Petr Prouza
Petr Prouza je básník a prozaik, autor psychologických próz. Po maturitě vystudoval Právnickou fakultu Univerzity Karlovy, doktorát mu byl udělen v roce 1967. Právnické povolání vykonával jen krátce, od roku 1968 působil jako redaktor v různých časopisech např. Plamen, Mladý svět, Naše rodina aj., spolupracoval i s rozhlasem. Od roku 1986 se věnuje literatuře jako volný spisovatel. Rovněž řídil několik let zahraniční nadaci… Život střídá smrt Psychologický román o mladém manželském páru pokoušejícím se vzdorovat ženině zhoubné chorobě. Úspěšný mladý muž, kdesi na začátku svých manželských problémů překonal atmosféru nejistoty, která pronikla jeho existencí včetně vztahu k manželce, sotva najde sám sebe a život mu nastaví laskavou tvář, všechny plány se hroutí před krutým zjištěním, že Hedvika, matka dvou malých dětí, trpí nevyléčitelnou chorobou. Těžce vystavěné jistoty jsou ztraceny a zbývá jen tragická úzkost a úsilí zachovat důstojnost pro sebe a nejbližší, snaha nepropadnout zoufalství a vyvzdorovat na osudu zbytky štěstí. Autorovi se podařilo zachytit situaci mladého manželství, které prodělává krizi a podléhá proměnám vztahu mezi mužem a ženou, dramatický průběh nemoci, vnitřní prožitky, úvahy a často zkratkovitá jednání postav ve vypjatých situacích. Celkovou atmosféru díla dotvářejí takřka dokumentární pasáže z medicínského zákulisí, zajímavým se stává i pohled na praktiky různých lidových léčitelů.
Petr Prouza
Život střídá smrt
2015
Všechna práva vyhrazena. Žádná část této tištěné či elektronické knihy nesmí být reprodukována a šířena v papírové, elektronické či jiné podobě bez předchozího písemného souhlasu nakladatele. Neoprávněné užití této knihy bude trestně stíháno. Používání elektronické verze knihy je umožněno jen osobě, která ji legálně nabyla, a jen pro její osobní a vnitřní potřeby v rozsahu stanoveném autorským zákonem. Elektronická kniha je datový soubor, který lze užívat pouze v takové formě, v jaké jej lze stáhnout z portálu. Jakékoliv neoprávněné užití elektronické knihy nebo její části, spočívající např. v kopírování, úpravách, prodeji, pronajímání, půjčování, sdělování veřejnosti nebo jakémkoliv druhu obchodování nebo neobchodního šíření je zakázáno! Zejména je zakázána jakákoliv konverze datového souboru nebo extrakce části nebo celého textu, umisťování textu na servery, ze kterých je možno tento soubor dále stahovat, přitom není rozhodující, kdo takového sdílení umožnil. Je zakázáno sdělování údajů o uživatelském účtu jiným osobám, zasahování do technických prostředků, které chrání elektronickou knihu, případně omezují rozsah jejího užití. Uživatel také není oprávněn jakkoliv testovat, zkoušet či obcházet technické zabezpečení elektronické knihy.
© Petr Prouza c/o DILIA, 2015 © INDEART, 2015 www.indeart.cz 978-80-7519-020-8 (PDF)
/I/
Nachylovalo se krásné zářijové páteční odpoledne, čas babího léta, nejpříjemnější doba roku, kdy slunce hřeje, ale nepálí, kdy se v krvi usazuje prázdninový lesk cest a smířlivost převládá v přírodě a snad i v lidech. Praha se valila ven mezi stromy, k vodě a trávě. Končil pracovní týden a jen opravdu málokteří nevítali slibně se rozvírající vidinu víkendu pod přejícím nebem. Ale Pavel Rajter k nim patřil. S rozbušeným srdcem a celý rozechvělý rychle kráčel stezkami rozlehlého komplexu vinohradské nemocnice až dozadu k nízkému modernímu pavilónu, v němž je umístěna klinika interny. Od středy minulého týdne tam pobývá jeho manželka Hedvika na celkovém vyšetření a dnes ji pustí domů. Dnes se také doví, co ji vlastně je, jak se nazývá to záhadné vyboulení ženiny sleziny. Hedvika už Pavla čekala ve druhém patře. V elegantním pleteném šedočerném kostýmku vyhlížela mezi běžnými pacienty tak úpravně a přitažlivě, až se mu sevřelo nitro láskou a nejistotou zároveň. Políbili se. Zblízka spatřil v Hediných velkých tmavohnědých očích rmut těch prošlých, nečekaných dnů v nemocnici a srdce mu zajelo rvavě vzhůru. — Kmec tam ještě není. Mají dole něco akutního, informovala ho zdánlivě nezúčastněně. — Pojď, sedneme si. Nejsi unavená? — Ale vůbec ne! Hrozně se těším domů. Co kluci? Jde to? Ačkoliv z těch desíti dnů byla minulou sobotu a neděli doma, ačkoliv ty ostatní dny se Pavel každý podvečer objevoval v nemocnici a o všem jí dlouze vyprávěl, jak prospívá starší Štěpánek ve škole, jak si vede teprve devítiměsíční Davídek, jak to všechno s babičkou Rajterovou zvládají, rád se rozhovořil o všem, co se zběhlo doma od včerejšího večera. Mluvil s nepatřičným halasem, aby přehlušil obapolné napětí. Když se Kmec konečně objevil, nakročili k němu, ale lékař se přátelsky usmál na Hedviku a gestem vyzval pouze muže: — Ještě chvilenku, paní Rajterová. Pojď dál, Pavle. Docent Evžen Kmec byl o pár let starší než Pavel
Rajter, pomalu se vypracovával na přední medicínskou kapacitu přes žaludky, jak sám říkával, a Pavlovi před časem pomohl, když hrozilo, že jeho setrvalá žaludeční nervozita a překyselenost přeroste ve vleklé žaludeční vředy. Kmec pocházel ze stejného kouta Krkonoš jako Rajter. Pavel chodil s jeho mladším bratrem Mirkem do gymnázia a Evženovi už léta děkoval za různé lékařské rady a pomoci. Když se na něho koncem srpna obrátil s tou zapeklitou záležitostí, Evžen okamžitě zbystřel a bez všech okolků navrhl krátkou hospitalizaci, aby se to všechno důkladně a ze všech stránek prošetřilo. — Slezina, s tím není sranda, mínil už tehdy nad sklenkou vína, ale všechno se ještě o pár týdnů odložilo, poněvadž se blížil začátek školního roku a Štěpánek přece nemohl jít do školy bez maminčina dohledu. Než stačili usednout v Kmecově lékařském pokoji, pronikla za nimi jedna ze sester, káravě pohlédla na docenta a přistrčila mu talíř přikrytý dalším talířem. — Pane docente, a co oběd?! Když sestra odešla, oba se posadili z jedné strany nízkého konferenčního stolu, lékař nadzvedl vrchní talíř a odhalil hovězí se špenátem a brambory. Jen lžící se pustil automaticky do jídla, přičemž hranou lžíce nahrubo pižlal už ztvrdlý plátek masa. Pavel si zapálil, celý ztuhl a mlčel. Kmec také chvíli jenom žvýkal a nejspíš si připravoval osudná slova. Tehdy si Pavel neuvědomoval nic jiného, ale když se v následujících krušných a šílených měsících a letech vracel k tomuto okamžiku hrůzyplné vykloubenému z proudu času, vždy se za neustupujícím zděšením, bezmocí, lítostí a mnoha dalšími zákeřnými pocity objevoval i jakýsi vztek na Kmece, který přitom jedl, dokázal se cpát špenátem a říkat mu tak strašné věty. — Pavle, tvá žena prošla všemi testy, dělali jsme jí i sternální punkci, aby byla jistota. Bohužel, podezření se potvrdilo. Hedvika má leukémii... Pavel se naklonil nad stůl a jednou rukou se přichytil desky. Zavřel oči. Leukémie, leukémie, rakovina krve...
Zasípěl: — A co... jak dlouho?
Chtělo se mi křičet, plakat, rozrazit okno osvobodivým skokem, ale donutil jsem se k nehybnosti. Celá situace byla tak mrazivá, děsivá, že mne vlastně přesahovala. Strnule jsem zíral na žvýkajícího Kmece a zadržoval dech. Až mnohem později jsem si uvědomil, že pro Evžena to bylo cosi podstatně odlišného, v denním doteku se smrtí pojímal všechno jinak. I přes naše přátelství byla Hedvika jen jedním případem v nekonečné řadě. Ale stejně ten opožděný lékařův oběd jaksi všechno zpochybňoval; když si tady klidně polyká špenát, nemůže to být tak beznadějné, ano, určitě, něco se dá dělat, jsou léky, náhoda, štěstí, špatná diagnóza, co já vím. Ještě jsem tam notnou chvíli ochromeně seděl, zatímco Kmec rozváděl léčbu, dával různá doporučení, mimo jiné mluvil o zdrženlivosti, Hedina choroba sice pochopitelně indikuje možnost provedení potratu, ale to by zase nebylo právě to nejvhodnější, brát nic jiného nesmí, tak raději pozor — roztřásla mě zima, panebože, tihle doktoři, co to plácá, jako bych teď myslel na něco takového... Úpěnlivě jsem přivolával všemožné pochyby, abych unikl těm nejhorším představám. Jaký jsem to jenom byl zabedněnec! Hedvika mi o svých potížích pověděla teprve někdy v červnu, kdy jsme se chystali na letní dovolenou. S pomocí anatomického atlasu jsme zjistili, že bulka na břichu je slezina, a sama Hedvika měla hned po ruce vysvětlení, které si už asi předtím přichystala. Rád jsem uvěřil, že by to mohlo být od jednoho prudkého, nešetrného Davídkova kopnutí na přebalovacím stole. A proč ne? Pravda, bývala trochu víc unavená než jindy, než dříve, ale to jsem přičítal shonu se dvěma dětmi, vyčerpání po porodu, přece jenom rodila až ve třiceti a to už není nejvhodnější věk. Jinak neměla žádné potíže, kromě nepříjemného a sílícího tlaku sleziny.
Neměla potíže? Neřekla mi o nich, celá Hedvika, nikdy si nestěžovala, a já, co já teď? — Řekneš jí, že jsme to diagnostikovali jako osteomyelofibrózu, napověděl mi Kmec, který konečně dojedl. — Co je to? — Krevní onemocnění, které má mnoho podobných příznaků jako leukémie, v podstatě probíhá jako chronická myelóza, jenže je aleukemická, nezhoubná. Šetření k tomu se dělají stejná, i léky jsou obdobné. Je to skoro pravda, ale ne úplná. Je to neúplná pravda, nebo milosrdná lež? Všechno jsem si uvědomoval jen v jakémsi výseku. Na plátně, kde se promítal film o našem soužití, v němž bylo všechno, od chvíle prvního, zázračného seznámení přes naši lásku i spory, rozchody a návraty, byl tam Štěpánek i Davídek, byla tam tresť všech světlých dnů a všechno krásné. A náhle, nečekaně, s hrozivým sykotem se na plátně rozevřela škvíra, štěrbina, otvor, kterým na mne padala čirá úzkost, vanutí vesmíru, pach smrti. Ale neviděl jsem nic zcela konkrétního, nic určitého, a to byla vlastně záchrana do prvních týdnů. Nebezpečí už bylo tady, tvrdě, nenávratně, ale jeho podoba se dosud nedala přesně odhadnout.
Hedvika Rajterová postávala u chladné zdi nemocniční chodby, u nohou kabelu s osobními věcmi, a ze všeho nejvíc toužila už být doma, u dětí, mezi známými stěnami. Nemocná byla naposledy jako malá holčička se žloutenkou, a nepočítáme-li porody, byl tohle její druhý pobyt v nemocnici. Byly na protekčním pokoji sice jenom tři, ale ani to nebylo moc příjemné, a ještě horší byly záchody, kde se, zřejmě jako ve všech nemocnicích, scházely kuřačky, kde viděla bídu nemocných, starých, nemohoucích žen.
Ale to všechno nebylo nic proti tomu, co se dělo jí samé. Vyšetřování nevynechalo vůbec nic — rentgeny, odběry, nepříjemné testy, měření všeho možného, punkce, laborantky, sestry, lékaři, svlékat, oblékat. A k tomu sílící pocit ohrožení. Profesorská vizita, při níž docent Kmec šeptá cosi šéfovi kliniky, a pak se na ni oba profesionálně, naučeně usmějí. A teď je Pavel u Kmece sám a je tam už pořádně dlouho. Žena přitom necítila strach o sebe. Vnímala to vše přes děti, přes Pavla, přes obě babičky. Lépe vyjádřeno, měla o sebe obavy, strach o své zdraví, ale hlavně kvůli svým blízkým. Usilovně se soustřeďovala na praktické problémy a v nich nacházela naději. Vedle zoufalství bude jí právě naděje tou nejvěrnější družkou. Hedvika měla jiné cítění než Pavel. — To špatně dopadne, byla věta, kterou nejčastěji slýchávala doma od své matky, a toto univerzální pravidlo paní Norovské poznamenalo nejenom Hedino dětství, ale odráželo se v chápání mnoha věcí i v dospělosti. Jenže Hedvika dokázala svou silnou vůlí obrátit toto předznamenání jaksi naruby. Obávala se vždy, že neštěstí, které by ji třeba postihlo, způsobí žal jiným. Převládalo v ní aktivní soucítění, které se koneckonců tak dobře uplatňovalo i v její advokátní praxi. To vše Pavel neměl. Pokorně postávala u nemocniční stěny v očekávání ortelu a v celém jejím postoji bylo cosi tak nadčasově odevzdaného a útrpného, že i otrlý docent Kmec, když otevřel dveře svého pokoje, aby ji pozval dál, pocítil pohnutí. — Ach, proč tu stojíte, vždyť jste si mohla sednout tamhle do křesel. Pojďte, já vám vezmu tašku. Povídal jsem Pavlovi, čeho se má vyvarovat on sám, teď si u mne chvíli sednete oba a já vám řeknu, co budete brát na tu zatrachtilou slezinu, to víte, musíme na ni být ostražití, je to věc nejednoduchá... Lékař žvanil a Pavel mu byl vděčný, seděl vedle Hedy, kouřil a povzbudivě se na manželku usmíval.
Tehdy
poprvé
v blízkosti
Hediny
choroby,
v přítomnosti
čehosi
nevyhnutelného, se Pavel Rajter instinktivně choval tak, jak se bude chovat v následující trpké době, v čase, v němž ještě podstatněji vystoupí nad sebe sama. Pryč byl ten rozklepaný, málem žalem vyjící, krutě zasažený muž, seděl tu milující, poklid vyzařující manžel, který ví, že nebezpečí jde s nimi, ale není třeba se bát nejhoršího, má víru v lékaře a ve správnou léčbu. Kmec přinesl léky, dvě krabičky mylecytanu, naordinoval dávkování, dobře předpověděl, že se to teď jistě pár týdnů, možná měsíců obejde bez další kontroly, jen léky se budou doplňovat a pak se uvidí. Nalil Hedvice džus a všichni se napili zteplalého nápoje, přitom se tvářili srdečně a nezasaženě. Když vykročili z pavilónu interny, pokrylo manžele Rajterovy vlídné zářijové sluníčko, po vysoké tmavě modré obloze se táhlo stříbro tryskáčů a roztepaná touha babího léta poletovala ve vzduchu jak věčné vábení. — Už jsem se nemohla dočkat, až půjdu domů, řekla Hedvika a s ulehčením se zhluboka nadechla. Pavel ji pevně chytil v podpaží, do druhé ruky vzal její kabelu s nemocničními věcmi a pomalu vykročili po cestě mezi jednotlivými budovami rozsáhlé fakultní nemocnice. Hned za zatáčkou, po nově vybudované plastické chirurgii a nízkém stavení laboratoří, se vyloupla budova patologie, kam právě vjížděla sanita, a dva zřízenci vynášeli z auta nehybné tělo na nosítkách. Hedvika pohlédla tím směrem a s náhlým drtivým smutkem, ale klidně, věcně poznamenala: — Tam i já brzy skončím. — Miláčku můj, neblázni, to je nesmysl, ty máš nemoc, na kterou se neumírá, pokud... pokud nejsou nějaké velké komplikace a vůbec, pár let, pár dlouhých let, se nemusíš vůbec ničeho bát a pak to budou jen takové běžné potíže...
Žena se zastavila a uchopila Pavla pevně za ruku. — Už o tom nebudu mluvit. Ale Pavlíčku, jedno mi slib, pohřeb bude úplně bez lidí. Ani mou mámu tam snad raději nepouštěj. Zkoprnělý muž chtěl nejprve něco namítat, ale pak mu jaksi mimovolně došel význam toho okamžiku a beze slova několikrát pokýval hlavou. Oči se mu zaleskly slzami. — Slibuju... Často bude na ten kratinký rozhovor před vinohradskou patologií vzpomínat, často, často si ho bude připomínat. A oba na něj navážou až v mnohem odlišnější situaci na zcela jiném místě. Pokračovali v cestě areálem nemocničních pavilónů a pak prudce vzhůru k tramvaji. Když se cpali do přeplněného vozu, napadlo Pavla, že to nějak musí zařídit, aby si mohl koupit nové auto. Jejich otřískaná škodovka se jim rozpadla už před rokem, a když nyní viděl Hedviku, jak s námahou oddechuje v husté sedlině natřískané devětadvacítky, zalomcovala jim prudká nenávist, kalný vztek na všechny zdravé lidi, co zabírají místo v tramvajích, nebo co se dokonce vozí v autech.
Před dvěma a půl lety vítal kdysi bílou škodovku, staré embéčko, jako poselství naděje blízké a hmatatelné. Bylo to v dubnu, tehdy se motal cizími ulicemi nočního Curychu a volání z domova ho zastihlo asi v poslední chvíli. Co jen to natropil... Chtěl ujet všem problémům, jako by změna prostředí vyřešila dlouhodobě vrstvené zádrhele, ústupy a okliky. Chtěl utéct chystanému rozvodu s Hedvikou, chtěl utéct před Štěpánkovou odzbrojující upřímností, chtěl utéct před dědovými otázkami po smyslu vlastních kotrmelců, chtěl zmizet před matčiným mlčenlivým pohledem, chtěl vypadnout z nouze svého nezaměstnání, chtěl vyskočit z jedoucího rychlíku v domnění, že když nasedne na expres jedoucí
jiným směrem, bude jiný, bude pasažérem bez poskvrny, čerstvě vypraný a čistý. Ze Švýcarska se vracel k synkovi, který — když se dozvěděl, že jeho tatínek se vrátí kdovíkdy, a jestli vůbec — skočil z vodárny v Pavlově rodném městečku a vedle otřesu mozku si zlomil obě nohy; vracel se k dědečkovi, který v rozčilení nad Štěpánkovou nehodou a Pavlovým vytracením podlehl návalu mozkové mrtvice a umíral v úctyhodném věku přesně osmdesáti let, aniž už na Pavla promluvil, ale zaznamenal ho a jistě mu odpustil. Vracel se ke své matce, která Pavla odmalička vychovávala sama a obětovala mu pořádný kus svého života a nikdy se už kvůli němu nevdala. A vracel se také ke své manželce Hedvice, od níž chtěl hodně brát, a mnohem méně jí dával, kterou miloval, ale projevoval svůj cit tak, že svou ženu spíše ohraničoval a sobecky utlačoval. Vracel se také k obrům na zahradě jejich domu, měli postavy stromů a tváře trychtýřovitě scvrklé dobrotou, a když tehdy Pavel přijížděl ve vypůjčeném autě, rozkývali se v bezhlesém přivítání v nočním, jílovém, rodném povětří. V tavícím ohnisku spirály času se Pavel Rajter navrátil ke svému otevřenému osudu a definitivně vykročil vstříc sobě samému, bez všech příkras, bez všeho namlouvání. Když se tehdy už k půlnoci toho neuvěřitelně dlouhého a překotného dne vrátil domů, do domku, taktak se stačil trochu opláchnout a padl do postele v pokojíku v patře. Naproti přes chodbu spala Hedvika. O půl páté ráno toho dne vstával v curyšském hotelu Leonhard a až do posledních minut onoho dubnového dne byl strháván událostmi, ale nikdy se nepotopil pod vír času, udržel hlavu vzhůru a dýchal ostrý, plnokrevný vzduch. Ráno, jen po několika hodinách spánku, se probudil čilý a čerstvý. Den se otevíral jasným sluncem, visícím nízko nad obzorem. Vydávalo zvláštní tmavě rudý svit, který v sobě skrýval cosi nedefinovatelného, výzvu k naději, pobídku k činu. Rodná krajina pod tím zvláštním purpurovým svitem připadala Pavlovi jakoby prosáklá radostnou předtuchou.
Měl by cítit smutek, včera zemřel jeho milovaný děda Alois Rajter, ale kupodivu, či právě proto, byl naplněn jakýmsi smírem, osmdesát let byla dobrá míra, a hlavně nad postelí svého umírajícího dědečka Pavel s konečnou platností vstoupil do dospělosti. Nebude ničemu uhýbat, ani teď, kolik je hodin, půl sedmé, Hedvika už jistě bude vzhůru, zajde k ní, neviděli se několik týdnů, zeptá se jí, co a jak bude dál. Opatrně, tiše otevřel dveře protějšího pokoje. Hedvika zřejmě ještě spala, přinejmenším ležela nehybně, obrácená tváří ke stěně, zdobené výšivkou tety Terezy. Byl to nabádavý výjev, z vysoké skály tekl prudký potok, až vytvářel stříbřitě perlivý vodopád, dole pod ním se nebezpečně batolilo malé medvídě, z velkého kamene je ostražitě pozorovala máma medvědice, zatímco otecko medvěd ležel pod keříkem a nonšalantně si házel do tlamy několik rudých malin. Klekl si vedle postele a jako kdysi dávno, v měsících po svatbě, pošimral ženu na vystrčeném chodidle a pomalu jí líbal lýtko stále výš. Hedvika sebou škubla, otočila se, cosi nesrozumitelného napůl vykřikla, nechápavě se rozhlédla po místnosti, tvář se jí stáhla, uvědomila si, kde je, a vzápětí, všechno během jedné vteřiny, spatřila Pavla. Ještě omámená spánkem a událostmi předchozích hodin jednala Hedvika impulsivně, naklonila se a pevně svého ztraceného manžela objala. — Ach, Pavli…, vydechla překvapeně a muž ji silně políbil na ústa. — Heduško má, jediná, pronesl Pavel upřímně a zároveň překvapeně, poněvadž takovou reakci u své ženy neočekával ani v těch nejsmělejších představách, nehledě na to, že žádné představy neměl, když bral za kliku pokoje, pociťoval pouze touhu Hedu uvidět a pozdravit ji, porozprávět si, sdělit jí své poznání. Honem ji přitáhl pevně k sobě, neboť Heda se už probírala do přesného času, obličej jí zbrázdila únava a smutek, chtěla se vymanit z objetí, ale muž už pokračoval v náporu náhlé, překypující žádosti.
Milovali se krátce, prudce, vášeň převažovala nad láskou, ale všechno bylo zase jako dřív nádherné a roztepané. Vraceli jsme se tehdy spolu, každý v jiném autě, groteskní, převrácený symbol, Heda v menší, oprýskané, kdysi bílé škodovce a já v půjčeném lesklém mirafiori. Jel jsem za ní pomalu a celým tělem mi pronikal hutný cit. Neuměl jsem ho tehdy nijak pojmenovat, ani jsem se o to nesnažil, stačilo mi, že mi je najednou dobře. Byť jsem za sebou nechával městečko s pohřbeným dědečkem a synkem v nemocnici, měl jsem osvobodivý pocit naděje. Něco jsem přemohl, kamsi jsem vstoupil, do krajiny dávné a starobylé, mezi vodu a vzduch, mezi hlínu i ptáky. Jeli jsme rušnou, předjarní přírodou, zelená barva se hlásila o slovo a zelená, zelená je přece naděje. Mnohem, mnohem později jsem si uvědomil, v čem byla ona základní proměna. To ráno, v němž byl počat Davídek, jsem začal Hedviku znovu milovat oním svrchovaným, jedinečným způsobem, při kterém nás ovládá touha být stále nablízku milované bytosti, chceme dávat a dát všechno, všecičko. Po devíti letech manželství se zase vrátil cit našich prvních týdnů po seznámení na právnické fakultě. V pražském bytě, kde už jsem nebyl skoro rok, a připadalo mi, že jsem tam nebyl ještě o pár let víc, jsme se naproti sobě posadili v obývacím pokoji, ale vlastně nebylo o čem rozhodovat. To podstatné jsme si pověděli ono ráno v městečku potom, co jsme se podruhé pomilovali, už s prodlevami, kdy jsme se jeden druhému snažili dát co nejvíc štěstí. Mluvil jsem o své minulosti, o vztahu k Magdě Holcové, a připadalo mi, že hovořím o něčem velmi vzdáleném, opakovaný, němý pocit, jako by se mým útěkem z Curychu a přeletem hranic uzavírala celá jedna kapitola mého života. A ona se vskutku uzavřela. Hedvika mi zase pověděla, jak to opravdu bylo s inženýrem Matonohou, jejím bývalým klientem a mým domnělým náhradníkem. Nemohl bych jí nic vyčítat, od té doby, co jsem se odstěhoval z Ďáblic do podnájmu v Balbínově
ulici, jsem neměl nejmenší právo cokoliv jí vytýkat. Ale to, co jsem se dozvěděl, bylo ještě mnohem krotší, než jsem si sám myslel. Už v městečku jsme se domluvili, jak všechno půjde dál. Co nejdříve si najdu nějakou práci alespoň trochu se přibližující mé bývalé činnosti v propagační agentuře. A pochopitelně, okamžitě se zase nastěhuju zpátky, aby Štěpka, až si ho vyzvedneme z nemocnice, přijel do Prahy už do pořádného, fungujícího domova. Trochu jsme tomu všemu oba nemohli uvěřit, jak málo stačilo a byl jsem někde kdoví kde a s kým, jak málo stačilo a Hedvika pokračovala s Matonohou silou vůle a rozumového chtění. Ale na druhé straně toho zase tolik k divení nebylo. Hedvika byla přece stále onou mladinkou dívenkou s dvěma cůpky a širokýma tmavohnědýma očima, kterou jsem tak osudově potkal na chodbě právnické fakulty, a já, já jsem určitě někde vespod byl dosud tím Pavlem, nejistým, ale urputným mladíkem, který přišel do hlavního města dobývat svět. V osmém patře ďáblického věžáku se ve mně sváří dva dojmy. Ten první podléhá a ustupuje, druhý sílí a vítězí. První se opakuje, je podobný mým pocitům v městečku, jako bych tu naposledy byl před mnoha lety, jako bych tu dlouho sháněnou borovicovou stěnu v obývacím pokoji viděl naposledy před deseti lety. Ale pocit totožnosti převažuje. Jsem tu doma, patřím sem, jen jsem včera odešel a ráno se vrátil. Seděli jsme kolem kulatého nízkého stolku a Heda přinesla k přípitku to jediné, co měla doma, půllitrovou láhev tuzemského rumu.
Cestou z Vinohrad až na kobyliskou konečnou se tramvaj postupně vylidňovala a za trojským mostem si mohl sednout i Pavel. Mlčeli celou cestu a muž se pokaždé, když se setkali pohledy, povzbudivě, něžně na ženu pousmál. Když vystupovali na konečné, vzadu, někde nad Bohnicemi, zapadalo slunce. Pomalu se zavíralo jak veliké kyklopské oko někoho tak mohutného, že
zeměkoule pro něho je jen dětská kulička. Jak se jmenuješ, ty, co řídíš naše osudy, a jsi vůbec? Jak jsi mohl dopustit něco tak nepřiměřeného, nespravedlivého? Když se vydali od tramvaje k věžáku na okraji sídliště, odkud byl rozhled na celou kotlinu velkoměsta, Hedvika, šťastná, že se vrací domů z nemocnice, že se vrací ke Štěpánkovi a Davídkovi, si uvolněně oddechla. Cestou tramvají v Pavlu Rajterovi rostl sebezáchovný tlak, který se při tom Hedině nečekaném, šťastném úsměvu zhmotnil do jasné, zřetelné myšlenky. Ano, mohou se mýlit, ani tyhle moderní metody v medicíně nejsou dokonalé, kolik už toho četl, jak někdo odsouzený lékaři na smrt si žil dál jako křepelka, kolik toho slyšel i viděl... Nechybělo mnoho a Pavel by uvěřil krycí diagnóze. Ano, je to osteomyelóza, nebo jak se ta nemoc jmenuje, je to špatné, Heda se musí šetřit, musí chodit na pravidelné lékařské kontroly a budou další komplikace, ale neumírá se na to ... Trochu se mu ulevilo. Co kdyby to tak opravdu bylo? Doma s kluky byla babička Rajterová, která si vzala dovolenou na čtrnáct dnů, aby vedla domácnost za Hedviku, aby ohlídala vnuky i svého syna. Vyhlíželo to, jako by se nic nestalo, jako by se vůbec nezřítil svět. Blaženě nevědomý Davídek poznal svou maminku, cloumal postýlkou a honem, honem chtěl pochovat. Řehtal se přitom téměř bezzubými ústy a připomínal malé slůně. Štěpánek, skrývaně úzkostný po otci, byl neklidný, už když matka šla do nemocnice. Ale přijal vysvětlení, že občas je třeba nějakých zdravotních přezkoušení, a teď pátravě obhlížel matčinu tvář a vypadalo to, že je s prohlídkou spokojen. Hedvika svítila radostí a nikdo by nepoznal, že v ní tiše hlodá krysa nemoci. Složitější byly minuty, kdy se posadili později s babičkou Rajterovou a mluvili o nemocnici, o vyšetřeních, která Hedvika absolvovala, a o jejich výsledku. Opakovaný krevní odběr pro hematologii vypadal podezřele, ale když je to krevní onemocnění, proč ne? Osteomyelofibróza. Všichni tři opakovali
Kmecovu fiktivní diagnózu jako zaklínadlo. Jako by všichni tři věděli, že jde o něco úplně jiného, drtivého, a tohle zaklínání by to mohlo odvrátit. Jako by se do těch vlastně nesrozumitelných latinských slov scvrkávala naděje. Ale Hedvika vyzařovala odhodlání a babička odjela z Prahy uklidněná. Chlapci prospívali, její syn se konečně choval tak, jak si vždy přála, a Hedvika se jen tak nedá. Bude zápolit se svou nemocí, a když člověk chce, vším všudy chce, podaří se i zdánlivě nemožné. Když bylo Pavlovi devět let a ona se vedle něho starala ještě o svého starého otce a dvě tety, při rutinní prohlídce jí objevili zhoubný nádor prsu. Nikomu nic neřekla, protrpěla tři zoufalé týdny před chystanou operací a neustále, dnem i nocí, si opakovala, že nádor nemá. Předoperační vyšetření jí dalo za pravdu. Kdoví jak to vlastně všechno bylo, ale od těch dob Irena Rajterová věřila v sílu lidské vůle a snad právě z tohoto důvodu velice dlouho brala nemoc své snachy poněkud nevážně. Přála jí totiž to nejlepší a věřila, že tomu tak bude. Když ne hned, tak později. Hedvika si přece nezaslouží nic špatného. Ne, to určitě ne.
Těch pár dní v Praze, co jsme ještě byli sami bez Štěpána, jsme se milovali náruživě, láskyplně a často, jako v dobách po našem sňatku, a všechno mi vlastně připomínalo líbánky. Znovu jsem objevoval Hedviku, znovu jsem odkrýval ten původní, spontánní cit a s mladickým vzrušením jsem se nořil do všech vírů něhy a vášně. Kdykoliv jsem v těch dubnových dnech brzy ráno, dříve než Hedvika odcházela k soudu nebo do poradny, vycházel na balkón našeho bytu, ovíval mě čerstvý, proudící vzduch a i obloha nad zaprášenou pražskou kotlinou mi připadala jaksi zvláštně průhledná. Po nebi se honily barvy. Černá se rychle měnila do šedé, která vzápětí ustupovala čím dál jasnější modři, a ta už opět na okrajích bělela a prosvítala vycházejícím sluncem. I vše ostatní se dařilo, jako by oheň našich srdcí měl magickou moc.
Během pár dní jsem si našel práci, vzhledem ke své situaci a zejména vzhledem k tíživým kádrovým materiálům, které mě doprovázely z dřívějšího pracoviště, z Reprosu, jsem měl místo přímo skvělé. Samostatný propagační referent v malém nakladatelství, které se specializovalo na zdravotnickou literaturu a sídlilo přímo v centru. Chystal jsem se do Reprosu za tím syčákem Lapáčkem, který mě tehdy tak pěkně nechal ve štychu. Pochybuji, že by mi pomohl, ale aby se mě zbavil, přece jenom by mi asi poradil, kam se obrátit, kde je pravé volné místečko, komu něco šoupnout a podobně. Ale přejícná hvězda těch týdnů nezklamala. Když jsem vycházel z podchodu na Václaváku, málem jsem vrazil do Ctibora Paulíka, známého reklamního fotografa. — To je náhodička, pane Rajter. Právě přemyslím, koho bych s sebou vytáhl do Korza, takhle brzy po ránu potřebuju zvednout tlak a samotnýmu se člověku blbě pije. Pojďte se mnou, moc vás zvu! Vždyť jsme se neviděli snad dva nebo tři roky... Pravda, skoro dva roky jsme se neviděli, od té doby, co jsem vypadl z Reprosu. Paulík byl obratný fotograf, měl vytříbený smysl pro detail a využíval ho pro aranžování působivých fotografií pro různé podniky. Vedle toho byl taky zavedený jako fotograf meteoru a hvězd populární hudby. Suma sumárum žilo se mu velmi dobře, přímo výtečně. Vila na Hanspaulce s bazénem a vlastním tenisovým kurtíkem. Navíc měl jisté osobní kouzlo, tvářil se, jako by svými kšefty drobánko pohrdal, že je dělá jen tak levou rukou. Pravou ovšem nedělal vůbec nic. V dobách, kdy jsem v Reprosu šéfoval středisku realizace reklamy, jak se naše oddělení úředně nazývalo, jsem Paulíkovi dopomohl zcela nezištně k několika pořádným zakázkám. Váhal jsem jen chvilinku, sklenička před tím, než vkročím do bludiště Reprosu, by mi neuškodila.
Paulík spokojeně zachrochtal, huňaté převisle obočí mu zakomíhalo nahoru dolů, přátelsky mě chytil pod paží a zakormidloval se mnou do denní vinárny Korzo, útulného prostoru s několika stolečky, kam chodívalo dost lidí z okolních redakcí a propagační branže. — Kam jste se to ztratil? Ani slechu o vás není..., navázal Paulík už nad sklenkou myslivce. Nechtělo se mi znovu omílat tu starou historku své naivní pitomosti a syčáků kolem mne, případ zmizelé kamery, za kterou jsem měl tehdy zodpovědnost, tahanice s výpovědí, marné hledání místa, práci v Kovošrotu, natáčení, malou roličku ve filmu, seznámení s Magdou Holcovou, cestu do Švýcarska a pak návrat. Proč bych o tom Paulíkovi povídal, podezříval jsem ho, že mě stejně jen zkouší, určitě o tom všem musel vědet, můj tehdejší krach rozčeřil vodu dost široko a daleko. — Poslyšte, Bořku, vy byste mi možná mohl poradit. Hledám nějaké místo v oboru, v propagaci. Pokud možno co nejdřív. Nemáte tip? Fotograf se potěšeně pousmál, tmavé obočí udělalo zase několik razantních kmitů nahoru dolů a už to na mne sypal: — Gratulujte si, Pavle! Já jsem ten pravý. Dovedl jste si mě potkat. Chvíli ještě takhle nesouvisle plkal, ale konec dobrý, všechno dobré, vyšlo najevo, že sem tam pracuje pro Medik, nakladatelství zabývající se převážně zdravotnickou literaturou. A právě tam se rýsuje ta možnost zaměstnání. — Vypadl jim propagační referent. Infarkt. To víte, nárok na to měl, padesátka už ho minula. A teď mají na krku pár rychlovek a potřebovali by někoho fofrem. A to jste vy! Rozumíte oboru a nejste nikde vázanej. Uvidíte, pude to jak po másle. Prvního května nastupujete. A kupodivu šlo to, jak říkal. Asi proto, že mne vzali jen na termínovanou půlroční smlouvu, nepohoršily je mé kádrové materiály. Připravovali v květnu a pak hned měli další reciproční akci s Bulharskem, moc někoho potřebovali a já mohl od toho prvního opravdu nastoupit.
Uplynul půlrok a já se v malé komůrce v letité budově nakladatelství v Kaprově ulici docela zabydlel. Měl jsem tam sice jen stůl, tvrdou židli, skříň, věšák a telefon, ale jinak to klapalo. Čím méně důležitý podnik, tím lepší lidi, nějak tak by se dala charakterizovat jistá zákonitost. A pro naše oddělení odbytu, které celé sídlilo v jednom patře a kam jsem i já náležel, to platilo přesně. Když mému předchůdci doporučili invalidní důchod, bez problémů mě převedli
do
normálního
pracovního
poměru.
A myslím k oboustranné
spokojenosti. Po dlouhé době jsem zase cítil uspokojení z toho, co dělám, a tím pádem jsem to dělal dobře. Hedvika byla objednána na kontrolu až za tři měsíce, na počátek prosince, na oddělení hematologie k profesoru Janebovi, vyhlášenému odborníku na nemoci krve, starému pánovi, který se už jednou nohou pohyboval v penzi. Pavel Rajter to první pondělí, co se jeho žena vrátila z nemocnice, neudělal v práci pro podnik vůbec nic. Celý den si četl. Listoval všelijakými příručkami, repetitoriem lékaře počínaje a speciálními publikacemi a skripty z hematologie konče. V řadě knih nacházel Janebovo jméno a to mu dodávalo důvěry. Prostudoval si vše o leukémiích a o jejich různých druzích. Kmec mluvil o chronické myelóze. Stálo tam bez servítků — tři až čtyři roky života od okamžiku rozpoznání choroby. Někteří umírají i dříve, ale nezřídka někdo i přežije, proč, to se neví, šest, i deset dvanáct let. Ano, ano, chtělo se Pavlovi křičet do stěn nakladatelské komůrky, to bude Hedin případ, deset dvanáct let, alespoň aby Davídkovi bylo jako teď Štěpánkovi. Deset dvanáct let, panebože, jak to uvažuju, opravil se vzápětí, jakých deset let, jsou přece i výjimečné případy. Ano, jsou. Najednou bác, a bujení přestane, žádná rakovina krve není a nebyla, to musí být Hedin případ, jedině tohle. Zvlášť si přečetl několik pojednání o funkci sleziny, neboť to byl zatím jediný znatelnější projev Hediny choroby, ta tuhá bulka, zvětšující se určitě tak
od února. Nic mu neřekla, až teprve koncem června. Slezina, tvorba krve a účinky medu. Ten med! A zase důvod k výčitkám. Heda už několik týdnů projevovala ohromnou chuť na med. Zejména ráno, nalačno, polykala med po lžičkách. A já se jí dokonce nechápavě posmíval. Hedvika, vždy tak střídmá a nenáročná v jídle, teď najednou se nemůže nasytit medu. Připadalo mi to nepatřičné. Ach, jak bych si teď hlavu otloukal, jak bych se omlouval, jak bych dětem bral med od pusy. Kvůli počasí bylo letos medu málo, a tak si na všech stranách zařizoval dodávky, kdekdo mu přivážel z bůhví jakých cest a míst med. U Rajterů bylo nyní stále medu plno. Pomůže ještě? V říjnu měl jet na dávno plánovanou lákavou cestu do Jugoslávie, kde fungovalo několik podobných nakladatelských podniků, jako byl Medik. Byla to vlastně odměna za dosavadní Pavlovy úspěchy v nakladatelství, odbyt knih stále stoupal díky promýšleným propagačním kampaním. Ale nejel nikam. Bez jakékoliv lítosti cestu odřekl. Něco si vymyslel. Divili se, kdo by nejel zadara do Jugoslávie. Bělehrad, Záhřeb, Split, Sarajevo. Nevadí, zájemců se našlo dost. Ze svých lékařských klientů Pavel postupné obléhal tři zkušené praktiky s opatrně formulovanými dotazy na leukémii a příbuzné choroby. Ptal se, jak nemoc probíhá, jak se projevuje, jaké je procento uzdravení... Všechno to už věděl, ale chtěl to slyšet znovu, chtěl slyšet hlavně o naději. Začátkem listopadu nebylo zbytí, musel odjet na pár dní do Bratislavy, kde nakladatelství Medik chystalo výstavku své produkce. Každý večer telefonoval do Prahy a zbytek času se svíjel úzkostí a neklidem. Slovenští partneři, kteří znali Rajtera z dřívějška jako příjemného společníka, který se rád podíval na dno sklínky červeného a vůbec byl pro každou legraci, nechápavě kroutili hlavami. Hned po jednáních spěchal do hotelového pokoje. Nezajímalo ho nic. Jen Hedvika, její nemoc a taky kluci.
Možná že nejšťastnější byl tehdy na jaře Štěpánek. Když jsme ho přivezli z městečka zpátky do Prahy, do našeho ďáblického bytu, neubránil se radostnému výkřiku: — Tati, ty zase bydlíš s námi! To je fajn! Skočil na mne a málem mě přitom porazil. Ode mne se pak obrátil k Hedvice a taky ji nešikovně, prudce zespodu objal. U Štěpána, který byl až přehnaně střídmý v jakémkoliv projevování citů, to bylo hnutí tak mimořádné, že se Hedvice zaleskly v očích slzy dojetí a já sám jsem neměl daleko k něčemu podobnému. Byli jsme zase celá rodina. Štěpánek měl doma otce, mohl o něm mluvit s kamarády ve škole jako ostatní, nevymykal se. Asi mnohem víc, než jsem si myslel sám a než tušila Heda, měl náš syn přesný přehled o pravém stavu v předchozích měsících a vlastně letech. A stejně tak přesně vycítil, co se děje nyní, kdy jsem se k nim vrátil ze Švýcarska, jak neopomněl pyšně zdůraznit babičce Norovské. Ta se ovšem na můj návrat dívala podezřívavě. V jistém směru jsem se jí vůbec nedivil. Kdo jsem pro ni byl? Nezodpovědný chlapík, co si proti jejich vůli vzal Hedviku a pak ničeho nedbal. Přerušil studia na právech, a už nikdy v nich nepokračoval. Uchytil se sice, pravda, jinde a peníze domů nosil ve slušném množství, ale jak dlouho? Za podezřelých okolností musel místo opustit, protloukal se všelijak, a co hlavně a především, opustil Hedviku, odstěhoval se od rodiny a bydlel si kdoví kde a tahal se kdoví s kým. Místo jejich milované Hedušky se kuploval s všelijakými ženštinami, nevěry na běžícím pásu, a s jednou šlapkou dokonce utekl do ciziny a teď, teď je tu zpátky, jakoby nic, hladí Hedušku, usmívá se jak beránek a myslí si, že mu to každý spolkne... Nějak podobně uvažovala a v mnoha případech právem. Ale vedle toho se obrodila i její letitá nevraživost ke mně, k tomu, jak se chovám, jak mluvím, jak si dovolím ji odporovat, jaké mám názory. Prostě jsem jí byl od prvopočátku
protivný a nikdy mne za svého zetě nechtěla. Začala si přivykat na myšlenku, že se už nikdy neobjevím, že má i v Ďáblicích rozhodující slovo, a teď takováhle čára přes rozpočet! Úzkostlivé pokyny své matky už Heda většinou opomíjela, ale to, že jim před mým návratem kdykoliv chápavě naslouchala, i to znamenalo hodně. Výchova ke katastrofám, která se v rodině Norovských praktikovala celé Hedino dětství, vyrážela z mé tchyně v rozličných podobách i v pozdější době. Bylo třeba se všeho střežit, svět byl složen z všemožných úkladů a vět — To stejně špatně skončí! Z toho nic nekouká! Kdo ví, co se do toho zamíchá... a tak dále a tak stejně — jsem od ní v průběhu našeho manželství slyšel řadu. Jenže jsem se vrátil a první týdny našeho vlastně nového obrušování s paní Norovskou, oba jsme to dělali kvůli Hedě a taky kvůli Štěpánkovi, nebyly nijak snadné. Snažil jsem se upřímně a ustupoval jsem mnohem, mnohem víc než v prvních letech našeho manželství, ale stejně, byť jsem sám sebe překročil, jako otec, jako manžel a snad i jako syn, jako zeť jsem toho prostě nebyl schopen. Kdoví jak by se všechno dál vyvíjelo, události nás však předběhly samospádem tak významným, že přehlušil všechny jalové půtky a hádky. Nejprve jsme zjistili, že Hedvika je těhotná. Babička Norovská plula na vlně dojetí a já se stal přece jen o něco přijatelnější. A pak začátkem léta, v červenci, náhle zemřel pan Norovský, Hedin tatínek. Byl daleko snesitelnější, přestože ve všem podstatném podléhal své ženě a málokdy projevoval vlastní názor či zaujímal nějaké vlastní postoje. Měl jsem ho rád pro to, co z něho měla Hedvika, onu tichou vyrovnanost, zahleděnost do nitra, mírnost a jistou plachost, která se ani léty praxe bankovního úředníka nevytratila. Nedaleko od svého dejvického domova měli Norovští už od nepaměti malou zahradní parcelu, v Tróji, dřevěný altánek u vody a kousek pečlivě udržované země, kde jim rostla zelenina, byly tam záhonky s jahodami a ještě zbylo místo na několik jabloňových zákrsků. A tam se to přihodilo. Zničehonic, bez
varování. V šedesáti třech letech, aniž by si moc užil důchodu; budoval na zahrádce novou zavlažovací strouhu, svůj vynález, několik dní po sobě čile kopal v parném slunci, a ještě běhal z Dejvic do Tróje a zpátky. Jedno červencové odpoledne jeho žena seděla pod altánkem a volala na muže, ať si jde vypít jejich obligátní kávičku, kávička to byla skutečně, to mohu potvrdit, slaboulinká a tenounká, a pan Norovský se nadzvedl od kopání, ještě k manželce pronesl, že se mu nějak zatočila hlava, a pak se to stalo, zatočil se celý a padl naznak na vlhkou hlínu. To byl konec, mozková mrtvice. Mnozí říkali: — Krásná smrt. A přijde čas, kdy to otřepané, děsivé úsloví ocením. Je v něm pravda mrazivá jak krutá únorová noc. Paní Norovská se pochopitelně rovněž položila. Třebas jen doma v posteli. Všechno kolem pohřbu zařizovala Hedvika a tím pádem já, protože jsem nechtěl, aby těhotná manželka v parném létě běhala po městě. Když se nyní ohlížím zpátky, zdá se mi, že někde tam, a je to úplně laická, ničím rozumným nepodložená úvaha, ale nějak jí věřím, že kdesi v tom horoucím červenci leží zárodek Hediny nemoci. Byla ve čtvrtém měsíci těhotenství a svého otce velice milovala. Náhlost jeho odchodu ji poznamenala. A pak, i když jsem doma dělal, co jen bylo možné, abych Hedviku šetřil, myl jsem nádobí, týdně gruntoval celý byt, tahal jsem nákupy, jenže přesně to samé Heda dělala u Norovských v Dejvicích. Babička se plně oddala neštěstí. Konečně mohla bědovat s vervou odpovídající skutečné události. — Můj manžel náhle zemřel, opakovala každému na potkání a kdekomu dlouho vyprávěla o onom v podstatě kratinkém posledním vystoupení mého tchána na tomto světě. Ale možná že jsem jí křivdil, žila ve známých, uspořádaných kulisách, které odolávaly všem vnějším tlakům s neuvěřitelnou životností. Překypující dějinné zvraty a zlomy, které se řítily kolem Srbské ulice v Dejvicích, přeneseně
i doslova se od rodiny Norovských zvláštním způsobem odrážely, jejich ulita se zmenšovala a rostla podle potřeby. Když pan Norovský zemřel, začala pojednou dejvická babička klempírovat se zdravím. Dříve čiperná, stále v kvapném, křepelčím cupitání, roky nestonala, a teď se jí všechno ozvalo. Přestaly jí sloužit nohy, plíce, rentgen objevil i nějakou srdeční vadu, prostě během několika málo týdnů z ní byla stará, špatně chodící, a zejména všeliké péče potřebná stařenka a Heda musela myslet na dvě domácnosti. Po smrti pana Norovského se odehrála ještě jedna příznačná scénka. Projednávalo se dědictví po zemřelém. A tu se zjistilo, že Otakar Norovský patřil k našim prominentním filatelistům. Pravda, měl trochu úzký rejstřík, sbíral pouze Austrálii a Nový Zéland, ale v téhle oblasti byl vynikající a jeho sbírka patřila asi ke dvěma třem nejúplnějším v Československu a její odhad se blížil ke stu tisícům. Překvapilo mě to, vůbec jsem neměl o téhle vášni svého tchána tušení. Ale překvapilo to i dceru a manželku zemřelého. Věděly sice o jeho koníčku, ale že ho realizoval tak zdárně, to vůbec netušily. A navíc nebylo jasné, z jakých prostředků to pan Norovský všechno financoval, vždyť měl i řadu nových emisí známek australských a novozélandských. Díky těmto pečlivě skladovaným a puntičkářsky udržovaným albíčkům tchán v mých očích narostl.
I když Pavel Rajter nikomu nic neřekl, jeho chování samovolně nabývalo úplně jiné podoby, než v jaké vystupoval před onou lakonickou informací nad talířem se špenátem a hovězím. Pochopitelně, to hlavní se odvíjelo v jeho nitru, mezi srdcem a hlavou se mlelo vše minulé i současné, dřívější vlastnosti i nynější možnosti. Lidé okolo si všímali vnějších příznaků. Že nejede do Jugoslávie, nemá prý chuť a čas, že se mu nechce jezdit vůbec nikam, že se vyhýbá jakýmkoliv
posezením v práci a že si podle běžného mínění zcela neprakticky kupuje nové auto na zimu, v půli listopadu — kdo to jakživ viděl. Závěr roku v těch lepších dobách u Rajterů vždycky dělívali. Na vánoce byli v Praze u stromečku společně s Norovskými a pak odjížděli na zbytek dní do městečka k babičce, u níž společně vstupovali do nového roku. Neporušili své zvyklosti ani tentokrát. Přitom sezónu vánoc zahajovaly u Rajterů narozeniny dětí. Štěpánek se narodil tři dny před Štědrým dnem, Davídek pět dní, takže v druhé půli prosince bylo stále co oslavovat. Dobrá nálada vládla u Rajterů už dávno předtím. Přesně od sedmého prosince, kdy byla Hedvika na kontrole ve vinohradské hematologii. Mohli se tam vypravit už novým autem. Předtím byli nějaký čas bez vozu. Letitá škodovka dosloužila a zaměstnání ve zdravotnickém nakladatelství neumožňovalo žádná přilepšení. A třebaže Hedvika vydělávala v advokacii o dost víc než Pavel, na úspory moc nezbývalo. Když se narodil Davídek, hodně o autu mluvili, Pavel vyplňoval jeden tiket sportky za druhým, ale kde nic tu nic. Na jaře a v létě pak nastávaly komplikované autobusové výpravy do krkonošského podhůří. Shon po místenkách na frekventovanou trať, úprk se zavazadly, malý Davídek se vzpouzel, Pavel proklínal tchyni, že zbůhdarma sedí na penězích. A určitě i tím klopotným cestováním Hedina nemoc postupovala. Teprve na podzim, kdy se Heda stala „úředně“ nemocnou, paní Norovská povolila a prodala několik známkových souborů nebožtíka manžela. Pavel něco peněz uškudlil a různě si vypůjčil, větší část jim paní Norovská slavnostně darovala a mohli si koupit nové auto, větší, pohodlné, červenou ladu dvanáctistovku. Chtěli barvu jinou, modrou nebo béžovou, ale měli jen citrónově žlutou a jasně červenou, barvu krve. Tu si vybrali, ta jim byla souzena a k cestám na hematologii se případně hodila. Pavel dojel až dolů před nízkou budovu laboratoří. Byla to první kontrola po řadě týdnů, v nichž Hedvika brala ty nebezpečné, ale i pomáhající tabletky,
cytostatika, mylecytan, nejprve dvakrát denně a pak nějaký čas jen jednou. A teď se mělo prokázat, jestli nemoc ustoupila, či nikoliv a jak bude dál... Kontroly nemocných na hematologii mají svůj pevný rituál, jak si Rajterovi hned to časné, prosincové, zamžené, nijaké pražské ráno ověřili. Musíte přijít do osmi hodin, laborantky odeberou krev na složité prozkoumání krevního obrazu. Profesor Janeba neměl moc pacientů, a navíc si je zval tak, aby na každého měl dost času. Pořadí, v němž nemocní chodili k odběru, zase určovalo, v jakém pořadí půjdou k lékařské kontrole, při níž profesor porovnával ještě výsledky krevních zkoušek z minula. Byli to samí stálí návštěvníci a jejich krevní obraz nebyl starší než měsíc. Jenže Hedvika tu byla poprvé a minulý test absolvovala před třemi měsíci. Profesor proto udělal výjimku, po ranním odběru se Rajterovi vrátili domů do Ďáblic, a objednal si Hedviku znovu na týž den odpoledne na druhou hodinu. Pavel překotně telefonoval do zaměstnání, že nemůže přijít, že si bere náhradní volno, že má naléhavé rodinné zařizování. Počkali těch pár hodin ve svíravém, úzkostném napětí. Ale dopadlo to velice dobře. Dlouhý odklad ve výkonu rozsudku. Mylecytan zabral a neposlušné, rozbujelé krvinky zlikvidoval. Slezina se zmenšila na běžnou velikost a také další ukazatele byly zase normální. Profesor vlídně pohovořil o zdaru léčení. Hedvika mohla vysadit všechny tabletky, a pokud se nestane něco nepředvídaného, má další tři měsíce klidu. Objednal ji až na počátek dubna. Vraceli se domů v jásavé náladě a hned plánovali konec roku, lyžování v městečku, výlety s dětmi, shánění vánočních dárků. Vděčně přijímali obvyklé starosti zdravých lidí.
K panu Ermlovi jsem občas náhodně zašel, ale před vánocemi jsem se u něho vždy zastavoval s nějakým dárečkem. Vypravil jsem se za ním i nyní, mohl jsem zase myslet, alespoň trochu, i na jiné věci, nejen na Hedinu nemoc. Už tehdy, na počátku všeho, jsem pochopil jednu základní, nevývratnou pravdu. Když klesáte dolů ke dnu, mění se podoba toho minulého. Čím hlouběji padáte, tím víc vám dřívější vrstvy, kterými jste procházeli, připadají lehké a prostupné. A každé nadechnutí, každý zásvit světla vítáte mnohem, mnohem procítěněji než dřív. V oné pauze, oddechovém čase, nebo jak bych to nazval, jsem se rozhodl o Hedině nemoci povědět Ermlovi. Když jsem se tehdy v dubnu, už je to víc než dva roky, kvapně vrátil z Curychu, zavolal mi tam přece právě můj tehdejší bytný, abych stihl uvidět ještě dědečka na pár vteřin mezi živými. A pak, když se to všechno tak šťastně převrátilo a já si stěhoval své saky paky zase zpátky z Balbínky do Ďáblic, Erml řičel spokojeností a ještě s Marčelem Matýskem jsme to řádně oslavili. Nějaký čas byl přízemní pokoj s narudlým běhounem prázdný, ale pak na pana Ermla dolehly finanční starosti a pronajal pokoj inženýru Mockovi, který působil jako vedoucí účtárny nebo něco na ten způsob. Byl to tichý, akurátní člověk, přímo by se mělo říct človíček, vojenskou míru rozhodně nesplňoval, nebyl v bytě vůbec vidět ani slyšet. O tom, že je Hedvika nemocná, můj bývalý bytný nic nevěděl. Přinesl jsem mu k vánocům láhev tmavohnědého jamajského rumu Captain Morgan a k tomu knihu Čínská kuchyně. Při vší obratnosti se kuchařské umění pana Ermla zastavilo někde u míchaných vajíček a česnečky, ale věděl jsem, že Čínská kuchyně ho potěší z jiného důvodu. Bude spokojeně listovat stránkami s cizokrajnými jídly proto, aby se pobavil zvláštními slovíčky, nezvykle znějícími přísadami a lahodnými jmény pokrmů.
Odevzdal jsem mu dárky hned po příchodu do přízemního bytečku v Balbínově ulici a jako obvykle jsme se posadili v kuchyni, jejíž okno vedlo na dvorek, nyní potažený špinavě bílým povlakem starého umrzlého sněhu. — Pavle, vzal jste mě u srdce. Heleďte, toho Morgana si skovám na Silvestra, vytáhnem ho s Matýskem, ale lok vám tam nechám. Dneska se spokojíme s nejlepším přítelem člověka na tři, kvalitním tuzemákem z Říčan. Kopněte si tam jako antré pořádnou dávku, vypadáte nějak usebraně, jako byste se netěšil na sladký konec roku. Žere vás něco? — Moc. Ani nevím, jak s tím ven. — Tak jen šup a sem s tím. Strejda Kašpar vás rozebere a pak pofouká. Nejspíš mě podezíral z nějaké „srdeční záležitosti", jak Erml nazýval mé dávno minulé milostné historečky. Ach, kéž by měl pravdu. K čemu ty motýlí příhody bez konce a začátku, všechny bych okamžitě zatratil za houf zdravých krvinek mé ženy. — Pane Erml, Hedvika je nemocná, poklesl jsem hlasem samovolně do zoufalství. — Ale to není možný, rozhorlil se okamžitě bytný. — Taková fajn a bezvadná ženská, to mi neříkejte, Pavle. To nebude nic vážnýho, to mi musíte potvrdit. Já vás znám, radši se bojíte předem, abyste se nemusel bát, až vo něco vopravdu pude. — To ano, já se bojím, odvětil jsem ještě skleslejším hlasem a pořádně jsem se napil rumu. — Tak co jí je? zostražitěl bytný. — Má leukémii. — Do prdele práce, řekl Kašpar Erml a zmáčkl hořčičnou sklínku tak silně, že praskla a sklo vydalo suchý, vysoký zvuk. Tiše jsem se rozplakal. Těžkými, pomalými slzami. Před ním jsem mohl. Před ním ano. Pustil střepy a neméně silně mi zmáčkl rameno.
— Pavle, herdek, musíš doufat! Doufat! Do poslední minuty. Vždyť o tom furt čtu. Zázraky se dějou. Někdo má rakovinu jako pilu a pak bác ho, je to pryč a žije si pijánko dál. Co říkají felčaři? Utřel jsem si tvář a vykládám mu o všem. Jak to Hedvika stále skrývala, jak předstírala, že jí nic není, jak byla stále unavená, jak jsme mysleli, že jí Davídek nakopl slezinu, jak slezina rostla a rostla — a pak je Heda v nemocnici a docent mi nad špenátem říká ortel. Ale teď máme trochu klidu, stáhlo se to, Heda je lepší, má chuť do života. Erml se doma pohyboval bez protézy, a tak se i nyní zkušenými, obratnými pohyby dosmýkl k věkovité kuchyňské kredenci pro novou skleničku. Nalil nejprve mně a pak i sobě vrchovatou míru. — Něco vám povím. Když jsem rajzoval za pojistkama po těch našich východních Čechách, měl jsem mezi kunčoftama taky nějakýho Housku, což byl komeník z Ruprechtic. Asi těžko budete vědět, kde se tohle hnízdo rozkládá. Je to až nahoře v Broumovským výběžku, kraj světa, dál už není nic. Ani odjet z Ruprechtic nebylo tak snadný. Nádraží tam není a autobusy tehdá nejezdily. Muselo se jít k vlaku pěšky až do Meziměstí, a to je dobrejch pár kilásků. Ale k věci. Housku jsem pojišťoval proti úrazům, to dá rozum, komeník se může šmiknout a letí dolů na to tata, teď je to jinačí práce, třeba v Praze, ale von brousil v širým vokolí a všude ho znali. Jó, musím vám říct, že tenhle Houska byl veselej člověk, plnej vtípků, jak to bejvá, když je někdo pořád mezi lidma. Houska neměl děti, jen hodnou ženu a domek v Ruprechticích, kterej jsem mu taky pojišťoval. Ale jak jdou léta, jdou i nemoce. Houskovi jeho paní zemřela, trochu brzy před šedesátkou, a von rázem seknul s komeničením, chodil si po kraji s flintičkou, vypíjel štamprličky, žertoval se ženskýma, debužíroval, jak jen mohl. Houska měl ještě bratra, ten bydlel dole v kraji, někde za Přeloučí, v obci s divným jménem Zdechovice. Byl o dost starší a tak jednou vycouval na
věčnost. Bylo to v zimě, někdy v lednu, mráz, do toho vítr a závěje. Starej Houska, kterej se s bratrem moc nevídal, poněvadž bratr měl syna, co si vzal nějakou semetriku, se rozhodně do Zdechovic nehrnul. Pérovala ho prý jako ovečku, jen se u nich objevil na návštěvě. Jestli má umytý ruce, aby nemlaskal a nechrchlal a tak dál a podobně. Houska k bráškovi přestal jezdit a jen si posílali čumkarty k vánocům a do novýho roku, však to znáte. A tak když dostal zprávu, že bratr umřel a pohřeb je toho a toho dne, moc se svíjel a nikam se mu nechtělo. Zrovna ho taky bralo revma a představa, že mladá ho bude ve Zdechovicích buzerovat, a ještě pohřeb k tomu, to ne. Napsal dopis, že leží marod a že se přijede podívat na hřbitov, jak jen to bude trošku možný. Ale kdoví jak se to zamotalo, prostě od tý chvíle, co se rozhodl, že nepojede na bratrův pohřeb, se starým Houskou se něco začalo dít. Byl jsem u něho čítám tehdy v březnu a málem jsem ho nepoznal, jak sešel. Strachoval se vo svý zdraví, bál se průvanu a všeho možnýho, von, kterej nikdá nic takovýho neznal ani v nejmenším. Radši vůbec nikam nevycházel. Prostě zlomenej člověk. A víte proč, Pavle? Jestlipak byste věděl proč? Zíral jsem na Ermla asi pořádně nechápavě, povídačka o nějakém Houskovi mě zatím nijak neupoutala, spíš jsem měl pocit, že dobrák můj bývalý bytný chce odvést pozornost od mých starostí a vypráví jednu ze svých napůl smyšlených historek. — Nevím, pane Erml, asi, že má člověk jezdit na pohřby. Což je tedy dobrá útěcha, to vám povím. — Pavle, já vás sežeru! Tak poslouchejte ještě chvíli, abyste pochopil, kde se nachází útěcha. Vezmu to šmahem, zkrátka. Ještě jsem Housku ten rok viděl dvakrát a čím dál víc se nějak vytrácel do sebe. Užíral se. Nadával na všechno možný, na sebe, na svýho bráchu, na jeho syna, a zvlášť na jeho manželku, semlel vždycky všechno možný. Neměl klid, neměl stání. Víte, byl to najednou člověk bez kotvy, jestli mi dobře rozumíte. Ztratil něco růžovýho, přestal si věřit. Tím, že nejel bráchovi na pohřeb, zklamal hlavně sám sebe a tím to začalo.
A jak to skončilo? Přesně za rok jel do těch Zdechovic bratrovi na hrob. Zase byla zima, mráz, tehdy ještě bejvaly mrazy pěkný samci lezaví. Přišel do rodiny, do baráčku k synovci, a první, co udělal, že se pohádal s jeho ženou, jako by se na to celý ten rok připravoval. Synovec ho nějak uklidnil, popíjeli a starej Houska se napil víc než dost, ale zase nic ohromujícího. Na druhej den připadalo první výročí úmrtí bratra a Houska se chystal, že půjde na hřbitov. Snad čekal, že od toho okamžiku se zase všechno obrátí k lepšímu. Jenže, poslouchejte, jak to dopadlo. V noci potřeboval Houska na záchod. A tam, v těch Zdechovicích, měli to zařízení v dřevěným domečku na dvorku. Houska vyšel ven do mrazu a už se nikdy nevrátil zpátky. Podle stop si to namířil přes pole v hluboký noci a stejně hlubokým sněhu na hřbitov, jen tak nalehko v košili a podvlíkačkách. Napůl cesty mezi barákem a hřbitovem ho druhej den našli zmrzlýho. Nic na něm nenašli, žádnej infarkt, žádná mrtvice, prostě umřel. A já myslím, že záměrně, aby našel klid. A proč vám to povídám, Pavle, protože vy nesmíte ani chvilinku, ani minutku pochybovat. Vaše paní se uzdraví, to je jasný. A bude všechno v pořádku. Uvidíte, bude! A nesmíte před ní dát najevo nic slabošskýho. Musíte věřit, mít naději, vidět to růžový vpředu, že to nějak půjde, že to bude dobrý. Když nic jinýho, pomáhá to žít. To mi věřte... Oba jsme se napili a mlčeli. A zkuste taky něco jinýho. Zkuste všechno. Chemie je chemie a některý léky jsou pěkný svinstva. Často pomůžou bylinky. Znám řadu případů a Matýsek se kámoši s nějakým dědulou na Strakonicku, kterej je v tom honěnej, já to hnedle zjistím, jak je možný tam jet, a povím vám to. Vyzunkněte to!
První větší cesta červenou ladou vedla pochopitelně do městečka. Předtím proběhl Štědrý večer s dejvickou babičkou a rybí polévkou a tradičními
obalovanými řízky. Tentokrát to byl večer vskutku nasycený laskavostí a ohleduplnou dobrotou. Na Boží hod se odjíždělo vesele a s dětským jásotem, vždyť měli nové auto a vše vyhlíželo slibně. Slovy i chováním se sama Hedvika přesvědčovala, že se nic neděje, a usnadňovala týž dojem i všem ostatním kolem sebe, v Praze i v městečku. Dům Rajterů stál až na jeho samém kraji, kousek za velkou zahradou se už zvedala hustá stěna smrkového lesa, která stoupala a mohutněla až do vrcholů podkrkonošských Liščích hor. Dříve tak plný a rušný dům připadal Pavlovi neuvěřitelně prázdný. Tentokrát, přijeli sem po dlouhé odmlce, naposledy byli v městečku o prázdninách a mezitím byl ostrý klín zprávy o Hedině nemoci, se Pavlovi vloudila ještě i jiná myšlenka — odstěhovat se z Prahy se vším všudy. V domě bylo místa haldy. Dole kuchyň, tři místnosti a malý pokojíček a další tři místnosti nahoře v patře, kde kdysi bydlívaly — dávno, všechno je najednou dávno — Pavlovy tři tety. Celý dům nyní obývala sama Pavlova matka, která by určitě přivítala, kdyby se vnoučci i nemocná milovaná snacha přestěhovali k ní včetně konečně zmoudřelého syna. Pavel o možnosti přestěhovat se uvažoval intenzívně několik dnů, napadaly ho rozličné varianty zaměstnání jeho i Hedvičina, ale zároveň, jaksi souběžně, přesně věděl, že se nyní z Prahy nikam stěhovat nebudou. Místem jejich osudu byla Praha a na jakýkoliv únik bylo pozdě. Měli v Praze byt, Štěpánek tam chodil do školy, on sám tam měl práci, Hedvika taky, i když... kdoví kdy se k ní zase vrátí. Ale to hlavní, co se Pavlovi vždy připomínalo, byla Hedina nemoc z druhé strany, ze strany lékařů. V městečku by každý hned věděl, kam Heda jezdí do okresního města na prohlídky a proč. V Praze byla anonymita zaručená. V Ďáblicích nikdo neví, kam ráno jedeš, a i
kdyby jsi mu řekl, že jedeš do nemocnice na vyšetření, je to téměř stejné, jako kdybys mu pověděl, že jedeš shánět angorské králíky. V noci po příjezdu do městečka Pavel Rajter dlouho přes půlnoc seděl v jednom z hořejších pokojíků, pokuřoval, popíjel z velké konvice silný čaj, slazený domácím matčiným džemem z černého rybízu, a dojímavě hleděl do minulosti. Byl v místnosti sám, Hedvika už spala v protějším pokojíku, děti byly v přízemku s babičkou. Další, třetí místnost v patře byla prázdná, postupem času se z ní stalo jakési skladiště věcí, knih, nábytku a různých krabic. Na protáhlé okno mráz zvenčí nakreslil složité stříbrné ornamenty, ledové květiny a podivuhodné, obrovské motýly. Ach, stříbrní motýli pohřbů, které malý Pavlík vídával ve snech a horečnatých představách. Při pohřbu babičky Žofie, to bylo Pavlovi asi pět let, uviděl v třeskutém lednovém týdnu na dvířkách pohřebního vozu stříbřitě zbarvené ornamenty, květiny a obrovské motýly, které od těch dob objevoval ve snech jako předtuchu, jako varování. Po tolika letech hleděl dvaatřicetiletý Pavel na okno, ale viděl tam jen ornamenty mrazu, snad květiny, možná i motýly, ale varování vyčíst nedokázal. Zatímco babička si vzala na starost malého Davídka, vyjeli si manželé Rajterovi se starším chlapcem na lyžích. Jeden z posledních dnů toho jinak zparchantělého roku se vyloupl v mrazivé, sněhové kráse. Stopa vedla nejprve mezi nízkými smrčky a pak se zatočila na širokou, lehce namrzlou pláň, která se celá leskla v šikmém dopoledním slunci. Ťapkali pomalinku, Štěpán ujížděl kus před nimi, sjížděl dolů a zase se vracel zpátky k rodičům jako štěně puštěné na vzduch. Hedvika zhluboka nadechovala čirý horský vzduch, který se jí valil rovnou do unavených plic. Pavel klouzal na běžkách za svou ženou, držel její tempo, také zhluboka nadechoval vzduch rodného kraje, kyslík mu v bodavých střepinkách slastně padal do hrdla a vyvolával naději. Kmec nemá pravdu a profesor Janeba se také
mýlí, lékaři se mohou v některých případech zmýlit. Ano, Heda sice má něco s krví, ale není to nic, na co by se umíralo, bude to dobré, musí! Odrazil se silně hůlkami a s bujným halekáním se pustil po svahu dolů za Štěpánkem, který rovněž radostí zařičel a pustil se ještě níž. Ale jeho otec, mnohem těžší a rychlejší ve sjezdu, ho brzy dostihl a rozverně jím drcnul do sněhové závěje. Syn se okamžitě vyhrabal zpátky a začal otce koulovat. Strhla se mezi nimi parádní sněhová bitka. Nahoře na kopci stála Hedvika, spokojeně sledovala dva ze svých mužských a také ona hluboce věřila, že to všechno pomine, že je to následek porodu nebo těch pohnutých hádek v advokátní poradně. Anebo se na ní tak podepsaly dřívější roky s Pavlem, jeho odchody a příchody, probdělé noci, pláč. Ale teď to půjde, kontrola je až v dubnu, do té doby se musí sebrat. Nesmí myslet na nic ošklivého z minula a vše se samo spraví k dobrému...
Zjistil jsem, že se mi změnilo písmo, rukopis. Míval jsem rozevlátá písmena, psal jsem rázně, s ostrým sklonem. Teď píšu jinak, tlačím slovo za slovo, celé je to stísněné a přikrčené. Podvědomí pracuje. Kdoví odkud, asi z našeho povánočního pobytu doma v městečku, vyrostlo přesvědčení, že musím přijít na to, proč Hedvika onemocněla, co je toho příčinou. Když odstraním tu příčinu, měla by pominout i nemoc. Ne, nejsem šílenec, přečetl jsem si pozorně vše o leukémii a jedna z úvah mluví o tom, že psychika hraje u krevních rakovin, jako ostatně u všech zhoubných chorob, značnou roli, dosud nedoceněnou. Když vypátrám, co způsobilo Hedě nejvíc trápení, otřes, který by mohl vést k porušení krevní rovnováhy, půjdu po stopě. Vždyť co mi to povídal profesor Janeba, když jsem se ho ptal, jak leukemické poruchy vznikají? — Představte si, že krevní soustava vyhlíží jako nějaká složitá stavebnice. A teď se něco stane. Nevíme co. Náraz, úder, hnutí nebo cokoliv a jedna kostka
z té stavebnice vypadne, stačí jediná, a celý systém je v krizi, nic správně nenavazuje, vše je v rozkladu. Pozor! Nesmím zapomenout sám na sebe. Byl jsem vadná kostka? Anebo další varianta: co když to byl Davídkův porod, který přeházel Hedinu krevní stavebnici. Ne, to ne, ledaže by porod pomohl prolomit to slabé místo, narušené před porodem něčím ošklivým. Určitě nejsem bez viny. Když jsem se skoro před čtyřmi lety, je to možné, ano, už to budou čtyři roky, odstěhoval z Ďáblic do úzké nudle v Balbínově ulici, kde mě naštěstí čekal pan Erml, šlo skoro všechno na mou hlavu. Tehdejší průšvih v mém epesním zaměstnání v Reprosu jsem shodil na nejbližšího člověka, na Hedviku. Místo abych hledal příčiny hlavně v sobě, ve své naivitě a ješitnosti či bezcharakternosti mých tehdejších přátel, kteří mě přivedli do maléru, soustředil jsem roztrpčení na svou ženu. Opustil jsem ji a přes jeden dlouhý rok jsem žil jako třtina ve větru, zatímco Hedvika vychovávala Štěpánka a jen velice zdráhavě přijímala nabídky svého dřívějšího klienta, inženýra Matonohy. A to ještě pod velkým tlakem své matky. Paní Norovská velice toužila po jiném muži pro svou dceru. Ale pro mne opravdu nebylo omluvy, byla tu řada nevalných dobrodružství, pak jsem se spojil s Magdou Holcovou, ženou, která veskrze věděla, co chce a jak toho co nejrychleji dosáhnout. I já jsem byl jen určitý urychlovač, snad milovaný, ale jen prostředek, žádný rovnocenný partner. Odjel jsem s ní do Švýcarska, všechno tam bylo připraveno k nasednutí do zdánlivě pohodlného toboganu úspěchu a zisku, blahobytného života. Jenže já odmítl a přes pokušení sebevraždy, tehdy tak nesmyslné a ubohé, jsem se vrátil zpátky domů, k Hedvice, ke Štěpánkovi, ke všemu obnaženému a otevřenému, co mne čekalo v městečku i v Praze. Hedvika věděla, musela vědět, že se vrátím. Ale věděl jsem to i já? Teď, když se ohlížím, tak vše stírá nynější Hedina nemoc. Všechny své předešlé činy, pohnutky, myšlenky hodnotím pod úhlem její choroby. Pravda
ovšem je, že mé tehdejší klikatění, útěk z Ďáblic, vztah k Magdě i to ostatní jsem bral jako provizórium, jako něco dočasného, něco před něčím, co přijde. Jenomže jsem, já hlupák zahleděný do sebe, netušil, že přijde návrat. Štěpánka jsem ovšem ani v nejvzdálenějších představách nikdy neopustil. A tím jsem vlastně neopustil ani jeho matku. Já vím, vypadá to, jako bych se omlouval ale Hedina radost, když jsme se zase našli, její láska v těch krásných měsících od dubna do Davídkova narození a potom stále dál, když už vlastně byla nemocná, ale já nic nevěděl, to vše svědčí pro mne. Nemůžeme onemocnět z něčeho, co se v nás dokáže obrátit v radost. A pak, zapoj logiku, Rajtere vždyť na počátku těhotenství Hedvika prodělávala řadu vyšetření i krevní, a vše bylo v pořádku. Žádná stavebnice ještě nebyla rozházená. Krvinky pracovaly, jak se patří. Takže příčina musí být jinde. Něco, co se stalo později, od léta do prosince toho roku, v němž se narodil Davídek. A co úmrtí jejího otce, pana Norovského, koncem července, to byla Hedvika ve čtvrtém měsíci těhotenství... Možná, jistě jí to otřáslo, byla smutná, truchlila to ano, ale brala to jako přirozený chod věcí, tatínek už nebyl nejmladší a prostě to tak chodí, že staří lidé umírají. Život střídá smrt… A navíc, co si dobře pamatuju, řekla mi tehdy, že sice tatínek zemřel, ale naše miminko, že ho nahradí, ať už to bude holčička, nebo kluk. Narodil se Davídek, takže pan Norovský měl pokračování. Hedvika se tatínkovou smrtí netrápila, nemohla na tom nic změnit, i kdyby dělala cokoliv, vždyť ani nestonal, mrtvice a konec. A tak jsem přesvědčen, že úmrtí mého tchána nebylo v žádném případě příčinou toho, že se jedna kostka vylomila a Hediny krvinky se vydaly na šílenou, hrůznou pouť. Ne, to ne. Co tedy zbývá? Jedna věc tu je. Záležitost, s níž se Hedvika trápila skoro celý ten rok, celou dobu těhotenství, věc, o níž doma mluvila jako o žádném
jiném případu z advokátní praxe. Ano, ten zatracený spor mezi Mirkem Spáčilem a družstvem TEKO. Družstvo umělecké výroby TEKO byl velice lukrativní spolek, který produkoval jinak obtížně dostupné textilie a užitnou keramiku. Vedle několika vlastních dílen měli také houf výtvarníků, návrhářů, kteří v rámci smluv i přímých pracovních úvazků vytvářeli nevšední, originální vzory. Mezi těmito kumštýři zaměstnanými přímo v družstvu byl i jakýsi Spáčil. V družstvu pracovala jako právnička i nějaká Brzáková Olga, kterou jsem matně znal jako Hedinu kolegyni z nějakého kursu. Byla to taková vycamraná důra, která málem v padesáti nosila oblečení jako nějaké děvčátko, a přitom byla zatraceně fikaná, lstivá jako stará kuplířka. To jsem tehdá ještě nevěděl, ale pochopil jsem to v průběhu celého soudního řízení, v němž Heda obhajovala právě Spáčila proti družstvu TEKO. O co šlo? Spáčil se v družstvu specializoval na návrhy hrnečků, talířků, popelníků a dalších keramických drobností. Byl to člověk pilný a šikovný, pracoval samozřejmě i pro sebe, vymýšlel věci a dával je schvalovat do výtvarné komise, originální návrhy, které byly určeny jen pro malé série. Jenže co se přihodilo. Spáčil si přinesl do práce svůj keramický nápad, vázičku se závojíčkem, líbivá věcička. Prokazatelně na to měl řadu svědků. Nebyla to věc vyrobená pro TEKO, větší série by totiž ten nápad zabily, což se později ovšem stalo. Když na pár dní služebně odjel, nechal vázičku stát na svém stole v družstvu. Vázičku pak náhodou objevil předseda toho družstva, nějaký inženýr Krofta, náramný chlapík. Vysoký, masitý, holohlavý, dýchavičný, blížil se úspěšně k šedesátce. Ptal se po původu té vázičky, opět svědecky prokázáno, dověděl se, že je to Spáčilova soukromá věc, jen se však zasmál, a protože výrobně šlo o poměrně
jednoduchou záležitost, předal vázičku hned družstevní keramické dílně. A než Mirek Spáčil zjistil, že vázička na jeho stole chybí, TEKO ji už pilně vyrábělo. A jaký byl ten Krofta náfuka, tak se ani nenamáhal se Spáčilem nějak dohodnout, myslel si, že je to prostě jeho zaměstnanec, ať je rád, že je rád. Spáčil se snažil po dobrém, asi by mu stačil nějaký slušný honorář a vše zůstalo v klidu, ale Krofta s ním vyrazil dveře. A teď do toho vstupuje ta mrška Brzáková. Byla sice vdaná s nějakým paprikou, ale takové typy jako ona si potvrzují svou cenu i počtem milenců, mezi nimiž figuroval nějakou dobu i Spáčil. A právě ona mu poradila, aby dal věc k soudu a družstvo, jmenovitě předsedu Kroftu, žaloval. Že mu v tom ona všemožně pomůže, že to předsedovi pěkně vytmaví, zaslouží si to a tak dále, poštívala ho, jak se dalo. Milý Spáčil podal žalobu a tehdy do toho vstoupila Hedvika. Brzáková totiž keramika poslala za JUDr. Rajterovou do poradny, volala jí a moc ji prosila, aby se věci ujala, vše to půjde raz dva, Spáčil jede jasně na výhru, ona by ho zastupovala sama, ale nemůže, když je v družstvu taky zaměstnaná, a vedla další pindy. Dobře, zatím se nic nedělo, a já tenkrát, bylo to někdy počátkem května, vůbec o ničem nevěděl. Hedvika mi občas sice něco ze své advokátní praxe vyprávěla, ale o Spáčilovi tehdy ještě neříkala nic. Plul jsem na oblaku pohody, který se nad námi rozklenul, široko daleko nic, co by nás mohlo ohrozit, alespoň tak mi to bláhově připadalo. Pošetilé dny, týdny, měsíce, pošetilé, ale krásné. Nevzdám se jich. Spáčil prostřednictvím Hedviky podal oznámení prokuratuře pro trestný čin porušení autorského práva, navíc pro nedovolené podnikání, poněvadž se zjistilo, tedy Spáčil díky Brzákové zjistil, že Krofta si první sérii prostě přivlastnil, prý pro reklamní účely, a rozdával to jako prezenty. Věc se rozjela, Krofta dostal oznámení, předvolání k vyšetřovateli prokuratury, a v té chvíli zavětřil. Zavětřil a začal bleskově jednat. Asi to byl
