Petr Prouza básník a prozaik, autor psychologických próz. Po maturitě vystudoval Právnickou fakultu Univerzity Karlovy, doktorát mu byl udělen v roce 1967. Právnické povolání vykonával jen krátce, od roku 1968 působil jako redaktor v různých časopisech např. Plamen, Mladý svět, Naše rodina aj., spolupracoval i s rozhlasem. Od roku 1986 se věnuje literatuře jako volný spisovatel. Rovněž řídil několik let zahraniční nadaci.
Hotel Karneval Ve vyprávění příběhu se střídají všichni hlavní aktéři - dva muži středního věku a dcera jednoho z nich. Redaktor z rozhlasu žijící v tzv. fungující rodině se seznámí s dcerou svého přítele, vedoucího krkonošského hotelu. Rozvine se mezi nimi vztah a díky náhodě vteřinového zvratu dojde k nehodě, která zásadně ovlivní osudy všech.
Petr Prouza
Hotel Karneval
2014
Všechna práva vyhrazena. Žádná část této tištěné či elektronické knihy nesmí být reprodukována a šířena v papírové, elektronické či jiné podobě bez předchozího písemného souhlasu nakladatele. Neoprávněné užití této knihy bude trestně stíháno. Používání elektronické verze knihy je umožněno jen osobě, která ji legálně nabyla, a jen pro její osobní a vnitřní potřeby v rozsahu stanoveném autorským zákonem. Elektronická kniha je datový soubor, který lze užívat pouze v takové formě, v jaké jej lze stáhnout z portálu. Jakékoliv neoprávněné užití elektronické knihy nebo její části, spočívající např. v kopírování, úpravách, prodeji, pronajímání, půjčování, sdělování veřejnosti nebo jakémkoliv druhu obchodování nebo neobchodního šíření je zakázáno! Zejména je zakázána jakákoliv konverze datového souboru nebo extrakce části nebo celého textu, umisťování textu na servery, ze kterých je možno tento soubor dále stahovat, přitom není rozhodující, kdo takového sdílení umožnil. Je zakázáno sdělování údajů o uživatelském účtu jiným osobám, zasahování do technických prostředků, které chrání elektronickou knihu, případně omezují rozsah jejího užití. Uživatel také není oprávněn jakkoliv testovat, zkoušet či obcházet technické zabezpečení elektronické knihy.
© Petr Prouza c/o DILIA, 2014 © INDEART, 2014 www.indeart.cz 978-80-7519-015-4 (PDF)
Obsah: HOTEL 1. HOTEL 2. ZA STĚNOU DUHY 1. FRANCOUZOVY NÁPADY 1. ZA STĚNOU DUHY 2. FRANCOUZOVY NÁPADY 2. NEZNÁMÁ VÁŠEŇ 1. HOTEL 3. ZA STĚNOU DUHY 3. FRANCOUZOVY NÁPADY 3. NEZNÁMÁ VÁŠEŇ 2. HOTEL 4. ZA STĚNOU DUHY 4. FRANCOUZOVY NÁPADY 4. NEZNÁMÁ VÁŠEŇ 3. NEZNÁMÁ VÁŠEŇ 4. FRANCOUZOVY NÁPADY 5. HOTEL 5. HOTEL 6. HOTEL 7 ZA STĚNOU DUHY 5. FRANCOUZOVY NÁPADY 6. ČTĚTE ELEKTRONICKÉ KNIHY
Nevíme, co se stane zítra, ale víme vždycky přesně, co se stalo včera? (Ernst Kreuder)
NÁHODA je čirý osud. Pokračování náhodami vyvolané už bývá rozředěno v proudu každodenních událostí. Jen zřídka ovšem mívá náhoda v lidském životě podobu tak určující, že se nám trvale otiskne do srdce. Většina náhod probíhá kolem nás, aniž si jich jakkoliv všimneme. Nedotýkají se našeho nitra anebo jen tak nepatrně, že je paměť samovolně vypouští do ztracena. Příběh tří hlavních postav tohoto vyprávění se začal odvíjet z úmyslu, z přání či touhy, to teprve později to všechno pomíchala náhoda. Přitom ta poslední vyhlížela zprvu tak nicotně a banálně. Všechno to proběhlo v několika vteřinách.
HOTEL -1Je teplé, pozdní červnové odpoledne, vzduch je rozkývaný čerstvými vůněmi, léto je na dosah. Silnička k hotelu Karneval se hned za vesnicí ponoří mezi stromy a nevalný asfalt vystřídá uježděná hlína. V oboustranných prudkých zatáčkách vede cesta mírně do kopce a jen největší prohlubně mají navážku jemného štěrku. Řidič osobního auta, které právě vjelo do lesa, nepochybně cestu dobře znal, neboť ani na okamžik nezvolnil a uháněl dál značnou rychlostí. Věděl, že silnička vede pouze k hotelu, a bílý koláč zákazu vjezdu vyjma dopravní obsluhy to ještě zdůrazňoval. Na úzkém hrbolatém pásu mezi stromy by mohl potkat jedině nějaké auto vracející se z hotelu, ale to v tenhle den a hodinu bylo téměř vyloučené, a tak klidně řezal zatáčky a pustil si rádio pěkně nahlas. Zpíval Roy Orbison, zpěvák populární počátkem šedesátých let, jehož hity se teď, v půli let osmdesátých, začaly znovu vracet. Muž za volantem hudbu viditelně prožíval, chvílemi na okamžik pustil volant a oběma rukama si do taktu pleskal po kolenou. Z odbočky až na parkoviště u hotelu to bylo necelých deset kilometrů. Asi tak na třetím kilometru od hotelu jela v té chvíli po téže cestě mladá dívka na skládacím, nevysokém kole. Nemusela vůbec šlapat dlouhýma, pěknýma nohama v kratinkých plátěných šortkách, které téměř nic neskrývaly. Mírný sjezd ji unášel dolů a rozrážený vlahý vzduch ji příjemně ovíval na tváři i na hrudi, kde si bavlněné tričko vyrolovala až k nevelkým, ale pevně se rýsujícím prsům. Kulatý, pravidelný obličej vyzařoval dychtivost a lesklé, dlouhé vlasy v sepnutém ohonu vlály a svítily nevídanou rezavočernou barvou. Držela se při jehličnatém okraji cesty, aby nenajela na nějaký ostrý kámen, a před každou zatáčkou vždy trochu přibrzdila. Muž v uhánějícím autě také před zatáčkami brzdil, nezdržoval se přeřazováním na nižší rychlost, používal jen brzdový a plynový pedál. Asi v polovině cesty mezi vesnicí a hotelem se řidič natáhl pro krabičku s cigaretami, jednu z nich si dovedně sklepl rovnou mezi rty a rychle si ji zapálil. Jel právě po delším rovném úseku, a hned tedy zrychlil a spokojeně vyfoukl první doušek cigaretového kouře. Rovinka končila ostrou pravotočivou zatáčkou, za níž byl úsek nejstrmějšího stoupání k hotelu. A z tohoto kopce právě čím dál rychleji letělo červené kolo s mladou dívkou.
Před zatáčkou muž v autě dupl na brzdu tak prudce, že mu slétla cigareta z popelníčku ve svítivém oblouku pod sedadlo. Mezitím dívka na kole uviděla auto, jež se náhle vynořilo ze zatáčky. Uhnula co nejvíc k okraji cesty, ale vůz se dál řítil přímo na ni. Dívka má v očích úlek a údiv zároveň, poněvadž si ještě stačí povšimnout, že za volantem nikdo není, ale to už se její přední kolo sesmeklo po srázu, jak instinktivně strhávala řídítka stranou. Je to všechno jen chvilička. Téměř vzápětí se bicykl naklonil dopředu a dívka střemhlav letěla po skoro kolmém srázu dolů, až se ozvalo tlumené zadunění. To dívčina hlava narazila na mohutný kmen smrku a její tělo náhle celé znehybnělo. Muž za volantem z toho neviděl nic. Od chvíle nájezdu do zatáčky byl hluboko sehnutý a pravou rukou šátral po hořící cigaretě. Vůz, držený jen levou rukou, šel úplně ke krajnici a olizoval vysoké kopřivy, před vteřinou rozčeřené dívčiným kolem. Když se vztyčil, už s cigaretou mezi prsty, zaklel a bleskově srovnal kola. Auto už bylo téměř ze zatáčky venku a do kopce řidič hned zase přidal plyn. Dívka zhroucená pod smrkem se nehýbala. Mezi stromy a křovím nebyla téměř vidět. To spíš by někdo zeshora zahlédl červený bicykl, jehož obě kola se dosud setrvačností točila. Jenže to by se ten někdo musel nahoře zastavit při okraji cesty a podívat se dolů. A pěšky do hotelu přicházel málokdo a na karneval vůbec nikdo.
HOTEL -2Úředně se funkce Vojtěcha Rajmonta nazývala vedoucí provozu ubytovacího hostince. Dokonce ani ne hotelu. A natož ředitel. Přesto ho mnozí hosté oslovovali — pane řediteli, zejména tehdy, když něco potřebovali anebo když si z něho přátelsky trochu utahovali. A celému zařízení se v okolí neřeklo jinak než hotel. Hotel u Rybníčků, v posledních letech taky hotel Karneval, tak jak to bylo vyvedeno v průčelí budovy na umně malovaném štítu. Stavba pocházela asi tak z dvacátých let. Spodek držely masívní šedavé žulové kameny, patro i dozadu vybíhající prosklená restaurace byly ze dřeva. Dávný, původní, nejspíš německý majitel to postavil jako výletní restauraci se zahradním kuželníkem a jen s několika lůžky pro příležitostné přespání. Tehdy se hotýlek jmenoval Encián a z širokého okolí se tam jezdívalo na tancovačky, masopustní merendy, pouťové veselice a všelijaké plesy. Pár roků po válce se restaurace ještě držela pod původním názvem, než ji v padesátých letech přejmenovali na Rudou hvězdu. Místní jí ovšem stejně říkali Encián a navštěvovaly ji celé rodiny především o nedělních výletech. Zahradní kuželník a harmonikáři jakžtakž plnili kasu, ale v týdnu to bylo chabé. A tak za pár dalších roků se Rudá hvězda změnila na Zátiší, což odpovídalo provozu. Přestože se nejbližší vesnice jmenovala Rybníčky, žádná větší vodní plocha nebyla široko daleko, a to hotýlek uchránilo před špióny z krajských fabrik, kteří šmejdili podhůřím Krkonoš v honbě za závodními rekreačními středisky. Byla doba, kdy restaurace fungovala jen příležitostně při nějaké akci, svatbě, slavnosti, a její vyhlídky do budoucna byly neveselé. Začátkem sedmdesátých let však objekt převzaly Krkonošské hotely a restaurace a pustily se do celkové renovace. Jak už to u nás chodí, opravovalo a vylepšovalo se skoro pět let. Při znovuotevření se objevil i nový vedoucí - JUDr. Vojtěch Rajmont. Na dva číšníky, jednoho kuchaře a jeho pomocnici, jednu pokojskou a jednu provozářku to snad byla až příliš velká kvalifikace. Ledaže by to byla krátká příprava k přechodu na ředitele celého podniku. Ale to by na té samotě nebyl nyní už dvanáctým rokem. Důvod je jinde. A ještě jinde, než vás možná napadne.
Útěk z měst na venkov už i u nás střídá posun z vesnice do města. Příroda se vytrácí pod náporem civilizace. Ale i když prostředí hrálo významnou roli při Vojtově rozhodování, hlavní důvod to nebyl. I když právě teď by to tak mohlo vypadat. Je časně ráno a Vojta Rajmont sedí asi tři kilometry severně od hotýlku na břehu úzkého, ale docela hlubokého potoka, který se za obcí Rybníčky vlévá do potoka již většího a ten zase po dalších kilometrech do řeky Opy. Tmavé oči v jeho snědém balkánském obličeji září pozorností a obdivem. Tady je jeho tajné místečko. Zjara tu náhodně zahlédl pestrobarevný, mihotavě duhový šíp nad vodou potoka. Kdoví, co ten nečekaný pohled na ledňáčka říčního neboli rybaříka vyvolal v nitru dvaačtyřicetiletého muže, který vyhlíží a jedná tak, jako by ho nemohlo nic překvapit, ani radost, ani zklamání. Od té doby sem brzy ráno často chodí a pozoruje párek rybaříků při jejich elegantních, a přitom přesných náletech a průletech. V paprscích šikmého ranního slunce jako by se v okolní zeleni odrážely dva létající drahokamy. Jistá souvislost se však v jeho posezeních u potoka vysledovat dala. Chodil sem ráno vždycky, když ho přes den cosi čekalo, nějaké zařizování, příjezd přátel, kontrola z podniku, návštěva z Prahy. A dnes se chystá parádní číslo malého hotýlku, po němž převzal i jméno a které ho proslavilo v širokém okolí. Dnes je 20. června 1987, sobota, zítra už i podle kalendáře začíná léto a večer propukne zářivý karneval na počest letního slunovratu.
ZA STĚNOU DUHY -1Mnohé lidské schopnosti se nedají nijak doložit. Tušení bouřek, vidění jinak neviditelného, zvuky, které vnímáme jen my sami a nikdo jiný kolem nás, ale samozřejmě existuje i řada dalších nadání praktičtějších, která ve chvílích výkonu nemůžeme nijak zachytit, a když, tak pouze jejich výsledek. Přítomná doba přeje spíše exaktně prokazatelným jevům matematice, elektronice, číslům, přesným tabulkám a přehledům. Je to škoda. Tajemství patří k proudu času a je zbytečné ho už předem vylučovat z našich osudů. Ostatně, vím o tom své, ale doložit to také dost dobře nemohu. Ani vlastně nevím, kdy to všechno začalo. Možná už při narození, aniž bych o tom pochopitelně cokoliv tušil. Narodil jsem se třetího ledna devatenáct set čtyřicet pět. Kdyby alespoň bylo prvního, aby se to dalo předznamenat jako cosi přelomového, ale třetího, to už nebylo ono. I když, co já jsem si o tom později myslel, bylo v době mého narození zcela nedůležité. Určující bylo, co si o tom myslela má matka a také moji prarodiče. Dědeček Leopold a babička Anneliese. Pro mou matku to jistě bylo zadostiučinění po všech těch předchozích nelehkých, trpkých měsících. A děda byl nakonec rád, že se narodil kluk, další Rajmont. Být svobodnou matkou v roce 1945, to bylo panečku jiné dobrodružství než v dnešních časech, kdy to naopak mnohé zdánlivé emancipované ženy z různých důvodů vyhledávají. Ale stát se svobodnou matkou na malém jihomoravském městečku, kde všichni vědí o druhém skoro všechno, to už byl čin podepřený velkou rozhodností a odvahou. A což teprve, když nastávající matkou byla jediná dcera majitele největšího místního hostince, které ke všemu teprve měsíc po porodu bude dvacet. Nynější osmnáctileté matky se tehdy vyskytovaly málo, těhotná dívka pod dvacítku, a svobodná, to bylo cosi mimořádného, přestože trvající druhá světová válka všechny hodnoty poradně zpřeházela a obnažila. Rok 1945 sliboval události vpravdě světodějné, události zásadního charakteru pro životy miliónů lidí, takže těhotenství a poté porod mladinké Lídy Rajmontové přece jen nevyvolaly takový ohlas, jakému by byly vystaveny v normálních časech. Jenže narodil bych se v normálních časech? Totiž, aby to skutečně nebylo jednoduché, vyjma mé matky nikdo nevěděl, kdo je otcem. Nepochybně se objevovaly všelijaké dohady, padala asi různá
jména a všemu dala korunu pohořelická porodní bába, která mým prarodičům toho třetího ledna oznámila, že jsem asi ptáček z dalekých krajin. Dědečka Leopolda jsem poznal už jako opravdu starého pána, a přesto ještě tehdy vyhlížel nadmíru impozantně a svéhlavě. Musel to být velký pruďas, když po tom oznámení šel do šenku a tam jeden za druhým rozflákal o zeď přesně čtyřicet pět pivních půllitrů. Na svět mě tedy vítalo dunění vzdálených děl a třesk skla. To vše mi mnohem později vyprávěla má babička, od matky ani od dědy o tom všem nikdy nepadlo ani slovo. Někde mám schovanou svou první fotografii, je z křtin, ale na ní toho zase tak moc poznat není. To spíš pak na těch o čtyři pět let starších. Vyhlížím na nich jako baculaté děťátko někde od Jadranu, ale hodně z jihu, či ještě dál; vysoké, světlé ženě s jasnou, průzračnou bílou pletí, jakou mívají pihovaté zrzky se zelenýma očima, té jsem tedy nebyl podobný vůbec. Maminka naopak jako by z oka vypadla své matce, mé babičce Anneliese Mevald-Rajmontové, kterou si dědeček přivezl do Pohořelic odněkud z Korutan ze svého tovaryšského putování ještě z dob c. k. monarchie Rakousko-Uherska. Samozřejmě, později v letech dospívání, v době, kdy se vyplňují různé dotazníky, a u nás se všelijaké kádrování dělá při všech možných i nemožných příležitostech, jsem vždycky nad rubrikou otec zaváhal, než jsem tam s čím dál větším citovým odstupem vpisoval — neuveden. Matka mi poskytla strohé vysvětlení v době, kdy jsem přecházel na střední školu do Hustopečí. — Věř mi, Vojto, sama jsem toho muže takřka neznala, bylo to zvláštní setkání a je zbytečné, abychom o tom spolu víc mluvili. Jsi můj syn, můj chlapec, moje všechno. Mně tohle zdůvodnění stačilo. Dědečkovi ale nikdy. Naléhal už tehdy ve čtyřiačtyřicátém na svou dceru horem a dolem, aby mu řekla, s kým otěhotněla, ale ta se zatvrdila a nic mu nepověděla, umíněnost v rodě Rajmontů byla nejspíš dědičná. Děda ještě po své sedmdesátce na tohle téma rozvíjel všelijaké úvahy, zdali to byl nějaký Maďar, zatoulaný Jugoslávec nebo Řek. Čert ví, kdo to byl. Tehdy se všude a odevšad objevovaly roztodivné existence a maminka toho někoho určitě potkala v Brně, kam každých čtrnáct dnů jezdila kvůli dodávkám zboží pro hostinec, v Pohořelicích by si toho jistě mnozí všimli. Ale třeba to bylo úplně jinak. Co může devatenáctiletá dívka uprostřed běsnění války vědět o budoucnosti.
Asi to opravdu byla chvíle totální náhody, v nějakém omamujícím časovém výseku se potkaly dvě bytosti a v tlaku tehdejšího tak nejistého a proměnlivého času se mezi nimi pojednou vynořil ostrov nečekaného souzvuku. A pak už se nikdy neviděli. A ten cizí muž ani v nejmenším netušil, že kdesi v Pohořelicích vyrůstá jeho syn. Nejspíš vůbec nevěděl, že vůbec nějaké takové městečko existuje a kde leží. Přitom Pohořelice mají svou bohatou historii, kterou jsem v prvním ročníku na pražské právnické fakultě, kde se podobná témata dostávala ke slovu, každému pyšně předestíral. Tak už v září roku 1773 navštívil Pohořelice císař Josef II., ubytoval se na místní faře, pěkné, rozlehlé budově, a tam přespal na vlastním slamníku, který si vozil stále s sebou. A vlastně jen o nemnoho let později, roku 1805, přesně zachyceno, dne 19. listopadu přespal na téže faře císař Napoleon, který směřoval ke Slavkovu. Ten vlastní slamník neměl. A zato postel, na níž přespal, přetrvala všechny nárazy onoho i příštího století a zůstala na faře snad dodnes. Snad, už jsem v Pohořelicích dlouho nebyl, nikoho tam už pořádně neznám, a tak ani nevím, co je a není na místní faře. Narodil jsem se doma, tedy v hotýlku spojeném s hostincem jménem Bergmann, který se zanedlouho, v květnu roku 1945, přejmenoval na Národní dům. Můj děda, všude známý jako Poldík Rajmontů, byl dlouholetým nájemcem celého zařízení a někdy začátkem června 1945 se chystal s celou rodinou Pohořelice opustit a přestěhovat se do nedalekého Rakouska. I když babička byla Rakušanka, děda byl Moravák se vším všudy a nikam by odcházet nemusel, ale on chtěl. Ne z žádných národnostních příčin, ostatně tam, na pomezí, se po staletí míchaly české a německé rodiny tak běžně, že u starousedlíků se těžko určovalo, kdo je ten či onen; děda se pro odchod rozhodl z jiného důvodu. Dědeček byl muž trvale velkých plánů, ještě i tehdy, když jsme se viděli prvně, a to mně bylo čtrnáct, dvaasedmdesátiletý Poldík uvažoval o tom, zakoupit nějaký hotel na Madeiře, tam je teplo a táhnou se tam turisti jak mouchy. Mluvil o tom zcela vážně a měl promyšlených několik variant postupného přesunu z Innsbrucku na onen lákavý ostrov. Vždycky ho bavilo vymýšlet bájné vzdušné zámky a strkal peníze do předem ztracených projektů nejspíš jen pro onen pocit opojení ze hry, z podnikavosti. Asi také proto neměl nikdy víc než jeden hotýlek, který mu ani zcela nepatřil. Hned v pětačtyřicátém nějakým šestým smyslem vytušil, že poválečné Československo nebude právě nakloněno podnikavým duchům jeho ražení,
a navíc už dlouho hýčkal sen o hotelu v Alpách, tam přece musí být daleko voňavější a ostřejší vzduch než v jihomoravské rovině. Hranice byly pro znalce místních stezek a steziček ještě jakžtakž průchodné, ale každým týdnem to bylo obtížnější a obtížnější. Své dcery Lídy se předtím nikdy na její mínění nezeptal, takže jí někdy v půli června pouze sdělil, že příští týden půjdou pryč, ať si začíná balit to nejpotřebnější pro sebe a Vojtíška. Ale má matka byla asi ještě tvrdohlavější než její otec i já dohromady. Už podruhé během krátké doby se svému otci postavila. Ona nikam nepůjde, je doma v Pohořelicích, nepůjde nikam do neznáma s miminkem za těchto nejistých časů, je pevně rozhodnutá zůstat. Leopold Rajmont svou dceru Lídu zaklínal, prosil, nadával, vztekal se, přidala se i babička, aby snad raději šla s nimi, co tady sama. Máti ovšem oponovala, že sama nebude, už se domluvila s tetičkou Kobylákovou, budou bydlet spolu, Lída se k ní přestěhuje i s malým. Děda asi ztěžka a nerad mávl rukou nad osudem své dcery a někdy koncem června s babičkou přešli hranici u Mikulova sami dva. Poválečné zmatky tehdy vrcholily a Pohořelice se zmítaly v přísunech a odsunech, takže stěhování mé matky z velkých místností v bývalém hotelu Bergmann do malých u tetičky Apolénky si nikdo ani nevšiml. Tetička Kobyláková byla dědova sestra, ale povahou úplně jiná, mírná, klidná, shovívavá ke všem, a zvláště k milovanému malému Vojtíškovi. Když jsme se k ní nastěhovali, bylo jí už kolem šedesátky, byla starší než děda, ale všichni jí stále říkali zdrobněle Apolénka, protože se to k ní prostě nějak hodilo. Nevysoká, pilná a na všechny přívětivá. V mládí se provdala, ale její muž Josef Kobylák padl v první světové válce a ona se už podruhé nevdala a žila nenápadně jako úřednice v místním cukrovaru. Že jí ale celou dobu cosi podstatného scházelo, to si tetička uvědomila, až když mi stěhovali postýlku do jedné ze tří nevelkých místností jejího půldomku na okraji Pohořelic. Měla na mysli to, co je pro každou normální ženu tím nejpodstatnějším — dítě. Povídala mi o svém objevu mnohem později, v dobách, kdy už jsem studoval a v Pohořelicích jsem trávil poslední měsíce pravé volnosti, vysokoškolské prázdniny. Apolénka měla najednou několik nových životních rolí. Své neteři Lídě byla navíc i matkou, mně byla babičkou, celá pookřála a kmitala v těch prvních poválečných letech po okolních sedlácích, aby mi sehnala čerstvé mléko, vajíčka a všechno potřebné. Pohořelice pomalu nabíraly také nový dech, všechno se měnilo, včetně zemědělské výzkumné stanice, která sice v městečku byla už od roku 1946,
ale neustále se reorganizovala a přejmenovávala, tu se víc zabývala pícninami, tu zase zvířaty, ale mnozí pracovníci v ní nepřetržitě zůstávali a k nim od roku 1948 patřila i má matka, zaměstnaná v účtárně. Za války absolvovala dvouletou obchodní školu, vedla dědečkovi veškeré účetnictví, nákupy, příjmy a výdaje, a tak jakousi praxi měla, a hlavně někde pracovat musela, musela mě živit, z různých výpomocí a prodeje lepších věcí to nešlo trvale flikovat. Pokud vím, v té první době vázlo i spojení mezi matkou a jejími rodiči, děda putoval za prací po nejspíš taky pořádně neklidném Rakousku, pracoval nejdřív jako číšník, než se postupně zase osamostatnil a zakotvil v Innsbrucku, kde jsem ho pak mnohem později navštívil. Na co si nejvíc pamatuji z pokoje tetičky Apolénky, co se mi často samo od sebe vynoří do nějakého snu naprosto nečekaně a nelogicky, to je velká prosklená hluboká almara plná knih, napěchovaná stovkami svazků, a nad almarou oválný obraz, vlastně zasklená tmavohnědá fotografie strýčka Josefa, s nímž teta strávila všehovšudy tři měsíce manželství. Almara plná knih mě důvěrně provázela od let předškolních až do těch už zmiňovaných posledních prázdnin strávených v Pohořelicích. Možná že se poprvé zablesklo právě tehdy, sotva mě tetička naučila číst, rok před nástupem do školy, kdy jsem si myslel, že zkratka obr. prostě znamená, že je to nějaký obr. A dlouho jsem si lámal svůj skoro šestiletý mozeček záhadou, proč tedy na obrázcích bývají i věci, koně, domy. Co je to za obry? Možná že napětí z lákavých písmenek způsobilo, že když jsem někdy tehdy vyšel do prudkého slunečního dne, nic jsem neviděl, jen jsem slyšel, jak od sousedů na mě cosi křičí jejich Olin, říkalo se mu Povejšil-Pomenšil, protože byl moc malý a vynahrazoval si to velkými poťouchlostmi; kdoví, proč mi tehdy nadával, a já, když jsem konečně otevřel sluncem slepené oči, viděl jsem kolem toho skřečka červenou pulsující čáru, která jako by ho celého obkroužila. Skříň tetičky Apolénky byla naditá knihami, ale byl to trochu jednostranný výběr. Vedle mnohosvazkových děl Červené a Modré knihovny to byly další podobné Knihy srdce, či jak se to všechno jmenovalo, ke své chvále musím povědět, že jsem pitomost oněch historek prohlédl velice záhy, už někdy ve třetí třídě, a víc jsem je nečetl. Další várku tvořily slovníky, komplety rozličného ražení, nejcennější byl německy psaný Brockhaus, nevadilo, že jsem mu nerozuměl, protože to vyvažovala velká spousta fotografií barevných i černobílých, kresby a mapy. Slovníky se daly číst, či lépe prohlížet stále.
Nu a na závěr mé největší potěšení, v prolamované kůži vázané svazky Charlese Dickense. Proč si tetička tolik oblíbila tohoto anglického romanopisce, jsem nezjišťoval, ale její láska k barvitému Dickensovu vyprávění padala u školáka na úrodnou půdu. Oliver Twist, Klub Pickwickovců, Mikuláš Nickleby, Malá Dorritka a další Dickensova díla zažehovala v mém nitru děje stejně pestré a dobrodružné, jaké jsem četl. Samozřejmě, zanedlouho jsem si objevil i jinou literaturu, mému tehdejšímu cítění bližší, ale onen dickensovský dech ve mně zůstal jednou provždy a dal trvalá křídla jednomu mému snu, který se mi nedávno, o mých čtyřicátinách podařilo zhmotnit alespoň částečně. Podruhé, co si ono zvláštní světélkování vybavím, to bylo o mnoho let později, když jsem byl v Praze na právnické fakultě. Možná že předtím sem tam něco zablesklo, červená, žlutá, modrá nebo zelená, ale prostě mi to silněji neutkvělo v paměti. Bylo to někdy na počátku druhého ročníku a pamatuji si to velmi přesně, tvar, barvu i osobu. Osoba se jmenovala Ctirad Kyzr, byl to můj kolega z ročníku a velice mě neměl v přízni, protože jsem nějak dosáhl, že mě naopak měla ve veliké přízni jiná naše kolegyně, Květa Šavrdová, dívka tělesně nadmíru vyvinutá. Chodil jsem za ní na kolej v Petrské ulici, a když její spolubydlící vypadla do kina či někam za podobnou záležitostí, bylo mi dovoleno na Květiny přednosti koukat co možná z největší blízkosti. A samozřejmě nejenom koukat. Byli jsme krajané, Květa byla z Podivína, čili vlastně sousedka, a proto jsme to všechno brali spíš jako příjemnou kratochvíli, jako nějaké spříznění Pálavou, a snad právě proto jsme několik měsíců byli oba velice spokojeni. Ne tak dotyčný Kyzr, nemohl mi to zapomenout, a i když jsem o jeho žlučovitosti zpočátku nevěděl, po pár týdnech jsem se o zavrženém Květině nápadníku dozvěděl vskutku důkladně. Jeho zaujatost propukla v pro mě nečekaném a trapném okamžiku. Někdy na podzim se volil ročníkový výbor svazu mládeže. Tehdy jsem ještě oplýval ctižádostí, která ve funkcích a všelijakých postech viděla tu pravou satisfakci a potvrzení kdovíčeho. Majestát pseudomoci mi připadal přitažlivější než majestát vnějškově neviditelných poct, jakými jsou vědění a poznávání sebe sama. Do všeho jsem se hrnul, do všelijakých kroužků a besed, působil jsem v kolejním výboru, závodně jsem sportoval, aktivity jsem měl na rozdávání, a tak jsem hloupě prahnul i po nějaké funkci v ročníkovém výboru. Většina mých kolegů však už tehdy byla zřejmě zkušenější a podobných schůzí se nezúčastňovala. V posluchárně nás opticky bylo dost, a tak se po programu začalo s volbami.
Ani už nevím, kdo mě do výboru navrhl, a já byl posléze zvolen. Volby ovšem byly rušné, každý kandidát měl své odpůrce, a tak nikdo neprošel jednomyslně, tu více, tu méně hlasů bylo proti. Proti mně hlasoval samozřejmé i Kyzr. Pozoroval jsem ho, jak hučí do okolo sedících studentů, a skutečně, hlasovali taky proti mně, asi jim řekl, že si je postupně podám k snídani či co, ale to nestačilo. Po schůzi se sešel nově zvolený výbor a určili jsme si funkce, já jsem se stal tuším jednatelem a má ctižádost vesele plápolala. Leč nepočítal jsem se zarytostí Kyzrovou. Když jsme skončili první výborovou schůzi, šel jsem dolů do bufetu, kde na mě čekala Květa, která mi halasně blahopřála. O pár stolků dál seděl Kyzr. Díval se na mě a na vnadnou dívku po mém boku a v té chvíli se to stalo. Zcela jasně a zřetelně jsem kolem sedícího Kyzra viděl červený blýskavý ovál. V tenké čáře ho obkružoval a pulsoval jako neon. Byla to vteřinka, v níž mě ten uhrovatý dobrák nejspíš velice nenáviděl. A skutečně, další den přišel s tím, že na schůzi nebyla ani polovina celého ročníku, ze sto třiceti lidí jich chybělo kdovíkolik, že tedy volby jsou neplatné. Uskutečnila se nova schůze, Kyzr vehementně pracoval v zákulisí a já podruhé zvolen nebyl, rozdílem asi tří hlasů. Prožíval jsem to tehdy, jako bych nebyl zvolen přinejmenším prezidentem USA, a proto si na celou záležitost tak dobře pamatuji. Mladistvé touhy bývají sžíravé, ovsem porážky jsou ještě propastnější, domníval jsem se, že mám ostudu po celé fakultě a všichni vědí, že jsem podruhé nebyl zvolen do ročníkového výboru. Ach, křídla jelimánků s peřím čistě bílým! Přišel jsem do hlavního města přímou, rychlou linkou. Po střední škole, tehdy to byla jedenáctiletka, rovnou do Prahy, v sedmnácti jsem ještě z ničeho neměl pojem a brzy jsem začal závidět klukům o dva tři roky starším, kteří po nějaké praxi či toulání po jiných fakultách byli našimi ročníkovými kolegy. Od počátku se zabývali důležitými věcmi, malichernostmi, jakými pro ně byly účast na seminářích, studijní průměr, působení ve svazu mládeže a podobně, těmi okatě opovrhovali a měli volné ruce pro děvčata, klábosení u piva, tenis a jiné fikanosti. Nejspíš je ta správná cesta někde uprostřed, ale já byl dlouho na druhém pólu. Studoval jsem jen na samé výborné, pilný a snaživý, navíc jsem dva roky třikrát týdně chodil na atletiku na hřiště vzadu ve Stromovce, kde jsem trénoval oštěp, a jezdil po závodech. Skoro každý večer jsem navíc byl v kině nebo v divadle s Květou, Dášou, Monikou, Evou a jak se ještě jmenovaly mé studentské lásky.
Pospíchal jsem, aby mi nic neuniklo, a tím pádem mi naopak řada podstatných věcí unikala. Chyběla mi prostě trpělivost, klid. Jako v případě mé ukvapené svatby. Uprostřed čtvrtého ročníku jsme pobývali na praxi, u podniku, soudu, prokuratury a národního výboru. Snad si dobře pamatuju, bylo to vždy po čtrnácti dnech. Chtěl jsem zůstat v Praze, ale na to měli nárok jen Pražáci kvůli ubytování, a tak jsem se pak spokojil s Benešovem v domnění, že každou chvíli skočím na vlak do hlavního města, kde jsem v té době právě začal pracovat na katedře mezinárodního práva a politiky jako takzvaná pomocná vědecká síla. Ta činnost mě veskrze zaujala, měl jsem nějaký svůj malý vědecký úkol, teď bych řekl úkolek, a chtěl jsem se ho co nejdříve se zdarem zhostit. Profesor Čistý, vedoucí katedry, mi nesmírně imponoval, když mě přijímal, a já mu chtěl dokázat, že se ve mně nemýlil. Jenže Benešov mi uchystal překvapení. Po dvou měsících jsem se odtamtud vracel jako snoubenec slečny Jarmily Zourkové, jinak zdravotní sestry v tamější nemocnici a jediné dcery vedoucího místního zahradnictví a jeho manželky, která v onom zahradnictví taky pracovala. S vědomím toho, že jsem se s ní rozešel záhy po tom, co jsme začali bydlet ve společném bytě v Praze v Soukenické ulici, musím upřímně přiznat, že se mi Jarmila velice líbila. Když jsem ji poznal, byla to mimořádně přitažlivá dívka a byla si toho vědoma. Žádná klasická kráska, na to byla příliš velká, mohutná a všude udělaná, jak se říká. Měla dychtivé, široce rozevřené světle hnědé oči, měkkou tvář s čistou narůžovělou pletí a lesklé, sytě rezavé, měděné dlouhé vlasy. Bylo jí dvacet, a když šla, šlo cosi bytostně ženského, co zvláště takové dvacetileté mladíky, jako jsem byl tehdy já, činí mátožnými a zároveň chtivými. Sám jsem si toho nepovšiml, na to jsem byl příliš v ději, příliš blízko, ale tetička Apolénka, která byla na naší svatbě, mi tehdy špitla: — Vypadá trochu jako Lída, když byla v tomhle věku. — Lídou myslela mou matku. Typová uhrančivost chlapců, kteří žijí jen se svými matkami, to je téma četných psychologických a sexuologických disputací, počínajících už někde u Freuda; asi jsou to oprávněné teorie. — Ale hodíte se k sobě, dodala tehdy ještě tetička. Určitě tím myslela jen vnější podobu. Byl jsem vysoký, černé kudrnaté vlasy a černé oči. Jak při jiné příležitosti ironicky poznamenal můj dědeček, když se ho v Innsbrucku přátelé ptali, co že to mají za jugoslávského chlapce na návštěvě, odpověděl jim, že je to jeho vnuk — bodrý moravský chlapec po babičce z echt Korutan. Nějak jsem se prostě narodil mimo obvyklé zásuvky.
Svatba se konala začátkem pátého ročníku a ženit jsem se musel, Jarmila měla na svatbě už zřejmé bříško. Miminko se narodilo v posledních dnech roku 1966, byla to holčička a dali jsme jí jméno Veronika. Asi jsem v té době svou ženu velice miloval. I jméno pro dcerku jsem zamýšlel jako hold matce. Jarmila přece vzývá jaro, Veronika je totéž latinsky, jak jsem se dočetl v brožuře o jménech, určené nastávajícím rodičům. Zřejmě jsem chtěl, aby dcerka byla celá po matce, vzhledem a vším. Naštěstí se to povedlo jen částečně.
