Petr Prouza
Básník a prozaik, autor psychologických próz. Po maturitě vystudoval Právnickou fakultu Univerzity Karlovy, doktorát mu byl udělen v roce 1967. Právnické povolání vykonával jen krátce, od roku 1968 působil jako redaktor v různých časopisech např. Plamen, Mladý svět, Naše rodina aj., spolupracoval i s rozhlasem. Od roku 1986 se věnuje literatuře jako volný spisovatel. Rovněž řídil několik let zahraniční nadaci.
Muž noci
Příběh podivného nájemného vraha Stano Dziuby zvaného "Čoko" a jeho neslitovné působení tvoří základní vypravěčskou linku románu odvíjející se v prostředí kriminálního podsvětí i policie. Osudově pronikne do života zdánlivě lehkomyslného překladatele Martina Litery, který se náhodně stal svědkem vyřizování účtů v cizojazyčném gangu a Čoko dostane objednávku na jeho likvidaci. Souběžně se postupně odkrývá komplikovaný a překvapivě nejednoznačný osobní život čtyřiačtyřicetiletého Martina Litery s tragikomicky nepovedenými manželstvími, netradičními poměry s vdanými ženami a začínajícím zvláštním vztahem k nakladatelské redaktorce o generaci mladší. Důležitou postavou románu je i Martinův strýc Lukáš Litera, který se řadu let živil jako hotelový noční recepční a nyní si užívá vlastně zázračnou vysokou rentu. Už zcela nečekaně ho v jeho letech zasáhne láska, jejíž zrod je dlouho skryt za tajemně motivovanými vpravdě výstředními erotickými praktikami. Přitažlivý, rušný děj románu směřuje k překvapivým rozuzlením, které přinášejí radost i zmar, tak, jak tomu bývá i v každodenním životě.
Petr Prouza
Muž noci
2015
Všechna práva vyhrazena. Žádná část této tištěné či elektronické knihy nesmí být reprodukována a šířena v papírové, elektronické či jiné podobě bez předchozího písemného souhlasu nakladatele. Neoprávněné užití této knihy bude trestně stíháno. Používání elektronické verze knihy je umožněno jen osobě, která ji legálně nabyla, a jen pro její osobní a vnitřní potřeby v rozsahu stanoveném autorským zákonem. Elektronická kniha je datový soubor, který lze užívat pouze v takové formě, v jaké jej lze stáhnout z portálu. Jakékoliv neoprávněné užití elektronické knihy nebo její části, spočívající např. v kopírování, úpravách, prodeji, pronajímání, půjčování, sdělování veřejnosti nebo jakémkoliv druhu obchodování nebo neobchodního šíření je zakázáno! Zejména je zakázána jakákoliv konverze datového souboru nebo extrakce části nebo celého textu, umisťování textu na servery, ze kterých je možno tento soubor dále stahovat, přitom není rozhodující, kdo takového sdílení umožnil. Je zakázáno sdělování údajů o uživatelském účtu jiným osobám, zasahování do technických prostředků, které chrání elektronickou knihu, případně omezují rozsah jejího užití. Uživatel také není oprávněn jakkoliv testovat, zkoušet či obcházet technické zabezpečení elektronické knihy.
© Petr Prouza c/o DILIA, 2015 © INDEART, 2015 www.indeart.cz 978-80-7519-062-8 (PDF)
OBSAH
VÝSTŘEL VIBRACE RISK OZVĚNY ÚŢAS KOŘIST ČTĚTE ELEKTRONICKÉ KNIHY
Spějeme bezstarostně do propasti, protože jsme si dali něco před sebe, abychom ji nespatřili Blaise Pascal
VÝSTŘEL Průzračná červencová tma se jen pomalu obalovala tmavšími odstíny a ještě po deváté hodině byl vidět zbloudilý motýl bělásek, jak si hledá místo k nočnímu spočinutí. Od nedaleké řeky přinášel lehký vánek zvláštní hořkosladkou vůni, která slibovala mnohé, ale zřejmého nic. Jakoby záleţelo na kaţdém nadechnutí, zda přijmete radost či neštěstí, anebo kolem vás neviditelný šelest jen proletí, aniţ vás poznamená. Nevelká, příjemná praţská čtvrť Troja se navenek poklidně nachylovala do letní noci. Jen zřídka projelo po hlavní silnici nějaké auto a vzácně se mihnul osamělý chodec spěchající mezi vilkami nejspíše do pohody domova. Ovšem za osvětlenými širokými okny či zasklenými terasami čas dál viditelně pokračoval, zatímco venku v zahradách se vše rovnalo k nehybnosti. Pouze v jedné úzké pěšince za zarostlými ploty nejhořejší řady vilek opakovaně bleskl plamének zapalovače. Kdyby se někdo zvědavě přikradl na dohled, spatřil by nezřetelnou, černě postrojenou postavu a v onu dobu s nepatřičným tmavým kulichem na hlavě. A kdyby se dostal nepozorován, coţ bylo vyloučeno, ještě blíţ, v kratinkém záblesku by uviděl hranatou, neslitovnou muţskou tvář, jak si zapaluje další cigaretu. Uţ by ani nezaznamenal, ţe muţ svírá v levé ruce malou sklenici s víkem, do níţ pečlivě odklepává popel a hází do ní vykouřené zbytky cigaret. Určitě by si také nepovšiml podlouhlého pouzdra asi na violu či podobný krásný hudební nástroj a kaţdopádně by ani v nejmenším netušil, ţe pouzdro skrývá špičkovou dalekonosnou pušku, sadu nábojů a další odstřelovačské náleţitosti. Ale nikdo se odnikud nedíval a muţ s puškou trpělivě vrůstal do čím dál tmavší noci, aniţ by si ho kdokoliv povšimnul. Čekal. Asi o tři týdny dříve, uprostřed uţ dost teplého června Martinovi Literovi právě čas mezi prsty přímo uháněl. Ještě několik měsíců můţe říkat, ţe je mu čtyřiačtyřicet, ale blíţící se, prý zlomovou pětačtyřicítku si nijak nepřipouští. Ostatně vypadá, jako by nedávno
slavil nanejvýš čtyřicítku, stále husté, kudrnaté kaštanové vlasy, ţádné vrásky v pohledném, mladistvém obličeji s jasnýma, světlemodrýma očima. V ten zdánlivě obyčejný večer je náramně nervózní ze zcela praktického důvodu. Ţiví se jako překladatel a jako vţdy pracuje naplno aţ těsně před termínem. Na spadnutí je dobrá zakázka, turistický průvodce Finskem, a on musí druhý den přinést do nakladatelství na ukázku překlad vybraných pasáţí. Jenţe večer utíká a ještě mu dost stránek chybí. A navíc, za stěnou sousedního bytu je nezvyklý hluk, řve tam rádio puštěné snad na doraz a přes tartas hudby ještě pronikají dva halasné muţské hlasy, hádají se a křičí v ruštině či ukrajinštině, spíš to druhé. Litera se nedokáţe soustředit, vztekle se kouše do prstů nad otevřeným laptopem a uvaţuje o špuntech do uší, kdyţ tu odvedle zazní dunivá rána rovnou do zdi, aţ se zakymácí obraz na stěně. V prudkém pohnutí Martin vyskočí, vyběhne ze svého bytu a několikrát s vervou zazvoní u sousedových dveří. Aţ po drahné chvíli se dveře pootevřou a stojí v nich mohutný Vasil Fedyk, uţ asi půl roku nevítaný nový majitel vedlejšího bytu. Litera cosi rozčileně povídá o nočním klidu, naléhavě potřebuje ještě pracovat, a přitom mezerou nechtěně spatří jiného, rovněţ zavalitého, neznámého muţe hrubého, nevlídného obličeje, jak si kuchyňskou utěrkou stírá krev řinoucí se mu z rozpláclého, boxerského nosu. Fedyk mává rukama a mizernou češtinou Martina ubezpečuje, ţe uţ bude ticho i rádio vypne, vsjo v porjadke budě! A vzápětí dveře rychle zavírá. Ale platilo to, bylo ticho i porjadok. S pocitem zadostiučinění se Litera vrátil k laptopu a asi dvě hodiny po půlnoci byl s potřebným překladem hotov. Neţ ulehl, vyšel si jako kaţdou noc před usnutím na terásku, která zvenku obepínala oba jeho pokoje a příhodně směřovala do zahrady. Snaţil se omezovat kouření a cigareta na dobrou noc bývala většinou devátá za celý den, někdy byla i tou nepřekročitelnou, desátou.
Spokojeně vyfukoval kouř do smavé, vlídné tmy, byl rád, ţe na souseda zazvonil, od jeho nastěhování se v domě cosi podstatného proměnilo a Martin se snaţil tomu chlapíkovi kdoví proč raději vyhýbat. Vilka v rozlehlé zahradě je pouze patrová, v největším přízemním bytě bydlí rodina doktora Viléma Knechta, uţ za minulého reţimu šikovného advokáta. Vedle Litery bydleli v patře ještě starší manţelé Profousovi, kteří se pečlivě starali o společnou zahradu s několika ovocnými stromy a záhony květin. Po letitém bezproblémovém souţití v trojské vilce však asi před rokem pan Profous zemřel. Milá paní Profousová se odstěhovala za synem kamsi na Moravu a útulný byt dva plus jedna v trojské vilce prodala za nejvyšší nabídku. A tu podal Vasil Fedyk, jezdící, jak jinak, v nízkém bavoráku s tmavými skly, čím se ţivil, známo nebylo. Byly týdny, kdy pobýval kdovíkde jinde, aby se zase na nějakou dobu objevil. Sice vypadal aţ moc zřetelně jako mafián, ale třeba je úspěšný podnikatel, a to ostatní je matoucí. Vţdyť stačilo jen trochu zvýšit hlas a hned je porjadok! Litera spokojeně pokýval hlavou, rychle dokouřil, a aniţ by se zdrţoval v koupelně, okamţitě skočil do pyţama a tvrdě usnul. Druhý den ráno bylo v celém domě hladivé ticho. Knechtovi jsou na třítýdenní dovolené v zahraničí, Martin jim spolehlivě vybírá poštovní schránku, a od ukrajinského souseda ani tuk, ani muk. K vilce patřila i prostorná dvougaráţ, kde nyní stála jen Literova otřískaná, ale stále spolehlivá Felicie combi, volvo doktora Knechta putovalo kdesi po silnicích jiţní Francie. Ale Martin po Praze autem prakticky nejezdil, občas zavítal ke strýci Lukášovi na chatku v Psárech, a nejčastěji jezdíval za matkou do Olešnice v Krkonoších. Kdesi v neprůhledném zákulisí se uţ rozběhly kvapné události, ale bohorovný Litera sešel mezi vilami a kvetoucími zahradami na stanici tramvaje a sedmnáctkou se dopravil na Výtoň, kde v nedaleké stejnojmenné ulici sídlilo malé, leč úspěšné nakladatelství Globus. K cestovním příručkám a průvodcům si
majitelé postupně přibrali i jazykové publikace, a jak se Češi rozjeli do světa, byl o jejich knihy stálý zájem. Oba z manţelské dvojice majitelů byli dávní Literovi spoluţáci ještě z vysokoškolských studií a Martin je jejich dvorní překladatel z němčiny a sem tam i z angličtiny. Jako vţdy se přátelským polibkem na obě tváře vítá s Kristinou, pozdraví i jejího manţela Radka Brukse, který mu vzápětí představuje Literovi dosud neznámou mladou ţenu, která ho pozdravila a natočila se k němu se zřetelně přátelským úsměvem. ― Tak, kamaráde, to je naše nová spolupracovnice, pokud to klapne, o čemţ nepochybuju, tvá redaktorka publikace o Finsku. Prosím, Sylva Richterová. Přirozeně půvabná brunetka s ohonem dlouhých vlasů a zvláštníma modravýma očima se sytým šedým obkrouţením, přikročila k Martinovi, který nečekaně, k vlastnímu svíravému překvapení, se naklonil a lehce ji políbil, jako předtím Kristinu. Ucítil jsem jemnou, nevtíravou, ale vábivou vůni, připomínala mi konvalinky a jakoby mi srdce překvapivě poskočilo. Pozor, staříku, co to znamená?! A tak jsem raději rychle vytáhl z aktovky přeloţené pasáţe průvodce Finskem. Domluvili jsme se, ţe Kristina, a hlavně paní redaktorka Richterová, tedy paní!, si to projdou, jen pro forma, říká Bruks, a dají mi vědět, zavolají mi, ne, ne, oponuji, mám za dva dny cestu kolem, tak se zastavím a dohodneme se na případných konečných termínech pro celou kníţku. Kdyţ uţ pak sedím zase v sedmnáctce na cestě zpátky, poznávám ony, tentokráte zcela nečekané, zastřeně vzrušující myšlenky, vyvolané nepochybně přitaţlivou paní Sylvou Richterovou. Ty zvláštní oči! Ale to je přece pryč, nepoučitelný trumbero! Jen ţádné oslnění, to uţ je minulost. Asi jsem uţ příliš dlouho sám.
Jak sám? Co to znamená? Přece, kdyţ uţ mi to leze na mozek nebo kam, domluvím se s Darinou nebo s Evou, nebo i s oběma a spokojeni snad jsme pak všichni. Uspokojeni, to spíš. Ve skutečnosti je Martin Litera po druhém bleskovém rozvodu vědomě sám a bez většího odporu onomu vlastně pohodlnému způsobu ţivota přivyká. Ţádná odpovědnost, ţádné starosti za ţivoty jiných, byť blízkých osob, čím dál zaţranější privátní rituály a budoucnost bez čitelné výzvy. Jakoby čas ztuhnul, dosaţitelná překvapení se jiţ konala, nikde nic lákavě nového a jiţ předem obavy z neznámých změn. Přitom, páni, kdysi bývalo pokušení všeho druhu a někdy i rovnou zdánlivě nepokořitelný Mount Everest skoro za kaţdým rohem. To bývaly bohatýrské doby Martina Litery, kdy dobrodruţství nabízel málem kaţdý den a vzduch býval prosycen voňavým kyslíkem, jehoţ se nyní nějak nedostává. Kaţdopádně, tepající ranní nálada se proměnila do známé, jednotvárné, leč pohodlné setrvačnosti. Ve vilce nadále, téměř výhruţně, trčelo úplné ticho, ale Litera, u něhoţ se nálady náramně rychle překlápěly, ve své zahleděnosti nic neobvyklého nevnímal, i kdyţ staré dřevěné schody do patra varovně zaskřípaly. Sedl si ve své obývací pracovně k pěknému staroţitnému stolu, nalil si sklenku vonící hruškovice a nacvičeně zíral do prázdna. Asi za půl hodiny se přece jen vzpamatoval, podal si německý originál průvodce Finskem a pustil se překládání. Tklivá krajina tisíců jezer mu nabízela pestré moţnosti úniku od sebe samého.
Jakoby
iz
ilustračních
fotografií
zadumaných
vodních
ploch
ohraničených vysokými borovicemi vzlínal věkovitý klid a kdyţ přivřel oči, viděl, jak nad hladinu vyskakují neznámé, stříbrné ryby. Po dalších dvou dnech záměrně do nakladatelství nejel, zajiskření se Sylvou Richterovou mu přišlo jak z jiného světa, asi se mi to jen zdálo, zavolal, ţe ho berou záda, uslyšel očekávaný souhlas k celému překladu, a tak zarputile pracoval, aniţ by jakkoliv tušil, co je za stěnou, na níţ visel dědičný rodinný obraz Sněţky,
který kdysi dávno namaloval Martinův dědeček a který se nedávno v noci tak varovně rozkýval. Děda Prokop Litera maloval výhradně krajinky, ale nepůsobily nijak naivně, amatérsky, naopak, i všechny návštěvy v trojském bytečku, kde vedle nejvyšší české hory byl zobrazen ještě temný Dvorský prales na Rýchorách, střílely od boku nejrůznější jména známých českých krajinářů. Čiperný malý Prokůpek pilně kreslil a maloval uţ ve vsi Sosnovka roztaţené v rovinaté ukrajinské zemi poblíţ Zhytomyru čili Ţitomíru, kde se narodil do rodiny volyňských Čechů, jejichţ předci přišli na pozvání cara imperátora za ţírnou půdou kdesi od Poličky z tehdejší rakousko-uherské monarchie uţ někdy před rokem 1870. Kupodivu o svém dětství, o svém mládí a vůbec o své minulosti bývalý plukovník, ale stále platný Hrdina Sovětského svazu Prokop Litera nikdy moc nemluvil, ani četné, zvědavé otázky jeho synů, později tedy zvláště Matoušovy ho v mlčení nezviklaly. Teprve, kdyţ si malý Martin ve školním atlase našel na obrovské ploše popsané velkými tiskacími písmeny SSSR, malinkou tečičku Ţitomíru, připadalo mu, ţe v onom na mapě sytě zelenavém prostoru musel být podivuhodný, tajemný svět a chtěl o něm vědět co nejvíce. Jenţe ani na přímé dotazy milovaného vnuka děda Prokop příliš nereagoval. Ještě ţe babička Marie, která pocházela ze stejné zapadlé vsi, mu odpovídala docela ochotně. Ovšem vojenská anabáze jejího manţela byla i pro ni tabu, moţná i proto, ţe více jak tři roky nebyla její součástí. Klabanovi, jak se babička jmenovala za svobodna, měli v Sosnovce mnohem větší hospodářství neţ dvě kravky a políčko kováře Litery. Ale obě rodiny patřily k okruhu prvních volyňských osídlenců, a to se stále velmi počítalo. Takţe ano, statkář, za Stalina kulak, Klaban proti sňatku své nejmladší dcery nic nenamítal a v poměrném klidu ještě před vypuknutím války se konala nezapomenutelná svatba.
Nevěsta měla nádhernou svatební róbu z nejlepšího ţidovského salonu v Ţitomíru a Prokop měl dokonce ţaket, jak dosvědčovala zaţloutlá svatební fotografie. Nedlouho potom se narodil syn Matouš, Martinův otec, a to byla po řadu následujících let poslední šťastná událost. Potom, co v červnu roku 1941 Hitler napadl Sovětský svaz, uţ v srpnu musel narukovat Prokop Litera do Rudé armády, o měsíc dříve, neţ malý Matouš slavil první narozeniny. Zaţil na frontě několikaměsíční ustupování za hrozných podmínek, a tak se skoro nadšeně přihlásil do sibiřského Buzuluku, kde se formovala první československá samostatná brigáda pod velením tehdejšího podplukovníka Ludvíka Svobody. Šikovný a řemeslně zručný Prokop Litera, který dokázal opravit jakýkoliv mechanismus, byl zařazen k dělostřelcům. Osvědčil se a rychle hodnostně postupoval. A kdyţ se brigáda od bojů kolem Charkova přesunula v březnu roku 1944 do volyňského Rovna, byl uţ Litera důstojníkem, který velel jednomu dělostřeleckému praporu. V té době proběhl velký nábor ve všech volyňských městečkách a vesnicích, spousta nových dobrovolníků mocně posílila počty ve všech oddílech a z brigády se stal První československý armádní sbor. Tehdy Prokop krátce zavítal i do Sosnovky a uţasle hleděl na svého synka Matouše, který se ho ve svých třech a půl letech před rodným domkem ostraţitě ptal ― co tu chcete, pane? To byla historka, kterou babička Marie s oblibou opakovala, ale následné válečné běsnění i ona vlastně odbývala v několika stručných větách. ― Vím, ţe hrozné to bylo na Dukle, tam zemřela spousta mládenců, které jsem znala, i děda byl zraněn, ale se svým praporem jako jediný neustoupil a ochránil tak pluk gardistů, rudoarmějců u nějaké vsi jménem Machnówka. Za to mu pak maršál Koněv připnul vyznamenání Hrdina Sovětského svazu, to pak později ochránilo Prokopa od nejhoršího.
Je téměř jisté, ţe neklid u některých osob v oněch červnových dnech byl způsoben právě tím, ţe ve vilce v Troji se kupodivu dosud nic nedělo. V té době leţel Stano Dziuba, zvaný Čoko na notně proleţelé matraci letité kovové postele v nevalném penzionu v Kobylisích a zíral na kdysi snad bílý strop. Těţko povědět, ţe by přemýšlel, i kdyţ měl čelo notně svraštělé. Kouřil jednu cigaretu za druhou a pokaţdé, kdy vytahoval z krabičky tu další, polohlasně, chraptivě, místo kouře, vypouštěl do stropu vţdy pár strohých slov. Nejčastěji se opakovalo ― Zasraný hovada! Hovada zasraný! ― ale nejspíše ani ony nadávky nemířily na nikoho konkrétního, podle doprovodných zlostných zavrčení či povzdechů tak častoval mnoho osob jaksi naráz. Před dvěma dny ho v rodných Sobrancích dostihl urgentní vzkaz z Prahy a tam kvetou pěkný prachy ― Čoko, hned přijeď! Kšeftík čeká! Ovšem zatím čeká jen Stano Dziuba, zvaný Čoko, nájemný vrah s věhlasem nepochybně mezinárodním. Česko, Ukrajina, Maďarsko, Slovensko, Polsko. Ze Sobranců je všude blízko, proto tam vlastně zůstává, i kdyţ jinak tam chcíp pes. Nu, je tu ten domek po matce, ta chuděra se o něho asi opravdu strachovala, i kdyţ vlastně nic nevěděla. Stano se náhle na posteli posadil. Jenţe ten podvodník, hajzl otec, toho kdybych potkal, jedna kulka do čela. Pokud bych ho poznal, sviňara! Prudce praštil pěstí do matrace, aţ se zaprášilo. A ještě dvakrát. Pak se znovu poloţil na záda. Uţ aby se ten chuj, co mu poslal vzkaz, ozval nebo se něco přihodí. Pomalu si začal představovat, komu by třeba mohl zlomit ruku nebo zmalovat ciferník a postupně ho ovládla lepší nálada. Asi pátý den po onom nočním extempore se Martinovi Literovi, kdyţ šel ráno na nákup, zdálo, ţe zpoza sousedových dveří cítí jakýsi neobvyklý zápach. Chvíli nerozhodně postával, ale pak mávl rukou, kdo ví, co to cítí, třeba je Fedyk zpátky a vyváří nějakou specialitu. Jenţe přesně týden po setkání s Fedykem, v neděli v podvečer, kdyţ se Martin vracel z nadmíru bujaré schůzky s Darinou, mu zápach připadal uţ tak
silný a nenormální, ţe v dobré náladě u souseda zazvonil. Nic se nehnulo, tak zaklepal, zabušil a zkusmo pak vzal za kliku. Bylo otevřeno, nejistě vešel a zavolal: ― Pane Fedyku, jste tady?! Nic se neozvalo, tak pokročil z chodbičky dál k otevřeným dveřím pokoje a vzápětí polekaně vyjekl ― Kurvajs! Na koberci leţela silně páchnoucí mrtvola mohutného chlapa, místo hlavy měla všelijak slepenou krvavou změť, ale i podle té uţ viděné příšerné bílé košile s květinovými vzory to byl nepochybně Vasil Fedyk. Martin Litera ještě zvládl zopakovat, byť v jiné, fatální tónině ono své ― kurvajs, prudce se otočil a tak tak doběhl k sobě na záchod, kde začal okamţitě dávivě a nezadrţitelně zvracet. Dlouho si pak omýval obličej studenou vodou i ústa si propláchl, načeţ si nalil sklenku hruškovice, zapálil si neplánovanou cigaretu a v křesle nehybně, zaskočeně přemítal. Vţdyť vedle potom bylo úplné ticho, musel ho naráz podříznout nebo co. Ostře si náhle uvědomil jednu věc, kurvajs, kurvajs, tu noc zahlédl Fedykova vraha, to je jisté. Ovšem stejně tak ten mafiánský týpek spatřil jeho a dobře tedy ví, kdo tehdy v noci rozhořčeně zvonil. Co s tím, co si počít? Raději nedomýšlet. Ačkoliv bylo docela teplo, Martin se zachvěl čpavým chladem. Kdyţ dokouřil a dopil, s povzdechnutím vytočil číslo 158, policii. Uţ od dětských let si Martin liboval, ţe do nejbliţší rodiny patří strýc Lukáš. Byť fyzická podoba s bratrem Matoušem byla zřejmá, povahou, zájmy i chováním se mladší Lukáš od Martinova otce výrazně lišil. Nikdy ho ani v nejmenším nenapadlo, ţe by se vydal v otcových stopách a nechápavě sledoval Matoušovu touhu po vojenské kariéře. Naopak, později na vysoké škole vynaloţil nemalé úsilí, aby získal vysněnou modrou kníţku, která ho od vojenské povinnosti definitivně osvobodila. Kupodivu otec mu jeho rozhodnutí tak nějak tiše schvaloval, kdeţto bratr to bral málem jako uráţku. Matouš zůstal odpovědným perfekcionistou i potom, co
ho z armády vyrazili hned v roce 1969. Obtíţně si našel vlastně podřadnou práci, ale vedle toho všemoţně sportoval, organizoval různá utkání a podobné ptákoviny. To Lukáš přímo nesnášel všechny kolektivní záleţitosti a sport sledoval jen zřídka u televize. A ještě v něčem se bratři zcela rozcházeli. Martinova matka Věra, kterou poznal Matouš v deváté třídě po přestěhování rodiny Literů do Olešnice jako mladší spoluţačku ze sousedství, se jednou provţdy stala jeho ţivotní láskou, kterou si uţ dávno rozhodnut, jako čerstvý absolvent důstojnické školy vzal za ţenu a zcela určitě jí byl věrný po všechny další roky. Poznamenán zcela podivnou, trpkou událostí v mládí se Lukáš Litera nikdy neoţenil, ale rozličných kratších známostí i jaksi trvalejších přítelkyň měl vpravdě nesčetně. Onen červnový večer, ve chvíli, kdy jeho synovec Martin objevil rozmašírovanou mrtvolu, se právě nadmíru dobře bavil. Nedávno se na jedné vernisáţi, kde se ocitl nevysvětlitelnou náhodou, potkal s dávnou milenkou, v toku času to bylo více jak dvacet let zpátky. Byla sice o několik roků mladší, ale šedesátku musela mít v dohledu, jenţe vyhlíţela naprosto výborně, snad, ţe se jí pomalu blíţí padesátka. Štíhlá rusovláska s pěknou pravidelnou tváří, v níţ úplně zářily smaragdově zelené oči. Naštěstí si Lukáš při setkání hned vybavil její jméno, coţ při podobných příleţitostech občas uţ trapně nefungovalo, a dokonce si i vzpomněl, ţe je veterinářka. Iveta, Ivetka Fojtová, zvířecí doktorka, jak si z ní v minulosti utahoval. Po vernisáţi, známá malířka byla její přítelkyně, zašli s Ivetkou zapít to nenadálé setkání po tolika letech. ― Luky, připadám si, jako bych tě přivolala, neskrývala ţena své potěšení. ― A víš ty, ţe jsem na tom stejně! Nějak tajemně jsi mě do té galerii nalákala!
Lukáš Litera si vskutku nevymýšlel, věřil na osudové okamţiky, které se kdesi v proudu času potulují pod povrchem, aby se pak zničehonic zpřítomnily v situaci, jaká nastala i na oné vernisáţi. V celém jeho ţivotě k němu ony tak trochu magické chvíle pronikaly někdy i zcela překvapivě, ţe je nechal odplynout, nic neudělal proto, aby je zachytil. Pozdní lítost a výčitky byly k ničemu. V té podobě uţ se pak nikdy nezjevily. Ale nyní cítil, ţe ono nepojmenovatelné cosi je s nimi. Seděli spolu u láhve španělského červeného vína a rozmlouvali, jako by ty uplynulé roky nebyly, zcela bez zábran. ― Tak já jsem uţ přes čtyři roky rozvedená. Představ si, ten můj bývalý nekňuba se po převratu vrhl na podnikání. A šlo mu to, kupodivu velmi dobře, koupili jsme si barák v Suchdole, pár let jenom pracoval, tak byl klid. Pak uţ na to měl lidi a najednou zjistil, ţe stárne. No, dál si to dovedeš představit, mladá milenka, co se ovšem chtěla zabezpečit. Já vůbec nebyla proti, uţ jsme se roky jen míjeli. Ale dupla jsem si. Barák mi zůstal a navíc klid, vlastní program. Lukáš se chápavě usmál a pozvedl sklenku. ― Vítám tě mezi ctitele vlastních programů. Já jsem zůstal sólo! Hned první společný večer v prostorné vilce v Suchdole byl hodně zvláštní, ale vydařil se, byť ve spěchu experimentovali tak trochu překotně. A protikladně onen červnový večer, co Martin nevěřícně zíral na mrtvého mafiánského souseda Fedyka, si seriózní pan Litera s váţenou paní Fojtovou vyměňovali, vpravdě dost výstřední, návodné esemesky, v nichţ si upřesňovali speciální softvér a hardvér na další, uţ brzké setkání. Iveta psala: Nutný hardvér zajištěn. Provazy, obojek na krk, bičík, pouta, svíčky, šátek na oči. Co softvér? A právě ve chvíli, co Martin vytáčel číslo 158, strýc Lukáš odpovídal: Zprvu klasika Bdsm. Přísný učitel a neposlušná studentka. Ochotný řemeslník a náročná hospodyňka.
Zbytek z předchozí pohodové neděle Martina Litery vcucl chvatný zmatek. Několik minut po telefonátu dorazili dva uniformovaní maníci z místního oddělení policie v Troji. Vyptávali se i na úplné pitomosti, třeba jestli má Litera ve vilce trvalý pobyt a kde se přesně nacházejí Knechtovi ve Francii. Opatrně nakoukli do vedlejšího bytu s leţící mrtvolou, ale jen pečlivě nalepili výstraţnou pásku na Fedykovy vstupní dveře do bytu a šli čekat na kriminálku před dům. Asi po půlhodině vyčkávání, kdy si Martin poměrně nervózně přehrával očekávané otázky a své moţné odpovědi, přijela ve dvou vozech parta z kriminálky. Tři z nich nalezli do Fedykova bytu, fotili, nabírali stopy nebo co, šmejdili, prohledávali skříně, stůl a nejspíš všechno. Zbylí dva, co se představili jako kapitán Pojar a major Drbohlav, kriminální sluţba, se pak usadili u Litery v kuchyni a ten druhý překvapivě přijal nabídnutého panáka hruškovice. ― Ten masakr potřebuje spláchnout a navíc je neděle, pravil major, který vyhlíţel dobrácky a neústupně zároveň, asi jako Gabin ve francouzských kriminálkách, ostatně i zavalitou postavou mu byl podobný. Kapitán byl o něco mladší, s vysokým ubíhajícím čelem, výrazně masitými rty a v pestré košili dost podobné té Fedykově vypadal jako vlezlý prodavač cetek na pouti, co se k vyšetřování vraţdy přimotal nějakým omylem. ― Tak nám povězte, pane Litero, jak jste mrtvolu objevil, a vůbec, co o svém sousedovi víte, prostě cokoliv, my uţ si to pak přebereme, pravil major poklidně, kdyţ vyzunkl sklenku. Martin začal pro jistotu hodně zdaleka: ― Tedy, já tu bydlím od roku devadesát šest, byt jsem vyměnil po rozvodu, měli jsme větší na Vinohradech, a to uţ tu byli Knechtovi v přízemí a Profousovi vedle. Jenţe před časem pan Profous zemřel a paní se odstěhovala. A jejich byt koupil asi před půl rokem ten mrtvý Fedyk, tehdy byl pochopitelně ještě ţivý… Major se nad tím shovívavě usmál, ale kapitán Pojar se podíval hodně vyčítavě.
― Prostě pan Fedyk tu pobýval nepříliš často, moc jsem ho nevídal. Ani nevím, co dělal, čím se ţivil. Nikdy jsem s ním nějak víc nemluvil. Ale minulou neděli doma byl, pracoval jsem na překladu a odvedle mne rušilo hodně nahlas puštěné rádio. Tak jsem na souseda zazvonil a postěţoval si. A potom uţ bylo ticho. Někdy ve středu nebo ve čtvrtek mi připadalo, ţe cítím nějaký pach, nechtěl jsem však obtěţovat. Aţ dneska, kdyţ jsem šel kolem sousedových dveří, uţ to opravdu smrdělo, tak jsem zazvonil, klepal jsem a vzal za kliku. No a on tam leţel na koberci, jak jste ho sami viděli. Toť vše. Srdce mi pod hrudí pořádně bušilo, ale jinak snad nebylo znát, ţe poněkud lţu. ― V tu neděli, jak jste slyšel rádio, měl tam Fedyk návštěvu, neslyšel jste třeba nějaké hlasy nebo bouchnutí dveří? To se zeptal kapitán, který si do malého bločku cosi vpisoval. ― Tady nejsou panely, ale poctivá zeď, to bylo vůbec poprvé, co jsem něco slyšel, asi mu ujela ruka, protoţe to rádio přímo řvalo. Nikoho jsem neviděl, ale to nic neznamená, mohl tam ještě někdo být. ― A pak uţ bylo ticho. Náhle bylo ticho? ― Ano. Máte pravdu. Pojednou to utichlo, povzbudil jsem Pojarův bystrozrak. Mrkli po sobě s Gabinem, nejspíš uţ měli jasno, tím líp. ― Abyste věděl, pane Litero, ten zavraţděný muţ, Vasil Fedyk, nám není neznámý. Byl to šéf jednoho kriminálního gangu, klan Mukačevská brigáda, odírají hlavně krajany, které k nám dostanou na práci, ale mají i síť prostitutek a rozjeli velké kšefty s pašovanými auty a cigaretami. Jenţe asi někomu vlezli do rajónu a vida! Poučil mě major Drbohlav, a přitom ― vida, zvedl obě ruce do výše. Opatrně jsem se zeptal: ― Myslíte, jako ţe ho zlikvidovala konkurence? ― No, jsou jen dvě moţnosti. Konkurence nebo vlastní lidi, co jim třeba uţ překáţel. Ale s tím si nedělejte starost, máme to podchycený. Dostanete ještě vyzvání, abyste k nám přišel na zápis svědectví, a tím to pro vás hasne.
Sláva, pomyslel jsem si, uţ aby to bylo, jenţe podezřele ostraţitý kapitán mi vzápětí dal nepříjemný smeč. ― Ne, ne, nic pro pana Literu nehasne. Za prvé, bude důleţité zjistit, kdo se třeba přihlásí o ten Fedykův byt. A to vám jistě neunikne, kdyby přišel někdo vedle a dobýval se tam. Pochopil jsem, ţe pracujete doma jako překladatel, takţe kdyby se někdo objevil, hned volejte, dám vám číslo telefonu. A za druhé, určitě se vám ještě něco vybaví. Třeba návštěva z dřívějška, auto, co přijelo a Fedyk do něho nastoupil. Anebo nějaká jeho poznámka, dotaz či podobně. A hlavně cokoliv z toho nedělního večera. Víte, jste v pochopitelném šoku, ale paměť později začne fungovat. Spoléháme na vás, pane Litero. Jenom jsem apaticky přikyvoval a doufal, ţe uţ vypadnou. Záhy po Pojarově proslovu mě skutečně opustili, ale vedle byli ještě skoro hodinu, nechápal jsem, co tam tak dlouho vůbec mohou dělat. Kdyţ všichni zmizeli, šel jsem dokonce zamknout vstupní branku, coţ běţně nikdy nedělám, i kdyţ Knechtovi mě k tomu setrvale vyzývají. Musel jsem být skutečně v šoku, poněvadţ mi to došlo, aţ kdyţ jsem se posadil na terásce s další sklenkou hruškovice a mimořádně s asi osmnáctou cigaretou. Proboha, já jsem trouba, vţdyť oni vedle museli najít stopy po tom druhém mafiánovi a najdou cizí DNA na Fedykově těle! Alespoň tak to přece chodí ve všech těch amerických kriminálních seriálech, na které se dívám, kdyţ se mi nechce makat. No a co? Je přece jasné, ţe někdo ho zabít musel, sám si tu hlavu z plezíru nerozmašíroval. Co je mi nakonec do nějakého vyřizování účtů v podsvětí, jeden lotr zabil druhého, vem je čert oba! Zapálil jsem si devatenáctou cigaretu, takţe mi naštěstí zbývá uţ jen poslední. Ovšem bacha, pro usvědčení vraha je přece rozhodující svědek zločinu, a to jsem já. A kdyţ není svědek a odebrané stopy ani DNA nejsou v kartotéce nebo v čem, vrah je z obliga, protoţe reálně neexistuje.
Kaţdopádně, jakoby se kdesi v proudu času uloupl pořádný balvan a vletěl mi do místnosti. Obejít se dá, ale vyhodit zpátky do ztracena těţko, přetěţko. Nemohl jsem dlouho usnout, převaloval jsem se z boku na záda, na břicho, na druhý bok, ale nic nepomáhalo, mozek dál vrčel, jak nezastavitelný, porouchaný motor. Hned za čelem mi vyskakovaly zmatené souvislosti s policejním vyšetřováním i úplné hovadiny. Uţ jsem se asi chystal, ţe vstanu a zavdám si další lok hruškovice, kdyţ tu kdosi nabádavě klepal na sklo dveří na terásku. Kupodivu úplně v pohodě jsem šel ke dveřím a otevřel. Venku stál neznámý, leč čímsi mi povědomý mladík ve světlém sáčku a tmavém roláku, jaksi bujaře se na mě usmál a beze slova mi pokynul, abych ho následoval. Pokročil jsem k němu a on se lehce přehoupl přes zábradlí verandy a plavně seskočil dolů do zahrady. Bez rozmýšlení jsem ho jen tak v pyţamu a bos napodobil. Ještě nikdy jsem z mé verandy neskákal, ale teď jsem ty asi tři metry zkušeně prolétl a v podřepu přistál do vlhké, noční trávy. Mladík, stále beze slov, mi uznale poklepal na rameno a zcela přirozeně mě uchopil za pravou ruku. Cítil jsem jeho příjemně chladnou dlaň a vzápětí jsme se ruku v ruce rozběhli naší zahradou. Šup a uţ jsme letěli nad plotem a rychle pokračovali přes další ploty a dál vzhůru směrem k vinicím svaté Kláry. Jenţe, ty vysoké činţáky, mezi nimiţ prolétáváme, to přece nejsou paneláky blízkého sídliště Bohnice, spíš mi to připomíná Vinohrady nedaleko rozhlasu, kde jsme bydlívali. Chci se zeptat toho pruţného mladíka, který má snad v nohách péra, jak pádí kupředu a vlastně mě táhne vzduchem jak motorové letadlo větroně, ale ukazovákem levé, volné ruky si několikrát významně zaťuká na rty, mám mlčet, asi, aby nás někdo cizí neslyšel. Tak nic neříkám, jenţe vzápětí se divím ještě víc, dolétli jsme před jakousi ohromnou budovu se spoustou malinkých okének a na dlaţbou pokrytém
prostranství poskakuje několik nejprve nezřetelných osob a cosi se snaţí chytat do nataţených dlaní. Jak se s náhle opatrným mladíkem potichu přiblíţíme, vidím, ţe jsou to vesměs mé dávné, bývalé kolegyně, průvodkyně z Čedoku, které dost neúspěšně lapají po velikých polomáčených čokoládových sušenkách, co poletují vzduchem jako dubové listy ve větru. Vztáhnu volnou ruku po nejbliţší sušence, ale mladík mě strhne zpátky a nabádavě ukáţe na masivní tabuli na průčelí budovy: ZAKAZUJE SE CHYTAT SUŠENKY! STŘÍLÍME BEZ VAROVÁNÍ! A skutečně, náhle se z několika okének, coţ jsou vlastně střílny, vysunou hlavně kulometů a zazní staccato výstřelů. Jsou to však nejspíš jen mechanické automaty bez obsluhy, nemíří, střílejí stále v jedné výšce dost vysoko nad námi. Všechny mé bývalé průvodcovské kolegyně se ovšem kvapně rozprchnou do všech stran, a jak s mladíkem stále ruku v ruce také mizíme, stačím uchopit kolegyni studentku Jarušku za krásný, hustý, blonďatý cop a naprosto lehce ji táhnu za sebou. Přistaneme v mizerném pokojíčku, kde uţ jsem však musel někdy být. Pamatuji si ten vyrudlý koberec po celé délce dlouhé nudle s jednou skříní a rozhrkanou kovovou postelí, na níţ pojednou leţím v objetí s Jaruškou, oba naráz, bez přechodu, úplně nazí. ― Víš, já jsem ještě panna, ale holky se mi uţ pošklebují. Udělej mi to, Martínku, rychle mi to udělej! ― přímo do ucha mi Jaruška horce šeptá a já se podívám na mladíka v sáčku, který se opírá o vchodové dveře, ale on se jen zašklebí, a pokrčí rameny, jako ţe budiţ vykonáno, co se dá v takové chvíli jiného dělat, uniknout nemohu. A tak se nadzvednu na vztyčených rukách, podloţím Jarušce polštář pod záda, sevřu pevně obě její vysoko napřímené nohy a prudkým vzmachem do ní proniknu. Vykřikne bolestí i úţasem a já vítězoslavně pokračuji. Ovšem k ţádnému vyvrcholení nedojde, neboť i s poněkud pocuchaným mladíkem po boku běţím dlouhatánskou chodbou lemovanou nepřetrţitou řadou
mohutných dřevěných dveří. Do široka otevřené jsou aţ ty poslední dveře vpravo a šup, ano, mladík mě tam přímo vhodí, ale nespadnu, nezapomenutelná průvodkyně paní Emilka mě pevně přitiskne na svá prsa. Ach, má zkušená, vědoucí kolegyně se vznosnou chůzí bývalé baletky, která mi tehdy, jelimánkovi, připadala ve svých čtyřiceti moc stará a já se tvářil, ţe nerozumím, ţe nechápu její opakovaná pozvání na domácí kávičku. Vypadá stále stejně úchvatně, ale já jsem pojednou starší neţ ona a nejspíš jsem slabý, slaboučký a tenký, protoţe mě Emilka lehce pozvedne a pohodí vzhůru, kde se okamţitě začnou točit široké vrtule ohromného větráku a já se na nich plácám jako velký motýl či spíše ohromná moucha. A ten mladík ve světlém sáčku, co je mi tak podobný, se evidentně hloupě usmívá, asi mi to přeje. Vykřiknu bolestí a vztekem, načeţ vzápětí sedím na křesle u zubaře a zoufale volám: ― Vţdyť já ještě nemám termín! To bude omyl! Načeţ můj dávný přítel doktor Srnka vypne vrtačku a praví: ― Prosím, prosím, tak koukej vypadnout, pacienti čekají. Utíkám nejasnou krajinou, jsem sám, mladík někam zmizel, vidím, ţe jsem se dostal zpátky do Troje, jsem v ulici Nad Kazankou, která leţí pod námi, stojím před rezidencí brazilské ambasády, kde se koná zřejmě nějaká exkluzivní diplomatická večeře, na schodišti blikotají velké svíčky a přijíţdějí tmavé mercedesy, můj dobrý známý, řidič brazilské velvyslankyně a teď i ve funkci vrátného u tepaných vrat, mě dokonce zve dál, ale já jsem přece v pyţamu, a to se na takovou sešlost nehodí, tak poděkuji, ţe snad příště, bude mi ctí, ţe ano. Nakročím pryč a hned jsem v naší vilce ve sklepě, kam skoro nikdy nechodím, takţe nejprve trochu váhám, kde to vůbec jsem, ale ten chlapík, co vešel za mnou ten problém nemá, jelikoţ se na mě pochmurně podívá a vycedí obtíţně, ale zřetelně: ― Ty gavaril na policiji! A současně vytasí velký nůţ, co skrýval za zády a napřáhne ho směrem ke mně… A to se probudím, úplně zalitý studeným potem.
Ani v osmdesátých letech minulého století ještě nebylo snadné dostat se na Filozofickou fakultu v Praze, pokud kádrové materiály jinak přičinlivého maturanta skrývaly nějaký politický škraloup. To tehdy dychtivý Martin Litera nebral na zřetel, ale na otcovu naléhavou radu se na Filozofickou fakultu, obor němčina-angličtina hlásil pro jistotu aţ rok po maturitě, který velmi rušně proţil jako průvodce Prahou ve sluţbách cestovní kanceláře Čedok. Na fakultu ho sice pak přijali, ale nebylo to jednoduché. Jazyková praxe a bezchybný výkon při přijímačkách přece jen překryly otcovu putující hodně černou kaňku. Kapitán Matouš Litera v srpnu 1968 jako velitel ostrahy na vojenském letišti Kbely několik hodin odmítal vpustit sovětskou okupační jednotku. Musel přijet připravený zrádce z generálního štábu, který ho s pistolí v ruce zbavil velení. Brzy potom následoval prudký sešup, vyloučení ze strany, vyhazov z armády a degradace na vojína. Pracoval pak téměř dvacet let jako technik stavebního bytového druţstva s příznačným názvem Pokrok, kde se podobně postiţených existencí sešlo povícero. V totalitním státním molochu fungovala druţstva přece jen poněkud svobodněji neţ převaţující národní podniky, organizace a úřady. A ve stavebních bytových druţstvech, kde se na přidělení bytu ve škatulích paneláků čekalo deset i více let a kde i jakákoliv oprava byla na pořadník, nemusela být partaj svými soudruhy tolik přítomna. Stačilo, kdyţ byl papírovým komunistou předseda a ředitel provozu. Vlastně si Matouš Litera, kdyţ se po čase otřepal z bolavé křivdy, ţe uţ není voják, coţ u něho byla záleţitost rozumově neuchopitelná, však o to zásadnější, nemohl příliš stěţovat. Kaţdé pondělí dostal rozpis nahlášených závad na sídlišti Prosek, v Ďáblicích, na Jiţním Městě, vlastně všude po Praze, kde mělo druţstvo byty, a záleţelo jen na něm, jak si poradí, jak rychle opraví ucpaný odpad, topení či něco dalšího v bytě.
Postupně si zařídil, ţe většinou míval zcela volnou středu, kdy chodíval do univerzitní studovny v Klementinu a četl si vše moţné o Prvním armádním československém sboru, v němţ působil jeho otec. Chystal se na publikaci, která ukáţe, jak se skutečně, bez pozdějších falešných výkladů naprosto zpackaně vyvíjela ona známá bitva o Dukelský průsmyk. Svým překvapivě drobným a úhledným písmem si psal spousty poznámek pro neurčitou budoucnost. Z celého toho tlustého školního sešitu pak nakonec vyuţil jen několik zjištění pro článek o rozporuplné osobnosti generála Ludvíka Svobody pro časopis Historie a vojenství, který mu uveřejnili při 50. výročí bojů o Duklu v roce 1994. To ještě, plně rehabilitován, působil ve vysoké funkci na ministerstvu obrany, neţ o dva roky později spadl do zákeřně připravené pasti. Na naléhání loutkové figurky ministra podepsal zbrojní kontrakt, o němţ toho v té chvíli moc nevěděl. Vše to bylo nejspíše ve skryté reţii tehdejšího náměstka Koďouska, a to byla posléze při ověřování neblahého podpisu příliš těţká váha. Cinknutá zakázka uţ byla promptně zaplacena a vina za ministerský přehmat zůstala pouze na nedávno rehabilitovaném Matoušovi Literovi. Uţ na to ten starý brach nestačí, ať se raději rychle odporoučí do penze. A to uţ bylo příliš, další, ještě zrádnější křivda, neţ postih za statečnost v roce 1968. Vše probíhalo ve sterilních rukavičkách, vţdyť vy si ten odpočinek uţ opravdu zaslouţíte, po tom všem. Po tom všem?! Byl dva měsíce v důchodu, kdyţ Matouše Literu skolil mohutný infarkt a památeční tlustý sešit s otcovým úhledným písmem skončil u Martina, který si uţ víc jak deset let ve chvílích vzpomínání říká, ţe s tím musí něco podniknout. Nevyspalý,
jakoby
zmlácený
Martin
Litera
cestou
do
koupelny
s myšlenkami ještě u svého otce, posunul jeho pamětní sešit na okraj psacího stolu, aby nezapomněl. Kdyţ se důkladně osprchoval, trochu se vzpamatoval a zatelefonoval strýci Lukášovi, ţe by se s ním potřeboval nutně vidět, v naléhavé záleţitosti. ― Není problém, Martine. Přijeď na Letnou, půjdem spolu na oběd.
Malinko zklidněný se posadil k počítači, otevřel si originál průvodce Finskem, ale absolutně se nemohl soustředit. Vraţda za stěnou vlastního pokoje jakoby stále prostupovala zdí. Nějak přetrpěl dopoledne. Jeţkovy voči, ještě ţe tu nejsou Knechtovi, to by byl frmol! Ovšem příští týden se vracejí, to si musím připravit náleţitou historku. Uţ po jedenácté hodině se vypravil za strýcem. Jenţe ve schránce u vrátek ochromující překvapení! V běţné obálce beze jména sloţený arch papíru a na něm velkými tiskacími písmeny vzkaz: Ty nikavo neviděl! Jasno! Herdek, to tu někde stanují, nebo co? Hlídali si zřejmě mrtvého Fedyka a asi uţ byli nervózní, ţe se stále nic neděje. A včera konečně policajti, nejspíš měli ti lumpové radost! Ovšem, proboha! No určitě! Jak vědí ti grázlové, ţe jsem včera o nikom dalším v bytě u Fedyka nemluvil? Kdybych popsal toho boxera, asi bych uţ vyletěl do vzduchu i s celým barákem! To znamená, ţe mají informace z policie! Jiná moţnost není. Takţe ten průser je ještě větší, neţ to vypadalo, do prčic! Zkorumpovaná policie, kaţdou chvíli něco vyšplouchne. A já, co teď? Martin Litera se kysele zašklebil a několikrát se zhluboka nadechl. Strýc Lukáš by na první pohled mohl snadno vystupovat jako Martinův otec. I po šedesátce měl lehce kučeravou tmavohnědou kštici, stále vzpřímenou postavu a přirozeně sympatickou tvář nezasaţenou viditelnými vráskami. Jen literovské bleděmodré oči hleděly na svět přes jakousi setrvalou blanku vzdáleného smutku. Lukáš Litera byl celoţivotní návštěvník hospod, bister, automatů, bufetů a posléze jiţ lepších restaurací i vináren a vposled občas i špičkových zařízení, kde vládlo umění kuchařské na nejvyšší úrovni. I proto při běţném obědě se zájmem procházel jídelní lístek, znalecky hodnotil a vybíral, co si objednají. Martin mu býval učenlivým sekundantem a míval uţ i zasvěcené dotazy.
Tentokráte ovšem synovec koukal do jídelního lístku zcela nepřítomně, a kdyby strýc objednal sladký rýţový nákyp, který oba nesnášeli, nejspíš by to ani nezaznamenal. ― Mám vybráno, dáme si kachnu s knedlíkem. Vidím, ţe potřebuješ něco vydatného. Tak to vysyp, co se děje? Martin Litera se pomalu pustil do vyprávění ― seděl nad překladem, hořel termín, hluk, Fedyk s kumpánem, pak klid následujících dnů. Jak se dostal k objevení mrtvoly, zrychlil ― policajti, kriminálka, podivný Pojar, záměrně policajtům o nikom dalším v sousedově bytě neřekl, ale ráno dopis ve schránce, přistrčil ho strýcovi, čeká na předvolání a neví, jak se zachovat. Má povědět o tom druhém chlápkovi a někdo ho třeba přejede? Nebo se má drţet původní výpovědi? A přejede ho někdo jiný? A ještě se bude cítit jako posera. Či snad, ţe by někam odejel, do Olešnice, či rovnou mimo republiku a k ţádnému svědectví se prostě nedostavil? Jak to vidíš, strejdo? Těch více jak dvacet let ţivotních zkušeností navíc sice způsobily, ţe Lukáš Litera tedy rovnou nezíral, ale zaskočen byl, vraţda za stěnou vlastního pokoje to zrovna není vhodná sousedská pozornost. Zdánlivě zbytečně se optal: ― Takţe si toho mrtvýho Ukrajince našel v neděli večer, tak po deváté? ― Jo, protoţe pak jsem se pořád díval na hodinky. A kriminálka přijela kolem desáté. A co s tím? Paradoxy ţivota, pomyslel si Lukáš, ale pokojně řekl: ― Nic. Jen si to upřesňuju. A pak pokračoval: ― Hele, Marti, svědectví se můţeš vyhnout jen z důvodů ohroţení blízké osoby nebo kdybys vystavil trestnímu stíhání sám sebe. To náhodou vím. Čili na policii asi budeš muset jít. Uţ máš předvolání? ― Ne. Ale co tam řeknu? ― Počkej. Máme, tedy máš trochu času. Já se s někým poradím, je to spolehlivej chlap. Pak to zváţíme ze všech stran. Teď se koukej najíst! Ale do Olešnice kaţdopádně spolu zajedeme. Já dobře vím, jak to pomůţe.
Olešnice je malé městečko přiléhající k východnímu cípu Krkonošského národního parku. V prvorepublikových dobách se mělo čím chlubit, sklárna, porcelánka, textilka a zejména doly na kvalitní černé uhlí. A pozor, Olešnice díky prosperujícím dolům měla i vlastní nemocnici s vyhlášenou chirurgií, internou i porodnicí, kam se jezdilo ze širokého okolí. Jako v celém tamějším osídlení u dávné hranice měla i Olešnice drtivě většinové německé obyvatelstvo uţ po řadu staletí. Po skončení druhé světové války hrstka nacistů z radnice utekla s předstihem, takţe v Olešnici neproběhlo ţádné drsné vyhánění, ale aţ s několikaměsíčním odstupem šlo vskutku o v Postupimi posvěcený odsun německých obyvatel. A to ještě značně selektivní, úmorná havířská robota nebyla právě pozvánkou pro revoluční české zlatokopy a osvobozená republika uhlí velice potřebovala. A navíc, minulým časem důkladně prověřených německých antifašistů nebylo v Olešnici málo a několik se jich vrátilo i z nacistických káznic. K nim náleţel i Alois Pohl, co znovu začal pracovat jako důlní mechanik. Doma ho s velkým ulehčením uvítala jeho ţena Aneţka, jinak zdravotní sestra v místní nemocnici, která skoro dva roky ţila v drásavé nejistotě, zda manţela ještě kdy uvidí. Nu, a poměrně záhy, v roce 1946 se jim narodila dcera Věra, ve stejném roce i měsíci březnu jako v Praze jakýsi Lukáš Litera. Olešnice, leţící v podlouhlé kotlině sevřené ze všech stran hustými smrkovými lesy, se po roce 1948 ocitla na okraji světa, tedy kaţdopádně onoho nově se utvářejícího Československa. Hranice s Polskem, dva kilometry od městečka, se stala náhle přísně střeţenou, sklárna skončila, porcelánka od výroby značkových talířů a čajových souprav přešla na průmyslovou produkci izolátorů a ţárovkových objímek, textilka se stala pouhou přádelnou lnu, zato na doly se nabírali brigádníci, kteří jak rychle přišli, tak ještě kvapněji vesměs odcházeli.
Jenţe onen věkovitý genius loci sveřepého městečka nějak dokázal, byť klopotně, zvítězit, a kdyţ se v roce 1954 v Olešnici zjevili Literovi, přinejmenším na šachtě uţ zase převládala ona nevyřčená, avšak fungující havířská solidarita, která je v nízkých slojích hluboko pod povrchem vţdy rozhodující. Plukovník Prokop Litera sice vyklouzl z chystaného vězení, kam putovala řada jeho kolegů válečných veteránů stíhaných za domnělé spiknutí, ale vojenský byt musel neodkladně vyklidit a pořádné zaměstnání nenacházel. Po půl roce v jedné malé místnosti u příbuzných se Prokop Litera rozhodl k ráznému kroku. Podepsal desetiletý, jen smrtí vypověditelný, hornický úvazek. V ţádném případě ale nechtěl jít do Ostravy ani na Kladno. Pečlivě si prohlíţel nabízené moţnosti v náborovém letáku a vybral si zcela neznámou Olešnici v Krkonoších. A tak se Literovi nastěhovali do právě dostavěného, vlídně dvoupatrového činţáčku, kterých rovnou pět podobných přichystaly Východočeské uhelné doly pro své nové zaměstnance v rámci celorepublikové, velice propagované akce ― Černé zlato vás volá! Bydleli v prvním patře, tři pokoje s balkonem a z kuchyně přímý výhled na nejvyšší českou horu Sněţku. Praha, v poslední době tak úskočná a nevlídná, zůstala daleko a celé rodině se v městečku záhy zalíbilo. Prokop a Marie Literovi ostatně pocházeli z venkova, byť okolní tmavozelené kopce a viditelné krkonošské vrcholky v ničem nepřipomínaly ţírnou rovinu kolem ukrajinsko-volyňské vesničky Sosnovce, zklidňující dotek majestátní přírody tu ale odevšad působivě vzlínal. Kousek za pěticí nových bytovek byl shluk několika starších domků s pěknými, udrţovanými zahradami s ovocnými stromy a záhony zeleniny. A právě v jednom, dokonce patrovém domku, bydlela rodina Pohlova. V prostorném přízemí Alois s Aneţkou a dcerkou Věrkou, v patře pak, kaţdá ve svém velkém pokoji a se společnou kuchyňkou, neprovdané sestry paní Pohlové, teta Ester a teta Vilma.
Tedy jmenovaly se vlastně Czerwenzlovy, ale kdo si to ještě pamatoval? Pro všechny to byly tety Pohlovy, co vidí do budoucnosti a ovládají rozličnou, podezřelou, leč často účinnou magii. Skutečně hodně, hodně daleko od Olešnice, aţ na druhém konci tehdejší republiky se nacházejí slovenské Sobrance. Někdy ve stejné době, co si kluci Literovi navykli chodit k Pohlům málem jako domů, Matouš samozřejmě hlavně za Věrkou, ale zvídavý Lukáš především za tetami, aby je pozorně sledoval při různých tajemných hejblatech, proţívala v Sobrancích mladinká Olga Dziubová aţ nepatřičně růţové měsíce. S partou českých montérů se v Sobrancích náhle zjevil ďábelský pokušitel a hned první den ji při náhodném setkání na ulici lichotně oslovil. ― Dobrý den, krasavice! Tedy, asi jsem se dostal rovnou do ráje. Vypadáte jako anděl! Mohu vás kousek doprovodit? Já jsem Jára Plíšek, co mi říkaj Smíšek! A na potvrzení svých slov se bujaře rozchechtal. Olga, která nedávno oslavila teprve sedmnácté narozeniny, byla vskutku moc hezká. Po rozličných předcích z onoho hraničního území měla smavou pleť, havraní dlouhé vlasy a k tomu pěkně modré, výrazné oči. Trochu polekaně a zaskočená pohlédla na toho drzého chlapíka. Bylo léto a Smíšek měl na sobě košili s krátkým rukávem, horní knoflíky nezapnuté, takţe se vyzývavě rýsovala opálená, svalnatá hruď. Hodně světlé vlasy mu padaly do čela, fádní, plochý obličej oţivovaly čilé, lesklé oříškově hnědé oči. Ne, ţe by se jí na prvý pohled zalíbil, ale něčím nejasným, neurčitou, však lákavou volností a bezprostředností ji přitahoval. Kdyţ po třech měsících pobytu v Sobrancích parta montérů vysokého napětí skončila svou práci, konala se v největším místním hostinci parádní rozlučka. Několik pomíjivých vztahů navázali i jiní montéři, ale o něco starší sobranecké děvuchy to vědoucně braly jen jako přechodnou záleţitost. Jen Olga Dziubová ten večer zoufale plakala. Se vší dychtivostí naivní dívenky se do Járy Plíška-Smíška zamilovala. A navíc, vytušila, ţe je těhotná.
Ten libový frajer jí nasliboval všechno, co chtěla slyšet. Jak jen to půjde, okamţitě zase do Sobranců za svou láskou přijede, moţná uţ příští neděli. Zatím ať o těhotenství nikomu neříká, aţ bude mít jistotu, řeknou to její matce spolu. A dal jí svou adresu do Brna, kde trvale bydlí a kam za ním ostatně můţe i přijet, kdyby se on do Sobranců brzy nedostal. Je to Jezuitská ulice číslo 77. Na rozloučenou se ještě jednou horoucně pomilovali a pak uţ Smíšek zmizel do tmy, doslova i přeneseně. Kdyţ asi po měsíci Olga nevývratně zjistila, ţe je těhotná a Plíšek se vůbec nijak neozýval, ani na dopisy neodpovídal, vydala se, ještě s láskyplnou urputností na svou první a na dlouho poslední výpravu mimo Sobrance. Klopotně, s řadou přestupů dojela do Brna a neméně klopotně našla i Jezuitskou ulici, kde ovšem ţádné číslo 77 neexistovalo, krátká ulička měla jen pár čísel, jediný dům bez čísla byl kostel Nanebevzetí Panny Marie. Tam, z poznané kruté pravdy málem šílená, se Olga Dziubová modlila a vzlykala asi hodinu, neţ se, rázem o deset let starší, vydala na zpáteční cestu. Dojela aţ do Trenčína, kde zbytek noci strávila na nádraţní lavičce a aţ druhý den se dostala domů. O svém svůdci nevěděla nic bliţšího, odkud čeští montéři přijeli, kde mají sídlo, a dokonce ji také napadlo, zda Plíšek bylo Jaromírovo pravé jméno, kdyţ na něho kolegové volali, vţdy to bylo jen Smíšek. Sama, jen se starou matkou ukotvená v nejvýchodnějším cípu tehdejšího Československa, absolutně neměla ani ponětí, jak hledat po republice neznámou partu montérů vysokého napětí a nejspíše, hluboce zraněna, ani hledat nechtěla. Na potrat ale vůbec nepomyslela. Její otec byl primitiv, který vše, co vydělal jako murár, zedník, okamţitě propil a kdyţ se někdy vystrašená matka krotce ozvala, vrazil jí jednu, aţ odlétla ke zdi. Naštěstí ho uţ před dvěma roky přejel autobus, kdyţ namol zpitý leţel v noci uprostřed silnice. Od té chvíle to v malém domku jen ve dvou docela šlo. Ani těhotenství Olinky její obětavou matku nezaskočilo, a kdyţ se pak narodil
chlapec, překvapivě trvala na tom, aby se jmenoval Stano, po zemřelém manţelovi. Stano Dziuba pracoval výhradně sám. Co to šlo, vyhýbal se jakýmkoliv osobním kontaktům. Měl několik mobilních telefonů a pár lidí znalo vţdy jen jedno jeho číslo. Pokud se ho někdo nevhodně zeptal, kde bydlí, stroze odpovídal, ţe nikde, a jen zcela nutné schůzky si dával v Ostravě či v Rosicích. Po různých bankách měl svá konta a pečlivě dbal na to, aby je střídal. Knihy tedy nečetl, ale filmy měl rád. Zejména ty americké o mafiích a najatých zabijácích. A rovnou několikrát viděl film Nájemní vrazi se Stallonem a Banderasem. Rozhodně přitom fandil Stallonemu, i nájemní vrazi přece mají svou důstojnost. Stano Dziuba zvaný Čoko, neboť nějak se do podsvětí prosáklo, ţe na dlouhé čekání před fatálním výstřelem si vedle cigaret bere i čokoládové tyčinky, preferoval čistou práci. Jeden přesný výstřel a dost! Dokud ţila babička Dziubová, která na něho doma dohlíţela, jakţ takţ sekal Staník dobrotu. Potom to bylo horší. K muţům uţ jednou provţdy nedůvěřivá Olga pracovala v největší sobranecké restauraci Mořské oko jako číšnice. Postavu měla stále přitaţlivou, ale tvář jí jaksi ztrpkla a uschla. Muţských zájemců bylo zpočátku plno, ale všechny rázně odmítala. Po pár letech uţ ji nikdo neobtěţoval, a jelikoţ navíc jediný den nevynechala návštěvu místního katolického kostela svátého Vavřince, postupně se v Sebrancích pro ni ujala přezdívka Mniška. Pracovní doba v restauraci způsobovala, ţe synek býval po příchodu ze školy aţ do večera bez dozoru. Někdy ve dvanácti letech ukradl Staník pěkné kolo na náměstí a bez prodlení se vydal polními cestami směrem k tehdejší hranici se Sovětským svazem. Skutečně ujel těch asi pětadvacet kilometrů aţ do obce Petrovce, leţící těsně u hranic. Co tam hledal, ani přesně nevěděl. Ale bylo to cosi zapovězeného, chuť dobrodruţství, Rusáci. A nejvíce ho potěšilo, ţe spatřil zdálky za rozoraným
širokým pruhem hlídku sovětských pohraničníků se samopaly a velkým vlčákem na vodítku. Jenţe cestou zpátky se to poněkud zadrhlo. Z té namáhavé túry měl chlapec docela ţízeň, ale peníze chyběly. Zastavil u malé prodejny ve vsi s nadmíru mnohoznačným názvem ― Husák. V krámě byla jen prodavačka a Staník ji poţádal o láhev limonády. Sotva ji postavila na pult, chmátl po ní a skočil ke dveřím. Smůla, nějaký místní rozloţitý ujo právě vstupoval dovnitř, pevně ho sevřel a nepustil. Matku pak ze Sobranců přivezl autem kolega z práce, aniţ tušila, ţe budou muset naloţit i kradené kolo. To bylo bědování i slz. Naštěstí majitel kola, kdyţ se s ním večer objevila ztrápená Mniška, slíbil, ţe to pro něj končí. Domek Dziubů měl jen dvě místnosti a kdyţ si šel Staník lehnout, slyšel, jak matka vedle tiše, usedavě pláče. A to bylo vůbec poprvé, co také nemohl usnout. Vztekle si připomínal toho chrapúna v Husáku, co ho chytil, třeba by mu mohl podpálit barák, kokotovi. A hned vzápětí si připomněl to, co věděl od babičky, toho zasratého Čehúna, svého otce, který to všechno způsobil. Litoval svou matku, ale nikdy jí to neřekl. Ale tu noc se ten urputný, ještě chlapec, rozhodl, ţe to jednou všem spočítá a hlavně tomu neznámému, vyjebanému chujovi. V Parkhotelu v Praze 7, který v tomto případě málem symbolicky přímo sousedí s celorepublikovým policejním prezidiem, se měl Čoko setkat v lobby baru s kontaktem, a to v jedenáct hodin dopoledne. V Parkhotelu strávil Lukáš Litera jako noční recepční několik mnohdy poměrně dobrodruţných let. Ten kdyby věděl, kdo se tam nyní v červenci schází a hlavně, ţe je to kvůli jeho synovci Martinovi, vyskočil by úţasem málem aţ ke stropu, jak zase jednou zafungovala jeho teorie zdánlivě náhodných, leč dle něho, v plynoucím čase předem zaznamenaných, prostě fatálně působivých okamţiků.
Ale teď přijel tramvají z Kobylis Stano Dziuba. Přešel na protější chodník, kde se postavil na rohu budovy Národní galerie a zapálil si cigaretu. V poněkud podsaditém brunetovi neurčitého středního věku v tmavém obleku a bílé košili bez kravaty by určitě nikdo neuhodl, čím se ţiví. Ţe by malý podnikatel, nevýznamný úředník z magistrátu či klamaný manţel na stopě nevěry? Jen ta neslitovná, uţ na pohled tvrdá tvář byla matoucí, byť v ní studeně svítily nečekaně jasně modré oči. Čoko se ovšem těmito poněkud lehkováţnými úvahami nezabýval. Soustředěně pozoroval okolí a zejména vchod do hotelu. Bylo asi deset minut před jedenáctou a tak vykouřil ještě jednu cigaretu. Dotyčný kontakt se neobjevil, asi uţ bude uvnitř. Jinak byl všude klid, a tak Stano chvíli po jedenácté vešel do hotelu. Muţi, který jako osamělý host seděl u kulatého stolku na vyvýšené podestě a čekal na Dziubu, se říkalo Švarcík, ale jmenoval se Schwarcenberk, podobně jako známá figura české politické scény, coţ je jméno hodně nekomfortní na rychlý, běţný styk. K majetku měl ovšem také velmi vřelý vztah. Náš Švarcík byl zprostředkoval a důvěrný posel dobrých i špatných zpráv. V podsvětí je to důleţitá role. Existuje tam spousta chlápků, co se nechtějí z očí do očí setkat s jinými chlápky, ale cosi by jim potřebovali spolehlivě a naléhavě sdělit. Také je občas nutné něco delikátního zařídit, třeba objednat zapálení nějakého skladu či kamionu, anebo kdyţ jde do tuhého, i vraţdu. Schwarcenberk byl původně kádrovák na ústředí Krátkého filmu, coţ bývala taková neoficiální pobočka československé rozvědky. Uţ tehdy znal spoustu rozličných lidí a taky toho o nich mnoho věděl. Po převratu v roce 1989 Krátký film záhy skončil a Švarcík zabezpečen tučným odstupným se rozkoukával, co by tak dělal, do důchodu daleko. První polovina devadesátých let minulého století to byl ráj pro podvodníky všeho druhu. Kupónová privatizace, privatizační fondy, zlaté, nekryté bankovní úvěry, menší firmy za babku po dohodě těch, co věděli, prostě státem posvěcené
rozkrádání. Sem tam bylo třeba na někoho zatlačit, čímkoliv, něčím podezřelým z minulosti, rodinným zákulisím, balíkem peněz nebo také pěstmi. A tehdy se zrodil náš Švarcík, zprostředkovatel s mastnou provizí, který rychle prosákl i do kriminálních kruhů. A tam se platilo vţdy spolehlivě. Čoko měl vskutku mezinárodní formát, ale v Praze ho znal osobně asi jen Schwarcenberk. Před lety zařizoval Švarcík jednu mezní zakázku, ne totálka, jen zlomené ruce, prostřelená noha a pistole v ústech. Tehdy dostal tip na Dziubu, který v té době pobýval někde v Ostravě. Svědčí o jistých kvalitách protřelého Švarcíka, ţe Dziubu skutečně našel. V přepychově působícím lobby baru Parkhotelu není Švarcík viditelně poprvé. Oproti Čokovi má nepochybně draţší oblek i s parádním motýlkem a vedle sebe draze vyhlíţející koţený kufřík. Sotva Dziuba dosedne, je tu uctivý číšník. ― Kafe a brusinkový dţus, zní poněkud překvapivá objednávka od zabijáka. ― Nedáme si panáčka? ― snaţí se Švarcík, ale Stano jen rázně zavrtí hlavou. Kdyţ číšník objednávku donese, otevře Švarcík aktovku a vytáhne dvě dost velké fotografie. Na té první vychází Martin Litera z vilky v Troji a je na ní dobře poznat název ulice i popisné číslo. Na té druhé je zvětšený výřez jen jeho obličeje. ― To je ta prácička, usmívá se Švarcík. Čoko na fotky letmo pohlédne a zasune si je do náprsní kapsy saka. ― Termín? ― Něco probíhá. Ale asi brzy. Dám zprávičku na mobil. Moc nechybělo a Švarcík řekl mobílek, jakoby těmi zdrobnělinami ty kruté skutečnosti odkazoval do nějakých dětských her. Dziuba mlčky přikývl a z vrchní kapsičky saka vyndal malý lístek tuhého papíru. ― Tady je číslo konta. Neţ do toho půjdu, chci tam vidět půlku sumy, jinak šmytec! Ještě si musím omrknout terén, takţe nejdřív za dva dny!
A to byla nejdelší věta, kterou Čoko v Parkhotelu pronesl. Snad to bylo ve stejný den, co si uţ Dziuba obhlíţel v Troji terén, kdy musel Martin Litera zajít na místní, pro něho uţ z dřívějška významnou malou poštu, neboť ve schránce našel výzvu k vyzvednutí doporučené zásilky. Jak očekával, bylo to předvolání k podání svědectví ve věci usmrcení Vasila Fedyka neznámým pachatelem, citace paragrafů a poučení. Naštěstí termín byl aţ za pět dnů. Hned volal strýci Lukášovi, který ho nejprve chvíli uklidňoval, nezapomněl na Martina, právě zítra se uvidí s jedním policajtem, co uţ je v penzi, probere to s ním, a pozítří se sejdou spolu. Ovšem Martin zůstal pořádně nervózní, vůbec nevěděl, co řekne na policejní sluţebně v ulici Františka Křiţka v Praze 7, kterouţto ulici důvěrně znal. Šest let pracoval ve stejné ulici v tehdejším Kartografickém vydavatelství. Pane jo, to musím připomenout strýčkovi, zase určující náhoda! Krucipísek, říkal, ţe vesměs to bývá pozitivní znamení! Do toho všeho se další den vrátili z dovolenkové cesty Knechtovi. Dům oţil pobíháním a ruchem. Skoro vzápětí po příjezdu u Martina zaklepala Knechtovic Julinka, ještě ne šestiletá. ― Ahoj, pane Martine, přivezla jsem ti kamínky od moře! ― To jsi mě potěšila, Julinko. Hned si je přidám do sbírky. Za sklem majestátní, zděděné knihovny byla mezera před řadou knih, kam Martin dával malé, vzhledem zajímavé kamínky, které porůznu náhodně sbíral. Teď k nim přidal tři kulaťoučké černě ţíhané bělavé oblázky. ― Jak sis tu ţil, pane Martine? Julinka byla na svůj věk mimořádně vyspělá. Jako pozdní, uţ snad ani nečekané dítě starších rodičů, jaksi minula některá období svého kalendářního věku a uţ tak od tří let překvapovala Martina svými hláškami.
Ovšem kdyţ doktor Knecht tehdy zjistil, ţe holčička akademicky vzdělanému sousedovi tyká a volá na něho jménem, zhrozil se a trval na vykání a oslovení pan doktor Litera. Martinovi se přece jen podařilo vybojovat tykání, a zůstalo jen u toho pána. ― Julinko, abych ti pravdu řekl, přihodilo se něco jak z Kytice! Moţná dokonce Erben hadr! Martin Litera asi tak v osmi letech objevil sugestivní balady Karla Jaromíra Erbena a sám se jimi strašil. Vţdy si přečetl pár děsivých odstavců třeba ze Svatební košile a pak se mu všelijak převrácený děj oněch úchvatných balad zjevoval ve snech. A tak si nyní s nadšenou Julinkou opakoval dětství čtením v Kytici. Oproti malému Martinovi však byla Knechtovic holčička velice věcná, zřejmě po tatínkovi, a všechny ty mordy a úklady vţdy neuvěřitelně racionálně komentovala. Třeba kdyţ si četli Poklad, kde chamtivá ţena oslněná zlatem, nechá své děťátko leţet v jeskyni, která se na rok uzavře, pravila Julinka: ― Tedy ta byla hloupá, měla dítě vyndat ze zavinovačky a tu naplnit zlaťáky. Pak mohla klidně vzít do jedné ruky dítě, do druhé pytel se zlatem a vypadnout! Teď vytřeštila své velké mandlové oči a spontánně chytla Literu za ruku. ― Jé, pane Martine! Co se stalo? Ţe by přímo bác a konec? ― Trefa! Představ si, ţe tady vedle někdo zabil pana Fedyka! To bylo i na přemoudřelé děvčátko silná káva, a tak chvíli zaraţeně mlčela. Ovšem poté se neúprosně zeptala: ― A tys, pane Martine, viděl toho vraha? Nu ano, milá Julinko, já toho vraha viděl, pomyslel si rozpačitě Martin, jenţe nevím, jak s tím naloţit. Nahlas ovšem odpověděl: ― Ne, tu vraţdu jsem neviděl! Coţ ostatně, přísně vzato, byla pravda pravdoucí. ― Pane Martine, pravila zjevně rozrušená dívenka, můţu to povědět našim? ― Samozřejmě. Ale lepší bude, kdyţ jim to povím sám. Jdeme dolů.
Knechtovým Martin odvyprávěl podobnou verzi, jakou slyšeli policajti. Paní Knechtová, která pracovala v největší české zdravotnické pojišťovně a občas se i před Martinem netajila svým pohoršením nad tím, jak ti různí cizáci zlovolně ţdímají naše peníze na různé operace a zákroky, aniţ by sami korunu zaplatili, hned vykřikla: ― No vidíte, co můţete čekat od Ukrajinců! Doktor Knecht byl ovšem jiná třída. ― Není divu, tak to v kriminálních strukturách chodí. Vyřizování účtů. Jen je zvláštní, ţe to nevyřídili někde mimo. Střelec ze zálohy. Doufám, pane doktore, ţe jste policii nic navíc neřekl. Pozor na ně, je to banda lenošná a zkorumpovaná. Mohl bych vám vyprávět! Kdybyste potřeboval nějak pomoci, bez obalu řekněte. Martinovi se rozbušilo srdce, kdybyste věděl, pane doktore Knechte, jak jste to vystihl. ― Děkuji, pane doktore, snad to zvládnu. Mám jít ještě na úřední podání svědectví a pak uţ mi snad dají pokoj. ― Doufejte, doufejte. Buďte ostraţitý. Jsou to pytlíci, kdyţ mají jenom vás, budou se vás ptát třeba i na to, jestli nevíte, co ten Fedyk nejraději pil anebo na podobnou hovadinu! Bývalý policejní plukovník Karel Brzobohatý se znal s Lukášem Literou uţ ze sedmdesátých let. Tehdy začínal po skončení vojny jako pochůzkářský čičmunda na obvodním oddělení Veřejné bezpečnosti v Praze 7 a jak jinak, se sídlem v ulici Františka Kříţka. V jeho rajónu byl i Parkhotel, kam namátkově a občas i na zavolanou dost pravidelně s kolegou zacházeli. Bývalo to pochopitelně hlavně večer či v noci, kdy v recepci hotelu pobýval Lukáš Litera. Brzobohatý byl kluk ze zapadlé vesnice v severních Čechách, kde ho nečekala ţádná lákavá budoucnost. A hlavně se uţ dávno rozhodl, ţe chce být kriminalistou na stopě zločinu, jak to předváděla i tehdejší televize.
To se dospívajícímu mladíkovi tuze zamlouvalo, ovšem v rámci sešněrované společnosti vedla cesta k vytouţené kriminálce jen přes běţného esenbáka, policajta na ulici. S recepčním pokaţdé prohodil pár přátelských vět, Lukáše ten mládenec s širokým, důvěřivým obličejem a bezprostředním chováním zaujal a časem se nějak přirozeně spřátelili. Kdyţ si postupně Brzobohatý hodnostně i finančně polepšil, zmínil se Literovi, ţe by se rád odstěhoval z ubytovny do něčeho vlastního, coţ bylo v těch dobách v Praze něco normálně neuskutečnitelného, a zda by mu neporadil. Tehdejší obvodní národní výbor sídlil příhodně hned vedle Parkhotelu a jedna všestranně přívětivá oddávající úřednice z matriky, která občas na pozvání bujarých svatebčanů přišla i na následnou hostinu v hotelu, uţ nějaký čas měla s Lukášem nekomplikovaný vztah, který spočíval v přenocování u Litery, kdyţ byl manţel na sluţební cestě. Chvíli to trvalo, ale posléze se pro zodpovědného příslušníka VB, který hodlá zaloţit rodinu, našel v dolních Holešovicích úmrtím uprázdněný malý byt. Tehdy Lukáše do uţ pěkně upraveného bytečku pozval Karel Brzobohatý na oslavu ve dvou, která skončila nad ránem. Posléze se Karel dostal k vysněné kriminálce, řadu let vedl oddělení na Praze 7 a nedávno odešel do důchodu jako šéf celopraţského odboru sluţby kriminální policie. Dříve někdy důvěrně vyprávěl Lukášovi o některých zamotaných, násilných případech, a tak nic nenamítal, ţe se jednou sám něco dozví a zašel za ním do Ovenecké. Pozorně vyslechl Literovo povídání o trablech jeho synovce, pak po odmlce uváţlivě řekl: ― Ať drţí původní výpověď. Nikoho dalšího neviděl. A co se týče policie, asi opravdu na sedmičce někdo pouští informace. Drbohlava znám, ten to nebude, ale ťuknu ho. A poslyš, pověz synovci, ať se hlídá. Jestli jsou to Mukačevci, tak ti to berou zhurta.
V ten stejný podvečer seděl Martin Litera u svého psacího stolu. Aby unikl trvajícím, neurčitým náladám, avšak plných jakéhosi pohyblivého nebezpečí, rozhodl se, ţe přeloţí pořádný flák z průvodce Finskem a zítra dopoledne, schůzku se strýcem má aţ odpoledne, pojede překvapit milou paní Sylvu Richterovou, alespoň si přivolá trochu radosti. Kupodivu to celkové napětí zřejmě zmobilizovalo proslulé šedé buňky mozkové a Litera frčel s překladem stránku za stránkou, slova mu vyskakovala odkudsi z paměti, jestli se dvakrát podíval do slovníku, tak to bylo moc. Kdyţ se asi po dvou hodinách dostal k pasáţi o finské sauně, chtěl si zblízka prohlédnout zajímavé doprovodné fotografie, a jak si poloţil knihu na klávesnici počítače, vzápětí mu nezadrţitelně na otevřené stránky spadla hlava. Byl to podobný stav, jaký mnohý znavený člověk zná z vlaku, tramvaje či autobusu. Zničehonic se propadnete do jakéhosi polospánku, sladké mrákoty, kdy si vzdáleně, matně uvědomujete, ţe tedy nejste ve své posteli, ale mozek prostě na několik slastných minut jede na volnoběh. Odevšad z podvědomí vyskakují pestré, prudké a barvité scénky, hlasy a překvapivé události. Martin se ocitl zpátky ve starém bytě na Vinohradech, v Balbínově ulici naproti rozhlasu, pobíhá po místnostech a něco hledá, ale co? Ano, bývalá manţelka Jitka mu přece schovala obálku s penězi, prý z legrace! Aţ se objeví, tak jí snad dám tu dlouho slibovanou facku! A tu hned klepání na dveře, které vypadají jak vrata do zámku a těţko se skřípavě otevírají. Jenţe, proboha, tam nestojí Jitka, nýbrţ ta odpudivá baba Weissová z přízemního bytu pod Literovými. A hned skřehotá, co je to za hluk, stálé dupání, lustr se jí kýve, bude si stěţovat, a mele a mele. Na schránce má sice napsáno prof. Kateřina Weissová, ale v baráku se jí říká čarodějnice nebo strašidlo, akorát nájemník Laštůvka, který bydlí aţ v pátém
patře, v domě není výtah, a je tím pádem těţko dostiţitelný, ji jmenuje výhradně jako starou krávu. Kdyţ míval Martin v Balbínce dobrou náladu, připouštěl si, ţe v podstatě je ta ţenská chudák. Příroda se na ní vyřádila, splácnutý nos, křivá huba, titěrné oči a nejmíň sto kilo třesoucí se hmoty. Nešťastníci, její bývalí ţáci a kolegové, to musel být vopruz! Ale to je úvaha, která běţela Literovi hlavou dávno tomu. Teď v onom časovém ţmolku mezi vědomím a spánkem, stojí naproti babě Weissové, a byť je to samozřejmě poněkud nefér, tak jí vší silou jednu vrazí, aţ baba odlétne od těch velkých vrat. Martin se spokojeně otočí a vzápětí nakročí do meruňkového sadu v kopci nad Trojou a před ním běţí rozevlátá Julinka Knechtová a volá, pane Martine pocem, to tady přece nenecháme a sundává si bílý svetřík a sbírá do něho spadlé, ale na pohled pěkné meruňky. Nebude se maminka zlobit, kdyţ si ten svetřík zašpiníš, má Martin starost, ale Julinka se jen vesele směje, to přece pračka vypere. A uţ jsou ve vilce, v Literově bytě a jedí ty meruňky, které jsou však pojednou ohromné, skoro jako meloun, tak se musí krájet noţem. Do toho někdo zase klepe, já tu krávu Weissovou propíchnu, vzplane v Martinovi vztek a jde s napřaţeným noţem ke dveřím. Otevře a tam stojí ţivý Fedyk, krev mu crčí z obličeje a nějak smutně říká, vsjo v porjadke? To Martina rozechvěje, ţe má zase nutkání na zvracení, zamíří k záchodu, ale pojednou ţádný záchod v jeho bytě není, herdek, kde je ten záchod? Ale to uţ utíká asi nádraţní halou, samé pokladny a Stánky s občerstvením, ale ţádný záchod. Co teď? Se svíravou úzkostí se probere a zjistí, ţe leţí obličejem na rozevřených stránkách průvodce Finskem, který má na klávesnici počítače. Zhluboka si oddechne a spěchá na záchod.
Kdyţ Litera další den dopoledne nečekán přišel do nakladatelství Globus, měl štěstí, majitelé Bruksovi tam ještě nebyli a překvapená Sylva Richterová ho vítala se zřejmým potěšením. A poznovu šleh! Sotva ji opět obřadně objal a políbil na obě tváře, jakoby dostal impulz elektrickým proudem. Jakési vnitřní tajemné pohnutí jím ostře projelo a přitom se jenom pozdravili. Ze své příruční koţené brašny vyndal slušný paklík přeloţených stránek, aby nějak odůvodnil svou návštěvu. ― Uţ vám něco hotového nesu. Aby mi to neleţelo doma, a taky abych vás zase viděl, odváţil se Martin. Mladá ţena se hezky usmála a pravila se zdůrazněným despektem: ― No, to si tedy uţijete, ačkoliv si musela uvědomovat, ţe přinejmenším pro Literu, toho pro ni zcela nezvykle poutavého muţského, platí úplný opak. Jelikoţ v Praze bylo úmorné červencové horko, měla Sylva na sobě jen tílko s velkým výstřihem vpředu i vzadu a k tomu, aţ se Martinovi tajil dech, přiléhavé, kratinké, dţínové šortky. Chvíli se zabývali překladem a pak se Martin odhodlal a vysypal na Sylvu hned sérii otázek, měl neodbytný pocit, ţe o ní musí vědět všechno. Nu, leccos se dozvěděl, ale všechno nikoliv. ― Vy, Sylvo, jistě o mně od Bruksových máte podrobnou zprávu, ale já o vás nevím nic. Takţe to na vás hrnu, co a kde jste vystudovala, vím, ţe jste paní, tak kdo je ten šťastlivec a jak jste přišla k nakladatelskému redaktorování a vlastně jak přímo do Globusu? Nu a třeba ještě, kolik měříte? Za tou poslední otázkou byla snaha celé to převést do nezávazné polohy, ale oba tušili, ţe je tomu jinak. Znovu se nahlas a pěkně zasmála, pak se ovšem omluvila, ţe ji to dříve nenapadlo, o kávu nebyl zájem, a tak přinesla dvě sklenky studeného dţusu. Sedla si naproti zvědavému Literovi a způsobně, naschvál jakoby ve škole, lehce ironicky pokynula hlavou a spustila: ― Vystudovala jsem Filozofickou fakultu v Praze, obor angličtina, němčina, takţe vám mohu říkat pane kolego!
Martin na hru přistoupil, zvedl ruku a přitakal: ― Samozřejmě, paní kolegyně! ― Ale nejspíš jsme to měli snazší neţ za vašich časů, nejprve jsem byla s angličtinou na studijním pobytu na Maltě, to jsem si sama vybrala a pak s němčinou na stáţi ve Vídni. Tam se nachomýtl jakýsi Joachim Richter, a to je ten šťastlivec. O práci jsem ani moc nepřemýšlela, protoţe hned po promoci jsem porodila synka, aby se to nepletlo, také Joachim, u nás Jáchym. Kdyţ mu nedávno byly dva roky, tak jsem se začala rozhlíţet a zahrála náhoda. Matka je lékařka, ošetřovala nějakou dobu dcerku Bruksových a slovo dalo příleţitost. A kolikpak já to měřím, asi sto sedmdesát dva. Toť vše pane kolego! Teď se usmíval Litera: ― Dávám za jedna, vše zodpovězeno. ― Ale to si nezaslouţím, zapomněla jsem na něco, namítla Sylva Richterová a znělo to trochu mnohoznačně nebo si to Martin jen vsugeroval. ― Jsem v Praze sama, tedy s maminkou, která mi pomáhá s malým Jáchymem, uţ pracuje jen na poloviční úvazek. Manţel je dlouhodobě pracovně v Londýně, ještě nevím, jak to celé vyřešíme. Na zpáteční cestě sedmnáctkou se Litera usilovně a naivně pokoušel odhalit, zda onou samovolně přidanou větou o manţelovi v Londýně mínila milá Sylva Richterová naznačit cosi navíc. Je v Praze sama. No a co? Víš, kolik je ti let, bambulo? Ale přesto se Martin cítil výborně, zapomněl na Fedyka a s ním spojené komplikace a přivolával si jen vstřícnou kolegyni z Globusu. Ţe by… Jenţe přechodně ztlumené události řídili lidé, kteří slovy poměrně dost opovrhují, natoţ nějakou snad slibnou větou, takových uţ bylo, jen činy rozhodují. Na stanici tramvají před křiţovatkou v Troji, kde Litera vystupoval, se pravidelně vyskytovala ţebrající ţena neurčitého věku, setrvale i v parném létě oblečená do jakési dříve asi modré peleríny, jakou ve starých filmech nosí pošťáci. Nejspíš se na noc stahovala nahoru k zahrádkářské kolonii, kde v opuštěných
chatkách a kůlnách prý pobývala celá tlupa různých bezdomovců, jak ho uţ před časem informoval doktor Knecht v souvislosti s výzvou, aby vţdy pečlivě zavíral vstupní branku. Martin té ţenské, která vţdy mumlala stejnou povídačku, totiţ, ţe uţ dva dny nejedla a zda by ji panáček malým příspěvkem nezachránil před smrtí hladem, jí občas kovovou dvacku podal. Kdo ví, jak se do truchlivé situace dostala? Tentokráte to ovšem bylo drsné probuzení z malebných představ o osamocené paní Sylvě. Sotva Litera vystoupil, ţebračka se k němu vrhla a dokonce ho chytila za ruku. ― Ţe jste pan Litera? ― vyhrkla nedočkavě. Martin jí štítivě vytrhl ruku a totálně zaskočený, ţe zná jeho jméno, ochromeně souhlasil: ― Ano, jsem. ― Mám vám vyřídit, abyste na policii mluvil jako na začátku. Jo, tak je to. Ţe nemáte říkat nic jinýho, dodala ţenská v peleríně, spokojená, ţe to nepopletla. Teď pro změnu Litera oběma rukama silně stiskl hubené paţe ţebračky, aţ vyjekla bolestí. ― Ţenská, vyklopte, kdo vám to napovídal?! ― zachrčel Martin podráţděně. ― Jeden pán v obleku, a dal mi celou stovku! Támhle sedí v tom autě, říkal, ţe na to dohlídne. Chudák bezdomovkyně ukázala na offroad s tmavými skly, co stál před budovou na protější straně přilehlé ulice a vší silou se vytrhla z Literova sevření a dala se na pajdavý útěk. Bezmocným vztekem zalitý Martin udělal několik kroků k autu, které se však hned rozjelo, ale na křiţovatce svítila červená a tak omámený Litera přes silnici došel skoro aţ k autu. Za tmavými skly se matně rýsovala postava, ale to uţ blikla zelená a vůz vyrazil po silnici vzhůru. Okamţik předtím Litera pozvedl pravou ruku a vystrčeným prostředníkem několikrát do auta zahrozil. A to vlastně ubohé gesto, to byl jeho rozsudek smrti.
Jakmile zpocený doběhl domů, celou cestu od křiţovatky aţ k vilce Martin v tepajícím rozrušení běţel, serval ze sebe oblečení, vlezl si do sprchy a opakovaně nastavoval vodu od horké aţ k úplně studené. Pak uţ zklidněný si zapálil a k tomu si nalil velkého panáka hruškovice, coţ byl celý zbytek v láhvi, z níţ naléval i majoru Drbohlavovi. Snad to měla být symbolická tečka za čerstvým rozhodnutím, ţe to těm lumpům nedaruje, ţe na policii označí vraha a pak se zdekuje, asi do Olešnice. Zavolal strýci Lukášovi, zda by nepřijel k němu do Troje, má k tomu důvod, ale nerozváděl ho blíţ. Ten bez ptaní souhlasil s tím, ţe se objeví později odpoledne. Na svém velkém psacím stole měl Martin tak zvaný geometrický pořádek, coţ bylo jeho vlastní pojmenování. Spočíval v tom, ţe naproti pohodlnému ratanovému křeslu, v němţ sedával, byl pracovní obdélník pro laptop, a kdyţ ho zaklapl a odstrčil trochu dozadu, bylo tam místo pro knihu, časopis nebo papír pro poznámky. Jinak byl celý stůl pokryt různě vysokými štůsky všelijakých sloţek, odloţených dřívějších překladů, hromádek ze starých časopisů a novin a podobných záleţitostí, které by nejspíš šlo uţ vyhodit. Ale zdánlivě ten celek vypadal úhledně a hlavně Litera se v něm vyznal. A tak, kdyţ do sebe překlopil zbytek hruškovice, neomylně na jedné straně nahmátl velký, objemný, podle označení na deskách původně školní sešit s nalinkovanými řádky, skoro celý popsaný úhledným písmem jeho otce Matouše Litery. Bylo to nějaké niterné hnutí, jak předtím myslel na Olešnici, kde pobývala matka, tak spontánně chtěl být i v kontaktu se svým tátou, s nímţ si toho za jeho ţivota vlastně nikdy moc nepověděl. Na rozdíl od dědy Prokopa, který, kdyţ ho vyrazili z armády a těsně unikl vězení, tak jednou provţdy za svým vojenským ţivotem spustil oponu a šlus! ―
Jen ţádné staré uzly na hlavě! Říkával vţdy neúprosně. ― Musel bych se zbláznit, proţívat znovu minulost! Matouš Litera svým způsobem zůstal ukázkovým vojákem celý ţivot. Byl čestný, neúplatný, zodpovědný, co kdy řekl, od toho neustoupil. Jenţe k onomu profilu patřila i zásada navenek příliš neprojevovat city, která se ovšem týkala i vlastní rodiny. I vnějškově, aţ do fatálního infarktu, vyhlíţel jako urostlý, otuţilý sportovní typ, který ani neví, co je to chřipka, a byla to pravda. Ani účes v podobě typického vojenského jeţka za ta léta nezměnil. Martin jakoby s ostychem otevřel sešit s otcovými zápisky, kdo ví, jestli by mu to sám půjčil, kdyby ţil. Byla to vlastně jakási koláţ výpisků z různých novin a časopisů, také úryvky z pamětnických knih, česky ovšem vycházely výhradně s tendenčním prosovětským nánosem. To výňatky z rusky psaných memoárů se zřejmě víc blíţily pravdě. Několik stránek v sešitu popsal Matouš Litera překladem z německé knihy o bitvách druhé světové války, kdoví jak k tomu v oné době přišel. Martin uţ dříve sešitem listoval a nejzajímavější mu připadaly pasáţe, v nichţ otec zachytil povídání československých pamětníků bitvy u Dukly. Nepochybně mu jména a kontakty musel povědět děda Prokop a přitom z jeho svědectví tam byla jen jedna stránka, byť pozoruhodná. Otec se svého táty zeptal na jeho osobní nejsilnější záţitek z bojů na Dukle. Načeţ můj děda, jako bych ho viděl, chvíli mlčel a díval se mimo, kamsi do dálky uplynulých mnoha let a pak mu asi dost kuse odvyprávěl svou krušnou vzpomínku, kterou můj otec zaznamenal poněkud upraveně takto: Kdyţ První československý armádní sbor postupoval uţ oblastí bývalé Podkarpatské Rusi v hornatém terénu, wehrmacht nebyl v dosahu, a oddíl, kterému velel tehdy major Prokop Litera, pochodoval pomalu s děly, které táhli koně k blízkému skalnímu masivu, kdyţ tu zničehonic se ozvalo staccato kulometu.
A znovu a znovu. Jenţe, jak si velitel Litera okamţitě povšiml, neznámý střelec, ačkoliv mohl postřílet či přinejmenším zranit půlku oddílu, mířil, nepochybně záměrně, vysoko nad hlavy postupujících vojáků. Nechal oddíl zastavit a sám jen se svým zástupcem se stranou cesty vydali k místu, odkud se ještě kulomet jednou ozval. Na malé plošince u skalní průrvy pak s údivem spatřili na břichu leţící postavu v potrhané německé uniformě, která měla obě do široka roztaţené nohy řetězy nějak přikovány ke skále. Major Litera na něj vykřikl haló, přikovaný voják se obtíţně nadzvedl od kulometu, a co to šlo, zvedl ruce, ţe se vzdává. Byl to odvedenec ze Sudet, z Varnsdorfu, jmenoval se málem česky Felix Kulda a také česky slušně mluvil. Chystal se s kamarádem zběhnout z fronty, byl před válkou pár týdnů sluţebně v československém Chustu a znal tam nějaké lidi a doufal, ţe se časem nějak protlučou, v panujícím zmatku se dostanou na Slovensko a dál aţ domů. Jenţe kamarád se o útěku nešťastně prořekl a uţ to jelo, polní soud a trest smrti. Z nějaké úchylné libovůle velícího důstojníka je však i s kulometem a čutorou vody přikovali uţ před týdnem ke skále s tím, ať je zlikvidují Rusáci či ať zhebnou sami od sebe. Kamarád přikovaný nedaleko u další průrvy uţ byl skutečně mrtvý. Ale Felix Kulda se záhy zmátořil a major Litera na svou zodpovědnost nikam nic nehlásil, věděl, ţe by krajana čekal Donbas či jiný nemilosrdný pracovní tábor, kam Sověti lifrovali německé zajatce. Po částech mu sehnal novou uniformu a prostě se stal členem jeho oddílu. Tady přešly otcovy zápisky do přímé řeči, asi chtěl zachovat dědovu dikci. ― Ten Kulda měl pocit, ţe jsem ho zachránil od nejhoršího. Fakt je, ţe o těch táborech se povídaly hrozný zkazky. A furt mi nějak dával najevo svou vděčnost, třeba mi v noci tajně čistil boty, neţ mi došlo, ţe se nelesknou stále samy od sebe, a zakázal jsem mu to. V civilu býval obchodní zástupce, uměl jednat s lidmi a v kaţdý vesnici, kde nic jako nebylo, dokázal vysomrovat kořalku nebo dokonce slepici, kterou nám pak uvařil.
Vzniklo mezi náma zvláštní přátelství beze slov. Dobrej chlap. A proč ti o tom vykládám v souvislosti s těma nesmyslnýma jatkama u Dukly? Nebýt Felixe Kuldy, tak se mě nemáš na co ptát, páč bych tu neseděl. Obden na nás nalítávaly německý stíhačky a kropili to vţdycky sakra nízko. A jednou se nečekaně vynořily zpoza lesa, Kulda mi zrovna nesl čerstvý chleba, stál přede mnou, a jak zasvištěly první kulky, ten blázen skočil a zalehnul mě. Neměl jsem ani škrábnutí, ale on byl mrtvý. A to si já musím vděčně připomínat do konce svýho ţivota. Felix je můj nejsilnější záţitek od Dukly, na ostatní hrůzy, krev, sténání i pláč jsem si zakázal vzpomínat. A teď uţ mě neotravuj! I tu poslední větu si zapsal můj pořádkumilovný otec Matouš Litera, snad má v onom generálském nebi klidné spočinutí. Ve známém luxusním Club Hotelu v Průhonicích, kam se dá lehce sjet z dálnice a z Prahy je to kousek, seděli odpoledne v takřka prázdné restauraci u jednoho stolu tři muţi. Venku stále panovalo neprostupné vedro, přesto byli dva z nich v tmavých oblecích, coţ v klimatizovaném hotelu ostatně nevadilo. Toho zavalitého, významně se šklebícího chlapíka jiţ známe, je to všemoţnými kontakty oplývající Schwarcenberk. Právě cosi vskutku plynnou ruštinou vysvětluje asi pětatřicetiletému štíhlému brunetovi s pěstěným obličejem, který vyhlíţí jako nějaký známý americký herec, jehoţ jméno si momentálně nemůţete vybavit. Švarcík ho ovšem oslovuje ― Hospodin Oleksa. Třetí muţ u stolu přišel jako poslední jen ve světlých plátěných kalhotách a dost nevkusném bílém triku vepředu potisknutém desítkami rudých jahod. V protikladu k tomuto nasládlému barvotisku ční z trika býčí šíje a otlučený boxerský ksicht. Ano, to je obličej, který straší Martina Literu v těţkých snech, to je tvář vraha Vasila Fedyka.
Zbývá dodat, ţe na parkoviště u Club Hotelu přijel černým offroadem s tmavými skly a fešák Oleksa na jeho uctivé pozdravení při příchodu stroze odpověděl ― Privět, Viťa. Zatímco Švarcík i posléze Viťa pijí kolu, Oleksa má před sebou bachratou sklenku s koňakem a lahvinku minerálky. Nejprve na Oleksův pokyn Viťa podává zprávu nejspíše o sledování a chování nepříjemného svědka svého činu. Poté se sebevědomý šéf Oleksa labuţnicky napije koňaku a chvíli všichni tři mlčí. Načeţ se Oleksa dvěmi krátkými větami obrátí na Švarcíka, který jen pokývne hlavou na souhlas. Dopije kolu a s lehkou úklonou směrem k Oleksovi se rozloučí, ale ruku mu nepodá, natoţ boxerovi. Švarcík jde na parkovišti ke svému Mercedesu E500, sedne si k volantu, ale dříve neţ se rozjede, uchopí mobil, vyťuká jediné slovo: ― Finito ― a textík odešle. S falešným popiskováním vyjede směrem do metropole. Lukáš Litera se u Martina v Troji objevil po páté hodině. Přinesl pro jistotu hned dvě láhve australského cabernetu s červeným klokanem ve znaku. ― Dneska mi to padne na úţitok, pravil Martin sklesle. ― Co je, hochu? Další dopis? ― Ne. Něco fikanějšího. Ale strejdo, já se tak naštval, ţe jsem se rozhodl povědět policajtům pravdu. Jako ţe jsem byl v šoku a vybavilo se mi to aţ za pár dnů, tlama toho vrahouna! ― Počkej, počkej, Martine! Napijeme se a povíš mi to v klidu. A já ti pak řeknu, jak se na to dívá ten můj kamarád, hodně zkušenej kriminalista. Ťukli si na zdraví, jak jinak, ostatně kvůli podobným běţným okamţikům je jen dobře, ţe budoucnost neznáme. Martin pak rozhořčeně strýci vylíčil, co se odehrálo na zastávce tramvají, navedená ţebračka a nějaký lotr v autě s tmavými skly. Lukáš nejprve znovu naplnil sklenice opravdu dobrým červeným vínem a zhluboka si povzdechl.
― Víš, Karel Brzobohatý, to je ten poliš, radí, abys výpověď neměnil. Ty jsi totiţ skutečně nikoho vidět nemusel! A jestli mají drát na kriminálku, dají ti třeba ještě zabrat. Říkal, ţe Mukačevský klan se s tím nepáře. Martine, vykašli se na to. Já ti rozumím, ţe tě naštvali, ale co pak dál? Kaţdý den odvahu? ― No, nevím. Ještě mám čas na rozmyšlenou. Kaţdopádně hned po tom svědectví odjedu do Olešnice. ― To je výborný nápad. Škoda, ţe uţ neţijí tetičky Vilma a Ester. Roztočily by stolek a vyvolaly ducha toho Fedyka a zeptaly se ho na všechno. Tedy, kdo je ten jeho vrah a co se mezi nimi odehrálo? Kdo to nařídil? O co se hraje? A hlavně, podívaly by se do budoucnosti a poradily ti nejlepší řešení. Martin Litera se shovívavě usmál. ― Strejdo, tys tomu věřil? ― Jasně, ţe váháš! ― reagoval Lukáš Litera, ale také s mírným smíchem. Dorazili spolu první láhev s klokanem a ve společnosti té druhé Lukáš Litera spustil barvité povídání o tetách Pohlových, tedy Czerwenclových. Chtěl, aby se Martin odpoutal od přítomných nesnází, aby prostřednictvím historek o klepání na stolek, tajemných kroků za zády, záhrobních hlasů i hádání budoucnosti pomocí samopíšící tuţky a dalších esoterických podivností se trochu zklidnil. Coţ se viditelně podařilo. Před odchodem někdy po jedenácté hodině Lukáš ještě z tašky vytáhl knihu v hnědošedém obalu. ― Na, Marti, přinesl jsem ti nějaké moudré čtení. Hodí se na chvíle před usnutím, ale nech si to raději na zítřek. Martin Litera se podíval na obálku Blaise Pascal ― Myšlenky. ― Dík. Moudré myšlenky teď citelně postrádám. V příjemně ovíněné náladě se Martin jen v lehkém nátělníku natáhl na postel. Kvůli horku měl do široka otevřené okno, kterým kolem půlnoci proudil uţ přece jen trochu chladnější vzduch. Navíc odněkud ze sousedství vzlínala lahodná, kořenná vůně čerstvě posekané trávy, jeţ mu na rozhraní vědomí a spánku
