Slovo redakce. obsah. úvodník str. 3 reportáž str. 4 5 když přijede Jiří Suchý

obsah úvodník

str. 3

str. 4–5 reportáž když přijede Jiří Suchý…

rozhovor str. 6–7 na Kubu jsem jela šířit radostnou zvěst ohlédnutí za dvoustým výročím Dona Boska str. 8–9 knižní tipy str. 10–11 vychovávej jako D. B. str. 12–13 mučedník V. Basovník str. 14–15 vzpomínky na salesiánský ústav v Ořechově str. 16–17 dopisy I. Stuchlého – IV. str. 18 misie str. 19–21

Slovo redakce Drazí čtenáři, život je stále nové objevování. I na věcech starých můžete objevit nové odstíny barev, pokud někde dlouho ležely a vy je najednou vystavíte na denní světlo. Stará krása získává s plynoucím časem patinu a věrohodnost. Baví mě například poznávat město, v němž právě žiji, ale kde jsem kdysi v letech 1983 a 1984 strávil jeden školní rok, tedy Brno, nohama. Tehdy dávno to bylo město šedivé, provinční, zaprášené, všechny baráky měly stejně umouněné a začouzené barvy, asi největší atrakcí bylo bistro Sputnik, na náměstí Svobody dům „U čtyř mamlasů“ a restaurace U Formana na České. Mariánský sloup na Svoboďáku byl obehnán zástěnou z vlnitého plechu a celý sloup byl pod lešením, takže jsem si ho tehdy ani nevšiml. Když poznáváte město nohama, začne vás bavit procházet uličky, zákoutí, parky, učit se jejich jména – a nechat se překvapovat. Brno za ta léta neuvěřitelně prohlédlo a poskočilo vpřed. Fasády jsou opravené, chodníky nejsou všechny polepené asfaltem, ale jsou z kamenné dlažby, když se procházím na blind po „své“ čtvrti Žabovřesky, projdu kolem svatováclavského kostelíka po Horově ulici, pod lesem „Wilsoňákem“ se vydám pořád za nosem, až dojdu v ulici Jana Nečase k  nádherné vile, kterou postavil v  roce 1906 Dušan Jurkovič, slavný to architekt, který se mnohým z nás zapsal do srdce především svou křížovou cestou na Hostýně. Když se pak pustím dolů až k přehradě, dorazím k jejímu břehu. Sedl jsem si a přiletěl párek ledňáčků, který se před mýma užaslýma očima snad dvacet minut předváděl. A víte, jak nádherné má ledňáček křídla? Přeji vám krásné čtení! Zdeněk Jančařík

Vydavatel:

Salesiánská provincie Praha Kobyliské nám. 1, 182 00 Praha 8 tel.: 283 029 111, www.sdb.cz bankovní spojení: 168 44 021/0100, variabilní symbol 62

napsali jste nám

str. 22

zajímavosti ze života církve, ze světa str. 23–24 křížovka o ceny str. 25 výročí str. 26 2 salesiánský magazín 2015/5

Redakce: šéfredaktor: P. Zdeněk Jančařík, SDB redaktor: Jiří Kučera sazba: Miroslav Palíšek, SDB návrh obálky a grafická úprava: Martina Mončeková adresa: Kobyliské nám. 1, 182 00 Praha 8, tel.: 283 029 216, e-mail: [email protected] tisk Triangl, a. s. MIČ 47 465, ISSN 1214-5262, MK ČR 5673

Úvodník

Dílo lásky roste Zpráva ekonoma o budování díla Dona Boska Na mnoho míst naší vlasti putuje šestkrát do roka Salesiánský magazín a na ještě více míst pak přinášejí jeho poselství sami čtenáři. Lidé, jejichž srdce bije pro mladé a jimž dílo Dona Boska není lhostejné. Máme velkou radost z každého, kdo se v uplynulém roce jakýmkoli způsobem na rozkvětu tohoto díla podílel. Někteří tím, že přímo s mladými pracují, jiní že přinášejí salesiánskou myšlenku do každodenního života, jiní slouží modlitbou a konečně jsou zde ti, kteří se dělí o svůj majetek. Díky podpoře čtenářů Salesiánského magazínu se nám v uplynulém roce podařilo získat téměř milion korun, který jsme celý využili na potřeby salesiánů v naší vlasti. Na prvém místě šlo o podporu formace mladých salesiánů, kteří převezmou službu pastýřů v dalších desetiletích. V noviciátě v Popradu dnes máme dva šikovné muže, Honzu Rozsypálka a Dominika Převora. Náklady na přípravu a studium salesiánů v zahraničí se pohybují kolem 1,5 mil Kč ročně a v tomto roce jsme velkou část darů věnovali právě na tento účel. Druhou oblastí, kterou jste podpořili, byla sociální komunikace, za kterou se například skrývá výroba a distribuce Salesiánského magazínu nebo velká oslava dvoustých narozenin Dona Boska na Velehradě. Náklady na výrobu Salesiánského magazínu se ročně pohybují kolem milionu korun a i v letošním roce se podařilo od našich dárců vybrat dostatek prostředků na jeho další bezplatnou distribuci. Velkou radost letos naše rodina prožila při oslavách narozenin Dona

Boska na Velehradě. I zde jsme použili příspěvek našich dárců, kterým se podařilo pokrýt náklady na zajištění služeb, jako je ozvučení, pódium, stravování, ubytování pro účinkující apod. Celkem se na Velehradě utratil asi milion korun. Konečně zbývající dary pomohly salesiánům v místech, kde se doslovně „točí míchačka“. Stavíme ve Fryštáku, v Bulharsku a opravujeme v Brně. Rekonstrukce ubytování komunity ve Fryštáku stála 6 mil Kč, oprava vodovodu a střechy v Brně Žabovřeskách bude stát provincii asi milion korun. Velký kus práce se udělal Bulharsku, kde je již díky našim misionářům vybudované podzemí celého areálu budoucího salesiánského kostela s komunitou a školou. Tady náklady přesáhly již 750 tisíc leva a salesiáni misionáři doufají, že se jim podaří v dohledné době získat dostatek prostředků, aby doslali kostel s komunitou co nejdříve pod střechu. Stavba bude pokračovat i v příštím roce a rozhodně nebude jediná. Například salesiáni v Ostravě by pro mladé rádi vybudovali rekreační chalupu v Hodoňovicích na místě stávající dřevěné budovy, která již dosloužila. Děkujeme všem, kteří letos přispěli k rozkvětu salesiánského díla a budeme vděční za podporu i v roce příštím. Rádi bychom na prvém místě zajistili podporu našim novicům a studentům v zahraničí, dále podporu salesiánů, kteří přijdou o mzdu v souvislosti se zákonem o narovnání církve se státem, a chceme investovat do sociální komunikace. Kdo dává, neztrácí, ale dostává mnohem více. Michal Svoboda, ekonom salesiánské provincie

SALESIÁNSKÝ MAGAZÍN

Každé

2 měsíce přichází Don Bosco k vám domů. Časopis Salesiánský magazín zasíláme bezplatně každému, kdo o  to požádá. Od roku 1887 je to dar Dona Boska těm, kteří sympatizují se salesiánským dílem.

Objednejte Salesiánský magazín svým známým! Oznamte nám změnu své adresy! Salesiánský magazín Kobyliské nám. 1 182 00 Praha 8 tel.: 283 029 218 e-mail: [email protected] SALESIÁNSKÝ MAGAZÍN

salesiánský magazín 2015/5 3

R e p o r tá ž

Když přijede Jiří Suchý, omládnou i  Víte, že zakladatel divadla Semafor Jiří Suchý byl herecký antitalent? Že jako kluk ministroval v kostele svaté Anežky České v Praze na Spořilově? Že znal Štěpána Trochu? Že pamatuje, jak se v Kobylisích stavělo Salesiánské divadlo? Že píše knížku Klaun si povídá s Bohem? Nevíte? Pak jste na tom stejně, jako byla do soboty 5. září většina Starých pák. Ten den Jiří Suchý zavítal do Mladočova u Litomyšle jako host jejich v pořadí 24. sletu. Lidé nad 80 při besedách rádi sedí. Ne tak Jiří Suchý. Připravenou židli jako by neviděl. Čapl mikrofon a nastoupil na Páky s energií chlapíka na vrcholu sil. Neuhýbal od otázek, odpovídal k věci. Bavil. „Jste autorem písně, ve které se zpívá: mezi básníky mě žádnej Vítězslav nezval?“ – „Ano. A musím říct, že jeden vtipnej člověk z rozhlasu, jistý pan Mácha, mi pak napsal: Pane Suchý, vás mezi básníky žádnej Vítězslav nezval, o moji hudební výchovu zase žádnej Oskar nedbal. To jsem ocenil.“ Jak jste se dostal k litografii? „Já jsem byl původním

Jiří Suchý se zdraví v biskupem Kájou Herbstem. Uprostřed autor reportáže.

povoláním reklamní grafik, dělal jsem v Propagační tvorbě a od té doby kreslím. Jsem ale bohužel superprecizní, nedokážu se uvolnit. Jiří Šlitr měl naopak takovou uvolněnou linku. Vzpomínám si, jak nás jednou vezli z Mnichova, seděli jsme vzadu v autě, bavili jsme se a já z dlouhé chvíle začal kreslit. A jak to auto houpalo, tak jsem měl takovou roztřesenou linku a Jiří Šlitr povídá: Vidíš, blbče, takhle to máš dělat. Až budeš chtět příště kreslit, vezmi si taxíka.“

Zmizík ve dvou lahvičkách Jaký byl váš největší životní průšvih? „Jednou jsem vám jako kluk chtěl zažertovat ve školní jídelně, u stolů byly takový lavice, sedl si tam jeden spolužák, já jsem vstal a říkám: Hele, podívej se támhle. A něco jsem mu ukazoval z okna. Von se podíval a já: To nic není. A vzal jsem vidličku, takhle jsem ji postavil a říkal jsem si: von až si sedne, tak se píchne, vyskočí, řekne mi ty vole a já dám vidličku pryč. Jenže jsem si ve svý hlouposti 4 salesiánský magazín 2015/5

neuvědomil, že když se dostane do týhletý pozice, tak už nevyskočí. A von si ji zabod. Vyletěl, ta vidlička mu trčela, utíkal do kuchyně, řval jak tur a já jsem dostal dvojku z mravů,“ prozradil na sebe Jiří Suchý. Vidličkou ale celý průšvih teprve začínal. Budoucí nositel Řádu Tomáše Garrigua Masaryka si byl vědom toho, že dvojku z  mravů domů na vysvědčení přinést nemůže, proto poslední den školy koupil zmizík, což byly tenkrát dvě lahvičky – žlutá a bílá, zašel do tatínkovy dílny a dal se tajně do díla. „Nejdřív jsem to vzal tou žlutou kapalinou. Z netrpělivosti jsem ji ale ani nenechal uschnout, šel jsem přes to tou bílou, a zůstal tam takovej žlutej flek. Tak jsem to začal znovu zmizíkovat, a ony k tomu fleku přibyly díry. Říkal jsem si: tak s tímhletím už vůbec nemůžu přijít domů, to by nebyla jenom dvojka mravů, ale i podvod,“ líčil za stálých salv smíchu sto osmdesáti Starých pák Jiří Suchý a hnal příběh do finále: „Teď uvidíte, jak jsem byl bezcharakterní. Já jsem to vysvědčení vzal, zmačkal ho, hodil jsem ho do kanálu a běžel rychle do školy. A říkám: pane řediteli, mně se ztratilo vysvědčení.

R e p o r tá ž

 Staré páky písní jako Pramínek vlasů, Sluníčko nebo Purpura zazpíval svou Marnivou sestřenici.

Vzpomínkové objetí

Na samotný závěr si pan Suchý zazpíval s přítomnými muzikanty

Von se divil: jak se ti mohlo ztratit? Já vám nevím, jestli mě ho někdo ukrad nebo co – no lhal jsem! Já jsem byl přitom takový čestný dítě, ale co pud sebezáchovy umí udělat s dítětem!“ Nakonec malý Jiří Suchý pana ředitele přesvědčil, aby mu vystavil vysvědčení náhradní. Vyrobili ho spolu. Rafinovaný nešťastník opsal s ředitelovým svolením z třídní knihy na zvláštní papír jednotlivé předměty se známkami, chování při tom vynechal, a nepozorný pan řídící mu na to dal razítko s podpisem. „Přišel jsem domů a povídám: ztratilo se mně vysvědčení, ale tady mám náhradu. Ke své hanbě musím říct, že jsem pravdu nikdy nepřiznal, takže moji rodiče odešli na onen svět s přesvědčením, že mají syna, který v životě nedostal dvojku z chování.“

Marnivá sestřenice společně Během besedy se Staré páky dozvěděly, že Jiří Suchý měl poměrně komplikované herecké začátky, protože nedokázal vstoupit na jeviště. Místo aby přirozeně střídal

ruce a nohy, vyrazil vždy levou rukou spolu s levou nohou a pravou rukou s pravou nohou. „Režisér to řešil tak, že nechal zhasnout, já vykročil, a on rozsvítil, až když jsem stál na place.“ Z církevních řádů a  kongregací ho nejvíc ovlivnili františkáni, jmenovitě ti spořilovští, ale znal i některé salesiány včetně Štěpána Trochty. „Byl jsem u toho, když se v Kobylisích stavělo Salesiánské divadlo, ale v té době by mě vůbec nenapadlo, že v něm jednou budu hrát.“ Mluvilo se i o tom, že Semaforu v současnosti chybějí peníze. „Zásadně neberu milodary, ale nabízíme různé služby nebo zboží, například Ilustrovanou historii pohrom, které potkaly Semafor, to je bibliofilie, kterou si lidi můžou koupit za 1500 korun. Myslím, že se z toho dostanem.“ Už léta má Jiří Suchý rozepsanou knížku Klaun si povídá s Bohem, v níž se zamýšlí nad věcmi víry. Na dotaz, kdy konečně vyjde, zadoufal, že snad příští rok. Čtvrthodinová přestávka uprostřed besedy se kvůli podepisování dlouhé řady knížek a cédéček protáhla na půlhodinu. Pro přítomné muzikanty byl vrcholem setkání samotný závěr, kdy si s nimi autor

Pokud má Jiří Suchý osobní vztah k nějakému kostelu, pak k tomu v Praze na Spořilově. „Když jsme se přistěhovali na Spořilov, kostel Anežky České, tehdy blahoslavené, svítil novotou. Bylo mu teprve pár let a já tehdy pociťoval k této stavbě, svým způsobem monumentální, jakousi patriotskou závislost. Architektura jiných moderních kostelů se mi, ve srovnání s tím spořilovským, nezdála. Stavěl jsem ho i nad skvělý Gočárův vršovický chrám svatého Václava. Aby ne – patřil jsem do sboru ministrantů spořilovského kostela a touhle skutečností se ty ostatní chrámy chlubit nemohly,“ vzpomíná Jiří Suchý ve starším textu citovaném během besedy v Mladočově. Spořilov už mezitím dávno vyměnil za jinou pražskou čtvrť – Ořechovku, ale jeho stará láska nestačila zrezavět. „Občas, když se vracím z mimopražského zájezdu po brněnské dálnici, zajedu si na Spořilov a objedu kostel Anežky České, dnes už svaté, a přiznám se k pocitu, že je to pořád ten ,můj‘ kostel, který se nedá z mého života odpárat.“ Cestou z Mladočova po brněnské dálnici do Prahy pátého září odpoledne se však žádné vzpomínkové objetí spořilovského kostela nekonalo. Pan Suchý spěchal. Jako „workoholik, který se toho nedokáže zbavit“, potřeboval ještě ten den spíchnout několik textů. A nedalo se to protahovat moc do noci. Druhý den měl v diáři napsanou Mimoň – otevření výstavy svých litografií. Bob Fliedr Pár fotografií ze setkání najdete ještě na str. 28. salesiánský magazín 2015/5 5

Rozhovor

Na Kubu jsem jela s jediným cílem – Salesiánská misionářka Olga Landrová se po třech letech práce na Kubě vrátila o prázdninách na pár dní do rodné Mladé Boleslavi. Jaký je první návrat domů? Je to zajímavé, přijela jsem po třech letech pobytu na Kubě. Vzpomněla jsem si při té příležitosti na slova naší novicmistrové, která nám na začátku noviciátu – v jiných souvislostech říkala – říkala: „Vy vůbec nevíte, do čeho jdete. Máte nějaký ideál, všechno vidíte růžově, ale až před věčnými sliby budete mít zhruba představu, co vás čeká“. Na tahle slova jsem si vzpomněla, když jsem přijela a řada lidí se mě ptala, jestli se cítím na návrat. Říkávám, že z mojí strany už jde o vědomé rozhodnutí, bez nějakých ideálů a snů, protože už vím, kam se vracím a co mě bude tři roky čekat. A co tě bude čekat? Život je všude stejný, jen problémy jsou mírně odlišné, když ale hledáš člověka, nacházíš stejné lidi. Puberťáci jsou prostě stejní jak v Čechách, tak na Kubě, se svými charakteristikami, vlastnostmi, postoji, problémy, nezáleží na tom, jakou řečí mluví. Všude se setkáváš s lidskou duší, která potřebuje pomoc. Jak jsi vnímala kulturní změnu po příjezdu na Kubu? Bylo to velmi zajímavé. Přijela jsem do kultury, která je velice rozvinutá, Kubánci jsou velmi schopní, nadaní, inteligentní, čistotní, velmi žoviální. Kultura je silně ovlivněna španělským vlivem díky přistěhovalcům z jihu Španělska, především hudba a písně. Jak dlouho sis zvykala na nové prostředí? 6 salesiánský magazín 2015/5

Olinka Landrová (v hábitu vpravo) s místními v Camaguey

Rychle, děcka jsou otevřená a přicházejí ráda. Naše snaha je jim pomoci, aby vzali vlastní život do rukou a starali se o sebe. U nás v komunitě vyučujeme hru na piano, na kytaru, ruční práce, takové ty klasické kroužky. Děti je rády navštěvují. Máme na starosti také kostel v jedné blízké vesnici Mias, který byl v roce 1961 uzavřen. Před osmi lety požádal tamní biskup naši komunitu, jestli bychom nemohli kostel převzít. Až do loňského roku jsme se každý čtvrtek scházeli na jednom z tamních dvorků, asi 70 lidí. Loni jsme dostali k  užívání i kostel. V Mias má také jednou za čtrnáct dní v neděli bohoslužbu slova. Je to pravá misie. Když se nám podaří pozvat kněze, máme mši svatou.

nám svěřují svoje děti, jezdíme na výlety, na víkendy a podobně. Naše práce spočívá v tom, že jsme na místě připraveni pro lidi. Komunity mohou působit v rámci církve svobodně, pracujeme ve farnostech, učíme náboženství. Církev

Jak vypadá salesiánské působení na Kubě? Salesiánky mají čtyři komunity, salesiáni pět. Salesiánů je 16 a nás 20. V  Havaně máme komunitu starších sester a  v dalších třech komunitách je po třech sestrách. Můžeme působit svobodně, rodiče

S malými z oratoře

Rozhovor

– šířit radostnou zvěst 17 hod. máme katecheze, přípravu na svátosti. Loni jsem připravovala puberťáky, kterých bylo celkem asi třicet, ale pravidelně jich chodila asi polovina. Po katechezi následuje malá svačinka – sušenka s trochu limonády a pak volné hry. Jaká děcka navštěvují oratoř?

Olinka v Imias

například provozuje hlídací koutky pro děti od dvou do pěti let. Každá sestra z naší komunity pracuje v jedné farnosti. Třeba já pracuji v salesiánské farnosti v Camaguey. Do tamní oratoře chodím tři dny v týdnu, v pátek, v sobotu a v neděli. Stěžejním dnem je sobota, máme různé zájmové kroužky, od 16 do

Do oratoře chodí děcka, která se nudí a  potulují po ulicích. Když slyší, že vedle kostela hraje hudba a někdo si tam kope s balónem, tak přijdou. My se s nimi snažíme navázat nejprve kontakt, poté vztah a pak je směrovat správným směrem, případně jim pomoci, je-li to v našich silách. Jak je to u Kubánců s vírou? Většina Kubánců se cítí věřícími, mají v sobě silný duchovní rozměr. Otázkou často ale je, čemu věří. Set­káváme se zde s velkým vlivem afrických náboženství a  také se splýváním náboženských a kulturních prvků v jeden celek, tzv. synkretismus. Co mě velmi mile překvapilo, bylo, že Kubánci v podstatě nemají odpor k církvi. Zajímavá je ještě jedna okolnost: Když jdu po ulici, tak mě lidé zastavují, prosí o požehnání, o modlitbu, svěřují se s problémy, prosí o pomoc. A vedou k tomu i svoje děti. Maminky často říkají svým dětem: To je sestřička, popros ji o požehnání. Mají k nám velkou důvěru a často říkají i důvěrné věci. Jaké jsou konkrétně zvláštnosti kubánské víry? Specifické na Kubě je to, že se tam spojilo náboženství zavlečených otroků z Afriky a silná katolická víra Španělů. Skoro by se dalo říci, že vzniklo nové náboženství. Takže se setkáváme s čaroději, zaříkávači, Kubánci uctívají různé bůžky, obětují jim kuřata, dávají jim jídlo. Očišťují se tak, že zlo zařeknou do

zvířete, pak ho zabijí a protože věří, že zlo zůstalo v tom mrtvém zvířeti, tak ho pohodí někde v blízkosti kostela nebo našeho domu, aby se očistili. Nikdo z Kubánců se toho zvířete nedotkne, aby zlo nepřešlo na něj. Kubánci mají v sobě zakořeněnou silnou úctu k devocionáliím. Snad každý, kdo k nám přijde, prosí o křížek, svatý obrázek, protože když mají doma nemocného, přiloží obrázek nemocnému, dají do postele… a zázraky si skutečně vyprošují, dějí se tam prakticky denně. Když o zázraky prosí, obvykle slíbí, že podniknou pouť k Panně Marii do Cobré, a slib splní. V Čechách je poslední dobou v módě vaření. Jak se stravujete na Kubě? V kuchyni se hodně používají fazole a sója. Nepletu-li se, sklízí rýži třikrát ročně, banány, kterých tam roste několik druhů, sklízí každé tři měsíce. Lidé umí využívat síly přírody, třeba rýži suší na silnici v jednom jízdním pruhu. Produkce na ostrově není rafinovaná, nepoužívá se chemie. S  mírnou nadsázkou se dá říci, že všechno ovoce a zelenina jsou biokvalitě. Je zajímavé, že například ovoce není červivé, Kubánci to připisují skutečností, že svatý Jan Maria Klaret požehnal v patnáctém století tamní stromy a ony rodí zdravé ovoce, Kubánci navíc stromům žehnají. Jak spolupracujete s  místní církví? Výborně. Až do letošního roku jsem například přednášela v  místním kněžském semináři evangelizaci a hudbu. V Camaguey je diecézní seminář, kde je asi pět kluků, v Havaně potom velký seminář pro celou Kubu. Jiří Kučera salesiánský magazín 2015/5 7

Výročí narození Dona Boska

Ohlédnutí za dvoustým výročím nar Kolik stál Salesiánský Velehrad „Řada lidí, kteří v  srpnu prožili společnou oslavu narozenin Dona Boska na Velehradě, se mne ptá, jak tato akce dopadla finančně“, říká nový provinciální ekonom Michal Svoboda. Proto bych rád v následujících řádcích představil několik čísel spojených s touto akcí. Na straně nákladů akce jsou: • nákup materiálu 105 000 Kč • objednávka služeb (ubytování, stravování, ozvučení, mobilní toalety apod.) v ceně 772 000 Kč • mzdové náklady (díky stovkám hodin práce dobrovolníků pouze) 116 000 Kč Celkem tedy oslava stála 993 000 Kč. Náklady akce jsou pokryty: • příjmy od účastníků (na ubytování a stravování) 337 000 Kč • d ary ve výši 97 000 Kč (za které jsme vděční, a musím říci, že stále ještě přicházejí) • provozní dotací ze státního rozpočtu ve výši 100 000 Kč • kostelní sbírkou ve výši 80 000 Kč Celkově se tedy k současnému datu podařilo pokrýt 614 000 nákladů oslav. Zbylých 379 000 Kč zatím pokryla Salesiánská provincie Praha se svých vlastních zdrojů, které pro tuto akci uvolnila. Michal Svoboda, ekonom Salesiánské provincie

Oslavy v Turíně Oslava dvoustého výročí narození Dona Boska pro nás Čechy začala v neděli devátého srpna po osmé hodině večer ve farním sále Kobyliského střediska. Podstoupili jsme rychlokurz italštiny, seznámili jsme se, pomodlili se a pak už jen 8 salesiánský magazín 2015/5

Česká výprava na Colle Don Bosco

vyhlíželi autobus, který přijel chvíli po desáté. Požehnání na cestu nám přišel dát provinciál a pak už jsme, 23 mladých spolu se Zdeňkem Jančaříkem, Jaroslavem Vracovským, Hynkem Černochem, Olgou Landrovou, Evou Liškutinovou a Georgem Woclawkem vyrazili na třináctihodinovou cestu do severní Itálie. Měli jsme štěstí, že jsme byli ubytováni přímo na Valdoccu, jen pár desítek metrů od Pinardiho kaple a baziliky Panny Marie Pomocnice, a sílu místa jsme tak mohli prožít naplno. Společný program probíhal od úterý do pátku na stadionu Palla Ruffini. Dopoledne se konala zamyšlení, přednášky od významných salesiánů, svědectví od spolupracovníků a žáků. Program vždy vyvrcholil mší. Po ní následoval oběd a pak prohlídky míst spojených s životem a dílem Dona Boska. Ve středu večer se v parku poblíž stadionu konala velká párty, kde každý národ buď prezentoval svoji kulturu, nebo připravoval pro ostatní hry. Naše šikmá věž z kartonových krabic sklidila obrovský úspěch.

Ve čtvrtek se zase konalo představení muzikálu Gracias Don Bosco, které bylo úchvatné. V sobotu ráno jsme se autobusy dopravili do Castelnuovo Don Bosco, kde jsme nějaký čas využili pro prohlížení památek, navazování ještě dalších mezinárodních kontaktů a hraní jednoduchých her. Po poledni jsme se všichni, šest tisíc lidí, sešli na náměstí a po proslovu hlavních představených jsme se v zástupu dlouhém několik kilometrů, v čele s Ángelem Fernandezem Artime, vydali na Colle Don Bosco. V polovině pochodu se spustil silný déšť, který však nikoho neodradil od dokončení poutě po svých. Původní plán byl, že se bude spát venku. To však kvůli nepřízni počasí nebylo možné, a tak jsme se ubytovali, kde se jen dalo, od jídelen přes podloubí až po kostely. Kvůli dešti byla také zrušena plánovaná vigilie, kterou nahradily oslavy v menších skupinkách na mnoha místech areálu. O půlnoci se pak většina lidí, déšť nedéšť, shromáždila před pódiem, kde se společně zazpívalo Donu Boskovi k narozeninám.

Výročí narození Dona Boska

rození zakladatele Dona Boska

Běh na Velehrad

V  neděli se konala společná slavnostní mše svatá, na kterou přišlo dalších několik tisíc lidí. Po ní už nezbývalo nic jiného, než se naobědvat, zabalit a jet domů. Odjíždíme. Máváme si se spoustou lidí s Donem Boskem na triku. Někteří jsou světlí, jiní tmaví, někteří mají šikmé oči. Ti, kteří ještě neodjeli, hrají hry, jiní si povídají, další se společně modlí. Všichni ale mají na tváři úsměv. A to je to, co nás spojuje. To je to, proč jsme sem všichni přijeli a vydrželi veškeré nepohodlí. To je to, co máme společné i když si v jazyce moc nerozumíme a naše tváře jsou úplně jiné. František Vlach

Bosco run Běhat jsem začal na střední škole. Přivedli mě k tomu kamarádi, které to po pár týdnech přestalo bavit, ale mě to již neopustilo. Myslím, že běh je jednou z mnoha druhů meditací a může být i modlitbou pokud zapojíte srdce. Již delší dobu jsem v  sobě nosil myšlenku na delší štafetový běh. Když pak přišla výzva otce Jančaříka na videu

„START 200“, začala se myšlenka formovat do reálné akce. Vyzval jsem kamarády a společně jsme upekli „Bosco run 2015“: nonstop štafeta 5 běžců, 220 mil (200 mil Donu Boskovi a 20 mil pro kostel v Žabovřeskách), celkem cca 355 km, časový limit 48 hodin. Celou akci začali 5. srpna na Hradčanech u biskupa Káji Herbsta, který nám udělil požehnání. Startovní klakson pak zazněl v 19 hod. a tím začal náš společný běh z Hradčan směr Salesiánský Velehrad. V Praze jsme se ještě zastavili u sv. Kříže u otce Jaroslava Mikeše, kde skončil náš společný běh a započala štafeta. První běžel Dominik. Nikdo z nás netušil, co nás čeká a zda tuto výzvu dokončíme. Střídali jsme se přibližně po 10 km a trať jsme naplánovali po turistických cestách. Bloudění, obzvlášť v noci, neminulo nikoho z nás a setkání s lesní zvěří taky ne. Radek po svém prvním nočním běhu utrousil něco jako stezka odvahy a v jeho očích bylo vidět, že nás rád vidí. Moje noční setkání s divokým prasetem ve mně taky nevzbuzovalo touhu po lesním

rozhovoru pod jedlí a byl jsem rád, že tyto emoce byly oboustranné. Když pak člověk uviděl na smluvené zastávce auto s kamarády, jeho pocit se rovnal pocitu malýho kluka běžícího k rozzářenému stromečku. A to i přes vědomí, že stráví následující čtyři hodiny ve společnosti čtyř upocených běžců, než se zas vydá na trať. Střídali jsme se poctivě, zatímco jeden běžel, auto s proviantem přejelo na smluvenou zastávku, převážně k vesnickému kostelíku. Běh ve dne byl veselejší, bylo vidět na turistické značení a na krásy přírody. I přesto, že nám společnost dělaly nezvaná únava, hlad a puchýře, neztráceli jsme humor. Toho si u kluků cením. Zatímco běžec na trati krájel kilometry, potažmo míle, ostatní se sunuli na další bod určení. Zastavit, vylézt z auta, namíchat jonťák, namazat se masážním krémem, vybalit karimatku a snažit se využít čas pro spánek ve stylu „per partes“. Je tady, už běží! Přesun na další pozici! Zní mi ještě v uších. Jirka ochotně přebírá vlajku s Donem Boskem místo štafetového kolíku a mizí za rohem. Takhle scéna se opakovala 38× dokola během 50 hodin. Ke konci jsem si připadal jako zacyklenej stroj. Hlavně vydržet, opakovali jsme si a navzájem se plácali po rozlámaných zádech. Stalo se. Vydrželi jsme všichni, žádný úraz či totální vyčerpání. Jen náš žlutý doprovodný klakson nevydržel, čest jeho památce! Uteklo to celkem rychle, vnímám jen poslední zatáčku, jak všichni dobíháme na Velehrad. Únavu střídá euforie. Jsou tady! Křičí Anežka Hesová s Vaškem Jiráčkem, kteří nás povzbuzují při posledních metrech. Opírám se o kříž tyčící se na posvátném prostoru do nebes a vychutnávám sílu okamžiku. Dokázali jsme to… Martin Friedl salesiánský magazín 2015/5 9

Recenze

Kniha neúnavného kobyliského vychovatele Kobyliský farník František Tichý je dnes už celorepublikově známým ředitelem Přírodní školy, pražského nestátního gymnázia, ale málokdo u nás v Praze-Kobylisích tuší, že je také úspěšným spisovatelem. Jeho kniha Princ se žlutou hvězdou byla nedávno oceněna Zlatou stuhou. František Tichý je fenomén. Znám ho dobře z  našeho kobyliského kostela, kde pravidelně ministruje na ranní mši. Nemyslí snad na nic jiného než na děti ze své školy, připravuje pro ně projekty, objíždí s nimi republiku, chodí s nimi na dobrovolnické brigády, učí je pospolitosti, odpovědnosti jednoho za druhého, respektu k druhým, a především k těm na okraji. Spolu s dětmi a rodiči vytváří jednolitý kolektiv lidí, kteří při výchově svých svěřenců táhnou za jeden provaz.

Hana Brady a Petr Ginz Zhruba před deseti lety se tokijská učitelka Fumiko Išioka rozhodla, že dětem ve své škole přiblíží osud jednoho z  dětí, které zahynuly v koncentračním táboře, a požádala osvětimský památník o obrázky a věci po židovských dětech. Tak vznikla dnes už slavná kniha Hanin kufřík o Haně Bradyové, židovské dívce z Nového Města na Moravě. V  Kanadě se našel dokonce její bratr Jiří, který dnes jezdí po celém světě a vypráví o své sestře a o dnes už nepředstavitelně tvořivém terezínském kolektivu chlapců a dívek z baráku č. 1. Jiří a Hana Bradyovi se s Petrem Ginzem také dobře znali. 10 salesiánský magazín 2015/5

Koncem první dekády 21. století se tentokrát v Praze našel ředitel jednoho soukromého gymnázia, který se nechal inspirovat příběhem jednoho z  terezínských chlapců a  s  pomocí příslušníků Ginzovy rodiny (především Petrovy sestry Chavy Pressburgerové) a se svými žáky šel s  odhodláním a  důsledností loveckého psa po stopách Petra Ginze. Tak vznikla kniha Princ se žlutou hvězdou.

Princ s hvězdou v terezínském ghettu Mimořádně nadaný chlapec Petr se narodil do pražské židovské asimilované rodiny, kde vládl duch humanistických ideálů prvorepublikového střihu. Tatínek byl nadšený esperantista, obraz zakladatele esperanta Zigmunda Zamenhofa visel u Ginzů doma na čestném místě. Ve škole se Petr setkal se sionismem, později se v Terezíně živě zajímal o socialismus a marxismus. Už velmi brzy se v Petrovi probudily umělecké sklony, v devíti letech mu v časopise Jaldut vydávaném Kruhem přátel židovské mládeže vyšly čtyři povídky. Později rozepsal několik románů a po celou dobu nacistické okupace si vedl věcně psaný šifrovaný deník. Román Návštěva z pravěku dokončil na podzim roku 1941, těsně před odjezdem do terezínského ghetta. K vydání doplněnému autorovými ilustracemi ho pro Nakladatelství Franze Kafky připravila v roce 2007 Petrova sestra Chava. Jde

o jistou parafrázi textů Julese Verna, ale autorův temperament a jeho předčasné dospívání učinily z textu a z autorových geniálních ilustrací svébytné dílo, které předkládá čtenáři Petrovu širokou altruistickou duši, úzkost z budoucnosti a touhu zachránit lidstvo před nevyzpytatelným nepřítelem, monstrem Ka-du alias Hitler. Kniha Princ se žlutou hvězdou do detailů mapuje dějiny terezínského ghetta, a  kdo nezná příběh chlapců a dívek, kteří spolu před transportem do koncentráků vytvořili životodárný kolektiv, je ochuzen o kus významných českých dějin. Proměna, která se s dospívajícími děla více než před sedmdesáti lety v barácích terezínského ghetta, se dá srovnat jen s několika příklady výchovných systémů jinde ve světě (Anton Semjonovič Makarenko, Janusz Korczak), jejichž tvůrci měli podobně jako terezínští vychovatelé tragický konec. Když František Tichý popisoval s takovým zápalem výchovný systém, který panoval na terezínském baráku L 417, kde chlapci vychovávali jeden druhého, zavedli sofistikovanou samosprávu, bodovali své výchovné výkony (pořádek, disciplínu a smysl pro kolektiv), kromě sportu se až neuvěřitelně intenzivně věnovali kultuře a intelektuálnímu rozvoji, ilustroval také svůj výchovný systém v Přírodní škole. František v knize sepsal jakousi retrobiografii svých chlapců a dívek a svých výchovných ideálů. Díky, Františku! Zdeněk Jančařík

Knižní tipy

Tipy z nakladatelství Portál Tři dary Terezie z Lisieux Patrick Ahern Newyorský biskup Patrick Ahern byl po celý život fascinován postavou „světice pro dnešní dobu“ – svatou Terezií z Lisieux. Napsal o  ní několik knih a je považován za předního odborníka na její spiritualitu. Kniha Tři dary Terezie z Lisieux je jakýmsi vyznáním jeho obdivu ke sv. Terezii, v mistrné zkratce představuje její život a cestu, díky níž se stala pevnou osobností, která „už nepláče“, protože ví, že „všechno je milost“. Ahren ukazuje, jak může být sv. Terezie skutečně stále aktuální a inspirativní světicí pro naše dny a životy. Patrick Vincent Ahern (1919– 2011) působil v letech 1970–1994 jako pomocný biskup newyorského arcibiskupství.

Svítání pro duši Bruno Ferrero Každý nový den nám dává nové příležitosti k  zastavení, zamyšlení a vnitřnímu obrácení. Kniha laskavých a moudrých příběhů „pro duši“ turínského salesiána Bruno Ferrera nabízí nová duchovní osvěžení a podněty, které nám dají sílu vykročit do příštích dní. Příběhy mohou sloužit jak k osobní meditaci a rozjímání, tak při katechezi či domácím čtení v rodinném kruhu. Bruno Ferrero je bývalý ředitel turínského nakladatelství Elledici, v současné době šéfredaktor salesiánského věstníku Bollettino Salesiano. Sestavil mnoho souborů

příběhů určených k  zamyšlení a obsahujících moudrá poučení. S velkým zájmem se setkaly jeho knihy, které vydalo nakladatelství Portál: Příběhy pro potěchu duše, Další příběhy pro potěchu duše, Paprsek slunce pro duši, Živá voda pro duši, Vánoční příběhy pro potěchu duše, Pohlazení pro duši, Květiny pro duši, Hvězdy pro duši nebo Rosa pro duši.

Pohádkové hrátky se zvířátky Stanislava Reschová Soubor osmi krátkých příběhů stylově odpovídajících autorčině Veselé kopě pohádek či Pohádkám do kapsy. Ve všech příbězích sehrávají důležitou úlohu zvířata. Na konci každého příběhu následuje takzvaný Úkolníček: otázky, hádanky, doplňovačky, dokreslovačky či kvízové luštění. Smyslem Úkolníčku je zábavným způsobem prověřit a dále rozvíjet znalosti malých čtenářů. Kniha je určená ke společnému čtení dětí s rodiči či prarodiči, sekundárně ji však lze využít i v prostředí mateřských škol, mateřských center, dětských skupin apod.

Hovory k sobě Irvin Yalom Irvin D. Yalom ve své nové knize opět otevírá téma psychoterapie a popisuje příběhy ze své psychoterapeutické praxe. K některým se vrací „jen tak“, k jiným například díky nečekanému náhodnému setkání

s bývalým klientem. Nabízí lidské příběhy, nic více a nic méně. Jejich výběr je pestrý, podobně jako je pestrá Yalomova terapeutická praxe. Všechny Yalomovy klienty spojuje zájem o jeho knihy, proto se v jednotlivých příbězích setkáme s citacemi z jeho předchozích děl nebo s odkazy na ně. Kniha osloví zájemce o Yalomovy knihy, o tituly s psychoterapeutickou tematikou, studenty psychologie a terapeuty. Irvin D. Yalom je emeritním profesorem psychiatrie na Stanfordově univerzitě. V Portále vyšly jeho knihy Lži na pohovce, Když Nietzsche plakal, Máma a smysl života, Chvála psychoterapie, Láska a její kat, Každý den o trochu blíž, Léčba Schopenhauerem a Problém Spinoza.

Flow Mihaly Csikszentmihalyi Pojem flow neboli plynutí jeho autor popisuje jako „stav, ve kterém jsou lidé tak ponořeni do určité činnosti, že nic jiného se jim nezdá důležité“, okamžik, „kdy se naše tělo nebo mysl vzepne k hranicím svých možností ve vědomé snaze dosáhnout něčeho obtížného, co stojí za to“. Při prožitku flow lidé zapomínají na sebe samé, přestávají vnímat čas a splývají s tím, k čemu je upřeno jejich vědomí. Jedná se o jedno z nejznámějších témat pozitivní psychologie, které jeho autor označuje za podstatu lidského štěstí. Ve své slavné knize se věnuje mnohostranné aplikaci flow a hledá odpověď na otázku, do jaké míry jsme flow schopni sami navozovat a ovlivňovat i bez ohledu na vnější okolnosti svých životů. salesiánský magazín 2015/5 11

V ychováv e j ja ko Don Bosco

Zanechat dobrou vzpomínku Dobrá vzpomínka, která jde s námi už od dětství, může být naší záchranou. Proto nemůže být toto téma podcěňováno. „Hodnota dobrých vzpomínek“ je název knihy, ve které autor Norman B. Lobsens přináší odpovědi na otázku: „Jaká je nejkrásnější vzpomínka tvých prvních let?“ První odpověď přináší autorův syn. Na otcovu otázku odpovídá: „Vzpomínám si, když jsme jednou večer jeli sami v autě a tys zastavil, abychom se podívali, jak venku svítí světlušky.“ Dítě mělo pět let. „Proč si pamatuješ zrovna tohle?“ ptá se otec. „Protože jsem nevěřil, že bys zastavil, abychom se podívali na světlušky, ale tys opravdu zastavil!“ Pro dalšího byl nejkrásnějším zážitkem „školní výlet do přírody, kdy můj otec, obyčejně velmi chladný, důstojný a  bezchybný, přišel v košili s krátkými rukávy, posadil se na trávu, jedl s námi, zúčastnil se našich her a odkopl míč nejdál ze všech. Později jsem zjistil, že kvůli tomu odložil důležitou obchodní cestu do zahraničí, aby se mnou mohl být celý den!“ Zanechat dobrou vzpomínku, také toto znamená vychovávat! À propos, vzpomínka se zanechává vždy: v každém z nás jsou stopy našich rodičů. Stačí si prolistovat jakýkoli životopis známých nebo méně známých osobností, abychom našli odkaz na vlastní matku a vlastního otce. Španělský básník Federico Garcia Lorca (1898–1936) například vzpomíná: „Ráno, když bylo devět hodin, má matka vcházela do pokoje, kde jsem pracoval, otevírala dveře na balkón a říkala: Ať dovnitř vstoupí Boží milost!“ Stačí být dítětem, abyste si pamatovali matku. A totéž platí i pro otce. Milá je vzpomínka na 12 salesiánský magazín 2015/5

otce psychologa Giuseppe Colombera: „Když jsem byl dítětem, můj otec vstával do práce velmi brzy. Vzpomínám si, že před odchodem z domu se zastavoval u pokoje, kde jsme spaly my děti a tiše říkal matce: ‚Nemusíš vstávat dříve než děti, abys zatopila v kamnech v kuchyni, už jsem to udělal.‘ Když jsme pak vstávaly my děti, otec už byl pryč, ale oheň v kamnech hovořil o něm: říkal, že zde byl a myslel na nás.“ Možná si uvědomujeme, že dobrá vzpomínka je nejcennějším dědictvím, které můžeme zanechat svým dětem. Dobrá vzpomínka může rozhodnout o existenci člověka. Jaká bude ona vzpomínka, kterou čtenáři zanechají svým dětem? Svého času básníci říkali, že Bůh nám dal paměť, abychom měli růže také v prosinci! Kvetou sice v dubnu a v květnu, ale díky paměti, z naší paměti nezmizely. Ten, kdo tato slova napsal si je jistý, že mnoho rodičů mělo dobrou vůli a snahu. Jejich děti, až povyrostou, řeknou: „Bůh nám dal paměť, abychom si pamatovali, že jsme měli hodného tatínka a hodnou maminku!“

Oči dětí Dětské oči nikdy nepřestanou být na stráži a pamatují si vše po celý další život. Zde je zpověď jedné dcery, která v dospělosti vzpomíná na chvíle, kdy ji matka dávala dobrý příklad. Je to vyznání, které nás nutí přemýšlet a vede nás k závěru, že v každém dítěti je otisk rodičů. Jak v dobrém, tak ve zlém. „Mami, když sis myslela, že tě nevidím, přilepila jsi můj první obrázek na ledničku. Když sis myslela, že tě nevidím, dala jsi toulavé kočce trochu mléka do misky, a tehdy jsem pochopila, že je dobré starat se o zvířata.

Když sis myslela, že tě nevidím, upekla jsi mi dort k narozeninám a já pochopila, že malé věci mohou být velmi dobré. Když sis myslela, že o tobě nevím, tak ses modlila a já začala věřit v existenci Boha, s kterým je možné vždy hovořit. Když sis myslela, že tě nepozoruji, dala jsi mi pusu na dobrou noc a já jsem pochopila, že jsi mě měla ráda. Když sis myslela, že o tom nemám ponětí, usmála ses a já jsem měla chuť být k tobě zdvořilá. Když sis myslela, že tě nevidím, dívala jsem se na tebe a  chtěla jsem říci děkuji za všechno, co jsi udělala, když sis myslela, že tě nevidím“. Pino Pellegrino přeložil Petr Zelinka

Zamyšlení

Co si budou pamatovat děti

Někteří starší lidé už si moc nepamatují, co bylo včera, ale docela přesně si vybaví, co prožili před mnoha lety. Vzpomínka je oživení minulého zážitku. Vzpomínky nikdy nejsou přesným zachycením prožité reality, protože svoji roli hraje zapomínání. Vyvolaná vzpomínka se pojí

s  určitým citovým doprovodem, který vzniká v okamžiku vytvoření paměťového vtisku, ale zároveň se mění i v závislosti na emočním rozpoložení v okamžiku vybavení. Pokud je nějaká situace spojena s určitou emocí (pozitivní i negativní), člověk si ji snáze zapamatuje. Minulost nejde hodit za hlavu. Vždy bude součástí naší přítomnosti, která se v budoucnosti promění na minulost. Takže naše minulost vzniká právě teď. V tuto chvíli píšu tento článek, a  když ho dopíšu, už bude mojí minulostí a vaší budoucností, protože vy si ho někdy přečtete. V přítomnosti může člověk prožívat nějakou fyzickou nebo psychickou nepohodu. Ta bývá mnohdy způsobena něčím negativním, co se odehrálo v minulosti, ale pořád si ji neseme jako těžký balvan. Terapie (uzdravování) má za úkol dosažení optimálního rozvoje osobnosti a odstranění nebo zmírnění psychického či fyzického utrpení jedince, které má své kořeny v minulých prožitcích a  událostech. Nedávno jsem si někde přečetl moudrou větu: „Co z toho, že zítra bude lépe, když vždy, když se ráno probudím, je dnes.“ Důležitý je současný okamžik a to, co v něm udělám, nebo neudělám. Jak jsem se v  úvodu zmínil, u  vzpomínek hrají důležitou roli emoce. Emoce jsou negativní a pozitivní. Výchova by měla být zaměřena na Foto: Kevin Conor Keller – flickr.com

V historiografii se používají různá dělení minulosti a času např. podle významných událostí, podle převládajících kultur, podle vládců a jejich dynastií apod. Každý z nás má svoji osobní historii, která je tvořena prostředím a dobou, ve které žijeme. Velký význam v osobní historii hraje i výchova, kterou každý člověk dostal.

vytváření pozitivních emocí a zpracovávání emocí negativních, aby nepřerůstaly do nekontrolovatelné agresivity. Pozitivní emoce se objevují např. v dětské hře. Radost ze hry vede děti k tomu, aby přicházely do kontaktu s jinými dětmi a hrály si s nimi. Zažíváme radost a potěšení z druhých lidí, kteří se k  nám chovají pěkně, příjemně a  laskavě… a  tak se rodí láska, jež je vrcholem pozitivních emocí. Z toho vyplývá, že pozitivní emoce rozšiřují náš repertoár myšlení a činností a vytvářejí trvalé osobní zdroje sil. Díky zážitkům a zkušenostem s pozitivními emocemi se lidé mění k lepšímu. Každý rodič a  vychovatel zanechává v životě dítěte a mladého člověka nesmazatelné vzpomínky, někdy radostné, jindy bolestné. Aby těch bolestných bylo co nejméně, nabízím vám inspirace pro výchovu, které jsem se svými zaměstnanci připravil pro rodiče a vychovatele na akci „Zábavné odpoledne pro děti, mládež a rodiny“ u příležitosti výročí 25 let působení salesiánů v Plzni: – Každý den si všimněte alespoň jedné věci, za kterou můžete dítě pochválit. – Dítě se potřebuje opřít – o váš úsměv i o vaši autoritu. – Vytvářejte pro děti bezpečný prostor – oceňte ho a s důsledností dodržujte pravidla. – Neptejte se dítěte na známky, ale na to, co se naučilo. – Dvacet minut denně se svým dítětem je hodnota, kterou nevyváží žádná hračka. – Nečiňte ukvapená rozhodnutí. Nezbývá, než každému z vás popřát, abyste dobře prožívali přítomný okamžik, kterým vytváříte nejenom svoji historii, ale i historii vašich dětí a svěřenců. A jejich i vaše vzpomínky ať jsou ty nejlepší! Antonín Nevola salesiánský magazín 2015/5 13

S a l e s i á n s k á svat o s t

Neznámý mučedník V. Basovník V  minulém čísle Salesiánského magazínu vzpomněl Zdeněk Jančařík P.  Josefa Toufara, mučedníka komunistického režimu. Málokdo v salesiánské rodině ale ví, že i mezi salesiány jsou tací, kteří by si označení mučedník zasloužili. Jedním z nich je P. Vojtěch Basovník. Smrt P. Basovníka ukazuje velmi tristní obraz úrovně vězeňské lékařské péče v padesátých letech. P. Vojtěch Basovník (nar. 14. 8. 1912) byl přijat do noviciátu v roce 1928, studoval filozofii v  Římě, teologii v Turíně a byl vysvěcen na kněze 2. června 1939. Po návratu do vlasti vyučoval filozofii a teologii v Ostravě, po záboru ostravského ústavu nacisty přešel i s kleriky do Fryštáku a pak do Brna. Po válce působil v Mníšku pod Brdy a nakonec v Oseku u Duchcova. Zde byl také v roce 1950 spolu s ostatními salesiány internován a tajně se věnoval dále klerikům. Z  Oseku byl v září 1950 odvezen k výkonu vojenské služby k jednotkám PTP

Tmavák

14 salesiánský magazín 2015/5

a zde u útvaru v Plumlově zatčen. Za své tajné vyučování bohoslovců a jejich přípravu na svěcení v táboře v Oseku u Duchcova byl odsouzen spolu s dvěma z nich Vyšším vojenským soudem v Trenčíně v roce 1953 na čtyři roky. Po věznění ve Valdicích byl převezen do vězeňského tábora Rtyně v Podkrkonoší, tzv. Tmaváku. Z  pitevního protokolu ústavu soudního lékařství Vojenské lékařské akademie v  Hradci Králové vyplývá, že P. Basovník byl přijat 11. února 1955 na táborovou ošetřovnu ve Rtyni pro horečnaté onemocnění horních cest dýchacích MUDr. P. Fruhwirthem, který diagnostikoval chřipku a tak i pacienta i léčil. 15. února se u léčeného objevily příznaky ischiasu a  revmatismu. 18. února zjistil dr. Fruhwirth, že má P. Basovník v oblasti hýždí absces velikosti asi dvou dlaní, který pak do 21. února léčil ichtyolovou mastí a obklady. 21. 2. provedl lékař řez tohoto zánětu a dále ho vyplachoval a dával pacientovi penicilin. 9. března se objevily na kůži pacienta po celém

těle modré skvrny a došlo k otokům všech končetin. O den později byl převezen P. Basovník do vězeňské nemocnice ve Valdicích a odsud do jičínské nemocnice, kde 17. března 1955 zemřel. Byl pochován na vězeňském hřbitově ve Valdicích. V období pražského jara byly jeho ostatky vyzvednuty a převezeny do rodných Polešovic. Přímou příčinou smrti byla podle patologa sepse (celkový zánět) a  příčinou onemocnění rozsáhlý absces. Pro provedení léčby takovéhoto onemocnění – chirurgického zákroku – nebyly na táborové ošetřovně vyhovující podmínky. Při prohlídce lékařské dokumentace o průběhu léčby zjistila kontrola záměrně nedostatečně vedené zápisy. Znalec uvedl, že dr. Fruhwirth mohl již dříve rozpoznat nebezpečný průběh onemocnění, zajistit jeho nemocniční léčbu, a především už na počátku zhoršujícího se stavu pacienta jej nechat převézt do jičínské nemocnice. Dr. Fruhwirth byl po úmrtí P. Basovníka zatčen, vyšetřován a obviněn za zanedbání lékařské péče.

S a l e s i á n s k á svat o s t Této obžaloby však byl z rozhodnutí Lidového soudu v Trutnově 20. 11. 1956 zproštěn. Podle mnohých svědectví vězňů z  Tmaváku se však dr.  Fruh­ wirth snažil starat o P. Basovníka i o ostatní vězně v úděsných táborových podmínkách poctivě a svědomitě. Dokonce i P. Basovník si ho během léčby chválil.

Záměrné nedostatky V závěru své rozsáhlé publikace uvádí historik Vojtěch Vlček: „Vedle výčtu odsouzených vzdorujících režimu, emigrujících, bychom měli připomenout především ty řeholníky, kteří svůj pobyt v táborech, u PTP, ve vazbě či ve vězení zaplatili

životem. Hlavně v případě pobytu ve vyšetřovací vazbě se jedná o velmi podivná úmrtí. Lékařské zprávy o ohledání zemřelého sice uvádějí přirozenou smrt bez cizího zavinění, ale při znalosti tehdejších vyšetřovacích metod a  nátlaku, jenž byl na lékaře činěn, je nutno o jejich spolehlivosti velmi pochybovat. Typický je pro tyto případy nedostatek zachovaných materiálů Státní bezpečnosti. Přes nejednoznačnost některých případů si troufám označit alespoň některé z nich za skutečné mučedníky komunistické totality. Při práci u PTP, v soustřeďovacích táborech, na stavbách přehrad

museli řeholníci vykonávat těžkou manuální práci někdy i 10–12 hod. denně. Pro tuto činnost nebyli v naprosté většině odborně ani fyzicky připraveni, chyběly jim nezbytné ochranné pomůcky a v rámci budovatelského úsilí běžně docházelo k zanedbávání bezpečnosti pracovníků. Z těchto důvodů docházelo ve zvýšené míře k závažným zraněním. 9. prosince 1957 se smrtelně zranil při stavbě hráze křímovské přehrady u Chomutova po pádu z lešení z výšky asi 30 metrů salesián P. Josef Kašík (nar. 1917). V hlubokém bezvědomí a s vážnými poraněními byl převezen do Chomutova do nemocnice, kde 12. prosince zemřel.“ Podle knihy Vojtěcha Vlčka Perzekuce mužských řádů a kongregací komunistickým režimem 1948–1964

salesiánský magazín 2015/5 15

Napsali jste

Vzpomínky na Salesiánský ústav Do Málo je asi těch, kdo by mohli vyprávět a popsat, co se vše muselo udělat se zapomenutým, starým cisterciáckých zámkem v  Ořechově. Všem vám salesiánům a  různým dělníkům, kteří neúnavně pracovali, aby učinili důstojný příbytek Pánu Bohu, Panně Marii a Donu Boskovi, ať je odmění sám Pán Bůh. K této prosbě se připojují i chovanci se svými představenými, ročníky 1948–50. Jako mladí hoši jsme přijeli do Ořechova 15.–16. srpna 1948. Mnohému z nás bylo toto místo zcela neznámé. Každý ještě při vstupu prožíval velkou, skoro neznámou životní cestu. Přivítání a seznámení bylo velmi srdečné. Své osobní věci jsme uložili na určená místa. Po krátkém odpočinku jsme se všichni sešli v jídelně. Přivítání nám chutným jídlem zpříjemnila starší, bělovlasá paní Májovská. Do paměti se nám brzy vryli naši představení – P. Polák, ředitel, P. Veselý, prefekt, P. Semela, zpovědník a asistenti pan Chrástecký, Menšík, Stůla a Maluš. A také koadjutor pan Kuřík. Začátkem září nastal čas ke studiu. Zasedli jsme tedy do lavic a ve studovně poslouchali výklad našich učitelů. Psalo se, četlo a hlavně přemýšlelo, jak neznámé předměty pochopit. Bylo dost nesnadné všechno to učivo správně zvládnout. Nebyl též dostatek knih. Úsilím, snahou a vůlí se těžkosti časem začaly pomalu odstraňovat. Ze strany představených jsme cítili snahu nám pomoci, měli k nám dobrý přístup, byli citliví, měli nás rádi. Na vzpružení těla jsme měli přestávku, kdy jsme se na dvoře procházeli s představenými. Byla to zvláštní procházka. Chodilo se dopředu a pak 16 salesiánský magazín 2015/5

Autor vzpomínek (uprostřed) se současným vlastníkem zámečku (vlevo)

pozpátku dozadu. Při vycházkách jsme měli spousty dotazů, každý chtěl něco vědět a znát. (…)

Svátek světce Dona Boska, 31. ledna Abychom jej mohli dostatečně oslavit, bylo nám třeba něco vědět o jeho životě. Pozorně se naslouchalo a četlo o tomto světci, který nám byl celkem neznámý. Částečná vědomost se pomalu rozšířila až do hloubky celkového poznání. Zamilovali jsme si jej pro velkou lásku a důvěru k Panně Marii. On hledal celý svůj život jen spásu svých svěřenců, říkával: „Dej mi duše, ostatní si ponech“ a v tomto duchu jsme byli P. Polákem vedeni i my. Vzkříšení Páně jsme oslavili v Polešovicích. Z plných plic se zpívalo Aleluja. Průvod po městečku byl velebný, zpestřený Slováckými kroji mužů, žen a dětí. Polešovice zanechaly v nás vzpomínky na faru i na chrám Páně. (…)

Prázdniny 1949 Příjezd na Dlouhou Louku u Oseku byl zajímavý. Cestovali jsme vlakem

a celý červenec až do půli srpna jsme byli v Dlouhé Louce na lesní brigádě. Velká ohrazená obora a v ní naseté do řádků různé druhy lesních porostů. Ty jsme měli za úkol jednotit a plít. Dohled nad naší prací měla lesní správa. Práci jsme dělali s  radostí a  odměnou bylo palivové dřevo novicům v Oseku. Nezapomnělo se ani na duchovní život. Malá kaplička v dědince nám sloužila každý den ke mši svaté a modlitbám. Dědinka to byla malá a zcela prázdná. Jen jediný starousedlík tam žil. Měl dobytek, který jsme mu střídavě pásli na louce a on nám dával za to mléko. Spávalo a jedlo se v jednopatrovém domečku. Ve sklepě stále tekla čerstvá voda z potrubí do koryta. Tam se konala hygiena a brala voda na vaření. Po práci jsme častokrát hrávali různé hry. Navštívili jsme i Osecký klášter, byl pro nás něčím novým. Chrám zasvěcený Nanebevzetí Panny Marie a  v  něm největší varhany ve střední Evropě. Chodby plné obrazů a velký kříž na stěně… Na rozloučenou s Dlouhou Loukou byl pěkný táborák, u něhož se i zpívalo, bylo veselo. Na toto místo

Napsali jste

ona Boska v Ořechově na Slovácku se nedá zapomenout. Do Ořechova jsme se vrátili kolem 15. srpna.

Don Stuchlý V živé paměti je i vzpomínka na dona Stuchlého. Své 80. narozeniny oslavoval i u nás. Nacvičili jsme trojhlasně Vše co touhou drahé nám blahopřáno budiž vám a jemu jsme pak zazpívali. Don Stuchlý měl velkou radost, že je mezi svými. Promlouval k nám tichým hlasem a odevzdával nás všechny pod ochranu Matky Boží. Tou dobou předával své povinnosti novému inspektorovi P. Antonínu Dvořákovi. Ten byl mladý, urostlý a zdál se i přísný. Jen málo jsme jej mohli poznat za tak krátkou dobu, neboť nastalo brzy naše rozloučení. Přišla noc 13.–14. dubna roku 1950, kdy nás nic netušící ve 23.30 přepadla horda Sboru národní bezpečnosti. Nikdo nesměl opustit ložnici. Viděli jsme odcházet pány asistenty i pana Kuříka se svými zavazadly. Smutno bylo tuto noc.

Samopaly pak visely na stěnách, jako by nám měly říct, kdo je nyní pánem v domě. Před touto událostí byli dosazeni k nám státní zmocněnci. Seděli a poslouchali každé slovíčko, které nám P. Polák chtěl říci. Říkával často: „Děti, modlete se, neboť doba je velice zlá“. Nadešel čas rozloučení. Několik adres jsme si všichni vyměnili, v kapli zazpívali na rozloučenou píseň k  Panně Marii Pomocnici, Donu Boskovi a poděkovali Pánu Bohu za všechna dobrodiní, kterých se nám dostalo pod jeho střechou. Do neznámého života se nesly prosby, abychom s pomocí Boží a pod ochranou Panny Marie neztratili nic z toho, čeho jsme za tu dobu společnou ve své nitro nastřádali. Své věci jsme sbalili, ruce jsme si jako kamarádi podali a na rozloučenou spánembohem dali. Ještě na poslední chvíli nám rozdal státní zmocněnec výpis, že dobrovolně odcházíme, ale bez našeho podpisu.

Poslední ohlédnutí na zámeček, s uzlíčkem v ruce a batohem na zádech jsme se ubírali zase k domovu. Jak jsme přišli, tak zase odcházíme, jen s tím rozdílem, že snad v našich srdcích se uchová po celý náš život vzpomínka na dílo Dona Boska a  jeho ochránkyni Pannu Marii Pomocnici. Jan Šíbůrek, Koněšín (text byl redakcí zkrácen) P. S. Obyvatelé Ořechova byli přejícní. Přinášeli nám na podzim hrozny, někdy i zabijačkové dobroty. Měli v úctě ústav Dona Boska a jeho obyvatele. Zvykli si na skotačivé chlapce, a když jsme procházeli dědinou, s úsměvem a láskou nás provázeli. Bránili nás před rozpuštěním statečně. Nedovolili poprvé vkročit těm, kteří se chtěli násilím zmocnit ústavu. Podlehli ale jiný den přesile. Nebáli se a za to jim patří vřelý dík. Tento jejich odvážný čin nechť odmění sám Pán Bůh.

Ořechov v současnosti

salesiánský magazín 2015/5 17

S a l e s i á n s k á svat o s t

Dopisy Ignáce Stuchlého – IV. Příchod salesiánů do Fryštáku 28. září 1927 byl výsledkem činnosti a podpory mnoha dobrodinců salesiánského díla. Důležitým úkolem Ignáce Stuchlého bylo udržovat kontakt s těmito přáteli a podporovateli. Kromě mnoha drobných přispěvatelů udržoval Ignác Stuchlý kontakt také s vlivnými lidmi v oblasti církve a společnosti, aby nadále podporovali hochy studující v gymnáziu ve Fryštáku s  cílem stát se novými salesiány. Jedním z těchto vlivných podporovatelů salesiánského díla byl i  JUDr.  Hynek Dostál (foto), kterému čeští salesiáni vděčí za mnohé. Níže uvedený dopis je odpovědí na předchozí dopis pana Hynka Dostála z 30. června 1928. Ignác Stuchlý v něm vyjadřuje svou vděčnost osobnosti, která je po Bohu největším dobrodincem českých salesiánů, protože díky jeho jednání s hlavním představeným Filipem Rinaldim, s pražským arcibiskupem Františkem Kordačem a  olomouckým arcibiskupem Leopoldem Prečanem mohli salesiáni přijít do Fryštáku. Fryšták, říjen 1928 Vážený a nejmilejší pane doktore, račte prominouti, že jsem Vám již tak dlouho nic nepsal, ba ani nepřál k Vašim jmeninám i k Vašemu vyznamenání, jehož se Vám dostalo od Sv. Otce (V  červnu 1928 obdržel Hynek Dostál od papeže hodnost rytíře Řádu sv. Řehoře Velikého.). Měli jsme z toho všichni nesmírnou radost a děkovali P. Bohu za ty milosti, kterými Vás milý Bůh zasypuje. Mám Vaše dopisy denně před očima na stole, zvlášť ten poslední dopis, v němž projevujete k  nám svou zvláštní 18 salesiánský magazín 2015/5

přízeň, lásku a obětavost. Kterak by člověk mohl zapomenouti na svého po P. Bohu největšího dobrodince. Vždyť jestli jsme dnes ve Fryštáku, musíme to připísati Vám, který, když jste se vrátil z Itálie, jste burcoval u  všech nejdůstojnějších p.  biskupů a  arcibiskupů, aby se nám umožnil návrat do drahý vlasti. Tak se stalo, že nejdůstojnější pan arcibiskup Leopold Prečan dal rozkaz vldp. Monsignoru Štanclovi, aby rozhodně ten dům koupil. Jiní lidé toto nevědí, ale já jsem tak přesvědčen, že tomu tak jest. Ještě koncem čer vna roku 1927 neměli jsme žádné naděje vrátiti se do vlasti a tu na jedenkrát neočekávaně slyším v Turíně: „Do Fryštáku se letos půjde!“ Bylo to pro mne i potěšující i zarmucující. Potěšující, že se můžeme vrátiti do vlasti, zde působiti po příkladu našich věrozvěstů Cyrilla a Metoděje na záchranu duší Bohu milých, ale zároveň zarmucující, neboť představení mi dali pouze na cestu et nihil amplius (a nic více), a tak jdu sine pera et sine calceamento (bez brašny a bez obuvi). Ale milý Bůh a Panna Maria Pomocná, k níž láska naše a důvěra je Vám dobře známa již z Turína, nás neopustila. Věřte mi, pane doktore, že mi až oči slzí, když pomýšlím, co jsme byli a co jsme měli před ne už více než před jedním rokem! V  tedy nás bylo něco nad 40 a  neměli jsme ani na čem spáti, ani kam si sednouti a dnes je všech nad 90 a díky Bohu to nejpotřebnější již máme obstarané. Před krátkem jeden učitel z Hlinska mi poslal 5000 korun. Byl jsem tak dojat, že z vděčnosti Bohu a k dobrodinci jsem se rozplakal. Díla Boží jsou

podivuhodná a cesty jeho nevyzpytatelné! Milý pane doktore, a řekl bych bratře! Musím nyní aspoň několik … (nečitelné) jsem tak dlouho nepsal. Na konci školního roku musel jsem mnoho běhat i burcovat na různých místech, aby nám vyklidili obecné školy. To se nám podařilo nad očekávání. Na to přijímací zkoušky a  korespondence s  čekateli, bylo jich nad sto padesát a všichni by byli rádi zdarma aneb co nejlevněji. Teď nastoupily prázdniny. Pánové klerici jeli navštíviti po tolika létech své rodiče a rovněž kněží, takže jsem po delší dobu zůstal sám. Potom zas duchovní cvičení, příprava domu pro nové žactvo, tedy zedníky, kováře, natěrače a vždy s nimi a ne mimo. Tak jako by rukou obrátil, přišel konec prázdnin a  nyní se začal nový školní rok s novým personálem. Don Trochta odjel na bohosloví do Turína, don Vrtaník na vojnu. Přišli jiní tři spolubratři z Valsalice. Sotva jsme přežili jeden měsíc, byla nám oznámena návštěva J.E. kardinála Hlonda. Bylo to pro Fryšták něco neslýchaného. Počasí krásné. Mluvil našim hochům polsky a skutečně nadchnul je k vytrvalosti. Hoši měli z toho velikou radost. Letos máme 3 třídy gymnasiální a tolik učitelských sil jako tam, musíme to utáhnouti. Mohu říci, že denně na Vás vzpomínám a na Vaši práci a za Vás se modlím. Jestli nám P. Bůh doposud tak žehnal, musím to připsati P. M. Pomocnici a našim dobrodincům. Přikládám do tohoto dopisu 2 fotografie a jednu Franty z Boršic, který bude 29. XI. oblečen. Ignác Stuchlý

Misie

Pozdrav z misií v Bulharsku Milí přátelé,

zdravím vás z naší bulharské misie. Mám pro vás radostnou novinu a to, že jsme po několikaleté přípravě stavby nového kostela Panny Marie Pomocnice a vzdělávacího střediska ve Staré Zagoře letos v březnu konečně začali budovat základy. Více než měsíc trvaly výkopové práce, jelikož stavební terén je na vápencovém podkladu. Během léta jsme postupně vybudovali celé podsklepení, které dokončíme v říjnu. Stavitelem je starozagorská firma Zarastroj. O prázdninách náš ředitel Jiří Svoboda s dobrovolníky z Čech a s místními mládežníky zaizolovali podsklepení, čímž ušetřili dost peněz. Asi není třeba dodávat že si tím mladí současně vytvářejí vztah k tomuto dílu, jelikož vědí, že to budou moci využívat i oni. Příští rok bychom rádi vybudovali hrubou stavbu kostela. Celý komplex je koncipován jako polopasivní budova, což znamená, že v  budoucnu bychom díky dobré izolaci měli ušetřit za topení a elektřinu. Kromě stavební činnosti pokračujeme v pastoračně vzdělávací činnosti. Kromě doučování a kroužků, které už šestým rokem nabízíme, jsme letos rozjeli společenství mladých nad 14 let. Společně jsme se každý pátek zamýšleli nad Matoušovým evangeliem. Na Velikonoce jsme pokřtili pět katechumenů. A tak postupně budujeme i Boží království zde na zemi. No, a  nakonec bychom rádi poděkovali i vám všem, o kterých mnohdy ani nevíme a kteří obětujete svá utrpení a nemoci za naše dílo. Kéž vám to Pán odmění. Těšíme se, že až budeme světit kostel, že se přijedete podívat osobně. V modlitbě vás za salesiány v Bulharsku zdraví P. Martin Jílek, SDB

Stavba kostela a střediska vedle romské čtvrti.

Mladí pomáhají s izolací

Jiří Svoboda se stavbyvedoucím Christem

salesiánský magazín 2015/5 19

Misie

Deset let SADBY a nové vedení Sadba oslavila dne 26. července své 10. narozeniny a u příležitosti tohoto jubilea vznikla nová brožura, která shrnuje nejdůležitější události, které se na Sadbě od počátku její činnosti až do současnosti udály. Brožurka je zejména poděkováním všem dobrovolníkům, kteří se během těchto let do aktivit organizace zapojili a umožnili tím její růst a rozvoj. Po deseti letech působení Sadby dochází také k personálním změnám. Odchází zakladatel Jaroslav Vracovský, který se začíná připravovat na misie v Mongolsku. Vystřídal jej 1. října 2015 salesián Pavel Ženíšek. První zářijové dny byly nabité a došlo k předávání programů, projektů a dalších významných úkolů na bedra nového představitele organizace. S nástupem nového vedení

se tým Sadby rozšiřuje i o několik nových zaměstnanců. Pavle, odkud přicházíš, co jsi dělal dříve? Nejdelší dobu jsem působil na sídlišti v Brně-Líšni, kde jsem měl na starost středisko m l á d e ž e . Pa k jsem se rozhodl odejít na misie. Byl jsem poslán do Bangladéše, ale z různých důvodů jsem tam vydržel jen několik měsíců. Potom jsem dva roky působil v Popradu ve společném slovensko-českém noviciátu a nyní přicházím do Kobylis na Sadbu. Proč ses rozhodl pro Sadbu? Po 10 letech existence Sadby představení uvažovali o změně vedení a  provinciál Petr Vaculík oslovil mě. Napřed jsem dost váhal, ale

po nějaké době jsem si řekl, že to zkusím, ač dobře znám své limity oproti „otci zakladateli“ Járovi Vracovskému. Na co chceš na Sadbě v budoucnu klást důraz? Mám tři priority. Rád bych zachoval výborně rozjeté programy a aktivity, které jsou zde na vysoké úrovni. Dále získávat nové dobrodince a těm současným projevovat naši vděčnost. A také bych chtěl věnovat svoji energii, čas a schopnosti lidem v týmu. Mám na mysli především mladé lidi kolem nás, bývalé dobrovolníky, ale i nové zaměstnance, o které bych chtěl současný tým Sadby posílit. Lenka Prasličáková

Dobrovolníkem v zahraničí Po několikaměsíční až roční dobrovolné službě se z různých koutů

Nová mise do Mongolska Vážení čtenáři Salesiánského magazínu, srdečně vám děkuji za spolupráci v uplynulých letech v oblasti salesiánských misií a misijního dobrovolnictví. Je za co děkovat! Založili jsme Sadbu, uskutečnili stovky přípravných víkendů, vyslali více jak 160 misijních dobrovolníků, vyškolili stovky salesiánských animátorů, pomohli tisícům dětí a mladých lidí doma i v zahraničí… Zakusili jsme mnoho Božího požehnání i vaší přízně. Jsem rád, že toto krásné dílo mohu nyní předávat Pavlu Ženíškovi SDB a dalším lidem, kteří již byli do řady aktivit dříve zapojeni. A zároveň jsem rád, že mohu pokračovat na cestě za Božím volání a odpovídat tak i na současné výzvy papeže Františka a hlavního představeného „vyjít sloužit nejchudším“ a „tvořit mezinárodní komunity“, kde je to nejvíce potřeba. Po ročním rozlišování v naší provincii mě hlavní představený posílá do Mongolska. Tam bych měl začít sloužit až po několikaměsíčním jazykovém kurzu někdy od května či června 2016. V Mongolsku začala existovat katolická církev v roce 1990 po pádu sovětského bloku. Má asi 1000 katolíků z celkového počtu cca 3 mil. obyvatel. Salesiáni jsou v Mongolsku 15 let, v současné době ve 2 komunitách. Jedna je v hlavním městě a zahrnuje školu a sirotčinec a další je s farností a střediskem mládeže na severu země 230 km od Ulánbátaru. 7 salesiánů pochází z 6 národů (2 Vietnamci, Polák, Korejec, Ind, Filipínec a jeden z Východního Timoru – 1 jáhen, 4 kněží a 2 koadjutoři). Přeji nám všem velkou odvahu naslouchat Božímu volání a odpovídat na jeho pozvání, ať už nás povede kamkoliv. Ještě jednou vám děkuji a prosím o modlitbu za Sadbu i sebe. P. Jára Vracovský SDB 20 salesiánský magazín 2015/5

Misie divit, když na jednom člověku stojí škola s dvanácti třídami, výstavba ubytovny pro studenty, jejíž první (a poslední) patro se pozvolna dokončuje, vedení místní čtyřčlenné salesiánské komunity, spolu vedení technického učiliště, občasné provádění nákupů potravin a kdo ví, co všechno ještě. Prostě salesiáni“ (Martin Hlaváč, SV Indie).

Noví dobrovolníci

Poslední vyslání dobrovolníků Adopce nablízko se zakladatelem Jaroslavem Vracovským

světa vracejí misijní dobrovolníci Adopce nablízko – Radka Stránská a Petra Svatoňová ze Zambie, Pavel Bradáč z Indie, Barbora Miklasová z  Konga a  další. Své zkušenosti a zážitky s prací s dětmi a mládeží v salesiánských dílech, i setkání se s odlišnou kulturou postupně předávají nejen ve svých rodinách, na farách, v místních společenstvích, ale i veřejně, například při oslavách 200 let Dona Boska na Velehradě. Pár zážitků a zkušeností obsažených z jejich dopisů: „Z celého srdce vám chci všem moc poděkovat za všechny vaše modlitby, požehnání a přání, které mně a tomuto místu bez ustání vyprošujete! Jsou to ty skryté zázraky hravé radosti kluků, mého nového elánu a trpělivosti v pravý čas, vrácení ukradené knížky a získání důvěry, uzdravení nemocného po týdnech vyčerpání, návrat dítěte do rodiny nebo druhá šance pro kluka, co zahodil vše pro „pár“ set dolarů…“ (Barbora Miklasová, DR Kongo). „Člověk už tady pracuje v zajetých kolejích. Nepozastavuje se nad věcmi, které mu po příjezdu přišly nevšední, ojedinělé a které

ho překvapovaly. Na začátku měl člověk pocit, že má stále co objevovat. Teď je to jiné. Člověk je tady jako doma. Má tu své místo, povinnosti a vše je zaběhnuté. Člověk už neuvažuje stejně jako na začátku, všechno bere více jako samozřejmé.“ (Radka Stránská, Zambie) „Překvapilo mě, že učitelé vyplňují tabulky s hodnocením žáků ručně na papíry. Musí několikrát přepisovat stejné hodnoty do různých papírů, počítat součty na kalkulačce a tráví na tom docela hodně času. Ptal jsem se, jak jsou na tom s počítačem a Excelem a prý loni tady byl nějaký učitel, který tabulky vyrobil, a sázelo se do počítače. Jenže letos tady není, a tak to zas píší ručně. Přitom ve škole počítač je a ty tabulky by v něm taky měly být. Asi jenom chybí někdo s iniciativou, protože dotyčný pan učitel teď pracuje jinde. Ředitel by sice mohl učitelům nařídit, aby pracovali v Excelu, jenže ne každý učitel je toho schopen. Navíc kromě školy má ředitel na starosti ještě pár dalších věcí, takže předpokládám, že na tohle už jednoduše nemá kapacitu. Ono se taky není čemu

Na začátku června 2015 byli vysláni do salesiánských středisek po celém světě noví dobrovolníci. Jejich cílem je Bulharsko, Indie a Zambie. Někteří již na svou službu odjeli a někteří na odjezd teprve čekají. Po nich by měli ovšem přijít jejich nástupci. Od října 2015 probíhá nový desetiměsíční kurz Cagliero. Každý zájemce, který by chtěl strávit 1 měsíc až rok v zahraničí a pomáhat v salesiánském díle chudým a sociálně slabým dětem a mládeži, se může do kurzu ještě přihlašovat, a to na webové stránce www.sadba.org. Takový dobrovolník by měl absolvovat osm přípravných víkendů během jednoho školního roku, po kterých se stane připravenou osobou pro pomoc na místě nouze.

Misijní úmysly Říjen: za salesiány v jižní Asii. Ať jako vychovatelé a duchovní podávají salesiáni svědectví o prvenství Boha a hlásají evangelium mladým lidem, kteří se účastní našich výchovných a sociálních prací. Listopad: za salesiány v Africe a na Madagaskaru. Ať dokážou doprovázet jim svěřené mladé lidi. Prosinec: za sjednocení pastorace rodin ve středozemní oblasti. Ať salesiáni posilují pastoraci rodin v úzké spolupráci s pastorací mládeže. salesiánský magazín 2015/5 21

Napsali jste do redakce

Jak jsem poznala Jana Boska Psal se školní rok 1939/40. Byla jsem žákyní třetí třídy obecné školy. Po pololetních prázdninách přišel do náboženství nový kněz, mladý kaplan P. Josef Ducháček. Pro mne – „spadl“ s nebe. První hodinu náboženství uzavřel se slovy: „A kdo bude mít zájem, může přijít v neděli po požehnání na faru. Pustím vám světelné obrázky.“ Nebyla jsem z „kostelové“ rodiny. U fary jsem byla první. Na pořadu byl Damián de Vester. Úžas! Stala jsem se pilnou návštěvnicí kostela. Doma to nemohli pochopit. Při jednom promítání a povídání se objevil Jan Bosco. To bylo něco! Zůstalo to v  srdci do dneška. Měla jsem pocit, že k těm Boskovým klukům patřím. Když jsem v  době studií na varhanické škole o P. Ducháčkovi vyprávěla svým spolužákům salesiánům (kteří museli za „totáče“ opustit Fryšták), byli přesvědčeni, že to byl salesián. Nebyl! „Pouze“ obyčejný diecézní kněz, obdařený jasnozřivostí, jak vést mladé lidi na cestě s Bohem. Vpravdě požehnané působení. Říkalo se nám „Ducháčkova mládež“. Pro nás to byl Duchajda. Také tento kněz (jako mnoho jiných) se nevyhnul komunistickému vězení. V bystrckém kostele zůstala po něm viditelná památka – krásné sousoší Jana Boska, které vytvořil Jaroslav Vaněk. Marie Veselá, roz. Knoflíčková z Bystrce Pozn.: P. Josef Ducháček se narodil 20. 10. 1912 v Sebranicích (u Boskovic), odmaturoval na boskovickém gymnáziu, ve 24 letech byl vysvěcen na kněze a po necelých 22 salesiánský magazín 2015/5

Sousoší Dona Boska v Bystrci

dvou letech nastoupil do Brna-Bystrce. Od roku 1951 byl administrátorem na proboštství v Litomyšli, pak vězněn komunisty a po vězení působil krátce v  Humpolci, kde připravil na svatbu a oddal Jana a Marii, budoucí rodiče salesiána Pavla Hertla. Po odchodu do důchodu byla jeho posledním působištěm farnost v Brně-Líšni, kde ve svých 72 letech 25. 9. 1985 zemřel, právě před 30 lety. Na jeho žádost ještě v Bystrci ztvárnil umělecký řezbář a restaurátor Jaroslav Vaněk (1914–1991) sousoší Dona Boska, v němž jedna z postav je v pracovních montérkách a druhá

ve skautském kroji a se skautskou lilií na přezce opasku. Z bystrcké kroniky: Socha byla posvěcena v roce 1949. 13.–15. května 1949 se konalo v kostele triduum, při kterém kázal P. Hudeček, salesián ze Žabovřesk o sv. Janu Boskovi. V neděli 16. května 1949 se konal průvod se sochou Jana Boska po Bystrci, kterého se zúčastnilo 1500 věřících. Po slavnosti bylo poděleno 300 dětí cukrovinkami a koláči, které zhotovily některé zbožné ženy z farnosti, z darů mnohých obětavých katolíků. Svatý Jan Bosco se stal přímluvcem za mládež naší farnosti.

Aktuálně

Salesiáni v syrském pekle Don Georges Fattal (65) pochází ze Sýrie, jeho křesťanská rodina má kořeny v syrském městě Antiochie. Knězem je od roku 1980, jedenáct let působil v Damašku a v současnosti je už čtvrtým rokem ředitelem salesiánské komunity v Aleppu, kde jako chlapec navštěvoval oratoř. Jak se má Don Bosco v Aleppu dnes? Salesiáni jsou zde od roku 1948. Hned po příchodu založili odbornou školu, která vychovala mnoho aleppských mladých, křesťanů i nekřesťanů. Tito absolventi měli díky tomu velmi dobrou pověst. V roce 1967 ale byly všechny školy zestátněny a tak zde měli salesiáni už jen oratoř. Chci zdůraznit, že přítomnost salesiánů v Aleppu probudila mnohá povolání k řeholnímu životu a pro místní církev díky práci v oratoři, mezi vysokoškoláky a také ve vězení. Dnes salesiáni v Aleppu pokračují v práci v oratoři, která je otevřená pro všechny mladé ve městě. V komunitě zde nyní žijeme čtyři salesiáni, z toho jsme tři kněží a jeden jáhen, plus jeden kandidát. Jak žijete a pracujete? Situace ve městě a v životě se obrátila o 180 stupňů před čtyřmi roky, když vypukl konflikt, který stále trvá. Aleppo bylo ekonomické a průmyslové centrum Sýrie, nyní jsou z města pouze ruiny. Více než tři tisíce továren bylo přesunuto jinam, velmi mnoho lidí přišlo o dům a práci a hledají jakýkoliv způsob, jak přežít. My salesiáni ale pokračujeme ve svém poslání a práci, abychom dali mladým, kteří tu zůstali, naději a podporovali je. Proto se i nadále scházíme, máme formační setkání,

vyučujeme katechismus, pořádáme adorace, sportujeme… Jak žijí mladí a křesťané? Jak už jsem říkal, každodenní život je nejistý a to se odráží na celkovém morálním a duchovním životě lidí. Každá rodina prožívá svůj příběh s probíhající válkou. Už téměř není rodiny, která by někoho blízkého v tomto konfliktu neztratila, a to tak že přišel o život, nebo že emigroval. Neznamená to, že lidé nemají rádi svou zemi a svoje město, ale jsou nuceni odejít ze Sýrie, protože jsou bezradní a nevědí co zde mají dělat.

Aktuální problém mladých a lidí vůbec je nedostatek naděje a jasnější vize do budoucnosti. Pro nás je to velká výzva a snažíme se spolu s místní církví čelit tomuto problému. Organizujeme setkání, středoškoláků a vysokoškoláků, abychom jim dodávali naději a radost. A co je nejvíc potřeba? Místo, jistota života, síla odpustit… Lidé potřebují pracovat, aby mohli jíst, protože když není práce, jsou lidé hladoví. My zde každý měsíc pomáháme rodinám mladých z oratoře prostřednictvím balíčků, které stojí 50–60 euro na rodinu, také

jim pomáháme s hotovostí, měsíčně přibližně 65 euro. Říkám čísla, abyste pochopili „kvalitu“ zdejšího života. A tato pomoc, kterou distribuujeme, přichází díky mnoha dobrodincům a Boží prozřetelnosti, které nám nikdy nechybějí, jak říkával náš otec Don Bosco. Chtěl bys nám říci nějaké svědectví? Jako komunita jsme v oratoři prožili mnohé radostné i bolestné události, například když umřeli někteří naši chlapci z oratoře. Asi před rokem a půl jsme přišli o chlapce jménem Jack, který čekal na autobus, když jel na katechismus. Zabila ho bomba, které spadla poblíž zastávky a řadu chlapců zranila. Před několika měsíci jsme ztratila další dva chlapce i s jejich matkou, když na jejich dům dopadla raketa. Je to bolestné, ale tělo jednoho chlapce jsme ani nenašli. Mohl bych vyprávět ještě o dalších, které unesli a potom propustili za vysoké výkupné, a to se týká i  nekřesťanů. Stále se například neví, co je s dvěma biskupy syrské pravoslavné církve a jedním z řecké pravoslavné církve, dále s dvěma kněžími poté, co je unesli. Utrpení lidí zde v Aleppu trvá, někteří dokonce nazvali toto město „pramenem bolesti“. Máme naději? Jako křesťané se samozřejmě snažíme žít v křesťanské naději až do konce. Pracujeme, abychom mohli přinášet radost a rozsévali naději mezi našimi mladými, i když to současnou, velmi těžkou situaci neřeší. Doufáme, že všechno brzy skončí a Sýrie se vrátí do dobrého stavu, že i v této zemi zavládne mír… ale znovu opakuji: dokud neutichnou zbraně a nezač­ ne se dialog, nemůžeme mluvit o skutečné naději. Připraveno podle Il Bollettino Salesiano salesiánský magazín 2015/5 23

Kr á t k é z p r á v y

Víkend plný vděčnosti Oslavy 25 let působení salesiánů v Plzni vyvrcholily v sobotu 12. a v neděli 13. září. Sobotního programu v prostorách kostela sv. Martina a  Prokopa a střediska se zúčastnilo cca 120 osob. S  velkým nadšením jsme přivítali salesiány Michala Kaplánka, Jožku Mendla, Aloise Hurníka, Jiřího Cahu, Josefa Trochtu a Tomáše Mareše. Přišlo také několik bývalých „civiláků“ a zaměstnanců. Ti všichni spolu s farníky a s „bývalou mládeží“, která ve středisku prožila spoustu krásných chvil, s vděčností zavzpomínali na uplynulá léta. Také zhlédli film pro pamětníky, vyslechli moderovanou panelovou diskuzi, mohli se vzájemně sdílet ve skupinkách, pobavit se poslechem fingovaných rozhovorů mezi ředitelem komunity P. Nevolou a generálním představeným Ángelem Fernándezem Artime, kdy došlo v důsledku problémů v komunikaci k zápletce, zda nástupcem Vojty Sivka v roli moderátora farnosti bude Radkovský, nebo Rakovský (nakonec se to vysvětlilo) a sobota vyvrcholila

Čeští salesiáni k otázce uprchlíků Na výzvu papeže Františka z 6. září 2015 a  hlavního představeného salesiánů odpovídá český provinciál P. Petr Vaculík prosbou určenou všem salesiánským střediskům a  farnostem, aby se zapojily do programů neziskových organizací, které pomáhají uprchlíkům. Odpověď salesiánů Dona Boska české provincie na výzvu papeže Františka a hlavního představeného dona Ángela Artima. Prosíme salesiánská střediska mládeže a farnosti, aby k aktuální pomoci využili programů 24 salesiánský magazín 2015/5

Vojtěch Sivek loučící se

nabídkou grilovaných pochoutek a dobrého pití. Nedělní mši svaté předsedal otec biskup František Radkovský a zúčastnil se i provinciál salesiánů Petr Vaculík. Jako červená nit se během celé mše neslo téma „VDĚČNOST“. Bohu za požehnání pro dílo salesiánů v Plzni, za všechny salesiány, kteří v  Plzni působili, za podporu otce biskupa, za spoustu spolupracovníků, přátel, dobrodinců, dárců, sponzorů

a modlitebníků. Vděčnost salesiánům za jejich službu projevil i otec biskup, který předal odcházejícím Vojtěchu Sivkovi a Jiřímu Balášovi milou pozornost v podobě reliéfu bl. Hroznaty (aby nezapomněli, že působili v plzeňské diecézi) a sklenici medu (pro případ, že by jim na novém působišti bylo občas kyselo). Na závěr bohoslužby jsme všichni dostali od otce biskupa slavnostní požehnání. Karel Ženíšek

neziskových organizací, zvláště České katolické charity. Tuto pomoc neorganizujeme, pouze k ní vyzýváme. Na úrovni vedení Salesiánské provincie Praha sledujeme situaci uprchlíků na našem území a snažíme se předvídat její vývoj. Úkolem je pověřen delegát pro pastoraci P. Vojtěch Sivek.

Příští rok se uskuteční v polském Krakově ve dnech 20.–31. července 2016. Salesiáni společně s plzeňskou diecézí chystají pro toto setkání svoji výpravu, která bude mít v předprog­ ramu různé speciální akce, např. návštěvu koncentračního tábora v Osvětimi a mariánského poutního místa v Čenstochové. Do této salesiánské výpravy se dá přihlásit od 28. září, kdy bude spuštěna oficiální registrace českých a moravských diecézí na webové stránce http:// krakov2016.signaly.cz. V registračním formuláři pak jednoduše zaklikněte možnost „salesiáni“ ve výběru diecézí.

Na setkání s papežem spolu se salesiány Pokud se chystáte jet příští rok do Krakova na setkání s papežem, měli byste vědět, že salesiáni chystají svoji výpravu.

Křížovk a o ceny

Mladá generace má pocit, že s ní přichází lepší svět. Stará garda má pocit, … (viz tajenku). Karel Čapek POMŮCKA: AXIOM, INT, KOZÍ PACH NOT, UAZ

CIZÍ ŽENSKÉ JMÉNO

1. DÍL TAJENKY

OKRUHY ZNAČKA PŮSOBKILOPONDU NOSTI

MRAVOKÁRCE

NAHRÁT

INICIÁLY FYZIKA EINSTEINA

OBRUBA KLOBOUKU ČÁSTI KOSTER DÉLKA SUKNĚ ASISTENČNÍ SLUŽBA

HLUPÁK

DRUHY OBRAZŮ ZNAČKA HEKTARU SPORTOVNÍ KLUB (zkr.)

ASOC. CESTOV. KANC. VNITŘNÍ (latin. zkr.)

HLEMÝŽDI

MUŽI (anglicky)

SRKNUTÍ TVRZENÍ BEZ DŮKAZU

OPĚTNÉ VYDÁNÍ LISTNATÝ STROM PLYN DO AUT (zkr.)

PODNIKY PRO HRÁČE ZNAČKA RUSKÉHO AUTA

ZÁPOR (anglicky) OBEC OKR. JIČÍN

ZNAČKA LUXU SLOVANSKÁ VESNICE

TVOJE OSOBA 3. DÍL TAJENKY

PÍSEMNÁ SLOŽKA

USEKNOUT

OBLOHA

DRUH KOŘENÍ

ROVNĚŽ (hovorově)

RUSKÉ MUŽSKÉ JMÉNO

POKLOP (hovorově)

POPÍRAT

ZÁMEZÍ VE SPORTU

OHLEDU­ PLNOST PENĚŽNÍ SOUSTAVA ODDĚLENÝ PROSTOR

HLEDISKO

ASIJSKÝ STROM VIRUS NEM. AIDS

ZKRATKA UMĚLECKÉ NADUTEC VYSOKÉ KOTRMELEC ŠKOLY OBLEČENÍ (hovor.) NÁSTRAHA PYTLÁKA

PŘEDLOŽKA

AGRÁRNÍ KOMORA (zkr.)

2. DÍL TAJENKY KYSLIČNÍK

JEDNOTKA NAPĚTÍ

ŠKRABÁK PLUHU OZNAČENÍ NAŠICH LETADEL SPZ PRAHY

NĚMECKÉ ŽENSKÉ JMÉNO

VSTUP RYBÁŘSKÉ ZAŘÍZENÍ CITOSLOVCE NECHUTI ELEKT. PODNIKY (zkr.)

ČÁST PRAHY 4 INIC. ZPĚV. HŮLKY ČESKÝ HEREC (Jaroslav)

ČESKÝ ZPĚVÁK (Petr)

JEDLÁ HOUBA

ZRCADLO (hovorově)

Správné řešení z minulého čísla: Kdo získá moc nad druhými, snadno ztratí moc nad sebou. Vylosovaní výherci správně vyluštěné tajenky ze Salesiánského magazínu 2015/4: Vladimír Čáp, Petrovice u Karviné, Marie Píchová, Osvětimany, Jana Martínková, Blížkovice, Lenka Vaculová, Praha, Marie Orlová, Jihlava, Kateřina a Vít Procházkovi, Oslavany, Vlaďka Hrdličková, Brno, Josef Drahosch, Brno, Marie Poulíková, Ponětovice a Ludmila Mějšíková, Blatnička.

Křížovka

Soutěž o ceny: Vyluštěnou tajenku zašlete na adresu redakce (Salesiánský magazín, Kobyliské náměstí 1, 182 00 Praha 8). Ze správných odpovědí bude vylosováno 10 výherců, kteří obdrží věcné ceny. Řešení zasílejte do 15. listopadu 2015.

salesiánský magazín 2015/5 25

Výročí

Vše nejlepší k narozeninám Salesiánům a salesiánkám, kteří se v září a říjnu oslavili narozeniny (nebo oslavy teprve chystají), vyprošujeme hojnost Božího požehnání, darů Ducha Svatého a vytrvalost při působení v duchu Dona Boska. Blahopřejeme samozřejmě i těm, kteří nejsou v našem stručném přehledu uvedeni.

Koadjutor Jan Pomikálek oslavil 9. září 45. narozeniny, P. Karel Jašek se 15. září dožil 76 let. Den nato – 16. září – oslavila kulaté šedesátiny salesiánka Markéta Zyková, 21. září slavil sedmdesátiny P. Václav Hurník a 23. září slavil 35. narozeniny P. Václav Jiráček. 27. září oslavili padesátiny P. Václav Čunek a pětašedesátiny P. Libor Ovečka. Na svátek svatého Václava oslavil pětačtyřicátiny sazeč

Salesiánského magazínu, koadjutor Miroslav Palíšek. Z říjnových oslavenců připomínáme například P. Petra Košáka, který 9. 10. oslavil kulaté padesátiny. 12. října oslavil čtyřicátiny misionář v Bulharsku Martin Jílek a 14. října se 78 let dožil P. Václav Altrichter. 19. října oslavil 35. narozeniny P. Petr Boštík a 22. října oslavil 45. narozeniny P. Martin Poláček.

Zemřela Helena Koutecká, FMA Odchodem do Otcovy náruče naplnila 7. září 2015 svoje řeholní zasvěcení Helena Koutecká, FMA. Sestra Helenka se narodila v Praze 6. prosince 1926. Helenka byla v rodině od dětství vedena k životu z víry a též k hluboké úctě k Panně Marii, která pro ni byla po celý život charakteristická. Po maturitě se zapsala na lékařskou fakultu a  současně se začala angažovat v Katolické akci a v Junáku. Všechny tyto aktivity vzaly zasvé po únoru 1948, kdy byla Helenka z politických důvodů také vyloučena ze studia medicíny. Tehdy dozrála i její touha zcela se zasvětit Bohu. Poté, co namísto univerzity, kterou nemohla dostudovat, absolvovala ošetřovatelskou školu, byla jako ošetřovatelka přidělena do Frýdlantu v Čechách do velmi tvrdých podmínek československého pohraničí v  50. letech. Když se jí povedlo přestěhovat se zpět do Prahy, pracovala zde jako zdravotní sestra v různých nemocnicích. V  Praze se pak v  60. letech setkala se salesiány a se sestrami Netušilovými, které se obě chtěly 26 salesiánský magazín 2015/5

stát salesiánkami. Spolu s  nimi nakonec v roce 1984 tajně složila věčné sliby v Institutu Dcer Panny Marie Pomocnice. Po roce 1990, kdy byly postupně oficiál­ ně zakládány první komunity sester FMA v  České republice, patřila do komunity v Praze-Karlíně, kde byla ředitelkou a podílela se také na organizaci stavebních úprav domu. V letech 1995–2001 byla též ekonomkou vizitatorie CEL. Helenka měla velmi ráda historii a umění a v těchto oblastech postupně nabyla rozsáhlé znalosti, o které se ochotně dělila se svým okolím. Z let prožitých v totalitě jí též zůstala až do pozdního věku záliba v poznávání nových míst a různých vlastivědných zajímavostí. Informace, které po léta shromažďovala, vyšly pod názvem Stručný místopis mariánské úcty v Čechách a na Moravě.

Poslední léta prožila v karlínské komunitě, kde podle svých možností vykonávala různé domácí práce. Několik posledních týdnů se léčila v plicním sanatoriu ve Cvikově, odkud byla převezena s komplikovanou zlomeninou nohy do pražské nemocnice Na Bulovce, kde také po několika dnech zaopatřena svátostmi zemřela.

Inzerce

Psychologické kurzy INVESTUJTE DO SVÉHO ROZVOJE! POZNEJTE PSYCHOLOGII Z PRAKTICKÉ STRÁNKY. PŘIJĎTE NA KURZY DO PORTÁLU! GRAFOLOGIE PRO ŽIVOT Aneb grafický projev jako okno do duše. Desetihodinový kurz na pokračování.

KURZ DUŠEVNÍ ROVNOVÁHY Jak být psychicky fit. Velmi úspěšný jednodenní kurz pro lidi v namáhavých profesích i pro osobní pohodu.

GRAFOLOGIE PRO PERSONALISTY Jednodenní intenzivní kurz pro praktické využití.

Lektorka: Michaela Peterková

PRVNÍ DOJEM NEZNÁ DRUHOU ŠANCI Řeč těla, typologie, praktická cvičení. Jednodenní kurz pro osobní rozvoj a pro personalisty.

KONEC SEBEPODCEŇOVÁNÍ! Akreditovaný kurz práce se studem podle Brene Brown.

Lektorka: Eva Kubová

Lektorka: Iveta Clarke, PCC

LEKTORY ZNÁTE Z ČASOPISU PSYCHOLOGIE DNES. POZNEJTE JE OSOBNĚ! STARTUJEME JIŽ PO PRÁZDNINÁCH!

Další podrobnosti o termínech a cenách kurzů se dozvíte na

www.portal.cz/seminare Psychologicke_kurzy_Portal_2015_135x195.indd 1

12.8.2015 11:12:15

salesiánský magazín 2015/5 27

Slet Starých pák 2015 První zářijový víkend patří každoročně tradičnímu sletu Starých pák, ten letošní byl v pořadí již čtyřiadvacátý. Milou atmosféru setkání zachytil na krásných fotografiích Pavel Zuchnický.

Ládis Heryán zazpíval U2

Koadjutor Vladimír Kopřiva a pan Libor Podešva

Společné foto po fotbalovém zápase Čechy vs. Morava

Ani letos nemohl chybět biskup Kája Herbst

Z večerního programu

Pan Suchý s paní Fliedrovou během návštěvy Poličky

NEPRODEJNÉ

Bankovní spojení: 168 44 021/0100, variabilní symbol 62