Slovo redakce. obsah. úvodník str. 3 akce str. 4 5 oslavy dvoustého výročí narození Dona Boska

obsah úvodník

str. 3

akce str. 4–5 oslavy dvoustého výročí narození Dona Boska

rozhovor str. 6–7 dva noví čeští salesiáni fotografie Dona Boska str. 8 napsali jste nám str. 9 papežovo desatero str. 10 knižní tipy str. 11 vychovávej jako D. B. str. 12 muž Božího pokoje str. 13–17 příběhy Bruna Ferrera str. 18–19 misie str. 20–21 zajímavosti ze života církve, ze světa str. 22–23

Slovo redakce Milí čtenáři, po letech jsem vzal do rukou knížku, kterou jsem kdysi četl kdoví v kolikáté kopii strojopisu a která se tehdy jmenovala On mne vede. Napsal ji americký jezuita Walter Cziszek a znovu ji letos vydaly sestry Paulínky s názvem S Bohem v Rusku. Ještě jako mladý student se Walter, syn polských emigrantů, rozhodl, že půjde pod jezuitskou standartou na misie do sovětského Ruska. Nakonec se tam dostal, protože východní Polsko bylo v roce 1939 obsazeno Ruskem. Téměř v zápětí byl Cziszek zatčen, skoro rok vyslýchán a nakonec poslán do gulagu, kde strávil dlouhých třiadvacet let. Četba té knihy vydá za exercicie, které dají nahlédnout do mnoha osudů lidí, kteří se ocitli v mezních situacích. Taková četba v konzumistické době zasvěcené oslavě pohodlí, laciného klidu, nechuti myslet a rozhodovat se vlastně k čemukoli (k životu v rodině, k životu duchovnímu, k životu pro druhé) je očistná. Přestože se děj celé knihy odehrává v mraze a v radikálně dehumanizovaném prostředí, v němž vládnou jen vlci a vlčí povahy, autorův laskavý pohled na člověka, nezlomnost přesvědčení o tom, že být knězem v jakémkoli prostředí má smysl, že Bůh každého člověka vede i temnotami, jsou natolik přesvědčivé, že čtenář nabude dojmu, že skutečně věřícího člověka nelze definitivně zlomit a zašlapat. Don Bosco čerpal po třicet let z jezuitské spirituality při každoročních exerciciích u oblátů Panny Marie v Lanzu Torinese sílu ke každodennímu zápolení o povznesení svých chudých chlapců. A my, stejně jako on, potřebujeme duchovní potravu a posilu. Někdy stačí následovat slova, která slyšel z úst dítěte: „Vezmi a čti!“ Pěknou četbu našeho magazínu vám přeje Zdeněk Jančařík

Vydavatel:

Salesiánská provincie Praha Kobyliské nám. 1, 182 00 Praha 8 tel.: 283 029 111, www.sdb.cz Bankovní spojení: 168 44 021/0100, variabilní symbol 62

Redakce:

křížovka o ceny blahopřejeme prožijme Valdocco 2 salesiánský magazín 2014/5

str. 25 str. 26 str. 27

šéfredaktor: P. Zdeněk Jančařík, SDB redaktor: Jiří Kučera sazba: Miroslav Palíšek, SDB návrh obálky a grafická úprava: Martina Mončeková adresa: Kobyliské nám. 1, 182 00 Praha 8, tel.: 283 029 216, e-mail: [email protected] Tisk Triangl, a. s. MIČ 47 465, ISSN 1214-5262, MK ČR 5673

Úvodník

Milí přátelé díla Dona Boska, když se v jubilejním roce 2014/2015 našeho zakladatele snažíme znovu pochopit jeho přínos pro mládež nejen v Itálii, ale dnes už lze říci na celém světě, vracíme se k jeho spisům a dopisům, které nám zanechal. Papež Lev XIII. ho na závěr jeho života přiměl k tomu,

aby sepsal svůj příběh. Svatý Jan Bosco o jednom z klíčových okamžiků svého života, kdy se rozmýšlel, jestli se stěhovat po Turíně z jedné louky na druhou, nebo jestli má zakoupit nějaký pozemek, napsal: „Bylo to jednoho svátečního večera patnáctého března roku 1846, kdy jsem se ocitl uprostřed velkého zástupu chlapců, na konci sil a s podlomeným zdravím, aniž bych věděl, co dál. Vyhodili nás z další louky a já jsem propukl v pláč. Bože, říkal jsem si, a pozvedl jsem oči k nebesům, copak na světě není místa, kam bych se utekl se svými hochy? Ukaž mi, co mám dělat!“ Načež potkal nějakého

Pancrazia Soava, který mu řekl o prodeji Pinardiho kůlny, kde měl Don Bosco zřídit svou první stabilní „laboratoř“, tedy oratoř. V současné době se hodně mluví o tom, že církev po „restitucích“ zbohatla a není ji už třeba podporovat. Alespoň o nás salesiánech to tak docela neplatí, dostáváme sice od státu částečnou finanční náhradu podle smlouvy uzavřené minulý rok mezi státem a církvemi, ale jde o peníze, s nimiž budeme muset velmi moudře hospodařit, protože budou v budoucnu určeny především na platy řeholníků (kněží a koadjutorů) a personálu v našich zařízeních, tedy na platy, které jsme dosud dostávali od státu. Proto nadále prosíme a budeme prosit o vaše finanční i jiné dary, které nám pomohou zachovat stávající projekty a rozvíjet další. Našimi hlavními prioritami co do budování bude rozsáhlá rekonstrukce posledního traktu domu pro ubytování komunity a pracovníky programů ve Fryštáku, stavba nového kostela se zázemím v Brně-Líšni a budování školy a kostela v bulharské Staré Zagoře. Pokračujeme v naší pastorační činnosti na poli sociální komunikace (Mediální škola, mediální výchova, Salesiánský magazín, webové stránky a sociální sítě, nakladatelství Portál), rozvíjíme práci našich středisek mládeže a oratoří, pastoraci romské mládeže, chystáme oslavu dvoustého jubilea na 8. srpna 2015 na Velehradě. S důvěrou ve vaši velkorysost svěřujeme vás všechny dárce a dobrodince do ochrany Panny Marie. Všem vám děkujeme za vaši podporu našeho díla! P. Evžen Rakovský SDB, provinciální ekonom

SALESIÁNSKÝ MAGAZÍN

Každé

2 měsíce přichází Don Bosco k vám domů. Časopis Salesiánský magazín zasíláme bezplatně každému, kdo o to požádá. Od roku 1887 je to dar Dona Boska těm, kteří sympatizují se salesiánským dílem.

Objednejte Salesiánský magazín svým známým! Oznamte nám změnu své adresy! Salesiánský magazín Kobyliské nám. 1 182 00 Praha 8 tel.: 283 029 218 e-mail: [email protected] SALESIÁNSKÝ MAGAZÍN

salesiánský magazín 2014/5 3

Akce

Oslavy dvoustého výročí narození D V srpnu 2015 uplyne 200 let od narození svatého Jana Boska, zakladatele salesiánů. Oslavit toto významné výročí se chystá salesiánská rodina na celém světě. Svou trochou do mlýna přispěla i salesiánská rodina v České republice. Vyhlásila proto soutěž o nejlepší „startovní“ příspěvek k výročí narození – START 200. Soutěž probíhala – jak je dnes zvykem – na internetu a přihlásily se do ní dvě desítky soutěžících s mnohdy velmi originálními nápady. Je škoda, že řadu příspěvků nemůžeme čtenářům zprostředkovat. Autoři je natočili jako videa a umístili na internet. Vítězem se nakonec stal příspěvek ze Salesiánského hnutí mládeže v Krucemburku s názvem Oslavy v Krucemburku. Není bez zajímavosti, že krucemburští zaslali svůj příspěvek skutečně na poslední chvíli…

200 úsměvů pro Dona Boska z Pardubic

4 salesiánský magazín 2014/5

200 origami a dalších kachniček ze SHM Krucemburk

Na druhém místě skončilo 200 úsměvů pro Dona Boska z Pardubic a třetí místo si vycvičil Pepa z Prahy-Kobylis, který vyšvihnul 200 sed-lehů pro Dona Boska. „Cílem akce je vnitřně se přiblížit našemu zakladateli, inspirujme

se proto navzájem,“ řekl ke Startu 200 provinciální vikář Zdeněk Jančařík s tím, že vrcholem oslav bude setkání na Velehradě 8. srpna 2015. „Všechny na Velehrad srdečně zvu!“, dodal. Jiří Kučera

Akce

Dona Boska odstartovaly

200 svíček ze SHM Krucemburk Sbor z Brna-Žabovřesk poslal Donu Boskovi 200 bublin na výletě ve Vídni

200 jablíček pro Dona Boska

Koláž od Kristýny a Terezky Gistingerových

200 nepřijatých hovorů od Dona Boska (SHM Krucemburk)

200 km ujeli na kolech kluci pod vedení Radka Gottwalda


Rozhovor

Dva noví čeští salesiáni Své první řeholní sliby složili v sobotu 16. srpna 2014 dva mladí čeští salesiáni – Filip Mareš a Vlastimil Vajďák.

Vlastimil Vajďák Jak a kde ses seznámil se salesiány? Se salesiány jsem se setkával v průběhu několika let. První větší zkušenost byla v době mého vyso-

Rodiče mé rozhodnutí respektovali. Reakce některých mých známých byly občas velmi divoké. Někteří měli strach o mé duševní zdraví, jiní se snažili zjistit, jaká sekta mne zblbla, o pár známých jsem přišel, ale většina mé rozhodnutí přijala. Chceš se vydat na kněžskou cestu, nebo se stát koadjutorem? Především se chci se vydat tam, kam mne bude volat Bůh. Věřím, že mne volá ke kněžství, a proto jsem na tuto cestu vykročil. Co tě nejvíc oslovilo na Donu Boskovi? To, jak dokázal propojit svoji svatost a duchovní život s lidskostí. Tato stránka jeho života mne bude fascinovat asi ještě dlouho. Jak jsi odstartoval dvousté výročí narození? Hned na druhý den po slibech jsem byl na akci Start 200 ve Zlíně. Zvolil sis nějaké heslo pro svůj salesiánský život?

Vlastimil Vajďák

koškolského studia v Ostravě, kde jsem pět let pomáhal v oratoři. Po studiích na VŠ mi salesiánskou spiritualitu přibližovali salesiáni-spolupracovníci ze společenství Fryšták a ŠOP (Šumperk, Olomouc, Prostějov). Poslední zkušenosti se salesiány před vstupem do formace jsem získal jako dobrovolník Salesiánském klubu mládeže Zlín. Kdy tě napadlo, že by ses ty sám mohl stát salesiánem? Přemýšlel jsem o tom hodně dlouho. Kdy mne to napadlo poprvé nevím. Co na tvoje rozhodnutí říkali rodiče a známí? 6 salesiánský magazín 2014/5

V období přemítání o mém povolání mne zasáhla jedna věta z evangelia tak hluboko, že ani necítím potřebu volit si nějaká další hesla. Kdo z českých salesiánů tě oslovil nejvíc? Max Dřímal. Který ze salesiánských svatých je ti blízký svým životem, prací či odkazem? Don Bosco. Kde budeš pracovat po slibech a co tě tam čeká za poslání? Po slibech budu v Žilině. Mojí hlavní náplní zde bude studium a v apoštolátu bych se měl prioritně věnovat mladým vězňům. No, a pokud zbyde čas, rád zajedu k salesiánům

do Brna-Žabovřesk, kde bych se měl v rámci svých možností účastnit některých aktivit.

Filip Mareš Jak a kde ses seznámil se salesiány? Vyrůstal jsem v Sebranicích u Litomyšle hned vedle kostela a fary, kde se formovali salesiánští aspiranti. Kdy tě napadlo, že by ses ty sám mohl stát salesiánem? Párkrát mi tahle myšlenka jako klukovi i v dospívání proletěla hlavou, ale nic vážného. Rozhodování přišlo na vysoké škole. Co na tvoje rozhodnutí říkali rodiče a známí? Zdálo se mi, že to nikoho moc nepřekvapilo. To mě docela uklidnilo, protože sám jsem si tím ještě nebyl jistý a tohle byla první objektivní zpětná vazba. Chceš se vydat na kněžskou cestu, nebo se stát koadjutorem? Chtěl bych se stát knězem. Co tě nejvíc oslovilo na Donu Boskovi? Jeho široké milující srdce, způsob jakým miloval Boha a lidi. Jak jsi odstartoval dvousté výročí narození Dona Boska? Dá se říct, že řeholní profesí… (smích) Zvolil sis nějaké heslo pro svůj salesiánský život? Jeden salesián mi asi hodinu před sliby doporučil nějaké si zvolit. Zní: Spolu s Ježíšem a Marií jít do všeho, kam jsem poslán. Pocházíš ze Sebranic, kde pár

Rozhovor dní po tvých slibech zemřel Jaroušek Kopecký. Ovlivnil nějak tvoje rozhodnutí stát se salesiánem a jak na Jarouška vzpomínáš? Zpráva o jeho hospitalizaci mě zastihla den před složením slibů. Bylo to silné. Předal štafetu a odešel. Starost o nová povolání mu velmi ležela na srdci. Jako každému Sebraňákovi (korektor promine nespisovný výraz) mi byl Jaroušek velmi blízký. Vždy ho velmi zajímalo, jak se mi daří. Neztrácel nikoho z dohledu. Zářila z něho otcovská dobrota. I proto byl vyhledávaným zpovědníkem mnoha lidí, zvláště mladých. Díky němu byla Sebranická fara domovem, kam se mnozí rádi vraceli. Byl skutečným vzorem krásného stáří. Který ze salesiánských svatých je ti blízký svým životem, prací či odkazem? Zajímavě mě provází postava Filipa Rinaldiho. Nejen, že jsme jmenovci,

Filip Mareš

ale je mu také zasvěcená fara v Sebranicích i noviciát v Popradu a teď v Žilině mi přidělili pokoj, který nese jeho jméno. Je mi blízký svou cestou povolání a tím, jak se nechal vést ve formaci. Inspirativní je i jeho otcovská dobrota s jakou zastával služby ředitele, inspektora

a hlavního představeného. Kde budeš pracovat po slibech a co tě tam čeká za poslání? Návrat do školních lavic. Čeká mě tříleté studium filozofie a sociální práce, které probíhá společně se Slováky v Žilině.

Český provinciál Petr Vaculík (vlevo), V. Vajďák (čtvrtý zleva) a Filip Mareš (druhý zprava) s novými slovenskými salesiány


Historie

První fotografie Dona Boska Začátkem roku 1861 ustavili první klerici na Valdoku „komisi“, která si předsevzala, že bude shromažďovat výroky Dona Boska a fakta o jeho životě a zároveň chtěli za každou cenu získat jeho portrét. Právě v té době se totiž Donu Boskovi zdravotně natolik přitížilo, že se zdálo, že je co nevidět opustí navždy. Podle některých náznaků se zdálo, že se nakazil tuberkulózou. Don Bosco se tehdy nechtěl nechat fotografovat, nakonec ale ustoupil naléhání Jana Cagliera, který mu vydatně pomáhal v oratoři. Udělal to hlavně proto, aby se zavděčil chlapcům z oratoře, hodně mu při tom záleželo na tom, aby fotografování mělo výchovný rozměr. Na fotografování byl povolán jistý Francesco Serra, bývalý žák oratoře na Valdoku, a ten se toho rád ujal. „Jedna věc by ti ale měla být jasná,“ řekl Serrovi Don Bosco, když už měl Serra hlavu pod černým plátnem a připravoval se na první záběr, „při fotografování při tobě musí stát Bůh a jeho milost. Není-li tomu tak, neztrácejme čas.“ A vzpomněl na fotografování s jistým Duboisem, který kolem něho poskakoval, dělat všechno možné i nemožné, aby se fotografie vydařily, ale nakonec se postříbřené desky poškodily a z fotografií nebylo nic. Serrovi se ale fotografie podařily a chlapci, kteří rychle pochopili Boskovu taktiku, vykřikovali: „Serra je v milosti posvěcující! Serra je v Boží milosti!“ Je možné, že si to životopisec Dona Boska don Lemoyne trochu přibásnil, když napsal, že „cokoli Don Bosco řekl, bylo nasměrováno ke zpovědi“, ale tato historka má v sobě jistě i pravdivé jádro. Don Bosco prostě takto jednal, i když


se to třeba nezasvěceným moc nezdálo. Každou situaci dovedl použít k dobrému účelu: k výchově, k tomu, aby mladým lidem vštěpoval správné principy a hodnoty. Don Francesia nám svědčí o tom, že kompozice fotografií vymýšlel sám Don Bosco. Zde je o tom jedno svědectví dona Ruf fina: „Dnes, 19. května, na den Letnic, vyfotil Serra Francesco, syn valdocké Oratoře, portrét Dona Boska na bázi daguerrotypie (první prakticky užívaný fotografický proces – pozn. překl.). Nejdříve ho fotografoval samotného, potom s mladými Jarachem, Costanzem, Fabrem, Braccou a Alberou,

nakonec s padesáti a více chovanci. Za dva dny ho ještě portrétoval při zpovídání: nejblíže Donu Boskovi byli Reano, Albera a Viale; mnoho jich stálo vzadu a připravovali se.“ Ještě maličkost. V kronice se mluví o daguerrotypii, ale nakonec se přišlo na to, že šlo o fotografie na bázi vlhkých celuloidových destiček. Tyto fotografie byly zamýšleny pouze pro interní účely oratoře a Don Bosco nechtěl, aby byly reprodukovány. Měly sloužit pouze kronice jeho díla. Originály se bohužel nezachovaly. Podle knihy Don Bosco nella fotografia dell’ 800 připravil Zdeněk Jančařík.

Na p s a l i j s t e n á m

Vzpomínka na obsazení Kobylis Pan Hugo Fritsch, salesiánský odchovanec žijící t. č. v Německu, zaslal zajímavý úryvek z knihy Zaváté pomněnky. Autor – Otto Peschka – v něm popisuje, jak došlo v roce 1950 k obsazení salesiánského ústavu v Praze-Kobylisích. V roce 1949 jsem šel studovat na Vyšší uměleckoprůmyslovou školu v Praze, obor ryteckých technik. I tam jsem žil u salesiánů. V pražském domově jsem hned na jaře 1950 zažil otřesnou akci státní bezpečnosti tehdy teprve dva roky mladého totalitního režimu. Akci, která vstoupila do černých stránek našich národních dějin pod převzatým názvem Bartolomějská noc. Bylo to kolem druhé hodiny, když všechno spalo, včetně obyvatel okolo ústavu, ozbrojení esenbáci tiše obklíčili a obsadili budovu domova jak gestapo. Všechny kněze a kleriky násilně odvezli, tehdy ještě neznámo kam. Každý si směl vzít s sebou jen své hygienické potřeby a oblečení. Ve stejný čas, stejným způsobem přepadli a odvlekli řeholníky ze všech klášterů a zařízení v celé republice. Nás kluky probudil nezvyklý hluk vojenských bot po

parketách ložnic. Viděli jsme, jak náš asistent, který spával v rohu naší ložnice, si při svitu baterky svazoval své hygienické potřeby do nějakého kousku látky, a jak proti němu stál esenbák a neustále na něj mířil samopalem. To v nás vzbuzovala hrůzu a děs, ale též odpor k začínajícímu komunistickému režimu za tak neospravedlnitelné zlo. Instinktivně, z pudu sebezáchovy jsme zůstali ležet, předstírali jsme spánek a nenápadně jsme pozorovali, co se kolem nás děje. Nám, kteří jsme v prostředí domova žili, a proto jsme ho znali lépe než kdokoliv jiný, připadalo nehorázné, aby někdo na duchovní, jakožto dobrodince mířil zbraní. Až později vyšlo najevo, že ti esenbáci byli mladí, ateističtí a církve neznalí kluci, kterým jejich velitelé nalhali, že kněží jsou nebezpeční a ozbrojení nepřátelé lidu. Mladí esenbáci těm lžím věřili, měli z duchovních skutečný strach, a proto ty jejich ostražitě namířené samopaly. I nám se potom pokoušeli ledaco nalhat, aby nás „vyvedli z křesťanského tmářství na světlo vědeckého marx-leninismu.“ To když pak místo ranních modliteb v kapli nám nově dosazení správci

nařídili nastoupit na nádvoří, vztyčit na stožár státní vlajku, přitom zpívat komunistickou internacionálu a vyslechnout si jejich politické školení, plné nehorázného štvaní a lží. Buďto podceňovali naše mladé zkušenosti a schopnost též samostatně přemýšlet, nebo byli sami tak omezení. To se pak opakovalo denně, až do rozpuštění chovanců na konci školního roku. Zatímco rodiče i salesiáni v nás pěstovali ušlechtilé ideály, pozitivní myšlenky a dobro, komunisté nás teď vedli k třídní nenávisti, boji, pokrytectví a strachu z nové války, kterou ovšem sami podněcovali. Měli jsme nenávidět podnikatele, zatímco univerzálním vzorem správného člověka se stal dělník, bez ohledu na charakter toho či onoho jedince. To mi nápadně připomínalo tu zaslepenou, kolektivní nenávist vůči Němcům. Věděli jsme, že nenávist, stejně tak jako závist, pýcha a sobectví jsou vlastnosti negativní, odporující křesťanství. Zaváté pomněnky: Osud jedné rodiny pocházející z českého pohraničí, Otto Peschka, vydalo: Kulturní sdružení občanů německé národnosti, 2004

Reprodukce z knihy Zaváté pomněnky


Svat ý o t e c

Papežovo desatero spokojenosti Návod na klidnější život poskytl v prázdninovém rozhovoru pro venezuelský list Viva Svatý otec František. „Desatero“ papeže, který je známý svou skromností, je obyčejné. Potíž je v tom, že žijeme v době diktátorsky konzumní, která na nás klade úplně jiné požadavky, přičemž my se pak stáváme jejich vazaly. Papež nám ve svém „desateru“ ukazuje jinou cestu pro život, než kterou nám vtloukají do hlavy sdělovací prostředky a jimi degenerované společenské prostředí. Není třeba neustále s soutěžit, neohroženě a bezohledně stoupat na kariérním žebříčku, být bohatší než druzí… Proč? Bohatší je přece ten kdo dává… Papež se snaží přivést lidi na cestu klidu a pokoje. V současnosti

1. Žij a nech žít. 2. Dávej druhým sebe. 3. Životem jdi klidně. 4. Zdravě trávit volný čas. 5. Neděle má být svátkem.


je mottem „změna je život“ a „čím rychleji, tím lépe“. Partnery měníme jako auta, zaměstnání jako ponožky. Papež ale radí: „Běž klidně!“ A s tím souvisí i důraz na laskavost, pokoru a klid, vlastnosti, které František prožívá. Vnitřní provázanost jednotlivých Františkových pravidel je silně patrná například mezi 3. a 4. „přikázáním“. Je zřejmé, že papež nedoporučuje hnát se na dovolenou podle katalogu a prožít ji uprostřed hlučícího davu na pláži u moře, ale radí spíš pocítit radost ze setkání mezi sebou, svými dětmi – pravý opak konzumního trávení volného času. V rozhovoru papež navrhuje, aby rodiny během společného

stolování vypnuly televizi. Televize je sice důležitý zdroj informací, při jídle lidem ale znemožňuje, aby spolu komunikovali. Přitom televize je v současnosti klíčovým nástrojem konzumu. V podstatě ji nevypínáme… Mladší generace by možná měla místo 6. Hledejme nové cesty, vypnutí televize odložit jak pro mladé lidi mobilní telefon… vytvořit důstojná Nic z Františkova pracovní místa. desatera není zvlášť obtížné. Je přece snazší 7. Respekt a starost méně pracovat a víc se o přírodu. věnovat blízkým, nehnat se za penězi, ale 8. Stop negativitě. prožít klidnou neděli s rodinou. Vypnout na 9. Respektujme víru chvíli televizi, odpojit se druhých. od telefonu, vypnout internet, nehnat se kam10. Pracuj pro mír. si, ale být v klidu. Snažit se žít podle těchto pravidel, je v současné době revoluce. Karel Možný

Knižní tipy

Tipy z nakladatelství Portál Život Dona Boska Teresio Bosco Ve druhé polovině roku 2014 vstupujeme do roku Dona Boska, v jehož rámci si 2015 připomeneme 200 let od jeho narození. Při té příležitosti vychází malý ilustrovaný životopis tohoto světce, určený především pro mladé čtenáře. Ti se v krátkých kapitolkách seznámí s Jeníkovým mládím, jeho slavnými sny, cestou k duchovnímu povolání, se začátky jeho práce s mládeží, která vyvrcholí založením salesiánů. Knížku ocení všichni mladí zájemci o život a dílo Dona Boska a (nejen) salesiánští pracovníci, kteří díky ní mohou šířit povědomí o svém zakladateli.

Jak ochránit děti před pornografií na internetu Mary Muller Stačí jedno kliknutí a vaše dítě se dostane na internetové stránky, kde může zhlédnout explicitní pornografické scény. Sledování pornografických obsahů zkracuje dětství, probouzí předčasný zájem o sexualitu u dětí, které na ni ještě nejsou připraveny. Děti a dospívající, kterým je pornografie zpřístupněna, ať již prostřednictvím televize či na internetu, získávají velmi deformovanou představu nejen o sexu, ale zejména o navazování a udržování intimních vztahů mezi partnery. Výzkumy prokázaly jednoznačnou souvislost mezi předčasným zahájením pohlavního života dospívajících a konzumací

pornografických obsahů. Průzkumy rovněž zjistily, že dětští konzumenti pornografie se v pozdějším věku častěji stávají pachateli sexuálně násilných činů. U dětí a mladistvých, kteří většinu svých znalostí o sexualitě získávají prostřednictvím pornografie, je zvýšené riziko, že při zahájení pohlavního života nebudou dostatečně a správně informováni o sexuálně přenosných nemocech a antikoncepci.

Sebekoučink pro ženy Cornelia Topf Stále ještě žijeme v době, kdy se od mnoha žen očekává, že kromě pracovní kariéry budou více než jejich partneři zodpovídat za péči o děti a o domácnost. A dosud žijeme v době, kdy se ženy obávají, jak pracovně obstojí ve světě mužů. Kdy o sobě pochybují a očekávají od sebe perfektní výsledky. Každá žena proto potřebuje spojence, přítelkyni, rádkyni v těžkých životních situacích. Moderní doba našla nové slovo, které v sobě všechny tyto role spojuje – koučka. Kdo však bude pro ženu touto koučkou, která ji povede k sebezdokonalení a zároveň jí ukáže cestu k nalezení vnitřního klidu? Nejlepší koučkou pro ženu je ona sama! Aby se čtenářky mohly takovou vnitřní koučkou sobě samým opravdu stát, nabízí nám autorka přehledně strukturovanou knihu plnou každodenních příkladů, tipů a cvičení. Jejich prostřednictvím umožňuje ženám, aby aktivovaly své síly, aniž by přitom ztratily své ženství – a to za užití prostředků, které jsou jim beztak již dávno známé.

Deset tváří úzkosti Sigrid Sator, Hans Morschitzky V současné době onemocní nějakou formou úzkostné poruchy v průběhu svého života každý čtvrtý člověk z populace. U žen je toto onemocnění nejčastějším psychickým problémem, u mužů druhým nejčastějším po problémech s alkoholem. Zkušení autoři řady úspěšných knih popisují deset tváří úzkosti, tedy formy úzkostných poruch: panickou poruchu, agorafobii, specifické fobie, sociální fobii, generalizovanou úzkostnou poruchu, posttraumatickou zátěžovou poruchu, nutkavé poruchy, hypochondrickou poruchu, organickou úzkostnou poruchu a substancemi indukované úzkostné poruchy.

Psychologie dítěte Bärbel Inhelder, Jean Piaget Kniha shrnuje hlavní výsledky pětačtyřicetileté práce ženevské psychologické školy. Jean Piaget v ní spolu se svou žákyní a nástupkyní na ženevské univerzitě podává syntetický obraz vývoje dítěte od narození do adolescence. Je to obraz plastický, bohatě členěný a zároveň teoreticky podložený. Poskytuje ucelený pohled na vývoj lidského jedince a obohacuje novými hledisky jeho úvahy o výchovných cílech a prostředcích. Jedná se o klasické dílo moderní psychologie, s nímž by se měl seznámit každý pedagog, psycholog a student těchto oborů. salesiánský magazín 2014/5 11

V ychováv e j ja ko Don Bosco

Vyzařovat

1. Protože děti se nejvíc naučí tím, když nás pozorují, nikoli poslouchají. Rodiče si to možná neuvědomují, ale děti vidí a registrují: „Chtěla bych pracovat tolik, jako ty, maminko, ale nechci být nervózní jako ty“ (Simona 9 roků). „Tatínku, chtěl bych, abys při jídle neprskal do talíře“ (Marek, 8 let). 2. Příklad má pedagogickou hodnotu – je to podnět k činu –, protože to, co vidíme u druhých, je jakýmsi pobídnutím, abychom to i my napodobili. Odborníci říkají, že když například vidíme nějakou osobu, jak hýbe rukou, chodí, skáče…, tak se v našem mozku instinktivně dají do pohybu procesy, které nás nutí napodobit to, co jsme viděli. 3. Třetí důvod pedagogické síly příkladu spočívá ve zkušenosti, kterou mají dobří učitelé: „Když slyším, zapomínám. Když vidím, pamatuji si. Když dělám, rozumím.“ „Když vidím, pamatuji si.“ Uvnitř každého z nás jsou vtisknuty tisíce gest našich rodičů. Stačí vidět jejich jednání, abychom na ně nezapomněli. Enzo Biagi (italský spisovatel, novinář, televizní moderátor, 1920– 2007) svého času říkal: „U svého otce si vzpomínám na ohromnou velkorysost, otevřenost a ochotu vůči všem. Nikdy neproběhly Vánoce (a u nás bývaly Vánoce velmi skromné), aniž by u našeho stolu neseděl někdo, kdo na tom byl hůř než my. Nikdy nepřišel pozdě na dohodnutou schůzku. A já jsem se 12 salesiánský magazín 2014/5

Foto: huffingtonpost.com

Vychovávat neznamená kázat, ale ukazovat cestu. Vychovávat znamená žít to, co chceme předávat! Vychovávat znamená vyzařovat! Spisovatel Ippolito Nievo (1831–1861) řekl: „Slovo je zvuk, ale příklad je hluk.“ Příklad má mimořádnou pedagogickou váhu nejméně ze čtyř důvodů:

naučil, že je třeba každý den plnit své povinnosti.“ Také papež Pavel VI. vzpomíná: „Svému otci vděčím za příklad odvahy. Své matce vděčím za smysl pro usebrání, vnitřní život a rozjímání.“ Podobné příklady nás vedou k zásadní otázce: „Děti se na nás dívají. Co vidí?“ 4. Osobní příklad je rozhodující, protože dává vážnost slovům. Můžeme pochybovat o tom, co člověk říká, ale věříme tomu, co dělá. Uvedené lze shrnout takto: vychovávat znamená, nikdy neurážet oči jiného! Ruský spisovatel Fjodor Michajlovič Dostojevskij (1821–1881) zanechal mimořádné pedagogické poselství: „Cítím se zodpovědný už ve chvíli, kdy na mě někdo pohlédne.“ • Blahoslavené děti, které mají kolem sebe více příkladů než napomenutí! • Blahoslavené děti, které mají rodiče, kteří dříve než mluví, dávají dobrý příklad! • B lahoslavené děti, které mají rodiče, jejichž zlatá slova nejsou následována zrezivělými činy!

Gándhí a mlsná dívka Jednou přišla za Gándhím jedna starostlivá matka, jejíž dcera se přejídala sladkostmi a prosila ho: „Prosím vás, Mahátmá (velká duše, pozn. redakce), promluvte s mou dcerou a přesvědčte ji, aby přestala s touto neřestí!“ Gándhí na okamžik zmlknul a pak řekl: „Přiveď sem svou dceru za tři týdny, pak s ním promluvím, ne dříve!“ Žena odešla překvapena, ale nic neříkala. Vrátila se i s dcerou po třech týdnech. Gándhí vzal dceru stranou a jednoduchými slovy jí domlouval. Ukázal jí škodlivé následky, které může příliš sladkostí způsobit. Nakonec jí přikázal větší střídmost. Matka mu poděkovala a při odchodu se ho zeptala: „Mahátmá, zajímalo by mě, proč jsi tyto věci neřekl mé dceři už před třemi týdny…“ Gándhí klidně odpověděl: „Protože před třemi týdny jsem měl i já neřest jíst sladkosti!“ Než promluvíme, je třeba dát dobrý příklad! Pino Pellegrino Přeložil Petr Zelinka

Vzpomínka

Muž Božího pokoje a dobroty

„Děkujme Pánu za pravou víru… za dobré kněze, že s námi k nebi jdou,“ zpíval beznadějně zaplněný kostel svatého Mikuláše v Sebranicích, kde se v úterý 26. srpna 2014 tamní farnost a celá salesiánská rodina loučila s P. Jaroslavem Kopeckým. Jako sebranický rodák jsem v našem kostele absolvoval řadu nejrůznější slavností a akcí, ale rozloučení s Jarouškem, jak jsme všichni – od nejmladších po nejstarší – Jaroslava Kopeckého oslovovali, bylo výjimečné. Nepamatuji si, že by u nás v kostele bylo tolik kněží, že se málem nevešli do presbytáře (prý jich bylo na 80). A lid Boží se samozřejmě do místního kostelíka neměl

šanci dostat, přišla údajně tisícovka smutečních hostí. Co bylo oslovující na posledním rozloučení s Jarouškem, nebyly statistické údaje, ale zvláštní atmosféra, atmosféra díků za příklad života. Jarouškovi děkovali všichni: Někteří nahlas, všichni potichu, zvláštní bylo, že slova byla nedostatečná, protože Jaroušek to, za co mu bylo děkováno, žil, předával a vyzařoval. Přítomným (i divákům televize Noe, která rozloučení s Jarouškem přenášela v přímém přenosu) promluvil z duše biskup a Jarouškův spolubratr, salesián Karel Herbst. „Máme za co děkovat, protože nás Jaroslav Kopecký učil, jak máme děkovat,“ řekl v kázání

Kája Herbst. Snad ani není potřeba připomínat, že na závěr svého kněžského života byl moc rád, že je v rodných Sebranicích. Na místní faře prožil posledních 23 let svého života. Nepřímo to potvrdila ve své děkovné řeči na konci obřadu i starostka Sebranic paní Lenka Karalová: „Měla bych poděkovat za Sebranice, za milované Sebranice, Pohoru, Třemošnou, Kaliště, Vysoký Les. Za nezaujatý, láskyplný, lidský přístup k nám všem, děkuji za tvá krásná slova, za tvé promluvy při našich akcích…“ „Jarouškovi celý život záleželo na tom, aby byl pokoj, pokoj v lidských duších“, kázal Kája Herbst. „Někdy jsem měl pocit, že když přišel Zmrtvýchvstalý mezi apoštoly a řekl ,Pokoj vám, přijměte


Vzpomínka

Kněží zcela zaplnili presbytář sebranického kostela

Ducha Svatého‘, že tam někde otec Jaroslav byl přítomen a pokoj se ho dotkl, protože byl mužem Božího pokoje. Když jsem ho někdy navštívil, byly to sváteční chvíle, protože Jaroslav uměl dávat najevo svou přízeň, své bratrství, všechno co mu bylo tak blízké a vlastní. Vraťme se do období před Jaroslavovým návratem do Sebranic. Často slýcháme o životě dělnických kněží, například ve Francii. Ale co si pod tím představit? Znal jsem jednoho, byl to otec Jaroslav. Když byl mladý a rozhodl se, že bude salesiánem, vstoupil do komunity, ale vše pro něj rychle skončilo… přišla nová doba… a její představitelé se snažili vzít lidem to nejdražší a nejvzácnější. Jaroslav tak měl svoji komunitu ve skladu firmy Metrostav, mezi bratry salesiány, se kterými tam vytvářel komunitu za neobvyklých podmínek, kdy pracoval a živil se prací vlastních rukou a pak šel z práce domů a působil jako kněz.“ „Často jsem mu říkával, že bych potřeboval svátost smíření,“ vzpomíná biskup Kája, „,Ale kde tě najdu?,‘ ptal jsem se. ,Nehledej mě,‘


říkával Jaroušek, ,až půjdu z práce domů, tak se u vás zastavím a pak zase půjdu dál.‘ Takhle Jaroslav putoval světem a kde mohl, tam sloužil. Někdy si také sedl do místnosti za oltářem v kostele Svatého Kříže v Praze Na Příkopě a tam zpovídal, tajně. Jako ten, kdo nemá státní souhlas k výkonu duchovenské činnosti. A přesto tak rád lidem sloužil a takhle řešil svou životní situaci. Jednou mě zastavila paní, která

právě šla od svátosti smíření a ptala se, kdo to zpovídá za oltářem. ,Pater Jaroslav,‘ odpověděl jsem, a ona říká: ,Tolik povzbuzení a tolik vlídnosti jsem ve svátosti smíření ještě nikdy nezažila.‘ To byla Jarouškova vizitka. Říkal jsem si také, copak se může o nějakém knězi mluvit jako o ,Jarouškovi‘? Ale bylo to spontánní, protože lidé ho tak vnímali, protože věděli, že je to dobrý člověk. Jaroslav byl vizitkou Boží dobroty a lásky, kterou uměl rozdávat. Někdy to člověk bere jako samozřejmost. Dnes bych rád řekl: Jaroslave, my víme, že to není samozřejmost, že to byl projev tvé dobré vůle, lásky, kterou ses učil od našeho Pána a svatého Jana Boska! A právě ona dobrota srdce jej tolik spojovala s Janem Boskem. Jaroslav se snažil předávat lásku našeho Pána a měl tak široké srdce, i když se zdálo, že je stařičký a křehký. Ale on nebyl tak křehký jak to navenek vypadalo, naopak byl silný a uměl rozpoznat, co je důležité a méně důležité a co je zásadní,“ uzavřel své kázání Kája Herbst. Po mši svaté děkovali zástupci farnosti, představitelé místní samosprávy, královéhradecký pomocný

Vzpomínka

Z duše všech promluvil biskup Kája Herbst

biskup Josef Kajnek a další. A když pak na závěr obřadu, ve chvíli kdy rakev s ostatky Jaroslava Kopeckého naposledy opouštěla kostel svatého Mikuláše a všichni zpívali Madono, dobrá Madono, je krásné tvým dítkem být, věděli, že děkují Bohu a nebeské matce za Jarouškův příklad dobroty, lásky a svatosti. Jiří Kučera

Za Jarouškem Laskavost, intenzivní pocit štěstí, radosti ze života, prožívání každého okamžiku jako daru – to vše byly dojmy, které jsem si vždycky odnášel

ze setkání s Jarouškem Kopeckým. To první setkání v roce 1986 bylo pro mne, čerstvého konvertitu a neznalce církevních věcí a farářů, jako zjevení. Bylo to v jeho garsonce v Jaromírově 2 pod Nuselským mostem v Praze, kam měl poslal Láďa Vik, s nímž jsem spolupracoval na překladech a dabingu filmových kazet u pana Oberreitera. Chtěl jsem tehdy do semináře, hlásil jsem se za Pražskou arcidiecézi, ale kněze jsem neznal a spíš jsem se jich bál, připadali mi v těch velkých presbytářích barokních kostelů takoví nedostupní, do sebe zahledění. Jaroušek byl tak trochu dědeček z pohádky, svým jemným pohledem, třesoucí

se rukou mě přivítal a hned, že se pomodlíme breviář, že to je dobrý vstup do našeho setkání. Pamatuju se na jeho poznámku: „I kdybych tento týden nic nečetl, když se modlím breviář, podívej, co toho za týden přečtu!“ a zalistoval v objemné knize. To mě jako vášnivého čtenáře inspirovalo – ono se dá číst a zároveň se tak modlit! Jaroušek mluvil o tom, co nás čeká, až „to praskne“, že pro nás salesiány a vychovatele (hned mě zahrnul do svého kmene) bude všude spousta práce, protože bolševici toho tolik polámali… Mluvil o Zvěřinovi, jak ho přemlouval, aby se stal salesiánem, ale Zvěřina že nechtěl, protože měl kořeny jinde, probrali jsme poslední knihy, které jsme přečetli, a výstavy, které jsme navštívili, učil jsem se od něho vidět literaturu a kulturu z pohledu věřícího člověka, který nehledá jen estetický rozměr díla, ale nahlíží také na ten spirituální: pomáhá takové dílo k poznání Boha a jeho světa? Jirka Kučera mi v litoměřickém semináři řekl, že se dá k Jarouškovi chodit ke zpovědi, že zpovídá v Dómské ulici u sester cyrilek. Zpovídání u stařičkého kapucína a „špíry“ (spirituála) P. Mayera bylo sice milé, ale toužil jsem po změně. S Jarouškem to mělo vždycky ten náš kulturní „diapazon“, ale brzy se začal také ptát: „Tak Zdeno, kdy už?“ Nevěděl jsem, co na to říct, hledal jsem sice řeholi, ale salesiáni mi přišli takoví povrchní, všichni uměli hrát fotbal, dovedli to s klukama, byli hluční a veselí, a já jsem byl spíš zasněný čtenář (hltal jsem tehdy spisy sv. Terezie z Ávily, i když jsem té mystice vůbec nerozuměl). Jeho příklad byl pro mě ale rozhodující – od těch vnějších překážek jsem na základě setkávání s ním nakonec abstrahoval. Je-li totiž v kongregaci takový Jaroušek, proč to nezkusit? V takové kongregaci se přece dá vyrůst v krásného kněze a člověka, i když zrovna nebudu běhat po hřišti! salesiánský magazín 2014/5 15

Vzpomínka Po semináři si mě už pak Bůh vedl svou cestou a s Jarouškem jsem se moc nevídal. Občas v centru Prahy u Kříže, kde mě jednou jako bohoslovce nechal kázat, jindy při salesiánských akcích a pak také při mé primici, kdy jsem ho vedl na veselské nádraží a on mi s tím svým neodolatelným pohledem podal ruku a pravil: „Vyzařuj život!“ Díky svým německým přátelům z Frankfurtu nad Mohanem jsem se k Jarouškovi dostal do Sebranic ještě asi dva měsíce před jeho smrtí. Franz Zecha pochází z německé enklávy, která se za Přemysla Otakara II. přesídlila z Němec do východočeského kraje na Hřebečsku (Schönhengstgau). Slíbil jsem mu, že ho s manželkou vezmu do jeho rodné vsi Reichenau (Rychnov) u Moravské Třebové (Mährisch Trübau), odkud byl Franz se svou rodinou po válce vyhnán a usadil se poblíž Frankfurtu. Zastavili jsme se v Sebranicích, abychom slavnému rodákovi popřáli k devadesátinám. Jaroušek byl připraven, jako by tušil, že se spolu loučíme. Seděli jsme ještě i s P. Josefem Preislerem asi půl hodiny, probrali jsme sice pár knih, ale více jsme mlčeli, Jaroušek se usmíval. Pak jsme se na památku vyfotili a Jaroušek pravil: „Vyzařuj život.“ Němečtí manželé z něho byli uneseni, třebaže nerozuměli ani slovo. Ty oči! Když jsme odjížděli, Jaroušek po celou dobu stál u fary a díval se za námi. Dívá se dál. Zdeněk Jančařík

Ostatky Jaroslava Kopeckého naposledy opouštějí sebranický kostel

U kněžského hrobu na sebranickém hřbitově

Výzva Prosíme všechny, které P. Jaroslav Kopecký oslovil svým životním příkladem, aby do redakce Salesiánského magazínu (Kobyliské nám. 1, 182 00 Praha 8, email: [email protected]) zaslali svoje vzpomínky, vyprávění, zážitky, ponaučení, atd., kterých se jim od Jarouška dostalo. K věčnému odpočinku spustili rakev duchovní pocházející ze sebranické farnosti


Vzpomínka

Testament V životě každého člověka existují dva základní momenty – narození a smrt. Pozemský život, který začíná a život, který se dokonává v čase a přechází do věčnosti. Ani ve snu mě nenapadlo, že překročím devadesátku, že se dožiji třetího tisíciletí. Na Pánu Bohu jsem nikdy nevymáhal dlouhý věk. Co dá, to dá, co nedá, to nedá. Věřím, že každého z nás Pán vede často i přes nepříjemné skutečnosti, které přestávají být po čase drásavými. Můj život byl často i ve velkých nebezpečích, především za války a během totality. Ale Pán dal vždy více ochrany, více pomoci, více sil, než bylo těžkostí. Častokrát jsem si to ani neuvědomoval. Pánu Bohu jsem nebyl nikdy dost vděčný za to, že mě povolal k životu, že jsem se narodil v příkladné věřící křesťanské rodině rodičům, kteří mě měli za všech situací rádi. Zdaleka jsem jim neoplácel jejich oběti a lásku přiměřenou vděčností. Otec zemřel v 57 letech, maminka jej přežila o rovných 40 let, dožila se 92 roků. Rodiče mi ukázali, jak má vypadat hodný a poctivý člověk, jak může vypadat naplněný a požehnaný život. Mít dobré rodiče je vzácný Boží dar. Do své rodiny přijali 8 dětí. Narodil jsem se jako prvý 21. 4. 1924. Za své sourozence rovněž Pánu vděčně děkuji, všichni jsme se rádi podporovali, setkávali, navštěvovali, doprovázeli. Šest se nás rozhodlo pro zasvěcený život. Josef a Ludmila rovněž nabídli své životy rodině Dona Boska, Regina voršilkám, Jiřina a Ivana cyrilkám. Děkuji za dětství v chudobě, pomáhalo mi to celý život. Děkuji Donu Boskovi, že mě přijal do své rodiny, že jsem se 16. srpna 1943 stal jeho synem. Jsem již přes sedmdesát roků salesiánem. Kdybych se měl znovu rozhodovat, opět bych mu otevřel náruč. Děkuji svému spolubratru salesiánovi kardinálu Štěpánu Trochtovi, že mi s ohrožením vlastního života udělil tajně 7. ledna 1961 svátost kněžství. Stalo se to nedlouho po jeho podmínečném propuštění z vězení, kdy měl vážné potíže se srdcem a za vyzrazení svěcení riskoval svou svobodu. Knězem jsem se stal více než s desetiletým zpožděním, měl jsem 37 roků. Stalo se to proto, že buď jsem nebyl na svobodě já, nebo nebyl na svobodě ochotný světitel. Jako salesián-kněz jsem se cítil celý život šťastný. Během života mě provázeli početní spolubratři, prožil jsem s nimi většinu života, mnoho silných i pohodových chvil, šel s nimi společnou cestou, předcházeli příkladem, svědectvím života, odvahou. Kdykoli jsem byl v těžkostech a potřeboval pomoc, Pán mi poslal vždy někoho, kdo v době nouze, kdy jsem nestačil, podal pomocnou ruku, aby mě podržel. Tak tomu je stále až do dnešního dne. Kdybych se mohl znovu rozhodovat, opět bych otevřel náruč Donu Boskovi. V lednu 2011 jsem mohl Pánu vděčně poděkovat za padesát roků kněžství s celou svou komunitou i s celou farností. Když jsem se rozhodl zasvětit se Pánu v rodině Dona Boska, ztratily pro mne důležitost mnohé věci. Čím více jsem opouštěl, dobrovolně nebo nedobrovolně, tím svobodnějším jsem se cítil. Dnes už snad nelpím na ničem. Jsem přesvědčen, že to, co je nám připraveno v budoucnu, bude lepší než to, co je už za námi. Nyní už blahoslavený papež Jan XXIII. říkal: „S důvěrou pohlížím vstříc budoucnosti. Chci, aby – ať už bude dlouhá či krátká – byla svatá a posvěcovala druhé.“ Během života jsem se učil naslouchat, chápat, čekat, odpouštět, mít všechny rád, nepropást nic závažného, neprožít čas marně. Mrzí mě četné slabosti těla i ducha, protože jsem mohl udělat pro Pána a pro bližní více. Omlouvám se a prosím o odpuštění všechny, které jsem nedokázal podepřít nebo které jsem zranil neuváženým slovem. Stále neodbytněji cítím, že světlo lampy slábne, že se blížím ke konci své pozemské cesty. Nestěžuji si. Dosud vidím, slyším, mluvím, chodím… Denně posiluji svou víru, že tato cesta nekončí pádem do propasti nicoty, ale pádem do otevřené náruče Boží. Věřím, že z mého umírání se stane návrat dítěte domů k Otci a setkám se se všemi přáteli, kteří mě měli v životě rádi. Věřím ve zmrtvýchvstání. Celý život jsem se modlil: „Očekávám vzkříšení mrtvých a život věčný“. Věřím, že až zemřu, Bůh mě přijme tam, kde už nejsou žádné potíže, žádné temnoty a zármutek, „ale budeme se společně radovat doma u nebeského Otce“, jak končí naše každodenní zásvětná modlitba k Panně Marii. Drazí, těmito řádky se s vámi loučím. Děkuji Vám za Vaši modlitbu, za Vaši lásku, za Vaše přátelství, za vaši mnohotvarou pomoc. Navzájem si odpouštějme. František Saleský říká: „Buďme rychlí k odpouštění. Buďme rychlí k zapomínání. Na kapku medu nachytáš více much, než na sud octa.“ Děkuji Vám, když se zastavíte a pomodlíte u mého hrobu. Láska nestárne. Denně prosím Pána, aby v této farnosti probudil nová salesiánská povolání. Ať vás posiluje Boží láska a ať vás těší Boží naděje. P. Jaroslav Kopecký, SDB – 22. května 2014


Ukázka z knihy

Nové příběhy Bruna Ferrera Nová kniha laskavých a moudrých příběhů „pro duši“ salesiána Bruna Ferrera nabízí ve vybroušených a jako rosa průzračných miniaturách bohatství duchovní moudrosti, které mohou sloužit jak k osobní meditaci a rozjímání, tak při katechezi či domácím čtení v rodinném kruhu.

Co je to život? Jednoho teplého letního dne kolem poledne zahalilo les hluboké ticho. Ptáci schovali hlavu pod křídlo. Všechno odpočívalo. Jen pěnkava zvedla hlavu a zeptala se: „Co je to život?“ Všichni byli tou těžkou otázkou překvapeni.


Jedna růže, která právě vykvetla a rovnala si jeden po druhém okvětní plátky, řekla: „Život znamená kvést.“ Motýl, který se od rána nezastavil a šťastně poletoval z květu na květ, řekl: „Život je radost a slunce.“ Mravenec, který vlekl slámku desetkrát delší, než byl on sám, řekl: „Život je práce a únava.“ Včela, pilně snášející nektar z květů, zabzučela: „Život je směs práce a potěšení.“ Debata začínala být vážnější, takže i myš vystrčila hlavu z díry a řekla: „Život je boj v temnotě.“ Straka, která žije jen proto, aby vyváděla ostatním špatné kousky, řekla: „Co je to za debatu! Měli bychom se zeptat na názor někoho inteligentního!“

Rozpoutala se živá diskuze. Nakonec se zeptali jemného deštíku, který odvětil: „Život jsou samé slzy. Nic než slzy.“ Nedaleko šumělo moře. Mohutné vlny se zvedaly a ze všech sil se vrhaly proti skalám a útesům, pak zase couvaly, skoro jako by nabíraly sílu, a zase se vracely do útoku na žulová skaliska. Vlny také vyjádřily své mínění: „Život je vždy marný zápas o svobodu!“ Na hlubokém modrém nebi načrtával orel královský své kruhy a hrdě zvolal: „Život je dobývání výšin!“ Ohebná vrba namítla: „Život znamená umět se ohnout v bouři.“ Pak se snesla noc. Svůj názor vyjádřila i sova: „Život znamená využít příležitost, když všichni ostatní spí.“

Ukázka z knihy Chvíli bylo hluboké ticho. Mladík, který se vracel v noci domů, vyhrkl: „Život je ustavičné hledání štěstí a řetěz zklamání.“ Konečně začalo svítat. Svítání se rozvinulo ve vší své slávě a řeklo: „Tak jako já, svítání, jsem začátkem nadcházejícího dne, tak je život začátkem věčnosti.“ „Vím, že nemohu tomu, kdo mne po všechny dny miluje, darovat nic než tento malý dnešní den. Jak bych mu však mohl říci ano za všechny své dny, kdybych mu nedaroval i tento dnešní malý den…? Bůh má tisíc let na to, aby stvořil jediný den; já mám jediný den na to, abych udělal něco věčného: Dnešek!“ (Bratr Christian de Chergé, mučedník)

Žebrák Když zemřel chalífa, trůn byl na chvilku volný. Bezostyšně si na něj sedl chudý žebrák. Velký vezír nařídil strážím, aby svatokrádežného pobudu zatkli, ale ten jim odpověděl: „Já jsem víc než chalífa.“ „Jak si může dovolit něco takového tvrdit!“ zvolal překvapeně velký vezír. „Nad chalífem stojí pouze Prorok.“ „Já jsem totiž víc než Prorok,“ pokračoval žebrák klidně. „Cože? Co si to dovoluješ, bídáku! Nad Prorokem stojí už jen Bůh!“ „Já jsem výš než Bůh.“ „Nevěřící pse!“ zařval velký vezír, div že ho neranila mrtvice. „Stráže! Rozpárejte toho mizeru. Nad Bohem už není nic!“ „No právě. Vždyť nejsem nic.“ Vypráví se o jednom obchodníkovi, který měl krám na rušné ulici. Do jeho obchodu chodilo mnoho lidí a kupovalo jeho zboží. Muž stál u pokladny a třídil do jednotlivých přihrádek mince i bankovky. Jeden přítel, který se u něho v krámě

stavil, si všiml, že má zvláštní přihrádku na falešné nebo neplatné peníze. Přesto je ale od zákazníka vzal, poděkoval a nic nenamítal. „Co tím sleduješ?“ divil se přítel. „Bereš si falešné mince a ani nemrkneš!“ Obchodník se smutně usmál. „Víš, když se mi to stane, pomyslím si: Já jsem také taková bezcenná mince, a přesto mě Bůh přijímá bez řečí.“ Ježíš říká: „Poslední budou prvními…“

Boží portrét Jednoho dne se Michelangelo rozhodl, že namaluje portrét Boha. Věděl, že to bude nejsložitější dílo, co kdy maloval. Bůh je obrovský: jak ho dostane do obrazu? Rozhodl se udělat si pár skic, aniž by moc přemýšlel o tom, co kreslí. Začal list po listu črtat něco o Bohu. Pracoval freneticky a pokaždé objevil něco dalšího, dostal nový nápad. Počmáral miliony papírů, takže jeho ateliér praskal ve švech. Jednoho dne se snažil trochu uklidit a zapomněl zavřít okno. Laškovný větřík odnesl pár milionů papírů oknem ven. „To je katastrofa! Moje výkresy!“

Náčrtky létaly všude možně a mnoho jich spadlo i na Zemi. Lidé je našli, prohlíželi si je a studovali a byli šťastní, že konečně vědí, jak vypadá Bůh. Pak začali náčrtky různě vykládat. „Bůh je jako slunce,“ říkal jeden. „Ne, Bůh je silný jako býk,“ tvrdil druhý. Každý byl přesvědčen, že našel ten jediný a skutečný obraz Boha, a tak se začali hádat. Bůh z toho byl velmi smutný a rozhodl se, že to tak nenechá. „Půjdu mezi ně osobně. Tak mě uvidí, budou si na mě moci sáhnout a uslyší mě.“ Jak Bůh rozhodl, tak učinil. Narodil se jako dítě uprostřed lidí a jmenoval se Ježíš. Proto je dnes pro všechny snadné poznat Boha. Stačí znát Ježíše. Bruno Ferrero: Rosa pro duši. Portál, Praha 2014, překlad Veronika Matiášková. Bruno Ferrero je bývalý ředitel turínského nakladatelství Elledici, v současné době šéfredaktor salesiánského věstníku Bollettino Salesiano. Sestavil mnoho souborů příběhů určených k zamyšlení a obsahujících moudré poučení.


Misie

Cítila jsem a na vlastní oči viděla, ž Již desátým rokem vysílá Salesiánská asociace Dona Boska – SADBA mladé dobrovolníky na několik měsíců až na rok do Bulharska, aby tam pomáhali dětem a mladým lidem v nejchudších čtvrtích. Před několika týdny se ze své šestitýdenní služby vrátila dobrovolnice Jana Horáčková. Jaká byla její zkušenost? Janko, strávila jsi nějaký čas ve Staré Zagoře, také na dívčím táboře na Staré Planině a Miromire. Co bylo tvojí pracovní náplní? První dva týdny jsem chodila většinou dopoledne i odpoledne za dětmi do machaly (machala je romská čtvrt, salesiáni zde mají pronajaté tři místnosti). Dopoledne začínal program prezentací o některém z darů Ducha svatého, filmem o zvířatech apod. Po prezentaci jsme si zahráli stolní hry, vybarvovali omalovánky, šli si něco zahrát ven na hřiště. Na začátku odpoledního programu probíhalo doučování dětí. Poté jsme si šli hrát ven basketbal, badminton, s obručemi, skákali přes švihadlo, děti za odměnu jezdily na kole. Pokud jsem byla ve Staré Zagoře, také jsem někdy pomáhala u salesiánů – myla okna, rovnala dřevo, stírala podlahy, myla nádobí, uklízela, žehlila… Další

S děvčaty z romské machaly

dva týdny jsem strávila na táborech – pro Bulharky a Romky. Jaká pro tebe byla zkušenost s děvčaty na táboře? Romská děvčata nejsou z domova zvyklá na denní řád. Vstávají většinou, když se vzbudí, nejedí pravidelně, nechodí pravidelně do školy… Myslím si, že jim tábor ukázal, jak je denní řád v životě důležitý. Měla možnost učit se plavat, trochu se seznámit s historií Bulharska, bydlela na faře, která pro ně byla jakýmsi hotelem – doma nemívají koupelny. Bez salesiánské pomoci by se k tomuto všemu jen těžko dostala. Téma tábora bylo Noe

20 let působení v Bulharsku Oslavy kulatého výročí příchodu salesiánů do Bulharska vyvrcholí 25.– 26. října 2014. Na oslavu jsou pozváni také příznivci a podporovatelé bulharské misie z České republiky. Sobotního programu v Kazanlaku a nedělní slavnostní bohoslužby ve Staré Zagoře se zúčastní i otec biskup Karel Herbst. Součástí programu bude i návštěva místa, kde vyrůstá nové salesiánské centrum ve Staré Zagoře, jehož součástí je kostel a škola. Toto dílo bude sloužit dětem a mladým lidem z romské osady. Můžeme jej podpořit i my, a to modlitbou nebo finančně na číslo účtu 2100240326/2010. Více informací získáte na stránkách www.postavskoluakostel.cz. 20 salesiánský magazín 2014/5

a potopa, proto nechyběly etapové hry, mše svaté, modlitby, slůvka a také témátka o rodině. Na táboře byla jedna romská dívka těhotná. Dívaly jsme se na video o vzniku života a ona z něho byla překvapená. Nevěděla, jak vzniká dítě a roste v těle matky. A to předtím už byla na jednom potratu! Kulturní rozdíl musel být opravdu dost velký… Hned poznali, že jsem cizinka, protože jsem světlejší. Romové v machale mi říkali, že jsem krásná – vysoká a bílá – to se jim líbí a snaží se této své představě krásy přiblížit barvením vlasů na blond. Výhodou byly mé dlouhé vlasy. Romky rády češou a zaplétají pěkné copy. Dobrou zábavou bylo učit děti česky. Aspoň si trochu vyzkoušely, o co jsem se pokoušela já. Zpočátku mě nejvíce vyčerpávalo snažit se porozumět bulharštině. Čím jsou Bulhaři jiní? Dost kouří, pijí kávu v zahrádkách u kaváren, jsou hodně otevření a pohostinní. Ochotně poradí a konverzují i přesto, že neumíte dobře bulharsky. Cesty jsou tady rozbité,

Misie

že salesiáni žijí pro Boha a mladé někdy i s hodně hlubokými a nebezpečnými výmoly. Na silnici potkáte kromě aut i koně. V zapřaženém vozíku sedí Romové z machaly a převáží seno. Motorkáři a cyklisti zde jezdí většinou bez helmy. Jaké dojmy na tebe zanechala návštěva machaly ve Staré Zagoře? V machale jsou některé domy velmi chudé, mezi nimi leží na vyježděných a ušlapaných cestách odpadky. Často zde žije několik lidí v jediné místnosti. V jedné rodině měla například holčička ve vlasech hnidy. Ženy i jejich malé děti praly oblečení ručně v lavorech. V další rodině loupaly na dvorku brambory k obědu a povídala si s námi 14letá dívka, která brzy porodí dítě. Najdou Romové pomocnou ruku u místní samosprávy? Před odjezdem na romský dívčí tábor proběhla v televizi zpráva, že v machale ve Staré Zagoře nechal starosta zbourat nezákonně postavené domy. Na místě, kde před pár dny stály domy, byla rovná zem se zbytky věcí, které si Romové neodnesli. Když jsem se tam byla po příjezdu podívat, nějaký člověk se snažil vykopat železo, občas tam ještě někdo něco hledal. Lidé říkali, že starosta chce bourat další domy v machale, některým domům teď odpojil vodu. Lidem, kterým nechal domy zbourat, slíbil náhradní místo k bydlení, jenže žádné nedostali, a tak se různě potloukají po machale. V této nesnadné situaci je povzbuzující vidět salesiány, kteří pomáhají nuzným jak modlitbou, tak prací a odbornou pomocí – právníky. Co tě motivovalo do služby? Každý den začínal ranními chválami, mší svatou a končil večerními chválami se slůvkem (bulharsky dumičkou). Toto jsem vnímala jako

Společné foto s dětmi z romského tábora

hlavní zdroj energie pro všechny činnosti. Také mše svatá s romskými dětmi byla milým překvapením. Znaly modlitby, nadšeně zpívaly a bubnovaly, některé slovně reagovaly na kázání. Co znamenala služba v Bulharsku pro tvůj osobní život? Každý člověk má v sobě alespoň zrnko dobra a věřím, že práce, kterou dělají salesiáni v Bulharsku pro děti, jejich přístup a příklad alespoň některému z nich utkví v paměti

a povede je životem. Cítím a viděla jsem, že salesiáni žijí pro Boha. Nepracují pro vlastní prospěch, ale pracují pro druhé. Smysl, který jsem u nich nalezla, jsem postrádala ve své bývalé práci. Dobrovolnická služba mě utvrdila v tom, abych se nenechala ovlivňovat většinovým názorem, lidmi, kteří mají moc, ale dokázala jít svou cestou, tou která není vždy lehká, jsou na ní překážky, ale na druhé straně z ní mám dobrý pocit a čisté svědomí. Jaroslav Fogl

Misijní úmysly Říjen: za pastoraci mezi latinskoamerickými přistěhovalci v USA Aby přistěhovalci nalezli Boží lásku prostřednictvím nabídky služeb, které se jim dostává od salesiánů laiků, kteří jim pomáhají a prokazují solidaritu s hladovými a bezdomovci. Listopad: za salesiány v regionu jižní Asie Ať je salesiánům v regionu jižní Asie svěřena evangelizace ve výchovných a sociálních dílech i na základě politického zmocnění. salesiánský magazín 2014/5 21

Kr á t k é z p r á v y

Štafeta k uctění Božího Těla Svátek Božího Těla se slaví po celém světě vždy devět týdnů po Velikonocích. Jeho tradice je spojena se zázrakem, který se udál ve 13. století v italské Bolseně během puto pražského kněze Petra do Říma. K uctění tohoto zázraku byl v nedalekém Orvietu roku 1264 papežskou bulou ustanoven jeden z největších římskokatolických svátků. Na památku této události se letos v červnu vydala po stejné trase i štafeta dvanácti amatérských běžců, mezi kterými byl i salesián Pavel Čáp a ztvárnil herecky kněze Petra. Myšlenka připomenout formou běžecké štafety mladých Čechů a Italů cestu kněze Petra z Prahy do Říma, vznikla na italské straně v roce 2000, kdy byla Praha „Evropským městem kultury“. Corpus Domini – svátek Božího těla je jeden z nejvýznamnějších svátků katolické církve, který vznikl

Pavel Čáp uprostřed v klerice

na základě eucharistického zázraku v Bolseně, severně od Říma. V blízké orvietské katedrále se uchovávají zázračné relikvie. Podle legendy se kněz Petr z Prahy roku 1263, po vykonané pouti k hrobu sv. Petra v Římě, na zpáteční cestě zastavil v Bolseně. Už v Praze vyslovil nejednou pochybnosti, kterými velmi trpěl, o skutečné přítomnosti Krista ve svátosti oltářní – eucharistii. Petr doufal, že setkání s papežem Urbanem IV. mu pomůže pochybnosti

rozehnat. Když pak sloužil mši v bolsenském kostele sv. Kristiny, odehrál se onen zázrak. Pozdvihl hostii a ta se celá, kromě míst, kde ji kněz držel prsty, proměnila v tělo-maso a začala hojně krvácet. Štafeta byla zahájena 13. 6. u katedrály svatého Víta v Praze, vlastní běh odstartoval 15. 6. ze Staroměstského náměstí. Běžci dorazili do cíle 22. 6., cestou absolvovali asi 800 km během a zbytek jeli na kole. jtk

Teplický Lidl pomohl středisku U příležitosti otevření zmodernizované prodejny Lidl přispěl každý zákazník, který v tento den nakoupil v prodejně Lidl nad 200 Kč, částkou 20 korun na teplické Salesiánské středisko Štěpána Trochty – dům dětí a mládeže. Společnost Lidl tak mohla darovat salesiánskému středisku 50 000 korun, které budou využity na pořízení hudebních a audiovizuálních pomůcek pro děti, které středisko navštěvují. „Salesiánské středisko děkuje společnosti Lidl za darované finanční prostředky. Naší vizí je, aby z dětí a mládeže, které navštěvují salesiánské středisko, vyrostli poctiví 22 salesiánský magazín 2014/5

Mladí a zaměstnanci střediska Luna

občané a dobří lidé. Bez velkorysosti našich dárců a podporovatelů by

to nebylo možné,“ uvedla ředitelka střediska Vendulka Drobná. js

Kr á t k é z p r á v y

Setkání salesiánské rodiny Salesiánská rodina je pestrá a početná. V Praze se občas sejdou v hojném počtu její členové na některých společných akcích. V sobotu 13. září 2014 to bylo na takzvaném „salesiánském rožnění“ na farní zahradě v Kobylisích. To, co nás ten den spojovalo, nebyla pouze láska k Pánu Ježíši, k Donu Boskovi, k mládeži a rodinný duch, ale také prasečí kýta – v počtu tři kusy – výborně urožněná mistrem rožničem (salesiánem spolupracovníkem Petrem Nečasem a jeho ženou Ivetou). Baště předcházela mše svatá vedená novoknězem salesiánem Laďou Banďouchem a následovalo veselé představení jednotlivých společenství. A svatý Petr k nám byl velkory-

ASC Sever

sý – všude pršelo, jen v Kobylisích bylo hezky a nálada byla výborná,

dokonce přišel i Pat a Mat. Bohu díky. Martin Hobza

Budějovičtí stěhovali středisko Salesiánské středisko mládeže v Českých Budějovicích se o letošních prázdninách přestěhovalo do nových prostor v tamním Komunitním centru Máj.

Máj. Sociální a poradenské služby nabídne velká řada organizací pracujících v sociální oblasti (Poradna Eva Diecézní charity České Budějovice, Tyflokabinet, Rozkoš bez rizika, Koníček a další). Svůj prostor

dostanou i senioři, kteří budou mít k dispozici nové klubovny a místa k setkávání. Do přízemí Komunitního centra Máj se přesune místní služebna Městské policie České Budějovice.

Veřejnosti se salesiáni spolu se všemi organizace, které budou v komunitním centru fungovat, prezentovali během Dne otevřených dveří v sobotu 27. září. Prezentace KC Máj byla koncipována jako kulturní, zábavná a celospolečenská akce. Pro návštěvníky, od dětí až po seniory, byl připraven bohatý program na pódiu i mimo něj. V nových prostorách mají salesiáni pronajatých 1000 m2. Volnočasové aktivity nabídne v nových prostorách centra kromě salesiánů také Mateřské centrum salesiánský magazín 2014/5 23

Inzerce


Křížovk a o ceny

POMŮCKA: TÝRAT SPZ LOUN AJEV, KLAR, (zastarale) OJEK

Moudrost

PALMA

MĚ

1. DÍL TAJENKY

SOKYNĚ

2. DÍL TAJENKY

MLÁDĚ SKOTU

PIANO HAVAJEC

KOLEM

3. DÍL TAJENKY

UČITELÉ SIBIŘSKÝ VELETOK KOŘENOVÁ HLÍNA RUSKÁ ŘEKA HUBOVAT (zastarale)

OKLOVAT

EDUARD (domácky) PROLÉVAT SLZY

UZENINA

ZNAČKA THALIA MĚSTO V BOLÍVII

UMÝVADLO

OTEC (knižně)

NEDOPLATEK ČLEN CÍRKVE

GIBBON

FINTA AMERICKÝ PTÁK

OJEZDIT

VZRUCH PLÁŽ

UPITÍ

NÁPOVĚĎ

4. DÍL TAJENKY

JEDOVATÁ ROSTLINA RYTMUS

ÚSKOČNÁ

ČESKÝ MALÍŘ TRUTNOV SKÝ PODNIK

ŘÍMSKÁ ČTYŘKA

TU POSVÁTNÝ PTÁK

STEVARDKA CHUŤOVÉ PŘÍSADY KOČÁR (slovensky)

ŠACHTA

SPZ OLOMOUCE DIVAN BÍDNĚ

RUSKÉ SÍDLO

ZNAČKA SVOREK SPOJOVÁNÍ NITÍ CIRKUSOVÝ STAN

AGRESE PLIVNÍK

ZUŘIVOST NOČNÍ PTÁK DRUH DUBU

ZTÝRAT

DRUH HERCE SPZ ROKYCAN

MYŠÍ TRUS

PODNIK V CHEBU

BEZDĚKY

NĚMECKÝ FILOLOG

PŮL KREJCAR

Správné řešení z minulého čísla: Stará větev praská, když se má ohnout. Vylosovaní výherci správně vyluštěné tajenky ze Salesiánského magazínu 2014/4: Anna Langrová, Kašava, Jakub Holeček, Opočno, Hedvika Bartošková, Vrbno pod Pradědem, Zdeněk Mareš, Písek, Vladimír Křišťál, Čejkovice, Štěpán Hadač, Trhové Sviny, Marie Buďová, Telč, Lukáš Šerý, Brumov-Bylnice, Marie Píchová, Osvětimany a Anna Andrlová, Široký Důl.

Křížovka

Soutěž o ceny: Vyluštěnou tajenku zašlete na adresu redakce (Salesiánský magazín, Kobyliské náměstí 1, 182 00 Praha 8). Ze správných odpovědí bude vylosováno 10 výherců, kteří obdrží věcné ceny. Řešení zasílejte do 31. října 2014.


Blahopřejeme

Vše nejlepší k narozeninám Salesiánům a salesiánkám, kteří se v září a říjnu oslavili narozeniny (nebo oslavy teprve chystají), vyprošujeme hojnost Božího požehnání, darů Ducha Svatého a vytrvalost při působení v duchu Dona Boska. Blahopřejeme samozřejmě i těm, kteří nejsou v našem stručném přehledu uvedeni. P. Karel Jašek oslavil 15. září 75. narozeniny. 55. narozeniny oslavil 1. října P. Ladislav Kozubík. Kulaté padesátiny oslavil 3. října P. Dan Žůrek a 14. října se 77 let dožil P. Václav Altrichter. 29. října oslavil na římském Velehradě padesátiny koadjutor Pavel Liškutin.

Pavel Liškutin Salesián-koadjutor Pavel Liškutin oslaví 29. října padesátiny. V poutním domě Velehrad v Římě. Jak pokračuje rekonstrukce Velehradu? Rekonstrukce pokračuje pomaleji, než jsme očekávali. Většinou je to způsobeno zdlouhavější administrativou, než jsme zvyklí u nás. Doufám však, že s pomocí Boží bude příští rok 2015 generální rekonstrukce hotová. Jak oslavíš narozeniny tak daleko od domova? Narozeniny bych chtěl oslavit v kruhu přátel, které zde v Římě mám. Protože je však nemohu pozvat k nám na Velehrad, který je v rekonstrukci, budu muset vymyslet náhradní řešení. Co ti udělalo v poslední době radost? Přestože z důvodu života v zahraničí se nemohu zúčastňovat každoročního setkání salesiánů, které mám velmi rád, mnoho salesiánů jsem letos potkal při pohřbu P. Jaroslava Kopeckého. A jakou zajímavou osobnost jsi v poslední době potkal? Začátkem září jsem v Římě na Pisaně, v salesiánském generálním domě, vyzvedával pro spolubratry z Brna-Žabovřesk jeden dokument od hlavního představeného. Mile mne překvapilo, že dokument mi chtěl osobně předat sám Hlavní představený don Ángel Fernández Artime. Při krátkém setkání se živě zajímal o moji rodinu i o spolubratry a členy celé salesiánské rodiny v České republice. Sám mi dokonce navrhl, jestli se s ním nechci vyfotit. A tak mám milou památku na toto setkání.

P. Ladislav Kozubík

P. Václav Altrichter


Akce

Prožijme Valdocco!!! Pojďme se společně vrátit ke kořenům salesiánského charismatu a v pár dnech se alespoň částečně dotknout toho, co nám Don Bosco zanechal. Blíží se 200. výročí narození zakladatele salesiánů a proto i nadcházející Celostátní setkání salesiánských animátorů (CSSA) je právě jemu věnováno.

bude si moci vybrat na místě z těch skupinek, kde budou ještě volná místa. Všechny aktuální informace naleznete na http://www.sadba.org/programy/cssa/ Pokud už patříte ke generaci, která má své účasti na CSSA nebo animátorských kurzech za sebou, ale máte možnost je nyní

podpořit, budeme za to vděčni. Evropské granty jsou už minulostí… Informace k této pomoci najdete na www.sadba.org v sekci věnované CSSA. Předem díky za vaše dary, i Don Bosco právě pomocí dobrodinců (a Hospodina) mohl fungovat s oratoří. Tož neváhej, přihlas se a přijeď prožít Valdocco! Marek Sklenář

Pro úplnost: CSSA se odehraje v havířovském Církevním středisku volného času sv. Jana Boska, kde je jediný kostel v České republice zasvěcený našemu oslavenci. Setkání se odehraje v termínu 14.–17. listopadu 2014 a jste na ně zváni vy, animátoři a dobrovolníci, kteří jste spojeni s některým salesiánským střediskem, farností, klubem SKM nebo SHM. Pro jednotlivá místa není stanovený žádný početní limit účastníků. Přihlašování probíhá tímto způsobem: • Každý sám za sebe vyplňte přihlášku do 12. října 2014. • Rezervace do workshopů proběhne v období od 20. do 31. října 2014. Pro ni bude připraven samostatný formulář. Na jeho spuštění budou přihlášení účastníci upozorněni mailem. Tato včasná rezervace nám umožní připravit kapacitu skupinek tak, aby se každý mohl účastnit tématu, o které má zájem. Pokud si někdo v tomto čase rezervaci neudělá,


Staré páky v Mladočově O prvním zářijovém víkendu se v Mladočově konal 23. slet Starých Pák. Páteční večer byl ve znamení velké události: Kája vyšel na obálce prestižního amerického časopisu Rolling Stone. Hostem byl letos Marek Orko Vácha, který strhujícím způsobem vyprávěl o kráse Země, plující jako koráb vesmírem, o bohatství života na ní a o člověku jako tvůrci, stvořeného Tvůrcem.

Kája na obálce prestižního časopisu Rolling Stone

Pár milých slov na přivítanou

Tón udávali kluci Šeří

V kostele to vypadalo jako v mešitě

Marek Orko Vácha s moderátorem Láďou Heryánem

Fotbal letos dramaticky a těsně vyhrála Morava

NEPRODEJNÉ

Bankovní spojení: 168 44 021/0100, variabilní symbol 62

Slovo redakce. obsah. úvodník str. 3 akce str. 4 5 oslavy dvoustého výročí narození Dona Boska

Recommend Documents