Slovo redakce. obsah. úvodník str. 3 reportáž str. 4 6 Don Bosko Fest 2013

obsah úvodník reportáž Don Bosko Fest 2013

str. 3 str. 4–6

misijní působení mezi indiány mne naplňuje str. 8–10 Don Bosco a úcta k Nejsvětějšímu srdci str. 11 vychovávej jako D. Bosco str. 12 napsali jste nám str. 13 papež František a salesiáni 

str. 14–15

recenze str. 16 knižní novinky str. 17 ukázka z knihy – Poslední mnich z Tibbirine str. 18–19 misie str. 20–21 zajímavosti ze života církve, ze světa, misie str. 22–24

Slovo redakce Milí čtenáři Salesiánského magazínu, průvodcem letošními prázdninami se mi stal pták konipas. Ve Wikipedii se o něm dočtete, že k životu preferuje otevřené, pokud možno vlhké lokality, proto se velmi často vyskytuje v blízkosti řek, potoků, jezer i rybníků, kde chytá především drobný hmyz. A ještě: Sameček má bílé čelo, líce a břicho, bílé okraje dlouhého, černého ocasu, bílé okraje per v křídle, černou horní část hlavy a týl, černou náprsenku a šedá záda. Samička je zbarvena podobně, má ale šedý týl. To všechno je pravda. To další je už spíš lidová etymologie, že totiž konipasovo jméno pochází z toho, že se živí koňským trusem, tedy kobylinci. Já mám raději tu verzi, která praví, že konipas hledá v trávě luční „koníky“, tedy kobylky – a slyšel jsem, že si jich naráz nastřádá do zobáčku i pět nebo šest. Já bych konipasům doporučil, aby chytali ty kobylky po jedné, protože v životě se vyplatí dělat jednu věc po druhé, ale pořádně. A právě o prázdninách jsem znovu pochopil, že klíč ke spokojenosti v životě je v umění prožívat přítomný okamžik a dělat v té chvíli jen jednu věc, a ne dvě nebo tři naráz. Jeli jsme třeba s přáteli lanovkou na Malý Matterhorn a jeden kluk, co byl s námi, si v té lanovce hrál s mobilním telefonem, přestože za oknem se odehrávalo neuvěřitelné divadlo. Pak jsem dojel domů a vyrazil s jinými přáteli k překrásnému prameni řeky Ploučnice – voda tam vyvěrá na dně tůňky přímo před očima, chvíli jsem na to zíral, ale pak jsem si raději ve vedru ráchal nohy ve studené vodě. Přijel jsem domů a pustil jsem si rádio, ale přitom jsem se chtěl modlit. Naštěstí nekouřím, třeba by mě napadlo, že bych si k tomu mohl ještě zapálit. Konipas mě zkrátka provázel jako svůdce, ale také jako učitel. Všem vám přeji krásný zbytek prázdnin a šťastný vstup do nového školního roku! Zdeněk Jančařík

Vydavatel:

Salesiánská provincie Praha Kobyliské nám. 1, 182 00 Praha 8 tel.: 283 029 111, www.sdb.cz Bankovní spojení: 168 44 021/0100, variabilní symbol 62

Redakce:

křížovka o ceny blahopřejeme 2 salesiánský magazín 2013/4

str. 25 str. 26

šéfredaktor: P. Zdeněk Jančařík, SDB redaktor: Jiří Kučera sazba: Miroslav Palíšek, SDB návrh obálky a grafická úprava: Martina Mončeková adresa: Kobyliské nám. 1, 182 00 Praha 8, tel.: 283 029 216, 283 029 218, e-mail: [email protected] Tisk Rentis, s. r. o. MIČ 47 465, ISSN 1214-5262, MK ČR 5673

Úvodník

Účinně komunikovat pro evangelizaci Už od dětství měl Don Bosco dar účinné komunikace. Byl to osobní dar: kouzlo slova, vypravěčské umění, které získal z bohaté tradice ústní kultury a které využíval pro své výchovné a  pastorační poslání. Když popisuje sám sebe jako chlapce, který byl stále obklopený svými kamarády, píše: „To, co je shromažďovalo kolem mě a co je ke mě ohromně přitahovalo, byly příběhy, které jsem vyprávěl. Příklady, které jsem si pamatoval z kázání nebo z hodin náboženství. Z knih, které jsem četl, jako Králové Francie, Guerino Meschino, Bertoldo nebo Bertoldino, jsem čerpal nápady. Jakmile mě kamarádi uviděli, běhali za mnou, který jsem sotva začínal chápat to, co jsem četl. K nim se přidávali mnozí dospělí a leckdy cestou do Castelnuova nebo na poli nebo na louce měl ten chudý kluk kolem sebe stovky posluchačů. Kromě dobré paměti neměl ten chlapec žádné zvláštní vědomosti, ale vypadal mezi nimi jako velký učenec“ (Paměti vyd. 2011, str. 65–66).

Geniální stratég Jeho pastorační činnost spočívá především ve vyprávění divů, které koná Pán: Don Bosco vykládá bibli jako svatý „příběh“, příběh spásy a Božích zázraků mezi lidmi, příběh věrnosti a nevěrnosti jeho synů. Písmo svaté pro něj není jen knihou, ale slovem, které je předáváno konkrétním posluchačům, aplikované na život, „mapa cesty do nebe“ (Život Dominika Savia, vyd. 1859, str. 30).

Don Bosco se chce dotýkat srdcí a myslí, aby mohl formovat a informovat, probouzet v lidech citlivost a  povolávat. Chce obracet, povzbuzovat k  dobrému, otvírat horizonty mladých lidí, probouzet povolání a spolupráci. Šíří nápady ohledně křesťanského života a společenské obnovy, kulturní a duchovní osvěty mladých, a to pomocí tisku a slova. Byl geniální také v organizaci komunikačních strategií. V období rapidního rozvoje lidového tisku a  šíření nových ideí a  životních stylů odlišných od křesťanského života Don Bosco pochopil význam komunikace a veřejného mínění. Nespokojí se s  psaním knih pro výchovu mládeže: stane se vydavatelem (začíná s úspěšnou řadou Katolického čtení), zakladatelem tiskáren a nakladatelství. Byly doby, kdy salesiáni byli specialisty na komunikaci: byli kulturně vzdělaní a odborně zkušení na profesionální úrovni (po stránce intelektuálních a technických schopností). Se svou nakladatelskou činností byli osvětou katolického světa: v jejich stopách se pak další kongregace vydaly cestou dobrého tisku. Co nám dnes zůstává z tohoto nesmírného a moudrého úsilí? Hrozí nám, že ztratíme nadšení, schopnosti a kulturu. Je to tradice, kterou stojí za to obnovit a osvěžit; celá řada schopností, které bychom měli znovu vybudovat a docenit přitom spolupráci laiků a bývalých žáků, kteří se tomuto oboru věnují na profesionální úrovni. Pascual Chávez Villanueva, hlavní představený

Salesiánský magazín

Každé

2 měsíce přichází Don Bosco k vám domů. Časopis Salesiánský magazín zasíláme bezplatně každému, kdo o  to požádá. Od roku 1887 je to dar Dona Boska těm, kteří sympatizují se salesiánským dílem.

Objednejte Salesiánský magazín svým známým! Oznamte nám změnu své adresy! Salesiánský magazín Kobyliské nám. 1 182 00 Praha 8 tel.: 283 029 218 e-mail: [email protected] Salesiánský magazín

salesiánský magazín 2013/4 3

R e p o r tá ž

Foto: 4× archiv havířovského střediska

Don Bosko Fest 2013 aneb Jak jsme

Děti z Majáku předvedli svoje bubenické umění

V lidském životě se 20 let zdá jako pouhý okamžik. Je to jen pár let od dosažení dospělosti, začátkem něčeho nového a zajímavého. Člověk začíná přemýšlet, co dál, kam se bude jeho další životní etapa ubírat. Dvacetiletá organizace je však zcela něco jiného. Má své pevné základy, ví proč je tady a co může nabídnout. Nebojí se riskovat a přes všechny překážky se drží pevně nad vodou. A  přesně tohle jsme se rozhodli všem ukázat a společně jsme toto výročí oslavili na letošním Don Bosko Festu. V sobotu 22. června 2013 tomu bylo přesně na den 20 let, kdy v Havířově zahájilo svou činnost Církevní středisko volného času sv. Jana Boska. Ačkoli se už od východu slunce zdálo, že dlouhé přípravy, budování festivalového areálu a pracovní nasazení zaměstnanců přijde kvůli hrozivě zatažené obloze vniveč, počasí nám nakonec ukázalo svou vlídnou tvář. Nic už tedy nebránilo tomu, abychom odstartovali odpolední maraton nabitý aktivním i kulturním programem.

4 salesiánský magazín 2013/4

První návštěvníky přivítala mladá perspektivní kapela z  klubu Maják nesoucí název Havířovstar čhave. Hned po jejich koncertu se představilo několik zástupců z řad našich dětí, které předvedly svá vystoupení. Mohli jsme vidět jak naše mažoretky Juniorky a skupinu irských tanců, tak dvě taneční skupiny – D. F. F. a Podfuk. Doprovodná hudba linoucí se z reproduktorů a doprovázející jejich choreografie začala lákat kolemjdoucí. K nim se pomalu začali připojovat především malí, ale i velcí fanoušci havířovského hokejového klubu AZ Havířov. Z našich i z hokejových

stránek všichni fandové věděli, že někteří z místních hokejových stars přislíbili svou účast. Kdo zaváhal, přišel o spoustu zážitků. Areálem kolem pobočky na Šumbarku se něco málo po jedné hodině začalo trousit několik podezřele vypadajících osob. Modrá trička s čísly a přezdívkami těm bystřejším napověděla, že jsou to naši prvoligoví kluci, kteří se už nemohli dočkat své autogramiády. Než se všichni osvěžili nějakým tím nápojem, stihl si pár Lukáš Daneček a Petr Kanko vyzkoušet zajímavou hru s názvem KanJam, která je, jak se zdá, velmi pobavila a utvrdila v tom, že

R e p o r tá ž

e v Havířově oslavili 20 let

Nevšední zážitek připravili hráči prvoligového týmu AZ Havířov, když s kluky ze střediska zahráli exhibiční zápas.

hokej pro ně zůstane číslem jedna. Kromě dvou zmíněných hráčů nás také navštívili hráč a manažer v jednom Patrik Rim­mel, Robert Říčka, Radim Haas, Antonín Pechanec a Robin Pavlas. Autogramiáda poblíž pódia klukům ukázala, že i ve středisku Don Bosko je řada nadšených fanoušků. Navíc získat zdarma pěkné plakáty mužstva nebo si vybrat z velkého množství hokejových kartiček, se vám nepoštěstí každý den. Následné neplánované focení se neslo ve veselém duchu a památeční fotografie jistě už teď visí na stěnách dětských pokojíčků. Svou návštěvu AZeťáci zakončili exhibičním florbalovým zápasem s týmem Don Bosko. Ve čtyřech minizápasech se představili všichni přihlášení střediskoví hráči. Pro naše malé florbalisty to byl ohromný zážitek, zahrát si se svými vzory. Někteří hokejisté navíc předvedli svůj herecký talent, a bavili tak svými protesty proti rozhodčímu celou tělocvičnu. Klukům patří za jejich účast velký dík a do budoucna se těšíme na další spolupráci s  týmem AZetu Havířov. Zatímco část osazenstva festivalu trávila svůj čas u hokejistů, jiní

se rozhodli prožít sobotní odpoledne aktivně. Nabízela se spousta možností. Kromě KanJamu to byly fotbálky či holandské billiardy, pro menší třeba dětský koutek či skákací hrad. Oblibu si rovněž získal retro koutek s připomínkou již zapomenutých her z dětství rodičů a prarodičů. Kdo si chtěl trochu namáhat mozek, vymýšlet různé strategie a kout pikle, uchýlil se do deskovkového stanu. Čajovna Teaden v klubu Valdocco zase nádherně voněla všemi druhy čajů a přímo se nabízela

k relaxaci. Malování na obličej mělo také svůj vyhrazený koutek. Zvláště děti si zdobení svých tvářiček oblíbily. Někteří si chtěli z akce odnést i něco na památku a zapojit tak svou zručnost a  fantazii. Těmto umělcům bylo určeno vyrábění z hmoty zvané Fimo. Jedním z  vrcholů Don Bosko Festu byl koncert mladé zpěvačky Debbi. Jsme rádi, že neváhala a přijela i s kapelou zazpívat své songy. Během hodinového koncertu jsme slyšeli především známé melodie, které slýcháváme každodenně z rádií. Debbi se povedlo roztančit i několik nejzvědavějších fanoušků hned pod pódiem. Debbi navodila letní prázdninovou pohodu a je škoda, že s námi nemohla zůstat déle. Čas na autogramiádu si však udělala a radost dětí byla k nezastavení. Památníčky i kousky papíru se brzy pyšnily podpisy s věnováním. Největší nápor začal zhruba kolem půl páté. To se do areálu Don Bosko Festu začali scházet všichni kamarádi a známí, rodiče i prarodiče. Zatímco se usazovali na místa, z nichž je nejlépe vidět, točit i fotit, v zákulisí to pořádně vřelo. Všechny taneční celky, mažoretky,

Do havířovského střediska neodmyslitelně patří mažoretky.

salesiánský magazín 2013/4 5

R e p o r tá ž zpěváci i bojovníci z taekwonda se pilně připravovali na svá vystoupení. Moderátoři Vašek Kučera a Jonáš Buchta nastoupili opět na pódium, což už pro ně nebyl za celé odpoledne žádný adrenalin a uvedli slavnostně hlavní blok kulturního programu. V něm se vystřídalo hned 21 vystoupení. Diváci nadšeně tleskali a akademie běžela rychlostí Usaina Bolta na stovce bez překážek. Z tanečních skupin se kromě D. F. F. a Podfuku zúčastnily také skupina Maják dance z klubu Maják nebo EM. ES. HA. ze Šumbarku. Hiphop a moderní tanec vystřídal show dance. Mažoretky juniorky, kadetky, sluníčka nebo školička předváděly svůj um s  hůlkami a  pompony. Všechno doprovázelo několik pěveckých vystoupení v podání Katky Hoňkové či Tomáše Buchty. Vidět jste také mohli akční bubnování na drumbeny našich Majákovců. Adrenalin v těle stoupal při vystoupení oddílu Taekwondo WTF, kde lítala vzduchem jablka i kousky cihel.

6 salesiánský magazín 2013/4

Akademii ukončil sestřih z dětského muzikálu Ať žijí duchové. Diváci už téměř nemohli tleskat, když tu se před ně vyřítil dav vystupujících se svým závěrečným překvapením. Roztančený dav v  rytmu písně Gangnam style musel zvednout ze židle každého. Po chvilce odpočinku a klidu, kdy se navštěvníci opět rozprchli k aktivitám a dobrému pokrmu, se představila druhá skupina z  klubu Maják – skupina Street boys. Roztančený dav už se ale nemohl dočkat závěrečného bonbónku. Nenapadá mě žádné přirovnání nebo slovo, které by vystihlo závěrečný koncert letošního Don Bosko Festu. Skupina Jumping Drums k nám zavítala z Olomouce a svou bubenickou show rozjela na plné pecky. Své posluchače a diváky nenechala ani na chvíli vydechnout. Pastva to byla pro uši i pro oči. Neustávající radost a entuziasmus muzikantů se přenášel na všechny pod pódiem. Kdo mohl a překonal únavu, roztančil to jako Michael Jackson v dobách své

největší slávy. Kdo procházel kolem, viděl jen neustále poskakující a tleskající blázny, které Jumping Drums z pódia svými rytmy ovládali. Nikdo nechtěl ani slyšet o konci. Pokud by to jumpingové zvládli, věřím, že i my skákající nadšenci bychom vydrželi až do rána. Ale všechno dobré musí jednou skončit. Taky se říká, že v nejlepším se má přestat. Don Bosko Fest dobubnoval ke svému zdárnému konci. A byl to konec famózní. Velké poděkování patří vám všem malým, větším i  velkým, kteří jste za námi v sobotu zavítali a užili jste si s námi krásnou oslavu 20. výročí. Obrovské poděkování pak putuje všem zaměstnancům, dobrovolníkům, prostě lidičkám, kteří se na akci podíleli a dali do ní své srdíčko. Doufejme a věřme tomu, že středisko Don Bosko Havířov se bude nadále vyvíjet jako ten lidský život. Bude dále směřovat a hledat nové možnosti a za dalších pár let bude připraveno společně s vámi oslavit další životní jubileum. Veronika Geryková

Inzerce

salesiánský magazín 2013/4 7

Rozhovor

Misijní působení mezi indiány v Jižn

Jak se cítíš doma po tak dlouhé době? Výtečně! Na misie jsem odjela před pěti lety, pak jsem se po roce vrátila a strávila v Čechách osm měsíců čekáním na vízum, ale pak jsem odcestovala mezi indiány a přijela až nyní. Občas se cítím jako cvičený medvěd, kterého vodí ukazovat jako atrakci, ale i tak je doma prostě doma. Jaké bylo setkání s  realitou v  misiích? Jak moc se tvoje představy lišily od skutečnosti? Poznala jsem dvě tváře práce ve Venezuele. První bylo setkání s realitou venezuelských salesiánek, s níž jsem byla konfrontována po příjezdu do hlavního města Caracasu. Překvapil mě věkový rozdíl mezi sestrami tam a tady. Celkem je ve Venezuele 144 salesiánek, z nich je přibližně 75 procent ve věku nad 60 let. Druhé setkání bylo s vlastní misií. Samozřejmě, že jsem o misiích mezi Yanomamy hodně četla, viděla jsem hodně fotek. Myslela jsem si, že situace v misii je – mně se ten výraz ale nelíbí – primitivnější. Jednak jsem si myslela, že indiáni jsou méně dotčení civilizací, ale oni chodí v džínách, tričkách, mají motorové lodě… Myslela jsem si, že misie bude velmi jednoduchá, nějaká „chajda“, ale vše je vybavené, zděné, máme i elektřinu, kterou nám vyrábí agregát. Pak mi ale došlo, že jsem byla naivní, sestry tam působí padesát let a tak je logické, že za tu dobu vybudovaly určitý 8 salesiánský magazín 2013/4

Foto: 3× archiv Jarmily Chorovské

Slouží na druhé straně zeměkoule – mezi venezuelskými indiány, na březích řeky Orinoko a  začátkem prázdnin přijela do České republiky (někteří tvrdí, že oslavit čtyřicátiny). Kdo? Salesiánka Jarka Chorovská.

Když mám volno, rybařím

standard, aby se tam dalo dlouhodobě žít a pracovat. Jak vypadá tvoje práce? Dělám víc věcí. Nejsou tam obchody, jsou tam jen Yanomamové a misie, takže život je jiný než tady v  Evropě, musíme se víc starat o vlastní živobytí. Indiánské osady leží na březích řeky Orinoko a naše misie je mimo indiánské osady. V misii máme školu, od předškoláků do šesté třídy, dále tam máme kapli, připravujeme na křest i další svátostí, slouží se u nás mše, učíme indiány šít,

rolničit, včelařit, zahradničit. Yanomanové jsou lovci a sběrači, takže v pralese se o sebe postarat umí, ale vypěstovat si nějaké plodiny, to je jim cizí. Proto je učíme pěstovat plodiny, aby měli lepší stravu a nebyli zcela závislí na sbírání plodin. Ženy učíme šít oblečení. A právě výrobu a prodej oděvů mám na starosti. Ve škole pak mám na starosti zaměstnance. A pak se starám o děti, které k nám jezdí – každé ráno je z  okolních vesnic svážejí tři lodě. Lodivodi potom pracují na misii a v poledne děti zase

Rozhovor

ní Americe mne naplňuje rozvážejí. K tomu mám na starosti čtyři školy mimo misii, tam musím jezdit lodí. Řídíš sama loď? Ano, už jsem se to naučila. Není to tak těžké, důležité je poznat řeku. Stoupá a klesá podle množství srážek, když je období dešťů je vody hodně, ale když klesá, tak je cestování horší, protože je v řece víc kamenů, mělčin a dalších nástrah. Jaká je vzdálenost od misijní stanice na konec vašeho „rajonu“? Neumím to říct v kilometrech, ale do osady Karohi, která je od nás nejdál, jedu lodí hodinu, když je dost vody. Když je vody málo, tak třeba dvě a půl hodiny. Protože některá místa se musí třeba přebrodit a přetáhnout loďku. A nebojíš se hadů, divoké zvěře či dravých ryb? Hadi tam jsou. Jsou to ale oni, kdo se bojí lidí. Když jezdím do vzdálenějších míst, tak většinou jede někdo se mnou. Protože nikdy nevím, co se může přihodit. Jednou jsme jeli do Mavaky a při zpáteční cestě

Naše komunita

se nám za první zatáčkou porouchal motor. Naštěstí jsem měla s sebou doprovod, on za hodinu motor opravil, nicméně hodinu jsem pádlovala. Další činností je obchodování. Někdy se stane, že indiáni přinesou ryby na prodej, to je pak musím zvážit a vyplatit, no a to se pak zdržím a celý naplánovaný program se mění. Co ti dělalo největší potíže, když jsi přijela mezi Yanomamy? Horko, ale nakonec si na to zvykneš, že jsi zpocený. Když je mi velké horko, vykoupu se v řece a je to lepší. Skočíš to řeky v hábitu? V hábitu nechodím. Ale vykoupu se v řece, normálně v šatech a nechám je na sobě uschnout. Indiáni to dělají stejně. Jsou u vás piraně? Jsou, ale piraně my jíme. Místo, aby ony jedly nás, tak je jíme my (smích). Jsou skutečně tak zlé a napadají lidi nebo mají jen špatnou pověst?

Nenapadají příliš často, musí být v ohrožení nebo když cítí čerstvou krev. Koupeme se tam, děti se koupou a nic se nikdy nestalo. Je ale pravda, že přišly některé ženy a byly pokousané. Ale to bylo v období, kdy bylo v řece málo vody a ony šly chytat ryby do tůní, které se díky nízkému stavu vody vytvořily. Samozřejmě, že chytání ryb v tůních je jednodušší, protože se jich tam nahromadí hodně, ale zase jsou víc ve stresu, mají málo místa a mohou zaútočit. Jaká jsou tamní děcka? Asi jako u nás, jen mají mnohem jednodušší hračky a jiné starosti. Hrají si jen s klacíky, ze kterých si udělají hračky, šipky, praky a šípy, holky si udělají hadrové panenky a s tím si vydrží hrát celé hodiny. A jsou spokojené. Líbí se mi, že si hodně pamatují a jsou bezprostřední. Jezdím hodně do různých osad, a  když přijedu, tak děcka hned přiběhnou, každé mě chce držet za ruku, tak se chytají jednotlivých prstů, radostí úplně piští a už mě vedou do osady. Když jsem tam byla nová, šla jsem do zdravotního střediska a  před vchodem stály čtyři děti, snad jen tříleté. Měla jsem pocit, že jsem nikoho z nich ještě neviděla. A v tom jedno z nich začalo křičet „Jarka, Jarka“ a hned se připojily i další tři. Říkala jsem si: Ty brďo, a to jsem si myslela, že nikoho neznám! Chceš zůstat u indiánů natrvalo? Já ano, uvidíme, jestli budou chtít i představení. Mě se tam moc líbí, jak prostředí, tak lidé. Jaké je tamní církevní společenství? Jsme tam jako v první církvi, ve skutcích apoštolů. Jednak se křtí prakticky jen dospělí, protože dosud nejsou křesťanské rodiny. Ale už to nebude dlouho trvat, pár salesiánský magazín 2013/4 9

Rozhovor křesťanských rodin už bylo založeno. A letos jsme měli první biřmování. Jakým způsobem řešíte vztah domorodců k jejich původnímu náboženství, zvykům a tradicím? Naši předchůdci přišli a deset let nemluvili o Bohu. Nejdřív se snažili poznat a pochopit místní kulturu a zvyky. Sice měli mše, ale spíše pro sebe, když někdo z domácích přišel, tak hlavně ze zvědavosti. Po deseti letech začali někteří projevovat zájem a tenkrát se začalo řešit, jak jim předat víru. Dnes už máme vypracované tři základní etapy přípravy na křest. Pro Yanomamy je křesťanství radikální změna. Jejich kultura je podobná poměrům ze Starého zákona, kde platilo oko za oko. Yanomamové jsou především bojovníci, a tak když například dojde k tomu, že někdo odloudí druhému manželku, ten jde a třeba ho zabije. A tyto zločiny nejsou souzeny? Ne. Oni mají svůj způsob vyřizování těchto záležitostí. Buď se zbijí nějakým velkým klackem, nebo dojde až na vraždu. Většinou je to ale klackem, prostě jdou a rozbijí druhému hlavu. Ten druhý se ale brání také klackem. Ve chvíli, kdy si tímto způsobem problém vyřídí, už je vyřešeno a oni se k tomu už nevracejí. Jak se u Yanomamů pohřbívá? Yanomamové nepohřbívají, ale pálí. Co je ale zajímavé a pro nás Evropany asi nepředstavitelné, tak popel potom konzumují v takovém zvláštním nápoji. Tak aby dotyčný mezi nimi dál zůstal. Proto tamní křesťané dobře rozumí tomu, co znamená přijmout tělo Kristovo. K zemřelým mají velkou úctu. Rituál spálení mrtvého těla začíná ráno, tančí u toho, zpívají a pláčou. Pak přijdou ti, kteří mají na starosti oheň, zapálí jej, natřou se celí načerno a vběhnout do domu, kde mrtvý leží a té rodině ho jakoby vezmou a odnesou na oheň. 10 salesiánský magazín 2013/4

Mládež z osady Karohi

Zajímavé je, že mrtvého před kremací nazdobí  – pomalují ho, ozdobí ho peřím, za spodní ret mu dají tabák, který oni takhle nosí… Jednou jsem také viděla, jak muži, kteří pohřbívají, sbírali zbylé kosti z ohniště. Bylo to velmi zajímavé, byli na to plně soustředění, pracovali v tichu, uctivě… byla to mimořádná chvíle. Potom dají kosti do košíku a rodina má kosti doma a zorganizuje se „oslava“ při které se pije nápoj s popelem. Nápoj pijí většinou muži. Jednou jsem ale byla na pohřbu člověka, který byl zabit a tam pily jenom ženy, protože povinností toho, kdo pije popel, je mstít se. A když vše skončí, dostanou pozvaní maso, které si odnesou domů. Jak Yanomamové žijí? Dříve měla celá vesnice jeden kulatý dům, dnes ale mají jednotlivé rodiny domky uspořádané do kruhu. Některé osady mají třeba jen šest domků, ty větší třeba 15. Uprostřed je prostor, kde se odehrává život vesnice. Jakou má vaše evangelizace účinnost? Docela velkou. Sami Yanomamové prosí, abychom k nim přišli s Ježíšovým poselstvím. Třeba v té vzdálené osadě Karohi nejsou křesťané, jen skupina katechumenů. Před

Vánocemi jsme si četli známý úryvek z evangelia, jak přišel anděl Gabriel za Marií. A my jsme jim řekli, aby sdělili, co je při tom napadlo. Jeden katechumen povídá: „Anděl přišel k Marii, aby jí řekl tu radostnou zprávu. A k nám chodí Jarka s Gulliermem a oni nám také přinášejí tu dobrou zprávu.“ Tenkrát jsem byla hodně udivená, protože já tam skoro nic neříkám, protože jejich jazyk ještě tak dobře neznám. Chodím tam, jsem tam, zpívám, modlím se… ale je vidět, že oni to vnímají! Říkala jsem si, že to je Bůh, který tam působí. Protože co já tam zmůžu! A pak ještě povídá: „Od té doby, co my známe Ježíše, tady žijeme dobře. Už tady není válka, můžeme tady žít v klidu, naše děcka tady můžou v klidu vyrůstat. Když jsme neznali Ježíše, žili jsme pořád ve válkách.“ Přitom zrovna tenhle muž byl bojovník a zabil jiného člověka. Žil celý život na útěku, protože ho stále někdo honil, aby na něm vykonal pomstu. Co kult bývalého prezidenta Huga Cháveze? Kult je velmi silný a pěstovaný se vší pečlivostí. Možná tady v Evropě ani nevíte, ale díky Chávezovi má Jižní Amerika papeže! Protože Chávez se tam nahoře přimluvil… (smích) Jiří Kučera

S p iri t u a l i t a

Don Bosco a úcta k Nejsvětějšímu srdci Ježíšovu

Úctu k Nejsvětějšímu srdci doporučoval svým chlapcům, vytiskl brožury „Devět úřadů“ a „Stráž cti“, pověřil P. Bonettiho sepsat „Měsíc ke cti Nejsvětějšího Srdce Ježíšova“. Slavení prvního pátku v měsíci ke cti Nejsvětějšího srdce Ježíšova bylo předepsáno v řádu oratoře. Korunka k Nejsvětějšímu srdci Ježíšovu byla další modlitba, která byla nalezena ve „Společníku mládeže“. Ale Don Bosco chtěl zdůraznit konkrétní a stále platný podíl této zbožnosti ve své práci pro mládež s tím, že ji odvádí od hříchu a vede k tomu, co je dobré. Ke konci svého života nechal postavit za velkých obětí na přímý

Foto: 2× archiv S. M.

Don Bosco měl velkou úctu k  Nejsvětějšímu srdci Ježíšovu. Vyjadřoval ji především obvyklým naléháním na častou svatou zpověď a svaté přijímání i na každodenní účast na mši svaté, což jsou pilíře, na kterých je vybudováno jeho výchovné dílo.

Bazilika Nejsvětějšího srdce v Římě postavená Donem Boskem

popud papeže Lva XIII. baziliku Nejsvětějšího srdce v Římě. Jeho první nástupce, blahoslavený Michael Rua, zasvětil 31. prosince. 1899 salesiánskou kongregaci Nejsvětějšímu srdci. Při této příležitosti poslal do všech salesiánských

domů „instrukci“ o této zbožnosti. Zdůraznil její význam především pro formační domy a žádal, aby byly noviciáty zasvěceny Nejsvětějšímu srdci. Několik dnů před svou smrtí M. Rua požádal P. F. Ceruttiho, aby složil modlitbu k Božskému srdci za povolání. Modlitba mu byla předána, schválil ji, přednesl, a požádal, aby mu kopii textu vložili pod polštář.  VZ

Nejsvětější srdce Ježíšovo, pošli dobré a hodné členy naší zbožné Salesiánské společnosti a zachovej jim věrnost v povolání, prosíme Tě vyslyš nás! Interiér římské baziliky Nejsvětějšího srdce

salesiánský magazín 2013/4 11

V ychováv e j ja ko Don Bosco

Jsou ještě rodiče k něčemu?

Není pochyb o tom, že při formaci lidské osoby vstupuje do hry více vlivů: dva z nich jsou vliv dědičný a vliv prostředí, ve kterém se nacházíme. V  dospívání je zásadní zejména vliv skupiny: dítě se v ní cítí chráněno, bez odpovědnosti, častokrát to vede až ke ztrátě vlastní identity a přijetí kolektivního „já“. Proto tedy kniha, o které mluvíme, má pozitivní funkci: slouží k osvobození rodičů od pocitů viny, že případný výchovný ne­úspěch závisí pouze na nich. Což není vůbec pravda: každá lidská bytost je podmíněna mj. vlastní svobodou, vlastním svědomím. Dokonce i ve škole největšího učitele Ježíše, byl Jidáš. Kardinál Carlo Maria Martini se ptá: „Je snad vinou pramene, když se tok bystřiny ztratí v bažině?“ Až potud můžeme souhlasit s knihou Není to vina rodičů. Ale je v ní také jeden aspekt, který může být závažný a nebezpečný. Problematický je v tom, že může vést rodiče k tomu, aby přestali být rodiči; může poskytnout pohodlné alibi otcům a matkám, aby přestali přemýšlet o své 12 salesiánský magazín 2013/4

Foto: pidsmannen – sxc.hu

Před několika lety vydala psycholožka Judith Rich Harrisová diskutabilní knihu Není to vina rodičů . Americká psycholožka v ní podporuje tezi, že dnes se už děti naučí více od vrstevníků mimo dům než doma od rodičů a v rodině. A tudíž, že s rodiči se počítá čím dál méně: dobrý nebo méně dobrý rozvoj dítěte by už nezávisel na nich, ale na genetickém klíči dětí a  jejich kamarádů.

roli. Rodiče stále zanechávají stopu v životě dítěte: rodiče formují nebo deformují dítě, které se jim nemůže vyhnout, zejména v prvních letech života, kdy zasazují pevný základ naší osobnosti. Je pravda, že svoboda, dědičnost a prostředí mají svůj dopad, ale první prostředí, první skupina, se kterou je dítě v kontaktu je rodina. To je základ, který má moc stavět nebo bourat „já“ dítěte. Stejného mínění jako my je Marcello Bernardi, jeden z  nejkompetentnějších autorů v tomto oboru. Bernardi varoval rodiče před „hledáním jednoduchých výmluv“, které mohou vést k rezignaci na samotnou výchovu. Jaký je závěr? Ten nejrozumnější je, že genetická výbava a vlivy prostředí mají svou závažnost a z naší strany se snažíme udělat všechno pro to, abychom co nejlépe

vychovali svoje děti. Až doposud nebyla objevena lepší strategie výchovy člověka než výborný rodičovský pár. Jsou to oni, kdo se „podepisují“ na dětech. Dokonce i rodič, který se rozhodne nevychovávat, zanechá svou stopu. Ještě dnes má stále pravdu americký psychopedagog John Powell když říká: „V určitých případech se to může zdát hrůzostrašné, ale náš osud je v rukou rodičů.“ V rukou rodičů proto, že „na konci sedmého roku života je dítě již víceméně zformováno definitivně“. Tedy ani zdání o tom, že rodiče jsou neužiteční!

Dívají se na nás

Děti se na nás dívají, když kážeme vodu a pijeme víno. Děti se na nás dívají, když říkáme, že jsme pacifisté a pak, kvůli nějaké hlouposti, se hádáme se sousedem. Děti se na nás dívají, když říkáme, že máme rádi jejich matku, a pak nás slyší řvát, proč je to maso tak tvrdé. Děti se na nás dívají, když kupujeme ekologické časopisy a pak házíme na zem obal od prázdných cigaret. Děti se na nás dívají, když vyzdvihujeme skromnost a pak se zaprodáme kariéře. Děti se na nás dívají, když jdeme v neděli do kostela a v pondělí nás slyší klít. Děti se na nás dívají, když říkáme, že v životě platí jen láska, a pak žijeme jen pro sex a peníze. Mějme na paměti pohled našich dětí. Pino Pellegrino přeložil Petr Zelinka

Napsali jste nám

Holky, dobře, že jsme si věrné!

Foto: archiv S. M.

Letos mě napadlo, že začnu psát takovou „kroničku“  – aspoň kde jsme se sešly a kdo přijel. V Sobotce (tehdy tam jako kněz působil salesián P. Petr Němec, tč. misionář v Bulharsku, pozn. red.) se nás v 80. letech vystřídalo hodně. Některé jezdily na chaloupky rok dva, jiné možná i deset. A na ty pátky jednou měsíčně u Petra se zapomenout nedá. Letos jsme si právě uvědomily, jak dobrý základ nám Petr dal. Sešly jsme se ve Studenci 18. května u Urbanů v chaloupce. Bydlí tam teta Hanča, vdova po Zdeňku Urbanovi, kterého znal nejen ve Studenci kde kdo. Byla to velká duše, člověk radostné víry, varhaník. Studenec byl místem živé víry nebo snad dodneška ještě je. Za totality černá ovce okresu. Jak mně bylo hezky, když jsem mohla „ve senici“, jak se u nás v Podkrkonoší říká, zase posedět, sdílet se s holkama, poklábosit! My se na tato naše každoroční setkání velmi těšíme. Možná proto, že to nejsou jenom nějaké babské

Foto: archiv Ludmily Křivancové

Už několik desítek let se scházíme. Říkáme si Soboťačky. Někdy se nás sejde deset, jindy pět, ne každá má čas či chuť pobýt, ale „pevné jádro“ zůstává.

Soboťačky 2013

plky, ale je to sdílení žen, které se dostaly za čtyřicítku, jimž dospívají děti a stárnou rodiče. Petr Němec je jak známo knězem velmi skromným. Specielně já mu ale vděčím opravdu za mnohé. Když byl v dubnu na návštěvě v domovině a přijel k nám na návštěvu, zažil u nás nelehkou noc. Vezl mě po mém záchvatu na psychiatrii. Máme tedy s Petrem zážitky hodně intimní. Je mi obrovskou oporou, ač je vzdálen stovky kilometrů. I Marušky, Lída, Veronika, Dana a Marcela na Petra vzpomínaly s velkou láskou. Bylo mu asi pětatřicet, když mu na faru začala jezdit parta chechtajících se puberťaček a on to s námi zvládal. Mohly jsme k němu chodit ke svátosti smíření, zpívaly jsme v  kostele žalmy, dělaly na faře pomazánky a hlavně o sobotách probíraly témátka. Učily jsme se taky hrát a zpívat „bobovky“ a dole v chodbě hrát ping-pong. Petr byl knězem, který se nám nebál přiblížit a nebál se v našich problémech „namočit s námi“. Tak jsme se na setkání pomodlily desátek, zazpívaly a pak přišlo na řadu „klasické kolečko“, kdy každá z  nás popovídala, jak se jí daří.

Jsme schopné si svěřit tak intimní věci, že to opravdu vnímám jako obrovský dar. Jak prohlásila Marcela, když vcházela do senice: „Holky, to je tak hezký, že jsme si věrný!“ Někdy jsou problémy s dětmi veliké, přicházejí manželské krize, zdravotní problémy. Připadá mi jako zázrak, že my, které jsme se sešly, všechny nějak zápasíme o víru v Krista, snažíme se žít v církvi – což bylo námětem několika hovorů, žádná z nás není rozvedená, i když je to mnohde tak bolavé! Vzpomínáme na Sobotku s velkou láskou, protože dnes už mladí netouží tolik po společenství, zdá se nám, že v mnoha farnostech chybí kněz, který by s mladými nějak držel krok, dělal, co je baví, a přitom je vedl ke Kristu. Mně osobně připadá, že my čtyřicátníci, jsme sice neměli sebevědomí dnešních dvacetiletých a někdy se pereme s nízkým sebevědomím doposud, ale „pod kůži“ se nám dostalo, že pomáhat si navzájem je normální, duch služby byl samozřejmější. Ale může to být i tím, že už aktivní kontakt s těmi dvacetiletými moc nemám. Ludmila Křivancová

Petr Němec na archivním snímku

salesiánský magazín 2013/4 13

Svat ý O t e c

Papež František a jeho vztah k dílu Dona Boska

V roce 1949 chodil Jorge Mario Bergoglio spolu se svým bratrem do salesiánské školy v Ramos Mejía. Jorge byl žákem 6. B. V tomto roce dostal ve škole dvě první ceny – za chování a za náboženství a evangelium. Když bylo Jorgemu 17 let, jeho duchovní vůdce don Enrique Pozzoli mu poradil, aby šel do Tandilu v horách, kde by se mohly zotavit jeho nemocné plíce. Pod vedením dona Pozzoliho učinil budoucí papež i rozhodnutí vstoupit do kněžského semináře a sám v jedné knize mluví o silném vlivu jednoho salesiána na svůj život. Jako provinciál jezuitů podal osobní svědectví v procesu blahořečení salesiána koadjutora Artemida Zattiho o tom, jak se k němu modlíval za nová laická řeholní povolání a jak požehnané ovoce přinesly přímluvy tohoto salesiána koadjutora jezuitskému řádu v Argentině. Velmi si vážil práce salesiánů v Patagonii, a také proto se – jako arcibiskup v Buenos Aires – zasadil za to, aby blahořečení indiánského chlapce Zefirína Namuncury v roce 2007 neprobíhalo v Buenos Aires, ale přímo v Chimpay v Patagonii, kde se Zefirin narodil. Vyjádřil svou podporu fotbalovému 14 salesiánský magazín 2013/4

Foto: Bollettino Salesiano

Jorge Mario Bergoglio byl pokřtěn v Chrámu Panny Marie Pomocnice v Almagro, na předměstí Buenos Aires. Pokřtil ho salesián don Enrique Pozzoli, který se později stal i  jeho duchovním vůdcem. Papež o tom vyprávěl hlavnímu představenému salesiánů donu Chávezovi, když ho v březnu přijal na krátké audienci ve Vatikánu.

týmu San Lorenco del Almagro, který založil salesián Lorenzo Massa. Každý rok na slavnost Panny Marie Pomocnice křesťanů chtěl v  jejím chrámu v  Buenos Aires předsedat mši svaté. Ve čtvrtek 21. března přijal ve Vatikánu hlavního představeného dona Cháveze a jeho vikáře dona Bregolina. Don Chávez ho pozval prožít slavnost Panny Marie Pomocnice v její bazilice v Turíně v roce 2015 při příležitosti 200. výročí narození Dona Boska. „Proč ne?“ odpověděl papež. Při této návštěvě dostal papež sochu Panny Marie Pomocnice a řekl, že ji bude mít ve své pracovně jako Pomocnici a Matku církve.

Provinciál salesiánů v Argentině vzpomíná

Don Fabián García, bývalý provinciál salesiánů v Buenos Aires v letech 2005–2010 znal kardinála Bergoglia osobně: „Jedna z mých nejsilnějších, nejvýznamnější a nesmazatelných vzpomínek: Papež František je muž víry, který jako

arcibiskup v Buenos Aires vždy 24. v měsíci, brzy ráno, ještě předtím, než se otevřely dveře kostela, přišel do Baziliky Panny Marie Pomocnice křesťanů na předměstí Almagro, sloužil mši svatou a hodinu vytrval v modlitbě před obrazem blahoslavené Panny, který požehnal ještě sám Don Bosco“.

Odstoupení Svatého otce Benedikta XVI. bylo na konci února 2013 senzací, protože se tak stalo popr vé po sedmi stech letech. Jeho nástupcem se stal kardinál Jorge Mario Bergoglio jako první Jihoameričan na Petrově stolci, první jezuita v roli Svatého otce. Kniha František  – Papež z  druhého konce světa předkládá portrét buenosaireského arcibiskupa, apoštola chudých a přítele lidí na okraji. Zamýšlí se i nad přítomností a budoucností katolické církve a výzvami, které před novým papežem stojí.

Svat ý O t e c

Byli jsme očekáváni Svědectví skupiny novicek, postulantek a  aspirantek, které se zúčastnily setkání s  papežem Františkem v Římě. Na zvláštní pouť k hrobu svatého Petra v Říme se nás v Roce víry sešlo kolem 6  000. Dcery Panny Marie Pomocnice zastupovalo 20 novicek, 14 italských postulantek, tři slovenské postulantky, jedna postulantka z Anglie, jedna postulantka z Albánie a devět italských aspirantek. V srdci každé z nich byly přítomny tváře mnohých noviců a novicek, bohoslovců a dalších osob na formační cestě, kteří neměli to štěstí být tam s námi. Doprovázeny našimi formátorkami a sr. Marií Americo jsme pod oblohou, na níž se klenula duha, společně kráčely k bazilice sv. Petra a děkovaly jsme za všechny ty, kteří nám otevřeli bránu víry a předali nám tento dar. U hrobu apoštola jsme svěřily Pánu touhu jej následovat, svěřujíce mu svůj život, povolání každého a poslání, ke kterému nás volá.

Tak začaly čtyři dny, které měly jako téma ono Spoléhám se na Tebe, jež se může říci vždy jen Pánu a jež – jak je to úžasné – Bůh si troufá říct každému z nás. Byly to silné dny radosti, svědectví, odvahy. Dny poznamenané nezištností jednoho setkání s Kristem a s tím, který dnes dává zaznít jeho hlasu jasně a důvěryhodně: s papežem Františkem. On, jenž nás prosil, abychom přinášely světu vodopád něhy, nám ji rozdával jako první. Každému opakoval, nejen slovy: Ty jsi pro mě důležitý, mám Tě rád, počítám s Tebou. Objal nás žehnajícíma rukama a dal nám zakusit lásku. Jako otec, který stojí u okna a pozoruje horizont, aby viděl syna a běžel mu naproti, přišel dokonce dřív na stanovený program. Vzal nás vážně a  měl odvahu nám říct pravdu  – bez příkras, ukázat nám jasně, spolu s biskupy a kardinály, kteří k nám promlouvali, to, co v církvi opravdu nefunguje a je třeba to změnit. Byl to akt víry a naděje, vložený do těch, kteří prožívají jaro svého povolání: období, v němž

se kladou základy pro budoucnost, a  od otce mohou získat darem moudrost života a upozornění, aby se zabránilo pádu do omylu. Bylo to pozvání svobodného a pevného člověka, naplněného Duchem, abychom beze strachu zajely na hlubinu, vsadily život na jednu kartu a neměly strach z radosti, jež je prostoupena křížem, abychom byli plodnými, zasvěcenými otci a matkami pro dobro dětí, schopnými vyjít ze sebe a nezištně se darovat všem, abychom byli muži a ženami modlitby, v neustálém vztahu s Bohem, kontemplativní a misionáři, schopní starat se o duchovní život. Byly jsme žádány o odvahu v pravdě a odvahu jít proti proudu, majíce stále Pannu Marii u sebe, jako ji měl apoštol Jan. Aby se nám toto všechno podařilo, byly nám ukázány čtyři základní pilíře: duchovní život, intelektuální a apoštolátní život a život komunitní. Na nich nám bylo přikázáno stavět naše povolání, abychom se staly živými kameny církve, stojícími na skále, zakořeněné v Kristu. (z www.fma.cz)

Z promluvy Svatého otce Ve své promluvě se Petrův nástupce dotkl všech témat, jež jsou zásadní pro každého, kdo jde cestou povolání k celibátu. Zde je úryvek z promluvy papeže Františka: „Mons. Fisichella řekl něco, o čem nevím, jestli je to pravda, ale předávám to, jak jsem převzal. Řekl, že vy všichni chcete dát svůj život Kristu navždy! (potlesk) Teď aplaudujete, slavíte, protože máte před sebou zásnuby… Ale až se ten čas skončí, co přijde potom? Slyšel jsem jednoho velmi dobrého seminaristu, který řekl, že chce sloužit Kristu, ale na deset let, a potom bude přemýšlet o tom, že začne jiný život… To je nebezpečné! Slyšte dobře, my všichni, také my starší, my také jsme pod tlakem této kultury provizoria a to je nebezpečné, protože tímto způsobem se nežije jednou pro vždy. Ožením se a budu ženatý, dokud potrvá láska. Stanu se sestrou, ale jen na chvilku a pak uvidím. Vstoupím do semináře, abych se stal knězem, ale nevím, jak to skončí. Takto s Ježíšem nelze jednat! Nevyčítám to vám, ale této kultuře dočasnosti, která doráží na nás všechny. To není dobré, proto je definitivní rozhodnutí dnes velmi obtížné. V mé době to bylo snazší, protože kultura upřednostňovala definitivní volbu jak k manželství, tak k zasvěcenému nebo kněžskému životu. Ale dnes není snadné přijmout definitivní rozhodnutí. Jsme oběťmi kultury dočasnosti. Chtěl bych se zamyslet nad tím, jak být svobodným, jak mohu být svobodná v této kultuře dočasnosti? salesiánský magazín 2013/4 15

Recenze

Mlčící Bůh Karla Plíhala Laskavý čtenář dovolí, když v  malém zamyšlení spojím dohromady dva dost odlišné útvary: první encykliku papeže Františka Světlo víry a poslední CD Karla Plíhala Vzduchoprázdniny. Známý český písničkář totiž ve své intimní a hudebně jemně setkané

osobní výpovědi dobře ilustruje úvod papežovy encykliky, která úzce navazuje na téma tak drahé emeritnímu papeži Benediktu XVI. – vztah víry a rozumu. Víra křesťanů je pro mnoho lidí z našeho okolí „skokem do tmy“, ale do opravdové tmy, nikoli tmy plné naděje. Jak se píše v úvodu do encykliky, jeden z emblematických filozofů moderní doby, Friedrich Nietzsche, psal své sestře Alžbětě, aby se vyhnula „iluzornímu světlu“ víry křesťanů a vydala se „novými cestami, v  nejistotě autonomního hledání“. A Nietzsche dodává: „V tomto bodě se cesty lidstva dělí. Chceš-li dosáhnout pokoj duše a  štěstí, věř si, ale chceš-li být učednicí pravdy, tak hledej…“ Víra moderního člověka stojí na individuálním hledání a autonomii 16 salesiánský magazín 2013/4

jedince, který odmítá ověřenou cestu společenství, protože nedůvěřuje nikomu jinému než sobě a své zkušenosti. Papež v této souvislosti také cituje z díla francouzského filozofa J. J. Rousseaua Emil aneb o výchově naléhavou otázku moderního člověka: „Kolik lidí se to staví mezi mne a Boha! Jak si vysvětlit, že Bůh se setká s Mojžíšem, aby mohl promluvit k J. J. Rousseauovi?“ Filozof zkrátka nechce přijmout, že se s Bohem nesetkává sám, ale že mu takové setkání musí prostředkovat „nějaký“ Mojžíš. Ve svém ústředním bodě ale víra křesťanů navazuje na víru našich „starších bratří ve víře“, Židů: je to víra Abrahama, Izáka a Jakuba, víra předků, kterou vyznáváme, tu víru jsme si nevycucali ze svého prstu, ani ji nevymysleli silou vlastního rozumu a vlastní zkušenosti. Někdo nám (mi) ji předal, a my (já) ji přesto – nebo právě proto – přijímáme za svou.

Je zajímavé, že v  krásných poetických etudách českého písničkáře Karla Plíhala zazní báseň, která ilustruje právě tuto nejistotu, o níž mluví papež František jako o  „rezignaci na hledání velkého světla“ a „spokojenost se světélky, která krátce zasvítí, ale nedovedou ukázat cestu“. Je to vlastně vrchol celé desky, který vypráví o tíži a nezodpověditelných otázkách lidské existence: Slunce kdesi mezi lesy spadlo do studánky Pámbu mlčí, asi čte si tiše šustí stránky… Jsme sami kdesi mezi lesy zmatení a čistí vánek tiše listuje si ve spadaném listí… Nad Kopečkem už se stmívá kdosi zvony rozeznívá… Já je slyším, Bože krutý jen tvá moudrá ústa ne dej mi aspoň zemřít u tý co tu po mně zůstane… Světlo vidím, Bože krutý jen tvé moudré oči ne dej mi aspoň zemřít u tý co vedle mne spočine… Bolest cítím, Bože krutý chybí mi tvé doteky dej mi aspoň zemřít u tý s kterou budu navěky… Slunce kdesi mezi lesy spadlo do studánky Pámbu mlčí, asi čte si tiše šustí stránky… Krutý Bůh Karla Plíhala mlčí a čte si. Doufejme, že až si dočte, zvedne oči a promluví nejen k vynikajícímu českému písničkáři. Zdeněk Jančařík

Knižní novink y

Tipy z nakladatelství Portál Střídavá péče o dítě Tomáš Novák Střídavá péče o dítě může být nejlepší ze všech špatných řešení vyplývajících z kontextu rodinného rozvratu. Samozřejmě má své chyby. Ve srovnání se společnou rodičovskou péčí v harmonické rodině je to jen náhražka. Ani na kvalitní protézu nelze klást stejné nároky jako na zdravou končetinu. Knížka je určena především potenciálním zájemcům o zmíněnou „protézu“. Vychází z praxe, chce odpovídat na konkrétní otázky. Hodlá jít alespoň částečně pod povrch různých frází, demaskovat mýty. Nechce fandit mužům ani ženám. Kniha je určena především rodičům, kteří mají děti ve střídavé péči. Využijí ji i psychologové, kteří pracují s rozvedenými rodinami, pro které je střídavá péče o dítě realitou.

Ztráta John Bowlby Třetí díl trilogie Vazba–Odloučení– Ztráta se týká problémů žalu a zármutku a obranných procesů, jež se mohou objevit jako důsledek úzkosti a ztráty. Teorie vazby (attachment theory) Johna Bowl­ byho je považována za jednu z nejvlivnějších teorií 20. století vůbec. Už v roce 1951 na základě klinické práce s duševně narušenými dětmi a výzkumu jejich rodinného zázemí formuloval Bowlby základní myšlenku: „Pro duševní zdraví kojence a  malého dítěte považujeme za

nezbytné, aby dítě prožívalo vřelý, blízký a nepřerušovaný vztah s matkou (nebo s její trvalou náhradou), v němž oba nacházejí uspokojení a radost.“ Na podporu tohoto tvrzení předložil důkazy, podle nichž je možné mnohé formy neuróz a poruch osobnosti připisovat buď absenci mateřské péče, anebo přerušení vztahu dítěte a mateřské postavy. „Ztráta mateřské postavy dokáže vyvolat reakce a procesy, které stojí ve středu zájmu psychopatologie.“

Kniha je určena především pro rodiče a prarodiče, ale i pro další vychovatele. Prof. PhDr. Pavel Říčan, CSc., je klinický psycholog, pedagog a výzkumník. Působí v Akademii věd ČR a  na Karlově univerzitě. Je předním českým odborníkem v psychologii osobnosti, ve vývojové a klinické psychologii. Svými originálními vědeckými pracemi si získal uznání českých i světových odborníků.

S dětmi chytře a moudře

Tréma a jak ji překonávat

Pavel Říčan Zkušený autor ve své nové knize nabízí čtenářům psychologicky „chytré“ výchovné techniky s konkrétními, dílčími cíli. Vedle nich a v jejich pozadí však čtenář najde to hlavní  – podněty k moudrému, laskavému a  smysluplnému spolubytí s dětmi. Takové soužití podle autorova názoru vede děti ke svobodnému, zodpovědnému a šťastnému životu. Výchova vyžaduje samostatné myšlení a rozhodování. Vychovatel musí znát individualitu dítěte, ale také sám sebe, protože jeho osobnost je hlavním „nástrojem“ výchovy. On musí volit – či spíše „za pochodu“ vytvořit – takový výchovný styl, při němž tento nástroj nejlépe využije. Kniha má proto čtenáři usnadnit i vhled do jeho vlastních postojů, pocitů a motivů ve vztahu k dětem a k celé rodině. Mezi témata, jimž je věnována pozornost, patří citová výchova, jídlo, hospodaření, vyrovnávání se s násilím a agresí, sexuální výchova, generační soužití apod.

Gilbert Garibal Ve společnosti, kde člověk musí neustále podávat důkazy o svých schopnostech, je normální, že míra stresu je vysoká a že se u někoho v některých situacích projevuje paralyzující emoce zvaná tréma. Může to být při vystoupení na veřejnosti, u přijímacího pohovoru apod. Ale tréma někoho trápí i ve zdánlivě banálních situacích – když je třeba obrátit se s dotazem na někoho neznámého, vyřídit něco na úřadě… Tréma není nemoc, ale může být velkým handicapem. Kniha, přehledně strukturovaný rádce, je založena na bohaté kazuistice, přináší analýzu chování, popisuje všechny mechanismy trémy, s  humorem nabízí podněty k jednání. Čtenář se naučí jednoduché metody k uvolnění, jak ovládat hlas, kontrolovat gesta, osvojí si způsob krátkého slovního vystoupení a to, jak se důvěryhodně prezentovat před posluchači. Autor pomáhá čtenáři nově si uzpůsobit život, aby se v dříve obávaných situacích odvážil prosadit. salesiánský magazín 2013/4 17

Ukázka z knihy

Poslední mnich z Tibhirine – Svědec V březnu 1996 unesli muslimští teroristé z trapistického kláštera v alžírském Tibhirine sedm mnichů, které posléze brutálně zavraždili. Tajemná a dramatická událost vešla v obecnou známost díky filmu Xaviera Beauvoise O bozích a lidech. Příběh se odehrál v trapistickém klášteře v Alžírsku v polovině devadesátých let minulého století, kde komunita bratří trapistů pokojně žila uprostřed muslimské většiny. Freddy Derwahl se vydal po stopách posledního z  přeživších mnichů, ­Jeana-Pierra Schumachera, dnes devadesátiletého rodáka z  Lucemburska, který teroristům jako zázrakem unikl. Životní příběh tohoto mnicha vylíčil autor v  knize Poslední mnich z Tibrihirine.

Ve stínu černých hor

řádu cisterciáků přísné observance a přizpůsobil život zvyklostem muslimských sousedů. To jsou chvilky mezináboženského propojení v průběhu dlouhého mnišského dne mnichů, který pro ně trvá od vigilie od čtvrté hodiny ranní až do kompletáře o deváté večer. Tyto čajové čtvrthodinky ve sklípku příznačně symbolizují to, co se děje tady na úpatí Vysokého Atlasu, kde stojí osamělá vzdálená výspa k ř e s ť a n s ké h o m n i š ství: prostotu chudoby, upřímné přátelství, dech praktikované avantgardy hrstky statečných mužů v širém moři dvou světových náboženství. Když si trapisté a  jejich pomocníci několikrát denně podávají ruku a přejí si „salam“ – „pokoj“, jsou to gesta úsporná, ale přesahují všechny formy oficiálního dialogu. Nic si od toho neslibují, ale vědí, že to nejde jinak než po malinkých krůčkách. Nečekají tu na ně žádné metály za statečnost, ale jen trocha porozumění. (…)

V zadním traktu atlaského kláštera je čajový salón. Ano, slovo salón stojí nad vchodem do tohoto kamrlíku. Dvě lavice a rozviklaný stolek ovšem stačí, aby se tu dalo dobře posedět. Ve výklenku stojí dózy s čajem a plynový vařič. Dvakrát denně, v 10.30 a v 16.30, se v této těsné Portréty zavražděných v místnosti věnované jejich památce místnůstce schází spiklenecká společnost: čtyři Z deníku francouzští trapističtí mniši a jejich na dveře cel a volá: „Čaj! Čaj!“, tři maročtí dělníci. Omar, šestapade- jako by někde hořelo. V „salónu“ (opatství Atlaské sátiletý muslim s černýma plamen- si všichni navzájem podají ruku na Matky Boží) nýma očima, je „šéf“. Na něm je pozdrav a popřejí si dobrý den nebo příprava nálevu. Vřelou vodu nalévá dobrý večer, i když se předtím třeba 19. července 2011 do otlučeného kotle nacpaného čer- už několikrát potkali. To je součást 7.15 hod.: Mše svatá. Sanctus stvou mátou. Místností se šíří nád- muslimských zvyků, které posilují a  Otčenáš arabsky, přestože do herná vůně a všichni se už těší na solidaritu. Oslazený horký nápoj kaple nikdy nevstoupil jediný mussvůj čaj. je dokonalý a požitek z něj ome- lim. Ukřižovaný Bůh je pro ně neČasem ještě lépe pochopím, jak zuje hovor jen na to nejnutnější. představitelný. Ale chápu, že je to je tohoto místa zapotřebí. Jakmile Všichni se oslovují osobními jmé- gesto. Mnohé se tu neuskutečňuje, nastane chvíle přestávky, Omarova ny – vždyť plují na jedné lodi. I pře- ale mniši jsou otevření. Schýlená postava Jeana-Pierra ovdovělá švagrová Bára se rozběh- vor má na sobě triko a džíny. Na ne chodbou domu pro hosty, klepe čtvrthodinku zrušil přísné předpisy v  chóru. Ode dneška je mým 18 salesiánský magazín 2013/4

Ukázka z knihy

ctví trapisty, který přežil protějškem, partnerem. Přál bych si, aby byl mým otcovským přítelem. V očích nemá nic než dobrotu, ale dávají tušit i dobrodružství: spatřily smrt. Vysoké hlasy žen. Jsou to františkánky. Žijí tu již celá desetiletí. Všem je přes osmdesát a nemají hábity. Skromné, bezejmenné hrdinky. 8.00 hod.: Snídaně s  Nunuem, čtyřiatřicetiletým španělským spolubratrem. Připravuje se zde na slavné sliby. Vypadá jako zpěvák Julio Iglesias, jen je trochu ježatější. Už pět let pracuje v Granadě, Sevil­ le a Tangeru v malých komunitách; pomáhá postiženým, přestárlým a umírajícím, jimž by jinak nikdo nepomohl. Po rozhovorech s Jeanem-Pierrem o něm říká, že je to „perla, poklad v zemi“. 10.30 hod.: Po čaji říká Jean-Pierre: „On y va.“ („Jdeme.“) Může to být míněno jako otázka, ale přece jen je v tom cosi z oné disciplíny cisterciáků, jejichž denní rozvrh se přísně řídí vyzváněním. Pak mi otevírá dveře Mémorialu, místnosti zasvěcené památce sedmi spolubratří, kteří zemřeli v tibhirinských horách s proříznutými hrdly. Na podlaze sedmiramenný svícen. Nad ním portréty zavražděných i portrét Amédéa, který tenkrát přežil a zemřel teprve později. Na čtecím pultu kopie rukopisného testamentu převora Christiana. Text je známý po celém světě. V závěru se obrací k „příteli v poslední minutě“. Dojemné drobné písmo. Hostinský pokoj, místo našich každodenních setkání. Všechno je tu hodně marocké. Stačí jediné slovo, a starý muž začíná vyprávět. 12.30 hod.: Oběd u kulatého stolu pro hosty: cuketová polévka a cibulový koláč. Ledově chladná voda. Příkaz mlčení se teď interpretuje poněkud volněji. Malá, ale statná Andalusanka Prudi vypravuje

o zážitku svého obrácení od islámu ke křesťanství: zasáhlo ji drama v Tibhirine. 15.10 hod.: Siesta má velkorysé parametry – trvá tři hodiny. Horko dosahuje vrcholu, je jedenačtyřicet stupňů. První setkání s Jea­ nem-Pierrem budí důvěru a naději. Obejdeme se skoro bez otázek, jeho život začíná jako příjemné vyprávění. Je to tak zvláštní, tady uprostřed Maroka procitnout z  evropských snů. Člověk si své hlubší příběhy nese až k Atlaskému pohoří – Freud by byl bezmocný. Rozhrnuji závěs a  jsem oslněn září slunce. 15.45 hod.: Nona, třetí modlitba během dne. Kristova agónie. Nejhorší denní doba, i v kapli nás tíží horko. Teď se den může nachýlit. 16.30 hod.: Četba prvních poznámek z rozhovoru, tři strany A4 popsané po okraj. Zápisky mne utvrzují v tom, abych se stal, čím mám být: autorem, který píše o touze po Bohu. Nalézt ho, tím že sestoupím do pekel. 21.00 hod.: Čerstvý vítr mezi sosnami. Okamžitě po kompletáři začíná velké ticho, jak je ve své řeholi předepsal svatý Benedikt. Nad horami ještě rudě žhnou zbytky slunečního světla. Strážce zamkl všechny brány. Teď jsem tu pod zámkem, ale jistě to má dobré důvody. (…)

Napjaté vztahy Leccos z toho, co se dělo v sousedství, znepokojovalo Jean-Pierra a jeho bratry již dříve. Alžírská vláda zahájila program výstavby mešit,

který časem dorazil také do Tibhirine. Navíc bylo stanoveno, že nová mešita bude stát hned proti vchodu do kláštera. Šlo o jasnou provokaci. Na stavbu však chyběly peníze. Byly položeny základy, a pak práce utichly. V klášteře mohli cítit ulehčení, ale Christian místo toho spolubratřím navrhl, aby svým muslimským sousedům poskytli pro účel modlitebny nevyužitou přijímací místnost klášterní ambulance. Dalo se do ní vstoupit i z ulice. Domorodci umístili amplióny, které pětkrát denně vyvolávají muezzinovy modlitby, ve stromech přímo před klášterní fortnou. Mniši se o  západu slunce, o nešporách, připojili k jejich modlitbám. Obyvatelé je podezírali, že svou velkomyslností jistě něco sledují. Ale Christianovi šlo jen a jen o společenství všech dětí Božích. Chtěl vyslat signál lásky. Pro něj bylo jednoznačné, že láska Kristova není žádný výměnný obchod, že nezná hranic a trvá bez podmínek. Sbližovali se tedy, ale do jisté míry si přece zůstávali cizí. Pro muslimské sousedy byly klášterní zvony zpočátku „hlasem ďábla“. Nedorozumění vyvolávala také doba křesťanských svátků. Soužití zůstávalo křehké. Luc ve svém zdravotním středisku respektoval mravy a zvyklosti muslimských sousedů a oni ho obdařili čestným titulem „čir“, ale tu a tam se stále objevovala skrytá nevole vůči cizincům, která se vytrácela jen pomalu. Poslední mnich z Tibhirine, Svědectví trapisty, který přežil vydal Portál, 2013 salesiánský magazín 2013/4 19

Misi e

Velehradské slavnosti 2013

Budou působit až po dobu jednoho roku v Indii, Kongu, Mexiku či Bulharsku. Vyslání doprovázela akce Balónkem na pomoc s výtěžkem z prodeje na misijní dobrovolnictví, která probíhala během čtvrtečního odpoledne. Zakončena byla hromadným vypouštěním balónků na začátku Koncertu lidí dobré vůle. Během akce se celkem prodalo 2 224 balónků. „Vyslání salesiánských misijních dobrovolníků probíhá každoročně již devět let. Letos poprvé se tato akce spojila s oslavami příchodu našich věrozvěstů na Velkou Moravu,“ uvedl moderátor Libor Všetula (SDB). Obřadem vyslání provázel otec arcibiskup Graubner. „Bylo to zvláštní, vůbec jsem nečekala, že obřad před takovým množstvím lidí dokážu prožít tak intenzivně,“ říkala po skončení v rozhovoru pro TV Noe Magda Braunerová chystající se do Bulharska. „Při vzkládání rukou jsem vnímala jen sebe, otce arcibiskupa a Ducha svatého,“ dodala. Akce Balónkem na pomoc byla unikátní nejen díky propojení vyslání dobrovolníků a vypouštění balónků, ale také díky soutěži či webové aplikaci. Přihlášením se do aplikace na www.balonky.pria.cz máte možnost zjistit, kam váš balónek dolétl. Do hromadného vypouštění se zapojila i předsedkyně poslanecké sněmovny Miroslava Němcová nebo prezident Miloš Zeman. Prezentace Adopce nablízko byla spojena též s vernisáží a výstavou 20 salesiánský magazín 2013/4

Foto: 2x archiv Sadba

Salesiánský projekt Adopce nablízko byl podporovaným projektem letošních jubilejních oslav výročí příchodu svatých Cyrila a  Metoděje Před páteční slavnostní bohoslužbou bylo v rámci tohoto projektu vysláno 10 misijních dobrovolníků.

Balonky odletěly z Velehradu na pomoc misijním dobrovolníkům

ve Stojanově gymnáziu, kterou pak bylo možno na Velehradě zhlédnout celý červenec. Desítky tisíc návštěvníků letošních cyrilometodějských oslav tak měly možnost podpořit dobrovolníky zakoupením heliových balónků, dozvědět se informace o činnosti Adopce nablízko, sledovat slavnostní bohoslužbu vyslání, poslechnout si vyprávění a svědectví exdobrovolníků nebo ochutnávat jídla z míst dobrovolné služby. Více informací o možnosti zapojení se do soutěže Adopce nablízko a o celém projektu naleznete na www.adopcenablizko.cz.

Balonky na pomoc dorazily i do Konga! Dobrovolnice Iveta strávila od září 2011 deset měsíců v salesiánském centru Bakanja pro děti ulice ve městě Lubumbashi v Demokratické republice Kongo. Letos se tam vrátila znova – tentokrát jen na tři týdny. Společně s ní tam je dobrovolnice Bětka, která začátkem srpna končí tamní roční dobrovolnou službu. Přinášíme vám kousek z jejího posledního dopisu: „A jak dny ubíhají, je někdy příjemné se jen tak zapojit do proudu

dění, pustit se s klukama do praní prádla, zúčastnit se jejich večerního posezení s kytarou, kde sice zpívají jen čtyři, ale je to jako celý sbor, jak jsou dobří, nechat se porazit v dámě (ačkoliv pokaždé mám naději, že jednou to přece vyjít musí!) nebo diskutovat s ,hlídači‘ u brány. A taky se stane, že mě vytočí desátý člověk, který si přijde pro náplast, mýdlo, bonbon nebo peníze či cokoliv jiného z pokladu, které si u mě nechal (včetně vybitých baterek, vypsaných propisek, lahviček od šampónu, zátek od piva nebo nefunkčních telefonů). Nebo za nic na světě nechce odejit z knihovny, když se zavírá. To už je tak. A tohle všechno se pomalu stává nostalgií, protože zanedlouho už z toho budou jenom vzpomínky. S tím, jak začínají prázdniny, se taky mění komunita, jeden otec už odjel do Kinshasy, kam ho poslali na příští rok. Aspiranti brzo odejdou a přijdou noví, dobrovolníci odjíždějí jeden po druhém. Seznámili jsme se s těmi, co tu s ,našimi‘ kluky budou příští rok, a není to úplně lehké, když nemůžu přemýšlet, co bude příští rok, protože to já už budu doma. A hlavně, budou mi chybět moji milí kluci, kteří mi prostě přirostli k srdci. Ale ještě pořád mám poslední měsíc…“ Iveta Pešatová

Misi e

Misijní dobrovolníci po roce zase doma Rok se s rokem sešel a další ročník salesiánských misijních dobrovolníků se pomalu vrací ze světa zpět domů. Z Indie se vrátila Eva Těthalová a Jirka Záleský, z Jihoafrické republiky dorazily po své roční dobrovolné službě Anežka Brtníková a Magda Švábová a Bětka Žáková (DR Kongo), Pavlína Jasenská (Mexiko) a Maruška Dvořáková (Anglie) se vrací na přelomu července a srpna. Více informací o  salesiánské dobrovolné službě naleznete na www.adopcenablizko.cz. Iveta Pešatová

Buďte velkorysí a nebojte se! Svědectví španělského misionáře v Peru salesiána Josého Vázqueze Gala Lega: Někdy by se dalo pochybovat, zda člověk může udělat další krok a být štědřejší a jít jako salesián tam, kam nás Bůh posílá. Tam, kde na nás čekají lidé, kteří nás potřebují k tomu, aby se stali lepšími lidmi, lepšími věřícími i lepšími odborníky pro společnost. Pokládal jsem si tuto otázku vážně v posledních deseti letech. Hlavní představený don Pascual Chávez nakonec v lednu 2010 přijal moji žádost odejít do misií. V září 2010 jsem patřil mezi asi 40 salesiánů, kteří tvořili 141. salesiánskou misijní výpravu. Nejdřív jsme se pohybovali mezi Římem a Turínem na kurzu pro nové misionáře. Během kurzu jsme diskutovali a rozpoznávali, co to znamená být misionářem v jiné kultuře, v jiném jazyku, s jinými zvyky, které nám nejsou vlastní. Je důležité a nezbytné se něco odnaučit, abychom se mohli znovu něco naučit. Další zásadní věc je překonat kulturní šok. Je také důležité inkulturaci vnímat

Balonky dorazily až do Konga

jako společnou cestu a  setkání s těmi, pro které pracuji a s nimiž žiji, aby se náš život a naše výchovné aktivity stávaly srozumitelnější a naše evangelizační dílo důvěryhodnější. Rizika v životě misionáře mohou být mimo jiné sebeuspokojení v práci a v důsledku toho izolace a pocit neschopnosti v kontextu, v němž člověk žije, aktivismus, který vede ke ztrátě smyslu, proč a pro koho mám dělat to, co mám, což nakonec vede k odloučení od Boha, který je základem toho, co dělám. Abych překonal problémy s adaptací na misiích, snažil jsem se naslouchat radám, snažil jsem se chápat jinou realitu a překládat

v modlitbě to, čím jsem procházel a ty, se kterými jsem žil (mladí salesiáni, laici…). Těm, kteří uvažují o podobném kroku ve svém životě, doporučuji být velkorysý a nebát se. Obtíže se překonávají tvrdou prací a modlitbou, otevřeností vůči ostatním, nadšením z vlastního povolání tím, že nabízím vše Pánu, který nás volá, abychom byli svatí. Maria nás doprovází a vede nás za ruku směrem, kde jsme podle Boží vůle schopni v plnosti odpovědět na jeho volání. Laik José Váquez Gal Lego Španěl, misionář v Peru Zdroj: Cagliero 11, červenec 2013 salesiánský magazín 2013/4 21

Kr á t k é z p r á v y

Slovenští salesiáni musejí po 23 letech odejít z Rožňavy V roce 1990 začali salesiáni veřejně působit v Rožňavě, na základě pozvání biskupa Eduarda Kojnoka. Rožňavské biskupství bylo jedno z prvních po totalitě, které přivítalo salesiány, pronajalo jim prostory a umožnilo jim působit a nabídnout své charisma. Když k tomu připočítáme i to, že už během totality salesiáni tajně působili v této diecézi a ve městě, jsme naplněni vděčností. Během let působení v Rožňavě se vykonalo mnoho dobra, řada lidí našla cestu k Bohu, mnozí mladí poznali Krista, přijali víru. Uskutečnilo se velké množství setkání pro oživení společenství, s pomocí místní lidí byla zrekonstruována budova, ve které salesiáni bydleli a působili. Stálo jich to mnoho sil, hodně brigádnických hodin, ale bylo vždy cítit ochotu a nadšení.

Proinvestovali jsme tisíce eur na zvelebení domu a jeho okolí, aby mohl naplno sloužit, i když nebyl náš. Dílo se pomalu šířilo. Přišly sestry salesiánky, později bylo zřízeno i středisko salesiánů spolupracovníků, a tak se salesiánské poslání šířilo i díky nim. Rožňavský biskup Vladimír Filo nás požádal (Salesiány Dona Boska  – Slovenskou provincii),

abychom k 28. červnu 2013 odešli z jeho diecéze. Rožňavská diecéze se tak stane jedinou z římskokatolických diecézí na Slovensku, kde nebudeme jako salesiáni působit. Zdůvodnění necháváme na biskupu Filovi, respektujeme kompetenci diecézního biskupa. S pevnou vírou a neotřesitelnou nadějí věříme, že nad tím vším je Bůh, v něhož věříme a jemuž odevzdáváme vás všechny, celou budoucnost tohoto města, celé diecéze, a který dokáže všechno obrátit v požehnání. Děkujeme za všechno Salesiáni Dona Boska – Slovenská provincie

Foto: web střediska v Brně-Žabovřeskách

Nové salesiánské dílo v Amsterodamu

Rekord posilovny  Žebříček nejlépe cvičících kluků ze salesiánské posilovny v Brně-Žabovřeskách byl uzavřen v pátek 7. června 2013. Do boje se zapojilo přes 25 účastníků, kteří se utkali ve čtyřech soutěžních disciplínách. Soutěž byla odstartována na začátku října minulého roku, když svoji formu poprvé předvedl Pavel Fráňa a výkonem 24 shybů se postaral o obdiv většiny ostatních borců z posilovny. Celkové výsledky: Mrtvý tah: Peter Michalík (160 kg), Andrej Gašpie­rik (140 kg), Matej Pavla (135 kg). Dřep: Jozef Pavla (120 kg), Matej Pavla (100 kg). Bench press: Jozef Pavla (115 kg), Pavel Fráňa (110 kg), Michal Šauer (100 kg). Shyby: Pavel Fráňa (24 shybů), Jozef Pavla (22 shybů), Saša Srp (17 shybů). David Minster 22 salesiánský magazín 2013/4

„Toto dílo vytvořila víra a odvaha spolubratrů a mladí zde mohou čerpat z bohatství Dona Boska: osobní vztah lásky a výchovu a v rámci preventivního systému, která nabízí metodu a spiritualitu,“ řekl don Chávez. Dále připomněl, že mnoho salesiánů misionářů z Holandska dříve přineslo evangelium mnoha mladým lidem v různých zemích světa. Toto nové dílo v Amsterodamu navazuje na jejich práci a chce nabízet evangelium především přistěhovalcům. Mezinárodní komunitu v tomto díle tvoří tři salesiá­ ni – Dominiek Deraeve ze severní Belgie, Pedro Mario Ayala z Mexika a Arokiaraj Mariasusai z Indie.

Kr á t k é z p r á v y

Sprejeři postříkali středisko

Díky pozitivním malbám mladých umělců chtějí organizátoři znovu graffiti vrátit punc umění nikoliv vandalství, jako tomu ve většině případů je. Graffiti jsou v Salesiánském středisku mládeže umístěny v prostorách využívaných mladými lidmi, a díky tomu je mohou pozitivně ovlivňovat a inspirovat. Nejeden z obyvatel Českých Budějovic měl jistě možnost setkat se s vandalstvím – seberealizací některých „umělců“ sprejerů. Jejich rádoby umělecké podpisy k velké zlosti místních zdobí mnoho budov, podchodů, vlaků a památek po celém krajském městě. Tyto podpisy (tegi)

Foto: archiv střediska

Salesiánské středisko mládeže nabídlo v rámci druhého Graffiti Jam s názvem Way of life své prostory mladým sprejerům.

Budějovické středisko po „nájezdu“ sprejerů

nemají jistě co dočinění s opravdovým pojetím graffiti, které tak, jak je známe dnes, vzniklo jako druh umění v 70. letech v USA. V Českých Budějovicích nemají mladí „umělci“ prostor pro svoji

realizaci, aniž by porušovali zákon. Proto se Salesiánské středisko mládeže rozhodlo nabídnout své prostory v interiéru i exteriéru Střediska těmto mladým umělcům. Ondra Trojek

Fryšták – Rok 2015 bude význačný vzpomínkou na výročí narození Dona Boska. Také my, salesiáni laici, bychom rádi přispěli něčím do vínku gratulací. Rozhodli jsme se proto, že napíšeme knihu. Knihu o nás. Máme již 47 zemřelých spolubratrů a nynějších žijících 12. Rádi bychom, aby kniha nebyla jen faktografickým vyprávěním, ale čtením napínavým, dobrodružným, případně veselým. Proto sbíráme od pamětníků příhody a vyprávění. Také prosíme vás, čtenáře Salesián­ ského magazínu, o pomoc při sepsání této knihy. Určitě jste některé legendy české provincie znali. Děkujeme za spolupráci. Pište na adresu: Vladimír Kopřiva P. I. Stuchlého 26 763 16 Fryšták nebo na adresu: [email protected]

Foto: web střediska v Havířově

Kniha o koadjutorech

Minigrant pro Maják  Havířovskému Klubu Maják se podařilo získat jeden z minigrantů, které každým rokem vypisuje společnost ArcelorMittal. Ve čtvrtek 9. května jsme slavnostně převzali minigrant v hodnotě 14 000,– Kč. Symbolický šek nám předal ředitel společnosti ArcelorMittal Engineering Products Ostrava, s. r. o. Zdeněk Fluxa. V letošním kole bylo přihlášeno více než 100 uchazečů. Klub Maják se přihlásil poprvé a podařilo se mu uspět. Peníze půjdou na podporu projektu s názvem „Na Majáku to je mazec – zahrajem si florbal, pinec“. Jak už samotný název napovídá, pořídíme do klubu nové sportovní vybavení pro tréninky florbalu a stolního tenisu. Veronika Geryková salesiánský magazín 2013/4 23

Událost

Ve středu 8. května se zaplnil kostel P. Marie Pomocnice ve Zlíně věřícími, aby společně s otcem arcibiskupem Janem Graubnerem oslavili desáté výročí posvěcení kostela. Hned od oltáře vyšli všichni přítomní ven, kde otec arcibiskup posvětil nové sousoší Dona Boska. Radostnou atmosféru celého dne završil v podvečer v kostele tzv. Koncert desetiletí, při němž zazpívaly všechny farní scholy a byla připomenuta celá historie kostela a střediska.

Foto: 4× Zuzka Hoková

Nové sochy na Jižních svazích

Zlínští salesiáni s autorem díla Oldřichem Rejdou

Sousoší je darem salesiánské komunity středisku a sídlišti. Dílo kamenosochaře Oldřicha Rejdy z Brumova-Bylnice sestává ze čtyř soch v životní velikosti – Dona Boska a tří mladých z dnešní doby. V těchto dnech bylo možné pozorovat, jak se kolemjdoucí zastavují u nových soch a následně si čtou „starou“ informační tabuli o salesiánském díle, kterou doposud jen míjeli.

Modlitba u sousoší

Arcibiskup Jan Graubner žehná sousoší

24 salesiánský magazín 2013/4

Sochy zaujaly všechny přítomné

Křížovk a o ceny

Pomůcka: iniciály ianus, tropický herce maros, půdní typ Kaisera ntam nářadí kopáče

Moudrost

potom

krycí deska sloupu hlavice

2. díl tajenky

číňané

dolovat letadlo (knižně)

1. díl tajenky

49 (římsky)

morous druh herce sestra tety

pochodový úhel

keta papoušek

vůdce

český loutkář rumunská řeka legované železo

římská čtyřka

spz Klatov černoch polygrafové

osobní zájmeno

tamten puky

cosi

římský bůh

ejhle elitní turecký voják bouda

německé město droga

kanadský zpěvák biblický pokrm

šalotka

tvrz (knižně) svatební květina

sídlo v Kongu

spz pelhřimova

švihák

iniciály Uhdeho členský stát USA

útok

název hlásky

kino (anglicky) jižní ovoce mléčný výrobek

strýc (nářečně)

stromořadí franc. prozaik

dřívější kusový cukr

svislá jeskyně Kornel (domácky)

koření zástup

doupě

značka vysavačů

a sice iniciály herce Pyška

umělé vlákno část molekuly

vůdce politické strany

koupací nádoba

druh lamy

Správné řešení z minulého čísla: Vlídnost bere i jed hadům. Vylosovaní výherci správně vyluštěné křížovky ze Salesiánského magazínu 2013/3: Jana Brajerová, Praha 6, Lenka Durnová, Hroznová Lhota, Vladislava Hrdličková, Brno, Jan Pekárek, Třebíč, Marie Sillyová, Brno-Bystrc, Michaela Bližňáková, Brumov-Bylnice, rodina Kosíkova, Brno, Anna Bártová, Bouzov, Stanislava Stojaspalová, Praha 8, Petr Galář, Jablonec nad Nisou.

Křížovka

Soutěž o ceny: Vyluštěnou tajenku zašlete na adresu redakce (Salesiánský magazín, Kobyliské náměstí 1, 182 00 Praha 8). Ze správných odpovědí bude vylosováno 10 výherců, kteří obdrží věcné ceny. Řešení zasílejte do 15. září 2013.

salesiánský magazín 2013/4 25

Blahopřejeme

Vše nejlepší k narozeninám

Foto: archiv FMA

sr. Jitka Fišerová

července. Farář u svaté Terezičky v Praze-Kobylisích P. Josef Brtník oslavil 18. července 65. narozeniny, spolu s ním slavil 18. července 83. narozeniny P. František Pospíšil. Posledním červencovým oslavencem je P.  Stanislav Palásek, který se dožil také 83 let a to 31. července.

Srpnové jubilanty zahajuje P. František Vavruša, který 5. srpna oslavil kulaté padesátiny. Den nato se krásných 87 let dožil P. Josef Vaníček. P. Pavel Kuchař oslavil 10. srpna kulaté šedesátiny a 12. srpna oslavila salesiánka Jitka Fišerová padesátiny.

Foto: Miroslav Palíšek

P. Leoš Ryška

Foto: archiv S. M.

Misionářka mezi amazonskými indiány Jarka Chorovská, FMA, oslavila 1. července čtyřicáté narozeniny, a to ve své vlasti, kam přicestovala na krátkou návštěvu. Padesátiny oslavil 7. července salesián P. Leo Červenka a 8. července slavila 45. narozeniny salesiánka Olga Landrová, a to na daleké Kubě. Ve stejný den oslavil 55. narozeniny P. Michael Martinek. Den nato oslavil kulaté 50. narozeniny P. Leoš Ryška. 10. července pak poděkoval za 82 let života P. Karel Petráš. Provinciální ekonom P. Evžen Rakovský slavil 14. července padesátiny, stejně jako P. Stanislav Jonášek 16.

Foto: archiv S. M.

Salesiánům a salesiánskám, kteří v  červenci a  srpnu oslavili narozeniny (nebo se slavit teprve chystají), vyprošujeme hojnost Božího požehnání, darů Ducha Svatého a vytrvalost při působení v duchu Dona Boska. Blahopřejeme samozřejmě i těm, kteří nejsou v našem stručném přehledu uvedeni.

P. Stanislav Palásek

26 salesiánský magazín 2013/4

P. Josef Brtník (vlevo)

Akce

10 SPIRITUAL KVINTET KAPUCÍNI A STANLEY BOUDAPSOVA CHRISTALLINUS BÉTEL * MRRK W. X. P. * ZÁBLESK

27. - 29. září 2013 ZLÍN

10

www.festivalpodvezi.cz

salesiánský magazín 2013/4 27

Láďa Banďouch jáhnem v kolébce salesiánů Mezi 15 salesiány, kteří přijali v sobotu 15. června 2013 jáhenské svěcení v turínské bazilice Panny Marie Pomocnice křesťanů byl i Čech Ladislav Banďouch. Studenty univerzity Crocetta vysvětil turínský arcibiskup Cesare Nosiglia.

Láďa je přijímán do služby církvi

Vkládání rukou Za Láďou přijeli do Turína jeho nejbližší

Foto: archiv Ládi Banďoucha

Během litanií novosvěcenci leží na zemi před oltářem

Neprodejné

Bankovní spojení: 168 44 021/0100, variabilní symbol 62