obsah úvodník rozhovor Albánii mám moc ráda
str. 3 str. 4–7
Dana a Marek Ovečkovi str. 8–9 kniha, která otvírá historické oči str. 10 tipy na zajímavé čtení str. 11 vychovávej jako D. Bosco str. 12 očima otce str. 13 o čtenářích a jejich dovednostech str. 14 dopisy Ignáce Stuchlého str. 15 s papežem Františkem v Krakově str. 16–17 ukázka z knihy str. 18–19 misie str. 20–22 zajímavosti ze života církve, ze světa str. 23–24
Slovo redakce Milí čtenáři, chci tady po mnoha letech vzdát hold Jirkovi Kučerovi za jeho práci pro Salesiánský magazín. Od září 2016 chystáme změnu na místě šéfredaktora a zároveň na postu výkonného redaktora. S Jirkou se znám od časů litoměřického semináře, kde jsme spolu seděli ve stejné lavici a občas jsem s ním o svátcích, kdy nám dávali volno, zajel do jeho rodných Sebranic. Byli jsme bez nadsázky jako bratři – naše souznění se pak protáhlo i do období jeho rodičovství a profesionální dráhy (do magazínu přišel jako novinář z deníku Metro). Jezdili jsme spolu na dovolené, za některými rozhovory jsme někdy cestovali po celé Evropě (Řím, Německo, ale i třeba Norsko). Naučili jsme se spolu chytat ryby (pstruhy, lososy, hloupé makrely, ale i chytré halibuty nebo vlkouše!). Po léta nás spojovala akvaristická vášeň, zkoušeli jsme to s tlamovci, potom s terčovci – ale stejně jsme nakonec skončili u vděčných neonek a pavích oček. Ale nade vše pro nás bylo naše společné dítko: Salesiánský magazín. V prvních letech, kdy jsme se ho ujali, jsme zavedli barvu, potom křídový papír, reportáže, od rubriky Poznáte někoho? jsme se posunuli ke spiritualitě a k recenzím. Jirka nikdy neváhal zvednout telefon a zavolat komukoli, aby něco napsal, to já jsem byl vždycky jako redaktor ostýchavý a raději jsem články psal sám. Naše společná práce na magazínu teď, kdy jsem v Brně, končí. Chci Jirkovi za vše ze srdce poděkovat a přeji mu vše dobré v jeho životě i v práci pro druhé. Zdeněk Jančařík
Vydavatel:
Salesiánská provincie Praha Kobyliské nám. 1, 182 00 Praha 8 tel.: 283 029 111, www.sdb.cz bankovní spojení: 168 44 021/0100, variabilní symbol 62
Redakce:
křížovka o ceny blahopřejeme 2 salesiánský magazín 2016/4
str. 25 str. 26
šéfredaktor: P. Zdeněk Jančařík, SDB redaktor: Jiří Kučera sazba: Miroslav Palíšek, SDB návrh obálky a grafická úprava: Martina Mončeková adresa: Kobyliské nám. 1, 182 00 Praha 8, tel.: 283 029 216, e-mail:
[email protected] tisk Triangl, a. s. MIČ 47 465, ISSN 1214-5262, MK ČR 5673
Úvodník
Zázrak výchovy Opakuji to na různých místech a při různých příležitostech, moje milovaná Salesiánská rodino, přátelé díla Dona Boska: každý den se dějí podivuhodné zázraky výchovy, které navždy mění život mnoha chlapců a děvčat. Tvrdím to s jistotou, protože já sám jsem byl toho svědkem, a když nad tím uvažuji, moje srdce se naplňuje radostí a nadějí. Letos jsem oslavil svátek Dona Boska 31. ledna v Sierra Leone. Chtěl jsem prožít slavnost se svými spolubratry a s jejich dětmi a mladými. Měl jsem též příležitost prožít jedno dopoledne s mladými vězni v hlavním městě. Všude jsem viděl mnoho bolesti, ale i mnoho naděje. Naděje, za kterou může do velké míry každodenní přítomnost salesiánů laiků a dobrovolníků na tomto chudém místě. Byl jsem ve skupině mladých posbíraných na ulici, kteří žijí v domě Dona Boska. A přemohlo mě dojetí, když jsem poslouchal jedno asi pětadvacetileté děvče, které všem vyprávělo svůj příběh. Mezi přítomnými bylo třicet osm děvčat vytržených ze sítí sexuálního zneužívání. Tato dívka podstoupila hrozné zneužívání a násilí ve vlastní rodině, jen co ztratila matku, ale když se jí konečně podařilo odejít z domova a z rodného města, přišla do domu Dona Boska, kde našla domov, rodinu, bezpečné útočiště a možnost připravit se do života. Tento příběh mě skutečně dojal. Zejména když to děvče našlo odvahu říci mladým, kteří ji poslouchali, že důležitější než osvobození z řetězce násilí a zneužívání bylo nalezení
domova a možnost studovat a připravit se do života. Nyní se mohla postarat sama o sebe, žít šťastný život a najít si kvalifikovanou práci. Jsem víc než kdykoliv předtím přesvědčen, že každý den se dějí mimořádné zázraky v mnoha částech světa a určitě v téměř všech salesiánských domech. Jde o skutečné zázraky chlapců a děvčat, kteří dostali příležitost, kteří byli osvobozeni z ulice a našli přijetí v některém salesiánském domě, kde našli pravé otce a matky, kteří žijí jen proto, aby je milovali a vychovávali. Zázraky, které navždy mění jejich život a které boří hradbu, která je trýzní od narození. Tyto zázraky vykonávají muži a ženy, kteří jako Ježíš v Naimu říkají: Neplač! Bůh nechce, aby lidská bytost plakala. Don Bosco byl jako Ježíš schopný těšit se z lásky Otce vůči mladým a dokázal s nimi trpět a zmírňovat jejich bolest. Toto je odkaz, který nám Don Bosco zanechal. První salesiáni a první dcery Panny Marie Pomocnice si předsevzali připravovat nové možnosti života těm, kdo byli přesvědčeni, že žádné nemají. Chystali chlapce a děvčata do života, a to v ovzduší lásky a porozumění. Ve světě, ve kterém je vše stále víc materiální, skeptické a pragmatické se může zdát zvláštní mluvit o zázracích. Dobro, které se koná – a je ho mnoho –, nesmí zůstat skryté. „Aby viděli vaše dobré skutky,“ říká Ježíš svým učedníkům. Všichni sní o světě míru a radostného pokoje, v němž by převažovala úcta a pozornost vůči druhým. Takže: Odvahu! Můžeme dělat zázraky. Ángel Fernández Artime, hlavní představený
SALESIÁNSKÝ MAGAZÍN
Každé
2 měsíce přichází Don Bosco k vám domů. Časopis Salesiánský magazín zasíláme bezplatně každému, kdo o to požádá. Od roku 1887 je to dar Dona Boska těm, kteří sympatizují se salesiánským dílem.
Objednejte Salesiánský magazín svým známým! Oznamte nám změnu své adresy! Salesiánský magazín Kobyliské nám. 1 182 00 Praha 8 tel.: 283 029 218 e-mail:
[email protected] SALESIÁNSKÝ MAGAZÍN
salesiánský magazín 2016/4 3
Rozhovor
Albánii mám moc ráda a nikdy jsem Již bezmála dvacet let působí salesiánka Michaela Kubíčková v Albánii. Jak se žije v zemi poznamené nejtěžší komunistickou diktaturou v Evropě, co trápí tamní mladé lidi a jak žijí v Albánii salesiánky, vypráví česká misionářka známá pod přezdívkou Miki. Kde momentálně působíš a co vlastně děláš? Jsem už od roku 1997 v Albánii, konkrétně ve Škodře. Je to čtvrté největší město v Albánii zasazené do úžasné přírody mezi horami, jezerem a mořským pobřežím. Skadařané mají svůj dialekt, který je pro ně velmi důležitý. V tomto městě jsem už od začátku svého působení. Za tu dobu jsme se přestěhovali z podnájmu do našeho nového domu, vyměnily se všechny sestry, jen na mě tady nějak zapomněli. Ale nevadí mi to. Čím dál víc si přeji, aby si nevzpomněli. Pořád ve stejném domě, ale úkoly se během let měnily. Teď momentálně mám zodpovědnost za naše gymnázium. Už třetím rokem. A pořád se do toho ještě zaučuji. Mojí náplní práce je zorganizovat běh školy, zajistit, aby práce učitelů odpovídala tomu, co po nich žádá ministerstvo i my sestry, denní komunikace s mladými, s jejich problémy, radostmi a starostmi, komunikace s jejich rodiči. Spoustu času strávím u počítače, protože když chcete mít nějakou evidenci, musíte si sami sestavit databázi a pořád ji obnovovat podle nových nápadů našich ministerských úředníků. Rádi mění věci naprosto nepodstatné, ale je potřeba na ně přesně zareagovat, a to bere čas. Kromě toho vyučuji fyziku a snažím se ji udělat stravitelnější pro ty, kteří ji na základce neviděli ani z rychlíku. 4 salesiánský magazín 2016/4
Národní tanec našich dětí na místní pěší zóně ve Škodře v den otevřených dveří
No, a k tomu katechismus, animace liturgie v našem salesiánském kostele, pořad v rádiu Maria, kde se momentálně snažím lidem pomoci setkat se s dokumenty z Druhého vatikánského koncilu. Zkrátka, co je potřeba. Je tvoje práce něčím specifická, radikálně odlišná od práce doma? Tak jako se říká, že je všude chleba o dvou kůrkách, tak si myslím, že i práce je všude v podstatě stejná. My pracuje s mladými lidmi, to znamená s běžnými lidmi. Možná máme trochu jiné zvyky, druhy jídel, jazyk… ale bojujeme se stejnými slabostmi, máme strach ze stejných věcí, radujeme se ze stejných zkušeností… Určité místní specifikum je v tom, že rodiče zdejších mladých lidí neměli doslova co jíst a mnozí měli jen zbožnou touhu studovat. A tím místní mladí lidé „trpí“, poněvadž rodiče se svým dětem snaží dopřát to, co sami jen toužili mít. A to je ten problém. Mladí tak mají potíže s tím, že chtějí mít všechno, hned a bez práce. A to mluvíme ve sféře materiální i ve sféře dosažení úspěchů i mezilidských vztahů.
A jestli je moje práce v něčem radikálně odlišná? Možná. Kdyby někdo pozoroval moji práci, mohl by identifikovat některé odlišnosti, které je pro mě těžké vidět, jelikož mi moje práce přijde naprosto normální. Ale třeba i fakt, že jazyk který používám, není moje rodná řeč. Nebo že v Albánii je malá stabilita zákonů a třeba ve školství jsem zatím nezažila, že by se něco dělalo stejným způsobem třeba dva po sobě následující roky. Každý rok nová překvápka, a v poslední době většinou ze dne na den. Což způsobuje nejistotu a stres. Jaká je vaše komunita? A jak vypadá působení salesiánek v Albánii? V komunitě je nás momentálně šest. Ředitelka je Italka, pak máme ještě jednu Italku, ta je ekonomkou, dvě albánské sestry: jedna je zodpovědná za náš dívčí internát a druhá zatím studuje a pomáhá, kde může. Za základní školu je zodpovědná sestra z Mexika a já mám na starosti naše gymnázium. Věkem nejstarší je ředitelka, ale ani ona nemá ještě pětapadesát let, takže jsme celkem mladá komunita.
Rozhovor
m nepocítila chuť odejít
Naše středisko Panny Marie Pomocnice ve Škodře
V našem domě máme mladé všeho věku. Od mateřské školy, přes základku, gympl a máme tu i profesionální kurzy. Takže se denně naším domem projde zhruba kolem 600 mladých od tří do 25 let. Je to pěkná práce a pěkný frmol… Samozřejmě na to nejsme samy. Máme víc než 70 zaměstnanců, od recepční až po profesory. Většina z nich patří ke křesťanské tradici, ta ale není podmínkou, takže se u nás setkáte i s muslimskými zaměstnanci. Co vás vedlo k zaměření na školství? Rozhodly jsme se pro „školní“ zaměření našeho centra, jelikož jsme viděly, že v Albánii je školství na špatné úrovni. V mnoha místech se dělá škola jen pro formu. Děcka z vesnic a z hor nemají možnost projít slušnou základkou. Jeden kluk mi vyprávěl o jejich škole: Jsou v ní jen dvě třídy: v jedné jsou děti od první do páté třídy s jedním učitelem, ve druhé děti od šestky do devítky s druhým učitelem. Škola je zavřená čtyři měsíce v létě, jelikož jsou prázdniny (v Albánii máme prázdniny od půlky června do půlky září) a v zimě je zavřená, když napadne sníh, protože se děti nemají do školy jak dostat. To může trvat i dva měsíce. Ve zbývajícím čase, pokud budeme idealizovat situaci a budeme předpokládat že učitel je připravený ve všech předmětech – což je nereálné, protože je rád, když
umí základy albánštiny a matematiky, jinak by neučil na horách – tak by na každý stupeň měl během jedné vyučovací hodiny všeho všudy 10 minut času… Naše škola je sice ve městě, ale snaží se být nabídkou právě pro tato děcka. Na základce máme asi 45 % dětí z okolních vesnic, na gymnáziu asi 80 % mladých z vesnic a z hor. Máme pro ně i možnost ubytování na internátu a nabízíme různé aktivity, kterými se snažíme překlenout nedostatky z jejich základních škol a připravit je na nároky dnešní doby. Kromě naší komunity máme dům i v Tiraně – hlavním městě, a v Tale – přímořské vesnici. Tirana má prozatím mateřskou školu
a oratoř, ale i tam se chystají na otevření školy, protože škola je tady opravdu potřebná. Tale je nově otevřená a ještě se postupně utváří. Zatím má mateřskou školu a kurzy vaření, co bude dál, uvidíme. Už jsi v Albánii dlouho, jak se za tu dobu změnilo prostředí, kde pracuješ? Změnilo se toho spoustu. Přijela jsem v roce 1997, to tady byl národní zmatek. Lidé přišli o všechno, co měli, v pyramidových hrách a reagovali na to násilím a střelbou. Každý měl doma pistole a hodně se používaly. Po setmění nebylo radno vyjít z domu a některým lokalitám bylo potřeba se vyhýbat. Cesty byly rozbité a vzdálenosti se neměřily
Nejlepší maturanti dostali po maturitě ministerská vyznamenání
salesiánský magazín 2016/4 5
Rozhovor protože tam prostě nic nekoupíte. Někdo říká že je Albánie země paradoxů, a do jisté míry si myslím, že je to pravda. Albánie byla poznamenaná dlouhou a tvrdou diktaturou za komunistického režimu a pak střety se sousedním Srbskem. Jsou tato témata ve společnosti stále živá?
Kostel v místních horách, ve vesnici Theth
na kilometry, ale na dobu trvání cesty. Na zatelefonování se stály dlouhé fronty na poště, a když na vás došla konečně řada, spojení se nepovedlo; tak jste si ji vystáli znovu pro druhý pokus. Když vám zapnuli elektrický proud, prožívali jste skutečnou radost. V obchodech jste moc neutratili, protože se toho moc nedalo koupit. Na horách peníze vůbec nepotřebovali, živili se tím, co měli – dobytek a políčko. Dnes už se výstřely slyší skutečně jen výjimečně. Cesty – aspoň hlavní tahy – jsou na podobné úrovni jako u nás. V obchodech se dá koupit v podstatě všechno, stačí mít peníze, což je trochu problém. Asi snad neexistuje člověk, který by neměl mobil, a mladí potřebují ty nejnovější, aby nevypadali jako ti, co na to nemají. Spoustu věcí nakupují z druhé ruky, ale snaží se je mít. Peníze zůstávají stále problémem. Za jídlo utratíte na přepočet jako u nás, ale vyděláte asi pětkrát méně. Možná i to je důvodem, že tady kvete korupce a mnozí lidi mají pocit, že „se nikdy nestaneme státem“ – jak říkají. Mnozí z vás by byli určitě překvapení, kdyby viděli třeba albánské letiště nebo některá nákupní střediska v Tiraně. Jsou moderní 6 salesiánský magazín 2016/4
a nová. V Albánii se skutečně setkáte se spoustou věcí, které jsou moderní. Některé kroky ve vývoji společnosti byly přeskočeny. Například od telefonování na poště rovnou k mobilům i v nejzapadlejších horách. Od nemožnosti komunikace od vesnice k vesnici k internetovému spojení pro každého. Dnes se setkáte se vším: s auty těch nejlepších značek a parametrů po oslíka. S nákupními středisky se vším, co si může člověk přát, po vesnice, kde si vyrábíte sami chleba z obilí, které jste si zajistili z města,
Albánie je určitě poznamenaná 500 lety nadvlády Turků. Přebrali od nich spoustu tradic, způsobů jednání a někdy i myšlení. Například způsob vidění ženy, i když už se dnes hodně mění, přesto je ještě hodně poznamenané právě tureckým vlivem. Komunismus tady byl skutečně velmi tvrdý a nemilosrdný. Dnes se ale všichni spíš tváří, že nic takového nikdy nebylo. Jen občas se nechá někdo slyšet, že je potřeba, aby se na některé věci nezapomnělo. Tomu napomáhá například i nastávající beatifikace 38 mučedníků komunistického režimu. Ale mladí lidé už žijí v úplně jiném světě a ten před pár lety je očividně vůbec nezajímá. Občas mi dochází, že ještě neuběhlo tolik času od komunistických tortur, násilí a zabíjení. A že je museli vykonávat lidi a že jich určitě nebylo málo. Tím pádem musí být celkem normální, že se
Místní dopravní prostředek na Komanském jezeře
Rozhovor
Naše výchovná komunita na pracovním výletě v horách
s těmito vykonavateli komunistické moci, nebo dokonce s hlavami, které vymýšlely tuto strategii „třídního boje“ musíme denně setkávat na ulicích. A děláme jakože nic… Ani je popravdě řečeno mnohdy osobně neznáme. Kdo je znal, buď nepřežil, anebo mu to nestojí za to, aby živil vzpomínky a bojoval s nenávistí. Se Srbskem vnitrozemští Albánci nikdy neválčili. Kosovští Albánci s nimi měli velké problémy a dodnes k sobě cítí spíš nenávist než lásku. Nás se tento problém dotkl pouze tím, že k nám v době jejich střetů uprchlo spoustu Kosovanů, kterým jsme se snažili podat pomocnou ruku. Ale když skončila válka, skončila i tato situace a občas na ni vzpomeneme, když vykládáme historky z minulosti, nic víc.
velmi dobře. V den příjezdu Svatého otce už měl svět zkušenost s možným jednáním extremistů. A ne úplně neoprávněně byla tato cesta sledovaná s určitými obavami. Nevím, jestli víte, že ten den ráno, kdy jsme se my křesťané chystali na přivítání Svatého otce, muslimská komunita, a to ta nejradikálnější, co tady máme, se sešla v mešitě, aby se modlila za pokojný průběh papežovy cesty. Při mši se k nám přidali. Když se jich potom novináři ptali, proč byli na mši, když to přece není jejich způsob chválení Pána, odpověděli, že sice mše není jejich způsob modlitby, ale že se přišli setkat
s Božím člověkem a přišli si pro jeho požehnání. Řekli, že on přišel, aby dal světu příklad, že se dá žít společně a oni chtějí svým postojem ukázat, že se to opravdu dá. Je tady samozřejmostí, že státní svátky jsou svátky obou náboženství. Možná by vás mohlo překvapit, že najdete muslimy na křesťanských poutních místech; modlí se třeba ke svatému Antonínu anebo prosí o ochranu Pannu Marii. Albánci se snaží zachovat si tento postoj, i když tlak z okolního světa nabízí jiný pohled. Vzájemný respekt a přijímání staví na tom, že jsou jedním národem, tuto sounáležitost cítí velmi silně. Proto taky přijímají náboženství těch druhých s respektem ke svému bratru Albánci. Přirostla ti Albánie k srdci? Samozřejmě, že vím o tom, že život nás řeholníků znamená otevřenost jít kdykoli kamkoli podle toho, kam nás Pán zavolá. Albánii mám moc ráda a cítím se tady jako doma. Lidi mě považují za jednu z nich a mám z toho radost. Máme krásnou přírodu a žijí tady také nádherní lidé. Kdyby na mně záleželo, nikdy bych neměnila a nepamatuju si, že bych někdy měla pocit, že mám všeho plné kecky a chtěla bych zmizet někam daleko. Jiří Kučera
A Albánii je většinová muslimská komunita. Jak spolu křesťané a muslimové vycházejí? Muslimů je tady podle statistik 70 %. Zbytek tvoří pravoslavní a katoličtí křesťané. V podstatě se tady nikdo nehlásí k ateismu, i když tady samozřejmě existuje praktický ateismus, jako všude. Loni nás navštívil Svatý otec a jeden z důvodů byl právě fakt, že Albánie je známá svou náboženskou tolerancí. A je to pravda. Žijeme a vycházíme spolu
Nápis na našem domě: Mateřská a základní škola Marie Pomocnice, gymnázium Panny Marie
salesiánský magazín 2016/4 7
14 0 . v ý r o č í z a l o ž e n í A S C
Dana a Marek Ovečkovi – jedni z prv Marek byl prvním sekretářem inspektoriální rady. Udělali si čas a trochu zavzpomínali. Marku a Dano, jaké byly vaše začátky u spolupracovníků? Prvním, kdo nás oslovil a přivedl k salesiánům, byl můj bratr Libor; začali jsme s ním a dalšími jezdit na letní putování po horách, chodit ke Sv. Kříži k salesiánům a pak k Jiljí na pravidelná setkávání s katechismem, hráli jsme na kytaru, poznávali spoustu mladých prima lidí. Postupně jsme sami začali vést různé skupinky mladých, to Dana ještě nebyla věřící. Právě život ve společenstvích mladých, společné modlitby, dovolené přivedly Danu k víře. Společenství byla studentská a tak lidi, s kterými nám bylo dobře, opouštěli Prahu a zase jiní přicházeli. Toužili jsme po stálejších kontaktech, líbilo se nám prožívání víry v salesiánském duchu. V pozadí stáli bratři salesiáni (např. na naší svatební fotce je spousta našich kamarádů i salesián P. Jožka Kopecký, kterého jsme předtím neznali). A právě on nás doprovázel a formoval tehdy ještě podle Stanov SDB (nebyla pravidla pro spolupracovníky) a dovedl ke slibům 2. 2. 1980 spolu s Bernardovými, Rezkovými a Traxlerovými.
Sekretářem provinciální rady… Pak přišla doba, kdy již bylo potřeba vytvořit nějaký tým lidí, aby se společně podíleli na vztazích a formaci stále většího počtu zájemců nebo spolupracovníků a tak vlastně vznikla „první volba“ sekretáře inspektoriální rady. Mám to v živé paměti, jak jsme se sešli u Jožky Kopeckého st. u něj 8 salesiánský magazín 2016/4
v bytě na Výtoni a tam jsem se stal sekretářem. Vznikala mnohá společenství v Čechách i na Moravě, bylo potřeba tato společenství povzbuzovat, udržovat kontakty a to bylo v době, kdy vše bylo nutno utajovat, žádné telefony, žádné dopisy, žádné maily. Hodně víkendů jsem trávil osobními návštěvami různých společenství a Dana to doma „jistila“ péčí o naše čtyři kluky, někdy jsme vyráželi společně. Protože vše probíhalo konspirativně, scházela se inspektoriální rada jedenkrát za dva měsíce, ale tam se muselo probrat vše, nic nešlo řešit jindy. Tehdy nás velkoryse pozvali Klára a Karel Novotní k nim do bytu ve Zlatnické, bylo to nejblíž k nádraží pro moravské i české členy rady, a jindy jsme se zase scházeli v Rosicích u otce Meda, kam to měli moravští blíž. Je to teď už těžko pochopitelné, ale při prohledávání zápisů z těchto setkání jsme našli i plánky cest přicvaknuté k zápisům. Co se zapomnělo, musel jsem objíždět vlakem nebo autem. Náplní našich setkávání byly věci formační, neexistovala pravidla, hledali jsme, co to je být spolupracovník v tehdejší době. Je to celoživotní hledání, protože i teď ve strategickém plánu se hledá naše identita a to je moc dobře. Organizovali jsme exercicie, ale také společné dovolené, protože jsme považovali v naší formaci za důležité mít společné osobní zážitky a vztahy, společné celorodinné poutě, později i konference. První celorepubliková konference byla u vás doma a lidí bylo plno… První konference byla skutečně u nás v našem čerstvě postaveném domku, kde ještě nebyl nábytek, Jenda Koláčný tenkrát zapůjčil špalky, na ně se hodila prkna a už se dalo
„konferovat“. I když byla nutná velká konspirace, atmosféra byla úžasná a společné nebezpečí nás spojovalo. Nesmělo se tleskat kvůli utajení, tak se bučelo. Stejně se sousedi ptali, co to u nás bylo a že napočítali před naší garáží 70 párů bot. Myslím, že to bylo v roce 1987 na jaře.
Spolupráce se salesiány Na mnohá setkání se společenstvími jsem jezdil s Jožkou Kopeckým st., pak také s Láďou Vikem, který byl v té době provinciálem. Já jsem řídil našeho trabanta, později wartburga a Láďa se modlil, někdy „třetinku růžence“, někdy celý, a když skončil, bavil mě, aby se mi nechtělo za volantem spát (spát se nám chtělo oběma). Hodně nás ovlivnilo společné studium u Domina, otce Zvěřiny a dalších, když v našich studijních řadách s námi studovali budoucí salesiáni, Reverend, Alan Křišťan, Zdeněk Demel a další.
První kontakty v zahraničí První kontakt se „světem“ salesiánů spolupracovníků nám umožnil právě Dominus. Daroval nám 400 marek a my jsme v roce 1988 vyrazili se Slavíčkovými z Brna přes Velehrad v severní Itálii do Říma a do Turína navázat kontakty. Na jednu stranu jsme byli nadšení, jak se lidem za železnou oponou žije svobodně, jejich možnostmi, na druhou stranu jsme pocítili nebezpečí tolika možností a blahobytu, který je může odvádět od cesty za Donem Boskem tak, jak jsme ji znali a vytvářeli u nás doma. Setkali jsme se se světovým zástupcem salesiánů spolupracovníků
14 0 . v ý r o č í z a l o ž e n í A S C
vních spolupracovníků u nás
Paolem Santonim, zjistili jsme, kdo je náš zástupce v celosvětové radě. Byla to Ilinka Irsicová, a tak jsme ji v Lublani pak navštívili. Chtěli jsme se otevřít světu, spolupracovat s celou oblastí Střední Evropa, proto hned v roce 1990 jsme uspořádali konferenci v Emauzích s účastí z Německa, Rakouska, Polska, Holandska, Slovenska…
Obzory se otevíraly… S rokem 1990 přišla svoboda a nové možnosti. Jak jste to prožívali a co to znamenalo pro naše sdružení? Byla to obrovská změna! Pamatuji se, jak již v lednu 1990 jsme chodili s Láďou Vikem po úřadech. Láďa se svým úžasně nevinným
úsměvem vždy prohlásil: „My jsme salesiáni a jdeme s vámi projednat…“, což všechny úředníky zbavilo řeči a vycházeli nám vstříc. Získali jsme oficiální uznání jako Sdružení salesiánských spolupracovníků (nyní salesiánů spolupracovníků), získali jsme své IČO, založili jsme účet… Již žádné konspirace, díky Šárkovým začal vycházet Zpravodaj, začali jsme používat normálně telefon, poštu, časem maily, nyní Facebook… V našem rodinném životě se taky mnoho změnilo. Založili jsme v Kolovratech Občanské fórum a skončilo to tím, že jsem se stal starostou na celých 16 let. Chcete na konec něco sdělit čtenářům Salesiánského magazínu? Život v salesiánské rodině považu-
jeme za jeden z největších darů, které jsme dostali. Salesiáni i spolupracovníci nás mnohému naučili, dali a dávají nám zažít rodinnost, formují nás každoroční duchovní cvičení, ale také dobré osobní vztahy. Nikdy jsme se nebáli cokoli podniknout, věděli jsme, že vždycky se máme na koho obrátit, a to nejen v malých věcech. Třeba když nás ze dne na den vyhodili z našeho domu se dvěma dětmi a třetím na cestě, prostě jsme zvedli telefon a nastěhovali se na půl roku k salesiánovi Pepíkovi Šplíchalovi. Takže chceme všem členům naší salesiánské rodiny poděkovat a popřát jim, aby se snažili stále na svém salesiánském povolání pracovat, hledat svou cestu a aby se také cítili v naší společné rodině dobře. Miloš Jansa salesiánský magazín 2016/4 9
Recenze
Kniha, která otvírá historické oči Historik a vynikající kněz hradecké diecéze Tomáš Petráček (1972) je fenomén české církve. Petráček je bytostný intelektuál, brilantní spisovatel (má za sebou řadu knih především o dějinách církve a biblistiky z doby na přelomu 19. a 20. století), poctivý životopisec (biografie dominikána Vincenta Zapletala OP a práce na kauze blahořečení P. Josefa Toufara) a v neposlední řadě můj milý přítel. Jeho posledním opusem je kniha Církev, tradice, reforma. Odkaz Druhého vatikánského koncilu, která letos vyšla v nakladatelství Vyšehrad. Dnes máme k dispozici všechny koncilní dokumenty a řadu zasvěcených komentářů i knih a zdálo by se, že koncil je více méně popsaná a zdokumentovaná událost. Od prvních dokumentů, které vycházely s komentáři ještě v římské Křesťanské akademii (Karel Skalický), a od prvních komentářů celého koncilu (Stanislav Krátký) jsme se posunuli k zasvěceným historickým pracím historiků (O. H. Pesch, Jaroslav Šebek) a přímých účastníků (Häring, Küng, Ratzinger). Petráček coby historik jde koncilu „pod kůži“ a ve své knize podrobně předkládá předkoncilní kontext piánské (od jména Pius) éry papežů, která v církvi po celé 19. a velkou část 20. století vytvořila mentalitu „kruhové obrany“ vůči moderně a jakémukoli náznaku pokroku. Taková mentalita byla pochopitelná, vždyť co si vytrpěli papežové od Pia VII. přes Pia IX. ze strany světské moci (oba zmínění papežové byli na čas vyhnáni z Vatikánu a museli strpět obsazení papežského státu císařskými nebo revolučními vojsky), přesahovalo jejich představivost a posledním 10 salesiánský magazín 2016/4
útočištěm zůstávala – jak to dobře známe od Dona Boska – Panna Maria a eucharistie. Jedním z nástrojů bylo také utužení papežské moci a moci kléru a odmítání jakýchkoli reforem a jakéhokoli sbližování s moderním myšlením. Vždycky se ale v církvi našli lidé, kteří se nenechali ovládnout trendem a strachem a viděli dál. Dokázali pochopit jisté výhody, které církev získala tím, že se oprostila od „časných dominií“ a že se musela vzdát jak svého eurocentrického, tak nakonec i úzce klerikálního myšlení. Mezi mnohými nadčasovými mysliteli můžeme namátkou jmenovat jen několik předchůdců koncilu, jako byli Romano Guardini, Henri de Lubac nebo Petráčkovi zamilovaní biblisté Alfred Loisy (exkomunikovaný 1908) a zakladatel jeruzalémské biblické školy Marie-Joseph Lagrange. Petráčkova kniha v mnohém otevírá oči, a to i oči salesiánské. Nedávno jsem překládal dopis, který psal Pius IX. Donu Boskovi roku 1869, tedy těsně před Prvním vatikánským koncilem a před obsazením Říma a Vatikánu Garibaldiho vojskem. Papež se v něm Donu Boskovi zmiňuje o řádění Garibaldiho vojska a jeho slova dobře korespondují s tím, o čem ve své knize píše Tomáš Petráček. Zde jen krátký citát z papežova dopisu: „Milý synu,
Done Bosco, v dopise, který jsi nám napsal devátého dne měsíce listopadu, nacházíme nové potvrzení tvé mimořádné důvěry, úcty a reverence k naší osobě a naší nejvyšší důstojnosti. S bolestí vnímáme, jak nezměrná je bolest tvé duše a ostatních mužů církve při tomto velkém zmatení věcí veřejných a při chaosu, v němž se ocitla Itálie, kdy se celé oblasti přidaly ke vzpouře proti našemu časnému dominiu. Přes veškerou divokou bouři, satanem probuzenou, v pokoře srdce děkujeme Bohu, že ve své nekonečné milosti napomáhá italským biskupům, aby každý ve své situaci neochvějně ochraňoval ve svém stádci poklad víry.“ Kdo by se tedy i v Salesiánské rodině chtěl blíže seznámit s dobou Pia IX. a s kontextem, který předcházel Druhému vatikánskému sněmu, ať s důvěrou sáhne po Petráčkově knize. Zdeněk Jančařík
Knižní novink y
Tipy na zajímavé čtení Padesát minut Robert M. Lindner Autor knižní předlohy k filmu Rebel bez příčiny a zkušený psychoterapeut a psychoanalytik Robert Lindner napsal pět napínavých příběhů z vlastní terapeutické praxe. Poutavě v nich líčí proces terapie, která staví na psychoanalýze, ale která si v mezních situacích žádá nekonvenční, tvůrčí přístup. Význam intuice v práci zkušeného terapeuta se ukazuje jako stěžejní při pronikání do klientovy psychiky, jeho minulosti i při hledání cesty k řešení současných potíží. Ve všech příbězích vystupuje terapeut především jako ten, kdo hledá cestu ke klientovi, vždy se snaží porozumět a najít tu nejlepší alternativu pomoci. Je upřímný i ve svých tápáních a selháních a to ho, a psychoterapii jako takovou, zpřístupňuje a zlidšťuje. V jednotlivých příbězích se střídá líčení terapie, odborné poznámky k ní, ale i živé líčení událostí z minulosti klientů.
Kůzlátka Mária Rázusová-Martáková, Jaroslava Blažková Dvě pohádky o kůzlátkách spojené do jedné knihy: „Rozprávka o kozliatkach, ale poslušných“ a „Rozprávka o kozliatkach, ale neposlušných“. Známou pohádku o neposlušných kůzlátkách převyprávěla Mária Rázusová-Martáková, Jaroslava Blažková vymyslela pohádku o poslušných kůzlátkách, která
se hloupému vlkovi vysmějí, a za jejich poslušnost se jim dostane zasloužené odměny. Obě pohádky jsou spojeny do jednoho svazku, který lze číst z obou stran. Půvab knížky podtrhují osobité ilustrace vynikajícího slovenského ilustrátora Vladimíra Krále.
Kamarádi z hájenky Ladislava Horová Soubor krátkých příběhů je rozdělený podle ročních období. Hlavní hrdinové, malý Tonda a jeho jezevčík Aram, provázejí děti celým rokem a přibližují jim dění v lese a jeho blízkém okolí. Ke každé kapitole autorka připravila několik činností zaměřených především na rozvoj pohybových aktivit. Činnosti a aktivity cílí hlavně na mateřské školy, najdou však využití i ve školních družinách a dětských skupinách. Jednotlivé příběhy mohou pedagogům posloužit jako motivace k dalším aktivitám, lze je ale využít i k relaxaci.
Jak přežít šikanování Aija Mayrock Šikana. Téma, které se týká každé školy a dokonce i každé školní třídy. Děti, které někdo šikanoval, se cítí podobně. Nechápou, proč se staly obětí šikanování, nerozumí tomu, co se děje. A někdy si začnou myslet, že opravdu nestojí za nic,
že jsou opravdu tak děsné, jak jim říkají ti, kteří je šikanují. Tuto knihu napsala dívka, kterou ve škole také šikanovali. Dobře ví, co se člověku, kterého někdo trápí, honí v hlavě, a také si dobře pamatuje, co jí pomohlo. Přála by si, aby její kniha pomohla dětem, které spolužáci šikanují, osušit slzy a začít se znovu smát. Kniha osloví nejen děti, ale také jejich rodiče a vychovatele.
Stres v práci a v životě David Fontana Stručná a velmi praktická příručka na zvládání stresu v práci i v životě úspěšného autora, psychologa a pedagoga. Autor se nezaměřuje tolik na vnější zdroje stresu, j a ko n a j e h o vnitřní prožívání a zvládání. Zvládněte stres jako zenový mistr z úvodu knihy, kter ý je tváří v tvář jisté smrti schopen najít potěšení z maličkosti, a tak stres zvládnout. Inspirací a posilou budou i příběhy z autorovy praxe, které ilustrují jeho základní myšlenku: „Stres není dán tím, co se děje kolem nás, ale co máme v sobě.“ Kromě fyziologických, psychologických a emočních důsledků stresu rozebírá podrobněji stres na pracovišti – jeho obecné i konkrétní příčiny, příčiny související s plněním úkolů, ale i stres, který si do práce přinášíme z domova. Nabízí způsob, jak nakládat s příčinami stresu, jak rozpoznat mylná přesvědčení a osobní zdroje stresu a jak cestou osobního rozvoje, meditace a relaxace nad stresem zvítězit. salesiánský magazín 2016/4 11
V y c h o v á v e j j a k o D o n B o sc o
Šest sloves milosrdenství Mluvit o milosrdenství znamená mluvit o stylu života, který může proměnit všechno, také výchovu. Stačí se například ponořit do jednoho z nejbohatších Ježíšových podobenství, totiž podobenství o milosrdném Otci (Lk 15,11–32), které mylně nazýváme podobenstvím o marnotratném synu. V tomto podobenství nalézáme šest sloves, o nichž budeme mluvit v následujících šesti dílech našeho pojednání o pedagogice milosrdenství.
„Uviděl ho“ Syn je ještě daleko a otec ho spatří už zdálky. To je první postoj, který zkušení rodiče dobře znají: děti je třeba vidět, je třeba se na ně dívat! Neexistuje dítě, které by nebylo rádo, že se o ně někdo zajímá: „Podívej se, mami, jaký hezký obrázek jsem namaloval!“ „Podívej se, tati, jak krásně umím jezdit na kole!“ „Podívej se, babi, jaké mám pěkné tričko!“ Dokonce i dospívající, kteří se zdají tak jistí a nezávislí, jsou rádi, když si jich někdo všimne. Co jiného je přece tetování, než výzva: „Podívejte se na mě!“ Není o tom pochyb: děti se dožadují očního kontaktu, našich očí. Oční kontakt naplňuje jejich citové potřeby více, než je naplňují všechny digitální kontakty světa dohromady. Právě proto bylo v německých koncentračních táborech přísně zakázáno dozorcům, aby se upřeně dívali vězněným do očí, ze strachu, aby snad dozorci nepocítili soucit.
Špatné pohledy Jedním ze špatných pohledů je pohled policejní, který stále kontroluje dítě, nenechá ho ani na okamžik být, sleduje každou maličkost po celý den. Policejní pohled může 12 salesiánský magazín 2016/4
z dítěte vytvořit bytost disciplinovanou, ale ne vychovanou; jako pohled strážníků, který kontroluje pořádek, ale nevytváří lidi. Rodičům, kteří tíhnou k policejnímu dohledu je dobré připomenout přísloví: „Řetěz nikdy nevychová dobrého psa!“ Druhý typ pohledu je pohled výhružný. Existují rodiče, kteří zneužívají tento pohled k vydávání rozkazů, k hubování a kritizování: „Podívej se mi do očí!“ křičí a hypnotizují dítě zdrcujícím pohledem. Je pravda, že je třeba občas dítě pokárat, ale nepřátelský pohled není tou nejlepší cestou, jak dítě napomenout. Děti by si měly pamatovat otce i matku s pohledem plným lásky a ne nepřátelství a zloby. Třetím typem pohledu je pohled lhostejný. Mezi všemi pohledy je tento nejhorší. Lhostejnost je černá můra každého dítěte: způsobuje chlad duše, způsobuje oslabení vůle k životu.
Dobré pohledy První druh dobrého pohledu je pohled velkorysý, který vidí v dítěti to, co nikdo nevidí. Francouzský spisovatel François Mauriac (1885–1970) měl velmi šťastnou intuici, když řekl: „Milovat někoho znamená být jedinečným a vidět zázrak, který je pro všechny ostatní neviditelný.“ Tedy, v každém dítěti je skrytý zázrak. O jedné věci jsme stoprocentně přesvědčeni: pokud bychom začali vidět, co naše dítě má, neměli bychom již více času myslit na to, co nemá. Typickým příkladem velkorysého pohledu je pohled dětí, které proměňují ve slunce žlutou skvrnu na obrázku, který namalují. Druhým typem dobrého
pohledu je pohled, který se neomezuje na pouhé registrování, ale umí se dívat. Jsou osoby, které registrují, ale nedívají se. Zvířata registrují, ale nedívají se. Registrovat něco je spontánní. Dívat se je boj. Registrovat nějakou osobu znamená jednoduše vzít na vědomí její přítomnost. Dívat se na někoho znamená proměnit se v ni, přijmout do sebe stav jeho duše, jeho vnitřní hnutí. Dítě cítí, jestliže je pouze viděno nebo zda se na něj někdo dívá; cítí zda je dotyčný přítomen pouze pro něj nebo pro někoho jiného, s kým se zrovna bavíme. Třetím typem dobrého pohledu je pohled vždy nový. Dítě roste a mění se: měli bychom znovuobnovit náš způsob, jak se na něj díváme. Proč tvrdošíjně lpět na tom, že vidíme jen malou rostlinku, a ne obdivuhodný strom, který roste? Proč si nezvyknout na jeho růst? Pino Pellegrino, přeložil Petr Zelinka
Zamyšlení
Očima otce Podobenství o marnotratném synu a milosrdném otci bývá někdy pokládáno za nejkrásnější příběh o milosrdenství. Ukazuje vztah otce k synovi, který je proměňující a životodárný. Setkání, které vracejícího se syna promění, začíná pohledem otce upřeným směrem k přicházejícímu synu. Zdá se, že otec svého syna neustále vyhlížel a hleděl do veliké dálky. Koho otec vidí? Víme, že starší syn vidí ve svém bratru nemravného floutka, který lehkomyslně rozházel otcovo jmění a vyvázl ze svého maléru trestuhodně jednoduše. Koho však vidí otec? To, jak se díváme na dítě, určuje dost zásadně způsob naší výchovy. Některé výzkumy ukazují, jak názor učitele na schopnosti svých
žáků může ovlivnit jejich výsledky. Pokud je pro mne dítě problém, který musím vyřešit, či ztracený případ, ze kterého nikdy nic pořádného nebude, je obtížné nacházet motivaci pro trpělivost a zaléváni rostlinky, která problematicky roste. Někdy se však můžeme potkat i s opačným extrémem – přehnanými nároky na děti. Pokud výchova slouží především ke splnění představ a k ctižádosti rodičů, může být stejně destruktivní jako podceňování dítěte. Takový přístup totiž nerespektuje osobnost dítěte, jeho silné stránky či limity, ani jeho zájmy a touhy, ale dělá z dítěte nástroj k uspokojení ambicí jeho rodičů a často vede k vážným šrámům, především v oblasti sebehodnocení a dovednosti zacházet s vlastní svobodou. Jaký je tedy pohled na dítě, který pomáhá jeho výchově? Jako v mnoha jiných oblastech i zde spočívá umění ve spojení dvou různých pohledů. První z nich se snaží porozumět tomu, jaká je situace dítěte v současnosti. Jaká je jeho osobnost, jaké má dítě přednosti, kde jsou jeho hranice a jaké má vlastnosti. Tento pohled respektuje realitu dítěte, a když je spojen s úctou, je základem pro vytváření jeho zdravého sebevědomí. Druhý zorný úhel sleduje, jaké má dítě být, kam může vyrůst. Nejde o to, kde ho chci mít já, ale jaké jsou jeho sny a především jaké Foto: Michael „Mike“ L. Baird – flickr.com
… když byl ještě daleko, Otec ho spatřil…
ho chce mít Bůh. Děti jsou dary, které nám byly svěřeny a každé z nich Bůh zve, aby naplnilo svůj život. Zdá se, že když se má výchova podařit, musí se potkat pohled dítěte, vychovatele i pohled Boží. Tyto pohledy však jsou někdy v napětí, a pokud je toto napětí přeměřené, tvoří zdravou energii potřebnou k růstu. Ve výchově se to projevuje například tím, že dítě dostává přiměřeně náročné úkoly, které jsou zvládnutelné, ale ne příliš snadné, jinak nudí. Zdravé napětí musí také panovat mezi reálnými schopnostmi dítěte a jeho ambicemi. Pokud jsou tyto nůžky příliš rozevřeny, zavládne frustrace a ubývá motivace. Pokud jsou ambice příliš malé, není vlastně moc důvod se snažit. Možná se ptáte: Jak mám vědět, jaký je pohled Boha na mé dítě? Na to mám jen jednu odpověď: Zeptejte se ho. Většina věřících rodičů se modlí za své dítě, ale ne každý předloží ve své modlitbě své dítě před Hospodina s jeho přednostmi i chybami, s celou jeho osobností, a ptá se: Jaký ty, Bože, vidíš mé dítě jako dospělého a zralého člověka? K jakému povolání ho mám doprovodit? Jak se má poprat se svými problematickými stránkami? Jak se, Bože, díváš na mé dítě, které je především tvoje? Vtip je také v tom, ptát se pravidelně. Bůh nám zpravidla nedává návod na celý náš život najednou, doprovází nás krok za krokem, stejně jako my takto postupně vychováváme své děti. Když se budu takto ptát Boha ve svých všedních dnech, když řeším pětky z matematiky, příliš času u počítače nebo závidění hraček, postupně uslyším, jak mi Bůh odpovídá. A my postupně objevíme Boží pohled na naše děti, pohled milosrdného Otce, který bere dech. Vojtěch Sivek salesiánský magazín 2016/4 13
M e diální v ýchova
O čtenářích a jejich dovednostech Pražský kněz a osvícenec Bernard Bolzano tvrdil, že „knihy jsou podobné domovu, do kterého se vracíme i za největší bouřky“. Je tomu tak ale v době digitalizace a všeobecného vítězství vizuálních médií nad tím statickým, jakým po staletí byla kniha? Elektronická média hodně změnila naše čtenářské návyky a někteří tvrdí, že i naše dovednosti a myšlení. Mediální apokalyptici tvrdí, že „z toho jednou zblbneme“, že se už totiž nedokážeme soustředit na banální texty, že jen těkáme očima, a dokonce že se mění náš mozek. Mediální umírněnci naopak hlásají, že člověk je natolik rezistentní tvor, že se dokáže i s klipovým světem vyrovnat a že si postupně zvykne na tzv. multitasking, tedy na stálé sledování více zdrojů informací a komunikace zároveň v jednom okamžiku.
Naslouchání čtenému slovu Salesiánské chaloupky jsou výbornou laboratoří na procvičování četby a naslouchání čtenému slovu. Odedávna k nim patří témátka (duchovní téma na každý den) a četba (třeba po obědové pauze a před spaním). Letos jsem si schopnost
14 salesiánský magazín 2016/4
soustředění a vnímání čteného textu vyzkoušel na chaloupce s našimi žabinskými a dalšími ministranty ve Velkém Újezdě poblíž Olomouce. Jako knihu, jejíž příběh byl také podkladem celotáborové hry, jsme vzali Vernův Tajuplný ostrov v převyprávěné verzi Ondřeje Nef fa. A přestože kluci měli u sebe mobily, deskové hry nebo karty (milovaný Bang), četba je bavila. Dokonce když jsem omylem začal číst něco, co už slyšeli, hned vykřikovali, abychom to přeskočili a šli dál. Tak jsem si potvrdil, že co do naslouchání čtenému slovu, není ještě všechno ztraceno.
Aktivně číst Něco jiného je ale čtení, při němž se musíme soustředit tak, abychom se přečtené naučili nebo dokázali převyprávět. I na té chaloupce je vidět, jak i velkým klukům dělá potíže předčítat složitější text z Pavlových listů nebo ze Starého zákona, což bývá znamením, že toho sami moc aktivně nepřečtou. Všudypřítomná angličtina z počítačových her a ze stahovaných seriálů jim kazí smysl pro češtinu, takže jejich jazyk je plný „čítování“, „dýlování“, „skilů“ a „tůlů“ a dalších roztomilostí. Tak i v knižní branži nakonec vítězí
například Deník malého Poseroutky, který skoro nemá text, a většinu slov tvoří jednoduché slovní gagy. A málokdo dnes už čte původní verze verneovek, Robinsona nebo dalších bestsellerů z našeho dětství a mládí v originální verzi, protože jsou převyprávěny, a tak „vykostěny“ od nánosu časů, aby byly jednodušší a stravitelnější. Svého času se říkalo, že pro čtenářskou vášeň mnohé děti zachránil Harry Potter – tak snad…
Elektronické čtení Modlit se z mobilu breviář a připravovat se na liturgii z mobilních aplikací už se pro mnohé stalo běžnou praxí – ale není to vůbec nic banálního a například správce breviáře Juraj Vidéky by měl dostat přinejmenším státní cenu za práci, kterou dělá! Jiná otázka je, je-li taková modlitba stejně hodnotná a platná jako modlitba z breviáře papírového. A podobné je to i s četbou jiných knih a textů. Například Jiří Vlček, zakladatel dnes největší společnosti pro distribuci e-knih Palmknihy.cz, říká: „Když jsem se připravoval na zkoušky, tak jsem experimentoval s učením se ze čtečky, a nakonec jsem stejně skončil u tištěného papíru. U mě jde o intuitivní rozhodnutí… Podle všeho jde o to, že při čtení nevnímáme jen písmenka, ale také věci okolo – hmatem, drobné vady na knize, vůni a to vše nám pomáhá si lépe zapamatovat text“. O čtečkách a elektronických knihách lze asi říci: ano, elektronické čtení ušetří čas a prostor, ale čtení papírových knih zůstane nezastupitelným pro ty, kdo si chtějí přečtené osvojit a zapamatovat. A darovat například přístupový kód k elektronické knize jako dárek, se moc nehodí. Kniha jako dárek a především krásná dětská kniha nakonec přetrvají vlnobití elektronických časů! Zdeněk Jančařík
S a l e s i á n s k á svat o s t
Dopisy Ignáce Stuchlého – VIII. Rozvíjející se salesiánské dílo zaměřené na podporu chudých chlapců, kteří by se mohli stát salesiány, vyžadovalo nemalé výdaje. Proto byla jakákoli podpora vítána. Z dopisů Ignáce Stuchlého vidíme, že mnozí lidé podporovali salesiánské dílo finančně, materiálně a také modlitbou. Jedním z dobrodinců salesiánského díla byl i jistý pan Oldřich Lužný z vesnice Čechůvky (dnes součást Prostějova) a jeho matka. V salesiánském archivu se dochovalo 16 dopisů Ignáce Stuchlého tomuto dobrodinci. Vybrali jsme na ukázku dva. V obou dopisech vidíme vděčnost Ignáce Stuchlého za sebemenší dar i důvěru v Boží prozřetelnost a také živou úctu k Donu Boskovi a spoléhání na jeho pomoc. Vážený pane! Račte laskavě prominouti, že jsem Vám neodepsal ihned na Váš milý dopis ze dne 16. 3. 1930. Vaše zpráva mne velmi rozveselila a děkuji Vám srdečně za Vaši přízeň a námahu. Dnes Vám zasílám diplom salesiánských spolupracovníků a zároveň také pravidla, z nichž se dozvíte o všem, co potřebujete pro svou funkci. Sděluji Vám také, že jsme obdrželi od Vaší p. mámy dar 20 Kč – P. Bůh zaplať všem stonásobně! Nemohl jsem Vám dříve odepsati, protože jsme zde měli vizitaci našeho pana vizitátora a také jsem musil navštíviti všechny biskupy. To byly příčiny, že jsem se tak se vším opozdil. (…) Přeji Vám, ačkoli již pozdě, veselé velikonoční svátky. V plné úctě Vám vděčný a oddaný P. Ignác Stuchlý Fryšták 22. 4. 1930
salesiány. Jedním ze společných projektů byl i tehdejší československý salesiánský noviciát ve Sv. Beňadiku nad Hronom. Dom Spolčnosti Saleziánov vo Svätom Beňadiku, 26. 2. 1937 Sv. Beňadik
Vysocevážený pane vrchní komisaři! Obdrželi jsme s velkým překvapením Vaši milou zásilku. Všemohoucí Bůh nechť Vám to odmění v hojné míře. Čím více se přibližujeme k svátku našeho otce D. Boska, tím více cítíme jeho mocnou přímluvu u p. Boha. Letos poprvé se bude slaviti svátek D. Boska v celém světě. K tomuto účelu byly zaslány kázání všem českým kněžím a doporučeno dílo salesiánské všem věřícím arcibiskupem olomouckým a biskupem brněnským. Don Bosco měl velikou moc u P. Boha již zaživa a nyní jsa v nebi ještě větší. To můžeme zjistiti každodenně. Nechať vyprosí Vám milosti, jež si Vaše dobré srdce přáti může. V plné úctě Vám vděčný P. Ignác Stuchlý, inspektor Fryšták, prosinec 1935 Následující dopis z roku 1934 ukazuje Ignáce Stuchlého jako člověka vnímavého jak k jednotlivci (vyjádření vděčnosti panu Lužnému za zaslané časopisy, připomenutí modlitby za nemocného syna…), tak také člověka se širokým rozhledem, který jako inspektor (provinciál) musel mít. Z jednotlivých zmínek vidíme, čím jako provinciál žil. Tento dopis nám také připomíná období společné československé provincie, které sice trvalo pouhých pár let (1935–1939), přesto se však bylo naplněné vzájemnými kontakty mezi českými i slovenskými
Vysocevážený pane vrchní komisaři! Račte laskavě prominouti, že Vám teprve dnes odpovídám na Váš milý dopis ze dne 3. 2. 1937. Jsem stále na cestách v záležitosti naší kongregace a právě teď mám visitaci našeho domu ve Sv. Beňadiku nad Hronom. Nyní něco ohledně Vaší nabídky, totiž použití některých škol jako prázdninových osad pro naše oratoriány. Letos budeme míti neobyčejnou práci přes prázdniny. Dokončiti s pomocí Boží stavbu kostela v Mor. Ostravě, dokončiti ústav v Kobylisích, stavěti filiální kostel na periferii bratislavské, zvané Dornkapel, započíti stavbu ústavu v Žilině, připraviti naše členy na bohoslovecké přednášky a snad ještě budou muset naši klerici skládati veřejné zkoušky v srpnu, takže budeme museti napjati všechny síly, abychom to mohli vše provésti. P. prelát Okaník by též chtěl, abychom měli ve Sv. Beňadiku prázdninové osady, ale letos mu nebudeme moci vyhovět. Mimo to ještě budeme museti zastupovati některé veledůst. pány po čas prázdnin. Děkuji Vám tedy srdečně za Vaši ochotu pomoci nám a našim oratoriánům, ale letos při nejlepší vůli nemůžeme vyhověti Vašemu přání. Nakonec Vás ujišťuji, že se budeme modliti za Vašeho nemocného syna nejen doma, ale i u oltáře D. Boska v Turíně, kam musím jeti začátkem dubna. Doufám, že se mně někdy podaří, až pojedu do Košic, navštíviti Vás. V plné úctě Vám vděčný P. Ignác Stuchlý, inspektor salesiánský magazín 2016/4 15
Fo t o r e p o r tá ž
S papežem Františkem v Krakově Bylo nakonec dobře, že jsem už 20. července vyrazil na předprogram SDM se skupinou salesiánských mladých a animátorů do hornoslezské gliwické diecéze. Nejen, že nás pohostinní přátelé v Tarnovských Horách a okolí uhostili domácími klobáskami, žůrkem, čerstvými vejci a bigošem, ale nejcennější bylo naše překvapení, že jsme v Polsku jako doma. Naši mladí zjistili, jak bezprostředně a nenuceně může působit polský lidový katolicismus na své domácí půdě. Kněží a řeholní sestry jsou přirozenou součástí vesnického života, ve většině domácností hraje od rána do večera Rádio Maria a lidé chodí v neděli do kostela v bílé košili a v tesilkách. Naše ostýchavé katolictví se v tom polském trochu osmělilo. Po slezském hýčkání těla i duše jsme vyrazili do Krakova. Při prvním setkání s poutníky přijel papež tramvají (zlé jazyky tvrdí, že většina jeho spolucestujících v šalině nikdy v životě neseděla) a při návštěvě Osvětimi neměl žádnou oficiální řeč. Univerzálním poselstvím setkání zůstane v našich vzpomínkách papežův apel na účinnou lásku k druhým a všichni si odnášíme obecně srozumitelný a sdílený pokřik Papa Francesco. Miliony rukou se nakonec zvedly při zpěvu písně Abba, Otče. Srdce se pohnula – plody ještě musí uzrát. Díky, Krakove!, Díky, Papa!
Auschwitz-Birkenau
U boromejek ve Slezském Nakle
Přejezd vlakem z Tarnovských Hor do Krakova
Závěr setkání Salesiánské rodiny v krakovské hale Expo
16 salesiánský magazín 2016/4
Fo t o r e p o r tá ž
Mogila – místo setkávání českých poutníků (cisterciácký klášter)
Sestry alžbětinky z Jablunkova se svými mladými
Každý jsme světlem
Nedělní ráno
Závěr nedělní mše
Foto na této dvoustraně: Zdeněk Jančařík
Ložnice ve školní tělocvičně
salesiánský magazín 2016/4 17
Ukázka z knihy
Nechte Boha promlouvat k našemu Klečel jsem v seminární kapli pořádně rozmrzelý. Tohle že je ta vychvalovaná vnitřní modlitba, tohle že je ten „duchovní všelék“ zvaný rozjímání? Každý den si tu půl hodiny lámu hlavu zčásti vkleče, zčásti vsedě, ale nic – ani změna tělesné pozice, ani změna látky –, nic mi nepřináší sebemenší uspokojení. Snahu o přemítání mi vždy znovu rozežene tisíc roztržitostí, a když se snad občas dostaví „svátek“ v podobě zklidnění představivosti a já se mohu soustředit, červíček pochybností ve mně přesto dál hlodá: modlitba je prý rozhovor duše s Bohem a rozjímání její privilegovaná forma. Jak to tedy, že v mém rozjímání není ani stopy po nějakém rozhovoru s ním? Maximálně tak přemýšlím o Bohu, ale vůbec s ním nerozmlouvám, jen spekuluji a spekuluji a spekuluji… Když mi pochybnost v mém rozumování nedovolí pokračovat, zoufale se pokusím navodit virtuální rozhovor s Ježíšem. Ale je z toho buďto jen vcelku banální monolog, nebo naivní fantazie, co povídám já jemu a co on odpovídá mně… A přitom si říkám: Co si to tu vymýšlíš? Odkud víš, že ti Ježíš říká opravdu toto?
1. Objevte, že jste milováni Když pominulo počáteční nadšení z objevu vnitřní modlitby, začal jsem se trápit. Nejen tím, že mě roztržitosti neustále odváděly od toho, co jsem si předsevzal rozjímat, ale především, že se z mého rozjímání stalo výhradně rozumování o Bohu. Viděl jsem problém, ale netušil, kde je příčina, a už vůbec 18 salesiánský magazín 2016/4
ne, kde řešení. Musel jsem si několik let počkat a mezitím se vnitřně znovu a znovu vztekat, jak to „ale opravdu nefunguje“.
Přítel, od něhož víme, že jsme milováni Odpověď jsem dostal až po vstupu na Karmel, a to ve slavné definici vnitřní modlitby, jak ji svatá Terezie předkládá v Knize života. Jde o velice známý text, citovaný i v Katechismu katolické církve (srov. čl. 2709). Není snadné jej přeložit přesně a zároveň hezky. Nabízím tuto vlastní variantu: „Vnitřní modlitba není podle mého názoru nic jiného než styk přátelství, časté přebývání o samotě s tím, od něhož víme, že nás miluje.“ V této formulaci lze nalézt více důležitých výpovědí o podstatě a povaze vnitřní modlitby, ale nejdůležitější jsou dvě: že se jedná o styk přátelství a že díky němu člověk ví, že je Bohem milován. Tyto dvě pravdy ovšem úplně převracejí naruby to, co se teoreticky předkládá a povětšinou také praktikuje jako rozjímání. Namísto rozumových úvah a smyslových představ Terezie zdůrazňuje vztah, a to láskyplný vztah přátelství. Nejde tedy v prvé řadě o cvičení v rozumovém či představivém přemítání, nýbrž o vztah, kde převládá náklonnost vůle. Ne že by tu rozum nebo představivost neměly žádnou úlohu; zvláště na začátku jsou naopak velmi užitečné. Nesmějí však působit osaměle, nýbrž dát se do služeb přátelství mezi Bohem a člověkem. To první, co si potřebujete pro praxi vnitřní modlitby osvojit a čím se nechat proniknout, je vědomí, že Bůh je váš Přítel a že od něj rovněž víte, že vás miluje. Dozvědět
se o osobě, na které vám záleží, že vás má ráda, vás jistě naplní blažeností, dozvědět se to však přímo od ní mívá netušené účinky. A přesně tuto zkušenost Terezie udělala a k této zkušenosti chce přivést i nás: abychom často přebývali o samotě s tím, od něhož víme, že nás miluje.
Pod Ježíšovým pohledem lásky Vždy když nad těmito Tereziinými slovy přemýšlím, vytane mi na mysli bohatý muž z evangelia (srov. Mk 10,17nn). Ježíš na něj totiž „pohleděl s láskou“ (v. 21), a to poté, co se od něj dozvěděl, že od svého mládí dodržoval Boží přikázání. Ve skutečnosti žijeme pod Ježíšovým láskyplným pohledem všichni, i ti, kdo si z Božích přikázání nic nedělají. Bůh Otec nás všechny miluje a jeho Syn a náš Učitel a Pán nemůže nic jiného než mu v tom být podobný. Když ale Ježíš vidí, že se na Boží lásku snažíme odpovídat svou láskou, tj. životem podle Božích přikázání (srov. 1 Jan 5,3), pak je, pochopitelně, jeho láska k nám motivována dvojnásob. A vnitřní modlitba je právě jednou z oněch příležitostí, kdy můžete odhalit, že vás miluje, či přesněji, kdy vám to může dát do hloubky zakusit. Tak trochu mi to připomíná situaci, kdy nějaká dívka objeví, že si ji obdivně prohlíží její spolužák. Jde-li o někoho, kdo je jí sympatický, či koho dokonce obdivuje, celá rozkvete. Zároveň je ovšem rozechvělá, jak tomu zprvu nemůže uvěřit. On?! Že by se zrovna o ni zajímal právě ON?! A když se jí o tom dostává stále víc důkazů, jako by jí celý svět ležel u nohou… A přece pak často stačí velmi málo, aby celá záležitost splaskla jako mýdlová bublina.
Ukázka z knihy
srdci S Boží otcovskou láskou k nám, projevenou do krajnosti ve smrti a vzkříšení jeho Syna Ježíše Krista, je to ovšem jiné. Ta nikdy nesplaskne, nikdy nezklame. To jen my se před ní můžeme schovávat a utíkat, můžeme se přetvařovat, že ji nevidí-
me, můžeme o ní pochybovat, můžeme se uzavřít sami v sobě, ale na tom, že na nás Ježíš ustavičně hledí s láskou, nic nezměníme. Naštěstí pro nás!
Nechat jej promlouvat k našemu srdci Boží otcovské lásce a Ježíšově láskyplnému pohledu však nemusíte unikat. A i když možná budete načas váhat nebo se i bouřit, vždy se nakonec můžete nechat přitáhnout. Jen je potřeba, abyste se od svého Přítele opravdu dozvěděli, že vás miluje. Co je k tomu zapotřebí? Jednu z možných odpovědí nabízí prorok Ozeáš, když mluví o tom, jak chce Bůh přivést k obrácení svůj nevěrný lid Izrael: „Přemluvím svůj lid, nevěrnou nevěstu, zavedu ji na poušť a budu mluvit k jejímu srdci. Bude poslušná jak ve dnech své mladosti, jako když vycházela
z egyptské země.“ (Oz 2,16n) Co platí pro starozákonní Boží lid, platí i pro jednotlivé členy nového Izraele, církev: je potřeba nechat se přemluvit, zavést na poušť a tam dovolit milujícímu Bohu, aby promlouval k vašemu srdci. To vás přivede k poslušnosti a poddajnosti Božímu vedení při putování vnitřní modlitby. Chcete-li se od Boha dozvědět, že a jak moc vás miluje, musíte být schopni jej zaslechnout. To se vám ale v hlučném světě a hektické době dneška může podařit jen stěží. Potřebujete vytvořit podmínky k tomu, abyste zaslechli Boží hlas, který promlouvá či spíše šeptá v mlčení k vašemu srdci: potřebujete relativní samotu, ticho a postoj naslouchání.
2. Odpovídejte na Boží lásku Žádný vztah, tedy ani vztah přátelství s Bohem ve vnitřní modlitbě, nelze vybudovat jednostranně. Jakkoli je Bůh první, je to on, kdo nás oslovuje a vychází nám vstříc, je zároveň potřeba, abychom na jeho lásku opětovně odpovídali. Nikdo se také nestal přítelem jiné osoby jen na základě toho, že se tak rozhodl nebo to prohlásil. Aby se mohl považovat za jejího přítele, musel v oné osobě nejprve nalézt odezvu, ochotu přijmout nabídku přátelství.
Povzbuzení k přátelskému chování Když radí Terezie svým mniškám, jak se mají modlit, žádá je, aby si vypomohly evangelní scénou, v níž Kristus předává svým učedníkům modlitbu Otčenáš (srov. Lk 11,1nn; Mt 6,9nn). A dodává: „Hleďte si
slov, která k vám pronášejí ona božská ústa, a hned od prvního pochopíte, jakou lásku k vám má. Pro učedníka není malým dobrem a obdarováním, když vidí, že ho jeho učitel miluje.“ Jistě to už ledaskdo z vás zažil: pokud s překvapením zjistíte, že je vám někdo z učitelů zvlášť nakloněn, takřka samovolně se začínáte víc zajímat o předmět, který vyučuje, a snažíte se o co nejlepší výsledky. Jako by šlo o tichou poštu: svým úsilím odpovídáte na náklonnost učitele a říkáte mu, že si ho i vy vážíte a nechcete jej zklamat. A právě něco takového by mělo zavládnout ve vašem životě vnitřní modlitby, má-li se opravdu jednat o přátelský styk s Bohem. Neodpovídáte-li na lásku láskou, buďto to znamená, že jste Boží náklonnost ještě neobjevili, nebo že o ni prostě nestojíte. Je však možné odpovídat na Boží přátelství dostatečně? Každý, kdo s tím udělal zkušenost, ví, že ne, přinejmenším ne zpočátku a na základě vlastního úsilí: „Pokud jej dosud nemilujete, sami ze sebe nebudete s to dosáhnout toho, abyste jej začali milovat natolik dostatečně, neboť to neodpovídá vaší schopnosti. Když však uvidíte, jak moc cenné je pro vás jeho přátelství a jak mnoho vás miluje on, snesete i toto trápení, že budete hodně přebývat s tím, jenž je od vás tolik odlišný.“ Jinými slovy: Když se Boží náklonností necháte povzbudit k tomu, abyste trpělivě snášeli tuto nerovnost z vaší strany, praxe modlitby vás nakonec dovede i k tomu, abyste ho dokázali milovat ze všech sil. Neobávejte se tedy přátelského jednání s Bohem! Není v tom nic troufalého, naopak, on sám vás k němu nabádá! Pavel Vojtěch Kohut: Slabikář vnitřní modlitby. Po způsobu sv. Terezie z Ávily. Praha, Portál 2016. salesiánský magazín 2016/4 19
Misie
AKSANTI – slavnostní vyslání dobrovolníků psychiatrické léčebny a večerním rautovým pohoštěním. V neděli v kobyliském kostele při mši svaté v 10:30 bylo do světa vysláno deset mladých lidí – deset nových salesiánských misijních dobrovolníků. Nad celou akcí pozorně bděl neustále veselý spolubratr P. Martín Lasarte, který má v misijní sekci našeho salesiánského ústředí v Římě na starost misijní dobrovolnické programy (volontariát) po celém světě.
Naši noví dobrovolníci
S třetím červnovým víkendem skončila celoroční příprava mladých lidí na dobrovolnou službu v rámci projektu Cagliero. Zábavně-informační večer nazývaný Aksanti (= „děkuji“ ve svahilštině) je jeho vyvrcholením a je určen zejména pro rodiče, příbuzné a „patrony“, kteří přijeli podpořit mladé lidi v rámci vyslání na dobrovolnou službu. Jak to probíhalo? 17.–19. 6. se v Salesiánském
Může pár víkendů změnit tvůj život? Svědectví účastníka programu Cagliero. „Děkujeme!“ je slovo, které se dere na rty a mysl všech účastníků letošního Cagliero a já nejsem výjimkou. Od samotného začátku jsem byl nadšen rodinnou atmosférou všech společných setkání, promyšleným programem a lidmi 20 salesiánský magazín 2016/4
centru v Praze-Kobylisích uskutečnil poslední, osmý, víkend školení misijních dobrovolníků Cagliero. Příprava probíhala během školního roku formou víkendových setkání a dobrovolníci se zde připravovali na všechny výzvy a úskalí, které dobrovolná služba v dalekých zemích přináší. V sobotu začal pečlivě připravený program Aksanti povídáním o krizových situacích, kterým budou možná čelit naši budoucí dobrovolníci během své služby. Samotné odpolední Aksanti pro rodiče vyvrcholilo scénkou dobrovolníků na téma
okolo. Cagliero se pro mě stalo ztělesněním osvěžujícího zastavení, které pohladí duši, nabudí do dalších dní a člověka vnitřně hluboce obohatí. A přitom samotné rozhodnutí zúčastnit se přípravy a vydat se na první víkend nebylo vůbec jednoduché a bylo zapotřebí přemoci silný vnitřní strach a uzavřenost, která se zdráhala opustit prošlapané
Koho jsme vlastně vyslali? A kam? Srdce osmi dobrovolníků zahořela pro Bulharsko, jedna dívka jede do Zambie a jeden mladý muž do Indie. Poděkování Děkujeme kobyliské komunitě, která uskutečnění této akce umožnila, týmu Cagliero v čele s Pavlem Marčíkem a také exdobrovolníkům z minulých ročníků. Přijelo jich dvanáct, nejen aby podpořili své služebně mladší kamarády, ale aby také pomohli s přípravou celého víkendu. Další informace o vyslání našich dobrovolníků včetně krásných fotek můžete najít na www. sadba.org. Pavel Ženíšek
cestičky a vyrazit do dosud neprobádaných končin. V mém nitru panovaly velké obavy a nejistota, které se mi jen s Boží pomoci podařilo přemoci. Po prvním nejdůležitějším kroku následovaly vzápětí další a nyní je ze mě čerstvý absolvent dobrovolnického kurzu, který byl slavnostně vyslán sloužit a pomáhat dětem a mládeži ve světě.
Misie Když se důkladně zahledím do svého nitra a porovnám nynější prožívání se stavem rok a více starým, pozoruji určitou navenek ne možná tolik viditelnou změnu. Povzbuzen příkladem spoluúčastníků a vedoucích jsem znovu objevil a poznal své dosud dřímající možnosti a obdarování a při pohledu na rozesmáté členy týmu
a nadšené bývalé dobrovolníky mi nejednou pookřálo srdce a mé nitro se naplnilo pokojem. Jsem velmi vděčný úžasnému kolektivu lidí, kteří nám v průběhu celého roku věnovali svůj čas a energii, a i kdyby třeba má plánovaná cesta do Indie na poslední chvíli selhala, zůstane Cagliero světlým bodem mého života, který
mě v mém životě posunul dál, daroval mi nová přátelství a obdařil mě podnětným pramenem inspirace pro můj každodenní život. Díky za tyto nesmazatelné okamžiky a modlete se, prosím, za nás, ať tato vrchovatě načerpaná vědra přináší užitek těm, kdo to potřebují. Aksanti! Jakub Honěk (red. kráceno)
Do Indie a zase zpět Přinášíme vám rozhovor s naší dobrovolnicí Martinou Švehlákovou, která se s námi podělila o čerstvé zážitky ze svého ročního pobytu v Indii. Martino, jaký sis z Indie přivezla nejhezčí zážitek? Krásné zážitky jsem tu měla skoro každý den, i když to byly třeba úplné drobnosti jako hra s dětmi, u které se nikdo nezranil ani nepopral…
odjezdu utekli a běželi za mnou, jako by tušili, že už se nevrátím, s kněžími a bratry, kteří si ze mě v jednom kuse utahovali, ale za ten rok se stali skutečně dobrými kamarády, a ze všeho nejvíc samozřejmě s dětmi. S dětmi, jaké nenajdete nikde jinde na světě, s dětmi z těch nejhorších poměrů, které byly přitom neustále veselé a dokázaly se radovat z neskutečných maličkostí… Jak ti v Indii chutnalo? No, nemůžu říct, že bych měla moc z čeho vybírat. Moje jídlo bylo téměř pořád rýže s ostrou máčkou, která mi ani nechutnala, ani ne nechutnala. Normálně jsem dost vybíravá, ale tady jsem prostě jedla, tak jako děti, abych neměla hlad. O to víc jsem si užívala případné mnohem pestřejší večeře s komunitou. Jak vypadal tvůj běžný den?
A co bylo nejhorší? Rozhodně nejtěžším zážitkem bylo loučení. Loučení úplně se vším… S krávami a prasaty na ulici, s opicemi napadajícími kolemjdoucí, s motorkami, na kterých se přepravují celé rodiny nebo celé krámky, s malými obchůdky, kde se dá sehnat úplně cokoliv za neuvěřitelně nízké ceny, s přeplněnými hlučnými ulicemi, ve kterých na mě v jednom kuse někdo pokřikuje, s našimi psy, kteří vůbec neposlouchali a při mém
Můj obyčejný den byl ve znamení „děti, děti, děti“ a vypadal následovně (ale každý den byl vlastně velmi „neobyčejný“, takže stereotyp rozhodně nehrozil!). Vstávalo se v nekřesťansky brzkých 6 hodin ráno. Děti měly spoustu povinností a mojí bylo dohlédnout na jejich splnění. Pak probíhalo vyučování, během kterého jsem měla drahocennou hodinku volno, kdy jsem se k velkému pobavení okolí vydávala na procházky s našimi psy na řetězu. Poté jsem
učila angličtinu a jednou týdně i výtvarku. Odpoledne měly děti hry vevnitř a venku. Vevnitř jsme využívaly množství skládaček, puzzlů a her, které se ve středisku nahromadily díky víceleté tradici českých dobrovolníků. Hry venku záležely na mojí fantazii, a pokud se mi jí nedostávalo, mohla jsem si třeba jen zahrát s kluky fotbal, což vítali s nadšením, ale já měla trochu problém s naším trnitým hřištěm a základním pravidlem „fotbal jedině bosky“. Kromě toho zde byl také čas vyhrazený pro odpolední práci. Po večeři byla společná modlitba a pak šly děti konečně spát a já okamžitě po nich taky. Měla jsi nějaké potíže s jazykem a dorozumíváním? Samozřejmě! Jazykový problém byl můj největší boj a to zejména na začátku, kdy jsem neuměla jediné slovo kannadsky (místní indický jazyk) a děti téměř vůbec anglicky. Taky na ulici jsem s angličtinou moc nepochodila, a když jsem někde konečně našla osobu mluvící anglicky, měla tak šílený indický přízvuk, že jsem první týdny vůbec nerozuměla. Komu tvoje dobrovolná služba vlastně pomohla nejvíc? Bude to znít jako totální klišé, ale samozřejmě mně. Splnila jsem si svůj velký sen a strávila naprosto nepopsatelný rok v Indii. (red. kráceno) salesiánský magazín 2016/4 21
Misie
Už jsme konečně nad zemí! Kdykoliv se objevím v Čechách na nějakém salesiánském setkání, brzy se objeví otázka: „Tak co stavba?“ Rád bych proto všechny příznivce Dona Boska informoval jak jsme na tom. Se stavbou kostela a střediska jsme začali v březnu 2015 a dlouze se prokousávali skálou, abychom mohli položit i místy šest metrů hluboké základy. Museli jsme přesvědčit zdejší pracovníky, že hydro izolace je pro nás důležitá a že si ji náležitě zkontrolujeme. Potom jsme byli překvapeni my, jakých prvků se zde používá k zabezpečení stavby a to v obou směrech, proti případnému zemětřesení. Široké sloupy se jmenují „šajby“ a jsou nepřerušené odshora až dolů. Také armatura je úctyhodných rozměrů, stavba by podle mých odhadů vydržela i váhu několika tanků. Nedá se s tím však nic dělat, neboť jsme seizmická oblast. Po vykopání základů jsme se konečně dali do stavění. Stovky kubíků betonu padly do základů, ale do zimy jsme stihli udělat podzemí a stropy sklepů. Od jara se již konečně něco objevilo i nad zemí. V současné době jsme se dostali do výšky 12 metrů, tedy úrovně střechy kostela a třetího patra domu komunity. V celkovém objemu jsou to asi dvě třetiny stavby. Poslední třetinu, vzdělávací středisko, bychom chtěli začít v září po dokončení hrubé stavby kostela a komunity. Jestli půjde všechno tak, jak má, do konce roku by mohla být ukončena hrubá stavba celého objektu. Na stavbě se snažím být každý den, abych odkryl případné nedostatky, dříve než se to stačí zamaskovat. Asi největší problém bylo posunutí sloupu o 5 cm, takže se bouralo. Několikrát jsme nechali 22 salesiánský magazín 2016/4
Hrubá stavba kostela
Misionáři Martin Jílek (vlevo) a Jiří Svoboda
udělat zkoušky betonu u nezávislé firmy, abychom si byli jisti i v tomto směru. S dozorem mi pomáhá Slávek Kriegler, a to hlavně konzultacemi a zastoupením v době dovolené. Díky! Dá-li Pán a On dává, k dokončení hrubé stavby bude třeba téměř milion Euro. Postupně z různých míst přicházejí peníze. Naposledy jsme dostali 40 000 Euro od Sadby z České republiky. Zde jsou dary
z postních kasiček, trvalé příkazy, jednorázové dary… Ujišťujeme vás, že na všechny dárce a dobrodince vzpomínáme v modlitbě a vyprošujeme Boží požehnání. Každý měsíc se o naší činnosti a stavbě snažíme informovat v našem Zpravodaji. Kdo by měl zájem o jeho elektronickou podobu, napište si o něj na adresu sdbsz@mail. bg. Jiří Svoboda
Kr á t k é z p r á v y
Setkání provinciálních rad ASC Ve slovenských Smolenicích se poslední květnový víkend sešly česká a slovenská provinciální rada salesiánů spolupracovníků. V kouzelném prostředí smolenického zámku, byl dostatek času na neformální popovídání a našel se čas na výlet do jeskyně Drina. Cílem setkání bylo, tak jako každý rok, více poznat sebe navzájem i práci spolupracovníků v obou zemích a prožít krásné salesiánské rodinné společenství. JZ
Společné rokování obou rad
Nová hudebna v Budějovicích Salesiánské středisko mládeže otevřelo v prostorách moderního komunitního centra na sídlišti Máj v Českých Budějovicích nově zbudovanou hudebnu. Odhlučněná místnost bude podobně jako další služby centra sloužit zejména místním dětem k jejich mimoškolnímu vzdělávání a aktivnímu trávení volného času. Částkou přesahující 400 tisíc korun podpořila vznik učebny Nadace ČEZ. Darované peníze využilo Salesiánské středisko mládeže na akustickou úpravu místnosti pro výuku hudby a zkoušení dětských kapel a také nákup hudebních nástrojů. Část příspěvku pokryla ještě další zvelebování zázemí komunitního centra Máj, které už skoro dva roky slouží sociálně znevýhodněným skupinám a dětem z okolí. „Kromě nové hudebny jsme dovybavili prosklenou místnost sloužící k doučování dětí žaluziemi a víceúčelový sál čtyřmi desítkami židlí, stoly a dvěma pohovkami,“
Salesián Pavel Kuchař v nové hudebně
uvedl ředitel Salesiánského střediska mládeže Tomáš Rádl. Díky novému vybavení je komunitní hudebna pro výuku vhodná i ze zdravotního hlediska a její provoz nebude narušovat aktivity ostatních dětí v centru. „Ostatními úpravami jsme zkvalitnili prostor pro doučování, besedy a přednášky. Ročně se k nám chodí pravidelně doučovat zhruba 70 dětí, zejména z přilehlého sídliště Máj. Doučování je v našem Středisku zcela zdarma,
proto si ho mohou dovolit i ty ze sociálně slabého prostředí,“ dodal Tomáš Rádl. Při slavnostním otevření hudebny se představila parta mladých muzikantů. „Hraju na bicí a klávesy. Nové centrum je super, je to úplně něco jiného, než co tady bylo předtím. Dosud jsem většinou trénoval doma a teď můžu tady,“ poznamenal čtrnáctiletý Kevin Slivka. Ondřej Trojek salesiánský magazín 2016/4 23
Kr á t k é z p r á v y
SKAM je za námi Jedenáctý ročník Setkání křesťanské aktivní mládeže (SKAM) pod záštitou Salesiánského hnutí mládeže proběhl v sobotu 18. června v Praze-Dolních Počernicích. Je večer, sobota 18. června 2016, slunce pomalu zapadá a před pódiem na trávníku za školou nadšeně skáče a tančí hrstka mladých. Na pódiu řádí křesťanská kapela Divine Attraction z Los Angeles. Ostatní se baví vzadu ve stanech a dojídají maso z grilování, ovoce v čokoládě a cukrovou vatu. Byla to ta nejkrásnější tečka za SKAMem, jakou pamatuji. Celé to začalo o mnoho měsíců dříve, na podzim, když se sešla parta mladých v čele s Aničkou Beránkovou, Týnou Žďárskou, Matoušem Jakubcem a Damiánem Kochem, kteří se dověděli, že loňští organizátoři již SKAM (Setkání Křesťanské Aktivní Mládeže) organizovat nechtějí a je tedy na nich rozhodnout, zda se v tradiční akci bude pokračovat a případně vše
Atletické disciplníny
zajistit a připravit. Přes všechny potíže a nejistoty spojené s nezkušeným týmem se podařilo akci připravit v takovém rozsahu, jako byla v minulých letech a dokonce obnovit turnaj ve volejbale a přidat i koncert zahraniční kapely. Jako každý rok proběhl turnaj ve florbalu a fotbalu a letos opět ve volejbalu. Dále se celý den soutěžilo
Oběhni střediska Přidejte se k nám a zúčastněte se jedinečného štafetového závodu BOSCO RUN! Jako kluci jsme vyrostli v salesiánském prostředí, které nás formovalo a připravilo nám spoustu pěkných zážitků. Jsme vděční všem, kteří se nám věnovali, a proto jsme se rozhodli oběhnout během následujících osm let všechna salesiánská střediska v České republice. Nápad se zrodil v roce 2015 po společném štafetovém běhu z Prahy na Velehrad, kde tehdy probíhaly oslavy Dona Boska. Tento běh jsme pracovně nazvali 0. etapa. 24 salesiánský magazín 2016/4
Naplánovali jsme společně dalších 8 etap okolo ČR, kdy postupně navštívíme další salesiánská střediska a zveme všechny příznivce zdravého pohybu a vyznavače Fair Play, aby se k nám přidali. Nemáme ambice konkurovat velkým komerčním extrémním závodům. Jedná se o amatérský závod štafet, kde hlavním cílem je vytvořit prostor pro setkání všech nadšených lidí a společně podpořit myšlenku Dona Boska. Internetové stránky závodu jsou www.boscorun.cz První etapa se uskuteční 9.–11. září a poběží se z Brna do Fryštáku. Martin Friedl
v atletice – v běhu na 60 metrů, 1 kilometr a ve skoku do dálky. Ve všech disciplínách mezi chlapci i mezi děvčaty padly historické rekordy SKAMu. Ve vzduchu byla cítit přátelská atmosféra a zdravý soutěživý duch. I přes malý počet týmů jsme si všichni celý den moc užili a těšíme se na příští roky. Václav Santolík
Nový misál a Stanovy Jedním z plodů duchovní přípravy na dvousté narozeniny Dona Boska jsou dvě publikace, jejichž záměrem je posílení duchovní formace Salesiánské rodiny. Obě knihy byly slavnostně předány salesiánům provinciálem P. Petrem Vaculíkem na závěr provinciální kapituly 7. dubna 2016 ve Fryštáku. Vlastní misál Salesiánské rodiny je liturgická kniha, která obsahuje všechny vlastní orace. Edičně knihu připravil salesián P. Zdeněk Demel. Stanovy a pravidla vyžadovaly důkladnou jazykovou, ale i věcnou revizi, kterou provedl P. Zdeněk Jančařík.
Křížovk a o ceny
VZDÁLEZNAČKA NOST MEZI LIMONÁD ROSTLINAMI
Některé chyby jdou sice napravit, ale… (tajenka). Murphyho zákony
2. DÍL TAJENKY
DĚLENÍ LOMEM
INICIÁLY MALÍŘE LHOTÁKA
CHUCHVALEC
ZÁVODNÍ STRÁŽ (zkr.)
TAMTEN
NEDALEKO ÚTOK
POMŮCKA: CHRÁNĚNÁ PAR, SMA, KRAJINNÁ ČÁST DNE (zkr.) OBLAST SPON, (zkr.) ZON ÚZKÝ DLOUHÝ MOŘSKÝ ZÁLIV
1. DÍL TAJENKY
NEZNÁMÝ AUTOR
SEKNOUT
PROTIKLAD NESTRACHOVAT POKLADNY TEĎ
KDYŽE
PULZOVAT ZASÉVAT
S PLÁČEM OŽELET
NALÉVAT OZN. ČESKÝCH JAPONSKÝ LETADEL SPORT ODCHYLKA STŘELY
PODSVINČE ZMĚNA SKUPENSTVÍ NA PLYNNÉ
VYROBIT LÁTKU NA STAVU
KLAVÍR
DĚSIT HUSARSKÝ KABÁTEC INF. TECHNOLOGIE
NEVÝRAZNÝ
ZVLÁŠŤ (nářečně) VYROBENÁ V IRSKU
DOKONČIT LEPENÍ VZNEŠENÁ MYŠLENKA CHUŤ K JÍDLU
ODSTRANIT SEKYROU GOLFOVÝ PRODEJNA VÝRAZ MASA ČESKÝ REŽISÉR (Vít)
POLNÍ MÍRY ODVÁŽNĚ (slovensky) ST. PLAVEBNÍ SPRÁVA (zkr.) SPZ SEMIL
NEALKOHOLICKÝ NÁPOJ
UNIVERZITA PALACKÉHO KANAD. ZPĚVÁK (Paul)
KLOUZATI STANICE TECHNICKÉ KONTROLY
ASIJSKÉ MUŽSKÉ JMÉNO PAMPELIŠKA SLOVENSKÉ ZVRATNÉ ZÁJMENO
KLUB ANGAŽ. NESTRANÍKŮ (zkr.)
3. DÍL TAJENKY RÝŽOVÁ PÁLENKA
CIZÍ ŽENSKÉ JMÉNO
NAPÍNAT TKANINY
INICIÁLY SKLADATELE BACHA
CHEMICKÁ ZNAČKA SAMARIA
LÉČIVÁ ROSTLINA
OBRNĚNÝ TRANSPORTÉR (zkr.)
Správné řešení z minulého čísla: Hloupost a pýcha na jednom dřevě rostou. Výherci správně vyluštěné tajenky křížovky ze Salesiánského magazínu č. 2016/3: Ludmila Králová, Bánov, Vladimír Čáp, Petrovice, Anna Zvoníčková, Štítná nad Vláří, Marcela Machů, Uherský Brod, Petr Jarolímek, Odolena Voda, Marta Hájková, Vrbatův Kostelec, Jan Pekárek, Třebíč, Marie Malínská, Telecí, Jarmila Odvářková, Hustopeče a František Hába, Nové Strašecí.
Křížovka
A SICE
Soutěž o ceny: Vyluštěnou tajenku zašlete na adresu redakce (Salesiánský magazín, Kobyliské náměstí 1, 182 00 Praha 8). Ze správných odpovědí bude vylosováno 10 výherců, kteří obdrží věcné ceny. Řešení zasílejte do 30. září 2016.
salesiánský magazín 2016/4 25
Blahopřejeme
Vše nejlepší k narozeninám Salesiánům a salesiánkám, kteří v srpnu a září oslavili narozeniny (nebo oslavy teprve chystají), vyprošujeme hojnost Božího požehnání, darů Ducha Svatého a vytrvalost při působení v duchu Dona Boska. Blahopřejeme samozřejmě i těm, kteří nejsou v našem stručném přehledu uvedeni.
Srpnové oslavence zahajuje koadjutor Lubomír Laža, který hned 1. 8. oslavil padesátiny, den poté oslavil P. František Baroš pětašedesátiny. Salesiánka Eva Liškutinová slavila 4. srpna padesátiny a 6. 8. oslavil šedesátku P. Alois Křišťan. P. Pavel Kuchař slavil 10. srpna 63 let a 17. 8. oslaví šedesátiny P. Josef Kopecký ml. Aby nebylo výročí málo, 19. 8. oslaví P. Jan Blaha padesátiny a 23. srpna sedmdesátku P. Pavel Lepařík.
Ze srpnových oslavenců připomínáme šedesátiny P. Ladislava Hubáčka, který je oslaví 7. září. P. Karel Jašek se 15. září dožívá krásných 77 let a den po něm oslaví 61 let života salesiánka Markéta Zyková. P. Václav Hurník se 21. září dožívá 71 let a P. Pavel Krejčí oslaví 23. 9. 63. narozeniny. P. Libor Ovečka oslaví 66 let života 27. září a 29. 9. oslaví P. Miroslav Dibelka šedesátiny.
P. Libor Ovečka
P. Josef Kopecký ml.
Koadjutor Lubomír Laža
S. Eva Liškutinová (vlevo)
26 salesiánský magazín 2016/4
Akce
salesiánský magazín 2016/4 27
Spolupracovnická pouť Salesiáni spolupracovníci se v sobotu 11. června 2016 sešli na Svatém Kopečku, aby společně oslavili 140. výročí založení Sdružení salesiánů spolupracovníků. Radostnou součástí oslavy byl slib čtrnácti nových členů Sdružení:
Jaroslava a Jaroslav Štaflovi, Radana Parmová, Dagmar Praisová, Romana a Vladimír Šopíkovi, Veronika a Petr Mokrejšovi…
… Hana a Marek Sedláčkovi, Inka a Petr Vojtášovi, Marie a Štěpán Mrázkovi.
Mši celebroval provinciál Petr Vaculík spolu s dalšími salesiány a slavit s námi přijely i některé salesiánky.
Pro všechny byl připraven výborný oběd, při kterém bylo dost času i na povídání.
Odpoledne jsme si mohli vybrat z několika přednášek…
…děti si zase užily třeba nafukovací horolezeckou věž.
NEPRODEJNÉ
Bankovní spojení: 168 44 021/0100, variabilní symbol 62
