SLOVO. Bulletin pro cizince a o cizincích. Slovo #03_ rocník NEPRODEJNÉ

SLOVO Bulletin pro cizince a o cizincích

Tento projekt je spolufinancován z prostředků Evropského fondu pro integraci státních příslušníků třetích zemí.

Slovo #03_2011 8. rocník

NEPRODEJNÉ

03

16 BAREVNÁ PLANETA

Úvodní slovo

Obsah:

Ekonomická krize přes léto nabrala nový dech. Důsledkem toho spousta cizinců, nejen z asijských a afrických zemí, neodcestovala domů na dovolenou. Buď neměli dostatek peněz na cestu, nebo dostali strach, že přijdou o práci, pokud se vydají ven z Česka, a o těch, kteří práci už ztratili (a tím i povolení k pobytu) a žijí v „ilegalitě“, ani nemluvě. Nic nevynahradí nenaplnění několikaleté touhy po domově; slunci, vůních, příbuzných… Zbývá jen nostalgicky oživovat obrazy krajin dětství, třeba prostřednictvím hudby a tance… A tak se alespoň malou útěchou může stát setkání s krajany a „svou“ hudbou na už tradičních letních multi-kulti festivalech. Toto léto bylo na příležitost slyšet etnickou hudbu naživo obzvlášť bohaté. Vedle už tradičních letních multikulturních festivalů; červnového RefuFestu (strana 18) a zářijové Barevné planety (strana 16), se snad žádný letní festival neobešel bez cizinců a jejich pestré a rytmické hudby. Mladí Češi si totiž v posledních letech etnickou hudbu oblíbili, a tak jim organizátoři festivalů vycházejí vstříc. Je zajímavé sledovat, jak na festivalech každé léto přibývá více a více „českých“ cizinců – velmi kvalitních hudebních skupin, v nichž hrají cizinci s pobytem v ČR. Melodie a rytmy balkánských, arabských, vietnamských, mongolských, afrických, latinoamerických a jiných skupin už mají své stálé české publikum. Někteří z těchto muzikantů jsou profesionálové, většina však přes den tvrdě pracuje, aby si večer zahrála a hudbu užívala společně se svým publikem. Zatím nikdo nespočítal, kolik takových skupin „českých“ cizinců v ČR působí a má své fanoušky. Bylo by velmi atraktivní, kdyby se našel organizátor festivalu – přehlídky českých cizineckých hudebních skupin. V minulém čísle jsme vás informovali, že ministerstvo vnitra, jakožto koordinátor migrační politiky, připravuje nový cizinecký zákon. Vláda už začátkem roku schválila věcný záměr tohoto zákona. Ombudsman v něm však již stihl najít celou řadu problematických míst a své připomínky MV zaslalo i Konsorcium nevládních organizací pracujících s migranty v ČR (strany 7 a 8). Od začátku roku běží na pobočkách odboru azylové a migrační politiky ministerstva vnitra nový způsob pomoci přistěhovalcům – projekt pod názvem Asistenční služby pro migranty připravilo občanské sdružení InBáze Berkat v partnerství s INFO-DRÁČEK o. s. Bezplatnou službu poskytují tzv. kulturní mediátoři, kteří cizincům pomáhají vyplnit formuláře, poskytují konzultace ohledně prodloužení pobytu a tlumočí u přepážek. Lidé jsou rádi, že jim někdo úřední požadavky vysvětlí v jejich jazyce a cítí se jistější, neboť jsou schopni zařídit si nutné náležitosti sami, aniž by platili zprostředkovatelům. Více se o asistenčních službách dozvíte z textu, který pro SLOVO připravila Lyubov Grunkovskaya, jedna z kulturních mediátorek (strana 10). Na konec se hodí trochu odlehčené téma: připravuje se první ročník Miss Expat – nové soutěže o nejkrásnější cizinku žijící v ČR. Podle mého filozofického mínění se v kráse nedá soutěžit – každá krása je hezká jiným způsobem, ale racionálně – některá musí být Miss. Deset finalistek se představí 3. listopadu ve Slovanském domě v Praze. Když se na straně 22 podíváte na jejich fotky, nejspíš se vám vybaví slova kdysi populární písničky …Bože, jaká je to krása!!!

Úvodní slovo

3

Lidská práva cizinců ve zpětném zrcadle

4

Lidská práva? Běh na dlouhé trati

6

Ombudsman o novém cizineckém zákonu

7

Děti se učí multikulturní výchově

9

Asistence − záchranný kruh v bouři předpisů Kdo jsou kulturní mediátoři?

10

MUDr. Edo Jaganjac – lékařem ve válce a v míru

12

Oslava Lunárního dětského dne

15

Festival Barevná planeta

17

Multikulturní svátek cizinců žijících v Čechách

18

Afričané v České republice

20

Česko poprvé hledá mezi cizinkami Miss Expat

22

Informační bulletin pro cizince a o cizincích vydává občanské sdružení SLOVO �1

Redakce: Dragoljub Matić (šéfredaktor) Goranka Oljača, František Kostlán, Tran Vu Van Anh ADRESA VYDAVATELE: Francouzská 2, 120 00 Praha 2 Tel. | fax: 222 520 037 e-mail: [email protected] GRAFIKA: Adam Bláha [email protected] TISK: Datapont s. r. o.

Příjemné čtení vám přeje Dragoljub Matić

03

11

OBÁLKA: Ha Can

04

Text:

Goranka Oljača

Lidská práva cizincU ve zpEtném zrcadle Jaký byl stav lidských práv cizincu v roce 2010 podle oficiálních zpráv? Všichni, alespoň rámcově, cítíme nebo i víme, jestli uskutečňujeme svá lidská práva. Když tomu tak v životě není, tak to bolí, zraňuje, uráží, znemožňuje, poškozuje, ohrožuje a tím pádem se nedá přehlédnout. Bereme to osobně. Když se ale řekne „Zpráva o stavu lidských práv“, tak skoro každý z nás především myslí na oficiální vztah společnosti, na to jak legislativní a výkonná moc bere ta naše lidská práva, včetně osobních pravd a křivd, vážně. Zkoumáme, jestli se v některé oblasti práv neotevírá prostor pro diskriminaci, střetávání a existenci „našich“ a „vašich“ pravidel. Cizinci v tom nejsou výjimkou a kvůli tomu stojí za to podívat se na dvě oficiální zprávy za rok 2010, které ukazují stav lidských práv ve zpětném zrcadle. ZPRÁVA PRVNÍ První zpráva, Zpráva o stavu lidských práv v roce 2010, pochází z pater nejvyšších a 20. července 2011 ji „vzala na vědomí“ česká vláda. Připravil ji, jako obvykle, aparát Rady vlády pro lidská práva a i letos je v ní zařazena kapitola o cizincích. O cizincích se také mluví i v třetí, závěrečné části dokumentu, která nese název Zpráva o pokroku. Co to znamená, ilustruje hned první odstavec:   „Rozsáhlá novela zákona o pobytu cizinců a zákona o azylu přinesla řadu změn, mezi jinými přechod rozhodování o pobytovém oprávnění cizinců z cizinecké policie na ministerstvo vnitra. Byly zpřísněny podmínky pro vydávání dlouhodobých víz za účelem podnikání, aby nedocházelo ke zneužívání tohoto institutu k faktickému výkonu závislé práce. Přijatá novela zákona o pobytu cizinců zpřísnila pravidla pro přístup cizinců ze třetích zemí k výdělečné činnosti v ČR…“

Jinak řečeno, zpřísnění je považováno za pokrok. Stejné vnímání významu slova pokrok je uplatněno i u zdravotního pojištění cizinců ze třetích zemí. Přestože se ve slovníku spisovného jazyka českého píše, že pokrok je „vývoj zahrnující v sobě změny k lepšímu“, ve Zprávě se uvádějí hlavně opačné trendy, například:   „Situace migrantů se v souvislosti s ekonomickou krizí i nadále zhoršovala, v reakci na to vznikla Iniciativa za práva migrantů, jež opakovaně upozorňovala na bezútěšnou situaci cizinců, kteří se stávají častou obětí pracovního vykořisťování… V oblasti obchodování s lidmi za účelem pracovního vykořisťování a nucené práce byl registrován nárůst případů páchání tohoto trestného činu.“ Se zmocněnkyní pro lidská práva Monikou Šimůnkovou jsme se shodly na tom, že se o zdravotním pojištění cizinců loni mluvilo hodně, ale že veřejnost málo ví, jaké problémy v této souvislosti měli žadatelé o azyl. Jak se řešily platby poplatků ve zdravotnických zařízeních u cizinců, kteří žili v pobytových a přijímacích zařízeních ministerstva vnitra? U povinnosti hradit regulační poplatek jde o nerovnost mezi postavením občanů ČR, kteří jsou z důvodu hmotné nouze od placení poplatků osvobozeni, a žadatelů o azyl, kteří jsou často v obdobné špatné ekonomické situaci a regulační poplatky platit musí. Jedná se o systémový nedostatek legislativní úpravy. Tito žadatelé v současné době zatím mají možnost získat příspěvek na léky a zdravotní pomůcky, na náklady za poplatky u lékaře a za recepty v rámci projektu Berlička Evropského uprchlického fondu.

Kapesné, které dostávají od českého státu, nemůže stačit na náklady zdravotnické péče, zvlášť v situacích, kdy se ocitnou v nemocnicích a právo na kapesné nemají. Další problém, na který zmocněnkyni upozorňovaly nevládní organizace, je zajišťování nezletilých cizinců bez doprovodu a rodin s nezletilými dětmi. Fakt, že i v roce 2010 byly děti umisťovány v zařízeních pro zajišťováni cizinců až na 90 dnů, je v tomto ohledu v rozporu s Úmluvou o právech dítěte. Monika Šimůnková říká: „Toto tříměsíční zajištění v zařízeních, kde je značně omezená svoboda a značně limitován všestranný rozvoj osobnosti, nelze považovat za rozhodnutí, které by sledovalo nejlepší zájem dítěte. Dalším problémem bylo poměrně pozdní ustanovování opatrovníků pro nezletilé bez doprovodu v řízení o zajištění – až po několika týdnech či měsících od jeho zajištění.“ Proč podle vašeho názoru i loni pokračoval trend snižujícího se počtu žádostí o mezinárodní ochranu? Celkem bylo evidováno 833 žádostí, což znamená zhruba třetinový pokles oproti roku 2009, a z toho je navíc 48 procent žádostí, které byly podány opakovaně. Trend poklesu je způsoben tzv. Dublinskými nařízeními, která mají za cíl předcházet situacím, kdy cizinci podávají žádosti o azyl současně nebo postupně v několika členských státech. ČR má v Schengenském prostoru vnější hranice jen na mezinárodních letištích, a proto je méně vyhledávanou cílovou zemí, kde by uprchlíci žádali o azyl. Zkrátka, už se k nám nedostanou. „Ne tak lehce,“ komentuje zmocněnkyně můj závěr.

ZPRÁVA DRUHÁ Český helsinský výbor také tradičně vydává Zprávu o stavu lidských práv a také se jedná o jakési zpětné zrcadlo, ve kterém je vidět i obraz cizinců. Předsedkyně výboru Anna Šabatová vysvětluje začátkem léta, jak se obecně mezi sebou liší vládní zpráva od té, kterou předkládá tato nevládní organizace:   „Generálně se určitě dá říci, že vládní zpráva je obsáhlejší a co se týče témat vyčerpávající, protože na ní pracuje celá řada profesionálů a lidí z institucí. Zpráva ČHV má trošku jinou funkci, více signalizuje skutečnou náladu ve společnosti, znepokojení neziskového sektoru v oblasti lidských práv a je, troufnu si říci, o něco kritičtější k vládě. Hlavní její význam je upozornit na některá palčivá místa, na věci, které by třeba nikdo neřekl.“ Když už jsme u palčivých míst, ve Zprávě se v úvodu konstatuje, že rok 2010 nebyl dobrý, a týká se to i cizinců. Co se natolik změnilo, že si zasluhuje označení slovy: znepokojivý, alarmující, ostudný? Úplně klíčový je přístup vlády k lidským právům a zcela zjevně je to téma, které ji nezajímá, nechce ho rozvíjet a je tu celá řada symbolických gest, která jsou přímo znepokojivá. Jsou to některá personální gesta, například to, že člověk, který je v čele hnutí, které se staví proti cílenému potírání diskriminace přímo otevřeně, tedy Ladislav Bátora, se stal na návrh prezidenta republiky poradcem a teď už povýšil na člověka, který se bude zabývat personalistikou na ministerstvu školství. A to jsou velice podivná gesta, vzkazy občanské společnosti a společnosti vůbec. Nebo jmenování Romana Jocha je také poněkud zvláštní. Deklaroval ve svých minulých

veřejných prohlášeních, že uznává jenom některá základní lidská práva, a nyní je v roli poradce předsedy vlády pro otázku lidských práv. Někdy jde o symboly, ale i ty jsou velice důležité. Tomu všemu potom odpovídá celá dennodenní mravenčí práce, která se týká úsilí o zlepšení postavení lidí v oblasti lidských práv. To je totiž velice často promítáno do sociální politiky a tam bych řekla, že je alarmující otázka chudnutí společnosti a posouvání celé řady lidí do stavu chudoby, takže další věc, na kterou jsme se rozhodli výrazně upozornit, je nedobrý vztah k lidským právům v oblasti sociální. Sociální práva jsou nedílnou součástí komplexu lidských práv a řekla bych, že se zde situace opravdu zhoršuje. Řada otázek ze života cizinců se loni nedočkala příznivých odpovědí – týká se to zrovna sociální oblasti? V případě cizinců si myslím, že úplně klíčová věc, která je vysoce nespravedlivá, je, že nemají přístup k veřejnému zdravotnímu pojištění. Do toho se promítá další nešvar českého veřejného prostoru a to je korupce. Jsem hluboce přesvědčená, že to, co se nepodařilo prosadit, tedy přístup cizinců k veřejnému zdravotnímu pojištění, je spíše otázkou lobingu soukromých společností než otázkou finanční ve skutečnosti. Cizinci převážně patří mezi ty, kteří do systému přispívají, možná i v míře o něco větší než tuzemská společnost, protože jejich věková struktura je taková, že se většinou nacházejí v produktivním věku. Situace se letos, řekla bych, skoro dramaticky zhoršila ještě v tom, že jsou nuceni do jiných typů pojištění, které jsou daleko a daleko dražší a navíc ani nemají na pojištění nárok. Například pojistit dítě, které se narodí s postižením, nebo velmi starého člověka může

komerční společnost odmítnout. Myslím si, že to je hanebné.“ Proč dochází k omezenému přístupu k dávkám důchodového pojištění u přesídlených krajanů a uznaných azylantů? Když jsme před mnoha lety pozvali krajany, kteří žili dlouho na Ukrajině, tak jsme povinni jim vytvořit srovnatelné podmínky, jaké mají čeští občané. To je určitě jakási morální povinnost. Omezení je dáno tím, že když se rozpadl Sovětský svaz, nebyly se všemi zeměmi obnoveny nástupnické smlouvy o sociálním zabezpečení. Pokud nemají dostatečný počet let odpracováno, tak se jim nezapočítá to, co odpracovali v ČR. Je to určitý nedostatek státu, že tyto smlouvy nenavázal nebo jiným způsobem neošetřil. Neveselý seznam problémů uskutečňování lidských práv cizinců v roce 2010 končím odpovědí Anny Šabatové na otázku, kdy si česká společnost uvědomí, že práva cizinců se mají lépe chránit? „Já bych řekla, že přece jen se v něčem situace trošku zlepšila. Československo bylo před rokem 1989 velmi uzavřenou zemí a postupně si samozřejmě zvyká na své cizince. Myslím, že mladší generace k tomu přistupuje už daleko přirozeněji, ale je třeba neustále vyvíjet tlak na státní struktury. Tam je velký prostor pro působení obcí. Takže, já doufám, že to nebude tak dlouho trvat. Bude to ale postupný proces, nebude to tak, že se jednoho dne probudíme a vše bude vyřešené.“

06

Text: Foto:

07

Komentár

Jiřina Šiklová Archiv

Lidská práva? BEh na dlouhé trati Nedávno, zrovna kolem desátého výročí 11. září, kdy došlo k útoku na Dvojčata, tedy mrakodrapy WTO, které se staly pro teroristy symbolem zlatu a penězům zaprodaného západního kapitalistického světa, jsem byla v New Yorku. Samozřejmě, šla jsem se podívat na připomínky tohoto výročí. Očekávala jsem, vedle pláče, květin, vzpomínání, taky nenávistné projevy či provokace.   Policistů tam bylo dost, manifestujících i smutných lidí tisíce, stejně jako nápisů odsuzujících terorismus a tento zločin. Nikde ani zmínka, že by teroristé byli arabského původu nebo že by to udělali jako představitelé muslimského světa, jako stoupenci islámu. Zločin nebyl spojován s náboženstvím či přesvědčením člověka. Po slavném Brooklynském mostě, který spojuje Manhattan s dalšími částmi New Yorku, tedy spojuje místo, kde se odehrála před deseti lety tragédie a kde lidé skákali z hořící, doslova letadlem napůl přeražené věže, šel průvod. Demonstrace. V prvních řadách šli Židé v jarmulkách a tradičních kaftanech a pejzy, Palestinci s vlajkou na hrudi, muslimky v šátku, bílí mužové a bílé ženy s označením křesťané. Drželi se za ramena, tvořili jakýsi štít dlouhému, velmi dlouhému průvodu za nimi. Vedle spojených rukou je spojoval nápis, který opakoval: Všichni jsme děti Abraháma. Tedy jedné stejné Knihy. Někde se jí říká Starý zákon, jinde Korán, další ji považují za základ Nového Zákona.   V každém případě se od této knihy odvozuje současná evropská civilizace, která byla přenesena uprchlíky z Evropy do Severní Ameriky. Z této kultury se modifikovala civilizace převládající v současnosti ve Spojených státech Amerických, tedy v USA. I proto se jí říká euroamerická civilizace. Můžeme na Američany nadávat jako chceme – nejsem zrovna příznivkyní Mcdonaldizace, zbytečného plýtvání vším, co jinde chybí, a chápání Wall Streetu, tedy peněžní burzy, jako hybatele světového dění –, ale v jedné věci je obdivuji.   V šedesátých letech minulého století, v době, kdy Evropa rozdělená železnou oponou zápasila s cenzurou a ideologickými dogmaty připomínajícími středověké diskuse a inkvizici, v USA „oprášili“ myšlenku lidských práv. Lidská práva byla již dávno zakotvena v jejich ústavě, ale něco jiného je napsaný text a něco jiného se uskutečňuje. A tak si jejich mladí lidé – tedy ta v každé společnosti znevažovaná mládež, která chce žít jinak, než jejich rodiče – uvědomili, že ve společnosti jsou nadále diskriminováni

Pujcka

Ombudsman o novém cizineckém zákonu PhDr. Jiřina Šiklová

černoši a že je třeba proti tomu něco udělat. Začali občanskou neposlušností. Na místa v autobusech určená pro černé (only for black) si sedali oni, kteří měli sedět na sedadlech „only for white“, tedy jen pro bílé. A totéž dělali i v restauracích, ve studentských jídelnách, na ulicích. Bílí provokovali svoji vlastní bílou vládu. Nepřímo, ale i přímo tím říkali „něco jiného jste napsali a odhlasovali, něco jiného uskutečňujete“.   Tím, že demonstrovali za skutečnou realizaci práv minority černochů, kterým se pak teprve začalo říkat Afroameričané, osvobozovali také sebe sama. Nejen od vlastních předsudků, které jsou v každém z nás ve vztahu k tomu, co je nám cizí, ale i od dalších bariér.   Po několika letech se vědomí nezcizitelnosti lidských práv a rovnosti rozšířilo i na požadavky žen – bílých žen – později na sexuální a náboženské minority a dnes i na práva dalších, kteří tam přicházejí. Nešlo to rychle, ale za více jak padesát let se toho hodně ve vědomí lidí zlomilo a mnohé předsudky rodičů, třeba právě vůči černochům, jsou té současné generaci již nepochopitelné.   Již slyším, jak někdo říká, že každý volá po právech, ale nikdo nechápe, že stejně důležité jsou i povinnosti. A tak jen na závěr volně překládám začátek jakéhosi desatera, které je vytesáno přímo v centru té slavné i proklínané Páté Avenue, přímo v Rockefellerově centru, kde se nachází i centrum všech možných dobrovolnických, neziskových organizací a nadací. Začíná slovy: Věřím v hodnotu každého jedince a jeho práva na svobodu a hledání si svého uplatnění a štěstí… A pokračuje v dalším „přikázání“, ve kterém se říká, že každé právo obsahuje i odpovědnost a každé vlastnictví i povinnost je užívati nejen k prospěchu svému, ale i celku. Věřím, že právo bylo vytvořeno pro člověka, a ne člověk pro plnění práva, že ten, kdo je ve vládě, je služebníkem lidu, který ho zvolil, a ne jeho vládcem.   Pokračovat v citaci nebudu. To se dá nalézt na webu či v každé učebnici. Jen chci připomenout, že svět se za poslední století také změnil k lepšímu a že USA k tomu, i když to někdy neradi slyšíme, hodně přispěly. Formulovaly znovu zásady, podle kterých chceme žít. No, někdy se nám to nedaří, ale i proto jsou Desatera i desatera, dobré úmysly a předsevzetí. Formulováno to již máme a kladných příkladů je taky dost. Následujme psané slovo.

Ministerstvo vnitra jako koordinátor migrační politiky připravuje nový cizinecký zákon, který by nahradil současnou nepřehlednou právní úpravu. „Ač obsahuje i některé pozitivní změny, ve věcném záměru je celá řada problematických míst a k nim bude ochránce v rámci připomínkového řízení uplatňovat zásadní nesouhlasné stanovisko,“ říká JUDr. Pavel Pořízek, vedoucí oddělení justice, migrace a financí kanceláře veřejného ochránce práv. Jak byste celkově zhodnotil věcný záměr nového zákona o cizincích? V některých ohledech pozitivně. Například v oblasti podmínek v zařízeních pro zajištění cizinců ministerstvo vzalo v úvahu dlouhodobou kritiku ochránce některých aspektů života cizinců v těchto zařízeních. Rovněž tak vítá ochránce návrh, aby o zajištění cizinců rozhodovala nikoli cizinecká policie, jak je tomu dnes, ale soud. Co vám konkrétně vadí nejvíc? Za naprosto nepřijatelné ochránce považuje, aby bylo ze soudního přezkumu vyloučeno rozhodnutí v řízeních o udělení národního víza a povolení k dlouhodobému nebo trvalému pobytu, jejichž účastníkem je cizinec pobývající v zahraničí. Tento návrh představuje dramatické snížení stávajících standardů ochrany cizinců. V tomto ohledu ochránce připomenul rozsudek Nejvyššího správního soudu, který naznačil, že by se soudní přezkum měl do budoucna rozšířit i na neudělení dlouhodobého víza, a nikoli být zrušením dlouhodobých a trvalých pobytů. V některých případech souvisejících s právem na respektování soukromého a rodinného života může být podobný návrh dokonce protiústavní.   Ochránce dále má výhrady rovněž k tomu, aby v případě pobytu za účelem studia, jehož úprava vychází ze směrnice Rady 2004/114/ES, byl stanoven u studia na vysoké škole požadavek „prokázání určitého stupně jazykových znalostí jako jedné z podmínek přijetí na území“. Žádné podobné omezení uvedená směrnice nezná. Zavedení podobného požadavku může limitovat efektivní výkon studia. Konsorcium také kritizuje restrikce, které chce stát uvalit na podnikání cizinců. Co si o tom myslíte Vy? Pobyt za účelem podnikání má být podle věcného záměru spojen s prokazováním přínosu pro českou ekonomiku a společnost. Ten bude podmínkou udělení pobytu. Podnikání jako důvod vstupu a získání pobytu na území bude spojeno s podmínkou investování. Na jedné straně skutečně dochází ke zneužívání pobytu za účelem podnikání k výkonu jiných aktivit. Je však otázkou, zda předložená koncepce podnikatelské migrace není spíše reakcí na nedostatečnou kontrolu ze strany správních orgánů na úseku zaměstnanosti, živnostenského podnikání či daňové správy. Lze mít rovněž pochybnosti o tom, zda a do jaké míry je reálné (na počátku realizace podnikatelského záměru) prokazovat či hodnotit „přínos pro českou ekonomiku a společnost“. Dle věcného záměru bude moci mít investice i jinou podobu než vložení finančních prostředků (např. know-how, převedení strojového vybavení, vytvoření určitého počtu pracovních míst). Jakým způsobem bude cizinec prokazovat, že určitým komerčně využitelným know-how disponuje či nikoliv, případně jakým způsobem správnímu orgánu prokáže, že svým

podnikáním vytvoří určitý počet míst? V materiálu Nový systém ekonomické migrace do české republiky se uvádí, že předpokládaná výše investice bude alespoň 5 000 000,- Kč a dále bude muset prokázat finanční prostředky k pobytu na dobu 1 roku. Lze mít opět pochybnosti o tom, zda takto nastavené požadavky jsou adekvátní situaci České republiky. Jak hodnotíte systém kvót, kterým chce stát regulovat počet udělených povolení k pobytu? Ochránce dlouhodobě kritizuje, že stávající stanovení kvót pro nabírání žádostí o dlouhodobá víza u vybraných zemí nemá zmocnění přímo v zákoně. Vítá tak, že toto zmocnění pro vládu bude v zákoně obsaženo. Postrádá však nicméně bližší vymezení toho, na základě jakých kritérií budou tyto kvóty definovány a na základě jakých parametrů bude stanovován rozsah a složení migračních toků do České republiky. Považuje rovněž za problematické, aby byly tyto kvóty stanoveny podle státní příslušnosti, a v tomto ohledu připomněl zásadu zákazu diskriminace obsaženou v celé řadě lidsko-právních dokumentů včetně naší Listiny základních práv a svobod.   Dlouhodobě se zasazujete o zlepšení postavení rodinných příslušníků občanů ČR. To jsou cizinci ze třetích zemí, kteří si vzali Čecha nebo Češku. Co přinese zákon jim? Varianta 2a doporučená ke kodifikaci předpokládá vznik dvou zvláštních zákonů – první týkající se vstupu a pobytu cizinců ze třetích zemí a druhý o volném pohybu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků. Zákon o volném pohybu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků se bude týkat pouze vstupu a pobytu občanů členských států Unie a jejich rodinných příslušníků, kteří vykonávají právo volného pohybu, nikoli již rodinných příslušníků občanů ČR. Právní úprava vstupu a pobytu rodinných příslušníků občanů České republiky by tak měla být podřazena režimu zákona o vstupu a pobytu cizinců ze třetích zemí. S tím ochránce zásadně nesouhlasí. Přestože věcný záměr deklaruje, že „práva přiznaná rodinným příslušníkům občanů Unie, kteří vykonávají právo volného pohybu, budou srovnatelná s právy rodinných příslušníků České republiky“, zvolené řešení ve skutečnosti výrazně znevýhodňuje rodinné příslušníky občanů ČR (a tím i občany ČR). Zhoršení právního postavení rodinných příslušníků občanů ČR by se projevilo v celé řadě oblastí. Navržená právní úprava by vytvářela tzv. obrácenou diskriminaci. V otázkách vstupu a pobytu by znevýhodňovala rodinné příslušníky občanů ČR z třetích zemí oproti rodinným příslušníkům jiných občanů EU pobývajících v ČR. Rovnoprávnost občanů ČR s občany EU by měla být zachována. To znamená, že vstup a pobyt jejich rodinných příslušníků by měl podléhat stejným pravidlům. (Člověk v tísni)

08

09

Text:

Projekty

Karla Čížková

PRipomínky konsorcia nevládních organizací pracujících s migranty Konsorcium nevládních organizací pracujících s migranty v ČR zaslalo prostřednictvím Výboru pro práva cizinců při Radě vlády pro lidská práva ministerstvu vnitra, které je předkladatelem věcného záměru nového cizineckého zákona, své připomínky k tomuto dokumentu. V čem spočívají hlavní výhrady Konsorcia k věcnému záměru?

Horší přístup pro cizince ke studiu na českých vysokých školách poškozuje nejen cizince, ale i Českou republiku Návrh zpřísňuje podmínky pro možnost cizinců studovat na českých (zejména vysokých a vyšších odborných) školách, a to tím, že pro ně zavádí novou povinnost dokládat požadovanou úroveň znalosti vyučovacího jazyka, místo aby podmínky pro přijetí zcela ponechal na školách. Toto opatření nejen zkomplikuje život cizincům, ale i české státní správě.

pobytu v ČR. Pokud tento návrh projde, v praxi to bude znamenat zásadní přiškrcení drobného podnikání cizinců, ať už jde o výuku jazyků, stánky s etnickým občerstvením či řemesla. „Domníváme se, že potírání švarc systému mezi cizinci, což je zřejmý záměr MV, nemůže být řešeno zpřísněním podmínek pro cizince samotné, nýbrž by mělo být řešeno systémově a především sankcionováním zaměstnavatelů,“ namítá proti záměru Konsorcium.

Komplikuje se možnost sloučení rodiny Konsorcium se domnívá, že právo na sloučení rodiny musí být vždy respektováno za podmínky, že dotyčný žadatel má prostředky na podporu své rodiny. Nový návrh ale říká, že žadatel o sloučení musí mít v ČR pobyt takového charakteru, u kterého lze důvodně předpokládat trvalý pobyt – to znamená, že sloučení rodiny má být povolováno těm, kteří se perspektivně v ČR usadí. To by ale neumožňovalo vzít si do ČR rodinu cizincům, kteří sem přijedou pracovat dočasně, ale až na několik let, a znamenalo by to velký zásah do jejich rodinného života.

Rodinní příslušníci Čechů v horším postavení než rodinní příslušníci občanů jiných zemí EU žijících v ČR Rodinní příslušníci občanů ČR ze třetích zemí by měli být podle věcného záměru vyňati z právní úpravy rodinných příslušníků občanů Evropské unie a mít v některých oblastech horší postavení než rodinní příslušníci cizinců z Evropské unie. Před podáním žádosti o dlouhodobý pobyt by se museli naučit český jazyk a tento pobyt by jim mohl být zrušen v případě rozvodu. Program migrace to považuje za nebezpečný faktor, který může vytvářet závislost manžela/manželky na jejich českém partnerovi i v případě, kdy manželství nefunguje.

Drobné podnikání cizinců silně omezeno Ve snaze snížit dostupnost povolení k pobytu za účelem podnikání, které si v minulosti opatřovali i ti cizinci, již de facto pracovali v zaměstnaneckém poměru, přišlo ministerstvo vnitra s řešením udělovat podnikatelská víza pouze cizincům, kteří budou v ČR investovat. V dokumentu Nový systém ekonomické migrace, ze kterého tento návrh věcného záměru vychází, se hovoří o nutné investici ve výši 5 milionů korun. Věcný záměr sice zmiňuje možnost nahradit přímé investice doložitelným know-how, je ovšem otázka, jak bude toto know-how posuzováno a vyčíslena jeho hodnota.   Bez počáteční investice bude možné si požádat o živnostenský list a povolení k pobytu za účelem podnikání až po dvou letech

Trvá příliš slabé postavení cizinců vůči zaměstnavateli Nový záměr nenavrhuje instituty, které by cizinci napomáhaly (povzbuzovaly ho) v tom, aby nevyužíval švarc systém a naopak se mu účinně bránil. Cizinec, který ještě nezískal trvalý pobyt, je na rozdíl od českého občana zcela vázán na „zaměstnavatele“. Jeho pobyt závisí na tom, zda trvá jeho pracovní vztah. Nová úprava přináší pozitivní změnu v prodloužení ochranné lhůty (doby, po kterou cizinec může pobývat v ČR bez pracovního poměru a hledat si práci) ze dvou na tři měsíce a rozšiřuje její platnost i na ty cizince, kteří nejsou propuštěni, ale odcházejí dobrovolně. Nicméně povolení k pobytu stále zůstává vázáno na jednoho zaměstnavatele a navíc se zavádí povinnost hlásit státní správě každou změnu v pracovním vztahu, a to například včetně změny výše přijmu.

DEti se uCí multikulturní výchovE Poznávání jiných kultur, schopnost vzájemného soužití a umění tolerance, to jsou všechno věci, které si můžeme představit pod pojem „multikulturní výchova“. Ve školách je to navíc jedno z průřezových témat, které by se mělo objevit ve výuce většiny předmětů. V tom, jak zařadit multikulturní výchovu do výuky, pomáhá mnoha školám občanské sdružení Slovo 21. Zde vznikl projekt nazvaný Multikulturní výchova – 400x na českých školách. Do projektu se postupně přihlašují základní a střední školy ze všech krajů České republiky mimo Prahu. Ve školách pak odborní lektoři vedou přednášky a diskutují s žáky a studenty o tématech integrace cizinců do většinové společnosti a o problematice Romů – jejich kultuře, historii a také o problému diskriminace.   Lektorské týmy jsou složené vždy z jednoho Čecha, jednoho Roma a jednoho cizince. Ti se společně s dětmi vždy nejprve podívají na dokument s danou tématikou a potom o problematice, kterou viděli ve filmu, diskutují. Studentům se tak otvírají témata jako předsudky, xenofobie a rasismus, diskriminace či tolerance. Mnohdy jsou sami lektoři překvapení, jakých reakcí se od žáků dočkají. Cizinci většinou vítají, když se děti zajímají o kulturu jejich země a o to, jak se jim žije v České republice. Mnoho dětí má ve svém okolí kamarády-cizince, a proto jejich předsudky nebývají tak silné. I přesto někdy dojde na přednáškách k nepříjemné situaci.   Ariunjargal Dashnyam, lektorka z Mongolska, vzpomíná: „Na začátku jedné přednášky jsem předstoupila před třídu a slyšela jsem, jak se z lavic ozývá tiché jiang ťang ting… Vyrovnat se s tím nebylo vůbec jednoduché. Chvíli jsem se celá klepala, než jsem byla schopná dětem říci, že to, co dělají, není vůbec příjemné. Nechaly toho a následovala už hodina bez problémů.“

  Naprosto opačný zážitek má mongolský lektor Munkhbat Gerelt-Od, který přednášel na základní škole v Trutnově. „Zdejší děti byly tak nadšené, že jsme nemohli hodinu vůbec ukončit. Pořád kladly další a další otázky a všem jsem jim musel napsat jejich jména na tabuli v azbuce, což je písmo, které se v Mongolsku v současnosti používá. V dotaznících, které pak děti odevzdaly po přednášce, se nejčastěji objevovala věta: Nejlepší je Mongol!!!“   Jednoznačně nejúspěšnější částí projektu je interaktivní hra Ostrov. V té se děti ocitají ve fiktivní zemi Ostrov. Na ten se valí vlna uprchlíků z České republiky, kde se nedávno stala ekologická katastrofa a už tam nemohou více žít. Z dětí se pak stávají na jedné straně sami čeští uprchlíci, kteří musí obhájit svoje místo v nové zemi, na druhé straně obyvatelé Ostrova, kteří mají k uprchlíkům a ke vzniklé situaci zaujmout nějaký postoj. Proti sobě pak stojí dvě skupiny fiktivních obyvatel, které formulují argumenty pro a proti přijetí uprchlíků na Ostrov.   Kromě toho, že se studenti vžijí do naprosto opačné pozice, než na kterou jsou zvyklí, je na Ostrově většinou zaujme také to, že v roli uprchlíků se ve hře ocitají právě Češi.   Vedle pozitivních ohlasů na hru Ostrov vyplývá ze zkušeností lektorů i ze zmíněných dotazníků, že jedním z největších přínosů přednášek je možnost setkat se osobně s příslušníkem menšiny. Lektoři si nekladou za cíl zbourat všechny předsudky, které v dětech jsou, ale alespoň je nabourat, aby v budoucnu dokázaly k člověku přistupovat jako k jednotlivci a aby věděly, že i přes různé odlišnosti jsme vlastně všichni lidé se svými dobrými i špatnými stránkami a že společně můžeme utvářet rozmanitou společnost.

10

Text: Foto:

Projekty

Lyubov Grunkovskaya Archiv

Asistence

Kdo jsou kulturní mediátoři? Čtyři cizinci pomáhají svým krajanům a  jazykově příbuzným cizincům jako tlumočníci, kulturní mediátoři či terénní pracovníci. Působí v  projektu občanského sdružení InBáze Berkat Asistenční služba migrantům na obou pražských pracovištích pro cizineckou agendu ministerstva vnitra v  Cigánkově a  Koněvově ulici. Docházejí sem čtyřikrát týdně. Cizincům pomáhají vyplnit jejich žádosti nebo jim tlumočí při jednání s úředníky. Všichni samozřejmě mluví výborně česky.

− záchranný kruh v bouri predpisu, žádostí a papíru

Ještě před pěti lety slova „pobyt“, „vízum“, „cizinecká policie“ u mě vyvolávala pocit hrůzy asi jako u každého cizince, který neumí pořádně český a alespoň jednou si pobyt v Praze prodlužoval. A nikdy bych si nepomyslela, že jednoho dne pobočky bývalé policie pro cizince, a v dnešní době Odboru Azylové a Migrační Politiky Ministerstva vnitra ČR, se pro mě stanou místem, kam chodím do práce a chodím ráda.   Asistenční služby pro migranty občanského sdružení InBáze Berkat v partnerství s INFO-DRÁČEK o. s. běží od začátku roku 2011 a měly by skončit v červnu 2012. Cílem projektu je poskytovat asistenční služby na území hlavního města Prahy pro cizince z třetích zemí se

mluvící migranty, také pomáhám i těm, kdo se domluví anglicky. Naše práce spočívá v tom, že nacházíme lokality, kde příslušníci našich jazykových skupin a i ostatní cizinci schází (úřady, kulturní spolky, „ruské“, „arabské“ a další obchody atd.), necháváme tam letáky s nabídkou našich služeb (asistence na úřadech, tlumočení, pomoc při vyplnování formulářů, konzultace právníka nebo sociálního pracovníka), pomáháme klientům telefonicky a e-mailem, doprovázíme je na úřady. Ke konci prvních tří měsíců distribuce letáků již nebyla jediným zdrojem získávání klientů, neboť lidé se o nás už dozvídali přes známé a volali sami. Od března 2011 jsme udělali další a asi nejdůležitější krok v naší práci,

-Slečno, kam jdete, postavte se do fronty -Jsem z Inbáze-Berkat -Tak to jo, běžte… zaměřením na lokality, kde se migranti přirozeně vyskytují, a na Prahu 2, kde se nachází komunitní centrum InBáze. Tým projektu se za dobu jeho trvání již stál jednou velkou rodinou a skládá se ze  čtyř kulturních mediátorů z Běloruska, Mongolska, Sýrie a Vietnamu, sociální pracovnice a právničky.   Já jsem kulturní mediátorka pro rusky

a to ten, že jsme začali spolupracovat s ministerstvem vnitra a my, kulturní mediátoři, pravidelně pracujeme na pobočkách Koněvova a Cigánkova. „Pomáháme lidem vyplnit formuláře, poskytujeme konzultace ohledně prodloužení pobytu a tlumočíme u přepážek. Lidé jsou rádi, že jim někdo může vysvětlit věci v jejich jazyce a cítí

se jistější, neboť jsou schopni zařídit si nutné náležitosti sami, aniž by platili zprostředkovatelům. Teď již jsou na nás pomalu zvyklí a chodí právě ty dny, kdy tam jsme,“ sděluje Otgon-Erdene Erdenebat, kulturní mediátorka pro Mongoly. „Co se týče práce samotné, jsem celkem spokojená, i když to hodně záleží na tom, na které pobočce pracuji. Na Koněvově, kde sídlíme na přepážce bývalých Informací, jsme pracovníky OAMP vnímaní více jako kolegové, častěji se na nás obracejí kvůli tlumočení a my můžeme za nimi kdykoliv jít pro radu, neboť pro nás jsou všechny dveře otevřené,“ říká.   V tom s Adžou (tak říkáme naší mongolské kolegyni) naprosto souhlasím. Co se týče té druhé pobočky, v Cigánkově ulici, je to tam těžší, neboť stolek máme přímo v čekárně a často musíme bojovat se zprostředkovateli, kteří naše místo rádi obsazují v době, kdy tam nejsme. Nejvíce řešíme právě prodloužení pobytu a věci kolem sociálního systému (vyřizování rodičovských příspěvku, pojištění atd.).   Po devíti měsících práce na úřadech a po těch všech negativních zkušenostech, které jsem kdysi měla při vyřizování věci za sebe, se mi již práce na OAMP již nezdá až tak stresující, ani ten prostor. Ale ti lidé, kteří do dané oblasti

čerstvě nastupují a kteří již mají v České Republice trvalý pobyt a jsou zvyklí na lepší fungování úřadů a jinou atmosféru, přináší opravdu nezaujatý vhled: „Popsat terénní práci na OAMP je opravdu

-Kolik Vám dlužím za pomoc? -Nic. -Asi jste křesťanští misionáři, když po nás nic nechcete. V dnešní době člo věk těžko dostane něco zadarmo… nadlidský úkol. A to ne kvůli tomu, že bychom dělali něco extra těžkého nebo komplikovaného, ale spíše kvůli atmosféře, která obecně panuje v prostorách proslulé ‚Koněvovky a Cigánkové‘. Pokud si dokážete vybavit scénu z nějakého amerického filmu o newyorském Bronxu, tak právě něco podobného se mi vybavilo, když jsem poprvé vstoupila na zem osvícenou cizineckým zákonem. Lidé mluvící různými jazyky, plačící

děti, všudypřítomný chaos, hluk a jako třešnička na dortu originální hlášky úředníků typu ‚Běžte všichni pryč, vydýcháváte nám vzduch!‘ to − je ta pravá atmosféra u nás na pracovišti,“ popisuje své začátky Marina Pojmannová, kulturní mediátorka pro rusky mluvící migranty od října 2011.   Jako nastávající pracovník InBáze se snažím toho pochopit co nejvíce. Moje zkušenější kolegové jsou mi v tom velkou oporou. Pomohli mi orientovat se v džungli zákonů a předpisů a teď nadešel i můj čas pomáhat. Kdybych chtěla vyjmenovat všechny úkoly, kterých se ujal projekt InBáze, bylo by to na dlouho. Mně se však zdá nejdůležitější úkol „vstřícného člověka na úřadě“. Vím to i ze své vlastní zkušenosti, že úsměv a včasná rada může být pro dezorientovaného člověka (a hlavně cizince, který neumí česky) do slova a do písmene záchranným kruhem v bouři předpisů, žádostí a papírů.   Naše činnost na se však neomezuje jen na práci na pobočkách OAMP. Chodíme asistovat i do nemocnic, na oddělení policie, úřady práce, pracoviště MHD atd. Máme radost, když lidem pomáháme a cítíme z jejich vyřešených situací úlevu.

Otgon-Erdene Erdenebat (Adža),28 let vyrůstala v Mongolsku, v ČR žije 5 let. Adža v  Mongolsku dokončila bakalářské studium sociologie, od roku 2009 studuje sociální práci na FF UK. Při tom pracuje v  neziskových organizacích IOM a  InBáze Berkat. Pomáhala při přípravě filmu Skvělá příležitost Víta Janečka o  životě vybraných mongolských rodin v ČR. Lyubov Grunkovskaya, 26 let původem z Běloruska, žije v ČR od roku 2005. Od ledna pracuje jako terénní pracovnice a  kulturní mediátorka pro ruskojazyčné cizince. Předtím působila jako lektorka a  tlumočnice. „Obracejí se na mě Bělorusové, Ukrajinci i Rusové, ale i jiní cizinci, kteří nemluví česky ani rusky, ale domluví se anglicky.“ Dinh Huu Phi, 25 let pochází z Vietnamu, v ČR žije 7 let. Vystudoval českou střední průmyslovou školu a  pracuje pro česko-vietnamské občanské sdružení Info-Dráček. Chystá se studovat na vysoké škole a příležitostně pomáhá svým krajanům jako tlumočník a při jednání s úřady. Chima Youssef, 36 let původem ze Sýrie, v ČR pobývá 7  let. Přišla do České republiky za partnerem a vychovává zde čtyřletého syna. V Damašku studovala islámské právo a vyučovala ho pak na tamějších školách. V České republice založila a vede jazykovou školu s výukou arabštiny a také češtiny pro arabské rodilé mluvčí.

12

Text: Foto:

Goranka Oljača Archiv

potkávám s celým člověkem.“

Lastavica neboli Vlaštovka „Vlaštovka – to je dílo nás několika kamarádů, kteří jsme se často setkávali a diskutovali o různých věcech. A občas jsme cítili, že chceme něco udělat, abychom si zlepšili život. Nejen sobě, ale i všem ostatním. Takže jsme se setkávali a řekli si, hm, co bychom byli schopni udělat, aby se ti naši lidé cítili lépe a aby i ten český národ viděl, že my nejsme jenom, jak bych řekl, skupina zoufalců, která utekla od války a teď neví, jak žít. Což není pravda, my už jsme tu dávno všichni zadaptovaní, všichni žijeme nějaký život, který jsme si dobře zorganizovali, a teď bychom to chtěli i ukázat.“ Přání náležitě poděkovat českým hostitelům za přijetí podpořil světově uznávaní balkánský hudebník Goran Bregović a Čechům věnoval koncert. Akce „Slovanský jih přátelům českým“ se konala pod širým nebem 17. září 2009 a získala podporu hned čtyř velvyslanectví - Bosny a Hercegoviny, Srbska, Chorvatska a Makedonie. Setkání na Staroměstském náměstí, kam se už nemohla vejít ani jehla, si nenechala ujít řada osobností včetně Václava Havla a četní reportéři zdůrazňovali, že děkovný koncert organizovalo sdružení v jehož čele stojí shodou náhod bosenský muslim, Chorvat a Srb (Edo Jaganjac, Veso Djorem, Mirko Jelčić a Bojan Bilić). Byla to první z řady akcí. Lastavica od té doby vydává knihy (spisy Iva Andriće, nositele Nobelovy ceny za literaturu - 1000 výtisků darovali českým knihovnám a vysokým školám), představuje malíře, organizuje humanitární návštěvy bosenských dětí bez rodičů, připravuje projekt, kterým umožní šetřit energii v sarajevské nemocnici.   „Vlaštovka letí, aby spojovala jiné kultury a lidi, a zdrží se trochu déle tam, kde je potřeba pomoc“ – píšou zakladatelé, kteří se mezitím rozhodli sdružení rozšířit.

Co je výhoda doktora, který působí v cizině a je cizinec? „Nevím, třeba klientela. Za mnou chodí všichni Jugoslávci na světě, zdá se mi (znovu se hlasitě směje). A na druhou stranu, je to i nevýhoda, protože já tohle zrovna nepotřebuji. Jsem chirurg a za mnou chodí Jugoslávci, když je bolí zub. Když mají teplotu a chřipku, tak mě zavolají a já to nějak řeším.“   A ne zřídka poděkuje. Z legrace nebo i vážně. Na bolístky emigrantské doktor pak doporučuje něco jiného – v latině by se tomu řeklo hirundo rustica, v jeho mateřštině je to lastavica a v češtině… vlaštovka.

Půlnoční e-mail V únoru roku 2011 mi kolem půlnoci přišel e-mail s plánem, co Lastavica bude dělat v dohledné době. Proč jste to posílal kolem půlnoci, ptám se zvědavě, když si s Edou povídáme v ambulanci. „Není čas,“ říká a znovu se směje. „Rozhodoval jsem se jestli půjdu spát, anebo to pošlu – plán měl zpoždění, protože nebyl hotový statut sdružení“ a pokračuje jako za sebe: „Proč bychom v Lastavici byli jen my tři čtyři. Tady v Praze je naše komunita naprosto skvělá, nenávist v důsledku války není. My jsme komunita, která není rozdělená podle národnosti, tu jsme všichni cizinci a zvykli jsme si.“

MUDr. Edo Jaganjac

– lékarem ve válce a v míru

– Mám, pane doktore, problémy se spaním. Když už jsem tady, tak si vám chci trošku postěžovat, no.... – Dík. Tento krátký dialog v ordinaci chirurga Jaganjca v nemocnici v Motole mi připomněl jeho jiné „děkuji“. Tenkrát na Staroměstském náměstí bez známky ironie řekl: „Děkuji ještě jednou jménem všech občanů bývalé Jugoslávie za pomoc a podporu, kterou jste nám dali v našich těžkých časech. Děkuji.“ A většina přítomných se ptala, kdo je člověk, který tak klidně a samozřejmě projevuje vděčnost? A jak se dostal sem? První setkání neboli Edo jako uprchlík „V roce 1994 během války se naskytla možnost odejít ze Sarajeva. Manželka a děti už byly tehdy dávno pryč. Takže ony sem přišly a já jsem za nimi nějak přijel. A pak manželka měla ráda Československo a nechtěla nikam jinam, za což jsem jí asi deset let nadával, protože platy, které jsme tu dostávali, nikdy nebyly dostačující. No a pak jsem se uklidnil a teď jsem si také zvykl. Už jsem tu jako doma.“ Jakou představu jste měl o svých možnostech tady vykonávat chirurgickou práci? „Tehdy, když jsem sem přišel, byl jsem nejlepší chirurg světa (směje se z celého

srdce a pak rychle vysvětluje), vždyť takové zkušenosti, co jsem měl já, tu neměl určitě nikdo. Já jsem přesvědčen, že třeba těch válečných poranění mám odoperováno víc než všichni chirurgové v Čechách dohromady. V chirurgii je to strašně jednoduché, víte, vy postavíte chirurga za stůl a ihned víte, jestli umí, nebo neumí. U nás je to mnohem jednodušší, než to měla manželka na interně.“ Ale proceduru nostrifikace jste museli projít krok za krokem, ne? „Trvalo nám to osm let, až do roku 2002. Teď máme i druhou atestaci a manželka později dělala nadstavbu z geriatrie a je primářkou. Já jsem na traumatologii, která pro mě představuje ideální místo, protože se tu

V nemocnici Motol je doktor Jaganjac absolutně soustředěný na své pacienty. Téměř, že nevnímá mikrofon. Každý čtvrtek přijímá pacienty a kontroluje ty, které operoval. Práce v trauma centru je náročná i proto, že nikdy neví, jestli v následující chvíli přiletí vrtulník s novým pacientem, kterého musí ihned dostat na chirurgický sál. Mezitím jim trpělivě radí, jak se chovat po operaci, jak rehabilitovat a rozcvičovat operovaná kolena atd. Vyzařuje z něj přirozená autorita, ale i jemný odstín humoru, kterým také úspěšně rozhání bolístky nemocných lidí. S humorem vzpomíná i na začátky, kdy česky moc neuměl. „Zkrátka,“ povídá „ hlavně jsem byl na sále a jen operoval.“ Přiznává, že čeština je hrozně těžká, a že jakmile promluví, pacienti vědí, že není Čechem. Jednou týdně „povinně“ hraje fotbal s kamarády z bývalé Jugoslávie. Neúnavně poletuje hříštěm, vášnivě prožívá góly nebo promarněné šance. Až po utkání mi ukazuje přihlášky, které připravují pro nové členy Lastavici a také text morálních principů, jakési jejich desatero. „Nezabýváme se politikou - to je náš první princip. Nepodporujeme různé politické strany, náboženské organizace, snažíme se vyhnout se všemu, co nás rozděluje. Snažíme se stavět mosty spolupráce mezi státy bývalé Jugoslávie a snažíme se představit tady dějiny a kulturní bohatství všech našich národů.“ Úkolů, které má zdolat do připravovaného valného shromáždění, je celá řada. Přestože je neděle, na odpoledne si naplánoval schůzku Lastavice. Neodolám a přímo se ptám: Pane doktore, máte to zapotřebí? „Mám,“ bez přemýšlení odpovídá. „V tomto světě je tolik špatných věcí, že člověk musí něco udělat. A já jsem se přesvědčil, že to jde.“   Vtipkuji na téma jeho návrhu zakázat válku, ale Edo vážně říká, že to nevzdá. „Budeme mít sekci právníků v naši krásné Lastavici a zadáme jim úkol, aby prozkoumali tu možnost. Podle nás, válka je trvalé, oficiální násilí. Tak jsme ji aspoň zažili my. Mluvili jsme o tom i s významnými politiky. Například prezident Havel nám řekl, že to asi nepůjde, protože se státy nebudou chtít vzdát možnosti bránit se. On to sice hezky řekl, ale aby se jeden bránil, druhý musí zaútočit, a tomu se má zabránit. Za pokus to stojí.“ O rodině „Jaká byla rodina? Já nevím, průměrná, normální rodina. Můj tatínek byl profesor chemie a maminka učitelka ve střední škole. Moji rodiče nebyli v politice. No, víte v bý-

valé Jugoslávii se žilo, já bych řekl, skvěle. My jsme neměli finanční problémy, neměli jsme problémy se svobodou, mohli jsme cestovat, kam jsme chtěli.“ Nebyla to věznice národů, jak se občas říká? „Jaká věznice národů? Nevím kdo to tak říká, ale vidím, co ten, kdo to tak říká, dokázal – tak, ať si tam teď ‚užívá!’ (Pan doktor už zvyšuje hlas a vypadá jako by se zlobil.) Ano, zlobím se, protože nic, co se dělo, nebylo třeba. K čemu to bylo dobré? Kdo tím něco získal, kromě pár zlodějů a kriminálníků? My všichni tu jsme obětí těch zlých lidí, kteří vládnou v našich státech.“ Lékař ve válce „Ve válce pracujete 24 hodin denně rok, dva, tři nebo jak dlouho je třeba. Domu nejdete vůbec, až když se musíte vyspat. A nedostáváte žádný plat, nedostáváte ani jídlo! V nemocnici bylo nějaké jídlo pro pacienty, ale pro nás ne. Takže hubnete, pracujete, nespíte, nedostáváte plat a jste spokojený, protože děláte to, co máte. Bez jakýchkoliv otázek a přemýšlení – tak to naprosto má být. To je správné.“ Jakoby o Drině „Všechny Driny tohoto světa jsou křivé; nikdy se nebudou moci všechny ani zcela narovnat;  nikdy nesmíme přestat je narovnávat,“ napsal Ivo Andrić o řece, která symbolizuje všechny nepravosti v životě. Nejen na jih od nás, kde křivých Drin je opravdu hodně, lidem, kteří se je snaží narovnávat, se říká naivkové a idealisté.   „Naivní a idealisté, to jsme si zvolili – být naivními a idealisty. Těch realistů, těch je tu okolo mraky. Pro nás je to tvrdá skutečnost – my jsme měli volbu žít v nenávisti. Člověk, který nenávidí, je nešťastný člověk. Pokud přejete někomu zlo, tak vás to ničí jako člověka. Naopak, odpusťte. Odpustíte kvůli sobě, ne kvůli němu a pak se najednou cítíte volnější, šťastnější, je to lepší život. A to jsme si my zvolili. Neřekl bych, že z idealistických důvodů – to je z důvodů, že chceme být šťastnější.“ Ale chcete i pomáhat? „To k tomu patří, ne?! Když máte někoho rád nebo když jste si zvolil mít lidi rád, tak jim chcete pomáhat. A to je radost, věřte mi, že to je mnohem lepší pocit někomu pomoct, než když potřebujete vy, aby vám někdo pomohl.“

14

Text:

15

Projekty

SOZE

Poradenství pRi asistovaných dobrovolných návratech

Oslava Lunárního dEtského dne

Sdružení občanů zabývajících se emigranty (SOZE) realizuje v roce 2011 tři projekty zaměřené na poskytování asistenčních služeb při dobrovolných i nucených návratech cizinců do jejich zemí původu. Projekty byly podpořeny z prostředků Evropského návratového fondu.

Hlavním účelem projektu Finanční pobídky v AVR na Moravě a ve Slezsku je rozšíření asistenčních služeb v asistovaných dobrovolných návratech (dále jen „AVR“) v České republice. Návratové programy v ČR v současné době obecně využívají kromě úhrady vlastní cesty zejména poradenskou a organizační složku. Reintegrační aktivity jsou však vnímány jako důležité s ohledem na narušení sociálních sítí osob, které jsou často několik let mimo svoji zemi původu. Motivační pobídky mohou vhodně ovlivnit postoj a motivaci osob cílových skupin k dobrovolnému návratu a mohou zvýšit efektivnost poradenských projektů a vlastní realizace AVR. Pobídky vychází z individuálních potřeb navracejících se osob. Může jít například o speciální zdravotní péči, vhodnou rekvalifikaci před odjezdem, zpracování podnikatelského plánu, nákup zařízení či materiálu pro podnikání, finanční hotovost na období po návratu sloužící k zajištění dočasného ubytování, úhrada cestovních nákladů v zemi původu. Motivační pobídky v AVR pro navracející se osoby nejsou zatím příliš využívány, a proto je vhodné jejich aplikaci otestovat v praxi a vytvořit systém jejich použití zejména s ohledem na pomoc navracejícím se osobám v obtížené situaci. Projekt Asistované návraty na Moravě a ve Slezsku tvoří dvě stěžejní činnosti. První z nich je návratové poradenství osobám vymezeným ve výzvě (žadatelé o mezinárodní ochranu, osoby požívající mezinárodní ochrany, osoby, které nesplňují nebo již nesplňují podmínky pro vstup a pobyt v členském státě EU) poskytované v zařízeních pro žadatele o mezinárodní ochranu, kancelářích SOZE a v terénu v komunitách. Poradenství je zaměřeno primárně na poskytnutí informací souvisejících s návratem, podmínkách poskytnutí finančního příspěvku a případně i možnostech reintegrace v zemi původu, dále poskytnutí obecných informací o právním řádu ČR a obzvlášť se zaměřením na rizika související s pobytem na území ČR po skončení pobytového oprávnění. Součástí poradenství je informační kampaň prostřednictvím informačních letáků o AVR v nejčastějších 9 jazycích cílové skupiny. Druhou činností v rámci projektu je monitorování

situace v oblasti návratů s výstupem zpracování dílčí zprávy o situaci v oblasti AVR a návrhem doporučení ke změnám. Součástí monitoringu bude monitorování situace v oblasti AVR prostřednictvím dotazníků směřující ke zjištění vztahu klientů k možnosti dobrovolných návratů se zřetelem na objasnění důvodů negativního postoje k možnosti dobrovolného návratu. Vhodné systémové změny směrem k vyšší využitelnosti dobrovolných návratů považujeme za nutné pro efektivní využití dobrovolných návratů jakožto preferovaného řešení neudržitelné pobytové situace cizince. Projekt Návrat domů II je zaměřen na cizince zajištěné v zařízeních pro zajištění cizinců stejně jako na cizince, kterým bylo uděleno správní vyhoštění. V rámci projektu je klientům poskytováno právní poradenství související s jejich situací dle zákona o pobytu cizinců, dále jsou klienti informováni o právní úpravě nucených návratů. Praktická aplikace nucených návratů je pak monitorována, přičemž k návrhu případných systémových změn bude vypracována analytická zpráva. Cílem projektu je zajistit efektivní a důstojnou proceduru nucených návratů. I přes hrozby vážných sankcí ze strany států, pobývá na území členských států EU početná skupina osob z třetích zemí, které nesplňují nebo již nesplňují podmínky pro vstup a pobyt v členském státě EU. Právní poradenství poskytne cílové skupině možnosti jak hájit svá práva a dosáhnout spravedlivého řízení, ve kterém nebudou porušována jejich práva daná právním řádem České republiky. Informační kampaň zvýší cílové skupině právní povědomí o jejích právech a povinnostech v oblasti nucených návratů a o realizaci nucených návratů správními orgány. Znalost povinností a způsobu, jakým jsou nucené návraty prováděny, je základním předpokladem efektivního a bezproblémového provádění nucených návratů správními orgány. Za tím účelem je zpracován text výtahů ze správních rozhodnutí a přeložen do nejčastěji zastoupených jazyků (9). Poradenství v terénu umožní prevenci maření výkonu úředního rozhodnutí a umožní realizaci návratů dle zákona o pobytu cizinců.

O víkendu 10. a 11. září tradičně oslavila vietnamská komunita u nás svůj Lunární dětský den, při kterém veřejně odměnila všechny vietnamské školáky a studenty, kteří ukončili loňský školní rok s vyznamenáním. Akce po celé republice uspořádal Svaz Vietnamců v ČR.   V Praze v areálu VOC Sapa (Praha 4 – Libuš) převzalo zarámovaný diplom a věcný dar 111 oceněných vietnamských dětí. Po slavnostním průvodu a předvedeném Lvím tanci přítomným zazpíval i 2,5letý vietnamský chlapeček a 4leté smíšené duo. Letos bylo při oslavách Lunárního dětského dne v celé ČR slavnostně oceněno 752 vietnamských žáků českých základních i středních škol. Oceněné děti s diplomem fotografovali jejich rodiče, kteří hned prostřednictvím mobilů odesílali tyto fotografie babičkám, dědečkům i přátelům do Vietnamu.   U Vietnamců je totiž vždy na prvním místě vzdělání jejich dětí, a proto udělají vše, včetně práce od rána do večera bez zavíracího dne, aby mohli svým dětem zaplatit studium na kvalitních soukromých středních i vysokých školách. V České republiky žije 10600 vietnamských dětí.   Průměrný prospěch vietnamských žáků na českých základních

školách je 1,3 a na středních školách 1,7. Přes 460 Vietnamců zde studuje na vysokých školách a mnozí ji ukončí s vyznamenáním, tzv. červeným diplomem. Není proto náhodou, že letos obdrželi cenu ministra životního prostředí a předsedy Akademie věd ČR i dva vietnamští vysokoškolští studenti z Prahy Hoang Dieu Hung z ČVUT a Nguyen Thanh Dong z VŠCHT.   Mladí cizinci v českých školách musí mít často ostré lokty, aby ukázali, že jsou minimálně stejně dobří jako Češi. Učitelé to vidí tak, že na rozdíl od většiny jejich českých spolužáků jsou ambiciózní, zvlášť mladí Vietnamci mají své cíle a udělají pro ně maximum. Není tedy divu, že se pak umějí daleko snáz prosadit v konkurenci, zvlášť když jim to laxnější Češi tak ulehčují.   Nadané a velmi dobře se učící vietnamské děti jsou perspektivou nejen svých rodičů, ale mnozí z těch, kteří se narodili v České republice, svou budoucnost v ní i vidí. Vietnamští studenti jako cizinci nedostávají od státu ani korunu a přitom výborně studují. (Zdroj: Česko-vietnamská společnost) (Foto: Ha Can)

16

Reportáž

Text a foto:

Bc. Barbora Krsová

Festival Barevná planeta

Etnostánky, workshopy, cizokrajná jídla a hlavně pestrou hudbu z celého světa, to vše nabídl letošní ročník největšího českého multikulturního festivalu BAREVNÁ PLANETA. Tradiční zářijová akce, kterou pořádá ústecká nevládní organizace Poradna pro integraci, vypukla v pravé poledne v sobotu 10. září v ulicích centra Ústí nad Labem. Posláním dvanáctého ročníku festivalu bylo představit jednotlivé komunity cizinců žijících v Čechách, jejich zvyky i způsob života. K tomu jim napomohla hudba, tanec a také prezentace rozmanitých kulturních tradic, uměleckých výtvorů i gastronomických specialit. „Festival chce především navodit přátelskou atmosféru, seznámit českou veřejnost s lidmi odlišných kultur. Naším cílem je přitáhnout lidi do ulic a ukázat jim, že cizinci, kteří žijí mezi námi, nejsou hrozbou, že jsou to lidé jako všichni ostatní,“ vysvětluje organizátor festivalu Jan

Kubíček. Do plánování a samotné realizace festivalu se pochopitelně zapojili také sami cizinci. Organizátoři festivalu oslovovali ke spolupráci nejen umělce z řad cizinců, ale také celé rodiny, které na festival připravily rozmanité workshopy nebo velmi populární ochutnávky tradičních jídel. „Velmi nás těší zájem cizineckých komunit, které chtějí představit svou kulturu na našem festivalu. Rok od roku jich přibývá,“ raduje se spoluorganizátorka festivalu z Poradny pro integraci Daniela Pettrichová.   Návštěvník festivalu zajásal nad bohatou nabídkou hudebních kapel z celého světa. Na dvou otevřených hudebních scénách zahráli hudebníci z Chile GUAKA, americká punkrocková kapela BOOBIETRAP, mongolští DUNŽINGARAV nebo skvělý zpěvák z ostrova Martinik KING KALABASH, který vystoupil s českou kapelou RIDDIMSHOT. Z arabského světa zahráli AL-YAMAN, z čes-

kých kapel FAST FOOD ORCHESTRA nebo reggae/ ska kapela PUB ANIMALS. Návštěvníci festivalu si nenechali ujít ani multikulturní sdružení umělců a hudebníků ALL STAR REFJÚDŽI BAND. Nechyběl ani tanec. Na festivalu se představili tradiční i moderní afro tanečníci jako třeba MAURICE YEKA z Konga, afričtí NJACHAS nebo TAM TAM D‘ AFRIQUE, kteří do svého představení zapojili i přítomné děti. Zpestřením nejen pro mužské publikum pak bylo představení orientálních tanců břišních tanečnic.   Další zastávkou každého návštěvníka bylo Lidické náměstí, kde kromě mongolské jurty (ano, slyšíte dobře!) vyrostly čtyři desítky etnostánků. Festival každoročně láká návštěvníky bohatou nabídkou voňavých pochoutek. Letos jsme mohli ochutnat pákistánské, indické, španělské nebo třeba íránské pokrmy a popít makedonská či gruzínská vína.

Lidé, kteří zavítali na festival, se mohli zúčastnit celé řady atraktivních workshopů, ať už to byly lekce afrického tance a bubnování, pletení copánků nebo barmský tanec. Novinkou letošního roku byl workshop vázání indického sárí, ukázka tradičního vietnamského tance nebo přehlídka ukrajinských lidových obřadů a písní.   Letošní ročník se mohl pochlubit také bohatým doprovodným kulturním programem. Ústecké Činoherní studio zahájilo festival už v pátek inscenací NordOst. Na strhující představení, které připomnělo teroristický útok Čečenců z října roku 2002 na moskevské muzikálové divadlo, přišlo více než 120 milovníků divadla. Moderní taneční divadlo pod širým nebem mohli návštěvníci festivalu zhlédnout v ústecké čtvrti Předlice, kde v podání Severočeského divadla opery a baletu proběhla inscenace Cikánské kořeny/í balkánského skladatele

Gorana Bregoviče.   V rámci festivalu se uskutečnila i řada výstav jako například výstava obrazů Eleny Allakhverdové s názvem Tajemství barev v Bílině nebo expozice fotografií na téma rasové harmonie ve společnosti v ústeckém klubu Café Alibi.   Festival Barevná planeta nebyl ale jen o hudbě, etno obchůdcích a ochutnávkách cizokrajných jídel. Na své si přišly také děti. Pro ty byl v átriu Magistrátu města Ústí nad Labem připraven bohatý program, který se oproti minulým létům rozrostl o nové atrakce. Na děti čekal skákací hrad, trampolíny, nafukovací skluzavka, kolotoče i vláček. Divadlo Krabice Teplice tu zahrálo úplně novou arabskou pohádku O holiči a barvíři, herci z Činoherního studia zase zinscenovali pohádku Lakomá Barka. „Lákadlem byla speciální dětská novinářská soutěž o ceny a další soutěže s multikul-

turní tématikou. Nechyběly ani výtvarné dílničky. Děti nejvíce bavilo skládání origami a vytváření tradiční indiánské hry,“ říká integrační pracovnice Eva Jandoušová. V rámci dětského programu se představily také kroužky Domu dětí a mládeže v Ústí nad Labem, ústečtí Junáci nebo učitelé a žáci ze ZŠ Anežky České.   Výborná muzika, chutné pokrmy, zajímavé doprovodné programy pro malé návštěvníky i jejich rodiče, to vše pomohlo vytvořit přátelskou atmosféru festivalu, prostor pro vzájemné sblížení lidí bez rozdílu věku či národnosti. Díky plné podpoře Evropského fondu na podporu integrace příslušníků třetích zemí, MV ČR, záštitě primátora města Ústí nad Labem Ing. Víta Mandíka a náměstkyně primátora Bc. Zuzany Kailové byl festival pro všechny návštěvníky úplně zdarma.

18

Reportáž

Text a foto:

Rena Horvátová

RefuFest:

Multikulturní svátek cizincu žijících v Cechách

Zvonění mobilu mě ráno nelítostivě probudí. Zakleju a zároveň šátrám rukou po telefonu. Volá Tomáš, můj dlouholetý kamarád: „Jdeš?“ V první vteřině moc nechápu, ale pak si vzpomenu na náš včerejší telefonát, kdy jsme se domlouvali, že společně zajdeme na šestý ročník festivalu RefuFest. „Jasně, že jdu,“ říkám ospale a už stojím před oknem ložnice. „Prší!“ řekneme oba zároveň, až se musím pousmát. Rychle se domlouváme na čase a místě a já pomalu začínám balit foťák a diktafon.   Půl dvanáctá u „mekáče“ na „Pavláku“, vedle koně na „Václaváku“ jsou nejčastější místa našich setkání a zdaleka nejen těch pracovních. Je sobota 18. června a my vyrážíme tramvají na pražský Střelecký ostrov. Začínám se těšit, festival RefuFest navštěvuji s železnou pravidelností a vždy jsem z programu a přítomné atmosféry nadšená. Kromě toho se za tu dobu festival zapsal nejen do povědomí cizinců žijících v Čechách, ale i Pražanů a českých médií. S Tomem vystupujeme u Národního divadla a cestou směrem ke Střeleckému ostrovu nás navádí žluté ukazatele a plakáty. Pomalu k nám doléhá i hudba účinkující kapely. Všímáme si turistů postávajících kolem Smetanova nábřeží s váhajícím výrazem ve tváři, zda se přidat k oslavám, nebo se dál věnovat krásám Prahy. Po chvilce se ocitáme na místě, barevné stánky nabízejí již tradičně informace neziskových organizací zabývajících se tematikou cizinců žijících v ČR. Všímáme si i stánků cizinců pocházejících ze zemí třetího světa, jako je Palestina, Burjatsko, Kambodža, Vietnam, Kyrgyzstán, Mongolsko. V Čechách a na Moravě našli nový domov a tady se svým

spoluobčanům snaží představit svou vlast tak, jak ji vidí oni sami. Organizátoři festivalu mysleli i na děti. V dětském koutku i po celém ostrově se to dětmi různých národností jen hemží. Návštěvníci mají možnost zakoupit od cizinců ručně vyráběné výrobky a sledovat doprovodný hudební a taneční program. Pro ty, kteří chtějí ochutnat lákavé dobroty ze všech koutů světa od Konga až po Afghánistán, je připraven gastrokoutek. Díky němu se daří organizátorům nejlépe bořit komunikační i kulturní bariéry mezi oběma stranami. Pokrmy jsou připravovány již tradičně samotnými cizinci či pracovníky Ethnocateringu – projektu sociálního podnikání občanského sdružení InBáze Berkat, které tento festival pořádá s cílem upozornit na cizince žijící v České republice, ať už v uprchlických táborech, či v centru Prahy. Nám ostatním tak dává jedinečnou možnost se s nimi seznámit i jinak, než jen prostřednictvím novinových titulků.   Bác! Vytrhne mě z myšlenek pád dvouletého klučíka, který se zrovna ponořil do několikacentimetrové všudypřítomné vrstvy bahna. Jelikož jsem dítěti blíž než jeho rodiče, kteří spěchají malému rošťákovi na pomoc, neváhám a běžím mu s kapesníkem v ruce setřít nečistoty z tvářiček. Prohazuji ještě několik milých slov s maminkou, která ocenila divadelní program Malého Vinohradského divadla (Beruščina detektivní kancelář) a promítání krátkých filmů natočených dětmi-cizinci. V mžiku se přesouvám pod pódium, na scéně se totiž objevila další kapela – Ziriab – slibující horké arabské rytmy. Cvak, cvak… slyším za sebou nenapodobitelný zvuk blesků od foťáků. Také vytahuji ten svůj a nacvakávám si pár

snímků. Po chvilce hledám Tomáše, vidím jej bavit se v hloučku našich společných přátel. Krátce se pozdravíme a už jdeme prozkoumat okolí. Vytahuji drobné a kupuji si od mladé Iráčanky sladkou domácí limonádu. „Led?“ zeptá se a já vrtíc hlavou odmítám. Kombinace limonády je zvláštní – okurka, jahoda, máta a limeta – a překvapivě dobrá a osvěžující. Na rozdíl od Tomáše okurku z nápoje nevyndávám. Bakterie E. coli mě prostě v tu chvíli nechává chladnou. Prohodíme s usměvavou Iráčankou pár slov a já zjišťuji, že pracuje v nově založeném občanském sdružení.   Vedle ní v tradičním sárí mladým dívkám maluje henou na ruce příjemná Indka ve středním věku. Je kolem ní pořádný hlouček zvědavců, přesto se se mnou dává do řeči. Po chvilce ji požádám o rozhovor, souhlasí. „Pocházím z Dilí,“ začne vyprávění svého příběhu pětatřicetiletá Anju. „V Šumperku žiji dvanáct let. Přijela jsem před lety za svým nynějším manželem, se kterým jsem se seznámila ještě v Indii, kde se účastnil tematického semináře o józe. A jelikož jóga a meditace jsou mou srdeční záležitostí, měli jsme si o čem povídat. Po roce od našeho seznámení jsem přijela do Čech a usadila se tu natrvalo. Ze začátku se mi po rodné zemi stýskalo, práce účetní mi chyběla, ale jak přišly děti, stesk zcela opadl,“ přiznává maminka tří dětí. „Dlouho jsem nemohla přijít na chuť české kuchyni, ale i to se časem spravilo a dnes své rodině kromě indických jídel ráda připravuji i ji. V Šumperku při mateřské dovolené provozuji i kurzy vaření indických jídel a jógy,“ prozradí a začne zdobit henou i druhou dlaň mladé dívky. „V Čechách se cítím dobře,

s diskriminací jsem se zatím nesetkala, ale je to možná i tím, že nosím pouze tradiční indické oblečení a mezi očima bindi. Evropský styl oblékání nenosím. Mám pocit, že kdybych se tak oblékla, zaměnili by si mě lidé s Romkou a ti to tady v Čechách mají opravdu těžké. Já osobně lidi rozlišuji podle toho, zda jsou dobří či zlí. Ale spousta lidí to tak přes svou uzavřenost nevidí.“   Na pódiu se střídá další kapela. Tentokrát se těší z přízně diváků formace Bboy Jaoblack Brasil. Předvádí breakdance, který přítomný dav dostává do varu. Obcházím stánky všech čtrnácti neziskových organizací a beru si pár letáků, pořizuji několik fotografií, na nichž se snažím zachytit ty, kteří se i přes nepřízeň počasí usmívají, tančí a zajímají se o vše, co tento programově bohatý festival nabízí. Cestou narazím na Evu Dohnalovou, vedoucí sociálního oddělení občanského sdružení InBáze Berkat, jež se věnuje integračním aktivitám v rámci komunitních a sociálních programů pro migranty a českou veřejnost s posláním pomáhat migrantům v obtížných životních situacích a vytvářet otevřený a bezpečný prostor pro vzájemné poznávání lidí různých kultur. „Dnešní happening si klade za cíl seznámit veřejnost s kulturou cizinců žijících u nás a odbourat tak stereotypy spojené s migranty prostřednictvím hudby, tance, dobrého jídla a především společně stráveného času,“ říká úvodem našeho rozhovoru Eva Dohnalová. „Tento rok se nám povedlo oslovit zástupce Kambodže, Sýrie, Egypta a Palestiny, kteří se účastní festivalu poprvé,“ říká a pokračuje: „Cizinci, které na tomto happeningu potkáte, mají různé pobytové statusy. Někteří z nich jsou azy-

lanti, jiní mají trvalý nebo dlouhodobý pobyt a zbylí získali české občanství. Návštěvníci festivalu mohou také narazit na velký bílý stan a v něm se seznámit s uprchlíky, kteří zatím žijí v pobytovém středisku v Kostelci nad Orlicí,“ prozrazuje. „Peníze z prodeje jídla a výrobků jdou přímo uprchlíkům, je to vlastně jejich jediný finanční příjem,“ říká Eva Dohnalová a popojde se mnou směrem k infostánku Nadace Adra.   „Letošní rok byl velmi dramatický. Už jsme si pomalu s kolegy říkali, že buď festival nebude, anebo že jej uděláme v minimalistickém stylu. Festival RefuFest je totiž financovaný z Evropského fondu pro integraci státních příslušníků třetích zemí a ze začátku to vypadalo tak, že peníze nedostaneme, ale vše nakonec dobře dopadlo. Kromě dotace se našlo i několik ochotných sponzorů,“ prozrazuje Dohnalová a zároveň se s námi podělí o nepříjemnost z rána. „Na mostě je cedule jedné pražské restaurace a náš dobrovolník přes ni přelepil plakát RefuFestu. Po chvilce přijel majitel restaurace a s ním i policie. Snažili jsme se situaci okamžitě řešit, nalézt racionální řešení, plakát sundat a omluvit se. Jenže majitel vše viděl jinak, chtěl se hádat a padl i výrok, že to tam dal nějaký „vypatlaný negr“, na což byl námi upozorněn, že by se věc mohla řešit i jinak,“ zavzpomíná na nemilou ranní událost Eva Dohnalová, která si mezi řečí ještě postěžuje na chladné deštivé počasí provázející oslavy a už spěchá na další rozhovor.   Kousek ode mne stojí mladý Syřan s českými manželi před rozloženým ručně tkaným kobercem a stříbrnou vodní dýmkou. V ruce drží vlastnoručně vyrobeného papírového draka, smlouvají. Okamžitě

si vzpomenu na právě dočtený román od světového autora Khaleda Hosseiniho Lovec draků. Chvilku je pozoruji, obchod se zdařil, manželé nakonec odchází s drakem v ruce. O kousek dál postává skupinka lidí u egyptského stánku s výrobky z hedvábí. Za stánkem na staré židli sedí usměvavý pán s culíkem a na pergamenový papír maluje egyptské hieroglyfické písmo. Když odchází poslední zákazník, dáváme se do řeči. S komunikací nám pomáhá krásná mladá Syřanka. Sympatický chlapík se představuje jako Youssef Bebawi. Přijel do Čech před osmi měsíci za svou manželkou, se kterou se seznámil v Egyptě, kde v tu dobu pracoval jako průvodce. „Žena byla v Egyptě na dovolené a žít tam natrvalo nechtěla. Po třech letech jsem se rozhodl za ní přijet do Čech a zůstat. V Čechách se mi líbí, neměl jsem za dobu svého pobytu žádný větší problém. Jediné, co mě mrzí, je, že nemohu sehnat práci, neumím jazyk, a tak se stále učím česky a docházím na jazykové kurzy do o. s. InBáze,“ prozrazuje šestatřicetiletý Youssef.   Moderátorský vstup nás vytrhne z povídání, představují kapelu Korjen, která v podání zpěvaček bosenského, polského a slovenského původu návštěvníkům poskytuje další pořádnou dávku world music. Publikum je příjemně naladěné, počasí se umoudřilo. Rychle se rozloučíme, Youssef má další zájemce o své zboží. Po chvilce bloumání po okolí schováváme s Tomášem své diktafony, koupíme si něco dobrého k jídlu a připojujeme se k oslavám multikulturního festivalu. Po cestě domů v přeplněné tramvaji hodnotíme festival. Shodneme se okamžitě – bylo to vážně super!

20

Text:

Vedecký výzkum

Andrea Gerstnerová, Hana Vitnerová

AfriCané v Ceské republice; integrace problémem i výzvou

V letošním roce proběhl výzkum, který analyzoval průběh socioekonomické integrace subsaharských imigrantů do české společnosti. Obdobných výzkumů, jež by hodnotily integrační proces této nepočetné přistěhovalecké komunity hned z několika perspektiv, nebylo realizováno mnoho. Hana Vitnerová, absolventka magisterského studia Mezinárodní politiky a diplomacie na Vysoké škole ekonomické v Praze, a Andrea Gerstnerová, absolventka doktorského studia Sociální geografie a regionálního rozvoje na Univerzitě Karlově v Praze, se v rámci společného terénního výzkumu a následných vlastních analýz snažily zmapovat podobu sociálního začlenění subsaharských Afričanů do majoritní společnosti, jakož i podobu jejich ekonomických aktivit v době vrcholící ekonomické hospodářské krize.   Počet subsaharských imigrantů pobývajících v ČR každoročně vzrůstá o cca 10 %. Od roku 2000 do roku 2010 se jejich počet zvýšil na trojnásobek a od roku 1994 je to už jedenáctinásobek jejich současného počtu (tj. 2 203 osob). Dnes subsaharští přistěhovalci tvoří 0,02 % české populace a v rámci celé přistěhovalecké komunity se jejich podíl pohybuje okolo 0,5 %. Nejpočetnější skupinou osob subsaharského původu, která se v roce 2009 nacházela na území ČR na základě povolení k trvalému či dlouhodobému pobytu, byli Nigerijci. Nigerijští imigranti, tvořící 1/4 celé subsaharské diaspory, představují zdaleka nejrychleji rostoucí skupinu afrických imigrantů v ČR. Druhou nejpočetnější skupinu tvořili imigranti z Jihoafrické republiky a třetí Angolané. Oproti ostatním cizincům lze u subsaharských Afričanů zaznamenat značnou genderovou disproporci. Ženy-migrantky tvoří pouze 1/4 všech přistěhovalců ze subsaharské Afriky. U ostatních cizinců je poměr mužů a žen vyrovnanější, a to 57 % mužů a 43 % žen. Odlišnosti jsou patrné i ve věkové struktuře mužů a žen. Zatímco muži jsou nejpočetněji zastoupeni ve věkové skupině 35–39 let, tak ženy naopak ve věkové hranici 25–29 let.   Z geograficko-demografického hlediska je možné konstatovat, že si subsaharští imigranti nejčastěji vybírají jako svou cílovou destinaci velké městské aglomerace a bývalá průmyslová centra. Své prvenství, pokud jde o výběr cílové destinace, potvrdily hlavní město Praha a Středočeský kraj. V hlavním

městě Praze byla ke konci roku 2009 registrována přibližně polovina veškerých subsaharských přistěhovalců. Následovaly okresy: Brno-město, Ústí nad Labem, Hradec Králové a Ostrava-město. V Ústí nad Labem se nachází třetí nejvyšší koncentrace subsaharských imigrantů, byť se jedná až o sedmé největší město ČR. Důvodem jejich volby je existující sociální zázemí, dostupnost bytů a zejména dostatek pracovních příležitostí. Více než polovina subsaharských imigrantů (56 %) byla v letech 2008–2009 zaměstnána v hlavním městě Praze, dále následovaly kraje: Jihomoravský, Středočeský a Moravskoslezský. Dle klasifikace ekonomických činností NACE subsaharští imigranti pracovali v roce 2009 nejčastěji ve velkoobchodě, maloobchodě, opravách a údržbě motorových vozidel; v informačně-komunikačních sektorech; profesních, vědeckých a technických oborech; vzdělávání a zpracovatelském průmyslu. Při pohledu na druh vykonávané práce subsaharských imigrantů můžeme říci, že subsaharští imigranti nejčastěji zaujímají ty posty, které vyžadují vyšší formální kvalifikaci. A vzhledem k tomu, že uznání kvalifikace ze země původu není jednoduchou záležitostí, posty vyžadující vyšší kvalifikaci zaujímají zpravidla subsaharští imigranti, kteří získali své nejvyšší formální vzdělání v ČR (tzn. imigranti, kteří do ČR přijeli na pracovní stáž nebo za studiem). Z důvodu snadnější identifikace specifik ekonomických aktivit subsaharské komunity usazené v ČR byl analyzován integrační proces v době hospodářské krize i v případě členů nejpočetnějších přistěhovaleckých skupin – tj. vietnamské a ukrajinské diaspory. Hospodářská krize, která zasáhla ČR na konci roku 2007 a naplno se projevila v roce 2008, snížila u všech tří studovaných skupin imigrantů počty pracovníků v pozici zaměstnanců. Snížení počtu zaměstnanců bylo však u studovaných skupin velmi nerovnoměrné (viz níže obr. 3–5 hodnotící změny počtu zaměstnanců a živnostníků v letech 2008 a 2009). V případě ekonomicky aktivních Vietnamců došlo v roce 2009 (oproti roku 2008) k 77% poklesu zaměstnanců (viz obr. 4) a u skupiny ukrajinských ekonomicky aktivních osob k 29% poklesu počtu zaměstnanců (viz obr. 5). Nejmenší dopad měla hospodářská krize dle dostupných statistických

dat na podobu ekonomických aktivit dlouhodobě zranitelných osob na trhu práce − subsaharských imigrantů, jejichž pozice je v ČR ztížena jak právními a administrativními požadavky, tak diskriminačními praktikami některých zaměstnavatelů (viz obr. 3). Nutno podotknout, že zhruba u poloviny subsaharských imigrantů přítomných v letech 2008 a 2009 v ČR místně příslušné úřady neregistrovaly žádnou ekonomickou aktivitu (viz obr. 3 kategorie ostatní). Vzhledem ke každoročnímu 10% nárůstu počtu subsaharských imigrantů v ČR by bylo mylné se domnívat, že se jednalo pouze ekonomicky neaktivní populaci. S největší pravděpodobností určitá a nikoli nevýznamná část subsaharské komunity působila v letech 2008 a 2009 na černém trhu práce.   Z vypracované analýzy vyplynulo, že dopad ekonomické krize na přistěhovalecké komunity nelze hodnotit pouze na základě dostupných statistických dat, ale zároveň doplňujícími kvalitativními rozhovory s příslušníky vybraných přistěhovaleckých komunit. Statistická data z ČSÚ pomáhají nastínit míru ekonomických aktivit vybraných přistěhovaleckých komunit, realitu však dokreslí až uskutečněné rozhovory s příslušníky přistěhovaleckých komunit. Přistěhovalecké komunity, které čelí byrokratickým překážkám a diskriminačním praktikám zaměstnavatelů, mohou být v národních databázích statistických dat ekonomicky aktivního obyvatelstva do jisté míry podhodnoceny.   Od 2. 2. 2011 do 6. 4. 2011 byly z uvedeného důvodu realizovány semi-strukturované rozhovory s celkem 90 subsaharskými respondenty. Na základě uskutečněného terénního výzkumu lze konstatovat, že čím stabilnější postavení mají subsaharští přistěhovalci ve společnosti (mj. pobytový status) a pokud přijeli za účelem studia, tím lépe jsou socioekonomicky integrováni a méně inklinují k emigraci. Celá polovina oslovených respondentů získala či je v procesu získání nejvyššího stupně vzdělání na území ČR, v drtivé většině vzdělání vysokoškolského. Ekonomicky aktivních byly zhruba ¾ oslovených respondentů, z nichž celá 1/3 se přiznala k nelegální práci. Bylo také zjištěno, že polovina respondentů měla před příchodem do ČR na jejím území známé či příbuzné. Rodinné příslušníky ze země původu mělo na českém území v době realizace

terénního šetření pouze 20 % dotázaných. Nicméně dalších 20 % respondentů uvažuje o imigraci svých příbuzných do ČR. Zemi původu od svého příchodu navštívilo 70 % respondentů. Remitence do zemí původu zasílá na 76 % dotázaných, zpravidla se jedná o ekonomicky aktivní imigranty bez současných studentů a žadatelů o azyl. Za lépe integrované do české společnosti lze považovat subsaharské muže oproti ženám. Muži mají obvykle vyšší znalost českého jazyka a za ženy mají většinou české partnerky. Většinu přátel oslovení subsaharští respondenti nalézají mezi svými vlastenci či příslušníky jiných afrických zemí. Subsaharští Afričané se v ČR sdružují do komunit podle svých mateřských zemí nebo případně jazykových znalostí. Nejstrukturovanější a nejpočetnější subsaharskou organizací je v ČR nigerijská Ibo Progressive Union, která se setkává 1x měsíčně v hlavním městě Praze. Podobná formální i neformální seskupení vytvářejí platformu pro setkávání, navazování kontaktů a výměnu informací. Byť se rozhodně nejedná o homogenní skupinu přistěhovalců, tak mezi subsaharskými Afričany převládá značná vstřícnost a solidarita. Vytvořené subsaharské komunity se tak stávají nástrojem pomoci v nouzi a záchrannou sociální sítí. Menší koncentrace subsaharských migrantů rovněž probíhá v rámci různých bytů, popř. kolejí (zejm. České zemědělské univerzity). V hlavním městě Praze v současné době existují dva nigerijské kostely, několik restauračních zařízení určených subsaharským Afričanům a pár obchodů prodávajících zboží ze západní Afriky. Snad všichni respondenti se v ČR setkali s xenofobními a rasistickými reakcemi ze strany většinové populace, a snad proto se méně než třetina respondentů považuje zároveň za Čecha a Afričana – podle země původu. Závěrem lze říci, že úspěšná integrace subsaharských imigrantů na českém trhu práce předpokládá nejen funkční právní rámec (plně aplikovaný a vynutitelný), ale i otevřenou společnost vůči přistěhovalcům. Vzájemné interakce mezi představiteli majority a minority pomáhají odstraňovat stereotypy a předsudky a přispívat tak k vytvoření sociální soudržné společnosti s fungujícím trhem práce pro všechny zájemce o práci.

22

23

Pujcka

Text:

Cesko poprvé hledá mezi cizinkAMI Miss Expat

Mami Kawabata, Japonsko

Paulina Nakashole, Namibie

Zulay Fonesca, Venezuela

Tra My Nguyen Thi Huong, Vietnam

Mungunzul Bayarkhuu, Mongolsko

Evženie Babutska, Ukrajina

První ročník nové soutěže krásy Miss Expat, která hledá nejkrásnější cizinku žijící u nás. Deset finalistek se představí 3. listopadu ve Slovanském domě v Praze. V deseti osobnostech se mísí deset různých temperamentů i deset národností.   Soutěž chce přispět ke zvýšení sociálního a kulturního povědomí naší společnosti vůči cizincům studujícím a pracujícím v České republice. Půjde tedy o jakýsi integrační projekt.   „Soutěž je určena všem dívkám od osmnácti do třiceti let. Věkovou kategorii jsme posunuli především proto, že do Česka jezdí studovat nejvíc vysokoškolačky. A zásadní podmínkou je, že se taková dívka nesmí narodit v České republice, musí tedy mít jinou národnost,“ řekla ředitelka Miss Expat Dana Gregorová, která v minulosti šéfovala prestižní modelingové agentuře Miss Models.   První ročník soutěže krásy přilákal dívky z Mongolska, Venezuely, Dagestánu i Namibie. Už tento exotický mix je zárukou kvalitní finálové podívané. Dívky budou totiž v průběhu večera prezentovat kultury svých rodných zemí. O doprovodný program se navíc postarají čistě zahraniční umělci.   Jediným zástupcem České republiky, kromě ředitelky soutěže, tak bude na pódiu moderátor akce Václav Žmolík, hlas Radiožurnálu.   „Líbí se mi všechny dívky, ale většinou jsou tmavovlasé, takže spíš takové jižní typy,“ uvedl průvodce blížícího se finále, jemuž jména finalistek dávají pořádně zabrat. „Děvčata mě během zkoušky tu a tam opravovala. Přeci jen je to deset zemí, deset jiných jazyků a deset jiných jmen. Musím si to ještě nastudovat,“ přiznal Žmolík.   V odborné porotě letos zasedne i kouč osobnostního rozvoje Marek Dzirasa, který vítězky bude školit půl roku po jejich korunovaci. „V duchu jsem si dělal poznámky, čím začneme. Už vím, že to bude mluvení na mikrofon. Základním předpokladem ale je, aby

Raisa Ismailová, Dagestán

Sunethra Nirmali, Indie

Evgenia Kokoreva, Rusko

Ella Mitkina, Izrael

dívky byly krásné a inteligentní, což už teď všechny splňují. Pole, kam se pak můžeme posunout, je velké. Budeme se učit řeč těla, vyjednávat a také to, jak udělat dojem. Pro budoucí kariéru je to zásadní,“ objasnil Marek Dzirasa.   V porotě zasedne také podnikatel Tomio Okamura či plastický chirurg Roman Kufa. (MF Dnes)

Projekt Miss Expat Czech Republic má za cíl: • přispět ke zvýšení sociálního a kulturního povědomí české společnosti vůči cizincům studujícím a pracujícím v České republice • přispět k jejich začlenění do české společnosti a ke vzájemnému porozumění • pomoci chápat integraci jako nepřetržitý oboustranný proces sociální interakce

Redakce

Co se delo, Co se deje, Co se bude dít Pražský magistrát v listopadu zakládá celopražské integrační centrum. Podle statistik je 12 % Pražanů cizinců, ale Praha s integračními aktivitami teprve začíná. Integrační centrum bude samo nebo prostřednictvím partnerů z řad neziskových organizací zajišťovat mimo jiné jazykové kurzy, kurzy socio-kulturní orientace, projekty zaměřené na integraci cizinců na pracovním trhu či poradenství pro migranty. Mělo by se stát místem, kde se budou lidé setkávat a vzájemně poznávat různé kultury. Důležitým posláním integračního centra bude i osvěta mezi většinovou společností a práce se samosprávou při řešení konkrétních problémů migrantů.   Neziskové organizace budou partnery v realizaci podstatné části aktivit centra a zároveň by v prostorách centra měly mít možnost pořádat semináře, konference a kulturní akce. Centrum zajistí i koordinaci mezi neziskovými organizacemi, které v oblasti integrace cizinců v Praze působí. ********* Zatímco donedávna se do Prahy stěhovali převážně Ukrajinci, teď se trend změnil. V největší míře sem míří žít Američané. Vyplývá to ze statistik Českého statistického úřadu. Za první čtvrtletí letošního roku našlo v metropoli bydlení téměř

500 lidí ze Spojených států, těch z Ukrajiny s povolením k pobytu bylo jen 166. Hospodářská krize hodně postihla stavebnictví, ve kterém byli zaměstnáni, a Ukrajinci jezdí do Česka především právě za manuální prací.   Naopak Američané se tu uplatňují jako učitelé cizích jazyků. Američany žene do Čech i tamní krize, která těm mladým a vzdělaným nenabízí moc šancí na rychlé uplatnění. Naopak v Praze je vysoká koncentrace mezinárodních firem, kde mohou díky znalosti angličtiny snáz uspět. ********* Na stavbách v ulicích českých měst pracuje stále více zahraničních dělníků z východní Evropy. Stovky z nich jsou ale podle odhadů nevládní organizace La Strada tvrdě vykořisťovány. Buď pracují za směšnou mzdu, nebo jim jejich „ochránci“, kteří práci zprostředkovávají, neplatí vůbec nic. Často zneužijí jejich osobní tísně a neznalosti prostředí.   Novodobí otrokáři ale unikají trestu. Jen zřídkakdy se případ dostane až před soud. Česko eviduje zatím jen dva nepravomocné verdikty, pravomocně zatím nebyl odsouzen nikdo. ********* Firmám nelegálně zaměstnávajícím cizince bude hrozit

až pětimilionová pokuta. Povinností firem bude rovněž automatické hlášení úřadům zaměstnání cizince ze země mimo EU a uchovávání kopií jeho dokladů přímo na pracovišti. Ty budou muset mít k dispozici ještě tři roky po skončení pracovního poměru. V budoucnu by se měl majitel firmy za zaměstnávání cizinců načerno dostat na tři roky do evidence hříšníků a ztratit tak přístup k veškerým veřejným zakázkám. Neměl by nárok ani na dotace a jiné státní podpory a všechny peníze od státu za předchozí rok by musel vrátit.   Zaměstnavatel bude muset ilegálně zaměstnaným cizincům vyplatit také dlužný plat. Ti se ho budou moci dožadovat nejen po zprostředkovatelské firmě, ale také přímo po podniku, pro který pracovali. ********* Vietnamská komunita bohatne a část z jejích příjmů si chtějí „ukousnout“ i české firmy. České firmy se rozhodly využít příležitosti, kdy se před nimi otevírá trh s potenciálními zhruba šedesáti tisíci vietnamských zákazníků. Své služby jim začaly nabízet banky, pojišťovny, autobazary. Začaly vydávat reklamní letáky ve vietnamštině, spouštět vietnamské webové stránky a zaměstnávat i samotné Vietnamce. A jsou to právě Vietnamci-zaměstnanci, kteří

jim pomáhají dostat se k vietnamské klientele blíž.   V roce 2008, kdy se české firmy doslova praly o každého klienta, bylo v Česku téměř 15 tisíc Vietnamců-zaměstnanců. Tato čísla sice během dvou let poklesla, zájem firem o vietnamské pracovníky je však přesto stále velký. ********* Dvaapadesát studentů z 15 národnostních menšin žijících v České republice studuje v rámci unikátního projektu vzdělávání na střední policejní škole Ministerstva vnitra ČR v Holešově. Projekt běží ve škole čtvrtým rokem. Ještě před pár lety školu navštěvovali pouze jednotlivci z národnostních menšin a zájem o ni byl prakticky žádný.   Ve škole se teď kromě Čechů potkávají a společně v lavicích zasedají Vietnamci, Ukrajinci, Romové, Albánci, Angolané, Bulhaři, Gruzínci, Chorvati, Mongolové, Řekové, Kazaši, Kirgizové, Kubánci, Poláci a Slováci.   „Pro letošní školní rok jsme evidovali asi 140 zájemců z řad národnostních menšin. Z nich si 51 podalo přihlášku a 12 jich bylo přijato,“ sdělil koordinátor projektu Stanislav Daniel. Škola každoročně eviduje přes 500 žádostí o přijetí, do prvního ročníku se však přijímá pouze 90 studentů. *********

24

Text:

25

Pujcka

Redakce

Na zemEkouli nejsou cizinci – každý je odnEkud Nejrychleji rostoucí komunitou přistěhovalců ve Velké Británii nejsou Afričané, Asiaté či obyvatelé některého ze státu Blízkého východu, nýbrž… Slováci. Vyplývá to ze zveřejněných údajů Britského statistického úřadu. Ještě v roce 2004 žilo ve Spojeném království jen osm tisíc Slováků. Loni už 49 tisíc. To znamená nárůst o 513 procent během sedmi let a také to, že téměř procento Slováků už žije na britské půdě.   Nejrozšířenějším východoevropským národem ale zůstávají v Británii suverénně Poláci. Oficiálně jich tam je přes půl milionu. Údaje o Češích žijících v Británii nejsou přesně známé. Britský registr pracovníků (WRS) uváděl za rok 2008 číslo 20 tisíc Čechů.

*********

Starosta berlínského obvodu Neukölln Heinz Buschkowsky před zemskými volbami 18. září přilil oleje do ohně debat kolem přistěhovalectví, když varoval, že v současné době směřují do německé metropole nejchudší vystěhovalci z Bulharska a Rumunska. V Berlíně už je oficiálně hlášeno 9872 Bulharů, 4450 Rumunů a pomalu se z nich ve městě vytvářejí malé ostrůvky. Navíc stovky mladých Romů už podle něj týden kempují pod širým nebem v parcích.

* * * * * * * * *

Zdravotnický personál a zdravotnické organizace z celé Evropy podepsaly Evropskou deklaraci zdravotníků “Za přístup ke zdravotní péči bez diskriminace”. V březnu předaly toto prohlášení Evropské komisi a vyzvaly instituce EU i členské státy, aby přijaly taková opatření, která by zdravotníkům umožnila plnit jejich deontologické povinnosti vůči všem pacientům, včetně migrantů bez oprávnění k pobytu.

* * * * * * * * *

Dánský parlament schválil zákon, který umožňuje deportovat ze země cizince odsouzené nepodmínečně za trestnou činnost spáchanou na území Dánska. Deportace se vztahuje na imigranty, které dánský soud pošle za trestný čin do vězení. Dosud Dánsko využívalo vypovězení jen v případech vážných zločinů, jako jsou vražda, zabití či

znásilnění. Nová legislativa umožní, aby zemi opustili přistěhovalci bez ohledu na jejich rodinné svazky v Dánsku.   Zrušit nařízenou deportaci bude možné jen tehdy, pokud by odporovala mezinárodním závazkům Kodaně vyplývajícím ze smluv o lidských právech – například, že by dotyčnému hrozilo v jeho vlasti mučení nebo trest smrti. V takovém případě justice nařídí podmínečnou deportaci a cizinec bude vypovězen v případě, že během zkušební lhůty spáchá další trestný čin.

* * * * * * * * *

Úřady v Dánsku vyšetřují tajnou ultrapravicovou skupinu, která se snažila proniknout do vysokých pater celostátní politiky. Tajná síť zvaná ORG prý chtěla „vyčistit Dánsko od imigrantů“ a vedla si seznam „zrádců“, kteří příchod přistěhovalců umožnili.   Skupina ORG vznikla asi před dvaceti lety a postupně se rozrostla na zhruba stovku členů, z nichž řada zastávala významné pozice v Dánské lidové straně. „Zároveň se účastnili akcí ve stylu Kukluxklanu a ovlivňovali extrémně pravicové organizace,“ napsal list Politiken.

* * * * * * * * *

Polovině hudebně tanečního ansámblu tibetských mnichů z kláštera Menri v Indii, který přicestoval do České republiky prezentovat tradiční tibetskou spirituální kulturu v rámci projektu podpořeného i grantem pražské radnice, bylo nejdřív vízum českým konzulátem v Indii odmítnuto. Nedostali ho ti, kteří utekli z Číny (Tibetu) a mají v Indii status uprchlíka. Podle Jana Vyčítala, ředitele odboru konzulárních koncepcí a metodiky MZV, velvyslanectví správně vyhodnotilo riziko emigrace těchto mnichů do Evropy. Nakonec ale vízum mniši dostali, a to díky  intervenci ministra zahraničí.

*********

Od června dostávají dospělí Finové občanské průkazy ve dvou nových barvách: modré jsou pro rodilé Finy, hnědé pro ty, kdo se do země přistěhovali a žijí tam. Opatření se stalo terčem kritiky doma i v cizině.   Občanky ve světle modré dostávali rodilí

Finové už dříve, zatímco pro cizince byla určena barva světle růžová. Policie si ale stěžovala: světle růžová se prý od světle modré špatně rozeznává. A tak úřady vybraly pro „cizorodé“ výraznou hnědou barvu.   Zatímco s modrou mohou cestovat po celé schengenské zóně, nositelé hnědých dokladů se musí omezit jen na Finsko. Protirasističtí aktivisté to označili za „legalizované etnické nálepkování“.   „Má snad modrá odkazovat na stereotypní barvu očí u Finů a hnědá na barvu pleti cizinců? Taková volba určitě vyvolává otázky,“ řekl webové stránce EUObserver Michael Privot, ředitel European Network Against Racism sdružující evropská protirasistická hnutí.

* * * * * * * * *

Řekové podél hranice s Tureckem začali kopat třicet metrů široký a 120 kilometrů dlouhý vodní příkop. Právě vodní zábrana spolu s ostnatým drátem má ochránit zemi před uprchlíky z východu. Řecké úřady informují, že jen za minulý rok na jejich území přišlo na 128 tisíc imigrantů a za poslední čtyři roky prý do Řecka přišlo přes půl milionu ilegálních přistěhovalců. Aby se jen těžko překonával, šířka vodního příkopu bude třicet metrů a jeho hloubka sedm metrů.   Řecké ministerstvo pro civilní ochranu zároveň potvrdilo výstavbu plotu s ostnatým drátem: vysoký bude minimálně dva a půl metru a dlouhý přes deset kilometrů.

* * * * * * * * *

Jak vyplynulo ze včera zveřejněné zprávy Vysokého komisariátu OSN pro uprchlíky, jejich osud se příliš nelepší a počet lidí bez domova dokonce ve světě stoupá. Celkem jich loni bylo téměř 44 milionů. Z nich se osmdesát procent uchýlilo do rozvojových zemí. Počet lidí, kteří byli nuceni utéci před válečnými konflikty nebo zneužíváním, se tak vyšplhal na nejvyšší úroveň za posledních 15 let. Podle dokumentu uprchlíci primárně směřují do rozvojových zemí, těch jsou čtyři pětiny.   Nejpočetnější skupinu uprchlíků tvoří tři miliony Afghánců, za nimi je 1,6 milionu Iráčanů, 770 200 Somálců, 476 700 Konžanů a 415 700 Barmánců.

Gang vykoRisToval Ukrajince U pražského městského soudu probíhá ojedinělý proces. Obžaloba se snaží dostat za mříže čtyři Ukrajince za obchodování s lidmi. Svým krajanům měli po příjezdu sebrat pasy a nutit je pracovat. V Česku přitom zatím nebyl nikdo za tento zvlášť závažný trestný čin pravomocně potrestán. A to navzdory tomu, že podle nevládní organizace La Strada, která se problematikou zabývá, pracují v tuzemsku za vykořisťujících podmínek až stovky lidí.   Pro mnohé Ukrajince to znělo jako neodolatelná nabídka. Na stavbách, v hotelech i v supermarketech v Česku si mohou vydělat až tři tisíce amerických dolarů měsíčně. Desítky z nich se nechaly zlákat a za prací se vydaly. Když ale přijeli do Prahy, realita byla poněkud jiná.   Nejenže pracovali nakonec úplně na jiných pozicích, než měli domluvené, ale kromě toho jim čtveřice Ukrajinců, která jim práci zprostředkovala, ihned po příjezdu zabavila pasy. „Podle obžaloby poškozeným odebírali cestovní doklady pod záminkou jejich přihlášení na cizinecké policii. A to proto, aby na nich byli závislí,“ řekla LN mluvčí městského soudu Martina Lhotáková.   Organizovaný gang nyní stojí před soudem. Státní zástupce je viní z toho, že od srpna 2008 do září 2009 obchodo-

vali s lidmi. Hrozí jim pět až dvanáct let za mřížemi nebo propadnutí majetku. Soudce nestihl vyslechnout všechny svědky, a tak se proces posunul na začátek listopadu. Hlavou organizovaného gangu byl podle policistů z Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu Roman Mytryuk. Ten podle detektivů využil toho, že jeho krajané neumí česky a ocitli se v cizí zemi, a donutil je přijmout nabízenou práci. Než začali pracovat, hned jim naskočil dluh za vyřízení dokladů, který museli splácet. A to navzdory tomu, že někteří z nich už za to zaplatili stovky eur zprostředkovatelské agentuře na Ukrajině, jejíž ředitelka s obžalovanými velmi těsně spolupracovala. Když dělníci odmítli doklady vydat, vyhrožovali jim členové gangu zrušením víza. „Čímž mezi poškozenými úmyslně navozovali atmosféru strachu a nejistoty. Využili i jejich materiální tísně, protože většina z nich přijela do České republiky pracovat, aby zajistila příjem své rodiny,“ stojí podle Lhotákové v obžalobě.   Advokáti Ukrajinců odmítají, že by se jejich klienti dopustili něčeho nezákonného. „Do vynesení rozsudku ale nebudeme nic komentovat,“ řekla Mytryukova advokátka.   V Česku padly zatím za obchod s lidmi dva rozsudky, ale ani jeden

z nich ještě nenabyl právní moci. V obou případech se pachatelé odvolali: Za obchodování s lidmi byli nepravomocně odsouzeni tři Ukrajinci, kteří vykořisťovali v roce 2008 po několik měsíců třicetičlennou skupinu Rumunů. Podle verdiktu jim zabavili pasy, nepouštěli je z ubytoven a nutili je pracovat 18 hodin denně. Dostali sedmileté a pětiletý trest vězení. Proti verdiktu se odvolali. Na 51 trestních oznámení od zahraničních dělníků dalo k ledu Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 1. Dělníci z Rumunska, Vietnamu a Slovenska si v nich stěžovali, že sázeli stromky až dvanáct hodin denně a nedostali za to řádný plat. Kromě toho – alespoň podle výpovědí – často bydleli namačkáni jeden na druhého v maličkých pokojích. Českobudějovický soud poslal na deset let za mříže Rastislava Lacka, který lákal na práci bezdomovce a cizince. Podle obžaloby využíval jejich špatné životní situace a nutil je za nelidských podmínek k práci. Pokud nechtěli pracovat, tak jim vyhrožoval či je i fyzicky napadal. Rozhodnutí není pravomocné. (Zdroj: Lidové noviny)

26

Statistika

15

Cizinci podle kraje, okresu a typu pobytu k 31. 8. 2011 Kraj/okres pobytu

REGION

Praha Středočeský Benešov Beroun Kladno Kolín Kutná Hora Mělník Mladá Boleslav Nymburk Praha-východ Praha-západ Příbram Rakovník Jihočeský České Budějovice Český Krumlov Jindřichův Hradec Písek Prachatice Strakonice Tábor Plzeňský Domažlice Klatovy Plzeň-jih Plzeň-město Plzeň-sever Rokycany Tachov Karlovarský Cheb Karlovy vary Sokolov Ústecký Děčín Chomutov Litoměřice Louny Most Teplice Ústí nad Labem Liberecký Česká Lípa Jablonec nad Nisou Liberec Semily

Kategorie pobytu CELKEM

TRVALÝ

144 343

59 196

Kraj/okres pobytu OSTATNÍ TYPY POBYTU

85 147

54 758

25 475

2 087

1 143

29 283 944

2 912

1 534

1 378

5 547

3 117

2 430

2 894

1 390

1 504

1 580

832

48

5 619

1 985

3 634

8 341

2 423

5 918

3 418

1 792

1 626

9 351

4 463

4 888

8 050

4 540

3 510

2 616

1 389

1 227

2 343

867

1 476

14 668

7 902

6 766

4 698

2 496

2 202

2 718

1 398

1 320

1 647

1 007

640

1 081

492

589

1 116

748

368

1 885

914

971

1 523

847

676

23 737

10 929

12 808

2 273

1 325

948

2 347

1 186

1 161

1 909

784

1 125

11 175

4 566

6 609

1 401

777

624

1 441

723

718

3 191

1 568

1 623

19 041

11 552

7 489

7 479

5 066

2 413

9 003

5 096

3 907

2 559

1 390

1 169

30 413

15 893

14 520

4 439

2 761

1 678

5 396

2 455

2 941

3 794

1 581

2 213

1 993

198

795

3 871

1 716

2 155

5 636

3 361

2 275

5 284

2 821

2 463

16 364

8 772

7 592

2 873

1 769

1 104

3 698

2 070

1 628

8 135

3 920

4 215

1 658

1 013

645

REGION

Královéhradecký Hradec Králové Jičín Náchod Rychnov nad Kněžnou Trutnov

Kategorie pobytu CELKEM

14 243 7 130



Pardubický Chrudim Pardubice Svitavy Ústí nad Orlicí

1 508

2 513 1 641

872

1 442 820

622

2 877 1 437

1 440 7 026

1 575 713

862

5 734 1 897

3 837

1 320 680

640 1 687

7 781 3 972

3 809

1 579 800

779

2 340 1 143

1 197

1 300 597

703

1 448 860

588

1 114 572

542



35 119 16 809

18 310

1 969 1 110

859

20 518 8 958

11 560

4 895 2 561

2 334

2 085 1 157

928



1 842 1 032

810

1 438 718

720

2 372 1 273

1 099



9 669 5 526



4 143

815 430

385

4 561 2 350

2 211

1 326 868

458

1 715 1 093

622

1 252 785

467



8 008 4 674



Moravskoslezský Bruntál Frýdek-Místek Karviná Nový Jičín Opava Ostrava-město

2 671

2 528 1 020

3 082 1 395



Zlínský Kroměříž Uherské Hradiště Vsetín Zlín

LUNÁRNÍ DETSKÝ DEN

7 113

4 883 2 212

11 711 4 685

Vysočina Havlíčkův Brod Jihlava Pelhřimov Třebíč Žďár nad Sázavou

Olomoucký Jeseník Olomouc Prostějov Přerov Šumperk

OSTATNÍ TYPY POBYTU





Jihomoravský Blansko Brno-město Brno-venkov Břeclav Hodonín Vyškov Znojmo

TRVALÝ

3 334

1 281 775

506

2 219 1 198

1 021

1 357 839

518

3 151 1 862

1 289



22 757 12 624

10 133

845 618

227

3 015 1 704

1 311

5 984 3 202

2 782

1 577 1 002

575

1 529 915

614

9 807 5 183

4 624

(Zdroj: Český statistický úřad)

18 REFUFEST

Výstava obrazu Tajemství barev Eleny Alakhverdové Autorkou výstavy „Tajemství barev“ je Elena Allakhverdova, absolventka moskevské textilní univerzity. Paní Allakhverdová, která v současné době žije v severočeských Teplicích, působí jako malířka a pedagožka a v uměleckých kruzích se pohybuje již dlouhá léta.   Výstava autorčiných obrazů byla zahájena 1. září ve výstavní síni U Kostela v Bílině. Představena byla také kolekce originálních náhrdelníků, šperků a náramků ruční výroby. Jak o své tvorbě hovoří sama autorka? Základní myšlenkou jejího umění jsou barvy, které mají schopnost ovlivňovat emoce, nabíjet pozitivní energií a léčit… Spolupořadatelem výstavy je Centrum na podporu integrace cizinců z třetích zemí v Ústeckém kraji, jehož realizátorem je ústecká nevládní nezisková organizace Poradna pro integraci.