SLOVO. Bulletin pro cizince a o cizincích. Slovo #02_ rocník NEPRODEJNÉ

SLOVO Bulletin pro cizince a o cizincích

Tento projekt je spolufinancován z prostředků Evropského fondu pro integraci státních příslušníků třetích zemí.

Slovo #02_2011 8. rocník

NEPRODEJNÉ

03

17 malÉ asijskÉ MUZEUM

Úvodní slovo

Obsah:

Letošní rok začal v České republice ve znamení pro cizince důležitých dokumentů. Od 1. ledna začala platit novela zákona o cizincích, kterou se nově stalo Ministerstvo vnitra ČR odpovědné za agendu trvalých a dlouhodobých pobytů a dlouhodobých víz (novele jsme věnovali celé číslo – speciál).

Úvodní slovo

Poté, v prvním čtvrtletí, vláda schválila aktualizovanou koncepci integrace cizinců, která přináší několik nových akcentů do integrační politiky státu. Ve stejnou dobu byla zveřejněna studie MIPEX, ze které vyplývá, že Česko má ve srovnání s vyspělými evropskými a severoamerickými státy jen podprůměrné podmínky pro začlenění cizinců do své společnosti, a v mezinárodním žebříčku Indexu integrační politiky skončilo na 19. příčce mezi 31 zeměmi (více si můžete přečíst na str. 10 a 11). Odbor azylové a migrační politiky ministerstva vnitra předložil vládě koncepční dokument, který přibližuje nastavení budoucího systému migrace. Koncepční dokument bude, po meziresortním připomínkovém řízení, sloužit jako základ při přípravě návrhu nového cizineckého zákona a ten by se mohl začít projednávat už během následujících letních měsíců. Na str. 7 a 8 přinášíme rozhovor s Tomášem Haišmanem, ředitelem Odboru azylové a migrační politiky MV, který vysvětluje, jak vznikal a co obsahuje koncepční dokument, a na str. 9 informujeme, co se o novém cizineckém zákonu dozvěděl tisk. Připravované změny se dotknou i členění pobytových statusů cizinců – nově má vzniknout sedm druhů pro zaměstnance a tři pro podnikatele. Ale jak bude definitivní podoba zákona vypadat, ještě záleží na obsahu připomínek v meziresortním řízení. Pokaždé, když vláda vydá nějaký předpis týkající se cizinců nebo novelizuje cizinecký zákon, následuje spousta oprávněných připomínek (NVO, cizinecká sdružení), že problematiku cizinců z třetích zemí s povoleným pobytem řeší „kapku po kapce“. Ale my, kteří jsme tady dlouho, víme, že se toho k lepšímu od doby, kdy se Česko bez zkušeností s migrací stalo přistěhovaleckou zemí, změnilo dost. Česko se v integraci cizinců nemůže srovnávat s vyspělými evropskými a severoamerickými státy, zeměmi s dlouhou přistěhovaleckou tradicí, ale alespoň by se mělo pokusit převzít jejich zkušenosti. V minulém roce se kvůli hospodářské krizi přistěhovalo do ČR nejméně cizinců za posledních 10 let. Takový trend pokračuje i tento rok. Pravděpodobně ze stejných důvodů – hospodářské krizi – si v anketách tři čtvrtiny českých občanů myslí, že v Česku pracuje příliš mnoho cizinců. Na 70 procent občanů je současně přesvědčeno, že je cizinci připravují o práci. Přesto si 43 procent občanů myslí, že bez zaměstnávání cizinců bychom se v některých oborech neobešli.   Výsledky průzkumu veřejného mínění představují jen „drobeček“ v pomyslném koláči, jenž tvoří smýšlení české společnosti. Važme si těch, kteří nezevšeobecňují nebo negeneralizují svůj názor na sdělení, že je „existence Čechů jako národa ohrožena muslimy, Vietnamci, Číňany a Romy“. Právě o tom píše ve svém komentáři na straně 4 socioložka Jiřina Šiklová.

3

Komentář: Za co se můžeme pochválit?

4

Nový systém ekonomické migrace

6

Biometrické údaje v průkazech o povolení k pobytu pro cizince z třetích zemí

8

Aktualizovaná koncepce integrace cizinců

10

Posílení mezikulturních kompetencí pracovníků OAMP

12

Je libo Osinu, nebo Naděždino srdce?

16

Mongolsko: panenská příroda zalitá sluncem

18

Dětské dramatické divadlo Krasnyj sarafan

20

V Česku je zima. Ale jsme šťastní, že nás sem Bůh dovedl

23

Kolik umíš jazyků, tolikrát jsi člověkem?

24

Informační bulletin pro cizince a o cizincích vydává občanské sdružení SLOVO �1

Redakce: Dragoljub Matić (šéfredaktor) Goranka Oljača, František Kostlán, Tran Vu Van Anh ADRESA VYDAVATELE: Francouzská 2, 120 00 Praha 2 Tel. | fax: 222 520 037 e-mail: [email protected] GRAFIKA: Adam Bláha [email protected] TISK: Datapont s. r. o.

Příjemné čtení vám přeje Dragoljub Matić

02

11

OBÁLKA: Jaroslav Miňo

04

Text: Foto:

05

Komentár

A co média?

Jiřina Šiklová Archiv

Za co se mUžeme pochválit? Každý mluví o krizi, jak se bude mít špatně za pět či deset let, že se naši vnuci nedožijí ani penze. A my za pár let nebudeme mít na nájem a budeme z bídy nuceni bydlet s našimi dětmi a jezdit o víkendech do společné chaty a místo na Jadran jenom k jihočeským rybníkům. Ani lázně již nebudou zadarmo. Naše existence jako národa je prý ohrožena muslimy, Vietnamci, Číňany a Romy. Hrozí nám hlad a bída, teroristé čekají na každém rohu, aby nám vyrvali našeho hamburgera či alespoň českou koblihu. Takovýchto e-mailů dostávám denně desítky a podobné otázky skoro po každé přednášce. Ještě prý nikdy nebylo tak zle jako v současnosti. Když mám náladu, tak se zeptám, čím asi je toto způsobeno, proč se to stalo? Údiv nad mou hloupou otázkou je nepředstíraný. Proč? No protože všichni kradou a berou úplatky. Jinak to ani nejde, musíte podplácet!   Všichni? Vy taky berete úplatky a kradete? To již obvykle rozhovor končí a přenese se na ještě ožehavější téma. „My bílí jsme ve vlastní zemi diskriminováni! Chtěl bych být cikánem! To bych nemusel celý život nic dělat a dostával bych sociální dávky!“   A já zase začínám rejpat. Opravdu byste chtěl být Romem? A víte kolik berou jako podporu v nezaměstnanosti? Když sumu řeknu, skoro vždy následuje stejná odpověď: „Tak málo dostávají? Víte to určitě? No, z toho se opravdu žít nedá, proto taky všichni kradou!“ Zase prý všichni. Již mne to nerozčiluje, ale když jsem kdysi po převratu l989 dorazila do Vídně a tam jsem na obchodech viděla špatnou češtinou napsané cedule „Cesi nekrast“, tak jsem se vnitřně naštvala. Já přece nikdy nic v obchoďáku neukradla, tak proč mne urážejí? Proč zevšeobecňují neboli generalizují špatné zkušenosti s jednotlivcem na celý náš národ? Vysvětlit jsem si to dovedla, pochopit také, ale stejně mne to urazilo. Bylo to jen jednou a přece si to pamatuji až dodnes. Jak asi musí být lidem, třeba cizincům nebo Romům, kteří jsou poctiví a nikdy nic nikomu nevzali, když slyší takovéto narážky a urážky svého etnika skoro každý den a provázejí je již od jejich dětství? Zatrpknou, naštvou se, říkají si, „my se snažíme být dobří a stejně nás ti ostatní, ti bílí gádžové, budou házet do jednoho pytle s těmi z nás, kteří se dopouštějí přestupků!” Přitom pochvala funguje u všech lidí skoro stejně. Když mě rodiče pochválili, že mám hezký rukopis a dobře rýsuji – je to již dávno, dávno –, tak jsem se snažila ještě více a asi jsem v té době opravdu hezky psala. Když jsem svým dětem a manželovi někdy udělala třeba

PhDr. Jiřina Šiklová

bábovku podle neobvyklého receptu a oni si dělali legraci z toho, že se mně to nepovedlo a že jsme pak museli dát zbytek psovi, tak jsem již nikdy neexperimentovala. Trucovitě jsem prohlašovala, že to neumím.   Takže, co říci na závěr? Pochvalme se, my, co jsme dnes v této zemi většinou, za to, jak jsme dobří a jak se dobře a vstřícně chováme vůči minoritám a cizincům, kteří zde s námi žijí. Já jsem měla velkou radost z toho, že se neonacistům v Brně nepodařilo uspořádat svoji demonstraci síly. A že se Brňáci, pod heslem www.vbrneneonacistynechceme.cz a Neonacismus vážně poškozuje duševní zdraví, dostavili v trojnásobně větším počtu než z různých míst svezení neonacisté, a tak zabránili jejich demonstraci. I kněží z různých církví tam stáli a modlili se, a tak holohlavci neprošli. Na pietní akt k výročí romského holocaustu přijelo mnoho lidí, a dokonce již i zástupci některých vládních orgánů a velvyslanci USA a Německé spolkové republiky. Novináři, na které občas právem hubujeme, o tom psali a v televizi to viděly statisíce lidí v hlavních zprávách. Mám radost, že se v Praze již po třinácté konal festival romských hudebních a tanečních souborů Khamoro. Jsme jediná země, která toto, pravda, díky o. s. Slovo 21, organizuje a zvládá. Hudebníci a romští tanečníci měli pokaždé dost a dost posluchačů a diváků a když šli po Praze v průvodu, byli po celé trase mile vítáni. Nenašel se mezi námi ani jediný neonacista nebo jen hulvát, který by vyprovokoval nějaký incident. Policie ten průvod nehlídala, nemusela, věděla, že jsou zde Romové vítáni. Po návratu budou tyto soubory o svých zkušenostech vyprávět, a tím také zlepší pověst lidí z této země. Další turisté, třeba trochu snědí, se sem nebudou bát jezdit. Je to mnoho, nebo jen málo? Tak se prosím vás taky někdy pochvalme, zastavme se na chvilku a uvědomme si, že v této zemi žijí taky dobří, velkorysí, poctiví lidé a ne jen skuhralové neustále si stěžující a obviňující ty druhé z nepravostí. Alespoň teď, když čtete tento komentář, tak si to, prosím, uvědomte. Prokáže-li člověk svému bližnímu nějakou laskavost, pak v osobě toho druhého má rád taky svoji vlastní pomoc a angažovanost. Přes všechny stesky a skutečné nedostatky žijeme v jedné z nejlepších a nejbohatších částí světa. Evropa má mnoho nedostatků, ale již 65 let zde nebyla válka, hladomor, opravdová bída a ani – vzhledem ke geografickému podloží – nám nehrozí zemětřesení. Pokud si to zemětřesení nezpůsobíme vlastní nerozvážnosti a hloupostí.

Podnikat v Cesku? To bude moci jen cizinec-milionáR Všechny, kdo míří do Česka za prací, čekají změny. Hospodářským novinám se podařilo získat detaily nového cizineckého zákona, který připravuje ministerstvo vnitra. Tady jsou tři klíčové novinky. Vietnamec, který si chce otevřít večerku i Ukrajinec, který přijel do Česka pracovat na stavby – oba to už brzy budou mít o dost těžší. A stejně tak firmy, které by je chtěly zaměstnat. Ministerstvo vnitra totiž právě připravuje nový cizinecký zákon, který pocítí zaměstnanci s cizím pasem, podnikatelé, kteří se do Česka přistěhovali. Se změnou k horšímu se budou muset vyrovnat i firmy, které dávají práci cizincům.

1/ Pět milionů do začátku Ministerští úředníci chtějí zpřísnit podmínky pro cizince, kteří plánují v Česku rozjet podnikání. K získání podnikatelského víza bude muset žadatel prokázat „přínos pro Českou republiku“. Přeloženo: že má dost peněz na rozjezd svého byznysu. Vnitro uvažuje o 5 milionech korun. „Výše té částky se nedá hodnotit. Když si chcete jen založit obchůdek, je to přehnaný požadavek, když chcete stavět farmu, tak  milionů není nijak moc. Ale nevidím důvod, proč diskriminovat tyto podnikatele proto, že jsou cizinci a stanovovat pro ně zvláštní podmínky,“ říká ekonom Patria Finance David Marek. Čechům stačí k založení firmy kapitál jen 200 tisíc.   Cizinec navíc bude muset mít dost peněz na rok pobytu v Česku, a když se jeho firma dostane do insolvence, povolení k pobytu mu končí. Po dvou letech mu Česko pobyt prodlouží, jen když cizinec prokáže, že skutečně peníze investoval, že platil daně a sociální pojištění.   Od roku 2008 se v Česku přeměnilo ze zaměstnanců na živnostníky zhruba 10 tisíc pracovníků ze třetích zemí, nyní jich oficiálně podniká přes 72 tisíc. 2/ Dva roky a domů Do českého práva by mohl vstoupit zcela nový druh pracovního povolení. Žádali by o něj cizinci, kterým chybí kvalifikace a zároveň v Česku nemají nasmlouvanou dlouhodobou práci. Takový cizinec by dostal pobyt jen na dva roky a pak bude muset odcestovat zpět do své země. Znovu by mohl o pracovní povolení zažádat až po třech měsících. „Když budou bezproblémoví a osvědčí se, tak podruhé získají povolení jednodušší cestou. Je to pro migranty, kteří se tu nechtějí usadit, ale jen přijet a vydělat si. Měli by tu zůstávat jen na dobu, po kterou je Česká republika potřebuje, a měli by mít limitovaný rozsah práce,“ říká Tomáš Haišman, ředitel odboru azylové a migrační politiky ministerstva vnitra. 3/ Smlouva, které cizinci rozumí Nový zákon zřejmě také zavede nové povinnosti pro zaměst-

navatele. Ve smlouvě budou muset zaručit cizinci plat nejméně ve výši minimální mzdy a text dokumentu navíc budou muset přeložit do jeho jazyka. Přitom už nyní si firmy na byrokracii s najímáním cizinců stěžují. „Kdyby se dnes IBM rozhodovalo, kde bude jeho hlavní strategická centrála, pro ČR by se zřejmě už nerozhodlo,“ řekla například na březnovém fóru ministerstva průmyslu Milena Jabůrková z IBM CZ. (Zdroj: Hospodářské noviny)

06

Text: Foto:

Goranka Oljača Archiv

Nový systém ekonomické migrace Připravuje se nové členění pobytových statusů cizinců – sedm druhů pro zaměstnance a tři pro podnikatele.

Pokud na veřejnosti byly občas slyšet hlasy, že ČR nemá jasně definovanou migrační politiku zvlášť v oblasti ekonomické migrace, teď by už mělo být ticho. Odbor azylové a migrační politiky ministerstva vnitra předložil vládě koncepční dokument, který přibližuje nastavení budoucího systému migrace. Nutno říci, že s úspěchem. Vláda ho svým usnesením číslo 48 z 19. ledna schválila a tím se stál závazný. Nový systém, struktura a rozsah ekonomické migrace mají být odvozeny primárně od potřeb české ekonomiky a integračních možností. Při nastavení podmínek vstupu a pobytu je kladen důraz zejména na: transparentnost systému, snazší administraci, posílení odpovědnosti, ochranu cizinců a posílení integračních prvků v předodjezdovém období.   O tom, jak vznikal tento dokument, jsem mluvila s ředitelem odboru Dr. Tomášem Haišmanem. Tvrdí, že po rozsáhlé analýze dosavadních zkušeností v odboru dospěli k několika závěrům. „Ten první zní, že ČR potřebuje novou legislativní úpravu cizineckého problému. Je potřeba docela zásadním způsobem oddělit dvě kategorie cizinců, kategorii Euro občanů a na druhou stranu v tom cizineckém, řekněme klasičtějším režimu, zanechat skupinu lidí, která sem přichází z třetích zemí. Prostě nazrál čas na úrovni komunitárního práva, na úrovni národních zkušeností a i národních potřeb do toho sáhnout nějakým účinnějším způsobem. Programové prohlášení vlády vychází z toho, že by ČR měla vlastně kombinovat dva prvky v imigračním poli, a to imigraci a integraci. To znamená, že by měla být schopná těm lidem, kterým poskytne vstup a pobyt na území, také nabídnout určité asistenční instrumenty k tomu, aby se jim tady žilo tak jako nám, což znamená odpovídaje sociálnímu zařazení, a nikoliv etnickému původu.“ Měl Odbor nějaké vzory nebo inspirovali jste se někde v evropských zemích? „V této oblasti, musím říci, my jsme se až tak úplně neinspirovali, ale to vůbec neznamená, že bychom o různých počinech různých států nevěděli nebo že by neprocházely naší analýzou. Museli jsme samozřejmě respektovat mezinárodní právo a vel-

mi zásadně evropskou legislativu. Asi jsme v těch jednotlivých bodech nevymysleli nic světoborného, nic nového, na druhou stranu nerušíme užívání burky, neřešíme problém zákazu některých věcí, to znamená nějakých etnicko-náboženských symbolů. Myslím si, že z hloubky reflektujeme zkušenost let 2007–2009, to znamená tu periodu jako čisto čistého vykořisťování zahraničních dělníků na českém pracovním trhu. K tomu jsme se postavili tak, jak by se k tomu měl postavit politický odbor, to znamená záležitosti toho bezprostředního zneužívání nechat na vyšetření orgánů činných v trestním řízení a vybrat si to, čím bychom posílili důstojnost každého z těch lidí, kteří sem přichází, ale také způsobilost si hájit své vlastní zájmy. To je ta stará idea, která na tomto odboru platí: jsi odpovědný za to, co jsi udělal ve chvíli, kdy jsi byl plně informovaný. A to je princip, který do toho byl vložen, myslím si, že měrou vrchovatou, a od něho prostě ustupovat nebudeme.“   Dokument nabízí škálu různých typů pobytů pro ekonomické migranty – od cirkulární migrace do trvalého přesídlení. Sedm zaměstnaneckých druhů je označeno písmenem Z – novinkou je především cirkulární migrace. Dokument počítá ještě s možností vnitropodnikově převáděných pracovníků i se zaměstnáním podle mezinárodní dohody a nabízí vysoko kvalifikovaným migrantům několik možností. Na rozdíl od sedmi zaměstnaneckých kategorií pro podnikatele ve vládou schválené koncepci existují jen tři pobytové statusy: podnikání pro investory, potom podnikání pro osoby samostatně výdělečně činné a třetí kategorie je podnikání jako právnická osoba.   Co se týká ohlasů na návrh nových opatření vítá se především vznik koncepce ekonomické migrace jako takové. Konfederace zaměstnavatelských a podnikatelských svazů České republiky například kladně hodnotí dominantní roli a kompetence vlády ČR a orgánů státní správy v rozhodování o této oblasti. Z nevládních organizací zabývajících se migrací jsou slyšet i obavy z pobytového inženýrství, zvlášť se to týká cirkulární migrace. Jako principiální výtku nevládky vznesly fakt, že se neuskutečnila veřejná debata o 12 principech, na kterých stojí koncepce ekonomické migrace. Podle jejich názorů se koncepce navíc

nezabývá migranty, kteří na českém území už jsou. Ředitel Odboru azylové a migrační politiky Tomáš Haišman si nemyslí, že nový dokument má řešit integraci usazených migrantů.   „Jestliže my jdeme s novým konceptem, tak samozřejmě, že se díváme dopředu a samozřejmě se zaměřujeme na ty lidi, kteří přijdou, protože bychom to příště chtěli dělat lépe, než se to dělalo doposud. A tohle není solitérní dokument. Integrací migrantů z třetích zemí, kteří jsou na území, se zabývá projekt nebo program vlády v oblasti integrace cizinců. To je program, který by měl usnadnit začlenění těch lidí do české společnosti. Myslím si, že se tady můžeme ohlédnout zpátky tak hluboko jako žádná z nových euro unijních zemí.“ To, s čím celý dokument velice důrazně počítá, je zajištění spoluzodpovědnosti právnických a fyzických osob, především zaměstnavatelů. Nezkomplikuje to svým způsobem i administrativní proceduru, do které se teď zaměstnavatelé výrazným způsobem musejí začlenit? „Pokud někdo přijede pracovat do nějakého podniku, tak přijel na pozvání toho podniku a podnik potom musí nést zodpovědnost na jednu stranu za důstojnost těch podmínek a na druhou za následky, které tím svým pozváním vnesl do reality. Například, ve chvíli, kdy vy pozvete někoho ze svých známých na území ČR, vy jako fyzická osoba, tak se na vás vztáhnou všechny povinnosti v případě, dejme tomu, insolvence nebo nemoci toho člověka. Ovšem ve chvíli, kdy to samé udělá podnik, dokonce před sebe ještě předstrčí zprostředkovatelskou agenturu, ani jeden z nich nenese odpovědnost za to, jaký je osud těch lidí potom, co byli a teď použiji to hnusné slovo, exploatováni, protože cíl toho podniku: výroba, zisk, byl prostě naplněn. Proto jsme se rozhodli tu jednoznačnost z hlediska odpovědnosti přenést na ty, ve prospěch kterých ti lidé přijeli a také pracovali.“ Zaměstnání představuje preferovaný účel pobytu. V kontextu s tím se nabízí připomínka, že není doloženo to, že zaměstná-

vání je větším přínosem než  podnikatelské aktivity. „To je doloženo z minulosti a velmi vehementně. Například v období české imigrační a ekonomické konjunktury v těch letech 2006–2007. Tehdy nebyl zájem o podnikání, nebyl zájem o stánkový prodej. Naopak. Všechny podmínky přes zprostředkovatelské agentury v těch jednotlivých, rychle rostoucích a poměrně velmi dobře prosperujících podnicích směřovaly do zaměstnávání. Konečně můžeme to doložit i na příkladu stahování vietnamských trhovců z pohraničních tržišť do Plzně, do Českých Budějovic do Ústí na Labem. Když se ohlédnete zpátky, dejme tomu na možnost zdanění a možnost vyšší kontroly nakládání s těmi lidmi a těch lidí samotných se sebou, tak zjistíte, že zaměstnanecký poměr je vlastně to nejčistší řešení. My jsme tady nepoložili žádnou zásadnější překážku podnikání, podnikat v ČR se dá bez vazby na pobyt, zatímco zaměstnání doopravdy nejde bez pobytu. Takže my si budeme pravděpodobně dělat ještě některá další opatření k tomu, aby se tady za podnikání nevydávala čisto čistá námezdní práce jenom proto, že se to tomu člověku víc hodí a proto, že je ten pobytový titul snadněji dosažitelný. Ne. A tady se vlastně pokouší odstranit jistá diskriminace, která vůči zaměstnání z hlediska byrokratických praktik, z hlediska výhodnosti a z hlediska lidské důstojnosti byla v neprospěch zaměstnání. My si myslíme, že co se týká imigračního přínosu v ekonomické imigraci, zaměstnání má vyšší bodový zisk než čisto čisté podnikání.“   Podle usnesení vlády ČR koncepční dokument bude zohledněn při přípravě návrhu věcného záměru nového cizineckého zákona a to by mělo být už letos během letních měsíců. Po debatě v ministerstvu vnitra následuje meziresortní připomínkové řízení. Pokud je vznik koncepce důkazem, že stát má definovanou migrační politiku v oblasti ekonomické migrace, nový zákon bude konkrétní odpovědí na to, jaká je.   Bylo by prospěšné, kdybychom už teď mohli říci, že vzniká širokou debatou, za účasti odborníků napříč veřejným spektrem jak vládního, tak i nevládního sektoru. (Na základě pořadů Zaostřeno na cizince Českého rozhlasu)

08

Důležité !

Biometrické údaje v prUkazech o povolení k pobytu pro cizince z tRetích zemí Ministerstvo vnitra informuje, že od 1. května 2011 mělo dojít k zavedení biometrických údajů do průkazů k pobytu cizinců ze třetích zemí. Kvůli technickým problémům nově nastavovaného systému snímání biometrických údajů s účinností od 1. května 2011 se bohužel vydávají pouze průkazy o povolení k pobytu dle ustanovení §117g zákona o pobytu cizinců bez biometrických údajů, a to na dobu šesti měsíců ve formě štítku vlepeného do cestovního dokladu. Cestování do jiných zemí Schengenského prostoru tím nebude nijak dotčeno.   Ministerstvo vnitra se omlouvá za případné komplikace. Cizinci budou o novém opatření informování při převzetí průkazu formou poučení. Toto poučení bude přeloženo do anglického, ruského, vietnamského, ukrajinského a mongolského jazyka. Ministerstvo vnitra zároveň sděluje, že novelou zákona o správních poplatcích byla zvýšena sazba za vydání průkazu o povolení k pobytu na 2500 Kč (dospělí) a 1000 Kč (děti mladší 15 let). Zároveň dochází k úpravám sazeb za změny či vydání nového průkazu v případě ztráty, poškození, zničení či odcizení. Vzhledem k nutnosti přechodně vydávat průkazy o povolení k pobytu na omezenou dobu šesti měsíců bude následně pořízený průkaz, který již bude obsahovat biometrické údaje, cizincům vydáván zdarma.   Povinnost, aby průkaz o povolení k pobytu obsahoval biometrické identifikátory, se týká pouze občanů třetích států s povoleným dlouhodobým nebo trvalým pobytem, popř. cizinců, kterým byla udělena jedna z forem mezinárodní ochrany – biometrické údaje se netýkají občanů EU ani jejich rodinných příslušníků, prozatím se netýkají ani občanů třetích států pobývajících v ČR na základě víza.   Snímání biometrických údajů slouží k ověřování pravosti průkazu o povolení k pobytu a ověření totožnosti držitele

během jeho pobytu na území. Vzhledem k nutnosti sejmout biometrické údaje cizince při předání rozhodnutí o povolení k pobytu a následné nutnosti jejich verifikace a ověření funkčnosti nosiče dat s biometrickými údaji při převzetí samotného průkazu k pobytu je v obou případech nutná osobní přítomnost cizince. Biometrické údaje nelze snímat při podání žádosti.   Biometrické údaje pořizují vybraná – tedy ne všechna – pracoviště ministerstva vnitra vybavená speciálním technickým zařízením. V současnosti se jedná o 21 pracovišť, z nichž se pět nachází v Praze, tři v kraji Středočeském, dvě v Ústeckém a po jednom pracovišti v každém dalším kraji. Cizinec je povinen převzít si ve stanovené lhůtě průkaz o povolení k pobytu na stejném pracovišti, na němž mu biometrické údaje sejmuli.   Průkazy o povolení k pobytu vydané před datem účinnosti této změny, tj. před 1. květnem 2011, zůstávají platné až do vypršení data jejich platnosti či změny údajů v nich uvedených, poté budou nahrazeny průkazy s biometrickými údaji. Cizinci tedy nemusejí žádat o vydání nového průkazu s biometrickými údaji.   Co se řízení započatých před 30. dubnem 2011 týče, i v těchto případech se budou od 1. května 2011 vydávat průkazy o povolení k pobytu již dle nových pravidel.   Ministerstvo vnitra připravilo v souvislosti s touto změnou letáky informující cizince z třetích zemí o změnách. Letáky jsou v českém, anglickém, ukrajinském, ruském, vietnamském a mongolském znění a byly distribuovány na pracoviště ministerstva vnitra a cizinecké policie a některým dalším organizacím zabývajícím se integrací cizinců. Infolinka: +420 974 832 421, +420 974 832 418, [email protected]

Těsně před odesláním bulletinu do tiskárny jsme od ministerstva vnitra obdrželi informaci, že začíná vydávat biometrické průkazky pro cizince, a to od 4. července 2011.

• Vydání průkazu o povolení k pobytu nebo prodloužení jeho platnosti pro dlouhodobý pobyt: 2500 Kč (1000 Kč u dětí mladších 15 let) • Vydání průkazu o povolení k pobytu nebo prodloužení jeho platnosti pro trvalý pobyt: 2500 Kč (jednotně bez ohledu na věk, tedy i pro děti mladší 15 let) Často kladené otázky Mohu pořízení biometrických údajů odmítnout? Nemůžete, sejmutí biometrických údajů je povinné pro všechny občany třetích zemí (s výjimkou rodinných příslušníků občanů EU), kterým je vydáván v souvislosti s povolením k dlouhodobému nebo trvalému pobytu průkaz o povolení k pobytu. V jakých případech se biometrické údaje nepořizují? Za určitých okolností se nepořizuje zobrazení otisků prstů – pokud to není možné z důvodů anatomických nebo fyziologických změn, popř. zdravotního postižení prstů rukou. V takovém případě se vydává průkaz o povolení k pobytu obsahující pouze biometrické údaje o zobrazení obličeje. Jaká jsou pravidla u dětí? U dětí mladších 6 let se pořizuje pouze zobrazení obličeje. Můj dříve vydaný průkaz o povolení k pobytu neobsahuje biometrické údaje – jsem povinen/povinna si požádat o vydání nového průkazu? Váš dosavadní průkaz zůstává platný po dobu v něm uvedenou. Biometrický průkaz obdržíte v souvislosti s: • prodloužením platnosti povolení k dlouhodobému pobytu (žádost jste povinen/povinna podat nejdříve 90 a nejpozději 14 dnů před uplynutím platnosti povolení) nebo • prodloužením platnosti průkazu o povolení k trvalému pobytu (žádost jste povinen/povinna podat ve lhůtě 90 dnů před uplynutím platnosti průkazu) nebo • v případě potřeby vydání nového průkazu o povolení k pobytu (např. v souvislosti se změnou některého z údajů uvedených v dosavadním průkazu) Co se stane s mými biometrickými údaji? Vaše biometrické údaje pořízené v souvislosti s vydáním průkazu o povolení k pobytu jsou uloženy v nosiči dat umístěném v průkazu o povolení k pobytu a zároveň jsou evidovány v informačním systému cizinců. Uchování dat se řídí pravidly pro ochranu osobních údajů, data jsou smazána 60 dnů po skončení nebo zrušení platnosti průkazu o povolení k pobytu. Mohu zkontrolovat funkčnost nosiče dat? Ano, máte právo požádat ministerstvo o ověření funkčnosti nosiče dat. Pokud se prokáže nefunkčnost z důvodů vámi nezaviněných, máte právo na bezplatné vydání nového průkazu. (Ministerstvo vnitra ČR)

Tisk o biometrických údajích Šéf Prazdroje i gastarbeiteři musí odevzdat otisky prstů Ministerstvo vnitra začne od května vydávat pro téměř 300 tisíc cizinců ze zemí mimo Evropskou unii nové biometrické průkazy o dlouhodobém či trvalém pobytu. Na opatření, které vychází z požadavku Bruselu, vydá státní rozpočet Česka do roku 2016 přes jednu miliardu korun.   Každého, komu teď vyprší platnost dosavadního papírového průkazu, čeká kolečko tří návštěv některé z úřadoven odboru azylové a migrační politiky ministerstva vnitra. Pro žádost o nový průkaz, k odevzdání otisků dvou prstů a pořízení fotografie a nakonec pro hotový průkaz, podobný kreditní kartě. Cizinci za průkaz zaplatí 2,5 tisíce místo dosavadního tisíce korun, vyloučeny nejsou fronty při každé návštěvě úřadu. Stejné kolečko budou muset absolvovat při každé změně – adresy, vzniku či zániku manželství a podobně.   Každý si musí pobytový biometrický průkaz, který má usnadnit identifikaci cizinců ve všech členských zemích Evropské unie, vyřizovat osobně. Nové opatření se tedy dotkne všech cizinců z takzvaných třetích zemí. Od ukrajinského přidavače na stavbě či vietnamského stánkaře až po nejvyšší manažery firem jako je třeba šéfka Vodafonu v Česku Kanaďanka Muriel Anton či Američan Doug Brodman, generální ředitel Plzeňského Prazdroje.   „Doufám, že české úřady vyřeší tuto záležitost ke spokojenosti všech zahraničních pracovníků. Česko je krásná země a byla by škoda znepříjemňovat pracovní pobyt cizincům. Bezpečnost je důležitá, ale čas promarněný ve frontě na průkaz by mohli věnovat přátelům u půllitru dobrého piva,“ komentuje Brodman svou novou povinnost danou novelou cizineckého zákona.   Nejde ale jen o případné fronty na úřadech. Česká pobočka společnosti Pricewaterhouse-Coopers (PwC) upozorňuje na další rizika. Nejen vysokou administrativní náročnost pro cizince i stát. Nezvýší se jen poplatek za vydání průkazu, ale z tisíce na čtyři tisíce korun vzroste poplatek při ztrátě, zničení či jen nefunkčnosti čipu. Na 37 úřadů v Česku bude muset postupně zpracovat průkazy pro zhruba 300 tisíc žadatelů.   „Komplikace v imigračním procesu můžou vést k frustraci cizinců a k snížení ochoty společností s cizím kapitálem v Česku investovat,“ varuje manažerka PwC Česká republika Jana Zelová z oddělení Služeb při zajištění pracovního povolení a víza. S odebíráním otisků prstů cizincům v zásadě souhlasí, ale mělo by to podle ní být současně doprovázeno redukcí administrativy u jiných úkonů.   Podle lidí z neziskovek jde o sporné opatření. „Možná se trochu sníží nelegální migrace cizinců v rámci Schengenského prostoru, ale pro většinu lidí to bude znamenat obrovské náklady v porovnání s jejich zdejšími příjmy,“ myslí si šéfka plzeňského Kontaktního centra pro cizince Martina Hánová. (Zdroj: Hospodářské noviny)

10

Text:

Redakce

Aktualizovaná koncepce integrace cizincU Cílovou skupinou integrace nadále zůstávají cizinci z třetích zemí, kteří tady dlouhodobě legálně pobývají, ale nově budou moci v případě nezbytné potřeby některá integrační opatření využít rovněž občané jiných členských zemí Evropské unie. ..................................... Zvláštní pozornost při realizaci integračních opatření bude věnována cizincům ve zranitelném postavení. Jedná se zejména o: mládež – druhou generaci cizinců Je nutné podporovat jejich aktivní zapojení do vzdělávacího systému, iniciativou samostatně řešit jejich záležitosti i postavení ve společnosti. děti cizinců Je nutné podporovat zejména dobrou znalost češtiny, která je zásadním předpokladem pro jejich budoucí vzdělávání a podmínkou jejich dalšího začlenění do společnosti. Nezbytné pro poznávání reality života v České republice a další osobnostní rozvoj je zapojení dětí cizinců do volnočasových aktivit (včetně sportovních) společně s dětmi majority. ženy-cizinky Vysokou pozornost je třeba věnovat úsilí o integraci žen, a to nejen zapojených do trhu práce, ale zejména žen v domácnosti, a pomocí aktivní nabídky integračních opatření snižovat riziko jejich izolace. Nezbytné je zaměřit se také na integraci rodin cizinců. Integrační opatření byla cizincům doposud nabízena a poskytována vždy až po jejich usídlení v České republice; cizinec tedy zů-

stával bez základních informací a podpory v době, kdy se teprve seznamoval s novým prostředím, se všemi důsledky z toho plynoucími. Z těchto důvodů je nezbytné zakomponovat integrační prvky již do předodjezdové fáze. Integrační opatření v předmigračním období v zemi původu by měla zajistit zejména obecnou informovanost cizinců o podmínkách legálního pobytu v České republice, rizicích migrace, kontakty na potřebné instituce v České republice („předodjezdový balíček“).

a rozvíjení alternativních možností výuky (např. e-learningový kurz, audio-učebnice pro samostudium, elektronické slovníky apod.). V některých případech bude zváženo zavedení povinnosti znalosti češtiny již při prodloužení dlouhodobého pobytu na území. Do budoucna se zvýší požadovaný stupeň znalosti českého jazyka u žádostí o trvalý pobyt (z dosud požadované úrovně A1 podle Evropského referenčního rámce jazyků na stupeň A2). .....................................

..................................... Integrace doposud nebyla povinností a využití integračních opatření záviselo na rozhodnutí cizince samého. Pokud cizinci zůstávají v ČR dlouhodobě, jejich integrace nebude nadále výhradně na principu dobrovolnosti. V následujících letech bude proto zaveden prvek limitované a odpovídající povinnosti. Cizinci budu absolvovat úvodní adaptačně-integrační kurzy zahrnující informace o právech a povinnostech spojených s pobytem a základní socio-kulturní orientace, které se můžou v některých případech stát součástí podmínek pobytu na území. ..................................... Znalost českého jazyka má zásadní význam pro začlenění cizinců do společnosti a představuje hlavní předpoklad úspěšné integrace. Do budoucna proto bude kladen důraz na: zajištění co nejširší dostupnosti výuky češtiny ve všech fázích pobytu cizince, větší diverzifikaci kurzů (nejen kurzy klasické, ale i odborně zaměřené, pro různé úrovně znalosti – kurzy), vytvoření

Nedostatečná informovanost cizinců o právech a povinnostech spojených s jejich pobytem je jedním z hlavních zdrojů zvýšené zranitelnosti a závislosti cizince a zároveň limitů integrace. V nadcházejícím období bude proto posílení informovanosti cizinců jednou z priorit integrační politiky. Poskytování informací cizincům bude založené na aktivním vyhledávání cílové skupiny, zejména pak prostřednictvím metod terénní práce v přirozeném prostředí cizinců. V kontextu posílení informovanosti cizinců bude v nové právní úpravě vstupu a pobytu cizinců usilováno o větší transparentnost pobytu cizinců a zjednodušení podmínek jejich pobytu, což cizincům umožní lepší orientaci v povinnostech spojených s jejich pobytovým statusem.

Koncepce integrace cizinců od svého vzniku předpokládala zapojení a spolupráci řady resortů (ministerstva vnitra, práce a sociálních věcí, školství, mládeže a tělovýchovy, financí, průmyslu a obchodu, pro místní rozvoj, zdravotnictví a kultury). Integrace cizinců je komplexní problematikou, která se týká mnoha oblastí, a každé z ministerstev bylo odpovědné za politiku integrace v rozsahu své gesce.   Za komplikaci účinné realizace Koncepce integrace cizinců lze během let považovat nedostatečně jasně formulované odhodlání resortů věnovat se otázkám integrace cizinců. Jednotlivé resorty zpravidla spoléhaly na iniciativu resortu pověřeného koordinací (ministerstvo vnitra) a ne vždy přebíraly odpovědnost za politiku integrace v rámci vlastního resortu. Proto bude nezbytné, aby resorty aktivně přistupovaly k realizaci politiky integrace, systematicky sledovaly a analyzovaly vývoj a změny situace na poli integrace cizinců v rámci resortu a reagovaly na ně zaváděním příslušných opatření.   Nová aktualizovaná koncepce integrace cizinců Ministerstva vnitra ČR, která byla schválena vládou, přináší několik nových akcentů do integrační politiky státu.

nástrojem integrace cizinců v regionech jsou Centra na podporu integrace cizinců, která musí být především plnohodnotným partnerem správních úřadů. Mají roli informačních středisek a jsou realizátory a iniciátory integračních opatření. Mohou se stát – společně s dalšími aktéry integrace v regionu – účinným partnerem krajů při tvorbě regionálních strategií. V souvislosti s posílením zapojení regionální a místní úrovně do realizace integrační politiky bude do budoucna kladen důraz zejména na další rozvoj Center na podporu integrace cizinců, zejména pak jejich vytvoření ve všech krajích České republiky a zajištění jejich trvalé udržitelnosti (v podobě případného legislativního ukotvení a finančního zajištění). ..................................... Vzhledem k omezeným možnostem státního rozpočtu pro nejbližší období je třeba zdroje pro financování integrace cizinců hledat v diverzifikaci finančních zdrojů. Je nezbytné se zaměřit především na efektivní využití Evropského fondu pro integraci státních příslušníků třetích zemí. Samostatným doplňkovým zdrojem pro integraci cizinců nadále bude Evropský sociální fond zahrnující příslušné operační programy.

.....................................

*************************

Dosažení širšího zapojení regionální a lokální úrovně je jedním z cílů integrační politiky. Aktivní role místní a popř. regionální samosprávy je v tomto ohledu nezbytným předpokladem. Důležitým

Na aktualizovanou koncepci integrace cizinců reagovaly nevládní organizace. Nejvíce připomínek bylo k financování integračních programů. Stát tentokrát vyhrazuje na integrační programy určené

cizincům ze třetích zemí prostředky ve výši 10 miliónů korun, což je necelých 40 % částky, která se na integraci utratila loni. Částkou 7,7 mil. korun bude disponovat ministerstvo vnitra jako hlavní koordinátor integrační politiky, 1,5 mil. dostane ministerstvo školství, 400 000 ministerstvo pro místní rozvoj a 150 000 korun ministerstvo kultury. 250 000 korun připadne Českému statistickému úřadu. Ministerstvo práce a sociálních věcí na dotační programy pro integraci z kapacitních důvodů rezignovalo. NVO se ptají, jak stát s těmito finančními prostředky naplní základní záměry koncepce: rozšířit počet a nabídku jazykových kurzů pro dospělé cizince, zavést bezplatnou výuky češtiny pro děti cizinců ze třetích zemí, vytvořit a distribuovat informační balíček cizincům ještě před jejich odjezdem ze země a rozšířit adaptačně-integrační kurzy pro dospělé cizince.   NVO konstatují, že nová koncepce integrace cizinců klade nároky hlavně na cizince.   Pavla Burdová Hradečná, právnička Sdružení pro integraci a migraci a členka Rady vlády pro lidská práva, o dokumentu řekla: „Ve zprávě se zdůrazňuje, že jednotlivá ministerstva musejí k integraci přistupovat aktivně. Ovšem zanedbatelná suma přidělená ministerstvu školství či dokonce nula pro ministerstvo práce a sociálních věcí proaktivní přístup těchto resortů neprobudí. A ani to po nich za těchto podmínek nelze spravedlivě požadovat. Přitom právě jazyk a zaměstnání tvoří základní stavební kameny úspěšné integrace cizinců.“

*************************

Ze studie MIPEX, kterou sestavuje Britská rada (British Council) s organizací Migration Policy Group (MPG) vyplývá, že Česko má ve srovnání s vyspělými evropskými a severoamerickými státy jen podprůměrné podmínky pro začlenění cizinců do své společnosti. V mezinárodním žebříčku Indexu integrační politiky skončilo na 19. příčce mezi 31 zeměmi. Za to, jak umožňuje přistěhovalcům zapojit se do politiky, si ČR vysloužila dokonce předposlední místo.   Průzkum se konal už potřetí. Uskutečnil se loni. Zjišťuje právní předpoklady a politický rámec pro integraci. Před třemi lety Česko skončilo mezi 28 sledovanými státy na 17. až 18. pozici. Největší nedostatky tehdy mělo v ochraně před diskriminací. Teď si polepšilo o čtyři body. Celkem má 46 bodů ze 100.   Za ČR v žebříčku skončily ale i tradiční cílové země – Rakousko a Švýcarsko. Celkově nejlepší právní podmínky pro integraci cizinců má podle výsledků Švédsko, ze 100 získalo 83 bodů. Druhou příčku obsadilo Portugalsko. První pětku doplňuje Kanada, Finsko a Nizozemsko. Z nových členských zemí je před ČR jen Slovinsko. Největší pokrok udělalo za poslední tři roky Řecko, které reformovalo svá pravidla pro cizince. Na posledním místě je Lotyšsko s 25 body.   Hodnotilo se sedm oblastí – práce, vzdělávání, slučování rodin, trvalý pobyt, získávání občanství, ochrana před diskriminací a účast na politice. Celkem se posuzovalo 148 ukazatelů.

12

Text:

13

Projekty

Karla Čížková

Text: Foto:

Posílení mezikulturních kompetencí pracovníkU OAMP Občanské sdružení Slovo 21 pořádá od 1. ledna 2011 projekt „Posílení mezikulturních kompetencí pracovníků OAMP“. Projekt vznikl v souvislosti s novelou cizineckého zákona, která převádí agendu dlouhodobých pobytů a dlouhodobých víz z Policie ČR – služby cizinecké policie na Odbor azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra ČR. Zároveň s převodem této agendy přecházejí pod Odbor azylové a migrační politiky MV ČR také některý dřívější zaměstnanci cizinecké policie.   Cílem projektu je posílit mezikulturní kompetence pracovníků OAMP. To je však velmi obecný cíl, který nezasvěcenému příliš neřekne. O co se tedy projekt snaží? Během projektu proběhne 18 dvoudenních školení, na kterých se noví zaměstnanci OAMP učí, jak pracovat s klienty tak, aby komunikace na úřadech byla ku prospěchu obou stran. Učí se být důslednými úředníky, kteří dodržují všechny zákony a zároveň jsou lidští v jednání s klienty. Učí se především porozumět kulturním odlišnostem klientů z různých zemí a adekvátně na ně reagovat. Cílem projektu je, aby za přepážkami úřadů OAMP seděli pracovníci, jejichž odborná vybavenost nejsou jen zákony a služební postupy, ale také odpovídající úroveň mezikulturních kompetencí.   Jak už jsem se zmínila výše, součástí projektu je 18 dvoudenních školení, kterých se zúčastní celkem asi 250 nových zaměstnanců OAMP. Školení zajišťují odborní lektoři – experti na problematiku mezikulturní komunikace. Mezi jinými můžeme zmínit Jiřinu Šiklovou, Ivetu Němečkovou, Kateřinu Šilhánovou, Danu Potočkovou či Jiřího Kocourka. Pro účely školení byl také natočen krátký hraný film s názvem Přepážka, který zobrazuje modelovou situaci na úřadě OAMP. Film funguje jako evokace a navození správ-

né atmosféry pro komunikační trénink účastníků. Program jednotlivých školení mohou lektoři z části upravovat podle toho, jak se vyvíjí situace mezi účastníky a jak lektoři vyhodnotí jejich stávající zkušenosti a potřeby. Rámcový program však zůstává stejný a skládá se z obecného teoretického úvodu do problematiky migrace, cizinců a kultury, z diskuse s hostem – cizincem, který zná komunikaci na přepážce OAMP z druhé strany, a největší část je věnována právě komunikačním dovednostem. Všechny body programu jsou z části teoretické, ale především se snaží účastníky aktivně zapojit pomocí různých cvičení a her.   Dosud proběhlo 5 školení, kterých se zúčastnilo kolem 70 pracovníků OAMP. Já jsem se zúčastnila školení jako jedna z lektorek. Moje součást programu je interaktivní hra Ostrov, ve které si účastníci neprověřují ani tak své odborné znalosti a komunikační dovednosti při své práci, jako spíš osobní postoje k problematice migrace. Během hry se část účastníků vžívá do rolí imigrantů žádajících o přijetí do cizí země a část do rolí většinové společnosti, která má rozhodnout, zda je přijme, nebo ne.   Kromě této aktivity jsem byla přítomna i ostatním částem školení a sledovala jsem reakce a ohlasy jednotlivých účastníků na školení. Přestože se všechny části školení soustředí na komunikační dovednosti a mezikulturní kompetence, často se diskuse odchylovala k něčemu jinému. Všichni účastníci měli velkou potřebu vyjádřit svůj postoj k reorganizaci jejich práce, k přechodu od policie pod OAMP a k novému fungování jejich úřadu. Využívali školení jako možnosti ke zpětné vazbě, která jim chybí na jejich vlastních pracovištích. Všichni pociťují velkou nejistotu a shodují se, že jejich práci znesnadňuje

nejednotnost metodiky práce, špatná formulace pravidel a nedostatečná opora v nadřízených orgánech. Společně s lektory si proto poté vymezili tři základní pilíře pro úspěšnost jejich práce: dobrá odborná vybavenost, znalost zákonů a metodiky, dobré technické zázemí, do kterého patří i možnost opřít se o své nadřízené, a hlavně dobré komunikační schopnosti a dovednosti. Účastníci se potom zaměřili právě na zlepšení tohoto třetího pilíře.   Myslím, že vedle teoretických znalostí, které účastníci získali, pro ně byl největším přínosem právě nácvik konkrétních situací, jak mohou probíhat přímo na úřadě. Na základě výše zmíněného filmu Přepážka si vymezili modelovou situaci a snažili se za pomocí lektorů vést rozhovor s klientem tak, aby byl efektivní pro obě strany. Kromě toho lektoři připravili celou řadu dalších aktivit, které se zaměřují na zlepšení komunikace.   Na konci školení proběhla zpětná vazba tak, že účastníci napsali odpovědi na některé otázky. Z nich i z osobních rozhovorů s účastníky je patrné, že takové školení považují za velký přínos. Uvědomují si, jak důležité jsou pro ně komunikační dovednosti i znalost určitých kulturních rozdílů jednotlivých národů a schopnost s nimi pracovat. Doufejme, že během své praxe budou tyto kompetence nadále prohlubovat a pracovat s nimi ve prospěch efektivního fungování jejich úřadu. V současné době proběhly 3 školení pracovníků OAMP MV ČR v Kozojedech, do konce roku 2011 se plánuje uskutečnit dalších 7 školení.

Projekty

Mgr. Libor Kučera, Bc. Barbora Krsová Poradna pro integraci

Cizinci z Ústecka mají vEtší šanci uspEt na trhu práce, v cestE jim však stojí mnoho pRekážek Cizincum žijícím v Ústeckém kraji pomáhá s hledáním práce nevládní organizace Poradna pro integraci Poradna pro integraci realizuje od dubna 2009 projekt s názvem Základní kroky pro integraci cizinců, který poskytl své služby již více než 250 klientům. Projekt má za cíl zabránit sociálnímu vyloučení migrantů žijících v Ústeckém kraji, kteří mají možnost využít bezplatné pracovní poradenství a kurzy českého jazyka, a zvýšit si tak šanci na trhu práce. Projekt je financovaný z Operačního programu Lidské zdroje a zaměstnanost a reaguje na stále se zvyšující nezaměstnanost v ústeckém regionu, která ve velké míře ohrožuje i migranty.   „Naši klienti se potýkají nejen s jazykovou bariérou, ale naráží na další kulturní, komunikační i sociální překážky. Cizinci se často neorientují ve fungování trhu práce, proto jim vysvětlujeme, jak pracovní trh v ČR funguje. V rámci pracovního poradenství poskytujeme informace o úřadech práce, ale i zdravotním pojištění nebo systému živnostenského podnikání v ČR. Největší zájem je o asistenci klientům na úřadech práce, kde pomáháme především s vyhledáváním vhodných pracovních míst,“ sděluje sociální pracovnice z Poradny pro integraci.   Nemalou překážkou pro cizince při uplatnění se na trhu práce je nedostatečná znalost českého jazyka. Ke zlepšení jazykových dovedností pomáhají intenzivní jazykové kurzy pro začátečníky i pokročilé. Kurzy probíhají v Ústí nad Labem a v Teplicích a jsou určeny legálně pobývajícím cizincům v ČR, kteří mají hlášený pobyt v Ústeckém kraji. V rámci projektu se uskutečnily také odborné přednášky zaměřené na nejčastější problémy klientů a na aktuální dění v cizinecké problematice. Díky přednáškám se cizinci dozvěděli informace o principech živnostenského podnikání, možnostech výdělečné činnosti v jiných státech Evropské unii nebo o změnách, jež k 1. lednu přinesla poslední novela zákona o pobytu cizinců.

K uvedeným překážkám při hledání pracovního uplatnění se v případě osob s dlouhodobým pobytem po výše zmiňované novele zákona o pobytu cizinců výrazně připojilo i pobytové hledisko, zejména nově stanovené požadavky na prokazování finančního zajištění při prodlužování dlouhodobého pobytu. Jakkoli se poslední změny primárně týkají osob s pobytem za účelem podnikání, nový způsob prokazování prostředků k pobytu se dotkl i osob s dlouhodobým pobytem za účelem společného soužití rodiny na území – tedy manželů/manželek

nebo nezletilých dětí, kteří zde pobývají se zaměstnancem nebo podnikatelem jako jeho rodinní příslušníci. U těchto cizinců byl sice požadavek na prokázání stanoveného měsíčního příjmu rodiny uveden v zákoně již dříve, inspektoráty cizinecké policie však příslušná zákonná ustanovení aplikovaly tak, že při prodlužování pobytu za účelem soužití rodiny zpravidla bylo i nadále požadováno předložení hotovosti či výpisu z účtu (měsíční částka vycházející ze zákona byla vynásobena příslušným počtem měsíců, na něž měl být povolen pobyt, zjištěná celková částka byla poté požadována k předložení v hotovosti či na výpisu z účtu). To se však s přechodem této agendy na ministerstvo vnitra změnilo a ministerstvo stanovilo detailní pravidla pro to, jak příjem rodiny v těchto případech prokazovat.

Výše požadovaného příjmu je odvislá od počtu osob v rodině a nákladů rodiny na bydlení, např. u čtyřčlenné rodiny (dva dospělí, dvě děti) může být požadovaná částka až kolem 25 tisíc Kč čistého měsíčně. Lze předpokládat, že řada rodin takového příjmu nedosahuje, rodinní příslušníci zaměstnanců dosahujících pouze nízkých příjmů tudíž budou mít problémy při prodlužování povolení k pobytu. Cizinec bude muset tyto skutečnosti zohledňovat při výběru potenciálního zaměstnání, což pro něho bude za stávající situace na trhu práce značně limitující.   Osobám, jejichž náklady na bydlení jsou nižší než tabulková částka vycházející ze zákona o pobytu cizinců, resp. zákona o státní sociální podpoře (náklady na bydlení pro jednu osobu 6 363 Kč, pro dvoučlennou rodinu 9 183 Kč, pro tříčlennou 12 557, pro čtyř- a vícečlennou rodinu 15 744 Kč) lze doporučit, aby předložily všechny doklady prokazující tyto skutečné náklady (nájemní smlouvu, doklady o platbách za energie apod.), pouze tak bude ministerstvo vnitra tyto nižší náklady zohledňovat a celková požadovaná částka příjmu bude nižší.   Části cizinců s dlouhodobým pobytem se v důsledku novely zákona o pobytu cizinců rovněž zásadně zvýšily náklady na zdravotní pojištění (požadováno v rozsahu komplexní péče) a v důsledku novely zákona o správních poplatcích se všem cizincům zvýšily náklady na průkazy povolení k pobytu. Lze očekávat, že ze všech uvedených důvodů budou mnozí cizinci vážně zvažovat svoje další setrvání na území České republiky. I přes uvedené obtíže však má velká část cizinců silnou motivaci na území České republiky zůstat, projekt Poradny pro integraci jim alespoň některé z překážek při pracovním uplatnění pomáhá překonávat.

14

Text:

15

Projekty

Projekty

Markéta Skočovská

Chceme, aby mEly dEti cizincU stejné podmínky ke vzdElávání jako dEti Ceské Před lety dojížděla nynější ředitelka občanského sdružení META Zuzana Vodňanská každý týden do uprchlického tábora, kde pomáhala coby sociální pracovnice. Při té příležitosti si postupně uvědomila, že v rámci pomoci migrantům jsou opomíjeny vzdělávací potřeby některých z nich, zejména těch, kteří již ukončili základní školu, ale byli by se rádi vzdělávali dál. Bránil jim v tom především finanční a informační nedostatek a prostorová izolovanost tábora.

Sociální poradenství v oblasti vzdělávání META (celým názvem META o. s. Sdružení pro příležitosti mladých migrantů) dokázala od svého založení v roce 2004 svými projekty pomoci mnohým z nich. Zaměřila se na věkovou kategorii 6 až 39 let cizinců žijících v ČR bez rozdílu typu pobytu a sociálního postavení. Do současné doby poskytuje sociální služby různého charakteru, nyní už nějakou dobu bez jakéhokoli věkového omezení. Poradenské a informační centrum pomáhá při výběru školy, navázání kontaktu se školou, přijímacích zkouškách a při přípravách na ně, zápisu, případně při nostrifikaci předchozího studia či vyhledávání rekvalifikačních a doplňkových kurzů. Sdružení pomáhá klientům i následně při samotném studiu, a to v orientaci v novém prostředí, v plnění studijního plánu, řeší problémy se studiem spojené (stipendia, ubytování). Celá tato pomoc se zakládá na účinné komunikaci klientů (a případně jejich rodičů) se školou. Kurzy češtiny a doučování Za největší problém ve vzdělávacím procesu cizinců považuje Vodňanská jazykovou bariéru.   „Existují způsoby, jak děti učit, i když neumí vyučovací jazyk. To, že to příliš nefunguje, že školy nejsou inkluzivní, je chyba systému.“   Kurzy češtiny, které META pořádá, jsou přitom určeny nejen dětem školou povinným, ale komukoliv, kdo pobývá legálně na území ČR, potřeba znalosti češtiny je úzce svázána s jeho studiem či zaměstnáním, ale na placené kurzy nemá dosta-

tečné finanční prostředky. Většina cizinců pobývajících v ČR nepochází ze zemí EU, a přesto pouze žáci základních škol pocházející z EU mají nárok na bezplatné kurzy češtiny čítající přitom pouhých 70 hodin výuky.   Neznalost vyučovacího jazyka může způsobit nedostatečné či chybné pochopení látky jednotlivých předmětů. Individuální a výjimečně skupinové doučování studijních předmětů a přípravu na přijímací i jiné zkoušky obstarává v METĚ síť dobrovolníků. Ti budou brzy zajišťovat i plánované volnočasové aktivity, např. výlety nebo divadelní kroužek, mezi klienty je o ně velký zájem.   V Centru mohou klienti využívat i knihovnu, studovnu a počítače s internetovým připojením. Zapomenutí pedagogové Postupem času se hlavní cíle sdružení značně rozšířily. Při práci s klienty a s tím spojené komunikaci se školami vyšlo najevo, že sami pedagogové si mnohdy nevědí rady, jakým způsobem cizince začlenit do vzdělávacího systému a systém jim v tom nijak nepomáhá. Od roku 2008 vytváří META podpůrné nástroje pro práci pedagogů všech stupňů škol s žáky-cizinci. Jde především o webový informační portál www.inkluzivniskola.cz a akreditovaný cyklus seminářů. V únoru 2011 pak vyšla tištěná metodika „Žáci s odlišným mateřským jazykem v českých školách. Pedagogům poskytuje poradenství při řešení problematických situací. Na několika pražských základních školách působí META přímo, prostřednictvím

asistentů, kteří vypomáhají při výuce. Na rozdíl od služeb cizincům, které jsou zacíleny na klienty Prahy a Středočeského kraje, je pomoc pedagogům směřována do celé ČR. V regionech probíhají odborné semináře a následné tematicky zaměřené workshopy věnované problematice vzdělávání cizinců.   META se též snaží přicházet s návrhy koncepčních řešení daných slabých míst českého vzdělávacího systému. V rámci dlouholeté spolupráce s pedagogickými pracovníky všech stupňů škol se ukázalo, že mají velkou potřebu své kompetence v tomto směru zvyšovat, a zároveň se projevila značná absence prostředků, metod a nástrojů, jak tohoto cíle dosáhnout. Na portálu Inkluzivní škola, který má pomoci pedagogům při začleňování dětí cizinců do vzdělávacího procesu, začala META pracovat v roce 2009. Funguje od jara loňského roku a letos získal cenu Naděžda za rok 2010, která se uděluje nejnadějnějšímu počinu v oblasti integrace cizinců pro daný rok. Zájemcům podává mimo jiné základní informace o migraci a kulturní odlišnosti cizinců početně v ČR nejvíce zastoupených, radí, jak organizačně zabezpečit přijetí žáka-cizince do školy, vysvětluje problematiku pedagogické práce s diverzitou a výuku češtiny coby cizího jazyka.   Do budoucna by chtěla META vytvářet další podpůrné materiály pro pedagogy, rozšířit nabídku služeb o zmíněné volnočasové aktivity a efektivně se inspirovat zkušenostmi z ostatních států EU, kde má vzdělávání cizinců a integrace druhé a třetí generace delší tradici.

Slovo 21 získalo prestižní cenu SozialMarie Prvního května 2011 proběhlo ve Vídni již sedmé slavnostní udělování cen pro sociální inovace s názvem SozialMarie, jejímž vyhlašovatelem je Unruhe Private Foundation. Mezi nominovanými se objevil i projekt „Rodina Odvedle“, který realizuje o. s. Slovo 21. Pravidelní čtenáři jistě vědí, že „Rodina odvedle“ je unikátním a již dlouhodobým projektem, který se snaží formou společných obědů mezi rodinami Čechů a cizinců usnadnit a podpořit jejich přátelské vztahy. Několik týdnů po podání přihlášky do soutěže jsme s potěšením zjistili, že „Rodina Odvedle“ porotu zaujala a vybrala ji mezi 35 nejlep-

ších projektů. Za zmínku přitom určitě stojí, že bylo přihlášeno celkem 266 projektů z Rakouska, Maďarska, ČR, Slovenska, Polska, Chorvatska a Slovinska! Na slavnostním předávání cen se ukázalo, že odborná porota byla projektem opravdu nadšená a projektu udělila jednu z 15 finančních cen. Ředitelka o. s. Slovo 21 – Jelena Silajdžić – na ceremonii cenu převzala, krátce projekt představila přítomným a zdůraznila také plán rozšiřovat „Rodinu Odvedle“ na úroveň evropských měst. Nyní tedy doufáme, že se projektu bude i nadále takto dařit a brzy uvidíme jeho evropskou podobu!

Projekt a soutEž Intediamond World Asociace Interdiamond World o. s. Vám chce z programu své činnosti představit projekt Interdiamond World, který dlouhodobě realizuje od roku 1996.   Je to mezinárodní projekt a jeho obsah je kulturní, výchovná a poznávací iniciativa, kterou od nás převzali a v současné době již s námi realizují naši kolegové jak v České republice, tak i v zahraničí.   Kreativní Festival Interdiamond World a jeho soutěž Mini, Junior, Miss & Mister Interdiamond World 2011 je určen pro děti od 6 do 16 let různých národů a národností a proběhne na podzim 2011 v Praze. Cílem festivalu a soutěže je umožnit každému účastníku ukázat na mezinárodní úrovni svoji výjimečnost, přirozenost, fantazii a půvab.   Projekt Interdiamond World je kulturní marketing. Prezentuje kreativně myslící jedince a společensko prospěšné akce, je to reprezentativní akce s cílem propagace mezikulturního dialogu prostřednictvím přímého zapojení nebo oslovení největšího počtu osob, dětí a mládeže. Mezi účastníky umožňuje dialog, komunikaci a podporuje interkulturní povědomí.

Napomáhá upevňovat přátelské vztahy různých národností. Cizincům žijícím v České republice poskytuje atraktivní příležitost se sejít a předvést alespoň část své kultury a svého pohledu na svět, ostatním návštěvníkům a hostům naopak dává možnost se s těmito kulturami seznámit a svým způsobem nahlédnout do jiného způsobu života těm lidem, kterým se Česká republika stala druhým domovem.   Chceme spolupracovat s občanskými sdruženími národnostních menšin a jiných národností zřízených v České republice. Těšíme se na spolupráci s Vámi.

Julia Hendrychová prezident AIDW o.s. www.interdiamondworld.org E-mail:[email protected] Mobil: + 420 733 637 425

16

Text:

17

Iveta Kováčová

Text:

Je libo Osinu, nebo NadEždino srdce?

Co se delo, Co se deje, Co se bude dít

Dne 17. února 2012 vyhlásí občanské sdružení Centrum pro integraci cizinců (CIC) další vítěze každoročně pořádané ankety OSINA roku. Letos je kategorií více: – za nejhorší počin v oblasti integrace cizinců za uplynulý rok – nově si letos vítěz nominace za pozitivní kroky v téže oblasti odnese ocenění NADĚŽDA.

Anketou její iniciátoři upozorňují na jevy, které mají vliv na možnosti migrace a integrace cizinců v rámci celé naší země. Pojďme si všímat i my, kam „naše cizince“ zahání přebujelá, drahá a zbytečná legislativa, podívejme se do břicha některým konkrétním činům a opatřením, posviťme si a pozorně sledujme výroky rádoby politiků, vnímejme řeči lidu „u piva“ a na ulicích. Do ankety můžete vstoupit svými tipy i vy, a ovlivnit tak například: – Kategorii Přínosných počinů. Ukažte na počin, který vás zaujal, jmenujte jednotlivce, organizace, a to do podzimu tohoto roku. Cílem ankety OSINA ROKU je upozornit zejména na problematická místa v oblasti integrace cizinců v ČR na úrovni státní správy, regionální i místní samosprávy. – Kategorie Výrok roku upozorňuje na nekompetentní, jednostranná nebo účelová prohlášení v dané věci. Proč na projektu Naděžda Osina pracuje jako dobrovolnice koordinátorka akce Alena Felcmanová? Naděždu Osinu organizujeme, protože si myslíme, že je potřeba více zviditelňovat problematiku cizinců. Vidím v tom smysl. Ukazujeme někdy až absurdní názory a jevy v České republice a zároveň oceňujeme kroky pozitivní. Ty jsou podstatné, protože vedou ke zlepšení situace cizinců v ČR. Anketa přivádí lidi k diskuzím o těchto tématech.   Naděždu Osinu realizujeme jako doplňkovou aktivitu k hlavní práci Centra pro integraci cizinců (CIC), což nám neumožňuje rozvinout ji do podoby, jakou by si zřejmě zasloužila. Neustále na tom však pracujeme. V současné době oslovujeme další organizace a osobnosti, které by pomohly cenu zviditelnit. Také jsme v letošním roce rozšířili nominace. Větší prostor je věnován ocenění přínosných aktivit v oblasti integrace a migrace cizinců. Což se odrazilo také ve změně názvu ankety z původního Osina na Naděžda Osina.   Překvapilo Vás nějaké ocenění nebo reakce některého z oceněných? V loňském ročníku nás překvapilo, že nominací na paní Jedličkovou pro získání Osiny přišlo více od různých autorů, za což jsme byli rádi. Ukázalo se, že kolem této osoby je skutečně něco v nepořádku. Víte o člověku ze svého okolí nebo obdivujete někoho, koho byste sama navrhla? Ocenila bych práci naši organizace a kolektivu CIC. Ne vážně, k tomuhle se nechceme vyjadřovat, protože bychom tím mohli ovlivnit probíhající nominace.

Připomínám, že své kandidáty na ocenění můžete navrhovat i vy – jednotlivce nebo organizace, možná si vzpomenete na čísi „perlové“ výroky, činy které silně nekorespondují s tím, co by měl kdo říkat a konat pro blaho svoje jako všech. Své návrhy zasílejte do CIC na e-mailovou adresu: [email protected]. Hlasování o výherci proběhne v druhé polovině roku 2011.

ZLATÁ OSINA   1. Ministerstvo práce a sociálních věcí – Správa služeb zaměstnanosti (53 hlasů) za předpoklad, že aktuální vyšší nezaměstnanost českých občanů vyřeší neprodloužením pracovních povolení cizincům, kteří pracují na nekvalifikovaných a nízkokvalifikovaných pracovních pozicích. 2. Premiér Petr Nečas (34 hlasů) za jmenování svým poradcem zrovna pana Romana Jocha. Je jistě pozoruhodné, že pan Joch má na všechno a ihned po ruce názor, aniž by přitom k tématu musel cokoliv číst či znát. 3. Ministerstvo práce a sociálních věcí – úřady práce (5 hlasů) za to, že za ještě v relativně nedávné minulosti vydávaly pracovní povolení cizincům jak na běžícím pásu a tvrdily, že s tím nemohou nic dělat a dnes za nezměněných podmínek na stejná/podobná pracovní místa cizince nepřijímají. LOKÁLNÍ OSINA   1.Městská část Praha – Libuš (60 hlasů) za skutečnost, že předsedkyní jejího Výboru pro multikulturní soužití (sic!) může být zastupitelka PhDr. (sic!) Pavla Jedličková. VÝROK ROKU Jiří Paroubek (bývalý předseda ČSSD, nyní poslanec PS PČR) (47 hlasů) „Není vhodné zaměstnávat lidi z jiných kultur, už tu pak zůstanou. Naučí se jazyk, mají děti a je z toho etnický problém.“ (zdroj: http://aktualne.centrum.cz/domaci/zivot-v-cesku/clanek. phtml?id=644907) PhDr. Pavla Jedličková (zastupitelka, předsedkyně Výboru pro multikulturní soužití MČ Praha-Libuš) (18 hlasů) „Pane..., pro Vaši informaci dodávám, že pan Čech M. S. není řadový občan, nýbrž je odkudsi z Univerzity Karlovy jakýsi lingvistický vědec a lidsko-právní aktivista hájící zájmy vietnamské komunity.“ (zdroj: http://www.praha-libus.cz/index.php?catid=107) „Vietnamská tržnice Sapa... je... záležitost bezpečnosti celé České republiky.“ (zdroj: ČTK, 5. dubna 2010).

Redakce

Novelou cizineckého zákona byla při ministerstvu vnitra zřízena nezávislá komise, která cizincům umožňuje domáhat se přezkoumání rozhodnutí v jejich věci. Vedoucí oddělení justice, migrace a financí úřadu veřejného ochránce práv JUDr. Pavel Pořízek to považuje za významný krok – „podobný odvolací orgán v jiných správních řízeních nenajdeme“. Cizinci mohou tomuto orgánu adresovat své žádosti o přezkoumání rozhodnutí ve věci neudělení dlouhodobého víza nebo dlouhodobého či trvalého pobytu. O dlouhodobých pobytech rozhodovaly do konce roku 2010 inspektoráty cizinecké policie a v druhé instanci pak ředitelství služby cizinecké policie. Trvalé pobyty mělo již dříve v gesci ministerstvo vnitra a proti neudělení se cizinec mohl odvolat k ministrovi vnitra. Ten přihlížel ke stanovisku takzvané rozkladové komise, která bývá složena jak ze zástupců státu, tak z nezávislých odborníků. Co se týče víz, proti neudělení nebyla do loňského roku prakticky žádná možnost odvolání. * * * * * * * * * Cizinci ze zemí mimo EU v posledních letech čím dál víc využívají studia pro získání českého víza, a tedy i povolení k pohybu po Schengenském prostoru.

Ministerstvo vnitra potvrdilo, že žádostí o pobyt za účelem studia každý rok přibývá. K nárůstu zájmu došlo zejména po nástupu hospodářské krize, kdy se zpřísnily podmínky pro vydávání pracovních povolení a víz. Vloni v Česku studovalo celkem 34 552 cizinců, z toho zhruba 25 tisíc na veřejných a zbylých téměř devět tisíc na soukromých školách. Zatímco na veřejných školách jejich počet tvoří jen zhruba 7,6 procenta studentů, u soukromých je poměr více než dvojnásobný, zahraniční studenti jsou tam zastoupeni ze 16 procent. * * * * * * * * * Stovky rusky hovořících cizinců musely odjet od začátku roku z Karlových Varů zpátky domů. Tito Rusové nesplňovali podmínky k prodloužení dlouhodobého pobytu. Od ledna se změnil zákon a cizinci musí totiž nově předkládat potvrzení o průměrném měsíčním příjmu. Nyní cizinec musí prokázat odboru azylové a migrační politiky pravidelný a stálý příjem alespoň za posledního půl roku. Jenže to někteří rusky hovořící cizinci žijící v Karlových Varech nejsou schopni splnit, přestože mají na svých bankovních kontech dostatek peněz. Odbor azylové a migrační politiky ministerstva vnitra to totiž nepovažuje za pravi-

delný příjem. „Jedná se o skupinu bývalých politiků, prokurátorů a dalších funkcionářů v důchodu, kteří pracovat nepotřebují. Vydělali si spoustu peněz a utrácí je ve Varech, kde je ve srovnání se zeměmi bývalého Sovětského svazu minimální kriminalita, klid a hezká příroda,“ upřesnil člen výboru pro národnostní menšiny při krajském úřadu Alexej Ružejnikov. * * * * * * * * * Tři čtvrtiny Čechů a Moravanů si myslí, že v naší zemi pracuje příliš mnoho cizinců. Na 70 procent občanů je současně přesvědčeno, že cizinci připravují naše lidi o práci. Přesto si 43 procent občanů myslí, že bez zaměstnávání cizinců bychom se v některých oborech neobešli. Podle údajů statistiky žije u nás legálně 425 tisíc cizinců. Zhruba 191 300 z nich může v zemi pobývat natrvalo. Nejpočetnější skupinou jsou Ukrajinci a Ukrajinky, kterých je zhruba 119 000. V Česku žije 58 tisíc Vietnamců a 32 tisíc Rusů. Samostatnou skupinou jsou Slováci, těch u nás je 80 tisíc.   Česko jako země s rychle stárnoucí populací se bez práce cizinců neobejde, některé profese, například v supermarketech, zastávají převážně cizinci, protože za stávajících podmínek by je tuzemci vykonávat nechtěli.

Kvůli hospodářské krizi a české byrokracii cizinci ztrácejí zájem o Česko, přistěhovalo se jich nejméně za 10 let. Zatímco ještě před čtyřmi lety se sem přistěhovalo 104 tisíc cizinců, loni to bylo jen málo přes 30 tisíc. Vyplývá to z údajů Českého statistického úřadu. Nejčastěji se loni stěhovali Slováci, Rusové, Ukrajinci a Němci.   Dohromady zde legálně trvale nebo dlouhodobě žije 425 tisíc cizinců ze 174 států světa (z celkových 198). * * * * * * * * * Cizinci, kterým byla v českých nemocnicích loni poskytnuta zdravotní péče, za ni dluží 41 miliónů Kč. Vyplývá to z údajů, které zveřejnil Ústav zdravotnické informatiky a statistiky (ÚZIS). Loni byla v nemocnicích ČR poskytnuta zdravotní péče 79 557 cizincům a stála 588 miliónů korun, z toho 319 miliónů představovaly náklady na pacienty z Evropské unie.   Nezaplaceno zůstává 41 miliónů korun, což představuje sedm procent celkových nákladů na zdravotní péči o cizince v nemocnicích, a je to o osm miliónů méně než za předešlý rok.   Všechny nemocnice uvedly, že někteří cizinci jim za péči dluží léta a nedaří se peníze od nich získat.

18

Text:

Spolecnost prátel Mongolska

Rena Horvátová

Mongolsko: panenská príroda zalitá sluncem Osmašedesátiletý Jiří Šíma absolvoval po studiu na střední jazykové škole v letech 1959−65 obor sinologie a etnografie s folkloristikou na Filozofické fakultě UK, současně byl vyslán jako první čs. student ke studiu mongolistiky a sinologie na Státní univerzitě v Ulánbátaru. O své lásce k Mongolsku říká, že si ji pěstoval už od dětství. Zamiloval si tam zejména prý panenskou přírodu a věčně modré nebe... V roce 1971 obhájil na UK v Praze doktorát. O sedmnáct let později mu byla Akademii věd Mongolska udělena vědecká hodnost DrSc. Po odchodu z Orientálního ústavu, kde působil více jak 20 let, založil v roce 2005 Klub přátel Asie Pražská jurta, v němž rozvíjí kulturní, vědecké a cestovatelské aktivity, vyučuje čínštinu, mongolštinu a češtinu. Podílel se na přípravě návrhu vydání prvního Slovníku českých a slovenských orientalistů, inicioval a několik let také vedl edici Bibliografie. V roce 1998 byl mongolským prezidentem Natsagiyna Bagabandi vyznamenán Řádem přátelství a loňského roku se mu dostalo také vysokého vyznamenání Řádem polární hvězdy. V současné době působí mimo jiné jako soudní překladatel a tlumočník mongolštiny a čínštiny. Kdo nebo co vás předurčil/o k docela netradiční životní dráze orientalisty? Měl jste vzor v rodině, přátelích, učitelích? Samozřejmě na počátku formování mých netradičních zájmů stáli oba mí rodiče s pedagogickým vzděláním, s láskou k jazykům, k dětem, k hudbě a k přírodě. Profesorky na střední škole můj počáteční zájem o jazyky ještě utvrdily. Pak jsem začal na Filozofické fakultě UK studovat čínštinu, posléze vietnamštinu a nakonec na Mongolské státní univerzitě mongolský jazyk a historii. Vedle českých, čínských, vietnamských a mongolských učitelů mi vždycky nezištně pomáhali i spolužáci a kamarádi, jejichž počet rok od roku neuvěřitelně rostl.

Čím vás celoživotně okouzlily asijské země, konkrétně Mongolsko? V čem pro vás byla první cesta do této oblasti nejzajímavější a nejpozoruhodnější? Věděl jste, do čeho jdete, nebo vás později něco zaskočilo – ať už v dobrém, nebo ve zlém? Mongolsko se mi stalo doslova mou druhou vlastí. Svou první cestu jsem tam absolvoval vlakem po transsibiřské magistrále celý týden a krátce po příjezdu do Ulánbátaru několik dalších tisíc kilometrů do západního Mongolska s archeologicko-biologickou expedicí na korbě a v kabině nákladního auta. Byla to doslova škola života, která mi dala možnost poznávat nenapodobitelnou nádhernou mongolskou přírodu, otevřenost, upřímnost a pohostinnost prostých pastevců. Nevěděl jsem zcela do čeho a kam jedu, ale téměř nic mě nezaskočilo úplně. Vždycky se problémy vyřešily ke spokojenosti všech, i když to zpočátku mnohokrát nevypadalo příliš nadějně. Jak byste popsal život v Ulánbátaru? Jaké nejzajímavější postřehy jste si odnesl ze svých návštěv mongolských rodin? Jaké jejich zvyky jsou vám nejsympatičtější a se kterými se naopak neztotožňujete? Život v Ulánbátaru − na rozdíl od života na mongolském venkově − nebyl ani v mých počátcích zas tak odlišný od života v našem velkoměstě. Bylo tam však před téměř padesáti roky podstatně méně zboží, ojedinělé problémy s hygienou, se stravováním a zásobováním. Dnes se ale rozdíl mezi Prahou a Ulánbátarem snížil na minimum a řada problémů postsocialistického vývoje je tam i u nás úplně stejná. Dobré tradice se více udržují na venkově, který se však bohužel vylidňuje a stárne. Ne příliš se ztotožňuji například s jejich zvykem řešit problémy až poté, co nastanou, ale protože je v podstatě vždy dokážou vyřešit, musím obdivovat i toto.

Jaká byla vaše motivace, když jste zakládal Malé asijské muzeum se sídlem v Ledcích? Co je jeho hlavním posláním a záměrem? Vybudovat Malé asijské muzeum, kde bych soustředil zajímavé informace, dokumenty a artefakty o tom, jak se naši předkové dostávali do kontaktů s Asií, jak ji objevovali, jak tam mnozí z nich zanechali zajímavé stopy anebo získané poznatky šířili po návratu do rodné země, které jsem za svůj život přivezl, nastudoval a shromáždil, je nepochybně mým posledním životním cílem. Tento nápad se zrodil již před lety v Praze, kde jsem získal do pronájmu nejprve objekt bývalé školky, posléze část soukromého zdravotnického zařízení a nakonec v roce 2005 objekt bývalé školy v Ledcích u Slaného. Muzeum budujeme v podstatě pouze jen dva z vlastních finančních prostředků, které získáváme za překlady a tlumočení, za přednášky a jazykovou výuku. Dotace a sponzory až na několik málo výjimek nemáme prakticky žádné. V roce 2007 jsme otevřeli první část muzea, tzv. Malou asijskou galerii, kde ve výběru ukazujeme zrod a rozvoj zájmu našich umělců o Asii a opačně, podrobněji ve vztahu k Číně, Mongolsku, Japonsku, Koreji a Vietnamu. Muzeum je otevřeno zatím pouze po předběžné telefonické dohodě. Jaký předmět by rozhodně neměl uniknout pozornosti návštěvníka vašeho muzea? Jádro sbírek našeho muzea netvoří starožitnosti a umělecké artefakty, ale především dokumenty, mapky, fotografie, výstřižky a korespondence − často jen v kopiích − dokládající historii poznávání vybraných zemí a regionů Asie našimi předky i současníky. Etnografické předměty jsou spíše jen doplňkem zdánlivé jednotvárné šedi papírů a dokladů. Přesto se můžeme pochlubit dvěma originálními mongolskými jurtami s interiérem, originální kazašskou jurtou, tra-

dičním asijským povozem rikšou dovezenou z Číny, ukázkami mongolských, čínských, vietnamských, kazašských nebo uzbeckých oděvů. Máte nějaký „muzejnický“ sen? Artefakt, o který byste rád vaši sbírku rozšířil? Náš pokračující „muzejnický sen“ je nekonečný. Pevně věříme a spoléháme na další zajímavosti od návštěvníků či čtenářů, kteří nám pomohou stávající informace, doklady a artefakty dále upřesnit, doplnit, opravit a rozšířit o nové, třeba o někom z jejich předků nebo o jiném zapomenutém či polozapomenutém krajanovi, který šířil jméno naší země v Asii anebo o nějakém Asiatovi, který zanechal své stopy u nás. V roce 1968 jste se stal jedním ze zakladatelů Společnosti československo-mongolského přátelství, bylo to v době totalitního režimu. Jak Vás vůbec v této vypjaté době, která v letech 1968–1969 panovala, napadla tato myšlenka? A jak probíhala komunikace mezi vámi a zakladateli? Tady vás musím trochu poopravit. V roce ´68 se skutečně u nás zakládala Společnost československo-mongolského přátelství (SČMP), ale v té době jsem působil jako tlumočník na čs. velvyslanectví v Číně. Mezi zakladateli byli i mí dobří známí, např. zakladatel české mongolistiky Dr. Pavel Poucha, náš významný geolog Ing. Mojmír Krauter a další. Poslal jsem z Číny alespoň přihlášku a stal se členem SČMP. Po návratu do vlasti jsem se chtěl do práce SČMP zapojit aktivněji, ta však byla v rámci tzv. normalizace rozpuštěna a namísto ní byl vytvořen Výbor. Jeho členem jsem se však z politických důvodů po celých dvacet let jeho činnosti stát nesměl, protože jsem zásadně nesouhlasil se vstupem vojsk Varšavské smlouvy. V zájmu objektivity musím uvést, že mé odborné znalosti byly často využívány při tlumočení mongolským delegacím od těch nejvyšších

až po ty nejnižší, při vypracování různých expertíz, podílel jsem se na většině překladů mongolských filmů i jako konzultant a překladatel například na Dnech české kultury v Mongolsku apod. Po zásadních politických a ekonomických změnách jsem v roce 1990 spolu se svými přáteli a kolegy založil občanské sdružení Společnost přátel Mongolska, které jsem vedl dvacet let a dnes jsem jeho čestným předsedou. Co považujete za svůj největší profesní úspěch? Za svůj největší profesní celoživotní úspěch považuji sestavení prvního Česko-mongolského a Mongolsko-českého slovníku a Česko-mongolské konverzace (ta vyšla i ve 2. vydání). Když některou z těchto příruček nacházím stále často i dnes na stolech či v příručních knihovnách kanceláří velvyslanectví, v podnicích, kde pracují Mongolové, nebo třeba v jejich domácnostech, mám hřejivý pocit vnitřního uspokojení, že jsem tolik času a úsilí nevynaložil zbytečně. Za vyvrcholení své životní kariéry považuji výkon funkce mimořádného a zplnomocněného velvyslance České a Slovenské Federativní republiky v Mongolsku počátkem 90. let. Ironií osudu jsem chtěl jet do Mongolska dál rozšiřovat vztahy po stránce politické, ekonomické a kulturní, ale po dvou letech jsem byl odvolán a pak následovalo několikaleté nepochopitelné uzavření našeho zastupitelského úřadu v Ulánbátaru. Setkal jste se s Mongoly, kteří se vrátili domů, poté co u nás ztratili práci? Jak se s touto událostí vyrovnali? Při téměř každodenním styku s občany Mongolska se neustále setkávám s někým, kdo u nás v důsledku ekonomické krize nebo spíš nezodpovědnosti a ziskuchtivosti zprostředkovatele ztratil práci. Setkal jsem se s nimi i při své poslední cestě do Mongolska teď v květnu. Protože působím také

jako soudní tlumočník mongolského jazyka, přišel jsem s iniciativou zdarma provádět překlady a tlumočení pro ty Mongoly, kteří se do složité neřešitelné situace u nás dostali ne vlastní vinou. Tak již činím čtvrtým rokem bohužel zcela sám, zatím mě žádný další tlumočník nepodpořil. Ti, co se vrátili do Mongolska, se s novou situací za pomoci příbuzných a přátel doma nějak vyrovnávají. Ostatní, kteří zůstali u nás legálně, jsou zatím bez práce nebo pracují načerno, se mohou u mě přihlásit. Rád jim bez sebemenších zprostředkovatelských finančních nároků zcela zdarma poskytnu adresy dokonce tří českých podniků, které mají velmi dobré zkušenosti s mongolskými pracovníky a dál mají zájem o nezaměstnané mongolské dělníky, kteří u nás žijí legálně na základě platného víza. Kdy je dle vašich bohatých zkušeností nejlepší období pro návštěvu Mongolska a o jaký zážitek či památku by se rozhodně jeho návštěvník neměl ochudit? Poslední otázkou mě opět vracíte do mé osudové země, do Mongolska. Z poslední cesty v souvislosti s přípravou odletu našeho armádního speciálu s unikátním darem pražské zoologické zahrady mongolskému lidu − čtyř živých koní Převalského − jsem se vrátil počátkem června. Nejlepší období pro návštěvu Mongolska je podle mě léto nebo počátek podzimu, Mongolové mu říkají altan namar (zlatý podzim). Doporučil bych navštívit v Mongolsku přírodovědecká i historická muzea s unikátními sbírkami a na venkově poznávat zbytky panenské přírody pod věčně modrým nebem ozářeným sluncem, v níž se ještě mohou setkat s poctivými skromnými pastevci, pro které přátelství znamená ještě i dnes stále víc než peníze a materiální blahobyt.

20

Text: Foto:

21

Cizinci, kterí tvorí kulturu v Praze

Iveta Kováčová Divadlo Krasnyj sarafan

Text: Foto:

DEtské drAmatické divadlo KrAsnyj sarafAn Ne všichni v Česku přijali, že ulicemi proudí davy cizinců, že tu nacházejí své domovy, se většině také nelíbí. Přesto tu mezi námi žijí… i ty národy, které mají Češi stabilně méně v oblibě než jiné. O tom, jak žít a tvořit kulturu v Praze, vypráví Světlana Vasiljeva z Ukrajiny, přesněji z Krymu. „Do Čech jsem přijela s manželem a čtyřletým synem za lepšími životními podmínkami před jedenácti lety. Jsem vystudovaná inženýrka, s láskou navíc pracuji pro amatérské Dětské dramatické divadlo Krasnyj sarafan. Vloni jsme například uvedli premiéru hry „Rusové“, která byla napsána podle povídek známého ruského spisovatele, humoristy a emigranta Arkadije Averčenka, který žil a byl  také pohřben v Praze. Tato činohra vznikla za pomoci o. s. Ruská tradice a za finanční podpory Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy ČR. Letos o Vánocích uvedeme s dětmi (9 do 16 let) pohádku. Mezi dětmi máme Rusy, Ukrajince, Tatary, Francouze, Armény. Při práci a mezi sebou komunikují děti česky, nastudování je ale v ruštině. Nabírají tímto tvůrčím způsobem zkušenost s jinou kulturou. A nejen to, je to záchranný kruh pro jejich rodný jazyk-ruštinu, byť mají různá občanství. Kontakt s rodným jazykem i jinými jazyky považuju za velmi přínosný. I když si uvědomuju, že i tady děti možná jen akceptují rozhodnutí dospělých ohledně jazyka i divadla. Nejspíš, jako můj syn, dnes patnáctiletý, i ony se cítí být plně Čechy.“ Jaké to je být nechtěným soustem v ústech lidí, jaké je být ústy těch lidí, kteří nesnášejí – vlastně jen svou a k tomu jen domnělou – nedokonalost? Každý se ji snaží zamaskovat, zbavit se jí, a tak ji – tu lež o sobě sama – odráží do okolí, proto ji pak vidí v každém druhém a ten vidí zase jen totéž. Přitom ústa a sousto vědí, že stejně jen díky existenci toho druhého vidí také na své ctnosti, často neživé – hluboko zasunuté. „Na naše představení davy neproudí,“ vypráví dál Světlana. „Převážně chodí děti ze škol. Někteří Češi občas dávají najevo, že nás Ukrajince dokonce nesnášejí. Na takové občasné projevy nechuti odpovídám úsměvem, a když se mě to dotkne víc, pak jim ráda připomenu, jak v letech 1922–23 Češi rabovali na Sibiři. Dokonce o tom vznikla lidová písnička – Jak nás zlí Češi napadli,“ tomu se Světlana srdečně a dlouze se směje. „Na našem ne-přátelství mají ale většinou bohužel zásadní a neblahý vliv média a jejich zkreslené komentáře,“ dodává ještě rychle. Pravdou je, že si pro pravdu musíme dojít sami, taktéž platí, že se o nás nikdo jiný než my sami nepostará. Nějak víme, že si zasloužíme všechno dobré, co jest, a to vše skutečně také máme – k dispozici uvnitř sebe, vždy to tak bylo. Dělejme rozhodnutí taková, aby naše životy vypadaly zcela podle našich představ. Jen to, o čem budeme snít, co si budeme představovat, se zrealizuje. To je kouzlo života.

„Je mi 45 let, z toho jedenáct let žiju tady v Praze, kde jsem a zůstávám doma,“ říká Světlana naprosto sebejistě a šťastně. „Češi jsou velmi tolerantní, vychovaní a umí spolu žít. Co poradit ostatním, kteří ještě svoje doma – byť jinde – nemají? Nezáleží na tom, kde jste, problémy přicházejí a odcházejí, i špatné je dobré. Mám spoustu kamarádů a přátel mezi Čechy. Posledních pět let žiju teď a tady, neřeším, co bude za chvíli nebo zítra. Mám ráda lidi a tuhle zemi miluju.“ Krasnyj sarafan vznikl v roce 2007 s cílem zachovat ruský jazyk a kulturu dětí žijících mimo domov.   Do divadelního souboru prošlo konkurzem 14 dětí (9–16let) a v této době absolvují kromě zkoušek v divadle také master classy, kde se učí širšímu pojetí herecké práce. Rodiče úzce spolupracují s divadlem – připravují, zhotovují scénu, rekvizity, pomáhají při zkouškách i představeních. Většina dětí žije s divadlem téměř po celou dobu jeho existence. Před rokem odešla režisérka Rita Jesinska. Jako v jiných divadlech i zde se režiséři střídají. Paní Jesinskou vystřídal Alexandr Minajev – herec a režisér, hraje například v seriálu TV Nova Ulice postavu Grišy, také režíruje v Divadle v Celetné.   Několik jarních představení adaptovaného Gogolova Revizora děti odehrály v Ustí nad Labem. Loni například hráli vánoční premiérový program v Městské knihovně v Praze. Vystupují někdy jednou měsíčně, jindy jednou za půlrok. Dosud nastudovali hry: Revizor (A.V.Gogol), Maškaráda (Lermontov), Obyčejný zázrak (J.Švarc), Rusové (povídka podle A. Avěrčenka).

Cizinci, kterí tvorí kulturu v Praze

Iveta Kováčová Jaroslav Miňo

StaCí otevRít naše oCi, uši, srdce a nabrat si kolik, kdo unese Možná jste měli ten nápad a koncem května jste navštívili některý z pražských multietnických festivalů. O pohnutkách, proč se někteří lidé zajímají a šíří nejen svou kulturu, ale jakoby automaticky i kulturu dalších zde v Česku žijících národů, jsem si povídala s jedním z nich, s ředitelem festivalu Praha srdce národů Jaroslavem Miňo.

Proč vy (Slovák), též tak „trochu“ cizinec, žijete v Česku, a z jakého důvodu se zajímáte o jiná etnika, jejich hudbu a život? „V Praze jsem se ocitl před roky, ještě za bývalého Československa jako student, nikdy jsem si tu nepřipadal jako cizinec. Ale po čase člověk cítí bytostnou potřebu živého kontaktu s tradicemi, kulturou, ve které vyrůstal, proto se ve svém volném čase věnuju aktivitám v tomto směru. Máme tady v Česku slovenské sdružení Limbora s dětským a dospělým souborem. Je mi blízká úcta k člověku jakékoliv národnosti, jeho potřebám a kultuře. Mělo by být úplně přirozené si pomáhat a obohacovat se navzájem. Mám rád hudbu, zpěv, rytmus a pohyb, který je s tím spojený – tanec. Snad především proto dělám, co dělám.“ Přečíst si tenhle jednoduchý návod a pak jen snít a chovat se pro-lidsky nestačí. Můžeme svobodně přemýšlet, najít v sobě odpověď na všechny otázky, otevřít tím a prosvítit všechna temná a slepá místa – smazat všechny strašáky a nechat se utopit vlnou lásky ke všemu. Tam leží plný rozměr člověka – tam nalezneme život, ten život, který chceme každý žít a který vždycky vede jen k člověku upřímnému, poctivému, hledajícímu pravdu. Na festivalu Praha srdce národů, který pořádáte, i letos vystoupilo kolem 25 etnických souborů, v čem vidíte smysl takovéhoto lidského a hudebního setkávání se? „První ročník festivalu Praha srdce národů se uskutečnil v roku 1999. Tento festival představuje nový mezník v činnosti našeho sdružení, ale myslím hlavně ve vzájemném vztahu všech národnostních spolků v Praze. Je to naše největší společná akce. Máme etnickou asociaci Etnica, která v tomto směru prosazuje naše společné zájmy. Trvalo pár roků, než k tomu došlo – kumulace energie, rozhodnutí se, co je správné a co únosné, hledání vhodných partnerů. V Praze si vždy podávali ruce příslušníci mnoha národů, a proto k ní podobná akce patří. Konečný impulz ke vzniku festivalu dodaly události ve světě v uplynulém desetiletí. Začal v období, když končily velké etnické střety v blízké Jugoslávii. Festival má představovat tendence opačné, vedoucí k pospolitosti, společnému soužití, vnímání osobitého tradičného bohatství ve společném časoprostoru. Jsou velké a malé národy, ale ne velký a malý folklór. Člověku je odjakživa blízká harmonie a krása, touha po štěstí, i když jsou v něm sklony, které ho často vedou jinam. Vnímá zvuky, barvy a pohyb bez toho, aby musel absolvovat speciální kurzy. Proto je folklór a všechny jeho projevy ve zpěvu, hudbě, tanci, či nádherných barev-

ných kombinací krojů, univerzálním jazykem, který oslovuje všechny. V nich je krása rozmanitosti a osobitosti– to je naše bohatství. Každý národ v nich ukryl hodně ze své moudrosti a nám stačí jen otevřít oči, uši a naše srdce a nabrat si kolik, kdo unese. To může představovat novou jiskru – poselství, které si každý z účastníků festivalu odnese do svého domova. Poselství lásky, tolerance a úcty, nejen k umění jinakých národů.“ Vystoupením slovenské skupiny Banda byl dne 25. května odpoledne na pražském Staroměstském náměstí zahájen 13. ročník mezinárodního folklorního festivalu Praha srdce národů. Na úvod ve večerních hodinách navázal taneční program Duhový svět. Multikulturní festival národů, národnostních menšin a etnik zakončil 29. května galaprogram v Divadle na Vinohradech.

22

23

Pujcka

Barmánci zaCali nový život v PRibyslavi Před 16 lety Say Wah se svými blízkými utekl z pekla občanské války v Barmě. Až dosud žili v thajském uprchlickém táboře. Teď se nastěhovali do pěkného velkého bytu v Přibyslavi. A jsou neskutečně šťastní − začínají žít v 21. století.   „Nikdy jsem se necítil jako člověk, nemohl jsem studovat, pracovat ani se svobodně pohybovat,“ říká a v očích se mu zalesknou slzy. Say Wah a jeho rodina teprve nyní poznává život v 21. století. Jako uprchlíky z asijské Barmy je za své přijala Přibyslav. Město osmičlenné rodině s pěti dětmi poskytlo byt, dvěma dospělým i práci.   „Moc všem děkujeme. Konečně se můžeme cítit jako lidé. Dosud jsme jako řádní občané nežili, nikdy jsem třeba neměl žádný občanský průkaz. Jsme velice rádi, že nás tu vítají s otevřenou náručí,“ povídal dojatý otec široké rodiny.   Wahovi přišli do republiky v rámci pomoci českého státu lidem z uprchlických táborů. Jejich přijetí zařídilo ministerstvo vnitra. Do republiky takto přijelo osm barmských rodin. V Přibyslavi našla nový domov největší z nich. „Přijali jsme je jednomyslně, byla to samozřejmost,“ konstatoval starosta Jan Štefáček.   Z vyprávění Say Waha a jeho ženy Eh Ku je jasné, jakým prošli peklem. Z Barmy uprchli už před šestnácti lety. V jejich rodné zemi vypukla občanská válka, násilnosti a smrt byly na denním pořádku. „V plnoletosti mi hrozilo, že budu muset narukovat buď do barmské armády nebo do karenské armády,“ vypráví Say Wah o dvou nesmiřitelných táborech. Nevybral si ani jeden. Stejně jako tisíce dalších Barmánců raději sbalil sebe a své nejbližší, vzal nohy na ramena a utekl za hranice do Thajska. „Neměli jsme na výběr, před násilím jsme se neměli kam schovat,“ říká.   V thajském uprchlickém táboře léta živořili. Byli tam zavření bez jakýchkoliv informací a zpráv z domova, bez vzdělání, práce i bez možnosti odejít. „Byli jsme tam zavření jako v kleci,“ dodává Say Wah.   Až po dlouhých 15 letech se jejich rodiny ujala česká vláda. Skupinku uprchlíků pomohla přemístit na své území. „Velké budovy jsem viděl poprvé v Praze, do té doby jsem něco takového neznal,“ líčil nadšeně jeho 18letý syn.   Letadlo s nimi na Ruzyni přistálo loni v srpnu. Od té doby žili

Pujcka

V Cesku je zima. Ale jsme šTastní, že nás sem BUh dovedl Čtyřčlenná rodina z jihovýchodní Asie se téměř sedm let toulala na útěku. Teď začíná v Česku nový život.

v azylovém centru v Ústí nad Labem. Tam se připravovali na samostatný život v některém z českých měst, začali se učit češtinu. A po sedmi měsících se začínají stavět na vlastní nohy.   Přibyslav celou rodinu, v níž jsou tři dospělí a pět dětí, přivítalo s otevřenou náručí. „Obvykle tu vítáme děti, když se narodí. Teprve teď máme možnost přivítat tu i dospělé,“ prozradil starosta ve slavnostním proslovu.   Po představení všech zástupců města, sociálních odborů, ale i koordinátorů nebo představitelů škol a podpisu posledních smluv už následovalo předání bytu. Protože Wahovi jsou křesťané, byt s nimi vysvětil přibyslavský farář.   Město pro Barmánce připravilo a zařídilo velký slunný byt přímo na náměstí, jen kousek od radnice. „Moc se nám líbí. Děti už si tady našly hračky. Jsme šťastní,“ opakovala Eh Ku Wah.   „Byt je to opravdu skvostný, hodně vysoko nad standardem, který města uprchlíkům obvykle poskytují,“ uznale pokyvoval hlavou Petr Novák z ministerstva vnitra. Barmánci budou městu platit běžný nájem.   Město rovněž dvěma mužům zajistilo práci. Děti by měly navštěvovat školská zařízení. „Už druhý den po příjezdu chlapec nastoupí do šesté třídy základní školy,“ informovala vedoucí odboru sociální péče Jarmila Málková. Sedmileté děvčátko půjde do mateřské školy. V prvních měsících bude mít rodina k dispozici asistentku. Ta pomůže s orientací v Přibyslavi, ukáže, kde jsou jaké obchody, úřady či školy. „Budu za nimi každý den docházet a pomáhat jim s každodenními věcmi. Nic za ně ale dělat nebudu, vše musejí sami. Jen je budu doprovázet a pomáhat jim překonat jazykovou bariéru,“ prozradila koordinátorka pobytu uprchlíků Ilona Loužecká. Docházet za nimi budou i dvě učitelky českého jazyka.   „Hlavní ale bude, aby se rodina dokázala postarat sama o sebe jako každý jiný občan,“ konstatoval Jan Štefáček.   Lidé v Přibyslavi se příchodu rodiny z Barmy nikterak nebránili. Podle představitelů města vše proběhlo hladce, nikdo se neozval, že by s takovým krokem nesouhlasil. (Zdroj:MF Dnes)

Ngun Peng Siakhel musel společně se ženou a dvěma malými dcerami utéct z rodné vesnice v Barmě, protože je vojáci jejich vlastní země zneužívali k nuceným pracím. Čtyřčlenná rodina  měsíce živořila v malajských městech a snažila se přežít, jak se dalo. V létě dostali v Česku azyl a teď jim město Stará Boleslav poskytlo klíče od nově zrekonstruovaného a zařízeného bytu. Rodiče dostali práci a dcery už chodí do školy. Začínají tu nový život jako političtí azylanti. HN: Proč jste se rozhodli z Barmy utéct? Museli jsme uprchnout před vojenským režimem. Neměli jsme už na výběr. Barmská armáda nutila vesničany k nedobrovolné práci. Nutili vesničany, včetně dětí, nosit jim věci a bojovou výzbroj. Přepadávali vesnice, brali lidem jídlo i majetek. Donutili nás třeba pracovat na různých stavbách bez nároku na odměnu. HN: Jak se vám podařilo z Barmy uprchnout? Z Barmy jsme utekli do Thajska a odtamtud dál do Malajsie. Většinou jsme museli jít pěšky, celou cestu z naší vesnice v Barmě. Občas nás přepravovali převaděči v autě a na lodi. HN: Jak dlouho jste žili na útěku? Šest let jsme přežívali v Malajsii. Žili jsme tam, kde se dalo. Příležitostně jsme pracovali, měli jsme uprchlický status. HN: Jak jste se dostali právě do České republiky? V Malajsii jsme se registrovali na úřadě komisaře OSN pro uprchlíky. Po půl roce nám OSN zprostředkovalo nabídku České republiky, že můžeme být přesídleni právě sem.

HN: Jak vnímáte Českou republiku nyní? Líbí se nám tady, přestože tu máme mnoho překážek. Samozřejmě čeština je pro nás hodně těžká, počasí je úplně jiné, je tu velká zima. A také jídlo je tu hodně odlišné od naší kuchyně. HN: A jak vám tedy chutná české jídlo? Budete si tu vařit českou kuchyni? Ne, prozatím zůstaneme u našich jídel. Zatím jsme vlastně ani neměli moc příležitostí české jídlo ochutnat. HN: V Barmě jste byl učitelem. Jste připraven na to, že tady budete dělat práci, která neodpovídá vaší kvalifikaci, například sázet stromky nebo uklízet ulice? Ano. Na to jsme psychicky připraveni. A budeme se snažit pracovat pečlivě. Pokusíme se také postupem času dostat se k jiné práci, proto se teď hlavně chceme rychle naučit český jazyk. HN: Máte dvě malé dcery, osm a dvanáct let. Jak ony snášely celou tu cestu a teď nový život v Česku? Na začátku bylo dětem smutno. Ale v Česku už od léta chodí do školy, kde získaly nové kamarády. Teď už jsou tu rády. HN: Češi často nejsou vůči cizincům právě otevření. Počítáte s tím, že můžete mít během začleňování i určité těžkosti? Zatím jsme tu potkávali jenom samé milé a přívětivé lidi. Opravdu jsme tu našli velmi milé přijetí a jsme strašně šťastní, že nás sem Bůh dovedl. Ale počítáme s tím, že to tu může být také jinak.  (Zdroj: Hospodářské noviny)

HN: Co jste o Česku věděli, než jste sem přijeli? Vlastně skoro nic. Jenom to, že je tu zima.

24

Text: Foto:

Iveta Kováčová Archiv Sophoan Knorrové

Kolik umíš jazykU, tolikrát jsi ClovEkem? „Lidé jsou všude stejní,“ říká hned na úvod milá hezká mladá žena, Kambodžanka Sophoan Knorrová. My všichni přemýšlíme o tom, jak poznat jiného člověka.   Stěžujeme si na málo příležitostí a vymýšlíme nespočet aktivit, které nás mají sblížit, přitom stačí vědět, že jsme všichni jen lidé s bohatými zkušenostmi.   Málokdo pozve jiného do svého života, a jen málokdo z těch − má co říct. To, o čem vypráví Sophoan, je ryze živé a lidské. Jako je ona sama i tep života většiny lidí v Kambodži. Posuzujete lidi, Čechy? Těžko bych posuzovala Čechy, všichni máme kladné i záporné vlastnosti, a to danými podmínkami, ve kterých žijeme. Žiji tu již déle, než jsem žila v Kambodži, za ta léta jsem prožila mnoho špatného i dobrého. Nelze, podle mého názoru, posuzovat celou společnost podle jednotlivce. Jako jednotlivec se tu před časem aktuálně objevila i vaše princezna, jaký pocit při její návštěvě přemohl zde žijící Kambodžany? Nedávná návštěva zástupkyně naší země (Její královská Výsost korunní princezna NORODOM ARUNSASMEY, mladší sestra Jeho Veličenstva krále NORODOM SIHAMONI) byla pro mě a mé krajany velmi významná. Žijeme daleko od své rodné země, a tak se málokdy o ní dozvíme něco z tisku. Ve většině případů se o ní píše, jen když je velká událost, nejspíše tragedie. Naštěstí se v Kambodži v posledních třiceti letech nestala skoro žádná tragédie, což vnímám jako pozitivní.   Naše princezna přijela do Česka jako vyslankyně Jeho Veličenstva krále, aby udržovala a upevnila přátelství mezi Českou republikou a Kambodžským královstvím. Její návštěva byla spojena i se získáním finanční podpory pro kambodžský červený kříž přes nadaci Terezy Maxové. Během svého pobytu navštívila základní školu – Brána jazyků Mikulandská 5 v Praze 1, kam chodil do školy náš král Norodom Sihamoni ve svém dětství, kdy tu pobýval. Byla tam výstava fotografií a různých dokumentů (Jeho Veličenstva Sihamoniho).   Děti této školy se naučily pozdrav pro princeznu a přivítání napsaly na transparent po khmersku, to je naše řeč. Bylo to od nich velmi milé a obdivuhodné.

Jak často se tady žijící Kambodžané scházejí? S přáteli z Kambodže se scházíme dost často, ale ne ve velkém počtu. Je nás tu velmi málo, jen asi 20 dohromady, a jen asi 10 z nás žije v Praze. Většina jsou studenti a ti se dost střídají, jakmile vystudují, vracejí se domů. U toho debatujeme o svém životě tady v Čechách, o našich rodinách a přátelích (bývalých studujících Kambodžanů v Česku) v Kambodži a hodně na ně vzpomínáme. V půlce dubna byly svátky Nového roku v Kambodži. Jak jste je oslavili? Každý rok je společně oslavujeme i s českými přáteli, máme kulturní program jako třeba promítání filmu, tančíme khmerské lidové tance, kterých se zúčastňují všichni oslavenci i hosté, a samozřejmě nesmí chybět ani typická kambodžská hostina, kterou jsme si sami připravujeme z nejlepších receptů, aby naši čeští přátelé mohli ochutnat skutečné kambodžské speciality. Jaké to je, když v Kambodži dorazí návštěva? V Kambodži, když dorazí návštěva k nám, třeba i bez oznámení během jídla, s radostí jí nabídneme místo u stolu a podělíme se o to, co máme. Typičtí Khmerové jsou přívětiví, velkorysí, se srdcem na dlani. Již deset století my Kambodžané vyznáváme Buddhovo učení, které usiluje o kultivování pokory, úcty, soucitu a milosrdenství s ostatními živými bytostmi. Díky tomu jsme, jací jsme. Naše země je ze světského pohledu málo vyvinutá, ale máme bohaté srdce. K čemu je bohatství hmotných statků, když má člověk uzavřené srdce? Stejně všechno jednou skončí a nikdo si nic neodnese s sebou do hrobu. Žiji v Čechách již 24 let, což je déle než jsem žila v Kambodži. Nevnímám sebe sama jako Kambodžanku nebo Češku. Sama sebe

v posledních letech vnímám jako lidskou bytost. Přesto si myslím, že ta Kambodžanka pořád ve mně je. Její odvaha, trpělivost, skromnost, oddanost, pokora a úcta… plus ta naše cesta Buddhova mi pomáhá k tomu, abych přežila i v tak odlišných podmínkách, jaké skýtá pobyt v Česku. Nechci projevit sebelítost, ale kdo nežije v kůži cizinců, ten tento pocit nezná. V životě nemá nikdo jistotu, že neskončí někde v cizině a ještě k tomu nechtěný.   Každý z nás si myslí, že má právo žít tam, kde se narodil. A najednou zjistil, že tam místo pro něho není, a tak se posune dál, aby pro sebe našel klid a mír. Ale stejně ať se dostane kamkoliv, tohle místo nenalezne. A proč? Není snad na světě dost místa pro život, nebo není jen dost místa v našem srdci?   A co s tím? Má člověk být celý život na útěku? Když o tom přemýšlím, docházím k tomu, že je trochu smutné, že někteří lidí mají pořád uzavřené srdce a ani se nesnaží v sobě kultivovat soucítění s druhými. Dokonce se tady v Česku bere soucit a lítost jako ironie, výsměch vůči druhým. Je to pro nás zvláštní uvažování… „S navázáním přátelství nemám žádný problém. Češi jsou hodní a přátelští lidé, a když se občas objeví nějací nepříjemní lidé, vyhnu se jim velkým obloukem. Mám spoustu přátel různých národností, až mi někteří lidé přímo do očí řekli, že mi to závidí. Bohužel život v uspěchaném světě mi neumožňuje se přátelům věnovat natolik, abychom si vzájemně udržovali naše přátelství, ale stále je nosím ve svém srdci, proto nemám pocit osamělosti. I když kolem sebe nemám své blízké a přátelé, necítím se sama, jsou pořád se mnou, v mé mysli. Překážky mé cizácké podoby v přístupu k práci jsou. Obecně vnímám diskriminaci Čechů vůči cizincům normálně jako všude

jinde. Jednou při výměně názoru se známým o diskriminaci cizinců mi řekl, že on cizince nediskriminuje, u nich pracují také Slováci. To mě tak rozesmálo, jako když slyším někoho říci, že jeho bratr je cizinec. Vnímám diskriminaci vůči své osobě o něco více než u českých žen. Když si stěžují české ženy na diskriminaci žen a matek s malými dětmi, není přece divu, že jsem ještě v horší situaci, a to jen kvůli svému původu a své podobě. A takhle se střídají hezké dny s těmi špatnými. Nejhorších dnů mého života bylo mnoho, ty dny byly, kdy můj tatínek a moji dva bratři byli zavražděni Pol Potovci v období mezi lety 1975 a 1979. Po rozpadu tohoto režimu žije naše rodina a spousta Kambodžanů roztroušeně po světě.   Během Pol Potova režimu byla zničená infrastruktura, po jeho skončení zůstalo málo vzdělaných lidí. Proto jsem se rozhodla opustit svou rodinu a svou vlast kvůli vzdělání.   Ocitla jsem se v úplně cizím prostředí s cizími lidmi. Do Česka jsme přiletěli bez základní znalosti češtiny. Měli jsme s sebou jenom malý francouzsko-khmerský slovník s 2 tisíci slovy. Ten nám moc nepomohl, protože čeština je velmi obtížná řeč pro mnoho národů tím, že má několik pádů, skloňování, a tak dále.   Díky tomu, že jsme byli vybaveni znalostmi matematiky, fyziky, chemie a biologie, využili jsme jich jako pomůcky k učení českého jazyka. Trvalo mi skoro tři roky, než jsem zvládla mluvit dobře česky.   Zde v Česku mne potkaly dobré i špatné věci. To všechno beru jako životní zkušenosti. Ze špatných zkušeností se ráda poučím a snažím se na ně zapomenout nebo se na to dívám s nadhledem. Ty dobré zkušenosti člověka velmi povzbuzují a připomínají mu, že není žádný budižkničemu,

ale že je také Někdo. Uvedu jeden příklad: české přísloví říká „Kolik umí člověk jazyků, tolikrát je člověkem“. Tak jsem ráda, že jsem se jako jedna z mála lidí v Kambodži naučila česky. Troufám si říci, že jediný Člověk, který ovládá perfektně český je náš pan král NORODOM SIHAMONI. Jiní, žijící v Čechách, jsme na tom podobně. Zatím dobře ovládám jenom tři řeči, khmerštinu, češtinu a angličtinu. Je to pořád málo oproti některým schopným lidem, ale pro můj život mi to bohatě stačí. Když bude potřeba a budu na to mít, tak se snad naučím i další … Krásný den je každý, když se probudíme k životu a ve zdraví. Kvůli nedorozumění a nevědomosti jiných by si neměl člověk nechat kazit život. Naskytne-li se překážka, měl by se ji snažit odstraňovat, přeskočit nebo překonat a jít dál svou cestou, protože život je příliš krátký na to, aby se člověk naučil všechno, co by měl. Když něco vařím, ať pro kohokoliv, dělám to v klidu a s láskou, nerada dělám ve spěchu a ve stresu, tím je jídlo chutné harmonickou chutí. Klidně si to vyzkoušejte sami doma. Pokud na to máte cit, určitě mi dáte za pravdu. V Kambodži je kolem 80 % obyvatel ve vyznání buddhismu (Buddhova učení), ostatní jsou muslimové, křesťané, hinduisté. Jsem jako mnoho Khmerů rozená buddhistka, ale abych se přiznala, o Buddhovo učení jsem věděla velmi málo. Tím, že naše země trpěla válkami velmi mnoho let, neměli jsme moc příležitosti se s ním seznámit. Do hloubky tohoto učení jsem zašla před dvěma roky, když jsem potkala jednu mnišku českého původu z Prostějova. Je to Ctihodná Visuddhi, která v současnosti střídavě pobývá na Srí Lance a v Česku.

Jsem velmi ráda a vážím si toho, že ji mám jako svou učitelku. Stáří je tady v Česku pro mnoho lidí velmi smutné a nepříjemné. I když po materiální stránce mají Češi dost na slušný život, jsou odstrčení zanedbaní svými potomky, až se zdají hodně osamělí. Možná proto, že mladí lidé hodně užívají života, tak jako v mnoha západních zemích, tak moc, až zapomenou, kvůli čemu tady jsou (na světě).   V Kambodži a ve většině zemí Asie jsou na tom staří lidé lépe. Většina starých lidí není dostatečně finančně zajištěná, ale ve většině případů mají dětí, které se o ně starají, i když to pro ně není jednoduché, své rodiče nenechají umírat o samotě. Proto u nás nejsou domovy důchodců. Faktem je, že mě trochu děsí stáří tady v Čechách. Každý národ má své zvyklosti a mentalitu dané přírodními podmínkami, ve kterých žije. Život v cizí zemi mě naučil respektu a úctě vůči jiným lidem a národům. Věřím, že všechno, co většina lidí dělá, pro ně má nějaký smysl.   Přestože už nejsem nejmladší, pořád mám své plány a své sny, ať pracovní či osobní. Například ráda bych předala své znalosti a zkušenosti další generaci nebo jiným lidem. I když jich nemám mnoho, alespoň něco. Je škoda, aby si člověk bral své znalosti a zkušenosti s sebou do hrobu. I kdybych měla někdy opustit Česko, tato země zůstane na druhém místě v mém srdci. Kambodža je jako mí rodiče, kteří mi dali život a jeho základ, a Česko je jako můj velký učitel, který mi za ta léta dává mnoho životních zkušenosti. Jsem těm oběma zemím velmi vděčná za všechno, co mám, a za to, že ze mě udělaly plnohodnotného člověka.

ZADNÍ STRANA OBÁLKY:

26

Malíř z Libye Abdulati Tubtaba Text:

Redakce

Na zemEkouli nejsou cizinci – každý je odnEkud Dopady novely cizineckého zákona, kdy se možnost získat povolení k pobytu a práci cizincům ještě více zpřísňuje, jdou proti současnému trendu Evropské unie. V Evropské radě se totiž po sérii dokumentů, které otevřeně mluví o tom, že bez cizinců se evropský pracovní trh neobejde, začíná řešit, jak pracovníkům z třetích zemí Evropu co nejvíce otevřít. Evropská komise předložila návrhy na vytvoření politiky, z nichž většina má vycházet z právního předpisu EU. Hlavním cílem je zlepšení řízení migrace prostřednictvím koordinovaného přístupu, který bere v úvahu ekonomickou a demografickou situaci v EU.

* * * * * * * * * Evropská komise zvažuje možnost rozšířit podmínky, za nichž mohou členské země Schengenského prostoru obnovit dočasně hraniční kontroly. Eurokomisařka pro imigrační otázky Cecilia Malmströmová ovšem zdůraznila, že rozšíření možností obnovit hraniční kontroly by muselo být pouze výjimečné a dočasné opatření. Už stávající pravidla umožňují možnost dočasně obnovit kontroly. Podmínkou ale je, že to může být jen na omezenou dobu. Navíc musí existovat vážná hrozba pro veřejný pořádek nebo vnitřní bezpečnost dané země. Zavést kontroly lze při velké sportovní akci typu mistrovství Evropy či světa ve fotbale. Nově by se mohly obnovit kontroly v případě, kdy nějaká země dostatečně nechrání vnější hranici. Pak by zřejmě členské státy mohly kontroly s takovou zemí obnovit. V minulosti se ale hodně kritiky snášelo třeba na Řecko kvůli jeho hranici s Tureckem, přes níž se do Unie dostává hodně nelegálních přistěhovalců. Další možností by byla situace, kde se vnější hranice nárazově ocitne pod velkým tlakem. Příkladem může být nynější stav v Itálii a na Maltě, kam pronikají imigranti z blízké Afriky.

* * * * * * * * *

Zdravotnický personál a zdravotnické organizace z celé Evropy podepsali Evropskou deklaraci zdravotníků “Za přístup ke zdravotní péči bez diskriminace”. V březnu předali toto prohlášení Evropské komisi a vyzvali instituce EU i členské státy, aby přijaly taková opatření, která by zdravotníkům umožnila plnit své deontologické povinnosti vůči všem pacientům, včetně migrantů bez oprávnění k pobytu.

* * * * * * * * * Dánská vláda ještě přitvrdí svou protiimigrační politiku, aby ušetřila další prostředky ze státního rozpočtu. Z propočtu pěti ministerstev vyplývá, že zákony přijaté před deseti lety, které zpřísňují podmínky pro přijímání imigrantů, ušetřily státu ročně pět miliard dánských korun (asi 16,2 miliardy Kč); vláda proto hodlá v této politice pokračovat a ještě ji zpřísnit. „Nemám žádné skrupule ještě více naši zemi utěsnit před těmi, kdo vzbuzují podezření, že by pro Dánsko byli jen zátěží,“ prohlásil ministr pro uprchlíky, imigranty, integraci a náboženství Soren Pind.   Ve zprávě vypracované odborníky pěti resortů se uvádí, že přistěhovalci z „nezápadních zemí“ stojí daňové poplatníky ročně 15,7 miliardy dánských korun (asi 50,8 miliardy Kč). Přistěhovalci ze západních zemí naproti tomu přinášejí státní pokladně ročně zisk 2,2 miliardy dánských korun (asi 7,1 miliardy Kč). Dánské podnikatelské kruhy ale varují, že protiimigrační politika by mohla odradit příchod kvalifikovaných sil, které země naléhavě potřebuje.

* * * * * * * * * V části australského Sydney zoufalí uprchlíci zadržovaní v azylovém centru zapálili devět budov. Naštěstí se násilná akce obešla bez vážných zranění. Azylantům nešlo o vzpouru či útěk z centra, v němž jsou někteří zadržováni dlouhé měsíce. Ohněm chtěli v plném světle

16 Je libo Osinu, nebo NadEždino srdce?

ukázat světu vážnost své situace. „Potřebujeme pomoc,“ hlásal nápis na transparentu, který během protestu vynesli na střechu dva z uprchlíků.   V přeplněných australských imigračních centrech nejde zdaleka o první podobný případ. Každý rok doputují k břehům země tisíce lidí v lodích vyplouvajících z Asie. Kvůli zdejším přísným azylovým předpisům pak mnoho z nich musí v nevyhovujících podmínkách azylového centra čekat na pohovor klíčový pro udělení či zamítnutí víza mnohdy až rok. K australským břehům jen za loňský rok dorazilo 134 lodí vezoucích celkem 6 535 uprchlíků. Momentálně je v azylových centrech kontinentální Austrálie zadržováno 4 552 uprchlíků, na Vánočním ostrově jich je 1 747. V azylovém centru Villawood, které téměř zničil velký požár, bylo internováno 392 lidí, z nichž se stovka zapojila do násilností. Nejvíce uprchlíků míří do Austrálie z Afghánistánu, Pákistánu, Íránu a Iráku.

* * * * * * * * * Polovině hudebně tanečního ansámblu tibetských mnichů z kláštera Menri v Indii, který přicestoval do české republiky prezentovat tradiční tibetskou spirituální kulturu v rámci projektu podpořeného i grantem pražské radnice, bylo nejdřív vízum českým konzulátem v Indii odmítnuto. Nedostali ho ti, kteří jsou utekli z Číny (Tibetu) a mají v Indii status uprchlíka. Podle Jana Vyčítala, ředitele odboru konzulárních koncepcí a metodiky MZV, velvyslanectví správně vyhodnotilo riziko emigrace těchto mnichů do Evropy. Nakonec ale vízum mniši dostali, a to díky  intervenci ministra zahraničí.

*********

21 Praha srdce národU

se narodil v roce 1966 v Tripoli-Libya. Jeho malířský talent záhy objevili učitelé už na základní škole v Tripoli a směrovali ho ke studiu v tomto oboru umění. Na Učitelském institutu v rodné zemi získal vzdělání jako učitel pro kreslení a malbu, bakalářský stupeň na univerzitě Al-Fateh v Tripoli a magisterský titul na Fakultě výtvarných umění na VUT Brno. V současné době pokračuje v dalším vzdělávání v doktorandském studiu na Univerzitě Palackého v Olomouci.   Zúčastňoval se kolektivních výstav v Libyi, Itálii i ČR. Dosud jeho asi nejvýznamnějšími díly jsou rozměrné práce – obrazy, prostoupené mystikou orientu a islámu. Čerpá ze starých bájí či súr Koránu a pomocí kaligrafického arabského písma na pozadí výrazných tvarovaných ploch vyjadřuje své životní a filosofické postoje. V současné době se nejvíc věnuje námětům z bolestně zkoušené rodné země, kde probíhají nepokoje a při tom umírají obyčejní, nevinní lidé, nevinné děti i vojáci na obou stranách.   Koncem května měl tento libyjský umělec samostatnou výstavu v brněnské Galerii Platinium.