SLOVO. Bulletin pro cizince a o cizincích. Slovo #03_ rocník NEPRODEJNÉ

SLOVO Bulletin pro cizince a o cizincích

Tento projekt je spolufinancován z prostředků Evropského fondu pro integraci státních příslušníků třetích zemí.

Slovo #03_2012 9. rocník

NEPRODEJNÉ

03

22

Miss Vietnam v CR

Úvodní slovo

Obsah:

Posledních několik čísel bulletinu jsme vás zahrnuli přívalem negativní energie. Informovali jsme o změně legislativy, která reguluje dlouhodobý pobyt a možnost práce cizinců z třetích zemí a která trápí spoustu přistěhovalců. Zpřísnění legislativy je důsledkem světové ekonomické krize a proběhlo v každé zemi, která chtěla ochránit svůj trh práce. V tomto čísle si můžete přečíst, jak se do nepříjemné situace dostávají nejen cizinci s nízkou kvalifikací (viz text z minulého čísla o nevydávání nových povolení k zaměstnání takzvaným nízko kvalifikovaným cizincům a o omezeném prodlužování již vydaných povolení). Pokyn ministerstva práce a sociálních věci totiž nezasáhl jen zahraniční pracovníky bez střední školy, ale i velmi vysoce postavené kvalifikované manažery (Nostrifikovat, či nenostrifikovat, strana 5). Z komfortního hlediska trvalého pobytu se nám zdá logické, že česká vláda má právo ochránit svůj trh práce jako ostatní imigrační země. Ale přistěhovalec s vízem nad 90 dnů se cítí jako na hipodromu – běží, skáče přes překážky (běh o život a práci), jenže cíl je stále v nedohlednu a do cesty se mu staví nové a nové překážky. Některým opravdu jde o život, protože když ztratí povolení k práci i pobytu, mají strach vrátit se domů, kde na ně čeká mafie, u níž se zadlužili při cestě za prací. Toto číslo bulletinu obsahuje (podle mého mínění) i takovou malou optimistickou jiskru; český stát i nadále počítá s přistěhovalci, s pracovní silou cizinců, s penězi z jejich daňových povinností, z účasti na důchodovém pojištění. Proto se už připravuje na období po krizi (což právě tlumočím jako optimismus – že krize nebude trvat již dlouho) a financuje, spolu s Evropským fondem pro integraci státních příslušníků třetích zemí, tři projekty na podporu integrace cizinců v České republice (Cizinci získají cenné informace prostřednictvím brožur a filmů, strana 12). Cílem projektů není cizince lákat k imigraci do ČR, ale umožnit jim odpovědné rozhodnutí na základě relevantních informací, konkrétních představ i vědomí případných rizik, tak aby snadněji splnili podmínky pobytu v ČR a snadněji se integrovali do společnosti. Přežívala jako hypotéza z období začátku devadesátých let, kdy se tady teprve artikulovala imigrační politika: zkušenosti cizinců s cizineckou policií jsou spíše negativní. Současné průzkumy však ukázaly, že to již není pravda, přístup ke klientům se úplně změnil. A konstatuje se tak i v textu O cizincích v ČR – má absolventská práce (strana 18), kde na otázku „Jaké máte zkušenosti s cizineckou policií / OAMP“ nejčastěji následují kladné odpovědi: dobré nebo normální, uspokojivé, vynikající nebo pozitivní. Je jisté, že k lepším vztahům úředníků OAMP k cizincům přispělo i školení, během kterého absolvovali vždy sérii cvičení a přednášek, zlepšovali komunikační dovednosti a mezikulturní povědomí, tak aby vzájemná komunikace na přepážce byla efektivnější a příjemnější pro obě strany. Od začátku roku 2011 do konce června 2012 byl realizován projekt Posílení mezikulturních kompetencí pracovníků OAMP, v jehož průběhu se uskutečnilo 17 dvoudenních školení pro 210 pracovníků OAMP. Jak na školení reagovali lektoři i samotní účastníci (Úředníci OAMP zlepšují své komunikační a mezikulturní dovednosti – strana 16)? To zjišťovali organizátoři projektu pomocí diskusí a zpětných vazeb, které všichni účastníci poskytovali na konci každého semináře. V poslední době jsme zaznamenali více dotazů, jak lze koupit či získat bulletin SLOVO (což nás velice těší). Bulletin je neprodejný, stačí, abyste na e-mail (naleznete jej v tiráži pod Obsahem) zaslali své jméno, adresu a kolik výtisků chcete (pro občanská sdružení nebo jiné organizace cizinců) a my vám budeme bulletin posílat poštou.

Úvodní slovo

3

Svoboda podnikání je stejně jako svoboda projevu nedělitelná

4

Nostrifikovat, či nenostrifikovat? To je, oč tu běží!

5

Výsledek vykořisťování − poprvé 8, 4, 3

8

Integrace přistěhovalců na lokální úrovni v politice a praxi

10

Cizinci získají cenné informace prostřednictvím brožur a filmů

12

Demografický vývoj v. imigrační politika

14

Praha otevřela 11. integrační centrum pro cizince

15

Úředníci OAMP zlepšují své komunikační a mezikulturní dovednosti

16

Diskriminace mě posílila jít kupředu a překonávat překážky

20

Krása Vietnamek pomohla krajanům zasaženým dioxiny

22

Informační bulletin pro cizince a o cizincích vydává občanské sdružení SLOVO �1 Redakce: Dragoljub Matić (šéfredaktor) Goranka Oljača, František Kostlán, Lyubov Grunkovskaya ADRESA VYDAVATELE: Francouzská 2, 120 00 Praha 2 Tel. | fax: 222 520 037 e-mail: [email protected] GRAFIKA: Adam Bláha [email protected] Jazyková redakCE: Lenka Jandáková TISK: Datapont s. r. o.

Příjemné čtení vám přeje Dragoljub Matić

03

12

OBÁLKA: Rena Horvátová

04

Text: Foto:

05

Komentár

Jiřina Šiklová Archiv

Text: Foto:

Goranka Oljača Archiv

PhDr. Jiřina Šiklová

Svoboda podnikání je stejnE jako svoboda projevu nedElitelná

Nostrifikovat, Ci nenostrifikovat? To je, oC tu bEží!

Stojím u výkladní skříně a rozmýšlím si, co mám koupit. Vedle stojí mně neznámá paní a prohodí: „Zase nový obchod, který vlastní Vietnamci. Za chvíli to tu celé okupují. Dokud byli na tržištích, tak mně to nevadilo, ale teď, v kamenných obchodech!?“   „Já u nich nakupuji docela ráda, zeleninu mají čerstvou, ovoce taky, mají otevřeno až do večera a je to levnější než jinde,“ namítám, protože názory spoluobčanů, i ty, s kterými nesouhlasím, mě zajímají. Ale prý se zde ti Vietnamci roztahují, dokonce zaměstnávají i naše, tedy bílé, a ti k nim rádi jdou, protože od nich dostanou dobré platy.   „Sami zaměstnávají celou svoji rodinu, ale ‚bílé‘ si platí, aby dělali dojem,“ pokračuje v debatě náhodná diskutující. A já vím, že toto je názor mnohých. Občas tyto „pidlooké“ nazývají Číňany nebo šikmookými, a dokonce jim vadí, že se pořád usmívají. Vědomě tu paní provokuji námitkou: „Tak u nich nekupujte a Vietnamci pak nebudou vydělávat peníze a místo v Čechách, budou prodávat své zboží třeba v Rakousku nebo Polsku.“   Hned je zde odpověď: „To bych byla hloupá,vždyť to zboží je levnější a brambory mají omyté a ze salátu odstraňují ty oschlé listy a každý večer, hodinu před zavřením, prodávají zeleninu i ovoce se slevou.“   Nepřímo těm Vietnamcům ta „bílá paní“, zastupující zdejší majoritu, dělá vlastně reklamu! Nejsem politička, ale občas mluvím do rozhlasu nebo se mne redaktoři z televize někdy ptají na můj názor, a tak mě dotyčná, náhodná diskutérka identifikuje jako známou osobu a hned mne vyzve, abych něco „s těma Číňanama“ udělala, že přece „za tohle jsme klíči na Václavském náměstí nezvonili,“ konstatuje na závěr.   Má pravdu, před dvaceti třemi lety jsme chtěli především více zboží v obchodech, více politických stran a více novin, ve kterých by byly rozdílné názory a rozdílné, komunistickou stranou nekontrolované, zprávy, a možnost jezdit do zahraničí pracovat a zase se svobodně vracet domů. Teď to máme, ale ve zprávách se nevyznáme, nevíme, co si tedy máme myslet a čemu věřit. V obchodech je tolik zboží, že si to zase nemůžeme koupit a vybíráme si to, které je levnější. S levnějším zbo-

Věčné dilema „Být, či nebýt?“ se mi tentokrát vybavilo v souvislosti s prokazováním a dokládáním dosaženého zahraničního vzdělání. Sice nikde a nikdy to nebyla úplně jednoduchá záležitost a vždy zahrnovala řadu úkonů a papírování, jejichž smysl zainteresovaným často unikal, přestože je trpělivě snášeli a podstupovali. Uznání vzdělání totiž obvykle potřebujete buď kvůli pokračování ve studiu, nebo kvůli zaměstnání. Na nejisté a komplikované cestě nostrifikací se teď díky ledové sprše z ministerstva práce a sociálních věci u nás našli i cizinci z tzv. třetích zemí, kteří prodlužují pracovní povolení. Například 40 zaměstnanců a. s. Škoda auto musí, a nejen oni, už jednou doložené nejvyšší vzdělání znovu prokazovat.   To je následek předpisů ministerstva práce a sociálních věcí s letošním razítkem. Je známý jako pokyn o nevydávání nových povolení k zaměstnání takzvaným nízko kvalifikovaným cizincům a o omezeném prodlužování již vydaných povolení. Ministerstvo jím prý chtělo chránit domácí pracovní trh a uvolnit prostor pro Čechy, kteří nemají práci. Ve skutečnosti k tomu nemělo patřičné ekonomické analýzy a spíš se jednalo o populistickou vůli řešit narůstající nezaměstnanost papírově. Jenže, jak se brzy zjistilo, pokyn nezasáhl jen zahraniční pracovníky bez střední školy. „Do nepříjemné situace se dostávají velmi vysoce postavení kvalifikovaní manažeři v ředitelských a vyšších pozicích zahraničních firem, kteří u nás působí,“ popisuje Bohumila Potočná z úhlu pohledu ministerstva školství jeden z efektů pokynu.

žím sem přicházejí cizinci, kteří nám je prodávají, tedy našim lidem konkurují, podobně, jako lidem v zahraničí, konkurují naši lidé. Zatím jsou Češi, i ti vysoce kvalifikovaní, levnější pracovní silou a asi občas i tam na ně mnozí hubují, protože zabírají jejich místa. Více možností a konkurence druhých, třeba těch vietnamských obchodníků, nás znervózňuje. Naši lidé, tedy ti „domácí“, pak taky musí jít s cenami níže a to se právě zde, v obchodě se zeleninou, projevuje. Chtěli bychom mít výhody ze získané svobody, ale jen a jen pro sebe sama. Navíc stále hledáme viníka, někoho, kdo může za tuto naši novou nespokojenost. Vietnamci či, jak se lidově říká, „Číňané“ jsou tím nejsnadnějším vysvětlením. Mohou nám prodávat levněji zboží, ale nemají našim lidem konkurovat a hlavně mají být a zůstat chudí!   Nabízím té paní jiné řešení. „Tak u nich nekupujme tu jejich zeleninu a kupujme ji jen u našich, tedy českých, obchodníků i přesto, že je to dražší. Dáte tak našim lidem vydělat a Vietnamci se svým levným zbožím posunou někam za hranice a „bude od nich pokoj“. Jsou až z Asie, jejich domov je tisíce a tisíce kilometrů od nás, takže jim je asi jedno, zda prodávají své zboží zde nebo o pár set kilometrů jinde,“ provokuji tu mně neznámou paní další připomínkou. Zase je nespokojená a hned mně vysvětlí, že ona nemá auto, že ona si po té sametové revoluci peníze nenahrabala, musí pracovat a nemá čas jezdit až do Německa, aby si tam koupila levnou zeleninu. Ve snaze najít viníka své nespokojenosti vlastně útočí ta paní na mě, která taky nemám proklínané i jí obdivované auto. Ale na rozdíl od ní těm Vietnamcům nenadávám a jsem ráda, že jsou na třech místech v okolí mého bydliště, kam klidně dojdu pěšky.   A závěr? Vlastně žádný, neboť logické vyústění ta naše diskuse nemá. Svoboda podnikání, stejně jako svoboda projevu je nedělitelná a s výhodami levné zeleniny musím přijmout i to, že se na mě prodávající Číňan usmívá, i když mně nerozumí. A že bydlí ve vedlejším domě, potkáváme se na ulici, stejně jako se kousek za hranicemi potkává Němec s Čechem, který tam pracuje jako inženýr, a v nemocnici v Hamburgu je výhodnější zaměstnávat diplomovanou zdravotní sestru z Prahy, neboť za svoji práci nechce tak vysoký plat, jako ta německá.

„Např. zaměstnanci IBM nebo Škoda auto už působí tady v těchto pozicích, a teď při prodloužení pobytu musí požádat o uznání svého vzdělání. Problém se objeví, když ten člověk má například titul IBM, což je profesní kvalifikace, není akademická a neuzná ji žádná veřejná vysoká škola. A protože se neposuzuje jako vysokoškolák, začne se hledat jeho středoškolský diplom, a může to skončit tak, že je pozván k tomu, aby si dodělal rozdílové zkoušky, které mu chybí k tomu, aby mu bylo uznáno středoškolské vzdělání. Takové příklady v praxi už máme.“

  Manažeři jsou sice nejčastěji součástí rotací nadnárodních firem, ale v tuto chvíli si někteří z nich nemohou vyřídit ani tak jednoduchý papír, jakým by mělo být povolení k lokálnímu pobytu v Čechách. To za ně nemohou vyřídit ani příslušné personální služby ve velkých firmách, které pro své špičkové pracovníky-cizince obvykle dělají podobné úkony. Právě kvůli tomu, že jsou dotčení nejen nízko kvalifikovaní pracovníci, si veřejnost možná všimne toho, jaké

celkové dopady má zmíněný pokyn MPSV. Téma nostrifikace je v akciové společnosti Škoda auto velice aktuální a dalo by se říci i akutní. Podle slov Michala Kadery, ředitele pro vnější vztahy, nová povinnost se týká zhruba kolem 40 zahraničních pracovníků, většinou manažerů na významných postech.   „Bez výjimky, ve všech případech mají vysokoškolské vzdělání. Jsou to odborníci na oblast designu, strojírenství, marketingu, ekonomiky, mezinárodního obchodu a podobně.“ Existuje riziko, že kvůli tomuto pokynu MPSV nebude někomu prodlouženo popřípadě nevydáno pracovní povolení? „Riziko samozřejmě existuje. V současné době je ten systém a podmínky dost roztříštěné − něco se prokazuje na ambasádě, potom máme roli cizinecké policie, roli úřadů práce – jsou to oddělená řízení, každé z nich běží zvlášť a v jiných lhůtách. Už se nám třeba stalo, že pracovní povolení vydané na půl roku v době, kdy dotyčný dostal vízum a přijel do ČR, bylo platné jenom ještě jeden měsíc. Okamžitě jsme museli žádat o jeho prodloužení a skoro jsme to nestihli. Ten druhý problém se týká zaměstnanců, které už tady máme. Například manažer z našeho závodu v Indii, zaměstnaný ve Škodovce od loňského roku, přijel s celou rodinou. Při žádosti o prodloužení jeho pracovního povolení nám úřad práce letos řekl: Pozor, pozor! Máme změnu, musíte doložit nostrifikaci. No a my jsme, abychom to zvládli, museli tohoto zaměstnance poslat na naše náklady na otočku do

06

Indie, aby si tam vyřídil potřebné dokumenty. A to měl ještě štěstí, dohledal potvrzení, protože je mladý manažer.“ Jaký je finanční dopad dodržování pokynu pro Škoda auto? Už jste to vyčíslili? „Nový pokyn má značné náklady. Veškerá administrativa, kterou náš personalista musí udělat, aby prodloužil pracovní povolení pro cizince, trvá dohromady zhruba jeden měsíc − představte si kolik stojí jeden měsíc práce kvalifikovaného vysokoškoláka. To je ten náklad, který jsme původně měli jednou ročně, a teď ho máme dvakrát ročně. Dále, spočítejte náklady na špičkového manažera, placeného podle standardních manažerských platů v ČR, který zamešká tři pracovní dny a který poletí business class do Indie a zpátky. Tyto náklady jsou v režimu mnoha desítek tisíc. O to víc nás mrzel třeba onen indický manažer, protože jsme ho poslali domů na základě pokynu jednoho pražského úřadu práce. Když jsme se potom oprávněně dotazovali na generálním ředitelství Úřadu práce, jestli by nám nemohli udělat výjimku, půl roku na to doložení dokladů, oni souhlasili, řekli: V pořádku. A proč to neřekli včas, proč ten pražský úřad práce měl jinou vykládací pravomoc metodických pokynů? Kvůli tomu jsme vyhodili několik desítek tisíc korun.“ Když už mluvíme o spolupráci s úřady práce, jak spolupracujete s krajskou pobočkou? „V obou případech, v Příbrami a na pracovišti v Mladé Boleslavi musím spíš poděkovat a pochválit všechny zaměstnance, včetně paní ředitelky. Doopravdy se snaží vždycky vyjít vstříc.“ Jiný příklad – jiná zkušenost. Oleg Pantelemoněnko je jednatelem firmy Tornstav Barkmet, která vyrábí lodě. Pochází z Rus-

ka a v Česku žije už 16 let. „V podstatě od doby, co působím na území ČR, jsem pomaličku sbíral odborníky na Ukrajině. Takže, velmi těžce jsem konečně vybudoval firmu a postavil byznys. Tady pracuje přes 200 lidí a jsou to odborníci speciálních profesí − zámečníci, lodní svářeči, kteří provádějí úzce specifické práce na stavbě lodí. Skoro 95 procent z nich by mělo podstoupit nostrifikaci.“ Neměl jste na tyto činnosti zájemce z řady českých pracovníků? „Tehdy, jak zkrachovaly české loděnice, jsem lidem, kteří tam pracovali léta, nabídl zaměstnání v naší firmě, ale z celkového počtu asi 15 lidí k nám přestoupilo asi 6. Zbytek se rozhodl změnit profesi nebo jít do důchodu.“ Teď po vás MPSV vyžaduje u ověřeného dokladu odborné způsobilosti pro výkon zaměstnání rovněž jeho nostrifikaci. Co to znamená pro celou firmu? „Zatím můžu jenom odhadnout, že v nejbližší době firma bude muset skončit. Protože spousta lidí, zvlášť staršího věku, ty papíry nebude moci složit.“ Proč? „Protože většinou studovali v období, kdy existoval Sovětský svaz. Po následné rekonstrukci školství zanikla spousta škol, speciálních a odborných. Takže, lidé asi těžko seženou papíry, které budou nezbytné k nostrifikaci.“ Mluvil jste o tom s vedením Krajského úřadu? „Jednoznačně říkají, že papíry budou muset předložit anebo budou muset skončit. To znamená krach firmy, neplnění mezinárodních projektů, co už mám rozjety atd. Zatím sbíráme informace a vyjádření

od právníků. Nežádali jsme o výjimku, ale myslím si, že by nám ji měli uznat, protože opravdu takové profese v ČR neseženete.“

například o mezinárodní úmluvy, jestli ten originál diplomu musí mít superlegalizaci nebo apostilu. Nebo kdybyste například chtěli ověřit diplom z perštiny, tak Filosofická fakulta UK tento obor už nemá a otázkou je, kam se máte obrátit. Když jsem se konečně dovolala na MŠMT, jejich informační služba mi nebyla schopná poskytnout odpověď. Některé univerzity vyžadují i sylaby a já si nedokážu představit, jak někomu, kdo vystudoval před 20 lety, řeknou, obraťte se na svoji domácí univerzitu třeba v Kábulu nebo Číně, Egyptě.“

Nově kladené administrativní požadavky připomínají v mnoha ohledech otevírání Pandořiny skříňky. Uznávání jednou už doložených vysvědčení základních, středních a odborných škol je doménou příslušných krajských úřadů a vysokoškolské diplomy „mají pod palcem“ zdejší veřejné vysoké školy. Jenže, není to jen tak.   „Přílohy diplomu, které jsou požadovány k procesu uznávání, protože se porovnává obsah a rozsah studia a jednotlivé studijní programy, se ve vysokých školách některých zemí po dvaceti letech skartují. A ti lidé se kvůli tomu ocitají ve velmi prekérní životní situaci,“ přibližuje situaci lidí, kteří teď potřebují nostrifikovat diplom, Bohumila Potočná z MŠMT.   S tím souzní i třetí příklad. Rádio Svobodná Evropa zaměstnává spoustu cizinců. Mezi nimi je i Aknur Khalyevá, Turkmenka s ukončenou zdejší vysokou školou. Pracuje v personálním oddělení, takže ví, že se předpis o nostrifikaci týká kolem 300 zaměstnanců dohromady. V této chvíli, prý naštěstí, žádají jen o jedno prodloužení pracovního povolení, ale hlavně čekají, jestli se to ještě nějakým způsobem neobrátí.

Také máte i zaměstnance pocházející ze západních zemí? „To se bude týkat i vedení. Problémy očekáváme, protože někteří v našem managementu nemají vysokoškolský diplom − místo toho mají například 30 let praxe v mezinárodních společnostech, což se tady prostě nedá sehnat. Jestli budeme vyžadovat po nich atestaci ze střední školy, musíme počítat s tím, že některé školy v Americe ani nemají tyto podklady. Kromě toho, já nevím, jak si to MPSV prakticky představuje, odkud budou brát lidi, aby zpracovali všechny tyto žádosti? Odhadujeme, že jen my budeme potřebovat v tomto roce ještě kolem 195 vysokoškolských a 5 středoškolských nostrifikací.“

Jak reagují zaměstnanci, zvlášť ti, kteří vůbec nemohou odjet do vlasti, protože patří do okruhu disidentů? To by pro ně mohlo být nebezpečné... „Raději zatím o tom ani nepřemýšlejí. Jsou to například lidé z Iránu, kteří utíkali ze své země. Návrat je pro ně skoro vyloučený, snaží se navíc nebýt ve styku se svojí rodinou, aby ji neohrozili. Obdržet originál diplomu je pro ně skoro nemožné. Ale i pro ty, kteří tady diplom mají, nostrifikace nemusí být lehká záležitost. Tady se jedná

Pokud vím, v případě Rádia Svobodná Evropa možné negativní následky dodržování pokynu nezasáhnou jen cizince? „Já chápu, že smysl pokynu je, abychom uchránili prostor pro zaměstnávání českých občanů. To je logické, to dělá každý stát, ale problém je v tom, že vedle těch zhruba 300 cizinců, tady pracuje dalších 250 Čechů. Jestli naši novináři-cizinci nedostanou pracovní povolení, nedostanou vízum, když nedostanou vízum, tak tady nebudou pracovat a vysílat pořady, a těch 250 českých zaměst-

nanců se v podstatě ocitne bez práce.“   A tak to vypadá, že pokyn MPSV nejen ztěžuje, prodražuje a komplikuje proceduru zaměstnávání cizinců – on se míjí i se svým generálně deklarovaným účelem o vyšší zaměstnanosti českých občanů. Že se míjí i s koncepcí integrace cizinců z třetích zemí je jasné od samého začátku. Lukáš Radostný z občanského sdružení Meta míní, že se nostrifikace posunuly na pole politiky zaměstnanosti cizinců. „Vzniklo nové existenciální ohrožení lidí, kteří tady dlouhodobě žijí a pracují, protože neúspěch v této proceduře jim může zkomplikovat získání nebo prodloužení pracovního povolení.“   Rostoucí počet žádostí o nostrifikaci vyvolává přetíženost administrativního aparátu zvlášť ve městech, kde žije více cizinců. V praxi se objevuje i nejednotnost postupů a výkladů pokynu ze strany krajských úřadů. „Velice často se rozhodnutí nechává na správním uvážení příslušného úředníka. Není tam garance toho, že když člověk splní určité náležitosti, opravdu s tím řízením uspěje. Poslední riziko, které tato změna přináší, je, že se otevřel prostor, jak pro struktury, které operují s nějakými falzifikáty, tak i prostor pro tlak na úředníky, kteří tyto věci vyřizují,“ říká Radostný.   A svoji polívčičku si ohřeje i šedá zprostředkovatelská struktura, která získá novou příležitost k vykořisťování cizinců. Spíš než na tento fakt MPSV ale zareaguje na nátlak velkých podniků a jiných orgánů státní správy. Bohumila Potočná z ministerstva školství vysvětluje:   „My jsme se několikrát sešli a diskutovali jsme o tom, že je to nevhodně zvolený nástroj pro ono uznávání a přináší řadu komplikací a problémů už jenom tím, že se jedná o správní řízení, kde se lhůty dostávají do kolize s jinými v jiných správních řízeních s tím cizincem. Lhůty se mohou

navyšovat a také se navyšují. My jsme to MPSV několikrát tlumočili, nabídli jsme i řešení, že by Středisko pro ekvivalenci dokladů o vzdělání vydávalo doklad, který by nebyl vydáván ve správním řízení. Tento doklad by vlastně nahrazoval klasické správní řízení uznání o vzdělání. Požadavky na uznání opravdu skokově narostly veřejným vysokým školám a také nám na ministerstvu školství řádově narostla odvolání z těch neuznání v první instanci veřejnou vysokou školou.“ A jak dopadl návrh, který z ministerstva školství poslali ještě v půlce června? Na otázku, jestli se připravuje další úprava lednového pokynu z MPSV přišla 17. července následující odpověď: „ ... v současné době se na úpravě pokynů, které budou zpřesňovat postupy při předkládání dokladů o odborné způsobilosti včetně jejich nostrifikace, skutečně pracuje a konečné stanovisko bude k dispozici v nejbližších dnech.“ Jeden by řekl, že ledový pokyn z ledna roztál následkem nenadále horké empatie pro cizince. Kdepak! Na stejnou otázku je 13. srpna ta samá odpověď v bledě modrém. „Krajské pobočky Úřadu práce ČR obdrží směrnici generálního ředitelství Úřadu práce v nejbližší době.“   Potvrzuje se sice to, co ve vedení Škoda auto věděli ještě začátkem července. Na nové úpravě pokynu se skutečně pracuje. Otázkou je, jak říká Michal Kadera: „Proč toto děláme až teď, proč jsme museli zaplatit všechny poplatky, proč jsme museli všechny prostředky vynaložit, proč tato diskuse nenastala dříve, aby metodický pokyn mohl být kvalitní?“   Rychlé odpovědi se od MPSV asi nedočkáme, protože jejich vnímání „nejbližší doby“ je očividně časově rozlehlý pojem. Na nekončící shakespearovská dilemata tak akorát.

08

Text: Foto:

Daniela Vrbová Archiv

Výsledek vykoRisTování − poprvé 8, 4, 3 Může se to stát každému z nás; obzvláště v době, kdy ekonomická recese nutí zaměstnavatele utahovat šrouby. Obchodování s lidmi za účelem pracovního vykořisťování není na českém pracovním trhu ojedinělý jev − v oblasti sexbyznysu, ani mimo ní. Přesto až do letošního jara procházelo bez trestu. V květnu 2012 ovšem Vrchní soud v Praze potvrdil hodnocení Krajského soudu v Českých Budějovicích a první pravomocný rozsudek za tento trestný čin v oblasti mimo sexbyznys je na světě. Číselně vypadá takto: 8, 4 a 3. Roky, které pachatelé stráví ve vězení. Na Hlavní nádraží v Praze nechodili bratři Rastislav a Zdeněk Lackovi a jejich známý Tomáš Kubaloš čekat na vlak. Procházeli prostory nádraží a dělali nábor na práci na stavbě na Českobudějovicku. Nabízeli až 150 korun na hodinu. Zaměřovali se hlavně na Slováky, Poláky, Bulhary, ale i na Čechy. Většinou ze slabších sociálních vrstev nebo bezdomovce. Zlákali jich dvacet dva.   Stavba se nacházela v Lišově, 14 km od Českých Budějovic. Jakmile ale za zájemci o práci zapadly dveře na jihočeské ubytovně, veškerá civilizace včetně civilizovaných podmínek skončila. Najatým dělníkům odebrali bratři Lackovi a Tomáš Kubaloš doklady, vyhrožovali jim, co se stane, jestli ubytovnu opustí a nahlásí věc policii, a slíbenou mzdu 150 korun jim nakonec nevypláceli na hodinu, ale na den. Bez ohledu na to, že měl často víc jak standardních 8 pracovních hodin. Vypláceny byly navíc pouze zálohy, čímž si dělníky dál udržovali v závislém postavení, protože tito čekali, až jim bude doplacen zbytek.   Za dva roky (případ se stal v letech 2007−2009) takového zacházení inkasovala trojice pachatelů od stavebních firem přes deset milionů korun. Původní odhad českobudějovického soudu zněl 30 milionů, který byl po odečtení výdajů spočítán na čistý zisk 11 milionů.   Případem se začala zabývat policie, která při kontrolách stavby získala podezření, že se děje něco nekalého. Nasadila odposlechy, které následně u soudu fungovaly jako jedna část důkazních materiálů. Další část se získávala ze svědeckých výpovědí. Předvoláni byli najatí dělníci, přestože ne všichni shledávali zacházení na stavbě jako neférové a vypovídali ve prospěch obhajoby.   „Často si kladu dotaz, jak to, že u takových případů existují tak rozdílné svědecké výpo-

vědi a hodnocení situace,“ řekla k tomu ve vysílání Českého rozhlasu 6 právnička Lucie Otáhalová z organizace La Strada. Ta se sledováním případů pracovního vykořisťování v Česku zabývá už mnoho let, a nenechala si proto ujít ani tento českobudějovický případ.   „My na to odpovídáme tak, že buď bývá v rámci skupiny vykořisťována třeba jen určitá část lidí. Anebo ty původní oběti časem „postoupí“ na úroveň vykořisťovatelů a začnou s nimi spolupracovat,“ vysvětluje Lucie Otáhalová.   Pachatelé se hájili tím, že dělníci s prací pro ně souhlasili dobrovolně. To sice byla pravda, ale dobrovolně souhlasili s podmínkami, které Lackovi s Kubalošem nikdy nesplnili. Na vině je i absence pracovních smluv anebo nedostatečné právní povědomí dělníků, kteří si u soudu matně vybavovali, že něco podepsali. Ovšem co to bylo a co v tom bylo, to už nevěděli.   „Vzpomínám si také, že tam figurovala jakási čtvrtá osoba. To byl člověk, který nebyl obžalován. Takový ten pan Nikdo, který za všechno může. Oni se hájili, že jsou sami také jen zaměstnanci, kteří jen vykonávali příkazy pana Nikdo,“ dodala v ČRo 6 kolegyně Lucie Otáhalové z organizace La Strada, Dana Pluhařová. Taková osoba však samozřejmě nikdy neexistovala a českobudějovický soud dospěl k závěru, že byl spáchán trestný čin obchodování s lidmi za účelem pracovního vykořisťování. Své zdůvodnění podložil i znaleckým posudkem, který vyčíslil zisky pachatelů. Na jejich základě byly stanoveny trestní sazby. V první instanci padl i majetkový trest, propadnutí věci.   Dana Pluhařová z organizace La Strada to komentuje: „Vždycky jsem si sama říkala,

že obchodování s lidmi se děje většinou za účelem zisku. Neobchodujeme proto, že to někoho baví. Krom toho, že se u nás za to moc neodsuzuje, tak ani moc nepadají tyto peněžité tresty. Takže ten majetkový trest byl pro mě takový pěkný signál, že touto cestou by se mohlo jít a mělo.“   Vrchní soud v Praze nicméně tento majetkový trest zrušil, protože se nepodařilo prokázat, že doličná věc, mercedes v hodnotě milionu korun, byla pořízena z peněz pocházejících ze stíhané trestné činnosti. Pražský soud také snížil odhad výnosů z trestné činnosti.   Právnička Lucie Otáhalová z organizace La Strada poukazuje na přelomovou interpretaci závislosti dělníků na jejich vykořisťovatelích. Ta spočívala ve skutečnosti, že bez dokladů a mzdy byli nuceni zůstávat na ubytovně. „Někdo si může závislost představovat jako fyzické spoutání, tvrdší omezení na svobodě, ale tady to byla ta souhra okolností, která způsobila závislost. A ten znak závislosti je důležitý proto, aby čin mohl být klasifikován jako obchodování s lidmi,“ vysvětluje Lucie Otáhalová.   Obchodování s lidmi za účelem pracovního vykořisťování je v Česku trestným činem od roku 2004, na první rozsudek se tedy čekalo osm let. Zatím mnoho dalších podobných případů u českých soudů však neleží – a na vině je spíš nedostatek důkazů než nedostatek případů vykořisťování. Obchodování s lidmi je obecně považováno za trestnou činnost s vysokými zisky a nízkými náklady.   Vedle důkazů je často problematické získat i relevantní svědecké výpovědi. I když české právo zná institut utajovaného svědka, který může u soudu například vypovídat po telefonu, nebo z vedlejší místnosti, obhájci

obžalovaných často kladou dotazy mazaně tak, aby se více či méně konkretizovala jeho identita. V případě svědků s občanstvím z některé ze zemí mimo Evropskou unii je zase problém s jejich pobytovým vízem během soudního řízení, které se může táhnout roky. Existuje sice zvláštní typ pobytového oprávnění pro osoby, které se staly oběťmi obchodování s lidmi. Takový člověk se zapojí do programu ministerstva vnitra (podílí se na něm i organizace La Strada), dostává kapesné na den a spolupracuje s orgány činnými v trestním řízení. Jenže zájem o tento program je nevelký a velkou roli v tom hraje

nedůvěra cizinců v české instituce, že jim zajistí bezpečnost před pachateli.   „Lidé by si představovali něco na způsob amerických filmů, že s nimi je na hotelu bodyguard a hlídá je, ale tak to bohužel není,“ uznává Dana Pluhařová z organizace La Strada.   Organizace, pro niž pracuje, však provozuje informační a SOS linku, pro případy podezření na pracovní vykořisťování či obchod s lidmi. V roce 2011 se na ni obrátilo 465 lidí − o 50 % víc než v roce 2010. Nejvíce volají cizinci ze zemí mimo EU, následuje jen o něco méně početná klientela z Česka.

Obchodování s lidmi nebo vykoRisTováni v práci Text:

La Strada

Obyčejnému člověku je pojem „obchodování s lidmi“ nebo „vykořisťováni v práci“ znám pouze ze zpráv nebo z hodin historie. Existuje totiž hodně stereotypů o obchodování s lidmi, které ovlivňují nejen vnímání obchodovaných osob ze strany „laiků“, ale nezřídka i specialistů, kteří by mohli tyto případy identifikovat a poskytnout pomoc.   Nejčastější stereotypy o obchodování s lidmi vás možná překvapí nebo i donutí se zamyslet:   „Jen mladé dívky mohou být oběťmi obchodování s lidmi.“ Ve skutečnosti jsou však oběti nejenom ženy různého věku, ale rovněž muži a děti. Například starší osoby a osoby zdravotně postižené jsou „použity“ k žebrání nebo práci v domácnosti.   „Obchodování s lidmi se rovná prostituci.“ V reálu existují různé formy obchodování, například nucená práce, sňatky, kdy je nevěsta „koupena“, nucená pouliční žebrota. Obchodování s lidmi za účelem sexuálního vykořisťovaní, kdy jsou osoby nucené k prostituci a jiným formám sexuálního vykořisťovaní, je jen jednou z forem.   „Jsou to lehké peníze.“ Jeden z nejčastějších omylů; oběti obchodování s lidmi často nedostávají ani korunu za svou práci. „Můžou si za to sami − kdyby chtěli, odejdou.“ Není jednoduché odejít od pachatelů, obchodovaným osobám jsou odebírány doklady, jsou omezovány ve svobodném pohybu, je jim vyhrožováno udáním na policii a nyní, v době sociálních sítí, například i zveřejněním klamavých údajů a fotek .   Aktuální situace z pohledu obchodování s lidmi v  ČR se nedá posoudit snadno. Česká republika je v tomto ohledu totiž něco jako „tři v jednom“; jsou zde vykořisťovány osoby z východních států a z chudých asijských zemí, existují případy, kdy byli Češi vykořisťováni v bohatších státech Evropské Unie, a také nejsou ojedinělé případy interního obchodování čili občanů ČR na území Čech.   Na jednu stranu byla ČR, dle reportu, který pravidelně vydává Ministerstvo zahraničí USA, zařazena mezi státy, které splňují minimální standardy USA eliminující obchodování s lidmi, (http://www. state.gov/documents/organization/192594.pdf) − takové hodnocení ukazuje, že se situace oproti loňskému roku zlepšila (Česká Republika

Počet volajících mužů a žen je v posledních letech stále vyrovnanější, což jen dokazuje, že pracovní vykořisťování nebo podezření na něj se v Česku čím dál víc přesouvá z prostituční oblasti i na klasická pracoviště.   Veřejnosti zřejmě nejznámější případ pracovního vykořisťování a obchodu s lidmi za jeho účelem v českých lesích, tzv. kauza stromkaři, však stále nečinně leží na stolech vyšetřovatelů.   Tomuto tématu se 17. 7. 2012 věnoval pořad Zaostřeno na cizince na Českém rozhlase 6.

byla v roce 2010 zařazena mezi země, které tolerují prostředí pro OSL, podobně jako Ghana, Albánie nebo Pákistán).   Na druhou stranu, každý den do organizace „La Strada“ volají lidé, kteří se stali oběťmi vykořisťování, hrozeb a obchodování. Každé volání je konkrétní životní příběh člověka, který se „dostal do úzkých“ a potřebuje okamžitou pomoc.   Během 16 let existence La Strady se situace změnila. Impulsem pro zahájení aktivit v oblasti prevence obchodování s lidmi v republice byla situace po roce 1989, kdy se začaly objevovat případy českých žen obchodovaných za účelem prostituce do západních zemí. Později se případy začaly týkat migrantek vykořisťovaných v rámci sexbyznysu v České republice. V minulosti se jednalo zejména o cizinky z tzv. třetích zemí, zejména z bývalého Sovětského svazu a bývalé Jugoslávie. V současné době se objevují případy podezření na obchodování s lidmi u žen z nových státu EU; například z  Rumunska a Bulharska.   Nyní tvoří klientelu La Strady jak migranti a migrantky, kteří jsou vykořisťovaní v České republice, tak i např. české ženy nucené k prostituci zde nebo v zahraničí. O čem se ale stále málo mluví, jsou případy českých mužů obchodovaných do zahraničí.   Několik zajímavých údajů:   Největší novinkou, za kterou je celá organizace ráda a která nás hodně namotivovala k další práci, je první pravomocný rozsudek, který padl v případu obchodování s lidmi za účelem pracovního vykořisťování (http://www.strada.cz/cz/aktuality/97-prvni-pravomocny-rozsudek-za-trestny-cin-obchodovani-s-lidmi-mimo-oblast-sexbyznysu).   Od roku 1996 bylo na Info a SOS lince La Strada zaznamenáno přes 7000 telefonátů přímo od obchodovaných a vykořisťovaných osob nebo jejich rodinných příbuzných, zákazníků žen nucených k prostituci nebo lidí, kteří se chtějí vykořisťování vyhnout. V rámci práce v terénu bylo kontaktováno přes 950 osob z cílové skupiny a dalších 100, které jsou s cílovou skupinou v blízkém kontaktu. V roce 2011 využilo komplexních služeb La Strady 38 osob.

INFO A SOS linka

tel.: +420 222 71 71 71 (placené volání) PO: 10.00 – 16.00 (v českém a ruském jazyce) ÚT: 10.00 – 16.00 (v českém a anglickém jazyce) ČT: 10.00 – 16.00 (v českém jazyce) tel: 800 07 77 77  (bezplatné volání) ST: 12.00 – 20.00 (v českém, ruském a rumunském jazyce) e-mail: [email protected]

10

Text:

Marie Říhová

Integrace pRistEhovalcU na lokální úrovni v politice a praxi V červnu 2012 zakončilo občanské sdružení Slovo 21 projekt „Vzájemná komunikace = lepší integrace II“. Z tohoto projektu vzešlo mnoho zajímavých výstupů a podnětů, které jistě obohatily debatu o integraci imigrantů v České republice, a to na lokální úrovni.   Smyslem projektu bylo především podpořit lokální úroveň integrace, to znamená zapojit více měst, především hlavní město Prahu, ale i další města, městské části, kraje a obce do integrační politiky a praxe. Úvodem je potřeba zmínit, že projekt byl, doufáme, v tomto ohledu úspěšný, protože kromě plánovaných výstupů projektu přispěla iniciativa o. s. Slovo 21 svým dílem k založení Integračního centra Praha, o. p. s.   Prostřednictvím zahraniční zkušenosti z Vídně, Amsterodamu, Lisabonu, Madridu, Osla, Stockholmu a Hamburku jsme se v rámci projektu dozvěděli, jakým způsobem začínali v zahraničí budovat integrační koncepci a politiku na lokální úrovni. Podnětné především bylo, že každé město sepsalo vlastní strategii, která pak byla i v rámci práce s veřejností prodávána pod hesly jako například „My jsme Vídeňané“, „Oslo Extra Large“ a podobně. Z tohoto je patrné, že v zahraniční praxi již nejde jen o integraci menšinové populace cizinců, ale jde o soužití všech obyvatel měst, která jsou a budou v 21. století zcela určitě čím dál více založena na diverzitě obyvatel. To, že tato zahraniční města aktivně vytvářela strategie soužití, participace, diverzity, komunitního rozvoje, svědčí o široké debatě různých aktérů.   Posun od integrace k soužití, přijetí diverzity bylo ale vidět i ve snaze aktivně zapojit imigranty do naplňování strategie města formou participace. Ve Vídni tvoří imigranti dvě třetiny zaměstnanců odboru MA17, který pracuje s imigranty. Ovšem z hlediska otevřenosti lokální politiky šel

asi nejdále ze všech zmiňovaných měst Hamburk. S cílem zajistit v řadách odborného personálu města stejný podíl imigrantů jako je podíl na počtu obyvatel, tj. 30 %, vyšlo město do ulic s informační kampaní „My jsme Hamburk. Přidáš se k nám?“. Kampaň láká imigranty k podílu na správě i jejich záležitostí.   Ze zkušeností, jež nabyli v zahraničí, byla v rámci projektu Slovo 21 vytvořena publikace „Integrace cizinců na lokální úrovni. Evropská města“. Publikace byla distribuována především do všech krajů České republiky, měst a pražských městských částí.   Ze zahraniční zkušenosti vyplývá jedno. Aktivita. Pravda je, že většina ze zmiňovaných měst byla částečně donucena situaci řešit kvůli obrovsky (a často během pár let) rostoucímu počtu imigrantů v zemi a ve městě. V některých městech dosáhla imigrantská populace (i druhé generace) i 50 % všech obyvatel města (například v Amsterodamu), v Hamburku žije na 180 různých národností, v některých městských částech žije až 80 % imigrantů. Pochopitelně roste počet dětí a mládeže s migrační historií, což ovlivňuje školský systém, města řeší i specifické otázky spojené se zdravím imigrantské populace a sociální otázky.   Téma migrace, imigrace je interdisciplinární. Poradci integrace v praxi vědí, jak obrovské množství informací musí často obsáhnout, aby byli schopni kvalifikovaně poskytnout poradenství. Víme to i my všichni, kteří jsme někdy sepisovali informační brožury a letáky pro imigranty. Téma integrace je tématem zahrnujícím nejenom pobytovou legislativu, informovanost a poradenství k pobytu. Integrace se dotýká stejnou měrou otázek zaměstnanosti, podnikání, školství a vzdělávacího systému, zdravotnictví, zdravotního

pojištění a sociálního systému a systému sociálního zabezpečení, jakož i bydlení atd. Podle Davida Beňáka z Městské části Praha 14 se tím pádem toto téma stává tématem veřejné politiky, které potřebuje stejně jako ostatní témata politickou podporu a vůli.   Ačkoliv v České republice pomalu stoupá zájem o téma integrace imigrantů na lokální úrovni, tak obce, města, kraje řeší tyto otázky často prostřednictvím vzniklých integračních center, která jsou pověřena realizací projektů v této oblasti. Někdy jsou pověřena i promyšlením strategie a její implementace do komunitního plánování (například v Jihomoravském kraji). Ačkoliv je skvělé, že integrační centra vznikla, zaplnila mezeru v regionech a poskytují různorodé služby na lokální úrovni, je otázka, zda se ale do určité míry neoddaluje převzetí politické zodpovědnosti obcí, měst a krajů za téma integrace.   Úspěšná integrace vyžaduje přijímání podnětů ze stran cílové skupiny, a to ať už se jedná o základní a dnes již neodmyslitelná témata, jako je dostatečná informovanost a následné poradenství v otázkách spojených se životem v ČR, tak i další a často ne tak zřejmé podněty, se kterými by politici na lokální úrovni měli být obeznámeni a měli s nimi pracovat. Těmito tématy jsou například soužití v lokalitách s vysokou koncentrací přistěhovalců, rizika spojená se ztrátou zaměstnání imigrantů a propadem do neregulérního postavení nebo v Evropě poměrně řešené téma prevence rizikového chování a radikalizace imigrantské mládeže aj.   Z těchto a dalších důvodů je potřebné, aby se i zvolení zástupci měst, obcí a krajů aktivně o témata spojená s imigrací a integrací zajímali, protože je a bude potřebné plánovat a provázat jednotlivé

poskytované sociální a další služby s tím, jak imigrantů v České republice (stejně jako v zahraničí) bude přibývat. David Beňák na Kulatém stolu k lokální úrovni integrace cizinců představil právě fungující spolupráci na Městské části Praha 14, kde spolupráce probíhá se školami, neziskovými organizacemi, policií, ale také v rámci koaliční spolupráce, a k tomu říká: „Cílem je vytvoření bezpečného prostředí, lhostejno jestli formálního či neformálního, k výměně a sdílení informací.“   Speciální kapitolou je pochopitelně práce s veřejností. Optimálně bychom všichni, kteří pracujeme v sektoru migrace a imigrace, mohli mít k dispozici čísla, která jednoduchou matematikou představí ekonomické přínosy imigrantů. Pochopitelně, že jenom tyto ukazatele by nám nemohly nikdy poskytnout ucelený

pohled. Ale například v kraji Stockholm a přilehlých krajích založili svou integrační politiku právě na poptávce na trhu práce a nedostatku místních pracovních sil. Po prvotní byrokraticky složité fázi přeměnili imigrační a integrační systém pod heslem „Švédsko profesionálů“ velmi flexibilně tak, že během přibližně dvou let je imigrant integrován na místním trhu práce (90% úspěšnost) včetně odpovídající a zdarma poskytnuté jazykové výbavy. Mezi přilehlými kraji a krajem Stockholm existuje výměna informací o poptávaných a nabízených kvalifikacích a nabídkách jazykových kurzů.   Švédský model patřil ze zmiňované zahraniční zkušenosti k těm finančně náročnějším. Ale ne vše stojí peníze. Například spolupráce na lokální úrovni formou českých platforem by mohla být velmi

úspěšným modelem spolupráce všech aktérů vedoucím k efektivnímu místnímu plánování a realizaci projektových aktivit. Nápadů na projekty je pak zejména v zahraničí, ale už i v České republice dost, stačí se inspirovat.   Jak známe z praxe, na lokální úrovni se lze vždy snáze dohodnout než na úrovni národní. Řeší se praktické a potřebné otázky související se životem obce, města, kraje. Stejně tak přijetí tématu integrace imigrantů mezi otázky lokální politiky může být přínosem z hlediska jak lokálních politiků, úředníků, tak i imigrantů a místní populace, aniž by téma muselo být nutně politicky využívané. Projekt o. s. Slovo 21 „Vzájemná komunikace = lepší integrace II“ byl financován z Evropského fondu pro integraci státních příslušníků třetích zemí.

Projekt „Na práci v CR“ Text:

Magdalena Opletalová, Multikulturní centrum Praha

Práce je klíčovým nástrojem pro úspěšnou integraci každého člověka, na tom se shodují experti i laici, protože právě práce představuje naprosto zásadní inkluzivní faktor, díky ní člověk získává nejen výhody ekonomické, ale zároveň i sociální a symbolický kapitál – jako je uznání, společenská prestiž spojená s výkonem placené práce, sociální vazby a společenské kontakty. Pro osoby jakýmkoli způsobem znevýhodněné na trhu práce – původem, věkem, zdravotním či sociálním handicapem – je ještě důležitější nežli pro většinovou populaci.   Dle sdělení Evropské komise k integraci cizinců ze třetích zemí by měly být integrační politiky formulovány a také interpretovány s aktivním zapojením místních samospráv, které jsou zodpovědné za celou řadu služeb pro migranty a hrají nesporně velice významnou roli při formování interakce mezi migranty a přijímající společností. Jak aktivní jsou ale místní samosprávy doopravdy? Aktuální koncepce integrace cizinců v České republice konstatuje urgentní potřebu přenést podstatnou část agendy spjaté s integrací cizinců na samosprávy. Zatímco na regionální úrovni došlo během posledních let k významnému rozšíření aktivit jednotlivých integračních center, na lokální úrovni k nijak významnému rozvoji nedošlo, aktuální koncepce integrace cizinců dokonce explicitně hovoří o nedostatku aktivní role místních samospráv.   Absence integrační strategie na lokální úrovni se může projevovat negativními společenskými jevy, jako je například sociální vyloučení cizinců, vykořisťování cizinců-zaměstnanců nebo nelegální zaměstnávání, může docházet i k dlouhodobému napětí mezi migranty a majoritní společností.   Příspěvkem k řešení tohoto problému by měla být právě realizace projektu „Na práci v ČR“, jehož cílem je především posílit roli českých měst při podpoře integrace cizinců na trhu práce, a to především formou vzdělávání úředníků místních samospráv, úřadů práce, integračních center a živnostenských úřadů, což jsou zaměstnanci, kteří

s cizinci přicházejí do kontaktu při výkonu své profese.   Projekt, který se plným názvem jmenuje „Projekt integrace cizinců na trhu práce v ČR: posílení role českých měst“, realizuje tým Multikulturního centra Praha, a je podpořen z prostředků ESF prostřednictvím OP LZZ a státního rozpočtu ČR. Byl zahájen v květnu 2012 a potrvá tři roky, tedy až do dubna 2015.   K dalším cílům projektu patří sdílení zkušeností západoevropských měst s českými městy v politice lokální integrace cizinců, vzájemné učení se a sdílení dobré praxe mezi evropskými městy, zvýšení efektivity komunikace a spolupráce mezi místní samosprávou a ekonomicky aktivními cizinci v tom kterém městě či regionu, rovněž pak zlepšení orientace cizinců na trhu práce v České republice, zvýšení kvalifikace zaměstnanců místní samosprávy a zaměstnanců dalších úřadů a také prevence negativních společenských jevů spojených s nezaměstnaností a s nedostatečnou integrací cizinců.   Projekt Na práci v ČR vychází z aktuálního vývoje integrační politiky v České republice, dále z dokumentů a strategií Evropské unie a v neposlední řadě ze světových trendů a problémů, neboť evropská města si stále více uvědomují, jak je nezbytné zabývat se politikou integrace cizinců.   Zahraničními partnery projektu se staly zahraniční organizace s dlouhou tradicí, které sídlí v Bruselu, Drážďanech a v Berlíně. Jsou to neziskové organizace Centre Bruxellois d‘Action Interculturelle asbl – CBAI, Humanity in Action Deutschland e.V., Rejs e.V. a zmocněnkyně města Drážďany pro integraci a záležitosti cizinců. Expertní konzultace poskytuje Bertelsmannova nadace.   Za pomoci zahraničních partnerů budou realizovány simulace, integrační workshopy a návštěvy českých úředníků v Berlíně, v Bruselu a v Drážďanech.   Velkým přáním realizačního týmu je, aby projekt „Na práci v ČR“ přispěl k integraci cizinců na lokální úrovni prostřednictvím posílení role českých měst v této oblasti.

12

Text: Foto:

Rena Horvátová z natáčení

Cizinci získají cenné informace prostRednictvím brožur a filmU Občanské sdružení Slovo 21 realizuje ve spolupráci s Ministerstvem vnitra ČR a skupinou expertů tři projekty na podporu integrace cizinců v České republice. Cílem je umožnit nově příchozím státním příslušníkům třetích zemí, pocházející z odlišného hospodářského, sociálního, kulturního, náboženského, jazykového a etnického prostředí, aby snadněji splnili podmínky pobytu v ČR, čímž projekty napomohou jejich lepší integraci do české společnosti. Právě díky projektům se jim ještě před odchodem z rodné země i krátce po příchodu do ČR nabídne názorné objasnění všech procedur a legislativních podmínek, které souvisejí s jejich pobytem v novém domově. Cizinci tak získají cenné informace prostřednictvím brožur, dokumentárního filmu či animovaného instruktážního filmu, který následně po natočení bude předán MVČR k promítání na pracovištích pobytu cizinců. Ale nepředbíhejme a pojďme si každý projekt postupně představit… Příští zastávka (pracovní název pro „předodjezdový balíček“ pro cizince ze třetích zemí migrujících do ČR) Projekt je určen především pro ty cizince, kteří se chystají svou domovinu teprve opustit. Takzvaný „předodjezdový balíček“ nabídne základní informace o integraci přistěhovalců v EU a má zabránit neregulérní migraci do ČR. „Doufáme, že se touto osvětou omezí možná rizika pádu do neregulérního postavení a obchodování s lidmi včetně pracovního vykořisťování,“ přibližuje realitu migrace v ČR vedoucí projektu Ljiljana Batovanja z  občanského sdružení Slovo 21. Podle jejích slov bude součástí tak zvaného předodjezdového balíčku, který má být připraven pro použití už koncem roku 2012, jednak 30minutový film o ČR, jednak informační brožura pojednávající o nutných krocích k udržení

legálního statusu cizinců ze třetích zemí po příjezdu do ČR. Ta bude vložena do obalu DVD spolu s filmem. Cizincům se již v prvopočátku dostane jasného postupu při nahlášení pobytu, zajištění povinného zdravotního pojištění, získají znalost sociálního systému nebo například i povědomí o geografické poloze ČR či jejích statistických údajích.   „Nebylo snadné připravit srozumitelným způsobem potřebné informace pro cizince před samotným příjezdem tak, aby na ně zase navazovaly informace poskytnuté po příjezdu,“ prozrazuje expertka projektu z organizace IOM Marie Říhová, podle jejíž slov se v rámci expertní skupiny, kam patří také zástupci z organizace Slovo 21, IOM a MV ČR, snažili podchytit různé problémy, se kterými se cizinci potýkají. A zároveň je varovat před různými cestami, které by mohly vést k neregulérní migraci nebo pobytu,“ doplňuje Marie Říhová.   Instruktážní film režiséra Miroslava Ondruše se bude dotýkat kromě jiného i české kultury. Jak doplňuje Helena Dluhošová z odboru azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra: „Poskytování informací cizincům již v zemi původu je novým opatřením určeným těm, kteří teprve stojí před rozhodnutím, zda odjet do ČR. A právě vizuální, tedy filmové, ztvárnění je velmi efektivní způsob informování,“ říká Dluhošová a pokračuje: „Cizincům může ve zkratce zprostředkovat to, co se obtížně popisuje slovy, jako například prostředí v ČR či životní styl. Cílem filmu není cizince lákat k imigraci do ČR, ale umožnit jim odpovědné rozhodnutí na základě relevantních informací, konkrétních představ i vědomí případných rizik. Zároveň jim může usnadnit první kroky v České republice k začleňování do společnosti, tedy k integraci.   Scénky typické pro danou situaci si

zahrají kromě hlavního moderátora i další postavy ztvárněné cizinci žijícími v ČR. Celý film bude pojat tak, aby originální a přehlednou formou zaujal pozornost cizinců-diváků, a to v pěti různých jazykových mutacích – češtině, angličtině, ruštině, ukrajinštině a vietnamštině. Plánuje se vyrobit 5000 kusů DVD, které budou distribuovány prostřednictvím zastupitelských úřadů ministerstva zahraničních věcí konzulárním úřadům v zemích původu a vybraným misím mezinárodní organizace pro migraci.   Druhým výstupem projektu bude brožura obsahující důležité kontakty na infolinky státní správy a NGO pracující s cizinci, základní informace potřebné např. k nahlášení a platnosti pobytu až po možnosti zaměstnání a podnikání nebo úhrady povinného sociálního a zdravotního pojištění. Zároveň bude v brožuře věnována pozornost možným rizikům obchodování s lidmi a neregulérního pobytu a práce. Cizinci tak v brožuře naleznou odpovědi k problematickým otázkám, se kterými se dosud setkávají nejen migranti, ale i pracovníci v neziskovém sektoru pracující s touto skupinou. Brožura bude stejně jako všechny uvedené informační materiály v několika jazykových verzích.   Předodjezdový balíček bude využíván a distribuován během dalších následujících dvou let. „Cizinci, kteří uvažují podat žádost o jakýkoliv druh pobytu v ČR, musí dostat aktuální informace již v zemích svého původu tak, aby se zabraňovalo nedostatečným informacím od různých zprostředkovatelů, které pak mohou být zavádějící nebo zastaralé. Čím více informací žadatel o pobyt má, tím více může být samostatný v organizaci své cesty, pobytu a budoucnosti,“ říká Batovanja. Ta rovněž upozorňuje, že stát, který poskytuje službu cizincům již v jejich předodjezdové fázi, prokazuje nejen snahu o podporu

imigrační strategie jednotlivců z řad cizinců žádajících o pobyt, ale též součinnost všech imigračních orgánů s cizincem. Vítejte v České republice Tak zní název dalšího z trojice projektů na podporu integrace cizinců žijících v ČR. Ten bude nabízet možnost využít uvítací jednodenní pilotní kurzy pro nově příchozí cizince, které poskytnou základní informace o České republice a životě v  ní. Kurzy, které jsou prozatím jen dobrovolné, do budoucnosti by mohly být pro nově příchozí cizince povinné. Pro účely kurzů bude zároveň vytvořena metodická příručka pro budoucí lektory, na její realizaci se podílí expertní skupina složená ze zástupců MV ČR, IOM, Slovo 21, Center pro podporu integrace cizinců a expertů NNO se zkušenostmi v oblasti integrace cizinců, která sjednotí detaily pilotních kurzů a metodiky. Na základě podkladu vznikne metodika kurzů, jejíž obsah a struktura bude v září 2012 odzkoušena na dvou skupinách. Ta se použije na následujících 10 pilotních jednodenních kurzů pro 150 účastníků.   Kurz bude zahrnovat například informace o ČR, správním a politickém uspořádání, klimatu, symbolech státnosti, počtu a náboženském vyznání obyvatel. Výuka se také dotkne specifik školství, zákona o pobytu cizinců, placení daní, získaní oprávnění řízení motorových vozidel, věnovat se bude také inovativnímu podnikání a zaměstnání, pracovním smlouvám, povinnému pojištění a jiným. Tlumočení osmihodinových kurzů bude zajištěno do 4 jazyků, budou probíhat v Centrech na podporu integrace cizinců a v dalších organizacích v místech s větší koncentrací cizinců. Zájemci se o termínech a náplni kurzů dozvědí z tištěných dvojjazyčných letáků (ČJ a příslušný jazyk), které budou k dostání například na cizinecké policii,

v integračních centrech, NNO, úřadech ad. Po ukončení pilotní fáze bude na konci projektu vytvořena metodická příručka pro lektory, kteří kurzy v budoucnosti povedou, a bude zpracovaná tak, aby jednotlivé části pokryly 8hodinovou výuku předávaných informací.   Další aktivitou, kterou projekt Základní orientace nabídne, bude uvítací film režiséra Radima Špačka obsahující informace o základní socio-kulturní orientaci. Scénky typické pro danou situaci si zahrají kromě hlavního moderátora i další postavy ztvárněné cizinci žijícími v ČR. S filmem bude korespondovat tištěná brožura rovněž sestavená z hlavních informací a důležitých kontaktů pro cizince. Ta se společně s uvítacím filmem dostane do rukou cizinci krátce po příjezdu do ČR, a tím se zvýší i efektivita projektu.   „Kdokoliv, kdo přijíždí do nové země s jinou kulturou, tradicemi a zvyky, prochází individuálně dlouhým obdobím přizpůsobení se novým podmínkám,“ říká vedoucí projektu Bulgan O. Rico. Podle ní může být tento proces pro někoho složitější, jelikož vždy záleží, do jak velké míry je pro cizince odlišnost kultury vzdálená zemi, ze které přichází. „Osobně se setkávám s tím, že nově příchozí cizinci mají často nerealistické a neodpovídající očekávání od života v nové zemi. Ve výsledku to zbytečně komplikuje sžití s novou zemí jak cizincům, tak i hostitelské zemi,“ vysvětluje zkušenosti vedoucí projektu O. Rico. Potřeba zavedení kurzů vyplývá z Koncepce integrace cizinců a na ní také ukazují svou praxi státy s dlouholetou zkušeností s imigrací. Jak na to – instruktážní film „V současné době neexistuje dostatek souhrnných materiálů, které by cizincům z třetích zemí usnadnily vyřizování náležitostí k prodlužování a povolování pobytu v ČR,“ říká Jelena Silajdžić,

výkonná ředitelka občanského sdružení Slovo 21, a pokračuje: „Máme zkušenosti, že cizinci často neočekávají, že při vyřizování povolení či prodloužení pobytu je třeba přikládat určité dokumenty, že existuje vůbec nějaká procedura, kterou se musí řídit a kterou je dobré znát. Ve výsledku i částečná neznalost způsobuje komplikace jak cizincům samotným, tak i pracovníkům MV ČR. Pouze správně informovaný cizinec je schopný udržet si regulérní postavení na území ČR. A právě instruktážní film, který bude promítán na odděleních pobytu cizinců MV ČR, tyto procedury učiní pro cizince srozumitelnými,“ vysvětluje Silajdžić. Instruktážní film, na jehož realizaci sdružení Slovo 21 úzce spolupracuje s pracovníky ministerstva vnitra a expertem z nevládní organizace Inbáze Berkat, bude prostřednictvím animovaných scének sloužit cizincům v následujících letech, do účinnosti nového zákonu o pobytu cizinců.   V rámci projektu tak vznikne 40minutový film v pěti jazykových mutacích a adaptace titulků v češtině, angličtině, ruštině, ukrajinštině a vietnamštině. Film poběží ve smyčkách na pracovištích pobytu cizinců MVČR a dotkne se různých modelových situací obsažených v několika kapitolách. Nebude chybět například registrace na cizinecké policii a úkony vztahující se ke krátkodobým vízům. Další kapitola objasní například informace k podání žádosti o povolení a prodloužení povolení k pobytu, lhůty pro vyřízení žádosti a další. „Filmový postup bude řešen tak, aby podané vizuální informace byly dostačující a vyžadovaly co nejméně textu. V průvodci budou modelové situace opravdu všeho, s čím se mohou cizinci na vlastní kůži setkat. Od přechodného pobytu rodinných příslušníků a občanů EU, trvalý pobyt, vydání biometrického průkazu až po problémové situace, které se mohou běžně vyskytnout. Cizinec tak může například zjistit, jak postupovat při ztrátě pasu,“ prozrazuje obsah filmu připravovaného režisérem Marko Simićem ředitelka Jelena Silajdžić. Vizuální ztvárnění, minimální rozsah textu a názornost filmového ztvárnění usnadní cizincům orientaci v pobytové agendě. Projekty jsou spolufinancovány Evropskou unií z Evropského fondu pro integraci státních příslušníků třetích zemí (EIF).

14

Text:

15

Milan Daniel

Text a foto:

Demografický vývoj vs. imigraCní politika Česká společnost neodvratitelně stárne. Jak vyplývá z březnového průzkumu společnosti SANEP, za vážný problém to pokládá 85 % občanů. Reflexe této skutečnosti politickými reprezentacemi tomu však neodpovídá. Důvodem je to, že důsledky nedostatečné propopulační politiky se projeví výrazněji až za několik desítek let. Úbytek nově narozených dětí je však znát již nyní.   Český statistický úřad zpracoval v lednu 2012 aktualizovanou projekci populačního vývoje až do roku 2100. Populační projekce připravená z dostupných dat zobrazila proces stárnutí, nastínila směr budoucího populačního vývoje a ukázala na změny ve věkovém složení, které jsou neodvratitelné a které budou v případě České republiky velmi výrazné. Bez cizinců bude společnost stárnout rychleji Terezie Štyglerová z ČSÚ např. uvedla, že „bez migrace by počet obyvatel rostl jen do roku 2013 na 10,538 milionu.“ Příliv cizinců by podle statistiků tento zlom oddálil o 14 let. V roce 2027 by podle aktualizované projekce mohla země díky příchodu migrantů mít 10,804 milionu obyvatel. Na počátku příštího století by počet mohl postupně klesnout asi na 8,8 milionu – pokud by ale do země cizinci přijížděli. Bez nich by republika mohla mít po roce 2100 ještě o 2,8 milionu obyvatel méně. Štyglerová varovala, že „… nezahrnutí migrace do projekce by přineslo těžko představitelné výsledky, např. pokles počtu obyvatel koncem století pod hranici šesti milionů obyvatel, tedy o 43 %.“ K tomuto vývoji právě dochází. Počet cizinců žijících v ČR od roku 2008 v důsledku imigrační politiky, která s nimi počítá jen jako s flexibilní pracovní silou, meziročně

klesá zhruba o 6–7 tisíc osob.   Cizinci tvoří v současnosti necelá čtyři procenta obyvatel ČR. Třeba v sousedním Rakousku představují desetinu společnosti a ve Švýcarsku víc než pětinu. Pokud by i do Česka dál proudili, mohl by jejich podíl do poloviny století vzrůst zhruba na 14 procent a na počátku příštího století by už každý třetí obyvatel republiky mohl být cizinec.   To je samozřejmě stav, který část české společnosti vnímá jako nepřijatelnou hrozbu, protože by se tím změnil její tradiční charakter. Byly by do ní nutně implantovány prvky jiných kultur, náboženství a životních zkušeností. Imigrační plány, reprezentované zejména novým zákonem o pobytu cizinců, jenž v současné době prochází legislativním procesem, jsou proto zcela jiné. Promítá se do nich obava z nezvládnutých imigračních problémů, s nimiž se dnes potýkají vyspělé země Unie. Dnes jsou tyto země konfrontovány s dramatickými potížemi, na jejichž počátku je právě obtížná slučitelnost těchto odlišností s tradičním prostředím. Výsledkem je rostoucí xenofobie, rasismus, odpor vůči evropskému prostředí cizím náboženstvím, zejména islámu. A samozřejmě i odmítání migrace. Mluv česky, pracuj a mlč Oficiálně se mnoho nemění. Stát svou imigrační politiku formuluje v každoročně aktualizované Koncepci integrace cizinců. Ačkoliv deklarovaným cílem integrace „je dosáhnout nekonfliktního a oboustranně uspokojivého společného soužití, vzájemného poznání a porozumění mezi cizinci i společností, ve které žijí, umožnit cizincům, aby byli schopni důstojného života během svého pobytu v České republice“ a „cílem všech aktivit integrační politiky

má být předcházet vytváření uzavřených komunit imigrantů, společenské izolaci a sociálnímu vyloučení cizinců,“ jsou trvale pomíjena jejich politická práva i na místní úrovni. Stát pravda financuje jazykové vzdělávání a kulturní akce, ale jako s občany obce s nimi fakticky nepočítá a odsouvá je v tomto ohledu do uzavřených komunit. Noví imigranti do země od roku 2008 prakticky nepřicházejí a těm, kteří přišli do ČR před tímto datem, jsou už druhým rokem prodlužována pracovní víza oproti minulosti pouze na šest nebo méně měsíců, což je v mnoha případech na hranici možností administrativního zpracování. Tlak státu na snižování počtu cizinců se projevuje zejména v kategorii cizinců s „nízkou kvalifikací“, přičemž jsou za tyto osoby považováni i kvalifikovaní řemeslníci, jichž se v ČR nedostává. Opatření MPSV jdou proti zájmům zaměstnavatelů, a třebaže dochází ke kompromisům, je faktem, že ke snižování počtů cizinců dochází. Ti čeští nezaměstnaní, jež ministr Drábek nyní do práce žene, svou výkonností cizince, kteří ze svých platů mnohdy živí své rodiny doma (a mají tedy pro práci významnou motivaci), jsou časově zcela flexibilní, v drtivé většině nenahradí. Stát pravda v prvním plánu vydělá na tom, že nebude muset některým svým občanům platit podporu v nezaměstnanosti. Firmám však hrozí, že ztratí dynamiku, budou platit nižší daně a ty, které budou moci, z Česka prostě odejdou.   Z demografického i společenského hlediska by bylo v dlouhodobém zájmu státu na místě uplatňovat při imigraci selektivní přístup, preferovat imigranty z jazykově, kulturně, ano i nábožensky příbuzných zemí a při prodlužování pobytů zvažovat i názor místních samospráv.

Rena Horvátová

Praha otevRela 11. integraCní centrum pro

cizince

Praha má nové integrační centrum pro cizince. To otevřelo svou působnost v polovině srpna. Centrum zaměřené na integraci cizinců z třetích zemí je financováno za podpory Evropského fondu pro integraci státních příslušníků třetích zemí a z rozpočtu hl. m. Prahy, k zahájení jeho činnosti došlo také díky podpoře Ministerstva vnitra České republiky a Magistrátu hl. m. Prahy. Slavnostního otevření se účastnil ředitel Odboru azylové a migrační politiky Tomáš Haišman a radní hl. m. Praha Václav Novotný, který společně s ředitelem integračního centra Zdeňkem Horváthem slavnostně přestřihl zahajovací pásku. Kromě centrály v Žitné ulici otevře ICP své pobočky do konce léta na Praze 4, 12 a 13. Čtvrtá pobočka ICP byla otevřena na Praze 14 v červnu.   Zřízení obecně prospěšné společnosti, které má za cíl mimo jiné eliminaci zneužívání znevýhodněného postavení cizinců v různých oblastech života pomocí sociálně-právního poradenství a podporu rozvoje občanské společnosti, snížení napětí mezi obyvateli hlavního města a cizinci pomocí informačních, komunitních a kulturních aktivit, vyšlo na téměř 12 milionů korun. Jedná se o 11. integrační centrum pro cizince v ČR. Další v pořadí by mělo vzniknout v Hradci Králové. V kraji Vysočina, kde cizinců žije nejméně, naopak ministerstvo vnitra uvažuje pouze o využití služeb některé z již existujících neziskových organizací.   V 1,2milionové Praze žije přibližně 200 000 cizinců a podle slov Zdeňka Horvátha se pražské integrační centrum zaměří na zhruba polovinu z nich. Cílovou skupinou by se tak měli stát občané třetích zemí. „Chceme zamezit diskriminaci lidí s migrantským původem,“ řekl na tiskové konferenci Horváth. Pracovníci centra se navíc budou podílet na tvorbě koncepce, jak cizince integrovat do společnosti. Ta v Praze podle řady

odborníků dlouhodobě chybí. Horváth na tiskové konferenci sdělil, že integrační centrum bude pouze artikulovat priority pomocí tří nástrojů. Jedním z nich je platforma, díky níž se budou předkládat návrhy expertní skupině, která je následně zapracuje do priorit. Expertní skupina je složena z užšího pracovního týmu aktérů na poli integrace cizinců. Posledním nástrojem k využití bude fórum cizinců, jelikož je velkým zájmem centra, aby cílová skupina vstupovala do dialogu a aktivně na něm participovala. Fóra se budou účastnit zástupci migrantských organizací cizineckých komunit.   Další aktivitou bude vzdělávání odborníků, například učitelů, lékařů, úředníků, které má za cíl přiblížit tématiku integrace cizinců. Do konce roku se také plánuje vydání informační brožury, která poslouží jako vhled do orientace sociokulturního prostředí. Na centrální pobočce v  ICP sídlící v Žitné ulici mají klienti k dispozici bezplatný přístup na internet, cizojazyčnou knihovnu a volné prostory pro vlastní aktivity. Centrum nabízí svým klientům ve spolupráci s partnerskými organizacemi sociální a právní poradenství, terénní sociální práci s celými rodinami v jejich přirozeném prostředí. Mimo jiné mohou využít probíhající kurzy českého jazyka a sociokulturní orientace, o které je mezi cizinci velký zájem. Všechny nabízené služby jsou zdarma a mohou je využít státní příslušníci třetích zemí.   „Na realizaci projektu ICP se podílí i neziskové organizace, které dlouhodobě pracují s cizinci a v této oblasti dosahují vynikajících výsledků. Jedná se o Poradnu pro integraci, Sdružení pro integraci a migraci, Organizaci pro pomoc uprchlíkům a InBázi Berkat,“ řekl ředitel integračního centra. Do české metropole přicházejí cizinci především za prací, jíž je v jiných regionech republiky nedostatek. Průzkum sociální situace cizinců v Praze, který v loňském roce nechal vypracovat magistrát u neziskových organizací Poradna pro

integraci a Organizace pro pomoc uprchlíkům, ukázal, že v Praze se koncentruje až 50 procent všech cizinců, kteří v Čechách žijí. Mezi tři nejpočetnější skupiny cizinců patří Ukrajinci, Vietnamci a Rusové. „Praha je po celou dobu své historie městem, kde se střetávají různé národnosti, jejichž zástupci sem přicházejí a ti, kteří zde dlouhodobě působí, jsou národnostní menšiny etablované, mají své kulturní potřeby. A pak jsou ti, kteří přicházejí a mají vesměs sociální potřebu, neumí česky, mají právní a sociální problémy a potřebují se co nejrychleji adaptovat. A k tomu dochází ve spolupráci se čtyřmi již zmíněnými organizacemi integračního centra,“ sdělil radní Václav Novotný a dodal, „jsem rád, že jsme společně během šesti měsíců dokázali něčemu takovému pomoci vzniknout, že jsme dokázali zajistit, a vřelé díky patří hlavně ministerstvu vnitra, vytvořit systémový finanční zdroj, dokázali jsme sehnat dům a zabydlet jej a v neposlední řadě vytvořit různé spektrum aktivit.“ Podle jeho slov vnímá integrační centrum jako výraz sebevědomého města, obohacení života Prahy a v neposlední řadě také vklad do jeho budoucnosti.   Podobný názor sdílel i šéf Odboru azylové a migrační politiky Tomáš Haišman. „Integrační centrum je takové vymodlené dítě ministerstva vnitra. Na druhou stranu, jsme rádi, že centrum bylo otevřeno až nyní, po otevření 10 center v krajích ČR, kdy již máme nasbírané cenné zkušenosti. Praha je dnes specifickým útvarem v rámci kvantity, ale i kvality cizineckého prvku. V Praze je koncentrována zhruba polovina všech žijících cizinců v ČR, ať už z EU, nebo třetích zemí. Má to samozřejmě jak historické důvody, tak i ekonomické. Praha svou zvláštností v ekonomickém a sociálním rozvoji přitahuje lidi nejen ze světa, ale také z různých koutů ČR. A nyní před ní stojí úkol integrovat 200 000 tisíc cizinců do společnosti.“

16

Text : Foto :

Karla Čížková Ministerstvo vnitra

ÚRedníci OAMP zlepšují své komunikaCní a mezikulturní dovednosti Občanské sdružení Slovo 21 spolupracuje již delší dobu s Odborem azylové a migrační politiky MV ČR na několika projektech, které se snaží zlepšit soužití majoritní společnosti a cizinců žijících v ČR.   Jedním z těchto projektů byl také projekt Posílení mezikulturních kompetencí pracovníků OAMP, který probíhal od začátku roku 2011 do konce června 2012. Během tohoto období proběhlo celkem 17 dvoudenních školení, kterých se zúčastnilo 210 pracovníků OAMP. Účastníci školení absolvovali vždy sérii cvičení a přednášek, během kterých si zlepšovali svoje komunikační dovednosti a mezikulturní povědomí, tak aby vzájemná komunikace na přepážce byla efektivnější a příjemnější pro obě strany.   Jak na školení reagovali lektoři i samotní účastníci? To zjišťovali organizátoři projektu pomocí diskusí a zpětných vazeb, které všichni účastníci vyplňovali na konci každého semináře. Postoje účastníků mohli lektoři vnímat také přímo prostřednictvím cvičení, především procvičováním komunikačních dovedností. Na začátku projektu bylo zřejmé, že na účastníky velmi negativně zapůsobil převod agendy z cizinecké policie na OAMP. Tato změna vedla pracovníky k nejistotě, nové postupy v jejich práci jim přinášely zmatek a nepříjemné pocity,

které se odrážely i v přístupu ke školení. Pracovníci na prvních školeních byli více uzavření a udržovali si k obsahu školení větší odstup. Postupem času se tato situace zlepšila a bylo vidět, že pracovníky OAMP už tolik nezasahují technické a organizační nedostatky na pracovištích. Díky tomu byli také více otevřeni diskusím a ochotni učit se nové věci. Na seminářích s nimi proto lektoři mohli více probírat témata týkající se interkulturní společnosti a komunikace s cizinci.   Účastníci školení vesměs velmi pozitivně vnímali jednotlivé lektory, kteří je školeními provázeli. Velkou část témat, především z oblasti interkulturní komunikace, s nimi probírala Mgr. Iveta Němečková, která také na konci zpracovávala zpětné vazby a která sama o semináři říká: „Celkově lze hodnotit postoje účastníků k semináři velmi pozitivně. I když byl seminář vzhledem k obtížnosti tématu velmi krátký, účastníci se k němu stavěli aktivně a otevřeně.“   Na ostatní lektory reagovali účastníci projektu také velmi dobře. Oblíbené se staly přednášky PhDr. Jiřiny Šiklové, která se věnovala obecně migraci a její historii i současnosti. Interkulturní psychologií se zabývala PhDr. Dana Potočková a dalším lektorem komunikačních dovedností byl Mgr. Jiří Kocourek. Velmi výraznou

částí školení, kterou účastníci také velmi oceňovali ve svých zpětných vazbách, bylo křeslo pro hosta, do kterého na každém školení usedl někdo z řad cizinců. Ve většině případů to byl zástupce Vietnamců žijících v ČR, což účastníci viděli jako přínosné a užitečné.   Poněkud kontroverzní částí školení bylo promítání filmu Přepážka, který byl vytvořen speciálně pro účely tohoto školení. Tento film je charakterizován jako instruktážně-dokumentární a obsahuje vedle reálných situací také fikce režiséra. Zajímavostí je, že autorem filmu je Farid Eslam, který sám získal zkušenost z přepážek jako klient, nikoliv jako pracovník. Na tento film účastníci školení reagovali velmi rozporuplně, což se stalo plodným prostředím pro diskuse. Ty se většinou týkaly toho, jestli má být přístup ke klientům na přepážce spíše osobní a vstřícný, nebo jestli si má pracovník udržovat striktní odstup. A co konkrétního můžeme vyčíst ze zpětných vazeb, které účastníci školení odevzdávali na konci každého semináře? Každý z účastníků odpovídal na tři otázky, které se týkaly přímo obsahu školení. Pro ilustraci přinášíme ukázky odpovědí, které jsou nejzajímavější nebo které se objevovaly nejčastěji.

1. Jak pozná Váš klient, že jste absolvovali toto školení? Co z poznatků či aktivit, které proběhly na školení, se nejvíce projeví při Vaší práci? • I před vaším školením jsem se, alespoň myslím, snažila vysvětlovat, být ochotná, trpělivá a vstřícná. Školení mi pomohlo se více utvrdit v tom, že toto chování má nesmírný význam. Zároveň si více uvědomuji, že se nemohu dívat na chování cizinců skrze své naučené vzorce chování. • Více rozumím mentalitě jednotlivých národností. • Doufám, že jak klient, tak kolegové poznají, že jsem si poupravil svůj ne vždy vstřícný náhled na cizince. Snaha pozitivního přístupu určitě bude. • Momentálně si myslím, že budu vyrovnanější, spokojenější a klidnější. Ujistila jsem se, že hodně věcí v komunikaci dělám dobře. • Změnu nezaznamenají, byla jsem vždy velmi vstřícná.

2. Které z témat tohoto školení Vás nejvíce zaujalo? Potřebujete k některému tématu více informací? Je něco dalšího, co na školení potřebujete slyšet? • Mnoho pohody po dlouhé době, vše bylo přínosné. • Naučila jsem se, že v rámci komunikace dochází často k dezinterpretaci. Měla bych být „komunikativnější“. • Určitě došlo k posunu v mém chování, zvládám více nástrojů komunikace a zase vím víc o sobě. • Rozeznávat komunikaci mezi lidmi. Nejvíce mě oslovil blok komunikace, až budu v pondělí sedět na přepážce, tak na ty lidi budu koukat opravdu jinak – s větší pozorností. • Po dlouhé době jsem dostala spoustu nových a zajímavých informací o věcech, se kterými se běžně setkávám, ale neumím je pojmenovat.

3. Co se Vám na školení nelíbilo? Co byste udělali jinak? • Jsem překvapen profesionálním přístupem lektorů jak v přednáškové části, tak v praktickém nácviku. Bylo to skvělé, bez připomínek. • Nevím, co bych změnila, opravdu mě školení oslovilo. Možná více poznatků a dovedností komunikace. • Vyvážené, plnohodnotné. Nevím, co měnit, pokud doplnit, spíše odborné věci – legislativa apod. Jak je patrné z uvedených reakcí, školení má velmi kladný ohlas a ze strany organizátorů i účastníků vyvstává požadavek, aby semináře pokračovaly. V září 2012 proto startuje další série školení, ve kterých budou proškoleni zbývající pracovníci OAMP. Doufejme, že posun v jejich postojích a přístupu zaznamenají nejen lektoři, ale především sami cizinci, kteří na jejich úřady přicházejí.

18

Text:

Ivana Jugović

O cizincích v CR

– má absolventská práce Před třemi lety jsem nastoupila na vyšší školu, a aby se ze mě stala sociální pracovnice, musela jsem složit absolutorium – ústní zkoušku skládající se ze tří částí. Ze zkoušky z cizího jazyka, z odborných předmětů a z obhajoby absolventské práce. Celému absolutoriu u mě předcházely týdny příprav, práce na otázkách a následně i týden intenzivního učení. U samotné absolventské práce to však bylo ještě mnohem déle. Nejdříve výběr tématu a konzultanta, pak vypracovávání osnovy, vybírání zdrojů, četba literatury a studium internetových stránek.   To jen k teoretické části. Má práce obsahuje i část praktickou, pro niž musíte zvolit vhodnou metodu provedení, zda průzkum, nebo případové studie, vybrat vhodné klienty nebo vzorek respondentů, následně vše zpracovat a zapsat do své práce. Hotovou ji odnesete do školy před uplynutím stanoveného termínu. Tím to ale nekončí. Práci si přečte Váš oponent, který Vám ji ohodnotí a napíše posudek, ve kterém se Vás i na něco zeptá nebo naznačí, jakým směrem by se měla ubírat obhajoba. Když posudek dostanete a poprvé si ho přečtete, tak se buď uklidníte a na obhajobu se těšíte, nebo je Vám do pláče, protože oponentovi se Vaše práce nelíbí. K obhajobě Vás sice nechá jít, ale tohle, tohle a tohle musíte vysvětlit.   Nakonec je „den D“, Vaše zkouška, nemůžete dospat, jste nervózní. Zkoušku z jazyka složíte. Uděláte i odborné předměty. Zbývá už jen ta obhajoba. Předstoupíte před komisi, představíte svou práci a zodpovíte všechny dotazy. Uběhne to tak rychle, že se ani nestačíte vzpamatovat a již znovu stojíte před komisí a jen posloucháte, jaké známky tedy dostáváte. Je hotovo. Po roce práce a vymýšlení máte

obhájeno. Ale co dál s takovou prací. Jeden její výtisk si nechá škola a druhý si vezmete domů a už ji možná nikdy neotevřete. Já jsem dostala tu možnost se o svou práci podělit i s jinými lidmi. Napsat o mém úsilí a o tom, čím se práce zabývá a k jakým výsledkům jsem došla v praktické části.   Svou absolventskou práci jsem nazvala „Imigranti z Bosny a Hercegoviny – jejich postavení a možnosti v České republice a integrace do české společnosti“. Zaměřila jsem se v ní na cizince ze třetích zemí, které nakonec v praktické části zastupovala skupinka lidí pocházejících právě z Bosny. A právě název práce se mi při jejím psaní stále vracel na mysl. Mohl znít například „Ekonomičtí imigranti v ČR“ nebo pouze jednoduše: „Cizinci v ČR“, protože v celé teoretické části jsem se nijak úzce nevyhraňovala pro nějakou národnostní skupinu cizinců žijících v České republice. To jsem udělala až v části praktické, ve které jsem využila svých známostí u lidí přicházejících do naší země za prací z Bosny a Hercegoviny.   Cílem teoretické části bylo popsat českou migrační a integrační scénu. Pro informace jsem sáhla na internetové stránky ministerstva vnitra, kde jsem se dozvěděla o zásadách politiky vlády v oblasti migrace cizinců. Dále jsem zde zjistila, jaké orgány státní správy se cizineckou problematikou zabývají. Konkrétně to jsou pod ministerstvo vnitra spadající cizinecká policie, Odbor azylové a migrační politiky a také Správa uprchlických zařízení, do jejíž agendy spadá zabezpečení služeb pro žadatele o mezinárodní ochranu. Pod migrační politiku ČR samozřejmě také patří výčet druhů pobytů. Pro účely mé práce postačilo však zmínit pouze dlouhodobý pobyt za účelem zaměstnání, trvalý pobyt,

problematiku rodinných příslušníků občanů EU a ČR a také jsem zde pro informaci uvedla pár fakt o mezinárodní ochraně. Pro zredukování výčtu jsem vycházela z plánů na realizaci praktické části a oslovení respondentů, kteří přicestovali spíše za účelem zaměstnání.   Jako protipól státní správě funguje v ČR neziskový sektor. Vybrala jsem pár organizací, které působí převážně v Praze a zabývají se cizineckou problematikou. S tím trochu souvisela i kapitola o sociální práci s imigranty. Zde jsem se snažila alespoň částečně popsat, jak asi probíhá takové pomáhání v těchto organizacích. Sem patří například i dobrovolnictví, kdy dobrovolník vyslaný neziskovou organizací pomáhá cizinci naučit se žít v naší společnosti a lépe se tak do ní integrovat. Konkrétně integraci jsem věnovala celou další kapitolu. Na rozdíl od segregace nebo asimilace je integrace tou nejideálnější možností „vstoupení“ cizince do majoritní společnosti, a to pro obě strany, pro přijímající společnost i pro přijímaného jedince. Při ní se člověk včlení do nového prostředí a neztratí při tom nic ze své výjimečnosti. Přijme za své všeobecné zvyklosti majoritní společnosti a respektuje její pravidla, zároveň si však ponechává i svou kulturu, nezapomíná na zemi, odkud přišel, a majoritní společnost to toleruje. Aby se člověk co nejlépe integroval, měl by se zaměřit na tři oblasti, které by mu v tom měly pomoci. První je ekonomická samostatnost, nalezení práce. Pokud je člověk zaměstnán, nebo podniká, je schopen se sám o sebe finančně postarat a nepotřebuje ke své obživě státní podporu, je určitě ostatními lidmi lépe přijímán. Čeští občané mohou vidět, že se cizinec snaží stát plnohodnot-

nou součástí společnosti. V zaměstnání se také seznámí s lidmi z majority. To souvisí s druhou oblastí, vytvořením sociální sítě kolem sebe. Sítě zahrnující české občany, kteří cizinci pomáhají pochopit život v naší republice, učí ho našim zvykům a tradicím a zároveň se od něho učí zvyky a tradice jeho země. Také ho učí jazyk, třetí důležitou součást integrace. Jazyk je klíč, který otevře bránu do české společnosti.   V praktické části jsem se rozhodla pro průzkum mezi cizinci. Jak jsem již uvedla výše, nejblíže mám ke skupince lidí, kteří do republiky přijeli pracovat z Bosny a Hercegoviny. Logicky jsem je tedy zvolila jako své respondenty. Jako hlavní cíl jsem si stanovila získat informace o jejich zkušenostech z života v naší republice.   Zezačátku jsem měla v plánu provést s respondenty skupinový rozhovor. Z toho důvodu jsem si vybrala i docela malý vzorek, konkrétně deseti lidí. V průběhu příprav se však tento plán stal nerealizovatelným z důvodu jazykové bariéry. Mnozí z nich si ve své češtině nebyli příliš jistí a já si zase nepřišla jistá v srbštině. Možnost tlumočení třetí osobou mi však nepřišla příliš dobrá, chtěla jsem se „svými“ lidmi mluvit přímo a ihned reagovat na jejich odpovědi, a ne čekat, až mi někdo jejich sdělení přeloží. Nakonec se mi však poštěstilo a rozhovor jsem si vyzkoušela alespoň se třemi respondenty.   Pro ostatní jsem se rozhodla změnit metodu průzkumu na dotazník, který obsahoval 17 otevřených otázek shodných s osnovou rozhovoru. Přiznávám, že deset respondentů není příliš reprezentativní vzorek. Pro rozsah mé práce to postačilo. Kdybych se však touto problematikou chtěla zabývat hlouběji, brala bych tento svůj průzkum jako předvýzkum, jako tako-

vou zkoušku, pomocí které jsem si ověřila, zda stanovené hypotézy dávají smysl, nebo zda by nebylo dobré přidat doplňující otázky do dotazníku.   I přes všechny možné nedostatky jsem však došla k pro mě někdy překvapujícím závěrům. Například se mi nepotvrdila hypotéza o zkušenostech z jednání s cizineckou policií nebo Odborem azylové a migrační politiky. Hypotéza zněla: „Domnívám se, že zkušenosti cizinců s cizineckou policií / OAMP jsou spíše negativní“. Položená otázka potom zněla: „Jaké máte zkušenosti s cizineckou policií / OAMP“. Jako vedlejší hypotézu jsem si stanovila: „Domnívám se, že se při jednání s cizineckou policí / OAMP (cizinci) cítí nejistě“ s pokládanou otázkou: „Jaké pocity máte při jednání s cizineckou policí / OAMP?“. Nejčastější odpovědi byly u první otázky „Dobré“ a u druhé „Normální“, a to v prvním případě u čtyř respondentů (ostatní odpovídali také kladně – konkrétně odpověděli: uspokojivé, vynikající nebo pozitivní). Ve druhém případě se odpověď objevila také u čtyř respondentů (ostatní odpovědi byly také vesměs pozitivní nebo neutrální). Pokud jde o celkové výsledky průzkumu, většina mých respondentů odešla z Bosny kvůli práci a čekala, že v České republice najde lepší život. Na začátku pro ně byl nejtěžší jazyk, jsou zde od tří do pěti let a v drtivé většině mají dlouhodobý pobyt za účelem podnikání. Málo znají svoje povinnosti vůči republice, chtěli by získat lepší typ pobytu (trvalý pobyt), ale příliš si nedokážou představit, v čem je lepší. Jak jsem již rozvedla, s cizineckou policií nebo OAMP mají pozitivní zkušenosti a při jednání s nimi i dobrý pocit. Možná proto, že (kromě jednoho) neznají žádné nezisko-

vé organizace, které pomáhají cizincům, by se v případě nesnází obrátili na svou ambasádu. V České republice se cítí dobře, s českými občany mají pozitivní vztahy, mezi Bosnou a ČR je podle nich velký rozdíl a jako plán do budoucna uvedli ve většině lepší život, tedy stejnou odpověď jako u otázky „Co jste očekával před příjezdem?“. Nabízí se tedy myšlenka, že lepší život v Čechách nenalezli a budou se snažit dál. Svého rozhodnutí přicestovat sem však podle odpovědí na poslední otázku nelitují.   Jako doplnění celého průzkumu jsem se rozhodla také pro jednu případovou studii. Pro příběh konkrétního člověka, abych na jeho příkladu ukázala proces začleňování cizince do české společnosti. Její cíl byl pouze ilustrační. Měla být pro to, aby dokreslovala i celou teoretickou část, aby si čtenář mohl konkrétně představit, o čem v ní byla řeč. Má práce si nedávala za cíl být ku prospěchu nějaké organizace, nebyla také na zakázku nějaké organizace napsána. Spíše doufám, že by mohla být inspirací pro další studenty Vyšší odborné školy sociálně právní, kteří se zabývají životem cizinců v naší zemi. Mohli by si vzít příklad z mého výzkumu, mohli by ho trochu rozšířit. Šlo by se například ještě hlouběji zabývat znalostmi cizinců ohledně svých práv a povinností nebo jejich znalostí neziskových organizací. Na závěr bych si tedy přála, aby má práce byla přínosem pro člověka, kterému není lhostejné, jak se v naší zemi cizinci cítí. Přivítejme nové obyvatele s otevřenou náručí a bez předsudků. Jejich život zde je často velmi složitý a oni tu chtějí zůstat i za tuto cenu.

20

Text: Rena Horvátová Foto: Aleš Vlachovsky

tmavé kudrnaté vlasy… Šokoval mě přístup majority, přestože jsem věděl, že rasismus není jen doménou české země, setkáte se s ním prakticky všude, ve Španělsku, v Itálii, přesto je to něco, co vás zamrzí, nečekaně překvapí. A já vždy bojoval proti projevům rasismu a xenofobie. Ale musím říct, že mě to neshazovalo ze schodů, naopak mě to posílilo jít kupředu, překonávat překážky a plnit si své sny. Dnes už mě nikdo nediskriminuje, naopak.

Diskriminace mE posílila jít kupRedu a pRekonávat pRekážky Osmany Rodriguez Laffita, nekorunovaný král české módy, nepřehlédnutelný díky svým ostře řezaným rysům obličeje, precizně udržovaným vousům, dlouhému copu a výrazným brýlím rámujícím tmavé uhrančivé oči. Hned si mě získává roztomile lámanou češtinou se znatelným španělským přízvukem, věčným optimismem a úsměvem, kterým rozhodně nešetří. Ihned pochopím, po kom jej tento Kubánec s nezaměnitelným rukopisem v módním světě má. Jeho maminka, která syna na rozhovor doprovází, se také ráda směje.

co k němu patřilo. A rád se do něj vracím i prostřednictvím hrnčířské hlíny, to pokaždé zapomenu na všechny strasti a hodiny tak dokážu o samotě relaxovat.

Zavzpomínejte prosím na dětství… Dětství, to bylo pohádkové, opravdu. Přesně podle mých představ. Přesto musím přiznat, že nás sourozence rodiče vedli k zodpovědnosti, výchova byla silná, striktní. Nedovolili nám dělat hlouposti, nerozmazlovali nás, přesto jsme měli vše, co jsme potřebovali. Na dětství vzpomínám s láskou a rád.

Vzpomenete na dobu, kdy jste se rozhodl stát se módním návrhářem? Kdo anebo co vás k té myšlence přivedlo? Když se ocitnete ve věku, kdy začnete přemýšlet, kam se v budoucnu bude ubírat váš život, zvažujete mnoho možností. Já se viděl být lékařem. Máma mi mé rozhodnutí rozmlouvala, řekla, že se na studium medicíny nehodím, protože lékař se učí celý život a já se učím nerad. Odradila mě od té myšlenky a naopak mě nasměrovala na studium akademického malířství na umělecké škole. Podporovala mě v tom, čím jsem se jako dítě nejvíc bavil, a to byly skici, pastelky... V průběhu studia jsem pak přešel na textilní průmyslovku, a to už byl jen krůček k návrhářství.

A co vůně? Máte nějakou, která by vyjádřila dětství? Hrášek, sladký, čerstvý hrášek. Když jej někde zahlédnu nebo ochutnám, vždy si vybavím dávné vzpomínky, na dětství a vše,

Takže po studiu jste pracoval na založení vlastní značky… Jaké byly začátky? Po studiu jsem navrhovat nezačal. Pocházím z Kuby a v té době nebylo možné, aby si kdokoliv na vlastní pěst otevřel vlastní

značku, pod kterou by tvořil a prezentoval se. Jediná možnost byla stát se součástí některého již existujícího továrního průmyslu a navrhovat pod jejich značkou. A to se mi moc nechtělo, proto jsem radši přijal nabídku pracovat pro časopis jako módní redaktor. Ale nepůsobil jsem v něm dlouho. Krátce poté, co máma odjela do Angoly, kde vypukly válečné nepokoje, mě poslala ve dvaadvaceti studovat do tehdejšího Československa. A teprve zde jsem po několika letech rozvinul svou kariéru návrháře. Vzpomínám dodnes, jaký obrovský rozdíl jsem pocítil mezi komunistickým režimem zde a na Kubě. Nečekal jsem, že ten československý pro mě bude hůř snesitelný než ten kubánský. Na Kubě to zkrátka žilo, v Československu to přežívalo. Doma jsem si nelámal hlavu s politickým režimem, tady to na mě dolehlo během několika málo dnů. Lidé kolem uzavření, zamračení, všude šeď a chlad. V Československu jsem také poprvé pocítil diskriminaci na vlastní kůži. Mysleli si o vás, že jste Rom? Přesně. A já zpočátku nevěděl, kdo to ti Romové jsou. Chovali se ke mně jako k hadru. V té době jsem přijel opálený, měl delší

Když zmiňujete diskriminaci, napadá mě, zažil jste ji i ve spojení s vaší odlišnou sexuální orientací? Změnila z vašeho pohledu společnost za posledních dvacet let svůj přístup k homosexuálům? Ano, v době, kdy jsem žil na Kubě, pociťoval jsem diskriminaci kvůli své sexuální orientaci. Tam to tehdy, dnes už ne, bylo trestné a hrozila každému gayovi a lesbičce vazba. Ve své zemi jsem opravdu jednu dobu míval strach. Po příjezdu sem jsem to neřešil, nesetkal jsem se s žádným projevem nesnášenlivosti v souvislosti s mou orientací. Ale jsem rád, že se společnost mění, pomalu, ale každý krok kupředu je přínosem. A díky Bohu, že je pár jedinců, kteří pomáhají měnit obraz gayů a leseb v Česku. Přesto mě mrzí, že co se týče obhajoby práv lidí stejného pohlaví, nehlásí se k tomu v Čechách stále mnoho politiků. Vaše kolekce mají vždy nějaké poselství, které prostřednictvím své tvorby chcete světu sdělit. Například Romům a jejich kultuře jste věnoval před několika měsíci exkluzivní přehlídku nazvanou Corazón Gitano, která proběhla v rámci festivalu Khamoro. Co Vás k tomu přimělo? Romové jsou veselí lidé, otevření, mají rádi barvy, milují hudbu a svou rodinu… A to jsou věci, které jsou blízké i nám Kubáncům. Dnes už většina ví, že pocházím z Latinské Ameriky, ale v prvních deseti letech si lidé kvůli mé barvě pleti mysleli, že jsem právě Rom. Kolekce Corazón Gitano neboli v Cikánském srdci měla veřejnosti říct, že i lidé z menšiny, jako já, se mohou dostat na vrchol, pokud dostanou šanci a pomocnou ruku. Byl to skvělý způsob, jakým se dalo šířit umění, krása a vědomosti o romské kultuře v české společnosti, která se o to až zas tak moc nezajímá. A když mě oslovili organizátoři festivalu, neváhal jsem a nabídku přijal. Látky, modelky a veškerou organizaci spjatou s pořádáním přehlídky jsem financoval z vlastních zdrojů. Vlastně, když tak přemýšlím, už před několika lety jsem vytvořil kolekci, která se jmenovala Gipsy,

byla orientovaná do španělské kultury a byla velmi úspěšná. Jste tu již dvacet šest let, cítíte se být Čechem? To je jediná věc, která mě mrzí, a neumím se s tím úplně smířit. Přestože tu žiju, jak jste správně řekla dvacet šest let, Česko prezentuji často ve světě. Říkám o sobě, že jsem Kubánec žijící v Čechách. Má značka Taiza je česko-kubánská, tak nejsem společností jako Čech přijímán. V minulosti jsem o české občanství žádal, dnes už ne. Češi jsou patrioti a jde to poznat nejen na majoritě jako takové, ale i na informovanosti médií. Mně nejde o to, zda jsem v nich vidět méně či více, mám svůj okruh lidí, kteří mi fandí, a to mi stačí a vyhovuje. Jen mě mrzí, že média a veřejnost nedokážou dostatečně ocenit, že se ve světě o české zemi hovoří ve spojení s módou. Za svou kariéru jste si našel cestu k široké klientele, oblékáte světové topmodelky, známou byznysmenku Ivanu Trump nebo bývalou první dámu Dagmar Havlovou. Kde jste sbíral první zkušenosti? Když jsem přijel v roce 1987 coby 22letý kluk, začal jsem pracovat v továrně vyrábějící pneumatiky. Módě jsem se začal věnovat až po převratu během 90. let. Zkušenosti jsem sbíral v módních domech, jako je Versace nebo neméně známé Kenzo. Vlastní značku jsem založil v roce 1999 poté, co mi nápad vnukl můj současný přítel a manažer v jedné osobě. Byl to právě on, kdo ve mně vzbudil ambice a dodal mi tolik potřebné sebevědomí. Podporoval mě a posouval neustále kupředu. Společně jsme tak každou myšlenku zrealizovali, založili Taizu a myslím, že nám to jde dobře. Za to, kým jsem dnes, neděkuji jen svému příteli, ale převážně Bohu. Jak vypadá ideální žena očima Osmanyho Laffity? Pocházím z Kuby, tam jsou ženy specifické svými výraznými zadky. Nelíbí se mi vyloženě štíhlé až anorektické, ale takové, které vypadají jako přesýpací hodiny. A myslím, že se to líbí i většině mužů. Rád mám ženy, které nepůsobí vulgárně, spíš jako dámy, není jich moc, ale najdou se. Na přehlídky si vybírám zas ženy, které mají víc jak 180 cm. Ale výběr mi posílá agentura, já osobně modelky nevyhledávám. Ale musím říct, že Češky jsou krásné a velmi inspirativní. Když jsme u inspirace, kde ji berete? Na ulici. Všude kolem sebe. Mívám hlavě spousty nápadů, barev a materiálů, na

které jsem velmi náročný a rád pracuji jen s kvalitními látkami. Nemám rád vulgární prvoplánové modely, ale spíš takové, které jsou nevtíravě sexy a provokativní. Kolekce připravuji stejně tak jako světoví návrháři, to znamená, že vždy o sezónu dopředu. Ale nenavrhuji pouze šaty, má tvorba se dotýká skla, nábytku, diamantových šperků a široké škály doplňků. Za svůj přínos módě jste dostal ocenění magazínu Vogue En Espanol, který vám udělil prestižní cenu za nejlepšího návrháře Designers Choice Award. Co to pro vás znamená? To bylo nejvyšší a nejprestižnější ocenění, které se mi kdy dostalo. Získal jsem ho v Americe v  roce 2002 a musím přiznat, že jsem to za žádných okolností nepředpokládal. Ale nebylo to jediné ocenění, kterého si vážím. V roce 2006 jsem získal z rukou amerického guvernéra Ernieho Fletchera titul „Kentucky Colonel“, nejvyšší státní vyznamenání státu Kentucky. Ocenění jsem získal díky svému aktivnímu přístupu k charitativním projektům, kdy jsem svou tvorbou podpořil projekty napomáhající týraným dětem, ženám v nouzi a výzkumům podporujícím léčbu rakoviny prsu v Kentucky. Je tu spousta začínajících mladých návrhářů, kteří z mého pohledu ustrnou na mrtvém bodě a nestoupají výš. Čím to podle vás je, co byste jim coby zkušený návrhář, který obléká světovou klientelu, poradil? Spousta z nich si na návrháře hraje, chybí jim vrozený talent, kreativita, smysl pro byznys. Největším problémem začínajících návrhářů je, že do první uvedené kolekce dají veškerou sílu a nemyslí na to, že s návrhářstvím musíte někam postupovat, stále něco tvořit a přicházet s nápady. Mám pocit, že většina mladých návrhářů se nechá zbytečně ovlivnit světovými velikány módního průmyslu a ve svých kolekcích je kopírují, nemají vlastní styl a jsou rádi za přívlastky „český Galiano, český Dior“. A to je špatně. Druhou věcí jsou finance. K tomu, aby se připravila kvalitní kolekce, jich musí mít návrhář dostatek. Ale nejde tolik o peníze, já také neměl na počátku své kariéry tolik peněz, jako si dnes dokážu vydělat. Je to o nápadu a ty musí přicházet, klientela je stále náročnější a na to je dobré se zaměřit a zamyslet se nad tím. Jaké plány máte do budoucna? Přál bych si, aby mou práci znali po celém světě. Přiznám se, že nerad plánuji dopředu. Jsem Kubánec a ti žijí ze dne na den a naplno. A plánování? Zkrátka neznám.

22

Reportáž

Text a foto:

Rena Horvátová

Krása Vietnamek pomohla krajanUm zasaženým dioxiny bu a Chomutova, která zatančila několik tanečních stylů od jivu po rumbu. Po ní se divákům opět předvedly krásné soutěžící, a to v promenádě ve večerních šatech z  kolekce české návrhářky Jiřiny Tauchmanové. Dívky si krásné večerní róby evidentně užívaly, stejně tak jako celý týden před finálovým večerem miss, kdy byly v péči vizážistek a kadeřnic.

V červnu vyvrcholil finálový večer soutěže MISS Vietnam České republiky 2012 – Open for Europe v pražském v TOP HOTELU Praha, který byl také jedním z partnerů soutěže. MISS Vietnam je prestižní soutěží krásy pro mladé vietnamské dívky žijící v ČR. V soutěži je již od jejího počátku kladen důraz zejména na tradiční vietnamské hodnoty a kulturu. Finalistky musí kromě češtiny ovládat perfektně také vietnamštinu. Hlavním cílem soutěže je kulturní integrace. Novinkou letošního ročníku bylo rozšíření soutěže o účast Vietnamek žijících v celé Evropě, účastnily se tak finalistky ze Slovenska a Maďarska. Záštitu nad soutěží poskytl ministr zahraničních věcí Karel Schwarzenberg, primátor hl. m. Prahy Bohuslav Svoboda, ředitel České rozvojové agentury Michal Pastvinský, poslanec Evropského parlamentu Jan Zahradil a Ministerstvo životního prostředí ČR. Výtěžek ze soutěže byl věnován na podporu rehabilitačního centra v provincii Thai Binh v rámci projektu „Pomoc postiženým dioxiny ve Vietnamu“.

Miss Vietnam ČR se odlišuje od ostatních soutěží krásy i tím, že cílem je v soutěžících dívkách probudit jejich vietnamské kořeny, protože většina se jich již narodila v Čechách. Finálový večer tak představoval českou i vietnamskou kulturu.   Během slavnostního večera vystoupil talentovaný zpěvák Ben Christovao s taneční skupinou Fugi a Kenny, neméně nadaný Felix Slováček jr. nebo mladí zpěváci Khac Dinh a The Anh. Neodmyslitelnou částí programu byl zahajovací lví tanec. Večerem provázela sehraná dvojice známá z předchozího ročníku miss – půvabná Bui Duong a moderátor Jakub Železný. Ten přítomné bavil svou roztomile lámanou vietnamštinou.   V porotě zasedli zástupci partnerů a významné osobnosti z řad české a vietnamské společnosti: poslanec Evropského parlamentu Jan Zahradil, hudební skladatelka Nguyen Thanh Thuy, přední česká módní návrhářka Jiřina Tauchmanová či režisér a herec Tran Luc a další. Mezi významnými hosty nechyběl také velvyslanec Vietnam-

ské republiky v ČR Do Xuan Dong. Vietnamci podle jeho slov drží pospolu po celé Evropě. Tvoří velkou komunitu bez ohledu na hranice evropských států. Finalistky se poprvé publiku předvedly v disciplíně promenáda v národních krojích Ao Dai od předního vietnamského návrháře Phan Ha, který kolekci připravil exkluzivně pro finálový večer miss a rovněž zasedl v porotě. Nutno uznat, že v krojích ještě více vynikl jemný exotický půvab soutěžích dívek. Soudě dle bouřlivé reakce diváků se disciplína setkala s velkým ohlasem. Také choreografie byla velmi povedená, ta vznikla pod taktovkou první Miss Vietnam ČR 2009 Nguyen Mai Anh.   Mezi disciplínami dávali organizátoři večera prostor hudbě. Felix Slováček jr. bravurně zahrál známou jazzovou baladu. Před publikem neutajil svůj talent ani náklonnost k vietnamské kultuře a kuchyni. Následovala horkokrevná samba v podání česko-vietnamské taneční skupiny z Che-

Moderátor večera Jakub Železný uvádí idola dívčích srdcí, zpěváka známého z talentové soutěže Bena Christovao. Ten to na podiu patřičně rozbalil s taneční formací Fugi a Kenny. Ta dostává do varu i starší část publika, která jim tleská do rytmu hudby. „Jsou výborní,“ netají se obdivem k tanečníkům vietnamská dívka sedící vedle mě, prozpěvujíc si hit od Christovaa. Ben dozpívává závěrečné tóny své poslední písně a za doprovodu moderátorské dvojice se již připravuje první finalistka na svou volnou disciplínu a rozhovor. Shodou okolností si zvolila streatdance a ukazuje, že by s klidem mohla konkurovat tanečnímu uskupení Fugi a Kenny. Devatenáctiletá soutěžící s číslem 6 Vu Bich Thu z Chebu zazpívala vietnamskou píseň. Dívka vedle mě mi prozrazuje, že se jedná o tradiční milostnou píseň. To soutěžící s číslem 12, Pham To Thuy Trang z Prahy se zájmem o dějiny a umění, namalovala uhlem svou vlastní podobiznu. Moderátoři na ni prozradili, že by chtěla jednou být slavnou módní návrhářkou. Příhodně s ní rozhovor vedla Jiřina Tauchmanová.   Postupně se předvedla desítka finalistek, nejčastěji ve zpěvu, tanci a hře na hudební nástroj. A je tu poslední soutěžní disciplína – promenáda v plavkách. V sále to bouří snad ještě víc než kdy předtím. Fotografové se derou k podiu. Každému v sále je jasné, že se večer blíží ke svému vyvrcholení. Po tanečním čísle dochází na tolik očekáva-

né vyhlášení výsledků. 2. vicemiss se stává dívka s číslem 6 Vu Bich Thu, 1. vicemiss se šťastnou 13 Doan Thi Hai Ninh a vítězkou Miss Vietnam České republiky pro rok 2012 – Open for Europe dívka z Plzně Vu Thi Thuy Linh, jež získává hlavní cenu 1500 EUR. Vybrané finalistky Miss Vietnam České republiky 2012 – Open for Europe se zúčastní celosvětového finále Miss Vietnam, které proběhne v srpnu 2012 ve městě Da Nang. Následně bude určena finalistka pro mezinárodní soutěž Miss Princess of the World 2012, která se bude konat 6. října 2012 v TOP HOTELU Praha.

  Soutěž otevírá nové příležitosti pro rozvíjení vztahů s Vietnamci žijícími v Čechách a také pro mezinárodní spolupráci, a to v době, kdy se Vietnam stává zemí, která je z hlediska ČR i EU stále ekonomicky zajímavější, myslí si i Marcel Winter, předseda Česko-vietnamské společnosti. Nejvíce ho mrzí, že děti zde narozené nezískají hned při narození dvojí občanství a v 18 letech se sami bez vlivu rodičů nemohou rozhodnout, zda přijmou české, nebo vietnamské občanství. S tímto požadavkem se nejčastěji také obrací na české politiky, ale zatím bezvýsledně. „Bylo by dobré, kdyby byli Vietnamci uznáni za národnostní menšinu se všemi právy s tím souvisejícími, zejména s právem být zvoleni do zastupitelských úřadů,“ řekl předseda Česko-vietnamské společnosti, jenž také považuje pořádání soutěže Miss Vietnam za důležité. Zejména proto, aby veřejnost dostala i jiné informace než ty o zahradnících zadržených při nelegálním pěstování marihuany. „A také můžeme být pyšní, že se krásná vietnamská děvčata umístí ve světových soutěžích na předních místech,“ dodal Winter. Na chodbě se potkávám s čerstvě úřadující královnou krásy. Je, jak jinak, v obležení novinářů a fotografů. I já ji požádám o krátký rozhovor, mezitím co náš fotograf pořizuje snímky. „Jsem šťastná, že jsem získala korunku, přesto jsem to přála každé z nás,“ říká studentka vyšší odborné školy cestovního ruchu. Šanci na vítězství viděla především v přirozenosti. „Vietnamské ženy jsou přesně takové, usměvavé a přirozené,“ prozradila nejkrásnější dívka soutěže, která od svého vítězství očekává, že lépe pozná vietnamskou kulturu a zdokonalí se v mateřském jazyku. Věří také, že soutěž může veřejnosti ukázat, že Vietnamci nejsou pouze trhovci a obchodníci, ale jsou pro společnost značným přínosem a vkladem do budoucna.

24

25

Text:

Redakce

Text: Foto:

Co se delo, Co se deje, Co se bude dít Firmě působící v Česku trvá obvykle tři až čtyři měsíce, než dostane do země schopného specialistu, kterého si najde v zahraničí. S tak dlouhou čekací lhůtou mohou místní zaměstnavatelé na mezinárodním trhu práce jen těžko uspět. Už dva měsíce funguje projekt ministerstva průmyslu a obchodu, který umožňuje vybraným firmám vyřídit vízum a pracovní povolení do 30 dnů. Tento projekt je ale otevřen pouze pro nadnárodní firmy s minimálně 500 zaměstnanci v České republice, které tu platí nejméně milion korun na daních.   Odborníci na informační technologie, manažeři nebo specialisté s velkými praktickými zkušenostmi pocházejí často z Indie, Japonska, Spojených států amerických nebo ze zemí bývalého Sovětského svazu. Jenže čekat na vízum čtyři měsíce a s nejistým výsledkem se jim nebo jejich zaměstnavatelům mnohdy nevyplatí. Specialisté si pak raději vyberou jinou zemi.   Podle viceprezidenta Svazu průmyslu a dopravy Radka Špicara v České republice chybí řádově tisíce odborníků. ********* Nejvyšší kontrolní úřad (NKÚ) při kontrole peněz určených na migrační a azylovou politiku Evropské unie zjistil u příjemců porušení zákona

o veřejných zakázkách. Jako nezpůsobilé k financování z fondů EU a ze státního rozpočtu označil 6,7 procenta kontrolovaných prostředků, sdělil ČTK. Podle ministerstva vnitra však NKÚ nezohlednil při svých zjištěních dokument Evropské komise, z něhož prý vyplývá, že za nezpůsobilé je možné označit pouze přibližně 1,7 procent z kontrolovaných výdajů ve výši 732.000 korun.   Nedostatky také vykazoval řídicí a kontrolní systém. Odpovědné orgány podle NKÚ například neověřovaly, zda projekty nebyly financovány zároveň z jiných dotačních programů EU a za jiná dotační období. „Na základě prověření klíčových prvků řídicího a kontrolního systému byl tento systém v kontrolovaném období celkově vyhodnocen pouze jako částečně účinný,“ uvedl NKÚ. ********* Stejnou odbornou pomoc jako české děti bez rodičů by měli v budoucnu dostat malí cizinci, kteří se v Česku ocitnou v nouzi či bez doprovodu dospělých. Neměli by už končit ve speciálním Zařízení pro děti-cizince, ale měli by se dostat třeba do náhradní rodiny.   Vyplývá to z nové koncepce ochrany a péče o nezletilé cizince bez doprovodu včetně žadatelů o azyl, kterou přijala vláda.   Cizinci v dětském věku či

dětští žadatelé o azyl, kteří se v ČR ocitli bez pomoci a doprovodu dospělých, se dostávali do Zařízení pro děti-cizince. Zařízení vzniklo před deseti lety pro chlapce a děvčata z jiných kultur a s jazykovou bariérou. Zahrnuje diagnostický ústav, dětský domov, výchovný ústav a školy na třech místech po republice – v Praze 4, Praze 5 a v obci Hříměždice.   Podle nich se vytrácí původní smysl zařízení – tedy poskytovat pomoc traumatizovaným dětem z ciziny bez znalosti češtiny. ZDC se má proto postupně uzavřít. Nezletilí cizinci v nouzi by se tak měli dostat k příbuzným, k pěstounům, do náhradní rodiny či do zařízení pro okamžitou pomoc, jako jsou Klokánky. ********* Na základních a středních školách přibývá žáků z cizích zemí, aktuální číslo přesáhlo 23 tisíc. Přesto příliv cizinců do škol zpomaluje. Nejvíce jich je z Ukrajiny, Vietnamu a ze Slovenska. Stěžejní problém pro ně i jejich učitele představuje schopnost domluvit se česky. Ministerstvo školství sice integraci cizinců podporuje, o peníze ale musejí školy žádat.   „Rozdělujeme děti na ty, které nemají komunikační problémy, a několik dětí, které je mají,“ říká třeba Petr Vodsloň, ředitel FZŠ Mezi

školami. Kdo je odkud, učitele u cizinců na školách příliš nezajímá, důležitější je čeština. Učitelům chybí speciální učebnice, na jejich vzdělávání nejsou peníze. S výukou nových studentů jim proto často musí pomáhat i spolužáci, kteří jsou v Česku déle. ********* Pokutu dva a půl milionu korun dostala brněnská firma za nelegální práci na stavbě. Kontrola z inspektorátu práce odhalila šest bulharských dělníků, kteří neměli vůbec podepsanou smlouvu, dva Makedoňany bez pracovního povolení a dva jejich krajany, kteří neměli ani povolení k pobytu v republice.   Cizinecká policie všechny čtyři Makedonce vyhostila ze země. „Kromě pokuty to pro firmu bude znamenat, že nebude mít přístup k dotacím a bude muset za všechny nelegální pracovníky sociální a zdravotní pojištění, jako by je zaměstnávala po tři měsíce,“ upozornila Berková. Podle ředitele brněnského úřadu práce Jana Marka případů nelegálního zaměstnávání cizinců ubývá. „Sankce jsou tak důrazné, že si to firmy často rozmyslí. Nejnižší hranice pokuty je čtvrt milionu korun a horní je deset milionů. To už může být pro některé z nich likvidační,“ popsal Marek.

Pujcka

Právo Profimedia

CechUm na barvE pleti nesejde, pRistEhovalec ale má umEt Cesky Cizinci, kteří chtějí pracovat a žít v Česku, by měli především umět jazyk a asimilovat se do většinové společnosti, uznávat zákony a společenské konvence. Na barvě pleti nezáleží. Děti migrantů by měly chodit do škol společně s českými dětmi.   Takový je alespoň většinový názor české populace, pokud se týká jejího vztahu k migrantům. Vyplývá to z publikace Postoje k migrantům Sociologického ústavu AV. Jako Češi nejsme velkými příznivci multikulturalismu, různosti kultur, náboženství. Postoj Čechů k migrantům se stává docela aktuálním, shodují se demografové a sociologové.   Česko totiž patří v Evropě k zemím, kde počty migrantů rostou nejrychlejším tempem. Jestliže v roce 1994 žilo v ČR kolem 140 tisíc cizinců, v současnosti je to už půl miliónu.   Země je zejména pro občany východních zemí atraktivní, nejen svým sociálním systémem, ale i blízkostí k vyspělým evropským zemím.   Naše republika se tak může stát určitou přestupní stanicí, umožňující se bez problémů v dalších letech integrovat do západoevropské společnosti. Dá se předpokládat, že počty migrantů do Česka v příštích letech zesílí. Češi nejsou xenofobní Skutečnost, že zatím nedochází ke stupňování etnického napětí či úspěšnému otevřenému prosazování antimigračních nálad, podle názorů autorů studie Yany Leontievy a Martina Vávry nasvědčuje tomu, že většina zdejší populace není otevřeně xenofobní.

    Přesto není možné nevidět jistou netoleranci, jež pramení především z obav přímé konkurence, kterou přináší levná a flexibilní pracovní síla, z negativních historických zkušeností a předsudků založených často na osobních zkušenostech, uvádí studie. Podle různých průzkumů veřejného mínění si například 74 % dotázaných myslí, že migranti zvyšují kriminalitu, nezaměstnanost, představují zdravotní riziko.   „Kdo měl v domě nelegální ubytovnu zahraničních dělníků, která vznikla z pronajatého bytu, má většinou i negativní zkušenosti s migranty,“ říká padesátiletý Petr. Hádky, rvačky, láhve alkoholu na chodbě, oplzlé narážky na procházející ženy byly na denním pořádku, dodává.

  Dokonce 36 procent dotázaných vnímá cizince jako hrozbu pro svůj způsob života. Kulturní a náboženská mnohostrannost není pro Česko příliš přínosná, stát by to neměl přehánět s podporou kulturní odlišnosti menšin a migrantů, domnívá se většina občanů.   Pouze čtyři procenta dotázaných si myslí, že by cizinci měli žít podle svých zvyklostí i v hostitelské zemi, a pouze čtvrtina dotázaných (26 procent) uvádí, že cizinci obohacují kulturu a pomáhají řešit demografické problémy.   Také z Evropského srovnávacího výzkumu možných účinků populační politiky vyplývá, že přizpůsobení se místním poměrům a podmínkám Česka je pro většinu našich občanů při vztahu k migrantům rozhodující.   Jedině migranti přitom podle expertů mohou zvrátit nepříznivý demografický vývoj české populace v tom smyslu, že zastaví přirozený úbytek obyvatel země a zajistí dostatečný počet pracovních sil, tedy zaměstnanců, kteří ze svých daní přispívají do penzijního systému země. Češi se především obávají toho, že masa migrantů sníží nabídku pracovních míst. Levná pracovní síla ohrožuje současné zaměstnávání českých občanů podle 78 procent dotázaných. Cizinci by se měli zaměstnávat jen v profesích, o které nemají čeští občané zájem (66 procent), vyplývá z průzkumů CVVM.   Zaměstnávání cizinců by se podle názoru 78 procent občanů mělo omezit zejména v oblastech s vysokou nezaměstnaností. Vztah k cizincům, upozorňují sociologové, se mění podle společenských podmínek

26

Text a foto:

MODNÍ PREHLÍDKA NÁVRHÁRE OsmanyHO RodriguezE LaffitY (rozhovor na str. 20)

Rena Horvátová

UmEní z celého svEta pod jednou stRechou Druhý červnový den nabídli již tradičně cizinci žijící v Čechách na pražském Střeleckém ostrově pestrobarevnou škálu hudebních a tanečních vystoupení, divadlo, výstavy, workshopy, ochutnávky národních kuchyní, tradiční oděvy a ručně vyráběné zboží. Nechyběl ani multikulturní program s nabídkou umění z různých koutů světa. Osmý ročník festivalu RefuFest, který je spolufinancován Evropským fondem pro integraci státních příslušníků třetích zemí a MV ČR, je pořádán organizací InBáze Berkat, která má za cíl přiblížit veřejnosti odlišné kultury žijící v Čechách a poukázat na integraci cizinců do české společnosti. Kromě toho chce začít odbourávat pomyslné stěny, které díky našim předsudkům mnohdy vznikly.   Organizátoři také v průběhu konání poukázali na aktuální problémy ve světě. Iniciativa pro svobodnou Sýrii upozornila na ozbrojené konflikty v zemi.   Veřejnost každoročně dostává příležitost skrze umění a nejrůznější chutě a vůně poznat jiné kultury. Své stánky otevřeli návštěvníkům cizinci z Maroka, Mongolska anebo Egyptu, ten prezentovali zástupci letos podruhé. Na festivalu se prezentovaly dvě desítky států. Česká republika se stává více multikulturní společností a akce tak umožňuje dívat se dále za stereotypy a společně tak oslavit to, co nám bohatá různorodost nabízí. A v neposlední řadě se seznámit s možnými sousedy, budoucími kamarády, spolužáky nebo spolupracovníky. Pestrá směs stylů se střídala i na pódiu, vedle afrických rytmů si návštěvníci mohli poslechnout arabskou i romskou hudbu. Právě s písní ruských kočovných Romů se představuje na podiu známá romská zpěvačka Marta Balážová se svou kapelou Laše Manuše. Jejich repertoár se skládá výhradně z písní Romů východní Evropy. Jdu ohlédnout okolí a je mi hned jasné, že s prázdnou domů neodejdu. Zastavuji se před vietnamským stánkem a se zaujetím si prohlížím tradiční čajový set. Kousek dál kupuji kamarádce dřevěné korálky u stánku reprezentující Mali. Všude to voní.   Občerstvení tradičně zajišťují migrantky ze spolku Ethnocatering, v nabídce bylo

například cukroví, ochucené rýže, pirohy a závitky na sto způsobů. „Mnohdy je to jediná možnost přivýdělku pro ženy migrantky,“ řekla organizátorka festivalu Parisa Zargari, která odhadla letošní návštěvnost festivalu na 6.000 lidí.“ Fronta se tvoří především na moldavské víno. „Ochutnejte,“ láká mě sympatický prodavač. Pod podiem se potkávám se spoustou známých a společně jdeme ochutnat exotickou kuchyni. Ořechovo-čokoládový dort vítězí na plné čáře. U pákistánského stánku se dívám na ručně šité kabelky. Uvědomím si, že prodavače znám z loňska, prohodíme spolu pár přátelských frází.   Střelecký ostrov je takřka plný, všude pobíhají děti s pomalovanými obličeji zvířátek, je slyšet smích a šíří se dobrá nálada. Kousek dál je dětský stan, kde děti mohou výtvarně tvořit. Nabízí se jim tak prostor pro příběhy, barevný svět a fantazii. Z podia se ozývají dětské hlásky, to už „přiletěly“ Vlaštovky, pěvecký sbor dětí z různých koutů světa. Publikum se dává do pohybu, tančí společně s tanečníky ze skupiny Francis & Kala & Harbas z Pákistánu a Indie. Mají silnou fanouškovskou základnu. Cestou zpět narazím na stánek s egyptským hieroglyfickým písmem. S úsměvem se s prodavačem zdravíme. Povídáme si víc jak půlhodinu. Každou chvilku odbíhá, o jeho zboží je velký zájem. Má s sebou i sympatic-

kou manželku Hanu a dvě krásné děti, které mu pomáhají. „Manžela jsem připravovala na možnou rasovou nesnášenlivost v Čechách, nevěřil mi. V Egyptě nic takového neznají, u nich jsou všichni stejně barevní, a pokud přijede do země cizinec, tak jej vítají. Netušil, že může být tak těžké najít si práci, když má vystudovanou univerzitu. Nedostat ani práci uklízeče, ale naštěstí již práci sehnal a je tam spokojený,“ říká Hana. A její manžel Youssef doplňuje: „Když jsem přijel za svou manželkou do Čech, nevnímal jsem rasismus a xenofobii vůči cizincům, ale po pár měsících jsem na ni tvrdě narazil. Zažil jsem na vlastní kůži, jaké to je, když vás odmítnou přijmout do zaměstnání kvůli barvě pleti. Nechápal jsem. Přesto stále věřím na světlé zítřky.“   Střelecký ostrov se zahalí do krásných tónů soulu a funky. Známá formace Yellow Sisters to na podiu umí rozbalit. Cvaknu si pár snímků. Novinkou letošního roku je také Refu Salon, kde si návštěvníci mohli vyzkoušet, jaké je nosit burku či jiné nám neznámé tradiční oděvy. Součástí festivalu je také výstava fotografií předního českého fotografa Jindřicha Štreita s názvem „Jsme ze stejné planety“, ta představuje příběhy třiceti cizinců, kteří se rozhodli žít v České republice. Moderátor hýřící vtipem ohlašuje tentokrát romskou formaci Benga show, ta teprve dostává publikum do pořádného varu a já se k nim s radostí přidávám.

26

RefuFest