SLOVO. Bulletin pro cizince a o cizincích. Slovo #02_ rocník NEPRODEJNÉ

SLOVO Bulletin pro cizince a o cizincích

Tento projekt je spolufinancován z prostředků Evropského fondu pro integraci státních příslušníků třetích zemí.

Slovo #02_2012 9. rocník

NEPRODEJNÉ

03

20

Úvodní slovo

Obsah:

I toto léto část přistěhovalců nebude plánovat dovolenou, radši na ni ani nepomyslí, a to už vůbec nemluvím o cizincích, kteří jsou v ČR ilegálně, protože buď nedostali, nebo ztratili pobyt. Myslím na ty, kteří jej od 1. července můžou ztratit také. Totiž, Ministerstvo práce a sociálních věcí (MPSV) v lednu svým metodickým pokynem krajským pobočkám Úřadu práce nařídilo, aby od 1. července neposkytovaly nová pracovní povolení cizincům ze zemí mimo EU, kteří mají nižší vzdělání než středoškolské s maturitou. A to automaticky znamená i ztrátu povolení k pobytu. A 1. červenec je za dveřmi. MPSV v březnu své předchozí nařízení výrazně zmírnilo, především na nátlak velkých zaměstnavatelů, kteří prohlásili, že se bez cizinců neobejdou, a také právníků nevládních organizací, dle nichž byl původní pokyn v jasném rozporu s prosincovým rozhodnutím Nejvyššího správního soudu. Ten prohlásil, že paušální zamítání pracovních povolení s odkazem na obecnou situaci na trhu práce je nezákonné.

Úvodní slovo

02

12 3

Jak se z hospodské rvačky stane politická událost

4

Boj s lejstrem aneb O pokynu MPSV omezit vydávání povolení k zaměstnávání cizinců

5

Možnosti zapojení asociací migrantů do procesu integrace v Evropě a v ČR

8

Právo bez morálky je k ničemu a slušnosti se lidé nenaučí zákonem

10

Zmírněný pokyn zní, že úřady práce mají při vydávání a prodlužování povolení „zohledňovat aktuální, sezónní i dlouhodobé ekonomické potřeby jednotlivých zaměstnavatelů“ a situaci na trhu práce. Zaměstnavatelé jsou přesto znepokojeni. Například stavební firmy, potravinářské provozy nebo zemědělské podniky můžou stěží fungovat bez dělníků z Ukrajiny, Moldavska či Běloruska. Kromě zájmů zaměstnavatelů je podstatné zohlednit i zájmy migrantů, z nichž mnozí už několik let žijí v České republice a mají zde i své rodiny.

SAPA – pěstování integrace, nebo izolace?

12

Krátký pohled na sociální práci s cizinci

14

Emigranti jsou zajímaví lidé

16

Multiklub Pod Mostem

18

Téměř tři desítky neziskových organizací kritizovaly stát za přístup k zahraničním dělníkům. Neziskové organizace sice zmírněný pokyn ministerstva vítají, ale i tak je podle nich v rozporu se zákonem o zaměstnanosti. Například se jim nelíbí, že cizincům, kteří už pracovní povolení dostali, jej úřady můžou prodloužit jen maximálně na šest měsíců, což prý migrantům zkomplikuje život. Stejně jako nová povinnost mít při dokládání své kvalifikace i nostrifikaci, tedy uznání svého vzdělání českými úřady.   Nejvíce ohroženi jsou údajně nekvalifikovaní pracovníci ve stavebnictví, uklízečky a pomocná síla v kuchyni.

Kdy ž tančím, mizí všechny problémy. Je to jako magie

20

Místo je tu pro všechny, jenom pro odpadky NE!

22

Nemocnice vloni ošetřily téměř 84 000 cizinců, ti dluží 36 miliónů

24

Ministerstvo všechny výhrady odmítá. „Směrnice jsou vydávány v souladu s platnými právními předpisy, není tedy důvod je měnit nebo rušit. K těmto krokům bylo nutné přistoupit s ohledem na dlouhodobý vývoj situace na trhu práce,“ řekla mluvčí MPSV Táňa Kozelková. Resort nechce, aby v době ekonomické krize a rostoucí nezaměstnanosti cizinci zabírali místa Čechům.   Cizinci jsou pro český pracovní trh důležití. Všude se ukazuje, že nevytlačují místní lidi. Poptávka je po cizincích nejen v případech, kdy Češi práci neumí, ale i pokud ji dělat nechtějí. Samo ministerstvo zmínilo příklad firmy Bramko Semice, která v úvodu března sháněla 150 pomocných dělníků v rostlinné výrobě. Z více než 240 lidí, které oslovily úřady práce, se k náboru dostavilo 108 uchazečů. O práci projevilo zájem 33 lidí, ale nakonec nastoupili pouze čtyři z nich.  Jak se od 1. července bude vyvíjet situace na úřadech práce, nikdo neví. Jestli úředníci budou přísní a začnou odškrtávat cizince, čímž určitým způsobem hrozí destabilizace trhu, nebo budou tolerantní a uslyší argumenty podnikatelů, kteří nechtějí znovu začleňovat nové pracovníky do pracovního procesu – i když jsou jimi nekvalifikovaní Češi.

Informační bulletin pro cizince a o cizincích vydává občanské sdružení SLOVO �1 Redakce: Dragoljub Matić (šéfredaktor) Goranka Oljača, František Kostlán, Lyubov Grunkovskaya ADRESA VYDAVATELE: Francouzská 2, 120 00 Praha 2 Tel. | fax: 222 520 037 e-mail: [email protected] GRAFIKA: Adam Bláha [email protected] Jazyková redakCE: Lenka Jandáková TISK: Datapont s. r. o.

Příjemné čtení vám přeje Dragoljub Matić

OBÁLKA: Archiv Doris Martinez

04

Text: Foto:

05

Komentár

Jiřina Šiklová Archiv

Text a foto:

Jak se z hospodské rvaCky stane politická událost Každá vesnice, obec, městečko má svoje místo pro setkávání. Vedle náměstí a prostoru před kostelem nebo před obchodem, kde se obvykle setkávají ženy, to bývá nejčastěji hospoda. Na těchto místech si lidé povídali, ale i se pomlouvali, sdělovali si zprávy pravdivé i hodně fantastické a šlo jim to i bez internetu, televize nebo rádia. Někdy to byly opravdu jen lži, ale i to se časem zjistilo a pak takovému vypravěči ti druzí nenaslouchali. Kdo ale uměl vyprávět, byl oblíben, i když tu událost trochu obohatil, něco dodal, něco zamlčel. Tak se ze zaběhlého černého psa postupně stával čert, z prostěradla pověšeného na stromě někde v lese zase tajemné strašidlo. A někdy se z hospodské rvačky mezi chlapy nebo z rozbitých kolen a naražených hlav při strkanici mezi kluky zase stala politická událost. Jak? Lehko!   Do těchto malých dějin se prostě zamíchala politika. V Břeclavi se nedávno jeden hodný chlapec pravděpodobně buď trochu více napil, nebo kouřil marihuanu a odněkud spadl. Po převozu do nemocnice řekl, že byl přepaden. Kdo to mohl udělat tomu „hodnému“ chlapci? No přece ti, kteří jim jdou na nervy již dlouho. Romové nebo chcete-li Cikáni. Další parta jiných „hodných chlapců“se sešla na náměstí, aby proti tomuto násilí protestovala či chcete-li demonstrovala. Práci měla také policie, my, kteří platíme daně, jsme s tím měli vydání a novináři o čem psát. Z pádu či hádky se staly rasové konflikty či střety s rasistickým podtextem. V zemích střední Evropy se toto neděje poprvé.   V pohraničí, tedy na území kolem hranic s Německem a Rakouskem, kterému se říkává Sudety, vždy v minulých stoletích vedle sebe chodili do školy kluci z českých a německých rodin. V kopané jednou zvítězili ti z horní části vesnice, tedy horňáci, podruhé ti, co bydleli na kopci, tedy skopčáci. Občas se ti kluci porvali. Házeli po sobě kamením a jejich otcové, třeba pan Klein a pan Malý, se potom v hospodě hádali, že příště si to oni sami vyřídí místo těch kluků. Tak to šlo po desetiletí a možná i po staletí.   Teprve v třicátých letech minulého století, když zde začala velká hospodářská krize – na rozdíl od té dnešní se tehdy opravdu hladovělo –, vstoupil do této v Německu Adolf Hitler a jeho přívrženci a všechny tyto spory vysvětlovali jednoduše: Češi útočí proti Němcům, ubližují jim a jejich dětem. V jiných místech, kde žilo více Židů, tyto rvačky nazývali spiknutím proti „čisté árijské rase“, která se prý odlišovala svým posláním od těch obyčejných lidí, kterými v tomto případě byli Češi (za pár let po prohrané válce a smrti téhož Hitlera se skoro

Daniela Vrbová

Boj s lejstrem PhDr. Jiřina Šiklová

totéž interpretovalo naopak). Obvyklé rvačky kluků se začaly nazývat národnostní střety a tak jako se černý pes ve zvěstech proměnil v draka nebo čerta, tak se obyčejná rvačka o prestiž či prohru v kartách v hospodě přenesla nejen na náměstí, ale i do parlamentů.   Připadá vám to směšné a nemožné? Ne, tak to opravdu bylo! Jedna skupina z tohoto konfliktu, tedy českoslovenští občané, kteří mluvili německy, se pak obrátila dokonce na mezinárodní soudy a někteří němečtí občané z českého pohraničí posílali svoje petice i do Organizace spojených národů. Jejich sousedé, tedy také českoslovenští občané, ale mluvící česky, to vyvraceli. Vzájemně si rozbíjeli okna českých a německých škol a později i obchodů. Najednou ztratili schopnost domluvit se. Nerozuměli si a žádali světové organizace o pomoc. Petice střídala petici a stav se zhoršoval. Nakonec se pan Adolf Hitler rozhodl vzít tuto „utiskovanou“ menšinu Němců v českém pohraničí „pod svou ochranu“ a zabral toto území včetně továren, dolů a výzbroje pro armádu. Češi pak rychle opouštěli svoje před staletími postavené chalupy a domy a utíkali do vnitrozemí. Ti, již zůstali, byli perzekvováni, tedy jasně znevýhodňováni. Moje švagrová, přestože po válce vystudovala s vyznamenáním medicínu na Karlově univerzitě, v době svého dětství nemohla jít ani do šesté třídy, protože jako dívka českého původu byla „méněcenná“. Tak ji dali do pomocné či chcete-li zvláštní školy. Tam skončily všechny děti těch, kteří byli Češi. Po šesti letech, tedy po válce, která skončila roku l945, se to zase obrátilo a ti, již tenkrát utíkali, zase vyháněli ty, kteří zabrali jejich domovy.   Jsem již dost stará, takže tuto část naší historie neznám jen z učebnic, ale i z úzkostného vyprávění svých rodičů a babičky a mnohé jsem z toho zažila jako dítě.   Samozřejmě, že druhá světová válka v roce l939 nevznikla kvůli rvačkám v hospodě nebo zmlácení kluků v bílých podkolenkách, kteří se hlásili k Hitlerjugend, ale také to přispělo k tomu, že sousedé o tom druhém uvažovali jako o nepříteli, později jako o parazitovi, příživníkovi, jako o méněcenném člověku, kterého je vhodné odstranit.   Vím, že zjednodušuji. Pro pochopení ale určitého podhoubí národnostních a rasových konfliktů je to potřebné. Pokud vám toto vyprávění připomíná jiné události, ty nedávné, vlastně současné averze proti Romům, Vietnamcům, Ukrajincům či jiným cizincům, tak to není náhodné. Já opravdu chtěla poukázat na tuto podobnost.

aneb O pokynu MPSV omezit vydávání povolení k zamestnávání cizincu Je květnové úterý tři čtvrtě na čtyři odpoledne. Většina směny už odešla domů. Mezi šedými plachtami budoucích přístřešků ke karavanům ale ještě vrčí tři stroje. U jednoho sedí Oksana z Ukrajiny, u druhého Bulgan z Mongolska. Ještě došívají něco přesčas.   „Tuto práci a toto místo miluju,“ usměje se od stroje Bulgan. V Česku žije přes deset let. Má tu trvalý pobyt a zhruba stejně dlouhou dobu pracuje ve svitavské textilce Svitap JHJ. „Chtěl bych tu pokračovat, ale nevím, jak to půjde.“   Mongolové a Ukrajinci tvoří většinu zahraničních zaměstnanců Svitapu. Aktuálně jich tu pracuje šedesát z celkového počtu šesti set zaměstnanců. Polovina z nich má, stejně jako Bulgan, trvalý pobyt a jsou v Česku již poměrně dobře zabydlení. Druhá polovina přijíždí na pracovní vízum, k němuž musí získat i pracovní povolení. I když Bulgan vyjadřuje nejistotu, má momentálně mnohem jistější postavení než jeho kolegové z druhé skupiny zaměstnaných krajanů. Od prvního července totiž mají úřady práce přestávat vydávat pracovní povolení tzv. nekvalifikovaným cizincům. Tedy těm, kteří nemají doklad

o ukončení alespoň středoškolského vzdělání s maturitou. Pokud jejich zaměstnavatel prokáže, že jsou nepostradatelní, smí příslušný krajský úřad práce povolit výjimku, maximálně však na 6 měsíců. Poté musí být žádost podaná znovu. Rozhodlo tak v únoru ministerstvo práce a sociálních věcí (MPSV), které tím chce uvolnit místa pro nezaměstnané Čechy.   „Upřímně, my moc nekoukáme na to, kdo tady má maturitu a kdo ne. Důležité pro nás je, aby ten člověk byl šikovný,“ komentuje opatření cestou z výrobny do své kanceláře Jan Heřmanský, generální ředitel Svitapu. I když šití stanů a přístřešků ke karavanům nevyžaduje formální kvalifikace v podobě úspěšné maturity, nemůže ho podle něj dělat tak úplně každý. „Třeba ne ty zástupy bakalářů, co se valí z českých vysokých škol,“ ironicky podotýká Jan Heřmanský. Je potřeba být pečlivý a fyzicky zdatný a také mít „našito“ už mnoho směn, aby práce byla efektivní a kvalitní. O pokynu MPSV se ve Svitavách dozvěděli poměrně brzy a stihli ještě vyřídit pracovní povolení do konce tohoto roku. „Pokud

se to tedy ještě nějak neupraví k horšímu, jsme zatím v klidu a zakázky za letošek stihneme dodat. Pokud by se to ještě měnilo, máme problém. Nejenže nestíháme, ale budeme muset zavřít i celou jednu divizi,“ tvrdí Heřmanský.   Cizinci pracují v jeho textilce už od samého začátku její „kapitalistické“ historie, tedy od roku 1991. Dostávají stejný plat a mají stejné podmínky jako čeští zaměstnanci. Rozhodně je tedy nelze obvinit z nekalé konkurence. Důvod, proč tu jsou zaměstnáváni, je ten, že se firmě daří shánět další a další zakázky, především v zahraničí. Práce tedy přibývá, ale nabídka z krajského úřadu práce v Pardubicích je nedostatečná. Svitap přednostně bere uchazeče z nabídky úřadu, ale stavy stále nejsou plné.   „Nelze také říct, že za jednoho uchazeče z úřadu práce lze zrušit jedno místo cizince,“ poznamenává Jan Heřmanský. „Lidé hlášení na úřadu často ani pracovat nechtějí, ať už se jedná o jakoukoli práci. Navíc takovou, která potřebuje už nějakou specializaci.“   Jako tolikrát předtím v opatřeních migrační politiky hrají důležitou roli slova. Pokyn, jehož cílem je údajně v individuálních případech posoudit, zda by některá místa nemohli zastávat raději Češi než cizinci (tj. zvýšení zaměstnanosti Čechů), může být interpretován i jako pokus zahrát na národní strunu – tedy že cizinci berou Čechům práci, a to hlavně ti, kteří nejsou formálně vzdělaní, úředním jazykem kvalifikovaní, a vyvolat otázku, proč by tu vlastně měli pobývat.   Jenže v mnoha profesích kvalifikace vzniká praxí a nikoli biflováním teoretických příruček. Týká se to zejména profesí, kterým výrobci a zaměstnavatelé říkají specializované a (odborně) kvalifikované. Podobně jako v textilce Svitap je nemůže dělat úplně každý, protože ani magisterský titul z dějin umění nebo slaboproudé techniky mu v tom nepomůžou. Kvalifikovaný cizinec pro úředníka není totéž co

06

kvalifikovaný cizinec pro podnikatele.   Je pochopitelné, že každá vláda se bude v prvé řadě chtít postarat o zaměstnanost svých občanů. Nechat vše poptávce a nabídce těch nejšikovnějších pracovníků bez ohledu na jejich národnost si může dovolit jen hodně sebevědomá a otevřená ekonomika. Takovou ta česká není a evidentně ani být netouží. Potud nic zarážejícího.   Logický postup ale je, že se nejprve důkladně prošetří možnosti a potřeby pracovního trhu a teprve poté se do něj více či méně radikálně zasáhne. Důvod je prostý. Neuvážená rozhodnutí dělaná od stolu bez znalosti reality mohou mít dalekosáhlé následky, které mohou nezaměstnanost naopak ještě zvýšit. Zejména pokud to natolik byrokraticky a organizačně přitíží firmám, až se jim v konečném důsledku přestane vyplácet vyrábět nebo podnikat a zavřou se celé se zbylými zahraničními, ale i českými zaměstnanci. (Na tomto místě je vhodné připomenout, že od roku 1989 se Československo, respektive Česká republika hlásí k neoliberálním myšlenkám o volném trhu, soukromém podnikání apod. Řešit státní politiku zaměstnanosti skrze soukromé firmy může být v jistých případech nefér a vést až k znevýhodňování na trhu.)   Při zásazích do podoby pracovního trhu je i vhodné přihlédnout ke stavu vzdělávacího systému dané země, zdali se poptávka pracovního trhu a nabídka škol kryje. Je totiž velice pravděpodobné, že pokud ne, zřejmě budou pracovní pozice muset místo občanů dané země zastávat lidé s potřebnými dovednostmi, avšak jiné národnosti. Podle statistik ministerstva práce a sociálních věcí bylo v roce 2011 vydáno 36.640 pracovních povolení jak na tzv. kvalifikované, tak nekvalifikované pozice. Nejvíce pro Ukrajince – zhruba 22.000, následované Mongoly – 1.830 pracovních povolení. Nezaměstnaných bylo v Česku k dubnu 2012 skoro půl milionu.   Tolik čísla. Pozornost bychom měli věnovat ale spíš konkrétním profesím, které se za označením „pracovní povolení“ a „nekvalifikovaná pozice“ skrývají. Je totiž možné, že profese, k nimž bylo vydáno oněch 36.364 pracovních povolení (nebo část z nich), nikdo jiný než cizinci vykonávat nemůže. Protože to Češi neumějí nebo na to nestačí. Ale zabýval se tím někdo? „Frézař, svářeč, šička, zámečník apod., problém v českých firmách je ten, že tyto

07

profese na českém pracovním trhu nejsou, protože nejsou absolventi těchto učebních oborů,“ říká Eva Svobodová, generální ředitelka Asociace malých a středních podniků (AMSP). Na ty podle ní pokyn dopadne nejvíce negativně. Nezaměstnávají tisíce lidí, aby mohli úředníkovi z úřadu práce dokázat svoji nepostradatelnost v regionu. Jejich zaměstnanci se někdy počítají na desítky, stejně tak zahraniční pracovníci.   „Čeští řemeslníci jako soustružníci, svářeči, frézaři nebo zedníci dnes prostě na trhu nejsou. Když má někdo dobrého dělníka, střeží si ho jako oko v hlavě,“ potvrzuje Břetislav Ošťádal, ředitel firmy Electromechanica v Praze-Úvaly. Ta tzv. černé řemeslo potřebuje, protože vyrábí stroje. „Pro nás je dělník důležitější než nějaký středoškolák,“ shrnuje situaci Břetislav Ošťádal. K ministerskému pokynu je

velice kritický, domnívá se, že je výrazem neschopnosti a nekoncepčnosti současné vlády. Budoucí vývoj ve své firmě nastiňuje radikálně: buď budou cizince zaměstnávat načerno, anebo zavřou a na úřad práce pošlou své stávající zaměstnance. „Proč to nemohlo fungovat jako doposud, že jsem požádal úřad práce o sehnání pracovníka a když do dvou měsíců nikoho nenašel, mohl jsem zaměstnat cizince?!“ ptá se.   Absence veřejně dostupné analýzy trhu práce a předběžné konzultace se zaměstnavateli (přestože MPSV tvrdí, že konzultace probíhaly) je jedna věc. Druhá věc je metodika pokynu, jak poukazuje Eva Svobodová. Nabírání pracovníků se může protáhnout o měsíce, protože firma

má povinnost nejprve požádat úřad práce o vhodného uchazeče. Po pár dnech práce se ale může ukázat jako nevhodný nebo shledá, že práce není vhodná pro něj. Celé kolo tedy začíná nanovo. Pokud by nakonec nezbylo nic jiného než hledat v zahraničí, je třeba připočíst měsíční lhůty při čekání na vydání pracovního víza. Zakázky ovšem nečekají.   Pokyn také značně přesouvá pravomoci ve prospěch ředitele krajského úřadu práce a jediného úředníka na MPSV. Pokud by totiž vhodní kandidáti nebyli nalezeni mezi českými pracovníky a muselo by se hledat mezi zahraničními, aby nebyl ohrožen provoz a tím i zaměstnanost ostatních, smí ředitel krajského úřadu práce sepsat žádost, v níž podrobně vysvětlí, proč žádá povolení pro cizince a co by jeho nevydání udělalo s nezaměstnaností v regionu. Na MPSV tuto žádost schválí či zamítne jediný úředník. „Domníváme se, že se tím vytváří velký prostor pro korupční jednání,“ obává se Eva Svobodová.   Ředitel odboru služeb trhu práce na MPSV Jiří Vaňásek převzal 10. května protestní žádost o zrušení tohoto pokynu. Stalo se tak na happeningu svolaného před budovu ministerstva v Praze. Při té příležitosti prohlásil, že ministerstvo je vždy připravené diskutovat a že po zhruba čtvrt roce by chtělo provést analýzu, jaký dopad na zaměstnanost Čechů tento pokyn měl. Přitom ještě v březnu na konferenci o pracovní migraci prohlásil jiný pracovník MPSV, Ondřej Brychta, že o žádné plánované analýze o efektivitě neví.   Čí názor zvítězí, bude jasné zřejmě nejdřív na podzim. Připomenout tak stačí jediné: podobný pokyn jako ten letošní, vydalo MPSV už v roce 2009. Nebyl tak radikální či spíše nebyl tak důsledně dodržován. Mnoho cizinců tehdy svá pracovní místa v Česku opustilo. Zda na ně nastoupili Češi se ale veřejnost nikdy nedozvěděla. Ani po opakovaných dotazech a žádostech MPSV nikdy žádnou analýzu nepředložilo. Při tom by to byl asi jediný dokument, který by v tomto papírovém boji s nezaměstnaností s populistickými prvky mohl mít nějakou váhu. O pokynu MPSV nevydávat od 1. 7. 2012 pracovní povolení tzv. nekvalifikovaným cizincům, včetně vyjádření zaměstnavatelů, cizinců i MPSV, vysílal Český rozhlas 6 v pořadu Zaostřeno na cizince 22. května 2012 (http://prehravac.rozhlas.cz/audio/2636547).

Aktivisté protestovali proti vytlaCování migrantU z trhu práce Přibližně šest desítek aktivistů 10. 5. protestovalo před ministerstvem práce a sociálních věcí proti zpřísnění podmínek pro zaměstnávání cizinců v České republice. Současně předali zástupcům ministerstva prohlášení Konsorcia nevládních organizací pracujících s migranty v ČR, které kritizuje plán, dle něhož budou od července migranti dostávat pracovní povolení nově pouze na šest měsíců a současně budou i na nekvalifikovanou práci potřebovat maturitu. Dokument také upozorňuje na negativní následky především pro migranty žijící dlouhodobě v České republice.   Zástupci občanských sdružení, které pracují s cizinci, tak reagovali na metodické pokyny upravující vydávání a prodlužování pracovních povolení, které Drábkův resort vydal v lednu a březnu letošního roku. „Pokyny jsou nezákonné tím, že zavádí při rozhodování o udělení pracovního povolení nové podmínky, které nejsou v zákoně o zaměstnanosti. Před jejich vydáním chyběla jakákoliv ekonomická analýza, o čemž svědčí jejich rychlá částečná úprava po tlaku zaměstnavatelů. Navíc neberou v potaz situaci ani míru usazení cizince v České republice,“ uvedla v tiskovém prohlášení socioložka Multikulturního centra Praha Marie Jelínková.   Podle Eleny Tulupové z Konsorcia se přitom nejedná pouze o to, aby Česká republika přestala vydávat pracovní povolení nově přicházejícím migrantům, kteří by tady chtěli pracovat. „Kvůli tomuto pokynu by se měly přestat vydávat pracovní povolení i pro ty cizince, kteří tady žijí dlouhodobě již několik let a určitě jsou tady vítaní,“ vysvětlila pro ČTK. Pokyn tak podle ní nabádá úředníky k porušování zákona, neboť apeluje na neprodlužování povolení cizincům a vytlačování cizinců z existujících pracovních pozic.   „Zapomíná na zásadní a negativní dopad citovaného pokynu na život cizince a jeho rodiny. Pokyn nebere v úvahu situaci ani míru usazení cizince v ČR a rovněž popírá i hledisko legitimního očekávání konzistentní a zákonné politiky vůči cizincům,“ uvedli zástupci občanských sdružení, které pracují s cizinci, v dokumentu. Podle jejich názoru opatření povede k tomu, že cizinci přejdou do takzvané šedé zóny. Nejvíce ohroženi jsou údajně nekvalifikovaní pracovníci ve stavebnictví, uklízečky a pomocná síla v kuchyni.   Za nešťastné lze podle nich pokládat také to, že Drábkův

resort svým počinem potvrzuje existenci přímé úměry mezi migrací a nezaměstnaností, a migranti tak mohou být vnímáni jako ti, kteří jsou příčinou nezaměstnanosti.   „V důsledku tak pokyn podporuje proti-imigrační a xenofobní nálady ve společnosti, staví marginalizované skupiny proti sobě (migranty a nezaměstnané) a je živnou půdou pro nejrůznější extremisty a populisty,“ uvedli autoři dokumentu.   Pokud jsou zapotřebí nějaké změny, měly by se podle nich týkat kvality pracovních míst a zajištění důstojných a rovných podmínek pro všechny. „Je třeba pracovat na tom, aby stát garantoval takové minimální pracovní podmínky, aby práce byla přijatelná pro každého, a nikoliv v rozporu

se zákonem zakázat cizincům přístup na nízkokvalifikované pozice,“ vysvětlili v závěru prohlášení jeho signatáři.   Zástupci občanských sdružení proto vyzvali ministra Drábka ke zrušení nezákonných pokynů a k větší podpoře zlepšování pracovních a platových podmínek, tak aby ty byly přijatelné i pro domácí pracovníky a pracovnice. Vytlačování migrantů z trhu práce ke zlepšení pracovních podmínek v prekérních, tedy nestabilních a nízce placených, zaměstnáních podle nich totiž nepřispěje. (Zdroj: Deník Referendum)

08

Text: Foto:

Marie Říhová IOM

Možnosti zapojení asociací migrantU do procesu integrace v EvropE a v Ceské republice Dne 25. dubna 2012 uspořádala IOM Praha s partnerskou organizací Slovo 21 v Domě národnostních menšin veřejnou debatu k zapojení asociací migrantů do procesu integrace v České republice. Organizace migrantů neboli tzv. komunitní neziskové organizace mohou hrát klíčovou úlohu v integračním procesu zejména díky hloubkové znalosti problémů imigrantů, ale i znalosti zvyků a kulturních hodnot jednotlivých komunit cizinců. Ze studie provedené IOM Praha a Slovo 21 v rámci mezinárodního projektu ELCI vyplynulo, že organizace cizinců ročně pomohou informační činností či přímým poradenstvím desítkám až stovkám cizinců, kteří nejsou často dosažitelní běžnými aktivitami neziskového sektoru a hrozí jim tak sociální vyloučení a neregulérní pobyt. Bohužel jsou kontakty mezi lokální administrativou a organizacemi migrantů často velmi omezené.   Projekt „ELCI“ („European Local Cooperation for Integration“) měl za cíl jednak podpořit lokální instituce ve větší spolupráci s asociacemi migrantů, druhým cílem pak byla právě podpora samotných asociací migrantů v procesu integrace. Projekt byl koordinován Mezinárodní organizací pro migraci ve Francii a IOM misemi v České republice, Maďarsku, Polsku, Španělsku a Itálii. V České republice byla partnerem nezisková organizace Slovo 21 a za vládního partnera SUZ MVČR za Centra na podporu integrace cizinců. Projekt „ELCI“ byl spolufinancován Evropskou komisí z programu EIF pro integraci státních příslušníků třetích zemí a za laskavé podpory Ambasády USA v Praze.   Asociace migrantů jsou v evropském kontextu zatím více známé jako prostředníci rozvoje, tj. jakožto organizace diaspor v rámci programů migrace a rozvoje. Často

se zaměřují na aktivity, které mají podpořit rozvoj v zemích původu, ať už prostřednictvím charitativních aktivit, podnikatelských plánů, know-how, podpory kulturní výměny mezi zemí původu a hostitelským státem apod. Na úrovni uznání integračního potenciálu asociací migrantů se přístup v každé zemi liší. V některých EU státech je integrační politika přímo založena na spolupráci s těmito organizacemi, které jsou považovány za přímé reprezentanty jednotlivých imigračních komunit. Takovým příkladem může být například Portugalsko a státní agentura ACIDI, která jak registruje asociace imigrantů, finančně je podporuje, tak i s nimi spolupracuje formou zakládání lokálních center na podporu integrace cizinců, ale i formou využívání socio-kulturních mediátorů z těchto komunit. Ve Vídni jsou asociace migrantů využívány pro potřeby účelného zasíťování všech aktérů na úrovni městských částí. V Madridu jsou poradním orgánem městské rady, která pořádá pravidelné fórum, kde se imigranti prostřednictvím svých organizací a asociací mohou vyjádřit k problémům, které je trápí. Cílem fóra je, aby se imigranti mohli efektivně účastnit života města. V Barceloně jsou asociace migrantů hlavními organizacemi neziskového sektoru, které podporují nově příchozí přistěhovalce v celé škále informačních, poradenských a kulturních služeb.   Obecně jsou organizace migrantů definovány procentem migrantů první či dalších generací, kteří pracují jako zaměstnanci či dobrovolníci v organizaci podporující integraci přistěhovalců. Mluví se o 50 %, které jsou jakousi hranicí, kdy je možné považovat občanské sdružení za

formu asociace migrantů. Často mohou být tyto organizace formovány spíše na dobrovolnické bázi a dle výstupů z „ELCI“ studie se ukázalo, že tato volná sdružení imigrantů ani dlouho necítí potřebu se nějakým oficiálním způsobem registrovat. Mnoho přistěhovalců se také sdružuje například okolo tlumočníků či socio-kulturních mediátorů. V České republice provedla IOM a o. s. Slovo 21 studii jen s registrovanými sdruženími, konkrétně s Ukrajinskou iniciativou ČR, organizací RUTA působící také pro ukrajinské migranty, organizací EuroMoldova, Klubem Hanoi, Informačním centrem Kavkaz – Východní Evropa, sdružením AzerČech, Asociací Číňanů v ČR a Svazem Mongolů z Havlíčkova Brodu. Tyto organizace patří mezi ty menší, které nicméně mají velký potenciál působit na své komunity. Mapování bylo dále provedeno také s o. s. Slovo 21, InBází Berkat a Oberigem, které patří naopak mezi ty větší a z hlediska fundraisingu a projektových aktivit i úspěšné organizace.   Ze studie vyplynulo, že organizace migrantů mají velký potenciál v oblasti šíření informací. Vydávají své vlastní časopisy, bulletiny, zpravodaje, ale dokonce i specializované brožury s pobytovou tématikou jako například organizace RUTA. Ta od roku 2005 vydává pro Ukrajince brožury s konzulární tématikou, ale i informacemi ke zdravotnímu pojištění apod. Dle vyjádření zástupkyně RUTY paní Lenky Víchové je pro organizaci a její klienty důležité, že v brožurách nikdy nebyly jen obecné informace pro cizince, ale byly adresně zpracovávané pro Ukrajince. Víchová k tomu říká: „Obecné informace nejsou často aplikovatelné na všechny komunity bez rozdílu. Existují na-

příklad bilaterální dohody, na které se musí brát ohled.“ Tyto brožury RUTY vycházely v nákladu 20 tisíc kusů každý rok. Brožury měly jednu i dvě aktualizace. RUTA také vydala tzv. „Schengenský informační pas“ pro Ukrajince, kde byly všechny informace potřebné pro získání schengenského víza. Je nutné upozornit na fakt, že všechny tyto aktivity byly financované ze soukromých zdrojů, reklam apod. Organizace EuroMoldova zase vznikla na základě poptávky ze strany moldavské komunity, která vzhledem k povaze moldavské migrace měla velkou potřebu se zorientovat v české imigrační realitě. Organizace EuroMoldova, ve spolupráci s konzulátem, tak za dva roky činnosti pomohla informacemi asi 2 tisícům lidí. Organizace pořádala i výjezdy do terénu za moldavskými občany. S IOM Praha vytiskla informační bulletin pro Moldavany s informacemi o pobytu, vycestování, Schengenu, remitencích apod. Tato organizace vznikla formálně teprve v roce 2009, na své aktivity nikdy nežádala o grant.   Obdobně Informační centrum Kavkaz – Východní Evropa prostřednictvím svého tištěného časopisu Orer, vydávaného od roku 1999, suplovalo svou činností nedostatek informací v době, kdy neexistovala ambasáda Arménie v ČR.   Úspěšným příkladem se ukázala spolupráce Ukrajinské iniciativy ČR, která v roce 2011 vstoupila do partnerství s IOM v rámci projektu financovaném Open Society Fund, který měl za cíl poskytovat poradenství imigrantům zejména s ohledem na dopady ekonomické krize. Díky svým kapacitám a kontaktům (v současné terminologii bychom řekli díky socio-kulturním mediátorům UIČR) poskytla UIČR společně s IOM

poradenství 800 lidí za rok, a to i regionálně v Klatovech, Plzni, Chomutově atd. Známá nezisková organizace Klub Hanoi již využívá například práci socio-kulturních mediátorů a iniciuje v současnosti debatu k jejich většímu zapojení v rámci procesu integrace. Socio-kulturní mediátoři jsou důležitým prostředníkem z hlediska jazykového, ale i kulturního mezi zemí původu imigranta a Českou republikou. Sociokulturní mediátoři jsou hojně využíváni ve zmiňovaném Portugalsku, ale i v Madridu, ve Vídni aj. V České republice již díky projektům InBáze Berkat působí i na pracovištích OAMP. Jejich využití však může být mnohem širší, například obecně v podpoře politiky dobrého sousedství apod.   Na různých příkladech fungování organizací migrantů se ukazuje, že tyto organizace mohou být důležitými aktéry nejenom v šíření informací, ale i v prevenci sociálního vyloučení u těch migrantských skupin, které nejsou pro jiné neziskové organizace a státní orgány dosažitelné. Je to především tím, že nově příchozí cizinci se po příjezdu často nejprve spojí se svou komunitou, do které se integrují a od které získávají informace. Funguje tam důvěra založená na faktu, že již déle usazení imigranti prošli tím stejným integračním procesem, kterým prochází právě nově příchozí cizinec. Zástupce ázerbájdžánské komunity pan Elšan Nazarov k tomu říká: „Cizinec, který nově přijede, nepůjde do velkých organizací, ale přijde ke „svým“, kde mluví jeho jazykem.“   Organizace migrantů, které fungují v České republice, působí zpravidla na dobrovolnické bázi a mají omezené možnosti čerpání z veřejných finančních zdrojů. Na druhou stranu se tyto organizace pouze zřídka snaží žádat o finanční podporu ze

strany státu a stejně vzácně ji i případně dostávají, proto jsou jejich aktivity založeny převážně na práci dobrovolníků a podpoře sponzorů. Tato situace je zčásti zapříčiněna omezenými personálními kapacitami v oblasti fundraisingu a předkládání projektů pro veřejná výběrová řízení, k čemuž se váže i nezkušenost se samotným tímto procesem. Řada menších organizací zaměřených na svou konkrétní migrantskou komunitu má navíc pocit, že nemůže úspěšně konkurovat se svými projekty v žádostech o přidělení grantu již zavedeným neziskovým organizacím, které je obvykle získávají.   Také spolupráce a kontakty mezi migrantskými organizacemi a orgány státní správy a samosprávy je velmi omezená. Tato situace plyne z nedostatku povědomí veřejných institucí o aktivitách migrantských organizací a naopak také často z pasivního přístupu těchto organizací vůči státním orgánům. Díky veřejné debatě, která se uskutečnila v dubnu 2012, se podařilo představit organizace migrantů zástupcům Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky, odboru bezpečnostní politiky a odboru prevence kriminality, dále pak MPSV, zástupcům Center na podporu integrace cizinců a v neposlední řadě i odborníkům z neziskového sektoru. Díky navázání těchto kontaktů v rámci projektu IOM „ELCI“ tak doufáme, že jak státní instituce, tak i neziskový sektor bude s organizacemi migrantů více spolupracovat na výměně informací, které mohou zlepšit proces integrace přistěhovalců v zemi, ale také prostřednictvím možností realizace projektů, kdy některé z organizací migrantů mohou být opravdu hodnotným partnerem.

10

Text: Foto:

Rozhovor s ombudsmanem

Iveta Kováčová Archiv

Právo bez morálky je k niCemu a slušnosti se lidé nenauCí zákonem Od září roku 2010 je naším ombudsmanem – ochráncem lidských práv – Pavel Varvařovský. Obklopen suitou lidí, kteří sedí na telefonu nebo projednávají jednotlivé písemné stížnosti. Ani tam, jak zjišťuji, nemají času nazbyt.

Než jste se k práci veřejného ochránce práv dostal, jaké byly vaše představy o ní? Znal jsem se s prvním ombudsmanem JUDr. Motejlem a samozřejmě jsem věděl, jaká je působnost veřejného ochránce práv, čím se zabývá, jaké je jeho postavení ve společnosti. Realita mne přesto zaskočila především neuvěřitelnou šíří témat a problémů, s nimiž se na ombudsmana lidé obracejí. Zjistil jsem, že lidé se na mě se svými problémy obracejí, ačkoli si často dobře uvědomují, že do mé působnosti jejich věc nepatří. Stejně to ale zkusí, protože ombudsmana berou jako pomyslnou poslední naději.   Jak se vám daří přímo v politicko-lidském „ringu“? Můžete uvést konkrétní případ, který aktuálně řešíte? Ombudsman ve své podstatě do politického „ringu“ nepatří. Mým úkolem je řešit problémy občanů ve vztahu ke státní správě, chránit osoby omezené na svobodě před špatným zacházením a pomáhat v boji s diskriminací. Pokud nepočítám jednání s ministry v rámci šetření konkrétních případů, kdy se na ministra neobracím jako na politika, ale na představitele vrcholného správního orgánu, pak jsou moje kontakty s politiky omezeny na předkládání zpráv o činnosti Poslanecké sněmovně, případně projednávání mých zpráv v Senátu. V tomto směru si pak nemohu stěžovat. Většinou mých legislativních doporučení se Poslanecká sněmovna zabývala a v některých se podařilo během roku dosáhnout pozitivních změn. Pokud jde o konkrétní aktuální případ, tak vzhledem k tomu, že prakticky v každém okamžiku řeším, resp. právníci mé

Kanceláře řeší, současně 1500–2000 případů, je opravdu nemožné říct: „Teď zrovna se zabývám tímto případem.“ Během své práce se setkáváte s mnohým neporozuměním a selháním ať už systémově právním, či lidským. Co vás nejvíc zasáhlo, ovlivnilo, upevnilo a znovu vysílá k další pomoci? Musím vás vyvést z omylu, ono těch neporozumění a selhání není mnoho. Pokud byste nahlédla do každoroční zprávy ombudsmana o činnosti, zjistila byste, že ze zhruba 7000 stížností, které ročně dostanu, odhalím nedostatky na straně úřadů jen přibližně v 700 případech, tedy v pouhé desetině. Je to klišé nebo spíš národní zvyk stěžovat si na úřady a tvrdit, že nefungují. Ve skutečnosti je kvalita práce úřadů nesrovnatelná se situací třeba před deseti dvaceti lety. Samozřejmě, pokud na chybu úřadu narazíme, potěší mě i mé spolupracovníky, když má naše pomoc hmatatelný dopad – ať už na konkrétního člověka, který se na mne obrátil, nebo na určitou skupinu obyvatel. Když například šetřením zjistíme, že někomu před lety špatně spočítali důchod, a dosáhneme, že mu zpětně doplatí třeba 300 000 Kč, tak je to docela silná motivace. Projevoval jste se už jako dítě jako ochranář, pomáhač nebo jako skvělý informátor? Nemyslím si, že bych se jako dítě vymykal běžnému standardu, snad s tou výjimkou, že jsem opravdu hodně četl. Navíc, právníkem jsem nikdy být nechtěl, ačkoli jsem pak práva shodou historických okolností vystudoval.

Dům Permon a nedobrá péče o děti cizinců – převážně Slováků a česky hovořících (skoro polovina dětí) se v červnu stane minulostí. Zájem o svou práci ochránce a tím i postřeh a důslednost, s jakou jste vytrval a vedete po dlouhý čas případ domu Permon, přesto nepřinesl potřebnou úlevu a nápravu věcí – už vůbec ne těch právnětrestních. S jakým odhodláním a vervou půjdete do dalšího kola tohoto či jiného případu? Anebo tohle končí i ve vaší praxi zlatou tečkou jen pro některé? Neoznačoval bych to za „případ“. V rámci své působnosti k ochraně osob omezených na svobodě jsem v loňském roce prováděl mezi jiným návštěvy v zařízeních pro děti. Jedním z nich mnoha byl i Permon. Konstatoval jsem zde určité různě vážné nedostatky, z nichž část byla napravena. Moje nejzásadnější výhrada se týkala chybějící koncepce péče o děti-cizince. Nenavrhoval jsem zrušení tohoto zařízení – to mi ani nepřísluší. Chtěl jsem (a stále chci), aby ministerstvo školství vypracovalo koncepci, která stanoví jasná pravidla, jak se bude zacházet s dětmi-cizinci, kam budou umisťovány. Jsem toho názoru, že pokud děti mluví či rozumí česky, mají být umisťovány do běžných zařízení pro děti. Bez ohledu na to, jak se záležitost bude dál vyvíjet, moje povinnost provádět systematické návštěvy i nadále trvá. Jejím smyslem je i prevence. Moji pracovníci proto dál jezdí do věznic, psychiatrických léčeben, zařízení pro seniory, policejních cel apod. a ověřují, jaké v nich panují podmínky.   Jak jistě víte, ombudsman nemá žádné rozhodovací pravomoci, nemůže měnit

JUDr. Pavel Varvařovský se narodil 16. října 1945 v Českých Budějovicích. Vystudoval Právnickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze. Studium ukončil v roce 1968 a v roce 1973 na této fakultě získal doktorát v oboru správního práva. Pracoval jako podnikový právník, v roce 1991 se stal poradcem zmocněnce vlády ČSFR pro otázky uprchlíků. Od roku 1992 zaujímal pozici soudce nejvyšších soudů a ústavního soudu, od září 2010 zastává funkci veřejného ochránce práv. Je ženatý, otec dvou dospělých dětí, vždy bez politické příslušnosti.

rozhodnutí úřadů, nemůže ukládat pokuty apod. Mohu toliko doporučovat, co by měl konkrétní úřad udělat, aby se zjištěná chyba odstranila. Pokud k nápravě nedojde, mohu se obrátit na nadřízený orgán a chtít, aby nápravu zajistil. V případě, že ani toto nepomůže, mohu věci medializovat, případně se obrátit na vládu či informovat Poslaneckou sněmovnu. Toto jsou prostředky, které mám. Není to otázka volby, ale litera zákona. Za účelem naplňování zákonných požadavků na ochranu osob před diskriminací a prosazování práva na rovné zacházení vzniklo v rámci Kanceláře veřejného ochránce práv oddělení rovného zacházení. Můžete vysvětlit, jak budete na oddělení rovného zacházení rovně zacházet s cizinci? Rovně. Případů, kdy by se na mne někdo obracel se stížností na diskriminaci z důvodu národnosti či státní příslušnosti nedostávám mnoho. Cizinci mnohem častěji řeší potíže související s povolením k pobytu v České republice, s vízovým procesem. Byl jste někdy svědkem nerovného zacházení například doma, na  ulici, na úřadě, ve vaší kanceláři? Věřím, že moje paní by potvrdila, že spolu navzájem zacházíme rovným způsobem. Nevybavuji si, že bych se s diskriminací osobně setkal, a pokud jde o Kancelář veřejného ochránce práv, bylo by přinejmenším podivné, kdyby instituce, která má dohlížet na rovné zacházení, sama diskriminovala. Proč kancelář ombudsmana potřebuje

a zřídila oddělení pro rovné zacházení, mi stále jasné není. Možná si myslíte co já, že snad kromě vysázené formulky v zákoně ohledně rovnosti lidí budou lidé konečně ochotni této lidské kvalitě porozumět a také se jí učit? Nejsem stoupencem názoru, že veškeré jevy ve společnosti mají být upraveny zákonem. Po celá staletí si lidé vystačili s různě rozvedeným Desaterem a společnost nebyla v mnoha směrech ani horší, ani lepší, než je dnes. Důležitější je stav morálky, to, jak se chovají političtí představitelé, jestli je ve společnosti dost vzorů, které je možné následovat. Právo bez morálky je k ničemu a slušnosti se lidé nenaučí zákonem.    Myslíte si, že by si skutečně někdo někde připadal jako cizinec, kdyby ho tak někdo nenálepkoval? Pokud se usadím třeba v Německu, budu Čech žijící v Německu, nikoli proto, že bych si tak připadal nebo že by mě tak někdo označoval. Lidé žijící v cizí zemi to mají vždycky těžší – to není žádný objev nebo projev moderní doby. Vzpomeňte na české emigranty. Také je všude nevítali s otevřenou náručí. A vzpomeňte i na to, jak si zakládali české spolky, udržovali český jazyk, zvyky, kulturu. Nechtěli ztratit svoji „cizost“. Je normální, že se lidé odlišují. Podstatné je pouze to, zda se na odlišnosti nedíváme s předsudky, zda cizincům přiznáváme práva, na něž mají nárok. Na druhé straně, chci-li se někde usadit a žít delší dobu (případně trvale), měl bych respektovat většinové zvyky a kulturu.

Umím si představit, že jednou zvednu kotvu i já, a jen proto, že to budu chtít. A půjdu si tou naší zemičkou (už jsem za hranicemi) kam mě nohy a srdce povedou. Tam, kdo ví kde, najdu volný plácek, usadím se a budu se chovat ohleduplně k lidem i k okolí, budu se domlouvat rukama a nohama a srdcem – nakonec zjistím, že ani v tomhle problém není. Budu i tam zpívat a mluvit a tančit a nebudu při tom všem propojování se s lidmi počítat, odkud člověk je, nebudu vnímat jazyk ani barvu kůže. Budou tam jen ti, kteří se chtějí potkat a poznat, lidi, kteří už vědí nebo až tam přijdou na to, že rozdíly neexistují. Osobně si myslím, že i tohle lidé vědí a že některé přímo děsí představa, že třeba i bezdomovec a násilník je stejně kvalitní a dokonalý člověk jako oni. Mluvíme o rovném zacházení, znamená to, že nejsme v míru a hodní jen na sebe a lidi doma a okolo sebe, ale že milujeme a pomáháme každému bez rozdílu. Opravdu to umíme?   To je úcta a respekt, to je morální přístup, kterému nás učili naši rodičové. Kam se vytratil u většiny lidí? Asi není divu, když „řešíte“ hodnotícím pohledem všechno kolem? Zkusme být chápaví, láskodušní, ohleduplní a ponechme si svou barevnost a veškerou odlišnost jako osobní specifické memento v poznání rozměru člověka a v chápání vývoje zákonů vyšších – zákonů lidstva, které jej utvářejí právě v souladu s rozmanitostí jeho osobnosti.

12

Text: Foto:

Goranka Oljača Martin Kovář

Už několik let pozorně sledujeme pražskou městskou část Libuš. Na jejím území se mimo jiné nachází obchodní areál Sapa – často označován jako vietnamská tržnice, malá Hanoj, vietnamské ghetto nebo i bezpečnostní hrozba pro český stát. Záleží na tom, kdo je zdrojem pojmenování. Když ho ale slyšíme v zastupitelstvu městské části i z parlamentního výboru a opakuje se to během dvou let dvakrát, situaci není možné brát na lehkou váhu. Proto nedávná veřejná debata o roli Sapy v integraci Vietnamců vyvolala zájem a nabídla několik pozoruhodných faktů.   Do března roku 2010 byla městská část Libuš výkladní skříní úspěšného procesu integrace cizinců a městští zástupci si pochvalovali pomoc Sapy. Všechno probíhalo ve stylu „vzájemná komunikace rovná se lepší integrace“. Stejní zástupci ale během dvou jarních týdnů otočili a v Libuši tehdy hrozil vznik domobrany, protože prý vietnamští obyvatelé přinesli do jejich životů kriminál, drogy, neplatí daně, znečišťují domy atd. Ve výbušné atmosféře se přemýšlelo o přerušení integračních pro-

gramů a na zastupitelstvu bylo slyšet i to, že všichni Vietnamci jsou šmelináři, aniž by se kdokoliv ze zastupitelů proti tomu označení postavil. Najednou se zdálo, že z výkladní skříně úspěšného soužití vypadl pořádný kostlivec. Buď skříň nebyla kvalitně vyrobena nebo měl kostlivec záměrně strašit? Je náhodou, že se to dělo před volbami?   Naštěstí emergentní projekty Ministerstva vnitra pokračovaly, nevládní organizace to také nevzdaly a městská část získala i grant EU – 6 miliónů korun na kurzy právního minima pro migranty. Noví zastupitelé, zdá se, nepokračovali ve stopách svých předchůdců. Jsou iniciativnější, mají větší zájem o klidné soužití a integraci vietnamských obyvatel? Veřejnou debatu organizovalo občanské sdružení Klub Hanoi u příležitosti ukončení projektu Spokojené sousedství a svým způsobem měla ukázat, jestli se v Sapě pěstuje integrace, nebo izolace a jestli má vietnamské etnikum tendenci se od majority odtrhovat a žít si svým životem. Tím se zabývá i studie Centra pro výzkum měst a regionů o rezidenční prostorové

segregaci vietnamského etnika. Tereza Kušniráková z katedry sociální geografie a regionálního rozvoje Přírodovědecké fakulty UK řekla: „Z pilotního monitoringu se nám prozatím neprokázalo, že vietnamská komunita se izoluje a nedochází k setkávání s Čechy. Existují například jednotlivé byty, ve kterých se vyskytuje větší množství obyvatel vietnamského původu, ale nejedná se o domy, ulice a čtvrti v rámci toho města, nedochází k izolaci. Teorie státu ve státě a cílené izolace se tím narušuje.“ Co si ale máme představit pod integrační roli Sapy? Podle Terezy Kušnirákové je výhodou Sapy to, že skrze ni projdou téměř všichni Vietnamci, kteří se kdy na území ČR dostanou: „To je trychtýř, kde máme šanci oslovit obrovské množství Vietnamců a předat jim nějakou informaci o životě v Česku, o tom systému. Ve Vietnamu je spousta věcí, které u nás nejsou, například hodně Vietnamců neví, že tady mají řídit auto s řidičákem. Z úhlu pohledu migrace Sapa je, na rozdíl od cizinecké policie,

opravdu přirozené integrační místo.“ Předseda Klubu Hanoj, sociolog a vietnamista Jiří Kocourek tvrdí, že donedávna skutečně neexistovala jediná státní integrační instituce, která by podporovala vietnamské imigranty na začátku jejich pobytu. „Sapa se okamžitě začala velmi dobře ekonomicky integrovat. Svědčí o tom i podpis smlouvy o pronájmu pozemku na 99 let a možnosti pronajímání dalším stánkařům a prodejcům. I Češi, kteří se zapojili do obchodů, vesele z těchto činností nějakým způsobem profitovali. Dnes jsou zde Indové, Ukrajinci, Češi – je to skutečně směs národnostních prodejců. Ta druhá, sociální, integrace fungovala také téměř jedině na Sapě. Je otázka, jestli je to dobře. Z  pohledu občanského sdružení to úplně ideální není, protože jestliže jeden ekonomický subjekt integruje imigranty, tak je tu velké riziko monopolní role a jejího zneužívání, zvlášť když lidé přijíždějí bez jakýchkoliv informací. Není tajemstvím, že některé mezinárodní společnosti přijímaly imigranty za předpokladu, že budou umět řemeslo a český jazyk – po jejich příjezdu zjistily, že tomu tak není, a sami je integračně vzdělávaly. Bylo to dříve, než ČR k těmto krokům přistoupila.“ Zkrátka Sapa se organizovala spontánně a rychle. Zde existovali lidé, kteří imigrantům tlumočili, kteří jim pomáhali vyřizovat doklady, to je neoddiskutovatelné. Problémy se, podle Jiřího Kocourka, začaly aktivně řešit z popudu MV, MPSV a neziskových organizací. Na státních úřadech začínají působit asistenti, školí se tlumočníci, fungují asistence pro lékaře nebo na školách. V Sapě existuje poradna Klubu Hanoi, zájem o kurzy češtiny mnohonásobně převyšuje nabídky, bezplatnou právní poradnou prošlo 600 klientů během dvou let. Je velice důležité, že například projekt Spokojené sousedství odborně řešil stížnosti českých obyvatelů domů vůči Vietnamcům ve spolupráci s městskou částí a policií. Nikdo nepopírá, že si domácí stěžovali na krádeže, znečištění okolí, rozbíjení dopisních schránek, drogy. Tyto spory řešili interkulturní mediátoři a jedním z nich byl i Jiří Kocourek: „Když jsem se podíval po tom domě, tak jsem zjistil, že zničené schránky převážně nesou vietnamská jména a přišlo mi

to zvláštní, protože proč by si sami ničili schránky. My jsme obešli skoro každou domácnost a na domovní schůzi se měly poprvé předat základní informace za asistence tlumočníka. Dopadlo to tak, že se skutečně vytipovaly dvě problémové domácnosti, obě strany nesouhlasily se znečišťováním domu a s tím, že není bezpečný, a problémy se řešily s těmi konkrétními domácnostmi. V domě byl stanoven tlumočník, který může kdykoliv přetlumočit základní sdělení od jedné k druhé straně. To znamená, že se často potíže neprezentovaly docela pravdivě – lidé mají strach, nekomunikují, nemají informace a snadno hodí vinu na toho druhého. Jsou ale i případy, kdy je nutné někoho dohnat k odpovědnosti. Skutečně existují i Vietnamci, kteří nechtějí poslouchat, nevěnují se třeba svým dětem atd., ale takoví jsou i Češi. To zásadní při řešení interkulturních problémů je rozlišovat, co je způsobeno tím, že lidé používají dva jazyky, že pocházejí z dvou různých kultur, a co je způsobeno tím, že se nějaký člověk odmítá přizpůsobit.“ A jak se s integrací svých vietnamských obyvatel mezitím vyrovnala městská část Praha Libuš? Starosta Jiří Koubek se debaty účastnil a spíš kritizoval vztahy v Sapě. „My tady moc nepanujeme, jsme těžce ve vleku tohoto areálu. Letos jsme se konečně dostali k vydávání pravomocných rozhodnutí o odstranění některých černých staveb a budeme v tom pokračovat. To je jakoby naše role, což samozřejmě nesouvisí na první pohled s integrací. Já si ale myslím, že to strašně souvisí, protože jak pozoruji nálady obyvatel, tak ten pozitivní vklad, který vietnamská komunita má, že jsou pracovití, že jsou slušní a podobně, se strašně rychle ztrácí tím, jak tady neplatí základní pravidla. Například stavební zákon se ne vždy dodržuje. Byl bych rád, kdybychom nastavením určitých pravidel předešli zhoršování nálad, a tu městská část může přispět. Samozřejmě kvituji to, že kdyby cokoliv mělo vzniknout, aby vzniklo právě v Sapě, ale prostředky městské části nejsou k tomu, aby dělala nějakou aktivní integrační politiku. Integrace je v kompetenci magistrátu.“ Nezaznělo ani slovo o tom, jak je možné, že se případy ve stavebním řízení řeší až teď? Jak je možné, že někdo, kdo neuměl

česky, dostal řidičák? V čí kompetenci to bylo? Nezmínil se o tom, že městská část může také hodně udělat v přenášení informací prostřednictvím svého časopisu a webových stránek. Převážná většina problémů sousedského soužití přece pramení z nedostatečné komunikace. Jaroslav Picka, dlouholetý právní poradce v Sapě, míní, že integrace je bipolární a musí být snaha z obou stran. „Domnívám se, že zatím co Vietnamci se snaží integrovat, už protože většina jejich zákazníků jsou Češi, majorita neprojevuje velkou snahu o proces integrace ostatních. Je tady spíš represivní politika ministerstva vnitra v migrační politice, která se snaží omezit příliv imigrantů, nebo dokonce zrušit pobytová víza v mnoha případech. Překvapuje mě, že pan starosta má jedinou integrační vizi v tom, že tady zbourá několik baráků na Sapě, které jsou postavené na černo. To mi připadá na podíl majority na integraci málo.“ Pravda je, že městská část Libuš trpí areálem Sapa, především z důvodu dopravního ruchu, který je zde obrovský. Problém by se, ale spíš měl řešit iniciativou pro změnu územního plánu městské části a celého města. Jenže to vyžaduje úsilí a možná i interkulturní mediátory, tentokrát mezi magistrátem a městskou částí. Jak se zdá, snadnější cesta dosud byla nálepkování Vietnamců jako viníků všeho.   „Když přikázaný směr doprava od mého úřadu nedodrží Čech, tak ho více méně všichni pustí. Když ho nedodrží Vietnamec, tak to hned poznám, protože na něj všichni troubí,“ ilustroval starosta Jiří Koubek zdejší atmosféru. To jen potvrzuje tezi, že je Sapa prostor mnoha promarněných integračních příležitostí a také spousty nešvarů ve fungování oblasti, kterou spravují domácí. Nezřídka byla polygon pro rychlé politické body za šíření xenofobních nálad. Sapa je ale především potenciál, který se má lépe využívat. Informováním, znalostmi, komunikací. Pokud zájem o integraci máme. A na to poukázala i debata o integrační roli tohoto centra. Tím více překvapuje fakt, že se jí nezúčastnili zástupci akciové společnosti Saparia, která Sapu vlastní. Záměrem organizátorů nebyla diskuse o nich bez nich. Naopak.

14

Text: Foto:

Ivana Jugović Archiv

Krátký pohled na sociální práci s cizinci

(ocima studentky VOŠ sociálne právní) Před třemi lety jsem nastoupila na Vyšší odbornou školu sociálně právní s touhou dělat v budoucnu něco smysluplného. Možná zlepšit svět. Ne až tak z globálního pohledu, spíše z pohledu jednotlivce, kterému svou prací pomohu změnit život, a on se pak na vše kolem sebe bude dívat trochu optimističtěji.   Dá se říci, že jsem na školu nastupovala touto profesí naprosto nepolíbená. Měla jsem jakousi představu o sociálních pracovnících, kterou tvoří média, a tato, většinou sympatická paní, v ní byla vykreslena jako stará a zlá úřednice, která lidem na potkání krade děti. Nepřemýšlela jsem nad tím, že by sociální pracovníci mohli působit i jinde, než jen na úřadě. Když jsem se ale začala zajímat o studium, zjistila jsem o této profesi spoustu zajímavých informací. Sociální pracovníci působí nejen ve státní, ale i v neziskové sféře a nepracují jen s ohroženými dětmi, ale i s handicapovanými lidmi, drogově závislými, lidmi bez domova nebo s cizinci. Tak jsem začala přemýšlet nad tím, jakou skupinu si vybrat. S kým by se mi nejlépe pracovalo. A nakonec jsem se rozhodovala srdcem a dala přednost lidem jemu nejbližším, a to těm, kteří do naší země přicházejí za lepším životem, ale sami ho nedokáží nastartovat nebo se dostanou do problémů, se kterými si neví rady.   Začala jsem svou praxi tedy zaměřovat na cizince. Přišla jsem si ve své třídě docela

osamělá. Mé spolužačky se rozdělily podle svých zájmových skupin na děti, seniory nebo handicapované a mně v tu chvíli přišlo, že se v sociální práci asi moc organizací cizincům nevěnuje. To jsem se ale mýlila. Situace je, alespoň v Praze, podle mého názoru vyhovující. Všechno je to tedy spíše záležitostí neziskového sektoru, který prostřednictvím organizací, jako je Centrum pro integraci cizinců, Organizace pro pomoc uprchlíkům nebo Poradna pro integraci cizincům, pomáhá. Většina těchto organizací poskytuje sociální poradenství nebo kurzy češtiny. Ve dvou organizacích jsem měla tu možnost praktikovat na průběžné odborné praxi, která trvá celý semestr a odehrává se vždy dva dny v týdnu. V Centru pro integraci cizinců to bylo od září do prosince roku 2010 a v Organizaci pro pomoc uprchlíkům v ten samý termín jen o rok později, tedy 2011. Práce v obou organizacích probíhá dost podobně, liší se ale hlavně svojí cílovou skupinou. V OPU se primárně zaměřují na uprchlíky, kdežto v CIC jako klienty nepřijímají lidi v řízení o udělení mezinárodní ochrany. Na obou pracovištích poskytují sociální poradenství a v OPU navíc i právní. Já sama mám s oběma velmi dobré zkušenosti a získala jsem na těchto pracovištích mnoho zkušeností, o práci s klienty, o přístupu k nim a o jejich problémech, se kterými nejčastěji přicházejí.

Jaká tedy taková práce je? Mohu nabídnout jen pohled a zkušenosti praktikantky. Někoho, kdo není ještě úplně sociálním pracovníkem, ale komu se občas svěří i práce přímo s klientem. To jsem si mohla vyzkoušet v roli doprovodu klientů k lékaři, na pracovní pohovor nebo na Odbor azylové a migrační politiky a jiné úřady české státní správy. Ale abych odpověděla na svou otázku. Je to vcelku náročná práce. Musela jsem být pro klienta oporou, vysvětlit mu situace, které pro něj ne vždy byly zcela pochopitelné (někdy jsem to musela dělat i v angličtině), ale na druhou stranu jsem za něj nesměla rozhodovat, neměla bych za něj všechno vyřídit, protože v této práci jde o něj, a ne o to, že ho někdo jako za ručičku někam odvede a všechno za něj vyřídí. Jde o to, aby se naučil žít v naší společnosti, která často bývá úplně jiná, než jeho původní. A právě schopnost rozlišit, kdy to nechat na klientovi a co ještě za něj udělat (například vyplnit nějaký formulář) pro mě zezačátku bylo docela složité. Věřím ale, že s postupem času a se získáním dalších zkušeností to pro mě bude čím dál tím snazší a mí budoucí klienti budou samostatnější a spokojenější. Na konci studia, v úplně posledním semestru jsem získala další zkušenosti v oblasti integrace cizinců. Bylo to praxí v občanském

sdružení Slovo 21, které pracuje trochu jinak než výše zmiňované organizace. Neposkytuje žádné sociální poradenství, ale spíše se snaží pracovat s celou společností, snaží se ji informovat o cizincích a jejich kulturách. Realizuje projekty na téma multikulturní výchovy nebo vzdělává pracovníky OAMP. Zde jsem se naučila, jak jinak se dá s mou cílovou skupinou pracovat, a určitě to bylo stejně přínosné jako mé předešlé stáže.   A ještě jednu věc jsem na praxích, po vlastní zkušenosti poznala – změnila jsem svůj názor a také jsem se zbavila předsudků, které jsem měla vůči pracovníkům a pracovnicím Cizinecké policie i Odboru azylové a migrační politiky. Dříve jsem se domnívala, že jsou nepříjemní. Z toho, co jsem měla možnost poznat a zažít, můžu soudit, že to asi nebude tak úplně pravda. Setkala jsem se spíše s příjemnými lidmi, kteří byli ochotni odpovědět na jakýkoli dotaz. Tuto skutečnost jsem si potvrdila i při průzkumu, který jsem prováděla pro svou absolventskou práci (o imigrantech z Bosny a Hercegoviny, kteří do ČR přišli v poslední době za prací). Všichni mí respondenti mi odpověděli, že jejich zkušenosti s Cizineckou policií a OAMP jsou pozitivní a jejich pocity při jednání s těmito institucemi jsou také příjemné. I přes mé pozitivní zkušenosti, jak jsem uvedla, mě tento výsledek docela

Praha vytváRí novou koncepci pro integraci cizincU, založila proto integraCní centrum V hlavním městě žije okolo 150 000 cizinců, což Prahu řadí mezi místo s největší koncentrací cizinců v České republice. I přes tento fakt je Praha městem, které zcela postrádá jednotnou koncepci integrace cizinců. Integrační centrum Praha, o. p. s. je názvem nové obecně prospěšné společnosti, která byla vytvořena Magistrátem hlavního města Prahy za účelem vytvoření této koncepce. Po celou dobu svého působení bude Integrační centrum Praha (ICP) vytvářet novou „Koncepci integrace cizinců na území hlavního města Prahy“ s důrazem na oddělení problematiky národnostních menšin a integrace cizinců na dvě specifické oblasti. Cílovou skupinou Integračního centra Praha jsou cizinci ze třetích zemí (tzn. ze zemí mimo EU). Projekt ICP je spolufinancovaný z prostředků Evropského fondu pro integraci státních příslušníků třetích zemí a jedním z jeho cílů je koordinace integračních aktivit

překvapil. Měla jsem totiž představu, že cizinec, který nemluví dokonale česky, bude mít spíše nepříjemné pocity vzhledem k tomu, že se na těchto úřadech jinými jazyky spíše nemluví. Možná by toto téma stálo za nějaký hlubší průzkum a možná by se na něj dala napsat celá další práce.   V červnu mé studium skončí a já se možná již vrhnu do práce a budu měnit životy lidí a dělat jejich svět lepším. Upřímně mohu říci, že se na to cítím připravená – díky praxím i díky teoretické přípravě. Vím, co bych měla a neměla dělat, jak bych se měla nebo neměla chovat. O všem ale rozhodne až opravdová práce a zkušenosti, které časem získám. Za sebe ale již teď mohu říci, že cizinci v Praze nemusí zůstat sami a není nutné, aby se trápili nebo se báli se svými problémy někam obrátit. Všude, kde jsem byla, jsem potkala pracovníky a úředníky, kteří jsou ochotni pomoci, a myslím, že to dělají i s radostí. Doufám, že i já budu taková, že má práce mě bude naplňovat a bude pro mě něčím víc, než jen zdrojem příjmů. A to může být jen sociální práce, která jako taková k přílišnému materiálnímu bohatství nevede, ale zato nabízí něco víc. Pro mě osobně je to dobrý pocit z toho, že se někdo díky mně cítí lépe.

a podpora spolupráce mezi českými nevládními organizacemi, které se tématu cizinců dlouhodobě věnují. Mezi tyto organizace patří Organizace pro pomoc uprchlíkům, Poradna pro integraci, InBáze Berkat a Sdružení pro integraci a migraci.   Vznik ICP předcházelo několik měsíců jednání na zastupitelstvu hl. m. Prahy. Z těchto důvodů se realizace projektu pozdržela, ale je již celkem jisté, že během měsíce června 2012 bude zahájen provoz poboček ICP na čtyřech pražských částech. Bude se jednat o pobočky na Praze 4, Praze 12, Praze 13 a Praze 14. Tyto pobočky budou klientům ICP sloužit jako kontaktní místo, kde budou pracovníci zdarma poskytovat odborné sociálně-právní poradenství a asistovat cizincům při jejich komunikaci s úřady a odbory městských částí. Poradenství bude poskytováno ambulantně na pobočkách ICP, ale i terénně dle potřeb a přání klientů. V rámci každé pobočky se budou po celý rok konat nejrůznější kulturní a komunitní akce, jejichž cílem bude sblížení komunit cizinců s majoritní společností na lokální úrovni. V červnu bude také otevřeno nové komunitní a informační centrum na adrese Žitná 51, které bude svým klientům nabízet bezplatný přístup na internet, cizojazyčnou knihovnu, sociálně-právní poradenství, kurzy českého jazyka a sociokulturní orientace a také využití prostor pro vlastní aktivity, oslavy svátků a pro pravidelná setkání cizinců. (Zdroj: ICP)

16

Text: Foto:

Rozhovor

Goranka Oljača Archiv

dvoufázového a třífázového indukčního motoru, který mají dodnes v průmyslu velký význam. O Teslovi se rozhodl psát bezprostředně po dokončení své doktorské vědecké práce.

Emigranti jsou zajímaví lidé – tato slova pronesená spisovatelem Vladimirem Pištalem jsou určitě pravdivá. Pravdou také je, že se vztahují i na něj osobně. Tento velmi úspěšný současný srbský spisovatel je totiž téměř dvě desítky let emigrantem a přednáší mladým Američanům jejich vlastní a světovou historii na Worcesterské univerzitě ve státě Massachusetts. Pištalo se narodil a žil do roku 1993 v bývalé Jugoslávii, kde vystudoval práva, napsal několik prozaických knih a dvě životopisná vyprávění o Alexandru Velikém a Cortu Maltesovi. Do Prahy přijel u příležitosti vydání svého

románu „Tesla – portrét mezi maskami“ v českém překladu Pavly Horákové. Jedná se o lyrickou monografii slavného vynálezce Nikoly Tesly, která vyšla v edici občanského sdružení Luka Praha „Slovanský jih přátelům českým“. V této knize je poprvé podrobně popsán roční pobyt Nikoly Tesly v Praze.   „Aby člověk mohl napsat dobrý historický román, musí být schopný zkoumat věc a pak musí výzkum umět dělat,“ řekl hned na úvod a vysvětlil, jak se v archívech dlouze věnoval zkoumání všech údajů o vynálezci elektromotorů, generátorů,

Do Ameriky jste odešel před dvaceti lety už jako uznávaný spisovatel. Vaše doktorská práce se týkala emigrace a během pobytu jste se i vy sám stal emigrantem. Souvisí spolu tyto skutečnosti? Emigranti jsou zajímaví lidé. Mají jakoby dva životy, dva příběhy, které se propojují. Mne vždy oslovovalo prolínání kultur. Shledávám velice zajímavým synkretismus, míchání, spojování něčeho, co se v dogmatickém slova smyslu zdá nespojitelným. Střetávání těch dvou životů emigrantů je velice zvláštní, například to, co se děje s jejich dětmi, jak se vyvíjejí v novém prostředí. Kdybych neměl osobní emigrantskou zkušenost, román o Teslovi bych nemohl napsat. Tesla totiž byl neobvyklým emigrantem. Hned po příchodu vstoupil do vyšší americké společnosti, což bylo velice netypické pro naše lidi, kteří přijížděli do Ameriky v osmdesátých letech 19. století obvykle bez jakéhokoliv vzdělání a pracovali v železárnách nebo v dolech na nejtěžších pozicích. On se ale od samého začátku stal členem tzv. horních čtyř set, s výjimkou krátkého období, kdy se pohádal s Edisonem. Horní čtyři sta byla skupina lidí, která se mohla vejít do salónu lady Astor, což znamená opravdu nejvyšší společenskou vrstvu. Tesla osobně znal dva prezidenty, Marka Twaina, znal vlastně každého, kdo něco znamenal. Jeho příběh je docela jiný, ale na druhou stranu i u něj existuje základní vykořeněnost, přesazení. Mnozí krajané mluví o Americe jako o zemi, která Teslovi ublížila, poškodila ho. Ona mu sice ubližovala, ale také mu pomohla. Nemohl by realizovat své vynálezy nikde jinde, protože právě tamní atmosféra byla příznivá pro technické novinky a investice do nich. Ani Budapešť, ani Paříž, ve kterých žil, neměly zájem a pochopení. Až v Americe nabral vítr do plachet, měl ji rád, zvlášť New York. Příběh New Yorku v období 1880 až 1943, to je příběh o obrovské proměně města. Bez znalostí toho období a bez osobní zkuše-

nosti přistěhovalce v tom prostředí, bych neuměl Teslův příběh vyprávět – neměl by plný smysl a hloubku. Jedním z přistěhovaleckých témat je bohatství zkušeností, které člověk získává životem v cizím prostředí a stávají se mu skoro druhou přirozeností. Jiné téma, které se také objevuje, je tzv. ztráta identity. Na českém území se to někdy vyjadřuje otázkou: Kde domov můj? Kde je ve skutečnosti váš domov? V médiích vás představují jako srbského spisovatele. No tak dobře, jsem srbským spisovatelem. Přesto, pokud by mne v budoucnosti někdo tak miloval a byl přesvědčený, že jsem zároveň i maďarským spisovatelem, nic bych proti tomu nenamítal. To je plus, na rozdíl od spisovatele, kterého si nikdo nepřeje adoptovat, v jehož dílech se nikdo nepozná. Ten, ke kterému tíhne více lidí, pravděpodobně sdělil něco univerzálního, že? Otázka kde domov můj je o něco komplikovanější. Jedna z lepších věcí, které jsem získal skrze práci o migraci, je ta, že jsem mluvil s velkým počtem migrantů. Interview je velice užitečným způsobem získávání znalostí, protože otevírá nové obzory. Jeden ze spolubesedníků z New Yorku, kterému jsem položil stejnou otázku jako teď vy mně, mi vyprávěl o tom, jak se odstěhoval ve zlých jugoslávských časech kolem 90. let a jeho rodina zůstala v Bělehradě. Pokaždé, když letěl zpátky, měl nad Bělehradem pocit, že se vrací domů. Potom, když se jeho rodina nastěhovala do New Yorku, myslel si, že jeho domov je tam, kde jsou oni. Mnozí emigranti sdílejí ten pocit. Trávím v Evropě kolem čtyř měsíců ročně, což není málo. Často vtipkuji a říkám, že velkou část času trávím na nebi, v letadle a statisticky řečeno, žiji někde v půlce oceánu, jenom tam není žádný ostrůvek. Chci říci, že se vlastně cítím jako člověk, který stojí ve dvou člunech a udržuje je v rovnováze, ve středu, fyzickým úsilím, tlakem svého těla. Jak jste naznačila v otázce, to je i dobré i špatné. Občas říkám, že jsem přizpůsobený schizofrenik, protože to není úplně normální, ale ani tak nepříjemné. Jistě, že se může mluvit o emigrantské melancholii a pocitu ztráty a zároveň o pocitu zisku a rozšíření

obzorů. V mém osobním příběhu byl pocit zisku důležitější. Kdyby tomu tak nebylo, nedělal bych to. Lidé by neměli dělat to, co si nepřejí. Co vám poskytla Amerika? Co mi poskytla Amerika? Dala mi pocit různých druhů krásy, nejen jedné. I fyzické, když jde o lidi, i duchovní ve smyslu tvorby. Nestačí to jen vědět, musíte to zkusit. Musíte to zažít, aby to bylo skutečné. Myslím si, že mi Amerika rozšířila prožívání, i proto ten emigrantský experiment byl v mém případě vítaný. Jedna z kapitol knihy nese název Chcete vidět zlatou Prahu? Kdy jste poprvé viděl Prahu a jak jste ji vnímal? Já jsem skutečně spojený s Prahou. Nikdy jsem ji nevnímal lhostejně jen jako místo na mapě. V letech 1987–88, před tím než u nás začala válka, byla Praha opravdu překrásná, její kouzlo existovalo a mohli jste ho vidět a cítit. Vzpomínám si, že jsem šel k hrobu rabiho Löwa a prosil ho, aby u nás nebyla válka. Napsal jsem to na kousek papíru a položil na náhrobek, ale rabi Löw, stvořitel Golema, mé přání nesplnil. Válka do bývalé Jugoslávie nakonec přišla. Pro mě osobně je zajímavé, že jsem do Prahy nejen přicházel, ale také z ní odjel do Ameriky. Můj první cestopis, který jsem vůbec napsal, je o Praze a nachází se ve sbírce povídek Konec století.

Vladimir Pištalo Obdržel za svůj román prestižní literární cenu srbského týdeníku NIN za nejlepší román roku 2008. Od okamžiku vydání byl román přeložen do více než desítky jazyků. Více než tato fakta mě oslovila myšlenka, že Pištalo je restauratér dojmů, které blednou, a on jim vrací barvy, hlasy a vůně. A to je pravda.

Nikola Tesla žije intenzivně svůj život v kapitole knihy věnované pražskému období. Mimo jiné najde čas a posedí v Národní kavárně ve Vodičkově ulici. Existuje jistý František Žurek, který se s Teslou přátelil a jehož vzpomínky se zachovaly. Dalo by se říct, že základ mého vyprávění o Praze stojí na těch vzpomínkách a reálných faktech. Samozřejmě v knize je hodně mé fantazie, při psaní člověk prostřednictvím své duše vytváří duše jiných. To, co tady Tesla skutečně dělal, je více méně přeneseno do literární podoby. Pokud vím, on chodil na obě pražské univerzity, českou i německou, tady v Praze v podstatě studia dokončil. Stal se člověkem, který už není žákem, ale mistrem ve svém oboru – dokonalým vědcem. Co vás osobně nejvíce zaujalo z tohoto období jeho života? Pro mě je nejzajímavější téma Fausta. On se v knize prochází kolem Faustova domu a vypráví o tom. Víme, že Tesla je různými lidmi často vnímán jako někdo, kdo není úplně člověkem. Jedni si ho představovali jako anděla, jiní jako ďábla, zvlášť v populární americké imaginaci v pozdních čtyřicátých letech. Tesla byl mystickým, samotářským člověkem. Velice elegantní, ale konzervativně oblečený, vypadal, jako by přicházel z jiné dimenze, což v mnoha lidech vyvolávalo hrůzu. Neměl mnoho přátel v nejužším slova smyslu. Pokud víme, nezažil teplo lidského doteku ve fyzickém i psychickém pohledu. Samozřejmě velké duchovní zadostiučinění měl z toho, že objevoval věci, na které nikdo jiný před ním nepřišel. Říkával, že byl celá desetiletí neustále šťastný. Nevnímám jeho příběh jako tragický, přestože z úhlu pohledu většiny běžných smrtelníků může absence intenzivní výměny emocí s druhou osobou vypadat tragicky a nelidsky. Téma Fausta, téma člověka, který se zříká všeho v životě kvůli lásce k vědě v miltonovském smyslu, se poprvé v románu objevuje právě v pražské kapitole.

18

Projekty

Text a foto :

Most pro lidská práva

Multiklub Pod Mostem Určitě Vás zaujme zajímavý název našeho Multiklubu. Je to taková slovní hříčka: přestože pracujeme „pod Mostem“, nejsme doopravdy „pod mostem“, ale pohodlně fungujeme v učebně Mostu pro lidská práva, který nás již pět let organizuje a jehož jsme součástí.   Jedná se o jednu ze služeb, které Most pro lidská práva o. s. poskytuje. Patří k nim sociální poradenství, kurzy českého jazyka a multikulturní akce pro cizince i většinovou společnost.   Pardubicko je velká průmyslová aglomerace, do níž přicházelo v minulých letech mnoho cizinců. Někteří přišli nejdříve sami a postupně zvali své rodiny, aby tu spolu s nimi začaly žít, jiní přicházeli přímo s rodinami. Do Mostu pro lidská práva tak začali docházet lidé, kteří neměli povědomí o českém školském systému a jejichž děti zůstávaly doma a nezapojovaly se do žádného vzdělávání. Postupně tak vznikla potřeba postarat se právě o tyto děti cizinců.   Původně jsme dvě dopoledne v týdnu zajišťovali přímou výuku českého jazyka pro děti, které začaly chodit do školy nebo žily doma s rodiči a neučily se vůbec česky. Postupně se pardubické školy začaly dětem cizinců věnovat a naše činnost se tak přesunula do odpoledních hodin a řeší spíše přípravu na vyučování, procvičování a vypracování domácích úkolů, upevňování konverzačních návyků a volnočasové

aktivity. Momentálně se scházíme s dětmi společně v pondělí odpoledne a zároveň poskytujeme i individuální péči svým klientům přímo na školách po dohodě s jejich vedením. Národnostní i věkové složení je velmi různorodé, do našeho Multiklubu přivádějí rodiče i předškolní děti, které si u nás hrají a zároveň se seznamují s prvními českými slůvky. Výjimkou nejsou ani děti, které se chystají ke studiu na střední škole, nebo středoškoláci. Těm všem se snažíme pomoci, aby se v „bludišti“ naší mateřštiny orientovali. I národnost našich dětí je velmi různorodá, nejvíce jich momentálně pochází z Mongolska, Vietnamu, Bulharska, Rumunska a Ukrajiny a z dalších republik bývalého Sovětského svazu, ale i ze Sýrie, Belgie, Iráku. Co dítě, to osud, každé má jiné schopnosti, nadání, rodinné zázemí. Někdy se jich v Multiklubu sejde i více než 15, pak nám jsou velkou pomocí dobrovolníci z řad pardubických vysokoškoláků, kteří pracují podle pokynů lektorek. S dětmi píšeme domácí úkoly, konverzujeme, aby si upevnily znalost češtiny, pracujeme na PC, hrajeme hry. Snažíme se spolupracovat s „kmenovými školami“, chodíme přímo za vyučujícími do škol, často přicházejí i učitelé k nám. Zcela specifickou oblastí, na kterou se celoročně zaměřujeme, jsou volnočasové aktivity, neboť děti se musí nejen učit, ale

i bavit a především poznávat zemi, v níž tráví své dětství. Často zjišťujeme, že o ní mají minimální povědomí. Jejich rodiče často velmi těžce pracují a obstarávají živobytí, a děti jsou ponechány svému osudu. Využíváme všechny možnosti, abychom jim ukázali co nejvíce z města, ve kterém žijí. Seznamujeme je s historií i současností Pardubic, navštěvujeme památky, výstavy, divadelní představení, dokonce jsme pluli na parníku Arnošt až do Kunětic pod Kunětickou horou. Chodíme do pardubických škol, účastníme se literárních i výtvarných soutěží, nacvičili a předvedli jsme i divadelní představení podle mongolských historických bájí, pochopitelně v češtině.   Dětem se snažíme přiblížit i české tradice, slavíme spolu Vánoce a respektujeme i jinou podobu Vánoc a novoročních tradic v jejich rodných zemích, vysvětlujeme si i prvky muslimské víry – oslavy ramadánu. Pravidelně slavíme i Mikuláše, to se Multiklub otevře i pro rodiny všech pracovníků Mostu pro lidská práva různých národností, kteří připraví cizokrajné dobroty. Stejně pěkné jsou i Velikonoce, barvíme vajíčka, zpíváme koledy a pleteme pomlázky, to nás

zase přicházejí naučit české děti. Multiklub pod Mostem tak žije multikulturním životem po celý rok.   V českých školách mají děti hodně volných dní a různých svátků, kdy se neučí. Většinou je tráví s rodinami, cestují. Pro „naše“ děti, které většinou tuto možnost nemají, se snaží naši lektoři připravit vlastní program.O pololetních prázdninách jsme byli sáňkovat na Vysočině, většina dětí si tak poprvé v životě užila zimních radovánek, o zimních prázdninách si jako dárek vybraly návštěvu multikina.   I o hlavních prázdninách zůstávají děti většinou v Pardubicích, a proto se jim snažíme nabídnout zajímavý program formou příměstského tábora, využíváme všech místních možností a také cestujeme, většinou vlakem nebo autobusem. Navštívili jsme tak Muzeum loutkářských kultur v Chrudimi, kde si děti mohly s loutkami zahrát vlastní mezinárodní loutkové divadlo, úžasný byl i zámek ve Žlebech s nádhernými sbírkami zbraní a středověkou kuchyní a také zámek plný vodníků v Cholticích. Po dva roky už jezdíme na třídenní tábor na Vysočinu do okolí Hlinska. Tuhle akci

děti milují, žijeme skromně, sami si vaříme i děláme program jako na jiných táborech – koupání, hry, sport a tradiční výlet do skanzenu na Veselý Kopec. V Mostu pro lidská práva tak kromě našeho základního poslání nezapomínáme, že klienti mají i rodiny a že je mnohdy velmi těžké skloubit v prostředí cizí země snahu o finanční soběstačnost s péčí o děti. Snažíme se jim pomoci nejen se školními problémy, ale i s využitím volného času, protože později by tyto bezprizorní děti mohly být i sociálním problémem. Mimoškolní zájmová činnost je pro ně často finančně nedostupná, proto se snažíme pomoci alespoň tímto způsobem a ohlas mezi cizinci nás opravdu těší. Náš Multiklub pod Mostem je každé pondělí plný dětí.   Říkáme si, že přestože tu některé děti zůstávají někdy jen nakrátko, protože rodiče mohou o práci přijít, budou si po celý život pamatovat, že pobývaly v hezkém městě, poznaly vlídnou zemi s krásnou přírodou a také prožily pěkná přátelství s dospělými i dětmi z dalších zemí. (Most pro lidská práva)

V úterý 29. 5. proběhl v pražském HUB, prostoru pro setkávání, inovace a rozvoj podnikání, odborný seminář u příležitosti 5 let realizace a rozvoje nízkoprahových kurzů češtiny pro cizince, ojedinělého konceptu, který vyvinulo Centrum pro integraci cizinců ve spolupráci s dalšími organizacemi. Akce se zúčastnilo přes 60 účastníků z řad státní správy, samosprávy, škol a neziskových organizací. Na semináři byl představen celý koncept, a to nejen teoreticky, ale i prakticky. Byl prezentován vývoj a realizace kurzů, metodika a v  rámci semináře byl také představen nový pilotní projekt organizace „Čeština do práce – audiovizuální kurz češtiny pro cizince“. Účastníci se rovněž mohli zúčastnit workshopů „Nízkoprahový kurz ve vietnamštině“ a „Čeština do práce“.   Nízkoprahové kurzy češtiny jsou otevřené všem zájemcům bez ohledu na mateřský jazyk, věk a znalost češtiny a jejich cílem je kromě předání jazykových kompetencí účastníkům zprostředkovat praktické informace z každodenního života. Více informací o akci a dalších aktivitách Centra pro integrace cizinců najdete na www.cicpraha.org.

20

Text Foto:

Rozhovor

Markéta Skočovská Archiv Doris Martinez

Když tanCím, mizí všechny problémy. Je to jako magie Fascinuje mě být Kubánkou. Kdybych se měla znovu narodit a zeptali by se mě, co chci být, vybrala bych si být znovu Kubánka, protože zbožňuji svou kulturu, své jídlo, své lidi, svou zemi s jejím dobrým i špatným. Jsem obhájkyně afrokubánské kultury a jejích kořenů, na dvě stě procent, říká tanečnice Doris Martinez.

O čem jsi snila jako malá holka vyrůstající na předměstí Havany? Maminka mi vyprávěla, že když mi byl rok, ve školce mi říkali „Rumbera“. Učitelky hrály na clave (typ perkusí, pozn. red.) a já se zvedla a tančila. Vždycky jsem věděla, že budu tančit, cestovat, živit se hudbou. A jeden z mých snů se už splnil. Ve Španělsku jsem měla vlastní taneční školu a novou jsem si otevřela před časem i tady. Kdybys tehdy nedostala nabídku na taneční turné po Španělsku, zůstala bys na Kubě? Kdybych neodjela do Španělska, zamířila bych určitě někam jinam. Cítila jsem se připravená a měla jsem chuť někam vycestovat. Na Kubě jsem měla spoustu práce, tančila jsem v hotelích, na festivalech, tančila jsem ve skupině Alma danza a ve folklórním souboru Chumalé. Cítila jsem ale, že toužím ještě po něčem jiném, že chci poznat něco nového. Ale kdybych neodjela tehdy, odjela bych o pár měsíců, nebo i let později. Když něco opravdu chceme, je jen otázkou času, kdy se to splní. Co tě přimělo k rozhodnutí zůstat v Evropě? Poprvé jsme vyjeli v roce 1999 do španělské Granady s tanečním souborem Alma danza. Po skončení turné se několik z nás rozhodlo zůstat, nechtěli jsme promarnit šanci, měli jsme spoustu pracovních nabídek. V té době jsem ještě nevěděla jistě, jestli chci Kubu opustit natrvalo. Na rozhodování jsem byla úplně sama, bez rodiny, bylo mi devatenáct let. Stálo mě dost námahy se adaptovat. Na Kubě je jiný systém a Kubánci nejsou na příjezd do Evropy ani trochu připravení. V Evropě je všechno jako stroj. Měla jsem pocit, jako bych slezla z vozíku taženého koněm a nastoupila do vlaku. Neměla jsem na nic čas. Musela jsem se naučit spoustu věcí a udělala jsem mnoho chyb, byla jsem mladá, nezkušená a sama. Myslím si ale, že všechny tyto zkoušky mě nasměrovaly na správnou cestu. Naučila jsem se, jak se chovat, jak rozpoznat, co je dobré a co špatné. Všimla jsem si, že v Evropě má velkou váhu slovo. Pokud něco slíbíš, měl bys to dodržet, protože si tak vytváříš dobrou vizitku pro příště. Brzy mi došlo, že musím tvrdě pracovat, být zodpovědná, mít ve věcech řád, držet slovo, že jedině tak mě budou mí žáci respektovat a nabídky práce budou přicházet. Jak ses ve Španělsku uchytila potom, co skončilo vaše turné? Granada je krásné město, ale klima je dost chladné. Nakonec jsem se usadila v Malaze, kde jsem tančila na velkém festivalu. Na první pohled mi učarovala. Spolupracovala

jsem s jednou kapelou, hrála jsem na piano, i když na něj vůbec hrát neumím! Piano bylo odpojené a já jsem hru jen předstírala. Oni měli svou černou Kubánku a já příležitostnou práci, která mi ale nestačila k tomu, abych získala povolení k pobytu. Musela jsem si najít další, stabilnější zaměstnání. Pracovala jsem ve skladu jedné textilní firmy a později jsem uklízela. Tři roky trvalo, než jsem povolení dostala. Vstávala jsem v pět ráno a šla uklízet a večer tančila v divadle šest krátkých představení, abych v noci padla vyčerpaná do postele. Byly to tvrdé roky, ale vyplatily se. Ušetřila jsem si dost peněz, abych se pak mohla věnovat jen tanci. Proč ses z kulturně tobě bližšího Španělska přesunula do střední Evropy, do Čech? Každý se mě ptá, proč Praha? Je pravda, že je to trochu ironie, že Kubánka žije v zemi, kde je taková zima. To, co mě přimělo k přesunu, byla postupně se zhoršující ekonomická situace Španělska. Přemýšlela jsem, kam se vrtnout, a když jsem byla v Praze na jednom tanečním festivalu, řekla jsem si, že Praha by mohla být tím správným místem. Ve Španělsku jsem strávila deset let, které utekly jako voda, bylo mi blízké svou kulturou, našla jsem si tam spoustu přátel, žena, u které jsem bydlela, mi dělala takovou náhradní maminku, vyhovovalo mi klima, jídlo, nic mi nechybělo. Dařilo se mi výborně, v Malaze jsem si v roce 2007 otevřela vlastní taneční školu La Clave de Osha, ale změna ekonomické situace tomu všemu zasadila ránu. Musela jsem velmi tvrdě pracovat, abych si vydělala aspoň na nájem. Nakonec jsem se v roce 2009 přestěhovala do Prahy. Je těžké se v Čechách uživit tancem? Vůbec ne. Uživí se dokonce i špatný tanečník. Ve srovnání se Španělskem mi tu trvalo mnohem kratší dobu, než jsem si dokázala otevřít vlastní školu. Je to paradox, kultura je tu velmi vzdálená té kubánské a situaci mi neulehčovala ani neznalost jazyka. Přesto mi trvalo jen dva roky dostat se do povědomí lidí. Pak už zbývalo jen najít vhodný prostor a zájemci přišli sami. Navíc tančím na mnoha akcích a festivalech, platit cestovné tanečníkovi žijícímu ve střední Evropě je mnohem výhodnější, než jej platit někomu ze Španělska. Kubánský tanec je úzce propojený s náboženstvím orisha. Na svých hodinách neučíš jen taneční kroky a figury, ale vysvětluješ i tyto souvislosti. Proč je to důležité? Má taneční škola by měla být místem setkávání, nových informací, růstu. Nechci, aby lidé jen přišli, zatančili, zpotili se a čau. Lidé by se měli navzájem poznávat, mluvit spolu.

Myslím si, že ti, kterým se líbí kubánská hudba, kteří chtějí tančit kubánskou salsu, by měli vědět, odkud ta kultura pochází, mít ponětí o orisha, něco o historických souvislostech, protože to všechno pomáhá tanečníkovi při interpretaci. Když tančíš, interpretuješ. Cítíš nějaký zvuk a tvé tělo na základě toho udělá pohyb. A ten pohyb je interpretací tvého pocitu z hudby. Čím víc informací máš, tím širší je škála interpretačních prostředků, které můžeš použít. Tanec jsi už učila lidi mnoha národností. Jsou čeští tanečníci v něčem specifičtí? Spousta lidí se schovává za větu: Nejsme Kubánci, nejsme černí, nemůžeme dobře tančit. A to je absolutní omyl. Je pravda, že když je někdo Kubánec, má to často jednodušší, protože to má v krvi. Když něco chceš, můžeš trénovat, prohlubovat znalosti, někoho to stojí víc, někoho méně, ale máš tu možnost. Záleží na talentu, ale také na tom, jestli se chceš učit. Když se učíš, trénuješ, sbíráš informace, nezáleží na tom, jaké jsi národnosti. Spousta Kubánců neumí tancovat! Také je velmi důležité, kdo je učitel. Má velkou zodpovědnost, předává informace, musí se pilně připravovat, sám pro sebe si vše opakovat a tím si to oživovat. Jak vnímáš současný stav afrokubánského tance v Čechách? Překvapuje mě, jaký chaos v tanci panuje. Tanečníci například míchají různé styly salsy. Člověk musí mít jasno o podstatě daného tance a pak to v páru funguje. Zdá se mi, že tady lidé neznají onu podstatu. Tanec nemá slova. Není o tom, že muž říká partnerce „teď tě otočím doprava, pak třikrát doleva“. Je o energii, pocitech. Hudba má v sobě něco neviditelného, co hýbe s věcmi v těle. Když se zamyslíme a začneme hledat cestu zpět k oné podstatě, budeme se při tanci cítit lépe. Když je člověk uvolněný, když se s partnerem cítí dobře, pozitivní energie, která z obou vychází, je velmi silná a je vidět. Když mě necitlivý partner při prvním tanci

DORIS MARTINEZ (1980, Kuba) Profesionální tanečnice, choreografka a lektorka. Na Kubě absolvovala několik tanečních škol včetně akademie připojené k divadlu Carlose Marxe. Deset let žila ve Španělsku, kde založila vlastní taneční školu. Totéž se jí povedlo i v Praze (2011), kde žije od roku 2009.   Ve škole s názvem La Clave de Osha pořádá nejen mnoho kurzů, ale své žáky také seznamuje s afrokubánskou kulturou coby duchovním základem daných tanců.

otočí prudce tak, že mi zničí účes, se kterým jsem se doma piplala čtyři hodiny, dobrý pocit je pryč. Další věc, kterou pozoruji je, že čeští muži málo tančí. Větší úspěch tak má v mých kurzech například reggaeton, který se tančí sólově, a hlásí se na něj i ženy, které nemají partnera. Každý by měl tančit. Roční dítě je čisté, bez komplexů, traumat. Když mu pustíš hudbu, tančí, směje se. Když člověk vyroste, vytvoří si komplexy, začne mít pocit, že neumí tančit, že nemá dost talentu. V Evropě tě život strhává, žijeme ve stresu. Potřebujeme si najít zdroj energie, abychom si odpočinuli, mohli se zasmát. Když přijedeš domů na Kubu, cítíš se tam pořád jako doma, nebo už trošku jako cizinka? Neberou tě tam lidé už trošku jako Evropanku? Když tam přijedu, cítím se úplně mimo, jako by Kuba byla vajíčko a já byla mimo ně a chtěla se do něj dostat, ale skořápka tomu bránila. Vždy tak po týdnu se ale vajíčko rozbije a všechno se smíchá. Ale rozdíl je znát, protože tam už nežiji. Kamarádi vyrostli, hodně z nich odjelo, jiní se přistěhovali a já je neznám. Nemůžu na Kubu jezdit často, je daleko a hodně to stojí. Naposled jsem měla nejdelší, pětiletou pauzu, a když jsem přijela, všechno bylo jinak. Za pět let se stane spousta věcí! Do Prahy za tebou přijel před několika měsíci mladší bratr. Vidíš nějaký rozdíl mezi tím, jak sis tu zvykala ty, a jaké to je pro něj? Je to úplně jiné. Já měla výhodu, že jsem začala žít v zemi, kde se mluví jazykem, který ovládám. Horší bylo, že jsem byla na všechno sama do doby, než jsem si našla přátele a ti mi pomohli. Ale bylo to tvrdé. Dariel tu má mě, bydlí u mě, krmím ho, má všechno. Problém je jazyk. Ale přizpůsobuje se velmi dobře. Už je tu půl roku, učí se česky, do školy chodí každý den. Jediné, co chci, je, aby se rychle naučil česky, a tak se integroval, protože jazyk je bariéra, pokud chceš studovat nebo pracovat, musíš se ho naučit. Já to zatím nepotřebuji, je mi 32 a na kurzech si vystačím se španělštinou a angličtinou, ale v budoucnu bych se česky naučit chtěla, abych mohla učit přesně tak, jak to cítím. Chceš zatím v Čechách zůstat, nebo tě to táhne zase jinam? Chci rozhodně zůstat. Už jsem tu usazená. Jestli jsem dřív měla pochybnosti, teď už je nemám. Mám tu svého bratra a svou velkou lásku, což je dost silná motivace zůstat. Škola mi dává spoustu energie a síly, dělám, co mě baví, co mě těší.

22

Text a foto:

23

Centrum na podporu integrace cizinců

Text:

Redakce

Co se delo, Co se deje, Co se bude dít

Místo je tu pro všechny, jenom pro odpadky NE! Tak znělo heslo akce, kterou uspořádalo ústecké Centrum na podporu integrace cizinců. Pracovníci nevládní organizace se spolu se svými klienty, kteří žijí v Ústeckém kraji, připojili k mezinárodní kampani „Clean up the World“, jejímž smyslem je chránit životní prostředí a zachovávat přírodu v udržitelném stavu. „I když jde v první řadě o ekologii, chceme také ukázat, že i nám cizincům záleží na tom, v jakém prostředí žijeme. Rádi vyrazíme do ulic a pomůžeme s úklidem města, vždyť tady všichni žijeme společně a záleží nám na tom, abychom se v našem městě cítili dobře,“ vysvětluje klient Poradny pro integraci pan Yerlan. Úklidová akce proběhla na několika místech v centru města. Naše „úklidová

četa“ vyrazila od Národního domu v ulici Velká hradební, kde má Centrum cizinců své sídlo, a vyčistila od odpadků celou ulici. Jen tam se nasbíralo přes deset velkých pytlů smetí! Pak se pokračovalo přes dětské hřiště u sídliště až k centru města. Cílovou lokalitou pak byla Mariánská skála, kde na nás čekalo několik menších černých skládek. „Průvod cizinců vybavený košťaty, hráběmi a lopatami vyvolal ve městě pěkný rozruch. Lidé vykukovali z oken, zastavovali nás na ulici a byli touto akcí mile překvapeni,“ říká Honza Kubíček, ředitel ústecké Poradny pro integraci, která realizuje projekt Centra na podporu integrace cizinců v Ústeckém kraji.   Do úklidové kampaně se nakonec

zapojilo celkem 29 klientů, převládali cizinci pocházející z Kazachstánu, pomoct přijely Rusky z Teplic, dva Američané, kteří žijí v Praze, nechyběli ani zástupci vietnamské komunity nebo afrického kontinentu. Jak říká jeden z klientů, „u nás v Kazachstánu bylo běžné, že se každou sobotu uklízelo okolí bydliště, proto bychom rádi i tady v Čechách pomáhali s úklidem častěji“. Organizátoři akce se proto rozhodli, že podobnou akci určitě zopakují.   Spolupráce byla domluvená s Úřadem městského obvodu Ústí nad Labem – město, který zapůjčil potřebné náčiní pro úklid a zajistil odvoz nasbíraného smetí. V rámci úklidové akce se nakonec podařilo sesbírat 41 pytlů plných odpadků.

Česká republika zaznamenala poprvé po deseti letech pokles v počtu obyvatel. V roce 2011 se snížil meziročně o 28 567 na 10,504 miliónu. Výsledky Českého statistického úřadu (ČSÚ) ukazují, že hlavní příčinou je pokles počtu narozených dětí, a tento trend bude do budoucna nejspíš pokračovat. Naopak hlavní část celkového přírůstku připadá stále více na zahraniční migraci.   Situaci může ovlivnit další příchod migrantů. Těch přišlo do Česka v loňském roce o 1241 víc než v roce 2010 a migrace se tak z 90 procent podílela na celkovém přírůstku obyvatel Česka. Podle údajů z Informačního systému evidence obyvatel ministerstva vnitra přibylo díky zahraniční migraci v loňském roce 16,9 tisíce obyvatel, přičemž 22,6 tisíce osob do Česka přišlo ze zahraničí, zatímco 5,7 tisíce bylo vystěhováno. ********* Zhruba tři pětiny veřejnosti se domnívají, že cizinci žijící v Česku by se měli co nejvíce přizpůsobit zdejším zvyklostem. Pouze pět procent se vyslovilo pro variantu, že cizinci si mohou žít podle svých zvyklostí. Více než třetina občanů soudí, že by cizinci měli přizpůsobit své zvyklosti těm českým alespoň částečně. Ti, kteří mají mezi svými přáteli cizince, který žije v Česku, jsou vůči zachování jejich původního životního stylu o něco vstřícnější. Celkem 48 procent

z nich se přiklonilo k názoru, že by se měli co nejvíce přizpůsobit, podle 44 procent by se měli částečně přizpůsobit a 7 procent deklaruje, že by cizinci měli mít možnost žít podle svého. Podle drtivé většiny Čechů (95 procent) cizinec zapadne do společnosti, pokud zvládne český jazyk. Výrazná většina dotázaných považuje také za důležité, aby dotyčný pracoval v České republice (83 procent). Mezi další důležité podmínky patří i znalost české kultury nebo získání českého občanství (oba 59 procent). Průzkum prováděla společnost Centrum pro výzkum veřejného mínění (CVVM) a uskutečnil se od 5. do 12. března, odpovídalo 1053 respondentů ve věku od 15 let. ********* V Česku začal vycházet první odborný časopis určený pro vietnamské obchodníky, jejichž pozice na trhu rychle sílí a jen večerek provozují zhruba tři tisíce. Vietnamští prodejci se tak stávají zajímavou cílovou skupinou pro inzerenty například z řad výrobců potravin a spotřebního zboží. První číslo vietnamsky psaného časopisu Čerstvé&Snadné vyšlo v dubnu. Z reklamního prospektu vyplývá, že časopis bude vycházet šestkrát ročně v nákladu 3000 výtisků. Na stránkách vietnamského časopisu jsou především informace o aktuálním dění na českém maloobchodním a vel-

koobchodním trhu, trendech v produktových kategoriích či o vybavení a službách pro obchodníky.   V současné době je v ČR zhruba 3000 obchodů, jejichž majitelé jsou vietnamského původu. Pouze na území Prahy je více než 1000 těchto prodejen. Tito obchodníci, jejichž podíl na maloobchodním trhu se rychle zvyšuje, dosud neměli žádný informační zdroj.

víc než před deseti lety. Za přírůstkem jsou hlavně cizinci, kteří tvoří už 14 procent obyvatel. Každý sedmý člověk, který v Praze žije, nepochází z Česka. Na území hlavního města žijí dvě pětiny všech lidí ze zahraničí, kteří do Česka přišli. Do metropole nejčastěji zamířili Ukrajinci, Rusové a Slováci.

*********

Částkou 300 tisíc korun podpoří Plzeň integraci menšin a cizinců. Zastupitelé schválili dotace na projekty tří žadatelů v celkové výši 280 tisíc korun z rozpočtu odboru sociálních služeb.   Diecézní Charita Plzeň získá 80 tisíc korun na provozování Poradny pro cizince a uprchlíky Plzeň. Stejnou částkou budou podpořeny aktivity občanského sdružení Naděje, která prostředky využije na fungování nízkoprahového zařízení Bludiště pro děti a mládež z oblasti Petrohradu. Dotaci ve výši 120 tisíc korun obdrží Společnost Tady a teď na projekt zacílený na děti ze sociálně vyloučených lokalit a děti cizinců, jehož cílem je prostřednictvím podpory vzdělávání a mentoringu zvýšit šanci pro dosažení vyššího stupně vzdělání těchto dětí.   Rada města již na svém zasedání 3. května schválila finanční podporu pro občanské sdružení Blízký soused. Částka 20 tisíc korun bude využita na táborový pobyt dětí ze sociálně slabých rodin.

Ústecký krajský soud i napodruhé odsoudil tři Ukrajince, kteří jsou obžalováni z obchodování s lidmi a z využívání jejich otrocké práce. Soudkyně všem třem uložila pětileté tresty, hrozil jim až trojnásobek. V letech 2008 a 2009 podle obžaloby zneužívali práci více než 20 Rumunů a Bulharů, které pronajímali minimálně třem firmám.   Ukrajinci si Bulhary a Rumuny najali s tím, že budou sklízet chřest. Slibovali jim 12.000 až 18.000 korun měsíčně plus dopravu a stravu zdarma. Po příjezdu poškozeným odebrali doklady, aby byli na práci závislí, zrušili jim jídlo a nutili je pracovat v těžkých podmínkách.   Za týden práce v 12 až 18hodinových směnách prý dostávali maximálně 500 korun. ********* Hlavní město má podle předběžných výsledků loňského sčítání vůbec nejvíc obyvatel ve své historii. Žije v něm 1,272.690 lidí, tedy o 104.000

*********

24

Text:

25

Statistiky

Ústav zdravotnických informací a statistiky

Text:

Nemocnice vloni ošetRily témER 84 000 cizincU, ti dluží 36 miliÓnU Loni poskytly nemocnice v ČR zdravotní péči téměř 84 000 cizincům v celkové hodnotě 634 milionů korun. Neuhrazena ke konci roku zůstala péče za 36 milionů korun. Nejčastěji ošetřenými cizinci byli pacienti ze Slovenska (18 000), Ukrajiny (12 000), Německa (6 300) a Vietnamu (6 200). Lékařskou péči loni vyhledalo 83 849 cizinců, z nich 40 000 bylo ze zemí EU. Počty ošetřených jsou mírně vyšší než v letech dřívějších. Loni oproti předchozímu roku ale dlužili cizinci za péči o pět milionů korun víc.   Nejvíc cizinců ošetřily nemocnice v Praze, 40 000, na dalších místech v počtu ošetřených cizinců jsou kraje Jihomoravský (8 127), Karlovarský (5 100), Středočeský (5 018) a Plzeňský (4 741). Nejméně cizinců ošetřily nemocnice v Kraji Vysočina (815), Pardubickém (1 020) a Zlínském (1 055).

  Podle odhadu ministerstva pro místní rozvoj přijelo v minulém roce do ČR celkem 22,15 milionu turistů.   Cizinci nejčastěji hradili péči ze své zahraniční pojistky, bylo to 21 procent pacientů, tedy asi 18 000 lidí, platba z pojistky tvořila 32 procent objemu úhrad. V hotovosti platilo 42 procent pacientů, tedy 35 000 lidí, v hodnotovém vyjádření téměř 188 milionů korun, to je 30 procent úhrad. Třetím významným zdrojem bylo smluvní pojištění cizinců v ČR, to mělo 22 000 lidí, tedy 26 procent, v hodnotě zhruba 171 milionů korun, to je 27 procent celkových úhrad. Podíl pacientů z EU, kterým byla poskytnuta péče hrazená ze zahraničního zdravotního pojištění, tvořil z celkového počtu pacientů z EU 37 procent. Hodnota úhrad za ně ale dosáhla 49 procent celkových nákladů. Vyplývá z toho, že z pojist-

Počty ošetřených cizinců v nemocnicích a náklady na ošetření cizinců v nemocnicích v letech 2010 a 2011 2010 2011 index 2011/10

počet osob

79 557

83 849

105,4

z toho ze zemí EU

40 137

40 061

99,8

podíl na počtu ošetřených cizinců

50,5

47,8

náklady na ošetření cizinců v tis. korun

587 559

633 657

107,8

z toho náklady na ošetření osob ze zemí EU v tis.korun

319 808

360 626

112,8

podíl nákladů na ošetření osob z EU na celkové výši nákladů na ošetření cizinců v procentech

54,4

56,9

ky hradí cizinci nákladnější péči, zatímco v hotovosti řeší spíše lehčí ošetření.   Občané Belgie, Dánska, Irska, Lotyšska, Lucemburska, Maďarska, Malty, Nizozemska, Rakouska, Řecka, Slovenska a Španělska využili evropské pojištění na více než polovinu nákladů zdravotní péče, u ostatních sledovaných zemí EU bylo využití Evropského průkazu zdravotního pojištění nižší.

Redakce

Na zemEkouli nejsou cizinci – každý je odnEkud Česko asi nepodpoří snahu Evropské komise, která zamýšlí omezit členským zemím prostor pro uplatňování směrnice o slučování rodin emigrantů ze třetích zemí. Ministerstvo vnitra nepovažuje změnu směrnic za nezbytnou a podporu pro svůj postoj i v Senátu ovládaném opozicí. „Změna není nezbytně nutná, neboť současný stav je dostatečně flexibilní, aby si každý stát mohl svou právní úpravu přizpůsobit svým vnitrostátním podmínkám a potřebám,“ řekl senátorům ministr vnitra Jan Kubice. Podle něj je současná úprava pro pokrytí tohoto druhu legální migrace dostatečná a ve slučování rodin migrantů nejsou v ČR nějaké větší problémy.   Předseda senátní komise pro krajany Tomáš Grulich (ODS) uvedl, že zhruba třetina migrantů, kteří v Česku mají trvalý či dlouhodobý pobyt, jej získala díky slučování rodin. Zamýšlené úpravy by mohly mít podle senátorů „výrazný dopad na autonomii členských států v oblasti řízení migrace“. Před deseti lety měla rodinná migrace více než poloviční podíl na celkové legální migraci do zemí EU. Tento podíl ale v současné době klesl na méně než jednu třetinu. Předloni to představovalo zhruba 500 000 lidí v rámci EU.

*********

Zdroj: Ústav zdravotnických informací a statistiky

Spojené státy, které dosud byly a stále jsou cílem talentovaných lidí z celého světa, poprvé zažívají odliv mozků. I děti imigrantů do USA si chtějí splnit americký sen. Nečiní tak ale ve Spojených státech jako rodiče. Raději se stěhují zpět do zemí svých předků. Do zahraničí je ale žene situace na pracovním trhu ve Spojených státech i slibnější vyhlídky v zahraničí. Mladí lidé nejčastěji míří do Indie a Číny, v menší míře pak

i do Brazílie a Ruska. Jen do Indie podle neúplných údajů tamní vlády přitom loni z USA přijelo kolem 100 000 lidí. Americká vláda sice neshromažďuje data o pohybu dětí imigrantů, podle expertů na migraci jde ale o významný a sílící fenomén. Svůj podíl na něm má i aktivní snaha jiných států získat nadané lidi pomocí nabídek zaměstnání, ale i investičních, daňových a jiných pobídek.

********* Švýcarsko omezuje přistěhovalectví z osmi východoevropských členských zemí EU. Od prvního května dostanou ročně povolení k pobytu v této alpské zemi jen asi dvě tisícovky zájemců z Česka, Polska, Slovenska, Maďarska, Slovinska, Litvy, Lotyšska a Estonska. Evropská unie rozhodnutí Bernu kritizovala a označila to za narušení volného pohybu osob.   Švýcarsko kritiku odmítá a své rozhodnutí obhajuje příslušným unijním nařízením, podle kterého může být mobilita osob v EU omezena, pokud v určitém roce přesáhne počet žádostí o povolení k pobytu nejméně o deset procent průměr za předchozí tři roky. Do Švýcarska, které je členem takzvaného schengenského prostoru volného pohybu, jezdí za prací řada unijních občanů. Zaměstnání zde hledají i obyvatelé nových zemí EU.   Vláda sice tvrdí, že 1,1 milionu unijních občanů, kteří žijí či pracují v osmimilionovém Švýcarsku, je přínosem pro ekonomiku státu, zároveň ale upozornila na rostoucí imigraci. Ta prý vyvolává obavy z integračních problémů a z dodržování nařízeného minimálního platu a dalších pracovních podmínek. Panují totiž obavy, že obyvatelé chudších zemí EU jsou ochotni pracovat za nižší plat, a připravit tak o místo Švýcary.

Úřad vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR) ve své zprávě uvedl, že se v roce 2011 zvýšil o 20 procent počet žadatelů o azyl z rozvojových zemí. Především pak z Libye, Sýrie a Tuniska. Ze zprávy úřadu vyplývá, že v loňském roce požádalo o azyl 441 300 tisíc lidí ze 44 zemí světa, zatímco v roce 2010 to bylo jen 368 tisíc lidí.   Uprchlíci nejčastěji žádali o azyl již tradičně ve Spojených státech. Zhruba každý šestý imigrant se rozhodl právě pro USA. Druhou nejčastější destinací byla Francie, kde o azyl požádalo dokonce 51 900 lidí.   Třetím nejoblíbenějším státem mezi uprchlíky je Německo, které dostalo 45 700 žádostí.

********* Téměř tři čtvrtiny Rakušanů podporují dočasné znovuzavedení pasových kontrol na hraničních přechodech. Z nového průzkumu, jehož výsledky zveřejnil zpravodajský týdeník Profil, vyplývá, že takové opatření by se líbilo 70 procentům obyvatel sousední země, 25 procent by jich bylo proti.   O úpravě pravidel v rámci schengenského prostoru, v němž mohou lidé cestovat bez hraničních kontrol, se začalo intenzivně mluvit v dubnu. Německá média tehdy napsala, že Německo a Francie chtějí společně prosadit, aby schengenské země mohly obnovit kontroly na hranicích až na 30 dní. O obnovení kontrol by přitom rozhodovaly samy národní vlády.   Německo-francouzskou iniciativu odmítla Evropská komise, ale o změně pravidel Schengenu, který nyní sdružuje 26 zemí včetně ČR, se dál intenzivně diskutuje.

*********

26

Text:

Redakce

Nenad Djapić (nar. 1948)

Tak maluje Nenad DjapiC Filmový režisér, dramatik a spisovatel Nenad Djapić má na svém kontě mnoho zajímavých dokumentů. Krom filmu, který je hlavním středem jeho zájmu, se ale věnuje také malířské tvorbě, jeho poslední díla ovlivnila především čerstvá zkušenost z pobytu v západní Africe. Průřez prací Nenada Djapiće byl na výstavě v pražské Galerii Portheimka, kde vystavoval společně se sochařem Jiřím Kašparem.   Z bohaté filmografie jsou českým divákům známy hlavně jeho dokumentární

filmy z posledních let, například Tak se tančí tango argentino v Praze, Africké kořeny – české tančení či Můj pradědeček Čingischán. Jeho poslední snímek byl Kodjo, jejž natáčel v africkém Togu a uvedla ho Česká televize 6. května na programu ČT2. Za divadelní hru Vídeňský hřích získal v letošní soutěži o Cenu Alfréda Radoka 2. místo.   Ve své malířské tvorbě se cítí ovlivněn prerafaelisty, art brut, naivním uměním, tvorbou mystiků a mystifikátorů, uměním

Pochází z bývalé Jugoslávie. Na přelomu 60. a 70. let studoval divadelní a filmovou vědu na FF UK v Praze, poté dějiny umění na Frei Universität v Berlíně. Od poloviny 70. let je činný jako autor, scenárista a režisér ve filmu, televizi a divadle. Žije a tvoří v Berlíně a Praze.

pozdní gotiky, ale stejně tak i reklamou, pornografií, komiksy a punkem. Je ctitelem společenských heretiků i politických dogmatiků a zdá se, že čerstvá zkušenost pobytu v západní Africe ho vede k napodobování tamních malířů reklamních tabulí a surreálného až konceptuálního umění afrických kadeřnic.   Vystavoval od počátku 90. let na řadě samostatných výstav v Berlíně, Potsdamu, Neustrelitzu, v Čechách v Galerii Bayer a Bayer (2005), Aventinum (2007) ad.

18