SLOVO. Bulletin pro cizince a o cizincích. Slovo #04 _ rocník NEPRODEJNÉ

SLOVO Bulletin pro cizince a o cizincích

Tento projekt je spolufinancován z prostředků Evropského fondu pro integraci státních příslušníků třetích zemí. Tento projekt zaměřený na integraci cizinců je financován Ministerstvem vnitra České republiky.

Slovo #04 _2013 10. rocník

NEPRODEJNÉ

03

16

Obsah:

V posledním čísle tohoto roku přinášíme několik textů, které určují nebo naznačují trendy v cizinecké legislativě pro příští rok a které budou ovlivňovat naše životy.   Od 1. ledna 2014 začne platit nový zákon o českém státním občanství, který byl definitivně schválen v červnu 2013. V textu, který přinášíme na straně 8, se popisují podmínky získání českého občanství s důrazem na změny, jež přinese nový zákon. Hlavním přínosem tohoto zákona je možnost dvojího občanství. Cizinci se kvůli žádosti o občanství ČR nebudou muset vzdávat svého dosavadního občanství a budou moci mít dvě nebo více státních občanství. Mimo ostatních podmínek nově zákon zavádí zkoušku ze znalostí ústavního systému a základní orientace v kulturně-společenských, zeměpisných a historických reáliích ČR a zcela novou podobu bude také mít jazyková zkouška. Ta bude od nového roku více formalizovaná a lze říci, že i náročnější, neboť bude vyžadována znalost na úrovni B1. Určitě si celý text, v němž autorka Martina Štěpánková detailně popisuje všechno, co budete potřebovat při žádosti o občanství, dobře přečtěte.   Dále vám doporučujeme, abyste na straně 5 Bulletinu neopomenuli rozhovor s Tomášem Haišmanem, ředitelem Odboru pro azylovou a migrační politiku ministerstva vnitra, a s Martinem Rozumkem, předsedou Výboru pro práva cizinců Rady vlády pro lidská práva. Text se týká cizinecké legislativy, která příští rok může zasáhnout i do našich životů. Například návrh nového zákona o pobytu cizinců, který si v připomínkovém řízení vysloužil velký počet připomínek, předkladatelé pro tento rok stáhli, před zákonodárci se ale jistě objeví v následujícím roce. Jestli a co se v něm změní, se v tuto chvíli ještě neví.   Též se netuší, kdy začne platit novela zákona o pobytu cizinců upravující postavení pracujících migrantů a migrantek z třetích zemí. Do konce prosince měla být novela upravena dle požadavků směrnice Evropského parlamentu a Rady EU o jednotném postupu vyřizování žádosti o jednotném povolení k pobytu a práci. Navrhuje se v ní, aby se zavedly zaměstnanecké karty jako specifické společné povolení k dlouhodobému pobytu a výkonu zaměstnání. Některé části návrhu ještě jednou vyvolaly před Úřadem vlády protest nevládního sektoru, který požadoval rovné zacházení s cizinci v oblasti sociálních práv.   O interkulturních pracovnících  jsme psali už několikrát, myslíme si, že tato profese je velmi důležitá, zvlášť pro cizince, kteří češtinu nezvládají na vyšší úrovni. Na straně 11 si můžete přečíst článek o zkušenostech o.s. InBáze, které připravuje vzdělávací kurz pro interkulturní pracovníky v rámci dvouletého inovativního projektu s názvem „Formování profese sociokulturní mediátorů – inspirace portugalským modelem“, jenž má za cíl přispět k profesionalizaci tohoto povolání.

Úvodní slovo

3

Co se čekalo před sto lety, že se stane s Evropou?

4

Legislativa ve dvou zrcadlech

5

Získání českého občanství podle nového zákona

7

MV ČR bude města při integraci i nadále podporovat

9

Podtrženo – sečteno … A co dál?

10

Interkulturní pracovníci usnadňují komunikaci mezi migranty a majoritou

11

Proč cizinci v Česku častěji podnikají, než se nechávají zaměstnat?

12

Pomoc mladým imigrantům

15

Pátý festival Nad Prahou půlměsíc byl plný moudrosti a divadla!

18

„Věřím, že divadlo může ve společnosti něco proměnit“

20

Rodina Odvedle

22

Já a klient

24

Poznejme se sousedé

18

Nad Prahou pUlmEsíc

04

13

Úvodní slovo

Informační bulletin pro cizince a o cizincích vydává občanské sdružení SLOVO �1 Redakce: Dragoljub Matić (šéfredaktor) Goranka Oljača, František Kostlán, Lyubov Grunkovskaya ADRESA VYDAVATELE: Francouzská 2, 120 00 Praha 2 Tel. | fax: 222 520 037 e-mail: [email protected]

Podívejte se ale i na další projekty, kterými chce nevládní sektor ulehčit cizincům pobyt v ČR: Pomoc mládím imigrantům zvýší šance pro uplatnění na trhu práce (str. 15), Asistence cizinců při zajištění bydlení, Kafé Afrika (str. 17) atd.

GRAFIKA: Adam Bláha [email protected]



TISK: Datapont s. r. o.

Příjemné čtení vám přeje Dragoljub Matić

Jazyková redakCE: Lenka Jandáková

OBÁLKA: Romy Cordivani

04

Text: Foto:

05

Komentár

Jiřina Šiklová Archiv

Text:

Co se Cekalo pRed sto lety, že se stane s Evropou? Úvahy a prognózy na počátku dalšího roku jsou oblíbeným námětem. Roku 1914, tedy před sto lety, v červenci začala první světová válka a svět a hranice států se zcela změnily. Navždy??!   Prognózy čtenáře nutí nejen k zamyšlení nad tím, co prožil, ale i k přemýšlení o sobě, o lidech, národu, státu, případně kontinentu, ke kterému patří a kde žije. Je možné ale další vývoj odhadnout? A chceme vědět, jak se bude náš kontinent měnit?   Příští rok si budeme v řadě článků a knih připomínat, že je to sto let od začátku první světové války. Tehdy se jí neříkalo první, ale jen velká válka. To označení první dostala tato válka o více než dvacet let později, kdy tatáž Evropa a s ní celý svět prožívaly druhou světovou válku.   První světovou válku v červenci 1914 nikdo nepředpovídal. Evropa, se zcela jinými hranicemi, názvy států, než jaké jsou dnes, žila v relativním blahobytu a císař František Josef uvolněně vládl skoro témuž území, kterému se dnes říká střední Evropa. V jeho mocnářství žilo 22 národů a národností ještě více. Lidé, tedy poddaní Jeho císařské Výsosti, mohli jezdit a pracovat do všech těchto států, mohli tam získávat majetek, podnikat, zakládat továrny, získávat kdekoliv z tohoto území, ženit se a vdávat za kohokoliv a nikdo nepotřeboval žádný cestovní pas. Ti, kteří chtěli dosáhnout vyššího postavení mimo hranice svého bezprostředního domova, se museli naučit hlavní dorozumívací řeč monarchie, tedy rozumět a domluvit se německy.   Nikdo je nenutil, ale když to neuměli, nemohli čekat, že se stanou úředníky, budou zastupovat svoji firmu v celém mocnářství nebo se stanou vyššími důstojníky v armádě. Hanlivě se tomuto prosazování němčiny jako dorozumívací řeči říkávalo germanizace. Císaři pánovi to asi bylo jedno. On byl „Rakušák, mluvil německy a rozkazy včetně vyhlášení války v červenci l914 pronášel – jak jinak – v němčině. Kdyby toto své prohlášení začínající „Mým národům“ měl opakovat ve všech jazycích, které se používaly na území jeho panství, trvalo by to „příliš dlouho“.   Jak všichni víme, válka začala zastřelením následníka trůnu Františka Ferdinanda d‘Este v Sarajevu. Atentátník Gavrilo Princip ani nikdo z dalších bosenskosrbských nacionalistů, kteří tento čin plánovali, netušili, že těmi výstřely změní rozdělení zemí celého kontinentu. A že jejich potomci, vnuci a vnoučata opětně

PhDr. Jiřina Šiklová

budou jezdit do týhž zemí jako jejich dědové za prací, ale i pro podnikání a svoje nevěsty, ale budou nuceni si pořizovat cestovní pasy a povolení k dočasnému nebo trvalému pobytu. A ti druzí tzv. „domácí“ se na ně budou dívat jako na cizince. Cizinec? No, mluvil trochu jinak, ale s přízvukem se všichni v té monarchii nějak domluvili. Pokud se ale ten z jiné části Rakousko-Uherska chtěl stát ředitelem továrny nebo kanceláře, tak se musel naučit dobře anglicky. Promiňte, síla zvyku, chtěla jsem napsat německy. Angličtinu zde tehdy skoro nikdo neznal. Ta se stala obdobně univerzálním dorozumívacím jazykem až po druhé světové válce, tedy po roce l945, a u nás ještě o půlstoletí později.   Tehdejší Vídeň, v níž sídlil císař pán a zasedal Zemský sněm, by snad trochu dnešní společnosti mohla připomínat současný Brusel. (Atomium tam neměli, symbolem byl spíše svatoštěpánský chrám, řeka Dunaj protékající mnoha zeměmi této monarchie a symboly na čepicích a helmách vojáků.) Některé zákony byly společné, ale většina lokálních, tedy, promiňte, státních útvarů, měla vlastní zákonodárství, vlastní školy, vlastní policii, vlastní soudy a správní oblasti a úřady.   Knihy se vydávaly v místním jazyce (u nás v češtině), ale zákony a nařízení musely být také v řeči všem členům monarchie srozumitelné, tedy „dvojjazyčné“. A zase se mi chtělo napsat v angličtině, ale již jsem se předem opravila. Proč se mně to plete? No přeci proto, že to, co zde před 100 lety bylo, trochu připomíná Brusel, či lépe řečeno řízení Evropské unie, ke které dnes patříme. Toto společenství, které trvalo několik staletí, v zásadě fungovalo z hlediska trhu a životní úrovně dobře. Nejlépe na celém tehdy známém světě. Občas se některý z národů bouřil, pak se to zase urovnalo a žilo se dál.   Reakce na těch „pět kulí v Sarajevu“ z Principovy pistole byla příliš rychlá. Jimi začala první světová válka. Dnes, po sto letech, se pokoušíme, aby zde ve střední Evropě byl opětně klid, mohli jsme se stěhovat za prací, vydělávat peníze kde chceme, učit své děti vlastnímu jazyku, ale taky jazyku dorozumívacímu, kterým je dnes naše mizerná angličtina, a hlavně žít v míru. Doufám, kdyby dnes někdo někde vypálil do hlavy nějakého vrcholného funkcionáře Evropského parlamentu v Bruselu pět kulek za sebou, že se to urovná diplomatickou cestou. Sto let je sto let a snad jsme se přeci jen zde ve střední Evropě něco naučili. Snad!

Goranka Oljača

Legislativa ve dvou zrcadlech

neboli ze dvou úhlu pohledu

V prosinci jsme se vypravili za tzv. bilančními tématy, které odráží důležité události, jevy nebo trendy roku, jehož konec se blíží. Vzhledem k tomu, že zákony doslova ovlivňují život a setrvání migrantů a migrantek na českém území, zdálo se, že promluvit o komplexu cizinecké legislativy je vhodné téma. Návrh nového zákona o pobytu cizinců, zcela nového zákona o volném pohybu občanů EU a zákona o ochraně státních hranic se dočkaly v připomínkovém řízení tak velkého počtu připomínek, zvlášť z kanceláře ombudsmana, že to předkladatelé pro tento rok vzdali.   Proto jsem rozhovory s Tomášem Haišmanem, ředitelem Odboru pro azylovou a migrační politiku ministerstva vnitra, a s Martinem Rozumkem, předsedou Výboru pro práva cizinců Rady vlády pro lidská práva, začala stejnou otázkou, totiž, co by se z předložených návrhů nemělo ztratit? Tomáš Haišman: „Já nevím – návrh byl prostě konceptuální. Ve stěžejních místech, o která nám hodně šlo – rozdělení cizinecké populace na dvě kategorie, to znamená přiblížení euroobčanů k právům/ existenci občanů České republiky. To jsou věci, které by neměly úplně zaniknout. Nám šlo o to, abychom po deseti dvanácti letech a po řadě velkých změn v ČR připravili zákon pro nové desetiletí, a to je vždycky kontroverzní záležitost. Cizinecký zákon, ať už se dělala kterákoliv novela, vždycky potřeboval mít dohodu napřič politickým spektrem a taková dohoda na jaře letošního roku tady žádná nebyla. To jsou věci, které potřebují silnou vládu, silného ministra a v Parlamentu jednoznačnou většinu. Pro mě osobně tento zákon nebyl zákonem mé nebo vaší generace, ale zákonem lidí, kteří už prošli desetiletou praxí v migrační oblasti a také

relativně velkou zkušeností nejen českou. Proto, když se objevovalo v novinách, že to je „Haišmanův zákon“, musel jsem se hluboko uvnitř smát, protože můj osobní podíl na celé té práci byl spíš usměrňovací než kreativní. Byť jsme nyní neuspěli na první pokus, generace lidí, která zákon připravovala, tady je a je připravená na to znova napochodovat.“ A kdy bude ten nový pokus? „A máme snad stabilní vládu?“ A vy čekáte na stabilní vládu? „Jasně. Ten zákon jsme nepustili do vlády proto, aby zcela nespadl do úplného začátku. Teď je hotový balíček, který nový ministr může zrevidovat a může s ním přijít na vládu. Musí se vypořádat s připomínkami, ale ony jsou z 85 procent vypořadatelné.“ Mezitím přišel z ministerstva vnitra nový návrh – novela zákona o pobytu cizinců upravující postavení pracovních migrantů a migrantek z třetích zemí. Bez ohledu na to, že je prý mnohem přijatelnějším materiálem než nedávný pokus o komplexní rekodifikaci cizineckého práva, návrh před Úřadem vlády vyvolal protest organizací: Multikulturní centrum Praha, Sdružení pro integraci a migraci, Organizace pro pomoc uprchlíkům, Nesehnutí a Evropská kontaktní skupina. Zkrátka přinesl ještě jeden jejich nesouhlas s českou migrační legislativou. K významu novely ředitel Tomáš Haišman říká: „Je to plnění povinnosti Bruselu, a kdyby bylo jenom na nás, tak tuhle oblast neupravujeme. Ta podstatná věc je, že se zákon dotýká na jedné straně práv a povinnosti cizinců a zaměstnanců, a na druhé straně chodu českého businessu.

Když se ty věci nepovedou nebo evropský pohled implementovaný prostřednictvím českého zákona zpomalí tyto záležitosti, tak by to mohlo český průmysl a hospodářství handicapovat.“ Když už mluvíme o implementaci, jedna z připomínek nevládního sektoru se týká toho, že jste opomněli implementovat celou III. kapitolu směrnice. Ta stanoví soubor práv cizinců v oblasti jejich sociálních práv. Proč jste se tím nezabývali?   „Žádná z částí směrnice nebyla opomenuta. Všechny instance, které posuzují míru kompatibility konstatovaly, že tato implementace je plně kompatibilní s původním návrhem.“ Kdy se zákon o zaměstnanosti, zákon o zdravotním pojištění a zákon o sociální podpoře budou měnit tak, aby přinesly stejná práva cizincům z třetích zemí, která požívají občané EU? Bude se vůbec ministerstvo vnitra zabývat navrhováním těchto změn? „Je to jako když řeknete holiči, aby vám ostříhal okrasný živý plot. Buď jsme přistoupili na to, že existuje dělba kompetencí a dělba práce, anebo si z nějakého důvodu prostě říkáme, že někdo je za to odpovědný a ten si to odnese. Aby bylo naprosto jasno, ve chvíli, kdy se začalo pracovat na transpozici, bylo úplně rovnocenně zapojeno ministerstvo práce a sociálních věcí. My prostě nebudeme říkat, co má daný resort dělat tak, aby splnil evropskou směrnici. Když někdy v lednu 2012 v MPSV ustřihli povolování zaměstnání a zkrátili ho na šest měsíců, my jsme se o tom dozvěděli z novin! S námi to nikdo nekonzultoval, byť tedy každý rozumný člověk musel vědět, že čtyřnásobně vzroste počet návštěv lidí na našich pracovištích. To pravděpodobně nebyl

06

důvod, aby to vnitru oznámili dopředu, aby se na to minimálně připravilo, natož pak aby s námi o tom diskutovali. Takže, my tento systém bereme jako uzavřený. Vnitro má koordinační roli, má legislativní úkoly, ale že systém může ovlivňovat, je pravděpodobné asi tak na úrovni pokusu, když jsme řekli, že by bylo dobré, že by přezkoumacím orgánem pro rozhodnutí ministerstva vnitra v pobytových záležitostech byly soudy. Ministerstvo spravedlnosti řeklo, že to nepřichází v úvahu. Tak si můžeme vrzat tu myšlenku, jak chceme dlouho, ale že bychom byli úspěšní, tak to prostě nebude.“ Cizinec teď může v rámci trvání povolení k zaměstnání měnit zaměstnavatele, přijímat další zaměstnání, popř. měnit druh či místo práce u téhož zaměstnavatele. Dle nové úpravy by o změně zaměstnavatele či změně pracovní pozice, tj. druhu či místa výkonu práce, rozhodovalo Ministerstvo vnitra ČR? „Ta úplně základní osa je v tom nejzákladnějším konceptu. Třicet dní má MPSV, respektive úřad práce na posouzení volného místa na trhu práce. Ten test trhu práce nedělá ministerstvo vnitra. K tomu přijde automatický pokyn z MPSV ministerstvu vnitra možnost povolit. A to je celý. Vnitro má 60 dní na vydání rozhodnutí a my pak zkoumáme, jestli ten člověk plní i ostatní náležitosti, které jsou s tím spojeny. Ke změně pozice, kterou v tom zastává ministerstvo vnitra, nedochází.“ Velkým zaměstnavatelským firmám vadí, že celá záležitost může trvat skoro půl roku a že je to jistý druh nekonkurenceschopnosti. „To, že mají zaměstnavatelské svazy problém s touto lhůtou, je jasné. S lhůtou máme problém všichni. Minimálně pro rozjezd to bude asi velmi obtížné, protože z našeho návrhu vymizel spočítaný počet lidí, kteří by to měli rozhodovat. To nás dostalo do stavu nulového navýšení. Jediná výhoda, kterou máme, je ta, že zaměstnaneckou kartu, pokud člověk nebude měnit zaměstnání, nebude potřebovat tak často jako teď. Tady se velmi složitě počítalo, jestli jsme schopni to dostat do stanovených lhůt, a vypočítalo se, že horko těžko, ale budeme.“ Co byste popřál cizincům a nevládním

organizacím do roku 2014? „Co přejí cizincům? Aby nemuseli chodit k nám na úřad. A to přeji také sám sobě, přesněji řečeno, aby chodili co nejmíň. Přeji jim to, aby nedošlo k nějakým zásadním rozhodnutím a k implementaci takových jevů, jako byla biometrika. Nám to ubralo 20 procent pracovních sil, těm lidem to přidalo dvě osobní návštěvy úřadu a bezpečnosti to nějak zvlášť nepomohlo. A co bych přál nevládním organizacím? Já bych jim přál hodně práce. Cizinci potřebují asistenci. Hledání nejvhodnější formy asistence co možná největšímu počtu lidí je asi to, co bych si přál, aby bylo věcí, kterou se ten pozitivně laděný nevládní sektor bude zabývat. Přál bych jim hodně úspěchů v boji proti vykořisťování cizinců – aby se začali zabývat rolí reálných kompetencí v rámci systému. Ono je poměrně jednoduché prostě kritizovat koordinátora. Ale kolik pozornosti věnovali například záležitostem nostrifikace a jejího vlivu na možnost uplatnění na trhu práce? A kolik energie věnovali jednání o spravedlivém zasazení cizinců do jednotlivých segmentů života, ať už jsou to sociální práva, anebo právo na zdravotní péči? To jsou věci, co bych nevládním organizacím popřál, jinak zdraví a štěstí.“ Legislativa … z druhého úhlu pohledu Martin Rozumek na otázku, co by se z původních návrhů komplexní rekodifikace cizineckého práva nemělo ztratit, odpověděl: „Já jsem byl velmi kritický k těm zákonům a bylo pro nás obtížně tam vůbec něco kladného najít. Co mě napadá z hlavy, tak investorské karty, protože si myslím, že v České republice chybí a že to byl jeden z dobrých návrhů.“ Teď je aktuální novela cizineckého zákona, která transponuje směrnici Evropské unie a zavádí zaměstnaneckou kartu, jež má společně sloužit jako pobytové oprávnění a také jako povolení k práci. Nevládní organizace uspořádaly protest, na kterém požadovaly rovné zacházení k cizincům v oblasti sociálních práv – prý zahrnutých ve třetí kapitole směrnice. Jak to vidíte vy? Jak to vlastně

je s tou třetí kapitolou? „Já považuji nerovnost cizinců a jejich diskriminaci za základní problém české migrační politiky a i praxe. A myslím si, že tato novela dávala příležitost k tomu, aby se trošku práva cizinců narovnala. Bylo to v oblasti sociálních dávek, včetně dávek v nezaměstnanosti, a v oblasti zdravotního pojištění, alespoň pro tu kategorii pracujících cizinců, kteří z nějakého důvodu nemohou dále pracovat. Novela podle mého názoru tato práva neimplementuje správně a mě trochu mrzí, že Legislativní rada vlády se vyjádřila pouze tak, že je to slučitelné. Tehdejší zmocněnkyně paní Šimůnková a veřejný ochránce práv dospěli nezávisle na sobě k závěru, že novela není kompatibilní. Takže bych očekával, že Legislativní rada vlády se k těmto námitkám vyjádří. Myslím si, že právě v oblasti zdravotního pojištění a dávek v nezaměstnanosti novela kompatibilní není, té rovnosti dosaženo ani zdaleka nebylo a směrnice přitom rovnost požaduje. Podle nevládních organizací se zkomplikuje pohyb cizinců na trhu práce v důsledku podřízení Ministerstvu vnitra ČR a nesníží se administrativní zátěž. Jaké pro to máte argumenty? „Já s oblibou mluvím o systémové diskriminaci, kdy se stát snaží prostě z cizinců vyždímat co nejvíc levné práce, co nejvíc poplatků, co nejvíc peněz na zdravotním pojištění. S tím trochu souvisí i ta novela. Mně tam vadí to, že například v paragrafu 42g odstavec 7 cizineckého zákona, v části o zaměstnanecké kartě, stojí, že by ministerstvo vnitra mělo ve zvláštním řízení vydávat souhlas se změnou zaměstnavatele, ale i se změnou pracovní pozice, a to by mělo být další řízení. Dodatečná pravomoc ministerstva vnitra mi vadí, ale podle mě obecný problém je v tom, že se nám z kategorie pracovníků / zaměstnanců na základě pracovní smlouvy sto tisíc lidí vypařilo. Prostě sto tisíc lidí se nevrátilo zpátky, někde působí na pracovním trhu a není to v pozici zaměstnance. Takže, oni jsou buď dodavateli služeb, případně mají různé živnostenské listy, jsou družstevníci, jednatelé společnosti s ručeným omezením, ale ve skutečnosti vykonávají ve velké většině případů závislou práci a v těchto pracích mají mnohem méně práv. Takže podle mě ten problém nezní, jestli tam

bude jedna pravomoc ministerstva vnitra v oblasti povolování pracovních pobytů jakoby větší nebo menší, ale ten problém je v tom, že se nám ti lidé ztrácí do nějaké šedé zóny, nechci říci přímo do nelegality, a v tom si myslím, že musí ministerstvo reagovat. Musí jednoznačně říci, že pokud cizinci mají tady pracovat, tak ať je to v zaměstnaneckém poměru, kde mají práva srovnatelná s právy českých občanů.“ O kterém ministerstvu jste teď mluvil? Které by mělo reagovat? „Samozřejmě ministerstvo vnitra, protože má na sobě skoro všechny kompetence tady v té oblasti. Samozřejmě obecně můžeme říci, že trh práce je v gesci MPSV, ale

Text:

všechny normy v oblasti cizineckého práva podléhají nebo se vytváří na půdě ministerstva vnitra.“ Jaké jsou výhody transpozice této evropské směrnice do české legislativy? „Tady musím naopak ministerstvo vnitra v některých částech pochválit. My jsme byli určitě rádi, že se objevila přezkoumatelnost zaměstnaneckých karet soudem, což je dobrá zpráva. Také i skutečnost, že držitelé titulu pobytových z důvodu sloučení rodiny budou moci pracovat bez toho, že by museli žádat o zaměstnaneckou kartu. To považují za velký přínos a právě krok správným směrem, že je tady správné, aby tihle cizinci opravdu mohli regulérně

nastoupit do zaměstnání, myslím tím do pracovního poměru podle zákoníku práce.“ Co byste popřál cizincům a OAMP do roku 2014? „Cizincům jednoznačně více rovnosti, důstojnosti a odvahy, aby se byli schopni za problémy, které je trápí, trošku postavit a bojovat s nimi. Ministerstvu vnitra respektive OAMP bych asi popřál vůbec změnu myšlení. Myslím si, že celá ta politika se musí uvolnit, že restrikce nevedou vůbec nikam, respektive vedou pouze do nelegality. A popřál bych mu vizi, smíření se s tím, že cizinci s námi žít budou, že přicházet budou, a jakési uvolnění mysli do dalších let.“

Martina Štěpánková

Získání Ceského obCanství podle nového zákona V červnu 2013 byl definitivně schválen nový zákon o státním občanství České republiky (ve Sbírce zákonů jej naleznete pod č. 186/2013 Sb.), který nabude účinnosti 1. ledna 2014. Zákon přináší na jedné straně zásadní pozitivní změny, na straně druhé obsahuje i změny, které přístup k českému občanství zkomplikují. V textu se popisují podmínky, které musí splňovat žadatel o české občanství s důrazem na změny, které přinese nový zákon. Dále přiblížím, jak jednoduše budou moci získávat českého občanství mladí cizinci, kteří vyrostli v ČR. V závěru zmíním jednu z nejkontroverznějších změn, kterou nový zákon zavádí, a to jsou genetické testy potvrzující otcovství ve smíšených rodinách. Cizinec, který chce podat žádost o české občanství, musí splňovat řadu podmínek: základní podmínkou je dostatečná délka pobytu, žadatel musí mít 5 let trvalého pobytu, občanům EU stačí pouze 3 roky trvalého pobytu nebo celkem 10 let opráv-

něného pobytu. Pozitivní změnou tedy je, že od nového roku bude moci o české občanství například žádat i cizinec žijící na území ČR oprávněně alespoň 10 let, i když ještě nesplňuje podmínku 5 let trvalého pobytu. Žadatel se v uvedené době musí skutečně zdržovat na území ČR alespoň polovinu výše stanovené doby pobytu. Další podmínkou je, že žadatel nebyl odsouzen pro úmyslný či nedbalostní trestný čin k nepodmíněnému trestu odnětí svobody, přičemž k odsouzení nesmí dojít nejen v ČR, ale ani ve státě cizincova občanství nebo ve státě, kde v posledních 10 letech pobýval déle než 6 měsíců.   Nový zákon podrobněji rozvádí povinnosti plynoucí z právních předpisů, které musí být splněny, aby mohl žadatel získat české občanství. Žadatel nesmí závažným způsobem porušit povinnosti plynoucí z cizineckého zákona, nesmí mít dluhy na veřejném zdravotním pojištění, sociálním zabezpečení, důchodovém pojištění, nesmí porušit povinnosti v oblasti daní,

cel, různých odvodů a poplatků. Nově se bude zkoumat, že neporušuje povinnosti plynoucí z vyživovací povinnost vůči dítěti. Nový zákon omezí dobu, po kterou bude ministerstvo vnitra zkoumat plnění uvedených povinností na poslední 3 roky před podáním žádosti.   Žadatel o české občanství bude muset také prokazovat zdroje svých příjmů, přeshraniční převod či převoz financí a hrazení daní. Podmínkou českého občanství je také to, že žadatel není bez vážných důvodů převážně závislý na dávkách státní sociální podpory nebo na pomoci v hmotné nouzi; tato podmínka se nicméně nevztahuje např. na osoby, které nemohou pracovat z důvodu svého zdravotního stavu, studují, jsou doma s dětmi a čerpají mateřskou či rodičovskou dovolenou nebo soustavně pečují o jinou závislou osobu. Nově zákon zavádí zkoušku ze znalostí ústavního systému a základní orientace v kulturně-společenských, zeměpisných a historických reáliích ČR a zcela novou

08

09

Mgr. David Beňák,vedoucí Odboru sociálních věcí a zdravotnictví Úřadu městské části Praha 14 Foto: Úřad m.č. Praha 14 Text:

Mv CR bude mEsta pRi integraci i nadále podporovat podobu bude také mít jazyková zkouška, která bude od nového roku více formalizovaná a lze říci, že i náročnější, neboť bude vyžadována znalost na úrovni B1. Obě zkoušky bude provádět pouze Karlova univerzita, jinde nebude možné zkoušky skládat. Zkoušky budou zpoplatněny, poplatek za jazykovou zkoušku bude 3.300,- Kč a poplatek za zkoušku z reálií 1.600,- Kč. Pokud nebude cizinec u zkoušky úspěšný, bude muset zkoušku opakovat a uvedený poplatek znova zaplatit. Jazykovou zkoušku ani zkoušku z reálií nebude muset skládat cizinec mladší 15 nebo starší 65 let, cizinec, který nejméně po dobu 3 školních let navštěvoval základní, střední nebo vysokou školu, kde byla vyučovacím jazykem čeština, a cizinec s tělesným nebo mentálním postižením, které mu znemožňuje se na zkoušku připravit.   Hlavním přínosem nového zákona je možnost dvojího občanství. Cizinci se před získáním občanství ČR nebudou muset vzdávat svého dosavadního občanství a budou moci mít dvě nebo více státních občanství. Pozor, nezbytnou podmínkou je, že dvojí občanství umožňuje i země, jejíž občanství cizinec má. Tuto skutečnost si musí cizinec ověřit vždy ve své domovské zemi, zda i jeho země mu umožní, aby měl dvojí občanství, nebo zda nabytím českého občanství ztratí své dosavadní občanství. Podmínky pro nabývání a pozbývání se totiž liší v každé zemi a to, že cizinci umožní dvojí občanství Česká republika, neznamená, že mu to umožní i země jeho původu. Fakt, že cizinec úspěšně složí obě zkoušky a splní všechny uvedené podmínky, nezaručuje, že české občanství skutečně získá. Na české občanství není právní nárok a ministerstvo vnitra bude posuzovat, zda je žadatel dostatečně integrován do české společnosti především z hlediska rodinného, pracovního nebo sociálního. V případě, že bude žádost o české občanství zamítnuta, bude moci žadatel stejně jako nyní podat rozklad k ministrovi vnitra, ná-

sledně potom žalobu ke správnímu soudu. Výjimkou budou případy, kdy důvodem zamítnutí žádosti o české občanství bude ohrožení bezpečnosti státu, v takovém případě se nebude moci neúspěšný žadatel o české občanství obrátit na soud.   Nový zákon o českém občanství je velice vstřícný, pokud jde o tzv. druhou generaci migrantů, neboť jim umožní získat české občanství poměrně jednoduše tzv. prohlášením. Prohlášením budou moci získat české občanství mladí cizinci, kteří žijí na území České republiky nejpozději od věku 10 let, od 10 let věku se až k datu prohlášení nejméně dvě třetiny doby oprávněně zdržují na území České republiky a nebyli pravomocně odsouzeni pro trestný čin nebo provinění. V době, kdy mladý cizinec činí prohlášení, musí mít na území ČR povolen trvalý pobyt, zákon však nestanoví žádnou dobu, po kterou musí cizinec trvalý pobyt mít, stačí tedy, když jej získá krátce před tím, než učiní prohlášení. Možnost učinit prohlášení je časově omezená a cizinec může takto jednoduše získat české občanství pouze po dobu tří let po dosažení 18 let. Pokud v této době prohlášení z jakéhokoli důvodu neučiní, po 21. narozeninách bude moci získat české občanství pouze podáním klasické žádosti, kdy bude muset splňovat všechny výše uvedené podmínky. Nový zákon umožní, aby v průběhu roku 2014 získali jednoduše prohlášením české občanství i mladí migranti, kteří sice žijí v ČR od deseti let věku, ale 1. ledna 2014 jim již bude 21 let a uplynula jim tedy tříletá doba. Prohlášení budou moci učinit pouze v průběhu roku 2014, pokud tak neučiní, v roce 2015 již budou muset podat standardní žádost o české občanství.   Žádost se bude podávat a prohlášení se bude činit na matričním úřadě krajského úřadu, v jehož obvodu má žadatel bydliště, výjimkou je pouze Praha, kde se žádost bude i nadále podávat na úřadech jednotlivých městských částí. Stejně jako dosud se nebude platit za podání žádosti o české občanství, ale za jeho udělení. Za

udělení českého občanství zletilé osobě se bude hradit poplatek 2000,- Kč, za udělení nezletilé osobě 500,- Kč, za přijetí prohlášení bude poplatek 500,- Kč.   Nový zákon o českém občanství přináší zásadní změnu nabývání občanství dětí narozených do smíšených občanství, kdy matkou dítěte je cizinka ze třetí země, která v ČR nemá trvalý pobyt. Pokud budou rodiče manželé, dítě získá narozením české občanství. Pokud však rodiče dítěte manželé nejsou, bude pro dítě i rodinu situace mnohem komplikovanější. Dítě, jehož matka nemá v ČR trvalý pobyt a není občankou EU nebo země Evropského hospodářského prostoru, získá české občanství, pokud o otcovství dítěte rozhodl soud. Občanství pak dítě nabude dnem právní moci rozhodnutí soudu. V případě, že bylo otcovství určeno souhlasným prohlášením rodičů (před soudem či před matričním úřadem), je podmínkou získání českého občanství pro dítě, že rodiče předloží matričnímu úřadu genetický test DNA potvrzující otcovství. V případě, že rodiče genetické testy předložit nechtějí nebo nemohou, budou muset požádat o české občanství dítěte určitou zjednodušenou formou a dříve než dítě české občanství získá, bude se zkoumat, zda nebylo určení otcovství účelové.   V této souvislosti se bude zkoumat, zda se otec podílí na výchově, zda žije s dítětem ve společné domácnosti nebo je s ním v pravidelném kontaktu a zda plní vyživovací povinnost vůči dítěti.   Poradenstvím v oblasti nabývání a pozbývání českého občanství se zabývá Poradna pro občanství, občanská a lidská práva se sídlem Ječná 7, Praha 2. Více informací získáte na internetových stránkách http://cizinci.poradna-prava.cz/. Pokud potřebujete poradit, zda splňujete podmínky pro získání českého občanství, jaké doklady si musíte obstarat, neváhejte se na nás obrátit mailem na adrese [email protected] nebo osobně na uvedené adrese kteroukoli středu mezi 10.00−17.00 hod.

Integrace cizinců na úrovni samosprávy bylo hlavní téma 5. celostátní konference statutárních měst České republiky, která se konala 13. září 2013 v Clam-Galasově paláci v Praze. Konferenci zaštítil ministr vnitra Ing. Martin Pecina, MBA, který ve svém příspěvku poděkoval regionům za jejich každodenní práci v oblasti a deklaroval, že Ministerstvo vnitra ČR bude města při integraci i nadále podporovat, a to jak finančně, tak po odborné stránce.   Ministr dále na konferenci vyzdvihl některé konkrétní lokální projekty, jako je např. projekt zdravotních karet pro cizince v Plzni nebo aktivity radnice v Havlíčkově Brodě, které se podařilo aktivním přístupem ve městě stabilizovat vztahy majority a cizinců, a to i přesto, že zde vyvíjely činnost extremistické skupiny. Konferenci pořádala Městská část Praha 14 v rámci svého projektu „Podpora integrace cizinců v roce 2013“. Její starosta Bc. Radek Vondra přivítal vážené hosty i stovku účastníků a ve svém úvodním slově zmínil, že právě obyvatelé městské části Praha 14 mají s integrací cizinců dlouhodobé každodenní zkušenosti. Zdůraznil, že integrování cizinců do harmonického soužití s většinovou společností je jednou z priorit této městské části. Vyzval účastníky k pokračování ve vedení dialogu, k navazování kontaktů, k podpoře harmonického soužití a k toleranci, k nacházení aktivit, které nás mohou s cizinci všech generací propojit. Pořádající městské části se dostalo ocenění z úst pana ministra mimo jiné i za její projekt bezplatných jazykových lekcí pro celé rodiny cizinců, ve které mimo jiné umožňují seznámení se s historií a kulturou České republiky.   Předseda Komise Rady hl. m. Prahy pro oblast národnostních menšin a integrace cizinců na území hl. m. Prahy a zastupitel hl. m. Prahy Mgr. Albert Kubišta hovořil ve svém příspěvku o roli hlavního města a jednotlivých městských částí v oblasti integrace cizinců. Současně vyzdvihl význam založení Integračního centra Praha o.p.s.

Další host konference, ředitel Odboru azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra ČR Tomáš Haišman, ve svém vystoupení rovněž poděkoval samosprávám i nevládním organizacím. Jako základní cíl všech snah uvedl dosažení oboustranně přínosného soužití mezi většinovou společností a cizinci, kteří projeví zájem u nás žít. Ujistil regiony o budoucí podpoře konkrétních projektů, protože podle něj šíří potřebné povědomí o tom, že integrace na úrovni měst je možná a vyplatí se.    Konference se zúčastnili jak zástupci nevládních neziskových organizací působících v oblasti integrace cizinců, tak odborníci na toto téma z řad státní správy a samosprávy.   Statutární město Plzeň je v problematice začleňování cizinců na úrovni samosprávy zainteresováno nejdéle. Ve svém příspěvku Mgr. Alena Hynková, vedoucí odboru sociálních služeb Magistrátu města Plzně, hovořila mimo jiné o důležitosti pozice samosprávy v daném procesu – jako o největší hybné síle.   Statutární město Plzeň díky své vstřícnosti, zájmu a „otevřené dlani“ umožnilo prostřednictvím Odboru sociálních služeb Magistrátu města Plzně v uplynulých pěti letech realizovat v západočeské metropoli řadu opatření, která zefektivnila integrační politiku a zkvalitnila služby směřované k cizincům přicházejícím do tohoto města za prací.

Své příspěvky přednesla nejen statutární města, jako byla Plzeň a Chomutov, město Havlíčkův Brod, ale i městské části hl. m. Prahy, např. Městská část Praha 12, Městská část Praha 13, Městská část Praha 3, Městská část Praha - Libuš, na jejichž území cizinci pobývají.   Příspěvek na téma Evaluace integračních projektů realizovaných městskou částí Praha 14 přednesl Mgr. David Beňák, vedoucí Odboru sociálních věcí a zdravotnictví. Vyplynulo z něj, že od roku 2009, ve spolupráci s neziskovými organizacemi a základními školami zřizovanými městskou částí, bylo podpořeno několik stovek osob a každým rokem se podařilo dosáhnout stanovených cílů. Pan Beňák pak představil konkrétně jednotlivé naplněné záměry: podpořil se větší počet osob, než bylo naplánováno; ověřilo se, že základní školy jsou velmi důležitými partnery; nabídka volnočasových aktivit má žádoucí přesah, boří stereotypy a xenofobii; svůj význam má zapojení cizinců-rodičů na půdě školy; podpora multikulturní výchovy ve školách a nízkoprahových klubech zlepšuje vzájemné vztahy cizinců a majoritní společnosti stejně tak výuka českého jazyka a českých reálií; osvědčila se podpora informovanosti a soběstačnosti cizinců při fungování v české společnosti; důležité je působení směrem k odstraňování bariér ze strany orgánů veřejné správy.

10

Text:

11

Mgr. Alena Hynková, vedoucí Odboru sociálních služeb Magistrátu města Plzně

Text: Foto:

Podtrženo – seCteno … A co dál? Mnoho již bylo vyřčeno a zaznamenáno o snahách, postupech, záměrech a úspěších integračního tažení napříč naší zemí. Méně již o nezdarech, které zcela pochopitelně tento proces doprovází taktéž.   Plzeň má za sebou integrační cizineckou pětiletku – a snad proto, že je v problematice začleňování cizinců na úrovni samosprávy zainteresována nejdéle, dokáže se na jednotlivé etapy pilotního projektu s odstupem času podívat nerozostřenou optikou.   Velmi důležitá je v tomto okamžiku zmínka o pozici samosprávy v daném procesu – není totiž větší hybné síly, než je právě město nebo obec. Jejich přístup a aktivita jsou alfou a omegou zdaru stejně jako neúspěchu, ať již je způsoben špatným nastavením nebo selháním inovativních integračních nástrojů (což je omluvitelné, pochopitelné, cení se snaha a dobrá vůle, žádný učený z nebe nespadl a bez krize není pokroku), či je způsoben pasivitou samosprávných orgánů v jakémkoliv směru v řešení cizinecké problematiky na svém území (což je daleko horší a v dlouhodobém horizontu jde o postoj, který se vždycky vymstí).   V tomto ohledu musíme konstatovat, že statutární město Plzeň patří do první kategorie: jen díky jeho vstřícnosti, zájmu a „otevřené dlani“ bylo možno prostřednictvím Odboru sociálních služeb Magistrátu města Plzně v uplynulých pěti letech realizovat v západočeské metropoli řadu opatření, která zefektivnila integrační politiku a zkvalitnila služby směřované k cizincům přicházejícím do našeho města za prací. Podstatou úspěchu měst a obcí řešících cizineckou problematiku na svém území je angažovanost – vědět, jaká skladba cizinců se v dané lokalitě vyskytuje, zhruba v jakém počtu, jde-li o cizince přicházející za prací nebo o osoby, které se na území zdržují z jiných než pracovních důvodů. Zmapování jejich pohybu a potřeb je výchozím bodem pro nastavení optimální sítě služeb a pomoci – důsledný monitoring ve spolupráci s ostatními institucemi veřejné správy a případně neziskového sektoru by měl být iniciován právě samosprávou. V řadě měst se tak i děje – nejinak je tomu v Plzni, která považuje pravidelné mapování pohybu

cizinců, stejně jako ohnisek možných nepokojů, za základní kámen efektivní sociální práce: počínaje depistáží, přes přímou intervenci vykonávanou prostřednictvím terénní práce spojenou s intervencí ambulantní a asistenčními službami pro cizince.   Zásadní je zmínit i skutečnost, že tím, kdo určuje šíři záběru integračních aktivit a nastavení sítě služeb pro cizince, je právě samospráva toho kterého území – nikoli tedy neziskový sektor, jak je poměrně často prezentováno. Řada organizací poskytujících služby cizincům je dotována z rozpočtu příslušného města či obce. Bez finančního zajištění ze strany státu nebo již zmíněné samosprávy se ani jedna nezisková organizace nabízející služby a pomoc cizincům neobejde.   Poměrně bezzubá je však v posledních letech samospráva v oblasti pomoci cizincům spadajících do kategorie „země EU“. Veškerá podpora a finanční krytí většiny projektů ze strany MV ČR vychází z platné legislativy, která soustřeďuje pozornost na pomoc občanům mimo EU, z tzv. třetích zemí. Ale mnohem větší zátěží jsou právě občané EU – Polska, Rumunska, Bulharska, Slovenska – a zde prostředky citelně chybí.   Na bedrech samospráv chtě nechtě leží zodpovědnost a především financování služeb za cizince, kteří se (ať již účelově, nebo v důsledku nepříznivého vývoje jejich původního pracovního záměru) pohybují na spravovaném území, bez finančních prostředků, velmi často bez pojištění, nezřídka bez veškerých dokladů, potřebují tzv. bezodkladnou humanitární pomoc (lékařské ošetření, jídlo, léky, jízdné, dětské pleny, ubytování apod.) a nespadají do skupiny tzv. třetích zemí.   Větší města tak řeší vzniklé problémy financemi z vlastních rozpočtů, menší obce hledají prostředky jen velmi obtížně. I tak je situace všude alarmující a dlouhodobě neudržitelná. Statutární město Plzeň stojí každoročně výše uvedená pomoc cizincům (převážná většina jsou občané EU) v nouzi statisíce korun.   Významným a nezastupitelným partnerem v řešení cizinecké problematiky na území města Plzně je funkční expertní platforma, jejíž vznik inicioval Odbor sociálních

služeb MMP již v počátcích emergentního projektu. Pracovní skupina zabývající se aktuálními otázkami v souvislosti s pobytem cizinců na území města Plzně je složena ze zástupců města, institucí veřejné správy a policie – Městského ředitelství Policie ČR, Odboru azylové a migrační politiky ČR, Krajského ředitelství Policie Plzeňského kraje, Úřadu práce v Plzni, Oblastního inspektorátu práce Plzeň, Živnostenského úřadu v Plzni, Finančního úřadu v Plzni – i zástupce občanského sdružení Kontaktní centrum pro cizince. To, že součinnost všech složek se rozhodně vyplácí a jednání platformy mají přínos nejen pro statutární město Plzeň, ale i pro ostatní zúčastněné instituce, dokladuje skutečnost, že je složena výhradně z ředitelů a vedoucích pracovníků, kteří si i přes značnou zaneprázdněnost udělají ochotně čas pro setkání pravidelně každé dva měsíce.   Plzeň má za sebou v oblasti integrace cizinců na úrovni samosprávy nejeden úspěšný inovativní nástroj: přišla s interaktivním workshopem pro žáky základních škol „Cesta cizince“, se zdravotními jazykovými a komunikačními kartami, následně pak s anamnestickými kartami, které v praxi využívají jak zdravotnická zařízení, tak složky integrovaného záchranného systému; realizovala kurzy vietnamského jazyka určené dětem cizinců žijících a pracujících na území města Plzně, které se chtějí naučit základy vietnamštiny a nechtějí tak přijít o možnost komunikovat se svojí rodinou i příbuznými v rodné zemi v mateřském jazyce, nebo pilotně odzkoušela a následně uvedla v život metodiku streetwork jako nástroj přímé intervence prostřednictvím terénní práce atd. Co možná ještě nezaznělo, ale je základem veškerých našich snah: nejdůležitějším faktorem je zájem samotných cizinců. Aby oni sami cítili potřebu se do procesu integrace zapojit a aby naše města nevnímali pouze jako místa, kde se dají vydělat peníze, ale jako místo, kde chtějí žít. I když ani u nás není život bez problémů… Projev na konferenci Integrace cizinců na úrovni samosprávy

Markéta Žižková InBáze

Interkulturní pracovníci usnadNují komunikaci mezi migranty a majoritou InBáze pro ne príští rok realizuje kurz šitý na míru

Nemocnice, školy nebo úřady. Na takových místech pomáhají už dnes interkulturní pracovníci, kteří pochází z řad samotných migrantů a migrantek. Napomáhají komunikaci mezi majoritou a menšinou s přihlédnutím k sociokulturním odlišnostem. Neboří tak pouze jazykovou bariéru, ale také pomáhají cizincům se zorientovat v situacích, se kterými nemají zkušenost. Vzdělávací kurz pro interkulturní pracovníky, který připravuje občanské sdružení InBáze v rámci dvouletého inovativního projektu s názvem „Formování profese sociokulturní mediátor – inspirace portugalským modelem“, má za cíl přispět k profesionalizaci tohoto povolání. Úspěšní absolventi kurzu získají akreditaci podle zákona 108/2006 Sb., o sociálních službách, což jim usnadní vstup na trh práce. Případným zaměstnavatelům pak umožní financovat jejich působení z finančních prostředků určených na sociální služby.   „České úřady nemají jednoduchá pravidla a není lehké se v nich orientovat. Tím spíše, když člověk neovládá jazyk,“ vysvětluje význam své profese interkulturní pracovnice Anna. „Zažila jsem situace, které jsem ve své zemi původu nemusela řešit. Jsou to každodenní záležitosti, které Čech bere jako samozřejmost. S nimi

migrant bojuje nejvíce, protože nikoho nenapadne, že je nezná,“ dodává. Svým klientům tak pomáhá řešit případy jako zapsání dítěte do mateřské školy nebo registrace u praktického lékaře. Ona i její kolegové přitom těží ze svých vlastních zkušeností seznamování se s českými institucemi a společností. Novinka v českém prostředí O důležitosti profese, která je v české společnosti stále spíše novinkou, jež by se však i díky akreditovanému kurzu měla stát profesionalizovanější a obvyklejší službou, mluví i koordinátorka vzdělávacího kurzu Dita Palaščáková: „Je to logická reakce na to, že se ve společnosti dějí změny. Doba, kdy česká společnost byla výrazně kulturně homogenní, pominula. Trend související s globalizací je patrný, počet cizinců na území České republiky se zvyšuje. Teď je otázka, co česká společnost chce. Buď stavět bariéry a být uzavřená – což podle mě ve finále neprospěje ani české společnosti samotné. Nebo se rozhodne, že proces integrace je obousměrný – odpovědní jsou migranti i majoritní společnost.“   Právě k prevenci potenciálních konfliktů při setkání různých kultur přispívá profese interkulturních pracovníků. Ti z nich, kteří projdou kurzem akreditovaným

CARITAS – Vyšší odbornou školou sociální Olomouc, získají jak praktické dovednosti, tak potřebné teoretické zázemí. Po skončení kurzu na podzim příštího roku naleznou jeho absolventi z řad migrantů uplatnění v širokém spektru veřejných institucí: například ve školách, zdravotnictví či na úřadech obcí. Nebo také na pobočkách Odboru azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra, kde v Praze od roku 2011 působí tým interkulturních pracovníků občanského sdružení InBáze pro rusky, mongolsky, vietnamsky, anglicky, francouzsky a arabsky mluvící migranty. Poskytuje základní poradenství ve věcech pobytu a pomáhá jak migrantům, tak zaměstnancům ministerstva při vzájemné komunikaci.   „Na třech odděleních pobytu OAMP MV ČR máme kancelář, kde poskytujeme poradenství, tlumočíme na přepážce, občas i na výsleších, když nemohou sehnat soudního tlumočníka nebo cizinec nemůže tlumočníka přivést, protože naše služba je v rámci projektu zdarma. Pomáháme vyplnit formuláře žádosti o dlouhodobý/trvalý pobyt či jeho prodloužení. Podáváme migrantům informace o tom, jaké náležitosti potřebují k žádosti, jaká je lhůta na její podání, jaká je lhůta vyřízení žádosti,“ popisuje interkulturní pracovnice Linh.

12

13

Kompetentní interkulturní pracovníci Kurz, který odstartuje v březnu 2014, vyškolí migranty hned v několika oblastech, jejichž znalost přispěje k profesionální a etické práci s jasně definovanými standardy. Mezi ně patří orientace v českém legislativním rámci i v oblasti sociální politiky a služeb. Účastníci kurzu se zorientují také ve fungování jednotlivých institucí i občanské společnosti. Důležitou součástí je vyučování základů pomáhajících profesí – jak vést rozhovor, poradenství, jak řešit krizové situace. Studenti projdou rovněž školením základů mediačních technik a principů interkulturní asistence a kurzem komunitního tlumočení, v němž se nejedná jen o prostý překlad, ale i kontextuální interpretaci situace. Získají také teoretický kontext týkající se migrace a integrace.   Podle Dity Palaščákové jsou zásadní

Text:

také interkulturní kompetence: „Je důležité umět vnímat, jak odlišný kulturní původ účastníků komunikace může ovlivňovat průběh komunikace a porozumění.“ S tím na základě svých profesních zkušeností souhlasí i interkulturní pracovnice Marina. „Interkulturní pracovník je proto interkulturní, aby byl schopen vytipovat z krajanů své kulturu ty, kteří potřebují akutní pomoc, a být dost senzitivní pro odlišnosti kultur,“ říká a dodává konkrétní příklad. Zranitelní podle ní mohou být například migranti v důchodovém věku. Účastníci kurzu přitom budou mít na výběr z šesti jazyků, v nichž bude jejich následná činnost probíhat – angličtina, mongolština, arabština, čínština, vietnamština a ruština. Celkově z kurzu vzejde osmnáct profesionálních interkulturních pracovníků.   „Koncept interkulturní asistence a interkulturní mediace je v Česku poměrně

nový. Takové komplexní pojetí, o které se snažíme v rámci kurzu, v Česku neexistuje,“ dodává koordinátorka. Existuje pouze komunitní tlumočení, které je ovšem jen jednou součástí z mediátorských kompetencí. Inspiraci při tvorbě kurzu tak jeho organizátoři čerpají i ze zahraničí. Především Portugalska, Španělska a Francie. V čem vidí hlavní přínos profesionalizace povolání interkulturního pracovníka, shrnuje Marina v pár větách: „ ‚Šlo by to i bez interkulturního pracovníka,‘ řekne mi někdo. ‚Možná,‘ odpovím já, ‚ale určitě ne tak rychle a ne se stejným výsledkem.‘ “ A Linh ji doplňuje: „Když můžu v práci uplatnit svoje jazykové znalosti a znalosti jak vlastní vietnamské kultury a vietnamské komunity v Česku, tak všeobecné znalosti problémů, se kterými se potýkají migranti, když přijíždí do České republiky, tak o to větší vidím smysl své práce.“

Daniela Vrbová

ProC cizinci v Cesku CastEji podnikají, než se nechávají zamEstnat? Že by v Česku bylo tolik děr na trhu? Přes 90 tisíc vydaných živnostenských oprávnění cizincům v roce 2012, což byla zhruba 4 % všech vydaných živnostenských oprávnění ten rok (podle Výzkumného ústavu práce a zdroje Cizinci v ČR), nutně vyvolává otázku, v čem tihle lidé podnikají. A jak se jim tu daří. A proč to dělají. „Přišla jsem do Česka v roce 1998 za rodiči, kteří tu pracovali normálně na povolení,“ vypráví grafička Olga Andělová. „Začala jsem pracovat jako turistická průvodkyně na zámku, vdala jsem se, odešla na mateřskou dovolenou, rozvedla se a znovu se vdala. Můj druhý muž byl také z Ukrajiny, ale bylo administrativně složité ho sem dostat. Když už byly všechny papíry v pořádku, vyvstala pro mě taková nepříjemná podmínka: pokud ho tu chcete mít, musíte dokázat, že ho uživíte. Láska

sice možná hory přenáší, ale často kousek chleba nedá,“ komentuje dnes se smíchem Olga Andělová.   Za radu založit si v Česku podnikání vděčí nakonec úředníkovi cizinecké policie. Ten jí nenápadně naznačil, že pokud tu začne podnikat, nikdo jí nebude moct mít za zlé, pokud jí bude manžel s podnikáním vypomáhat. Vzhledem k tomu, že oba novomanželé byli grafici, založili si grafické a typografické studio. A z Olgy Andělové se stala podnikatelka. Dnes má zakázky

z Česka i ze zahraničí a v brzké době plánuje okruh svého podnikání ještě rozšířit. Začít podnikat v Česku kvůli lehčímu vyřizování pobytového statutu není okrajový jev, potvrzuje sociolog Michal Nekorjak z Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně. Dostat v Česku dlouhodobý pobyt nebo vízum díky zaměstnání není tak snadné – a na vině není jen ekonomická krize v uplynulých letech. Počet pracovních míst dostupných pro cizince je

omezený kvůli ochraně pracovního trhu. Navíc pobyt vázaný na zaměstnanecký poměr je dost nestabilní. Při výpovědi člověk dostane jen velice krátkou dobu na to najít si nové zaměstnání, a pokud se to nepovede, musí ze země vycestovat v řádu několika týdnů. Zákon ale příliš nepočítá s tím, že tu může mít rodinu nebo jiné závazky a Česko nepůjde opustit jen tak. Podnikatelské vízum (přesněji řečeno nějaký druh pobytového statutu a živnostenské oprávnění) zaručuje tedy budoucnost, která je stabilnější, dává lepší perspektivu a dotyčný cizinec nad ní má větší kontrolu. Bylo by však hrubě nespravedlivé vysvětlovat vyšší četnost cizinců-podnikatelů v Česku jen vízovou otázkou. Michal Nekorjak jedním dechem dodává celosvětový postřeh z ekonomik, do nichž lze zařadit i tu českou: cizinci v nich podnikají statisticky častěji než domácí populace. Důvody, proč tomu tak je, se podle něj většinou uvádějí tři: 1. Podnikají většinou lidé, kteří mají specifické sklony k podnikání. To se například říká o Asiatech. Společenské vědy nicméně takové zdůvodnění nepovažují za příliš seriózní. 2. Migrují lidé, kteří jsou ochotni riskovat, k podnikání tedy mají dobré psychologické dispozice. To ale také není uspokojující vysvětlení, namítá Michal Nekorjak. Migrační toky například mezi Vietnamem a Českem nebo Ukrajinou a Českem už jsou totiž víc jak dekádu značně stabilizované, dnešní migranti už tolik neriskují. 3. Nejpravděpodobnější vysvětlení, které potvrzují i výzkumy z různých oborů společenských věd, je podle brněnského sociologa to, že migranty motivují k podnikání především podmínky země, do níž přišli: nemají zde tak dobré kontakty, často před nimi stojí jazyková bariéra nebo již zmiňované překážky v přístupu na pracovní trh. Míst, která jsou dostupná pro cizince, je málo a většinou nejsou příliš dobře placená. Začít podnikat je tedy opět nejperspektivnější (ekonomicky i existenčně), a často i jediná cesta, jak se v nové zemi uživit. Kolik v Česku přesně podniká cizinců, je

nicméně nemožné zjistit. Potvrzuje to i Dita Čermáková z GEOMIGRACE na Katedře sociální geografie a regionálního rozvoje Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy. Veřejně dostupná data a statistiky se totiž zaměřují na různé související aspekty, ale žádná z nich nezkoumá přímo počet podnikatelů s cizím původem. Nezanedbatelnou roli hraje i tzv. švarcsystém neboli zaměstnávání osob samostatně výdělečně činných, který je rozšířený i mezi domácí populací. Dita Čermáková nicméně uvádí, že z celkového počtu 436 tisíc cizinců (údaj z roku 2011 podle Českého statistického úřadu) podniká zhruba třetina. Nejčastěji Vietnamci, Ukrajinci a Rusové. Nezanedbatelnou roli hrají i občané bývalé Jugoslávie. Nejtypičtější oblastí podnikání cizinců v Česku je maloobchod, následován podnikáním ve stavebnictví a vzdělávací činností. Poslední jmenovaná oblast nicméně evokuje ještě další národnostní skupinu: totiž rodilé mluvčí z anglicky mluvících zemí, kteří se zde živí výukou jazyků. Protože nejčastějšími podnikateli s cizím původem jsou v Česku bezkonkurenčně Vietnamci, věnujme se v závěru tohoto článku právě této etnické ekonomice. Přičemž etnickou ekonomiku lze stručně popsat jako podnikatele a osoby samostatně výdělečně činné, které mají stejný etnický původ. V dané cizí zemi podnikají a navzájem si dávají práci. Přesto nelze hovořit o uzavřené komunitě: skupina totiž čile spolupracuje i s většinovou společností, navzájem si konkuruje a rozhodně nelze spoléhat na to, že vztahy uvnitř jedné etnické ekonomiky jsou vždy harmonické. Vietnamská etnická ekonomika v Česku je nejen největší, ale zřejmě i nejstarší, a to díky vietnamské migraci do Československa. Ta začala již v 60. letech v rámci rozvojové pomoci Vietnamské socialistické republice. Koncem 80. let již byla vietnamská pracovní síla ve zdejších továrnách započítávána do pětiletého hospodářského plánu Československa. Po roce 1989 však smlouvy s Vietnamem ze dne na den vypršely a Vietnamci, ve snaze udržet si zde legální pobyt, byli nuceni začít podnikat. Tak se naplno rozvinuly stánky s textilem a elektronikou, které si pamatujeme již z 90. let. Další zlom

přišel po roce 2000, kdy konkurence mezi Vietnamci zesílila, v roce 2004, kdy Česko přistoupilo k Evropské uni a stánky v pohraničí přestávaly vynášet, a Vietnamci se proto museli přesunout do vnitrozemí a vymyslet nový obchodní model. V roce 2006 se díky pracovním agenturám do Česka dostavily další tisíce Vietnamců, kteří skončili jako dělníci v továrnách, aby v roce 2008 po masovém propouštění museli (často s obrovskými dluhy) narychlo Česko zase opustit. Michal Nekorjak se věnuje vietnamskému podnikání v Česku od 90. let do současnosti. Tvrdí, že ekonomická krize vietnamskou etnickou ekonomiku značně pročistila, a ti, kteří ji přežili, se na několik dalších let nemusejí obávat destabilizace svého byznysu. Je to jistě dobrá zpráva nejen pro vietnamskou honoraci, s níž se dnes člověk už běžně setkává na akcích pořádaných buď Vietnamskou ambasádou, nebo různými svazy Vietnamců v Česku. Vietnamští podnikatelé jsou jasně rozkastovaní: od nejbohatších majitelů a provozovatelů velkoskladů přes řekněme střední třídu provozovatelů večerek až po nejchudší vrstvu zaměstnanců buď skladů, nebo právě těchto obchůdků. Co je přitom na této diferenciaci podle sociologa Michala Nekorjaka pozoruhodné, je to, že podnikání na tzv. opuštěných a periferních trzích umožnilo vzniknout vietnamské střední třídě. To není úplně samozřejmý vývoj v migrantských komunitách. Navíc lze očekávat, že děti z této střední třídy zamíří díky své píli a podpoře rodičů ekonomicky ještě výš. Obecně nikdo neočekává, že zde studují proto, aby převzaly rodinné krámky s potravinami. Vietnamskou etnickou ekonomiku tedy čekají do budoucna další velké proměny. Nasnadě je samozřejmě otázka, do jaké míry bude vzhledem k vietnamské integraci do české společnosti ještě možné mluvit o etnické ekonomice. Tento článek vychází z pořadu Zaostřeno na cizince, který vysílal Český rozhlas Plus. Pořad přináší pohledy dalších cizinců na podnikání, včetně postojů státní správy k tomuto fenoménu. Je možné ho slyšet na této adrese: www.rozhlas.cz/plus/zaostreno/_zprava/proc-cizinci-podnikaji-casteji-nez-cesi--1262256.

14

Text: Foto:

15

Za tým Integračního centra Praha Lenka Kabancová a Tereza Třísková Integrační centrum Praha

Text:

Bowlingem k integraci První listopadovou sobotu uspořádala pobočka Integračního centra Praha na Praze 4 druhý ročník mezinárodního turnaje amatérských družstev v bowlingu, tentokrát na Praze 3 Žižkově. Bowlingem k integraci byla akce, jejímž hlavním programem byl turnaj v bowlingu pro všechny bez omezení – bez rozdílu věku, národnosti nebo sportovní zdatnosti. Týmů přišlo požehnaně – celkem 22.   V žižkovské bowlingové herně nedaleko od parku Parukářka se sešlo téměř 200 lidí různých věkových kategorií a národností. Účastníci bowlingového turnaje si jako podporu přivedli své rodiny a přátele, kteří jim po celé odpoledne fandili.   Zaměstnanci bowlingového centra před začátkem turnaje všem přítomným vysvětlili, co je to profesionální bowling, jak se hraje a jaké jsou rekordy. Následně názorně předvedli ukázky různých technik házení koulí, které používají profesionální hráči, dali účastníkům různé rady a tipy, jak shodit co nejvíce kuželek, a odpovídali na dotazy zainteresovaných účastníků.   Během odpoledne se spolu v turnaji utkali hráči a hráčky z celého světa: z Ruska, Ukrajiny, Filipín, Mexika, Běloruska, Kyrgyzstánu, Moldávie, Bosny a Hercegoviny, České republiky, Německa a dalších zemí méně či více vzdálených. Mezi českými týmy byl například tým z Magistrátu hl. m. Prahy, Městské části Praha 3, tým Domu národnostních menšin či tým naší partnerské organizace Poradna pro integraci.   Turnaj byl rozdělen do dvou kol – každý tým hrál tedy celkem dvakrát. Poté, co všech 22 týmů dokončilo první kolo, pořadatelé sdělili přítomným průběžné výsledky jednotlivých týmů, jaké je scóre tří nejlepších týmů, a turnaj mohl pokračovat druhým – finálovým kolem.   Během turnaje panovala příjemná atmosféra, někteří hráči a hráčky se spolu

již znali z minulého ročníku bowlingového turnaje ICP či jiných aktivit. Nicméně ani touha po vítězství ani jazyková odlišnost nikomu nebránila navazovat nové přátelské vztahy a domlouvat další akce, na kterých bychom se mohli všichni společně setkat. Týmy, které odehrály svůj zápas, se mohly posadit ke stolu a objednat si speciality místního šéfkuchaře.   Na výsledky turnaje a předávání odměn vítězům se všichni moc těšili, neboť vítězné poháry, medaile a ceny byly velmi lákavé. Výsledky se oproti prvnímu kolu překvapivě změnily. První místo zaslouženě obsadil tým „TES“ složený z hráčů z Kyrgyzstánu a Ruska. Na druhém místě se umístil tým z Městské části Prahy 3 složený z Čechů a třetí místo patřilo týmu z naší partnerské organizace „Inbáze&friends“ složenému z Rusů a Bělorusů. I několik dalších týmů obdrželo malé dárky, neboť výsledky byly opravdu těsné.

Projekty

Tereza Malochová, (SOZE)

Pomoc mladÝm imigrantUm

  Ukončením turnaje a vyhlášením jeho výsledků však akce nekončila! Po 20. hodině přišel čas na další výkony – nyní ale taneční. Na pódium nastoupila kapela Atarés, výrazná multinárodnostní kapela složená z muzikantů z Kuby, Ruska a České republiky. Kapela svými latinsko-americkými rytmy roztančila úplně všechny přítomné – i ty nejunavenější hráče a hráčky. Zazněly jak populární písně, na které se tančilo podle známých choreografií, tak i vlastní skladby kapely. Tančilo se a zpívalo až do pozdních večerních hodin.   Tým Integračního centra Praha děkuje všem, kteří se turnaje zúčastnili, za výbornou atmosféru, kterou vytvořili v průběhu celé akce. Věříme, že se účastníkům odpoledne líbilo, a společně se můžeme těšit na další akce, které pro vás Integrační centrum Praha chystá a na které jste jako vždy všichni srdečně zváni!

Období adolescence a rané dospělosti – životní etapa, kdy si mladý člověk hledá místo ve společnosti, dotváří svou identitu, zapojuje se na trh práce a určuje své budoucí směřování. Jde o životní fázi pro mnoho mladých nejednoduchou, zvláště pokud se jedná o imigranty, kteří jsou oproti mladým Čechům znevýhodněni v mnoha aspektech. Nemají zázemí rodiny, adaptují se na jiné sociokulturní prostředí, život jim ztěžuje xenofobní postoj majoritní společnosti, jazyková bariéra, neznalost legislativy a s ní související snížená orientace v oblasti vlastních práv. Mladí imigranti jsou obzvlášť ohroženi, protože se ve snaze zajistit dostatečný příjem snadněji stávají oběťmi kriminality, pracovního vykořisťování, obchodování s lidmi, novodobého zotročování či zadlužení, což může vést až k jejich sociálnímu vyloučení.   Těmto negativním jevům se snaží předcházet dvouletý projekt „Mladí imigranti v tísni“, který je realizován Sdružením občanů zabývajících se emigranty (SOZE). Hlavním cílem projektu je napomoci integraci znevýhodněným mladým cizincům a jejich pracovnímu uplatnění v České republice a asistence při návratu a reintegraci v zemi původu v případně nemožnosti dalšího pobytu na našem území. Projekt se od 1. 9. 2013 zaměřuje na poskytnutí komplexní asistence imigrantům ve věku od 17 do 25 let (ve výjimečných případech do 30 let, pokud se jedná o zvláště zranitelnou osobu). Služby projektu mohou využít cizinci ze třetích zemí všech pobytových kategorií včetně žadatelů o azyl, azylantů, osob požívajících doplňkové ochrany a také občané EU. Do projektu se mohou zapojit cizinci z celé Moravy, v případě reintegrace pak v rámci celé České republiky. V rámci projektu je zdarma nabízen provázaný systém služeb, mezi něž patří sociální coaching, právní poradenství, kurzy čes-

kého jazyka, rekvalifikační kurzy, pracovní místa na zkoušku s finančním příspěvkem zaměstnavateli a asistence při reintegraci do země původu v případě nevyhnutelného návratu.   Sociální coaching je první službou, kterou prochází většina klientů. Sociální pracovník přijímá zakázku klienta a provádí diagnostiku jeho situace. Nabízí řešení různých životních situací, sociálních problémů, asistuje při hledání zaměstnání, při psaní životopisu, motivačního dopisu, nostrifikaci dokladů o vzdělání, oslovování zaměstnavatelů apod. Zásadní je nejen pomoci klientovi dané problémy vyřešit, ale v prvé řadě ho naučit samostatnosti tak, aby danou službu v budoucnu nepotřeboval a byl schopen jednat sám za sebe. Na coaching může volně navazovat využití dalších služeb projektu.   Právní poradenství je nezbytnou součástí projektu. Zkušení právníci poskytují poradenství v oblasti občanskoprávní, profesně právní, sociálně právní, komunikují s orgány státní správy ČR, zastávají mediátorskou pozici při řešení konfliktů atd. Obecným cílem této aktivity je řešení nežádoucích situací legální cestou. Jazyková bariéra je jednou z největších překážek při uplatnění na trhu práce. Projekt nabízí kurzy češtiny se zaměřením na profesní jazyk. Znalost jazyka je důležitá také při styku s úřady, navazování vztahů a kontaktů, otevírá dveře k novým možnostem a usnadňuje tak integraci do české společnosti.   Aktivním nástrojem, který podpoří další vzdělávání a zvýšení kvalifikace, jsou rekvalifikační kurzy. Budou vybírány na základě pracovní diagnostiky provedené sociálním pracovníkem, který spolu se zájemcem o kurz zhodnotí dosavadní vzdělání, pracovní zkušenosti, zájem klienta a míru uplatnitelnosti na trhu práce po ab-

solvování daného kurzu. V rámci projektu je klientovi hrazeno 90 % z ceny kurzu. Po absolvování rekvalifikačního kurzu je ideální nástavbou pracovní místo na zkoušku s příspěvkem zaměstnavateli na úhradu mzdových nákladů. Mladí cizinci tak dostanou příležitost zapojit se do pracovního procesu a zjistit, zda je pro ně daná pozice „ta pravá“, získat praxi a naučit se pracovním návykům u českého zaměstnavatele. Pracovní místo je finančně podpořeno po dobu tří měsíců. Cílem je udržení klienta na daném pracovním místě i po ukončení podpory pracovního místa a uzavření smlouvy s daným zaměstnavatelem, který měl možnost nového zaměstnance poznat a zaškolit v prvních třech měsících. Sekundárním efektem je překonání předsudků zaměstnavatelů vzhledem k zaměstnávání cizinců.   Nastane-li situace, kdy není možné cizince legálně udržet na území ČR a ten se rozhodne pro návrat do země původu, je možno využít služby asistence při reintegraci. Ve spolupráci s organizacemi v místě reintegrace získá klient pomoc při hledání zaměstnání, bydlení a celkovém řešení nové sociální situace vzniklé následkem reemigrace.   Hlavním záměrem projektu je komplexní asistence a úzká spolupráce klienta se sociálním pracovníkem, který má přehled o celkové životní situaci klienta. Na základě toho může klienta pravidelně směrovat na správnou cestu integrace. Projekt je podpořen nadací Velux.

16

Text a foto:

17

Šárka Hanušová

Text:

má svůj stánek také občanské sdružení Hanoi. Zde můžu ochutnávat různé vietnamské pamlsky a nápoje nebo si koupit nějaký tradiční výrobek.

Poznejme se sousedé Začátek podzimu je vždy příjemné období pro společenská setkání, pořádání festivalů a dalších kulturních aktivit po celé České republice. Stejně tomu bylo v Praze na Žižkově, kde se 14. září, v oblíbeném parku Parukářka, uskutečnil druhý ročník festivalu „Poznejme se sousedé“ zaměřený na téma integrace cizinců v České republice. Tuto akci pořádá a zaštiťuje městská část Praha 3 v čele s paní Miroslavou Oubrechtovou, místostarostkou, která má mimo jiné na starosti i národnostní menšiny. Na přípravě festivalu dále spolupracovaly občanské sdružení Hanoi, Ukrajinská iniciativa a umělecká agentura Tamaris. I když je tato doba ideální pro venkovní aktivity, počasím si už nemůže být nikdo tak jist jako uprostřed léta. To ovšem neplatilo pro druhou zářijovou sobotu, kdy nebe nad Prahou bylo jako vymetené. Škoda by bylo zůstat doma a neužít si posledních slunečních paprsků na nějakém příjemném místě, říkám si a vyrážím do parku Parukářka na Žižkově, kde finišují poslední přípravy malého multikulturního festiválku. Sice zde ještě není moc lidí, hlavní moderátor se však ujímá mikrofonu a zahajuje akci. „Zde na Žižkově vedle sebe žijí lidé různých národností a dnešní setkání dává těmto lidem možnost potkat se a navzájem se více

o sobě dozvědět, třeba prostřednictvím bohatého kulturního programu,“ vysvětluje moderátor a vedle toho zmiňuje i pár statistických čísel z centrálního registru obyvatel, podle kterého je na území Prahy 3 evidováno 12 152 cizinců, z čehož 8 803 občanů pochází z třetích zemí a 3 349 občanů z Evropské unie, a tyto počty se každým rokem zvyšují. Po úvodních slovech moderátora prostor na scéně dostávají ruské lidové písně v provedení sólistky Státní opery Praha a profesorky Mezinárodní konzervatoře paní Tachiry Menaždinové, již doprovází harmonika. O veselou zábavu se pak postará kejklíř Dan z divadelního a kejklířského studia Ovis Jokulatores, který svým vtipným vystoupením plným různých žonglérských kousků baví první návštěvníky. Z celé té podívané dostávám hlad, a tak jdu nakouknout pod pokličku cizokrajné kuchyni. V etnocateringovém stanu na mě čekaly všelijaké dobroty gruzínsko-arménské kuchyně. K mému úžasu se dovídám, že medovník, v Čechách velice oblíbená pochutina, pochází z Kavkazu a je to specialita hlavně arménské kuchyně. Součástí etnocateringu je i rusko-ukrajinská kuchyně, ve které nechyběly různé pirožky a slané závitky. Vedle tohoto gurmánského stanu

Program festivalu myslel i na děti, pro které byl připraven velký soutěžní kvíz a plno pěkných cen. Rozhodla jsem se, že se ho také zúčastním a vyzkouším všechny disciplíny na vlastní kůži. Dohromady bylo připraveno deset stanovišť a na každém se plnil nějaký úkol. Některé úkoly prověřovaly vědomosti, jiné zase obratnost, třeba jako lovení prutem dřevěných vltavských ryb. Mě nejvíc bavila tzv. kimovka – hra rozvíjející paměť. Mezitím co děti soutěžily, dospělí se mohli zúčastnit gastroshow pořádané v etnocateringovém stanu a přiučit se třeba, jak se připravuje takové gruzínské tradiční kuře s čerstvým estragonem. Festival samozřejmě nebyl jen o jídle ale také o dobré muzice. K tanci a poslechu zahrála kapela Ignis, která představila písně ze západního a středního regionu Ukrajiny, tak jak se kdysi zpívaly. Jako první zazněla nostalgická historická píseň, která se zpívávala v dobách, kdy byla Ukrajina sužována různými nepřátelskými vojsky. Mezi dalšími písněmi byla i melodie nazývaná kolomyjka, což je národní kruhový tanec pocházející z horských oblastí Ukrajiny. Známy jsou i různé jeho paralely v českém a slovenském prostředí (kalamajka). S kapelou Ignis na podiu vystoupila i taneční skupina Džerelo, která příští rok oslaví 10 let od svého vzniku. Dětská část tanečního souboru zatančila několik lidových ukrajinských tanců. Součástí tohoto vystoupení byla i módní přehlídka, a široká veřejnost si tak mohla blíže prohlédnout několik tradičních ukrajinských krojů, ve kterých malí tanečníci vystupovali. V módní přehlídce se pokračovalo i později, kdy se na mole objevily modelky v tradičním vietnamském lidovém oděvu Áo dài.   Kromě všech těchto vystupujících dostalo na podiu prostor i několik neziskových organizací, které měly na akci své stánky a prezentovaly zde svou činnost. Bylo mezi nimi sdružení META zabývající se vzděláním cizinců a odbornou pedagogickou pomocí pro jejich učitele a Centrum pro integraci cizinců. Program festivalu byl opravdu nabitý a trval až do osmnácté hodiny. Přesto že jsem zde nemohla zůstat až do konce, odcházela jsem obohacena o zážitky z příjemné společnosti lidí různých národností a kultur.

Jakub Bureš

Asistence cizincU pRi zajištEní bydlení

Nezisková organizace Poradna pro integraci v letošním roce pokračuje s dvojicí svých velmi úspěšných projektů, tentokrát s názvem Otevřete dveře V. a Adaptace v novém domově V. Jak již názvy těchto projektů napovídají, týkají se oba pomoci cizincům při hledání bydlení v novém prostředí a jejich následné adaptace.

Projekt Otevřete dveře V. vznikl na základě propojení nevládního neziskového sektoru se Státním integračním programem (SIP). Ministerstvo vnitra v rámci SIP podporuje azylanty a nově od ledna 2014 i osoby s udělenou doplňkovou ochranou (osoby, které jsou v zemi původu pronásledovány z důvodu uplatňování politických práv a svobod, rasy, pohlaví, náboženství, atd.). Po dobu tří let jim pomáhá překonávat problémy spojené s hrazením nájmu či podnájmu poskytnutím dotace ve výši až 5 tis. Kč měsíčně. Poradna pro integraci v rámci těchto projektů cizincům výrazně ulehčuje komunikaci s ministerstvem vnitra, Magistrátem hlavního města Prahy, městskými částmi či obcemi. SIP je platný pro celou Českou republiku, Poradna pro integraci však v rámci projektů působí ve 4 krajích (Hl. m. Praha, Středočeský, Královehradecký a Ústecký).   Projekt Adaptace v novém domově V. na projekt Otevřete dveře logicky navazuje. Nosnou myšlenkou projektu je pomoci cizincům v jejich novém domově. Pro každého je problematické

Text: Text:

zorientovat se v novém prostředí, obzvlášť pokud neznáte místní systém, jazyk a reálie.   Jak tedy projekt pomáhá v praktickém životě? „Prakticky to znamená, že pomáháme cizincům s hledáním bydlení a oslovováním měst či soukromých majitelů. Vysvětlujeme vlastníkům bytů, o čem je SIP, co to pro ně znamená a jak tím pomůžou svému nájemníkovi. Také pomáháme kontrolovat správnost nájemní smlouvy, než ji cizinec podepíše, a spolupracujeme s nimi po celou dobu, kdy jsou v integračním bydlení a potřebují nějakou pomoc,“ vysvětluje sociální pracovnice Poradny pro integraci Radka Matyásková. Právě přímá činnost sociálních pracovnic a pracovníků je tím, o co v projektech skutečně jde a čím také jsou tak přínosné. Pracovníci Poradny pro integraci se denně setkávají s případy, které jsou velmi komplikované, a kromě poskytnutí pomoci, jež je popsána výše, vyžadují také velkou míru empatie a citlivosti. Kromě v uvozovkách běžných příběhů se pracovníci setkávají i s jímavými a problematickými případy. Jedním z takových je příběh mentálně zaostalého mladíka a jeho otce, který se o něj staral. Otec však v nedávné době zemřel, chlapec byl nucen se přestěhovat a naučit se žít v novém prostředí. Právě zde výrazně pomohly oba zmíněné projekty. Dlužno dodat, že vše dopadlo dobře. Z jiného soudku je příběh ženy, jež byla psychicky trýzněna svým mužem. Pomoci se samozřejmě dostalo i této ženě, právní oddělení Poradny pro integraci navíc pomohlo s vyřízením žádosti o rozvod a se svěřením dětí do její péče.

Paulina Piasecka Kafé Afrika

Nová kavárna oživuje tep africké kultury v Praze Kafé Afrika je nově otevřená pražská tréninková kavárna, která se propagací místní kuchyně snaží integrovat migranty do české společnosti. V kavárně vládne neobvyklá a uvolněná atmosféra. Návštěvníky u vchodu vítá obsluha oblečená do tradičního oděvu. Uvnitř čeká lákavá nabídka afrického jídla, ze kterého si určitě vybere každý – i vegetarián. K pití kavárna nabízí africké čaje, kávu a pivo. Kavárna je ideální místo pro lidi, kteří touží po změně, rádi poznávají nové chutě a kultury nebo prostě hledají příjemné prostředí pro posezení u kávy.   „Chceme oživit Prahu africkou energií,“ říká Kofi Nkrumah, předseda organizace Humanitas Afrika, jež kavárnu provozuje. A pokračuje: „Říkáme tomu afro-fusion. Pod tím pojmem si můžete především představit to, jak Afričané z různých koutů světadílu v Evropě přizpůsobují svůj životní styl, tedy i jídelníček.“ Kavárna není typický pražský podnik; je jedním z mnoha projektů neziskové organizace Humanitas Afrika, jejíž hlavním cílem je vytvářet porozumění mezi Afričany a Čechy. „Náš cíl je propagovat africkou kulturu,“ říká Nkrumah. „Právě tato myšlenka vyústila v založení kavárny, jež je zatím našim nejnáročnějším projektem. Říkali jsme si, že by bylo dobré vytvořit místo, kde by se setkávaly různé kultury.“   Hlavním účelem projektu kavárny je poskytnout pomoc africkým imigrantům, kteří legálně pobývají v České republice, aby

našli uplatnění na českém pracovním trhu. Účastníci programu se školí v pomocné práci v kuchyni a v obsluze zákazníka. Mají také možnost zdokonalit svou češtinu jak v praxi, tak v jazykových kurzech pořádaných neziskovkou.   „Tato kavárna je první africko-český sociální podnik v ČR podporovaný Evropským sociálním fondem v rámci Operačního programu Praha Adaptabilita. Je to velký úspěch,“ zdůrazňuje Nkrumah. V kavárně se též koná spousta akcí, koncertů nebo výstav. Kavárnu najdete ve Vojtěšské ulici 241/9, na Praze 1 v blízkosti galerie Mánes.

18

Text: Foto:

19

Lucie Němečková Irena Vodáková

tvorby, které se objevily bezprostředně po egyptské revoluci 25. ledna 2011. Přednáška se soustředila na vznik nových divadelních forem rozbitím struktury dosavadní kulturní tvorby a převládajícího diskursu.

Pátý festival Nad Prahou pUlmEsíc byl plný moudrosti a divadla! Během víkendu 22.–24. listopadu 2013 se v Praze uskutečnil již pátý ročník v Čechách ojedinělého festivalu kultur Blízkého východu Nad Prahou půlměsíc, jehož název je inspirován titulem sbírky českého Syřana Charifa Bahbouha. Festival pořádá o.s. Komba ve spolupráci s Francouzským institutem, Společností česko-arabskou, nakladatelstvím Dar Ibn Rush a DAMU. Za přispění Hlavního města Prahy a Státního fondu kultury a tří velvyslanectví – Kuvajtu, Egypta a Iráku. Letošní ročník přinesl téma moudrost, myšlení a divadlo! Nové možnosti vzájemného poznávání kultur Jakkoliv se náš dnešní svět tváří racionálně, je v něm mnoho iracionality. Iracionálně se chová náboženský fanatik či islamistický terorista, iracionálně argumentují také všichni islamofobové, arabofobové, lidi zmanipulovaní mediální masáží o arabském nebezpečí, střetu kultur a podobnými absurditami. Zmíněné kroky nevedou ke skutečnému zkoumání světa a člověka, poznání, smyslu, včetně toho, co je přesahuje. Naopak míří ke lži a nenávisti. Vystupňovaný strach a fobie pramení z nevědomosti. Proti tomu se Půlměsíc snaží otevřít prostor pro diskusi a poznání, a to prostřednictvím debat, přednášek, scénických čtení, divadelních představení i naučných procházek... Francouzský prolog Prologem k celému festivalu bylo páteční představení francouzského loutkáře Dominika Houdarta Ze života věcí filosofů na Malé scéně Divadla na prádle. Dějiny filosofie v kostce! Vtipně a hravě. Před diváky ožily předměty a myšlenky filosofů od antiky po současnost. Platón, Sókratés,

Descartes, samozřejmě súfismus a Rúmí, Spinoza i Michel Serres a další. Záměr tohoto představení uvést ve zkratce dějiny myšlení v celé šíři se vydařil a podpořil myšlenku, že kulturu ani filosofii nelze chápat jako uzavřené ghetto, nýbrž v přesazích a širších kontextech. Studenti Jovanky Šotolové ze semináře Literárního překladu na Ústavu translatologie FF UK odvedli perfektní práci s překladem vůbec ne jednoduchých textů a titulkováním, které bylo oporou těm, kdo nerozuměli francouzsky. Několik se jich mezi diváky našlo. Arabské nedivadlo S titulky se hrálo i následující představení ve Velkém sále, které bylo pro změnu v arabštině. Z Francie jsme se přesunuli do Egypta. Studenti arabistiky při Ústavu Blízkého východu a Afriky FF UK hrají už druhým rokem divadlo. Slouží jim jako cesta k zvládnutí jazyka, řeči i vystupování na veřejnosti. A byl to právě tento festival, který celý projekt, za nímž stojí docent František Ondráš, inspiroval. Loni soubor vystoupil se středověkými fraškami – Maqámy. Letos se studenti pustili do dramatizace slavného románu egyptského autora, nositele Nobe-

lovy ceny Nagíba Mahfúze Skandál v Káhiře s podtitulem „…a nakonec to prasklo“ v překladu Jaroslava Oliveria. Příběh je situován do Egypta třicátých let minulého století. Líčí osudy chudého studenta, který v touze po lepším postavení odhodí všechny hodnoty a zásady. To je ovšem začátek jeho životní katastrofy, jež vrcholí skandálem. Už teď jsme všichni zvědaví, čím nás studenti překvapí příští rok! Zaměřeno na Sýrii a Egypt V sobotu jsme „procestovali“ Sýrii a Egypt. Destinace, o nichž se v současnosti mluví spíš v pohnutých okolnostech. Na tyto dvě nádherné a kulturně bohaté země jsme se podívali jinak. Prostřednictvím divadla. V Hallerově sále DAMU přednesl arabista a dramaturg Národního divadla v Praze Jan Tošovský přednášku o syrském divadle, které bývá odborníky považováno, spolu s Libanonem, za kolébku moderního arabského divadla. Jádro přednášky bylo věnováno dramatikovi Saadallahovi Wannúsovi (1941–1997). Tématem druhé přednášky, kterou přednesla teatroložka Iman Ezzeldin z University Ain Šams v Káhiře, bylo Divadlo a revoluce, tedy formy dramatické

Po stopách Arabů v Praze až do Eliadovy knihovny Není nad nedělní procházku po dobrém obědě! Zvláště, když je vaším průvodcem Charif Bahbouh, který je neodolatelným vypravěčem a studnicí znalostí česko-arabských vztahů. Po stopách Arabů v Praze jsme se s ním vydali už po druhé. Letos od Jízdárny Pražského hradu Královskou cestou až do Divadla na zábradlí, kde jsme pokračovali smrští scénických čtení. Nakladatelství Dar Ibn Rush vydalo před nedávnem další díl ze série Moderních povídek,

Text: Foto:

tentokrát z Libanonu. Jakub Šmíd přečetl neznámou povídku Bouře od Džibrána Chalíla Džibrána a Anežka Kubátová si vybrala povídku Bišáry Mattá Deník slepého ptáčátka. Novou knihu jsme, v souladu s křesťanskou kulturou v Libanonu, pokřtili. Scénické čtení ze hry alžírského autora Slimana Benaissy, který byl mj. hostem 10. ročníku festivalu Tvůrčí Afrika v roce 2010, Proroci bez Boha přivedlo na scénu v režii Lucie Málkové Jiřího Knihu jako Mojžíše, Michala Daleckého jako Ježíše a Jiřího Hajdylu, který ústy Autora promlouval za Mohameda, který se ovšem nedostavil, neboť islám, jak známo, zakazuje zpodobňování Proroka. Velice vtipné a moudré disputace na téma laickosti i náboženství, v nichž si Autor klade otázku: co vede lidi k tomu, že jsou ve jménu svého nábožen-

ského přesvědčení schopni zabíjet?   Ve třetím inscenovaném čtení jsme se obrátili k trvalým hodnotám arabské moudrosti. Režisérka Lída Engelová nastudovala s hercem Miroslavem Táborským a hudebníkem Marwanem Alsolaimanem inscenaci čerpající z třetí nejpopulárnější knihy arabského světa (po Koránu a Pohádkách tisíce a jedné noci), která se stala inspirací například pro Robinsona Crusoe. Dílo se jmenuje Živý, syn bdícího. Napsal ho ve 12. století andaluský autor Abú Bakr Ibn Tufajl. Jde o poutavý příběh filosofa samouka Risálata Hajje Inb Jaqzána, který nahlédne pod povrch věcí a spatří jejich podstatu. Inscenace nabídla esenci orientální moudrosti, arabsko-islámský obraz světa s příměsí mystiky a zároveň duchovní katarzi celého letošního festivalu.

Vanda Černohorská, vedoucí pobočky ICP na Praze 13 ICP Praha 13

Arabský veCer Objevte kouzlo arabské kultury! Tak znělo motto, kterým Integrační centrum Praha lákalo na kulturní akci „Arabský večer“. Cílem této akce, která se uskutečnila ve čtvrtek 28. 11. 2013 od 19.30 v atraktivních prostorách centra HUB na Praze 5, bylo představit arabskou kulturu majoritní společnosti i ostatním migrantským komunitám. Zároveň jsme chtěli vytvořit příjemnou atmosféru pro interkulturní dialog a přátelská setkávání. A bez nadsázky lze tvrdit, že se nám to podařilo. Díky hojné účasti zástupců arabské komunity i majoritní společnosti jsme měli příležitost pohovořit si, poslechnout si zajímavou hudbu a společně si zatančit. Arabským večerem nás hudebně provedla skupina Annas Ekvator. Jedna z nejvýraznějších multikulturních kapel na českém území, složená z muzikantů z Iráku, Ruska, Arménie, Tuniska a Česka. Hlavní část jejich repertoáru tvoří moderní arabská a irácká hudba, v průběhu večera kapela představila ale i tradiční rytmy. Jejich žhavý arabský náboj přispěl k temperamentní atmosféře večera. Hudební variace pod taktovkou Annas Ekvator doplnily orientální tanečnice, které své taneční umění přítomným divákům nejenom představily, ale zapojily je i do interaktivního tanečního workshopu.   Návštěvníci akce dále nahlédli pod pokličku arabské kuchyně, a to díky arabskému občerstvení, které zajistila restaurace FelFella. Kromě pochutin, které jsou českým strávníkům dobře známé, jako je Falafel a Hommos, přichystali arabští kuchaři vinné a zelné listy, koftu se zeleninou v rajčatové omáčce a jako sladkou tečku Baklawu a egyptskou basbosu. V nabídce nechyběl ani tradiční arabský čaj s mátou.Velký úspěch zaznamenala i kavárna s vodními dýmkami, která nabízela účastníkům akce místo k příjemnému posezení, kde mohli společně diskutovat a zároveň si vychutnat vynikající tabák Al Fakher.

  Námět k diskuzi poskytla zúčastněným i výstava obrazů vytvářených pomocí arabské kávy a dalších přírodních materiálů, která probíhala během celého večera v prostorách centra HUB. Jejich autorkou je Dima Saliba, mladá umělkyně pocházející z Palestiny a Libanonu, která vyrůstala v České republice. Vzhledem k tomu, že si Integrační centrum Praha klade za cíl aktivně zapojit do pořádaných kulturních a komunitních akcí zástupce jednotlivých migrantských komunit, poskytlo paní Dimě prostor pro vůbec první veřejnou výstavu její tvorby (ke zveřejnění všech obrazů došlo zatím pouze internetovou formou). Mozaiku celého večera doplnil workshop orientálního malování na tělo a arabské dekorace, které celému prostoru dodaly tu správnou atmosféru. Závěrem bychom rádi poděkovali všem, kteří s námi přišli „objevit kouzlo arabské kultury“, tedy jak zástupcům majoritním společnosti, tak návštěvníkům z migrantských komunit. Naše díky patří i JUDr. Petrovi Lachnitovi, 1. zástupci starosty MČ Praha 5, který naší akci udělil oficiální záštitu, a dalším významným hostům z arabských ambasád, spolků a klubů. Zapomenout nesmíme ani na všechny účinkující umělce, restauratéry a také na dobrovolníky a dobrovolnice, kteří nám pomáhali s organizací večera.

20

Text: Foto:

Markéta Skočovská Divadlo Archa

nebavila a oni s ní, a diváci dětem, o kterých všichni jinak říkají, že jsou k ničemu, po představení tleskají, tak to všechno najednou začne mít pro ně pro všechny jiný význam. Najednou si věří a můžou dělat ještě lepší věci.“ A jaká je práce s neherci? Tým má snahu zapojit do projektu všechny, kteří o to mají zájem. Specifická je ale úloha profesionálních herců. „Musí vymyslet roli pro někoho jiného, vyzkoušet ji na sobě, jak funguje, pak mu to vysvětlit, zkusit, jestli ho to baví, jestli to chápe, být spíš takovým mediátorem, ale musí mít velké zkušenosti a musí být sociálně citlivý. Na takového umělce jsou kladeny velké nároky. Musí umět něco navíc, třeba hrát na hudební nástroj, být zdatný pohybově, pěvecky, aby to mohl předat a naučit někoho jiného. Ego takového umělce-performera je trochu ohrožené, protože on je potom ten poslední na scéně,“ vysvětluje Svobodová.

„VERím, že divadlo mUže ve spoleCnosti nEco promEnit“ Říká režisérka Jana Svobodová, která je od roku 2003 pod hlavičkou divadla Archa autorkou projektů zaměřených na spolupráci profesionálních umělců a představitelů specifických sociálních skupin. Na jevišti stojí nehybně mladá Číňanka, jen oči jí bloudí po obecenstvu. Lidé čekají na akci, ale herečka jako by si to neuvědomovala. Někteří diváci se začnou nervózně ošívat, jiní se pochichtávají, někdo je jako pěna a dívka nabádá souseda, aby něco řekl. Po pěti minutách, kdy se zdánlivě nic neděje (a které jsou přitom samy o sobě divadelní akcí), začne Jing Lu vyprávět svůj příběh. Život v Číně, příchod do České republiky i život tady. Ale nevypráví ho klasickým způsobem, slovo není to nejdůležitější, už jen proto, že dobrá polovina je v čínštině. Vypráví prostřednictvím rekvizit, zvuků, světla, prostoru, kostýmů, projekce, tančí a zpívá, komunikuje s diváky. Osmdesát minut uběhne jako nic, Jing Lu a několik postav z jejího života, které skrze ni ožívají, vytváří sdělení autentické zkušenosti, někdy je k popukání, někdy běhá mráz po zádech. „Představení nekritizuje, spíš ukazuje a klade otázky,“ vysvětluje režisérka Svobodová. Divadlo jednoho herce je právem považováno za jeden z nejnáročnějších tvarů. „Je potřeba mít solidní základ, jinak by sólo nemohlo vzniknout. Lu pracuje s představou, musí mít na scéně představu čehokoliv, místa, lidí, věcí, aby s nimi mohla vést dialog, i když je na scéně sama,“ dodává. Inscenace Sólo pro Lu vznikla v loňském roce a hrála se například i v New Yorku nebo Pekingu. To naznačuje, že jde o projekt unikátní. „Má velký význam, že sama cizinka hraje na jevišti, že nějaké divadlo dá prostor cizince, ta je sama na jevišti, a ne proto, že přijela z exotického Pekingu, ale proto, že představení vytvořila tady v Čechách ve spolupráci s Čechy, jde o oboustranný dialog,“ uvažuje Jing Lu. Jing Lu se k divadlu Archa připojila v roce 2001. „Četla jsem inzerát, že hledají někoho, kdo má zkušenost s čínskou operou. Já jsem se nikdy čínskou operu neučila, ale v Číně jsem zpívala a věnovala se tanci. Byla

jsem tu tehdy tři nebo čtyři roky a v té době jsem hodně přemýšlela, jestli moje budoucnost bude práce v restauraci, firmě nebo budu prodávat, a uvědomila jsem si, že to by nebyl život, jaký chci. Tak jsem si řekla, zkusím to a uvidím.“ Hned byla obsazena do inscenace Marné tázání nebes režiséra J. A. Pitínského a od té doby se účastní projektů Divadla Archa. „Sólo pro Lu je pro mě výsledek deseti let, co jsem v divadle a pracuji s profesionálními herci i lidmi z uprchlických táborů, výsledek toho, co jsem zažila. Splnilo se mi přání cizinky, která už dlouho žije v Čechách a chce něco říct.“ Inscenace vznikala díky dlouhodobé a úzké spolupráci Jing Lu a režisérky Jany Svobodové. Dialog mezi nimi dvěma se stal základním stavebním kamenem tvůrčího procesu, který se v čase neustále proměňoval. „Často jsem na zkouškách hrála, ona se dívala, vyměňovaly jsme si role s tím, že jsme věděly, že na jevišti pak bude ona,“ popisuje Svobodová a Jing Lu dodává „Improvizovaly jsme, já jsem jí dávala otázky, ona se ptala i mě, zapisovaly jsme, postupně jsme budovaly scény.“   Hledaly nové výrazové prostředky. „Vystudovala jsem loutkářství a v srdci jsem stále loutkář, věřím, že divadlo má i jiné výrazové prostředky než slovo. Při práci s cizinci, kteří často nemluví dobře česky, je potřeba najít jiný způsob komunikace, a to je pro divadelníka velká výzva. Text pro mě není dominantní, je stejně důležitý jako světlo, zvuk, pohyb nebo předmět či loutka,“ říká Svobodová. Od roku 2003, kdy začala Jana Svobodová s projekty, které zapojují do uměleckého procesu cizince, proběhla nejen v divadle Archa řada premiér. Společně se svým tvůrčím týmem, jehož jádro, tedy režisérka plus dva nebo tři lidé, zůstává stejné, pracuje s různými sociálními skupinami. Režisérka vysvětluje, jak se dostala k lidem v uprchlických zařízeních, s nimiž připravila několik před-

stavení. „Přečetla jsem si článek v Respektu, byl v něm obrázek dětí za mřížemi a byl o tom, že někde v lesích se otevřel uprchlický tábor a obyvatelé nejbližšího okolí jsou zásadně proti, bojí se. A důvod dělat divadlo pro mě vždycky byl ten, že divadlo může ve společnosti něco proměnit.“ Ze série hudebně-divadelních dílen, které umělci pořádali v uprchlických táborech, vzniklo například, představení V 11.20 tě opouštím!, které se hrálo v roce 2005 přímo v prostorách tábora v Bělé pod Bezdězem. K divadelnímu představení Tanec přes plot vznikla v roce 2008 kapela Allstar Refjúdží Band, jejíž zpěvačkou je mimochodem Jing Lu. Její členové, Češi a cizinci, kteří dostali v ČR azyl, se i nadále účastní divadelních projektů a kapela koncertuje. Červen příštího roku stráví v Pittsburghu, kde ve spolupráci s kapelníkem Majklem Romayshynem a místními umělci vytvoří nové představení. Kapelu pak čekají koncerty v New Yorku a dalších místech USA. V únoru 2014 bude mít v divadle Archa premiéru představení s pracovním názvem Země zaslíbená, které už rok vzniká ve východočeském městečku Kostelec nad Orlicí. V tamním uprchlickém táboře pořádal tým Archy mnoho let divadelní dílny. Situace se však změnila se vstupem ČR do schengenského prostoru klesl počet uprchlíků, kteří u nás žádají o azyl, a Správa uprchlických zařízení ministerstva vnitra ztratila o spolupráci s Archou zájem. Novým impulsem pro divadelní akci se stal fakt, že v Kostelci vedle sebe žijí Romové, starousedlíci a imigranti v uprchlickém táboře. Tyto skupiny spolu nekomunikují, potkávají se, ale dívají se na sebe zle. „Cítili jsme, že má význam vypovědět o celé komunitě v tom městě a pracovat se všemi těmi skupinami,“ říká Svobodová, „Divadlo je prostředím pro komunikaci tam, kde jiné prostředky selhávají, divadelními prostřed-

ky lze prolomit bariéry mezi lidmi.“   Za centrum dění si divadelníci zvolili náměstí, kde se všechny skupiny potkávají. Pokoušeli se s lidmi různými cestami navázat kontakt, poznat, jak městečko funguje. Podařilo se jim vybudovat dobré vztahy s místní základní školou a místostarostou, naopak základní umělecká škola odmítla uvolnit pro projekt děti z výuky. Nejvíce jim nakonec i tak pomohli právě ti nejmenší, dělí se o zkušenost Svobodová: „Děti udělaly velkou službu, řekly nám strašně moc, jsou upřímné.“ Česká holčička Hanička, nakonec shodou okolností jedna z protagonistek, dostala do ruky kameru a měla tým provést po místech, která jsou pro ni nějakým způsobem důležitá, a tak jim město představit. Na náměstí, ve stanu zvaném příznačně Trafika, probíhaly výměnné obchody „příběh za příběh“. Lidé vyprávěli o svém životě a divadelníci jim za to pověděli svůj příběh nebo jim ten jejich nakreslili, aby si mohli něco odnést. Krůček po krůčku vznikala kostra představení, součástí týmu se stalo asi dvacet romských, ale i českých dětí, dva běloruští uprchlíci, kteří žijí v Praze, ale předtím žili v kosteleckém táboře, a Pavlína Halušková, místní romská

aktivistka, která vede v Kostelci kroužek patnácti romských dětí. Jaké bylo překvapení, když na kosteleckou předpremiéru dorazilo jen pár diváků, konkrétně dvě učitelky, místostarosta, rodiče romských dětí a někteří z rodičů českých dětí. Režisérka k tomu dodává: „Myslela jsem si, že bude narváno, že je musí zajímat, co jsme tam udělali, ale oni se opravdu báli, báli se například toho, co řeknou sousedi, že se vůbec jdou na to podívat. Došlo nám, že to musíme udělat jinde a pak to tam můžeme dovézt zpátky.“ V pražském divadle Archa bylo plno… „Pražské publikum je jiné. Jsou to lidé, kteří se o dané téma zajímají, zajímá je, jakým způsobem jsme jej zpracovali. Skupiny, které bych chtěla oslovit, si nekoupí lístek, ani neví, kde Archa je. Pokud chci oslovit skupinu, které se to týká, tak musíme za ní.“ Každopádně má představení už teď velký význam. Jeden příklad uvádí Svobodová: „Aktivistka Halušková bojuje o to, aby romské děti nebyly na okraji společnosti. Všech patnáct dětí, kterým se věnuje, jsme zapojili, a ona viděla, že je to dobré. Když si pak bílá holka vezme na klín dva malé Romy, se kterými se předtím vůbec

Na mezinárodní konferenci Radikální divadlo včera a dnes, která se konala v rámci Festivalu Akcent 2013 divadla Archa, vznesl jeden z divadelníků otázku, která se v této souvislosti nabízí. Co se děje s lidmi, které divadlo zapojí do představení, po skončení projektu? Nejedná se o manipulaci? Neubližuje jim to nakonec? „To se nikdy v našem případě nestalo. Vždycky jsme v kontaktu dál, oni vědí, že se na nás můžou obrátit, a komunikace s námi, s někým odjinud, jim dává naději a sílu, probudíme tím v nich aktivitu. Pochopí, že jedině sami vlastní aktivitou můžou něčeho docílit,“ odpověděla režisérka Svobodová. Tým se nevzdává, věří, že místní obyvatele „zlomí“ a že se přijdou na představení v Kostelci podívat poté, co ho odehrají v Praze, Brně a případně Hradci Králové, a zajistí mu určitou publicitu, která se kosteleckým donese. „My jsme v tom městě nic nezměnili až na to, že jsme vytvořili kompaktní skupinu romských dětí s českými a od ní jsme schopni rozvinout něco dalšího a doufat, že když na ně zaútočíme, tak už to budou muset přijmout, už třeba nebudou mít tolik strach, budou zvědaví,“ věří Svobodová. „Jsem ráda, že jsme si vybrali Kostelec, takové složité místo, kdyby to bylo jednoduché, co bychom tam dělali?“ dodává. Na výsledek se přijďte podívat 11. nebo 12. února do divadla Archa.

22 Text: Text: Foto:

Rena Horvátová Lukáš Houdek, Petr Karlach

usadí k dlouhému stolu, který stojí uprostřed nevelké místnosti. I ona se posadí. Starší dcery pomalu nosí na stůl barevné zeleninové saláty, omáčky, tradiční čečenské placky a jiná nám neznámá jídla. Hostitelka prozrazuje, co jaké jídlo obsahuje za ingredience. „Tohle je naše tradiční jídlo, nazývá se Manthy a je to placička domácího těsta, do které balíme mleté hovězí maso bez krve, jsme totiž muslimové.“   Pokud by si někdo myslel, že u jídla se zásadně nemluví, zde je to právě naopak. Mluví se o všem, o práci, zájmech, o tom, jak se žije rodinám v Česku, a také samozřejmě o dětech. Těch je všude opravdu plno, ochutnávají stejně jako my tradiční čečenskou kuchyni a jak se zdá, skamarádily se téměř okamžitě. Funkce asistenta, který by při obědě měl pomoct s možnou počáteční bariérou a ostychem mezi rodinami, tady není vůbec potřebná. V domácnosti paní Zulfiye Gaksaeve panuje příjemná atmosféra, ve svém bytě žije dva roky a pomalu si jej s manželem rekonstruuje.

RodinA Odvedle Koncem listopadu pohostilo své SOUSEDY nEkolik desítek domácností v Cesku

Co takhle pozvat na nedělní oběd rodinu, která má kořeny na druhém konci zeměkoule. Že to není špatný nápad? Tak to si letos řekly čtyři desítky rodin z různých koutů ČR, které se ke konci listopadu zapojily do desátého ročníku projektu Rodina Odvedle 2013 občanského sdružení Slovo 21. Ten od počátku seznamuje české rodiny s rodinami cizinců z třetích zemí jedním z nejpřirozenějších způsobů – společným stolováním. A právě stolování má přispět k odbourávání předsudků a k lepší integraci třetizemců do české společnosti. Od roku 2004 zasedlo ke společným obědům celkem 1115 rodin Čechů a cizinců. To, že jsou „Rodinky“ skutečně dobrým a inovativním nástrojem integrace cizinců, si myslí i rakouská nadace Unruhe. Ta projekt ocenila cenou SocialMarie 2011. Neobyčejný oběd v duchu nejen národních specialit, ale hlavně dobré nálady a poznávání jiné kultury zažilo poslední listopadovou neděli ve 13 hodin několik desítek rodin. A právě v jednu hodinu odpoledne stojím

před žlutým činžákem ve Staré Boleslavi spolu s rodinou Tesařových, kteří se už nemohou dočkat seznámení s početnou rodinou pocházející z Čečenska. Ve třetím patře na nás ve dveřích čeká paní Zulfiya

Gaksaeva a všechny nás s úsměvem vítá. Dětí je všude plno, jen česká rodina jich má tři a čečenská dokonce pět. „Dáte si kávu, čaj anebo vodu?“ vytrhne nás ze střebávání prvních dojmů naše hostitelka a hned nás

Každého z nás zajímá příběh jejich života. Jak se do našich končin vlastně dostali? Dozvídáme se, že paní Gaksaeva do České republiky se svou rodinou přijela ve vysokém stupni těhotenství před třinácti lety. Musela, válka je vyhnala z jejich domova a odloučila od zbytku rodiny. Jejich první kroky vedly do uprchlického tábora, tam poprvé přišli do styku s češtinou, učili se rychle a dnes hovoří naší mateřštinou výborně. Její tři děti si češtinu osvojily natolik, že nejde na první dojem poznat, že rodina má jiný než český původ. Rodina Tesařových má také mnoho témat k rozhovoru a zajímají se o vše. Do hovoru se zapojují i děti. Ty starší prozrazují plány do budoucna a ty mladší zase koníčky. Řeč

se stočí i na Vánoce. „Vánoce nedržíme, ale svátek jako takový známe,“ prozrazuje hostitelka, která několik let pracuje v pečovatelském domě pro seniory. Naopak se s námi dělí o zajímavosti z největšího muslimského svátku Ramadan.   Starší dcera Leyla nám mezitím nabízí čokoládový moučník, který ráno upekla. U kávy a zákusku si rodiny vypráví, proč se vlastně do projektu zapojily. Tesařovi slyšeli o projektu Rodina Odvedle od své známé a hned je myšlenka, že se i oni mohou zapojit, nadchla. „Od počátku nám to přišlo skvělé. Pocházíme z Lysé nad Labem, a přestože tam několik cizinců v našem okolí žije, osobně žádné neznáme a tohle je šance, jak to změnit,“ říká paní Alena. Manžel Jakub jí hned doplní. „Pro obě strany je těžké navázat bližší vztahy a navzájem se něco o sobě dozvědět, a tohle je právě jedna z těch možností, kdy se ta šance nabízí,“ říká a dodává. „Chtěli jsme najít svou ‚Rodinu Odvedle‘ a to se nám právě podařilo.“ To paní Zulfye narazila na plakát Rodiny Odvedle v jedné organizaci, která pracuje s cizinci, a tak ji napadlo, že je to zajímavá příležitost, jak poznat novou rodinu a třeba navázat přátelství. Ostatně tato setkání podle organizátorů mnohdy vyústí v osobní přátelství mezi rodinami a nadále se vzájemně navštěvují i několik let po prvním setkání u oběda. „S manželem jsme si říkali, že v ČR žije mnoho cizinců a bylo by dobré, kdyby se česká společnost seznámila blíž s odlišnou kulturou a tím posílila mezikulturní dialog a odbourala stále trvající předsudky vůči nám přistěhovalcům,“ prozrazuje hostitelka a slibuje manželům Tesařovým, že před Vánoci navštíví se svou rodinou jejich domov a ochutnají pravé české cukroví.

Inka Jurková

Rodina Odvedle

– jedno setkání za všechna, všechna setkání za jedno...

Sídliště Prosek, neděle 24. 11. 2013, 12.55. Postávám před jedním z mnoha uniformních paneláků. Normálně by se člověk musel orientovat podle čísel domů, ale teď to je jednoduché – na balkóně se místo klasického oblečení třepotají na prádelních šňůrách tibetské modlitební vlaječky.   Mezitím přichází hostitel i se dvěma asijskými ženami. Všichni společně vstupujeme do asketicky zařízeného bytu, kde je každý roh ozdobený obrázky a fotkami s  asijskou tématikou. Jsme u Petra Karlacha, učitele asijských bojových sportů, který – ač častý návštěvník Japonska – se „před rokem naprosto zbláznil do Číny, a to hned po první návštěvě“. A tedy hostí jak jinak než rodinu Číňanů. Původně se měli přidat rodiče s dcerou, nakonec z důvodu pracovního vytížení otce přichází jen ženská část rodiny. U stolu nás zasedne pět: hostitelský pár, matka s dcerou a já asistentka.   Jako předkrm se podává dýňová polévka, která hostům očividně chutná. Hlavní jídlo je pečené kuře na rozmarýnu s rýží a zeleninou. Všechno také hned zmizí. I hosti přinesli na ochutnání domácí kuchyni. Pro nás netradiční, ale velice chutné smažené dýňové placky plněné pastou ze sladkých červených fazolí a k  tomu mořské řasy a rybí „pasta“. Na oběd si vyndávají speciální set skládacích jídelních hůlek. České jídlo klidně jedí příbory, ale na čínskou stravu si raději berou svoje. A také vidí, že nás všechno neznámé zajímá, a chtějí nám ukázat něco, co se tady nedostane. K překvapení všech se ale zvedá i hostitel a přináší úplně stejné skládací hůlky, má je z Číny.   Ráda bych tvrdila, že jsem se dozvěděla od rodiny Dong, co dělají, co mají rádi, jak tráví volný čas a proč se odstěhovali z Číny. Bohužel to tak nebylo, protože veskrze všechna konverzace byla vedena v čínštině, a já jsem byla odkázána na hostitele, který občas něco přeložil. U některých setkání je asistence nutná pro rozjezd celého společného oběda, ale tady potřeba nebyla. Oboustranné nadšení, hlad po poznávání jiné kultury, touha se přátelit a pokračovat v načatém rozhovoru byla patrná i přes mírnou jazykovou bariéru. Odcházela jsem po třech hodinách a všichni ještě zůstávali.   Pozvání hostitele na následující neděli na oběd k rodině Dong mi přišlo po tak příjemně stráveném čase jako naprostá samozřejmost…

24

Text:

Goranka Oljača

myslím, že naše práce není jen pomáhat a ukazovat něco, ale hlavně povzbuzovat.“

Já a klient

O vztazích, které vznikají v oblasti sociální práce s migranty

„Moje sociální pracovnice se stala mojí kamarádkou“ – toto sice není pravidlem, ale také to není ani výjimkou při poskytování sociálních služeb migrantům. Zda a pokud ano, v jakých situacích vzniká osobní soukromý vztah mezi klienty a poskytovateli sociální a psychologické pomoci? Patří to k profesním ctnostem, nebo spíš vadám na kráse humánní pomoci? Jak uprchlická a obecně migrační zkušenost ovlivňuje život lidí, kteří působí v neziskových organizacích a pomáhají jim? Skrze příběhy psycholožky Dany Němcové, zakladatelky Poradny pro uprchlíky, Věry Roubalové, psychoterapeutky a sociální pracovnice, a Ani Darašenky, sociální asistentky komunitního centra InBáze, se pokusíme nahlédnout do těchto vztahů. Sešly jsme se na semináři, který se zabýval stejnými otázkami.   Dana Němcová má na úvod docela jasnou definici vztahů a rolí: „Nemáme jiné zmocnění než to, co nám dá svou důvěrou člověk, který se na nás obrátí. To je naše jediná moc – a moc potom mu pomoct.“   „Moje práce koordinátorky kurzů v InBázi je hodně kontaktní. To, že jsem migrantka, je výhoda – dozvídám se hodně věcí o cizincích, kteří přijdou, protože ke mně cítí důvěru,“ říká Aňa Darašenka.   V jakých situacích se hranice rozdělující profesi a soukromí překračuje? Věra Roubalová přiznává: „Prožila jsem třeba s některými lidmi v táboře situaci, kdy jim umřela máma nebo táta a oni nemohli vyjet na pohřeb. To jsou věci, které lidi obrovsky dávají dohromady, to je opravdu srdeční záležitost.“   A jak to bylo na začátku? Psal se rok 1992. „V Praze se objevila UNHCR tj. kancelář vysokého komisaře OSN pro uprch-

líky,“ popisuje Dana Němcová, tehdejší členka Parlamentu a Českého Helsinského výboru a dnes důchodkyně. „Jednoho krásného dne, jediná pracovnice, která tu kancelář vedla, telefonovala na Helsinský výbor, že přijíždějí uprchlíci z Bosny a Hercegoviny. Že tam má dvě rodiny s dětmi a že neví, co si s nimi má počít. Tak tím to vlastně všechno začalo.“ A pokračovalo tím, že si paní Dana vzala rodiny z pražské kanceláře UNHCR k sobě domů. Není divu, že jí Bosňané brzy začali říkat „bosenská máma“. Podobný ryze osobní postup pěstovala často i k jiným klientům. Po bosenských uprchlících totiž přišli jiní – o války a jiná neštěstí ve světě nikdy není nouze. Česko se k tomu stávalo cílovou destinací i pro pracovní migranty a ti také potřebovali pomoc.   „V té době jsem se vůči těm lidem cítila jako jejich příbuzná, jako jedno velké ucho. Možná, že to byla neprofesionální identifikace s nimi, a myslím, že ten můj zásadní vztah k těm lidem byl postaven na určité vzájemnosti, rovnocennosti. Prostě nepřipadala jsem si chytřejší. Naopak. Obdivovala jsem, s jakou velkodušnosti byli ochotní překonávat potíže a poprat se s tím, co na ně prostě jejich úděl naložil.“ Úsměvné vzpomínky z Poradny „Z Poradny si velmi často pamatuju na příběhy, kdy v pátek odpoledne přišla obrovská rodina a neměli kde spát, neměli co jíst. To byla fakt klasika. Pamatuji se na to, jak jsme Dana (Němcová), Anča (Grušová) a já kupovaly nějaké rohlíky, nějaké jídlo – samozřejmě ze svého,“ s úsměvem vzpomíná na stejné období Věra Roubalová. „Potom

jsme už přešly na takovou jako taktiku, že jsme jim daly peníze, aby si našli nějakou ubytovnu, nebo jsme je upíchly k Matce Tereze nebo prostě financovaly jejich cestu dál. Ty peníze jsme také dávaly ze svého. Jistě to bylo překračování hranic, ale bylo to potřeba, tak jsme to dělaly.“ I takto se vyvíjel vztah k migrantům ve sféře sociální práce. Odborníci se po dvaceti letech shodují na tom, že se spíš jedná o psychosociální práci. Příběhy z praxe pak podle Věry Roubalové vypadají nezřídka takto: „Jakmile přijde patnáctého v měsíci a klient nemá na nájem, tak prostě končí veškerá psychoterapie a bavíme se o tom, kde vzít na ten nájem. A už jsme u té psychosociální práce – takhle to je, takhle to funguje.“   Sociální pracovnice z řad imigrantek vyprávěly o své počáteční nedůvěře vůči pomoci ze strany cizích lidí. Djumugul Chotkaraeva, právnička  z Kyrgyzstánu – jedna z mála migrantek, které našly uplatnění v sociální práci, se tomu také nevyhnula: „My jsme nebyli zvyklí svoje problémy vynášet ven. Můj manžel má milenku nebo děti mě neposlouchají – toto od nás skoro nikdy neuslyšíte. Naopak si spíš myslíme, že to můžeme řešit sami. Já jsem se dodneška úplně neztotožnila s tím, že je normální požádat o pomoc nějakou druhou stranu, nějakého odborníka. Proto, když teď dělám s klienty, dělám také i psychologickou podporu. Například když požádají, abych jim pomohla vyplnit různé formuláře, řeknu jim, zkuste si to sami napsat, a když něčemu nebudete rozumět, tak vám to vysvětlím. Oni to udělají, já je moc chválím a oni jsou šťastní z toho, že nejsou neschopní a že sami zvládli češtinu. Proto

Když Aňa Darašenka přišla z Běloruska zažádat v Česku o azyl, bylo jí 22 let a vůbec nevěděla, co to je sociální práce. „Vzpomínám si na to, jaká jsem byla jako klientka. Nevěděla jsem co a jak, co tady budu dělat, kam jít, s čím začít. Náhodou jsem přišla asi poprvé za Věrou, a tak jsem se ocitla v těch ženských multikulturních skupinách. A vždycky říkám, že jsem tam vlastně začala mluvit. Protože jsem se nestyděla za svoji češtinu.“   V tomto případě se vztah sociální pracovník a klient přeměnil do kolegiálního vztahu. Aňa Darašenka a Věra Roubalová dnes spolu působí v InBázi. Aňa tvrdí, že si zvlášť všímá rozdílu mezi klientem, který přijel za prací, a tím klientem, který opustil svoji zemi kvůli válce nebo politickým důvodům a přišel jako uprchlík. „To je fakt velký rozdíl. Protože člověk, který má pracovní vízum, ví, že prostě musí makat – vůbec neví, že mu někdo může s něčím pomoct, a bojuje s tím životem sám. Na rozdíl od některých uprchlíků, kteří nejsou schopní samostatně řešit svoje věci. Přijdou do neziskové organizace a myslí si, že jako uprchlíci mají na všechno nárok. To mi strašně vadí, já myslím, že je důležité nějak s těmi lidmi pracovat, aby se naučili být samostatní.“ Věra Roubalová s tím souhlasí: „Bohužel v uprchlickém táboře, když tam člověk je rok dva, tři čtyři, tu samostatnost opravdu ztrácí. On ji ztrácí hodně brzo, už za tři měsíce. Nemyslím si, že by to bylo něco, co by nás mělo štvát. Pokouším se najít cestu, jak jim pomoct, jak je zase vrátit do normální aktivní polohy, protože, a to rozhodně vím, takoví sem nepřišli – nebyli takoví.“ Lepší se to Eva Dohnalová, která také působí v InBázi, míní, že „v případě, kdy se klient, který je závislý na pomoci druhých, setká s pracovníkem, který má přílišnou tendenci být užitečný, se někdy stává, že může tomu klientovi trochu uškodit, protože ho více zpasivní tím, že ho zahrne svojí péčí. Tito lidé mají být hlavně aktivizovaní pro současnost a pro budoucnost.“   Dana Němcová: „Bylo mi vždycky líto těch lidí, kteří přijdou v domnění, že tady mají jakousi pracovní příležitost a budouc-

nost zajištěnou. Uvěřili, že tady existují agentury, které jim všechno zařídí. Pak přišli a po nějakém čase zjistili, že už vlastně nemají ten důvod pobytu, protože firma zanikla a kvůli tomu nemohou prodloužit pobyt. Tito lidé se ocitnou v neřešitelné situaci, protože kolikrát se zadluží, aby přišli sem a vydělali, a nakonec nemají nic. To zacházení s těmi, kteří opravdu z bídy přijdou, aby si vydělali, je hrozné. Zato se tedy dost stydím.“   Zvláštní kapitola ve vztahu sociální pracovník – klient se týká kontaktů s domácími úřady. Kdysi se před návštěvou cizinecké policie klienti skoro pravidelně zastavovali v Poradně pro uprchlíky. Hledali laskavé slovo, posilňovali se radami a nezřídka s nimi sociální pracovnice šly na úřad. „A tam jsem pozorovala, jaké je chování úředníků, když stojím za klienty, a jaké je, když do jednání vstoupím – bylo to jako mávnutí kouzelným proutkem,“ vzpomíná Dana Němcová. „Dávali si bacha. Ale to není dobře. To by nemělo být. Já doufám, že se to lepší.“ V pobytových odděleních OAMP se dosáhlo jistého zlepšení v komunikaci s klienty, a naopak nedodržování zákonných lhůt u vyřizování jejich žádostí představuje dnes problém, před kterým sociální pracovníci z nevládek stojí úplně bezmocní. Proto je sociální asistence klientům na úřadech dodnes velice důležitá, míní Martina Hrdličková z komunitního centra InBáze. „Jediná nevýhoda je, že například naše organizace nemá dostatečnou kapacitu na to, aby vždy, když je potřeba, poskytla klientům sociální asistenci. Před tím než dojdeme na nějaký úřad, se ptám, jestli chce klient sám hovořit s úředníky. No, vždycky to dopadne tak, že mluvím já a oni mlčí. Nemají sebevědomí a mají špatné zkušenosti. Jinak úředníci jsou více méně rádi, že někdo s klienty přijde, protože je to pro ně i snadnější.“ Syndrom prvního klienta „Já vůbec bez vztahu neumím pracovat, je mi prostě přirozené projevovat zájem, být jedno velké ucho, poznávat se, mluvit spolu, vzájemně se vlastně učit. To byl také důvod, proč jsem ze státní správy odešla do nevládky. Prostě jsem potřebovala ten vztah a potřebovala jsem mít čas na klienta a mluvit s nim,“ vysvětluje Věra Roubalo-

vá. Petr Roubal, Věrčin syn, s odstupem historika svědčí o tom, jak se tato práce podepisovala na životě rodiny. „Několikrát se stalo, že uprchlíci u nás nějak přebývali. Tak to vytvářelo konflikty, protože to představovalo nabourání soukromí. Nejde samozřejmě o návštěvy, ty jsme vždycky měli rádi, ale o to, že skutečně tam někdo přespával – to jsme pociťovali jako přehnané. Protesty z naší strany máma brala vážně, aspoň po nějaký čas to jakoby zabralo, pak se to vrátilo do starých kolejí. Další věc je samozřejmě ta, že jsme byli hrdí na to, co dělá. Já osobně jsem se do toho často zapojoval.“   Jedna věc je nenosit si domů příběhy svých klientů a druhá je, jak jim pomoci, když například prodělali koncentrák. Na základě zážitku s bosenskými uprchlíky ve Stráži pod Ralskem na sklonku dvacátého století si Věra Roubalová myslí, že se s klienty musí neustále mluvit.   „Byly tam velmi otřesné osudy, s kterými si člověk musel nějak poradit a sám to zvládnout. S takovou tou bezmocí, tak s tím se nějak skoro ani srovnat nedá. Mně to vždycky připomínalo mé prarodiče, kteří prošli koncentráky, a uvědomovala jsem si tu hrůzu opakování se historie a řekla bych toho ďábla, který tu nějak je, a s kterým asi musíme pořád bojovat.“ Sociální práce hlavně spočívá v aktivizování klientů. Důraz je kladen na důstojnost. Věra Roubalová založila první multikulturní ženské skupiny v uprchlických zařízeních. „Strašně se mi to líbilo. A skupina byla opravdu v tom stereotypu táborového života svátek. Jednou za týden se tam něco pravidelného dělo, což je tak strašně důležité – byl to rituál. Většinou jsme takhle seděly, vprostřed byly malé děti, které řvaly, vřískaly a běhaly za svými maminkami. No prostě bylo to prima. A naučila jsem se tam trpělivosti.“ Projevovat zájem, věnovat klientům čas, laskavá slova, profesní pomoc – to je naprostá samozřejmost. Jasně že se odborníci po dvaceti letech shodují na tom, že se jedná o psychosociální práci. Nutno ale dodat, že také jde o proces, ve kterém se aktéři vzájemně ovlivňují. (na základě pořadu Zaostřeno Českého rozhlasu Plus)

26

Migrants in Europe (str. 26) Text:

Liudmila Kopecká

Text: Inka Jurková Plakát: Andrea Raia

„Migranti Migrants fotí migranty“ in Europe – výstava fotografií o každodennosti života cizincu v cesku

Jak sami migranti vnímají sebe a jiné migranty? Odpověď na tuto otázku můžeme najít na výstavě fotografií, které byly vytvořeny sedmi fotografy z šesti zemí světa. Vietnam, Ukrajina, Mongolsko, Moldavsko, Rusko a USA – to jsou země, odkud nadšení amatérští fotografové a fotografky do Česka přišli. Pod vedením zkušeného fotografa Michala Novotného si během workshopu, který byl organizován Člověkem v tísni, Programem migrace, migranti osvojili práci s fotoaparátem a zachytili svůj pohled na sebe, na migrační zkušenost, na život v komunitě a na práci migrantů v domácnosti. Jak říká jeden z autorů Vasyl Tsitsey: „Život letí a ani se nezastaví, a já bych rád uchoval v paměti foťáku to, co ve své paměti nedokážu udržet.“   Fotografie přibližují jak všední, tak pro českého občana i velmi nevšední podobu každodenního života cizinců, kteří se rozhodli zvolit Česko za svůj domov. „Pracují každý den od rána do večera, nemají skoro šanci být na denním světle. Takový životní styl musí zvládat, jak nejdéle mohou. Někdo 5 měsíců, jiný zas 10 let,“ popisuje Tsenguun Odtsetseg prostřednictvím fotografií z masážních salonů příběhy terapeutek. Migranti prostřednictvím obrazů a jejich více či méně skrytého symbolismu vypráví svůj příběh a snaží se svoji zkušenost přiblížit většinové společnosti. Viktoria Filatova původem z Ruska ve svém obraze/díle „Exodus“ ukazuje vztah migrantů s pravoslavnou církví a zachycuje obřad Myropomazaní. Další fotografie přináší příběhy z vietnamské tančírny a školky v pražské Sapě, z prostředí cizinecké policie a z kavárenského života expatů žijících v Praze.   V září a říjnu byly všechny fotografie vystavené v Praze v Langhans – Centru Člověka v tísni, potom výstava doputovala do Olomouce, kde byla k vidění až do 30. listopadu v prostorách Café na zábradlí. Dále výstava poputovala do Pardubic. Projekt Face 2 Face podporuje komunikační a mediální dovednosti migrantů, a tím přispívá k jejich zapojení do společnosti. Migranti sami se tak stávají těmi, kdo posilují vědomí o kulturní rozmanitosti v Česku. Projekt si klade zároveň za cíl omezovat stereotypy a negativní vnímaní migrantů ze strany většinové společnosti, a to za pomoci kvalitního a rozmanitého informování o migraci v médiích. Součástí projektu je proto také výukový program pro studenty žurnalistiky o migraci, tvorba dokumentárního filmu a další veřejné akce. Projekt je spolufinancován ze zdrojů Evropské unie (Evropský integrační fond).

Na začátku roku 2013 vyhlásila Evropská komise mezinárodní multimediální soutěž s tématem „Migranti v Evropě“, které se mohli zúčastnit obyvatelé zemí Evropské Unie a Chorvatska. Další podmínkou byl věk (min. 18 let) a studium na střední, respektive vysoké škole zaměřené na výtvarnou výchovu, žurnalismus či oblast audiovizuálních technologií nebo komunikace (média, PR, sociální studia…).   Soutěžilo se ve třech kategoriích: fotografie, plakát a video. Na výzvu reagovalo přes 1500 jednotlivců a skupinek, kteří měli zájem přispět do diskuze o migracích a získat lákavou výhru 10 000 €.   Díky obrovskému zájmu muselo být vybírání těch nejlepších prací rozděleno do dvou částí. V prvním kole byla v každé ze zúčastněných zemí ustavena komise, která provedla základní selekci. Do dalšího kola postoupilo 212 uměleckých děl. O definitivním vítězi rozhodovala sedmičlenná mezinárodní komise, ve které zasedli jak zástupci uměleckých profesí, tak také reprezentant neziskových organizací (z ČR), člen Evropské komise, novinář, reklamní specialista a filmový režisér. Společně pak vybrali vítěze v každé z kategorií. Zároveň si svého favorita vybírali lidé i na internetu, kde probíhalo on-line hlasování.   Díla, která se dostala do užšího výběru, byla velmi kvalitní, a proto nebylo jednoduché rozhodnout o absolutním vítězi. Pouze v sekci „fotografie“ se porota jednomyslně shodla a vítězem vyhlásila dokumentární fotografii plnou paradoxů „80 rue des Palmiers“ od Romy Cordivani z Bruselu.   „Better Together“ je název plakátu, který byl vybrán na 1. místo v druhé kategorii a je z dílny italské grafičky Andrei Raia. Teplá voda bez čaje nebo čajový pytlík bez vody? K ničemu. Musejí být dohromady, aby vznikl dobrý nápoj. Ve třetí kategorii – „video“ – získali hlavní cenu estonští umělci Nadja Haugas a Martin Siilak za kraťoučký hraný film „My family’s migration“, který pravdivě popisuje, kde všude žili předci autorky filmu v posledních generacích.   Zvláštní cenu obdržel velmi důmyslný dvouminutový snímek s názvem „Break the circle“, ve kterém několik Italů odříkává části ze Zprávy Inspektorátu pro migraci, kterou vydal v roce 1912 americký Kongres.   Slavnostnímu předávání cen, které se konalo 14. října 2013 v Bruselu v centrále Evropské komise za přítomnosti poroty, výherců a velkého počtu novinářů, předcházela krátká konference „Jak média ovlivňují obraz migrantů?“.

26 MIGRANTI FOTÍ MIGRANTY