SLOVO. Bulletin pro cizince a o cizincích. Slovo #04_ rocník NEPRODEJNÉ

SLOVO Bulletin pro cizince a o cizincích

Tento projekt je spolufinancován z prostředků Evropského fondu pro integraci státních příslušníků třetích zemí.

Slovo #04_2010 7. rocník

NEPRODEJNÉ

03

Úvodní slovo

Jakub Tesař 33 let, metodik sociální práce (Praha)

Anna Stránská 26 let, studentka (Praha)

Česká společnost nese rysy xenofobie a jediné řešení pro zlepšení situace v ČR je osvěta. Společnost by se měla naučit přijímat nejen to špatné, ale také si uvědomit, že je mohou různorodá etnika obohatit, v mnohém inspirovat a také naučit. Proto se rád zúčastňuji podobných akcí, jako je právě tato.

Multikulturní společnost je důležitá už tím, že odbourává strach z odlišnosti kultur a je i velkým přínosem pro každého z nás. Osobně mám k cizím kulturám velmi blízko, vždy mě něčím obohatí. A také ráda a často navštěvuji akce spojené s cizinci žijícími v naší zemi.

ANKETA:

Jiří Šíma 65 let, čestný předseda o. s. Společnost přátel Mongolska (Praha) Multikulturní společnost je pojem velice správný, je to tak trošku kontrast k směru ke globalizaci. Já jsem toho názoru, že společnost musí být multikulturní, stejně tak jako je příroda pestrá. Kdyby bylo všechno v přírodě stejné, nebylo by to tak zajímavé. Právě ta multikulturnost tomu dodává různorodost a vzájemné doplňování. Každá kultura má své specifikum a tradice, dokáže mnohé naučit. Je dobré si uvědomit, že Ptala set: Rena Horvátová i česká společnost má možnost ukázat ostatním Foto: Bojan Dimitrijević kulturám něco ze svých tradic a bohaté kultury.

Výzkumy prováděné v České republice ukazují, že Češi mají nejvřelejší vztah ke Slovákům, Němcům a také Polákům. Naopak nejméně sympatií chovají k Romům, lidem z balkánských států a bývalého Sovětského svazu.

Obsah:

V uvažování lidí nezřídka platí pravidlo výběru té lehčí (prošlápnuté) cesty – automaticky přebírají cizí myšlenky, aniž by se sami namáhali přemýšlet. O kolik člověk míň přemýšlí o sobě a světu kolem, o tolik více ho ovládají předsudky a stereotypy (definice stereotypu: jedná se o zjednodušenou představu o skupině lidí, často v negativním slova smyslu, která sdílí jisté charakteristické vlastnosti). Když se mi dostal na stůl (spíše tedy do počítače) text Mariji Vlašić „Poznej svého Čecha“ (na straně 16–17), začal jsem přemýšlet, jestli i ve mně nezůstala nějaká stopa předsudků a stereotypů. Celý život jsem prožil v „multikulturní společnosti“, v dětství patřili mezi mé dobré kamarády Romové, mám přátele všech barev pleti (kromě červené, se žádným z Indiánů jsem se ještě nesetkal), ale přece, když jsem se dočetl o průzkumu veřejného mínění, který ukázal, že vysoké procento dotázaných Čechů projevuje určitý stupeň „anticikánismu“ a nenávidí muslimy, pomyslel jsem si na okamžik: „No jo!“ Ale hned jsem se v duchu opravil a dodal: „Jo, jenom někteří z Čechů, takových lidí všude ve světě je.“ Průzkum neříká, kolik dotázaných je kvůli vlastní lenosti neochotných přemýšlet a radši přebírá staré známé předsudky a argumenty hlučící menšiny, IQ jejíž členů stačí sotva na to, aby vykřičeli do světa větu: Nic než národ (aby bylo jasno, jen ten český). Tichá většina, která nemá zapotřebí křičet, protože umí přemýšlet, si už zvykla na normální soužití s přistěhovalci. Stačí se rozhlédnout kolem sebe. Můj lékař je sice český občan, ale původem z Iráku. Podle údajů České lékařské komory je přibližně každý čtrnáctý lékař v Česku cizinec, a to znamená, že i oni, ač cizinci, musí požívat důvěry svých pacientů. Za rohem mám vietnamskou večerku, celé sídliště tam chodí nakupovat, a protože ji vede moc laskavá vietnamská rodina, která se domluví česky, všichni si s nimi krásně pokecáme, jako sousedi se sousedem.   A nemluvě o těch cizincích, kteří si už dokázali v české společnosti udělat jméno.

Jak vnímáte českou společnost, je podle vás pozitivně nakloněná vůči cizincům? Co pro vás samotné multikulturní společnost znamená? Nejen na tyto otázky odpovídali náhodně vybraní návštěvníci multikulturního večera pořádaného o. s. Slovo 21.

Edina Filipović 58 let, právnička pracující jako prodavačka (Sarajevo)

Ariunzul Baldandorj 35 let, výtvarnice (Mongolsko)

Murat Temirov 39 let, ředitel School of journalism (Kazachstán)

Jsem ráda, že existuje multikulturní společnost a ještě radši v ní pobývám. Považuji se za člověka kosmopolitního a těší mě, když se sejdou lidé z různých koutů světa, činí mě to zkrátka šťastnou. V Praze žiji již patnáct let a mohu za tu dobu srovnávat, pozorovat jakým směrem se česká společnost ubírá dopředu. Praha je větší město, žije tu spousta cizinců, společnost je daleko otevřenější, tolerantnější, než je tomu v ostatních městech. Tam je to s předsudky vůči lidem, kteří se nějakým způsobem liší, asi odlišnější. Já sama jsem neměla s nějakou předpojatostí problém. Možná to bylo tím, že jsem se setkávala víceméně s lidmi tolerantními.

Otázka je, co znamená multikulturní společnost? Člověk, který tu žije, by měl dodržovat určité zákony, chovat se slušně. Já tady žiju deset let a rozhodně nemohu paušalizovat, zda je anebo není česká společnost vůči cizincům otevřená. Mám pocit, že mladí lidé a vysokoškolsky vzdělaní lidé nemívají s cizinci žijícími tady nijak velké problémy. Ale na druhou stranu musím uznat, že v Čechách vzrůstá pravicový extremismus. Lídři těchto stran se snaží prosadit do parlamentu, spravují internetové stránky a pořádají různé akce. A to je něco, co jsem před deseti lety nevnímala, a začínám si toho všímat až v posledních letech.

Česká republika je vůči cizincům v posledních letech daleko otevřenější. Mnoho cizinců tu našlo svůj domov, ať trvalý nebo dočasný díky studiu na VŠ nebo pracovní nabídce. Život pro cizince tu je komfortní, máte bohatou kulturu a každý cizinec ji může určitým způsobem pozitivně ovlivnit. Přesto vždy záleží, zda se cizinec chce integrovat do společnosti či nikoliv, protože bez integrace není šance na kvalitní život v tomto státě. Proto by měly vznikat nové integrační programy, aby nedocházelo ke zbytečné separaci.

Žádná statistika nedokáže spočítat, kolik přátelství zůstalo po společných obědech Čechů a cizinců za sedm let trvání projektu „Rodina Odvedle“ (strana 18). Reportáž z jednoho takového obědu vypovídá právě o tom, že i když žijeme od sebe vzdáleni tisíce kilometrů, můžeme stejným způsobem přemýšlet, mít rádi stejnou hudbu, zpívat si stejné písničky, sdílet stejný estetický názor … Všichni jsme stejní, jenom blbci jsou jiní!

Příjemné čtení vám přeje Dragoljub Matić P.S.: A přemýšlejte, bude nám všem líp.)

04

10

Úvodní slovo

3

Za životem do ciziny

5

Plzeňská vzpoura Rumunů

8

Nezvyklé tóny chutí v české kuchyni

12

Multikulturní večer aneb Hadi, draci, ptáci

14

Poznej svého Čecha!

16

Rodina odvedle

18

Narodil se Kristus Pán, veselme se!

20

Informační bulletin pro cizince a o cizincích vydává občanské sdružení SLOVO �1

Redakce: Dragoljub Matić (šéfredaktor) Goranka Oljača, František Kostlán, Tran Vu Van Anh ADRESA VYDAVATELE: Francouzská 2, 120 00 Praha 2 Tel. | fax: 222 520 037 e-mail: [email protected] GRAFIKA: Adam Bláha [email protected] TISK: Datapont s. r. o. OBÁLKA: Bojan Dimitrijević

04

Text: Foto:

05

Komentár

Jiřina Šiklová Archiv

Text: Foto:

Romové, cigáni, cikáni a political correctness

Semináre

Barbora Tošnerová Multikulturní centrum

Obraz cizincU v médiích PhDr. Jiřina Šiklová

Foto: Multikulturní centrum

To poslední znamená „správnost“. V této souvislosti upozorňuje, že bychom měli toho druhého, jedince nebo skupinu, oslovovat tak, abychom se výrazem nedotkli jeho cti, pohlaví, věku, rasy, národnosti, etnika. To vysvětluji každoročně v prvních přednáškách v zimním semestru. Někdy se ale setkám s námitkou, že sama používám, když mluvím třeba o nařízeních císařovny Marie Terezie termín „Cikáni“, nebo mluvím o tom, že v období První republiky byly u nás vydány tzv. cikánské knížky nebo o seznamech „občanů cikánského původu“, což byl oficiální termín v letech tzv. normalizace, tedy před rokem l989 pro Romy, kteří zde pracovali především v Severočeském a Severomoravském kraji, tedy „uhelném revíru“. Ano, je to tak, používám tyto termíny a myslím si, že je to správné, protože mluvím o minulosti, kdy má pojem „Cikán“ historickou souvislost.   Navíc, když píšeme o starověkém Římu, taky neříkáme, že tam bydleli Italové, nebo že v Athénách byli Řekové. Obyvatelé, kteří žili na území dnešní České republiky, tehdejší Bohemiae nebyli Češi ani Moravané, ale spíše Keltové a na severu od nás nežili Němci, ale Prusové. Názvy nejsou pejorativní, znehodnocující, ale pouze vystihující historické souvislosti. A protože se teprve před zhruba 30 lety dohodli  ve světě zástupci Romů-Cikánů či anglicky Gypsies, že pro svoje etnikum budou jednotně používat pojem Romové, tak je nemožné mluvit o Romech, máme -li na mysli jejich předky, kteří sem putovali odněkud z jihu přes Balkán a původně vyšli z území dnešní Indie. Podobnou

branou národů přicházeli i jiní, včetně nás, kteří o sobě říkáme, že jsme slovanského původu.   Tím, že druhého člověka správně oslovíme, aniž bychom ho urazili, taky naznačujeme, že o jeho minulosti něco víme a že rozlišujeme historii jeho rodu či národa. Samozřejmě, že si občas „nevíme rady“ a tak třeba mluvíme o Čečencích, kteří ale sebe sama takto nenazývají. Vžilo se to oslovovat je českým překladem, když neznáme ten správný. Ale budeme-li k nim projevovat patřičnou úctu, tak nám to určitě odpustí. Více než jen o slovo a pojmenování se totiž jedná o vztah k tomu druhému a jsem-li předem zaujatá proti druhému etniku nebo národu, tak

to jen a jen správným pojmenováním nezachráním.   A proč toto právě nyní připomínám? Asi i proto, že před dvěma sty lety narozený český básník Karel Hynek Mácha (kterého právě oslavujeme) stvořil, vedle slavné básně Máj, kterou se učíme již po generace ve škole, a dalších také nedokončený román Cikáni. V něm oslavil svobodný, hrdinný a romantický život tohoto etnika, tedy Cikánů, kteří zde již tehdy žili a kteří si svůj životní styl zachovali a nenechali se spoutat. Takže, oslavovaný básník Karel Hynek Mácha psal o Cikánech, ale z hlediska dnešního pojetí political correctness, to tak bylo a je správné.

V úterý 2. listopadu 2010 se v Informačním centru OSN v Praze konaly dva semináře pod společným názvem Obraz cizinců v médiích, které pořádalo Multikulturní centrum Praha. První seminář byl určen českým novinářům, druhý nevládním organizacím pracujícím s cizinci. Po obědě následovala společná část, kde si obě skupiny mohly vyměnit své zkušenosti i kontakty. Na seminářích se sešlo dohromady okolo třiceti zájemců z řad nevládních organizací, novinářů i studentů. Společným tématem byla medializace migrace v českých a zahraničních médiích. Předmětem diskuse byly otázky, nakolik jsou jednotlivé příspěvky vyvážené, jaké stereotypy a paušalizace se v médiích objevují, kde novináři shánějí informace a jaká témata jsou z novinářského hlediska nejatraktivnější. K ukázkám byly používány reportáže a články jak ze zahraničních, tak českých médiích. Seminář pro novináře vedl David Vaughan, dlouholetý spolupracovník BBC a Českého rozhlasu. Na zahraničních příkladech mohli účastníci vidět, jak informují o cizincích západoevropská média. Snímek z Finska ukázal snadnost zkreslení nepodložené informace o údajně narůstající kriminalitě způsobené Somálci pomocí značně sugestivní hudby, záběry na policii a potemnělého parku, aniž by byl uveden jeden konkrétní údaj. Živější diskuse se ale rozpoutala nad českými příklady. Jednalo se o kauzu z pražské Libuši, kde žije vyšší počet Vietnamců. Podobně jako u finské reportáže se tento případ dostal v nedávné době do centra

pozornosti kvůli údajně zhoršující se bezpečnosti. Podrobnější analýza příspěvků naznačila, jakým způsobem někteří novináři zkreslují fakta a citují jen některé informátory, což může snadno vést k vytvoření mylného dojmu, že v Libuši vzniká vietnamské „ghetto“. V závěru první části semináře pro novináře účastníci sestavili společné desatero kvalitní novinářské práce. Mezi jinými postřehy se objevil důraz na spektrum informačních zdrojů, opatrná práce s emotivními výrazy, negeneralizovat, nepoužívat přehnané množství cizích slov, nedělit společnost na my a oni. Zajímavé je, že ač seminář pro nevládní organizace pobíhal odděleně, podobné názory se v diskusi objevily i tam. Seminář pro nevládní organizace vedla redaktorka webového portálu migraceonline.cz Tereza Rejšková. Oproti novinářské části byl jeden blok programu věnován úvodu do světa médií, který měl na starosti Marek Jehlička, bývalý novinář a v současnosti ředitel portálu zmenpolitiku.cz. Účastníky zejména zajímalo, jak oslovit novináře, jak zviditelnit své téma a jak informovat o cizincích komplexně a pozitivně. Vzhledem k omezenému času nešlo vyčerpávajícím způsobem zodpovědět všechny otázky, ale cílem bylo nastínit základní představu o možnostech komunikace s médii. Následovala podobně jako v semináři pro novináře diskuse ve skupinách nad ukázkami jednotlivých článků. Tentokrát byly vybrány texty z regionálních deníků. Diskutující se zaměřovali na předem určené části textu, např. na titulek článku, informační zdroje, používané pojmy a

jiné. Ukázalo se, že pohledy jednotlivců na to, co jim vadí či nevadí, se různí. Někteří již protestovali proti označení černoch, jiným přišel tento pojem neutrální. Na závěr zástupci nevládních organizací sestavovali seznam nevhodně používaných pojmů v médiích. V odpolední společné části se pouštěla reportáž ze španělské televize o nošení šátku u muslimských žen. Ve Španělsku oblíbená moderátorka velmi agresivním způsobem prosazovala svůj názor, že nošení šátku ženy v řadě muslimských zemí zotročuje. Na příspěvku bylo vidět, jak zkušený moderátor snadno ovládne diskusi a zcela potlačí názor druhé strany. Velmi živá byla závěrečná výměna názorů, kde obě strany mluvily o tom, jakým způsobem spolupracovat, aby docházelo k vyváženějšímu informování o cizincích v českých médiích. Jedním z mnoha postřehů bylo, že novinářům přijde zbytečné pořádat tiskové konference a dávají přednost telefonu či krátké zprávě s konkrétní informací. Důvodem je nedostatek času a přemíra podobných akcí. Naopak požadavek médií na zprostředkování kontaktů na cizince se setkal s protesty ze strany nevládních organizací. Podle názoru mnohých je toto v řadě případů obtížně realizovatelné vzhledem k nutnosti ochrany cizinců i jejich možného poškození po zveřejnění příběhu. V diskusi byla zmíněna i vzájemná nedůvěra v kvalitní práci těch druhých. Právě pořádání dalších podobných setkání by v budoucnu mohlo vést ke zmírnění této nedůvěry i k prohloubení spolupráce obou stran.

06

Text: Foto:

Iveta Kováčová Archiv

Za životem do ciziny Že tu nežijeme sami, že kolem nás dýchají vzduch, chodí po stejných ulicích a budují své životy i lidé odjinud, jsme si všimli. A že jsou mnozí v situaci, kdy potřebují naši radu a pomoc, víme také. O tom, jak složité, nebo o kolik jednodušší to u nás v Česku mají a budou mít na úřadech cizinci a jejich děti, lidé, kteří se rozhodli v naší zemi žít a pracovat, jsme si povídali s vedoucí odboru azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra Pavlou Novotnou.

Pokud od prvního ledna zanikne cizinecká policie, co to bude znamenat pro cizince? Cizinecká policie od 1. ledna nezaniká. Novelou zákona o pobytu cizinců, která se aktuálně projednává v Parlamentu ČR, je pouze navrženo urychlení převodu správních agend z Policie na správní úřad – Ministerstvo vnitra. K tomuto převodu mělo ze zákona dojít k 1. 1. 2013 a nyní došlo novelou k urychlení na 1. 1. 2011. Zároveň bylo rozhodnuto, že bude převedena i agenda dlouhodobých víz. Transformace cizinecké policie pak probíhá v rámci reformy policie, kde ministr vnitra rozhodl, že zůstane zachováno Ředitelství cizinecké policie, které bude mít na starosti vedle jiného mezinárodní letiště; jednotlivá současná oblastní ředitelství a inspektoráty cizinecké policie budou transformovány do odborů cizinecké policie při Krajských ředitelstvích policie. Více o této transformaci byste se dozvěděli od Policie samotné, dodává Pavla Novotná. Cizinci budou v případě schválení novely ve věcech převodu dlouhodobých víz a dlouhodobých pobytů nově spadat do působnosti ministerstva vnitra – odboru azylové a migrační politiky, na jehož detašovaných pracovištích v teritoriích krajů budou nabírány příslušné žádosti a na nichž budou cizinci s příslušným druhem

pobytového oprávnění řešit další záležitosti týkající se jejich pobytu na území ČR (hlášení pobytu, změn apod.). Přijdou zároveň nebo následně nějaké další změny? Hlavním důvodem předkládané novely zákona o pobytu cizinců je vyrovnat se s evropským právem v oblasti migrace, což je zároveň důsledkem rozsáhlosti celé novely. Jedná se o transpozice tří směrnic, a to konkrétně tzv. návratové směrnice (2008/115/ES), tzv. směrnice o modrých kartách (2009/50/ES) a tzv. sankční směrnice (2009/52/ES) a odstranění nedostatků vzniklých v důsledku dřívější transpozice směrnice o právu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států (2004/38/ES). Současně je třeba dosavadní právní úpravu přizpůsobit dvěma nařízením, která se týkají problematiky zavedení biometrických údajů do průkazů o povolení k pobytu cizinců (nařízení č. 380/2008) a problematiky udělování krátkodobých víz (nařízení č. 810/2009 – vízový kodex).   Další části navrhované právní úpravy reagují na úkoly plynoucí ze dvou usnesení vlády (č. 171/2009 k zajištění bezpečnostní situace České republiky v souvislosti s propouštěním zahraničních

pracovníků v důsledku hospodářské krize, a č. 450/2009, kterým byla schválena Koncepce budoucí právní úpravy, která povede ke sjednocení právní úpravy postupů při výkonu jednotlivých správních agend s minimem odchylek a výjimek). V neposlední řadě návrh zákona reaguje na soudní judikaturu a na poznatky, které se objevily v aplikační praxi. Avizované změny – přinesou něco nového i pro rodiny s dětmi? Jak již bylo řečeno, novela nepřináší zrušení cizinecké policie jako takové, ale přenesení některých jejích pravomocí na Ministerstvo vnitra, řekněme jakési zcivilňování řízení o udělení pobytového oprávnění. Pozitivní změny týkající se nezletilých a rodin s dětmi dále nalezneme v ustanovení týkajících se správního vyhoštění a zajištění: Policie je povinna neprodleně ustanovit nezletilému cizinci bez doprovodu (tj. dítě bez doprovodu svého zákonného zástupce) opatrovníka pro řízení o správním vyhoštění a při rozhodování o zajištění. Nezletilého cizince bez doprovodu lze zajistit pouze v případě důvodného nebezpečí, že by mohl ohrozit bezpečnost státu nebo závažným způsobem narušit veřejný pořádek. Doba zajištění rodiny s nezletilými dětmi nesmí překročit 90 dnů (dnes již platí totéž pro

nezletilé cizince bez doprovodu). Tato doba nesmí být prodloužena.   Pozitivní změny přináší i zákon o azylu, a to např. možnost, aby rodiny s nezletilými nebo zdravotně postiženými dětmi, kterým byla udělena doplňková ochrana, pobývaly až 3 měsíce v integračním středisku a byla jim tak nabídnuta pomoc v prvních krocích samostatného života v ČR. Dosud tuto možnost (v širší variantě) měli jen azylanté. Jak to vypadá s počtem a pomocí nezletilým dětem bez doprovodu? V České republice počty nezletilých bez doprovodu nejprve v 90. letech narůstaly – jednalo se cca o 200–300 dětí ročně a šlo z naprosté většiny o nezletilé žadatele o azyl bez doprovodu. Od roku 2006 dochází k poklesu v počtech nezletilých bez doprovodu, v roce 2008 se už začíná spíše jednat jen o desítky příchozích dětí ročně. Tím se ČR liší od situace většiny států EU – státy jako Španělsko či Itálie ročně pečují o stovky i tisíce těchto dětí. V ČR jsou nicméně počty velmi nízké a stále klesající. Celkový počet nezletilých bez doprovodu nezahrnuje pouze žadatele o azyl, ale také děti, jejichž rodiče-cizinci pobývají na území ČR, ale jsou např. hospitalizovaní, v zařízení pro zajištění cizinců či se o své děti nestarají či nezvládají jejich výchovu.

Od roku 2008 se v ČR výrazně projevuje změna ve struktuře nezletilých bez doprovodu – dochází k významnému poklesu podílu nezletilých žadatelů o azyl v rámci celkového počtu nezletilých bez doprovodu ve prospěch právě těchto ostatních skupin nezletilých bez doprovodu.   Co se týče péče o nezletilé bez doprovodu, ze srovnávací studie realizované v rámci Evropské migrační sítě vyplývá, že péče o tuto skupinu je v ČR na velmi dobré úrovni. Péče je poskytována především specializovanou školskou institucí – tzv. Zařízením pro děti-cizince. Toto Zařízení sestává z diagnostického ústavu, dětského domova, základní a praktické školy, výchovného ústavu a střediska výchovné péče. Zařízení začalo fungovat v roce 2004 a jsou zde umísťováni všichni nezletilí bez doprovodu. Při práci s dětmi se pracovníci Zařízení vždy snaží respektovat etnické, kulturněhistorické a náboženské zvyklosti jednotlivých nezletilců. Dle potřeb zařízení i nezletilců jsou dětem poskytovány také tlumočnické služby. V roce 2005 jich bylo v péči tohoto Zařízení 116, v roce 2006 celkem 140, v roce 2007 – 112, v roce 2008 to bylo 100 dětí a v minulém roce 89 nově přijatých nezletilců, z nichž 64 byly poprvé přijaté.   Stěžejní roli v této oblasti má také působení tzv. expertní komise, což je me-

ziresortní pracovní skupina s aktivní účastí zástupců nestátní neziskových organizací jako např. OPU, SIMI a META a dále IOM a UNHCR. Nastala či nastane nějaká významná změna v evidenci, v pobytu nebo v podmínkách pobytu dětí cizinců u nás? Lze zmínit opatření, kterým se umožňuje bezproblémový pobyt nezletilých cizinců, kteří byli na základě předběžného opatření soudu umístěni do zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc, do ústavu pro péči o děti nebo svěřeni do péče fyzické osoby na základě předběžného opatření soudu nebo rozhodnutí orgánu sociálně-právní ochrany dětí. Takovéto děti mohou pobývat na území přechodně bez víza. Dále se ruší věkové omezení pro vydávání cizineckých pasů nezletilým cizincům, kteří jsou oprávněni k trvalému pobytu podle § 87 (tj. cizinci svěření do náhradní výchovy rozhodnutím příslušného orgánu). Řeší se tak problém nezletilých cizinců starších 15 let, kteří si nemohou obstarat cestovní doklad, který je nezbytný pro vydání průkazu o povolení k pobytu.   Podrobnější informace najdete ve Studii EMN o nezletilých bez doprovodu v ČR na: www.emncz.eu/cinnost_emn/studie/cz.

08

Co jsou to Zelené a Modré karty?

Text: Ida Kaiserová Ilustracní foto: Archiv

PlzeNská vzpoura RumunU Inspirací pro sepsání textu o Plzni a „jejích“cizincích se pro mne stala výbušná zpráva o vzpouře rumunských dělníků. Dle informací z deníků a dalších médií zavolali dne 5. 11. někteří z dělníků na tísňovou linku 112 a oznámili fyzické útoky, k nimž dochází ze strany ozbrojené ochranky. Tato ochranka prý hlídala jejich pracovní skupinu po celou dobu zdejšího pobytu. V pátek pátého listopadu došlo k potyčce mezi dělníky a ochrankou. Jeden z dělníků byl se zraněními odvezen do nemocnice. Policie zadržela čtyři muže, z toho jednoho Čecha a tři cizince, a obvinila je z vydírání, omezování osobní svobody a pokusu o ublížení na zdraví. V sobotu ráno se Rumuni začali shromažďovat na policejní stanici ve městě, v sobotu večer jich téměř dvě stě odcestovalo autobusy zpátky do Rumunska. Náklady na jejich cestu převzal Magistrát města Plzně, který očekává jejich úhradu od Ministerstva vnitra. Mluvčí Ministerstva vnitra Pavel Novák řekl později serveru Novinky.cz, že Ministerstvo vnitra „bude požadovat úhradu nákladů od osob odpovědných za vzniklou situaci“.   Slova pana mluvčího by měli plzeňští radní vytesat někam do kamene a připojit k nim datum. Pátrám již několik let po někom, kdo by mohl být v Plzni osobou „odpovědnou za vzniklou situaci“, a od níž by bylo možné požadovat úhradu nákladů.   Masivní přítomnost zahraniční pracovní síly je v Plzni spojena s výstavbou průmyslové zóny na Borských polích. Iniciativy města a českého státu ve formě nejrůznějších investičních pobídek tehdy přilákaly řadu zahraničních investorů, kteří na vyhrazených pozemcích začali stavět haly pro tovární výrobu. Zatímco město a agentura CzechInvest dodnes tr-

vají na tom, že průmyslová zóna vytvořila pracovní místa pro české dělníky propouštěné z plzeňské Škodovky, skutečnost je poněkud pestřejší. Průmyslová zóna vytvořila především prostor pro zajímavé ekonomické příležitosti několika nadnárodních firem (Panasonic, Daikin, Yazaki a další), jejichž pracovní kultura byla v mnohém velmi vzdálená českému standardu. Maximální důraz na efektivitu jejich výrob vede ke stlačování nákladů na energie, materiály, logistiku a především pracovní sílu. Člověk, chráněný alespoň zbytky českého pracovního práva, je svými nároky na dovolenou, placené přesčasy, pravidelné přidělování práce atd. pro globální business vlastně velmi drahý. Přítomnost zahraniční pracovní síly v Plzni je tak logickou odpovědí na poptávku po někom, řekněme, ne tak chráněném a ne tak drahém, jako by byl občan ČR. V dobách konjunktury plzeňských provozů (tedy těsně před krizí, která začala na podzim roku 2008) se podle některých odhadů nacházelo ve stočtyřicetitisícové Plzni až čtyřicet tisíc cizinců s různými formami pobytu. Za předpokladu, že ve standardní populaci s dětmi a seniory je zhruba 50 % lidí tzv. v produktivním věku, bylo to tehdy na 70 000 Plzeňanů zhruba 40 000 cizinců na jednom pracovním trhu! Mezi prvními dělníky přibyli lidé ze Slovenska, Polska a Ukrajiny. Velmi rychle po nich následovali Vietnamci a Mongolové. S nedávnou změnou cizinecké legislativy přibývají Bulhaři a Rumuni, kteří mají na český trh práce snadnější přístup díky členství svých států v Evropské unii. Půvab zahraničního dělníka spočívá pro nadnárodní investory v tom, že jej lze snadněji přinutit přistoupit na nižší standard pracovní ochrany a výše mzdy. Slovník neoliberální ekonomie má

pro takovou podobu pracovního vztahu pojem flexibilizace pracovní síly.   Nesmírně složitá legislativa, která upravuje pracovní podmínky cizinců zaměstnaných v ČR, však flexibilitu pracovních sil příliš neusnadňuje. Kdyby měly nadnárodní firmy formou zaměstnaneckých smluv se zahraničními dělníky řešit všechna opatření, k nimž je zavazuje český stát, patrně by v globální konkurenci brzy pohořely. Pro své podnikatelské záměry potřebují flexibilního pracovníka, který je tzv. „odbřemeněný“ neboli zbavený „břemene“ pracovního práva, které na podnikatele v Čechách doposud stát ukládá. Odbřemeněný pracovník je najímán nikoli jako pracovní síla, ale jako dodávka služby, smluvního plnění a podobně. Tím, kdo zajistí změnu člověka-cizince na dodávanou službu, je zprostředkovatel, velmi často ve formě pracovní agentury. Pokud by město Plzeň a český stát měly realisticky zhodnotit ekonomickou výnosnost svých tehdejších investičních pobídek, měly by se soustředit nikoli na daňovou výnosnost podnikání velkých firem (ty sídlí v zahraničí a platí daně tam) ani na zaměstnanost mezi českými dělníky (ti v nadnárodních provozech patrně netvoří významnou část). Upřímně by se měly zajímat především o to, jaké zisky mají v Plzni tzv. zprostředkovatelé cizinecké práce. Agenturám odvádí zahraniční dělníci desítky procent z každé odpracované hodiny, každý den, osm až dvanáct hodin denně, po dobu týdnů, měsíců a roků. Zpoplatněno je ubytování, doprava a řada dalších „nezbytných“ služeb, které agentura dělníkům zprostředkovává. Naprázdno tak nevyjdou ani dodavatelé těchto služeb.   V televizní reportáži ČT1 o již dříve zmiňovaných Rumunech, kteří se vzbou-

řili svým zprostředkovatelům, se jako kulisa objevuje také budova, kde byli ubytovaní. Zámeček v Malesicích, typické příměstské vsi ležící na severozápadním okraji města, sloužil ještě donedávna jako vysokoškolská kolej. Překotně privatizovaná kolej (s oklamanými studenty, po nichž chtěl nový majitel mnohem vyšší poplatky, než byly původně dohodnuté), která se během několika málo let změnila na cizineckou ubytovnu, může sloužit jako příklad úspěšného „podnikatelského“ záměru, který je navázán na globální business firem operujících na Borských polích. Díky výměně typu ubytovaných (namísto chudých studentů, které chrání stát, jsou zde chudí cizinci, které nechrání nikdo, a tudíž je lze lidově řečeno pěkně „podojit“) se budova novému majiteli řádně zhodnotila.   Vrátím-li se ke slovům pana mluvčího o osobách, které bude Ministerstvo vnitra hledat, neb jsou zodpovědné za vzniklé náklady. Mnoho ze zisků, které jsou navázány na pobyt zahraničních pracovníků v Plzni, jsou zároveň náklady pro někoho jiného. Tím jiným jsou studenti, kteří platí dražší podnájmy namísto cen za kolej. Nebo městské části, které sanují provoz legálních i nelegálních ubytoven zvýšenými náklady na odpady, bezpečnost a podobně. Vyšší náklady bude patrně muset uhradit i Ministerstvo vnitra za odvoz dvou stovek Rumunů do jejich vlasti. Možná je to poprvé, kdy bude citelněji ekonomicky zapojeno do nákladů na globální business zvaný „obchod s lidmi“. Přeji mu to a doufám, že díky této zkušenosti bude moudřejší. Největší náklady totiž doposud platili příslušníci zvláštní sociální třídy – zahraniční dělníci v Plzni.

Nikdo z mužU kvUli potYCce s rumunskými dElníky do vazby nemusí

Soud z policejní cely propustil všechny čtyři muže, kteří jsou obviněni za páteční potyčku s rumunskými dělníky. Státní zástupce je chtěl na podnět policie poslat do vazby. Všichni byli podle soudce propuštěni, soud ale má jejich písemný slib, že budou dál k dispozici. Na tři z nich také bude dohlížet probační úředník.   Policie tři cizince a jednoho Čecha obvinila z vydírání, omezování osobní svobody a pokusu ublížení na zdraví v souvislosti s páteční potyčkou cizinců v jedné z plzeňských firem. Podle dostupných informací se tam vzbouřila velká skupina rumunských dělníků proti špatným podmínkám v práci i v ubytovně. Při následné potyčce s další skupinkou lidí, zřejmě jakousi ochrankou, utrpěl jeden z dělníků zranění.   Na policii pak vyrazila velká skupina asi 200 Rumunů a domáhali se odjezdu domů. Po spolupráci policie, magistrátu a humanitárních organizací odjeli autobusy v noci na neděli, v neděli odpoledne už byli v rumunském městě Arad, kde si je převzaly místní úřady. Autobusy objednal magistrát a náklady zhruba 400 tisíc korun bude chtít po ministerstvu vnitra. To je sice zaplatí, bude je ale vymáhat od osob odpovědných za vzniklou situaci.      Obvinění čtveřice lidí souvisí výhradně s pátečním incidentem, ne s pracovními podmínkami cizinců. Policie však prověřuje veškeré okolnosti případu. Rumuni pracovali v Plzni prý asi tři měsíce, dělali například vánoční dekorace a věnečky na hřbitov. „Slíbili nám 750 eur (18 500 korun) za měsíc, ale dostávali jsme zhruba 500 korun (20 eur) týdně,“ stěžovala si v sobotu před odjezdem jedna z žen. Jakákoliv námitka proti špatným podmínkám prý přinesla vyhrožování ze strany lidí, jimž Rumuni říkali ochranka či bodyguardi. Cizinci si stěžovali také na špatné ubytování. (Zdroj: ČT24)

10

11

Text: Mgr. Petra Pulpánová Foto: Archiv

Text: Foto:

Služby pro cizince koneCnE i ve stRedních Cechách!

Na letním pobytu žen v Rakovicích

Kateřina Součková, dobrovolnice Inbáze Berkat Berkat

Jak pRekonat zamraženost

reportáž z nízkoprahového kurzu ceštiny v Kolíne Znalost jazyka je důležitá pro úspěšný život v jakékoli společnosti, tu českou nevyjímaje. Nevládní organizace Centrum pro integraci cizinců (CIC) proto již čtvrtým rokem pořádá nízkoprahové kurzy češtiny určené cizincům žijícím v České republice. Tyto kurzy jsou otevřeny skutečně každému, na znalosti češtiny, věku nebo zemi původu nezáleží. Zájemci mohou přijít rovnou na jednotlivé lekce, předchozí registrace není nutná. Studenti se zde zábavnou formou naučí komunikovat v situacích, se kterými se běžně setkávají. Cílem je, aby se každý v těchto nejpotřebnějších situacích dokázal domluvit. Nízkoprahové kurzy CIC jsou nositelem evropské jazykové ceny Label za rok 2009.   V souvislosti se vznikem regionální pobočky CIC pro střední Čechy byly v minulém roce tyto kurzy zahájeny také ve východní části Středočeského kraje – ve městě Kolín. Je čtvrtek podvečer a já vcházím do prostor Městského společenského domu v Kolíně, kde se konají kurzy češtiny. Dole mě již vítá usměvavý pán na vrátnici se slovy: „Dneska jste tu první.“ A opravdu, v učebně najdu jen lektorku Marcelu, která připravuje materiály k výuce. Za chvilku se ale ve dveřích objevuje paní Vranova z Ukrajiny ověšená taškami s nákupem. Nebydlí přímo v Kolíně, ale v přilehlé vesnici, a tak vždy spojí návštěvu kurzu s nákupy. Zatímco si povídáme, učebna se začíná plnit. Zvony z kostela svatého Bartoloměje oznamují šestou hodinu, a výuka

tak může začít. Beru si slovo, představuji CIC a vítám nově příchozí. Pak už paní Marcela zahajuje výuku. Dnešní téma je „U lékaře“ – studenti se učí jednotlivé části těla, pojmenovat různé lékaře-specialisty apod. Pak se mají rozdělit do dvojic, budou hrát scénky. Paní Graniva se bez váhání obrátí na svoji sousedku, se kterou se na kurzu seznámila už na začátku. Na některých studentech jsou ale vidět určité rozpaky. Podle předtištěného rozhovoru má jeden z dvojice hrát lékaře a druhý pacienta. Je zábavné, jak pan Nguyen z Vietnamu napodobuje české lékaře. To rozesměje i jeho „pacienta“ a paní Marcelu, která přihlíží, aby mohla opravovat případné chyby. Atmosféra je čím dál tím uvolněnější. Pan Nguyen je dnes na kurzu jediným cizincem původem z Vietnamu.

Když se před rokem dozvěděl o možnosti navštěvovat bezplatný kurz češtiny přímo v Kolíně, začal skákat radostí. Potřeboval se v češtině zlepšit kvůli jazykové zkoušce, která je nutná při žádosti o trvalý pobyt. Zkoušku už má pan Nguyen úspěšně za sebou, ale na kurz docházet nepřestal. Účastníci nízkoprahových kurzů shodně

dodávají, že kurz pro ně není jen možností, jak si zlepšit češtinu, ale také důležitým místem sociálního kontaktu. Odcházím z kurzu, ale ještě téhož večera zahlédnu na náměstí, kde se koná představení v rámci festivalu nonverbálního divadla, paní Granivu, jak si povídá s mladým párem z Ukrajiny. Jdu je pozdravit. Všichni tři jsou dobře naladění, kurz se jim líbil. Vyptávají se na festival a domlouvají si schůzku v CICu. Jsou v ČR teprve krátce, připravují se na aprobační zkoušku ze zubního lékařství, aby zde mohli ve svém oboru pracovat. Propojení vzdělávacích aktivit a poradenství tak funguje skvěle! Regionální pobočka CIC vznikla v Kolíně v minulém roce s cílem zajistit lepší dostupnost poradenských a vzdělávacích aktivit cizincům žijícím zejména na Kolínsku, Kutnohorsku a Nymbursku. Poskytováno je zde sociální a pracovní poradenství, nízkoprahové kurzy češtiny a dobrovolnický program. V příštím roce budou služby rozšířeny do dalších měst Středočeského kraje, například do Mladé Boleslavi. Cizinci ze středních Čech, kteří jsou již delší dobu bez zaměstnání a potýkají se s různými bariérami při hledání práce, se dále mohou zapojit do projektu „Najdi svou cenu! Podpora znevýhodněných cizinců při vstupu na trh práce ve středních Čechách“, který je v rámci OP LZZ financovaný Evropským sociálním fondem.   Veškeré informace jsou k dispozici na internetových stránkách www.cicpraha.org či na telefonu 312 310 322 (pobočka Kolín).

„A co bys byla ty, kdybys měla být něco z přírody?“ Postarší žena ukázala uzrálý šípek: „Myslím, že když už nejsem žádná růže, chtěla bych být aspoň takhle užitečná, třeba do čaje.“ Ostatní ženy, sedící kolem ohně, se zasmály a ujistily společnici, že je mnohem užitečnější a ještě navíc voňavá a krásně vybarvená. Podvečer kolem rakovického ohně pokračoval dál a zatímco se takto představovaly další ženy, někdo si pobrukoval běloruskou ukolébavku.   V Rakovicích u Písku se letos sešla kolem ohně rozmanitá společnost.   Občanské sdružení Inbáze Berkat, zabývající se dlouhodobou pomocí imigrantkám a jejich dětem, tady pro své klienty během prvního červencového týdne uspořádalo již tradiční pobyt na statku, který sdružení pronajal Karel Schwarzenberg.   Pobyt v Rakovicích byl otevřený nejen pro ty z žen, které organizaci pravidelně navštěvují, ale pro všechny zájemkyně, a tak se letos v Rakovicích setkaly Bělorusky, Ukrajinky, Rusky, Čečenky, Kubánky, Češky, Mongolky a příslušnice dalších národností, které se postupně seznamovaly a sžívaly. Většina žen však byla účastnicemi Multikulturních ženských skupin zvaných KRUHY, které probíhají v pražském komunitním centru InBáze čtyřikrát týdně.   „Potěšilo mě seznámení s kamarádkami z Ruska i Čech, protože největší problém je totiž moje zamraženost v sobě samé,“ prohlásila jedna z žen při odjezdu. Právě tento pobyt je pro příchozí

z jiných zemí možností, jak se na chvíli ocitnout v bezproblémovém prostředí, kde se uvolní ve společnosti otevřených lidí, kteří s nimi zároveň prožívají jejich problémy, ale také společně s nimi třeba zpívají a užívají si výlety do okolí.   Důležitou součástí pobytu je zapojení všech přítomných do přípravy jídla i volnočasových aktivit, takže každý člen je neopominutelnou součástí skupiny. Hromadné přípravy afrického kuřete či mongolských pirožků lidi nejen sblíží již během samotného vaření, ale navíc nabízejí možnost navzájem si zprostředkovat zkušenosti a postupy z různých kultur – tím, že se odlišují všichni, nestává se jeden z cizinců „cirkusovým zvířetem“, ale naopak je jedním z mnoha, kteří si mohou navzájem něco nového nabídnout.   Stejně tak se organizací různých aktivit pro děti či své souputnice mají šanci ženy, které v prostředí cizí země často trpí pocitem, že se nemohou kvůli jazykovým či sociálním bariérám realizovat, projevit a uplatnit své osobní vlohy. Tak mohla jedna z přítomných připravit poetický večer s baletním doprovodem své malé dcerky nebo jiná poradit ženám, jak se hezky nalíčit a upravit. Kombinace „centrálně“ organizovaného (ovšem nepovinného) programu přizpůsobeného potřebám přítomných jako otevřené společné povídání v kroužku, tvoření z keramické hlíny či ranní rozcvičky a účastnicemi vytvořeného programu vytvořila intenzivně prožívané a přesto uvolněné dny. Vyvrcholením byl výlet na

statek spřátelené české rodiny, kde se ženy mohly projet na koni.   „Tak se mi líbila procházka lesem, vypadal jako ten u nás doma a jízdou na koni se mi splnil dětský sen,“ pochvalovala si výletnice z Ukrajiny. Tento výlet do přírody je pro „příchozí“ často jedinou možností, kam si vyjet na prázdniny – na jiné výjezdy nemají peníze, ani příbuzné, které by mohli navštívit. „Nejlepší zážitek bylo společné zpívání u ohně a ranní polévání studenou vodou, hlavně když jsem k tomu přesvědčila i ostatní ženy,“ smála se otužilá paní z Ruska při společné reflexi pobytu. Základem úspěchu celé akce je komunikace, vzájemná otevřenost a pochopení. „Ten pocit spojení, když jsme se v kruhu chytly za ruce, mi udělal radost,“ napsala do kroniky po obvyklém rituálu na ukončení „povídací“ skupiny jedna z žen. „Pro příchozí je důležité, když vyjdou z izolace do společenství, kde jsou vítaní. Cítí se tu svobodně – nabírají energii ze spojení s přírodou a přátelství,“ vysvětluje jedna z organizátorek, terapeutka Věra Roubalová.   Vzhledem k rostoucímu zájmu klientek o pobyt na statku v Rakovicích, který se tam letos konal již potřetí, plánuje Inbáze Berkat, o. s. tyto letní pobyty žen z Multikulturních ženských skupin i v dalších letech.

12

Text:

Iveta Kováčová

Koncert v divadle Archa

Nezvyklé tóny chutí v Ceské kuchyni Možná znáte, nejen na české poměry, tak trochu zvláštní kapelu All Star Refjúdži Band, která energicky vaří v jednom kotli dechovku, ska, rap, klezmer, dixieland, čínskou operu, arménské a kurdské melodie. Tvoří ji hudebníci z Číny, Kurdistánu, Arménie, Slovenska, Švýcarska, Čech a USA. Pokud se styl kapely vůbec dá nějak zařadit, lze říci, že pod vedením amerického hudebníka Michaela Romanyshyna vznikla jedna z nejoriginálnějších kapel takzvané world music.

All Star Refjúdži Band vznikl před dvěma lety jako součást představení Divadla Archa Tanec přes plot, ve kterém účinkují vedle profesionálních umělců uprchlíci a cizinci žijící v České republice. Režisérka představení Jana Svobodová pozvala amerického hudebníka Michaela Romanyshyna, aby pro toto představení vytvořil kapelu a složil muziku, která by odrážela rozmanitost hudebních kultur. Dnes má tento multikulturní band za sebou sérii úspěšných koncertů na hudebních festivalech a jeho repertoár je obohacen o řadu nových skladeb. Režisérka Jana Svobodová myslí: „Je zázrak, že spolu můžou hrát. Každý pochází z jiného koutu světa, má rozdílný politický názor i jiné náboženské vyznání.“ Téma uprchlíků a přistěhovalců je pro Česko relativně nové, velmi efektním způsobem jej ale přibližuje právě loni vydané album - Spas - All Star Refjúdži Bandu.   Název jejich debutového alba prý neznamená rozkazovací způsob od slovesa spasit. Nejde ani o špás napsaný esemeskou. Spas znamená v kurdštině děkuji. Spas na koncertech vykřikuje jeden ze zpěváků kapely, loutnista Miran Kasem, po každé písni. Je pyšný na to, že může mluvit na scéně kurdsky a je mu jedno, že mu v publiku nikdo nerozumí. V jeho rodné Sýrii je zpívat kurdsky na veřejnosti totiž zakázáno. „Živím se tady ještě jako kadeřník. Rád bych hrál i v jiných divadlech, ale českým režisérům vadí můj přízvuk, a tak občas s potěšením vystupuju

například na mítincích, které pořádají studenti,“ dodává Miran ke své situaci a životě u nás. Na desce tak zní vedle kurdštiny, čínštiny, angličtiny, švýcarské němčiny také čeština samozřejmě s přízvukem.   Zvláštní kapitolu vystoupení této kapely tvoří hudební zpracování básně Jaroslava Seiferta Hora Říp, čítankové básně J. V. Raise Cestička k domovu a Tylův text české národní hymny Kde domov můj. Z úst cizinců, kteří u nás hledají nový domov, tato slova jakoby dostávala i pro nás nový význam. Proč se ale například takový Švýcar rozhodne žít v České republice? Zeptali jsme se dalšího člena All Star Refjúdži Bandu – Philippa Shenkera. „Jsem tady z osobních důvodů, zamiloval jsem se do Češky. Nejdříve jsme žili v Berlíně a pak v Amsterdamu. Teď už třináct let žijeme v Praze. Máme rodinu a možná to je ten důvod, proč vážně nepřemýšlím o tom, že bych se vrátil. Ve Švýcarsku jsem vystudoval vysokou uměleckou školu, dělal amatérské divadlo, k profesionálům jsem se dostal až v Amsterdamu. V Čechách to mám ve své profesi o dost těžší. Nemám bohužel výslovnost bez akcentu, a tak hraju pouze role cizinců. Nejspíš z tohoto důvodu jsem založil svou divadelní skupinu Stage Cote. Baví mě alternativní scéna, spojení hudby a divadla a také rád zpívám.“ A jak na Philippa působí české publikum? „Diváci jsou v rámci Evropy dost rozdílní. Češi jsou výrazně chladnější než Brňáci a konzervativnější než Holanďané.“

Podobné multikultikulturní projekty často vznikají jako snaha zobrazit ideální, harmonický svět. Zda pohání tahle myšlenka, pro mnohé utopistická, i hudební sešlost Allstar Refjudži Band, je otázka pro hlavního hybatele kapely, amerického divadelníka a muzikanta Michaela Romanyshyna. „Víc než ideál harmonického světa nás pohánějí konflikty, které zažívají uprchlíci i jejich nové prostředí. Dojde k porušení zaběhnutého řádu v životě příchozích i zdejších lidí,“ vysvětluje usměvavý muž z Bostonu, „ale uvědomme si, že harmonický svět plný pochopení je často tématem písní, které si uprchlíci s sebou do Česka už přinášejí.“ V této uprchlické kapele hraje na klarinet, sám sebe pak definuje jako „nežidovského Žida“, čímž myslí nábožensky nepraktikujícího. Titulek si vypůjčil od podobizny Karla Marxe v Židovském muzeu v Berlíně, kde s All Star Refjudži Bandem hrál. Jak to s tímto bandem vypadalo na samém začátku? „Na začátku jsme ve skupině měli pelmel hudebních žánrů – kurdský folk a pop, akordeon východoevropského stylu, čínskou operní a popovou hudbu, reagge a rock, švýcarské nápěvky z hor a kabaretů, jazzovou a současnou muziku i hudbu experimentální či cirkusovou. Nenašli jsme jediný styl, který by kapelu sjednocoval, což nakonec vytvořilo ideální situaci pro vývoj vlastní originální muziky. Zdejší společnost je monokulturnější, než tomu

bývá v západním světě,“ všímá si Romanyshyn. „Vyrůstal jsem ve státu Maine, který byl v té době z 99 procent bělošský, za posledních deset let se tam ale přistěhovalo značné množství uprchlíků ze Somálska a Rwandy. Česko je v tom jiné, protože je kulturně mnohem pokročilejší, než některé kultury v USA. Ta vaše je o mnoho starší. Čili mezi příchozími a jejich novým domovem vzniká o to větší pnutí a pro nás to znamená materiál, s nímž se dá pracovat. Hudba Allstar Refjudži Bandu je tedy směskou vlivů, které si všechny národnosti přinesly do kapely. Podobné projekty „world music“ často končí jako nesmyslné křížení pátého přes deváté, často vznikne jakýsi „eintopf“, do něhož sypou ingredience kočka se psem z Čapkovy pohádky. Doufám, že v našem případě je to jinak,“ přeje si Romanyshyn. „Myslím, že tvoříme nouvelle cuisine, jídlo jaké tu ještě nebylo. Pokrmy ostře kořeněné, s nezvyklými chutěmi. Děláme hudbu, která se podobá vínu, po kterém vám bude dobře a které zároveň změní vaše chuťové preference.“   Michael Romanyshyn vyvinul pro All Star Refjúdži Band zcela unikátní způsob práce. Na základě melodických motivů kurdských, arménských a čínských písní vznikají hudební základy pro nové skladby. Písně vznikají ze společných improvizací, hudba není zapsána do not, rodí se ze vzájemného naslouchání. Jednotlivé skladby se kombinují s originálními texty, existující texty získávají v podání orchestru nová hudební aranžmá. Hitem kapely

je, jak už jsme zmínili, coververze české národní hymny v podání Číňanky, Kurda a Švýcara. Otázka Kde domov můj teď směřuje k dalším dvěma členům All Star Refjúdži Bandu, ke Gugaru Manujakanovi z  Gruzie a Číňance Jing-Lu.   Gugar z Gruzie utekl. „Byl jsem k tomu donucen, nebylo to jednoduché, napadli nás zloději, zmlátili a okradli. Vzali nám všechno, co jsme měli, nemohli jsme už zůstat v tom domě, v té zemi. Nevěděli jsme, kam odjedeme, nakonec to dopadlo takhle a my už 5 let žijeme v Česku. Na akordeon jsem hrával už v Gruzii, kde jsem vystudoval na pedagogickém institutu hudbu a zpěv. Hrát jsem začal poměrně pozdě, bylo mi šestnáct let. Dnes mi lidé říkají „hraješ dobře“, a já tak zároveň vím, jaké jsem dosáhl úrovně. Mám z toho radost – dostávám ji i dávám. Řekl jsem si, že pokud nenajdu práci, půjdu dělat kadeřníka.“ Napadá mě, jaké asi jsou na omak arménské vlasy, jeho vlasy? „Jsou husté, tvrdé, dají se učesat, jak chci, mám poslušné vlasy,“ pohazuje svou bohatou kšticí sem a tam. „Pokud se nestane nic špatného, chceme tady zůstat. Máme malé děti, učí se hudbě a cítí se tady jako doma. Vzpomínám, jak ze začátku našeho pobytu, kdy jsem ještě neuměl dobře česky a mluvil jsem pochopitelně rusky, když lidé zaslechli ruštinu, nechtěli se na mě ani podívat. S užíváním češtiny se to jako kouzlem změnilo. Víte, měli jsme ve vlasti domeček a já bych si moc přál pořídit si nějaký malý i tady v Pra-

ze Na Palmovce.“ Jing -Lu přijela do Prahy před patnácti lety z Číny, kde jsou lidé uzavření a kde je umění velice komerční. Vrátit se a žít tam už nechce. „Chtěla jsem se podívat, jak vypadá svět, jak žijou ostatní, poznat svoje schopnosti, najít smysl života,“ počítá důvody svého odchodu z domova Jing-Lu. „A myslím, že se mi to podařilo. Našla jsem „své“ divadlo v Arše, není to klasické, tradiční divadlo, ono je všemu otevřené. Ráda tančím, zpívám, tlumočím a překládám, kromě toho vyučuji čínštinu,“ říká Jing-Lu. „S All Star Refjúdži Bandem jezdíme také do uprchlických táborů, kde pořádáme workshopy. Jsem tady zvyklá, mám tu své divadlo a vím, že jinde bych tohle dělat nemohla. Chci ještě studovat – nejspíš žurnalistiku, zcela jasno v tom ale zatím nemám,“ s nadšením komentuje svůj život mezi námi Jing-Lu.   Přijďte se podívat na hudebně-divadelní show – Šašci, špióni a prezidenti – s živým doprovodem All Star Refjúdží Bandu do Divadla Archa!   Nebo si zajděte na workshop: Můžete se zúčastnit série hudebních dílen pod názvem „Bez řečí – No problem!“, které All Star Refjúdži Band pořádají. Jejich účastníci pod vedením členů kapely – Michaela Romanyshyna, Gugara Manukjana, Mirana Kasema a Jing-Lu vytvářejí rytmické a melodické struktury, které následně uplatní ve společném vystoupení s All Star Refjúdži Bandem.

14

Text: Foto:

Rena Horvátová Bojan Dimitrijević

Multikulturní veCer aneb Hadi, draci, ptáci První listopadový večer připomínala pražská Malostranská beseda spíše nekonečnou šňůru pestrobarevných korálků. Návštěvníkům se tak dostalo pořádné dávky tradičního i moderního umění z nejrůznějších koutů světa, exhibiční vystoupení bojového umění, nefalšovaný karnevalový tanec v podání brazilských tanečnic a tanečníků, hadí ženu nebo mistrovsky povedený tradiční tanec lva. To vše a ještě víc bylo k vidění na multikulturním večeru konaném v rámci projektu Rodina Odvedle, za jehož realizací stojí občanské sdružení Slovo 21 již od roku 2004.

„ Integrace cizinců do české společnosti je stále žhavé a diskutované téma. Jednou z mnoha aktivit našeho sdružení je projekt Rodina Odvedle, jehož doprovodným programem je i Multikulturní večer, který stejně jako samotný projekt umožňuje odbourávat bariéry a předsudky mezi Čechy a cizinci žijícími v ČR,“ říká Bulgan Otgonsuren Rico, koordinátorka projektu Rodina Odvedle 2010. Hadi, draci, ptáci – projekt, jenž byl financován Hlavním městem Praha a Ministerstvem práce a sociálních věcí, se víc jak vydařil. Prostory Malostranské besedy všemu dodávaly zvláštní punc očekávání a pestrosti. Sál se zaplnil necelou stovkou lidí pár minut po osmé večerní. Publikum bylo stejně různorodé jako i samotní účinkující. Nikoho tak nepřekvapovalo, že v jednu chvíli vedle něj usedá Vietnamec, Mongolka, Kazachstánec či Rom najednou. Taková dobrá dávka multikulturalismu.   Na celý večer se moderátorského žezla ujal vtipem hýřící Freaky Jesus – známý showman, tanečník a vynikající beatboxer, kterého mnozí znají z internetové televize Bedna TV, v níž moderuje taneční pořad PIMP MY DANCE. Ten jako první divákům představil žáky v tradičním červeném kostýmu ze školy čínského Wu-shu mistra Qin Ming Tanga s jejich lvím tancem. Každý v sále tak mohl zhlédnout zajímavou podívanou z čínské historie. Tanec lva se takřka nezměnil, je dochován ve svém významu i podobě dodnes. Dříve se jednalo o symbolický tanec, který představoval čínský lid, který je utlačován kolonizujícími mocnostmi Evropy. Lev se tak učil od

svého mistra různým bojovým stylům, ale zároveň i úctu k němu. Posléze využil těchto schopností v boji proti utiskovatelům a odpůrcům Číny. Lev je vytvořen ze dvou tanečníků, kdy jeden nese „hlavu“ a druhý tvoří „tělo“. Kolem lva pobíhá bojovník wu-shu, který probouzí lva ze spánku a tím nabudí jeho poslušnost, závěrem jej rozdovádí ke skrytým technikám boje, které navenek vypadají legračně, nemotorně, ale přitom akrobaticky se skutečnými bojovými prvky. Lví tanec většinou představuje v Číně rituální zahajovací obřad jakéhokoliv veselí, a to proto, aby se všem přítomným lidem dostalo požehnání od bohů a všechna zla byla zahnána.   Jako druhá se divákům představila Mongolka Amarjargal Dungu známá převážně díky talentové soutěži Česko Slovensko má talent, kterou televize Prima vysílala každou neděli v hlavním vysílacím čase. Vystoupení čtrnáctileté Mongolky Amarjargal Dungu, která předvedla kreace hadích žen, strhlo snad všechny diváky v sále stejně tak jako porotu již zmíněné talentové soutěže. Nevěřícné pohledy, jestli mladá slečna náhodou netrpí absencí některých kostí v těle, vystřídal u mnohých neskrývaný obdiv a několikaminutový aplaus. A to nepočítám sebe. Přiznávám, že mě pokaždé rozbolelo celé tělo v okamžiku, kdy si mladičká Amarjargal strčila nohy za hlavu.   A v Asií ještě chviličku zůstaneme. Dalšími v pořadí, kteří vystoupili před diváky, byli opět žáci tradiční školy mistra Qin Ming Tanga s bojovým uměním Shaolin Kung-fu a Tai-chi. Nejprve se představili mladší žáci v nádherných lesklých kimonech. Jejich bojový tanec s meči fascinoval

všechny přítomné. Bylo zajímavé pozorovat, s jakou vervou se tito mladí bojovníci prezentují před publikem. Hned po nich vystoupili starší žáci, kteří předvedli úchvatnou a profesionální ukázku bojového umění. Nechyběly tyče, nunčaky, ale i tradiční čínský meč. Dnes bojové umění zvané Wu-Shu představuje několik rodinných stylů předávaných z generace na generaci a je možné je vnímat i jako moderní sportovní disciplínu. Za pozornoost určitě stojí, že jedním z vystupujících byl Qin Xiao Xioong, jenž je nejen synem mistra, ale také několikanásobným mistrem republiky ve Wu-su a vicemistrem mezinárodní soutěže Taijiquan v Číně v letech 2007 a 2009. Diváci se mohli přesvědčit, že se nejedná pouze o záležitost čistě mužskou, ale že se tomuto sportu věnují také křehké dívky. Mladá bojovnice předvedla kromě techniky i ukázku dech beroucího tradičního bojového tance s vějířem.   Vstupy moderátora byly sice kratičké, přesto zábavné. Dařilo se mu velmi dobře komunikovat s publikem, využil k tomu um tance a beatboxu. Převlečen do čínského kimona nechal přihlížející hádat různé autentické zvuky. A kdo s námi ještě zůstal, přesunul se v mžiku z Asie do Jižní Ameriky. Moderátor večera všechny přítomné upozorňoval, že začne být všem opravdu horko a v nejmenším se nemýlil.   Parket zcela ovládla strhující brazilská samba v podání seskupení Rio dance show. Nádherné barevné kostýmy tanečníků rozzářily sál veselím. Chvílemi to v Besedě vypadalo jako ve slunném Rio de Janeiru během každoročního karnevalového průvodu. Sálem se ozývaly smích a neustávající potlesk. Nejenže půvabné,

spoře oděné brazilské tanečnice a tanečníci divákům předvedli, jak má pravá brazilská samba vypadat, ale na chytlavé rytmy vtáhli tančit také samotné diváky. Ti se nechali spontánní atmosférou zcela pohltit a spolu s Brazilci si zatančili v jednom kruhu žhavou sambu.   Jako hřeb večera vystoupila jazzová princezna s polsko-kubánskými kořeny Ivonne Sanchez. Ta je kritiky přirovnávaná k pilíři pražské jazzové scény. Této vokalistce s nádherným sametovým hlasem se podařilo okouzlit téměř celý svět. Vystupovala nejen v Německu, Izraeli, Portugalsku, Francii, ale i na Kubě a ve Spojených státech. V roce 1994 se usadila v Praze, kde potkala saxofonistu Mika Tramonta a kytaristu Maxe Voeglera, kteří jí pomohli objevit její famózní hlas. Během několika měsíců si Sanchez zahrála s předními hudebníky včetně basisty Roberta Balzara, pianisty Jana „Najponk“ Knopa a saxofonisty Karla Růžičky ml. Diváci v tento večer mohli slyšet její repertoár, který pojímá širokou škálu jazzových perliček od Duka Ellingtona, Lorenze Harta a Richarda Rodgerse a až ke zvukům bossa-novy Antonia Carlose Jobima. Mnohé tato mladá talentovaná zpěvačka roztančila, nedalo se přehlédnout spokojené návštěvníky postávající se sklenicí dobrého vína broukající si do rytmu nádherných jazzových balad či rytmických vypalovaček.   Pro vytrvalejší návštěvníky byla připravená after party nesoucí se v podobném exotickém duchu. Zkrátka a jednoduše, úžasný večer, který si rozhodně stojí zato příští rok zopakovat.

16

Text:

Predsudky

Marija Vlašić

Poznej svého Cecha! (o stereotypech v ríši smejících se holubu) Pod pojmem stereotyp se v dnešním slova smyslu míní psychické a sociální mechanismy, které ovlivňují naše postoje a regulují vnímání a hodnocení určitých jevů či osob. Jde o  zjednodušenou představu o skupině lidí, která sdílí jisté charakteristické vlastnosti. Z toho důvodu, že má být symbolem stereotypní obraz, je zproštěn detailů a hloubky. Pojem se často vnímá v negativním slova smyslu a mnozí o stereotypech uvažují jako o nežádoucích předsvědčeních, která se můžou měnit vzděláním a přibližováním k objektů vlastních stereotypů. Stereotypy a předsudky se nejčastěji týkají skupin, jejichž příslušníci jsou snadno identifikovatelní fyzickými, jazykovými, náboženskými nebo jinými znaky, proto to jsou klasicky stereotypy o etnických a rasových skupinách, pohlaví a pod.   Samotné slovo stereotyp vzniklo v oboru tiskařství – původně byl „stereotyp“ název pro odlité modely originálních tvarů, které byly používány během tisku místo těch původních. Časem se tento název začal používat pro jakýkoliv soubor stejnorodých tvarů a nápadů.   Stereotypy mají svoje místo i v umění, hlavně ve filmu a literatuře, kde stereotypní postavy a situace hrají značnou roli v budovaní struktury žánru (např. italská commedia dell’arte). Do vědeckého oběhu termín zavedl W. Lippmann v roce 1922 v kontextu sociálních věd. Jeho definice říká, že stereotypy jsou „obrazy v našich hlavách“. Tyto obrazy jsou předem dané modely hodnocení okolního světa a hrají důležitou roli při uvažování o nových jevech, protože potlačením složitosti usnadňují jejich přijímání. To ale často vede k zjednodušení daného jevu či osoby. Jinými slovy – jde o nálepkování a zaškatulkování, abychom se v rozmanitosti mohli lépe orientovat. Je to

sebeobranná akce, kterou se jedinec nebo skupina snaží udržet předem nadefinovaný svět jistoty. Ve větší nebo menší míře může být nebezpečná, protože nevede k porozumění a respektu k jinému. Naopak, zjednodušováním a selektivním přístupem k posuzovanému objektu ten samý objekt znehodnocuje a vnucuje do soupeřící pozice MY:ONI.   Na vytváření stereotypů a předsudků se podílí především sociální okolí a výchova. Zpravidla jsou pevnější, čím méně jsme ve styku s objektem vlastního předsudku a čím méně o něm víme.   Z toho důvodu v ČR vznikají akce typu Poznej svého souseda pořádané různými sdruženími cizinců. Všichni ti „čeští“ cizinci se snaží na sebe upoutat pozornost, upozornit na to, že tady jsou a jací jsou. Postoje Čechů k cizincům všeobecně nebo názory na jednotlivé národy žijící mezi nimi se ničím neliší od běžných stereotypních představ o přistěhovalcích. O předsudcích o cizincích v ČR slýcháme poměrně často, nicméně tendenci k zobecňování a zaškatulkování „my:oni“ trpíme všichni. Otázkou je, nakolik cizinci vnímají národ, se kterým žijí, a nakolik je obraz, který jsme si zafixovali o českém národu výsledek zděděných nebo zprostředkovaných stereotypů. Jsou Češi xenofobní, uzavření, sobečtí? Pragmatičtí a formální? Jsou muzikanti a bohémové nebo sportovně naladění neznabozi? O čem se běžně baví, čemu se smějí, po čem touží... Známe Čechy vůbec? Jací jsou?   Pokud v této zemi žijeme dost dlouho, a už si nevšímáme ani krásy zlaté Prahy ani typických vlastností kolemjdoucího lidu, vždycky nám přijde vhod typická turistická návštěva z ciziny – nějaký ten Čechy nedotčený ne-Čech, který žádného Čecha nezná, ale velice dobře umí popsat typické vlastnosti tohoto národa.

Např. typický Chorvat, takový, který sedí u moře v námořnickém tričku a svádí Češky, typického Čecha vidí jako šetrného človíčka s účesem a-la Jaromír Jágr před 20 lety v neodpustitelných ponožkách v sandálech, jak na pláži popíjí pivo, které přivezl ve své škodovce. Trošku víc informovaný Chorvat si vybaví Švejka, pivo, Becherovku nebo český krystal. A tím to končí... Pivo a Praha určitě patří mezi nejstereotypnější představy o ČR, které si vybaví snad každý. Na mapách stereotypů vypracovaných bulharským ilustrátorem J. Cvetkovem, které znázorňují stereotypní představy o evropských státech z více různých pohledů, je ČR podle Italů, Britů a homosexuálů představena jako Země piva, Němci vidí ČR jednoduše jako Prahu, Francouzi považují Čechy za národ antievropský a na mapě bulharských představ o ČR se z  Czech Republic stala Sex Republic.   Ze stereotypních představ vznikají ustálená slovní spojení, která i po jazykové stránce svědčí o generalizaci na základě rysů „typických představitelů“ (skotská lakomost, anglický klid a pod.). V češtině je příklad takové generalizace fráze „pít jako Dán“ zakořeněná ještě z dob, kdy Švédsko patřilo Dánsku a do Kodaně za levnějším pivem přijížděli nájezdy Švédů. Nebo spojení „dřít jako Bulhar“, které vzniklo koncem 19. st., kdy Bulhaři v českých zemích pracovali v zelinářských zahradách – práce na zahradě byla dřina a Bulhaři v českém jazyce i dodnes „dřou“. V rakouské němčině se za období Rakousko-Uherska ustálila slovní spojení: böhmisch einkaufen (česky nakupovat) – krást; böhmische Wirtschaft (české hospodářství) – nepořádek a označení Wenzel, tj. Václav, bylo používáno jako nadávka. Pejorativní význam nese i slovní označení „banho tcheco“ (mýt se čes-

ky), kterým se v brazilské portugalštině vyjadřuje nedodržování základní hygieny. Vznikl za doby, kdy čeští dělníci přijížděli do Brazílie pracovat pro Baťu.   Všechny zde uvedené příklady svědčí o heterostereotypech. Autostereotypy jsou ty, které má jeden národ o sobě. Vzhledem k tomu, že žijeme v zemi „smějících se bestií“, jsme se už určitě potkali se stereotypem o malém českém člověku, který má holubičí povahu a zlaté české ručičky, který rád remcá, je vychytralý, ze všeho dokáže udělat švejkárnu, ale zároveň nepostrádá (auto)ironií, kterou i lichotivé „co Čech, to muzikant“ přejmenuje na „Co Čech, to vůl“. Pokud ne, dovolím si malý slovník českých autostereotypů:   „Co Čech, to muzikant“ je přísloví, které pochází z pobělohorských dob. Školství tehdy bylo delší dobu v troskách a na venkovských školách se značná pozornost věnovala aspoň hudbě. Z tohoto prostředí proto vycházelo velké množství, nejen venkovských, muzikantů. Hudba byla důležitou součástí školní výchovy i v době tereziánských reforem a vlády Josefa II. Pro tehdejší Evropu to všechno bylo nadprůměrné, a proto vznikla představa o Čechu jako muzikantu. Současné „Co Čech, to vůl“ je pak graffiti na Praze 6, pod kterým stojí dopsáno: „A ty jseš co zač?“ a odpověď: „Čech, vole!“   Švejkárna podle Slovníku nespisovné češtiny představuje zesměšňování úřední moci, předstírání poslušnosti a plnění povinností. Švejkování, chování na způsob dobrého vojáka Švejka, se i dnes může považovat českým národním koníčkem číslo 1 a ke švejkovské metodě se Češi rádi vztahují sami, ačkoliv není považována za činnost důstojnou. Haškův antihrdina Švejk představuje geniální obraz toho, co je povyžováno za typickou českou mentalitu. Je těžko pochopitelná všem, kteří

takové zázemí nemají a vyvolává trvalé napětí – v každodenním životě, ale i v politice. Těch jsme byli svědky nedávno, když ČR půl roku sladila život Evropě. Se švejkováním je úzce spjat výraz „smějící se bestie“, který vyjadřuje schopnost drsně a bezcitně se vysmát každému v jakékoliv situaci a přitom se usmívat. Bývá připisován R. Heydrichovi nebo K. H. Frankovi, ale skutečné autorství patří pravděpodobně J. Goebbelsovi, říšskému ministru propagandy.   MČČ (malý český člověk) je také slovní spojení převzaté z literatury – typ MČČ se spojuje s K. Čapkem a obsahuje to, čemu by se dnešním politickým slovníkem dalo říct „běžný občan“. Je zajímavé, že v průzkumu z roku 1992 na otázku, kdo je MČČ, čeští občané odpovídali, že je to „většina Čechů“ a současně se nikdo z respondentů nedomníval, že by do této kategorie patřil. Ve stejném průzkumu si jako typickou vlastnost Češi nejčastěji připisovali závist (28 %), pracovitost (17 %), konformitu (15 %), vychytralost (15 %), sobectví (11 %) a smysl pro humor (8 %). Slovní spojení „zlaté české ručičky“ vyjadřuje českou zručnost. Vyskytlo se za Rakouska-Uherska, v původním znění „die böhmischen goldenen Hände“. Údajně jde o mýtus, protože řemeslníci z Čech (böhmisch), kteří přicházeli pracovat do Rakouska, nebyli Češi, ale převážně sudetští Němci.   Holubičí povaha vyjadřuje mírumilovnost, respektive zbabělství, záleží na interpretaci. „My Češi nebojujeme“ – stručně to shrnul O. Kaiser v roli Jana Dítěte ve filmové adaptaci Hrabalova románu Obsluhoval jsem anglického krále. Kromě nebojovnosti, holubičí povaha nese i další konotace – holub se vždycky tak nebo jinak na všechno...   Spisovatel M. Viewegh se ve svém

dílu Švédské stoly aneb Jací jsme troufl typickým českým způsobem obrátit i tu pověstnou holubičí povahu. O ní píše, že je mýtus a nesmysl, který by nikdy nevyslovil člověk, který alespoň jednou zažil Čechy na zájezdu se stravováním formou švédských stolů, v situaci, kdy během snídaně začne docházet šunka. Svou úvahu o vlastním národním charakteru Viewegh končí: „Je to opravdu tak zlé? Jsme opravdu takhle neomalení, sobečtí, vypočítaví a tak dále? Možná namítnete, že vaše zkušenost je jiná, že vy jste u švédských stolů viděli i Čechy zdvořilé, ohleduplné – ale nemylte se. Věřte člověku, kterému dva krajané zrovna minulý týden vyfoukli před nosem poslední oříškovou Nutelu: Češi jsou smějící se bestie.“ V říši smějících se holubů jsme si vybrali bydlet. Jsme tady za akceptovaná zvířátka, ale neměli bychom se dobrovolně zavírat do rezervace. S trvalým pobytem jsme získali nárok, ale i povinnost porozhlédnout se kolem sebe a poznat smečku, ke které jsme se přistěhovali. Pokud jste v každodenním běhu zapadli do začarovaného kruhu nedůvěry vůči Čechům, protože oni důvěrou k cizincům neoplývají, věřte alespoň cizince: Češi jsou všude kolem a nejsou nebezpeční. Jsou to smějící se holubi.   Pokud národní charakter existuje, s tím českým se lze seznámit přes otevřenost ke všemu, co tento národ vyplodil – literatuře, filmu, hudbě, tisku a v neposlední řadě i pivu. S individuálním charakterem každého se lze seznámit jen a vyloženě osobně. Proto vyjeďme ven ze škatulek a poznejme svého Čecha. Stereotypům to osladíme.

18

Setkání po sedmé

Text a foto:

Rena Horvátová

Rodina odvedle

Stejný čas, různá místa. V našem případě Černošice nedaleko Prahy. Česká rodina pozvala na nedělní oběd Sanju, Zlatana a jejich dvanáctiletého syna Daria. V Praze žijí šestnáctým rokem, ale jejich domovina je v Sarajevu. Přesto si na nefalšované české bramboračce, řízku s bramborovým pyré a zeleninovým salátem pochutnali.   Setkání padesáti českých rodin a více jak padesáti rodin cizinců, jehož součástí je společný nedělní oběd, se uskutečnilo v neděli 21. listopadu ve 13 hodin ve všech krajích České republiky. Od listopadu 2004 do něj bylo zapojeno na 884 rodin. Do projektu jsou každoročně zapojovány pouze nové rodiny.   „Již po sedmé má projekt Rodina Odvedle napomoci k integraci cizinců žijících dlouhodobě nebo trvale na území Čech. Pomocí projektu dochází k odbourávání vžitých předsudků a vzájemnému poznávání české společnosti s komunitami cizinců a tím přispívat k vytváření přátelských vztahů. Věřím, že díky oboustranné informovanosti o domácí politické situaci, kultuře a dalších oblastech dění napomáhá jedinečný projekt k snazší integraci,“ říká koordinátorka projektu Rodina Odvedle Bulgan Otgonsuren Rico.   Třináctá hodina se kvapem blíží, čeká nás společně s asistentkou Terezou a izraelskou rodinou cesta na tak trošku jiný oběd k rodině Foustkovým do Černošic. Na poslední chvíli se vše mění, v rodině onemocněl pětiletý synek a shání se náhradní rodina. „Hezky nám to začíná,“ pomyslím si rozladěně a modlím se, aby

se dnešek vydařil. Podařilo se! Našla se za pět minut dvanáct tříčlenná rodina z bývalé Jugoslávie a už společně vyrážíme směrem Praha – Černošice. Po dvaceti minutách zastavujeme před rodinným domem s dřevěnými vrátky, s úsměvem na tváři nás vítá asi padesátiletá drobná žena. Uvnitř domu na nás dýchne teplo domova a vůně dozlatova osmažených řízků. Na zdech visí jeden obraz vedle druhého, které vznikaly pod rukama sympatické hostitelky Aleny, dozvídám se později od syna Jana. Usedáme ke svátečně prostřenému stolu. Podává se výhradně česká klasika. Obě rodiny vášnivě diskutují a je až zarážející, kolik toho mají společného. Tradice, umění, hudba, zaměstnání a život za hranicemi je téma, které je primárně zajímá.   „Rodiny jsou do projektu vybírány podle přísných kritérií, které mají zajistit co nejvíce společných rysů, mezi něž patří například věk, zaměstnání a zájmy. Díky tomu mohou během společného oběda naleznout co nejvíce společných témat k rozhovoru a popřípadě navázat vztah, který by mohl pokračovat i v budoucnu,“ sděluje koordinátorka Rico.   Zaposlouchám se do právě probíhající debaty a přitom pozoruji dvanáctiletého Daria, syna Sanji a Zlatana, který pokukuje po černé kočce ležící pod stolem v obýváku. Jan, syn manželů Aleny a Karla, mezitím vášnivě diskutuje s asistentkou Terezou o vzdělání, oba dva pojí studium anglistiky. Stejně tak i Alenu a Sanju sbližuje umění a design a obě rády malují. Alena proto své hosty

1. Alena Foustková dolaďuje ještě poslední detaily oběda

3. Česká klasika zachutnala i bosenské rodině

5. Paní domu se postarala o dokonalý servis

2. Nejmladší host oběda, syn Dario

4. Karel Foustek zahrál všem přítomným hostům jednu ze svých oblíbených písní

6. U oběda se vášnivě diskutovalo o vše možném

zve do svého království štětců, pláten a barev. Útulná místnost v přízemí domu skrývá přenádherné kousky děl paní domu. Kdežto pánské osazenstvo, Karel a Zlatan spolu s malým Dariem, ladí své kytary a domem se ozývají první tóny slavné písně Let It Be od legendární kapely The Beatles. Den pokračuje v příjemné náladě… Je libo káva s mlékem? Nad šálkem voňavé kávy a ještě lákavějším štrúdlem se atmosféra uvolňuje o poznání víc. Můžou za to i libé tóny vznášející se místností. Všichni zpíváme nejslavnější písně 80. let a povídáme si o všem možném. Málokdo by věřil, že se obě rodiny znají teprve pár hodin.   „Mám ráda, když jsem součástí situace, která se sama vyvíjí a předkládá mi nové zkušenosti a vjemy. Když mají všichni chuť si rozumět, tak si porozumí. Našli jsme se všemi zúčastněnými mnoho zajímavých společných témat, setkání bylo moc vřelé a spontánní. Máme nové přátele, se kterými se zase rádi setkáme,“ netají pocity Alena Foustková, která má s životem v jiné zemi zkušenosti. Ještě před revolucí v čtyřiaosmdesátém opustila domovinu a začala žít s manželem v Rakousku poblíž Vídně, poté se počátkem roku 1985 přesunuli do kanadského Toronta, kde se narodil i jejich syn Jan. „Kanada je jedna z nejvíce multikulturních zemí na světě a různost národností tvoří vlastně jádro kanadské identity. Moc

rádi poznáváme nové kultury, obohacuje to, podle mého názoru, obě strany a umožňuje také se učit vzájemné toleranci ke kulturním rozdílům. Pro mě je výraz „cizinec“ vyčleňující a vytváří nejen slovní barieru, ale i rovnou implikuje rozdělení na „my“ a „oni“, dodává.   Sanja ji doplňuje: „Myslím, že se v Čechách zbytečně řeší, kdo má jakou barvu a jakým jazykem hovoří. Například my tu žijeme pomalu sedmnáct let, jsme zcela integrovaní, přesto na nás společnost stále kouká jako na cizince, dokonce i na našeho syna, který se v Čechách narodil.“   Její manžel Zlatan, finanční poradce a výborný muzikant přikyvuje a dodává: „nepřijeli jsme do Prahy jako uprchlíci, ale jako lidé, vlastnící úspěšnou firmu. Podnikali jsme s textilem, měli svou vlastní značku a velmi se nám dařilo. Vše změnila až povodeň, sebrala nám kus našeho života, práci, ale ne sny.“   Večer je pomalu u konce, přistavěné auto u domu dává všem přítomným jasný signál, že je čas se s hostitelkou rodinou rozloučit. Ale ne nadobro, další neděle patří pro změnu rodině Demirović, ti srdečně pozvali Foustkovi na večeři do svého pražského bytu.   „Na tomto světě není nic jen náhoda, vše je osud, a i když jsme byli náhradní rodinou, jsme velice rádi, že se nám dostalo možnosti poznat tak báječné lidi, jakými je rodina Foustkových. Myslím, že jsme právě díky projektu Rodina Odvedle našli nové přátele,“ uzavírá nedělní odpoledne Sanja.

20

21

Pujcka

Text: Zdenka Dubová

Ceští Vietnamci chtEjí status menšiny, pomoci jim mUže sCítání lidu

VIET SEN TV – televize Vietnamcu nejen pro Vietnamce Myšlenka vytvořit co nejefektivnější zdroj informací o majoritní společnosti pro vietnamskou komunitu začíná směrovat k realitě. První informace o internetové televizi VIET SEN TV proběhly začátkem listopadu v českých denících jako jsou Hospodářské noviny, Lidové noviny, Parlamentní listy apod. Kdo vlastně stojí za tímto projektem? Otcem myšlenky je zkušený mediální odborník Petr Vrabec, který ve spolupráci s občanským sdružením INFO-DRÁČEK zahájil konzultaci o vytvoření internetové televize pro vietnamskou komunitu.   Celá koncepce vychází z internetové zdatnosti této komunity a absence informací o zemi, ve které našli místo pro zlepšení své ekonomické situace anebo si vybrali Českou republiku jako svůj druhý domov. Z důvodu jazykové bariéry se často ztrácejí v orientaci pravidel a zákonů a vzniká mylný dojem, že nemají zájem se řídit podle zdejších norem. I když jsou dnes k dispozici různé letáky, brožurky v jejich rodném jazyku, bez řádného výkladů tyto dostupné dokumenty ztrácejí svoji vypovídající hodnotu. Velké očekávání vzbudilo u vietnamské komunity vysílání televize ve vietnamštině Ethnic TV, která pro neprofesionalitu pro krátkém působení zanikla. Pro VIET SEN TV jsou přípravné práce velice důležité. Důkazem toho je založená skupina na Facebooku, kde probíhá diskuse o programové skladbě, logu televize. Určitě každého bude zajímat, co vlastně internetová televize VIET SEN TV představuje, jaké cíle chce naplňovat, kdo se bude podílet na programové tvorbě, jak bude a kdo bude tvořit pracovní tým.   Projekt internetové televize je založen na naléhavé potřebě Vietnamců mít srozumitelný zdroj informací o věcech, které je zajímají. Mladí vietnamští redaktoři se zaměří na jednoduchou a srozumitelnou formu informovanosti Vietnamců žijících v ČR o

zákonech a normách, které musí dodržovat, a to včetně následných sankcí při jejich nedodržování. Pro srozumitelnější formu budou využívat příběhy lidí, reportáže z daného prostředí, rozhovory se zástupci úřadů a státních institucí. Program televize bude zaměřen na informace, které jsou dnes Vietnamcům, zejména střední a starší generaci, obtížně dostupné a které usnadní otevírání komunity směrem k české společnosti. Vysílání ve vietnamštině bude pro českého diváka s českými titulky a obráceně.   Vietnamcům se tímto projektem nabízí uplatnění v nových profesích, které nejsou pro ně obvyklé na rozdíl od ekonomických a technických oborů. Pracovní tým budou tvořit lidé z vietnamské komunity (zejména mladí), kteří budou za tímto účelem proškoleni a odborně vedeni. Televize jim tímto umožní vypracovat se v profesích, jako je moderátor, redaktor, zvukový technik, střihač, dramaturg, produkční apod. Z probíhající diskuze o programové náplní vyplývá, že největší zájem je o vietnamskou kuchyni, vietnamské a české tradice a jejich vzájemné propojení, významné české a vietnamské osobnosti, cestování, právní okénko, jazykové kursy. Na volbě aktuálních témat pro vietnamskou komunitu se bude podílet pracovní tým.   Prvním výstupem internetové televize VIET SEN TV bude přímý přenos ze soutěže MISS VIETNAM ČESKÉ REPUBLIKY 2010, která je spojená s vítáním nového lunárního roku, a to dne 28. ledna 2011.   Věřím, že tento projekt osloví nejen Vietnamce žijící v České republice, ale taky české občany, kteří budou mít možnost lépe poznat tuto zajímavou komunitu.

Desetitisíce Vietnamců, kteří žijí v Česku, by se chtěly stát oficiální národnostní menšinou. Třetí nejpočetnější komunita cizinců by tím od státu získala podporu na rozvoj jazyka, kultury a tradic. Zatím mají jen mizivou naději, změnit by to ale mohlo sčítání lidu v příštím roce.   Snaha Vietnamců ztroskotává na tom, že nesplňují podmínky ze zákona. Jejich komunita tady nežije dostatečně dlouho a české občanství – tedy povinnost každého příslušníka národnostní menšiny – mají podle posledního sčítání lidu v roce 2001 jen stovky Vietnamců.   „Po sčítání v roce 2011 se ale situace může výrazně změnit, a pak bychom to museli řešit,“ říká vedoucí sekretariátu Rady vlády pro národnostní menšiny Ondřej Klípa.   V zákoně však není stanovené, kolik příslušníků komunity musí mít české občanství, ani jak dlouho tady musí pobývat, aby jejich vazby k území mohly být považované za „tradiční a dlouhodobé“.   Sekretariát Rady například datuje působení Vietnamců v Česku od 90. let, kdy se sem přistěhovala hlavní skupina. Sami Vietnamci ale poukazují minimálně na početné vlny svých studentů v 70. a 80. letech. „Je to otázka výkladu a jsme otevřeni diskuzi,“ podotýká Klípa.   „Jeden proud říká, že taková komunita není tradiční. Druhý je přístup OSN, podle něhož stačí, když alespoň tři generace žijí na území. Česká republika se pohybuje někde mezi,“ říká vedoucí mise české pobočky Mezinárodní organizace pro migraci Lucie Sládková.   Překážkou naopak není asijský původ. Všech 12 stávajících národnostních menšin sice pochází z Evropy, ale česká legislativa to nevyžaduje jako povinnost.   Status národnostní menšiny by Vietnamcům pomohl rozvíjet jejich kulturu, tradice a především jazyk. V obcích s výrazným zastoupením Vietnamců by se jejich děti mohly ve vietnamštině učit i skládat maturitu (samozřejmě kromě zkoušky z češtiny). Členové menšiny by mohli používat svůj jazyk ve styku s úřady i před soudy. Stát by také finančně podporoval jejich spolky, kulturní instituce a média.   Vietnamci usilují o oficiální uznání své komunity už řadu let. „Přispělo by to k lepší integraci do české společnosti,“ tvrdí 1. tajemník vietnamského velvyslanectví v ČR Duong Trong Minh. Jejich snahu podpořil i vietnamský premiér Nguyen Tan Dung při setkání s českým předsedou vlády Mirkem Topolánkem v březnu 2008.

  Zástupci velvyslanectví naposledy jednali s bývalým ministrem pro lidská práva a národnostní menšiny Michaelem Kocábem. „Ptali se, co by pro to mohli udělat. Je to věc, kterou považují za prestižní,“ říká Klípa.   Uznání za národnostní menšinu si přejí i zástupci vietnamských spolků. „Určitě by bylo přínosné a byli bychom rádi, kdyby se podařilo prosadit. Přineslo by nám to určitá práva, ale samozřejmě i povinnosti,“ myslí si předseda Svazu Vietnamců v Brně Truong Cong Su.   V České republice žije legálně kolem 65 tisíc Vietnamců. „I proto aspirují na to, stát se národnostní menšinou,“ říká Sládková. Vietnamci zatím mají v Radě vlády pro národnostní menšiny svého stálého hosta, kterým je šéf komunity v Chomutově Duong Viet Dung   Malý počet Vietnamců s českým občanstvím je způsobený částečně tím, že se často nechtějí vzdát svého původního občanství. Bez toho se nemohou stát občany ČR, protože Česká republika až na výjimky dvojí občanství neuznává. „To je problém hlavně po lidi ze starší generace,“ říká vietnamistka Eva Pechová z Klubu Hanoi.   Když národnostní komunita podmínky splní, úřední cesta už je poměrně schůdná. Výčet menšin totiž není uvedený v zákoně, ale pouze ve statutu Rady. O jeho změně hlasují členové Rady, což jsou zástupci menšin a státních institucí, a poté jej schvaluje vláda.   Větší šanci stát se národnostní menšinou mají Bělorusové. Zástupci jejich komunity o to nedávno požádali Radu vlády. Stejně jako Vietnamce je sice limituje občanství – při sčítání lidu se kategorie Bělorusů s českým občanstvím statisticky vůbec nezpracovala – ale zvýhodňuje je delší a intenzivnější vztah k českému území.   I pro ně budou rozhodující výsledky sčítání lidu v příštím roce. „Pokud by se v případě Bělorusů ukázaly jako zlomové, neměl bych nic proti tomu, aby byli oficiálně považováni za národnostní menšinu,“ říká Klípa. (Zdroj: MF DNES)

Národnostní menšiny v ČR Bulhaři, Chorvati, Maďaři, Němci, Poláci, Slováci, Srbové, Romové, Rusíni, Rusové, Řekové, Ukrajinci.

22

Text:

Svátky

23

Projekty

Marija Vlašić

Narodil se Kristus Pán, veselme se! ... se v těchto dnech ozývá na každém rohu doprovázeno skvělou nabídkou výhodného nákupu dárků, které budeme, s bříškem nacpaným dobrotami, rozbalovat pod stromečkem, který také musíme co nejdřív a nejlevnější sehnat a ozdobit těmi nejtřpytivějšími ozdobami. Blíží se svátky. Doba klidu, nejen toho pracovního. Je pravda, že se svátek v hlavách pracujících lidí rovná volném dnu. Navzdory nebo právě kvůli tomu stojí za to si krátce připomenout významné osobnosti či události, díky kterým si v ČR užíváme volna. Velikonoce jsou pohyblivý svátek, který připadá na neděli po prvním jarním úplňku, tj. měsíc březen nebo duben. Jako svátek se v ČR oslavuje Velikonoční pondělí. Náboženský rámec Velikonoc je vzkříšení Ježíše Krista po jeho smrti na kříži. Představuje vítězství nad smrtí a základní bod křesťanské víry. V českém prostředí je velikonoční období více spjato s lidovými zvyky a rituály vztahujícími se k příchodu jara. Proto se často označují jako „svátky jara“. K tomuto folkloru patří ozdobená vajíčka – kraslice, zajíčci, kuřátka a beránci, to všechno symbolizuje rození nového života. Sníme-li beránka nebo zajíčka (dnes už většinou jen ve formě čokolády), znamená to, že na sebe symbolicky přebíráme jejich vlastnosti – vitalitu a plodnost. Spojení s přírodou a pohlavní aktivita jsou v základě většiny symbolů svátků jara. S tím je spjata i tradiční česká pomlázka – pletený prut, kterým chlapci šlehají děvčata. Uplétá se z mladých vrbových proutků a šleháním po zadní části těla se dívce symbolický předává svěžest a zdraví jarního prutu. Mezinárodní svátek práce (1. květen) připomíná dělnické demonstrace v americkém Chicagu z roku 1886. Ve 20. století se stal především socialistickým svátkem oslavovaným v  masových průvodech ozdobených transparenty a mávátky. Dnes je to den komunistických a anarchistických demonstrací, studentských jarních oslav (majáles) a hlavně – svátek lásky. Tato tradice odkazuje na českého romantického básníka K. H. Máchu a jeho poemu Máj. K Machově soše na pražském Petříně se v prvomájový podvečer přinášejí květiny a dodržuje se další tradice prvního dne Máchova času, kterou je líbání pod rozkvetlou třešní, protože lidová moudrost praví, že dívka nepolíbená na 1. máje do roka uschne. Den vítězství (8. květen) připomíná konec 2. světové války a osvobození Československa od fašizmu americkou a ruskou armádou.

Den slovanských věrozvěstů Cyrila a Metoděje (5. červenec) je den dvojice svatých bratří ze Soluně, kteří v 9. století na české území přinesli křesťanství a základy slovanské vzdělanosti (písmo hlaholici, staroslovenštinu). Den upálení mistra Jana Husa (6. červenec) připomíná nejvýznamnějšího českého myslitele a reformátora, který ve svých pracích kritizoval mravní úpadek katolické církve a vyzýval k návratu ke skutečnému křesťanství. Pro to byl Hus odsouzen jako kacíř a upálen roku 1415 v německé Kostnici. K jeho dědictví se hlásili husité, na které se odvolává i Církev československá husitská, vyhlášena v roce 1920. Husovo „Nade vším vítězí pravda, i když načas bývá poražena“ ve zkrácené verzi „Pravda vítězí“ je dnes součástí českého státního symbolu – prezidentské vlajky. Den české státnosti (28. září) čili sv. Václav je spjat s křesťanskou svatováclavskou tradicí. Sv. Václav byl kníže z 10. století, který se kvůli svým mravním kvalitám stal nejpopulárnějším národním světcem a patronem české země. Kníže byl 28. září zavražděn ve Staré Boleslavi svým bratrem Boleslavem, který ho pozval na křtiny. Na památku toho dne se konají svatováclavské pouti, na kterých můžeme mlsat turecký med, svést se na kolotoči nebo u stánku vyhrát plyšového medvídka. Den vzniku samostatného českého státu (28. říjen) je svátkem známým jako „První republika“ nebo jednoduše „Masaryk“. Vzpomíná se na vznik Československa, společného státu Čechů a Slováků, který byl založen po zániku rakousko-uherské monarchie na konci 1. světové války v roce 1918. Československý stát existoval do roku 1992, kdy se z něho staly dva samostatné státy Česká a Slovenská republika. Zakladatelem státu a jeho prvním prezidentem byl Prezident Osvoboditel – Tomáš Garrigue Masaryk.

Den boje za svobodu a demokracii (17. listopad) nebo také Den studentů a Sametová revoluce, krátce „Havel“. Tento den se do českých dějin zapsal dvakrát: v roce 1939, kdy se uskutečnila protinacistická studentská demonstrace, po které následovalo pronásledování studentů a zavření všech českých vysokých škol, a v roce 1989, kdy demonstrace propukly znovu, tentokrát protikomunistické. Byl to začátek revoluce, během které padl komunismus a ČR se stala opět demokracií. Prvním prezidentem se stal její symbol – Václav Havel. Vánoční svátky představují oslavu narození Ježíše Krista, ústřední postavy křesťanství, který žil na území dnešního Izraele v 1. st. Od údajného roku jeho narození dodnes počítáme roky (tzv. křesťanský letopočet) a podle údajného data narozenin oslavujeme svátky vánoční, coby Štědrý den (24. 12.), Boží hod vánoční (25. 12.) a sv. Štěpán (26. 12.). K Vánocům se pojí různé tradice jak křesťanské, tak pohanské pocházející z oslav zimního slunovratu. Patří k nim zdobení stromečku, koledy, cukroví, dárky a samozřejmě konzumace hostiny, která se v ČR tradičně skládá z rybí polévky, smaženého kapra a bramborového salátu. Některé ze starých českých tradic (lití olova, pouštění ořechových lodiček po vodě, rozkrajování jablka) pomalu ustupují, ale ta, která sílu neztrácí, je sledování televizních pohádek. I když většinově ateisti, Češi zůstávají věrní Ježíškovi jako dárci a baculatého dědečka v červeném importovaného z USA posílají zpátky domů jako nežádoucího cizince (více na www.anti-santa.cz). Dá se říct, že v součastné době Vánoce ztrácejí svůj náboženský význam a stávají se občanským svátkem poznamenaným na jedné straně výraznou komercializaci a na straně druhé vyznamenaným intimitou chvilek strávených v rodinném kruhu u slavnostního stolu. Všem, kteří svůj sváteční stůl prostírají v ČR i těm, kteří se po cestě domů o svátcích vracejí sem – přeji krásné svátky!

V Ústí nad Labem probEhl semináR pro pedagogy pracující s dEtmi cizincU Ve Vzdělávacím a poradenském centru Poradny pro integraci v Ústí nad Labem se v říjnu uskutečnil seminář na téma: Dítěcizinec, škola a rodič, který byl určen pedagogům základních a středních škol Ústeckého kraje. Seminář byl zrealizován díky projektu „Vzdělávání dětí cizinců v Ústeckém kraji“, který pod záštitou Krajského úřadu Ústeckého kraje uspořádalo občanské sdružení Europa Concept CZ společně s Poradnou pro integraci v Ústí nad Labem.   „Semináře jsou zaměřené na problematiku vzdělávání dětí cizinců, přístupu k jednotlivým etnickým menšinám a předávání vzájemných zkušeností. Na semináře zveme jak odborníky

z oblasti integrace cizinců, tak zástupce rodičů dětí. Dochází tak k vzájemnému poznání odlišných úhlů pohledu na problematiku vzdělávání dětí cizinců,“ informuje Daniela Pettrichová, pracovnice Vzdělávacího centra.   Realizací vzdělávacího modulu pro pedagogy vstupuje projekt Vzdělávání dětí cizinců v Ústeckém kraji do své další fáze. Jedná se o deset vzdělávacích seminářů, které se budou konat ve vybraných městech našeho kraje. Ty byly v Děčíně, Litoměřicích a v Teplicích. (Poradna pro integraci Ústí nad Labem)

O Vietnamu s detmi z Litomyšle

Za velkého zájmu dětí ze dvou tříd 6. ročníku Základní školy Zámecká v Litomyšli se v rámci projektu o. s. Most pro lidská práva „Dobrý den, sousede!“ uskutečnily besedy o Vietnamu. Lektorka Daniela Ngoc odpovídala na otázky, z nichž některé napsaly děti předem. Jejich učitel Stanislav Švejcar soudí, že nejzajímavější částí hodin bylo povídání o zvycích a tradicích (včetně tradičního kalendáře) Vietnamu. Děti se samy ptaly, chtěly znát význam některých symbolů, zajímaly se také o jazyk, kterým Vietnamci hovoří. Chtěly například vědět, jak se vietnamsky řekne a napíše máma, táta nebo učitel.   „Naše škola má v 9. třídě žáka vietnamské národnosti,“ poznamenává Stanislav Švejcar, „poprosil jsem jej tedy, aby se jedné

hodiny také účastnil. Ten pak ve třídě přečetl krátkou vietnamskou pohádku a děti měly uhodnout, o čem pohádka byla (nikomu se to ale nepodařilo). Poté jsem požádal paní lektorku, aby si s naším žákem vietnamsky popovídala o tom, co měl předcházející den k večeři a děti znovu hádaly, co vlastně jejich spolužák říkal. Tím jsme se zároveň krásně dostali k tradičnímu vietnamskému jídlu, o které se už před besedou děti hodně zajímaly. Asi nejintenzivněji však vnímaly povídání o tom, jak se Vietnamcům žije u nás v ČR, proč sem přicházejí apod. Zde jsme se společně s paní lektorkou pokusili odbourat některé stereotypy a předsudky, které děti ve vnímání Vietnamců mají.“ (Most pro lidská práva)

24

Text:

25

Redakce

Text:

Na zemEkouli nejsou cizinci – každý je odnEkud *********

* * * * * * * * *

Příliv lidí z chudších částí světa na Západ slábne. Do bohatých zemí míří méně přistěhovalců než v minulosti, zjistil americký Institut pro migrační politiku (MPI). Přistěhovalců podle ní ubylo hlavně proto, že pro ně na Západě – vinou finanční krize – není tolik práce jako dřív. Přístupu cizinců z rozvojového světa na západní pracovní trh navíc mnohde brání i přísnější imigrační politika.   Nová čísla popírají trend, který ve světě trvá posledních 30 let. Od roku 1980 totiž příliv chudých imigrantů do USA či západní Evropy roste. Za uplynulá tři desetiletí se jejich podíl na populaci bohatých států zdvojnásobil. Podle statistik Organizace spojených národů vzrostl z pěti na deset procent.

Německo je zemí přistěhovalců, v níž má dnes každý pátý obyvatel cizokrajný původ, ale už třetím rokem v řadě z Německa ročně odchází v průměru asi o 15 tisíc lidí více, než se do něj přistěhuje. Spolu se stárnutím společnosti a nízkou porodností tak nejlidnatější země Evropské unie přišla za posledních osm let bezmála o milion obyvatel.   Hospodářské svazy i odborníci bijí na poplach: Německo ztrácí konkurenceschopnost. Odcházejí lékaři, vědci nebo inženýři. Kufry také balí i mnoho mladých a vzdělaných přistěhovalců, kteří často v Německu nevidí perspektivu pro kariérní růst. A to ve chvíli, kdy německému hospodářství v současnosti chybí až 70 tisíc kvalifikovaných pracovníků.

* * * * * * * * *

* * * * * * * * * Slovinsko bude mít jako první země východní Evropy černošského starostu. V čele radnice v přímořském letovisku Piran stane lékař původem z Ghany Peter Bossman. Kandidát sociálních demokratů čtyřiapadesátiletý Bossman, kterému se také přezdívá „piranský Obama“, získal v druhém kole komunálních voleb 51,4 procenta hlasů.   „Mé vítězství ukazuje na vyspělost demokracie ve Slovinsku,“ řekl Bossman po volebním souboji. Slovinský sociolog Vlado Miheljak po oznámení výsledků řekl, že „Slovinsko zvítězilo nad stereotypy a předsudky“.   Bossman přijel do Slovinska studovat medicínu před 33 lety. Po studiích plánoval návrat do rodné Ghany, ale plány mu zhatila láska. Oženil se svojí spolužačkou, původem z Chorvatska, a ve Slovinsku se usadil nadobro.   Ve Slovinsku žije 12 procent lidí, kteří se narodili v zahraničí, a jen zlomek jich pochází z Afriky. Bossman přesto za posledních deset let nezažil, že by ho někdo kvůli barvě pleti diskriminoval.

Německo začíná pociťovat nedostatek pracovní síly. „Ročně Německo kvůli úbytku obyvatel potřebuje půl milionu přistěhovalců na zaplnění prázdných pracovních míst,“ říká německý ministr hospodářství Rainer Brüderle. Přes 400 000 zkušených a vzdělaných pracovníků chybí v německém průmyslu. Nedostatek pociťuje 70 procent podniků.   Zájemci o kvalifikovanou práci v Německu dnes musejí absolvovat složitou proceduru praktických a teoretických zkoušek a pohovorů, což má prověřit jejich v zahraničí nabyté diplomy. Celý proces trvá často několik let.   Nový zákon který má parlament schválit v prosinci, předpokládá rychlejší uznávání zahraničních diplomů, zavede kurzy němčiny a měl by také potlačit institut nuceného manželství praktikovaný mezi muslimy. Modelem jsou imigrační zákony Austrálie či Kanady, které umožňují trvalý pobyt pro ty, kteří vyplňují kvalifikované pozice, na něž nelze sehnat Němce. Nejčastěji jde o techniky, inženýry, experty v IT sektoru a ve zdravotnictví. 1. května 2011 se navíc otevře německý pracovní trh pro všechny obyvatele nových členských zemí EU.

* * * * * * * * *

Policie zadržela 38letého muže, kterého podezírá ze střelby po imigrantech ve švédském Malmö. Za poslední rok na ně útočník vystřelil patnáctkrát, jedna žena nepřežila, osm lidí bylo zraněno. Policie muže podezírá z vraždy a sedmi pokusů o vraždu.   Série začala loni v říjnu, kdy zemřela dvacetiletá Trez West Perssoonová. Se svým kamarádem seděla v autě, když ji zasáhla kulka. Muž utrpěl zranění, ale útok přežil. Mezi poslední případy patří útok na dvě ženy, které utrpěly zranění, když útočník prostřelil okno, za nímž stály. V říjnu střelec zranil i dva muže, kteří čekali na autobusové zastávce.

* * * * * * * * * Skoro devět z deseti ilegálních imigrantů se do Evropské unie dostává přes Řecko. Řecko se proto obrátilo na Brusel s prosbou o pomoc, a řecké hranice s Tureckem nyní budou hlídat lidé z Frontexu – Evropské agentury pro řízení operativní spolupráce na vnějších hranicích členských států EU. Je to vůbec poprvé od roku 2007, kdy byl tento tým vytvořen, co bude Frontex zasahovat na vnějších hranicích unie. * * * * * * * * * Jméno Mohamed ve svých různě psaných podobách se stalo loni nejužívanějším křestním jménem u novorozených chlapců v Anglii a Walesu. V převážně anglikánské Británii, která má 61 milionů obyvatel, žije podle představitelů místní muslimské obce více než 2,5 milionu muslimů.    Rodiče sice dávali v roce 2009 nejčastěji jména Olivier a Jack, ale ta se ocitají až na druhém respektive třetím místě, pokud se berou v úvahu varianty jména Mohamed, jakými jsou především Mohammed, Muhammad, Mohammad, Muhammed, Muhamed, Mohammod, Mahamed, Muhamad, Mahammed a Mohmmed.

Redakce

Co se delo, Co se deje, Co se bude dít Před budovou cizinecké policie na pražském Chodově se 25. 11. v časných ranních hodinách uskutečnil koncert na podporu migrantů. Akce, jejímž cílem bylo upozornit na nedůstojné podmínky cizinců čekajících ve frontách před cizineckou policií, se zúčastnilo okolo 60 lidí. Organizátoři z Iniciativy za práva migrantů kritizovali zejména to, že se stále nepodařilo odbourat celodenní čekání cizinců na vyřízení formalit, které jim umožňují pobyt v České republice. Iniciativa se obává, že situaci může ještě zhoršit novela přistěhovaleckého zákona, jež vstoupí v platnost příští rok.   Dobrovolníci o půl sedmé ranní postavili před sídlem cizinecké policie stolky s občerstvením a teplými nápoji. Přítomným cizincům rozdávali informační letáky o činnosti organizace a o připravované novele cizineckého zákona, která vstoupí v platnost příští rok. Akci doprovázela živá hudba muzikantů z řad přistěhovalců. S osobitou úpravou české hymny vystoupilo například uskupení Allstar Refjúdží Band. Fronty však nejsou jediný problém. Stoupnou i správní poplatky. Doposud se platilo tisíc korun za povolení k pobytu, nově se bude platit dva a půl tisíce korun. Vedle toho prý znevýhodňuje zdravotní pojištění cizinců, protože větší počet cizinců musí mít komplexní zdravotní pojištění, přičemž není vůbec jasné, jaké produkty budou komerční zdravotní pojišťovny nabízet.

* * * * * * * * * Ve schválené novele zákona o pobytu cizinců státních příslušníků se toho hodně mění i pro firmy, jež pracovníky ze zemí mimo Evropskou unii zaměstnají. Základní změnou v zákoně je to, že zaměstnavatel bude za cizince spoluodpovědný po celou dobu, kdy mu platí pracovní povolení a povolení k pobytu. A to i v případě, že jej propustí. Firma bude muset počítat s tím, že náklady na případné léčení takového člověka půjdou právě na její účet. Pokud se této povinnosti bude chtít firma vyhnout, bude muset propuštěnému cizinci zaplatit náklady na vycestování ze země nebo se případně vyrovnat s policií, která dotčeného cizince vyhostí na své náklady. Náklady na vyhoštění budou hradit i firmy, jež zaměstnají cizince nelegálně. Bude-li firma nelegálně zaměstnanému cizinci dlužit výplatu, bude tento pracovník moci požádat o povolení k pobytu, dokud spor o mzdu neskončí. * * * * * * * * * Ministerstvo práce a sociálních věcí (MPSV) zahájí kontroly nelegální práce, takzvané „černé zaměstnanosti“, a to zejména ve stavebnictví, pohostinství či cestovním ruchu. Spolupracovat bude s úřady práce, Českou správou sociálního zabezpečení (ČSSZ), Státním úřadem inspekce práce a cizineckou policií. Intenzivní kontrolní činnost by měla probíhat do konce kalendářního roku. Kontroloři budou za prohřešky udílet pořádkové pokuty, v jednotli-

vých případech budou předávat podněty na pozastavení činnosti či dokonce zrušení oprávnění k podnikání na živnostenské úřady. * * * * * * * * * Dělníky a dělnice z Ukrajiny nahrazují lidé ze zemí, které jsou součástí Evropské unie. V Česku tak pracuje stále více Slováků, Poláků, ale také Bulharů a Rumunů. Výhodou lidí z EU je, že nepotřebují pracovní povolení a práci seženou mnohem snáze. V září 2010 v Česku bylo zaměstnáno 45 782 Ukrajinců. To je o 21 429 méně než rok předtím. Podobně ubývá pracovních povolení i pro Moldavany, Mongoly, Vietnamce či Číňany. * * * * * * * * * Prezident Václav Klaus udělil osm milostí, většinou z humanitárních důvodů, a mezi nimi prominul tresty i dvěma cizincům. Vietnamka Thi Ha Nguyen byla odsouzena za porušování práv k ochranné známce, obchodnímu jménu a chráněnému označení původu a dostala podmíněný trest. Kvůli odsouzení by však Nguyen nedostala prodloužení k trvalému pobytu a musela by v České republice nechat celou svou rodinu. Omilostnění dostal také Bělorus Sergei Napreenko, který si měl odpykat dva tresty vyhoštění za neoprávněný pobyt v Česku. Za Bělorusa se přimluvila i organizace Amnesty International. Pokud by byl totiž vyhoštěn do své rodné země, hrozilo by mu pronásledování z politických důvodů.

* * * * * * * * * V červenci se na webu městské části Praha-Libuš objevil příspěvek, ve kterém si Pavel Chaloupek, majitel zdejší cukrárny Don Pablo, stěžuje na údajné potíže, které má se zdejší vietnamskou komunitou, a oznamuje, že proto zakázal svým zaměstnancům Vietnamce v cukrárně obsluhovat. Příspěvek, který Chaloupek navíc požadoval uveřejnit i v místním časopisu, vyvolal nesouhlas nejen lidskoprávních občanských sdružení, ale i kanceláře ombudsmana a České obchodní inspekce.   Cukrář z Libuše své vyjádření nyní mírní. Tvrdí, že je napsal v afektu poté, co mu údajně skupina mladých Vietnamců ukradla mobilní telefon v hodnotě dvaceti tisíc. * * * * * * * * * Zájem cizinců o zkoušku z českého jazyka vzrostl od listopadu 2009 do května 2010 o padesát procent. Takový je výsledek dotazníkového šetření Výzkumného ústavu pedagogického v Praze. Důvod narůstajícího počtu zájemců je zřejmý: od ledna 2009 je její úspěšné složení podmínkou udělení trvalého pobytu v ČR – ovšem pouze pro cizince ze zemí, které nejsou členy Evropské unie. Největší zájem o zkoušku mají Ukrajinci, Mongolové, Rusové, Vietnamci, Moldavané a Bělorusové. Úspěšnost u zkoušky činí zhruba 80 %. Většina neúspěšných uchazečů opakovala zkoušku ve stejné škole.

26

FOTOKOMENTÁR

Dostalo se nám do rukou tajné schéma prozrazující, jakým směrem se bude příští rok vyvíjet řešení přistěhovalectví v Evropě. Váhali jsme s jeho uveřejněním, až hoši z Wikileaks nám dodali odvahu.

14 Hadi, draci, ptáci

All Star Refjúdži Band