SLOVO. Bulletin pro cizince a o cizincích. Slovo #01_ rocník NEPRODEJNÉ

SLOVO Bulletin pro cizince a o cizincích

Tento projekt je spolufinancován z prostředků Evropského fondu pro integraci státních příslušníků třetích zemí. Tento projekt zaměřený na integraci cizinců je financován Ministerstvem vnitra České republiky.

Slovo #01_2013 10. rocník

NEPRODEJNÉ

03

24

Miss Expat

Úvodní slovo

Obsah:

Když se v roce 2007 objevily „zelené karty“, média vyvolala atmosféru (na základě prohlášení politiků), jako by se pro příchod cizinců na statním semaforu v Česku rozsvítila zelená. Bylo možné slyšet (a číst): „… nezaměstnanost se snižuje a zájem Čechů o volná místa je nízký…“, „… cizinci dostanou snadněji práci, získají zelené karty…“, „… měli by mít výhodnější podmínky než dosud…“ atd. Tehdejší ministr práce a sociálních věcí (dnešní premiér) Petr Nečas prohlásil, že stát chce pomocí zelených karet přilákat pracovní síly ze zahraničí do oborů, které se potýkají s nedostatkem pracovníků. Ale očividně obě strany nezaznamenaly stejnou barvu světla: cizinci viděli zelenou, úředníci, kteří o nich rozhodovali, červenou. Výsledek: za šest let „zelené karty“ dostalo tak málo cizinců, že se s nadsázkou dá říct – jako by karty byly ze smaragdu.   Nyní se výrazně rozšířil seznam zemí, ze kterých cizinci mají právo požádat o „zelenou kartu“, jenže komplikované podmínky zůstaly stejné. Uvidíme, kolik cizinců se nyní dostane do „zeleného pole“ (o tom si můžete přečíst na straně 5). Různé aspekty multikulturní výchovy už nesou výsledky. Například na multikulturních večerech, jak jsem si povšiml, se mezi cizinci pohybuje stále více mladých Čechů a Češek. Jakmile dostanou příležitost seznámit se s hudbou, tanci a kulturou cizinců vůbec, zvláště těch z exotických krajin, začne se jim to líbit. Právě o tom je článek (strana 11) Lucie Macků, která přednáší teorii etnicity na České zemědělské univerzitě. V rámci seminářů vymyslela poměrně jednoduchý úkol – studenti byli rozděleni do skupin a každá si měla vybrat jednu etnickou menšinu žijící v ČR. Na začátku se Lucie Macků setkala s odporem studentů – že žádné cizince neznají, jak je tedy mají kontaktovat a seznamovat se s nimi… Teď už ale navštěvují jejich oslavy a píší o tom reportáže pro seminář. Jednu takovou reportáž, o indické menšině žijící v Čechách Jak se v Praze slaví indický svátek světel Diwali, napsala studentka Tereza Smékalová a můžete si ji v tomto čísle přečíst na straně 23. Tématem tohoto čísla jsou Vietnamci – nejlépe organizovaná skupina cizinců v ČR –, což je patrno z článku (strana 12) Terezy Kušnirákové, který napsala na základě svého sociologického průzkumu (Čeští Vietnamci, nebo vietnamští Češi?), z rozhovoru s padesátiletým Pham Huu Hyen-em (Migrace Vietnamců do ČSR začala už ve čtyřicátých letech) na straně 16, ale i z textu Long Tran Hoanga o petici mladých cizinců českým poslancům, ve které se vyjádřili k vládnímu návrhu zákona o státním občanství ČR (strana 14).   Víte o tom, že i když vy jste už zapomněli, kde a jak jste oslavili Silvestra, někde na zeměkouli se teprve připravuji novoroční koláče nebo se někdo teprve probouzí s kocovinou po „silvestrovské“ noci. Spousta cizinců se drží svých tradic a přináší si ze svých zemí oslavy podobné našemu Silvestru. Kdy a jak se slaví a jestli je to „silvestrovská“ noc nebo den, si můžete přečíst v článku Každý měsíc – Nový rok na straně 18. Když průměrný Čech mluví v hospodě o cizincích, vždy myslí na Ukrajince, Vietnamce… Znáte ale i jiné národy, jejichž zástupci žijí v České republice? Jsou vám třeba povědomí Kabylové? Chcete se seznámit? Přečtěte si článek na straně 20 Emigrace jako způsob života. Z Hospodářských novin jsme si vypůjčili článek Získali byste české občanství?. Pod ním se nachází ukázka testu, který mohou dostat cizinci, kteří chtějí získat české občanství. Občanská sdružení jej sestavila podle zkušeností žadatelů o trvalý pobyt. Zkuste odpovědět na otázky fiktivního testu, který se může blížit tomu reálnému, jehož oficiální varianta se, zatím v utajení, zpracovává na ministerstvu školství a nebude zveřejněna do podzimu.

Příjemné čtení vám přeje Dragoljub Matić

Úvodní slovo

01

13 3

Proč ti přistěhovalci pořád mluvÍ o své minulosti?

4

Pro získávání Zelených karet se rozšířil seznam zemí

5

Vznikly tři projekty na podporu integrace cizinců z třetích zemí

8

Jak o cizincích učit na vysoké škole

11

Čeští Vietnamci, nebo vietnamští Češi?

12

Mladí cizinci vyjadřují svůj názor poslancům k novému zákonu o občanství

14

Získali byste české občanství?

15

Migrace Vietnamců do ČSR začala už ve čtyřicátých letech

16

Každý měsíc – Nový rok

18

Kabylové: Emigrace jako způsob života

20

I cizinci pátrají po českém kulturním dědictví

22

Jak se v Praze slaví indický svátek světel Diwali

23

Krása z dálky zblízka

24

Informační bulletin pro cizince a o cizincích vydává občanské sdružení SLOVO �1 Redakce: Dragoljub Matić (šéfredaktor) Goranka Oljača, František Kostlán, Lyubov Grunkovskaya ADRESA VYDAVATELE: Francouzská 2, 120 00 Praha 2 Tel. | fax: 222 520 037 e-mail: [email protected] GRAFIKA: Adam Bláha [email protected] Jazyková redakCE: Lenka Jandáková TISK: Datapont s. r. o. OBÁLKA: Missexpat.cz

04

Text: Foto:

05

Komentár

Jiřina Šiklová Archiv

Text: Foto:

ProC ti pRistEhovalci poRád mluví o své minulosti?

PhDr. Jiřina Šiklová

„Mně na uprchlících a vůbec migrantech, tedy těch, co sem přicházejí vadí, jak pořád vzpomínají na to, co oni byli. Jak si dříve, v té své zemi, odkud odešli, dobře žili, jak tam byli vážení a oblíbení. Uvádějí rodinné tituly, postavení a vyprávějí o svých domech, zahradách a slavnostech. Jak si o sobotách dělali piknik, jezdili k moři… Pořád vytahují svoji minulost. Tak tam měli zůstat, když se jim tam tak dobře žilo, ne?“ Také jste slyšeli podobná vyprávění a současně i poznámky těch druhých? Já mnohokráte. Kdyby ještě žila moje maminka, poznamenala by: „Každá Ruska, co k nám za Masaryka utekla, tak naznačovala, že byla kněžna.“   Nevím, jak to bylo, ale mám jednu zásadu. Abych lépe porozuměla, snažím se nejen poslouchat řečená slova, věty, tedy přímé sdělení, ale pokouším se porozumět i tomu nevyslovenému. Ten příběh pak zní asi takto: „Než jsme sem k vám přišli, byli jsme zámožní, bohatí, vážení, byli jsme členy vážené rodiny, byli jsme ‚někým‘. Ale o všechno jsme přišli. Nejen o majetek, ale i o svoji prestiž, společenské postavení, úctu druhých, a teď tu stojíme v jednom tričku a s batohem, jsme vděčni za prošlapaný koberec a nábytek, který vy již vyhazujete. Potřebujeme pomoc, tu pomoc, kterou jsme kdysi my sami dávali těm druhým. Vaši řeč pořádně neumíme, vyslovujeme slova jako malé děti a přitom jsme vzdělaní, máme vysokou kvalifikaci, něčeho jsme tam u nás dosáhli. Proto nejen vzpomínáme, ale taky svým vyprávěním připomínáme svůj význam. Nechlubíme se, chceme jen, abyste věděli, že dříve jsme na tom byli dobře, stejně dobře, možná i lépe, než jste na tom vy, kteří jste nás přijali.“   Když si to takto převedete, je to pochopitelnější a hlavně nevypadá to vyprávění jako vychloubání, ale jako svého druhu legitimování se svoji vlastní minulostí. Nepřímo tím v nás vyvolávají pocit, že kdyby se to či ono v politických změnách, ve válkách a etnických konfliktech přihodilo v té naší zemi, tak bychom i my, již je nyní přijímáme, byli na tom stejně. To možná taky nechceme slyšet.   A druhý důvod, proč tak často ti, kteří k nám přicházejí, mluví o své minulosti, je jakási bezpečnost tohoto tématu. My tu jejich zemi neznáme, a tak mají příležitost nám to vyprávět podle svého. Naši historii neznají, vlastně nevědí, které znalosti u nás oceňujeme, které jsou pro nás banální.   Právem se obávají, že budou vypadat jako malé nevzdělané děti, když si spletou baroko s gotikou a nic jim nebude říkat pojem první a druhá světová válka, naše spory o politiku a zda je lepší poslouchat Mozarta nebo Antonína Dvořáka. Mluví-li o své zemi, pochopitelně vzpomínají.Vzpomínky vždy jsou trochu upravené, hezčí, než jaká byla skutečnost. A navíc se nám chtějí těmi svými vzpomínkami přiblížit, zaujmout nás a naznačit, že dříve na tom byli podstatně lépe, než jsou dnes, kdy nás žádají o pomoc.

  Třetí důvod častého zdůrazňování toho hezkého v domově, který museli opustit, je nedostatečná znalost řeči. Dokud sama mluvím, třeba špatně, tak jasně vím, co říkám, získávám určitou pozici ve společnosti, ostatní mne poslouchají. Zvedá mně to sebevědomí. Ti druzí mne sledují, zajímám je. A to se těm lidem, kteří odněkud prchají, stává jen výjimečně. Když jim a jejich rodinám někdo od nás pomáhá, rozdává jídlo, pokrývky, dá jim přístřeší, tak jsou oni sami pouze objekty péče těch druhých. A to každý dospělý člověk špatně snáší. Chce sám o sobě rozhodovat, a tak ho péče, včetně třeba darování peněz, kapesného v uprchlickém táboře, nebo doprovodu při nákupu, nepřímo uráží. Ti, co pomoc poskytují, to často nechápou. Je pro ně rychlejší to vyřídit za cizince, který k nám přichází, než mu poskytnout třeba finanční částku a pak mu vysvětlovat, jak a co a kde má nakoupit. My přece víme, co je pro toho druhého dobré, co je správné, a ještě mu sami něco dáváme, tak ať raději poslechne a nevysvětluje nám (kteří jsme nyní v pozici toho silnějšího), jak to bylo u nich a že dokud byli ve své zemi, nikdy žádnou pomoc nepotřebovali. Je to nerovný vztah dávajícího a přijímajícího. Trochu to připomíná vztah nemocného, kterému chceme pomoci se zvednout, posadit se do křesla, a on se naší pomoci brání. Chce se zvednout sám a sám si dát jídlo i léky do úst.   Toto každý určitě sám někdy zažil. Třeba když jsme měli někdy zlomenou nohu, byli po nějaké operaci a zdravotníci nám chtěli ustlat postel. Byla to tehdy pro nás trochu nedůstojná pozice. Byli jsme na těch ostatním závislí, a proto jsme si chtěli vzít čaj a lžíci s lékem až třeba za pět minut, a ne hned, jak nám to ten druhý nařídil. V podobné situaci jakoby nemocného či závislého je i nově příchozí, tedy imigrant. Je taky dočasně handicapován, je v situaci, která neodpovídá jeho věku, je dospělý, ale má se podřizovat. A tak je někdy „protivný“. Pochopme to a zkusme se vžít do jeho postavení a představme si sebe sama v situaci, kdy skoro nerozumíme, vše je pro nás nové a jsme závislí na pomoci ostatních. Co budeme v takové situaci dělat? Připomínat svůj význam a úspěchy, kdy nám ještě nic nebylo a byli jsme zdraví. Toto pochopit není ani tak věc jazyka, jako porozumění. O to se musí snažit především ten, kdo je momentálně v pozici toho silnějšího. Ne znalost řeči, ale porozumění nám často chybí více než slova, která se dají najít ve slovníku.

Goranka Oljača Archiv

Pro získávání Zelených karet se rozšíRil seznam zemí Když bych si chtěla zahrát s metaforami, tak bych vstup a pobyt cizinců například dosadila do nějaké pohádky, a povolení k trvalému pobytu by se pak klidně dalo přirovnat k postu „jeho královské výsosti“ – je totiž suverénně nejvýš na žebříčku kýžených postavení imigrantů. Zelená karta by pak asi byla nešťastnou princeznou nebo princátkem, kteří se na trůn ne a ne dostat. Co jim překáží? Smůla nebo tvrdá dvorní pravidla? Přestože patří k tzv. královské rodině, jen velmi málo cizinců po tomto postu touží. Jestli mají následující řádky opravdu něco společného s pohádkou, posuďte sami.   Návrh na zavedení zelených karet spatřil světlo světa v druhé půlce dubna už dávného roku 2007. Média svorně informovala, že Ministerstvo průmyslu a obchodu a Ministerstvo práce a sociálních věcí mají v úmyslu zelenými kartami liberalizovat podmínky pro práci cizinců. Například Hospodářské noviny psaly: „Cizinci, kteří budou chtít v Česku pracovat, by měli mít podstatně výhodnější podmínky než dosud... Sjednávat si práci bude možné přímo na místě, podle ministra Římana by měla být doba hledání zaměstnání vymezena například na dva měsíce.“ Citujme ještě tehdejší Mladou frontu Dnes: „Cizinci dostanou snadněji práci, získají zelené karty (…) Změny připravují ministři průmyslu Martin Říman a práce Petr Načas. Toho, že by cizinci brali Čechům práci, se ministři ODS nebojí. Nezaměstnanost se snižuje a zájem Čechů o volná místa je nízký.“ Dnešní premiér, tehdy ministr MPSV Petr Nečas, zdůrazňoval, že stát chce pomo-

cí zelených karet přilákat pracovní síly ze zahraničí do oborů, které se potýkají s nedostatkem pracovníků: „Myslím si, že je především chybou ze strany státu, aby stát měl ambici určovat které profese, popřípadě z kterých zemí mají pracovníci přicházet. Já jsem přesvědčen, že to je nutné nechat na zaměstnavatelských subjektech, stát má pouze nastavit obecné podmínky pro legální příchod této pracovní síly. Samozřejmě si dovedu představit jistá bezpečnostní omezení, to znamená výčet zemí, kde by větší příchod občanů z této země mohl znamenat jisté bezpečnostní riziko.“   Je jasné, že koncepce projektu zelených karet vznikla v době, kdy čeští zaměstnavatelé měli nedostatek pracovních sil a požadavek trhu práce byl: usnadnit, urychlit a zjednodušit přístup cizinců k zaměstnání v České republice. Nový systém začal platit od ledna roku 2009 a podle něj žadatel měl obdržet od zastupitelského úřadu vízum k pobytu nad 90 dnů za účelem převzetí zelené karty a mohl přijet do České republiky. Na území zároveň získal duální doklad, který ho opravňoval pobývat tady a pracovat na pracovním místě, na které byla zelená karta vydána. S nástupem světové finanční a hospodářské krize se ale situace i u nás zcela změnila. Kvůli menšímu počtu zakázek, nižšímu odbytu, úsporným opatřením atd. došlo u firem k propouštění zaměstnanců. Zájem o další zaměstnance ze třetích zemí, ať už se zelenou kartou, nebo na klasické povolení k zaměstnání, byl nižší. Výsledek: v roce 2009 bylo vydáno jen 55 zelených karet. K tomu se vyjadřovali odborníci,

kteří na různých konferencích hned analyzovali nejen to, jak systém funguje ve změněných hospodářských podmínkách, ale i to, jak je nastavený.   Luboš Reichrt z Asociace poskytovatelů personálních služeb například tehdy řekl: „Naše zkušenost hovoří o tom, že institut zelených karet je zatím využíván velmi minimálně. Je to dáno tím, že se ekonomická situace během posledního půl roku dramaticky obrátila a druhá věc je ta, že ten zákon není úplně správně a dobře napsán. Protože firma člověka, který dostane zelenou kartu, vidí až v momentě, kdy k ní přijde, a jestliže se jim nelíbí, tak ho mohou odmítnout. Tím pádem je tady další člověk, který se dostal do ČR, nikdo ho vlastně nechce, ale on má všechna povolení, aby tady mohl působit. Takže, je to věc, která není úplně dokonalá.“   Zástupkyně Svazu průmyslu a dopravy dr. Jitka Hejduková zelené karty také nešetřila: Svaz prý měl obrovské výhrady k úpravě zelených karet z hlediska technického provedení. Mgr. Milada Horáková z Výzkumného ústavu práce a sociálních věcí pojala funkci zelených karet v první fázi téměř vtipně: „V rámci programu zelených karet vlastně nepřišel více méně nikdo… Dalo by se říci, že to funguje v tom smyslu, že v době ekonomické krize alespoň sem nepřivádí další pracovníky.“   V následujícím roce 2010 počet zelených karet dosáhl počtu 70, v roce 2011 jich bylo 90 a do konce listopadu 2012 už 128. Nabídku využilo za celou dobu fungování projektu kolem čtyř set cizinců. To je ovšem málo, říkají zaměstnavatelé, zvlášť vzhledem k očekávání. „Tak jak je to dneska nastavené, je to příliš zdlouhavé,

06

je to velký problém pro firmy z hlediska časové a administrativní náročnosti,“ sdělil médiím Zdeněk Liška, generální ředitel Svazu průmyslu a dopravy. Ve státní správě to vidí poněkud jinak. „Hlavní příčinou nízkého počtu vydaných zelených karet je malý zájem ze strany zaměstnavatelů i cizinců,“ řekl Vladimír Řepka, vedoucí oddělení komunikace Ministerstva vnitra. Tomáš Gebauer z Odboru komunikace a marketingu Ministerstva průmyslu a obchodu je o něco podrobnější: „Vnímáme pochopitelně více důvodů relativně menšího zájmu o zelené karty. Mezi faktory, které je mohou ovlivňovat, patří bezesporu administrativní a časová náročnost celého procesu. Především je ale třeba si uvědomit, že česká ekonomika je několik posledních let fakticky v recesi a na volná pracovní místa připadá mnohem více zájemců z České republiky a zemí Evropské unie, než před několika lety.“ Nutno připomenout, že se s pracovní migrací přece počítalo v celé Evropské unii. Dobře nastavená a fungující pravidla jsou jen ku prospěchu věcí – včetně zvládání ekonomické krize. Česká vláda například

schválila v září 2011 „Strategii mezinárodní konkurenceschopnosti České republiky pro období 2012 až 2020“, ve které si mimo jiné naplánovala opatření v oblasti imigrační politiky, tak aby stát mohl těžit ze zkušeností a schopností lidských zdrojů ze zemí mimo EU. A to znamenalo svým způsobem přiznat, že délka řízení, respektive postupy související s migrací kvalifikovaných odborníků, neodpovídají skutečným potřebám zaměstnavatelů či klíčových investorů a že celý proces je velmi složitý a mnohdy neúměrně dlouhý. Téhož roku vláda ČR schválila i koncept „Nový systém ekonomické migrace“. Nakolik se zjednodušil postup svědčí například to, že podle paragrafu 42g zákona o pobytu cizinců Ministerstvo vnitra „rozhoduje o vydání karty na základě stanoviska zastupitelského úřadu, zaměstnavatele, případně stanovisek dalších úřadů, zejména Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy, Ministerstva průmyslu a obchodu a Ministerstva zdravotnictví“, což je v praxi poměrně zdlouhavé. Jen v tomto paragrafu je celých 10 odstavců věnovaných podmínkám a postupu

vydání karet. Centrální evidence volných pracovních míst obsaditelných držiteli zelené karty, splňuje-li cizinec požadované vzdělání nebo mu je uznána odborná způsobilost k výkonu povolání, zůstávají alfou a omegou. Také tři typy karet: „A“ pro kvalifikované pracovníky s vysokoškolským vzděláním a klíčový personál, „B“ pro pracovníky na pracovních pozicích minimálně s požadavkem vyučen a typ „C“ pro ostatní pracovníky. V harmonogramu strategie se počítalo i s rozšířením seznamu zemí, jejichž státní příslušníci jsou oprávněni požádat o vydání zelené karty – příslušné vyhlášky jsme se dočkali 20. února 2013. Co přináší? Umožní tento kvantitativní předpoklad i kvalitnější pokrok v realizaci projektu zelených karet?   O práci a pobyt v Česku budou moct žádat cizinci z dalších více než 50 zemí světa. Na seznamu žadatelů o zelenou kartu přibudou například Rusové nebo Číňané, Indové, Mongolové, Turci, kteří se budou moci ucházet jen o zelené karty typu A. Existují nějaké odhady,

kolik pracovníků z těchto nových zemí by mohlo projevit zájem o zelené karty? „Odhad počtu pracovníků po rozšíření seznamu nelze předem stanovit. I v případě vysokého zájmu cizinců z dotčených zemí. Situace bude limitována možnostmi českého trhu práce a poptávkou českých zaměstnavatelů,“ míní na Ministerstvu vnitra. Je-li situace na trhu práce špatná, tak je špatná i pro cizince. A je ještě horší pro cizince o to, že platí pravidlo evropské, že přednost na jakékoli volné pracovní místo má vždycky občan České republiky nebo občan Evropské unie. V půlce února bylo na Integrovaném portálu Ministerstva práce a sociálních věcí zveřejněno celkem 943 volných pracovních míst, která jsou zaměstnavatelé ochotni obsadit držitelem zelené karty.   Na nové složení seznamu zemí mělo vliv MPO jako hlavní navrhovatel rozšíření. Výsledný seznam prý odráží sérii jednání mezi zástupci dotčených resortů. Stejný

resort navrhoval i zvláštní podkategorii zemí, jejichž občané budou moci žádat jen o zelené karty typu „A“. To znamená, že MPO vnímá potenciálně nejvyšší přínos právě u skupiny vysoce kvalifikovaných cizinců s ohledem na jejich know-how a znalosti, které do České republiky přinášejí. Seznam zemí také odráží výsledky interních analýz a debaty s podnikatelskou sférou.   Otázka ke konci ale zní: Stačí rozšíření seznamu zemí, nebo potřebujeme i jiné úpravy podmínek ohledně získávání zelených karet? Tak aby konečně opravdu měly šanci konkurovat frekventovanějším a oblíbenějším druhům pobytového postavení imigrantů. V pohádce by se to možná přirovnalo získání postu pravoplatného dědice? Ve skutečnosti je Tomáš Gebauer z MPO přesvědčený, že rozšíření seznamu zemí je krok, který usnadní českým podnikatelům situaci při zaměstnávání vysoce kvalifikovaných cizinců. „Jsme si

plně vědomi toho, že jde jen o dílčí krok, věříme nicméně, že jdeme správným směrem. O dalších možnostech úpravy zaměstnávání cizinců trvale a intenzivně diskutujeme s našimi partnery jak ze soukromého sektoru, tak se zástupci ostatních dotčených resortů, jejichž konstruktivní spolupráce si velmi vážíme.“ A jaký je výsledek oněch konstruktivních diskusí? Co k tomu říkají například na Ministerstvu vnitra? „O změně podmínek pro získávání zelených karet se v tuto chvíli neuvažuje“ zní přesná a jasná odpověď, kterou jsme dostali od Vladimíra Řepky z oddělení komunikace MV. Pro hru s metaforami a pohádkovými posty už nezbyl prostor, čas ani chuť.

O vydání zelené karty typu „A“, „B“ nebo „C“ je oprávnen požádat cizinec, který je státním obcanem:

Albánské republiky, Andorského knížectví, Antiguy a Barbudy, Argentinské republiky, Australského společenství, Bahamského společenství, Barbadosu, Bolívarovské republiky Venezuela, Bosny a Hercegoviny, Brazilské federativní republiky, Brunejského sultanátu, Černé Hory, Federace Sv. Kryštofa a Nevise, Guatemalské republiky, Honduraské republiky, Chilské republiky, Chorvatské republiky, Izraelského státu, Japonska, Kanady, Korejské republiky, Kostarické republiky, Makedonské republiky, Malajsie, Mauricijské republiky, Monackého knížectví, Nikaragujské republiky, Nového Zélandu, Panamské republiky, Paraguayské republiky, Srbské republiky, Salvadorské republiky, Sanmarinské republiky, Seychelské republiky, Singapurské republiky, Spojených států amerických, Spojených států mexických, Svatého stolce, Tchaj-wanu, Ukrajiny, Uruguayské východní republiky, Zvláštní administrativní oblasti Hongkong, Zvláštní administrativní oblasti Macao.

O vydání zelené karty typu „A“ je oprávnen požádat cizinec, který je státním obcanem: Arménské republiky, Ázerbájdžánské republiky, Běloruské republiky, Čínské lidové republiky,Ekvádorské republiky, Filipínské republiky, Gruzie, Indické republiky, Indonéské republiky, Jihoafrické republiky, Kolumbijské republiky, Marockého království, Moldavské republiky, Mongolska, Peruánské republiky, Republiky Kazachstán, Ruské federace, Senegalské republiky, Spojených arabských emirátů, Thajského království, Turecké republiky.

08

Text: Foto:

Integrace

Rena Horvátová z natáčení filmu

Vznikly tRi projekty na podporu integrace cizincU z tRetích zemí Ministerstvo vnitra ČR představilo koncem února projekty na podporu integrace cizinců z třetích zemí do české společnosti, o kterých jsme již v minulém roce čtenáře bulletinu informovali. Trojice projektů nesoucích názvy Příští zastávka Česká republika, Vítejte v České republice a Jak na to? na sebe v logickém sledu navazuje, tak aby měl cizinec migrující do Česka nejen dostatek informací již v době, kdy se teprve chystá svou domovinu opustit, ale aby byl také informován i po svém příjezdu a během samotného pobytu na českém území. To mají zaručit nově vzniklé filmy, brožury a letáky, jež se do distribuce dostanou v pěti jazykových mutacích: češtině, angličtině, ruštině, ukrajinštině a vietnamštině. Realizátorem projektu bylo občanské sdružení Slovo 21 ve spolupráci s dalšími neziskovými organizacemi – IOM Praha, zástupci integračních center a pracovníky OAMP MV.   Díky projektům získají migranti z odlišného sociálního, kulturního a hospodářského prostředí základní představu o České republice, dokáží tak lépe a bez obtíží vyřešit záležitosti spojené se svým pobytem, a vyhnou se tak možnému riziku nelegálního pobytu, neboť si budou vědomi svých práv a povinností. Informovat cizince v této oblasti má za cíl usnadnit komunikaci s úřady a upozorňovat před možnými nástrahami, se kterými se mohou cizinci během imigračního procesu setkat. Součástí materiálů jsou i kontakty na informační linky, státní instituce a neziskové organizace, které pracují s příchozími ze třetích zemí a mohou být pro ně dalším užitečným informačním zdrojem a pomocnou rukou na cestě k lepší integraci do společnosti. První ze tří projektů je zaměřen na ty, kteří teprve zvažují myšlenku dlouhodobě pobývat na území Česka. Příští zastávka Česká republika, neboli „předod-

obsáhlé brožury a krátkometrážního filmu o životě v Česku na DVD režiséra Radima Špačka. Součástí projektu je také osmihodinový adaptačně-integrační kurz, který bude do šesti měsíců od příjezdu na české území po plánované novele zákona o vstupu a pobytu cizinců v ČR pro příchozí cizince povinný. Kurzy napomohou cizincům rozšířit jejich institucionální povědomí a základní aspekty fungování společnosti, objasní povinnosti a práva spojené s pobytovým statusem cizince. K tomuto účelu je v současné době vybrán tým lektorů, kteří povedou samotné kurzy spolu se skupinou tlumočníků, kteří kromě jazyka zvládají dokonale i terminologii z této oblasti. Zároveň vedle brožury pro cizince vznikla metodická příručka pro lektory. V současné době probíhají v rámci projektu takzvané

Text:

pilotní kurzy, které se budou průběžně evaluovat. „Po novelizaci zákona bude absolvování kurzu jednou z podmínek k prodloužení pobytu, s tím bude spojena i následná informační kampaň a také se informace o této povinnosti dozví cizinci na pracovištích OAMP v době, kdy si budou vyzvedávat biometrické údaje v průkazech povolení k pobytu,“ sdělila Pavla Novotná, vedoucí oddělení koncepcí a analýz Odboru azylové a migrační politiky MV ČR.   Poslední ze tří navazujících projektů, který má podpořit zlepšení informovanosti cizinců z třetích zemí pobývajících na území ČR, nese název Jak na to? a jeho náplní je instruktážní animovaný film. Divák po jeho zhlédnutí získá základní informace objasňující procedury a legislativní podmínky vyřizování a pro-

dlužování povolení k pobytu, podmínky a postup pro získání trvalého pobytu, způsob nahlášení změny bydliště, osobního stavu, jména nebo cestovního dokladu a dalších. Film režiséra Marko Simiće a týmu animátorů se bude s titulky v pěti jazykových mutacích promítat ve smyčce na pracovištích OAMP. Odbor azylové a migrační politiky nabídne kromě filmu také instruktážní leták, který cizincům podrobněji představí hlavní body zmíněné ve filmu ve stejných jazykových mutacích, jako je i zbylá řada informačního materiálu. Projekty spolufinancovala Evropská unie z Evropského fondu pro integraci státních příslušníků třetích zemí a MV ČR.

Karla Čížková

Vítejte v Ceské republice

zdraví nově příchozí cizince integračně adaptační kurzy

jezdový balíček“, se skládá z informační brožury, seznamu vloženého do brožury, který jim napomůže při kontrole všech povinností, jež musí vyřídit ještě před odjezdem ze země, a dokumentárního filmu na DVD režiséra Miroslava Ondruše. Z filmu se cizinec dozví, jak postupovat například při podání a vyřizování žádostí, nahlášení pobytu, zdravotního pojištění a dalších nezbytností, jako jsou i rizika, která jim hrozí, pokud tyto povinnosti nesplní. Třetizemcům bude balíček distribuován prostřednictvím vybraných českých zastupitelských úřadů v jejich domovině, a to v českém, anglickém, ruském, ukrajinském a vietnamském jazyce.   „Je v zájmu státu, aby se postaral o integraci nově příchozích cizinců. Jejich začlenění do společnosti by mělo být také v zájmu těch, kteří přichází s myšlenkou se zde usadit,“ řekl pro bulletin Slovo ředitel Odboru azylové a migrační politiky

Tomáš Haišman a dodal, že „zrealizované projekty jsou novou kvalitou v oblasti migrace a navazují na něco, co má v Čechách tradici, a když ne v Čechách, tak rozhodně na Odboru azylové a migrační politiky.“ A to je podle Haišmana komunikace s nestátními organizacemi a za jejich prostřednictví komunikace s koncovými odběrateli našich služeb. „Projekty poslouží k tomu, abychom si ukázali jednu z těch nabídnutých rukou ministerstva vnitra, které se pokouší komunikovat s relativně velkou a různorodou komunitou našich spoluobyvatel, a to i s těmi, kteří jsou na českém území nebo teprve příjezd plánují,“ doplnil Haišman. Druhý projekt Vítejte v České republice je, jak již název sám napovídá, pro cizince, kteří již přijeli a rozhodli se zde dlouhodobě pobývat. Cílem projektu je předat základní informace pomocí

Cizinci, kteří nově přicházejí do České republiky, mají v současné době možnost více se informovat o životě v České republice, o fungování státu a především o všech právech a povinnostech cizinců, které jsou spojeny s podmínkami pobytu v ČR. Jedním z trojice projektů občanského sdružení Slovo 21, jež si větší informovanost cizinců, a tím jejich lepší integraci, kladou za cíl, je projekt Základní orientace. Jádrem tohoto projektu jsou jednodenní kurzy nazvané Vítejte v České republice. Kurzy jsou určeny pro cizince ze třetích zemí, kteří v ČR pobývají maximálně 6 měsíců.   „Jedná se o předání základních informací o České republice, o jejím státním uspořádání, státních znacích, zvycích místních lidí, ale především o právech a povinnostech cizinců spojených s žádostmi a prodlužováním pobytů v ČR,“ říká vedoucí projektu Bulgan Rico a dodává, že organizátoři kurzů se snaží o to, podat tyto informace co nejsrozumitelnější formou. „Jsme si vědomi toho, že všechny úřední náležitosti, ta spousta povolení a žádostí, hromada pravidel, kterými se musí cizinec řídit, to všechno může být pro nově příchozího cizince nesrozumitelný pelmel informací, ve kterých je těžké se orientovat. Zároveň se však snažíme o to, aby se cizinci naučili samostatnosti v jednání s úřady a také aby si dávali pozor na různá rizika plynoucí například z nedodržování termínů nebo nenahlášených změn.“ Jak tedy celý kurz vypadá? Celkem osmihodinový kurz vedou vždy dvě lektorky nebo lektoři, kteří se střídají a doplňují. Lek-

toři mluví česky a jsou tlumočeni do angličtiny, ruštiny, ukrajinštiny nebo vietnamštiny podle toho, o jakou skupinu cizinců se jedná. Náplní kurzu jsou pak především výše zmíněné informace, které jsou ještě doplněny promítanou prezentací a také informační brožurou, již všichni účastníci kurzu obdrží. Tato brožura obsahuje kromě jiného také důležité kontakty nejen na úřední instituce, ale hlavně na nevládní neziskové organizace, na které se může cizinec obrátit v případě, že si s něčím neví rady. Součástí kurzu je také promítání filmu Vítejte v České republice v režii Radima Špačka. Na programu kurzu je tak nejprve vždy seznámení s Českou republikou, jejím státním uspořádáním a podobně. Poté následuje ta část programu, která je obsahově nejnáročnější, avšak pro cizince nejdůležitější: jsou to informace o všech pobytových záležitostech, možnostech účelu pobytu, ale také povinnostech, které se týkají například zdravotního pojištění nebo placení daní. Vedle toho se účastníci kurzu dozvídají také o právech cizinců, o možnosti vzdělávání v České republice či o způsobech poskytování zdravotní péče. Další blok informací je především sociokulturního charakteru a dává účastníkům kurzu možnost diskutovat o věcech, které je překvapily po příjezdu do ČR. Přitom se i lektoři často dozvídají zajímavé a leckdy vtipné postřehy:   „Na jednom kurzu jsme měli účastníky z afrických zemí, kteří se všichni shodli na tom, jak je tady překvapily Vánoce. Nejsou totiž zvyklí je slavit, a proto nerozuměli tomu, proč jsou

10

11

Text: Foto:

najednou zavřené všechny obchody a spousta restaurací a ulice jsou prázdné,“ uvádí příklad Lenka Kršková z Poradny pro integraci, která je jednou z lektorek. Zároveň zdůrazňuje, že toto je jedna ze spousty drobností, které si člověk neuvědomí, ale pro mnoho cizinců mohou být zarážející. Jednou z podobných drobností je také situace, která je jako modelová uvedena i ve filmu. Jde o první setkání cizince s revizorem v pražském metru. Revizor ukazuje odznak cizinci, ale ten ho považuje za pouličního prodejce, který mu něco nabízí. Tato filmová situace vypadá jako humorná vsuvka, avšak u účastníků kurzu vzbuzuje nemálo reakcí a ukazuje se, že mnoho cizinců se do podobné situace dostalo.   Lektoři si vedle sociokulturních nedorozumění všímají také dalších věcí, které účastníky kurzu zajímají a jsou pro ně důležité. Lenka Kršková vyzdvihuje mimo jiné téma nostrifikace diplomů a uznávání dosaženého vzdělání, tedy informace, které zajímaly zejména studenty. Všechny skupiny se aktivně dotazovaly na účely pobytu, možnost je změnit nebo prodloužit. Jedna skupina, složená převážně z akademických pracovníků, se hodně zajímala o mateřské a základní školy.   Lenka Kršková také mluví o věcech, které trošku zpomalují hladký průběh kurzů: „Jde hlavně o to, že mnoho účastníků na kurzy přichází se svými konkrétními problémy, které by rádi na

Text:

kurzu vyřešili. Není však v moci nás lektorů, abychom každému věnovali takové množství času. Zároveň ne všichni lektoři jsou zároveň sociálními pracovníky z integračních center a nemají třeba dostatek informací k tomu, aby mohli vyřešit některé složitější případy. Snažíme se proto neustále všechny účastníky upozorňovat na to, že existují neziskové organizace, které jim zadarmo pomohou. Setkáváme se totiž bohužel také s tím, že naprostá většina účastníků kurzů nemá o existenci integračních center vůbec ponětí.“ Naučit cizince, aby využívali služeb neziskových organizací, je jedním z cílů projektu a tento postřeh lektorů ukazuje, že je to cíl opravdu potřebný.   Na druhé straně dostávají organizátoři projektu zpětnou vazbu i od účastníků kurzu, a to ve formě vyplněných dotazníků. Z nich i z osobních reakcí účastníků vyplývá, že kurzy považují za velmi užitečné a že získali informace, které jim usnadní mnoho věcí v životě v ČR. Líbí se jim zejména film, ale ve velké míře oceňují právě kontakty na integrační centra a informace o možnostech bezplatných kurzů češtiny nebo sociálního a právního poradenství.   Důležitou informací na závěr může být to, že kurzy Vítejte v České republice jsou pilotním odzkoušením kurzů, které by měly být v budoucnu pro všechny nově příchozí cizince z třetích zemí povinné.

SOZE

Step in!

Aktivním obcanstvím k vytvorení inkluzivní spolecnosti „Step In! Aktivním občanstvím k vytvoření inkluzivní společnosti” je dvouletý projekt v rámci programu Grundtvig Evropské Komise, jehož realizace začala v lednu 2012. V rámci trvání projektu partneři z různých zemí zkombinují své schopnosti v oblasti občanského vzdělávání, integrace a migrace.   Různorodí partneři – univerzity, výzkumné instituty, nevládní organizace a poskytovatelé vzdělávání dospělých – z České republiky, Kypru, Německa, Itálie, Skotska, Slovinska a Švédska se setkali v červnu v Parmě, Itálie. V České republice je do projektu zapojená brněnská nezisková organizace Sdružení občanů zabývajících se emigranty.   Hlavním záměrem setkání bylo navázat na výsledky analýzy, která mapuje nedostatkové oblasti v integraci migrantů a cizinců v jednotlivých zemích. Analýza zahrnovala několik perspektiv: Imigrantský pohled a potřeby vedoucí k lepší integraci, potřeby základních institucí hostitelské země umožňující lepší integraci, potřeby poskytovatelů vzdělávání dospělých poskytujících vzdělání pro lepší integraci a relevantní politika Evropské unie týkající se integrace.   Celkovým cílem projektu Step In! je zvýšit politickou participaci a občanskou angažovanost migrantů a etnických menšin

a podporovat aktivní občanství. Za tímto účelem se projekt zaměřuje na rozvoj, testování, šíření inovačních postupů, metod a materiálů na podporu aktivního občanství migrantů prostřednictvím vzdělávání dospělých.   Na základě analýzy bylo dále na setkání představeno sedm různých vzdělávacích modulů, které budou testovány a implementovány v další fázi projektu napříč celou Evropou. Moduly budou sloužit k lepší integraci cizinců prostřednictvím nových inovativních postupů. Moduly se týkají následujících oblastí: interkulturní kompetence poskytovatelů vzdělávání dospělých, zapojení migrantů do dobrovolnických aktivit jako způsob integrace, interkulturní aktivity pro zapojení migrantů ve vzdělávání, úloha církví a náboženských organizací pro podporu integrace cizinců, interkulturní kompetence pro vládní instituce pracující s migranty, podporování motivace a speciální mentorský program. Moduly budou vytvořeny v sedmi různých zemích, avšak s univerzální použitelností v celé Evropské unii. Pro více informací o projektu navštivte naši webovou stránkou www.stepin-grundtvig.org nebo www.soze.cz.

Lucie Macků, Česká zemědělská univerzita archiv

Jak o cizincích uCit na vysoké škole Před dvěma lety jsem začala na České zemědělské univerzitě, oboru Hospodářská a kulturní studia, učit předmět Teorie etnicity. Byla to pro mě výzva, jak studentům etnické menšiny v ČR i zahraničí představit, jak je s nimi seznámit, protože mnoho z nich se do té doby o cizince žijící v Čechách vůbec nezajímalo. V rámci seminářů jsem pro ně vymyslela poměrně jednoduchý úkol – byli rozděleni do skupin, každá skupina si měla vybrat jednu etnickou menšinu žijící v ČR, s tou se měla seznámit a pokusit se zmapovat osud alespoň jednoho cizince žijícího v Česku. Na závěr pak studenti dostali za úkol jít na akci, kterou daná menšina v Česku pořádala, a napsat o tom reportáž. Během svého terénního výzkumu své zážitky prezentovali na seminářích, a protože každá skupina studentů poznávala jinou etnickou menšinu, bylo vždy velmi zajímavé porovnání jejich zážitků.   I pro mě jsou tyto semináře velmi přínosné, neboť se mi nabízí pohled na studenty seznamující se s pro ně do té doby nepoznanými kulturami a také jejich reakce na ně. Zpravidla pokaždé se první seminář nese ve znamení totálního chaosu a zmatku. Studenti se často bouří, že oni přece za žádnými cizinci chodit nebudou, že ani žádné neznají a jak se s nimi přece mají seznámit? V tomto momentě z mé strany přijde ujištění, že (nejen) v Praze existuje spoustu spolků, které určitou menšinu sdružují, že stačí kontaktovat ten či onen spolek, a oni už je seznámí. To je částečně uklidní a také se ve většině případů najde někdo, kdo osobně cizince či cizinku zná, a už se to postupně začíná proplétat. Občas se ale sestaví i takové skupiny (celkem je do předmětu zapsáno kolem 150 studentů), kdy někoho takového nikdo z nich nezná, v tom případě jim doporučuji, ať si vyberou tu menšinu, o jejíž kultuře se chtějí něco dozvědět, která je zajímá. Tak se například k indické

menšině žijící v Čechách dostala moje studentka Tereza Smékalová, jejíž reportáž si můžete v tomto čísle přečíst.   Častými reakcemi jsou zpočátku i výkřiky studentů, jaké menšiny určitě zkoumat nechtějí. Na to jim vždy odpovím, ať si vyberou kohokoliv, že to záleží zcela na nich. A tak jsme za poslední dva roky měli na škole prezentace o Ukrajincích, Rusech, Romech, Indech, Vietnamcích, Kazaších, Mongolech, Kurdech a téměř všech dalších, na koho si vzpomenete.   Během semestru, v němž studenti vybranou menšinu pozorují a poznávají, dochází k neuvěřitelné proměně jejich vnímání cizinců u nás. Už je nepovažují pouze za „ty Ukrajince či Vietnamce“, jak jim je prezentovala především média, ale teď znají konkrétní jména a osudy, nejsou pro ně anonymní. A v momentě, kdy ztratíte anonymní představu cizince, nemůžete použít stereotypy ani předsudky. To, když si dokážete představit konkrétního člověka, už prostě nelze. Jeden ze seminářů je například zaměřen na obraz cizinců

v médiích. Studenti sami dělají obsahové analýzy vybraných médií a na semináři prezentují své výsledky – k překvapení všech jsou téměř všechny menšiny zobrazovány v českých médiích stejně – tzn. naprosto negativně.   Jak se studenti více seznamují se svojí skupinou, začínají postupem času i danou menšinu více obhajovat během diskusí. Zároveň mají možnost vše srovnávat s ostatními skupinami, protože na každý seminář mají zadaný úkol, který musí všichni prezentovat. Kromě výše zmíněného obrazu v médiích jsou to např. i osud zástupce menšiny, aktivity spolků a sdružení dané menšiny či fotoreportáž z akce, které se studenti zúčastnili. Na konci semestru pak probíráme, co nového se dozvěděli. Těším se z toho, že mnoho z těch studentů, kteří na začátku semestru byli doslova zděšeni při představě, že budou muset kontaktovat nějaké cizince v Česku, za mnou pak chodí s prosbou, jestli by o nich nemohli psát bakalářskou práci. Nebo že by v tom výzkumu chtěli dále pokračovat. Často se i stává, že s danou skupinou zůstanou v kontaktu i nadále, protože se s jejími členy skamarádí. I sami zástupci menšin jsou pozváni k nám na fakultu, aby se s nimi i ostatní studenti mohli seznámit. Zároveň na naše semináře už několikrát zavítali i vietnamští, ukrajinští či ruští studenti z jiných oborů, kteří se o předmětu dozvěděli. Zajímalo je, jak budou jejich menšinu prezentovat jejich spolužáci.   Na závěr bych se ještě ráda podělila o několik pozitivních reakcí, které se mi od mých studentů dostalo. Oceňují, že mohou jít do „terénu“, sami si udělat názor na nově poznávanou realitu, a nemusí se tedy spoléhat jen na informace z médií. A také si dobře uvědomují, že do budoucna se jim tato zkušenost může opravdu hodit.

12

Text: Foto:

Téma

Tereza Kušniráková, GEOMIGRACE PřF UK archiv

Ceští Vietnamci, nebo vietnamští Ceši? Jejich mateřštinou častěji bývá čeština nežli jazyk rodičů, rodnou vlast vnímají spíše jako zemi předků nežli svůj domov a český individualismus je jim mnohem bližší nežli tradiční hodnoty společnosti, ve které mají své kořeny. Řeč je o mladých Vietnamcích tak zvané jeden a půlté a druhé migrační generace. Tedy těch, kteří do Česka přišli jako malé děti, nebo se zde dokonce narodili. První z nich dnes dorůstají do dospělosti, končí svá studijní léta, a někteří dokonce zakládají rodiny. Ale také hledají své místo, kam by mohli patřit. Země původu Vietnam už se jim vzdálila natolik, že si život tam nedokáží představit. Na druhou stranu ale ani Česko není společností, která by je zcela přijala. Naopak. Většina je zde stále po právní stránce cizincem, a to i přestože Česko je pro řadu z nich de facto rodnou zemí. „Už jsme dospělí!“ Dokud jsou vietnamské děti na základních nebo na středních školách, často se o nich hovoří jako o geniálních žácích, kteří mají skvělé známky a dosahují výborných výsledků v regionálních i národních kolech soutěží nepřeberného množství zaměření včetně českého jazyka. Logicky bychom se tedy mohli domnívat, že stejného úspěchu, uznání a obdivu budou vietnamští studenti dosahovat i na vysokoškolských studiích. Navíc bychom s použitím stejné logiky měli předpokládat, že s každým dalším rokem bychom měli potkávat stále více pracovníků vietnamského původu na vysoce kvalifikovaných pozicích. Nicméně není tomu tak a otázkou je proč.   I přestože počet žáků a studentů vietnamského původu na českých základních, ale především středních školách s každým rokem přibývá, na vysokých stagnuje, nebo dokonce k celkovému počtu Vietnamců spíše klesá. Ve školním roce 2010/2011 na českých vysokých školách studovalo 728 Vietnamců, což představuje odhadem pouze 5–8 % všech Vietnamců ve věku 18 až 26 let, tedy ve standardním věku pro studium univerzity. Z tříletého výzkumu o vietnamské migraci, který byl nedávno ukončen v centru GEOMIGRACE na Přírodovědecké fakultě UK, vyplývá, že i přestože až 40 % všech Vietnamců v Česku je mladších 24 let, většina z nich nestuduje, ale pracuje. Důvodů je několik.   Vietnamci druhé generace jsou často

daleko více vtažení do české kultury nežli vietnamské, a to bohužel i včetně návyků, jako je hraní počítačových her či obecně trávení velkého množství času na internetových sociálních sítích. S postupem času se proto i jejich studijní výsledky přibližují průměru celkové populace Česka. Navíc po nástupu na vysokou školu, kdy bývají ubytovaní na privátech a kolejích, dochází k oslabení vlivu rodičů na studijní disciplínu, a tedy i na výkon ve škole. Pak se stává, že i ti, kteří úspěšně prošli přijímacím řízením, školu nezvládají a musí ji opustit. Vzhledem k tomu, že vysokoškolské vzdělání vyžaduje i analytické a samostatné myšlení, výjimečnost studijních úspěchů na univerzitách se narozdíl od základních a středních škol dotýká opravdu pouze těch výjimečně nadaných, kterých je podobně jako v majoritě drtivá menšina. V mnohých případech také mladí Vietnamci nenastupují na vysoké školy z důvodu ekonomických či zdravotních problémů svých rodičů, kteří potřebují, aby jim s nepříznivou situací potomci pomohli. Nicméně úspěšnost při dokončení studia není ovlivněna pouze stylem učení nebo studijní disciplínou. Ukazuje se, že na ni má podstatný vliv zejména (ne)připravenost české společnosti potkávat vysoce kvalifikované Vietnamce na svých pracovištích. Mnozí mladí čeští Vietnamci, nebo možná i vietnamští Češi, se přiznávají ke ztrátě víry ve význam vzdělání pro budoucí úspěch, která jim byla celé dětství vštěpována. Důvodem je především diskriminační pro-

středí českého pracovního trhu, na kterém mají mladí vzdělaní Vietnamci šanci uspět, pouze pokud pracují pro komunitu nebo pro velkou firmu na pozici, která s komunitou přímo souvisí. Ve výsledku se jedná o práci pro telefonní operátory, některé banky nebo hypermarkety s výraznou vietnamskou klientelou. Nicméně na těchto pozicích jim jsou nabízeny tak malé peníze, že se jim často daleko více vyplatí pokračovat v rodinném, zaběhnutém byznysu, ke kterému navíc nepotřebují vysokou školu, jejíž vystudování je nadto finančně nákladné.   Útlý výběr pracovních příležitostí stále častěji odrazuje mladé české Vietnamce od hledání zaměstnání na tuzemském trhu práce. Nakonec ať už jde o vysokoškolsky vzdělané, či „pouze“ ty s maturitou, jak dorůstají z idealistického dětského světa do reality života dospělých v české společnosti, stále více z nich otevřeně uvažuje o odchodu dál. Vietnam – Česko – ? Rodiče mladých českých Vietnamců se rozhodli, že půjdou hledat štěstí a lepší život za hranice. A vybrali si Česko. Za mnohdy i dvacet let každodenní práce v zemi sněhu, divného jazyka a věčně nespokojených lidí se přiblížili svému snu. Mají svůj byznys, auto, často i vlastní bydlení. Jejich děti studují a mluví mnoha jazyky a příbuzní ve Vietnamu je obdivují. Veškeré své úsilí věnovali tomu, aby jejich potomci měli

lepší startovní podmínky do dospělého života, nežli měli oni. Byli vzdělanější a byli jazykově a kulturně lépe vybavení. A oni jsou. Nicméně ukazuje se, že to k naprostému štěstí nestačí. Tedy alespoň ne v Česku. Mladí čeští Vietnamci narážejí na tvrdou realitu české malosti, a i když hovoří česky, mají české přátele a chodí do českých kaváren a kin, Češi je stále vnímají jako cizince. Od roku 1993 do roku 2011 bylo uděleno pouze 979 českých státních občanství občanům Vietnamské socialistické republiky. Tento nízký počet je zapříčiněn jednak nezájmem o podání žádosti, který je z veliké části dán doposud platnou podmínkou vzdání se občanství původního, pokud chce někdo český pas. Ale také vlastním procesem udělování občanství, který je velmi netransparentní. Značný prostor pro zvážení úředníka, zda ten či onen Vietnamec je, či není hoden české občanky, mnohdy ústí v tak absurdní momenty, že například studentovi zamítnou žádost z důvodu finanční závislosti na rodičích. A tak je většina vietnamských Čechů stále českými Vietnamci, kteří doufají, že brzy dojde ke změně. Ta by mohla přijít v lednu příštího roku, kdy by měl začít platit nový zákon o občanství, který pro většinu z nich proces získání českého občanství zjednoduší. Že pro mladé české Vietnamce otázka toho, zda jsou, či nejsou plnohodnotnými českými obyvateli, je důležitá, ukázalo dění posledních týdnů. Podle původního návrhu zákona by bylo možné získat čes-

kou občanku jednostranným prohlášením, pokud žadatel přišel do Česka do deseti let věku a v době podání žádosti by nebyl starší dvaceti jedna let. Nicméně mnohým českým Vietnamcům je už dnes více než je požadovaný limit. Proto se rozhodli, že požádají poslance o výjimku. Napsali dopis, ve kterém vysvětlili své důvody, a ten zákonodárcům předali ve sněmovně. Výsledek? Návrh byl zapracován a s největší pravděpodobností bude přijat.   Legislativně mohli mladí Vietnamci letos v únoru po dlouhých letech cítit gesto přijetí mezi Čechy. Společensky to však bude nejspíše trvat o něco déle. Nicméně čím dospělejší mladí čeští Vietnamci jsou, tím více si jsou ambivalentního vztahu Čechů k nim vědomi. A tak jak jejich rodiče hledali příchodem do Česka štěstí v naplnění rodinných ekonomických potřeb, oni úvahami o odchodu z Česka hledají štěstí v uznání jich jako osob, lidí, individualit. Čeští Vietnamci jsou jiní nežli jejich rodiče. Pod vlivem evropské kultury se naučili individualismu, uvědomování si svých potřeb a také jejich prosazování. Jsou mnohem asertivnější, sebejistější a emotivnější. Navíc znalost jazyka, prostředí a kultury jim umožňuje mnohem citlivěji vnímat překážky, které jim jsou kladeny do cesty. To vše ve spojení se zkušeností s realitou zemí západní Evropy, které měli možnost osobně navštívit, vede ke kritice české společnosti jako diskriminující, uzavřené a někdy

i rasistické. Neplnohodnotné přijetí mezi Čechy, pocit vykořenění ze země původu a představa o zemích Západu jako zemích multikulturních a tolerantních k jinakosti je recept na odchod z Česka. Nicméně jejich rodinné vazby a emoční pouta na tuto zemi jsou natolik silné, že opustit Česko jenom tak není zcela možné.   Mladí čeští Vietnamci stojí na prahu velikého rozhodnutí. Vietnam se jim stal už pouhou vzpomínkou a minulostí, ale kontury budoucnosti v Česku jsou stále nejasné. Tato země sice je jejich faktickým domovem, ale v představách touží po místě jiném. To ani nemusí mít jméno jako Německo nebo Francie, stačí, když bude tolerantní a přátelské.   I Česko stojí na prahu velikého rozhodnutí. Poprvé ve své historii totiž zažívá moment, kdy jeden a půltá a druhá generace imigrantů dosahuje dospělosti a chce být plnohodnotnou součástí české společnosti. Chce být přijata a mít takové příležitosti jako jejich vrstevníci z řad majority. Jak tato vzájemná výzva dopadne, se ukáže během následujících pár let. Zda stoupne počet udělených občanství vietnamských občanům a začneme potkávat občany vietnamského původu i v pořadech pro děti, v reklamách a ve veřejných institucích? Nebo zda bude stále více českých Vietnamců usilovat o život v Německu či jinde na Západě, kde budou přijati, ale zároveň to budou mít blízko domů, do Česka, za svou rodinou?

14

Text:

15

Pujcka

Long Tran Hoang

Mladí cizinci vyjadRují svUj názor poslancUm k novému zákonu o obCanství V České republice žije mnoho cizinců s trvalým pobytem, mluví plynule česky, studují na českých školách a pracují v českých firmách. Řeč je o mladé generaci imigrantů v České republice.   Je to generace, která považuje Českou republiku za svůj druhý domov, ale podle současných zákonných podmínek nemají všechna práva občanů České republiky, pouze povinnosti – platí daně jako český občan, nemají však možnost rozhodovat o tom, jak bude s jejich penězi nakládáno – nemají právo volit. Tento handicap, který má dalekosáhlé důsledky, by se dál jednoduše změnit novým návrhem zákona o státním občanství České republiky. Česká republika se v pomyslném žebříčku udílení občanství vyskytuje až na úplně poslední příčce – v rámci Evropské unie je zde poměr udělených občanství k počtu cizinců trvale žijících na území suverénně nejnižší. Přístup k občanství tedy mnohé vypovídá také o otevřenosti české společnosti.   Jako imigrant, tzv. druhá generace imigrantů žijící v České republice, jsem se přestěhoval do České republiky v roce 1994 a v roce 2011 jsem požádal Ministerstvo vnitra o udělení státního občanství. Po půlročním procesu jsem dostal příslib k udělení státního občanství ČR s podmínkou, že musím pozbýt svého stávajícího občanství. Rád bych uvítal možnost mít dvojí občanství, tzn. nemusel bych přijít o své stávající občanství.   Přes sociální síť Facebook jsem narazil na tuto událost: „Hledáme mladé imigranty, kteří vyrostli v Česku a usilují o občanství ČR“. Za touto akcí stojí Konsorcium nevládních organizací pracujících s migranty v ČR, které vyjadřují svůj názor k novému zákonu o občanství a také s ním seznamují členy Poslanecké sněmovny. Cílem je optimalizovat proces získávání občanství, také aby úředníkům ministerstva vnitra nedávali nepřiměře-

nou moc nad cizinci a aby zvážili přijetí úpravy, která bude vůči cizincům podstatně férovější, což je nezbytnou podmínkou skutečné integrace cizinců do české společnosti. Ve úterý 26. února 2013 migranti, kteří vyrostli v Česku, zaslali dopis poslancům a poslankyním do Poslanecké sněmovny, v němž se vyjádřili k právě projednávanému zákonu o občanství (viz Dopis). Snahou dopisu je vítání možnosti, že by potomci migrantů, kteří žijí v ČR alespoň od svých 10 let, mohli do svých 21 let získat české státní občanství prohlášením. Této akci předcházelo sbírání podpisů, které proběhlo přes neziskové organizace, sobotní školu na TTTM Sapa v Praze, u známých a rodinných členů. Ohlasy byly pozitivní, ale vyskytl se i názor, že mnoho Čechů s tím nebude souhlasit. Důvodem může být strach, že se cizinci budou v Čechách usazovat, v některých místech jich se získáním statutu občana ČR bude oficiálně více než Čechů a svého majoritního postavení budou využívat.   Na konečný verdikt si ještě musíme počkat. Jen doufám, že pro získání českého občanství pro druhou generaci imigrantů nebude konečný stav znít jako vyvrcholení úspěšné integrace manifestované dlouhodobým pobytem. Dopis mladých migrantů Vážení poslanci, vážené poslankyně, prostřednictvím tohoto dopisu bychom se rádi vyjádřili k vládnímu návrhu zákona o státním občanství České republiky, který nyní projednáváte. Obracíme se na Vás jako potomci migrantů, kteří vyrostli v České republice.   V novém zákoně vítáme možnost, že by potomci migrantů, kteří žijí v ČR alespoň od svých 10 let, mohli do svých 21 let získat české státního občanství prohlášením. Tímto dopisem Vás žádáme, aby mohli získat občanství ČR prohlášením

rovněž ti, kteří budou v době začátku platnosti zákona starší 21 let.   Žijeme v ČR od dětství a pro mnoho z nás se čeština stala mateřským jazykem – leckdy ji ovládáme lépe než mateřský jazyk našich rodičů. Nedávno proběhly prezidentské volby a nás velice mrzelo, že jsme nemohli volit. Chceme se vyjadřovat k věcem, které se týkají nejen nás, ale i celé této společnosti. Česká republika je naším domovem.   Do této doby jsme měli možnost získat občanství pouze udělením, s čímž řada z nás nemá dobré zkušenosti. Nerozumíme, proč jsou žádosti našich kamarádů a známých, kteří tu žijí téměř celý život, zamítnuty například z důvodu nedostatečné integrace. Pro představu uvádíme příklady odůvodnění u zamítnutých žádostí, které poslalo Ministerstvo vnitra: „... nedostatečná integrace do českého prostředí, zejména pokud jde o pracovní integraci...“, „... nemá silnou citovou vazbu k ČR...“, „... neprojevuje dostatečný zájem o udělení občanství...“, „ ... žadatel je téměř zcela ekonomicky plně závislý na příjmech svých rodičů...“ (student střední školy). Tato odmítnutí mají za následek, že naše vrstevníky od podání žádosti o české občanství odrazují.   Doufáme, že nový zákon přinese celkové zlepšení přístupu k občanství nejen pro nás, kteří jsme zde vyrostli, ale i pro ostatní cizince.   Vážené poslankyně a vážení poslanci, pokud pro své rozhodování budete potřebovat více informací, jsme připraveni se s vámi podělit o své zkušenosti anebo i diskutovat o českém občanství a jeho významu pro nás.

Další informace: [email protected], [email protected]

Získali byste Ceské obCanství? Vyzkoušejte si, co mají vědět cizinci, aby uspěli

Kdo bude od roku 2014 žádat o české občanství, bude muset počítat s přísnějšími zkouškami, třeba s testem z českých reálií. Nezisková sdružení sestavila podle zkušeností žadatelů o trvalý pobyt fiktivní dotazník, který se může blížit reálnému. Zkuste ho vyplnit.   Ministerstvo vnitra chce zpřísnit podmínky pro získání českého občanství. Mezi novinky, které by měly začít platit od příštího roku, patří i test z českých reálií. A také dotazník, který má za úkol zjistit, zda žadatel nebyl v posledních pěti letech soudně trestán, zda byl registrován na úřadu práce nebo jestli nedluží státu peníze na daních.   Jinými slovy: zda je v naší zemi dostatečně „integrován“. Neziskové organizace však upozorňují, že odpovědi na některé dotazy mohou zájemce o české občanství hodně poškodit. „Udělení občanství může zabránit i drobnost, jako je třeba opožděná, ovšem uhrazená platba v dávné minulosti,“ varuje Marie Heřmanová z občanského sdružení Člověk v tísni.   Nový zákon, který ve středu poslanci z ústavně-právního výboru v několika paragrafech navrhli upravit, podle ní nařizuje přísné lustrace finanční situace žadatelů i jejich příbuzných.   „Známe příklady, kdy studentovi střední školy nebylo uděleno občanství, protože je závislý na příjmu rodičů. Přitom většina českých studentů v podobné situaci jistě není zcela finančně nezávislá,“ dodala Heřmanová.   Ona i její kolegové upozorňují i na to, že pojem „míra integrace“ je hodně diskutabilní i v případě rodilých Čechů. Organizace Člověk v tísni a Poradna pro občanství proto na ukázku zpracovaly fiktivní verzi testu z reálií, který by od ledna 2014 měl žadatele čekat. Modelové otázky mají ukázat, že ne všichni našinci svou zemi úplně perfektně a bezchybně znají.

Kdo zná Járu Cimrmana?   Verze, kterou si můžete níže vyzkoušet, vychází z dotazů kladených zájemcům o trvalý pobyt v Česku, autoři se inspirovali i testy v Británii a v Německu. Z recese přitom zařadili i dotaz týkající se českého fenoménu Járy Cimrmana.   „Na druhou stranu: znalost osoby Járy Cimrmana by o integrovanosti žadatele do české společnosti vypovídala leccos,“ řekla s nadsázkou Marie Heřmanová a zdůraznila, že i v případě bezchybně vyplněného testu a splnění dalších podmínek nemusí žadatel občanství získat. „Nový zákon zcela jasně říká, že i při splnění všech podmínek na něj není nárok,“ dodala.   A ještě k testu: oficiální variantu zpracovává pro vnitro ministerstvo školství, ale zatím v utajení. Zveřejnit ji hodlá nejdříve na podzim.

Test

Ty můj domove Kde domov můj Čechy jsou domov

Zkuste si tedy odpovědět na otázky, které mohou dostat cizinci, kteří chtějí získat české občanství. Kdy vznikla Česká republika? 1. ledna 1918 28. října 1918 1. ledna 1992 1. ledna 1993

V jakém architektonickém slohu je postaven chrám sv. Barbory v Kutné Hoře? gotika renesance baroko rokoko Kolik členů má horní komora Parlamentu České republiky? 79, 80, 81, 82

Kolik lidí je třeba pro založení občanského sdružení? 1, 2, 3, 4

Jaká je dolní věková hranice pro kandidaturu do poslanecké sněmovny? 18, 21, 25, 30

Kolik má Česká republika krajů? 13, 14, 15, 16

Jaká jsou první tři slova české hymny? Kde je domov

Jaká je správná kombinace písmen „i“, „í“, „y“ nebo „ý“ ve větě: „Zav..l.. šakal.. zav.. le v..l.. na tančící v..l..“? i, í, i, i, i, i, í, i i, í, i, i, y, i, í, y y, í, y, y, i, i, í, y i, í, i, i, y, i, í, i Platí článek 28 Listiny základních práv a svobod o tom, že „zaměstnanci mají právo na spravedlivou odměnu za práci a na uspokojivé pracovní podmínky” i pro migranty?

ano ano, ale jen pokud jde o Evropany ano, ale jen pokud migrant žije v Česku déle než 5 let ne Kde se narodil slavný český vynálezce, dramatik, hudebník a sportovec Jára Cimrman? Liptákov Praha Vídeň Rio de Janeiro (Zdroj: Hospodářské noviny)

16

Text: Foto:

Tomáš Bystrý Rena Horvátová

Migrace VietnamcU do CSR zaCala už ve CtyRicátých letech V tehdejším Československu původně zůstat neplánoval. Dnes padesátiletý Pham Huu Hyen, otec dvou dospívajících synů, si asi domov jinde než v Praze představit nedokáže. A to i přesto, že tu zažil třeba dva útoky pravicových extremistů. V Česku žije už od osmdesátých let, kdy začal studovat kybernetiku. Po pádu železné opony začal podnikat − firma Kite, jejíž je společníkem a kterou v devadesátém spoluzakládal, vyvíjí software pro letecké a leasingové společnosti. A jednu dobu byla pravděpodobně „nejmultikulturnější“ českou firmou. Rozhovor s vietnamským intelektuálem nejen o liknavosti českých úřadů, ale i emigračních vlnách Vietnamců do Československa i vizích současné generace vietnamské komunity u nás. Je pravda, že jste měl při žádání o občanství problém s českými úřady kvůli vašemu jménu? Ano. Vietnamská jména jsou totiž obvykle složená ze tří slov – jména, příjmení a ještě přídavného jména, které stojí uprostřed. Problém byl v tom, že úřady interpretovaly, že mám dvě jména. Já ale pořád tvrdil, že jsem celou dobu měl pouze jedno. Při evidenci mého jména na cizinecké policii to problém nebyl. Ale v momentě, kdy jsem žádal o české občanství, se to úřadům jevilo jako velká komplikace. Respektive problém to byl při zapsání do matriky. Já si původně myslel, že to je kvůli jejich počítačovému softwaru, který neumožňuje zapsání více jak dvou jmen, a tak bych to jako počítačový odborník ještě chápal a přistoupil na to, že by to prostřední jméno mohlo být vypuštěno. Jenže ono to tak nebylo. Úředníci mi tehdy řekli, že tři jména český zákon zkrátka neumožňuje. Čili české občanství jste dostal a teprve až potom, co vás měli zapsat do matriky, to byl problém? Přesně tak. Dodneška to vlastně celé nechápu. Navíc podle toho, co se stalo mým

kolegům, kdy po nich prakticky vyžadovali zkrácení jmen už při podání žádosti o občanství, tak si myslím, že v mém případě úředníci udělali podstatnou „chybu“. Požadovali po mně, abych jméno zkrátil až poté, co jsem české občanství získal. Táhlo se to celkem tři měsíce, musel jsem si kvůli tomu dokonce nechat udělat znalecký posudek, což je v pořádku, je to v souladu se zákonem. Problém ale byl v tom, že v Čechách byla jediná soudní znalkyně na vietnamská jména a ta podle mě nebyla kompetentní. Neuměla vietnamsky a řekla mi, že pro mě kladný posudek napíše, pouze pokud má moje jméno jako takové nějaký význam a vynecháním části se může jeho význam měnit. To zase pro mě bylo z principu občanských práv neakceptovatelné. Pak jsem ale jednomu vysokému úředníkovi vysvětloval, že i slovo Vietnam se ve vietnamštině píše s mezerou uprostřed. A jestli on trvá na tom, že se jedná o dva státy, tak pak přináší dokonalý návod na občanskou válku. V tom momentě to teprve pochopil. Vy jste ale v tehdejším Československu zůstat napořád nechtěl, neplánoval jste to. Kvůli vydávání prodemokratických časopisů pro zdejší Vietnamce jste musel zažádat o politický azyl, respektive statut uprchlíka. Já tu původně chtěl dodělat jen doktorát, jenže pak jsme s mými kolegy začali s těmito neoficiálními aktivitami. Nevím, jestli bychom byli odsouzeni, kdybychom se chtěli vrátit zpátky. Možná by nám taky nic nehrozilo. Myslím si ale, že by to pravděpodobně dopadlo špatně. Dnes toho opravdu nelituji, i když jsem se do rodné země mohl opět podívat až po dvanácti letech. Co jste tehdy, když jste se coby sedmnáctiletý mladík chystal ke studiu na Matematicko-fyzikální fakultě Univerzity Karlovy, věděl o Československu? Měl jsem skutečně jen málo informací. Obecně bylo ale známo, že Vietnam má

v Hanoji na stole údajně až 15 000 žádostí o vízum. Lidé prý čekali v kilometrové frontě… To je poslední vlna, ta nejhorší. Šlo o zhruba 20 tisíc Vietnamců. Dodnes mám v sobě obrovskou zlost, když o tom mluvím. Tehdejší premiér Topolánek přijel tenkrát do Vietnamu a oznámil, že Česká republika nemá dostatek pracovních sil a že uvítá pracovníky z Vietnamu. Byl to pro určité skupiny a také českou ambasádu obrovský kšeft, protože za víza vybrali neuvěřitelné částky. Od začátku byly nábory organizované, bylo jasné, že sem nepřijedou pracovníci, kteří nastoupí do továren. Ti lidé ale tady neměli žádnou ochranu, o podnikání neměli žádné představy, pracovali pro nějaké neseriózní firmy a byli vykořisťováni. A jakmile přišla finanční krize, přišli o práci jako první. Navíc je české úřady vracely zpátky. Pro všechny to byla opravdu strašná situace. Vezměte si, že jste z vietnamské vesnice, pocházíte z chudé rodiny, půjčíte si nemalý obnos peněz na letenku a další záležitosti, abyste se mohl dostat do České republiky, a pak vás čeká tohle. Není divu, že někteří dokonce spáchali sebevraždu.

velmi dobré zkušenosti s Československem, a proto sem v rámci mezivládních dohod posílal studenty, učně a ve třetí vlně dělníky do továren. Já jsem se do Prahy dostal díky těmto dohodám společně s dalšími zhruba osmdesáti vietnamskými studenty v osmdesátých letech. Vietnam a Československo se snažily zachovat systém oborů, takže když se někdo ve Vietnamu hlásil například na elektrotechniku, tak ji s velkou pravděpodobností studoval i tady. V mém případě to neplatilo, protože já už matematiku studovat nechtěl. Měl jsem zájem o technický obor. Ale studium na Matfyzu bylo i tak skvělé, rád vzpomínám na spolužáky a učitele. Zmínil jste se o prvních vietnamských studentech v Československu. Je pravda, že migrace Vietnamců do ČSR začala už ve čtyřicátých letech? Já jsem zhruba před rokem měl takové povídání v Rafael Institutu právě na téma historie Vietnamců v tehdejším Československu a při bádání jsem narazil na rok 1946. Akorát jsem se nedopátral, proč sem tenkrát ti vůbec první Vietnamci přicestovali. Pravděpodobně je sem potřebovala dostat vietnamská vláda, aby mohla lépe navázat spolupráci s Čechoslováky. To už asi teď nezjistíme, každopádně mnohem důležitější byla skupina vietnamských dětí, které sem po válce byly poslány na vyučení. Chodily tu na střední školu, mnohé pak pokračovaly ve studiu na vysoké škole. Jeden český režisér o těchto studentech dokonce natočil dokumentární film. Bylo zajímavé, jak ti studenti stále dokázali mluvit česky. A češtinu v tom dokumentu ovládají naprosto perfektně, ačkoliv v Československu už dlouhá léta nežili (pozn. red.: Jedná se o snímek Martina Ryšavého Kdo mě naučí půl znaku, v němž bývalí vietnamští studenti vzpomínají na zemi, která jim umožnila získat vzdělání v době, kdy na Vietnam dopadaly následky válek s Francií a Spojenými státy).

Vaše čeština je podle mě také excelentní. Nicméně pokud se vrátíme k těm prvním vlnám migrace – víte, kolik zhruba vietnamských studentů se tu v počátcích začalo vzdělávat? Studentů i učňů tu moc nebylo, řádově šlo o tisíce mladých lidí. Až potom sem začali posílat vietnamské dělníky a počet Vietnamců pomalu narůstal. To bylo už v sedmdesátých letech, tuším. Zrovna nedávno jsem se od jedné rodačky ze Strakonic, která žije ve Spojených státech a dělala výzkum o migraci Vietnamců do Čech, dozvěděl poměrně zajímavou věc. Totiž až doposud jsme všichni – Vietnamci i Češi – žili v domnění, že Vietnam sem posílal své dělníky, aby splatil dluh své země vůči socialistickému Československu. To je ale jen část pravdy. Důkazy ukázaly, že zájem měly hlavně československé závody. Vietnamští dělníci pro ně představovali levnou pracovní sílu. A pak po sametové revoluci továrny hromadně vietnamským dělníkům smlouvy

vypověděly. Když už jsme v období devadesátých let – ty Vietnamcům v Československu přinesly poměrně pozitivní změny, že? Začali podnikat… Ano, po Listopadu 1989 tu žilo asi 35 tisíc Vietnamců. Někteří, co dostali z fabrik výpověď, se s finanční kompenzací vrátili zpátky do Vietnamu. Další skupina pak po otevření hranic utekla do Německa, Holandska a dalších zemí – to ale nebyla až tak velká část lidí. Poslední jsou pak Vietnamci, kteří se rozhodli z Československa neodejít a využili té možnosti založit vlastní živnost. Tahle skupina lidí se tu pak v devadesátých letech poměrně rozrostla, ale ne příliš radikálně, alespoň zpočátku. První vietnamští podnikatelé sem zvali totiž své příbuzné, aby tu také začali obchodovat. Po revoluci se podnikat opravdu dařilo. Myslím si, že to byly pro obchod vůbec nejlepší časy. Pak ale přece následovala další vlna vietnamské migrace do Česka. V březnu 2008 dokonce měla česká ambasáda

Když se podíváme do budoucna − současná generace mladých Vietnamců míří vysoko. Studují na prestižních gymnáziích a pokračují v nejrůznějších oborech na vysokých školách. Věříte, že tyhle „banánové děti“ už nebudou prodávat na tržištích a v obchodech se zeleninou, ale že se budou plně věnovat své profesi? Víte, jsem skutečně moc zvědavý, jak to vlastně bude. Nicméně moc dobře vím, jak současná generace špatně shání uplatnění. Myslím si, že jen část si odpovídající zaměstnání najde, ale zbytek podle mě zůstane na tržištích a bude pomáhat rodičům. Ony představy, že vystuduji a pak že mám naprosto všude otevřené dveře, jsou mnohokrát nereálné. Život prostě není jednoduchý. Ale je fakt, že počet vietnamských mladíků, kteří pracují pro různé firmy, se zvyšuje. Ostatně vaše firma je toho příkladem, ne? Ano, poměrně ve velké míře jsou v naší firmě zastoupeni Vietnamci. Ale kdysi jsme bývali multikulturnější. Jednu dobu u nás zároveň pracovali Iráčané, Ukrajinci, Indové, Thajvanci a samozřejmě také Vietnamci. To jsme byli asi nejmultikulturnější firma v Praze.

18

Text:

Daniela Vrbová

Každý mEsíc – Nový rok Rok typického Čecha a Češky finišuje Vánocemi a týden na to Silvestrem. Do nového roku vstupují většinou lehce uhonění, přejedení a přepití, eventuálně vyválení na gauči, odpočatí z dovolené u moře nebo na horách. Odvážlivci navíc s předsevzetím. Na konci starého roku bývají Češi málokdy sami – a být v tomto období osamocen se pokládá za nežádoucí a smutné. Jaké to ale musí být pro další obyvatele České republiky, kteří se k oslavám nepřipojují, protože dodržují jiný kalendář a nový rok pro ně začíná až o pár dní či týdnů později? Cítí se osaměle? A jak poté slaví svůj Nový rok, zatímco většina jejich spoluobčanů už na novoroční oslavy opět dávno zapomněla?   Vietnamská velkotržnice SAPA sobota 9. února 2013 odpoledne. Jindy živoucí místo plné lidí, kroužících aut a věčně otevřených obchodů se vším možným se proměnilo na město duchů. Otevřeno už má málokdo a v největším místním supermarketu se střídá Happy New Year od skupiny ABBA s vietnamskými písněmi (předpokládám, že s podobným vyzněním) a pravidelným hlášením „Všem svým zákazníkům přejeme šťastný nový rok!“.   Na SAPĚ přitom Nový rok podle čínského kalendáře v uplynulých ročnících vítala spousta lidí hromadami jídla a bohatým programem. Buvol, tygr, zajíc i drak (jimž patřily uplynulé roky) se tu dočkali důstojného přivítání. Jednou v podobě vietnamsko-české akce, kdy Vietnamci představili SAPU českým sousedům z městské části Praha - Libuš. Podruhé bylo vítání Nového roku spojeno se soutěží krásy a volbou miss Vietnam. V roce 2013, tedy při přechodu z roku draka na rok hada, se v Praze oslavy přesunuly do jiných městských částí a neorganizovala je vždy výlučně jen vietnamská komunita. Například v Modřanském biografu na Praze 12 se Nový vietnamský rok vítal pod záštitou starosty a program se neomezil jen na asijské prvky. Další akci

uspořádala 4. února v kavárně Republika Žižkov Tereza Kušniráková, která jinak pracuje na Přírodovědné fakultě Univerzity Karlovy. Pro akci získala záštitu „jen“ místní organizace Strany Zelených. Kavárna přesto praskala ve švech a mísila se v ní nejen čeština s vietnamštinou, ale i s polštinou a němčinou. „Cílem akce bylo přirozeně promíchat české a vietnamské Žižkovany,“ říká k tomu Tereza Kušniráková.   Atmosféra byla podle ní velmi spontánní a neformální: „Na začátek společně s mým kamarádem, který o sobě tvrdí, že je Čech-Vietnamec, zařadili interaktivní prezentaci o tom, jak česká holka (já) poznala vietnamský svět. Kolega pak návštěvníky naučil popřát šťastný nový rok vietnamsky a také jsme zařadili kvíz vietnamského jazyka, výslovnosti a gastronomie. Po úvodní prezentaci proběhl přípitek vietnamskou rýžovou vodkou, hrála vietnamská hudba, něco na způsob našich koled, a pak jsme společně šli všichni na ulici zapálit obětní tyčinky a falešné peníze našim předkům. Dokonce se k nám přidali i někteří kolemjdoucí lidé, kteří překvapeně koukali na velikou skupinu lidí pálících dolary a eura.“ Ve velkém, s bohatým programem a s českými přáteli a hosty, pořádá pravidelně oslavy Tet – tedy vítání Nového roku – také například vietnamská komunita v Teplicích, nebo v Ústí nad Labem.   Vietnamci slaví Nový rok podle čínského kalendáře. I čínská komunita v Česku samozřejmě slaví tento zřejmě nejdůležitější svátek. Číňané ho totiž běžně přirovnávají k evropským Vánocům – co do očekávání, společenského významu, i předsváteční nákupní horečky. Čínské vítání Nového roku zprostředkovává Čechům a Češkám již několik let zpěvačka Feng Yun-Song, společně s hercem a moderátorem Jaroslavem Duškem. „Rok hada bude kvalitativně jiný než předchozí rok draka,“ předpovídala Feng Yun-Song na pódiu pražského Paláce Akropolis při

zahajovacím koncertu letošního Songfestu. „Energie se zjemní, ale stále to bude náročný rok. Ale bude to také rok lásky!“ „To říkáte každý rok!“ ozvalo se v tu chvíli z publika.   Čínský, respektive vietnamský, Nový rok nemá pevné datum, protože se stanovuje podle lunárního kalendáře. Zato takoví Rusové si datum Nového roku mohou předepsat na roky – a podle politického režimu víceméně i na dekády – dopředu. Odhadem 60 000 Rusů si k němu do loňského kalendáře připsalo i „dovolená v Praze“. Tolik ruských turistů sem totiž přijelo strávit české Vánoce, Nový rok, ruské pravoslavné Vánoce ( 6. ledna) a tzv. Starý Nový rok (13. ledna), alespoň podle odhadů poradenské a PR firmy Consulting. Volné dny využili hlavně k prohlídce měst, výletům, gastronomii a dalším zážitkům – ne proto, že by mezi Prahou a ruským Novým rokem existovala nějaká hlubší historická souvislost. Což ale neznamená, že si Rusové Nový rok v Praze neužívají. „Jak nový rok uvítáš, tak ho také prožiješ,“ komentuje to se smíchem Elena Tulupova z organizace Amiga. Ta se snaží sdružovat hlavně ruskojazyčné migranty a zapojovat je do českého života. Podle ní je pro Rusy Nový rok hlavním svátkem, a je proto důležité ho strávit dobře. Samozřejmě u bohaté tabule (neměl by chybět salát Olivier, ve světě známý jako ruský salát). A samozřejmě se šampaňským.   A proč se 13. ledna slaví Starý Nový rok? Název odkazuje ke starému kalendáři ročních festivit. Před pravoslavnými Vánocemi by se měl dodržovat půst. Zmiňovaná bohatá tabule se tedy měla strojit až týden po nich – právě 13. ledna. Jenže politické události 20. století v Rusku, přechod z juliánského kalendáře na gregoriánský v roce 1918 a následná snaha komunistického režimu upozadit co nejvíce vliv pravoslavné církve rozkolísaly logickou stavbu „očekávání svátků – půst – oslava Vánoc – oslava Nového roku“. Lidé, kteří nejsou

tolik věřící, tedy často slaví dva Nové roky (a teoreticky mohou slavit i dvoje Vánoce): 31. prosince a 13., resp. 14. ledna.   „Pozvali jsme si v našem sdružení odborníka na české vánoční tradice a patřičně jsme ozkoušely vše, ruské i české,“ směje se Elena otázce, jaký model slavení zvolila na letošek ona.   Na 13. ledna, resp. 12. ledna večer, připadá i oslava berberského Nového roku a i tady je souvislost s juliánským kalendářem. Datum přitom neodkazuje k žádnému náboženskému svátku, ale k zemědělskému kalendáři. Ten „poté“, v 5. století před naším letopočtem, zafixoval Julius Caesar při svém obsazení severní Afriky. Datum ale připomíná i událost z roku cca 943 př. n. l., kdy se berberský vojevůdce Šešonk stal egyptským faraónem a založil 22. dynastii. Touto událostí Berbeři dokládají, jak starý (a významný) národ jsou.

Text:

  Na místě je pochopitelně otázka, kolik Berberů v Česku vlastně žije. Příslušníci tohoto afrického národa totiž mají různá státní občanství: alžírské, marocké, tuniské, libyjské apod. Libuše Addarová, která se o berberskou kulturu a o Berbery v Evropě zajímá 15 let, odhaduje jejich počet v Česku na zhruba 300.   „Bylo to přesně 1. 1. 1998, na Nový rok. Tehdy jsem se v Praze seznámila se dvěma mladými Berbery a ti přede mnou otevřeli svět berberské kultury,“ datuje vznik svého zájmu o Berbery Libuše Addarová. Dnes se snaží propagovat berberskou kulturu a udržovat kontakt s Berbery usazenými v Česku skrz osvětový spolek.   Jejich Nový rok je především rodinná oslava. Ústředním místem oslav je opět bohatá tabule. Jí se kuskus, luštěniny a zelenina. Muži dostanou na talíř kohoutí maso, ženy slepičí. Pokud je v rodině těhot-

ná žena, má dostat kus obojího – údajně jako symbol spojení muže a ženy při početí dítěte. Na Nový rok se často konají svatby, navštěvují se sousedé a nejmladšímu potomkovi v rodině se rituálně stříhají vlasy, vypráví Libuše Addarová.   Pokud byste ale v Česku chtěli zažít vítání berberského Nového roku, měli byste se co nejrychleji seznámit s nějakým Berberem. Oficiální nebo velkolepé oslavy totiž nelze vzhledem k roztříštěnosti zdejší berberské komunity čekat.   Jak se ukazuje, skýtají různé novoroční oslavy příležitost poznat lidi z jiných kultur a náboženství. Samota tedy opět nehrozí. A půst už v žádném případě. Tento článek vychází z autorčina pořadu „Ať žijí Nové roky!“, který vysílal Český rozhlas v rámci relace Zaostřeno na cizince.

Alžběta Smith Kiganda, vedoucí pobočky ICP na Praze 12

Multikulturní oslava Nového lunárního roku Integrační centrum Praha, o. p. s. uspořádalo Multikulturní oslavu Nového lunárního roku. v Modřanech, v blízkosti pobočky ICP pro Prahu 12, která společně s dobrovolníky z řad samotných cizinců i Čechů, celou akci uspořádala díky finančním prostředkům z Evropského fondu pro integraci státních příslušníků třetích zemí a z rozpočtu hlavního města Praha. Starosta MČ Prahy 12 Petr Prchal převzal záštitu nad celou akcí a k jejímu zahájení pronesl slavnostní řeč. Prvotní inspirací pro tuto oslavu byl vietnamský Nový rok, který je na Praze 12 hojně oslavován, a to hlavně díky přítomnosti zde žijící velké vietnamské komunity v okolí tržnice SAPA.   Oslava začala vyhlášením vítězů výtvarné soutěže základních škol se zadáním: co možná nejkreativněji ztvárnit společné prožití novoročních oslav mezi Čechy a cizinci. Vítězná díla, a kreseb bylo více jak 300, vyznačovaly se vskutku nápaditě a originálně ztvárněným zadáním. Oceněné děti byly obdarovány nejenom hodnotnými cenami, které byly také věnovány laskavými sponzory ICP, ale také hudebním vystoupením na jejich počest: vystoupily dětí z NZDM

Rozhledna v čele s mladou vietnamskou umělkyní. Potom multikulturní vystoupení zahájil vietnamský „dračí“ tanec – tradiční tanec palácových lvičích pejsků. Návštěvníci mohli během celé oslavy ochutnat exotickou kuchyni z Demokratické republiky Kongo, Vietnamu, Bosny a Hercegoviny nebo zakusit laskominy z Afghánistánu, na stáncích obdivovat širokou nabídku šperků pocházejících z Vietnamu a Pákistánu a nebo se nechat potetovat henou.   Ve velkém sále vystoupila kyrgyzská kapela Jagalmay, která vynikala nádhernými vokály a v České republice nevídanými hudebními nástroji. Při jejím vystoupení zazněly tradiční písně sesbírané po střední Asii, Mongolsku a na severu Číny, ale i staré židovské popěvky. Hudebníci přidali i vyprávění o své rodné zemi – Pamíru, a o tom, jak se slaví Nový rok v tomto pohoří s obrovskou nadmořskou výškou, kam se všechny komodity musí donášet na zádech nosičů.   O Vietnamu vyprávěl pan Jaroslav Picka, dlouholetý milovník tohoto indočínského státu, který přítomným prostřednictvím svých fotografií přiblížil, jak velkolepě zde lunární oslavy probíhají.

Program pokračoval vystoupením iráckého umělce Annase Ekvátora, který se svou skupinou a krásnými břišními tanečnicemi navodil atmosféru Blízkého východu. Potom následoval vietnamský lotosový tanec v podání mladých slečen, tanečnice byly kouzelné a každý v sále musel být unesen lehkostí jejich tance.   Asi největší hvězdou večera pak byla africká kapela Marimbamama, která prostřednictvím svých 6 členů a 14 afrických bubnů – marimb, publikum doslova strhla k tanci. Jejich rytmy, které načerpaly inspiraci z cestování po celém světě, ale hlavně po střední Africe, Indonésii a Kubě, měly naprosto jedinečný a neopakovatelný charakter.   Oslava pak byla zakončena vystoupením mladého ruského kytarového zpěváka Igora ze sdružení Pragmatiki. Celý program oslavy byl simultánně překládán do dvou cizích jazyků, aby uspokojil co největší spektrum návštěvníků, kterých přišlo více než 250.   ICP díky této akci z části přispělo k většímu zapojení cizinců do kulturního a veřejného života hlavního města Prahy a zároveň napomohlo Čechům lépe porozumět kulturnímu prostředí, ze kterého k nám migranti proudí a které nás dennodenně obohacuje.

20

Text: Markéta Foto: Aksil

Skočovská

Kabylové:

Emigrace jako zpusob života

Nejspíš se i ve vašem okolí nachází nějaká pouliční pizzerie či stánek s gyrosem. Pražané dlouho potkávali před Obecním domem mladíky v mozartovských kostýmech nabízející kolemjdoucím turistům vstupenky na kulturní akce. Asi také znáte Zinedine Zidaneho, jednoho z nejslavnějších fotbalistů. Pokládáte je za Araby? Omyl. Často se jedná o Kabyly, kteří se právě vůči Arabům ostře vymezují.   Kabýlie je vysokohorský region v pohoří Atlas na severovýchodě Alžírska. Žijí tu Kabylové, berberské etnikum, ke kterému patří i Tuaregové, alžírští Šavíjové a Mozambité a maročtí Rifanové a Šlehové. Kabylové se tradičně živí převážně pastevectvím a zemědělstvím.   Před šesti lety přijel do Prahy 35letý Kabyl Aksil (příjmení si nepřál zveřejnit), který se stal mým průvodcem historií i současností Kabýlie. Mnoho informací jsem získala z dizertační práce a jiných odborných článků od Terezy Hyánkové, odborné asistentky na Katedře sociálních věd Fakulty filozofické Univerzity Pardubice, která se tématem Kabylů v ČR dlouhodobě zabývá. S Kabyly strávila spoustu času nejen v Čechách, ale několik měsíců pobyla i v Kabýlii, její evropský (nikoli ovšem laický) pohled vnesl do vyprávění nový rozměr.   Očekávala jsem, že Aksil začne popisovat, jak jako malý chodil do školy a když dospěl, rozhodl se odjet ze země. Jak mě překvapilo, když úvodní věta zněla, „Začít bychom měli určitě obdobím 900 let před

Kristem a vyjmenovat si několik významných králů, kteří tehdy vládli.“   V té době se v severní Africe rozprostírala území Tamazgha, pravlast všech Berberů, Imazighen, původních obyvatel oblasti od západního břehu Nilu až po Kanárské ostrovy. Kabýlie se od té doby ocitla pod nadvládou mnoha mocností. Jmenujme například Římany za starověku, Osmany za středověku (po vpádu Arabů v 7. století n. l.) a koloniální nadvládu Francie od začátku 19. století. Exil začíná odchodem ze své vesnice Kabylové byli odedávna zvyklí migrovat. Už před rokem 1830 byli muži vysíláni vesnickou komunitou pracovat na určitou dobu do velkých alžírských měst. Tato dočasná emigrace představovala navíc jakousi zkoušku mužnosti, tedy iniciaci.   Teprve roku 1871 podlehla Kabýlie jako poslední ze severoalžírských regionů vpádu Francouzů, kteří zemi kolonizovali až do roku 1962. Povstání bylo krvavě potlačeno a poražení museli platit válečnou daň, byla jim konfiskována půda, a tradičním zemědělcům se tak stále zhoršovala životní úroveň. Francouzská kolonizace způsobila vlnu emigrace do Tuniska a později hlavně do Francie.   Zpočátku byla alžírská emigrace složena téměř výhradně z Kabylů. Původně emigrovali jen muži, příbuzní ve Francii se jim pokusili předem zajistit zaměstnání a oni pak

plnili úlohu vyslanců, kteří povyprávěli o situaci v Kabýlii a přímo u příbuzných. Celé rodiny začaly ve větším počtu emigrovat do Francie až v 60. letech 20. století. Děti migrantů navštěvovaly francouzské školy, tím pádem často přejaly kulturní kód a vidění světa od svých francouzských vrstevníků. Dostaly se tak do problému vnímání vlastní identity, která je stavěla na pomezí Kabylů a Francouzů. Některé z nich v Alžíru nikdy nebyly, a pokud jej navštívily, byly tam považovány za cizince. Jenže i Francouzi je stále vnímali jako přistěhovalce.   Přestěhované rodiny ve Francii už většinou zůstávaly. Nebylo to pro ně ale jednoduché, tak si vytvářely jakýsi mýtus návratu. Běžně mluvily o tom, že už příští rok se do Kabýlie určitě vrátí. Některé rodiny vnímaly Francii jako zemi, kde se dobře žije, nikoli jako svůj domov. A ti nepočetní, kteří se vrátili, zjistili, že Kabýlie i oni se mezitím změnili a že návrat k životu, na který vzpomínali ve Francii, není možný. Ve Francii nyní žije kolem milionu Kabylů, mnoho jich je i v Kanadě a Velké Británii, celková populace Kabylů čítá cca 5,5 milionu (zdroj: Wikipedia). Kabylové v Čechách   Do České republiky začali Kabylové přijíždět po roce 1992. Jedním z důvodů, proč si vybrali zemi, jejímuž jazyku nerozumí a kde nemají tak silné zázemí, byl i fakt, že obraz kabylských přistěhovalců v očích Francouzů se stále více zhoršuje. Být

Alžířanem ve Francii znamená nést sociální stigma. Češi toho vědí málo o Alžířanech, natož o Kabylech. I proto Kabylové cítí potřebu se představit, aktivně se přihlásit ke svému etniku, vysvětlit Čechům, že s Araby nemají nic společného. Nepředstavují jen sami sebe, ale hlavně svůj národ. Není divu, že Aksil začal své vyprávění tak zeširoka, vyprávěním o době před více než dvěma tisíci lety.   „Já jsem přijel kvůli zkušenosti. Neemigroval jsem z ekonomických důvodů, šlo mi o mír. Česká republika je velmi klidná země. Rodiče jsou na mě pyšní.“   V Alžírsku pracoval v hotelu, kde se jednou dal do řeči s českou rodinou. Česká republika mu z jejich vyprávění učarovala, a tak se rozhodl emigrovat právě sem. Splnil se mu sen o svobodě, překvapila ho „nejen krása architektury, ale i českých žen.“   „Znám pár lidí, kteří se neadaptovali na místní podmínky a vrátili se do Alžírska. Většinou je to ale tak, že mají v Kabýlii půdu, zvířata, velké domy, auta a business, a všeho se vzdají jen proto, aby žili v zemi, kde budou svobodní.“   Aksil má čtyři bratry a tři sestry. Jeden bratr se oženil a usadil v Kanadě, ostatní zatím zůstávají v Kabýlii. S rodinou je Aksil v pravidelném kontaktu, každý rok je navštěvuje, až na bratra se zatím nebyl nikdo z nich v Čechách podívat.   Odpověď na otázku, zda se jednou vrátí do Kabýlie, není jasná. Je tu spokojený, pracuje v turistickém ruchu a zatím je svobodný. Bude prý záležet na tom, zda bude žít s Češkou nebo Kabylkou. Zdůrazňuje svou flexibilitu, schopnost se přizpůsobit. „Kdybys mě teď zavezla do Německa a řekla, že tam budu žít, nebudu mít problém si zvyknout.“ Silná tradice kabylské emigrace je znát. Kabylové nemají problém se do společnosti zapojit a zároveň zůstat „uvědomělými“ Kabyly hlasitě se hlásícími ke svému původu.   Aksil odhaduje, že v současné době žijí v České republice maximálně stovky Kabylů. Většinou jde o muže, kteří se často žení s českými ženami a usazují se tu nebo migrují do dalších zemí. Kabylové versus Arabové Kabylové se od dob koloniální francouzské nadvlády považují za jazykově a kulturně specifickou skupinu. Ostře se vymezují vůči Arabům a jako odlišní jsou často i okolím vnímáni.

Pro svébytnost etnika je velmi důležitý jazyk. Kabylové mluví tamazigh, tedy berberštinou, konkrétně jejím dialektem kabylštinou, taqbaylit. Berberština a arabština jsou si velmi vzdálené. V důsledku kolonizace a následné arabizace je sice berberština ovlivněna francouzštinou a arabštinou, Kabylové si svůj jazyk ale udrželi i přesto, že se v něm nevyučuje na školách.   „Podporujeme sekularismus, náboženství by mělo být odděleno od státní moci.“ Francouzi vnímali Kabyly jako křesťany, kteří pod vlivem okolností dočasně přestoupili na islám. V době nadvlády antického Říma totiž většina obyvatel přijala křesťanství. Mnoho mladých Kabylů se v současnosti k žádnému náboženství aktivně nehlásí, jejich rodiče se považují za muslimy, ale podle Aksila vlastně jen „ze zvyku“. Arabové někdy pohlížejí na Kabyly jako na „špatné“ muslimy.   „Nikdy se nevzdáme. Naše ideály se liší od ostatních regionů Alžírska, kde jsou lidé velmi ovlivněni náboženstvím. Říkají, „budeme žít až poté, co zemřeme“. My s těmito lidmi nesouhlasíme. Záleží nám na světě, ve kterém žijeme.“ „Muže a ženy považujeme za rovnocenné.“   Aksil tvrdí, že ženy mají v Kabýlii stejná práva jako muži. Ženy v Kabýlii prý většinou nechodí zahalené, nenosí tzv. hidžáb. Podle mého názoru je tento postoj pro Kabyly zvlášť důležitý pro jejich vymezení se vůči Arabům vzhledem k tomu, jak je obecně (ale možná i stereotypně) pohlíženo na postavení žen v arabské společnosti, tedy na jejich podřízenost mužům a menší práva. Překvapilo mě proto, když Aksil zdůvodňoval naprostou převahu mužských migrantů do Čech tím, že žena je pro emigraci hůře vybavena, cestování, cizojazyčné prostředí a často nepohodlné

podmínky ubytování jsou pro ni obtížněji zvládnutelné než pro muže.   Říkají nám, že musíme být Araby a my odpovídáme NIKDY!   Tugdut je berberské slovo, které označuje demokracii. Demokracie a sekularismus jsou hodnotami, které jsou pro Kabyly zásadní a přitom v rámci Alžírska stále nedosažitelné.   „Potřebujeme vlastní stát. Momentálně jsme velmi vzdáleni demokracii a sekularismu, nemůžeme už déle čekat.“   Demokracie, jak ji vnímají Kabylové, má v jejich společnosti pevné základy. Už v rámci Osmanské říše si vydobyli jistou nezávislost, Francouzům podlehli jako jedni z posledních… Sociální uspořádání předkoloniální doby bylo velmi demokratické – kmeny měly v rámci vesnic své klany a názor vůdce každého klanu byl brán v potaz. Rozhodovalo se hlasováním. Už v dobách koloniální nadvlády Francie se objevily první snahy o etnickou emancipaci Kabylů. Ty významně zesílily po vyhlášení nezávislosti Alžírska v roce 1962, kdy byl neprodleně odstartován proces arabizace. Kabylové dál usilovně bojují (nenásilně) o svá politická, jazyková a kulturní práva. Kabýlie je podle Aksila „na rozdíl od jiných regionů zralá pro demokracii“.   Hnutí za autonomii Kabýlie (MAK), které vzniklo v roce 2001, začíná mít mezi Kabyly silnou podporu. Založil jej zpěvák Ferhat Mehenni.   Emancipační snahy se neprojevují pouze v samotné Kabýlii. Strana MAK má mnoho stoupenců v zemích, kam Kabylové emigrují. V Německu se Kabylové sdružují v asociaci, slaví společně svátky a svým přístupem už „nakazili“ i Kabyly žijící v Čechách, kteří právě zakládají svou první asociaci. Uvidíme, zda společně přivítají příštího 12. ledna další kabylský rok, tedy rok 2964.

22

Text:

Goranka Oljača

I cizinci pátrají po Ceském kulturním dEdictví aneb zapomenutí Ceši Není to běžné. Naopak, je to dost zvláštní situace, ve které cizinka svojí prací ukazuje a vysvětluje Čechům nedostatečně známá fakta z jejich vlastního kulturního dědictví. Jednoduše řečeno seznamuje je s jejich předky a s tím, co činili a učinili ve světě. Tato myšlenka mě napadla při setkání s Aidom Mujačić.   Aida Mujačić – studentka muzikologie na Univerzitě Karlově, do České republiky přijela v roce 2008. Jméno Čecha Ludvíka Kuby ji kupodivu doprovází z rodné Tuzly. Tam chodila do hudební školy, která se nacházela v ulici Ludvíka Kuby. Tehdy jí to nic moc neříkalo, ani se neptala, proč je tomu tak a kdo to vlastně je. Až později se dozvěděla, že školu založil Čech Čestmír Dušek, který se s rodinou po první světové válce nastěhoval do Tuzly. „Odmalička tu byly souvislosti a setkávala jsem se s českou kulturou, hudbou a s Ludvíkem Kubou. Když jsem přijela do Čech, dostala jsem se rovnou do Poděbrad, což je rodné město Ludvíka Kuby,“ vypráví mladá studentka, která nejen studuje, ale i hraje, zpívá a pilně píše diplomovou práci.   Malíř, hudebník, etnomuzikolog Ludvík Kuba, jak se píše v Lexikonu Sarajeva, „zapsal větší počet textů a melodií národních písní z BiH – vydal sbírku písní a nápěvů. Zanechal dost kreseb s motivy Sarajeva. Má svoji ulici i v Sarajevu“. „To, co udělal pro zachování duchovního bohatství Bosny a Hercegoviny, je opravdu nemalé, říká Aida Mujačić, I počet písní, které sebral a tím zachránil, i způsob, jakým to dělal, dává za pravdu těm, kteří tvrdí, že Kuba udělal pro Bosnu nejvíc do té doby.“ Z antropologického hlediska je hodnota jeho zápisů o Bosně, Srbsku o Makedonii nebo o Černé Hoře, ve kterých popisoval ráz krajiny, lidi, zvyky, jazyk, opravdu moc důležitá pro dnešní obraz té doby.   Znalosti o Kubovi jako etnomuzikologovi a etnografovi jsou na vědeckém trhu spíš deficitním zbožím. „Ludvík Kuba je

známý především jako malíř a hudebník,“ potvrzuje Aida Mujačić. „Dvakrát jsem na oboru hudební vědy žádala o to, abych psala diplomovou práci o Ludvíku Kubovi a jeho činnosti na Balkáně. Nebylo to možné, protože nemohli najít oponenta, což znamená, že tady to nikdo nedělal. Společným úsilím s profesorem etnomuzikologie jsme se shodli na tom, že pokud to neudělám já teď, tak to nebude nikdy. V současné době už pozoruju pozitivní vibrace, všichni se začali zajímat o téma a výzkum, který jsem provedla.“   Celý rozhovor jsme vedli v období, kdy se připomínalo 120. výročí přítomnosti Čechů v Bosně a Hercegovině a 20. výročí příchodu bosenských uprchlíků na území České republiky. V Praze se konala řada akcí – výstavy fotografií, literární večery, projekce filmů, debaty, akademie. Jedna z nich, prezentace knihy Lexikon Sarajeva bosenského spisovatele Valerijana Žuje, je dalším příkladem toho, jak cizinci umí usilovně pátrat po českém kulturním dědictví a jaké poklady a inspirace se v tom nacházejí. Autor Valerijan Žujo napsal v Lexikonu: „Před nastolením rakousko-uherské monarchie Češi do Sarajeva přijížděli jednotlivě a zřídka… Po okupaci přišli čeští úředníci, obchodníci, bankéři, řemeslníci, ale i umělci. Podle sčítání lidu v roce 1910 v Bosně a Hercegovině žilo kolem 7 tisíc Čechů.“   Počet se samozřejmě časem měnil, nicméně jejich přítomnost je podle Valerijana Žuje dodnes patrná: „Stopy a výsledky úsilí Čechů v Bosně a Hercegovině jsou vlastně vidět všude v naší zemi. V infrastruktuře, architektuře, hudbě, literatuře, v nejjemnějších sférách ducha najdete vždy někoho z Čechů. Dokonce je možné, že, vzhledem k jejich počtu, udělali nejvíc pro rozvoj Bosny a Hercegoviny v druhé polovině devatenáctého a v první půlce dvacátého století.“

  Bývalý český velvyslanec v Sarajevu Jiří Kuděla o Češích v Lexikonu Sarajeva říká: „Škoda, že jsem neměl ten Lexikon, když jsem do Sarajeva přišel. To je kniha nádherná, má absolutně evropské parametry i v technickém slova smyslu. Mne vlastence pochopitelně nejvíce potěšilo, když jsem si našel heslo Češi a přečetl větu, která zní: Někteří mezi nimi získali výjimečné zásluhy za rozvoj Sarajeva.“ Jen namátkou, jedná se o jména: Karel Pařík, Josef Pospíšil, František Matějovský, Karel Pánek, Ludvik Kuba, Anna Bajerova, Karel Bajer, Alois Studnička, Ferdinand Velc, František Blažek, August Buča, Jaroslav Černý…. Některá z nich se nám vybavují i díky útlé knížce s názvem“ Čechové v Sarajevu dle sčítání lidu v roce 1910“. Vydalo ji jako adresář sdružení Česká beseda a podle Valerijana Žuje adresář má vlastní historii:   „Adresář jsem našel čirou náhodou ve sbírce vzácných knih Národní knihovny Bosny a Hercegoviny, kde byla jaksi zapadlá a zapomenutá. Myslím si, že v České národní knihovně existuje jen jeden výtisk prvního vydání z roku 1911. Naše Národní knihovna a magistrát Sarajeva se rozhodly podpořit obnovu doplněného vydání z roku 1913 a to se nám podařilo. Jedná se o seznam několik tisíc lidí, jejich profesí, adres, možné je tedy zrekonstruovat společenský život, jak se odehrával v roce 1910, před první světovou válkou a později, protože mnozí z nich zůstali, působili dál a velice přispívali Sarajevu. Češi žili v celém městě, oni Sarajevo prožívali jako své město a Sarajevo je ovšem také přijalo za své občany.“   Adresář je v mnoha ohledech knižní a archivní lahůdkou. V něm je také jméno, na kterém hodně záleží spisovateli Valerijanu Žujovi. „Jedna výjimečná postava, Čech který by si zasloužil mít pomník v centru Sarajeva, doktor Karel Bayer byl vskutku zvláštní osobnost. Jedná se o lékaře, vědce, humanistu, který byl ředitelem první nemocnice v Bosně a Hercegovině, tj.

v Sarajevu. Dvacet pět let ji řídil, pomáhal lidem, tomu zasvětil úplně všechno. V období před první světovou válkou znamenal pro město tolik, že mu tehdejší primátor Esad efendi Kulović poslal zvláštní listinu a ohlásil, že po něm pojmenuje ulici v Sarajevu. Přišla ale válka, karty se otočily jinak

Text a foto:

a z plánu sešlo. Doktor Bayer se narodil v Hradci Králové, pracoval na psychiatrické klinice Kosmonosy a nějakou dobu dokonce učil i na Lékařské fakultě University Karlovy.“   Diplomová práce Aidy Mujačić a prezentace Lexikonu Sarajeva ukazují, že

historie se hemží příklady zapomenutých Čechů. Naštěstí existují lidé, kteří na světlo vynášejí důležité skutečnosti související s českým kulturním dědictvím. V tomto případě to byli většinou cizinci – ještě jedna ilustrace toho, jak je označení cizinci neadekvátní a povrchní.

Tereza Smékalová, studentka České zemědělské univerzity

Jak se v Praze slaví indický svátek svEtel Diwali

Na oslavu indického svátku světel Diwali nás pozval pan Sumit Malhotra, předseda občanského sdružení Bharat Sangh, které oslavy v Praze pořádalo. Tento svátek se v Indii slaví odnepaměti a váže se k příběhu, kdy se bůh Brahmá vracel po 14 letech z exilu. Protože potřeboval najít cestu do chrámu, lidé mu pomáhali a rozsvěcovali svíčky kolem cesty. K úctě k Brahmovi se tato tradice uchovala až do současnosti. Česká obdoba Diwali se od té indické značně odlišuje. V Indii je oslava samozřejmě mnohem více pompézní než u nás v Čechách, a to už jen délkou trvání oslav. Slaví se tam celkem pět dní, z nichž nejdůležitější je den třetí. Diwali je považován za největší svátek, připodobňovaný k českým Vánocům. Děti dostávají sladkosti, všichni si obléknou své nejlepší oblečení, navzájem si dávají dárky a po celém domě rozsvěcují malé lampičky s vonnými oleji. K oslavám svátku Diwali v Praze nás pan Malhotra nalákal na představení několika druhů indických tanců, od českých i indických tanečních spolků, a dále pak na výborné jídlo a pití. A to jsme si přece nemohli nechat ujít.   Vydali jsme se proto do Kulturního centra Novodvorská, abychom blíže poznali

indickou kulturu, pro nás tak dalekou. U vchodu prodávali lístky a zároveň vítali hosty tři Indové. Nečekaně to však byl ubrus na stole, který mě v tu chvíli zaujal nejvíce. Bylo na něm vyobrazení svastiky – v Indii nacházející se zcela běžně, v Evropě je však po zkušenosti s nacismem stále nepřijatelné. Indická svastika má význam náboženský, je to symbol boha Ganeshi, tzn. symbol úspěchu a peněz. „Pro nás je symbol svastiky velmi důležitý, děláme jej vždy, když začínáme něco nového. Začínáme s ní při každém modlení, ale i když se stěhujeme do nového domu nebo zakládáme nový obchod,“ vysvětluje mi později pan Malhotra.   Odložíme si kabáty a plni očekávání se přesouváme k nepřehlédnutelnému pultu s indickým jídlem. Samozřejmě zde nechybí pálivá omáčka čatni, kterou si Indové přidávají skoro k veškerému jídlu, prý kvůli lepšímu trávení. Rozhlížíme se po kulturním centru; vše doslova hraje barvami, ať už jídlo, výzdoba, nebo oblečení hostů. Je zajímavé, že při slově Indie se nám vybaví barvy. Indové prý nosí barevné oblečení kvůli tomu, aby oni sami byli veselí a šťastní. Černé, šedivé nebo bílé barvy pro ně představují barvy smutku. Do bílého

se hinduisté oblékají na pohřeb, zatímco oranžová, růžová a červená nesmí chybět na svatebních šatech žádné nevěsty. Po vynikajícím jídle se přesouváme do sálu a k našemu štěstí ještě nacházíme volná místa k sezení. Zatímco se příchozí vítají se svými známými, my s napětím čekáme na program. Představení začíná duchovní modlitbou zpívanou indickými studenty z Anglie – skupinou AARTI. Hinduisté se nemodlí pravidelně a na rozdíl od ostatních náboženství při modlitbě vyjevují svá přání a někdy má jejich modlitba blízko k meditaci.   Po modlitbě, kterou společně se studenty zazpíval téměř celý sál, následuje proslov velvyslance Indie v České republice a dnešního hostitele pana Sumita Malhotry. Poté už nás čeká 11 tanečních vystoupení představujících 5 druhů indických tanců. Začíná se od těch nejklasičtějších až po ty nejmodernější, jakými jsou například bollywoodské tance. Jsme překvapeni šikovností malých holčiček tancujících s chrastítky zvanými „ghungroo“ kolem kotníků, společně s celým sálem se smějeme během podívané ve znamení bollywoodských tanců a pečlivě sledujeme a odhadujeme, co by mohl připodobňovat ten nebo onen pohyb v klasickém indickém tanci. Tato vystoupení jsou prokládána také zpěvem a vyhlašováním tomboly. Po skončení produkce se všichni přesouváme před kulturní centrum a začíná ohňostroj – vyvrcholení svátku světel jak v Čechách, tak i v Indii. Všem jsou k dispozici krabice s prskavkami a dělobuchy, takže se každý může zapojit a rozsvítit si své vlastní světlo na oslavu svátku Diwali. Jako požární dozor se tam starší paní marně snaží vysvětlit česky nemluvícím Indům, aby odstoupili od ohňostrojů dál, že by se jim mohlo něco stát. Ani všude pobíhající děti se nebojí sršících ohňů a neopatrně se motají kolem prskavek. Když světla ohňostrojů zhasnou, skončí tím i indický svátek Diwali v Praze. Bylo to krásné, pomyslíme si, se všemi se rozloučíme a odcházíme plni zážitků domů.

24

Text: Foto:

Rena Horvátová Missexpat.cz

Vicemiss Expat obdržela Slamet Wahyuni z Indonésie, korunku 2. Vicemiss Expat pak získala Monika Sotheavy Spáčilová původem z Kambodže. A o čem sní nová Miss? O vlastní značce obuvi a kabelek. „Ráda bych si jednou otevřela vlastní butik, ale není to jediné, po čem toužím,“ říká novopečená královna krásy, která chce především úspěšně

Krása z dálky zblízka V polovině ledna se uskutečnilo v pražském divadle Hybernia finálové klání druhého ročníku Miss Expat 2012. Porota, ve které zasedl například architekt Bořek Šípek či moderátorka Lejla Abbasová, měla značně těžké rozhodování. Letošní ročník měl podtitul „Proměny ženy“. Devět finalistek bojovalo o titul nejkrásnější cizinka žijící v Česku v několika disciplínách – kromě rozhovoru a promenády v plavkách to byla i přehlídka v kostýmech inspirovaných jejich rodnými zeměmi a tradicemi. Příběh, jaký by určitě chtělo prožít mnoho mladých dívek toužících proslavit se v modelingové branži, se začal psát v osm večer. Téměř plný sál dychtivě očekával exotické dívky z různých koutů světa. Každá finalistka měla v hledišti silnou část své fanouškovské základny. Divákům se představily krásky například z Vietnamu, Nigérie, Kambodži či neméně exotické Kolumbie. Slavnostním večerem provedli herečka Anna Polívková a komentátor MF DNES Martin Komárek. V první disciplíně s názvem andělská čistota se dívky představily tancem a v tradičním kostýmu inspirovaným jejich rodnou zemí. Srdce publika si tak dle největšího potlesku získala dívka z Kambodže Monika Sotheavy Spáčilová, která předvedla rytmický tanec, který Kambodžané tančí při větších oslavách nebo jím vítají vzácné hosty. Avšak když se nad hlavami diváků rozprostřela vlajka Kolumbie, bylo všem přítomným zřejmé, že dívka s havraními vlasy a milým úsměvem má rovněž velké šance na vítězství.

  Finalistky během okamžiku na podiu vystřídala ukázka z muzikálu Quasimodo, která diváky v hledišti plně zaujala úžasnou podívanou na scénický tanec a světelné efekty. To disciplína s názvem „Malé nevinné lži“ naopak diváky rozproudila. Dívkám byla položena stejná, leč lehce záludná otázka dotazující se, v čem spočívá jejich malá lež? Nejvtipnější odpověď patřila soutěžící z Indonésie, která odpověděla až velmi upřímně: „Lžu například v okamžiku, když si ve společnosti uprdnu a tvrdím, že jsem to nebyla já. Ženy přeci neprdí.“ Vietnamská dívka s číslem tři se svěřila se svojí nejčastější lží „večeře byla dobrá, mami“. Čtyřiadvacetiletá Joy Omorogieva z Nigérie byla jednou z nejnervóznějších finalistek, svou roztomile lámanou češtinou moderátorům prozradila, že se jí nervozitou klepou nohy a ze samotného rozhovoru má strach, přesto jej zvládla, a jako většina expatek si posteskla, že jí v Čechách chybí národní kuchyně, teplejší počasí a moře. Záhy už se divadlem nese píseň Jsem svá v podání Leony Machálkové, která rovněž oslňuje nejen svým zpěvem, ale také půvabem. Při posledních tónech přicházejí na řadu dívky v nádherných šatech, které rázem připomínají princezny z nejvzdálenějších pohádek. Dokonalá choreografie v podání Dany Gregorové dává vyniknout nejen šatům, ale i samotným soutěžícím, které si pozornost diváků i médií právem užívají. Fotografové se při posledním defilé předhánějí, kdo z nich uloví lepší snímek,

Text:

vystudovat vysokou školu zaměřenou na business. „Ráda bych se stala tváří reklamních kampaní,“ prozrazuje dívka s jemnými rysy, která by v budoucnu, dle svých slov, chtěla pracovat jako novinářka v televizi. S tím souhlasí i Dana Gregorová, zakladatelka soutěže a ředitelka G-company, která projekt organizuje. „Dívky mají na to, aby se staly tváří mnoha kampaní, pracovaly v modelingu

a zapojily se do charitativních projektů.“ Jak sama říká, projekt Miss Expat Czech Republic má pomoci přiblížit pohnuté osudy mnoha cizinců, kteří žijí v Česku a tuto zemi přijali za svůj druhý domov. Prostřednictvím soutěže krásy chtějí pomoci cizincům s lepší integrací do společnosti, odbourat předsudky a zlepšit vzájemné porozumění.

Redakce

Na zemEkouli nejsou cizinci – každý je odnEkud i naše redakce jich pár pořizuje.   Poslední odcházející expatku v mžiku střídají odvážné tanečnice na stuhách – při provádění akrobatických prvků se tají dech nejednoho diváka. V polovině jejich vystoupení vyjíždí všech devět finalistek za tónů rytmické hudby ven z divadelního propadliště, oděných jen do plavek a nebezpečně vysokých lodiček. Promenáda v plavkách, organizátory provokativně nazvaná „Ďábelská krása“, právě začíná, a tak zejména mužská část ani na okamžik neváhá začít energicky fandit, hvízdat a nad hlavami mávat pestrobarevnými vlajkami zemí svých favoritek, dcer, sester, spolužaček, přítelkyň… Fotografové přistupují ještě o kousek blíž k podiu a cvakají jeden snímek za druhým. Dívky za potlesku diváků odcházejí do zákulisí. Čtveřice mladíků sedící o řadu přede mnou živě diskutuje o svých favoritkách. „Vietnamka nemá chybu,“ říká mladík s nagelovanými vlasy smějící se od ucha k uchu a druhý, neméně nagelovaný, mu souhlasně přikyvuje.   Ale to už se na jevišti objevuje Dana Gregorová s loňskou Miss Expat 2011 Paulinou Nakashole z Namibie, aby společně vyhlásily vítězky finálového večera. Dívky se mezitím řadí na podiu v krásných večerních toaletách a přebírají si od pořadatelů květiny a dary. Každá napjatě očekává výsledky hlasování, které možná rozhodnou i o její budoucnosti. Titul nejkrásnější cizinky žijící na území České republiky si tentokrát odnesla Paula Alejandra Gonzalez z Kolumbie. Titul 1.

Aby se Německo vypořádalo s postupným stárnutím své pracovní síly, bude muset v příštích letech začít přijímat mnohem více zahraničních pracovníků. Toto doporučení dostala země od Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD). Podle ní by měl Berlín otevřít dveře kvalifikovaným zaměstnancům. A to jak z ostatních zemí Evropské unie, tak mimo její hranice.   Německo je v současnosti v rámci OECD jednou z neotevřenějších zemí, co se pravidel o přijímání vysoce kvalifikované pracovní síly ze zahraničí týče. Počet zahraničních pracovníků v Austrálii, Dánsku, Kanadě a Velké Británii je pět až desetkrát vyšší, než je tomu nyní v Německu.   Do roku 2025 bude v Německu podle OECD chybět asi 5,4 milionu kvalifikovaných zaměstnanců. Tedy těch, kteří mají nějakou profesi nebo vystudovali nějaký obor. Za relativně obtížnou OECD považuje snahu přimět více Němců, aby se zapojilo do pracovního procesu a nebo aby se zvýšila obecná úroveň dovedností.

*********

V roce 2011, kdy počet obyvatel na celém světě přesáhl 7 miliard, žilo v EU 20,2 milionu státních příslušníků třetích zemí. To představuje přibližně 4 % z celkového počtu obyvatel EU (502,5 milionu) a 9,4% z odhadovaného počtu migrantů na celém světě (214 milionů). Pro srovnání – v Kanadě žije zhruba 3,4 % z celkového počtu migrantů ve světě (7,2 milionů, což představuje 21,3 % obyvatel Kanady) a v USA je to přibližně 20 % (42,8 milionu, což představuje 13,5 % obyvatel USA).

*********

Britská vláda přemýšlí, že si v Bulharsku a Rumunsku zaplatí reklamní kampaň, která by odrazovala zájemce od přestěhování se do Velké Británie. Ostrovy by v ní byly vykresleny jako místo, kde „je chladné počasí, málo práce, nízké platy a ulice měst zde rozhodně nejsou vydlážděny zlatem“. Velká Británie se obává přílivu přistěhovalců z východní Evropy. Stávající omezení členských zemí EU, podle kterých musejí mít imigranti z Bulharska a Rumunska mířící do některých zemí pracovní povolení, totiž přestanou s koncem letošního roku platit. Pak se budou moci volně stěhovat po Evropské unii, aniž by museli mít předem zajištěnou práci. V následujících pěti letech by podle odhadů mohl jejich počet v Británii stoupnout nejméně o 70 tisíc.   Británie ročně přijme okolo 200 tisíc imigrantů. Tisíce jich zde ale pracují ilegálně a za práci dostávají zaplaceno v hotovosti.

*********

Guvernér Korejské národní banky Kim Čung-su požádal nastupující vládu v Soulu, aby uvolnila imigrační politiku. Jižní Korea totiž patří k nejrychleji stárnoucím národům na světě, v důsledku čehož jí ubývají pracovní síly. Řešením má být snazší zaměstnávání cizinců.   V 50milionové zemi žije pouze 60 tisíc příslušníků menšin. Podle guvernéra by si měla Korea vzít příklad z USA, které ročně přijmou přes milion lidí.   Korea má přísnou imigrační politiku: pro přistěhovalce platí nekompromisní pravidla. Cizinci s sebou většinou nesmí přivést

své rodiny nebo žádat o korejské občanství a do pěti let od příjezdu musí odjet.

*********

Pětina všech vražd a polovina znásilnění v Moskvě je páchána občany cizích zemí, oznámil prokurátor hlavního města Ruska Sergej Kuděnějev na poradě svého úřadu, kde se shrnovaly výsledky roku 2012.   Celkem bylo za rok z Moskvy vypovězeno přes 10 000 nelegálních migrantů, přitom bylo zahájeno pouze 26 soudních řízení v souvislosti s organizací nelegální migrace.   Prokurátor požaduje, aby byla zintenzívněna práce v oblasti boje se zločinností mezi cizinci, jejímž výsledkem se má stát reálné vypovězení nelegálních migrantů z Ruska a trestní pronásledování organizátorů nelegální migrace.

*********

Přistěhovalec původem ze západoafrického Pobřeží slonoviny se polil na letišti Fiumicino v Římě benzínem a pak se zapálil. Před tím se dozvěděl, že ho úřady chtějí s definitivní platností vyhostit z Itálie. Muž je ve vážném stavu v nemocnici, uvedla agentura Reuters.   Imigrant se podle italské policie polil hořlavinou z kanystru a zapálil se zapalovačem. Krátce před tím mu úředníci ukázali příkaz k vyhoštění ze země.   K incidentu došlo v prostorách celnice na terminálu 3 letiště Fiumicino, největším v Itálii.   Zdravotníci muže převezli ve vážném stavu do nemocnice.

26

Text:

Redakce

Co se delo, Co se deje, Co se bude dít

náležitosti, které ti vědci podávají. Také musí dodat dokumenty v českém jazyce, což samozřejmě stojí peníze, je to určité zdržení.“   Nejčastěji do Česka míří mladí vědci do třiceti tří let a předpokládá se, že jejich počet bude nadále stoupat. Otázkou je, jestli budou mít nová vědecká centra i v dalších letech dostatek peněz na jejich platy. *********

Ještě v roce 2009 poslali cizinci z Česka domů přes 24 miliard korun. V roce 2010 tyto takzvané remitence poklesly pod 23 miliard. A v roce 2011 zaslali „gastarbeiteři“ domů z Čech a Moravy už jen 19 miliard korun.   Podle zprávy Eurostatu takto přes hranice unijní sedmadvacítky v roce 2011 migranti poslali skoro 40 miliard eur, tedy v přepočtu téměř bilion korun. „Mezi členskými státy Evropské unie byl tok remitence v roce 2011 nejvyšší z Francie s 9,7 miliardy eur, z Itálie se 7,4 miliardy eur, ze Španělska se 7,3 miliardy eur, z Německa se třemi miliardami a z Nizozemska s 1,5 miliardy eur,“ vypočítává ve své zprávě Eurostat.   Z Česka podle evropských statistiků odešlo v předloňském roce „jenom“ 740 milionů eur, tedy asi 18,6 miliardy korun, což přibližně odpovídá posledním odhadům Českého statistického úřadu.   Podobné částky jako z České republiky posílají pracující cizinci v zemích

EU třeba také z Rakouska, Belgie či Portugalska. V unijním srovnání je ale výjimečné, že většina peněz z Česka končí v některém jiném státě Unie. V drtivé většině unijních států totiž cizinci svými vydělanými eury podporují rodiny z neunijních zemí. ********* Česko se pro zahraniční vědce stává atraktivní destinací. V posledních měsících míří do tuzemských ústavů stále více badatelů z ciziny. Nejvíce je lákají velká výzkumná centra, která stát buduje za evropské peníze. Někteří vědci, hlavně ze zemí mimo Evropskou unii, ale stále musejí překonávat byrokratické problémy na úřadech. Podle Hany Huškové z Českého centra mobility, které pomáhá cizincům s vyřizováním dokladů, by se nařízení pro přijímání výzkumníků mohla trochu zmírnit: „Určitě by bylo fajn, kdyby se ještě více zkrátily lhůty, zjednodušily veškeré

V každém desátém manželství uzavřeném v roce 2011 byl alespoň jeden ze snoubenců cizinec, uvádí Český statistický úřad (ČSÚ). Loni bylo uzavřeno 4356 smíšených sňatků. Z toho 2384 připadlo na svazek ženy z ČR a cizince, 1722 na sňatek občana ČR s cizinkou a 250 sňatků bylo spojením dvou cizinců.   V kurzu českých a moravských ženichů jsou nevěsty z Ukrajiny, Slovenky, Rusky či Vietnamky. Češky a Moravanky zase ochotně říkají ano Němcům, Slovákům, Britům či Ukrajincům. Bereme si ale i partnery z Afriky či z malých východoasijských států.   Cizinci a cizinky se v Česku nejen berou, ale i rozvádějí, zde je poměr sňatků a rozvodů obdobný jako u domácích partnerů. Ročně se rozvádí kolem jednoho až dvou tisíc smíšených párů. Někteří Češi a Češky jsou ochotní za úplatu uzavřít fingovaný sňatek s cizincem či cizinkou. Taxa se podle expertů pohybuje kolem 50 tisíc korun. Ročně se v Česku řeší několik desítek případů podezření na tuto formu legalizace pobytu cizinců.

18

KAŽDÝ MESÍC – NOVÝ ROK

informaČní materiály Pro cizince informaČní materiály Pro cizince ze třetích zemí na PodPoru legální informaČní materiály Pro cizince ze třetích zemí na PodPoru legální migrace a integrace v Čr legální ze třetích zemí na PodPoru migrace a integrace v Čr migrace a integrace v Čr Příští zastávka Česká rePublika - předodjezdové informace

Příští zastávka Česká rePublika - předodjezdové informace vítejte v České rePublice - adaptačně-integrační kurzy Příští zastávka Česká rePublika předodjezdové informace vítejte v České rePublice - adaptačně-integrační kurzy jak na to? - vyřizování pobytových záležitostí na území Čr vítejte v České rePublice adaptačně-integrační kurzy jak na to? - vyřizování pobytových záležitostí na území Čr jak na to? - vyřizování pobytových záležitostí na území Čr