SLOVO. Bulletin pro cizince a o cizincích. Slovo #04_ rocník NEPRODEJNÉ

SLOVO Bulletin pro cizince a o cizincích

Tento projekt je spolufinancován z prostředků Evropského fondu pro integraci státních příslušníků třetích zemí.

Slovo #04_2011 8. rocník

NEPRODEJNÉ

03

16 miss expat czech republic

Úvodní slovo

Obsah:

Možná není zbytečně si připomenout, že je tomu asi dvacet let, kdy se začaly předpisy týkající se imigrace psát a vzápětí také strašně pomalu vylepšovat. Na začátku to pro přistěhovalce vůbec nebylo lehké, vypadalo to, jako by Češi a Slováci chtěli pracovní sílu z ciziny, ale už ne i samotné cizince.

Úvodní slovo

V roce 1989 bylo v ČSSR 35 561 cizinců na dlouhodobém a trvalém pobytu (na trvalém 27 325), kteří v tehdejším socialistickém státě pracovali na základě mezistátních dohod s Kubou, Vietnamem ad. Spousta takových státních účastníků migrace po roce 1990 z ČSFR odešla, někteří se vrátili domů, spousta jich odešla na Západ (hlavně Vietnamci), ponejvíce do Německa. V roce 1991 bylo evidováno 38 002 cizinců na dlouhodobém a trvalém pobytu. Ekonomická situace se zlepšovala a nejen československé trhy potřebovaly dodatečnou pracovní sílu, která by zastala práci, již domácí dělat nechtěli. A přece se v roce 1992 počet cizinců stydlivě zvýšil na 49 957. ČSFR se stále nezdála být dostatečně přitažlivou destinací: ekonomika ještě nedosáhla potřebné úrovně a hlavně předpisy vztahující se na přistěhovalce byly příliš přísné. Samostatný český stát se v roce 1993 stal imigrační zemí, připravil nové předpisy a v Česku našlo práci 77 668 cizinců, kteří dostali dlouhodobý a trvalý pobyt. Převážná většina z nich přicházela z třetích zemi. Našli uplatnění v továrnách, ve stavebnictví, na trzích, v drobném obchodování… A to začalo ve velkém: v roce 1995 – 159 207; 1999 – 228 862; 2007 – 392 315 cizinců s dlouhodobým a trvalým pobytem.

04

11 3

Je nás sedm miliard

4

Průkazky bez počkání?

5

Cizinci dluží českým zdravotnickým zařízením

7

Malá Hanoj v Praze

10

Je čas na společný nedělní oběd

12

Do třetice všeho dobrého i zlého s Půlměsícem 15 První ročník soutěže Nejkrásnější cizinka ČR

16

Barmští uprchlíci – rok poté

20

Žiju, proto tančím

22

Afričané v České republice

24

„Profese novináře mě zvolila sama“

22

Léto 2008 bylo rekordní, ale i průlomové; počet cizinců s dlouhodobým a trvalým pobytem převýšil 4 % populace (437 565 nově příchozích), během roku však Evropa a svět začaly pociťovat důsledky ekonomické krize. Česko, stejně jako ostatní země, se snažilo chránit svůj pracovní trh; v jednom okamžiku, interním předpisem, doporučovalo podnikům, aby nezaměstnávaly cizince. Velké podniky propouštěly a první na řadě byli právě cizinci, což pro zaměstnavatele bylo logické po ekonomické stránce, ale pro ty, kteří zůstali bez práce, to představovalo šok, protože se ocitli v dluzích a báli se vrátit domů.

Informační bulletin pro cizince a o cizincích vydává občanské sdružení SLOVO �1

Kolik cizinců pomoci využilo a vrátilo se v rámci státního projektu domů, se ví, ale kolik lidí ze strachu, a to i o život, zde zůstalo ilegálně – to se jenom předpokládá. Do 30. 9. 2011 je v ČR evidováno 408 036 cizinců s dlouhodobým a trvalým pobytem.

Redakce: Dragoljub Matić (šéfredaktor) Goranka Oljača, František Kostlán, Lyubov Grunkovskaya

Po novele cizineckého zákona, která je platná od začátku tohoto roku, český stát pro začátek roku 2012 připravuje úplně nový cizinecký zákon. Jaký bude? Určitě přísnější pro cizince z třetích zemí, jak již nyní konstatují nevládní organizace zabývající se přistěhovalci a kancelář českého ombudsmana, které k návrhu zákona poskytly spoustu připomínek. Jaký nakonec bude, to uvidíme příští rok. A ten už se blíží… Příjemné čtení vám přeje Dragoljub Matić

ADRESA VYDAVATELE: Francouzská 2, 120 00 Praha 2 Tel. | fax: 222 520 037 e-mail: [email protected] GRAFIKA: Adam Bláha [email protected] TISK: Datapont s. r. o. OBÁLKA: Rena Horvátová

04

Text: Foto:

05

Komentár

Jiřina Šiklová Archiv

Text: Foto:

Je nás sedm miliard Tak je nás sedm miliard. Ne u nás v Česku, ani v Evropě, ale na celém světě či chcete-li na této Zeměkouli. A než jsem tento článeček dopsala a než jste si ho přečetli, zase přibylo několik desítek tisíc lidí. Od minulého měsíce, kdy byla jedna právě narozená holčička z Filipín prohlášená za představitelku sedmimiliardového občánka, rozmnožilo se lidstvo o miliony.   Sedm miliard je těžko představitelné číslo. Chceme-li napsat sedm miliard číslem, musíme napsat sedmičku a za ní devět nul. Za každou nulou si musíme představit jednoho člověka. Jejich počet se stále zvyšuje a zvyšuje. Zhruba před sto lety byly na celém světě jen necelé dvě miliardy lidí. Za dalších šedesát let se jejich počet zvětšil o další dvě miliardy a v roce l987 to bylo pět miliard.Od té doby se počet lidí zvyšuje ještě rychleji. O dvě další miliardy za 24 let. Pokud by to takto pokračovalo, tak nás zde bude v roce 2050, přesně 15 miliard. To je považováno za hraniční číslo. Prý více lidí již naše Země neuživí. Potraviny je možné snad nějak znásobit, s pomocí hnojiv zvýšit zemědělskou výrobu, ale určitě ničím nenahradíme vodu. Ale nepředbíhejme. Demografové, kteří u nás i po celém světě sledují vývoj populace, předvídají, že se lidé tak rychle jako dosud již množit nebudou. Místo patnácti miliard nás bude za dalších 40 let prý „jenom“ devět miliard. Obecně totiž platí, že zvýší-li se v nějaké zemi životní úroveň a podpoří se vzdělanost a zaměstnanost žen, rodí se tam i méně dětí. Vypadá to paradoxně, ale je to tak. V nejchudších zemích jsou totiž děti velice významnou a levnou pracovní silou pro rodinu a později jedinou zárukou svých rodičů ve stáří. Jiná možnost ekonomického zajištění ve stáří v těchto zemích totiž neexistuje. Teprve později vznikají opatření, jakými je například penzijní či sociální pojištění, a klesá význam rodiny – především široké, početné rodiny – jako záchrany před bídou. Asi i proto vývoj populace v Evropě stagnuje a nebýt přistěhovalců, na které „zatím“ většinové obyvatelstvo hubuje, tak by se Evropa postupně vylidnila. To není vtip, to je skutečnost.

PhDr. Jiřina Šiklová

Jak se budou v procentech měnit počty obyvatel na jednotlivých kontinentech, demografové již také spočítali. Zatímco v roce l950 představovali obyvatelé Evropy 22 % celkové populace a Afričané 9 %, tak v roce 2050 to bude naopak. Počet Afričanů se trojnásobně zvýší, budou představovat 25 % a Evropané z 22 % poklesnou jenom na 8 procent. Amerika si zachová svoji současnou početní úroveň jenom proto, že tam je a bude další přistěhovalectví a že se obyvatelé v její jižní části, tedy v Latinské Americe, rozmnožují podstatně rychleji než v té Severní. V Asii početně klesne nejvíce Čína, která má již dnes – ačkoliv se jedná o asijskou zemi – relativně vysokou životní úroveň. Dnes občané Číny tvoří 36 procent obyvatelstva Země a budou tvořit jenom 30 %. Takže jednotlivé kontinenty se budou lišit nejen svoji ekonomickou úrovní, ale i počtem obyvatel ještě výrazněji, než je tomu v současnosti. Perspektivně se změní složení obyvatel i vzhledem k jejich věku. Mladých lidí bude relativně méně, starých více. Obyvatelstvo stárne na celém světě. Lidí starších šedesáti pěti let bylo v roce l950 jenom 130 milionů. V roce 2050 jich bude více jak půldruhé miliardy. V Evropě a Severní Americe to bude ještě výraznější než v ostatních státech kontinentu a v té části, ve které bydlíme, budou chybět pracovníci. Proto budeme rádi, když sem do Evropy, ještě více než v současnosti, budou přicházet lidé z dalších kontinentů. Nejspíše budou z Přední Asie. Určitě budou mít odlišnou kulturu, odlišné náboženství a třeba i zvyky. I to ale patří k velkému míšení obyvatelstva, ke kterému již nyní dochází a které se ještě znásobí. Počítejme s tím a učme se i své děti, toleranci k druhému, ale i k hrdosti na vlastní kulturu a vlastní národnost a identitu. Stručně řečeno, naučme se ocenit jinakost druhého, ale sebe sama nepodceňujme. Kdybych z toho měla udělat krátké heslo, které bych si nechala vytisknout třeba na tričko, tak bych si tam napsala: Ani lepší, ani horší – jiná.

Goranka Oljača Archiv

PrUkazky bez poCkání? Hned se přiznám že, stačí říci cizinecká policie nebo úřadovna, pobytové oddělení, vízum, průkazka a já automaticky před sebou vidím řadu lidí čekajících dlouhé hodiny ve velikánských frontách, třeba i venku, v zimě, na schodišti před budovou (u mne to kdysi bylo v průměru pět hodin). Přitom se mi opravdu nikdy nestalo, že by úředníci, když jsem se k nim konečně probojovala, byli nekorektní, že by po mně vyžadovali něco, co nebylo zapotřebí. Naopak. Vzpomínám si, jak se na mě jedna laskavá paní za přepážkou v Koněvově s pochopením usmála, když se mi ze sentimentu objevilo několik slz v očích – to mi v roce 2004 odebírala zelenou průkazku, můj první český identifikační doklad. Přišlo mi nějak líto rozloučit se s ním. Kdybych v tu chvíli věděla, co všechno mě čeká bez něj, asi bych se rozplakala jako želva. No nic. Nedalo se nic dělat.   Tehdy se z pasů jako cestovních dokladů staly identifikační doklady první kategorie, které podle zákona cizinci z třetích zemí museli mít vždy u sebe. Proti tomu se marně angažoval Výbor pro práva cizinců Rady vlády pro lidská práva, který upozorňoval na to, že cizinci musejí odevzdávat pas na velvyslanectvích, když potřebují víza nebo mění pas. Takže, ho nemohou ukázat případné policejní kontrole, čímž jednají proti zákonu. Neustalým používáním si navíc jen koledovali o krádež nebo ztrátu. Úředníci ministerstva vnitra na nic neslyšeli. Výměna probíhala několik let. No nic. Přežili jsme to.   A teď po sedmi letech dostaneme znovu průkazky. Ne ledajaké, ale s bezpečnostními a biometrickými prvky. Při loučení s pobytovým štítkem v pase neupustím tentokrát ani jednu jedinou slzičku, žádný sentiment si nezaslouží – to jsem si pomyslela, když úřady ohlásily novou výměnu dokladů od května 2011. Výdej sice začal v červenci, protože se Odboru pro azylovou a migrační politiku ministerstva vnitra z technických důvodů nepovedl včasný start. O nějaké dva měsíce později jsem mluvila s cizinci na pražském Bohdalci, kde funguje jedno

z pobytových oddělení OAMP.   „Lidi na úřadu jsou příjemní, všichni jsou v pořádku. Zažila jsem i horší věci, takže tady je to opravdu super,“ řekla mi první spolubesednice původem z Ukrajiny. Byl to jen jeden z uhlů pohledu na to, jak probíhá vydávání nových průkazů. Je jich o hodně více i díky tomu, že informování cizinců nebylo a není dostatečné, a tak se šiří i různé spekulace. Barbora Čejková, vedoucí oddělení pobytu na Bohdalci v Praze mi vysvětlila:   „Povinnost, aby průkaz o povolení k pobytu obsahoval biometrické identifikátory, se týká pouze občanů třetích států s povoleným dlouhodobým nebo trvalým pobytem, popř. cizinců, kterým byla udělena jedna z forem mezinárodní ochrany. Pokud cizinci bude končit platnost pobytového štítku nebo mu bude končit platnost cestovního dokladu nebo mu bude nově vydáváno povolení k pobytu, jak dlouhodobému, tak trvalému, má potom nárok na biometrickou průkazku. V žádných jiných případech to nyní nefunguje.“

Nový průkaz neboli epekápko, jak mu úředníci přezdívají, prokazuje totožnost držitele, osvědčuje druh povoleného pobytu a v případě dlouhodobého pobytu i dobu povoleného pobytu. Důležitá novinka se, podle Barbory Čejkové, vztahuje k cestování: „Nyní se přistoupilo k tomu, že v cestovním pase cizinců nebude razítko, že mají trvalý pobyt. Takže, občané třetích zemí, kteří

mají vydán biometrický průkaz, budou muset cestovat s oběma doklady, s tím epekápkem a s cestovním pasem.“   Dodržet tento jednoduchý pokyn ale v praxi jednoduché není. Stačí třeba, že vám, ne vlastní vinou, chybí jeden z těch dokladů. Případ vietnamské občanky Lin z července to potvrzuje.   „V pase nemám nic, je zbrusu nový. Když jsem přišla na pobytové oddělení oznámit, že mám nový pas, dali mi jen termín na sejmutí biometrických údajů. To bylo 13. července a termín jsem dostala 2. srpna. Plánovala jsem koncem července odjet do Vídně navštívit rodinu, která tam přijížděla až z Vietnamu a potřebovala jsem mít v pase důkaz, že tady trvale pobývám pro případ eventuální kontroly ze strany rakouské policie, a abych vůbec mohla ven ze země a zpátky. Jenže, abych dostala štítek s přechodnou platností, vyžadovali po mně doklad o tom, že jedu služebně nebo kopii letenky, což nebyl můj případ. Poradili mi, abych napsala žádost, a když jsem to učinila, vedoucí oddělení mi nevyhověla.“ Při vzpomínce na to, hlas paní Lin zůstává viset jakoby ve vzduchoprázdnu. Dodnes jí není jasné, proč tomu tak bylo.   Paní vedoucí Čejková s typickou úřednickou jistotou vysvětluje: „Pobytové štítky ze zákona už vydávat nesmíme. Bohužel jediné, co můžeme radit cizincům, je, aby si uvědomili, že výroba nových průkazu chvilku trvá – to není na počkání, jako to bývalo dřív. Maximálně můžeme klienta přednostně vyfotit – trvá to 10 až 14 dnů, kdy jsme schopní průkaz předat. Pokud cizinec odcestuje s novým pasem a nemá ještě vyrobené epekápko a neměl by se jakoby na co vrátit zpátky, je možnost zažádat si na české ambasádě v zahraničí o DVR vstupní vízum, na které potom přijede do České republiky.“ Sečteno podtrženo, zdálo se, že cizinci s novými pasy, a bez vydaných nových průkazů, nemohou skoro měsíc cestovat do zahraničí bez dodatečných komplikací. Musejí počkat. S nimi mají asi počkat

06

07

Text: Foto:

i smutné záležitosti jako smrt, nemoc nebo radostné, svatby, narození a také neplánované služební cesty? Barbora Čejková spěšně zareagovala: „Samozřejmě v těchto případech cizinec dostane do pasu pobytový štítek. Dostane ho s omezenou platností, ale chceme, aby nějakým potvrzením doložil, že ta skutečnost je pravdivá.“   Ovšem, to mají smůlu ti, kteří jedou soukromým autem na soukromou návštěvu – fakt, že například neviděli své příbuzné dlouhá léta a že setkání také plánovali dlouhá léta, prostě není na paragrafy dost silný. Úřad jim nabízí vydání potvrzení o trvalém pobytu. Není vyloženě určen k cestování, ale na území Shengenu by se prý neměl vyskytnout problém. Samozřejmě, potvrzení je v češtině, což znamená, že zájemci musí počítat s výdaji na překlad. Když jsem se zeptala, jestli to považuje za vstřícné chování úřadů, Barbora Čejková odpověděla, že osobně by ráda vyšla vstříc, ale musí dodržovat zákon, který nepřipouští ani mimořádné situace. Takže, vnitřní pokyny OAMP jsou vstřícné a máme je brát jako gesto dobré vůle pomoci cizincům.   Jinak v čekárně na bohdaleckém úřadu pánoval klid. Kolem 50 cizinců, včetně jejich dětí, sedělo v tichu. Sympatická paní z Ruska přinesla zbytek dokumentů pro trvalý pobyt a nešetřila slovy pochvaly na adresu úředníků: „Já jsem tak trochu blbá na papíry a oni byli vynikající. Třikrát mi to všechno krásně vysvětlili, já jsem to nepochopila a běhala jako zajíc a sbírala ty doklady. Teď to konečně mám. Tady ve frontě jsem čekala pouze 10 minut.“ Druhá paní se také dělí o svou zkušenost: „Jestli jste telefonicky objednaný, tak nečekáte, zavolají vás brzy. Pokud ne, můžete být ve frontě i do konce pracovní doby.“ Třetí přišla, protože nevěděla, že si informaci o stavu řízení mohla ověřit i na internetu. Adresa nápomocné internetové stránky je www.mvcr.cz/cizinci, kde se mimo jiné nacházejí informace o stavu řízení – přehled povolených a prodloužených pobytů podle čísla jednacího a spousta užitečných rad. Jedině s tím telefonickým objednáváním to nějak dost dobře nefunguje – je udivující, že si ministerstvo vnitra stále neumí poradit s obyčejnou telefonní ústřednou. Jenže, i když se dovoláte a objednáte, ještě nemáte vyhráno. Vietnamec ve středním věku čekal dvě hodiny: „S matkou jsme byli

před 14 dny objednání na dnešek na desátou hodinu. Víte, dostali jsme trvalý pobyt a teď jsme měli vyzvednout průkaz s biometrickými údaji. Nevím, v čem je problém, řekli nám jen: „Čekejte.“ Co k tomu říká vedoucí oddělení Barbora Čejková?   „I když si cizinec tu průkazku jen vyzvedává, je potřeba zase ztotožnit otisky prstů. Takže, musí zase jít na bio budku, která je samozřejmě vytížená i tím focením. Bohužel, kapacita těch dvou budek je malá. Denně máme na obou budkách kolem 100–120 odbavených lidí. Například v pátek jenom vydáváme průkazky, takže je to kolem 50 denně.“ Což vzhledem na prostor, ve kterém se pracuje, není snadné ani pro úředníky, ani pro klienty. Ti druzí musí na úřad přijít obvykle třikrát, poprvé nedostanou nic kromě termínu, podruhé přijdou na focení a otisky a až potřetí pro průkazku.   Situace je daleko od ideálního stavu a navíc ne každé pobytové oddělení vydává průkazky. V Praze, v Ústeckém a ve Středočeském kraji ano, kromě pracoviště v Příbrami. V Jihočeském kraji jsou oprávněná pracoviště v Českých Budějovicích a v Benešově, v Jihomoravském vydávají průkazy jen v Brně, v Karlovarském v Karlových Varech, v Královéhradeckém, Libereckém, Moravskoslezském, Olomouckém, Pardubickém, Plzeňském, Zlínském kraji nebo na Vysočině také jen v jednom městě. Kolik přesně cizinců by se mělo do konce roku vyfotit, je údaj, který například na Bohdalci postrádají. Ovlivnit ho může i počet nově povolených žádostí, což se nedá odhadnout dopředu. Tím pádem není prý možné přesně plánovat nebo rozložit práci jinak. Selma Muhić Dizdarević z Fakulty humanitních studií Univerzity Karlovy, členka Předsednictví Českého helsinského výboru, vidí aktuální situaci na pobytových odděleních i v širším kontextu: „Tu problematiku sleduji i profesně i soukromě a můj dojem je, že se zhoršila situace i u cizinců s trvalým pobytem. Právě oni dosud měli v Praze slušné a korektní podmínky, například na úřadovně na Bohdalci. Je to hlavně zaviněno totálním selháním příprav na vytváření dokumentů s biometrickými údaji – v tom smyslu se situace zhoršila. Panuje totální nejistota, co vás tam potká,

jak dlouho tam budete, co po vás kdo bude chtít, co budete platit atd. Nově jsem slyšela, že se zavádí i pokuta 4 tisíce korun při ztrátě pasu bez ohledu na to, jestli vám ten pas ukradli nebo jste ho nějakým svým zaviněním ztratili. První rovina toho problému je, že se ta situace stává čím dál nevstřícnější v logice věci. Jaká je logika za tím, že se stanete obětí trestného činu a ještě musíte platit? Další rovina jsou poplatky za nové průkazky. Pokud stát chce, aby i děti měly doklady, což chce, tak musí opravdu účtovat maximální cenu? Například čtyřčlenná rodina s trvalým pobytem – to znamená, že jsou tady už dlouho, přispívali a prokázali milionkrát, že všechno respektují – teď má zaplatit 10 tisíc korun za to, že dostanou nové doklady. To je taková schizofrenní situace, kde na jedné straně máte signál, že vy se musíte snažit, abyste se integrovali, musíte stále přemýšlet, vyvíjet úsilí. Na druhé straně signál, který dostáváte přes orgány tohoto státu, je takový, že se vždycky s vámi bude zacházet jako v podstatě s nepřátelským prvkem této společnosti.“ Konkrétní problém ztráty dokladu a příslušné pokuty vysvětluje Barbora Čejková takto: „Není to pokuta, je to správní poplatek za vydání nového průkazu.“ - Nový průkaz, ale stojí 2500 korun. - Při ztrátě nebo odcizení je správní poplatek 4 tisíce. - Podstata je, že tento stát mě trestá, za to, že mi někdo ukradl doklad. „To osobně chápu, ale bohužel je to takhle nastavené nezávisle na nás. My bychom byli za nějaké výjimky v případech odcizení, ale nejsou. Nikdo na to nepomyslel a je to pro všechny 4 tisíce, bez jakýchkoliv ústupků,“ konstatuje Barbora Čejková. Zdá se, že se neústupnost a vstřícnost na úřadech znovu perou – dosavadní vydávání nových průkazek ukazuje na jistou nedomyšlenost některých opatření. Úřednická logika tradičně neoplývá schopností empatie – problémy cizinců jsou jí často vzdálené a vcítit se do nich je asi nad její síly. To znamená, že se s otázkou, kdo a jakým způsobem přemýšlí o hodnotách integrační a imigrační politiky a jaká konkrétní opatření při tom volí, budeme potkávat ještě nějaký pátek. No nic. Nedá se nic dělat. Opravdu ne?!

Téma

Daniela Vrbová Archiv

Cizinci dluží Ceským zdravotnickým zaRízením. Kolik jim ale pRinášejí? V médiích se pravidelně objevují informace o tom, že cizinci dluží českým nemocnicím. Následuje výše dluhu, což je většinou částka v řádech milionů, a vše je doplněno často jen povrchní charakteristikou dlužníků z pohledu lékařů či pojišťoven. Téma cizinců a čerpání zdravotní péče v Česku je přitom velice komplexní téma, a rozhodně je nelze omezit jen na „má dáti“ a „dal“.

Nejpozději od roku 2009 jsou všichni cizinci povinni mít zdravotní pojištění, které platí rok dopředu. Pokud cizinec zdravotní pojištění nemá, nedostane vízum. Dáme-li stranou nelegální migranty, kteří si ovšem nejspíš dobře rozmyslí kontakt s jakýmikoli českými úřady nebo zdravotnickými zařízeními, teoreticky by legálně pobývající cizinci ani neměli mít šanci dluhy dělat.   Problém je ovšem v tom, že komerční pojištění, na kteří jsou cizinci ze zákona odkázáni, ani zdaleka nehradí všechny nemoci a zdravotnické úkony. Některé zákroky proto cizinci musejí hradit z vlastního a pokud se jedná o drahou péči (například náročná poporodní péče nebo chemoterapie), nezvládají je uhradit najednou a s nemocnicí si musejí sjednat splátkový kalendář.   Výše uvedená prezentace informací o cizincích dlužnících však většinou nerozlišuje mezi dlužnými pohledávkami (zda jsou nedobytné, nebo ve stadiu splácení) a ani nerozebírá jejich hlubší příčiny. A už vůbec nehovoří o tom, že cizinci v českých zdravotnických zařízeních nejen dluží, ale i jim přinášejí peníze.   Podíváme-li se navíc například do ročenek Veřejné zdravotní pojišťovny, vidíme, že ročně proplácí úkony praktického lékaře v řádu miliardy, u zubního lékaře šlo letos například o čtyři miliardy. V součtu se úkony hrazené jen veřejnými zdravotními pojišťovnami šplhají do stovek miliard. Jakkoli je samozřejmě špatně, pokud někdo zanechává dluhy

za lékařské ošetření, onu dlužnou částku cizinců, na kterou média opakovaně upozorňují, v řádech desítek milionů korun je vhodné posuzovat i v kontextu celkových ročních nákladů na proplácení zdravotní péče v Česku. Přehled o platbách uskutečněných mezi zdravotnickými zařízeními a českými i zahraničními pojišťovnami z 35 zemí má Centrum mezistátních úhrad. Vzniklo v roce 2001 na podnět ministerstva zdravotnictví s cílem zabezpečit provádění mezinárodních smluv týkající se zdravotní péče. Vedle toho zúčtovává náklady mezi cizími pojišťovnami a Českou republikou, vede statistiky a poskytuje informační servis. O platbách a dluzích cizinců v českém zdravotnictví jsme mluvili s ředitelem Centra mezistátních úhrad JUDr. Ladislavem Švecem. K 1. listopadu pohledává Česká republika 426 628 934,95 Kč za zdravotnické úkony. Lze vystopovat, kolik z toho tvoří pohledávky od cizinců? Pokud bychom se bavili o cizincích ve smyslu státní příslušnosti, pak nikoliv. Částka odpovídá nákladům na zdravotní péči poskytnutou zahraničím pojištěncům a výpomocně uhrazenou českým zdravotnickým zařízením českými veřejnými zdravotními pojišťovnami. Zahraničním pojištěncem přitom klidně může být i Čech, pokud např. pracuje na území jiného státu EU. O výpomocné úhradě hovořím z toho důvodu, že české zdravotní pojišťovny dostanou v koneč-

né fázi vynaložené prostředky našim prostřednictvím zpět.   Částka nekryje pohledávky, které vznikly českým poskytovatelům v rámci soukromoprávního vztahu se zahraničním pacientem, tj. typicky ošetření osob ze států mimo EU, EHP, Švýcarska nebo smluvních států. Tyto vztahy se neřídí předpisy EU nebo mezinárodními smlouvami a pohledávky zdravotnických zařízení nejsou nijak centrálně zpracovávány. Do konce roku odhadujete, že by pohledávky měly činit 550 000 000. Jak jste k tomuto číslu dospěli? Výše nákladů na zdravotní péči, poskytnutou a uhrazenou zahraničním pojištěncům ze států EU, EHP, Švýcarska a ze smluvních států jsou v tomto roce poměrně stabilní. Každé čtvrtletí vykazují české zdravotní pojišťovny takto výpomocně vynaložené náklady za cca 20 000 osob ve výši cca 120 000 000 Kč. Předpokládáme, že poslední čtvrtletí, které budeme nyní zpracovávat, nebude výjimkou. Je to více, nebo méně než loni? Je to více než loni, přičemž jedním z důvodů může být změna pravidel pro účtování nákladů na zdravotní péči poskytovanou důchodcům z jiných států bydlících na našem území. Centrum mezistátních úhrad zprostředkovává platby mezi českými a zahraničními zdravotními pojišťov-

08

nami, takže znáte jak pohledávky, tak příjmy. Kolik peněz letos zatím inkasovala česká zdravotnická zařízení za ošetření cizinců? Částka, kterou uvádíte v první otázce, tj. 426 628 934,95 Kč, bude s určitou mírou nepřesnosti, způsobenou časovým posunem vyúčtování některých případů, přibližně odpovídat celkové částce prostředků, kterou zdravotnická zařízení inkasovala od zdravotních pojišťoven za ošetření cizích pojištěnců ze zemí EU, EHP, Švýcarska a ze smluvních států v průběhu prvních třech čtvrtletí roku 2011. Jde přitom o částku vykazovanou zvlášť a výkonově, hrazenou nad rámec paušálních částek dohodnutých mezi pojišťovnou a nemocnicí. Pravidelně se v médiích objevuje informace opatřená titulkem Cizinci dluží českým nemocnicím xxx milionů korun. Co je za tímto číslem – je to rozdíl mezi příjmy a výdaji českých zdravotnických zařízení, nebo pouze výdajová stránka? Zdrojem těchto čísel je Ústav zdravotnických informací a statistiky (UZIS), resp. informace, které mu poskytla zdravotnická zařízení. Na metodiku sběru těchto dat by bylo vhodnější zeptat se UZIS. Předpokládám, že údaje obsahují všechny pohledávky za cizince evidované jednotlivými zdravotnickými zařízeními a vymáhané soukromoprávně ve vztahu ke konkrétním osobám (typicky tedy pohledávky za ošetření občana ze státu mimo EU). Rozhodně se domnívám, že ve statistice není nijak zohledněna příjmová stránka, jde pouze o statistiku existujících pohledávek.

Otázkou spíše pro autory této statistiky je, v jaké fázi se tyto pohledávky do statistiky dostanou. Například zda jde jen o „nedobytné“ pohledávky, nebo i o ty, které jsou později řádně uhrazeny, v jaké ceně bodu jsou pohledávky vykazovány, apod. [jednotlivé lékařské úkony jsou v pojišťovnictví obodovány, korunové ocenění bodů se však může lišit podle toho, zda má pacient komerční, nebo veřejné pojištění – pozn.red.].

i dlouhodobě, zdržují se zde v rámci turistického pobytu, případně z jiného důvodu. Například přijeli za prací nebo jako rodinný příslušník pracujícího občana ze státu mimo EU. Složení států mimo EU, odkud k nám nejčastěji cizinci přicházejí, je přitom notoricky známé a není ho myslím nutné výslovně uvádět. Poměrně výjimečně může také jít o nepojištěného občana některého z členských států EU.

Takže statistiky dále nerozlišují mezi různými typy pohledávek? Naše statistiky samozřejmě rozlišují mezi různými druhy pohledávek. Členíme je dle typu péče (nemocniční, stomatologie, primární), rozsahu péče (nezbytná, plná, plánovaná), typu dotčených osob (cizí pojištěnci na přechodném pobytu v ČR , bydlící v ČR, cizí pojištěnci cestující do ČR za plánovanou péčí), dále států pojištění nebo dle českých výpomocných zdravotních pojišťoven. Detailní statistika za rok 2011 bude na našich stránkách www.cmu.cz veřejně dostupná přibližně v květnu 2012. Upozorňuji ale, že jde pouze o statistiky pohledávek účtovaných mezistátně v souladu s právem EU nebo mezinárodními smlouvami.

Využívají cizinci český zdravotnický systém více, nebo méně po zavedení povinného sjednávání komerčního zdravotního pojištění typu komplexní péče, které se uzavírá na rok dopředu? Tento typ pojištění se týká pouze cizinců, kteří hodlají v ČR pobývat dlouhodobě a nemají přitom nárok na účast v českém systému veřejného zdravotního pojištění (tzn. nemají na území ČR zaměstnání nebo trvalý pobyt) a nemají ani nárok na poskytování zdravotní péče v souladu s právem EU nebo mezinárodními smlouvami. Zda mělo zavedení tohoto typu tzv. komplexního pojištění nějaký efekt z hlediska částek, které cizinci dluží jednotlivým zdravotnickým zařízením, v tuto chvíli nevím. Osobně však předpokládám, že změna nebude nijak významná.   Jde o komerční pojištění s řadou výjimek oproti běžnému veřejnému zdravotnímu pojištění, a navíc jde o poměrně nákladnou záležitost. Ani existence tzv. komplexního pojištění tedy poskytovateli (a co je horší, ani dotčenému pojištěnci) nezaručí, že budou náklady za léčení uhrazeny. S trochou nadsázky se navíc domnívám, že si jej pořídí zejména

Je známo něco více o dlužnících, odkud pocházejí, co v Česku dělají? Pokud jde o dlužníky v pravém slova smyslu, tedy o pacienty ošetřené českým zdravotnickým zařízením a nedisponující ani prostředky, ani dostatečným zdravotním pojištěním, domnívám se, jde  nejčastěji o občany států mimo EU. Pobývají tu buď krátkodobě nebo

ti, kteří měli nějak zajištěno zdravotní pojištění i v minulosti. Část dlužníků, zejména ti, kteří na území ČR pobývají dlouhodobě bez jakéhokoliv povolení, nepochybně tento nákladný a na rok dopředu hrazený produkt nevyužije. Poskytovatel si ovšem v případě akutní péče vybrat nemůže a péči poskytnout musí. V zásadě mi toto řešení připomíná nekonečnou hru na lupiče a zloděje. Kdo se v dané problematice orientuje, ví, že se žádným obdobným opatřením nelze vyhnout případům, kdy ošetření potřebuje osoba, která není vůbec zdravotně pojištěna nebo je pojištěna nedostatečně.   To je jediná skutečná realita, ze které musíme vycházet. Pokud bychom chtěli zcela eliminovat situaci, kdy poskytovatelům péče vzniká nedobytná pohledávka za pacientem, musel by stát nebo jiný subjekt garantovat, že bude tyto nedobytné pohledávky, vzniklé v důsledku státem uložené zákonné povinnosti poskytnout komukoliv neodkladnou péči, nějakým způsobem poskytovatelům nahrazovat. Podobné řešení bylo navrženo v zákoně o neziskových nemocnicích, který se ovšem prakticky ve vztahu k žádnému zdravotnickému zařízení neaplikuje. Dlouho se mluví o tom, že nejzranitelnější skupinou cizinců při sjednávání pojištění jsou děti, které nemají automaticky zajištěné pojištění, přestože jejich rodiče jsou tu legálně. Řešíte případy dětských „dlužníků“ českému zdravotnickému systému? Jak? Ano, bohužel. Za jeden z nedobrých rysů našeho systému veřejného zdravot-

ního pojištění považuji skutečnost, že se do něj nedostanou ani děti zaměstnaných rodičů ze států mimo EU, a tudíž běžně veřejně zdravotně pojištěných na území ČR. Platí to bohužel i v případě, že se tyto děti narodí na území České republiky. Máme tu tedy např. situaci, kdy jsou v ČR zaměstnáni oba rodiče, např. jako lékaři, odvádějí daně i pojistné, hodlají strávit aktivní část života v ČR, ale ve chvíli, kdy se jim u nás narodí potomek, zjistí, že na účast ve veřejném systému nemá nárok, a jsou tak odkázáni na komerční pojištění.   Podotýkám přitom, jak říkají naši kolegové z německého systému privátního pojištění, žádná komerční pojišťovna nepojistí hořící dům. Jinými slovy, pokud se dítě narodí se zdravotními problémy, jdou náklady léčení v zásadě v plné míře za rodiči. Pokud bych tedy zvažoval nějakou legislativní změnu na národní úrovni, přemýšlel bych v prvé řadě o zavedení odvozeného pojištění nezaopatřených rodinných příslušníků od osob, které jsou na našem území zaměstnané a z tohoto titulu pojištěné.   Obavám ze zneužití institutu odvozeného pojištění by se přitom dalo předejít stanovením určitých podmínek nároku, zejména délky předchozího pojištění živitele na našem území. Zavedení odvozeného pojištění by ostatně nebylo něco zcela nového. Jde o věc, která dnes na základě evropských nařízení běžně funguje v případě rodin migrujících osob z EU. Z širšího úhlu pohledu se i s ohledem na demografický vývoj domnívám, že bychom měli mít jako společnost obecně zájem na udržení pracovní síly přicházející z jiných států. Stav, kdy

nepřiznáme dětem těchto pracovníků nárok na účast v systému veřejného zdravotního pojištění, je samozřejmě něčím, co jde přímo proti tomuto dlouhodobému cíli.   CMÚ má i přehled, kolik dluží Češi v zahraničních zdravotnických zařízeních. Pro představu – kolik dluží k 1. listopadu? Víme přirozeně, kolik dlužíme my jako zastřešující český orgán partnerským styčným orgánům jiných států za péči poskytnutou českým pojištěncům ve státech EU, EHP, Švýcarsku a smluvních státech (Chorvatsko, Srbsko, Černá Hora, Makedonie, Turecko). Nelze ovšem uvést zcela konkrétní částku, neboť její konkrétní výše se průběžně každý den mění tak, jak jsou zpracovávány úhrady, zasílány nové pohledávky, zpochybnění, storna pohledávek, jak se mění kurz koruny atd. Obecně lze říci, že jde v každý moment o částku přibližně v rozmezí 500 až 750 mil. Kč.   Pokud bychom hovořili o soukromých závazcích jednotlivých českých občanů vůči konkrétním zahraničním zdravotnickým zařízením (tj. tam, kde nebylo možné zajistit v souladu s evropským právem nebo mezinárodní smlouvou úhradu nákladů prostřednictvím zahraniční výpomocné zdravotní pojišťovny ani dodatečně), neexistuje, obávám se, žádná statistika zahrnující tyto individuální dlužné částky.

10

Text: Foto:

11

Zdenka Dubová Martin Kovář

Malá Hanoj v Praze Je konec listopadu, vystupuji na zastávce autobusu Sídliště Písnice a mířím do obchodního centra Sapa. Nejsem jediná Češka mezi Vietnamci, kteří prochází vrátnicí a vstupují do „Malé Hanoje“. Hlavou se mi promítají některé titulky z českých deníků a internetových zpravodajských portálů: „Malá Hanoj: poklidná tržnice, nebo stát ve státě?“, „Denně voláme policii,“ říká sousedka Sapy“. Míjím restauraci Dong Do a přes okna zahlédnu české a vietnamské návštěvníky, kteří si dávají pravé vietnamské jídlo, u stolu sedí společně Vietnamci a Češi. „Podle Pavly Jedličkové, místostarostky radnice Praha Libuš, na jejímž území Sapa stojí, se problém s Vietnamci zhoršuje poslední tři rok (…) ti nejchudší z nich jsou tady poté vykořisťování a právě oni často nemají jinou možnost než se zapojit do organizovaného zločinu, vysvětluje Jedličková“ (MF dnes 27. 11. 2011) Pokračuji ve své chůzi a s překvapením zjišťuji, že volné prostranství je vyčištěné, v létě tam bylo ještě nevzhledné „parkoviště“. Novinkou je pro mě je i rozestavení odpadkových košů, které jsem ještě v létě taky nepotkala. I úklid volného prostranství je znát, zrovna nakládají odpad z vyhrazených míst, která jsou pro něj určena. Trochu se v duchu usmívám, protože dělníci pracující s odpady mají roušku na tváři a připomíná mi to obrázky z Vietnamu, tak typické pro Vietnamce. „Víc než rok žiju přímo naproti tržnici a ještě se mi nestalo, abych potkal Vietnamce, který by u vchodu do domu nepozdravil. Na zastávce Vietnamky pravidelně sbírají odpadky a vajgly. Tak nevím, jestli mám jenom štěstí,“ píše v diskusi na Idnes.cz jeden ze čtenářů. Proti mně jdou Češi s velkými černými igelitkami s nákupem. Blíží se Vánoce, a tak si jdu nakoupit suroviny na pečení cukroví do nového moderního supermarketu Tamda Foods. K mému překvapení, v obchodě je více Čechů než Vietnamců. Procházejí regály a najednou zaslechnu mladého Čecha, který

s nadšením říká kamarádovi: „Ty vole, viděls tu cenu energy drinku? To je bomba!“. Chce se mi smát, ale dělám, že neposlouchám cizí rozhovor. Moje peněženka je spokojená, i přes objemný nákup v ní zůstal docela slušný obnos. Ještě mi zůstává čas do schůzky s mými vietnamskými přáteli a kolegy z našeho občanského sdružení INFO-DRÁČEK, stavuji se u českého řezníka pro maso. Výběr je již přizpůsobený vietnamským zákazníkům, což mi naprosto vyhovuje, potřebuji nakoupit vepřové maso. Přede mnou nakupuje Vietnamka a Vietnamec, usmívají se, poděkují a spokojeně odcházejí. Prohodím pár slov s řezníkem, který si chválí vietnamské zákazníky, trochu si postěžuje na české zákazníky, kteří jsou pořád s něčím nespokojení.

Pokaždé, když jsem v Sapě, dýchá na mně zvláštní atmosféra, připomíná mi to Asii, kterou jsem několikrát navštívila, paradoxně jen Vietnam mě nějak minul. Proti mně jede Vietnamec na kole, na jedné ruce má jídlo, které si někdo objednal. Než dorazím do restaurace, kde máme schůzku, potkávám dalšího Vietnamce, který tlačí vozík s občerstvením, zastavuje a nalévá čaj prodejcům v hale.   Celou dobu se mi promítají v hlavě poslední mediální obrazy o Sapě, snažím se najít reálný obraz Sapy ve výrocích některých politiků o zřizování specielních policejních týmů pro zajištění bezpečnosti státu, označení Sapy jako ghetta, střediska kriminálních živlů, vyvádění peněz v tamních bankách, což mě nejvíce pobavilo, trochu si totiž spletli Western Union s bankou.

„Tu tržnici SAPA vidím především jako místo, které se stalo státem ve státě. Kde tam platí úplně jiná pravidla. Točí se tam velké peníze a to nejsou jenom miliony, to jsou sta miliony, možná i miliardy. A tyto peníze jsou většinou nezdaněné.“ František BUBLAN, poslanec /ČSSD/ 16. 11. 2011 Zprávy TV Prima 18:55 hod Blížím se k restauraci a už se těším, jak si dám svoje oblíbené Pho. Postupně docházejí ostatní, objednáváme si jídlo a začínáme se bavit o Sapě, jakým způsobem byla v médiích prezentovaná. Srovnáváme vyjádření politiků s vyjádřením náhodných občanů Libuše, kteří jsou na rozdíl od politiků pozitivní, Vietnamci jim nevadí, většina z nich běžně nakupuje v Sapě, chodí na jídlo, začíná využívat i služby, jako je např. holičství, nehtová studia. Letmo se rozhlédnu po restauraci, u stolů sedí Češi, Vietnamci, Vietnamci s Čechy.   Sapa se mění. Vznikají nové moderní restaurace, nákupní centra, rekonstruují se stávající budovy, upravují se volná prostranství pro parkování aut, snaží se o větší úklid celého centra.   Platíme a jdeme si ještě koupit vietnamské knedlíky. V hale se stavujeme u prodejců, kteří si trochu postěžují na děti, že už neumějí pořádně vietnamsky, protože jsou celý den mezi českými spolužáky a s rodiči se scházejí až pozdě večer.   S těžkým baťohem a taškou s knedlíky odcházím s přáteli na zastávku autobusu. Pozdě večer dorazím domů. Na Facebooku si ještě vyměňujeme své dojmy. Dnes vím, že mým velkým snem je navštívit Vietnam, poznat ještě více zemi, ze které pocházejí lidi, kteří jsou dnes mými přáteli, a je pro mě velkou ctí, že si i oni zařadili mezi své přátelé mě. Obohacují mě svou kulturou, životními tradicemi, zvyky, a to i přesto, že jsem ještě ve vysněném Vietnamu nebyla. (Autorka je předsedkyně občanského sdružení INFO-DRÁČEK)

La Strada CR slaví 15 let Cinnosti SOS 6794, takový je celkový počet telefonátů od obchodovaných a vykořisťovaných osob, zákazníků žen nucených k prostituci či lidí, kteří se chtějí vykořisťování vyhnout a zavolali na SOS a Info linku organizace La Strada Česká republika od roku 1996 až do června 2011. Přestože se klientela organizace za 15 let existence linky změnila, lidé pracující v otrockých podmínkách se v České republice objevují stále. A právě jim nabízí La Strada služby prostřednictvím dnes zahájené kampaně. Obchodování s lidmi a závažné formy pracovního vykořisťování bohužel zůstávají v řadě případů skryté a bez postihu. „Počty lidí odsouzených za trestný čin obchodování s lidmi do prostředí prostituce se každoročně pohybují v řádu jednotek či maximálně dvou desítek. Předmětem kritiky i na mezinárodní úrovni je ale zejména fakt, že do dnešního dne nebyl v České republice doposud nikdo pravomocně odsouzen za zločin obchodování s lidmi za účelem nucené práce či jiných forem vykořisťování,“ upozorňuje Petra Kutálková, zástupkyně ředitelky. Nevládní organizace však odhadují, že v České republice jsou vykořisťovány řádově stovky především cizinců a cizinek. Tito lidé se však pouze obtížně domáhají svých práv a mnohdy netuší, že se o to vůbec mohou pokusit. Tuto situaci si klade za cíl zlepšit nová kampaň organizace La Strada k 15 letům Info a SOS telefonní linky. „Info a SOS linka La Strada, která nyní nabízí možnost bezplatného volání a pravidelných konzultací ve 4 cizích jazycích, je tak ještě blíže konkrétním vykořisťovaným lidem, a to nejen v oblasti sexbyznysu, ale i v rámci dalších sektorů služeb a zaměstnání,“ sděluje Ina Avramioti, vedoucí Info a SOS linky. „Nejčastěji volají lidé, kteří pracovali na stavbách a v úklidových službách, k vykořisťování však dochází i v dalších sektorech, např. v lesnictví, potravinářském průmyslu nebo při sezonních pracích,“ dodává Petra Kutálková.   Organizace La Strada rozšiřováním služeb Info a SOS linky reaguje na stále se měnící potřeby obchodovaných a vykořisťovaných osob. Situace v oblasti obchodování s lidmi a tedy i klientela se totiž za patnáct let v mnohém změnila. „Impulsem pro zahájení aktivit v oblasti prevence obchodování s lidmi v České republice se stala situace po roce 1989, kdy se začaly objevovat první případy českých žen obchodovaných za účelem prostituce do tzv. západních zemí,“ vzpomíná Petra Kutálková na začátky činnosti organizace. „Projekt La Strada začal fungovat v České republice díky iniciativě

holandských ženských organizací, které na nečekaný příliv Češek reagovaly již v roce 1995,“ dodává. O tři roky později, již jako samostatná organizace, La Strada v ČR zřídila první telefonickou linku zaměřenou na prevenci obchodování se ženami, jejíž důležitou součástí se stalo poradenství před cestou do zahraničí. Teprve mnohem později se telefonáty na SOS linku začaly ve větší míře týkat případů vykořisťovaných cizinek v České republice. „V současné době tvoří naši klientelu jak cizinci a cizinky, kteří byli vykořisťovaní v České republice, tak i např. české ženy nucené k prostituci zde či v zahraničí,“ říká Ina Avramioti, vedoucí linky. „O čem se ale též málo mluví, jsou případy českých mužů obchodovaných do zahraničí. I ti se mohou obrátit na naši linku,“ dodává. (Zdroj: La Strada ČR)

12

Text: Foto:

Iveta Kováčová Rena Horvátová

Je Cas na spoleCný nedElní obEd Nastal čas, kdy se imigrační politika řeší v klidu nedělního dne, během společného jídla v neznámé rodině i prostředí, s jídlem na talířích a posléze i v žaludku. Zdá se, že tak blízko jsme si ještě nikdy nebyli. Pochutiny pocházející z jiné kuchyně, než jakou známe my, nás svou pestrostí a cizokrajnou vůní přitahují. Děje se to nekomplikovaně až půvabně. Konečně můžeme bez působení špatných zážitků či jen vymyšlených strašidel vnímat, skoro se dotýkat a hladit tu jinak zbarvenou tvář. Stačí se na lidi jen usmívat a najednou se všechny ty neznámé vůně, jiný styl oblékání, kultura stolování i rituály společného pobývání stávají důvěrně až posvátně známými. Zbavujeme se ostychu a ptáme se, někdy rukama a nohama, konečně zbaveni všech vycpávek, „jen“ na úrovni energií, protože už víme, že nerozdílný jazyk jen zdánlivě svazuje. A kouzlo neděle je naplno tu, nic nám nevadí, jsme smíření, spokojení, šťastní, vděční za toto setkání.   Ano, i tak se dá řešit integrační problematika cizinců u nás, jež je v současné době jedním z diskutovaných témat. Ukázalo se, že pokusy států najít úspěšné modely integrace, které by zajistily kvalitní soužití majoritní společnosti

a přistěhovalců, selhaly. Proto je nyní nezbytné hledat a vytvářet nové způsoby, jak posílit mezikulturní dialog a integraci. Najít cesty, jak zkrátit distanci mezi majoritní společností a přistěhovalci a odbourávat tak předsudky a extremistické a nenávistné projevy. Jedním z úspěšných modelů se v České republice stal projekt Rodina odvedle, kdy k jednomu stolu na nedělní oběd usedají rodiny Čechů a cizinců žijících v České republice. Organizátorům tohoto projektu, Občanskému sdružení Slovo 21, se podařilo nejen v projektu pokračovat, ale zároveň nastartovat mezinárodní spolupráci v oblasti integrace cizinců minimálně v dalších šesti zemích Evropské unie – na Slovensku, Maďarsku, v Itálii, ve Španělsku, v Belgii a na Maltě.   Na mezinárodní úrovni se projekt bude jmenovat Next Door Family EU a již v roce 2012 se uskuteční minimálně 210 setkání zahrnujících kolem 1800 osob nejen v zemích partnerských organizací, kteří aktivně spolupracují na tomto projektu, ale i v dalších, které mají zájem organizovat podobná setkání rodinek ve svých státech, jako je Polsko a Portugalsko.   Od listopadu se spustí web www.

nextdoorfamily.eu, kde budete moci sledovat, jak projekt probíhá v České republice a jiných zemích.   Jedním z hlavních výstupů projektu se stane dokumentární film Next Door Family EU natočený během setkání rodin ve všech partnerských zemích projektu a věnovaný problematice soužití majoritních společností a cizinců v Evropě. Rodina odvedle Setkání českých rodin a rodin cizinců se každoročně uskutečňuje formou společného oběda ve stejný den a čas na různých místech v ČR. Vždy probíhá u jedné z rodin a je mu přítomen asistent, který před setkáním osobně obě rodiny zkontaktuje a podá jim informace o druhé rodině a o průběhu setkání. Projekt, který občanské sdružení realizuje již od roku 2004, se tak stal originálním způsobem integrace cizinců do české společnosti. Do projektu jsou každoročně zapojovány pouze nové rodiny, české i rodiny cizinců, které se ještě v minulosti projektu nezúčastnily. Do současné chvíle bylo do projektu zapojeno na 984 rodin a více než 300 koordinátorů a asistentů jak z majoritní společnosti, tak i z řad cizinců z třetích

států. Letošního setkání se zúčastnilo 50 českých rodin a stejný počet rodin cizinců. Došlo k němu v neděli 27. listopadu ve 14.30 hodin ve všech krajích České republiky.   Tento projekt je spolufinancován z prostředků Evropského integračního fondu, hl. m. Prahy a Zlínského kraje. Realizátorem projektu je občanské sdružení SLOVO 21 (www.slovo21.cz), které bylo založeno v roce 1999. „Život je další den, život je pouhou cestou“   A hned další den se setkali současní i budoucí realizátoři projektu Rodina odvedle na překrásné akci nazvané Kulti – Multi. Přišli lidé, kteří se o „jiné světy“ zajímají, mnozí z nich dokonce různě spolužijí. Pojítkem tohoto večera, a to nejen vizuálním, bylo příhodně srdce, které otevírá dveře každému, kdo miluje.   Pod názvem Kulti – Multi se koncem listopadu uskutečnil večer plný rozmanité hudby, tance a jídla. Bylo to setkání lidí, kteří mají rádi lidi a pro samotný smysl těchto slov také leccos dělají. Kromě ochutnávky tradičního jídla byly ke koupi i některé textilní výrobky a dárkové předměty, vše v bar-

vách a vůních světa, který jsme měli možnost skrze naše hmatové a chuťové smysly poznávat a ochutnávat. A nejen to. Tento večer nabídnul mnohem víc. Bohatý a zajímavý kulturní program přinesl například zážitek z mongolského tradičního hrdelního zpěvu.   U stolu vedle mě seděli Mongolové, vesměs mladí muži, jeden v džínsách, bílém triku, s pleteným copem až nad hýždě. Jeho učitel pan Nandinbolor, zpěvák a hráč na tradiční nástroj Morin Khuno (něco jako malá loutna se dvěma strunami), učí Ugnona umění hrdelního zpěvu. Když chci, aby mi ukázal a vysvětlil techniku, dostanu kusé informace s ukázkou vlnivého pohybu břicha, kdy se vzduch stlačuje k páteři a volným hrdlem „chrčí“ ven. „Učím se už třetím rokem,“ říká s úsměvem, „a ještě pořád to bolí, no a ještě to pořádně neumím,“ dodává, když se snažím jako muzikantka postřehnout princip toho, jak ten zvuk vyluzuje. Během večera zahráli na dobové nástroje a zazpívali písně, jimiž Mongolové vzdávají úctu a poděkování například hoře. Tamní lidé po dlouhý čas tímto hrdelním zpěvem oslavují přírodu, zpívají, když něco dávají nebo chválí.

Odbi Hoso se svým kamarádem zase předvedli mongolský hip hop. Pochvalovali si, jak je jejich jazyk svou tvrdostí velice vhodný právě pro hudební vyjádření mladých na život a realitu kolem nich. „Nám nezáleží na tom, co máme na sobě,“ říká Odbi, když vzápětí do nenápadných tónů hřejivé harmonie v línějším tempu rapuje „život je další den, život je pouhou cestou“a lidí se klátí v rytmu sem a tam.   Osáma z Egypta roztančil a oblékl do své sukně i několik přítomných obdivovatelů. Předvedl mystický tanec Tanura, při kterém se 1067krát otočil kolem své osy, oblečený v šat ženy, v rukou čtyři tamburíny. Bílé pěticípé hvězdy s vyšitými ornamenty, které drží ústy, rameny a hlavou, plovou ve vzduchu a prohýbají se, mění se v býčí roh. Poté svými sukněmi kreslí spirály, za chvíli je má nad hlavou a tu vidíme vznášet se barevného motýla. Vrtí se jak roztančená káča, teď se tu dokonce objevil talíř ufo, ne už je to pizza nad jeho hlavou. Ta se mění ve střechu jeho příbytku, kde on leží, klečí a stále se točí, aby v posledním okamžiku sukně odletěla na zem a proměnila se v obří barevnou sněhovou vločku. Byl to zážitek.

14

Text: Foto:

15

Anketa

Iveta Kováčová Rena Horvátová

Kulti – Multi

Jak to vypadá s lidmi, zda se zajímají, uctívají a mají rádi lidi, a to bez ohledu na barvu pleti, rozměry břicha, výši konta a „decibelů“ jejich kultury, jsme se zeptali i několika účastníků Kulti – Multi setkání.

Paní Dandin Dava (53) pracuje v cestovní kanceláři, v ČR žije 26 let. Víru v dobro a lidi už nemá. „Natrefila jsem v klubu, kam občas chodím, na lidi odjinud a jsou z nás dnes dobří známí. Pokud jde o Čechy, ti nechtějí mít za kamarády cizince, kteří pocházejí z chudých zemí. Žiju svým životem a už nic nechci řešit,“ uzavírá svoje možnosti života zde v ČR Dandin. „V tomhle věku není čas na změnu, vrátit se domů nemůžu a už nechci.“

Petra Jelínkova (29) PR manažerka Má mezi cizinci také pár kamarádů. „Nepřipadají mi jiní, máme společné zájmy, humor i vkus. Myslím, že ten, kdo se rozhodne být nejen vůči lidem uzavřený, poškozuje sám sebe, přichází o něco velmi důležitého. Mně osobně přináší tenhle rozmanitý svět mnohem lepší pocit. Jakákoli norma mi vadí. A už vůbec nikdo mi nebude diktovat, co si mám myslet. Říkám to proto, že mnozí lidé všechno pouze přijímají,“ podotýká.

Jan Matásek (39) byl s divadlem již podvakráte v Koreji. Miluje korejské a japonské jídlo. Na oplátku se pak tady v Praze stará o své hostitele. „Pomáháme si vzájemně, například já jim teď naposledy s prací. Chce to dobrou zkušenost, aby lidi mohli mít rádi lidi, strach z neznámého, z opětovného zklamání lidi brzdí, jiné zcela odrazuje. Prostě to chce odbourat strach z neznámého, i když to napoprvé není nic snadného,“ říká Jan přesvědčivě.

Andrea Claudia (23) dispečerka Má za přítele Roma. „Je chytrý, jde si za svým, je příjemný, otevřený a přímý. Překvapil mě vyznáním na koupališti a tuhle mi vážně oznámil, že by byl rád, kdybych namísto nočních směn měla denní. Dal najevo, že mu na mně záleží. Chtěla bych říct ostatním, neházejte lidi do jednoho pytle. Tak jako platí, že jsme všichni stejní (v dobrém i ve zlém), zároveň platí, že jen na nás záleží, jakými lidmi se staneme,“ říká zamilovaná Andrea.

Adam Terš (20) student Seznámil se ve Španělsku na dovolené s člověkem, který je dodnes v jeho životě velmi důležitým. „Hloupé předsudky nám lámou vaz. Je důležité lidi nehodnotit čili neodsuzovat, ale snažit se s nimi vyjít,“ myslí si Adam.

Kristýna Nezvedová (20) studentka Ráda se už delší čas kamarádí s Afričanem. „Líbí se mi, jak je usměvavý a kreativní. Nejvíce mě ale zajímají Italové, nejspíš proto, že miluju špagety. Každý člověk je nějaký a myslím, že postačí, když se budeme vzájemně respektovat,“ říká Kristýna.

Janek Čížkovský (19) student Má mnoho přátel odjinud. Mezi nimi také dlouhodobého kamaráda Mulata, na jehož adresu podotýká: „Rozumím si s ním. Líbí se mi, že není materiální, i to, že trpí syndromem, který nejen praktikuje, ale také pojmenoval „Black people time.“ Chci tím říct, že snad ještě nikdy nedorazil kamkoli včas. Nemám s tím problém, přijal jsem ho takového, jaký je. Ti lidé, co mají problém potkávat tyhle „jiné“ lidi, se můžou jít rovnou zabít. Protože je budou potkávat celý život,“ konstatuje.

Ganbaatar Boldrceceg (21) zdravotní asistentka z Mongolska Získala v Česku práci a i mnoho přátel. Nejvíce ji ale přitahují Rusové. „Ano, skutečně, nevím proč, ale miluju jejich jazyk, ten především, pak operu a umění vůbec. Nevím, proč lidi berou naši jinakost tak vážně. Narodili jsme se a jsme všichni stejní, ať se to stalo kdekoli. Nemějte strach, lidi, každý přece můžeme mít svůj názor, a přesto můžeme ctít druhého a vycházet spolu,“ vzkazuje všem.

Text: Foto:

Lucie Němečková Jana Jedličková

Do tRetice všeho dobrého i zlého s PUlmEsícem Tak se to říká a tak to platí i o třetím ročníku festivalu, který si vzal za cíl představovat tzv. orientální kultury a do svého názvu si vypůjčil část titulu básnické sbírky Syřana žijícího v Čechách Charifa Bahbouha: Nad Prahou půlměsíc. Letos vyšel 20.–27. října nad Prahou, Brnem a Zlínem. Dobré bylo už to, že vůbec vyšel V tak složitých podmínkách, v jakých se rodí a které si málokdo dokáže představit, je Půlměsíc vlastně malý velký zázrak. Peněz na podobné kulturní projekty se dostává čím dál míň, stejně jako mizí možné finanční zdroje. Nevraživosti vůči odlišným kulturám a jejich příslušníkům je naopak čím dál víc. Média, až na výjimky, už delší dobu místo aby nabízela informační servis, vyrábějí kauzy a senzace. Naštěstí se najde pár nadšenců, kteří jsou ochotni se se mnou na organizaci projektu podílet. A samozřejmě tu vytrvali diváci, kteří ještě neztratili vůli a touhu poznávat „něco jiného“.   Letos stejně jako v minulých ročnících byla naším partnerem Společnost česko-arabská. Pomocnou ruku získalo naše občanské sdružení Komba od pražského magistrátu, který na festivalový program přispěl sedmdesáti tisíci korunami a zároveň celý průběh a čerpání peněz monitoroval svými kontrolory.   Festivalových večerů bylo tedy míň něž třeba loni, chyběl i pravidelný zahraniční host, ale i v této okleštěné podobě lze mluvit o velmi úspěšné akci, měřeno její kvalitou. Především festival přinesl několik žhavých „domácích“ novinek, ať už to byla těsně po premiéře inscenovaná hra Egypťana žijícího ve Francii Adela Hakima Popravčí č. 14 nebo nová pohádka Dřevěného divadla Jana Hrubce o Aladinově kouzelné lampě či taneční vystoupení českobudějovické Farhy v rámci komponovaného pořadu Marhaba. Popravčí č. 14 Festival začal v holešovickém Cross clubu v Divadle na půdě Monodramatem Popravčí č. 14 Adela Hakima. Lucie Málková, mladá talentovaná režisérka, se nebojí současných textů z tzv. exotických krajů, jakými Afrika či arabské země pro našince bohužel stále jsou. Spolupracovala již s festivalem Tvůrčí Afrika aneb Všichni jsme Afričani, kde s Janem Tošovským inscenovali hru Beninčana Josého Plyii Syndrom dobrodince. V rámci prvního ročníku Půlměsíce pak uvedla hru alžírsko-francouzského autora Mohameda Kacimi Svatá země, která se stále hraje v Rock Café na Národní třídě. Monodramatem Popravčí č. 14 Adela Hakima tematicky navazuje na Svatou zemi. Kritička Lenka Dombrovská o představení napsala do internetových Divadelních novin: „Obyčejného mladého muže (Petr Semerád) zastihneme v okamžiku, kdy se obává o svůj život. Je uvězněný ve vlastním bytě na odlehlém sídlišti a z jeho úzkosti ho vyrušuje pouze soused (Tomáš Kejmar), který ve svém bytě neustále hraje na elektrickou kytaru. Prioritou inscenace je mluvené slovo a Semerád ho ovládá suverénně. Nejde tu však o proslov člověka sedícího třeba na židli a promlouvajícího k publiku! Jeho slova jsou doprovázená režijně prokomponovanou, dramaturgicky promyšlenou, emotivně vždy působivou akcí – dojemný je například moment, v němž malému bílému potkanovi radí,

jak lze nejlépe v době klidu opustit byt. Tento bezejmenný (tedy do určité míry „modelový“) člověk divákovi postupně odhaluje historii jakési občanské války. Jména ani místní názvy se v jeho vyprávění neobjevují (např. o své přítelkyni vypráví pouze jako o „mé holce“), proto si každý může dosadit svou zkušenost, svou válku (i když v našem prostředí poznanou nejspíš jen zprostředkovaně).“ Rozhodně si nenechte tento výjimečný, silný zážitek ujít, inscenace je stále k vidění. Marhaba Znamená v arabštině vítejte! Pod tímto názvem jsme ve vinohradském klubu Casa Gelmi přivítali tři taneční formace. Z Českých Budějovic přijela Farha, která v pražské premiéře předvedla několik ukázek egyptských folklorních tanců i klasické a moderní tance inspirované Afrikou a Španělskem. Tanečně divadelní skupina Rahat Lukum a hudební skupina Baharat z Brna představily orientální pásmo s živou hudbou a tancem se šavlemi, s hedvábnými vějíři, turecký cikánský tanec a tribal dance. Závěr večera patřil křehkému tanečnímu koncertu vynikající tanečnice a choreografky Reny Milgrom zabývající se filosofií súfismu a perkusionisty Hearna Gadboise s názvem Kniha času / Book of Hours.   Poslední pražský festivalový večer vystoupili v Divadle Kampa v pořadu Veď mě, lásko skvělá zpěvačka a interpretka především židovských a slovanských písních Kateryna Kolcová-Tlustá a charismatický srbský kytarista Boro Prelič.   Navzdory svému názvu se Půlměsíc vyhoupl také mimo Prahu, a to především díky spolupráci s brněnskou pobočkou Společnosti česko-arabské. Zatímco v Brně se diskutovalo o islámu v ČR, ve Zlíně přednášel dr. I. Mrázek o starověkém Egyptě. A to zlé? Na to se po vydařené akci většinou zapomíná. Je to jistá forma pudu sebezáchovy. Protože kdybyste měli myslet, jak a proč všechno to, co chcete dělat, nejde, museli byste hned všeho nechat. A to si myslím, by byla velká škoda. Těším se s vámi na shledanou za rok při 4. ročníku! (Autorka je ředitelka festivalu Nad Prahou půlměsíc)

16

Text: Foto:

První rocník souteže Nejkrásnejší cizinka CR

Rena Horvátová Rena Horvátová a G-Company

Praha ve znamení exotiky Tolik exotické krásy na jednom místě Praha ještě nezažila! Milovníci ženského půvabu se tak mohli těšit na netradiční první ročník soutěže krásy Miss Expat Czech Republic neboli Nejkrásnější cizinka České republiky, která vyvrcholila slavnostním finále 3. listopadu ve Slovanském domě.

Porota v čele s modelkou a Českou Miss 2009 Ivetou Lutovskou rozhodla, že nejkrásnější cizinkou u nás je dívka pocházející z Namibie. Kromě Lutovské zasedl v porotě viceprezident Asociace českých cestovních kanceláří a agentur Tomio Okamura a odborník na ženskou krásu – plastický chirurg Roman Kufa.   Během finálového večera se představilo deset dívek pocházejících z Venezuely, Vietnamu, Japonska, Mongolska, Namibie, Dagestánu, Ruska, Izraele, Indie a Ukrajiny ve čtyřech soutěžních disciplínách. Porota hodnotila, jak si dívky vedly v rozhovoru s moderátorem, jak se prezentovaly při módní přehlídce a velmi populární promenádě v plavkách. Kromě své výřečnosti a přehlídky v nádherných večerních róbách fascinovaly dívky porotce a diváky úvodní přehlídkou v typických oděvech charakterizujících jejich rodnou zemi. Přítomní diváci měli také možnost zhlédnout dokument, který objasnil důvody jejich pobytu v naší domovině, co dívky studují, jaké mají zájmy a koníčky.   „Nápad vznikl úplnou náhodou. Byla jsem pozvaná na firemní akci, kde v továrně za pásem pracovalo několik krásných dívek z různých koutů světa. A tam mě ten-

krát napadla myšlenka uspořádat soutěž tohoto charakteru,“ říká Dana Gregorová, ředitelka G-Company a Miss Expat 2011. Do soutěže se přihlásilo na 52 dívek z různých koutů naší země. Soutěž byla určená pro všechny svobodné a bezdětné dívky od 18 do 30 let žijící na území České republiky, pracující či studující, které se narodily s jiným než českým občanstvím. „U Miss Expat se vám nemůže stát, že by si všechny dívky byly podobné jako vejce vejci,“ dodává ředitelka soutěže, jež si klade za cíl přispět ke zvýšení sociálního a kulturního povědomí české společnosti vůči cizincům studujícím a pracujícím v České republice, jejich začlenění do české společnosti a ke vzájemnému porozumění. Cílovou skupinou projektu se tak staly ženy-cizinky pocházející z různých kulturních prostředí, kde je postavení ženy v rámci rodiny i společnosti vnímáno odlišně, než je tomu v Čechách. Samotnou podstatou projektu je dle organizátorů soutěže kromě možnosti přiblížit jejich kulturní, společenské a genderové odlišnosti také seznámit českou veřejnost s životními příběhy cizinek. Díky projektu Češi můžou odlehčenější formou nahlédnout mladým lidem do soukromého života a zjistit důvody, proč přišli a proč se

zde rozhodli zůstat. Finálový večer propojilo téma čtyř živlů – ohně, země, vody a vzduchu. Na každý z nich vždy navazovala soutěžní disciplína. Večerem vládla uvolněná nálada, o kterou se svým nevtíravým humorem postaral moderátor večera Václav Žmolík. Rozhovoru s finalistkami předcházel jejich krátký videomedailonek, v němž odpovídaly na otázky, z nichž jedna se dotýkala světového míru, jak je již běžné u zahraničních soutěží tohoto typu. Každá z dívek si s tímto dotazem poradila po svém. Některé za světový mír orodovaly, jiné dotaz braly s humorem a ty ostatní na to šly s jistou dávkou filozofie a vážnosti.   Během hodnoceného rozhovoru pokládal moderátor večera krásným finalistkám otázky týkající se jejich studia, české kuchyně a také toho, co se jim na České republice líbí nejvíce. Padla i otázka na české muže, což potěšilo jistou část publika v sále. Přestože některé odpovědi byly zajímavé, ta nejvtipnější patřila Japonce Mami Kawabata, která i když žije v Čechách teprve tři roky, je již nyní úspěšnou členkou taneční skupiny známého tanečníka a choreografa Yemiho A. D., zakladatele taneční skupiny JAD Dance Company. „Zatím jsem

nepřišla na chuť české kuchyni, obsahuje mnoho oleje a takový smažený sýr je na mě moc mastný.“ Japonskou krásku do naší republiky přivedlo především studium na HAMU a dle jejích slov se jí na Češích líbí, že často používají slova „v pohodě“ a „nevadí“. To Raisa Ismailová z Dagestánu jezdila nejprve do Čech proto, že je zde pohřben její dědeček. Natrvalo se sem přestěhovala se svou rodinou až v patnácti letech. Dívka z Vietnamu Try My Nguyen Thi Huong měla v publiku velmi početné fanoušky ze své domoviny, kteří v současné době žijí převážně na Moravě. Prozradila na sebe, že teprve v Čechách se od svých přátel naučila užívat života plnými doušky. Neobvyklý příběh poodkryla izraelská dívka Ella Mitkina, která zde žije proto, že se její rodiče před šesti lety rozhodli do Čech vydat z důvodu, že je tady lepší počasí než v jejím rodném Izraeli. Studentka ČVUT Zulay Fonseca z Venezuely žije v České republice čtyři roky a z české kuchyně má nejraději domácí svíčkovou s brusinkami a knedlíkem. Dříve se živila jako učitelka španělštiny, její žáci ji pozvali na návštěvu do Čech a už zde zůstala. Dívka s mongolskými kořeny Mungunzul Bayarkhuu u nás žije již dvanáctým rokem a bydlí společně

s rodiči, kteří do Čech přijeli za prací. Jako největší oříšek zmínila češtinu, kterou dnes ovládá bez větších problémů. Evgenia Kokoreva se narodila v Rusku, do Čech přijela s rodiči v útlém věku. Nejvíce se jí líbí česká metropole, kterou považuje za svůj domov. Podobně je na tom i ukrajinská dívka Evženie Babutska, která Českou republiku navštívila společně s rodiči a sestrou před 12 lety. Měla to tenkrát být pouhá zastávka na cestě do Kanady, ale Čechy rodinu natolik okouzlily, že se rozhodli zůstat natrvalo. Velkou podporu v sále měla také dívka zastupující Indii Sunethra Nirmali Gouri Boyinová, která se na rozdíl od ostatních dívek v Čechách narodila, a jak prozradil videomedailonek, maminka pochází ze Srí Lanky a tatínek z Indie. V Praze se seznámili, zamilovali se do sebe a již zde zůstali natrvalo. Trošku jiný příběh má dívka z Namibie, kterou přátele naučili, že život může být i zábava. Paulina Nakashole žije v České republice čtyři roky, studuje obor Mezinárodní ekonomie a jejím oblíbeným jídlem je guláš. Stejně jako jsou různorodé dívky, jsou i diváci v hledišti. Nikoho tak nepřekvapuje, že vedle vás sedí Ukrajinec, Rus či Vietnamec.

Dívky na podiu střídá stepařské číslo v čele s Janem Bursou z ProjectWINGS. Za úplného ticha v sále předvádí spolu se svým tanečním partnerem několikaminutovou show. Fotografové se ještě blíž přisunou k podiu a horlivě cvakají jeden snímek za druhým. Očekávaný vstup moderátora ohlašuje další disciplínu a tou je módní přehlídka. Dívky se předvádí v nádherných pestrobarevných šatech princeznovského střihu. Choreografie je promyšlená do posledního puntíku a v sále se překřikují fandové všech deseti finalistek. Na dívkách je poznat, že si potlesk, obdiv a blesky „foťáků“ užívají plnými doušky. Moderátor vyhlašuje desetiminutovou pauzu, při níž vyzývá diváky, aby si sami pomocí skleněného korálku, který každý z nich dostal při vstupu do sálu, rozhodli o nové Miss Sympatie Expat 2011. I já se svými přáteli vhazujeme korálek do skleněné nádoby, a hlasujeme tak pro naši tajnou favoritku. Na chodbě se potkáváme nad sklenicí vína s pár přáteli. Všichni se jednoznačně shodneme, že nápad uspořádat soutěž podobného charakteru může přispět alespoň k částečnému odbourání zažitých předsudků vůči cizincům žijícím u nás.   Druhou polovinu večera startuje velmi

18

19

Text:

Africké rytmy a tance podpoRily rozvojové projekty v Keni a Guineji

populární promenáda v plávkách, která na žádné soutěži ženské krásy nesmí chybět. I já se deru do popředí a nacvakám pár fotek. Dívky pózují, choreografii i chůzi na deseticentimetrových podpatcích zvládají na jedničku. Sem tam se objeví smyslnější póza, což diváci oceňují potleskem. A jdeme do finále… A je to tady! Večer se blíží do svého finále. Sálem se ozývají libé tóny šarmantního zpěváka s africkými kořeny, kterého hned střídají půvabné dívky ve večerních róbách svatebního salónu Brilliant Princess. Vítězkou volby Miss sympatie Expat Czech Republic 2011, o které rozhodli sami diváci, se stala Tra My Nguyen Thi Huong z Vietnamu. Korunku pro 2. vicemiss Expat Czech Republic 2011 získala nejstarší finalistka Raisa Ismailová z Dagestánu. 1. vicemiss Expat Czech Republic 2011 zvolila porota půvabnou Sunethru Nirmali Gouri Boyinovou z Indie. A absolutní vítězkou Miss Expat Czech Republic 2011 se stala dívka, kterou moderátor večera nazval nádhernou gazelou z jihu Afriky Paulina Nakashole z Namibie. Ta přebrala korunku a šerpu z rukou ředitelky soutěže Dany Gregorové. Finálový večer je u konce, dívky pózují před fotografy a radují se se svými nejbližšími. Mezitím se dávám do řeči s členem poroty Tomiem Okamurou. „Já si myslím, že nejdůležitější je, aby cizinci dokázali majoritě, že jsou přínosem a že to nejsou ti, kteří parazitují na české společnosti,“ říká Okamura a pokračuje, „to je podle mě nejdůležitější, protože majoritní společnost neuvažuje složitě, uvažuje jednoduše. Ten základ je samozřejmě jinde, nicméně Miss Expat může určitou podprahovou formou dopomoci, a ostatně proto jsem i já zde a účastním se projektu od jeho počátku, a to tak, že poukazuje na cizince, že jsou nějakým způsobem atraktivní, přátelští a že to jsou lidé jako všichni ostatní. Ale ten základ je v cizincích samých, protože na majoritě těžko můžeme chtít, aby se změnila ze dne na den nebo během několika málo let,“ dodává Okamura, který, jak přiznává, mezi dívkami neměl svou tajnou favoritku. „Přiznám se, že jsem se snažil od počátku volit takový typ dívky, která by byla exotická, jelikož bych si velmi přál, aby se soutěž ujala a pokračovala. Sám v ní vidím značný přínos a i cíle soutěže se mi velmi líbily. A proto, aby se lépe přitáhla pozornost veřejnosti na proble-

Táňa Bednářová

matiku cizinců v České republice, je dobře, když vyhrají dívky, které nejsou úplně otřelé. A jsem opravdu rád, že se i ostatní členové poroty v tomto shodli, a můžeme se radovat, že máme vítězky z Degastánu, Vietnamu, Indie a Namibie.“   A raduje se i ředitelka Dana Gregorová, která chce ze soutěže udělat tradici. „První ročník dopadl dobře, doufám, že druhý ročník bude ještě o něco lepší. Dívky jsou velmi přátelské, kultivované, vysokoškolsky vzdělané a to je i gros tohoto projektu. Už teď po finále máme pro dívky nasmlouvané tři akce. Já bych si velmi přála, abychom jako agentura, měli pod sebou cizinky-expatky, které bychom v budoucnu zastupovali.“   S 1. vicemiss Expat Czech Republic 2011 Sunethrou Nirmali Gouri Boyinovou se potkáváme až na after párty v Resto Cafe Patio. Hned se spolu dáváme do řeči. „Upřímně jsem doufala, že se umístím na druhém nebo prvním místě. Je to skvělý výsledek a jsem spokojená,“ říká krásná Indka, která se od patnácti let občas věnovala focení a natáčení reklam. „Doufám, že mi soutěž pomůže tyto zkušenosti ještě více prohloubit a nastartovat kariéru modelky, a to i přesto, že se chci v budoucnu věnovat vysněné diplomacii,“ říká studentka VŠ ekonomické, která se poslední dobou zaměřila na hindí a sinhálštinu, jež jsou rodné jazyky rodičů. „Vzhledem

k tomu, že studuji mezinárodní obchod a Indie se začíná v posledních letech značně rozvíjet, ráda bych se zasloužila o navazování kontaktů mezi ČR a Indií. To by pro mě znamenalo splnění mých osobních cílů,“ dodává Sunethra, která sleduje i romskou otázku v Čechách a dle jejích slov je největší problém Romů, že se rychle vzdávají.   O kousíček dál postává se svými nejbližšími přáteli vítězka Miss Expat 2011 Paulina Nakashole. Sálá z ní neuvěřitelná energie a skromnost. „Cítím se velice šťastně. Své vítězství jsem nepředpokládala, jelikož spolu se mnou bojovalo o korunku dalších devět nádherných dívek, které byly něčím neobyčejné, zajímavé a exotické,“ říká čerstvá miss. „Již v minulosti přišla nějaká ta nabídka na modeling, ale v současné době bych se mu ráda věnovala naplno a předpokládám, že i nabídek bude o dost víc a navíc zajímavějších. Plány do budoucna? Mám v plánu dokončit studia a doufám, že získané prvenství mi snáze umožní pomoci prosadit se nádherným dívkám z Namibie, které by jinak neměly šanci. A také uvažuji o zapojení se do charity ve své rodné zemi a umožnit tak chudým dětem, aby se jim naskytly lepší podmínky, než mají dosud,“ přeje si studentka Mezinárodní ekonomie a historicky první Miss Expat České republiky Paulina Nakashole.

Každý, kdo se zajímá o africkou hudbu, jistě znal tradiční Ples Afrika. Na začátku jara se pražská Lucerna zaplnila lidmi v nejrůznějších kostýmech, kteří si chtěli užít afrických rytmů a zároveň podpořit dobrou věc. Letos přišli organizátoři této benefiční akce s několika novinkami – nový termín, nové místo a název Party Afrika. A tak se pražský klub Roxy jeden sychravý říjnový večer proměnil na pestrobarevné místo plné temperamentní africké hudby.   Ve čtvrtek 20. října v odpoledních hodinách začalo být v Roxy rušno. Přípravy na Party Afrika byly v plném proudu. Ač se akce přesunula do menších prostor, i tak jí předcházela řada příprav a plánování. Opět se na ní podíleli desítky dobrovolníků. Odpoledne proto patřilo chystání výzdoby, fotografií, zvučení kapel a dolaďování posledních nezbytností.   Sedmá hodina odstartovala program. První podium klubu Roxy obsadila skupina Jahtec Jammin´n Job. Na parketě zprvu panoval ostych a taneční prostor zel prázdnotou. Postupně jej však začali zaplňovat první tanečníci a osmělovali se další a další. Skupinu Batocu, která následovala vzápětí, už nechtěli tanečníci z jeviště pustit, a tak došlo i na několik přídavků. Závěr večera pak patřil skupině Ekvator a jejím krásným břišním tanečnicím.   Kromě tance a zábavy však nesmíme zapomínat i na benefiční aspekt akce. Stejně jako třináct ročníků Plesu i letošní Party byla věnována rozvojovým projektům v Africe. Pořáda-

jící občanská sdružení Centrum Dialog, Wontanara a Centrum Narovinu se rozhodla věnovat výtěžek z akce na podporu jednotlivých projektů v Keni a Guineji, kde působí. Centrum Dialog díky Party podpoří dostavbu školní ubytovny v keňské vesničce Paponditi. „Místním lidem se již díky jejich úsilí podařilo vybudovat školu pro zdejší děti a my jim teď chceme pomoci se stavbou ubytovny, aby byla škola přístupná pro všechny. Děti z problematických rodin či vzdálenějších vesnic měly s docházkou do školy obtíže. Ubytovna jim umožní být během týdne nedaleko školy a plně se soustředit na učení,“ představila plány Dialogu Lucie Tamášová.   Do Keni poputuje podpora i pro projekty Centra Narovinu, a to na ostrov Rusinga Island na Viktoriině jezeře. Díky party se dočká zdejší komunitní centrum dalšího rozvoje. A díky sdružení Wontanara vznikne v Guineji, kde tato organizace podporuje skrze Adopci na dálku několik stovek dětí, tzv. dětský zdravotní fond.   „Rozhodli jsem se pro jeho založení, abychom pomohli dětem s urgentními zdravotními problémy. Občas se stane, že má dítě problém, a než by se vše vyřešilo s adoptivním rodičem, mohlo by být již pozdě. Fond má proto poskytnout dostatečné prostředky na okamžitou pomoc,“ řekli nám ve sdružení Wontanara.

20

Text:

Reportáz

Daniela Vrbová

Barmští uprchlíci – rok poté Největším snem Barmánců v Česku je umět řídit auto. Vyplývá to alespoň z průzkumu, jenž provedli mezi barmskými rodinami terénní pracovníci Barmského centra Praha.   Tak by mohla začínat klasická tisková zpráva libovolného marketingového oddělení – třeba nějaké automobilky. Ve skutečnosti tu ale začíná reportáž z návštěvy u čtyř barmských rodin, které byly do Česka přesídleny v roce 2008 a 2010 z uprchlických táborů v Malajsii a Thajsku a jejichž dospělí členové si tu nyní hledají práci.   Celkem 12 lidí nejrůznějšího stáří, původu a vzdělání přijalo Českou republiku jako svůj nový, náhradní domov, protože ve své vlasti nemohli dál žít. Všichni patří k etnické skupině Čjinů a byli z různých důvodů pronásledováni vládnoucí juntou –pro svou křesťanskou víru, etnický původ, politické aktivity nebo z jiných důvodů.   Přestože měli takzvaně štěstí a Česká republika je vybrala do svého přesídlovacího programu, to, kudy se bude jejich zdejší život ubírat, si musejí zařídit sami. Statusem politického uprchlíka z Asie v životopise zaměstnavatele většinou neokouzlíte. Z obecních bytů s přiměřeným nájmem Barmánce sice nikdo nevyhazuje, avšak státem dotované lekce češtiny pomalu končí a sezónní práce, jako například nakládání polabské zeleniny na náklaďák, na podzim také. Jejich malé děti potřebují další pomůcky do školy a ty, které jsou už starší, se musejí začít rozhodovat, co vlastně v životě chtějí dělat. „Potřebovali bychom se zlepšit v češtině. Děti mluví česky ve škole každý den, ale my k tomu nemáme tolik příležitostí,“ odpovídá u stolu v kuchyni ve středočeské vesnici pan Hran Ca na otázku, co by mu v jeho aktuální situaci pomohlo nejvíc. Terénní pracovník Michal z Barmského centra Praha pokyvuje a zapisuje si požadavek do bloku. I když tato rozmluva proběhla v češtině a pan Hran Ca se evidentně snaží mluvit česky, jak nejvíc to jde, v jeho vyjadřování je patrná hranice, kde už nerozumí a kde začíná jazyková bariéra. Což ho musí trápit nejen kvůli vyhlídkám na budoucí zaměstnání, ale i kvůli vzpomínkám na své zaměstnání původní – v Barmě totiž býval učitel.   S dalšími informacemi ke své situaci a možným kvalifikacím už potom přechází do barmštiny. Na řadě jsou dva barmští tlumočníci, Sabe a Khuppi z Barmského centra Praha. Překládají a vysvětlují principy hledání práce na českém pracovním trhu i systém rekvalifikačních kurzů.   Barmské centrum Praha totiž vymyslelo projekt s ambiciózním

názvem „Zlepšit zaměstnanost a zaměstnavatelnost azylantů z Barmy“. Sehnalo na něj peníze z Evropského sociálního fondu v rámci operačního programu Lidské zdroje a zaměstnanost a ze státního rozpočtu ČR. Už v kuchyni u první oslovené rodiny Hran Ca je ale jasné, že víc než na penězích stojí projekt hlavně na schopnosti terénních pracovníků a tlumočníků trpělivě vysvětlovat, vyjednávat a vymýšlet východiska ze situace azylantů. Která není, eufemisticky řečeno, pro pracovní trh úplně nejatraktivnější.   „Maminka neumí číst ani psát,“ říká lakonicky Win Nain. Je prostřední ze tří plnoletých synů rodiny Myint. Jejich znalost češtiny je po roce v Česku obdivuhodná. Bratři začínají fungovat i jako rodinní tlumočníci. Přesto i na jejich malém věkovém rozestupu lze pozorovat mnohokrát popsaný jev, že nejlépe si jazyk nové země osvojují děti a mládež, čím je člověk starší, tím rychlost učení klesá.   „Maminka je starší než tatínek. Tomu bude brzy šedesát. V Barmě se živil jako farmář,“ dodává na vysvětlenou nejmladší bratr Aun Nain. Je říjen 2011 a sedíme u Myintů doma u kuchyňského okna v Brandýse nad Labem. Z okna je vidět příjezdovou silnici do města, parkoviště, kadeřnictví a jednu galerii. Dokonalejší fata morganu než obraz barmského zemědělce, jak pečuje o sad subtropického ovoce, si v danou chvíli těžko představit. Pan a paní Myintovi mlčí.   „A co bys chtěl dělat ty?“ ptá se Aun Naina Michal. Aun Nain chvíli přemýšlí, čehož rychle využijí jeho bratři: „On umí dobře stříhat vlasy!“ Evidentně ano, velice módní frizúra na Aun Nainově hlavě je toho důkazem. „To by bylo skvělé! Tam se můžeš lehce vyučit a zařídit si živnost!“ chválí ho Michal. Ale Aun Nain nechce být kadeřníkem. Je to prý povolání pro holky. Chce si – stejně jako jeho bratři a všichni oslovení barmští muži – udělat řidičák a jezdit s autobusem nebo náklaďákem.   Zatím však spolu ráno vstávají v 5 hodin, jedou na kole do práce, tam do večera fyzicky pracují, večer přijdou domů a zbývají jim síly jen na to se dívat na televizi, číst knížku nebo skypovat s kamarády, kteří emigrovali do jiných zemí. O víkendu chodí na češtinu a sem tam podle svých slov zvládnou jít na procházku. Českých vrstevníků moc neznají a ani nemají moc příležitostí je potkat. Na povinnou školní docházku už jsou moc staří a pro tu navazující jim chybějí vysvědčení z Barmy nebo Thajska, že nějakou školu vychodili. Zbývá tak přihlásit se do nějakého rekvalifikačního kurzu, až jim skončí současná sezónní práce.

Přesto neztrácejí naději, že se jejich situace zlepší. Jsou mladí, sebevědomí a nebojí se mluvit s cizími lidmi. To jejich rodiče musejí vyvinout mnohem větší sílu pozitivního myšlení, aby si představili svoji budoucnost pouze růžovou. „Jsme teprve na začátku,“ komentuje to Michal, „ale zdá se mi, že jako by svoje šance hodnotili celkem realisticky. Nejsou to sladké plány, co by chtěli dělat, ale co by tak mohli dělat – se svým vzděláním a pracovními zkušenostmi.“ Ani pracovní zkušenosti z Barmy, Malajsie nebo Thajska automaticky neotvírají dveře na evropský pracovní trh. Systémy certifikací a zkoušek jsou na obou kontinentech různé, a pokud nějaké osvědčení dotyčný Barmánec má, dost pravděpodobně si ho nepřibalil, když narychlo prchal z vlasti. A pokud pracoval například jako elektrikář nebo na stavbě, což jsou dva často uváděné způsoby obživy v Asii, nemůže v Evropě uplatnit ani tamní standardy. A úplně všechno stojí na dobrém zvládnutí češtiny.   Pan Neu Zaw v Poděbradech to ale nevzdává: v Thajsku pracoval v moderní kavárně a baru s ovocnými koktejly. Rád by něco podobného našel i v Česku, protože ho práce nesmírně bavila. Při pohledu na pana Neu Zaw je zřejmé, že to muselo nesmírně bavit i jeho zákazníky, protože je přirozený bavič a už po roce pobytu umí ze čtyř českých slov sestavit vtip.   „To jsem já!“ ukazuje hrdě lehce vyšisovanou a zmačkanou fotografii z thajské kavárny, která slouží současně i jako jediné osvědčení jeho předchozí pracovní zkušenosti. „A tady je národní mistr v badmintonu, přišel k nám na drink!“ Místo mistra v badmintonu ale momentálně pan Neu Zaw obsluhuje úklidové přístroje Technických služeb v Poděbradech. „Odpadký, listí, kapesníký, cigaretý,“ komentuje svoji práci a schválně natahuje slabiky jako vysavač.   Terénní pracovníci, tlumočníci i manželka pana Neu Zaw se smějí. V tom někdo zazvoní. Je to Lucie Slauková z mateřského centra v Poděbradech. Přivezla oblečení pro malé děti Neu Zawových. „Paní u nás párkrát byla,“ ukazuje na paní Neu Zaw, „ale moc dlouho tam nepobyla a tak nějak se nás stranila. Tak jsem jí jen chtěla říct, ať se nebojí a přijde zas!“ Paní Neu Zaw s nejmladším dítětem na zádech v šátku stydlivě klopí oči.   Právě zaměstnatelnost barmských žen bude asi ještě větším oříškem než uplatnění jejich mužů a synů. „Barma je přeci jen dost konzervativní, patriarchální společnost,“ poznamenává Sabe A. Soe z Barmského centra, „ženy jsou často v domácnosti

a o obživu se starají muži. To ale tady dost dobře nejde, navíc je nutné, aby se i ženy plnohodnotně zapojily do společenského života.“ Jenže co mohou na pracovním trhu v Evropě v 21. století nabídnout? Chce to opět představivost a odvahu terénních pracovníků, které se pro ně snaží vymyslet zaměstnání. Šance rozhodně nejsou malé. Například pro paní Siakhel ze Staré Boleslavi. Na rozdíl od ostatních tří matek je komunikativní, ráda se směje a snaží se z české věty co nejvíce pochytit. Momentálně pracuje s manželem v továrně, kde se vyrábí bezpečnostní pásy do auta. Je to manuální neinvenční, ale zatím jistá práce.   Paní Siakhel ale také ráda kreativně šije a plete, a když jí terénní pracovníci navrhnou, jestli by své výrobky neprodávala, myšlenku neodmítá. Plán pro svůj život si vymyslela i sedmnáctiletá Gigi Hran Ca. V Kolíně začala studovat na zdravotní sestru. „Vždycky jsem chtěla být učitelka,“ říká k tomu v přítomnosti tatínka, bývalého učitele, „ale v Česku by to bylo moc těžké. A zdravotní sestra je také dobré zaměstnání.“   Kdo byl někdy nezaměstnaný, ví, že nejhorší je uvadající sebevědomí, plíživě se vkrádající myšlenka, že ho nikde nechtějí, a sociální izolace. Z tohoto hlediska je dobré, že Barmánci v Česku mohou nyní s terénními pracovníky rozebírat svoji situaci, uvědomovat si své slabé a silné stránky a lépe se orientovat v nabídce na pracovním trhu. Ale jak stojí v propozicích projektu, které musejí na začátku odsouhlasit, pokud se do něj chtějí zapojit: Práci vám tu nemůže zaručit nikdo.

22

Text: Foto:

Iveta Kováčová Archiv

KIZOMBA je africký tanec a hudební styl, který v posledních letech zasáhnul srdce a mysl milovníků hudby díky romantickému a smyslnému africkému rytmu. Vznikla na konci 80. let v Angole a její jméno bylo odvozeno z původního kimbundo, což znamená party. Jde v zásadě o partnerský tanec, který je velmi ovlivněn ostatními žánry hudby a tance, především angolskými tradičními tanci jako je semba, zouk (z Antilskách ostrovů), tango a merengue.   Kizomba je nyní kulturní fenomén, vyhrává mnoho mezinárodních cen a uznání, v současnosti je velmi populární v Portugalsku, Španělsku, Anglii, Francii, Holandsku, Polsku a velmi rychle se rozšiřuje po celém světě. Toto je vaše šance připojit se k taneční revoluci.   Kizomba.cz je skupina tanečníků a Dj´s, jejichž hlavním cílem je rozšířit především v Čechách a blízkém okolí hudební a taneční styly, které jsou již v módě po celé Evropě i mimo ni.   Kizomba je taneční styl, ve kterém se střídají pomalé smyslné rytmy s veselými dynamickými. Tento žánr si již získal mnoho srdcí milovníků dobré hudby a tance. Stal se součástí nejrůznějších hudebně tanečních eventů i mezinárodních kongresů a festivalů.

to štěstí, že budu cestovat se svou taneční a životní partnerkou. Tak i ona pozná blíže naši kulturu, nehledě na to, že se budeme moci „tanečně upgradovat“ ve stylech, které učíme: kizomba, kuduro, afro. To „teplo“, na něž se ptáte, nejspíš doplňuji asi právě na tanečních kurzech, které vedeme, a angolských párty, jež pořádáme. Máme okolo sebe naštěstí hodně dobrých lidí, které naše kultura zajímá a kteří jsou dobrými přáteli. Byl jste během svého života v Česku někým dopředu limitován? Ano. Pozitivní je, že ve více případech to byl spíše strach z neznámého. Češi jsou dost uzavření a chvíli trvá, než začnou důvěřovat. Těžko předvídat, co a kde se stane. Neovlivníme, koho potkáme na ulici. Ale díky tomu, čemu se věnuji, se pohybuji mezi lidmi, kteří nemají toto agresivní smýšlení. Co myslíte vy, liší se od sebe lidé natolik, že existuje objektivní důvod je dopředu odmítat? Každý jsme stejný – máme oči, uši, pusu, srdce – a zároveň jsme každý odlišný, každý máme svůj charakter. Existují situace, kdy opravdu existují objektivní důvody někoho odmítat, ale nehovořím zde o barvě pleti. Všeobecně si myslím, že základem je dodržovat „zlaté pravidlo“ – chovej se k ostatním tak, jak chceš, aby se chovali oni k tobě.

Žiju, proto tanCím Říká třicetiletý tanečník a animátor Jamba Mulimbwe, který v Česku vede ojedinělý taneční Kizomba Team. Často se stává, že mládí překvapí a oblíbí si tance starší generace a ty pak nanovo v plné síle ožijí i tam, kde o nich ani netušili. Další talentovaný kluk, tentokrát z Angoly, učí Čechy tance své kultury. Jakými tanečními kroky se protančil životem až k nám?

Jambo, změnilo se nějak léty vaše vyjádření „žiju, a proto tančím“? Toto motto vychází ze známého „myslím, tedy jsem“ a my žijeme, a proto tančíme nebo tančíme, a proto žijeme? V průběhu let se nic nezměnilo, naopak to cítíme stále silněji. S věkem se k tomu přidává ještě potřeba to, co umíme, předávat dál.

Jak doplňuje kluk z Angoly teplo domova tady v Česku? Doma je doma, to je pravda. Vlastně můžu říct, že po deseti letech tady v České republice je mé srdce rozpolcené, de facto mám dva domovy. Myslím si, že každému, kdo je takhle daleko od rodné země, se zasteskne. Já se teď snažím jezdit do Angoly každý rok. Letos mám

Z domova jste odešel v 18 letech, kolik jste toho protančil tam? Tančili jste doma? Kde, při jaké příležitosti? U nás se tančí každý den, ve veselých i těžkých momentech. Nepotřebujeme chodit na diskotéku proto, abychom tančili. Tančím s kamarádkou, mámou, ségrou, tetou i neteří. Chystáte nějaký nový projekt, kam se na vás můžeme přijít podívat? Momentálně máme rozjeté Pepper hot – intenzivní taneční workshopy, které se konají vždy jednou za dva měsíce. Jsou pro tanečníky i netanečníky, takže i ti, co nemají žádnou taneční zkušenost, se nemusí

bát přijít, naopak já říkám, že takoví jsou nejvíc tvární.   Nejbližší termín je v Ostravě 3. – 5. 2. 2012 a Balumuka Peper hot – taneční víkend v Praze – se skvělými zahraničními hosty, kteří vlastně dali didaktický základ výuky kizomby v Evropě, se koná také v únoru. Každý rok v prosinci pořádáme velkou tematickou párty, loni to byla Gangster night 1930–1940 a letos máme téma Candy man party.   Všechny naše aktivity můžete sledovat na Facebooku ve skupině Kizomba.cz nebo na webu www.kizomba.cz. Jak se vyvíjí, roste zájem o vaše kurzy tance, o kizombu? Mohl byste mi nějakým vizuálně jasným způsobem kizombu (v překladu párty) popsat? Jak se tancuje, co vyjadřuje, o co při ní jde, kdo s kým tanec začíná, kdo ji tančí nejčastěji, kouří se při ní...? Na taneční scéně fungujeme již 8 let, s kizombou jsme začali před dvěma roky. Dá se tedy říct, že na rozdíl od salsy, jejíž největší boom už dávno proběhl, se zde v Čechách stále vyvíjí a přichází jí na chuť stále více lidí. Skvělou kizombu si dnes můžeme zatančit na Slovensku, v Polsku, ve Francii Anglii nebo Portugalsku.   Na popis kizomby si dovolím vzít na pomoc Noru de Paulu (redaktorka webu salsy), která ji krásně vystihla ve svém článku. Cituji: Zapomeňte na gejzíry nadupané energie a na exhibiční pózy pro diváky. Principem kizomby je vyjádření chilloutové nálady a schopnost dokonalého propojení s partnerem. Kizomba je velmi vytříbený tanec, který vyžaduje číši uvolněnosti a jemnou souhru v páru, je to intimní dialog, při němž je opravdu nutné cítit hudbu a vyjadřovat ji skrze Vaše tělo. V kizombě se odnaučíte mechanickému „šlapání“ základních kroků či sestav a naučíte se experimentovat, vytvářet náhlé změny a uvolnění energie. Naučíte se skutečně sdílet taneční parket se svým partnerem či partnerkou.   Kizomba je jemný párový tanec, má svou klidnou sensitivní formu, ale i formu veselou a hravou. Může nám připomínat z části argentinské tango, milongu, bachatu nebo merengue.

Jací vám, Jambo, připadají Češi ve srovnání s Angolany při tomto tanci? Co vyzní či vypadá v jejich podání docela jinak, než jste zamýšlel? Rozdíl není velký, ale je tu. My jsme víc uvolnění na rozdíl od lidí, kteří se tanci teprve učí. Ale musím říct, že máme pokročilé žáky, kteří jsou v tanci o mnoho lepší než Angolani. Nejdůležitější rozdíl vidím v tom, že se nestačí učit jen jednotlivý taneční žánr, ale je důležité také se zajímat malinko víc o kulturu tance – odkud přichází – ať to je salsa, tango nebo kizomba. Snažíme se naše žáky seznámit s kubánskou kulturou, která samozřejmě není tolik odlišná od africké. Jak si představuje lepší svět tanečník a jak animátor? Říkáme, že tanec je nejlepší způsob, jak se zbavit stresu. Vidíme každý den spoustu lidi, kteří nejsou šťastní, spokojení sami se sebou. Jejich život ztratil hodnotu, protože si neuměli užívat každý malý okamžik, a tím se odpojit od spousty problémů. Jak všichni víme, v oblastech, kde lidé hodně trpí, se umějí pořádně bavit. Chtěl bych žít ve světě, kde by se více respektovala kultura každé země. Kde by se propagovalo umění, a ne politika. Co je to za pocit, který vás denně žene na parket? Má práce je mé hobby. Dělám radost lidem a zároveň se bavím. Je to pozitivní energie, kterou si předáváme navzájem.

Jamba Mulimbwe (kizomba team) Jamba pochází z Angoly. Animátor, profesionální tanečník a instruktor tanců kizomba, senba, salsa a kuduro. Afrolatinským tancům se věnuje přes osm let. Je členem taneční skupiny Tradicion – grupo de baile a zakladatelem Kizomba.cz. Také organizuje taneční víkendy v Praze pod názvem Pepper Hot. Jamba je studentem bakalářského studia na Prague College, obor Interaktivní média.

24

Text a foto: Rena Horvátová

rozjet abcházský program určený novinářům, kteří již v oboru pracují. Abcházská strana však nemůže do projektu vložit žádné finanční prostředky, a tak se pokusíme získat grant.

„Profese novináRe si mE zvolila sama“ S novinářem Muratem Temirovem si cestou do redakce Slova povídáme o všem možném. Mimo jiné se dovídám, že čtyřicetiletý Murat se narodil v Petrohradě, dětství prožil na nedalekém Kavkazu a v dospělosti se rozhodl odjet studovat do Roztovu a rodného Petrohradu na Saint Petersburg State University a Moscow State University of Economics. Poté dva roky přednášel o daňovém systému Ruské federace na státní univerzitě v Pjatigorsku, než se rozhodl odjet v roce 2002 za prací do Čech, které se mu staly novým domovem. Čemu jste se po studiu věnoval? Tři roky jsem pracoval jako právník v oblasti lidských práv. Bylo to v době, kdy se vyskytly rozsáhlé politické problémy mezi Čečenskem a Ruskem. Poté jsem dostal nabídku z ruského Radia Rosie podílet se na projektu, který odkrýval životní příběhy prostých lidí. Tím jsem se z právníka stal novinářem. V roce 2002 jsem začal pracovat jako nezávislý reportér pro Radio Svobodná Evropa – otevírala se severokavkazská redakce vysílající v avarském, čečenském a čerkeském jazyce o problematice Kavkazu. Ovládal jsem čerkeský jazyk, sice ne bezchybně, ale v té době nebylo moc novinářů, kteří hovořili dobře čerkesky a měli přehled o situaci na Kav-

kazu. Pokaždé, když vyprávím, jak jsem se k práci v mediích dostal, říkám, že si mě profese novináře zvolila sama. Čím byla Praha lákavější nežli země jako Rusko nebo USA? Mám to stejně jako s profesí, země si vybrala mě, nikoliv já ji. Nově vznikající redakce představovala mnoho zajímavé práce. Podobnost Čerkesů a Čechů se vyznačuje v podobné velikosti národa, opatrném a uzavřeném přístupu vůči všemu neznámému. V Americe se migrant nemusí až tak snažit o integraci, je v tomto ohledu svobodnější. Cizinec, který přijede do Čech, se nejprve integruje, přizpůsobuje se nějaké normě, uvědomuje si, jak musí fungovat, co se od něho očekává a tu homogennost země pociťuje. Přibližte čtenářům vaši školu pro novináře, proč vznikla? Sledujete studenty i po ukončení univerzity? Za posledních dvacet let se média v Rusku velmi rozvinula, přesto je opravdu kvalitních univerzit připravujících novináře málo. Dnes spolupracujeme se 120 univerzitami státního i soukromého charakteru zabývajícími se mediálními studiemi. Jedná se o 10denní intenzivní vzdělávací program, který účastníka vyjde včetně letenky, víza a pobytu na 1 000 €. Programy probíhají

čtyřikrát do roka, účastní se jich vždy minimálně 15 a vícero účastníků. Můžeme se chlubit tím, že se programu účastnili studenti z celého Ruska – z Petegorska, Voroněže, Moskvy… Umožňujeme studentům jednodenní praxi v České televizi a v Českém rozhlase 6, kde mají možnost seznámit se s  přípravou rozhlasového vysílání, modelových studií, PR a internetovou a investigativní žurnalistikou. Programem prošlo kolem sta účastníků, bohužel se nám nedaří studenty sledovat i nadále, někteří z nich pokračují v magisterském studiu, jiní studium zakončí bakalářským titulem. Dvěma třem studentům se podařilo najít v Rusku pracovní uplatnění, ale není to naše priorita. Spolupracujeme s kapacitami, jako je Zdeněk Šámal (pozn. red.: někdejší šéfredaktor a staronový ředitel zpravodajství ČT, který v roce 2005 zakládal zpravodajský kanál ČT 24) a Libor Kukal, vedoucí ruské redakce ČRo7. V Rusku spolupracujeme s  Alexandrem Verzilovem, který vede školu pro žurnalisty BBC. Jaký je způsob financování školy pro novináře v Praze? V minulosti jsme obdrželi finanční podporu z Euronews. V současné době o granty nežádáme, studenti si vše financují sami nebo jim podporu poskytuje univerzita, která je vysílá. Momentálně se snažíme

Jaký je váš osobní pohled na úroveň vzdělání v ČR, v Kavkazu nebo Rusku? Jaké vidíte zásadní nedostatky? Český vzdělávací systém neznám dokonale, ale co jsem měl zatím možnost poznat, bylo na velmi dobré úrovni. V Rusku je několik kvalitních univerzit udržujících svou tradici, a dokonce se pyšní několika, které patří mezi světové. Situace v Rusku je dnes těžká, probíhá reforma vzdělávání a myslím, že to bude mít dopad na celkovou kvalitu. Těžko srovnávat, Rusko má 500 univerzit, v Čechách jich je o dost méně. A nehledě na to, statistiky poukazují, že v Rusku studuje vysokou školu každý druhý student. Čím vás naplňuje práce ředitele? Co je vaším hlavním cílem? Chtěl jsem se zabývat něčím humanitním, věnovat se mladým lidem, předávat jim své zkušenosti. Snažím se dávat studentům možnost nahlédnout i do jiného způsobu zpracování informací, než jsou např. tištěná média, ukázat jim, jak fungují média po světě. Například Russia Today – nejnovější zprávy z Ruska v angličtině převzaly západní model zpracování informací a přizpůsobily jej svým podmínkám. Ona se obecně dá novinařina rozdělit na západní a ruskou. Ta západní informuje objektivně, novinář k tématu vyjadřuje vlastní názor, zve do studia odborníky na problematiku. V Rusku podají informaci neutrálně, ale osobní pohled nepřidají. Ale záleží také na uspořádání faktů, protože i to se značně podílí na větším pochopení problematiky veřejností. Přednášíme jim i o historii českých médií, v jakých podmínkách se rozvíjela po roce 89´. Zastávám názor, že některá z českých médií jsou na velmi vysoké úrovni, proto jim jejich práci dáváme za příklad. Společně se Zdeňkem Šámalem jim radíme, jak v co nejkratší době založit soukromou TV atd. Nelákalo i vás pracovat spíše než s mladými novináři s příslušníky národnostních menšin žijícími v ČR? Založit například organizaci pomáhající cizincům z Kavkazu s integrací? Ptám se proto, neboť jste sím prožil proces integrace. Zatím jsem o založení organizace pomáhající mladým lidem z Kavkazu pouze

uvažoval – pomáhat jim třeba s integrací do společnosti a zároveň udržet svébytnou kulturu, zachování kulturních rysů. Multikulturalismus může fungovat, pokud si integrující člověk zachová svou vlastní kulturu a má možnost poznat i tu majority. Pokud politik říká, že multikulturalismus není možný, tak spíš do něj nechce vkládat úsilí a energii. Víte, migranti jsou zvláštní kategorií lidí, často jsou majoritou vnímáni jako zátěž, která parazituje na společnosti. Málokdo si uvědomí, že přestože tu cizinci žijí, může to být pouze přechodné a mnoho z nich se vrátí domů. Ostatně i já to mám v plánu, přestože je Kavkaz ohledně bezpečnosti problematické místo. Podotýkám, že i přesto, že léta strávená v Praze mohou být ta nejlepší, která mě jako člověka můžou potkat. Většinová populace by si měla uvědomit, že cizinci českou společnost mohou obohatit. Často tu pracují za směšné peníze a měli by být respektováni. V jednom rozhovoru jste řekl, že Češi jsou k cizincům více otevření, myslíte si to stále?   Nemyslíte si, že je to tím, že žijete v hlavním městě, které je přece jenom odlišné od zbytku republiky vyšším počtem cizinců? Otevřenější než v minulosti rozhodně. Každopádně, jak jsem zmiňoval, je tu určitá opatrnost, kterou chápu a mohu si ji vysvětlit. Je to dáno především historickým vývojem. Pokud vám na vaše území přichází někdo cizí, neznámý, máte určitou obavu z nepřátelství. Ale rozhodně to není v takové míře, aby byl cizincům život v Čechách nepříjemný. Mám však kamaráda, který žije několik let v Norsku a nedávno navštívil Prahu. Tvrdil, že Norové jsou daleko otevřenější než Češi. A přestože je Praha zvyklá na cizince, mělo by to být pro obě strany jednodušší, ale třeba není. Cizinci většinou říkají, že čeština je jazykem zapeklitým a že nejtvrdší oříšek představuje slovní zásoba a slovosled. Jak češtinu vnímáte vy a jak moc ji používáte v běžném životě? Bohužel to není tak často, přestože mi je jazyk jako takový blízký. Čeština je krásný slovanský jazyk, autentický až archaický. V zaměstnání nemám možnost hovořit česky. Nutno podotknout, že mí přátelé z řad cizinců si stěžují na fonetičnost češtiny a obtížnost gramatiky. Ale jsou i výjimky, má žena hovoří daleko lépe česky nežli já. Ale je pravda, že stejně tak, jak hovořím

v ruštině, mluvím i v češtině a ruština není mým rodným jazykem. Mojí mateřštinou je čerkéština. Co by se podle vašeho názoru dalo obecně zlepšit ve vztahu Čechů k cizincům? Organizovat víc příležitostí pro setkání cizinců s  majoritou, ale samozřejmě na té neformální bázi. Tím je myšleno mimo zaměstnání, mimo úřady. Jistě, je to finančně náročnější, protože takové setkání musí někdo zorganizovat, vzít na sebe zodpovědnost, ale bylo by to ideální. Určitě by k tomu přispělo, kdyby cizinci zastávali společensky významnější pozice. Vzor máme v nedalekém Německu, kde cizinci najdeme i ve vysokých politických funkcích, jako tomu bylo u nás v případě paní Stehlíkové na postu ministryně. Tím cizince mohou pozitivně ovlivňovat veřejnost, zapojovat své krajany do politického světa. A právě tito lidé by mohli konstruktivně řešit otázku migrantů a efektivně řešit stávající a vzniklé problémy. Česká politická elita je bohužel směrem k cizincům uzavřená a ti jsou de facto vyloučeni z politického života. Čeho byste ve svém životě chtěl ještě dosáhnout? Máte nějaký profesní sen? Chtěl bych napsat knihu zaměřenou na média a žurnalistiku, které bych chtěl představit s jistou dávkou humoru. Mimo jiné bych se chtěl v knize podělit o své zkušenosti s vysíláním zpráv z Ameriky a Anglie. Zmínil bych tam i poznatky ze spolupráce s českými médii a věnoval bych se také typologii novinářů a rozhlasové tvorbě. A další můj takový sen je, že bych si přál třetího syna. Co nejlepšího se vám stalo za dobu, co žijete v Čechách? Život v Čechách se mi líbí takový, jaký je, mám je rád od knedlíků po katedrálu sv. Víta. Když jsem do Čech přijel poprvé, na školení do tehdejšího rádia Svobodná Evropa, byl jsem mile překvapen architekturou, která si je podobná s tou v Petrohradu. Je to zároveň něčím stejné, a přitom jiné. Poté jsem odjel na tři roky do USA a Ruska. Když jsem se vracel zpět do Prahy, měl jsem pocit, že se vracím domů. Byl to překvapivý pocit. Praha vůči cizincům projevuje určitou vřelost. To když přijedete do Abcházie, tak vás buď město přijme a zůstanete tam natrvalo, nebo nepřijme a už tam nikdy nepojedete.

26

Text:

Redakce

Co se delo, Co se deje, Co se bude dít Návrh změny zákona o  veřejném zdravotním pojištění, který rozšiřoval přístup cizinců do systému veřejného zdravotního pojištění i na rodinné příslušníky a živnostníky, spadl pod stůl. Tuto změnu dlouhodobě požadují ombudsman a  zmocněnec vlády pro lidská práva, přiklánějí se k  ní i  ministerstva zdravotnictví a  vnitra. Návrh se dostal do oběhu v  souvislosti se zřízením jednoho inkasního místa navrhovaným ministerstvem financí, v  připomínkovém řízení se ale proti němu ostře postavila Hospodářská komora a  tím nakonec argumentovalo i samotné ministerstvo financí. Změna by údajně neúnosně zatížila státní rozpočet. Více než 130  000 cizinců je v  ČR odkázáno na komerční pojištění, které musí platit předem na dobu platného povolení k pobytu a které jim přitom nezaručuje pokrytí nákladů na lékařskou péči. ********* Z  rozhodnutí zastupitelstva hlavního města Prahy byl 4. 11. 2011 odsouhlasen vznik obecně prospěšné společnosti s  názvem Integrační centrum Praha (ICP). Posláním této nově zakládané organizace je především získávat, facilitovat a  formulovat potřeby cílových skupin participujících na procesu integrace cizinců ze třetích zemí na území hl.  m. Prahy.

ICP je v  tuto chvíli v  procesu inicializace a  registrace u  patřičných institucí s  předpokládaným datem počátku fungování k 1. 1. 2011. ********* Vzhledem k  nepříznivému postoji čím dál více Čechů k  cizincům by podle odborníků na azylovou a  migrační politiku mohly přijít na řadu pouliční protesty. Častější by mohly být i  tvrdé xenofobní útoky. Když je ekonomická situace horší, tak se většinová populace negativně zaměřuje na cizince. Tyto prognózy zazněly na konferenci o  migraci, která se konala v  Senátu. Mnozí Češi podle nich začínají brojit hlavně proti přistěhovalcům, kteří nepracují a  od úřadů pobírají sociální dávky. Nespokojení Češi ale podle ní v důsledku nebudou rozlišovat mezi tím, který cizinec v  České republice pracuje a který ne. Už tak nepříznivou situaci by měl ještě více vyhrotit nový rok, který přinese vlnu zdražování. ********* Nejčastější mzda ukrajinského zaměstnance pracujícího v  české firmě se pohybuje kolem 14,3  tisíce hrubého měsíčně. Nejčastější mzda  – tzv.  medián  – slovenského zaměstnance se pohybuje kolem 21  768 korun měsíčně hrubého. To je dokonce více než nejčastější příjem české-

ho zaměstnance – 20 094 korun hrubého měsíčně. Vyplývá to z informačního systému o průměrném výdělku. Nejlépe placenými cizinci v  České republice byli v  prvním pololetí letošního roku Rakušané a  Britové. Ve mzdové podnikatelské sféře pobírali hrubou střední mzdu 97  553 korun, respektive 80  326  Kč. Je ale nutno říci, že takto placených zaměstnanců pracuje v  zemi pouze několik. ********* Zpěvačku skupiny Monkey Business Tonyu Graves (41) napadli pravicoví extremisti, plivali po ní a  křičeli na ni rasistická hesla. K  incidentu došlo ve vimperské restauraci U  Stadionu, kam se Tonya vydala před vystoupením na nedaleké diskotéce občerstvit. V  rozhovoru pro deník Blesk jej popsala takto: „Došlo k  verbálnímu i  fyzickému útoku, kdy mě tahali za vlasy, plivali po mně a podobně. Jejich nadávku opravdu nelze v  žádném médiu interpretovat. Naštěstí jsem v  pořádku a  na incident se snažím co nejdříve zapomenout.“ Pomohlo jí zastání místního číšníka, z  restaurace však musela zpěvačka uprchnout zadním vchodem. Nechutný zážitek jí značně otřásl. Teď ji místo odškodnění zřejmě čeká žaloba. Předseda Dělnické strany sociální spravedlnosti Tomáš Vandas se ji

chystá zažalovat. Pro pomluvu! Jeho „chlapci“ prý s  útokem nemají nic společného. ********* Na Radiu Wave odstartoval nový pořad o  migraci. Názvem Crossings navazuje na stejnojmennou sérii reportáží o  životě cizinců v ČR, kterou Radio Wave vysílalo v  roce 2008. V  letošním projektu, který bude různými formáty vyprávět o imigraci i emigraci, už  ale cizinci figurují jako spolutvůrci. Nový Crossings vznikl ve spolupráci s  Fórem migrantů při Programu migrace společnosti Člověk v tísni. Crossings se bude vysílat vždy poslední středu v měsíci v  rámci pravidelného pořadu Rentgen. Více informací bude postupně k dispozici na stránkách Radia Wave: www. rozhlas.cz/radiowave/crossings. ********* Za policistu se vydával na olomoucké tržnici čtyřiačtyřicetiletý muž. Po vietnamském obchodníkovi žádal zboží, které si chtěl odnést bez placení. Nakonec vytáhl nůž. Násilníka na místě zpacifikovali strážníci a  předali jej policistům. Vietnamský obchodník strážníkům řekl, že muž přišel do prodejny, vydával se za policistu a zboží v  hodnotě zhruba 400  korun si chtěl z prodejny odnést bez zaplacení.

12 kulti – multi

strana 15 (Nad Prahou půlměsíc)