SKLIZEŇ N E Z Á V I S L Á KULTURNÍ REVUE Red. Ant. Vlach, H a m b u r g 13, Postfach 2 7 0 0 ROČNÍK
II.
LISTOPAD 1954
ČÍSLO 11 (23).
ZPŮVODNÍTVORBY: Pavel
J A V
O
R
.
TENKRÁT U KRBU. Ruce j s t e s i u mne o h ř á t c h t ě l . Byly s t a r é , c e l e oznobené T i š e j s t e se d í v a l do plamene, ř í k a l j s t e - že nadevše j e k r á s n é , p o z o r o v a t plamen, k t e r ý hasne... B y l o c h l a d n é j a r o . Voněl a k á t . C h t ě l o se mi do t ě c h d l a n í p l a k a t , t i š e , d l o u z e , d ě t s k y oddaně chtělosemip l a k a t do d l a n ě Neměli jsme t e n k r á t žádný s t r a c h ! Z l a t é hvězdy z r á l y na d o s a h , nevěděvše, kterou r a d ě j i ž a l i jsme j e srpem nadějí ***
Ach, zůstat v ě r n ý ! Komu, čemu? P ř e d s t a v ě , snu - snu šálivému? Květ d á l k y v o l á , j a r o mámí Najde oc se v ě r n ý mezi iiouu. námi :? Nejeden Siatý č i s t ý plamen zhas -Hejoden plamen zhas Najde Najde ge se Jistý čistý aspoň aspoň v v nás nás ? ? JJako a k o se se brázda brázda k k brázde brázdě vrší, vrší, až d až dovrší o v r š í se se ccelý e l ý lán, lán, na jara má na j a r abolesti na b o l prsí, esti prší. A viem A všem bolestem b o l e s t e m zotvírán, zotvírán, jsem jako jsem j a k o jabloň j a b l o ň vv ve vichřici, vichřici, jak ú jak úder, d e r , padlý padlý do do korun korun !! Ach, moci Ach, moci aspoň aspoň nodoríoi, nedoříci, n o c i se noci se aspoň aspoh dotknout dotknout strun, strun, t ř e b a ž e dávno třebaže dávno jjasnä a s n ě nezní nezni n r.apolo a p o l o š íšílenému l e n é m u v ěvesni zni... . . .
Mlčky defilují řady našich druhů-
Co nám zbylo z našich hvězdných luhů? L é t a jdou - a ta, -jež jsi měl rád, vracejí se jako slunovrat, jako p ř í l i v , m ě s í c n e u b ý v a j í c í , jako známá vůně po t e s k n i c i , s v ě t l o , k t e r ý m n á h l e v z p l a n e strom, t i c h á stopa v dechu po někom... Závějemi č a s u j í t bych c h t ě l , znova s l y š e t , j a k mi c h c e t e říci: "Na v i n i c i Páně smutní z a h r a d n í c i , ať jsme bez domova k d e k o l i , všude že t o s t e j n ě z a b o l í " R u c e , b y c h s i s vámi o h ř á t c h t ě l . Mladé j s o u , a p ř e c e oznobené ! Jak to b o l í , čekat - čekat u plamene... Z A L L
Co zašil z a s i l jsem jsem a a oo co jaem jsem sklízel sklízel ? ? J e n samotu Jen Eíimctu aa sstesk tesk a a žal žal a jenom a ,jenem smutek, smrtek, jenom jenom svízel svízel mi do mé mi mé písně p í s n ě notoval. notoval. V r š í se Vrší se ticha Ticha hrobová na ztichlou na z t i c h l o u strunu s t r u n u domova domova -Ach, zSetat Ach, zůstat věrnýl věrný! Komu, Komu, cemu čemu ? P ř e d s t a v ě , sr.u Predstave, snu - snu šálivému sálivému ? Jdou nová Jdou nqvá jara j a r a rodnou rodnou zemí zemí a slyším jjejich a e j i c h zpěvný zpSvliý hlas. hlas. N Hajde a j d e sese věrný vernýmaezi e z i námi, námi, promluví čistý promluví č i s t ý pramen pramen v v nás nás ? ? * *
P Ř E K L A DŮ : OFYOU.
You, c o t t a g e behind the v i l l a g e , witfl the w h i p - s t i c k s o f h i g h p o p l a r s which guard y o u , witfl t h e y e l l o w o u t o r y o f marsh m a r i g o l d s on the dyke warmed by theSUn! You, my little m o t h e r , red f r o m t h e oven, w i t h a fan o f w r i n k l e s round y o u r kind e y e s ! You, my old f a t h e r , s t r a d d l e d i n f i e l d s , g i g a n t i c and good There a r o moments when f o r l o n g i n g I c a n n o t s i n g . . .
SKLIZEŇ 2 LISTOPAD 1954 Bridesmaids of blossoming cherries with skirts bunched up, shoots of potatoos, yellow and peeping out of furrows, sad singing of a finch, languishing on a dry branch How remote it all is, how useless... toward the stars the breath of the honey-combs of ploughed earth black and warm like bellies of mares. An ocean of corn ripples with a mystericus song, poor stubble-fields whose wounded stalks spout drips on bare legs... The smoke of autumn fires, advancing along the valleys, like a hooded army, snowbutterflies which we caught in our hot palms, and which settled on our eyes, eyelashes, curls of hair How remote it all is, how sad... All my kin, driven out into the world from the ears-of-corn stillness, all whose souls waste away with the blight of nostalgia, and you, atrangers in your own country, all of you I love with my bitter love! From darkened fires, dying towards the morning, to the hirrh stars smoulders my song... SPÄTSOMMER . Bald dunkelt es im Tale, die Hänge ein brennender Ort. Deine leere Hand - ein Blatt am Wege fand ich dort.
EINSAMER MOND AM HIMMEL... Einsamer Mond am Himmel - münzengleich Ohnmacht beschattet deine Stimme durch Reue, weich.
Bald dunkelt es im Tale, um's Herz ist es kalt. Wärme es, Liebste, wärme mit deinen Augen halt.
Einige Herbste noch dann geh'n wir dahin. Es rauschen weiter die Halme die Vögel zieh'n -
Auf Stämmen über vier Buchstaben, fliesst das Buchenblut. R e i c h , Liebste, mir die Hand, sei nicht bange , wir gehen
gut.
( Přeložil A. FISCHER.)
Vladimír Z E L E N Ý : STÍN FRANTIŠKA GELLNERA . Seznámil jsem se s Gellnerovou poesií před svým odjezdem do Francie v r.1921. Vybíral jsem si totiž z nejmilejších knih své skrovné knihovny, s úmyslem vzít si některou z nich s sebou. Nejraději bych si byl býval odvezl celou knihovnu - ale znáte to, jezdit po světě s knihami. Omezil jsem se tedy na nejnutnější. Kromě asi tuctu útlých svazečků tehdejších mladých básniků let dvacátých přibral jsem ještě do přeplněného zavazadla knihu slušného objemu. Byla to "Nová česká poesie". Vyšla u Vilímka v r. 1901. Tuto anthologii uspořádal Dr.Arne Novák. Podle data vydání vidíte, že to byla poesie let devadesátých, počínající epigony Vrchlického a končící "symboliky-dekadenty" a "anarchisty-rebelanty", jak jim říkal Fr. Gellner. Mezi těmito většinou mně již známými autory mne chytly u srdce právě Gellnerovy verše. Nežilo se mi totiž dobře v té době v našem maloměstském prostředí. Býti mladým, chudým a míti přes to jen zájem o věci, které byly vždy vyhrazeny "aux bien pensants"je dosti kruté, neboť člověk mladý, chudý, zařazený dle svého sociálního postavení do kartotéky představitelů maloměstského Olympu, jest bolavou snůškou všech citlivostí a "komplexů" - jak říkáme nyní. Později jsem se dočetl, s jakou příkrostí uvítal Dr.Arne Novák první Gellnerovu knihu "Po nás ať přijde potopa" - nazvav ji "knížkou nestoudnou". Verše Gellnerovy v jeho anthologii byly jedněmi z nejneškodnějších. Pořadatel měl patrně na mysli, že se kniha dostane v prvé řadě do dobrých rodin. Poznav po čase celou básnickou tvorbu Gellnerovu, vycítil jsem z těchto ironických a zahořklých veršů všechnu bídu a bolest mladých let autora, duchovního to bratra mladého Nerudy a Machara. Avšak jeho hlad po lásce a plnějším životě je prudčí a jeho věčně nastavená, prázdná náruč se chvěje rozbolestněnými smysly; nenalézá ukojení v přechodných a prchavých dobrodružstvích, naopak. Joho až chorobná touha po očistné lásce je neustále bičována výčitkami a opovrhováním sama sebou po nočních toulkách ve Vídni, Mnichově,Drážďanech a později v Paříži.
S K L I Z E Ň 3 LISTOPAD 1954 ************************************************************************************** Jakousi bilancí jeho tehdejších mladých let jest epilog jeho prvé básnické sbírky: Doufal jsem v lásku, jež by sopkpu vřela a v něžnou přízeň duší citlivých, čekal jsem vzpurná vzdorovitá čela a bujných retů rozpustilý smích - Naděje lhavé duši otrávily a zoufalství se vrhlo na sousto. Jsem z těch, kterým svět podlamuje síly a již se zříci ho přec nejsou sto. Mé srdce divě životu se rouhá, mé srdce divě život miluje. Přes mrtvoly snů bolestná má touha za novou fikcí v běh mne bičuje. Tento bolestný tón prolíná i druhou knihu veršů "Radosti života".Tytéž zoufalé zpovědi a lomení rukou nad sebou samým: A cítím, kterak v duši moji Nového cosi teskně vstoupilo, jak vzpomínka, jež přesnosti se bojí, vzpomínka na něco, co nebylo. Na souzvuk srdcí, jenž mne nedojímal, na věrných rukou vřelé soužití, na duše klid, který mne neobjímal a po kterém jsem přestal toužiti. Nakrásu jara, kterou nepoznal jsem, na jeho snů a touhy sladký hlas, na mladé dívky, kterým nelíbal jsem v záchvatech něhy dlouhý, měkký vlas. František Gellner přijel do Paříže asi v roce 1907. Před svým odjezdem píše do Vídně J.S.Macharovi o doporučující dopis pro malíře Františka Kupku, tehdy již v Paříži usedlého. Pobyl tu s malými přestávkami téměř až do roku 1911. Navštěvoval schůze anarchistů, jejichž hnutí bylo tehdy dosti čilé, avšak činnost byla více theoretická. Bydlil tehdy v samém středu hnutí - na starém Montmartru. Navštěvoval se svými přátely tehdy v počátcích- později známý kabaret Aristida Bruant-a. Jsa dovedným kreslířem, přispíval do pařížských časopisů. "Rirc", "Cri de Paris" a "Le temps nouveau". Občas se stýkal s literárními přáteli pražskými, kteří sem někdy dojížděli: s Karlem Tomanem, Marií Majerovou, Helenou Malířovou.Je z ř e j m é , ž e i tito přátelé navštěvovali anarchistické kroužky. Marie Majerová ve svém románu "Na náměstí republiky" popisuje totéž prostředí, o němž mluví Gellner ve svých "Pařížských dopisech". Mám zde na mysli hlavně význačnou postavu anarchistického prostředí - Libertada, kterého Gellner nazývá "Sokratem pařížské chudiny". Tentýž jest hlavní postavou jedné z kapitol románu M. Majerové. Kromě toho všímá si tehdejších politických událostí ve Francii, stýká se s mezinárodním studenstvem v latinské čtvrti a studuje poměry a problémy dělnické třídy. Čas od času se ozve stará bolest,avšak již tlumená resignací a trpkým humorem. V jeho třetí sbírce "Nové verše",zaznívá znovu známý gellnerovský tón: Na dlouhé lavičce za noci v dešti sedím na nábřeží. Pařiž, jež jásá a tančí a třeští, přede mnou v temnotách leží. Rád bych se protáhnul.Nemaje bytu spím všude jak na peřinách. Kdyby jen strážníci nebloudili tu kolem v svých pelerinách. V Paříži prožívá Gellner přerod. Z anarchisty se stává vlastenec. Děje se tak pod vlibem prostředí, neboť tehdejší Francie je znervosněna hrozícím nebezpečím vyzbrojeného Německa a vlna nacionalismu,zaplavuje tehdejší mladou inteligenci. Je to generace Péguyho a Barrése.Gellner nevěří německému socialismu, jehož povinností - podle něhoby bylo zabránit blížící se válce, a poukazuje na důvěřivost tehdejších francouzských socialistů, kteří myslili, že postaví-li se na odpor válečnému nebezpečí, najdou s určitostí odezvu v socialistech německých. Jeho názor potvrzují pozdější události. Jean Jaurés marně vyzývá socialistické Německo ku společné akci. Stačí jediný proslov císaře Viléma v Essenu a z německých socialistů se stávají dobří němečtí vojáci. Po svém návratu z Paříže se stal Fr.Gellner členem redakce brněnských Lidových Novin. To není již rozbolestněný básník - bohém minulých let: našel cíl svého života. Bojuje satirickými články proti jakémukoliv duchovnímu násilí. Je v prvé řadě individualistou, milujícím volnost nade vše.Navazuje tím na celou řadu literátů, kteří po rozpětí mladých křídel se vracejí k rodnému kraji se zvýšenou vroucností. Na počátku světové války byl Gellner povolán k svému pluku přesto, že nebyl zdráv. Za krátko potom, po prvých bojích v Halíči v měsíci byl prohlášen za nezvěstného. Bylo tomu nedávno čtyřicet let. *
SKLIZEŇ 4 LISTOPAD 1954
Kdykoliv procházím známými místy, o kterých se zmiňuje ve svých fejtonech z pařížského pobytu,cítím jeho stín. Bývá to obyčejně na podzim. V tuto dobu se stávají pařížská náměstí melancholickými. Od Seiny zafičí studený vítr a široké, žluté listy platanu divoce zakrouží ve vzduchu. Tichými přilehlými ulicemibloudístínGellnerův. Občas, tak jako za zašlých časů, projedou ulicí strážníci v krátkých pelerinách. Říkáme jim kolečkáři. Neviditelný a přece Přítomný mi šeptá svoji předtuchu: - * -
po vykonané práci do šachet
Ú V A H Y S K L I Z NĚ ************************** Jaroslav
S T R N A
D : HOVORY O KNIHÁCH. (Pokračování.) PAN POCHYBA: Když jsem tě minule přerušil, chtěl jsi říci, že Vlach ve svých básních nejen vzpomíná, nýbrž i hledá.Já vidím,že hledá jenom domov, a že ho hledá tesklivě až k pláči. Pro slzy nemá kdy na nic jiného. Ale to, jak jsme se už minule shodli,pro dnešní tvrdou skutečnost je málo. PAN DOBRÁČEK: A přece hledá. Jeho zoufalství je tak veliké, že přestává věřit v Boha, začíná pochybovat, že je. Bída vlasti je pro něj důvodem k otázce:"Je Bůh?" a ke kolísavé, tápající odpovědi!"Je. Jistě. Možná. Nevím. Není." PAN POCHYBA: To je sotva kladná položka. To není hledání. To čpí vyloženou ztrátou. PAN DOBRÁČEK: I ztráta je mnohdy hledáním. A nemůžeš přece předpisovat básníkovi,že má věřit.Musíš mu ponechat jeho individualitu. Jsme, díky Bohu, dále, než aby se naši básníci museli povinně rozhořčovat a radovat, chórem spílat a houfem chválit, na povel nevěřit a podle rozkazu věřit. Sám jsi požadavek volnosti minule vyslovil. Každý není tak stavěn jako Rutar nebo Kovtun v BLAHOSLAVENÝCH. A i ti jsou ve víře naprosto různí, i když nemůže být sporu o tom, že oba hluboce věří. PAN POCHYBA: Nejsou si vůbec podobni. PAN DOBRÁČEK: Víc než se ti na prvý pohled zdá. Mezi těmi dvěma je pouze kvalitativní rozdíl víry, nikoli kvantitativní.Zatím co Rutar je si svým Bohem jist a je přesvědčen, že bude vykoupen, Kovtun té jistoty nemá. Pochybuje, že v něm Bůh najde zalíbení a přiznává, že je člověkem,že chyboval a hřeší. PAN POCHYBA: Rutar už Boha nalezl, kdežto Kovtun ho hledá, to je to. PAN DOBRÁČEK:Ne, oba věří. Řekl bych, že Rutar je křesťan sebejistý, kdežto Kovtun pokorný. Pro Kovtuna je Bůh příčinou k osobním konfliktům, vědění, že je, vyvolává v něm řadu problémů, kterých je Rutar zbaven právě proto, že ví, že Bůh je. PAN POCHYBA: Proto také snad Rutarova poesie zůstává na povrchu věcí,zastavuje se u vnějších forem katolicismu (neboť je mi jasno, že Rutar je orthodoxním katolíkem) a pokud se zahloubává,činí tak ve vyježděných kolejích katolické dogmatiky. Nejen že si nedovolí on sám sebemenší herezi, ale zatracuje každého, kdo se kdy odchýlil od Říma aspílámnu"chátry". PAN DOBRÁČEK: zpěvníků.Některé jeho verše by mohly být adoptovány docela dobře do náboženských PAN POCHYBA: Snad. Mají s nimi nesporně mnoho společného. Opěvají slávu Boží, aniž se zamýšlejí nad člověkem a mnohdy dokonce hovoří týmiž slovy, jako to zpívali křesťané od staletí. PAN DOBRÁČEK:I Kovtun velebí Boha, ale jeho devět ód má ráz zpovědi hříšníka, pokorné a úzkostlivé. Je v nich člověk se všemi svými chybami,člověk zoufalý se všemi svými nedostatky, ale který přesto prosí Boha o slitování a doufá, že dojde v jeho očích milosti,protože ví, že Bůh odpouští těm, kdož se upřímně kají. PAN POCHYBA: To v tom všechno je, připouštím. Ale forma? Je práva forma tomuhle hluboce lidskému obsahu? PAN DOBRÁČEK: Já myslím,že ano. Je to próza v básních, či básně v próze, chceš-li. Lyrika jasná, a prostá, jako sama víra, bez krkolomných obrazů, jednoduchých, ale výjimečně původních metafor. PAN POCHYBA:Podle mého nejsou jednoduché, ty Kovtunovy verše. Člověk je musí číst několikrát, než pochopí, co chtěl básník vlastně říci. PAN DOBRÁČEK: Nad smyslem musíš přemýšlet, protože Kovtunovy meditace a modlitby nejsou na bíledni,ale prostředky, jakými to dociluje, jsou elementární. Je to řeč člověka před zpovědnicí,kde jsou zbytečná všechna velká slova, samorostlý otčenáš uprchlíkův (aKovtunnezapře, že je uprchlíkem), samomluva před křížem, v níž by všechny surrealistické finty musely selhat. PAN POCHYBA: Podívejme se, jak je tomu u Rutara. Je i tam dogmatikem? PAN DOBRÁČEK:To je snad jen nedostatek odvahy, nedostatek fantasie, že jeho verše jsou vázány v přísné formy pečlivými rýmy. Ale, a zejména v třetím oddíle své sbírky, Rutar jeobohacuje anglickými a jinými slovy, což dává jeho poezii nádech nefalšovaného zmatení jazyků v exilu. PAN POCHYBA: Ale ten pathos,, ta retorika! PAN DOBRÁČEK: To nelze popřít, je to rétorika misálu a zbožných výkřiků. Exaltaci tedy Kovtunúplněpostrádá. Ale ani Rutar není vždy rétorický.Jeho verše o přírodě ....
S K L I Z E Ň 5 LISTOPAD 1954 ************************************************************************************* PAN POCHYBA Jakoby z minulého století... PAN DOBRÁČEK:...ale hlavně jeho milostné verše zvoní lyrikou. PAN POCHYBA: Je plachý, příliš plachý, ten zamilovaný básník. PAN DOBRÁČEK: Láska a každé milostné rozechvění je plaché. V tom se Rutar podobá Javorovi. PAN POCHYBA : Abych řekl pravdu, mně se"milostný" Javor líbí nejvíc. Je tu nějak nejpravdivější, ještě skoro nenarušen exilem. Měl by zůstat u toho, dokud trochu nezapomene na domov. PAN DOBRÁČEK: I Vlach má milostné verše. PAN POCHYBA: U něj se láska poutá na ty, které zanechal doma. PAK DOBRÁČEK: A co tři "ZPĚVY KRISTÝNĚ"? Já vím, i to je nasyceno melancholikou uplývání stejně jako některé milostné verše Javorovy, ale přece snad je něco pravdy na otřepaném výroku, že milujeme to, co ztrácíme. Chceš-li vzíti za vděk důkazem Měšťanovou MALOU NOČNÍ HUDBOU, pak to souhlasí. PAN POCHYBA: Měšťanovy verše nebyly psány v exilu. PAN DOBRÁČEK: To přiznává básník sám. Ale vyšly teprve zde. PAN POCHYBA: Jak si přeješ. Mně se ta jeho truchlivá poezie nelíbí, ať je sebevirtuosnější formou. Nemá mi jaksi co říci. A mám za to, že nejen mně, ale i celému exilu. PAN DOBRÁČEK: Je to lyrika nejintimnější a pesimistická k tomu, to je pravda. Ale i samotáři, do jejichž cechu se Měšťan hrdě zná, kteří se opájejí Mozartem, nocí,měsícem, hřbitovem, smrtí a vůbec pro něž je živnou půdou všechno marné a smutné, se musí časem vyzpovídat s milostných smutků svého mládí. PAN POCHYBA: Mně to dává ještě méně než to Vlachovo a Javorovo vzpomínání. PAN DOBRÁČEK: Měšťan se tou sbírkou loučí s domovem. PAN POCHYBA: Je to tedy jakýsi symbol loučení? PAN DOBRÁČEK: Ano. Nezanechali jsme my všichni doma něco, co jsme milovali, a co se v konfrontaci se skutečností ukázalo nicotným a nepochopitelným? Ostatně Měšťan slibuje, že už bude následovat jen poezie exilu. PAN POCHYBA: To jsem zvědav. Exil je tak mnohotvárné a filosoficky jedinečné téma, že by Měšťan,který technické prostředky, od skoro surreálních obrazů až po jemnou dičnost Vlacha a Javora dokonale ovládá, mohl něco nového přinést. PAN DOBRÁČEK: Čistě exiloyou poezii, s palčivou problematikou vyhnanství už najdeme i mezi těmito už vyšlými sbírkami. A není to jen tebou zapovězené vzpomínání, ten Kovtun, Tumlíř, Tůma a kruh sborníku NEVIDITELNÝ DOMOV. PAN POCHYBA:TU-FUŮV ŽAL je pouze parafrází staré čínské poezie. Jakési Zpěvy staré Číny exilu. Upírám tomu originalitu. PAN DOBRÁČEK: Nechci posuzovat, do jaké míry se Kovtun přidržel originálu,nevím to. Jisté je však, že i kdyby to byl doslovný překlad, pak by se ti dva od sebe nelišili. ŽAL se tak podobá BLAHOSLAVENÝM. Tatáž prostota výrazu, filozoficky hluboká jednoduchost myšlenek, obrazy z obyčejné, všední přírody, to vše dává tušit, že si Kovtun nezvolil Tu-Fua nadarmo, že se cítil sám být s ním spřízněn.Alo musím bohužel doznat, že i Tu-Fu-Kovtun vzpomíná na opuštěné. PAN POCHYBA: To není vzpomínání privátní, není osobně vyhroceno, je, řekl bych, všelidské nebo prostě lidské, zemitě člověčí. Promluvy s květy, stromy, kameny, radost, že se pro sen podařilo zapomenout na vyhnanství, to není soukromá Vlachova Helenka ani Javorův táta, to je cosi, co postrádáme,co cítíme všichni, něco, co je povýšeno nad soukromou sféru a co proto získává mezilidské posvěcení a skoro nadčasovost. Tak snad mluvili vyhnanci čínští před dvanácti sty roky a tak mohou hovořit čeští exulanti dvacátého století. PAN DOBRÁČEK:Docházíme tedy k tomu, že Vlachově a Javorově poezii ubírá na závaznosti zdůraznění osobní stránky vzpomínek, že proto - i když je tvarově bezvadná - nemůže získat všeobecnou platnost, protože je svázána klecí básníkových docela nejsoukromějších reminiscencí. PAN POCHYBA: Tak nějak by se to dalo říci. PAN DOBRÁČEK; Ale já věřím, že k tomu i oni dospějí, jen co trochu opadnou vlny bolesti, stále ještě příliš řeřavé. PAN POCHYBA: I jest si přáti, aby exil trval nejméně deset let. PAN DOBRÁČEK: Jsi cynik. V příští sbírce toho již jistě dosáhnou. Když ne zcela, tož jistě aspoň částečně. Mají, jak jsme pozorovali, oba slibné náběhy už teď. Přísliby jsou také ve sborníku NEVIDITELNÝ DOMOV. PAN POCHYBA: Nechceš přece z několika básní vykonstruovat celou básníkovu osobnost. PAN DOBRÁČEK: Jistě ne beze zbytku. Ale nahlédnout do nitra dovolí i jedna jediná báseň často. To je samozřejmě poezie úplně jiná, než jsme dosud měli. V úvodu J.T. praví, že je to moderní poezie. PAN POCHYBA: Ten dobrý muž také píše: "Spisovatel by nemohl psát, kdyby předem věděl, že nenajde čtenáře, který ho pochopí. A je docela přirozené, že své čtenáře vidí mezi lidmi, v jejichž středu žije..." Tím tedy nesporně míní člověka průměrného, který má rozumět básním výboru. Nu, jsem jedním z nich, ale promiň mi, některé básně jsou na můj průměrný mozek mnoho. Co chce na příklad říci Listopad básní JEN DETAILY, Dresler básní TO MĚSTO a Blatný básní HŘBITOV? PAN DOBRÁČEK: Také dost dobře nevím. Snad bychom museli právě tady znát více veršů.
PAN POCHYBA: Anebo jsme oba podprůměrní, se kterými básník nepočítá, že"s ním zasednou k jídlu". Ale snad je známkou modernosti, že verše musí být nesrozumitelné, že se k nim musí zasedat jako k hlavolamům, v nichž na příklad bez jakéhokoli smyslového podnětu jsou předložky psány velkými písmeny. PAN DOBRÁČEK: Nesmíš generalisovat. To jsou jenom extrémy, o nichž jsme se mylně domnívali, že zemřely, když se Nezval stal sekčním šéfem. Lederer, který je zastoupen třemi básněmi, je docela srozumitelný, emocionálně čistý a dětsky půvabný a ty jeho verše o návratu domů, do prostých věcí, odpovídají motivicky a smyslem Juniovu setkání s všedními dny (AŽ SE JEDNOU BUDEME VRACET). A to už je exilová poezie. Jinými problémy specifickými pro uprchlíky se zabývá Karnet, který vidí náš život zpolitisovaný, skreslený hranolem táborů lidu a nemilosrdných okolností. PAN POCHYBA: Mne zde překvapuje Karel Brušák. Jeho vážně zamyšlený popis Pyrenejí nepotřebuje metodického průvodce, jako se to i jemu jevilo nutným při VEŘEJNOSTI ZEMĚ. Tahle "kantáta z poloviny století" je náramně důmyslně skloubená snůška všech možných úryvků, od "Průvodce při ztroskotání" až po Zjevení sv.Jana a francouzské a americké písničky, spojená dohromady moderně adaptovanou Bhagavadgítou. Původních veršů je tu pomálu, takže jsem opravdu na rozpacích, mám-li to nazývat básní. Polehčující okolností je, že se básník přiznává k "zápůjčkám". PAN DOBRÁČEK: Dva autory ze sborníku poznáváme blíže, kromě Javora a Měšťana, o nichž jsme už hovořili, protože ti vydali po sbírce:Tůma JEDENÁCTOU ULICI a Tumlíř HOŘKOU VODU. Ty si však necháme s tím, co zbývá,na příště. Do té doby: Na shledanou! Z
C I Z Í
Heitor
L I T E R A T U R Y :
ZE SOUČASNÉ BRAZILSKÉ POESIE. C A R I L L 0 : BALADA O ŠŤASTNÉM SOBCI . K K K K
čemu čemu čemu čemu
měsíční svit ? hvězdy ? má nebe, země, slunce, moře být ? to všechno ?
Já jsem šťasten. Má nejdražší je se mnou. Ó, lesk v očích mládence jsou slzy Ó,jak půvab ženy, jež jde kolem, klame Ó,jen ilusí je sen chudého chlapce Ó, je těžká práce muže s pletí Ó,smrtí se končí všechno, co chce žíti Já jsem šťasten. Má nejdražší je se mnou.
černou
! ! ! ! !
Hej, rybáři, co neseš ve své síti ? - Baiacu... baiacu... baiacu... Hej, seringueiro, v co se tvá plantáž mění ? - To, Indiáni... o ... to Indiáni... Hej, obchodníku, kam vede tě tvé jmění ? - Smrt se blíží... Smrt se blíží... Já jsem šťasten. Má nejdražší je se mnou. (Prel. -cey-.) (Pozn.: Baiacu=brazilská ryba, lagocephalus loevigatus. Seringueiro - majitel gumové plantáže.) John
C O L L I E R :
N Á P O J L Á S K Y. (Autor je Angličan, nar.1901. žijící nyní v USA. Jeho novely a humoresky vycházely v Anglii v nepatrném nákladu, pro zabarvení někdy příliš pikantní a exklusivní, ale v Americe se těší zájmu širšího publika.) Nervosní jako školák, Alan Austen vystoupil po temném a skřípajícím schodišti v jednom z domů na Pell Street. Hodnou chvíli tápal v nevlídné chodbě, než našel jméno, které hledal, vyryté sotva čitelnými písmeny na nádveřním štítku. Otevřel dvéře, jak mu bylo řečeno, a vstoupil do malé místnosti, jejíž celé zařízení se skládalo z nenatřeného stolu, lenošky a obyčejné židle. Na jedné ze stěn, pokrytých fleky, jež vytvořila vlhkost na špinavě hnědém podkladě, visela nepatrná polička asi tak s tuctem lahviček a kelímků. V lenošce seděl starý muž a četl noviny. Alan mu beze slova podal svou visitku. "Těší mne, pane Austene," řekl stařík přívětivě. "Prosím, přijměte místo!" "Je to pravda," ptal se Alan, "že máte na prodej jistý prostředek, který má..hm... neobyčejně silné účinky ?"
SKLIZEŇ 7 LISTOPAD 1954
"Můj milý," řekl stařík, jímadly nebo pastou na zuby, nemyslím, že by se dalo říci "Věc se má tak..." začal
"moje skladiště není nijak velké - já neobchoduji s proale v každém případě je prvotřídně zásobeno. A opravdu o účincích kteréhokoliv mého zboží, že jsou právě obyčejné." Alan rozpačitě.
lahviček. "Tady máte tekutinu bezbarvou jako voda, téměř bez chuti, která se vůbec necítí, smícháte-li ji s kávou, mlékem, vínem nebo nějakým jiným nápojem. Zrovna tak ji nezjistíte žádnou dosud známou methodou, používanou při lékařsko-právním bádání." "Míníte, že to je jed ?" vydechl Alan přestrašen. "Pah," řekl stařec lhostejně, "říkejte tomu třeba čistidlo na rukavice, jestli se Vám to líbí. To je docela možné, že se tím dají vyčistit rukavice. Ale dá se tomu také říci čistidlo na život. Lidský život potřebuje tu a tam pročištění." "Já jsem nepřišel kvůli něčemu takovému," řekl Alan. "To nevadí," řekl stařík. "Víte, co tohle stojí? Za čajovou lžičku tohohle - která taky dokonale stačí - požaduji pět tisíc dolarů. A neslevím ani cent." "Já doufám, že všechny vaše směsi nejsou stejně drahé," řekl Alan pln obav. "Bodejť by byly, kdepak !" řekl stařík. "To by se vůbec nevyplácelo, žádat takovouhle sumu na příklad za milostný nápoj. Mladí lidé, kteří chtějí koupit nápoj lásky, mají pět tisíc dolarů v kapse málo kdy. To by žádný nápoj lásky nepotřebovali." "To jsem rád," řekl Alan s úlevou. "Jak se já na vše dívám," řekl stařík, "zákazník, když je spokojený jedním artiklem, tak přijde pro další, když potřebuje. I když je třeba dražší. To si pak na něj ušetří,když jej musí mít." "Máte tedy skutečně na skladě nápoj lásky?" řekl Alan. "Kdybych neprodával nápoje lásky," řekl stařík a sáhl k poličce pro jinou lahvičku, "tak bych se vám ani nezmiňoval o té druhé věci. Člověk může ukázat zákazníku tolik důvěry jenom tenkrát, když ví, že ho může uspokojit." "Ten nápoj lásky," řekl Alan nedočkavě, "to není jenom, jenom..." "Kdepak," řekl stařík. "Ten má skutečný účinek, který zdaleka přesahuje příležitostný impuls. Ale impuls budí ovšem taky. V koncentrované formě a ve správném množství působí neomezeně dlouho." "Skutečně?" řekl Alan a pokoušel se tvářit se vědecky věcně. "To je velice zajímavé." "Vy ovšem musíte myslit také na psychickou stránku věci," doložil stařík. "To také dělám," řekl Alan. "Nezájem se promění v oddanost. Opovržení v zanícení. Dále-li té mladé dámě vypít maličko tohohle - chuť je zcela neznatelná v oranžádě,polévce nebo koktajlu-, tak se úplně promění. Jakkoli byla předtím poživačná a do větru, teď bude toužit jen po samotě - a po vás." "To zní k neuvěření," řekl Alan. "Ona tak ráda chodí na všecky možné a nemožné zábavy." "S tím je konec," řekl stařík. "Prostě se neodváží. Vy byste tam mohl potkat jiné hezké dívky." "Myslíte doopravdy, že bude žárlit?" řekl Alan nadšeně. "Žárlit na mne?" "Ano, protože bude chtít být pro vás vším." "Tím už je. Jenomže jí je to docela jedno." "To se změní, jen co spolkne tohle. To pak jí nebude jedno, ani dost málo ne. Vy se stanete jediným zájmem jejího života." "Báječné!" řekl Alan. "Bude chtít vědět o všem, co děláte," řekl stařík. "Každý den. Každou maličkost. Bude chtít vědět, na co myslíte, proč jste se pousmál, proč vypadáte ustaraný." "Ale to přece je láska!" vyhrkl Alan. "Zajisté," řekl stařík. A jak bude nad vámi bdět později! Nikdy nedovolí, abyste pracoval moc, abyste seděl v průvanu, abyste jedl nedbale. Opozdíte-li se někde, bude polomrtvá neklidem o vás. Bude si myslit, že se vám stala nějaká nehoda nebo že vás nějaká lehkomyslná ženština svedla na scestí." "Já si vůbec neumím Dianu takovouhle představit," řekl Alan u vytržení. "Ani v nejbujnější fantasii." "Nepotřebujete fantasii namáhat," řekl stařík suše. "A mimochodem, protože se nějaká lehkomyslná ženština vyskytne vždycky, nemyslete si, že to je nějak nebezpečné, kdybyste náhodou uklouzl. Ona vám v každém případě nakonec odpustí. Přirozeně, to ji ukrutně zraní, ale odpustí vám - nakonec." "To se nikdy nestane," řekl Alan s přesvědčením. "Ovšem že ne," přitakal stařík. "Ale kdyby se to stalo, tak se nemusíte zneklidňovat. Ona se od vás neoddělí. Naprosto ne! A také vám nedá ten nejmenší - ani ten nejmenší - důvod, hm, k podezření." "Kolik stojí ten zázračný prostředek?" tázal se Alan dychtivě. "Ten není zdaleka tak drahý jako ten druhý. Kdepak. Čistidlo na rukavice - nebo na život,jak tomu říkám - stojí pět tisíc dolarů. Ani cent méně. K tomu, aby si člověk dovolil takovou extravaganci, musí být starší než vy. To veme čas, než se taková suma ušetří." "Ale nápoj lásky?" řekl Alan, "Jotak, ten!" řekl stařík a sňal s poličky malou lahvičku s průsvitnou tekutinou.
S K L I Z E Ň
8
LISTOPAD
1954
"Ten stojí jenom jeden dolar." "Já nevím, jak bych vám vyjádřil svou vděčnost," řekl Alan a přihlížel, jak stařík balí lahvičku do papíru. "Potěšení je na mé straně, že jsem vam mohl posloužit," řekl stařík. "Moji klienti vždycky se vracejí, později v životě, když se jim vede líp a mohou si dovolit dražší zboží. Prosím, tady to je. Brzy uvidíte, jak důkladně působí." "Děkuji vám srdečně!" řekl Alan procítěně. "Sbohem!" "Au revoir," řekl stařík. -*(Přel. -l-.) H U D B A. - Dne 12.října přijel do New Yorku Rafael Kubelík s holandským orchestrem Concertebouw. Po uvítání na radnici nastoupili cestu po Spojených státech. Dne 3. prosince budemít Kubelík kontert v Carnegie Hall v New Yorku. V lednu 1955 má navštívit Německo - V rámci Chopinových oslav pořádá Polsko mezinárodní soutěž klavírní hry. V porotě zasedá za ČSR František Maxian. Komunisté počítají s účastí 22 zemí a velkým propagačním -*V Ý T V A R N Áziskem. U M Ě N Í .
g
Charles
Č E R N Ý : U HROBU J.A.KOMENSKÉHO
.
(20. listopadu uspořádá Edice Rencontres přednášku Charlese Černého - francouzskous promítnutím dvou filmů, o Holandsku a návštěvě Naardenu, kde Komenský byl 22.XI.1670 pochován. Causerie vyjde předem rozmnoženě jako příležitostný tisk Rencontres, s obrázkem Ch.Černého, na holandský motiv. I pro "Sklizeň" napsal mistr Černý dva články ze své holandské cesty. V prosinci uveřejníme druhý, srovnání starých mistrů s dnešním malířským uměním.) Pouť do Naardenu, k hrobu našeho velikána Komenského, jistě vábí mnoho našich krajanů z Francie. Ale, ačkoliv Holandsko není daleko od Paříže, Naarden se nalézá stranou od Amsterdamu, na cestě, která není turistická, takže poměrně málo českých návštěvníků se odhodlá jeti tam zvláště. Osobně jsem tu návštěvu měl v úmyslu od let, chtě znovu navštívit tu bohatou zem, hlavně pro malíře tak zajímavou. Ale právě proto, že Nizozemí není daleko, cesta se rok od roku odkládala, až konečně jsem se tam po druhé dostal teprve letos, po čtyřiceti létech. Naarden jest malé město,25 km východně od Amsterdamu, sloučené sobcíBussum,ve které jest železniční stanice. Jest to pevnost, ohraničená nízkými hradbami ("šance") ve formě veliké šesticípé hvězdy a úplně obklopená širokým vodním kanálem, jenž z města tvoří ostrov. Autobus nás přiváží z nádraží do hlavní ulice, ve které se právě koná jakási lidová pouť. Ochotný strážník nás vede na radnici, jejíž domovník má klíč od Komenského kaple. S domovníkem se musím domlouvat anglicky, ale když mu odpovídám na otázku, proč do té kaple chceme, že jsem původem Čech, praví mi čistou češtinou:"Ale, tak dobrý den!" Jsem tím ovšem mile překvapen v domnění, že on je také rozený Čech: ne však, je Holanďan, ale byl za poslední války politickým vězněm v Německu, v táboře, kde bylo mnoho Čechů, a tak se trochu česky naučil. Je to zvláštní náhoda, že se stal domovníkem právě na radnici v Naardenu, kamž občas nějaký Čech zabloudí. Ostatně,jeho vědomosti v češtině se omezují na několik vět a slov - ale vyslovuje je správně, bez přízvuku. Ten nám tedy svěřuje klíč a nechá nás samy vyhledat kapličku, umístěnou v postranní uličce. Jsme ovšem rozechvěni a dojati ve chvíli, kdy vsunuji klíč do zámku a otvírám těžké dveře.... Starobylá kaple jest vysoká, naprosto jednoduchá stavba z červených cihel, bez jakékoliv architektonické ozdoby, s gotickými okny, vyplněnými obyčejným bílým sklem. Uvnitř nejprve malá předsíň, pak, na pravo, mausoleum samo. Byli jsme dychtivi spatřit, v jakém rámci byl pohřben náš slavný exulant: skutečnost nás vice překvapila než nadchla. V takové zevně prosté stavbě byly jen dvě možnosti: Buďto upravit vnitřek tak, aby rovněž byl jednoduchý, účinkující svým poměrně velkým prázdným prostorem, který s dostatečným odstupem mohl tvořiti důstojné okolí a pozadí, odrážející hladkou desku z černého mramoru a její pouhý nápis. Jan Amos Komenský. Totiž, něco ve smyslu hrobu básníka Chateaubrianda, na ostrově Grand-Bey u Saint Malo: skála, vodorovná deska, okolo jen širé moře. Nebo naopak vnitřek nádherný, řekl bych přepychový, zúmyslně kontrastující se zevnější prostotou. Myslím při tom na mausoleum Napoleona I. v pařížské Invalidovně. Místo toho bylo použito středního neutrálního termínu: absida kaple byla rozdělena příčně na dvě polovice, a to geometrickou ocelovou mříží, asi dva metry vysokou, na jejíž prutech jsou upevněny malé ocelové symbolické sošky. Mříž ta jest snad záslužné kovářské dílo, ač se jí může vytýkat symetrické rozdělení na obdélníky, na kterých z dálky sošky vyhlížejí spíše jako oběšenci, i její technické provedení (-alespoň pokud se týče nefigurální části-), ze kterého příliš čiší obráběcí mašina a ne lidská ruka. Ale taková, jaká jest, zde bohužel je nemístná, nelidská a těžkopádná, vzbuzující nemilou upomínku na klec. Kromě toho zastírá příliš mramorovou desku náhrobní, jež jest na neštěstí - a proč? - umístěna v levém koutě absidy, místo aby byla v prostředku, takže soustřeďující efekt jest úplně zničen a že hlavním objektem tu jest vlastně ta mříž a ne Komenského náhrobek. Jest to neomluvitelný estetický omyl, a také určitá dávka sentimentální nemotornosti,pochovat emigranta,který jíž za živa dost zkusil doma i v exilu, v podobné kleci.
SKLIZEŇ 9 LISTOPAD 1954
Ostatek kaple jest aranžován v duchu výstavy Dekorativních umění v Paříži z roku 1925, který byl svého času považován za něco "nec plus ultra", dnes však působí tak zastarale a "z módy" jako nešťastná secese, na počátku tohoto století. Před okny kaple byla zavěšena na půl výšky jakási skleněná stínidla, s rytými symbolickými figurami, jež nepříznivě přepažují světelný zdroj. Bylo též nadpřílišně použito citátů, zatím co jeden markantní by byl úplně postačil. Hlavní chyba vězí v rozptýlení divákova zájmu, ačkoliv se místnost výborně hodila ku koncentrování piety a pozornosti návštěvníkovy na hlavní předmět: na náhrobní desku. Celek dýše chladem (který ocel mříže ještě zvětšuje), suchopárnosti a též "důkladností". Není nám ušetřen ani ten nejmenší detail statistický, nebo o složení komitétu pro edifikaci mausolea, na kterém se podílely četné disparátní organismy a jednotlivci: banky, spořitelny, hutě, evangelíci, katolíci, zednářská lože, továrník na patentní knoflíky, architekti a umělci čeští i holandští, atd. - tudíž příliš mnoho odlišných činitelů. Mnoho věcí bylo darováno a musilo se asi chtěj nechtěj upotřebit; alespoň takový dojem to dává a může sloužit za omluvu autorům. Jest očividně, že tu nebyl žádný iniciální a jednolitý plán, nebo že rušivá intervence přispívajících - a možná též oficielních kruhů - nenechala organisátorům nezbytnou volnost a svobodu k vytvoření celku homogenního. Nemůžeme ovšem zapříti, že odtud vycházíme vzdor všemu s jistým pohnutím; ale to vyplyvá spíše z našich vlastních citů a dějinných znalostí, nežli z posmrtného rámce, který zde byl Komenskému věnován. Dlužno toho litovati, neboť konec konců byl přece Komenský Čech, ale marně tu hledáte něco, co by, vyjma českých textů, připomínalo český lid a české umění. Celkový ráz je neutrálně kosmopolitický, pod vlivem suchého mezinárodního puritanismu, zatím co by bylo mohlo několik dobře volených českých reminiscencí dát trochu tepla tomu studenému a jakoby inženýrskému ovzduší. Jako nabídla Sklizeň místo hudebníkům a výtvarným umělcům, dotud opomíjeným, zavádí nyní i rubriku pro pracovníky v š e c h vědních oborů. S výjimkou okrajových, popularizačních článků, nebylo dosud pro vědecké práce v češtině uplatnění. Teprve rozšíření soutěže KA+KR na vědní obory, s příliš krátkým termínem letos, ale přece soustředivší řadu prací, davá příležitost k uplatnění vědeckých děl i v českém jazyku. Dosud je náš vědecký přínos rozptýlen v cizích revuích a knihách a nám většinou neznámý a nedostupný. Vědečtí pracovníci v jednom oboru nemají kde sledovat práci kolegů v oborech druhých. Náš celkový přínos pak zaniká bez zjevného součtu. Změna nenastane přes noc, jako vše v našich poměrech, i naše rubrika bude růst pomalu, jak bude možno zvětšovat rozsah Sklizně.Ale věříme, že naši vědečtí pracovníci ji budou používat pro své zprávy,informace a články ze svého oboru hojněji a hojněji k užitku svému i nás všech.Vítáme každý materiál, ať pro naše běžné české vydání, nebo i pro chystaná vydání Sklizně v angličtině, frančtině a němčině; s jeho uveřejňováním počneme příštím číslem. - Red.) Russie, otvírá překvapující výhled na vývoj křesťanství v českých zemích.Vychází z předpokladu, že i po rozkotání Velké Moravy se v české národní oblasti uchovala slovanská liturgie, souběžně s latinským obřadem, a to nejenom na Sázavě, nýbrž i v jiných střediscích. Prof.Dvorník přičítá členům benediktinského řádu velikou účast v prostředkování styků mezi Kijevským státem a západní církví. Soudí,že zpracování západních modliteb a legend ve staroslovanském jazyce se dostávala do Kijevské Rusi přes bendiktinské kláštery v Čechách a na Moravě. 0. prof.W.L.Westermanna.PřednášelvColumbiaUniversitystarověké dějiny a po mnoho let chystal zevrubnou studii o otroctví. Byl vrstevníkem Willy Catherové. Studoval s ní na státní universitě v Lincolnu v Nebrasce. Spisovatelčin životopisec E.K.Brown zaznamenal několik jeho vzpomínek.Dne 30.září jsem viděl Westermanna před universitní knihovnou. Byl unaven dusnem, které na nás znenadání přišlo a pospíchal do své pracovny. V pondělí 4.října se roznesla zpráva, že v noci před tím umřel. Bylo mu 81 let. Odešel od nedokončeného díla a se vzpomínkami, které jsem chtěl pro čtenáře Sklizně jednou zachytit. O. K U L T U R N Í P O Z N Á M K Y . MICKIEWIČOVO VÝROČÍ . Na 26.listopad 1955 připadne sté výročí smrti Adama Mickiewicze, daleko od rodné země, v Cařihradě. Poláci, žijící ve všech dílech světa připravují oslavy básníka poutníka, které začnou 26. listopadu 1954 a vyvrcholí o stém výročí. Mickiewicz byl známý Čechům i Slovákům od roku 1823, kdy se jeho básně dostaly do Prahy. Mezi jeho horlivými čtenáři, ctiteli a překladateli byli lidé tak význační jako F.L.Čelakovský, K.Hynek Mácha, Václav Štulc, František Palacký, František L. Rieger, Karel Havlíček, Karel Kuzmány, Eliška Krásnohorská, Svatopluk Čech, Josef V. Sládek, Jaroslav Vrchlický, Hviezdoslav, Jaroslav Goll, Ladislav K.Hofman, Josef Pekař, Jan Máchal, František Kvapil, František Halas a.j. O. (Sklizeň přinese v příštím čísle překlad dvou míst z Knih polských poutníků, který pořídil prof. Otakar Odložilík.)
S K L I Z E ň 10 LISTOPAD 1954 ******* * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * Franta N Ě M E C
: NEDOSTATEK LITERATURY PRO MLÁDEŽ V EXILU. Porozhlédneme-li se poněkud po literatuře, která vyšla v exilu na všech kontinentech, shledáme,že nejvíce literárního nadání bylo věnováno básním, satirám a politice. Politických knih a separátu je opravdu již pěkná řádka a přece politická situace našeho exilu se nezlepšilo. V krásné literatuře najdeme již také mnohé opravdu pěkné a někdy i značně výpravné práce (na př. Němečkova "Tvrdá země" a p.), ale dětská literatura je zcela chudičká. Za víc než šest roků objevily se v exilové literatuře pouze dvě práce pro mládež: jedna pro ty menší, "Pohádky" H.Sklíbové, a druhá pro dorůstající mládež, J.K.Babyho "Ptačí melodie". Je jisté, že je odvahou vydávat v exilu knížky pro mládež, když jsou tak skrovné vydavatelské prostředky a tak malé možnosti rozprodeje. Ale je stejně jisté, že je potřebí a to velmi potřebí literatury pro mládež. Je nutné, aby čeští exiloví spisovatelé promlouvali k mládeži, aby i v exilu se setkala s čistou mateřštinou, aby pro ni vycházely knihy. Nelze-li snad okamžitě udělat více, pak alespoň obě vydané knížky by neměly vydavatelům zůstat na skladě. Rozprodání jedné knížky je pobídkou k vydání další. To je cesta, jíž by si exil mohl a měl pomoci sám. Maminky a tátové: Blíží se vánoce : kupte svým dětem půvabnou českou knížku! Univ.prof. Dr. Rudolf
W I E R E R
:
ČESKÝ PODÍL NA VÝSTAVĚ EXILNÍ KULTURY V ISTANBULU: (Jestli cařihradská výstava nesporně byla úspěchem, informační služba z ní,alespoň vůči zúčastněným národům, naprosto zklamala. Na štěstí jsme se dozvěděli,že z Čechů se kongresu zúčastnil prof. dr Wierer a poprosili jsme ho, aby nám jako očitý svědek napsal své dojmy a poznatky z výstavy. Vyhověl laskavě naší žádosti a poslal nám text, který s potěšením zařazujeme.) U příležitosti IV. kongresu Evropského sdružení pro studium problému uprchlíků(AER) v Istanbulu byla uspořádána výstava exilní kultury v téže universitní budově.Náš český podíl na této výstavce byl pozoruhodný jak rozsahem tak i šťastnou úpravou. Psychologicky působilo velmi dobře, že k jednotlivým knihám byly připojeny i fotografie a autogramy literátů a umělců. Velmi pěkně se vyjímalo i úměrné zastoupení všech dílčích odborů literárních a naprosto objektivní výběr, který nesledoval žádné jiné cíle než umělecké a všenárodní. Jsem však přesvědčen, že český oddíl výstavky silně zapůsobil i na návštěvníky, méně obeznámené s naším národním kulturním životem. Informativní letáčky České kulturní rady podaly vhodný úvod k poznání naši exilní literatury, která zde byla vystavena také v překladech do světových jazyků. Mluvil jsem s četnými účastníky kongresu i s tureckými hostiteli o dojmu, jímž na ně zapůsobila výstava. Jsem zvyklý vždy se ptáti na mínění pro i contra a byl jsem velmi rád jako Čech, že jsem slyšel pochvalná hodnocení od osobností zcela rozdílného zaměření. Hraběnka de Pourtales vyzdvihovala evropskou úroveň a tendenci naší exilní belletrie, protestantský farář René Oderbolz s uznáním kvitoval snahu našich mladých autorů o opravdový postoj k nejvyšším hodnotám člověka. Děkan istanbulské právnické fakulty prof.Dr.Dönmezer ocenil nadějný rys v kulturním snažení exilním a vítězný boj s typickou nostalgií emigrační. A nešlo zde o pouhý úsudek jednotlivců náhodným zájmem přechodně upoutaný; moji osobní turečtí přátele, které z části znám ještě z dob jejich studií na Západě, mi s uznáním řekli, že v kulturní tvorbě jsme skutečně stále národem, který má Evropě co říci. Iniciativa, jíž se velmi šťastně ujali organisátoři výstavy Dr. Selke a Dr. Schremmer, byla skutečně plodná, myslím i pro budoucnost, neboť když jsme my exulanti odcházeli plni dojmů z výstavy, ani jsme příliš nevnímali v čarokrásném Istanbulu západ slunce směrem k zotročenémuBulharsku a těšili jsme se více než symbolicky na příští ranní východ slunce nad svobodným anatolským východním pobřežím Bosporu. Z CIZÍCH ZPRÁV: - V mnichovském tisku zabývá se obšírně cařihradským sjezdem i výstavou dr. Korl Jering. Zvlášť početně ovšem byli zastoupeni němečtí uprchlíci, ale česká výstava přece neunikla pozornosti a působila dojmem "svět obepínající organisace, která sdružuje duchovní síly svého exilu". Knihy a dopisy z akce solidarity, jimiž KR dokumentovala svou snahu po zapojení s kulturou jiných národů, rovněž nebyly přehlédnuty. Mimořádně zaujaly vystavené kresby našich dětí v exilu.Z knih všeobecně upoutala nejvíce díla těch autorů,která jsou přeložena a vydána v cizích jazycích. Pro takového Milosze, Gheorghiu, Kangra, Kazantzakise byla výstava jen dalším potvrzením.
*
PADESÁTKA VLADIMÍRA ŠTĚDRÉHO. Začátkem listopadu bylo prosaiku našeho exilu Vladimíru Štědrému - dnes působícímu v RFE v Mnichově - padesát let; naše čtenáře seznámili jsme s ním a jeho tvorbou již v dřívějších číslech. Oslavy narozenin ve vyhnanství mají v sobě cosi, co se snažíme nevidět: generace zraje i stárne, ale přirozený běh věcí je porušen.Noví exulanti se nerodí - v dětech není už přímá zkušenost otců. Štědrý je specifickým mluvčím exilu.Není to jen tím, že tento exil je jeho druhým. Jeho hledání domova musí být starší a hlubší; jakoby jen pokračovalo.Proto je také jeho hlas zralejší, méně naříkavý a příjemnější. Jeho usilovná snaha po prostotě je úsilím pomocí zjednodušení pochopit podstatu:za ní je ale smutek z podvědomého přesvědčení, že tak beze zbytku to asi nepůjda. Štědrý má mlhavou představu světa, jaký by měl být; ale neodívá ji do slov a dokonce se o to ani valně nesnaží. Stín marnosti je kolem něho a před ním - jako před tak mnohými z nás, jsme-li sami a jsme-li pravdiví.
S K L I Z E Ň 11 LISTOPAD 1954 ************************************************************************************* Ale bylo by nespravedlivé říci, že se zamiloval do smutku; na to je příliš zralý. V žádném případě neskládá ruce v klín. Naše tragika je v míjení času, při současném našem vysunutí z celku, v nutnosti vytvářeti vlastní zákony a dějiny. Jaký jsme to roj, vylétlý z úlu - bez královny a dokonce bez zjevné snahy zakládat nový úl, toužíce po starém? Kdo nás kde - v tomto stavu duchovně bezbranné - uštípá ? Jaký to komplex nejvnitřnějších lidských problémů, mnohem důležitějších než emigrace či chleba, i když se to vždy nezdá! Každý hledáme a vyrovnáváme se jinak, ale všichni rozumíme dobře Vladimíru Štědrému. Zastavujeme se jako on občas v tichu, třeba i bez přesných myšlenek, jen vnímajíce, nebo naopak překrýváme horečnou činností něco prázdného tam, kde jinak bývá určitý cíl. Ale naše sílajako jeho - pramení z faktu, že vůbec jdeme; musí být v tom přece nějaký - třeba i skrytý, smysl, jako ve všem, co se pohybuje. Štědrý vychází z osamocení prací; nenachází vysvětlení či radu, ale lidé mu rozumějí. Jeho prosu nelze si odmyslet od exilu nebo ji přejít. To je vše - ale žádá zralý člověk víc ? Vydání kratší novely "Kožich"k Štědrého padesátce v Mnichově bylo milou pozorností; prostý příběh v kostce z domova o lidské hlouposti a závisti, v pěkné úpravě a s minimem tiskových chyb. Škoda, že nebyla vybrána k vydání práce ze sféry Štědrému nejvlastnější - z exilu. Nikdo neví tak dobře jako on, že závist a hloupost nejsou domovem jen na druhé straně. V exilu se někdy zapomíná, že pravé a svobodné umění není ohroženo jen strádaním a persekucí; obchod, protekce, propaganda mohou je ubíjeti stejně dobře a to kdekoli, výsledkem bývá vždy trapná karikatura. Práce umělce v prostředí tak nepříznivém nezávislé tvorbě je těžkým úkolem; útočí na jeho svědomí, vkus, zdraví i nervy.Nelze dost ocenit fakt, že Štědrý stále ještě dovede přijímat názory i revidovat staré. V chystaném anglickém vydání Sklizně přineseme ukázku z jeho prací v anglickém znění.Naše blahopřání k jeho padesátce může být vyjádřeno jen slovy docela obvyklými; ale činíme tak s mimořádně živým pocitem vnitřní sounáležitosti. Ant.VLACH. PŘECE - PŘECI . Příslovce "přece" je staženinou z předložky"před" a akusativu "se": před + se. Je tedy zcela nesprávné nahrazení akusativu dativem "si" (před + si ?!). Lze psát správně p o u z e "p ř e c e". (Na první seznam publikací - právě jako na inseráty - dostali jsme překvapující řadu dotazů zájemců o adresy a informace, které jsme rádi vyřídili; je v zájmu vydavatelů všech publikací, aby zasláním těchto Sklizní upozornili veřejnost na svoji práci.) BOHEMIA (SČDF, Mnichov),č. 39 z 19.10.1954. BULLETIN DE CENTRE EUROPEEN DE LA CULTURE (Ženeva) č. 3-4. ČECHOSLOVÁK (J.Josten, Londýn) č.37, 38, 39 a 40/54. ČESKOSLOVENSKÝ PŘEHLED (FEC, New York) č.7 za zari 1954. ČESKOSLOVENSKY ZPRAVODAJ (FEC, New York), č. 32,33,34,35 a 36/1954. EVROPSKÝ INFORMAČNÍ BULLETIN (Jiří Bertl, Londýn) Ž.IV/srpén-záři 1954. F,C # I., anglické zpravodajství (J. Josten, Londýn) č. 37, 38, 39 a 40/1954. HLAS DOMOVA (redakční kruh, Melbourne.) č. 17 z 23.8., č. 18 a 19. INTERNATIONAL PEASANT UNION (New York), září-říjen 1954. JUTRO POLSKI (Londýn]. KANADSKÉ LISTY (I.J.Sharoun, Toronto) č . 1 6 z 18.9.1954. KŘESŤANSKÁ DEMOKRACIE (New York ) č.5 za září - říjen 1954. KULTURA (polská revue, Paříž) č.10/34. MLADÝ BOJOVNÍK (Frant. Kolár, Mnichov) č.9-10, září-říjen 1954. NÁRODNÍ STŘED-ČS.ŽIVNOSTNÍK V EXILU (J.J.Kučera,Washington) č.44 za říjen 1954. NARODOWIEC (Lens, Francie). NAŠI V HOLANDSKU (redakční rada, Rotterdan) č. 4. NEW YORKSKÉ LISTY (New York). NOVÝ DOMOV (Rudolf Nekola, Toronto) č.21/V z 25.9.1954. NOVÝ ŽIVOT (Křesťanská Akademie, Řím) č.9. za listopad 1954. OST PROBLEME (HICOG.Bad Godesberg) č. 39,40,41,42,43/1954. REPORT BY THE DIRECTOR GENERAL AND THE EXECUTIVE BOARD(UNESCO,Pariz)zari-rijen 54. SLOBODNÉ SLOVENSKO (Matúš Černák.Mnichov) č.10 za říjen 1954. THE INDIÁN P.E.N. (Bombay), č.8/XX. TRIBUNA (Čs.zahraniční ústav v exilu, Leyden) září-říjen 1954. TULIMULD (estonská revue, Lund) č.4/1954. UNESCO NEWSLETTER (Paříž) č.33-36/1954. ZPRAVODAJ (Sdružení čs.politických uprchlíků v Německu,Mnichov) č.8 z 25.10.1954. ZPRAVODAJ RADY SVOBODNÉHO ČESKOSLOVENSKA (New York) č.2 z 24.9.1954.
12 S P RK Á V LY K U Z I L T Z U R EN Í RŇ A D 12 Y
LISTOPAD 1954
Z podnětu, předloženého s různých míst, rozhodla Česká kulturní rada v zahraničí každoročně zvlášť připomenout milovníkům krásného slova a dobré knihy, rozptýleným po celém světě, záslužné a obětavé dílo básníků, spisovatelů, publicistů, vydavatelů a k u l t u r n í c h pracovníků vůbec, činných mezi námi, vyhlášením tak zvaných "Říjnových uznání". Porota Kulturní rady ve vzájemné dohodě a v dohodě s přípravnou komisí vypracovala návrh, na jehož podstavě vydává organisace ke dni 26.října 1954 toto prohlášení: "ZAVÁDĚJÍCE TAK ZVANÁ ŘÍJNOVÁ UZNÁNÍ JSME SI DOBŘE VĚDOMI,ŽE PRVNÍ POCTA ŽIVÝM, NA KTERÉ JSME SE DOHODLI, NEMŮŽE BÍTI VZDÁNA BEZ SRDEČNÉ VZPOMÍNKY NA TY PRACOVNÍKY NA KULTURNÍM POLI, KTEŘÍ SE NEDOČKALI LETOŠNÍHO NÁRODNÍHO SVÁTKU, NÝBRŽ KLESLI NA CESTĚ ZASVOBODOU, KAŽDÝ U JINÉHO ČASOVÉHO MILNÍKU. ZACHOVÁME V SRDCI A VE VDĚČNÉ PAMĚTI ODVÁŽNÉHO A NEPOPLATNÉHO NOVINÁŘE L U Ď K A S T R Á N S K É H O , N A D A N É H O UČENCE A ZNALCE VÝTVARNÝCH UMĚNÍ F R A N T I Š K A K O V Á R N U . JAKOŽ I VYNIKAJÍCÍHO ÚČASTNÍKA V NAKLADATELSKÉM PODNIKÁNÍ R U D O L F A J Í L O V S K É H O. JEJICH JMÉNA NECHŤ NEJSOU POUHOU PŘIPOMÍNKOU ZLATÝCH DOB NAŠÍ SAMOSTATNOSTI, NÝBRŽ I ZÁVAZKEM DO BUDOUCNA.
SOUBORNOU VYDAVATELSKO ČINNOST "R E N C O N T R E S"V PA MONOGRAFIE,VYDANÉ V TÉTO EDICI R.1951 A 1952,JEJICHŽ JE J A V O R O V I ZA SBÍRKU POESIE "D A L E K Ý H L A S". PROF. JIŘÍ STRAKA, předseda.
AMELIE POSSE-BRÁZDOVÁ, předsedkyně.
čestná
Dr Jaroslavu Trnkovi a Pavlu Javorovi bude v upomínku doručen diplom, navržený Charlesem Černým a vytištěný a věnovaný KR tiskárnou "Nového domova" v Torontě. Světové veřejnosti představí KR dílo Dr Trnky a P.Javora v anglo-francouzské brožurce. OSOBNOST
LUDĚK
STRÁNSKÝ:
A DÍLO
SKIZZE.
Nedočkali se, mrtvi jsou, kdo chtěli s námi býti světa do skonání... (Viktor Dyk.)
Narozen 30. ledna 1900, zesnul 10. října 1950 v USA. Svou novinářskou dráhu započal Luděk Stránský v "Tribuně", pokračoval v "Moravsko-slezském deníku", v "Českém slově" a ve "Večerním Českém slově", jehož byl posléze šéfredaktorem. Po čtyřech letech koncentračního tábora v Oranienburku v pokvětnovém státě působil jako šéfredaktor "Svobodného zítřku". V exilu obnovil tento list na podzim r.l948 v Paříži. Byl první, kdo si v nové situaci prakticky a účinně vzpoměl na krásnou tvorbu, jíž věnoval vzácne porozumění a místo nejen ve "Svobodném zítřku", ale i v chystané "Knihovně Svobodného zítřka". Vydal první knížku oboru krásné literatury - výbor z veršů Viktora Dyka, a jen odjezd do Ameriky a skon zabránily,že nevydal i první krásnou práci původní, již zčásti měl už v sazbě. Jeho předčasný odchod opozdil rozvoj našeho kulturního života v zahraničí o velmi dlouhý čas. FRANTIŠEK KOVÁRNA: "...lekám se, co se z nás vyhnanců či uprchlíků stane, budeme-li žít jen užitkovým slovem, ať slovem,hovoru, porušovaného cizím prostředím, ať politickým slovem, porušením chorobami vyhnanství... Nás by snad mohla zachránit kniha. A nedejme se mýlit: byla by tím potřebnější, čím vícsevymknzvyhnaeckéodlučstiačímvcbudeme žít s prostředím, do něhož nás
zahnal osud."
František Kovárna se v těchto větách z předmluvy ke své "Půlnoci nad Prahou" sotva mýlil. Sám se snažil dát exilu krásné slovo v prvním pokusu o literární revui za hranicemi, "Stopě", již stihl vydat jenom jedno číslo. Přípravy k dalším číslům a mnoha jiným plánům zastavila smrt, v New Yorku,19.6.1952.Bylo mu 47 let. Zvolil si kdysi universitní dráhu a jeho nejvlastnejším oborem byly dějiny a estetika výtvarného umění. Avšak jeho mnohostranný talent ho lákal k pokusům téměř ve všech literárních odvětvích. Při jeho takřka seismografické citlivosti šel Kovárnův přizpůsobovací proces zvlášť těžce, a tento dar, který mohl tak být exilu k užitku, byl darem draze vykoupeným. Zhodnocení celého jeho díla mu asi budeme ještě dlouho dlužni. RUDOLF JÍLOVSKÝ: Zemřel v New Yorku 10.června 1954 ve věku 62 let. Rudolf Jílovský byl postava složitá, avšak jednoznačná ve svém upřímném vlastenectví. Zpěvák,herec, nakladatel, na konci svého života rozhlasový redaktor a hlasatel RFE, Jílovsk celý život sloužil české knize a českému tisku. Na sklonku první světové války, kdy život
S K L I Z E
Ň
13
LISTOPAD 1954
národa byl sešněrován censurou, vyslovoval písní na jevišti Červené sedmy to,co nemohli říci politikové, novináři ani spisovatelé. Zpíval o tom, že národ chce být svoboden. Mezi dvěma válkami věnoval své síly vydavatelské práci: v Aventinu, v Orbisu, u Borových. Za protektorátu byl na čas generálním ředitelem Lidových novin a nesporně měl nemalou zásluhu o to, že byly zachovány a převedeny přes léta okupace. Tuto jeho činnost přerušilo věznění. Po květnu l945 se ujal řízení tiskových podniků čs. strany lidové. Po únoru odešel za hranice za týmž ideálem, pro který za první války zpíval, kterému mezi dvěma válkami sloužil a pro který za okupace šel do podzemí i kriminálu. II. JAROSLAVTRNKA: Padesátník od příštího května. Narozen v Praze.Doma ve Francii, kam po prvé přijel v patnácti letech , na střední školu do Dijonu. Právník. Za války v Londýně.A po únoru zase a už jenom Paříž. Jeho literární počátky v prvních třicátých létech staly ve znamení chvály dvou přísných kritiků: Arne Nováka a Jindřicha Vodáka. Ale to, jak říká, už je dávno. V Paříži obnovil čs,francouzskou revui "Rencontres", založenou zde r.1934 a zaniklou v době války, a vydal ji zatím 8 čísel. Z nich je třeba zvlášť vyzdvihnout dvě jeho monografie: o Václavu Brožíkovi, odměněnou i francouzskou cenou a obsahující m.j. snad vůbec první katalogisaci všech Brožíkových děl, roztroušených po celém světě, a o Karlu Černém (Charles Cerny). V jiné z"Rencontres" uvedl do frančtiny Pavla Javora a ještě letos chystá seznámit francouzskou veřejnost s prací českého prosaika, novelou "Cariocký chodec" Rudolfa Nekoly, v překladu prof. H. Granjarda. "Rencontres" vydala i dvě gramofonové desky, české vánoční písně a v soutěži KA-KR poctěnou skladbu Karla Janovického. Nyní pracuje dr Trnka m.j. na dokumentárním a propagačním filmu našemsokolstvu.Velikou a nedocenitelnou prací je knihovna "Rencontres", již dr Trnka stále doplňuje: je to knihovna kulturních styků mezi námi a Francouzi. Obsahuje již několik set publikací, kromě francouzských reprodukcí našich malířů (Mucha, Marold, Čermák, Kupka,Brožík a ..) a kromě francouzských knih, vydaných ve Francii s ilustracemi našich malířů. Vyslovujíc uznání dr Trnkovi, KR si přála alespoň symbolicky vyjádřit, že mnoholetá práce, již koná s tak zjevnými výsledky bez jakékoli pomoci a podpory, nemůže být nepovšimnuta a nedoceněna trvale a že důležitost jeho takřka zcela osamělé činnosti ve francouzsky mluvící oblasti musí vysvitnout i mimo čistě umělecký okruh. PAVEL JAVOR
:
Vybírajíc z knih, vydaných v období posledního roku, k uznání "Daleký hlas" Pavla Javora. KR pravděpodobně označila mezník v naší poesii v zahraničí. T.zv. exilová poesie v onom pojetí jak ji nesporně nejvýrazněji představuje Pavel Javor, vyplňující, jediná, ,časový úsek asi šesti let, zůstane spojovacím článkem mezi poesií z let před exilem a novými proudy, které při takřka fyziologické přeměně exilu nemohou se nepřihlásit k slovu výrazněji, než dosud. Byla bezprostřední myšlenkovou a ještě mnohem spíše citovou reakcí na naše události, jež nejsou však pouze naše, nýbrž milionů, a právě v díle Pavla Javora,i při všem příležitostném a ne dost vysoko zaměřeném, vydala nejvíce skutečných poetických hodnot. Příslušník básnické generace, narozené v létech těsně kolem první světové války, povoláním novinář a právník, Pavel Javor pod svým pravým jménem vydal sedm sbírek básní ještě v Československu a v exilu rozmnožil svou žeň o další tři: "Pozdrav domů"(New York 1951), "Chudou sklizeň" /Paříž 1953) a "Daleký hlas" (Toronto 1953). První z našich básníků byl v převodu Charlese Černého uveden do Francie a prof. Granjard, který v "Rencontres" věnoval převodu studii, posoudil jeho poesii slovy: "Jako potůček v háji tichounce plynou verše "Chudé sklizně. Jejich vemlouvavé zurčení, tichý stesk a cudná zdrženlivost mluví přímo k srdci, a čtenář rád se stane důvěrníkem tohoto autentického básníka."Výbor z Javorových veršů je nyní chystán
v němčině.
Stírá-li čas aktualitu a palčivost s bolestí exilu, je šťastné, že autentický básník ji zachytil a ztvárnil v jejím paroxysmu. Je obvyklé, že nové proudy se rodí z reakce na předchozí proud,že vycházejí z jeho negace. Porota KR se nedala touto náladou svést a její uznání takřka souborné Javorově práci,jíž je "Daleký hlas", je nesporné z širší perspektivy. R. V. VÝSLEDKYANKETYSKLIZNĚ .
raturu, vydanou v roce od července 1953 do konce června 1954?, a přinesla seznam celkem 22 knih. 2. Doporučujete pro příští rok zahrnout i jiné obory - u vědomí technických potíží? V tom případě které? Jednoznačná byla odpoveď na druhou otázku. Z 26 odpovědí 25 bylo proti rozšíření cen na jiné umělecké resp. vědní obory. Fyzicky není možné, aby někdo měl v exilu přehled na př. přes výtvarná díla. Atd. Technická možnost cen je jen pro literaturu. Komu v ní udělit letos? Zde anketa naprosto málo zklamala, jelikož se ukázalo,že všechny knihy nečetl nikdo, a že nikdo jich nepřečetl aniJav po knížek jecenu 7.,průměr jedokonce něco přes 3.Nejvíce byl čten vrhlo na cenu.Denově Divertimento mělo mezi účastníky 4 čtenáře (2 navrhli cenu, 2 odradil od návrhu příliš malý rozsah práce). Kohouta-"Tragický weekend"- četli tři(2 návrhy na cenu). Mirečkovu "Tvrdou zemi" rovněž 3 čtenáři (1 návrh na cenu).Pro Čepovy "Cikany" sc dvou hlasoval jeden. Tři čtenáři navrhovali na cenu prof.Odložilíka,dva dr Trnku,několik dalších navrhovalo autory knih,vyšlých před červnen 1953.7 v seznamu uvedených knížek nečetl nikdo. (Red.)
S
K
L
I
Z
E
Ň
14
LISTOPAD
1954
- Cařihradská výstava kulturní práce uprchlíků - včetně materiálu KR - byla znovu přístupna veřejnosti v Německu v Esslingen u Stuttgartu pod názvem "Flucht and Bleibe" počátkem listopadu; další výstavy jsou plánovany. - Ernest Hemingway dostal Nobelovu cenu za novelu "Stařec a moře". Z dalších kandidátů dostal nejvíce hlasů - jako loni - Islanďan Halldór Laxness, který již dnes je favoritem pro příští rok(Českým čtenářům je známý románem Salka Valka v překladu M.Lesné-Krausové, vyšlým v r.1941 v Evropském literárním klubu v Praze.Zatím co první neutrální polovina románu má úkol upoutati čtenáře -Laxness byl na školení v Moskvě-, je druhá vzorným slohovým cvičením na thema:SSSR, jak úspěšné vésti třídní boj atd.) Slavnostního udílení cen 10.12. se Hemingway, který se na Kubě léčí ze svých afrických zranění, nezúčastní. Mimo Laxnesse přicházeli letos v úvahu ještě Šolochov,Camus, Claudel, Ezra Pound a Řek Niko Kazantzakis. -Dramatická skupina "J.K.Tyl" v Londýně sehrála 24.a 31.října hru F.F.Šamberka "Karel Havlíček Borovský". - Naše mladá houslistka Carmen Ulmanová hrála pro argentinskourozhlas.stanici Belgrano houslový koncert a zpívala m.j. Dvořákovu Matku. Před 6.000 přístavními zaměstnanci zahrála na jejich přání v místnostech syndikátu několik českých skladeb. - Radio Estado v Buenos Aires vysílalo o svátku sv.Václava dvacetiminutovou relaci o našem světci.- P.Fr.Ingr z tamní krajanské obce pořádal veřejnou přednášku o laureátu Nobelovy ceny spisovateli Papinim. Týž vede debatní večírky ve farní posluchárně. - Českým tiskem v zahraničí proběhly zprávy o pokusech profesora Romana Jakobsona o založení literární revue. Jde o československou kulturní revui, která by byla vydávána slovanským oddělením Harvardské university. Dosud se pro list nenašly dostatečné finanční prostředky. Ku zprávě v exilním tisku o výstavě, již chystá Pomocný výbor v Paříži, se dozvídáme, že plánována je výstava všech exilových národů, obdobná cařihradské, avšak nic bližšího nemohlo dosud být stanoveno, dokud nebude zajištěna finanční pomoc F.E.C. - V soukromé prodejně obrazů v Mnichově byla pořádána výstava Čs. grafiky. Celkem slabší úroveň, ze známějších Stretti,Sedláček,Švabinský,Rada. TOTO ČÍSLO Sklizně je -doufáme - poslední v dosavadním rozsahu; má-li revue plnit svůj úkol, musí míti více místa. Počítáme při tom s laskavou pomocí všech čtenářů; zajistěte si už rozšířené vánoční číslo i pro své přátele. Chceme také, aby Sklizeň byla bezpečným zátiším pro ty, jimž se zdá málo povzbuzujícím pohled na lidi, prošlé jednou oponou a pilně několik jiných s vlídným upozorněním: tohle nesmíš číst a s tímhle nesmíš mluvit. Minulé číslo přineslo v uveřejněném posudku jistě i něco sporného - b y l o by příkladně krásné, kdyby všichni mladší projevovali na kulturním poli tolik výkonnosti jako Vl.Zelený a proti vyslovenému názoru, že "literatura bez politické tendence je poněkud přebytečná" se stavím se vší rozhodností - ale smyslem Sklizně je tlumočit a ne censurovat. A tak to také vždy zůstane. Pro informaci ciziny o tvorbě našeho exilu budou vycházet též mimořádná vydání Sklizně postupně ve všech světových jazycích - anglické číslo se připravuje.Vyžádejte si je pro své známé a zájemce nebo sdělte adresy! Čtenáři v Kanadě - pozor! Hlaste se, komu nedošlo některé číslo - bude zasláno dodatečně ihned Prosíme všechny čtenáře,- i ty, kteří si list jen půjčují nebo čtou v čítárně,aby se účastnili naší VÁNOČNÍANKETY 1. Z kterého kulturního počinu exilu jste měl v tomto roce největší radost? 2. Co nám v tomto roce po kulturní stránce nejvíce uškodilo,překáželo či scházelo? 3. Jak si představujete najúčelnější organisaci kulturní práce ? 4. Ve kterém oboru a úseku práce byste se nejraději zúčastnil a pomohl? 5. Co Vám schází k práci /informace,knihy,časopisy,materiál,spolupracovníci, zájemci - snad můžeme pomoci či zprostředkovat/ ? 6. Které jsou největší nedostatky Sklizně ? 7. Co vše (které rubriky, zprávy atd,) v ní postrádáte ? 8. Čím by se nejspíše dal podchytit zájem exilu o kulturní hodnoty ? 9. Co vše se dá dělat pro kulturní spolupráci a propagaci v zemi,ve které žijete? 10. Můžete převzíti péči o rozšíření Sklizně ve Vašem o k o l í - j a k ? / M ů ž e t e sám rozesílat určitý počet výtisků nebo jen dodávat adresy k zasílaní přímo odsud s Vaší zpáteční adresou, starat se o předplatitele a propagaci - podle Vašeho 11. Deset nejhodnotnějších odpovědí - o hodnocení požádáme všechny dosažitelné spolupracovníky listu - bude odměněno knihou v exilu vyšlou, ale možnosti podle vlastního výběru. Kterou knihu v exilu vydanou byste si přál? Odpovědi přijímáme do konce tohoto roku - definitivní hodnocení a rozeslání odměn v lednu až únoru. Pište ještě dnes - díky a hodněštěstí!Ant.VLACH. O Z N Á M E N Í . ITNTERPRESS Ltd.- (České a slovenskéknihkupectví)zasílá i zdarma seznam knih. 132 George Street,London W. 11. ENGLAND. i
S K L I Z E Ň - nezávislá kulturní revue. Ročník II.,číslo 11 (23), listopad 1954 Vydává: Antonín V L A C H, Hamburg 13, Postfach 2700;Postscheckkonto Hamburg 79393. Vychází každý měsíc: uzávěrka 10. předcházejícího měsíce. Předplatné 5 DM ročně; mimo Německo 1,50 $ nebo ekvivalent.Jednotlivá čísla 50 pf.
