SKLIZEŇ N E Z Á V I S L Á KULTURNÍ R E V U E Red. Ant. Vlach, Hamburg 13,Postfach 2700
ROČNÍK II.
ŘÍJEN 1954
ČÍSLO 10 (22).
Z PŮVODNÍ TVORBY RobertVLACH: JEŠTĚ NĚKDY. (Víc na mne nevolej, hluboko zaorej na věky lásku naši.) Ještě někdy tě volám, ale už jen tak tiše. Ještě někdy tě volám ve snu spíše.
MILOSTNĚ, MĚKCE SE STMÍVÁ. (Hrála si má milá s černým orlem.)
Lásku jsem nezaoral. (Přál jsem si, abych moh'.) Ještě někdy tě volám, bezjména, beze slov.
Zaříkej, zaklej čas po lásce, dokud jsi ještě mladá. Ucpi už ústa otázce, kdyby se ptala.
(v bezděčném zpěvu mém) prosáknou do nápěvu dědičné slzy v něm.
Milostně, měkce se stmívá. Rty žhnou a hlava se zvrací. Z dálky se na tebe dívám, nežli, tě obklopí ptáci.
Milostně, měkce se stmívá, jak v předobraze. Hodina s vlasů si snímá poslední hřeben záře.
OTCI. (Routa už odkvetla, listí vítr odnes'.) Užbudu pomalu tak starý jako ty, když jsem tě znal. Dnes jsem tě přivolal do svojí samoty, abych si s tebou popovídal. Z hrobu jsem pozval tě a tak ti vyprávím. Ty kýváš jen. Co také moh' bys říc', co také říc' má stín, podoba, sen! Když svůj čas srovnávám s tím, cos ty prožíval, jak jsi mi blíž! Tatáž je úzkost má; přeji si, co sis přál -jenže tys syna měl a já ne, v í š ? Když ty jsi umíral, syn tvoje jméno nes'. (Z domova v dál...) S touhletou bolestí, s tou jsem se ještě dnes nesmířil, nevyrovnal. Zní báje tonoucím, čas píše na stěny hrozbu a soud. Živote bezbřehý, živote tajemný, jak může člověk sám nezahynout ? (S chystané sbírky "Medailon času".)
SKLIZEŇ 2 ŘÍJEN 1954
Otakar
O D L O Ž I L Í K
:
Nepamatuji se, že bych doma četl knihu Walden čili život v lesích, která vyšla r. 1902 v Laichtrově souboru Otázky a názory. První slovo v titulu povídalo málo, druhá část sváděla k představě hlubokých panenských hvozdů daleko od lidských sídel. Autorovo jméno Thoreau znělo spíše francouzsky než anglicky. Chtěl-li kdo hádat, mohl spíše myslit na Kanadu než na Novou Anglii, severovýchodní oblast Spojených států. Před dvanácti roky, v látě 1942, jsem přijel do Bostonu k pobytu, který se protáhl na několik neděl. Boston, a ještě více Cambridge na severním břehu Karlovy řeky, jsou otevřeny do kraje. Na oko a na ucho tam pořád narážejí jména, známá z politických nebo kulturních dějin novoanglických osad a potom Spojených států. Musel bys být slepý na obě oči a hluchý jako peň, abys nepovolil zvědavosti a nerozběhl se ven z městských ulic za takovým nebo onakým cílem. Na jedné z takových výprav, v neděli v polovici srpna, jsem objevil rybník Walden, schovaný v lesích. Nehledal jsem pracně s kompasem a s podrobnou mapou. Šel jsem, kam mne oči vedly a nohy nesly, jak se psávalo v pohádkách. S jednoho rozcestí rušných cest šipka ukazovala přímo tam.Myslím, že je pravda,že první dojmy, i když nejsou připravené nebo dodatečně podchycené, jsou nejsilnější a nejdéle se uchovají v paměti. Nikdy jsem nenašel v té krajině, kde se schovává všetečnému oku Walden, tolik zalíbení, jako kolem polovice srpna. Byl jsem tam několikrát od návratu do Spojených států před šesti lety. Letos bylo radno položit výlet hned na první srpnovou neděli, ale v polovici srpna jsen se tam vypravil aspoň pomyslně a ve vzpomínkách. Měl jsem k té výpravě o dva důvody víc než jindy. Neměl jsem nikdy dost trpělivosti, abych přečetl Walden anglicky. Myslil jsem si, že bych nad knihou spíše vydržel, kdybych ji měl česky. Ale kde vzít Laichtrovo vydání, když se americké knihovny vyhýbají překladem jako nevítané přítěži ? Přál jsem si, jako jsme si přáli, abychom měli na jaře nové šaty, nebo aby nepršelo v tu srpnovou neděli, kdy jsme měli jet na besedu ke strýčkovi - přání se vyplnilo. V jednom prodeji knih v dolním konci Manhattanu se vynořilo české vydání, překlad Zdeňka Franty, v původních zelených deskách. S tou knížkou, která do New Yorku zabloudila přes Jugoslávii, bylo tedy radno vypravit se letos v srpnu k rybníku Walden, nevím už po kolikáté. Nyní ten druhý důvod, Henry David Thoreau se narodil v červenci 1817 a umřel v květnu 1862. Chci-li si představit dobu, ve které žil, myslím na Boženu Němcovou, nebo na Havlíčka. Kniha Walden vyšla v srpnu 1854. Byla tedy o rok mladší než Erbenova Kytice a o něco starší než Babička. V amerických novinách nebylo o stém výročí Walden mnoho řeči. Jenom proto, že jsem dával dobrý pozor, našel jsem v nedělní příloze New York Times essay, který na připomínku napsal Waldo Frank. Co je dnes komu po knížce, která se nemůže proměnit v laciný film nebo v nesmyslnou komedii pro televisi? Koho dnes zajímá, co viděl a zažil plachý člověk, který opustil dům a šel žít v lesích ? Napověděl jsem už, že lesy, ve kterých se schovává rybník Walden, se netáhnou ani podél americko-kanadské hranice ani po horách a dolech amerického západu. Městečko Concord, ve kterém Thoreau strávil většinu života, je asi dvacet mil od Bostonu. Nemášli vůz, dostaneš se tam hravě autobusem, který vyjíždí od starého hřbitova v Cambridge. Z Concord se můžeš pustit k těm lesům a rybníku pěšky. Připrav se ovšem na to, že půjdeš sám, protože procházky byly v Americe zavrženy jako pošetilost, ne-li nepřístojnost. Není nebezpečí, že zabloudíš v neprostupných houštinách. Waiden Road, která vybíhá do polí ze shluku obchodních domů v městě, je upravena pro vozy. Na jednom místě se přiblíží obecnímu háji, který rozlohou připomíná Krčský les, pak protne širokou cestu z Bostonu do kraje, a už jsi v lesích, kam se před pohodlím a trampotami života roku 1845 uchýlil osmadvacetiletý Thoreau. Bylo to asi tak, jako kdybych se byl jednoho dne přestěhoval z Letné někam mezi Jenerálku a Nebušice a žil tam s motýli, brouky, králíky, ještěrkami, hraboši a myší čeládkou pod širou oblohou za teskných dní, opředených babím létem, za listopadových nebo březnových plískanic, za neodbytné zimy v lednu a za dusných nocí, zatím co by v kraji šel život po starém. místo, na kterém stála dřevěná chata, a. upravili je jako památník. Dočasný příbytek, který si Thoreau zbudoval z toho, co bylo po ruce, nebyl veliký, zrovna tolik, co potřeboval jeden člověk, aby si měl kam sednout a kam se položit k spánku. Z knihy se dovídáme, co bylo kolem chaty před sto lety. Dnes je okolí o to chudší, oč postoupilo dílo lidské ruky. Až na jeden dub není tam vzrostlých stromů. Stezka se prodírá mlázím, ve kterém jsou k doubkům přimíšeny borovice, ořechy a břízky. Mezi křovím sem tam zahlédneš osamělou kapradinu nebo trs borůvek. Necelou míli za zády je silnice, běžící z Bostonu na severozápad, ale v neděli odpoledne tam jede asi málo hřmotných vozů, které by bylo slyšet až v lese. Byl bych musel sedět asi hodně dlouho, kdybych se byl chtěl dočkat sviště, přímého nebo nepřímého potomka těch zvířátek,která chodila osamělému obyvateli chaty na mladé úponky fazolí. Po veverkách není v lesích ani stopy. Usoudil jsem, že šly opačným směrem než Thoreau a že se z lesů u Concord přestěhovaly na obecní trávník do Bostonu mezi námořníky, kteří se tam procházejí s děvčaty, a mezi strejce, posedávající na lavičkách za dne izavečera.
Lesy kolem rybníku Walden jsou vesměs řídké a mladé. Několik požárů zničilo vyrostlé stromy. Jenom tu a tam trčí nad zelenou záplavou řídká koruna borovice. Nespoléhal bych na to, že bych se tam uživil borůvkami nebo ostružinami, i kdybych si pobyt odměřilna dva tři dny. Je-li léto suché, urodí se jich na písčitých svazích jenom hrstka anejsouani veliké ani vydatné pro osvěžení. Thoreau několikrát připomíná, že se neodřekl styku s lidmi a že se nezavázal k nepřerušenému pobytu v lesích. Přicházeli za ním lidé z Concord i odjinud. On sám, jak píše, denně nebo o b d e n zamířil na svých toulkách k městečku, ze kterého se v létě 1845 přestěhoval do "lesů". Kdo změřil několikrát vzdálenosti mezi chatou a osadou, nic se nebude divit takovému řešení, které vyvažovalo samotáře z povinnosti něčím se pravidelně zaměstnávat a při tom mu neukládalo povinnost přetrhat všechny spoje a žít jako poustevník. Když vyběhl od chaty k silnici, stál na místě trochu vyšším než je Concord. Ale odtamtud není městečko ještě dost dobře vidět. Musí se trochu sejít po svahu po místní cestě, která se v dolíku u obecního lesa štěpí jako vidlice. Na levo jde do západního konce Thoreau Read, zacloněná javory a jilmy. Waiden Road, o které už byla řeč, jde celkem rovně. Při obou cestách jsou pole, na kterých dnes většinou pěstují zeleninu pro místní spotřebu i pro trh v Bostoně. Okolí Concord i kraj položený blíže k Bostonu je rovina, která se zdvíhá od mořského břehu v několika mírných vlnách. Není tam nádhery nebo nevídaných stromů a rostlin. Jsou tam věci, které známe z domu, jiné jsou zase místního původu. Kraj je dost zabydlen, protože Boston se ustavičně zbavuje přebytku obyvatelstva tím, že je posílá do předměstí a do vzdálenějších osad, které žily dlouho jako samostatné celky bez pří-
m Srpnové kvítí v zahradách, na loukách a podél cest má barvy tlumenější a déle trvá, není-li sucho přespříliš dlouhé a úporné. Na mokrých loukách před Bostonem vzplanou právě kolem začátku srpna vrbovky, kterým prý se daří na okrajích lesů a na spáleništích. Za canbridgskými humny kolem nádrže vody, známé pod jménem Fresh Pond, a při cestách k Belmontu a Arlingtonu rozkvetou v tutéž dobu vratice s nahořklým, trochu dráždivým pachem, které nikdo netrhá a nedává do váz. Na travnatých okrajích cest od rybníka Walden ke Concord, často posypaných prachem, tu a tam kvete třezalka. Jiná, méně vábná místa obsadil lopuch. Nejlépe se podle všeho daří chudým kráskám z čeledi okoličnatých, které lidé poctili, když si pro ně našli jméno "krajky královny Anny". V prosté chatě kousek od vody ztrávil Thoreau jen zlomek času. Když bylo pěkně, chodil do lesu k jiným jezírkům, která tam byla poschovávána. Jindy si hleděl fazolí nebo se toulal po otevřeném kraji. Při říčce Concord, která teče v mírných záhybech na severozápad od městečka, jsou zavlhlé louky, na kterých jsem neviděl nikoho kosit trávu. Nevím, bylo-li by radno pustit se tam na procházku bez vysokých bot a podobné výzbroje. V srpnu jsou ty louky na pohled krásnější než v jinou dobu. Dvě rostliny se podělily o vládu nad vším jiný. Ani jednu ani druhou jsem neznal z domova a jenom usilovným hledáním v knížkách a v Ottově naučném slovníku jsem se dověděl, že rozběhlé latě žlutých kvítků jsou zlatobýl neboli celík zlatý a koruny drobných květů nachové barvy že se jmenují sadec. Je jich na tisíce nejenom u Concord, nýbrž i jinde v Nové Anglii a vůbec v atlantické oblasti Spojených států.Čím dál na jih, tím jsou vyšší. Nedovedl bych si už pozdní léto bez nich představit.Nemyslím si však, že je tu má kdo ve cti nebo že z nich kdo má radost. Na to mají lidé kvítí v zahradách před domy. Pohled na Concord s jedné nebo druhé cesty ani neodpuzuje ani neuchvacuje. Městečko je rozběhlé na mnoho stran a nízké domy, většinou ze dřeva, jsou schovány mezi vzrostlými stromy. Jenom dvě věže se nesou o něco výš: jedna v podobě ostrého jehlance je kongregační chrám, druhá trochu vznosnější s cibulovitým završením je zase unitářský sbor. Je-li den horký a leskne-li se nad krajem obloha v tom odstínu, který známe ze středomořské oblasti, hlásí se o slovo hrdličky, schované v košatých stromech a cikády v rozsochatých korunách podél cest. Concord a okolní kraj se najednou odtrhují od přirozené základny a přenášejí se na neviditelných kladkách o hodný kus na jih. Vzpomněl jsem si jednou za takového odpoledne na svahy hor, sklánějící se k Ochridskému jezeru s kukuřicí, se všelijakou zeleninou svítivých barev, s paprikami a tykvemi a hrdličkami, poletujícími sem a tam v opojení z letního slunce. Walden je nepravidelný obdélník. Má několik zářezů, ve kterých se může schovat rybář nebo loďka. Na východním okraji se zachránilo před pohromami několik vysokých sosen. Pod nimi je koupaliště, vábidlo pro chlapce z okolních vesnic ve všední dny i v neděli. Thoreau-ova chata byla nedaleko hlubokého zářezu do severního břehu. Sešel-li po svahu mezi keříky planých třešní, mezi olše a drobné břízky, dotkla se jeho noha vody na písčitém dně. Pustil-li se na pravo nebo na levo, mohl rybník obejít za hodinu a něco pomalé chůze. Ale bylo také příjemné posedět na svahu, dívat se na vážky, plující nad nout á plavat o něco dál. Nenj! potřeba silných skel, aby Človék dohledí na zalesněný svah na druhém břehu, a na osamělé sosny, kterých tenkrát bylo jistě daleko víc než dnes, a které na věčnou pamět zachytil Rudolf Růžička, když vypravoval Thoreau-ovu knihu pro jedno z mnoha vydání. "Malé toto jezírko"- píše Thoreau - "bylo zvláště dobrým sousedem v srpnu v přestávkách mezi krátkými lijavci, kdy vzduch i voda byly úplně klidny, ale nebe zataženo; plné odpoledne mělo již všechnu jasnost večera a zpěv drozda hlaholil od břehu k břehu."
Byl jsem tam také za srpnového odpoledne po lijácích, ale za jasného nebe. Na vodě nebylo vln nebo kolísání. Obloha půjčila trochu barev tiché hladině. Nebylo mezi nimi ostrých přehrad a křiklavých rozdílů. Věděl jsem, že lidé nejsou daleko a že si krátí den po svém. Ale hluboký zářez vody do písčitého svahu chránil oko i ucho. Byl jsem kousek od Concord a přece v lesích. Pochopil jsem, proč se tam uchýlil plachý samotář a proč v prosté výbavě kraje našel takové zalíbeni, že o tom napsal knihu. Přečetl jsem si potom zprávu o českém vydání v Naší době. Vypsal jsem si odtamtud místo, které tu kladu na závěr svých záběrů a svých myšlenek: "A když dočtete, navždy uchováte v sobě dojem, že jste se potkali s člověkem panensky čistého srdce a krásné duše, kutění v jeho chaloupce, na rybníce a v lese připomíná vám víc hru a zábavu dítěte a mimoděk vzponenete, že nebesa zjevují svou moudrost právě srdcím prostým a dětským." . * . Alojs
K O H O U T - L E C O Q U E: PŘEDMLUVA K ROMÁNU . (Malíř A.Kohout-Lecoque vydal nedávno román "Tragický week-end", který vyvolal velmi rozdílnou odezvu. Příznivé stanovisko v posudku ve "Sklizni" uveřejněném zaujal k němu Jan Ještědský. S jiných míst je román příkře odsuzován, ať pro svůj zásadní postoj, ať pro barvitý styl, jehož realismus je místy označován za pornografii. Autor připravuje k tisku nový román,"Malíř David", s předmluvou C.Malaparte, který četl román v rukopisném italském překladu. Přinášíme ve zkrácené úpravě část předmluvy - která obsahuje též některá drastická líčení a politické reminiscence k jinému Kohoutovu rukopisnému románu "Jeanette". Red.) Psal jsem román, jehož titul jsem ješte dobře a definitivně neuvážil. Líčil jsem v něm komplikovaný politický vývoj událostí na Balkáně, v místech, kde Bůh rozsel kámen místo chleba. Popisoval jsem ukamenování katolického kněze ženami, že podporoval ustašské hnutí. Rozšlapali ho tak, že v něm nezůstala jediná kost nezlomena. Když ho vlekli dále od stavení aby ho polily naftou, byl to pytel naplněný měkkou hmotou krvavé jelito, do kterého se přimíchaly zpřerážené kosti. Jen některá ostřejší propíchla kožený vak a vyčnívala ven, potažená úponky rozmačkaného svalstva.Rozběsněné ženy tančily kolo nakoženém vaku, měkkém jako měch vína, že noha v opánku, divoce křepčící, necítila zpřerážených kostí. Pohled jejich byl podivný - tančily tryznu za mrtvé, které již nikdo nevzbudí. Popsal jsem v knize utrpení kamaráda, onemocnělého zápalem plic a pohrudnice, ležícího ve stáji na nosítkách ze dvou větví, za štěkotu strojních pušek, výbuchu granátů, v horečce, v mrazivém slupečném dnu na Veleši, vysoko nad bílým Mostarem, čekajícího noci, aby ho druhové odnesli dále s dostřelu, aby buď zemřel nebo žil. Přežil tu hrůzu, žije, kašle krev z plic, ale drží se politického programu a dříve, než vydechne naposled, zjeví se mu v hodině smrti zasněžené hřebeny Veljaše a dole bílý Mostar. Bude v horečce slyšet smutnou, táhlou píseň běsnící bóry, která jak ohnivé jazyky mu sežehla horečkou rozpálenou kůži. Osud si s lidmi divně zahrává. K výslechu vedli zsinálého, vyzáblého partyzána. Nemohl jít, jak byl zesláblý. Voják, kterému nebylo po chuti, že se ke svému ortelu pomalu vleče, popadl ho jako žok, přehodil přes záda a shodil jako otep slámy na cementovou podlahu, aby ho spoutal a vykonal na něm rozsudek. Nemilosrdně dopadlo deset tvrdých ran na jeho vyzablá záda a přežil. Ležel ve vysokých horečkách v samovazbě v cele vedle mě, blouznil, volal matku. Odvezli ho do nemocnice, kde už ležel voják, na kterého si vlezla jen docela malá, hubená veška, když ho vlekl k vykonání ortelu a dostal od ní skvrnitý tyfus.Do samovazby se vrátil na smrt vyzáblý chuďas, ale jeho tyran byl polit vápnem a aby mu smrt byla lehčí, dostal po smrti železný válečný kříž. Když jsem byl v samovazbě několik měsíců, v mrazivých nocích, nemoha usnouti na chladném betonu, přikryt kabátem, schoulen do klubka, abych se zahřál vlastním teplem na kost vyzáblého těla, nemyslil jsem na hrůzy, ale vzpomínal jsem na šťastné dny svého života. Neuvažoval jsem, kde o páté hodině ranní se zastaví kroky vojenských bagančat, u kterých dveří, koho zase povedou ke zdi nebo někam ku trati, aby ho tam pověsili pro výstrahu, v místa, kde byl vlak vykolejen partyzány, aby tam visel tak dlouho, dokud jeho chřtán unese tělo, než zahnije a povolí, aby se zhroutilo a hlava se odkutálela ku trati. Neuvažoval jsem o tom, že kroky se mohou zastavit také u mé cely, ze která jsem nevyšel čtyři měsíce, a že to mohu býti já, který může býti ten oběšený. V polospánku jsem snil o krásných dnech, o rozkvetlých mandlovnících, rojích včel, které oplodňovaly krásné narůžovělé květy. Snil jsem o azurové hladině moře, jarních beráncích na modré obloze, čistém vzduchu bez par, který nezabraňuje výhledu. Myslil jsem na mladé děvče, se kterým jsem se vyhříval na stráni na břehu moře, na její polibky. V bezesných nocích, kdy můj život visel na vlasu, zmizely z mých vzpomínek všechny nepříjemné události mého života, zoufalý boj o existenci, zklamání. Usínal jsem tvrdě až o páté ranní, když se zastavily kroky vojáků u některých dveří a zarachotily klíče, protože jsem veděl, že budu žít do zítřejšího rána do páté ranní, kdy zase uslyším kroky. Je krásné žít bezstarostně celé dvacetčtyři hodiny, vědět, že nikdo si pro mnenepřijde, jako pro slepici, protože jen o páté se budí na popravu a o půl šesté do koncentračního tábora.
S K L I Z E Ň
5
ŘÍJEN 1954
Vzpomínám noci před popravou. Ptáte se čí ? Mou vlastní! Usnul jsem po dlouhé době tvrdě a měl jsem nejkrásnější sen svého života. Pamatuji se naň dosud - prožíval jsem v něm celý svůj život, od nezplna čtyř let, všechny své lásky, vychutnával jsem detaily, na které jsem již dávno zapomněl, na dětské lásky, které byly naivní, ale podobaly se mým pozdějším, protože člověk se jen málo mění. Proč sen před popravou byl vlastně rekapitulací mého života erotického od dětských let a vychutnáváním mé první a jediné lásky? Nevím. Nebylo to jistě proto, že jsem se dobře najedl a napil, spal na měkkém lůžku a večer tančil v baru. Proč se mi nezdály v noci před popravou sny o nejvážnějších událostech mého života, skončení studií, smrtelném úrazu, kdy jsem měl na kahánku, o smrti matky, o mém manželství? Ani stín těchto smutných a vážných událostí nezkalil krásný sen, který měl být mým posledním, než skončím život v oprátce nebo u zdi. Odložil jsem rozepsaný román a místo, abych popisoval hrůzy, které bych popisoval dobře, protože jsem je prožil šest let na Balkáně, kde primitivnost kulminovala v nejrafinovanějších ukrutnostech, cítím potřebu zapomenout vše hrozné. Byl bych sadistou, kdybych tiskem šířil zážitky, na které se sám snažím zapomenout. Proto jsem začal psát knihu, ke které mne inspiroval můj sen před popravou. Jaroslav
S T R N A D :
HOVORY O KNIHÁCH . ( Tento skoro-přehled exilové poesie si nedělá nárok na úplnost pramenů. Je možné, ba pravděpodobné, že ta necelá dvacítka básnických sbírek, sbíreček a jednotlivě zveřejněných básní, ležících na stole, je pouhým zlomkem, větším či menším, básnické tvorby exulantů.Neboť domovy našich básníků jsou dnes po celém světě roztroušeny a na přemostění nesmírných vzdáleností se nedostává často peněz a nnohdy i -bohužel- pochopení se strany autorů. PRAMENY: Karel Brušák: Veřejnost země; Pavel Javor: Daleký hlas, Chudá sklizeň, Pozdrav domů; Jiří Kovtun: Blahoslavení, Tu-fuův žal; Jaromír Měšťan: Malá noční hudba; Rudolf Slíva: Pozdní žeň; Zdeněk Rutar: Doma a za mořem; Mirko Tůma: Jedenáctá ulice; Jan Tumlíř: Hořká voda; Robert Vlach: Milenka Praha, Tu zemi krásnou, Verše z exilu; Vladimír Zelený: Stesk; Miloslav Zlámal: Exil; Jindra Zodar: Národ volá...; Pavel Zvon: V paměti nalezené..,; Sborníky: Svatý Václav, Neviditelný domov.) OSOBY: PAN POCHYBA, PAN DOBRÁČEK. PAN POCHYBA: Tak tohle je poetická žeň za půl sedma roku exilu ? PAN DOBRÁČEK: Skoro. Co jsem mohl sehnat. PAN POCHYBA: Po čertech malá žeň... PAN DOBRÁČEK: To víš, exil je chudý. PAN POCHYBA: Duchem ? PAN DOBRÁČEK: Nebuď cynický. Finance chybějí, samozřejmě. Většina z nás zápasí o nejnutnější. PAN POCHYBA: A ta menšina? (Pan Dobráček mlčí.) Těm je kultura španělskou vesnicí nebo oborem ne dost rentabilním pro investici. Nemám pravdu ? PAN DOBRÁČEK: Já vím. Ale nepřišel jsem, abych s tebou debatoval o věcech všeobecně známých, nýbrž abych vyslechl tvůj úsudek o těch několika básnících, kteří měli to štěstí, že jim v exilu vyšla knížka. PAN POCHYBA: Říkáš tomu štěstí ? PAN DOBRÁČEK: Jak jinak? Pro poetu je vrcholem štěstí, když drží v ruce svazek svých básní, vonící ještě tiskárnou. Psát do "šuplíku" nemá cenu. PAN POCHYBA: Co je z vydaných knih, které nikdo nečte ? PAN DOBRÁČEK: To se změní. Jistě se to změní. PAN POCHYBA: Blahoslavení věřící. PAN DOBRÁČEK: Ano.Lidé pochopí, že je to psáno pro ně, nikoli do větru.Vždyť jsou ty verše jenom jejich obrazem, zrcadlem exilu. PAN POCHYBA: Je exil skutečně tak sentimentálně rozvzpomínaný, jako většina básní, jak je tu prohlížím ? PAN DOBRÁČEK: Exil je nemocí,vyléčitelnou jen asimilací novému prostředí nebo návratem.Aby člověk v mezidobí neumřel,bere posilující pilulky:vzpomínky. PAN POCHYBA: Vzpomínky, to je tedy jakýsi styl exulantské poesie? PAN DOBRÁČEK: Nedá se snadno zapomenout na domov. sentimentální vzpomínání. PAN DOBRÁČEK: Je to něco špatného? Básníci tím ulevují svému stesku a zachovávají tak kontinuitu exilu s domovem. Je to prostě tak, jak Pavel Javor výstižně píše v básni VÁNOCE BEZ DOMOVA ze sbírky CHUDÁ SKLIZEŇ: "..člověk neuteče a kdekoli ať žije,věčně se vrací domů a věčně vzpomíná..." PAN POCHYBA: Ale když se to bere příliš doslova, když se j e n věčně vrací domů a když se j e n věčně vzpomíná? Je to dnes příliš málo pro básníky, kteří mají jít v čele. Platí-li i pro exil, že umělci mají být vychovateli, pak těmito verši vychovávají jen slabochy, kteří budou mít slzy v očích, kdykoli se před nimi ukáží slova: vlast,matka,otec,stověžatá Praha, a nezbude jim síla na kloudnou ránu.
S K L I Z E Ň
6
ŘÍJEN
1954
PAN DOBRÁČEK: To není tak jisté.Ja při čtení některých těch veršů dostávám větší vztek. PAN POCHYBA: Na autory ? PAN DOBRÁČEK: Ty jsi nenapravitelný. Přečti ti tuhle Vlachovu báseň PELYNĚK NA RTECH! Nu, co jí říkáš? Je to vzpomínání par excellence a přece ani stopa po sentimentalitě, nýbrž ladí bojovně.PAN POCHYBA: To je věc vnímavosti čtenáře. Když já si takhle zavzpomínám, jsem na měkko. A to není dobře. A když básník nedělá nic jiného, jen vzpomíná a lká jako Javor... PAN DOBRÁČEK: Ale musíš přiznat,že to dělá ušlechtilou formou. PAN POCHYBA: Od toho je básník. Ale žije stále doma. Dívá se pořád jen dozadu,nevidí skoro přítomnost, o budoucnosti nemluvě. PAN DOBRÁČEK: Já myslím, že si však přesto plně zasloužil francouzsko-českého vydání v edici Rencontres. Jeho verše nejsou hluboké, ale čisté, plně zachovávají melodičnost češtiny. Připadá mi jako Neruda v exilu.I se ZPĚVY PÁTEČNÍMI. PAN POCHYBA: Myslíš na báseň DVACAÁTÝOSMÝ ŘÍJEN? To by se ti Neruda pěkně poděkoval za tohle přirovnání. PAN DOBRÁČEK: N e , t o ponechme stranou. Chci věřit, že je to lapsus. PAN POCHYBA: Sebekritika chybí v každém případě. PAN DOBRÁČEK: Musím připustit. PAN POCHYBA: Ať prohlížím ty jeho tři sbírky, jak chci, nic podobného Zpěvům pátečním tu nenacházím. PAN DOBRÁČEK: Máš pravdu. Je to spíše Čech či ještě lépe Sládek Selských písní, ten DOPIS DOMŮ, POZDRAV DOMŮ, NÁŠ TICHÝ NÁPĚV a jiné. PAN POCHYBA: Tuhle jsem našel jejich příbuzného. PAN DOBRÁČEK: A.Rutar, SVATÝ VÁCLAV. PAN POCHYBA: A celá Zlámalova sbírka EXIL! Ti oba používají sice o něco obyčejnějšího arsenálu, od blanických rytířů až po Václavova šemíka či broníka, ale je to stejný archaismus. Ti lidé jako by žili v minulém století, ideami i formou. Takové verše jsem čítával jako malý kluk ve své čítance. Vzpomínám si na jednu básničku, složil ji náš pan učitel a končila: Republiko, buď nám zdráva,Masaryku třikrát sláva! Taková poesie chce apelovat na národní a bůhvíjaké city čtenářů a dělá to tak falešnými, otřepanými prostředky,že se musí minout účinkem. PAN DOBRÁČEK: Nesmíš mít za zlé Zlámalovi, že uctivá Masaryka,Beneše a Štefánika, to je konec konců otázka politického názoru a my chceme být demokraty. A sv. Václav neinspiruje jen Rutara, ale i Claudela, Halase, Šaldu a mnoho jiných.Však tady je sborník SVATÝ VÁCLAV Křesťanské Akademie. Hle, sama slavná jmena. PAN POCHYBA: Svatováclavská legenda není sama o sobě jistě ničím špatným, i když byla do značné míry zkorumpována za války v našich zemích. Záleží na tom, jak je s ní zacházeno. Srovnej Zahradníčkova Svatého Václava s Javorovým A TUŠÍŠ POSLANÍ, obě ve Sborníku. PAN DOBRÁČEK: Jsou obě stejné, skoro stejné,motivem,formou,vyzněním. Nevím,co chceš říci. PAN POCHYBA: Jenom tolik, že Javor j e s t o psát dobré básně. Několik čísel se i mně, pochybovači, líbí. A právě proto, že je s to,měl by eliminovat všechno to čítankové, rétorické a krajansko-spolkařské, měl by se obnovit tématicky. Jsem přesvědčen,že se s tou vnitřní obrodou dostaví i výluka říkanek formálně. Že by to šlo, je vidět z několikrát citované básně I BYLO DOBRÉ a z těch,které jsou inspirovány už exulantskou skutečností, jako je ku příkladu TORSO nebo PÍSEŇ O RŮŽI. PAN DOBRÁČEK: Musíme básníkovi nechat čas, až ho přebolí ztráta domova,až ho přejde stesk. Stesk je ostatně i bolest, kterou trpí Vladimír Zelený. Vyjadřuje to již stejnojmenný název jeho sbírky. PANPOCHYBA:Víš,nemámrád nénie za ztraceným mládím a nénie vůbec. Co bylo, bylo. PAN DOBRÁČEK: Zeleného stesk je docela jiný než stesk Javorův,Rutarův či Zlámalův. Zelený nechce být moderní.Úmyslně. Je to poesie starého muže, který vidí, že musí resignovat,že se musí smířit se stářím, jakkoliv by si rád udra před sebe, ti "trosečníci", pracovali tak tvrdě, až se stali "součástkou stroje", a jejich pokusy jít ještě kupředu jsou chvilkové, jsou podmíněny vzpomínkami na bouřlivá mládí, leč jsou předem odsouzeny k dalšímu šedivění. PAN POCHYBA: Exilu ale není zapotřebí pláče nad rozlitým mlékem a nad junáckými včerejšky, nad ztracenými láskami, které pominuly nebo které zatím jsou za devaterými horami a jednou Železnou oponou. Žít je exilu třeba. PAN DOBRÁČEK: "Víc než být je milovat, můj milý, třeba bys jen přelud miloval..." PAN POCHYBA: Seifert mohl svou "Světlem oděnou" Prahu milovat. Žil v ní. PAN DOBRÁČEK: Já věřím i Vlachovi, že ji miluje. Tím více ji může milovat, protože ji nemůže ohmatat očima, nemůže slyšet její důvěrnou řeč.Může si to jen všechno v duchu představit a jeho obrazy jsou tak hutné a barvité, že lehce jeho touze a žalu z její marnosti věříme.
S K L I Z E
Ň
7
ŘÍJEN 1954
PAN POCHYBA:
Už jsem řekl, že jsem nerad dojímán k slzám. Nevede to k ničemu, zbytečné drásání nitra jsou taková zamyšlení, beznadějná. Jak to beznadějná? Všichni z těch jmenovaných věří v návrat. Čti jen dál v MILENCE PRAZE:...křížová výprava za světlem chystá se již..." To není naděje? To je přes všechen svůj pesimismus poesie plná víry, poesie, která se neutápí jen v bezedném bolu, ale která i v té čiré tmě vidí kouř z Ithaky. PAN POCHYBA: To je všechno hezké. Naděje se vidí, věří se ve šťastný konec, ale aby básníci konkrétně navrhli nějaké řešení, to nejsou s to. Zůstávají na povrchu života, který je momentálně tvrdý a proto se jim dere vláha do očí. Mám za to, že to je poesie ad hoc,nepřispěje nikterak k společnému boji. PANDOBRÁČEK: Žádáš poesii politickou ? PAN POCHYBA: Ovšem. Literatura bez politické tendence je dnes poněkud přebytečná. Obyčejný život jedincův už není soukromou věcí jednoho každého. Byl vyšinut důkladně ze všedních, vyjetých kolejí, válkami a hlavně skutečností. Neexistuje člověk bez politického přesvědčení, lépe řečeno neměl by existovat. Básníci mají ukázat cestu. PAN DOBRÁČEK: Pro nás může být jen jediná tendence: návrat. PAN POCHYBA: Třeba. Nebo jakákoliv jiná, lidská. Chceš-li, návrat. Ale prostředky k němu? Sotva ho přiblížíme, budeme-li vzdychat, jak bylo doma krásně. Proti ideji komunismu musíme postavit novou ideu, myslím filosoficky novou. Čistou, proti člověku sepjatému satelitním materialismem musíme vytvořit našeho člověka, člověka hledajícího všude, kterému není zakázáno žádné odvětví ani metafyzické nebo náboženské, člověka třebas tápajícího, ale ve své nejistotě svobodného a - šťastného. A básník nusí být prvý, který hledá. PAN DOBRÁČEK: I Vlach hledá. Mezi vzpomínáním to jasně vycítíš, že... PAN POCHYBA: Počkej, pane Dobráčku, pro dnešek už dost. Až zase příště. PAN DOBRÁČEK:
Josef
A N D E R L E :
VÍCE PÉČE O NÁŠ JAZYK! (Přinášíme výňatek z delší podnětné úvahy autora,náležejícího mladé generaci,.) Bolestný by byl výpočet násilností, kterých se na českém jazyku dopouštějí dnešní okupanti našeho vnitřního života. Škody které způsobily deserce jedněch a zapuzení druhých v řadách jeho strážců, sotva už snad se dají prohlédnout. Hrozíme se jich, hněváme se a posmíváme. Bohužel, projevy, kterými tak činíme, obsahují někdy prvky stejně cizí. Prolistujme naše exulantské a krajanské noviny, časopisy a knihy, které vydáváme často s tak velikými obětmi! Poslechněme si některou z relací našich svobodných vysílačů, které jsou nám propůjčovány s takovou velkomyslností ! Je všechno toto vždycky ještě ona krásná, čistá a svatá noc Nerudova? Žijeme po léta a na léta v cizím prostředí a bylo by někdy nemoudré nevzdat se té či oné zvyklosti našeho dosavadního života. Bylo by však nehodné, kdybychom se příliš brzo, a příliš lacino vzdávali rodného jazyka. Kdybychom se ho vůbec vzdali. - Tím spíš jestliže tímto jazykem chceme pro národ pracovat, tvořit, sklízet a jednou skládat účty. Při všech uznávaných obtížích, způsobených vlivem cizího prostředí, zbývá v našich chybách ještě m n o h o , c o musíme přičíst na vrub naší lenosti a lehkovážnosti. Překonámeli tyto vnitřní nedostatky vlastní, najdeme snadno sílu k odporu proti tlaku z vnějška a vůli uchovat svůj jazyk čistý a neporušený. V osamocení, které je někdy údělem našeho vyhnanství, stává se rodný jazyk často bezcenným jako nástroj každodenního života. Ale rávě to je chvíle, kdy si uvědomujeme jeho vlastní cenu. V takových samotách se rodí láska. A kdyby se nám snad někdy zdálo, že jsme pro něj udělali všechno, co se dalo, snad pomůže připomínka toho, co dokázaly generace, které na naší cestě stály před dávnými lety, a jejichž úsilí se zdálo být daleko pošetilejším. Naše osudy na příklad budou sotva tak bezvýhledné, jako bylo putování Komenského. Zdvihneme-li se na obranu našeho jazyka, sotva k tomu budeme potřebovat odvahy Balbínovy. Vyjde-li někde mluvnice české řeči, stěží ji budeme považovat za pomník řeči mrtvé, jak to snad připadalo Dobrovskému.Kdyby se někde nad skupinou třiceti Čechů zřítil strop, jistě by tím nepohřbil také český jazyk, jak tomu snad mohlo být za časů Jungnannových. Němcová by mezi námi už nenašla dosti látky pro svou Kávovou společnost a Havlíček by se mezi námi ještě nemusel modlit za náš jazyk k svatému Janu Nepomuckému. Úkoly, které leží před námi, jsou daleko prostší. Stačí, jestliže pouze rozšíříme a prohloubíme, co jsme až dosud dělali. Potřebujeme na příklad více čtenářů a více autorů. Větší poptávku a větší nabídku na našem knižním trhu.Více podpory našim školám a více rodičů, kteří dbají o jazyk svých dětí. Více institucí, které nás vytrhují z našeho osamocení. A více spolupráce mezi všemi. Pro nás všechny by však mělo platit: Více péče o náš jazyk! Jako vždycky v dějinách našeho národa, i dnes to znamená: Více víry, naděje a lásky!
p
SKLIZEŇ8ŘÍJEN1954 ************************************************************************************* Robert V L A C H
:
10. prosince každého roku - od 1901 - udílí švédská akademie literární cenu spisovateli,který toho roku vydal "nejlepší práci v idealistickém směru". Je to den narozenin vynálezce Alfreda Nobela (1833-96), a částka, představující jednu pětinu úroků z kapitálu, který za tímto účelem věnoval - protože Nobelových cen je celkem pět - pohybuje se mezi 23 až 35.000 dolarů. Během let vžila se Nobelova cena za literaturu jako největší vyznamenání, jehož se může žijícímu autoru dostat. Pravidla se zvykově poněkud odchýlila: cena není udělována ani tak za knihu, jako za životní dílo, a mimo to mnohdy v jejím udělení hrají svou úlohu vlivy jiné, než zcela literární a umělecké. Boj o to, komu bude udělena na rok 1953, i dozvuky udělení neponechávají mnoho ilusí. A sporných Nobelových cen bylo již také nemálo. Seznam těch, jimž Nobelova cena nebyla udělena, by možná byl neméně brilantní, než přehled jejich nositelů. Ale i tak, při všech svých nedostatcích, a zvlášť protěžování skandinávských autorů, není ceny, již by si spisovatel přál spíše. Mnoho jmen mezi dosavadními 48 laureáty upadlo velmi rychle v zapomenutí, mnohá jsou nesporná. Není bez zajímavosti projít jimi. První, jemuž se ceny dostalo,r.1901, byl francouzský parnasistaRenéSully-Prudhomme. To byl málo slibný začátek a volba také vzbudila bouři odporu. Zbožňovatel "reálpolitiky",německý filosof Theodor Mommsen, dostal cenu roku následujícího. Norský dramatik, tak přátelský ke Slovákům, Björnstjerne Björnson je třetím laureátem - ale Henrik Ibsen zůstalopomenut.R.1904 byla cena prvně rozdělena mezi dva autory: provencalského lyrika Frédórica Mistrala a španělského dramatika José Echegaraye. Henrik Sienkiewicz, prvý vzbudil světovou pozornost románem "Quo vadis?", obdržel cenu roku 1905. R.1906: Gosco Carducci, Ital ("Odi barbare"). 1907: Rudyard Kipling. Vypravěč, básník, Angličan. Ale bylo mnoho hlasů pro Thomase Hardyho. 1908: opět německý vědec, humanista Rudolf Eucken. 1909: čistě švédská záležitost. Přednost dostala Selma Lagerlöfová před Augustem Strindbergem. Něco, co dnešní švédská kritika nikdy nepochopí. Lagerlöfová nebyla a není ani dnes prorokem ve své vlasti, přes Nobelovu cenu. Strindberg si však dovedl nadělat příliš mnoho nepřátel - ač podle mnohých by zasloužil Nobelovu cenu jediný ze všech Švédů. Rok po té došla opět řada na Němce, tentokráte lyrika, dramatika a novelistu Paula Heyseho. Švédské sympatie pro Němce v té době jsou zřejmé i zde: Heyse, takřka dvorní spisovatel Maxmiliána ("Münchener Dichterkreis"), je v podstatě jen epigonem klasiků. R. 1911 cena udělena Belgičanu Maurice Maeterlinckovi, o rok později zase Němci Gerhardu Hauptnannovi, r.1913 velikému indickému básníku Rabindranathu Tagorovi. Roku 1914 tak jako později v létech 1918, 1935 a 1940-43, cena udělena nebyla. Romain Rolland, hlavně pro svůj pacifismus, dostal cenu r. 1915, rok na to si Švédové pomohli z nouze tím, že odměnili svého básníka a prosaika Vernera von Heidenstama.Dánští spisovatelé rovněž bez světové ozvěny, Karl Gjellerup a Henrik Pontoppidan, dělili se o cenu následujícího roku. Tyto "neutralistické" ceny zvláštního lesku:Nobelově ceně nepřidaly. I po válce první odměněný byl "neutrál", švýcarský epik Carl Spitteler o němž psal ve Sklizni Jan Ještědský (Č.9/1). Též cena s otazníkem. R.1920 bylvyznamenánDán Knut Hamsun, 1921 Anatole France, 1922 španělský dramatik Jacinto Benavente. Velký irský lyrik W:B:Yeats dostal Nobelovu cenu r.1923. Wladyslaw Reymont je druhým Polákem, takto vyznamenaným. Cenu dostal za naturalistický román "Chlopi". George Bernard Shaw jistě si cenu zasloužil v r.1925, avšak udělení dalšího roku patří opět mezi pochybná rozhodnutí:cena připadla v té době sice populární, ale dnes již dávno méně ceněné italské spisovatelce Grazzii Deleddě. R.1927 byla naposledy odměněna humanistická věda v osobě francouzského filosofa Henriho Bergsona, Norka Sigrid Undsetová, Thomas Mann a velmi chladněpřijatýSinclair Lewis našli zalíbení v očích švédské akademie v letech 1928-30.
V r.1931 byla cena patrioticky udělena posmrtně na jaře toho roku zemřelému dlouholetému tajemníku švédské akademie, básníku Eriku Axelu Karlfeldtovi, v očích švédských cena jistě motivovaná. Angličan John Galsworthy byl odměněn v r. 1932, ruský emigrant, nedávno zemřelý Ivan Bunin, dělil se o cenu následujícího roku se svým kolegou v exilu DimitrijemMorožkovským.Zde zas byla švédská akademie přísně kritizována: došla-li konečně řada na Rusy, byl zde Maxim G o r k i j . . . Další dvě ceny připadly dramatikům, v r.1934 Italu Luigi Pirandello,1936 Američanu Eugenu 0´Neillovi. 1937: francouzský romanopisec Roger Martin du Gard a 1938 překvapivě a ne bez velmi kritické odezvy, Pearl Buck dostali cenu v posledních létech před válkou. Finská válka inspirovala akademii k udělení ceny finskému F..........................a pak nastala v udílení přestávka až do kdy byl odměněn Dán Johanes.......představený blíže loni ve Sklizni. V poválečnýchlétechšla po sobě nejdelší řada nepochybných cen:chilská básnířka Gabriela Mastralová, Hermann Hesse, André Gide, T.S.Eliot, William Faulkner, Bertrand Russell. V r.1951 došla znovu řada na Švéda: básník a romanopisec Pär Lagerkvist.Francois Mauriac dostal cenu v r.1952. Cena v r. 1953 byla svého druhu skeč. Na Nobelovu cenu míru bylo počítáno s Winstonem Churchillem, ale o ceně míru se rozhoduje v Oslo, a tam byli neochotni. A tak Churchill dostal cenu za literaturu. Kompensačně - což je na severu magické slovo - za cenu míru Churchillovi severská levice počítala na literární cenu Holanďanem Halldorem Laxnessem, který čekal na zprávu - v Moskvě. Švédská akademie vyslechlastéto strany za své rozhodnutí mnoho kyselých komplimentů. Při tom jediným skutečným kandidátem na cenu byl Ernest Hemmingwa úspěch svým dílem "Stařec a moře" (Sklizeň č.9/l). Dostane Hemmingway cenu letos? Nebo tobudepřece jen Laxness?Nebo sáhne akademie zcela jinam, aby zbytečně nevyvolávala ..........reminiscence...?
Tento přehled snad by stačil k tomu, aby přesvědčil, že ocenění švédské akademie nejsou závazná pro literární historii, že švédští "nesmrtelní" jsou velmi daleko neomyslnosti. I to, že jsou hodně vzdáleni netendenčnosti. Slované se zřejmě jejich přízni netěší, a zvláště ne my. Karel Čapek měl své vyhlídky v r.1936, jeho skandinávská cesta byla zčásti kandidaturou, před tím nesměle padla jména Březiny a Jiráska.Poláci sotva považují Sienkiewiče a Reymonta za své největší spisovatele tohoto půlstoletí, a Rusové už jistě ne Bunina.Ani katolíci zde nemají, vůbec na severu,nejmenší přízeň: při ceně Mauriacovi bylo trapně zdůrazňováno, že cena mu byla udělena přes to, že je katolík. O Paulu Claudelovi bylo vícekrát uvažováno, ale vždy se našel někdo jiný. Ale ani n př. Valéry nenašel milosti. Malé národy, s výjimkou severských, jsou prakticky bez vyhlídek. Historie Nobelovy ceny literární v mnohém ukazuje spornost literárních cen vůbec. A přece se literatura bez cen neobejde. Jsou upozorněním, reklamou, a konečně přece jen odměnou těm, kdo tvoří. A literární hodnoty neproniknou vždy k obecenstvu samy sebou. Chyba není tak v cenách, jako v porotách, jako v porotcích. A porotci budou ovšem vždy jen lidé...
Eustache D E S C H A M P S : Il a a Prague trois citez Et mainte grant et noble eglise, Et gens devoz, dont je les prise; A messe oir sont exites Il a a Prague trois cites.
V Praze, již tři města tvoří, je mnoho krásných velechrámů, lid zbožný, tomu vzdát chci chválu, se tam při mši Bohu koří v Praze, již tři města tvoří.
Es moustiers, sur tous los autels Sont prestres faisan le service, Peuple partout et sanz faintise;
Jsou kláštery tam, všude kněží, kde lze jen, slouží při oltáři, lid vůkol, jenž se nepřetváří.
Il a a Prague trois citez Et mainte grant et noble eglise, Et gens devoz, dont je les prise. *
V Praze, již tři města tvoří, je mnoho krásných velechrámů, lid zbožný, tomu vzdát chci chválu. (Ze staré franštiny /14.století/ přeložil Zdeněk RUTAR, M.A. )
Wolfgang H I L D E S H E I M E R : MŮJ PUDL KASSIUS. (Autor je mladý německý humorista - necelých 30 let, který předloni upoutal pozornost sbírkou "Liebeslose Legenden", z níž je tato ukázka.) Já vím, že nikdo nečte historky o zvířatech - já sám se nikdy na ně nepodívám, ale zde se jedná o zvláštní příběh, protože můj pudl Kassius nabyl nějaký obyčejný pes. Dostal jsem ho jednou od příbuzných, kteří nevěděli, co s ním, jako dárek k narozeninám, a nějaký čas jsme žili spolu v dokonalé harmonii. Když jsem po večerech vysedal v lenošce a kouřil dýmku, ležel mi u nohou, tu a tam mi olízl ruku a hleděl na mne,věrně svýma chytrýma psíma očima, z nichž, jak známo, k nám promlouvá zvířecí duše. Cítil jsem, že mi rozumí, a chápal jsem smysl rčení, že pes je člověkův nejlepší přítel. (Naproti tomu nejlepším přítelem Kassia byl jezevčík jménem Waldi.) Naše šťastné soužití však netrvalo dlouho. Jednou jsem se vrátil z procházky a spatřil jsem Kassia, jak sedí na mém psacím stole.Četl tam nějaké básně, které jsem napsal v poslední době. Když jsem se přiblížil, pohlédl na mne ostře. "Slabé," řekl. Jak je možno si domyslit, byl jsem překvapen, nejen skutečností, že můj pudl umí číst a mluvit, ale i posudkem, který jsem považoval za příliš přísný. "Proč?" optal jsem se zaskočen. "Za prvé," řekl a poklepal prackou na rukopis, "stavba veršů je příliš volná. To není nic překvapujícího, protože užíváš příliš mnoha adjektiv. Za druhé, viděno zcela lidsky..." "Promiň," řekl jsem poněkud dotčen," ale tvůj úsudek nemůže být pro mne směrodatný v těchto věcech." "Jak chceš," řekl, seskočil se stolu a zamířil ke své misce s odřezky pro psa. Touto scénou se ovšem vloudilo do našich vztahů jisté napětí. Nejdřív jsem si vyčítal, že jsem ho nenechal dokončit, ale brzy jsem nahlédl, že moje špatná nálada patří na účet okolnosti, že jsem v očích svého psa ztratil prestyž. Když jsem šel večer na procházku s Kassiem, optal jsem se ho poněkud nejistě, jestli se domnívá, že by sám svedl lepší verše. Zvedl oči od patníku, který právě očichával a prohodil chladně:"Slyšel jsi už někdy o psu, který by psal verše?" Musil jsem uznat, žeo takovém psu jsem nikdy neslyšel. Abych mu ukázal vlídnou tvář, řekl jsem poněkud váhavě:"Snad bys mohl vydávat nějaký časopis."
S K L I Z E Ň 10
ŘÍJEN
1954
"Žádný spisovatel," řekl Kassius opovržlivě, "nepřispěje do časopisu, který by vydával pes," v jeho slovech leželo něco z moudrosti bez ilusí potlačovaných menšin. "Já mám nápad!" zvolal jsem."Časopis proti starým zděděným předsudkům! Bojující za toleranci!" On však o mé nadšení pro dobrou věc neprojevil nejmenší zájem a ohlížel se zálibně za foxterieří fenkou,která běžela po druhém chodníku. Později toho večera přišli ke mně na návštěvu Arnold Günzburger a Florian Krantz. Předvedl jsem jim čerstvě objevené schopnosti svého psa t í m , ž e jsem ho zatáhl do rozhovoruolyrice. "To je zázrak!" žasli oba. "Ve svých posudcích není neomylný" řekl jsem suše, abych zmírnil jejich nadšení, ale oni se nezajímali o to,co jsem říkal, nýbrž snažili se sami přemluvit Kassia,aby se s nimi ujal redakce nějakých novin.Nejprve dal průchod svým pochybám, ale nakonec jejích nabídku přijal. Od té doby trávil Kassius své dny v redakci. Za několik týdnů přišel domů s prvním ještě zavlhlým výtiskem v zubech a položil mi jej k nohám. Časopis měl skromný název "Příspěvek". Otevřel jsem jej a četl jsem obsah. Kassius: "Lidská a zvířecí hloubka v díle Arnolda Günzburgra". Arnold Günzburger: "Florián Kranz a evropský člověk". Florian Krantz:"Kassiova kritika lidstva". "Pohledy a záznamy. Záznamy a komentáře." "Zajímavé," řekl Kassiovi, který seděl ve svém koutě a ohlodával kost. "Ale pochybuji, že by věc měla velké výhlídky do budoucna." Kassius ohlodával dál svou kost a neodpověděl, míval vždycky velký hlad, když přišel z redakce domů. líto, ale ten měl pro všecko vysvětlení. "Okruh čtenářů je prostě příliš malý," řekl. "K tomu Günzburger a Krantz jsou literáti třetího plánu a vůbec nechápu, jak je možné je přivést k někomu jako já." Pak mne poprosil, abych mu otevřel dveře, neboť má v úmyslu navštívit Waldiho a případně s ním jít na hon slepic. Ačkoli od té doby už neřekl ani slovo, poměr mezi námi nenabyl už staré srdečnosti. Stále mám pocit, jako by za mými zády četl v mých spisech a tvořil si o nich úsudek, který mu nestojí za námahu, aby jej oděl ve slova. Je to ku podivu těžké, ztotožnit se s kritickými schopnostmi psa. * přeložil -1-. / Teprve koncem minulého století vyšla z tmy nepovšimnutí hvězda jednoho z největších mistrů, El Greca.Řeka, o němž dodnes je známo celkem velmi málo. Jeho jméno bylo pravděpodobně Domenico Theotopuli, pocházel z Kréty, žil v létech 1548(?)- 1614, formoval se v Benátkách u Tintoretta. Sotva kdo představil jeho nepoplatné a ojedinělé umění brilantněji než Somerset Maugham v románu "Of Human Bondage" - snad svém vrcholném d í l e , zněhožpřinášímemalývýňatek:/ Filip,stále
mlčenlivý,
vrátil se k reprodukci Toleda, která se mu zdálo nejpodivuhodnějším obrazem ze všech.Nemohl od něho odvrátit oči:Podivně c prahu jakéhosi nového objevu ve svém životě.Byl rozechvěn pocitem mžik pomyslil na lásku,která ho ztravovala: láska se mu zdála zcela triviální v porovnání s pocitem, který nyní probíhal jeho srdcem. Obraz, na který se díval, byl na výšku, s domy seskupenými na kopci;v jednom rohu chlapec držel v rukou velký nárys města; v druhém klasická postava znázorňovala řeku Tagus; a na obloze Panna, obklopená anděly. Byla to krajina,cizí všemu Filipovu ponětí, neboť se pohyboval v kruzích, které vyznávaly strohý realismus. A přece zde k svému úžasu měl opět pocit reality, větší,nežk jaké kdy dospěli mistři, v jejichž šlépějích se pokorně snažil kráčet. Slyšel Anthelnyho vyprávět, že podoba byla tak věrná, že když obyvatelé Toleda přišli se podívat na obraz, poznali své domy. Malíř namaloval přesně to, co viděl, ale dívalsezrakemduše. Bylo cosi nezemského v tomto městě v bledé šedi. Bylo to město duše, viděné v slabém světle, jež nebylo světlem noci ani dne. Stála na zeleném kopci, ale zeleni takové, jež není s tohoto světa, a bylo obtočeno mohutnými zdmi a náspy, nedobytné žádnou mašinerií, již by vynašel člověk - jen modlitbou a postem, kajícími pohledy a umrtvením těla. Byla to pevnost Boží. Tyto šedé domy byly postaveny z kamenů, z nichž nikdy nestavěl zedník; bylo cosi hrůzného v jejich vzhledu a vymykalo se pomyšlení, jací lidé v nich mohli žít. Bylo by možno jít těmi ulicemi a nebýt udiven objevem,že jsou opuštěny, ale přece ne prázdné.Neboť bylo cítit přítomnost neviditelnou a přece zřejmou každému vnitřnímu smyslu. Bylo to mystické město, v němž obraznost klopýtá jako někdo, kdo vkročízesvětla do tmy. Duše kráčela obnažena sem a tam, vědouc,co není k vědění a divně vědoma důvěrného, ale nevýslovného zážitku absolutna. Na této modré obloze, skutečné neskutečností, již vyznává ne oko, ale duše, se sledem jasných mraků, hnaných vánkem jako pláč a vzdechy ztracené duše, bez překvapení bylo vidět Svatou Pannu v rudém rouchu a modrém plášti, obklopenou okřídlenými anděly.Filip c í t i l , ž e obyvateli tohoto města by byli popatřili na zjevení bez údivu, v úctě a vděčni,a že by byli šli dál svou cestou. Přel. M.P
PŘÁTELÉ V UVOZOVKÁCH. /Ze sbírky "Ostrým perem",chystané"Edicí satiry"./ Kozlovi se zpředu vyhni, koně ze zadu se straň; dej si pozor ze všech stran! NAŠI V HOLANDSKU, kulturně-socialní měsíčník pro Čechy a Slováky, žijicí v Holandsku, počal vycházet v Rotterdamu za řízení redakční rady (Dr.J.Beran,J.Košelka,A.Flašík a J.Havrda). Velmi sympatická je především konkrétní kulturní práce skupiny, zřízení knihovny,dále zásadní nestranickost,v programu ohlášená a vůbec skromný a nepathetický tón měsíčníku. Upřímně vítáme a přejeme hodně úspěchu! CHLÉV JE NÁŠ PROGRAM ! Trochu humoru z domova - tentokráte oficielního a jistě nechtěného - obsahuje Krajanský kalendář na rok 1954, vydaný v Praze. Zahraniční krajany, pro které je určen a kteří prožili v cizině většinu svého života, jistě zaujme hned úvodní článek "Slovo o vlasti", kde se praví: "Kdo může opustit tuto vlast, aniž jej pohltí tma? Kdo může opustit tuto vlast, aniž jej zatratí hněv lidu? Kdo může žít jedinou hodinu, jedinou minutu této vlasti?" Když se trochu vzpamatují z leknutí nad úředním prokletím a zastydí nad svojí špatností, ponoří se jistě s nadšením do básnické vise Vítězslava Nezvala. Je-li pravdivost a otevřenost měřítkem básníkovy velikosti, je Nezval velikým básníkem, skoro bychom řekli - v jeho vlastním z á j m u - ž e trochu příliš velikým. Poslechněte si jeho program: "Až bude svět jak žírná stáj, až nebude proč vésti válku, pijte mé básně jako čaj, čaj s mlékem z pomněnkových šálků. Až svět jak dílna hrnčíře se rozhlaholí mužským sborem, jezte mé básně s talíře Ač svět se dosud potácí jak loďka, když ji rozkolébá, zakusujte je při práci jak vonný, čerstvý krajíc chleba. Vy, do včerejška hladoví a vychrtlejší nežli stíny, jezte je jako cukroví, jezte je jako ostružiny. Má vlasti, plná hor a řek, já, jenž tě každým slovem vzývám, jak kohout zvedám hřebínek a znovu, zas, zas znova zpívám! Jaké vábné představy pro ty vychrtlé stíny: čaj s mlékem, čerstvý krajíc chleba, ostružiny, cukroví - místo toho všeho přijdou na talíř Nezvalovy verše - a nade vším nejvyšší ideál dobře zásobené stáje. Nebezpečný svůdce,tenhle Československý ústav zahraniční v Praze, který kalendář krajanům rozesílá ! A.V.
"Tichá měsíční noc se rozlila v širé poušti Nefudu. Mezi písečnými vlnami se pohybovali čtyři velbloudi. Na dvou jízdních velbloudicích vpředu seděli jezdci ozrojení karabinami, druhé dvě velbloudice, upoutané dlouhým pevným lankem k jízdním, nesly objemná zavazadla." - tak čteme v této drobné knížečce povídek pro mládež, ale řekneme jistě i pro dospělé. Exilová literatura pro mládež připomíná opět jednou našeho slavného orientalistu prof. Dr.Msgre Aloise Musila, jehož kulturní pozůstalost v Otrybách u Českého Šternberku a v Rychtářově na Vyškovsku komunistický režim dokonale zničil a jehož početné knihy cestopisné i literaturu pro mládež rychle zlikvidoval, dal na index.I.K.Baby, který se s Musilem hojně stýkal, věnoval mu jednu ze svých povídek, které jsou zařazeny do triptychu "Ptačí melodie". Tři povídky knížečky jsou jen výběrem z knihy "Ptačí novely", oceněné v soutěži Křesťanské akademie a Kulturní rady na rok 1953.(Zadány pod jiným pseudonymem: Jiří Jan. Pozn.red.) Výběr je opravdu pestrý- první povídka uvádí nás do pouště, druhá až na Novou Guineu a třetí do Západního Německa na známý castel Limes Romanus Saalburg u Bad Homburgu. Bylo by zajisté potřebnější, aby tu byly povídky spíše z domova, než ze světa, ale to už je úděl exulantův, že píše o zemích kam jej exulantský osud zavěje (Kanada,Mexiko), než o samotné vlasti. Knížka je jistě určena našim exulantským dětem a ty mají příležitost setkat se se pštrosy (o kterých jedná první příběh) v četných zoologických zahradách, s rajkami v museích a ty modřinky, které vykresluje
S K L I Z E Ň
12
ŘÍJEN
1954
třetí příběh,jsou u nás doma také a dobře známy. Kdo by neměl vryt v pamět "Velký trh ptačí" Fr.Lad.Čelakovského:Lítala, sýkorka, malá modřinka..." V povídkách je zřejmá určitá tendence, poučit čtenáře o životě toho kterého ptáka, či vylíčit tu kterou krajinu přirodovědecky a geograficky přesně, což zdánlivě ubírá uměleckému rázu této tvorby. Ale kdo zná díla J.K.Babyho,který byl předúnorovým členem Syndikátu českých spisovatelů v Praze a prokázal se již řadou zralých prací ve svém oboru, musí při pozorném čtení říci, že tato poučovací tendence, tak typická pro autora, je opravdu nenásilná a sverázným způsobem podávána, že nelze v ní nevidět typickou autorovu nenapodobitelnou stylovost.Velmi šťastnou prací J.K. Babyho byl "Kožóšek", jeho poslední práce vytištěná v ČSR před útěkem do exilu (Státní nakladatelství v Praze,1947),kresebně obdobná povídce "Nejkrásnějsí" v triptychu "Ptačí melodie".Naše mládež potřebuje čerpat z literatury živý optimismus; š k o d a , ž e J.K.Baby ve svých povídkách často zapadá do tragiky přírodního dění,tragiky, která píše znamení smrti na čelo jeho drobných hrdinů. - Na knížečce "Ptačí melodie" podílí se i další umělec:M.Šašek, který vytvořil umělecky velmi hodnotnou obálku.Nutno upřímně uvítat tento další příspěvek exilové literatury pro mládež a nutno přiznat,že Dr.Ant.Kratochvíl pravdivě nazval svou edici"edicí krásné literatury v exilu". Je třeba dodat "jen houšť!" Dr. ONDRA. /P.S.Jako novinku zavedla Edice u příležitosti této knížky vkládání obsahu v cizích řečech.Podrobný obsah povídek je připraven v němčině,franštině,angličtině a ukrajinském jazyku./ * O PSANI CESKYCH JMEN. Pisatel -pd- v srpnovém čísle nesouhlasí s přizpůsobováním rodových jmen, jak o tom psal Přemysl Pitter.Mám za t o , ž e tu platí obměna Ježíšova výroku:"sobota pro člověka učiněna jest, nikoli člověk pro sobotu". Také jména mají lidem sloužit, nikoli jim být překážkou. Je pravda,že cizinci v naší vlasti si neměnili svá jména - pokud byli cizinci. Ale když oni nebo jejich potomci zdomácněli, přizpůsobovali svá jména domácímu pravopisu a znění /Miroslav Tiersch-Tyrš,Najnam,Šretr a m.j./.Má jim to -pd- za zlé? * — e— Při čtení článku "O PSANÍ ČESKÝCH JMEN"(SKLIZEŇ, červen 1954) jsem si vzpomněl na anekdotu, kterou si vykládají zde v Brazílii! Jeden Brazilián emigroval do Spojených států. Jmenoval se Archimedec Bonifacio Oliveira Perreira dos Reis Souza da Costa Paiva. Po každé, když byl nucen vyplnit nějaký dotazník, ptali se jej Američané, za kolik lidí ten dotazník vlastně vyplňuje. To ho zlobilo a proto si zkrátil jméno na Archie Paiva. Portugalština je řeč fonetická. To znamená,že se píše vše (až na několik málo vyjímek) tak jak se čte, tedy ''a" jako "a" atd. Jenže mnoho Američanů portugalsky neumí. Vyslovovali jméno Paiva podle nepsaných pravidel angličtiny "Pejva".Ochotný Brazilián jim to chtěl ulehčit a začal se psát "Archie Poiva", tak jak to slyšel.Nyní to však Američané vyslovovali "Píva", s dlouhým "i". A když si Brazilián znovu změnil jméno na "Piva", četli to Američané "Pajva". Načež si Brazilián znovu změnil jméno na "Paiva" a Američané to zase četli "Pejva" a takhle to šlo ještě asi pětkrát dokola, až Brazilián byl přesvědčen, že si z něho dělají legraci, znovu změnil jméno, tentokrát na Archimedes Bonifacio Oliveira Perreira dos Reis Souza da Costa Paiva a uražen a zklamán se vrátil do Brazílie. - Ukazuje to, že problémy s jménem nemáme jenom my. Má je každý, kdo žije v cizině. Je sice pravda, že Němec nebo Američan by si spíše ukousl kus jazyka než by vyslovil alespoň přibližně správně jména jako Chvojka, Strnad, Camrfla, Svrček nebo Hrdlička, ale kolik Čechů umí správně vyslovit jména jako Maugham, Hammarskjold, 0'Neil, Goethe nebo Camoes? - Ovšem rozdíl je v tom, že Američané, Němci, Portugalci prozatím do ČSR neutíkají a proto jim nemůže vadit, jak Češi jejich jména vyslovují. Kdyby se však jednou situace obrátila a oni by emigrovali do ČSR, udělali by nejlépe, kdyby svoje jméno změnili nebo alespoň trochu přizpůsobili českému prostředí, ve kterém jsou nuceni žít a pohybovat se. Pan Camoes na příklad by ulehčil život sobě i druhým, kdyby se podepisoval "Kamojnz", čili tak, jak se jeho jméno má číst. - cey INFINITIVY NA -CI. Vedle běžných infinitivů na -ti (s častým vypuštěním koncového i)jako nést/(i) prosit(i) dělat(i), atd. řada infinitivů končí na -ci. Na př.péci, moci,. říoi a pod. Toto -c- neni původní, vzr,iklo ze. spojeni k+t (pekti) nebo g+t(mo«ti), a tedy -t už je v infinitivu na -ci obsaženo a není možné psáti, ač se tak děje často, nesprávně: říct, moct, péct, atd. Vypouštění koncového -i- v infinitivech na -ci je možno na př. v poesii jen s apostrofem: říci. Výraz "říct" je čistě lidový a nemůže být použit ve spisovné řeči. OTAKAR ODLOŽILÍK: DNY MALÝCH ZAČÁTKŮ.(New York, 12 stran.) PAUL BARTOŇ: LA COMMUNAUTE EUROPEENNE DE DETENTE.(Revue "Prauves",Paris,str.72.) VÝBOR EXILOVÉ SATIRY II.Edice satiry,svazek 9,stran 52,Londýn.) VÝROČÍ NAROZENIN PRESIDENTA DR EDVARDA BENEŠE.(Ústav Dr.Edvarda Beneše,Londýn. Doklady a rozpravy, svazek č.17, str. 32.) U P O Z O R N Ě N Í. V následující rubrice uvádíme na zkoušku veškerý v uplynulém období došlý krajanský,exilní i jiný tisk pro informaci čtenářů o všem, co v exilu vyšlo. Rádi zodpovíme dotazy,sdělíme adresy nebo zprostředkujeme objednávky. Vydavatele prosíme o zasílaní všech publikací výměnou, aby informace byla co nejúplnější.
SKLIZEŇ 13 ŘÍJEN 1954
PERIODICKÉ PUBLIKACE /od 1.9. do 5.10.1954./ ASSOCIATION DES ECRIVAINS CATHOLIQUES-BULLETIN (Soissons),c. 6. ,kveten-srpen 1954. BOHEMIA (SČDF, Mnichov) č. 37/38 z 15.9.1954. BOŽÍ ZÍTŘEK (Národní Jednota čsl.protestantů,Toronto)č.7-8/II, červenec-srpen 1954. ČECHOSLOVÁK (J.Josten, Londýn) č . 3 2 , 3 3 , 3 4 , 3 5 , 3 6 . ČESKOSLOVENSKÝ PŘEHLED (FEČ,New York) I/6, srpen 1954. ČESKOSLOVENSKÝ SOKOL V ZAHRANIČÍ (Flushing,N,Y.,USA) IV/6, srpen 1954. ČESKOSLOVENSKÝ ZPRAVODAJ (FEC, New York) č.27,28,29,30,31. F.C.I.(Features and News from behind the Iron Curtain,J.Josten,Londýn) č.32 až 36. HLAS DOMOVA (Redakční kruh, Melbourne) č.15 z 26.7. a 16. z 9.8.54. HUSŮV LID (Nár.Jednota čs. protestantů v Americe a Kanadě,Chicago)č.XV/8-9,za VIII/IX. KANADSKÉ LISTY (I.J.Sharoun, Toronto) č.13/14/II z 1.9., č.15 z 11.9.1954. KULTURA (Polský kulturní měsíčník,Paříž) č.9/83. MOST (Mikuláš Šprinc, Cleveland) č.3/1 za III.čtvrtletí 1954. NAŠE CESTA (redakční rada,Jaroslav Benda,Vídeň) 6. 5. září 1954. NAŠI V HOLANDSKU (redakční rada,Rotterdam) č. 1,2 a 3. NEW YORKSKÉ LISTY (New York), třikrát týdně. NOVÝ DOMOV (Rudolf Nekola,Toronto),č.V/18,19 a 20. NOVÝ ŽIVOT. (Křesťanská Akademie,Řím) č.VI/8, říjen 1954. OREL (Svatováclavská župa Čs.Orla v exilu,Curtis,USA.) roč.33-V za I-VI,VII,VIII.54. OST-PROBLEME (Bad Godesberg) č.35,36,37 a 38. PSYCHÉ (Dr.Chas.Aug.Chval,Chicago) IV/9, září 1954. REVUE (Jan Tuček,Brisbane) září 1954. RUSÍN (Rada Svob.Podkarp. Rusi A.A,Fedinec,Ontario) III/6-8. SLOBODNÉ SLOVENSKO (Matúš Čermák,Mnichov)IX/9, září 1954. TRIBUNA (Čs.zahraniční ústav v exilu, Leiden) VI/červenec-srpen 1954. VÝZVA (Ústřední výbor Čs.legie v exilu,Londýn,) VI/10 z 1.10.1954. ZPRAVODAJ RADY SVOBODNÉHO ČESKOSLOVENSKA (New York) č.1 z, 1.9.1954. ZPRAVODAJ (Sdružení čs. uprchlíků v Německu,Mnichov) I/7 z 15.9.1954. Z P R Á V Y K U L T U R N Í R A D Y — *ŘÍJNOVÁ UZNÁNÍ . Kulturní rada udělí k 28.říjnu po prvé tak zvaná říjnová uznání za zvlášť pozoruhodnou kulturní činnost v zahraničí. Letos budou uznání udělena jen v oboru krásné literatury. Účelem symbolického gesta je podchytit naší tvorbu v cizině, když chybí podpora a uznání, jež poskytovala svobodná republika a její občané. Členy poroty jsou čestná předsedkyně KR hraběnka Amelie Posse-Brázdová, předseda KR prof. Jiří Straka a prof. Otakar Odložilík, který pro letošní rok laskavě přijal pozvání KR k účasti. O říjnových uznáních bude vydána cizojazyčná publikace. MEMORANDA KR. Kulturní radě nabídlo se několik možností předložit na příslušných cizích místech memoranda o dosavadních výsledcích našich kulturních snah a o potřebách pro další činnost. KR by ráda své údaje doplnila zprávou o sociálním postavení mnoha našich kulturních pracovníků ve všech oborech,jimž hmotné poměry částečně nebo zcela znemožňují uměleckou a kulturní činnost. Prosíme proto všechny, kdo mají zájem, aby podali zprávu o své situaci, co nejpodrobnější,ústřednímu sekretariátu tak brzy,jak možno.Údaje budou považovány za důvěrné a nebude jich bez svolení použito k jinému účelu. SOUTĚŽNÍ POROTY. Do 10.září nabídlo své služby Literární a hudební soutěži Křestanské akademie a Kulturní rady na rok 1954 celkem třicet kulturních pracovníků. Trojice pro jednotlivé soutěžní obory podle přání přihlášených a různých technických okolností,zeměpisných a sových, sestaví P.Cecil Benedikter sa KA a prof.Jiří Straka za KR. Jak byly trojice složeny,bude oznámeno současně s výsledky. Pomoc soutěži nabídli: P.Cecil Benedikter(Itálie),Josef Čermák (Kanada),Petr Den(USA),univ.prof.Zdeněk Ehler (Irsko),mistr Rudolf Firkušný (USA),P.Josef Hubený(Italie),prof.Bedřich Janáček(Švédsko), Pavel Javor(Kanada),Jan Jestědský (Švýcarsko) dr Bernard Kadlec,O.P.(Záp.Indie),Jiří Kavko(USA),univ. proř.František Král(USA),dr Karel Kupka(Erancie),P.Jan Lafit(ítalie), dr Jaromír Měšťan(Záp.Německo),Rudolf Nekola(Kanada),univ.prof.Ondřej M.Petrů(Italie), Jan Pollák(Švédsko),Helena Polívková(Anglie),prof.Františka Přibylová(Anglie),Zdeněk Rutar,M.A.(Kanada),drPavel Růžička(Irsko),Věra Stárková(Anglie),univ.prof.Jiří Straka (Francie),dr Jaroslav Strnad(Švýcarsko),prof.Bedřich Svatoš(Belgie),prof.Jan Šedivka (Anglie.),dr Jaroslav Trnka (Francie),Antonín Vlach(Záp.Německo),dr Robert Vlach(Švédsko). - - - Uzávěrka pro příjem prací do soutěže je 31.října t.r. Práce, které do tohoto dne nedojdou na adresu: Signora Berta Demuth-Pachner,Monguelfo(Bolzano),Itálie,nebudou moci být do soutěže pojaty. Vedení soutěže nemá námitek -naopak- proti tomu, aby autoři zaslali kopie do soutěže RFE. Do téhož dne na tutéž adresu je třeba zaslati i verše pro anthologii české poesie v němčině, aby byly předloženy porotě pro obor poesie, která anthologii sestaví (jak bylo oznámeno v zářijovém čísle Sklizně). VÝMĚNA S NĚMCI Kromě výboru české poesie v německém překladě připravuje Kulturní rada další dva výbory: krásné prosy a humoru. I pro ty bude především použito prací z letošní a loňské soutěže a výbory doplněny ev.pracemi,které autoři navrhnou ústřednímu sekretariátu KR (dr K.Vlach,Ontsdagsvägen 8/1, Enskede,Švédsko) do konce tohoto roku (povídky a humoresky). Pro obě knihy dostali již překladatelé první část materiálu.
SKLIZEŇ 14 ŘÍJEN 1954 VYDÁVÁNÍ SOUTĚŽNÍCH PRACÍ. z kola na rok 1953 Literární a hudební soutěže KA+KR pokračuje: po zveřejnění prací Jaromíra Měšťana ("Malá noční hudba"), J.K. Babyho("Ptačí melodie"),Vladimíra Zeleného ("Skříň paní notářky") a O.Bosáka("Nová brázda") vydala nová edice BOHEMICA VIENNENSIA (Wien 82/XII,Fach 8)další dvě díla odměněných autorů:Bedřicha Svatoše povídkový triptych "Hranolem vzpomínky"(s předmluvou Roberta Vlacha) a esej Františka Listopada "Tristan čili zrada vzdělance"(předmluvu napsal Jiří Pistorius,illustrace je od Toyen). Edice vydá několik prací ze soutěže na rok 1954.-Po předvedení veršované scény Vladimíra Kladenského "Májové setkání" chystá divadelní soubor J.K.Tyl v Londýně uvedení jiné odměněné práce: "Domu na stráni" Jaroslava Strnada.- Odměněné pohádky Jiřiny Zacpalové vycházejí na pokračování v australském kulturním listě "Revui",která v prvních svých třech číslech přinesla ukázky i ze soutěžních prací Josefa Čermáka,Jiřího Kavky, V.Zeleného a Antonína Kratochvíla-Christena. VYDAVATELSKÁ UNIE Pro nepřekonatelné potíže KR upouští od dalších pokusů v tomto směru. VÝSTAVA V CAŘIHRADĚ, pořádaná ve velké halle university u příležitosti kongresu European Association for the Study of Refugee Problems, měla podle stručné zprávy takový úspěch, že bylo rozhodnuto pořádat další výstavy v dubnu 1955 v Salzburgu a v září 1955 v Helsinkách.Exposice Kulturní rady s pracemi našich umělců došla uznání pro svou bohatost a úplnost i podrobnější zprávy jsou vyžádány a přinese je příští Sklizeň. Council of European Women in Exile,založený v N. Yorku r. 1953, (předsedkyně paní Betka Papánková) pořádá v první polovině prosince 1954 v N.Yorku výstavu pod titulem: "Příspěvek exulantů za zemi za železnou oponou ke kultuře svobodného světa".Žádá se o zapůjčení neb věnování knih,fotografií uměleckých děl,hereckých či sport.výkonů a pod. na adresu:Council of Europ.Women in Exile,Czechoslovak Section,1775 Broadway,Room 814, NewYork,City 19, N.Y.,U.S.A. -Malíř Jan Brázda má právě výstavu v Kalmaru ve Švédsku a po té bude vystavovat v Rösska Museet v Göteborku.Malbami chrámových oken zúčastní se výstavy křesťanského umění v Helsinkách. Ve stockholmské Opeře je zaměstnán inscenací baletu"Romeo a Julie". -Sochař.Frant.Bělský vystavoval v Edinburghu na festivalu sochu W.Churchilla. -V ČSR slavil 25.9.t.r. padesáté narozeniny malíř Ondřej Sekora. -V rámci jubilejního Pražského jara 1955 bude uspořádána Mezinárodní violoncellová soutěž o cenu-Hanuše Wihana. -Milena Nováková dokončila hru ze života Boženy Němcové "Jitřenka nových časů". -Německý překlad románu Gézy Včeličky "Kavárna na hlavní třídě" vyjde v sovět.zoně Německa. -Edice Nového Domova ohlásila české vydání románu Egona Hostovského. -Podle zaslaného výstřižku z největšího brazilského listu "O Estado de Sao Paulo" se zprávami o výstavách výtvarníků jen jeden z uvedených čtyř umělců má portugalské jméno; ostatní jsou polského, jugoslávského a řeckého původu. -Prof.dr Frant.Dvorník vydal v Belgii francouzsky studii "Benediktinská řehole a pokřesťanštění Ruska". -Spisovatel Drda na zpáteční cestě z Chile do ČSR přednášel v Argentině.Přednáška i pořadatel - Těl.jednota Sokol v Buenos Aires-Villa Dominico -byly živě kritisovány. -Čsl.katol.sdružení v Buenos Aires,Zuviria 4839, sehrálo 25.záři t.r, Bártovu divadelní hru "Prach a broky". -Čsl.sdružení Buenos Aires-Valentin Alsína,uspořádalo 4.9. poučný filmový večer. -Těl.jednota Sokol v Buenos Aires-San Juan sehrála divadel.hru "Když služebnictvo stávkuje" za účinkování dramat. odboru čsl.spolku Komenský z Villa Devoto. -Čsl.sport. a kult. klub Slávia v Buenos Aires-Temperley,Pasco 1229 uspořádá dne 9.října JARNÍ slavnost. -*jen stanoviskem jednotlivce a ovšem nejsou neomylné. Přineseme rádi i opačná mínění. Zcela výjimečně musili jsme tentokráte vypustit jinak pravidelnou rubriku "Hudba", odložit některé drobné zprávy a jiné na příště - ale: pište přes to ještě více - nic nezůstane nepoužito! Na dopisy odpovídám zásadně ihned (během prací na Sklizni - asi dva týdny v měsíci - je možné zpožděni): urgujte ihned,nedojde-li odpověď včas,aby se vyšetřila případná ztráta!-Pro příští číslo je připravena velká vánoční anketa s knižními cenami.Dokud nemáme tištěnou Sklizni, půjčujte ji i jiným a sdělujte adresy čítáren i s novými blanami nelze zhotovit více jak 2500 otisků! Vydávání znamená velkou práci i hmotné oběti;nenechte z pohodlnosti za sebe platit jiné - čekáme na Vaše předplatné! Sdělujeme adresy některých stálých spolupracovníků (hledáme další v každém středisku), kteří přijímají objednávky i předplatné: AUSTRÁLIE: Leo Nicholls,Box 4 P.O.Milson Point, N.Sydnay,-Mrs.JiřinaZacpal.46 Finden A v e , Seaton Park,South Australia;BRAZÍLIE:Mrs.Irena Ceynar.Ruo Odorico Mondes,392, Sao Paulo(Moóca); FRANCIE: Vl.Zelený, 18-20,rue Claude Tillier,Paris 12eme; ITÁLIE: S.Karel Vrána,Coop.,Vallarga,pa.Vandoies in Pusteria(Bolzano); KANADA(Mies Dagmar Šulo,301 King St. E.Kitchener,0nt.; USA:Mrs Cilka Rozehnal,2525 S.Avers Ave. Chicago 23.III.; ŠVÉDSKO:Stan.Schottl.Linnegatan 15,Limhamn,Malmö.- A.VLACH. S K L I Z E Ň- nezávislá kulturní revue. Ročník II.,číslo 10 (22), říjen 1954. Vydává: Antonín V L A C H, Hamburg 13,Postfach 2700; Postscheckkonto Hamburg 79393. Vychází každý měsíc; uzávěrka 10.předcházejícího měsíce. Předplatné 5 DM ročně,mimo Německo 1,50 $ nabo ekvivalent.Jednotlivá čísla 50 pf.
