SKLIZEŇ N E Z Á V I S L Á KULTURNÍ REVUE ROČNÍKII.Red.
Ant.V
L
A
C
H
1954
13, P o s t f a c h2 7 0 0ČÍSLO12(24).
Z P Ů V O D N Í T V O R B Y : / Vánoce exilu, po světě rozeseté - obraz zmatku se společnou osnovou přinášíme jako pozdrav všem v e zkratce dvou vybraných básní. ) Věra S T Á R K O V Á : B A R B O R K Y .
Jana
BOROVÁ:
Třešňová větévka uprostřed zimy, křehký květ usmívání Omyle krásný, tvůj zásvit je jiný, než do běla kvetoucích strání. Venku je mráz a za oknem kouzelné zahrady kreslí; i ty jsi jen v průhledech bílým snem, jejž andělé na zemi snesli. Teplý dech zrozené lásky tě dal v kalichu vroucích přání do rukou toho,jenž miloval tvé křehké rozkvétání. Venku je mráz a leží tam sníh, zde uvnitř vykvetl máj; třešňová větévka n a dlaních básní svůj jinotaj. Bělostné poupě zázraku tajemné síly dění, vzdávám se tvému náznaku o kráse rozvíjení. Bohužel, mízou naděje květy snů žijí krátce, na místě rosné krůpěje slza lpí n a pohádce. Květe snů, v zánik jsi rozpučel, nikdy v plod nezdužníš, n a místě šumné písně včel šepot můj zazní spíš: Nepoznáš léta a podzimu, nepoznáš dozrání ráje. Prosinec s májem sní vidinu křehkého jinotaje. Z M A T E K . Učímsemít ráda gumovníky (nedýchám, když míjím lípy, aby mi srdce pořád netesknilo), obdivuji staleté obry Kauri, těším se žlutou kaskádou domorodých Kowhai, z jejichž květů ptáci ssají sladkou medovinu, žasnu nad kvetoucím požárem Pohutukawa lesů a opakuji,že Rata je vánoční strom. (Uprostřed léta! - nemysli n a zasněžený smrkový les.)
S K L I Z E Ň
2
PROSINEC 1954
Palmy v z r u š u j í a s i jako exoticky vypadající žena, která vzbudí f a n t a s i i , a l e ne lásku; a silná vůně mimosového háje nepřehluší něžnou vzpomínku na malé mimosové snítky, které zdobily náš vánoční stůl doma. Chladná, nedotknutelná krása b í l é kamelie, a dafne, první z nových květů po větrné, deštivé zimě -
(ach ustrnu: co j e tahle vůně, tohle pohlazení ? Zapomenu předsevzetí zapomenout a v rozčilení hledám ... . . . Kvetoucí třešeň !
- jako má vzpomínka s dívčími l é t y . . . ) Snažím se milovat nový ptačí zpěv: skřípavé tóny Tui, jako vrátka v r z a j í c í v pantech (neposlouchej kosa! jeho tónům, čistým jak podvečerní vzduch, napovídající jaru a teď napovídající mým vzpomínkám) jsem vděčna za bellbirdovu otázku: "Weary? weary?" a jeho veselé lichocení: " Deary! deary!" (A v tom sboru c i z í c h tónů pěnkava s i zpívá šťastně a neodvisle svou píseň: "Sedláčku, sedláčku, t y j s i š i b a l ! - jak nám to u č i t e l v obecné š k o l e překládal z ptačího jazyka.) Do hučení moře a nářku racků se mísí jásot skřivana, který se třepetá nad p l á ž í osamoceně, vysoko, n á l e ž e j í c í v í c světlu a modři oblohy než zemi a nenalézá hroudy, do které by zapadl. -*-
František
L I S T OP A D : M O J EPORTUGALSKO
Jsme exulanti; česky řečeno, d a l i jsme se na cestování a to cestování nám už vniklo pořádně do krve. V erbu emigrantů by měl být kufr. Kufr, k u f ř í k , bedna, koš, americká na. Prostě zavazadlo. Jsou zavazadla smutná a jsou také veselá. Ta smutná, v e kterých je naházeno všechno v rychlosti, k o š i l e , náhradní oblek, b i b l e , S e i f e r t , mýdlo, f o t o g r a f i e , maturitní vysvědčení, a Míša. Vy neznáte Míšu? Míša může být medvěd z postele, na které jsme s p a l i doma. Každý má nějakého Míšu. To jsou tedy zavazadla smutná, ze kterých vystrkuje růžky cípek něčeho, to v í t e , v tom spěchu; to jsou zavazadla, se kterými se necestuje, se kterými se utíká.A jen zavazadlo a j e j i c h majitel v cizině trochu pookřeje, ze zavazadla se stává cestovní kufr. Na příklad na pařížské prefektuře, kam s i chodí občané pro cestovní pasy a j i n á razítka, k o l u j e pověst, že nikdo t o l i k necestuje po světě jak českoslovenští exulanti. Když to máme ve znaku . . . A tak jsem se vydal do P o r t u g a l s k a , o kterém vám budu vyprávět páté přes deváté, to, co nenajdete v zeměpisných knihách ani v průvodci, kdyby nějaký český existoval. Jak jsem ř e k l : Portugalsko . . . Kdybych byl Karel Čapek, začal bych a s i takto: "Na portugalském konsulátě byl zmatek j a k v přístavu, když p ř i j í ž d í zaoceánský parník. Tak se a s i s t a l o , že mi u d ě l i l i visum, ačkoli měřím metr sedmdesátsedm..." I když nejsem Č a p e k , j a k j i ž v i d í t e podle míry, hned t o vysvětlím.Portugalsko j e malá země, asi o třetinu menší co do plochy a p o č t u obyvatelstva než Československo. Ačkoli to bylo kdysi nejmocnější panství na světě, v z a l i s i od té doby své rozměry tak k s r d c i , že vše j e v Portugalsku malé. Malé jsou olivové stromy, malé jsou tedy i o l i v y , krátké jsou cigarety, malá jsou nádraží, vykachlíkovaná modrobílými, malými kachlíky, malé jsou noviny, malé jsou lžičky v kávových š á l c í c h jak pro panenku, malé jsou motocykly, a malé jsou postele. Postele nejsou vůbec pro l i d i o celkem průměrné středoevropské míře. Neportugalce poznáte z rána, že kulhá. Má ukopnutý patec č i vyvrknutý malíček. Často o b o j í . Portugalsko není na nás připraveno.
S K L I Z E
Ň
3
PROSINEC 1954
Ale mne zajímají barvy. Portugalsko, portugal, to zní již jako jméno nějakého vzácného odstínu. Hádal jsem, že to bude podivná modrá, modrá až do běla. Omyl. Portugalsko je zelená. A jak. Je to tisíce různých zelení, které jsou základní barvou, na níž vyrůstají ostatní barvy. Bílé vesnice. Bílá města. ženy v tmavém, muži ve svižnější barvě. Žluté arény, připravené pro býčí zápasy. Okrové, desetikilometrové pláže, n a které doráží ustavičně moře. Moře je modré, ale není Portugalsko. Pro Portugalce, kteří jsou skvělí mořeplavci a rybáři, metr v moři znamená být již v cizině, dobývat jeho tajemství. Porto,není jen silicí víno ve střední Evropě, to je běžné víno v Portugalsku. Je to také druhé největší město země. Zde začala vlastně moje cesta. Když jsem vyšel z nádraží, viděl jsem ženu s košíkem ryb na hlavě, ana zpívala jak meluzína, že její ryby jsou nejčerstvější, podél ní cupital její manžel, v klopě květinu. Pak tudy jela sedmnáctka. Ano, pražská sedmnáctka. Skočil jsem do ní s nostalgií, neboť sedmnáctka byla tramvají, která mě vozila do školy. A jel jsem sedmnáctkou, kam jsem m ě l jet. Škoda, že jsem neměl sebou starou studentskou legitimaci, která je mým Míšou. Ve vlečňáku jsem vyluštil nápis, že tramvaj byla vyrobena v Praze. Průvodčí známým pohybem štípl lístek. V životě jsem neviděl tolik dětí. Když mluvíte na ulici francouzsky, kluci vás obklopí a napodobují vaši řeč. Jsou pevně přesvědčeni, že mluví také francouzsky. Totéž dělají s angličtinou. Přiznávám, že mají znamenité ucho; až n a to, že říkají nesmysly, je to skoro franccuzština nebo angličtina. Podél přístavu jsou chudé čtvrti. Jsou nejbarevnější. Domy nalepeny na sebe. Ženské na trhu jsou přívětivé, ale diví se mezi sebou, že jsou na světě lidé, kteří nejsou Portugalci a kteří nikdy Portugalci nebyli. Nevím, zdali to mám napsat: přístav voní drštkovou polévkou. Každé město, které se cítí městem, má lunapark. Jsou tam atrakce a hrají se tam hry, jaké jsem v životě neviděl. Portugalci jsou rození hráči. Hrají, dokud se lunapark nezavře. Mám podezření, že hrají i potom. K půlnoci padá mlha. Rychle houstne a pracuje pilně n a tom, aby se podobala londýnské. Nevidíte n a pět kroků. Severní Portugalsko se v této chvíli stává neviditelné. Porto existuje, ale na vlásku vaší víry. Jaký b y to byl Londýn, kdyby se nepil čaj. O dvanácté v noci jsou čajovny plné. Srká se čaj a jí se opečený chleba. Teprve p a k máte právo na spánek. Šumí zahrady a šumí moře a sedmnáctka nejede. Máte chuť ztratit zpáteční lístek do Evropy. Lidé na ulici stále něco nosí s přenášejí. Máte dojem, že to činí z velké části zbytečně, že je to nějaký folkloristický rys. Teprve později pochopíte, že vše se roznáší a prodává z ulice do ulice. Housky, chleba, rejnoci, mléko, sardinky; oslíci - malí - rozvážejí bandasky s olejem, ženy nesou často n a hlavě celou pyramidu věcí s obdivuhodnou jistotou. A ještě se přitom a a každým otočí, viz ženy. Mají už pro to patrně přizpůsobenou hlavu. Co se v mládí naučíš... holčičky nosí alespoň na hlavě konévky. Jen v neděli se nic nenosí. Přehodí přes hlavu černou mantilu a jdou do kostela. pijí pivo, ke kterému vám přinesou hrst burských oříšků a mandlí, aby se patro mělo čím bavit. Jiní pijí víno nebo mléko se skořicí. Odpoledne býčí zápasy. Je to méně krutá podívaná než jsme si mysleli ve střední Evropě. Je to prostě boj.Jednoho proti jednomu. Muž proti zvířeti. Ve chvíli ticha, v té "minutě pravdy", jak zde říkají, jsou oba odkázáni jen n a sebe. Silní a slabí oba dva. Chtěl bych jednou umět tak psát, abych mohl vylíčit celou tu rafinovanou a při tom prostou estetiku, celé drama býčích zápasů. V Portugalsku je zákaz zabít býka. V posledním zlomku vteřiny toreador odhodí meč do vlahého písku zdupané arény; sedláci a zemani z okolí, kteří si to pokládají za čest, holýma rukami skočí na býka a zkrotí jej, nebo také ne. Ostatně, v býčích zápasech v Portugalsku shledáte, že všechny prvky zápasu jsou typicky selské, které se přeměnily během času v balet. A hlediště... ne, to si nechám na jindy. Hemingway o tom napsal právem tlustou knihu. Před vašima očima se odehrává poslední rytířský boj, s holým mečem v ruce. Viděl jsem zfanatisovaného chlapce, který se pokoušel přeskočit hradbu; chtěl zabít býka. Zdeněk Němeček napsal kdysi knihu: "Ďábel mluví španělsky." Jistě však nemluví portugalsky, protože slovo ďábel zde nesmíte ani vyslovit. Jde z něho takový strach, že se mu říká jen přezdívkou, aby se nepřivolal. Takových věcí je mnoho a brzy je poznáte. Portugalci jsou pohostinní, ale chovají se k vám přirozeně. Než se stanete přítelem nějaké rodiny, podívají se vám kradmo či méně kradmo, ale pořádně do očí. Nezapomenu n a služku Palmiru, která jako by se vyloupla z nějaké Lorcovy hry. Prostá žena z lidu, které mohlo být sto let a také tisíc. Po obědě mě bez rozpaků požádala, abych odložil brýle, aby se mi mohla podívat do očí bez zábran. Řekla n a vysvětlenou: "Neznám nikoho, dokud jsem neviděla jeho oči." Z Porta vede železnice na jih, do Coimbry a do Lisabonu, velký kus cesty podél moře. Shakespearovské háje, pak krajina s velkými homolemi soli, pak zase trochu Holandska s kanály mezi poli, a v kanálech jako dopravní prostředek plachetky. Coimbra., g o bolognské nejstarší universita v Evropě. Padesátitisícové městečko, které patří studentům. Katedrála, barokní domy, středověké plácky a desítky starých zámeckých schodů obtáčejí toto město, které je na prázdninách. Nazaré nebo Nazareth, jak chcete: je to velká rybářská vesnice, a je to také už trochu Afrika. Máte pocit, že slunce zde svítí i v noci. Rybáři se střapatými čepicemi, kostkovanými bundami, a stejně kostkovanými nohavicemi, ale v jiných barvách. Kilometr schnoucích
S K L I Z E H
4
PHOSHTEC 1954
ryb. Ženy se dívají celé odpoledne n a moře, dokud neuvidí bárku svého rybáře. Bárku po bárce vytahuje spřežení volů. Jsou tu krásné dívky, chodí bosy a když se jim líbí nějaký mládenec, obují se před ním. Každý a každá zde nosí střevíce sebou, ale ne na nohou. Večer se všichni rozsesadí po šířce uliček. Vdovy chodí v černém po celý život a sedí samy před prahy domů.Neodpoví už nikdy nikomu ani na pozdrav. V městečku je jediný m e t a ř . J e něžně, rozpačitě opilý a nyní, o desáté hodině večer, začíná zametat. Podobá se to halucinaci. Kolem jsou slyšet hlasy,a jejich zvuk je zcela A teprve nyní sedám do autobusu, který mě má po mnoha oklikách dovézt do Lisabonu. Autobusy jsou zde luxusní, div ne lůžkové. Hraje v něm a také někdy otravuje rádio. Jsou luxusní, s nejmodernějšími patenty na otvírání a zavírání oken, ale to vše se nerýmuje s ženskými, které do něj nastupují. Bosy, a košíky na hlavě, se slepicí v podpaží. Je to, jako kdybyste potkali v rovníkové Africe domorodce, jenž fotografuje žraloky Leicou. Tak tedy do Lisabonu. Portugalsky Lisboa. Jeho jméno prý vzniklo ze slova Ulyxes, Odyseus, jenž měl přistát v této bohulibé zátoce, nad kterou se nyní zvedá město se Legenda či pravda,pro kterou je dobré nyní zamhouřit oči a jet tam. Jet a dívat se Zapomněl jsem však n a krajinu, kterou přijíždíte k portugalské metropoli. Krajina jako psík se táhne z autobusu za vámi. Nejdříve je veselá, pahorkatina, ale plná oblosti,vlnění, vinic; vytáhlá kukuřice jako američtí chlapci v pubertě; a mezi tím vším pečlivě schovány bílé domky jako pro rebus kdysi v Malém čtenáři: Kde je hajný a tři psi? Právě tak objevujete vesnice. Na jednom pahorku, který je však strohý, leží slavné město Obidos. Bílé městečko, zcela uzavřené v bílých hradbách. Extra murcs ani myška. Z dálky s i myslíte, že je to Potěmkinova vesnice. Že je z lepenky a večer se skládá a ráno se znovu rozloží, protože se tam třebas filmuje. Přinutil jsem šoféra autobusu, aby u bran zastavil. Musil jsem si n a to sáhnout. Jsou to opravdové hradby a Obidos opravdu existuje. Přesto tomu dnes znovu nevěřím. Byla to tedy slavná pevnost, která se ubránila kdysi dávno Arabům. Ubránila se, ale od té doby se hradby uzavřely. Žijí tam z tradice, žijí svou pevnost. Je v tom kus portugalského charakteru. Nevěří docela, že Arabové již odtáhli před několika staletími. Krajina se mění. Je holejší, opuštěnější, pathetičtější. Větrné mlýny pracují a čekají Dona Quijota. Některé větrné mlýny jsou již v pensi, zbyl z nich jen smutný trup. Těm asi Přijíždíme do Lisabonu. Domy houstnou, seskupují se, tvoří široké ulice, hle, první tramvaj a první náměstí: ne lepší, ne horší než Dejvické. Autobus nemilosrdně pokračuje V Lisabonu mně tvrdili tři lidé rozdílného stáří, politických názorů a stupně vzdělanosti, že hlavní město Portugalska je třetím největším městem na světě. Je to pravděpodobně reakce na komplex, že z velké říše se stala během staletí, jak oni říkají a já jen opakuji, "sušená Švestka". Co zbylo, je prý Lisabon. Podle nich největší je Londýn, pak Paříž a těsně po Paříži Lisboa. Marně jsem dokazoval, že New-York je zatroleně velký, že i Berlín i Moskva i Leningrad nejsou co do počtu k zahození, že i naše Praha má tolik obyvatel. Nic naplat: nevěří vám a to s takovým pocitem jistoty, že s vámi ani nediskutují. Jen jedna žena se nade mnou, rozumářem a argumerty zkaženým, smilovala a přidala ke svému tvrzení toto vysvětlení: "Jak by se mohlo stát,že Lisabon by nebyl třetím městem na světě?" A nyní vám,řeknu tiše tajemství: jsem přesvědčen, že mě žádný Portugalec neslyší,jinak bych si to u nich pokazil. Lisabon je menší než Praha...ale neříkejte to dál. A v každém ohledu se v něm vyznáte rychleji a orientujete snadněji. Neříkám, že nemůžete zabloudit, což patří k největším cestovatelským slastem po cizích městech. Ale takové bloudění,i když Kolem města se zdvihá sedmero vrchů, jak se sluší a patří. V dolíku jsou dvě náměstí vedle sebe; jak spojité nádoby, chodci se ustavičně přelívají z jednoho do druhého, asi kvůli rovnováze.Obě náměstí končí v avenue de Liberdad, která je to, co jsou Elysejská pole v Paříži a Václavské v Praze, až na to, že mezi dvěma směry elektrik, pěkně uprostřed, rozbily stan barevné kavárny. Když jdete z právě zmíněného dolíku ještě víc dolů, dojdete do vládní čtvrti a když ještě kousek pokračujete, spadnete do největší řeky, kterou jsem kdy Viděl, a která se" jmenuje španělsky Tajo /tacho/ a portugalsky Tago, a která se nějaký ten kilometr dál vlévá do Atlantického oceánu. Tak vidíte, že znáte Lisabon. Alespoň po orientační stránce. Přirozeně, když jste na jednom se sedmi vršíčků, víte, kde jste, jen se rozhlédnout. A když se na něj škrábete, máte jiné starosti. Prostě, zabloudíte tu s obtížemi. Večer o d o r u č u j i vrch, který se jmenuje Bairro Alto. Je to jakási Malá strana, za kterou však nejsou Hradčany. Úzké, točité uličky, velmi čisté; plynové svítilny. Hospody, kde sedíte na sudech. Kde se dobře jí, znamenitě pije, prý i miluje, a kde hospodští diskutují První dojem z Lisboňanů je, že jsou zcela jiní než ostatní Portugalci. Ale to platí jen o středu města. Tam se spěchá jako v Paříži v 6 hodin večer, gesta lidí jsou velkoměstská a stručná a výrazná. Ale v jiných čtvrtích, zvláště v noci, jako b y to vše odnesl podzimní vítr, který tu vane po dva měsíce, jako kdyby všechno normální hemžení spolkla světla daleko
S
K L I Z E
Ň
5
PROSINEC
Neřekl jsem zdaleka všechno. Leccos jsem zapomněl. Leccos si člověk má schovat do truhličky jako tajemství.Leccos si má schovat pro špatné časy. A tak docela v e spodní zásuvce mám ještě jeden Lisabon a ještě jedno Portugalsko. Ještě je čas. Pod nádražím dýmají jitřní uličky, střechy se blyští a kdo odněkud odjíždí, nikdy neodjede docela. Říjen 1954.
Jana
B O R O V Á :
(Autorka.,již v tomto čísle uvádíme i poesií, psávala pod svým dívčím jménem do Lidových novin verše,prosy i překlady,hlavně z americké poesie a hostovala často i v rozhlase.) Ve znaku Nového Zélandu zaujímá čelné místo pták KIWI (spteryx), pomalý, ospalý, beskřídlý tvor s dlouhým zobákem, kterým se směšně opírá o zem, když odpočívá. Tento pták je novozélandská domorodá zvláštnost a proto mnoho zdejších výrobků od krému n a b o t y přes kriketové mužstvo ke koncertním skupinám nese hrdý název "Kiwi". Novozélanďané a zvlášť vojsko je tak přezdíváno. Často se nemohu ubránit pocitu, že tento pták tady"udává tón". A to nejen v e způsobu života, ale hlavně v umění. To také nějak nemůže "Vzlétnout", také mu chybějí křídla. K d o slyšel o krásách Nového Zélandu, očekával by, že umění bude tou krásou inspirováno - ale, žel, není tomu tak. Nedovedu si vysvětlit, ale sama silně cítím, že zdejší krása je toho druhu, který se nedá vyslovit,ani namalovat. Nikdo se neubrání tomu, aby jí nebyl přemožen, ale nikdo se jí nemůže zmocnit, ať perem nebo štězcem, ani jinak. To silné v ní je nezachytitelné. Je to krása, které se nikdy nenasytíte. Není v n í nic smyslného, je to krása podmaňující, silná, a jaksi vzdálená, jako b y ani ne z tohoto světa. Ještě tak nejspíš se jí přiblížili umělci čistého srdce, malíři a básníci minulého století, kteří byli mezi prvními, kteří přišli do této nové země. Tito byli lepší než moderní umělci - a proto je paradoxní omluva Novozélanďanů, že jsou mladým národem (jen málo víc než před 100 léty se zde usadil první bílý člověk) a museli v začátcích těžce pracovat a neměli čas n a umění. V těchto prvních uměleckých dílech je zachycena ona krása pokorně a poctivě jak jen je možno - ale moderní novozélandský umělecký výraz nemá nic z této půdy. K u příkladu zdejšímu básnictví nesluší vulgární realismus a cynismus, ale někteří z hlavní skupiny básníků si v něm libují - snad v přehnané snaze nebýt ú z k o p r s í , ale světoví. Najdou se básnické výtvory, které jsou dokonalé formou, uspokojující esteticky, vzrušují fantasii a potěšují citově, ale v jejich tkanivu a poměru k věci se nenajde nic, co by připomínalo tuto jedinečnou krásu ženě, které se říká "God´s Own Couatry". ( Abych se zmínila aspoň o jménech hlavních současných básníků: Allen Curnow, James K.Baxter/mladý otec asi šesti děti a píšící hlavně milostné verše/, Anton Vogt, A.R.D. Fairburn /můj favorit, inteligentní a citový, a zajímavý zjevem, velmi anglicky vypadající/, a Louis Johnson.) Za to prosaikové se zabývají skoro převážně svou zemí; myslím, že se toto thema nikdy nevyčerpá a nikdy nepozbude přitažlivosti jak pro spisovatele, tak pro zdejší čtenáře, (Já už také mezi ně patřím.)" Báječná, úplná sbírka všeho, co k d y bylo napsáno o Novám Zélandě, a všechny první kresby se nachází v T u r n a l l Libraamy ve Wellingtoně. A nejen to: je to prvotřídní sbírka světových unikátů státu odkázaná i z donem Alexandrem Turabullem, který nashromáždil za svého života s ohromným nákladem tyto poklady, hlavně pomocí svých známostí v Anglii,kde byl vysoce ceněn jako velmi vzdělaný muž a znalec uměleckých děl. Jedna z nejcennějších jeho sbírek je věnována Johnu Miltonovi a je považována za nejlepší mimo Anglii. Některé z největších pokladů jsou uloženy v krásně zpracovaných kožených pouzdrech s asbestovými vložkami. Najdou se tam i Miltonovy málo známé pamflety, ku př. jeho "Areopagitica" a "The Doctrine and Discipline o f Divorce". (Miltonovo manželství nebylo šťastné, což jej vedlo k obírání se tímto chmurným thematem. Problém rozvodu nebyl považován za slušný k debatám v puritánské Anglii 17. století a vzbouřilo to velmi jak veřejnost, tak vládní kruhy.) Jiná okouzlující kniha je "Cesta kapitána Cooka kolem světa" ("Captain Cook'a Voyage Round the World") s mědirytinami. Tato kniha byla zakázána (vydavatel porušil práva) a celkem jen 9 výtisků se uchovalo. Jiná vzácnost je prvních 5 výtisků Robinsona Crusoe (původně ve třech svazcích, později, při třetím vydání zhuštěno do jednoho). Jiná pozoruhodnost je padělek "Portugalských Sonetů" od Elizabeth B.Browningové. A mnohé jiné.
Dokonalý systém knihoven, spolupracujících po celé zemi, poskytuje možnost zábavy a poučení. Zvlášť Country Libraries konají nesmírnou službu v tomto rozlehlém, málo zalidněném kraji; dovážejí knihy a časopisy až do nejodlehlejších samot. Jako všechno, tak i umění je tu celkem všední, klidná záležitost. Ku př. jednou za rok se novozélandští básníci sjedou a jednoho večera předčítají své básně. Přijdou ve svých všedních,špatně padnoucích šatech s nacpanými kapsami, jeden po druhém vyjde z řad posluchačů na podium, má-li lulku, položí ji před sebe na stůl a b e z pathosu a rámusu (zvlášť j e - l i střízlivý) přečte, co chce, sebere lulku a jde si sednout. Je to úplně ne formální a častují se vzájemně při nástupu a sestupu vtipy. Mezi spisovateli stále hlavní místo zaujímá Kathrine Mansfeld, ačkoli žila většinou v Anglii, kam odešla v e svých dívčích létech a nikdy se nevrátila. Z moderních novelistů jsou nejznámější Allan Malcolm, Frank Ferguson o John Guthrie.
S
K
L
I
Z
E
Ň
6
PROSINEC 1954
znamováni s dramatickými díly jen prostřednictvím ochotnických skupin, z nichž nejvyspělejší je Repertory Theatre, existující skoro v každém městě. Nejen hrají, ale pořádají večery, kde se předčítají světová dramatická díla. Loni tady hostovala Shakespeare Memorial Society z Anglie (Stratford on Avon). Byly to vzrušující tři týdny va Wellingtonu (hostovali v Aucklandu, Wellingtonu a Christchurchi) a po jejich odjezdu bylo zoufale prázdno a smutno. Ale brzo na to nás zaujala historická kulturní událost: formovala se první stálá profesionální divadelní skupina, která si říká prostě "New Zeland Players". Zahajovací večer byl opravdu slavnostní, dostali na 500 telegramů ze všech koutů Zélandu, i od anglické královny. Po představení byl na scénu přiveden režisér, který byl poctivě dojat, což nasvědčovalo jeho citovému poměru k věci. A to dávalo naději na dobrou práci. Že ještě teď po roce exitují - právě cestují s Ustinovou hrou "Láska čtyř plukovníků" dosvědčuje nejen to, že je o věc dost velký zájem, ale je to snad znamením,že se skupina udrží a rozvine do budoucna. Finanční základ čerpají jen z členských příspěvků, státní podporu zatím nemají. Malíři dělají také pěkný pokrok, jak jsem měla právě příležitost shlédnout v říjnu na "Jarní výstavě", kterou pořádala "Nelson Suter Art Society". (Suter byl anglikánský biskup v Nelsonu 1867-1891, který založil tuto společnost.) Mají stálou výstavu ve své budově,umístěné v krásné Queen's Gardens, s velmi pěknými díly novozélandských a anglických malířů. Zvlášť jako by nadechnuté, snové, ale přesné vystihující krajiny novozélandské Johna Gully mě vždycky okouzlují - tak jemně vystihují tu nedotčenou krásu některých míst. Další z těchto stálých sbírek jsou díla Eyre Walker, D.Darroch, Green a Mrs.M.O. Stoddart. Tentokrát vystavovalo mnoho zdejších umělců pohostinsky, a byla to pěkná sbírka asi 150 obrazů a ukázka mnoha různých stylů a pojetí.Většina umělců by obstála se svými díly ve světové konkurenci, mnozí z nich mají své jméno i v cizině. (Ku př. Sydney L. Thompson, který žil 30 let ve Francii a měl svou vlastní výstavu v Paříži a stálou výstavu v Salonu a Královské Akademii v Paříži. T. A.McCormack vystavoval v Londýně, New Yorku, Ottawě a Austrálii a jeho díla byla v těchto zemích zakoupena jak společnostmi, tak soukromými sběrateli. Peter McIntyre je umělec velmi dobrého jména, který pracoval na londýnských scénách a jako ilustrátor ve Fleet Street. Za války sloužil v dělostřelectvu v Severní Africe a Itálii a na Krétě a byl oficiálním válečným umělcem. V poslední době se zvlášť uplatňuje ve studiích portrétových.) Nový Zéland má jistě velmi nepříznivou polohu pro umělecký styk s jinými zeměmi a tak se nemůžeme divit, že se tato země, tak v z d á l e n á ode všech kulturních vlivů teprve od nedávna začíná pořádně zvedat. Mnozí přiznávají loyálně, že imigranti z Continentu tomuto hnuti značne pomohli, ať už svým uměleckým výkonem, tak svým požadavkem a podporou. A tak má Nový Zéland svůj Národní orchestr, financovaný vládou (ač bylo o tom dost debat protichůdných názorů). Jeho umělecká úroveň stoupá každou sezónou pod taktovkami zdejších a anglických dirigentů, kteří se střídají každou sezónu, někdy i dvakrát. Orchestr má hlavní sídlo ve Wellingtonu, ale zajíždí do Aucklandu a Christchurche. Dále existuje Chamber Music Society (také s "filiálkami" v různých městech), a nejen pořádají pro své členy velmi krásné koncerty s hostujícími umělci "Griller Quartet, Yehudi Menuhin a obě jeho sestry pianistky,a j.), ale konají rozbory a debaty o hudebních dílech. Mimo jiné ku př. Grillovo kvarteto hrálo pro členy Komorní hudby ve staré anglikánské katedrále Haydnových "Sedm posledních slov Spasitele na kříži" - pod stoletými, tmavými trámy,se světly pouze u pultu hudebníků, v tichu neporušeném a hlubokém, - a byl to zážitek, na jaký se nezapomíná po celý život. A pro ten jsme si museli jet až na Nový Zéland.
a
A. F I S C H E R : PŘEKLADY BÁSNÍ O. BŘEZINY. Březinu překládat znamená Březinu pochopit. Zaleží na tom, jak ovládáme jeho mateřštinu a jeho kosmicky inspirovanou mystiku víry a citu. Kdo si dovoluje Březinu překládat patří k těm vyvoleným a kdo ho překládá, prozrazuje sílu obětavosti. - Přede mnou leží 3.číslo časopisu "Der neue Ackermann" 1954 s překladem Březinovy básně - Moje matka od známého sudetoněmeckého básníka Josefa Mühlbergera. Není divu, že Mühlberger, znatel české řeči a literatury a básník s formátem, opouští horizont pouhého překladu a pokouší se a sice mistrnou formou "interpretovat" Březinův hymnus a modlitbu mateřství. - Ukázka: Im Dome kniete sie auf feuchtem Stein und betet' im Duft der Totenkerzen und der Orgeltönen, der Perlentau des Trosts von fernem Morgenlicht gerötet, kommt' ihres Leides Kelch verschönen. (překl. J. MÜHLBERGER.) Nedalo mi a snažil jsem se najít pendant k tomuto překladu a našel,bohužel ve velmi zkráceném překladu Rudolfa Fuchse v časopise Ost und West, čís.3. 1947. Nemohl jsem bohužel zjistit, zda-li Fuchsův překlad byl redakcí časopisu uměle zkrácen, č i zdali Fuchs přeložil jen jemu k překladu se hodící partie. Nápadné jest, že jeho překlad - i když melodicky výrazný - neopouští "hranice" překladu. - Ukázka: In Kirchen pflegte sie vor dem Altar zu Sinnen, im Grabeskerzenduft auf feuchte, Marmorsteine, den Regen milden Trosts, den Glanz der Himmelszinnen fing ihre Seele auf, wie Tau im Mondenscheine. (Překl.R. FUCHS.) Je samozřejmé, že tyto ukázky jen z části ukazují, o co je překlad J. Mühlbergera vyzrálejší a hodnotnější.
S K L I Z E N Jaroslav
7
PROSINEC 1954
S T R N A D : HOVORY O KNIHÁCH. (Dokončení.}
PAN DOBRÁČEK: Snad abychom dnes začali nejdříve POSLEDNÍ ŽNÍ Rudolfa Slívy. To je zvláštní sbírka. PAN POCHYBA: Nevíš-li si s ní rady ty, což teprve já! Nejraději bych ji nechal bez povšimnutí. Je to snůška veršů naprosto nesourodých, jako by je snad ani nenapsal jediný člověk. PAN DOBRÁČEK: Musíš myslet, že jsou to verše celého života. PAN POCHYBA: Vskutku to o tom svědčí. Vedle satirických říkanek tu figurují básničky ke všem možným i nemožným příležitostem, jakoby z pera Zlámalova či Javorova ... PAN DOBRÁČEK: Toho rétorika Javora, nikoli exulanta nebo milence. PAN POCHYBA: Ovšem,vedle lyriky prostoty takřka wolkerovské tu znějí vlivy tvrdého, naturalistického Carla Sandburga. PAN DOBRÁČEK: K těmto vlivům se Slíva nepřímo doznává v Doslovu. Sandburga dokonce s oblibou překládal a ukázky z těchto dovedných překladů tvoří druhou část knížky. PAN POCHYBA: Ty překlady jsou nejcenější. Jinak si netroufám s jistotou říci, které z jeho původních veršů jsou mu nejvlastnější. P A N DOBRÁČEK: Podle mého jsou to ty básně z posledního údobí před básníkovou smrtí, ty se zdají nejplnější, nejprožitější. Asi i u Slívy působila bolest, jako už tak často,jako katalysátor, který odděluje čisté od nečistého, pozérské od lidského, umělecké od baráčnického. PAN POCHYBA: Ale je to jen velmi, velmi zřídka, pouze 2-3 básně, zejména ona poslední, NEMOCNÝ. Jinak je Slíva patheticky zoufalým glosátorem národních katastrof a především slavnostním veršovníkem krajanského života v Americe. PAN DOBRÁČEK: Inspiruje ho pouze efemérní, hrozně úzká část amerického života. Ono to asi souvisí s celkovou formou našeho krajanského života ve Spojených Státech. Náš mozek myslí evropsky a nemůže si zvyknout ku př. na onen zvláštní způsob psaní česko-amerických listů. PAN POCHYBA: Díky Bohu! V tom směru chci zůstat na věky Evropanem. PAN DOBRÁČEK: Kdybychom však žili v Americe tak dlouho jako S l í v a . . . PAN POCHYBA: I Milada Součková žije v Americe. Její báseň ZRANI ze sbírky NEVIDITELNÝ DOMOV je vzata z nového prostředí. A není to výroční schůze jednoho z těch nesčíslných krajanských spolků, co ji uchvacuje, nýbrž velkoměsto, typicky americké velkoměsto. Whitmanovo a Sandburgovo, jehož 57. ulicí ji prolíná filmově česká krajina. A také Tůma dýchá americký vzduch a přece vidí Ameriku zcela odlišně. PAN DOBRÁČEK: Pro Tůmu není americká jedenáctá ulice zážitkem jako blouznivá vise pouličního shonu pro Součkovou, nýbrž jen kulisou k milostné epizodě, která se mohla odehrát stejně dobře i jinde. Také verše nejsou tak horečně těžké, jako ve ZRANI. Citové zaujetí je vlastně jen naznačeno lehkými slovy, sestavenými do surreálně symbolických obrazů. Jen ten cynismus ohřívané kávy a cigaretových nedopalků působí v té něžné sentimentální lyrice svou bezprostředností rušivě. PAN POCHYBA: Konec konců i milenka musí snídat. To je v moderní poezii to pravdivé, že vedle životních projevů tradičně básnických objevuje krásu i v těch, řekl bych,"ordinérních funkcích. Ostatně toho hrubého "civilismu" se básník vystříhá zcela v ostatních básních sbírky. PAN DOBRÁČEK: Tam už jsou to jenom blýskavé metafory, docela subtilních významů. "Něžný hlavolam vyčárkovaný mušími křidly do prachu němého stolu" říká tomu autor. Dovede okouzlit naprosto obyčejné předměty, malé nic, jako je zásuvka či telefon a propůjčuje jim život, pěti-šestiřádkový, jemný a fantastický. PAN POCHYBA: V tom mi připomíná Nezvala PAN DOBRÁČEK: To je taky jediné, co převzal Tůma od surrealismu, onu zálibu v "les petits r i e n s " , v e věcech každodenního života jejichž báječný půvab si pro jejich užitečnost neuvědomujeme. PAN POCHYBA: Ale ani on není ještě ucelený, jednolitý, ještě stále se hledá. Neboť ta báseň o SMUTNÉ ZEMI se markantně liší od toho co jsme poznali. PAN DOBRÁČEK: To je tím, že se v ní básník vypořádává s konfliktem, kdežto před tím jen představivostí objevoval kouzlo všednosti. A tu můžeme dobře pozorovat rozdíl uchopení stejného tématu různými básníky. Pro Javora je domovem jen ta jeho rodná ves, č i ještě těsněji, jeho rodná chalupa. Svou lásku nedovede umocnit v symbol. I pro Vlacha je, jak jsme už řekli, vlast čímsi privátním. Je to země romantická truchlivou historií, země básníkových radostí a rmutů, země daleko širší než Javorova, ale přece jen jaksi chráněná, omezená hranicí umělcovy duše skoro neprodyšně, takže nedovoluje zevšeobecnění. Tůma se už hodně blíží Tu-Fuově žalu nad ztrátou všedních věcí. Tůmova země je zemí dětských bílých střevíčků, někdejších procesí a bledé tváře malé husopasky a nynějšího kamení, tmy a Smrti. To už se mi zdá docela nedaleko symbolu porobené a opuštěné země. Tyhle rozdíly souvisejí jistě i s tvarovou růzností autorů. Kdežto Javor operuje s řečnivou frazeologií parnasistů, je Vlach romantik i formálně a vědomě napodobuje Máchu, a Tůma používá jemných a ve své vnitřní složitosti tajuplných obrazů moderního básnictví. Kovtun pak používá citu b e z všech básnických okras a je nejpřesvědčivější. PAN POCHYBA: Také je úplným protikladem Tumlíře. Ten vůbec se zdá, jako by neměl cit.Anebo jej vší silou potlačuje. Stěží bys u něho našel zakolísání hlasu, prozrazující nějaké slzy. Přirovnal bych ho k chladnému,tvrdému chirurgovi,který skalpelem rozumu kaleného trpkými zkušenostmi p r o v á d í vivisekci současnosti a ví předem, že najde v jejích útrobách hořké nic.
S K L I Z E
Ň
8
PROSINEC 1954
PAN DOBRÁČEK: Co chceš? Je existencionalistou. PAN POCHYBA: Je zřejmě názoru, že do brutálního světa patří brutální, nezhýčkaná poezie. PAN DOBRÁČEK: Má však pravdu? PAN POCHYBA: To by byla dlouhá debata. Rozhodně však shledávám, že tvrdý pohled na skutečnost, drastické nazývání věci pravými jmény je současně víc na místě než nemohoucí, byť upřímný pláč. Pan DOBRÁČEK: Nezapomeň: i on praví, že "bez vzpomínek si nelze představit budoucnost." PAN POCHYBA: Vím. Ale jeho vlastní loučení s domovem onu poslední noc před útěkem v básni NA ODCHODNOU je vlastně zbavení lásky její posvátné glorioly, je velké rozčarování a zklamání. Život je mu jedovatou potravou, kterou se člověk přesytí k smrti, je mu filmem o posledních exhumacích. Odchod pro něj není citovou záležitostí, nýbrž opuštěním jistot dětství (bez veškeré sentimentality!) do obludné prázdnoty poválečného Mnichova, oživeného nemilovanými milenci s protézou a beznohými dětmi, jež hledají uprostřed rozmetaných cihel svou o čtyři roky mladši nohu. PAN DOBRÁČEK: Podobně jako tohle příšerně/skutečné dítě svou nohu hledá i básník marně nějakou jistotu, kromě té už dávno uplynulé z jeho dětství. Hledá a nenalézá, protože není kam utéci z "důvěrně známé krajiny svého života", který je pouze rozsáhlým spáleniskem, na nichž.."jen balvany, najtvrdší víra má naději přetrvat." PAN POCHYBA: Je to neútěšná poesie, vpravdě hořká voda poezie! A tenhle všechen filozofický zmatek,hledání,je zachyceno téměř surrealisticky, obrazy se mění naprosto nečekaně, právě jak jeden vyvolá asociačně jiný, docela odlišný.. Básník se nebojí užít nejkrkolomnějších obrazů, mnohde ho sotva stačíš sledovat a dovede dát těm nejdrastičtěji znějícím konkrétům nádech abstraktního účinku. Forma je s myšlenkou zajedno, je jí plně práva. PAN DOBRÁČEK: Pokusím se o resumé: Exilová poesie je po výtce lyrikou. Jen u Slívy (báseň NÁVRAT, ostatně silně pod vlivem Wolkerovy Balady o námořníku) a snad i u Vlacha (TŘI ODPOVĚDI) se setkáváme s epickými básněmi.Lyrika je samozřejmě osobní. Někteří z básníků dovedli své osobní prožitky zevšeobecnit, jiným se to podařilo méně. Domov a jeho ztráta stojí tématicky n a nejpřednějším místě. Tohoto motivu, který je asi příznačný pro exil, se většina básníků zmocňuje se slzami v hlase. Jestliže jsme s tím projevili nespokojenost, mínili jsme tím, že umělci mají ukázat cestu z tohoto stesku k něčemu,že mají ukázat nejen našemu exilu, ale celému světu cestu k nové skutečnosti, právě proto, že tu starou poznali až příliš dobře na své kůži. Skutečnost má býti předmětem veršů, žádali jsme. Skutečnost neznamená ovšem jen dnešek, je to něco víc: je to hledání věcných hodnot ze zkušenosti dneška. Z dneška, a bezpodmínečně z dneška, musí vycházet poezie, aby byla účinná, aby měla průraznost. Jinak se stane vůdcem, který pro pláč nad opuštěným a zmrzačeným bude vodit kolem dokola, aniž kdy najde východisko k získání ztraceného a nového. Je jedno, jakou metodou, jakými cestami se půjde, jen kupředu! To ovšem naprosto neznamená odřeknutí se domova. Ale musíme myslet na ten nový, který přijde, až jej vybojujeme. Nepřítel je vepředu ne vzadu. A tíha hmoty bude překonánna vznešeností ducha. PAN POCHYBA: A n a k o n e c já, pan Pochyba, ještě pár slov. Když se zamyslíme nad exilovou poezií,není třeba házet flintu do žita. Je několik slibných postav a ještě více slibných začátků. A je jich s přibývajícím časem více a více. A to je velká naděje. A ještě něco: Někdo řekl, že kritika je lehká, umění těžké. Přáli bychom si, abyste věděli, že i my jako kritikové jsme pečlivě a těžce vážili a že i naše práce byla těžká. Vyslovené soudy jsou naše soudy. Budeme rádi, budeme-li opraveni, zejména tam, kde bychom soudili příliš přísně. Věc je tak vážná, že stojí za zlamané dřevce v souboji.
Adam M I C K I E W I C Z :
Když ve svém putování přijdete do nějakého místa, blahorečte mu, řkouce: Naše svoboda budiž s vámi! Jestli vás přijmou a vyslechnou, tehdy budou svobodni; a jestli vámi pohrdnou, nevyslechnou vás a vypudí, tehdy blahořečení vaše se vrátí k vám. Odcházejíce z města a kraje bezbožného, nesvobodného a služebného, setřeste prach se své obuvi; vpravdě pravím vám, že bylo snesitelněji Toulonu, Nances a Lyonu ve dnech Konventu nežli bude onomu městu v dnech Evropského svazu. Neboť, když Svoboda zasedne na stolici světa, bude soudit národy. A řekne jednomu národu; "Hle, byla jsem napadena od zbojníků a volala jsem k tobě, národe, o kus železa k obraně a o hrst prachu, a tys mi dal článek v novinách."A onen národ odpoví: "Paní má, kdys ke mně volala?" A odpoví Svoboda: "Nuž volala jsem ústy těch poutníků a neposlouchali jste mne; jděte, tudíž, do otroctví, kde bude svištění knut a rachot úkazů." národe, o právní ochranu a zaopatření; a tys po mně házel úředními výnosy." I odpoví národ: "Paní má, kdys ke mně přicházela?" I odpoví Svoboda: "Přicházela jsem k tobě v úboru těch poutníků a tys mnou pohrdl; jdi tedy do otroctví, kde bude svištění knut a rachot úkazů."
S K L I Z E
Ň
9
PROSINEC 1954
Vpravdě pravím vám, že vaše putování se stane kamenem úrazu pro mocnosti. Odvrhly mocnosti váš kámen od evropské stavby a , h l e , ten kámen se stane úhelným kamenem a hlavou budoucí stavby a zkruší toho, na nějž pádne; a kdo o n ě j klopýtne, padne a nepovstane. A z veliké politické stavby v Evropě nezůstane kamene na kameni. Neboť přeneseno bude sídlo Svobody. Jeruzaléme, který ubíjíš lidi mluvící o Svobodě, ubíjíš své proroky; a národ, který zabijí své proroky, bije sám sebe v srdce jako šílený sebevrah. Přijde veliké soužení na Judu a Izraele ! POUTNÍKOVA MODLITBA. Pane Bože všemohoucí! Děti bojovného národa vzpínají k Tobě bezbranné ruce z rozličných končin světa. Volají k Tobě z hlubokosti sibiřských dolů i se sněhových pláni na Kamčatce, z alžírských pustin i z Francie, cizí země. A v naší vlasti, v Polsku věrném Tobě, není dovoleno k Tobě volat; starci naši, ženy a děti se k Tobě tedy modlí v skrytosti, v myšlenkách a slzách. Bože Jagellovců! Bože Soběských, Bože Košciuszkův! Smiluj se nad naší vlastí a nad nám. Dejž nám, abychom se k Tobě znovu modlili po způsobu předků, na bitevním poli, se zbraní v ruce, před oltářem postaveným z bubnů a z děl, pod nebesy zhotovenými z našich praporů a korouhví; a našemu příbuzenstvu dejž, aby se modlili v kostelích našich měst a našich vísek, děti pak n a našich hrobech. Avšak staň se ne naše vůle, nýbrž Tvá. Amen. Poznámka: Výtky v XXII.kapitole jsou namířeny na Anglii a Francii. Z jiného místa v "Knihách" vysvítá, že slovem Israel byla označena Anglie, slovem Juda Francie. H U D Karel
J A N O V I C K Ý :
K JUBILEU LEOŠE JANÁČKA . Letos si připomínáme stoleté výročí narození Leoše Janáčka. Zde v Anglii si několik institucí v čele s rozhlasovou společností BBC hned z jara vzalo za úkol oslavit tuto událost, předvedením Janáčkovy hudby. Je charakteristické, že bylo třeba naplnit řadu plánovaných koncertů a vysílání převážně prvními předvedeními Janáčkových skladeb a na operní scéně obnovit Káťu Kabanovu, která byla poprvé provedena teprve před dvěma roky. Jinými slovy bylo třeba počkat až sto let po Janáčkově narození, aby mnohá z jeho děl byla vůbec poprvé hrána. Zadívejme se na příčiny tohoto zpoždění v pronikání hudby našeho mistra, jehož velikost se nám začíná pozvolna rýsovat s odstupem času, neboť připomeňme si, že už je tomu také dvacetšest let od chvíle, kdy Janáček dokončil svůj dlouhý život. Přemýšlení hudebních kruhů, do kterých bylo třeba Janáčkově hudbě proniknout, bylo dobře shrnuto v jednom z článků, které vyšly v čele příprav k Janáčkovým oslavám, nazvaném "Janáček - oběť historie": - "Janáček se narodil ve špatnou dobu a ve špatném místě, aby se mu dostalo plné odezvy za jeho talent. Neštěstím pro něho bylo, že se narodil ve své vlasti příliš brzo a přece dost pozdě po Smetanovi a Dvořákovi, když již národní obrození překročilo svůj vrchol.(-zde pisatel myslí pravděpodobně obrazně Janáčkovo umělecké zrození, které nedozrálo dříve než kolem skladatelovy padesátky, spíše než jeho skutečné datum narození-) Zdá se, že žádné z národních obrození jednotlivých zemích nemůže udržet více než několik talentů, rozhodně ne celou řadu tvůrčích generací. Kdyby se byl Janáček narodil o dvacet let dříve, byl b y se mohl stát českým Musorgským, nebo o dvacet let později českým Bartókem, který by byl za pomoci vědeckého výzkumu lidových písní diskreditoval své předchůdce, kteří pouze "pozápadňovali" lidovou hudbu... Nebo kdyby se byl narodil v Polsku, Jugoslávii nebo Rumunsku, kde čekali a stále čekají na národního hudebního spasitele, byl by dosáhl zaslouženého úspěchu." (Colin Mason, v týdeníku BBC "The Listener", říjen 1953) V tomto článku bych chtěl ukázat, že takový názor na Janáčka je mylný, ačkoliv vystihuje hádanku, kterou Janáčkova hudba stále ještě staví před západního posluchače. Vzpomeňme si jen, že než se jí dostalo uznání od vlasti, byla po dlouhou dobu problémem i pro naše uši a nyní si s ní censoři doma opět neví rady. Hlavní tok hudebního dění v minulém století pramenil i ústil ve Vídni. Po neobyčejném rozkvětu, symbolisovaném jmény Haydn, Mozart, Beethoven, -Vídeň udržovala tradici,ze které se do světa rozcházeli pedagogové, výkonní umělci a skladatelé, kteří šířili slávu a ideový obsah klasické hudby, a jejich činnost opět navracela do Vídně novou živou krev v podobě hudebního dorostu a myslí posluchačstva po celém světě obrácených k Vídni. Každý si vzal za úkol dále a ještě dále rozvinout principy a náplň klasické hudby, což zcela přirozeně vyústilo nakonec v úpadkový chaos. Byl-li princip klasické hudby obsažen v dokonalosti stavby na základech tonality (t.j. zákonech o vztahu tónu), je přirozené, že odliv tvůrčích sil a Vídně odplavil především znalost a ryzí, čirou výrazovost těchto zákonitostí,takže pozdní mistři této hudební kultury se octli na odhaleném dně, kde - v tehdejší nešťastné kombinaci s literárním romantismem - jim nezbylo než dojít k pravému protikladu klasické dokonalosti stavby a zákonu vztahu tónu. Odtud pochází stavebně vratká symfonická báseň, dvanáctitónová atonalita postrádající veškerou tonální zákonitost, a jiné.
SK L I Z E
Ň
10
PROSINEC 1954
V této situaci měli hudební kritik a historik začít hledat zrno obrody. Neboť jak je přirozené, aby jedna kultura zanikla,je stejně tak od přírody požehnán na jiném místě nový vzrůst. Na nestěstí oba dva hudební bratři - pozorovatelé zůstali opět žalostně trčet v louži a spokojili se potvrzením toho, k čemu všichni věděli, že došlo. A tak z jejich pera čteme opět a opět ono zaříkadlo:"nevyhnutelný úpadek totálního systému, který vedl logicky k atonalitě...", tuto pravdu, která nám dala několik geniů, ale zároveň tuto lež, která změnila mnohý mladý talent současné doby v zaslepeného opakovatele zaříkadel, n a místě náletu mladých zrn, na který jsme zapomněli č e k a t , a b y zúrodnil opět půdu. Janáček není takovým klíčícím zrnem, nýbrž je už květem, a jakým! Janáček se vyhnul tomu, co v onom zaříkadle je označeno za nevyhnutelné. Janáček se narodil v pravém místě, kde nebylo odhaleného, zabláceného dna po odlivu, nýbrž klidný, průzračný poklad živé vody. Janáček se rovněž narodil v pravý čas; právě dost pozdě, kdy už mu nebylo zapotřebí nalévat tuto vodu do d ž b á n ů , koupených nedělními výletníky za našimi horami, ale přece dost brzo, aby jeho umělecké dozrání předešlo období novotářství, kdy na příklad napsání milostných duetů v noční scéně v Kátě Kabanové by bylo považováno za vrcholně nepřístojné. Taková scéna - a je jich v Janáčkovi mnoho (na př. když vězňové hrají komické divadlo v opeře"Z mrtvého domu") - vyostří celé dílo až k nesnesní právě proto, že je tolik "milostná" a p r o jednoho modernistu, třeba Berga, vůbec nedostatečně morbidní, a jiného novotáře, třeba jednoho z "Les Six" , ne dost roztoužená, rozbolestněná a jinak roz- (-vleklá, třeba, Janáček byl také šťastným, že u ž byl přebytečným na seznamu národních skladatelů, které obrozenecká doba byla připravena hýčkat a živit. Proto se vyšvihnul za hory své vlasti a stal se ( a ještě se stane) jedním ze světových mistrů. Janáček by se nebyl rovněž nikdy stal českým Bartókem, tak jako Haydn se nestal Mozartem a přesto zůstal velkým geniem. A jak Mozart čerpal z Haydna, tak čerpal Bartók z Janáčka. Je opět typické, že historikové se doposud zajímali o Bartókovo umělecké pozadí z hlediska vídeňské kultury, ze které Bartók zajisté čerpal tak jako Janáček. Bude však třeba zkoumat vliv Janáčkův na Bartóka, neboť víme, že Bartók viděl v Budapešti premiéru Jenůfy. Je nemyslitelné připisovat vlivy vedoucí k Bartókově první opeře "Modrovousův Hrad" a k baletu "Zázračný Mandarin" některému z vídeňských mistrů. Ani Wagner, ani Richard Strauss nepostačí. Naopak Debussy zajisté zanechal n a těchto Bartókových dílech silný vliv. Zde vidíme tedy Janáčka v novém světle, ne jako oběť historie, ale prozatím jako obět historika; nejen jako originelní postavu, které až dosud unikala rozluštění svého jedinečného tajemství, ale jako jednoho ze zakladatelů a zároveň plně rozvinutých mistrů nové hudební kultury. Zmínil jsem se o Debussym a tato poznámka nesmí ujít našemu povšimnutí, neboť zde je jiný zárodek a květ, který se vyhnul událostem tehdejší centrální kultury a který byl rovněž na čas nepochopen kritikou a historií vychovanou v ideovém rámci poklasické doby. Debussyho postava nám dokresluje obrázek nové vzrůstající školy.Debussy sám čerpal částečně z Orientu, a po své návštěvě v Rusku z hudebních plodů tamnějšího národního hnutí, ale v jádru znovu objevil a naplnil novým uměleckým výrazem klasické principy tónových vztahů.Janáček byl ovlivněn stejně jako Debussy z Ruska a zároveň, ačkoliv byl o osm let starší než Debussy a přežil jej o deset let, Debussy zanechal na jeho hudbě silný vliv. Bartók čerpal z obou těchto mistrů; s Debussym má společný zájem o orientální hudbu, s Janáčkem sdílí celoživotní péči, se kterou oba zaznamenávali přesně lidovou hudbu, zpěv a řeč. Konečně všichni tři se vyznačují jedinečnou osobitostí, se kterou nejen že neboří, jak se tomu v jejich době dělo, ale ve svém díle znovu objevují tónové vztahy a n a jejich základě rozpřádají svá tajemná díla, která jakoby patřila do zcela jiného světa ryzí představivosti.-*- Society for the Promotion of New Music in London umístila do svého s e z n a m u doporučených skladeb i dílo Karla Janovického, "Sonátu pro dvoje housle a klavír, op.8", poctěnou v soutěži KA + KR na rok 1953. Janovický účinkuje též n a koncertě v kostele St. Thomas v Londýně 9.12. t.r. - * V Ý T T A R N Á U M Ě N Í. Dr
F. L I T T N A : OBRAZY V LONDÝNĚ. Podzimní sezona začala v Londýně během poloviny měsíce října. Máme zde výstavu děl Pavla Cézanna v Tate Gallery. Je to oficielní výstava. Zároveň je poněkud opožděnou poctou malíři, který silně ovlivnil tvorbu dvacátého století.Nemáme dosud dostatečný časový odstup, abychom l e h c e seznali, v čem C é z a n n e chybil; abychom s n a d n ě seznali že nelze vykládat Mikuláše Poussina pozorováním p ř í r o d y Průměrný občan si dosud nemůže b e z značné námahy a beze značného úsilí udělat obraz o tom, do jaké míryaproč hypotasy C é z a n n a ovlivnily novou generaci malířů. Přes to, že ukázky činnosti Cézanna nejsou vždy na stejné úrovni, návštěvník této oficielní výstavy přece si jen může odnést domů nějakou představu o významu, dnes udělovanému Cézannovi. Na trhu obrazů platí se i za pouhé Cézannovy náčrty šílené ceny. Angličané jeví velký zájem o obrazy; též obrazy kupují. I průměrný člověk kupuje více než občas. Otázka je svízelná, snad nerozluštitelná, zda zájem má své kořeny v módě, v pravé a upřímné lásce, anebo snad v touze po bezpečném ukládání peněz. Přece jenom malíři mají příležitost, aby prodávali. Britský trh obrazů je soustředěn v Londýně. Tam se setkáváme s několika tábory vkusu. Jenom tak zvaný "subjektivní postoj" je rozhodující. Anglie se tradičně oddává kultu estetiky.
S
K L I Z E
Ň
11
PROSINEC
Máme zde anglické"akademické" sklony, které nemají nic společného s akademismem v mal bě. V tomto ohledu vzbuzuje malá výstava obrazů T i b b l e h o zájem kritiky a snad i publika (Obelisk Gallery). Tibble do jisté míry se oddává sklonům S i c k e r t a , posledního významnějšího anglického malíře. Je však jenom vzdáleným odchovancem Vuillarda a Bonnarda. Soustřeďuje se na kombinace ilustračního efektu a neurážlivosti kolorace. Nejde mu o b á d a c í ú k o n . Jeho obrazy jsou nepříznivě ovlivněny kompromitujícím kompromisem mezi pouhým zobrazněním děje a estetikou středních vrstev. Obrazy takovéhoto druhu se proto více hodí k účelům sociální kritiky, než kritiky malby a malování. Anglický akademism lze snad výstižně popsat pod heslem a vlajkou "neurážlivě provozovaného tradicionalismu"; a tradicionalism má své hlavní kořeny v praksi a odkazu Paříže druhé poloviny devatenáctého století. Barvám však chybí vnitřní světlo a láska; a technický výkon malování přibližně odpovídá měřítku pouhé přijatelnosti malířského výkonu. Je snad nešťastnou náhodou, že starší generace modernějších Němců vykonává duševní nátlak na celkem mladé školy anglických malířů; hlavně odchovanci první etapy Bauhausu. Jankel Adler je ovšem v úpadku. Majitelé Hannover Gallery toho času (po kolikáté v Londýně?) vystavují některá díla P.Kleea. Bratři Gimplové sledují dvoukolejovou taktiku. Toho času ukazují příklady vybrané z anglické sekce malířského "automatismu" (jemuž zde přidělují různá jména). Obvykle však tato galerie pěstuje zájmy menších francouzských mistrů (Lurcata a jiných). Loniýnská odbočka Wildensteinova trustu je, jako vždy, opatrná; věnuje své stěny obrazům Maximilána Luceho. Pro Wildensteina, který má experimentální galerie v Paříži a v New Yorku, se Londýn k výzkumům naprosto nehodí. Vlaštovkou "konstruktivismu", celoročně v Anglii usedlou, je anglický malíř Ben Nicholson, který jako obvykle vystavuje v Lefevre Gallery. Průběh tvořivosti tohoto malíře málo svědčí o ambici vlastního vývoje. Nicholson stále lpí na estetickém významu linie. Nejde mu ovšem o ten pojem linie, který známe ze starší prakse tempery. Nicholson pěstuje malířský výklad lineárního nárysu, který je celkem doménou přípravných prací architekta. Při tom Nicholson těží (nevíme, zda úmyslně anebo následkem příznivého mu osudu) z psychologických následků linie, která jako nástroj rozkládá jednotně nanesené barevné plochy (v případě Nicholsona vždy špinavě-bílé, bledě-modré a příležitostně žluté anebo červané) na různé tónové okresy. Londýn má rudimentární instituci, poněkud vytvořenou podle vzoru Modern Art Museum v New Yorku. Nazývá se "Institute Of Contemporary Art". Tento soukromý "Ústav Moderních Umění" je prozatímně ubytován v najatých místnostech v Dover Street. Ve vlastních místnostech pořádá právě výstavu k o l á ž í , para-malby, poněkud zastaralé. Uvedený "ústav" častěji jeví zájem o kuriosa. Skupina podřadnějších malířů k němu přičleněných současně vystavuje ve Walker's Gallery, částí programu "Ústavu Moderních Umění" je, aby vykonával vliv na žijící malíře. Naráží zde však na mohutné soupeře; na královskou akademii a na dvě polooficielní organisace, z nichž "British Council"(Britská Rada) pečuje o propagaci britského umění mimo Velkou Britanii, a "Arts Coucil" (Rada Umění) o umění doma. Obě rady jsou aspoň z části vydržovány z peněz poplatník. Často se v denním tisku vyskytují různé námitky proti činnosti těchto rad. Neoficielní gremium obchodníků obrazy představuje další organisaci, která má vliv na výběr druhu obrazů a na sloh v obvyklém detailním obchodě. Setkáváme se takto v Anglii s nepřímo řízeným uměním. Hlavně angličtí malíři a sochaři (Sutherland, Piper, Moore) jsou propagováni a výstavy jejich děl oficielně pořádány v Anglii a v zámoří. -*-
Z ČINNOSTI PROF. DR. JIŘÍHO STRAKY. ( Pro rubriku, již jsme v listopadovém čísle nabídli k disposici vědcům, poslal nám laskavě prof. Straka k použití přehled svých přednášek, k nimž byl - po zájezdu do Skandinávie a do Německa, o nichž před časem Sklizeň referovala - pozván britskými universitami, seznam letos publikovaných prací. Z některé z těchto prací přineseme příležitostně výňatek. Přednášky na britských universitách: od 18. do 23.10. 1954 v Londýně (Westfield College a King's College), v Readingu a Manchesteru - na každé universitě po jedné přednášce: od 25. do 30.10. šest přednášek na universitě v Belfastu; dne 1.11. na universitě v Oxfordu. Vědecké publikace v roce 1954: Ofservations sur la Chronologie et les Dates de quelques modifications phonétiques en roman et en francais prélittéraire,v Revue des Langues romanes, Montpellier,roč.71; 61 stran.-Notes de phonétique générale et francaise, v Bulletin de la Faculté des Lettres de Strassbourg, roč.32; 39 stran (kritika knihy P.Fouché, Introduction a la Phonétique historique du francais) - Classification des consonnes; nástěnný obr Encore ANTE-ANTIUS - a- fr.ainz, v Mélanges Charles Brunaau,Paris, 15 stran: - Poéme contre une mission prechée a Saint-Etienne (Loire) en 1821, ve Spisech Fil.fakulty ve Strasabourgu; 182 stran. Zvolen členem vědeckých společností: Association phonétique internationale (Londýn); Association franceise pour 1'étude de la phonation et du langage (Paříž) Jako v předchozích létech byl profesor Straka členem a strassburským dopisovatelem "Commission franco-americaine d´Ecnanges universitaires (Paris)(komise pro Studijní stipendia francouzsko-americká známa pod jménem "stipendia Fulbright), místopředsedou strassburské odbočky Alliance francaise a En'tr'Aide Universitaire francaise stipendia pro cizí studenty, nacházející se bez prostředků) a na strassburské universitě ředitelem kursu pro cizince ve školním roce (Institut ď Etudes francaises modernes) a o prázdninách (Cours d'Eté). - * -V některém příštím čísle přineseme ukázky z prací Ing. Karla K L I K Y o velkých projektech USA. Tennessee Valley Authority, Point Four Program, vývoji stavitelství a j.
S K L I Z E Ň 12 PROSINEC 1954
K N I H YEXILU. Jaromír
M Ě Š Ť A N : MALÁ NOČNÍ HUDBA (Vydáno jako 21. svazek Edice Zvěrokruh,1954). (DVĚ R E C E N S E . ) Rád si vzpomínám na první "vydání" této poesie před veřejností o Vánocích 1948 v uprchlickém táboře v Murnau pod Alpami. Tu zasvitla pochodní svobodná česká kultura verši mladého českého básníka na cestu do exilu. Sotva docinkaly šálky po uprchlické večeři, změnila se atmosféra jídelny v sál poesie. Sedadla, zaplněná do posledního m í s t a , s t ů l potažený černým plátnem, na něm svícny hořících svíček a za ním v uprchlických "křeslech", pracně vyrobených dovednou zručností z březového dřeva, básník Miloš Zlámal s chotí a vedle na klavíru pod prsty mistra Hejdy padaly klávesy do Mozartovy "Malé noční". Tehdy jsem úvodním slovem zahájil jeden z oněch nejhezčích táborových večerů. A ozvěnou této radostné
kém kraji a konečné podoby se jim dostalo také v beznaději, v zajíkavé beznaději dnů našeho exilu. "Malá noční hudba" jsou verše intimní lyriky - ohlasy a ozvěny klasiků hudby, spřízněné zvláště s Mozartem, umělcem života. Na klávesách dojmů a vzpomínek se tu rozvlnilo básníkovo nitro. Po vláknech snivé fantasie spouští se básník tkání zážitků k subtilním dobrodružstvím do nejzazšího nitra, k nekonečným pramenům lásky, jež jako polní kvítí v trávě po stranách vroubí cestu života. Láska, chápaná dříve duchovně, tu nabývá vitálnějších tvarů. Vzruchy smyslu melodisují výraz do zvnitřnělé citlivosti a podmanivě se vemlouvají do naslouchající duše. Úsměvné vzpomínky zbarvené mládím vidí básník z odstupu tikajícího času. Zatrpkle smířlivý tón krade se verši - prýštící z rozevlátých tužeb a dopadající jako prst na starý klavír v šedém závoji tajemné osudovosti a nedostihnutelnosti. Expansivnost výrazu doplňuje poddajný rytmus, zakončený netřeně působivými rýmy a někde i asonancí. I když snad verše ve vážném kroku zadrhnou někde v metafoře o chtěnou vznešenost, plynou hladce vytříbeným tokem mateřštiny, připomínajícím kultivovaný tón smyčcového kvarteta.* Z. LOUNAR . Jak básník přiznává, nevznikly jeho verše v exilu, nýbrž dlouho před tím. Snad proto je nám jejich intimní lyrika tak cizí, že se zabývají problémy, jejichž palčivost už dávno vyprchala (pokud vůbec byla kdy přítomna pro někoho jiného kromě básníka). Je to odraz nejprivátnějšího světa, světa šerého, černého a tristního,v němž básník "..kráčí sám s mrtvými na hřbitov.." a "leží pochován celým vesmírem v času, hrajícím na varytu smrti." Proto nutně Měšťan zůstane i v této době samotářem, jako jím byl před deseti léty, tím více, že naše zoufalství je dnes o hodně širší a přece hutnější, než jeho žaly, jimž se ani pomalu věřit nechce. Mozartova hudba, noc, luna a neznámé marné lásky, to jsou vůdčí motivy jeho veršů, lehce psaných, plných nevšedních obrazů, skoro surreálních, jemně melodických. Tam, kde se dotýkají současné situace (ADVENT V EXILU), zazní pointa hluše a nadneseně. Je jisto, že básník Měšťanovy formální virtuosity by mohl exilu říci o něčem závažnějším než o milostných smutcích svého mládí. J. S. Bedřich S V A T O Š : HRANOLEM VZPOMÍNKY. ( S předmluvou R. Vlacha a v úpravě F. Plachého a R. Utnera vyšlo v.r.1954 jako třetí svazek edice Bohemica Viennensia.) Tři povídky, které jsou obsahem této knihy, (za jejíž přepěknou,třebas jen cyklostilovou úpravu budiž vídeňskému nakladatelství vzdána chvála), z nichž dvě jsou vzaty z triptychu poctěných v r.1953 v soutěží KA+KR, mají stejný inspirační podklad: mládí venkovského chlapce. Svatoš v nich vyvolává zážitky takového docela obyčejného vesnického kluka, zážitky zdánlivě nicotné, jež však nesporně formují dětskou duši. Předmětem povídek TUCTOVÁ NÁSADKA a HISTORIE S KULIČKOU jsou konflikty, s nimiž se dítě vyrovná nutně samo,protože je příliš plaché, než aby se s nimi svěřilo rodičům. V první rozřeší dětskou logikou své falešné podezření, že ho spolužák okradl, v druhé prožívá sám v sobě zmatek, že jeho čin, spáchaný z pohnutek nečestných a zavrženíhodných, je dospělými vykládán jako dobrý skutek. Prostřední NEDĚLNÍ POVÍDKA s lehkým názvukem raisovským či nerudovským (Pan Ryšánek a pan Šlégl) líčí, jak malicherný spor dovede rozbít nerozlučné přátelství. Ne, není v těch povídkách snad skutečně nic, co b y "mělo spoje s problémy dneška". Ale neutíká se každý z nás v exilu rád do vzpomínek, nesní častěji zde v cizině o mamince, o dětství, o domově? Po této stránce je to tedy knížka typická pro exil, neboť vzpomínky jsou nám skutečností nejskutečnější, stálou, bolestnou a přicházející nečekaně, bez zavolání. Svatoš je vypravěčem skvěle čistého jazyka, vypravěčem širokým a rozvláčným - někde nesporně až příliš rozvláčným. Snad by nebylo na škodu ani méně tklivosti, jež někdy staví jeho povídky těsně k hranicím Čapkových "románů pro služky". Že tato choulostivá mez není nikde překročena, to je zásluhou opravdovosti prožitku, vypravěčské jistoty a - last but not least - i plné, naprosto neknižní, živé mluvy. 3 J, S. ZDRÁVAS MARIA (Sborník české mariánské poesie, Vydáno jako 2. sv. edice Vigilie Křesťanskou Akademií v Římě 1954. S předmluvou Pavla Želivana.) Po svatováclavském sborníku vydala KA v říjnu letošního roku mariánskou poesii. Kdežto první soubor obsahoval kromě českých autorů i ukázky z cizí literatury, inspirované svatováclavskou legendou (John Mason Neal, Claudel), obsahuje mariánská antologie toliko české autory,od Jana z Jenštejna, přes Čecha, Bezruče (zkráceného), Tomana, Durycha, Schulze až po Zahradníčka a ty nejnovější, už exilové. I když mnoho chybí (zejména Werfel,Čapek), je to skvělý kaleidoskop veršů i prosy, ód, hymnů a modliteb k Panně Marii, který uzřejmuje, že mariánský kult je českým básníkům mohutným zdrojem tvořivosti.
S K L I Z E
Ň
13
PROSINEC 1954
Je zajímavé pozorovat, jak každý básník se přibližuje k P.Marii s úctou a zbožností, ale každý se stejného tématu zmocňuje svým typickým způsobem. Středověká těžkopádnost Adama Michny z Otradovic je vystřídána až říkankovitou jednoduchostí rýmů Heydukových, exaltovanost vzývání Zeyerova pokornou modlitbou Jakuba Demla, vášnivé hledání Schulzova Michelangela svěže básnivým popěvkem prostého člověka Seiferta. A je tu fanatik orthodoxní víry Rutar, obyčejný uprchlík A.H. s až k tklivosti oddaným veršováním na rtech, a je tu plnokrevný básník Kavka s hlubokou parafrásí Ave Maria. -Tak nám tato antologie připomíná intensivně jeden proud našeho duchovního dědictví, které aspoň některé z nás sílí nadějí v Zemi Egyptské. — * J. S. (Pozn. red: K.A. chystá sbírku překladů mariánské poesie z cizích literatur jako samostatný svazek. ) K U L T U R N Í P O Z N Á M K Y . SKAUT EXULANT. Zpravodaj skautů a skautek v exilu.Vychází čtyřikráte do roka. Jednotlivá čísla 10 centů,roční předplatné 35 centů,kromě poštovného.Odpovědný redaktor Dr.Ing. C.J.Kratochvíl.Dopisy na:H.Greinerk,Stuttgart-Untertürkheim,Augsburger Str. 388,W.Germany. Z obsahu vidíme, že list připomíná naší mládeži slávu našich národních dějin,představuje významné Američany, aplikuje skautské zákony na dnešní stav v rubrice "Meditace". Prakticky je probíráno poučení o přípravě na výlet, upozorňováno na skautskou literaturu v cizích zemích, najdeme zde zábavný koutek se sportem a hrami, koutek cizích jazyků i informace o procesech se skauty za Železnou oponou. Kdo zná potíže listů v exilu, omluví některé nedostatky listu,kterému jistě každý z nás rád podá pomocnou ruku. Dr. ONDRA. J A Z Y K O V Ý K O U T E K. MAJÍ SE CIZÍ JMÉNA PSÁT ČESKY ? Jak se vlastně jmenuje největší město v Americe - New York nebo Nový York? "No,to je přece jednoduché! " řekne pan Novák. "V angličtině je to New York a v češtině Nový York." -Ale je to opravdu tak jednoduché? Chceme-li jméno New York počeštit, musíme psát NOVÝ JORK, neboť v češtině žádné slovo na "y" nezačíná.Píšeme-li NOVÝ YORK, není to ani anglické ani české. - Můžete namítnout, že NEW něco znamená - nový,nová,nové - a je proto logické přeložit to, zatím co York je jméno a proto se nedá přeložit ani počeštit.To je však dle mého názoru problematický argument, protože zde se nejedná o jméno York s přídavným jménem New (nový), nýbrž o j m é n o NEW YORK. (V opačném případě by se i anglicky psalo "new York" a nikoli "New York").Považuji proto NEW YORK za nepřeložitelný celek, n e za dvě slova! Za druhé: když se původní jména nemají počeštit (na př. YORK), proč tedy píšeme Londýn, Paříž, Řím atd.? Za třetí, přeložíme-li NEW (t.j.přeložitelnou část jména NEW YORK)do češtiny, musíme být konsekventní a přeložit také SAN (San Francisco=Svatý František) ,SAO (Sao Paulo=Svatý Pavel),SANTA (Santa Fé=Svatá Víra)a jiná přeložitelná slova, ze kterých se skládají jména měst, států a pod. Tím by vzniklo několik stovek "nových" měst a míst jako na př.: ANDĚLÉ(Los Angeles), KRÁSNÁ (Formosa), ZASNĚŽENÁ(Nevada), VELKÁ ZEMĚ (Aljaška ,Alaska],DOBRÉ VZDUCHY (Buenos Aires),LEDNOVÁ ŘEKA( Rio de Janeiro),BRATRSKÁ LÁSKA (Philadelphia), PERLOVÝ PŘÍSTAV (Pearl Harbor), RAJSKÉ ÚDOLÍ Valparaiso), BOHATÝ BŘEH(Costa Rica),VŠEOBECNÉ DOLY(Minas Gerais),VESELÝ PŘÍSTAV(Porto Alegre), VIDÍM HORU(Montevideo),atd. Proč píšeme HAMBURK(místo HAMBURG)? Protože v češtině "g" na konci slova se vždy čte jako "k", takže HAMBURK je fonetičtější pravopis? V němčině se koncové "g" čte zrovna jako v češtině, t.j. "k"! A mimo to, záleží-li nám tolik na fonetickém pravopise(psát tak,jak se čte)-proč nepíšeme ŠIKÁGOU (místo CHICAGO)? Vždyť žádný z nás nečte "chi"(jako chy-trý)+ "ca"(jako ca-vyky)+ "go"!- Zdá se mi, že by bylo logičtější a správnejší buď přeložit všech no anebo nic" - tedy buď "bydlím v NEW YORK" (anglicky psané a bez koncovky), nebo "bydlím v Novém Jorku" ( s " j " a českou koncovkou). Jak se na to díváte vy? - cey -
Otakar ODLOŽILÍK: LISTY Z DĚJIN RODNÉHO KRAJE (New York, 1954, stran 36.) ZDRÁVAS MARIA (Sborník české mariánské poesie;Křestanská Akademie, Řím, 1954; stran 46). PERIODICKÉ PUBLIKACE /od 6.11. do 30.11.1954./ BOHEMIA (Mnichov),č.40 z 19.11. NÁRODNÍ DEMOKRATI(Chicago)září- říjen 54. BOŽÍ ZÍTŘEK (Toronto)II/7-8 červc.-srpen. NAŠE CESTA(Vídeň)č.- 6(padělek?) ČECHOSLOVÁK(Londýn)č.41,42,43 NAŠI V HOLANDSKU(Rotterdam)č.5 listopad 54. ČS. PŘEHLED (FEC,New York), říjen 54. NEW YORKSKÉ LISTY (New York). ČS.SOKOL V ZAHRANIČÍ (New York)7/IV, září. NOVÝ DOMOV(Toronto)č. 22/V. ČS. ZPRAVODAj( FEC,New York)č.36,37,38,39 NOVÝ ŽIVOT(KA,Řím)č. 10,prosinec 54. DEMOKRACIE A SOCIALISMUS (Londýn) ,č.30,říjen. OST-PROBLEME (Bad Godesberg č. 44,45,46,47. EUROPA UNION(Stuttgart)č.21. OSVOBOZENI(Londýn)č.4-6,říjen 54. EVROPSKÝ INFORMAČNÍ BULLETIN( Londýn) říjen. REVUE (Brisbane),říjen 54. F.C.I. (Londýn) č. 41,42,43. SKAUT EXULANT( Stuttgart),léto, podzim 54. HLAS DOMOVA (Melbourne)č. 18,19,20. SLOBODNE SLOVENSKO(Mnichov)IX/11 ,listopad 54. HUSŮV LID (Chicago)č.10,11,říjen-listopad. ZPRÁVY (Amer,Fund for Czeshoslovak Refugees, INFORMACE RADY SV.ČS.VE V.BRITANII,říjen. Mnichov) ,č. 9/10, září-říjen 5 MITTEILUNGEN D. INSTITUT FÜR AUSLANDS( Listy a adresy jsou k disposici zájemcům BEZIEHUHGEN (Stuttgart)9/10,X-XI/54. zasílejte výměnou v zájmu vlastním i exilu. MLADÝ BOJOVNÍK (Mnichov)č. 9-10, X-XI/54.
S K L I Z E Ň 14 PROSINEC 1954
ZPRÁVY KULTURNÍ RADY. VYÚČTOVÁNÍ PENĚŽITÝCH DARŮ PRO SOUTĚŽ KA+KR NA ROK 1953. V minulém roce obrátilo se vedení soutěže KA+KR na veřejnost s prosbou o finanční pomoc soutěži. Jak bylo uveřejněno v březnové Sklizni, sešly se tyto peněžité dary: firmy CIMA a SAPACO v Brasilii (dr.J.A. Baťa) poskytly 100 dollarů, Čsl, zahraniční voják(Kanada) 3O dol. (20 dol, z této částky,určené jako odměna za nejlepší sbírku povídek, se Vladimír Štědrý vzdal), estonská literární revue Tulimuld 15 dol.,dp.Jaroslav Tománek 5 dol.,p.Václav Valoušek 20 dol.,Sdružení čs.exulantů v Chicagu 20 dol.,Distriktní svaz českých katolíků v Chicagu 10 dol.,Jednota čs.Orla v exilu (Chicago)10 dol.,členové Cyrilometodějské ligy v Chicagu 10 dol.,řed.Josef Šimsa 40 dol.,řed.Karel Ryšánek 20 dol.,Illinoiská odbočka Čs.ženské národní rady v Chicagu 10 d.celkem 290 dolarů. Této částky bylo použito k vydání a rozeslání 4.000 výtisků anglické brožury s představením nejlepších prací ze soutěže světové veřejnosti: tisk,obálky,poštovné stály 196 dol.,zakoupení a rozeslání vlastním nákladem vydané odměněné práce V. Zeleného, "Skříň paní notářky"(forma příspěvku na vydání)21 dol.,celkem 217 dol. Zbytek ve výši 73 dol. je deponován u dr. J.Trnky jako záloha na vydání francouzského překladu poctěného povídkového triptychu Bedřicha Svatoše resp. odměněných veršů Josefa Čermáka"Pokorné návraty." - I pro letošní soutěž uvítá Křesťanská akademie a Kulturní rada pomoc naší kulturní veřejnosti, která by jí umožnila podobným způsobem přispět k uplatnění prací, odměněných v kole na rok 1954, které po uzávěrce 31.října jsou nyní hodnoceny porotou. Veškeré příspěvky přijimá Křesťanská akademie (Via della Conciliazione 1,Roma. Itálie), která se o jejich použití dohodne s KR. Rovněž věcné ceny přijímá KA. Doposud nabídla Edice Bohemica Viennensia 300 rakouských Schillingů a spisovatel J.K.Baby 20 výtisků své knížky "Ptačí melodie". Jako věcné ceny pro odměněné autory jsou ještě různé knihy z Akce solidarity. - Po odjezdu dr. Karstena ze Švýcarska ujal se zastoupení KR v této zemi dr.Jaroslav S t r n a d (Lindenbühl, Trogen, App.). - * -
D R O
- Oslavy 28. října s uměleckým programem pořádaly a oznámily m.j.Čs.obec legionářská v exilu v Londýně, Čs.Podporující Jednota ve Winnipegu za účasti Pavla Javora, Frant.Hlubučka a j., Čs. Národní sdružení v Kanadě, odbočka Hamilton, - oslava spojena s klavírním koncertem dr.J.M,Wünsche a j. Rozhlasová stanice 2CA Canberra v Austrálii vysílala pořad, sestavený vzdělavatelem místní sokolské jednoty Vášou Ždárským. - Radio Free Európe přijimá vánoční a novoroční vzkazy uprchlíků do vlasti. Osobní, stručné a vhodně stylisované vzkazy zašlete ihned na Radio Free Európe,Czechoslovak Desk (Messages),English Gardens 1, Munich, Germany. - Malíř Charles Černý - představený už dříve našim čtenářům - přednáší 3.12.v Paříži o Holandsku a hrobu j.A.Komenského.Test přednášky vyjde v edici "Rencantres"(Dr.Jar.Trnka, 7,rue St.Marc. Paris. 2e.),která vydala nyní i monografii s 20 reprodukcemi. Ohlášený článek Ch. Černého,který se narodil v Praze právě před 60 léty,přineseme v příštím čísle. - Německý činoherní soubor v ČSR za vedení Jindřicha Narenta zahájil činnost. - Ve Stuttgartu konány "Dny slovanské kultury" .Hlavní zájem věnován SSSR a Jugoslávii. - Australská "Revue" chystá po Grünerově sbírce veršů ve své edici vydání pohádek Jiřiny Zacpalové, odměněných v soutěži KA+KR na rok 1953. - První polovina "Apoštoláře" (asi 600 stran formátu Evangelií,vydaných KA v Římě)vyjde v prosinci.Překlad z řeckého originálu(nikoli z Vulgáty)je výsledkem mnoholeté práce prof. dr.Ondřeje M.Petrů, jemuž vděčíme již za překrásný překlad Evangelií. -"MexickéDivertimento"Petra Dena chystá v německém překladu edice Bohemica Viennensia. - Česká kolej sv. Jana Nepomuckého v Římě slavila 23.října 25.výročí svého založení. Dnes v ní studuje 16 našich bohoslovců. - P.J.Beneš po vysvěcení působí v Buenos-Aires, Lomas de Zamora; jeho zásluhou je zaváděn zde dosud neznámý kostelní zpěv.Také jeho bratr bude vysvěcen na kněze v La Plata-Eva Peron. - V brazilském tisku a kultuře hrají přistěhovalci významnou roli;redaktorem "Brazil Herald" je Herbert, Zschech,nejlepším režisérem roku Ziembinski atd. - MUDr A. Březina zakončil svá studia promocí na universitě v Buenos Aires. A žijí miliony - a my s nimi - neklidný život pravěkého kočovníka. Překonáváme přírodu i nemoci a ohrozuje nás zase jen člověk, a sice člověk rozvrácený, netečný ku kráse a harmonii, člověk bez kultury ducha a srdce.V něm je nejhlubší kořen neštěstí a není - kromě zničeníjiné trvalé obrany než výchova.To je také náš úkol, stále se obnovující.Brzy budou zapomenuty zloba, povrchnost podvod, bouře ve sklenici vody - stopa po dobrém zahradníku zůstane živá léta a staletí. Pečujme taká my o svůj záhon v mezích možností a v řeči nám nejbližšší. Sklizeň má za sebou dva roky pravidelného vycházení. Mohla sklízet jen, co se urodilo a nemohla se líbit vždy a všem, měla-li zůstat zrcadlem. Posuďte,jak poctivě byla tato práce konána a pomozte dále společně budovat jedno z užitečných - i pro Vás - středisek našeho duchovního života v cizině. Díky všem za minulý rok - a hodně štěstí i radosti v novém!! Ant.V - V čísle 10(22)za. říjen 1954 na str.8 bylo uvedeno omylem "Dán" místo "Nor Knut Hamsun." Většina čtenářů si jistě sama chybu opravila.Prosíme:upozorňujte nás na případné chyby! - Přehled,poučení i zábavu vám dá VÁZANÝ ROČNÍK SKLIZNĚ 1954 - zašleme doporučeně za 1 2 D M - 3 amer.dol.hotově neb šekem.Pište ihned, jen několik exemplářů! - ODEŠLETE I H N E D ODPOVĚĎ NA VÁNOČNÍ ANKETU! KNIŽNÍ ODMĚNY DLE VÝBĚRU! - NEZAPOMEŇTE NA PŘEDPLATNÉ NA NOVÝ ROK !
S K L I Z E Ň
1 9 5 4 .
STRUČNÝ OBSAH II.ROČNÍKU. (Mimo zprávy KR, přehledy publikací a jiné pravidelné a drobné zprávy.) + P O E S I E. + BOROVÁ Jana: Zmatek /XII/1/. BUCH VŠEMOHUCÍ (píseň) IV/1/. ČERMÁK Josef: Nálada/III/l/. DRESLER Jaroslav: Usedavý pláč nad otevřeným hrobem Karla Teigeho/I/2/. JAVOR Pavel: Tenkrát u krbu/XI/1/, Monolog/XI/l/. KAVKA Jiří: Z cyklu "Cesta královská"/III/1/, Modlitba/VII/l/. KOVÁRNA František: Žalm /VI/2/. LISTOPAD František: Nazvi to nadějí /VI/l/,xxx /VI/1/, Kvasnice snu /VI/l/. MĚŠŤAN Jaromír: Malá noční hudba IV/1/, Krajina dětství /IV/1/. POPERA E. J. : Thanksgiving/V/2/. TO-DAY/V/2/. RUTAR Zdeněk: Na hlídce/II/l/. STÁRKOVÁ Věra: Krajina duše/VIII/l/, Barborky/XII/11/. STRNAD Jaroslav: Nálada/V/1/, Sonet/V/l/. TOMAN Oldřich: Země/IX/1/, Přišla? Či přichází?/IX/2/. VLACH Robert: Ještě někdy/X/l/, Milostně,měkce se stmívá/X/l/, Otci/X/l/. MOKRÝ ADOLF: E x u l a n t s k á k o l e d a / I / 1 / . Václav: Přátelé v uvozovkách/X/11/. + PŮVODNÍ PROSA, ÚVAHY A POZNÁMKY. + ALFA: Povýšení Josefa Kroka /IV/5/,Petrův konec /VIII/6/. ANDERLE Josef: Více péče o náš jazyk!/X/7/. BENEDIKTER Cecil: Herese v umění /II/7/. BORCH Anka: Norská dětská literatura v kostce(Pro Sklizeň.Přel.Jan POLLÁK)/IV/6/. BOROVÁ Jana: Kulturní život na Novém Zélandě /XII/5/. BRZOBOHATÝ Stanialav:Co hrát?/I/14/. CROCE Benedetto: Meditace (otištěno poprvé ve Sklizni.Přel. C.B.)/VI/6/. ČEP Jan - BOSÁK Otakar: Nová brázda/VIII/1/. DEN Petr: Kafkovo putování labyrintem světa/I/6/,O bláznech,milencích a básnících /VII/5/. DRESLER Jaroslav: Karthago/II/1. D. J. : O surrealismu, surrealistech a Toyen/IV/7/. FISCHER A. : Překlady básní O.Březiny/XII/6/. HODGES H.A. ,M.A.,D.Phil. : K ethice myšlení(Pro Sklizeň.Přel.Věra Stárková)/II/5/. HOSTOVSKÝ Egon: Podivín /II/3/. JAVOR Pavel: Ediční možnosti v exilu/IV/l0/. JELÍNEK Jindřich: S Rudou Firkušným po 25 létech/VII/l0/,Na rozvodněné Páraně/IX/4/. JESTĚDSKÝ Jan: O umění překládat/VIII/9/,Několik slov o literární kritice/IV/8/. O.M.J. : Kniha a šálek kávy /VI/l0/. KAVKA Jiří: Setkání s Evou/V /4/. KOHOUT-LECOQUE Alojs:Předmluva k románu/X/4/. KRIŠTOF Kliment: Dánské lidové vysoké školy/VI/10. KUBÁT Stanislav: Povídka bez názvu/VII/l/. LISTOPAD František: Tristan čili zrada vzdělance/V/2/, Moje Portugalsko/XII/2/. MANIFEST českých spisovatelů z května 1917 /V/12/. MIEROSZEWSKI Julius: Kulturní život polské emigrace/Pro Sklizeň.Přel.Robert VLACH//II/3/. NĚMEC Franta: Nedostatek literatury pro mládež v exilu/XI/10/. NERMAN Ture: Sedmdesátiny Amelie, Posse-Brázdové/ll/l0/. ODLOŽILÍK O t a k a r : J a r o nad Potomakem/VI/2/,Nový román Egona Hostovského/IX/5/. V lesích u Concord/X/2/. PACHNER-ová Marie: Croce jednou s jiné stránky(Pro Sklizeň.Přel.Zdenko SCHMUTZER)/IX/6/. PILGRIM R.W. ,B.A.,B.Litt.:Triumf nad tragedií (Pro Sklizeň.Přel. Věra STÁRKOVÁ)/I/4/ STÁRKOVÁ V ě r a : Z "Knihy samoty"/IV/2/,"Důkaz"Marie Rickwoodové/V/6/Mexícké Divertimento /VI/8/,T.H.Bradley, anglický filosof absolutna/VII/7/. STRAKA Jiří, prof.Dr. : Z vědecké činnosti/XII/11/ STRNAD J a r o s l a v : B y l Otakar Fischer práv úkolu překladatele?/V/7/Dům na stráni/VII/2/ Povídka skoro nepravděpodobná/IX/2/,Hovory o knihách/X/5,XI/4,XII/7/. ŠTEDRÝ Vladimír: Po svátcích/I/l/, Jakobův žebřík/III/2/. TRNKA Jaroslav: Adieu, Monsieur Gentilhomme!/IV/4/. VLACH Ant.: Ještě anketa/V/13/.Padesátka Vladimíra Štědrého/XI/l0/. VLACH R o b e r t : K o m e n t á ř k soutěži/III/6/,Slovenské kulturní snahy v exilu/IV/11/. Z polštiny do češtiny/VII/10/.Historie Nobelovy ceny/X/8/. WIERER Rudolf,univ.prof.Dr.:Český podíl na výstavě exilní kultury v Istanbulu/XI/10/. ZACPALOVÁ Jiřina: Pohádky na dobrou noc/III/5/. ZELENÝ Vladimír: Předměstí sv.Antonína/VI/4/,Stín Františka Gellnera/XI/2/. + VÝTVARNÁ UMĚNÍ. + ČERNÝ Charles: Malířské umění v dnešní společnosti/IX/10/,U hrobu J.A,Komenského/XI/6. KASLOVÁ Eva: Malíř prochází Amerikou :/V/l0/. LITTNA F, Dr. : Obrazy v Londýně/XII/l0/. ... , Maugham Somerset: Před Toledem el Greca/Přel.M.P.//X/l0/. POSPÍŠIL: Americký spontanismus /VII/8/. Marino Marini a současná plastika/VIII/l2/ ŠOUREK
S K L I Z E Ň 16 PROSINEC 1954
+
H U D B A.
+
BARTÓK : Vliv lidové hudby na moderní hudbu (Přel. a upravil B.K.)/IX/8/. HUSA Karel: Smyčcový kvartet /VII/9/. JANOVICKÝ Karel: O hudební výrazovosti/I/9/. Postřehy k ocenění různých směrů v soudobé hudbě/II/9/. Úsilí o sloh v hudbě dneška/VIII/l0/. B. K.: Z mladé skladatelské generace: Karel Husa/V/10/. LITTNA Pr.,Dr. : Koncert B. Janáčka v L o n d ý n ě / V I I / 1 0 / . SUŠIL F. : Z národních milostných písní/VI/8/. Z. P. : Soumrak operety /IV/6/. + P Ř E K L A D Y + BENAVENTE Jacinto:Historka jednoho dne(Přel.R.V. )/IX./7/. von BRITZEN Angela: Dítě dává pozor(Přel. A.Vlach)/V/7/. CARILLO Heitor: Balada o šťastném sobci(Přel.-cey-.)/XI/6/. COLLIER John: Nápoj lásky(Přel.-l-.)/XI/8/. DESCHAMPS Eustach:Rondeau(Přel. Zdeněk RUTAR)/X/9/. ELIOT T.S.: The Dry Salvages(Zpěv IV.)(Přel. Jiří KAVKA)/III/5/. HILDESHEIMER Wolfgang: Můj pudl Kassius (Přel.-1-)/X/9/. JAVOR Pavel: All of You(Přel.Bennie Thomson.)/XI/1/,Spätsommer(Přel.A.FISCHER)/XI/2/. Einsamer Mond am Himmel(Přel.A,FISCHER.)/XI/2/, KAKGRO Bernard: Sníh(Přel.M.a R.VLACHOVI.)/I/9/ ,Cizí přístav(Přel.M.a R.Vlachovi.)/I/9/. KÜLEBI Cahid: Istanbul(Z franc. přel.A. V.)/IX/8/. KUNCEWICZOVA Marie: Konfrontace(Přel.Robert VLACH.)/II/8/. LANE Temple: Čarovný strom(Přel.Robert VLACH.)/II/8/. MĚŠŤAN Jaromír: Ľ hiver dans les Alpes /IV/2/. MICKIEWICZ Adam: Knihy polských poutníků (Přel.O.ODLOŽILÍK. )/XII/8/. von RICHTHOFEN,prof.Dr.Bolko Frhr. :Nové překlady české poesie/VIII/12/. SAROYAN William: Rada na cestu(Přel.-a-.)/VI/7/. THURBER James: Strašidlo (Přel.M.Chamrád.)/V/l0/. UNDERováMarie:Účtování(Přel.Věra STARKOVÁ.)/VII/4/. Z(etterström) Hasse: Problém(Přel. j.p.)/VII/4/. +
K
N
I
H
Y
E
X
I
L
U
+
A PROPOS D'UNE TRADUCTION - R.V./VI/12/. ALFA: ZVOLIL JSEM EXIL -J.J./XII/11/. BABY J.K.:PTAČÍ MELODIE - Dr.ONDRA/X/ll/. BAŤAJANA.: SATIRY A AFORISMY - J.J./II/13/. ČEP JAN: O LIDSKÝ SVĚT - J.J. /II/13/. EVANGELIA - J.J./V/13/. JAVOR PAVEL: DALEKÝ HLAS - J.J./I/10/. KLÁNSKÝ JAN : ČLOVĚK Č.147 - J.J./V/l3/. KOVTUN JIŘÍ: TU-FUŮV ŽAL - V.S/VII/11/. LECOQUE AL. :TRAGICKÝ WEEKEND - J.J./VI/11/. MĚŠŤAN JAROMÍR: MALÁ NOČNÍ HUDBA (DVĚ RECENSE) - Z.LOUNAR, J.S./XII/12/. NEVIDITELNÝ DOMOV - -ld-/VI/11/. PEROUTKA FERDINAND: ZAČÁTKY ČESKO-SLOVENSKÉHO SOUŽITÍ - A.V./II/14/. SVATOŠ BEDŘICH: HRANOLEM VZPOMÍNKY - J.S./XII/12/. SVATÝ VÁCLAV (VÝBOR Z BÁSNÍ) - J.J./IV/11/. ŠKLÍBOVÁHANA:POHÁDKY- Dr.Al.NOVÁK/I/10/. ZDRÁVAS MARIA - SBORNÍK - J.S./XII/l2/. ZELENÝ VLADIMÍR: SKŘÍŇ PANÍ NOTÁŘKY - J.K./IX/ll/. + J A Z Y K O V Ý K O U T E K . + IV/10, VI/10, VII/11, IX/11, 14, X/12, XI/11, XII/13. O Z N Á M E N Í . P O Z O R: NĚKOLIK VÁZANÝCH ROČNÍKŮ SKLIZNĚ 1954 přenecháme. Cena i s doporučeným poštovným 12DM- 3US dol, neb ekvivalent.PIŠTE IHNED! Čs.-oddělení Hlasu Ameriky připravuje na Vánoce zvláštní pořad vánočních pozdravů politických uprchlíků-Čechů a Slováků v zahraničí.Pište ihned na: Czechoslovak Service IBS/PME,US InformationAgency,Washington25,D.C.,U.S.A. INTERPRESSLtd.(Českéa slovenské knihkupectví) zasílá zdarma seznam knih. Adresa: George Street, London W.11.,ENGLAND. PSACÍ 132 STROJ ČESKÝ pod zn."Zachovalý" naantologie "Sklizeň". EDICE SKLIZEŇ PetrKOUPÍM.Lask.nabídky Den:MEXICKÉ DIVERTIMENTO,česko-estonská a j.): bezplatné zprostředkování objednávek knih a listů, informace a adresy.Pište na SKLIZEŇ!
SKLIZEŇ - nezávislá kulturní revue. Ročník I I , č í s l o 12 (24), prosinec 1954. Vydává: Antonín V L A C H, Hamburg 13,Postfach 2700; Postscheckkonto Hamburg 79393. Vychází každý měsíc; uzávěrka 10. předcházejícího měsíce. Předplatné 5 DM ročně, mimo Německo 1,50 dol. nebo ekvivalent. Jednotlivá čísla 50 pf.
