Seminární práce do předmětu ZÁKLADY INFORMAČNÍ POLITIKY:
Uplatnění copyrightu při veřejných produkcích hudby a videozáznamu – analýza konkrétních příkladů
Lenka Štajnarová, DiS. 2. ročník kombinovaného studia Karlova Univerzita, Filozofická fakulta Informační studia a knihovnictví
Praha 17.12.2013
Úvod: Autorské právo (anglicky copyright) je odvětví práva, které se zabývá právními vztahy uživatelů a tvůrců autorských děl. Autorské dílo je pouze jedinečný výsledek autorovy tvůrčí činnosti, jímž může být i hudební skladba a všechny její součásti ( text, melodie, zpěv interpreta, nosič a další). V České Republice spravují autorská práva kolektivní správci autorského zákona pod záštitou Ministerstva kultury a to v souladu s autorským zákonem č. 121/2000 Sb. Mezi kolektivní správu patří společnosti DILIA, OSA, INTERGRAM, OAZA, GESTOR a OOA-S. Já se v této práci budu odkazovat pouze na tři z nich a to na OSA, INTERGRAM a OAZA – tyto tři mají co dočinění s veřejnou hudební produkcí. Společnost OSA zastupuje autory hudby a textů, společnost INTERGRAM zastupuje výkonné umělce a výrobce zvukových a zvukově obrazových záznamů, společnost OAZA zastupuje práva mistrů zvuku. Autoři se pod tyto kolektivní správce registrují dle charakteru jejich tvůrčí činnosti a autorských děl (zpěváci, textaři ..). Na základě těchto registrací jsou kolektivním správcem zastupováni. Veřejná hudební produkce je jedním z nejčastějších využití hudebních děl. Ráda bych zde teoreticky vytyčila, co přesně znamená slovní spojení veřejná hudební produkce, bohužel tato definice v autorském zákoně chybí. Budu se tedy snažit vysvětlit tento pojem prakticky. Veřejnou hudební produkcí se myslí takové jednání, kdy provozovatel určité provozovny nebo pořadatel určité akce využívá zvukové nebo zvukově obrazové záznamy jako kulisu k podkreslení své činnosti nebo jako hlavní předmět své činnosti. Veřejná hudební produkce může být produkce reprodukovaná (např. prodejna, kde hraje pro lepší atmosféru reprodukovaná hudba; hudební klub, kde hraje k tanci DJ..) nebo produkce živá (např. hudební klub, kde hrají kapely). Kolektivní správci, kteří spravují reprodukovanou veřejnou hudební produkci jsou INTERGRAM, OSA a OAZA. OSA spravuje navíc i živou hudební produkci. Hlavní náplní kolektivních správců je kontrola - dodržování autorského zákona, udělování licencí provozovatelům veřejných hudebních produkcí k užití autorských děl a přerozdělování odměn zastupovaným autorům. Odměny autorům jsou vypláceny z vybraných poplatků za udělené licence, které se udělují prostřednictvím licenční smlouvy a následnou úhradou poplatku. Poplatky jsou vybírány dle typu a rozsahu produkce a jsou přesně stanoveny v sazebníku každého kolektivního správce. Tyto sazebníky musí předem schválit Ministerstvo kultury.
Vedlejší náplní kolektivní správy jsou revize a pokuty za nedodržování autorského zákona. Kolektivní správce má právo na činnost kontrol ve veřejných prostorách. Dále má právo na udělení sankce provozovateli, který nejednal v souladu s autorským zákonem a to až do trojnásobku klasické sazby.
Veřejná hudební produkce: Veřejná hudební produkce je brána i za takový počin, kdy provozovatel veřejné hudební produkce využívá autorského díla autora k vlastnímu prospěchu či dokonce k získání zisku. Vzhledem k tomu, že autorské dílo je takzvaným duševním vlastnictví autora, musí provozovatel - před takovýmto zacházením s autorským dílem – zakoupit pro toto jednání licence. (Duševním vlastnictvím se rozumí výhradní práva k nakládání s díly, vynálezy a jinými nehmotnými výsledky procesu lidské tvořivosti, zkoumání a myšlení. Těmi jsou myšleny různé výsledky více či méně originálních myšlenek, námětů, návodů a řešení. Díky své nehmotné podstatě lze za duševní vlastnictví považovat jen to, co je společností považováno za vhodné k ochraně právní úpravou, vesměs by tedy mělo jít o výsledky tvorby, výzkumu, či jiné činnosti, které jsou dostatečně jedinečné či originální.)1 Dle autorského zákona je provozovatel povinen nahlásit veřejnou hudební produkci 30 dní před jejím zahájením, sjednat si licenční smlouvu a po té uhradit příslušný poplatek dle sazebníku kolektivního správce.
1
Duševní vlastnictví. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2001- [cit. 2013-12-21]. Dostupné z: http://cs.wikipedia.org/wiki/Du%C5%A1evn%C3%AD_vlastnictv%C3%AD
Příklad č. 1:
Provozovatel plánuje do své kamenné prodejny umístit radiopřijímač (zvukově technické zařízení) k 1.1.2014 Musí zkontaktovat všechny kolektivní správce 30 dní před zahájením (v našem případě 1.12.2013) a zažádat o licenci. Provozovatel má povinnost zkontaktovat všechny kolektivní správce, kteří zastupují autory reprodukované hudby (tedy OSA, INTERGRAM a OAZA). Dle tohoto přihlášení vytvoří kolektivní správci licenční smlouvu a s provozovatelem ji uzavřou. Na základě této smlouvy vznikne provozovateli závazek ve formě poplatku za získanou licenci. Teprve po uhrazení poplatku vznikne provozovateli nárok na užití autorských děl pro jejich sdělování veřejnosti. Laicky řečeno: Pokud někdo pouští ve své prodejně reprodukovanou hudbu, musí uhradit poplatek OSA, INTERGRAM a OAZA, aby zaplatil za všechny strany autorského díla. Vzhledem k tomu, že ne vždy je zpěvákem, textařem, autorem hudby a zvukařem tatáž osoba, musí se uhradit poplatek každému z kolektivní správy, která zastupuje autory (zpěvák, textař, autor hudby, zvukař).
Spory a problémy: • NEZNALOST: Nejčastějším problémem je neznalost zákona. Provozovatelé nejsou vždy zcela informováni a tak mají za to, že pokud platí jednomu kolektivnímu správci, nemají povinnost hradit dalším dvěma kolektivním správcům. Dle mého názoru by velmi pomohlo stručné informování provozovatele živnostenským úřadem při zakládání živnosti. • DOMNĚNKA: Provozovatelé pouští pouze nezastupovaná autorská díla. Provozovatelé se chtějí autorským poplatkům vyhnout a tak využívají děl, která nejsou zastupována kolektivní správou. Příkladem je rádio Jamendo – zde se přehrávají pouze skladby „svobodné“. Tedy taková díla, jejichž tvůrci si nenárokují žádné honoráře a nechávají je veřejnosti volně k užití. Bohužel je zde „háček“. Pokud provozovatel tvrdí, že využívá pouze těchto nezastupovaných děl, je zde takzvaná právní domněnka a potenciální recepce - tedy že stačí mít fungující zařízení,
které může být užito k přehrávání klasických rádií, a nezáleží, zda k užití opravdu došlo. Pokud provozovatel užívá technicky způsobilé zařízení: umístění předurčuje jeho užití a provozovatel je i tak povinen licenci od kolektivních správců zakoupit. Tato otázka je velmi citlivá a složitá. Dle mého názoru by měl každý mít právo využívat bezplatně svobodných autorských děl, ale není v moci kolektivních správců dohlédnout na to, zda daní provozovatelé opravdu využívají opravdu pouze děl nezastupovaných. • VLASTNICTVÍ ZAŘÍZENÍ: Kolektivní správce provádí revize veřejných hudebních produkcí. Pokud zjistí, že provozovatel nejedná v souladu s autorským zákonem (jednoduše řečeno „pouští, ale neplatí“), vyzve ho k uzavření licenční smlouvy. Mnohdy se provozovatelé odkazují na své zaměstnance a na vlastnictví zařízení. Vzhledem k živnostenskému zákonu provozovatel zodpovídá za své zaměstnance a tak, pokud zaměstnanec umístí zařízení do provozovny i bez vědomky provozovatele, zodpovídá za toto jednání zaměstnavatel – provozovatel. • SPRAVEDLNOST: Dovolím si zde uvést i tento problém a tím je spravedlnost. Vzhledem k tomu, že kolektivní správa nemá prostředky na to, aby plošně provedla revizi ve všech veřejných prostorách celé České Republiky, může se stát, že jsou provozovatelé, kteří se poplatkům za veřejnou hudební produkci vyhnou, ač jí využívají.
Příklad č. 2
Firma uspořádá vánoční večírek a pronajme si na celý večer prostory diskotéky – uzavřená společnost.
Spory a problémy: • NEVYMEZENÍ POJMU VEŘEJNÁ HUDEBNÍ PRODUKCE: Tento příklad je přesným důkazem toho, že v autorském zákonu chybí vymezení pojmu veřejná hudební produkce, ač o ní v mnoha případech zákon hovoří. Pokud bychom vycházeli z toho, kdo je brán za veřejnost – tedy každý člověk, který nám není osobou blízkou, je zde stále nezodpovězená otázka: Do jaké míry je myšlena veřejná hudební produkce? Je zde nutnost zakupovat licence při firemních večírcích, soukromých oslavách s přáteli apod.? (Osoba blízká: § 116 občanského zákoníku zahrnuje kategorie osob blízkých příbuzné v řadě přímé, sourozence, manžela a registrovaného partnera konkrétního jedince. Jiné osoby v poměru rodinném či obdobném se za navzájem blízké považují, jestliže by újmu, kterou by utrpěla jedna z nich, druhá důvodně považovala za újmu vlastní.2)
2
Občanský zákoník. In: 1964. 1964
Příklad č. 3 Provozovatel má prodejnu a kancelář na jedné adrese, jsou to dvě oddělené místnosti, které dělí závěs. V prostorách kanceláře má umístěný televizor (zvukově obrazové zařízení). Revizor provádí revizi veřejné hudební produkce, vejde do prodejny a žádnou hudební kulisu zde v prvním okamžiku nezaregistruje. Zdrží se na prodejně o něco déle a po chvíli slyší slaboulinké zvuky, které se berou z neveřejných prostor ( do kterých nemá přístup on, ani zákazníci). Nerozezná, zda hraje muzika, či mluvené slovo, nerozezná interpreta, dokonce nerozumí textu..
Spory a problémy:
• UMÍSTĚNÍ ZAŘÍZENÍ A JEHO HLASITOST: Jedná se o veřejnou hudební produkci? Je zde domněnka, že provozovatel zařízení pouští hlasitěji a do prostor veřejných tak může zvuk být slyšen zřetelně. Kolektivní správci se ve většině případech odkazují na to, že nerozhoduje umístění zařízení, ale dosahující hlasitost do veřejných prostor a tak je provozovatel povinen dát vše do souladu s autorským zákonem a zakoupit licence u dané kolektivní správy.
Závěr:
Veřejná hudební produkce je jedním z hlavních otázek autorského zákona, tento pojem by se měl v zákoně přímo vysvětlit a tím objasnit hromadu nezodpovězených otázek a vyřešit časté spory mezi autory (kteří jsou zastupováni kolektivní správou) a provozovateli hudebních produkcí. Každý z kolektivních správců by měli informovat provozovatele hudby o dalších náležitostech autorského zákona a seznámit je – v případě kontaktu – s ostatními kolektivními správci.
Zdroje: Autorský zákon č. 121/2000 Sb. Autorský zákon číslo 121/2000 Sb., o právu autorském, právech souvisejících s právem autorským. In: 2000. 2000.
Wikipedia.org – Duševní vlastnictví Duševní vlastnictví. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2001[cit. 2013-12-21]. Dostupné z: http://cs.wikipedia.org/wiki/Du%C5%A1evn%C3%AD_vlastnictv%C3%AD
Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník Občanský zákoník. In: 1964. 1964
Další zdroje: Praxe u kolektivního správce INTERGRAM (2008-2013)