Když armáda mluví do politiky aneb k vysvětlení příčin vojenských intervencí do politiky v Latinské Americe 1

Central European Journal of Politics Volume 2 (2016), Issue 1, pp. 35–49

ČLÁNKY / ARTICLES

Když armáda mluví do politiky aneb k vysvětlení příčin vojenských intervencí do politiky v Latinské Americe1 Jaroslav Bílek2 Department of Political Science, Philosophical Faculty, University of Hradec Králové When military talks into politics. Explaining the causes of military interventions in politics in Latin America The relation between the state and the armed forces is often crucial for the survival and the quality of democratic regimes. Despite the existence of rich theoretical literature about civil-military relations, comparative research about the influence of the military on politics in contemporary democratic regimes is largely missing. In one of the few studies on this topic, Rollin F. Tusalem (2013) suggests that high influence of the military in politics has deleterious effect on the quality of democracy. Unfortunately despite the importance of this finding, we know relative little about the causes of this influence. Inspired by classic research about this topic by Robert Putnam (1967), this study examines the causes of military influence into politics in 16 competitive regimes in Latin America between 2004 and 2012. The results highlight the importance of the social mobilization, degree of civil society participation and previous military interventions. Keywords: Military, Latin America, Structural Conditions, Military Influence, Military Tutelage How to Cite: Bílek, J. 2016. „Když armáda mluví do politiky aneb k vysvětlení příčin vojenských intervencí do politiky v Latinské Americe.“ Central European Journal of Politics 2 (1): 35–49.

1. Úvod Jedním z klíčových problémů každého moderního demokratického státu je jeho vztah k vlastní armádě. Tento vztah potom často představuje zajímavý a nesporně složitý rébus, protože stát musí na jedné straně vytvořit dostatečně silnou armádu na vlastní ochranu a zároveň zabránit tomu, aby se armáda proměnila v moc si uzurpující instituci, která Tento text vznikl v rámci projektu Specifického výzkumu FF UHK „Příčiny volební (dis)kontinuity vládnoucích stran v semi-demokratických režimech Latinské Ameriky mezi lety 1990–2015“. 2 Korespondence: Mgr. Jaroslav Bílek je interním doktorandem Katedry politologie, Filozofická fakulta, Univerzita Hradec Králové, Rokitanského 62, 500 03 Hradec Králové, Česká republika. Email: [email protected] 1

- 35 -

Jaroslav Bílek: Když armáda mluví do politiky ...

naprosto dominuje vnitrostátní politice (Kohn 1997). Vyřešení tohoto rébusu je poté obzvláště aktuální pro mladé demokracie, které se nemohou opřít o bohatou demokratickou minulost a teprve překonávají rozbouřené moře demokratické konsolidace, která přirozeně vytváří příznivé prostředí pro kumulaci politické moci armády na úkor legitimně zvolené politické reprezentace.3 Ona kumulace politické moci do rukou nevolených důstojníků je poté v přímém protikladu k ideálu liberální demokracie a řada autorů se shoduje na tom, že plné podřízení armády civilní vládě představuje jednu z nezbytných podmínek úspěšné konsolidace (Karl a Schmitter 1991; Przeworski 1991; Linz a Stepan 1996; Mainwaring, Brinks a Pérez-Liňán 2001; Levitsky a Way 2010; Croissant et al. 2010). Přes existenci výše uvedeného teoretického konsenzu se však většina soudobého výzkumu na poli demokratizačních studií problematice armády a jejího dopadu na demokracii příliš nevěnuje. A to ani v případě areálů, které mají z minulosti bohaté zkušenosti s více či méně intenzivními zásahy armády do politiky – příkladem je Latinská Amerika. V jejím případě je pak možné konstatovat, že jsme se v uplynulých letech mohli na stránkách předních zahraničních časopisů setkat s celou řadou výzkumů, které nás tu více či méně úspěšně seznámily se vztahem mezi kvalitou demokracie a většinou konvenčních strukturálních, kulturních a institucionálních proměnných (například Altman a Pérez-Liňán 2002; Camp et al. 2001; Dix 1992; Smith 2005; McClintock a Lebovic 2006; Booth a Wade a Walker 2010; Mainwaring a Pérez-Liňán 2013a; Mainwaring a Pérez-Liňán 2013b; Mainwaring a Pérez-Liňán 2015), avšak ucelená studie o vlivu armády na soudobé demokracie stále chybí. Pokud bychom se poté snažili smést vinu z beder demokratizačních studií odkazem na to, že zmíněná problematika je spíše doménou výzkumníků věnujících se problematice „civil-military relations“, dojdeme poměrně brzy k tomu, že i v této oblasti je politologický příspěvek k tomuto tématu velmi malý (k dělení více viz Feaver 1999). Politologové zkoumající armádu se totiž oproti dominantním trendům soudobého komparativního výzkumu orientují spíše na jednopřípadové studie, na dané téma nazírají povětšinou spíše z deskriptivní perspektivy a jejich ústředním tématem nejsou dopady politizace armády na kvalitu demokracie, ale studium a především popis konkrétní podoby vztahů mezi armádou a civilisty (Olmeda 2013). Částečně k řešení tohoto problému nedávno přispěl Rollin F. Tusalem (2013), když ve svém celosvětovém výzkumu dokázal, že politizace armády má negativní vliv na kvalitu demokracie. Pokud bychom se však ptali na to, které faktory vedou k politizaci armády, budou odpovědi,

Předložený text pracuje s termíny civilní kontrola a armádní vliv jako „se dvěma stranami téže mince“, podobně jako to ve své práci činí řada výzkumníků této problematiky. V jejich pojetí tedy oba termíny představují konce téže škály, kdy na jednom konci je maximální podřízení armády civilní vládě a na druhém plné podřízení civilní vlády rozhodnutím armády (Siaroff 2013: 28). 3

- 36 -


které dovede poskytnout soudobá politologie, opět docela skromné. Tematicky se totiž problematika armádního vlivu a civilní kontroly diskutovala především v souvislosti s přechodem k demokracii (Arceneaux 1997; Pion-Berlin a Arceneaux 1998; Trinkunas 2000) a často ještě především s důrazem pouze na některé její aspekty, jakým je například reforma vojenského soudnictví (Pereira 2001; Kyle a Reiter 2011) nebo dopady vojenských misí na míru civilní kontroly (Pion-Berlin a Arceneaux 2000; PionBerlin a Trinkunas 2005). Když už se poté některé výzkumy rozhodnou reflektovat současný stav, činní tak s velkým důrazem na konkrétní institucionální konfiguraci vztahů armády a s tím souvisejících institucí typu ministerstva obrany (Pion-Berlin 1992; Pion-Berlin 2009). Čtenář bažící po odpovědi na nastíněné otázky si je tak nucen vystačit s dvojicí starších textů, za kterými stojí Robert Putnam (1967) a Robert H. Dix (1994). Přes nesporné přednosti obou studií je třeba přiznat, že jsou již poměrně zastaralé a bylo by nanejvýš vhodné ověřit jejich zjištění na novějších datech. Tento stav poměrně dobře reflektuje nedávný text Ruth Diamint (2015), ve kterém tváří v tvář současné politické situaci v řadě zemí Latinské Ameriky otevřeně polemizuje o schopnostech soudobého výzkumu civil-military relations tento stav uspokojivě vysvětlit (Diamint 2015: 166). Cílem předloženého textu je přispět do této diskuze a pokusit se vysvětlit současnou míru politizace armády v demokratických režimech4 Latinské Ameriky prostřednictvím kvantitativní komparace 16 států mezi lety 2004–2012 za pomoci strukturalistických vysvětlení. Co do své povahy je text konzultací prvních závěrů dlouhodobého výzkumu se snahou představit dílčí závěry domácímu publiku.

2. Armáda a politika Když pomineme přímou vojenskou vládu, je nejvýraznějším projevem zásahu armády do vnitrostátní politiky bezpochyby vojenský převrat. Vojenské převraty tak představují sice tradiční, avšak dnes již empiricky málo častý (alespoň v areálu Latinské Ameriky) příklad intervence armády do politiky. Příčin bychom jistě našli více, avšak v Latinské Americe se v tomto kontextu nejčastěji mluví o negativní zkušenosti s obdobím vojenských vlád a o pro vojenské převraty velmi nepříznivé konstelaci současného mezinárodního systému (Dix 1994; Pion-Berlin 2003; Pion-Berlin 2008b). To je poměrně dobře vidět na případu posledních úspěšných převratu v Ekvádoru (2000) nebo Hondurasu (2009). V prvním případě předala armáda pod hrozbou mezinárodních sankcí moc rychle do rukou viceprezidenta (Lucero 2001) a ve druhém rovnou jednala v

Studie se věnuje státům, které ve sledovaném období řadí Scott Mainwaring a Pérez-Liňán (2013a, 2015) mezi soutěživé režimy s výjimkou Kostariky a Panamy, které byly vyřazeny z důvodu absence regulérní armády. Haiti je poté začleněna až od roku 2006, protože zde předtím nebyl soutěživý režim. 4

- 37 -


koordinaci s ústavním soudem a parlamentem (Ruhl 2010). Ještě zajímavější je, že v řadě dalších politických krizí v posledním desetiletí se armáda dokonce odmítla angažovat úplně (Pion-Berlin a Trinkunas 2010; Pion-Berlin et al. 2014). Budeme-li se držet McAlisterovo teze o tom, že každá armáda je vždy do nějaké míry politizovaná (McAlister 1964), je jasné, že se bude pravděpodobně armáda snažit zasahovat do politiky jinak, ať již na základě neformálního vlivu (Pion-Berlin 2010) nebo prostřednictvím rezervovaných domén a obecně šedé zóny, do které ji státní moc pustí. Problematika rezervovaných domén (Merkel 1999; Merkel 2004; Gilbert a Mohseni 2011) a autoritářských enkláv pochopitelně není v kontextu Latinské Ameriky nic nového a s problematikou se do značné míry potýkala již tranzitologická literatura (Linz a Stepan 1996; Karl a Schmitter 1991; Agüero 1995). Tradičně se problematika zásahů armády do politiky věnuje především analýze toho, jak armáda zasahuje do rozhodování exekutivní moci. Takové analýzy teoreticky vychází z již zmíněného procedurálního vymezení demokracie, které stojí na přesvědčení, že jeden z charakterových znaků, který odlišuje demokracii od pseudodemokracie, je nezávislost exekutivní moci na nevolených aktérech (Karl a Schmitter 1991: 81). V samotném vymezení toho, co ještě je a co již není přípustný zásah do politiky, můžeme identifikovat dvě výzkumné tradice. První tradice, která se opírá o evropské kořeny vzniku a fungování moderního státu, považuje všechny zásahy nevolených aktérů do politiky za škodlivé. Druhá tradice, kterou reprezentují především výzkumníci neevropských areálů na čele s experty na Latinskou Ameriku, se však domnívá, že problematická je až situace, kdy se armáda snaží uplatnit svůj vliv mimo oblasti spojené s národní bezpečností (Fitch 2001; Mainwaring, Brinks a Pérez-Liňán 2001). Takové rozlišení má své opodstatnění v kulturně historické tradici, která tenduje k tomu vidět zásahy do politiky v Latinské Americe jako pozitivní jev (Johnson 1962). Takový pohled je ovlivněn absencí větší mezistátních ozbrojených konfliktů v moderní historii Latinské Ameriky, díky čemuž nejsou politici nuceni k hluboké znalosti bezpečností problematiky, což tuto sféru nechává dominantně nebo alespoň výrazně pod vlivem armádních představitelů (Pion-Berlin 2005; Bruneau 2005; Bruneau a Tollefson 2006). Vlivná je zde především práce Alfreda Stepana (1988), která hodnotí míru armádních zásahů podle toho, kolika z jedenácti uvedených prerogativů v politické oblasti armáda disponuje. Jeho přístup je sice legitimní, avšak ukrývá v sobě hned dva teoretické problémy. První spočívá v tom, že podle některých autorů je Stepanem uvedené spektrum prerogativů velmi arbitrární a i v případě jim analyzované Brazílie by v uvedené době šlo najít řadu dalších důležitých pravomocí, které opomenul (Fitch 2001). Druhá výtka poté směřuje k tomu, že ačkoliv jsou Stepanem uvedené prerogativy co do svého dopadu na fungování politického systému nesouměřitelné, přisuzuje jim Stepan stejnou váhu (Ruhl 2005).

- 38 -


Řada autorů tak raději při své analýze armádního vlivu pracuje s koncepcí Fitche (1998), který se nesoustředí na to, zda je armáda pod bezpodmínečnou civilní kontrolou, ale jestli nezasahuje do rozhodování exekutivní moci mimo oblast národní bezpečnosti. Pro kontext celé diskuze je důležitá práce, kterou před několika lety publikoval Aurel Croissant a jeho kolegové na stránkách prestižního časopisu Democratization (Croissant et al. 2010). Ti ve své práci věnují pozornost taktéž dopadům armádního vlivu na další dimenze demokracie a názorně ukazují, že politizace armády nepředstavuje problém jen pro sféru exekutivní autonomie politického režimu, ale i pro prakticky všechny aspekty každodenního fungování státu. Až dosud je možné říci, že vliv armády na politiku a dopady tohoto vlivu jsou pevně zakotveny v teoretické perspektivě soudobých demokratizačních studií. Kde však tato problematika příliš zakotvena není, jsou běžně užívané kvantitativní databáze pro výzkum demokracie. Ty totiž většinou této problematice nevěnují žádnou samostatnou proměnnou a vliv armády buď naprosto opomíjí (sem patří Polity a Varieties of Democracy), nebo sice zahrnují ve výsledném indexu demokracie, avšak rezignují na samostatné a transparentní znázornění tohoto efektu (což je případ Freedom House a Economist Intelligence Unit). Jediným kvantitativním datasetem, který se snaží s vlivem armády částečně samostatně pracovat, je tak potom Transformation Index organizace Bertelsmann Stiftung. Jeho data však vzhledem k užité metodologii vzbuzují více otázek, než přináší odpovědí (Bruneau a Matei 2013). To je způsobené tím, že nemají proměnnou přímo věnovanou zásahům armády do exekutivních procesů, ale proměnnou věnovanou zásahům nevolených aktérů do exekučních procesů. Vzhledem k tomu, že soudobé demokratické teorie a metodologie celého Transformation Indexu za nevolené aktéry explicitně považuje přímo vojenské, monarchistické a náboženské instituce (Gilbert a Mohseni 2011: 286), je možné tento index použit jako vhodnou proxy pro vliv armády na politiku v těch areálech, kde existují silné teoretické předpoklady o působení právě některého z těchto konkrétních aktérů (jako je třeba armáda v prostředí Latinské Ameriky (viz Merkel 2004: 49), ale není to ideální volba. Z těchto důvodů je pro zachycení vlivu armády (závisle proměnné) v této studii využito indexu a dat, které pro tento účel sestavil Alan Siaroff (2013). Siaroff v teoretické rovině vychází z práce Fitche (2001) a Agüera (1995). Každý stát je hodnocen na základě 12 kritérií a může získat až 10 bodů. V takovém případě je možné mluvit o civilní svrchovanosti nad armádou. Tohoto stavu je však v praxi a především v mimoevropských oblastech těžké dosáhnout. Často je tedy více než uspokojivý i stav druhý, který autor nazývá podřízení civilní vládě. To je taktéž stav, který lépe odpovídá realitě Latinské Ameriky a již zmíněné tradičně vyšší míře autonomie ozbrojených složek. Výrazně horší stav poté představuje podmíněná podřízenost. Ta představuje situaci, ve které je sice armáda formálně podřízena, ale reálně si uchovává poměrně velké množství vlivu v řadě oblastí. Čtvrtou kategorií nazývá Siaroff vojenským

- 39 -


poručnictvím, kdy armáda výrazně zasahuje do procesů zvolených představitelů. Poslední dvě kategorie vojenská kontrola a vojenská vláda jdou poté za hranice soutěživých režimů, kterým se věnuje tato studie, a jak název napovídá, představují situaci, kdy armáda vládne naprosto otevřeně (Siaroff 2013: 31). Siaroff shromáždil data pro roky 2004–2012, čímž je také ovlivněn časový rozsah studie. Pro její realizaci je důležité zmínit, že Siaroff poskytl autorovi výzkumu celý dataset, díky čemuž je možné sledovat nejen průměrný stav v zemích Latinské Ameriky, ale i vývoj v čase. Tím se tato studie co do užití dat liší od práce Tusalema, která sice používala stejná data, avšak použila hodnotu za rok 2009 jako průměr pro celou studii s odůvodněním, že tato data opisují především stav armádního vlivu de iure a vykazují nízkou varianci napříč časem (Tusalem 2013: 487). Pokud se však podíváme na první tabulku, je zjevné, že minimálně v prostředí Latinské Ameriky jsme ve sledovaném období svědky čiré proměny vztahů mezi armádou a vládní mocí. Hned v sedmi státech jsme totiž svědky nárůstu politizace armády, což je v souladu s obecnými trendy, které identifikovala Diamint (2015). Dále je zajímavé, že jen šest států dosahuje ideální podoby armádní kontroly a plná svrchnost civilní moci neexistuje v žádném ze sedmnácti analyzovaných případů. Tabulka č. 1. Úroveň armádního vlivu v Latinské Americe mezi lety 2004–2012 Stát Argentina Bolívie Brazílie Chile Dominikánská republika Ekvádor El Salvador Guatemala Honduras Mexiko Nicaragua Panama Paraguay Peru Uruguay Venezuela

Postavení armády v roce 2012 podřízení civilní vládě podmíněná podřízenost podřízení civilní vládě podřízení civilní vládě podřízení civilní vládě podmíněná podřízenost podmíněná podřízenost podmíněná podřízenost podmíněná podřízenost podmíněná podřízenost podmíněná podřízenost podřízení civilní vládě podmíněná podřízenost podřízení civilní vládě podřízení civilní vládě vojenské poručnictví

Trend vývoje 2004–2012 beze změny beze změny beze změny beze změny beze změny beze změny zhoršení zhoršení zhoršení zhoršení zhoršení beze změny zhoršení beze změny beze změny výrazné zhoršení

Zdroj: Sestavil autor na základě dat ze Siaroffova indexu vojenského vlivu.

I tak je možné udělat jasnou dělicí čáru mezi vysoce politizovanou armádou (státy s podmíněnou podřízeností) a státy, ve kterých je míra politizace na poměry Latinské Ameriky malá (státy kde je armáda podřízena civilní vládě).

- 40 -


3. Příčiny politizace armády v Latinské Americe Jak již bylo řečeno v úvodu, text se oproti většině soudobých výzkumů nesnaží hledat příčiny politizace armády v průběhu tranzice a v armádě blízkých institucionálních proměnných jako je nastavení vztahů mezi armádou a politickou reprezentací. Místo toho se snaží na celý problém nazírat v širší strukturální perspektivě, která je silně inspirovaná už zmíněnou práci Putnama (1967). Putnam ve své studii věnoval širokému spektru proměnných. Mimo těch, které se vztahují k historii a současnosti samotných armád, to byly především proměnné institucionálního a socio-ekonomického charakteru (Putnam 1967: 85–87). Jim představené proměnné jsem se rozhodl mírně modifikovat s ohledem na dnes dostupná data a poznatky pozdějších výzkumů, avšak se záměrem zůstat ve strukturalisticko-institucionálním táboře. Prvním přístupem k vysvětlení míry politického vlivu armády jsou tedy již zmíněná socio-ekonomická vysvětlení. Tento přístup vychází z předpokladu, že nízká sociální mobilizace, ekonomická zaostalost a slabá střední třída vedou k vyšší míře vojenských intervencí do politiky (Germani a Silver 1961; Finer 1962; Janowitz 1964; Putnam 1967). Opačný názor však ve své práci akcentoval Huntington (1957) a empirické poznatky novějších studií z Latinské Ameriky (Dix 1994), které ukazují, že tato vysvětlení nelze přeceňovat a jejich explanační potenciál v devadesátých letech již zdaleka neodpovídá explanační síle, kterou měly v letech šedesátých a sedmdesátých. K otestování socio-ekonomických vysvětlení bude použito celkem osm proměnných. Jde o velikost HDP na obyvatele, meziroční procentuální vývoj HDP, index sociální nerovnosti, míru industrializace, procento obyvatelstva pracující v zemědělství, procento obyvatel žijících ve velkých městech a míru gramotnosti mezi dospělou populací.5 K těmto sedmi proměnným je poté přidána osmá vyjadřující míru politického násilí a konfliktu mezi obyvatelstvem.6 Druhý okruh vysvětlení pak za klíčový považuje spíše rozvoj politický, přesněji výkon státních a politických institucí. V souladu s tímto přístupem je poté míra politizace armády vyšší tam, kde se státní instituce vykazují nízkou efektivitu, občané se příliš neúčastní veřejného života a stranický systém není schopen saturovat potřeby veřejnosti (Finer 1962; Johnson 1962; Putnam 1967). Ve shodě s touto argumentační linií jsou i nedávná zjištění, se kterými přišel Fabrice Lehoucq a Aníbal Peréz-Liňán. Ti ve své práci dochází k tomu, že klíčovou příčinou vojenských převratů (tedy extrémní podoby vojenské intervence) je míra politické soutěživosti v daném režimu. S tím, jak Těchto sedm proměnných pochází z databáze World Developing Indicators, kterou poskytuje World Bank. Konkrétně jde o proměnné GDP per capita (USD), GDP Growth, GINI, Employment in industry, Employment in argiculture, Population in the largest city, Adult literacy rate. 6 K vyjádření této proměnné je použita proměnná Political Stability and Absence of Violence/Terrorism z datasetu Worldwide Governance Indicators. 5

- 41 -


stoupá, klesá i riziko vojenské intervence (Lehoucq a Aníbal Peréz-Liňán 2013). K otestování těchto předpokladů využívá studie čtveřici proměnných – efektivitu vládnutí,7 míru politické soutěživosti, míru participace občanské společnosti a institucionalizaci stranického systému.8 Možná vysvětlení nabízí taktéž přístup, který lze označit za historicko-kulturní. Ten jak již název napovídá, bere na zřetel především historický vývoj a úroveň politické kultury. V otázce historického vývoje se jako klíčová ukazuje především práce Mainwaringa a Peréze-Liňána (2013a), která si všímá vlivu historické zkušenosti s demokracií na kvalitu demokracie současné. Na důležitost kulturních aspektů poté mimo jiných (McClintock a Lebovic 2006) upozorňují především Seligson a Booth v souvislosti s vojenským převratem v Hondurasu 2009, jehož možné vysvětlení vidí v nízké spokojenosti občanů s demokracií a výrazné preferenci občanů k silovým řešením v politice (Seligson a Booth 2009; Booth et al. 2010: 192). V souladu se závěry zmíněných autorů bude práce testovat vliv demokratické minulosti, spokojenosti veřejnosti s demokracií, důvěry v armádu a přijatelnosti vojenské vlády u veřejnosti.9 Poslední kategorie proměnných se poté točí kolem podoby samotné armády. První si všímá toho, zda sledovaná armáda v minulosti provedla vojenský převrat. Pokud ano, je z teoretického hlediska pravděpodobnější, že bude armáda inklinovat k větší politizaci než armáda, která s touto aktivitou nemá zkušenosti (Nye 1996; Tusalem 2013).10 Další možné vysvětlení spočívá ve velikosti armády a jejich zdrojů. Podle některých autorů větší a bohatší armáda spíše inklinuje ke své politizaci (Janowitz 1964; Nye 1996; Siaroff 2009). Jiní však tvrdí, že tento faktor není rozhodující (McKinlay a Kohan 1975; Zuk a Thomson 1982; Tusalem 2013). Posledním dva faktory poté berou do úvahy mezinárodní kontext. Pozitivně by pak měla na politizaci armády působit zvýšená politizace armády v okolních státech (Johnson 1962) a negativně spolupráce s armádou USA. Spolupráce s armádou USA by totiž vzhledem k její nulové míře politizace (alespoň podle Siaroffa) ve sledovaném období měla vést k importu profesionality v

Ta je vyjádřena prostřednictvím proměnné Government Effectiveness v datasetu Worldwide Governance Indicators. 8 Tyto tři proměnné jsou operacionalizovány jako proměnné electoral democracy component, civil society participation index a party system institutionalization index. 9 Demokratická minulost je operacionalizovaná stejně jako v práci Mainwaringa a Peréze-Liňána, tedy jako počet let, kdy byl zkoumaný stát mezi lety 1900–1977 soutěživým režimem. Data pro tuto proměnnou pochází z jejich datasetu politických režimů (Mainwaring a Peréz-Liňán 2010). Pro operacionalizaci tří zbývajících proměnných jsou využita data z databáze Latinobarómetro. Konkrétně jde o vyjádření kladné odpovědi na otázku „podpora demokracie“, „mezilidská důvěra“, „věříte armádě“ a „jste ochotni podporovat vojenskou vládu“. 10 V této souvislosti je třeba poznamenat, že s organizací vojenského převratu má zkušenost každá armáda v Latinské Americe. Je však rozdíl v jejich frekvenci. Prvenství v tomto směru patří Bolívii a nejmenší zkušenost s tímto aktem má ve 20. století Uruguay a Kostarika (Pérez-Liňán a Lehoucq 2013: 1100). 7

- 42 -


Huntingtonově slova smyslu (1957), což je v rozporu se sledovanou politizací. Pro ověření těchto předpokladů bude sledován počet vojenských převratů v minulosti, velikost armádního rozpočtu, počet vojáků, míra politizace sousedních armády v sousedních zemích a míra vojenské spolupráce s USA.11

4. Empirické ověření příčin politizace armády v Latinské Americe Za účelem ověření představených vysvětlení bylo vytvořeno několik regresních modelů. Ve všech modelech jde o lineární regresní analýzu napříč časem a státy, která pracuje s nesymetrickými daty. Do modelu je zahrnuto zmíněných 16 států Latinské Ameriky. Jedno pozorování je hodnota proměnných u daného státu během jednoho roku. Celkový počet pozorování je tak 153. Protože celkový počet proměnných je vysoký, bylo provedeno šest různých modelů. První obsahuje všechny proměnné. Šestý je poté proveden za pomoci „stepwise“ analýzy prostřednictvím programu SPSS. Zbývající čtyři modely se poté věnují vždy jen jedné ze sledovaných kategorií proměnných. První model, ve kterém jsou všechny představené proměnné, dovede vysvětlit přibližně 52 % variance, což by nebylo špatné, kdyby model neobsahoval hned 21 proměnných. V této situaci je tak druhý model, který vysvětlí přibližně 44 % za pomoci pouhých šesti proměnných, které jsou zároveň všechny výrazně statisticky signifikantní, výrazně lepší. V kategorii samostatných modelů vychází potom nejlépe socioekonomický model, který stále vysvětluje okolo 40 %. Ostatní tři modely jsou na tom již výrazně hůře a nejhorších výsledků dosahuje model obsahující pouze kulturní a historické proměnné. Kulturně-historické proměnné se potom celkově neukazují jako příliš významné. Demokratická historie sice působí negativně na politizaci armády, což je přesně v souladu s teoretickými předpoklady, avšak kulturní proměnné jsou na tom již hůře. Důvěra v demokracii není v žádném z modelů statisticky signifikantní a ještě v opačném vztahu než předpokládá teorie. To je však pravděpodobně způsobené velkou obecností pokládané otázky a nízkým povědomím řadového respondenta o tom, co je a co není demokracie, což odporuje předpokladům Selingsona a Bootha (2009) o chování této proměnné. Vztah mezi mírou politizace armády a důvěrou v tuto instituci opět není přesvědčivý. V čistě kulturně-historickém modelu je vzájemný vztah nulový a v obecném modelu za přítomnosti všech proměnných je vztah malý, nesignifikantní a v záporném

Počet vojenských převratů vychází z dat, které sestavil Lehoucq (2013). Rozpočet armády a poměr vojáků vůči pracujícím je opět z databáze World Development Indicators. Míra politizace sousedních armád udává průměr politizace sousedních států v předcházejícím roce na základě dat od Siaroffa. Jako míra vojenské spolupráce s USA je určen objem US military aid danému státu ve sledovaném roce na základě oficiálních dat USA. 11

- 43 -


směru, což by mohlo signalizovat, že armády intervenují do politiky bez ohledu na důvěru této instituce u široké veřejnosti, avšak takové závěry nedovedou představené modely silně podpořit, tudíž jde o jednu z možných otázek pro budoucí výzkum. Tabulka č. 2. Efekt představených proměnných na politizaci armády Celkový model

Stepwise Sociomodel ekonomický model

Institucionální model

Kulturněhistorický model

Armádní model

Důvěra v armádu Demokratická minulost Velikost agrárního sektoru Míra gramotnosti

–0,154 –0,265 0,390* 0,235

Počet obyvatel ve městech Předchozí vojenské převraty Personální velikost armády Armádní rozpočet

–0,294* 0,269 –0,059 0,269

Politizace sousedních armád Armádní spolupráce s USA Důvěra v demokracii Přijatelnost vojenské vlády

0,093 –0,067 0,137 0,018

Politické násilí Efektivita vládnutí Politická soutěživost Participace občanské společnosti

0,046 –0,082 –0,002 –0,262

HDP na obyvatele Index sociální nerovnosti Míra industrializace Meziroční vývoj HDP

0,136 –0,038 –0,370 0,151*

Institucionalizace str. systému

0,190

0,351**

16 153

16 153

16 153

16 153

16 153

16 153

0,522

0,444

0,397

0,185

0,021

0,193

Počet zemí Počet případů Adjusted R2

–0,179* 0,693** 0,461** –0,225** 0,566**

–0,358** 0,298** –0,130 0,372**

0,197**

–0,003 –0,077 0,222 0,101* –0,083 -0,409** 0,238 -0,339**

–0,371**

–0,225**

0,048 –0,217** –0,093 0,161* 0,111

Zdroj: Vlastní zpracování Pozn.: Statisticky významné na úrovni: * p < 0,05, ** p < 0,01.

Lepší situace panuje u institucionálních proměnných. Efektivita vládnutí se v obou modelech projevuje v očekávaném vztahu a v čistě institucionálním modelu odhaluje provedená analýza i silný a statisticky významný vztah. V témže modelu je velmi nečekaný výsledek míry politické soutěže, který je sice významný, avšak kladný, což je v rozporu s očekáváním a i účinkem této proměnné v obecném modelu. Ještě zajímavější je pak situace v případě míry institucionalizace stranického systému. Tento vztah je totiž poměrně silný (0,37) a významný v „stepwise“ modelu. Problémem však je, že sledovaný vztah ve všech třech modelech vykazuje kladný vztah, což je naprosto v rozporu s teoretickými očekáváními. Možné vysvětlení je pravděpodobně v tom, že je míra politizace armády v současné Latinské Americe vyšší i v zemích, ve kterých je stranický systém relativně institucionalizovaný. Rozhodně nejvýznamnější proměnnou z

- 44 -


institucionální kategorie je však míra participace občanské společnosti, která se ukazuje jako významný determinant politizace armády. Co do charakteristik samotné armády je poměrně překvapivé, že hned tři proměnné se jeví jako nevýznamné. Vliv spolupráce s USA má sice požadovaný efekt, avšak příliš nízký a statisticky nevýznamný. Negativní vztah u personální velikosti armády nemá pro nízké a nevýznamné hodnoty smysl přeceňovat. Vzhledem k tomu, že vliv rozpočtu byl naopak potvrzen ve všech modelech, nabízí se otázka, zda je pro míru politizace opravdu tak důležitá personální velikost armády. Protože k podobným výsledkům v této věci došla i studie Putnama (1967: 100), je pravděpodobné, že přinejmenším v areálu Latinské Ameriky tento vztah neplatí. Daleko významnější je potom velikost armádního rozpočtu. V nastíněné diskuzi na toto téma tak minimálně tato studie dává zapravdu spíše starší generaci výzkumníků z 60. a 70. let než novějším studiím. Nejvýznamnější proměnnou související a armádou je jednoznačně počet vojenských převratů v minulosti. Socio-ekonomickým vysvětlením jednoznačně dominuje urbanizace, jež je statisticky významná ve všech modelech. Velmi dobře si stojí i další proměnné z této kategorie jako počet pracujících v zemědělství a průmyslu. Za pozornost v této kategorii stojí míra gramotnosti a sociální nerovnosti, protože obě proměnné odporují nastíněným teoretickým předpokladům. V případě gramotnosti dospělé populace je však třeba zohlednit, že průměrná úroveň stoupá v celém areálu a zároveň nejsou data dostupná v databázi World Bank příliš kvalitní.12 Vyšší sociální nerovnost má pak negativní vztah na míru politizace armády pravděpodobně z důvodu, že je míra vyšší politizace armády v současné Latinské Americe vlastní spíše rovnostářštějším levicovým režimům. Podobně tak nelze přeceňovat kladný vztah meziročního růstu HDP, protože při bližším pohledu opět vidíme, že řada států s vyšší mírou politizace armády prodělávala ve sledované době významný hospodářský růst daný vysokou cenou primárních surovin na světových trzích. Na druhé straně to částečně narušuje přesvědčený o tom, že politizace armády je spojená jen s hospodářskými nezdary, což však jen potvrzuje závěry, ke kterým došel v devadesátých letech Dix (1994: 445–450). Když se ještě jednou vrátíme k „stepwise“ modelu a budeme jej brát jako nejvíce vypovídající o schopnostech zkoumaných proměnných vysvětlit míru politizace armády v demokratických režimech současné Latinské Ameriky, je možné konstatovat, že mají jistou vypovídající hodnotu, avšak nelze je přeceňovat a je třeba věnovat pozornost o dalším možným explanačním perspektivám.

Některé údaje působí na první pohled příliš pozitivně a často chybí údaje pro hned několik let v daném státě, což může významně zkreslovat výsledky. 12

- 45 -


5. Závěrem Vztahy mezi armádou a legitimně zvolenou reprezentací představují jeden z klíčových faktorů ovlivňujících podobu a kvalitu politických režimů kdekoliv na světě. O to spíše v areálu Latinské Ameriky, kde armáda tradičně patří k významným hráčům v politickém režimu. Oproti minulosti, kdy jsme byli svědky nedemokratických režimů v čele s generály, je současná role armády v politice velmi rozdílná. Na jedné straně tu máme režimy, ve kterých je přes historicky silné postavení armáda podřízena civilní vládě a relativně depolitizovaná (jde o případ Chile, Argentiny nebo Brazílie). Na druhé straně pomyslné stupnice jsou však státy, v nichž je situace odlišná a armáda si povětšinou jako „koaliční partner“ vládnoucích levicových stran uzurpuje daleko významnější prostor v politice. Za příklad takové situace může složit současná Venezuela nebo i další režimy pod vládou levicových populistických prezidentů (Diamint 2015: 161–164). Tyto režimy vlivem řady faktorů balancují v šedé hybridní zóně mezi demokracií a nedemokracií a právě politizace armády by mohla být rozhodující v budoucí cestě směrem k plné nedemokracii.13 Navzdory nesporné důležitosti celé problematiky se však vysvětlování příčin politizace armády v Latinské Americe netěší (minimálně v komparativní perspektivě) přílišnému zájmu výzkumníků. Většina existujících politologických studií se pak věnuje jen jednomu nebo několika případům a vychází povětšinou z tranzitologické perspektivy nebo vysvětlení hledá převážně v charakteristikách příliš blízkých sledovanému jevu jako je například struktura vztahů mezi armádou a ministerstvem obrany. Předložená analýza proto na problém nazírala z širší strukturálně-institucionální perspektivy, přičemž byla ovlivněna podobnou prací Roberta Putnama (1967). Výsledky analýzy dokládají, že na míru politizace armády v Latinské Americe mezi lety 2004–2012 má největší vliv úroveň sociální mobility, míra participace občanské společnosti a předchozí intervence dané armády. Některé tradiční vysvětlení jako úroveň modernizace, velikost sociální nerovnosti nebo míra gramotnosti dospělé populace naopak nepůsobí natolik přesvědčivě.

Seznam literatury a zdrojů Agüero, F. 1995. Soldiers, Civilians, and Democracy: Post-Franco Spain in Comparative Perspective. Baltimore: John Hopkins University Press. Altman, D. a Pérez-Liňán, A. 2001. „Assessing the Quality of Democracy: Freedom, competitiveness and Participation in Eighteen Latin American Countries.“ Democratization 9 (2): 85–100.

Kam už ostatně dnes někteří autoři řadí současnou Venezuelu nebo Nicaraguu (Mainwaring a PérezLiňán 2015) 13

- 46 -

Central European Journal of Politics Volume 2 (2016), Issue 1, pp. 35–49 Arceneaux, C. L. 1997. „Institutional Design, Military Rule and Regime Transition in Argentina (19761983): an Extension of the Remmer Thesis.“ Bulletin of Latin American Research 16 (3): 327–350. Booth, J. A. a Wade, Ch. J. a Walker, T. W. 2010. Understanding Central America. Global Forces, Rebellion, and Change. Boulder: Westview Press. Bruneau T. C. 2005. „Civil-Military Relations in Latin America: The Hedgehog and Fox Revised.“ Revista Fuerzas Armadas y Sociedad 19 (1–2): 111–131. Bruneau, T. C. a Matei, F. C. 2013. „Introduction.“ In: Bruneau, T. C. a Matei, F. C. (eds). The Routledge Handbook of Civil-Military Relations. New York: Routledge, 1–10. Bruneau T. C. a Tollefson S. D. 2006, eds. Who Guards the Guardians and How: Democratic Civil-Military Relations. Austin: Univesity of Texas Press. Camp, R. A. et al. 2001. Citizens Views of Democracy in Latin America. Pittsburgh: University of Pittsburgh Press. Croissant, A. et al. 2010. „Beyond the fallacy of coup-ism: conceptualizing civilian control of the military in emerging democracies.“ Democratization 17 (5): 950–975. Diamint, R. 2015. „A New Militarism in Latin America.“ Journal of Democracy 26 (4): 155–168. Dix, H. 1992. „Democratization and Institutionalization of Latin American Political Parties.“ Comparative Political Studies 24 (4): 502–524. Dix, R. H. 1994. „Military Coups and Military Rule in Latin America.“ Armed Forces & Society 20 (3): 339– 345. Finer, S. E. 1962. The Man on Horseback. London: Pall Mall Press. Feaver, P. D. 1999. „Civil-Military Relations.“ Annual Review of Political Science 2: 211–241. Germani, G. a Silvert, K. 1961. Politics, Social Structure and Military Intervention in Latin America. Archives Européennes de Sociologie 2 (1): 62–81. Gilbert, L. a Mohseni, P. 2011 .„Beyond Authoritarianism: The Conceptualization of Hybrid Regimes.“ Studies in Comparative International Development 46 (3): 270–297. Fitch, S. D. 2001. „Military Attitudes toward Democracy in Latin America: How Do We Know If Anything Has Changed?“ In: Pion-Berlin, D. (eds). Civil-Military Relations in Latin America New Analytical Perspectives. Chapel Hill/London: The University of North Carolina Press, 59–87. Huntington, S. P. 1957. The Soldier and the State. Harvard: Harvard University Press. Janowitz, M. 1964. The Military in the Political Development of New Nations. Chicago: Chicago University Press. Johnson, J. J. (ed.). 1962. The Role of the Military in Underdeveloped Countries. Princeton: Princeton University Press. Karl T. L. a Schmitter P. 1991. „What Democracy Is and Is Not.“ Journal of Democy 2 (3): 75–88. Levitsky, S. a Way, L. 2010. Competitive Authoritarianism: Hybrid Regimes after the Cold War. Cambridge: Cambridge University Press. Kohn, D. 1997. „How Democracies Control the Military.“ Journal of Democracy 8 (4): 140–153. Kyle, B. J. a Reiter, A. G. 2011. „Dictating Justice: Human Rights and Military Courts in Latin America.“ Armed Forces & Society 38(1): 27-48. Linz, J. J. a Stepan A. 1996. Problems of Democratic Transition and Consolidation: Southern Europe, South America, and Post-Communist Europe. Baltimore: John Hopkins University Press. Lehoucq, F. a Pérez-Liňán, A. 2013. „Breaking Out of the Coup Trap Political competition and Military Coups in Latin America.“ Comparative Political Studies 47 (8): 1105–1129. McAllister, L. N. 1967. „The Military.“ In: Johnson, J. J. (ed.). Continuity and Change in Latin America. Stanford: Stanford University Press: 136–160. Lehoucq, F. (2013). At the risk of being overthrown: Military coups in twentieth century Latin America. Unpublished manuscript.

- 47 -


McClintock, C. a Lebovic J. H. 2006. „Correlates of Democracy in Latin America During the 1990s.“ Latin American Politics and Society 48 (2): 29–58. McKinlay, R. a Cohan, A. 1975. „A comparative analysis of the political and economic performance of military and civilian regimes: A cross-national aggregate study.“ Comparative Politics 8 (1): 1–30. Mainwaring, S., Brinks, D. a Pérez-Liñán, A. 2001. „Classifying Political Regimes in Latin America, 1945– 1999.“ Studies in Comparative International Development 36 (1): 37–65. Mainwaring, S. a Pérez-Liñán, A. 2010. Classification of political regimes in Latin America 1900-2010. [online]. [cit. 5. 5. 2015]. Dostupné z http://kellogg.nd.edu/democracies-materials.shtml Mainwaring, S. a Pérez-Liñán, A. 2013a. „Regime Legacies and Level of Democracy. Evidence from Latin America.“ Comparative Political Science 45 (4): 379–397. Mainwaring, S. a Pérez-Liñán, A. 2013b. Democracies and Dictatorships in Latin America: Emergence, Survival and Fall. New York: Cambridge University Press. Mainwaring, S. a Pérez-Liñán, A. 2015. „Cross-Currents in Latin America.“ Journal of Democracy 26 (1): 114–127. Merkel, W. 1999. Defective Democracies. Working Paper of Juan March Institute, No. 1999/132. Merkel, W. 2004. „Embedded and defective democracies.“ Democratization 11 (5): 33–58. Nye, J. 1996. „Epilogue: The liberal tradition.“ In: Diamond, L. a Plattner, M. F. (eds.). Civil- Military Relations and Democracy. Baltimore, MD: Johns Hopkins University Press. Olmeda J. A. 2013. „Escape from Huntington´s labyrint: Civil-military relations and comparative politics.“ In: Bruneau, T. C. a Matei, F. C. (eds.). The Routledge Handbook of Civil-Military Relations. New York: Routledge, 61–76. Pereira, A. W. 2001. „VIRTUAL LEGALITY: Authoritarian Legacies and the Reform of military Justice in Brazil, the Southern Cone, and Mexico.“ Comparative Political Studies 34 (5): 555–574. Pion-Berlin, D. 1992. „Military Autonomy and Emerging Democracies in South America.“ Comparative Politics 25 (1): 83–102. Pion-Berlin, D. a Arceneaux C. 1998. „Tipping the Civil-Military Balance Institutions and Human Rights Policy in Democratic Argentina and Chile.“ Comparative Political Studies 31 (5): 633–661. Pion-Berlin, D. a Arceneaux, C. 2000. „Decision-Makers or decision-takers? Military Missions and Civilian Control in Democratic South America.“ Armed Forces & Society 26 (3): 413–436. Pion-Berlin, D. a Trinkunas, H. 2005. „Democratization, social crisis and the impact of military domestic role in Latin America.“ Journal of Political and Military Sociology 33 (1): 5–24. Pion-Berlin, D. 2005. „The Defence Wisdom Deficit in Latin America: A Reply to Thomas C. Bruneau.“ Revista Fuerzas Armadas y Sociedad 20 (1): 51–62. Pion-Berlin, D. 2003. A New Civil-Military Pragmatism in Latin America. unpublished manuscript. [online]. [cit. 5. 5. 2015]. Dostupné z http://fes-seguridadregional.org/images/stories/docs/0888-001_g.pdf Pion-Berlin, D. 2008. „Unexpected Civil-Military Relations in 21st century Latin America.“ Nueva Sociedad 213 (nestránkováno). Pion-Berlin, D. 2009. „Defense Organization and Civil-Military Relations in Latin America.“ Armed Forces & Society 35 (3): 562–586. Pion-Berlin, D. a Trinkunas, H. 2010. „Civilian Praetorianism and Military Shirking During Constitutional Crises in Latin America.“ Comparative Politics 42 (4): 395-411. Pion-Berlin, D. et al. 2014. „Staying Quartered: Civilian Uprising and Military Disobedience in the TwentyFirst Century.“ Comparative Political Studies 47 (2): 230–259. Przeworski, A. 1991. Democracy and the Market: Political and Economical Reforms in eastern Europe and Latin America. New York: Cambridge University Press. Putnam R. 1967. „Towards Explaining Military Intervention in Latin America Politics.“ World Politics 20 (1): 83–110.

- 48 -

Central European Journal of Politics Volume 2 (2016), Issue 1, pp. 35–49 Ruhl, J. M. 2005. „The Guatemalan Military Since the Peace Accords: The Fate of Reform Under Arzú and Portillo.“ Latin American Politics and Society 46 (4): 55–83. Selingson, M. A. a Booth, J. A. 2009. Predictiong Coups? Democratic Vulnerabilities, The Americas Barometer and the 2009 Honduras Crisis. Americas Barometer Insights: 2009. Special Report on Honduras. Nashvile: Vabderbilt University. Siaroff, A. 2013. Comparing Political Regimes. A Thematic Introduction to Comparative Politics. Toronto: Toronto University Press. Smith, P. H. 2005. Democrac in Latin America. Political Change in Comparative Perspective. Oxford: Oxford University Press. Stepan, A. 1988. Rethinking Military Politics: Brazil and the Southern Cone. Princeton, NJ: Princeton University Press. Trinkunas, H. A. 2000. „Crafting Civilian Control in Emerging Democracies: Argentina and Venezuela.“ Journal of Interamerican Studies and World Affairs 42 (3): 77–109. Tusalem F. R. 2013. „Bringing the military back in: The politicisation of the military and its effect on democratic consolidation.“ International Political Science Review 35 (4): 482–501. Zuk, G. a Thompson, W. 1982. „The post-coup military spending question: A pooled cross-sectional time series analysis“. American Political Science Review 76 (1): 60–74.

- 49 -

Když armáda mluví do politiky aneb k vysvětlení příčin vojenských intervencí do politiky v Latinské Americe 1

Recommend Documents