Riberia Grande Espargos
Mindelo
Sal São Nicolau
São Vicente
Santo Antão
Santa Maria
Ribeira Brava Tarrafal Sal-Rei
Boavista AT L A N T S K ¯ O C E Á N
Maio Tarrafal
Vila de Maio
Praia
Santiago São Filipe
Fogo
Brava
kapverdské ostrovy
Bombom PrincÛv ostrov (Príncipe)
Santo António
Caroço Tinhoské ostrovy
AT L A N T S K ¯ O C E Á N
Guinejsk˘ záliv
Cabras Neves
São Tomé
Svat˘ Tomበ(São Tomé)
Santa Catarina
Santa Cruz
Rolas
Porto Alegre
svatý tomáš a princův ostrov
S t r u č n á
h i s t o r i e
s t á t ů
Kapverdské ostrovy Svatý Tomáš a Princův ostrov jan klíma
N a k la date lstv í
Libr i,
P r aha
2 0 0 8
autor a nakladatelství libri děkují za laskavou podporu projektu panu ing. milanu Pavlíčkovi.
Tato publikace vznikla s přispěním stipendia Camõesova institutu v lisabonu. O texto desta publicação foi realizado com a contribuição do Instituto Camões em lisboa.
© doc. PhDr. jan klíma, 2008 © libri, 2008 ISBn 978-80-7277-380-0
Kapverdské ostrovy
Obsah Úvodem 9 Počátky 10 Objevení (1456–1461) 10 Osídlování (1462–1480) 11 námořní základna (1481–1550) 13 nesnadné přežívání 19 konkurenti útočí (1551–1600) 19 Upadající kolonie (1601–1650) 26 Pokrok nepřichází (1651–1783) 29 V otřeseném impériu (1784–1850) 34 Zrod nového národa 41 Počátky kapverdské identity (1851–1910) 41 „Stará republika“ – staré problémy (1910–1926) 48 V Salazarově stínu (1926–1940) 53 Sibiř nového státu (1940–1959) 58 Cesta k svobodě 64 Odboj pro klidnou zem (1960–1962) 64 Od cizí války k cizí revoluci (1963–1974) 67 S rozpaky k nezávislosti (1974–1975) 72 nezávislé kapverdy 79 Budování státu (1975–1980) 79 klidně k demokracii (1980–1990) 83 Otevření (po roce 1990) 88 Vztahy mezi Českou republikou a kapverdskými ostrovy Bibliografická poznámka 97 Encyklopedické heslo 99 Základní informace pro turisty 101 adresy diplomatických zastoupení 104 jazyková první pomoc 105 Seznam a vysvětlení zkratek 106
93
Úvodem Vulkanické ostrovy, kterým dali Portugalci nepřípadně název podle Zeleného mysu (Cabo Verde) v protilehlé kontinentální západní africe, se táhnou ve dvou řadách východním atlantikem mezi 17°13’ a 14°48’ severní šířky a 22°41’ a 25°22’ západní délky. Severní skupinu návětrných ostrovů tvoří Santo antão (779 km²), São Vicente (227 km²), neobydlené ostrovy Santa luzia (35 km²), Branco (3 km²) a Raso (7 km²), dále obydlené ostrovy São nicolau (343 km²), Sal (216 km²) a na jihovýchodě Boavista (620 km²). kratší řetězec Závětrných ostrovů začíná na západě Brava (64 km²), následuje činná sopka Fogo (476 km²), poté největší ostrov Santiago (991 km²) s hlavním městem Praia a konečně plochý ostrov maio (269 km²). Společně s ostrůvky Grande (2 km²), luís Carneiro (0,22 km²) a Cima (1,15 km²) má souostroví celkovou plochu 4 035,5 km². je to část tzv. makaronésie, sopečných archipelagů a skal táhnoucích se od azorských ostrovů na severu přes madeiru, kanárské ostrovy až k osamělým výspám jako ascension, Svatá Helena, Tristan da Cunha a Gough na jihu. Geomorfologicky podobné ostrovy se zásadně liší množstvím srážek. naprostý nedostatek dešťové vody je charakteristický právě pro kapverdskou „ostrovní Saharu“. Tato nepříznivá přírodní dispozice, vyrovnávaná naopak výhodnou polohou souostroví na námořních a leteckých trasách i bohatstvím oceánu, ovlivnila historický a demografický vývoj země. Splynutím bělošských dobyvatelů, otrokářů a plantážníků s černošskou populací dováženou z nejrůznějších částí západní afriky vznikl mulatský národ s převažujícím podílem černošské krve. Přijal portugalštinu jako jazyk obecné komunikace, afrikanizoval ji však do kreolizované podoby (crioulo). kapverďané mají tak kromě africké podstaty také silné vazby na Evropu. jejich zápas s přírodou a nutnost tolerovat nejrůznější etnické, rasové a kulturní složky, z nichž nový národ vznikal, ovlivnily rovněž výsledné sympatické vlastnosti tohoto společenství: mírumilovnost, pohostinnost a otevřenost, označované dohromady stěží přeložitelným slovem morabeza (laskavost, vlídnost).
Počátky Objevení (1456–1461) V lokalitě Concheiro de Salamansa na ostrově São Vicente hledají archeologové zatím marně stopy předportugalského osídlení. Ostrovů se mohli dotknout ve 12. století arabští námořníci, ve 13. století také afričané z říše mali. koncem září 1421 přirazily k vysokým ostrovům obrovské lodě čínské flotily při plavbě kolem světa. Exotickým návštěvníkům by bylo možné připsat podivné nápisy, zejména petroglyf (nazvaný v místním dialektu rotcha scribida – popsaná skála) na jedné skalní stěně ostrova São nicolau, dnes už žel smytý větrnou a dešťovou erozí. Pokud kdokoli ostrovy navštívil před polovinou 15. století, neosídlil je. Do atlantiku pronikli Portugalci po dobytí Ceuty (1415). Gil Eanes v roce 1434 na pokyn prince jindřicha mořeplavce obeplul obávaný mys Bojador, a když nuno Tristão dospěl roku 1445 za ostrov arguim v dnešní mauritánii, otevřela se před Portugalci za ústím řeky Senegal černá afrika. Dinis Dias doplul ještě roku 1445 k mysu, který nazval Zelený (Cabo Verde), aby ozřejmil předěl mezi pouští a džunglí. nedlouho před smrtí prince jindřicha mořeplavce se z příkazu tohoto patrona portugalských objevných cest vydali k západní africe italští kapitáni alvise Cà da mosto (luís de Cadamosto, 1432–1488) a jeho krajan antónio da noli (antonio de nola). Benátčan Cadamosto vyplul v březnu 1455 z jihoportugalského lagosu k pobřeží dnešního Senegalu. V posledních dnech dubna 1456 plul od Bílého mysu k jihu. aby se vyhnul silným příbřežním větrům, odbočil k západu. Po třech dnech prý uviděl ostrov. „Všichni volali země, země a divili se, protože jsme nevěděli, že by zde nějaká země byla.“ Ostrov pojmenovali Boa Vista (Dobrý výhled). Výprava zahlédla na severu ještě jeden ostrov (Sal) a na jihu ostrovy dva (maio a Santiago), poslední z nich s mnoha stromy. O žádném z nich zatím „neexistovala žádná zpráva ve Španělsku“. na neobydleném ostrově Boavista poletovala „ohromná spousta holubů, kteří se dali chytit rukou“. Výprava pak na ostrovech objevila i „vel-
11
Osí dl ování (1462–148 0 ) n
kou řeku“, v jejímž ústí lovili námořníci ryby, želvy s obrovskými krunýři a „nepočítaně“ holubů. Během dvou dnů pobytu našli výše po řece také „trochu velmi bílé a výtečné soli“. Teprve poté plul Cadamosto dál k africké pevnině. Zprávu o tomto objevu sepsal Cadamosto až roku 1507, kdy už bylo souostroví všeobecně známé. neexistuje žádný dobový úřední dokument o objevu, a tak Cadamostovo prvenství zůstává sporné. mimo veškerou pochybnost je plavba, kterou v roce 1460 podnikli Diogo Gomes a janovan antónio da noli. Ti koncem dubna 1460 odrazili od pevniny a po dvou dnech dopluli k souostroví. Zpráva Dioga Gomese ještě z roku 1460 dokládá, že mezi 1. květnem a 25. červnem skutečně objevili prvních 5 východních ostrovů z archipelagu, který ležel v moři proti Zelenému mysu. Gomes popsal zemi bez lidí, ale s bujnou přírodou. U Santiaga zakotvil na bílé písečné pláži, která se mu zdála „být dobrým přístavem“. na zemi spatřili návštěvníci ptáky, které mohli zabíjet klacky, říčky se sladkou vodou, viděli tu také kachny, fíky a široké pastviny. Protože se antónio da noli vrátil do lisabonu dříve než Diogo Gomes, zahnaný nepříznivými větry k azorám, sklidil více slávy. janovští kapitáni antónio a Bartolomeo da noli ještě v roce 1460 žádali neobydlené ostrovy do své správy. Princ jindřich sepsal 18. září dokument, jímž daroval atlantské ostrovy svému synovci, králi alfonsu V. V jindřichově závěti z října 1460 se mezi objevenými atlantskými majetky uvádějí výslovně také čtyři kapverdské ostrovy: Ylha de Sam Jacobo e Felipe (Santiago), Ylha de las Mayas (maio), Ylha de Sam Cristovam (Boavista) a Ylha Lhana (Sal). když princ jindřich mořeplavec 13. 11. 1460 zemřel, převedl král alfons kapverdy 3. 12. 1460 do kompetence jindřichova adoptivního syna Fernanda, mistra kristova řádu.
Osídlování (1462–1480) Z Fernandova pověření objevil úředník z madeiry Diogo afonso 6. 12. 1461 ostrov São nicolau, následující den ostrov Santa luzia, poté 17. 1. 1462 ostrov Santo antão a 22. ledna São Vicente. Portugalsko hodlalo z těchto ostrovů zásobovat své lo-
n Po čát k y
12
dě a nechtělo je postoupit kastilcům nebo Francouzům, kteří se do východoatlantských vod už také odvažovali. Infant Fernando, syn krále Duarta a bratr alfonse V., dostal 12 ostrovů archipelagu oficiálně do držení od svého královského bratra 19. 9. 1462 proto, aby je osídlil. majitel tu ustavil 2 kapitanáty: z jihu ostrova Santiago řídil svou doménu antónio da noli, ze severu téhož ostrova z ještě fiktivní obce alcatrazes velel severozápadu archipelagu Diogo afonso. několik rodin se toho roku usadilo na jihozápadě ostrova v místě, které dostalo podle širokého a vlhkého kaňonu název Ribeira Grande. nebyl pro ně důležitý ani tak přístav („velký, ale málo čistý a chráněný před větry“), ale především spolehlivý pramen čerstvé sladké vody vytékající ze skal; dvě míle od oceánu se vytvářelo dokonce několik měsíců v roce malé sladkovodní jezero „z padajících vod“. První stálí obyvatelé obdrželi 12. 7. 1466 formálně samosprávná privilegia. kolonisty táhly na archipelag některé obchodní výhody. Směli odtud podnikat výpravy na nepříliš vzdálené pobřeží západní afriky mezi Senegalem a Sierrou leone, kterému se brzy říkalo Rios de Cabo Verde, Řeky Zeleného mysu, nikoli podle mysu, nýbrž podle kapverdských ostrovů, odkud portugalští obchodníci připlouvali. koruna poslala roku 1466 do Ribeiry Grande výběrčího celních poplatků. Západní afrika a s ní kapverdské ostrovy se poprvé objevily na mapě, kterou v anconě vytvořil Ital Grazioso Benincasa v roce 1468. Už roku 1466 žádali korunu osadníci pocházející z jihoportugalského algarve, aby směli obchodovat s otroky. O tři léta později koruna skutečně vydala první „koncesní smlouvu“ pro nákup a prodej černošských otroků pocházejících z pobřeží západní afriky. koncem září 1469 dostali také joão a Pedro lugo první komerční výsadu na obchodování s dřevem a s urzelou, lišejníkem poskytujícím hnědočervené přírodní barvivo. Roku 1470 bylo založeno druhé stálé sídlo – São Filipe na sopečném ostrově Fogo. Pomalu se zatím vzmáhala jen osada Ribeira Grande na Santiagu. královský dekret (1472) udělil „stálým obyvatelům“ ostrova Santiago privilegium „mít otroky, muže i ženy, kteří by pro ně pracovali, a dovolit jim žít a zařídit se lépe“. První otroci přivážení na ostrovy byli hlavně Balantové, Pepelové, Bidžagové a mandingové z guinejské-
13
námořní zákl adna (1481–1 550) n
ho pobřeží. koruna si vyhradila dovozní clo 25 % na všechno zboží pocházející z pobřeží a zakázala dodávat „divochům“ zbraně, železo, lodě a lodní vybavení. „nový křesťan“ (konvertovaný Žid) Fernão Gomes, který roku 1469 získal výlučná práva na obchod s guinejským pobřežím, však dosáhl roku 1472 toho, že koruna omezila obchody kapverďanů na transakce pouze s kapverdskými výrobky. Systém, který navíc nedovoloval spolčovat se s cizinci, zájmům kolonistů nevyhovoval, ale přetrval až do poloviny 17. století. joão da Fonseca dostal do držení Santo antão a Fernão Gomes druhý osídlený ostrov Fogo. Francisco da Fonseca si pronajal ostrovy Sal, Brava, Santa luzia, Branco a Raso. ale lidí tu bylo pramálo, na mnoha ostrovech chyběli úplně a ani sami dvorští úředníci, zasloužilí válečníci a diplomati, kteří donace dostali, neměli chuť se tu angažovat. Za portugalsko-kastilské války v letech 1475–79 napadly a vyplenily kastilské lodě Ribeiru Grande. V nedalekých mořích obsadili kastilci kanárské ostrovy. mírová smlouva z alcáçovasu (1479) ukončila spory o kastilský trůn dohodou, podle níž připadly kastilcům kanárské ostrovy, Portugalcům pak celá „Guinea“ (západoafrické pobřeží), madeira, azory a kapverdy.
Námořní základna (1481–1550) kapitán Rodrigo afonso dostal v lednu 1485 další koncesi na výrobu mýdla z oleje lisovaného z ořechů místního keře zvaného purgueira (Jatropha curcas) a vysazovaného na ostrově Santiago jako zábrana eroze; extrahovaná tekutina se používala i jako olej na svícení do lampiček. Vznikal zájem o pěstování bavlníku, lišejníku barvířského (urzela) a indigovníku, hlavně ovšem o výměnu jakýchkoli evropských produktů či ostrovních výpěstků za africké otroky. když Bartolomeu Dias obeplul mys Dobré naděje, stoupl význam kapverd jako orientačního bodu a zásobovací základny na dalekých námořních trasách. koncem května 1489 daroval král jan II. infantu manuelovi, pozdějšímu „šťastnému“ králi Portugalska, celé kapverdské souostroví. První kolumbova objevitelská cesta k americe otevřela spor o práva na obsazování dalších zemí. Papež alexandr VI.
n Po čát k y
14
se ho snažil vyřešit 4. května 1493 bulou Inter caetera a za míru při vymezování poledníku od pólu k pólu si vzal právě kapverdské ostrovy, od nichž vyměřil 100 mil na západ. ani další bula Dudum siquidem však spor nevyřešila. až jednání španělských a portugalských diplomatů v Tordesillasu přineslo 7. 6. 1494 dohodu o plavbě a rybolovu u břehů severozápadní afriky, poté i definitivní smlouvu o „rozdělení zeměkoule“ mezi oba křesťanské státy, a to poledníkem vedeným oceánem ve vzdálenosti 370 mil (leguas) od nejzápadnějšího z kapverdských ostrovů. atlantik se stal nejvýznamnější námořní cestou. kapverdy byly 10. 8. 1495 převedeny do korunního, tedy státního vlastnictví. Zodpovědnost za správu země si ponechali pověření „kapitáni“. Syn antónia da noliho Branco de aguiar dostal v dubnu 1497 „kapitanát Ribeira Grande“ nazvaný podle první metropole archipelagu uváděné v dokumentu z téhož roku jako první municipium. Roku 1495 se tu stavěl kostel Panny marie Růžencové, první ohnisko křesťanského kultu v subsaharské africe, k němuž později přibyl klášter. Branco de aguiar dostal také v červnu 1497 příkaz, aby vybudoval ošetřovnu pro stálé obyvatele i projíždějící námořníky. Roku 1497 dostal kapitán Rodrigo afonso ostrov Boavista, ale jeho pastýři nedokázali na zdejší písečné půdě rozvinout chov dobytka. U ostrova Santiago zakotvila 27. 7. 1497 flotila Vaska da Gamy a 3. srpna odtud vyplula k mysu Dobré naděje a dál do Indie. Roku 1498 se na kapverdech zastavil kryštof kolumbus na své třetí cestě k americe. Vasco da Gama se v květnu 1499 vracel přes ostrov Santiago z „objevené“ Indie do lisabonu. měsíc před svým objevem Brazílie roku 1500 u kapverdského ostrova São nicolau kotvila portugalská flotila, které velel Pedro Álvares Cabral. Také výprava tří lodí, která vyjela z lisabonu 5. 3. 1501 do Indie pod velením joãa da nova, nemohla kapverdy minout. Členem jiné expedice, která vyplula 10. 5. 1501 k Brazílii, byl mj. amerigo Vespucci. Právě z kapverd měl proslulý Ital 4. června napsat dopis lorenzovi di Pierfrancesca (1463–1503). V té době se už Portugalci osídlovali i několik dalších kapverdských ostrovů. Přijížděli často stejně jako misionáři a obchodníci, ještě častěji však odjížděli. O stálé obyvatele byla
15
námořní zákl adna (1481–1 550) n
nouze, a tak nepočetnou kapverdskou kolonii museli posilovat odsouzení vyhnanci. Přibyli i Židé vyhánění od roku 1496 z Iberského poloostrova. Tak vznikala pestrá společnost: mezi vyhoštěné Portugalce, kastilské, janovské a nizozemské dobrodruhy se dostávali sefardští Židé, zajatí „mauři“ z maroka a černí otroci z dlouhého pobřeží západní afriky od faktorie v arguimu po Sierru leone. Portugalské faktorie z této části afriky nacházely na kapverdech zásobovací stanici a překladiště. Proto také první tříletý kontrakt na pronájem důchodů dostali 3. 10. 1503 Gil Álvares, Bartolomeu jerónimo a Pedro Francisco pro oblast kapverd a přilehlé „Guineje“. O styk s afrikou a případný dovoz pracovních sil z nejbližších osídlených končin západoafrického pobřeží se musel starat také vikomt z Vila nova de Cerveira, který dostal v říjnu 1504 do pronájmu ostrovy Santiago a Fogo. Vybudování pevností ve východní africe a jmenování prvního indického místokrále roku 1505 učinilo z kapverd definitivně významný opěrný bod na nejdůležitější trase portugalské expanze. královská kancelář 11. 6. 1511 potvrdila privilegia udělená alfonsem V. obyvatelům ostrovů Santiago a Fogo. V prosinci 1517 však koruna čilým kapverďanům zakázala obchodovat v přístavech Sierry leone, nakupovat zde „více než nezbytný počet“ otroků a přepravovat zboží, které nepochází přímo z ostrovů. V lednu 1518 zakázal podobný výnos kapverďanům pod trestem vězení a ztráty zboží i lodí posílat plavidla k ústí „guinejských“ řek a obchodovat tu ve vlastní prospěch. V Ribeiře Grande roku 1512 slušně fungovala městská samospráva a radní se pravidelně stýkali s lisabonem. jeden z úředníků informoval roku 1513 evropské centrum, že v Ribeiře Grande žije 162 stálých obyvatel, z toho 58 „bělochů“, 12 duchovních, 16 „svobodných černochů“, dále portugalští vojáci a odsouzenci. Daleko více – kolem 13 000 – však bylo černých otroků. jen mezi léty 1513–15 zavleklo 29 lodí na ostrov Santiago 2 966 otroků. mnozí pokračovali do Portugalska, další byli prodáváni na španělské lodě, které je odvážely na kanárské ostrovy nebo do Západní Indie. Ostrovy byly přestupní, někdy i cílovou stanicí i pro církevní osoby. Roku 1522 žilo v Ribeiře Grande 22 otců, z nichž někteří mířili na africkou pevninu, ji-
n Po čát k y
16
ní do Brazílie. ani patricijové, kteří zde žili s bílými manželkami, si neodříkali potěšení s otrokyněmi. Rychle tak přibývalo „synů země“ – mulatů, které jejich bílí otcové uznali za právoplatné potomky a dědice. Snaha uživit se zemědělstvím a dobytkářstvím znamenala rozdělit africkým otrokům práci na pozemcích použitelných jako pole a pastviny. na ostrov Santiago připlula 9. 7. 1522 jediná loď, která zbyla z magalhãesovy výpravy; španělský velitel Sebastián de Elcano se tu osvěžoval 6 dní, než zvedl kotvy a zamířil domů ohlásit dokončení historické plavby. Zpráva o první cestě kolem světa antonia Pigafetty dosvědčuje význam kapverd pro námořníky stíhané utrpením na dlouhých cestách, dokonce i pro posádky „nepřátelských“ či konkurenčních flotil porušujících svou přítomností tordesillaský pořádek. Roku 1520 vznikla na ostrovech oficiální obchodní faktorie, téhož roku byly potvrzeny soudní funkce kapitánů, roku 1528 se dvě donace na ostrově Fogo spojily ve prospěch joãa de menesese de Vasconcelose. královský list z 20. 9. 1530 přikazoval rozdělit neobdělané pozemky na ostrovech São nicolau, Boavista, maio a Santo antão mezi obyvatele, kteří by je obdělávali. ale v blízkosti afrických břehů, kde začal rozkvétat lukrativní obchod s otroky, snila většina bílých osídlenců nikoli o sedlačení na jalové půdě, nýbrž o výnosném podnikání na moři. Obchodní a lidské vazby mezi ostrovy a pevninou se projevily i v církevní organizaci. Už roku 1466 se na ostrovy vypravili dva katalánští františkáni, kteří stejně jako další přicházející kněží a mniši museli až do roku 1514 ve všem poslouchat vedení kristova řádu v Tomaru. V Ribeiře Grande se z výnosů cel a z desátků zrodil kostel Svatého ducha a stavěly se další kostelíky a kaple. kapverdská církev závisela po zrušení privilegií kristova řádu na biskupovi sídlícím v madeirském Funchalu. až klement VII. vytvořil 31. 1. 1533 bulou Pro excelenti novou diecézi pro kapverdy a „Guineu“, a zbavil tak region madeirského dohledu. První biskup Brás neto ovšem do svých zemí nikdy nevkročil a dal přednost diplomatické kariéře ve Francii. Civilní i církevní správa se rodila obtížně. V prosinci roku 1533 bylo potvrzeno, že rod Correiů de Sousů znovu nabude práv na „kapitanát Ribeira Grande“. Tehdy dostala obec Ri-
17
námořní zákl adna (1481–1 550) n
beira Grande městská privilegia. V září příštího roku byl pro kapverdy a Guineu jmenován první soudce Estêvão de lagos, v červenci roku 1536 další soudce andré Feio. Podřízení kapverdského biskupství lisabonské arcidiecézi 8. 7. 1539 budovalo po církevní linii pevnou imperiální strukturu, jejíž nižší složky dostávaly pokyny z Evropy. Roku 1536 obdrželi kapverdští biskupové církevní jurisdikci nad přilehlým pobřežím afriky. V Portugalsku začala roku 1536 působit inkvizice. k pronásledování židů a „nových křesťanů“ v kolébce impéria se přidal i druhý biskup jmenovaný v září 1538: jõao Parvi, původem Francouz († 1546), žádal ustavení inkvizice na ostrovech. jeho lidé uváděli, že asi 200 kapverdských „nových křesťanů“ žijí s afričany na pobřeží, aniž by respektovali královské zákony. Inkvizice se nakonec na ostrovy nikdy nedostala, „noví křesťané“ a židé si naopak vybudovali ve smíšené společnosti výborné pozice. Ostrovní komunitu však začalo ohrožovat nebezpečí z moře. afonso de Torres, Španěl naturalizovaný na kapverdech, ztratil roku 1537 mezi Guineou a atlantskými ostrovy 6–7 lodí. Francouzští korzáři loupili i roku 1538, kdy se ztráty Portugalců obchodujících z kapverd vyšplhaly na obrovskou sumu 10 000 cruzados. Písař faktorie na Santiagu jorge Vaz psal 10. 6. 1542 do lisabonu, že ostrovy žijí ve strachu z útoku francouzských pirátů. Tehdy odvrátilo pokus napadnout Ribeiru Grande jen 12 lodí stojících v rejdě. Portugalská říše se rozšiřovala a kapverdám se nevěnovala taková pozornost jako indickým přístavům nebo některým africkým faktoriím. Roku 1549 se finanční správce andré Rodrigues dos mosquitos obrátil na samotného portugalského krále jana III. se žádostí, aby se stát více zajímal o ostrov Santiago, protože „kromě Lisabonu nevynášejí žádná jiná města Království tolik, jako tento vzrůstající z toho důvodu, že všechny lodě plující z Brazílie a z Peru i z Antil a z ostrova São Tomé se tu zastavují…“. Za nedostatku bělochů koruna roku 1546 povolila, aby i „tmaví lidé“ zastávali významné funkce radních Ribeiry Grande. Dne 20. 3. 1550 byl jmenován jorge Pimentel zároveň nejvyšším soudcem i vojenským velitelem. Země tak dostala oficiálního představitele s plnou správní autoritou.
n Po čát k y
18
Od roku 1548 začal být osídlován druhý největší ostrov Santo antão. Po krátkém působení vikářů Gaspara da Silveiry a joãa Figueireda nastoupil roku 1552 do svého úřadu třetí biskup s jurisdikcí pro většinu západní afriky, dělný Francisco da Cruz. Slušně se dařilo jen první základně. jistý portugalský kapitán vypsal svůj obdiv k blahobytnému životnímu stylu v Ribeiře Grande „s jejími pěknými domy osídlenými bezpočtem portugalských a kastilských šlechticů“.
Nesnadné přežívání Konkurenti útočí (1551–1600) na obchodující ostrovy přicházeli postupně přes moře další obyvatelé, hlavně afričtí černoši. Roku 1555 se v Ribeiře Grande začala zvedat stavba katedrály. Velitelské a soudcovské funkce převzal téhož roku manuel de andrade, o tři léta později prozatímně luís martins de Evangelho, roku 1562 Bernardo de alpoim. když v lednu 1564 zemřel jorge Correia de Sousa, bylo zrušeno feudální donační privilegium „kapitánů z Ribeiry Grande“ a ostrovy se zcela podřídily autoritě vrchních velitelů a soudců koruny. Roku 1562 se u ostrovů objevil anglický obchodník s otroky john Hawkins. Vyloupil a zabral 6 lodí. Inspirován kořistí připlul po třech letech znovu, aby se zmocnil 11 lodí s cenným nákladem. Pirátskou iniciativu převzali také john lovell a George Fenner. a jako by nestačily lidské hrozby, vybuchla roku 1563 sopka na Fogu. Začala nahánět strach obyvatelům celého souostroví a od této první zaznamenané erupce tak učinila ještě třicetkrát. V lednu roku 1570 král povolil vybudování kněžského semináře na ostrovech, ale k uskutečnění nedošlo. ani biskupové se na ostrovy netěšili, protože se „báli moře“. Třetí biskup Francisco da Cruz († březen 1574) však po sobě zanechal v Ribeiře Grande viditelné dílo. Také lidí už poněkud přibylo, ostrov Santiago se dělil na 9 obecních jednotek (freguesias). Požadavek na křesťanský původ a „čistotu krve“ alespoň pro státní úředníky bylo stále těžší dodržet. Už roku 1559 si jistý Francisco Pereira ve své žádosti o funkci „písaře sirotků a zesnulých“ stěžoval, že úřad zastává „nový křesťan“ Diogo Barasa. Společnost se ale stále víc afrikanizovala. Francisco Dias, ženatý už v lisabonu, přijel roku 1574 do Ribeiry Grande a tam vzápětí zplodil mulatského potomka. když roku 1579 zemřel, odkázal tomuto chlapci čtyři otroky, movitý majetek a hotovost 8 000 reálů. Tak se nejvlivnější a nejtypičtější skupinou usedlého obyvatelstva stávali „synové země“, v jejichž žilách kolovalo stále víc africké krve.
n ne s n adn é pře žív ání
20
V lednu 1578 zakotvil anglický kapitán Francis Drake na ostrově maio u dnešního města Vila de maio v místě, které je dodnes známé jako anglický přístav. Trocha sladké vody se nedala z nepatrných horských pramenů vůbec nabrat; zato však ostrov oplýval kokosovými ořechy, banány a divokými hrozny. lidé před angličany utekli do vnitrozemí, jejich domky u kotviště byly beztak zpustlé. ani kostel sv. jakuba znečištěný trusem zdivočelých kurů a koz nepřipomínal evropskou civilizaci. Piráti tedy pluli k Santiagu. Drakea rozzlobily vysoké kříže na pobřeží, a tak poručil několika námořníkům jednu „papeženeckou pověru“ povalit. Pak pokračoval v plavbě k jihozápadnímu cípu ostrova před Ribeiru Grande. Zajal tam portugalskou loď Santa Maria s nákladem lněného zboží, plachtoviny, rapírů, korku, klobouků, kůže, hřebíků, seker, rybářských háčků, nůžek, nožů, olivového oleje, nití, vlněných látek a vína naloženého na kanárských ostrovech. Drake posádku propustil, ponechal si však samotnou loď, a především zkušeného portugalského navigátora nuna da Silvu, který se měl stát lodivodem i kronikářem počínající anglické cesty kolem světa. Útok na druhou portugalskou loď se však Drakeovi nevydařil: od přístavu odehnala anglický dvojstěžník palba z pobřežích děl. Drakeova flotila pak obeplula kouřící ostrov Fogo a na malém ostrově Brava nalezla vytoužené potůčky vody „spadající dolů k mořskému břehu jako stříbrné praménky“. Odtud se Drakeovi námořníci po dni odpočinku vydali k novému světu. kromě útoků protestantských konkurentů trpěla portugalská zámořská říše vnitřní nepevností. Z ostrovů začali vyjíždět k africe pašeráci, iniciativní misionáři a obchodníci ve vlastní režii. někdy to byli běloši, stále častěji však mulati nebo černoši. Říkalo se jim lançados nebo tangomaos. Teprve tito agenti učinili i z afrického vnitrozemí evropskou obchodní zónu. Šířili tu zkarikované evropské hodnoty a s nimi i crioulo, dorozumívací jazyk postavený na afrikanizované portugalštině. konkurence samozvanců, kteří se úspěšně vyhýbali zdanění, ničila oficiální obchodníky. Usedlým a donedávna blahobytným podnikatelům nezbývalo než hledat štěstí znovu v Evropě nebo v Brazílii. Smrt mladého krále Šebestiána u alcácer-Quibiru (al-Qsar al-Kábir) roku 1578 při nesmyslném tažení do maroka vy-
21
konkurenti úto čí (1551–16 0 0 ) n
volala dynastickou krizi a zavedla portugalskou říši do personální unie se Španělskem (1580–1640). Také na kapverdech zpočátku převládal názor, že spojené flotily iberských zemí lépe ubrání americké, africké a asijské majetky řízené nyní z El Escorialu Filipem II. ale asi stovka bělochů, 13 700 afrických otroků a několik stovek svobodných černochů, kteří se do roku 1582 na ostrovech usadili, nemohlo zemi uhájit. Ostrovy zůstaly vystaveny útokům nejrozmanitějších sil. Spor o korunu mezi Filipem Habsburským a domácím pretendentem portugalského trůnu antonínem, převorem z Crata, dozněl právě na kapverdech. manuel Serradas, velitel antonínovy armády, přirazil roku 1583 se 180 portugalskými a francouzskými vojáky k Santiagu a zaútočil na Ribeiru Grande. Velitel místní malé posádky a domobrany Gaspar de andrade se nemohl profesionálům vyrovnat, a tak Serradas Ribeiru Grande vyraboval a měsíc poté odplul na ostrov Fogo. Obyvatelé tamního maličkého střediska São Filipe se z utrpení Ribeiry Grande poučili, neodporovali výsadku a takticky uznali antonína z Crata králem Portugalska. Dva měsíce nato se před Ribeirou Grande vynořil john Hawkins s dvěma loděmi. Předáci města se pokusili s obávaným kapitánem dohodnout: když vypudí Serradase z Foga, dostane odměnou zboží připravené k obchodu s afrikou. ale Hawkins se na Fogu se Serradasem spojil a oba společně zaútočili na Santiago. Tam však vojenský velitel zmobilizoval všechny lidi a připravil útočníkům léčku: 11 útočníků při výpadu padlo, ostatní utekli. agresoři navíc na ostrovech narazili na dalšího nepřítele. Hawkins prohlásil: „Po obakrát, co jsme tam byli, jsme přišli o polovinu našich lidí kvůli horečkám a průjmům různého druhu.“ nebezpečí na čas pominulo, ale Ribeira Grande zůstala poničená. V letech 1580–83, poprvé ostrovany zkrušil další osudový nepřítel. Cyklické sucho zničilo všechnu úrodu. Biskup Brandão později popsal „velký hlad“ jako masovou tragédii. nepočetná bělošská komunita zeslábla, „mnozí zemřeli a ostatní odjeli“. Utrpení však nebyl konec. Domnělá síla španělsko-portugalské personální unie spíš přitahovala nepřátele a vystavovala i odlehlé součásti největšího impéria pomstě. Roku 1585 se na Ribeiru Grande a okolí
n n e s n adn é pře žív ání
22
znovu vrhl Francis Drake. korzár zakotvil lodě u známých břehů ostrova Santiago a poslal 600 ozbrojených mužů na břeh. Podle dobové zprávy angličané „hnali obránce před sebou a vstoupili do města (Ribeira Grande), aniž téměř narazili na odpor a tam rabovali a ničili domy“. Úředníci tehdy utekli z hořícího města do hor a nájezdníci v klidu odvlekli všechnu kořist. Portugalci se i nadále mohli spoléhat jen na relativní bezvýznamnost svých ostrovů při bojích mocností o asii a ameriku. Rány přírody i útoky z moře vydrželi spíše afričané – a těch stále přibývalo. Roku 1582 žilo na Santiagu a Fogu 13 408 osob, z toho pouze 508 „sousedů“, tedy plnoprávných usedlých obyvatel a pánů asi 5 000 otroků. Dvě stovky nájemců vlastnily dalších 1 000 otroků a 600 osadníků ve vnitrozemí, bělochů i „tmavých“ lidí „smíšené krve“, žilo v sousedství 400 svobodných ženatých černochů a 5 000 otroků. na Fogu už od poloviny století vznikala po São Filipe další střediska osídlení a na celém ostrově žilo 300 nájemců s 2 000 otroky, kteří se věnovali převážně pěstování a částečně i zpracování bavlny. Černoši a otroci na ostrovech zcela převažovali, pouze 12,7 % obyvatel se těšilo z osobní svobody. První osadníci se objevili také na ostrově São nicolau. mezi obchodní artikly patřily lůj, sůl, koně, maso, ambra, ryby a další. Práce ostrovanů se od poloviny 16. století často soustřeďovala na bavlnářství. Spřádané a barvené bavlněné látky se vyměňovaly na pobřeží za otroky. Tyto látky ovšem vyráběli na jednoduchých horizontálních tkalcovských stavech s pedálem a úzkou osnovou opět afričtí otroci, hlavně Wolofové, mandingové, Soninkové, Biafadové, Susuové, Fulbové, Pepelové a Baňunové. Přes stálé hrozby pokut a trestů z lisabonu se ve druhé polovině 16. století kapverdský obchod stále rozšiřoval; vznikly pevné vazby mezi souostrovím a africkými skupinami z poměrně blízké „kapverdské Guineje“. konsolidaci ostrovního života napomáhala církev. Čtvrtý biskup Bartolomeu leitão přijel roku 1577 a po jeho smrti († 1587) si zvolil klérus provizorního vikáře, než přijel roku 1589 další biskup, karmelitán Pedro Brandão. Ten se odhodlal zlepšit finanční poměry kapverdské církve řadou výsad, ale i zastavením příliš nákladné stavby katedrály v Ribeiře Grande. kvůli
23
konkurenti úto čí (1551–16 0 0 ) n
penězům se ovšem biskup dostal do konfliktu se světskými autoritami a nakonec se stáhl do lisabonu (1594). mezitím se totiž změnilo pojetí moci nejvyššího civilního představitele: „kapitánem“ byl dosud obvykle učený, ale boje neznalý soudce, od roku 1587 však vždy voják a šlechtic. Vytvořením úřadu faktického generálního guvernéra kapverd v tomto roce ve skutečnosti zanikla autorita feudálních majitelů donací jako politických představených. když přebíral úřad „kapitána kapverd“ Brás Soares de melo (oponent biskupa Brandãa), napsal 7. 10. 1591 do lisabonu, že okolní vody ovládli angličtí a francouzští piráti do té míry, že „skoro zanikl obchod s otroky“. na kapverdských ostrovech, výhodné zastávce lodí na trasách k Brazílii nebo antilám, stoupala poptávka po otrocích, kteří by kultivovali rozšiřující se plantáže. Do zdejších přístavů mířilo také zboží z Evropy: korálky, alkoholické nápoje, střelné zbraně, sůl, mosazné a železářské zboží, textilie. Z kapverd pocházel Cristóvão da Costa (asi 1525–1593), jemuž plavby do asie zajistily slávu v podobě spisu Tratado de las Drogas y Medicinas de las Indias Orientales, který vyšel roku 1578 v Burgosu. Proti nájezdům nepřátel schválila státní rada v březnu 1586 postavení velké pevnosti nad Ribeirou Grande. Podle velkorysého projektu se brzy začala zvedat nad levým břehem ústí hlubokého kaňonu královská pevnost sv. Filipa (Forte Real de São Filipe) jako ústřední bod opevnění počítajícího také s Pevností sv. marty na západní straně města a s pevnůstkami São joão dos Cavaleiros, Santo antónio a São lourenço u vstupu do přístavu. Roku 1593 už pevnost stála, za všeobecného nedostatku peněz se kupodivu našly prostředky na zaplacení malé profesionální posádky včetně jednotky dělostřelců a světelných signalizátorů. když se roku 1596 objevili před Ribeirou Grande angličané, artilerie z pevnosti splnila svůj úkol a vetřelce odehnala. Výběrčí daní Brás Reimão zaznamenal roku 1596 ještě jeden útok blíže neurčených cizinců na ostrov Santiago, při němž jiný výběrčí daní přišel o 1 173 cruzados, takže zřejmě ani Forte Real de São Filipe nedokázala zabránit námořnímu lupičství. nájezdníkům totiž mohly posloužit i jiné zátoky, hlavně neopevněný přístav v sousední Praii. Tam se v září roku 1598 vylo-
n ne s n adn é pře žív ání
24
dili nizozemci, kteří právě zahájili útok na portugalské državy od Brazílie přes afriku, moluky až po japonsko. Velitel nizozemské flotily jacques mahu poslal na pevninu zprávu, že jeho výprava přijíždí v míru a chce jen doplnit zásoby. Portugalci mu odpověděli, že „nevěří tomu, co flotila říká“. nato se kapitán lodi Liefde van Beuningen se 150 muži vrhl na portugalskou pevnůstku na kopci u přístavu v Praii. Po několika výstřelech protestanti opěrný bod dobyli a opevnili „lavicemi, bednami, židlemi a kusy dřeva“. Brzy jim došlo, že tady zásoby nejsou a že si vlastně Portugalce zbytečně znepřátelili. Deset dní hledali neexistující cennosti, pak rozebrali své barikády, odtáhli dělo a slušně se obrátili na úřady se žádostí o doplnění zásob. Guvernér Francisco lobo da Gama však nizozemcům zahrozil kanóny a nařídil jim odplout. Van Beuningen skutečně musel pokračovat v další cestě. kapverdy se i potom musely obávat dalších potíží už proto, že tu stále žilo málo lidí: do roku 1600 se na jediných soustavně obydlených ostrovech Santiago a Fogo dokázalo usadit kolem 1 500 svobodných obyvatel a asi 14 000 otroků. Pro otrokářské podnikání byly ostrovy nepostradatelné. Otroci se sem dováželi na „aklimatizaci“. než byli prodáni dál do Brazílie nebo do karibiku, měli se naučit povinnostem, a pokud se jednalo o otroky pro službu v domácnostech, také dobrým způsobům a portugalštině. nevědomí boçais uměli jen svůj africký jazyk, protože právě přibyli z pevniny, ladinos už nějaký čas na ostrovech pobývali, mluvili kreolštinou a byli pokřtěni a „učeni k práci“, naturais se s ostrovy zcela sžili, protože se tu narodili. „aklimatizaci“ bylo možné prostě ponechat na běžném každodenním kontaktu všech tří otrockých skupin: boçais se brzy přizpůsobili svým „aklimatizovanějším“ kolegům. jen mezi léty 1609–12 dorazilo na ostrov Santiago 1 468 otroků z pobřežních bažin západní afriky, z území zvaného Rios de Cabo Verde (Řeky Zeleného mysu) nebo Rios da Guiné (Guinejské řeky). Zároveň však 8 110 plně „aklimatizovaných“ otroků odplulo do kolumbie, mexika, na kanárské ostrovy a do Sevilly. nějaký čas tedy otroci na ostrovech žili a pracovali. Bílí muži nacházeli mezi černoškami ochotné a smyslné konkubíny, a tak se míšení ras zrychlilo. Pokračoval také další zvláštní rys soužití ras a sociálních skupin. Při obvyk-
25
konkurenti úto čí (1551–16 0 0 ) n
lých pirátských útocích otroci obyčejně utekli do hor. nebylo v silách hrstky bělošských nebo mulatských obchodníků, aby uprchlé „badius“ (vadios, tuláky) pochytali. někteří uprchlíci založili v odlehlých koutech ostrova svobodnou, ale chudičkou existenci. jiné donutila sama země svou tvrdostí a neúrodností, aby se vrátili ke svým pánům. Zrodilo se umění vzájemné tolerance a klidného soužití, snaha zabránit zbytečným krveprolitím a krizím. na své cestě kolem světa pobyl na kapverdech florentský obchodník Francesco Carletti. na Santiagu si všiml „záliby Portugalců v černoškách“ a sezónního putování do hor v době dešťů. Ital zaznamenal zvláštnosti zdejší společnosti, kde nežije „nikdo než Portugalci, černoši a mulati, kteří se rodí z černošské matky a otce Portugalce“. Zachytil kuriózní důkaz blahobytu, kdy Portugalci přikazují svým otrokům, aby „nazí od hlavy k patě stávali v jídelnách se svíčkou v ruce, zatímco panstvo jí a rozpráví, jako svícny, stejně drahé, jako by byly ze stříbra“. neméně zvláštně působilo, že i „kněží se živí, stejně jako jejich biskup, rovněž Portugalec, nákupem a prodejem řečených černých otroků, které sem přivážejí portugalští kupci, a sice z pevniny africké, ze Zeleného mysu a z Los Rios; z rozvodněných řek, jež na oněch afrických březích jsou splavné po celý rok, získávají bezpočet černochů, jež pak směňují za různé zboží, a zvláště za látky z bavlny, jež na zmíněných ostrovech roste“. Carletti popsal svůj nákup otroků a zastyděl se, že i on sám dal vypalovat svému „zboží“ vlastnickou značku do kůže. Podrobně vylíčil organizaci přepravy otroků přes atlantik a svůj odjezd ze Santiaga 19. 4. 1594. na některých místech ostrova Santiago, zejména pod centrálními horami na náhorní planině Santa Catarina (kolem dnešní assomady) zemědělská společnost prosperovala. Ve vlhčích dnech suchých říčních koryt se pěstovaly hrušky i jablka, kokosové i datlové palmy, banány a tropické ovoce. Plodiny a některé druhy ovoce sem přicházely až z Indie. Dařilo se cukrové třtině, která se zpracovávala na cukr, melasu a kořalku. Šířil se bavlník, na Fogu se úspěšně choval dobytek. Sílila tendence neposílat otroky do ameriky, nýbrž ponechat je na ostrovech. nejbohatší statkáři vlastnili desítky otroků. Diogo da Fonseca měl roku 1597 na své bavlníkové plantáži
n n e s n adn é pře žív ání
26
na severních vlhkých svazích Foga 42 otroků, podobně se vybavili jiní jeho kolegové. „Guinejské kusy“ požívaly jisté úcty: otrok dostával malé políčko a směl věnovat jeden den v týdnu na jeho obdělávání. mnozí otroci navíc vynikli jako odborníci na potřebné práce. Elitizace spolehlivých otroků urychlovala integraci ostatních. Usedlí otroci prožili celý svůj život na statku a v jejich společenské vrstvě měla hlavní slovo matka jako jediný jistý rodič. V promiskuitě afričanům sekundovali statkáři, když si vydržovali otrocké milenky; černošky to vítaly, protože stykem s bělochem „čistily svou krev“.
Upadající kolonie (1601–1650) Přes vzrůstající potíže španělsko-portugalského soustátí vládl počátkem 17. století na kapverdech klid, který umožňoval, aby se z ostrovů spravovaly i portugalské majetky na blízkém pobřeží. V Ribeiře Grande od roku 1603 pokračovala přerušená stavba katedrály. V červenci 1604 přijeli aktivní jezuité. Počátkem srpna 1606 napsal otec Baltasar Barreira: „Město má 500 nebo 600 sousedů… městský přístav je příliš úzký…“. Pochválil zároveň ostrov Santiago, kde „zvláště v údolích je mnoho hroznů, pomerančů, citronů a veškerého ovoce“. Ohrožení trvalo. V červenci 1604 vyloupili Francouzi před Ribeirou Grande portugalskou loď plnou „guinejského zboží“. V březnu 1607 hlásil guvernér do lisabonu, že se nizozemci chtějí uchytit na ostrově maio. navíc roku 1605 postihla Santiago nová vlna hladu a zkázu dovršila epidemie neštovic a spavé nemoci. Roku 1610 vypsal otec Baltasar Barreira, jak lidé jedli i proschlé rostliny u cest a všechny možné odpadky. „Některé mrtvé našli na ulicích, jiné v jejich domech,“ jedni se otrávili při pojídání nestravitelných, jen zdánlivě jedlých látek, jiní „jinak zemřeli po své poslední skývě chleba“. královský výnos ze 14. 10. 1608 povolil založit v Ribeiře Grande jezuitské středisko pro výchovu, propagandu víry i společenské účely. Velké plány bylo třeba bránit, ale pevnost sv. Filipa už chátrala. Otec Barreira poznamenal roku 1609, že „tato pevnost, ve které se nalézáme, je z kamene a hlíny a její tlusté zdi jsou tak špatně spojené, že na mnoha místech padají a hrozí naprostým zřícením“. O 10 let později napsal
27
Upadaj í cí kol oni e (1601–16 50 ) n
sám guvernér, že pevnost je „velmi zhroucená“ a že má pramálo zbraní. kapverdy ztrácely přitažlivost i pro církevní činitele. luís Pereira de miranda byl ustanoven koncem roku 1607 kapverdským biskupem, ale odmítl na ostrovy přijet. Dominikán Sebastião de ascensão zvolený roku 1610 se po váhání ujal funkce až roku 1612 a působil jen do března 1614. až poté uchopil biskupský úřad manuel afonso da Guerra († 8. 3. 1624) dokonce v kumulované funkci nejvyššího církevního představitele i civilního guvernéra. Při nedostatku bělochů povolil královský výnos ze 4. 12. 1608 kariéru „místním“ za předpokladu, že dokáží kvalitně zastat službu. Církevní i některé světské úřady se tak otevřely mulatům narozeným na ostrovech, v žádném případě ovšem ne otrokům dováženým neustále z kontinentu nebo pracujícím na statcích. Také soupisy obyvatel počítaly stále jen svobodné. když se roku 1617 zvažovala realizace dříve povolené jezuitské koleje v Ribeiře Grande, hlásil místní kněz představenému řádu že „jsou tu čtyři druhy lidí: místní kreolové, noví křesťané, klerikové zdejší i portugalští a někteří staří křesťané z Portugalska, kterých je však velmi málo“. Guvernér Francisco martins de Sequeira vypsal v červenci 1613 králi Filipovi III. (v Portugalsku Filip II.) katastrofální hospodářskou a finanční situaci, která se zhoršovala tím, že lodě jedoucí na guinejské pobřeží míjely celnici v Ribeiře Grande. Radnice žádala o státní zásah, který by zaručil placení poplatků na kapverdech; ústřední orgány ovšem nehodlaly plýtvat silami na takovou kontrolu. a tak si roku 1619 předáci z Ribeiry Grande postěžovali na „bídu a chudobu, která je na tomto ostrově“. nezbylo než přežívat z místního zemědělství. ani to se moc nedařilo. minulé zkoušky vyhnaly z ostrovů bělochy. královská instrukce z roku 1620 proto nařizovala, aby bělošské ženy namísto do Brazílie „byly nyní posílány na Kapverdy, aby tam co možná nejvíce vymizela rasa mulatů“. Formální příkaz se neplnil, rasový problém ostatně samotné ostrovy netížil. mulatský kapitán Álvares de almada byl pasován na rytíře kristova řádu, protože usedlí vojáci byli základem obrany země. Otroci pracovali také pro angličany, kteří se svými velrybářskými loděmi začali od roku 1620 často přijíždět na ostro-
n ne s n adn é pře žív ání
28
vy Sal a maio, aby tu nabrali sůl, dříve než odjedou k lovištím v atlantiku. Také na Boavistě zahájila skupina angličanů těžbu soli, a umožnila tím vznik první tamní osady zvané Povoação Velha na nejvýchodnější součásti archipelagu. Roku 1623 žádaly úřady v Ribeiře Grande centrum, aby raději nejmenovalo žádného královského guvernéra pro kapverdy. lisabon podrážděně odpověděl, že „lidé jsou revolucionáři, existují případy vražd a dalších zločinů, a domorodci, kterých je mnoho, vraždí bělochy, kterých je málo, a stali by se pány a vládli by“. Guvernér Francisco de Vasconcelos da Cunha 7. 7. 1624 vysvětlil králi, proč ostrovy už neuživí žádnou administrativu; stěžoval si, že „docela chybí peníze, které ani neviděl, a faktorie nic nevynáší a na mzdách je už zpoždění za 40 000 cruzados“. Upadaly totiž obchody s pevninou, podle stížnosti „souseda“ z Ribeiry Grande andrého Donelhi z roku 1625 proto, že francouzští piráti blokují portugalské obchody u guinejského pobřeží. jezuita Sebastião Gomes si roku 1627 postěžoval: „Lidí je na tomto ostrově velmi málo, a jestli se mezi stálými obyvateli nachází dvacet významnějších lidí, kteří jsou ještě ke všemu běloši, bude to všechno…“ Roku 1630 žilo v Ribeiře Grande už jen 51 „sousedů“. Roku 1634 dospěl jistý mathias de Souza, mulat najatý jezuity, se skupinou afrických cestujících na lodi Arc do kolonie Saint mary’s v americkém marylandu. Poté, co splnil svůj úkol, stal se překladatelem kolonistů při jejich stycích s domorodci. Později Souza vedl na moře svou vlastní loď a roku 1642 byl zvolen poslancem marylandského shromáždění. Poté kapverďan Souza získal další ostrovany pro přesun do nového světa. Z ameriky však hrozila také rizika. jonathan Winthrop, který osídloval massachusettský záliv, zaznamenal ve svém deníku, že jedna bostonská loď dovezla náklad do anglie a pak se zastavila na kapverdském ostrově maio. Zde nakoupil kapitán „afričany“, které pak dovezl na Barbados, prodal jako otroky a za stržený peníz tam nakoupil melasu. Tak se proslulý „trojúhelníkový“ obchod na atlantiku stával osudný i černochům, kteří byli zavlečeni na kapverdy. jen vzdáleně dolehlo na ostrovy obnovení portugalské samostatnosti roku 1640. Za odmítnutí španělské vlajky byla osada São Filipe na ostrově Fogo povýšena do kategorie měst.
29
Pokrok nepři chází (1651–178 3) n
ale hrstka lidí se nedokázala ani uživit. S. Gomes asi roku 1637 napsal, že „půda během několika let v této části značně upadla a každým dnem pokračuje její zhoršování tak, že je skoro úplně vyčerpaná“. Proti nizozemskému nebezpečí, které málem zlikvidovalo i portugalskou Brazílii, žádal guvernér koncem roku 1638 o zedníky, železáře a truhláře a navrhoval rekrutovat 200 placených vojáků pro okamžitou obranu Ribeiry Grande i celého ostrova Santiago. Zbídačené Portugalsko však obhajovalo nezávislost dlouhou válkou se Španělskem. Ostrované se tak znovu museli spolehnout sami na sebe, což znamenalo vyzvednout stále početnější mulatskou vrstvu. Soudce z ostrova Santiago psal v červenci 1643 králi janu IV.: „Vaše Veličenstvo nařídilo, že některé úřady mohou zastávat kvalitní místní lidé. Informuji Vás, že všichni jsou černoši, a proto si dovoluji vysvětlit své pochybnosti, neboť je na tomto místě velmi málo lidí z Království.“ Úpadek první metropole se pokusila zastavit joana Coelhová, když věnovala všechny své prostředky na založení a vydržování kláštera sv. Františka, jehož zdi se skutečně začaly zvedat v suchém kaňonu. Guvernér joão Serrão da Cunha žádal roku 1645 posily a příspěvek na zlepšení opevnění, protože se nizozemci znovu pokusili přepadnout Ribeiru Grande. metropole ale chřadla i zevnitř. Už kolem roku 1630 ukončili své úspěšné misijní působení jezuité, kterým ostatní záviděli organizační schopnosti a úspěšné skupování statků, roku 1639 se vrátili do Portugalska františkáni. když počátkem listopadu 1646 zemřel po 20 letech působení na ostrovech biskup lourenço Garro, nenastoupil na jeho místo celých 26 let žádný následovník. královský dekret z prosince 1647 stanovil, že celní poplatky se budou platit nikoli v uměle udržovaných střediscích, nýbrž vždy v těch přístavech, odkud vyjíždějí lodě. Od té doby byla Ribeira Grande odsouzena k pomalému umírání.
Pokrok nepřichází (1651–1783) Roku 1652 poctil ostrov Santiago poprvé svou návštěvou kazatel a ochránce brazilských indiánů antónio Vieira. V nedostavěné katedrále v Ribeiře Grande kritizoval opomíjení ostrovů:
n n e s n adn é pře žív ání
30
„Je tu jen velmi málo farářů, a ještě k tomu velmi málo horlivých. Přitom jsou zdejší lidé ze všech nově obsazených zemí nejvíce schopni přijmout poselství, kterému by je duchovní učili.“ jedním dechem však Vieira pochválil nemnohé zdejší duchovní: „Jsou všichni tmaví, ale jen tím se liší od Evropanů. Jsou tu klerikové černí jako uhel, ale tak vzdělaní, učení, muzikální, diskrétní a mravní, že by jim mohli závidět pastýři z našich katedrál.“ Portugalsko sice obhájilo svou obnovenou nezávislost, ale nemělo už sil plně využít veliké zdroje angoly nebo Brazílie; méně užitečné kapverdy portugalští správci opomíjeli docela. Obchod s ostrovy poklesl, zlatá a stříbrná měna zmizela. Výměna zboží nabyla archaických rysů: hlavní měnovou jednotkou byl kus hrubého kapverdského plátna zvaný barafula. Železná tyč měla hodnotu 2 baraful. Pro obchod bylo možné využít i těch nejběžnějších ostrovních darů, obchodník musel mít ovšem loď, styky a informace. kůže kapverdské kozy se na ostrovech prodávala za 160–300 reálů, ale v Bostonu bylo možné za ni dostat ekvivalent v ceně 600 reálů. lisabon nejevil zájem zvýšit hodnotu a kvantitu oběživa, Brazílie si žádala otroky a to brzdilo všechny snahy provozovat na kapverdech cokoli jiného než obchod s lidmi. Přitom byly kapverdy bezpečnější než blízké africké pobřeží sužované jak evropskou konkurencí, tak nájezdy černošských populací z vnitrozemí. Také proto byly portugalské základny na pobřeží, nazvané později Portugalská Guinea, v dlouhém mezidobí let 1650–1879 spravovány z kapverdských ostrovů. Výzvy k posílení bělošské kolonizace se však míjely účinkem. V květnu 1654 se představitelé správy dožadovali, aby úřady obsazovali běloši, což je „základní věc, aby byli úředníci respektováni“, ale oslabené Portugalsko se stále obtížněji prosazovalo proti dravým konkurentům. Roku 1655 Holanďané přepadli osadu São Filipe na ostrově Fogo. Během čtyřdenního řádění odtud odnesli vše, co mělo nějakou cenu. míšení ras se stalo nezvratným procesem a „čistou krev“ nepočetných bělochů nahrazovaly schopnosti mulatů. když antónio Peres de Souto roku 1647 nezískal funkci účetního a kontrolora v Ribeiře Grande, stěžoval si, že jeho konkurent a vítěz konkursu Domingos Dias je „mulat, nemanželský syn černoš-
31
Pokrok nepři chází (1651–178 3) n
ky“, zatímco on je „běloch, Portugalec narozený ze zákonného manželství, pochází z Království, z Vila Viçosy, a je čistý“. Roku 1659 vypukl spor o funkci kapverdského správního písaře, kterou naposledy zastával anastácio da Fonseca, „nový křesťan“ ženatý s mulatkou. když guvernér informoval Zámořskou radu o kandidátech na významnou funkci, zdůraznil, že jeden z nich je pokládán za „nového křesťana“, druhý je zločinec, třetí je černoch a čtvrtý také není „čistý“. Roku 1675 vznikla na kapverdech obchodní společnost. měla však málo aktivních členů. navíc lidi stále pronásledovala také příroda: erupce sopky na ostrově Fogo, zemětřesení a výrony lávy roku 1680 vyhnaly zdejší obyvatele na sousední ostrůvek Brava, kde začínali znovu z ničeho. Život na ostrovech zůstával monotónní a ubohý. V lednu 1687 zakázala koruna prodej kapverdských látek cizincům pod trestem smrti: omezování jednoho z mála oborů podnikání vzbudilo nenávist vůči lisabonu. Také sucho si stále vybíralo daň. Roku 1690 zaznamenal guvernér, že několik suchých let stálo 4 000 obětí, z nichž většina byli černí otroci. Velký okamžik zažila Ribeira Grande až roku 1693 při vysvěcení tamní katedrály. Dlouhá desetiletí příprav, kdy kapitáni plovoucí z Portugalska vykládali stavební kameny jako lodní zátěž, přinesla výsledek. monumentální stavba se ovšem dokončovala většinou za soukromé peníze biskupa Vitoriana Portuense, a když v letech 1700–01 byla dostavěna úplně, působila až komicky v maličkém sídle připomínajícím spíš vesnici než město. Církev sloužila svému lidu, a tím se dostávala do konfliktu s nadřízenými. Roku 1712 si guvernér stěžoval biskupovi, že na São nicolau a na Santo antãu se slavily svatby kapverdských žen s cizími piráty, přestože „Jeho Veličenstvo nemá v lásce cizince, natož pak piráty“. aby se lidské vztahy ubíraly přirozenými cestami, přikázal příštího roku královský list majitelům otroků, aby nepřekáželi sňatkům mezi svobodnými a otroky tím, že budou žádat přemrštěné sumy za svobodu ženících se nebo vdávajících se otroků. nápadná katedrála přilákala piráty. Francouzský korzár jacques Cossard (či Cassard) se 4. 5. 1712 vylodil se svými 12 bojovými plavidly na „pláži sv. marie“ a vyslal posádku na hlavní město. ničení a pustošení vyvrcholilo zajetím portugalského
n n e s n adn é pře žív ání
32
velitele. Pohroma byla tentokrát nenapravitelná; všechny bohaté domy, všechny kostely, všechny sklady, kláštery a nakonec i domky prostých obyvatel Ribeiry Grande přišly o všechno cenné nebo užitečné. Dříve než Francouzi začali vypalovat trosky, odnesli si zboží, peníze, kalichy, ale i koule, střelný prach, měděné předměty, kostelní zvony, 110 „kusů“ otroků, stoly, postele, nábytek, oblečení, obrazy. V plamenech zmizelo všechno ostatní včetně cenné dokumentace, knih a klášterního inventáře. kořist se odhadovala na 3 miliony liber sterlinků. Ribeira Grande téměř zanikla a celý jih ostrova Santiago byl dokonale zpustošen. lidé odjeli, pokud mohli, otroci se rozutekli do horských údolí uprostřed ostrova. V lednu 1718 si i guvernér kapverdských ostrovů stěžoval, že nemá kde bydlet, protože se zhroutilo i těch pár domů, které dosud stály v pevnosti sv. Filipa. Co nezničili nájezdníci, to dokonala příroda: sucho roku 1719 přineslo na Santiago hlad, další vlna sucha z let 1748–50 byla paradoxně vystřídána roku 1754 ničivými větry a prudkými lijáky, které srovnaly se zemí i dormitář kláštera sv. Františka v Ribeiře Grande. Biskup Pedro jacinto Valente téhož roku obec opustil a hledal nové působiště na ostrovech São nicolau a Santo antão. Hrstka obyvatel přežívala ve staré metropoli už jen díky zemědělství v kaňonu a rybolovu v zálivu. Osídlování se zastavilo. jeden z anglických kapitánů zaznamenal roku 1720, že ostrovy Sal, Santa luzia a São Vicente jsou zcela neobydlené. několik kapverských obchodníků přesto nadále připlouvalo k bažinám a džunglím afrického pobřeží, aby udržovali v Guineji a v Sieře leone portugalský vliv hluboko do 18. století. na ostrovech se zvolna rodil nový národ. Rozptýlení lidí do míst, která dovolovala rybolov, zemědělství a řemeslo zároveň vylučovalo vzpoury nebo jakékoli jiné organizované protesty proti otrokářství nebo nevýkonné správě. kapverdy do jisté míry chránila jejich neatraktivní chudoba, a především nepostradatelnost pro námořníky. Frekvence námořní plavby se zvyšovala a ani „nepřátelská“ loďstva nepohrdla službami kapverdských přístavů. na ostrovy se tak dostávalo jinak nedostatkové zboží. Protože bylo obtížné kontraband kontrolovat a ještě obtížnější cizí flotily odhánět, povolil raději lisa-
33
Pokrok nepři chází (1651–178 3) n
bonský dvůr roku 1721 zahraničním lodím obchodovat na kapverdských ostrovech. Zároveň se ovšem zakazovalo prodávat kapverdské textilie cizincům pod trestem smrti, což rozčilovalo hlavně obyvatele ostrova Fogo, kde domácí tkalcovství staletí prospívalo do té míry, že se látek používalo i jako platidel. O obyvatelích informoval Sebastião Bravo Botelho 18. 11. 1724 krále jana V.: „Společnost na tomto ostrově se skládá asi tak ze 30 bělochů, ale nečetných a zbídačených, neboť jde o lidi, které sem vyhnaly neštěstí, chudoba nebo nectnost. Více je lidí země a už se ví, že mezi nimi bude velmi málo dobrých. Pod nimi jsou barevní, kterým se říká běloši proto, že chodí obutí a mají své majetečky. Všichni ostatní jsou otroci a černí tuláci.“ Správce kolonie žádal krále o radu, jak má obsadit funkce a úřady, kterých je několikrát víc než zdejších bělochů, když má k dispozici převážně „mulaty, kterým říkají běloši“ a „černochy tak chudé, že chodí bosí“. navíc i toto převážně afrikanizované obyvatelstvo drtila chudoba do té míry, že v některých obdobích nedokázalo přežít. Soudce josé da Costa Ribeiro koncem roku 1732 zaznamenal viditelné snížení počtu obyvatel – kolem 2 000 mrtvých za jediný rok. kolem roku 1740 začaly na ostrovech pravidelně zastavovat lodě připlouvající od severoamerických osad, aby tu nabraly zásoby, někdy také doplnily posádku. američané se setkávali s úpadkem a prázdnotou. Ze zbytků Ribeiry Grande hlásila roku 1743 municipální obchodní komora do lisabonu: „Většina našich domů a starých budov včetně katedrály jsou v troskách a my je nemůžeme opravit, zatímco většina našich statků je ztracena z toho důvodu, že tu nejsou otroci, kteří by na nich pracovali.“ na souostroví zůstaly jen asi 20 desítky bělochů, „většinou tak chudých a ubohých, že jen taktak přežívají“. Hrstka nedokázala své otroky udržet ve smysluplné práci a v poslušnosti. V horách ostrova Santiago rostly funcos, kruhové kamenné chatrče uprchlých otroků, kteří tu žili v bídě, ale v bezpečí podle svého. Radní ze zpustošené Ribeiry Grande vylíčili 23. 6. 1764 králi josefu I. „naprosté zhroucení“ svého města, které je „druhou zničenou Trójou“. Z první metropole se stala jen vzpomínka zvaná Staré město, když bylo 13. 12. 1769 sídlo ostrovní správy přeneseno na skalní vyvýšeninu (Plató) nad přístavem v Praii.
n ne s n adn é pře žív ání
34
merkantilismus osvícenské éry na ostrovy nedorazil. nařízení z roku 1753 stanovilo, že „je nezákonné pro jakéhokoli cizince nebo národ otevřít na ostrově obchodní firmu nebo tam zůstávat déle než 20 dní bez zvláštního svolení vlády“. nová vlna sucha a hladu postihla ostrovy v letech 1754 a 1764, nejvíce tentokrát utrpěly ostrovy Brava a Boavista. neklid vyvolal vření: roku 1770 se na Bravu vypravil velitel posádky na ostrově Fogo, aby potlačil revoltu a obnovil pořádek. Většina kapverďanů se snažila přežít usilovnou prací: záznamy celnice v Praii svědčí o tom, že se jen v letech 1766–76 vyvezlo na guinejské pobřeží 95 000 kusů kapverdských látek, za něž se nakupovali otroci. ale roku 1773 sežrala hejna kobylek na ostrově Fogo všechno, co mělo sloužit za potravu lidem; následovala strašlivá vlna hladu, doprovázená dokonce kanibalismem zoufalců, která snížila počet obyvatel sopečného ostrova z 5 700 na 4 200. Od září 1774 do února 1775 zemřelo na celém souostroví 22 666 lidí, přeživší „živé zboží“ prodali svobodní, aby alespoň obchodem s lidmi získali něco k jídlu. Doba velkého portugalského reformátora markýze Pombala přinesla kapverdským ostrovům všechno jiné než pokrok a naději. až po smrti absolutistického ministra vznikla instituce napodobující nepříliš úspěšné výsadní společnosti z mateřského království. „kapverdská obchodní společnost“ založená 2. 1. 1783 jen paběrkovala na atlantském obchodu s otroky, jehož hlavní výnosy mířily do anglie.
V otřeseném impériu (1784–1850) První systematický přírodní výzkum, který provedli němečtí vědci j. G. Förster a j. R. Förster roku 1772, ukázal jedinečnost kapverdské přírody. Potvrdil to také brazilsko-portugalský voják a přírodovědec joão da Silva Feijó, který přivezl roku 1789 do lisabonu z ostrovů senzační pozůstatky velkého vymřelého plaza nazvaného Macroscincus coctei. Feijó také popsal jako zvláštnost velké množství propuštěných otroků. kromě skutečnosti, že majitelé otroky propouštěli během hladových let na svobodu, aby je nemuseli živit, nalezl výzkumník ještě jeden důvod této anomálie: „Zbožní obyvatelé těchto dvou ostrovů (Santiago a Fogo) jsou přesvědčeni, že dělají
35
V otřeseném i mp éri u (1784–1 8 50 ) n
záslužný čin, když pro spásu svých duší osvobozují velkou část svých otroků…“ Sucho a hlad napadly ostrov Boavista roku 1789, ostrov Brava roku 1790, příštího roku zemřelo 800 lidí hlady na Santo antãu. Roku 1804 se ničivé sucho na souostroví usadilo na dlouhé dva roky. jedna nenápadná změna však už ostrovy silně ovlivňovala. Velrybáři z nové anglie podnikali dlouhé výpravy do atlantiku a kolem roku 1800 si namísto azorských základen definitivně oblíbili kapverdské. na taženích za velrybím tukem a masem, trvajících nezřídka celé dva roky, museli američané velmi často doplňovat posádky. Otužilí kapverďané byli ideálními námořníky. Práce na velrybářských lodích často končila usídlením ostrovanů kdesi poblíž amerického Bostonu. V době evropských válek se zdálo, že kapverdy znovu ožijí. Roku 1790 se tu začala pěstovat káva a plantáže dávaly při troše zavlažování slušné výnosy. Cenzus z roku 1807 zjistil, že na ostrovech bydlí 1 752 bělochů. ale za napoleonských válek bělochů na kapverdech znovu ubývalo. Z vlastních zdrojů se ostrovy čas od času přizdobily novými stavbami: roku 1801 byl založen nejstarší kostelík sv. Rocha na ostrově Boavista, roku 1804 vznikl umělý tunel do kráteru v místě Pedra de lume na východě ostrova Sal, aby tu bylo možné lépe odpařovat mořskou sůl. Začaly se stavět cesty spojující po zemi rozptýlená pobřežní střediska. až roku 1804 byl odvolán zákaz prodávat místní textilie cizincům, ale v té době už zahraniční konkurence dávno zničila kapverdský „textilní průmysl“. Slabosti Portugalska stále využívali nepřátelé a piráti, kteří napadali ostrovy i v době, kdy už klasické pirátství patřilo minulosti. Ostrov Brava na jihozápadě archipelagu napadli za napoleonských válek roku 1798 Francouzi, ostrov Boavista zažil vpád záhadných mořských loupežníků roku 1815 a znovu roku 1817. Stavba pevnůstek na ochranu pobřežních osad dostávala přednost před užitečnějšími podniky: na ostrůvku Sal-Rei u severozápadního pobřeží ostrova Boavista vznikla pevnost Duque de Bragança, opevňovaly se malé přístavy. na potřebnější díla se pak nedostávalo peněz. Roku 1810, kdy budoucí král jan VI. zveleboval své sídlo v brazilském Rio de janeiru, počítali na kapverdech mrtvé po dalším útoku sucha. koncem roku 1811 lidé protestova-
n n e s n adn é pře žív ání
36
li proti daním, z nichž měla být vydržována milice na ostrově Santiago. Úřady zasáhly tvrdě a deportovaly zajaté vůdce nepokojů do Brazílie. Během incidentu se projevila solidarita zdejších lidí, která koruně vadila: úřady „nedůvěřovaly kreolským vojákům, protože ti v den revolty prohlásili, že nebudou proti vzbouřencům střílet“. ale stát nemohl lidi trestat víc než sama příroda: roku 1813 ztratily ostrovy Santiago a maio mnoho lidí, roku 1814 vyhnal hlad obyvatele ostrova Boavista na Fogo a São nicolau, roku 1816 zahrozila znovu sopka na ostrově Fogo, naštěstí se tentokrát výlevy lávy obešly bez následků. Teprve po napoleonských válkách vznikla v Praii roku 1817 první základní škola. Organizovat vzdělání alespoň pro elitu i na nejnižším stupni bylo ale tak obtížné, že škola brzy zanikla. až po 4 letech se ji podařilo znovu založit a udržet při životě až do roku 1840. neklid z portugalských svárů mezi liberály a konzervativními monarchisty dorazil i na kapverdy. V lednu 1822 odmítli zemědělští dělníci a nájemci platit rentu plukovníkovi Domingosu Ramosovi ve vnitrozemí ostrova Santiago. mezi nespokojenci zazněl požadavek na pozemkovou reformu, která by umožnila lidem pracovat na vlastní půdě. nouze panující na ostrovech politiky v lisabonu nezajímala – roku 1823 nedostali ostrované odpověď na své opakované žádosti o pomoc při další vlně hladu. Podpora přišla z jiné strany: tři americké lodě vyložily na ostrovech dary shromážděné z iniciativy amerických kapverďanů církevními a občanskými organizacemi v USa. Osamostatnění Brazílie 7. 9. 1822 na nepočetnou kapverdskou společnost silně zapůsobilo. Guvernér joão da mata Chapuzet o tom napsal v dopise ze 16. 5. 1823: „Když jsem přijel na tento ostrov Santiago, byl jsem informován, že se několik lidí snažilo svést lid tohoto ostrova k provedení revoluce svržením Provinčního vládního výboru; chtěli na jeho místě jmenovat jiný a podpořit Brazílii. Nepřijali by portugalskou vládu ani vojsko z Evropy, zabránili by jeho vylodění a vyslali by deputaci do Rio de Janeira se žádostí o pomoc a ochranu.“ Záblesk touhy po nezávislosti však brzy utlumili portugalští guvernéři, kteří se snažili ostrovům prospět. když roku 1825
37
V otřeseném i mp éri u (1784–1 8 50 ) n
postihl hlad ostrov Santo antão, pokusil se guvernér Chapuzet zachránit obyvatele tím, že nějaký čas nakupoval potraviny za výtěžek obchodu se zdejšími přírodními barvivy, aniž by odváděl daně do Portugalska. Státní úřady ho za lidskost odměnily po svém – byl odvolán. Život ostrovanů závisel stále na milosti živlů. Guvernéři Caetano Procópio Godinho de Vasconcelos (1826–30) a Duarte da Costa de Sousa macedo (1830–33) zápasili s pětiletým suchem a následující hlad v letech 1831–34 zkrušil celý archipelag. Zemřelo 30 000 lidí, 42 % tehdejší populace. na ostrově Fogo vymřela v oněch letech polovina všech lidí hladem. Znovu pomohli američané: nejprve bostonská loď Charles, později loď Citizen přivezla zásoby, které utrpení poněkud zmírnily. Pro některé živé se našel nový zdroj obživy, když manuel antónio martins roku 1830 založil obec Santa maria na ostrově Sal. jeho podnikatelská společnost tu začala obchodovat se solí ve velkém a brzy dosáhla úctyhodné kapacity 30 000 tun ročně vyvážené soli. Zato si pozorovatelé zoufali nad „nedostatkem a úplným opuštěním“ veřejného školství; na ostrovech měl málokdo alespoň základní vzdělání. Reformní portugalské vlády se od 30. let 19. století v rámci svých skromných možností snažily alespoň zlepšit kapverdské komunikace. Vazbám na Portugalsko po celá léta konkuroval zájem kapverďanů o afriku a ameriku. massachusettský podnikatel Samuel Hodges a kapverďan manuel antónio martins uzavřeli už roku 1816 „obchodní partnerství“. V roce 1818 otevřela vláda USa v Praii svůj první konzulát, v jehož čele stál Hodges. Úřad měl usnadnit soužití severoamerických velrybářů se spřátelenou oblastí, a protože mezi léty 1825–75 přijíždělo k ostrovům průměrně kolem 100 amerických velrybářských lodí ročně, vydržel konzulát v plném zatížení celých 80 let. nešlo jen o velryby: v letech 1826–80 se jen na ostrově maio zastavilo 338 amerických lodí, aby tu naložily sůl. na cestě kolem světa přirazila 16. 1. 1832 k ostrovu Santiago loď Beagle, na jejíž palubě plul slavný anglický přírodovědec Charles Darwin. Bystrý pozorovatel si kromě botanických a zoologických postřehů zapsal řadu poznámek týkajících se historie kapverd a sympatických obyvatel souostroví. Darwinovi neuniklo, jak důležitou roli hrají kapverdy v celém atlantském
n n e s n adn é pře žív ání
38
prostoru. jen malá vzdálenost dělila ostrovy od výsep signalizujících blízkost Brazílie, na ascensionu zjistil přírodovědec, že poletující perličky sem byly dovezeny z kapverd. Souostroví u Zeleného mysu se muselo stát také poslední zastávkou výpravy kapitána Fitz Roye před návratem do anglie. Tehdy roku 1836 si Darwin do svého deníku poznamenal: „Nalezli jsme tam zakotvené, jak je obvyklé, nějaké lodě s otroky.“ ale otroctví mělo přímo na ostrovech poněkud smířlivější tvář než na brazilském pobřeží, kde kruté zacházení s otroky Darwina do krajnosti znechutilo. V ostrovní společnosti zápasící s bídou a nepřízní přírody byl rozdíl mezi pánem a otrokem často tak malý, že otroctví ztrácelo smysl. Při sčítání lidu v roce 1834 bylo zjištěno, že na kapverdech žije 51 854 svobodných obyvatel a jen 3 974 otroků. Pozitivní fakt vynikal ve srovnání s angolou a mosambikem, kde otroctví vrcholilo. mezi léty 1834–37 se vystřídalo několik guvernérů. Roku 1835 byl na ostrov Santiago poslán 21. pěší pluk složený většinou z azořanů, kteří v Portugalsku sloužili poraženému absolutistickému vzdorokráli miguelovi. Pluk 225 politických vyhoštěnců těžko snášel svou pohanu a už 22. dubna se vzbouřil. Seržant josé Pedro lopes se sám povýšil na majora, zajal a dal zastřelit šest důstojníků a seržantů z místní posádky a pak se svými vojáky raboval obchody i soukromé domy v Praii. kromě dvou praporčíků a seržanta, kterým se podařilo uniknout, nebylo na ostrově žádné vojsko, které by povstání potlačilo. Statkáře nakonec zachránil strach povstalců, kteří se raději se svou nevelkou kořistí nalodili a odjeli na ostrov Brava. Úpadku státní moci si mezitím povšimli také otroci v monte agarro, osadě vzdálené jen asi 4 km od Praii. Připravili povstání, které mělo vypuknout v prosinci 1835. Otroci chtěli „pobít všechny bílé vlastníky půdy“ a apelovali na všechny „svobodné chudé“, aby se připojili a společně s otroky „se zmocnili ostrova“. I když bylo spiknutí vyzrazeno a v zárodku utlumeno, strach majetných zůstal; hlášení pro místního soudce tvrdí, že „otroci se zamýšleli osvobodit a za tím účelem se rozhodli zabít své pány a pak se nalodit k odjezdu do Guineje“. Šest let poté se 300 nájemců na půdě, kterou vlastnil jeden z tehdy největších statkářů nicolau dos Reis Borges, vyzbroji-
39
V otřeseném i mp éri u (1784–1 8 50 ) n
lo noži a kyji. Odmítali platit za půdu, kterou obdělávali, a mezi místním obyvatelstvem agitovali, aby půda patřila těm, kteří na ní pracují. Běloši – včetně starosty – z oblasti zachvácené nepokoji hledali útočiště v hlavním městě. Vzpoura odezněla sama a poměry nezměnila. Portugalsko zakázalo obchod s otroky roku 1836 a kapverdy, které bývaly dříve ideální základnou pro světové otrokářství, se před polovinou 19. století staly skvělou hlídkovou stanicí v boji proti zbytkům obchodu s otroky. Guvernéři joaquim Pereira marinho (1837–39), joão de Fontes Pereira de melo (1839–42, podruhé 1848–51), Francisco de Paula Bastos (1842–45) a josé miguel de noronha (1845–47) uplatňovali protiotrokářské zákony zesilované anglickým tlakem na ukončení obchodu s otroky. Smíšená portugalsko-britská komise se roku 1843 usadila na ostrově Boavista. V kapverdské základně pro anti-slavery patrols působila nějaký čas též eskadra válečných lodí USa pod komodorem matthewem Perrym. ačkoli obchod s lidmi pokračoval a mířil z velké části také k jihu USa, dostalo se během 40. a 50. let před soud 19 obchodníků s otroky. Ti vyvázli většinou s pokutou. Portugalská ústava z roku 1838 kapverdy výslovně jmenovala jako součást transkontinentálně chápaného státu. Vazba ostrovů na Portugalsko přitom slábla ve prospěch stále čilejších kontaktů s USa. Roku 1842 na ostrovy připlulo 87 amerických plavidel, zatímco portugalských lodí bylo jen 61 a britských 36. Ve Furně na ostrově Brava byl roku 1843 otevřen nový dok. Z ostrovů odcházeli na druhou stranu oceánu do nové anglie ti kapverďané, které američané najímali na práci. Ostrovy se lišily od kontinentu silným pocitem sounáležitosti zdejší komunity. na rozdíl od jiných afrických kolonií se dočkaly přece jen určité vzdělanostní úrovně alespoň na základní úrovni. Ve školním roce 1841–42 fungovalo na souostroví 12 základních škol, chyběla ovšem zatím jakákoli škola vyšší. Roku 1842 začal být v první tiskárně vydáván Úřední bulletin jako první ostrovní periodikum. lidi spojoval spíše místní než spisovný jazyk. joaquim Vieira Botelho da Costa a spolu s ním Custódio josé Duarte se proto v Praii roku 1844 poprvé věnovali studiu gramatiky mluvené řeči a její popularizaci ve spisku Kapverdská kreolština, o rok později připojil antónio de
n n e s n adn é pře žív ání
40
Paula Brito Poznámky ke gramatice kreolštiny, kterou se mluví na kapverdském ostrově Santiago. Úřady tuto iniciativu nevítaly. Interní program hlavních škol prvního stupně v dubnu 1849 v 11. článku nařizoval: „Ve škole je dovoleno mluvit pouze portugalsky, kreolský dialekt je absolutně zakázán.“ V únoru 1847 požadoval kapverdský biskup ustavení škol na každém z obydlených ostrovů a zřízení internátního seminárního gymnázia, kde by se 12 z 24 studentů věnovalo církevní a druhá polovina světské dráze. Dva roky poté určil královský výnos, že seminář bude zřízen v obci Ribeira Brava na ostrově São nicolau. Dekretem z 23. 11. 1847 byla „hlavní škola“ otevřena i na nejméně obydleném ostrově Brava, kde ovšem sídlila řada vlivných bělošských rodin. Proti tomu protestovali roku 1850 obyvatelé ostrova Santo antão, tehdy nejproduktivnějšího ostrova s největším soustředěním bělošských rodin; guvernér měl podle nich napravit „nespravedlnost“ vyplývající z toho, že „daň na podporu vzdělání“ byla uvalena na kořalku, které nejvíc produkovaly právě ostrovy Santiago, Santo antão a São nicolau. na kapverdy pronikly v těch dobách liberalistické ideje a ve 40. letech tu fungovala i zednářská lóže. navzdory praxi rasové tolerance roztřídily úřady roku 1856 barevnost do 17 odstínů od „velmi tmavé“ až po „skoro bílou“ pleť. Spolupatřičnost s Portugalskem posilovali přijíždějící delikventi: podle neúplné lisabonské registratury bylo v letech 1802–82 posláno na kapverdy 2 487 vyhoštěných mužů a 83 žen. Vláda roztrousila odsouzené vrahy, vykrádače kostelů, zloděje, padělatele, alkoholiky, dezertéry a prostitutky po všech ostrovech. Vyhnanci brzy pocítili, že jim trest spíše vylepšil společenské postavení: běloši a mulati z ostrovů projevovali vůči vyhnancům „solidaritu barvy“, mnozí zločinci se ostatně ukázali být v nových podmínkách slušnými a agilními lidmi, kteří nakonec byli schopni přispět k pomalému rozvoji kapverdské společnosti.
Zrod nového národa Počátky kapverdské identity (1851–1910) kapverdští statkáři stále víc oceňovali výhody svobodné námezdní práce na plantážích bavlníku, kávovníku a sisalu. Zemědělci i obyvatelé městeček však stále zápasili s nedostatkem vody. Ten spolu s odlesňováním půdy užívané k zemědělským účelům vyvolával nové vlny hladomoru. Roku 1843 postihl hlad ostrovy Santo antão, Santiago, São nicolau a Brava, z vlny sucha v letech 1845–46 vyvázly jen ostrovy Santiago a São nicolau, v roce 1850 postihly sucho a hlad ostrovy Santo antão, São Vicente, São nicolau, Boavista a Sal, tři roky nato se hlad znovu objevil na ostrovech Sal a Boavista. Ostrov Fogo poničily v roce 1847 výlevy lávy a roku 1852 výbuch sopky, po nedostatku srážek v letech 1854–55 i epidemie cholery – zemřelo tu 800 lidí. To už přicházela i na ostatní ostrovy další vlna sucha a hladu v letech 1854–56 doprovázená cholerou, během níž vymřela čtvrtina všech obyvatel ostrovů. aby se zachránila alespoň část zvířat, nařídili někteří úředníci krmit prasata lidskými mrtvolami. V dobách, kdy nejvyšší správní úřad drželi ve svých rukou Fortunato josé Barreiros (1851–54) a antónio maria Barreiros arrobas (1854–58), námořní doprava v atlantiku houstla. nové poslání dostal ideální přístav v mindelu na ostrově São Vicente. Zdejší první trvalé sídlo založené roku 1794 pod jménem aldeia da nossa Senhora da luz bylo přejmenováno roku 1798 na Povoação Dom Rodrigo, roku 1820 na Vila Dona leopoldina a roku 1838 dostalo definitivní jméno mindelo. Roku 1819 tu žilo jen 120 lidí, ale pak se objevily dobré vyhlídky na rozvoj. Britské námořní společnosti z Cardiffu a newcastlu-upon-Tyne totiž hledaly vhodnou zásobovací stanici, kde by parníky doplňovaly zásoby uhlí. Vytipovaly si přístav v mindelu a po prvním úspěšném pokusu poručíka johna lewise z roku 1832 využívaly od roku 1838 ve zdejším Porto Grande velký sklad uhlí. Ten si roku 1850 oblíbila i Royal Mail a od příštího roku firma Skota johna millera. Brzy vznikl na ostrově São Vicente dokonce i nezbytný anglický klub. Britové se k ostrovanům chovali
n Z ro d n o v é h o n áro da
42
velkopansky jako kdekoli jinde v africe. Roku 1855 se mindelští zaměstnanci vzbouřili proti anglickému vedení uhelné společnosti. Žádali lepší pracovní podmínky, ale narazili na odmítavé stanovisko majitelů. nespokojenost dělníků částečně utlumila relativní prosperita. Roku 1859 se v mindelu zastavilo 167 lodí, na vrcholu zájmu se uhelné sklady propracovaly na čtvrté největší zauhlovací námořní středisko. Po roce 1860 začaly parníky úplně vytlačovat plachetnice, a tak mindelo nabízelo práci a jistotu přežití ostrovanům i zisky cizincům. Roku 1879 dostalo městská práva a stalo se druhým nejdůležitějším střediskem ostrovů, přestože carvoeiros („uhlíři“, přezdívka obyvatel São Vicente) museli pitnou vodu dovážet ze sousedního ostrova Santo antão požehnaného pravidelnými dešti. Podnikatel a honorární vicekonzul USa manuel antónio martins na ostrově Sal rozvinul těžbu soli v přírodní zásobárně čisté „kamenné soli“, vlastně vykrystalizovaných usazenin odpařených z mořské vody pouhých 200 metrů od východního pobřeží ostrova uprostřed zaniklé sopky v místě zvaném Pedra de lume. Vládní dekret z 29. 4. 1858 oznámil, že instituce otroctví bude za 20 let, tj. roku 1878, úplně zrušena. Přechod na svobodnou práci byl však bolestný. Zemědělec obvykle nedokázal sladit výdělečnou práci s výživou rodiny. Roku 1857 chrlila sopka na ostrově Fogo znovu lávu, v letech 1858–60, za vlády Sebastiãa lopese de Calheirose e menesese, postihl nedostatek maio, Santiago a Bravu, za Carlose augusta Franka (1861–64) přišlo roku 1863 další sucho a hlad, příštího roku v červenci až v listopadu naopak neočekávané deště a za nimi chřipka a malárie. Hrůzy nedokázal odvrátit ani josé Guedes de Carvalho e meneses da Costa (1864–69). Přestože pomoc přicházela až z madeiry a São Tomé, ztratilo Fogo do roku 1866 polovinu obyvatel a Santiago na 18 000 lidí. lidé začali z ostrovů utíkat a léta 1862–67 vešla do historie jako pětiletí vystěhovalectví. Během té doby, 6. 10. 1864, přistála v americkém new Bedfordu loď Susan Jane; na palubě vezla první kapverdské ženy, které posílily kapverdskou novoanglickou, dosud výhradně mužskou společnost. Zatímco kapverdská komunita na americkém severovýchodě se rozvíjela, na samotných ostrovech z odhadovaných 90 000 obyvatel (1860) zbylo roku 1867 pouhých 29 845 lidí. Po epidemii žluté
43
Po čát ky kapverdské i denti ty (1851–1 91 0 ) n
zimnice, která v létě 1868 zkosila velkou část obyvatel hlavního města, žilo roku 1869 na všech ostrovech jen 919 bělochů. Také obchody se zhoršily. kolem poloviny století začala ropa vytlačovat velrybí olej a stále méně početní američtí velrybáři hledali poslední velké kusy spíše v arktických vodách než uprostřed atlantiku. Otevření suezského průplavu roku 1869 odklonilo námořní trasy do Středozemí. Zdálo se, že kapverdy ztratily své staleté poslání. Portugalská Státní banka pro zámoří (založena 1865) odvracela úpadek půjčkami s hypotéční zárukou pro zájemce o zemědělské a jiné podnikání. Pořádek ve financích a snaha podpořit svobodnou konkurenci nakonec přinesly ovoce. Drobní i větší bělošští, mulatští i černošští podnikatelé se začali vzmáhat a postupně vytlačovali „bílé barony“ z jejich privilegovaných pozic. na ostrovy přicházely „neviditelné zisky“ – příspěvky kapverďanů žijících v cizině; příbuzní emigrantů často začínali podnikat s hrstkou dolarů na většině ostrovů. Gymnázium založené v Praii roku 1860 bylo brzy po svém vzniku zase zavřeno. na Santiagu totiž převažovalo černošské obyvatelstvo, jemuž vzdělání určeno nebylo, zatímco nepočetní statkáři si mohli dovolit poslat své děti do škol v Portugalsku. Ve střetu dvou kultur se správce okresu Praia, josé Gabriel Cordeiro, pokusil alespoň omezit silný vliv černošských folklorních projevů, když 31. 3. 1866 zvláštním výnosem zakázal hudební a taneční ceremonii zvanou batuque. Příznivější prostředí pro evropský typ vzdělání nabízel školám a osvětě ostrov São nicolau, kde nebyl africký kulturní tlak tak silný. Roku 1866 ve zdejší obci Ribeira Brava vznikl Seminář svatého josefa pro výchovu církevních otců působících potom jak na archipelagu, tak na portugalském pobřeží Guineje. kněžský seminář spojený se světskou školou podle staršího biskupského konceptu se stal střediskem kapverdské vzdělanosti po dalších 75 let. Touhu kapverďanů po vzdělání potvrzovaly i zakládané spolky. Roku 1867 vznikla v Praii Dramatická společnost afrického divadla, o dvě léta později byl založen tamní čtenářský kroužek, někdy na počátku roku 1875 vznikla osvětová společnost Ilustração Africana dokonce v malé obci Santa maria na jihu ostrova Sal. Roku 1871 působilo na celém archipelagu 49 kvalifikovaných učitelů; z toho
n Z ro d n o v é h o n áro da
44
žilo 16 na Santiagu, 13 na São nicolau a zbývajících 20 nerovnoměrně na všech ostatních ostrovech. Vzhledem k nepočetné populaci se ostrov São nicolau stal jakýmsi akademickým centrem kapverdské komunity. kapverdské národní obrození naráželo na pramalé kulturní potřeby velké části obyvatel včetně bělochů. Ostrovy byly po angole a São Tomé e Príncipe třetím nejčastějším cílem vyhnanců i v první polovině 70. let, kdy přijelo v letech 1870 až 1874 průměrně 61 vyhnanců každý rok (106, 35, 43, 49, 71). Tato evropská spodina se v první generaci neidentifikovala s kapverdským prostředím ani jazykem, a tak postup národního uvědomování závisel na aktivitě mulatů srostlých se zemí po generace. Roku 1869 Portugalsko vyhlásilo, že ruší otroctví s konečným datem 1878 platným pro celou svou zámořskou říši. Podle dekretu z 31. 10. 1874, vydaného portugalským ministrem joãem de andradem Corvem, byli už před vypršením konečné lhůty otroci propuštěni, ale vzhledem k nemožnosti odškodnit vlastníky museli „osvobození“ (libertos) dále pracovat na své pány. Trvající konflikt pánů a otroků, třeba že měl lidštější tvář než jinde v portugalské africe, vadil ostatně i některým osvícenějším guvernérům – takovým byl kupříkladu Caetano alexandre de almeida e albuquerque (1869–76). Vládní dekrety často přirozený vývoj brzdily. jeden výnos z roku 1875 vlastně otroctví prodloužil, když nařizoval bývalým otrokům, aby po roce 1878 ještě další dva roky pracovali pro své bývalé pány. jiný dekret ohlásil, že otrocká práce bude vystřídána „smluvní prací“, takže i dosavadní svobodní pracovníci by po roce 1878 fakticky klesli na úroveň propuštěných otroků (libertos). Guvernéři Vasco Guedes de Carvalho e meneses (1876–78), antónio do nascimento Pereira de Sampaio (1878–81) i joão Pais de Vasconcelos (1881–86) nezažili rozmach, který mělo osvobození pracovní síly vyvolat. Zchudlé Portugalsko samo nepoznalo industrializaci. modernizace přicházela spíše z ciziny. Roku 1874 vznikla v mindelu kabelová stanice a příštího roku sem byl instalován podmořský telegrafní kabel z Evropy do jižní ameriky. mindelo rychle rostlo: v roce 1878 sídlila převážná většina ze 672 státních, církevních a soudních funkcionářů v Praii a v mindelu.
45
Po čát ky kapverdské i denti ty (1851–1 91 0 ) n
Slabé srážky a zničená sklizeň zdevastovaly v letech 1875–76 největší ostrovy Santiago a Santo antão, nový nedostatek srážek hrozil každý rok. agronom Henrique de arpoare si roku 1881 v malebné ostrovní krajině zapsal, že tu „lesní pokryv mizí každým rokem a studny vysychají“. když „nespadnou deště, země nevyprodukuje nic a tisíce lidí umírají hladem“. nedostatek srážek udeřil také v roce 1883 a trval celé tři roky. Tehdy záchranná opatření úřadů zabránila nejhoršímu, přesto zemřely desítky lidí, hlavně na ostrově Fogo. Oddělení správy ostrovů od správy přilehlé Guineje v roce 1879 přimělo informovanější kapverďany soustředit se na vlastní zemi. Rašící vědomí specifické národní identity už povzbuzoval i tisk. Po několika číslech listu Nezávislý (založen 1877) se objevil list Kapverdská pošta (1879) a pak Kapverdské ozvěny (1880). V dubnu 1881 začal vycházet občasník Spravedlnost. Redakční rada vyjádřila, k čemu list směřuje: „Podnítit inteligenci k ušlechtilé myšlence, zapálit v srdcích svatý oheň lásky k vlasti, poučit lid o jeho právech a povinnostech, rozbít železné žezlo, osvobodit vědomí od všeho útlaku a myšlení i od toho nejslabšího závanu tyranie, nasměrovat tuto kolonii k tomu, aby přijímala u velkého stolu civilizace.“ Domácí nálady vyjadřoval už titul dalších novin vycházejících od roku 1883 pod názvem Protest. Většinou vyšla jen první čísla, ale přesto se objevily zřetelné snahy hájit zájmy místních lidí proti poroučejícím vetřelcům „zvenčí“. loff de Vasconcelos se roku 1889 obrátil na čtenáře Kapverdského časopisu, aby se postavili „těm papalášům, kteří se točí kolem nás s úmyslem ohrožovat nás, oslabit našeho ducha a odvést nás od našeho boje, který vedeme za regeneraci a pokrok této země“. Při zaostalosti většiny kapverdského obyvatelstva vyvstával před inteligencí úkol povznést svůj národ, který zatím nedohlédl za své bezprostřední každodenní problémy. Ekonomická bilance ostrovů byla konečně úspěšná. V rozpočtovém roce 1885–86 se mohly vedle východoasijských držav macaa a Timoru pouze kapverdy vykázat pozitivní bilancí 254 659 tisíc reálů příjmů a 242 615 tisíc reálů výdajů – na všechny ostatní africké kolonie stát doplácel. ale roku 1887 zdanila Brazílie dováženou kapverdskou sůl, aby chránila vlastní podnikatele; těžba soli na ostrově Sal dostala smrtel-
n Z ro d n o v é h o n áro da
46
nou ránu. V době, kdy byli guvernéry joão Cesário de lacerda (1886–89), augusto César Cardoso de Carvalho (1889–90) a josé Guedes Brandão de melo (1890–93), začaly kapverdy pociťovat přelidnění; místní plantáže nemohly bez vody uživit ani rodiny potomků otroků. Roku 1890 byla zase téměř nulová úroda a ostrovy maio a Brava postihl hlad. Potíže nastaly i na dalších ostrovech. Guvernérova zpráva z onoho roku popisovala „vyčerpané lidi, kteří se vrhají na poslední nezralá zrna“, aby přežili další vlnu sucha a hladu. nouzi ještě zdramatizovaly mraky kobylek přiváté na ostrovy z pevniny. jedno z řešení nabízela migrace v rámci koloniální říše. Hlad často kapverďany donutil, aby se dali najmout na práci na ostrovech, které příroda štědřeji obdařila vodou. Cestou k přežití byla práce na ostrově São Tomé nebo na zemědělských statcích ostrova Príncipe. Příčiny kapverdských potíží byly spíš organizační než přírodní. Guvernér lacerda (druhé období 1898–1900) je ve své stížnosti srozumitelně popsal: „Mnozí vlastníci rozsáhlých pozemkových majetků, které by mohly být kultivovány tak, aby poskytly hojnou úrodu na vývoz, se spokojí s tím, že pronajímají za peníze nebo za naturálie malé parcely. Takové pozemky dostávají nájemci obvykle jen na 1 rok, a tak s nimi neudělají nic víc, než je osejí, aby se zásobili nějakou potravinou pro běžnou potřebu.“ Proč se tu nevyprodukuje víc? „Každý nájemce, který by zhodnotil svou půdu a rozmnožil její výnosy, si může být jistý, že by mu na konci roku vlastník pronajal pozemek jen za mnohem vyšší nájemné. Byl by to majitel půdy, který by těžil z jakéhokoli zlepšení.“ Vlády monarchie vlastnické reformy neprosadily, proto přechod na „smluvní“ práci vyzněl jako pokračování otrokářských časů. Roku 1892 si americký kapverďan antónio Coelho koupil loď Nellie May a zahájil z amerického přístavu Providence pravidelnou „Obchodní linku na Bravu“ spojující exilovou komunitu s příbuznými ve vlasti. V obci Ribeira Brava na ostrově São nicolau vyšel roku 1894 první ročník sborníku Almanach Luso-Africano, kde kanovník antónio manuel da Costa Teixeira shromáždil příspěvky pojednávající o rozmanité problematice ostrovů od zemědělstvím po historií. antónio da Costa ze Semináře svatého josefa přeložil roku 1898 výňatky z portu-
47
Po čát ky kapverdské i denti ty (1851–1 91 0 ) n
galského národního eposu Lusovci do kreolského jazyka. nejvyšší úřady místnímu svérázu tolik nepřály: roku 1895 zakázal guvernér alexandre alberto da Rocha Serpa Pinto (1894–97) lidové slavnosti v obci Santa Cruz, protože se mu zdálo urážlivé, že se při nich černoši přestrojují do kostýmů krále, královny, soudců a jiných úředníků; dost civilizované se mu nezdály ani tance a africké popěvky zvané tabankas. Znevažování domácího živlu nesli kapverďané těžce. josé lopes se uprostřed roku 1899 v Kapverdském časopisu rozohnil: „Přál bych si jednou, třeba v posledním okamžiku svého života, zažít tu radost a vidět tyto ubohé ostrovy nezávislé (…). Přál bych si tuto chudou zemi přeměněnou v Chrám Štěstěny, třebaže je zatím jen tržištěm chtivých žádostí, hernou, kde se krade ve prospěch těch, kteří hrají – a vyhrávají.“ lokální osvětové iniciativy sílily. Školské sdružení naděje (založeno 1895) si vytyčilo úkol „šířit vedle dobrého vzdělání lidovou praktickou i teoretickou výchovu pro obě pohlaví, prostřednictvím teoretických škol i praktických řemeslnických učilišť, a tak odvést mládež od neřesti zahálky, vést ji k lásce ke vzdělání, k práci a k dobru“. když se pod titulem Naděje objevil roku 1901 „koloniální, lidový encyklopedický časopis“ koncipovaný jako měsíční příloha Almanachu, měl už bohatý obsah. Básnické pokusy, historické poznámky, aforismy, anekdoty, hádanky, hry a šarády tu dokazovaly, jak široké je rozpětí kapverdské literární tvořivosti. Zatímco na pevnině podmaňovaly kulomety poslední vzdorující africké komunity, kapverdy zápasily se zaostalým vlastnickým systémem a s přírodou. na počátku 20. století už měly všechny větší ostrovy stálé obyvatele, třebaže spojení mezi součástmi roztroušeného archipelagu zůstávalo obtížné. Roku 1900 přišel se suchem znovu hlad; držel se na ostrovech po celé tři roky, obohacen epidemií neštovic. Do roku 1902 zahynulo přes 10 000 lidí, celých 17 % tehdejší populace; jen ostrov Santiago zaznamenal roku 1901 ztrátu 1 927 lidí a příštího roku 2 152 lidí. krize pokračovala až do roku 1904. Guvernéři arnaldo de novais Guedes Rebelo (1900–02), Francisco de Paula Cid (1902) a antónio alfredo Barjona de Freitas (1903–07) nedokázali zajistit účinnou pomoc z Portugalska ani z místních zdrojů. Přesto si bylo celé impérium vědomo hodnoty ostrovů
n Z ro d n o v é h o n áro da
48
a obdivovalo lid, který přes všechny neuvěřitelné strasti přesvědčil o své vitalitě už počtem 135 000 obyvatel (1905). kapverďané mnohdy vnímali portugalský dohled jako diskriminaci. Ze svého dočasného exilu v USa psal vynikající novinář Eugénio Tavares roku 1900: „Potřebujeme svého vlastního Monroea: Afrika Afričanům.“ Šéfredaktor listu Kapverdské zprávy manuel da Cunha Ribeiro dokonce roku 1903 poznamenal, že nastal „čas, abychom se chopili zbraní k získání naší nezávislosti“. na začátku 20. století žily rodiny svobodných zemědělců na pokraji hladu v nejubožejších chýších. Hmotné zajištění, nikoli blahobyt, si dopřávali pouze bílí či mulatští majitelé malých (quinta) a větších (roça) plantáží roztroušených kolem jednotlivých domků po všech ostrovech, státní úředníci, nepočetní intelektuálové a zaměstnanci obchodních společností. lidé stále odcházeli za prací a přežitím: roku 1906 využila skupina obyvatel ostrova Brava nedávného zemětřesení v San Francisku a dala se najmout na práce v daleké kalifornii. kapverdská společnost jako jediné zámořské společenství v portugalské říši neměla vážné akulturační problémy, přesto se občas i zde objevil viktoriánský rasismus vyvozovaný v Evropě z představy, že míšení ras – tak běžné právě na kapverdech – oslabuje mimořádné „kvality“ bělochů. Silnější než rasový byl sociální konflikt mezi majiteli půdy, podnikateli a úředníky na jedné straně a černošskými nádeníky na straně druhé. Podřízení degradovalo lidi mnohdy až na úroveň zvířat. Ostatně jedna dochovaná pohlednice z počátku 20. století s typickou scenérií kukuřičných polí a malého statku s pozadím sopečných skal nese přípis kmotra svému kmotřenci: „Chtěl bys mít takovou quintu, jako je na fotografii, s černoušky, slepicemi a prasaty?“
„Stará republika“ – staré problémy (1910–1926) krizi portugalské monarchie pociťovali už guvernéři Bernardo antónio da Costa de Sousa de macedo (1907–10) a antónio de macedo Ramalho Ortigão (1910). V říjnu 1910 se Portugalsko stalo republikou. nový režim přišel na ostrovy prosadit guvernér arthur marinha de Campos (1910–11) za dramatic-
49
„ St ará re pu b lika“ – staré probl émy (1910–1 92 6 ) n
kých okolností. V listopadu 1910 se totiž kněz antónio Duarte da Graça postavil do čela nespokojenců protestujících na Santiagu proti uvěznění čtyř jeptišek, které sbíraly semena rostliny purgueira, jež se jako státní monopol vyvážela pro výrobu mýdla. Dav ozbrojený kameny a šavlemi napadl vězení Cruz Grande a vyděsil úřady tak, že musely povolat milici na rozehnání vzpoury. V těch dnech se po ostrovech rozšířilo heslo, kterým padre Graça získával stoupence: „Tady nejsou černoši ani běloši, tady nejsou boháči ani chudáci, jsme všichni stejní!“ První republikánský guvernér zaútočil právě na pozice církve. Uvěznil jeptišky ve svém paláci, při cvičení hasičů v Praii simuloval požár kostela, zakázal vyzvánění zvonů a celebrování mší placené soukromníky. když uprostřed ostrova Santiago povstali nájemci proti statkáři aníbalovi dos Reis Borgesovi, obvinil marinha Campos z podněcování „Revolty Ribeirãa (či Rubona) manuela“ jednoho kněze. nepokoje byly potlačeny až po čtyřech měsících. Přestože Duarte da Graça kritizoval „zámořskou správu prostřednictvím kopanců“, marinha Campos stál spíše na straně domácích, když prohlásil: „Obdivuji, jak víc než 20 000 Kapverďanů na tomto ostrově zemřelo hlady za méně než jeden rok (1903–04) aniž by se vzbouřili a ukončili tak své utrpení.“ Guvernér byl nakonec 3. 4. 1911 eskortován na válečné lodi do Portugalska, protože kritizoval bídu kapverdské kolonie a naznačoval, že politickým řešením by mohla být – autonomie. nový guvernér joaquim Pedro Vieira júdice Biker (1911–15) ale zastával téměř stejné názory. Zákazy svérázu padly. V hlavním městě se roku 1908 uskutečnily africké slavnosti zvané tabanca a roku 1912 se otevřeně ke svým tradicím přihlásili „králové“ folklorních skupin. Intelektuálové se i za ničivého sucha – jaké znovu přinesla léta 1911–13 – znovu pokusili rozšířit domácí tisk, ale Hlas Kapverd vyšel v první fázi své existence jen třikrát v březnu, květnu a říjnu roku 1911. Přicházel ale i technický pokrok. Železniční vlečky, přístavní jeřáby, budovy celnic a pošt rostly na pobřeží už od počátku století. koncem února 1912 podepsaly vládní orgány s firmou marconi smlouvu o zavedení bezdrátové telegrafie také na kapverdy. Ostrované se zajímali o činnost Výboru na obranu afrických práv (jDDa; založen 1912), pře-
n Z ro d n o v é h o n áro da
50
devším o jeho cíle spojit zemské organizace portugalské afriky do svazu, který by pomohl šířit vzdělání a národní hrdost. mezi zakládajícími členy byli také kapverďané martinho nobre de mello a luís nobre de mello. Hned v počátcích republiky se seskupila první generace patriotických intelektuálů jako základ formujícího se národa. Republikánský převrat urychlil zrání specifického společenství. novinář, básník a politický myslitel Eugénio de Paula Tavares (1867–1930), vzdělaný rodák z ostrova Brava, vybízel ve svých článcích do liberálního tisku už roku 1912 své čtenáře, aby bránili republiku, „která dává všem práva a povinnosti portugalských občanů“. Zároveň apeloval na lisabonské politiky, aby „vymanili černošskou rasu z jejího odporného stavu otroctví“, a tak aby „udělali z každého domorodce portugalského občana“. Vědomí příslušnosti k impériu nekolidovalo s probouzením nového národa. Proslulého kapverdského provincialismu si roku 1913 povšiml guvernér Biker. Výstižně napsal že místní „rodáctví“ (nativismo) má veskrze sympatické rysy; jsou jimi „láska k vlasti, láska ke svobodě, touha po pravdě a spravedlnosti, úsilí o morální emancipaci a vyšší civilizaci, nenávist vůči rasovým předsudkům a útisku“. Díky novému režimu vznikla roku 1912 v Praii kapverdská demokratická republikánská skupina, která příštího roku založila svou pobočku v mindelu. Téhož roku vzniklo svépomocné Dělnické sdružení 1. prosince. Znovu povstal Hlas Kapverd (do roku 1919), který žádal ve svém 88. čísle 21. 4. 1913: „Je naléhavě nutné, aby se Kapverďané spojili.“ Ze shromáždění na podporu zbudování skladu uhlí v mindelském přístavu udělali agitátoři Výboru na obranu afrických práv vlasteneckou demonstraci, které se zúčastnilo na 5 000 lidí – celý ostrov São Vicente. Roku 1914 zaručila republika všem kapverďanům portugalské občanství a Pedro Cardoso to přivítal článkem pro Hlas Kapverd, v němž 9. 2. 1914 žádal autonomii: „Jestliže se roku 1892 mnoha lidem zdálo, že si tato provincie zaslouží stejnou organizaci, jakou mají Azory a Madeira, dnes, v milostivém roce 1914, už má právo rovnat se jim.“ Cardoso publikující pod novinářskou šifrou „afro“ zažehl v Hlasu Kapverd revoluční oheň, když tu roku 1914 zveřejnil svou báseň Jednotně vpřed. Oslavou dělníků v mindelu se poklonil pře-
51
„ St ará re pu b lika“ – staré probl émy (1910–1 92 6 ) n
devším „ctihodnému mistrovi“ karlu marxovi a vyzval svůj lid, aby už konečně „provolal revoluci“. Příštího roku vydal Pedro Cardoso v Praii první kapverdskou básnickou sbírku nazvanou příznačně Caboverdeanas. Sucho a bída nutily ostrovany odcházet po stovkách. Roku 1913 legálně emigrovalo do USa 1 691 kapverďanů, roku 1916 odešlo do USa 1 826 lidí. Stát lidi nešetřil, a tak roku 1915 zorganizovali rybáři na ostrově São Vicente stávku proti novým daním, které měli platit. Roku 1916, kdy stál v čele správy abel Fontoura da Costa (1915–18), přišla další vlna sucha. když toho roku Portugalsko vstoupilo do války, doléhaly jeho potíže plnou silou i na zámoří. Za takové situace patriotická generace odvrhla diskutovanou ideu samostatnosti. Eugénio Tavares napsal do Hlasu Kapverd: „Pro tyto chudé a opuštěné skály vystrčené do moře – nezávislost? Jaký by to mělo smysl? Nechť se bůh slituje nad nemyslícími!“ Tavares a jeho přátelé hledali vlastní variantu „osvíceného kolonialismu“ a zklamáni Organickou chartou, která jen slibovala „širokou správní a finanční decentralizaci“, označili za východisko „skutečnou autonomii, která z nás neudělá závislé, nýbrž ochotné a oceňované přidružené partnery metropole“. Při obecních volbách roku 1917 se z iniciativy Hlasu Kapverd seznamy kandidátů naplnily „regionalisty“ pocházejícími výlučně z ostrovů. na celé první straně pak mohl list 19. 11. 1917 oslavovat triumf: „Bylo to vítězství malých, pokořených, věčně odstrčených proletářů nad potentáty a pracháči, kteří dosud vláčeli lidem podle svého rozmaru.“ autonomistické ideologii „rodáctví“ (nativismo) tak dali nejen kapverdští publicisté a spisovatelé luís loff de Vasconcelos, Eugénio Tavares, Pedro Cardoso a Duarte da Graça, ale také občané pozitivní politický význam. Válečné výdaje způsobily ekonomický a politický úpadek Portugalské republiky. na kapverdech se nervozita projevovala jako rivalita mezi Evropany a ostrovany. V Praii se vojáci jednotky vyslané z lisabonu dostali 16. 9. 1918 do šarvátky s místními lidmi, které vystrašili a pak rozehnali. V nestabilním státě se kapverdští guvernéři střídali tak rychle, že bylo vyloučeno, aby ostrovy poznali, natož zvelebili. Roku 1919 zanikl osvědčený Hlas Kapverd. Eugénio Tavares přesto dál psal
n Z ro d n o v é h o n áro da
52
básně a texty v crioulu. Guvernér manuel Firmino de almeida maia magalhães roku 1920 povolil zvláštním výnosem karnevalové obřady tabanca. kapverdští intelektuálové pozorně sledovali dění v lisabonu: vznik africké ligy (1919) i přetvoření Výboru na obranu afrických práv na africkou národní stranu 19. 3. 1921. kapverdská delegace se spolu s delegáty dalších portugalských afrických území účastnila jednání 2. panafrického kongresu v Bruselu a Paříži roku 1921. neudržitelný chaos v evropském Portugalsku ohrožoval zámoří. kapverdy v letech guvernérství Filipa Carlose Diase de Carvalha (1921–23) postihlo znovu sucho, které si vyžádalo 17 000 obětí. mezi léty 1902–22 podle ne zcela dokonalých statistik muselo 24 000 kapverďanů hledat práci na plantážích ostrova São Tomé, 18 620 lidí se vystěhovalo do USa, 1 968 do Brazílie a malé skupinky i jinam. Utrpení zkoušeného malého národa pokračovalo i v cizině. V USa naráželi kapverďané na segregační rasismus, jemuž unikali jen ti nejsvětlejší z ostrova Brava, když se vydávali za Portugalce. Ze všech koutů světa posílala rozptýlená komunita domů peníze, aby pomohla příbuzným. Zdálo se, že alespoň některým pomůže modernizace těžby soli. Dědicové manuela antónia martinse totiž roku 1919 prodali svůj podnik jedné francouzské firmě z Bordeaux. Société Salines du Cap-Vert instalovala dopravní linku od těžební oblasti k přístavu na ostrově Sal. Po dráze dlouhé 1 100 metrů se dalo přepravit za hodinu 25 tun skvělé soli. Zájem kupců umožnil, aby byla nová technika využita naplno. Pro místní lidi to znamenalo jen jistotu práce v chudobě, nic víc. každý dům a každý pozemek v městečku Pedra de lume se zanedlouho stal majetkem cizinců. Ostrovany zaměstnávala také portugalsko-belgická „Rozvojová společnost“ těžící sůl v Santa marii. každý podnik umožňoval alespoň udržet lidi doma – odchod mužů do ciziny totiž zvrátil demografické poměry do takové míry, že roku 1920 připadalo na ostrově Brava na každých 100 mužů 188 žen! neúroda ale trvala. list Pravda z ostrova Santiago psal: „Krize v zemědělství z roku 1921 byla strašlivá. A nyní po ní následuje krize z roku 1922, stejně hrozivá jen s tím nádavkem, že lidé už pozbyli všeho svého majetku, šatů, půdy, dobytka,
53
V Sal azarově stí nu (1926–1940) n
šperků a dnes jsou v posledním stadiu chudoby. Všichni, které mohou parníky naložit, mizí do emigrace a ještě více lidí čeká na nalodění.“ kapverdy zaznamenaly jako významný čin, když portugalští aviatici Carlos Viegas Gago Coutinho a artur Freire Sacadura Cabral roku 1922 zvolili ostrov São Vicente za místo svého prvního mezipřistání na historickém přeletu přes atlantik. lokální i imperiální vlastenectví tak žilo i v hrůzách hladu a vystěhovalectví. josé lopes ze skupiny vzniklé kolem Eugénia Tavarese se roku 1924 v novinách Palice (1923–24), vycházejících na ostrově Fogo, loučil s marným úsilím své generace: „V naší milované, ale málo šťastné kapverdské otčině se před jistou dobou vynořila skupina energických bojovníků, jejich synů a našich bratrů, aby usilovala o pokrok v naší zemi, každý podle svého přesvědčení, možností a ideálů.“ Guvernérské působení júlia Henriquese de abreu (1923–26) stejně jako zmatky v Portugalsku rázně ukončila armáda 28. 5. 1926. „Starou republiku“ nahradila v lisabonu vojenská vláda. kapverdy spíše řešily místní problémy. Úřední bulletin roku 1926 psal: „Chudoba se šíří po ostrově (Santiago) z úplného výpadku dešťů, zatímco kobylky dovršují zkázu…“. Příští rok informoval o ostrovech Santo antão a São nicolau, že se tu „potravinová situace stále zhoršuje.“ jen ostrov São Vicente prosperoval; zahraniční společnosti přebudovávaly sklady uhlí v mindelu na rezervoáry nafty pro zásobování lodí.
V Salazarově stínu (1926–1940) Za guvernéra antónia Álvarese Guedese Vaze (1926–30) se i v koloniích projevil vliv antónia de Oliveiry Salazara, který se roku 1928 stal ministrem financí vojenské vlády. Salazar převzal roku 1930 také ministerstvo kolonií a „koloniálním zákonem“ oživil vztah centra vůči zámoří. „Portugalská koloniální říše“ se měla dostat do centra pozornosti každého Portugalce. kapverdy nepotřebovaly být „nacionalizovány“, tedy poportugalštěny, zato potřebovaly investice a organizační úsilí. Právě investic, píle a nápadité podnikavosti se ovšem nedostávalo, a tak Salazarova imperiální centralizace nepřinesla ekonomické povznesení. Postupně však byli kapverďané vtahováni
n Z ro d n o v é h o n áro da
54
do nové politiky, která nesnášela spontánní občanské iniciativy, jakou bylo africké národní hnutí založené roku 1931. Tato organizace, která hodlala sjednotit všechny „portugalské afričany“, prosazovala černošská práva samozřejmě jen „uvnitř portugalského národa“. kapverdský regionalismus a nedávno posílený portugalský afrikanismus musely za Salazara vyklidit pole imperiálnímu nacionalismu a kuratele centra. Roku 1930 založila portugalská firma j. a. nascimento v Santa marii závod na rybí konzervy. konzervy s vynikajícím masem tuňáka získaly takovou oblibu, že se později příkladu průkopnické firmy přidrželi další podnikatelé. Domácí rybí konzervy pak už nikdy nezmizely ani z domácího trhu, ani ze seznamu vývozních položek. Dlouholetý guvernér amadeu Gomes de Figueiredo (1931 až 1941) přijímal Salazarova úsporná i centralistická opatření s pochopením. Emancipační a svobodomyslné myšlenky se zatím šířily dál, kapverďané je nacházeli i vyjadřovali v lisabonských tiskovinách Černoch nebo Hlas Afriky. Zdálo se dokonce, že násilné uklidnění bude prospívat nastupující nacionalistické generaci. V listě Africká mládež se od roku 1930 angažoval mladý kapverdský žurnalista Baltasar lopes da Silva jako vědomý pokračovatel Tavaresovy vlastenecké generace; list však na čas zanikl v listopadu 1931. O fyzické i ideové povznesení se postaral júlio Bento de Oliveira, zaměstnanec britské telegrafní společnosti na ostrově São Vicente, když koncem roku 1932 založil podle československého vzoru v mindelu sokolskou organizaci. Zvláštní ostrovní identita se stávala stále zřejmější. Vznikaly nové tiskoviny jako Vasco da Gama (1924), Kapverdské ozvěny (1932), Obrození (1933), Kapverdská mládež (1933) nebo Soumrak (1934). Do prvního výtisku polooficiálních novin Zprávy z Kapverd napsal Baltasar lopes da Silva v březnu 1933 slova, která se ještě pokoušela sladit místní a imperiální vlastenectví. Podle něho musí být kapverďané „nesmlouvavě regionalističtí“, aby mohli být potom „rozumně portugalští“. ale Salazar prosadil, aby nové imperiální vztahy prospívaly Portugalsku. Sám guvernér Figueiredo si stěžoval na to, že namísto přijímání investic ostrovy dotují centrum: „Jeden z nejvýznamnějších zdrojů důchodů kolonie jsou tranzitní po-
55
V Sal azarově stí nu (1926–1940) n
platky z telegramů vedených podmořskými kabely. Kapverdským ostrovům bylo z těchto poplatků v letech 1917–1918 propláceno 50 % a v letech 1929–1930 bylo placeno 75 %; velké sumy ovšem dostávala mateřská země i v době, kdy obyvatelé ostrovů umírali hlady.“ Figueiredo žádal, aby na ostrovech zůstalo celých 100 % zmíněné daně pro nutné investice. k takovým požadavkům byla Salazarova vláda hluchá. Roku 1933 se také kapverďané vyslovili k ústavě, kterou Salazar předložil národu. Od roku 1822 totiž disponovali portugalským občanstvím, a tak směli k urnám i v okamžiku zrodu nového státu. Zákonný dekret č. 23 228 z listopadu 1933 uvedl v platnost Organickou chartu portugalské koloniální říše. Tato úprava dřívějšího Salazarova Koloniálního zákona zavedla jako součást ústavy nového státu také na kapverdy centralizaci a soustavný dohled centra. Silná vazba na lisabon znemožnila vytváření místních odborových nebo politických organizací, všechny kolonie se nyní chápaly za součást jediného hospodářského a politického celku, jímž byl „portugalský národ“. Strategickou polohu kapverd využil americký aviatik Charles a. lindbergh, první letecký pokořitel atlantského oceánu. Při svém návratu z nacistického německa domů přistál 26. 11. 1933 na rovině nad přístavem v Praii. Zatímco portugalské úřady byly nadšeny vzácným hostem, kterého pozval do své rezidence i sám guvernér, lindbergh si napsal do deníku: „Je to tu nudné.“ Co nejdříve pak letěl dál. neustávající potíže v té době dohnaly kapverďany od obvyklé rezignace ke vzpouře. V mindelu, druhém největším středisku ostrovů, se 4. 6. 1934 shromáždili zoufalci kolem oblíbeného místního vůdce, výmluvného tesaře nhô ambrósia. Výkřiky: „Máme nouzi! Máme hlad!“ přitahovaly další lidi, až spontánní vůdce pozvedl černou vlajku revolty a vedl dav do středu města. Před Obchodní komorou projevil místní správce ochotu lidem věci vysvětlit, ale především jako správný úředník poslal do Praii telegram se žádostí o instrukce pro neobvyklou situaci. Dvě hodiny čekali nespokojenci na odpověď, ale ta stále nepřicházela. nhô ambrósio pak k davu, z něhož sálala netrpělivá nespokojenost, promluvil tak, jak si žádali: „Lidé ze São Vicente! Už jste dnes jedli?“ Ozvalo se spontánní „Ne! A máme hlad!“ „A máte práci?“ zeptal
n Z ro d n o v é h o n áro da
56
se tesař. Odpověděli stejně. a pak vůdce zavelel: „Opatříme si jídlo vlastníma rukama. Támhle sedí velká zvířata s plnými břichy. Zabereme celnici a tam najdeme jídlo, které potřebujeme…“ Z vydrancované celnice zmizel cukr, kukuřice, fazole, mouka, brambory, banány, čokoláda. ale to už z královy pevnosti sestupovala četa pěchoty s nabitými zbraněmi. Zmatený dav se rozprchl, vůdci protestu šli do vězení a pak většinou do angoly na nucené práce. „Revoluce v mindelu“ zvaná také „revoluce kapitána ambrósia“ (čestný titul „kapitána-velitele“ vymyslel pro lidového hrdinu posmrtně básník Gabriel mariano) ukázala, že zoufalé spontánní výbuchy žádné řešení nepřinesou. Nhanhida ([ňaňida] – v kreolštině „zoufalství, beznaděj“), tichá národní tragédie bídy, sucha a exilu, pronásledovala kapverdy i nadále. Východisko hledali ti nejpřemýšlivější znovu v povznesení své země. její kulturní a národnostní svébytnost pociťovali obyvatelé velmi zřetelně. když vyplouvali vystěhovalci z ostrova Brava, zněla jim na cestu sladce hořká morna zesnulého Eugénia Tavarese Hora di Bai (Hodina loučení). jorge Barbosa vydal sbírku Souostroví, která se obracela jen a jen k vlasti. kulturní obrat byl připraven. V březnu roku 1936 vyšel na ostrovech časopis nazvaný Claridade (jas, Světlo, Čistota). V pěti vydáních do roku 1947 se mladí intelektuálové (claridosos) znovu obraceli ke svému lidu domácími tématy. manuel lopes se svým druhým dílem Bičovaní východním větrem propracoval do popředí aktivní generace. Generace „světlonošů“ shromáždila otce pozdějších budovatelů nezávislého státu, kteří převedou vybudovanou národní identitu do politických programů. kapverdy se lišily od kontinentálních afrických kolonií svou občanskou rovností s evropským Portugalskem. Proto se mnozí významní kapverďané zapojili do centrální politiky. augusto Vera Cruz (1862–1933), rodák z ostrova Sal, jehož rodiče pocházeli z Bravy a Boavisty, se snažil povznést těžbu soli, ale proslul také jako republikánský senátor. Po dlouhá léta 1911–26 hájil v lisabonu zájmy rodných ostrovů, a stal se tak jejich neoficiálním představitelem. martinho nobre de mello (1891–1985), rodák ze Santo antãa, nejprve přispíval do Hlasu Afriky a stal se prvním tajemníkem Výboru na obranu afric-
57
V Sal azarově stí nu (1926–1940) n
kých práv. jako právník viděl v silných režimech záruku řádu a přežití; za diktatury Sidónia Paise se stal portugalským ministrem spravedlnosti, roku 1927 byl krátce ministrem zahraničních věcí a roku 1932 byl jmenován portugalským vyslancem v Brazílii. Tam se mu dostalo mnoha poct právě proto, že ztělesňoval spíše „svět, který vytvořili Portugalci“, než samotný lisabon. Rozvoj civilního i vojenského letectví vyvolal nutnost postavit dobré letiště na trase mezi Evropou a jižní amerikou. Roku 1939 se s významnou pomocí fašistické Itálie začalo budovat na ostrově Sal moderní mezinárodní letiště. nový zdroj obživy přilákal na Sal lidi ze sousedního západního ostrova São nicolau. každá pracovní příležitost byla teď vítaná, protože přistěhovalecké restrikce přijaté v USa znemožnily nacházet útočiště v nové anglii – během 30. let se do starého střediska emigrace dostalo pouhých 870 kapverďanů. Přitom obyvatelstva na ostrovech rychle přibývalo – prostí lidé reagovali vysokým počtem svých potomků na opakované tragédie hladu a nouze. Sčítání lidu roku 1940 ukázalo, že se na pustých skalách tísní už 181 286 obyvatel. Hrozilo, že nejbližší úder sucha lidi zahubí. Učitel juvenal Cabral poslal v prosinci 1940 guvernérovi seznam návrhů, které by zajistily „hospodářskou stabilitu kolonie“. Vybízel, aby se stavěly nádržky a malé přehrady na uchovávání vody, která při vzácných deštích bez užitku odtéká a ještě eroduje pole, žádal vysazovat stromy, navrhoval také reformu daní a založení agrárního kreditu na podporu zemědělců. Odpověď samozřejmě nepřišla – ale reformní zásahy přesto po třech a půl dekádách uskuteční nezávislý stát. juvenal Cabral chránil svou občanskou iniciativou vlastní rod. Byl to pravý mulatský představitel iberoafrického chlapáctví: sám na kapverdech i v Portugalské Guineji zplodil nejméně 62 potomků, a jak se sluší na afričana, ponechal je většinou ve výlučné péči jejich matek. Iva Évora Pinhel, jedna z četných juvenalových družek, porodila 12. 9. 1924 v guinejském Bafatá chlapce, jedno ze svých čtyř dětí, který dostal jméno amílcar lopes Cabral. amílcar se vzdor své nezámožnosti dostal na gymnázium v mindelu. Tato elitní střední škola s dobrým zvukem vychovávala pro celé impérium úředníky a pro lisabonské univer-
n Z ro d n o v é h o n áro da
58
zity adepty nejvyššího vzdělání. amílcaru Cabralovi bylo 16 let, když se poučil od svého otce sídlícího v Praii, jak by bylo možné povznést ostrovy i nedaleká území na pevnině. O roku později, když studoval právě druhý ročník mindelského ústavu, na kapverdy dolehly dvě pohromy: nebývale ničivé sucho a akutní nebezpečí války.
Sibiř Nového státu (1940–1959) Dekretem č. 25 539 z 23. 4. 1936 zřídila portugalská vláda nového státu poblíž Tarrafalu na severozápadě ostrova Santiago trestnou kolonii pro „politické a společenské vězně“. Tzv. tábor pomalé smrti vydobyl brzy ostrovům smutnou proslulost. První skupina 157 deportovaných dorazila už koncem října 1936. Byli to anarchističtí a komunističtí předáci, kteří se podíleli na pokusu o povstání v Portugalsku v lednu 1934, námořníci spolupracující s armádní opozicí a odboroví předáci. Rostoucí světové napětí vyvolalo 2. světovou válku. Roku 1940 počítala spojenecká Velká Británie se vstupem Španělska do války a s možnou ztrátou Gibraltaru. Základnu měly nahradit jednak portugalské azory ve středním atlantiku, jednak výhodně položené kapverdy. Foreign Office a britský generální štáb začaly připravovat operace Sackbut a Accordion, které by „obsadily a zajistily Kapverdy a Azory bez ohledu na postoj Portugalců“. Winston Churchill uložil 1. 12. 1940 náčelníkům štábů, aby připravili v několika dnech „nezbytné síly“ pro invazi. Operace Shrapnel (přejmenovaná a propracovaná operace Sackbut) by zavlekla kapverdy přímo do středu světového požáru. Vývoj bitvy o Británii však priority změnil a k žádnému záboru ostrovů nedošlo. Britové však o kapverdy stále projevovali zájem, protože potřebovali dobré základny pro ponorkovou válku. Ředitel zpravodajské služby válečného námořnictva informoval začátkem března 1941 své nadřízené o tom, jak vlastně život na ostrovech vypadá. Hlásil, že „do začátku prosince dosáhla situace na ostrovech mírně řečeno prekérního stavu. Lidé na severních ostrovech se ocitli na pokraji vyhladovění v důsledku sucha, úpadku obchodu s uhlím a výsledků guvernérovy politiky zahrnující ustálení cen, což
59
Si bi ř nového státu (1940–1 959) n
vyvolalo zastavení dovozů rýže a kukuřice, které umožňují obyvatelstvu přežít“. Roku 1941 se hlad rozšířil. V dubnu 1941 se navíc začali na ostrovy přesouvat portugalští vojáci. Salazar se snažil vyloučit nebezpečí britské okupace kapverd, kterou by si němci mohli vykládat jako spolupráci s Británií a záminku k vypovězení nepřátelství. Po prvním kontingentu 1 000 mužů přibyly na kapverdy počátkem září další dvě tisícovky vojáků. Tisíc z nich se usadilo v kasárnách na São Vicente, tisíc obsadilo výtečné letiště na ostrově Sal, 200 vojáků se usídlilo na Santiagu. Další skupiny přijížděly a obsazovaly strategické body. V listopadu odhadoval britský konzul v mindelu j. l. Sands, že na kapverdech je už asi 5 000 příslušníků portugalských ozbrojených sil. V důvěrné zprávě z 3. 12. 1941 popsal Sands vztah mezi kapverďany pronásledovanými suchem a portugalskými úřady: „Vyhlídky většiny obyvatel těchto ostrovů do nadcházejícího roku jsou nesmírně chmurné. Velmi mnozí jsou umořeni hladem, vyčerpáni a bez odvahy i naděje.“ Přitom oficiální místa „jsou velmi zdrženlivá při informacích o vlně hladu a co možná nejvíce kontrolují všechny zmínky posílané o tomto jevu mimo ostrovy“. Podle znalce poměrů „je zřejmé, že si vláda nepřeje jakoukoli pomoc zvenčí. Nabídka na půjčky Kapverďanů z USA byla odmítnuta a správa v odpovědi na ni uvedla, že se situace hodně přehání a že není žádná pomoc zapotřebí“. Obrana impéria měla nyní pro Salazara přednost před rozvojem. V květnu už na kapverdech působilo přes 6 150 portugalských vojáků, zatímco domácí lidi kosil hlad. konzul Sands odhadoval, že asi 10 % portugalských důstojníků, ale jen 2 % nižších armádních kádrů sympatizuje s nacismem, všiml si také třenic mezi dobře živenými důstojníky a mužstvem, které dostává „velmi chudou stravu“. Guvernér josé Diogo Ferreira martins (1941–43) neměl prostředky ani nadání k uklidňování napětí. To vyvřelo koncem června 1942. Fotbalový zápas v mindelu, který měl zabavit domorodce i prosté vojáky, se vymkl organizátorům z rukou. Vojáci přešli od fandění k hlučným protestům, začali kamenovat rozhodčího, a když se důstojníci snažili sudího ochra-
n Z ro d n o v é h o n áro da
60
ňovat, kamenovali i své důstojníky. Domácí se rádi připojili. Vášně uklidňoval zákaz nočního vycházení a mimořádná bezpečnostní opatření. Zničující sucho si právě vybíralo poslední z neslýchaného počtu asi 20 000 obětí. Do roku 1943 každý devátý kapverďan během pouhých dvou hladových let zahynul. Ostrov Fogo ztratil 7 500 lidí, 31 % své populace, ostrov São nicolau přišel o 28 % obyvatel. Část venkovanů ze Santiaga odpověděla na poslední metlu spontánními revoltami a nenávistí vůči nečinné katolické církvi. Odpůrci salazarismu mezitím pravidelně posilovali osazenstvo trestnice v Tarrafalu. Těžká práce a ubohá strava na izolovaných kapverdech, minimální zdravotní zajištění a odloučení od veřejného života podlamovaly psychiku i fyzické síly. komunistický předák Bento Gonçalves v obávané věznici 11. 9. 1942 zemřel ve svých 40 letech, politický vězeň Paulo josé Dias tu podlehl v lednu 1943 ve svých 38 letech. V „mrazničce“, nevětrané místnosti s betonovým stropem a ostrými kameny na podlaze, vězně mučily a zabíjely vedro, nedostatek vzduchu a hrozné prostředí. Tarrafal se stal symbolem likvidačního poslání kapverd i tvrdé povahy Salazarova režimu. Černá skvrna však přežila konec války stejně jako režim sám. Guvernér joão de Figueiredo (1943–49) po válce konstatoval, že za léta 1926–46 klesl počet základních škol ze 150 na pouhých 62. navíc v letech 1946–48 udeřilo opět sucho. jen roku 1946 zemřelo hladem dalších 30 000 lidí, tedy 15 % veškeré populace. jedinou možností přežít byla emigrace. „Velký exodus“ tentokrát opět namířil do USa, nešťastníci našli útočiště také v západní Evropě. největší počet kapverďanů přijaly za mizernou mzdu plantáže na São Tomé. Doma lidé umírali po stovkách a tisících, největší ostrov Santiago ztratil celých 65 % svých obyvatel. Hřbitovy nestačily, na Santo antãu stejně jako jinde odnášeli vyhublé mrtvoly na bambusových nosítkách do společných jam. Počet obyvatel ostrovů poklesl na 140 000. apokalypsa obrátila lidi ke kořenům. Baltasar lopes da Silva, jeden ze zakladatelů „světlonošského“ hnutí, napsal roku 1947 román Chiquinho, první knihu s ryze národní místní tématikou. Utrpení posledních let však také vyvolalo v jinak mírných lidech nezvyklé revoluční nálady. Obnovená Claridade se od-
61
Si bi ř nového státu (1940–1 959) n
vážila roku 1948 zveřejnit lidovou píseň volající bájného ducha pomsty „Sanča“ do boje proti zavedenému systému hodnot a vztahů a do revoluce, která by vyhnala vládnoucí bělochy. V únoru 1949 se na stovky lidí zřítila budova stravovny pro hladové a chudé v Praii zvaná lidově Assistência. Tragická událost se stala námětem lidových písní, které poukazovaly na nedbalost a nezájem správy o ostrovany. Hněv polevil, když se v téže době otvíralo dokončené mezinárodní letiště na ostrově Sal. Po vstupu Portugalska do naTO měl dopravní uzel sloužit i západním spojencům. letiště si žádalo neustálou modernizaci, rozvoj i údržbu. Brzy se stalo největším a nejrenomovanějším zaměstnavatelem, který vybízel také ke zvyšování kvalifikace. Zapomenutý ostrov Sal, kde ještě roku 1938 žilo pouhých 700 lidí, přijímal poslání motoru národní ekonomiky. Student lisabonské Vysoké školy zemědělské amílcar Cabral zažil ještě jako gymnazista v mindelu válečnou vlnu hladu. O prázdninách roku 1949 se vrátil do Praii a pozoroval spoušť, kterou tu napáchal poslední útok sucha. jako vzdělanec si získal přístup do rozhlasového studia a několikrát promluvil v kulturním programu. Z pozice zemědělského odborníka argumentoval, že země by nemusela být chudá, že by se při lepším řízení a zájmu dalo nalézt a zajistit více vody. Guvernér brzy vysílání zrušil, ale lidé na náměstí v Praii se dožadovali pokračování. Cabral tedy připravil méně pobuřující program o výchově. jakmile položil důraz na vlastenecký požadavek, že „Kapverďané se musí naučit znát Kapverdy“, guvernér opět vysílání zastavil. Cabral odjel do lisabonu podrážděný a mezi svými africkými přáteli z Domu studentů říše (CEI) začal prosazovat radikální autonomismus. Guvernér alberto Garcia alves Roçadas (1949–53) konstatoval při sčítání lidu roku 1950, že přes vysokou porodnost poklesl za poslední dekádu počet obyvatel ostrovů na 147 328. Vláda znovu potvrdila, že všichni obyvatelé kapverd jsou plnoprávnými portugalskými občany. Čísla ovšem ukazovala, že to zdejším lidem nezaručuje přežití. Vždyť kapverdská kolonie v nové anglii v USa v té době čítala už kolem 300 000 lidí, kteří se o život nemuseli bát tak, jako jejich příbuzní ve vlasti. navíc roku 1951 vybuchla sopka na ostrově Fogo a jen mírnost živlu způsobila, že nikdo nebyl zabit ani zraněn.
n Z ro d n o v é h o n áro da
62
Salazarův režim se v 50. letech stabilizoval. Také kapverdy se roku 1951 na základě ústavního dodatku staly „zámořskou provincií“ unitárního multikontinentálního portugalského státu. V jeho rámci se amílcar Cabral, poté co založil Středisko afrických studií (1951), přestěhoval roku 1952 do Bissau v Portugalské Guineji. Soustředil kolem sebe vzdělané kapverďany: dvanácté dítě kapverdského katolického kněze (kněz dodržující s celibátem i cudnost by na kapverdech autoritu nezískal) z ostrova Boavista aristidese mariu Pereiru, syna jiného kapverdského katolického kněze abília augusta monteira Duarta a další přátele. na pevnině se rodil odbojový program. V době, kdy ostrovy řídil manuel marques de abrantes amaral (1953–58), zrušil 26. 1. 1954 šéf portugalské vlády „trestní kolonii“ mezi Tarrafalem a obcí Chão Bom. Do té doby se do koncentráku dostalo 340 politických vězňů odsouzených dohromady na přibližně 2 000 let vězení. Desetina z nich (32) podlehla bídným hygienickým podmínkám, nemocím a dřině. Tarrafal však také posloužil jako líheň antisalazaristické opozice. Utrpení vězňů nemohlo zůstat lhostejné lidem před zdmi kárného tábora. kapverdská morna s příznačným názvem Šest roků v Tarrafalu, pojednávající o neštěstí uvězněných, pomůže později v kampani za nezávislost. Zároveň od roku 1953 začaly rozvojové programy nabízet pokrok také kapverďanům. ačkoli na ostrovech neexistovaly vhodné podmínky pro rezistenci, byli to vzdělaní kapverďané, kteří stáli u kolébky odboje. když syn kapverdského učitele amílcar Cabral zakládal 19. 9. 1956 v guinejském Bissau africkou stranu nezávislosti (PaI), stáli mu po boku kapverďané aristides Pereira, Fernando Fortes a júlio almeida vedle Guinejců Elysée Turpina a amílcarova nevlastního bratra luíse Cabrala. Tato skupinka zatím jen diskutovala o emancipaci. Také proto někteří jiní kapverďané zpochybnili sám moment založení PaI: abílio Duarte, který na schůzce v Bissau nebyl, argumentoval později, že je založení sporné, když amílcar Cabral v roce 1957 na schůzce s máriem de andrade a marcelinem dos Santosem o žádné PaI nemluvil. Ostrovy bez zdrojů se modernizovaly ztěžka, nedostatek zemědělského nářadí, techniky i kvalitních osiv blokoval roz-
63
Si bi ř nového státu (1940–1 959) n
voj stejně jako vlastnické problémy, kdy většina nájemců nedokázala dosáhnout takového výnosu, aby pokryl také nájemní poplatky pro vlastníky půdy. Chudoba omezila roku 1956 počty skotu na 35 090, výlov ryb na 1 300 tun, jejich zpracování na 285 tun rybích konzerv a 287 tun rybí moučky. Také občanská výstavba měla nejskromnější měřítka: roku 1956 bylo postaveno jen 22 budov s celkovou plochou 2 332 m². Společnosti Companhia do Fomento de Cabo Verde a Salines du Cap-Vert roku 1957 vytěžily 22,5 tisíc tun soli. Vývozu dominovaly hořčice, sůl a banány. jistý zisk plynul z prodeje domácích, ale hlavně nakoupených komodit lodím, které se zastavovaly v kapverdských přístavech. V mindelu skončila roku 1956 stavba velkého přístavního mola a dopravní význam São Vicente okamžitě stoupl, zejména po uzavření Suezského kanálu: roku 1957 zakotvilo v kapverdských přístavech 2 000 lodí s tonáží 8,25 milionů BRT, 1965 už 2 418 lodí s tonáží 10 milionů BRT, roku 1970 pak 2 600 lodí s 13 miliony BRT. negramotnost dosahovala ještě v polovině 50. let 90 %, ale po vydání zákona o povinné školní docházce z roku 1964 se situace rychle zlepšovala. Olej lisovaný z všudypřítomných oříšků purgueiry se zkoumal jako možná místní náhražka nafty pro pohon dieselových motorů, které zavodňovaly pustiny a poháněly agregáty vyrábějící elektrický proud. Dne 16. 3. 1958 vykonalo dvoumotorové letadlo Havilland Dragon Rapid okružní let na trase Praia – Sal – São Vicente – Praia. kapverdský aeroklub tak upozornil na své možnosti a povzbudil úřady k založení ostrovní letecké společnosti. Transportes Aéreos de Cabo Verde (TaCV) vznikly oficiálně 27. 12. 1958, v dalším roce přepravily sice jen 460 cestujících, ale roku 1963 už 4 341 pasažérů. V rasově smíšené společnosti, kterou řídili antónio augusto Peixoto Correia (1958–59) a Silvino Silvério marques (1959–62), se často vynořovaly předsudky z dávných časů. jistý zámožný pekař z mindela žádal koncem 50. let o přijetí do prestižního spolku Gremio Clube. Předsednictvu klubu vadilo, že žadatel je černý; proto ho odmítli. Pekař to zkusil znovu – a zase neúspěšně. Rozhodl se tedy k neškodné pomstě: koupil si v USa auto lepší, než měl portugalský guvernér, dal vůz přepravit přes oceán a vystavoval ho na odiv, aby bílou elitu podráždil.
Cesta k svobodě Odboj pro klidnou zem (1960–1962) Sucho z let 1959–60 nevyvolalo nejhorší důsledky, protože vláda zajistila minimální zásobování ostrovanů. V „roce afriky“, který přinesl roku 1960 osvobození mnoha zemí z koloniálního jha, se kapverďané cítili být vyspělým národem s nespornou identitou jazyka, národního osudu a národní kultury. Prozatím se ale prosadili více v USa než doma. V nové anglii založil joão Cristiano da Rosa už roku 1926 první noviny v portugalském jazyce, tam také za hospodářské krize vznikly dvě dobře řízené zaměstnanecké organizace; antónio Cardozo se v Bostonu stal úspěšným advokátem, biskup manuel da Graça zvaný „Sweet Daddy Grace“ proslul jako massachusettský sociální pečovatel rozdávající polévku chudým. koncem 30. let založila maria livramento v new Bedfordu Společenský klub kapverdských žen, těsně po válce vzniklo v tomto středisku emigrace Sdružení amerických kapverdských veteránů, kteří se vyznamenali v řadách US army. jazzový saxofonista Paulo Gonsalves, potomek kapverdských rodičů, vynikal jako sólista ve slavném orchestru Duka Ellingtona. Takový rozmach chtěla zažít také ostrovní komunita. V té době žádala celá afrika nezávislost. Cabralova skupina založila v Guineji nacionalistickou organizaci, Ghana (1957) a Guinea (1958) vyhlásily samostatnost. Baltasar lopes da Silva zveřejnil roku 1957 práci Kapverdský kreolský dialekt, kde žádal legitimitu mluveného jazyka a péči o něj. Roku 1958 se vrátil do gymnázia v mindelu abílio Duarte. Založil zde místní buňku africké strany nezávislosti. Získal příznivce mezi mladými studenty: Silvino da luz, joaquim Pedro da Silva a manuel dos Santos a po nich další přenášeli odbojářský nacionalismus i do nově založeného gymnázia v Praii. Tam poslal roku 1959 otec z mindela také luíse Fonseku. Ten začal s přáteli agitovat vlasteneckými hesly na zdech jako „Pryč s Portugalci!“ nebo „ať žije nezávislost!“ když se amaro da luz pokusil podnítit vzpouru přístavních dělníků, přestala
65
O db oj pro kl i dnou zem (1960–1 96 2 ) n
portugalská tajná policie PIDE situaci posuzovat jako mladickou nerozvážnost. Cabral v té době začal připravovat ozbrojený boj v Portugalské Guineji a mezi hlavním štábem své organizace přejmenované na africkou stranu nezávislosti Guineje a kapverd (PaIGC) v Senegalu a kapverdským ostrovem São Vicente začala pendlovat jako odbojová spojka loď Novas de Alegria. její majitel a kapitán Crisanto Rufino lopes pašoval lidi i dopisy. PIDE měla stále o dění slušný přehled. abílio Duarte, bratr prokurátora manuela Duarta, dostal z ghanské akkry pozvánku k účasti na zasedání antikolonialistické Světové asociace mládeže normální poštou i s letenkou. Protože policie poštu kontrolovala, mladý muž, jemuž hrozila perzekuce, raději uprchl do Dakaru a pak do Paříže. Úřady doufaly, že rozvoj pomůže získal mladou generaci pro spolupráci s vládou, jakmile romantika odboje vyprchá. Guvernér Silvino Silvério marques 11. 5. 1960 v mindelu řečnil o nebezpečné „nemoci století“, která „nás chce zasáhnout zvenčí. Ani Kapverdy, tato oáza míru, se zřejmě nevyhnou větru agitace vanoucímu zvenčí, vždy z prostředí mimo naše společenství.“ Sousední Senegal byl od dubna 1960 nezávislý a Henry labéry založil v Dakaru hnutí nazvané Osvobozenecká fronta kapverdských ostrovů (FlICV) jako sekci Osvobozenecké fronty Guineje a kapverd (FlGC). na dění reagovaly 10. 7. 1960 mindelské Kapverdské zprávy: „Nezávislost není problém, který bychom měli řešit my, Kapverďané. Víme, že nemáme pro ni podmínky a že navíc tato myšlenka v nás nebudí ani trochu nadšení.“ ale jak v mindelu, tak v Praii se již skupinky mladých aktivistů organizovaly pro odboj. josé leitão da Graça nejprve povzbuzoval k vlastenecké akci „chlapce“ v mindelu a poté, co se nepohodl s abíliem Duartem, začal budoval odbojovou skupinu v Praii. Později poslal do Dakaru svému bratrovi airesovi statuta organizace, z níž vzešel Svaz lidu kapverdských ostrovů (UPICV). Také j. leitão da Graça se musel vyhnout dohledu PIDE a případnému věznění odchodem do exilu. Otevřenou válku proti koloniální mocnosti zahájili nacionalisté v angole 4. 2. 1961. V kritické situaci nabídl lisabon africe pozdní, ale dalekosáhlé reformy v občanské, hospodářské a vzdělanostní oblasti. kapverďané, kteří nepodléhali Statu-
n C e st a k s v o b o dě
66
tu domorodců a dosud byli vyňati z diskriminačních praktik asimilace, tím sice ztratili své poněkud privilegované postavení, ale v reformované říši se jim otvíral široký prostor pro uplatnění. mohutné velmocenské tlaky na dekolonizaci však nabízely každé opoziční skupince příležitost rozbíjet impérium. když 18. 4. 1961 zakládali odbojáři v marocké Casablance konferenci nacionalistických organizací portugalských kolonií (COnCP), zastupovala tu ostrovany (aniž to věděli) pobočka Cabralovy organizace z konakry nazvaná Osvobozenecké hnutí Guineje a kapverd (mlGC). národ doma posilovala vlastenecká a osvobozenecká poezie. Podle vzoru svých angolských i mosambických přátel ji psali vzdělaní kapverďané nejprve jako osobní útěchu, pak jako potvrzení národní identity a nakonec jako výzvu k diskusi o nezbytnosti zásadní reformy kolonialismu. Ovídio martins, kaoberdiano Dambara, Corsino Fortes, Onésimo Silveira, abílio Duarte a mnozí další se dostali do blízkosti idejí amílcara Cabrala. Garance portugalského občanství pro všechny ostrovany z roku 1961 i zákon o povinné školní docházce v zámoří z roku 1964 spíše povzbudily kapverdskou regionální hrdost a místní nacionalismus. Roku 1961 uteklo z Portugalska 41 univerzitních studentů pocházejících z Portugalské Guineje a kapverd, aby se mohli účastnit odbojových aktivit v exilu. na ostrovech zatím nebylo znát mimořádné politické napětí. Politicky indiferentní většina obyvatel se řídila názorem starší generace intelektuálů, pro něž byla případná samostatnost chudých ostrovů hazardem. josé lopes da Silva dostal od portugalského prezidenta américa Thomaze Řád prince jindřicha, a když ho 2. 8. 1962 ve svých 90 letech přebíral z rukou ministra zámoří adriana moreiry, prohlásil: „Kdyby snad tyto ostrovy, kde jsem se narodil a které tak miluji, přestaly být portugalskými, dal bych přednost katastrofě, jež by je svrhla na dno moře, odkud se vynořily pouze proto, aby byly portugalské.“ nacionalistické skupinky vznikající v Portugalské Guineji přesto prosazovaly také kapverdskou nezávislost. Osvobozenecká fronta Guineje a kapverd (FlGC), Osvobozenecké hnutí Guineje a kapverd (mlGC) a další čistě guinejské organizace splynuly do Osvobozenecké fronty za národní nezávislost
67
O d cizí vál ky k ci zí revol uci (1963–1974) n
Guineje (FlInG), hlavní opozice PaIGC. Vnitřní neshody však FlInG rozložily, a tak zbyla jako jediná nacionalistická organizace PaIGC. její členové se inspirovali světovou levicí, hledali poučení v SSSR, v Číně, na kubě nebo v nDR. Devítibodový Program PaIGC žádal okamžitou nezávislost Guineje a kapverd, jednotu národa v Guineji a na kapverdech, spojení lidu Guineje a kapverd, africkou jednotu, demokratický antikolonialistický a antiimperialistický režim, hospodářskou nezávislost a rozvoj výroby, spravedlnost a pokrok pro všechny, účinnou národní obranu a konečně vlastní zahraniční politiku v zájmu národa, afriky, míru a pokroku lidstva. Bylo obtížné uskutečnit tyto obecné a vznešené ideje s malými zdroji zemí, jejichž jménem odboj hovořil. Plán spojení ostrovů a pevniny narážel předem na psychologickou a kulturní odlišnost mulatských, lépe situovaných kapverd a plebejsky černošské Guineje, kde byli kapverdští úředníci či učitelé často považování za agenty portugalských kolonialistů. mezi kapverďany si navíc udržoval sympatie nacionalistický Svaz lidu kapverdských ostrovů (UPICV), jehož představitel josé leitão da Graça byl proti svazku s Portugalskou Guineou.
Od cizí války k cizí revoluci (1963–1974) amílcar Cabral rozpoutal v lednu 1963 v Portugalské Guineji válečné operace. Přestože podle svědectví a. Pereiry existovalo jen v Dakaru 11 organizací za osvobození Guineje a kapverd, na samotných kapverdských ostrovech panoval naprostý klid. Ostrovy tak rušily obraz krize impéria vyvolaný angolskými a guinejskými nacionalisty a zesilovaný světovými médii. Cabralovo komuniké z 21. 7. 1963 reagovalo na takový stav přehnaným tvrzením, že PaIGC má na kapverdech úspěchy při mobilizaci lidí, šíření stranických dokumentů a izolaci jak portugalských jednotek, tak PIDE. mezi řádky ale bylo patrné, že odboj na kapverdech neexistuje. Cabral tedy alespoň sliboval, že tu rezistence „vstoupí do nové fáze, až se vyřeší jisté problémy“. Potíže s vybudováním odbojové jednotky a hlavně s jejím zásobováním zbraněmi měl vyřešit Silvino da luz, který dezertoval z portugalské armády v angole. luzovy diskuse s Cabralem v konakry však klid na ostrovech nemohly narušit.
n C e st a k s v o b o dě
68
Vření propuklo ze specifických příčin pouze na ostrově Santiago. V severních okresech s převážně černošským obyvatelstvem přeměnily buřičské skupiny venkovských badius lidovou zbožnost v hnutí starokřesťanských sektářů zvaných rabelados. jejich místní kazatelé oponovali františkánům, kteří se od 40. let snažili vtisknout africkým obřadům na ostrově evropský ráz, kupříkladu ceremoniím za mrtvé konaným v noci ze 7. na 8. den a ve třicátém dni po pohřbu nebo rituálu „chytání ducha“. Rovnostářští sektáři odmítali evropskou liturgii i jakýkoli kontakt s místními kněžími, pořádali své vlastní křty i svatby a uctívali výtisk bible, který kdosi před lety přivezl z ameriky. Guvernér leão maria Tavares Rosado do Sacramento monteiro (1962–70) se nejprve zdržoval jakékoli intervence, protože chápal specifické projevy ostrovanů. Pak se v 60. letech začala bez jakéhokoli vysvětlení provádět protimalarická a hygienická opatření jako vykuřování hmyzu nebo vysypávání částí domků DDT; lidé si to vyložili jako snahu vykořenit původní zvyky, nebo dokonce otrávit obyvatelstvo. Do zmateného neklidu zazněly neurčité informace o válce v Guineji-Bissau, kterou vede amílcar Cabral také za kapverďany. náboženský vůdce nhu nacho, oblíbený mezi rozptýlenou venkovskou populací ostrova, v té chvíli zvýšil napětí svým dramatickým heslem „Přichází čas!“. Proti němu a dalším prorokům rabelados zasáhla policie: zatýkání a deportace sice zamezily povstání, ale podryly loajalitu vůči portugalské administrativě. Stále víc kapverďanů se angažovalo v odboji v Portugalské Guineji pod Cabralovým vedením. Organizace a zajištění rezistence měly mnoho tváří, takže i rodačka z ostrova Santiago maria da luz „lilica“ Boal našla uplatnění jako vedoucí ústavu pro sirotky odbojářů zřízeného přímo v konakry. Doma zatím přežívala nacionalistická buňka intelektuálů v izolaci. mohl ji zlikvidovat udavač, který Onésima da Silveiru, luíse Fonseku a hrstku jejich kamarádů roku 1964 oznámil PIDE. Policisté ale ve své vile v mindelském přístavu zachovali klid. až roku 1966 byl Fonseca zadržen, poté zase propuštěn a rok nato ho policisté poslali do izolace v mindelské pevnosti a nakonec do kárného tábora v Tarrafalu, obnoveného 24. září 1966. nacionalistická agitace nepodnítila k činu dokonce ani chudé
69
O d cizí vál ky k ci zí revol uci (1963–1974) n
„podílníky“ pracující za polovinu nebo třetinu roční produkce, ani ještě chudší pachtýře. Cabralovi partyzáni hovořící všude i jménem kapverďanů by tak museli dobýt ostrovy vyloďovací operací. Roku 1966 odjela skupina bojovníků PaIGC na kubu, aby tam cvičila přepad ostrovů. Invazní plány se zpřesňovaly ještě roku 1967 a 30 kapverďanů a Guinejců pod Oliviem Piresem pilně útočilo na kubánské břehy simulující ostrovy Santiago a Santo antão. Vojenský plán, jehož se aktivně zúčastnil také budoucí prezident Pedro Pires, ale neměl roku 1967 naději na úspěch, kdy portugalská správa vydávala na vojenské zajištění ostrovů už 19,7 milionů escudů, a tím méně roku 1968, kdy vláda na stejné účely vyčlenila 25,2 milionů. Zamýšlená invaze by stejně nevyvedla nepočetné obyvatelstvo z jeho pověstné mírnosti. PIDE navíc včas odhalila podezřelé jednotlivec napojené na guinejské hnutí: Carlos lineu miranda, o kterém se vědělo, že patří k PaIGC, skončil před vojenským tribunálem. nálady obyvatel za permanentního politického podráždění mohl spíše zjitřit nový vpád sucha a hladu v roce 1968. V té době však řádění přírody naráželo na úspěchy rozvojových plánů. nejlépe koncipovaný 3. rozvojový program přinesl na ostrovy 133,5 milionu escudů a postaral se o to, že závěr koloniální éry nebyl tragický. Stav relativního přelidnění ovšem musel stále zmírňovat obvyklý periodický přesun kapverďanů na plantáže ostrovů São Tomé a Príncipe. Portugalsko-německá dohoda o rybolovu z roku 1966 předpokládala modernizaci tohoto nadějného odvětví. Rozšiřovalo se letiště na ostrově Sal. Belgický průmyslník Georges Vynckier si tam roku 1967 postavil rekreační sídlo, spojil se s úřady a stavěl objekty pro ubytování pilotů. V té době umožnil Salazar jihoafrické republice postižené sankcemi proti apartheidu používat letiště na Salu. Provoz zesílil, na Sal přilétalo týdně až 40 letadel Saa a ostrovy žily z prodeje pohonných hmot a z ubytovacích kapacit. Stalo se tradicí, že letiště sloužilo až do poloviny 70. let také veřejným i tajným rozhovorům a diplomatickým jednáním jako diskrétní, a proto mimořádné vhodné útočiště. Celosvětová kampaň proti Portugalsku pokračovala i po Salazarově odstoupení (1968) a smrti (1970). PIDE bránila
n C e st a k s v o b o dě
70
pozdní autoritativní režim, který představoval premiér marcello Caetano, proto připravila past i na hrstku kapverdských nacionalistů. loď Pérola do Océano, která brázdila oceán mezi ostrovy a pevninou, zajela do Dakaru. Tam se kapitán představil jako plukovník vojsk PaIGC. nevzbudil tím podezření, i když taková funkce neexistovala. naložil 14 aktivistů a vezl je na západ. V Praii je předal rovnou důstojníkům politické policie. Za vlády guvernéra antónia adriana lopese de Santose (1970–73) vyvolaly sociální požadavky nové srážky mezi srocenými davy a vojskem z posádky v roce 1971. asi 56 nacionalistů, kteří se v té době snažili napodobit guinejskou větev PaIGC, napětí využilo k agitaci pomocí nápisů na zdech a šíření tištěných pamfletů. Velká demonstrace v Praii 21. 9. 1972 zahrozila protiportugalskými hesly. Tehdy PIDE naposledy udeřila. aktivista odboje alexandre da Pina putoval přes Tarrafal až do angolského kárného tábora São nicolau. Odbojovým myšlenkám však úspěšně konkurovaly poslední reformy koloniálního režimu i jeho obrovské vojenské výdaje ve výši 41,1 miliard escudů (1973). Caetanova vláda nabídla ostrovům přijatelnou samosprávu. Podle 2. článku Politického a správního statutu Kapverdské provincie na základě Dekretu č. 451/72 z 12. 12. 1972 se ostrovy staly „autonomní oblastí“ portugalského státu, chápaného v této době již jako konglomerát samosprávných součástí portugalského společenství národů. Roku 1973 se podle nového zákona ustavily zemské instituce. Guvernér a generální (státní) tajemník se opírali o Zákonodárné shromáždění a Provinční poradní výbor, v každém ze dvou provinčních krajů (Barlavento, Sotavento) působila místní správa vždy v sedmi obvodech (concelhos). Roku 1970 žilo na ostrovech 272 072 obyvatel, z nichž velká část stále čile migrovala za prací. Po předchozích pokusech o povznesení zemědělství začala na hlavním problému ostrovů roku 1971 intenzívně pracovat „Brigáda podzemních vod“, která otevřela za dva roky přes 100 vrtů artéské vody použitelné pro závlahy. Další „Studijní a stavební brigáda vodních děl“ ve spolupráci s „Technickou brigádou zemědělského rozvoje“ prováděla práce k ochraně pobřežních zařízení, přístavů i polí před bouřemi.
71
O d cizí vál ky k ci zí revol uci (1963–1974) n
Přes problémy s vodou se roku 1972 na ostrovech urodilo 5 187 tun banánů, 212 tun sladkých brambor, 76 tun dobré kávy, 235 tun manioku a 5 719 tun cukrové třtiny. Ústřední vláda poskytla ostrovům přes 700 000 contos nevratné podpory, aby zabránila potížím ve výživě a aby motivovala další zemědělskou práci. Zmodernizovaly se rybářské firmy: Congel disponoval sklady pro 3 000 tun mražených ryb a pronajímal chladicí boxy zahraničním zájemcům, zařízení firem Sapla a Ultra často používali i japonci. Roku 1973 bylo vyloveno 4 186 tun ryb v hodnotě 26 417 000 escudů. Roku 1973 se vytěžilo 38 870 tun soli a 11 900 tun keramického stavebního materiálu (pozzolanas). Zpracovatelský průmysl nabízel domácím spotřebitelům sušené ryby, rybí konzervy, kořalku, tabákové výrobky a sušenky. Význam si podržel námořní obchod, nově se začala prosazovat turistika: ve 14 hotelích bylo k dispozici 218 pokojů. Také doprava se rozvinula, třebaže hlavní překážku jí postavila do cesty sama příroda. Roku 1973 bylo na ostrovech 2 154 kilometrů silnic, po nichž jezdilo 4 121 motorových vozidel (z toho jen 2 288 osobních automobilů). Ze 4 053 lodí, které posledního roku staré éry zakotvily v kapverdských přístavech, bylo jen 203 portugalských. místní aerolinie s 5 letadly přepravily už 43 010 cestujících, vynikající letiště na ostrově Sal posloužilo dálkové mezinárodní letecké dopravě, prováděné především portugalskou společností TaP a jihoafrickou Saa. V 10 nemocnicích, 4 specializovaných porodnicích a 9 dalších zdravotnických zařízeních pracovalo 12 lékařů, 2 veterináři, 10 laborantů, 176 sester, 75 specializovaných porodních sester a dalších 393 zaměstnanců. Síť škol pokrývala dostatečně potřeby ostrovanů: pracovalo tu 489 základních škol, 4 „přípravné“ (vyšší základní školy), 4 gymnázia, 2 střední technické školy, jedna umělecká škola a jeden kněžský seminář, 2 pedagogické školy s 1 362 učiteli. 329 žáků studujících na pedagogických školách ve školním roce 1972–73 slibovalo další pozdější zlepšení, navíc studovalo 310 kapverďanů na portugalských univerzitách. na ostrovech vycházelo 8 novin, bylo zde 16 knihoven, 5 kin s 2 645 místy a 5 rozhlasových vysílaček. Zálibu ve sportu uspokojovalo 17 sportovních skupin a klubů.
n C e st a k s v o b o dě
72
V nejvyšším úřadě se vystřídali Tito lívio maria Feijóo (1973) a Basílio de Oliveira Seguro (1973–74). O politické budoucnosti ostrovů už nerozhodovali oni, nýbrž aktivity PaIGC v Guineji a masivní světová podpora partyzánům, kteří do názvu a programu svého ozbrojeného nacionalismu zahrnuli od počátku také kapverdy. mezi nejvyššími představiteli odboje se v Guineji dávno prosadili četní kapverďané. Pedro Pires, člen politbyra PaIGC a nejvyšší válečné rady, působil po Cabralově smrti úspěšně na východní frontě v Guineji. jeho spoluobčané zastávali neméně významné posty. jednostranné prohlášení nezávislosti Guineje-Bissau ze září 1973 sice nevyhnalo Portugalce z třetiny Guineje, tím méně z celých kapverd, ale předznamenávalo konečné řešení kapverdského osudu. koloniální éru i pozdní autoritativní režim ukončila revoluce, kterou provedlo Hnutí ozbrojených sil (mFa) v lisabonu a portugalských střediscích 25. dubna 1974. kapverdy vstupovaly do transformace v podmínkách, které se naprosto odlišovaly od stavu pevninských součástí portugalského soustátí, a dokonce i od Svatého Tomáše a Princova ostrova. Odboj se tu nikdy neprosadil, mulatský národ tu jednoznačně vznikl z koloniální iniciativy, z portugalských a afrických kořenů. Tento národ si už vypěstoval povědomí vlastní identity, ale přesto si nyní nemohl dovolit volbu mezi politickými alternativami. V obrovském tlaku na dekolonizaci byla eventualita setrvání kapverd v rámci Portugalska předem vyloučena.
S rozpaky k nezávislosti (1974–1975) Po lisabonském převratu se ukázalo, že portugalští politikové nebudou schopni dekolonizaci řídit a ponechají odpovědnost za řešení státoprávního postavení kapverdského souostroví nacionalistům. na 1. máje 1974 vyšli političtí vězni z Tarrafalu. aktivisté Hnutí ozbrojených sil rozehnali místní úředníky politické policie PIDE/DGS. V lisabonu vznikla 15. 5. 1974 kapverdská skupina demokratické akce (GaDC), aby propagovala moc PaIGC na ostrovech. O 10 dní později se v mindelu zformoval kapverdský demokratický svaz (UDCV). V Praii se 6. 6. 1974 ustavil jako politická strana také Svaz lidu kapverdských os-
73
S rozpaky k nezávi sl osti (1974–1 975) n
trovů (UPICV), aby bránil zamýšlenému spojení s Guineou. nové strany se však těžko prosazovaly, revolučnímu renomé PaIGC nemohly konkurovat. asi 50 aktivistů sympatizujících s PaIGC už začátkem května 1974 pohotově vytvořilo v Praii „širokou frontu národního odporu“. manifestace tohoto uskupení skončila 19. května tragicky – vojsko se ještě cítilo být povinno udržovat pořádek, a tak při střelbě jeden člověk zahynul a několik bylo raněno. „Širokou frontu“ se podařilo 6. května založit také v mindelu. Zdejších 16 aktivistů souhlasilo s míněním „fronty“, že případné demokratické referendum o budoucnosti kapverd by bylo „falešnou demokracií, která položí našim lidem otázku, zda chtějí být Portugalci či ne: jako kdyby se náš lid nepoučil ze svého utrpení, že být ‚zámořskými Portugalci‘ znamená vykořisťování, pohrdání, rasismus… Jaké to pokrytectví ptát se našeho lidu, pohřbívaného po stovkách v masových hrobech roku 1947 a placeného 30 escudy měsíčně, bičem a kopanci na São Tomé, denně pokořovaného v této zemi, zda chce nadále žít pod botou kolonialismu!“ Radikálové se drali k moci pod heslem okamžité a úplné nezávislosti. Ze schůze v kině Eden Park v mindelu 6. června ultimativně žádali telegramem prezidenta Portugalské republiky, generála Spínolu, aby uznal PaIGC za „jediného zákonného představitele kapverd“. Těsně po lisabonském převratu nahradil kapverdského guvernéra Oliveiru Segura podle výnosu lisabonského Výboru národní spásy Pedro Fragoso de matos. ani ten nebyl pro PaIGC přijatelný, a tak se stal terčem útoků. agitátoři PaIGC ovládli rozhlasovou stanici Volání kapverdského lidu a deník Pohotovost vlivného střediska pro turistiku. na pouličních manifestacích vyčetli národu „kolaborantskou“ minulost. Protiportugalské spílání znělo po letech nuceného ticha senzačně a revoluční demagogie opájela. Davy si z nové doby vzaly to nejhorší: studenti, kteří si přivezli z Portugalska jako životní partnerku bělošku (zvanou zde neuctivě tuga či madronga), se museli bát o život a jejich manželky musely utíkat. kapverdští rekruti 3. července odmítli přísahu v portugalské armádě; prohlásili, že „od nynějška je naší vlajkou zástava PAIGC“, a odešli domů. ale alternativy zatím nebyly potlačeny. kapverdský demokratický svaz obvinil v červnu PaIGC z tyranie,
n C e st a k s v o b o dě
74
která tíhne k tomu, aby „připravila půdu pro neofašismus zkopírovaný z nenáviděných Salazarových metod“, josé leitão da Graça se svou UPICV sice žádal „oddělení a suverénní nezávislost“, ale zároveň odmítal, aby Guinea-Bissau prostřednictvím PaIGC anektovala kapverdy. V atmosféře nátlaku se 7. srpna konalo referendum. Zamítlo každou jinou variantu než sebeurčení. Zvučná hesla přehlušila v srpnu 1974 realita. Z angoly utíkaly tisíce lidí před násilím a zmatkem. letiště na ostrově Sal a všechny kapverdské přístavy byly přeplněny uprchlíky z afriky. Bylo jasné, že na kontinentě vyvolala dekolonizace tragédii. kapverdy náhle ohrožovala jak masa navrátilců, tak možnost přenesení kontinentálních násilností na ostrovy. V Praii se konala demonstrace proti PaIGC a proti jednotě s Guineou-Bissau, za opravdu svobodnou volbu politické budoucnosti kapverdského lidu. Situace se tak zkomplikovala pro Bissau, Praiu i lisabon, protože alžírské dohody s PaIGC ze dne 26. 8. 1974 se ve dvou z devíti článků týkaly kapverdských ostrovů. Generál Spínola jako první popřevratový prezident nechápal, proč by kapverdy neměly být nadále součástí Portugalska. Generální tajemník PaIGC aristides Pereira podnikl proti takovému názoru protiútok na nejúčinnějším místě: poslal Pedra Pirese do USa, aby kongresmanům vymluvil podezření, že by se samostatné kapverdy mohly stát sovětskou základnou. Úspěch mise znamenal volnou ruku pro PaIGC. na dění v samotné zemi zatím až tak moc nezáleželo. Úředníci na ostrovech se ještě rozhořčovali, když „nevychovaní kluci“ čmárali v noci po zdech slogan Nos Terra pa Nos Povo (naše země našemu lidu), ale revoluční portugalská armáda přitom sama likvidovala portugalskou moc na ostrovech. koncem července vydal Teixeira da Silva, zasloužilý intelektuál z okruhu claridosos, spisek s názvem Kapverdy a jejich politický osud; dokazoval tu, že ekonomická nezávislost je nesmysl a že nejlepší variantou by bylo volné přidružení k Portugalsku nebo „nezávislost pod ochranou a za finanční pomoci OSN vedoucí k neutralitě na supervelmocích“. ale o osudu ostrovů vlastně rozhodovaly supervelmoci. Po uznání nezávislosti Guineje-Bissau se členové samozvané národní rady kapverd – Silvino da luz, Osvaldo da Silva, Corsino Tolentino a další – vypravili na ost-
75
S rozpaky k nezávi sl osti (1974–1 975) n
rovy převzít moc. Veterány guinejské války přivítal 25. 8. 1974 nadšený dav na letišti na ostrově Sal a nošení na ramenou se opakovalo až do chvíle, kdy revolucionáři usedli do svých křesel v Praii. PaIGC slibovala výhody všem a probojovávala si preferenční pozice často v kostelech pod obrazy papeže a zavražděného národního hrdiny amílcara Cabrala. nikomu nevadilo, že v září 1974 byly vyčerpány poslední rezervy hotových peněz pro administrativu a že nikdo nevěděl, jak má ekonomiku řídit. Rozložilo se už i místní Hnutí ozbrojených sil (mFa). Prezident Spínola se na ostrově Sal setkal se zairským (konžským) diktátorem mobutuem k jednání o angole. na letišti ho 14. září očekávaly stovky kapverdských demonstrantů, kteří volali po nezávislosti ostrovů. až do rukou prezidenta pronikl dopis s ultimativním požadavkem zvolit kapverdské národní lidové shromáždění jako cestu k naprostému oddělení ostrovů od Portugalska. Rozzlobený Spínola na místě odvolal kapverdského guvernéra admirála Henrika da Silvu Hortu a poslal pasivního muže do lisabonu svým letadlem. nejvyšší úřad obsadil kapverďan Sérgio Fonseca. Ten zakázal Pedru Piresovi cestu na kapverdy a začal pevnou rukou vracet zemi k pořádku. ale sami portugalští důstojníci žádali 25. září lisabon o ustavení nezávislých orgánů a odchod domů. Generál Spínola už nemohl doufat, že kapverdy Portugalsku zůstanou. Vzápětí byl prezident doma 28. září politicky poražen a o dva dny později zcela vyklidil pole levicovým důstojníkům. Varianta spojení s Portugalskem zmizela, varianta spojení s pevninou rychle umírala a naprostá nezávislost se stala jedinou alternativou. Účastníci plenární schůze mFa v mindelu napadli 1. listopadu neutrálního guvernéra Sérgia Fonseku, že nemá morální autoritu, a žádali jeho vyměnění. O týden později navrhlo 5 vysokých důstojníků mFa „uznání PAIGC za legitimního zástupce obyvatelstva Kapverd“. Pedro Pires, jenž ve prospěch PaIGC na ostrovech působil od 13. října, dokázal ovlivnit i vnitřní komuniké mFa, které se začátkem listopadu vyjádřilo ve prospěch PaIGC: „Masová mobilizace provedená PAIGC od 25. dubna je skutečně působivá. Její schůze a manifestace vyvrcholily mezi 27. a 30. zářím paralyzující stávkou, která vážně postihla správní služby a vzájem-
n C e st a k s v o b o dě
76
ně od sebe ostrovy odřízla.“ Všechno, co žádala PaIGC, se postupně realizovalo. Podle zákona č. 10/74 z 15. listopadu musel být dosavadní guvernér nahrazen „vysokým komisařem“ jmenovaným prezidentem Portugalské republiky, což přijali neutrální kapverďané s nevolí. Bojůvka PaIGC obsadila 9. prosince Rádio Barlavento v mindelu, odkud se předtím ozvaly výhrady vůči PaIGC. Varování mindelských předáků před monopolem PaIGC neměl už v lisabonu po Spínolově pádu kdo vyslyšet. Zákon č. 13/74 ze 17. 12. 1974 schválil Organický statut kapverdského státu a stanovil harmonogram dekolonizace ostrovů. Podle lisabonské dohody mezi PaIGC a vojenskou vládou mFa z 18. prosince se však na přechodné vládě směli podílet kromě Portugalců jako symbolů kontinuity pouze ministři delegovaní PaIGC. To bylo podivné v zemi, kde PaIGC existovala jen jako pasivní odlesk svého bojovného guinejského jádra a kde se zformovalo několik dalších politických směrů. V dohodě se už o spojení s Guineou-Bissau nehovořilo, datum nezávislosti bylo stanoveno na 5. 7. 1975. Prozatímní vláda se ujala moci 30. 12. 1974. Předsedou byl portugalský vysoký komisař almeida d‘Eça, který dobře ztělesňoval pasivitu a nerozhodnost lisabonského centra. Tři ministry designovala PaIGC: manuel Faustino se ujal řízení rezortu školství a kultury, amaro da luz ekonomické koordinace a práce, Carlos Reis ministerstva spravedlnosti a sociálních věcí. První kapverdští domácí státníci byli vybráni podle „politických a odborných kritérií“. Předseda vlády předal brzy svůj rezort sociálního zabezpečení a životního prostředí druhému zástupci portugalské strany Wilsonu Pereirovi, posledním členem přechodné vlády se stal za Portugalsko Paz Barroso jako ministr obrany a informací. Portugalci využili relativně klidných poměrů a snažili se na kapverdech dokázat, že je možné naplnit obsahem často používané, ale jinde už zprofanované heslo „dekolonizovat neznamená opustit“. Zemi se dalo nejvíce prospět záchranou hroutící se ekonomiky. následky sucha trvajícího od roku 1967 hrozily nezávislému státu naprostým vyhladověním a revoluční chaos rozmetal i to málo, co fungovalo v koloniální době. Portugalský ministr „meziteritoriální koordinace“ almeida Santos 3. 12. 1974 žádal delegáty Valného shromáždění OSn o pomoc zvlášť pro kap-
77
S rozpaky k nezávi sl osti (1974–1 975) n
verdy a mosambik, protože tam ekonomické problémy místní přechodné vlády tížily nejvíc. když kapverdská smíšená vláda nastupovala do úřadu, obrátila se na přítomného generálního podtajemníka OSn abdulrahima Faraha se žádostí o naléhavou hospodářskou pomoc, zejména o potraviny a léky. na ostrovy přijela zvláštní mise OSn včetně delegátů specializovaných organizací jako FaO, UnDP, UnICEF a koordinačního oddělení OSn pro pomoc při katastrofách. mise předložila dva projekty: jeden potravinový v hodnotě 2,5 milionu dolarů, druhý finanční ve výši 1,5 milionu dolarů. Pomoc od OSn mohla přijít až v březnu nebo v dubnu 1975, ale zásoby cukru, mléka, kukuřice a fazolí byly u konce už na přelomu roku. Proto se vysoký komisař vypravil do lisabonu s prosbou o okamžitou výpomoc. Portugalská Charita pohotově odeslala 10 tun mléka a potravin pro děti a 19 tun oděvů. Vojenská vláda poslala na kapverdy 600 tun kukuřice, 600 tun cukru a 150 tun mléka. Přispěchala i Gulbenkianova nadace s 10 miliony escudů pro kapverdské školství a zdravotnictví. V polovině dubna – když pomoc OSn ještě ani nezačala přicházet – tak zažehnala vláda „koloniální mocnosti“ přízrak katastrofy. ale byl to jen okamžitý zásah. Zemědělská produkce v politickém zmatku poklesla téměř na nulu, rozvoj turistiky přechodná vláda nepodporovala z důvodů jak malé bezpečnosti, tak ekologických hrozeb. Vlny utečenců z angoly, mosambiku i Guineje zaplavovaly znovu a znovu kapverdské přístavy a prohlubovaly problémy. Z angoly a São Tomé se houfně vraceli domů také samotní kapverďané – aby ve vlasti narazili na krajní nouzi a nejistotu. Rozvojové plány měly zatím podobu spíše naděje než reality. jeden belgicko-italský koncern projevil zájem o vybudování rafinerie ropy na ostrově São Vicente, jeden norský podnik žádal koncesi na výstavbu loděnice sloužící opravám lodí na dálkových trasách. Delegace „Výboru 24“ OSn vedená syrským diplomatem Haissamem kelarim doporučila po prostudování situace, aby OSn urychleně konkretizovala svůj pomocný program. Domácí projekty počítaly s výstavbou cementárny na ostrově maio využívající pozzolanas z ostrova Santo antão, cihelny na Santiagu, porcelánky na Boavistě, textilky na Bravě, cukrovaru na Santo antão a provozu na zpracování ryb na São Vicente.
n C e st a k s v o b o dě
78
monopolní PaIGC ale ještě nevyřešila otázku, zda kapverdy budou či nebudou tvořit jedinou politickou jednotku s Guineou-Bissau. Protože se v obou zemích o takovou jednotu nikdo nezajímal, přijali politikové rozhodnutí, že vyhlásí nejprve nezávislost každé země zvlášť a poté se v následných kampaních a referendech o případném spojení rozhodne dodatečně. PaIGC nepřestala tvrdit, že se ostrovní a pevninská část případného většího celku dobře doplňují a že by měly těsně spolupracovat. lokální problémy však znemožňovaly budovat stát ze dvou tak různých jednotek. Zatímco delegace PaIGC mezi 12.–15. červnem 1975 naposledy projednávala technické detaily přechodu k nezávislosti s portugalskou vládou, na ostrovech halasila jednobarevná volební kampaň. Pro 130 000 zapsaných voličů parlamentu, který měl vyhlásit nezávislost, připravili portugalští generálové a guinejští nacionalisté jedinou kandidátku PaIGC. na ní figurovali silní muži PaIGC jako dvaapadesátiletý poštovní úředník a poté guinejský revolucionář aristides Pereira nebo Pedro Pires. lid nadšený prvními všeobecnými volbami nepřemýšlel o omezení demokracie a 30. června ukázněně zvolil všech 56 kandidátů na jediné existující listině. Voleb se zúčastnilo 85 % dospělé populace, 92 % hlasů schválilo kandidáty PaIGC. Dne 4. července se poslanci pod předsednictvím abília Duarta poprvé sešli, aby potvrdili, že nazítří může proběhnout slavnostní akt, který ukončí staletou spolupráci s Portugalskem a zavede malý ostrovní národ do světa ideologických vášní.
Nezávislé Kapverdy Budování státu (1975–1980) na slavnostní akt proklamace nezávislosti přijel portugalský premiér Vasco Gonçalves, na palubě kubánské lodi XX Aniversario připlula do Praii většina aktivistů PaIGC z GuinejeBissau. Doprovázeli je předáci guinejské partyzánské armády, aby předvedli, odkud pochází kapverdská nezávislost. Ve 13 hodin a 15 minut stáhla portugalská četa červeno-zelenou vlajku a pod novou zástavou zazněla dvojsmyslná deklarace: „Kapverdský lide! Dnes 5. července 1975 vyhlašuje slavnostně Národní shromáždění Kapverdských ostrovů tvým jménem Republiku Kapverdských ostrovů jako nezávislý a svrchovaný národ. Soudruzi a spoluobčané: Africká strana nezávislosti Guineje a Kapverdských ostrovů byla a nadále bude silou, světlem a vůdcem našeho lidu. Stejně jako v bratrské republice Guinea-Bissau zůstane PAIGC, strana Amílcara Cabrala, nejvyšším výrazem svrchované vůle našeho lidu v Guineji a na Kapverdských ostrovech, vedoucí politickou silou naší dnes naprosto svobodné společnosti.“ Po vyhlášení totalitního systému jedné strany uslyšeli posluchači další marxistické formulace: „Republika Kapverdských ostrovů je demokratický stát antiimperialistického zaměření, kde je svrchovaná moc vykonávána v posvátném zájmu lidových mas, přijímajíc jako prvotní cíl pokračování boje za úplné osvobození lidu a následnou výstavbu společnosti zbavené vykořisťování člověka člověkem…“ Proklamace kapverdské nezávislosti, kterou podepsal šéf Guineje-Bissau luís Cabral, oslavila obsáhlou pasáží guinejskou armádu, s níž kapverďané měli málo společného, aby poté vyjádřila vztah k pevninskému dvojníkovi neurčitými poetismy: „Kapverdská republika a Republika Guinea-Bissau jsou dva květy zrozené ze společného úsilí a společných obětí synů Guineje a Kapverd, spojené v jediném boji pod slavnou vlajkou naší strany. Stejně jako synové Kapverdských ostro-
n n e záv is lé kap v e rdy
80
vů, kteří ve svobodné Guineji-Bissau budou jako její občané přispívat k výstavbě země, tak i synové Guineje-Bissau budou mít v této zemi další vlast, budou požívat týchž práv a budou se podřizovat týmž povinnostem jako svobodní občané Kapverdské republiky. A není daleko den, kdy oba bratrské národy spojeny v bratrské jednotě – dvě těla a jedno srdce – vytvoří krásnou skutečnost, o které snil nejlepší syn našeho lidu Amílcar Cabral a jíž zasvětil Velký program naší strany…“ aristides Pereira ještě 5. července na lidové manifestaci v Praii prohlásil, že nadešla „nová doba, doba svobody a důstojnosti pro náš lid“. Odpovědní státníci ovšem věděli, že osamostatnění země bez zdrojů a nyní i bez pevných mezinárodních vazeb je rizikem. Předseda vlády Pedro Pires popsal své niterné dojmy z vyhlašování nezávislosti překvapivě ustaranými slovy: „Cítil jsem se jako chromý, kterému sebrali berle a který teď musí chodit úplně sám jen s tím, co si sám sežene.“ Bylo skutečně obtížné směřovat ke „krásné skutečnosti“ pouhým bojem proti kolonialismu, rasismu a neokolonialismu. V okamžiku vyhlášení nezávislosti měl stát zásoby základních potravin a léků na pouhé tři měsíce. Soukromý sektor byl okleštěn, v mimořádně příznivém roce mohly ostrovy vypěstovat jen 20 % potravin nutných pro vlastní obživu. národ musel nalézt místo mezi Východem a Západem, vyrovnat se s problémem jihoafrické přítomnosti na mezinárodním letišti, ustavit rozumný vztah mezi státem a stranou. Ve všedních dnech naplněných naléhajícími problémy ostrovy už nepotřebovaly své guinejské „druhé tělo“. Prezident republiky aristides maria Pereira sice svou profesionální i politickou kariérou připomínal někdejší těsné vazby na GuineuBissau, ale všichni kapverďané dříve tak často měnili působiště, že minulost předáků ani obyčejných občanů k ničemu nezavazovala. Pereira ovšem také zůstal generálním tajemníkem PaIGC s působností pro obě země. každý den obracel kapverdy k mírové práci, Guineu-Bissau naopak k válečnickým sporům o moc. jako dříve, tak i nyní nebyl na ostrovech a v okolním moři prostor pro společenský chaos; snad jen rostoucí hlavní město Praia nabízelo víc politických názorů, ale chudoba nedovolila demonstrovat či agitovat. Druhým důvodem pro klid byl
81
B udování státu (1975–198 0) n
fakt, že portugalská revoluční vláda se představila jako přítel a pomocník. Podněcovat neexistující protiportugalské animozity nemělo smysl, a tak se kapverdy staly výjimkou z válečnického pravidla, které platilo pro ostatní portugalskojazyčné země afriky. Vláda zahájila kampaň za udržení vláhy na ostrovech, začala stavět malé přehrady a rozvinula zalesňovací program. nesáhla na monopol japonsko-portugalské firmy ovládající důležité odvětví zpracování ryb, snažila se zlepšit podmínky pro chov dobytka. Domácí ekonomiku zpočátku podržela rozvojová pomoc. V září 1975 byly kapverdy přijaty do OSn, v říjnu schválil a zaplatil Světový program výživy OSn 19 000 tun kukuřice, aby kapverdy přežily. USa zjistily, že sovětské základny na kapverdech opravdu nevznikly, a tak podpořily neutrální politickou orientaci kapverd částkou 7 milionů dolarů. Pomoc přišla ještě v prvním půlroce nezávislosti také ze Švédska, z nizozemska a ze SSSR. Roku 1975 byl export nulový a úroda kukuřice nedostatečná. Bídná byla i sklizeň příštího roku. Deficitní ekonomiku ještě zachraňovali velkorysí donátoři. Export pokryl roku 1976 jen 6 % hodnoty dovozu, přitom 55 % hodnoty dovozu tvořily potraviny. nemožnost samostatného ekonomického rozvoje vedla vůdce k tomu, aby roku 1977 vstoupili do 17členného Západoafrického hospodářského společenství. kontrola ekonomiky působila pozitivně, slušná státní správa a relativně dobré zajištění vnitřní bezpečnosti i obrany ukazovaly, že vláda jedné strany vyvolaná původně levicovými proudy je příznivou alternativou, která v období přechodu k nezávislosti zabraňuje zbytečnému tříštění sil. Ostrovní stát se dokázal vyhnout devastaci, vnitřním sporům a občanské válce, proto si získal respekt. mezi mnoha důvody vcelku příznivé bilance stála v popředí péče o národní svéráz, jak to dokazovalo například národní středisko řemesel založené roku 1976 v mindelu. ještě roku 1976 svědčil podpis dohody o celní unii s Guineou-Bissau o možnosti splynutí obou malých států. ale potom neklid v nedaleké Guineji-Bissau zesílil a kapverďané raději řešili své záležitosti. Studie z roku 1978 ukázaly, že 39 % kapverdských venkovanů stále nevlastní vůbec žádnou půdu a 30 % vlastní tak málo pozemků, že se nemohou uživit. nebylo divu, že se venkované cítili pod-
n ne záv is lé kap v e rdy
82
vedeni a odvraceli se od nových držitelů moci. PaIGC reagovala konstruktivně: rozhodla se vytvořit „komise obyvatelů“ jako místní samosprávné orgány, které by přenesly demokracii do každého sídla. Volební a politický ruch, který ihned nastal, dokazoval, že takové rozhodnutí je správné. Předáci využili k povznesení pustých ostrovů krajanů: v mindelu se roku 1978 konala konference mezinárodních kapverdských komunit z 15 zemí. američtí kapverďané se zavázali pomáhat a svůj slib dodrželi. Personál amerických organizací hlásil v červenci 1978, že rozvojová pomoc umožnila kapverdské vládě investovat do veřejných služeb a infrastruktury 36 900 000 dolarů, dvakrát víc než roku 1977 a třikrát víc než roku 1976. Pokračovalo intenzívní zalesňování, při němž úřady vyplácely dělníkům mzdy z finanční zahraniční pomoci. Venkov začal jevit známky oživení, třebaže statistiky vykázaly roku 1978 úbytek hovězího, vepřového i skopového dobytka oproti roku 1974. ale naděje na zlepšení přivedla 7 000 kapverďanů domů z rozvrácené angoly. Založení domácí farmaceutické společnosti EmPROFaC (1979) umožnilo vyrábět doma tři nejpoužívanější léky, nakupované dosud za drahé peníze v cizině. když Portugalci projevili zájem o meteorologickou službu ze stanice na vrcholu ostrova Santiago, vláda jim umožnila přístup k informacím, ale vymohla si za to zavedení satelitního telefonního spojení se světem. Vláda realisticky povolila jihoafrickým aeroliniím Saa používat letiště na ostrově Sal. Chartúmský summit Oaj však roku 1978 požádal o prošetření používání salského letiště rasistickým režimem v jaR. Vyšetřovací komise, ovlivněná stanoviskem vlády v Praii, předložila své doporučení dalšímu summitu, který se konal dalšího roku v monrovii. Rezolucí č. 734 zde Oaj překvapivě vyjádřila „své sympatie a porozumění“ vůči kapverdské ochotě spolupracovat se Saa a zároveň požádala členské státy, aby zvýšenou pomocí umožnily kapverdským ostrovům vymanit se ze závazků vůči jihoafričanům. Pomoc z afriky samozřejmě nepřišla a realismus v ekonomických vztazích zůstal. Po dvou letech přerostly diskuse uvnitř vládnoucí PaIGC do frakčních střetů. na ostrově Santo antão byl permanentní neklid, roku 1977 policie poprvé uvěznila domácí vládní opo-
83
k l i dně k demokraci i (1980–1 990 ) n
nenty. na svém II. sjezdu si PaIGC v roce 1977 znovu potvrdila úkol „vést záležitosti“, ale stávala se zbytečně „hasičem“ někdy zbytečných problémů. Do roku 1979 trval boj proti radikálním „trockistům“. nakonec se kapverdští předáci navzdory vnitrostranické krizi vyvarovali otevřeného násilí nebo krveprolití. Svaz mládeže, do kterého se vkládaly velké naděje, zůstal pasivní, zemědělská reforma zatím nedošla z řečnických tribun do polí. ani sama vládnoucí strana se nemohla pochlubit silou a akceschopností. Uprostřed roku 1980 měla něco přes 4 000 členů, 16 % dělníků, 38 % drobných rolníků, 30 % státních zaměstnanců, 15 % studentů dvou gymnázií. asi 400 základních organizací pokrývalo celý ostrovní stát, ale mnohde nebylo vidět, že by strana řešila místní problémy. Svoboda naopak pohnula demografickými poměry. Cenzus roku 1980 ukázal, že lidé opouštějí venkov, že 90 % národa žije jen na čtyřech ostrovech Santiago, Fogo, São Vicente a Sal, zatímco Brava, Santo antão a São nicolau se rychle vylidňují; že téměř polovina všech lidí se tísní v hlavním městě Praii, kde neúměrně rostou sociální problémy. Zejména mládež odcházela za prací a blahobytem kamkoli do světa. Politiky zneklidnila také skutečnost, že lepší zdravotní péče a poněkud zlepšená strava zvýšily přirozený přírůstek na 30 promile, což hrozilo přelidněním. Po volbách 7. 12. 1980, v nichž při 75 % účasti voličů dostala PaIGC 92,48 % hlasů, přijalo politbyro kolektivistické řešení: národ měl nastoupit k urychlené přeměně své země cestou „lidové účasti“. místopředseda nově zvoleného národního shromáždění řekl: „Žádný z cílů PAIGC týkající se národní obnovy, žádný budoucí cíl vlády se nedá uskutečnit bez lidové spoluúčasti. Bez této účasti se nedá vybudovat budoucnost ani žádné materiální základy, které by zaručily blahobyt našeho lidu.“ kapverďané vyšli na dlouholetou brigádu.
Klidně k demokracii (1980–1990) Pracovní nasazení bylo přesto lepším řešením potíží než obligátní africké převraty a občanské války. když 14. 11. 1980 postihl převrat spřátelenou Guineu-Bissau a luís Cabral musel za pomoci mauritánského prezidenta nejprve vyhledat úto-
n n e záv is lé kap v e rdy
84
čiště na kapverdech, rozešly se ostrovy definitivně se svým dávným souputníkem. měly ostatně od září 1980 vlastní ústavu, poplatnou ovšem představě o nutnosti vlády jedné strany. kapverdská republika byla v dokumentu definována jako „stát národní revoluční demokracie“ a PaIGC si přisvojila roli „politické síly řídící společnost i stát“. Guinejské události však urychlily jak rozchod s marxismem, tak s guinejským zmatkem. Definitivní osamostatnění kapverd potvrdil v lednu 1981 vznik nové politické strany, která si zachovala preferenční postavení. Dostala název africká strana nezávislosti kapverdských ostrovů (PaICV). Zároveň se přijetím příslušného ústavního zákona definitivně zneplatnily všechny předchozí zákonné předpoklady případného sjednocení s Guineou-Bissau. Po všech stránkách samostatná země se mohla stát rovnoprávnou součástí „pětky“ afrických zemí s portugalským úředním jazykem (PalOP). PaICV si zajistila neotřesitelnou pozici jak ústavou, tak ústavním dodatkem (1981) i samotným stranickým programem, který hlásal: „Strana je ústřední řídící jádro, první a hlavní instituce politické moci, z níž se odvozují ostatní; stát, privilegovaný nástroj, jímž disponuje strana pro provedení svého hospodářského, sociálního, kulturního, obranného a bezpečnostního programu…“ Pro 80. léta si všechny africké země vytyčily velké úkoly po vzoru bombastických plánů centralizovaných ekonomik. Také kapverdy měly zažít rozmach, ale začátek se nevydařil. Při agitaci pro pozemkovou reformu se roku 1981 začalo proslýchat, že emigranti (tj. víc lidí, než skutečně ostrovy obývalo) přijdou o svůj nárok na půdu. To by mnoho rodin poškodilo. Venkované z úrodného severovýchodního kaňonu na Santo antãu vzali klacky do ruky a seběhli se do městečka Ribeira Grande, aby „zabránili krádeži naší země a dobytka“. Policie poprvé zasáhla: jeden člověk byl buď zastřelen, nebo ušlapán, dva odešli postřeleni. V březnu 1982 se národní shromáždění usneslo na pozemkové reformě, která měla vstoupit v platnost 1. 1. 1983. Rolníci se měli zbavit závislosti na statkářích a vytvořit různé typy spotřebních a výrobních družstev. PaICV od počátku své vlády mobilizovala obyvatelstvo do organizací totalitního typu: monopol na práci s mládeží
85
k l i dně k demokraci i (1980–1 990 ) n
měly kapverdská africká mládež amílcara Cabrala (jaaC-CV) a kapverdská pionýrská organizace abela Djassiho (OPaDCV). Z prvních odborů nazvaných v roce 1975 Skupina odborové akce (GaS) byl po III. sjezdu strany vytvořen národní svaz pracujících kapverd – Odborová ústředna (UnTC-CS), jehož agendu a činnost určovala strana. Strana kontrolovala stipendia pro své lidi směřující na zahraniční univerzity a zavedla cenzuru filmů i kulturních podniků prostřednictvím komise vyšetřování kultury (CIDC). kritika strany byla umlčována, jedinou povolenou tiskovinou s umírněně opozičním charakterem byly noviny františkánského řádu Terra Nova. Při tlumení alternativních názorů straničtí funkcionáři potlačovali lidská práva, spravedlnost a zákonnost. Přestože kapverdy nešly cestou bankrotujících afrických států, kde o blaho obyvatelstva naprosto nikdo neusiloval, nedokázala vláda jedné strany dost pružně reagovat na potřeby doby. lidé neměli chuť potýkat se s hladovou zemí, a tak ani pozemková reforma neměla tu agitační sílu, v níž politici věřili. naštěstí pomáhali krajané – asi 1/4 hrubého národního důchodu pocházela ze zdrojů poskytovaných emigranty. mezinárodní pomoc umožnila zvýšit do roku 1982 oproti počátku éry nezávislosti dovozy spotřebního zboží 6,4× a dovozy strojírenských komodit a průmyslového zařízení dokonce 38,6×. Sotva bylo možné pochlubit se takovým pokrokem, nastolili kritici samovlády PaIGC/PaICV otázku rovnosti žen. Přestože roku 1981 vznikla ze státní iniciativy Organizace kapverdských žen (OmCV), zjistilo se roku 1984, že ze 6 447 členů a kandidátů strany je jen 14 % žen, že ve druhém národním shromáždění pracuje pouhých 7 poslankyň. Daleko významnější úkol stál ovšem před státem a jeho ženskou polovinou při alfabetizaci orientované na ženy, této nutné cestě k lepšímu rodinnému hospodaření, zlepšení běžné hygieny a plánování rodiny; jedině vzdělané a společensky aktivní ženy se mohly zbavit břemene nesmírného počtu dětí (12 dětí jedné ženy není výjimkou) a sehrát významnou roli zejména na poli zdravotnictví a sociálních služeb. Brigádnické nasazení obyvatelstva umožnilo uskutečnit zalesňovací program. Do roku 1985 byla po ostrovech vysázeno 9 milionů malých stromků, z nichž se asi 70–75 % uchytilo.
n n e záv is lé kap v e rdy
86
Suchu odolávající akácie a další vhodná vegetace byly připraveny také pro permanentní zalesňovací kampaň v příštích letech. Od vyhlášení nezávislosti do roku 1987 bylo zalesněno 25 000 hektarů, tedy 60 % povrchu země, a pro další zalesňování určeno každý rok 4 000 hektarů. Budovaly se moderní studně a systematicky se prozkoumávaly možnosti podzemních vrtů. kolektivním úsilím vzniklo 15 000 malých přehrad a hrází na zadržování vody v řečištích a kaňonech, 20 milionů metrů kamenných stěn bránících zeminu před unášením vodní a jinou erozí. Přibylo tak 2 073 000 m² zemědělské půdy. Zlepšovala se i lékařská péče. Roku 1985 pracovalo na ostrovech 105 lékařů a 225 kvalifikovaných sester. Dětská úmrtnost poklesla na 73,5 promile, průměrná délka života stoupla na 60,77 roků u mužů (1970 – 55,3) a 62,9 roků u žen (1970 – 56,9). některé metly, zejména dětská podvýživa, ovšem zůstaly nevyřešeny. ačkoli nezaměstnanost v roce 1985 zůstala na vysoké úrovni 25 %, stoupající a dobře rozmísťované investice slibovaly alespoň udržet tento stav, narušovaný přílivem lidí do nezemědělských zón. Premiér Pedro Pires mohl koncem roku 1985 konstatovat, že kapverdy byly mezi nejméně rozvinutými zeměmi „neobvykle úspěšné při udržení vysoce pozitivního růstového poměru na 1 obyvatele“. Díky zahraniční pomoci byl roku 1986 otevřen nový přístav v obci Palmeira na ostrově Sal a roku 1988 nově zprovozněný pivovar CERIS na předměstí Praii. Vazby na tradicionalistickou afriku strhávaly ovšem kapverdy dolů. V základních školách byl počet chlapců a děvčat vyrovnaný, ale na středních školách už jasně převažovali chlapci. Přirozenou příčinou byly předčasné porody, které vyháněly už čtrnáctiletá děvčata ze školních lavic. ani rodiče nebyli přesvědčeni, že by dívky potřebovaly vyšší než základní vzdělání. Také v politice se náznaky nových přístupů objevovaly pomalu. ještě roku 1986 neviděl výkonný tajemník PaICV účelnost evropské multipartijní demokracie v africe, ale také nevěděl, jak by jediná strana vládla bez „lidové účasti“, tedy bez brigádnické mobilizace mas, která někdy připomínala honění lidí do práce koloniálními úřady. V době perestrojky se vláda jedné strany rychle přežívala i na kapverdech. V diskusním listu Tribuna se 22. 5. 1986 ob-
87
k l i dně k demokraci i (1980–1 990 ) n
jevil úvodník Zásadní otázka. autor zkritizoval stranické předáky a šéfy základních organizací za to, že si vůbec nejsou vědomi potřeb doby. „Nemají víru ve schopnosti ostatních. Stačí si sami a jsou autoritáři. Netrpí žádné jiné názory než ty, které jim vyhovují. Staví své vlastní psychologické barikády dokonce i proti té nejkonstruktivnější kritice. Pečlivě ukrývají své omyly a přehmaty. Vytvářejí dál problémy, které by jinak mohly být napraveny.“ Toho roku, kdy byl aristides Pereira znovu zvolen prezidentem republiky, žilo na kapverdských ostrovech něco přes 320 000 obyvatel. PaICV měla už kolem 6 000 členů a kandidátů. 224 místních rad pokrývalo ostrovy podle potřeby – 86 jich pracovalo na Santiagu, 51 na Santo antãu, 39 na Fogu, 16 na São Vicente a zbytek na malých ostrovech. 225 místních soudů zaměstnávalo na 1 400 úředníků. ale bylo zřejmé, že nikoli v kvantitě, nýbrž v kvalitě občanského soužití je klíč k pozitivnějšímu vývoji. kapverdská svébytnost se upevnila. Od roku 1979, kdy se v mindelu uskutečnilo kolokvium o kreolštině, byla do roku 1989 dořešena otázka národního jazyka konferencí o alfabetizaci a kreolštině konané v Praii. Domácí inteligence dokázala dát mluvenému jazyku pravopis, gramatická pravidla a vysokou úroveň, zároveň zachovat spisovnou portugalštinu jako mezinárodní komunikační jazyk. když se v listopadu 1986 oslavovalo půlstoletí od vydání Claridade, bylo zřejmé, že jorge Barbosa, manuel lopes, Osvaldo alcântara, romanopisec Baltasar lopes da Silva, jaime Figueiredo a další domácí literáti nejen zaplnili duchovní prostor národa, ale také utvrdili jeho identitu (caboverdianidade). Intelektuálové ostatně kultivovali i systém vlády jedné strany: jedním z poradců prezidenta aristidese Pereiry byl kupříkladu právník a esejista manuel Duarte (1929–1982). S dobrým základem domácí existence se ostrovy mohly úspěšně podílet na mezinárodním životě. Účast kapverdských delegací v OSn, Oaj, různých dalších afrických i světových organizacích byla smysluplná. kapverdští diplomaté se osvědčili v africe, zejména při pacifikaci válečných ohnisek v angole, mosambiku a Guineji-Bissau. Stálý pohyb migrujícího národa mezi amerikou, afrikou a Evropou jen zesiloval vědomí politiků, že mír, klid a vzájem-
n n e záv is lé kap v e rdy
88
né chápání, vlastnosti tak hluboce zažité v kapverdské schopnosti spolužít s odlišnými partnery (convivência), jsou jedinou cestou kupředu. Vláda jedné strany do jisté míry zemi i prospěla; zabránila zmatku a tříštění sil v prvních riskantních letech svobody. Britský historik Basil Davidson, který po mnoho let prosazoval africkou nezávislost, aby nakonec truchlivě bilancoval její ničivé efekty na kontinentě, poznamenal o „šťastných ostrovech“: „Jedna z těchto výjimek, přinejmenším pro prvních 15 let po vyhlášení nezávislosti mezi léty 1975 a 1990, těšících se nejširšímu obdivu na celém světě, je malé Kapverdské souostroví u západoafrického pobřeží a je to taková výjimka, že by měla být připomínána.“ na III. sjezdu PaICV v listopadu 1988 si opotřebovaná vládní strana se známkami krize už nevěděla rady. Oproti dosavadnímu vzestupu HDP o 5–6 % ročně se roku 1990 dosáhlo jen 2,3 % a podle oficiálních údajů vystoupila nezaměstnanost na neudržitelných 25,4 %. Přitom výměna generací rychle pokračovala: zpráva Světové banky hlásila, že z 344 350 obyvatel kapverd je 45 % mladších než 14 let a jen méně než 6 % lidí je starších 65 let. mladí chtěli nejen jistější budoucnost, ale také politiku, která by odpovídala době. jak domácí, tak světový vývoj na přelomu 80. a 90. let donutil kapverdské držitele moci, aby demokratizovali systém. V listopadu 1989 rozhodla národní rada PaICV uspořádat obecní volby roku 1991 za účasti různých politických sil.
Otevření (po roce 1990) Sama národní rada PaICV vyhlásila 19. 2. 1990 úmysl změnit režim jedné strany v multipartijní demokracii. Učinila to však nedůsledně: oznámila úmysl uspořádat volby, v nichž by soutěžili o hlasy voličů nikoli politické strany, nýbrž jednotliví občanští kandidáti bez vyznačení politické příslušnosti. Takový systém byl ovšem stěží průchodný. V březnu 1990 vzniklo opoziční Hnutí za demokracii (mpD), aniž byl ještě demokratické změny uzákoněny. až v červenci 1990 na IV. mimořádném sjezdu PaICV předáci přiznali, že definitivní přechod k demokracii je nevyhnutelný. Rozhodli svolat národní lidové shromáždě-
89
Otevření (p o ro ce 1 990) n
ní (parlament) rozšířené na 79 zástupců lidu, aby odhlasovalo Zákon o politických stranách. V září 1990 byl politický převrat formálně dovršen, když parlament na mimořádné schůzi zrušil 4. článek zaručující PaICV výsadní postavení. Poslanci přijali zákon o politických stranách a volební zákon pro demokratické volby do parlamentu i pro otevřené volby prezidenta republiky. Stanovili konání voleb na nadcházející únor – snad chtěli krátkým termínem ztížit vznik dalších politických stran stejně jako poněkud náročným požadavkem, aby nové politické strany měly jako podmínku své legalizace nejméně 500 zapsaných členů starších 18 let. Volební kampaň k prvním demokratickým volbám proběhla od 4. 12. 1990 do 1. 1. 1991. Parlamentní volby konané za velkého zájmu 13. ledna 1991 potvrdily touhu veřejnosti po alternativě. Zvítězilo opoziční Hnutí za demokracii (mpD), které získalo díky 62,5 % hlasů 56 parlamentních křesel. Pokles počtu poslaneckých křesel PaICV na pouhých 23 (zisk pouze 31,6 % hlasů) byl výčitkou za nesplnění řady slibů i za totalitní způsoby vlády. Prezident antónio mascarenhas monteiro (nezávislý s podporou mpD), zvolený 17. 2. 1991 drtivou většinou 72,6 % hlasů (znovu kandidující aristides Pereira propadl s 26,2 %), a premiér Carlos Veiga se pokusili odpovědět na požadavky doby v moderním politickém rámci. Podporu získali i při prvních demokratických obecních volbách v prosinci 1991: ze 14 radnic obsadilo mpD osm, PaICV zvítězila pouze ve dvou municipalitách (Boavista, Fogo), čtyři radnice dobyli nezávislí. Technokraté a reformátoři v čele mpD neměli vyhraněný ideologický postoj, často ostatně pocházeli z řad strany, kterou ve volbách porazili. Sami byli překvapeni svým úspěchem a urychleně upřesňovali program. Především uzákonili 25. 9. 1992 novou demokratickou ústavu. Při hledání prospěchu pro svou zemi se stále více opírali o Portugalsko a o Evropu. na nesnadné cestě rozvoje bez zdrojů se nová strana brzy rozštěpila: roku 1993 vedl jednu frakci premiér Carlos Veiga, druhou ministr spravedlnosti Eurico monteiro, který vyčítal vedení přílišný sociální cit a malé soustředění na ekonomiku. Vnitrostranická krize vyústila nakonec v založení nové strany PCD. Během 4 let Veigova vláda zlepšila kvalitu života. nové silnice, školy, elektrifikace a školy souvisely často s privatizačními
n ne záv is lé kap v e rdy
90
kroky a s úspěšným získáváním zahraničních investic. Revize ústavy z 23. 11. 1995 mírně posílila pravomoci prezidenta republiky. Díky viditelným úspěchům koncem roku 1995 obhájila v parlamentních volbách své prvenství (61,29 % hlasů, 50 ze 72 poslanců) Veigova strana Hnutí za demokracii (mpD), ačkoli se agitace zúčastnil také nezávislý a demokratický křesťanský svaz (UCID) vedený Celsem Celestinem, Sociálně demokratická strana (PSD), kterou vedl joão além, od mpD odštěpená Strana demokratické konvergence (PCD) vedená Eurikem monteirem i PaICV, kterou řídil aristides lima. V únoru 1996 obhájil prezidentské křeslo a. mascarenhas monteiro. Téhož roku se kapverdská republika zapojila do právě založeného Společenství zemí portugalského jazyka (CPlP). Počátkem dubna 1995 se probudila sopka na ostrově Fogo, naštěstí výlevy lávy nebyly ani tak ničivé jako v roce 1951. Horší následky měla roku 1995 epidemie cholery, která si do září vyžádala přes 210 mrtvých. kapverdy se představily světu roku 1996, kdy se poprvé se svými sportovci zúčastnily olympijských her v americké atlantě. Pozvolna rostla turistika, zvolna se zvyšovala vzdělanostní i hmotná úroveň lidí, ostrovy upevňovaly svou dobrou pověst v mezinárodním společenství. Přes úspěšné makroekonomické výsledky čelilo Hnutí za demokracii brzy kritice PaICV, že už nic nového nedokáže a hlavně že přikrášluje výsledky své vlády. Při vnitrostranické krizi se roku 1999 od mpD oddělila další skupina, která vytvořila Stranu demokratické obnovy (PRD). Vládě se vyčítalo, že bez obecného konsensu například změnila i státní symboly: vlajku a hymnu. necitlivě se vláda chovala i k municipiím – podporovala „své“ starosty a nevycházela vstříc opozičním. Vláda sice revizí ústavního zákona vytvořila úřad veřejného ochránce práv (1999), přesto mnozí kapverďané byli po 10 letech zklamáni štěpením elity, planými diskusemi a sociální nerovností. To všechno se odrazilo v parlamentních volbách 14. 1. 2001. Proti mpD a PaICV vytvořily PCD, UCID a PTS volební koalici nazvanou Demokratická aliance pro změnu (aDm). k překvapení všech věnovali voliči svou přízeň znovu sociálně citlivější PaICV. Ta získala 47,85 % odevzdaných hlasů, zatímco mpD dobylo pouze 39,19 %; zůstal tak fakticky zachován bi-
91
Otevření (p o ro ce 1 990) n
partismus, protože koalice aDm dokázala oslovit jen 5,89 % voličů a PRD ještě méně – 3,27 %. Třetí demokratické volby provázela vysoká abstence voličů – k urnám jich nepřišlo přes 45 %. Veterán odboje a předák PaICV Pedro Verona Rodrigues Pires nastoupil 23. 3. 2001 do prezidentského úřadu s předsevzetím posílit poměrně příznivé vývojové trendy poslední doby. mpD přešla do opozice a staronová vláda začala balancovat v úzkém prostoru vymezeném růstem populace, nedostatkem zdrojů a růstem potřeb. „Druhá demokratizace“ zároveň potvrdila, že multipartijní systém se stal pevnou součástí kapverdské politiky a že místní předáci na rozdíl od mnoha státníků na africkém kontinentě chápou své odvolatelné působení jako službu veřejnosti. Ostrovy Zeleného mysu na přelomu druhého a třetího tisíciletí zápasily dále se zvláštními přírodními podmínkami a vysokou hustotou obyvatelstva (přes 100 na 1 km2), ale dějinné cesty malého národa zřetelně vyústily do příznivého závěru. Slušné poměry ve zdravotnictví a školství vynesly kapverdské ostrovy na 4. místo v subsaharské africe co do kvality života. malý národ projevil vzácnou schopnost odnést si to dobré z koloniálního dědictví a poučit se z vlastních chyb. a tak k nezničeným sochám portugalských objevitelů či guvernérů, k obnovené královské pevnosti sv. Filipa ve „Starém městě“ pouze přibyly sochy amílcara Cabrala a památníky nové doby v podobě škol a knihoven. Silný pocit spolupatřičnosti spojuje s obyvateli ostrovů půlmilionovou, do krajnosti rozptýlenou komunitu kapverdských emigrantů; jejím prostřednictvím se ostrovy i nadále otvírají světu a přitom díky vlastní bohaté kultuře dokáží zatím účinně čelit problematickým „darům“ technické civilizace přicházejícím z bohatších a vlivnějších zemí. kapverdy nezažily nejkrutější excesy konfliktu Evropy s afrikou, poměrně hladce tu proběhla také dekolonizace. „Šťastné ostrovy“ se ze zemí africké lusofonní „pětky“ dostaly na poloviční cestu mezi světovou bídou a světovým blahobytem: podle klasifikace HDI k roku 2002 sice stály až na 100. světové příčce, ale výš než kdysi tak slibná angola nebo bídou a korupcí zmítaný mosambik. Vláda premiéra josého maríi Pereiry nevese, která se ujala úřadu 7. 4. 2004, projevila zájem i o přidružené členství v Ev-
n n e záv is lé kap v e rdy
92
ropské unii, a tak posílila zájem evropských partnerů o kooperaci s klidnou a spořádanou africkou zemí. Statistika potvrdila v červnu 2005 vzrůstající oblibu ostrovního státu 25 % ročním růstem turistiky. V parlamentních volbách 22. ledna roku 2006 proto znovu zvítězila PaICV (52,28 % hlasů, 41 křesel) před mpD (44,02 %, 29 mandátů), do sněmovny se dostala pak už jen UCID (2,64 %, 2 poslanci), propadly PRD a PSD; zažitou demokracii neproblematizovala ani vysoká abstence 46,54 % voličů. V následných prezidentských volbách zvítězil 12. 2. 2006 těsně dosavadní prezident a kandidát PaICV Pedro Pires (50,84 % hlasů) nad kandidátem mpD Carlosem Veigou. Pokračující modernizace viditelná ve stavbě silnic nebo v počínající péči o životní prostředí nezbavila ostrovy jejich romantického kouzla. korektní vazby na afriku i Evropu nikterak nenarušily silný pocit identity kapverdského národa, který úspěšně řeší výzvy globalizace, přelidnění, zaměstnanosti a prosperity v duchu svých tradic pohostinství a tolerantního soužití.
Vztahy mezi Českou republikou a Kapverdskými ostrovy Čeští cestovatelé, misionáři, průzkumníci a podnikatelé nikdy dříve kapverdské ostrovy záměrně nevyhledávali. Proslulý tiskař Valentim Fernandes, jenž svůj původ zdůrazňoval přídomkem „de morávia“, byl na přelomu 15. a 16. století v lisabonu současníkem vrcholné fáze portugalské objevitelské expanze; ve svém pozdním konvolutu označovaném obvykle jako Rukopis Valentima Fernandese se zajímal kromě západní afriky také o ostrovy v atlantiku. Český jezuitský misionář karel Slavíček vyplouval roku 1716 z lisabonu na cestu do Číny a do deníku zaznamenávajícího dlouhou plavbu si zapsal: „Dne 1.–4. dubna jsme nechali po pravici Zelené ostrovy (Kapverdské), jichž jsme nedohlédli.“ novodobé poznání ostrovní země zprostředkovaly Čechům nejprve zeměpisné příručky. Všeobecný zeměpis karla Vladislava Zapa z roku 1850 popisuje Sauostrowí Kapverdské č. ostrowy Zeleného mysu na půldruhé stránce poměrně přehledně. Uvádí 65 000 obyvatel „dílem smíšeného ewropejského a afrického půwodu, dílem Negrůw, samých horlivých katolíkůw“. Správně zdůrazňuje, že ostrovy jsou „wesměs hornaté, ale špatně zwlažené a také wětším dílem neplodné; neb časem po 3–4 léta nepršíwá, tak že z toho welký hlad powstáwá“. Ve zmateně transkribovaných Zapových názvech ostrovů a obcí se čtenář vyzná jen s největším úsilím; všimne si, jak nepatrné byly tehdejší počty obyvatel (pro celý ostrov Santiago 12 000 lidí), ale je dezinformován poněkud komickými údaji, například o „velmi hornatém, dobře zvlaženém“ ostrově St. Vicente, „kde se daří bawlna, low želw a chow dobytka“. Po celé 19. století přímé poznání z jedné nebo druhé strany nebylo zaznamenáno. Pokud se ve 20. století po 1. světové válce přece jen rozvíjely obchodní kontakty mezi Československem a Portugalskem, bylo jen na portugalské straně, co z celkem nevýznamného množství československého zboží bude distribuovat do své ostrovní kolonie. Přerušení diplomatických styků roku 1937 tento stěží patrný kontakt zlikvidovalo.
n Vz t a hy m e zi ČR a kapverdskými ostrovy
94
V meziválečné době se však odehrálo něco mimořádného. 25. listopadu 1932 založil mladý vzdělaný úředník júlio Bento de Oliveira ve druhém největším městě mindelu sokolskou organizaci podle československého vzoru. Inspiraci našel v jakýchsi anglických novinách a od prvního okamžiku chápal spojení tělovýchovy se sdružováním, disciplinou a veřejným cvičením jako společenské poslání. Svědek napsal: „Cílem Sokola bylo vytvořit jednu velkou a spojenou kapverdskou rodinu, vyhnat z jejího lůna zlo, korupci a všechny zásadní faktory fyzického, morálního a intelektuálního úpadku národa a utvořit soudržný a nerozborný celek s mentalitou osvobozenou od děsivých běd tohoto století.“ k úředníkům, studentům gymnázia a zaměstnancům britských podnikatelských společností v mindelu se přidávali další nadšenci. Oliveira argumentoval stále příkladem československého Sokola, který akcentem na disciplinu připravil Čechy na boj o národní nezávislost a tohoto cíle na konci 1. světové války také dosáhl. V tomto duchu se mindelská organizace rozrůstala, roku 1933 se v místním tisku objevovaly články vysvětlující poslání československého Sokola a sledující podobné úsilí mindelské organizace. Defilé sokolů upoutalo i portugalského guvernéra amadeu Gomese de Figueireda, který se stal příznivcem nevídaného hnutí. Pro Sokol napsali roku 1933 spolkovou hymnu známý básník josé lopes a hudebník j. alves Reis, v roce 1934 byla přijata statuta již rozrostlé organizace, kde obvyklé a nadále používané slovo Sokols bylo z taktických důvodů nahrazeno portugalským ekvivalentem Falções Portugueses de Cabo Verde. na Solné pláni (dnes Praça da Estrela) v mindelu pořádali sokolové působivá veřejná vystoupení. Roku 1935 dosáhli takové popularity, že se jejich hnutí šířilo dál – pobočky byly založeny na ostrovech Santo antão a Santiago. Pod obrazy miroslava Tyrše a pod československou vlajkou se shromažďovali mindelští mulati oblečení do stejnokrojů ozdobených siluetou sokola. První spontánní občanská organizace se změnila v kapverdských podmínkách v masové hnutí, když už členy mindelského Sokola byla plná pětina obyvatel ostrova São Vicente. Růst organizace doprovázel stálý zájem o Československo a o další slovanské země. V červnu 1939 cvičili sokolo-
95
vé i v hlavním městě Praii v době, kdy metropoli archipelagu navštívil portugalský prezident antónio Óscar de Fragoso Carmona. Zřejmě v souvislosti s touto návštěvou však autoritativní režim vyvinul tlak na zákaz občanského hnutí, které příliš konkurovalo oficiálním organizacím, v tomto případě jak Portugalské mládeži (mP) tak národní nadaci pro radost z práce (FnaT) „převychovávající“ občany portugalského nového státu zejména sportovními aktivitami ve volném čase. júlio Bento de Oliveira se neangažoval v masových organizacích a jako úředník anglické telegrafní společnosti a později i starosta mindela pokračoval i bez zakázaného Sokola v tradici, kterou založil: podporoval ideál formování národa schopného samostatně se organizovat a prezentovat. Tradici mindelského Sokola ocenili proto právem pozdější historikové jako jeden z předstupňů úsilí o národní nezávislost. na ostrově São Vicente propagovali do své smrti členové někdejšího Sokola ideály, které v koloniálním závětří zapůsobily jako zázrak; zejména pan manuel nascimento Ramos využil řady příležitostí, aby připomínal sokolské úspěchy mladším generacím. Úspěšný mindelský Sokol není dodnes zapomenut zejména v kapverdských vzdělaneckých a politických kruzích. Toto nepřímé pouto tak zpřítomnilo kapverďanům vzdálené Československo na celá desetiletí. Od 50. let 20. století byly v komunistickém Československu ostrovy připomínány pouze v souvislosti s počínající dekolonizací. V roli málo významné součásti agitace a později boje amílcara Cabrala proti Portugalsku se také jim dostávalo slovní podpory pražského režimu, který PaIGC přímo v Guineji zásoboval vyškolenými kádry, zbraněmi i vojenským materiálem nejvíc ze všech afrických nacionalistických organizací. Tato pomoc se ale projevila v Guineji-Bissau, nikoli přímo na kapverdských ostrovech, ovlivnila nicméně i tam cestu k nezávislosti. Od počátku kapverdské samostatnosti byly navázány diplomatické styky s Československem a nástupnickou Českou republikou, zůstávaly však do značné míry formální. Tyto styky postupně ožívají, do značné míry však na bázi soukromých iniciativ. na kapverdské straně je oživují nečetní absolventi českých nebo i slovenských vysokých škol, kteří – jako inže-
n Vz t a hy m e zi ČR a kapverdskými ostrovy
96
nýr antónio Pedro Pina nebo doktor Valdmiro Segredo – svou češtinu stále pěstují a na zemi svých studií nikdy nezapomněli. na české straně se pak množí počty turistů i turistických kanceláří, které s růstem kapverdské infrastruktury přijíždějí za ostrovy za vždy teplým mořem, ideálním windsurfingem a romantickou horskou krajinou. Teprve v poslední době se česko-kapverdské styky prohlubují a konkretizují. Český rodák ladislav Drezdowicz vystavoval své fotografie typických kapverdských motivů v Dakaru, Praii i v českých městech. „Expedice kapverdy 2002“ Univerzity Hradec králové ve složení doc. jan klíma a doc. jan Vítek procestovala počátkem roku 2002 ostrovy a její členové ve výsledném cestopise, v odborné publikaci, v článcích i v dlouhé řadě přednášek popularizovali historii, současnost, tradice, přitažlivá místa i geomorfologické zvláštnosti sopečné země. V dubnu 2002 pořádala pobočka portugalského Camõesova institutu na kapverdech „Týden evropského filmu“, během něhož byl představen i film Věry Chytilové Šašek a královna. Honorární konzul České republiky Valdmiro Segredo zůstává iniciativním patronem výstav i dalších kulturních akcí a zajišťovatelem dalších rodících se kontaktů mezi jednotlivci i institucemi i přesto, že česká zahraniční politika podcenila západoafrický region zrušením velvyslanectví v senegalském Dakaru, odkud bylo na kapverdy mnohem blíž než z ghanské akkry. Zůstává tak na soukromých i podnikatelských iniciativách, aby rozvíjely potřebné oboustranné kontakty. Z české strany bývá hlubší poznání kapverd následováno obdivem vůči optimistickému mulatskému společenství, jehož pohostinnost a mírumilovnost je pravým opakem africké nestability a které podobně jako Češi muselo řešit svůj „problém malého národa“ v bolestných historických peripetiích.
Bibliografická poznámka V češtině existují pouze dvě knihy věnované kapverdským ostrovům: jan klíma a jan Vítek vydali jednak cestopis Kapverdy znovu objevené (Hradec králové, Paradise Studio, 2002), jednak odbornou práci Kapverdské ostrovy, historie a georeliéf (Hradec králové, Gaudeamus, 2003); oba autoři také publikovali řadu odborných i popularizačních článků zaměřených na ostrovy. Dějin země se dotkl jan klíma v pracích Dekolonizace portugalské koloniální říše, Hradec králové, Gaudeamus, 2000; Poslední koloniální válka, Praha, libri 2001, a Guinea-Bissau, Praha, libri, 2006. V portugalštině nabízí přehled koloniální historie práce Elisy andradové As Ilhas de Cabo Verde da Descoberta à Independência (1460–1975), Paříž 1996. luís de albuquerque a maria Emília madeira Santos vydali historické prameny v díle História Geral de Cabo Verde, Corpo Documental, I–II, lisabon – Praia 1988, 1900, ale jimi koordinovaná syntéza História Geral de Cabo Verde přináší v prvním díle (lisabon – Praia, 1991) pouze začátek vývoje, ve druhém díle (1995) pak soubor studií s různým tématickým zaměřením. Zato existují dobré bibliografie (Ilídio do amaral, Bibliografia Geral de Cabo Verde, I–II, lisabon 1980, 1981; Bibliografia Nacional, vydal národní historický archiv v Praii ve dvou dílech, 1996–1997), edice pramenů (např. F. Cerrone, História da Igreja de Cabo Verde. Subsídios, mindelo 1983) i práce věnované vývoji jednotlivých ostrovů (j. kasper, Ilha da Boa Vista. Aspectos Históricos, Sociais, Ecológicos e Económicos, Praia 1987) nebo obcí (C. a. lopes, A cidade da Praia: evolução histórica e social, Praia 1993; j. Tavares Gomes, Tarrafal: a história, a terra, as gentes, Praia 1989). nejrozsáhlejší dílo věnované historii své vlasti vytvořil antónio Carreira. kromě dlouhé řady článků publikovaných v portugalském, kapverdském i evropském odborném tisku sepsal historii nejdelšího otrokářského období (Cabo Verde: Formação e Extinção de uma Sociedade Escravocrata. 1460–1878, 2. vyd., lisabon 1982), vydával prameny (Descrições Oitocentistas das Ilhas de Cabo Verde, lisabon
n Bib lio g rafick á p o známka
98
1978), zabýval se demografií (Demografia Caboverdeana, Praia 1985), společenským vývojem (Cabo Verde: Aspectos Sociais, lisabon 1977) a jazykem (O crioulo de Cabo Verde: surto e expansão, lisabon 1984). Řadu významných prací publikoval Daniel a. Pereira, např. Estudos da História de Cabo Verde, Praia-mindelo 1986, nebo Marcos Cronológicos da Cidade Velha, Praia-mindelo 1988. mezi současnými historiky vyniká josé Vicente lopes. jeho práce Cabo Verde. Os bastidores da independência, Praia 1996, a Cabo Verde. As Causas da independência, Praia 2003, analyzují historickou motivaci přechodu k nezávislosti. Zejména otázkami vzniku národní identity se zabývají historikové jako Zelinda Cohen, josé Carlos dos anjos a další. aristides Pereira se ohlédl za historií rezistence v rozsáhlých memoárech Guiné-Bissau e Cabo Verde. Uma luta, um partido, dois países, lisabon 2002. Ostrovům věnovali pozornost také mnozí renomovaní historikové anglosaští. Basil Davidson vyzvedl mírový charakter nezávislosti v práci The Fortunate Isles. A Study in African Transformation, londýn 1989. Richard a. lobban vytvořil kromě přehledu historie v práci Cape Verde. Crioulo Colony to Independent Nation, Boulder (Co) 1995, také Historical Dictionary of the Republic of Cape Verde, 3. vyd., metuchen 1995. D. meintel vypsal specifika koloniální doby v práci Race, Culture and Portuguese Colonialism in Cape Verde, new York 1984. Často se stal motivem zájmu o ostrovy guinejský revolucionář s kapverdskými kořeny, jemuž věnoval kromě jiných autorů H. Chilcote studii Amílcar Cabral – Revolutionary Theory and Practice, londýn 1991. moderní pohled na vůdce odboje nabízí antónio Tomás v knize O Fazedor de Utopias, lisabon 2007.
Encyklopedické heslo n Oficiální název: kapverdská republika (též Republika ostrovů Zeleného mysu) – República de Cabo Verde n Státní zřízení: republika; v čele výkonné moci stojí prezident (od 2006 podruhé Pedro Verona Rodrigues Pires), v čele vlády premiér (od 2006 podruhé josé maria Pereira neves); zákonodárnou moc má národní shromáždění (72 poslanců). n Poloha: ostrovní stát ve východní části atlantského oceánu poblíž západoafrického Senegalu n Rozloha: 4 035,5 km² n Měna: kapverdské escudo (ECV) n Počet obyvatel: 476 000 v roce 2005; asi 80 % mulatů, 17 % obyvatel jsou černoši pocházející z pevninských mandžaků, Balantů, Fulbů a dalších národností, 3 % obyvatel (podle jiných statistik ještě méně) tvoří běloši, převážně portugalského původu. Vysoká porodnost (průměrně 4,8 %) v relaci k průměrné úmrtnosti 1,5 % způsobuje rychlý přírůstek obyvatel o přibližně 30 promile. Tím vznikla převaha dětí a mladých v „demografickém stromu“ a vysoká hustota osídlení, jejíž průměr přes 100 obyvatel na 1 km² je třeba korigovat nepoměrem mezi velmi hustě osídlenými (Santiago) a zcela neobydlenými (Santa luzia) nebo vylidňovanými (Santo antão, São nicolau) ostrovy. Relativní přelidnění řeší emigrace do USa, Portugalska, nizozemska, angoly a Senegalu. Průměrný věk dožití je 71 let (muži 67, ženy 75 let). n Hlavní město: Praia (125 000 obyvatel) n Dělší větší města: mindelo (65 000 obyv.), assomada (30 000). n Správní členění: 22 okresů (concelhos): k původním okresům Boa Vista, Brava, maio, mosteiros, Paul, Porto novo, Praia, Ribeira Grande, Sal, Santa Catarina, Santa Cruz, São Domingos, São Filipe, São miguel, São nicolau, São Vicente, Tarrafal přibyly na počátku roku 2005 na ostrově Santiago okresy Ribeira Grande de Santiago, São lourenço dos Órgãos a São Salvador do mundo, na Fogu Santa Catarina do Fogo a na ostrově São nicolau okres Tarrafal de São nicolau.
n En c y k lo p e dick é h esl o
100
n Úřední jazyk: portugalština; běžně mluvená, ale i literárně využívaná je kreolizovaná portugalština (crioulo) chápaná jako národní jazyk. n Náboženství: katolické n Gramotnost: 86 % muži, 68 % ženy (negramotnost existuje dnes jen u starších ročníků). n Hlavní politické strany: PaICV, mpD n Ekonomika: Země poskytuje sůl na několika východních ostrovech, zejména na maiu a na ostrově Sal. některé vulkanické materiály jsou vhodné k výrobě cementu nebo cihel. Využívají se ložiska fosforitů, sádry a některých stavebních materiálů. Drobné textilní a potravinářské závody pokrývají sotva místní potřebu, rybí konzervy jdou i na export. Pro lidi jsou kromě ryb nejdůležitější zemědělské výrobky, mezi nimi citrusy, cukrová třtina, tropické ovoce, maniok, sladké brambory, různé druhy fazolí a káva. Půdy jsou úrodné, ale hornatý reliéf neumožňuje mechanizaci, zemědělství zcela závisí na zavlažování. V podnikání se rýsuje vedle turistiky jako nejperspektivnější obor služba námořním lodím, opravy lodních motorů a trupů, zásobování posádek, služby pro dálkovou i meziostrovní leteckou dopravu. n Hrubý národní důchod na osobu: 1 870 USD (2006). n Geografie: Dvě řady sopečných ostrovů (Barlavento, Sotavento) mají příkrý reliéf a členité, většinou skalnaté pobřeží. n Podnebí a srážky: Teploty mírní a vyrovnává oceán; v nejteplejších měsících září a říjnu je ve dne mezi 24–26 °C, ve „studených“ měsících lednu a únoru mezi 21–22 °C. Vysoko v kopcích bývá chladněji; průměrná výška ostrovů činí 800 metrů nad mořem. Vzácné říčky s tekoucí sladkou vodou existují pouze na ostrově Santo antão, jinde převažují suchá koryta (ribeiras), jimiž voda rychle proteče pouze za deště jako činitel nevítané eroze. Od srpna do října přinese monzun 100–300 mm srážek. n Flóra a fauna: V polopoušti převažují málolisté keře a trávy, tamaryšky a sukulenty. lidé si na ostrovy přivezli fíkovníky, eukalypty a všechny užitkové rostliny. Do příchodu osadníků ovládali vzduch mořští racci a fregatky, na zemi převažovaly promyky a hmyz. Pak se s lidmi přistěhovali králíci, krysy, opice, kozy, ovce, koně, krávy, muly, osli, prasata a domácí zvířata. největší počet živočišných druhů – nejrozmanitější ryby a korýše – nabízí moře.
Základní informace pro turisty Velmi dobrá infrastruktura umožňuje ubytování, přepravu různými kategoriemi taxíků, nakupování všeho potřebného zboží i dobrou komunikaci od telefonních budek po internetové kavárny. Proto může mít cestování po ostrovech obvyklý evropský komfort, nabízí však také nefalšovanou africkou exotiku, nádherné krajinné partie, otevřené lidi i romantiku malebných skal a pobřežních partií. Dlouho byl východiskem k návštěvě a mnohdy i konečným cílem malý ostrov Sal s jediným mezinárodním letištěm. na jižním pobřeží Salu v obci Santa maria jsou nejkrásnější písečné pláže a nejluxusnější hotelové komplexy. Ty vyrostly také v obci murdeira na západě ostrova, dobrým východiskem k putování po ostrově je i středisková obec Espargos poblíž mezinárodního letiště. Severovýchodní obec Pedra de lume s přístavem pro odvoz soli sousedí s velkým kráterem, kde se sůl těží i využívá k léčebným koupelím. kuriozitou ostrova je na severozápadě také „Buracona“ – otvor umožňující pohled do moře v pobřežních skalách vedle přírodních bazénů. Ploché ostrovy Boavista a maio nabízejí celoroční koupání na nekonečných písečných plážích a téměř idylickou samotu. naopak hlavní ostrov Santiago soustřeďuje společenský a kulturní ruch v poněkud přelidněném hlavním městě Praia. Od roku 2006 funguje mezinárodní letiště v Praii, které zpřístupnilo „nejafričtější“ ostrov archipelagu, jeho hory, botanické zahrady a stále lépe vybavené obce. Dopravu na ostrově usnadnila moderní silnice protínající horský terén. kromě Praii soustřeďující politické instituce, archiv, knihovny, muzea a centrální úřady, stojí za návštěvu další obce i hory. mezi Tarrafalem a Chão Bom na severozápadě je jako muzeum doby autoritativního režimu zachována smutně proslulá „trestní kolonie“. Živé černošské město Tarrafal se však dnes pyšní nejlepšími plážemi na ostrově s karibskou atmosférou a dobrými službami. na ostrově Fogo se ze sopečného podloží lemovaného černými plážemi zvedá terén příkře k prvnímu kráteru, z něhož vystupuje do výše téměř 3 000 metrů Pico do Fogo, nejvyš-
n Z ák ladn í in fo r m ace pro turi sty
102
ší hora souostroví a druhý nejvyšší vrchol celé makaronésie s dýmajícími solfatary. nezapomenutelný horský výstup na vrchol zajišťují místní průvodci a přepravci, neméně zajímavý je však i pobyt ve střediskových obcích São Filipe se zachovanou koloniální architekturou i v obci mosteiros, středisku místního zemědělství. Turisté obvykle míjejí sousední ostrov Brava, který svou vnější podobou připomíná Fogo a nabízí klid a příjemné prostředí mezi zdejší světlou populací. Dlouhá britská přítomnost vtiskla evropský ráz ostrovu São Vicente, kde leží druhé největší město mindelo, známé kulturními institucemi a podniky. názvy pro ostrov a město se často zaměňují, protože na ostrově mnoho dalších sídel není. na východě leží jedno z nejlepších přírodních koupališť – zátoka Baía das Gatas. Z mindela jezdí denně lodě na krajní severozápad souostroví – na rozlehlý ostrov Santo antão. Ten je na své severní straně výjimečný dostatkem srážek, bujnou vegetací, stromy, lesy a potůčky, které jinde na „ostrovní Sahaře“ neexistují. Romantikové si krásné scenérie horského ostrova mohou vychutnat v rajské samotě. Sběratelům chutných suvenýrů doporučujeme zdejší „grog“, jak se říká vynikajícímu třtinovému destilátu. málo navštěvovaný ostrov São nicolau představuje autentické kapverdy. Z centrální obce Ribeira Brava jsou dosažitelné všechny horské hřebeny, zátoky i ukryté obce s kostelíky. na svazích ostrova rostou poslední dračince, jinde už vymýcené pro svou červenou mízu užívanou k léčebných účelům. návštěvník pozná sílu evropských tradic a africké emocionality v každé kapverdské obci, zejména při lidových a zároveň církevních slavnostech, jako je „municipální den“ 22. ledna v mindelu na počest patrona ostrova sv. Vincence, festival Panny marie Slitovné 15. srpna v Pedra de lume na ostrově Sal, festival Panny marie milostné téhož dne v Praii na Santiagu či slavnost k poctě neposkvrněného Početí, která se koná 8. prosince v Povoação Velha na ostrově Boavista. Specifickým projevem africké kultury jsou zejména barvité karnevalové průvody a ceremonie doprovázené hudbou, zpěvy i rituálním jídlem zvané souhrnně tabanca a pěstované zejména na Santiagu. V katolickém prostředí zbylo místo i pro africké šamany a lidové léčitele zvané mestre.
103
Izolace oceánem tu zajistila svéráz všech kulturních projevů. Hudební nástroje, zdůrazňující spíše rytmus než melodii a zvané concha, tchabeta, berimbau, pandeiro, catreba, tambor, ferrinhos nebo cavaquinho, nenajdete přesně v této podobě ani na africké pevnině, ani v Portugalsku, také jednostrunné housle rabeca, místní kytara violão, heligonka s dvěma řadami knoflíků gaita a další nástroje jsou ojedinělé. Ze spontánní hudebnosti vyrostla dlouhá řada vynikajících muzikantů, z nichž nejznámější ve světě je zpěvačka Cesária Évora. mezi instrumentalisty dnes vyniká například duo virtuózních kytaristů Bau a Voginha, proslulých rozvíjením nejtypičtějších melodických a harmonických prvků kapverdské hudby. Specifickou identitu národa prozrazují podobně živé tance, afrikou ovlivněné folklorní projevy, a především lidové písně ve stylech morna, guiza, batuque, finaçon, funana nebo coladeira zpívané, recitované i psané v jazyce crioulo.
Adresy diplomatických zastoupení Po zrušení českého zastupitelského úřadu v senegalském Dakaru převzalo diplomatickou působnost vzdálené velvyslanectví ČR v Ghaně. EMbaSSy OF tHE CzECH REPubliC kanda High Road no 2, House no C 260/5, kanda, accra – north, P. O. Box 5226, tel.: 0023321/223540, fax: 0023321/225337, e-mail:
[email protected] V kapverdském hlavním městě působí honorární konzulát, jehož některé konzulární záležitosti spadají pod české velvyslanectví v lisabonu. Rua Cidade do Funchal, Conjunto Habitacional „novo Horizonte II“, Bloco m3–3, achada Santo antónio, Praia, tel.: 00238/2623363, fax: 00238/26142299, e-mail:
[email protected] akreditaci pro Českou republiku má kapverdské velvyslanectví v německu: Embaixada da República de Cabo Verde, Stavangerstrasse 16, 104 39 Berlin, Deutschland, tel. 004930–20450955, fax: 004930–20450966, e-mail:
[email protected], webové stránky: www.embassy-capeverde.de
Jazyková první pomoc Spisovná portugalština je prostředkem mezinárodní komunikace i základem oficiální a intelektuální komunikace domácí. Zde odkazujeme na základní obraty uvedené v jiných titulech této řady věnovaných zemím s portugalským jazykem: Portugalsko, Brazílie, angola, Guinea-Bissau, Východní Timor a mosambik.
Seznam a vysvětlení zkratek aDm – Aliança Democrática para Mudança, Demokratická aliance pro změnu, volební koalice CEI – Casa dos Estudantes do Império, Dům studentů říše, sdružení africké koloniální inteligence studující v Portugalsku CIDC – Comissão de Investigação Cultural, komise pro průzkum kultury COnCP – Conferência das Organizações Nacionalistas das Colónias Portuguesas, konference nacionalistických organizací portugalských kolonií, koordinační orgán rezistence DGS – Direcção Geral de Segurança, Hlavní vedení bezpečnosti, portugalská politická policie (nástupce PIDE) EmPROFaC – Empresa de Produção Farmacéutica de Cabo Verde, kapverdský podnik pro farmaceutickou výrobu FaO – Food and Agricultural Organization, Organizace pro potraviny a zemědělství, přidružená organizace OSn FlGC – Frente de Libertação da Guiné e Cabo Verde, Osvobozenecká fronta Guineje a kapverd, nacionalistická organizace FlICV – Frente de Libertação das Ilhas de Cabo Verde, Osvobozenecká fronta kapverdských ostrovů, odbojová skupina FlInG – Frente de Libertação para a Independência Nacional da Guiné, Osvobozenecká fronta za národní nezávislost Guineje FnaT – Fundação Nacional para a Alegria no Trabalho, národní nadace pro radost z práce, salazaristická organizace pro ovlivňování lidí ve volném čase GaDC – Grupo de Acção Democrática de Cabo Verde, kapverdská skupina demokratické akce, politická strana GaS – Grupo de Acção Sindical, Skupina odborářské akce, odborová organizace HDI – Human Development Index, Ukazatel lidského rozvoje, metodika obsahující souhrn kritérií rozvinutosti státu jaaC-CV – Juventude Africana Amílcar Cabral de Cabo Verde, kapverdská africká mládež amílcara Cabrala, mládežnická organizace
107
jaR – jihoafrická republika jDDa – Junta de Defesa dos Direitos de África, Výbor na ochranu afrických práv, politická organizace mlGC – Movimento de Libertação da Guiné e Cabo Verde, Osvobozenecké hnutí Guineje a kapverd, nacionalistická organizace mP – Mocidade Portuguesa, Portugalská mládež, preferovaná mládežnická organizace autoritativního režimu mpD – Movimento para Democracia, Hnutí za demokracii, politická strana nDR – německá demokratická republika Oaj – Organizace africké jednoty, předchůdce africké unie OmCV – Organização da Mulher Caboverdiana, Organizace kapverdských žen, společenská organizace OPaD-CV – Organização dos Pioneiros Abel Djassi de Cabo Verde, kapverdská pionýrská organizace abela Djassiho, dětská organizace OSn – Organizace spojených národů PaI – Partido Africano de Independência, africká strana nezávislosti, nacionalistická skupina PaICV – Partido Africano de Independência de Cabo Verde, africká strana nezávislosti kapverd, politická strana PaIGC – Partido Africano de Independência da Guiné e Cabo Verde, africká strana nezávislosti Guineje a kapverd, politická strana PalOP – Países Africanos de Língua Oficial Portuguesa, africké země s portugalským úředním jazykem, volné seskupení pěti bývalých portugalských kolonií („pětka“) PCD – Partido de Convergência Democrática, Strana demokratické konvergence, politická strana PIDE – Polícia Internacional de Defesa do Estado, mezinárodní policie ochrany státu, politická policie portugalského autoritativního režimu PRD – Partido Renovador Democrático, Strana demokratické obnovy, politická strana PSD – Partido Social-Democrático, Sociálně demokratická strana, politická strana Saa – South African Airlines, jihoafrické aerolinie, letecká společnost jaR
n S e z n am a v y s v ě t lení zkratek
108
TaCV – Transportes Aéreos de Cabo Verde, kapverdské aerolinie, národní letecká společnost UCID – União Cristã Independente e Democrática, nezávislý a demokratický křesťanský svaz, politická strana UnTC-CS – União Nacional dos Trabalhadores de Cabo Verde – Central Sindical, národní svaz kapverdských pracujících – odborová centrála UDCV – União Democrática de Cabo Verde, kapverdský demokratický svaz, politická strana UnDP – United Nations Development Program, Rozvojový program OSn UnICEF – United Nations International Children’s Emergency Fund, Dětský fond OSn UPICV – União do Povo das Ilhas de Cabo Verde, Svaz lidu kapverdských ostrovů, politická strana
Svatý Tomáš a Princův ostrov
Obsah Úvodem 113 Obtížné počátky 114 Země vyhnanců a otroků (1471–1500) 114 Sladký cukr, hořké poměry (1500–1549) 116 amadorova výzva (1550–1610) 119 Od cukru ke kakau 124 V ohrožení (1610–1730) 124 Temno v osvícenské době (1730–1836) 127 Dlouhá cesta k nové prosperitě (1836–1890) 131 Zahrada impéria (1890–1910) 135 Utváření identity 139 Republika (1910–1926) 139 V novém státě (1926–1950) 143 Od „Batepá“ k Roku afriky (1951–1960) 148 Soumrak prosperity (1960–1974) 152 Doba svobody a hledání 157 nezávislost (1974–1975) 157 kakaová republika (1975–2000) 160 Do nového tisíciletí (po roce 2000) 164 Vztahy mezi Svatým Tomášem a Princovým ostrovem a Českou republikou 168 Bibliografická poznámka 169 Encyklopedické heslo 171 Základní informace pro turisty: 174 adresy diplomatických zastoupení 176 jazyková první pomoc 177 Seznam a vysvětlení zkratek 178
Úvodem Demokratická republika Svatého Tomáše a Princova ostrova, nejmenší stát tropické afriky, leží mezi rovníkem a 1º 41’ severní šířky a mezi 6º 28’ a 7º 27’ východní délky na dvou větších ostrovech 360 kilometrů západně od pobřeží severního Gabonu a Rovníkové Guineje. Souostroví zahrnuje ještě ostrůvek Bombom na sever od Príncipe, ostrůvek Caroço na jih od Príncipe, skály Pedras Tinhosas ležící jižně od Príncipe, ostrůvek Cabras situovaný severně a malý ostrov Rolas (též Gago Coutinho) jižně od São Tomé, jímž prochází rovník. Z celkové rozlohy 1 001 km2 zaujímá většinu ostrov svatého Tomáše (São Tomé) s 836 km2, ostrov Príncipe situovaný 160 km severovýchodně od São Tomé má rozlohu pouze 128 km2. Ostrovy osídlili z iniciativy koloniálních správců a plantážníků potomci afrických otroků a „smluvních“ pracovníků. Pod koloniální administrativou přijal nový národ portugalštinu za jazyk obecné komunikace, značně ji však pozměnil africkými prvky do kreolizované podoby (crioulo). V koloniální době sehrály ostrovy významnou roli exportéra tropických plodin. V období africké dekolonizace dostaly malé ostrovy příležitost zcela se osamostatnit. Tak vstoupil do mezinárodního společenství stát, který má sice specifickou identitu, ale který své poslání a perspektivy teprve hledá.
Obtížné počátky Země vyhnanců a otroků (1471–1500) Za vlády portugalského krále alfonse V. už karavely objevitelů minuly faktorie na „pobřeží otroků“ a mířily hlouběji do Guinejského zálivu. Dva ze zkušených navigátorů joão de Santarém a Pêro Escobar spolu se svými neméně zdatnými lodivody martimem Fernandesem a Álvarem Estevesem vypluli od pobřeží dnešní Ghany (tehdy se nazývalo Costa da Mina), překročili mys Tři Výspy a 21. 12. 1471 spatřili zelený ostrov, kterému podle jména patrona onoho dne dali jméno Ilha de São Tomé. Ostrov byl údajně liduprázdný, i když neležel příliš daleko od břehů pevniny a mohl být někdy dříve domorodci navštěvován. kapitáni narazili 1. 1. 1472 na ostrov, kterému dali jméno ano Bom („nový rok“, dnes anobón patřící k Rovníkové Guineji), a 17. 1. 1472 severněji na menší ostrov, který mohl být opět vynikajícím orientačním bodem pro další výpravy. Dali mu jméno Ilha de Santo Antão. ani tady, ačkoli k pevnině bylo ještě blíž, zřejmě afričané natrvalo nesídlili. Portugalský král jan II. ještě před svým nástupem na trůn převzal roku 1474 po Fernãu Gomesovi výsadní práva na obchod s „Guineou“. Roku 1481 si přisvojil výtěžky z afrického obchodu a hodlal proniknout přes „Etiopii“ až kamsi ke křesťanskému „knězi janovi“ ve východní africe či asii. V takových úvahách nabyly ostrovy s hojností sladké vody a dobrými přístavy určité hodnoty a panovník je nařídil osídlit. Dvorský šlechtic joão de Paiva dostal ostrov São Tomé; podle zvyku převzal s řadou povinností také formální privilegia a výjimky z daňových povinností. Protože se však Paiva k žádné kolonizační činnosti neodhodlal, změnil jan II. dne 24. 9. 1485 darovací listinu: polovina ostrova São Tomé patřila nyní joãovi de Paiva a druhá polovina jeho dceři mécii de Paiva a jejímu budoucímu manželovi. královská kancelář vydala 16. prosince pro budoucí obyvatele ostrova souhrn výsad a povinností (foral), který zvýhodňoval jejich počáteční pobyt. Právě v tomto dokumentu se doporučovalo pěstovat na ostrově cukrovou
115
Z e mě vyhnanců a otroků (1471–1500 ) n
třtinu a obyvatelům se udělovalo právo obchodovat s otroky i dalším zbožím kromě zlata a drahých kamenů. koruna si ovšem vyhradila čtvrtinu výnosů ostrova pro sebe. Poslání ostrova bylo tedy určeno v rozvinutí cukrovarnictví na základě dobrých zkušeností z madeiry. Práce měli zastat afričtí otroci. Roku 1486 se s otroky u afrických břehů obchodovalo tak čile, že nákup a prodej „černé slonoviny“ svěřil dvůr zvláštní instituci – Casa dos Escravos (Dům otroků), která byla dokonce nezávislá na první koloniální centrále nazvané Casa da Guiné (Guinejský, tj. africký dům). joão de Paiva vyhověl královskému příkazu, roku 1487 sestavil kolonizační skupinu a poslal ji do moří, jejichž břehy nedávno zkoumal Fernão do Pó a které až po ústí konga roku 1485 zakreslil do map Pedro Reinel. Pod velením joãa Pereiry se skupina vylodila na severovýchodní pláži u „Fíkovníkového mysu“. Pokus osídlit ostrov ztroskotal na hustotě džungle, horečkách a střevních chorobách. Většina pionýrů přišla o majetek a vrátila se do Portugalska jako žebráci, některé připravilo horko a vlhko o život. V době, kdy Bartolomeu Dias dosáhl mysu Dobré naděje a portugalský obchod se západní afrikou rozkvétal, musely být ostrovy v Guinejském zálivu obsazeny. Co se nepodařilo Paivovi, měl zajistit Álvaro de Caminha Soto maior, který dostal královským výnosem z 11. 12. 1493 ostrov São Tomé do dědičného vlastnictví. Roku 1493 nařídil král vzít židovským rodinám mladší syny, pokřtít je a poslat je na São Tomé spolu s portugalskými vyhnanci (degredados). Za ohnisko kolonizace si osídlenci vybrali zátoku, která se později bude jmenovat ana Chaves, a začali tam stavět kostelík a domky. aby měla osada budoucnost, vzali si běloši za družky černé otrokyně. Středomořské plodiny, které se tu snažili pěstovat, hynuly v horku a náporech hmyzu, zato cukrová třtina přivezená z madeiry se okamžitě ujala. Dokument z roku 1494 už zmiňuje „plantáže cukrové třtiny“ a zdůrazňuje, že „třtina tu roste třikrát víc než na Madeiře a dává dobrý cukr“. V posledních letech 15. století zahájil antónio Carneiro také osídlování druhého většího ostrova zvaného zatím Santo antão. kolem zátoky sv. antonína, kde vznikla první vesnice, se dařilo tropickým plodinám. Roku 1499, kdy se na obou ost-
n O b t íž n é p o čát k y
116
rovech objevili první mniši augustiniáni, slibovala cukrová třtina vynikající výnosy. Protože se uvažovalo, že důchody z malého ostrova dostane následník trůnu, byl ostrov příštího roku přejmenován na Príncipe (Princ). Podle výnosu ze 4. 1. 1500 dostal ostrov do správy starosta z Évory Fernão de melo. královský list z konce března zaručoval osadníkům právo na svobodný obchod s pevninou. Pobyt na vzdálených izolovaných ostrovech působil i na úředníky jako vyhnanství. není divu, že písař budoucí portugalské faktorie v Indii Pêro Vaz de Caminha končí svůj epochální popis právě objevené Brazílie slovy adresovanými 1. 5. 1500 králi: „…a prosím, abyste mi učinil zvláštní milost tím, že nařídíte, aby se ze São Tomé vrátil můj švagr Jorge de Osório.“
Sladký cukr, hořké poměry (1500–1549) na samém počátku 16. století se z židů i křesťanů, bělochů a černochů začala rodit první generace ostrovních obyvatel. Dílko o „guinejských“ koloniích vydané tiskařem Valentimem Fernandesem (užívajícím přídomek „de morávia“) někdy v letech 1506–10 praví o ostrově sv. Tomáše: „na tomto ostrově existují velké plantáže třtiny a pěstování se každým dnem rozmáhá.“ Právě odrůdy přivezené kdysi z madeiry a vyšlechtěné na São Tomé zakládaly slávu brazilského cukrovarnictví. V trvalém nedostatku pracovních sil se úředníci snažili vnutit místním mulatům statut bezprávných otroků. Ti a jejich bílí otcové na každý takový pokus odpovídali protestními peticemi zasílanými králi manuelovi do lisabonu. Trvalý nedostatek lidí vedl k uznání z 9. 1. 1515, že potomci otrokyň, které se staly manželkami osadníků, budou svobodní stejně jako jejich potomstvo, které nemůže být považováno za lidi patřící ani králi, ani soukromé osobě. Výběrčí daní – jako lopo Ferreira, vedoucí finančního úřadu na São Tomé od konce roku 1516 – měli tendenci přehlížet místní míšence. Ti se ale opět nedali. Výnos koruny z 10. 8. 1520 vysloveně stanovil, že mulati smějí vykonávat všechna povolání jako běloši. Tak se už v raných dobách stát zasloužil o vytvoření společenství, kde nebude rasová příslušnost tím nejdůležitějším znakem stavovské příslušnosti.
117
S ladký cukr, hořké p oměry (1500–1 549) n
Otrokům to však nepomohlo. Bylo jich zapotřebí přivážet stále víc jak z nejbližší pevniny, kde portugalští plavci kdysi objevili „Řeku chýší“ (Rio do Gabão, odtud Gabon), ale hlavně od jihu, kde Portugalci už dávno upevnili svůj vliv. Stálá vynucovaná práce a doživotní nesvoboda podstatně zhoršovaly podmínky otroků ve srovnání s jejich postavením v kongu nebo ndongu. První povstání otroků podnítili nespokojení mulati už roku 1517, a třebaže po roce 1520 nepokoje na čas utichly, zachovali si i černí otroci „nepokornou hrdost na svou nezávislost“, jak napsal jeden z portugalských kronikářů. na druhé straně ztráceli své výsady běloši. Podle nařízení z 15. 2. 1518 už nesměli bez státní kontroly vyjíždět k pevnině za lovem nebo nákupem otroků, od dalšího roku bděl nad nejdůležitějšími majetkovými transakcemi „faktor zacházení s otroky“. koruna se snažila vytvořit ze São Tomé produkční oblast už proto, že něco podobného v blízkém kongu nepřicházelo v úvahu a že transkontinentální obchod s otroky nacházel na ostrovech vynikající zásobovací základnu. V srpnu 1520 zakázali královští úředníci vyvézt z ostrova dobytek do pevnosti São jorge da mina na „Zlatém pobřeží“, a pro kultivaci divokého společenství vyslali v prosinci z lisabonu pět mnichů z kongregace Santo Elói na São Tomé. Přes všechny snahy zavést na odlehlé ostrovy zákon tu platilo především právo silnějšího. Osadníci a nově přicházející běloši tyranizovali otroky i usedlé obyvatele. Přehmaty a krádeže byly na denním pořádku, cháska vyhoštěná z Evropy se mstila osudu svou hrubostí a chamtivostí. Do zločinů se zapletl dokonce i guvernér joão de melo. nenávist k němu rostla a osadníci nakonec docílili, že musel opustit ostrov. koruna sama svého úředníka odsoudila k trvalému vyhnanství na ostrově Príncipe a ke konfiskaci veškerého jmění. Základem přežívání ostrovní společnosti byla otrocká práce i obchod s otroky. jeden dokument z roku 1522 uvádí, že loď Santa Maria da Conceição jela ze São Tomé do Beninu a po návratu přivezla 137 „kusů“. V té době měli boháči až 300 otroků, žádný svobodný osadník by bez několika „kusů“ ostatně nepřežil, protože sám nepracoval. Otroci pracovali 6 dní v týdnu pro svého pána, a protože nedostávali jídlo ani oděv, povolovalo se jim v neděli obdělávat vlastní pozemek,
n O b t íž n é p o čát k y
118
kde pěstovali místní obilniny. Sociální klid zajišťovalo také povolení, aby otroci mohli žít v rodinách. jejich práce přinášela zisky majitelům i koruně: roku 1517 se na ostrově vyrobilo celkem asi 100 000 arrob cukru, roku 1528 už asi 120 000 arrob a výroba bílého zlata stále stoupala. Protože se královská autorita při formální šlechtické držbě obtížně prosazovala, sešli se dva soudci, dva obchodníci a prokurátor, aby sepsali a poslali do lisabonu žádost o vřazení ostrovů do státní správy. král jan III. jim 19. 5. 1524 vyhověl. Soupis práv a povinností (foral) o 46 kapitolách vytvářel z ostrova São Tomé součást portugalského imperiálního státu. Ostrova Príncipe se to netýkalo, zůstal řízen velitelem (capitão-mor), jehož ustanovoval šlechtický vlastník. král jan III. nařídil roku 1529 správci joãovi lobatovi postavit 12 nových cukrovarů (engenhos) a pokračovat ve výrobě cukru ve všech dosavadních. Pracovní zatížení rostlo. Roku 1530 zase hrozilo povstání otroků, ale podařilo se ho zažehnat. Osada v zátoce ana Chaves vzkvétala a pravidelným rytmem žilo i skromné společenství kolem statku rodiny alcáçovas Carneiro na Príncipe. Otroci zavedli pěstování vhodných afrických plodin, rozšířily se kokosové palmy. Prosperitu malé kolonie zajišťovala poptávka otrokářských lodí po vodě a jídle, na pobřeží konga a ndonga byl vítaný každý ostrovní výpěstek. Černochy přivážené z pevniny usídlovali jejich majitelé po párech. Pro duchovní povznesení svobodných i otroků a stabilizaci církve jmenoval papež Pavel III. 29. 11. 1534 Dioga Ortize de Vilhegase prvním biskupem na São Tomé. Roku 1535 byla osada São Tomé v zátoce ana Chaves prohlášena „městem“. Zájem impéria s centrem na oceánech se přesouval daleko na západ a daleko na východ. Ostrovy poblíž afriky se musely o sebe postarat samy. Výnos z 13. 5. 1535 měnil tresty vyhnanství na São Tomé na vyhnanství do Brazílie. Osamocené malé společenství se sjednocovalo náboženskými obřady a portugalštinou. jazyk, zvyky, stavby, jídlo, ba i lidé sami, to všechno bylo od počátku směsí afriky a Portugalska, křesťanství a animistických představ. Pod portugalskou vlajkou tak vznikala už v prvních dobách, kdy schopnější obchodníci a objevitelé pronikali přes Indii a malakku až do Číny, svébytná populace založená na africkém elementu.
119
a madorova výzva (1550–1 6 1 0 ) n
anonymní zpráva uvádí k roku 1545, že na São Tomé pracuje 60 engenhos, které vyrobí „150 000 arrob cukru a víc“. V té době bylo zřejmé, že to jsou afričané, kteří zakládají prosperitu ostrovů i společenské, kulturní a komunikační vztahy. koncem srpna 1546 potvrdil lisabonský výnos rovnost převažujících mulatů s nečetnými bělochy. královský výnos ze 7. 3. 1548 respektoval odlehlost ostrova São Tomé. Stanovil, že za nepřítomnosti dvorem stanoveného „kapitána“ – guvernéra, velitele – může řídit události ostrova městská rada. Cukr z afrických ostrovů zásadně ovlivňoval státní hospodářskou politiku. Roku 1549 zrušil jan III. faktorii ve Flandrech a všechen prodej koloniálního zboží, zejména lukrativního cukru, převedl pod lisabonskou koloniální centrálu Casa da Índia. V polovině 16. století si ostrovy se stálým obyvatelstvem vytvářely vlastní životní styl, dokázaly spravovat své hospodářské i církevní záležitosti. Přestaly sloužit jako vězení pro vyhnance a staly se místem k životu.
Amadorova výzva (1550–1610) někdy mezi léty 1545–47 mířila jedna otrokářská loď naložená „černou slonovinou“ od angolského pobřeží k Brazílii, ale ztroskotala na mělčinách u São Tomé zvaných příznačně Sete Pedras – Sedm kamenů. malá bělošská posádka tragédii nepřežila, ale několik černochů bojovalo o život. Doplavali na břeh zátoky později nazvané Angra de São João. Tady na jihu ostrova bylo dost vody, lesních plodů i stínu, a tak se zachránění rozhodli zůstat tu a založit osadu podobnou africkému domovu. Tak vznikla ryze černošská alternativa k portugalské osídlovací iniciativě. Angolares si žili po svém celá desetiletí a pak o sobě dali vědět. mnozí Západoevropané se snažili vyrvat Portugalcům zámořské majetky. koncem dubna 1564 byl Francisco de Gouveia jmenován „kapitánem“ ostrova São Tomé a svůj hlavní úkol viděl v posilování obranyschopnosti zdejší zemědělskootrokářské komunity. královská listina z konce dubna 1566 mu nařizovala, aby čelil hrozbě francouzského útoku vybudováním obranných valů a zákopů kolem města São Tomé. ale hrstka zdejších lidí se jakémukoli soustředěnému útoku pro-
n O b t íž n é p o čát k y
120
fesionálů stejně nemohla ubránit. První úder přišel roku 1567. na ostrově se vylodili francouzští piráti. místním lidem, ať svobodným, nebo otrokům, nezbylo než utéci do lesnatých hor a počkat, až vetřelci ukončí rabování a odjedou. Stejně jako nebezpečí zvenčí však sužovaly ostrovany vnitřní nepokoje a sociální napětí vyvolané otroctvím. malé ostrovy přitom prosperovaly. asi 60 velkých cukrovarnických statků produkovalo ročně přes 150 000 arrob čistého a tehdy drahého cukru. kolonie měla před koncem 16. století asi 10 000 obyvatel, mezi nimiž sice převažovali černoši z různých částí afrického pobřeží, ale kde podnikali Portugalci, madeiřané, židé, Francouzi, kastilci i janované. Základní výrobní a společenskou jednotkou se pro ostrovní společnost stal statek zvaný stejně jako v Brazílii engenho. Střediskem této farmy byl rozlehlý dvůr, u něhož stál „velký dům“ správce nebo majitele. Tady žili bok po boku jak vlastníci, tak faktoři a obchodníci se svými rodinami. Poblíž se rozkládala senzala pro otroky, sklady a hospodářské budovy. Toto jádro do široka obklopovala pole cukrové třtiny a lesy poskytující dřevo, které pod velkými kotli ohřívalo cukrovou šťávu. Dříve nežli štafetu převzala Brazílie, stal se malý ostrov São Tomé spolu se sousedními ostrůvky předním světovým exportérem cukru. Obrovské nároky na pracovní sílu při kácení dřeva, sázení a sklizni třtiny, vymačkávání a rafinaci cukrové šťávy nebylo dost dobře možné uspokojit, černošští otroci se při některých náročnějších pracích ukazovali jako „leniví a málo pečliví“. Přesto blahobyt zdejších statkářů vyvolával závist, spory a napětí. Roku 1571 se vzbouřili otroci na statcích rodiny lobato. Páni velkých statků zacházeli se svým živým majetkem povýšeně a krutě, a tím vyvolali nepokoje. Otroci se mstili na majetku a na úrodě, ničili a pustošili statky. když zloba opadla, nastaly neshody v samotném městečku São Tomé. Situace využili někdejší angolští ztroskotanci (angolares). Roku 1574 napadli statky v okolí metropole a probojovali se až do města. Obyvatelé vytvořili improvizovanou milici a útok odrazili. někteří vlastníci statků ale propadli panice a utíkali do bezpečnější Brazílie. najednou se ostrovy zmítaly v nepřátelství všech vůči všem. Statkáři nesnášeli státní orgány, světská moc soupeřila s církevními iniciativami, otroci se bouřili proti svobodným,
121
a madorova výzva (1550–1 6 1 0 ) n
běloši napadali míšence. ani pevnost sv. Šebestiána, dokončená roku 1575 v městě São Tomé, nedávala obyvatelům pocit bezpečí. jedině hustější osídlení ostrovů v Guinejském zálivu by k bezpečnosti portugalské moci a především osadníků přispělo. Proto se luís de almeida pokusil ještě za vlády krále Šebestiána osídlit nedaleký ostrov ano Bom. První osadníci měli mít za sebou už poněkud konsolidovanou společnost ze São Tomé, proto právě tady almeida postavil kostel s tím, že odtud bude organizován církevní dohled nad komunitou vznikající na ano Bom. Také almeidou nově zřízené „Pomerančovníkové majorátní panství“ na ostrově São Tomé mělo posílit portugalskou kolonizaci celého regionu malých ostrovů. Útoky angolares odrazovaly od života na São Tomé nejen statkáře, ale mnohdy i úředníky a správce. Sám „kapitán“ Francisco de Gouveia se koncem září 1577 rád vracel do Portugalska. ale ostrovy už nabyly velkého významu jako zásobovací základna pro otrokářské flotily odplouvající od afriky k americe, především pak pro svou produkci cukru: ostrovy ho dávaly roku 1578 kolem 175 000 arrob, o dva roky později na 200 000 arrob. musely být tedy udrženy i za cenu vyšších nákladů na obranu. Španělský Habsburk Filip II. získal v roce 1580 také Portugalsko a s ním jeho zámoří. Soudce a „kapitán“ São Tomé antónio monteiro maciel tedy 10. 6. 1581 přísahal věrnost novému panovníkovi před soudci, radními, vládními úředníky a shromážděným lidem. aby vyhověl místní povaze, uspořádal jakýsi průvod, který prošel městem, aby zvěstoval vznik dvojmonarchie. Stejná ceremonie se o něco později opakovala na Príncipe. Proti habsburské říši se však houfovali nizozemci, angličané i Francouzi. Roku 1585, kdy bylo město São Tomé zničeno požárem, ustanovily administrativní reformy krále Filipa pro oba ostrovy jedinou správu. Obyvatelé dostali povinnost vykonávat po 4 roky řemeslo a během této doby nesměli získávat pozemky a statky. Snaha o lepší využití kolonie se ovšem obracela hlavně proti otrokům. kapitán miguel Teles de moura se domníval, že se mu podařilo přimět otroky k práci, ale roku 1590 musel čelit vzpouře, která zachvátila široké zázemí hlav-
n O b t íž n é p o čát k y
122
ního a jediného města. Proti vnějšímu i vnitřnímu nebezpečí dostala roku 1594 jedna placená rota pěchoty pomoc v podobě řádně cvičené roty milice pro obranu města a další roty pro nasazení na statcích. Hádky zachvátily mezitím i společenskou špičku. Roku 1594 vyobcoval biskup z církve samotného guvernéra Fernanda de menesese, proti pořádkovému a finančnímu dohledu koruny se bouřili místní správci. Sporů využili otroci. jejich touha po pomstě hrubým pánům dostala směr v červenci 1595, když se do čela vření postavil otrok jménem amador. Soustředil kolem sebe přes 5 000 černochů i mulatů a postavil z nich vojsko o síle 800 mužů. Rozdělil své síly na čtyři skupiny a bez potíží dobyl hlavní město. aby zvýraznil svou autoritu, prohlásil se králem ostrova. Poté se vítězní otroci rozběhli po ostrově. Postupně se zmocnili dvou třetin plochy své země a zničili na polovinu cukrovarnických engenhos. Statkáři prchali a brali s sebou i rodiny a služebnictvo. amador ovšem nedokázal víc než ničit. Proti destrukci se zmobilizovaly právě vytvořené ozbrojené síly. Trvalo téměř celý rok, než se podařilo vyčerpané povstalce rozdělit a porazit. Černý král amador padl roku 1596 do zajetí a brzy poté byl pověšen na šibenici. Vasco de Carvalho de Sousa plnil ostré královské instrukce, když nemilosrdně trestal povstalce. Hrdinský mýtus však zůstal natrvalo přítomen jako výzva k pozdějšímu odporu otroků a jako ponaučení statkářům, aby se svými pracovníky zacházeli slušněji. Vzpomínka na amadorovo povstání se dokonce stala – poněkud ahistoricky – inspirací pro ostrovní boj za nezávislost v době dekolonizace. na ostrovech ještě stále pracovalo kolem 180 engenhos a poptávka po cukru nepolevovala. Zdálo se, že se ostrovy z otřesu snadno vzpamatují a díky výnosům ze své výroby a obchodu obnoví svůj blahobyt. Roku 1600 se však u ostrovů vynořila holandská flotila. nizozemci se systematicky mstili španělsko-portugalskému státu za svůj někdejší útisk ze strany Španělů a s chutí rabovali všechny portugalské faktorie a osady od Brazílie až po východní asii. když se protestantští nepřátelé vylodili na São Tomé a Príncipe, postupovali stejně jako jinde. Všechno cenné odnesli nebo zničili. Statky zpustly a obce se proměnily v trosky. Černoši našli útočiště v lesích
123
a madorova výzva (1550–1 6 1 0 ) n
a džungli, ale běloši propadli panice. Už dříve se před neklidem uchylovali do Brazílie a nyní svůj sen o bezpečí a prosperitě na druhé straně atlantiku uskutečňovali bez váhání. Tentokrát s sebou brali nejen všechny zbylé cennosti, ale také každý užitečný předmět, který mohl posloužit k přenesení cukrovarnictví do portugalské ameriky. Z ostrovů zmizely lisy na třtinu i kotle na vaření cukru, uprchlíci nakládali na lodě dokonce i prejzové tašky ze střech. Holandský vpád měl katastrofální důsledky. Statky byly opuštěny, běloši odešli, mulati se přizpůsobili černošské improvizaci v přežívání a ostrovy ovládla bída. Zatímco Baltasar Rodrigues Chaves platil ročně za nájem ostrova 13 000 000 reálů, pak jorge Rodrigues da Costa, který si ostrov São Tomé pronajal roku 1606, pouze 9 500 000 reálů. Roku 1610 poklesla produkce cukru z asi 300 000 arrob zaznamenaných koncem 16. století na pouhých 60 000 arrob a ostrovy zchudly. nemuselo však být všechno ztraceno, protože se dalo obchodovat nejen s cukrem, ale také s bavlnou, mýdlem a ovšem s otroky dováženými především z angoly, jejíž pobřeží Portugalci po založení luandy roku 1575 ovládli.
Od cukru ke kakau V ohrožení (1610–1730) Plodná příroda dokázala stále nasytit zdejší obyvatele i hosty, ale po někdejší prosperitě nebylo ani památky. Obó – parcely vyklučené pro plantáže – se zase změnily v prales. navíc protestantští nizozemci vyprovokovali afričany k revoltě, která 20. 1. 1617 ostrov São Tomé znovu poničila. Po malátné konsolidaci informoval guvernér lourenço Pires de Távora svého panovníka, že nepřítel stále útočí na různé části velkého Guinejského zálivu. Tentýž guvernér sděloval 4. 4. 1639, že se z brazilského Recife, které bylo v nizozemských rukou, vypravilo k jeho ostrovům „šest velkých lodí“. Portugalsko se koncem roku 1640 vymanilo ze španělské nadvlády. Obnovený stát však zeslábl a soustřeďoval všechny sporé kapacity na odražení španělských nároků. Zámoří teď nekryly španělské flotily a portugalské nebyly k dispozici. nizozemci se tedy mohli zmocnit portugalských lovišť otroků i obchodních překladišť, a získat tak dodávku pracovní síly pro své nové nizozemí v severovýchodní Brazílii. São Tomé už nějaký čas čekalo na úder. Ten přišel v dubnu roku 1641. nizozemci nenarazili na velký odpor a stali se vládci země. Ostrovy měly být v rodící se atlantické říši nizozemské Západoindické společnosti výhodně položenými obchodními a zásobovacími stanovišti mezi severovýchodní Brazílií a Holanďany dobytou luandou. Oběma břehům atlantiku se noví dobyvatelé věnovali mnohem usilovněji než malým ostrovům v Guinejském zálivu. Dříve než se nizozemská nadvláda zkonsolidovala, zasáhla portugalská Brazílie. Guvernér Rio de janeira Salvador Correia de Sá e Benevides vyhnal roku 1648 nizozemce nejen z luandy, ale také ze São Tomé. Otrokářství na trase angola – São Tomé – Brazílie řídili zase Portugalci. ale Portugalsko nemělo síly k povznesení zpustošených zámořských majetků. Všeobecná bída přetrvávala a každý guvernér, který se pokusil ostrovy zhodnotit, narážel na rozklad, anarchii a divoké útoky kořistících angolares. Guvernér žádal roku 1670 o více lidí z Portugalska, potřeboval především vojáky a řemeslníky. ale v Evropě vládly obavy
125
V ohrožení (1610–1 730 ) n
jak z tropického podnebí, tak ze společenské nejistoty. koruna pomohla alespoň výnosem z 11. 3. 1673, který zaručoval ostrovanům po dobu 5 let svobodu obchodu. Bílí osadníci přesto nepřicházeli. Samo Portugalsko se poslední dobou ukazovalo slabší než jeho brazilská kolonie. Také proto přešla malá ostrovní diecéze roku 1677 pod arcibiskupství v brazilském Salvadoru de Bahia. Ostrovní církev byla v té době téměř bez bělochů: v kapitule byli 4 černoši a 4 mulati, také děkan a učitel katedrální školy byli tmavé pleti. až roku 1680 přijely na São Tomé 2 portugalské lodě, které tu zřídily základnu pro vybudování nové pevnosti na pobřeží Guinejského zálivu. Generální kapitán São Tomé Bernardim Freire de andrade věnoval hodně úsilí na to, aby pevnost São joão Baptista de ajudá na dahomském pobřeží (dnes Benin) obnovila portugalskou obchodní slávu z doby před dvěma sty lety. Tamní přístav vyhledávaly portugalské i jiné lodě pro vynikající podmínky k obchodu s otroky, slonovinou, zlatým prachem, kořením a dalšími komoditami ceněnými v Evropě i americe. Po dlouhé době viděli roku 1680 „synové země“ znovu víc bělochů pohromadě. Izolovaná pevnost na nedalekém pobřeží afrického kontinentu pro ně mohla znamenat prosperitu. Zatím se nabídl jiný zdroj zisku: shodou okolností zakotvily tehdy u São Tomé dvě španělské lodě, jejichž kapitáni nabízeli dobré hotové peníze za otroky. Portugalci rádi vyhověli. Rozpoutal se skutečný lov na lidi, kteří na ostrově přežívali. Pár bělochů si přišlo na slušný zisk a ostrov znovu získal přitažlivost. Také koruna si to uvědomila a posílala sem své guvernéry, pokud možno drsné muže bez skrupulí, aby si podmanili „netečné a nenapravitelné černochy“. Dva jezuité, kteří roku 1684 přijeli vyučovat gramatice a čtení, ostrovní mravy nezměnili. Se správou byly potíže. jestliže dříve existoval alespoň formální představitel portugalské moci, v letech 1683–93 na ostrově nefungoval žádný guvernér a lidé se prostě podřizovali těm jedincům, kteří je nejvíce zastrašovali. Obchodní Cacheuská a kapverdská společnost založená roku 1690 dostala mimo jiné privilegium dovážet africké otroky do Brazílie. Pro nákup lidí na „Pobřeží otroků“, v Gabonu, kongu a angole hledala dobrou základnu. Špatná pověst São Tomé odrazovala, a tak padla volba na výhodněji položený os-
n O d cu k ru k e k ak au
126
trov Príncipe. Zdejší překladiště otroků začalo brzy vzkvétat, ale cokoli jiného než transakce „černé slonoviny“ a nejnutnější zásobování otrokářských lodí ztratilo význam. Ostrůvek Príncipe, dosud zapomenutý a druhořadý, nabyl důležitosti jako významné centrum výnosného obchodu. Sem přišli povznášet duše italští kapucíni; bratr josé de Venasca, původem z Piemontu, tu založil první hospic. Zatímco ostrov Príncipe ožil aspoň otroky, ostrov sv. Tomáše pustl. Historikové se přou, zda šlo skutečně o úpadek, nebo zda nedostatek plantážní produkce do jisté míry vyrovnával drobný obchod s loděmi, které se tu velmi často zásobovaly vodou. Skutečností zůstává, že po předchozích úspěších se plantážní hospodářství z větší části zhroutilo, a tak zbytek lidí hleděl přežít za cenu loupeže a ozbrojeného chaosu. Při záhadné vzpouře roku 1709 plenili černoši přivezení z pobřeží Guinejského zálivu městečka tak dlouho, dokud je stálí obyvatelé prostě nepobili. V tomtéž roce využili zdejšího zmatku Francouzi. Přepadli město São Tomé z moře a žádali 40 000 cruzados za to, že nezničí zdejší pevnůstku. Tolik peněz se však nesehnalo, proto francouzští piráti uloupili královskou pokladnu s 20 000 cruzados, vzali rukojmí a odpluli do angoly. Snahy nečetných bělochů zavést pořádek a přimět otroky k práci přinášely napětí a neustálé šarvátky. Pohled na ostrovní společnost byl v 18. století skličující. Zubožené městečko São Tomé se skládalo převážně jen ze slaměných chýší. několik dřevěných domků tvořilo čestnou výjimku stejně jako polorozpadlý kostel a vládní budovy z vepřovic. Tady i na zpustošeném „venkově“ vegetovali divocí forros, potomci propuštěných nebo osvobozených otroků. Zaháněli hlad tím, že se opíjeli vínem a palmovou kořalkou při nočních bakchanáliích se smečkami zdivočelých černošek, které se potulovaly po místech, kde se aspoň něco dělo. Evropu tu připomínaly jen nesmyslné trosky oděvů podle francouzské módy. Polonazí otroci a věčně nemocní mulati vytvořili karikaturu společenské stupnice založené na evropském rasovém žebříčku uplatněném na lidech, kteří s Evropou neměli skoro nic společného. Tehdy se ustálilo rasově-společenské rozdělení obyvatel, jehož vrcholem byl běloch – který se tu ovšem téměř nevyskytoval. mulati, potomci bělochů a černochů, tvoři-
127
Te mno v osví censké dob ě (1730–1 8 36 ) n
li horní vrstvu společnosti, do níž patřili také potomci bělochů a mulatů zvaní cabras nebo cabritos (kozy, kůzlata). Převažovali ovšem černoši, mezi nimiž se tu a tam objevil o něco málo světlejší potomek černocha a mulata zvaný bôbô. Za všeobecné bídy bylo obtížné rozeznat svobodného od otroka, předpokládalo se jen, že černoch, který se nemůže prokázat nějakým papírem nebo ústním svědectvím dokumentujícím jeho vlastnictví půdy, je otrok. Svobodní si ovšem nedokázali se svou půdou poradit a ze všeho nejvíc toužili po tom, aby namísto ubohých obchůdků s banánovými sazenicemi a sporů s otroky mohli na nejbližší lodi odplout do Brazílie. na dlouhá léta se ustálil bezperspektivní obraz společnosti složené z víceméně černých drobných vlastníků, neschopných využít své půdy, a černošských otroků, které nikdo nedokázal zorganizovat k prospěšné práci. amadorovo poselství svobody se zvrhlo v anarchii.
Temno v osvícenské době (1730–1836) Černošskou většinu doprovázelo a kultivovalo jako osamocený evropský prvek pouze křesťanství, jedinou skutečně organizovanou skupinou tu byla církev. ani ona se však nevyhnula oficiálnímu rasismu. mulatští kanovníci protestovali, že černý děkan manuel do Rosário Pinto (1666–1734), rodák ze São Tomé, se má stát členem kapituly, protože toto privilegium, stejně jako politické jednání na radnici, bylo dosud vyhrazeno jen bělochům a mulatům. Spory v církvi ovšem neznamenaly mnoho ve srovnání s chaosem, který zmítal většinou ostrovní společnosti. nápravu nepřinesly na São Tomé ani armádní jednotky, které tu měly zavést pořádek. naopak, samy přispěly ke zvýšení chaosu, když se v letech 1735 a 1739 vzbouřily. Bylo třeba začít s kolonizací a budováním portugalské moci znovu na klidnějším ostrově Príncipe. Ten byl roku 1735 převeden z dosavadního soukromého vlastnictví rodu alcáçova Carneiro do státního majetku a teprve nyní se tedy podle imperiálního pojetí stal součástí portugalského státu. ale na obou ostrovech usedlé obyvatelstvo přežívalo díky nejprimitivnějšímu samozásobitelskému zemědělství a „export“ měl stále podobu ovoce, vody a jídla pro posádky anglických, francouzských,
n O d cu k ru k e k ak au
128
holandských, dánských a portugalských lodí, které se na cestě k pobřežním tržištím v Gabonu nebo loangu zastavovaly na ostrovech doplnit zásoby. Do nepořádku měla vnést nový život systematická administrativa, kterou také pro zámoří budoval všemocný první ministr krále josefa I. (1750–1777) markýz Pombal. Výnos z 15. 11. 1753 stanovil, že sídlem správy ostrovů bude Santo antónio – od nynějška „město“ – na ostrově Príncipe. Pátý hrabě Carlos Carneiro de Sousa e Faro dostal jako náplast na ztrátu menšího z dvojice ostrovů titul hraběte z lumiares a na Príncipe začali hospodařit guvernéři. Přesun správy se vysvětloval lepším podnebím, dobrou vodou a nutností zabránit cizincům v narušování místního obchodu. To všechno bylo také na São Tomé, ale tam zpustlé obyvatelstvo nedovolovalo zavést potřebný řád. Pokusy povznést oba ostrovy selhávaly. V roce 1756 se konečně realizoval tři roky starý výnos jen proto, že josef I. výslovně nařídil spojit správu obou ostrovů v rukou guvernéra sídlícího v Santo antóniu. Sem měla být přenesena také katedrála jako středisko církevní správy a náboženského života, na Príncipe měla být vybudována také důstojná guvernérská rezidence. Guvernérem byl jmenován luís Henrique da mota e melo vyzbrojený zkušenostmi dvacetiletého působení v Portugalské Indii. Guvernér dorazil roku 1758 a až v srpnu 1759 se usadil na Príncipe. Brzy také skončil: v roce 1761 měl na jeho místo nastoupit lopo de Sousa Coutinho, který řídil ostrovy už v roce 1754, ale ten v červenci 1762 zemřel. Správa byla tedy svěřena „senátu“, vlastně měšťanům Santo antónia. Obtížně obnovovaná prosperita ponejvíce závisela na spojení se správně podřízenou pevností São joão Baptista de ajudá na dahomském pobřeží, odkud směřoval čilý obchod k americkým břehům. „Dodavatel“ joão Francisco tu roku 1753 platil za každého otroka naloděného pro Brazílii nezanedbatelnou sumu 10 tostões. Za markýze Pombala osvícenství na ostrovy neproniklo. Po nástupu královny marie pak byly nedaleké ostrovy ano Bom a Fernão Pó (španělsky pak Fernando Póo) smlouvou z Parda z 11. 3. 1778 postoupeny Španělsku. Okleštění portugalských majetků v Guinejském zálivu vyvolalo obavy portugalských kolonistů i na São Tomé a Príncipe. Bylo zřejmé,
129
Te mno v osví censké dob ě (1730–1 8 36 ) n
že Portugalsko v napjaté době evropských konfliktů manévruje a není schopno svůj zámořský majetek uchránit. Války s Francií a následující cyklus napoleonských válek ukázaly, že kolonie jsou skutečně vydány napospas nepřátelům. Roku 1799 se u ostrova Príncipe, nyní administrativně důležitějšího než jeho větší souputník, objevila francouzská flotila. její velitel, kapitán landolphe se vylodil, aniž by narazil na odpor. Donutil správce ostrovů podepsat nerovnoprávnou obchodní smlouvu a vyjednával podmínky svého odchodu. Teprve když dostal 500 uncí zlata, vyklidil snadno dobyté pozice. Bezbrannost malých ostrovů se za válek mezi mocnostmi paradoxně stala nakrátko jistou ekonomickou vzpruhou. Byly to jediné evropské majetky s přístavy otevřenými všem lodím. Poptávka po ovoci, dobytku, slepicích a čerstvé zelenině stoupala a udržovala drobné podnikatele a vlastníky půdy v přesvědčení, že se ještě vyplatí na ostrovech zůstat. navíc stále platil zákon, který předepisoval otrokářským lodím platit celní poplatky úřadům na Príncipe, dříve než se lodě se živým nákladem vydají do ameriky. ale kolem roku 1811 obchod s otroky v Guinejském zálivu ustával. Evropané nyní odsuzovali praktiky, které podněcovali tři století. Portugalský dvůr uprchl před francouzskými vojsky do Brazílie a od roku 1808 splácel dluh britským spojencům za ochranu i pomoc tím, že musel pozvolna souhlasit s omezováním obchodu s lidmi. nejprve si brazilští statkáři vynutili zlevnění nových otroků tím, že bylo zrušeno placení cel za „kusy“ na Príncipe. Vzápětí zahájila britsko-portugalská spojenecká smlouva podepsaná v Rio de janeiru období silného nátlaku britské „dílny světa“ na postupné zrušení obchodu s otroky ve všech částech portugalské říše. na São Tomé a Príncipe se nové tendence projevovaly jen jako zpožděný odlesk vůle mocenských center. Správní orgány nyní pronásledovala větší chudoba. Ideály francouzské revoluce nemohly na ostrovy proniknout nikoli proto, že si tak nepřál portugalský dvůr sídlící na protilehlém břehu atlantiku, ale spíš kvůli hrubosti, nevzdělanosti a primitivnosti celého životního stylu soustředěného na přežívání a zbaveného vize lepší budoucnosti. Utlumení obchodu s otroky však nabízelo nejen problémy, ale i nové perspektivy. Začal se víc pěsto-
n O d cu k ru k e k ak au
130
vat a prodávat zázvor, zkoušelo se i pěstování některých druhů kávy. Od roku 1813 se exportoval i palmový olej, který byl kvůli snadnějšímu odbytu zbaven v přístavech portugalského světa celních poplatků. Politické spory absolutistů a konstitucionalistů v Portugalsku nalezly na ostrovech odraz v častějších střetech osadníků s nemilovaným státním dohledem. josé maria Xavier de Brito (1824–29) se větším potížím vyhnul. Zato jeho absolutistického nástupce joaquima Benta de almeidu da Fonseku představitelé bělošsko-mulatské špičky ostrova Príncipe roku 1833 sesadili kvůli násilnictví. Provizorní výbor pak řídil ostrovy v letech 1834–36, a když se nejvyššího úřadu ujal Fernando Correia Henriques de noronha (1836), odeslali ostrované guvernéra jako duševně nesvéprávného k vyšetření. Pak zase vládl prozatímní výbor, než se guvernérství chopil leandro josé da Costa (1836–37). Bylo zřejmé, že oslabený portugalský stát nedokáže inspirovat svou malou kolonii ke vzestupu. Ve své zprávě parlamentu na rok 1836 konstatoval ministr kolonií Sá de Bandeira, že se na ostrovech nepřihodilo vůbec nic důležitého. Přelom přinesl už výnos o zrušení obchodu s otroky z roku 1836. Tradice překladiště otroků jednou pro vždy skončila a každý správce, podnikatel či majitel půdy věděl, že zbývá jediné: věnovat se tropickému zemědělství. jednou z nadějí se stala rostoucí záliba Evropanů v čokoládě – kakaovníkům, které se na ostrovy dostaly poprvé v roce 1822, se dařilo mimořádně skvěle. Reformní portugalské vlády hodlaly od 30. let využít impérium k povznesení zaostávajícího evropského Portugalska. Ostrovy měly prosperovat také proto, aby mohly odebírat portugalské víno a kořalku, kterou by nikdo jiný než koloniální společnost nekupoval. Pro São Tomé a Príncipe znamenala snaha o prosperitu v praxi zvýšení iniciativy a podnikavosti vlastníků v tom smyslu, aby přinutili otrockou pracovní sílu k vyšším výkonům. Byl to nadlidský úkol. mulati s portugalskými jmény a skoro černou pletí se sice cítili být pány ostrova a „lepší“ společenskou skupinou, ale jejich zděděné majetky mnoho nevynášely. negramotní aristokraté soutěžili v počtu hektarů a otroků, ale jen z prestižních důvodů. nedokázali ekonomicky myslet a jen stěží zvládali svou vlastní bídu. Drobní vlastníci půdy, jakási střední
131
D lo u h á ce sta k nové prosp eri tě (1836–18 90) n
třída ostrovanů, neměli ani ambice, ani reputaci, ani blahobyt. Prokazatelná osobní svoboda a kus půdy byly jejich jedinými cennostmi. Chudina, která neměla žádnou půdu, ale jen osobní svobodu, obsadila vnitrozemí. Téměř nazí černoši žili v primitivních chýších z osmi či devíti kůlů pokrytých palmovými listy. Palmy jim dávaly víno, olej a materiál na domy a dřevěné výrobky, banány a maniok jim poskytovaly největší díl potravy. Trochu kávy pěstovali venkované jen proto, aby si za skrovný výtěžek koupili na trhu kus látky. Celý den vydrželi žvýkat ořech koly s trochou kořalky nebo palmového vína, aby zahnali únavu i myšlenky. když žena nabídla ořech koly muži, platilo to za vyznání lásky. k dobrému tónu patřilo nepracovat víc, než bylo nutné pro obhájení holého života. Existovaly trhy (quitanga), kde tlachající ženy vyměňovaly olej za velké „chlebové banány“, kokosy za uzené létající ryby, palmové víno za slepice nebo vejce. Černošská tradice dala vzniknout profesně-společenským bratrstvům, ale i tady šlo spíše o sdružování než o podnícení podnikavosti. Stranou od většinové společnosti se na São Tomé drželi angolares. asi 1 300 jich žilo na jihu ve farnosti zvané Santa Cruz dos Angolares. nepodmanitelní potomci otroků si žárlivě udržovali svobodu, ale jejich chýše svědčily o naprosté bídě. Občas angolares přijížděli na loďkách do města, aby tu nabídli něco ze svého zboží na výměnu. mulati i forros je pokládali za „divochy“ a netroufali si je ukáznit. Otroci, kteří živili svou prací své majitele, byli do krajnosti ubozí a pasivní, hrubost a tělesné tresty z nich dělaly druh dobytka, který nevyvolává žádnou útrpnost.
Dlouhá cesta k nové prosperitě (1836–1890) Po epizodní vládě josého j. Urbanského (1838) nastoupil do guvernérské funkce Bernardo josé de Sousa Soares de andrea (1838–42). Snažil se podle instrukcí těžit v ostrovních lesích vzácná dřeva a zásobovat maniokovou moukou lodě, které se z angoly přes São Tomé e Príncipe vracely do Portugalska. napětí se tehdy zvýšilo: otrokářství v africe i na mořích potlačovaly anglické anti-slavery patrols, které se usídlily na Príncipe. Britové donutili portugalskou vládu, aby roku 1842 podepsala smlouvu o ukončení obchodu s otroky.
n O d cu k ru k e k ak au
132
Bělošská a mulatská elita měla jisté povědomí o světovém dění. Projevilo se to i politickými diskusemi, z nichž se ve 40. letech zrodila dokonce i zednářská lóže. konsolidovaná Evropa žádala po napoleonských válkách koloniální zboží i dosud zbytné pochutiny. Protože se na São Tomé i na Príncipe dařilo všemu, nebylo nesnadné napodobit alespoň v malém brazilský rozmach plantážního zemědělství. 40. léta přinesla příliš rychlé střídání guvernérů, a tak mnoho za krátký čas nedokázal leandro josé da Costa (1842–43, znovu 1847) ani josé maria marques (1843–46) a už vůbec ne Carlos augusto de morais e almeida (1847). když po dvou zásazích „vládní rady“ nastoupil josé Caetano René Vimont Pessoa (1848–49) a po něm znovu leandro josé da Costa (1849–51), bylo už znát výsledky britského tlaku na Brazílii. Obchod s otroky přes oceán ustal a portugalské zámoří muselo najít jinou základnu prosperity. Během těch let se o zkultivování ostrovní společnosti pokusili duchovní. kongregace otců sv. Ducha zahájila novou vlnu evangelizace, která v minulých dekádách upadla „do politováníhodného marasmu a chřadnutí“. Církevní škola založená roku 1849 jako základ semináře měla zahájit éru osvěty. Tomuto výchovnému trendu se však ani v dalších letech příliš nedařilo. až roku 1857 zahájila činnost první tiskárna, ale úřední i neúřední tiskoviny si ještě dlouho nenacházely cestu mezi širší vrstvy. Správa znejistělá útoky plantážníků na guvernéry na Príncipe začala oceňovat nevyužité kapacity ostrova São Tomé a guvernér josé maria marques (podruhé 1851–52) se v roce 1852 rozhodl, že přenese hlavní město ze Santo antónia na ostrově Príncipe zpět na São Tomé. Guvernéři Vicente Pinheiro de melo e almada (1852–53) a Francisco josé de Pina Rolo (1853–55) vybízeli svůj černý i poněkud světlejší lid, aby po staletích lenošení začal více pracovat. aby byl povzbuzen privátní zájem o výnosy práce, vytvořila lisabonská vláda dekretem ze 14. 12. 1854 statut „osvobozených“ (libertos), jimž ovšem zůstala povinnost pracovat na „bývalé“ pány. Osvobozování otroků poněkud zlepšilo jejich vztah k práci. Vyrubáním křovin vznikly plantáže kávovníku, objevovaly se nové druhy a zkoušelo se lepší umístění a zastínění kávovníkových keřů. Roku 1855 se vyvezlo
133
D lo u h á ce sta k nové prosp eri tě (1836–18 90) n
ze São Tomé 449 tun kávy a bylo zřejmé, že tady bude hospodářská budoucnost i pro portugalské podnikatele. Pokrok byl ale nesmírně pomalý. nestabilní státní moc představovaná guvernéry střídanými „vládními radami“ se jen těžko uplatňovala. Efemérní guvernéři adriano maria Passalaqua (1855–57), Francisco antónio Correia (1858), luís josé Pereira Horta (1859–60), josé Pedro de melo (1860–62), josé Eduardo da Costa moura (1862–63), joão Baptista Brunachy (1863–64, 1865–67) a Estanislau Xavier de assunção e almeida (1864–65, 1867–69) přinášeli méně než iniciativa soukromníků. Díky podnikatelům však alespoň na určitá místa pokrok přicházel. Roku 1861 si skupina afričanů z angoly opatřila pozemek pro plantáž a vysadila tu vyšlechtěné kávovníkové keře. Tak začala historie nejslavnějšího statku Monte Café. Ihned se přidali plantážníci z Evropy. Francisco assiz Belardo a manuel joaquim Teixeira založili své kávové plantáže Monte Macaco a Santa Margarida. na dobré světové ceny kávy reagovali další latifundisté. Vznikaly statky Bela Vista, Ilha das Rolas, ostrovy se pokrývaly plochami přesně vymezených parcel pro tropické zemědělství. nejčilejší podnikatel z ostrova Príncipe joão maria de Sousa almeida (1816–1869) pěstoval kakao i kávu s velkým úspěchem; nabídl se tedy, že na vlastní náklady postaví u Praia Rei pevnost. Roku 1868 za to Sousa almeida dostal titul barona z Água Izé. Pracovních sil měli statkáři dost: otroctví jako instituce zůstalo a dovoz lidí z angoly nedokázal nikdo účinně kontrolovat. Zákon z 25. 2. 1869 teoreticky rušil otroctví v portugalských územích, ale „osvobození“ otroci byli povinni po 10 let zdarma sloužit svým pánům. Sám Sousa almeida dostal z lisabonu povolení dopravit na Príncipe sto angolských otroků pod podmínkou, že je po sedmi letech propustí na svobodu. V zajišťování discipliny a pořádku stát selhával. „Druhý střelecký pluk západoafrické armády“ dislokovaný na São Tomé e Príncipe byl dezorganizovanou tlupou neovladatelných jedinců, kteří naopak bezpečnost narušovali. Proto se pomalu konstituoval malý policejní sbor. Brzy dvě roty s celkovým počtem 219 policistů začaly celkem úspěšně prosazovat klid a řád. Evropa si žádala produkty plantážního hospodářství. ale napětí v rasově a zvykově rozdílné společnosti se s úspěchy
n O d cu k ru k e k ak au
134
plantážnického podnikání stupňovalo. Guvernér Pedro Carlos de aguiar Craveiro lopes (1869–72) si udržel chladnou mysl, zato joão Clímaco de Carvalho (1872–73) spáchal sebevraždu. kolem roku 1875 dostoupila podnikatelská horečka vrcholu a s ní i rozpor mezi podnikatelskými záměry plantážníků a nedostatkem pracovní síly. Guvernér Gregório josé Ribeiro (1873–76) měl co dělat, aby intriky podnikatelské elity přežil. Stát byl sice ve srovnání se zbohatlíky nepříliš mocný, ale jen ve spojení s magnáty se mohl pokusit zlepšit poměry, dokonce i ve prospěch těch nejubožejších. Právě na ostrovech se urychloval nepříliš úspěšný přerod otroků na „osvobozené“ (libertos) a dále na „smluvní dělníky“ (contratados). V roce 1878 výrazně stouply světové ceny kakaa a josé Costantino, markýz de Vale Flor, založil velkou plantáž kakaovníku. Expanze plantážního zemědělství vrcholila. Zákon z 3. 2. 1876 upozornil, že do tří let musí být veškerá pracovní síla svobodná. Statkářům úprava vyhovovala. Snadno zaplatili svobodnou pracovní sílu z ostrovů a ještě si zajistili „smluvní“ dělníky dodávané z různých afrických součástí portugalské koloniální říše. V 80. létech se tropické zemědělství rozvíjelo. Celkem málo společného s tím měli guvernéři jako Custódio miguel de Borja (1879–80, 1884–86), Vicente Pinheiro lobo machado de melo e almada (1880–81), augusto maria leão (1881–82), Francisco Teixeira da Silva (1882–84), antónio augusto Crispiniano da Fonseca (1884) a augusto César Rodrigues de Sarmento (1886–90). Plantážníci naopak od roku 1875 bez ustání vyčítali státním úředníkům neschopnost zaplnit jejich pole lidmi z afrického kontinentu nebo z kapverd. lisabonské centrum si začalo oblasti více všímat. ministr manuel Pinheiro Chagas roku 1883 trval na držení pevnosti São joão Baptista de ajudá na nedalekém pobřeží kontinentu a obyvatelé ostrovů se cítili polichoceni, když se jejich země úředně nazývala „São Tomé e Príncipe a závislá území“. V polovině desetiletí byl znát určitý úspěch přechodu z otrocké na námezdní pracovní sílu. metody získávání pracovníků i jejich pracovní podmínky jen pomalu přestávaly připomínat staré časy brutálního otrokářství, ale prosperita uklidňovala i sociální vztahy. Chronický deficit se snižoval: roku 1885 činil 33 774 209 reálů, o tři léta později jen 6 153 659 reálů. V roce 1889 se z ostrovů vyvezlo 2 395 tun ká-
135
Zahrada i mp éri a (1890–191 0 ) n
vy, roku 1899 už 2 509 tun, strmě vzrůstal vývoz kakaa. Plantážnický boom změnil podobu statků, vlastnické poměry, složení obyvatelstva i – v době vrcholící evropské „rvačky o afriku“ – mezinárodní ohlasy na ostrovní podnikání. Základní podnikatelsko-sociální jednotce, velkostatku s rozsáhlým zázemím, se říkalo roça. Tato farma, dědic dávného engenha, měla svůj střed kolem rozlehlé návsi s domy správce a zaměstnanců, s ubytovnami pro pracovníky, lazaretem, sklady a hospodářskými budovami. kakaovníky se ukryly mezi vzrostlými citrusovými stromy, banánovníky pokryly souvislé plochy, po svazích kopců se šplhaly kávové keře. Zchudlí domorodí vlastníci půdy ustoupili bohatším Portugalcům, a tak se na ostrovech znovu objevilo víc bělochů. Boj o půdu dal konečně ostrovům cenu, ale plodil konflikty mezi starými a novými vlastníky, především mezi zcela čerstvými nabyvateli půdy. někteří z nich zvětšovali své pozemky prostě tím, že posouvali jejich meze. Cílem bylo vypěstovat a vyvézt co nejvíc hledaného zboží. kvalita kávy a kakaa se pečlivě hlídala, a tak museli být i dělníci poučováni o lepších pracovních postupech, odpovědnosti a agrotechnice. koncem 19. století se roças přiblížily teritoriu obsazenému nezkrotnými angolares a bylo jen otázkou času, kdy rozmach plantážnictví svéráznou komunitu na jihovýchodě São Tomé pohltí. na ostrovy se vracel řád a objevovala se možnost využít přirozeného nadání zdejších lidí ke kulturnímu a vzdělanostnímu vzestupu.
Zahrada impéria (1890–1910) Zápas mocností o dělení afriky ostrovy minul, ale vzrůstající konkurenční nevraživost, která se projevila tvrdým britským ultimatem portugalské vládě na počátku roku 1890, se nyní úspěšných ostrovů São Tomé a Príncipe dotkla. Pracovní síly se na plantážích stále nedostávalo, a když se portugalští agenti v pevnosti São joão Baptista de ajudá pokusili najímat lidi z Dahomé, narazili na krajní nepřátelství francouzských úřadů, které tu teď rozhodovaly. Ceny kakaa strmě vzrůstaly, a tak se na světový trh prodírali také Britové. jejich plantáže na Zlatém pobřeží a na Trinidadu však nebyly tak úrodné jako na portugalských ostrovech. V napjatém ovzduší předválečné-
n O d cu k ru k e k ak au
136
ho nacionalismu zesilovala kampaň, která předznamenala boje o světový trh v celém 20. století. Zdatný zámořský administrátor a diplomat Firmino josé da Costa ovlivňoval dění na São Tomé e Príncipe pouze v letech 1890–91. Zavedení metrického systému v dubnu 1890 proběhlo hladce, zato vznikly nové potíže s plantážními dělníky. Svobodní nechtěli pracovat ani za poměrně slušnou mzdu. Úřady se tedy snažily podchytit lidi do vojenské služby, která by učinila z práce součást povinností a armádní discipliny. když to nestačilo, byla dovezena skupina pilných Číňanů z macaa, aby zlepšila laxní pracovní morálku. Costův nástupce Francisco Eugénio Pereira de miranda (1891–94) však už zažil změny související s úspěchem místních plantáží. Roku 1892 udělil joãu mariovi Pereirovi koncesi na realizaci elektrického osvětlení města São Tomé. Roku 1894 pověřil Francouze Edmonda Plantiera, aby postavil levnou železnici, která by přivážela plody plantáží z vnitrozemí do přístavu ana Chaves. Další guvernéři, jimiž byli jaime lobo de Brito Godins (1894–95) a Cipriano leite Pereira jardim (1895–97), se snažili zajistit dostatek pracovních sil pro plodné plantáže. africké představy o životním stylu se dostaly do ostrého konfliktu s naléháním světového trhu; na horkých ostrovech nebyla dřina nikdy populární a především na Príncipe, kde státní kontrola nevynikala přísností, projevovali místní lidé naprostý nezájem o práci, třeba placenou. Roku 1897 fungovala na Príncipe už tři střediska pro „potlačování tuláctví“, ale přesvědčování nezabíralo a represe ještě víc odrazovaly od spolupráce s úřady. Guvernéři joaquim da Graça Correia lança (1897–99) a amâncio de alpoim Cerqueira Borges Cabral (1899–1901) se věnovali zvelebování svého sídla. Roku 1898 si radnice města São Tomé vypůjčila velkou částku peněz a začala budovat kanalizaci, městské jatky, důstojné budovy pro matriku a soudy. O dvě léta později bylo vybráno vhodné místo na ostrůvku Ilhéu das Cabras pro naléhavě potřebný maják. Za rok 1900 se vyvezlo už téměř 14 milionů kg kakaa, kávy se vyváželo kolem 2 milionů kg ročně. Prosperitu však začala ohrožovat tropická příroda: roku 1901 vypukla epidemie neštovic. Přijel sice i proslulý lékař aires josé kopke Correia zjišťovat příčiny šířící se nemoci, ale přes zlepšení hygienické služby nedokázal šíření chorob zastavit.
137
Zahrada i mp éri a (1890–191 0 ) n
V letech 1901–03 se vystřídalo 7 guvernérů (z toho 3× Bernardo Correia de Castro Sepúlveda). kromě zdravotních opatření a výstavby museli správci řešit rozpor státních a lokálních zájmů. Guvernér Xavier de Brito se dostal roku 1902 do tak ostrého konfliktu s radnicí na São Tomé, že kolektivní orgán místních prominentů riskantně a proti zvyklostem rozpustil. Rekrutování na plantáže São Tomé a Príncipe probíhalo v angole, v mosambiku a na kapverdech usilovně, rychle a primitivně. Černochy prostě úředníci nutili, aby splnili svou všeobecnou „pracovní povinnost“ tím, že podepíší smlouvu na práci na ostrovech. Také všechny druhy trestů se převáděly na nucené „nápravné“ práce na roças. Při pohledu na proud přivážených „dělníků“ nebylo možné rozeznat velký rozdíl od předchozích otrokářských časů. navíc se „smluvní dělníci“ mnohdy nevrátili do vlasti. někdy je přinutili úředníci „prodloužit kontrakt“, někdy jim byla smlouva prodloužena za trest, někteří zůstali, protože ztratili po pěti letech styk s domovinou nebo že se jim, když se oženili, zalíbilo v zemi poměrné hojnosti, proti níž bylo angolské vnitrozemí barbarskou divočinou. Elitou mezi plantážními dělníky byli kapverďané, kteří přijížděli zejména proto, aby se vyhnuli ničivému suchu a hladu ve své vlasti. Ostrovy São Tomé a Príncipe získaly v kontinentálních součástech portugalské africké říše pověst zeleného pekla, které požírá lidi. To neplatilo jen pro zemědělské nádeníky. když dekret ze 14. 11. 1903 zřídil generální štáb ostrovní „armády“, sklátily brzy těch několik profesionálních vojáků tropické nemoci a horečky. Roku 1909 se vyvezlo celkem na 30 milionů kg kakaa a malá portugalská kolonie se stala největším světovým vývozcem oblíbené pochutiny. To podráždilo Brity, kteří kvůli São Tomé a Príncipe rozpoutali mediální útok na portugalský „neekonomický“ kolonialismus. john Cadbury, obchodník s kakaem a velkovýrobce čokolády, spolu s johnem Burtem a Claude Hutonem vydali roku 1907 zprávu o nelidských podmínkách smluvních dělníků (serviçais) na plantážích ostrovů São Tomé a Príncipe s názvem Práce v portugalské Africe. Do protiportugalské kampaně zapojili vlivní podnikatelé tisk v Evropě i v americe. Svět se dovídal, že Portugalci praktikují skryté otrokářství, že statkáři kupují dělníka od úřadů za pevnou ce-
n O d cu k ru k e k ak au
138
nu a že Portugalci nutí novodobé otroky, aby se na ostrovech ženili a zůstávali zde natrvalo. Britští výrobci čokolády zahájili bojkot portugalského kakaa – a lord Cadbury a majitelé plantáží na Zlatém pobřeží měli zaručený odbyt. Portugalské ostrovy v hloubi Guinejského zálivu se zatím díky práci afričanů měnily k lepšímu. Ve společnosti se vyprofilovala vedoucí vrstva, kterou geograf Francisco josé Tenreiro později popsal slovy: „Jsou to potomci vztahů mezi Evropany a otrokyněmi z počátečního období pěstování cukrové třtiny. Jsou to oni, kdo tvoří společenskou aristokracii synů země.“ Vznikly instituce, jejichž cílem byla obrana zájmů obyvatel a podnikatelů bez ohledu na barvu pleti. Úřední věstník provincie z 22. 2. 1902 definoval pravidla pro vznik „třídních sdružení“ jako organizací pro „studium a obranu společných hospodářských, průmyslových nebo zemědělských zájmů“, jakýchsi svépomocných odborů propagujících profesionální soudržnost, výchovu a vzájemnou podporu členů. Roku 1905 byla založena Hospodářská pokladna se spolkovým a podpůrným programem, příštího roku vzniklo Grémium Sv. Tomáše jako sdružení diskutující i veřejných záležitostech. Guvernéři Pedro Berquó (1907–08), josé Gomes de Carvalho (1908), Vítor augusto Chaves lemos e melo (1908–09) a josé augusto Vieira da Fonseca (1909–10) v té době cítili destabilizační tlaky nejen z lisabonu a londýna, ale i ze vzrůstajícího světového napětí. jen co republika vyhlášená 5. 10. 1910 v Portugalsku umožnila také obyvatelům zámoří vyslovit se svobodněji ke svým problémům, zrodila se ještě v roce 1910 – vlastně dříve než v jiných součástech portugalského zámoří – první zárodečná politická strana: liga pro zájmy domorodců ze São Tomé a Príncipe. Ostrovy nalezly své obhájce a přímluvce i v samotném lisabonu: už 10. 10. 1910 bylo ustaveno koloniální středisko odhodlané obhajovat „záležitosti týkající se zemědělství a hospodářství São Tomé e Príncipe“.
Utváření identity Republika (1910–1926) Během roku 1910 bylo nejvyšší funkcí pověřeno 9 guvernérů. antónio Pinto de miranda Guedes neuznal převrat, který 5. 10. 1910 v lisabonu vyhlásil republiku. ale iluze o republikánském pokroku a bratrství přijala ostrovní elita, která 9. listopadu guvernéra prostě svrhla. ještě v tomtéž měsíci byl guvernérem jmenován major Rocha Vieira, ale tomu se zase nechtělo do „hrobu bílého muže“ jezdit. Zatímco miranda Guedes eskortovaný na parník Zaire odjížděl roku 1911 do lisabonu jako provinilec, chopil se řízení země jedenatřicetiletý nadporučík námořnictva mariano martins (1911–13). k dispozici bylo 120 000 hektarů úrodné obdělané půdy, dostavovala se železnice, využívalo se 304 kilometrů zpevněných cest a 677 kilometrů jednoduchých, ale funkčních cest. Roku 1911 se opět vyvezlo přes 30 milionů kg kakaa. Osadníci jako Francisco mantero a Francisco de assis Belard ztělesňovali úspěšnost i veřejnou prospěšnost blahobytné statkářské třídy. Ostrovního podnebí i společnosti se přestávali bát běloši, na plantáže byli poslední dobou častěji dováženi černoši z mosambiku, kteří se snadno přizpůsobili klimatu. Filantropický republikanismus otvíral prostor pro otevřenou informaci a řada černošských sdružení v Portugalsku ve svých tiskových orgánech bez obalu popisovala, jak to v zámoří vlastně vypadá. Ve druhém čísle listu Černoch, orgánu černošských studentů, se roku 1911 objevila ilustrace „koloniálního režimu nejabsurdnějšího na světě“ v podobě líčení poměrů na ostrovech: „Vedle 110 Evropanů, kteří řídí využívání dvou třetin ostrovní půdy, padá pod hladem a nemocemi zubožený zbytek domorodých majitelů, kdysi bohatých a silných, a dnes zruinovaných: je to 400 lidí přetížených daněmi, obětí neúprosného fisku, protože nemohou daně zaplatit. Vedle těchto dvou tříd se tu jako mravenci hemží 4 000 dělníků různého původu. Hrabivost velkých statkářů znemožnila chránit tyto výrobce rozumnými zákony, a tak velká většina lidí připoutaná k práci si zachovává stigma otroctví.“
n U t váře n í ide n t it y
140
Tuto společnost reprezentovali v Ústavodárném shromáždění republiky také dva zástupci São Tomé a Príncipe – zvolení proto, že pobývali v evropském Portugalsku: josé antónio Simões Raposo působil jako profesor v lisabonské charitativní organizaci Casa Pia, zatímco joão monteiro de Castro studoval v Evropě práva. Politický ruch ovšem v lisabonu ostrované zdaleka tak nevnímali jako místní události. k těm dramatickým patřilo od roku 1911 šíření spavé nemoci. Centrum reagovalo konstruktivně: v srpnu 1912 se v São Tomé vylodil doktor Bernardo Bruto da Costa se skupinou zdravotníků a zahájil profylaktickou a terapeutickou kampaň. Guvernér Pedro do amaral Boto machado (1913–15, 1916–17) mohl už roku 1914 konstatovat, že obávaná choroba je potlačena. Přesto bylo nutné zlepšit zatím nedostačující zdravotní služby; proto byla poněkud rozšířena a lépe vybavena „civilní a vojenská nemocnice“ v hlavním městě. Vysoký výnos ostrovních plantáží se projevil mimo jiné v čilejším společenském životě. Výbor na ochranu afrických práv (jDDa), který vznikl roku 1912 v lisabonu, se opíral o aktivisty ze São Tomé: ze 14 zakladatelů významné federace pocházelo 10 ze São Tomé a Príncipe (joão de Castro, marcos Bensabat, Pascoal alves Pires amado, josé de lemos, andré aragão, Egydio de macedo e Oliveira, manuel de Ceita Bonfim, nicolau dos Santos Pinto, ayres de meneses, Henrique manuel de macedo). Funkcionáři z ostrovů také tvořili oporu všech orgánů rozrůstající se organizace „portugalských“ afričanů, řídili rovněž tiskový orgán Výboru Hlas Afriky. Výbor žádal zrušení „výjimečného zákona“ ze 2. 11. 1912, který nutil „domácí zemědělce kultivovat půdu, která jim patří, a zaměstnávat přitom domácí pracovníky“, aniž by byli najímání zemědělští dělníci z dalších zámořských území. Zdánlivě lidumilná dikce zákona přetěžovala lidi ze São Tomé a naopak neumožňovala kupříkladu kapverďanům vydělat si peníze, vystavovala angolské a mosambické afričany vykořisťování ze strany nedostačujících a neprosperujících tamních bělošských firem, podniků a rodin. když portugalská Státní banka pro zámoří stanovila zničující finanční podmínky pro hospodaření na souostroví, vystoupila liga pro zájmy domorodců na São Tomé e Príncipe jako
141
Republ i ka (1910–1 92 6 ) n
součást Výboru na ochranu afrických práv s kritikou uveřejněnou 1. 12. 1912 v Hlasu Afriky: „Skoro žádný domácí podnikatel nedosáhl rozvojového kreditu k žádoucímu vlastnictví svého majetku, naopak posláním této instituce (Státní banky pro zámoří) je prodat soukromníkům hypotéční kredity domácích, protože majetek, který sloužil jako záruka půjček, si chtivě vyhlédli bohatí evropští vlastníci, kteří od Banky dostali v Lisabonu obrovské dlouhodobé půjčky a na São Tomé dostanou od bankovní pobočky všechny výhody včetně výsady neplatit důchodovou provizi 4 % za rok. Tím banka vyprázdnila kapsy všem drobným zemědělcům a obchodníkům!“ Roku 1913 byla uvedena do provozu železniční trať od přístavu k vnitrozemním plantážím v délce 19 km. V téže době však protiportugalská kampaň i předválečná soutěž ve zbrojení začala způsobovat ostrovním statkářům odbytové potíže. Portugalská vláda musela na vlnu výčitek reagovat, ačkoli chaotické poměry v lisabonu odvracely pozornost úřadů od zámoří. napětí mezi správou a ostrovní oligarchií zase nebezpečně stouplo: roku 1915 si prozatímní guvernér joaquim josé Duarte Guimarães stěžoval do lisabonu, že se ho obyvatelé São Tomé pokusili násilím nalodit a vyprovodit z ostrova. ale vlna kritiky ze zahraničí donutila slabé republikánské vlády zrušit nejhorší způsoby najímání na ostrovní plantáže a podporovat rozvoj „modelových statků“. Guvernéři zvali cizí pozorovatele, aby si ověřili, že poměry nejsou tak barbarské, jak je líčí tisk. Pohled na chudobu „smluvních dělníků“ byl ovšem pro Evropana přes snahy správy o zlepšení vždycky dost deprimující, mzdy nebylo možné z ekonomických důvodů zvednout na úroveň mezd vyplácených dělníkům v britských územích. neřešitelný zůstával problém vlastnictví – statkáři skoupili všechnu půdu a afričané, kterým by kousek políčka stačil, neměli možnost vlastní pozemek získat. nezbývalo jim tedy nic jiného než zůstat doživotními nádeníky, nebo se – v případě často přijíždějících kapverďanů – po vypršení kontraktu vrátit do vlasti, kde byla půda mnohem méně úrodná. Příslušnost k Portugalsku nabídla některým afričanům ze São Tomé kariéru i slávu. Pascoal de almeida se věnoval sportu a jako devatenáctiletý dosáhl v srpnu 1915 dokonce národního rekordu ve skoku vysokém 182 cm. almeida se pak účastnil
n U t váře n í ide n t it y
142
národních mistrovství a iberských her a až do roku 1933 prokazoval sílu afrického sportovního talentu. Rodák ze São Tomé miguel machado (1882–1933), syn azorského otce a černošky z rodného ostrova, vystudoval na univerzitě v Coimbře medicínu a stal se uznávaným lékařem, básníkem, filozofem, řečníkem a umělcem. Také joão monteiro de Castro (1887–1955), syn bankovního úředníka, vystudoval střední školu v lisabonu, a i když nedostudoval univerzitu v Coimbře, stal se duší politické aktivity afričanů v metropoli. jako syn Portugalce a potomkyně angolares se roku 1893 na São Tomé narodil jeden z největších portugalských modernistických malířů a spisovatelů almada negreiros. Za republikánské éry se guvernéři střídali v závratném tempu: jen v letech 1919–20 úřadovalo 9 nejvyšších představitelů. neklid se z lisabonu přenášel i do Guinejského zálivu, guvernér dr. Eduardo nogueira de lemos (1920–21, 1923–24) řešil na počátku svého působení vlnu stávek státních zaměstnanců tím, že se opřel o statkáře a obchodníky proti vlastním podřízeným. africká liga (la) založená v lisabonu 23. 6. 1920 počítala se spoluprací ligy pro zájmy domorodců na São Tomé a Príncipe. Čestným členem a prvním předsedou národní africké strany (Pna) založené 21. 3. 1921, dědičky Výboru na ochranu afrických práv, byl zvolen joão de Castro, který do vedení strany zapojil i své dva bratry artura a Heliodora. Bohužel se obě organizace vzájemně napadaly a jejich vůdcové Dr. josé de magalhães a joão de Castro se smutně proslavili rvačkou na lisabonském náměstí Rossio. V lisabonu se zrodila také africká obchodní společnost. mezi jejími iniciátory a aktivisty vynikl zemědělský inženýr a rodák ze São Tomé Salustino da Graça. Byl to on, kdo svým spoluobčanům vysvětloval, že nedělají dobře, když svěřují všechny úřady lidem přicházejícím z Portugalska, čímž je budoucnost i kariéra rodáků ohrožena. Domorodci by měli podle Salustina da Graçy „hledat hvězdu svého osvobození“ a vést obyvatele ke zlepšení zemědělství. Do Směru napsal inženýr po návratu z vlasti do lisabonu koncem roku 1921 „bojový výkřik, válečné provolání“ končící slovy: „Učiníme-li to, nebude trvat dlouho a uvidíme, jak se náš ideál mění ve světlou setbu našeho spasení.“
143
V novém státě (1926–1 950 ) n
Roku 1923 zakázaly lisabonské úřady vydávání Africké pošty, ale černošští aktivisté docílili toho, že 10. 9. 1924 začal list nakrátko opět vycházet. jeho šéfredaktorem byl lino de Sousa Bayão a v záhlaví se uvádělo, že „list náleží organizační skupině tvořené afričany narozenými a sídlícími na São Tomé“. Sám hlavní redaktor a aktivista africké ligy však konstatoval, že „portugalská africká rasa“ prochází stagnací, protože se nepodařilo pozvednout kulturu „všeobecné masy“ obyvatel jak „metropole“, tak kolonií. navíc si postěžoval na „dezorganizaci při sdružování, kterou je třeba přičíst samotným afričanům“. „Stará republika“ dožívala. antónio josé Pereira (1921–23), joão Pinto Crisóstomo (1923) a Eugénio de Barros Soares Branco (1924–26) pouze udržovali správní stroj v chodu. na ostrovech bylo klidněji než v evropské „kolébce impéria“, která se otřásala neklidem.
V Novém státě (1926–1950) Ideály i zmatky filantropické republiky ukončil lisabonský vojenský převrat z 28. 5. 1926. Zpočátku vyvolala politická změna i v koloniích spíše úlevu, ale velmi brzy následoval s tlakem na pořádek také tlak na disciplinu, práci a přesné plnění příkazů nového režimu. V listopadu 1926 se na São Tomé konaly pravidelné volby poslanců do nejvyšší rady kolonií. Rodák z Água Telha a syn místního majitele půdy ayres do Sacramento meneses (1890–1946), zakladatel listu Černoch (1911), přispěvatel do Hlasu Afriky a Africké pošty, lékař a náměstek ředitele zdravotní a hygienické služby, získal druhý nejvyšší počet hlasů – 615. Za volební úspěch se kandidátovi černochů místní běloši a mulati pomstili. V noci napadli kancelář ligy pro zájmy domorodců i sousední ordinaci Dr. menesese. Zničili tam zařízení a materiál a trosky zapálili. Guvernér josé Duarte junqueira Rato (1926–28) musel incident ohlásit ministru kolonií do lisabonu. Pro vlády, jejichž činnost určoval od roku 1928 ministr antónio de Oliveira Salazar, byl liberální panafrikanismus stejně nežádoucí jako demokracie. Salazar nabídl afričanům namísto shromažďování mýtus imperiální jednoty a korporativní společnost. „koloniální zákon“ z roku 1930 vyhlásil také pro
n U t váře n í ide n t it y
144
ostrovy princip imperiální soudržnosti a perspektivu vzestupu pro „asimilované“ afričany. Salazarova úsporná finanční opatření, politický nátlak a hlavně rychlý dopad světové hospodářské krize na odbyt zbytných pochutin vyvolaly konflikty. Od roku 1930 řešil guvernér luís augusto Vieira Fernandes (1928–33) řadu nepříznivých událostí. V lednu 1931 byl ayres de meneses, funkcionář černošských sdružení, po neustávajícím pronásledování ze strany bělošských statkářů a politiků, sesazen z místa vedoucího zdravotní a hygienické služby. nedal se a ve svém pamfletu Očité svědectví o odborech napadl nejen svého nástupcem Santose júniora, ale také všechny bělochy a samotného guvernéra. V srpnu roku 1931 vítali afričané svého zasloužilého kolegu v lisabonu, ale úřady nakonec rozhodly o deportaci lékaře do angoly. Tam ayres de meneses pomáhal svým černým spoluobčanům jako zdravotník v Chibii, zemřel pak roku 1946 v Dondu. mezitím museli statkáři reagovat na odbytovou krizi nejen repatriací svých dělníků, ale také propouštěním bělošských a mulatských zaměstnanců. Úzkokolejná železnice zastavila provoz a zarostla džunglí. na příkazy shora a v rámci drakonických úsporných opatření přestal guvernér vydávat státním úředníkům chinin a začal kumulovat úřední funkce tak, aby uspořil peníze. mezi bělochy a mulaty vzrůstala nespokojenost. Prohloubil ji dekret č. 19529 a provinční výnos z 23. 4. 1931, který tvrdě trestal neposlušnost a neloajálnost státních zaměstnanců. Bylo známo, že Vieira Fernandes řadu pokynů z centra zatajuje nebo zkresluje, a vznikly obavy, že bude nepříznivých výnosů zneužívat proti elitě. Vzrušení běloši a mulati se sešli na protestní schůzce proti lisabonské diktatuře a guvernérovi. Po několika dnech, 29. 4. 1931, vtrhli do guvernérského paláce a žádali zrušení nepopulárního dekretu. Guvernér se snažil nespokojence uklidnit, ale později obvinil velitele domorodé i státní policie, že proti němu intrikovali s cílem vypudit ho na jedné německé lodi ze země. Před půlnocí 11. 5. 1931 se objevil ve služebně policie na radnice seržant mendes s ozbrojenými civilisty. nařídil černošským policistům, aby odešli do kasáren. Tam jim další seržanti rozdali zbraně a malá armáda o asi 200 mužích pod velením náčelníka přístavu moreiry de Campose a s podpo-
145
V novém státě (1926–1 950 ) n
rou Sboru domorodé policie obklíčila kolem druhé hodiny ráno 12. května guvernérský palác. Vieira Fernandes byl kolem čtvrté hodiny eskortován na palubu parníku Angola. Rebelanti obsadili strategické body a ohlásili do lisabonu, že jejich akce nemá politické, nýbrž jen personální cíle. Vláda poslala na ostrovy z angoly velitele dělového člunu Quanza, poručíka Fleschena de mendonçu, který se 21. května v klidu ujal guvernérského úřadu. Statkáři i úředníci se domnívali, že zvítězili, když nyní mají v čele správy poddajného muže, který vyhoví jejich zájmům. ale lisabonská vláda nesnášela porušení subordinace. Byla přesvědčena, že udělala dost, když podporovala odbyt kakaa celními a jinými úlevami. nařídila, aby se Vieira Fernandes vrátil a povstalce z principiálních důvodů potrestal. Staronový guvernér se 27. května vylodil v São Tomé. Vítalo ho jen pět lidí, statkáři stávkovali, obchody byly zavřené. Tři dny trvalo nerozhodné napětí. Povstalci se v noci z 29. na 30. květen ještě jednou pokusili Vieiru Fernandese odstranit, ale tentokrát marně. Vzápětí se 30. května objevily vojenské jednotky, které jely z angoly na kapverdy. Proti nim byla improvizovaná milice i bídně vyzbrojení domorodí policisté bezmocní. Vieira Fernandes pak trestal, zavíral a deportoval. Z podněcování revolty byl obviněn dokonce i ayres de meneses, ačkoli byl v noci 12. května „ozbrojen“ pouze vycházkovou hůlkou. Policejní ředitel joaquim monteiro v souhrnném hlášení v listopadu 1931 obvinil statkáře, že z pozadí intrikovali proti vládě s pomocí úředníků i některých dalších vzdělaných mužů, mezi nimiž prý byl nebezpečný také lékař a bývalý guvernér Eduardo lemos. Obvyklý byrokratický kolotoč ukončil ostrovní bouři ve sklenici vody a salazarismus vnutil elitě i lidu povinnou loajalitu a tvrdou disciplinu. Revolta však potvrdila, že moc lisabonu na poměrně zámožných ostrovech stojí na hliněných nohou. Zahrada impéria upadla do jednotvárné každodennosti, salazarismus ji zahalil do informační izolace. Stabilitu a neměnnost symbolizovala i nezvykle dlouhá vláda Ricarda Vaze monteira (1933–41). Ve 30. letech už o ostrovech v Guinejském zálivu nikdo neslyšel a 2. světová válka odsunula osudy malého společenství do pozadí. Protože se předkrizová prosperita v plné míře nevrátila, přicházeli na ostrovy z konti-
n U t váře n í ide n t it y
146
nentu domorodci nejčastěji z trestu, dobrovolně pak nejspíše zruční a žádaní kapverďané. Tu a tam ukazovala statistika, že se poměry zlepšují: mezi léty 1936–41 poklesla úmrtnost naverbovaných smluvních dělníků z děsivých 34,8 % na mnohem snesitelnějších 14,3 %. ale líná rutina poznamenávala poměry mnohem víc než příznivé změny. nové podněty tak vnutil ostrovům až poválečný svět. malé ostrovy São Tomé a Príncipe se v mnohém vymykaly paušálnímu srovnávání s dalšími součástmi portugalského impéria v africe. jejich bujná příroda tolik kontrastovala se suchem kapverd, odkud přijížděli smluvní dělníci. Díky poptávce po kakau ostrovy netrpěly stagnací deptající Guineu, angolu a mosambik. Pohoda přírody, relativní prosperita hospodářství a povznášející imperiální mytologie vytvořily dojem výjimečnosti, sklon zdejších afričanů k poetickému chápání světa dal vzniknout pocitům hrdosti na poměry na izolovaných ostrovech. Rodilo se vědomí zvláštní identity spíše podporované než rušené migračními proudy, které ostrovy spojovaly se všemi dalšími kouty velkého koloniálního impéria. k dobrému ovzduší přispěl i guvernér amadeu Gomes de Figueiredo (1941–44), dosavadní úspěšný správce kapverdských ostrovů. V lisabonské společnosti mladých afrických intelektuálů, kteří později založili Dům studentů říše (CEI), vynikal rodák ze São Tomé Francisco josé Tenreiro. jeho básnická skladba Ostrov svatého jména hluboce zapůsobila vlastenectvím jednadvacetiletého kultivovaného studenta, když se objevila roku 1942 ve sborníku nastupující generace Nový zpěvník. Dobový neorealismus tu mladí afričané přetvořili do oslavy černošství a vytvořili portugalskou variantu négritude. Tenreiro se stal vzorem pro o dva roky mladšího guinejského studenta amílcara Cabrala, angolský přítel mário Pinto de andrade o něm obdivně prohlásil, že „má nejhlubší znalosti o Africe“. lisabonští pořadatelé Encyklopedie současného života skutečně svěřili Tenreirovi vypracování slovníkového hesla „afrika“ a těch pár odstavců odborného textu se stalo povinnou četbou pro všechny uvědomující se nacionalisty. Z Tenreirových veršů byl cítit horký dech jeho ostrovů i těžký úděl jejich obyvatel. „kulturní revoluce“ afričanů z portugalských území se spojila s levicovými politickými názory, když na konci války vy-
147
V novém státě (1926–1 950 ) n
stoupili portugalští demokraté otevřeně proti Salazarovu autoritativnímu systému. Vzájemné sympatie propojily mladé vzdělance ze všech součástí říše, která se přes všechny snahy nedokázala vzepnout k novým cílům svobody a obecné prosperity, jak žádal svět. Vzdor novému duchu změněné doby zůstávaly São Tomé a Príncipe „ostrovy pokladů, kde bída kráčí lidem v patách,“ jak napsal další místní básník Tomás medeiros. Po epizodním působení antónia augusta de Sousy (1944–45) se řízení ostrovů ujal Carlos de Sousa Gorgulho (1945–53), který v sobě spojoval správce staré školy i opatrného ekonomického reformátora. Plantážní zemědělství mělo po 2. světové válce stále archaickou podobu „moderního otrokářství“. Vláda se v zavádění lepších poměrů angažovala jen jako poradce. Roku 1946 rozeslal guvernér představitelům podnikatelských společností důvěrný dokument, kde vybízel k modernizaci vztahů vůči najatým zemědělským dělníkům. Doporučoval omezit práci dětí mladších 8 let, nevyplácet dospělým mzdu určenou jen pro děti, nenutit lidi nakupovat jen v uzavřené síti obchodů příslušné společnosti. Dokument žádal odstranit takové formy okrádání lidí jako poskytování bídné stravy, strhávání mzdy za ochranné oděvy a prodlužování denní pracovní doby nad 9 hodin. Tragické podmínky na plantážích dobře ilustrovala guvernérova doporučení nehonit do práce nemocné dělníky a těhotné ženy, omezit tělesné tresty a odstranit nucenou prostituci jako další zdroj výdělku. jako neúnosnou označila zpráva situaci, že lidé, kteří pracovali 30 nebo i 40 let na plantážích a dále pro stáří, nemoc nebo zranění pracovat nemohou, nedostávají vůbec žádnou rentu. administrativa si začala uvědomovat, že takové pracovní podmínky vlastně snižují konečný hospodářský efekt. na São Tomé a Príncipe se z hektaru sklízelo 250–300 kg kakaových bobů, zatímco na sousedním španělském ostrově Fernando Póo až 650 kg. Vysoká nemocnost omezovala pracovní výkon stejně jako kasárenské podmínky v pracovních osadách hlídaných pořádkovou policií proto, aby dělníci neutekli do horské džungle. Budíček v 5.30, nástup a rozdílení práce v 6.30 byly něčím neslýchaným v zemích s tradičním odporem ke vstávání. Vydávání nedělních propustek k opuštění ubytovacích
n U t váře n í ide n t it y
148
táborů podrobovalo svobodné lidi praktikám používaným v trestaneckých táborech. V Portugalsku nebyla na nápravu naděje. Salazarismus obnovil svou stabilitu, i když ta kolidovala s pronikajícím vzděláním i jistými pokroky v komunikacích. Fyzicky i duchovně blízká angola se přiblížila, když byla roku 1949 otevřena každotýdenní letecká linka mezi městy São Tomé a luandou. Salazarův režim přežil poválečné ohrožení demokratickou opozicí a koncem 40. let zatlačil poměry v africe do starých kolejí charakterizovaných obecnou nouzí a arogancí koloniálních správců. Roku 1951 upravil ústavní zákon státoprávní postavení ostrovů do podoby „zámořské provincie“ Portugalska, která se skládala z obvodu (concelho) São Tomé děleného na 11 „farností“ (freguesias) a z concelho Príncipe obsahujícího jedinou freguesii. Guvernér stál v čele dvanáctičlenné Vládní rady, ze zbylých 11 členů bylo 5 nejmajetnějších občanů, 2 byli jmenováni vládou ( jedna církevní a jedna civilní osoba), 4 byli voleni podle portugalského volebního systému preferujícího stoupence režimu. Drtivá většina obyvatel neměla žádná politická práva, podle složitého systému volili do poradního sboru pouze plnoprávní běloši a „asimilovaní“, tj. poportugalštění černoši. Těch bylo velmi málo, roku 1950 žilo na ostrovech pouze 1 152 Evropanů, z nichž byla velká část rozptýlena po plantážích jako správci, dohlížitelé nebo účetní.
Od „Batepá“ k Roku Afriky (1951–1960) na přelomu 40. a 50. let se produkce kávy a kakaa držela na nízké úrovni a koncem roku 1952 klesla na nejnižší poválečnou úroveň. Právě tehdy ale světový trh plně ožil a poptávka po dvou komoditách, které určovaly osudy ostrovů, vyhnala jejich ceny vzhůru. Provinční vláda by ráda využila této situace, potřebovala ostatně vyvážit nepříznivou bilanci mezi příjmy a výdaji, která ohrožovala úspěšné zavedení prvního rozvojového plánu portugalské vlády pro zámoří včetně São Tomé a Príncipe. Guvernér „provincie“, armádní důstojník Carlos de Sousa Gorgulho začal vymáhat vládní příkaz „strmě zvýšit produkci“. Ve všech afrických součástech impéria zesílil nábor na práce na ostrovních plantážích, ale zanedbaná infra-
149
O d „ B atepá“ k Roku a fri ky (1951–1 96 0 ) n
struktura si vyžadovala úpravy ostrovních komunikací a rozšíření celého hmotného zázemí plantážního hospodářství. Gorgulho za pomoci policie vyhnal všechno domácí obyvatelstvo na „veřejné práce“, za které se platilo málo a většinou se zpožděním. Stejným způsobem chtěl guvernér vyřešit také nedostatek rukou na plantážích. Se souhlasem ministra pro zámoří i podnikatelských společností se rozpoutala násilná mobilizace. Přehmaty a fyzické napadání lidí policejními pohůnky brzy vyvolaly všeobecnou nevoli. Začátkem února 1953 se na veřejných budovách objevily letáky, které oznamovaly, že domácí lidé se vzbouřili a že chtějí dokonce zabít guvernéra. Provokace posloužila k pochytání a uvěznění „předních koloniálních odpůrců“. Domorodé pořádkové oddíly musely odevzdat zbraně. Běloši a guvernérovi loajální mulati naopak vytvořili milici, která měla údajné hnutí odporu potlačit. 3. února skončila práce na plantážích i v úřadech, vládní hlídky obsadily křižovatky a strategické body, lidé se stahovali do vnitrozemí. V krajním napětí zavelel guvernér k lovu na černochy. Ozbrojené čety mohly rozsévat násilí, zastrašovat a pronásledovat nevinné. Gorgulho osvobodil z vězení dokonce delikventy a slíbil jim, že se mohou na bezbranných černoších po libosti vyřádit. miliční bojůvky se rozešly rozsévat strach po venkově. V malé farnosti Batepá „objevily“ středisko povstání. Tady začala 4. 2. 1953 střelba na lidi. Terorizující guvernérovy síly zabíjely, znásilňovaly, ničily a kradly. Občasný odpor bojůvky rozzuřil k nepříčetnosti. Tři černoši seskočili na bílého praporčíka, který hlídal pevnůstku Trindade, a bělocha zabili. Vojáci je okamžitě postříleli. Všechny lidi, kteří projevili snahu bránit se, soustředily ozbrojené vládní síly na pláži Fernãa Diase. V improvizovaném koncentračním táboře byly hrozné podmínky, ale ještě hůř se vedlo lidem, které vojáci nacpali do domků a nevětraných cel. Za jedinou noc se v jedné cele udusilo 45 lidí a jediný, který nedostatku vzduchu odolal, byl ráno zastřelen. Střílení, bití a věznění pokračovalo celý týden. Obyvatelé obce Santo amaro ze severu São Tomé vzali vlajky a transparenty a šli do města protestovat. Hlídka je zastavila tím, že tři lidi v čele davu prostě zastřelila. Soudci podpořili násilnosti – když nemohli nic dokázat starší ženě, která vlast-
n U t váře n í ide n t it y
150
nila malou plantáž, obvinili ji alespoň z neplacení dávno zrušené „daně z hlavy“ a odsoudili ke zbičování. Gorgulho obvinil z organizování nepokojů i představitele černošské inteligence, mezi údajnými inspirátory se ocitl i zemědělský inženýr Salustino da Graça Espírito Santo. Za několik dní nesmyslného řádění bylo zabito 1 032 nevinných lidí. V nových časech už nebylo možné zatajit děsivé detaily „povstání Batepá“, bičování, brutální násilí a vraždy. O neuvěřitelném incidentu pronikly podrobnosti do tisku a mezi zděšenou světovou veřejnost. Vláda však otevřeně chybu nepřiznala. na ostrovy byla vyslána tajná policie, aby shromažďovala informace a vyšetřila, zda incident nebyl „dílem komunistických rukou“. Carlos Gorgulho byl odvolán, ale nadřízení neprojevili snahu ho potrestat. Úřední věstník se 11. 6. 1953 jen stručně zmínil o Gorgulhově abdikaci a poděkoval mu za významné služby. Soudy na ostrově vynášely tresty deportace a nápravných prací. Podmínky trestních pracovních táborů kopírovaly dávné zacházení s bezprávnými otroky. I když se poměry za čas uklidnily, na portugalské správě ulpěla skvrna. Dokonce i místní elita pocítila ohrožení a začala pomýšlet na eventualitu autonomie. Guvernéři Fernando augusto Rodrigues (1953) a Francisco antónio Pires Barata (1953–56) zdánlivě vrátili život ostrovů do normálu. Schopné, kapitálově silné a dostatečně centralizované společnosti Companhia Agrícola das Neves, Companhia da Ilha de São Tomé, Companhia da Ilha de Príncipe, Sociedade da Agricultura Colonial, Sociedade Vale Flor, Silva e Gouveia, Sociedade Agrícola Terras de Monte Café i další drobnější podnikatelské skupiny dokázaly využít jak rozvojových investic přicházejících z lisabonu, tak příznivých podmínek na světovém trhu. Prosperita stála sice anachronicky na verbování smluvních dělníků, kterým nabízela tříletou smlouvu Imigrační společnost, ale podmínky contratados se přece jen zlepšovaly. Roku 1957 dosáhla „provincie São Tomé a Príncipe“ aktivní obchodní bilance: vývoz v hodnotě 209 549 contos vysoce převyšoval dovoz za 131 081 contos. 76,5 % výnosu importu dalo kakao, jehož sklizeň činila 9 600 tun a jehož cena na světových trzích zůstávala stále poměrně vysoká, zatímco dovozové komodity jako látky a některé potraviny
151
O d „ B atepá“ k Roku a fri ky (1951–1 96 0 ) n
se časem spíš zlevňovaly. Dovážely se stroje, lodě a automobily, jejichž ceny povzbuzovaly k dalšímu rozmachu plantážního zemědělství. nejvýznamnějším cílem vývozu z ostrovů nebylo Portugalsko (23,6 %), nýbrž nizozemsko (49,3 %). navzdory prosperitě zemi vzrušovala postupující dekolonizace, o níž přinášeli informace lidé odjinud. Roku 1956 přivezly lodě na ostrovy 2 139 smluvních dělníků z kapverd a jejich 1 706 kolegů z mosambiku, na počátku roku 1957 žilo na São Tomé a Príncipe 18 777 smluvních dělníků a 4 725 jejich neplnoletých dětí. Ti se dožili zlepšení svého postavení; zato podnikatelé si roku 1957 ministru zámoří stěžovali, že smluvním dělníkům musí vyplácet dvakrát větší mzdy než před 10 lety. Proti angole nebo mosambiku byly mzdy slušné, ve srovnání s výdělky jinde v africe nevalné. mzdy se rozlišovaly podle pohlaví a věku: muž dostal měsíčně 120 escudů, žena 90, 14–18letý chlapec 60, děvče 35, počítalo se i s prací dětí mezi 10–14 lety za 18 escudů měsíčně, dokonce i s nasazením 8–10letých dětí na lehčí práce za 16 escudů měsíčně. když ostrovy řídili Octávio Ferreira Gonçalves (1956–58) a manuel marques de abrantes amaral (1958–63), začaly ceny kakaa na světových trzích zase klesat. na ostrovech v té době už nebyla otázka výnosů tak důležitá jako reforma vztahů mezi koloniálními úřady a podřízeným obyvatelstvem. V černé africe nadšené nezávislostí Zlatého pobřeží – Ghany stoupala dekolonizační agitace. Stát reagoval nasazením politické policie PIDE. Roku 1957 byla zřízena služebna na São Tomé a výdaje koncem roku dosáhly 1 570 contos. V dubnu 1958 vznikla další úřadovna na ostrově Príncipe. Režim nedokázal vysvětlit nepříznivé skutečnosti: roku 1956 se ve státních i misionářských školách učilo jen 2 202 dětí, pouze 67 žáků studovalo na technických a odborných školách. na státních školách učilo jen 22 plně kvalifikovaných učitelů. Roku 1957 činily státní výdaje na školství 1 287 contos, mnohem méně než na čerstvě instalovanou policii. 83 % obyvatelstva zůstávala negramotná. Také veřejné zdravotnictví se 7 lékaři a 31 sestrami budilo žalostný dojem a jen ústřední nemocnice ve městě São Tomé připomínala svou úrovní podobné evropské instituce. Salazarovu vládu probral z pasivity „rok afriky“ 1960. koloniální říše se hroutily, portugalské kolonie se však se svou
n U t váře n í ide n t it y
152
„mateřskou zemí“ za staletí sžily, a jak Salazar upozorňoval, celá společenství jako kapverďané a obyvatelé ostrovů São Tomé a Príncipe byla „portugalským výtvorem“. lisabon se tedy spoléhal na to, že další pomalý vývoj potvrdí trvalé splývání afrických „provincií“ s evropskou „kolébkou impéria“. ale nacionalisté z angoly, mosambiku a Portugalské Guineje šířili myšlenky autonomismu a odboje, jimž se nemohly vyhnout ani drobné ostrovy v Guinejském zálivu. V září 1960 se sešla v exilu malá skupinka ostrovanů, aby se pokusila vyrovnat agilnějším kolegům z pevniny. Třiadvacetiletý manuel Pinto da Costa, absolvent střední školy v Portugalsku, a jeho bývalý spolužák, čtyřiadvacetiletý miguel Trovoada, který vystudoval střední školu v angole a pokračoval ve studiu práv v lisabonu, založili spolu s přáteli nacionalistickou organizaci, kterou nazvali Výbor pro osvobození ostrovů svatého Tomáše a Princova ostrova (ClSTP).
Soumrak prosperity (1960–1974) V rodící se odbojové internacionále se delegáti ClSTP postupně prosazovali poukazem na „masakr Batepá“, což byl vzhledem k počtu obyvatel ostrovů vlastně nejkrvavější střet v celé portugalské africe. Zástupci ClSTP se podíleli na založení konference nacionalistických organizací portugalských kolonií (COnCP) 18. 4. 1961 v Casablance a zapojili se i do dalších protikolonialistických sdružení. na ostrovech, které měly v roce 1960 jen 64 404 obyvatel, se situace uklidnila. angolské události z roku 1961 tu nacházely živý ohlas, ale oficiální propaganda zbavila mPla a tím spíš teroristickou UPa sympatií. ani masový odboj, ani ozbrojený odpor neměly naději na rozšíření v geograficky zvláštních podmínkách při optimistické povaze veselého lidu, který žil svými svátky a nepřipouštěl si těžkosti. Úřady se snažily převychovávat všechny vrstvy, aby vzájemně uznávaly kulturní přínos každé komunity k barvité mnohosti portugalského světa. Vznikala nová odvětví podnikání, zlepšovaly se služby, roku 1962 se na ostrovech usídlila velrybářská společnost. Rozvojové programy měnily infrastrukturu k lepšímu, otvíral se prostor pro domácí písemnictví a pestrý folklór.
153
Soumrak prosp eri ty (1960–1 974) n
neklid na pevnině však nedopřával ostrovům úplnou pohodu. ClSTP nemohla z exilu poměry nijak dramatizovat, avšak úspěšně se stabilizovala. Vybudovala své sídlo v gabonském librevillu a posilovala vztahy na komunistické země, jak dosvědčilo vyslání manuela Pinta da Costy na studia na Humboldtovu univerzitu do Berlína v tehdejší nDR. Prosazovat nacionalistický autonomismus, nebo dokonce nezávislost na malých ostrovech se zdálo nesmyslné zvlášť v reformní atmosféře, která zavládla na ministerstvu pro zámoří adriana moreiry. Otec zemského patriotismu Francisco josé Tenreiro dopodrobna popsal svou vlast v odborné knize Ostrov svatého Tomáše (lisabon 1961), ale nezapojil se do odbojových aktivit a roku 1963 v lisabonu předčasně zemřel. Stabilizované ostrovy se modernizovaly. Přispívalo k tomu i nezvykle dlouhé služební období předposledního guvernéra, jímž byl antónio jorge da Silva Sebastião (1963–72). Postavení najímaných plantážních dělníků se zlepšilo: tábory už nepřipomínaly vojenské objekty, nabízely se varianty vyplácení mzdy podle výběru každého jednotlivce, zvyšovaly se příděly potravin, od roku 1963 se začaly mezi plantážními dělníky organizovat fotbalové zápasy. V srpnu 1963 úspěšně proběhla čtyřiadvacetihodinová stávka na celém ostrově São Tomé. Šlo o mzdy zemědělských dělníků a ti podpořili výstražné vystoupení svou 90 % účastí. ke stávce se sice z ciziny přihlásila organizace ClSTP, ale nedala se prokázat ani její inspirace, natož řízení první velké stávkové události, proti níž se úřady neodvážily zasáhnout. Vláda přesto chtěla předem vyloučit eventualitu partyzánské války, pro niž by bylo vnitrozemí ostrovů alespoň zeměpisně celkem příhodné. kromě policistů PIDE přijížděli i vojáci. Roku 1965 dostoupily výdaje na ozbrojené síly na nikým neohrožovaných ostrovech 8,8 milionů escudů, z toho dostalo pozemní vojsko 5,9 milionů, námořnictvo 2,3 milionů a letectvo 627 tisíc. Souostroví se stávalo překladištěm vojenského materiálu pro válku v nedaleké angole, útočištěm vojáků a zásobárnou proviantu vládních vojsk. I když takové poslání rozšiřovalo služby a podnikatelské aktivity, někteří statkáři se domnívali, že jejich tradiční orientace na tropické zemědělství je ohrožena. Opozičně naladění obyvatelé zase sledovali se sym-
n U t váře n í ide n t it y
154
patiemi odpor, který přerostl ve válku roku 1961 v angole, 1963 v Portugalské Guineji a 1964 v mosambiku. Tváří v tvář ozbrojené aktivitě angolských, guinejských a už i mosambických partyzánů musel vystoupit ze stínu také „Výbor pro osvobození“. Ve svém prvním souvislém poselství z 11. 9. 1965 se prohlásil za „avantgardní stranu“ a silnými slovy zaútočil proti „odporné nadvládě“ portugalských kolonialistů. Dokument vyjmenoval minulé i současné hříchy vládnoucího režimu: „kontrolu školství, nucené práce, deportace, politické i vojenské represe, kontrolu afrických hnutí, přísnou cenzuru novin, knih, filmů a desek, mučení, věznění bez rozsudku, hromadné popravy a teror.“ V minimálním programu žádal ClSTP neurčitě „osvobození“, v maximálním pak „okamžitou a úplnou nezávislost, demokratický protikolonialistický a protiimperialistický režim, hospodářskou rekonstrukci, nezávislou a mírovou politiku a africkou jednotu“. napětí se z rozháraného kontinentu přenášelo i na souostroví. PIDE sledovala a pronásledovala spíše potenciální než skutečné odbojníky. V lisabonu zasáhla státní policie proti skupině 17 nacionalistů. Zadržela básnířku aldu do Espírito Santo v Portugalsku, podrobila ji trýznění nedostatkem spánku a její přátele nevybíravým výslechům, po nichž musel být antónio lombá převezen s duševním otřesem na psychiatrii. Státní kontrola zabránila tomu, aby se o takových zásazích lidé dověděli. Z čistě ekonomického hlediska se poměry na ostrovech zlepšovaly. kolem roku 1966 se kvůli válce v angole rozšiřovala letiště a přitékaly peníze pro služby spojené s armádou. Skutečnou proměnu zažily ostrovy, když vypukla válka mezi nigerijskou federací a její odštěpeneckou „Republikou Biafra“. Salazar se v konfliktu silně angažoval, protože tu byla příležitost destabilizovat afriku a při oslabení nezávislých států prosadit portugalskou výjimku z pravidla rozpuštění ostatních koloniálních říší. Roku 1968 zřídily mezinárodní církevní organizace poblíž města São Tomé hlavní základnu humanitární pomoci pro vyhladovělé, nemocné a raněné Biafřany. Pro rehabilitační středisko biaferských dětí, které obětavě vedl doktor Ricardo jorge Ribeiro Bravo, bylo třeba vedle exis-
155
Soumrak prosp eri ty (1960–1 974) n
tujícího pavilonu vybudovat ještě dva další prefabrikované pavilony z mezinárodních darů. Pomoc Biafře dala souostroví nové poslání a novou podobu. Přítok dolarů se rozplynul mezi zaměstnanci, otvíraly se restaurace a živnosti, plantáže rozrůznily svou nabídku. Vzrostly mzdy a životní úroveň, malý hospodářský zázrak ovšem také doprovodil vzestup životních nákladů. nezávislost sousední Rovníkové Guineje na Španělsku v roce 1968 ukázala, že i malé a ekonomicky slabé africké země mohou být svobodné. Po Salazarově odchodu se nová portugalská administrativa ministerského předsedy marcela Caetana snažila zmodernizovat impérium, ale to už mezinárodní bojkot Portugalska plně doléhal i na São Tomé a Príncipe. Tradičních odběratelů kakaa a kávy z demokratických zemí ubylo a samo Portugalsko vyčerpávané válkami v africe nenabízelo mírovou prosperitu. ačkoli na ostrovech žádné hnutí odporu neexistovalo, vedly k protiportugalským názorům samotné události v Portugalsku, angole, Guineji a mosambiku. nálady sledovali pečlivě funkcionáři ClSTP ze svého zátiší v Rovníkové Guineji. na sjezdu konaném v malabu roku 1972 přezvali svou organizaci bojovněji na Hnutí za osvobození São Tomé a Príncipe (mlSTP). Poté, co Západ poněkud ochladl v podpoře afrických nacionalistů, přiklonila se také organizace mlSTP k orientaci na komunistické země. manuel Pinto da Costa, který si z Berlína přivezl do afriky kromě titulu doktora ekonomie také marxistický slovník, se roku 1972 stal generálním tajemníkem mlSTP. Za poslední desetiletí se souostroví změnilo k lepšímu. jeho 73 631 (1970) obyvatel dál slušně žilo z exportu plodů tropického zemědělství i z rozvinutějšího podnikání doma. Dobré perspektivy ohrožoval jen pokles cen kakaa a kopry na světových trzích v roce 1971. Přesto byla ekonomická bilance v posledním roce portugalské éry příznivá: export měl hodnotu 322 591 contos, import 247 591 contos. Roças vyprodukovaly 3 802 tun banánů, 61 tun sladkých brambor, 851 tun kokosové moučky, 10 586 tun kakaa, 5 110 tun kopry, 2 tuny skořice. Ostrovy uživily 2 550 kusů hovězího dobytka, 563 kusů skopového a 2 287 prasat. místní drobný průmysl zpracoval 88 tun konzervovaných a sušených ryb, 102 tuny mouky, 2 233
n U t váře n í ide n t it y
156
tun pekařských výrobků, 653 tun palmového oleje, 117 tisíc litrů nápojů, 2 291 m3 dřevěných přířezů, 764 tun mýdla a 575 tun vápna. 28 malých elektráren vyrobilo 7 790 tisíc kWh energie. Z 288 kilometrů silnic bylo 175 kilometrů asfaltovaných, z 2 362 motorových vozidel bylo 1 588 automobilů. Zdravotní služby se opíraly o 17 zdravotních středisek, 25 nemocnic a dvě laboratoře, kde pracovalo 11 lékařů, 5 farmaceutů, 1 laborant, 59 sester, 6 porodních asistentek a 130 pomocných pracovníků. Prvních výsledků dosáhly dlouhodobé programy potlačení malárie. na nejslabším úseku vláda zaváděla povinnou školní docházku, otevřela „kurs školních monitorů“ pro alfabetizátory a stanovila, že každý statutární městys (vila) musí mít školu. na ostrovech pracovaly 3 mateřské školy, 47 základních, 6 přípravných škol, 1 gymnázium a 2 technické střední školy s 532 učiteli a 237, resp. 10 754, 1 764, 621 a 340 žáky. navíc studovalo 68 zdejších vysokoškoláků na portugalských univerzitách. kulturní služby doplňovaly 1 noviny, 1 knihovna, 1 kino a 4 rozhlasové vysílačky pro 2 587 registrovaných přijímačů. V zemi působilo 9 sportovních klubů a fungovalo 571 telefonních stanic. Počátkem 70. let nikdo nezpochybňoval fakt, že portugalské občanství platí pro všechny bez rozdílu pleti a původu, takže „synům země“ byly přístupné i vyšší úřednické nebo správní funkce. Guvernér joão Cecílio Gonçalves (1972–74) měl dobrý pocit, že 3. rozvojový plán splnil očekávání a přinesl další potřebné investice. ale náhle všechno změnil převrat levicových důstojníků 25. 4. 1974 v lisabonu.
Doba svobody a hledání Nezávislost (1974–1975) Samosprávné území ostrovů nemělo nic společného s boji na kontinentě, proto se tu očekával jiný vývoj než v angole, Guineji a mosambiku. Revolučnímu zvratu v lisabonu neporozuměl guvernér Gonçalves: ještě koncem dubna 1974 nařídil státní smutek a uvedl do pohotovosti politickou policii DGS. Dosah událostí si uvědomil, až když ho revoluční Výbor národní spásy odvolal. Smysl dění zato správně pochopili dosud celkem pasivní odbojáři z mlSTP. Byli po léta napojeni na angolu, kde působil v mPla jejich styčný důstojník Hugo meneses, a věděli dobře, že kategorický dekolonizační požadavek z kontinentálních zemí prosadí také na ostrovech jedinou připravenou organizaci – jejich mlSTP. Ta přenesla své sídlo do São Tomé a vytvořila základnu na Príncipe, navíc i delegace v luandě, lisabonu a Bissau. mlSTP horečně přebudovávala své nejvyšší orgány: koordinační rada řídila přechod k převzetí státní moci, vedoucí komise, komise pro informace, ekonomická a finanční komise spolu s komisí pro kulturu a rekreaci se jako budoucí předsednictvo vlády a ministerstva připravovaly uchopit řízení všech existujících odvětví ostrovního života. Pro jednoduchou cestu pouhého předání moci získali vůdci mlSTP i místní odbočku mFa. Riziko osamění nepočetného společenství si nikdo nepřipouštěl, alternativu setrvání ve svazku s Portugalskem se neodvážila nastolit žádná strana či skupina. Iluze o tom, že okamžitými důsledky nezávislosti budou blahobyt a pokrok, živily nadšený lid opojený revolučními hesly stejně jako kdekoli jinde v bývalé portugalské říši. jen ukončení rozvojových programů naznačovalo, že budoucnost nebude tak růžová, jak ji líčili nacionalističtí agitátoři. Poprvé se zástupci portugalské revoluční vlády setkali s vedením mlSTP 28. 9. 1974 v librevillu. Pereira de Castro a jeho tři společníci z dosavadního portugalského vedení ostrovů navrhli nacionalistickým partnerům, aby transfer moci legalizovalo lidové hlasování. „Odbojáři“ demokratický plebiscit okamžitě zavrhli. Věděli ostatně, že vláda v lisabonu si už vybrala
n D o ba s v o b o dy a hl edání
158
mlSTP jako jediného kandidáta pro konečná jednání. nezbylo tedy než 3. října v librevillu podepsat předběžnou dohodu, v níž Portugalci uznali mlSTP za „jediného a legitimního představitele lidu São Tomé a Príncipe“. Detaily se projednávaly v alžíru od 23. do 26. listopadu 1974. Dosaženou dohodu označil portugalský ministr almeida Santos za „originální a dokonalou“, protože je prý „zaručena úctou k vůli lidu“. Proces přechodu k nezávislosti měla řídit přechodná vláda, která už vlastně byla první vládou domácí. mlSTP v ní mělo mít premiéra a 4 ministry, zatímco portugalská strana pouze jediného zástupce, a to ještě jen pro zajišťování spojení s formálním úřadem portugalského vysokého komisaře. Tento nástupce guvernérů odpovídal za ozbrojené síly, zatímco premiér řídil policii. Přechodná vláda měla provést bankovní odluku, zahájit jednání s mezinárodními organizacemi s cílem získat finanční a jinou pomoc. nejdůležitějším úkolem bylo provést 7. 7. 1975 volby, aby bylo možné vypracovat ústavu a vyhlásit nezávislý stát. Portugalci se zavázali, že do 30 dnů po vyhlášení nezávislost stáhnou své ozbrojené síly, mlSTP slíbila, že bude chránit zájmy portugalských občanů usedlých na ostrovech. Po slavnostním podpisu dohody 26. listopadu v alžíru však v Portugalsku zavládly pochyby, zda nezkušená a vlastně neznámá organizace mlSTP dokáže velký úkol úspěšně zvládnout. V lisabonu bylo založeno Sdružení pro přátelství mezi Portugalskem a São Tomé a Príncipe, jehož prostřednictvím hodlali významní portugalští politikové zaručit „lidovou bdělost ve smyslu plnění (alžírských) dohod a odhalování nacionalistických manévrů směřujících k jejich sabotování nebo znehodnocení“. Bylo samozřejmě už nemožné kontrolovat monopolního pána situace. Přechodná vláda se ujala moci 21. 12. 1974. Slavnostnímu aktu předsedal portugalský vysoký komisař Pires Veloso, byli tu zástupci OSn ze Sýrie a Gabonu, předáci mlSTP vystupovali uvážlivě a sympaticky. Premiér leonel d’alva slíbil, že jeho vláda bude řešit všechny naléhavé hospodářské, sociální a kulturní problémy. V projevu k národu zaručil každému osobní bezpečnost a zachování zákonně nabytého majetku, vyzval dokonce Portugalce, aby ze země neodcházeli.
159
nezávi sl ost (1974–1975) n
ale po Vánocích se pohoda začala vytrácet. agitátoři z Občanského sdružení pro mlSTP, které založila hned po dubnu 1974 alda Espírito Santo, vybízeli ke stávkám, k zastavování práce a k občanské neposlušnosti. Tvrdili, že kolonialismus bude svržen až tehdy, když budou všichni běloši vyhnání ze statků a plantáží. Radikálové se prosadili na dvou ministerstvech a rozpoutali kampaň za rozpuštění sboru 250 domorodých vojáků přičleněného k portugalským ozbrojeným silám. Začátkem března 1975 ostrovy ochromil chaos. nikde se pořádně nepracovalo, nic neřešící politické diskuse nebraly konce. Disidentská skupina úplně paralyzovala činnost vlády. ale na lidovém shromáždění 19. 3. 1975 byli radikální ministři vypískáni a davy žádaly jejich demisi i rozpuštění hlučného Občanského sdružení. To se zanedlouho skutečně stalo. Přechodná vláda tak s pomocí veřejnosti překonala nejtěžší krizi. Zmatek ovšem pokračoval v zahraničí. Disidenti se obrátili na mezinárodní organizace a obviňovali přechodnou vládu i mlSTP z neokolonialismu a ze snah připojit ostrovní zemi k frankofonnímu Gabonu. Prioritní úkol pozemkové reformy nechápali vládní předáci stejně jako jejich disidentští konkurenti: nehodlali úplně vyvlastnit 20 společností a několik jednotlivců, kteří drželi všechnu půdu na ostrovech, chtěli zaručit kontinuitu produkce tím, že změní formy řízení plodných roças. V tomto smyslu se přechodný kabinet obrátil na FaO se žádostí o vyslání odborníků, kteří by doporučili formy vyvlastnění a přerozdělení opuštěných a nevyužitých pozemků a případnou diverzifikaci produkce. V zásadě však vláda souhlasila s udržením kakaové monokultury i přes značnou závislost ekonomiky na výkyvech světového trhu. Volební přípravy zaujaly svou novostí a konstruktivností. Do voleb kandidovala sice jen mlSTP, ale připustila – už pro nedostatek vlastních kádrů – také kandidaturu nečlenů strany. Přípravy voleb měly ráz nadšené národní manifestace. Zaregistrovalo se 25 541, tedy 97 % oprávněných voličů, kteří měli z 52 kandidátů vybrat 16 poslanců budoucího ústavodárného parlamentu. Samotných voleb se 7. 7. 1975 zúčastnilo 93 % voličů, kteří svým výběrem chtě nechtě potvrdili také monopolní postavení mlSTP.
n D o ba s v o b o dy a hl edání
160
Týdnů před vyhlášením nezávislosti využila přechodná vláda ještě k dalším krokům. Dohody s Gabonem a angolou umožnily budoucí hospodářskou a dopravní spolupráci s nejdůležitějšími sousedními státy. Delegace UnESCO a UnDP připravily pomocné projekty pro školství, neprodleně začal rozšiřovací kurs pro učitele. Pověřenec brazilského ministra zahraničních věcí pro africké otázky přijel, aby navrhl brazilskou účast na rekonstrukci nového spřáteleného lusofonního státu. Dne 12. 7. 1975 se ke slavnosti vyhlášení nezávislosti dostavily světové a africké celebrity. Portugalského prezidenta Vaska Gonçalvese zastupoval admirál alba Rosa Coutinho, byli tu předáci angolských hnutí, kteří později prohrají boj o moc. Předseda právě zvoleného parlamentu nuno Xavier Daniel Dias, bývalý kapitán portugalského letectva (zemřel při pádu vrtulníku v Portugalsku roku 1976), v inauguračním projevu vyzvedl z historie země epizody rezistence, připomněl amadora, masakr v Batepá a „obtížnou cestu politického boje“ vedeného mlSTP. Slovní obraty historického projevu splácely spíše daň portugalskému „horkému létu“, než aby demonstrovaly bezvýhradně marxistickou orientaci státu, který přijal název: Demokratická republika São Tomé a Príncipe. Političtí analytici psali v den proklamace nezávislosti, že miniaturní africký stát mění pouze portugalskou patronaci za gabonský paternalismus, který je prostředníkem zákulisních zájmů francouzských a belgických naftových společností uchovat si rozhodující vliv v teritoriu bohatém na ropná naleziště (Gabon vyprodukoval roku 1975 12 milionů tun ropy). jejich spekulace brzy potvrdil gabonský prezident Omar Bongo, když vládě ostrovního státu daroval tři luxusní automobily.
Kakaová republika (1975–2000) Všední dny nastolily hlavní problém: půjde malý zemědělský stát komunistickou cestou po mosambickém vzoru, nebo najde vlastí cestu vývoje? V malých poměrech se diskuse vedla uvnitř mlSTP. ministerský předseda miguel Trovoada zastával umírněný vlastní postup, prezident republiky manuel Pinto da Costa se prosazoval levicovou rétorikou. Experimenty slibo-
161
kakaová republ i ka (1975–2 0 0 0 ) n
valy solidaritu portugalských komunistů a socialistů, angolské mPla a sovětského vedení a Costa je postupně uváděl do praxe. Pozemky nad 5 hektarů byly znárodněny stejně jako banky, po řídicích komisích, které majitelům mluvily do managementu statků, se měly modelem stát kolektivní zemědělské farmy ze zabaveného, případě opuštěného půdního fondu. Státní dohled nad podniky a státní monopol zahraničního obchodu dovršily kontrolu země jedinou stranou. Prezident řídil ještě dvě ministerstva: zemědělství a pozemkové reformy a také ministerstvo obrany. Ostrovy se propadaly do samozásobitelství, angola vedená mPla už mohla pomoci jen tím, že svým přátelům z mlSTP zařídila kubánskou vojenskou asistenci a přímou vojenskou podporu FaPla. Rozvrácenému hospodářství pomáhaly jedině dodávky angolské ropy, ostatní přátelé svou pomoc redukovali s upozorněním na špatné řízení státu. mezi africkými přáteli si předáci mlSTP zachovali vysokou autoritu, protože se přece jen dokázali vyhnout občanské válce. Rozbité impérium ale zbavilo každou z nových afrických zemí širšího ekonomického a kulturního zázemí, a proto od počátku naléhala otázka obnovení spolupráce oblastí, jejichž obyvatelé i představitelé se dříve vždy navštěvovali, aby si předávali nezanedbatelné hodnoty. nepodařilo se sice oživit COnCP, ale na základech historické, jazykové a etnické příbuznosti pomalu vznikalo neformální sdružení afrických zemí s portugalským úředním jazykem (PalOP), jehož aktivním členem byla od počátku malá ostrovní republika právě vzhledem k naléhavé potřebě spojenců a širšího zázemí své existence. Doma se ale nedařilo. jeden ze zakladatelů mlSTP Carlos da Graça, dosud ministr řady resortů, musel roku 1977 po obvinění z přípravy spiknutí odejít do gabonského exilu. manuel Pinto da Costa převzal v letech 1977–78 ministerstvo práce a sociální péče, roku 1978 převzal i úřad předsedy vlády. Roku 1979 Pinto da Costa úplně zrušil premiérskou funkci a z Trovoady udělal málo významného ministra rybářství, průmyslu a bytové výstavby. Poměry se spíš zhoršily. Costa se stal v letech 1979–82 i ministrem územní samosprávy, ale ani tady nedokázal nabídnout řešení nejrozmanitějších potíží. Uchýlil se tedy k oblíbené komunistické metodě a obvinil miguela Trovoadu z přípravy spiknutí. Bývalý premiér strávil 21 měsí-
n D o ba s v o b o dy a hl edání
162
ců v žaláři a po propuštění na svobodu se roku 1981 uchýlil do exilu. Diktatura manuela Pinta da Costy se opřela o cizí bodáky, když v roce 1980 požádala o 2 000 angolanů, sovětských a kubánských poradců, kteří by zajistili klidné vládnutí málo schopné mocenské špičce. Vláda si roku 1982 sice posvětila moc ústavním dodatkem, kde se vyhlašovala monopolní politická moc mlSTP, ale v praxi tápala. jen malé poměry zabraňovaly, aby všeobecná nespokojenost nepřerostla v opoziční hnutí. 80. léta prodlužovala krizi, z níž nepomáhalo přelétání vůdce do čela rezortů ministra národní bezpečnosti, ministra zahraničních věcí a ministra hospodářství a plánování. Ekonomika se hroutila spolu s důvěrou v moudrost jediné vládnoucí strany. Sovětská perestrojka a varování z angolské občanské války přiměly manuela Pinta da Costu k civilizovanému ústupu. nejprve se po mosambickém vzoru obrátil na Světovou banku a mezinárodní měnový fond se žádostí o pomoc při ryze kapitalistické transformaci ekonomiky. Technokraté poradili a roku 1987 byl vyhlášen Program strukturálních reforem. léčba šokem skočila od vysokých sociálních výdajů ke krajním sociálním škrtům. lidé přestali pracovat. kdysi výnosná ekonomika klesla ke dnu: koncem 80. let vykazoval státní rozpočet příjmy ve výši 10,2 milionů amerických dolarů, ale výdaje ve výši 36,8 milionů dolarů. nevydařená reforma definitivně podrazila Costovo křeslo. Carlos da Graça byl roku 1988 vyzván, aby se vrátil do vlasti. Vzápětí se zhroutil komunismus v Evropě, a tak v roce 1989 odcházeli z malých ostrovů angolští, sovětští a kubánští poradci. Zásadní změna nastala, když 5. 12. 1989 rozhodla „národní konference pro multipartijní demokracii“, že se politický systém musí změnit. návrh nové ústavy schválil národ v srpnu 1990 v referendu a nový základní zákon zavádějící demokracii mohl být 20. 9. 1990 přijat. Ihned se ustavily nové politické strany: Strana demokratické konvergence – Reflexní skupina (PCD-GR), Demokratická koalice São Tomé a Príncipe, Demokratická křesťanská fronta a několik menších skupin. kvůli demokratizačnímu ruchu a kvůli příliš tvrdým dopadům předchozího Programu strukturálních reforem vláda roku 1990 odložila začátek druhé fáze šokové léčby ekonomiky.
163
kakaová republ i ka (1975–2 0 0 0 ) n
nejprve dospěl k závěru politický obrat. Z exilu se vrátil také miguel Trovoada. V lednu 1991 se uskutečnily první svobodné volby. Vyhrála je PCD-GR a miguel Trovoada spolupracující s Demokratickou nezávislou akcí (aDI) se v březnu 1991 stal prezidentem republiky. ani to neznamenalo návrat prosperity. Opatření mmF lidem brala předchozí životní úroveň, přibývalo politických hádek. V červenci 1994 došlo ke sporu mezi prezidentem a PCD-GR o obsazení premiérského křesla. Prezident vyřešil situaci tím, že vyhlásil na říjen 1994 všeobecné volby. Ty vyhrála dřívější vládnoucí strana vystupující nyní pod jménem Hnutí za osvobození São Tomé a Príncipe – Sociálně demokratická strana (mlSTP-PSD). Získala 27 z 55 parlamentních křesel, zatímco PCD-GR a aDI získaly shodně po 14 mandátech. Premiérem se stal Carlos da Graça. Roku 1995 dostal ostrov Príncipe autonomní statut. naléhaly však především hospodářské problémy. Světové banky přísně sanovaly rozvrácenou ekonomiku, exportní ceny na světových trzích klesaly, zatímco ceny všeho zboží dováženého na ostrovy stoupaly. Demokracie sice uklidnila společenské vztahy, ale nedokázala se postavit nepříznivému ekonomickému a sociálnímu vývoji. V tom okamžiku se pozvedla poslední existující mocenská skupina. nepatrné ozbrojené síly se inspirovaly vzorem svých portugalských kolegů z doby před 10 lety. Pět mladých důstojníků předstoupilo 15. 8. 1995 před mikrofony a velitel puče, poručík manuel Quintas de almeida, sdělil národu, že proběhl nekrvavý převrat, během něhož byl svržen prezident Trovoada. „Chceme obnovit důstojnost země a přispět k odstranění přetrvávajících problémů,“ prohlásili ozbrojení revolucionáři, kteří zadrželi také předsedu vlády Carlose da Graçu. Zatímco vojáci obsazovali strategické body, po ostrovech se šířil zmatek. armáda okamžitě po svém úspěchu nevěděla, jak vlastně nápravu poměrů zajistí. nezbylo než nakonec uznat, že nejkompetentnějšími politiky budou právě ti svržení. Po týdenní internaci byl prezident Trovoada propuštěn a vojáci se vrátili do kasáren. Vše se vrátilo do starých poměrů, vzbouřeným vojákům slíbil znovu nastolený prezident amnestii. Všechny skupiny si uvědomily, že neexistuje jednoduché řešení problémů ostrovů vržených před deseti lety do nemilosrdného světa silných.
n D o ba s v o b o dy a hl edání
164
V prezidentských volbách 30. 6. 1996 dostal dosavadní šéf státu 40,9 % hlasů, jeho předchůdce manuel Pinto da Costa jen o málo méně (39,1 %), a protože uspěla také alda Bandeira za PCD-GR se 14,6 % hlasů, muselo rozhodnout druhé kolo, v němž zvítězil, opět těsně, miguel Trovoada s 52 % hlasů. Po svém neúspěchu v těchto volbách odešel dobrovolně do exilu Carlos da Graça. Při parlamentních volbách roku 1998 se národ zkrušený tvrdou ekonomickou sanací obrátil znovu k mlSTP-PSD. jejích 31 parlamentních křesel znamenalo rozhodující většinu proti 16 mandátům aDI a pouhým 8 křeslům PCD-GR.
Do nového tisíciletí (po roce 2000) Také Republika svatého Tomáše a Princova ostrova se roku 1996 stala členem Společenství zemí s portugalským jazykem (CPlP) zprostředkujícího zejména portugalskou pomoc. Hledání smyslu samostatné existence a překonávání izolace, geografických, demografických i psychických limitů pokračovalo plynule od počátku 3. tisíciletí. Pozvolná náprava minulých nedostatků se dala přece jen prokázat. Zatímco v době vyhlášení nezávislosti bylo jen 20 % obyvatel gramotných, umělo roku 1999 už 62,1 % žen a 85,2 % mužů číst a psát. S tímto vkladem a s rozumnějším politickým modelem vstupovala země do dalších let, aby se naučila využívat, ale také nepřeceňovat demokracii. Roku 2000 se vrátil z exilu Carlos da Graça. nekompetentní rozhodování vlády vyvolalo na podzim vlnu stávek školských a zdravotnických pracovníků. Citelnějším problémem se stalo paradoxní dědictví pozemkové reformy: zmizely sice velkostatky, ale třetina obyvatel obdarovaná 17 000 hektary dobré půdy nakonec nedokázala půdu zhodnotit; k mnoha opuštěným pozemkům se přitom řada vážných zájemců o půdu nemůže dostat. Zastaralou struktura státní ekonomiky potvrdila čísla: že zemědělství zaměstnávalo kolem 50 % obyvatel, ale jeho produkce tvořící 90 % exportu zajišťovala pouze 25 % hrubého národního produktu. Proti „historickým“ kandidátům na prezidentský úřad se roku 2001 prosadil podnikatel Fradique Bandeira de menezes.
165
Do nového ti sí ci l etí (p o ro ce 2 0 0 0 ) n
na 12. rozvojovém fóru konaném v červenci 2002 v São Tomé se otevřeně kritizovaly národní vady: nedostatek iniciativy, lenost, žebravé návyky a neschopnost převzít odpovědnost za vybřednutí z bídy. Od srpna 2002 začala fungovat domácí letecká společnost laS pro zrychlení komunikace se světem. aerolinie se realisticky podřídily jihoafrické administraci s hlavní základnou v johannesburgu. k dalšímu rozvoji potřeboval stát naléhavě zlepšit vzdělávací systém, který sice vzdělání zpřístupnil, ale zapomněl na kvalitu. Sama ministryně školství Fernanda Pontífice prohlásila, že „žáci vycházejí ze školy, a neumějí nic“. Začala snaha získat kvalifikované učitele, otevřít víc tříd, přebudovat střední školství a odstranit z něho formalismus a verbalismus. Podle klasifikace HDI z roku 2002 stanula Demokratická republika São Tomé a Príncipe na nikoli katastrofálním 119. místě jako typický nerozvinutý, ale nikoli nejchudší africký stát. Do trvajícího sociálního napětí vstoupily i známky pokroku. Odborový svaz státních zaměstnanců vyhlásil koncem července 2002 stávku za zvýšení mezd, ale ostatní odborové svazy akci nepodpořily. Stabilitu posílily stále lepší styky s armádou USa, která se ujala úkolu cvičit malé ozbrojené síly ostrovní republiky. O reklamu v cizině a dobrou náladu doma se postarali nadaní umělci jako malíř Eduardo malé či hudebníci populárních skupin Juka nebo Bulaué 5 de Novembro. Z vysoké funkce předsedy vlády odešel roku 2002 Gabriel Costa a jeho nástupkyně maria das neves Ceita Baptista de Sousa, absolventka univerzity v Santiagu de Cuba, se snažila posílit pozitivní trendy vývoje. Oporou se jí stala zejména solidaritu Společenství zemí s portugalským jazykem (CPlP), především angoly a Portugalska, africké lusofonní „pětky“ (PalOP), mezinárodních organizací i africké unie. kontrast všeobecné zaostalosti se slibnou perspektivou otevření ropných polí v dohledné budoucnosti vyvolal snahu zajistit určitým skupinám větší podíl na budoucím blahobytu. malá armáda využila státní návštěvy prezidenta v nigérii a 16. 7. 2003 provedla státní převrat. Prezident Fradique de menezes byl svržen, padla i vláda premiérky marii das neves, v níž působili kritizovaní ministři joaquim Rafael Branco (pří-
n D o ba s v o b o dy a hl edání
166
rodní zdroje) a Fernando Daque (obrana), rozehnán byl i parlament (předseda Dionísio Dias). Rebelové obsadili vládní budovy, státní instituce, televizi, rozhlas, centrální banku i letiště. I když se prohlásili Výborem národní spásy a rétoricky vystoupili proti četným potížím, korupci a zaostalosti, opakovala se situace odvozená ze zřetelné závislosti formálně nezávislého malého státu na regionálních mocnostech. Převrat odsoudila většina afrických států i významné nadnárodní instituce – jménem Corporate Council on Africa se proti vzbouřencům postavil předseda Stephen Hayes. Portugalsko, nigérie a mosambik ( jeho prezident joaquim Chissano roku 2003 předsedal africké Unii) okamžitě požadovaly návrat svržené vlády. Vůdce převratu Fernando „Cobo“ Pereira se dostal do bezvýchodné situace. na přelomu července a srpna se Fradique de menezes vrátil s nigerijskou pomocí do úřadu. Patrně nejvýznamnějším dovětkem politické krize bylo dokončení jednání s nigérií o těžbě ropy z moře: ve společném pruhu o rozloze 28 000 km² mají být rozděleny příjmy v poměru 60 % pro nigérii a 40 % pro São Tomé. Po všech těchto událostech ukončila krizi na ostrovech politická dohoda z 24. 1. 2004. Prezident však navrhl uspořádat referendum, které by pomohlo ústavním zákonem upřesnit systém vlády zakotvený rámcově v poslední ústavě z roku 2003. Protagonista několika převratů, major Pereira, člen Demokratické křesťanské fronty, pokládá za nebezpečné dva prvky: jednak dědictví afrického militarismu, které představuje vůdce někdejších žoldnéřských oddílů Buffalos alersio Costa, který bojoval v Sieře leone, kongu i libérii, za druhé pak „demokratickou fasádu“, za níž se skrývají diktátorské sklony elity. ani jedno z těchto nebezpečí však není tak veliké jako nechuť pracovat. nepříliš příznivě se projevil v malých poměrech samotný demokratický systém nahrávající konfliktům a korupci; politickou elitu rozvrátily už diskuse o rozdělení budoucích těžebních oblastí ropným společnostem. Roku 2004 nahradil marii das neves po korupčním skandálu v čele vlády Damião Vaz de almeida (mlSTP-PSD) a celý rok 2005 během druhé dražby těžebních parcel trvaly nekončící polemiky a obvinění z korupce týkající se stejné tématiky. Spory stran a nečetných osobností stále oslabovaly podporu mlSTP vlá-
167
Do nového ti sí ci l etí (p o ro ce 2 0 0 0 ) n
dě další premiérky marie do Carmo Silveira, která nastoupila roku 2005. Parlamentní volby z 26. 3. 2006 přinesly vítězství koalici Demokratického hnutí sil změny – liberální strany (mDFm-Pl) a PCP-GR (36,70 % hlasů, 23 křesel v 55členném národním shromáždění), až druhá se umístila dříve monopolní strana mlSTP-PSD s 29,47 % hlasů a 20 mandáty, prosadila se také nezávislá demokratická akce (aDI) s 20 % hlasů a 11 poslaneckými mandáty, jediné křeslo získalo Hnutí nový směr (mnR). na základě voleb se 21. 4. 2006 ujal funkce předsedy vlády Tomé Vera Cruz. V prezidentských volbách 30. 7. 2006 zvítězil hned v prvním kole Fradique de menezes se ziskem 60,6 % hlasů před synem bývalého prezidenta Patricem Trovoadou, který jako kandidát aDI získal 38,8 % hlasů. Bezkonfliktní demokratický akt potvrdil, že ostrovy mají slušné vyhlídky na konsolidaci. malý stát vlastně nikdy nezažil násilí jako srovnatelné africké komory nebo Rovníková Guinea. Přes všechny své vážné problémy dnes vyvozuje z historie spíš poselství tolerance, předávání hodnot a spolupráci. jako dříve hrály ostrovy hospodářsky daleko důležitější roli, než na jakou by poukazoval jejich rozměr, tak i v budoucnu budou mít pro afriku i svět velký význam svou pozitivní životní filozofií, družností a uměním radovat se ze života. Všechny tyto charakteristiky může pozměnit zásadní ekonomický i hodnotový převrat od tropického zemědělství k těžebnímu průmyslu, tj. otevření bohatých podmořských ložisek ropy v letech 2007 nebo 2008. Svatý Tomáš a Princův ostrov zůstávají jako všechny velmi malé země příliš závislé na konstelaci mezinárodní i západoafrické politiky, na vůli a zájmu regionálních i globálních mocností. Sen o blahobytu založeném na těžbě ropy se dosud nenaplnil, zato rizika vnitřní nestability i různých ohrožení zvenčí se projevila reálně. Úkolem domácí politické elity zůstane vystavět na optimistické africké mentalitě kvality vzdělání, píle a odpovědnosti.
Vztahy mezi Svatým Tomášem a Princovým ostrovem a Českou republikou Vzdálenost, relativní nedostupnost ostrovů a později ideologické nepřátelství mezi pravicovým salazarismem a komunistickým systémem v Československu znemožnily přímé styky. O ostrovech informovaly pouze kvalitnější zeměpisné příručky, jen minimálně se o nich zmiňovaly historické práce tištěné v češtině. ani významná podpora odbojářům v portugalských koloniích ze strany Československa v letech 1961–74 neupřela pozornost na ostrovy, kde skutečný odboj neprobíhal. jedině osobnost manuela Pinta da Costy, a zejména jeho studia v nDR spolu s jeho prosovětskou orientací, vedla redaktory tisku k občasným stručným informacím o tomto předákovi ClSTP/mlSTP a o jeho zemi. jen formální styky udržovala s ostrovním státem československá a později česká diplomacie prostřednictvím velvyslanectví v angolské luandě. Obrat nastal až na počátku třetího tisíciletí, a to na úrovni soukromé turistiky. nesporné půvaby tropické přírody, teplé moře a autenticky africké prostředí přivádí na São Tomé i Principe jednotlivce a skupiny informované o ostrovech ponejvíc z evropských (především německých) turistických průvodců. mezistátní, zejména ekonomické styky, ale také rozvojová pomoc nebo humanitární kontakty zůstávají prakticky nulové.
Bibliografická poznámka V českém jazyce neexistovala dosud žádná práce věnovaná speciálně historii Svatého Tomáše a Princova ostrova. Části tématiky se dotkl pouze j. klíma ve studii Dekolonizace portugalské koloniální říše (Hradec králové 2000). Soustavná historie ostrovů nebyla napsána ani v žádném jiném jazyce než v portugalštině. autorský kolektiv napojený na mlSTP zpracoval jako zdůvodnění independentistického programu první takovou příručku pod názvem História das Ilhas de São Tomé e Príncipe, Porto 1974. Dílčí etapy historie ostrovů byly však popsány dostatečně. Prameny vydal například Rui loureiro (vyd.), Viagem de Lisboa à Ilha de São Tomé, escrita por um piloto português, lisabon 1989; vyšly zprávy guvernérů (Relatorios dos Governadores das provincias de Cabo Verde, S. Thomé e Principe e Estado da India, referidos ao anno de 1880, lisabon 1880), popisy atlantských tras (a. m. de Castilho, Descripção e roteiro da Costa occidental de Africa desde o cabo de Espartel até o das Agulhas, lisabon 1886) a dobové charakteristiky situace na ostrovech (m. Ferreira Ribeiro, A Provincia de São Thomé e Principe e suas dependências, lisabon 1877) nebo koloniální správy (Vicente P. l. machado de melo e almada, As Ilhas de S. Thomé e Principe: notas de uma administração colonial, lisabon 1884). Souostroví věnovala pozornost historiografie autoritativního režimu v rámci posílení imperiální ideologie. Tak vznikly práce jako júlio j. Gonçalves, A Informação na Guiné, em Cabo Verde e em São Tomé e Príncipe, lisabon 1965; luís da Câmara Pina, Ideia geral do valor estratégico do conjunto Guiné – Cabo Verde e da ilha de São Tomé, lisabon 1966; nebo učební texty jako Ezequiel de Campos „a Ilha de São Tomé antiga e actual“, Revista do Instituto Superior de Estudos Ultramarinos, lisabon 1955; Cabo Verde, Guiné, São Tomé e Príncipe. Curso de extensão universitária. Ano lectivo de 1965–1966, lisabon 1966. Ty se přiřadily ke klasickým dílům, která napsal rodák Francisco josé Tenreiro (1921–1963) Ilha do Nome Santo, lisabon 1943, a A Ilha de São Tomé, lisabon 1961. Tehdy byla pozornost věnována i lidovým tradicím: antónio de almeida,
n Bib lio g rafick á p o známka
170
„Cinco fábulas da Ilha do Príncipe“, Revista do Instituto Superior de Estudos Ultramarinos, lisabon 1957. Také po portugalské „karafiátové revoluci“ z 25. 4. 1974 ostrovy pronásledované kolísáním mezi krajní prosperitou a krajním úpadkem přitahovaly pozornost historiků. Proto byly vydány některé další prameny (a. ambrósio, Subsídios para a história de São Tomé e Príncipe, lisabon 1984), studovala se starší doba vývoje (Celso Batista de Sousa, São Tomé e Príncipe: do descobrimento aos meados do século XVI: desenvolvimento interno e irradiação no Golfo da Guiné, lisabon 1990; Cristina m. Seuanes Serafim, As Ilhas do Golfo da Guiné no século XVII – São Tomé, Príncipe e Ano Bom, rukopis, lisabon 1993; Carlos a. das neves, São Tomé e Príncipe na segunda metade do século XVIII, lisabon-Funchal 1989) i různé etapy dějin (C. Espírito Santo, Contribuição para a história de São Tomé e Príncipe, lisabon 1979). moderní autory zajímají specifické jevy společenské (arlindo m. Caldeira, Mulheres, sexualidade e casamento em São Tomé e Príncipe – séculos XV a XVIII, 2. vyd., lisabon 1999) nebo politicko-vědní (G. Seibert, Colonialism, Socialism and Democratization in São Tomé and Príncipe, leyden 1999), často kriticky analyzují koloniální pořádky jako Isabel Castro Henriques, São Tomé e Príncipe: a invenção de uma sociedade, lisabon 2000.
Encyklopedické heslo n Oficiální název: Demokratická republika Svatého Tomáše a Princova ostrova – República Democrática de São Tomé e Príncipe n Státní zřízení: republika, v čele státu stojí prezident (Fradique de menezes podruhé od 2006), v čele vlády stojí premiér (Tomé Vera Cruz od 2006), platná ústava je z roku 2003. n Poloha: ostrovy v Guinejském zálivu v blízkosti Gabonu a Rovníkové Guineje. n Rozloha: 960 km², s neobydlenými ostrůvky 1 001 km² n Geografie: Sopečné ostrovy se vynořují z oceánu do výšky 2 024 metrů (Pico de São Tomé) jako soustava pohoří složených v případě nejvyššího masivu z kónických hor jako morro macaquinho nebo Caldeirão da Bemposta a z kráterů zaplněných vodou jako lagoa amélia. Další vysoké vrcholy Estação Sousa (1 762 m), Pinheiro (1 811 m) a Calvário (1 608 m) vytvářejí oblouk, který obklopují z jihu, východu a severu další vysoké kopce maria Pires (1 380 m), ana Chaves (1 654 m), Dentro (1 380 m) a nejsevernější Pico de Santa maria (1 710 m). Ve výšinách poblíž kráterů jsou ještě patrné provazce ztuhlé lávy. nejvyšší bod na Príncipe vystupuje do výšky 948 metrů. Břehy ostrovů jsou členité, zvlášť Príncipe má pobřeží skalnaté a nebezpečné. Všude je však také dost přirozených přístavů pro příbřežní i námořní plavbu a mnoho písečných pláží. Horstva na obou ostrovech přitahují monzunové deště, na jihozápadních svazích São Tomé naprší ročně až 5 100 mm srážek, na severovýchodní nížiny připadne kolem 1 020 mm. Potoky a bystřiny oplývají vodopády a dobrou čistou vodou. „Zlatá řeka“ teče z lagoa amélie na sever k pláži Fernãa Diase, v hlavním městě ústí „Velká voda“ (Água Grande, též Água Crioula, Água Ponte nebo dokonce Lava o Pé – „Umyj si nohu“) vytékající z kopců Roça Saudade vysokých 804 metrů. Padající vody vytvořily na São Tomé pitoreskní průchody v tvrdém čediči a dokonce i malý ostrov Príncipe má vodnatou „Papouščí řeku“ pramenící na východních svazích „Papouščího vrchu“ (Pico Papagaio). n Podnebí: Tropické. Celoroční průměr teplot činí 26 °C u moře, 20,5 °C v 640 metrech nad mořem a 14 °C v 1 500 metrech,
n En c y k lo p e dick é h esl o
172
nejteplejším měsícem je březen, nejchladnějším červenec. Od října do května trvá doba dešťů, „zima“ v červnu až září se podle suššího jižního větru nazývá gravana. n Flóra a fauna: Sopečná půda a dostatek vláhy vytvářejí příznivé podmínky. V tropických lesích se nalezne cenné ebenové dřevo, roste tu černý pepř, chininovník, baobab, palma dendê i kokosová palma, strom se „železným dřevem“ a místní dřeviny zvané ocá, ipé nebo poilão. Pěstuje se skořice, vanilka, ricin a ořechy kola, kukuřice, sladké brambory a maniok. Daří se všem druhům ovoce a pochutin, které vyžadují vláhu a teplo. Roste zde banánovník, papája, mangovník, guajáva, citrusy, ananasy i místní druhy ovoce zvané jaqueira nebo inhame. Ostrovy světově prosluly plantážemi kakaovníku, rodí i skvělou kávu. nejvíce živočichů žije v okolních mořích. Ze stovek druhů ryb se loví téměř všechno od velkých žraloků přes tuňáky po sardinky. na každém tržišti je možné vidět i barakudy, létající ryby, mečouny, chutné ryby bonito a stovky dalších pojmenovatelných i česky nepojmenovatelných tvorů. moře oplývá také kraby, langustami, krevetami, sépiemi, chobotnicemi a ústřicemi všech druhů a velikostí. Také život na souši je bohatý. Zbytky pralesa oživují opice, netopýři a tisíce druhů ptáků, z nichž ossobó dokáže svým jemným zpěvem předpovídat déšť. ještěrky, chameleóni, krysy, hadi a želvy se vyskytují ve velké druhové variabilitě i ve velkém množství stejně jako hmyz, kam patří mouchy, moskyti, komáři, mravenci a mnoho druhů brouků. Zvířenu rozšířili z Evropy i afriky dovezení koně, ovce, kozy, skot, osli, prasata a drobnější domácí zvířata. n Měna: dobra n Hlavní město: São Tomé (53 400 obyvatel) n Další města: Santo antónio (20 000 obyvatel) n Správní členění: 2 provincie (São Tomé, Príncipe), 7 okresů (Água Grande, lobata, lembá, mé-Zóchi, Cantagalo, Caué, Príncipe). n Úřední jazyk: Běžně mluvené je crioulo Guinejského zálivu používané i v nedaleké Rovníkové Guineji. je založeno na bantuském jazyce Fang s příměsí dalších afrických jazyků, především kikongo a jazyka Tsongů. Slovní zásoba je ovlivněna portugalštinou. místní crioulo má tři nářečí: sãotomense, an-
173
golar ngola a principense. Úředním a spisovným jazykem je pro všechny obyvatele portugalština. n Počet obyvatel: 193 413 (2005), hustota přes 190 na 1 km², růst 3,2 %, průměrný pravděpodobný věk dožití činí 70 let. n Národnostní a rasové složení: nový národ vznikl z přistěhovalců. Dnes lze rozeznat už jen jako historické populační skupiny černochy západoafrického původu, dalšími složkami obyvatel jsou forros, potomci osvobozených otroků, dále tongas, potomci smluvních dělníků (serviçais) narození na ostrovech, angolares, potomci skupiny angolských ztroskotanců z jihu ostrova Sv. Tomáše, mulati (mestiços) a běloši (převážně Portugalci). n Náboženství: katolíci (82 %), protestanti, v lidových vrstvách se běžně praktikují také africké kulty. n Gramotnost: 79 % n Hlavní politické strany: mlSTP-PSD, mDFm-PCP, PCD-GR a aDI. n Ekonomika: agrární ekonomika stojí na tropickém zemědělství. Vyváží se kakao, kopra, káva, palmový olej, většinou pro místní spotřebu se pěstují banány, kokosové ořechy, fazole, pepř, palmová jádra, značný je výlov ryb. Z řemeslnickoprůmyslových oborů je významnější pouze stavební činnost, textilní produkce, zpracování dřeva a ryb, výroba mýdla a piva. Dováží se stroje, potraviny a ropné výrobky. Hlavními obchodními partnery jsou nizozemsko, Čína, Belgie, německo, Polsko, Francie, Brazílie, Portugalsko, USa a jaR. Ekonomickou situaci a profil hospodářských činností by měla zcela změnit těžba ropy z pobřežního šelfu a přilehlého oceánu. n Hrubý národní důchod na osobu: 1 200 USD
Základní informace pro turisty Ostrovy začaly být poslední dobou vyhledávány pro svůj autentický africký charakter spojený s relativní bezpečností. Bujná příroda, přátelské obyvatelstvo a teplé moře (nabízející kromě koupání také skvělé možnosti rybolovu, terény pro potápění nebo pro vyjížďky na lodích) vytvářejí ideální podmínky pro poznávání i rekreaci, problémem je ovšem zanedbaná infrastruktura. I ta se zlepšuje, kromě prvotřídního hotelu miramar funguje už řada dalších hotelů, penzionů a ubytovacích služeb různých kategorií. luxusní rekreační komplex byl vybudován na ostrůvku Bombom severně od Príncipe (koncem roku 2007 byl pro finanční a organizační potíže bohužel uzavřen), nově i na ostrůvku Rolas jižně od São Tomé, kde návštěvníky přitahuje i pomník rovníku. Při cestě na ostrovy je třeba dbát zdravotních opatření platných pro návštěvu tropických zemí (očkování, ochrana proti hmyzu, preventivní antimalarika atd.). kromě staré portugalské pevnosti svatého Šebestiána v hlavním městě tu turista nenajde historické památky, za návštěvu však stojí dnes zanedbané, ale stále pyšně vyzdobené statky (roças, například Água Izé nebo monte Café na São Tomé, Porto Real na Príncipe), stejně tak jako vesničky obyvatel. jejich náchylnost k oslavám a slavnostem (festas) pořádaným hlavně v období sucha pramení z potěšení ze setkání s přáteli a z dobrého jídla. Zdejší strava nepřehání množství masa, třebaže maso vařené (cozido à moda da terra) i opékané (churrasco) patří k běžnému jídelníčku. nepřeberný je však repertoár jídel založených na zelenině a ovoci, na různých druzích banánů a tropických plodin včetně cukrové třtiny. Chutné pokrmy calulu, idjogó, isaquente nebo blablá se zapíjejí vodou z horských pramenů, anebo raději palmovým či sladkým vínem. Radnice vždycky musely počítat s velkými výdaji na veřejné hostiny, průvody a náboženské dramatické výstupy. Při vášnivých tancích (danço congo) znějí bubny a kus zubatého bambusu (cauzá) vydávající rytmizovaný zvuk. africké tamtamy a portugalské kytary se tu doplňují stejně jako černošské pověsti a básně psané v portugalštině a kreolštině
175
zdejšími talentovanými autory. Portugalská renesanční Tragédie markýze z Mantovy se tu změnila v krojovanou africkou féerii Tchiloli, na svatého Vavřince se hraje na ostrově Príncipe tradiční improvizované představení São Lourenço. I v nevelkých vesnicích se najdou nezbytné fundões, shluky bambusových přístřešků pro pořádání slavností pod širým nebem. nejpopulárnější je lidová slavnost Santo António do Picão, kdy si lidé každého 13. června připomínají příběh jistého rolníka, který při vysekávání křovin našel obraz svatého antonína. Snad každá obec má vlastní slavnost, na kterou se zdaleka sjíždějí lidé.
Adresy diplomatických zastoupení akreditaci pro Svatého Tomáše a Princův ostrov má české velvyslanectví v angole: Rua Companhia de jesus no. 43/45, miramar, luanda, angola, tel. 00244/912340347, fax: 00244/222447676, e-mail:
[email protected] Demokratická republika Svatého Tomáše a Princova ostrova (STP) nemá pro Českou republiku diplomatické zastoupení. Urgentní záležitosti vyřizuje zastupitelský úřad STP v Bruselu, Embaixada de São Tomé e Principe, Square montgomery/avenue de Tervuen 175, B-1150 Brusel, tel. 003222/7348966, fax: 00322/7348815.