Resumé | Odjinud | Češi, polibte mě... II
Češi, polibte mě... II Kniha francouzského autora Mikaela Gwilou a překladatele a publicisty Denise Molčanova je upřímná reflexe, nahlížející bez servítek na český národ. Se svolením autorů Vám budeme přinášet úryvky z této publikace. Jako první jsme vybrali kapitolu na téma strach, protože souzní s tématem nadcházejícího listopadového Festivalu spisovatelů Praha. Xenofobové a zloději
„Tak to jsem rád, opravdu… Ono prdlajs je totiž taková dvojí finta: jsem národovec a zároveň to popírám, píšu investigativní článek, ale bez rigoróznosti, kterou vyžaduje. Bráním se angažovanosti, shazuji sám sebe: jsem Čech. Když se ale podíváš jen trochu pod pokličku, uvidíš, že Češi si pochopitelně vůbec nedělají legraci z toho, co dělají nebo čím jsou. Když Švejk dělá kreténa, tak samozřejmě ví, že Rakušák zas tak blbý není. Když Jára Cimrman podniká ty své naprosto pitomé výpravy a pokusy, odkazuje na všechny skutečné objevy před ním. Švejk a Cimrman se zkrátka snaží najít si ‚místo na výsluní‘ ve světě ovládaném jinými, samozřejmě cizinci. Jsou to samotáři, vlastně asociálové. Je to normální. Kdyby měli nějaké přátele, tak by jim ta jejich komedie přišla zakrátko únavná a vlastně ponižující. Jenže v tom jejich úžasném osamění vypadá dočista jako nějaká existenciální fraška. Jejich existence spočívá v dělání si srandy ze všech, ze všeho jiného. Ona to ani není xenofobie, ale jistý druh takřečeného banánového syndromu.“
„Banánového syndromu?“
„Dobrá tak slonové věže.“
„Banány ve slonové věži?“
„Hned vysvětlím. Xenofobní jsme víceméně všichni, ale každý jinak. To, co charakterizuje českou xenofobii v porovnání s tvrdou xenofobií Jamajčanů nebo Číňanů, je ona až typická houbovitá rozměklost. V Česku se xenofobie projevuje takovým tím běžným, každodenním hulvátstvím a zlomyslností. Ohromné břemeno historických souvislostí pravděpodobně způsobilo, že Češi jako národ nabyli přesvědčení, že o vše, co nemají, byli okradeni a že úspěch sousedů je nejen dílem podvodu, ale i krádeže na jejich úkor. Pravicoví extrémisti v Evropě v Americe brojí za obranu národních hodnot. Českému xenofobovi jsou nějaké národní hodnoty ukradené, ten radši krade, jako opice, co se láduje vlastním banánem a ještě šilhá po banánu souseda. Je z toho cizího banánu tak hotový, že dokud ho sousedovi nečajzne, nebude mu ten jeho chutnat.“
„Ale Švejk, ani Cimrman nekradli…“
„No, Švejk, jestli se nemýlím, přece kradl čokly. Nicméně tito dva pánové nejsou žádní zlodějíčci hmotných statků, jsou to naopak hrdinové. A jako takoví vás okrádají o čas, důvěru, energii, vážnost a možná lze říct, že i o smysl života. A z tohoto titulu patří mezi největší zloděje na světě. Podle Transparency International je Česko sedmý nejzkorumpovanější stát Evropské unie. Před ním je už jen Slovensko, Chorvatsko, Řecko, Bulharsko, Itálie a Rumunsko. Všimni si, že všechny tyto státy zažily až staletí nadvlády cizí mocností: nad Řeckem, Bulharskem, Rumunskem a Chorvatskem vládl Turek, nad Itálií, Českem, Chorvatskem a Slovenskem Germán, nad Rumunskem, Bulharskem, Českem a Slovenskem Rus. Krádež v těch dobách byla často nahlížena jako hrdinský čin vzdoru vůči usurpátorovi, ať už to byl skutečně cizák, nebo měl jen
smůlu, že byl u moci. Totéž však existovalo i v mnohem menším měřítku: nevolník, když mohl, okrádal vrchnost, sluha okrádal pána, protože vašnosta toho měl tolik, že ani nepostřehl, že něco chybí. Spokojenost s malým, nenápadným lupem, Terezko – sama jistě víš, jak snadno se tenhle společenský návyk šíří a jak je odolný. Za komoušů se přece říkalo: Kdo neokrádá stát, okrádá vlastní rodinu. Ve Formanově Hoří, má panenko sleduješ, jak obyvatelé jistého českého městečka během tancovačky stačí šlohnout celou tombolu. Člověk by řekl nálet kočovných kobylek na pole před sklizní. A to, co platilo za komunismu, platí i pro noční můru postkomunismu. V Česku se nekrade jen pro sebe, tady se krade i proti ostatním.
Povím ti jeden zážitek. Odehrálo se to hned na prvním českém hradu, kam jsi mě zavedla, úplně to vidím, ty jejich hajzlíky…“
„Návrat poezie…“
„A proč ne? Víš přece, co říkal Antonin Artaud? ‚Kde smrdí hovno, tam je cítit bytí.‘ No, netrefil to správně, co myslíš?“
„Tak dobrou chuť. Ale chtěla bych se tě zeptat, když teď tvrdíš, že rakousko-uherská nadvláda je pravou příčinou zlodějské epidemie v Česku, co potom uděláš s…“
„Nejdřív mě nech vyprávět tu příhodu se záchodky. Sejdu pár schodů a jsem před záchodky, muži napravo, ženy nalevo, uprostřed hajzlbába v nylonové blůze, před ní cedule: 2,– Kč na malou / 5,– Kč na velkou. Jsem v téhle zemi jen pár týdnů, česky nerozumím ani slovo, její prst ale ukazuje na pětku, a tak jako správný světoběžník pokládám bůra do talířku a odcházím k pisoáru. Co se ale na čistém vzduchu nedozvím?! Že dvě koruny jsou za malou potřebu a pětikoruna za velkou. Všichni pořád opakují, že exotismus je mrtev, ale tady si tím opravdu nejsem jistý. Nevím, co by se stalo v Kanadě, kdyby tarif na latrínách měl záviset na hustotě fekálií, lidi by se asi chodili vykálet před parlament nebo na policejní služebny, možná by kvůli tomu padla i federální vláda, co já vím. Chci jen poukázat, že mě ta hajzlbába prachsprostě okradla. Tři koruny, řekneš, to nic není, a pak, jak asi mohla vědět, co mám za lubem, když jsme každý mluvil jinou řečí? Jenže všechny nápisy tam byly dvoujazyčně, tak proč ne na záchodech? Nějaký génius to mohl aspoň nakreslit piktogramem. Tady panáček v podřepu a tady…“
„Ano, vidím to jak živé.“
„Fajn, ale stále tvrdím, že se jednalo o loupež organizovanou s plným vědomím vedení hradu s cílem okrást co největší počet česky nehovořících cizinců.“
„A tomu ty říkáš epidemie?“
„Ale to tys mluvila o epidemii. Já bych to spíš nazval démony. Starými národními démony. Nebo váhou historických okolností, což docela sedí, to musíš uznat.“
„To vše vidíš za třemi korunami?“
„Víš, co říkají Francouzi: Kdo ukradne vejce, ukradne i bejka. Máte vůbec v češtině takové rčení?“
„Nevím, snad příležitost dělá zloděje…“
„To není úplně totéž, ale právě ten rozdíl je zajímavý, nemyslíš? Francouz ve rčení krade mnohem víc, Čech čeká na příležitost a bere všechno, co mu padne pod ruku, klidně po třech korunách. No, není to příznačné? Nebo ti mé rozhořčení přijde rigidní, příliš protestantské?“
„Tak a teď ti něco povím já.“
„To určitě! Já to mám nastudované, na historky jsem tu já!“
„Pro jednou to přežiješ. Ostatně, vždyť ji znáš, je to případ Enronu. Sto miliard dolarů vyletí komínem, asi největší podvod v historii, tisíce zruinovaných akcionářů, nic lepšího nenajdeš. A když říkám Enron, mohla bych říct WorldCom, Tyco, Merrill Lynch, Lehman Brothers, Bernard Madoff a tak dál. Transparency měří veřejné vnímání korupce ve společnosti, takže dává na stejnou úroveň hajzlbábu, co si ucmrndává po třech korunách do své nylonové zástěry, a finanční špičky profitující na nejužších vazbách s politickou mocí. Ukrást tři koruny na záchodcích ti přijde podlé, ale já za těmi třemi korunami vidím něco jako ambici, tajný plán zlepšit si každodenní život, já za tím ubohým podvůdkem cítím tresť lidství, která mě dokonce dojímá. Ze sto miliard Enronu mě jímá hrůza. Multimiliardové zlodějny v Americe člověk vnímá pouze abstraktně, už proto že patří do světa, kam obyčejný smrtelník nemá přístup. Do světa psychopatů u moci, světa nejvyšších financí. Přesto lze říci, že v samých základech této korupce leží jistá národní kultura nenažrané dravosti, duch mamonu povýšeného na úroveň státního náboženství, což o Americe podle mě vypovídá mnohem víc než nějaké zlodějinky o Česku.“
„No, na narcistní psychopaty u moci není ani Česko skoupé, nemyslíš? Jenže Čech radši strčí hlavu do písku nebo se po ixtém vládním skandálu konečně protlačí do parlamentu a po pár měsících řekne, že ani on s tím nehne. Že je to v systému! To Američan neudělá – a v tom je ten rozdíl. V Americe mají soudy, veřejné mínění. Manažeři Enronu vyfasovali třicetileté tresty, Bernard Madoff sto padesát. Kde je české soudnictví, kde je veřejné mínění? Kde je občanská společnost? Kdo konečně prošetří Mosteckou uhelnou?! Kde jsou ti bývalí zaměstnanci zahraničního obchodu, veksláci, šmelináři, zelináři, automechanici, kteří v devadesátých letech vysáli velkou část privatizovaného státního majetku? Ty víš, kde jsou – jsou těžce za vodou, jak pěkně říkáte. Ve zlatém exilu či za zdmi již zcela legitimního byznysu. Vidíš, zase jsme u toho: závist Češi ještě přiznají, ale nikdy ne zlodějství. Mafiánům se ze strachu z postihu říká kontroverzní podnikatelé. A zbytek těch, kteří soud nějakým způsobem stíhá, amnestuje Klaus, jelikož může a jelikož ho podporovali, když byl u moci. A jak tohle dopadlo? Národ se chvíli bavil, na víc se nikdo nezmohl. V Česku, zdá se, kradou jenom cikáni. Ale nemyslím si, že by Transparency International do zmíněného průzkumu započítávala ukradené slepice nebo mobily v metru…“
V obýváku zazvonil mobilní telefon. Už u něj stojí, z jejího „ahoj“ se již vytratil hněv, který v ní ještě před vteřinou doutnal. Hlas plný něhy, trpělivé lásky, rozhovor dvou důvěrně blízkých duší. To může být jenom děda. Arthur nastraží sluch a snaží se zachytit aspoň něco z jejich rozhovoru. Tereza miluje svého dědu stejně jako Arthura, jinak, pochopitelně, ale stejně silně. Arthur má divný pocit, když ji tak u telefonu sleduje, jako by opustil svou tělesnou schránku a shůry pozoroval, jak hovoří s jeho dvojníkem, kterého
však nezná. Možná že přehání. Co ho to popadlo? Proč ho to vždycky tak rozčílí, když si už tolikrát slíbil, že se rozčilovat nebude, že zůstane v klidu?
Vstane a přechází po terase. Chtěl by, aby si přestala s dědou povídat, a zároveň si uvědomuje, že se chová jako neurotik, vyčítá si to. Dojde k růžovému keři, znehybní a snaží se zklidnit dech. Dívá se k obzoru. Slunce se stále povaluje na zahradě, i když modré nebe již docela zšedlo, jeho široký poklop na okrajích tmavne. Je bezvětří, sucho ve vzduchu. Pokud bude pršet, tak nejdříve navečer.
Dívá se na hodinky: čtvrt na dvě. Umírá hlady. Tak proto je tak nervní. Gril je pod hruškou, dřevěné uhlí v kumbále. Zapaluje ho a s prvním náznakem stálého ohně odchází zpět k domu. V kuchyni vytahuje z lednice okurky, papriku, brokolici, rajčata, krájí je na větší kousky, míchá s kořením a olivovým olejem. Jde položit zeleninu na gril, okamžitě to zavoní tymiánem. Rychlý návrat do kuchyně. Ještě mísu selského jogurtu, ohřát v mikrovlnce zbytek jehněčího ragú, otevřít láhev sauvignonu.
Stůl rozloží pod třešní, kousek od hrobečků kocoura a psa, legendárních Tereziných kamarádů z dětství. Ten dům totiž dřív patřil dědovi, Tereza v něm strávila velkou část dětství. Děda za krize roku 2008 přišel o většinu svého majetku, včetně domu. Špatná investice s neprověřeným partnerem. Arthur nakonec našel způsob, jak si ho od nového vlastníka aspoň pronajmout. Nejen proto, že je to zkrátka nádherný dům, ale i proto, že věděl, jakou to Terezce udělá radost. Ta myšlenka ho uklidňuje. Ví, jak moc ji miluje. Nic už je nerozdělí.
Právě domluvila, oběd už je na stole.
„Hm, voní to krásně,“ řekne.
„Jakpak to děláte, chtějí všichni vědět,“ on na to. „Trochu tymiánu na rozpálené uhlí, nic víc. Tak ke stolu!“
„A banány?“
„Jaký banány?“
„No banány ve slonové věži, přece.“
„Jo, ahá. Hele, já už si nevzpomínám. Asi to nebylo nic důležitého, jak se má děda?“
Strach
„Podzim roku 89. Po čtyřiceti letech komunistické diktatury, politické justice, zavírání, očerňování disentu, ničení životů a majetku český národ zvedne hlavu, přichází revoluce řečená sametová. 16. prosince 1989 je tato revoluce v podstatě u konce. Komunisti ustupují demokratům, umožňují novou volbu prezidenta. Jediný problém: sama volba demokratickou být nemůže, jelikož ani jeden z poslanců nebyl zvolen demokratickou cestou. Na to ale není čas, země potřebuje hlavu státu, která se okamžitě pustí práce. Za těchto okolností hovoří Havel k lidu, představuje jim to dilema: k pojištění demokracie bude nutné zvolit prezidenta mimo rámec demokratických pravidel. Je tu riziko, že kdyby se mělo čekat na ustanovení plně demokratického systému, znovu se vrátí diktatura. Myslíš, že bych to tady mohl trochu zdramatizovat?“
„Klidně.“
„Takže já jsem jako Havel. Proschůzoval jsem celou noc. Normálně bych usnul vestoje, ale nese mě taková ta těžko vysvětlitelná síla. Prošel jsem si vězením, ponižováním, pochybnostmi. Přátelé se ke mně otáčeli zády, celý ten boj mě vysílil, ale vítězství je už opravdu na dosah, jen musím promluvit ke svému lidu, poprvé v televizi, jménem národa. Chápu se slova – a o čem hovořím? O světle? O odvaze? O přátelství? Ne. Hovořím o strachu. O strachu, Terezko, první postkomunistický proslov státníka Havla je postavený na strachu. V osmistránkovém textu zazní to slovo sedmkrát. Hovoří o strachu svém, o strachu svých nejbližších, o strachu z kroku do neznáma, z toho, že nebude dostatečně na výši, o strachu z policejní reakce v případě, že by komunisti obrátili, o strachu ze ztráty času a peněz, o strachu o budoucnost a konečně o strachu ze směšnosti. Přečtu ti závěr té řeči. Ehm, ehm. Teď už nejde jen o lepší budoucnost Československa. Lepší bude, o to už nemám strach. Běží o cosi víc: aby cesta, kterou ke své lepší budoucnosti půjdeme, vedla k lep ší budoucnosti celé Evropy a celého světa. Aby naše země, ležící v samém středu Evropy, přestala být všem pro smích, ale stala se zemí, k níž budou ostat ní vzhlížet se zájmem a respektem. Děkuji vám za pozornost.“
Arthur se do své role dostal tak hluboce, že se musí zastavit k nadechnutí.
„Jsi v pořádku?“ ptá se Tereza.
„Jojo, ale měl talent, že?“
„A ty si to myslíš?“
„Dobře, že se ptáš. Protože když to psal, tak to podle mě přehnal s kafem. Hovořit o bezpečnosti pro svůj lid spíš než o krásách revoluce je filozofovi pochopitelně jenom ke cti. Nehledá hrdinu někde na Olympu, ale dole, na ulici, mezi lidmi. Tady slyšíš Ghándího, Martina Luthera Kinga, Mandelu. Kde ale vzal, že Československo bylo ‚všem pro smích‘? Československo jako takové přece nebylo nikdy nikomu pro smích. Absurdní režim, který mu vládl, jistě, ale určitě ne národ jako takový. Kdo by se smál pokořenému národu? Vidíš to? Tady máš státníka, který kvůli svým názorům seděl v base, který prvně mluví ke ‚svému národu‘, a jeho řeč je založená na dramatickém vystupňování strachu, završeném strachem z národní směšnosti. Představ si, jak se tví kámoši z jeskyně chytají nad zlým netvorem za hlavu a volají: ‚Kurva, klucí, vždyť je to hrozný, uvědomujete si, jak blbě vypadáme?!‘“
„Ty bys byl radši, kdyby se Češi zmasakrovali, že jo?“
„Tak tohle, miláčku, vůbec nehrozí. Češi nikdy, opakuji nikdy, do masakru nepůjdou. Poláci, možná. Ukrajinci, Rusové, není problém. Ale Češi? Nikdy. To je historický fakt. Jaká že to byla revoluce? Sametová, pochopitelně…“
„Tím chceš říct, že jsme srabové?“
„Jako jednotlivci ne. Čech jako jednotlivec není o nic zbabělejší než jakýkoliv Vietnamec nebo Australan. Ale jako byste tu zbabělost neuměli překonat, když jste pohromadě. Strach je vepsán do základu vaší národní totožnosti. Další příklad.“
„Já nevím, Arthure, já už asi víc nedám. Řekla bych, že jsem na konci se silami, na další vášnivou řeč nemám. Mám pocit pasačky krav v zajetí sexuchtivé nepřátelské patroly.“
„Ale no tak, miláčku, pusinko, pojď ke mně, ať tě obejmu. To je proto, že se do toho ‚českého člověka‘ moc promítáš. Je to zbytečný, vždyť tenhle panák vůbec neexistuje. Promítej se třeba do ‚člověka univerzálního‘, ten sice taky neexistuje, ale aspoň je strašně sexy. Je všude a zároveň nikde. Představ si klíč, který by otvíral všechny dveře, člověk by měl volný přístup ke svému instalatérovi stejně jako k prezidentu republiky. K prezidentu republiky, Terko, to není málo, ne?“
„Už prosím tě nic neříkej, nebo se fakt zhroutím.“
„Takže. Využiju toho, že nás tvůj děda neposlouchá, a nakousnu i komunismus. Otázka zní: Je příchod Gottwalda do české historie, nebo Hitlera do historie německé, jenom náhodná souhra okolností? Či jinými slovy: Existuje společná česká zodpovědnost, stejně jako existuje společná zodpovědnost Němců? Ti o tom stále debatují, zato Češi si tuhle otázku ani nekladou. Pro ně leží chyba v Mnichově a Jaltě. Češi jsou oběti. Oběti v nekonečném područí netvora. Ale to je tak praktické! Oběť je vždycky nevinná, a když je někdo nevinný, má právo mít strach, cítit se ohrožen. Vůbec se nedivím, že si tím ubrečeným proslovem získal Havel doma takové sympatie.“
„Teď si bere na paškál i Havla…“
„A proč ne? Je to svatokrádež?“
„No nevím, jestli bys měl tolik odvahy jako on.“
„Ale o tom přeci nemluvím. Já o jeho odvaze nepochybuji, Havel člověk má můj obdiv. Pozastavuji se nad
Havlem myslitelem. Tady je další proslov, tentokrát z Washingtonu, jmenuje se Noční můra postkomunistického světa a vzešla z něj polemika s jiným ex-disidentem, tentokrát ruským, Josefem Brodským. Tři roky po tom televizním projevu. Začíná vzpomínkou na dávné doby, kdy většina jeho známých přešla na druhý chodník, když ho potkali na ulici. Na základě toho pak Havel kritizuje ty ze západních politiků, kteří radši přecházejí na druhý chodník, než aby přispěli k rekonstrukci postkomunistické Evropy. Havel nepřišel Američanům pochlebovat, říká, co si myslí. Prostá, odvážná řeč, která v daném případě rozčílila nejen Josefa Brodského, ale i zde tvého služebníka.
Brodsky mu v otevřeném dopise odpovídá otázkou, kde bere Havel to přesvědčení, že ti jeho staří přátelé nutně pociťovali strach nebo stud, a jak to že nevidí, že přecházeli na druhý chodník hlavně z pocitu trapnosti, protože ani vteřinu nevěřili na úspěch jeho činnosti, protože ho měli za lůzra. Brodsky jinými slovy naznačuje otázku: Jak jistý si můžeš být přátelstvím Američanů dnes? To, co ale Brodsky vyčítá Havlovi nejvíc, je slovo noční můra v nadpisu. Když totiž on, prezident republiky, sám nazve ono období noční můrou, jako by zároveň sňal zodpovědnost z lidí. Za svou noční můru totiž nikdo pořádně nemůže, netvor se nám sápe po krku, zatímco my si klidně ležíme v posteli. Pro Brodského nejsou komunismus ani postkomunismus žádnou noční můrou, ale skutečností, kterou si každý národ vyrábí sám. Prezident republiky a zároveň filozof by tedy neměl nikdy používat výrazivo, jež zastírá skutečnost zla uvnitř nás – jinak řečeno výrazy, které ono zlo vymýšlí, právě aby svou skutečnost zastřelo.
Rus mluví s Čechem. Všudypřítomná realita zla na jedné straně, probuzená noční můra na straně druhé, hádka Dostojevského s Kafkou, řeklo by se. U jednoho se zločinci na ulici vrhají na kolena a vyznávají se z hříchu, u druhého jsou postavy jak na divadle zavřené v pokoji, třesou se strachy a obviňují systém. Brodsky nezpochybňuje Havlovu odvahu či realismus. Havel je pro něj stále hrdina. Češi už míň.
Kafkovská noční můra je jedinečná v tom, že začíná právě tam, kde končí hrdinství. Kafkovy postavy žijí v zlém snu, ale samy nijak zlé nejsou, jsou to střízliví, rozumní lidé uvržení zlým světem do naprosto hrůzostrašných situací. Oni se nehoní za starými dámami se sekyrou v ruce, aby je sprovodili ze světa, to spíš staré dámy pronásledují je s napřaženým smrtícím nástrojem, anebo jen přecházejí na jiný chodník a odvracejí zrak. Když se třeba podíváš na typicky české modely národní identity…
„Co to děláš, Terko?“
Knihu Češi, polibte mě… vydalo nakladatelství dybbuk v roce 2015.
