…
Češi, polibte mě
Mikael Gwilou & Denis Molčanov
Mikael Gwilou & Denis Molčanov
Češi, polibte mě…
Filozofická rozprava na mírně zlomyslné notě
P raha 2015
Copyright © Mikael Gwilou & Denis Molčanov, 2015 Czech edition © dybbuk, 2015 ISBN 978-80-7438-120-1
2. Malé shrnutí
Šli si zaběhat do parku na Bílé hoře, zajeli na nákup, odpoledne pak na Staré Město ke známým na večeři. Když se vrátili domů, odbila zrovna půlnoc, ale je nenapadlo nic lepšího než si ještě nalít poslední sklenku a pustit se do přerušené konverzace. Spustil se déšť. Slavík na zahradě trylkuje se zapálením čerstvého novomanžela pod sprchou. Plní je stejná radost, silná a zároveň neklidná. Těch pár lahví skvělého vína, které vyprázdnili u přátel, se na jejich rozpoložení jistě též podepsalo. A tak se, jako ten slavík na zahradě, staví pevně na nožičky, zobák vytrčený k nebi.
Arthur se vrací k Slovníku našich slov, k článku, který to všechno způsobil: „On v podstatě následuje Masarykův princip z Nové Evropy: statistika národů podává se podle jazyků. Ovšem s tím rozdílem, že zde se na jazyk nenahlíží jako na celek pohybující se uprostřed hranic, které je třeba vytyčit a chránit – třeba proti ruštině nebo němčině – ale jako na spojení prvků, náhledů na věc, předsudků, jež rámcují a modelují inteligenci těch, kteří od mala hovoří česky. Národnost je systém chování zrozený ze slov naší každodennosti. Autor článku jako by rozšrouboval 138
národní jazykový filtr, vyškrabal usazeniny, které pak jednoduše, podle abecedy, sestavil do seznamu, z něhož měl vzejít jakýsi statický obraz české duše. Já jsem ta jeho klíčová slova ještě rozdělil do takové tabulky, do tří kategorií. Každé nějak vystihuje Česko, i když se nejedná vždycky o něco zásadně českého. Může jít o výpůjčku. Takže zde máme za a) národní speciality, za b) osobnosti a za c) společenské fenomény.“ Arthur vytahuje papír s tabulkou: Národní speciality
Osobnosti, postavy
Společenské fenomény starší pánové v klobouku
pivo
pornoherečky
gumáky
Maxipes Fík
kapr na černo
Kundera (kvůli Žertu)
zelí (proti prašivině) Rolling Stones (big beat)
za volantem řiť ateismus
verzatilky
Šrek
sběr hub
dabování filmů
skini
emigrace
remoska
Wichterle
laskavý český humor
tvrdé y
Večerníček
chalupářství
sestřih na Havla
ortopedie
utopenec
heslo „Jdeme do Evropy“
tyvoe!
inverze melouchy xenofobie
„První postřeh: prašivina je zmíněna jen jednou, v doslovném významu. Dočetl jsem se tu, že nadměrné pojídání zelí prý mělo kdysi před touhle nemocí chránit, což mimo jiné znamená, že předpoklad, z něhož 139
autor vychází – proč jsou Češi prašiví –, lze také číst: proč jsou Češi pořád prdelí světa… Druhý postřeh: kromě tyvoe!, Maxipsa Fíka, Večerníčku, Wichterleho, to znamená čtyř položek z jednatřiceti, tu není nic čistě českého. Některé jsou vyloženě cizího původu, Rolling Stones, skinheadi… České je jen jejich napančování. Být Čech neznamená dát si utopence k pivu nebo poslouchat Stouny. Ne, to znamená pustit si o víkendu Stouny na chatě, otevřít zavařovačku s utopenci, vyprázdnit k tomu několik lahváčů a pomluvit pár sousedů. Už jsem to říkal o anglickém humoru, ten také mimo svůj kontext neexistuje. To musíš nasednout do double deckeru a potkat se tam s prkenným chlápkem v saku s vestičkou a kravatou do barvy, který před tebou smrtelně vážně utrousí fór, který na fór vůbec nevypadá. To, co říká a jakým tónem, není samo o sobě nic anglického, to dokáže říct kdekdo, třeba Číňan.“ „To je jak babiččina polívka.“ „Nerozumím.“ „Babiččina polívka chutná jako babiččina polívka jen za podmínky, že ti ji babička nalije u sebe v kuchyni, do starých talířů, které znáš odmala.“ „Přesně tak. V tom seznamu jsou ale dvě položky, které se docela vymykají: pornoherečky a řiť. Proč?“ „Jako jediný odkaz na sexuální život Čechů?“ „Přihořívá. Jenže sex vidíš úplně všude, když jenom trochu chceš. Já mám na mysli sexuální a zároveň podvratný charakter těch dvou ‚národních rysů‘. On se ten novinář do Čechů zase tak neopírá, stačí mu hubatý titulek. Nejdřív na své čtenáře významně mrká, šetří
140
je, ale pak, zničehonic – lehké holky a díra v zadku. Zvláštní, ne?“ „Jenže prodejný ženský a prdel nejsou v Česku nic podvratného. Zmínil jsi kontext. No a v Praze ten kontext vytváří ateismus, laskavý filmový humor, Kundera, pivo a sběr hub. To je něco jiného než mešity a fatvy.“ „No, já jsem chtěl spíš říct, že sex nebo prdel se stávají subverzivní silou v okamžiku, kdy jsou znázorňovány jako něco ponižujícího a zároveň jako součást obrazu národa. Novinář tvrdí, že na světě není jediného pornofilmu, ve kterém by nefigurovala nějaká Češka, a toto převratné konstatování doplní závěrem, že Češi a jejich sny stejně vždycky skončí v prdeli, tohle už podvratné je. Děda připomněl mistrovství světa ve fotbale, to je dobrý příklad možného srovnávání mezi národy. Jenže národ, to není jen jedenáct čutálistů, kteří se snaží střelit gól protivníkovi, to jsou taky lidi, s kterými někdo vyjebává. Asi mi řekneš: no a?“ „No a?“ „No a je tu ještě prdlajs. Stouni, prašivina, řiť, pornofilmy, utopenci jsou součástí kódu a k němu musíš mít klíč. Zeptáte-li se, zda jsem se při jeho sestavování držel nějakého exaktního klíče, řeknu ‚prdlajs‘. Jinými slovy: jedinečnost sexuálního života Čechů spočívá v jeho blízkosti s Rolling Stones, prašivinou a utopenci. Prdlajs je pak klíčem, díky němuž to pochopíte.“ „Ale proč prašivina, proč ne příjice nebo chlamydie?“ „Protože to jsou choroby těla, zatímco prašivina postihuje duši.“
141
„Takže podle tebe si národ na duši sedá?“ „Ale ano, fakt si myslím, že i tam spočívá jeho duše. Určitě si myslíš, že teď vytáhnu nejrůznější análně-fekální fórky. Ale dávám ti své skautské slovo, že to myslím vážně, dokážu ti to.“
142
