Češi, polibte mě Mikael Gwilou & Denis Molčanov

…

Češi, polibte mě

Mikael Gwilou & Denis Molčanov

Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz

Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS206080

ČEŠI, POLIBTE MĚ…


Kde domov můj, kde domov můj. Voda hučí po lučinách, bory šumí po skalinách, v sadě skví se jara květ, zemský ráj to na pohled! A to je ta krásná země, země česká, domov můj, země česká, domov můj! Kde domov můj, kde domov můj. V kraji znáš-li Bohu milém, duše útlé v těle čilém, mysl jasnou, vznik a zdar, a tu sílu vzdoru zmar? To je Čechů slavné plémě, mezi Čechy domov můj, mezi Čechy domov můj!


Mikael Gwilou & Denis Molčanov

Češi, polibte mě…

Filozofická rozprava na mírně zlomyslné notě

P raha 2015


Copyright © Mikael Gwilou & Denis Molčanov, 2015 Czech edition © dybbuk, 2015 ISBN 978-80-7438-120-1


Slovo na vysvětlenou

Po třiceti letech života v cizí zemi jsem dospěl k závěru, že idea národa je jeden velký a velmi špatný vtip. Zní to možná kategoricky, ve skutečnosti se však jedná o neškodnou poznámku, kvůli níž mě bohužel mohou ti, u kterých žiju, nařknout z nevděčnosti. Jistá národní nedůtklivost je pochopitelně vlastní každému národu, nabízí se tedy otázka: proč proti sobě ještě štvát ony dobré lidi, s nimiž našinec tak dlouho sdílí jednu zemi? S touto úvahou jsem strčil rukopis opět do šuplíku a asi by tam i zůstal, kdybych se nedlouho poté nezúčastnil konference na téma kulturního kočovnictví, tedy jinými slovy, nepotřebnosti, či dokonce škodlivosti národních hranic. Samozřejmě i tam padla otázka, co to vlastně znamená být Čechem, Číňanem, Kanaďanem, Francouzem atd., a jak jsem tak poslouchal argumentaci jednotlivých řečníků a uvažoval nad dramaty, která otázka národní v dnešní Evropě opět rozpoutává, vzpomněl jsem si na Češi, polibte mě… a řekl jsem si, že tato neobjemná kniha by koneckonců nemusela být zas tak úplně mimo mísu, jak se říká. Vzhledem k tomu, že text psaný původně francouzsky nebyl nikdy představen frankofonnímu publiku, 7 Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz

rozhodli jsme se, Denis Molčanov a já, že ho vydáme jako originální český text. Denis si vzal na starosti jeho adaptaci a já kritické čtení. To je důvod, proč se na obálce objevují obě naše jména. Idea univerzálního člověka přímo předpokládá propojení kompetencí a jejich uznání; tato kniha by navíc bez svého nejlepšího obhájce nikdy nespatřila světlo světa – Denis Molčanov se totiž nejen ujal jejího překladu, ale našel jí i vydavatele. Bylo na místě vzdát mu hold, a tak to činím právě zde. A co nyní říci mým českým přátelům? Slova přátelé samozřejmě nepoužívám po způsobu diplomatů, nazývám jím osoby z masa a kostí, které mě znají a já znám je a jejichž názor mi není lhostejný. Vím, že jistá prostomluvnost mého textu by je mohla překvapit. Měl jsem snad přidat medu, ubrat citronu? V takových debatách, jak dobře známo, se jakákoliv omluva předem rovná přiznání viny a já se omlouvat nehodlám, protože se necítím vinen žádnou zradou, žádným zločinem. Jak by někdo, kdo popírá samu existenci českých hodnot, mohl nějak zradit zemi zvanou Česko? Na svou obranu použiji jen právo na kritiku. Člověk může kritizovat to, co miluje, a milovat to, co kritizuje, svým způsobem to lásku i dokazuje. Proč musí každý z nás patřit k nějaké zemi? Proč existují národy? Nebyla by lepší spíše vláda univerzálního člověka? Tyto a mnohé další otázky jsem si kladl bez jakéhokoliv nároku na definitivní odpověď, potřeboval jsem je nastínit, vyslovit je co možná nejlehčím tónem a pro to budou mít mí skuteční čeští přátelé pochopení, o tom pochyb nemám. 8


I vyšel sem od sebe sám a ohlédati se počal, mysle odkud a jak začíti. Vtom i hned nevím, kde se tu vezme člověk jakýsi křepkého chodu, obratného vzhledu a řeči hbité, tak že se mi nohy, oči, jazyk, vše na obrtlíku míti zdál. Ten přivina se ke mně, odkud a kam bych měřil, dotazoval se. Já, že sem z domu svého vyšel a v světě se provandrovati a něco zkusiti umysl mám. J. A. Komenský, Labyrint světa a ráj srdce, II, 1



Prolog Hozená rukavice

„Hele, co to vlastně znamená prdlajs?“ Tereza odhlédne od obrazovky na sedačce před sebou a stáhne si sluchátka z uší. „Cos říkal?“ „No co znamená slovo prdlajs?“ opakuje francouzsky Arthur. „Fuck it,“ odpoví bez rozmyšlení Tereza. „Je to už dnes trochu zastaralý výraz. Ale děda ho třeba zbožňuje.“ „Aha,“ on na to. Se svraštěným obočím bloudí pohledem nad řadami sedadel vpředu. Fuck it, fuck it…, honí se mu hlavou. Nové rýpnutí loktem: „A prašiví?“ „Záleží na kontextu,“ ona na to. „Tak vždycky záleží na kontextu, že jo.“ Tereza mluví šesti jazyky. A doslova si libuje v tomhle hledání nuancí mezi nimi. Chytá se českého slova, jako žonglér, jenž si v očekávání nových míčků zatím přihazuje pouze jeden: „Prašivý znamená postižený svrabem, la gale francouzsky. Tak bych to přeložila nejdřív. Taky to ale – v závislosti na kontextu – může znamenat nečistý, napadený svrabem, vyvrhel na okraji společnosti. Ve francouzštině říkáte miteux, plný molů, napadený 11


molem, to v češtině nemáme, ale říkáme zavšivený, všivák, plesnivec. Cože to vlastně čteš?“ On neodpovídá. Otevírá znovu časopis, hledá stránku s článkem Slovník našich slov aneb proč jsou Češi prašiví? * Na okraji společnosti? Hmh, a přitom snad tohle jediné zcela jistě nejsou! Nečistí? Prašiví? Česká špína, malost, prohnilost… Ano, to je zajímavé. Prašivina? Prašivé stádo ovcí? To není špatné… Co zavšivené? Napadené molem. Přihořívá. Češi a naftalín. Zaprášené almary Mitteleuropy a zavšivený vzhled těch, kteří se všude a stále považují za vyděděnce… Přihořívá. Ale prdlajs? Fuck it… Hladí si bradu, škrábe se na nose, pokyvuje hlavou, tváří se tak, jak se má tvářit hlubokomyslný muž. Tereza se dívá okénkem na mraky pod křídly letadla. Nespadla z višně. Arthur teď prochází takovým „obdobím“. Pracuje na kanadské ambasádě v Praze, kde získal místo obchodního rady, to je ve třiceti skvělý kariérní začátek. Zároveň však prožívá nelehké období: hodlá nadobro opustit Kanadu, kde se už necítí doma, aby se vrátil do země, jejíž jazyk zatím plně neovládá, o krizi nastávajícího třicátníka a silvestrovské kocovině nemluvě. Ani ona si po Vánocích strávených v Torontu není příliš jistá nadcházejícím návratem do pražského koloběhu. Vlastně se dá říct, že si není jistá * Článek Slovník našich slov aneb proč jsou Češi prašiví napsal Milan Tesař a vyšel v týdeníku Reflex 29. prosince 2005.

12


ničím. Dosáhla věku, když už by měla mít jasno nejen v lásce, rodině, kariéře, penězích, úspěchu, ale i v rozsahu ústupků, nutnosti sebereflexe a potřebě brát sama sebe takovou, jaká je. Přesto dál postupuje ráz na ráz, jako ve dvaceti. Arthura miluje, život bez něj si nedokáže představit, co ji ovšem znepokojuje, je takové to pohodlí uvnitř jejich vztahu. Pohodlí v lásce je jak oko cyklonu, napsala si do deníčku jako malá holka. A pořád na to věří. V lásce je občas zapotřebí bouří a vln valících se přes pláž a roztrhaných dopisů zachycených ve větvích stoletých dubů a bujarého chechtání z plna hrdla. Nebo už i to je u nich passé? Kolik je? Ještě tři hodiny letu. Hlavně aby na ně nečekal děda. Jsou s ním občas potíže, no a Arthur má taky svoji hlavu. Rodinný střet je to poslední, na co má hned na letišti chuť. Na co má teď chuť? Na déšť, oheň v krbu, na milování. A na bujaré chechtání z plna hrdla. Schoulí se na sedadle a snaží se soustředit na obrazovku. Myšlenkami se vrací k Arthurovi. Chudáček. Česky mluví, a na Kanaďana dokonce velmi dobře: jenže on je rozdíl mezi velmi dobře a zcela bez zábran, tady zeje propast, kterou on zatím nepřekonal. Včera si koupil staré číslo Reflexu, našel ho v torontském antikvariátu, jenž byl v dobách železné opony jedním ze svatostánků české kultury. Proč tenhle starý časopis? Protože obsahuje jakousi úvahu na téma české národní identity. Jenže mi neříkej, že když chce někdo proniknout do nějakého jazyka, musí ze všeho nejdřív přijít na kloub jeho mluvčím. 13 Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz

Tereza se nenápadně nakloní a na stránce, kterou upřeně sledují Arthurovy krásné oči, vidí fotografii cukřenky. Už jen ten obrázek je narážkou na kulturní jev, který mu – a o to se klidně vsadí – musí zcela unikat. Kostkový cukr je prý český vynález – i když ten Jacob Rad, který ho vynalezl, sice pracoval v cukrovaru v Dačicích, ale jinak to byl Švýcar jak Brno. Takový národní vtip: jsme vynálezci nepotřebného a to je na nás sympatické. Ten cukr je také narážka na „dárky“, které se v české politice jenom sypou. Obrázek tedy znamená: jsme kašpaři a ještě k tomu zkorumpovaní! Spiklenecké mrknutí oka mezi Čechy, jež však cizinec v Česku žijící nemůže pochopit. Pak se lehounká jak vážka nakloní ještě víc a pouští se do čtení: Jako všechny malinké národy i Češi s velkou chutí upozorňují na rozličné dovednosti, které nikdo jiný neumí. Například že pán z Vysočiny oškrábal za dvě hodiny půl metráku brambor a o pět brambor překonal světový rekord. Existují také obory, v nichž jsou Češi jedineční jako celek. A já se z nich pokusil vytvořit abecední lexikon. Zeptáte-li se, zda jsem se při jeho sestavování držel nějakého exaktního klíče, řeknu ‚prdlajs‘ (naopak, dopustil jsem se smrtelného metodického hříchu směšováním charakteristického chování lidu se skvělými výkony jednotlivců), a bude-li zákonitě následovat otázka, k čemu to tedy vlastně bylo, prozradím, že ke zvyšování sebevědomí rozhodně ne. Prdlajs slouží jako kritérium výběru mezi symboly, které se podle autora podílí na image Česka. Na první pohled je jasné, že mu nejde o portrét, ale o karikaturu určenou pouze pro zasmání, tedy pokud ten článek 14


Češi, polibte mě Mikael Gwilou & Denis Molčanov

Recommend Documents