Regionální politika ve Francii a její možné implikace v České republice

MENDELOVA UNIVERZITA V BRNĚ Fakulta regionálního rozvoje a mezinárodních studií

Regionální politika ve Francii a její možné implikace v České republice Bakalářská práce

Vedoucí bakalářské práce:

Vypracovala:

Mgr. Tomáš Krejčí

Simona Rothová Brno 2011

Jméno a příjmení autora:

Simona Rothová

Název bakalářské práce:

Regionální politika ve Francii a její možné implikace v České republice

Název v angličtině:

Regional development in France and it´s possible implications in Czech Republic

Ústav:

Ústav regionálního rozvoje a veřejné správy

Vedoucí práce:

Mgr. Tomáš Krejčí

Rok obhajoby:

2011

Anotace: Bakalářská práce se zabývá principy regionální politiky, jejím vznikem, vývojem a fungováním ve Francii a v České republice. V úvodu práce je krátce shrnuta problematika regionální politiky a vymezen cíl práce. Druhá část práce se zabývá definicemi regionální politiky, jejím vývojem, cíli a nástroji. Následující kapitola se věnuje regionální politice v Evropské unii. Čtvrtá část je zaměřena na fungování regionální politiky ve Francii, analýzu jejích cílů a nástrojů, následně je shrnut vývoj a fungování regionální politiky v České republice. V poslední části jsou navržena možná doporučení a aplikace v regionální politice České republiky.

Annotation: Bachelor's thesis deals with the principles of regional policy, its formation, development and functioning in France and in the Czech Republic. In the introduction to the work is briefly summarised the issue of regional policy and define the objective of the work. The second part of the work deals with definitions of regional policy, its development, objectives and instruments. The following chapter deals with regional policy in the European Union. The fourth part is focused on the functioning of the regional policy in France, the analysis of its objectives and instruments, then summarized the evolution and functioning of the regional policy in the Czech Republic. In the last section are possible recommendations and application in regional policy of the Czech Republic.

Klíčová slova: Regionální politika, cíle regionální politiky, nástroje regionální politiky, Francie, Česká republika.

Keywords: Regional policy, objectives of regional policy, instruments of regional policy, France, Czech Republic.

Na tomto místě bych chtěla poděkovat vedoucímu práce Mgr. Tomáši Krejčímu za cenné rady a podněty při vypracovávání bakalářské práce, a také mé rodině a přátelům, kteří mi byli během vypracovávání práce oporou.

Prohlašuji, že jsem tuto bakalářskou práci na téma „Regionální politika ve Francii a její možné implikace v České republice“ zpracovala samostatně. Veškeré zdroje a použitou literaturu jsem uvedla v seznamu literatury.

V Brně dne

………………………………………… Podpis

Obsah 1

Úvod .......................................................................................................................... 7

2

Regionální politika................................................................................................... 9

3

4

5

2.1

Definice regionální politiky ............................................................................... 9

2.2

Příčiny vzniku regionální politiky.................................................................... 10

2.3

Počátek regionální politiky .............................................................................. 12

2.4

Cíle a nástroje regionální politiky .................................................................... 13

2.4.1

Cíle regionální politiky................................................................................. 13

2.4.2

Nástroje regionální politiky.......................................................................... 13

Regionální politika z pohledu Evropské unie ..................................................... 15 3.1

Vývoj regionální politiky v Evropské unii....................................................... 15

3.2

Historické etapy vývoje regionální politiky v Evropské unii........................... 16

Regionální politika ve Francii .............................................................................. 25 4.1

Vývoj regionální politiky ve Francii ................................................................ 25

4.2

Využívání prostředků ze strukturálních fondů EU........................................... 33

4.2.1

Programovací období 1994–1999................................................................. 33

4.2.2

Programovací období 2000–2006................................................................. 34

4.2.3

Programovací období 2007–2013................................................................. 35

Regionální politika v České republice ................................................................. 36 5.1

Vývoj regionální politiky v České republice ................................................... 36

5.2

Využívání prostředků z fondů Evropské unie.................................................. 41

5.2.1

Podpora v období před vstupem ČR do EU ................................................. 41

5.2.2

Programovací období 2004–2006................................................................. 43

5.2.3

Programovací období 2007–2013................................................................. 45

6

Možná doporučení francouzské regionální politiky pro ČR ............................. 47

7

Závěr ....................................................................................................................... 50

Literatura ...................................................................................................................... 52 Elektronické zdroje....................................................................................................... 54 Přílohy Příloha 1: Francouzské operační programy pro období 2007–2013 Příloha 2: Rozdělení finančních prostředků pro jednotlivé regiony včetně DOM

1 ÚVOD Regionální politika je jednou z nejvýznamnějších a také nejvíce finančně náročných politik Evropské unie. Jde o oblast, která se v průběhu času stále mění a přizpůsobuje potřebám vývoje členských zemí. Mění se cíle, které si regionální politika vytyčuje. Původní cíl harmonického rozvoje regionů byl nahrazen cílem rovnosti šancí všech regionů, změnil se i pohled na přerozdělování finančních zdrojů a solidaritu členských zemí. Ačkoliv se Evropská unie prezentuje jako jednotný celek, existují i zde rozdíly mezi regiony, které se projevují hlavně v ekonomické a sociální úrovni. Příkladem takových rozdílů může být severní a jižní Itálie. Sever Itálie je ekonomicky rozvinutý region a jižní Itálie region s výrazně nižší ekonomickou úrovní. Rozdíly jsou patrné také mezi jednotlivými státy Evropské unie, a to hlavně mezi „starými“ a nově přistupujícími členy. Ukazatelem demonstrujícím rozdíly v hospodářské situaci jednotlivých zemí je například roční hrubý domácí produkt (HDP) na obyvatele. V Lucembursku, patřícím mezi zakládající členy Evropských společenství, dosahovalo HDP na obyvatele dle Eurostatu (2011) v roce 2010 výše 82 100 EUR. Oproti tomu v Rumunsku, které přistoupilo k EU v poslední vlně v roce 2007, byl tento ukazatel ve výši pouhých 5 700 EUR. Rozdíly v hospodářské situaci regionů lze na evropském kontinentu pozorovat již od dob průmyslové revoluce, probíhající od 18. do 19. století. V tomto období došlo k prudkému rozvoji průmyslu a vzniku průmyslových zón hlavně v okolí velkých měst, jakými byl například Londýn, Kolín nad Rýnem nebo Milán. Území, které nenabízelo vhodné podmínky pro rozvoj průmyslu, se v důsledku přesunu lidí za prací vylidnilo. Z tohoto důvodu regiony, ve kterých neproběhla industrializace, začaly pozvolna upadat. Z důvodu vyřešení regionálních rozdílů způsobených přesunem obyvatelstva, vznikla ve 30. letech 20. století regionální politika. Regionální politika a nástroje jejího naplňování se staly pro mnoho regionů nadějí na rozvoj jejich území, který by bez finanční pomoci Evropské unie byl výrazně pomalejší. Pro mnohé evropské státy je i nyní regionální politika jedním z motivů vstupu do Evropské unie a šancí, jak se vyrovnat silným státům jakými jsou například Francie a Německo. Lze konstatovat, že toto bylo jedním z motivů vstupu i pro Českou republiku. Chtěla se jejím 7

prostřednictvím

přiblížit

ekonomicky

silnějším

západním

státům,

dosáhnout

rovnoměrného rozvoje celého území a zapojit se do dění na evropském kontinentu. Tato práce se zaměřuje na regionální politiku, na její počátky a vývoj především ve Francii. Francie je jednou z prvních zemí, v níž se vyvíjela regionální politika a současně jednou ze zakládajících zemí Evropského hospodářského společenství, pozdější Evropské unie. Ve Francii se regionální politika rozvinula v efektivní nástroj financování a podpory zaostávajících regionů. Díky vhodnému využívání nástrojů regionální politiky zde došlo k omezení výrazných regionálních rozdílů patrných především mezi Paříží a ostatními regiony. Hlavním cílem práce je analyzovat nástroje využívané ve francouzské regionální politice a navrhnout jejich možné využití v regionální politice České republice. Česká republika, vzhledem ke svému vstupu do Evropské unie v roce 2004, nemá prozatím dostatečně bohaté zkušenosti s využíváním nástrojů regionální politiky, což má za následek nedostatečné čerpání nabízené finanční pomoci z fondů Evropské unie. Z tohoto důvodu mohou být dlouholeté zkušenosti Francie s uskutečňováním regionální politiky možným příkladem do budoucna pro českou regionální politiku.

8

2 REGIONÁLNÍ POLITIKA 2.1 Definice regionální politiky Pro regionální politiku neexistuje jednotná definice. Je to z důvodu, že regionální politika vymezuje širokou oblast zájmů spojených s hospodářskou politikou, pro kterou je charakteristická koncepční rozmanitost, a také protože s regionální politikou souvisí mnoho dalších aspektů, na které musí brát ohled, např. ekologické nebo sociální aspekty. Obecně lze regionální politiku podle Wokouna (2003, s. 12) definovat jako „soubor cílů, opatření a nástrojů vedoucích ke snižování příliš velkých rozdílů v socioekonomické úrovni jednotlivých regionů“. Jiné vyjádření pojmu regionální politika nabízí B. Goodall (in Kovárník, Stejskal, 2009, s. 12–13), který regionální politiku definuje jako „součást státní politiky, která ovlivňuje rozmístění hlavních ekonomických zdrojů a aktivit na celém území státu nebo v jeho části. Zahrnuje opatření napomáhající na jedné straně růstu ekonomické aktivity na území, kde je vysoká nezaměstnanost a malá naděje na přirozený ekonomický růst, a na druhé straně opatření sloužící kontrole ekonomických aktivit na územích s nadměrným růstem“. N. Vanhove a L. H. Klaassen (in Kovárník, Stejskal, 2009, s. 12) uvádí, že „regionální politika představuje všechny veřejné intervence, které vedou ke zlepšení geografického rozdělení ekonomických činností, respektive které se pokoušejí napravit určité prostorové důsledky volné tržní ekonomiky pro dosažení dvou vzájemně závislých cílů – ekonomického růstu a zlepšení sociálního rozdělení ekonomických efektů“. Ve Strategii regionálního rozvoje pro Českou republiku (Ministerstvo pro místní rozvoj České republiky, 2006, s. 6) je regionální politika definována jako „soubor intervencí, zaměřených podle konkrétní situace státu a jeho regionů a podle očekávaných

vývojových

tendencí,

na

podporu

opatření

vedoucích

k růstu

ekonomických aktivit a lepšímu územnímu rozložení v území a k rozvoji infrastruktury. Základní podmínkou je jasné definování priorit a koncentrace prostředků na tyto priority“. 9

Další možnou definici regionální politiky uvádí Cihelková et al. (2007, s. 266), podle nichž jde o „řízené zásahy usilující o změnu přirozené distribuce ekonomických aktivit a o snížení sociálních a ekonomických nerovností mezi regiony“. Žítek (2004, s. 120) chápe regionální politiku jako „koncepční činnost státu, regionálních a místních orgánů, zaměřená na: •

podporu rozvojových aktivit v jednotlivých regionech,

•

předcházení či zmírňování negativních důsledků územně nerovnoměrného rozvoje“.

Z uvedených definic vyplývá, že významnou úlohu v regionální politice zastává stát, který prostřednictvím nástrojů regionální politiky ovlivňuje hospodářskou situaci v regionech. Snaží se tak o efektivní alokaci zdrojů a zefektivnění celé hospodářské politiky, díky čemuž dochází k postupnému vyrovnávání sociálních a ekonomických rozdílů mezi jednotlivými regiony a k jejich rozvoji. Stát se nezaměřuje pouze na rozvoj zaostalejších území, ale snaží se působit i na regiony s příliš rychle se rozvíjející ekonomikou, rovněž z důvodu omezování nadměrných nerovností mezi regiony. Vzhledem k nemožnosti ovlivnění trhu má však stát pouze omezené prostředky k uskutečňování svých cílů.

2.2 Příčiny vzniku regionální politiky Jak již bylo řečeno, jedním z hlavních důvodů vzniku regionální politiky byla snaha zmenšit rozdíly mezi jednotlivými regiony, snaha o vyrovnaný rozvoj celého území a jeho celkového ekonomického a sociálního vzestupu. Cílem tedy bylo, aby se státy s problémovými regiony dostaly na úroveň srovnatelnou s ostatními vyspělými zeměmi. Na světě neexistuje stát, který by měl regiony se stejnou životní úrovní, naopak se v rámci státu vyskytují velké rozdíly, které způsobují značné problémy v ekonomice. V jedné zemi je možné najít současně jak velice prosperující regiony s vysokou úrovní rozvoje všech oblastí, tak regiony, které ve srovnání s ostatními vykazují nízkou životní úroveň. Typickým příkladem takovéto země je Itálie.

10

Jak uvádí Postránecký (in Grospič et al, 2001, s. 65), lze problémové regiony rozdělit na tři hlavní typy: 1. Regiony nedostatečně vybavené přírodními zdroji 2. Regiony s nedostatečným využitím vlastních zdrojů 3. Regiony se stagnujícími či upadajícími základními odvětvími V první řadě se jedná o regiony, ve kterých převažuje zemědělská výroba, nejsou tedy vhodné například pro lokalizaci průmyslu a tak v nich obyvatelstvo nedosahuje stejné životní úrovně jako v ostatních regionech. Tyto regiony lze, za podmínky zvýšení životní úrovně v ostatních regionech a jisté turistické přitažlivosti, využít pro cestovní ruch. V České republice je příkladem takového regionu kraj Vysočina. Druhá skupina regionů se vyznačuje nízkou životní úrovní obyvatelstva v důsledku nedostatku finančních prostředků pro využívání vlastních zdrojů. Do poslední skupiny regionů patří původně velice vyspělé průmyslové regiony, které v důsledku poklesu poptávky po průmyslově vyráběném zboží přišly o své významné postavení na trhu. V České republice jsou to například regiony Ostravsko, Kladensko a Podkrušnohoří. Kromě těchto faktorů mohou k regionálním disparitám přispívat i tzv. sekundární faktory, kterými jsou dle Wokouna (2003): •

vnější ekonomika (technická, finanční a infrastrukturální),

•

demografická situace,

•

rigidita nákladů a cen,

•

strnulost mezd bez ohledu na výkon zaměstnance a ekonomickou situaci v regionu,

•

regionální diference v inovacích.

Jedním z autorů, kteří uvádí příčiny vzniku meziregionálních rozdílů je také Žítek (2004), který vymezuje následující příčiny rozdílů: •

přírodní podmínky,

•

demografická situace,

•

ekonomická struktura 11

•

relativně nízká mobilita pracovních sil,

•

relativně nízká mobilita kapitálu,

•

rigidita nákladů a cen,

•

institucionální faktory, politická rozhodnutí, psychologické faktory.

V současné době jsou regiony s nižší životní úrovní situovány převážně v oblastech s vysokým podílem ekonomicky aktivního obyvatelstva zaměstnaného v zemědělství, tedy v primárním sektoru ekonomiky. Tyto oblasti se ve většině případů nacházejí na venkově. Oblasti s převahou sekundárního sektoru, dříve průmyslové vyspělé, začínají stagnovat. Oproti tomu nejvyspělejší oblasti se nacházejí v blízkosti velkých měst a mají převahu terciérního sektoru hospodářství nebo jsou již specializované na kvartérní sektor (vědu, výzkum a školství).

2.3 Počátek regionální politiky Počátky regionální politiky sahají do 30. let 20. století, kdy ve Velké Británii v důsledku velké hospodářské krize bylo třeba řešit zvětšující se ekonomické a sociální rozdíly. Tyto rozdíly se vyskytovaly převážně mezi londýnskou aglomerací a celou jihovýchodní Anglií na jedné straně, vyznačující se 14% nezaměstnaností a regiony zaměřujícími se hlavně na tradiční průmyslovou výrobu (těžba uhlí, hutnictví, textilní průmysl) na straně druhé, tedy severozápadní a severovýchodní Anglií, Skotskem, ve kterém byla 25% nezaměstnanost a Walesem, kde byla dokonce 36% nezaměstnanost (Postránecký in Grospič et al., 2001). V rámci řešení tohoto problému byl roku 1934 přijat „Zákon o speciálních územích“ – tedy první zákon zabývající se rozdíly mezi regiony. Jak uvádí Postránecký (in Grospič et al., 2001, s. 67), zákon definoval i další způsoby pomoci, mj. zlepšení infrastruktury a pravidla pro alokaci finančních prostředků. Došlo tedy k finanční podpoře podniků nacházejících se v oblastech s největšími problémy, k opravě a výstavbě

silnic

a

podpoře

zemědělců,

jejichž

půdu

bylo

třeba

odvodnit

(www.nationalarchives.gov.uk). Regionální politika byla následně ve Velké Británii dále rozvíjena, a to v součinnosti s regionálním a územním plánováním. Byla zde navrhnuta, a také zrealizována většina nejvýznamnějších nástrojů regionální politiky týkajících se 12

převážně řešení problematiky tradičních průmyslových regionů. Postupem času došlo k rozvoji regionální politiky i v dalších evropských zemích, jako např. ve Francii, Itálii a Německu.

2.4 Cíle a nástroje regionální politiky

2.4.1. Cíle regionální politiky Regionální politika si stejně jako ostatní politiky stanovuje cíle, kterých je třeba dosáhnout, které je potřeba naplnit. Podle Kovárníka a Stejskala (2009, s. 82), musí cíle regionální politiky „vycházet z aktuálních potřeb a regionálních či místních problémů. Podle nich se pak volí užití nejvhodnějších nástrojů“. Jak uvádí Žítek (2004, s. 120), „cílem regionální politiky je efektivní a vyvážený rozvoj všech částí republiky a aktivace jejich nedostatečně využívaného potenciálu, zejména pokud jde o hospodářský rozvoj a životní podmínky obyvatel, možnost pracovních příležitostí, zvyšování kvalifikace a vzdělávání, dostupnost nejdůležitějších služeb, a to při současném respektování místních zvláštností, přírodních hodnot území a požadavků tvorby a ochrany životního prostředí“. Kromě obecných cílů jsou definovány také konkrétní cíle jako například „snížení výrazných

meziregionálních diferencí v úrovni nezaměstnanosti, v průměrných

příjmech, sblížení úrovně hrubého domácího produktu (v přepočtu na jednoho obyvatele) v jednotlivých regionech“ (Wokoun, 2003, s. 17). Konkrétní cíle regionální politiky uplatňované v jednotlivých obdobích jsou uvedeny v 3. kapitole.

2.4.2. Nástroje regionální politiky Nástroje regionální politiky jsou odvozovány z jejích cílů, v obecné rovině je lze označit jako pomůcky k výkonu, podpoře nějaké činnosti. Nástroj je tedy možné vymezit jako obecný pojem pro všechny prostředky, které napomáhají k dosažení rozvojových cílů daného území. Podle Molleho (in Wokoun, 2003, s. 18) se nástroje regionální politiky obecně dělí na makroekonomické a mikroekonomické nástroje.

13

Makroekonomické nástroje jsou nástroje, jejichž užití bývá omezeno ostatními cíli národohospodářské politiky, např. snižováním inflace nebo snahou o vyrovnanou platební bilanci a patří mezi ně: •

fiskální politika,

•

monetární politika,

•

protekcionismus.

Mikroekonomické nástroje ovlivňují rozhodování ekonomických subjektů o jejich lokalizaci a náleží k nim: •

realokace pracovních sil,

•

realokace kapitálu.

Klasifikace nástrojů regionální politiky vychází z obecných přístupů veřejné politiky, jejímž je regionální politika konkrétním typem a je tedy chápána jako činnost státu. Potůček (2005, s. 44) uvádí jako nejdůležitější nástroje veřejných politik tyto: •

nástroje strategického řízení,

•

politické deklarace,

•

právní a organizační normy, jejich tvorba a aplikace,

•

fiskální nástroje,

•

organizování, koordinace, řízení realizace,

•

výchova a indoktrinace.

Wokoun, Mates et al. (2006) zpracovali srovnání nástrojů regionální politiky uplatňovaných v evropských zemích a navrhli rozdělení nástrojů na nefinanční a finanční. Nástroje nefinanční dále člení na administrativní nástroje (legislativa), institucionální nástroje (instituce, strategické plánování a jiné), věcné a jiné nefinanční nástroje (poradenství, propagace). Mezi nástroje finanční poté spadají neinvestiční a investiční pobídky (dotace, granty a jiné), kapitálové podílnictví, daňová zvýhodnění (daňové prázdniny, slevy na daních), rozpočtová zvýhodnění (dotace). Jak uvádí Wokoun (2003, s.17–18) finanční nástroje regionální politiky jsou zaměřeny „na přitažení kapitálu a podnikatelských aktivit do regionu, stimulaci využití vnitřních rozvojových zdrojů, dosídlení či stabilizaci obyvatelstva v regionu“. Většinou mají

14

podobu finančních úlev, subvencí nebo i zjednodušené administrativy při podnikání. Častá je i podpora ze strany státu v podobě budování dopravní infrastruktury v oblasti. K hlavním nástrojům Evropské unie patří její fondy, jejichž prostřednictvím se rozdělují finanční prostředky určené ke snižování ekonomických a sociálních rozdílů mezi členskými státy a jejich regiony (www.strukturalni-fondy.cz). Evropská unie má v současnosti k dispozici tři hlavní fondy a to Evropský fond pro regionální rozvoj (ERDF), Evropský sociální fond (ESF) a Fond soudržnosti (FS). První dva fondy jsou označované jako tzv. strukturální.

3 REGIONÁLNÍ POLITIKA Z POHLEDU EVROPSKÉ UNIE 3.1 Vývoj regionální politiky v Evropské unii Regionální politiku vytvořily a aplikovaly postupem času všechny země Evropské unie. K její realizaci přistoupily se záměrem snížit velké rozdíly, zejména hospodářské a sociální povahy mezi regiony. Z tohoto důvodu bývá také regionální politika nazývána politikou hospodářské a sociální soudržnosti. Hlavními cíli, kterých se regionální politika Evropské unie snaží dosáhnout je srovnání rozdílů v míře nezaměstnanosti, výši průměrných příjmů a v úrovni produktivity (Urban, 2002). Regionální politika není svěřena do rukou pouze jedné instituce, ale její naplňování probíhá v několika úrovních. Jak uvádí Wokoun (2003), regionální politika je v Evropské unii prováděna na těchto úrovních: •

nadnárodní úrovni, kdy je regionální politika řešena relativně nezávisle přímo Evropskou unií,

•

národní

úrovni,

kdy

je

silně

diferencovaná

regionální

politika

uskutečňována jednotlivými členskými zeměmi, které však postupem času aplikují některá společná pravidla, •

regionální úrovni, která je aplikována ve většině zemí a je dlouhodobě posilována.

Regionální politika a řešení regionálních problémů zaujímá v Evropské unii významné postavení v rámci celkové hospodářské politiky. V současné době se 15

zaměřuje na vyrovnání hospodářských a sociálních rozdílů mezi 271 regiony soudržnosti NUTS II ve 27 členských státech (Eurostat, 2009a). Regionální politika byla na jedné straně umocněna zavedením jednotné měny Euro v roce 2002, omezující možnost členských států eurozóny ovlivňovat ekonomiku prostřednictvím měnových kurzů, na druhou stranu vstupem 12 nových zemí, jejichž příjmy se nacházejí výrazně pod průměrem EU. Významná pozice regionální politiky vyplývá také ze zakládacích smluv Evropského společenství. Její existence je zakotvena ve smlouvě o založení Evropského společenství, a to následovně: „Společenství se především zaměří na snižování rozdílů mezi úrovní rozvoje různých regionů a na snížení zaostalosti nejvíce znevýhodněných regionů nebo ostrovů, včetně venkovských oblastí“. Činností Společenství by dále mělo docházet k posilování hospodářské a sociální soudržnosti. Touto činností je myšlena právě realizace regionální politiky.

3.2 Historické etapy vývoje regionální politiky v Evropské unii Ve vývoji regionální politiky lze vymezit několik etap. První etapou je období mezi lety 1958–1973. Jak uvádí Wokoun (2003), pro první období je charakteristický individuální přístup bez koordinace na nadnárodní úrovni. V tomto období původní šestice zemí (Francie, Itálie, Německo, Nizozemí, Belgie a Lucembursko), která založila v roce 1957 Evropské hospodářské společenství, měla relativně vyrovnané regiony. Jedinou zemí, která měla problémy s rozdílným postavením regionů, byla Itálie, ve které je patrný rozdíl mezi severní a jižní Itálií dodnes. Počátek regionální politiky tak není úzce spjat se vznikem Evropského hospodářského společenství (Cihelková et al., 2007). Důvody, které vedly k tomu, že nebyla ze začátku vůle uplatňovat společná řešení regionálních problémů, jsou dle Wokouna (2003, s. 22–23) následující: •

Počátek integrace a zájmy zaměřené převážně na makroekonomickou oblast (zahraniční obchod).

•

Mezi státy nebyly přílišné rozdíly.

•

Ve státech, kde byla regionální politika potřeba (Francie, Itálie), již existoval fungující systém bez potřeby vazeb na ostatní státy. 16

•

Neexistovaly společné instituce a orgány pro regionální politiku.

Regionální politika vznikla na nadnárodní úrovni až v souvislosti s přistoupením Dánska, Irska a Velké Británie do Evropského hospodářského společenství v roce 1973 (Cihelková et al., 2007). Především Irsko a Velká Británie měly na rozdíl od zakládajících členů problémy s regionálními disparitami. Irsko mělo problémy s celkovým rozvojem svého území. Mezi léty 1974–1985 lze vymezit druhou etapu vývoje regionální politiky, kterou Wokoun (2003) charakterizuje jako posílení regionální dimenze celého souboru nástrojů integračních politik. V tomto období došlo k zvýraznění rozdílů mezi členskými státy, ale hlavně mezi jednotlivými regiony. Velká Británie, která měla největší problémy s regionálními rozdíly, očekávala jistý přínos od svého vstupu do Evropských společenství právě v oblasti řešení regionálních disparit. Na základě toho začala prosazovat vznik společné regionální politiky (Wokoun, 2003). Ke vzniku společné regionální politiky došlo v roce 1975, založením tzv. Evropského fondu pro regionální rozvoj (ERDF).

Tento fond se stal základem

regionální politiky Evropských společenství (dále ES) a zároveň nástrojem umožňujícím snižování výrazných regionálních rozdílů (Kovárník, Stejskal, 2009). Jak uvádí Wokoun (2003), rostoucí význam regionální politiky je patrný, ze skutečnosti, že „Podíl ERDF na celkovém rozpočtu ES činil v roce 1975 4,8 % a do roku 1986 se zvýšil na 8,6 %“. Byly z něj financovány především projekty s národní působností, ty však musely být významné pro snižování regionálních rozdílů v celém ES. Od roku 1981 bylo do regionální politiky ES zapojeno i Řecko. Třetí období lze dle Wokouna (2003) zařadit mezi roky 1986–1993. Roku 1986 přistoupily do ES další dvě země, a to Španělsko a Portugalsko. Po vstupu těchto zemí byly zřízeny tzv. Integrované středomořské programy, které pomohly s financováním nejen v nově přistoupivších zemích, ale byly využívány i v Řecku, v jižních oblastech Itálie a na jihu Francie (Cihelková et al., 2007). Teprve v tomto období došlo ke skutečnému obratu k regionální politice, jednak právě z důvodu rozšíření ES o Řecko (1981), Španělsko a Portugalsko (1986), které byly ekonomickou úrovní hluboko pod průměrem zemí ES, pak také protože bylo 17

koncem roku 1992 rozhodnuto o dokončení vnitřního trhu (Urban, 2002). Projekt jednotného vnitřního trhu, z roku 1986, s volným kapitálem sebou nesl hrozbu dalšího prohlubování regionálních rozdílů. Urban (2002, s. 105) uvádí, že se „vycházelo z poznatků, že kapitál má přirozenou tendenci se usazovat především v oblastech s rozvinutou infrastrukturou a vybavených kvalifikovanou pracovní silou“. Z tohoto důvodu bylo upuštěno od ponechání snižování regionálních disparit výhradně na silách tržního mechanismu. Roku 1986 byl schválen Akt o jednotné Evropě. V současné době se regionální politika opírá o definici uvedenou v článku 130A tohoto dokumentu (Wokoun, 2003, s. 27): „Společenství rozvíjí a uskutečňuje aktivity vedoucí k podpoře celkového harmonického vývoje a k posilování své hospodářské a sociální soudržnosti. Společenství se zaměřuje zvláště na snižování nerovnoměrností mezi různými regiony a soustřeďuje se na zaostalé regiony, jimž se dostává nejmenší podpory“. S ohledem na přistoupení Španělska a Portugalska proběhla reforma regionální politiky. Roku 1988 bylo přijato rozhodnutí o integraci regionální politiky s částí sociální a zemědělské politiky do tzv. strukturální politiky (Cihelková et al., 2007). Pro období 1989–1993 bylo následně stanoveno 5 cílů této politiky. Roku 1988 byla, z důvodu potřeby monitorování a analýzy ekonomické a sociální situace v regionech, zavedena nomenklatura územních statistických jednotek (NUTS – z francouzského Nomenclature des Unités Territoriales et Statistiques). Došlo tedy k rozdělení území regionů do tří hlavních úrovní na základě počtu obyvatel na NUTS I, NUTS II a NUTS III. Rozmezí počtu obyvatel je možné vyčíst z následující tabulky. V roce 1993 došlo po podepsání Maastrichtské smlouvy, neboli Smlouvy o Evropské unii, k druhé reformě strukturálních fondů a to ustavením fondu soudržnosti. Tab. 1: Rozmezí počtu obyvatel v jednotkách NUTS Úroveň

Minimální počet obyvatel

Maximální počet obyvatel

NUTS I

3 000 000

7 000 000

NUTS II

800 000

3 000 000

NUTS III

150 000

800 000

Zdroj: Český statistický úřad – www.czso.cz

18

Ve čtvrtém období vymezeném lety 1994–1999 byly ponechány v platnosti cíle strukturální politiky stanovené v minulém období. Následně po přistoupení Finska a Švédska v roce 1995 byly cíle rozšířeny. Pro toto období tedy Wokoun (2003) uvádí následující cíle: Cíl 1: Podpora rozvoje a strukturálních změn zaostávajících regionů. Cíl 2: Přeměna regionů nebo jejich částí vážně ohrožených hospodářským úpadkem. Cíl 3: Boj s dlouhodobou nezaměstnaností a podpora integrace mladých a osob vyřazených z trhu práce do pracovního procesu. Cíl 4: Podpora adaptace pracovníků na hospodářské změny a změny ve výrobě. Cíl 5: Podpora rozvoje venkovských regionů. a) Urychlení

strukturálních

změn

v zemědělství

reformou

společné

zemědělské politiky a podporou modernizace a restrukturalizace rybolovu. b) Umožnění rozvoje a strukturálních změn venkovských regionů. Cíl 6: Rozvoj a strukturální změny regionů se značně nízkým zalidněním. Cíle 1, 2, 5a, 6 byly předmětem regionální politiky. V roce 1994 byly schváleny Evropskou komisí dokumenty Evropa 2000+ a Principy rozvojové politiky evropského prostoru. Společným cílem těchto dvou dokumentů je dle Kovárníka a Stejskala (2009), „přispět k dosažení dvou základních cílů společenství, tj. hospodářské a sociální soudržnosti a dobudování vnitřního trhu“. O důležitosti regionální politiky svědčí také, že ve stejném roce došlo k ustanovení Výboru regionů. Následující graf zachycuje narůstající výdaje Evropské unie na regionální politiku od roku 1989 až po rok 2013.

19

Obr. 1: Výdaje na regionální politiku EU (zdroj: www.euroskop.cz, vlastní zpracování)

Z vývoje výdajů na sektor regionální a strukturální politiky Evropské unie je patrné, že docházelo k růstu jejich významnosti. Wokoun (2003, s. 27) uvádí, že „V roce 1997 představovala regionální a strukturální politika více než 35 % výdajů celkového rozpočtu Evropské unie… Celkový rozpočet pro regionální a strukturální politiku EU v období let 1994 až 1999 činil 157 miliard ECU (European Currency Unit = Evropská měnová jednotka). Z této částky bylo věnováno na Cíl 1 celkem 104,4 miliard ECU“. V pátém období probíhajícím mezi lety 2000 až 2006 došlo k reformě regionální a strukturální politiky dle Agendy 2000. V Agendě 2000 byly stanoveny priority pro toto období. Cihelková et al. (2007, s. 268) uvádí, že k nim patřily: větší koncentrace finančních prostředků, vyšší efektivnost využívání pomoci a zjednodušení procesu poskytování prostředků. Došlo také k rozdělení finančních prostředků na zdroje vyhrazené výhradně pro stávající členské země a kandidátské země. Dále byly stanoveny úpravy tykající se společné zemědělské a strukturální politiky. Vzhledem k tomu byl snížen počet cílů regionální a strukturální politiky z 6 na 3. Kovárník, Stejskal (2009, s. 39) jmenují následující 3 cíle regionální a strukturální politiky, které byly zachovány: Cíl 1: Podpora rozvoje zaostávajících regionů, Cíl 2: Podpora oblastí potýkajících se s restrukturalizací,

20

Cíl 3: Podpora politiky zaměstnanosti a vzdělávání. Kromě výše uvedených cílů se regionální politika Evropské unie zaměřovala v tomto období také na tzv. Iniciativy Společenství. Šlo o programy Iterreg III, Urban II, Leader+ a Equal, zřízené Evropskou komisí pro řešení specifických problémů týkajících se celé Evropské unie. K financování výše uvedených cílů a Iniciativ Společenství byly využívány následující strukturální fondy: Evropský fond regionálního rozvoje (ERDF), Evropský sociální fond (ESF), Podpůrná část Evropského zemědělského podpůrného a garančního fondu (EAGGF), Finanční nástroj pro podporu rybolovu (FIFG) a Fond soudržnosti – Kohezní fond (CF). Pro uskutečnění zmíněných cílů bylo v pátém období určeno 213 mld. EUR a dalších 22 mld. EUR bylo přiznáno v období 2004–2006 novým členským státům. Významným mezníkem v dějinách Evropské unie bylo v pořadí již páté rozšíření, ke kterému došlo 1. května 2004. Evropská unie se tak rozrostla o následujících deset zemí: Českou republiku, Estonsko, Kypr, Litvu, Lotyšsko, Maďarsko, Maltu, Polsko, Slovensko a Slovinsko. Toto rozšíření znamenalo příchod ekonomicky slabších, a jak na národní, tak na regionální úrovni méně rozvinutých zemí do Evropské unie. Prozatím posledním programovacím obdobím (šestá etapa) je současné období započaté v roce 2007 a končící v roce 2013. Významnou událostí v tomto období bylo poslední rozšíření EU o Bulharsko a Rumunsko, uskutečněné 1. ledna 2007. Proces rozšiřování EU je patrný na Obr. 2, kde modrá barva představuje původních 15 členů Evropské unie, žlutá rozšíření Evropské unie v roce 2004 a červená vymezuje rozšíření z ledna 2007.

21

Obr. 2: Páté a šesté rozšíření Evropské unie (zdroj: commons.wikipedia.org – vlastní úprava)

V období 2007–2013 se politika soudržnosti více zaměřuje na koncentraci zdrojů na nejchudší členské země a regiony. Současně se také věnuje podpoře růstu, zaměstnanosti a inovací. Nejvíce finančních prostředků směřuje do dopravy, lidských zdrojů, udržitelného rozvoje, vědy a výzkumu, inovací a informační společnosti. Pro toto programovací období byl na regionální politiku vyčleněn doposud největší objem finančních prostředků a to sice 347,4 mld. EUR. Evropská komise v tomto období provedla změnu v zaměření regionální politiky a stanovila následující cíle (www.strukturalni-fondy.cz): •

Cíl 1: Konvergence,

•

Cíl 2: Regionální konkurenceschopnost a zaměstnanost, 22

•

Cíl 3: Evropská územní spolupráce.

Cíl Konvergence je zaměřen na podporu hospodářského a sociálního rozvoje regionů na úrovni NUTS II s hrubým domácím produktem (HDP) nižším než 75 % průměru tohoto ukazatele pro celou Evropskou unii. K využívání tohoto cíle jsou také způsobilé státy, jejichž hrubý národní důchod (HND) na obyvatele je nižší než 90 % průměru tohoto ukazatele pro celou EU. Cíl Konvergence je financován z ERDF, ESF a CF. Druhý cíl Regionální konkurenceschopnost a zaměstnanost se orientuje na podporu regionů na úrovni NUTS II nebo NUTS I, které přesahují limitní ukazatele pro zařazení do cíle Konvergence. Tento cíl je financován z ERDF a ESF. Posledním cílem je Evropská územní spolupráce zaměřující se na přeshraniční spolupráci regionů na úrovni NUTS III, nacházejících se podél všech vnitřních a některých vnějších pozemních hranic a všech regionů úrovně NUTS III podél námořních hranic, které jsou od sebe obecně vzdáleny nejvýše 150 kilometrů. Tento cíl také podporuje meziregionální a nadnárodní spolupráci regionů. Financování cíle je zabezpečeno z ERDF. Následující mapa (Obr. 3) zobrazuje rozdíly mezi regiony NUTS II, měřené hodnotou HDP na obyvatele v PPS (Purchasing Power Standard = parita kupní síly). Uvedené hodnoty jsou z roku 2008. Žlutá barva znázorňuje regiony s nejnižším HDP na osobu v PPS, tmavě červená barva naopak nejvyšší hodnoty. Z mapy lze vypozorovat, že v regionech s nejvyššími hodnotami HDP na osobu v PPS leží, ve většině případů, hlavní města členských států.

23

Hodnoty HDP na osobu v PPS

Obr. 3: Hrubý domácí produkt regionů NUTS II (v PPS na osobu) v roce 2008 (zdroj: Eurostat, 2009b - epp.eurostat.ec.europa.eu)

24

4 REGIONÁLNÍ POLITIKA VE FRANCII 4.1 Vývoj regionální politiky ve Francii Po skončení 2. světové války došlo k rozvoji regionální politiky ve Francii. Zde, stejně jako i v ostatních evropských zemích, bylo třeba obnovit válkou zničená území. Bylo potřeba provést modernizaci francouzského hospodářství a celé země. Aby bylo možné uskutečnit modernizaci hospodářství bylo především třeba decentralizovat moc a správu v zemi. Právě kvůli přílišné centralizaci moci v zemi měla Francie v období po 2. světové válce problémy s regionálními disparitami. Centralizace moci byla dána historickým vývojem, kdy před Velkou francouzskou revolucí byla moc soustředěna do rukou panovníka. Po uskutečnění Revoluce roku 1789 došlo k centralizaci moci v Paříži. To mělo za následek velké ekonomické rozdíly, neboť většina země silně zaostávala za hlavním městem. V důsledku průmyslové revoluce v letech 1860–1880 došlo ke změně ve struktuře osídlení. Hansen, Higgins, Savoie (1990) uvádí, že mezi léty 1896 a 1936 došlo na celém území Francie k 3% růstu industrializace, avšak v samotném pařížském regionu došlo k nárůstu o 45 %. Průmyslová výroba byla tedy soustředěna pouze do určitých oblastí, což mělo za následek stěhování lidí převážně na severovýchod Francie a do přístavních měst. Ve Francii tak vznikly oblasti, které byly přelidněné, a na druhé straně, kvůli odchodu obyvatelstva za prací, došlo ke vzniku zcela vylidněných oblastí. Centralizace moci v Paříži souvisela také s vybudováním železniční sítě v roce 1830. Tato síť měla centralistický, tedy hvězdicovitý tvar a v jejím středu byla Paříž. Tento fakt je dobře viditelný na obrázku 4, který zobrazuje železniční síť od roku 1842 do roku 1860, kdy byly vybudovány nejdůležitější železniční uzly. Tímto způsobem byla vystavěna železniční síť čistě z politických důvodů, kdy ministerstva chtěla udržovat efektivní vztahy s provinčními prefekturami (Hansen, Higgins, Savoie, 1990).

25

Obr. 4: Železniční síť ve Francii (zdroj: en.wikipedia.org)

Wokoun et al. (2008a, s. 70) uvádí, že „za jednu z hlavních příčin dnešní nerovnováhy se kromě rozvoje průmyslu považuje zemědělský protekcionismus počátku 20. století“. Francouzští zemědělci byli dříve chráněni před konkurencí, avšak po vzniku Evropských společenství to již nebylo možné a tak nestačili konkurovat ostatním zemím. Došlo tedy k postupnému vyprazdňování zemědělských oblastí a Francie byla pomyslně rozdělena spojnicí mezi městy Le Havre na severu a Marseille na jihu – viz Obr. 5 (Wokoun et al., 2008a). Jak uvádí Hansen, Higgins a Savoie (1990) mezi léty 1880 a 1936 se do Paříže přestěhovalo zhruba 3,3 milionu lidí z okolních provincí, což znamenalo ztrojnásobení počtu obyvatel hlavního města a tedy značný úbytek obyvatelstva zbytku Francie. Území na západě Francie, zasažené odlivem obyvatelstva, tvoří zhruba 56 % území, žije zde dnes ovšem pouze 36 % obyvatelstva.

26

Obr. 5: Rozdělení Francie spojnicí měst Le Havre a Marseille (Zdroj: Hansen, Higgins, Savoie, (1990), s. 49 – vlastní úprava)

Problém regionálních disparit se ve Francii začal řešit až na konci 40. let 20. století. Stalo se tak díky knize francouzského profesora historie a geografa Jean– Françoise Graviera s názvem „Paris et le désert français“ neboli Paříž a poušť Francie, která vyšla roku 1947 (Doutriaux, 1992). Gravier ve své knize upozorňoval na nadměrný růst pařížského regionu znamenající úpadek pro ostatní francouzské regiony. Gravier (1947) uvádí, že růst pařížského regionu byl způsoben přílivem obyvatelstva na konci 19. století. To se stěhovalo za prací, neboť Paříž a její okolí se na počátku 20. století stala jednou z nejprůmyslovějších oblastí Francie, ovšem na úkor zbylých regionů. Z části byl růst Paříže přirozeným vývojem v souvislosti s rozvojem obchodu, velkou měrou se ovšem na jejím růstu podílela již zmiňovaná centralizace moci. Vliv na 27

tuto situaci měl také fakt, že Paříž byla centrem francouzského vysokého školství, kdežto v ostatních zemích existovala i jiná města, ve kterých se soustředily univerzity, např. Oxford a Cambridge ve Velké Británii. Gravier upozorňoval, že tento stav je dále neudržitelný a ohrožuje celou Francii. Na základě tohoto varování, se v roce 1950 tehdejší ministr pro obnovu a urbanismus Eugène Claudius–Petit rozhodl vytvořit tzv. Kancelář územního plánování, která odpovídala za národní systém indikativního plánování vytvořeného z nutnosti obnovy válkou zničeného území (Hansen, Higgins, Savoie, 1990). Systém indikativního plánování byl realizován v letech 1946 až 1963. Díky němu hodnoty hrubého národního produktu rychle překonaly hodnoty předválečného období. V 50. letech 20. století vytvořila vláda systém dotací a daňových úlev určených firmám, které by se rozhodly přesunout výrobu nebo vytvořit nový závod mimo Paříž, současně byla také zavedena omezení vztahující se na rozvoj nebo případné budování továren v hlavním městě (Hansen, Higgins, Savoie, 1990). Tato opatření ovšem neměla očekávaný efekt, neboť největším problémem bylo správní členění země, které bylo značně diferencované. Bylo tedy třeba uskutečnit reformu, která by sjednotila správu v zemi. V návaznosti na to byla roku 1960 Francie rozdělena na 20 regionů a region Paříž. Každý region zodpovídal sám za sebe v oblasti řízení regionálních programů. Se záměrem usnadnit spolupráci mezi regiony v oblasti prostorové ekonomiky, byla roku 1963 založena Délegation à l´Aménagement du Territoire et à l´Action Régionale („Delegace pro územní plánování a regionální činnost“, DATAR), podléhající přímo francouzskému premiérovi (Wokoun et al., 2008a). Podle zákona měl DATAR sledovat a usměrňovat finanční prostředky plynoucí do jednotlivých regionů, což ovšem nebylo naplněno, neboť DATAR mohl ovlivňovat pouze malou část investic centrální vlády. Jednou z hlavních akcí DATARu byl v 60. letech projekt s názvem „Věda pod sluncem“ (Wokoun, 2003). Hlavní myšlenkou tohoto projektu bylo nalákat zahraniční investory vytvořením vědeckého parku po vzoru amerického Silicon Valley. K zbudování vědeckého parku s názvem Sophia-Antipolis došlo v Cannes, které dostalo přednost před Marseille z důvodu nedotčenosti území průmyslem. Jeho počátek byl spojen s přemístěním vědeckého střediska Vysoké školy báňské, otevřením ředitelství IBM a zřízením výpočetního centra Air France. V současné době zde sídlí 1260 společností, které dohromady vytvářejí 25 911 pracovních míst. Jedná se především o společnosti

zaměřené

na

výpočetní

techniku,

farmakologii,

elektroniku

a 28

biotechnologie. Součástí parku jsou i vesnice Garbejaire a Haut Sartoux, které vznikly díky prostředkům státní společnosti pro výstavbu sociálních bytů (Wokoun, 2003). Nástroje regionální politiky se zaměřovaly také na vysoké školství, a tak se vysoké školy nenachází pouze v Paříži, ale téměř v každém městě s více jak 100 000 obyvatel. Vysoká škola se nachází v Rennes, Bordeaux, Toulouse, Montpellier, Lyonu a dalších. Jak uvádí Wokoun (2003), s pomocí programu Université 2000 se také zvýšil počet dvouletých nadstavbových škol ve středně velkých městech. Na úkor Paříže, která v 60. letech 20. století částečně přebírala činnost departmentů v severozápadní části Francie, byl silně omezen vliv některých velkých měst, například: Marseille, Lyon, Lille, Toulouse, Nice, Bordeaux, Nancy-Metz a Nantes. Francouzská vláda se proto snažila pomocí pobídek určených podnikům, které přesídlily do Bordeaux, Toulouse nebo Nantes, vytvořit rovnováhu mezi regiony. Na Obr. 6 lze vidět centra a oblasti průmyslového rozvoje první poloviny 60. let.

Nantes

Bordeaux

Toulouse

Obr. 6: Centra a oblasti průmyslového rozvoje v roce 1964 (zdroj: European comission (ec.europa.eu) - vlastní úprava)

29

V 70. letech francouzská vláda upustila od zaměření na velká města a začala se více zabývat podporou středně velkých měst. Kromě podpory tradičních cílů, kterými jsou snížení nezaměstnanosti, rozvoj kultury a zkvalitnění vzdělávání, se regionální politika soustředila také na vytvoření pravidel např. výstavby panelových sídlišť a obytných domů, a to z důvodu atraktivnosti města. Městům do 100 000 obyvatel byla také v průběhu 70. let poskytnuta prostřednictvím DATARu finanční podpora na revitalizaci městských center a údržbu historických památek (Wokoun et al., 2008a). V 80. a 90. letech došlo ke změně v zaměření regionální politiky. Zájem regionální politiky se začal více soustředit na územní plánování, na venkovské oblasti a na rozvoj dopravní infrastruktury v nedostupných oblastech Francie. I přes tuto změnu, došlo průběhu 90. let opět k navýšení počtu obyvatel žijících v hlavním městě a i v ostatních, již tak hustě zalidněných regionech. Oproti tomu regiony s nízkou hustotou zalidnění zaznamenaly další úbytek obyvatelstva. Tento stav se dal přičítat převážně problémům spojeným s hospodářským poklesem, růstem nezaměstnanosti, inflací a také vlivu Evropského společenství. To se staralo o regiony, což vedlo k poklesu zájmu ze strany samotné francouzské vlády, a tedy jejímu zaměření se na jiné oblasti, než je regionální politika. Docházelo také ke snižování pobídek a dotací z důvodu omezených finančních zdrojů DATARu. Dalším důvodem růstu populace v průmyslových oblastech byl příliv cizinců přicházejících za prací. Wokoun et al. (2008a) uvádí, že „dle statistik a odhadů se 45 % legálních pracovních sil a 80–90 % nelegálních, které vždy spoléhají na anonymitu velkých měst, nachází v Paříži a regionu Ile-de-France“. V 80. letech 20. století vznikly společnosti regionálního rozvoje (sociétés de développement régional), jejichž cílem bylo finančně podpořit malé a střední podniky (Wokoun, 2003). Ročně bylo těmto společnostem poskytnuto zhruba 6 mld. franků, postupně však došlo k omezení jejich činnosti. Z důvodu decentralizace veřejného sektoru a především státní správy byla v roce 1991 vládou přijata opatření na snížení počtu zaměstnanců státní správy působících v Paříži. Jak uvádí Wokoun (2003), zaměstnanci státní správy tvořili 36 % všech pařížských zaměstnanců. Opatření tedy spočívalo ve snížení počtu zaměstnanců o 30 tis. do roku 2000. Toto opatření bylo podporováno nezdaňovanou sociální dávkou, která zajišťovala manželovi/manželce státního zaměstnance, v případě ztráty zaměstnání z důvodu přesunu, náhradu ve výši 40 000 francouzských franků. 30

K dalším nástrojům regionální politiky patří také snaha o omezení výstavby velkých nákupních středisek a podpora drobných obchodníků. Od roku 1996 je tedy výstavba nákupních center o rozloze nad 300 m2 možná pouze na základě zvláštního povolovacího řízení. Francie jako jedna z mála zemí Evropské unie chrání své zemědělství a snaží se o přilákání mladých lidí do tohoto odvětví. V souvislosti s tímto jsou zemědělcům do 35 let poskytovány zvýhodněné půjčky, dotace a daňové úlevy. Zemědělcům, kteří se rozhodli vybudovat farmu v horských oblastech, byla v 90. letech poskytována dotace přesahující 300 tis. francouzských franků, dále jim byly poskytovány zvýhodněné půjčky, roční kompenzace za úhyn dobytka a také dostávali 20% dotaci na nákup krmiv (Wokoun, 2003). Podporován byl samozřejmě i cestovní ruch v přímořských oblastech a také v horských oblastech, ovšem s ohledem na životní prostředí a ochranu přírodního bohatství země. Přímořské oblasti se potýkaly s velkým přílivem turistů a s rozsáhlou výstavbou ubytovacích zařízení. Z tohoto důvodu byl v roce 1986 vydán zákon, který zakazuje stavby v pásmu do 100 m od břehu, s výjimkou technologií založených na využívání vody, a dále posouvá výstavbu dopravní infrastruktury do vzdálenosti alespoň 2 km od pobřeží. Horské oblasti byly naopak méně obydlené a lidé se zde zaměřovali převážně na chov dobytka a na využívání vodní energie. Díky veřejným a soukromým investicím zde došlo k rozvoji cestovního ruchu jak zimního, tak letního a bylo vytvořeno na 150 tis. stálých a stejný počet sezónních pracovních míst (Wokoun, 2003). Významná změna proběhla také k 1. lednu 2006, kdy byl DATAR nahrazen DIACTem – Délégation interministérielle à l´aménagement et à la compétitivité des territoires neboli Delegace ministrů pro územní plánování a konkurenceschopnost (Verner in Dočkal et al., 2006). Tento orgán je přímo podřízen ministerskému předsedovi a jeho cílem je řídit politiku územního plánování dle rozhodnutí Výboru ministrů pro územní plánování a konkurenceschopnost. Roku 2007 byly vydány nové dohody mezi státem a regiony, platné pro stejné období jako programy Evropské unie, tedy období 2007–2013. Tyto dohody byly vydány z důvodu větší propojenosti francouzské regionální politiky a politiky EU. Ve smlouvách

se

odrážejí

následující

prioritní

oblasti:

podpora

územní

konkurenceschopnosti a atraktivity, environmentální hledisko udržitelného rozvoje,

31

a sociální a územní soudržnost (OECD, 2010). Důraz je kladen zejména na oblast výzkumu, vzdělávání, vývoje a infrastrukturu. Jedním z dalších nástrojů je smlouva zajišťující usnadnění a vytváření aktivního partnerství v podnikatelské sféře zasažené hospodářskou restrukturalizací. Hlavní předností tohoto nástroje je, že zabezpečuje součinnost mezi zúčastněnými subjekty. S ohledem na podporu podnikání je nejdůležitější oblastí konkurenceschopnost subjektů spolu s průmyslovou politikou. Cílem je dosáhnout národní a mezinárodní spolupráce v oblastech výzkumu, vysokého školství a inovací. Místní správa je do této spolupráce zapojena také a snaží se napomáhat kooperujícím podnikům. Dalším nástrojem podpory podnikání je „Prime d´aménagement du territoire“ (PAT), příspěvek poskytovaný od roku 2007 jako prémie za vytvoření pracovního místa z důvodu maximální podpory práce v oblastech zažívajících hospodářské změny. V roce 2007 došlo k přesunu odpovědnosti za regionální rozvoj z Ministerstva vnitra na Ministerstvo pro ekologii, energie a udržitelný rozvoj. V červnu roku 2009 došlo k opětovnému přenesení pravomocí a to na „Ministère de l´Espace rural et l´Aménagement du territorie“ neboli Ministerstvo pro venkovský prostor a územní rozvoj (OECD, 2010). Před decentralizací na počátku 80. let 20. století se zdálo, že má Francie propracovaný systém veřejného investování, že obce mají veškeré rozhodovací pravomoci. Při bližším pohledu bylo ale možné zjistit, že všechna obecní rozhodnutí podléhala schválení prefektury, a že tedy obce komplexně podléhaly vlivu rozhodnutí centrální vlády. Ke změně došlo po přijetí decentralizačních zákonů v letech 1982– 1983, kdy byly ve Francii zřízeny tři stupně územní samosprávy: communes, départements a nejvyšší stupeň régions (Wokoun et al., 2008a). V současné době je Francie rozdělena na 26 regionů, z nichž 4 jsou zámořská teritoria. Dále je území Francie rozčleněno na Départements, kterých je 100 a tvoří střední stupeň územní samosprávy, 4 z nich jsou zámořské departmenty. Nejnižším stupněm územní samosprávy jsou Communes, kterých je 36 778. (www.diplomatie.gouv.fr) Vzhledem k existenci velkého počtu obcí začalo od roku 1966 docházet k jejich seskupování do městských společenství tzv. Inter-comunalit, které vznikly jako reakce na problémy velkých metropolitních oblastí. V roce 1992 vzniklo městské společenství tzv. communauté de villes, které mělo pravomoc výběru daní. Jak uvádí OECD, 32

v současné době existují tři typy spolupráce na úrovni Inter-comunalit (EPCI), a to sice communauté de communes (seskupení malých venkovských obcí), communauté d´agglomération (zahrnuje území mající zhruba 50 000 obyvatel, v jehož centru je obec s nejméně 15 000 obyvateli). Tyto obce jsou povinny zavést jednotnou daň z podnikání, čímž nahradily communauté de villes. Posledním seskupením je communauté urbaine, které musí mít minimálně 500 000 obyvatel. Jednotlivé obce musely převést na communauté urbaine následující oblasti odpovědnosti: hospodářský, sociální a kulturní rozvoj, bytovou výstavbu, dále městskou samosprávu, veřejné služby a ochranu životního prostředí. Communautés d´agglomération převzalo odpovědnost nad územním plánováním, bytovou výstavbou, sociální rovnováhou a městskou správou. Communautés de communes nemají přidělenou zvláštní odpovědnost. (OECD, 2010) V letech 2003 až 2004 začala druhá fáze procesu decentralizace. Regionům byla přiznána finanční nezávislost, řízení ekonomického rozvoje a územního plánování (Verner in Dočkal et al., 2006). Centrální vláda si však i nadále udržuje určitý vliv v regionech a to prostřednictvím prefektur. Prefektury jsou tedy zastoupením státu v jednotlivých regionech, odpovídají za koordinaci politiky různých ministerstev na regionální úrovni. Jde např. o oblast vzdělávání, hospodářského rozvoje, infrastrukturu, zemědělství, životní prostředí, zaměstnanost a kulturu. Od roku 2004 byla, na základě zákona o decentralizaci, posílena role EPCI. V současné době je zhruba 90 % obcí začleněno do jednoho ze tří druhů společenství. EPCI jsou financovány buď z rozpočtů obcí, nebo z vlastních daňových příjmů a současně jsou výrazně podporovány státními dotacemi. Snaha o zefektivnění veřejné správy vedla v roce 2009 k vydání tzv. Balladurovy zprávy o reformě místní samosprávy, jejímž cílem bylo objasnit a zefektivnit kompetence a finanční odpovědnost mezi jednotlivými úrovněmi veřejné správy, dále omezit křížové financování, posílit postavení velkých obcí, podpořit meziměstskou spolupráci v rámci decentralizace a rozpočtový deficit (OECD, 2010).

4.2 Využívání prostředků ze strukturálních fondů EU

4.2.1. Programovací období 1994–1999 Francie byla v letech 1994–1999 jedním z největších příjemců finančních prostředků ze strukturálních fondů Evropské unie. Jak bylo již zmíněno, v této etapě bylo navrženo 33

6 cílů regionální politiky. Největší část finančních prostředků byla ve Francii využita na Cíl 2. Wokoun, Lukáš a Kouřilová (2002) uvádějí, že na Cíl 2 bylo v tomto období ze strukturálních fondů Evropské unie využito 3 774 mil. ECU. V množství použitých finančních prostředků jej následovaly Cíl 3 a Cíl 4. Na Cíle 3 a 4 bylo použito 3 208 mil. ECU. Pro Cíl 5a bylo v tomto programovacím období využito 2 238 mil. ECU, což činilo více, než bylo použito pro naplňování Cíle 1, (3 190 mil. ECU). Prostředky určené pro Cíl 1 byly využity převážně v zámořských regionech, a to na Korsice, Guyaně, Guadeloupe, Martiniku a Réunionu. V případě těchto regionů šlo o čerpání finančních prostředků z důvodu celkové ekonomické zaostalosti.

4.2.2. Programovací období 2000–2006 V tomto programovacím období zůstaly z předchozího období v platnosti tři cíle. Podmínky pro přidělení finančních prostředků z Cíle 1 v tomto období splnily pouze čtyři zámořské departmenty, a to sice Guadeloupe, Martinik, Francouzská Guyana a Réunion. Tyto departmenty mohly navíc čerpat podporu pro překonání tzv. nepříznivé ultraperiferní polohy. Pod Cíl 1 spadala také Korsika a 3 arrondissementy ze severofrancouzského departmentu Nord-Pas-de-Calais (Verner in Dočkal et al., 2006). Ostatní francouzské regiony spadají do Cíle 2 vzhledem k tomu, že mají průměrný HDP vyšší než je 75 % průměru celé EU. Pro Cíl 1 a Cíl 2 bylo v tomto období vyčleněno pro každý zhruba 3 mld EUR, v přepočtu na počet obyvatel daného území ovšem vychází, že vyšší částka šla na Cíl 1. Francie v tomto období čerpala finanční zdroje i z Cíle 3 zaměřeného převážně na vzdělávání, zaměstnanost a speciálně pro Francii i na opatření pomáhající překonat restrukturalizaci rybářského sektoru. Na Cíl 3 bylo určeno zhruba 4,9 mld. EUR. K dalším programům, ze kterých Francie v období 2000–2006 čerpala, patřily Iniciativy společenství EQUAL, LEADER+, INTERREG (IIIA,IIIB i IIIC) a URBAN II a také regionální programy „Actions innovatrices“ určené na podporu výzkumu a vývoje spjatého s Lisabonskou deklarací – znalostní ekonomika, informační společnost, trvalý rozvoj (Verner in Dočkal et al., 2006).

34

4.2.3. Programovací období 2007–2013 V programovacím období 2007–2013 jsou v platnosti opět tři cíle regionální politiky. Patří k nim Cíl 1 Konvergence, Cíl 2 Regionální konkurenceschopnost a zaměstnanost, a Cíl 3 Evropská územní spolupráce. Celkově je v tomto období pro Francii určeno 14, 3 mld. EUR ze strukturálních fondů, které má možnost čerpat prostřednictvím 47 operačních programů (viz Příloha 1). Rozdělení finančních prostředků pro jednotlivé regiony v období 2000–2006 a 2007–2013 je uvedeno v Příloze 2. V rámci podmínek Cíle 1 jsou financovány pouze zámořské departmenty tzv. Départements d´Outre-mer (DOM), ke kterým patří Guadeloupe, Guyana, Martinik a Réunion. Celková alokovaná částka pro období 2007–2013 se pro Cíl 1 pohybuje ve výši 3, 179 mld. EUR. Veškeré finanční zdroje určené pro Cíl Konvergence plynou z fondů ERDF a ESF (www.europe-en-france.gouv.fr). Užší zaměření Cíle 1 je na podporu konkurenceschopnosti a atraktivity území, ochranu životního prostředí pro udržitelný rozvoj, podporu sociální a územní soudržnosti, kompenzaci dodatečných nákladů spojených s trvalým znevýhodněním DOM. Z Cíle 2 jsou financovány jednotlivé francouzské regiony, jimž jsou rozdělovány finanční prostředky z fondů ERDF a ESF ve výši 10, 256 mld. EUR (www.europe-enfrance.gouv.fr). Cíl 2 je zaměřen na posílení konkurenceschopnosti a atraktivity regionů prostřednictvím podpory inovací, informované společnosti, podnikavosti, ochrany životního prostředí a prevence rizik, podporu zaměstnanosti, rozvoj vzdělanosti a profesní začlenění, a boj proti diskriminaci. Cíl 3 doplňuje předchozí dva cíle a je rozdělen do třech úrovní: přeshraniční, mezinárodní a meziregionální spolupráce. Na přeshraniční a mezinárodní spolupráci je vyčleněno 859 mil. EUR, plynoucích pouze z fondu ERDF. (www.europe-enfrance.gouv.fr). Evropská územní spolupráce je zaměřena na posílení přeshraniční spolupráce prostřednictvím společných místních a regionálních iniciativ, posílení nadnárodní spolupráce prostřednictvím opatření podporujících integrovaný územní rozvoj v rámci rozsáhlých geografických celků a usměrňování meziregionální spolupráce a výměny zkušeností mezi všemi regiony v Evropě.

35

5 REGIONÁLNÍ POLITIKA V ČESKÉ REPUBLICE 5.1 Vývoj regionální politiky v České republice Vzhledem k politické situaci v České republice došlo k rozvoji regionální politiky na úrovni západoevropských zemí až po roce 1990. V první polovině 90. let nebyla regionální politika prioritou, ale pouze součástí ostatních politik a ne samostatnou oblastí zájmů. Wokoun (in Grospič et al, 2001, s. 96) uvádí hlavní důvody tohoto stavu následovně: •

Vlády ČR v této době věnovaly hlavní pozornost řešení transformačních problémů

na

úrovni

státu,

protože

tyto

problémy

měly

převážně

makroekonomickou podstatu, zasahující plošně celé území. •

Meziregionální socioekonomické diference v ČR, i přes jejich postupné prohlubování po zahájení transformace, nebyly zpočátku tak velké, jako ve většině zemí EU. V roce 1990 česká vláda vydala „Zásady regionální politiky v ČR“, které se

zabývaly koordinací činnosti státu v této sféře. Koncem roku 1990 byl pak vydán další dokument s názvem „Zásady zákona České národní rady (ČNR) o regionální politice“, ve kterém byla, jak uvádí Wokoun (2003, s. 196) regionální politika chápána jako „koordinovaný soubor činností směřující k utváření rovnovážného regionálního rozvoje.“ Tento dokument však nebyl projednán v ČNR. V první polovině 90. let byla u moci pravicová vláda, což znamenalo liberální přístup k pomoci ze strany vlády. Státní finance tedy v této době směřovaly především k malým a středním podnikatelům formou přímých podpor, a také na výstavbu infrastruktury (Dočkal, Kozlová in Dočkal et al., 2006). V letech 1991–1992 se prohloubila hospodářská diferenciace mezi regiony, což znamenalo zvýšenou potřebu řešení regionálních problémů. Vláda se tedy ve svém 36

programovém prohlášení z července 1992 mj. zavázala, že bude „věnovat pozornost problematice jednotlivých regionů a zaměří svou regionální politiku na podporu rozvoje nových aktivit v hospodářsky slabších oblastech a usnadní zánik těch výrob, které v tržních podmínkách neobstojí“ (Wokoun, 2003). Koncem roku 1992 pak došlo k přijetí „Zásad regionální politiky vlády ČR“, které navázaly na zákon o státní podpoře malého a středního podnikání. Wokoun (2003, s. 197) uvádí, že „podle těchto zásad bylo základním cílem regionální politiky minimalizovat období poklesu hospodářsky slabých či strukturálně postižených oblastí v průběhu transformace a přispět ke stabilitě a obnovení jejich ekonomického růstu“. Znakem těchto zásad bylo pojetí regionální politiky jako „… aktivit státu a jeho orgánů podporujících efektivní fungování trhu na území republiky jako celku při zohlednění regionální dimenze“ (Wokoun, 2003). Stejně jako v Evropské unii bylo podmínkou pro naplnění tohoto cíle postupné omezování role státu a přechod pravomocí na orgány územní správy. V letech 1993–1995 bylo regionální politice věnováno pouze málo pozornosti a byla omezena jen na regionální podporu malých a středních firem. Významným faktorem v této době ovšem bylo, že kromě samotné regionální politiky existovalo mnoho odvětvových politik, které v sobě zahrnovaly některé části regionální politiky. Dle Wokouna (2003) je příkladem takovéto politiky aktivní politika zaměstnanosti vykonávaná skrze úřady práce v závislosti na výši nezaměstnanosti. Roku 1994 bylo rozhodnuto o podpoře čtyř okresů nejvíce postižených nezaměstnaností. Jednalo se o okresy Znojmo, Bruntál, Nový Jičín a Louny, ve kterých došlo k výstavbě a zkvalitnění infrastruktury z důvodu podpory podnikání v těchto oblastech. Podpora měla formu přímých státních investic a dotací na obecní i soukromé projekty. Jiným příkladem odvětvové politiky jsou opatření v zemědělství zaměřená na podporu zemědělců hospodařících v méně příznivých přírodních podmínkách nebo v oblastech s omezenými možnostmi hospodaření z důvodu ochrany přírody. Velkým nedostatkem těchto politik byl fakt, že mezi sebou a i se samotnou regionální politikou byly nedostatečně provázané. Usnesením vlády z 20. Prosince 1995 byly schváleny státní programy na podporu malého a středního podnikání s názvem START, ROZVOJ, REGION, SPECIAL a ZÁRUKA (http://racek.vlada.cz). Cílem těchto programů bylo zvýšit přitažlivost 37

malého a středního podnikání ve vybraných regionech a přispět k tvorbě pracovních míst. Podporu mohly přijmout pouze podniky s velikostí do 500 zaměstnanců. K významným změnám došlo v roce 1995, kdy 1.2.1995 vstoupila v platnost „Dohoda o přidružení České republiky k Evropské unii“. Tato dohoda byla důležitá z hlediska možnosti čerpání finančních prostředků z předvstupních fondů Evropské unie a přípravy na vstup do Evropské unie, neboť schopnost harmonizace regionální politiky kandidátských zemí se zeměmi EU bylo jedním z kritérií při schvalování vstupu do EU. V druhé polovině 90. let došlo ke zvýšení zájmu české vlády o regionální politiku a k 1.11.1996 tak bylo zřízeno Ministerstvo pro místní rozvoj (Wokoun, 2003). Ve stejném roce bylo založeno Centrum pro regionální rozvoj. Roku 1998 přijala vláda svým usnesením „Zásady regionální politiky“, po jejich přijetí došlo k obratu v chápání důležitosti regionální politiky. Regionální politika tak získala významné postavení v systému státních politik. V zásadách byla také ustanovena soustava programových dokumentů české regionální politiky. K těmto dokumentům patří strategie regionálního rozvoje České republiky a regionální programy rozvoje pro vymezené regiony. První Strategie regionálního rozvoje České republiky byla zpracována v letech 1998–1999 Ministerstvem pro místní rozvoj a přijata vládou 12. července 2000 usnesením č. 682 (www.mmr.cz). Na Strategii navázaly Programy rozvoje krajů ČR, z nichž byly později odvozeny operační programy na úrovni regionů NUTS II a Společný regionální operační program. V souvislosti se vstupem do Evropské unie byla provedena reforma územní samosprávy a k 1. 1. 2000 bylo zřízeno 14 vyšších územně samosprávných celků neboli krajů (Senát Parlamentu České republiky, 1997). Pro účely administrace strukturálních fondů však muselo být těchto 14 krajů ještě dále sloučeno, neboť je Evropská unie neakceptovala jako případné územní statistické jednotky. K 1.1.2000 tedy vstoupila v platnost „Klasifikace územních statistických jednotek CZ-NUTS“. Ta člení Českou republiku pro potřeby Evropského statistického úřadu (Eurostatu) na následujících 8 regionů soudržnosti NUTS II: Praha, Střední Čechy (Středočeský kraj), Jihozápad (Jihočeský a Plzeňský kraj), Severozápad (Karlovarský a Ústecký kraj), Severovýchod (Liberecký, Královéhradecký a Pardubický kraj), Jihovýchod (Jihomoravský kraj a kraj Vysočina),

Střední

Morava

(Olomoucký

a

Zlínský

kraj),

Moravskoslezsko

(Moravskoslezský kraj) – viz Obr. 7. 38

Obr. 7: Skladba 14 krajů České republiky (NUTS III) do 8 regionů soudržnosti (NUTS II), (zdroj: www.strukturalni-fondy.cz)

Na základě usnesení vlády z ledna 1999 o zabezpečení přípravy pro využívání strukturálních fondů a Fondu soudržnosti Evropské unie, byl vypracován Národní rozvojový plán České republiky pro programovací období 2000–2006 (Wokoun, 2003). Vypracování tohoto plánu bylo podmínkou pro čerpání předvstupní pomoci z EU. Dá se říci, že až do roku 2000 byla česká regionální politika uskutečňována na základě pouze několika usnesení vlády. Rok 2000 byl tedy velice významným pro regionální politiku, neboť bylo schváleno několik zásadních zákonů a usnesení vlády. Nejdůležitější zákon přijatý v tomto roce byl zákon č. 248/2000 Sb., o podpoře regionálního rozvoje. Přijetím tohoto zákona se Český právní rámec významně přiblížil právní úpravě regionální politiky v Evropské unii. Česká regionální politika se dle Wokouna et al. (2008b, s. 401) od roku 2000 zaměřuje na „rozvoj podnikání, rozvoj lidských zdrojů, výzkum a technologický vývoj, rozvoj cestovního ruchu, zlepšování regionální infrastruktury, rozvoj občanské vybavenosti, rozvoj služeb sociální a zdravotní péče a na opatření vedoucí k ochraně životního prostředí“. V polovině roku 2002 byly zavedeny investiční pobídky na podporu nových projektů zaměřených na inovace, strategické služby a technologická centra. Dotace byly

39

poskytovány z Rámcového programu na podporu strategických služeb a Rámcového programu na podporu vzniku a rozšíření technologických center. V roce 2005 byla přijata Národní klastrová strategie uskutečňovaná ve spolupráci s univerzitami, soukromým a veřejným sektorem. Pozornost regionálních orgánů se zaměřovala na vznik a rozvoj klastrů, neboli na propojování malých a středních podniků v mezích zachování hospodářské soutěže (Dočkal, Kozlová in Dočkal et al., 2006). Program klastry byl financován z Operačního programu průmysl a podnikání v programovacím období 2004–2006. Ačkoliv jde o relativně dlouhou dobu od započetí programu Klastry, jejich podpora není ještě dostatečně rozvinuta. Podpora podnikatelského prostředí se zaměřovala na řadu činností, zejména na vybudování základní infrastruktury pro podporu vazeb mezi obchodními, výzkumnými a vzdělávacími institucemi. Příkladem mohou být inovační technologická střediska a podpora klastrové politiky prostřednictvím strukturálních fondů. Na základě podpory technologických středisek vznikl například Český technologický park v Brně nebo Vědecký a technologický park v Ostravě. Podpora podnikatelské sféry spočívala i v podpoře

při

tvorbě

nových

pracovních

míst

a

uskutečňování

školících

a rekvalifikačních kurzů. (OECD, 2010) V květnu 2006, byla usnesením vlády ČR č. 560 schválena nová Strategie regionálního rozvoje České republiky na roky 2007–2013. Cílem aktualizace Strategie regionálního rozvoje je implikace nových nařízení v oblasti politiky hospodářské a sociální soudržnosti do strategie, priorit a opatření české regionální politiky (www.mmr.cz). Strategie určuje orientaci politiky regionálního rozvoje ČR pro současné programovací období. Vychází ze „Strategie udržitelného rozvoje České republiky“ pro minulé období 2004–2006 a ze „Strategie hospodářského růstu“. V oblasti politiky soudržnosti Strategie navázala na základní programové dokumenty, a to na „Národní rozvojový plán“ a „Národní strategický referenční rámec“. Strategie regionální politiky je důležitá pro orientaci programů regionálního rozvoje (Wokoun et al., 2008b). Aktuální „Národní strategický referenční rámec“ byl schválen Evropskou komisí 27. 7. 2007, následně došlo ke schválení českých operačních programů. V roce 2006 byla schválena další forma státní podpory a to Program na podporu podnikatelských nemovitostí a infrastruktury. Díky tomuto programu pokračuje podpora výstavby a rozvoje podnikatelských nemovitostí (převážně strategických průmyslových 40

zón) a regenerace lokalit brownfields (www.czechinvest.org). Pro budoucí investice je třeba, aby došlo k transformaci průmyslových zón na lokality s koncentrací pracovních míst s vysokou přidanou hodnotou. Od roku 2009 je tato podpora poskytována pouze subjektům zabývajícím se poskytováním služeb nebo na výstavbu technologických center. V letech 2008–2009 byly vytvořeny tři programy zaměřené na znevýhodněné oblasti. Šlo o Program na oživení oblastí dříve využívaných armádou, Program revitalizace krajiny a Program na obnovu oblastí postižených přírodními katastrofami. V dubnu 2011 vydal Národní orgán pro koordinaci dokument, ve kterém hodnotí naplňování cílů Národního strategického referenčního rámce. Dle tohoto dokumentu, který se zaměřoval především na socioekonomický vývoj České republiky, bylo plnění stanovených ukazatelů v souladu s cíly NSRR. Například hodnoty nezaměstnanosti překonaly očekávaný vývoj a v poslední době mají, vzhledem k ekonomické krizi minulých let, značně pozitivní vývoj. Zlepšila se také dopravní dostupnost, která je jedním z cílů NSRR a aktivity zaměřené na výstavbu nových silnic a dálnic naplňují předpokládaný vývoj. Úspěšně jsou také naplňovány aktivity zaměřené na regeneraci a revitalizaci městských a venkovských objektů. Kladně hodnoceno je také uskutečňování aktivit v oblasti cestovního ruchu jako například budování cyklostezek a zvýšení počtu ubytovacích kapacit. Jedinou oblastí, která prozatím nesplňuje stanovené cíle je oblast výzkumu a vývoje, zde není výrazný pokrok.

5.2 Využívání prostředků z fondů Evropské unie

5.2.1. Podpora v období před vstupem ČR do EU Jedním z prvních programů využívaných v rámci předvstupní pomoci byl Program Phare (Poland and Hungary Aid for Restructuring of the Economy). Tento program vznikl v roce 1989 a byl původně určen pouze pro Polsko a Maďarsko. Postupně byly do tohoto programu začleněny i další země bývalého východního bloku. Cílem programu Phare bylo napomoci při rekonstrukci hospodářského a politického systému v postkomunistických zemích. Současně byl tento program hlavním finančním nástrojem předvstupní pomoci pro kandidátské země Evropské unie.

41

Česká republika se do programu Phare zapojila již v roce 1990. V roce 1993 podepsala Česká republika s Evropskou unií Dohodu o přistoupení ČR do EU, která vstoupila v platnost 1.1.1995. Tato dohoda se stala základem pro stanovení pomoci z programu Phare. Od roku 1994 došlo k úpravě v návaznosti na tzv. Předvstupní strategie a původní cíl pomoci se změnil na přípravu zemí na členství v EU. V roce 1990 se program Phare v České republice zaměřoval na životní prostředí a na program TEMPUS zacílený na spolupráci mezi vysokými školami (Wokoun, Lukáš, Kouřilová, 2002). V letech 1991 až 1993 směřovala finanční pomoc na restrukturalizaci ekonomiky a vybudování soukromého sektoru. Roku 1994 došlo ke změně v obsahu programu a byl zaveden nový program Přeshraniční spolupráce, na který bylo v prvním roce jeho fungování vynaloženo 25 mil. ECU. V letech 1995 až 1999 pak došlo k obsahovým změnám a program Phare se stal ústředním nástrojem přípravy ČR na začlenění do EU. Od roku 1998 byl program soustředěn na plnění cílů předvstupní strategie, definovaných v dokumentu „Přístupové partnerství“ a „Národní program přípravy ČR na členství v EU“ (Wokoun in Grospič et al., 2001). I nadále však bylo prioritou poskytovat pomoc v znevýhodněných oblastech. Celkově bylo v druhé polovině 90. let na program Phare určeno 330 až 360 mil. ECU (Wokoun, Lukáš, Kouřilová, 2002). V období 2000 až 2002 byly prostředky z programu Phare zaměřeny na pomoc při budování institucionálního rámce, na investice k zajištění souladu se standardy EU a investice přispívající k hospodářské a sociální soudržnosti. V těchto letech byla průměrná roční výše finanční pomoci 79 mil. EUR (Wokoun, Lukáš, Kouřilová, 2002). V období 1993–2003 bylo na program Phare pro Českou republiku alokováno celkem 839,8 mil EUR (www.mzp.cz). V roce 2006 byl program Phare ukončen. Dalším nástrojem byl Program Transition Facility „Přechodový nástroj“, který je přímým nástupcem podpory poskytované programem Phare a je zaměřen na pomoc v oblastech, kde administrativní a institucionální kapacita dosud nebyla dostačující ve srovnání se stávajícími členskými zeměmi (www.mzp.cz). V České republice byl tento program aplikován v letech 2004–2006, ovšem čerpání prostředků na projekty bylo ukončeno až v roce 2009. Celkový příspěvek z programu Transition Facility v letech 2004–2006 představoval pro ČR částku 36,1 mil. EUR, celkový závazek spolufinancování činil 5 mil. EUR (www.mfcr.cz).

42

Třetím programem určeným pro čerpání předvstupní pomoci byl Program ISPA (Instrument for Structural Policies for Pre-Accesion), který vznikl v roce 2000 a byl zaměřen na podporu investičních projektů, které přispívaly ke zlepšení infrastruktury životního prostředí a dopravních sítí Trans-evropských koridorů (TEN). V oblasti životního prostředí byly v ČR podporovány hlavně projekty zaměřené na rekonstrukci a intenzifikaci existujících čistíren odpadních vod v sídlech nad 2 tis. obyvatel (Wokoun in Grospič et al., 2001). V případě dopravní infrastruktury směřovala podpora na výstavbu, rekonstrukce a propojení národních dopravních sítí. V období 2000– 2006 bylo pro ČR každoročně alokováno kolem 70 mil. EUR. Vzhledem ke vstupu České republiky do Evropské unie byly všechny projekty ISPA přesměrovány k 1.5.2004 do Fondu soudržnosti. Posledním programem předvstupní pomoci byl Program SAPARD (Special Acession Programme for Agriculture and Rural Development), který vznikl stejně jako program ISPA v roce 2000 a byl zaměřen na pomoc kandidátským zemím při přípravě na účast ve společné zemědělské politice EU a na čerpání prostředků ze strukturálních fondů EU. Hlavními cíli tedy bylo připravit země na využívání prostředků ze strukturálních fondů a řešit specifické problémy v oblasti zemědělství a rozvoje venkova (www.mfcr.cz). Program byl ukončen v roce 2006.

5.2.2. Programovací období 2004–2006 V programovacím období 2004 až 2006 byly pro uskutečňování regionální politiky v České republice Evropskou komisí vytyčeny tři cíle viz kapitola 3.2. V tomto programovacím období bylo pro Českou republiku v rámci podpory z fondů Evropské unie určeno asi 80 mld. Kč. Cíl 1 byl v České republice realizován ve všech regionech kromě Prahy, která přesahuje stanovenou hranici HDP. Byl financován ze strukturálních fondů ERDF, ESF, EAGGF a FIFG (www.stukturalni–fondy.cz). V rámci Cíle 1 byly uskutečněny následující operační programy: •

OP Infrastruktura

•

OP Průmysl a podnikání

•

OP Rozvoj lidských zdrojů 43

•

OP Rozvoj venkova a multifunkční zemědělství

•

Společný regionální operační program

Pod Cíl 2 spadaly všechny oblasti, které nebyly zařazeny pod Cíl 1 (v ČR pouze případ Prahy), a které dlouhodobě vykazovaly vysokou míru nezaměstnanosti, kriminality, špatnou úroveň školství nebo životního prostředí (www.strukturalnifondy.cz). Cíl 2 byl financován z fondů ERDF, ESF a FIFG. Posledním cílem je Cíl 3, který se zaměřoval na snížení nezaměstnanosti prostřednictvím rekvalifikace, vzdělávání a školení. Prostředky na tento cíl plynuly pouze z ESF (www.strukturalni-fondy.cz). Tento cíl se také týkal pouze regionu Praha. V tomto období byl kromě strukturálních fondů využíván k financování také Fond soudržnosti a Iniciativy Společenství. Fond soudržnosti byl určený pro celé území členských států a ne jen pro regiony. Kritériem pro možnost čerpání z tohoto fondu byla hodnota hrubého národního důchodu na obyvatele, který měl být pod úrovní 90 % průměru EU (www.strukturalni-fondy.cz). Iniciativy Společenství jsou zaměřeny na spolupráci všech členských států. Ne všechny Iniciativy Společenství jsou ovšem v České republice aplikovány. Mezi Iniciativy uskutečněné v ČR patří EQUAL, v rámci Inicitivy Interreg IIIA (spolupráce s Bavorskem, Polskem, Rakouskem, Saskem a Slovenskem), Interreg IIIB CADSES a Interreg IIIC. Tab. 2: Rozdělení prostředků mezi strukturální fondy, fond soudržnosti a Iniciativy Společenství v České republice v období 2004—2006

Fond soudržnosti Strukturální fondy Cíl 1 (13 krajů) Cíl 2 (Praha) Cíl 3 (Praha) Iniciativy Společenství Interreg Equal Strukturální operace celkem

2004—2006 945,3 1 584,40 1 454,30 71,3 58,8 100,8 68,7 32,1

2004 316,9 381,5 339 23,3 19,2 28,6 21 7,6

2005 266,1 528,9 485,5 23,8 19,6 32,1 21,4 10,7

2006 362,3 674 629,8 24,2 20 40,1 26,3 13,8

2 630,50

727

827,1

1 076,30

Zdroj: www.strukturalni-fondy.cz

44

5.2.3. Programovací období 2007–2013 V současném programovacím období se regionální politika České republiky věnuje třem cílům: Cíl 1 Konvergence, Cíl 2 Regionální konkurenceschopnost a zaměstnanost a Cíl 3 Evropská územní spolupráce. V rámci tohoto programovacího období má Česká republika k dispozici 26,7 mld. EUR, přičemž největší podíl z této částky plyne ze strukturálních fondů a z Fondu soudržnosti. K nejvýznamnějším oblastem, ve kterých jsou tyto prostředky využívány patří doprava a životní prostředí. V oblasti dopravy směřují dotace především na výstavbu dálnic a železničních koridorů (Wokoun et al., 2008b). Cíl 1 je stejně jako v minulém období určen pouze regionům, které nedosahují HDP na úrovni 75 % průměru Evropské unie, což znamená, že pod tento cíl v České republice spadají všechny regiony soudržnosti kromě Hl. m. Prahy. Náplní cíle Konvergence je podpora hospodářského a sociálního rozvoje méně vyspělých regionů a členských států. V České republice je tento cíl realizován prostřednictvím sedmi regionálních operačních programů, na které je vyčleněno 4,7 mld. EUR a osmi tematických operačních programů, na které připadá 21,2 mld. EUR, celkově tedy 25,9 mld. EUR (www.strukturalni-fondy.cz). Soubor regionálních operačních programů tvoří ROP NUTS II Severozápad, NUTS II Moravskoslezsko, NUTS II Jihovýchod, NUTS II Severovýchod, NUTS II Střední Morava, NUTS II Jihozápad a NUTS II Střední Čechy. Tematické operační programy jsou tvořeny OP Doprava, Životní prostředí, Podnikání a inovace, Výzkum a vývoj pro inovace, Lidské zdroje a zaměstnanost, Vzdělávání pro konkurenceschopnost, Integrovaný operační program a Technická pomoc. Druhý cíl je určen pro regiony, které nevyužívají podpory z Cíle 1, tedy přesahují stanovenou hranici. V České republice splňuje podmínky pouze Hl. m. Praha., a má tedy pouze pro sebe určeny dva operační programy, na které připadá 0,42 mld. EUR (www.strukturalni-fondy.cz). Sem patří operační programy Praha Konkurenceschopnost a Praha Adaptabilita.

45

Třetí cíl je zaměřen na podporu přeshraniční, meziregionální a nadnárodní spolupráce regionů. Prostředky lze využívat pomocí devíti operačních programů a celkově je na ně vyhrazeno 0,39 mld. EUR. •

OP Přeshraniční spolupráce ČR-Bavorsko

•

OP Přeshraniční spolupráce ČR - Polsko

•

OP Přeshraniční spolupráce ČR - Rakousko

•

OP Přeshraniční spolupráce ČR - Sasko

•

OP Přeshraniční spolupráce ČR - Slovensko

•

OP Meziregionální spolupráce (všechny státy EU, Norsko a Švýcarsko)

•

OP Nadnárodní spolupráce (ČR, Rakousko, Polsko, část Německa, Maďarsko, Slovinsko, Slovensko, část Itálie a z nečlenských zemí část Ukrajiny)

•

Síťový operační program ESPON 2013 (všechny členské státy, Norsko, Švýcarsko, Lichtenštejnsko, Island, kandidátské státy EU)

•

Síťový operační program INTERACT II (všechny členské státy)

Na Obr. 8 je možné vidět stav čerpání ze strukturálních fondů, Fondu soudržnosti a z národních fondů k 6.4.2011. Co se týče konkrétních prozatím proplacených částek za období 2007 až 2013, tak největší objem proplacených prostředků vykazuje OP Doprava (57,7 %), dále ROP Jihovýchod (48,9 %) a ROP Severovýchod (48,8 %). Nejméně prostředků bylo vydáno na OP Výzkum a vývoj pro inovace (5,6 %), dále na Integrovaný OP (11,6 %) a OP Technická pomoc (13,1 %) (www.strukturalnifondy.cz). Dle zprávy Národního orgánu pro koordinaci z března 2011 odpovídá čerpání prostředků z fondů EU jednotlivým cílům Národního strategického referenčního rámce.

46

Obr. 8: Stav čerpání ze strukturálních fondů, Fondu soudržnosti a národních zdrojů k 6. 4. 2011 v mld. Kč (zdroj: www.strukturalni-fondy.cz)

6 MOŽNÁ DOPORUČENÍ FRANCOUZSKÉ REGIONÁLNÍ POLITIKY PRO ČR Na základě rešerše odborné literatury a elektronických zdrojů, a jejich následné analýzy je možné formulovat některá doporučení pro regionální politiku v České republice, která byly nebo jsou užívány ve Francii. Česká republika jako země, kde začalo být téma regionální politiky aktuální až v 90. letech, nemůže být tak úspěšným realizátorem opatření regionální politiky jako Francie, která má s regionální politikou desítek let trvající zkušenosti. Ovšem oproti Francii má Česká republika velkou výhodu a to sice, že její území není tak výrazně postiženo regionálními disparitami. To je velká výhoda, ze které by Česká republika měla vycházet a měly by se snažit jí využít. Je vhodné zároveň konstatovat, že Francie je v oblasti regionální politiky velmi intervencionistickou zemí. Ve francouzské regionální politice existuje mnoho oblastí, ze kterých by mohla Česká republika čerpat inspiraci pro svou regionální politiku. Mezi nejvýznamnější oblasti však patří: politika boje francouzské vlády s nezaměstnaností, podpora 47

zahraničních investic, podpora vysokého školství, vědy a výzkumu, podpora malého a středního podnikání a reforma územní samosprávy. V oblasti nezaměstnanosti by se mohla Česká republika inspirovat modelem podpory přemísťování státních zaměstnanců do regionů s jejich menší koncentrací, případně podpořit rekvalifikační kurzy. Vzhledem k tomu, že v České republice je obecně problém s neochotou stěhovat se za prací, byla by zcela jistě užitečná určitá forma podpory, aby došlo k eliminaci tohoto problému. Tato podpora by byla samozřejmě vhodná i v soukromém sektoru, který trpí stejným problémem. Vzhledem k neochotě stěhovat se za prací i na malé vzdálenosti dochází k nahrazování českých zaměstnanců cizinci ochotnými stěhovat se za prací i do jiného státu. Česká republika by se tedy měla snažit pro příští programovací období o zavedení výraznější podpory zaměstnanosti financované ze strukturálních fondů. Další oblast, které by měla být v ČR věnována větší pozornost je podpora zahraničních investic. Vzhledem k současnému trendu rozvoje moderních technologií a finančním tokům směřujícím především do inovací, by se mělo jednat především o investice směřující do vývoje a výzkumu. Ze zprávy Národního orgánu pro koordinaci je patrné, že Česká republika má v oblasti podpory vývoje a výzkumu jisté rezervy. Investice by tedy neměly směřovat do výstavby montoven, ale pouze do podniků s vysokým inovativním potenciálem. S podporou zahraničních investic samozřejmě souvisí i potřebné legislativní změny, které jsou nutné pro usnadnění podnikatelské činnosti na území České republiky a jeho podpora. Kvůli přílišnému administrativnímu zatížení podnikatelské sféry je ČR velice často kritizována. Co se týče výzkumu a vývoje, může si ČR vzít z Francie příklad ve výstavbě technologických a vědeckovýzkumných center, jako je například Sophia-Antipolis. V minulých letech byl vystavěn pouze malý počet takovýchto center. Příkladem zrealizovaných projektů může být Technologický park v Brně a Vědecko-technologický park v Plzni či Ostravě. V Brně by mělo v budoucnu dojít k realizaci projektu dalšího vědecko-technologického centra. Jedná se o projekt SynBIOsis, který je uskutečňován ve spolupráci s Jihomoravským inovačním centrem a Masarykovou univerzitou, společností CEITEC Cluster-bioinformatics, která sdružuje biotechnologické a vědecko-výzkumné instituce zabývající se bioinformatikou a příbuznými obory s vysokým inovativním potenciálem (www.synbiosis.cz). Budování těchto center má vždy pozitivní dopady, neboť na ně navazují další aktivity s dopadem na území celého 48

regionu a tak dochází k jeho socioekonomickému rozvoji a také ke zvýšení prestiže mezi potenciálními zahraničními investory. Na vědecko-výzkumná centra samozřejmě navazují univerzity, které se podílí na výzkumných pracích a nabízí studentům možnost praxe s následnou podporou těch nejlepších. Prostřednictvím center tak dochází ke zvyšování spolupráce mezi univerzitami a tedy k zefektivnění výzkumu a jejich výsledků. Díky kooperaci vysokých škol s vědeckovýzkumnými centry dochází i ke zvyšování podpory univerzit ze strany soukromých subjektů a tedy ke zvyšování prestiže těchto škol (v Brně spolupráce VUT a firem v Technologickém parku). Jedním z dalších opatření, které by bylo vhodné aplikovat v České republice je podpora maloobchodníků v podobě omezení výstavby hypermarketů s plochou nad 300 m2. V souvislosti se stále se zvyšujícím počtem hypermarketů, dochází ke krachu maloobchodníků z důvodu, že nedokážou konkurovat velkým obchodním řetězcům nacházejícím se v jejich blízkosti. Zároveň by bylo třeba poskytnout větší podporu domácím producentům, kteří doplácejí na příliv nekvalitního levného zboží ze zahraničí a velice často jsou donuceni ukončit činnost. S výstavbou velkých obchodních zón nacházejících se většinou na okraji měst souvisí také vylidňování center měst a tedy jejich postupný úpadek, kterému je nutno zabránit. Česká republika se ve smyslu administrativního členění území velice podobá Francii, neboť zde existuje stejně jako v ČR velké množství obcí. V současnosti je ve Francii 36 778 a v České republice 6 250 obcí. Naprostá většina obcí však nemá ani 1000 obyvatel – ve Francii se to týká cca 28 tis. obcí, v ČR je to téměř 5 tis. obcí. S velkým počtem obcí jsou samozřejmě spojeny velké náklady na jejich správu a potíže při přerozdělování financí ze státního rozpočtu. Tento problém je v České republice velice výrazný, neboť je velký rozdíl mezi množstvím peněz plynoucím jednotlivým obcím. Navíc o množství přidělených peněz obcím rozhodují úředníci bez znalosti tamějších poměrů. Ve Francii, v souvislosti s problémem přílišné rozdrobenosti území, došlo k vytvoření tzv. Inter-comunalit, které se starají právě o hospodaření obcí. V České republice sice došlo k vytvoření mikroregionů, tedy svazků obcí, ty ale nemají žádné výrazné pravomoci. Jako doporučení pro Českou republiku lze tedy navrhnout vytvoření společenství obcí, která by měla pravomoc rozhodovat o hospodaření obcí. Současně je ovšem nutné provést změnu v zákoně o rozpočtovém určení daní tak, aby

49

došlo k spravedlivému rozdělení financí, a aby bylo společenstvím obcí umožněno zacházet s nimi dle vlastního uvážení a potřeb.

7 ZÁVĚR Regionální politika je zaměřena na snižování socioekonomických rozdílů mezi regiony a to pomocí nástrojů regionální politiky majících podobu legislativních úprav, příspěvků, dotací, administrativních úlev a dalších. Prostřednictvím těchto nástrojů se země snaží zvýšit kvalitu života svých obyvatel. Francie se začala regionální politice věnovat v 50. letech 20. století a dosáhla díky ní viditelných pokroků. Postupem času se zde regionální politika rozvinula v silný nástroj, významně ovlivňující chod celého území Francie a jejich zámořských departmentů. V České republice se regionální politika dostala do popředí zájmů až o 40 let později, tedy v 90. letech 20. století. Vzhledem k tomuto časovému rozdílu by se zdálo, že České republice bude trvat velice dlouho, než se vyrovná Francii. Na druhou stranu velice důležitým faktem je, že Česká republika netrpí tak velkými regionálními disparitami jako Francie. Francie během více než 60 let aplikace regionální politiky využila nespočet nástrojů, kterými mohla ovlivňovat sociální a ekonomický rozvoj svého území. Mnohé 50

z těchto nástrojů by bylo možné implikovat i do české regionální politiky a využít tak zkušeností, které Francie za dlouhou dobu uplatňování regionální politiky nabyla. Otázkou ovšem je, zda je vůbec možné využít v České republice nástroje, které jsou aplikovány v takové zemi jako je Francie, vzhledem k tomu, že jde o zemi s 6krát větším počtem obyvatel a téměř 7krát větší rozlohou. Francie se od České republiky liší v mnoha oblastech. Například je mezi lidmi velice silné národní cítění a hrdost a je tedy přirozené, že jsou zde upřednostňovány a chráněny národní zájmy a produkty v jakékoliv podobě. Oproti tomu Česká republika od jakékoliv ochrany domácí produkce na úkor dovozu z ostatních zemí. Z hlediska politiky nezaměstnanosti se ve Francii projevuje nepoměrně větší vliv odborů, než je tomu v České republice. Posledním, ovšem velice důležitým faktorem ovlivňujícím veřejný i soukromý sektor je míra korupce. Dle Transparency international je Česká republika podle indexu CPI, neboli indexu vnímání korupce na 53. místě, kdežto Francie na 25. místě žebříčku hodnocení. Míra korupce je v České republice jednou z nejvyšších v celé Evropské unii a bohužel pronikla i do sféry přidělování dotací z fondů Evropské unie. Na základě podezření z korupce byly dokonce pozastaveny některé operační programy. Na začátku května 2011 bylo pozastaveno čerpání z části Operačního programu Doprava. Dalším operačním programem postiženým korupcí se stal, v dubnu 2011, OP Životní prostředí, kterému byla pozastavena certifikace neboli ověřování výdajů. V souvislosti s korupcí byl pozastaven i regionální operační program Severozápad. Vzhledem k těmto faktům majícím i negativní dopad na vnímání České republiky ze strany Evropské unie, není zcela jisté, zda vůbec dojde k využití celé částky ve výši 26,29 mld. EUR poskytnuté České republice pro naplňování cílů regionální politiky. Pokud k tomu opravdu dojde, bude to znamenat jednak, že Česká republika musí zavést rázné kroky zabraňující korupci a také to, že systém čerpání dotací má jisté rezervy, které je nutné eliminovat. Závěrem lze doporučit zvážit možnosti aplikace podpora dojížďky za prací ze strany regionů či státu, větší investice do výzkumu a vývoje, větší spolupráce univerzit a podnikatelského sektoru, legislativní podporu maloobchodu a v neposlední řadě například i vytváření společenství obcí s vyššími pravomocemi.

51

LITERATURA CIHELKOVÁ, Eva, et al. Nový regionalismus : teorie a případová studie (Evropská unie). Praha : C.H. Beck, 2007. 361 s. ISBN 978-80-7179-808-8. DOČKAL, Vít; KOZLOVÁ, Michaela. Regionální politika v České republice. In DOČKAL, Vít, et al. Regionální politika EU a naplňování principu partnerství : Případové studie České republiky, Německa, Francie a Slovinska. 1. vyd. Brno : Masarykova univerzita, Mezinárodní politologický ústav, 2006. 153 s. ISBN 80-2104012-2. DOUTRIAUX, Yves. La politique régionale de la CEE. Paris: Presses Universitaires de France, 1992. 127 s. ISBN 2-13-044493-8. GRAVIER, Jean-Francois. Paris et le désert francais. Paris : Flammarion, 1947. 317 s.

52

HANSEN, Niles; HIGGINS, Benjamin; SAVOIE, Donald J. Regional policy in a changing world. New York : Plenum Press, 1990. 311 s. ISBN 0-306-43300-1. KOVÁRNÍK, Jaroslav; STEJSKAL, Jan. Regionální politika a její nástroje. Praha : Portál, s.r.o., 2009. 212 s. ISBN 978-80-7367-558-2. POSTRÁNECKÝ, Josef. Regionální politika. In GROSPIČ, Jiří, et al. Úvod do regionálních věd a veřejné správy. Praha : IFEC, 2001. 266 s. ISBN 80-86412-08-3. POTŮČEK, Martin et al. Veřejná politika. Praha: Sociologické nakladatelství, 2005, upravené vydání. 399 s. ISBN 80-86429-50-4. URBAN, Luděk. Evropský vnitřní trh a příprava České republiky na začlenění. Praha : Linde Praha, a.s., 2002. 247 s. ISBN 80-7201-330-0. VERNER, Pavel. Regionální politika ve Francii. In DOČKAL, Vít, et al. Regionální politika EU a naplňování principu partnerství : Případové studie České republiky, Německa, Francie a Slovinska. 1. vyd. Brno : Masarykova univerzita, Mezinárodní politologický ústav, 2006. 153 s. ISBN 80-210-4012-2. WOKOUN, René. Regionální politika v České republice. In GROSPIČ, Jiří, et al. Úvod do regionálních věd a veřejné správy. Praha : IFEC, 2001. 266 s. ISBN 80-86412-08-3. WOKOUN, René; LUKÁŠ, Zdeněk; KOUŘILOVÁ, Jana. Výkladový slovník : regionální a strukturální politiky Evropské unie. 1. vyd. Praha : IFEC, 2002. 165 s. ISBN 80-864-12-18-0. WOKOUN, René. Česká regionální politika v období vstupu do Evropské unie. Praha : Oeconomica, 2003. 328 s. ISBN 80-245-0517-7. WOKOUN, René; MATES, Pavel, et al. Management regionální politiky a reforma veřejné správy. 1. vyd. Praha: Linde, 2006. 351 s. ISBN 80-7201-608-3. WOKOUN, René, et al. Ekonomika v prostoru : svět, střední Evropa, EU, OECD, ČR. Praha : Linde Praha, a.s., 2008a. 189 s. ISBN 978-80-7201-698-3.

53

WOKOUN, René et al. Regionální rozvoj : (východiska regionálního rozvoje, regionální politika, teorie, strategie a programování). Praha: Linde, 2008b. 475 s. ISBN 978-80-7201-699-0. ŽÍTEK, Vladimír. Regionální ekonomie a politika. Brno : Masarykova univerzita v Brně, 2004. 170 s. ISBN 80-210-3478-5.

ELEKTRONICKÉ ZDROJE Centrum pro regionální rozvoj České republiky [online]. 2010 [cit. 2011-05-17]. Programy Evropské unie. Dostupné z WWW: . Commission européenne [online]. 2011 [cit. 2011-05-15]. Politique régionale Inforegio - Recherche de résumés de programmes. Dostupné z WWW: . CzechInvest : Agentura pro podporu podnikání a investic [online]. 2011 [cit. 2011-0515]. Průmyslové zóny. Dostupné z WWW: . Český

statistický

úřad [online].

26.5.2003

[cit.

2011-05-15].

NAŘÍZENÍ

EVROPSKÉHO PARLAMENTU A RADY (ES) Č. 1059/2003. Dostupné z WWW: 54

. Europe en France [online]. 2010 [cit. 2011-05-14]. La cohésion économique et sociale. Dostupné z WWW: . European comission [online]. 2008 [cit. 2011-05-10]. Regional policy Inforegio Background.

Dostupné

z

WWW:


history/index_en.htm>. Eurostat [online]. 2009a [cit. 2011-05-08]. Regions of Europe. Dostupné z WWW: . Eurostat - TGM map [online]. 2009b [cit. 2011-05-08]. Regional gross domestic product (PPS per inhabitant), by NUTS 2 regions. Dostupné z WWW: . Eurostat [online]. 2011 [cit. 2011-04-08]. GDP per capita - Annual Data. Dostupné z WWW:


gph&lang=en>. Evropská komise : Evropská unie v České republice [online]. 2009 [cit. 2011-05-16]. Phare.

Dostupné

z

WWW:


glossary/term_88_cs.htm>. Evropská komise. Pravidelná zpráva Evropské komise o České republice za rok 2001 [online]. Brusel : Evropská komise, 2001 [cit. 2011-05-15]. Dostupné z WWW: <www.mzv.cz/public/b7/7a/22/12568_14945_ZpravaEU_2001.doc>. Evropská společenství. Dohoda o přidružení České republiky k Evropské unii [online]. Lucemburk : Evropská společenství, 4.10.1993 [cit. 2011-05-15]. Dostupné z WWW: . France - Diplomatie : Ministère des Affaires étrangères et européennes [online]. 2008 [cit.

2011-05-19].

Généralités

-

Chiffres

clés.

Dostupné

z

WWW: 55

. FRANÇOIS-PONCET, Jean; GOURAULT, Jacqueline. Sénat [online]. 4.5.2006 [cit. 2011-05-14]. Politique régionale européenne pour 2007-2013 : les enjeux de la réforme pour les territoires. Dostupné z WWW: . Národní orgán pro koordinaci. Pokrok v dosahování cílů NSRR [online]. Praha : Ministerstvo pro místní rozvoj, 26.4.2011 [cit. 2011-05-18]. Dostupné z WWW: . NOVÁK, Ondřej, FRIČOVÁ, Vítězslava. Euroskop.cz : věcně o Evropě [online]. [cit. 2011-05-08]. Regionální politika. Dostupné z WWW: . Ministerstvo financí České republiky [online]. [cit. 2011-05-16]. Ukončené programy. Dostupné

z

WWW:


http://www.mfcr.cz/cps/rde/xchg/mfcr/xsl/pom_eu_

ukonprogr.html>. Ministerstvo pro místní rozvoj České republiky. Strategie regionálního rozvoje České republiky [online]. Praha : květen 2006 [cit. 2011-03-17]. Dostupné z WWW: . Ministerstvo životního prostředí [online]. 2010 [cit. 2011-05-16]. Phare a Transition Facility. Dostupné z WWW: . Regional Development Policies in OECD Countries [online]. Paris : OECD, 28.9.2010 [cit. 2011-05-14]. s. 384. Dostupné z WWW: . ISBN 978-92-64-08725-5. Senát Parlamentu České republiky [online]. 1997 [cit. 2011-05-15]. Zřízení VÚSC. Dostupné

z

WWW:


webNahled?id_doc=30577&id_var=26112>. 56

Smlouva o založení Evropského společenství [online]. Praha : Odbor komunitárního práva, [cit. 2011-03-18]. Dostupné z WWW: . Strukturální fondy EU [online]. [cit. 2011-05-08]. Informace o fondech EU. Dostupné z WWW: . Strukturální fondy EU [online]. [cit. 2011-05-08]. Regionální politika EU. Dostupné z WWW:


politika-EU#cile>. SYNBIOSIS [online]. 2010 [cit. 2011-05-18]. Project summary. Dostupné z WWW: . The National Archives [online]. [cit. 2011-05-06]. The Special Areas Act. Dostupné z WWW:. Transparency international [online]. 2011 [cit. 2011-05-18]. Index CPI 2010. Dostupné z

WWW:


2010/CPI2010_tabulka_CZ.pdf>. Vláda České republiky [online]. 20.12.1995 [cit. 2011-05-15]. Usnesení vlády České republiky

ze

dne

20.

prosince

1995

č.

765.

Dostupné

z

WWW:

. Wikimedia commons [online]. 25.8.2010 [cit. 2011-04-03]. EU 27-2007 European Union map. Dostupné z WWW: . Wikipedia [online]. 2010 [cit. 2011-05-09]. History of rail transport in France. Dostupné z WWW: .

57

PŘÍLOHY Příloha 1: Francouzské operační programy pro období 2007–2013 Multiregionální operační programy 'bassin de la Loire' 'Massif central'

'Massif des Alpes' 'Rhône' Regionální operační programy

'Limousin' 'Auvergne' 'Aquitaine' 'Rhône-Alpes' 'Pays de la Loire' 'Midi-Pyrénées' 'Région centre' 'Haute-Normandie' 'Lorraine' 'Bourgogne' 'Franche-Comté' 'Picardie'

'Languedoc-Roussillon' 'Corse' 'Martinique' 'Guyane' 'La Réunion' 'Provence-Alpes-Côte-d'Azur' 'Bretagne' 'Nord-Pas-de-Calais' 'Basse-Normandie' 'Guadeloupe' 'Champagne-Ardenne' 'Poitou-Charentes' 58

'Ile de France'

'Alsace'

Operační programy přeshraniční, meziregionální a mezinárodní spolupráce 'Espace Atlantique' 'Espace alpin' 'Rhin supérieur' 'Italie - France (Alpes - ALCOTRA)' 'Europe du Nord-Ouest (ENO)' 'Europe du Sud-Ouest' 'Grande Région' 'Programme méditerranéen' 'Italie - France maritime'

'France - Espagne - Andorre' 'Belgique - France' 'France - Suisse' 'Océan Indien' 'Caraïbes' 'Amazonie' 'France (Manche) - Angleterre' 'des deux mers'

Zdroj: Comission européenne (2011) – ec.europa.eu

Příloha 2: Rozdělení finančních prostředků pro jednotlivé regiony včetně DOM Region Alsace Aquitaine Auvergne Basse-Normandie Bourgogne Bretagne Centre Champagne-Ardenne Corse Franche-Comté Haute-Normandie Ile-de-France Languedoc-Roussillon Limousin Lorraine

Celkem 2000-2006 (v mil. EUR) 242,58 659,36 387,46 368,41 356,05 318,44 345,29 300,99 167,63 283,57 486,81 757,96 461,24 188,25 528,33

Celkem 2007-2013 (v mil. EUR) 177,93 507,3 260,37 244,03 250,29 430,35 297,12 238,6 148,68 187,47 319,89 601,95 382,25 153,73 403,45 59

Midi-Pyrénées Nord-Pas-de-Calais PACA Pays-de-la-Loire Picardie Poitou-Charentes Rhône-Alpes Guadeloupe Guyane Martinique Réunion

615,82 1 335,82 591,45 647,93 416,38 416,56 835,47

511,37 926,61 520,82 450,21 291,91 281,09 615,58

2 880

3 180

Zdroj: www.senat.fr

60