Realizace vojenské reformy a la Russe

Realizace vojenské reformy a la Russe

Reforma ozbrojených sil Ruska probíhá již více než půl roku, nicméně dál vyvolává více otázek než odpovědí. Nad její logikou a způsobem realizace si lámou hlavu nejen prostí občané, ale i odborníci. Jednou z příčin je nedostatek informací o podstatě a průběhu reformy. Tento deficit přitom nemohl nevzniknout. Loni v listopadu totiž náčelník generálního štábu Makarov podepsal nařízení zakazující podávat o reformě ozbrojených sil informace. Je to stále ještě nejjednodušší způsob, jak zabránit, aby na veřejnost pronikly informací o nespokojenosti a obavách, které v armádě reforma vyvolala, a vyhnout se zdůvodňování rozporuplných či protichůdných opatření. Je však až zarážející, že o reformě a jejím průběhu nemá dostatečné množství informací ani Státní duma, která by reformu měla v podstatě uzákonit. Její branný výbor tyto informace z ministerstva obrany musí doslova ždímat. Místopředsedovi výboru M. Babičovi reforma připomíná „loď bez kormidla, která kamsi pluje, vycházejíc z momentální hospodářské a politické situace, a posádka není schopna ji uvést do normálního stavu."

Nezřídka se provádějí porovnání s předcházejícími reformami. Člen rady pro zahraniční a brannou politiku, člen Společenské rady při ministerstvu obrany, plukovník hlavní výzvědné správy Šlykov vojenskou reformu hodnotí jako největší za posledních 150 let. Ruská armáda poprvé ve svých dějinách přechází od mobilizačního typu k systému bojové pohotovosti. Při tom je zajímavé, že sám ministr obrany Serďjukov pojem reforma nepoužívá. Hovoří o pozměnění tváře armády. Letos 16. dubna na půdě nové akademie v Kostromě na dotaz ohledně reformy reagoval zřejmě s určitou dávkou ironie: „Jaká reforma, musel jsem se zorientovat v tom chaosu, do kterého jsem přišel."

Pavel Zolotarev, náměstek ředitele Institutu USA a Kanady RAV, zdůrazňuje, že reforma je nutná, neboť stávající stav ruských ozbrojených sil je velice vážný a to i z hlediska psychologického pochopení. Při tom však jedním dechem konstatuje, že „rozhodnutí o jmenování civilisty, který tomu ani za mák nerozumí, ministrem obrany bylo naprosto správné." Schvaluje rovněž strategické zaměření reformy. Problém vidí v tom, jak se realizuje. A nejen on. Jak ukazují blogy, existuje názor, že armáda, zejména důstojnický sbor, se decimuje a při příští reformě už nebude co reformovat. Někteří to chápou jako národní zradu, za níž stojí „čísi" prodloužená ruka.

1/5


Kritizována je i Rada bezpečnosti RF, že v souladu se zákonem nerozpracovala koncepci bezpečnosti, v níž by byly specifikovány výzvy a hrozby a na jejich základě definovány úkoly, které musí armáda řešit v zájmu dlouhodobého zajištění bezpečnosti státu. Náměstek prezidenta Akademie geopolitických otázek generál Leonid Ivašov v této souvislosti uvádí, že ve vojenské doktríně 1993 roku byla tato otázka formulována tak, že Rusko nyní nepřátele nemá, existují pouze jednotlivé vnější výzvy, při čemž hlavní hrozba je soustředěna v jeho nitru. Vycházeje z tohoto axiomu činí závěr, že proti takovéto hrozbě nejsou zapotřebí rakety, letectvo a námořnictvo a je třeba hledat jiný zdroj nebezpečí. Tento zdroj se má podle jeho názoru hledat v Kremlu. Vyřkl tedy v zaobalené formě to, o čem v otevřené formě hovoří lidé, kteří nemají co ztratit, či někteří opoziční politici. Mezi nimi jsou i perličky smíšené s černým humorem jako: „ My „reformujeme" armádu tak, že už za rok za dva i Švýcarsko bude klidně moci okupovat tu část naší země, která se mu zalíbí."

Tři základní otázky:

1. Snížení početních stavů. To je jediný faktor, který se od dob Gorbačova při reformách dařilo plnit. Lze proto předpokládat, že i tato reforma splní stanovený cíl snížit početní stav z nynějšího 1 150 000 osob do jednoho milionu а do konce roku 2012. Podle propočtů vojenských specialistů z let 1997-98 by bylo možné snížit stavy ruské armády dokonce na pouhých 600 000. Za optimální stav považují osmi set tisícovou hranici. Problém je v tom, že Rusko nemá v současné době plnohodnotnou armádu. Generál Ivašov si stěžuje: „Nelze pojmenovat plukem pluk, sestávající ze dvou letuschopných stíhaček a tří posádek." Ruská armáda potřebuje vybudovat bojové jednotky s plnými stavy a stálou bojovou pohotovostí. A to nebude lehké za situace, kdy počty povolanců omezuje demografický propad, alternativní služba, zhoršující se zdravotní kvalita branců (alkoholizmus, narkomanie). Navíc délka vojenské služby byla zkrácena na jeden rok, během kterého například u spojařů šest měsíců zabere základní a speciální výcvik, nutný zejména pro ovládnutí techniky s vysokou technologií. Paralelně s tím se posiluje přechod na kontraktní systém. Jak poukazuje Zolotarev, ani na to však armáda nemá dostatek prostředků. Některá rozhodnutí v tomto ohledu považuje za populistická a nacházející se v kardinálním rozporu s bezpečnostními zájmy státu.

Vedoucí Centra Světové ekonomiky a mezinárodních vztahů Ruské akademie věd (IMEMO RAV), člen-korespondent RAV Alexandr Arbatov, je toho názoru, že je třeba mít kompaktní armádu s trvalou bojovou pohotovostí, krytou jaderným a kosmickým deštníkem. Takovou armádu podle něho nelze budovat na základě odvedenců na jeden rok, nýbrž zcela na kontraktním základě. Nutno však současně zajistit vysoce kvalitní informační zabezpečení, rozvědku, součinnost jednotlivých druhů vojsk, operativnost velení. Pokud se toho podaří dosáhnout na technologicky vysoké úrovni, bude možné disponovat pouze relativně nevelkým počtem tanků, letadel či lodí, které však budou v pravý čas na potřebném místě. Pak nebude nutné vydržovat po celé zemi park 10.000 tanků, které se nebudou nacházet tam, kde budou v

2/5


kritickou dobu zapotřebí. Je pochopitelné, že toho nelze dosáhnout hned. Domnívá se však, že v horizontu 5 - 10 let to dle něho možné je.

2. Modernizace výzbroje a techniky. Ta je pro ruskou armádu nezbytná. Rozpad sovětského státu se na ruské armádě krutě podepsal. Výzbroj a technika je z devadesáti procent zastaralá. V posledních dvaceti letech dosluhuje to, co bylo z velké části vyrobeno za sovětské éry. Z postsovětské zbrojní výroby jde 95 procent produkce na export. Inovace zbrojního parku se provádí fakticky zbytkovým způsobem. Pro nedostatečnou inovaci a nedostatek náhradních dílů podle některých zpráv určitá část zbrojního parku připomíná spíše vrakoviště. Markantní to je vidět na letectvu, kde je schopno letu pouze 20 procent letounů. Nejhorší byla devadesátá léta. I v tak zvaných tučných letech, kdy proficitní státní rozpočet končíval ohromnými přebytky, během osmiletého prezidentství Putina armáda obdržela všehovšudy dva moderní letouny a devět modernizovaných. Modernizace techniky a výzbroje, přechod na zcela novou technologickou základnu a zvýšení mobility jsou proto nyní vnímány jako imperativ.

Otázkou je kdo, jak a v jakém časovém horizontu to vše provede. Vyžaduje to mít jasně stanovené cíle a úkoly, vyplývající z hluboké analýzy reálného a potenciálního ohrožení a na jejím základě definované strategie bezpečnosti. Dát plnohodnotnou odpověď na tyto otázky rozhodně není jednoduché. Logika věci však napovídá, že odpovědi by měly předcházet vyhlášení reformy. Není vyloučeno, že odpovědi v jisté formě existují, ale jsou známy pouze určitému okruhu lidí.

Závažnou okolností je i to, že Rusko podle generála Ivašova v současné době nedisponuje materiální základnou pro technické přezbrojení. Vojensko-průmyslový komplex jako takový podle něho neexistuje. Nad vodou se drží odvětví, která pracují pro export, ta ale nepředstavují zbrojní komplex, který by byl schopen zajistit sériovou výrobu moderní techniky a výzbroje v plné šíři. A není to jen z finančních důvodů. I když finance jsou k dispozici, tak například stíhací letoun pátého pokolení armáda dosud k dispozici nemá. Je to i otázka konstrukčních a vědecko-výzkumných kádrů, které se ne vždy podařilo uchovat a nové vychovat a odpovídajícím způsobem zainteresovat. Nepříjemnou a velice choulostivou otázkou je to, že ruský zbrojní průmysl je dílčím způsobem závislý na dovozu ze zahraničí. Část zbrojního průmyslu zůstala v odštěpivších se republikách, jmenovitě na Ukrajině, se kterou kooperace pokračuje. Otázka vstupu Ukrajiny do NATO proto i z tohoto pohledu nemůže získat v Rusku sympatie. Rusko je nuceno dovážet ze Západu i některé vysoce sofistikované komponenty určené pro kompletaci výzbroje. Nedávno dokonce v Izraeli zakoupilo průzkumné bezpilotní letouny. Válka na Kavkaze totiž ukázala, že v této oblasti Rusko zaspalo dobu. Kromě toho se nyní i zbrojní průmysl dostal do sevření krize. Vláda nad ním proto rozvinula ochranný deštník tím, že 240 podniků federálního významu a 1 140 podniků regionálního významu zahrnula do seznamu strategických podniků, které v rámci protikrizových opatření obdrží státní podporu.

3/5


3. Řešení sociálních otázek. Demobilizace důstojníků z organizačních důvodů předpokládá, že plukovníkům, námořním kapitánům, generálům a admirálům, kteří odsloužili nejméně 20 let, bude každému vyplaceno odstupné ve výši 185 - 200 tisíc rublů. Takových důstojníků je nyní téměř 15 000. Navíc za každé vyznamenání mají obdržet dvě výplaty dle hodnosti a funkce. K tomu je třeba připočítat 70 000 podplukovníků a majorů s patřičným odstupným a s nárokem na získání bytu podle právních norem. Potřebné finanční prostředky pro tyto účely ministerstvo obrany nemá. Do jeho rozpočtu zahrnuty nebyly přesto, že náměstkyně ministra požadovala, aby pro potřeby reformy byly zvlášť vyděleny prostředky. „Zádrhel" je v tom, že ministr obrany Serďjukov slíbil Medvěděvovi a Putinovi, že tyto výdaje pokryje z vnitřních rezerv. Situace se řeší tím, že se důstojníkům „doporučuje", aby požádali o odchod na vlastní žádost. Tím ovšem přicházejí o zákonem stanovené prostředky při uvolnění. S ohledem na tuto situaci a další problémy ve finanční sféře, spojené s reformou, o uvolnění na vlastní žádost podala sama náměstkyně.

O jednom podstatném problému se zmiňuje Alexandr Arbatov, když konstatuje: „ Všechny ty reformy, vše co nám vykládají o přestavbě ozbrojených sil, to vše je jen dýmová clona, pod jejímž hávem probíhá přerozdělení majetku." A pokračuje: „ O těchto rošádách stále slyšíme mnohem víc, než o plánech na perspektivu, o tom, jaké se staví úkoly a jakými způsoby se budou řešit." „ Někteří ujišťují, že z krize vyjdeme s obnovenou vysoce technologickou ekonomikou, s nanotechnologiemi atd. Jiní tvrdí, že jestliže jsme byli energeticko-surovinovým přívěskem Západu, pak z této situace vyjdeme jako přívěsek přívěsku, tj. Číny, protože se budeme muset přeorientovat na ni nemajíce nic lepšího. Jestliže vyjde první varianta, bude to pro reformu armády dobré."

Pokud jde o přerozdělování majetku, M. Babič v něm nevidí úmysl. Odprodeje vojenského majetku jsou opatření, vynucená nezbytností získat dodatečné prostředky pro realizaci reformy, rozpracované před vznikem krize. Potvrzuje se tak, že krize nad realizací reformy staví otazníky, nutí armádu k určitým korekcím a ke komerční činnosti, která nespadá do rámce jejích vlastních funkčních úkolů. Babič při tom hájí čestné a obětavé důstojníky, kterým jde o věc. Současně je nucen přiznat, že pole působnosti pro korupci vytvořil sám zákon o rozpočtu, který poskytl ministerstvu obrany právo na realizaci vojenského majetku. Při zamyšlení nad problematikou uskutečňování reformy ruských ozbrojených sil na základě dostupných informací se nabízí otázka, zda tyto informace nepředstavují jakési křivé zrcadlo, které vytváří deformovaný obraz. Ti, kdož by měli na tuto otázku dát odpověď, si však zřejmě myslí své podle zásady - nechť šakalové vyjí, karavana jde dál.

4/5


Související text

Reforma ruských ozbrojených sil -- jak, proč a za kolik

5/5

Realizace vojenské reformy a la Russe

Recommend Documents