PROJEKT LIDÉ LIDEM - WORKSHOP Č. 8 O včelách, pravěkém medu a lidech (přepis audio záznamu workshopu)
lektor: František Krč Ve svém výkladu navážu na lektora přede mnou, na Radomila Hradila. V časopise „Včelařství“ až tak nebyly k dispozici informace o přírodním způsobu chovu včel a teď k tomu došlo. Došlo k tomu opakovaně, dva měsíce po sobě, a já bych se rád k tomu jednomu vyjádřil. Začal bych tím, jak Radek říkal, že jsme asi tak před sto lety začali uvažovat jinak, věříme tomu, že nás technologie vymaní z práce, že nás technologie vymaní ze zodpovědnosti se o sebe postarat. Zatím se nám to daří nebo se minimálně o tom snažíme přesvědčit sami sebe a okolí a všichni vidíme, že už to tak dál nejde. Tak, jak Radek mluvil o mravencích, tak já si budu pomáhat krávami, protože pro mě je to přirovnání jednodušší a na té krávě to jde taky pěkně vidět, co jsme za posledních sto let předvedli. Jde o to, že pokud chceme přirozenou cestou chovat včely, tak potřebujeme, aby byly včely se schopny samy rozmnožovat, samy se udržet, samy přežít ten rok a taky samy přezimovat. Dneska jsme ve stavu, kdy veterinární správa v podstatě nařizuje léčení pyretroidy, nařizuje ho opakovaně, a pokud to člověk neudělá, tak můžou přijít a včely mu zapálit, i kdyby byly zdravé. To nařízení vyplývá z toho, že celoplošný monitoring varroázy, hlavně varroázy, mezi jednotlivými roky velmi kulminuje. Jsou na to vypracované tabulky a ty roky jsou dokázané. Když je ten spád nalezen, tak veterinární ústav lokálně nebo celorepublikově nařídí léčení a velmi důsledně se jej snaží dodržet. Potom nám varroáza klesne, všichni jsme spokojení, pak to zase vyskočí a tak to jde dál a dál. Když budeme včely vnímat jako něco, co tady v přírodě vždycky bylo bez nás a přežilo tady, my pak budeme v podstatě jen někdo, kdo si chce něco vzít, kdo chce trochu okrást hmyz, nic jiného po něm v podstatě nechce. Pokud se z toho chceme radovat, tak s nimi žijeme, pozorujeme krajinu, pozorujeme včely a jediné, co pro ně můžeme udělat, je, že nebudeme příliš měnit jejich přírodní genetiku, která se tady vyvíjela déle než 30 miliónů let. K tomu potřebujeme několik základních věcí. Když budeme uměle oplodňovat matky, velmi těžko pak dokážeme ty matky pozorovat v chovech, protože pokud matku každý druhý rok měníme, tak v podstatě vidíme jen to, že má hodně medu. V podstatě vidíme, jestli dokáže stavět, jestli má hodně nebo méně varroázy, jestli má nebo nemá vápenatění a jestli tedy má hodně medu. Drtivou většinou nás zajímá hlavně ten med. Nechtěl bych se vůbec vyjadřovat k intenzivnímu chovu z toho důvodu, že by to byla ztráta času a hlavně jsme tu kvůli něčemu jinému. Nicméně se toho budeme dotýkat, protože ty kroky nás neustále potkávají a jsou nám vnucovány postoje, kterým byť člověk, který začíná nebo to dělá delší dobu, chce rozumět a často jim nerozumí.
Začneme tím, že teď v posledním čísle Včelařství prezentuje člověk jménem Vašek Smolík přirozený styl včelařství. Nepoužívá rámky, používá jen horní loučku. Má to dvě nesporné výhody. Ta první tkví v tom, že si včely postaví dílo podle sebe. Ta výhoda není jenom to, že dílo je podle nich, ta výhoda je taky v tom, že my jako lidé můžeme pozorovat, jak dílo chtějí, kam si ukládají trubčí buňky, kam si ukládají mateřské buňky, kde si dávají průlezy, kde si dávají průduchy. To také může být jeden z důvodů, proč včely velmi kolabují na varroázu, protože jejich dílo, při použití rámků, je velmi nepřirozené, na mezistěnách je natištěná míra. To může být jedna z věcí, která může pomoct se vyvíjet s těmi včelami tak, aby byly schopné se udržet. Ten člověk tady velmi dobře popisuje pět druhů včel, které mají různé druhy buněk, tzn., že pokud my si objednáme nějakou matku úplně z jiné lokality, z úplně jiné nadmořské výšky, a dáme jim tam nalisovanou mezistěnu, která má jasný rozměr, tak už to samotné může být stresující a nedobré pro vývoj matky. V biodynamickém včelařství je naprosto zakázáno do plodiště vkládat mezistěny proto, abychom viděli přirozenou stavbu a proto, aby měla svůj přirozený genetický rozměr. Ten, který si nesou z minulosti a ten, podle kterého se budou do budoucnosti vytvářet. Tím my můžeme pracovat do budoucnosti. To, co je tam, už je pryč, to co je před námi, je teď. Ani nerespektujeme, že pyretroidy, které používáme, nejsou určené k chemickému ošetření. Pyretroidy, které jsou vyráběny, vyrábí firma, která se zabývala bojovými plyny. Není to nic, co by někdo vyrobil pro včely, je to obyčejný jed na hmyz a momentálně to považujeme za něco, co nás vysvobozuje, krátkodobě. Já od toho přímo neopouštím, pokud to dělá někdo, kdo má dvacet, čtyřicet, padesát včelstev, protože je jasné, že při celoročním monitoringu, který je nutný, abychom věděli, co se tam vůbec děje, protože pokud se podíváme na podzim na spád nebo po prvním léčení na spád, nezjistíme vůbec nic. Potřebujeme vědět celý rok, co se tam děje, minimálně kolik je tam roztočů. Pokud to sledujeme, tak zjistíme, že z těch dvaceti včelstev je v jednom či ve dvou úplná invaze roztoče. Můžeme se pouze domnívat, proč to tak je. Může to být geneticky, může to být špatným zákrokem v nevhodnou dobu (k tomu se ještě vyjádřím), může to být způsobené špatnou stravou (k tomu také), také nevhodným místem nebo starými zapomenutými úly od sousedů, kde kupříkladu uhynuly nějaké včely. Včely si tam vyberou jejich zásoby či tam může být pozůstatek velmi napadených včel a ony si to přitáhnou domů. Těch příležitostí, jak si tu varroázu přinést domů nebo jak se rozšiřuje, je x, a hledat jednu jedinou příčinu nemá až tak smysl. To, co my musíme dělat, je monitorovat si celý rok, individuálně posuzovat každé včely, a potom se podle toho zařídit. Kyselina mravenčí je přítomna ve včelstvu stejně jako v lidském organismu. Jestli nám o něco jde, je to hledání harmonie, jin jang, pokud je někde moc, jinde je málo, pokud je někde málo, jinde je moc. K jakékoliv nerovnováze dochází v našem organismu, v organismu krávy, v organismu včely, vždycky se to nějak projeví. Může to být vápenatění, může to být mor, může to být cokoliv. To jen tak na úvod k varroáze, abychom to usadili. Ono je toho totiž více, co se nabaluje. Když se například dostaneme do stavu, kdy se naše mysl změní a už nechováme včely pouze proto, abychom měli med. Dojde např. k tomu, že se včely chovají proto, aby produkovaly pouze pyl či mateří kašičku, a to jsou naprosto zvrhlé pokusy, kdy nezjistíme, co vlastně chováme a co nám vlastně má přežít. My chováme včely proto, abychom měli funkční ekosystém – krávu, včelu, slepici či
králíka, který je schopen se sám rozmnožovat, bez očkování přežít, vyvést potomky, a potom když tak v klidu odejít. Úkol náš je, když už se dostaneme ke včelaření, začít se vzdělávat. Ale odkud se vzdělávat? Všichni nám říkají, že máme lepit mezistěny. Všichni nám říkají, že máme zateplovat úly. Všichni nám říkají, že máme krmit cukrem na zimu. Všichni nám říkají, že cukr není až tak dobrý, že dobrý je invertovaný cukr. Pro informaci, invertovaný cukr, který se dostává v poslední době do módy, je výrobek z geneticky modifikované (dále jen GM) kukuřice, ze které se selektuje škrob, který se přetvoří na cukr, a tím se standardně začínají krmit včely na celém světě. Takže, pokud my budeme krmit tímto, sami sebe můžeme krmit jen GM sójou, GM kukuřicí a můžeme se strašně divit, proč nám to prostě nefunguje. Pokud jíme vepřové celý rok, strašně se divíme, proč máme rakovinu tlustého střeva a někdo ji nemá, to asi proto, že třeba nejí tolik vepřového jako my. Američani nemají rakovinu tlustého střeva, Američani trpí obezitou, protože jí hovězí, které vyrostlo čistě na obilí. Farmy, které jsou v Americe na maso, jsou i několikatisícové farmy, kde se přiveze kamion šrotu nebo obilí, vysype se doprostřed. Ty krávy nikdy v životě neviděly trávu, jejich maso je úplně jiné než maso, které vyroste na louce. Jenom pro váš obraz. Kráva, ať je z kteréhokoliv plemene na světě, pochází z turu, z praturu. Pratur měl veškeré těžiště tady (lektor ukazuje na hruď), kráva by měla stát na předku. Kráva dává přirozeně maximálně 8 – 12 litrů mléka. Když my šlechtíme krávu proto, aby měla hodně mlíka, např. holštýnský skot, který dneska dojí v průměru 40 litrů denně, tak to těžiště se přesune na zadek. To znamená, že i když ta kráva má geneticky fond na to, aby to celé nesla na předku, nese to na zadku. Mimo jiné se živím tím, že ošetřuji krávám nohy. Můžu vám říct, že drtivá většina defektů je na zadních nohou, protože ta kráva není uzpůsobena k tomu, aby váhu nesla na zadních nohou. Stejně tak, když se budeme zajímat o to, co jí včely, tak pokud se včela krmí cukrem, byť z řepy, který pochází ze země a nemá s květem nic společného, byť z invertovaného cukru, který pochází z plodu kukuřice a je ho dosaženo chemickou cestou, tak je jasné, že jejich život je kratší. To znamená, že pokud my chceme udržitelné včelstvo, potřebujeme dlouho žijící včelu a ne velkou těžkou krávu, která dojí 40 litrů, která má 60 tisíc jedinců, a tudíž je velmi náchylná na varroázu. Protože v době, kdy se varroáza rozšiřuje nejvíce, kdy je nejvíce plodů, dochází k tomu, že to včelstvo, i když je silné a vytvoří nám hodně medu jako ta kráva, je velmi náchylné na varroázu a my nejsme schopni je bez chemie dostat do přeživšího stavu. To je náš úkol. Pokud se pohybujeme v extrémech, tak hledáme průměr. Nejkrásnější baba je ta, co vypadá průměrně jako všechny ostatní. Takhle to u nás většinou vypadá, podle všech výsledků, hledáme průměr. Hledáme obilí, které když zasadíme, bude průměrně vysoké, bude mít průměrný výnos a bude mít minimálně průměrnou samoreprodukci. Dneska jsme se dostali tak daleko, že šlechtíme všechno zvlášť, potom se to snažíme vyjmout a dát do výrobního procesu tak, jako chováme včely. Uměle oplodníme matky, máme umělé trubce, rádoby vezmeme a dáme je do provozu, kde nám mají přinést med. My jako včelaři jsme zároveň chovatelé, z toho nás nikdy nikdo nevyváže. My se musíme chovat jako chovatelé, a jestli nás zajímá genetika, zajímá nás v naší lokalitě,
v okruhu deseti dvaceti kilometrů. Tam je naše genetika, jsou to všichni včelaři, kteří se v této lokalitě pohybují, a všichni včelaři, kteří takto včelaří, mají vliv na tu genetiku, která v tom vzduchu je. K té krávě se dostane buď inseminátor, nebo býk. Ke včelám, které chceme přirozeně pářit, se dostanou trubci. U trubců je zjevné, že mají nejvíce genetických vad. Mají to proto od přírody, aby tam byla nejtvrdší selekce. Jen ti nejlepší trubci, přežití schopní, se dostanou na konec na shromaždiště, kde dojde k tomu spáření. Jedna věc se týká tlumení varroázy mechanickou cestou, ano, v době, kdy je horizont plodování, můžeme vyřezat trubčinu. Když to všichni v naší lokalitě uděláme, dosáhneme toho, že nebudeme mít dostatek kvalitních trubců. Když vyřežeme dělnický plod, vyřežeme ho ve vhodnou dobu, tak se zbavíme sice určitého počtu mladušek nebo budoucích mladušek, uděláme tam reprodukční díru, a i když to vypadá strašně divně vyřezat tam kus krásného plodu a hodit ho slepicím, je to jediná cesta, jak si mechanicky pomoct k tomu, abychom nemuseli používat pyretroidy, které se nám usazují ve vosku, mění nám genetiku včel a hlavně nám je neustále oslabují. Každý člověk, který má rakovinu a už nemůže jinak a nevydá se alternativní cestou, tak musí postoupit chemoterapii. My používáme chemoterapii paušálně, celoplošně a velmi důsledně. Ten dopad na dlouhodobou udržitelnost chovů je jasný. Dějí se nám takové věci, že se nám vytrácejí včely, že máme plošné úhyny, že máme mory, kdy je zasažena celá lokalita. A v okamžiku, kdy už je invaze těch hub nebo brouků, tak ano, v té chvíli už je jasné, že už není nic jiného možného dělat, než to prostě zlikvidovat. My se ale musíte dostat dávno před tu hranici, než ta invaze nastane. Ano, pokud invaze je, můžu individuálně použít i chemikálii. Mám psa, má blechy, má jich pět, vyberu je, má jich stodvacet, použiju prostě jed. Pokud chci psovi pomoct, udělám to jednou, pokud to budu dělat každý měsíc, tak mu prostě vypadají chlupy nebo dostane svrab nebo cokoliv jiného, co oslabí jeho imunitu natolik, že nebude schopný se přirozeně vyvíjet. To jen tak na úvod, abychom se střepali těch základních chyb, které děláme. Já bych chtěl ke včelám nejvíc říct to, že když už máme včely, je nejlepší mít je blízko sebe, protože je můžeme často pozorovat. Když bydlíme v paneláku, máme je od sebe, musíme k nim dojíždět, je to komplikované, ale je to lepší než ty včely nemít. Pokud jsme schopni už po nějakých zkušenostech diagnostikovat na základě toho, co vidíme na česně, na základě toho, co vidíme třeba skrze ten podmet, na základě toho, co vidíme v krajině, je to fajn. Když toho schopni nejsme a neustále ty včely otevíráme, tak dáváme neustále ten impuls, o kterém mluvil pan Hradil, že to je vstup. Jako když hrábneme do hlíny – v okamžiku, kdy bychom změřili chemickou substanci hlíny před tím, než do ní hrábneme, poté hrábneme do hlíny a změříme tu substanci za 24 hodin, ta substance bude jiná. Ta přítomnost vzduchu tu substanci mění, je to stejné, jako když otevřeme úl. Substance, která je tam přítomná, se začne měnit, protože zpřístupníme vesmírnou energii a přerušíme propolisovou vrstvu. Teď jsme se dostali tak na začátek a zkusím vám říct jaké kroky, v jakých rytmech, je možné pro ty včely dělat, abychom se dostali před práh těch invazí. Když jsme za prahem těch invazí, tak ta cesta už je opravdu velmi těžká.
Takže, když je kupříkladu zima, jsou Vánoce a včely zimují. Tepelný a světelný rok je u nás však posunutý. Od zhruba začátku února včely začínají plodovat. Mají tam malé plodové tělísko a začínají se připravovat na další rok. Začínají pozvolna, dělají to s velkou opatrností a jakýkoliv krok v této době by pro ně mohl být velmi riskantní, ať je to přikrmování, ať je to jakýkoliv pohyb, ať je to otevírání. První krok, který biodynamický včelař dělá, je ten, že v okamžiku, kdy cítí, že teplota už je tak dobrá, aby tam mohl zasáhnout a chtěl by podpořit jejich plodování, o což se včelaři většinou na jaře snaží, právě to přikrmování, je, že oddělá strůpek, folii či cokoliv jiného, co tam má, v květový den podotýkám, a nejlépe za přibývajícího měsíce. Vždycky, když dělám kroky, které chci, aby rozvíjely, dělám je za přibývajícího měsíce, alternativně za klesajícího měsíce. Jsou to dvě různé hodnoty. Protože chci, aby se mi na jaře včely více rozvíjely a začaly více plodovat, oddělám strůpek a strhnu jim tam propolis. Tím, že jim tam strhnu ten propolis, tak se tam změní atmosféra. Ta substance, která tam je, tu nezměním, ale změním tendenci, jakoby chuť k něčemu. Není to jasný příkaz, že to tak bude, nicméně je to tendence. Tak strhnu propolis a zadělám je zpátky, a tím velmi podpořím plodování včelstva. V okamžiku, kdy už přeběhne pár dní a včelstvo je poměrně už dost rozplodované, a vidíme v krajině, že již začíná být dostatek nektaru k tomu, aby včely mohly stavět, tak zase v zemitém znamení, nejlépe za přibývajícího měsíce, alternativně za ubývajícího měsíce, tam přidám prázdné dílo. Pokud jsme včelaři, kteří používáme mezistěny, přidáme v této době mezistěny, pokud jsme včelaři, kteří používáme divoké dílo, přidáme prázdné rámky, případně pouze horní loučku. Děláme to v zemních dnech, protože zemní dny, jako je panna, kozoroh a býk, podporují vylučování vosku u včel. To je den, kdy se na to včely výrazně soustředí a ta jejich tendence je taková, že výrazně začínají stavět. To je druhý krok. Třetí krok je tehdy, když už mám zjevně vystavěno nebo mám z velké části vystavěno a chci podpořit jejich snůšku. Můžu tam vstoupit potřetí, znovu to potřetí otevřít, pohnout s tím, podívat se, jak je to vystavené. Ale v tento den tam vstupuju zásadně v plodových dnech z toho důvodu, aby ta tendence tam byla zase spíše ke sběru toho nektaru. Listovým dnům, vodnatým dnům, jako je ryba, rak a štír, se samozřejmě vyhýbám. V listových dnech zásadně do včel nechodím, zásadně jim nic neotvírám, zásadně nevybírám med a nedělám s nimi prostě vůbec nic. Je to proto, že listové dny, jak uvádí i Rudolf Steiner i jiní badatelé, jsou pro ten pohyb nevhodné. V listových dnech jdou šťávy nahoru, v květových dnech se tvoří nektar, nicméně ty listové dny jsou dny vlhka. Včely nepotřebují vlhko, ony mají vlhka dost. Je to vzdušné znamení, takže se spíš snažím koncentrovat na to, dělat to v těch vzdušných dnech. Veškeré práce, pokud budu dělat ve vzdušných dnech, tak toho pokazím určitě mnohem míň, než když půjdu a na novoluní na vodnaté znamení začnu něco dělat. Na novoluní zásadně nevstupuju do včel, na novoluní max. odkopu krtinec, abych tam neměl krtky. Na novoluní je to to samé, jako když vám někdo o půlnoci vleze do ložnice a rozsvítí světlo. Novoluní by mělo být spíše dnem půstu, dnem klidu, dnem bez velkých změn, protože ty změny se i tak dost dějí. Neříkám to proto, abych to zvlášť zdůrazňoval, říkám to proto, že jsou to pokusy, na kterých jsem ztratil spoustu včel. A pokusy na včelách, pokusy na krávách, pokusy na čemkoliv, co už je zvíře, co
není rostlina, trvají strašně dlouho, složitě se pozorují, je potřeba je dělat po mnoho generací, na různých místech a urychlené závěry jsou typickým důkazem toho, že se v tom člověk fakt nevyzná. Nelze udělat si závěr o matce, kterou tam prostě dám a na podzim si řeknu jo, to byla prima matka. Ta matka ještě neudělala ani tichou výměnu, ani se nevyrojila, ani nepředvedla, jak přezimuje, ani nepředvedla to, jakou má křivku plodování na jaře až po horizont, v podstatě nepředvedla vůbec nic, pouze jsme si od ní vzali med. Proto diagnostikovat u zvířat se musí mnohem pomaleji, mnohem opatrněji a v mnohem delších sekvencích než u rostlin. Když vezmu deset semínek rostlin a chci vědět, v jaké dny mají jakou tendenci, zasadím je v různých dnech. Jako paní Tůnová, když dělala pokusy, vzala semínka trnky nebo mirabelek a vybrala si dny, samozřejmě mimo zatmění a mimo velmi nevhodné dny, kdy byly v zákrytu různé tendence barev. Nakonec zjistila, že ze stejného stromu, ze stejných semen, jsou tři různé barvy plodu jen proto, že byly zasazené v jiný den. To je tendence, to není genetika. A my se proto k tomu nemůžeme stavět radikálně, že my to teď uděláme tak, a tak to bude. Ne, my podporujeme tendenci. Když chci sadit řepu, budu ji sadit v zemních dnech. Když chci, aby rostla v zemi, chci vzduch zavést do země ten den, kdy řepu sadím nebo seju proto, abych podpořil zemní kvalitu, zemní tendenci té rostliny. Sadím podle toho, kterou část rostliny chci nakonec sklidit. Je to stejné u včel, když kupříkladu chci, aby ty včely začaly více stavět, nejde jim to a je nějaký příhodný den v zemním znamení, tak se tam prostě podívám, otevřu je, a tím zase více zpřístupním tu tendenci k tomu stavění. Je to důležité, protože když chceme dělat pokusy a chceme je z dlouhodobého hlediska pozorovat a chceme to dělat na jednom stanovišti, tak je to velmi nepříjemné z toho důvodu, že pokud uděláme tady zákrok tehdy, tady zákrok tehdy a tady tehdy, tak se nám může stát, že jedny včely poškodíme tolik, že nám právě tu invazi způsobí. Pokud se dělají pokusy, je mnohem lepší mít dvě tři stanoviště od sebe vzdálené. Ano, tady udělám pokus na všech včelstvech stejný, tady udělám pokus na všech včelstvech stejný, a tady zase ve stejný den proto, že když mám osm deset včelstev na pozorování, tak tam potřebuji mít ty kroky stejné, protože každé včely jsou jiné, a potom není možné poznat, co bylo způsobeno zákrokem, co je způsobeno tendencí a co je způsobeno genetikou. Mezi tím je velmi těžké se orientovat, pokud děláme jednotlivé kroky a vstupujeme do včel, kdy se nám zachce. Někdy se nám může zdát, tyhle včely se nám tak krásně spravily, ano, mohla to být ta příčina, že jsem tam vstoupil ve vhodný den, že jsem tam udělal velmi vhodný krok a že jim to velmi pomohlo, stejně jako u včel, které vypadaly hodně pěkně, já jsem tam udělal dvakrát velmi nevhodný vstup a včely prostě spadly, byť na počtu, nebo tam došlo k vápenatění nebo se tam děje něco, co není v harmonii a někde to přesahuje a ubývá. To je důležitá věc. Proto si dělají včelaři zápisy, aby se mohli zpětně podívat, kdy to provedli. Protože, pokud já chci najednou hodnotit deset včelstev na jednom stanovišti a pokaždé jsem dělal u včelstva jiný zákrok, tak už jenom to, že jsem tam způsoboval jiné tendence, může nakonec dělat velké rozdíly. Včely mají vždy tendenci stavět šikmo. To, co my včelám vnucujeme, je poloha rámků nebo horní loučky nebo mezistěny, kterou my jim vložíme. Dále autor popisuje obrázek, vysvětluje rozdíl mezi studenou a teplou stavbou. Popisuje přibližně toto: „Stavbu rozeznáváme podle postavení rámků v úlu vůči česnu. Jako studená stavba je označováno
umístění rámků k česnu bočními loučkami - podélná stavba. Jako teplá stavba je označováno umístění rámků k česnu celou plochou plástu - příčná stavba. Pokud je úl čtvercový, umožňuje volbu mezi oběma stavbami. Volně žijící včely volí postavení díla oproti "česnu" spíše šikmé, tedy něco mezi dvěma uvedenými způsoby.“ (převzato z: http://vcelari-usti.webnode.cz/news/postaveni-ramkutepla-a-studena-stavba/) Dá se to obejít tím, že vstup do úlu je kupříkladu v pravém dolním rohu a větrací otvory jsou v rohu a ony najednou to dílo vnímají šikmo, protože ho nemají čelně k tomu vstupu a k těm větracím otvorům. Je to věc, kterou se dá trošku obejít jejich pud mít to dílo na šikmo, je jim to mnohem příjemnější a v přírodě to takřka vždycky takto postaví. Dále bych se rád ve zkratce zmínil o tom, co nám způsobují intenzivní chovy. Každý intenzivní chovatel chce především velký výnos, potřebuje hodně včelstev na jednom stanovišti, byť když je jich tam padesát, tak už je to hodně, a potřebuje k tomu strašně moc peněz a technologie. Je naprosto jasné, že člověk, který chce začít včelařit, chce mít třeba pět osm úlů, tak si nemůže pořídit medomet za osm až deset tisíc, odvíčkovací stůl a spoustu věcí, které jsou s tím spojeny. Ten pán, který tam uvádí ten článek, nepoužívá téměř nic – v podstatě plásty panenské vyřeže, med z nich vylije, vosk vyvaří nebo roztaví, nepoužívá ani medomet, nepoužívá ani žádný transportér ani žádné další vymoženosti, které jsou nutné k tomu vytáčení medu velmi nákladné. To vše je technologie, která má usnadnit získávání medu, usnadnit chov. Jediné, co se tím děje je, že koncentrujeme včely v obrovských množstvích na malých místech. Vznikají nám v naší republice i v celé Evropě velmi zavčelené oblasti a oblasti, kde je včel podstatně méně. Není pravdou, že je u nás málo včelstev. Neustále se tvrdí, že u nás ubývá včelařů a je málo včelařů, není to pravda, u nás je včelstev dost. Pouze za posledních pár let dochází hlavně díky dotacím k tomu, že počet včelstev roste. Malý včelař nikdy nepůjde pro dotace, protože je to pro něj malá položka a pokud chce medomet, dostane padesát procent, a už to jsou velké investice. Ale včelař, který má 500 nebo 600 včelstev, tak je schopen investovat půl miliónu do medárny a dostane 250 tisíc od Evropské unie. Je schopen investovat do nového auta, do toho či do toho, co je s chovem spojeno, a on ty peníze zpátky dostane. Nicméně jsou to přesně oni, kteří vytvářejí tu fámu, že máme málo včelstev. Není to tak, u nás je včelstev dost. Problém je v tom, že je chováme takovým způsobem jako krávy v kravíně. Pokud máme v kravíně 400 krav, tak vás můžu ujistit, že se tam denně spotřebuje kilogram antibiotik. Můžeme začít od telat, skončíme u dojnice. Začneme u zasušování krav, skončíme u běžného očkování. Zjistíme, že ten náklad na chované včely/krávy intenzivně je mnohem větší než když máme tři pět včelstev, chováme je přírodní cestou a v podstatě nepotřebujeme velmi drahé medárny, spousty ropy kolem sebe atd. My jsme se dostali tak daleko, že dneska je samozřejmostí léčit chemicky, že je dneska samozřejmostí lepit mezistěny. Pár let zpátky, dá se říci, že už za Bolševika, omlouvám se za ten výraz, nepoužívám jej normálně, se vytvářely i umělé pyly. Jsme velmi vyvinutá společnost, tak už vytváříme i umělý pyl, abychom měli čím krmit včely. My dneska vytváříme invertovaný cukr.
Pokud si vezmeme všechny ty vazby – jako když se člověk nezkušený, který chce začít včelařit a vpluje do nějakého svazu nebo někde mezi včelaře, a řekne se mu, to potřebuješ úl, to potřebuješ mezistěny, to potřebuješ rámky, to musíš léčit a to musíš takhle a takhle, tak ten člověk je úplně v pasti, protože se vůbec nic nedozví o tom, co ty včely vlastně jsou a co s nimi má dělat, jak si má přirozenou cestou pomoct. To je pro spoustu lidí odrazující a pro spoustu lidí lákavé, protože najednou v tom vidí peníze. A už to jede, už to vidí jasně, čtyři vozy kočovné apod. Já osobně bych kočování úplně zakázal, pouze bych to dovolil v lokalitách, kde je to nezbytně nutné. Ale tam, kde to nezbytně nutné není, jakože v celé naší republice to nezbytně nutné není, tak bych kočování hned zakázal z důvodu ohledu na včely, protože každý převoz je pro včely naprosto nepřirozený. Když vy máte včelnici nebo vůz, ve kterém máte nějaké tiché výměny, nebo tam v té době dvě tři královny potřebují na shromaždiště, tak v okamžiku, kdy vy je převezete, nemají šanci, aby se normálně přirozeně spářily, anebo se páří za úplně nenormálních podmínek nebo se do vozu, který má 40 včelstev královna málokdy vrátí přesně do toho úlu tak, aby se vrátila v pořádku oplodněná. Ta šance je velmi malá, proto se to řeší oplodňáčkama a zase jsme u něčeho, co vlastně nahrazujeme. Představte si, že ta královna je zvyklá vyrůstat mezi 10-15 000 včelami, za určité atmosféry, za určitých substancí, které jsou tam nakupeny. My najednou máme oplodňáček, kde je 30 včel a jedna královna, co tam naklade 20 buněk a pak se dá do krabičky, pošle se poštou, včelař si ji vyzvedne a jde ji vyměnit. A co tam ta královna čtyři dny dělá? Je to naprosto zvrácené, je to úplně stejné, jako když jsme zacházeli kupříkladu za Bolševika s dětmi, tady se narodilo, tady se vzalo, tady se položilo, maminka šla bokem, dítě se ukázalo na hodinku, dobrý, za 14 dní bylo odkojené bůhví kým, a takhle my zkrátka nad tím uvažujeme. Ty včely mají na to, aby se přirozeně rozmnožovaly, ale my jich nemůžeme mít 50 na jednom místě, nemůžeme je sypat chemií a nemůžeme s nimi zacházet ve stylu „takhle to bude a ne jinak“. Je to úplně stejné, jako kdyby vám někdo řekl: „A ode dneška budeš mít kuchyň takhle do účka, ložnice bude do elka, a takhle budeš žít.“ Myslím si, že by člověk v takovém prostředí velmi brzy psychicky zkolaboval, protože to pro něj není normální. Nemá kolem sebe prostor. Pokud zavřeme krávy do kravína, nasypeme je kukuřicí, co se stane? Ujišťuji vás o tom, a to vám řekne každý řezník, a já to vidím na nohách krav, že když dělám 500 kusů krav, má každá třetí kráva schvácené nohy. Znamená to, že má laminitidu. Laminita pochází od zánětu žaludku, toxiny se svažují do nohou. Kost je uchycena v noze na takových 1 200 lamelách, tam se dostane zánět, ty lamely se zanítí a ta kost se utrhne na těch lamelách. Tomu se říká schvácené kopyto u koně nebo u krávy. To je v podstatě jenom dopad zánětu žaludku u krávy, která je intenzivně krmená kukuřicí, v podstatě nezná slámu, nezná trávu. Když já stojím u kravského zadku nebo stojím na velkých včelích farmách, je to skoro to stejné, protože když já vidím, co z té krávy jde, tak naprosto přesně vím, v jakém stavu má žaludek. Když vidím, co ta kráva jí a když vidím, že půl dne stojí po kotníky ve vlastních výkalech, tak je jasné, že ten infekční tlak je tak vysoký, že žádná antibiotika, žádné koupání ve formaldehydu, modré skalici, nic takového už prostě nezabírá. Já řeším individuální problémy u krav, které už prostě nemůžou chodit.
Včelař, který má 500 včelstev, vezme pyretroid a třikrát na podzim je přeléčí. Je téměř jisté, že on nic nepozná, protože za dva roky matku prostě vymění. Dá tam matku, zase je med, zase je přeléčí a takhle to jde dál. Problém je v tom, že kdo nám ty matky chová, jak dlouho to ještě půjde a jaký bude výsledek, když najednou zjistíme, že nám najednou hynou včely. Ale proč hynou? Já vlastně ani nebudu schopný přijít na to, proč mi ty včely hynou. Já nebudu vědět, jestli to bylo kvůli tomu, tomu, tomu či skutečně kvůli královně, protože jsem nikdy neviděl královnu se reprodukovat. Pokud tu královnu uvidím se reprodukovat, uvidím ji se vyrojit nebo udělat tichou výměnu, a tu královnu, potažmo její dceru, mám pět šest let, vidím, že nemá vápenatění plodu, vidím, že má průměrnou snůšku medu, že má kupříkladu velmi dobrý zdravotní stav, že nemá problémy v létě, že má pozvolný vývoj, v podstatě se několik let obešla bez léčení, aby zvládla varroázu, v podstatě tam nikdy nevznikla invaze, ano, toto je včelstvo, které stojí za to chovat. Já mám z něho 15 kilo a to včelstvo má 17 kilo svého medu na zimu. Ale já mám 15 kilo bez toho, abych cokoliv s těmi včelami dělal. Ten včelař, který chce 40 kilo, tak ten musí udělat úplně vše a nakonec do nich musí nalít cukr nebo invertovaný cukr z kukuřice. Když se budeme bavit o tom, kolik kukuřice je nasazené po celém světě, kolik půdy se tím neustále posílá ke dnu, protože kukuřice půdu velmi rychle vyždímá, půda velmi rychle umírá a my jí nejsme schopni navrátit její životaschopnost. Takže je jasné, že pokud budu krmit invertovaným cukrem, který pochází z kukuřice, tak se v podstatě podílím na tom, že plundruju celou planetu a říkám si, že jsem včelař, který tady chce zachovat včelaření. Takto se dneska vyjadřuje drtivá většina včelařů, že mají zájem o to, aby tady bylo včelaření. Kolik si ale myslíte, že je potřeba kukuřice na to, aby vy jste z ní dostali kilogram invertovaného cukru? To nemáme vůbec ponětí o těch procesech, jsou to tuny, které jdou pouze na to invertování, nemáme ponětí, kolik se toho pěstuje jenom proto, aby to šlo do bioplynky. A když potom chceme koupit pole, tak nám ho nikdo neprodá, protože pan majitel, nebudu jmenovat, který má x hektarů, vám neprodá ani hektar, protože žije z dotací. Nejsem tu proto, abych někomu něco vyčítal. Já jen říkám, že jsme se do toho stavu dostali tím, že přemýšlíme tak, aby vše bylo efektivní a jednoduché. Ano, pak já si koupím jeden oddělek (k tomu se ještě vrátím), koupím si invertovaný cukr, koupím si úl, koupím si matku a najednou zjistím, že z toho potřebuju strašně moc medu, aby se mi to vyplatilo, že jsem potřeboval strašně moc peněz na to, aby to vůbec fungovalo. V případě, že si chytím roj nebo jej dostanu od souseda, mám jeden dva roje a začnu včelařit, tak se tím začnu opravdu zabývat, mechanicky se starat o to, aby kupříkladu nebyly invaze roztočů a budu se velmi snažit o to, aby tam neustále bylo nové dílo, aby včely neustále přecházely do panenského díla. Posunu se dál od prahu té invaze, od prahu včelího moru dál a dál, a mám možnost tvořit. Čím víc jsem u prahu invaze, tím víc mě to nutí finančně investovat a získávat, aby se mi to finančně vyplatilo. To je proces téměř všech intenzivních chovů, které máme kolem sebe. Co se týká oddělků. Oddělky – je to jedna z cest, jak rozmnožit včelstvo, jak lze předejít rojení a v podstatě jak bez toho, abychom chovali matku, přelarvovali, získali novou matku tím, že si buď vzali matečník z vyrojeného včelstva, nebo tam dáme pár nových plodů, uděláme tam reprodukční díru a oni si vychovají matku novou. To všechno lze. Ovšem je zjevné a dokázané to, že oddělky velmi trpí na varoázu druhým rokem. Je typické, že u oddělků druhým rokem z 90 % je invaze varoázy. A to
z toho důvodu, že když je oddělek uměle vytvořený, tak my lidé nejsme schopni zajistit přesný počet včelstev v přesných skupinkách vývojového stádia, aby to zastoupení bylo jin jang. Je to prostě nereálné. Je to věc, kterou člověk nikdy nedokáže, protože je to stejné jako by si chtěl svléct kůži a navléct si jinou od souseda. My musíme brát v potaz, že je to něco, co tu bylo bez nás 30 miliónů let a my se tomu můžeme přizpůsobit. Nemůžeme to udělat za ně. Necháme včely vyrojit, roj si chytneme a ošetříme jej kyselinou mravenčí. Máme-li vyrojené včelstvo, kde je velký potenciál varoázy, postavíme se tomu. Odebereme část plodu, a tím pádem tam vznikne poměrně vyrovnaný počet mladušek, které se starají o poměrně nevelkou část plodu. Bude to menší včelstvo, nicméně z něj do zimy může být dospělé samostatné včelstvo. Pokud ovšem necháme vyrojené včelstvo tak, jak je, s tím, že normálně vyroste, je tam velká pravděpodobnost, že tam invaze opět nastane, protože tam je velká část zavíčkovaného díla, v kterém varoáza zanedlouho vyjde a bude v takovém počtu, že se zase při další generaci opět namnoží. To bylo k oddělkům, ty jsou na jednu stranu nutné, na stranu druhou vytváříme umělý proces, který může vést k varoáze a léčení. To je věc rozhodnutí. Znám pána, v Obořicích jsme se potkali a nasmáli tomu, co všichni mají s tím rojením. Tak mám deset včelstev, vím, že se budou rojit, tak si udělám dva dny čas, lapnu si k nim, pochytám, co odletí. Je to každý rok, je to 1 500 korun, tak je pochytám, usadím a jedu dál. To není žádný problém, pokud to samozřejmě ta lokalita dovoluje. Jsou lokality, kde vyrojené včely téměř vždycky uletí nebo se usadí vysoko nebo jsou nedostupné. Ale já na vyrojení vidím překrásný zážitek přirozeného rozmnožení včelstva, s kterým si buď včelař poradí, nebo ne. 99 % včelařů nechce, aby se jim včely rojily, to znamená, že buď udělají oddělek, nebo zastřihnou královně křídla, nebo dají mřížku do česna, aby se přes ni královna nedostala. Nebo dělají různé další kroky, které zabraňují přirozenému procesu. Ať si to dělá každý, jak chce. Ale všichni, kteří něco chováme, tak bychom to především měli mít rádi. Já mám včelky velmi rád, byť mi jich spoustu umřelo, protože jsem se snažil přijít na to, proč je to tak, či onak. Udělal jsem spoustu chybných kroků a možná ještě udělám, ale rozhodně je pro mě jen jedna cesta. Uvědomit si, že vše, co je tady na světě živé, se pohybuje, materialisticky matematicky řečeno, pomocí elektromagnetického impulzu. Nic není stálé a vše se pohybuje. Jeden z impulzů, který známe všichni, je den a noc. Další impulz je otáčení Slunce, další impulz je otáčení všech planet, které tady máme. Všechny tyto elektromagnetické impulzy se podepisují na genetice rostlin až po posledního živočicha. My musíme nalézt cestu, kdy je vhodné do nich vstoupit a kdy to naopak vhodné není. Naši předci, dávní předci, ti co nebyli tak hodně odděleni od přírody, velmi dobře cítili, když ráno vstali, tu atmosféru, věděli, že ta vlhkost není normální, cítili, že radši půjdou okopávat listovou zeleninu než se hrabat ve včelách. Bylo jen pár těch, kteří se starali prostě o to, kdy se co bude dělat, popřípadě jaké semena a kdy se budou používat. Byli to lidi, kteří měli cit pro to, kdy to udělat a jak to udělat, aby bylo zachované v co nejlepší produkci to, co je tam geneticky dáno a vyvíjeno dál, protože všechno, co se tady u nás děje, v našich organizmech, v organizmech včel, se každý den podepisuje na genetické mřížce. Každá chemoterapie na organizmu udělá svůj podpis. Každý krok, každý penicilín, všechno tam je, a ten součet je nakonec kompletní a divíme se, proč je takový. Bodejť by takový nebyl. Když nedáme přirozenou možnost vyvíjet se zdravému a potlačujeme zdravé tím, že
blokujeme, používáme blokátory. Někdo je nemocný, použijeme antibiotika. Snaží se zastavit bakterie, které jej momentálně přemáhají. Ovšem ty antibiotika drtivou většinou poničí i spoustu bakterií, které potřebujeme, takže se stává, že se člověk sice vyléčí, ale během dalších dnů drtivou většinou buď opět odpadne, nebo je marný jenom proto, že je to tělo prostě poničené. Je to podobné jako u všech dalších procesů, kde zasáhneme chemikálií, a potom uvidíme za nějakou dobu ten podraz. A je jasné, že se to ukládá do genetiky. Pokud se rozhodneme jít cestou, kdy si řekneme, ano já si nakoupím matky, já si nakoupím včelstvo, udělám to, to a to, mám med, a potom mi včely najednou umřou, tak pak nejsme schopni ani říct, proč se to stalo, protože jsme je nemohli pozorovat, protože nevíme, odkud pochází královna, jestli se vůbec hodí do našeho kraje. Jsme velmi členitá země, Jižní Morava, Severní Morava, Střední Čechy, to jsou tak rozdílné lokality, že je jasné, že to včelstvo musí mít úplně jiný start, úplně jiný průběh celého léta a nakonec úplně jinou přípravu na zimu. Jsou včelnice, kde se prostě musí točit medovice, protože je hodně pozdě, včely ji donesou, ale jsou včelnice, které jsou na stejném místě a netočí tu medovici. Jednoduše proto, že tam nechali první jarní zásobu, nechali ji tam dost, a ty včely tam tu medovici nebudou nosit. A to jsou kroky, které si musí každý ve své lokalitě vyřešit. Říci si, mám tam slunečnici, mám tam to a to, to je dřív, to je později. Neexistuje rámec, podle kterého by se mohl řídit každý chovatel krávy, každý včelař. Takový rámec není. Všichni musíme pozorovat místo, kde jsme, průběh, kde jsme. Proto já chodím do českého svazu včelařů. Spousta lidí se mě ptá, proč tam chodíš, oni chtějí přeléčovat apod. A já říkám, chodím tam proto, že se tam potkám s těmi lidmi, kteří jsou v mé kolonii. Ti lidi vytvářejí genetiku tam, kde já jsem, kde chovám své včely. S těmi lidmi můžu vyměňovat matky. S těmi lidmi eventuálně chovám trubce. Když všichni vyřežeme trubce, tak na tom shromaždišti nebudou kvalitní trubci. My je vyřežeme proto, abychom se zbavili varoázy, ano, ale tím se zbavujeme i genetického fondu. A tak je třeba najít cestu, abychom si řekli, ano, tady tyto včely mají velmi málo varoázy, ty jsou parádní, nechám tam ty trubce, nechám je tam všechny. A tady je invaze, vyřežu trubce a vyřežu tam kupříkladu i kus dělničiny proto, aby se nějakým způsobem to včelstvo revitalizovalo, aby si pomohly samy. Ano, ale já jsem tam tu základnu těch trubců nechal. To znamená, když se mi vyrojí včely a oplodní se mi tam matka, tak je velká pravděpodobnost, že bude mít z čeho vybírat, že se tam dostanou ti praví trubci včas. To je, co se týče genetiky, věc, se kterou se budeme potýkat. Potýkáme se s ní sto let a Rudolf Steiner před sto lety říkal, že pokud nebudeme schopni přijmout to, že je to na výsost, tak začneme dělat ty chyby, které dnes děláme. Dnes 90 % včelařů má matky a neví odkud. A když ví, tak u nich mají dvě čísla a popis, to je všechno, oni o té matce ve skutečnosti neví nic. Že matku známe, to můžeme říct, až tu matku vidíme pět let, až vidíme její dcery. Teprve pak můžeme říct, ano, víceméně vím, to jsou z hlediska genetiky dobré včely, to jsou špatné včely. Tak to bylo k té genetice. Nyní k umělému oplodnění. Umělé oplodnění probíhá jednoduše. Ta matka o tom neví, je přispaná plynem. Vezme se inseminační jehla, háčky se matka otevře, vytáhne se to z těch trubců a nasází se to do ní. Matka se poté probere, je z toho úplně marná. A k tomu bych ještě připojil, že jsem nedávno viděl dokument o farmě, která produkuje tisíc matek týdně, tisíc královen týdně. Ty královny jsou za dvě hodiny v letadle a jsou rozvezeny po celém světě.
A teď bych rád řekl, jak to probíhá v přírodě. Královna, která se narodí jako neoplodněná, např. ve vyrojeném úlu, tam chvilku dospívá, dozraje a v příhodný den, nejčastěji to bývá v plodové dny, protože v plodových dnech bývá velmi intenzivní svit slunce. Je to pro ně velmi důležité. Nikdy se za škaredého počasí matky nepáří, vždycky se páří za jasného slunného dne. Jsou to často shromaždiště, kde jsou takové vzlínavé proudy, které používají i parašutisti nebo ti, co dělají paragliding. Královna se dostane na shromaždiště, dostanou se tam i ti trubci. Potom velmi vysoko, patnáct, dvacet, někdy i výš letí. Trubec následuje tu královnu, protože její feromony jsou pro něj to jediné. Letí tak vysoko, jak jen můžou k tomu slunci, jakoby chtěli opustit naši zem, spáří se a volným pádem padají dolů. Když se matka cítí dostatečně oplodněná, tak ze sebe střepe toho trubce, samozřejmě mu tím vytrhne jeho pohlavní orgán, trubec umírá. Nicméně je to jeho funkce, k té výsostné akci se dostane jeden z milionu trubců, takže je to pro něj spíše potěšení, i když ten závěr na to nevypadá. Akt probíhá za přímého slunce při volném pádu a za atmosféry, kdy je královna na vzduchu, velmi blízko slunci a není uspaná plynem na stole a nešťárá se do ní ocelovou jehlou. Mezi tím je obrovský rozdíl. Už toto se geneticky musí do té matky zapsat. To, že se spařila na slunci, že to bylo za takových okolností, že to bylo s takovými trubci. Už jen tento okamžik může v té genetice udělat startovací bod, a potom se odráží ti jednotliví trubci, kteří se namíchají, a ta královna udělá to nejlepší, co může být. V přírodě to trvá možná mnohem déle než na stole, ale nikdy člověk neobešel tu genetickou kličku, a když to obešel, nikdy s tím nebyl spokojený. Klonovaná zvířata vydrží velmi krátkou dobu. My když vyšlechtíme kupříkladu toho Holfštýna, který nám dává 40 litrů mléka, tak se běžně nedožívá více než dvě laktace. Normální kráva, která je normálně spářená, je schopna vyvést deset telat, má 15 let, je zdravá, dojí někdy i 18 litrů, když má dobrou pastvu a je opravdu fajn to zvíře. Královna, která je takhle oplodněná, je v podstatě oplodněná jen proto, aby se z ní chovaly dcery, tyto královny, dá se říct, se ani nedají použít v chovu, protože se čeká na to, až ona prostě udělá dceru, z ní se odchovávají dcery nebo se to dělá tak, že si ji vezmu a odchovávám z ní dcery, protože až ty dcery jsou v podstatě aspoň trošku tím přirozeným pářením zase navráceny zpět té přírodě. Pro uměle oplodněné matky je typické, že kladou dvě vajíčka do jedné buňky a spoustu jiných anomálií, které s tím souvisí. A to je naprostý důkaz, že to je slepá cesta. Jak říká Einstein, naše populace má, pokud nebude opylovač našich 95 % hmyzosnubných rostlin, jako je včela medonosná, maximálně čtyři roky. V podstatě ani to obilí bez biodiverzity, bez všech těch rostlin, bez toho širokého spektra, tady nemůže být. To spektrum, které tady je, je na sobě přímo závislé. Je zajímavé, že eroze půdy postupuje desetkrát až dvacetkrát pomaleji, kde třeba i trošku půda poškozená je, ale biodiverzita tam je uzavřená. Ta přítomnost rostlin a zástinu a všeho, co s tím souvisí, a hlavně živočichů v zemi. Pokud to tam je, eroze probíhá buď mnohem pomaleji, nebo se ta půda pomalu revitalizuje. Pokud to místo vyholíme a v podstatě ho zbavíme všech těch přírodních aspektů, které tam jsou nutné, tak vzniká poušť. Tak vzniká poušť, tak vzniká mrtvé místo, do kterého už to slunce nikdy nepustí živočicha, protože tam se neudrží jediná bakterie, která by tam mohla vegetovat. Tak úplně stejné je to se včelami, to jak se většina včelařů těší na tu řepku. Říkají, konečně to vykvete a bude to ono. Já jsem slyšel x lidí, kteří konzumují med a říkají, že už to poznají, už jim nechutná ten sádlový med, který nemá žádnou chuť, který chutná jak cukr, prostě to chutná jak brukev. A když ho našleháte, tak
to smrdí, to není med, to cítíte z toho brukev, to nemá nic společného s širokou paletou rostlin, které ty včely jsou schopny namíchat, a potom vám dát med, který vám vyléčí horní cesty dýchací za dva dny, protože tam je od mateřídoušky až po skoro cokoliv úplně všechno. To jsou homeopatické množství, které udělají nakonec bohatou paletu neuvěřitelných látek, které nám opravdu padají do toho organizmu samy, jak světlo, bez nějakého dalšího procesu stravování. Jednou se mě ptali, a co jako vidíte tak špatného na té řepce. No jednak vidím špatné to, že jsou na ni dotace, že se tím decimuje půda a že ta půda není využitá k pěstování normálních potravin. To jsou věci, které na tom vidím, jako špatné. Ale to, co na tom vidím, jako nejhoršího, je to, jakože si někdo myslí, že včely přežijí díky řepce. Toho kolegy, co se mě ptal na tu řepku, jsem se zeptal, co má nejraději na jídlo, řekl, že puding, tak jsem mu řekl, tak si nech uvařit bazén pudingu, skoč si do něj, a zkus v něm půl roku plavat, abys věděl, jaké to je jíst monostravu a jak se ten tvůj organizmus bude chovat, když bude jíst jenom monostravu. Onemocní a umře, protože tam ta skladba prostě není. Vyjma některé plodiny, jsme na pohance, jsme na jeteli, ano, to se ocitáme u zcela jiných rostlin, které jsou mnohem přírodnější. Zrovna ta pohanka je laskavost, každý ví, kdo měl pohankový med, jaké to je, i když někdy trošku čpí, je tmavý, ale prostě to víte, že to je med, který nemá obdoby. Každý, kdo jednou měl pohankový med, tak už jej vždycky pozná. Nikdy se nesplete, tak se mu to zafixuje, jako když vidí svoji mámu, ta chuť je od přírody 30 milionů let stará. A od té divoké původní pohanky se ta naše pohanka moc neliší, to znamená, že ta kvalita je tam zachovaná. Kdežto u té brukve nebo kupříkladu u těch mandlovníků a u spousty jiných rostlin, které jsou takhle pěstované, je jasné, že je to monostrava. Ano, ty včely tam přežijí. A ti Američani, jak říkal pan Hradil, to opravdu tak dělají. Oni si normálně nakoupí 500 oddělků, pojezdí s tím, pak ty včely fakt vyfouknou a vezmou si prázdné bedny a zase si z Kalifornie nakoupí 500 oddělků. Je jasné, že tam ta genetika je úplně pryč. A ani žádný výzkumný ústav jim nepomůže. Takhle se dostaneme na ten práh, jak říkal Einstein nebo Steiner. Je to jak s banány – prostě 5 % lidí na planetě bez banánů okamžitě umře. My v podstatě nemáme matky od banánů. My jsme je tak dlouho klonovali, až už prostě nemáme z čeho klonovat. My jsme se dostali na ten práh, kdy už nemáme z čeho brát. Ta semenná banka, kterou udržuje pan Dostálek1, je v podstatě jedna z rarit, která má nedozírných hodnot a o kterých většina lidí ani neví. Nicméně to, je naše spása, protože je to člověk, a je to tým lidí, který se stará nejenom o kulturní rostliny a o rostliny, které jíme, ale i o plevely, které jsou nezbytně nutné pro zachování toho spektra, toho, co my jsme vyplenili, vyhladili, vychemizovali nebo vyorali nebo vymeliorizovali. To je jedno, jakou cestou to zničíme. Výsledek je jasný. Když přijdeme do obchodu, tak v každé potravině je 5 % sóji. Říkají, že tam jsou stopy sóji, ale většinou je to 5 %. Všechna ta sója se velmi často pěstuje na vykácených pralesech. Ty pralesy se vypalují a kácí jenom pro tu sóju. Výsledek je takový, že my s tím krmíme ta prasata, abychom měli levné vepřové. A říkáme si, tak to je bomba, není to drahé, máme dost vepřového, ještě ten med, když nám z té Číny trochu více přivezou, tak nám to též bude stačit. Ve skutečnosti ten med, který se normálně objevuje na trhu, tak je 1
Gengel
v podstatě invertovaný cukr, jsou to sirupy, které vznikají v chemických továrnách. A decimují se tím vůbec představy o tom, co je to med. Decimují se tím lidské organizmy a my jediné, co pro to můžeme udělat, je to, že nebudeme včely krmit cukrem, že jim necháme jejich první jarní snůšku. Ať ty včely pak mají o týden o dva delší život, ať jsou schopné přežít, ať jsou schopné zimovat, ať na nosematozu neumírají a ať jsou schopné nosematozu, pokud se s ní v malé míře setkají, ať překonat, když už k tomu dojde. Nebo některé třeba uhynou, ale ať se většina včel k té nosematoze ani nedostane, protože ten stav toho žaludku bude tak stabilní, že k tomu nedojde. To je náš úkol, si myslím, od včelařů, zajímat se o to, co ty včely potřebují k tomu, aby přežily. Podle mě potřebují to, co si v přírodě nasbírají, pak potřebují to, abychom je příliš nerušili, podle mě potřebují to, abychom do nich nesypali chemikálie, a podle mě potřebují hlavně to, aby se mohly přirozeně pářit. To jsou základní věci a představa, kab by se měla vyvíjet naše představa o tom, jak dál pokračovat. A to není žádný můj rámec, podle kterého bychom se měli řídit, to něco, nad čím bychom měli uvažovat a dál tu cestu vyvíjet.
