PROJEKT LIDÉ LIDEM - WORKSHOP Č. 7

PROJEKT LIDÉ LIDEM - WORKSHOP Č. 7 Včely a jejich význam pro zachování života na Zemi (přepis audio záznamu workshopu)

lektor: Radomil Hradil V posledních letech, možná i desetiletí se včelám nedaří. Možná i ne-včelaři slyšeli o viru jménem „varola“ nebo o tom, že včelstva přes zimu vymírají či mizí. Není v pořádku, jak se chováme ke včelám, ale i k dalším zvířecím a rostlinným druhům a k přírodě jako takové. Cílem dnešního setkání tak je podívat se, co je příčinou dnešního stavu a jak zacházet a hospodařit se včelami tak, aby to nevyhovovalo jen nám lidem, ale i jim samotným. Nepřemýšlet nad maximálním ziskem, ale nad přirozeností. Dnes se společně zaměříme nejen na včely, ale i na další sociální druh, a to na mravence a dále na fungování ekosystémů. Zkusíme porozumět tomu, v čem je náš pohled na přírodu chybný a zkusíme se podívat, jaká poučení si můžeme vzít pro fungování lidské společnosti.

MRAVENCI Jdeme-li lesem a narazíme na mraveniště, jsme plní zvědavosti, jak to v tom mraveništi vypadá a funguje, ale v podstatě jsme schopni vidět pouze tu vnější část (po rozhrabání bychom viděli pouze mravence v situaci nebezpečí a ne za normálního stavu). Naštěstí již byla provedena řada studií na toto téma a my máme možnost se se životem mravenců blíže seznámit. A čím déle a více se seznamuje s životem tohoto „superorganismu“, tím více žasneme, jak to všechno funguje. V našich podmínkách známe mravence lesního (velký černý), obecného (malý černý) a žlutého (malý rezavý). Jednotliví mravenci mají své specializace v rámci kolonií, vytvářejí společenství, tzv. hmyzí stát, proto se jim říká sociální druh hmyzu. Jedinci jsou na ten stát bezprostředně navázáni a bez jeho existence nejsou schopni přežít. I kdybychom oddělili jednotlivce (a platí to i pro včelu) a zajistili mu všechny podmínky k životu, tak nepřežije. Kolonie tak tvoří jeden velký organismus sestávající z desetitisíců, statisíců a někdy i milionu jedinců, kteří fungují společně. Je tam matka, někdy se také říká královna, u mravenců jich bývá více v jedné kolonii, pak jsou tam dělnice, které se starají o to, že mraveniště vůbec postaví, starají se o matku, potomstvo, dále vojáci, což jsou speciální dělnice, které chrání kolonii. Samotná kolonie může být obrovská a např. mravenec lesní vytváří i jakési svazy kolonií, kdy jich v blízkosti jsou i desítky. V některých případech mohou mezi sebou kolonie i bojovat, ale v tomto případě se může jednat o spolupracující kolonie, které si vyměňují potomstvo, dělnice migrují a chovají se dohromady jako ještě větší organismus, přičemž dílčí kolonie mají vlastní samosprávu. Zvláštní chování je u mravenců, kteří žijí v tropech či subtropech. Např. mravenci, kteří nosí lístečky, říká se jim střihači listů, tzv. atta, jsou zvláštní tím, že stříhají stromům lístečky, odnáší si je do

mraveniště, kde na nich pěstují houby, kterými se pak živí celé mraveniště. Celý proces doprovází zajímavá dělba práce. Existuje speciální kasta velkých dělnic, které lezou na stromy a stříhají ty lístečky, pustí je na zem, kde je převezme další kasta dělnic, tzv. nosičky, které je přenášejí do mraveniště. Lístečky jde vidět jako plachty, které jedna za druhou směřují do mraveniště. A jelikož se nosičky nemohou bránit, napadají je malé mušky a kladou do nich vajíčka. Proto sedává na lístečku malinkatá dělnice, která působí jako ochranka. Když přinesou nosičky list do mraveniště, ujme se jej další kasta, tzv. krouhačky, ty jsou menší a listy nakrouhají na malé šupinky, jako když se krouhá zelí, a poté předají list další kastě, tzv. žvýkačkám, které jsou zase o něco menší a přeměňují ty malé šupinky na kaši. Až ji připraví, přijdou na řadu další dělnice, tzv. hnětačky, ty tvoří těsto, smíchají listovou hmotu s vlastními výkaly. A na této výsledné hmotě se dají pěstovat již zmíněné houby. Hmotu infikují sporami té houby a uloží ji do speciálních komůrek, kde je speciální mikroklima pro pěstování. O pěstované houby se stará další kasta, tzv. zahradnice, to jsou ti nejmenší z mravenců, které jsou až třistakrát menší než nosičky a střihačky. Zahradnice o houby pečují, ošetřují je slinami, aby se na nich nevytvářely plísně, a starají se o příslušné mikroklima. Na houbách vyrůstají speciální tělíska, plodnice, které jsou bohaté na bílkoviny a kterými se poté kolonie živí. Skladba dělnic mravence je velice pestrá, jedinec se do své profese rodí a je jí tělesně přizpůsobený, není to tedy jako u včel, kde jsou dělnice stejné a během života procházejí jednotlivými zaměstnáními. Kolonie atta jsou obrovské, mají až deset milionů jedinců. Mraveniště nejsou až tak velká nad zemí, ale obsahují rozsáhlé prostory v podzemí, které jsou hluboké šest až deset metrů. Mají důmyslný systém chodbiček, můžeme je přirovnat k našim okruhům kolem měst. Mají vedlejší a hlavní okruh, vedou z něj výpadovky, které mohou vést podzemím až 25 metrů od mraveniště. Při stavbě přemístí až 40 tun zeminy. Pro naši mysl a styl práce je nepředstavitelné něco takového naplánovat a řídit při takovém počtu dělníků. V mraveništi to však funguje bez nějakých porad, bez hierarchie, dělnice staví bez spojovací techniky. Je to jeden ze zázraků, jak taková kolonie funguje. Dalším zázrakem je vyváženost počtu příslušníků jednotlivých kast. Zajímavostí dalšího druhu je kočovnost. Přes den někam táhnou a na noc si postaví bivak. Ten vypadá tak, že mravenci vytvoří v korunách stromů mraveniště z vlastních těl. Jedny dělnice se chytnou větviček, další se pověsí na ně, a tak dělají celé závěsy a z těch závěsů vytvářejí celé mraveniště s chodbami s prostorami. Někdy bývají napadáni roztočem, z jistého úhlu pohledu se dá říci, že s ním koexistují. Roztoč na nich žije, saje jejich lymfu a mravenci s ním koexistují. Je poměrně veliký, poměrově asi jako talíř k našemu tělu. Ten roztoč žije i na jejich nohou, na chodidlech, jako by měl mravenec botu, a další mravenec se pověsí za tu botu, za toho roztoče, a tak se roztoči stávají součástí systému. U jiného druhu tropických mravenců, tzv. tkalců, můžeme pozorovat vytváření tzv. pavilonů. To jsou mraveniště zřizovaná v korunách stromů, ale ne z vlastních těl, ale z listů, větviček. Spřádá je dohromady zvláštním způsobem – dělnice potřebují spříst k sobě listy, které rostou kousek od sebe, a dělají to tak, že se chytí za okraje listů (ne jedna ale např. řada deseti) a natahují se k dalšímu listu. Napomáhají jim další dělnice, tvoří řetízky a ve chvíli, kdy se spojí s dalším listem, začnou řetízky zkracovat. Až listy spojí, pak některé dělnice běží pro larvy, které když se kuklí, vytvářejí kolem sebe kokon, z kterého se tvoří vlákno (vypouští stejně jako pavouk bílkovinou tekutinu, která na vzduchu

tuhne). Dělnice chytnou larvy mezi kusadla a začnou s nimi tkát tak, že se střídavě dotýkají jednoho a druhého listu. Zvláštností je, že se u živočišného druhu setkáváme s používáním pracovního nástroje. Dalším druhem mravenců jsou tzv. pěstitelé, kteří řešili to, jak v polopouštních a pouštních oblastech přečkat dobu největšího sucha, kdy není možné nacházet potravu. Řeší to tak, že si vytvářejí podzemní zásoby zrní. Sbírají semena jednoho speciálního druhu trávy, kterému se říká mravenčí rýže. Je tvrdá, pro nás nepoživatelná. Mravenci tu rýži, a teď se vedou debaty, pěstují záměrně nebo náhodně (že mravenci pouze semena vypustí, protože pěstování je záměrná inteligentní činnost, kterou zvládají pouze lidé). Ale každopádně to kolem mraveniště, které je především podzemní, vypadá tak, že kolem něj roste pouze tato rýže, to ostatní mravenci zlikvidují. Následně zrna přinesou mravenci do mraveniště, kde se jich ujme kasta mlátiček, které to zrno vymlátí, sundají z něj obaly/plevy, a pak to zrno předávají skladnicím, které jej odnesou dolů do mraveniště do speciálních komůrek, kde ho uloží a kde se o něj starají, a v případě, že to zrno tam zplesniví, tak jej vynesou ven a vyhodí, a nebo pokud jim začne vlhnout, ale plesnivé ještě není, tak jej vynesou ven, rozprostřou jej na sluníčko a až proschne, tak si jej opět odnesou zpátky do těch komůrek. Taková kolonie má pak až sto litrů zrna v zásobárnách. U českých mravenců je možné si všimnout, že se živí výměšky mšic, tzv. medovicí. Je možné vidět, jak mravenci obíhají kolem mšic, když jsou na mladých výhoncích. Pro mravence jsou lákavé, protože obsahují hodně cukru. Mšice, když saje rostlinnou šťávu, tak spotřebovává hlavně bílkoviny, ale v rostlinné šťávě je i nadbytek cukru, který potom vylučuje, takže ta vyměšovaná šťáva je sladká a lepí. A mravenci nejenže se živí tou šťávou, ale chrání i samotné mšice, koexistují s nimi. Pokud jsou mšice napadené predátorem, vypustí feromony, které přivolají mravence, kteří pak zaútočí na predátora. Těmto mravencům se říká také pastevci (princip je znázorněn i ve Ferdovi mravenci), vypadá to, jakoby mšice pásli a „dojili“ – to přijdou ke mšici, dotknou se jí, ona vyloučí kapičku medovice a mravenec ji slízne. Mravenec přenáší mšice i na nové „pastviny“, což pak vadí zemědělcům, ovocnářům a dalším, kterým mravenci ty mšice roznášejí. Pak existují mravenci, kteří se zase jinak vypořádávají s obdobím sucha. Těmto mravencům se říká medové soudečky. V této kolonii to funguje tak, že část vysoké procento dělnic začne ve svém volátku shromažďovat sladkou šťávu, med, proto se jim říká medové soudečky, a začnou se zvětšovat. Ty se pak pověsí ve speciálních komůrkách na strop, až se z nich stanou kuličky sladké šťávy, které nejsou schopné pohybu. Zbytku kolonie slouží jako živá zásobárna potravy, a to až dva roky. Tento druh mravenců je oblíbený u domorodých obyvatel, kteří je s oblibou vykopávají a pochutnávají si na nich. Život mravenců je tak plný kuriozit. A ať se podíváme na jakýkoliv druh, na mechanismy jejich chování, stojí před námi spousta otázek, na které neznáme odpovědi. Staví nás před důležitou otázku – jak je to vlastně v přírodě uzpůsobené? Objevujeme to nádherné soužití mezi mravenci a dalšími druhy organismů. V mraveništích často žije spousta různých druhů organismů, od těch, co se živí odpadky mravenců, až po ty, co se živí samotnými mravenci či jejich plody, a mravencům jakoby to nevadilo a naopak se ještě starají o tyto své hosty, v našich očích nezvané návštěvníky. Vědci zjišťují, že tyto organismy např. vylučují různé látky, které jakoby mravence obloudí či které jim chutnají a

pojídají je. Otázkou zůstává, zdali i další organismy nejsou nezbytnou součástí mraveniště, toho jednoho velkého organismu a jestli to dohromady není jeden velký metabolismus. A jestli ta naše představa, že příroda funguje na bázi jednoho velkého boje, není také mylná. Příkladem může být i druh mravenců, který žije na akátech (a takových druhů, které koexistují následujícím způsobem s rostlinami je opravdu mnoho). Akáty vytváří velké trny v podobě dutých rohů, ve kterých žijí kolonie mravenců. Dále se o mravence akát stará tak, že jim nabízí potravu. Ve žlázkách úžlabí listů vytváří sladkou šťávu, ze které získávají mravenci cukr, a potom ještě vytváří na listech speciální útvary, taková tělíska, která jsou bílkovinného charakteru a kterými se mravenci taktéž živí. Tyto stromy se v průběhu evoluce adaptovaly tak, že vytváří speciální podmínky pro život mravenců ve svém těle. Mravenci naopak stromu poskytují to, že když přijdou nějací býložravci a začnou ty akáciové háje na savaně spásat, tak se okamžitě vyrojí a zaútočí na býložravce, začnou je kousat, a ti se pak od daného stromu po sežrání pár listů vzdálí. Tímto je zajištěno, že býložravci nemohou spást celou savanu a ta může existovat dále. Mravenci ale akácie nechrání jen před býložravci, ale i před hmyzem. Když vědci odstranili z akátu mravence, nastěhovalo se tam na 40 druhů hmyzu, který se jím různými způsoby živil. Dále mravenci likvidují popínavé rostliny, liány, které by se pnuly po rostlině a mohly ji zadusit. O mravencích mluvíme jako o jednom organismu, vědci mluví také o superorganismu, čímž mají na mysli, že celá ta kolonie funguje jako jeden celek. A i když má jednotlivec svou vlastní existenci, přesto není bez celku schopen přežít a zároveň svou existencí slouží celku. Je to obdoba jednotlivých buněk v organismu nebo jednotlivých orgánů v organismu. Když se proto podíváme na to, jak to funguje v mraveništích, jak tam probíhá komunikace, tak to můžeme přenést oběma směry, nahoru, na fungování a vazby v ekosystémech, či o řád níže, na fungování jednoho organismu, buňky. Podíváme-li se na vlastní organismus, je pro nás otázkou, jak jako celek můžeme fungovat, jak se přenáší informace, jak můžeme zároveň sedět, dýchat, přemýšlet, … jsou to miliardy buněk, které jsou propojené a spolupracují v rámci jednoho celku. Pro nás zůstává nepředstavitelné něco podobného vytvořit uměle v rámci techniky či lidské společnosti. Např. pokožka, která nás odděluje od vnějšího prostředí a žije na ní nepřeberné množství organismů a je zároveň propustná, stejně jako každá jednotlivá buňka, která je takto oddělena membránou. Samotný život je něco tak neuchopitelného, složitého a zázračného, že se zatím žádnému vědci nepodařil uměle vytvořit. Zajímavé knihy o životě hmyzu napsal před sto lety Maurice Maeterlinck, belgický básník, spisovatel a přírodovědec s velikým zájmem o hmyz. Napsal tři knihy (vyšly i v češtině): Život včel, Život mravenců a Život všekazů. Jeho přístup nebyl pouze racionální, vědecký a pragmatický, ale i poetický a pousmíval se nad touhou vědců vše racionálně popsat a vysvětlit. Možná jste taky někdy pozorovali mravence, jak lezou na strom. To je taky fascinující divadlo, jak neustále ten proud mravenců stoupá do koruny a ani nevidíme, jak i na vysokých stromech lezou do třeba i té nejvzdálenější špičky. Jeden proud jde nahoru a druhý dolů, jakoby celý strom obsáhl to mraveniště, mravenci jsou přítomni v celém tom stromě. Stejně tak, když se podíváte na louce, na zahradě, když rozhrábnete trávu, většinou tam mravence objevíte, i když o nich běžně nevíte, oni tam jsou (většinou černí mravenci – mravenci obecní). Nejsou tedy jen na těch známých cestičkách

(patrné především u mravence lesního), ale jsou všudypřítomní. Můžeme si toho všimnout dobře po dešti, kdy začnou stavět na zahradě kupičky, aby se zbavili vlhkosti. To pak vidíme, že máme mraveniště na každém kroku. Často jsou z toho majitelé zahrad nervózní a snaží se jich zbavit, většinou proto, aby neměli hlínu v sekačce. Ale důležité je si uvědomit, že mravenčí kolonie jsou opravdu všudypřítomné. Při jejich pozorování můžeme mít pocit, že jednají se záměrem, že jsou dobře zorganizované, že jejich chování není náhodné ani chaotické. Jakmile však oddělíme jednoho mravence z kolonie, je zmatený a nakonec zemře. Ale jakmile je součástí kolonie, chová se organizovaně a je buňkou celé společnosti. Odvrácenou stránkou mravenců jsou tzv. faraoni, které když máme doma v bytě, tak z nich moc nadšení nejsme. Těžko se jich pak zbavujeme. Když se ale na ně podíváme z druhé strany, jako na kolonii, která má své chodbičky po celém paneláku, ve všech jeho spárách až do vysokých pater, nad námi, pod námi, všude vylučují kyselinu mravenčí a my jsme pro ně jakoby hosty v jejich mraveništi. Žijeme v mraveništi , stejně jako na té zahradě.

VČELY Ve zdravé krajině je to s nimi jako s mravenci, jsou všudypřítomné. Stav se ale mění v průběhu industrializace zemědělství a toho, jak proměňujeme krajinu za posledních sto let. Spojila se pole, pěstují se monokultury plodin, které nekvetou, a veškerý kvetoucí porost, často brán jako plevele, se pomocí herbicidů likviduje. Takže nám zůstanou obrovské plochy, na kterých nic nekvete a kde včely nemají prostor k životu – nemají možnost potravy, a tedy ani důvod tam zalétat. Dřív byla situace jiná, byla jiná krajina, byly více zastoupeny stromy a meze, v mezích rostly kvetoucí rostliny, které nabízely potravu, a to nejen pro včely, ale celkově pro hmyz. Nezměnila se jen krajina, ale i způsob chovu včel. Před těmi sto lety nebylo mnoho specializovaných včelařů, zato ale chovali včely zemědělci a v zemědělství pracovala většina populace. Zemědělci navíc neměli produkční včely zaměřené na produkci medu. Zkrátka měli včely, protože patřily k vyváženému modelu statku stejně jako krávy nebo prasata a měli jich tolik, kolik potřebovali. Včely opylovaly plodiny a produkovaly med pro domácí potřebu či med sloužil jako hezký dárek. A těch produkčních včelařů, kteří obchodovali s medem, nebylo mnoho. Chov se později proměnil, začal se koncentrovat, zaměřil se na produkci medu tak, aby byl v proměňujících a vyostřujících se ekonomických podmínkách rentabilní, aby spotřebovával co nejméně lidské práce s co největší produkcí medu. A tak místo malých včelstev rovnoměrně rozmístěných po krajině máme dnes koncentrovaná velká včelstva v kočovných včelínech. Kočovné včelíny však nejsou vůbec vhodné pro včelstva, včely na ně nejsou adaptované. Když žijí včely přirozeně v lese, usadí se jedno včelstvo v určité vzdálenosti od druhého včelstva. Včelstva tak nežijí těsně vedle sebe a je to zdravý stav pro krajinu i pro včely. Když s včelami kočujeme, je to pro ně obrovský stres, protože včely jsou vázány na to své místo mnohem více než my lidé. Když je pak převezeme jinam, tak je oslabujeme. Podíváme-li se, jak včely žijí, tak před sebou máme úl nebo včelstvo, které žije v nějaké dutině stromu, a my vlastně nevidíme, co se děje uvnitř. My jen vidíme z nějakého malého otvoru (z česna) včely vylétat a vlétat dovnitř a poletovat kolem. Včela, která vylétne, nabere směr a zmizí nám z dohledu a to, co se děje v úlu, je záhada. V úlu je tma, včely si ten úl zevnitř vytmelí propolisem. Včely sbírají smůlu, vytvářejí z ní propolis a tím vše uvnitř utěsní kromě česna. Jsou tak ve tmě, uzavřené a oddělené od světa. Včela během svého vývoje mění své role. Když se narodí, tak vůbec nevychází ven na světlo, je v úlu, pohybuje se po plástvích a vykonává určité funkce. Až v druhé polovině svého poměrně krátkého života se dostává na světlo. To, co se děje uvnitř, je tedy uzavřené a my, když se chceme dovnitř podívat, chodíme tzv. do včel, otevřeme úl a díváme se, co se uvnitř děje. To staří včelaři neměli rádi, říkali, že člověk by měl včely pozorovat na česně a podle toho by měl vědět, co se v tom úlu odehrává. Měl by to poznat na základě zkušenosti, kterou potom po letech má. Dneska na to jdeme racionálně, my včelstvo otevřeme, narušíme propolisovou vrstvu, do úlu se dostane světlo, a tak nakonec stejně vidíme úplně jinou situaci, než ve které včely normálně žijí. Včely se dostanou do stresu, začnou se chovat jinak. My je sice pozorujeme, ale je to podobné, jako bychom rozkopali mraveniště. Je to však přístup, jaký dneska často věda používá. Někdy ještě extrémněji, když chce

pozorovat život – vezme se živá tkáň, ta se zabije a následně pitvá a pozoruje, jak vypadá uvnitř – ale vlastně nemá možnost jak pozorovat život buňky jako živé. V mrtvém stavu buňka nefunguje. Obdobné je to s těmi včelami, sice žijí, ale situace je změněna. Proto zůstává záhadou a mystériem, co se uvnitř úlu odehrává. Nicméně dnes už máme z biologie obsáhlé poznatky, jak to tam uvnitř probíhá. Nyní bych chtěl poukázat na pár zajímavostí. Na začátek je dobré si opět uvědomit, že včelstvo není poskládáno z jednotlivých včel, že to není soubor jedinců, ale že je to jeden celek, jeden organismus. My jej sice můžeme rozebírat na jednotlivé včely a víme, z čeho se skládá, ale nemůžeme jej skládat zpětně dohromady. Je to jako s lidským tělem, my jej můžeme rozebrat na jednotlivé orgány a buňky, ale skládáním buněk a orgánů bychom nikdy nevytvořili funkční organismus, celek je totiž primární a od něj je vše odvozené. Obdobné je to i v embryologii, když se organismus vytváří, není to tak, že by někdo jednotlivé části organismu skládal, ale organismus vzniká jako celistvý útvar, který se postupně diferencuje, rozčleňuje, rozlišuje a ten postup je naprosto opačný než když skládáme nějaký stroj dohromady, smontujeme ho a nastartujeme ho. To, že ale i k včelstvu přistupujeme jako ke stavebnici, jako ke stroji a ne jako k něčemu živému, je jeden z důvodů, proč včelstva vymírají. A nepřistupujeme tak jen ke včelám, ale k celé planetě, k ekosystémům, a proto to s nimi jde tak z kopce. Proto ten nastíněný obraz celistvého organismu je pro naše vnímání světa tak důležitý, abychom si uvědomili, co je podstatou života. Teprve pak se můžeme začít chovat ekologicky. Včela když se narodí, tak se narodí vlastně dvakrát. Nejdříve se narodí z vajíčka, kdy má podobu červíčka, který žije v buňce a dělnice jej krmí. Až vyroste, tak se potom zakuklí v té buňce, a pak se rodí podruhé. Včela je tedy hmyz s proměnou dokonalou, tzn., že prochází stádiem kukly. Kukla je nehybná, prochází v ní proměna, kdy se z červíčka stává včela (obdobné jako když se z housenky stává motýl). Včela se pak rodí jako už dospělá včela, která v rámci života prochází různými profesemi, v čemž se tedy liší od mravenců, kteří se do své profese rodí a v ní pak většinou po celý život zůstávají. Včela nejdříve začne uklízet, když se narodí. Má profesi uklizečky, uklízí prázdné buňky, aby se daly znovu použít. Odstraňuje z nich, co v nich být nemá, např. mrtvé včely, vynáší je ven z úlu. Takto se pohybuje v úlu několik dní, a potom mění profesi, stává se z ní krmička, která krmí larvy. To předpokládá, že se jí vyvinou speciální žlázy, hrtanové žlázy, které produkují mateří kašičku, kterou krmí, je to takové „mléko“ včely. Ty žlázy po několika dnech zase zakrní a včela opět mění profesi. Tentokrát se jí místo těchto žláz rozvinou jiné žlázy, a to žlázy na zadečku, které produkují vosk. Vosk vzniká tak, že je nejdříve ve včelím těle tekutý, pak jej včela vyloučí a na vzduchu tuhne a jsou z něj šupinky. Včela ty šupinky ze zadečku slupuje a staví z nich plásty. Včely staví plásty rozdílně od vos. Vosa sbírá dřevní hmotu, nejčastěji z trouchnivěného dřeva, jakoby olizuje dřevo. Dřevní hmotu smísí se slinami a vyrábí jakýsi papír, který používá na stavbu buněk. To znamená, že ta stavební hmota neprochází jejím tělem jako je tomu u včel. Včela vosk produkuje, je

to výměšek jejího těla. Vosk je produktem toho, co ona posbírá jako nektar a jako pyl, co projde jejím tělem a vylučuje jako vosk. Včela tedy staví plásty, a když ukončí tuto životní etapu, tak se přesouvá k česnu a zaučuje se na vnější svět, který do té doby vůbec nezná. Dostává se do oblasti světla a stává se hlídačkou na česně, kde kontroluje, co se dostává dovnitř a ven, a občas proletí ven a už se učí létat a orientovat se venku. Všechny fáze doposud trvají přibližně 3 týdny, a poté se z ní stává létavka, která létá na květy a přináší do úlu pyl a nektar a předává jej uvnitř skladnicím, které je plní do buněk. Ty nejzkušenější létavky, to jsou slídilky, které pátrají po nové potravě, to jsou ty nejlepší z těch nejlepších včel. Toto období včely trvá přibližně dva týdny. Letní včely pak záhy po těch pěti šesti týdnech umírají. To, co můžeme pozorovat, když pozorujeme včely, je tedy život na česně a pak ještě můžeme mít to štěstí a můžeme pozorovat včelí roj. Včelí rojení je něco, co dnešní včelaři nemají moc rádi, a tak se snaží rojení zabránit, a tak pozorovat roj není tak běžné, jako to bývalo dřív, kdy všechny včely rojily. Dnes to bývá vnímáno jako ostuda, když se včelaři včely vyrojí. Ale je to přirozený způsob chování včel. Je to způsob množení včelstva. Je to hrozen několika tisíc možná desítek tisíc včel, který se česlem vyhrne ven a někde zavěsí a udržuje hroznovitý/hruškovitý tvar. V roji vytvářejí včely závoje a vytvářejí mezi nimi chodby a prostory, v roji regulují teplotu. Aby mohly létat, musí zvyšovat teplotu, rozehřát se. Pokud nechce roj nikam letět, je volnější, ve chvíli kdy se chce přesunout, tak se stáhne, aby se zahřál před letem. Když to opět porovnáme k organismu člověka, který si udržuje teplotu mezi 36 a 37°C, tak včely jako organismus, jako celek, který má plod, si udržují teplotu kolem 35°C +/- půl stupně. Na to mají včely různé způsoby, jak toho dosáhnout. Nastávají 2 problémové situace, a to v létě, kdy je příliš horko a v předjaří, kdy je ještě hodně chladno a už má včelstvo plod. Venku může i mrznout, a včely potřebují oněch 35°C. Hlavně se to týká oněch zakuklených, zavíčkovaných včel, ty jsou nejchoulostivější, právě ta tajuplná přeměna z červíčka na včelu je velice choulostivá na teplo, potřebuje ji stálou, a jakmile tam dojde k výkyvu na jednu nebo druhou stranu, tak se nenarodí zdravé včely, nejsou dovyvinuté. V létě často včely, ale i vosy či sršni, létají na zahradní jezírko, k vodě, a člověk si říká, že asi pijí, že mají žízeň, ale to není tak úplně pravda. Oni si ji nosí do hnízd, do úlů, kde ji používají k ochlazování. Mají to tak, že když začnou vnímat, že se hodně otepluje a že musí začít chladit, tak začne část včel intenzivně mávat křídly, jako takové malé ventilátory. Dělají to proto, aby zrychlily oběh vzduchu v úlu, který je velmi těsně uzavřený, a je tam pouze to malé česno, díky čemuž je tam výměna vzduchu hodně malá a musí ji zintenzivnit. Když vidí, že ani to nestačí, začnou nosit vodu. Tu dávají do prázdných buněk, kde vytvoří tenký film na povrchu těch buněk a začne se odpařovat, čímž se spotřebovává teplo a dochází k ochlazování. Přičemž stále část dělnic musí větrat, mávat křídly, aby ten vlhký vzduch vyháněly ven. A opět si můžeme klást otázku, jak včely poznají, že se teplota dostává mimo optimum, jak vědí, kolik včel a které včely mají začít větrat, aby bylo větrání optimálně zajištěné. Nemůžou si dovolit fungovat způsobem pokus-omyl, omyl by znamenal jejich záhubu. Opačný případ, je případ chladu, kdy včely potřebují topit. Už když matka klade vajíčka do buněk, tak myslí na to, že je potřeba část těch buněk nechat volných, zhruba 5 % v tom plástu. Později, když už jsou buňky zavíčkované a jsou v nich ty kukly, tak některé včely do těch volných buněk vlezou nebo si

na buňky lehají a přitiskávají se na ně, třeba i půl hodiny tak zůstávají a nehýbou se. Vše, co popisuji, vyšlo dobře napsané i v roce 2009 v knize s názvem „Fenomenální včely“ od Jürgena Tautze, profesora zoologie na univerzitě ve Würzburgu. Popisuje v ní, jak vědci teprve pomocí termovize zjistili, co se v tom úlu děje. Zjistili, že včely, které se přitisknou na ty zavíčkované buňky, mimochodem hruď včel svou velikostí odpovídá přesně velikosti víčka buňky, tak ty včely jsou mnohem teplejší než zbytek včel, jsou to tzv. včely topičky. Tyto včely se rozehřejí ve svojí hrudi, což dělají tak, že začnou pracovat svaly, které mají v hrudi a kterými ovládají křídla. Zároveň mají schopnost ta křídla odpojit, jakoby tam měly spojku – takže křídla se nehýbou, ale ony naplno pracují těmi svaly, a tím vyvíjejí teplo. Energeticky je vyhřívání ta nejnáročnější práce, kterou včely dělají. Včely se takto vyhřejí až na 42 či dokonce 43° C, nažhaví se, přitisknou se na ty buňky a vyhřívají je. Toto vyhřívání ale není zcela efektivní, teplo uniká i druhým směrem včely, a proto se pak na tyto včely přitiskují další včely, aby bránily únikům tepla. Ale i to by bylo ještě nedostatečné pro vyhřívání plástů, proto vyvinuly včely ještě systém toho, že využívají prázdné buňky, které jsou v plástvi rozmístěné rovnoměrně. Do těchto buněk vlézají opět včely topičky a zahřívají buňky z boku. Také se nejdříve rozehřejí, pobíhají po plástvu sem a tam, a pak vlezou dovnitř a pumpují zadečkem, aby co nejvíce hřály. Takto intenzivně hřejí přibližně 5 minut, a pak jakoby vypnou. Vysoká teplota dobíhá nějakou dobu, a jakmile klesne pod určitou hranici, tak včely začnou opět pracovat a zase hřejí. Takto to dělají zhruba půl hodiny. To jsou včely, které ostatní včely krmí energeticky velmi bohatou stravou. Opět se nabízí otázka, jak je to zařízené. Jedna z možných odpovědí je to, že ve včelstvu jsou zastoupeny včely s různým prahem citlivosti pro teplotu a je tam určitý počet včel, které začnou pracovat, jakmile se teplota vychýlí na jednu či druhou stranu za určitou hranici od optima. Pokud to nestačí a teplota se začne vychylovat více, zareagují další včely, takže je to tímto mechanickým způsobem obstaráno. Pak se ale nabízí další otázka, jak je to možné, že jsou tak geniálně ve včelstvu zastoupeny jednotlivé typy včel. Na to pan Tautz odpovídá, že je to dáno genotypem, který se vytvářel po mnoho miliónů let trvajícím vývojem. Co je to však genotyp? Často jsou ve vědě používány pojmy, které označují určité jevy, ale stejně není samotný pojem, původ jeho obsahu dostatečně vysvětlen, vedle genotypu je to např. i instinkt. Stavba plástů. V úlu jsou rámečky a v nich plásty s šestibokými buňkami. Jak je však včely staví? Dnes to často včelaři dělají tak, že jim to předpřipraví, dají jim tam mezistěny. Mají stroj, který jim do plátu vosku vylisuje základy buněk, takže včely ty buňky pak už jen vytáhnou a dostaví. Ale včely jsou samozřejmě schopné si to postavit i samy. Když plást vzniká, je dvouvrstvý, je svisle v úlu a má na obě strany ty šestiboké buňky. Když se na to dílo podíváme shora, tak vidíme, jak do sebe krásně zapadají. Dno mají jako jehlan a jehlany protilehlých vrstev do sebe vzájemně zapadají. Je tak geniálně využit prostor, je to geniálně pevné a drží to pohromadě. Navíc nejsou buňky ve vodorovné poloze, ale jsou mírně nakloněné, aby z nich med nevytékal. Jak to ale včely dokážou, že vytvoří tak pravidelný útvar, kde každý úhel v buňce má přesně 120°? Stavba probíhá samozřejmě ve tmě a obě vrstvy jsou stavěny současně z obou stran. Na každé straně se pohybuje přibližně 50 až 60 stavitelek. Věda odpovídá tak, že včely by v podstatě stavěly trubičky, ale tím, že staví naproti sobě a že je vosk tekutý a taje (v tu chvíli má přibližně 40°C), děje se efekt mýdlových bublin, které když na sebe narážejí, tak se deformují a vznikají rovné pravidelné stěny buněk. Buňky podle této teorie tedy vznikají

samovolně. Velikost buněk je pak odvozená od velikosti včel a nejspíš bychom pod mikroskopem dvě stejné nenašli. Tvar celého díla pak závisí na tvaru a celkovém vnitřním prostoru úlu. Osobně si myslím, že se vědeckými cestami nedá život a chování včel uspokojivě vysvětlit, a chtěl bych znovu poukázat na to, že je potřeba vnímat ten organismus jako celek, jako určitou inteligenci, která tady je. I když my jako lidé neradi připouštíme, že existuje i mimolidská inteligence, a když ano, tak jen daleko ve vesmíru. Ale nejsme ochotni připustit, že existuje tady kolem nás, že je tady něco, co je inteligentní. Problém spočívá v tom, že ta inteligence je trochu jiného rázu, je to spíše taková moudrost. Pokud to a priori neodmítneme, musíme dospět k tomu, že v tom včelstvu či v té kolonii mravenců existuje určité vědomí. Např. komunikace při stavbě takové složité stavby jako je obrovské mraveniště, termitiště apod. neprobíhá jen na bázi chemických látek a feromonů, ale že se děje na bázi jiné než smyslové, že se děje na bázi něčeho, co my bychom označili jako telepatie nebo prostě vědomí či že celý organismus má jedno společné vědomí. Stejně jako když všechny naše buňky mohou společně fungovat v rámci organismu jenom proto, že ten náš organismus, naše tělo, má něco jako vlastní inteligenci a svoje vlastní vědomí a vysvětlovat to elektrickými impulzy, které vedou od buňky k buňce, je podle mě scestné. A tak je podle mě potřeba přistupovat ke včelstvu, a nejen k nim, jako k inteligentní bytosti. Velmi výmluvné proto je i to, co staří včelaři někdy ještě v 19. století věděli – že když umře včelař, který je s touto bytostí neustále v kontaktu, který se o tuto bytost stará a svým způsobem s ní komunikuje, takže to včelstvo umře taky. Je na něj tak navázáno, že i když má všeho dostatek, tak umře. To je něco, co už se dneska neděje, nejspíš proto, že ty vazby už nejsou tak bytostné, tak úzké jako tenkrát. Dochovalo se to však v našem národním literárním díle, a to v Babičce. V samém závěru, kdy babička umírá a zaopatřuje poslední věci, tak říká služce Voršile, klade ji na srdce, že až umře, tak aby šla za jejími včelami a řekla jim o tom, protože jinak že by umřely. Nyní bych se chtěl zmínit o vývoji včelaření, jak se proměnilo vědomí člověka s nástupem průmyslové revoluce, osvícenstvím a jak se člověk čím dál víc vyděloval z přírody a tyhle věci přestával vnímat, jak se paralelně s těmito změnami proměňoval i náš vztah ke včelám. Když si představíme roj včel, ten hrozen, tak to je praobraz včelstva, něco kulatého a oblého, živého, něco, co má určité vyzařování, určitou auru. Původně se včelstva chovala v tzv. klátech, ve vydlabaných, už starších trouchnivějících stromech. Pak se chovaly v košnicích, to byly různé proutěné koše, ale pořád tady je ten kulatý tvar. A i když se podíváte na ten plást, tak je oblý a pořád v tom včelstvo bylo jako jeden celek, jako něco nedílného tam žila matka se svou kolonií. Včelaři, autoři košnic či klátů, měli potřebu ztvárnit obličej na těch úlech. Potřeba vyvěrala z toho, že vnímali, že je to individualita, kterou mají proti sobě. Individualita u člověka je vždycky charakterizovaná obličejem, proto ten obličej i zde. Kdo má svoji tvář, ten má svoje já. Tu bytost vnímali různě, dávali ji různou podobu. Na některých úlech na farách či na církevních statcích byli vyřezávaní i svatí, nejčastěji sv. Ambrož, patron včelařů. A když si představíme kláty s obličeji, kdy ústa slouží jako česno, a to rojení, ke kterému docházelo každoročně, jak se rojí z těch úst, tak je to takový obraz, jak si člověk představoval nebo dříve vnímal, jak vypadá, když někdo umře a vystupuje z něj duše, jak vychází z těch úst a jde do nebes.

Člověk ale tím, jak začal čím dál racionálněji uvažovat, jak začal svět kolem sebe vnímat jako skládačku, jako stavebnici, se kterou může dělat, co chce, přestal vnímat, že vše živé je především celek, který nelze jen tak beztrestně narušit, protože to znamená úmrtí toho celku. A začal se měnit i ten chov a první, co přišlo už v tom 19. století, bylo tzv. rozebíratelné dílo. Už dříve se začalo chovat v hranatých úlech, už to byla velká změna, přechod od kruhu k pravým úhlům, které jsou praktičtější pro výrobu apod., ale včelstvo v nich bylo stále jako celek a nebyly v nich vyndavací rámečky. A pak právě přišly vyndavací rámečky a včelař začal do včel více tzv. chodit. Otevře si úl, vyndá rámečky, podívá se, přehodí si je, jak potřebuje, vezme si nástavek, přendá jej zase jinam, a ten jeden celek začne takto rozebírat. To byl tedy ten první významný krok, změna v chovu včel (co se týče podoby úlů). Ten druhý krok spočívá v tom, že i samotné včelstvo, které i při tom rozebíratelném systému zůstávalo víceméně v celku, se stalo skládačkou. Nejdále jsou v tom ve Spojených státech. Samotný chov probíhá tím způsobem, že se jednak matky uměle oplodňují v několika málo specializovaných laboratořích, kde k tomu mají nejlepší podmínky, např. na jihu států či na Havaji. Uměle oplodněné matky semenem vybraných trubců se pak po celých státech distribuují, a to tak, že se k nim přidá ještě půl kilogramu dělnic, vytvoří se tzv. včelstvíčko. Je to opravdu na váhu, čistě mechanicky. Včelstvo se poskládá a posílá se včelařům po celých Spojených státech. Včelař si pořídí počet včelstev, jaký potřebuje, a s nimi pak kočuje, např. po jihu Států, kde jsou tisíce hektarů mandloní. Ty pro opylení potřebují obrovské množství včelstev z celých Spojených států, jelikož opylení probíhá během 14 dnů, jinak by nebyla žádná úroda mandlí. Včelaři se tedy sjedou, a poté opět vyráží na další místa. Takto hospodaří jednu sezónu po Spojených státech, aby produkovali med a ostatní včelí produkty a na konci sezóny, když už to přestane být pro ně zajímavé, tak se včely z úlů vyfouknou fukary nebo se otráví, zlikvidují a nejsou žádné starosti s přezimováním včel. A další jaro se začíná opět nanovo, koupí se včelstvíčka s oplodněnými matkami. Takhle funguje v Americe včelaření, no a funguje a nefunguje, protože se tam čím dál víc objevují problémy. Vyskytuje se syndrom náhlého vymizení včelstev, kdy během sezóny bez jakýchkoliv viditelných zjistitelných příčin včely vylétnou ven a už se nevrátí. Včelař přijde a zjistí, že jeho úly jsou prázdné, že včely zmizely. Příčin a vlivů, proč se to děje, je více. Jedná se o to, jak se s nimi zachází. Včely jsou neustále ve stresu, ošetřují se chemikáliemi, jsou konfrontovány s pesticidy a s měnícím se životním prostředím, jsou konfrontovány s mikrovlnným zářením z mobilů atd. To všechno se sčítá, a pak se prostě včelstvo jako celek rozpadne, přestane fungovat, integrita celku se ztratí a jednotlivé včely se rozletí a zahynou, protože jako jedinci nejsou schopny přežít. Do této fáze to dnes došlo a vědci přemýšlejí, co s tím, jak to udělat s chovem včel, protože mají strach, že když vymřou včely, tak to bude vážné ohrožení i pro lidi, respektive pro velkou část potravin, které potřebujeme a které včely opylují. A zase je tady ten egoistický pohled – včely nebudou, tak co my, co my budeme jíst. Obilí budeme mít, to je větrosnubné, ale co ovoce, my přece chceme jíst ovoce, chceme jíst mandle atd. To je špatné, to musíme vymyslet, jak to s těmi včelami udělat, aby fungovaly, aby byly poslušné a dělaly to, co my chceme. Možná je z toho, co tady povídám, zřejmé, že takhle to nepůjde, a že budeme muset změnit od základů pohled na včely a přístup ke včelám. Tím nás včely učí změně pohledu, učí nás velmi

markantně. Svým životem nás učí tomu, že my budeme muset změnit to, jak se chováme k přírodě jako takové. Dále bych chtěl popsat myšlenku, obraz, se kterým přišel Rudolf Steiner. Když si představíme, jak je krajina prostoupena mravenci v trávě a ve stromech a včelami, které létají od květu ke květu, tak si k tomu můžeme přidat obraz další. Mravenci neustále vytvářejí kyselinu mravenčí a včely mají svůj včelí jed. Možná jste to taky dělali, že když strčíte klacek do mraveniště lesních mravenců, tak jsou mravenci podráždění, lezou po něm a stříkají na něj kyselinu mravenčí, a pak klacek vytáhnete, zbavíte jej mravenců a olizujete jej a je to příjemně kyselé. Ale není to tak, že by mravenci tu kyselinu mravenčí používali jen jako obrannou látku, že by ji přímo rozstřikovali, ale je to tak, že ji v sobě a kolem sebe rozšiřují jako určitou auru, jemně přítomnou v ovzduší. Tím jakoby aromatizují prostor, kterým prochází, kterým se pohybují. Podobně je tomu u včel, které když dosednou na květy, tak se na ten květ vždycky homeopatické množství včelího jedu dostane. Trochu odbočím. Víme, že složení pylu i nektaru je velice složité a je tam spousta látek, které jsou tam přítomné, byť jen v nepatrném množství. Složení pylu/nektaru se dále liší u jednotlivých druhů rostlin. A tím, jak se krajina ochudila, jak se snížil počet, diverzita zastoupení různých druhů, jak se pěstují monokultury, tak se velmi ochudila i potrava pro včely. Včely dostávají z pylu nejen cukr a bílkoviny, ale vždycky i desítky, stovky možná tisíce látek, které jsou tam v nepatrném množství a které ony potřebují proto, aby metabolismus včelstva zdravě fungoval. Tak jako včely dostávají s nektarem široké spektrum důležitých látek, třeba i ve stopovém množství, tak stejně i včely předávají včelí jed ve stopovém množství květům. A Rudolf Steiner popisuje to, že ten jed, podobně jako kyselina mravenčí, které je podobný, jen je mnohem složitější chemicky, je důležitý jak pro samotné jednotlivé rostliny, pro zachování jejich vitality a plodnosti, tak pro vůbec zdravé fungování krajiny a pro život Země, Zeměkoule jako organismu. Vezmeme-li půdu nebo celou Zemi jako živý organismus, a zároveň víme-li, že máme vlastně dva druhy protikladných procesů – procesy stárnutí a odumírání, kornatění, procesy chladu a na druhou stranu procesy tepla, procesy vznětlivé, rozněcující, zánětlivé, oživující – tak kyselina mravenčí je velmi intenzivně na straně ohně, tepla, podněcování. Pokud vycházíme z toho, že organismus Země stárne jako lidský organismus, kdy má člověk v dětství často horečku a zánětlivé horečnaté procesy převažují, a potom když stárne, tak se potýká s kornatěním, vápenatěním, rakovinou, revmatem atd., tak ty procesy můžeme převést na jakýkoliv živý organismus, i organismus půdy či Země. A Rudolf Steiner mluví o tom, že právě kyselina mravenčí, včelí jed či vosí jed, to jejich rozptylování do krajiny je právě lék proti tomuto stárnutí a pro zajištění zdraví. Uvádím to i z toho důvodu, že máme často tendenci vytrhávat věci z kontextu, posuzovat je omezeně, bez znalosti souvislostí. Máme chuť zbavit se mravenců, které máme na zahradě nebo ve skleníku. Vadí nám tam, říkáme, že je to špatně, nebo nám vadí vosy, které se někde uhnízdí, natož pak sršni. Já chci jen poukázat na to, že když bez znalostí souvislostí zasáhneme do toho ekosystému, do živého organismu přírody, tak je to většinou na újmu jak toho organismu tak v konečném důsledku i nám lidem. Je potřeba, abychom měli vždy na paměti tu širší souvislost a určitou úctu, pokoru, před tím, co je to život a jak nesmírně geniálně funguje, a že je tady určité vědomí, které nás přesahuje.

Ještě bych chtěl dodat, že je stále ještě záhadou, jak včela medonosná vznikla, protože žádné předstupně nejsou. Existují pouze samotářky, volně žijící druhy včel, kterých je jen v České republice asi 600 druhů, tedy obrovské množství. Ale včely, které by žily takto pospolitě, sociálně, jako včelstvo, jako komunita, to máme pouze včelu medonosnou a je to něco velmi ojedinělého. Původ je tedy obestřený tajemstvím, ale už od pradávna k nim měli lidé uctivý až posvátný vztah. Tak, jak měli lidé posvátný vztah v pradávných dobách ke světu kolem sebe a u těch včel to bylo markantní. Např. ve starém Egyptě, kde se už včely taky chovaly, to byla chrámová záležitost. Kněží se ujali této činnosti a byla to záležitost kultu – chov včel i získávání produktů. I samotné produkty byly náležitě posvátné. Další příklad je ze středověku, kdy včelíny měly podobu domků, kde byly úly soustředěné. Včelíny byly považované za azyl, tam když se pronásledovaný člověk uchýlil, byl nedotknutelný v tu chvíli, byl pod boží ochranou a měl nárok na spravedlivý soud.