Prohlašuji, že jsem tuto diplomovou práci vypracovala samostatně a uvedla v ní veškerou literaturu a jiné prameny, které jsem použila. V Brně

Filozofická fakulta Masarykovy Univerzity Psychologický ústav Studijní rok 2007/2008

DIPLOMOVÁ PRÁCE Vztah laterality k tělesnému a duševnímu zdraví Vendula Bílková

Vedoucí diplomové práce: Mgr. Helena Klimusová, Ph.D. Brno 2008

Prohlašuji, že jsem tuto diplomovou práci vypracovala samostatně a uvedla v ní veškerou literaturu a jiné prameny, které jsem použila.

V Brně 5.5. 2008

………………………………… Vendula Bílková

1

Děkuji Mgr. Heleně Klimusové, Ph.D. a Mgr. Karlovi D. Skočovskému, Ph.D za odborné vedení, podnětné připomínky, podporu a veškerou pomoc.

2

Obsah Obsah ................................................................................................................................ 3 Úvod.................................................................................................................................. 5 1.

Lateralita ................................................................................................................... 7 1.1

Lateralita a dominance...................................................................................... 8

1.2

Vznik a vývoj laterality..................................................................................... 9

1.3

Lateralita ve vývoji člověka............................................................................ 13

1.4

Typy a stupně laterality................................................................................... 16

1.4.1

Vyjádřený a rozený pravák ..................................................................... 17

1.4.2

Vyjádřený a rozený levák ....................................................................... 17

1.4.3

Vrozeně obouruký jedinec ...................................................................... 20

1.4.4

Jedinec s překříženou (zkříženou) lateralitou ......................................... 20

1.5 1.5.1

Lateralita horní končetiny (lateralita ruky) ............................................. 23

1.5.2

Lateralita dolní končetiny (lateralita nohy) ............................................ 24

1.5.3

Vedoucí oko ............................................................................................ 25

1.5.4

Vedoucí ucho .......................................................................................... 26

1.6

2.

Lateralita v číslech statistiky, aneb kolik je praváků a leváků........................ 21

Vyšetřování laterality...................................................................................... 27

1.6.1

Vyšetřování tvarové laterality................................................................. 27

1.6.2

Vyšetřování funkční laterality ................................................................ 28

Tělesné a duševní zdraví......................................................................................... 34 2.1

Definice pojmu zdraví .................................................................................... 34

2.2

Leváctví a zdravotní stav ................................................................................ 39

2.3

Leváctví a úrazy.............................................................................................. 42

3

3.

4.

5.

Výzkumný projekt .................................................................................................. 44 3.1

Cíl výzkumu.................................................................................................... 44

3.2

Formulace hypotéz.......................................................................................... 45

3.3

Výzkumný soubor........................................................................................... 46

3.4

Použité metody ............................................................................................... 47

3.4.1

Dotazník laterality................................................................................... 47

3.4.2

Dotazník zdravotního stavu .................................................................... 48

3.4.3

Metody analýzy dat................................................................................. 48

Výsledky výzkumu ................................................................................................. 49 4.1

Rozložení laterality ve výzkumném souboru.................................................. 49

4.2

Vztah mezi lateralitou a nemocemi ................................................................ 49

4.3

Vztah mezi lateralitou a úrazy ........................................................................ 52

Diskuze ................................................................................................................... 55 5.1

Možné zdroje zkreslení................................................................................... 58

5.2

Limitace výzkumu .......................................................................................... 58

5.3

Použitelnost výsledků v praxi ......................................................................... 58

Závěr ............................................................................................................................... 60 Literatura......................................................................................................................... 61

4

Úvod Praváctví

a

leváctví

je

u

člověka

přirozeným

projevem

laterality.

Pojem lateralita (z latinského latus, lateris, n. – strana, bok) tedy znamená praváctví a leváctví, v nejširším slova smyslu pravou a levou stranu. Konkrétními projevy laterality jsou: lateralita horních končetin, lateralita dolních končetin, lateralita očí a uší. Lateralitou rozumíme vztah pravé a levé strany k organismu nebo odlišnost pravého a levého z párových orgánů. Touto odlišností je myšlena určitá tvarová nebo funkční nesouměrnost, která se projevuje rozdílnou aktivitou, výkonností nebo specializací jednoho člena párového tělesného orgánu ve srovnání s druhým. V souvislosti s lateralitou bývá užíván pojem laterální dominance. Řada neurologů poukazuje na fakt, že převaha jednoho z pohybových nebo smyslových párových orgánů není věcí jen těchto orgánů samotných, nýbrž i věcí jejich řídícího centra v mozku. Hovoří o tom, že podkladem laterality párových orgánů je dominance jedné mozkové hemisféry, přičemž lepší funkce vedoucího orgánu je podmíněna vyšší funkční kvalitou protilehlé hemisféry. Pravoruký člověk má tedy podle jejich představy hodnotnější levou mozkovou polokouli a levoruký pravou. Mluvíme-li o lateralitě, je dobré si uvědomit, že se lateralita neomezuje jen na kategorie pravá a levá, ale že se jedná o přechod od vyhraněného, výrazného praváctví přes méně vyhraněné, mírné praváctví a nevyhraněnou lateralitu (tzv. ambidextrii) k méně vyhraněnému, mírnému leváctví až k vyhraněnému, výraznému leváctví. Zabýváme-li se vztahem mezi lateralitou horních končetin a očí, rozlišujeme lateralitu souhlasnou (vedoucí ruka i oko jsou shodně pravé nebo levé), neurčitou (vedoucí ruka, oko, nebo obojí jsou nevyhraněné) a zkříženou (vedoucí ruka a oko mají opačnou lateralitu). Jako praváka mě až do doby, než

jsem si přečetla studii kanadského psychologa

Stanleyho Corena, nenapadlo uvažovat o těžkostech a problémech, s nimiž se leváci každodenně potýkají. Přečtení této studie mě však nenechalo chladnou. Coren (1991) v ní hovoří o vzájemné souvislosti mezi leváctvím a zdravotními problémy. Píše, že jsou levorucí lidé náchylnější nejen k řadě úrazů, ale že se u nich ve větší míře vyskytují i onemocnění, jako je např. astma, alergie, ekzém, epilepsie, schizofrenie, zánětlivé onemocnění střev, rané stádium rakoviny prsu, nespavost, deprese aj.

5

Uvědomila jsem si, že se jedná o problém, který nelze jen tak přehlédnout - vždyť v naší populaci je 10 – 15% leváků. Vždyť i mezi mými známými a přáteli je spousta těch, co píší levou rukou. A co teprve jednou moje děti? Co když i ony budou leváky? Zabývejme se tedy touto problematikou podrobněji a zjistěme, co nám o vztahu laterality a určitých druhů úrazů a onemocnění říkají data studie ELSPAC (The European Longitudinal Study of Pregnancy and Childhood – Evropská longitudinální studie těhotenství a dětství); data získaná na české populaci.

6

1.

Lateralita Lateralitou nazýváme vývojové odchylky v souměrnosti organismu podle jeho

střední roviny, a to ve smyslu nadřazenosti jedné strany proti druhé. Tato asymetrie se týká hlavně párových orgánů, a to především končetin a orgánů smyslových. Rozeznáváme dva základní druhy laterality – lateralitu tvarovou a funkční. Lateralita tvarová (morfologická) si všímá rozdílů jak ve stavbě těla, tak zvláště rozdílů v tvaru, velikosti a objemu párových orgánů. Víme, že někteří lidé mají jednu ruku silnější nebo delší než druhou, jednu nohu mohutnější a objemnější. Lateralita funkční se týká rozdílů ve výkonnosti párových orgánů motorických a smyslových, hlavně zraku a sluchu. Je obecně známo, že někteří lidé dávají přednost pravé ruce (noze), jiní zase levé ruce (noze). Někteří lidé, pozorují-li v dálce určité předměty prostým okem nebo dalekohledem, zaměřují se podle jednoho z obou očí, a to někteří pravidelně podle pravého, jiní podle levého. Podobně je tomu, naslouchá-li člověk pozorně nějakému zvuku; nastavuje jedno ucho, právě to, kterým se mu lépe naslouchá. Je zřejmé, že někteří lidé používají přednostně jednu z obou rukou, jednu z obou noh, jedno z obou očí, jedno z obou uší. Přednostní užívání jednoho z párových orgánů však neznamená, že by člověk vždy a za všech okolností používal pouze tento orgán. Přednostním užíváním jednoho z párových orgánů rozumíme, že člověk tímto orgánem vykonává danou činnost (hlavně náročnější a složitější) lépe a rychleji, snáze a raději. Jde tedy především o lepší koordinaci motorického nebo smyslového výkonu jedné strany. Lateralitu funkční nemůžeme od tvarové neboli morfologické přísně oddělovat, protože tvar a funkce jsou spolu velmi úzce spjaty. Lepší a zdatnější orgán je podmínkou vydatnější funkce, a naopak zvýšené nároky na funkci podporují rozvoj daného orgánu, neboť funkce si zdokonaluje a vytváří svůj příslušný orgán. Proto je potřeba posuzovat projevy laterality celostně, nikoli jen podle tvarových změn, ale se zřetelem na funkci, na celý organismus, na jeho vývoj a vztahy k prostředí.

7

1.1 Lateralita a dominance Pro určování laterality má rozhodující význam hodnocení asymetrií nejen tvarových, které mohou být druhové, ale i funkčních. U většiny lidí se projevuje pravostrannost nebo levostrannost u funkcí motorických i smyslových. Motorický výkon, zvláště pak výkon složitý a jemně koordinovaný, je odrazem výkonnosti korových center hybnosti. Zdatnost výkonu je výrazem funkční zdatnosti mozkových korových oblastí. Kvalita výkonu tudíž závisí nejen na samotném výkonném orgánu, ale hlavně na strukturální kvalitě příslušných korových oblastí. Vztah korového centra a výkonného orgánu je vzájemný. Funkce si vytváří a zdokonaluje svůj orgán, tedy i orgán řídící. Zvyšováním obratnosti ruky při práci se zároveň procvičuje i řídící aktivita korových center hybnosti. Vytvářením nových spojů v mozkové kůře v průběhu činnosti se zpětně ovlivňuje i kvalita výkonu. Zvýšenou aktivitou výkonného orgánu se rozvíjí aktivita korových center a tím se opět zdokonaluje i funkce (Sovák, 1962). Výkonnost každé končetiny závisí v podstatě na výkonnosti korových center hybnosti v protilehlé hemisféře. Vedoucí končetinou je pak ta, která je schopna lepšího výkonu a kterou proto jedinec používá přednostně, zvláště pak při jemně koordinovaných činnostech. Lepší funkce vedoucího orgánu je determinována zdatnější výkonností protilehlé hemisféry, jejím zdatnějším strukturálním základem. Z toho vyplývá, že např. pravorukost je produktem hodnotnějšího strukturálního základu levé hemisféry a levorukost pravé hemisféry. Končetina, kterou člověk používá přednostně, se označuje jako končetina vedoucí. Její činnost je odrazem činnosti protilehlé hemisféry, vrozeně zdatnější, která se označuje jako hemisféra dominantní. Ta je strukturálně a funkčně zdatnější ve srovnání s hemisférou druhou, subordinovanou, pomocnou. Můžeme tedy říci, že dominance, jako vlastnost jedné z mozkových hemisfér, je primární, vrozená a dědičná a lateralita, jakožto její projekce (odraz dominance), je jevem druhotným a podléhá výchovným vlivům. Dominance a lateralita se vzájemně ovlivňují (Sovák, 1960). Dominancí jedné mozkové polokoule tedy označujeme hodnotnější strukturální (tkáňový) základ a tím i zdatnější výkonnost této polokoule vzhledem k výkonnosti

8

polokoule druhé. Dominantní hemisféra má pro jisté funkce úlohu řídící, zatímco hemisféra druhá se podílí na koordinaci výkonu. Jde o vzájemnou spolupráci obou mozkových hemisfér, jejíž zákonitosti nejsou dosud zcela jasné. Podle tohoto základního pojetí rozeznáváme tyto typy dominance:


dominance pravé polokoule, projevující se leváctvím (tj. levorukostí i levostrannou převahou výkonnosti smyslových orgánů)




dominance levé polokoule, projevující se praváctvím




dominance nevyjádřená, tzv. ambidextrie, která znamená, že neexistují podstatné rozdíly ve výkonnosti obou polokoulí

Kromě uvedených typů dominance je nutné uvědomit si i různé stupně dominance, jedná se o přechody od dominance silně vyhraněné až k dominanci sotva naznačené.

1.2 Vznik a vývoj laterality O tom, jak lateralita vznikla a jakým změnám v počátečním vývoji lidstva podlehla, nemáme v dnešní době žádné přímé zprávy. Prvotní archeologické studie často docházely k nejednotným závěrům. Jejich názory revidoval archeolog a antropolog Paul Sarasin (cit. podle Sovák, 1962), a to na základě důkladného zkoumání velkého počtu prehistorických nástrojů z nejrůznějších nalezišť. Z výsledků svých výzkumů usoudil, že v době kamenné bylo přibližně stejně praváků jako leváků, že tedy lidé doby kamenné nedávali přednost jedné ruce před druhou. Ve svých dalších výzkumech Sarasin dokázal, že v době bronzové nastal přesun ve prospěch ruky pravé. Od té doby se pak nejen udržovalo, ale dokonce rozvíjelo užívání ruky pravé, přibývalo sklonu k pravorukosti. A tak se postupně vytvořil stav, který dnes označujeme jako pravorukou civilizaci. Pravoruká civilizace dává přednost pravé ruce v nejrůznějších úkonech. Již od dětství okolní svět vyžaduje používání pravé ruky při drobných návycích hygienických i společenských, rovněž při čtení, kreslení a psaní, při němž se vnucuje směr doprava. Nejrůznější zařízení každodenního života jsou uzpůsobena pro obsluhu a používání pravou rukou, většina nástrojů je upravena spíše pro pravou ruku, mnohé přístroje jsou vyrobeny tak, že se předpokládá jejich obsluha ze strany pravé. Ve veřejné dopravě se

9

jezdí vpravo, pro situace na křižovatce platí pravidlo pravé ruky. Píšeme směrem doprava, stejně tak jsou tištěny i knihy. Z těchto několika příkladů vyplývá, že obecné převládání pravorukosti a směru doprava nejenže nepodporuje, ale dokonce spíše potlačuje levostranné sklony (Sovák, 1960). Existuje řada teorií, které se snaží vysvětlit, proč vznikla pravoruká kultura i civilizace a proč ve vývoji od obourukosti k přednostnímu užívání jedné z obou rukou převládla právě ruka pravá. Tyto teorie vycházejí jednak ze základů 1. anatomicko-biologických, jednak 2. psychologicko-společenských. Ad 1. Biologickými příčinami se snažil vysvětlit převahu pravorukosti už Comte (cit. podle Sovák, 1962) a to polohou plodu v děloze. Hyrtl (1860, cit. dle Sovák, 1962) byl zastáncem tzv. cévní teorie: pravá paže je lépe zásobena podklíčkovou tepnou na pravé straně než levá ruka tepnou na levé straně, jelikož vpravo odstupuje blíže srdci. Jistý přínos měl i názor, že praváctví je podmíněno vydatnější prokrveností levé poloviny mozku. Buchanan (1862, cit. dle Sovák, 1962) zase soudil, že pravorukost je podmíněna přesunutím těžiště těla vpravo. Parsonova teorie (cit. podle Sovák, 1962) vychází ze skutečnosti, že pro rychlou orientaci v prostoru má primární význam smysl zrakový. Pro pračlověka měla bezpečná orientace důležitý význam, primární byla tedy zrakovost, která je vlastně spolehlivým mechanismem pozorování. Ze zrakovosti se pak druhotně vytvořilo přednostní užívání stejnostranné ruky jednak tím, že byla řízena z téže hemisféry jako zrak, jednak proto, že pro asymetrické řízení pohledu je stejnostranná ruka bližší. Sarasin (cit. podle Sovák, 1960) však anatomicko-biologické výklady popírá a tvrdí, že přechod z doby kamenné do doby bronzové nebyl provázen tak pronikavými změnami ve struktuře lidského těla, aby se jimi dala vysvětlit nastupující převaha pravorukosti. Proto je dobré hledat příčinu pravorukosti spíše v podmínkách psychologickospolečenských. Ad 2. Z teorií, které vycházejí ze základů společenských a psychologických, stojí za zmínku tzv. bojová teorie modifikovaná Astvacaturovem (cit. podle Sovák, 1962). Ten vykládá převahu pravorukosti takto: když člověk začal používat zbraně, potřeboval si v boji chránit svůj život, tedy hlavně krajinu srdeční, štítem. Protože v levé ruce nosil

10

štít (srdce je uloženo na levé straně) a v pravé zbraň, používáním zbraně se procvičovala a zdokonalovala obratnost ruky pravé a tím se vytvořil sklon k praváctví. Přednostním užíváním pravé ruky se podporoval i rozvoj levé hemisféry. Tato teorie, kterou přijal i Stier, je vysoce hodnocena také Ludwigem, protože zdůrazněním pravoruké aktivity vysvětluje přednostní užívání jedné strany, bere v úvahu i vnitřní asymetrie tělesné, tj. polohu srdce, čímž zdůvodňuje preferování výkonu strany pravé a konečně zvýšenou činností pravé strany vysvětluje vznik levostranné dominance. Uvedené důvody však nelze pokládat za zcela průkazné, protože není prokázáno, že by bojová činnost už od dob primitivních používala štít. Bojová teorie nevysvětluje ani ten fakt, že pravorukost převládá přibližně stejně u mužů i u žen - podle této teorie by měl být větší podíl praváků mezi muži než mezi ženami, protože se předpokládá, že ženy se zbraní v ruce nebojovaly. Teorii o záměrné výchově k pravorukosti uvádí již Plato (cit. podle Sovák, 1962): lidé mají od přírody základ obourukosti a převaha pravé ruky je výsledkem působení matek a chův při výchově. Teorie tzv. rodičovského tlaku předpokládá, že většina populace jsou praváci v důsledku výchovného tlaku svých rodičů, kteří jsou rovněž praváci. Tuto teorii můžeme považovat za neplatnou, neboť lateralita se objevuje v závislosti na lateralitě biologických rodičů. Asymetrie mozku je patrná již v období nitroděložního vývoje a v období novorozeneckém, tedy v době, kdy se ještě žádné společenské ani kulturní vlivy přímo neuplatňují. Adoptivní dítě, jehož biologický rodič (nebo rodiče) je levák, bude s vyšší pravděpodobností levákem i tehdy, budou-li jeho adoptivní rodiče praváci, což ovšem nepopírá možnost nátlaku na dítě v případě, kdy je rodič (nebo rodiče) přesvědčen, že leváctví je něco špatného. Teorie perinatálního stresu hovoří o tom, že je leváctví patologický jev, který vzniká v důsledku perinatálního poškození mozku. Z této teorie vyplývá, že by v kulturních okruzích, v nichž je vyšší pravděpodobnost perinatálního stresu, měl být vyšší podíl leváků. Podíl leváků je však ve všech dosud zkoumaných kulturních prostředích stejný (Koukolík, 2000).

11

Za nejpřijatelnější bývá pokládána tzv. teorie sluneční, která pochází od anatoma Meyera (cit. podle Sovák, 1962). Podle něj je prapříčinou sklonu k pravorukosti uctívání slunce. Pračlověk, klanějící se slunci, sledoval jeho dráhu po obloze od východu až k západu, sledoval, a tudíž i uctíval, stranu pravou. Sarasin (cit. podle Sovák, 1962) dokládá správnost sluneční teorie dvěma skutečnostmi: jednak tím, že uctívání slunce se datuje od konce doby kamenné, a jednak tím, že pravá strana je preferována od počátku doby bronzové. Lze však namítnout, že by tato teorie mohla platit jen pro obyvatele severní polokoule; podle ní by totiž obyvatelé jižní polokoule museli být leváci. Poslední zmíněná teorie, tzv. sluneční teorie, vykládá o převaze pravé strany a ukazuje na mýticko-náboženské prvky podporování a rozvíjení pravostrannosti. Ano, bylo to především náboženství, které dávalo přednost straně pravé jako straně správné. Pravá ruka i pravá strana byly hodnoceny jako dobré a příznivé ve věštbách a převládaly v rituálech i modlitbách. Po pravici shromažďuje bůh spravedlivé, pravou rukou žehná kněz, pravou se pozdravují starozákonní hrdinové, pravou rukou soudil soudce, v pravé ruce držel král své symboly moci. Nábožensky podložené hodnocení pravé ruky a strany přináší jako přirozený protiklad nepříznivé posuzování stany a ruky levé. Levá ruka je nejen neobratná, ale i nesprávná; rituál konaný levou rukou byl svatokrádeží, levou rukou jedl a pil satan, levou podvodně přísahal ďábel, levá strana znamenala neštěstí. Protiklad pravá – levá se odráží i v jazyce: pravá ruka se jeví jako dobrá, nebo alespoň lepší, což, jak píše Meyer (cit. podle Sovák, 1962), se prolíná s pojmy pravý, správný, rovný, spravedlivý, poctivý, s pojmy vpravo a spravedlnost. Naproti tomu levá ruka se jeví jako špatná, nedostačující a souvisí s pojmy slabý, nerovnocenný, nesprávný, špatný, neobratný, s pojmy nejistota a pochybovačnost, s pojmy něčeho, co jde nakřivo, nesprávně nebo obráceně. Poměrně ostrý protiklad v pohledu na pravou a levou stranu, který původně vznikl v oblasti mýticko-náboženské, se postupně přenesl i do oblasti nábožensko-morální. Odsuzující názory na levou ruku zašly dokonce tak daleko, že se ve starověku tomuto výrazu raději vyhýbali a různě jej opisovali, např. v Řecku se místo výrazu laios, skaios (ve smyslu levá) používalo výrazu he hetera, což znamená druhá (Sovák, 1966).

12

Co se týká laterality, je velmi důležité mít na paměti, že po stránce fyziologické i vývojové je leváctví stejně hodnotným znakem jako praváctví.

1.3

Lateralita ve vývoji člověka Jak již bylo řečeno, rozeznáváme dva základní druhy laterality, a to lateralitu

tvarovou (morfologickou) a lateralitu funkční. Četné známky laterality tvarové jsou u člověka založeny již vrozeně v době embryonální. Funkční lateralita se však hned od narození neprojevuje a začíná se zřetelněji rýsovat teprve v průběhu individuálního vývoje. Projevy laterality jsou odrazem asymetrie v kvalitě obou polovin předního mozku. Jsou tedy závislé na postupném vyzrávání mozkové tkáně a nervových drah. Na vyzrávání centrální nervové soustavy závisí i rozvoj lokomoční motoriky, tj. začátky chůze, a rozvoj řeči. Je tedy zřejmé, že schopnost chůze stejně jako schopnost řeči a vývoj přednostního užívání jednoho z párových orgánů má společnou příčinu, a to vyzrávání centrálního nervstva (Sovák, 1962). Tak např. u novorozence je v činnosti již celý mozkový kmen a určitá část mozečku. Další části mozku se zapojují tak, jak postupně dozrávají. Postupně se také vyrovnává nepoměr ve velikosti jednotlivých laloků hemisfér velkého mozku. Do dvou let roste rychle lalok týlní. Růst temenního laloku je nerovnoměrný, jeho dolní části začínají růst později. Největší změny prodělává lalok čelní, který se vyrovnává poměrům v dospělosti až kolem 7. roku (anatomické uspořádání mozku je tedy dokončeno až v období školního věku dítěte). Podle Preobraženské (cit. podle Sovák, 1962) se struktura korových analyzátorů dítěte začíná podobat struktuře dospělého člověka během 4. – 7. roku. Kononová (cit. podle Sovák, 1962) zjistila, že dominantní hemisféra dosahuje odpovídající velikosti nejdříve v 7. roce. Podle těchto zjištění nelze očekávat, že by se mohla funkční lateralita projevovat už v samém začátku ontogenetického vývoje. Je však pravděpodobné, že se bude funkční lateralita projevovat postupně, úměrně s dozráváním centrální nervové soustavy a s projekcí vyzrávající dominantní hemisféry v činnost periferních orgánů.

13

Řada autorů shodně zjišťuje (např. Meyer, Baldwin a jiní), že dítě začíná přednostně užívat jednu z obou rukou nejdříve v 7. měsíci života. Tato skutečnost byla dříve vykládána jako důsledek výchovných vlivů; v dnešní době se soudí, že se jedná o důsledek dozrávání motorických drah a tím i možnosti projevu dominantní hemisféry. Motorická lateralita se však výrazně projevuje až kolem 2. roku dítěte, a to nikoli u všech dětí ve stejném stupni. U mnohých dětí je převaha jedné ruky tak málo vyznačena, že se dá hovořit o obourukosti. Jindy zase výchovné vlivy pravorukého prostředí omezují vedoucí levou ruku v přednostním užívání do té míry, že se obě ruce jeví jako rovnocenné. Takovouto zdánlivou obourukost musíme odlišovat od obourukosti, která je podmíněna nedostatečně vyhraněnou lateralizací, a tuto je třeba odlišit od tzv. vývojové obourukosti, což je stav dosud nevyvinuté převahy jedné strany. Vrozený základ laterality je ovlivňován pravorukým prostředím. Chceme-li tedy poznat vrozený typ laterality, musíme dítě vyšetřit co možná nejdříve, ovšem až po té době, kdy už se u něj začíná fyziologicky lateralita projevovat. První vyšetřování tohoto druhu konal A. Bethe v roce 1952 (cit. podle Sovák, 1960). Třebaže počet vyšetřovaných dětí není nijak velký, jsou výsledky vyšetření laterality, a to laterality rukou, velmi zajímavé a v mnohém ohledu podnětné. Bethe vyšetřil 42 dětí ve věku od 1 a ¾ roku do 4 let a zjistil, že 16,7% dětí bylo vysloveně levorukých a stejně tolik bylo i vysloveně pravorukých. Převaha levé ruky nad pravou byla přibližně stejná jako pravé ruky nad levou (23,8% : 21,4%). Nevyjádřená lateralita, tzv. ambidextrie, byla zjištěna u pětiny dětí, tj. ve 21,4%. Sečteme-li dohromady počet případů s vyhraněným i převážným užíváním jedné ruky, pak je poměr levorukosti k pravorukosti přibližně stejný (40,5% : 38,1%), tedy přibližně 1:1. Také Adler (cit. podle Sovák, 1962) zjistil u dětí poměr 1:1 a Millerová (cit. podle Sovák, 1962) při vyšetřování dětí z vídeňských mateřských škol shledala u 30 dívek skoro polovinu, tj. 13 dívek levorukých, a u 40 chlapců 25 levorukých. Ze 70 dětí bylo 38 levorukých, což je dokonce více než poměr 1:1. P. Saraisn nacházel u lidí doby kamenné přibližně stejný počet praváků a leváků a tvrdil, že tento poměr trvá až do dnešní doby. Bethe dává Sarasinovi za pravdu nejen v tom, že přetrvává poměr pravorukosti a levorukosti, ale i v tom, že je tento poměr překryt zdánlivou pravorukostí. Pro to svědčí další Betheho výsledky (cit. podle Sovák,

14

1962): u 53 dětí předškolního věku (od 4 do 6 let), které jsou ještě více vystaveny výchovným vlivům pravorukého prostředí, nastává nápadná změna ve prospěch pravorukosti. Dětí vysloveně levorukých zůstalo skoro stejně (17% proti dřívějším 16,7%), zato však ubylo dětí, u nichž byla převaha levé ruky nad pravou (z 23,8% na 1,9%). Taktéž se podstatně zmenšil i počet tzv. obourukých dětí (z 21,4% na 5,7%). Přibylo však dětí s převahou pravé ruky (z 21,4% na 24,4%) a především se zvětšil počet vysloveně pravorukých dětí (z 16,7% na 51%). Zjednodušeně se dá říci, že u dětí předškolního věku se po 4. roce zmenšil počet levorukých přibližně na polovinu (ze 40,5% na 18,9%) a počet tzv. obourukých na čtvrtinu (z 21,4% na 5,7%). Tyto úbytky jdou ve prospěch pravorukosti, které přibylo z původních 38,1% na 75,4%. Pravoruké prostředí tedy přelaďuje jedince s tzv. obourukostí a s leváctvím menšího stupně na vyslovenou pravorukost, kdežto vyslovená levorukost pravorukému prostředí odolává. Z Betheova pozorování vyplývá, že vrozený základ laterality, tzv. genotyp, podléhá vlivům pravorukého prostředí, které vytváří výsledný typ laterality, tj. fenotyp. Dále můžeme konstatovat, že zjištěný fenotyp levorukosti odpovídá i genotypu, zatímco fenotyp pravorukosti může být jak genotypem pravorukosti, tak i genotypem levorukosti, po případě ambidextrie. Zjištěná převaha pravorukosti u starších dětí předškolního věku je tedy jen zdánlivá. Této zdánlivé převahy pravorukosti ještě přibývá s postupem věku, s větším nátlakem pravoruké civilizace, hlavně vlivem školy. Schäfer (cit. podle Sovák, 1962) zkoumáním berlínské školní mládeže zjistil, že po vstupu do školy nastává převaha pravorukosti a že leváků postupně ubývá od nejnižších k nejvyšším třídám. Od konce základní školní docházky a zvláště od období puberty začíná levorukosti opět přibývat, avšak již nepatrně - povolí-li tlak na požadovanou pravorukost, může se volněji projevit přirozeně vedoucí levá ruka. Rozvoj laterality je ve vývoji jedince těsně spjat s rozvíjením řeči. Dva nejvyšší specificky lidské znaky - práce a řeč - jsou na sebe vývojově vázány a velmi těsně spolu souvisí. S postupným přednostním užíváním jedné ruky se vytvářely i základní spoje řeči, a to na té mozkové hemisféře, která odpovídá vedoucí ruce (Sovák, 1966). Správný vztah k práci je vázán na rozvíjení motoriky vedoucí ruky. Na vhodný rozvoj motoriky se váže i vývoj řeči a s ním i vývoj celého druhosignálního komplexu se

15

schopností abstraktního myšlení. To vše se vytváří v souvislosti s funkční asymetrií, s dynamikou spolupráce vedoucí a pomocné mozkové hemisféry.

1.4

Typy a stupně laterality Dědičnost laterality byla a je předmětem řady studií, a to především z hlediska

dědičnosti leváctví. V dnešní době již víme, že se levorukost stejně jako pravorukost dědí. Vrozený základ laterality se nazývá genotyp, jedná se o soubor dědičně zakódovaných akčních možností každé buňky, orgánu i celého organismu. Genotyp laterality však není jevem trvalým, ale podléhá vlivům svého prostředí, vlivům výchovných činitelů. Těmito vlivy se dokonce může přetvářet v typ laterality, který je odlišný od typu vrozeného. Výsledný typ laterality se nazývá fenotyp. Fenotypem laterality tedy rozumíme takový nález praváctví nebo leváctví, jakým se jedinec projevuje (Sovák, 1962). Na vrozenou lateralitu působí především vlivy pravoruké civilizace, což znamená, že se jimi genotyp praváctví posiluje a genotyp leváctví potlačuje. Může se dokonce stát, že se vrozené leváctví změní ve zjevné praváctví; opačně to bývá výjimečně. Z toho tedy plyne, že zjevné čili fenotypické leváctví obyčejně souhlasí s leváctvím vrozeným, naproti tomu fenotypické čili zjevné praváctví v sobě může skrývat

genotyp jak

praváctví, tak i leváctví, popřípadě obourukosti. To znamená, že projevuje-li se jedinec jako levák, jde s největší pravděpodobností o leváka rozeného. Projevuje-li se někdo jako pravák, může to být rozený pravák nebo přeučený levák. Sovák (1962) rozlišuje tyto typy laterality:


Vyjádřený a rozený pravák




Vyjádřený a rozený levák




Vrozeně obouruký jedinec




Jedinec s překříženou (zkříženou) lateralitou

16

1.4.1 Vyjádřený a rozený pravák Tento druh laterality se obecně pokládá za nejvýhodnější vzhledem k pravorukému okolí. Genotyp dominance zde přechází hladce a docela bez obtíží ve fenotyp laterality. Vrozeně výhodnější a okolím podporovaná aktivita pravé ruky se rozvíjí v pracovní obratnost za nejlepších podmínek. Vždyť vrozeně vedoucí ruka je podporována už od malička: dítě dostává hračky a jiné předměty do pravé ruky, svou pravou, tj. vrozeně obratnější rukou, se pokouší o první kreslířské projevy. S touto činností přednostně užívané ruky se rozvíjí zároveň i řeč. Základní mluvní stereotypy se fixují na téže hemisféře, na níž jsou i ústředí pro motoriku a kinestezii vedoucí ruky, tj. na hemisféře vrozeně dominantní, na levé. Jelikož vývoj těchto funkcí postupuje bez jakýchkoli rušivých elementů, lze soudit, že i dynamické vztahy obou hemisfér, dominantní i subordinované, zůstávají vyrovnané a hodnotné. 1.4.2 Vyjádřený a rozený levák Tento druh laterality se na rozdíl od toho předešlého nevyvíjí za tak výhodných podmínek. Můžeme soudit, že v prostředí levoruké civilizace by se schopnosti leváka rozvíjely stejně dobře jako u praváka v prostředí pravorukém. Levák však vyrůstá pod vlivem civilizace pravoruké, za podmínek sobě nepříznivých. Záleží pak už jen na tom, jak a od kdy na něj pravoruké vlivy působí, zda nenásilně či tvrdým potlačováním vrozené laterality. a) nepřecvičovaný levák – i když se mu dostává pochopení ze strany rodičů a vychovatelů, přece jen přichází do různých konfliktů s pravorukým prostředím (jedná se především o drobné společenské úkony, které si vynucují pravou ruku, jako je podávání ruky, používání lžíce, hraček, které jsou uzpůsobeny na pravou ruku apod.) Všem těmto drobným nátlakům se musí levoruké dítě podřídit nebo se s nimi nějak vyrovnat. I když je v tomto případě činnost pravé ruky vynucována nenásilně a bezděčně, přece jen může narušovat spolupráci obou hemisfér. Pak ani vývoj řeči neprobíhá vždy zcela bez obtíží. Základní řečové spoje, které vznikají ve spojitosti s motorikou vedoucí ruky, se sice většinou vytvářejí na vedoucí hemisféře, ale s vynucovanou činností pravé ruky se mohou určité spoje řeči vytvořit i na hemisféře pomocné. Takovéto „vedlejší“ řečové oblasti pak mohou rušit či tlumit vývoj a výkon řeči, a i když se neprojeví zjevnou

17

poruchou, přece jen způsobí jisté oslabení řečové zdatnosti. Pokud musí levoruké dítě konat některé činnosti pravou rukou, nedosáhne takové obratnosti, jako kdyby je konalo rukou levou. Takže i po stránce motorické, tj. pracovní, je na tom nepřecvičovaný levák přece jen o něco hůře než pravák – nikoli však proto, že se narodil jako levák, ale proto, že jako levák vyrůstá a musí se přizpůsobovat pravorukému okolí. b) násilně přecvičovaný levák – tento jedinec byl násilně přecvičován na praváctví už od útlého věku, a proto u něj nastávají závažné změny nejen v rozvoji motoriky, ale i řeči. Potlačováním levé ruky a vynucováním si ruky pravé se totiž podporuje činnost ruky pomocné a tudíž i činnost pomocné, nikoli vedoucí hemisféry. Základní řečové spoje se v mozku vytvářejí na té hemisféře, která je pro preferovanou činnost užívané ruky ve stavu vyšší aktivity, tj. na levé. Ta je však u přecvičovaného leváka

hemisférou

nevedoucí, pomocnou a tedy méně hodnotnou. Proto ani výkony ruky ani výkony řeči nemohou být u takového jedince tak zdatné, jako by odpovídaly vrozenému základu dominantní hemisféry, která zůstává funkčně nevyužitá. Levoruké dítě se snaží projevit přirozenou obratnost svou rukou vedoucí. V tom se ale dostává do konfliktových situací a je mu více méně násilnými metodami rodičů nebo vychovatelů bráněno v přirozeném rozvoji levorukosti. Podlehne-li dítě nátlaku, začne si zvykat na používání pravé ruky. To však není proces jednoduchý. Je to proces, který přináší těžké důsledky: dítě prožívá ve svých výkonech četné nezdary, začne si uvědomovat svoji neobratnost a vzniká u něj negativní postoj k neúspěšným činnostem i k osobám, které mu úspěšnou činnost nedovolí.

Často

tak

vznikají

četné

emocionální

i

charakterové

poruchy.

Ve vývoji řeči jsou poměry ještě složitější. Vývoj řeči nejen že není podporován, ale je dokonce omezován, až poškozován. Tím je vlastně levoruké dítě násilným potlačováním přirozené laterality i vrozené dominance sráženo na nižší stupeň možností, než jakých by dosáhlo při přirozeném vývoji své laterality. Ve chvílích uvolnění od pravorukého nátlaku si dítě rozvíjí činnost své vedoucí levé ruky. Pokud je to spojeno i s mluvními projevy, pak se dá předpokládat, že se přece jen některé řečové spoje vytvářejí i na hemisféře dominantní. To znamená, že se u přecvičovaného leváka budují dvě řečové oblasti: hlavní oblast na hemisféře nevedoucí a vedlejší oblast, svým rozsahem a výkonností podstatně menší, na hemisféře dominantní. Existence dvou

18

řečových oblastí může být příčinou nejrůznějších poruch v dynamické souhře obou hemisfér. Jde-li o působení vzájemně tlumivé, dochází k opožďování vývoje řeči, jde-li o působení dráždivé, mohou se vyskytnout různé neurózy řeči. Není však pravidlem, že by byl u každého přecvičovaného leváka vývoj řeči opožděn, nebo že by každý přecvičovaný levák musel koktat. Je mnoho levorukých dětí, které i přes násilné přecvičování začaly mluvit včas a bez jakýchkoli poruch – v těchto případech jde o děti, jejichž vrozený nervový základ je tak hodnotný a odolný, že díky němu vydržely nátlak přecvičování bez zjevného poškození. Je velmi důležité si uvědomit, že násilné přecvičování leváka na praváka je zásahem, který postihuje celou osobnost. Zjevnými důsledky tohoto přecvičování jsou kromě motorické neobratnosti také různé poruchy řeči, čtení a psaní a dokonce i některé neurózy. Skrytými následky tohoto utlačování přirozené laterality pak mohou být nejrůznější povahové změny a odchylky v sociálních postojích. c) později přecvičovaný levák – až po ukončeném vývoji řeči, tj. přibližně po 8. – 9. roce. Tento jedinec již netrpí tolik na následky potlačované laterality. Jeho základní řečové stereotypy jsou již vytvořeny a zakotveny, a to na jeho vedoucí hemisféře. Základ pro přirozený vývoj osobnosti je již vcelku také upevněn. Vyžadovaná aktivita pravé ruky je pak záležitostí vzájemné souhry obou hemisfér v řízení motorického výkonu a nikoli přímým zásahem do struktury osobnosti. d) patologické leváctví – tento stav vzniká při poškození vrozeně vedoucí levé hemisféry v období kolem narození, kdy převládne hemisféra nevedoucí (pravá) a s ní pak i levá ruka. Jde většinou o následky chorobných stavů, které se souhrnně označují jako perinatální encefalopatie. Poškození mozku mívá někdy své důsledky v poruchách oblasti motorické, rozumové a emocionální. Tyto poruchy mohou být různého stupně a mohou se navzájem různě kombinovat. Je zřejmé, že řeč u těchto jedinců musí při svém vývoji překonávat četné překážky, a proto bývá její vývoj často opožděn nebo dokonce deformován. Často se tvrdí, že mezi dětmi s perinatálním poškozením mozku je více levorukých než mezi zdravými dětmi. Göllnitz (cit. podle Sovák, 1960) ve své práci o významu časného poškození mozku píše, že encefalogram ukazoval patologické změny převážně na levé

19

hemisféře; pravá polovina těla byla častěji postižena než levá. Podle tohoto zjištění by se perinatální encefalopatie vyznačovala převážnou levorukostí. e) levák z nutnosti – tento jedinec nemá po vyřazení nebo ztrátě své vedoucí pravé ruky jinou možnost, než se stát levákem bez ohledu na svou vedoucí hemisféru. Nacvičování levé ruky nemá v tomto případě většinou žádné chorobné následky. Neexistují zde činnostní podněty z vyřazené pravé ruky, a proto tady ani nedochází k rušivým zásahům z druhé hemisféry. 1.4.3 Vrozeně obouruký jedinec Jedná se o dítě, jehož obě ruce jsou přibližně stejně obratné, případně neobratné. To závisí na tom, jak hodnotný je jeho mozkový základ. Jde vlastně o nevyjádřenou lateralitu, o typ nevyjádřené dominance, postrádající funkční převahu jedné z hemisfér. Pravoruké prostředí si u takového dítěte vynucuje přednostní používání pravé ruky. Není tu však přirozený podklad k převaze jedné strany, a proto se střídavě uplatňuje i ruka levá. Pak se i korové základy pro řeč vytvářejí střídavě na té nebo oné mozkové hemisféře, z nichž ani jedna není výrazně dominantní. Jelikož si pravoruké prostředí vynucuje více pravorukých činností, jsou i korové oblasti řečových stereotypů, i když se utvářejí oboustranně, uloženy nerovnoměrně, a to více na hemisféře levé. Třebaže se u těchto dětí dosáhne postupným nácvikem pracovní převahy pravé ruky, jde o praváctví zdánlivé, o praváctví bez výhod vedoucí hemisféry. Pro obouruké dítě znamená pravoruké prostředí výhodu tím, že alespoň dodatečně podporuje funkční převahu jedné z obou hemisfér. K tzv. obourukosti počítá Sovák (1962) i nepatrně vyjádřený stupeň dominance, s nepatrným rozdílem ve zdatnosti obou hemisfér. Slabý stupeň levostranné dominance (mírný sklon k praváctví) se pravorukým prostředím posiluje. Slabý stupeň pravostranné dominance (mírný sklon k leváctví) se vlivem pravorukého prostředí překrývá požadovanou aktivitou pravé ruky a přechází ve fenotyp praváctví. 1.4.4 Jedinec s překříženou (zkříženou) lateralitou V tomto případě jde o jedince, kteří jsou pro některou činnost praváky, pro jinou leváky. Tak např. někdo může být pravákem na ruku, levákem na nohu a k tomu ještě levákem na oko či ucho, nebo pravákem na oko a levákem na ruku atd.

20

Překřížená lateralita tedy znamená, že vedoucí orgány motorické jsou na protilehlé straně těla než vedoucí orgány smyslové (vedoucí ruka je na opačné straně než vedoucí oko nebo ucho). Pearce (cit. podle Sovák, 1960) pokládá překříženou lateralitu za dispoziční základ nejrůznějších potíží ve vývoji obratnosti, řeči a jiných vyšších dovedností. Četné výzkumy tohoto typu laterality se prováděly na dětech v Číně. U žáků jedné tamní školy byla vyšetřována a ověřována přednostní strana pro hybnost i smyslové vnímaní. Bylo zjištěno, že 70% žáků, kteří měli nějaké potíže v řeči, psaní, kreslení, čtení, nebo v chování a obratnosti, mělo překříženou lateralitu. Dále bylo zjištěno, že se z dětí, které mají jakýmkoli způsobem překříženou lateralitu, jen 15% dovede přizpůsobit podmínkám svého prostředí, zatímco ostatní v přizpůsobování selhávají. Tyto nálezy jsou velmi zajímavé a podnětné. Výzkumy konané v naší republice sice potvrzují, že existuje značný počet dětí s překříženou lateralitou, avšak nedovolují nám tvrdit, že by překřížená lateralita byla tak častou příčinou potíží (Sovák, 1961). Kromě různých typů laterality existují i různé stupně laterality. Ty se nejzřetelněji projevují ve výkonech horní končetiny. Jsou lidé, u nichž je pravorukost či levorukost vyvinuta velmi výrazně, ale jsou také lidé, u nichž je lateralita naznačena jen sotva. U těchto osob nejsou nijak nápadné rozdíly v užívání pravé či levé ruky, což ovšem neznamená, že se jedná o obourukost, tj. o stejnou výkonnost obou rukou (Sovák, 1962). Rozdíly ve výkonnosti mozkových hemisfér i ve výkonnosti párových orgánů mohou být různého stupně. Čím jsou tyto rozdíly větší, tj. čím vyšší je stupeň laterality, ať praváctví či leváctví, tím je hodnotnější základ pro rozvoj nejvyšších kvalit osobnosti.

1.5 Lateralita v číslech statistiky, aneb kolik je praváků a leváků Řada prací a výzkumů různých badatelů je věnována otázce, kolik je praváků a leváků. Při vyšetřování laterality se četní badatelé zaměřují především na ty známky, které se pokládají za výjimečné nebo méně obvyklé. Pátrají tedy především po levostranných projevech funkční laterality a zaměřují se na zjišťování levostranného přednostního užívání jedné ruky, dále pak nohy a orgánu zrakového a sluchového (Sovák, 1962).

21

Při výzkumu leváctví by mělo největší význam vyhledávání genotypů (jen připomínám, že genotypem rozumíme vrozený základ určité funkce, který se v dalším vývoji jedince rozvíjí a utvrzuje, případně upravuje a pozměňuje). Ukazuje se však, že i při nejdůkladnějším vyšetření laterality daného jedince můžeme obvykle zjistit pouze fenotyp, což je výsledná forma laterality. V některých případech totiž není snadné rozlišit, co je původním genotypem a co bylo vlivy pravorukého prostředí (především výchovou a učením) navrstveno ve výsledný fenotyp (Drnková-Pavlíková a Syllabová, 1983). Výsledky dosavadních šetření o zastoupení leváků v populaci se navzájem velmi liší. Tyto rozdíly vyplývají z nejednotnosti použitých metod, dále pak z různosti vyšetřovaného vzorku obyvatelstva a konečně i z rozdílného a nejednotného hodnocení nálezů. Jednotlivé vyšetřovací metody jsou nejen velmi rozdílné, ale i různě hodnotné. Někteří autoři používají dotazníky, popřípadě přihlášení levorukosti na výzvu. Takto získané údaje však nejsou ani spolehlivé, ani úplné. Tak např. při výzkumu Hasseho a Dehnera (cit. podle Sovák, 1960) se někteří dotazovaní vojáci obávali, že by jim sdělení, že jsou leváci, mohlo uškodit nebo vadit v další kariéře, a tak tento údaj raději zatajili. Jiní autoři se zase spoléhají na přímé vyšetřování. Ani tyto metody však nejsou velmi jednotné – někdy jde o testy zcela jednoduché, jindy o dost složité způsoby vyšetřování, někteří badatelé používají jen jednorázové vyšetření, jiní hodnotí výsledky až po opakovaném vyšetřování a dlouhodobém pozorování. Nejednotné a leckdy velmi rozdílné je i hodnocení dosažených výsledků. Někteří pokládají za levorukost naprosto vyhraněný stupeň funkční laterality, jiní do levorukosti započítávají každý případ funkční převahy. U případů, kde není lateratita zcela přesvědčivě vyjádřena, se vyskytuje nejvíce rozporů. Jde především o poměr obourukosti k levorukosti či pravorukosti. Někteří pokládají za obourukost přibližně stejné používání obou končetin, jiní vidí v obourukosti (ambidextrii) projev potlačené levorukosti. Orton (cit. podle Sovák, 1962) pochybuje o existenci ambidextrie a tvrdí, že vždy existují určité rozdíly ve výkonnosti jedné strany vůči druhé. Takzvaný ambidexter je podle názoru Ortona i jiných levák, který byl přecvičen na praváka.

22

Jak již bylo výše uvedeno, údaje o zastoupení leváků v populaci se velmi liší. Práce W. Ludwiga (1932) shrnuje studie 26 autorů – někteří tvrdí, že je leváků velmi málo, kolem 1%, jiní udávají číslo značně vyšší, až 30%. Většina badatelů se však drží průměru a odhaduje počet leváků na 15%. 1.5.1 Lateralita horní končetiny (lateralita ruky) Nejvíce prací bylo až doposud věnováno zjišťování nejnápadnějšího znaku laterality, tj. levorukosti. Je nutné si uvědomit, že levorukost nepatří mezi jednoduché pojmy. Může jít totiž o přetrvávající levorukost, tedy o fenotyp identický s genotypem, tedy o silně vyjádřený genotyp, čili lateralitu vysokého stupně, nebo o méně vyjádřený genotyp levorukosti, který může být potlačen vlivy pravorukého prostředí a může tak přejít ve fenotyp obourukosti čili ambidextrie. Levorukost menšího stupně může být přecvičována i záměrně a pak přechází ve fenotyp pravorukosti. Dále se může vyskytnout tzv. levorukost patologická (u jedince s vrozenou pravorukostí, tedy u genotypického praváka, je v útlém věku porušen základ jeho dominantní hemisféry), nebo tzv. levorukost z nutnosti (jedinec s vrozenou pravorukostí, který přijde např. amputací nebo obrnou o svou vedoucí pravou ruku, používá pak ruku zbývající, tedy ruku levou). Kamm (cit. podle Sovák, 1962) zkoumal 186 studentů a zjistil, že 8,5% bylo silně pravorukých, 9% silně levorukých a celý zbytek, tj. 82,5% studentů bylo obourukých. Siemens (cit. podle Sovák, 1960) našel levorukost u 4,6% dospělých lidí a Stier (cit. podle Sovák, 1962) pouze u 4,1%. Von Bardeleben (cit. podle Sovák, 1960) zjistil formou dotazů 12% levorukých, vyšetřením však 20% levorukých a 10% obourukých, které pokládá za přecvičené leváky. Z toho tedy usoudil, že se v populaci vyskytuje až 30% levorukých lidí. Naproti tomu Hasse a Dehner (1893, cit. podle Sovák, 1962) při rozsáhlé dotazníkové akci mezi vojáky zjistili jen 1% levorukých osob, ke stejnému výsledku, tj. 1% levorukých, dospěl i Mattauschek (1908, cit. podle Sovák, 1962) při výzkumu rakouských vojáků. Hyrtl (1871, cit. podle Sovák, 1962) uvádí levorukost u 2% osob, Delaunay (1878, cit. podle Sovák, 1962) u 2,5%, Liersch (1893, cit. podle Sovák, 1962) a Theile (1884, cit. podle Sovák, 1962) u 2 – 3%, Brinton (1896, cit. podle Sovák, 1962)

23

a Pelman (1909, cit. podle Sovák, 1962) u 2 – 4%, Marro (1887, cit. podle Sovák, 1962) u 6%, Malgaigne (1838, cit. podle Sovák, 1962) u 8%, Schott (1930, cit. podle Sovák, 1962) u 11,3%, Hillemanns (1927, cit. podle Sovák, 1962) u 14,6% a Biervliet (1899, cit. podle Sovák, 1962) u 22%. Krajní stanovisko zaujímá Sarasin (cit. podle Sovák 1961), k němuž se z našich předních pracovníků hlásí především J. Vinař a M. Sovák. Tvrdí totiž, že genotypicky je stejné procento praváků jako leváků a že převaha praváků v pozdějším věku je způsobena výchovným tlakem pravorukého prostředí. Sovák (1962) uvádí, že u dětí předškolního věku je asi 40% genotypických leváků a 40% praváků, zbytek, tj. 20%, je obourukých. Suchenwirth (cit. podle Sovák, 1962) se domnívá, že výrazných leváků a praváků se rodí v každé kategorii jen 2,5%, kdežto ostatní populace je genotypicky nevyhraněná a pravorukou se stává teprve výchovou. Pokud byla lateralita horních končetin vyšetřována objektivními zkouškami, pohybují se výsledky mezi 10 – 20% u levorukosti a 60 – 70% u pravorukosti. Tak např. roku 1913 zjistil Ramaley (cit. podle Sovák, 1962) u 1130 dětí 15,7% a u 610 rodičů 8,1% levorukých. Arnstein (1931, cit. podle Sovák, 1962) našel při vyšetření 2256 palestinských školáků 10,7% leváků. J. Černáček a P. Podivínský (cit. podle Sovák, 1960) uvádějí v roce 1957 11% levorukých, 12% obourukých a 77% pravorukých dětí. M. Kaczeńská a E. Dilling-Ostrowská (1961, cit. podle Sovák, 1962) zjistily u dospělých osob 10,2% levorukých, 11,4% obourukých a 78,4% pravorukých. McBurneyová a Dunn (1976, cit. podle Drnková-Pavlíková a Syllabová, 1983) uvádějí 13% výrazných leváků, 2% mírných leváků, 6% obourukých, 3% mírných praváků a 76% výrazných praváků. 1.5.2 Lateralita dolní končetiny (lateralita nohy) O přednostním užívání jedné nohy říkají dosavadní statistiky toto: téměř všechny pravoruké osoby používají přednostně i pravou nohu, zatímco jen ¾ levorukých používá přednostně levou nohu. U ¼ levorukých osob je lateralita ruky a nohy překřížená. Ludwig (1932) a někteří další autoři si všimli jedné věci: při některých činnostech (jako je kopnutí do míče, naskakování na kolo apod.) je aktivnější dolní končetina na téže

24

straně těla jako zručnější horní končetina. Ve volních činnostech a zejména ve sportovních výkonech fungují dolní končetiny nejvíce nesouměrně. Ukazuje se, že pohybově šikovnější, obratnější a výkonnostně přesnější nebývá zpravidla noha morfologicky zdatnější, ale právě noha druhá, většinou na téže straně těla jako obratnější ruka. U nás se touto problematikou zabýval A. Kučera (cit. podle Sovák, 1962), který zdůvodnil názor, že z hlediska funkční laterality je třeba považovat za dominantní nebo vedoucí tu dolní končetinu, která je schopna přesnějšího a obratnějšího výkonu, tedy podle téhož kritéria jako vedoucí horní končetinu. Nesouměrná činnost dolních končetin se tedy projevuje takovou funkční specializací, že jedna z nich je zdatnější v silových výkonech, kdežto druhá je obratnější ve výkonech vyžadujících přesnost a šikovnost. Z toho vyplývá, že máme nohu švihovou a odrazovou. Pravonohost a levonohost lidí se pak určuje podle nohy obratnější, tedy nohy švihové, nikoli podle nohy, kterou se odrážíme. Měřením laterality dolních končetin v populaci bylo zjištěno, že 90% - 95% pravorukých jedinců má obratnější rovněž pravou dolní končetinu. U levorukých osob byla zjištěna shodná lateralita horních a dolních končetin v 70% – 75%. Statisticky významná shoda obratnější horní a dolní končetiny u praváků by mohla být důležitá při určování genotypu praváctví. Je totiž pravděpodobné, že v takovýchto případech je i svalstvo trupu a svalstvo orgánů vytvářejících řeč řízeno z levé mozkové hemisféry. Proto by zjišťování laterality dolních končetin nemělo být podceňováno. Samozřejmě také u případů, v nichž je levoruký jedinec zároveň levonohým, zvyšuje shodná lateralita dolní končetiny pravděpodobnost správnosti úsudku, že jde o leváctví vrozené. 1.5.3 Vedoucí oko Statistická šetření zabývající se přednostním užíváním jednoho oka shodně potvrzují, že většina pravorukých je zároveň i pravozraká, a stejně tak je tomu i u levorukých (u většiny levorukých převládá oko levé). Ludwig (1932) tvrdí, že přibližně ¾ lidí upřednostňují pravé oko, asi ¼ lidí levé oko a že obouzrakých jedinců jsou jen 2%. Parson (1924, cit. podle Sovák, 1962) vyšetřil 877 osob a zjistil vedoucí pravé oko v 69,3%, levé ve 29,3% a tzv. obouzrakost v 1,4%.

25

Mills (1925, cit. podle Sovák, 1962) při vyšetření 200 osob zjistil vedoucí oko vpravo v 77,8% a vlevo ve 22,2%. Hillemanns (1927, cit. podle Sovák, 1962) našel při vyšetření 500 osob vedoucí pravé oko v 76% a levé ve 24%. Miles (1930, cit. podle Sovák, 1962) zjistil vedoucí oko vpravo v 64%, vlevo ve 34% a obouzrakost ve 2%. Quinan (1930, cit. podle Sovák, 1962) vyšetřením 1000 osob zjistil pravozrakost v 74%, levozrakost ve 22,5% a obouzrakost ve 3,5%. Když z těchto čísel vezmeme průměrné hodnoty, pak se podle uvedených autorů vyskytuje vedoucí oko vpravo v 71,5%, vlevo ve 27% a obouzrakost v 1,5%. Vzájemný vztah vedoucí ruky a vedoucího oka vypadá tak, že asi v 80% je pravorukost provázena i pravozrakostí. Při extrémní levorukosti jde téměř ve všech případech o současnou levozrakost, kdežto u přecvičené levorukosti je asi polovina levozrakých. Soudí se, že pravoruké osoby, které jsou současně levozraké, jsou s největší pravděpodobností přecvičení leváci. Dále bylo zjištěno, že i vedoucí oko podléhá přecvičení – Esser (cit. podle Drnková-Pavlíková a Syllabová, 1983) uvedl případ, kdy u člověka po dočasném vyřazení vedoucího pravého oka se stalo vedoucím okem oko levé a zároveň nabyla převahy i levá ruka. 1.5.4 Vedoucí ucho Ačkoli má sluch velký význam pro řečovou komunikaci, začala se ušní asymetrie zkoumat velmi pozdě. Zkoušku na vedoucí ucho zavedl až roku 1953 Pearce (cit. podle Drnková-Pavlíková a Syllabová, 1983). Předpokládal, že při stejné sluchové zdatnosti

obou

uší

vyhledáváme

skrytý

zdroj

zvuku

uchem

dominantním.

Stejnostrannost dominance pro motoriku, zrak i sluch nacházel ve 49,3% na pravé straně a jen ve 4% na straně levé. V ostatních případech byla sluchová dominance oddělena od motorické, popřípadě i od dominance zrakové. D.E. Broadbent (cit. podle Drnková-Pavlíková a Syllabová, 1983) vyvodil předpoklad, že někde v nervovém systému existuje třídící zařízení, které filtruje zvukové informace a odděluje při tom řečové signály od neřečových. Je-li jeho předpoklad správný, pak by jedno z uší mělo být vnímavější pro řečové a druhé pro neřečové zvukové podněty. D. Kimurová (cit. podle Sovák, 1961) při svých výzkumech zjistila, že u praváků je zpravidla pravé ucho vnímavější pro řečové podněty, kdežto levé pro hudbu, hluk a jiné neřečové zvuky. U leváků taková pravidelnost není.

26

U nás věnoval největší pozornost metodám výzkumu ušní asymetrie Z. Matějček (1972) a to v souvislosti s výzkumem specifických poruch čtení. Zjistil, že úhel, z něhož se šíří zvuk, je významným činitelem v počtu chyb a že je tedy důležité i to, zda žák sedí v prostřední řadě nebo v lavici v rohu třídy. Nastolil tak otázky typu: odkud a jak má učitel mluvit k žákům, zda mají žáci sedět po celá léta přibližně na tomtéž místě ve třídě, jak má být třída uspořádaná apod.

1.6 Vyšetřování laterality Při vyšetřování laterality je důležité především to, co chceme tímto vyšetřením sledovat. Tak např. neurologa bude zajímat, jaké jsou poměry dominance, jaké jsou vztahy mezi vedoucí a pomocnou mozkovou hemisférou, popř. jaké jsou nesouměrnosti ve výkonnosti určitého korového analyzátoru té nebo oné hemisféry. Psycholog, pedagog a defektolog zaměří svou pozornost hlavně na odraz korové dominance, tj. na projevy laterality, a soustředí se nejen na fenotyp, ale zvláště na genotyp, čili vrozenou lateralitu. 1.6.1 Vyšetřování tvarové laterality Zjišťování a třídění tvarových nesouměrností nám přesný obraz o lateralitě neposkytuje. Bylo sice vykonáno mnoho pečlivých měření velikosti a objemu párových orgánů, avšak takto zjištěné závěry nebyly jednoznačné a výsledky nebyly pro celkové hodnocení laterality průkazné. Je zcela přirozené, že když např. levák při určitých výkonech musí používat pravou ruku, svalstvo namáhanější ruky zbytní. Pravá ruka je potom silnější, i když vlastně není rukou vedoucí. Dosužkov (cit. podle Sovák, 1962) potvrdil, že objem paže vždy nesouhlasí s vedoucí rukou. Vyšetřením 50 leváků zjistil tyto poměry: objemnější svalstvo bylo ve 30 případech vlevo, v 7 případech vpravo a ve zbývajících 23 nebyl rozdíl. Zdálo se, že podstatným přínosem pro hodnocení genotypu vedoucího orgánu je tzv. Minorův test. Neurolog L. Minor (1931, cit. dle Sovák, 1960) zastával názor, že rozdíl v podkožní žilní pleteni na horních končetinách je jevem vrozeným a že rozvinutější žilní pleteň je na končetině vedoucí. Tento znak by se dal použít při zjišťování skrytého leváctví. J. Vinař (1949) však hodnotí Minorův test jako výraz nesymetrie vrozeného

27

mezenchymálního základu. Věrohodnost Minorova testu, jakožto znaku vrozené levorukosti, ověřoval Dosužkov (cit. podle Sovák, 1960) u 50 tzv. zdravých genotypických leváků. Jeho výsledky ukázaly, že anatomický vzhled žilní pleteně na předloktí není spolehlivým znakem pro určování leváctví, protože bohatší žilní pleteň se u leváků na levém předloktí vyskytovala jen v 19 případech. V 9 případech byla žilní pleteň vyvinutější na pravém předloktí, tedy na opačné straně, v 17 případech byla oboustranně stejná a v 5 případech se nedala vůbec zjistit. Průkaznější výsledky přináší zjišťování rozdílů ve vzhledu papily zrakového nervu na očním pozadí obou stran. Tento test objevil a popsal J. Vinař (1949), který vycházel z názoru, že oční papila je do jisté míry ukázkou poměru podpůrné a vlastní nervové tkáně nejenom ve zrakovém nervu, ale i v mozkové hemisféře téže strany. Jestliže je např. hodnotnější papila levého oka, pak je i v levé hemisféře výhodnější poměr mezi vlastní nervovou tkání a tkáněmi podpůrnými, a tudíž je dominantní hemisférou hemisféra levá. To znamená, že se v tomto případě jedná o vrozené praváctví. Vinařův test však neukazuje jen rozdíly ve tkáňové stavbě obou hemisfér, ale může ukázat i kvalitu mozkové tkáně, a tudíž poskytnout i možnost odhadnutí její výkonnosti. U nás začal jako první pracovat s Vinařovým testem Gába, který se pokusil podle vzhledu papily odhadovat rozumové schopnosti. 1.6.2 Vyšetřování funkční laterality Poněvadž zjišťování tvarové laterality nijak podstatně nepřispívá ke zjištění laterality celkové, je třeba zaměřit se na vyšetřování laterality funkční. Jelikož je lateralita projevem nervové činnosti, jeví se jako pochopitelná snaha zjišťovat korovou dominanci vyšetřením nervové činnosti, tedy neurologickými zkouškami. Způsoby vyšetření motorické a senzitivní dominance propracoval Vinař (1949), který zjistil, že vyšší reflexní odpověď a větší citlivost dává ruka nevedoucí, tj. ruka méně tlumivě řízena. Dosužkov (cit. podle Sovák, 1960) ověřoval průkaznost neurologických zkoušek na 50 levácích a zjistil, že zvýšená citlivost vpravo není u leváků pravidelným jevem, a proto neurologické vyšetření samo o sobě nestačí na zjištění laterality. Proto začali badatelé zaměřovat svou pozornost spíše na zkoušky čili na činnostní testy. Ty se týkají jednak hybnosti, jednak smyslových výkonů. Vinař (1949) podotýká, že zkoušky funkční

28

laterality by neměly testovat úkony již nacvičené, ale měly by se zaměřit na zkoušení takových úkonů, které nejsou nácvikem ovlivňovány. Stier (cit. podle Sovák, 1962) se v rámci zjišťování laterality ruky pokusil sestavit celou sadu tzv. indicií pro levorukost. Podle jeho zkušeností používá pouze extrémně levoruký jedinec levou ruku k jedení polévky, vytažení zátky z láhve a k psaní. Při mírné levorukosti je levá ruka použita v těchto případech: při gestikulaci, uchopení různých předmětů, rozdávání karet, míchání karet, házení kamením, práskání bičem, čištění zubů, kartáčování bot, šití, navlékání jehly, hraní kuželek, tenisu a kulečníku, šermování, krájení nožem (chleba), zatloukání hřebíků, u žen i při házení míčem, klepání koberců, utírání prachu, utírání nádobí, loupání jablek a brambor. Děti do 4 let projevují svou levorukost, když mají ukázat nebo uchopit nějaký předmět, hodit míč, držet lžíci, nebo když se pokoušejí o kresbu. U 4 – 8letých dětí patří k indiciím levorukosti pohánění kola levou rukou, házení kroužků, držení lžíce, šroubování, stavění ze stavebnic a u dívek ještě vyšívání a pletení. K těmto i dalším svým zkouškám však Stier poznamenává, že až 15% leváků může tyto činnosti konat pravou rukou. Stierův soubor byl postupně doplňován některými dalšími zkouškami. Tak např. Ludwig (1932) sám přidává ke všem těmto zkouškám ještě tleskání a mnutí rukou. Podle jeho pozorování na 600 případech levák tleská levou rukou shora do pravé a pravák obráceně. Ludwig pokládá způsob tleskání za velmi důležité kritérium levorukosti, protože se výchovou neovlivňuje; je jednoznačné a je návykem už z raného dětství. Mnutí rukou také prozrazuje aktivnější ruku. Je prý také ukazatelem přednostní ruky, i když ne tak spolehlivým jako tleskání. Zajímavé je zjištění, že jednoruké činnosti konají praváci skoro vždy pravou rukou, kdežto leváci levou jen v 75 – 90%; jde tady o zřejmý vliv pravorukého prostředí, které se snaží prosazovat pravou ruku (Sovák, 1962). V. Příhoda (1936) vyslovil názor, že je nutné respektovat i různé stupně levorukosti, a to nejen při vyšetřování, ale hlavně se zřetelem na školskou praxi. Sestavil sám sadu 16 zkoušek levorukosti, kam patří: levý palec nahoře při sepnutí rukou (test užívaný Adlerem), levá ruka zasunuta při založení rukou, rozdávání karet (zkouška podle Stiera), ukazovat nebo hrozit prstem, házet a sbírat míček, ořezávat tužku, tleskání levou rukou shora na pravou (zkouška Ludwigova), kroužit oběma rukama týmž směrem doleva (zkouška Brünningova, podle Betheho je dokonce vhodná k rozpoznání

29

simulované pravorukosti), navlékání jehly (zkouška podle Stiera), zapínání knoflíků, natáčet bavlnu na cívku, sahat po předmětu, užívání kladiva a jiných nástrojů, velikost palce a dlaně a zkouška dynamometrem. Příhoda hovoří o vysloveném leváctví, jestliže je pozitivních nejméně 12 zkoušek. Jsou-li alespoň 3 zkoušky pozitivní, mluví o sklonu k levorukosti. Zásadně se staví proti rozhodování jen z jednoho testu, jako to činí např. Adler, jemuž stačí k určení levorukosti zkouška sepnutí rukou. Matějček a Žlab (1972) používají k vyšetřování laterality soubor zkoušek, který obsahuje jednak zkoušky vlastní a jednak převzaté. Jejich soubor obsahuje 12 zkoušek dominance ruky, 4 zkoušky pro zjišťování dominance nohy, 2 pro dominanci oka a 1 pro dominanci ucha. Oba autoři vycházejí z názoru, že by zkoušky neměly obsahovat položky silně ovlivněné kulturními stereotypy, jako je např. psaní nebo držení jídelního příboru, ani takové, které jsou pro zkoumanou osobou příliš nové a neobvyklé. Dominance horní končetiny se zjišťuje těmito zkouškami: korálky do lahvičky, zasouvání kolíčků, klíč do zámku, míček do krabičky, jakou máte sílu, stlačit examinátorovy ruce k zemi, dotek ucha, nosu apod., jak nejvýš dosáhnete, tleskání, jehla a nit, mnutí rukou a strouhání mrkvičky. Dominance horní končetiny je zkoumána pomocí zkoušek: vystoupit na stoličku, posunování kostky po čáře jednou nohou, zvedněte nohu (v sedě), jak nejvýše dokážete, a skákání po jedné noze. Při zjišťování dominance oka se používá zkouška: manoptoskop a kukátko a dominantní ucho se určuje pomocí zkoušky: poslechni si hodinky. Na základě těchto zkoušek se funkční dominance horní končetiny vyjadřuje tzv. kvocientem pravorukosti čili dexterity, který se vypočítá podle vzorce: DxQ = (P + ½ A) / N · 100. Slovně řečeno: sečteme všechny pravoruké reakce (označené P), přičteme k nim polovinu neurčitých či oboustranných reakcí (označené A), dělíme celkovým počtem zkoušek (označené N) a násobíme stem. Rozdělení laterality podle kvocientu pravorukosti vypadá následovně:


P

vyhraněná, výrazná pravorukost

DxQ = 100 – 90




P-

méně vyhraněná pravorukost

DxQ = 89 – 75




A

dominance nevyhraněná, neurčitá

DxQ = 74 – 50




L-

méně vyhraněná levorukost

DxQ = 49 – 25




L

vyhraněná, výrazná levorukost

DxQ = 24 – 0

30

Je nutné uvědomit si, že hodnota DxQ platí pro danou sestavu zkoušek a vyjadřuje přibližně současný stav funkční asymetrie u zkoumaného jedince, tedy fenotyp. Na genotyp můžeme z této hodnoty pouze usuzovat. Z tohoto hlediska je proto důležité, aby bylo vyšetření doplněno i vývojovou a rodinnou anamnézou (Matějček a Žlab, 1972). Vzhledem k dominanci ruky a oka můžeme hovořit o lateralitě souhlasné (ruka a oko mají stejnou dominanci, ať pravou nebo levou), neurčité (nevyhraněná dominance ruky či oka, nebo obou) nebo zkřížené (ruka a oko mají obrácenou, opačnou dominanci). Černáček a Podivínský (cit. podle Sovák, 1960) se ve své práci pokusili o přímé určování motorické dominance. Hodnotili výkony konané jak pravou, tak levou rukou a podle vzájemného poměru těchto výkonů určovali tzv. index dominance. Když bylo např. z celé sady testů konáno 80% rukou pravou a zbytek, tj. 20%, rukou levou, byl index dominance +60, tj. 80-20. Kladné hodnoty v jejich sadě testů označují převahu pravorukosti, záporné levorukosti. Při určování laterality nohy se vyskytly pochyby o tom, která noha je vlastně vedoucí, zda ta, která právě koná nějaký pohyb, či ta, na které se při tom stojí a která vlastně vyrovnává změny těžiště a nese váhu celého těla. Podle Stiera (cit. podle Sovák, 1962) se ke zkouškám nehodí takové úkoly, které lze konat obounož nebo jen s malou převahou jedné strany, jako je např. bruslení, odraz při skoku, skákání po jedné noze apod. Ludwig (1932) doplnil Stierem užívané zkoušky a sestavil je takto: obounožně nebo jen s nepatrnou převahou jedné strany se konají činnosti jako je běh na bruslích, tanec, stoupání na stoličku, přehození si nohy přes nohu, odraz při skoku do výšky, položení nohy na rýč, poskakování po jedné noze a používání zpáteční brzdy při jízdě na kole. K určení vedoucí nohy se nejlépe hodí: naskakování na kolo (pravák naskakuje z levé strany) a pohánění kola šlapáním. Pearce (cit. podle Sovák, 1962) doporučuje k vyšetření motorické laterality opakovaná pozorování v přirozených podmínkách života, a to hlavně při hrách. Dále tvrdí, že by měly být jednotlivé zkoušky upravené tak, aby zkoušený nevěděl, oč vlastně jde. Pro zjišťování vedoucího oka byla navržena řada zkoušek. Mnohé z nich však byly značně komplikované, protože vyžadovaly nesmírnou spolupráci zkoumané osoby, a už

31

tím byly nespolehlivé. Proto byly navrženy některé jednodušší zkoušky, mezi něž patří např. dívaní se do kaleidoskopu. V tomto případě ovšem, drží-li si dítě rourku kaleidoskopu samo, nelze rozlišit, zda zjišťujeme vedoucí oko či vedoucí ruku (Sovák, 1960). Profesor Litinskij (cit. podle Sovák, 1960) doporučuje pro zjištění vedoucího oka tuto zkoušku: pokusná osoba je obrácena tváří k malému zdroji světla, umístěnému na opačném konci místnosti, a snaží se jej zaclonit tyčinkou, kterou drží v natažené ruce. Oběma očima však sleduje tyčinku, nikoli světlo; zkoušku opakuje střídavě jednou i druhou rukou. Oko, na němž se ukáže stín clonící tyčinky, je oko vedoucí. Jestliže se stín objevuje střídavě na jednom i druhém oku, není u jedince převaha vedoucího oka, to znamená, že se jedná o jedince obouzrakého. Zkouška Ludwiga a Linebacka (cit. podle Sovák, 1962) vypadá takto: na stěně je kolmá, jasně vyznačená čára. Asi 1 m před ní je ve stejném směru napnutý provázek; pokusná osoba stojí ve vzdálenosti několika metrů od stěny a oběma očima, jimiž fixuje čáru na zdi, hledá polohu, v níž se čára skryje za napnutý provázek (to se zdaří asi v 98% případů; pokud se to zkoumané osobě nezdaří, jde o obouzrakost). Poté pokusná osoba zavře jedno oko a zůstane-li čára skrytá za provázkem, je oko, které zůstalo otevřené, okem vedoucím. Podobnou zkoušku vedoucího oka uvádí Rosenbach (cit. podle Sovák, 1962): pokusná osoba fixuje oběma očima drobný předmět na zdi; ten pak vztyčeným prstem jedné natažené ruky zakryje a zavře jedno oko. Jestliže předmět zůstane zakrytý, je otevřené oko okem vedoucím. Poměrně nejjednodušší zkouškou je použití Parsonova manuskopu. Jedná se o kužel, který je na obou stranách otevřený. Širší konec kužele se nasadí pokusné osobě před obě oči a jejím úkolem je pozorovat menší předmět, který je vzdálený několik metrů. Protože může pokusná osoba pozorovat předmět jen jedním okem, fixuje předmět okem vedoucím, jehož osa je zřejmá už podle polohy manuskopu. Když pokusná osoba zavře jedno oko a předmět zmizí, je zavřené oko právě okem vedoucím (Sovák, 1960). Zkoušky na vedoucí ucho nejsou nijak zvlášť propracovány. V odborné literatuře se s nimi setkáváme teprve v práci Pearceho z roku 1953 (cit. podle Sovák, 1962). Ten

32

zjišťoval vedoucí ucho poměrně jednoduchou zkouškou: dal dítěti vyhledat podle sluchu místo, kde tikají zakryté hodinky. Ucho, jež dítě při hledání hodinek nastavovalo, bylo uchem vedoucím. Ukázali jsme si, že při vyšetřování laterality používají různí badatelé různě sestavené testy a soubory zkoušek. Kromě těchto zkoušek by mělo vyšetření laterality obsahovat i informace o vývoji jedince a veškerých vlivech pravorukého prostředí. K získávání takovýchto informací nám slouží hlavně výpovědi rodičů a vychovatelů. Zde si však musíme uvědomit, že ne vždy je výpověď o tom, zda dítě vyrůstalo jako pravák nebo levák, spolehlivá. Někdy si rodiče ani nevšimnou, že má jejich dítě nějaké potíže v přednostním užívání jedné končetiny, nebo dokonce zatajují, že je jejich dítě levák. Proto je velmi důležité získat si jejich důvěru; potom se totiž dozvíme i velmi závažné okolnosti, za nichž se u dítěte lateralita vyvíjela.

33

2.

Tělesné a duševní zdraví Zdraví bývá považováno za základní lidskou hodnotu, která zásadně ovlivňuje

kvalitu života od mládí až po stáří. Často se uvádí, že je zdraví jedním z nejdůležitějších předpokladů plného, plodného a skutečně kvalitního lidského života. Zdraví bývá popisováno jako vyvážený stav fyzické, psychické a sociální pohody; to znamená, že kromě tělesného zdraví zahrnuje také zdraví duševní a sociální. Jde o významnou charakteristiku existence každého jedince, která se dynamicky vyvíjí a mění od početí až do smrti. Spolu s nemocemi tvoří kontinuální škálu od stavu naprostého zdraví až po úmrtí. Zdraví je podmíněno mnoha okolnostmi a lze jej do určité míry chránit, rozvíjet i navracet.

2.1 Definice pojmu zdraví Na první pohled by se mohlo zdát, že pojmu zdraví rozumí každý. Je to přece slovo, které používáme již od dětství a obvykle pro nás znamená to, že „nás nic nebolí“ nebo že „nám nic není“. Při hlubším zamyšlení však musíme připustit, že tento pojem tak jednoduchý není. Ve skutečnosti je to pojem komplexní, těžko definovatelný a výzkumně i aplikačně obtížně uchopitelný. Pojem zdraví je podmíněn celou řadou aspektů (např. genetický, biologický, zážitkový), jejichž důležitost se mění v různých historických obdobích, v průběhu lidského života, v závislosti na kultuře, ekonomice a rozvoji medicíny. Tyto aspekty se různě prolínají a vzájemně ovlivňují. Hovoříme-li o pojmu zdraví, nemůžeme vycházet jen ze subjektivních údajů o vlastních pocitech či potížích, ani jen z objektivních dat o stavu organismu. Subjektivně zkreslené vnímání objektivního zdravotního stavu totiž může člověka invalidizovat a činit jej nemocným a stejně tak jej může poškozovat nereflektování objektivně prokazatelných údajů o zhoršení jeho zdravotního stavu. V literatuře můžeme nalézt řadu definicí pojmu zdraví. Zde jsou některé z nich:


Světová zdravotnická organizace (WHO) definuje zdraví jako „stav kompletní tělesné, duševní a sociální pohody, a ne pouze nepřítomnost nemoci nebo vady“.

34




V roce 1984 zveřejnila WHO upravenou definici zdraví: „Zdraví je stav, který na jedné straně umožňuje jednotlivcům i skupinám lidí poznat vlastní cíle a uspokojovat potřeby a na druhé straně reagovat na změny a vyrovnávat se se svým prostředím“. Zdraví je tedy chápáno jako zdroj každodenního života, a ne jako cíl života.




Podle D. Seedhouse (1995, cit. podle Křivohlavý, 2003) se dá zdraví definovat různými způsoby, které závisí jak na samotném člověku, jež zdraví definuje, tak na jeho povolání. Jedna jeho definice pojímá zdraví jako ideální stav. Druhá vymezuje zdraví jako úroveň tělesné a duševní zdatnosti umožňující každodenní činnosti. Další mluví o zdraví jako o určitém druhu zboží, s nímž je možné libovolně manipulovat v rámci obchodních transakcí. Poslední považuje zdraví za osobní sílu či určitou schopnost těla, intelektu anebo metafyziky.




B. Baštecká a P. Goldmann (2001) uvádějí, že zdraví je spojením čtyř hlavních oblastí: těla, osobnosti, vztahů a ducha. Tyto složky zdraví jsou chápány jako systém, který je integruje.




Podle J. Křivohlavého (2003) existuje sedm teorií týkajících se zdraví: 1. Zdraví je pojato jako synonymum pro určitý druh síly různé intenzity, která může být oslabována, anebo znovu získávána, a která pomáhá člověku překonávat překážky. 2. Zdraví zosobňuje vnitřní duchovní sílu, která bývá pojmenována i jako schopnost přizpůsobení anebo vitalita projevující se až v zátěžových situacích za účelem dosahování vyšších cílů. 3. Zdraví je charakterizované jako odolnost člověka, která chápe životní úlohy jako výzvy. 4. Zdraví vyjadřuje schopnost člověka spojit a přizpůsobit prostředí a životní styl. 5. Zdraví představuje integraci dobré tělesné kondice, duševní pohody a určité připravenosti.

35

6. Zdraví zobrazuje hmotný majetek či statek, který člověk používá. Může být ve formě lékařského zákroku, léčiv anebo léčebných kúr. 7. Zdraví je charakterizováno jako biopsychosociální struktura a nejen jako nepřítomnost chorobných příznaků. Z těchto sedmi teorií vytvořil J. Křivohlavý (2003, str. 40) svoji vlastní definici zdraví: „Zdraví je celkový (tělesný, psychický, sociální a duševní) stav člověka, který mu umožňuje dosahovat optimální kvality života a není překážkou obdobnému snažení druhých lidí“.


Podle E. Fromma se zdravý člověk vyznačuje tzv. produktivním charakterem, který umožňuje pomalé rozvíjení všech schopností a predispozicí.




Schlicht a Schwenkmezger (1995) definují zdraví jako absenci tělesných a fyzických potíží.




Hurrelmann (1992, str. 10) ve své definici integruje medicínské, psychologické a sociologické chápání zdraví. Podle něj: „Zdraví označuje stav subjektivního stavu jedince, který je dán, jestliže se jedinec v tělesné, psychické a sociální oblasti svého vývoje nachází v souhlase s vlastními možnostmi a představami za daných vnějších podmínek. Zdraví je negativně ovlivněno, pokud je jedinec vystaven požadavkům, které v daném okamžiku života nemůže splnit nebo zvládnout. Tato zátěž se může, ale nemusí, projevit sociálními, psychickými, nebo biomedicínskými symptomy“.




Pojmu zdraví se s cílem integrovat dosavadní definice věnuje také Opper (1995, str. 27). Ten chápe zdraví jako „proces, který se vytváří v aktuálních společenských a osobnostních dimenzích. Pro popis zdraví jsou důležité tělesné, psychické a sociální aspekty. Zdraví a nemoc jsou extrémní póly mnohorozměrného psychického, sociálního a tělesného kontinua, na kterém se jedinec v daném okamžiku nachází v určitém bodě. Tento aktuální stav je výsledkem dynamické rovnováhy mezi jedincem a jeho ochrannými faktory a požadavky jeho socioekologického okolí“.




Berger (cit. podle Opper, 1995) popisuje zdraví jako tzv. proces přizpůsobení. V jeho podání není zdraví výsledkem instinktivního chování, ale autonomních

36

reakcí na sociálně vytvořenou realitu. Berger mluví o schopnosti vhodně reagovat na měnící se prostředí, dokázat růst a stárnout a v případě nemoci se také uzdravit, a o schopnosti trpět a smírně očekávat příchod smrti. Jeho definice zdraví zahrnuje také budoucnost, a proto k ní patří i úzkost a vnitřní síla s ní žít.


Doležal (1964, str. 29) chápe zdraví jako „takový stav organismu, kdy struktury a funkce jednotlivých orgánů ani regulace jejich celkové souhry nejsou porušeny“.

Také duševní zdraví je předmětem řady definicí:


Becker (1986, str. 18) říká, že „duševním zdravím rozumíme vzorec všech takových relativně nestabilních psychických vlastností, které zmenšují pravděpodobnost duševního onemocnění“. Ve svých dalších publikacích rozšiřuje Becker tuto definici ještě o schopnost zvládnutí externích a interních psychických nároků a zdůrazňuje důležitost subjektivní (pocit spokojenosti) a objektivní (odchylka od normy) dimenze.




L. Míček (1984, str. 21) definuje duševní zdraví jako „žádoucí stav, jež je výsledkem vědomého nebo nevědomého dodržování zásad duševní hygieny“.




Podle S. Freuda (1922, cit. podle Hartl a Hartlová, 2000, str. 702) je duševní zdraví „schopnost pracovat, milovat a hrát si“.




J. Prokůpek (1972, cit. podle Míček, 1984, str. 22) definuje duševní zdraví jako „stav, kdy všechny duševní pochody probíhají optimálním způsobem, harmonicky, umožňují správně odrážet zevní realitu, přiměřeně a pohotově reagovat na všechny podněty a řešit běžné i nenadálé úkoly, stále se zdokonalovat a mít pocit uspokojení ze své činnosti. To předpokládá optimální funkci centrálního nervového systému i celého organismu“.

L. Míček (1984) uvádí, že existují dvě základní pojetí duševního zdraví. Užší pojetí ztotožňuje duševní zdraví s nepřítomností příznaků duševní nemoci, nerovnováhy a poruch adaptace. V tomto pojetí znamenají snahy o upevnění duševního zdraví především boj proti výskytu duševních nemocí, proti příznakům nevyrovnanosti, proti různým hrubým poruchám chování, proti toxikomániím atd. Jednou z výhod tohoto pojetí je možnost relativně přesného měření odchylky od normality, a to na podkladě

37

již existujících adekvátních metod. Další výhodou tohoto pojetí je to, že obvykle respektuje neoddělitelnost duševního zdraví od jeho fyziologických základů. Jak poznamenává M. Bouchal, toto pojetí je nejčastější v celosvětové literatuře o duševním zdraví. Druhé, širší pojetí duševního zdraví, nezdůrazňuje nepřítomnost poruch, ale naopak se snaží popsat a charakterizovat projevy optimálního duševního zdraví, což často splývá s popisem optimální životní adaptace. Američanka M. Jahodová (cit. podle Míček, 1984) uvádí šest základních kritérií duševního zdraví: 1. Postoj vůči sobě samému, a to především přístupnost sebe sama svému vědomí, tj. uvědomování si své minulosti, přítomnosti a budoucnosti. Pojem sebe sama má obsahovat všechny důležité stránky osobnosti, má být přesný a realistický. Čím objektivněji a realističtěji člověk vidí sám sebe, tím pevnější je jeho duševní zdraví. 2. Růst, vývoj a sebeuskutečňování; toto kritérium je založeno na myšlence, že organismus směřuje k uskutečňování svých možností. Maslow tvrdí, že čím více je tzv. motivů růstu, které se týkají uznání druhými lidmi a seberealizace, tím lepší je také duševní zdraví. 3. Integrace, nebo-li jednotnost a celistvost osobnosti, která předpokládá u jedince rovnováhu psychických sil, což může být chápáno třeba jako rovnováha mezi vědomou, nevědomou a podvědomou úrovní vědomí. Zdravá vnitřní rovnováha umožňuje pružnost, která je pokládána rovněž za jedno z kritérií duševního zdraví. 4. Autonomie, nezávislost a sebeurčení. Zde patří schopnost řídit se ve svém jednání vnitřními měřítky a řídit sebe sama a kontrolovat své činy. 5. Adekvátní percepce reality; duševně zdravý jedinec správně vnímá své okolí, vidí svět reálně, objektivně a nezávisle na svých přáních a obavách. 6. Zvládání svého prostředí, které v sobě zahrnuje schopnost mít rád, adekvátnost v lásce, práci, hře a meziosobních vztazích, zvládání nejrůznějších situací a schopnost přizpůsobovat se vůči svému prostředí jak pasivně (tzv. akomodace, pasivní adaptace), tak i aktivně (tzv. asimilace, aktivní adaptace).

38

2.2 Leváctví a zdravotní stav Existuje řada studií a výzkumů, které uvádějí, že leváci jsou na tom podstatně hůře než praváci. Mnohé práce poukazují na to, že levorukost je nejméně dvakrát tak častá u řady patologických případů, mezi něž patří např. barvoslepost, šilhavost, epilepsie, poruchy čtení, poruchy psaní, poruchy řeči (zejména koktavost), schizofrenie, alergie, astma, revmatismus, lupénka, úzkost, deprese aj. Již Stierova práce o leváctví z roku 1911 (cit. podle Sovák, 1962) poukazuje na to, že se mezi leváky vyskytuje dvakrát více degenerativních znaků než mezi praváky. Stier např. zjistil, že levorucí jedinci mají menší nadání než pravorucí a že hodně leváků trpí koktavostí. C. Lombroso (cit. podle Sovák, 1960) upozorňuje na zvýšený počet levorukosti nejenom mezi epileptiky, ale i mezi osobami postiženými nejrůznějšími jinými defekty. Také Satz a kolektiv (1985, cit podle Coren a Halpern, 1991) a Sate (1972 a 1973, cit. podle Coren a Halpern, 1991) potvrdili, že levorukost převládá u osob s epilepsií. Fröschels (cit. podle Sovák, 1962) uvádí nejrůznější doklady vzájemné souvislosti mezi leváctvím, koktavostí a šilháním. Tyto tři jevy, které byly doposud pokládané za jevy separátní, chápe Fröschels jako příznakovou triádu, která se v různé kombinaci stává z latentní dispozice dispozicí manifestní, a to především na základě emocionálního hnutí. Uvádí případ 2leté šilhavé pravačky, která začala koktat a stala se levačkou, protože její rodiče žili v nesouladu. Jakmile se rodinné vztahy upravily, vymizela u dívky koktavost, ustoupila levorukost a zůstalo jen nepatrné šilhání. Gordon (cit. podle Sovák, 1962) zjistil, že ve zvláštních školách je 18,2% leváků, zatímco mezi dětmi normálních škol je leváků pouze 7,3%. Ludwig (1932) se opírá o nálezy různých autorů a ztotožňuje se se skutečností, že mezi leváky je nahromaděno více patologických jevů než u praváků. Podle něj je hromadění defektů u levorukých osob způsobeno např. nevýhodami levorukých osob v praktickém životě a vynuceným psaním pravou rukou. Farmakolog P. Irwin (1985) zkoumal působení drog na mozek a na základě svého výzkumu zjistil, že leváci reagují ve srovnání s praváky mnohem citlivěji na drogy, které ovlivňují centrální nervovou soustavu.

39

Při vyhodnocení zdravotních údajů u 70 kojenců a jejich porovnáním se zdravotním profilem o pár let později vyšla najevo souvislost mezi leváctvím a alergiemi. Výzkumný tým při Royal Free Hospital v Londýně zjistil, že se u leváků ve srovnání s praváky vyskytuje dvakrát častěji zánětlivé onemocnění střev (např. kolitida a Crohnova nemoc). S. Coren a D. F. Halpernová (1991) na základě svých výzkumů tvrdí, že existuje spojitost mezi levorukostí a předčasným porodem, nesnášenlivostí Rh faktoru, nízkou porodní váhou, alergiemi, nespavostí, neurotickými projevy, depresí, přecitlivělostí, alkoholismem, kriminalitou a zločinností mladistvých, pokusy o sebevraždu, autismem, problémy při učení, migrénou, zneužíváním léků, ranými stádii Alzheimerovy choroby, mentální retardací, epilepsií, homosexualitou, imunitními poruchami, poškozením mozku, vyšším procentem kuřáků, schizofrenií, poruchami spánku, špatnou poznávací funkcí, pomalým fyziologickým vývojem a ranými stádii rakoviny prsu. R. Blanchard a kolektiv (2000) zjistili, že u homosexuálních mužů a žen existuje o 39% větší pravděpodobnost, že jsou leváky. Podobný výzkum provedli McCormick a Witelson (1990), kteří zjistili, že u homosexuálů je čtyřikrát více levorukých jedinců než pravorukých. Lindesay (1987) ve svých výzkumech našel spojitost mezi levorukostí a mužskou homosexualitou. Segal (1989, cit. podle Coren a Halpern, 1991) zjistil, že menší porodní hmotnost u jednovaječných dvojčat souvisí s levorukostí. O´Callaghan a kolektiv (1987, cit. podle Coren a Halpern, 1991) provedli studii dětí s extrémně nízkou porodní váhou a zjistili, že je v této skupině 54% levorukých dětí, zatímco ve skupině s vyšší porodní váhou jich je jen 8%. Buss, Eskenazi, Williams (1992) zjistili, že se u dětí, které byly při porodu resuscitovány, dvakrát častěji objevuje levorukost a že tyto děti o 50% více preferují levou nohu než děti, které resuscitovány nebyly. Ashton (1982, cit. podle Coren a Halpern, 1991), Badian (1983, cit. podle Coren a Halpern, 1991), Bakan (1977, cit. podle Coren, 1992), Bakan, Dibb a Reed (1973), Coren a Porac (1980, cit. podle Bakan, Dibb a Reed, 1973), Coren, Searleman a Porac (1989), Levnon a Kilty (1976, cit. podle Coren a Halpern, 1991) zjistili, že předčasně

40

narozené děti nebo děti narozené během prodlouženého porodu, děti s nízkou porodní váhou, s neslučitelným Rh faktorem a děti narozené pánevním koncem se častěji odchylují od pravoruké normy v populaci. Bakan (1987, cit. podle Coren a Searleman, 1987) poukázal na to, že potomci matek, které v těhotenství kouřily, mají větší sklon k levorukosti (kouření během těhotenství způsobuje hypoxii plodu, která má za následek dysfunkci levé hemisféry). Bakan a kolektiv (1973) dále uvádějí, že u levorukých jedinců existuje dvakrát vyšší pravděpodobnost výskytu porodního stresu než u jedinců pravorukých. Bakarfs (1987, cit. podle Coren a Halpern, 1991) zjistil, že příčinou levorukosti je hypoxie vyvolaná porodním stresem. Naproti tomu Bishop (1984, cit. podle Harris, 1993), Denno a Nachshton (1987, cit. podle Harris, 1993), Ehriichraan, Owen a Zoccolotti (1982, cit. podle Harris, 1993), Spiegler a Yeni-Komshian (1981, cit. podle Harris, 1993) žádnou souvislost mezi porodním stresem a levorukostí nenašli. Galaburda a Geschwind (1987, cit. podle Coren, 1992) zjistili, že vysoká hladina testosteronu nebo progesteronu v období fetálního vývoje poškozuje normální nervový vývoj a zvyšuje pravděpodobnost levorukosti. Dále potvrdili souvislost levorukosti a imunitních onemocnění jako je astma, alergie, vředová kolitida, Crohnova nemoc a zánět štítné žlázy. Geschwind spolu s Behanem (1982 a 1984, cit. podle Halpern a Coren, 1993) zjistili, že autoimunitní a atopické nemoci (alergie, astma, ekzém a senná rýma) se vyskytují dvakrát až třikrát častěji u výrazných leváků než u výrazných praváků. Také Smith (1987, cit. podle Coren a Searleman, 1987) poukázal na souvislost mezi levorukostí a alergickými onemocněními (ekzém, astma a kopřivka). Albrecht, Kramer a Miller (1985, cit. podle Coren a Halpern, 1991), Smith (1987, cit. podle Coren a Searleman, 1987) zjistili, že cukrovka a rakovina prsu převládá u levorukých jedinců. Ze 191 žen trpících rakovinou prsu před 45. rokem bylo procento levorukých skoro třikrát vyšší než procento pravorukých. Coren a Searleman (1987) poukázali na to, že levorucí jedinci trpí poruchami spánku. Green, Nelson, Satz a Smith (1989) zjistili, že je levorukost častější u schizofrenie. Také Chagule a Moster (1981, cit. podle Green, Nelson, Satz a Smith 1989), Iacono a Katsanis (1989) zjistili zvýšenou levorukost nebo sníženou pravorukost u schizofrenie,

41

avšak Dalton, Fleminger a Standage (1977, cit. podle Harris, 1993), Dalton, Fleminger a Taylor (1980, cit. podle Harris, 1993) zjistili u schizofrenie opak, to znamená sníženou levorukost a zvýšenou pravorukost. Chyatte a Smith (1981, cit. podle Coren a Halpern, 1991) při svém výzkumu zjistili, že mezi alkoholiky je 30% levorukých. V další studii pak zjistili dokonce 39% levorukých. Dále uvádějí, že levorucí jedinci jsou méně úspěšní v detoxikačních programech a že poměr recidivy je u levorukých alkoholiků skoro třikrát vyšší než u alkoholiků pravorukých. Z výše uvedeného přehledu nejrůznějších výzkumů a studií vyplývá, že by levorukost mohla být ukazatelem fyziologického poškození nebo patologie. Většina badatelů však s přijmutím tohoto názoru váhá a poukazuje na skutečnost, že v populaci existuje řada levorukých jedinců, kteří žádné známky neuropatologie nevykazují. Tvrdí, že jediná abnormalita, která se u nich vyskytuje a která je odlišuje od jedinců pravorukých, je upřednostňování jiné končetiny.

2.3 Leváctví a úrazy Také tomuto tématu je věnováno mnoho studií a nejrůznějších výzkumů. Tak např. J. P. Aggleton, J. M. Bland, R. W. Kentridge a N. J. Neave (1994) provedli analýzu archivních hráčů kriketu (6173 dospělých mužů), u nichž byla specifikována ruka, kterou používali při hře. Mimo jiné zjistili, že u levorukých je větší pravděpodobnost nepřirozené smrti, a to zvláště v průběhu války. S. Coren (1989) zkoumal 1896 studentů a zjistil, že levorucí muži i ženy mají zvýšené riziko poranění při nehodách, a to ve všech pěti zkoumaných kategoriích (nehody při používání nářadí, řízení auta, nehody doma, v práci a při sportování). Pravděpodobnost poranění při nehodách je u leváků o 20 – 85% vyšší než u praváků. S. Coren a D. F. Halpernová (1991) zjistili, že levorucí umírají mnohem častěji při automobilových nehodách a průmyslových neštěstích. Jejich výzkumy (1990 a 1993) ukázaly, že levorucí mají pětkrát větší pravděpodobnost úmrtí při nehodách než pravorucí.

42

Alien a Pasley, Dick, Glenn, Graham (1992) vyšetřili 761 pacientů ve věku 6 – 18 let, kteří přijeli na pohotovost. Ve skupině s poraněním z nehod bylo o 67% více leváků než praváků. Z retrospektivních údajů od rodičů navíc zjistili, že levorucí byli díky poranění při různých nehodách hospitalizováni již dříve. Dellatolas, Moreau, Jallon a Lellouch (cit. podle Coren a Halpern, 1991) provedli studii 9000 francouzských branců a zjistili, že „slabí pravorucí“, ne však levorucí, měli více nehod horních končetin. Daniel a Yeo (1991, cit. podle Dossey, 2003) rozdělili jedince podle skóre laterality do tří kategorií – levorucí, obourucí a pravorucí, a zjistili, že počet nehod způsobený obourukými jedinci byl vyšší než počet nehod u levorukých a pravorukých. Zamyslíme-li se nad vztahem mezi leváctvím a úrazovostí, je zřejmé, že jsou leváci při používání nářadí a nástrojů, jež jsou konstruovány pro praváky, vystaveni vyššímu riziku nejrůznějších úrazů než praváci. Jestliže se levák dostane do situace, v níž musí pracovat s tzv. pravorukým nástrojem, použije k manipulaci s ním svou nedominantní, méně obratnou ruku. Také v případech, kdy levák použije svou dominantní ruku, je pravděpodobnost úrazu vyšší, protože pracuje s nářadím pro pravoruké používání.

43

3.

Výzkumný projekt

3.1 Cíl výzkumu Hlavním cílem mého výzkumu je prozkoumat vztah laterality a tělesného a duševního zdraví u jedinců, kteří se zúčastnili mezinárodní studie ELSPAC (The European Longitudinal Study of Pregnancy and Childhood – Evropská longitudinální studie těhotenství a dětství). Původní záměr zorganizovat tuto studii vznikl z nutnosti získat informace potřebné pro vývoj efektivní strategie prevence chorob v mladém věku na evropském setkání Světové zdravotnické organizace (WHO) v Moskvě v roce 1985. K realizaci studie byly prostřednictvím vlád přizvány všechny evropské země. V současné době se studie ELSPAC účastní šest evropských zemí – Spojené království Velké Británie a Severního Irska, ostrov Man, Česká republika, Slovenská republika, Ukrajina a Ruská federace. Koordinačním centrem projektu je Institut dětského zdraví v Bristolu. Zde probíhá vývoj výzkumných metod a hromadná analýza dat, umožňující jejich mezinárodní srovnání. V České republice je nositelem projektu Výzkumný ústav zdraví dítěte Brno, oddělení preventivní a sociální pediatrie, kde probíhá výzkum lékařských témat (dětská úrazovost, fyziologický vývoj nedonošených dětí apod.), odpovědným koordinátorem projektu je MUDr. Lubomír Kukla, CSc. Psychologický výzkum je realizován Centrem výzkumu vývoje osobnosti a etnicity vedeným prof. PhDr. Vladimírem Smékalem při FSS MU. Ve svém výzkumu se zaměřím na to, zda se u jedinců různého typu laterality (pravák, levák, nevyhraněný jedinec a jedinec s překříženou lateralitou) liší výskyt určitých onemocnění a úrazů. Již v předcházející kapitole jsem uvedla, že se touto problematikou zabývala řada autorů. Výsledky jejich studií a výzkumů se až na výjimky přiklánějí k názoru, že leváctví souvisí nejen s různými nemocemi, ale i úrazy a nehodami. Behan a Geschwind (1982 a 1984, cit. podle Halpern a Coren, 1993), Galaburda a Geschwind (1987, cit. podle Coren, 1992) a Smith (1987, cit. podle Coren a Searleman, 1987) poukázali na souvislost levorukosti a autoimunitních onemocnění, jako je např. astma, ekzém, alergie apod. Alien, Dick, Glenn, Graham a Pasley (1992) zjistili, že

44

mezi pacienty, kteří přijeli s poraněním na pohotovost, bylo o 67% více leváků než praváků. Coren (1989), Coren a Halpernová (1991) zjistili, že pravděpodobnost poranění při nehodách je u leváků o 20 – 85% vyšší než u praváků. Dále poukázali na spojitost levorukosti a alergií, epilepsie, imunitních poruch, nespavosti, neurotických projevů, přecitlivělosti, deprese, autismu, migrény, raných stádií Alzheimerovy choroby, schizofrenie, raných stádií rakoviny prsu, předčasného porodu a nízké porodní váhy. Coren tvrdí, že lidské bytosti jsou od přírody praváky a že je levorukost zapříčiněna předporodními a porodními traumaty a stresem. Zjištění všech badatelů se dají shrnout do dvou základních teorií laterality:


Teorie prenatálního vývoje (perinatálních komplikací) tvrdí, že přirozeným stavem člověka je praváctví. Leváctví vzniká důsledkem škodlivých vlivů v těhotenství a během porodu, které působí na vývoj mozku. Proto je leváctví či nevyhraněná lateralita nepříznivým znamením, které bývá často doprovázeno nejrůznějšími zdravotními komplikacemi, jako jsou např. poruchy imunitního systému, raná stádia rakoviny prsu, epilepsie, alergie, schizofrenie, poruchy učení, určité typy mentální retardace aj.




Teorie pravorukého světa tvrdí, že leváci podléhají častěji úrazům díky životu v pravorukém světě. Každý den se totiž setkávají s nástroji, které jsou uzpůsobeny pro praváky (např. nůžky, šroubováky, vývrtky, otvíráky na konzervy, ořezávátka na tužky, pravítka, řadící páky, videokamery, fotoaparáty, navijáky na rybářských prutech, některé hudební nástroje, chirurgické nástroje, automaty na nápoje apod.) a manipulací s nimi se vystavují vyššímu riziku poranění.

3.2 Formulace hypotéz


Leváci mají vyšší riziko onemocnění než praváci: LATERALITA b) X a) ONEMOCNĚNÍ c)

45

H1: Leváci mají vyšší riziko astmatu než praváci. H2: Leváci mají vyšší riziko ekzému než praváci. H3: Leváci mají vyšší riziko revmatismu než praváci. H4: Leváci mají vyšší riziko zánětu kloubů než praváci. H5: Leváci mají vyšší riziko lupénky než praváci. H6: Leváci mají vyšší riziko deprese než praváci.




Leváci mají vyšší riziko úrazů při používání nástrojů, které jsou uzpůsobeny pro praváky, než praváci:

X

LATERALITA

ÚRAZ H1: Leváci mají vyšší riziko popálení než praváci. H2: Leváci mají vyšší riziko opaření než praváci. H3: Leváci mají vyšší riziko zlomené ruky než praváci. H4: Leváci mají vyšší riziko zlomené nohy než praváci. H5: Leváci mají vyšší riziko úrazů při sportu nebo hře než praváci. H6: Leváci mají vyšší riziko úrazů na kole než praváci. H7: Leváci mají vyšší riziko pořezání než praváci.

3.3 Výzkumný soubor Výzkumný soubor tvořili rodiče z Brna a ze Znojma, kteří se v roce 1991 dobrovolně zapojili do studie ELSPAC. Jednalo se o rodiče, kteří očekávali v období 1.3.1991 – 30.6.1992 narození potomka.

46

Soubor zahrnoval 4463 osob, z toho 2427 žen (54,4%) a 2036 (45,6%) mužů. Průměrný věk zkoumaných osob byl 26,26 let, nejmladší měla 18 let a nejstarší 45 let. Nejsilněji byly zastoupeny osoby ve věku 25 let. Rodiče byli vybráni metodou příležitostného výběru a výzkumu se zúčastnili dobrovolně. Výzkumné údaje byly získány prostřednictvím dotazníků, které byly rodičům rozeslány k vyplnění. Takto získané údaje byly shromážděny pod číslem, jímž byla každá rodina označena. Veškerá data byla brána jako vysoce důvěrná a nebyla sdělována ani rodičům ani žádným institucím.

3.4 Použité metody Pro sběr dat byly použity dotazníky mezinárodní longitudinální studie ELSPAC. Tyto dotazníky využívají jak standardizované metody, tak i položky zkonstruované pouze pro účely studie ELSPAC. Jsou připravovány bristolskou centrálou a jejich obsah je při respektování kulturních specifik závazný pro všechny zúčastněné země. Všechny používané dotazníky jsou předběžně ověřovány ve Velké Británii, validita národních verzí je zajištěna dalším ověřováním v dané zemi a kontrolou zpětného překladu. Všechny dotazníky mají podobnou strukturu a jsou rozděleny do několika sekcí. Já jsem pro svůj výzkum využila sekci „A“ („Vaše zdraví“) a „B“ („Ještě něco o Vás“). 3.4.1 Dotazník laterality Ke zjištění laterality rodičů byl použit oddíl „B“ dotazníku studie ELSPAC, který obsahovat tyto otázky: 1. Kterou rukou: a) jste běžně zvyklá / zvyklý psát? b) jste zvyklá / zvyklý kreslit? c) házíte míčem? d) držíte (držela / držel byste) raketu či pálku? e) držíte kartáček při čištění zubů? f) držíte nůž, když něco krájíte? g) držíte kladivo, když zatloukáte hřebík? h) držíte zápalku, když ji zapalujete? i) držíte gumu, když gumujete něco z papíru?

47

j) rozdáváte z balíčku karty? k) držíte nit, když ji navlékáte do jehly? 2. Kterou nohou: a) přihráváte někomu míč? b) zvedáte v prstech kamínky? c) zašlapáváte hmyz nebo něco podobného? d) jako první stoupáte na židli, když se na ni chcete postavit? 3. Oko: a) kterým okem se díváte do dalekohledu? b) které oko použijete, máte-li se podívat, nakolik je tmavá láhev plná? U každé otázky zvolili rodiče jednu ze tří nabízených odpovědí: pravá, levá a obě. Po vyplnění dotazníku byl podle vzorce DxQ = (P + ½ A) / N · 100 vypočítán kvocient pravorukosti a rodiče byli rozděleni na praváky (DxQ = 100 – 75), ambidextry (DxQ = 74 – 50) a leváky (DxQ = 49 – 0). Dále byla posouzena lateralita horní končetiny a oka a ti z rodičů, kteří měli dominantní pravou ruku a levé oko (nebo levou ruku a pravé oko), byli zařazeni mezi jedince se zkříženou lateralitou. 3.4.2 Dotazník zdravotního stavu Pro zjištění výskytu určitých onemocnění a úrazů byl použit oddíl „A“ dotazníku studie ELSPAC. U jednotlivých nemocí (astma, ekzém, revmatismus, zánět kloubů, lupénka a těžká deprese) vybírali rodiče jednu ze tří nabízených odpovědí: právě nyní, v minulosti, nyní ne a nikdy. I při hodnocení úrazů (popálení, opaření, zlomená ruka, zlomená noha, úraz při sportu nebo hře, úraz na jízdním kole a pořezání) si rodiče vybírali jednu ze čtyř možných odpovědí: v nemocnici, ambulantně, doma a nestalo se a vyjádřili tak, zda se jim úraz přihodil a pokud ano, zda s ním jeli k lékaři, nebo si jej ošetřili doma sami. 3.4.3 Metody analýzy dat K analýze výzkumných dat byla použita deskriptivní a induktivní statistika. Pro vyhodnocení získaných dat byl použit program Statistica (verze 8).

48

4.

Výsledky výzkumu

4.1 Rozložení laterality ve výzkumném souboru Výzkumný soubor tvořilo 4463 rodičů, z nichž bylo 4116 praváků (92,2%), 260 leváků (5,8%) a 87 (2%) ambidextrů. Z celkového počtu 4463 rodičů bylo 397 (8,9%) těch, kteří měli zkříženou lateralitu. Tabulka č. 1: Počet pravorukých, levorukých a nevyhraněných rodičů (ambidextři) Typ laterality Praváci Ambidextři Leváci ChD

Četnost 4116 87 260 0

Kumulativní četnost 4116 4203 4463 4463

Relativní četnost 92,22% 1,95% 5,83% 0,00%

Kumul. rel. četnost 92,22 94,17 100,00 100,00

Tabulka č. 2: Počet rodičů se zkříženou lateralitou Zkřížená lateralita Ne Ano ChD

Četnost 4066 397 0

Kumulativní četnost 4066 4463 4463

Relativní četnost 91,10% 8,90% 0,00%

Kumul. rel. četnost 91,10 100,00 100,00

4.2 Vztah mezi lateralitou a nemocemi Při srovnání jednotlivých typů laterality s jednotlivými typy onemocnění (astma, ekzém, revmatismus, zánět kloubů, lupénka a deprese) nebyl nalezen žádný statisticky významný rozdíl poukazující na vztah mezi lateralitou a onemocněními (nepotvrdilo se tedy ani vyšší riziko leváků vůči jednotlivým typům onemocnění). Jako příklad uvádím kontingenční tabulky týkající se ekzému (p = 0,9353), revmatismu (p = 0,8520) a astmatu (p = 0,7323). U rodičů se zkříženou lateralitou je u ekzému p = 0,3876, u revmatismu je p = 0,9991 a u astmatu je p = 0,4530.

49

Tabulka č. 3: Výskyt onemocnění u jednotlivých typů laterality Typ onemocnění

Typ laterality Praváci Ambidextři Leváci onemocnění Četnost Rel. Četnost Rel. Četnost Rel. četnost četnost četnost Výskyt

Právě nyní V minulosti, Ekzém nyní ne Nikdy Právě nyní V minulosti, Revmatismus nyní ne Nikdy Právě nyní V minulosti, Astma nyní ne Nikdy

315 7,96% 701 17,72%

7 8,24% 13 15,29%

22 8,91% 46 18,62%

2940 74,32% 93 2,38% 179 4,58%

65 76,47% 2 2,33% 5 5,81%

179 72,47% 6 2,41% 15 6,02%

3640 93,05% 40 1,01% 107 2,69%

79 91,86% 2 2,38% 3 3,57%

228 91,57% 2 0,80% 6 2,40%

3826 96,30%

79 94,05%

242 96,80%

Tabulka č. 4: Výskyt onemocnění u rodičů se zkříženou lateralitou Zkřížená lateralita Ano Ne

Typ onemocnění Výskyt onemocnění

Četnost Rel. četnost Četnost Rel. četnost

Ekzém

Revmatismus

Astma

Právě nyní V minulosti, nyní ne Nikdy Právě nyní V minulosti, nyní ne Nikdy Právě nyní V minulosti, nyní ne Nikdy

29 59 296 9 18 354 3 14 372

7,55% 15,36% 77,08% 2,36% 4,72% 92,91% 0,77% 3,60% 95,63%

315 701 2888 92 181 3593 41 102 3775

8,07% 17,96% 73,98% 2,38% 4,68% 92,94% 1,05% 2,60% 96,35%

Zkoumaný vztah mezi lateralitou a depresí (jak uvádějí následující tabulky) nepřinesl žádný statisticky významný rozdíl mezi jednotlivými typy laterality a výskytem deprese (p = 0,2724). Vztah se nepotvrdil ani u rodičů se zkříženou lateralitou (p = 0,6047).

50

Tabulka č. 5: Četnost deprese u jednotlivých typů laterality Typ

Výskyt

onemocnění

onemocnění

Deprese

Právě nyní V minulosti, nyní ne Nikdy

Typ laterality Ambidextři

Praváci

Leváci

Rel. Rel. Rel. Četnost Četnost četnost četnost četnost 38 0,96% 0 0,00% 0 0,00% 272 6,88% 6 7,23% 23 9,27%

Četnost

3644 92,16%

77 92,77%

225 90,73%

Tabulka č. 6: Četnost deprese u rodičů se zkříženou lateralitou Zkřížená lateralita Ano Ne

Typ onemocnění Výskyt onemocnění

Četnost Rel. četnost Četnost Rel. četnost Deprese

Právě nyní V minulosti, nyní ne Nikdy

2 30 353

0,52% 7,79% 91,69%

36 271 3593

0,92% 6,95% 92,13%

Ani překódování databáze, kdy byly odpovědi rodičů sloučeny do dvou kategorií: nemoc se vyskytuje a nemoc se nevyskytuje, a jednotlivé typy onemocnění do kategorií tří: žádné, jedno a dvě nebo více, a následné srovnání jednotlivých typů laterality s počtem onemocnění (viz tabulka č. 7 a tabulka č. 8) nepřineslo statisticky významný rozdíl mezi praváky, leváky a ambidextry a onemocněními (p = 0,5140). Statisticky významný rozdíl nebyl ani u rodičů se zkříženou lateralitou (p = 0,4779). Tabulka č. 7: Počet onemocnění u jednotlivých typů laterality Počet onemocnění Žádné Jedno Dvě nebo více

Typ laterality Praváci Ambidextři Leváci Rel. Rel. Rel. Četnost Četnost Četnost četnost četnost četnost 1908 47,31% 39 44,83% 124 48,82% 1340 33,23% 28 32,18% 73 28,74% 785 19,46% 20 22,99% 57 22,44%

51

Tabulka č. 8: Počet onemocnění u rodičů se zkříženou lateralitou Zkřížená lateralita Počet onemocnění Žádné Jedno Dvě nebo více

Ano Četnost Rel. četnost 194 49,74% 118 30,26% 78 20,00%

Ne Četnost Rel. četnost 1877 47,11% 1323 33,21% 784 19,68%

4.3 Vztah mezi lateralitou a úrazy Porovnání jednotlivých typů laterality s jednotlivými druhy úrazů (tj. popálení, opaření, pořezání, zlomená ruka, zlomená noha, úraz při sportu nebo hře a úraz na jízdním kole) nepřineslo žádný statisticky významný rozdíl, který by poukazoval na vztah mezi lateralitou a úrazy (nepotvrdilo se tedy ani vyšší riziko levorukých jedinců vůči úrazům). Jako příklad uvádím kontingenční tabulky týkající se pořezání (p = 0,9857), zlomené nohy (p = 0,3606) a úrazu při hře nebo sportu (p = 0,4343). U rodičů se zkříženou lateralitou je u pořezání p = 0,1776, u zlomené nohy je p = 0,8080 a u úrazu při sportu nebo hře je p = 0,9001. Tabulka č. 9: Četnost úrazů u jednotlivých typů laterality

Typ úrazu

Pořezání

Zlomená noha

Úraz při sportu nebo hře

Způsob ošetření V nemocnici Ambulantně Doma Nestalo se V nemocnici Ambulantně Doma Nestalo se V nemocnici Ambulantně Doma Nestalo se

Praváci Rel. Četnost četnost 42 1,05% 175 4,36% 59 1,47% 3742 93,13% 155 3,85% 334 8,29% 45 1,12% 3495 86,75% 276 6,85% 1029 25,54% 600 14,89% 2124 52,72%

52

Typ laterality Ambidextři Leváci Rel. Rel. Četnost Četnost četnost četnost 1 1,18% 4 1,61% 4 4,71% 12 4,82% 1 1,18 3 1,20% 79 92,94% 230 92,37% 5 5,95% 15 6,02% 9 10,71% 23 9,24% 1 1,19% 5 2,01% 69 82,14% 206 82,73% 6 7,06% 24 9,52% 24 28,24% 58 23,02% 17 20,00% 40 15,87% 38 44,71% 130 51,59%

Tabulka č. 10: Četnost úrazů u rodičů se zkříženou lateralitou Zkřížená lateralita Typ úrazu

Způsob ošetření

V nemocnici Ambulantně Pořezání Doma Nestalo se V nemocnici Ambulantně Zlomená noha Doma Nestalo se V nemocnici Úraz při sportu Ambulantně nebo hře Doma Nestalo se

Ano Ne Četnost Rel. četnost Četnost Rel. četnost 8 2,06% 39 0,98% 20 5,14% 171 4,31% 4 1,03% 59 1,49% 91,77% 3694 93,21% 357 18 4,60% 157 3,95% 33 8,44% 333 8,39% 3 0,77% 48 1,21% 337 86,19% 3433 86,45% 25 6,41% 281 7,07% 98 25,13% 1013 25,48% 56 14,36% 601 15,12% 54,10% 2081 52,34% 211

Překódování databáze (odpovědi rodičů byly sloučeny do dvou kategorií: v nemocnici nebo ambulantně a doma nebo nestalo se, a jednotlivé typy úrazů do kategorií tří: žádný, jeden a dva nebo více úrazů) a následné porovnání počtu úrazů s jednotlivými typy laterality ukázalo statisticky významný rozdíl (viz tabulka č. 11) mezi praváky, leváky a ambidextry a úrazy, a to na hladině významnosti α = 0,05 (p = 0,04607). Z tabulky je patrné, že nejnižší podíl osob bez úrazu byl u ambidextrů (41,2%), kteří však měli nejvyšší podíl osob se dvěma nebo více úrazy (28,2%). Dále je zřejmé, že leváci měli oproti pravákům vyšší podíl osob bez úrazu (48,6%) a také vyšší podíl osob se dvěma nebo více úrazy (27,8%). Nejnižší podíl osob se dvěma nebo více úrazy byl u praváků (22,2%). Zkoumaný vztah mezi úrazy a zkříženou lateralitou (viz tabulka č. 12) se však neprokázal (p = 0,9157).

53

Tabulka č. 11: Počet úrazů a hladina významnosti u jednotlivých typů laterality Typ laterality Praváci Ambidextři Leváci Rel. Rel. Rel. úrazů Četnost Četnost Četnost Četnost četnost četnost Žádný 1904 46,87% 35 41,18% 124 48,63% Jeden 1257 30,95% 26 30,59% 60 23,53% Dva nebo 901 22,18% 24 28,24% 71 27,84% více Počet

p

0,04607

Tabulka č. 12: Počet úrazů u rodičů se zkříženou lateralitou Zkřížená lateralita Počet úrazů Žádný Jeden Dva nebo více

Ano Četnost Rel. četnost 182 46,43% 118 30,10% 92 23,47%

54

Ne Četnost 1881 1225 904

Rel. četnost 46,91% 30,55% 22,54%

5.

Diskuze Cílem mého výzkumu bylo prozkoumat vztah mezi lateralitou (jejími

jednotlivými typy: pravák, levák, ambidexter a jedinec se zkříženou lateralitou) a tělesným a duševním zdravím u rodičů, kteří se zúčastnili mezinárodní studie ELSPAC. Ve svém výzkumu jsem ověřovala tyto hypotézy:


Leváci mají vyšší riziko onemocnění než praváci: H1: Leváci mají vyšší riziko astmatu než praváci. H2: Leváci mají vyšší riziko ekzému než praváci. H3: Leváci mají vyšší riziko revmatismu než praváci. H4: Leváci mají vyšší riziko zánětu kloubů než praváci. H5: Leváci mají vyšší riziko lupénky než praváci. H6: Leváci mají vyšší riziko deprese než praváci.




Leváci mají vyšší riziko úrazů při používání nástrojů, které jsou uzpůsobeny pro praváky, než praváci: H1: Leváci mají vyšší riziko popálení než praváci. H2: Leváci mají vyšší riziko opaření než praváci. H3: Leváci mají vyšší riziko zlomené ruky než praváci. H4: Leváci mají vyšší riziko zlomené nohy než praváci. H5: Leváci mají vyšší riziko úrazů při sportu nebo hře než praváci. H6: Leváci mají vyšší riziko úrazů na kole než praváci. H7: Leváci mají vyšší riziko pořezání než praváci.

První skupina hypotéz, které se týkaly vztahu laterality a nejrůznějších typů onemocnění, vycházela z teorie prenatálního vývoje (perinatálních komplikací). Tato teorie hovoří o tom, že přirozeným stavem člověka je praváctví a že leváctví vzniká důsledkem škodlivých vlivů během těhotenství a porodu, které působí na vývoj mozku. Podle této teorie je tzv. nepraváctví (leváctví, nevyhraněná a zkřížená lateralita)

55

nepříznivým znamením, které bývá často doprovázeno nejrůznějšími zdravotními komplikacemi, jako jsou např. poruchy imunitního systému, alergie, ekzémy, astma, raná stádia rakoviny prsu, epilepsie, schizofrenie, poruchy učení, deprese aj. Mezi zastánce této teorie patří především Stanley Coren a jeho spolupracovnice Diane F. Halpernová (1991), kteří této problematice věnovali řadu studií. Jejich výsledky naznačují, že existuje spojitost mezi lateralitou (konkrétně leváctvím) a určitými druhy onemocnění (alergie,

neurotické projevy, přecitlivělost, deprese, raná stádia

Alzheimerovy choroby a rakoviny prsu, imunitní poruchy, poruchy spánku apod.). Galaburda a Geschwind (1987, cit. podle Coren, 1992) potvrdili souvislost levorukosti a imunitních onemocnění, jako je astma, alergie, vředová kolitida, Crohnova nemoc a zánět štítné žlázy. Geschwind spolu s Behanem (1982 a 1984, cit. podle Halpern a Coren, 1993) na základě svých výzkumů zjistili, že se autoimunitní a atopické nemoci (alergie, astma, ekzém a senná rýma) vyskytují dvakrát až třikrát častěji u výrazných leváků než u výrazných praváků. Také Smith (1987, cit. podle Coren a Searleman, 1987) poukázal na vztah mezi levorukostí a alergickými onemocněními (ekzém, astma a kopřivka). V mém výzkumu se vztah mezi lateralitou a jednotlivými druhy onemocnění (astma, ekzém, revmatismus, zánět kloubů, lupénka, deprese) neprokázal, a to ani v případě, kdy byl porovnán prostý součet vyskytujících se druhů onemocnění (žádné, jedno a dvě nebo více). Nepotvrdilo se ani, že by měli leváci vyšší riziko onemocnění než praváci. Znamená to tedy, že se výskyt onemocnění mezi praváky, leváky, ambidextry a rodiči se zkříženou lateralitou nijak významně neliší. Zjištění, že mezi lateralitou a onemocněními nebyl nalezen žádný statisticky významný rozdíl (tzn. vztah), znamená, že spolu tyto konstrukty nesouvisí – to je ale ve značném rozporu s mnoha zjištěními ostatních výzkumů. Vzhledem k tomu, že je mé zjištění oproti zjištění zahraničních autorů v menšině, netroufám si tvrdit, že spolu lateralita a onemocnění nesouvisí. Je možné, že se v mých výsledcích projevily některé zdroje zkreslení (viz níže). Druhá skupina hypotéz, jež se týkaly vztahu laterality a jednotlivých typů úrazů, vycházela z teorie pravorukého světa. Tato teorie tvrdí, že leváci (a často i jedinci

56

s nevyhraněnou lateralitou) podléhají častěji úrazům díky životu v pravorukém světě; díky používání nástrojů, které jsou uzpůsobeny pro praváky (např. nůžky, šroubováky, vývrtky, otvíráky na konzervy, ořezávátka na tužky, pravítka, řadící páky, navijáky na rybářských prutech, některé hudební nástroje, chirurgické nástroje, automaty na nápoje apod.). Výzkumy v této oblasti se zabýval S. Coren (1989), který zjistil, že levorucí muži a ženy mají zvýšené riziko poranění při nehodách, a to ve všech pěti zkoumaných kategoriích (nehody při používání nářadí, řízení auta, nehody doma, v práci a při sportování). Podle něj je u leváků o 20 – 85% vyšší pravděpodobnost poranění při nehodách než u praváků. Alien a Pasley, Dick, Glenn, Graham (1992) vyšetřili 761 pacientů ve věku 6 – 18 let, kteří přijeli na pohotovost, a zjistili, že ve skupině s poraněním z nehod bylo o 67% více leváků než praváků. Z retrospektivních údajů od rodičů navíc zjistili, že byli levorucí jedinci díky poranění při různých nehodách hospitalizováni již v minulosti. Daniel a Yeo (1991, cit. podle Dossey, 2003 ) rozdělili ve svém výzkumu jedince podle skóre laterality do tří kategorií – levorucí, obourucí a pravorucí, a zjistili, že počet nehod způsobený obourukými jedinci byl vyšší než počet nehod u levorukých a pravorukých jedinců. Souvislost laterality a jednotlivých typů úrazů se v mém výzkumu potvrdila, ale to až v okamžiku, kdy byl porovnán prostý součet prodělaných typů úrazů (žádný, jeden a dva nebo více). Vztah mezi lateralitou a úrazy byl tedy prokázán, a to na hladině významnosti α = 0,05. To znamená, že mezi praváky, leváky a ambidextry se výskyt jednotlivých úrazů liší, což se však neprokázalo u jedinců se zkříženou lateralitou. Předpoklady týkající se toho, že leváci mají oproti pravákům vyšší riziko úrazů při používání nástrojů, které jsou uzpůsobeny pro praváky, se potvrdily. Do kategorie dva nebo více úrazů spadal o něco větší podíl leváků a ambidextrů, než tomu bylo u praváků. Z toho vyplývá, že proti pravákům mají nejen leváci, ale i ambidextři vyšší riziko úrazů.

57

5.1 Možné zdroje zkreslení Mezi možné zdroje zkreslení, které mohly ovlivnit výsledky mého výzkumu, patří např. metoda výběru rodičů do výzkumného souboru. Ten byl tvořen rodiči z Brna a ze Znojma, kteří v období 1.3.1991 – 30.6.1992 očekávali narození potomka. Rodiče byli vybráni metodou příležitostného výběru a výzkumu se zúčastnili dobrovolně. Výběr rodičů však nebyl znáhodněn. Dalším zdrojem zkreslení mohly být metody, které byly použity k získání dat. Jednalo se o dotazníky, které byly jednotlivým rodičům rozeslány k vyplnění. Rodiče v těchto dotaznících posuzovali sami sebe – šlo tedy o metodu sebeposuzování, která není zcela objektivní. Ideální by bylo použít ještě další metody, jako je např. pozorování nebo rozhovor. Za určitý zdroj zkreslení by mohla být považována i metoda použitá k měření laterality. Nepodařilo se mi bohužel zjistit, jakou metodu používali k měření laterality výše uvedení výzkumníci (např. Coren a Halpernová, Galaburda a Geschwind aj.), a proto je možné, že se mé a jejich rozdělení jedinců na praváky, leváky, ambidextry a jedince se zkříženou lateralitou liší.

5.2 Limitace výzkumu Výsledky mého výzkumu by měly být interpretovány se zřetelem na to, že se nejednalo o zcela reprezentativní soubor. V mém výzkumném souboru bylo zastoupeno jen 5,8% leváků, což neodpovídá skutečnému zastoupení leváků v populaci, kterých je 10 – 15%.

5.3 Použitelnost výsledků v praxi Navzdory výše uvedeným možným zdrojům zkreslení a limitacím se domnívám, že jsou některá má zjištění použitelná i pro praxi. Tak např. pro klinickou a poradenskou praxi by mohlo být zajímavé to, že jsou nepravorucí jedinci (to znamená ambidextři a jedinci se zkříženou lateralitou) vystaveni vyššímu riziku úrazů než jedinci pravorucí. Tzv. nepraváci totiž žijí v pravorukém světě a jsou často nuceni pracovat s nástroji pro pravoruké použití, tz. s nástroji, které nejsou

58

uzpůsobeny pro jejich dominantní ruku. Představují tak část populace s možným vyšším výskytem potíží zapříčiněných každodenním stresem. Inspirovat by se mohli také výrobci různých strojů, nástrojů a zařízení, kteří v dnešní době ještě pořád upřednostňují pravoruké použití. Je ironií, že je naše společnost, která se v poslední době snaží o integraci osob s nejrůznějšími handicapy, relativně slepá vůči levákům. Netvrdím, že se dá levorukost srovnávat např. s ochrnutými končetinami nebo slepotou, ale i tak si myslím, že si leváci zaslouží náš obdiv – zkuste si koupit třeba škrabku na brambory pro leváky (v malém městě je to celkem problém), nebo zkuste ovládat myš u počítače levou rukou. A nebo, jestli máte dostatek odvahy, zkuste jeden den dělat vše levou rukou, abyste si uvědomili, jaké je to žít ve světě praváků.

59

Závěr Předkládaná diplomová práce se zabývala vztahem mezi lateralitou a tělesným a duševním zdravím. V teoretické části jsem se pokusila poskytnout přehled současných poznatků o lateralitě: vymezila jsem pojem laterality a dominance, přiblížila některé teorie týkající se vzniku a vývoje laterality, uvedla jednotlivé typy laterality a metody jejího posuzování. V kapitole věnované tělesnému a duševnímu zdraví jsem se zaměřila na definici pojmu zdraví a uvedla některé výzkumy a studie, které se týkají leváctví a zdravotního stavu – studie týkající se leváctví a onemocnění a studie týkající se leváctví a úrazů. Ve výzkumné části jsem se zaměřila na prozkoumání vztahu mezi lateralitou (jejími jednotlivými typy – pravák, levák, ambidexter a jedinec se zkříženou lateralitou) a tělesným a duševním zdravím. Výsledkem mého výzkumu byla dvě hlavní zjištění: 1. vztah mezi lateralitou a jednotlivými typy onemocnění (astma, ekzém, revmatismus, zánět kloubů, lupénka a deprese) nebyl statisticky průkazný, což znamená, že se praváci, leváci, ambidextři a jedinci se zkříženou lateralitou nijak výrazně neliší ve výskytu onemocnění. 2. vztah mezi lateralitou a jednotlivými typy úrazů (popálení, opaření, zlomená ruka, zlomená noha, úraz při sportu nebo hře, úraz na kole a pořezání) byl statisticky průkazný, a to na hladině významnosti α = 0,05. To znamená, že mezi praváky, leváky a ambidextry se výskyt jednotlivých úrazů liší. Avšak u jedinců se zkříženou lateralitou se tento vztah neprokázal. Veškeré výsledky jsem konfrontovala s výzkumnými hypotézami a výsledky dalších výzkumů. Pokusila jsem se o jejich interpretaci a na závěr navrhla některá využití pro praxi. Má diplomová práce představuje určitý vhled do této problematiky v české populaci. Jejím cílem bylo poskytnout stručný (jistě ne vyčerpávající) přehled dosavadních teoretických názorů a empirických zjištění.

60

Literatura 1. Aggleton, J. P., Bland, J. M., Kentridge, R. W., & Neave, N. J. (1994). Handedness and longevity: archival study of cricketers. BMJ, 309, 1681 – 1684. 2. Annett, M. (1970). A classification of hand preference by association analysis. British Journal of Psychology, 61, 303 – 321. 3. Bakan, P., Dibb, G., & Reed, P. (1973). Handedness and birth stress. Neuropsychologia, 11, 363 – 366. 4. Balharová, J., Kukla, L. (2000). Co znamená ELSPAC? Pedagogická orientace, 2, 25 – 34. 5. Bartko, D. (1976). Moderní psychohygiena. Praha: Orbis. 6. Baštecká, B., Goldmann, P. (2001). Základy klinické psychologie. Praha: Portál. 7. Becker, P. (1986). Psychologie der seelischen Gesundheit. Göttingen: Hogrefe. 8. Coren, S., & Searleman, A. (1987). Left sidedness and sleep difficulty: The alinormal syndrome. Brain and Cognition, 6, 184 – 192. 9. Coren, S. (1989). Left handedness and accident-related injury risk. American Journal of Public Health, 79, 1040 – 1041. 10. Coren, S., & Halpern, D. F. (1991). Left-handedness: A marker for decreased survival fitness. Psychological bulletin, 109, 90 – 106. 11. Coren, S. (1992). The Left-Hander Syndrome, New York: Free Press. 12. Coren, S. (1992). Handedness, traffic crashes and defensive reflexe. American Journal of Public Health, 82, 1176 – 1177. 13. Doležal, J. (1964). Hygiena duševního života. Praha: Orbis. 14. Dossey, L. (2003). Left-handedness: In support of the ten-percenters. Alternative therapies in health and medicine, 9, 5, 10 – 14, 118 – 121. 15. Drnková-Pavlíková, Z., Syllabová, R. (1983). Záhada leváctví a praváctví. Praha: Avicenum.

61

16. Galobardes, B., Bernstein, M. S., & Morabia, A. (2001). Can the declining prevalence of left-handedness with age be due to smoking? European Journal of Public Health, 11, 352 – 353. 17. Graham, C. J., Glenn, R., Dick, R., Alien, B., & Pasley, J. (1992). Left-handedness as a risk factor for accidental trauma. American Journal of Children, 146, 465 – 466. 18. Green, M. F., Satz, P., Smith, C., & Nelson, L. (1989). Is there atypical handedness in schizophrenia? Journal of Abnormal Psychology, 98, 57 – 61. 19. Halpern, D. F., & Coren, S. (1991). Hand preference and life span. New England Journal of Medicine, 324, 998. 20. Halpern, D. F., & Coren, S. (1993). Left-handedness and life-span: A reply to Harris. Psychological Bulletin, 114, 235 – 241. 21. Harris, L. J. (1993) Do Left-handers die sooner than right-handers? Commentary on Coren and Halpern´s (1991) „Left-handedness: A marker for decreased survival fitness“. Psychological Bulletin, 113, 203 – 234. 22. Harris, L. J. (1993). Reply to halpern and Coren. Psychological Bulletin, 114, 242 – 247. 23. Hartl, P., Hartlová, H. (2000). Psychologický slovník. Praha: Portál. 24. Hurrelmann, K. (1992). Socialisation und Gesundheit. Weinheim: Beltz Taschenbuch. 25. Irwin, P. (1985). Greater brain response of left-handers to drugs. Neuropsychologia, 23, 61 – 67. 26. Katsanis, J., & Iacono, W. G. (1989). Association of left-handedness with ventricle size and neuropsychological performance in schizophrenia. American Journal of Psychiatry, 146, 1056 – 1058. 27. Koukolík, F. (2000). Lidský mozek: funkční systémy, norma a poruchy. Praha: Portál. 28. Křivohlavý, J. (2003). Psychologie zdraví. Praha: Portál.

62

29. Kučera, A. (1976). K problému tzv. zkřížené laterality horních a dolních končetin. AUC Gymnica, 1, 105. 30. Lalumiere, M. L., Blanchard, R., & Zucker, K. J. (2000). Sexual orientation and handedness in men and women: A meta-analysis. Psychological Bulletin, 126, 575 – 592. 31. Lindesay, J. (1987). Laterality shift in homosexual men. Neuropsychologia, 25, 965 – 969. 32. Ludwig, W. (1932). Das rechts-links-Problem im Tierreich und beim Menschen: mit einem Anhang rechts-links-Merkmale der Pflanzen. Berlin: Julius Springer. 33. Matějček, Z., Žlab, Z. (1961 – 1962). Návrh na jednotné hodnocení a vyšetřování laterality. Otázky defektologie, 4, 109. 34. Matějček, Z. (1972). Vývojové poruchy čtení. Praha: SPN. 35. Matějček, Z., Žlab, Z. (1972). Zkouška laterality. Bratislava: Psychodignostické a didaktické testy. 36. Matějček, Z. (1980 - 1981). Specifické poruchy čtení a spolupráce mozkových hemisfér. Otázky defektologie, 23, 70. 37. McCormick, C. M., & Witelson, S.F. (1990). Left-handedness in homosexual men and women: Neuroendocrine implications. Psychoneuroendocrinology 15, 69 – 76. 38. McManus, I. C. (1981). Handedness and birth stress. Psychological Medicine, 11, 485 – 496. 39. Míček, L. (1984). Duševní hygiena. Praha: SPN. 40. MZ ČR: Zdraví 21 – Osnova programu Zdraví pro všechny v Evropském regionu Světové zdravotnické organizace. (2002). Praha: MZ ČR. 41. MZ ČR: Zdraví 21 – Dlouhodobý program zlepšování zdravotního stavu obyvatelstva ČR, Zdraví pro všechny v 21. století. (2003). Praha: MZ ČR. 42. Opper, E. (1995). Sport – ein Instrument zur Gesundheitsförderung für alle? Berlin: Meyer and Meyer.

63

43. Příhoda, V. (1936). Praxe školského měření: testování na škole prvního stupně. Praha: Dědictví komenského. 44. Salive, M. E., Guralnik, J. M., & Glynn, R. J. (1993). Left-handedness and mortality. American Journal of Public Health, 83, 265 – 267. 45. Searleman, A., Porac, C., & Coren, S. (1989). The relationship between birth order, birth stress handedness and lateral preference: A critical review. Psychological Bulletin, 105, 397 – 408. 46. Sejrková, E. (1999). Tradice brněnského longitudinálu pokračuje. Psychológia a patopsychológia dieťaťa, 3, 265 – 269. 47. Schlicht, W. (1995). Wohlbefinden und Gesundheit durch Sport. Schorndorf: Karl Hofmann. 48. Schwartz, M. (1988). Handedness, prenatal stress and pregnancy complications. Neuropsychologia, 26, 925 – 929. 49. Smékal, V., Macek, P. (2002). Utváření a vývoj osobnosti: psychologické, sociální a pedagogické aspekty. Brno: Barrister & Principal. 50. Smékal, V., Lacinová, L., Kukla, L. (2004). Dítě na prahu dospívání. Brno: Barrister & Principal. 51. Sovák, M. (1960). Výchovné problémy leváctví. Praha: SPN. 52. Sovák, M. (1961). Výchova leváků v rodině. Praha: SPN. 53. Sovák, M. (1962). Lateralita jako pedagogický problém. Praha: Univerzita Karlova. 54. Sovák, M. (1966). Metodika výchovy leváků. Praha: SPN. 55. Svoboda, M. (1999). Psychologická diagnostika dospělých. Praha: Portál. 56. Svoboda, M. (ed.), Krejčířová, D., Vágnerová, M. (2001). Psychodiagnostika dětí a dospívajících. Praha: Portál. 57. Vinař, J. (1949). Ektodermo-mesenchymový vztah v neurologii. Praha: SZN.

64

58. Williams, C. S., Buss, K. A., & Eskenazi, B. (1992). Infant resuscitation is associated with an increased risk of left-handedness. American Journal of Epidemiology, 136, 277 – 286. 59. Žlab, Z. (1971). Vzájemné vztahy laterality a pravo-levé orientace. Psychológia a patopsychológia dieťaťa, 4, 323.

65