Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma: Kategorizace právnických osob zpracovala sama a uvedla jsem všechny použité prameny

Právnická fakulta Masarykovy univerzity Katedra občanského práva

Diplomová práce

KATEGORIZACE PRÁVNICKÝCH OS OB

Veronika Koutná 2007

„Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma: Kategorizace právnických osob zpracovala sama a uvedla jsem všechny použité prameny.““

……………………………………………..

Kategorizace právnických osob

strana 2

Na tomto místě bych ráda vyjádřila své poděkování vedoucí mé diplomové práce, JUDr. Kateřině Ronovské, Ph.D., za opakovanou pomoc a doporučení při opatřování potřebné literatury, za cenné rady a za chápavý a lidský přístup při jejich udílení.


strana 3

Obsah I.

OBECNÁ ČÁST .......................................................................................................................................... 5 1. 2.

ÚVODEM.................................................................................................................................................... 6 POJEM A POJETÍ PRÁVNICKÝCH OSOB V SOUČASNÉM A HISTORICKÉM KONTEXTU ..................................... 8 2.1. K pojmu právnické osoby ................................................................................................................ 8 2.2. Geneze právnických osob ................................................................................................................ 9 2.3. Pojetí právnické osoby .................................................................................................................. 13 2.3.1. 2.3.2.

3. 4. 5.

CHARAKTERISTICKÉ RYSY PRÁVNICKÉ OSOBY ........................................................................................ 21 PRÁVNÍ ZAKOTVENÍ PRÁVNICKÝCH OSOB DE LEGE LATA......................................................................... 30 ÚPRAVA PRÁVNICKÝCH OSOB DE LEGE FERENDA .................................................................................... 31 5.1. Několik slov k rekodifikaci občanského zákoníku.......................................................................... 31 5.2. Právnické osoby v návrhu nového občanského zákoníku .............................................................. 34 5.2.1. 5.2.2. 5.2.3. 5.2.4.

II.

Klasické teorie právnických osob ............................................................................................................. 13 Novodobé teorie právnických osob .......................................................................................................... 18

Spolky....................................................................................................................................................... 34 Fundace (nadace, nadační fondy, ústavy) ................................................................................................. 35 Veřejná prospěšnost.................................................................................................................................. 36 Připomínky k návrhu občanského zákoníku ............................................................................................. 37

ZVLÁŠTNÍ ČÁST ..................................................................................................................................... 41 6.

OBECNÁ KATEGORIZACE PRÁVNICKÝCH OSOB ........................................................................................ 42 6.1. Kategorizace podle povahy a míry ingerence zákonodárce na vznik právnických osob a zaměření jejich činnosti .............................................................................................................................................. 43 6.1.1. 6.1.2.

6.2. 6.2.1. 6.2.2.

6.3. 6.3.1. 6.3.2.

6.4. 6.4.1. 6.4.2.

7.

Právnické osoby veřejného práva ............................................................................................................. 43 Právnické osoby soukromého práva ......................................................................................................... 45

Podle charakteristiky faktického základu právnické osoby ........................................................... 45 Korporace ................................................................................................................................................. 46 Nadace ...................................................................................................................................................... 46

Podle účelu založení právnických osob......................................................................................... 47 Právnické osoby za účelem výdělečným, dosažením zisku ...................................................................... 48 Právnické osoby za účelem nevýdělečným, jiným než dosažení zisku ..................................................... 48

Podle rozsahu působnosti příslušné normy, v jejímž režimu mají původ ...................................... 49 Vnitrostátní právnické osoby .................................................................................................................... 49 Evropské právnické osoby ........................................................................................................................ 49

KATEGORIZACE JEDNOTLIVÝCH PRÁVNICKÝCH OSOB ............................................................................. 51 7.1. Nadace, nadační fondy, obecně prospěšné společnosti................................................................. 51 7.1.1. 7.1.2.

7.2. 7.2.1. 7.2.2. 7.2.3.

7.3. 7.3.1. 7.3.2. 7.3.3. 7.3.4. 7.3.5.

Nadace a nadační fondy............................................................................................................................ 51 Obecně prospěšné společnosti .................................................................................................................. 54

Právnické osoby jako důsledek výkonu práva se sdružovat .......................................................... 55 Právnické osoby v režimu zákona o sdružování občanů........................................................................... 56 Právnické osoby v režimu zákona o sdružování v politických stranách a politických hnutích ................. 58 Právnické osoby v režimu zákona o církvích a náboženských společnostech .......................................... 59

Obchodní společnosti, družstva..................................................................................................... 61 Obchodní společnosti................................................................................................................................ 61 Evropská společnost neboli Societas Europaea („SE“)............................................................................. 62 Evropské hospodářské zájmové sdružení („EHZS“)................................................................................. 64 Družstva.................................................................................................................................................... 66 Evropská družstevní společnost ("SCE")................................................................................................. 67

7.4. Stát ................................................................................................................................................ 69 8. JUDIKATURA EVROPSKÉHO SOUDNÍHO DVORA („ESD“).......................................................................... 72 9. SLOVO ZÁVĚREM ..................................................................................................................................... 74 10. SUMMARY .......................................................................................................................................... 77 11. PŘEHLED POUŽITÉ LITERATURY .......................................................................................................... 79


strana 4

Přehled použitých zkratek

ABGB .....Císařský patent č. 946/1811 ř.z., obecný občanský zákoník EHZS.......Evropské hospodářské zájmové sdružení EU............Evropská unie LLP..........Liga lidských práv LZPS .......Zákon č. 23/1991 Sb., Listina základních práv a svobod NNO.........Nevládní neziskové organizace NS ČR......Nejvyšší soud České republiky ObchZ ......Zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů OPS..........Obecně prospěšná společnost OZ ...........Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů SE.............Evropská společnost SES..........Smlouva o založení Evropského společenství (Celex 11957E) ÚS ...........Ústavní soud České republiky ZSO..........Zákon č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, ve znění pozdějších předpisů ZmCR.......Zákon č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky, ve znění pozdějších předpisů


strana 5

I.

Obecná část


strana 6

1. Úvodem Právnické osoby patří k tradičním pojmům právní dogmatiky, jenž bývá většinou spojován s moderní společností. Ve skutečnosti však lidstvo mělo tendence se sdružovat za účelem jednoduššího dosáhnutí svých cílů odnepaměti. O to zajímavější je skutečnost, že přes svou dlouhou existenci a mnoho pokusů nedošlo k definování tohoto právního institutu. S cílem pochopit smysl, pojem, fungování a pravděpodobný budoucí vývoj institutu právnických osob, se zamýšlím nejprve nad jejich kořeny, genezí a postavením v historii, k čemuž využívám historické metody. Tomuto účelu je věnována obecná část diplomové práce, kde se zabývám vývojem právnických osob v historickém kontextu a rovněž jejich pojetím v rámci různých koncepcí, jimiž se právní teoretikové pokoušeli tento nedefinovatelný pojem přiblížit. Ovšem k jejich pochopení je třeba využít i metody analyticko – deskriptivní, neboť je nutné charakterizovat zkoumané právnické osoby pomocí jejích pojmových znaků a rovněž analyzovat jejich právní zakotvení v našem právním řádu de lege lata. Vzhledem k již několikaleté odborné diskuzi o budoucí koncepci soukromého práva věnuji rovněž část mé práce problematice postavení právnických osob de lege ferenda. Cílem diplomové práce je systematicky uspořádat a kategorizovat právnické osoby jak veřejného tak soukromého práva, čímž se zabývám ve zvláštní části mého pojednání. Ovšem stejně jak není jednotné vnímání pojmu právnických osob, není jednotné ani jejich třídění. Pro svou kategorizaci jsem zvolila čtyři kritéria, jež jsou uvedena v šesté kapitole. Jsou jimi kritérium povahy a míry ingerence zákonodárce na vznik právnických osob a zaměření jejich činnosti, kritérium charakteristiky faktického základu právnické osoby, dalším je účel jejich založení a posledním kritériem je rozsah působnosti příslušné normy, v jejímž režimu právnické osoby mají svůj původ. V následující sedmé kapitole se zabývám aplikací výše uvedených obecných kritérií a konkrétně kategorizuji jednotlivé právnické osoby. Veškerá pojednání o právnických osobách doplňuji českou judikaturou a závěrečná kapitola je věnována judikátům Evropského soudního dvora týkající se problematiky právnických osob.


strana 7

Na tomto místě bych se ráda vyjádřila i k důvodu výběru tématu diplomové práce. Právnické osoby jsou de facto fenoménem dnešní společnosti a prolínají se ve všech sférách našeho života a právního řádu. Právě z důvodu získání lepšího přehledu a pochopení právnických osob samých věřím, že se jedná o téma, kde se mi nabyté poznatky v mém budoucím profesním životě jistě neztratí.


strana 8

2. Pojem a pojetí právnických osob v současném a historickém kontextu 2.1.

K pojmu právnické osoby

Odpověď na prostou otázku co je právnická osoba, není tak jednoduchá jak by se mohlo zpočátku zdát, neboť v našem platném právním řádu1 ani v dalších evropských zemí nenajdeme zákonnou definici tohoto institutu. Ačkoliv se odedávna vedou diskuze a je možné tvrdit, že je tolik definic právnických osob kolik je autorů zabývajících se touto problematikou, nedočkala se žádná z definic obecné akceptace. Budeme-li se zabývat pojmem právnické osoby blíže, a podrobíme ji gramatickému výkladu, povšimneme si, že se jedná o chybně utvořený název. Správné označení mělo být odvezeno ze substantiva právo čili právní osoby a nikoli ze substantiva právník, z něhož nesprávně vyplývá v současné době plně vžitý termín právnické osoby. Pokud bychom se pokusili vymezit termín právnických osob, můžeme využít pomoci obecné logiky, kde přichází v úvahu řada definičních metod. Jedná se o překladové, analytické, syntetické, korektivní, genetické a rekurzivní definice. Vzhledem k tomu, že se však jedná o komplexní pojem, je třeba využít více definičních metod a jak nám ukázaly výsledky bádání, pravděpodobně by se nedošlo k uspokojivému výsledku. Proto je třeba za účelem pochopení právnické osoby vyhodnotit řadu faktorů jako důvody jejich vzniku a účel existence, genezi, postavení v historii a jednotlivé skladební prvky. Pojem právnická osoba vyjadřuje určitou formu sdružování lidí „obecnou

formu

organizačně–právní

integrace

zájmů“2

(především

ekonomických), neboť lidé dávno pochopili, že dosažení určitých cílů bývá snadnější ve spolupráci s jinými lidmi. Právnická osoba je institutem, jenž je v historii nově vyvinutým. Nicméně není jednotný pohled na okamžik, kdy lze

1 zákonnou definici neobsahuje ani návrh nového občanského zákoníku 2 Hurdík, J.Právnické osoby. Obecná právní charakteristika. 1. vydání. Brno : MU, 2000, s. 51.


strana 9

hovořit o existujícím právním konceptu právnické osoby. Vedle osoby fyzické (přirozené) se postupně zařazovala „další kategorie, kterou představuje persona ficta, myšlenkový model, který nemá svou oporu ve skutečnosti a který je označován jako morální osoba.“3 De facto se označením právnické osoby vytváří právní, umělá konstrukce, která je postavena do kontradiktorní pozice k přirozeným fyzickým osobám. Ve skutečnosti se jedná o „deriváty osob fyzických.“4 První pokusy přenést vlastnosti člověka na jiný útvar, které jsou považovány za základ konstrukce právnických osob, můžeme nalézt již v římském právu, například v institutech municipia, collegia, resp. universitatis a societatis.

2.2.

Geneze právnických osob

Institut právnických osob má své počátky, jak jsem výše zmínila, v římském právu. Římané je označovali jako personae vice fungitur - působí jako osoby, existují na místě osob. Existovala zde sdružení osob universitates personarum neboli korporace a jednoty věcí universitates rerum (bonorum) neboli nadace. Korporace byly starším typem. Její podstatou bylo sdružení osob, jež rozvíjelo svou činnost za jistým, právem uznaným cílem dle svých stanov. Jednalo se o nezávislý subjekt na osobách, které korporaci tvořilo. Tuto nezávislost vyjadřuje i Ulpianova definice: „Dluhuje-li se co pospolitosti, nedluhuje se to jednotlivcům, dluhuje-li co pospolitost, nedluhují to jednotlivci. Korporace však neměla způsobilost k právnímu jednání. Římské korporace se dělily na veřejné, k nimž patřil římský stát, města, obce a soukromé, jimiž byly různé spolky – tzv. collegia. Úpravu soukromých korporací a spolků nacházíme již v Zákoně 12 desek. Později za vlády křesťanských císařů se objevují jako právnické osoby nadace, jako samostatné jednotky vznikají až ve 4. století n. l. k účelům náboženským a humanitním. Jednalo se o nemocnice, chudobince apod. Byly podrobeny církevnímu dohledu. Zřizovaly se sepsáním listiny, v níž musel být určen účel, způsob užívaní a forma správy nadace. Právní subjektivitu

3 Tamtéž, s. 38 4 Viz Hurdík, J. Právnické osoby a jejich typologie. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2003, s. IX.


strana 10

získaly biskupským schválením. V římském právu se můžeme setkat i s tzv. společnostmi – societa. Ty ovšem neměly právní subjektivitu. Jednalo se o sdružení osob, vzájemně zavázaných a oprávněných, které vnášely do společnosti majetek, jenž se stal spoluvlastnictvím členů. V antice ovšem nešlo „ve skutečnosti, i spolu s dalšími instituty typu legátu fideikomisu, heredeitatis iacens, o výraz jakékoli obecné jednotné právní konstrukce, nýbrž o prvotní spontánně vzniklou potřebu přenést vlastnosti člověka na jiný útvar se zcela specifickými a vzájemně zásadně odlišnými cíly a tudíž i vzájemně odlišné právní konstrukce“5. Nepodařilo se formovat samostatné subjekty práva odlišných od osob fyzických. V pozadí stály dva hlavní důvody, jimiž byly nerozvinutý ekonomický systém s ním nedostatečná společenská objednávka a stav římskoprávního myšlení, jenž nebyl schopen vytvoření abstraktního systému právních pojmů. V období středověku se právnická osoba vyvíjela v rukou křesťanské věrouky. Ačkoliv to nebylo jejím hlavním cílem, přispěla

k vytvoření a

obecnému prosazení pojmu právnické osoby jako termínu se svou vlastní schématickou obsahovou výbavou.

Začala označovat pojmem persona

jednotlivé osoby či skupiny osob až po národ a druhý význam nabyl pro označení božské existence, čímž vlastně položila základy antropomorfního pojetí právnické osoby. Vedle kanonického práva pak napomohli významným způsobem ke zformování a přijetí termínu právnické osoby jako abstraktní právní kategorie i glosátoři. Jejich význam je spatřován v položení základů teorie fikce, o níž a mnohých dalších pojednávám v samostatné kapitole pojetí právnických osob. Zaměřme nyní svou pozornost na oblast postavení právnických osob v rámci českých zemí. V kontinentálním právu se setkáváme s pojmem morální osoby v ustanovení § 26 císařského patentu č. 946/1811 ř.z., obecný občanský zákoník ("ABGB")6, jenž byl základní právní úpravou právnických

5 Tamtéž, str. 2. 6 Znění ustanovení § 26 z Komentáře k československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi, díl I., reprint původního vydání z roku 1935, Praha : Kodex Bohemia, s.r.o., 1998, s. 247s: Vzájemná práva členů dovolené společnosti jsou určována smlouvou nebo účelem a zvláštními předpisy o nich vydanými. V poměru k jiným osobám požívají dovolené společnosti zpravidla stejná práva s jednotlivými osobami. Nedovolené společnosti nemají jako takové


strana 11

osob v Rakousku a od roku 1918 se stal součástí našeho právního řádu recepční normou č. 11/1918 Sb. z. s., a byl tak obecným právním předpisem právnických osob i na našem území až do roku 1950. „Pro teoretické chápání právnické osoby má § 26 ABGB význam v tom, že přisuzuje korporaci jakožto právnické osobě zpravidla stejná práva jako jednotlivým fyzickým osobám, tzn. že sám způsobilost právnické osoby vytváří, tzn. finguje“.7 Ovšem vzhledem k tomu, že tento pojem byl stanoven poměrně kuse a nebyl žádný jiný předpis, který by upravoval co je právnickou osobou, začaly se ve vědecké obci vést nejednotné teoretické diskuze k pojmu právnické osoby. Můžeme jmenovat například obchodní společnosti, které nebyly zcela jednoznačně považovány za právnické osoby, některé tak sice chápány byly, ale s jinými bylo zacházeno jako s tzv. societas, což byly sdružení bez právní subjektivity. Právnické osoby byly jen ty subjekty, které splnily dvě podmínky. Jmění sloužící k provozování společnosti náleželo korporaci a společníci primárně neručili za závazky korporace. Problematikou právnických osob se zabýval i Nejvyšší soud, jenž za právnickou osobu stanovil akciovou společnost (Vážný 725, 3045), společnost s r.o. (Vážný 4589), zatímco za právnickou osobu neuznal veřejnou obchodní společnost (Vážný 11580) a politické strany (Vážný 5993, 7450, 7762, 7826, 8612, 10346, 10606). Dále jsou právnickou osobou i spolky, pokud mají stanovy schválené podle spolkového zákona (Vážný 3468,6772). ABGB tedy za právnické osoby považoval pouze korporace a pojmy právnické osoby a korporace byly užívány totožně. V

rámci

ABGB

můžeme

právnické

osoby

kategorizovat

na

soukromoprávní korporace uvedené výše a veřejnoprávní korporace, které mohou spadat i mimo rámec občanského zákoníku. Existovala řada předpisů, které „tu s větším, tu s menším oprávněním můžeme zahrnouti pod systematický pojem veřejné korporace, jsou to např. politické obce, vodní družstva, ústavy, sociální pojištění, státem uznané církve, řády církve

žádných práv ani vůči společníkům, ani vůči ostatním a jsou neschopny práv nabývati. Nedovolené společnosti jsou však ony, které jsou zvláště zakázány politickými zákony, anebo odporují zřejmě bezpečnosti, veřejnému pořádku anebo dobrým mravům. 7 Knapp, V. O právnických osobách. Právník, 1995, č. 7, s. 981.


strana 12

katolické, dále sem patří i stát sám, pak zájmové korporace, různé spolky, společenstva živnostníku atd.“8 ABGB byl nahrazen zákonem č. 141/1950 Sb., občanský zákoník, který bývá označován jako tzv. střední kodex a platil za základní soukromoprávní předpis do roku 1964, kdy byl přijat nový občanský zákoník (40/1964 Sb.), jenž s četnými novelizacemi platí dodnes. Střední zákoník upravoval existenci právnických osob a považoval je za reálné, což v důsledku znamenalo, že jim byla přiznána také způsobilost k právním úkonům. Jednalo se pochopitelně s ohledem k tehdejší době o ideologicky zbarvený zákoník. Střední zákoník kategorizoval právnické osoby v souladu se socialismem na korporace (představované akciovou společností) a právnické osoby socialistické (v ustanovení § 21 naznačil, že se jednalo zejména o dobrovolné organizace, národní a komunální podniky a těm poskytoval zvláštní ochranu). Dále byly za právnické osoby považovány Československý stát, státní peněžní ústavy, státní pojišťovna, podniky státního obchodu, lidová družstva, socialistickými právnickými osobami sui generis byly Ústředí advokátních poraden a jednotlivé advokátní poradny, akciové společnosti, dobrovolné organizace dle zákona č. 68/1951 Sb. o dobrovolných organizacích a shromážděních jako jednotné odborové organizace, organizace žen, organizace mládeže, jednotné lidové tělovýchovné a sportovní organizace, kulturní, technická a vědecká sdružení. Koncem padesátých let se začalo hovořit o tom, že občanský zákoník „plně neodráží poměry a vztahy, které se v naší společnosti v dané etapě vývoje socialismu vytvořily“9 a začali uvažovat o vydání nového soukromoprávního kodexu. Nakonec ovšem došlo k vydání kodexů tří, a to občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., hospodářského zákoníku č. 106/1964 Sb. a zákoníku mezinárodního obchodu č. 101/1963 Sb. Občanský zákoník upravoval jen základní občanskoprávní vztahy a pojem právnická osoba byl zřejmě z ideologických důvodů nahrazen pojmem socialistická organizace. Občanský

8 Rouček, F., Sedláček, J. Komentář k Československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi, díl I., reprint původního vydání z roku 1935, Praha : Kodex Bohemia, s.r.o., 1998, s. 261. 9 Kadlecová, M., Schelle, K., Veselá, R., Vlček, E. Vývoj českého soukromého práva, Praha : Eurlex Bohemia s.r.o., 2004, s. 94.


zákoník

byl

mnohokrát

strana 13

doplňován,

k podstatné

změně

dochází

v

polistopadových událostech roku 1989. Současnou úpravou právnických osob v občanském zákoníku tedy zákonu č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OZ“) a dalších zákonů platného právního řádu je věnována čtvrtá kapitola mé práce.

2.3.

Pojetí právnické osoby

Institut právnických osob a přijetí myšlenky existence osob odlišných od člověka nebylo jednoduchým krokem, vyžadovalo dlouhotrvající vývoj právního myšlení směrem k vysoce abstraktním pojmům. Tato myšlenka se začala rodit v právním myšlení až v posledních staletích a ani v nové době nešlo o jednoduchý proces. Obecná teorie právnické osoby se začala objevovat v 19. století, v období myšlenkového střetu koncepcí přirozeného a pozitivního práva a rozvojem kapitalistického společenského systému. Přirozené právo hájilo myšlenku vrozených a nedotknutelných práv člověka, která mu náležejí. Zatímco pozitivní právo spatřovalo v zákonodárci všemocného tvůrce objektivního práva. Z tohoto pohledu je subjektivní právo výplodem objektivního práva a v podobě jaké mu bylo propůjčenu mu může být i odňato. Stát ze svého postavení určí, kdo bude nositelem subjektivních práv a povinností. V těchto historických souvislostech se začíná odtrhávat právní subjektivita od člověka a vzniká množství teorií právnických osob. V této kapitole se přidržím kategorizace teorií právnických osob na klasické a novodobé dle prof. Hurdíka, jejímiž základy jsou historická, časová a dále metodologicko – obsahová hlediska. Zatímco klasické teorie pocházející především z období 19. století se snažily o prosazení institutu právnické osoby, novodobé koncepce tento položený základ dále rozvíjejí a orientují své teoretické bádání odlišným směrem.

2.3.1. Klasické teorie právnických osob Nejrůznější názory na pojetí právnických osob lze v hrubém schématu rozdělit na dvě velké skupiny tzv. klasických teorií právnických osob, a to: 1)

teorii fikce


2)

strana 14

teorii reality Každá z nich je dále tvořena skupinou dílčích názorových proudů.

„Ačkoli každá z těchto teorií byla více či méně argumentačně překonána a v současné době se v evropské právní teorii hovoří o nových směrech vývoje pojetí právnických osob, přesto každá z těchto klasických teorií vtiskla procesu vývoje právnických osob v samostatnou abstraktní juristickou kategorii svou významnější či méně významnou – stopu“10 a přispěly tak k formování jejich samostatné právní subjektivity.

2.3.1.1.

Teorie fikce

Teorie fikce je historicky starší než teorie reality, což souvisí s vývojem právního myšlení a abstraktních pojmů. Tyto teorie vychází především z oblasti přirozenoprávního myšlení, které prožívalo rozkvět v 18. a počátkem 19. století a jejímž hlavním předmětem zkoumání byla lidská bytost. Podařilo se mu prosadit přiznání postavení subjektu práva všem lidským bytostem, ale není divu, že nemohli připustit možnost existence jiného subjektu práv a povinností odlišného od člověka. Vzhledem k situaci, kdy nebylo možné překonat tuto myšlenkovou bariéru, vznikla koncepce právnické osoby jako fikce. Pojetí právnické osoby jako fikce má též své souvislosti v pojetí právnických osob jako etické kategorie a „tzv. morální subjektivita právnických osob je chápána jako vlastnost subjektu práva, vznikající mimo právo a následně přenesená do systému právních kategorií.“11 Jde tedy o právnickou konstrukci, která nemá v mimoprávní sféře žádné reálné opory, je vědomě odlišná od skutečnosti a je konstruována na způsob osoby fyzické. Fikce je v podstatě úzce spjata s analogií a pokud jde o fikci právnických osob, jedná se o analogii fiktivní, jež vytváří fikci analogicky podle vzoru reálné přirozené fyzické osoby, kdy jde o „konstrukci budovanou

10 Hurdík, J. Právnické osoby - realita nebo fikce? Právní rozhledy, 1999, č. 3, s. 125 - 127. 11 Hurdík, J.Právnické osoby a jejich typologie. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2003, s. 6.


strana 15

po vzoru osoby fyzické, obraz fyzické osoby, vytvořené na základě krystalizace názorů právníků s cílem vytvořit právnickou osobu.“12 K teoriím fikce lze řadit tyto koncepce: 1) teorie personifikace 2) teorie fikce v užším smyslu 3) teorie transsubstanciace

ad 1) Za tvůrce teorie personifikace je považován Savigny, jehož dílo pak rozvinul Puchta. Nejedná se o ryze právní úvahu, promítá se i do umělecké tvorby. Podstatou je utváření nových institutů a pojmů, kdy se na určitý reálně existující útvar přenesou vlastnosti útvaru jiného. Přenos těchto vlastností bývá komplexní. „Právnickou osobou v tomto smyslu je tedy právní konstrukce odvozená z institutů právně již uznaných, avšak v jiné kvalitě než jako osoby v právním smyslu.“13 Právnické osoby nemají svou existenci v reálném světě, ale existují díky moci zákona jako juristická fikce, je tedy vytvořena zákonodárcem. Teorie má ovšem svůj nedostatek, jenž spočívá v její omezené platnosti. Má dosah pouze v rámci zvolené metody, mimo ni ztrácí smysl, jenž byl personifikací sledován. ad 2) I teorie fikce v užším smyslu nemá přímou oporu v reálném světě, ale v analogickém reálně existujícím útvaru či pojmu. Tyto pojmy jsou na rozdíl od personifikace pouze pojmy právní. Teorie fikce se značně rozvinuly ve francouzském právním řádu založených na modelu Code Civil a „vyvinuly se zde další dvě dílčí teorie, a to teorie fikce ve vlastním slova smyslu a teorie koncese.“14 ad 3) V teorii transsubstanciace se jedná o proces tvorby právnické osoby převzatý z křesťanské věrouky. Proces je chápán jako „křesťanskými dogmaty stanovená myšlenková realita“15. Díky těmto církevním dogmatům bylo právnímu myšlení obohaceno o konstrukci přenesení substance existující či modelové bytosti na nově utvořený pojem vybavený substancí modelové bytosti. U církevních dogmat na rozdíl od právních pojmů ustupuje vědecké

12 Hurdík, J., Katolický, J. K pojetí právnických osob. Brno : MU, 1992, s. 28. 13 Hurdík, J. Právnické osoby. Obecná právní charakteristika. 1. vydání. Brno : MU, 2000, s. 59. 14 Tamtéž, s. 61. 15 Op.cit., s. 62.


strana 16

poznání prvkům víry. Další přínos spočívá v ovlivňování myšlení humánním působením na široké vrstvy veřejnosti a spolu s úzkým spojením se státní mocí vyústilo ve velký proud duchovního působení. Této účinnosti právo v minulosti nebylo schopno dosáhnout. Všechny tři výše uvedené teorie patři k myšlenkovým konstrukcím, které jsou ovlivněny lidským myšlením. Tedy i sám pojem právnických osob je myšlenkovým modelem, jenž je v souvislostech právních vztahů chápán jako reálná a objektivní skutečnost. Tento proces, kdy z abstraktního modelu vzniká reálný subjekt, se nazývá transobjektivizace.

2.3.1.2.

Teorie reality

„Naproti tomu teorie reality vycházejí zejména z typu právně pozitivistického myšlení, které svěřuje tvorbu práva zákonodárci. Ten jako všemocný tvůrce objektivního práva může ze své moci určit, že osobou v právním smyslu, tedy subjektem práv a povinností se stane entita odlišná od člověka jako biosociální bytosti.“16 Vznikla jako reakce na slabá místa teorie fikce, z čehož za nejslabší považovali akceptaci pouze jediné osoby v právním smyslu, a to osoby fyzické. Je to tedy zákonodárce, kdo v teorii reality je stvořitelem právnické osoby. Teorie dále tvoří pochopení nutnosti akceptovat institut právnické soby jako realitu a podle toho s ní i zacházet. Podle reálného substrátu či podstaty právnické osoby, o kterou opírají svou právní existenci, můžeme členit na níže uvedené skupiny teorií: 1) teorie organická 2) teorie (kolektivní) vůle 3) teorie institucionální 4) teorie technické reality

ad 1) Organická teorie se objevuje v druhé polovině 19. století jako reakce na pokusy formulovat právní pojetí státu a jeho subjektivitu se způsobilostí jednat. Jsou s ní spjata jména Bluntschli a von Gierke. „Podle Bluntschliho je stát kolektivní společenská podstata mající vlastní vůli, sestává

16 Hurdík, J. Právnické osoby - realita nebo fikce?. Právní rozhledy, 1999, č. 3, s. 125 - 127.


strana 17

se z orgánů prostřednictvím nichž je tato právní vůle uplatňována.“17 Gierke, jenž byl ovlivněn Hegelovou filosofii a Kantem, tuto teorii dále rozvinul do uceleného sytému. „Základem je posouzení právnické osoby jako lidského společenského organismu, jako organizované moci zaměřené na účelové konání.“18 Hlavním rysem právnické osoby je její organizační struktura a prosazování obecné vůle osob zúčastněných ve fungování právnické osoby. Organická teorie se stala jedním ze základů formování samostatné subjektivity právnických osob a přiznává korporaci samostatnou subjektivitu. Přínosem je též pojem dělené subjektivity, jež je od té doby často aplikovanou sociologickou právní konstrukcí. ad 2) V teorii kolektivní vůle se klade důraz na vůli jako hlavního atributu, neboť umožní právnické osobě plnit její cíl, pro který byla zřízena. Právě formování pojmu vůle se stalo hlavním bodem bádání, především se jednalo o způsob tvorby společné (jednotné) vůle korporace. Otázkou bylo komu je nutno přičítat vůli právnické osoby, když jde bezpochyby o vůli fyzických osob. ad 3) Institucionální teorie směřuje k vymanění právnických osob z vlivu veřejné moci. Jejími autory jsou Hariou a Renard. Vychází z teze, podle níž každá organizační struktura aspiruje stát se právnickou osobou, neboť konstituuje sama o sobě specifický společenský stav, vymezující v daných dimenzí vztahy mezi jednotlivci, kteří se na této organizaci účastní a tato tendence je dále doplněna o tendenci k vlastní perfekcionalizaci. ad 4)

Teorie technické reality byla formulována jako reakce na

dosavadní teorie reality. Snaží se o nalezení ryze právních řešení a dospívá k závěru, že „právnická osoba je reálným fenoménem ve smyslu reality právní.“19 Dále konstatují, že konstrukce právnických osob patří do oblasti právních technik.

17 Hurdík, J., Katolický, J. K pojetí právnických osob .Brno : MU, 1992, s. 30. 18 Hurdík, J.Právnické osoby a jejich typologie. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2003, s. 22. 19 Tamtéž, s. 23.


strana 18

2.3.2. Novodobé teorie právnických osob Novodobé teorie zachycují tendence vývoje právnických osob jako reakce na tlak společnosti. Jejich výrazným rysem je pragmatismus, jenž vychází z požadavku současného života vyžadující nové přístupy či změnu dosavadních koncepcí a úsilí odstranit jejich nedostatky a nedůslednosti. Dále zde hraje podstatnou roli i přirozenoprávní myšlení se svým zájmem o člověka a pojetím osoby zahrnující jejich práva i na osobu právnickou. Jedná se zejména o tyto následující teorie:

1) Za cíl zájmové teorie právnických osob (Ihering, Michoud, Waline) je považována koncepce ochranu zájmů, a to především ekonomických. Právo je chápáno jako kategorie ekonomická. 2) Teorie právnických osob jako syntéza právních pravidel bývá též některými autory označována jako syntéza teorie fikce a teorie reality. Pojetí právnické osoby je v tomto případě chápáno jako souborný výraz ucelené skupiny právních pravidel. K jejím společným závěrům patří „formulace specifických podmínek pro vznik osoby fyzické na jedné straně a pro osoby právnické na druhé straně, odmítání antropomorfního pohledu na koncepci osoby právnické po vzoru osoby fyzické, společným pojmem, ke kterému směřuje formulování koncepcí osoby právnické je subjekt práva, právnická osoba nabývá ryze právně technické povahy a je vázána na pozitivní právo.“20 3) Westermannova teorie přičitatelnosti, podle níž je osoba právním institutem totožným s člověkem, jenž je vybaven abstraktní právní způsobilostí a je tedy subjektem práv povinností. Osoba je tedy v objektivním právu přičitatelným objektem právní regulace. Uznání organizované skupiny lidí za přičitatelný subjekt práv a povinností je pak otázkou každého právního systému. 4) Teorie relativity právních způsobilostí právnických osob (Fabricius, Ostheim) zastává koncepční omezenost právních způsobilostí. Způsobilost je relativní povahy a rozlišuje se úplná způsobilost k právům, k povinnostem a k právně relativním úkonům a částečná způsobilost, jež

20 Hurdík, J. Právnické osoby. Obecná právní charakteristika. 1. vydání. Brno : MU, 2000, s. 90.


strana 19

představuje právní způsobilost jen ve vymezeném okruhu působnosti právních norem. U právnických osob je připuštěna i existence částečné způsobilosti. 5) Právnické osoby jako Sozialperson (Denninger) je sociologicky orientovanou teorií. Denninger chápe osobu jako celostní komplex způsobilosti určitého člověka ve fenomenologickém smyslu, která vstupuje do právních vztahů. V její realizaci pak odděluje stádium metajuristické a prepravní, kdy odlišuje právní existenci osoby na straně jedné a právní uznání jako státoprávního nároku na straně druhé. 6) Právnické osoby jako právně technická metoda (Raiser) charakterizuje právnické osoby jako organickou spolupráci jejích členů, která je cíleně orientovaná, má integrující charakter a pružně reaguje na měnící se podmínky. Podle Raisera uznání určitého seskupení za právnickou osobu je pouze pragmatické rozhodnutí zákonodárce, nicméně je povinen respektovat kritéria vzniku právnických osob vycházejících z teorie organizací. 7) Teorie odvozených právních způsobilostí (Pawlowski) je podobná Raiserově koncepci, konstatuje však, že každý právní útvar má umělou povahu. V majetkovém právu je proto možno stejným způsobem popsat přirozenou i právnickou osobu. Nejvyšší stupeň právní subjektivity pak ve své stupnici právní subjektivity a způsobilosti k úkonům přiznává fyzické osobě, neboť v sobě soustřeďuje narozdíl od osoby právnické všechny vlastnosti právně způsobilé osoby. 8) Mocenská teorie vnitřní organizace (Ott) považuje za podstatné vnitřní vztahy právnické osoby. Právnická osoba hraje důležitou roli při vzniku a fungování ekonomických mocenských systémů, neboť organizace s relativně malým kapitálem je schopna ovládat celé hospodářské odvětví. Právnická osoba je tedy prostředkem pomocí něhož ekonomická moc dostává legitimitu a legalizaci. 9) Teorie autonomie právnických osob (Rittner) usiluje o oproštění se vlivů sociologie, ekonomie, apod. V této teorii dominuje funkce právnických osob, což je podle Rittnera poslání svobodně sloužit subjektu. Zabýval se i vnitřním uspořádáním právnické osoby a považuje za nutné právně regulovat její vnitřní členění. 10) Novodobé přirozenoprávní koncepce a jejich vliv na pojetí právnických osob (E. Wolf) vychází z přirozenoprávního východiska


strana 20

založeného na teoriích fikce. Wolf odmítá reálnou existenci právnických osob a myšlenku, že by stát propůjčoval lidem právní způsobilost. Za rozhodující v teorii považuje statut člověka, jenž ovlivňuje veškeré právní vztahy s ním spojené. Způsobilost je vlastností člověka a z tohoto důvodu nemůže být skupina lidí právně způsobilá. 11) Koncepce diferenciace právních způsobilostí (Flume) přiznává právní způsobilost sdružení osob a za právnické osoby považuje organizované skupiny, které se osamostatnily od svých členů.

„Česká právní věda i praxe vycházejí především z pozitivistické teorie fikce pohlížející na právnickou osobu jako na juristickou fikci, jež nemá oporu v reálném světě.“21 Tento umělý subjekt vzniklý na půdě práva však vystupuje jako právní realita a má moc působit na skutečné společenské vztahy. Prof. Hurdík mluví o teorii přenesené reality. Klíčem k pozitivistickému pojetí právnických osob u nás je dikce ustanovení § 18 odst. 2 písm. d), jenž zakotvuje základní princip možnosti uznání za právnické osoby jen ty, kterým zákon postavení právnické osoby přiznává.

21 Ronovská, K. Soukromoprávní aspekty nadačního a spolkového práva v Česku, ve Švýcarsku a v Nizozemí. 1. vydání. Brno : MU, 2004, s. 30.


strana 21

3. Charakteristické rysy právnické osoby I když občanský zákoník nedefinuje pojem právnických osob, podává výčet jejich nejzákladnějších typů a snaží se je charakterizovat pojmovými znaky v obecné právní úpravě. Tyto pojmové, resp. identifikační znaky právnické osoby ji umožňují odlišit jako samostatný subjekt od osob ostatních, tedy jako zcela konkrétní právnickou osobu. Název a sídlo určují totožnost osoby a předmět činnosti definuje její účel, k jemuž naplnění potřebuje určitou majetkovou autonomii. Následujícími rysy lze charakterizovat obecný typ právnické osoby. Jedná se o:

1.

Vznik na základě zákona Jak jsem již výše pojednávala, právnická osoba je jakási umělá právní

konstrukce, jež se neobejde bez ingerence státu. V občanském zákoníku je vznik upraven v ust. § 19, jež má obecný charakter a platí v té míře a jen tehdy, pokud speciální zákon nestanoví jinak22. Proces vzniku se dělí na dvě fáze. Prvním krokem je zřízení či založení právnické osoby a poté může dojít k jejímu vzniku spjatému obvykle s registrací v příslušné veřejnoprávní evidenci. Rozlišují se tři základní způsoby zakládání. Jedná se o způsob volného zakládání, kdy osoba vznikne pouhou perfekcí zřizovacího aktu a vyžaduje-li se registrace, má pouze deklaratorní účinky; další způsob je registrační či normativní, který váže svůj vznik na soukromoprávní jednání nevyžadující ingerenci státu a poté následující registraci ve veřejnoprávní evidenci. Tento způsob je v našem právním řádu nejrozšířenější. Třetí způsob se nazývá koncesní, při němž je třeba zvláštního státního povolení k jejímu zřízení, aby mohla vzniknout registrací23.

22 Odchylná úprava bude především ve veřejném právu. 23 Typické u komoditních burz podle zákona č. 229/1992 Sb., o komoditních burzách, ve znění pozdějších předpisů.


2.

strana 22

Právní subjektivita (účelové zaměření) Způsobilost být nositelem práv a povinností je u právnických osob

označována jako speciální právní subjektivita. Právnické osoby jsou vybaveny pouze tou částí, která odpovídá jejich účelu sledovanému právnickou osobou. Rozsah je dvojí povahy, a to zákonné či statutární. Podíl subjektivit je různý podle toho, zda se jedná o právnickou osobu veřejného či soukromého práva. „Zatímco právnické osoby veřejného práva mají právní subjektivitu komplexně vymezenou v zákoně, pro soukromoprávní právnické osoby je určující jednak zákonná úprava a zároveň pravidla stanovená v základních dokumentech, ve kterých je nutno specifikovat rozsah statutární subjektivity.“24 Vedle speciální subjektivity je právnická osoba omezena svou povahou, nemá obecně přiznána základní osobnostní práva, poněvadž mohou náležet jen osobám fyzickým (jedná se o právo na život, zdraví, tělesnou integritu apod.). Dále platí obecné pravidlo, že právní subjektivitu má právnická osoba jako taková a její části subjektivitu mít nemohou. Nicméně téměř z každého pravidla bývají výjimky a je tomu tak i v tomto případě. V některých zvláštních

případech

zákon

prolamuje

tento

obecný

princip.

„Ze

soukromoprávních korporací přiznává zákon. č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, v platném znění v ustanovení § 6 odst. 2 písm. e) občanským sdružením oprávnění zřídit vlastní organizační jednotky a jako entity jednat vlastním jménem a tudíž jako svébytné právnické osoby.“25 Touto otázkou se zbýval například Vrchní soud v Praze usnesením z 21.6.1993, 7 Cmo 18/9226 a Nejvyšší soud České republiky v rozhodnutí ze dne 31. 8. 2005, sp. zn. 28

24 Ronovská, K. Soukromoprávní aspekty nadačního a spolkového práva v Česku, ve Švýcarsku a v Nizozemí. 1. vydání. Brno : MU, 2004, s. 30. 25 Jehlička, O. – Š vestka, J. a kolektiv. Občanský zákoník, Komentář, XII. Vydání, Praha : C. H. Beck, 2006, s. 143. 26 Z ustanovení § 6 odst. 2 zákona č. 83/1990 Sb. vyplývá, že stanovy občanského sdružení mohou určit, které organizační jednotky občanského sdružení mají způsobilost jednat vlastním jménem, tedy i nabývat vlastním jménem práv a povinností, a jsou tedy právnickými osobami. Takové organizační jednotky však musí být ve stanovách výslovně uvedeny, anebo musí být ve stanovách alespoň určeno, jakým způsobem se takové jednotky ustavují, aby bylo možné jednoznačně zjistit, zda jde v konkrétním případě o organizační jednotku vzniklou v souladu se stanovami jako organizační jednotka s právní subjektivitou. Stanovy pak musí také jednoznačně určit, kdo je oprávněn jménem takové organizační jednotky ve všech věcech jednat, tj. kdo je jejím statutárním orgánem.


strana 23

Cdo 261/200527. Podobná konstrukce byla zvolena i v zákoně č. 424/1991 Sb., o sdružování v politických stranách a v politických hnutích, organizační jednotky politických stran dle této úpravy měly též právní subjektivitu. Od účinnosti novelizujícího zákona č. 117/1994 Sb. však politické strany a hnutí vystupují pouze jako jednotné subjekty.

3.

Způsobilost k právním úkonům Způsobilost k právním úkonům je odvozena od právní subjektivity

právnických osob. Ve srovnání s fyzickými osobami však mohou právnické osoby činit úkony, které nelze přiznat fyzickým osobám. Jedná se o vztahy týkající se vnitřní organizace, úkony směřující ke vzniku právnické osoby, jejímu transformování či zániku apod. Kromě jistých omezení vyplývající z její povahy, jakože nemohou například uzavírat manželství, osvojovat nezletilce atd., existuje celá řada zákonných omezení. Pro veřejnoprávní právnické osoby, které mají charakter orgánů státní veřejné správy, platí ústavně zakotvený princip v článku 2 odst. 2 a 3 z. č. 23/1991 Sb., Listiny základních práv a svobod ( dále jen „LZPS“), kdy státní moc lze uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby stanovenými zákonem. Tento princip se však dovozuje i pro jejich soukromoprávní jednání v tom, že má zásadně nevybočovat z účelu, pro který byl zřízen. Nadace a nadační fondy mohou podnikat jen v oborech výslovně jim povolených v ustanovení § 23 odst. 1 zákona č. 227/1997 Sb., o nadacích a nadačních fondech. Penzijní fondy mohou dle ustanovení § 32 zákona č. 42/1994 Sb., o penzijním připojištění se státním příspěvkem, vykonávat jinou činnost než penzijní připojištění, jen pokud tato jiná činnost bezprostředně souvisí s penzijním připojištěním. Dále u právnické osoby v likvidaci platí pravidlo, že likvidátor likvidované společnosti může činit jen právní úkony v souladu s účelem likvidace.28

27 Obsahují-li stanovy občanského sdružení text o tom, že jeho základní organizace (tj. organizační jednotky) mohou vlastním jménem nabývat práv a zavazovat se „jen v rozsahu daném ústředním výborem“, pak takové vymezení neznamená, že by organizační jednotky neměly právní subjektivitu; jde o omezení této subjektivity resp. podmíněnost majetkových dispozic organizačních jednotek aktem zmíněného ústředního orgánu. 28 viz. ustanovení § 72 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů


strana 24

Právnická osoba nabývá práva a povinnosti jen po dobu její existence, tedy dnem jejího vzniku čili účinným zápisem do příslušné evidence, u osob nezapisovaných do žádného registru29 okamžikem jejich účinného zřízení nebo u církví a náboženských společností okamžikem státního uznání. U některých převážně soukromoprávních právnických osob je upraveno právní jednání před jejich vznikem. Je tomu tak například u obchodních společností.30 Obdobná právní konstrukce je i u obecně prospěšných společnostech v ustanovení § 6 zákona č. 248/1995 Sb., o obecně prospěšných společnostech, v znění pozdějších předpisů.

4.

Deliktní způsobilost Deliktní způsobilost právnických osob vychází z několika předpokladů,

kterými jsou její speciální právní subjektivita a způsobilost k právním úkonům, z toho vyplývající míra přičitatelnosti deliktního chování osob jednajících jménem právnické osoby přímo těmto osobám či právnické osobě a zásadní přístup zákonodárce k deliktní způsobilosti právnických osob. „Deliktní chování fyzických osob plnících úkoly právnické osoby se považuje zpravidla za deliktní chování právnické osoby, pokud se toto chování uskutečňuje v rámci speciální právní subjektivity právnické osoby. Chování, které tento rámec překračuje, je považován za exces a váže pouze jednající fyzické osoby.“31 Trestněprávní odpovědnost právnické osoby ovšem nemají, je to dáno výlučně individuální koncepcí právní odpovědnosti, tj. odpovědností fyzického individua. Dle trestního zákona může být pachatelem pouze osoba fyzická, která je v té době příčetná a dovršila 15tý rok věku.

5.

Organizační struktura právnické osoby „Organizační struktura v právnické osobě je vyjádřením míry reakce

vztahů uvnitř této osoby, pokud tato regulace není vyjádřena v obecně

29 na přiklad Česká televize, Český rozhlas, Veřejná zdravotní pojišťovna, vysoké školy apod. 30 viz. ustanovení § 64 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů 31 Hurdík, J.Právnické osoby. Obecná právní charakteristika. 1. vydání. Brno : MU, 2000, s. 144.


strana 25

závazných právních předpisech.“32 Jejím posláním je formování a projev vůle právnické osoby navenek prostřednictvím vůlí fyzických osob (jejich zřizovatelů, členů orgánů apod.). Charakter organizační struktury osoby odráží povahu regulace vzájemných vztahů uvnitř právnické osoby vůči třetím osobám. Vychází se z konstrukce, že právnické osoby jednají osobně, čímž se rozumí jednání jejich statutárních orgánů činěné jménem právnické osoby nebo v zastoupení prostřednictvím svých zástupců. Těmi mohou být její zmocněnci, zákonní zástupci či opatrovníci, existují však i zvláštní případy zastoupení upravené speciálním zákonem.33 Osoby zastávající funkci statutárního orgánu bývají označováni jako reprezentanti právnické osoby. Jsou to orgány kolektivní nebo individuální, které byly za tímto účelem vytvořeny ve zřizovacích dokumentech nebo zákonem a jež jsou oprávněny jednat ve všech věcech týkajících se právnické osoby. Právní úkony však musí být učiněny relevantním způsobem, aby byly přímo přičitatelné právnické osobě. Což znamená, že musí být jednáno jménem této právnické osoby a nikoli jenom jménem jejího reprezentanta. „Např. avaluje-li směnku předseda představenstva akciové společnosti firemně, tedy tak, že k obchodnímu jménu společnosti připojí svůj podpis s případným označením své funkce stává se směnečným ručitelem akciová společnost. Avaluje-li stejná osoba směnku pouze svým podpisem – bez uvedení obchodního jména akciové společnosti – třeba i s dodatkem předseda představenstva, pak je směnečně zavázána sama, protože akciová společnost na směnce podepsána není.“34 S vnější působností tedy s činěním právních úkonů navenek vůči třetím osobám souvisí i překročení daného zmocnění. K otázce překročení zákonného zmocnění zákonnými zástupci se vyjádřil NS ČR rozsudkem ze dne 25. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 914/2004, kdy důsledkem překročení zákonného zmocnění není neplatnost právního úkonu, při kterém zákonný zmocněnec právnické osoby překročil rozsah zmocnění, ale jen to, že

32 Hurdík, J., Katolický, J., K pojetí právnických osob, Brno : MU, 1992, s. 30. 33 Obchodní zákoník například počítá s prokurou jako zvláštní typ plné moci v ust. § 14 ObchZ. 34 Jehlička, O. – Švestka, J. a kolektiv. Občanský zákoník, Komentář, XII. Vydání, Praha : C. H. Beck, 2006, s. 168.


strana 26

zastoupená osoba jím není, při splnění zákonem stanovených podmínek, vázána.35 S tímto problémem souvisí judikát z roku 1968 (R 1/1968), který hovoří o kumulativním splnění dvou podmínek, při kterých by se právnická osoba stala jednáním vázána. Zákonný zástupce jednal při excesu ze své kompetence v návaznosti na předmět činnosti této právnické osoby a třetí osoba nemohla vědět, že se při tomto právním úkonu došlo ze strany zákonného zástupce o exces. Jinými slovy právnická osoba může namítat, že jí z něj nevznikla žádná práva a povinnosti avšak jen tehdy, není-li splněna některá z podmínek § 20 odst. 2 OZ, který stanoví dvě výše uvedené podmínky, tedy, že se jedná o právní úkon týkající se předmětu činnosti právnické osoby a jen tehdy, jde-li o překročení, o kterém druhý účastník nemohl vědět. Z uvedeného vyplývá, že ustanovení § 20 odst. 2 OZ na jedné straně chrání právnickou osobu před důsledky excesu jejího zákonného zmocněnce, na druhé straně však chrání i druhou stranu smlouvy, která jednala v dobré víře, že ten, kdo jednal za právnickou osobu, byl oprávněn takto jednat.

6.

Majetková samostatnost právnické osoby Významní civilisté jako Knapp, Švestka a Stuna považují tento rys za

podstatný, aby se mohla konstatovat existence samostatné právnické osoby, neboť i ve starší české teorii právnických osob byly osoby považovány za existující, pokud měly jmění. „Přes argumentaci použitou zastánci odděleného majetku a majetkové odpovědnosti jako základního charakteristického znaku právnické osoby a ve výše citovaném případě jako dvou základních pojmových znaků právnické osoby, se domníváme, že tento znak je příliš specifický a nereprezentuje koncept právnické osoby v nejobecnějším významu. Nelze je tedy připsat jakékoli osobě. Koneckonců existují právnické osoby, případně typy právnických osob, pro které oddělený majetek či majetková odpovědnost nejsou nejen typickým a nezbytným znakem nýbrž pro danou právnickou osobu se dokonce nepředpokládají, resp. zůstávají znakem zcela okrajovým

35 viz.též odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2004, sp. zn. 32 Odo 766/2003


strana 27

(např. některé typy spolků podle zákona č. 83/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů, abychom uvedli alespoň příklad z českého právního prostředí).“36

7.

Název právnické osoby Název spolu se sídlem představuje identifikační znaky právnické

osoby. Soukromoprávní osoby mají zásadně možnost volby svého názvu dle principu vše je dovoleno, co není výslovně zakázáno. Jsou však určitá omezení, která jsou právnické osoby povinny respektovat. Obchodní společnosti dle obchodního zákoníku nebo nadace dle zákona o nadacích a nadačních fondech a řada dalších jsou povinny spolu s názvem označit i právní formu právnické osoby, o níž se jedná. „Každá právnická osoba může mít pouze jeden název. Z této zásady pak vyplývá, že nelze vedle názvu právnické

osoby

registrovat

také

její

zkratku,

protože

registrace

nezkráceného názvu a názvu zkráceného by vedla ke dvojímu označení právnické osoby (R 47/96).“37 Ustanovení § 19b OZ spolu s názvem chrání právnické osoby před neoprávněném použití názvu tím, že se mohou domáhat u soudu, aby se neoprávněný uživatel zdržel jeho užívání a odstranil závadný stav. Mají též nárok přiměřeného zadostiučinění, které může být požadováno i v penězích. Tato ochrana právnické osoby platí přiměřeně i pro neoprávněný zásah do dobré pověsti právnické osoby. K ochraně dobré pověsti právnických osob byla vydána řada judikátů. NS ČR se ve svém rozhodnutí ze dne 3. září 2002, sp. zn. 28 Cdo 1375/2002 zabýval otázkou pojmu neoprávněného zásahu do práva na ochranu dobré pověsti právnické osoby. Neoprávněným zásahem do práva na ochranu dobré pověsti právnické osoby je zásadně každé nepravdivé tvrzení nebo obvinění, které zasahuje její dobrou pověst. Rozlišením, zda vytýkané jednání je neoprávněným zásahem do dobré pověsti právnické osoby (§ 19b odst. 3 OZ.) nebo nekalosoutěžním jednáním podle § 44 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ObchZ“) ujasnil Vrchní soud v Praze v rozsudku ze dne 23. 4.

36 Hurdík, J. Právnické osoby (Obecná právní charakteristika). Brno : Masarykova univerzita v Brně, 2000, s. 148. 37 Devátý, S., Toman, P. Ochrana dobré pověsti a názvu právnických osob. Praha : Linde Praha, a. s., 2001, s.38.


strana 28

2001, sp. zn. 3 Cmo 46/2000, rozhodné je, zda k tomuto jednání došlo mezi soutěžiteli v rámci hospodářské soutěže. Mezi další judikáty patří například rozsudky NS ČR ze dne 15. 11. 2000, sp. zn. 29 Cdo 630/99

38

nebo

rozsudek ze dne 9. dubna 2002, sp. zn. 28 Cdo 1640/2001 39.

8.

Sídlo právnické osoby Sídlo je odlišně chápáno v kontinentálním systému a angloamerickém

právním systému. „Je významným faktorem identifikace právnické osoby a stanovení jejího právního režimu v systémech založených na stanovení národnosti právnické osoby podle teorie sídla.“40 Sídlo umožňuje kontakt s dotyčnou právnickou osobou a pomocí sídla je určována místní příslušnost soudů. Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. dubna 2001 sp. zn. 7 Cmo 956/2000 se zabývalo otázkou určitosti sídla právnické osoby, které musí být natolik určité, aby bylo možné zcela jednoznačné určení místa, jež je adresou sídla představováno. Jestliže má určitá budova více vchodů a tudíž jí bylo přiděleno více popisných čísel, musí být jednoznačné, ve kterém vchodě, tedy v jakém čísle popisném je sídlo právnické osoby, což platí i pro společenství vlastníků jednotek. K otázce sídla a doručování se pak vyjádřil Nejvyšší správní soud v rozhodnutí ze dne 30.9. 2003, spis. zn. 5 Afs 4/2003-29, že skutečným sídlem právnické osoby, jež je podle § 19c odst. 2 OZ podnikatel povinen zapsat do obchodního rejstříku, je mimo jiné adresa místa, z něhož je právnická osoba svým statutárním orgánem řízena. Neuvede-li žalobce jinou adresu pro doručování, doručuje soud na tuto adresu.

38 Dobrou pověst právnické osoby (která je podnikatelem) je třeba hodnotit zejména podle jejího chování v obchodních vztazích. Pokud neplnila svoje závazky v uvedených vztazích řádně a včas, popř. pouze výjimečně dostála včas svým povinnostem, nelze dospět k závěru, že by požívala dobré pověsti. Pro hodnocení dobré pověsti právnické osoby není určující, zda další osoby byly či nebyly v prodlení s plněním svých závazků vůči ní. 39 K použití právních prostředků ochrany dobré pověsti právnické osoby soudem Při poskytování ochrany právnické osobě postižené neoprávněným zásahem do její dobré pověsti soud nemusí použít všechny právní prostředky ochrany uvedené v § 19b odst. 2 ObčZ. Rozhodnutí o jednotlivých prostředcích ochrany a o rozsahu jejich použití závisí na úvaze soudu založené na zhodnocení konkrétních okolností neoprávněného zásahu do dobré pověsti právnické osoby. 40 Hurdík, J.Právnické osoby. Obecná právní charakteristika. 1. vydání. Brno : MU, 2000, s. 151.


9.

strana 29

Národnost (osobní statut) právnické osoby. Podobně jako fyzické osoby i právnické osoby mají svou národnost.

Díky ní je vymezen právní řád, který bude uplatněn při vzniku, po dobu existence a v proceduře zániku právnické osoby. V této oblasti se uplatňují následující principy: •

princip sídla, podle něhož se právnická osoba řídí právním řádem státu, na jehož území se nachází skutečné sídlo právnické osoby

•

princip inkorporace, ve kterém se řídí tím právem, na základě něhož vznikla

•

princip kontroly „posuzuje nepřátelský charakter právnické osoby podle místa (státu), odkud je kontrolován kapitál právnické osoby nebo vedení právnické osoby.“41 Neboť princip sídla a inkorporace určující národnost podle místa osoby nebo její inkorporace bez ohledu na národnost členů či orgánů právnické osoby mohlo vést k nebezpečí určitého státu hlavně v období válečných konfliktů. V této souvislosti vznikl pojem nepřátelské společnosti.

41 Hurdík, J. Právnické osoby (Obecná právní charakteristika). Brno : Masarykova univerzita v Brně, 2000, s. 155.


strana 30

4. Právní zakotvení právnických osob de lege lata Ustanovení § 1 odst. 2 OZ svěřuje občanskému zákoníku působnost upravovat kromě majetkových vztahů fyzických osob i vztahy osob právnických. Z tohoto důvodu nalézáme základní úpravu postavení právnických osob právě v OZ. Základní normou v tomto směru jsou ustanovení v § 18 až 20a OZ. Ustanovení § 18 přiznává právnickým osobám právní subjektivitu a uvozuje tak jejich obecnou úpravu v soukromém právu. Úprava má svůj význam pro oblast občanskoprávní a subsidiárně je použitelná i pro postavení korporací obchodního práva, zj. obchodních společností, družstev a také pro další typy právnických osob soukromého i veřejného práva upravených zvláštními zákony. Navazující předpisy již předpokládají existenci právnických osob vedle osob fyzických. Ustanovení § 21 pak stanovuje, že také stát, vystupuje-li v občanskoprávních vztazích, je právnickou osobou. Demonstrativně uvádím některé ze zákonů, které stanovují subjekty za právnické osoby. V rámci soukromého práva se jedná zejména o následující právní předpisy. Kromě již výše zmíněného občanského a obchodního zákoníku se jedná o zákon č. 227/1997 Sb., o nadacích a nadačních fondech, zákon č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, zákon č. 248/1995 Sb., o obecně prospěšných společnostech, zákon č. 3/2002 Sb., o církvích a náboženských společnostech, zákon č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytu, zákon č. 424/1991 Sb., o politických stranách a hnutích. Z oblasti práva veřejného se pak jedná například o zákony upravující územní samosprávu jako zákon č. 128/2000 Sb., o obcích, zákon č. 129/2000 Sb., o krajích, zákon č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, ze zájmové samosprávy můžeme jmenovat z.č. 85/1996 Sb., o advokacii, z. č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád). Dále z. č. 483/1991 Sb., o České televizi nebo z. č. 484/1991 Sb., o Českém rozhlasu a řada dalších předpisů. V rámci zvláštní části diplomové práce, kde kategorizuji jednotlivé typy právnických osob, vždy pojednám i o jejím konkrétním zakotvením v našem právním řádu.


strana 31

5. Úprava právnických osob de lege ferenda 5.1.

Několik slov k rekodifikaci občanského zákoníku

Aktuální úprava obecného občanského práva je ve svém koncepčním základu

doposud

poznamenána

politickoprávní

doktrínou

tehdejšího

komunistického státu a ideový základ odpovídá marxleninskému pojetí. Tím se výrazně odchyluje od standardů právní kontinentální kultury a od tuzemských právních tradic odmítnutých po státním převratu z r. 1948. S rekodifikací OZ se počítalo již po listopadových událostech roku 1989, kdy platný OZ nevyhovoval novým poměrům. Prozatímním řešením právní úpravy zajišťujícím časový prostor do celkové rekodifikace občanského práva byla jeho obsáhla novelizace zákonem č. 509/1991 Sb. V průběhu 90. let 20. stol. a v prvních letech 21. stol. byl pak občanský zákoník novelizován více jak třemi desítkami novel, které se týkaly především přibližování našeho občanského práva s právem a standardy Evropské unie. Před rokem 1993 proběhl první rekodifikační pokus pod vedením profesorů V. Knappa a K. Planka, kteří vypracovali návrh paragrafového znění občanského zákoníku. V letech 1994 až 1997 proběhl další pokus. „Vyznačoval se především snahou o co nejširší úpravu soukromého práva, zahrnoval i regulaci obchodně právních vztahů (počítal však se zvláštní obchodních společností), obsahoval základní ustanovení o pracovní smlouvě a pracovním poměru, upravoval osobní práva a práva k nehmotným statkům, cenné papíry a pojistnou smlouvu, počítal s ochranou slabší smluvní strany. Byla z něj patrná snaha o překonání roztříštěnosti soukromého práva.“42 Přínosem byla snaha o celistvost, kterou se snažil o překonání roztříštěnosti právní úpravy. Na druhou stranu mu však bylo vytýkáno jeho encyklopedické pojetí snažící se zahrnout všechny instituty soukromého práva do jednoho kodexu. Mezi tyto kritiky patřil i spolutvůrce současného návrhu občanského zákoníku. V lednu roku 2000 byly zahájeny práce na novém občanském zákoníku díky rozhodnutí tehdejšího ministra spravedlnosti O. Motejla. Byl vypracován

42 Ronovská, K. Poznámky k návrhu nového Občanského zákoníku. Časopis pro právní vědu a praxi, 2006, č. 2, s. 159.


strana 32

věcný záměr rekodifikace, jenž Vláda schválila svým usnesením č. 345 dne 18. dubna 2001, a z tohoto věcného záměru vychází předkládaný návrh paragrafového znění občanského zákoníku, jenž byl zveřejněn v roce 2005. Jedná se o návrh pracovní komise Ministerstva spravedlnosti ČR, jehož hlavními zpracovateli jsou prof. Dr. JUDr. Karel Eliáš a doc. JUDr. Michaela Zuklínová, CSc. Nový občanský zákoník bude reformován cestou úplné rekodifikace, která vytvoří obsahově, systematickým uspořádáním, volbou terminologie a uspořádáním i podobou jednotlivých normativních konstrukcí celkový rámec a normativní bázi pro celé soukromé právo. Dle prof. Eliáše nebude hrát nový občanský zákoník roli encyklopedie, ale plnit funkci kotvy. Návrh sleduje celkový příklon k evropským kontinentálním konvencím. Základním obecným ideovým zdrojem rekodifikace je vládní návrh občanského zákoníku bývalého Československa z r. 1937, který nebyl jako zákon přijat kvůli událostem následujícím po mnichovské dohodě. Samozřejmě tento návrh v čase zastaral, proto byl podroben podstatné obsahové revizi. Revizní práce vycházejí ze tří základních myšlenkových zdrojů, jimiž jsou kritické vyhodnocení vývoje občanského a soukromého práva platného na našem území od počátku 19. stol. do současnosti, kritické vyhodnocení závažnějších občanských kodexů z okruhu evropské kontinentální kultury43 a v neposlední řadě z úprav příslušných mezinárodních smluv a směrnic přijatých na úrovni EU. Základním cílem je vytvoření standardního občanského zákoníku kontinentálního typu. Hlavní přístupová hlediska, o něž se návrh zákoníku opírá, jsou konvence vůči standardním úpravám kontinentální Evropy s respektem k tradici středoevropského právního myšlení, diskontinuita vůči "socialistickým" občanským zákoníkům z let 1950 a 1964 a myšlenková integrace občanského zákoníku samotného. Integrace úzce souvisí s osudem celého soukromého práva. Ve standardních právních řádech kontinentálně

43 Jedná se zejména o zákoníky rakouský, švýcarský, německý, italský, nizozemský, polský, Québecu a Ruska, přihlíží se k zákoníku francouzskému, belgickému, španělskému, portugalskému i k občanskému právu Lichtenštejnska a některým dalším úpravám


strana 33

evropského typu plní občanský zákoník funkci "systémově integrujícího ohniska"44 a opěrného pilíře. Nový občanský zákoník by měl nyní mít 2,5 tisíce paragrafů, oproti současným devíti stovkám. Je rozdělen do pěti základních částí. První se věnuje osobám, věcem a promlčení. Druhá obsáhne rodinné právo. Třetí pojednává o absolutních majetkových právech, upravuje držbu a vlastnictví, věcná práva k cizím věcem i právo dědické. Celá čtvrtá část se věnuje obligačnímu právu a pátá řeší přechodná, společná a závěrečná ustanovení. Jeho smyslem je obsáhnout obecnou úpravu občanského práva a stanovit všeobecné zásady platné pro soukromé právo. Působnost kodexu pak tedy bude rozšířena i o oblast rodinného, obchodního práva a omezeně i pracovního práva. S nabytím jeho účinnosti by měl nabýt účinnost i nový obchodní zákoník zabývající se především úpravou obchodních společností, družstev a dalších otázek, zatímco obchodní závazkové vztahy v něm řešeny nebudou. Tímto novým obchodním zákoníkem bude zrušen stávající zákon. č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Nápodobně bude zrušen celý z. č. 94/1963 Sb., zákon o rodině, a pracovněprávní vztahy budou nadále upraveny v samostatném předpise, dojde však k jeho zařazení do soukromého práva jako zvláštní právní úpravy a bude zde fungovat vztah lex specialis k občanskému zákoníku jako lex generalis. Zákon č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním zůstane rekodifikací nedotčen. V současné době se návrh nového občanského zákoníku nachází ve stádiu připomínkového řízení, jež má být ukončeno do prosince roku 2007, a předložen Vládě k projednání.

48 Švestka, J. in Švestka, J. - Jehlička, O. - Škárová, M. et al., Občanský zákoník. Komentář, IX. vydání, Praha: C. H. Beck, 2004, s. 13.


5.2.

strana 34

Právnické osoby v návrhu nového občanského

zákoníku Součástí občanského zákoníku je nyní preciznější úprava právnických osob v ustanoveních § 92 až § 360, přičemž právnickou osobu definuje ustanovení § 1 jako organizovaný útvar, jejž za právnickou osobu prohlásí nebo uzná zákon. V návrhu se vrací k tradičnímu rozdělení právnických osob v kontinentálním právu na právnické osoby korporativní a právnické osoby majetkové, nicméně zákoník nebude rozlišovat mezi právnickými osobami veřejnoprávními a soukromoprávními. Cílem je shrnout základní pravidla o právnických osobách, neboť stávající pojetí občanského zákoníku věnuje obecné úpravě právnických osob pouze několik málo ustanovení a v některých otázkách přejímá kodexovou úlohu obchodní zákoník45. Nová úprava bude použitelná subsidiárně pro všechny typy právnických osob. V této souvislosti se počítá s řadou změn.

5.2.1. Spolky Právní úprava spolků je dle navrhované úpravy velmi podrobná46. Bude se jednat o úpravu obecně aplikovatelnou na veškeré právnické osoby typu korporace, speciální zákony však mohou stanovit odchylky. Navrhuje se zrušení podstatné části zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, v znění pozdějších předpisů. Termín „spolek“ nahrazuje současně používaný pojem „občanské sdružení“, jenž je považován za zcela nevhodný. Spolek je vymezen důrazem na jeho základní znaky, jimiž jsou samospráva, dobrovolnost členství, oddělení majetkových sfér spolku a jeho členů s vyloučením zákonného ručení členů spolku za spolkové dluhy i vkladové povinnosti členů vůči spolku.

45 viz. například ustanovení § 761 odst. 2, § 13 odst. 1 nebo odst. 4, § 24 apod. zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů 46 Eliáš, K., Zuklínová, M. Návrh nového občanského zákoníku, ustanovení § 178 - § 267 uveřejněného na serveru Ministerstva spravedlnosti. [3. ledna 2007]. Dostupný z: http://www.justice.cz.


strana 35

5.2.2. Fundace (nadace, nadační fondy, ústavy) 5.2.2.1.

Nadace a nadační fondy

Termínem „fundace“ se v návrhu označují právnické osoby fondového typu. Je zachována bipartice soukromých fundací v podobě nadací a nadačních fondů47. Osnova se rozchází se současnou zákonnou úpravou v tom, že právní poměry nadací a nadačních fondů upravuje odděleně, a to z důvodu vyšší přehlednosti a úspornosti normativních konstrukcí. V ustanovení § 270 je zakotveno subsidiární použití ustanovení o nadacích pro všechny fundace48. V navrhovaném kodexu se může vedle označení právní formy "nadace" také použít i historické označení "nadání"49. Nová právní úprava nadací50 převážně kopíruje stávající úpravu a přihlíží k dosavadnímu vývoji právní úpravy od roku 1990 až do zpracování návrhu novely zák. č. 227/1997 Sb., o nadacích a nadačních fondech. Koncept nadace jako právnické osoby účelového sdružení majetku51, zřízené a vzniklé pro dosahování obecně prospěšných cílů, vyjma podpory politických stran a hnutí, je zachován. Dochází ke změnám názvosloví52, dále k rozšíření účelu nadace z výlučně veřejně prospěšného účelu i na účel dobročinný. Je umožněno i zakládání tzv. rodinných nadací. Osnova se snaží o liberalizaci celkové úpravy nadací. Nově je možné, aby nadace podnikaly, nesmí však jít o hlavní činnost nadace a výnos z podnikání může být použit jen k podpoře jejího účelu. Nicméně je vyloučeno, aby nadace převzala obchodní vedení společnosti nebo aby přijala postavení neomezeně ručícího společníka obchodní společnosti53. Kodex upravuje i tzv. přidružený fond54, tj. prostředky svěřené do správy nadaci. Přestože může být zvláštním způsobem označen, nejedná se o novou právnická osobu. Spravující nadace vede přidružený fond odděleně od svého majetku.

47 Tamtéž, ust.§ 348 až § 352. 48 Tamtéž, viz. ust.§ 268 až § 270. 49 Tamtéž, viz. ust. § 273. 50 Tamtéž, ust. § 271 až § 347. 51 viz. ust. 18 odst. 2 písm. b, zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů 52 např. na místo „nadační jmění“ se užívá „nadační majetek“ či „nadační jistina“ 53 Eliáš, K., Zuklínová, M. Návrh nového občanského zákoníku, ustanovení § 272 uveřejněného na serveru Ministerstva spravedlnosti. [3. ledna 2007]. Dostupný z: http://www.justice.cz. 54 Tamtéž, ust. § 307 až § 310.


5.2.2.2.

strana 36

Ústavy

Mezi další změny související s rekodifikací stávajícího OZ patří zrušení zvláštní právní úpravy obecně prospěšných společností (OPS). „Zpracovatelé zákona vycházejí z toho, že pojetí OPS je od samého počátku chybné, neboť se nejedná o společnosti, ale o „ústav“ – tedy právnickou osobu nadačního typu v jejím širokém pojetí.“55 Ovšem již existující obecně prospěšné společnosti budou obecně prospěšnými společnostmi i nadále a bude pro ně platit současná právní úprava. Korporace a fundace jsou tedy hlavními, nikoli však jedinými kategoriemi právnických osob v soukromém právu. Ústavem se dle ust. § 353 navrhovaného kodexu rozumí právnická osoba založená k účelu poskytování společensky nebo hospodářsky užitečných činností a tvoří jej soubor majetku vzniklý z vkladů, darů, nebo z vlastní činnosti. Typická u ústavu je kombinace věcného základu s osobním prvkem za účelem trvalé nebo dlouhodobé služby nějakému prospěšnému účelu. Osobní prvek zde není na rozdíl od korporace nutně spojen s členstvím a zajišťuje řízení a fungování ústavu (rozhodování v něm tedy podléhá principu hierarchie, nikoli demokracie). Od nadace se odlišuje zcizitelností věcného substrátu (jmění ústavu může být případně i zkonzumováno). Ústavy mohou být soukromoprávní i veřejnoprávní56. Obecná úprava právnických osob typu ústavů nyní v našem právním řádu nenajdeme, proto by měly být do občanského zákoníku zahrnuty i jejich základní ustanovení.

5.2.3. Veřejná prospěšnost Významná je i úprava nového kodexu v ustanoveních §121 a §122, které pojednávají o veřejné prospěšnosti. Jedná se „o právnickou osobu, jež poskytuje obecné blaho v oblastech kodexem upravených, poskytuje veřejnosti obecně prospěšnou službu za stanovených podmínek a za podmínek stejných pro všechny uživatele a jejíž zisk nemá být podle zakladatelského dokumentu

55 Deverová, Lenka. Časopis Grantis: Nový občanský zákoník [citováno 7. ledna 2007]. Dostupný z: http://neziskovky.cz/cz/fakta/casopis-grantis/aktuality/1189.html. 56 např. školy, muzea, nemocnice, vědecké nebo výzkumné ústavy


strana 37

použit k prospěchu jejích zakladatelů, členů nebo zaměstnanců, ale naopak musí být použit pro poskytování těch obecně prospěšných služeb, pro něž byla založena, má status obecné prospěšnosti.“57 Status veřejné prospěšnosti se vyznačí ve veřejném rejstříku, ve kterém je osoba zapsána. Zvláštní zákon má blíže upravit požadavky statusu veřejné prospěšnosti, za jakých podmínek osobě náleží a úpravu zvláštních výhod58. „V této otázce však není stále zcela jasno. Dnešní občanský zákoník ani jiný právní předpis neobsahuje zakotvení veřejné prospěšnosti, jedná se tedy o zcela nový pojem, který je nutno vymezit, což je značně složité.“59

5.2.4. Připomínky k návrhu občanského zákoníku Nový OZ se dotkne každého občana, proto je jeho příprava sledována se značnými obavami. Z pohledu neziskového sektoru se v návrhu objevuje řada sporných míst, obecná diskuse se však rozbíhala pomalu. Z počátku kolem nového OZ panoval klid, proto nadace VIA vypsala na podzim 2003 grantové řízení v rámci CEE Trustu – Podpora příznivého legislativního a fiskálního prostředí pro NNO, jejichž cílem bylo rozproudit diskusi kolem nového kodexu. Grantovou podporu získala Liga lidských práv (LLP), která měla mimo jiné vytvářet sítě expertů na legislativu z řad NNO, shromažďovat připomínky NNO k rekodifikaci občanského zákoníku a k veřejné prospěšnosti, jež se stala jedním z hlavních diskutovaných témat, dále organizovat veřejné diskuse a odborně zaměřená setkání a v neposlední řadě navrhovat autorům zákona změny vyplývající z diskuse. Významnou podporu získal i ISEA – Institut pro sociální a ekonomické analýzy, jenž měl za úkol se věnovat zkoumání nejrůznějších modelů řešení statutu veřejné prospěšnosti ve světě, podílet se s LLP na organizování odborného připomínkování a diskusí a připravovat podklady pro věcný návrh speciálního zákona o veřejné

57 Deverová, Lenka. Časopis Grantis: Nový občanský zákoník [citováno 7. leden 2007]. Dostupný z: http://neziskovky.cz/cz/fakta/casopis-grantis/aktuality/1189.html. 58 Eliáš, K., Zuklínová, M. Návrh nového občanského zákoníku, ustanovení ust. §121 a §122 uveřejněného na serveru Ministerstva spravedlnosti. [3. ledna 2007]. Dostupný z: http://www.justice.cz. 59 Ronovská, K. Poznámky k návrhu nového Občanského zákoníku. Časopis pro právní vědu a praxi, 2006, č. 2, s. 162.


strana 38

prospěšnosti, který měl doplnit obecný kodex. Grantovou podporu získalo i několik dalších organizací, které se zaměřily na dílčí otázky. Jedná se například o organizaci Člověk v tísni, o.p.s. zabývající se problematikou převodu dnešních obecně prospěšných společností na jinou právní formu. „V průběhu roku 2002 se díky iniciativě Ing. Pajase a účasti JUDr. Deverové ve spolupráci s prof. Telcem a JUDr. Ronovskou z Masarykovy univerzity podařilo hlavnímu autoru návrhu nového OZ nabídnout soubor zásadních připomínek k postupně vytvářenému textu nového OZ, z nichž některé byly již v průběhu prací na OZ do textu promítnuty.“60 Nadace VIA před koncem roku 2004 do procesů opět zasáhla za účelem obohacení diskuse, jež se zaměřovala zejména na pojetí statutu veřejné prospěšnosti a připomínky se týkaly pouze dílčích otázek. Nadace VIA objednala tři expertízy, které měly diskusi rozšířit a zhodnotit návrh OZ nejen v otázce statutu veřejné prospěšnosti, ale v návaznosti na navrhovanou právní úpravu spolků. Tímto úkolem byly pověřeny instituce Centrum výzkumu neziskového sektoru (CVNS), Ekologický právní servis (EPS) a NETT – Nezávislý think tank pro občanskou společnost61. V dosavadním procesu tvorby kodexu byla vyslovena k jeho zveřejněnému návrhu řada výhrad, ale jen tím, že dochází k připomínkám ze strany veřejnosti, překonávání střetů, zohledňování potřeb rozličných zájmových skupin a dosahování vzájemných konsensů, je možné dosáhnout komplexního a uceleného právního předpisu. V tomto případě neziskové organizace sehrály aktivní roli a proto připomínky, které níže uvedu budou převážně z jejich úst, ale je smutné, že zbytek veřejnosti se do diskuze nezapojil. Ilustrativně uvádím některé z výhrad a připomínek, jenž byly vytknuty návrhu občanského zákoníku v úpravě právnických osob. „Návrhu je vytýkána nedostatečná vnitřní systematika, tedy že se pro jeho členění těžko hledá společné diferenciační kritérium.“62

60 Kroupa, J., Nett - nezávislý think tank na podporu občanského sektorua neziskových organizací. Veřejná prospěšnost: Sborník o veřejné prospěšnosti a rekodifikaci občanského zákoníku [citováno 21. ledna 2007]. Dostupný z: http://nett.aid.cz/sbornikOZ/index.php?show=sbornik. 61 Dostupné z http://www.nadacevia.cz/?x=227518. [leden 2007]. 62 Ronovská, K. Poznámky k návrhu nového Občanského zákoníku. Časopis pro právní vědu a praxi, 2006, č. 2, s. 161.


strana 39

Co se týče pojetí právnických osob, úvodní ustanovení vymezují základní náležitosti právnické osoby a následují ustanovení řešící ustanovení právnické osoby, což vzbuzuje chybný dojem, že „kodex začíná s vymezením právnických osob na zelené louce. Legislativní technika vede k ignorování existence právnické osoby, u kterých zakladatelské jednání nemá smysl uvažovat a že existuje řada rozdílných typů právnických osob právě z hlediska vzniku. V návrhu se tak od počátku zužuje a zplošťuje pojetí právnické osoby. Výsledkem je horší úprava než současně platná, která jen konstatuje různé typy právnických osob (§18 OZ.).“63 Současná právní úprava občanských sdružení a podmínek jejich běžného života není sice v některých oblastech dostatečná, ponechává však občanským sdružením důležitou míru volnosti v úpravě vnitřních vztahů. Omezující ustanovení mohou přinést velkým i malým občanským sdružením řadu právních i praktických problémů. Detailní spolkové úpravě je mimo jiné vytýkáno např. ustanovení § 180, kdy název spolku musí obsahovat slovo spolek nebo jiné označení vyjadřující, že se jedná o spolek. Neziskový sektor má výhrady k tomu, že se jedná o slovo, jež v současné době není běžně užíváno a je chápáno jako „archaismus a často s pejorativním nádechem.“64 Považují tedy za neúměrné zasahovat do názvů existujících sdružení, a to též proto, že není plně zdůvodněno opuštění termínu "sdružení" nebo "občanské sdružení", ačkoliv jde o právní pojem zavedený a vyskytuje se v celé řadě názvů právnických osob vzniklých podle současně platné právní úpravy. Dále navrhují, aby v OZ byly ponechány ustanovení, která jsou ze své povahy statusová čili slouží k tomu, aby spolek nebo sdružení bylo navenek věrohodným subjektem s věrohodnou reprezentací, bylo schopné přijímat závazky a ručit za ně. Vše ostatní by mělo být ponecháno detailní úpravě speciálních zákonů jak je tomu nyní, neboť se domnívají, že „ambice, aby OZ řešil "vše", co se týče právnických osob některých typů, je nenaplnitelná.“65

63 Frycová, M., Šatavová, M., Kroupa, J., Štogr, J. Připomínky k vybraným částem návrhu rekodifikace občanského zákoníku [citováno 22. ledna 2007]. Dostupný z: http://www.nett.aid.cz/index.php?show=projekty&id=87 64 Tamtéž. 65 Tamtéž.


strana 40

K otázce institutu veřejné prospěšnosti byla zpracována řada expertíz. Z diskuze nad tímto tématem vyplývá, že „především tuto problematiku OZ neměl řešit, protože jeho úkolem je stanovit základní principy pro sdružování občanů a zakládání právnických osob a upravit chování právnických osob po vstupu do vnějších vztahů.“66 Tento institut nezasahuje do problematiky soukromého práva, neboť se jím řeší otázka vztahu právnické osoby, státu a výhod, které mohou být právnické osobě poskytnuty. Nejedná se tedy o věc, která by měnila postavení dané právnické osoby vůči jakémukoli jinému subjektu v občanskoprávním vztahu. „Ve většině západoevropských právních úprav je problematika veřejné prospěšnosti pojímána odlišně než v českém právu a je řešena především právem veřejným. Pokud právnické osoby směřují k naplňování veřejně prospěšného účelu, mohou požívat daňových výhod, které poskytují jednotlivé předpisy fiskálního práva. Právní forma právnické osoby z pohledu civilně právního není rozhodující.“67 Současné pojetí zároveň nenabízí řešení na otázku, kdo by měl být povolán a na základě čeho by status veřejné prospěšnosti přiznával nebo odnímal. Problematickým se jeví i to, že se jedná o výklad jednání subjektu a povaha společenského přínosu osoby bývá vykládána dle dané politické interpretace. Je nutné si uvědomit nebezpečí číhající v obecných pojmech, k nimž veřejná prospěšnost zajisté patří, a to v možnosti korupcí a zneužívání státní moci. V této oblasti je potřebné vést nadále diskuze k vyřešení potřebných otázek i specifického zákona, na nějž ustanovení návrhu odvolávají.

66Centrum pro výzkum neziskového sektoru (CVNS). Expertiza k problematice úpravy právnických osob v návrhu občanského zákoníku a k tématu veřejné/obecné prospěšnosti [citováno 20. leden 2007]. Dostupný z: http://www.nadacevia.cz/?x=227518. 67Ronovská, Kateřina. Veřejná prospěšnost: Veřejná prospěšnost ve Švýcarsku, Nizozemí a Rakousku [citováno 22. leden 2007]. Dostupný z: http://zpravodajstvi.ecn.cz/index.stm?apc=zm193562vx1-&x=225331.


II.

strana 41

Zvláštní část


strana 42

6. Obecná kategorizace právnických osob Před samotnou kategorizací dle mých stanovených kritérií, bych ráda věnovala pozornost kategorizaci podle OZ, jež je uvedena v ustanovení § 18 odst. 2. Jedná se o 4 základní kategorie, k nimž patří sdružení fyzických nebo právnických osob, účelová sdružení majetku, jednotky územní samosprávy a jiné subjekty, o nichž to stanoví zákon. Charakteristika

právnických

osob

jako

sdružení

fyzických

nebo

právnických osob míří na kategorii korporací a zahrnuje velice různorodou skupinu právnických osob, jejichž jediným společným znakem je osobní substrát. Ve všem ostatním se tyto právnické osoby mohou lišit (tj. v různosti ustavování, rušení či jednání za právnickou osobu). Pod ustanovení § 18 odst. 2 písm. a) můžeme zařadit celou škálu právnických osob z oblasti práva veřejného i soukromého. Účelová sdružení majetku jsou právnické osoby nadačního typu a mohou být rovněž jak soukromoprávními, tak veřejnoprávními právnickými osobami. V rámci soukromého práva upravuje tento typ právnických osob především zákon č. 227/1997 Sb., o nadacích a nadačních fondech. Patří-li právnické osoby nadačního typu do oblasti veřejného práva, pak se jedná o různé fondy, které bývají zřizovány speciálními zákony. Uveďme například Fond národního majetku ČR nebo Pozemkový fond ČR. Co se týče samosprávné oblasti, je zařazena pod písmenem c) druhého odstavce pouze uzemní samospráva. Zájmová neboli profesní samospráva (různé profesní komory) i ostatní samospráva, což jsou například vysoké školy, spadají do působnosti písmena a) téhož odstavce. Dle současné právní úpravy jsou za územní samosprávné celky považovány obce a kraje, které jsou čl. 100 Ústavy ČR prohlášeny územními společenstvími občanů a svým charakterem by tedy mohly být zařazeny i do úpravy § 18 odst. 2 písm. a). Pod úpravou písm. d) se nám otevírá široká a různorodá skupina právnických osob, musí však být vždy naplněna podmínka přiznání právní subjektivity příslušnou zákonnou úpravou. Můžeme ji považovat za jakousi zbytkovou kategorii, do níž spadají státní podniky, státní příspěvkové organizace, Česká národní banka, České dráhy, Česká televize a další.


6.1.

strana 43

Kategorizace podle povahy a míry ingerence

zákonodárce na vznik právnických osob a zaměření jejich činnosti

Podle povahy a míry ingerence zákonodárce na vznik právnických osob a zaměření jejich činnosti můžeme právnické osoby třídit na: 1. právnické osoby veřejného práva 2. právnické osoby soukromého práva Je třeba ovšem zdůraznit, že pojmy právnické osoby veřejného a soukromého práva jsou typové pojmy a přiřazení konkrétní právnické osoby k jednomu či druhému typu právnických osob záleží na převaze jednotlivých znaků.

6.1.1. Právnické osoby veřejného práva Vzhledem k pozitivistickému pojetí právnických osob je jasné, že všechny právnické osoby nemohou vzniknout bez určité míry ingerence zákonodárce, spolupůsobení práva a jeho mechanismů. Nicméně dle povahy právního aktu, na jehož základě právnická osoba vznikne, můžeme za veřejnoprávní právnické osoby považovat ty právnické osoby, jež byly zřízeny aktem veřejné moci. I když jsem si vybrala pro tuto kategorizaci kritérium povahy a míry ingerence zákonodárce na vznik a zaměření činnosti, protože toto kritérium považuji za nejvhodnější, existuje kritérií více. Jedná se o tyto následující kritéria: existence iniciativy veřejného charakteru jako impulsu vzniku, obecný charakter cíle právnické osoby, vybavení veřejné právnické osoby veřejnoprávními oprávněními a jejich možnost disponovat s veřejnými fondy, popřípadě její vázanost na veřejný rozpočet. Přestože v právní úpravě termín právnická osoba veřejného práva nenalezneme jako je tomu třeba v Rakousku, Ústava ČR v čl. 101 odst. 3 hovoří o veřejnoprávní korporaci jako označení obcí a krajů. Použitím výkladu a minori ad maius pak můžeme dovodit, že náš právní řád s právnickou osobou


strana 44

veřejného práva počítá. V jiných právních řádech, například v právu našich německých sousedů, vyplývá dělení na soukromé a veřejné právnické osoby přímo z dikce zákona. Pokusím se přiblížit termín veřejných právnických osob a charakterizovat jej pomocí jejich pojmových znaků. Za ně lze považovat veřejnoprávní zřízení, svěření výkonu veřejné moci a vybavení rozhodovací pravomocí o právech nebo povinnostech jiných subjektů (čili veřejnoprávní pravomoc) a plnění úkolů veřejné správy či úkolů ve veřejném zájmu. Veřejná moc je, jak jsem výše uvedla, jedním z pojmových znaků a hraje v oblasti veřejných právnických osob důležitou roli. V této souvislosti judikoval Ústavní soud nález, sp. zn. II. ÚS 75/93, ze dne 25. 11. 1993, v němž uvádí, co se veřejnou mocí rozumí. Je to taková moc, jež přímo nebo zprostředkovaně autoritativně rozhoduje o právech a povinnostech subjektů. Subjekt, o jehož právech a povinnostech je rozhodováno, není s orgánem veřejné moci v rovnoprávném postavení a obsah rozhodnutí nezávisí na vůli jedince. Institut veřejné moci je dále vnímán jako institut, jenž zahrnuje státní moc a zbývající veřejnou moc. Státní mocí disponuje stát a zabezpečuje ji prostřednictvím svého aparátu. Zbývající veřejná moc je v příslušném rozsahu svěřena subjektům nestátního charakteru ke správě veřejných záležitostí, je od státní moci v jistém smyslu odvozena a nemůže být se státní mocí v rozporu. S veřejnou mocí přitom souvisí neoddělitelně nerovnost v postavení subjektů ve vztazích touto mocí ovládaných.68 „Zákonná úprava právního postavení těchto osob je velmi různorodá a je roztříštěna do velkého množství předpisů.“69 V rámci veřejného práva můžeme hovořit o veřejnoprávních korporacích a veřejnoprávních nadacích.

68 Na tento judikát odkázal Ústavní soud ČR též v souvislosti s nálezem, sp. zn. I. ÚS 41/98, ve věci Burzy cenných papírů Praha, a. s. (BCP)a jejího veřejnoprávního či soukromoprávního postavení, kdy zamítl stěžovateli (BCP )stížnost a zaujal stanovisko o její autoritativní tedy veřejnoprávní převaze nad postavením vedlejšího účastníka řízení, neboť jednostranně rozhodla o uložení sankcí. 69 Ronovská, K. Soukromoprávní aspekty nadačního a spolkového práva v Česku, ve Švýcarsku a v Nizozemí. 1. vydání. Brno : MU, 2004, s. 42.


strana 45

6.1.2. Právnické osoby soukromého práva „Za právnické osoby soukromého práva označíme takovou právnickou osobu, která má jako základ právně technické procedury svého vzniku akt soukromého práva, tj. soukromoprávní projev vůle, zpravidla vyjádřen jako zřizovací listina či smlouva, který obsahuje všechny základní právní znaky nezbytné pro vznik samostatné právnické osoby.“70 Nepochybně určující jsou pro ně kromě výše uvedeného i rozhodování sporů o vnitřní organizaci řádnými soudy, existence vlastníka s rozhodujícími řídícími pravomocemi (jmenování orgánů, změna stanov, zrušení společnosti), soukromoprávní jednání jak uvnitř tak navenek a označení jako soukromoprávní. Účastníci soukromoprávních vztahů mají dále na rozdíl od právnických osob veřejného práva zásadně rovné postavení. Mohou se ovšem objevit výjimky jako je tomu u právnických osob, které plní úkoly ve veřejném zájmu, jedná se např. o spolky dobrovolných hasičů nebo korporace sociální péče o mládež. V oblasti soukromého práva se setkáme se soukromoprávními nadacemi a soukromoprávními korporacemi.

6.2.

Podle charakteristiky faktického základu

právnické osoby Jedná se o jedno z nejstarších a nejrozšířenějších kritérii třídění právnických osob, jež má svůj základ v římskoprávní nauce. Kdy pod pojmem korporace se rozumělo universitates personarum čili jednota přirozených osob tvořící samostatný právní subjekt odlišný od jejich členů a pod pojmem nadace universitates rerum (bonorum) neboli jednotu věcí.71

70 Hurdík, J. Právnické osoby a jejich typologie. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2003, s. 45. 71 viz. podkapitola Geneze právnických osob


strana 46

6.2.1. Korporace „Korporace je nejstarším, nejvýznamnějším a v praxi nejpoužívanějším druhem právnických osob. Je samosprávnou institucí, ve které dochází ke spojení více osob za určitým společným účelem (cílem), který může být různý - zájmový, dosažení zisku, získání určitých výhod, apod.“72 Tento živý základ ovládá korporaci společnou vůlí a rozhoduje tak o jejím osudu. Korporace lze třídit do dvou skupin na soukromoprávní korporace, jejichž představitelé (např. obchodní společnosti) jsou kategorizováni v kapitole č.7, a veřejnoprávní korporace. Nejdůležitějšími veřejnoprávními korporacemi jsou územně samosprávné celky, jimiž rozumíme obce upravené zákonem č. 128/2000 Sb., o obcích a kraje upravené zákonem č. 129/2000 Sb., o krajích. Vedle státu, o němž pojednává podkapitola č. 7.4 mají své nezastupitelné místo i profesní komory. Jedná se o následující profesní komory: Česká advokátní komora (upravená zákonem č. 85/1996 Sb., o advokacii), Česká lékařská komora, Česká stomatologická komora, Česká lékárnická komora (upravená zákonem č. 220/1991 o České lékařské komoře, České stomatologické komoře a České lékárnické komoře), Komora patentových zástupců (z.č. 237/1991 Sb., o patentových zástupcích), Komora veterinárních lékařů (zákon č. 381/1991 Sb., o komoře veterinárních lékařů České republiky), Notářská komora (z. č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti), Komora daňových poradců (z. č. 523/1992 o daňovém poradenství a Komoře daňových poradců), Komora auditorů (z. č. 524/1992 Sb., o auditorech a Komoře auditorů české republiky), Exekutorská komora České republiky (z. č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekutorský řád).

6.2.2. Nadace Zatímco korporace jsou „doslova živým organismem, tvořeným reálnými fyzickými

osobami,

ať

již

právně

samostatnými

nebo

sdruženými

v právnických osobách korporativní povahy, nadace tento živý základ,



umožňující

právnickým

strana 47

osobám

korporativního

typu

jejich

vývoj,

sebeusměrňování, tvorbu vlastní vůle v průběhu existence korporace nemají.“73 Jejím specifikem je, že se za nadaci prohlašuje sdružený majetek, jenž má status právnické osoby. Lze ji tedy charakterizovat jako „personifikovaný účelově vymezený majetek.“74 Její majetek je podle vůle zřizovatele určený ke konkrétnímu účelu, jenž musí být v souladu s obecně prospěšnými cíli. K naplňování cíle pak dochází nikoliv vlastní činností nadace, nýbrž užitím prostředků, které byly nadaci poskytnuty třetí osobou. V našem právním řádu se rovněž setkáváme se soukromoprávními nadacemi, kam řadíme nadace, nadační fondy, obecně prospěšné společnosti a veřejnoprávní nadace, kde se zejména jedná o různé státní fondy, veřejnoprávní fondy i příspěvkové organizace jako je Česká televize nebo Česká tisková kancelář. Podle účelu lze rozeznávat nadace veřejně prospěšné, církevní, místní. rodinné, aj. „K romanistické bipartici korporací a nadací se v moderní době přidružila třetí forma právnických osob, označovaná jako ústav. Je pro ně typická kombinace věcného základu s osobním prvkem za účelem trvalé nebo dlouhodobé služby nějakému prospěšnému účelu. Od korporace se liší tím, že jejich osobní prvek zajišťuje řízení a fungování ústavu a není nutně spojen s členstvím. Od nadace se ústav liší tím, že věcný substrát není nezcizitelný, takže jmění ústavu může být případně i zkonzumováno.“75

6.3.

Podle účelu založení právnických osob

Podle předem stanoveného účelu, za jakým jsou dané právnické osoby zakládány, lze rozlišovat mezi:

73 Hurdík, J. Problémy nadačního práva. 1. vydání. Brno : MU, 1994, s. 18. 74 Ronovská, K. Soukromoprávní aspekty nadačního a spolkového práva v Česku, ve Švýcarsku a v Nizozemí. 1. vydání. Brno : MU, 2004, s. 36. 75 Švestka, J. in Švestka, J. - Jehlička, O. - Škárová, M. et al., Občanský zákoník. Komentář, 9. vydání, Praha: C. H. Beck, 2004, s. 146.


strana 48

1. Právnickými osobami za účelem výdělečným, dosažením zisku 2. Právnickými osobami za účelem nevýdělečným, jiným než dosažení zisku

6.3.1. Právnické osoby za účelem výdělečným, dosažením zisku Jedná se o typ právnické osoby, jež sleduje výdělečný cíl, směřuje k dosažení zisku a lepšímu hospodářskému postavení. Můžeme si pod nimi představit typicky obchodní společnosti a družstva.

6.3.2. Právnické osoby za účelem nevýdělečným, jiným než dosažení zisku Tato skupina právnických osob z oblasti soukromého práva, jejímž důvodem založení je jiný než dosažení zisku, bývají nazývány neziskové organizace. Je možné u nich vypozorovat následující společné rysy. „Mají buď personální nebo majetkový základ, k jejichž založení dochází zpravidla vícestranným soukromoprávním úkonem, vyvíjejí veřejně či vzájemně prospěšnou činnost, jsou odděleny od státu a mají většinou dobrovolný charakter. Budují určitou organizační strukturu, jsou vybaveny mechanismy umožňujícími kontrolu vlastní činnosti a uplatňují zvláštní způsob financování (včetně určitých daňových výhod). Nejdůležitějším charakteristickým znakem je však skutečnost, že nerozdělují dosažený zisk, ale užívají jej pro plnění veřejně nebo vzájemně prospěšných úkolů.“76 Což tedy znamená, že neziskové právnické osoby mohou provozovat nějakou obchodní činnost, která jim přinese zisk, ale ten už nesmí být následně rozdělen mezi její členy, nýbrž investován do naplňování veřejně prospěšného cíle. V tomto případě se pak nejedná o hospodářský účel podnikání. Považuji za vhodné poznamenat, že se v této oblasti můžeme kromě typicky neziskových právnických osob jako nadací a nadačních fondů setkat i

76 Tamtéž, s.43.


strana 49

s družstvem, společností s ručeným omezením a akciovou společností, neboť jim obchodní zákoník povoluje být založeny i za jiným účelem než podnikání.

6.4.

Podle rozsahu působnosti příslušné normy,

v jejímž režimu mají původ Kritériem rozsahu působnosti příslušné normy, v jejímž režimu právnická osoba vznikla, mám na mysli normy s celostátní působností na území České republiky a normy s působností na celém území Evropské unie (dále jen „EU“). Dle tohoto kritéria třídím na: 1) vnitrostátní právnické osoby 2) evropské právnické osoby

6.4.1. Vnitrostátní právnické osoby Vnitrostátními právnickými osobami rozumím právnické osoby vzniklé a upravované dle právních norem našeho právního řádu a mající působnost pouze na území České republiky.

6.4.2. Evropské právnické osoby Evropskými právnickými osobami chápu právnické osoby, jež mají svůj původ v normě EU. Jedním ze základních cílu EU je ve smyslu čl. 14 odst. 2 Smlouvy o založení Evropského společenství (dále jen „SES“) jednotný vnitřní trh. Jedná se o prostor bez vnitřních hranic, v němž jsou zajištěny tři základní svobody, a to volný pohyb osob, zboží a kapitálu. Jedním z prostředků, jak zajistit stejné právní prostředí pro podnikatelské a obchodní aktivity v rámci vnitřního trhu, jsou právě tyto typy právnických osob. Vyznačují se tím, že se jedná o nadnárodní právnické osoby vytvořené a regulované zejména evropským právem, v jehož normách mají svůj původ. Vzhledem k tomu, že evropská úprava je spíše právním rámcem než komplexní úpravou, tak otázky zcela nebo částečně neupravené, se řídí právními předpisy


strana 50

členských států přijatých k provedení nařízení a směrnic. Těžiště jejich úpravy je tedy obsaženo v sekundárních komunitárních právních předpisech, které byly přijaty na základě aplikace čl. 308 SES, jehož text zní: „Pokud je k dosažení cílů v rámci společného trhu potřeba určité činnosti Společenství a v této smlouvě nejsou stanovena potřebná oprávnění, vydá Rada jednohlasně na návrh Komise a po slyšení Evropského parlamentu odsouhlasené předpisy.“ Jejich přínos je spatřován ve snížení administrativní a finanční zátěže podnikání těchto právnických osob na nadnárodní úrovni, neboť se jimi vytvořila možnost typizovaných subjektů pro celou EU, které se řídí stejnými právními pravidly. Dochází jimi k překonávání stávajících překážek různých členských právních úprav a k další integraci v rámci jednotného trhu.


strana 51

7. Kategorizace jednotlivých právnických osob V rámci této kapitoly se budu zabývat kategorizací jednotlivých právnických osob, které se objevují v našem právním řádu a aplikovat na ně obecná kritéria uvedená v předcházející kapitole.

7.1.

Nadace, nadační fondy, obecně prospěšné

společnosti 7.1.1. Nadace a nadační fondy Dle výše uvedených obecných kritérií lze nadace a nadační fondy charakterizovat jako vnitrostátní soukromoprávní nadace založené za účelem jiným než dosažení zisku čili právnické osoby neziskového typu. Z historického hlediska prošly nadace složitým vývojem. V právním řádu Československé republiky byla nadace považována za samostatnou právnickou osobu soukromoprávní povahy, nicméně přišel rok 1948 a s ním i změny našeho právního řádu, kde pro nadaci nebylo místo. Po roce 1989 se však navrací, neboť ve společnosti se opět objevila potřeba vytvořit fungující občanský sektor. Odpovědí na tuto potřebu byl novelizující zákon č. 509/1991 Sb., jenž v ustanoveních § 20b - 20e přinesl dočasnou úpravu nadací. Nadační právo do roku 1997 bylo ovšem pouze provizorní, nežádoucí stav byl vyřešen až zákonem č. 227/1997 Sb., o nadacích a nadačních fondech, jenž upravuje nadace a nadační fondy doposud. Zákon jimi rozumí účelová sdružení majetku zřízené a vzniklé pro dosahování obecně prospěšných cílů. Obecně prospěšný cíl je chápán zejména jako rozvoj duchovních hodnot, ochrana lidských práv nebo jiných humanitárních hodnot, ochrana přírodního prostředí, kulturních památek, tradic, rozvoj vědy, vzdělání, tělovýchovy a sportu. Nadace a nadační fondy se zřizují nadační listinou, a to buď inter vivos písemnou smlouvou (uzavřenou mezi více zřizovateli) či zakládací listinou, je-li zřizovatel jediný. Lze ji zřídit i


strana 52

mortis causa závětí. Ke vzniku dochází dnem zápisu do nadačního rejstříku. Součástí jejich označení musí být nadace či nadační fond. A v čem spočívá rozdíl mezi nadací a nadačním fondem? Rozlišení nadace a nadačního fondu má svůj původ již v rakouské civilistické doktríně 19. století, která spatřovala rozdíl v jejich pojmových znacích. U nadací se jednalo o jejich trvalost, zatímco fondy byly útvary dočasného charakteru. V našem právním řádu se jedná hlavně o následující rozdíly. „Nadace se vyznačuje dlouhodobou (trvalou existencí). Její majetek se skládá z nadačního jmění, jehož minimální výše je zákonem stanovena na 0,5 mil. Kč, a ostatního majetku. K dosahování účelu, pro který byla zřízena, smí použít pouze výnosů z nadačního jmění a ostatní majetek, na rozdíl od nadačního fondu, který používá veškerý svůj majetek.“77 Nadace se dále může podílet na podnikání jiných osob dle ustanovení § 23 odst. 6, 7 a těší se daňovému zvýhodnění78. Majetek nadačního fondu, na rozdíl od majetku tvořícího nadační jmění, nemusí splňovat předpoklad trvalého výnosu a nemusí být též splněna podmínka minimální obligatorní částky (0,5 mil. Kč). Nadační fondy dále nesmějí podnikat ani se podílet na podnikání žádné jiné osoby až na zákonné výjimky. Na tomto místě bych chtěla poznamenat blížící se vývoj nadace v rámci EU, jež v posledních letech dala vznik několika novým typům právnických osob. Přesněji řečeno se jedná o evropskou společnost, evropské hospodářské zájmové sdružení a evropskou družstevní společnost, které jsou nadnárodní právnickou osobou a mají za úkol usnadnit přeshraniční spolupráci. Tento vývoj se chystá obdobným způsobem i u nadace. Momentálně se však nachází ve stádiu projektu.

Z aktuální české judikatury týkající se problematiky nadací a nadačních fondů ilustrativně uvádím následující judikáty. Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. června 2003, spis. zn. 29 Odo 808/2002 ve věci přizpůsobení nadací založených podle dřívějších předpisů platné právní úpravě. Je nutné začlenit do

77 Ronovská, K. Soukromoprávní aspekty nadačního a spolkového práva v Česku, ve Švýcarsku a v Nizozemí. 1. vydání. Brno : MU, 2004, s. 50. 78 Výnosy z nadačního jmění jsou osvobozeny od daně z příjmů právnických osob.


strana 53

vnitřních dokumentů nadace i ty změny, které nadační zákon předepisuje pro obsah zakladatelské listiny. Protože však zakladatelskou listinu již měnit nelze, jediným dokumentem, který může takové přizpůsobení zprostředkovat, je statut nadace. Dalším je Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 5. listopadu 2002, spis. zn. 29 Odo 413/2002, v němž se NS ČR vyjádřil, že účelem nadace nemůže být správa majetku. Otázkou kompetenčního sporu mezi státními orgány (Ministerstva kultury a Ministerstva vnitra) o určení státního orgánu příslušného rozhodnout o odvolání proti rozhodnutí okresního úřadu, kterým se ruší Nadace Lemberk a nařizuje její likvidace, se zabýval Ústavní soud v nálezu ze dne 19. dubna 2001, kdy rozhodl, že příslušným orgánem je Ministerstvo kultury.

Jsou-li pak právnické osoby nadačního typu zřízeny v rámci veřejného práva, označují se jako fondy. Jsou zřizovány jednotlivými speciálními zákony. Jedná se zejména o následující: Fond národního majetku zřízený zákonem č. 171/1991 Sb., o působnosti orgánů České republiky ve věcech převodů majetku státu na jiné osoby a o Fondu národního majetku České republiky, Státní fond životního prostředí upraven zákonem č. 388/1991 Sb., o Státním fondu životního prostředí České republiky, Pozemkovém fondu České republiky zakotven v zákoně č. 569/1991 Sb., o Pozemkovém fondu České republiky, Státní fond kultury České republiky upraven zákonem č. 239/1992 Sb., o Státním fondu kultury České republiky, Státní fond České republiky pro podporu a rozvoj české kinematografie v zákoně č. 241/1992 Sb., o Státním fondu České republiky pro podporu a rozvoj české kinematografie, Státním fondu tržní regulace v zemědělství zřízen zákonem č.472/1992 Sb., o Státním fondu tržní regulace v zemědělství, a další. Fondový charakter mají také i Fond pojištění vkladů v bankách zřízený ust. § 41a zákonem č. 21/1992, o bankách a též Zajišťovací fond družstevních záložen zřízený zákonem č. 87/1995 Sb., o spořitelních a úvěrních družstvech a některých opatřeních s tím souvisejících.


strana 54

7.1.2. Obecně prospěšné společnosti Obecně prospěšnou společnost (dále jen „OPS“) můžeme charakterizovat jako vnitrostátní právnickou osobu zřízenou za jiným účelem než dosažením zisku, a to za účelem poskytování obecně prospěšných služeb. Její označení jako společnost je poněkud zavádějící, neboť se o žádnou společnost ve skutečnosti nejedná. Typově je obecně prospěšným ústavem soukromého práva, kdy je faktickým základem účelové sdružení majetku a proto jej můžeme považovat spíše za právnickou osobu nadačního typu. Právní zakotvení se nachází v zákoně č. 248/1995 Sb., o obecně prospěšných společnostech. V předcházející podkapitole nadace a nadační fondy jsem zmínila situaci, která panovala po roce 1989, kdy se zásadním způsobem změnily v naší zemi společenské poměry. V roce 1995 byl připraven návrh zákona, jenž měl původně zastřešovat celý neziskový prostor, nakonec byl schválen jako výše uvedený zákon o obecně prospěšných společnostech. Výše uvedený zákon je „nepochybně kuriozitou platného právního řádu České republiky. Právní předpis vznikl jako slepá ulička (či chceme-li česká úchylka) pokusu novodobé legislativy o úpravu tzv. neziskového sektoru.“79 Zákon sice byl novelizován, ale zásadní nedostatky vyřešeny nebyly. Vzhledem k tomu, že zákon je natolik vadný a revize cestou novelizací by byly bezúspěšné, bude tento zákon zrušen novým občanským zákoníkem80. OPS je v zákoně definována jako právnická osoba, jež je založena podle zákona o obecně prospěšných společnostech, poskytuje veřejnosti obecně prospěšné služby za předem stanovených a pro všechny uživatele stejných podmínek a její hospodářský výsledek (zisk) nesmí být použit ve prospěch zakladatelů, členů jejích orgánů nebo zaměstnanců a musí být použit na poskytování obecně prospěšných služeb, pro které byla OPS založena. Pokud by kdokoliv i v dobré víře přijal část zisku, jednalo by se o bezdůvodné obohacení, jež by byl povinen vrátit. Název OPS musí obsahovat označení "obecně prospěšná společnost" nebo jeho zkratku "o. p. s.". Zákon dále stanovuje, že zakladatelem OPS mohou být

79 Dvořák, T. Obecně prospěšná společnost, Praha : ASPI Publishing, 2004, s. 5. 80 K tomu viz. Kapitola č. 5 Úvahy de lege ferenda.


strana 55

fyzické osoby, právnické osoby i Česká republika (ta ale s ohledem na zákon č. 219/2000Sb., o majetku ČR, pouze po předchozím souhlasu Vlády ČR). OPS se zakládá jednostranným nebo vícestranným právním úkonem. Zakládací listina či smlouva musí obsahovat zákonem stanovené náležitosti upravené ust. § 4. Ze zakládací listiny OPS musí být též dle Usnesení Nejvyššího sudu ČR ze dne 18. února 2003, sp. zn. 32 Cdo 867/2002, zřejmé podmínky, za nichž bude obecně prospěšná služba poskytnuta. Na rozdíl od nadací a nadačních fondů je OPS možné zřídit jen inter viros nikoli mortis causa. OPS pak vzniká zápisem do rejstříku OPS. Co se týká otázky podnikání, je sice OPS pojmově nepodnikatelem, ale i ona může podnikat jako doplňkovou činnost dle ust. § 17. Podmínkou ovšem je, že touto doplňkovou činností bude dosaženo účinnějšího využití majetku a zároveň tím nebude ohrožena kvalita, rozsah a dostupnost obecně prospěšných služeb. „Obecně je účelem této klauzule zajištění, že OPS se nezpronevěří svému smyslu činnosti a nestane se jen dalším z podnikatelů.“81 OPS se nesmí účastnit na podnikání jiných osob z důvodu její ochrany před zákonným ručením za závazky podnikatele nebo před ztrátou investovaných prostředků.

7.2.

Právnické osoby jako důsledek výkonu práva se

sdružovat

Právo svobodně se sdružovat je jedním z ústavně zaručených práv, kdy jeho výkon lze omezit jen v případech stanovených zákonem, a to pouze tehdy, je-li to v demokratické společnosti nezbytné pro bezpečnost státu, ochranu veřejné bezpečnosti a veřejného pořádku, předcházení trestným činům nebo pro ochranu práv a svobod druhých. Kromě LZPS je toto základní právo zakotveno i téměř ve všech evropských a mezinárodních dokumentech o lidských právech. Ilustrativně jmenuji Evropskou úmluvu o ochraně lidských práv a základních svobod (čl. 11), Mezinárodní pakt o občanských a

81 Dvořák, T. Obecně prospěšná společnost, Praha : ASPI Publishing, 2004, s. 43.


strana 56

politických právech (čl. 22), právo na odborové sdružování zaručuje například Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech (čl. 8), Úmluva o právech dítěte, a další. Když se pohybujeme na poli mezinárodního práva, zamysleme se též nad situací, jež panuje v této oblasti v Evropské unii. EU si je dobře vědoma problémů, které ztěžují mnoha spolkům činnost a jejich přeshraniční spolupráci, proto s cílem odstranit tyto potíže vypracovala Komise Návrh nařízení o zřízení Evropského spolku jako novou nadnárodní právnickou osobu působící na území Evropského společenství. Jednalo by se o spojení fyzických či právnických osob, za obecně prospěšným účelem nebo podpoře zájmů členů spolku v různých oblastech. Nějakou dobu ovšem potrvá přijetí uvedeného nařízení.

Podle kritéria právní úpravy pro sdružování v našem právním řádu lze právnické osoby vzniklé na základě jeho výkonu kategorizovat na právnické osoby: 1) v režimu zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, ve znění pozdějších předpisů 2) v režimu zákona č. 424/1991 Sb., o sdružování v politických stranách a politických hnutích, ve znění pozdějších předpisů 3) v režimu zákona č. 3/2002 Sb., o církvích a náboženských společnostech, ve znění pozdějších předpisů 4) v režimu zákona č. 116/1985 Sb., o podmínkách činnosti organizací s mezinárodním prvkem v Československé socialistické republice, ve znění pozdějších předpisů

7.2.1. Právnické osoby v režimu zákona o sdružování občanů Jedná se o vnitrostátní soukromoprávní korporace založené za jiným účelem než dosažení zisku čili neziskového typu. Zákon demonstrativně vyjmenovává ust. § 2, jaké právnické osoby mohou občané zakládat. Jedná se o:


1)

strana 57

spolky

K pojmu spolek bych na tomto místě ráda poznamenala, že ačkoliv tento termín nenajdeme definovaný, často se s ním v občanského sektoru setkáváme. Jedná se o tradiční termín pro korporace civilního práva a občanské sdružení. „Spolek lze definovat jako soukromoprávní korporaci představující jednu ze základních a nejdůležitějších složek občanského sektoru. Jedná se o sdružení osob, které spojuje společný zájem, k jehož naplnění je vhodné, účelné a praktické spojit se a vykonávat společně činnost k dosažení společného cíle (účelu). Založení spolku je vedeno snahou, aby tohoto cíle bylo dosaženo co nejefektivněji.“82 Tato jakási legislativní zkratka, jež byla užívána v minulosti, by se měla znovu navrátit v novém občanském zákoníku a nahradit tak zcela nevyhovující termín občanského sdružení. 2)

společnosti (vědecké a odborné)

3)

svazy

4)

hnutí

5)

kluby (sběratelské, sportovní, zájmového rázu)

6)

jiná občanská sdružení

7)

odborové organizace

8)

organizace zaměstnavatelů

9)

dobrovolné organizace (vzniklé po 30.9.1951 dle zákona č. 68/1951 Sb., o dobrovolnických organizacích a shromážděních se dle §19 ZSO vzniklé před 1.10.1951 se považují za subjekty vzniklé dle tohoto zákona),

10)

svazy právnických osob (vzniklé dle § 16 ZSO, které vznikají dobrovolným seskupením jednotlivých typů právnických osob dle tohoto zákona, případně podle zákona č. 116/1985 Sb., pro organizace cizích státních příslušníků k dosažení určitého cíle či uplatňování jiného společného zájmu)



strana 58

Z judikatury ÚS uvádím například Usnesení ÚS ze dne 23.2.1996, sp. zn. III. ÚS 19/9683 nebo Usnesení ÚS ze dne 4.3.1997, sp.zn. III. ÚS 337/9684.

7.2.2. Právnické osoby v režimu zákona o sdružování v politických stranách a politických hnutích „Politické strany a politické hnutí jsou zvláštním typem korporací, jež jsou zakládány a provozovány za účelem participace jednotlivce na politickém životě a řízení státu.“85 Můžeme je v rámci obecné kategorizace klasifikovat jako vnitrostátní korporace neziskového charakteru soukromého práva. Tato sdružení vznikají registrací Ministerstva vnitra, přičemž návrh na registraci strany či hnutí je oprávněn podat nejméně tříčlenný přípravný výbor strany či hnutí. Při registraci předkládají stanovy a petici alespoň jednoho tisíce občanů požadujících, aby došlo ke vzniku strany či hnutí. Z judikatury uvádím následující rozhodnutí: Usnesení ÚS, ze dne 2.3.1999, sp. zn IV. ÚS 53/9986 a Nález ÚS ze dne 27.2.2001, sp.zn. Pl. ÚS 53/200087.

83 Navrhovatel jako občanské sdružení byl zřízen za účelem registrace údajů o porušování zákonných norem v České republice a úsilí o nápravu zákonnými prostředky. To však nemůže znamenat, že veškeré údaje shromážděné navrhovatelem je možné a priori považovat za porušení práv a že soud, který eventuálně věc projednává, je názorem navrhovatele vázán. Každý má sice právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), z toho však nevyplývá, že soudy poskytují ochranu i právům domnělým, resp. pouze tvrzeným. Jestliže soud dospěje k závěrům, že tvrzené právo neexistuje, neposkytne mu samozřejmě ochranu. 84 Ustanovení čl. 20 a 27 Listiny základních práv a svobod zakotvují ústavní garance obsahu, rozsahu a ochrany práva svobodně se sdružovat ve spolcích, společnostech, jiných sdruženích, politických stranách a politických hnutích a v odborových organizacích. Při interpretaci uvedených ustanovení Listiny základních práv a svobod se Ústavní soud shoduje s jejich chápáním, jak jej vyjádřil ve svém nálezu ve věci vedené pod sp. zn. II. ÚS 104/92 Ústavní soud ČSFR (publikovaném pod č. 12 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČSFR, ročník 1992). V uvedeném rozhodnutí soud pod právo svobodně se sdružovat odmítl vztáhnout zřizování sídla mezinárodních organizací na území ČSFR, když konstatoval, že takovéto rozhodování se řídí vnitrostátním právem a je určováno především hledisky zájmů suverénního státu. Pod citovaná ustanovení Listiny základních práv a svobod naopak vztáhl oprávnění mezinárodních organizací vyvíjet na území ČSFR svou činnost. 85 Ronovská, K. Soukromoprávní aspekty nadačního a spolkového práva v Česku, ve Švýcarsku a v Nizozemí. 1. vydání. Brno : MU, 2004, s. 144. 86 Vzhledem ke skutečnosti, že politická strana je podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v platném znění, [§ 18 odst. 2 lit. d)] ve spojení se zákonem č. 424/1991 Sb., o sdružování v politických stranách a v politických hnutích, v platném znění, právnickou osobou sui generis, vztahuje se na ni čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, který stanoví, že každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá.


strana 59

7.2.3. Právnické osoby v režimu zákona o církvích a náboženských společnostech Postavení církví a náboženských společností vyplývá z ústavně zaručeného práva na svobodu vyznání a práva se sdružovat. Aplikuji-li obecná kriteria na kategorizaci církví, můžeme je zařadit do skupiny vnitrostátních korporací založených za jiným účelem než dosažením zisku. Může se ovšem zdát diskutabilní jejich postavení v rámci soukromého práva, neboť „církve měly na našem území prakticky donedávna postavení veřejnoprávních korporací. To jim sice neslo jisté výhody, resp. práva veřejného charakteru, ty však byly vyvažovány zvláštním státním dozorem, který přesahoval dohled nad soukromoprávními sdruženími fyzických osob.“88 Toto jejich postavení přetrvávalo až do roku 1991, kdy byly církve a náboženské společnosti výslovně označeny za právnické osoby. Jedním z pojmových znaků veřejnoprávní korporace je oprávnění k autonomní tvorbě. Vzhledem k tomu, že tato otázka v zákoně o církvích a náboženských společnostech výslovně upravena není, je třeba analyzovat účinky, které tyto předpisy mají při vzniku církví. Zákon v ust. § 6 odst. 1 ustanovuje, že církev a náboženská společnost se stává právnickou osobou registrací, pokud tento zákon nestanoví jinak. V tomto ohledu došlo k velmi zajímavému nálezu Ústavního soudu č. 4/2003 Sb., ze dne 27. listopadu 2003, sp. zn. Pl. ÚS 6/02, v němž ve výše uvedeném ustanovení byl spatřován nedostatek respektu ke svébytnému

87 Ústavní pořádek v právním řádu České republiky obsahuje základní principy politického systému, mezi nimiž volná soutěž politických stran je zárukou politického pluralismu, nese s sebou zákaz diskriminace, zejména nepřípustnost upřednostňování jedněch politických stran oproti druhým, dbá na dodržení rovných šancí v politické soutěži, zejména ve volbách a ovlivňuje podmínky a strukturu financování politických stran, včetně forem jejich přímého státního financování. Volná a svobodná soutěž politických sil je založena především na tom, že se všechny politické subjekty řídí stejnými předem stanovenými pravidly, která vycházejí právě z těchto základních principů. Přitom není pochyby o tom, že zejména přímé státní financování je v rukou moci zákonodárné, která bezprostředně ovlivňuje jeho výši a zaměření. Přitom nemůže jít o libovůli v jejím rozhodování, nýbrž musí být respektována ústavní kritéria, náležející do základních principů politického systému, ústavně garantovaného. Pokud by toto riziko libovůle nebylo vyloučeno a bylo by umožněno i jen obcházení zmíněných principů, vedlo by to nepochybně vždy k porušení ústavního pořádku, jeho účelu i smyslu a vynucovalo by si ingerenci Ústavního soudu, který je podle čl. 83 i čl. 87 soudním orgánem ochrany ústavnosti i zákonnosti. 88 Beran, K. Právnické osoby veřejného práva. Praha : Linde, a.s. 2006, s. 144.


strana 60

postavení církví, neboť je oproti ostatním právnickým osobám znevýhodňuje. ÚS se do jisté míry s navrhovateli v tomto názoru ztotožnil. Uvedené ustanovení ovšem nezrušil, ale rozhodl se protiústavnost překlenout ústavně konformní interpretací, takže z ustanovení § 6 odst. 1 nelze dovozovat zpochybnění již existující obecné subjektivity církví či náboženských společností a práva na jejich existenci. Cílem ustanovení tedy není registrace, ale evidence. ÚS svou interpretací de facto rozhodl, že církve existují nezávisle na státu a tím i o jejich veřejnoprávním charakteru. Nicméně v tom samém nálezu ÚS rovněž uvádí, že církve a náboženské společnosti představují – jakožto zvláštní formu výkonu sdružovacího práva – soukromoprávní korporace, které mohou činit vše co není zákonem výslovně zakázáno. K důvodům pro jejich veřejnoprávní postavení by nás mohlo napadnout jejich specifická práva, které jsou církve oprávněny vykonávat. Jedná se třeba o uzavírání sňatku. Musíme ovšem podotknout, že tato autonomie je omezena, neboť nemohou uzavírat sňatky v rozporu s právním řádem ČR. Nicméně tím, že v určitých ohledech církvím náleží veřejnoprávní oprávnění, na které se již nevztahuje zvláštní dozor jako v minulosti, můžeme na ni někdy nahlížet jako na veřejnoprávní korporaci sui generis. Církvemi se ÚS zabýval i ve svém nálezu ze dne 26.3.1997, sp. zn. I. ÚS 211/9689.

89 Podle čl. 16 odst. 2 Listiny základních práv a svobod církve spravují své záležitosti, zejména ustavují své orgány, ustanovují své duchovní a zřizují církevní instituce nezávisle na státních orgánech. Osoby vykonávající duchovenskou činnost ji vykonávají z pověření církví a náboženských společností podle jejich vnitřních předpisů a obecně závazných právních předpisů. Církve a náboženské společnosti také posuzují způsobilost osob k výkonu duchovenské činnosti a podle toho určují jejich zařazení. Obecné soudy proto nerozhodují o věcech služebního poměru duchovních k církvi, protože by tím došlo k nepřípustnému zásahu do vnitřní autonomie církve a do její samostatné a nezávislé rozhodovací pravomoci. Pokud by však šlo o mzdu, případně o jiné majetkové nároky duchovních, je třeba mít za to, že obecné soudy jsou podle § 7 o. s. ř. povolány k tomu, aby rozhodovaly ve věcech vyplývajících z občanskoprávních, pracovních dalších vztahů, neboť zde vystupuje do popředí soukromoprávní charakter církve jako právnické osoby, která má či nemá závazky vůči jiným osobám fyzickým či právnickým. Takový postup soudů nelze považovat za zásah do vnitřní autonomie církve a její rozhodovací pravomoci.


7.3.

strana 61

Obchodní společnosti, družstva

7.3.1. Obchodní společnosti Co se rozumí obchodními společnostmi je určeno v ustanovení § 56 ObchZ. Jsou jimi veřejná obchodní společnost, komanditní společnost, společnost s ručením omezeným, akciová společnost a dále evropská společnost s evropským hospodářským zájmovým sdružením, o kterých v souvislosti

s jejich

specifiky

pojednávám

a

kategorizuji

níže

ve

zvláštních podkapitolách 7. 3. 2. a 7. 3. 3. Aplikujeme-li výše uvedené kritéria v Obecné kategorizaci, lze o obchodních společností říci (bereme v potaz jen v.o.s., k.s., s.r.o. a a.s.), že se jedná o vnitrostátní soukromoprávní korporace vzniklé za účelem zisku90. Vzhledem ke skutečnosti, že jsou upraveny v ObchZ, můžeme je nazývat obchodněprávní korporace. Obchodní společnosti lze dále kategorizovat podle kritéria ručení za závazky a osobní účasti společníků na řízení společnosti na osobní obchodní společnosti (v.o.s., k.s.) a obchodní společnosti kapitálové (a.s., s.r.o.).91 Rozdíl mezi nimi spočívá v tom, že v osobních obchodních společnostech společníci ručí za závazky neomezeně celým svým majetkem, přičemž je vyžadována jejich osobní účast na řízení společnosti a zánik účasti neomezeně ručícího

společníka

vede

ze

zákona

k zániku

celé

společnosti92.

V kapitálových společnostech vypadá situace poněkud jinak. Společníci neručí za závazky společnosti vůbec, pouze u společnosti s ručením omezeným je ručení společníků omezeno na souhrn nesplacených částí vkladů všech společníků ke stavu zápisu v obchodním rejstříku. U kapitálových

90 Ve své práci pojednávám o obchodních společnostech jako o právnických osobách za účelem zisku, i když jak jsem zmínila již v kapitole Obecná kategorizace, obchodní zákoník v ustanovení § 56 odst. 1 poslední věta jim povoluje být založeny i za jiným účelem než podnikání, pokud to zvláštní právní předpis nezakazuje. 91 Pro přehlednější rozdělení kategorizuji obchodní společnosti na osobní, kam řadím v.o.s spolu s k.s. a kapitálové společnosti, kam jsem zařadila a.s. a s.r.o., i když mají k.s. a s.r.o. svá specifika a jsou spíše smíšenými obchodními společnostmi. 92 Zánik společnosti je možný ve vzájemné dohodě odvrátit.


strana 62

společností je vyžadována povinnost podílet se majetkově na podnikání, a to předem určeným vkladem do společnosti. O tom, že všechny obchodní společnosti jsou právnické osoby již dnes není žádných pochyb. Ty však panovaly v rámci rozhodování o restitučních sporech, neboť zákonem nebylo jasně stanoveno, zda byly osobní obchodní společnosti v době znárodnění právnickými osobami. To samozřejmě mělo velký vliv na to, zda jsou jejich společníci oprávněnými osobami ve smyslu restitučních předpisů. Nakonec se k věci musel vyjádřit NS ČR, jenž dospěl k závěru, že osobní společnosti založené podle Obecného zákoníku obchodního nebyly právnickými osobami. Této otázky se týkaly i tyto rozhodnutí 3 Cdo 147/199293 nebo 2 Cdon 173/9694.

7.3.2. Evropská společnost neboli Societas Europaea („SE“) Evropská společnost je evropskou soukromoprávní korporací, jež byla založena za účelem zisku. V našem právním řádu se objevuje od účinnosti zákona č. 627/2004 Sb., o evropské společnosti, tj. od 14. prosince 2004. S účinností výše zmíněného zákona byl novelizován i obchodní zákoník a v ustanovení § 56 se od této doby setkáváme s novým typem obchodní společnosti. Můžeme ji definovat jako nadnárodní obchodní společnost vytvořenou a regulovanou zejména evropským právem, a to Nařízením Rady č. 2157/2001, o statutu evropské společnosti, jež je přímo aplikovatelné v jednotlivých členských státech a jeho pravidel se můžeme dovolávat jako jednotlivci před vnitrostátními soudy. Nařízení je dále doplněno Směrnicí Rady č. 2001/86, kterou se doplňuje statut evropské společnosti s ohledem na zapojení

93 Bývalé veřejné obchodní společnosti nebyly podle dřívější právní úpravy právnickými osobami. Proto je nutno společníky bývalých veřejných obchodních společností (popřípadě právní nástupce těchto společníků) považovat z hlediska zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, za oprávněné osoby. 94 Z hlediska § 3 odst. 1 zákona č. 87/1991, o mimosoudních rehabilitacích nebyla prostá komanditní společnost právnickou osobou.


strana 63

zaměstnanců. Směrnice i nařízení předpokládají vlastní právní úpravu, jež bude provádět výše zmíněné nařízení a směrnici. Tuto úlohu v našem právním řádu plní výše uvedený zákon o evropské společnosti. Pokud ovšem daná otázka nebude řešena žádným uvedeným předpisem dochází k subsidiárnímu použití ObchZ. Prvotní úvahy o vzniku nadnárodního typu obchodní společnosti se objevovaly již před založením Evropského hospodářského společenství, ale k definitivní koncepci právní úpravy došlo v roce 2000 na summitu EU v Nice a ke konci roku 2001k přijetí konečných textů Radou. Hlavní přínos SE spočívá ve snížení administrativní a finanční náročnosti podnikání na nadnárodní úrovni, což vede k usnadnění různých kroků právnických osob (převádění sídla z jednoho členského státu do druhého nebo přeshraničních fúzí a jejímu efektivnějšímu řízení). SE má být „vlajkovou lodí evropského práva obchodních společností, vyjádřením svobody usazování a celkově prestižní záležitosti unie.“95 Ovšem až čas ukáže do jaké míry si ekonomické subjekty evropskou společnost oblíbí jako formu podnikání. „Například výhoda spočívající v umožnění přeshraničních fúzí může být brzy relativizována přijetím tzv. desáté směrnice o přeshraničních fúzích, která takový typ přeshraniční reorganizace připustí i u jiných typů kapitálových obchodních společností.“96 SE je svou povahou obchodní společnost, jejíž základní kapitál je rozvržený na akcie a základní kapitál činí minimálně 120 000 EUR. SE se zapisuje do obchodního rejstříku a vnitrostátní registrační orgány mají povinnost ohlásit její zápis do vnitrostátních registrů v Úředním věstníku EU. Firma má povinnost obsahovat před nebo za jménem zkratku „se“. V čem se tedy SE odlišuje od běžných akciových společností. První rozdíl spočívá v ručení akcionářů za závazky evropské akciové společnosti do výše upsaného základního kapitálu, zatímco akcionáři akciových společností neručí za závazky akciové společnosti vůbec. Dále SE zavádí do našeho právního řádu novou monistickou strukturu svých orgánů. Valnou hromadu jako vrcholný orgán musí mít evropská akciová společnost vždy, ale ustavení

95 Neruda, R. Societas Europaea. Právní fórum, 2006, č. 5, s. 150. 96 Tamtéž.


strana 64

dalších orgánů závisí na zvoleném systému. Zakladatelé SE se tedy mohou rozhodnout, zda si zvolí monistický či dualistický systém řízení evropské společnosti. Dualistický systém je obdoba nynějšího řízení akciových společností, kdy na jedné straně je výkonný řídící orgán a na straně druhé dozorčí orgán, jehož hlavním úkolem je kontrolovat činnost představenstva. Naproti tomu v monistickém systému se setkáváme jen s jedním odpovědným orgánem, jehož činnost již není dále kontrolována. Tento typ řízení má jednodušší strukturu a jsou s ním spojeny nižší náklady na jeho provozování, proto bude více vyhovovat menším společnostem. Nicméně dualistický systém přináší větší míru ochrany zájmů a výraznější dělbu práce. Závěrem bych ráda zmínila způsoby, kterými se dá SE založit. Předně ji lze založit fúzí dvou či více akciových společností, dalším možným způsobem je založení holdingové evropské společnosti nebo dceřiné evropské společnosti a posledním způsobem je založení evropské společnosti změnou právní formy. Vždy je ovšem vyžadováno, aby před jejím založením existoval určitý mezinárodní prvek, což znamená, aby se jejího založení účastnily společnosti se sídlem nejméně ve dvou různých členských státech. Nelze též nepovšimnout, že SE byla kromě členských států EU zavedena i ve třech státech Evropského hospodářského prostoru, a to na Islandu, v Lichtenštejnsku a Norsku.

7.3.3. Evropské hospodářské zájmové sdružení („EHZS“) Podobně jako evropskou společnost můžeme zařadit EHZS k evropským soukromoprávním korporacím, které jsou založeny za účelem zisku. Na rozdíl od SE, jež byla kapitálovou společností, EHZS je spíše společností osobní. Do našeho právního řádu vstoupilo zákonem č. 360/2004 Sb., o Evropském hospodářském zájmovém sdružení (EHZS), jenž nabyl účinnosti dnem 8. října 2004 a navazuje na právní úpravu stanovenou v nařízení Rady č. 2137/85/EHS. „Smyslem úpravy sdružení podle důvodové zprávy k nařízení bylo vybudovat vhodný právní instrument na úrovni Společenství:


strana 65

a) tak, aby účastníci hospodářských kooperačních vztahů z různých států nemuseli zakládat společnosti podle národního práva členských států, b) který by podléhal přímo evropskému právu, c) který by ulehčoval přizpůsobení činnosti členů hospodářským potřebám Společenství.“97 EHZS je koncipováno jako právnická osoba, k jejímuž založení postačuje uzavření smlouvy o sdružení a zápis sdružení do obchodního rejstříku. Obchodní firma evropského sdružení pak musí podobně jako u SE obsahovat označení "evropské hospodářské zájmové sdružení" nebo zkratku "EHZS". Obdobným způsobem je rovněž řešena situace, kdy určité otázky nejsou upraveny výše uvedeným zákonem nebo nařízením Rady. Posuzují se podle obecných ustanovení upravujících obchodní společnosti a podle ustanovení upravujících právní poměry veřejné obchodní společnosti v obchodním zákoníku. EHZS má podle čl. 16 nařízení dva povinné orgány, a to společně jednající členové. Orgán označovaný jako Společně jednající členové je nejvyšším orgánem sdružení, protože Společně jednající členové mohou přijmout jakékoliv rozhodnutí týkající se sdružení. Druhým orgánem je jeden nebo více jednatelů. Členové sdružení ručí za závazky sdružení stejným způsobem jako společníci veřejné obchodní společnosti a statutárním orgánem sdružení je jednatel, jenž má stejné postavení jako jednatel společnosti s ručením omezeným. Zakladatelská smlouva může zřídit i jiné orgány sdružení, ale zároveň pak musí vymezit jejich působnost. Většina existujících sdružení v členských státech EU však jiné výkonné orgány než povinné nevytváří, poněvadž by to ztěžovalo chod sdružení. EHZS má být účetní jednotkou ve smyslu zákona o účetnictví. V daňové oblasti mají mít sdružení a jeho členové v podstatě stejné postavení jako veřejná obchodní společnost a její společníci.

97 Důvodová zpráva k zákonu č. 360/2004 Sb., o Evropském hospodářském zájmovém sdružení (EHZS)


strana 66

7.3.4. Družstva ObchZ je obecným právním předpisem pro úpravu družstev, nalezneme je upraveny v ustanoveních § 221 až § 260. Družstvo můžeme charakterizovat jako vnitrostátní obchodněprávní korporaci soukromého práva. Ovšem co se týče otázky, zda-li je právnickou osobou vzniklou za účelem zisku či ne, je sporná. Zákon družstvo definuje jako společenství neuzavřeného počtu osob založené za účelem podnikání nebo zajišťování hospodářských, sociálních anebo jiných potřeb svých členů. Svou zákonnou definicí dává najevo, že funkce samotného družstva nejsou vymezeny jenom ziskovým kritériem a plyne z ní závěr, že lze rozlišovat tři typy družstev. Tím je tedy na základě kritéria účelu můžeme dále klasifikovat na: a) družstva, v nichž se členové shromáždili za účelem podnikání b) družstva, v nichž se členové shromáždili, aby tato družstva podporovala materiálně, službami, finančně či jinak jejich vlastní podnikání c) družstva, v nichž se členové shromáždili, aby založené družstvo zabezpečilo uspokojení jejich sociálních, kulturních, vzdělávacích a jiných podobných potřeb a zájmů jejich rodin

„Samotným pojmovým znakem družstva je organické spojení funkce podnikatelské

a

funkce

sociální

v jednom

subjektu.

Podnikatelská

(hospodářská) funkce je zpravidla základním zdrojem prostředků k zajištění činnosti družstva včetně jeho funkce sociální, naopak sociální funkce družstva pomáhá vytvářet vztah člena k jeho družstvu, včetně vhodného sociálního prostředí pro aktivní účast členů na činnosti družstva a zájem na jeho existenci a rozvoji.“98 Jedním z principů družstevnictví je princip kolektivismu, jenž se uplatňuje i u založení družstva, pro které je stanovena podmínka minimálního

98 Švestka, J. in Švestka, J. - Jehlička, O. - Škárová, M. et al., Občanský zákoník. Komentář, 9. vydání, Praha: C. H. Beck, 2004, s. 916.


strana 67

počtu fyzických osob, jenž je pět a u právnických osob je snížen na dva. Na trvání existence družstva již vystupování členů nemá vliv, pokud neklesne pod zákonem stanovený minimální počet. K této problematice se vyjádřil Vrchní soud v Praze 7 Cmz 14/93 (Rc 18/95), jestliže v době zápisu změn družstva po transformaci do obchodního rejstříku poklesl počet členů družstva na čtyři členy – fyzické osoby, jde o rozpor s ustanovením § 221 odst. 3 ObchZ a takový zápis nelze provést. Dle kritéria předmětu své činnosti lze dále rozlišovat družstva bytová, spotřební, výrobní, zemědělská, peněžní. Družstva se sdružují ve svazích. U bytových, spotřebních a výrobních družstev jde o jejich svazy, zemědělský se sdružuje s obchodními společnostmi provozující zemědělskou výrobu. Svazy družstev se dále sdružují do Družstevní asociace ČR, jež je zájmovým sdružením k projednávání a řešení společných družstevních záležitostí a k ochraně, podpoře a uplatňování zájmů družstva a jejich členů. Po roce 1989 se Družstevní asociace účastní i v mezinárodních vztazích. Družstevní asociace je členem Mezinárodního družstevního svazu, Koordinačního výboru evropských družstevních asociací a společné platformy MDS – Evropa. Svaz bytových družstev je členem bytové organizace MDS a Evropské organizace pro sociální bydlení.

7.3.5. Evropská družstevní společnost ("SCE") Evropská družstevní společnost lze dle výše uvedených kriterií kategorizovat jako korporaci evropského typu, o jejímž diskutabilním účelu je pojednáno v předcházející podkapitole. V posledních dvaceti letech se vrcholné orgány EU zabývaly otázkou družstev. Evropský parlament schválil rezoluci o družstvech v Evropském společenství v r. 1983, v r. 1987 rezoluci o přínosu družstev regionálnímu rozvoji, v r. 1989 rezoluci o roli žen v družstevnictví a místních iniciativách k rozvoji zaměstnanosti, v r. 1994 rezoluci o přínosu družstev regionálnímu rozvoji, v r. 1998 rezoluci o roli družstev v rozvoji zaměstnanosti žen. Vedle otázek družstva se EU zabývala i jinými typy právnických osob. Rada přijala nařízení (ES) č. 2157/2001 o statutu SE v souladu s obecnými zásadami


strana 68

platnými pro akciové společnosti. Ty ovšem nelze aplikovat na družstva. Nápodobně vzniklo i EHZS ve smyslu nařízení (EHS) č. 2137/85, jež sice umožňuje podnikům provádět společně určité činnosti při zachování jejich samostatnosti, nicméně nesplňuje zvláštní požadavky družstevní činnosti. V rámci vedených diskuzí nad tématem družstev a nemožnosti využití výše uvedené úpravy, vykrystalizoval nápad nalézt typ družstva, jež by mohl vyvíjet činnost bez ohledu na hranice členských zemí. Jistým završením diskuzí jsou sdělení Evropské komise radě, evropskému parlamentu, hospodářskému a sociálnímu výboru a výboru regionů o podpoře družstev v Evropě z roku 2003 a nařízení rady číslo 1435/2003 o statutu Evropské družstevní společnosti (SCE) a směrnice rady číslo 2003/72/ES, kterou se doplňuje statut evropské družstevní společnosti s ohledem na zapojení zaměstnanců. Výše uvedené nařízení vstoupilo v účinnost dne 18. srpna 2006. Jejím cílem je zajištění rovných podmínek hospodářské soutěže a v zájmu svého hospodářského rozvoje by mělo Společenství poskytnout družstvům, jako organizační formě obecně uznávané ve všech členských státech, vhodné právní nástroje, které by jim usnadnily rozvoj přeshraničních činností. Družstva jsou dle výše uvedeného nařízení chápána jako seskupení fyzických nebo právnických osob se zvláštními zásadami činnosti, které se odlišují od zásad činnosti jiných hospodářských subjektů. „Hlavním účelem SCE by mělo být uspokojování potřeb jejích členů nebo rozvoj jejich hospodářských nebo sociálních činností v souladu s těmito zásadami: - svou činnost by měla SCE vykonávat pro vzájemný prospěch jejích členů tak, aby každý člen měl užitek z její činnosti přiměřený k míře své účasti, - členové SCE by měli být také zákazníky, zaměstnanci nebo dodavateli, nebo by měli být jinak zapojeni do její činnosti, - členové by měli vykonávat kontrolu rovným dílem, i když může být povoleno také vážené hlasování, odrážející přispění každého člena do SCE, - měla by být omezena výše úroku z úvěru a členských vkladů SCE, - zisky by se měly rozdělovat v poměru k obchodům s SCE nebo využít na krytí potřeb jejích členů, - neměly by existovat žádné umělé překážky členství, - při zrušení SCE by čistý obchodní majetek a rezervy měly být převedeny v souladu se zásadou neziskového převodu, to jest na jiný


strana 69

družstevní subjekt, který sleduje podobné cíle nebo cíle obecného zájmu.“ Nařízení umožňuje zřizování SCE fyzickými osobami s bydlištěm v různých členských státech nebo právnickými osobami zřízenými podle práva různých členských států. Dále umožňuje založení SCE fúzí dvou stávajících družstev nebo přeměnou vnitrostátního družstva na novou právní formu bez nutnosti jeho předchozího zrušení. Musejí ovšem být splněny dvě podmínky. Družstvo má mít sídlo a správní ústředí v jednom členském státě a provozovnu nebo dceřinou společnost v jiném členském státě. Česká republika přijala k nařízení prováděcí předpis z. č. 307/2006 Sb., o evropské družstevní společnosti dne 23. května 2006 a účinnosti nabylo rovněž dnem 18. srpna 2006.

7.4.

Stát

Z hlediska civilistického pojetí je stát právnickou osobou typu korporace díky ustanovení § 21 OZ, jež stanovuje, že stát je právnickou osobou, pokud je účastníkem občanskoprávních vztahů. Stát je současně i mocenskou organizací, nadanou významnými kompetencemi, při jejichž výkonu může dojít i k výraznému zásahu do osobní sféry různých subjektů. Tento fakt se ovšem v soukromoprávní oblasti nepromítá. I zde však mívá specifické postavení, uveďme například jeho postavení „posledního oprávněného“99 u věcí opuštěných, u nichž není vlastník znám. Zajímavý je pohled na otázku právní subjektivity státu a jeho státních orgánů, neboť v nedávné historii se tvořily pochybnosti o právnické subjektivity státních orgánů. Tradiční nauka se dříve stejně jako dnes držela principu, že stát je veřejnou právnickou osobou, jednotným právním subjektem a jednotlivá správní odvětví jsou jen projevenými formami tohoto jediného subjektu. „Týž právní názor zaujímala konstantně i judikatura: např. civ. rozh. č. 7036 Vážného sbírky prohlašuje, že jednotlivé resorty státní správy nejsou

99 Jehlička, O. – Švestka, J. a kolektiv, Občanský zákoník. Komentář. XII. Vydání. Praha : C. H. Beck, 2006, s. 183.


strana 70

samostatnými právnickými osobami.“100 Judikatura z devadesátých let však začala zaujímat odlišný názor. Jedná se například o posuzování právní subjektivity ministerstev v rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 21.9.1993, sp. zn. 7 Cmo 33/92, číslo judikátu 52/1995 SbRc., kdy je podle něj třeba vycházet především z ustanovení § 18 odst. 2 písm. d) občanského zákoníku, z něhož vyplývá, že právnickými osobami jsou subjekty, o kterých to stanoví zákon. Takové stanovení nemusí být však výslovné. Postačí, pokud zákon stanoví, že určitý subjekt má atributy právní subjektivity101, tj. způsobilost k právům a povinnostem a způsobilost k právním úkonům. Závěrem bylo vyvození právní subjektivity ministerstev. Dalším obdobným případem je stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 1998, Cpjn 68/97, číslo judikátu 32/1998 SbRc., jež přiznává právní subjektivitu okresním úřadům, neboť do té doby nebyla rovněž jednotně v rozhodovací praxi soudů posuzována otázka právní subjektivity okresních úřadů. NS ČR na základě souhrnu charakteristických rysů okresních úřadů náležejících obvykle právnickým osobám a nasvědčujících jejich právní subjektivitě přijal názor, že existence charakteristických rysů právnických osob v právní koncepci okresních úřadů je důkazem o jejich právní subjektivitě. K citovanému stanovisku a uvedené problematice vyjádřil svůj odlišný názor prof. Hurdík v pojednání Právnické osoby – realita nebo fikce? Poukazuje na nemožnost extenzívního výkladu vzniku právnických osob dle ustanovení § 18 odst. 2 písm. d), tedy u jiných subjektů, o kterých to stanoví zákon. Správně se obává, že právě u stanoviska NS ČR o extenzívní výklad jde. Dále se ve svém pojednání domnívá, že „Nejvyšší soud ČR na sebe v této situaci vzal úkol, který nenáleží jemu, nýbrž zákonodárci. Řešit nedůslednosti legislativních základů právní existence právnických osob – byť v dobré víře – prostředky vymykajícími se převažujícímu (a navíc evropskému) typu právního myšlení,

100 Jehlička, O. – Švestka, J. a kolektiv. Občanský zákoník, Komentář, VI. Vydání, Praha : C. H. Beck, 2001, s. 152. 101 Z ustanovení § 31 odst. 1 a 4 zákona č. 576/1990 Sb., o rozpočtových pravidlech, vyplývá, že na ministerstva, jako zřizovatele rozpočtových a příspěvkových organizací, přecházejí při zrušení těchto organizací právo a závazky zrušených organizací. Zákon tu jednoznačně stanoví způsobilost ministerstev k právům a povinnostem a z ustanovení § 31 odst. 4 citovaného zákona je nutno dovodit, vzhledem ke sledovanému účelu, tíž způsobilost k uplatňování takto přešlých práv a plnění přešlých povinností, tedy způsobilost k právním úkonům. Z tohoto důvodu jsou ministerstva právnickými osobami.


strana 71

je cesta, která se dříve nebo později může ukázat jako slepá ulička, zavádějící nás mimo hlavní proudy vývoje evropského práva.“102 Většinu sporných otázek týkajících se právní subjektivity orgánu veřejné správy vyřešil zákon č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „ZmCR“) tím, že prohlašuje stát opět za jediný a jednotný, neboť v ustanovení § 3 uvádí demonstrativní výčet organizačních složek, jimiž jsou ministerstva a jiné správní úřady státu, Ústavní soud, soudy, státní zastupitelství, Nejvyšší kontrolní úřad, Kancelář prezidenta republiky, Úřad vlády České republiky, Kancelář Veřejného ochránce práv, Akademie věd České republiky, Grantová agentura České republiky a jiná zařízení, o kterých to stanoví zvláštní právní předpis anebo tento zákon. V následujícím odstavci je jasně určeno, že organizační složky nejsou právnickými osobami. Stát je ovšem zcela specifickou právnickou osobou. Je to dáno zejména tím, že právnické osoby vznikají odlišným způsobem a též stát jiným způsobem vykonává svá majetková práva. Jejich výkon je upraven výše uvedeným ZmCR. Při přijímání zákona panovaly dvě koncepce, jak by stát měl v majetkových vztazích vystupovat. Jednalo se o koncepci, jež zaujímala stanovisko, aby stát vystupoval jako právnická osoba. Podle ní nebylo přípustné, aby vedle státu existovaly právnické osoby jednající svým jménem a majetek by nabývaly a pozbývaly pro stát. Druhá koncepce zaujímala odlišný názor, podle níž nebylo smyslem ust. § 21 OZ proměnit stát na právnickou osobu, nýbrž umožnit existenci majetku státu. Poněvadž jinak by se muselo konstruovat vlastnictví jiných právnických osob na místě státu. „ZmCR dal v jistém smyslu za pravdu oběma koncepcím. Zrušil sice rozpočtové organizace, avšak ponechal státní příspěvkové organizace. Stát je tak právnickou osobou, která nevystupuje pouze svými organizačními složkami, nýbrž i samostatnými subjekty, které však pro ni a za ni nabývají majetek.“103

102 Hurdík, J. Právnické osoby - realita nebo fikce?. Právní rozhledy, 1999, č. 3, s. 125 - 127. 103 Beran, K. Právnické osoby veřejného práva. Praha : Linde, a.s. 2006, s.176.


strana 72

8. Judikatura Evropského soudního dvora („ESD“) Tato kapitola uvádí některé z judikátů Evropského soudního dvora týkající se právnických osob. Uvedu některá rozhodnutí týkající se evropského práva obchodních společností, neboť svou tématikou je považuji za vhodné doplnění mého pojednání o právnických osobách. Obchodní společnosti jsou především předmětem úpravy národních právních řádů. Účelem harmonizace pomocí směrnic je překlenutí rozdílů jednotlivých členských úprav. Směrnice se ovšem týkají jen kapitálových obchodních společností. „K překonání hmotněprávních a kolizních problémů nejen při uskutečňování přeshraniční kooperace, ale i při fúzích byly zahájeny práce

na

vytvoření

komunitárních

podnikatelských

struktur

formou

nadnárodních obchodních společností“104, o nichž jsem pojednávala výše. Evropská unie však nehodlá zůstat pouze u SE, SCE a EHZS, ale v připravovaném návrhu je i evropský spolek a ve fázi projektu evropská nadace. Vzhledem k tomu, že uvedené právnické osoby jsou poměrně novými právními formami, nevytvořila se zatím v této oblasti ustálená judikatura. Proto svoji pozornost zaměřím na otázku změny sídla právnických osob, neboť se jí ESD ve své judikatuře hojně zabýval. Jedná se například o následující judikáty. Jako první jmenuji případ Centros (rozsudek z 16.7.1998, Centros Ltd contre Erhvervs-og Selskabsstyrelsen C – 212/97, sbírka 1999, str.I-1459, CELEX Nr.61997C0212,s.107), v němž se ESD zabýval teorií založení právnické osoby (obchodní společnosti Centros Ltd.) spolu se svobodou usazování. V uvedeném rozhodnutí se ESD vyjádřil ve prospěch uvedené společnosti a tím jednoznačně podpořil soutěž právních řádů členských států. Ze skutkového pohledu se jednalo o to, že dánský manželský pár založil ve Spojeném království podle anglického práva obchodní společnost Centros Ltd., za účelem vyhnout se přísnějším dánským podmínkám, neboť i faktická činnost společnosti byla vykonávána dánskou pobočkou nikoli ve Spojeném království. Dánské vláda namítala, že by se na případ nemělo aplikovat

104 Týč, V., Křepelka, F a kol. LEXIKON – PRÁVO EVROPSKÉ UNIE. 1. vydání. Ostrava: Nakladatelství Jiří Motloch – Sagit, 2004, s. 147.


strana 73

komunitární právo, neboť se nejedená o přeshraniční situaci, protože anglické právo bylo do případu vneseno uměle zneužitím. Podle názoru ESD je však podstatná situace faktická nikoli úmysl zakladatelů a samotný důvod k aplikaci komunitárního práva představuje primární zřízení obchodní společnosti v jiném členském státě. ESD tak preferuje teorii založení před teorií sídla. Jako další judikát uvádím Daily Mail (rozsudek ESD z 17.9.1988, The Queen contre H. M. Treasury and Commissioners of Inland Revenue, ex parte Daily Mail and General Trust plc., 81/87, sbírka 1988, str. 5483, CELEX Nr. 6198J0081), v němž šlo o skutečnou změnu sídla obchodní společnosti založené dle anglického práva do Nizozemí za účelem dosažení daňových výhod. Nicméně Ministerstvo odmítlo udělit souhlas s tímto přesunem. ESD tedy řešil otázku odmítnutí udělení souhlasu a uvedl, že „při současném stavu vývoje komunitárního práva nemá obchodní společnost založená podle práva některého z členských států zaručenu možnost přeložit své sídlo do jiného členského státu. Společnost vděčí za svou existenci právnímu řádu, podle kterého byla založena.“105 K dalším judikátům patří de Lasteyrie du Saillant, C-9/02; Inspire Art, C167/01; X-Y, C-436/00; Uberseering, C-208/00; Komisia/Belgicko, C-478/98 atd. Z oblasti neplatnosti společnosti se jedná například o případ Marleasing, rozsudek ESD z 13.11.1990, C-106/89, SbSD s.I-4135, v němž bylo řešeno, zda španělský soud může prohlásit neplatnost zakladatelské listiny společnosti Commercial International z důvodu neexistence předmětu činnosti nebo předmětu, jenž je dle španělského práva v rozporu s dobrými mravy.

105 Hodál, P, Alexander, J. Evropské právo obchodních společností. Praha: Linde Praha, a. s., 2005, s. 63.


strana 74

9. Slovo závěrem Právnická osoba má jako subjekt práv a povinností v dnešním světě své nezastupitelné místo. Přestože její kořeny sahají až do dob římských, přijetí existence myšlenkového modelu natolik odlišného od člověka, jenž nemá v reálném světě svou oporu, nebylo jednoduchým krokem. Vyžadovalo dlouhotrvající vývoj právního myšlení směrem k vysoce abstraktním pojmům. Označením právnické osoby se vytvořila právní umělá konstrukce a mnoho osob se snažilo pomocí různých teoretických koncepcí objasnit pojem právnických osob. Nejznámější z nich jsou teorie reality a fikce. Vývoj ovšem nebyl jednoduchý a i později se rodila řada dalších novodobých koncepcí. Docházelo k mnoha pokusům definovat právnické osoby, nicméně bez úspěchu, poněvadž právnické osoby jsou neuchopitelným komplexním pojmem. K jejich pochopení jsem v předkládané práci aplikovala historickou metodu, kdy jsem podrobila právnické osoby analýze v jejich historickém kontextu. V genezi právnických osob je poukázáno v daných obdobích na jejich kategorizaci. Za účelem poznání právnických osob je věnována část práce charakteristickým rysům a úpravě právnických osob de lege lata i de lege ferenda za pomocí analyticko – deskriptivní metody. V oblasti úpravy de lege lata poukazuji na potřebu rekodifikace občanského zákoníku a změn v civilním právu, neboť úprava právnických osob je roztříštěna do řady předpisů. V rámci úvah de lege ferenda vycházím z konsolidovaného znění návrhu nového občanského zákoníku ve stavu k říjnu 2006 uveřejněného na internetovém serveru Ministerstva spravedlnosti. Kromě historických událostí a

stavu

civilního

práva,

jež

vede

k rekodifikaci,

předcházejících

rekodifikačních návrhů a obecných principů na nichž bude stát nový občanský zákoník včetně připomínek vyplývajících z diskuzí a připomínkového řízení, uvádím i budoucí postavení právnických osob a nastiňuji jejich kategorizaci. Naplnění hypotézy mé práce, kterou byla kategorizace právnických osob veřejného i soukromého práva za použití zvolených kritérií, bylo možné. Neboť u právnických osob lze vypozorovat určité společné zákonitosti, na jejichž základě lze právnické osoby klasifikovat. Z historického vývoje


strana 75

právnických osob si můžeme povšimnout, že k třídění právnických osob dochází v průběhu všech období a její počátky sahají až do římského práva. V diplomové práci jsem provedla kategorizaci právnických osob na základě čtyř kritérií. Obecná kritéria, jež následně aplikuji na jednotlivé právnické osoby, jsou následující. Prvním kritériem je povaha a míra ingerence zákonodárce na vznik právnických osob a zaměření jejich činnosti, jímž rozlišuji právnické osoby na právnické osoby veřejného a soukromého práva. Uvedené dělení bývá někdy zpochybňováno s odkazem na to, že takové členění zákon nečiní a hranice mezi soukromým a veřejným právem nejsou jednoznačné. Každopádně považuji kategorizaci právnických osob na veřejné a soukromé za velmi důležité, zejména pro pochopení rozdílů mezi nimi panujících. Druhým kritériem je klasifikace právnických osob podle charakteristiky faktického základu právnické osoby na korporace a nadace, neboť je to jedno z nejstarších klasifikačních kritérií používaných již v římském právu. Podstatné se mi též k pochopení života právnických osob jeví účel jejich založení. Z tohoto důvodu klasifikuji právnické osoby neziskového a ziskového typu čili založené za účelem výdělečným, dosažením zisku anebo za účelem nevýdělečným, jiným než dosažení zisku. K jejich rozlišení volím kritérium účelu založení právnických osob. Posledním je kritérium rozsahu působnosti příslušné normy, v jejímž režimu právnické osoby mají původ. Klasifikaci právnických osob na vnitrostátní a evropské jsem zvolila s ohledem na již tříleté členství České republiky v Evropské unii. Přičemž díky členství v EU vzniklo několik nových typů právnických osob. Jedná se o evropskou akciovou společnost, evropské hospodářské zájmové sdružení a evropskou družstevní společnost, kterým jsou věnovány jednotlivé podkapitoly. Z připravovaných právnických osob, tedy o Evropském spolku, jenž je zatím ve formě návrhu nařízení, tak i o nadaci, s níž má EU podobné záměry jak u výše jmenovaných právnických osob, se zmiňuji okrajově. Ve snaze pojmout kategorizaci všech právnických osob jsem v sedmé kapitole provedla aplikaci obecně stanovených kritérií a kategorizovala podle nich jednotlivé právnické osoby. Hlavní pozornost je zaměřena na nadace,


strana 76

nadační fondy, obecně prospěšné společnosti a právnické osoby jako důsledek výkonu sdružovacího práva, přičemž o nich pojednávám dle kritéria zakotvení v právní úpravě a rozlišuji tak právnické osoby vzniklé v režimu zákona o sdružování občanů, zákona o sdružování v politických stranách a politických hnutích a zákona o církvích a náboženských společnostech. Dále se věnuji a kategorizuji obchodní společnosti a družstva, přičemž jak jsem již výše uvedla obracím svou pozornost i na nově vzniklé právnické osoby evropského typu. V rámci zvláštní kategorizace nezapomínám ani na specifické postavení státu včetně jeho historického vývoje. Bohužel není v možnostech rozsahu této práce věnovat se každé jednotlivé právnické osobě, neboť kategorizace právnických osob je tématem velice obsáhlým, jejíž zpracovaní by vydalo na několik diplomových prací. Z tohoto důvodu je pozornost zaměřena na výše uvedené právnické osoby a jiné jsou zmíněny a klasifikovány pouze okrajově v rámci charakteristiky obecných kritérii nebo v pojednání jednotlivých podkapitol svým typem blízkým daným právnickým osobám.


10.

strana 77

Summary

The title of my diploma thesis is “ the Categorization of legal persons “. The legal person is a phenomenon of the present world and has an unsubstitutable place as a subject of rights and obligations. Although the conception of legal persons is connected with modern society, people used to gather from time out of mind. They perceived that it is an easy way to achieve their aims quite early. It is also an interesting fact that despite of its long-term existence and many unsuccessful attempts there is no clear definition of legal persons. The legal persons are a comprehensive term which is hard to cope with. To understand the idea, behaviour and probable evolution of the legal persons´ institute, it is needed to take a think about its historical background. For this purpose the diploma work is divided into two parts – the general part and the special part.

The general part focuses on the evolution of legal persons in the historical context, various theories of legal persons based on historical methodology. The evolution of a legal thinking took a long time, because it was not easy to accept entities as legal persons that are different from human beings. The best known theories are the theory of reality and the theory of fiction. Also many modern theories are mentioned in this part. It also describes the legal frame of these persons and the absence of their unique definition in the system of law of the Czech Republic. The legal persons are described by means of their characteristics. Also the current description de lege lata as well as the proposed future description de lege ferenda are mentioned. The need of a recodification of the Civil Code and the changes in the private law in general are emphasized.

The special part of this work sorts and categorizes legal persons more in detail. Four criteria have been chosen to achieve the main aim of this work, which is to systematically sort and categorize legal persons of the public law as well as the private law.


strana 78

The first is the criterion of the nature and the rate of an intervention of a legislator. On the basis of this criterion the legal persons are divided into legal persons of the public law and legal persons of the private law. The second is the criterion of a real foundation of the legal person. This is one of the oldest criteria which was already use in the Roman law. Legal persons are divided into corporations and foundations (trusts). Corporations are older institutions than foundations and they are a union of human beings. For example business companies, regions or Bar Association etc. Whereas the foundations are a union of things, f.e. dotations, various foundations, etc. The third is the criterion of the reason of foundation of the legal person. According to this criterion we can divide legal persons into persons founded in order to achieve a profit and persons founded for a different reason (other than a profit). The last is the criterion of the scope of an appropriate regulations (standards) where is the origin of these persons. These persons can be divided into national (domestic) persons and European persons. This criterion has been chosen because of the membership of the Czech Republic in the European Union. New European persons such as The Societas Europea, etc. are sorted. The next section of the special part of this work is focused on the application of a common criteria and usage them for the categorization of single legal entities. Foundations, trusts and non-for-profit organizations as well as business entities and societies have the special attention in this part of the work. The last part includes some practices of courts and adjudications as well as judicature of the European Court of justice in connection with legal entities.


11.

strana 79

Přehled použité literatury

Knižní publikace -

Beran, K. Právnické osoby veřejného práva. Praha : Linde, a.s. 2006.

-

Devátý, S. Toman, P. Ochrana dobré pověsti a názvu právnických osob. Praha : Linde, a. s., 2001.

-

Dvořák, T. Akciová společnost a Evropská společnost. Praha : ASPI, a. s., 2005.

-

Dvořák, T. Obecně prospěšná společnost. Praha : ASPI, a. s., 2004.

-

Frič, P., Goulli, R. Neziskový sektor v České republice. Praha : Eurlex Bohemia, 2001.

-

Helešic, F. Evropské a české družstevní právo. Praha : Eurolex Bohemia, 2006.

-

Hodál, P, Alexander, J. Evropské právo obchodních společností. Praha: Linde Praha, a. s., 2005.

-

Hurdík, J. Osoba a její soukromoprávní postavení v měnícím se světě. 1. vydání. Brno : MU, 2004.

-

Hurdík, J. Právnické osoby a jejich typologie. I. vydání. Praha : C. H. Beck, 2003.

-

Hurdík, J. Problémy nadačního práva. 1. vydání. Brno : MU, 1994.

-

Hurdík, J. Právnické osoby (Obecná právní charakteristika). Brno : Masarykova univerzita v Brně, 2000.

-

Hurdík, J., Katolický, J. K pojetí právnických osob. Brno : MU, 1992.

-

Hurdík. J, Telec, I. Zákon o nadacích a nadačních fondech. Komentář. I. vydání. Praha : C. H. Beck, 1998,

-

Jehlička, O. – Švestka, J. a kolektiv, Občanský zákoník. Komentář. XII. Vydání. Praha : C. H. Beck, 2006.

-

Jehlička, O. – Švestka, J. a kolektiv. Občanský zákoník. Komentář. VI. Vydání. Praha : C. H. Beck, 2001.


-

strana 80

Kadlecová, M., Schelle, K., Veselá, R., Vlček, E. Vývoj českého soukromého práva. Praha : Eurlex Bohemia s.r.o., 2004.

-

Ronovská, K. Soukromoprávní aspekty nadačního a spolkového práva v Česku, ve Švýcarsku a v Nizozemí. I. vydání. Brno : MU, 2004.

-

Rouček, F., Sedláček, J. Komentář k Československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. díl I. reprint původního vydání z roku 1935. Praha : Kodex Bohemia, s.r.o., 1998.

-

Schelle, K. Vývoj právnických kodifikací Sborník z mezinárodní vědecké konference. Brno : MU, 2004.

-

Švestka, J. in Švestka, J. - Jehlička, O. - Škárová, M. et al., Občanský zákoník. Komentář. IX. vydání. Praha: C. H. Beck, 2004.

-

Telec, I. Spolkové právo. Praha : C. H. Beck, 1998.

-

Týč, V., Křepelka, F a kol. LEXIKON – PRÁVO EVROPSKÉ UNIE. 1. vydání. Ostrava: Nakladatelství Jiří Motloch – Sagit, 2004.

Odborné časopisy, denní tisk, neperiodické publikace -

Hurdík, J. Právnické osoby - realita nebo fikce?. Právní rozhledy, 1999, č. 3.

-

Hudcová, Z. Nadace a nadaní fondy. Právní rádce, 2000, č.12, evidenční číslo v ASPI 22273.

-

Knapp, V. O právnických osobách. Právník, 1995, č. 7.

-

Ronovská, K. Poznámky k návrhu nového Občanského zákoníku. Časopis pro právní vědu a praxi, 2006, č. 2.

-

Neruda, R. Societas Europaea. Právní fórum, 2006, č. 5, s. 150.

Elektronické prameny -

Deverová, Lenka. Časopis Grantis: Nový občanský zákoník [7. leden 2007]. Dostupný z: http://neziskovky.cz/cz/fakta/casopisgrantis/aktuality/1189.html.


-

strana 81

Eliáš, K., Zuklínová, M. Návrh nového občanského zákoníku, uveřejněného na serveru Ministerstva spravedlnosti. [3. leden 2007]. Dostupný z: http://portal.justice.cz.

-

Frycová, M., Šatavová, M., Kroupa, J., Štogr, J. Připomínky k vybraným částem návrhu rekodifikace občanského zákoníku [22. leden 2007]. Dostupný z: http://www.nett.aid.cz.

-

Internetový server NEzávislého Think Tank pro neziskový sektor a občanskou společnost [leden 2007]. Dostupný z: http://www.nett.aid.cz.

-

Internetový server Ligy lidských práv. [leden 2007]. Dostupný z: http://www.llp.cz.

-

Internetový server Juristic [leden 2007]. Dostupný z: http://www.juristic.cz.

-

Internetový server Neziskovky.cz. [leden 2007]. Dostupný z: http://neziskovky.cz.

-

Internetový server Nadace VIA. [leden 2007]. Dostupný z: http://www.nadacevia.cz.

-

Internetový server Občanského sdružení Econnect. [leden 2007]. Dostupný z: http://www.zpravodajstvi.ecn.cz.

-

Kroupa, J., Nett - NEzávislý Think Tank na podporu občanského sektoru a neziskových organizací. Veřejná prospěšnost: Sborník o veřejné prospěšnosti a rekodifikaci občanského zákoníku [21. ledna 2007]. Dostupný z: http://nett.aid.cz/sbornikOZ/index.php?show=sbornik.

Přehled citovaných judikátů Ústavní soud: - nález ÚS ze dne 27.11.2003, sp. zn. Pl. ÚS 6/02 - nález ÚS ze dne 27.2.2001, sp.zn. Pl. ÚS 53/2000 - usnesení ÚS, ze dne 2.3.1999, sp. zn IV. ÚS 53/99 - nález ÚS ze dne 1.12.1998, sp. zn. I. ÚS 41/98 - nález ÚS ze dne 26.3.1997, sp. zn. I. ÚS 211/96 - nález ÚS ze dne 25. 11. 1993, sp. zn. II. ÚS 75/93

Nejvyšší soud České republiky: - rozhodnutí ze dne 31.8.2005, sp. zn. 28 Cdo 261/2005


strana 82

- rozsudek ze dne 25.10.2005, sp. zn. 29 Odo 914/2004 - rozsudek ze dne 17.2.2004, sp. zn. 32 Odo 766/2003 - usnesení ze dne 25.6.2003, spis. zn. 29 Odo 808/2002 - usnesení ze dne 18.2.2003, sp. zn. 32 Cdo 867/2002 - rozhodnutí ze dne 3.9.2002, sp. zn. 28 Cdo 1375/2002 - rozsudek ze dne 9.4.2002, sp. zn. 28 Cdo 1640/2001 - rozsudek ze dne 15.11.2000, sp. zn. 29 Cdo 630/99 - stanovisko ze dne 22.4.1998, Cpjn 68/97

Nejvyšší správní soud: - rozhodnutí ze dne 30.9.2003, spis. zn. 5 Afs 4/2003-29

Vrchní soud: - rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 23.4.2001, sp. zn. 3 Cmo 46/2000 - usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20.4.2001 sp. zn. 7 Cmo 956/2000 - usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21.6.1993, 7 Cmo 18/92 - rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 21.9.1993, sp. zn. 7 Cmo 33/92

Judikatura Evropského soudního dvora: - rozsudek Centros ze dne 16.7.1998, Centros Ltd contre Erhvervs-og Selskabsstyrelsen

C

–

212/97,

sbírka

1999,

str.I-1459,

CELEX

Nr.61997C0212, s.107 - rozsudek Marleasing ze dne 13.11.1990, C-106/89, SbSD s. I-4135 - rozsudek Daily Mail ze dne 17.9.1988, The Queen contre H. M. Treasury and Commissioners of Inland Revenue, ex parte Daily Mail and General Trust plc., 81/87, sbírka 1988, s. 5483, CELEX Nr. 6198J0081

Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma: Kategorizace právnických osob zpracovala sama a uvedla jsem všechny použité prameny

Recommend Documents