Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma: Systém právnických osob zpracoval sám a uvedl jsem všechny použité prameny

Právnická fakulta Masarykovy univerzity Katedra občanského práva

Diplomová práce

SYSTÉM PRÁVNICKÝCH OSOB Eduard Zboran 2009 „Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma: Systém právnických osob zpracoval sám a uvedl jsem všechny použité prameny.““

……………………………………………..

1

Rád bych tímto poděkoval vedoucímu mé diplomové práce, prof. JUDr. Janu Hurdíkovi, DrSc., za vstřícný přístup a odborné vedení při psaní této práce.

2

Obsah Úvodem ................................................................................................................................... 7 I. Obecná část ......................................................................................................................... 9 1. K pojmu a pojetí právnické osoby ..................................................................................... 10 1.1 Obecně k pojmu právnické osoby ................................................................................ 10 1.2 Historický vývoj právnických osob .............................................................................. 10 1.3 Pojetí právnických osob................................................................................................ 13 1. 3. 1. Teorie fikce ....................................................................................................... 13 1. 3. 2. Teorie reality ..................................................................................................... 14 1. 3. 3. Moderní teorie právnických osob ..................................................................... 15 2. Charakteristické rysy právnické osoby .............................................................................. 17 2. 1. Vznik na základě zákona ............................................................................................ 17 2. 2. Právní subjektivita ...................................................................................................... 18 2. 3. Způsobilost k právním úkonům .................................................................................. 19 2. 4. Deliktní způsobilost .................................................................................................... 20 2. 5. Organizační struktura právnické osoby ...................................................................... 21 2. 6. Majetková samostatnost právnické osoby .................................................................. 21 2. 7. Název právnické osoby ............................................................................................... 22 2. 8. Sídlo právnické osoby ................................................................................................ 23 2. 9. Národnost právnické osoby (osobní statut) ................................................................ 23 3. Způsoby členění právnických osob ................................................................................... 25 3. 1. Úvodem k členění ....................................................................................................... 25 3. 2. Členění podle povahy a míry ingerence zákonodárce na vznik, změnu a zánik právnických osob ................................................................................................................ 25 3. 3. Členění právnických osob podle účelu ....................................................................... 27 3. 4. Členění podle národního režimu právnických osob ................................................... 28 3. 5. Členění podle charakteristiky faktického základu právnické osoby .......................... 29 4. Legislativní pojetí podle § 18 odst. 2 občanského zákoníku ............................................. 31 5. Úprava právnických osob v návrhu nového občanského zákoníku................................... 34 5. 1. Spolky ......................................................................................................................... 34 5. 2. Nadace a nadační fondy .............................................................................................. 36 5. 3. Ústavy ......................................................................................................................... 38

3

II. Zvláštní část .................................................................................................................... 39 A. Právnické osoby soukromého práva ................................................................................. 40 A. 1. Korporace soukromého práva ....................................................................................... 40 A. 1. 1. Korporace soukromoprávní civilní ........................................................................... 40 A. 1. 1. 1. Zájmová sdružení právnických osob ................................................................. 40 A. 1. 1. 2. Sdružení a další právnické osoby v režimu zákona o sdružování občanů ......... 41 A. 1. 1. 3 Politické strany a politická hnutí ........................................................................ 42 A. 1. 1. 4. Církve a náboženské společnosti ....................................................................... 43 A. 1. 1. 5. Organizace s mezinárodním prvkem ................................................................. 45 A. 1. 1. 6. Společenství vlastníků jednotek ........................................................................ 45 A. 1. 1. 7. Honební společenstva ........................................................................................ 46 A. 1. 1. 8. Komoditní burzy ................................................................................................ 46 A. 1. 2. Korporace soukromoprávní obchodní ...................................................................... 48 Exkurz: Soukromoprávní korporace v režimu práva Evropských společenství ................. 48 A. 1. 2. 1. Obchodní společnosti......................................................................................... 48 A. 1. 2. 1. 1. Veřejné obchodní společnosti ................................................................. 50 A. 1. 2. 1. 2. Komanditní společnosti............................................................................ 51 A. 1. 2. 1. 3. Společnosti s ručením omezeným ........................................................... 52 A. 1. 2. 1. 4. Akciové společnosti ................................................................................ 53 A. 1. 2. 1. 5. Evropská hospodářská zájmová sdružení ................................................ 54 A. 1. 2. 1. 6. Evropské společnosti (Societas Europea) ................................................ 55 A. 1. 2. 2. Družstva ............................................................................................................. 57 A. 1. 2. 3. Evropské družstevní společnosti........................................................................ 60 A. 2. Soukromoprávní právnické osoby nadačního typu ...................................................... 62 A. 2. 1. Nadace a nadační fondy ......................................................................................... 62 A. 3. Soukromoprávní ústavy ................................................................................................ 64 A. 3. 1. Obecně prospěšné společnosti ............................................................................... 64 A. 3. 2. Školské právnické osoby ....................................................................................... 65 A. 3. 3. Veřejná nezisková ústavní zdravotnická zařízení .................................................. 66 B. Právnické osoby veřejného práva ..................................................................................... 67 B. 1. Veřejnoprávní korporace .............................................................................................. 67 B. 1. 1. Stát ......................................................................................................................... 67 B. 1. 2. Územní samosprávné celky ................................................................................... 68 B. 1. 3. Veřejnoprávní korporace profesně samosprávné ................................................... 71 B. 1. 4. Veřejné vysoké školy ............................................................................................. 73 B. 1. 5. Veřejnoprávní korporace v režimu práva ES: Evropská seskupení pro územní spolupráci............................................................................................................................ 74 B. 2. Veřejnoprávní právnické osoby nadačního typu .......................................................... 76 B. 2. 1. Státní fond rozvoje bydlení .................................................................................... 76 B. 2. 2. Státní fond dopravní infrastruktury ........................................................................ 76 B. 2. 3. Státní fond kultury ................................................................................................. 77 B. 2. 4. Státní fond pro podporu a rozvoj české kinematografie ........................................ 77 B. 2. 5. Pozemkový fond České republiky ......................................................................... 77 B. 2. 6. Státní zemědělský intervenční fond ....................................................................... 77 B. 2. 7. Zajišťovací fond ..................................................................................................... 78 B. 2. 8. Vinařský fond......................................................................................................... 78 4

B. 2. 9. Fond pojištění vkladů ............................................................................................. 78 B. 2. 10. Garanční fond obchodníků s cennými papíry ...................................................... 79 B. 2. 11. Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky............................................... 79 B. 2. 12. Resortní, oborové, podnikové a další zdravotní pojišťovny ................................ 79 B. 2. 13. Česká národní banka ............................................................................................ 80 B. 3. Veřejnoprávní ústavy .................................................................................................... 81 B. 3. 1. Státní příspěvkové organizace ............................................................................... 81 B. 3. 2. Veřejné výzkumné instituce ................................................................................... 81 B. 3. 3. Český rozhlas ......................................................................................................... 81 B. 3. 4. Česká televize ........................................................................................................ 82 B. 3. 5. Česká tisková kancelář ........................................................................................... 82 B. 3. 6. Státní podniky ........................................................................................................ 82 B. 3. 7. Správa železniční dopravní cesty, státní organizace .............................................. 83 III. Systém právnických osob v Nizozemí ......................................................................... 84 I. Úvodem .............................................................................................................................. 85 II. Legislativní členění zvolené v nizozemském občanském zákoníku ................................. 86 II. 1. Právnické osoby podle čl. 3 druhé knihy BW............................................................ 86 II. 1. 2. Družstva (Coöperaties) a vzájemné pojišťovací společnosti (onderlinge waarborgmaatschappij) ................................................................................................. 88 II. 1. 3. Akciová společnost (Naamloze vetnootschap) ................................................ 89 II. 1. 4. Společnost s ručením omezeným (besloten vennootschap met beperkte aansprakelijkheid) ......................................................................................................... 91 II. 1. 5. Nadace (Stichtingen) ........................................................................................ 92 II. 2. Právnické osoby podle čl. 2 druhé knihy BW............................................................ 94 II. 2. 1. Náboženské společnosti (Kerkgenootschappen) .............................................. 94 II. 3. Právnické osoby podle čl. 1 odst. 1 druhé knihy BW ................................................ 94 II. 3. 1. Stát (Staat) ........................................................................................................ 94 II. 3. 2. Provincie (Provincies) ...................................................................................... 95 II. 3. 3. Samosprávné obce (Gemeenten) ...................................................................... 95 II. 3. 4. Vodohospodářské korporace (Waterschappen) ................................................ 96 II. 3. 5. Ostatní osoby, které jsou podle Ústavy nadány pravomocí vydávat obecně závazné normy .............................................................................................................. 96 II. 4. Právnické osoby podle čl. 1 odst. 2 druhé knihy BW ................................................ 97 III. Celkový pohled na nizozemský systém právnických osob ............................................. 98 Závěr ..................................................................................................................................... 99 Summary ............................................................................................................................ 101 Přehled použitých zdrojů .................................................................................................. 103 Přílohy ................................................................................................................................ 100

5

Seznam použitých zkratek ABGB .......................... Císařský patent č. 946/1811 Sb. zákonů soudních, obecný zákoník občanský BW .............................. Burgerlijk wetboek, nizozemský občanský zákoník EDS ............................. Evropská družstevní společnost EHZS ........................... Evropské hospodářské zájmové sdružení ES ................................ Evropská společenství ESÚS ........................... Evropské seskupení územní spolupráce LZPS............................ ústavní zákon č. 23/1991 Sb., Listina základních práv a svobod, ve znění pozdějších předpisů ObčZ ............................ zákon č. 40/1960 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů ObchZ .......................... zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů OPS.............................. obecně prospěšná společnost SE ................................ Evropská společnost (Societas Europea) ÚS ................................ Ústavní soud České republiky ÚSC ............................. územně samosprávný celek ZNNF .......................... zákon č. 227/1997, o nadacích a nadačních fondech, ve znění pozdějších předpisů ZSO ...........................zákon č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, ve znění pozdějších předpisů

6

Úvodem Bez existence institutu právnické osoby si dnes není možné právní řád představit. Právnické osoby nebyly v právu vždy- přestože mají lidé tendenci sdružovat se ke splnění společných cílů v sobě zakořeněnou odnepaměti, je právnická osoba pojmem poměrně novým. Staří Římané sice znali sdružení osob (korporace) a na konci starověku i sdružení majetku (nadace), nedokázali však formovat právnickou osobu jako na člověku relativně nezávislý abstraktní model. K tomu dochází až mnohem později, v průběhu 19. století. Jednotně přijímané pojetí pojmu právnické osoby však neexistuje doposud, svou vinu na tom má dozajista i skutečnost, že se v právu vyvinula celá řada jednotlivých typů právnických osob, pro jejichž rozdílnost je obtížné jednotnou definici podat. Tato práce jednotící definici právnických osob nehledá, jak již její název napovídá, je její cíl skromnější. Podle kriterií, která si stanoví, se pokouší podat obraz současného systému právnických osob v České republice. Práce se dělí na tři části- obecnou, zvláštní a zahraničně- exkurzivní. Cílem obecné části je vytvoření předpokladů pro zdárnou systematizaci právnických osob v části zvláštní. V nezbytné míře pojednává o pojmu právnické osoby, zabývá se historickým vývojem právnických osob a podává jejich základní charakteristiku. Následně zmiňuje obecnou typologii právnických osob podle většinově uznávaných kriterií, z nichž se vychází při systematizace úpravy právnických osob ve zvláštní části. S přihlédnutím k očekávané rekodifikaci občanského práva, je v obecné části zahrnuta kapitola zabývající se úpravou právnických osob v návrhu nového občanského zákoníku. Zvláštní část podává stručnou definici jednotlivých typů právnických osob, které jsou řazeny do kapitol podle jejich místa v systému právnických osob. Výsledkem zařazení jednotlivých typů právnických osob do skupin, vycházejících ze zvolených kriterií systematizace, je obraz současného systému právnických osob, který je graficky znázorněn v příloze diplomové práce. Je nutné si přiznat, že výslednou systematizaci nelze požadovat za jedinou správnou. Přestože zvolená kriteria systematizace jsou v odborné literatuře používána často, způsob zařazení některých typů právnických osob jednoznačný není. S ohledem na blížící se uvedení nového občanského zákoníku v život, bylo v závěru práce přistoupeno k exkurzu do holandského systému právnických osob, a to s důrazem na jejich legislativní členění a celkovou úpravu v holandském občanském zákoníku. Ten je řazen mezi nejmodernější a nejpropracovanější právní úpravy vůbec, a tak dává práce čtenáři podnět

7

k zamyšlení, do jaké míry je z hlediska úpravy právnických osob moderní nejen současná úprava právnických osob v občanském zákoníku z roku 1964, ale také úprava právnických osob v navrhovaném znění občanského zákoníku. V závěru zahraničně- exkurzivní části se práce pokouší sestavit nizozemský systém právnických osob podle kriterií určených v části obecné.

8

I. Obecná část

9

1. K pojmu a pojetí právnické osoby 1.1 Obecně k pojmu právnické osoby Pojem právnické osoby je jak lingvisticky, tak i juristicky poměrně nový. Kupř. „anglické právo pojem právnické osoby nezná dodnes, a tento termín je do anglického jazyka velmi obtížně přeložitelný.“ 1 Jako matoucí se v pojmu může jevit adjektivum „právnická“, protože se odvozuje od substantiva „právník“, nikoli „právo“, avšak pozitivisticky vzato nemá právnická osoba s právníky nic společného. Vhodnější by proto bylo užít označení „právní osoba“. Na rozdíl od osoby fyzické- člověka, je právnická osoba právní konstrukcí vzniklou pod tlakem společenské potřeby- konkrétně díky rostoucímu zájmu lidí sdružovat se za účelem uspokojování společných potřeb, zejména podnikatelských aktivit. Pojmové vymezení právnické osoby není jednoznačnou záležitostí, neboť se žádný pokus o takové vymezení nedočkal většinové akceptace. Pro potřeby této práce postačí vymezení právnické osoby jako určitého společenského útvaru nadaného právní subjektivitou, tvořeného určitým počtem lidí a určitým majetkem, nebo pouze majetkem či pouze lidmi. Jelikož dosud neexistuje jednotný koncept právnických osob v právním řádu České republiky, ani v rámci kontinentální Evropy neexistuje, jeví se pro pochopení pojmu právnické osoby nejvhodnější nastínění základních charakteristik institutu právnické osoby, včetně jeho historického vývoje a četných teoretických pojetí.

1.2 Historický vývoj právnických osob Institut právnické osoby má své počátky v římském právu. Pohled Římanů na právnické osoby se od dnešního pohledu lišil. „Římští právníci nedospěli nikdy k takovému stupni abstrakce právního myšlení, která by umožňovala formovat pojem právnické osoby jako abstraktní model, relativně nezávislý na člověku, z jehož podstaty se zrodil.“2 Právnické osoby byly označovány jako „personae vice fingitur“ – působí jako osoby, existují na místě osob. Pod tento pojem římské právo zahrnovalo sdružení osob a později i majetkové celky, které měly na fyzických osobách nezávislou právní existenci. „ V římském právu takovou existenci měla jednak sdružení osob- universitates personarum neboli 1 2

Knapp V. O právnických osobách. Právnické osoby de lege lata. Právník, 1995, č. 10, str. 980 Hurdík J., Katolický J. K pojetí právnických osob. Brno: Masarykova univerzita, 1992, str. 16

10

korporace, jednak jednoty věcí- universitates rerum (bonorum) neboli nadace.“3 Korporací římské právo rozumělo organizovanou jednotku přirozených osob, která tvoří samostatný právní subjekt, odlišný od jejích členů. „Římské korporace se již za republiky dělily na veřejné a soukromé. Veřejnou korporací byl především římský stát, také však města a obce venkovské, soukromou korporací byly různé spolky- tzv. collegia.“4 Ke vzniku spolku bylo zapotřebí splnění podmínky minimálního počtu členů5 a dále pak vytvoření stanov- „lex collegii“. Svou subjektivitu korporace odvozovala od fyzických osob, které ji tvořily, právní subjektivita korporace tak byla posuzována obdobně jako u fyzické osoby. Nadace se jako právnické osoby objevily později, až ve 4. století n. l. Pod tímto označením se skrýval vyčleněný majetek, určený k náboženským a humanitním účelům. „Nadace byly podrobeny církevnímu dozoru a zřizovaly se sepsáním listiny, ve které byl stanoven účel nadace, formy její správy a způsoby užívání nadace. Nadace nabývala právní subjektivitu biskupským schválením.“6 V římském právu došlo k diferenciaci právnických osob na universitas personarum (sdružení osob) a universitas bonorum (sdružení majetku), jeho vůdčí myšlenkou však nebyla tato diferenciace, ale tendence pro osamostatnění majetkové podstaty. Nositelem práv a povinností byl celek, popř. osoba stojící v čele spolku. Pojem samostatné právnické osoby nebyl znám a zformoval se až později. Vývoj právnických osob v období středověku brzdil nízký stupeň ekonomického rozvoje, naturální hospodaření a málo rozvinutá dělba práce. Pozornost ve vztahu k právnickým osobám byla přesunuta do sféry spolků politických a náboženských. Časem se čím dál více prosazovaly korporace ve sféře ekonomické, zejména v cechovním zřízení a obchodních spolcích. Značný pokrok k právnické osobě coby obecnému pojmu soukromého práva znamenalo období recepce, vznikající pojmy universitas a societa jsou výrazem samostatnosti a organizovanosti spojení fyzických osob. Vycházelo se přitom z charakteru účelu, za kterým bylo spojení osob uskutečňováno. Spojení k přechodnému ohraničenému účelu nevyžadovalo žádné zvláštní organizace. Čím více však společný účel svým rozsahem a trváním překračoval síly jednotlivce, byla závislost na jednotlivých členech na překážku splnění tohoto účelu. Ukázalo se tedy nutností vytvořit trvalou, na jednotlivých členech relativně nezávislou, samostatnou organizaci, kterou již nelze charakterizovat jako sumu členů a které jedná prostřednictvím vlastních orgánů a jejíž majetek, sdružený k určitému účelu, je oddělený od

3

Kincl J., Urfus V., Skřejpek M. Římské právo. 2. vydání. Praha: C.H. Beck, 1997, str. 80 Tamtéž, str. 80 5 tres faciunt collegium 6 Tamtéž, str. 80 4

11

majetku jednotlivých členů. Z těchto úvah vznikají dva různé druhy spojení osob- societas a universitas. Pro societas je příznačné, že k určitému účelu věnovaný majetek náleží všem členům tohoto společenství. Podle českého práva odpovídá societas sdružení podle smlouvy o sdružení ve smyslu § 829 občanského zákoníku a je obligačním vztahem, nikoliv právnickou osobou, majetek společenství není stále plně osamostatněn. Naproti tomu v případě universitas k oddělení majetku od majetku členů dochází, společnost disponuje vlastním majetkem a stává se nezávislou na jednotlivých členech- tvoří samostatný subjekt práva, právnickou osobu. Dalším významným mezníkem, na který lze nahlížet jako na spojovací článek mezi římskoprávní linií a moderním právem, bylo období velkých evropských kodifikací občanského a obchodního práva v 19. století. Do popředí se dostává zájem na volbě specifické formy koncentrace a realizace kapitálu v hospodářském podnikání. V souvislosti s vývojem institutu právnické osoby v českých zemích je na místě zmínit úpravu „Všeobecného občanského zákoníku“ z roku 1811. Základem právní úpravy právnických osob byl § 26, který se omezoval pouze na úpravu korporací, jimž přisuzoval zpravidla stejná práva jako jednotlivým osobám fyzickým. Komplexní úpravu právnických osob ABGB postrádal, přesto se na řadě míst zmiňoval o pojmu právnické osoby. „Vágní ustanovení vymezující pojem právnických osob má § 26, pro náležitou práci s pojmem právnické osoby je však toto ustanovení nedostatečné. ABGB však používá termínů společnost, obec, morální osoba, těleso (Körper) aj., které v dnešním pojetí jsou považovány za právnické osoby. Za pochybnější lze považovat chápání termínů nadace, obecně prospěšný ústav, klášter, řád, či společenství (Gemeinshaft).“7 „Zákonem č. 11/ 1918 Sbírky zákonů a nařízení převzala Československá republika stávající právní řád, v oblasti soukromého práva tedy obecný občanský zákoník občanský (na Slovensku však dále platilo uherské právo v podobě sepsané Verböczim).“8 ABGB byl na našem území nahrazen až občanským zákoníkem z roku 19509 , který plnil roli základního soukromoprávního předpisu až do roku 1964, kdy byl přijat dodnes platný občanský zákoník10.

7

Hurdík J., Katolický J. K pojetí právnických osob. Brno: Masarykova univerzita, 1992, str. 48 Fiala J., Kindl M. a kol. Občanské právo hmotné. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2007, s. 76 9 zákon č. 141/1950 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (tzv. „střední kodex“) 10 zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů 8

12

Občanský zákoník z roku 1950 krom toho, že výslovně uznává způsobilost právnických osob k právům a povinnostem, zakotvil v § 21 zvýhodnění socialistických právnických osob- těm příslušela „zvláštní ochrana“. Občanský zákoník z roku 1964 dokonce zavedl namísto pojmu „právnická osoba“ pojem „socialistická organizace“. Po roce 1989 byl, v důsledku změny sociálně- ekonomických poměrů, občanský zákoník výrazně novelizován a získal dnešní podobu.

1.3 Pojetí právnických osob Aby byla právnická osoba uznána jako samostatný subjekt práva odlišný od člověka, byl zapotřebí dostatečný stupeň abstrakce právního myšlení. Teorie právnických osob, které přijaly myšlenku existence právnické osoby coby osoby v právním smyslu, se poprvé začaly objevovat až v 19. století, v období střetu koncepcí přirozeného a pozitivního práva. Zastánci koncepcí přirozeného práva vyznávali ideu vrozených, nedotknutelných práv člověka, zatímco pro pozitivisty byl všemocným tvůrcem objektivního práva zákonodárce a subjektivní právo pouhým produktem práva objektivního. Zákonodárce subjektivní právo ze své vůle prostřednictvím objektivního práva propůjčuje i odnímá. V prostředí názorových střetů pozitivistů a zastánců přirozeného práva dochází k odtržení právní subjektivity výlučně od člověka a vznikají četné teorie právnických osob. Bývají rozlišovány klasické teorie právnických osob, jejichž vznik časově spadá především do 19. století a teorie moderní, které na klasické teorie ve 20. století navázaly. V rámci klasických teorií právnických osob vznikly dvě velké skupiny teorií- o teorie fikce a o teorie reality. 1. 3. 1. Teorie fikce Teorie fikce považují za jediný skutečně existující typ osoby osobu fyzickou, neboť pouze fyzická existence osoby umožňuje její poznání v právním smyslu. Toto pojetí tíhne k tendenci vidět rozdíl mezi fyzickými a právnickými osobami v tom, že lidé jako reálně existující osoby svou skutečnou existenci mají, zatímco právnické osoby uvedl do života zákonodárce. Jde o starší teoretické proudy než u tzv. teorií reality. Pojetí teorie fikce není jediné univerzální, nýbrž bývá nazíráno z různých pohledů, a tak se v jejím rámci je možné setkat s dílčími podskupinami, z nichž k nejvýznamnějším patří teorie personifikace, teorie fikce v užším smyslu a teorie transsubstanciace.

13

Podstatou teorie personifikace je utváření nových pojmů a institutů tím, že se na ně přenesou vlastnosti útvaru jiného, o přenos jde zpravidla komplexní. „Konkrétně v právu přenáší vlastnosti člověka jako fyzické osoby na sdružení osob či majetku.“11 Teorie fikce v užším smyslu vychází pouze z právních pojmů a neodvolává se na realitu mimoprávního světa. Realitou pro fikci v užším smyslu je akceptovaný právní institut či kategorie. Právnická osoba formulovaná podle tohoto postupu nevyžaduje mimoprávní realitu jako předlohu tvorby fikce, jak je tomu u personifikace, což umožňuje formulovat takové právnické osoby, které postrádají zakotvenost v mimoprávní realitě (soubory majetku). Teorie transsubstanciace představuje proces tvorby právnické osoby převzatý z křesťanské věrouky. Tento proces není chápán jako myšlenková, realitě vzdálená konstrukce, ale jako křesťanskými dogmaty stanovená myšlenková realita. „Přenesení substance na nový uměle vytvořený útvar se stal obecnou metodou vzniku právnických osob jako spojení abstraktních útvarů (např. státu) s reálnými konkrétními osobami, které tento abstraktní útvar respektují (např. panovníkem).“12 Česká právní nauka i praxe tradičně z teorie fikční vychází. Klíčem k pozitivně právnímu pojetí právnických osob u nás je § 18 odst. 2. písm. d) občanského zákoníku, který říká, že za právnické osoby lze uznat jen ty, kterým zákon postavení právnické osoby přizná. 1. 3. 2. Teorie reality „Teorie reálné přiznávají právnické osobě reálnou existenci, tj. reálné bytí, odlišné, pokud jde o korporace, od bytí lidí ji tvořících, resp. pokud jde o nadace, od lidí vůbec. Tyto teorie tedy nevážou právní subjektivitu na člověka, nýbrž uznávají, že právo samo může své subjekty reálně vytvořit tím, že právní subjektivitu (právní způsobilost) přizná i subjektům od člověka (jednotlivce) odlišným, tj. sdružení osob či určitým částem majetku.“13 I tato teorie má četné odnože, a to v důsledku různého nahlížení na nedořešenou otázku, o jakou podstatu či reálný substrát opírají právnické osoby svou právní existenci. Organická teorie má svůj původ v pokusech formulovat právní pojetí státu, jeho subjektivitu a způsobilost jednat. Stát je pojímán antropomorfně- lidské orgány jsou stavebními jednotkami, jimiž se analogicky utváří struktura státu. Stát jako celek je pak lidským společenským organismem, sestávajícím se z lidí a z různorodých seskupení lidí. 11

Hurdík J., Katolický J. K pojetí právnických osob. Brno: Masarykova univerzita, 1992, str. 26 Hurdík J. Právnické osoby a jejich typologie. Praha: C.H. Beck, 2003, str. 20 13 Knapp V. O právnických osobách. Právnické osoby de lege lata. Právník, 1995, č. 10, str. 984 12

14

Jeho život se projevuje prostřednictvím členů a orgánů, které zároveň vedou svojí vlastní samostatnou existenci. Jednotlivec náleží státu pouze tou částí své existence, kterou vystupuje jako součást státu. Tuto teorii dále rozpracoval Gierke, který korporaci chápal „jako tělesně duchovní jednotu na úrovni a s vlastnostmi individua.“14 V teorii kolektivní vůle je vůle hlavním atributem, neboť právnické osobě umožňuje plnit cíl, pro který byla zřízena, aktivně vystupovat jako subjekt právních vztahů a nést za své jednání odpovědnost. Podle teorie kolektivní vůle se spojením více vůlí utváří nová entita, která konstituuje vůli novou¨a může se stát subjektem práva. Tato kolektivní vůle je pak odlišná od vůlí, které ji zrodily na základě svého souladu. Podle institucionální teorie aspiruje každá organizační struktura na to, aby se stala právnickou osobou. Tyto aspirace jsou dány tím, že se v organizační struktuře vytváří zvláštní společenský stav, vymezující vztahy mezi jednotlivci účastnících se na této organizaci. Tato tendence je doplněna snahami každé organizační struktury k vlastní perfekcionalizaci. Pokud je taková organizační struktura vybavena i vlastní vůlí, zájmy a funkcemi naplňující tendence jejího vývoje, je pak způsobilá stát se právnickou osobou. Teorie technické reality se v klasickém období snažila dovršit kritiku fikčních teorií a usilovala o zrovnoprávnění osob právnických s osobami fyzickými. Byla rovněž výrazem opozice vůči dosavadním teoriím reality a pokoušela se o nalezení ryze právního řešení. Právnická osoba je ve světle teorie technické reality právní konstrukcí, je realitou v právním smyslu. 1. 3. 3. Moderní teorie právnických osob Kromě výše zmíněných teorií fikce a reality, souhrnně označovaných jako „teorie klasické“ se počátkem 20. století začaly objevovat nové teorie, řazené do skupiny tzv. moderních teorií. Význam moderních teorií právnických osob je spatřován v dalším vývoji konceptu právnické osoby i typologií právnických osob, neboť zachycují i tendence vytvořené zcela spontánně tlakem společenské praxe. Z celé plejády moderních teorií právnických osob budou pro ilustraci zmíněny jen některé. Kupř. zájmová teorie považuje za dominantní charakteristiku právnické osoby její účel, kterým je ochrana zájmů, a to především ekonomických. Tento závěr vyplývá z pojetí práva jako kategorie ekonomické, nikoliv etické.

14

Hurdík J. Právnické osoby (Obecná právní charakteristika). Brno: Masarykova univerzita, 2000, str. 72

15

Sociologicky orientovanou teorií právnické osoby jako „Socialperson“ se zabýval K. Denniger, podle kterého ústřední postavení ve svobodném právním systému zastává osoba. Tentýž autor pochybuje o možnosti vyjádřit právnickou osobu technickými prostředky pozitivního práva. Společenské skupiny totiž vznikají jako realita společenská (Sozialperson), která může za určitých podmínek nárokovat své uznání ze strany státu. Ve Westermannově teorii přičitatelnosti není právní způsobilost imanentní vlastností právnické osoby, ale otázkou právně technické povahy- záleží na daném právním systému, zda uzná organizovanou skupinu lidí za přičitatelný subjekt práv a povinností. Mezi dalšími moderními teoriemi jsou uváděny např. teorie relativity právních způsobilostí právnických osob, pojetí právnické osoby jako syntézy právních pravidel či Ottova teorie vnitřní mocenské organizace.

16

2. Charakteristické rysy právnické osoby Český zákonodárce se nepokusil o definici právnické osoby, pokusil se však vymezit některé znaky, které pomohou právnickou osobu odlišit od ostatních osob v právním smyslu a ostatních právně relevantních jevů. Těmito znaky jsou název, sídlo a předmět činnosti právnické osoby. Kromě těchto tří znaků, které mimo jiné pomohou odlišit konkrétní právnickou osobu od jiné osoby v právním smyslu, je třeba zmínit i další znaky, charakterizující právnickou osobu. 2. 1. Vznik na základě zákona „Česká právní věda i praxe vycházejí především z pozitivistické teorie fikce pohlížející na právnickou osobu jako na juristickou fikci, jež nemá oporu v reálném světě.“ 15 Uplatnění této teze se neobejde bez ingerence státu do stanovení podmínek a procedury vzniku právnické osoby. Obecná právní úprava vzniku právnické osoby se nachází v § 19 občanského zákoníku. „Odchylná úprava platí především ohledně zřizování právnických osob veřejného práva. Vznikání právnických osob soukromoprávní povahy pravidelně váže na dva různé kroky, resp. na dvě sousledné právní skutečnosti. Prvou z nich je zřízení (založení) právnické osoby, druhou pak vznik, spojovaný typicky s registrací právnické osoby v zákonem určené veřejnoprávní evidenci.“16 Nestejný stupeň ingerence státu vedl ke vzniku následujících principů uznání právnické osoby soukromého práva: Princip koncesní, ve kterém je ke vzniku právnické osoby vyžadováno naplnění dvou předpokladů, a to jednak splnění podmínek stanovených zákonem pro vznik právnické osoby, jednak souhlasu příslušného státního orgánu. S koncesním principem se lze setkat především v případech, kdy se stát snaží udržet si vliv na právnické osoby, jejichž činnost zasahuje do veřejných funkcí, kdy právnické osoby aspirují na podíl na veřejných fondech nebo svou činností jinak zasahují do sféry veřejného zájmu. V České republice se tento princip uplatňuje např. při zakládání komoditních burz podle zák. č. 229/1992 Sb., o komoditních burzách ve znění pozdějších předpisů, které nemohou vzniknout bez státního povolení udělovaného podle okolností Ministerstvem zemědělství nebo Ministerstvem průmyslu a obchodu.

15 16

Hurdík J., Fiala J. K pojetí právnických osob. Právník, 1990, č. 10, str. 924 Jehlička, O., Švestka, J. a kol. Občanský zákoník, Komentář, VIII. Vydání, Praha : C. H. Beck, 2003, str. 125

17

Princip legality, ve kterém k tomu, aby právnická osoba vznikla, postačí splnění podmínek stanovených zákonem. Soulad se zákonem bývá zpravidla potvrzován aktem rozhodnutí státní moci- např. rozhodnutí o registraci či zápis do příslušného rejstříku. Pod princip legality lze podřadit princip vázané koncese, který „předpokládá, že při splnění podmínek stanovených zákonem má právnická osoba na své uznání, tedy stvrzení svého vzniku imatrikulací apod. právní nárok. Principu vázané koncese jsou podřízeny např. akciové společnosti a společnosti s ručením omezeným podle nizozemského práva, asociace podle italského práva.“17 Princip volnosti, ve kterém právnické osoby vznikají za obecně formulovaných podmínek zákona. Postačí, aby organizační struktura, která aspiruje o to stát se právnickou osobou, obecné požadavky zákona naplnila. S principem volnosti se lze setkat např. u sdružení a nadací v Holandsku. Jedná se spíše o výjimku, u nás se nevyskytuje vůbec. České právo se tomuto pojetí nejvíce blíží v úpravě vzniku odborové organizace a organizace zaměstnavatelů, kde k jejímu vzniku postačí oznámení o vzniku příslušnému státnímu orgánu. Princip spontánnosti je výjimkou, která náleží francouzskému právu. Je vyloučena ingerence zákonodárce či orgánu veřejné moci v procesu vzniku určitého typu právnické osoby. Dokonce není vyžadováno ani naplnění podmínek zákona., postačuje přítomnost základních charakteristických rysů právnických osob. Původ má tento princip v judikatuře francouzského Kasačního soudu, který vychází z koncepce, že právní subjektivita nemá svůj původ v zákoně, ale „náleží v zásadě každému seskupení, aby mu byla poskytnuta možnost kolektivního působení sledujícího ochranu dovolených zájmů, a to za účelem právního uznání a ochrany.“18 2. 2. Právní subjektivita Právní subjektivitou se rozumí způsobilost být nositelem práv a povinností. Tato způsobilost bývá u osob právnických označována jako tzv. speciální právní subjektivita. Speciální proto, že na rozdíl od fyzických osob je právní subjektivita osob právnických vyjádřena zásadním smyslem a účelem právnických osob- „vyjadřovat a realizovat specifické zájmy, společné pro skupiny fyzických osob či jedince- fyzickou osobu.“19 Jelikož tyto zájmy neodrážejí zdaleka celé spektrum zájmů fyzické osoby, jsou právnické osoby vybaveny pouze

17

Hurdík J. Právnické osoby (Obecná právní charakteristika). Brno: Masarykova univerzita, 2000, str. 135 Tamtéž, str. 135 19 Tamtéž, str. 139 18

18

částí způsobilostí osob fyzických., které odpovídají účelu právnickou osobou sledovanému. Krom speciální právní subjektivity je právnická osoba omezena i svoji povahou, která způsobuje, že na rozdíl od osoby fyzické nelze právnické osobě obecně přiznat základní práva, která mohou náležet pouze osobám fyzickým (právo na zdraví, život, tělesnou integritu apod.). Rozlišuje se speciální právní subjektivita zákonná a statutární, přičemž podíl jednotlivých subjektivit je u jednotlivých typů právnických osob různý. Obecně lze říci, že právnické osoby veřejného práva mají právní subjektivitu komplexně upravenu zákonem (zákonná subjektivita), „zatímco pro soukromoprávní právnické osoby je určující jednak zákonná úprava a zároveň pravidla stanovená v základních dokumentech, ve kterých je nutno specifikovat rozsah statutární subjektivity.“20 Právní subjektivitu má právnická osoba jako celek a její části subjektivitu mít nemohou. V některých zvláštních případech zákon tento obecný princip prolamuje- např. zákon č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů v § 6 odst. 2 písm. e) přiznává občanským sdružením oprávnění zřídit vlastní organizační jednotky a jako entity jednat vlastním jménem coby svébytné právnické osoby. 2. 3. Způsobilost k právním úkonům Způsobilostí k právním úkonům se rozumí schopnost právnické osoby vlastními právními úkony nabývat práv a povinností. Tato schopnost je odvozena od právní subjektivity- způsobilost k právním úkonům nabývají právnické osoby v rozsahu odvozeném od jejich právní subjektivity. „Vztah mezi právní subjektivitou a způsobilostí k právním úkonům je vztahem existenční závislosti k právním úkonům na právní subjektivitě. Zásadně není přiznávána způsobilost k právním úkonům takovým útvarům, které nepožívají právní subjektivity.“21 Citované tvrzení nelze brát doslovně- existují totiž i případy, kdy právní řád svěřuje způsobilost k určitým právním úkonům organizačním útvarům, které jinak právní subjektivity nepožívají. Znakem způsobilosti k právním úkonům u právnických osob je specifická procedura tvorby vůle navenek vůči třetím osobám prostřednictvím statutárních orgánů, popř. jiných osob oprávněných jednat za právnickou osobu. S ohledem na fikční teorii, z níž česká právní úprava vychází, vyplývá, že jménem právnických osob jednají lidé. Vychází se z konstrukce, že právnická osoba může jednat buď osobně, nebo v zastoupení, přičemž za osobní jednání právnické osoby se považuje jednání jejím jménem prostřednictvím 20

Ronovská, K. Soukromoprávní aspekty nadačního a spolkového práva v Česku, ve Švýcarsku a v Nizozemí. Brno: MU, 2004, str. 31 21 Hurdík J. Právnické osoby (Obecná právní charakteristika). Brno: Masarykova univerzita, 2000, str. 142

19

jejích statutárních orgánů. Co se zastoupení týče, může právnická osoba jednat prostřednictvím zmocněnce, zákonného zástupce či opatrovníka. Existuje i řada zákonných omezení způsobilosti k právním úkonům- zákon kupř. omezuje možnost právnické osoby nabývat práv a zavazovat se v určitém období její existence, typickým případem je vstup právnické osoby do likvidace, kdy může činit jen úkony souladné s účelem likvidace. Právnická osoba může nabývat práv a povinností jen v době, kdy existuje. Podléhá- li povinné registraci, vzniká zpravidla až zápisem do příslušné veřejnoprávní evidence, tudíž může nabývat práv a povinností až provedením prvního zápisu do tohoto rejstříku. U právnických osob nezapisovaných do žádného registru rejstříkové povahy počíná právní subjektivita okamžikem jejich účinného zřízení (např. Česká televize v zák. č. 483/1991 Sb.). Rozlišují se i právnické osoby, které se do obchodního rejstříku zapisují jen z evidenčních účelů, ale vznik jejich právní subjektivity je vázán k jinému okamžiku, např. ke dni stanovenému v určitém zákoně (Pozemkový fond ČR). 2. 4. Deliktní způsobilost Deliktní způsobilost právnické osoby neboli její způsobilost k protiprávnímu jednání bývá někdy spojována se způsobilostí k právním úkonům. Deliktní způsobilost je však odlišně koncipována a vychází z předpokladů, kterými jsou „zejména: 1. rozsah speciální právní způsobilosti a tomu odpovídající rozsah způsobilosti k právním úkonům, 2. z toho vyplývající míra přičitatelnosti deliktního chování osob jednajících jménem právnické osoby přímo těmto osobám či právnické osobě, 3. zásadní přístup zákonodárce k deliktní způsobilosti právnických osob v jednotlivých odpovědnostních systémech příslušného právního řádu.“22 Deliktní chování fyzických osob, které plní úkoly právnické osoby, se považuje za deliktní chování právnické osoby, pokud se uskuteční v rámci speciální subjektivity právnické osoby. Pokud chování takové fyzické osoby překračuje rámec speciální subjektivity právnické osoby, jedná se o exces a váže pouze jednající fyzickou osobu.

22

Hurdík J. Právnické osoby (Obecná právní charakteristika). Brno: Masarykova univerzita, 2000, str. 144

20

O

odpovědnosti

právnických

osob

v rovině

soukromoprávní,

resp.

administrativněsprávní není výraznějších pochyb, u trestněprávní odpovědnosti je situace odlišná. Zatímco kontinentálním právním řádům brání v přijetí trestněprávní odpovědnosti právnické osoby tradiční princip individualizace viny a trestu, ve Velké Británii a ve Spojených státech amerických je myšlenka trestní odpovědnosti právnické osoby dlouhodobě přijímána- postačí, aby chováním jejích orgánů došlo k naplnění skutkové podstaty některého z trestných činů, které mohou být právnické osobě připisovány. Z kontinentálního práva stojí za zmínku holandský trestní zákoník, který výslovně stanoví trestní odpovědnost právnických osob. Holandský zákonodárce rovněž předvídal trestní odpovědnost rozdělenou mezi právnickou osobu a osobu fyzickou, která se dopustila jednání připisovaného právnické osobě, a to buď kumulativně, nebo alternativně. 2. 5. Organizační struktura právnické osoby Organizační strukturou se rozumí soustava orgánů právnické osoby, které se podílejí na tvorbě a realizaci právně relevantního chování právnické osoby. Organizační struktura bývá vymezena dvěma právními zdroji. Jednak je to především u právnických osob veřejného práva rámec legislativní, který komplexně stanoví vnitřní organizační strukturu právnické osoby, u právnických osob soukromého práva pak zákonodárce vymezí legislativním rámcem alespoň v obecných rysech požadovaný typ vnitřní struktury právnické osoby- zbylé otázky upraví druhý právní zdroj vymezující strukturu právnické osoby, kterým jsou vnitřní soukromoprávní předpisy právnické osoby (z formálního hlediska jde zpravidla o zřizovací listinu, zakládací smlouvu, stanovy, statut atd.). Struktura orgánů jednotlivých typů právnických osob může být natolik odlišná, že postihnout obecné zákonitosti organizační struktury právnické osoby je pro jednotlivé rozdíly nemožné, proto je organizační struktura pro konkrétní právnickou osobu obecně profilujícím znakem. 2. 6. Majetková samostatnost právnické osoby Majetek právnické osoby je oddělen od majetku jejích členů, popř. od majetku jejích zakladatelů. Majetková samostatnost právnické osoby je v českém právním prostředí považována skupinou významných českých civilistů za určující pro konstatování samostatné existence právnické osoby. V. Knapp, S. Stuna a J. Švestka odkazují na starší českou literaturu, která právnické osoby požadovala za existující, jen pokud měly jmění. „Přes argumentaci použitou zastánci odděleného majetku a majetkové odpovědnosti jako základního charakteristického znaku právnické osoby a ve výše citovaném případě jako dvou 21

základních pojmových znaků právnické osoby, se domníváme, že tento znak je příliš specifický a nereprezentuje koncept právnické osoby v nejobecnějším významu. Nelze je tedy připsat jakékoli osobě. Koneckonců existují právnické osoby, případně typy právnických osob, pro které oddělený majetek či majetková odpovědnost nejsou nejen typickým a nezbytným znakem nýbrž pro danou právnickou osobu se dokonce nepředpokládají, resp. zůstávají znakem zcela okrajovým (např. některé typy spolků podle zákona č. 83/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů, abychom uvedli alespoň příklad z českého právního prostředí).“23 Na majetkovou samostatnost a majetkovou odpovědnost lze podle prof. Hurdíka nahlížet jako na výraz obecnějších rysů právnické osoby- speciální subjektivity, způsobilosti k právním úkonům, resp. způsobilosti deliktní. 2. 7. Název právnické osoby Spolu se sídlem a národností je název považován za základní identifikační znak právnické osoby, který ji dostatečně odliší od jiných osob- lze jej považovat za nositele a základní (vnější) projev existence právnické osoby. Existence osoby v právním smyslu coby anonymního subjektu práva je nepřípustná. „Možnost volby vlastního názvu vyplývá pro právnické osoby z principu jejich statutární autonomie (týká se v zásadě osob soukromého práva), resp. ze zásady „vše je dovoleno, co není výslovně zakázáno“.24 Avšak i název právnické osoby musí být podřízen právnímu řádu a veřejnému pořádku dané země. V některých právních řádech se lze setkat s odlišným stanovením názvů osobních a kapitálových společností (požadavek identifikovat u osobních společností jména společníků, zatímco u kapitálových je v různé míře akcentován požadavek odlišit jména společníků a název společnosti). V mnoha právních řádech je pravidelně u některých typů právnických osob soukromého práva povinný dodatek označující právní formu právnické osoby. Občanský zákoník v ustanovení § 19b jednak stanoví, že právnické osoby musí mít svůj název již při svém zřízení, jednak je i chrání proti neoprávněnému použití názvu. Dotčená právnická osoba se může u soudu domáhat, aby se neoprávněný uživatel zdržel neoprávněného užívání jejího názvu a odstranil závadný stav. Právnická osoba má též nárok přiměřené zadostiučinění, které může být požadováno i v penězích. Tato ochrana právnické osoby platí přiměřeně i pro neoprávněný zásah do dobré pověsti právnické osoby.

23 24

Hurdík J. Právnické osoby (Obecná právní charakteristika). Brno: Masarykova univerzita, 2000, str. 148 Tamtéž str. 150

22

2. 8. Sídlo právnické osoby V kontinentálním právním systému odpovídá sídlo právnické osoby obecně vzato bydlišti osoby fyzické. Nejen, že je významným faktorem identifikace osoby, ale slouží rovněž ke zjištění a umožnění kontaktu s osobou. Sídlo právnické osoby navíc zpravidla určuje místní příslušnost soudů ve sporech s konkrétní právnickou osobou, současně určuje zpravidla místo, kterým jsou označovány úkony právnické osoby. V případě přemístění sídla právnické osoby do zahraničí je zásadně nutno respektovat právní režim a uznání právnické osoby státu, do kterého má být sídlo právnické osoby přeneseno. V případě, jde- li o změnu sídla v systému právnických osob stanovícím národnost (osobní statut) právnických osob podle teorie sídla, dojde tím zásadně i ke změně národnosti (osobního statutu) právnických osob.“25 V anglosaské právní kultuře se namísto pojmu sídlo užívá pojem „domicile“, popř. ve Spojených státech amerických se užívá pojem „citizenship“, označující místo, kde právnická osoba vznikla. Termín „residence“ označuje místo, kde právnická osoba vykonává svou činnost. 2. 9. Národnost právnické osoby (osobní statut) Národnost právnické osoby vymezuje právní řád, kterému je podroben její právní život. Nejsou vyloučeny ani právnické osoby, které nemají žádnou národnost (mezinárodní organizace náležející svým režimem do mezinárodního práva veřejného atd.). Při určení národnosti právnické osoby se uplatní některý z následujících principů: a) Princip sídla, dle něhož se právnická osoba řídí právním řádem státu, v němž má své sídlo. V případě dualismu reálného a statutárního (fiktivního) sídla je zpravidla dávána přednost sídlu reálnému. b) Princip inkorporace, podle kterého se právnická osoba řídí právem, na jehož základě vznikla. Nezáleží na reálném sídle právnické osoby, ale na právu místa, kde byla inkorporována. Tento princip se uplatňuje především v anglosaském právu, ale i v právu nizozemském či švýcarském. c)

Princip

kontroly,

který

vychází

z prevence

vůči

potenciálnímu

působení

„nepřátelských společností“ na území státu. Předchozí dva principy totiž nevylučují tu

25

Hurdík J. Právnické osoby (Obecná právní charakteristika). Brno: Masarykova univerzita, 2000, str. 152

23

možnost, že by se kupř. ve válečném stavu mezi státy, právnická osoba řídící se právem nepřátelského státu, ovládána či konstituována jeho státními příslušníky, stala pro druhý znepřátelený stát nebezpečnou. Princip kontroly „posuzuje nepřátelský charakter právnické osoby podle místa (státu), odkud je kontrolován kapitál právnické osoby nebo vedení právnické osoby.“26 Tento princip není obecně považovaný za princip samostatný, ale za korektiv dvou výše uvedených principů.

26

Hurdík J. Právnické osoby (Obecná právní charakteristika). Brno: Masarykova univerzita, 2000, str. 155

24

3. Způsoby členění právnických osob 3. 1. Úvodem k členění Pro sestavení systému právnických osob je nejprve zapotřebí vymezit způsoby, na jejichž základě budou jednotlivé typy právnických osob zařazeny do jednotlivých skupin. Použita jsou pro tento účel kriteria literaturou nejčastěji zmiňovaná- členění podle povahy a míry ingerence zákonodárce na vznik, změnu a zánik právnických osob, členění podle faktického základu právnické osoby, členění podle národního režimu. Zmíněno bude i kriterium členění právnických osob podle jejich účelu. O jednotlivých způsobech členění pojednávají následující podkapitoly.

3. 2. Členění podle povahy a míry ingerence zákonodárce na vznik, změnu a zánik právnických osob Je- li na právnickou osobu nahlíženo jako na umělou právní konstrukci, je zřejmé, že bez ingerence zákonodárce, spolupůsobení práva a jeho mechanismů vzniknout nemůže. Podle přístupu zákonodárce ke vzniku právnických osob se rozlišují právnické osoby veřejného a soukromého práva. Odborná literatura nabízí řadu kriterií, podle kterých lze odlišení soukromoprávních právnických osob od veřejnoprávních provést. Nejčastěji zmiňovaná jsou následující: a) existence iniciativy soukromého či veřejného charakteru, jako základního podnětu ke vzniku právnické osoby. Toto kriterium není příliš vyhovující, neboť „impuls (tj. pohnutka k právnímu úkonu) nepožívá ve většině právních řádů právní relevance a z hlediska konstrukce právnických osob jako rezultátu právnických technik tady stojí mimo tyto právně relevantní techniky.“27 b) obecný či individuální charakter cílů sledovaných právnickou osobou. Charakter těchto cílů má sice nepopiratelný vliv na povahu právnické osoby, „nicméně není jednoduchým kritériem, na základě kterého by bylo možno přímo definovat povahu určité právnické osoby, jako osobu veřejného či soukromého práva. To je výrazné např. u nadací.“28

27 28

Hurdík J. Právnické osoby a jejich typologie. Praha: C.H. Beck, 2003, str. 43 Tamtéž str. 42

25

c) povaha právního aktu, na jehož základě právnická osoba vzniká. Právnická osoba soukromého práva podle tohoto kriteria vzniká na základě jednostranných či vícestranných soukromoprávních úkonů. Oproti tomu právnická osoba veřejného práva je zřízena autoritativně- tj. zákonem nebo správním aktem na základě zákona. Toto kriterium kritizoval V. Knapp pro jeho nejednoznačnost, protože i na vzniku právnické osoby soukromého práva se podílejí zpravidla akty státní moci. „Kritériem, které z tohoto pohledu je rozhodující, není přítomnost či nepřítomnost aktu veřejné moci, o níž v naprosté většině případů a srovnatelných právních řádů bylo dosaženo jednoty, nýbrž přítomnost či nepřítomnost aktu soukromého práva, tj. soukromoprávního úkonu, tedy soukromoprávního projevu vůle směřujícího ke konstituování právnické osoby a splnění podmínek stanovených pro to právním řádem, které je pro toto odlišení rozhodující.“29 d) vybavení právnických osob veřejného práva veřejnoprávními oprávněními, nepřítomnost těchto oprávnění u právnických osob soukromého práva. Ani toto kriterium nelze akceptovat zcela bez výhrad, neboť existují i opačné tendence, kdy jsou některá veřejnoprávní oprávnění veřejnou mocí svěřena i právnickým osobám vzniklým aktem soukromého práva. e) možnost právnických osob veřejného práva disponovat veřejnými fondy, popř. jejich vázanost na veřejné rozpočty. Toto kriterium také není zcela bez chybynapř. profesní sdružení vzniklá veřejnoprávním aktem sice mohou mít některá veřejnoprávní oprávnění, avšak nedisponují veřejnými fondy, ani nejsou napojena na veřejné rozpočty. Z nedokonalosti výše zmíněných kriterií je patrné, že hranice rozdělující právnické osoby veřejného práva a právnické osoby soukromého práva nemusí být vůbec ostrá. Jelikož český zákonodárce výslovně nestanovil, která právnická osoba je veřejnoprávní a která soukromoprávní, jsme odkázáni na použití výše zmíněných kriterií. Vzhledem k jejich nedostatkům se jeví jako nejvíce praktické podržet se jasně formulovaného a identifikovatelného kriteria- sub c). Podle něj lze za právnickou osobu veřejného práva považovat tu, která vznikla přímo aktem veřejné moci. Právnickou osobou soukromého práva je potom ta, která má jako základ právně technické procedury svého vzniku akt soukromého práva.

29

Tamtéž, 2003, str. 43

26

3. 3. Členění právnických osob podle účelu Podle předem stanoveného účelu, za nímž jsou právnické osoby zakládány, se rozlišují jednak právnické osoby založené za účelem dosažení zisku- výdělečným, jednak za jiným účelem než dosažení zisku- nevýdělečným. „Jde nepochybně o jednu z nejvýznamnějších dvojic typů právnických osob, které jsou specificky budovány, poněvadž každá z těchto kategorií je vybavena zvláštním mechanismem tvorby a projevu své vůle navenek i mechanismy kontrolními, jak odpovídá postavení těchto dvou velkých skupin právnických osob v soudobém politickoekonomickém systému srovnávaných právních režimů“.30 Ziskové jsou ty právnické osoby, které sledují výdělečný cíl, směřují k dosažení zisku a lepšímu hospodářskému postavení. Typicky si pod nimi můžeme představit obchodní společnosti a družstva. Důvodem založení neziskových právnických osob je jiný, než výdělečný cíl. „Mají buď personální, nebo majetkový základ, k jejich založení dochází zpravidla vícestranným soukromoprávním úkonem, vyvíjejí veřejně či vzájemně prospěšnou činnost, jsou odděleny od státu a mají většinou dobrovolný charakter. Budují určitou organizační strukturu, jsou vybaveny mechanismy umožňujícími kontrolu vlastní činnosti a uplatňují zvláštní způsob financování (včetně určitých daňových výhod). Nejdůležitějším charakteristickým znakem je však skutečnost, že nerozdělují dosažený zisk, ale užívají jej pro plnění veřejně nebo vzájemně prospěšných úkolů.“31 Neziskové právnické osoby mohou sice provozovat obchodní činnost, případný zisk však není rozdělen mezi členy, ale je investován do naplňování veřejně prospěšného cíle. Proto mohou být v českém právu mezi neziskové právnické osoby řazeny i společnosti s ručením omezeným, akciové společnosti a družstva, neboť obchodní zákoník umožňuje, aby tyto právnické osoby byly založeny i za jiným účelem než podnikáním. Termín „neziskovosti“ je a contrario definován pojmem ziskovosti. Princip neziskovosti má však dvojaký charakter, neboť někdy bývá mezi neziskové subjekty řazen subjekt, který je vzájemně prospěšný- slouží svým členům. Od prospěšnosti vzájemné je třeba odlišit prospěšnost veřejnou (obecnou), která je zpravidla atributem umožňujícím právnickým osobám takto orientovaným, požívat daňových, fiskálních, popř. jiných veřejnoprávních výhod. České právo v současné době váže daňové zvýhodnění na právní formu a nikoli na účel, který daná právnická osoba vyvíjí. Změnu by měl přinést nový občanský zákoník, který

30

Hurdík J. Právnické osoby a jejich typologie. Praha: C.H. Beck, 2003, str. 67 Ronovská, K. Soukromoprávní aspekty nadačního a spolkového práva v Česku, ve Švýcarsku a v Nizozemí. 1. vydání. Brno: MU, 2004, str. 43 31

27

umožní právnické osobě získat status veřejné prospěšnosti. Tento status získá dle § 121 návrhu nového občanského zákoníku právnická osoba, která „svou činností sleduje dosažení obecného blaha jako veřejně prospěšný cíl, vykonává veřejně prospěšnou činnost nebo poskytuje veřejně prospěšnou podporu za předem určených a rovných podmínek pro každého a jejíž zisk bude podle zakladatelského právního jednání použit pro výkon těch veřejně prospěšných činností, pro něž je založena.“ Status veřejné prospěšnosti bude mít právnická osoba vyznačena ve veřejném rejstříku, v němž je právnická osoba vedena. Předpokládá se přijetí zvláštního zákona, který stanoví, za jakých podmínek se status veřejné prospěšnosti přizná a odejme. Zvláštní zákon by měl také stanovit, za jakých podmínek a jakým způsobem se veřejně prospěšná právnická osoba bude moci ucházet o zvláštní výhody, které jí budou z titulu statusu veřejné prospěšnosti náležet. Přestože kriterium účelu právnické osoby není s ohledem na výše zmíněnou nejednoznačnost zcela přesné, bude ve zvláštní části použito pro rozlišení právnických osob typicky zaměřených k dosahování zisku od ostatních právnických osob, zaměřených na neziskový účel. Členění právnických osob podle účelu je použito doplňkově v rámci korporací soukromého práva, neboť pouze mezi soukromoprávními korporacemi je možné se setkat s typy právnických osob typicky zaměřených k dosahování zisku. Práce za tímto účelem rozlišuje korporace civilní, které sledují jiný účel než zisk, a korporace obchodní, které jsou, s ohledem na výše zmíněné výjimky, typicky na dosahování zisku zaměřeny.

3. 4. Členění podle národního režimu právnických osob Právnická osoba náleží zpravidla k určitému státu a jeho státnímu a právnímu režimu. Toto pravidlo prolamuje skupina právnických osob, které se právním režimem určitého státu neřídí. „Takové výjimky tvoří zejména: a)- mezinárodní organizace (OSN, NATO a další), které jsou budovány na základě mezinárodního práva veřejného a které jsou režimu mezinárodního práva podřízeny. b)- mezinárodní právnické osoby založené více státy, které zpravidla nemají vnitrostátní právní režim. Jejich právní režim zpravidla určují pouze vlastní statuty, přičemž taková právnická osoba není podřízena žádnému dalšímu režimu,

28

c)- právnické osoby náležející Evropským společenstvím a jimi vytvořené.“32 Nejvýraznější z těchto výjimek je, díky postupujícímu procesu „europeizace“ právnických osob, poslední ze jmenovaných. Zahrnuje v relativně nedávné době dynamicky se rozvíjející skupinu převážně soukromoprávních právnických osob vytvořených Evropským společenstvím. Tyto právnické osoby mají svůj původ v normě komunitárního práva, na jejich režim se národní právní řády mohou uplatnit pouze na základě principu subsidiarity. Ve zvláštní části práce bude jejich zvláštní povaha zohledněna a právnické osoby s původem v normě komunitárního práva budou od ostatních, „vnitrostátních“ právnických osob odlišeny. Ostatními právnickými osobami, které nenáleží k určitému státu, se práce pro jejich okrajovost dále zabývat nebude, nicméně je třeba mít na paměti jejich existenci.

3. 5. Členění podle charakteristiky faktického základu právnické osoby Jedno z nejstarších kritérií členění právnických osob vůbec je členění podle charakteristiky faktického základu právnické osoby. Již římské právo rozlišovalo mezi sdruženími osob neboli korporacemi (universitates personarum) a mezi nadacemi, coby samostatně existujícími majetkovými celky (universitates rerum). „Korporace je nejstarším, nejvýznamnějším a v praxi nejpoužívanějším druhem právnických osob. Je samosprávnou institucí, ve které dochází ke spojení více osob za určitým společným účelem (cílem), který může být různý- zájmový, dosažení zisku, získání určitých výhod apod.“33. Členové korporace ji ovládají společnou vůlí, jejich shromáždění dokonce může rozhodnout o změně účelu, popř. o ukončení činnosti korporace. Nadace je vývojově mladší než korporace, svým charakterem je personifikovaným účelově vymezeným majetkem. Její právní subjektivita spočívá ve vymezeném souboru majetku, jenž je určen projevem vůle zřizovatele k určitému obecně prospěšnému cíli. Zakladatel při založení nadace určí, jakým způsobem a k jakému účelu bude jím věnovaný majetek sloužit. Jakmile je nadace založena, role zakladatele je završena. Členství osob je u nadace pojmově vyloučeno, na druhou stranu nemůže bez určitého spolupůsobení osob existovat. Správní rada vykonává správu majetku nadace a jeho rozdělování destinatářům nadace, naplňuje účel nadace, avšak nesmí měnit, popř. rušit její základní dokument.

32

Hurdík J. Právnické osoby a jejich typologie. Praha: C.H. Beck, 2003, str. 88 Ronovská, K. Soukromoprávní aspekty nadačního a spolkového práva v Česku, ve Švýcarsku a v Nizozemí. 1. vydání. Brno: MU, 2004, str. 35 33

29

K bipartici korporací a nadací v moderní době přistupuje další forma právnických osob- ústav. „Pro ústavy je typická kombinace věcného základu s osobním prvkem za účelem trvalé nebo dlouhodobé služby nějakému prospěšnému účelu. Od korporace se ústav liší tím, že jejich osobní prvek zajišťuje řízení a fungování ústavu a není nutně spojen s členstvím (takže rozhodování v něm podléhá principu hierarchie, nikoli demokracie). Od nadace se ústav liší tím, že věcný substrát není nezcizitelný, takže jmění ústavu může být případně i zkonzumováno“.34 Ne každý ústav je nadán právní subjektivitou a vystupuje pouze jako organizační složka nějaké širší entity- takový ústav není právnickou osobou a nemá pro potřeby této práce význam.

34

Jehlička, O., Švestka, J. a kol. Občanský zákoník, Komentář, XII. Vydání, Praha : C. H. Beck, 2006, str. 163

30

4. Legislativní pojetí podle § 18 odst. 2 občanského zákoníku Před provedením systematizace podle zvolených kriterií je vhodné nastínit stav právní úpravy právnických osob v občanském zákoníku, zejména s přihlédnutím k členění právnických osob podle § 18 odst. 2 ObčZ, kde se zákonodárce pokouší vymezit útvary, považované naším právem za právnické osoby. § 1 odst. 2 ObčZ svěřuje občanskému zákoníku působnost upravit majetkové vztahy nejen fyzických, ale i právnických osob, proto ustanovení občanského zákoníku zahrnují také úpravu základních právních poměrů právnických osob. Základní normou je ustanovení§ 18 odst. 1, které přiznává právnickým osobám způsobilost mít práva a povinnosti a uvozuje obecnou úpravu právnických osob z pozic práva soukromého. Právnické osoby jsou rovněž způsobilé nabývat práva a zavazovat se povinnostmi vlastními právními jednáními35. Obecná ustanovení ObčZ nemají význam pouze pro speciální úpravu právnických osob v občanském zákoníku upravených, z nichž v něm zůstala pouze úprava zájmového sdružení právnických osob. Obecná úprava ObčZ se uplatní i pro korporace upravené v ObchZ, tedy pro obchodní společnosti a družstva, ale i pro další právnické osoby soukromého i veřejného práva, upravené speciálními zákony. Vzhledem k tomu, že ustanovení § 21 ObčZ přichází s konstrukcí, že se na stát, vystupuje- li v soukromoprávních vztazích, pohlíží jako na právnickou osobu, dotýkají se obecná ustanovení občanského zákoníku o právnických osobách i státu. V ustanovení § 18 odst. 2 ObčZ se zákonodárce pokusil právnickou osobu blíže vymezit, avšak o definice nejde. Ve smyslu tohoto ustanovení jsou právnickými osobami a) sdružení fyzických nebo právnických osob, b) účelová sdružení majetku, c) jednotky územní samosprávy d) a jiné subjekty, o kterých to stanoví zákon. „Jedná se o numerativní výčet různých útvarů považovaných naším právem za právnické osoby, systematicky dosti zmatený a rovněž tak prakticky nepříliš cenný, protože vzhledem k obecné dikci § 18 odst. 2 písm. d), neumožňuje vytvořit úplnější představu o právnických osobách v konkrétnějším obrysu. Normativní hodnota tohoto ustanovení je především v určení § 18 písm. d), podle něhož platí, že vlastnost právnické osoby má jen

35

viz. ustanovení § 20a zákona č. 40/ 1960 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů

31

útvar, jemuž tuto vlastnost zákon přizná.“36 Charakteristika právnických osob v ustanovení § 18 odst. 2 písm. a), podle kterého jsou právnickými osobami sdružení fyzických a právnických osob, míří na kategorii korporací. Osobní substrát je však jediným společným znakem těchto právnických osob, a tak pod kategorii v § 18odst. 2 písm. a) spadá různorodá skupina právnických osob, od korporací soukromoprávních až po veřejnoprávní. Pod „účelová sdružení majetku“ podle § 18. odst. 2 písm. b) spadají právnické osoby nadačního typu soukromoprávní i veřejnoprávní povahy. Ty soukromoprávní upravuje především zák. č. 227/1997 Sb. o nadacích a nadačních fondech. Blízko právnickým osobám nadačního typu mají obecně prospěšné společnosti, upravené v zák. č. 248/1995 Sb. Slovo „společnosti“ v jejich označení vyvolává sice klamavě dojem, že jde o korporace, nicméně věcným základem těchto právnických osob je jejich jmění, tvořené z vkladů zakladatelů, z přijatých darů, z dědictví, z fondů společnosti a z dotací. Hospodářský výsledek může obecně prospěšná společnost použít jen na poskytnutí obecně prospěšných služeb, pro něž byla zřízena. Vzhledem k tomu, že zakladatelé jsou od obecně prospěšné společnosti podle zákonné úpravy odděleni natolik, že nevytvářejí její osobní substrát, nelze tuto právnickou osobu uznat za sdružení osob ve smyslu § 18 odst. 2 písm. a). Právnické osoby nadačního typu zřízené ve veřejnoprávním režimu se standardně označují jako fondy. Těch je v současné době zřízena speciálními zákony celá řada, např.: Pozemkový fond ČR, Státní fond pro podporu a rozvoj kinematografie, Státní fond kultury ČR, Fond pojištění vkladů zřízený ustanovením § 41a zák. č. 21/1992 Sb., o bankách. Právnickými osobami jsou podle § 18 odst. 2 písm. c) jednotky územní samosprávy. Pojetí samosprávy stojí na koncepci, kdy správu vykonává namísto státu jiný, zákonem pověřený veřejnoprávní útvar. ObčZ má ale v ustanovení § 18 odst. 2 písm. c) na mysli pouze jednotky samosprávy územní, kterými jsou podle čl. 99 Ústavy ČR jednak obce jako základní územně samosprávné celky, jednak vyšší územně samosprávní celky- kraje. Z čl. 100 Ústavy České republiky, který tyto subjekty prohlašuje za „územní společenství občanů“, vyplývá jejich korporativní charakter, věcně jde v obou případech o veřejnoprávní korporace. Zbytkovou kategorii zahrnující širokou a různorodou skupinu právnických osob představuje již zmiňovaný § 18 odst. 2 písm. d), podle něhož je právnickou osobou útvar, jemuž tuto vlastnost zákon přizná. Z druhově určených subjektů se jedná především o státní podniky dle zák. č. 77/1997 Sb., které jsou tvořeny stejně tak účelově vyčleněným státním 36

Jehlička, O., Švestka, J. a kol. Občanský zákoník, Komentář, VIII. Vydání, Praha : C. H. Beck, 2003, str. 120

32

majetkem, jako zaměstnanci. Dále lze pod zbytkovou kategorii zařadit i příspěvkové organizace. Do zbytkové kategorie podle ustanovení § 18 odst. 2 písm. d) náleží i značná část těch právnických osob, jejichž individuální poměry upravují zvláštní zákony- zejména Česká televize, Český rozhlas, Česká tisková kancelář apod.

33

5. Úprava právnických osob v návrhu nového občanského zákoníku Úprava právnických osob v návrhu nového občanského zákoníku je obsažena v jeho části první, konkrétně v ustanoveních §§ 92- 360 ve spojení s obecnou úpravou osob v ustanoveních §§ 19- 27. Kromě obecné úpravy postavení právnických osob se v návrhu vyskytuje i pozitivní zakotvení právního režimu některých zvláštních forem právnických osob. Právnickou osobu návrh definuje jako „organizovaný útvar, jež za právnickou osobu prohlásí nebo uzná zákon“37, z čehož je patrné, že zákonodárce považuje právnickou osobu za účelový výtvor práva a vyznává tak teorii fikce. Návrh rozlišuje právnické osoby korporativního a majetkového základu, přičemž právnické osoby s majetkovým základem označuje termínem fundace. „Pojem „fundace“ není synonymní označení nadací, ale obecné pojmenování majetkového základu věnovaného určenému společenskému účelu.“38 Na obecnou úpravu právnických osob korporačního charakteru navazuje úprava zvláštní formy právnických osob- spolků, obdobně na obecnou úpravu fundací navazuje úprava nadací a nadačních fondů. Navrhovaná úprava sice chápe fundace a korporace jako hlavní, nikoliv však jako jediné podtypy kategorie právnických osob. V systematice návrhu se za fundacemi v ustanoveních §§ 353- 360 totiž nachází právní úprava ústavu. „Hlavním rozdílem mezi nadacemi a nadačními fondy na straně jedné a ústavy na straně druhé, spočívá především v účelu jejich zřízení. U nadací a nadačních fondů jde především o kumulaci finančních prostředků, které jsou pak formou nadačních příspěvků poskytovány třetím osobám k výkonu veřejně prospěšné činnosti. Ústavy jsou účelová sdružení majetku, jež je následně využit pro přímý výkon veřejně prospěšné služby (činnosti), jedná se o určitou specifickou právní formu, i když se „ústavy“, německy „Anstalten“, vyskytují i v dalších evropských právních řádech.“39

5. 1. Spolky S pojmem „spolku“ představuje v současné době jeden z mnoha podtypů sdružení ve smyslu demonstrativního výčtu v ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování

37

Eliáš, K., Zuklínová, M. Návrh nového občanského zákoníku, ustanovení § 25 uveřejněného na serveru Ministerstva spravedlnosti. [18. května 2009]. Dostupný z: http://portal.justice.cz/ms 38 Ronovská, K. Poznámky k návrhu nového Občanského zákoníku. Časopis pro právní vědu a praxi, 2006, č. 2, str. 162 39 Tamtéž, str. 162

34

občanů. „Obecně je spolek chápán jako samosprávný dobrovolný svazek členů, který lze založit k uspokojování společných zájmů členů.“40 V navrhované úpravě se spolkem rozumí všechny soukromoprávní civilní korporace obecného zájmového typu, založené alespoň třemi osobami na základě principu dobrovolnosti. Dosud platný ZOS bude zrušen a novou úpravou v návrhu nového občanského zákoníku nahrazen. Právní úprava spolků by měla být navíc s výjimkami podpůrně použitelná pro právní poměry všech korporací. K založení spolku by mělo dle návrhu docházet dohodou zakladatelů o stanovách, ke vzniku spolku jako právnické osoby dojde přijetím stanov. Princip registrační, jež se pro vznik sdružení dle ZOS s výjimkou odborových organizací a organizací zaměstnavatelů používá dnes, tak bude opuštěn a nahrazen principem volnosti vzniku. Vzniklý spolek se zapíše do spolkového rejstříku, který bude každému přístupný. Co se činnosti spolku týče, rozlišuje návrh činnost hlavní, která vede k naplňování zájmů, pro něž byl spolek založen a činnost vedlejší. Návrh zakazuje podnikání, má- li být hlavní činností spolku. Podnikání je možné pouze v rámci vedlejší činnosti spolku, jestliže účelem této výdělečné činnosti bude podpora hlavní činnosti spolku. „Návrh občanského zákoníku v § 181 stanoví, že podnikání nemůže být hlavní činností spolku, tzn. spolek nelze založit k uspokojování společného zájmu, kterým by bylo podnikání. Zároveň je spolku v § 182 odst. 1 dovoleno podnikat, pokud spočívá podnikání v podpoře hlavní (nepodnikatelské činnosti). Zisk spolku lze použít pouze pro spolkovou činnost a správu spolku."41 Členství ve spolku je dobrovolné, členy mohou být osoby fyzické i právnické. Na členství není ex lege právní nárok. Ke vzniku členství dojde dvěma způsoby: buď účastí při zakládání spolku, nebo přistoupením k již existujícímu spolku na základě přijetí podané přihlášky. Členství zaniká vystoupením, vyloučením, popř. dalšími způsoby uvedenými ve stanovách či v zákoně- např. stanovy určí, že k zániku členství dojde v důsledku nezaplacení členského příspěvku. Nejvyšším orgánem spolku je členská schůze, statutárním orgánem je podle stanov buď výbor, nebo předseda spolku. Návrh počítá i s orgánem kontrolní a revizní povahy, který však zásadně není obligatorní. Dalším fakultativním orgánem je rozhodčí komise, která rozhoduje sporné záležitosti náležející do spolkové samosprávy v rozsahu určeném stanovami. Navrhovaná úprava umožňuje i zrušení spolku, pokud např. vyvíjí jako hlavní činnost podnikání, pokud je jeho účelem porušení práva či dosažení nějakého cíle

40

Ronovská K., Cholenský R.; Spolkové právo v návrhu nového občanského zákoníku ve světle švýcarské právní úpravy- část I., Právní fórum 5/2006, str. 28 41 Tamtéž, str. 53

35

nezákonným způsobem, nutí- li k účasti na členství ve spolku. Z návrhu není ale jasné, který orgán bude o zrušení rozhodovat. Explicitně je upravena likvidace spolku, která ve stávající úpravě chybí. Podle ustanovení § 239 návrhu likvidátor zpeněží likvidační podstatu jen v tom rozsahu, který je nutný pro splnění dluhů spolku. S likvidačním zůstatkem pak naloží podle stanov- pokud tuto otázku stanovy neupraví, převede likvidátor likvidační zůstatek ve prospěch spolku s podobným či shodným účelem. Není- li to možné, je likvidační zůstatek převeden ve prospěch obce, kde má spolek sídlo, popř. na stát, pokud tato obec likvidační zůstatek nepřijme. Nestanoví- li zákon jinak, dojde k zániku spolku skončením likvidace, pro zánik se tedy nebude vyžadovat výmazu ze spolkového rejstříku. Možné přeměny spolků jsou upraveny v obecné části pro všechny právnické osoby a dále podrobně rozvedeny zvláštními ustanoveními o fůzi a rozdělení spolků. Novinkou návrhu je i možnost zřízení tzv. pobočného spolku, jehož právní osobnost se odvozuje od osobnosti spolku hlavního. Rozsah jeho práv a povinností určí stanovy.

5. 2. Nadace a nadační fondy Současný zákon č. 227/1997 Sb., o nadacích a nadačních fondech je zamýšleno zrušit a právní úpravu nadací a nadačních fondů přesunout do navrhovaného občanského zákoníku. Právní úprava nadací by měla navíc sloužit jako lex generalis pro všechny právnické osoby nadačního typu (fundace). „Zachovává se koncept nadace jako právnické osoby soukromého práva tvořené účelovým sdružením majetku, který má trvale svými výnosy sloužit užitečnému cíli, vyjma podpory politických stran a hnutí. Trvalý charakter odlišuje nadace od nadačních fondů, jejichž právní úprava má být zachována i nadále.“42 Nadační jistinou návrh rozumí soubor předmětů vkladů do nadace, popř. nadačních darů. Spolu s ostatním majetkem tvoří nadační jistina majetek nadace. Ve shodě se současnou úpravou se v návrhu občanského zákoníku požaduje, aby nadační jistina dosahovala minimálně hodnoty 500 000 Kč. Případný pokles hodnoty nadačního majetku pod 500 000 Kč musí být řešen likvidací nebo přeměnou nadace. Oproti současnosti dochází k rozšíření účelu nadace z výlučně veřejně prospěšného účelu i na účel dobročinný. To znamená, že nadace může být zaměřena na podporu omezeného okruhu osob potřebujících osob. Výdělečný účel bude povaze nadace i nadále cizí, podnikání se však nadacím nezakazuje- nesmí ale jít o hlavní činnost nadace a výnos z podnikání může být využit jen k podpoře jejího účelu. Ke změně účelu nadace může po

42

Eliáš, K., Zuklínová, M. Návrh nového občanského zákoníku uveřejněného na serveru Ministerstva spravedlnosti. [18. května 2009]. Dostupný z: http://portal.justice.cz/ms, str. 56

36

jejím vzniku dojít pouze s přivolením soudu na návrh nadace. Dále je výslovně vyloučeno, aby nadace převzala vedení obchodní společnosti nebo aby přijala postavení neomezeně ručícího společníka obchodní společnosti. Nadace se zakládá nadační listinou, kterou může být buď zakládací listina, nebo závěť. Zakládací listinu může pořídit jedna i více osob, které se považují za jediného zakladatele a v záležitostech nadace musí jednat jednomyslně. Dojde tedy k opuštění koncepce současného ZNNF, který rozlišuje nadační listiny jednostranné a smluvní. Základním právním a organizačním dokumentem nadace je tzv. statut nadace, který upraví normativně nejen vnitřní poměry nadace, ale dále i např. podmínky pro poskytování příspěvků nadace či způsob jejich poskytování. Stejně jako dnes, vzniká i podle návrhu nadace zápisem do nadačního rejstříku, který povede příslušný rejstříkový soud. Statutárním orgánem nadace je správní rada, dozorčím a revizním orgánem je dozorčí rada- ta se bude povinně zřizovat u velkých nadací s nadačním kapitálem nad 5 000 000 Kč a dále pokud tak stanoví nadační listina či statut nadace. Nebude- li zřízena dozorčí rada, bude v pozici kontrolního a revizního orgánu nadace působit revizor. Není- li nadace s to plnit nadále trvale svůj účel, rozhodne správní rada o jejím zrušení s likvidací a zvolí likvidátora. Likvidátor zpeněží podstatu jen v rozsahu nutném pro splnění dluhů nadace, s likvidačním zůstatkem pak naloží podle nadační listiny. Ke zrušení nadace může dojít i rozhodnutím soudu z důvodů kodexem taxativně stanovených v ustanovení § 334 návrhu. Návrh upravuje i přeměnu nadace, ke které může dojít fúzí sloučením s jinou nadací nebo s nadačním fondem, popř. změnou právní formy na nadační fond. V návrhu se nachází i úprava tzv. přidruženého fondu, který představuje prostředky způsobilé být nadačním darem, svěřené na základě smlouvy do správy nadace. Přidružený fond však na rozdíl od nadace postrádá právní subjektivitu. Nadační fondy návrh zachovává, podpůrně se na ně aplikují ustanovení o nadacích, jak vyplývá z ustanovení § 270 návrhu. Na rozdíl od nadace neslouží nadační fond trvalému účelu- majetek může být celý spotřebován k účelu, pro který byl založen, proto návrh nestanoví, aby vklady a dary do nadačního fondu splňovaly požadavek trvalého výnosu. Vzhledem k tomu, že majetek nadačního fondu může být zcela vyčerpán, není v návrhu stanoven žádný limit pro výši majetku a kapitálu nadačního fondu. Návrh umožňuje i investiční aktivity nadačního fondu- majetek lze zcizit v souladu s účelem nadačního fondu, ale také jej lze použít k investici považované za rozumnou. Pokud nadační fond neplní účel, pro který byl zřízen, soud jej na návrh osoby, která na tom má právní zájem, po poskytnutí 37

přiměřené lhůty k nápravě zruší a nařídí jeho likvidaci. Změna právní formy na nadaci možná není- změnil by se tím totiž účel z přechodného na trvalý a šlo by tedy o řešení odporující soukromé vůli zřizovatele nadačního fondu.

5. 3. Ústavy Ústav je podle § 353 návrhu nového občanského zákoníku právnickou osobou založenou k poskytování společensky nebo hospodářsky užitečných činností, kterou tvoří soubor majetku vzniklý z darů, vkladů či z vlastní činnosti. Své služby poskytuje za předem stanovených

podmínek,

pro

každého

rovných.

Návrh

počítá

se

zrušením

zákona č. 248/1996 Sb., o obecně prospěšné společnosti. „Dosud založené obecně prospěšné společnosti však budou moci existovat dále, přičemž pro ně bude platit dosavadní právní režim; nově založené obecně prospěšné společnosti budou mít napříště právní formu ústavu“.43 V ústavu se setkává osobní prvek s věcným- na rozdíl od korporace zajišťuje osobní prvek řízení a fungování ústavu a není nezbytně spojen s členstvím. Od nadace ústav odlišuje zcizitelnost věcného substrátu, takže ústavní jmění může být i zkonzumováno. „Ústavy mohou být soukromoprávní i veřejnoprávní (např. školy, muzea, nemocnice, vědecké nebo výzkumné ústavy).“44 Návrh umožňuje podnikání ústavu ve vedlejší i hlavní činnosti, svůj zisk však používá pouze k uspokojení služeb, pro které byl založen. Ústav se zakládá zakládací listinou nebo závětí, ke vzniku ústavu jako právnické osoby dochází až dnem zápisu do rejstříku ústavů. Statutárním orgánem je ředitel, jmenovaný a odvolávaný dalším orgánemsprávní radou. Jiná oprávnění správní rady, krom jmenování a odvolávání ředitele, návrh nezmiňuje. Členy správní rady jmenuje a odvolává zakladatel, neurčí- li v zakládací listině svým rozhodnutím jinak. Fakultativně mohou být zřízeny zakladatelem v zakládací listině nebo na základě zakladatelova rozhodnutí dozorčí rada, revizor, popř. další orgány. Pokud nebude ústav plnit dlouhodobě svůj účel, zruší soud ústav na návrh toho, kdo na tom má právní zájem.

43

Ronovská, K. Poznámky k návrhu nového Občanského zákoníku. Časopis pro právní vědu a praxi, 2006, č. 2, str. 162 44 Eliáš, K., Zuklínová, M. Návrh nového občanského zákoníku uveřejněného na serveru Ministerstva spravedlnosti. [18. května 2009]. Dostupný z: http://portal.justice.cz/ms, str. 70

38

II. Zvláštní část

39

A. Právnické osoby soukromého práva A. 1. Korporace soukromého práva A. 1. 1. Korporace soukromoprávní civilní A. 1. 1. 1. Zájmová sdružení právnických osob Zájmové sdružení právnických osob je jediným typem právnické osoby, jehož kompletní úprava se nachází v občanském zákoníku. Jedná se o právnickou osobu korporativního typu, jejímiž členy jsou výlučně právnické osoby. Zájmové sdružení je třeba odlišit jednak od sdružení podle ustanovení § 829 občanského zákoníku, které představuje závazkový

vztah

a

nemá

právní

subjektivitu,

jednak

od

sdružení

ve

smyslu

zákona č. 83/1990Sb., o sdružování občanů, které představuje jiný typ právnické osoby. Účel, pro který lze zájmové sdružení právnických osob zřídit, je zákonem vymezen velmi široce- může jím být ochrana zájmů členů zájmového sdružení nebo dosažení jiného, v podstatě libovolného účelu- ten však nesmí kolidovat se speciálním a zřetelným zákonným zákazem. Nabízí se otázka, zda tato právní forma není poněkud nadbytečná, neboť k témuž účelu mohou právnické osoby využít právní formy kapitálových obchodních společností, družstev, ale také spolků. Zájmová sdružení lze založit dvěma postupy, prvním z nich je založení prostřednictvím uzavření zakladatelské smlouvy, druhým je rozhodnutí ustavujícího shromáždění zakládajících členů sdružení- tzv. členské schůze. K platnosti založení vyžaduje zákon určení osob oprávněných jednat jménem sdružení a dále vyhotovení stanov, které upraví a vymezí konkrétní právní a organizační otázky spojené s existencí sdružení jako právnické osoby. Právní subjektivitu zájmové sdružení právnických osob nabývá až zápisem do registru sdružení vedeného u krajského úřadu, příslušného podle sídla sdružení. Za nesplnění svých povinností odpovídá zájmové sdružení celým svým majetkem. Zájmové sdružení lze zrušit s likvidací nebo bez likvidace, podrobnosti určí stanovy. Likvidaci zákon vyžaduje vždy, jestliže jmění sdružení nepřechází na právního nástupce. Při zrušení s likvidací se podle obecné úpravy, která se vztahuje i na zájmová sdružení, přiměřeně

40

použijí ustanovení obchodního zákoníku o likvidaci obchodních společností. K zániku dochází výmazem z registrace.45

A. 1. 1. 2. Sdružení a další právnické osoby v režimu zákona o sdružování občanů Pojem „sdružení“ se v českém právu používá ve více významech, kterými lze označit: a) sdružení bez právní subjektivity podle smlouvy o sdružení (§ 829 a násl. ObčZ), b) typ právnické osoby (korporace), upravené v § 20f a násl. ObčZ jako „zájmové sdružení právnických osob“, c) právnické osoby ve smyslu zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů. Předmětem této kapitoly je sdružení ve smyslu zákona o sdružování občanů. Jedná se o vnitrostátní soukromoprávní korporaci sdružující primárně fyzické osoby, pokud se nejedná o sdružení právnických osob a svazy spolků, někdy též označovanou termínem „spolek“46. Zákon o sdružování občanů v ustanovení § 2 demonstrativně vyjmenovává, které právnické osoby lze pod legislativní zkratku „sdružení“ podřadit. Jsou to spolky, společnosti (vědecké, odborné, nikoli však obecně prospěšné či obchodní společnosti), svazy, hnutí, kluby (sběratelské, sportovní, zájmové- pro volný čas) a jiná, zákonem blíže nespecifikovaná, občanská sdružení. Režimu zákona o sdružování občanů rovněž podléhají odborové organizace a organizace zaměstnavatelů, dále dobrovolné organizace vzniklé po 30. 9. 1951 ve smyslu zákona č. 68/1951, o dobrovolných organizacích a spolky vzniklé před 1. 10. 1951. Na základě ustanovení § 6 odst. 2 písm. e) mohou sdružení zřídit vlastní organizační jednotky oprávněné jednat vlastním jménem jako svébytné právnické osoby. Přehled právnických osob podléhajících režimu ZOS uzavírá ustanovení § 16, zmiňující svazy právnických osob, které vznikají dobrovolným seskupením jednotlivých typů právnických osob vzniklých podle ZOS (případně podle zák. č. 116/1985 Sb., o podmínkách činnosti organizací s mezinárodním prvkem, pro organizace cizích státních příslušníků), k dosažení určitého cíle či k uplatňování jiného společného zájmu. Jednotlivá rozlišování sdružení spadajících pod režim ZOS „však

45

viz. ustanovení § 20j zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů Termín spolek je v literatuře používán jako střechové označení pro všechny soukromoprávní civilní korporace obecného zájmového typu. Návrh nového občanského zákoníku opouští dosavadní nevhodný termín „sdružení“, resp. „občanské sdružení“ a nahrazuje je klasickým „spolek“ 46

41

nemají žádný právní význam, vyjma rozlišování odborových organizací, organizací zaměstnavatelů a jejich svazů a též vyjma rozlišování svazů jakýchkoli ostatních právnických osob v režimu tohoto zákona. Pro tyto spolky totiž zákon dílem stanoví zvláštní úpravy.“47 Negativně je působnost ZOS vymezena v § 1 odst. 3, podle něhož se zákon nevztahuje na sdružování občanů v politických stranách a politických hnutích, v církvích a náboženských společnostech a k výdělečné činnosti nebo k zajištění řádného výkonu určitých povolání. Podnikání sdružení není vyloučeno, může být činností doplňkovou, která podporuje hlavní cíl sdružení, nesmí však být činností hlavní. Obecně lze sdružení vymezit jako společenství soukromého práva korporativního charakteru, stojící na principech dobrovolnosti a otevřenosti členství a oddělenosti od státu, coby odrazu ústavně zaručeného práva na svobodu sdružování. Posláním sdružení jsou rozličné neziskové cíle soukromé či veřejně prospěšné povahy, popř. povahy smíšené- tj. soukromé i veřejně prospěšné. Sdružení „nejčastěji slouží k ochraně a prosazování zájmů svých členů, čímž se také členové svým způsobem vydělují z komunity ostatních osob.“48 Sdružení vznikají registrací Ministerstvem vnitra, které eviduje sdružení v neveřejném registru. Odlišný režim vzniku zákon stanoví pro odborové organizace a organizace zaměstnavatelů- nevznikají registrací Ministerstvem vnitra, ale dnem následujícím poté, kdy byl Ministerstvu vnitra doručen návrh na jejich evidenci.

A. 1. 1. 3 Politické strany a politická hnutí „Politické strany a politická hnutí jsou zvláštním typem korporací, zakládaných a provozovaných za účelem participace jednotlivce na politickém životě a řízení státu.“49 Specifické postavení těchto subjektů upravuje zákon č. 424/1991 Sb. o politických stranách a politických hnutích. Specifičnost postavení politických stran a politických hnutí vyplývá především z jistých zvýhodnění oproti ostatním formám sdružování občanů. Projevem takové privilegovanosti je kupř. finanční podpora ze strany státu formou náhrad za hlasy získané ve volbách, podporou poslaneckých klubů parlamentních stran, zvýhodněním ve volebních předpisech. Na druhou stranu se těchto právnických osob týkají i určitá omezení- musí mít sídlo na území České republiky, nemohou přijímat dary od státu, povinně předkládají výroční zprávu atd. Politická strana či hnutí vzniká na základě registrace Ministerstvem vnitra,

47

Telec, I. Spolkové právo. Praha: C. H. Beck, 1998, str. 73 Tamtéž, str. 83 49 Ronovská, K. Spolkové a nadační právo. Brno: Masarykova univerzita, 2008, str. 42 48

42

kterému návrh na registraci podává minimálně tříčlenný přípravný výbor, složený z občanů, kteří dosáhli 18 let. K návrhu na registraci krom stanov předkládá přípravný výbor obligatorně i petici podepsanou nejméně 1000 občany, požadujících, aby politická strana či hnutí vzniklo. Registraci Ministerstvo vnitra provádí zápisem politické strany či hnutí do veřejného Rejstříku stran a hnutí.

A. 1. 1. 4. Církve a náboženské společnosti Právní

postavení

církví

a

náboženských

společností

upravuje

zákon č. 3/2002 Sb., o svobodě náboženského vyznání a postavení církví a náboženských společností. Zákon definuje církev a náboženskou společnost jako „dobrovolné společenství osob s vlastní strukturou, orgány, vnitřními předpisy, náboženskými obřady a projevy víry, založené za účelem vyznávání určité náboženské víry, ať veřejně nebo soukromě, a zejména s tím spojeného shromažďování, bohoslužby, vyučování a duchovní služby.“50 Povahou jde o korporace soukromého práva, které ještě donedávna měly postavení veřejnoprávních korporací. Církevní předpisy byly vynutitelné veřejnou mocí, církve byly oproti soukromým korporacím i jinak privilegovány. Toto jejich postavení přetrvávalo až do roku 1991, kdy byly církve a náboženské společnosti výslovně označeny za právnické osoby. Otázku autonomní normotvorby dnes platný zákon č. 3/2002 Sb. výslovně neupravuje. Církev a náboženská společnost se stává právnickou osobou v okamžiku registrace Ministerstvem kultury, které zároveň vede Rejstřík registrovaných církví a náboženských společností. Ve skutečnosti, že církev nabývá právní subjektivitu aktem registrace státem, byl spatřován nedostatek respektu k svébytnému postavení církví, jež je odchylné od jiných právnických osob soukromého práva, a to s ohledem na historické důvody a celospolečenský význam- v tomto ohledu byl vznik církví a náboženských společností registrací považován za protiústavní a byl předmětem rozhodování Ústavního soudu. Podle navrhovatelů měl stát církvím a náboženským společnostem přiznat určité privilegované postavení. ÚS napadené ustanovení však nezrušil, neboť jeho „protiústavnost“ lze překlenout ústavně konformní interpretacíz ustanovení § 6 odst. 1. nelze dovozovat jakékoliv zpochybnění již existující obecné subjektivity církví a náboženských společností a práva na jejich existenci nezávisle na akceptaci státem. Smyslem registrace církví není registrace, ale evidence.51 V okamžiku, kdy ÚS konstatoval, že církve a náboženské společnosti existují nezávisle na státu, implicitně 50

viz. ustanovení § 3 písm. a) zákona č. 3/ 2002 Sb., o svobodě náboženského vyznání a postavení církví a náboženských společností, ve znění pozdějších předpisů 51 Nález ÚS č. 4/2003 Sb., ze dne 27. listopadu 2003, spisová značka Pl. ÚS 6/02

43

rozhodl, že mají veřejnoprávní charakter. „Poněkud překvapivě proto působí názor ÚS na jiném místě zmiňovaného nálezu, kde se uvádí, že církve a náboženské společnosti představují- jakožto zvláštní forma výkonu sdružovacího práva- soukromoprávní korporace, které mohou zásadně činit vše, co není zákonem zakázáno.“52 Pro veřejnoprávní postavení církví hovoří otázka tzv. zvláštních práv, která jsou církve oprávněny vykonávat. Jedná se zejména o oprávnění konat obřady, při nichž jsou uzavírány sňatky s účinností pro právní řád České republiky. Tato autonomie je však omezena, neboť církve nemohou uzavírat a ani rozvádět sňatky v rozporu s právním řádem. Církve mají zvláštní právní povahu- v určitých ohledech jim náleží veřejnoprávní oprávnění, na která se však nevztahuje, tak jako v minulosti, státní dozor. Proto je možné setkat se v literatuře i s názory, které, na rozdíl od Ústavního soudu, považují církve za veřejné korporace sui generis. Zákon dále přiznává právní subjektivitu tzv. svazům církví a náboženských společností a tzv. evidovaným právnickým osobám. Výše zmíněné svazy mohou církve a náboženské společnosti zakládat k výkonu práva náboženské svobody. Členem svazu mohou být pouze registrované církve a náboženské společnosti, svazy tedy mají korporativní charakter. Návrh na registraci svazu podává přípravný výbor svazu Ministerstvu kultury. Registrovaný svaz v den právní moci rozhodnutí o registraci zapíše Ministerstvo kultury do Rejstříku svazů církví a náboženských společností. Evidovanou církevní právnickou osobou je orgán církve a náboženské společnosti, řeholní instituce nebo jiná církevní instituce, evidovaná podle zákona o církvích Ministerstvem kultury na návrh registrované církve a náboženské společnosti. „Mohou být zakládány za účelem vyznávání náboženské víry nebo jako účelové zařízení registrované církve a náboženské společnosti pro poskytování charitativních služeb.“53 Příkladem církevních právnických osob mohou být farnosti, biskupství, řeholní řády, různé církevní charitativní organizace atd. Do kategorie „evidovaná církevní právnická osoba“ spadají právnické osoby korporativního, nadačního i ústavního typu. Návrh na její evidenci podává Ministerstvu kultury příslušný orgán církve a náboženské společnosti ve svém základním dokumentu, který předkládá přípravný výbor v návrhu na registraci církve a náboženské společnosti. Ministerstvo provede evidenci církevní právnické osoby zápisem do Rejstříku

52 53

Beran K. Právnické osoby veřejného práva. Praha: Linde Praha a.s. 2006, str. 181 Ronovská, K. Spolkové a nadační právo. Brno: Masarykova univerzita, 2008, str. 41

44

církevních právnických osob do 5 pracovních dnů ode dne doručení návrhu. Evidence se provede zápisem ke dni založení evidované právnické osoby v registrované církvi a náboženské společnosti.

A. 1. 1. 5. Organizace s mezinárodním prvkem Právní

úpravu

organizací

s mezinárodním

prvkem

obsahuje

dosud

platný

zákon č. 116/1985 Sb., o podmínkách činnosti organizací s mezinárodním prvkem v Československé socialistické republice. Organizací s mezinárodním prvkem zákon rozumí tzv. mezinárodní nevládní organizaci, mezinárodnost organizace však není zákonem nijak blíže určena. Výraz „nevládní“ vznikl vadným překladem anglického výrazu „nongovernmental organizations“, neboť anglické „non- governmental“ odpovídá lépe českému „nestátní“ ve smyslu vyloučení státní účasti. Jedná se o právnickou osobu korporativní povahy, jejímiž členy jsou fyzické osoby, popř. též anebo výlučně soukromé právnické osoby. Jako příklady mezinárodních nevládních organizací lze uvést Amnesty International, Greenpeace, Human Rights Watch a další. Organizace s mezinárodním prvkem může být v České republice zřízena, vykonávat činnost a mít sídlo jen na základě povolení Ministerstva vnitra. Zákon nevyžaduje, aby organizace s mezinárodním prvkem měla na území České republiky sídlo- zákon umožňuje organizaci žádat Ministerstvo pouze o povolení k vyvíjení činnosti, čehož lze dovodit, že mezinárodní nevládní organizace založená v zahraničí podle práva cizího státu může v České republice působit prostřednictvím své pobočky. Podle zákona č. 116/1985 Sb. lze zřídit i zvláštní organizaci pro zastoupení českých zájmů v mezinárodní nevládní organizaci- zákon touto právnickou osobou rozumí „českou územní skupinu mezinárodní nestátní organizace.“54 Donedávna pojem organizace s mezinárodním prvkem zahrnoval tzv. organizace cizích státních příslušníků. Přijetím zákona č. 161/2006 Sb. však tyto organizace z našeho právního řádu mizí a dosud existující organizace cizích státních příslušníků byly transformovány na sdružení registrovaná podle zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů.

A. 1. 1. 6. Společenství vlastníků jednotek Společenstvím vlastníků jednotek zákon rozumí zákon právnickou osobu, která je způsobilá vykonávat práva a zavazovat se ve všech věcech spojených se správou, provozem a

54

Telec, I. Spolkové právo. Praha : C. H. Beck, 1998, str. 77

45

opravami společných částí domu. Jedná se povahou o vnitrostátní soukromoprávní korporaci, upravenou v ustanovení § 9 a násl. zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů. Tato právnická osoba vzniká přímo ze zákona v domě s nejméně pěti jednotkami, z nichž alespoň tři jsou ve vlastnictví tří různých vlastníků, a to dnem doručení listiny s doložkou o vyznačení vkladu do katastru nemovitostí (nebo jiné listiny, kterou příslušný státní orgán osvědčuje vlastnické vztahy k jednotce) poslednímu z těchto vlastníků. Členství ve společenství vlastníků jednotek vzniká a zaniká současně s převodem nebo přechodem vlastnictví jednotky, přičemž spoluvlastníci jednotky jsou společnými členy společenství. Orgány společenství jsou shromáždění vlastníků jednotek coby nejvyšší orgán společenství a výbor společenství. Výbor je orgánem statutárním a je volen shromážděním. V případech, kdy není výbor zvolen, pověří shromáždění výkonem funkcí výboru tzv. pověřeného vlastníka. Zákon umožňuje existenci dalších orgánů, pokud tak určí stanovy společenství.

A. 1. 1. 7. Honební společenstva Honební

společenstvo

je

právnickou

osobou

založenou

podle

zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti. Je soukromoprávní korporací s dobrovolným členstvím, jejímiž členy jsou vlastníci nebo spoluvlastníci souvislých honebních pozemků, s celkovou výměrou dosahující zákonem požadované výměry pro vznik společenstevní honitby. Na společenstevní honitbě buď společenstvo samo zajišťuje výkon práva myslivosti, nebo ji pronajme za podmínek stanovených zákonem č. 449/2001 Sb., o myslivosti. Zákon výslovně zakazuje honebnímu společenstvu vlastním jménem podnikat, popř. se účastnit na podnikání cizích osob. Honební společenstvo vzniká na základě návrhu na registraci honebního společenstva, který spolu s návrhem na uznání společenstevní honitby podávají příslušnému orgánu státní správy myslivosti alespoň dva vlastníci honebních pozemků, kteří dosáhli věku 18 let. Ke vzniku honebního společenstva dochází okamžikem jeho registrace, ve stejný den je zapsáno příslušným orgánem státní správy myslivosti do rejstříku honebních společenstev. Orgány honebního společenstva jsou valná hromada, honební starosta a honební výbor, který je orgánem obligatorním, pouze je- li členů honebního společenstva více než deset.

A. 1. 1. 8. Komoditní burzy Komoditní burzy jsou právnickými osobami, jejichž účelem je provozování stálého a specificky organizovaného tržiště se zastupitelným zbožím. „Zákon koncipuje komoditní burzu jako právnickou osobu sui genesis. Komoditní burza tedy nemá právní formu žádné z obchodních společností, ale sama představuje samostatný typ právnické osoby speciální 46

povahy. Toto řešení bylo přijato s odůvodněním, že jde o instituci zásadně nevýdělečnou.55 Úpravu právního postavení komoditních burz obsahuje zákon č. 229/1992 Sb., o komoditních burzách, který je koncipuje jako právnické osoby sui genesis- představují samostatný typ právnické osoby. Komoditní burzu mohou založit pouze podnikatelé zapsaní v obchodním rejstříku, a to písemnou zakladatelskou smlouvou, přičemž zakladatelé musí být minimálně tři. Ke vzniku komoditní burzy je potřena státního povolení, o které zakladatelé žádají ještě před podáním návrhu na zápis burzy do obchodního rejstříku. Ke vzniku komoditní burzy jako právnické osoby dochází zápisem do obchodního rejstříku, na návrh podepsaný všemi zakladateli. Nejvyšším orgánem je valná hromada, orgánem statutárním je burzovní komora. Pokud je tak stanoveno ve statutu burzy, mohou být v její organizační struktuře zřízeny fakultativní poradní orgány.

55

Eliáš K., Bartošíková M., Pokorná J. a kol. Kurs obchodního práva. Právnické osoby jako podnikatelé. 4. vydání. Praha: C.H. Beck, 2004, str. 578

47

A. 1. 2. Korporace soukromoprávní obchodní Exkurz: Soukromoprávní korporace v režimu práva Evropských společenství Mezi soukromoprávní obchodní korporace se řadí i dosud vzniklé typy soukromoprávních právnických osob, mající svůj původ v normě komunitárního práva. Konkrétně se jedná evropskou společnost, evropské hospodářské zájmové sdružení a evropskou družstevní společnost. Ve smyslu § 56 odst. 1 ObchZ jsou evropská společnost a evropské hospodářské zájmové sdružení obchodní společností, evropská družstevní společnost se povahově podobá družstvu. Příčinou existence těchto právnických osob je snaha komunitárního práva zajistit stejné právní prostředí pro podnikatelské a obchodní aktivity v rámci vnitřního trhu, a to nejen prostřednictvím harmonizace práva obchodních společností členských států, ale také vytvářením nových typů právnických osob. Co se harmonizace práva obchodních společností týče, je velice zlomkovitá a upravuje pouze dílčí otázky národních úprav, přičemž se většina harmonizační práce dotýká společností kapitálových, zejména pak akciových společností. „Základním rozdílem zavádění nových právních forem oproti harmonizaci je metoda právní regulace. Zatímco harmonizační právo ve formě směrnic ovlivňuje přímo národní právo a prosazuje se prostřednictvím novelizací vnitrostátní legislativy, nové právní formy jsou zaváděny nařízeními Rady, která jsou přímo aplikovatelná v členských státech, a nové právo tak vzniká nezávisle na národním právu.“56 Národní právo se aplikuje na tyto právní formy jen subsidiárně.

A. 1. 2. 1. Obchodní společnosti Obchodní společnost je zastřešující označení pro skupinu soukromoprávních korporací tvořenou veřejnou obchodní společností, komanditní společností, společností s ručením omezeným a akciovou společností. Právní úprava obchodních společností je obsažena v první hlavě druhé části obchodního zákoníku- v ustanoveních §§ 56- 220a. Obchodní zákoník charakterizuje obchodní společnost jako právnickou osobu založenou za účelem podnikání.57 Tato charakteristika však není zcela přesná, neboť existují i takové obchodní společnosti, které lze založit za jiným než podnikatelským účelem, a to akciová společnost a společnost s ručením omezeným. Obchodní společnosti se vždy zapisují do obchodního rejstříku a jsou

56 57

Hodál P. Evropské právo obchodních společností. 1. vydání. Praha: Linde, 2005, str. 25 viz. ustanovení § 56 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů

48

tedy ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 písm. a) ObchZ považovány za podnikatele, i pokud nevyvíjí podnikatelskou činnost a jsou založeny za jiným, než podnikatelským účelem58 Mezi obchodní společnosti zahrnuje obchodní zákoník i evropskou společnost a evropské hospodářské zájmové sdružení- jedná se o soukromoprávní korporace, které mají původ v normě komunitárního práva. Obchodní společnost charakterizují především následující znaky: a) korporativní charakter- spočívá na osobním základě. Nestanoví- li zákon jinak, mohou to být jak fyzické, tak právnické osoby, a to jak české, tak i zahraniční. Zákon však určité osoby z procesu zakládání právnických osob vylučuje- např. zákonem je vyloučeno, aby akciovou společnost založila jediná fyzická osoba (§ 162 odst. 1), jediná a táž fyzická osoba nemůže být jediným společníkem a tudíž i jediným zakladatelem nejvýše tří společností s ručením omezeným (§ 105 odst. 2) apod. b) obchodní společnost jakožto seskupení osob spočívá na smluvním základě- k založení obchodní společnosti je třeba svobodného projevu vůle zakladatelů, popř. zakladatele u jednočlenné obchodní společnosti. c) obchodní společnost vzniká k naplnění nějakého předem dohodnutého, zákonem aprobovaného

účelu-

ten

může

i

nemusí

být

podnikatelský,

přičemž

k podnikatelskému se vždy zakládá veřejná obchodní společnost a komanditní společnost. Obchodní společnosti se rozlišují osobní a kapitálové, někdy se setkáváme i s dělením na osobní, kapitálové a smíšené. Pro osobní obchodní společnosti je typická osobní forma účasti společníků na podnikání společnosti. Vklady společníků jsou možné, ale ne povinné. Společníci se nejen osobně podílejí na podnikání společnosti, ale zároveň mají možnost podílet se na vedení společnosti, mají i možnost jednat jejím jménem. Co se ručení týče, společníci ručí za závazky společnosti společně a nerozdílně celým svým majetkem. Osobní obchodní společnost nezřizuje jiné, než statutární orgány, typicky je osobní obchodní společností veřejná obchodní společnost. Pro kapitálovou obchodní společnost je typická majetková účast společníků na podnikání společnosti. Společníci se osobně nepodílí na řízení společnosti, za to jsou ale povinni vložit do společnosti majetkový vklad- jejich souhrn pak tvoří tzv. základní kapitál, 58

viz. ustanovení § 2 odst. 1 písm. a) zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník stanoví, ve znění pozdějších předpisů stanoví, že podnikatelem podle obchodního zákoníku je každá osoba zapsaná do obchodního rejstříku

49

který je dalším charakteristickým znakem kapitálové obchodní společnosti. Společníci neručí za závazky společnosti vůbec, nebo jen v omezeném rozsahu. Krom statutárních orgánů se setkáváme i s dalšími orgány (valná hromada, dozorčí rada). Typickou kapitálovou obchodní společností je akciová společnost, zpravidla bývá za kapitálovou obchodní společnost považována i společnost s ručením omezeným, avšak ta je někdy pro některé své rysy osobních obchodních společností řazena ke smíšeným obchodním společnostem. Pro smíšené obchodní společnosti, jak už označení „smíšené“ napovídá, je typické, že vykazují znaky jak společností osobních, tak kapitálových. Někteří společníci se osobně účastní podnikání společnosti a ručí za její závazky solidárně celým svým majetkem (komplementáři komanditní společnosti), jiní společníci vkládají do společnosti vklad, na podnikání se osobně neúčastní a za závazky ručí jen v omezené míře (komanditisté komanditní společnosti). Typickou smíšenou obchodní společností je komanditní společnost. A. 1. 2. 1. 1. Veřejné obchodní společnosti Zákon definuje veřejnou obchodní společnost jako „společnost, ve které alespoň dvě osoby podnikají pod společnou firmou a ručí za závazky společnosti společně a nerozdílně celým svým majetkem“59. Společníkem může být fyzická i právnická osoba. Veřejná obchodní společnost musí být vždy založena za účelem podnikání, jiný účel není dovolen. Ze zákonného vymezení společnosti vyplývá, že musí mít alespoň dva společníky. Pro společníka fyzickou osobu stanoví zákon omezení- může jím být pouze fyzická osoba splňující všeobecné podmínky podle živnostenského zákona, a u níž není dána překážka provozování této živnosti podle živnostenského zákona. Toto omezení společníků fyzických osob je odrazem toho, že každý ze společníků může být ze zákona statutárním orgánem společnosti, a jako takový musí být uvedeným požadavkům podroben. Pokud je společníkem osoba právnická, je výkon práv společníka veřejné obchodní společnosti svěřen statutárnímu orgánu dané právnické osoby, popř. zákon připouští, aby k výkonu práv a povinností byla statutárním orgánem právnické osoby společníka zmocněna jiná osoba coby zástupce. Statutárním orgánem jsou všichni společníci, nestanoví- li společenská smlouva, že statutárním orgánem jsou pouze někteří, nebo jen jeden společník.

59

viz. ustanovení § 76 odst. 1 zákona č. 513/ 1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů

50

A. 1. 2. 1. 2. Komanditní společnosti Komanditní společnost je velmi starou právní formou, její kořeny sahají až do 12. století, jak dokazují dochované notářské záznamy o smlouvách mezi zámořskými obchodníky a společníky, kteří financovali jejich podnikání. Jedná se o společnost osobní, ale v podobě komanditistů se u ní objevují i prvky společnosti kapitálové. Pro tyto prvky bývá někdy označována jako společnost smíšená. Od výše zmíněné veřejné obchodní společnosti se liší existencí dvou druhů společníků- komplementářů a komanditistů. Komplementáři se ničím neodlišují od společníků veřejné obchodní společnosti- ručí neomezeně za závazky společnosti, realizují svou činností účel, pro který byla společnost vytvořena, podmiňují svou přítomností existenci společnosti. Naproti tomu se účast komanditistů na společnosti omezuje pouze na povinný vklad do základního kapitálu společnosti- ten musí činit nejméně 5000 Kč. Ručení komanditistů za závazky společnosti je omezené- ručí za závazky společnosti pouze do výše nesplacené části svého vkladu. „ K existenci kapitálových prvků ve společnosti přihlíží i systematika její právní úpravy, která je koncipována jako speciální k úpravě veřejné obchodní společnosti. Z ustanovení § 93 odst. 4 vyplývá, že se ustanovení o veřejné obchodní společnosti použijí přiměřeně i na komanditní společnost, pokud vlastní úprava komanditní společnosti nestanoví něco jiného. Právní postavení komanditistů se potom přiměřeně řídí úpravou, která platí pro společníky společnosti s ručením omezeným.“60 Spojení dvou druhů společníků v jedné společnosti vyžaduje, aby komanditní společnost měla minimálně dva společníky- jednoho komanditistu a jednoho komplementáře. Pokud by ve společnosti skončili svou účast všichni komanditisté, není nutné společnost rušit, ale je možné využít ustanovení § 103 ObchZ a dohodnout změnu společnosti bez likvidace na veřejnou obchodní společnost. Pokud však skončí svou účast ve společnosti všichni komplementáři, je nutné společnost zrušit. Společníkem komanditní společnosti se může stát fyzická i právnická osoba. Obdobně jako u veřejné obchodní společnosti vyslovuje zákon další požadavky na osoby komplementářů. Statutárním orgánem společnosti jsou komplementáři. Pokud nevyplývá ze společenské smlouvy něco jiného, je každý komplementář oprávněn jednat jménem společnosti samostatně.

60

Eliáš K., Bartošíková M., Pokorná J. a kol. Kurs obchodního práva. Právnické osoby jako podnikatelé. 4. vydání. Praha: C.H. Beck, 2004, str. 137

51

A. 1. 2. 1. 3. Společnosti s ručením omezeným Společnost s ručením omezeným stojí na pomezí kapitálových a osobních společností. Představuje přechodovou formu spojující výhody osobních i kapitálových společnostíspolečníci společnosti s ručením omezeným nepřebírají neomezené ručení za závazky společnosti, společnosti ovšem nejsou odcizeni tak, že by jí nebyli vůbec známi a řízení společnosti převzaly třetí osoby. Pro společnost s ručením omezeným jsou charakteristické zejména následující znaky: -

a) společnost má povinně vytvořený základní kapitál z vkladů společníků, přičemž minimální výše vkladu společníka musí činit alespoň 20 000 Kč a nejnižší zákonem dovolená výše základního kapitálu je 200 000 Kč; společník se může podílet právě jedním vkladem (pokud má více osob společný podíl, jsou považovány za jediného společníka),

-

b) společníci ručí za závazky společnosti jen v omezené výši a jen tak dlouho, pokud nebyl v obchodním rejstříku proveden zápis o zaplacení všech vkladů,

-

c) společnost může mít nanejvýš 50 společníků, těmi mohou být jak fyzické, tak právnické osoby,

-

d) společnost může být založena jednou osobou- jediná fyzická osoba však může být jediným společníkem nejvýše tří společností s ručením omezeným, jednočlenná společnost s ručením omezeným nemůže být jediným zakladatelem či jediným společníkem jiné společnosti s ručením omezeným. Co se ručitelského závazku týče, stíhá společníky jen v omezeném rozsahu- ručení je

omezeno co do výše61 a co do času62. Všichni společníci mají jako ručitelé solidární postavení. Věřitel může žádat plnění po jakémkoli ze společníků nezávisle na tom, zda žádaný společník splnil svou vkladovou povinnost. Nejvyšším orgánem společnosti, do jehož působnosti náleží otázky zásadního významu, je valná hromada, orgánem statutárním je jednatel či jednatelé. Pokud tak stanoví společenská smlouva nebo zvláštní zákon, zřizuje se orgán kontrolního charakteru- dozorčí rada.

61

ručitelský závazek je dán souhrnem částek nesplněné vkladové povinnosti všech společníků zapsané do obchodního rejstříku 62 trvá, dokud všichni společníci zcela nesplní svou vkladovou povinnost a toto splnění je zapsáno do obchodního rejstříku

52

A. 1. 2. 1. 4. Akciové společnosti Zákon charakterizuje akciovou společnost jako „společnost, jejíž základní kapitál je rozvržen na určitý počet akcií o určité jmenovité hodnotě.“63 Je typickou kapitálovou společností, která povinně vytváří základní kapitál, přičemž podíly jejich společníků jsou rozděleny na dílčí, samostatně obchodovatelné části- tzv. akcie. Akcionáři se na činnosti společnosti svými osobními výkony zásadně nepodílejí. Akciová společnost není svou existencí na osobní substrát vázána- odpadnutí jakéhokoliv akcionáře není právním důvodem jejího zániku. Společnost může být založena jedním zakladatelem, pokud je tento právnickou osobou, jinak dvěma a více osobami fyzickými. Ke vzniku akciové společnosti dochází okamžikem zápisu do obchodního rejstříku, přičemž zákon rozlišuje dva možné způsoby vzniku- s veřejnou nabídkou akcií a bez veřejné nabídky akcií. V prvním případě musí základní kapitál činit nejméně 20. 000. 000,- Kč, v druhém pouze 2. 000. 000,- Kč. Co se organizační struktury týče, správu a řízení zajišťuje profesionální a placený aparát představenstva, které je zároveň orgánem statutárním. Společníci (akcionáři) se na řízení společnosti podílejí především prostřednictvím valné hromady- vrcholného orgánu akciové

společnosti,

v jejíž

působnosti

jsou

otázky

zásadního

významu,

jako např. rozhodování o změně stanov, zvýšení či snížení základního kapitálu společnosti apod. K přijetí rozhodnutí valné hromady se nevyžaduje jednomyslnost, valná hromada se usnáší na základě většinového principu, kdy je každý z akcionářů zastoupen počtem hlasů odvozeným z jeho kapitálového podílu na základním kapitálu společnosti. Role dozorčí rady spočívá v dohledu na výkon působnosti představenstva a uskutečňování podnikatelské činnosti společnosti. Akciová společnost odpovídá za své závazky celým svým majetkem, akcionáři neručí za závazky společnosti.64 Mezi výhody této právní formy obchodní společnosti patří volná vazba společníka ke společnosti65, možnost společnosti dalším upisováním akcií zvyšovat svůj majetek, možnost pružně investovat do koupě akcií prosperujících akciových společností a tím akumulovat svůj majetek a chránit jej před inflací. Nevýhodou pak je zejména oddělení akcionářů od

63

viz. ustanovení § 154 odst. 1 zákona č. 513/ 1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů to neplatí bezvýjimečně, neboť po zániku společnosti ručí její bývalí akcionáři za tyto závazky do výše svých podílů na likvidačním zůstatku (viz. ustanovení § 56 odst. 6. zákona č. 513/ 1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů). 65 akcionář se může v podstatě kdykoliv rozhodnout, že se svého majetkového poměru ke společnosti převodem akcie zbaví 64

53

společnosti ve spojení s vysokou autonomizací profesionálního managementu, u něhož nelze vyloučit, že může sledovat víc zájmy své, než zájmy společnosti a akcionářů. Jistou nevýhodu představuje též nebezpečí byrokratizace správy a řízení společnosti. Akciovou

společností

se

zvláštní

zákonnou

úpravou

jsou

kupř.

banky

(zákon č. 21/1992 Sb., o bankách), pojišťovny a zajišťovny (zákon č. 363/1999 Sb., o pojišťovnictví), penzijní fondy (zákon č. 42/1994 Sb., o penzijním pojištění se státním příspěvkem), investiční fondy a investiční společnosti (189/2004 Sb., o kolektivním investování) nebo centrální depozitář či burza cenných papírů (zákon č. 256/2004 Sb., o podnikání na kapitálovém trhu). Vůči této zvláštní úpravě je obchodní zákoník v postavení obecného předpisu. A. 1. 2. 1. 5. Evropská hospodářská zájmová sdružení Prvním pokusem o unifikovanou podnikatelskou formu pro zajištění fungování vnitřního

trhu

bylo

vytvoření

Evropského

hospodářského

zájmového

sdružení

nařízením Rady č. 2137/85. Členské státy musely k nařízení přijmout prováděcí zákony, které upravují návaznost nařízení na domácí právo. V našem právním řádu upravuje návaznost na české právo zákon č. 360/2004 Sb., o Evropském hospodářském zájmovém sdružení, který pro tuto právní formu zavádí subsidiární použití ustanovení o obchodních společnostech v obchodním zákoníku. „Účelem EHZS není dosahování zisku pro sdružení- spíše naopak, slouží pouze k usnadnění hospodářské činnosti svých členů. Jeho činnost musí souviset s jejich hospodářskou činností a smí být pouze pomocnou činností. Pokud EHZS dosáhne zisku, je to zisk jeho členů a rozdělí se mezi ně.“66 EHZS může být fyzická i právnická osoba, a to jak soukromoprávní, tak veřejnoprávní. Členství lze ukončit vystoupením, z důležitějších důvodů též výpovědí či vyloučením. Odpovědnost členů za závazky sdružení je neomezená a solidární. EHZS se v národním právu nejvíce blíží veřejné obchodní společnosti, avšak vykazuje také některé rysy společnosti s ručením omezeným. Co se struktury EHZS týče, má podle ustanovení čl. 16 odst. 1 nařízení dva povinné orgány, a to společně jednající členy (usnáší se jednomyslně), statutárním orgánem je jeden nebo více jednatelů. Smlouva o sdružení nicméně může zřídit či předpokládat zřízení

66

Týč V. a kol. Lexikon- právo Evropské unie. 1. Vydání. Ostrava: Sagit, 2004, str. 70

54

i jiných orgánů sdružení -jejich působnost musí vymezit smlouva o sdružení. Působnost, která je podle nařízení o EHZS svěřena obligatorním orgánům sdružení, nemůže být přenesena na dobrovolně vytvořené orgány. Orgánem, který má právo sdružení zastupovat a přísluší mu rovněž obchodní vedení sdružení, je jeden nebo více jednatelů. Jednatelem je osoba fyzická, popř. osoba právnická, pokud pro výkon funkce jednatele ustanoví fyzickou osobu. Při jednání vůči třetím osobám sdružení zastupují a jednají jeho jménem výhradně jednatelé, jejich zástupčí oprávnění je neomezené. Ke zrušení EHZS je zapotřebí jednomyslného souhlasu, v některých případech je předepsána písemná forma usnesení. Důsledkem zrušení je likvidace, prováděná podle práva příslušného členského státu, totéž platí i pro případný konkurz. A. 1. 2. 1. 6. Evropské společnosti (Societas Europea) „Societas Europea (SE) je nadnárodní právní forma akciové společnosti vytvořená komunitárním právem. Jejím účelem je poskytnout společnostem a skupinám podnikajícím na mezinárodní úrovni odpovídající právní formu, aby se odbouraly překážky podnikání vyplývající z odlišností v právních úpravách obchodních společností a z existence státních hranic.“67 „Většina základních charakteristik SE se shoduje s vlastnostmi akciových společností známých z evropských právních řádů. SE lze charakterizovat tak, že: -

je kapitálová společnost- tvoří povinně základní kapitál,

-

její základní kapitál je tvořen souhrnem vkladů akcionářů a je rozčleněn na akciecenné papíry,

-

akcionář ručí za závazky společnosti jen do výše svého vkladu.“68 Základem úpravy SE je nařízení Rady ES č. 2157/2001, o stanovách evropské

společnosti. „Nařízení patří mezi ta, která umožňují členským státům, aby některé v něm výslovně uvedené otázky upravily odchylně, zejména pak podrobněji. Znění se omezuje na klasickou úpravu individuální akciové společnosti, tedy zejména na její založení, základní kapitál, akcie, organizační strukturu, roční závěrku, zrušení, likvidaci a insolvenci.

67 68

Hodál P. Evropské právo obchodních společností. 1. vydání. Praha: Linde, 2005, str. 126 Tamtéž, str. 126

55

V ostatních otázkách v nařízení neupravených odkazuje na úpravu obsaženou ve směrnicích69, popř. v právním řádu členského státu.“70 V českém právu je pramenem vnitrostátní úpravy SE zákon č. č. 627/2004 Sb., o evropské společnosti. Pokud určitou otázku neupravuje ani nařízení, ani specifické právo vydané pro SE státem, ve kterém se nachází její sídlo, použije se běžného akciového práva státu, v němž je sídlo společnosti- pokud má sídlo v České republice, dochází k subsidiární aplikaci obchodního zákoníku. Jednotlivé způsoby založení vymezuje nařízení taxativně: a) fůze dvou a více akciových společností z různých členských států sloučením nebo splynutím, kde SE je nástupnickou společností, b) vytvoření společné holdingové společnosti ve formě SE akciovou společností a společností s ručením omezeným, c) založení dceřiné SE více právnickými osobami, anebo jednou SE (čl. 3), d) změna právní formy a. s. na SE u společnosti, která má sídlo a správní ústředí na území ES a která má alespoň dva roky dceřinou společnost řídící se právem jiného členského státu. V procesu založení musí být přítomen „nadnárodní prvek“- jednou ze základních podmínek pro založení SE je různá národnost zakladatelů, přičemž všechny zakladatelské právnické osoby musí být založeny podle práva některého členského státu ES a mít na území ES sídlo. Výjimku z podmínky sídla na území společenství zmiňuje čl. 2 odst. 5 nařízení„členský stát může stanovit, že společnost, jejíž ústředí se nenachází ve Společenství, se může podílet na založení SE, je- li společnost založena podle práva členského státu, má (statutární) sídlo v (stejném) státě a má skutečnou a trvalou vazbu na hospodářství členského státu.“ Každá SE je v členském státě, ve kterém má sídlo, zapisována do rejstříku určeného předpisy členského státu- v České republice do obchodního rejstříku u příslušného rejstříkového soudu. Oznámení o zápisu do rejstříku a výmazu z rejstříku se pro informační účely zveřejňuje v Úředním věstníku Evropských společenství. Nařízení obsahuje mimo jiné i stručnou úpravu firmy SE- před nebo za firmou musí být uváděna zkratka „SE“. Základ

69 70

Např. směrnice Rady ES č. 86/2001, k doplnění stanov evropské společnosti týkající se účasti zaměstnanců Týč V. a kol. Lexikon- právo Evropské unie. 1. Vydání. Ostrava: Sagit, 2004, str. 59

56

úpravy základního kapitálu poskytuje opět nařízení- základní kapitál se vyjadřuje v eurech71. Upsaný základní kapitál musí činit nejméně 120 000 eur. Základní kapitál SE je rozvržen na akcie, přičemž každý akcionář ručí jen do výše svého vkladu. Na akcie a jiné účastnické cenné papíry se aplikuje právo státu sídla SE, i pro úpravu dluhopisů odkazuje nařízení na vnitrostátní právo. Jiné cenné papíry, zejména ty, jež nejsou investičními cennými papíry, např. skladní listy a směnky, jsou mimo aplikační rozsah nařízení a dané právní vztahy je třeba podřídit mezinárodnímu právu směnečnému. Základní bod úpravy organizace představuje článek 38 nařízení, umožňující každé SE volbu mezi monistickým a dualistickým systémem řízení- rozhodnutí o způsobu řízení SE nechává nařízení na jejích stanovách. Možnost volby byla zvolena s ohledem na existenci rozdílných modelů řízení akciových společností v jednotlivých zemích ES. Monistický systém, uplatňující se v zemích common law a francouzské právní oblasti, se vyznačuje tím, že má jediný řídící orgán- „správní radu“. Naproti tomu v dualistickém systému vystupuje kromě řídícího orgánu (představenstva) i orgán dozorčí (rada), který na řídící orgán dohlíží a je od něj přísně oddělen. Dualistický systém se používá v Německu a v zemích s podobným právním řádem. Orgány SE jsou tedy valná hromada coby orgán nejvyšší a dále buď dozorčí orgán a řídící orgán, nebo správní orgán, podle toho, co určí stanovy. Ve věcech zrušení, likvidace, úpadku, zastavení plateb a podobných postupů, se SE řídí právními předpisy, které by se vztahovaly na akciovou společnost založenou podle práva členského státu, ve kterém se nachází její sídlo, včetně ustanovení o rozhodování valné hromady.

A. 1. 2. 2. Družstva Obecnou právní úpravu této korporace soukromého práva se nachází v ustanoveních §§ 221 až 260 ObchZ. Zákon definuje družstva jako „společenství neuzavřeného počtu osob založené za účelem podnikání nebo zajišťování hospodářských, sociálních anebo jiných potřeb svých členů“72. Je- li družstvo založeno za jiným, než podnikatelským účelem, vyžaduje zákon, aby jeho činnost směřovala k podpoře hospodářských nebo jiných aktivit jeho členů. Stejně jako obchodní společnosti se družstvo zapisuje obligatorně do obchodního

71

K tomuto pravidlu existuje výjimka v čl. 67 nařízení. Jde o situaci, kdy se na členský stát nevztahuje třetí etapa hospodářské a měnové unie, v tomto případě stát může uplatnit na svém území stejné předpisy, jaké uplatňuje na akciové společnosti řídící se jeho právem. 72 viz. ustanovení § 221 odst. 1 zákona č. 513/ 1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů

57

rejstříku, a proto má vždy postavení podnikatele.

73

Členem může být fyzická i právnická

osoba, přičemž členů musí mít družstvo nejméně pět - to neplatí, pokud jsou členem družstva alespoň dvě právnické osoby. K podpoře jiných osob než členů družstva, popř. k podpoře obecně prospěšným aktivit nelze družstvo založit. Družstvo odpovídá za porušení svých závazků celým svým majetkem, členové družstva naopak za závazky družstva neručídružstvo je majetkově samostatné a jeho majetek je striktně oddělen od majetku členů. „Současná úprava družstva je připodobňována k obchodním společnostem, což se projevuje v inkorporaci úpravy družstev do obchodního zákoníku. Idea družstevnictví stojí na určitých nadčasových principech.“74 Mezi tyto principy jsou řazeny následující: a) princip dobrovolnosti členství- nelze nikoho nutit, aby se členem družstva stal proti své vůli, popř. aby proti své vůli zůstal členem družstva, b) princip kolektivismu- družstvo je kolektivem neuzavřeného počtu vzájemně spolupracujících členů, což vylučuje existenci jednočlenného družstva, c) princip družstevní demokracie- v družstvu se rozhoduje většinou hlasů podle hlav a nikoliv podle majetkových podílů. Základním pojmovým znakem družstevnictví bylo, že každý člen družstva má jeden hlas bez ohledu na velikost svého členského podílu. To dnes vyjadřuje ustanovení § 240 odst. 1 ObchZ, avšak za určitých okolností mohou stanovy určit i jinak, d) princip rovnosti členů- každý člen má stejná práva a povinnosti, pokud stanovy neurčí jinak. Nejvyšším

orgánem

družstva

je

členská

schůze,

statutárním

orgánem

je

představenstvo, kontrolní komise je orgánem kontrolního typu. Další orgány mohou fakultativně určit stanovy. Specifickým druhem družstva je družstvo bytové. Bytovým družstvem je podle ustanovení § 221 odst. 2 ObchZ družstvo, které zajišťuje bytové potřeby svých členů. Toto vymezení rozvedla judikatura Nejvyššího soudu, podle níž bytovým družstvem je „každé družstvo, které zajišťuje bytové potřeby svých členů zejména tím, že jim pronajímá nebo jiným způsobem dává do užívání byty nebo jiné místnosti, toto platí jak ve vztahu k družstvu, které

73

viz. ustanovení § 2 odst. 2 zákona č. 513/ 1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů Eliáš K., Bartošíková M., Pokorná J. a kol. Kurs obchodního práva. Právnické osoby jako podnikatelé. 4. vydání. Praha: C.H. Beck, 2004, str. 385 74

58

toto má jako předmět podnikání, ale i vůči tomu, které tuto činnost reálně zajišťuje“75 Bytovými družstvy jsou kromě družstev přímo zajišťujících bytové potřeby svých členů také družstva, která se starají o správu bytových jednotek a zajišťování služeb s tím spojených, které jsou ve vlastnictví členů. Problematiky bytových družstev se kromě obchodního zákoníku dotýká zákon č. 72/ 1994 Sb., o vlastnictví bytů, který nařídil družstvům vydat na žádost jejich členů do vlastnictví tzv. jednotku (tj. byt nebo nebytový prostor podle zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů). Bytových družstev se dotýká i ustanovení § 143 odst. 2ObčZ, které zakládá společné členství manželů v bytovém družstvu a dále ustanovení § 705, § 707 a § 714 ObčZ, která upravují nájem družstevního bytu. Specifickým druhem družstva jsou i spořitelní a úvěrní družstva označované legislativní zkratkou družstevní záložny. Právní úprava družstevních záložen se nachází v zákoně č. 87/1995 Sb., o spořitelních a úvěrních družstvech, ustanovení ObchZ se použije tehdy, nestanoví- li zákon č. 87/1995 Sb. jinak. Družstevní záložnou zákon rozumí družstvo, které pro podporu hospodaření svých členů provozuje finanční činnosti, jimiž se rozumí zejména přijímání vkladů a poskytování úvěrů, ručení a peněžních služeb v různých formách. Družstevní záložna není bankou a její činnost není považována za provozování živnosti podle živnostenského

zákona76,

je

oprávněna

k činnostem

vymezeným

v § 3 zákona č. 87/1995 Sb.77, pokud nebyl rozsah její činnosti vymezen v povolení v užším rozsahu. Na rozdíl od jiných družstev, nemůže družstevní záložna vzniknout bez státního povolení, vydávaného na základě písemné žádosti zakladatelů Úřadem pro dohled nad družstevními záložnami. Minimální počet členů je 30, členský podíl je nepřevoditelný, členství nemůže vzniknout ani přechodem. Při hlasování má každý člen jeden hlas, avšak členům, kteří vložili další členský vklad, náleží jeden další hlas za každý celý násobek základního vkladu. Ve vyšším rozsahu než 33% však nesmí nikdo hlasovací práva vykonávat. Zákon zmiňuje i otázky, ve kterých má každý člen vždy pouze jeden hlas (změna stanov, vyloučení člena atd.). Dalším specifikem družstevní záložny je existence čtvrtého obligatorního orgánu, kterým je úvěrová komise., rozhodující o poskytování úvěrů členům,

75

rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 4. května 1999, spisová značka 32 Cdo 197/99 Zákon č. 455/2001 Sb., živnostenský zákon, ve znění pozdějších předpisů 77 Zákonný výčet obsahuje činnosti jako např. přijímání vkladů od členů, poskytování úvěrů členům, finanční leasing pro členy, platební styk, zúčtování a vydávání a správa platebních prostředků pro členy, poskytování záruk ve formě ručení nebo bankovní záruky za členy, poskytování záruk ve formě ručení nebo bankovní záruky za členy, otvírání akreditivů pro členy, obstarání inkasa pro členy, nákup a prodej cizí měny pro členy, pronájem bezpečnostních schránek členům. 76

59

o poskytování záruk za úvěry členů a o zajištění členů. Orgánem vykonávající státní dohled nad oblastí družstevního peněžnictví je Úřad pro dohled nad družstevními záložnami.

A. 1. 2. 3. Evropské družstevní společnosti Základ úpravy této soukromoprávní korporace je obsažen v přímo aplikovatelném nařízení Rady (ES) č. 1435/2003, o statutu Evropské družstevní společnosti, a navazující směrnici Rady č. 2003/72/ES, kterou se doplňuje statut evropské družstevní společnosti s ohledem na zapojení zaměstnanců. Tuto směrnici do českého právního řádu implementoval zákon č. 307/2006 Sb., o evropské družstevní společnosti.78 Nařízení do značné míry kopíruje právní úpravu Evropské společnosti a EDS tak přibližuje obchodním společnostem, což je dáno tím, že v mnoha evropských zemích je družstvo řazeno přímo mezi obchodní společnosti. Česká právní úprava však EDS charakterizuje jako družstvo, byť v některých výslovně stanovených případech se na něj budou aplikovat ustanovení o akciových společnostech. „Družstvo se podle nařízení odlišuje od obchodních společností především zvláštními zásadami činnosti, mezi něž patří zejména zásada „jeden člen- jeden hlas“, demokratická struktura družstva, členové družstva nejsou jeho majiteli a mohou jimi být zaměstnanci, zákazníci nebo také dodavatelé, zásada spravedlivé dělby zisku.“79 Základním účelem EDS je „uspokojování potřeb členů nebo rozvoj jejich hospodářských a sociálních činností, zejména uzavíráním smluv se členy na dodávky zboží či poskytování služeb nebo na provedení prací takového druhu, který EDS provádí nebo obstarává“80, dále pak nařízení stanoví, že „účelem EDS může být rovněž uspokojování potřeb jejích členů výše uvedeným způsobem prostřednictvím podpory jejich účasti na hospodářských činnostech v jedné nebo více EDS nebo vnitrostátních družstvech“.81 Tak jako u SE, i v procesu založení EDS musí být přítomen „nadnárodní prvek“. EDS může být založena následujícími způsoby: a) -alespoň pěti fyzickými osobami s bydlištěm alespoň ve dvou členských státech,

78

Zákon upravuje zapojení zaměstnanců evropské družstevní společnosti do rozhodování o jejích záležitostechobsahem tohoto práva zaměstnanců je právo na informace a projednání a dále tzv. právo vlivu, čímž je chápáno právo volit a být volen, jmenovat, doporučovat nebo souhlasit nebo nesouhlasit s volbou nebo jmenováním členů správní rady nebo kontrolní komise. 79 Hodál P. Evropské právo obchodních společností. 1. vydání. Praha: Linde, 2005, str. 39 80 viz. ustanovení čl. 1 odst. 3 nařízení Rady č. 1435/2003, o statutu Evropské družstevní společnosti 81 viz. ustanovení čl. 1 odst. 3 nařízení Rady č. 1435/2003, o statutu Evropské družstevní společnosti

60

b) -alespoň pěti fyzickými osobami a společnostmi ve smyslu čl. 48 odst. 2 Smlouvy o založení ES a jinými veřejnoprávními nebo soukromoprávními právnickými osobami založenými podle práva členského státu, které mají bydliště v nejméně dvou různých členských státech nebo se řídí právem alespoň dvou různých členských států, c) -společnostmi ve smyslu čl. 48 odst. 2 Smlouvy o založení ES a jinými veřejnoprávními nebo soukromoprávními právnickými osobami založenými podle práva členského státu, které se řídí právem alespoň dvou různých členských států, d) -fúzí družstev založených podle práva členského státu, která mají sídlo i správní ústředí ve Společenství, řídí-li se alespoň dvě tato družstva právem různých členských států, e) -přeměnou družstva založeného podle práva členského státu, které má sídlo i správní ústředí ve Společenství, pokud má po dobu alespoň dvou let provozovnu nebo dceřinou společnost řídící se právem jiného členského státu. Minimální výše základního kapitálu činí 30 000 eur, nařízení umožňuje jeho vyjádřit v eurech i v národní měně. Základní kapitál je rozdělen do podílů, které jsou ve formě na jméno a jejichž jmenovitá hodnota v rámci jednoho druhu musí být shodná. Jmenovitou hodnotu lze snížit rozdělením a zvýšit sloučením podílů. Základním dokumentem EDS jsou stanovy mající písemnou formu a podepsané zakládajícími členy. Stanovy musí být vypracovány v souladu s předpisy pro zakládání družstev platnými v členském státě, kde má družstevní společnost sídlo. Nařízení dále upravuje postup přemístění sídla SCE, různé způsoby založení EDS, strukturu orgánů EDS, způsoby rozhodování, práva a povinnosti členů, nakládání se ziskem, rušení EDS, likvidaci a úpadek EDS. Stejně jako v případě SE může být struktura orgánů buď monistická, nebo dualistická, konkrétní strukturu určí stanovy společnosti. Orgánem EDS je vždy valná hromada a dále buď kontrolní komise a představenstvo, nebo správní rada. Pokud má nebo bude mít EDS sídlo zapsané sídlo na území České republiky, zapisuje se do obchodního rejstříku.

61

A. 2. Soukromoprávní právnické osoby nadačního typu A. 2. 1. Nadace a nadační fondy Zákon charakterizuje nadace a nadační fondy jako účelová sdružení majetku zřízená a vzniklá pro dosahování obecně prospěšných cílů. Obecně prospěšné cíle vymezuje zákon demonstrativně- zejména se jedná o rozvoj duchovních hodnot, ochranu lidských práv nebo jiných humanitárních hodnot, ochranu přírodního prostředí, kulturních památek, tradic, rozvoj vědy, vzdělání, tělovýchovy a sportu. Mezi zákonem nezdůrazněné účely může patřit např. rozvoj kultury, ochrana menšin apod. Ve většině moderních kontinentálně- evropských zemí je nadační právo upraveno v občanských zákonících, v České republice tomu tak prozatím není a právní úprava nadací je obsažena v zákoně č. 227/1997 Sb. o nadacích a nadačních fondech. ZNNF „byl postaven na převzetí rakouské koncepce diferenciace mezi nadací a nadačním fondem. Rozdíl spočívá v tom, že nadační fond neslouží trvalému, nýbrž toliko dočasnému účelu; jeho majetek může být i celý spotřebován k dosažení stanoveného účelu.“82 Nadace musí mít po celou dobu své existence nadační jmění minimálně ve výši 500 000 Kč. K dosahování účelu, pro který byla zřízena, smí nadace použít jen výnosů z nadačního jmění a ostatní majetek, na rozdíl od nadačního fondu, který používá veškerý svůj majetek. Nadace se těší daňovému zvýhodnění- výnosy z nadačního jmění jsou osvobozeny od daně z příjmů právnických osob. Oproti nadaci nemusí mít nadační fond trvalý charakter ani výnosovou povahu. „Nadační fond má spotřebitelskou povahu. Jeho majetek může být zcela vyčerpán, může být dokonce i předlužen. Pokud je takový stav trvalý, je dán důvod pro zrušení nadačního fondu.“83 Zákon obsahuje určitá omezení práv a povinností nadací oproti ostatním právnickým osobám, a to z důvodů ochrany nadačního majetku, či z obav ze zneužití nashromážděného majetku. Nadace se kupř. nesmí podílet na financování politických stran a politických hnutí, nesmí poskytovat nadační příspěvky členům orgánů nadace84. Majetek je možné užít jen v souladu s účelem a podmínkami stanovenými v nadační listině, popř. ve statutu.

82

Dvořák T. Nadace a nadační fondy: text zákona s poznámkami. 1. Vydání. Praha: Aspi, 2007, str. 15 Ronovská, K. Soukromoprávní aspekty nadačního a spolkového práva v Česku, ve Švýcarsku a v Nizozemí. 1. vydání. Brno: MU, 2004, str. 51 84 viz. ustanovení § 21 odst. 5 zákona č. 227/1997 Sb., o nadacích a nadačních fondech, ve znění pozdějších předpisů. 83

62

Kromě zákonem stanovených výjimek nesmí nadace, ani nadační fond vlastním jménem podnikat. „Zákon toto sice výslovně nezakazuje, přesto však je nepochybné, že nadace (nadační fond) nemůže mít podnikání jako hlavní (primární) předmět své činnosti; jako doplňkový či druhotný (sekundární) předmět činnosti nadace (nadačního fondu) však podnikání provozovat může. Podnikatelské aktivity nadace (nadačního fondu) nemusí být nulitní či zcela marginální, nikdy však- v poměru k hlavní činnosti- nemůže být podnikání dominantní.“85 Nadace a nadační fondy se zřizují nadační listinou- buď písemnou smlouvou inter vivos, je- li zřizovatelů dva a více, nebo zakládací smlouvou, je- li zřizovatel jediný. Nadaci a nadační fond lze zřídit i mortis causa závětí. Ke vzniku dojde až dnem zápisu do nadačního rejstříku, který je veden příslušným krajským soudem. Součástí názvu musí být i označení právní formy- „nadace“, popř. „nadační fond“. Organizační strukturu nadací a nadačních fondů tvoří dvojice orgánů- správní rada jako orgán statutární a výkonný a dozorčí rada, popř. revizor není- li dozorčí rada zřízena, coby orgán kontrolní. Dozorčí rada musí být zřízena vždy, jestliže nadační jmění nebo majetek nadačního fondu je vyšší než 5 000 000 Kč. V ostatních případech může být dozorčí rada zřízena, pokud tak stanoví nadační listina anebo statut nadace nebo nadačního fondu86. ZNNF mezi způsoby zrušení nadace zmiňuje následující: dosažení účelu nadace, rozhodnutí správní rady o sloučení s jinou nadací či nadačním fondem, zrušení rozhodnutím soudu a nakonec prohlášení konkurzu, popř. zamítnutí prohlášení konkurzu pro nedostatek majetku. Jelikož není nadační subjekt nadán vlastní vůlí, nemůže sám sebe zrušit na základě rozhodnutí svých vlastních orgánů. K zániku dochází výmazem z nadačního rejstříku.

85

Dvořák T. Nadace a nadační fondy: text zákona s poznámkami. 1. Vydání. Praha: Aspi, 2007, str. 14 viz. ustanovení § 17 odst. 2 zákona č. 227/1997 Sb., o nadacích a nadačních fondech, ve znění pozdějších předpisů 86

63

A. 3. Soukromoprávní ústavy A. 3. 1. Obecně prospěšné společnosti Obecně prospěšná společnost je soukromoprávním ústavem. I když by se na první pohled z jejího názvu mohlo zdát, že se jedná o korporaci, není tomu tak- její faktický základ tvoří účelové sdružení majetku. „Jedná se o neziskovou právnickou osobu, která je založena, podle zákona č. 248/1995 Sb., o obecně prospěšných společnostech, k poskytování obecně prospěšných služeb, jejíž zisk (pokud nějakého dosáhne, což není implicitně vyloučeno) se nerozděluje mezi zakladatele, členy orgánů či zaměstnance, ale používá se opět na financování obecně prospěšných služeb.“87 Zákon legální definici pojmu „obecně prospěšných služeb“ neposkytuje, v zásadě se jedná o takové služby, které směřují k dosažení obecného blaha. Takovými službami mohou být např. různé humanitární, zdravotnické, sociální, kulturní, sportovní, vědecké, vzdělávací či jiné služby. Tyto služby jsou veřejnosti poskytovány za předem stanovených a pro všechny uživatele stejných podmínek. Povinnou součástí názvu je označení „obecně prospěšná společnost“, popř. zkratka právní formy „o. p. s.“. OPS zakládá buď více zakladatelů, kteří uzavírají smlouvu o založení, nebo ji zakládá jediný zakladatel- v tom případě nahradí výše zmíněnou smlouvu zakládací listina sepsaná formou notářského zápisu. Zakládací listina i zakládací smlouva musí obsahovat zákonem stanovené náležitosti88. Obecně prospěšná společnost jako samostatný subjekt práva vzniká až zápisem do Rejstříku obecně prospěšných společností, vedeným příslušným rejstříkovým soudem, kterým je místně příslušný krajský soud. Zakladatelem obecně prospěšné společnosti může být každá fyzická nebo právnická osoba. Orgány OPS jsou správní rada, ředitel a dozorčí rada. Správní rada je orgánem statutárním, navíc rozhoduje o všech podstatných věcech, které se dané obecně prospěšné společnosti týkají89. Nestanoví- li zakládací smlouva jinak, jmenuje první správní radu zakladatel. Orgán ředitele je zřizován, pokud tak stanoví zakládací listina. Jmenuje ho a odvolává správní rada. Ředitel řídí činnost obecně prospěšné společnosti, pokud nejde o činnost vyhrazenou zákonem, zakládací listinou nebo statutem do působnosti správní rady.

87

Ronovská, K. Spolkové a nadační právo. Brno: Masarykova univerzita, 2008, str. 82 viz. ustanovení § 4 zákona č. 248/ 1995 Sb., o obecně prospěšných společnostech, ve znění pozdějších předpisů 89 Např. schvaluje zakládací listiny, rozhoduje o zrušení obecně prospěšné společnosti, dbá na zachování účelu, pro který byla obecně prospěšná společnost založena atd. 88

64

Kontrolním orgánem je dozorčí rada- ta se zřizuje obligatorně, pokud byl do majetku obecně prospěšné společnosti vložen majetek státu nebo obce nebo takový majetek daná společnost užívá. Dále povinně zřizuje dozorčí radu OPS, na kterou se vztahuje povinnost účtovat v soustavě podvojného účetnictví. V ostatních případech může zřízení dozorčí rady stanovit zakládací listina. OPS nesmí být založena za účelem podnikání. Podnikat sice může, ale pouze doplňkově. Případný zisk musí být použit pro poskytování obecně prospěšných služeb, pro něž byla společnost založena. Ke zrušení OPS dochází buď s likvidací, nebo bez likvidace. S likvidací se obecně prospěšná společnost zrušuje uplynutím doby, na kterou byla založena; dosažením účelu, pro který byla založena; rozhodnutím správní rady či soudu o zrušení obecně prospěšné společnosti a prohlášením konkurzu, popř. zamítnutím prohlášení konkurzu pro nedostatek majetku. Bez likvidace se obecně prospěšná společnost zrušuje sloučením či splynutím s jinou obecně prospěšnou společností, popř. jejím rozdělením na jiné obecně prospěšné společnosti. K zániku pak dojde výmazem z příslušného Rejstříku obecně prospěšných společností.

A. 3. 2. Školské právnické osoby Právní úprava školské právnické osoby se nachází v zákoně č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon). Hlavní činností tohoto vnitrostátního ústavu je poskytování vzdělávání podle vzdělávacích programů ve smyslu školského zákona. Zřizovatelem školské právnické osoby může být ministerstvo, kraj, obec, svazek obcí, ale i jiná právnická nebo fyzická osoba. Je- li zřizovatelů více, zřizuje se školská právnická osoba zřizovatelskou smlouvou, pokud je zřizovatel jeden, zřizuje se zřizovatelskou listinou. Ke vzniku školské právnické osoby dochází až dnem zápisu do rejstříku školských právnických osob, který vede Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy, k zániku dochází výmazem z tohoto rejstříku. Ve věcech zřízení, vzniku, zrušení, zániku, rozdělení, sloučení a splynutí školské právnické osoby, které školský zákon neupravuje, je odkázáno na přiměřené použití ustanovení ObchZ o obchodních společnostech. Soustava orgánů je odvislá od způsobu zřízení- zřizuje- li školskou právnickou osobu ministerstvo, kraj, obec či svazek obcí, je orgánem pouze ředitel, pokud je zřizovatelem jiná fyzická či právnická osoba, je orgánem kromě ředitele i rada. Ředitel je orgánem statutárním, který zároveň rozhoduje o věcech školské právnické osoby, nestanoví- li školský zákon jinak. 65

Mezi oprávnění rady patří např. schvalování rozpočtu, podávání návrhu na jmenování či odvolání ředitele zřizovateli atd. Osobě zřizovatele dává zákon vůči školské právnické osobě významná oprávnění- vydává zřizovací listinu, rozhoduje o sloučení, splynutí, rozdělení a zrušení školské právnické osoby, jmenuje a odvolává ředitele apod. Pokud je zřizovatelem ministerstvo, kraj, obec či svazek obcí, schvaluje zřizovatel rozpočet školské právnické osoby.

A. 3. 3. Veřejná nezisková ústavní zdravotnická zařízení Hlavní

činností

těchto

právnických

osob

ústavního

typu,

upravených

zákonem č. 245/2006 Sb., o veřejných neziskových ústavních zdravotnických zařízeních, je provozování zdravotnického zařízení, v němž je poskytována zdravotní péče zejména formou ústavní péče90. Podobně jako u školské právnické osoby zákon rozlišuje veřejnoprávní zřizovatele- stát, kraj nebo obec a soukromoprávní zřizovatele- jinou právnickou osobu a fyzickou osobu. Je- li zřizovatelů více, zřizuje se veřejné neziskové ústavní zdravotnické zařízení zřizovatelskou smlouvou, pokud je zřizovatel jeden, zřizuje se zřizovatelskou listinou. Ve věcech zřízení, vzniku, zrušení, zániku, rozdělení, sloučení a splynutí veřejného neziskového ústavního zařízení, které zákon č. 245/2006 Sb. neupravuje, je jako u školských právnických osob odkázáno na přiměřené použití ustanovení ObchZ o obchodních společnostech. Ke vzniku veřejného neziskového ústavního zdravotnického zařízení dochází dnem jeho zápisu do rejstříku veřejných zdravotnických zařízení, který vede Ministerstvo zdravotnictví. Výmazem z rejstříku tato právnická osoba zaniká. Statutárním orgánem je ředitel, dalšími orgány jsou zástupce ředitele a dozorčí rada. Do chodu veřejného neziskového ústavního zařízení významně zasahuje osoba zřizovatele, které jsou svěřena oprávnění jako např. schvalování rozpočtu, jmenování a odvolávání ředitele, členů dozorčí rady. Jako orgán státního dozoru figuruje Ministerstvo zdravotnictví, které jednak povoluje zápis do výše zmíněného rejstříku, jednak společně se zřizovatelem provádí kontrolu hospodaření veřejného neziskového ústavního zařízení.

90

viz. ustanovení § 23 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, ve znění pozdějších předpisů

66

B. Právnické osoby veřejného práva B. 1. Veřejnoprávní korporace Korporaci veřejného práva lze charakterizovat jako „člensky organizovaný subjekt veřejné správy, kterému byla svěřena moc samostatně plnit svěřené úkoly“.91 Rozlišují se veřejnoprávní korporace územní, profesní a zájmové, popř. ostatní.

B. 1. 1. Stát Podle civilistického pojetí je stát právnickou osobou typu korporace. Zároveň je i mocenskou organizací, nadanou významnými kompetencemi, kterými může výrazně zasáhnout do osobní sféry jiných subjektů- tato skutečnost se však do soukromoprávní sféry se nepromítá a má význam v rovině veřejného práva. V soukromém právu vystupuje jako specifický účastník občanskoprávních vztahů v postavení právnické osoby, pro něhož se s výjimkami92 uplatní princip rovnosti subjektů soukromého práva93. Navenek stát vystupuje jednak přímo prostřednictvím svých organizačních složek, jednak nepřímo prostřednictvím zvláštních typů veřejnoprávních právnických osob, kterými jsou příspěvkové organizace a veřejné výzkumné organizace. Za zmínku stojí pohled na otázku právní subjektivity státu a státních orgánů. Tendencím, které rozmělňovaly jednotnou právní subjektivitu státu konstrukcemi určitých státních úřadů jako autonomním subjektům práva, učinil přítrž zákon č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupováním v právních vztazích. „Tento zákon zejména prohlásil ministerstva a jiné správní úřady, soudy a některá další zařízení za organizační složky státu, které právnickými osobami nejsou. Tyto složky jednají za stát tak, že jménem státu činí právní úkony vedoucí té organizační složky, jíž se tyto úkony týkají. Vedoucí organizační složky státu může pro určité právní úkony pověřit jednáním jiného vedoucího zaměstnance této organizační složky. Další zaměstnanci organizační složky mohou činit právní úkony jménem státu pouze v rozsahu stanoveném vnitřním předpisem organizační složky.“94

91

Hendrych, D. Správní právo. Obecná část. 5. vydání. Praha: C. H. Beck, 2003, str. 380 Viz. ustanovení § 135 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, podle kterého věci ztracené a skryté, jejichž vlastník je neznámý, a věci opuštěné, může do vlastnictví získat pouze stát. 93 viz. ustanovení §2 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů 94 Jehlička, O., Švestka, J. a kol. Občanský zákoník, Komentář, VIII. Vydání, Praha : C. H. Beck, 2003, str. 155 92

67

ObčZ v ustanovení § 21 stanoví, že vystupuje- li stát v soukromoprávních vztazích, pohlíží se na něj jako na právnickou osobu. Přesto není možné na stát nahlížet jako na běžnou právnickou osobu, poněvadž nesplňuje obecné požadavky občanským zákoníkem pro právnickou osobu stanovené- nezřizuje se písemnou smlouvou či zakladatelskou listinou, nevzniká zápisem do obchodního, ani jiného rejstříku. Posuzováno podle pojmových znaků právnické

osoby

je

tedy

problematické

stát

za

právnickou

osobu

považovat.

Ustanovení § 21 ObčZ je „třeba vykládat nikoli v tom smyslu, že by se snad stát změnil v právnickou osobu, nýbrž tak, že má postavení právnické osoby. Tím se však nemyslí nic víc, než že se na stát v situacích, kdy má postavení právnické osoby, budou aplikovat soukromoprávní předpisy“95. Tvrzení, že stát je v postavení právnické osoby naznačuje, že je třeba na něj primárně nahlížet jako na subjekt veřejnoprávní, který v určitých situacích vystupuje soukromoprávně. Soukromoprávní předpisy se na stát aplikují jen v některých případech, ve vnitřních vztazích jsou uplatňovány předpisy veřejnoprávní. Pro svou specifickou povahu bývá stát chápán jako právnická osoba sui genesis.

B. 1. 2. Územní samosprávné celky Mezi korporace veřejného práva jsou řazeny i územně samosprávné celky, jimiž jsou v České republice obce a kraje. „Z Ústavy vyplývá, že jde o územní společenství občanů, která mají právo na samosprávu. Obec a kraj jsou veřejnoprávními korporacemi, právnickými osobami odlišnými od státu, které mají (podle čl. 101 odst. 3 Úst. „mohou mít“) vlastní majetek a hospodaří s ním podle vlastního rozpočtu. Mezi základní znaky ÚSC lze řadit jejich územní základ, osobní základ a právo na samosprávu.“96 Právní zakotvení územní samosprávy se nachází v čl. 99- 105 Ústavy ČR, s navazujícím zákonným vymezením.97 Území,

kde

kraje

vykonávají

svou

působnost,

vymezuje

ústavní

zákon č. 347/1997 Sb., o vytvoření vyšších územních samosprávných celků, a to za pomoci tímto ústavním zákonem určených okresů, podle území okresů k 1. 1. 2000. Měnit hranice krajů lze pouze zákonem. Územní působnost obce je vymezena jejími hranicemi, přičemž každá část území České republiky je součástí území nějaké obce. Výjimku v tomto směru představují území vojenských újezdů, jako zákonem vymezených částí území státu určených

95

Beran, K. Právnické osoby veřejného práva. Praha: Linde, a.s. 2006, s. 84 Průcha P. Správní právo- obecná část. 6. vydání. Brno: Masarykova univerzita a nakladatelství Doplněk. 2004, str. 139 97 zákon č. 128/2000 Sb., o obcích, ve znění pozdějších předpisů a zákon č. 129/2000 Sb., o krajích, ve znění pozdějších předpisů 96

68

k zajišťování obrany státu a výcviku ozbrojených sil98. Ke změnám území obce může podle platné právní úpravy dojít sloučením obcí, připojením obce, oddělením části obce, změnou hranic obcí, při kterých nedochází ke sloučení obcí, připojení obce nebo oddělení části obce, popř. změnami hranic obcí vyvolanými změnami jiných územních jednotek. Čl. 101 odst. 1 Ústavy České republiky charakterizuje ÚSC jako územní společenství občanů, která mají právo na samosprávu. Základem osobního složení ÚSC jsou jeho občané.99 S občanstvím obce či kraje jsou spojena určitá práva osob vůči danému ÚSC, kupř. právo volit a být volen do zastupitelstva ÚSC, účastnit se hlasování v místním referendu v obci a na území části obce. Samosprávu ÚSC zaručuje Ústava v čl. 8, samotný obsah samosprávy však nevymezuje, ten obsahuje zákonná úprava. Ústavní soud proto označil garanci územní samosprávy v České republice za lakonickou.100 „Ústavou obecně vyjádřené právo na samosprávu jistě nesmí být zákonodárcem vyprázdněno, je však jisté, že zákonodárce má široký prostor pro určení záležitostí, jež je nejlépe spravovat na místní nebo oblastní úrovni bez větších zásahů ústřední moci“101. Ústavní soud považuje místní samosprávu jako výraz „práva a schopnosti místních orgánů, v mezích daných zákonem, v rámci své odpovědnosti a v zájmu místního obyvatelstva regulovat a řídit část veřejných záležitostí.“102 Místní samospráva je pak naplňována pomocí tzv. samosprávné (neboli samostatné, přirozené) působnosti ÚSC, do níž se řadí ty záležitosti, jejichž plnění je bezprostředním zájmem existence rozvoje ÚSC. Výkon této působnosti je subjektivním právem ÚSC, stát do jejího rámce zasahuje, pouze vyžaduje- li to ochrana zákona, a jen způsobem stanoveným zákonem103. Vedle působnosti samosprávné hovoříme ještě o tzv. působnosti přenesené. Na rozdíl od působnosti samosprávné do ní nenáleží záležitosti ÚSC „vlastní“, nýbrž záležitosti státu.

98

Srov. zákon č. 222/1999 Sb. o zajišťování obrany České republiky, ve znění pozdějších předpisů Občanem obce jsou fyzické osoby, které jsou státními občany ČR a jsou v obci hlášeny k trvalému pobytu (§ 16 odst. 1 zákona o obcích). Občanem kraje je fyzická osoba, která je státním občanem ČR a je přihlášena k trvalému pobytu v některé obci nebo na území vojenského újezdu kraje (§ 12 odst. 1 zákona o krajích). Oprávnění občana obce, resp. kraje náleží i cizinci s trvalým pobytem na území daného ÚSC, stanoví – li tak mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána a která byla vyhlášena (srov. čl. 19 odst. 1 Smlouvy o založení Evropského společenství). Jistá oprávnění mají i osoby, které jsou vlastníky nemovitosti na území obce či kraje (srov. § 16 odst. 3 zákona o obcích, § 12 odst. 3 zákona o krajích) 100 Nález Ústavního soudu ČR ze dne 2. 5. 2003, spisová značka Pl. ÚS. 34/02 101 tamtéž 102 tamtéž 103 viz. ustanovení čl. 101 odst. 4 ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ve znění pozdějších předpisů 99

69

Jedná se o nepřímý výkon státní správy. Výkon záležitostí zařazených do věcné působnosti má charakter povinnosti, kterou lze uložit jen na základě zákona. Při výkonu své působnosti vydává jak obec, tak i kraj pro své územní obvody právní předpisy. V samostatné působnosti jsou jimi obecně závazné vyhlášky přijímané zastupitelstvem obce, resp. zastupitelstvem kraje. Tyto vyhlášky mají povahu primárních právních předpisů, zmocnění k jejich vydávání vyplývá přímo z ústavní úpravy.104 Předpisy přijímané v přenesené působnosti se nazývají nařízení a přísluší je přijímat radě obce, resp. radě kraje. Samostatnou i přenesenou působnost obce, s výjimkou případů samostatné působnosti řešené místním referendem, vykonávají orgány obce, jimiž jsou zastupitelstvo obce, rada obce, starosta a obecní úřad. Zastupitelstvo vykonává nejdůležitější pravomoci v oblasti samostatné působnosti obce, rada je výkonným orgánem obce pro tutéž oblast. Až na výjimky stanovené zákonem nerozhoduje rada v přenesené působnosti. Starosta reprezentuje obec navenek a plní další úkoly stanovené zákonem o obcích. Jestliže nějaký úkon vyžaduje schválení zastupitelstvem, popř. radou obce, může ho starosta provést pouze po jejich předchozím schválení, jinak je tento úkon neplatný od počátku. Starosta je volen zastupitelstvem z řad jeho členů. Orgánem úředního typu zabezpečující plnění úkolů obce úředního charakteru, a to jak v oblasti samostatné, tak i v oblasti přenesené působnosti, je obecní úřad. Postavení starosty obce bylo předmětem rozhodování Ústavního soudu, konkrétně se jednalo o důsledky překročení starostových jednatelských oprávnění.105 Starosta obce avaloval směnku, avšak bez vědomí a souhlasu zastupitelstva obce, jak vyžadoval tehdy platný zákon o obcích106, Vrchní soud v Olomouci vycházel z ustanovení § 52 citovaného zákona, z něhož vyplývalo, že k zastupování obce navenek je oprávněn starosta. Úkony právnické osoby, kterou je podle ustanovení § 18 odst. 2 písm. c) ObčZ i obec, činí ti, kdo jsou k tomu zákonem oprávněni107 - toto zastupování je významné právě pro třetí osoby, nelze- li z uvedeného zákonného ustanovení dovodit, že by právní úkony starosty nezavazovaly přímo obec. Navíc nebylo podle vrchního soudu prokázáno, že žalobce- majitel

104

viz. ustanovení čl. 101 odst. 3 ústavního zákona č. 1/ 1993 Sb., Ústava České republiky, ve znění pozdějších předpisů 105 Nález ÚS č. 61/2001 Sb., ze dne 12. 4. 2001 spisová značka. IV. ÚS 576/2000., ve věci směnečného rukojemství obce Dolní Bečvy 106 viz. zákon č. 367/1990 Sb., zákon o obcích, ve znění pozdějších předpisů 107 viz ustanovení § 20 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů

70

směnky, nejednal v dobré víře a že mu bylo známo, že starosta překročil své oprávnění coby osoby za obec jednající. Obec Dolní Bečva namítala, že právní úkon starosty byl neplatný a nemohl obec zavazovat, protože starosta není statutárním orgánem obce a pouze ji zastupuje navenek, obdobně jako hlava státu stát. Věcí se na základě ústavní stížnosti obce zabýval Ústavní soud, který tak musel zkoumat, zda úkony starosty skutečně vyjadřovaly relevantně projevenou vůli obce. ÚS označil právní názor obecných soudů za formálně logický, jeho nedostatkem je však skutečnost, že veřejnoprávní korporace má svůj fundament v právu veřejném. To totiž stanoví vnitřní strukturu, působnost orgánů a také i tvorbu právně relevantní vůle veřejnoprávní korporace. Na územně samosprávné společenství občanů nelze nahlížet stejně jako na obchodní či jinou společnost. Starosta nemohl a ani podle současné úpravy nemůže vytvářet vůli obce sám, ale pouze mohl a může tuto vůli sdělovat navenek. Ústavní soud ve svém nálezu poukázal na rozdíl mezi veřejnoprávní korporací a soukromou právnickou osobou, dojde- li k překročení jednatelského oprávnění osob jednajících jménem právnické osoby. U veřejnoprávní korporace bude důsledkem překročení jednatelského oprávnění neplatnost právního úkonu, u právnické osoby soukromého práva zůstane právní úkon platný. Soustavu orgánů kraje tvoří zastupitelstvo, rada, hejtman a krajský úřad. Zastupitelstvo rozhoduje v klíčových samosprávných otázkách kraje, v přenesené působnosti pouze tam, kde to stanoví zvláštní zákon108. Jako své iniciativní a poradní orgány zřizuje tzv. výbory. Rada kraje je výkonným orgánem, především pro oblast samostatné působnosti, coby své iniciativní a poradní orgány zřizuje tzv. komise. Členy rady volí zastupitelstvo z řad svých členů. Kraj navenek zastupuje hejtman, volený zastupitelstvem z řad jeho členů. Úkony, které vyžadují schválení zastupitelstva, popř. rady, může hejtman provést až po jejich předchozím schválení, jinak jsou od počátku neplatné. Krajský úřad plní úkoly v samostatné působnosti uložené mu zastupitelstvem a radou a vykonává přenesenou působnost, s výjimkou věcí, které jsou zákonem svěřeny zastupitelstvu nebo radě. V čele krajského úřadu stojí ředitel.

B. 1. 3. Veřejnoprávní korporace profesně samosprávné Mezi veřejnoprávní korporace se řadí také nejrůznější samosprávné veřejnoprávní korporace profesního a zájmového charakteru. Zde lze rozlišovat mezi veřejnoprávními

108

viz. ustanovení § 16 odst. 3 zákona č. 248/ 2000 Sb., o podpoře regionálního rozvoje, ve znění pozdějších předpisů

71

korporacemi profesního a zájmového charakteru s povinným členstvím a dobrovolným členstvím. Nejprve k těm s členstvím povinným- tyto korporace se vyznačují povinným členstvím, vázaným na příslušnost k určité profesní skupině- advokáti, notáři, lékaři atd. Jedná se o taková povolání, na jejichž řádném a jednotném výkonu existuje veřejný zájem. Příslušníci těchto povolání vykonávají svou profesní

samosprávu prostřednictvím

tzv. „komor“. Podle současného právního stavu je v oblasti profesní samosprávy setkat se s Českou advokátní komorou (zák. č. 85/1996 Sb., o advokacii), Exekutorskou komorou České republiky (zák. č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti), Českou lékařskou komorou, Českou stomatologickou komorou, Českou lékárnickou komorou (zák. č. 220/1991 Sb., o České lékařské komoře, České stomatologické komoře a České lékárnické komoře), Komorou patentových zástupců České republiky (zák. č. 237/1991 Sb., o patentových zástupcích), Komorou veterinárních lékařů České republiky (zák. č. 381/1991 Sb., o Komoře veterinárních lékařů České republiky), Notářskou komorou České republiky (zák. č. 358/1992, o notářích a jejich činnosti), Českou komorou architektů, Českou komorou autorizovaných inženýrů a techniků činných ve výstavbě (zák. č. 360/1992 Sb., o výkonu povolání autorizovaných architektů a o výkonu povolání autorizovaných inženýrů a techniků

činných

ve

výstavbě),

Komorou

daňových

poradců

České

republiky

(zák. č. 523/1992 Sb., o daňovém poradenství a Komoře daňových poradců České republiky) a Komorou auditorů České republiky (zák. č. 254/2000 Sb. o auditorech). Komory zřizují výše zmíněné zákony, ty také upravují právní postavení komor, vymezují orgány komor, jednání komor navenek atd., a to speciálně vůči obecné úpravě právnických osob v občanském zákoníku. V uvedených zákonech chybí zvláštní ustanovení o zrušení a zániku komor, proto lze ze způsobu vzniku- na základě zákona, dovodit, že zrušení a zánik komory lze provést opět pouze zákonem. Vedle výše zmíněných samosprávných komor s povinným členstvím existuje v českém právním řádu Hospodářská komora a Agrární komorou, které zřizuje zákon č. 301/1992 Sb., o Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky. Ten také upravuje otázky právního postavení těchto komor, jejich orgánů, práva a povinnosti členů apod. Jejich členy mohou být právnické a fyzické osoby, které mají sídlo nebo bydliště

72

na území České republiky, provozují podnikatelskou činnost109 a nejsou profesně organizovány podle jiného zákona. Na rozdíl od první skupiny komor, kde se uplatňoval princip povinného členství, u Hospodářské a Agrární komory se naopak uplatňuje princip dobrovolnosti.

B. 1. 4. Veřejné vysoké školy Základ právní úpravy českého vysokého školství, vedle ústavní úrovně110, představuje v zákonné rovině zákon č. 111/1998 Sb., o vysokých školách, který v ustanovení § 2 odst. 2 výslovně označuje vysokou školu za právnickou osobu. Z ustanovení § 3 se dovozuje korporativní charakter vysokých škol111. Zákonná úprava vychází z ustanovení čl. 33 odst. 3 LZPS a rozlišuje vysoké školy veřejné, soukromé a státní. Veřejné vysoké školy se zřizují, zrušují, slučují, splývají s jinou veřejnou vysokou školou, popř. se na jiné veřejné vysoké školy rozdělují výhradně zákonem. V ustanovení § 6 odst. 1 zákona o vysokých školách je obsažen demonstrativní výčet samosprávné působnosti veřejné vysoké školy. Zvláště patrný je samosprávný charakter veřejné vysoké školy z možnosti vydávat samosprávné vnitřní předpisy- ty schvaluje akademický senát a registruje Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy na základě žádosti rektora. Vnitřní předpis nabývá platnosti registrací. Co se zásahů státu do činnosti veřejné vysoké školy týče, jsou možné pouze na základě zákona, v jeho mezích a způsobem v zákoně stanoveným. Organizační strukturu tvoří samosprávné orgány veřejné vysoké školy, jimiž jsou akademický senát, rektor, vědecká rada nebo umělecká rada nebo na neuniverzitní vysoké škole akademická rada, disciplinární komise, jakož i tzv. další orgány vysoké školy- správní rada a kvestor. Zákon podrobně upravuje pravomoc a působnost těchto orgánů, jakož i vnitřní členění školy, hospodaření s majetkem atd. Z uvedeného vyplývá systémové zařazení veřejných vysokých škol mezi veřejnoprávní korporace. Soukromé vysoké školy jsou právnické osoby se sídlem na území České republiky, kterým udělilo Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy státní souhlas působit jako soukromé vysoké školy. Toto oprávnění, které je zásadně nepřevoditelné a nepřechází ani na právní nástupce, lze výjimečně vydat i před zápisem právnické osoby do obchodního nebo 109

V případě Agrární komory v oblasti zemědělství, potravinářství a lesnictví, v případě Hospodářské komory mimo tyto oblasti. 110 viz. ustanovení. čl. 33 a čl. 15 odst. 2 ústavního zákona č. 2/ 1993 Sb., Listina základních práv a svobod, ve znění pozdějších předpisů 111 Akademičtí pracovníci a studenti vysoké školy tvoří akademickou obec vysoké školy.

73

jiného rejstříku, jestliže tato byla již zřízena nebo založena.“112 Na rozdíl od veřejné vysoké školy nelze soukromou vysokou školu označit za veřejnoprávní korporaci- není zřízena zákonem, ani individuálním veřejnoprávním aktem na základě zákona, nýbrž je zřízena na základě soukromoprávního úkonu zakladatele. Soukromé vysoké školy mají právní formu podle vůle zakladatele. Soukromá vysoká škola tedy nepředstavuje samostatnou právní formu právnické osoby. Státní vysoké školy rozlišuje zákon vojenské a policejní. Zákon je označuje jako organizační složky státu financované ze státního rozpočtu z kapitoly Ministerstva obrany, resp. Ministerstva vnitra113. Organizační složka státu není, podle zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky114, právnickou osobou, proto nelze ani na státní vysokou školu nahlížet jako na právnickou osobu.

B. 1. 5. Veřejnoprávní korporace v režimu práva ES: Evropská seskupení pro územní spolupráci Evropské seskupení pro územní spolupráci upravuje nařízení Rady ES č. 1082/2006, vnitrostátním postavení ESÚS je upraveno v páté části zákona č. 248/2000 Sb., o podpoře regionálního rozvoje. Cílem seskupení je usnadňovat a podporovat přeshraniční, mezinárodní a meziregionální spolupráci. ESÚS lze zřídit na území ES, jeho členy mohou být členské státy ES, regionální orgány, místní orgány nebo jiné veřejnoprávní subjekty, popř. sdružení tvořená subjekty patřícími do jedné nebo více z těchto kategorií. ESÚS sdružuje členy nacházející se na území alespoň dvou členských států. Je zakládáno z podnětu svých budoucích členů, kteří oznámí členskému státu, podle jehož předpisů byli zřízeni, svůj záměr účastnit se ESÚS a zašlou mu jedno vyhotovení úmluvy a stanov. Právnická osoba zřízená nebo založená podle právních předpisů České republiky podává žádost o schválení své účasti v seskupení na území České republiky nebo na území jiného členského státu Ministerstvu pro místní rozvoj. Ministerstvo účast případného budoucího člena seskupení buď schválí, nebo zamítne, pokud shledá, že tato účast není v souladu s nařízením Rady ES č. 1082/2006 nebo s vnitrostátními právními předpisy, popř. není- li tato účast opodstatněná z důvodu veřejného zájmu nebo veřejné politiky dotčeného státu. Seskupení se sídlem v České republice je právnickou osobou

112

Jurníková, J. a kol. Správní právo- zvláštní část. 5. doplněné vydání. Brno: Masarykova univerzita, 2004, str. 173 113 viz. ustanovení § 95 odst. 1 zákona č. 111/ 1998 Sb., o vysokých školách, ve znění pozdějších předpisů. 114 viz. ustanovení § 3 odst. 2, zákona č. 219/ 2000 Sb., o majetku České republiky, ve znění pozdějších předpisů.

74

a vzniká dnem zápisu do registru seskupení vedeného Ministerstvem pro místní rozvoj. Do deseti pracovních dnů od tohoto okamžiku ESÚS zajistí, aby byla Úřadu pro úřední tisky ES zaslána žádost o zveřejnění oznámení o zřízení ESÚS v Úředním věstníku Evropské unie. Obligatorním orgánem je jednak shromáždění, tvořené zástupci členů seskupení, jednak ředitel, který ESÚS zastupuje a jedná jeho jménem. Fakultativně mohou stanovy upravit zřízení dalších orgánů s jasně vymezenými pravomocemi. Ve věcech likvidace, úpadku, zastavení plateb a podobných postupů, odkazuje nařízení na právní předpisy státu sídla seskupení. Za podmínek stanovených čl. 14 nařízení- zejména neplní- li své cíle a úkoly, může Ministerstvo pro místní rozvoj rozhodnout o zrušení seskupení. ESÚS zaniká dnem výmazu z registru, který ministerstvo provede na návrh likvidátora po skončení likvidace.

75

B. 2. Veřejnoprávní právnické osoby nadačního typu Právnické osoby nadačního typu, které vznikají v režimu veřejného práva, se označují jako fondy. Nutno podotknout, že pojem „fond“ má širší význam a neoznačuje jen veřejnoprávní nadace- fondem se totiž rozumí jmění vyčleněné k nějakému účelu, aniž by mělo vlastnost právnické osoby. Tato kapitola se bude zabývat fondy ve smyslu veřejnoprávních právnických osob nadačního typu.

B. 2. 1. Státní fond rozvoje bydlení Fond zřizuje a upravuje zákon č. 211/2000 Sb., o státním fondu rozvoje bydlení České republiky. Fond je právnickou osobou v působnosti Ministerstva pro místní rozvoj, hospodařící s majetkem, který je ve vlastnictví státu. “Úkolem Fondu je vytvářet, akumulovat a rozšiřovat finanční prostředky určené na podporu investic do bydlení a používat je v souladu se zákonem na podporu především v následujících třech směrech: 1.) na podporu výstavby bytů, z toho především bytů nájemních, 2.) na podporu oprav bytového fondu, z toho především na podporu oprav domů vystavěných panelovou technologií, 3.) na podporu výstavby technické infrastruktury v obcích, tedy na zainvestování pozemků vhodných pro budoucí bytovou výstavbu.“115 Orgány fondu jsou výbor, dozorčí rada a ředitel, který je orgánem statutárním.

B. 2. 2. Státní fond dopravní infrastruktury Fond je zřízen a upraven zákonem č. 104/2000 Sb., o státním fondu dopravní infrastruktury České republiky. „Účelem Fondu je rozvoj, výstavba, údržba a modernizace silnic a dálnic, železničních dopravních cest a vnitrozemských vodních cest. Kromě vlastního financování výstavby a údržby Fond poskytuje příspěvky na průzkumné a projektové práce, studijní a expertní činnosti zaměřené na dopravní infrastrukturu.“116 Orgány fondu jsou výbor, dozorčí rada a ředitel, který je statutárním orgánem.

115

Oficiální internetové stránky Státního fondu rozvoje bydlení, dostupné na adrese http://www.sfrb.cz/; [2. dubna 2009] 116 Oficiální internetové stránky Státního fondu dopravní infrastruktury, dostupné na adrese http://www.sfdi.cz/CZ/; [2. dubna 2009]

76

B. 2. 3. Státní fond kultury Tento fond upravuje a zřizuje zákon č. 239/1992 Sb., o státním fondu kultury České republiky. Fond poskytuje prostředky na konkrétní kulturní projekty, například na podporu vzniku, realizaci a uvádění umělecky hodnotných děl, výstavní a přednáškovou činnost, získávání, obnovu a udržování kulturních památek a sbírkových předmětů, pořádání kulturních festivalů, přehlídek a obdobných kulturních akcí atd. V čele fondu stojí ministr kultury, který jedná jeho jménem. Správcem fondu je ministerstvo kultury, Rada fondu rozhoduje o způsobu a výši čerpání prostředků Fondu.

B. 2. 4. Státní fond pro podporu a rozvoj české kinematografie Fond je zřízen a upraven zákonem č. 241/1992 Sb., o Státním fondu České republiky pro podporu a rozvoj české kinematografie. Prostředky Fondu lze použít na tvorbu českého kinematografického díla, výrobu českého kinematografického díla, distribuci hodnotného kinematografického díla, propagaci české kinematografie, technický rozvoj a modernizaci české kinematografie, popř. na výrobu, distribuci a propagaci kinematografických děl národnostních a etnických menšin, žijících na území České republiky. Správcem Fondu je ministerstvo kultury, Rada fondu rozhoduje o způsobu a výši čerpání prostředků Fondu. V čele Fondu stojí ministr kultury.

B. 2. 5. Pozemkový fond České republiky Pozemkový fond České republiky byl zřízen zákonem 569/1991 Sb., o pozemkovém fondu České republiky. Působnost Pozemkového fondu je stanovena nejen výše zmíněným zákonem č. 569/1991 Sb. a dále zákonem č. 229/1991 Sb. o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, zákonem č. 95/1999 Sb., o podmínkách převodu zemědělských a lesních pozemků z vlastnictví státu na jiné osoby a zákonem č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích. Úkolem Pozemkového fondu je zejména správa zemědělských pozemků a jiných zemědělských nemovitostí ve vlastnictví státu. Orgány Pozemkového fondu jsou presidium, výkonný výbor a dozorčí rada.

B. 2. 6. Státní zemědělský intervenční fond Fond byl zřízen zákonem č. 256/2000 Sb., o Státním zemědělském intervenčním fondu. Fond provádí opatření za účelem stabilizace trhů se zemědělskými výrobky a potravinami s cílem minimalizace výkyvů cen na domácím trhu. Za tím účelem provádí intervenční nákupy 77

zemědělských výrobků, prodává jím nakoupené zemědělské výrobky a potraviny ke spotřebě na domácím trhu nebo na vývoz anebo poskytuje subvence při vývozu zemědělských výrobků a potravin, využívá produkční kvóty, poskytuje dotace a kontroluje nakládání s nimi. Orgány fondu jsou ředitel a dozorčí rada.

B. 2. 7. Zajišťovací fond Zajišťovací fond zřizuje zákon č. 280/1992 Sb., o resortních, oborových, podnikových a dalších zdravotních pojišťovnách. Fond slouží k úhradě zdravotní péče poskytnuté zdravotnickými zařízeními pojištěncům zaměstnanecké pojišťovny, likvidované z důvodu odejmutí povolení k provádění všeobecného zdravotního pojištění ze strany ministerstva zdravotnictví, a to v případech, kdy nebyly ke dni skončení likvidace zaměstnanecké pojišťovny uspokojeny všechny splatné pohledávky zdravotnických zařízení, a v případech, kdy zaměstnanecká pojišťovna má více věřitelů a není schopna po delší dobu plnit své splatné závazky, nebo je-li předlužena

117

. Orgánem fondu je pětičlenná správní rada, její členy

jmenuje ministr zdravotnictví.

B. 2. 8. Vinařský fond Fond byl zřízen zákonem č. 321/2004 Sb., o vinařství a vinohradnictví. Úlohou fondu je podpora marketingu vína, podpora rozvoje turistiky v oblasti vinařství a vinohradnictví, informování veřejnosti o vinařství a vinohradnictví apod. Orgány fondu jsou rada, jejíž členy jmenuje a odvolává ministr zemědělství, statutárním orgánem je ředitel, kontrolní funkci plní dozorčí rada.

B. 2. 9. Fond pojištění vkladů Fond byl zřízen zákonem č. 21/1992 Sb., o bankách. Činnost fondu je upravena v § 41a až §41m zákona o bankách. Všechny banky a pobočky zahraničních bank jsou povinny účastnit se na pojištění pohledávek z vkladů a přispívat v rozsahu stanoveném zákonem do tohoto fondu. Výjimku představují pobočky zahraničních bank, které mají pohledávky z vkladů již pojištěny tak, že zajišťují svým klientům alespoň takový stupeň ochrany jako tuzemský systém pojištění pohledávek z vkladů. V případě, že není banka schopna dostát svým závazkům, je jejím klientům poskytnuta náhrada z prostředků fondu, a to ve výši 100%

117

viz. ustanovení § 22a odst. 2 zákona č. 280/ 1992 Sb., o resortních, oborových, podnikových a dalších zdravotních pojišťovnách, ve znění pozdějších předpisů

78

vkladu, maximálně však do částky 50 000 EUR. Orgánem fondu je pětičlenná správní rada, která fond řídí a je i jeho statutárním orgánem. Členy správní rady jmenuje ministr financí. Na systému pojištění vkladů kromě bank podílí i spořitelní a úvěrová družstva, příslušná ustanovení zákona o bankách se obdobně vztahují na družstevní záložny.118

B. 2. 10. Garanční fond obchodníků s cennými papíry Fond byl zřízen zákonem č. 591/1992 Sb., o cenných papírech. Tento fond figuruje v systému pojištění majetku klientů obchodníků s cennými papíry, který byl těmto obchodníkům svěřen. Na tomto systému pojištění se ročními příspěvky do fondu podílejí všichni obchodníci s cennými papíry, výši poplatku stanoví zákon. Klientům obchodníků s cennými papíry fond poskytuje náhradu až do výše 90% svěřeného majetku, nejvýše však 400 000 Kč pro jednoho klienta u jednoho obchodníka s cennými papíry. Náhrady fond poskytuje pouze v případech, kdy obchodník s cennými papíry není z důvodů přímo souvisejících s jeho finanční situací schopen plnit své závazky vůči zákazníkům a nejsou vyhlídky na to, že bude schopen tak učinit. Orgánem fondu je pětičlenná správní rada, která fond řídí a je i jeho statutárním orgánem. Členy správní rady jmenuje ministr financí.

B. 2. 11. Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky Všeobecná

zdravotní

pojišťovna

České

republiky

byla

zřízena

zákonem

č. 551/1991 Sb., o všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky. Je nositelem zdravotního pojištění a provádí jej v případech, kdy toto pojištění neprovádějí resortní, oborové a zaměstnanecké pojišťovny. Účast na zdravotním pojištění je povinná pro všechny fyzické osoby, které se trvale zdržují na území státu, výjimky stanoví zákon č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění. Orgány Všeobecné zdravotní pojišťovny jsou správní rada, dozorčí rada a ředitel, jmenovaný a odvolávaný správní radou pojišťovny, který je současně statutárním orgánem Všeobecné zdravotní pojišťovny.

B. 2. 12. Resortní, oborové, podnikové a další zdravotní pojišťovny Úprava těchto právnických osob se nachází v zákoně č. 280/1992 Sb., o resortních, oborových, podnikových a dalších zdravotních pojišťovnách. Zákon všechny tyto pojišťovny označuje společným pojmenováním „zaměstnanecké“ pojišťovny. Zaměstnanecká pojišťovna

118

viz. ustanovení § 14 zákona č. 87/1995 Sb., o spořitelních a úvěrních družstvech, ve znění pozdějších předpisů

79

provádí veřejné zdravotní pojištění, kromě toho může poskytovat i další smluvní zdravotní pojištění a připojištění nad rámec potřebné zdravotní péče. Je nositelem všeobecného zdravotního pojištění pro pojištěnce, kteří se u ní registrují. Zakládá se na základě povolení Ministerstva zdravotnictví, vydaného podle zákona č. 280/1992 Sb., přičemž o vydání povolení může požádat kterákoliv právnická osoba se sídlem na území České republiky, zapisuje se do obchodního rejstříku. Orgány zaměstnanecké pojišťovny jsou správní rada, dozorčí rada a ředitel, jmenovaný a odvolávaný správní radou pojišťovny, který je statutárním orgánem zaměstnanecké pojišťovny. Je otázkou, zda zaměstnanecké pojišťovny řadit mezi právnické osoby soukromého, či veřejného práva- k jejich vzniku je zapotřebí aktivity soukromoprávního subjektu i státu z pozice vrchnostenského subjektu. Současná literatura je mezi soukromoprávními právnickými osobami nezmiňuje.

B. 2. 13. Česká národní banka Česká národní banka je zřízena Ústavou České republiky119, přičemž postavení a působnost České národní banky, spolu s dalšími podrobnostmi, upravuje zákon č. 6/1993 Sb., o České národní bance. Je ústřední bankou České republiky, pečuje o cenovou stabilitu, určuje měnovou politiku, vydává bankovky a mince, řídí peněžní oběh, platební styk a zúčtování bank, vykonává dohled nad bankovním sektorem, kapitálovým trhem, pojišťovnictvím, penzijním připojištěním, družstevními záložnami, institucemi elektronických peněz a devizový dohled. Nejvyšším řídícím orgánem České národní banky je sedmičlenná bankovní rada, jejíž členy jmenuje a odvolává prezident republiky. Jednání bankovní rady řídí guvernér, který zároveň jedná jménem České národní banky.

119

viz. ustanovení čl. 98 ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ve znění pozdějších předpisů

80

B. 3. Veřejnoprávní ústavy B. 3. 1. Státní příspěvkové organizace Základ právní úpravy státních příspěvkových organizací je obsažen v zákoně č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech.120 Zřizovatelem této právnické osoby je, jak již název napovídá, stát, a to prostřednictvím svých organizačních složek. Zvláštností těchto právnických osob je skutečnost, že nemají vlastní majetek, avšak za podmínek stanovených zákonem nabývají a spravují majetek pro stát. Mezi státní příspěvkové organizace lze řadit ne zcela bezvýznamné instituce, jako např. Národní divadlo, Národní muzeum, Českou filharmonii, Národní galerii apod. Příspěvkové organizace zřizují i územně samosprávné celky, a to pro takové činnosti v jejich působnosti, které jsou zpravidla neziskové a jejichž rozsah, struktura a složitost vyžadují samostatnou právní subjektivitu. Základ právní úpravy krajských a obecních příspěvkových organizací obsahuje zákon č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů.121

B. 3. 2. Veřejné výzkumné instituce Donedávna byla forma příspěvkové organizace typická i pro výzkumné ústavy, což se však změnilo přijetím zákona č. 341/2005 Sb., o veřejných výzkumných organizacích. Veřejnou výzkumnou instituci zřizuje stát nebo územně samosprávný celek. Jejím hlavním předmětem činnosti je výzkum, včetně zajišťování infrastruktury výzkumu, vymezený zákonem č. 130/2002 Sb., o podpoře výzkumu a vývoje z veřejných prostředků. Veřejná výzkumná instituce vzniká dnem zapsání do rejstříku veřejných výzkumných institucí, který vede Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy. Majetková samostatnost této právnické osoby je jen relativní- závažnější majetkoprávní úkony smí činit pouze s předchozím písemným souhlasem svého zřizovatele, jinak je takový úkon neplatný. Orgány veřejné výzkumné instituce jsou rada instituce, dozorčí rada a ředitel, který je orgánem statutárním.

B. 3. 3. Český rozhlas Český rozhlas je zřízen zákonem č. 484/1991 Sb., o Českém rozhlasu. Poskytuje veřejnosti službu tvorbou a šířením rozhlasových programů a doplňkových služeb na celém 120

viz. ustanovení § 53 an. zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech, ve znění pozdějších předpisů viz. ustanovení § 23 odst. 1 písm. b ) zákona č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, ve znění pozdějších předpisů 121

81

území České republiky a do zahraničí, přičemž vysílání do zahraničí musí přispívat k propagaci dobrého jména České republiky. Statutárním orgánem Českého rozhlasu je generální ředitel, mezi dalšími orgány zákon zmiňuje Radu Českého rozhlasu, která uplatňuje právo veřejnosti na kontrolu Českého rozhlasu- její členy jmenuje a odvolává Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky. Poradním orgánem Rady Českého rozhlasu ve věcech kontroly hospodaření Českého rozhlasu je dozorčí komise.

B. 3. 4. Česká televize Česká televize je zřízena zákonem č. 483/1991 Sb., o České televizi. Poskytuje službu veřejnosti tvorbou a šířením televizních programů, popřípadě dalšího multimediálního obsahu a doplňkových služeb na celém území České republiky. Soustavou orgánů se České televize nápadně podobá Českému rozhlasu. Statutárním orgánem je generální ředitel, orgánem uplatňujícím právo veřejnosti na kontrolu České televize je Rada České televize. Členy Rady volí a odvolává Poslanecká sněmovna. Poradním orgánem Rady České televize ve věcech kontroly hospodaření České televize je dozorčí komise.

B. 3. 5. Česká tisková kancelář Českou tiskovou kancelář zřizuje a upravuje zákon č. 517/1992 Sb. Jejím posláním je poskytovat objektivní a všestranné informace pro svobodné vytváření názorů. Poskytuje službu veřejnosti šířením slovního a obrazového zpravodajství z České republiky a ze zahraničí. Statutárním orgánem České tiskové kanceláře je ředitel. Dalším orgánem je Rada tiskové kanceláře, jejíž postavení je obdobné jako postavení Rady České televize a Rady Českého rozhlasu.

B. 3. 6. Státní podniky Státní podnik je specifickou organizačně právní podnikatelskou formou. Jeho zakladatelem může být pouze stát. „K provozování podnikatelské činnosti je podniku svěřen majetek státu. Nedochází tu ovšem k převodu vlastnického práva, podnik má právo s ním hospodařit ve smyslu zákona 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích. Ten samý princip platí i co do majetku nabytého následně, tj. v průběhu jeho činnosti.“

122

Právní poměry státního podniku upravuje zákon č. 77/1997 Sb., o státním

122

Eliáš K., Bartošíková M., Pokorná J. a kol. Kurs obchodního práva. Právnické osoby jako podnikatelé. 4. vydání. Praha: C.H. Beck, 2004, str. 589

82

podniku, kde je v ustanovení § 2 odst. 1 státní podnik vymezen jako právnická osoba provozující podnikatelskou činnost s majetkem státu vlastním jménem a na vlastní odpovědnost. Státní podniky bývají podle zákona č. 77/1997 Sb. zřizovány k uspokojování významných celospolečenských, strategických nebo veřejně prospěšných zájmů. Statutárním orgánem je ředitel, kterého jmenuje a odvolává zakladatel podniku. Dalším orgánem je dozorčí rada- kolektivní orgán nadaný převážně kontrolní pravomocí.

B. 3. 7. Správa železniční dopravní cesty, státní organizace Tuto právnickou osobu zřizuje a upravuje zákon č. 77/2002 Sb., o akciové společnosti České dráhy a státní organizaci Správa železniční dopravní cesty. Správa železniční dopravní cesty hospodaří s majetkem státu vymezeným v ustanovení § 20 zákona č. 77/2002 Sb. Plní funkci vlastníka a provozovatele dráhy ve smyslu zákona č. 266/ 1994, o drahách, zajišťuje provozování, provozuschopnost, modernizaci a rozvoj železniční dopravní cesty. Statutárním orgánem je generální ředitel, kterého jmenuje a odvolává správní rada. Členy správní rady jmenuje a odvolává vláda na návrh ministra dopravy a spojů.

83

III. Systém právnických osob v Nizozemí

84

I. Úvodem Právní zakotvení právnických osob v Nizozemí (rechtspersoonen) je upraveno v druhé knize nizozemského občanského zákoníku123, která se dále člení na devět oddílů. V prvém oddílu přiznává občanský zákoník právní subjektivitu: - a) skupině právnických osob veřejnoprávní povahy- státu, provinciím, obcím, vodohospodářským korporacím a všem osobám, které jsou podle Ústavy nadány pravomocí vydávat obecně závazné normy a dále také subjektům, na které byly přeneseny některé povinnosti státní správy, vyplývá- li to ze zákona, - b) náboženským společnostem, jejich nezávislým organizačním jednotkám a jejich svazům, - c) skupině právnických osob soukromoprávního charakteru- spolkům, družstvům, vzájemným pojišťovacím společnostem, akciovým společnostem, společnostem s ručením omezeným a nadacím. Obecná právní úprava právnických osob, obsažená v prvním oddílu se neaplikuje na právnické osoby sub a) a dále také na právnické osoby sub b), pokud obecná ustanovení neodpovídají „vnitřním předpisům a povaze jejich vzájemných vztahů“.

124

Výjimku

představuje čl. 5 druhé knihy BW, který co se týče věcných práv, závazků, odpovědnosti a dědění, staví právnickou osobu na roveň osoby fyzické. Právní úprava spolků, družstev a vzájemných pojišťovacích společností, akciových společností, společností s ručením omezeným a nadací se nachází přímo v občanském zákoníku, konkrétně v oddílech 2- 6. Oddíl 7 upravuje fúze, je rozdělen na společnou a zvláštní část, která věnuje pozornost spíše obchodním společnostem. Oddíl 8 upravuje otázku řešení sporů mezi podílníky u akciových společností a společností s ručením omezeným a dále tzv. právo na vyšetřování (het recht van enquete)125. Oddíl 9 se zabývá výročními závěrkami a výročními zprávami.

123

Účinnosti druhá kniha nizozemského občanského zákoníku nabyla v roce 1976. viz. ustanovení čl. 2, odst. 2, burgerlijk wetboek, boek 2 (2. kniha nizozemského občanského zákoníku) 125 Jedná se o právo osob jmenovaných v čl. 346 a 347 BW požádat oddělení pro společnosti soudu v Amsterodamu o jmenování jedné či více osob za účelem vyšetření postupu a vedení záležitostí právnické osoby. Týká se družstev, vzájemných pojišťovacích společností, akciových společností, společností s ručením omezeným a za určitých podmínek (čl. 344 b) i nadací a spolků. 124

85

II. Legislativní členění zvolené v nizozemském občanském zákoníku II. 1. Právnické osoby podle čl. 3 druhé knihy BW Následující výklad začíná právnickými osobami podle čl. 3 druhé knihy BW, jejichž úpravu nizozemský občanský zákoník obsahuje. II. 1. 1. Spolky (Verenigingen) Právo občanů se sdružovat je v Nizozemí stejně jako v České republice zakotveno na ústavní úrovni.126 Právní úprava spolkové formy se nachází v čl. 26- 52 druhé knihy BW. Zákon definuje spolek jako právnickou osobu, založenou za stanoveným účelem, který se liší od účelu vymezeného v čl. 53 odst. 1 nebo 2. To znamená, že se účel spolku musí lišit od účelu, který je stanoven pro družstva a obchodní společnosti. „Zákaz rozdělování zisku mezi členy je základním charakteristickým znakem, který odlišuje právní formu spolku od podnikatelských subjektů, jejichž základ tvoří personální substrát. To však neznamená, že spolek nemůže podnikat. Omezení je stanoveno pouze na rozdělování zisku z takových aktivit.“127 Pro spolky je charakteristická osobní korporativní podstata, dobrovolnost členství, majetková oddělenost od členů a jiný, než hospodářský účel. Bývají zakládány k ochraně a prosazování společných zájmů, přičemž mohou směřovat k naplňování buď veřejně, nebo vzájemně prospěšných cílů, popř. jejich kombinaci. Rozlišení na veřejně a vzájemně prospěšné spolky je v Nizozemí důležité z důvodů poskytnutí možných daňových úlev pro spolky, jejichž činnost je veřejně prospěšná.128 Činnost spolku nesmí být v rozporu s veřejným pořádkem a zásadou slušnosti a poctivosti. „Spolky mají možnost zřizovat organizační jednotky (sekce), které mohou (ale nemusí) být nadány právní subjektivitou. Záleží na charakteristice dané v základním dokumentu. Ustanovení o orgánech i vnitřních předpisech je rovněž ponecháno na vůli jejich zakladatelů, projevené v základním

126

viz. ustanovení čl. 8 Grondwet (ústava Nizozemského království) Ronovská, K. Soukromoprávní aspekty nadačního a spolkového práva v Česku, ve Švýcarsku a v Nizozemí. 1. vydání. Brno: MU, 2004, str. 149 128 Daňové zvýhodnění je možné u právnické osoby nezávisle na její právní formě, pokud získá statut veřejně prospěšné instituce ve smyslu § 24 odst. 4 zákona o dani dědické a darovací (Successiewet) z roku 1956. Aby mohla být právnická osoba považována za veřejně prospěšnou, musí být zřízena za účelem církevním, kulturním, vědeckým nebo veřejně prospěšným Společným jmenovatelem je zde veřejná prospěšnost. 127

86

dokumentu.“129 Nizozemský občanský zákoník rozeznává dva typy spolků- spolek s plnou právní subjektivitou (formální) a spolek s omezenou právní subjektivitou (neformální). Rozdíl mezi oběma podtypy spolku je vysvětlen v čl. 27. Zatímco formální spolek je zakládán listinou sepsanou formou notářského zápisu, zakládací dokument neformálního spolku tuto formu nemá. Neformální spolek nesmí dědit a nabývat registrovaný majetek, jeho členové jsou osobně odpovědní za závazky spolku. Zákon také stanoví poměrně detailní pravidla vnitřní organizace neformálního spolku. „Nejvyšší orgán neformálního spolku může přijmout rozhodnutí, že má dojít k vyhotovení zakládací listiny, která vyhovuje požadavkům zákona stanovených pro formální spolek. Sepsáním listiny notářem, která obsahuje všechny požadované náležitosti, se z neformálního spolku stane spolek formální.“130 Spolek je zakládán vícestranným právním úkonem, přičemž okamžik založení a vzniku spolku jako právnické osoby splývá v jediný moment. Následná registrace131 má pouze deklaratorní účinky a publikační význam. Orgány spolku jsou obligatorně členská schůze (algemene vergardering) a vedení spolku (bestuur). Členské schůzi jsou svěřeny veškeré pravomoci, pokud jimi nejsou na základě zákona nebo statutu nadány jiné orgány, vedení spolku je řídícím a statutárním orgánem. Zákonem je stanovena odpovědnost každého člena vedení za řádný výkon jemu svěřených povinností. U neformálních spolků je vedení solidárně se spolkem odpovědno za dluhy vzniknuvší během řízení spolku, které nebyly uhrazeny řádně a včas. Ustavení jiného orgánu, typicky např. kontrolního, obligatorní není. Zákon obsahuje i některá pravidla pro členství ve spolku a práva a povinnosti členů. „Až na výjimky se jedná o dispozitivní právní úpravu, která se použije, není- li v základním dokumentu (stanovách) vedeno jinak.“132 Zákon upravuje také podmínky pro dobrovolné i nedobrovolné zrušení a zánik spolku, přičemž k dobrovolnému zrušení je povolána členská schůze spolku.133 Nedobrovolně může svým rozhodnutím spolek zrušit soud za zákonem stanovených

129

Ronovská, K. Soukromoprávní aspekty nadačního a spolkového práva v Česku, ve Švýcarsku a v Nizozemí. 1. vydání. Brno: MU, 2004, str. 152 130 Tamtéž str. 160 131 Povinnost zápisu do obchodního rejstříku je stanovena pro formální spolky, u neformálního spolku je dána možnost, nikoliv povinnost takového zápisu. Pokud dojde k registraci, uplatní se solidární odpovědnost členů neformálního spolku, pouze pokud druhá strana prokáže důvodnou domněnku, že spolek nedostojí svým závazkům. 132 Ronovská, K. Soukromoprávní aspekty nadačního a spolkového práva v Česku, ve Švýcarsku a v Nizozemí. 1. vydání. Brno: MU, 2004, str. 203 133 Spolek zaniká dále např. při výskytu události předpokládané v základním dokumentu, jejímž výsledkem je likvidace; pokud nemá žádné členy; po prohlášení konkurzu nebo nedobrovolné likvidace, i když byl konkurz zamítnut pro nedostatek majetku

87

podmínek134, popř. obchodní a průmyslová komora135. Způsob naložení s likvidačním zůstatkem je obligatorně uveden ve stanovách spolku. Pokud není žádná osoba oprávněna likvidační zůstatek převzít, připadá státu a je použit v souladu s účelem spolku.136 Spolek může být také cestou změny stanov přeměněn na jinou právní formu a zaniknout tak bez likvidace. Pro fúze spolků se použijí ustanovení obecné části. Stejně jako v České republice není zánik spolku vázán na výmaz z příslušného rejstříku. Ten je sice požadován, ale má pouze deklaratorní účinky. K zániku tedy dochází skončením likvidace. Právní úprava spolků spolu s obecnou úpravou právnických osob v druhé knize nizozemského občanského zákoníku je určující pro odbory a svazy zaměstnavatelů., jakož i pro politické strany a politická hnutí. Zvláštním případem spolku je spolek vlastníků bytů, který je upraven knize páté BW, čl. 124- 135. Ustanovení prvního oddílu druhé knihy se na spolek vlastníků bytů vztahují jen některá137. II. 1. 2. Družstva (Coöperaties) a vzájemné pojišťovací společnosti (onderlinge waarborgmaatschappij) Právní úprava družstev a vzájemných pojišťovacích společností se nachází ve čtvrtém oddíle druhé knihy nizozemského občanského zákoníku. Povahou mají obě tyto právní formy blízko ke spolkům, v systematice druhé knihy jsou řazeny hned za nimi a zákon odkazuje na podpůrnou aplikaci ustanovení o spolcích. Ustanovení čl. 26 odst. 3 druhé knihy BW138 se ovšem neuplatní, a tak družstvo i vzájemná pojišťovací společnost může případný zisk rozdělit mezi své členy. Družstvo je zákonem definováno jako spolek zřizovaný listinou ve formě notářského zápisu, podle jehož stanov musí účel družstva sledovat podporu materiálních zájmů svých členů. Děje se tak prostřednictvím smluv uzavřených mezi družstvem a jeho členy, směřujících k naplňování určitého účelu vyjma pojištění.139 Pod takovým účelem si lze představit např. distribuci zemědělských produktů, vyprodukovaných členy, kterým je následně prostřednictvím družstva přerozdělen zisk z prodeje. Obdobně, pomocí účelu, zákon vymezuje vzájemnou pojišťovací společnost- jejím účelem je poskytování pojištění členům společnosti. Obě tyto právní formy lze zřídit pouze dvou či 134

Pokud právnická osoba vyvíjí protizákonnou činnost, jedná v rozporu se stanovami, jedná v rozporu s veřejným pořádkem, existují vady ohledně jeho vzniku atd. 135 Pokud jde o spolek registrovaný v obchodním rejstříku, který nevede podnik, může obchodní a průmyslová komora rozhodnout o zrušení spolku, pokud zjistí, že nemá registrované členy vedení spolku, popř. je má a nastala některá ze zákonem stanovených skutečností (např. úmrtí člena vedení). 136 viz. ustanovení čl. 23 b), burgelijk wetboek, boek 2 137 viz. ustanovení čl. 124 odst. 2, burgerlijk wetboek, boek 5 138 Spolek nesmí rozdělovat případný zisk mezi své členy. 139 Své uplatnění družstvo nachází především v oblasti zemědělství.

88

vícestranným právním úkonem ve formě notářského zápisu, zapisují se povinně do obchodního rejstříku. „Na rozdíl od členů spolků jsou ti, kteří byli členy družstva nebo vzájemné pojišťovací společnosti v okamžiku likvidace (nebo rok předtím), společně odpovědni za deficit vůči likvidátorovi (nebo vůči konkurznímu správci v případě konkurzu). Stanovy mohou tuto odpovědnost vyloučit nebo ji omezit do určité částky. Potom musí být v názvu obsažena písmena „UA“ (uitgesloten aansprakenlijkheid- vyloučená odpovědnost) nebo „BA“ (beperkte aansprakenlijkheid- omezená odpovědnost). “140 Nejvyšším orgánem družstva je, stejně jako u spolku, členská schůze, orgánem statutárním je vedení družstva. Fakultativně může být stanovami zřízena dozorčí rada (raad van commissarissen).141 Druhá kapitola třetího oddílu se zabývá tzv. velkými družstvy a vzájemnými pojišťovacími společnostmi. Jedná se o taková družstva a vzájemné pojišťovací společnosti, jejichž čisté obchodní jmění převyšuje částku 16 mil. EUR, které (nebo na nich závislé společnosti) podle zákona o závodních výborech z roku 1982 zřídily závodní výbor a které zaměstnávají

(dohromady

se

závislými

společnostmi)

v Holandsku

nejméně

100

zaměstnanců.142 Tyto právnické osoby zřizují dozorčí radu obligatorně: důležitá rozhodnutí vedení vyžadují souhlas dozorčí rady. Ke zrušení družstva, resp. vzájemné pojišťovací společnosti, může dojít rozhodnutím nejvyššího orgánu, při výskytu události předvídané v základním dokumentu, která zakládá úkon směřující ke zrušení, vyhlášením konkurzu nebo nedobrovolné likvidace, i když byl konkurz zamítnut pro nedostatek majetku, jestliže družstvo nebo vzájemná pojišťovací společnost nemá už žádné členy, nebo na základě rozhodnutí Obchodní a průmyslové komory podle čl. 19a druhé knihy BW. Za podmínek stanovených zákonem může obecně právnickou osobu zrušit soud. Případný likvidační zůstatek bude rozdělen mezi členy, popř. připadá státu, nemá- li již družstvo či vzájemná pojišťovací společnost členů. V ostatním lze odkázat na výklad o spolcích. II. 1. 3. Akciová společnost (Naamloze vetnootschap) Právní úprava akciové společnosti se nachází ve čtvrtém oddíle druhé knihy BW. Zákon v čl. 64 odst. 1 charakterizuje akciovou společnost jako „právnickou osobou se 140

Hondius E., Chorus J. M., Gerver P.. Introduction to Dutch law. 4. Vydání. Alphen aan den Rijn: Kluwer Law International, 2006, str. 177 141 Výjimku představují družstva a vzájemné pojišťovací společnosti s tzv. spolu-rozhodovacím režimem, jehož cílem je zajistit (nepřímý) vliv zaměstnanců na rozhodování. Zde je dozorčí rada zřizována obligatorně (viz. čl. 63a- 63j Burgerlik wetboek, boek 2). 142 viz ustanovení. čl. 63 b), burgerlijk wetboek, boek 2

89

základním kapitálem rozděleným do převoditelných akcií. Akcionáři nejsou osobně odpovědni za jednání vykonané jménem společnosti a nejsou povinni podílet se na ztrátách společnosti nad částku, která musí být splacena za jejich akcie.“ Zákon připouští možnost zřízení jediným zřizovatelem, pro zakladatelský dokument vyžaduje formu notářského zápisu. Nezbytnou součástí zakladatelského dokumentu jsou stanovy (statuten), které musí obsahovat název společnosti, její cíle, sídlo a informaci o výši upsaného akciového kapitálu (maatschappelijk kapitaal). Součástí názvu je označení právní formy akciové společnosti, buď slovy „naamloze vennontchap“, nebo zkratkou „NV“. Zřízení akciové společnosti musí být předloženo ke schválení Ministerstvu spravedlnosti. Ministerstvo prověří, zda stanovy společnosti splňují požadavky práva. Důvodem pro zamítnutí vydání osvědčení ministerstvem může být nebezpečí, že společnost bude použita k protiprávním cílům, popř. že věřitelé mohou jejími aktivitami utrpět škodu.143 Jako právnická osoba vzniká akciová společnost okamžikem vydání osvědčení. Vznik akciové společnosti je ovládán tzv. principem vázané koncese, podle něhož má na vydání potvrzujícího rozhodnutí právnická osoba při splnění podmínek stanovených zákonem právní nárok. Tento princip se v Nizozemí uplatňuje i u společnosti s ručením omezeným. Akciová společnost se povinně zapisuje do obchodního rejstříku, avšak zápis do rejstříku není sám o sobě podmínkou platnosti zřízení. „Po dobu, po kterou není společnost řádně zapsána, jsou všichni členové představenstva nerozdílně odpovědni za všechna jednání, kterými se společnost zavázala.“144 Základní kapitál, který musí činit nejméně 45 000 EUR, je rozvržen na určitý počet akcií o určité nominální hodnotě. Nizozemské právo na rozdíl od českého145 neumožňuje vydání akcií, s nimiž není spojeno právo hlasovat. Vlastnictví akcie dává akcionáři právo k podílu na zisku (dividenda) a k hlasování na valné hromadě společnosti. Nizozemské právo rozeznává co do formy, stejně jako právo české, akcie na jméno (aandelen op naam) a akcie na doručitele (aandelen op toonder). Akcie na doručitele jsou převoditelné pouhým fyzickým předáním, zatímco převod akcie na jméno musí být uskutečněn formou notářského zápisu. Zákon umožňuje společnosti prostřednictvím stanov omezit převoditelnost akcií, kupř. mohou

143

viz ustanovení. čl. 68 odst. 2, burgerlijk wetboek, boek 2 Hondius E., Chorus J. M., Gerver P.. Introduction to Dutch law. 4. Vydání. Alphen aan den Rijn: Kluwer Law International, 2006, str. 180 145 viz. ustanovení § 159 zákona č. 513/ 1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, který umožňuje stanovám určit vydání prioritních akcií, s nimiž není spojeno právo hlasování na valné hromadě 144

90

stanovit, že emitované akcie musí být nejprve nabídnuty současným akcionářům. Tato omezení však nesmí převoditelnost omezit nebo učinit mimořádně obtížnou.146 Orgány společnosti jsou valná hromada, představenstvo a dozorčí rada., přičemž prvé dva jsou obligatorní. Dozorčí rada je obligatorním orgánem pro tzv. „velkou společnost“, jejíž emitovaný kapitál a rezervy dosahují výše 16 milionů EUR, zaměstnává v Nizozemí alespoň 100 zaměstnanců a povinně zřizuje závodní výbory.147 Podobně jako v České republice je nejvyšším orgánem valná hromada, představenstvo orgánem řídícím a statutárním a dozorčí rada orgánem kontrolním. Zisk je vyplácen formou dividend akcionářům, avšak je pravidlem, že stanovy umožní společnosti část zisku použít ke tvorbě rezerv. „Zpravidla bývá určité procento ze zisku vyplaceno formou dividendy každému z akcionářů a zbytek se použije k tvorbě rezerv.“148 Nizozemské právo umožňuje stejně jako české existenci prioritních akcií, které jejich držitele opravňují k přednostní výplatě dividendy. Ke zrušení akciové společnosti může dojít rozhodnutím nejvyššího orgánu, při výskytu události předvídané v základním dokumentu, která zakládá úkon směřující ke zrušení, vyhlášením konkurzu nebo nedobrovolné likvidace, i když byl konkurz zamítnut pro nedostatek majetku, nebo na základě rozhodnutí Obchodní a průmyslové komory podle čl. 19a druhé knihy BW. Za podmínek stanovených zákonem může obecně právnickou osobu zrušit soud. Případný likvidační zůstatek převede likvidátor na akcionáře. II. 1. 4. Společnost s ručením omezeným (besloten vennootschap met beperkte aansprakelijkheid) Právní úprava společnosti s ručením omezeným, která se nachází v pátém oddíle druhé knihy BW a je velmi podobná úpravě akciové společnosti. Hlavní rozdíl spočívá ve skutečnosti, že společnost s ručením omezeným nevydává akcie na doručitele. Akcie společnosti (aandelen) nejsou volně převoditelné a mají vždy charakter akcií na jméno. Akcionáři jsou zapsáni v registru vedeném společností, své vlastnické oprávnění mohou prokázat výpisem z tohoto registru. Převod akcií komplikuje článek 195 druhé knihy BW, který vyžaduje, aby stanovy podmínily převod jakékoliv akcie souhlasem daného orgánu společnosti. Může být stanoven požadavek, aby akcionář při prodeji akcie učinil nejprve

146

viz. ustanovení čl. 87, burgerlijk wetboek, boek 2 Každá společnost zaměstnávající alespoň 100 zaměstnanců musí vyhovět požadavkům zákona o závodních výborech z roku 1982 a mít závodní výbory zřízeny. 148 Hondius E., Chorus J. M., Gerver P.. Introduction to Dutch law. 4. Vydání. Alphen aan den Rijn: Kluwer Law International, 2006, str. 186 147

91

nabídku jinému akcionáři. Základní kapitál musí činit nejméně 18 000 EUR. Součástí názvu je označení právní formy společnosti s ručením omezeným, buď slovy „besloten vennootschap met beperkte aansprakelijkheid“, nebo zkratkou „BV“. Co se soustavy orgánů týče, lze odkázat na výklad o akciových společnostech. Vznik společnosti je ovládán principem vázané koncese, popsaným výše. V otázce zániku lze taktéž odkázat na výklad o akciové společnosti. Případný likvidační zůstatek převede likvidátor na podílníky. II. 1. 5. Nadace (Stichtingen) Právní úprava nadací se nachází v ustanoveních §§ 285- 304 druhé knihy nizozemského občanského zákoníku. Ten také obsahuje legální definici nadace, kterou rozumí „skrze právní úkon k životu povolanou právnickou osobu, která nemá členy a která, za pomoci k tomu určeného majetku, dosahuje v základním dokumentu uvedeného cíle.“149 Ze zákonné definice vyplývá, že nadace je právnickou osobou bez osobního základu, s určeným majetkem a stanoveným účelem. Nadace může být zřizována k nejrůznějším účelům, zákon pouze zakazuje možnost poskytování přímých plateb z nadačního jmění ve prospěch zřizovatelů nebo členů orgánů nadace a i jiných osob, ledaže se jedná o platby pro sociální a ideální účely. Ke zřízení nadace dochází na základě jednostranného soukromoprávního úkonu. Tím se nizozemská úprava odlišuje od české, neboť český ZNNF výslovně hovoří o nadační smlouvě a nadační listině. Nizozemská úprava pojímá úkon zřízení jako v první řadě jednostranný, byť nevylučuje, aby takovému jednostrannému úkonu předcházel dvou nebo vícestranný právní úkon zřizovatelů. Zřídit nadaci lze i mortis causa projevem vůle zůstavitele v jeho závěti, jsou- li splněny všechny obsahové a formální předpoklady stanovené pro zřizovací listinu. Stejně jako v České republice, je i v Nizozemí zákonem pro zřizovací listinu vyžadována forma notářského zápisu. Zřizovací listina musí obsahovat i statut nadace (základní dokument), jehož obsahové náležitosti stanoví zákon.150 Ke vzniku nadace zřizované inter vivos dochází okamžikem vyhotovení notářského zápisu, ke vzniku nadace zřizované mortis causa dochází okamžikem smrti zůstavitele. Zákon sice stanoví povinnost správní rady nechat zapsat nadaci do obchodního rejstříku151, zápis má však pouze deklaratorní účinky. Stejně tak výmaz nadace z obchodního rejstříku má pouze deklaratorní

149

viz. ustanovení čl. 285, burgerlijk wetboek, boek 2 viz. ustanovení čl. 286 , burgerlijk wetboek, boek 2 151 Orgánem vedoucím obchodní rejstřík (Handelsregister) je místně příslušná Obchodní a průmyslová komora (Kamer van Koophandel en Fabrieken) 150

92

účinky, zánik je spojen s jinou právní skutečností. Zákon nestanoví pro nadační majetek minimální výši- nadaci je možné zřídit bez jakéhokoliv majetkového vkladu. „Na druhou stranu je však nedostatek majetku k plnění nadačního účelu důvodem pro nucené zrušení nadace soudem. Z povahy nadačního institutu jako „souboru účelově určeného majetku“ však plyne, že by měla být nadána alespoň minimálním majetkem.“152 Obligatorním orgánem nadace je správní rada, která činí úkony v souladu s vůlí zřizovatele nadace. Rozhoduje o všech záležitostech nadace, spravuje majetek nadace a je jejím statutárním orgánem. „V Česku a v Nizozemí, vzhledem k absenci vnějšího dohledu nad nadačními subjekty ze strany státu a současného pojmového vyloučení nejvyššího orgánu nadačního subjektu nadaného vůlí, zůstává jediným kontrolním orgánem nadace dozorčí rada, popř. revizor.“153 Případné ustavení dozorčí rady ponechává nizozemský občanský zákoník na projevu vůle zřizovatele. Dobrovolné zrušení nadace obecně možné není, neboť nadace není nadána vlastní vůlí a nemůže zrušit sebe sama. „V Nizozemí může zřizovatel v nadační listině či ve statutu volně rozhodnout o důvodech zrušení nadace. Zrušení nadace může být vázáno na objektivní skutečnosti nebo výjimečně i na rozhodnutí příslušného orgánu nadace. Nadace může dále ukončit svou činnost na základě následujících právních skutečností: a) rozhodnutím správní rady nadace, pokud není ve statutu stanoveno jinak; b) při výskytu události, která je předpokládaná ve statutu, jejímž výsledkem je likvidace; c) poté, co na ni byl vyhlášen konkurz nebo nedobrovolná likvidace, i když byl konkurz zamítnut pro nedostatek majetku; d) na základě rozhodnutí obchodní a průmyslové komory dle 2: 19a BW, e) rozhodnutím příslušného soudu o zrušení nadace.“154 Mezi důvody pro zrušení nadace soudem patří např. nedostatek majetku k plnění účelu a nemožnost dosažení účelu, nepřipadá- li v úvahu jeho změna, jednání nadace v rozporu s veřejným pořádkem, rozpor zřizovací listiny či statutu se zákonem. Způsob naložení s likvidačním zůstatkem je obligatorní náležitostí statutu nadace. Pokud žádná osoba není 152

Ronovská, K. Soukromoprávní aspekty nadačního a spolkového práva v Česku, ve Švýcarsku a v Nizozemí. 1. vydání. Brno: MU, 2004, str. 88 153 Tamtéž, str. 115 154 Tamtéž str. 122

93

oprávněna k likvidačnímu zůstatku, připadne státu, který s ním naloží v souladu s účelem nadace. Výmaz nadace z obchodního rejstříku má pouze deklaratorní charakter, zánik nadace je vázán na jinou právní skutečnost. Zaniká- li nadace fúzí, stane se tak až okamžikem dovršení slučovacího úkonu. Pokud nadace nevlastní žádný majetek v době zrušení, ve stejný okamžik zaniká, pokud nějaký majetek vlastní, zaniká okamžikem skončení likvidace.

II. 2. Právnické osoby podle čl. 2 druhé knihy BW II. 2. 1. Náboženské společnosti (Kerkgenootschappen) „V Nizozemí soukromoprávní úprava, obsažená v obecných ustanoveních druhé knihy BW, přiznává ex lege náboženským společnostem právní subjektivitu se všemi důsledky. Jinak ponechává úpravu jejich poměrů zcela jejich vlastním církevním předpisům.“155 Obecná ustanovení prvního oddílu se na tyto právnické osoby neaplikují, pokud neodpovídají povaze vnitřních předpisů náboženské společnosti a přirozenosti jejích vzájemných vztahů. 156 Právní subjektivitu zákon přiznává nejen náboženským společnostem, ale také jejich nezávislým organizačním jednotkám a svazům. Definice náboženské společnosti v zákoně chybí, nizozemská právní nauka často zmiňuje definici, podle které je náboženská společnost „stálou společností osob, zřízenou za účelem společného uctívání boha (bohoslužeb) jejími stoupenci, na základě společného náboženského vyznání.“157 Korporativní charakter je z definice patrný.

II. 3. Právnické osoby podle čl. 1 odst. 1 druhé knihy BW II. 3. 1. Stát (Staat) Státu přiznává nizozemský občanský zákoník v čl. 1 druhé knihy právní subjektivitu. Z obecných ustanovení druhé knihy BW se na stát vztahuje pouze čl. 5, který, co se týče věcných práv, závazků, odpovědnosti a dědění, staví právnickou osobu na roveň osoby fyzické. Zákonodárce tedy chápe stát jako právnickou osobu, oproti české úpravě v ustanovení § 21 ObčZ se nizozemský zákonodárce neomezil na tvrzení, že stát je právnickou osobou, pouze pokud je účastníkem občanskoprávních vztahů.

155

Ronovská, K. Soukromoprávní aspekty nadačního a spolkového práva v Česku, ve Švýcarsku a v Nizozemí. 1. vydání. Brno: MU, 2004, str. 146 156 viz. čl. 2 odst. 1 Burgerlijk wetboek, boek 2 157 SantingWubs, A. H., Kerken in geding, 2002, dostupné z http://www.kerkrecht.nl/main.asp?pagetype=onderdeel&item=52&subitem=1634&page= [3. června 2009]

94

II. 3. 2. Provincie (Provincies) Provincie jsou, společně se samosprávnými obcemi, nizozemskými územně samosprávnými celky, ústavně zakotvenými v hlavě sedmé Ústavy, s navazující úpravou v zákoně o provinciích, resp. zákoně o samosprávných obcích. „Vedle těchto územních korporací obecné administrativní povahy, má Nizozemí také rozličné formy správní decentralizace, s odpovědností za jednu či více zvláštních povinností, které jsou delegovány na nižší státní orgány. Ústava výslovně zmiňuje dva typy takových správních orgánů: vodohospodářské korporace, které mají velmi dlouhou historickou tradici a veřejnoprávní hospodářské organizace, které pocházejí z roku 1950.“158 Mezi nejdůležitější oblasti působnosti svěřené provinciím náleží otázky stavby veřejně prospěšných staveb a vodohospodářství, dopravy, zřizování a regulace vodohospodářských korporací, ochrany životního prostředí, dohledu nad správní činností prováděné samosprávnými obcemi a vodohospodářskými korporacemi. Orgány provincie jsou provinciální stavy (Provinciale staten), představitelé stavů (Gedeputeerde staten ), které jsou provinciální exekutivou a královnin komisař (Commissaris van de Koningin). Provinciální stavy jsou obdobou našich krajských zastupitelstev- jde o jakési regionální parlamenty, jejich členové jsou voleni nizozemskými občany dané provincie na 4 roky. Všechny otázky územní samosprávy provincií, které nebyly výslovně svěřeny jinému orgánu, náleží podle zákona o provinciích právě provinciálním stavům. Komisaři královny jsou jmenováni státem, v jejich působnosti je zvládání kalamitních stavů, koordinace mezi orgány státní správy a samosprávy, jmenování starostů. V rámci dohledu nad výkonem samosprávy umožňuje komisaři zákon o provinciích upozornit ministra domácích záležitostí na rozhodnutí, která by měla být podle jeho mínění zrušena. Zákon umožňuje provinciím ukládat daně a poplatky. II. 3. 3. Samosprávné obce (Gemeenten) Do samostatné působnosti samosprávných obcí náleží např. udržování veřejného pořádku, zdraví, zajištění veřejného školství, vedení matriky apod. Orgány obce jsou obecní rada (Gemeenteraad), sbor starosty a radních (College van Burgemeester en Wethouders) a starosta (burgemeester). Obecní rada je obdobou českého zastupitelstva- jeho členové jsou voleni přímo obyvateli obce na 4 roky. Podobně jako v případě provincií náleží všechny otázky územní samosprávy obcí, které nebyly výslovně svěřeny jinému orgánu, do působnosti

158

Kraan, K. In Prakke, L., Kortmann C.: Constitutional law of 15 EU member states. Deventer : Kluwer, 2004, str. 638

95

obecní rady. Do působnosti sboru starosty a radních spadají každodenní úkoly samosprávné obecní exekutivy svěřené mu zákonem o samosprávných obcích, úkoly delegované na sbor obecní radou a otázky přenesené působnosti. Starosta předsedá obecní radě a je odpovědný za implementaci jejích rozhodnutí. Je jmenován provinciálním královniným komisařem ze dvou kandidátů navržených obecní radou. Zákon umožňuje obcím ukládat daně a poplatky. II. 3. 4. Vodohospodářské korporace (Waterschappen) Vodohospodářské korporace jsou právnickými osobami veřejného práva, které zřizují na základě zákona na svém území provincie za účelem péče o přehrady a hráze, vodní cesty, drenáže a péče o čistotu povrchové vody, dohlížejí též na řádnou výši hladiny vody v polderech.

Právní

úprava

těchto

právnických

osob

se

nachází

v zákoně

o vodohospodářských korporacích (Waterschapswet) z roku 1992, jejich původ je však mnohem starší a sahá až do 13. století, kdy vznikly v souvislosti s budováním polderů a odvodňováním půdy pro potřeby zemědělství. „Zákon o vodohospodářských korporacích, účinný od roku 1992, radikálně harmonizoval jejich administrativní strukturu, která je v hlavních obrysech nyní podobná struktuře provincií a samosprávných obcí.“

159

Vodohospodářské korporace pořádají

samostatné volby do hlavního správního orgánu. Hlavní správní orgán se skládá z osob zastupujících obyvatele žijící na území, kde vodohospodářská korporace vykonává svou působnost, zastoupeny jsou i různé kategorie dotčených stran: vlastníci a nájemci půdy, vlastníci staveb apod. Členové hlavního správního orgánu jsou voleni v samostatných volbách na dobu 4 let. Hlavní správní orgán z řad svých členů volí výkonnou radu- exekutivní orgán vodohospodářské korporace (Heemraad). Předsedu vodohospodářské organizace (Dijkgraaf) jmenuje vláda, jeho pozice je podobná pozici královnina komisaře v provinciích. Zákon umožňuje vodohospodářské korporaci vybírat daně nezávisle na státních orgánech. II. 3. 5. Ostatní osoby, které jsou podle Ústavy nadány pravomocí vydávat obecně závazné normy Ve smyslu čl. 1 odst. 1 druhé knihy BW jsou právní subjektivitou nadány vedle státu, provincií a vodohospodářských korporací všechny osoby, které jsou podle Ústavy nadány pravomocí vydávat obecně závazné normy. V čl. 134 Ústavy (Grondwet) se v této souvislosti

159

Kraan, K. In Prakke, L., Kortmann C.: Constitutional law of 15 EU member states. Deventer : Kluwer, 2004, str. 643

96

hovoří o profesních, obchodních a jiných veřejnoprávních tělesech160. Tyto právnické osoby mohou být zřízeny nebo zrušeny pouze na základě zákona, který také upraví jejich právní postavení, vymezí organizační strukturu, jednání navenek atd. Ústava v čl. 134 odst. 2 připouští možnost, aby tyto právnické osoby prostřednictvím svých orgánů vydávaly obecně závazné normy. Příkladem právnické osoby spadající do této kategorie mohou být tzv. Veřejnoprávní hospodářské organizace (Publiekrechtelijke bedrijfsorganisatie), které působí v různých oblastech hospodářství. Zřídit je může pouze zákon nebo obecný úřední pokyn, pro dané odvětví hospodářství jim jsou svěřena určitá regulační oprávnění. Obecně závazné předpisy vydávají i tzv. Beroepsorganisatie, neboli profesní komory. Vyznačují povinným členstvím, vázaným na příslušnost k určité profesní skupině- advokátů, notářů, lékařů apod.

II. 4. Právnické osoby podle čl. 1 odst. 2 druhé knihy BW Právnickými osobami jsou i subjekty, na které byly přeneseny některé povinnosti státní správy, stanoví- li tak zákon. Takových je celá řada, a to jak veřejnoprávního charakteru, tak i právnických osob soukromoprávního původu. „V rámci právnických osob se zákonem svěřenými úkoly je možné rozlišit právnické osoby s veřejnoprávní strukturou a právnické osoby se strukturou soukromoprávní. Vnitřní organizace veřejnoprávních právnických osob je založena na veřejném právu a jejich právní subjektivita jim náleží na základě zákona ve smyslu čl. 1 odst. 2 druhé knihy BW.“161

Pro právnické osoby

soukromoprávního původu se použijí příslušná ustanovení druhé knihy BW. Právnickými osobami soukromoprávního původu, na které byly přeneseny některé povinnosti státní správy, jsou, co do právní formy, zejména nadace, tedy právnické osoby podle čl. 3 BW. „Co do charakteru se jedná o nadace veřejného práva. Vzhledem k neexistenci zákona, který by upravoval režim veřejných nadací, je použitelná soukromoprávní úprava.“162 Dalším příkladem právnické osoby soukromoprávního původu, které byly svěřeny některé povinnosti státní správy je Nederlandsche Bank NV, centrální banka Nizozemí s právní formou akciové společnosti, jejímž jediným akcionářem je stát. Právnických osob veřejného práva, kterým byly svěřeny úkoly veřejné správy, je nepřeberné množství, ať už korporativního (např. univerzity)

či

nadačního

typu

160

(veřejné

fondy).

Výraz „openbare lichamen“ lze také přeložit jako veřejnoprávní orgány Zwart, T., Verhey L.: Agencies in European and Comparative Law. 1. vydání. Antwerp: Inserentia, 2003, str. 82 162 Ronovská, K. Soukromoprávní aspekty nadačního a spolkového práva v Česku, ve Švýcarsku a v Nizozemí. 1. vydání. Brno: MU, 2004, str. 57 161

97

III. Celkový pohled na nizozemský systém právnických osob Nizozemský občanský zákoník nezná institut ústavu coby typu právnické osoby, a tak v přiloženém schématickém přehledu práce třídí právnické osoby v prvé řadě podle míry ingerence zákonodárce na právnické osoby soukromého a veřejného práva a následně v rámci každé z těchto velkých skupin rozlišuje právnické osoby podle charakteristiky faktického základu na korporace a nadace. Soukromoprávní povahy jsou zejména právnické osoby jmenované v čl. 3 BW, nicméně církve nevznikají z vůle vrchnostenského subjektu a lze se tedy přiklonit k jejich systémovému zařazení mezi korporace soukromého práva. Právnické osoby spadající pod čl. 1 BW jsou povahou veřejnoprávní korporace, zaměřené na výkon územní a zájmové samosprávy. Právnických osob spadajících pod čl. 1 odst. 2 BW je značné množství, ať už fondového či korporativního charakteru a tato práce se jimi nezabývá ve větší míře, než v míře nutné pro nastínění základů systematiky právnických osob podle nizozemského občanského zákoníku. Mezi právnické osoby typicky zaměřené na dosahování zisku se řadí akciová společnost, společnost s ručením omezeným, družstvo a vzájemná pojišťovací společnost- na rozdíl od ostatních právnických osob umožňuje u těchto subjektů zákon rozdělení zisku mezi jejich členy. Do systému je nezbytné zahrnout i typy právnických osoby, které mají svůj původ v normě komunitárního práva- evropské hospodářské zájmové sdružení, evropskou společnost, evropskou družstevní společnost a evropské seskupení pro územní spolupráci.

98

Závěr Cílem práce ve smyslu zadání bylo nejprve vytvořit obecnou typologii právnických osob podle standardních kriterií užívaných v kontinentálním právním řádu a následně, na základě výše uvedené metodiky podat praktický přehled typů právnických osob, existujících v právním řádu České republiky. Vytvoření obecné typologie se věnuje obecná část práce, vycházející především z díla prof. Hurdíka a dr. Ronovské. Při členění právnických osob podle charakteristiky jejich faktického základu práce po vzoru návrhu nového občanského zákoníku nerozlišuje pouze právnické osoby korporativní a nadační povahy, ale právě s přihlédnutím k blížící se rekodifikaci občanského práva také ústavy, přestože pouhé rozlišení mezi korporacemi a nadacemi by bylo snazší. Na základě obecné typologie právnických osob v prvé části práce jsem se, prostřednictvím členění jednotlivých typů do kapitol podle příslušných kategorií, pokusil ve zvláštní části podat obraz současného systému právnických osob v České republice. Přiznávám, že zařazení některých typů není jednoznačné a názory, kam daný typ zařadit, se mohou různit. Část nejasností v tomto ohledu odpadne přijetím nového občanského zákoníku, který, na rozdíl od současného občanského zákoníku, nově pracuje s ústavem jako s právní formou a ústav tak přestane být pouhou doktrinální konstrukcí. Krom toho návrh nového občanského zákoníku obsahuje i obecná ustanovení o korporacích a o právnických osobách s majetkovým základem- fundacích. V třetí části práce, zahraničně- exkurzivní, jsem se zabýval nizozemským systémem právnických osob a dostal se nepatrně nad rámec vytyčeného cíle diplomové práce. Právnické osoby v nizozemském právním řádu jsem členil nejprve způsobem, který volí i nizozemský občanský zákoník s následnou systematizací podle kriterií stanovených v obecné části. Musím poznamenat, že práce nepodává kompletní a definitivní obraz nizozemského systému právnických osob, nýbrž nástin jeho podoby, a to zejména v oblasti veřejnoprávních právnických osob. Oproti české části jsem nesestavil kompletní systematizovaný výčet typů právnických osob veřejného práva, v čemž mi zabránila neznalost holandštiny. Alespoň podle vyjádření příslušných oddělení pro zahraniční styky Univerzity v Leidenu a Univerzity v Amsterodamu, kterých se mi dostalo, neexistuje dosud anglicky psaná literatura, která by nizozemskou úpravu právnických osob veřejného práva mapovala. Kategorie ústavů byla při

99

sestavování nizozemského systému právnických osob opuštěna, neboť nizozemské právo ústav výslovně nezná. Po prozkoumání právní úpravy právnických osob v relativně novém nizozemském občanském zákoníku lze vysledovat trend zahrnutí právnických osob soukromého práva do úpravy soukromoprávního kodexu, který je z části sledován i v návrhu nového občanského zákoníku a který by měl právní úpravu právnických osob, v dnešní době soustředěnou do více právních předpisů, učinit alespoň o něco málo přehlednější.

100

Summary Law recognizes not only humans as subject of rights and duties. Subjects of law are also legal persons. The importance of these relatively new kinds of subjects is enormous in the modern society and we cannot imagine law without them. Although the old Romans knew legal persons such as corporations and lately also foundations, Roman law was casuistic and the old Romans never discovered abstract concept of legal person. First concepts of legal persons are from 19th century and until these days, there are plenty of them. However, no one of these concepts is acceptet as the only ruling one, because of differences amongst all types of legal persons. The purpose of this work isn´t trying to find ideal concept of legal person, its purpose is more reserved. It systematizates types of legal persons in Czech law into a system, in accordance to criteria defined in first part of this work. This diploma work is divided into three parts. The first part deals with different conceptions of legal persons, historical development of legal persons and its theoretical resources. The main purpose of the first part is to define criteria, that are used in for systematization of legal persons in following parts- only the most frequently mentioned criteria in literature are used. The diploma work recognizes criterium of division of legal persons due to ingeretion of legislator, criterium of division of legal persons due to charakter of its factual fundament, criterium of division of legal persons due to purpose because of which legal person exist and criteria of legal regime in which legal person was originated. The first criteria distinguishes public and priváte legal persons- although there are many ways in law theory, how to distinguish legal and private legal persons, the best way becouse of its brightness is to classify as private legal person such legal person, that was originated by act of private character and public legal person is classified as legal person originated by public act- statute or by another authoritative seignorial act. The second criteria distinguishes three kinds of legal persons- corporations, foundations and institutes. For corporations are personal fundaments typical. Corporation is also the oldest type legal persons, its meaning is based on the association of people. On the other side, for foundations is typical, that they are constituted by a set of property. In contrary of the corporation, foundation doesn´t have its own will and is fully dependant on the will of its founder. Institutes are relatively new sort of legal persons, some authors don´t mention institutes as a kind of legal persons and classify them as foundations. For institute is combination of personal and property component typical- but its personal component is in 101

contrary to corporations organized hiearchically and not democratically and its property component is, in contrary to foundations, possible to consume. Institutes are focused on providing services in non-profitable way. The last used criteria recognises legal persons originated in interstate law regime and legal persons originated in regime of European communities. They are also exemptions within this criteria- legal persons originated in regime of international law but these are not covered by this diploma work. On the grounds made in first part of this diploma work, there is established the system of legal persons in Czech law in second part of this work. It must be said, that there are plenty of legal persons and sometimes it is problematical to fill them into the defined cathegories. So it is not possible to think about the system of legal persons made in second part of this work as sole correct. These problems will be partially solved by new Czech Civil Code, which contains arrangements of institutes as a legal type. This arrangements are missing in present Civil Code and institute is the only doctrinal construction. The third part is focused on the system of legal persons in the Netherlands. General legal arrangement of legal persons in the Netherlands is contained in the second book of the Dutch Civil Code- Burgerlijk wetboek. Diploma work at first follows division of legal persons due to Dutch Civil Code and after that it summarizes findings and systematizates legal arrangement of legal persons in the Netherlands into a system, analogous to its second part. Compared to second part, third part does not contain entire concept of system of legal persons, especially in the area of public legal persons. It is caused, due to references of departements for foreign affairs in University of Leiden and University of Amsterodam, by absence of literature in the English language focused on public legal persons. The entire description of Dutch system of legal persons still waits for its Czech explorer. The Dutch law does not recognise institute as a type of legal person, so diploma work does not deal with this cathegory. After exploration of legal arrangement of legal persons in Dutch Civil Code it is possible to trace up a trend of comprehending private legal persons into private law code that is particulary followed in the new Czech Civil Code. Legal arrangement of

legal

persons

will

be,

after

new

102

civil

code

more

transparent.

Přehled použitých zdrojů Knižní publikace -

Beran, K. Právnické osoby veřejného práva. Praha: Linde, a.s. 2006.

-

Dvořák T. Nadace a nadační fondy. Praha: ASPI a.s., 2007.

-

Eliáš K., Bartošíková M., Pokorná J. a kol. Kurs obchodního práva. Právnické osoby jako podnikatelé. 4. vydání. Praha: C.H. Beck, 2004.

-

Fiala J., Kindl M. a kol. Občanské právo hmotné. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2007.

-

Hendrych, D. Správní právo. Obecná část. 5. vydání. Praha: C. H. Beck, 2003.

-

Hodál, P, Alexander, J. Evropské právo obchodních společností. Praha: Linde Praha, a. s., 2005.

-

Hondius E., Chorus J. M., Gerver P.. Introduction to Dutch law. 4. Vydání. Alphen aan den Rijn: Kluwer Law International, 2006.

-

Hurdík J. Právnické osoby a jejich typologie. Praha: C.H. Beck, 2003.

-

Hurdík J. Právnické osoby (Obecná právní charakteristika). Brno: Masarykova univerzita, 2000.

-

Hurdík, J., Katolický, J. K pojetí právnických osob. Brno : MU, 1992.

-

Jehlička, O., Švestka, J. a kol. Občanský zákoník, Komentář, VIII. Vydání, Praha: C. H. Beck, 2003.

-

Jehlička, O. – Švestka, J. a kolektiv, Občanský zákoník. Komentář. XII. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2006.

-

Jurníková, J. a kol. Správní právo- zvláštní část. 5. doplněné vydání. Brno: Masarykova univerzita, 2004.

-

Kincl J., Urfus V., Skřejpek M. Římské právo. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 1995.

-

Prakke, L., Kortmann C.: Constitutional law of 15 EU member states. Deventer : Kluwer. 2004.

103

-

Průcha P. Správní právo- obecná část. 6. vydání. Brno: Masarykova univerzita a nakladatelství Doplněk. 2004.

-

Ronovská, K. Soukromoprávní aspekty nadačního a spolkového práva v Česku, ve Švýcarsku a v Nizozemí. I. vydání. Brno:MU, 2004.

-

Ronovská K. Spolkové a nadační právo. Brno: Masarykova univerzita 2008.

-

Telec, I. Spolkové právo. Praha: C. H. Beck, 1998.

-

Týč V. a kol. Lexikon- právo Evropské unie. 1. Vydání. Ostrava: Sagit 2004.

-

Zwart, T., Verhey L.: Agencies in European and Comparative Law. 1. vydání. Antwerp: Inserentia, 2003.

Odborné časopisy -

Hurdík J., Fiala J. K pojetí právnických osob. Právník, 1990, č. 10.

-

Knapp V. O právnických osobách. Právnické osoby de lege lata. Právník, 1995, č. 10.

-

Ronovská, K. Poznámky k návrhu nového Občanského zákoníku. Časopis pro právní vědu a praxi, 2006.

-

Ronovská K., Cholenský R.; Spolkové právo v návrhu nového občanského zákoníku ve světle švýcarské právní úpravy- část I., Právní fórum 5/2006.

Internetové zdroje -

Eliáš, K., Zuklínová, M. Návrh nového občanského zákoníku, ustanovení § 25 uveřejněného na serveru Ministerstva spravedlnosti. [citováno 18. května 2009]. Dostupný z: http://portal.justice.cz/ms

-

Oficiální internetové stránky Státního fondu dopravní infrastruktury, dostupné z http://www.sfdi.cz/CZ/; [citováno 2. dubna 2009].

-

Oficiální internetové stránky Státního fondu rozvoje bydlení, dostupné z http://www.sfrb.cz/; [citováno 2. dubna 2009].

-

Santing-

Wubs,

A.

H.,

Kerken

in

geding,

2002,

dostupné

z

http://www.kerkrecht.nl/main.asp?pagetype=onderdeel&item=52&subitem=16 34&page= [citováno 3. června 2009].

104

Citovaná judikatura -

Nález ÚS č. 4/2003 Sb., ze dne 27. listopadu 2003, spisová značka Pl. ÚS 6/02.

-

Nález ÚS č. 61/2001 Sb., ze dne 12. 4. 2001 spisová značka. IV. ÚS 576/2000.

-

rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 4. května 1999, spisová značka 32 Cdo 197/99.

105

Příloha č. 1: schéma systému právnických osob v České republice ostatní veřejné vysoké školy, ESÚS Zájmové profesně samosprávné s nuceným členstvím – např. Česká advokátní komora profesně samosprávné s dobrovolným členstvím- Hospodářská a Agrární komora ČR

Korporace

Územní Stát územní samosprávné celky – kraje, obce

Ústavy

železniční dopravní cesty, státní organizace Veřejnoprávní např. Pozemkový fond ČR Státní

Fondy

Veřejného práva

Česká televize, Český rozhlas, Česká tisková kancelář, státní podnik, Správa

Např. Státní fond kultury ČR veřejná

obchodní

společnost,

komanditní

společnost,

společnost

s ručením

obchodní

omezeným, akciová společnost, družstvo (včetně spořitelních a úvěrových, bytových družstev) v režimu práva ES- EHZS, SE, EDS zájmové sdružení právnických osob, sdružení (dle zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů), odborové organizace a organizace zaměstnavatelů, svazy Korporace

právnických osob dle § 16 zákona č. 83/ 1990 Sb., organizační jednotka oprávněná civilní

jednat svým jménem dle § 6 odst. 2 zákona č. 83/ 1990 SB., o sdružování občanů, organizace s mezinárodním prvkem, politické strany a hnutí, církve a náboženské společnosti, svazy církví a náboženských společností, společenství vlastníků jednotek, honební společenstvo, komoditní burza, evidovaná církevní právnická osoba (korporativního charakteru) obecně prospěšná společnost, školská právnická osoba,

Ústavy

veřejné neziskové ústavní zdravotnické zařízení, evidovaná církevní právnická osoba (ústavního charakteru)

Nadace

Soukromého práva

Právnické osoby

příspěvková organizace (státní, krajská nebo obecní),

nadace, nadační fond, evidovaná církevní právnická osoba (nadačního charakteru)

106

Příloha č. 2: schéma systému právnických osob v Nizozemí Právnické osoby soukromého práva nadace - nadace

veřejného práva

korporace civilní: spolky

nadace - veřejné fondy

(vereinigingen),

korporace - územní (provincie, obce) - vodohospodářské korporace

náboženské společnosti - profesní komory

(Kerkgenootschappen)

- ESÚS

_________________

- ostatní

obchodní: družstva (cooperatives) vzájemné pojišťovny (onderlinge waaborgmaatchappijen) akciové společnosti (naamloze vennootschappen) společnosti s ručením omezeným (besloten vennootschappen met beperkte aansprakelijkheid) - EHZS, SE, EDS

107