Prohlašuji, že diplomovou práci na téma Smluvní pokuta v obchodních vztazích jsem zpracovala sama a uvedla jsem všechny použité prameny

Masarykova univerzita Právnická fakulta Katedra obchodního práva

Diplomová práce Smluvní pokuta v obchodních vztazích

Alena Štěpánková Akademický rok 2006/2007

„Prohlašuji, že diplomovou práci na téma Smluvní pokuta v obchodních vztazích jsem zpracovala sama a uvedla jsem všechny použité prameny“. …….................... Alena Štěpánková

Obsah Obsah....................................................................................................................................................... 2 Seznam použitých zkratek....................................................................................................................... 4 Úvod ........................................................................................................................................................ 5 1. Povaha smluvní pokuty ....................................................................................................................... 6 1.1. Z historie smluvní pokuty................................................................................................................. 6 1.2. Obecně ke smluvní pokutě ............................................................................................................... 8 1.2.1. Pojem a funkce ..................................................................................................................... 8 1.2.2. Akcesorita nebo nezávislost smluvní pokuty?...................................................................... 9 1.2.3. Označení právního úkonu ................................................................................................... 11 1.2.4. Úrok z prodlení v. smluvní pokuta ..................................................................................... 12 2. Smluvní pokuta v právním řádu ČR a v judikatuře českých soudů................................................... 15 2.1.

Obecná úprava občanskoprávní................................................................................................ 15

2.1.1. Předpoklady smluvní pokuty (pohled historický)............................................................... 15 2.1.2. Vznik dohody o smluvní pokutě (pohled současný)........................................................... 16 2.1.3. Povinnost platit a vztah k hlavnímu plnění......................................................................... 19 2.1.4. Charakter plnění a výše smluvní pokuty............................................................................. 20 2.1.5. Převod pohledávky zajištěné smluvní pokutou .................................................................. 27 2.1.6. Promlčení, odstoupení od smlouvy a jejich vliv na nárok na zaplacení SP........................ 28 2.1.7. Shrnutí ................................................................................................................................ 31 2.2. Obchodněprávní zvláštnosti ..................................................................................................... 31 2.2.1. Aplikovatelné právo............................................................................................................ 31 2.2.2. Formální požadavky na dohodu o smluvní pokutě ............................................................. 32 2.2.3. Povinnost platit smluvní pokutu ......................................................................................... 32 2.2.4. Výše smluvní pokuty a moderační právo soudu ................................................................. 33 2.2.5. Splatnost smluvní pokuty ................................................................................................... 38 2.2.6. Odstoupení od smlouvy ...................................................................................................... 38 2.2.7. Shrnutí ................................................................................................................................ 39 3. Vztah smluvní pokuty k náhradě škody ............................................................................................ 41 3.1. Základní poznámky ........................................................................................................................ 41 3.2. Limitace náhrady škody a smluvní pokuta..................................................................................... 44 4. Srovnání se slovenskou a rakouskou právní úpravou........................................................................ 46 4.1. Slovenská právní úprava ................................................................................................................ 46 4.2. Rakouská právní úprava ................................................................................................................. 48 4.2.1. Akcesorita ........................................................................................................................... 49 4.2.2. Zajišťovaný závazek ........................................................................................................... 49 4.2.2. Zavinění .............................................................................................................................. 50 4.2.3. Jako náhrada škody............................................................................................................. 50 4.2.4. Vztah k hlavnímu plnění..................................................................................................... 51 4.2.5. Moderace smluvní pokuty .................................................................................................. 52 4.2.6. Další otázky ........................................................................................................................ 54 Závěr...................................................................................................................................................... 55 Summary ............................................................................................................................................... 57 Seznam použité literatury...................................................................................................................... 59

2

Seznam použitých zkratek ABGB

- Algemeines Burgerliches Gesetzbuch (patent č. 946/1811 Sb. z. s)

ČPVP

- Časopis pro právní vědu a praxi

HGB

- Handelsgesetzbuch (č. 1/1863 ř.z.), ve znění pozdějších předpisů

NS

- Nejvyšší soud

ObčZ

- zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů

ObchZ

- zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů

PaP

- Právo a podnikání

PrR

- Právní rádce

PrRo

- Právní rozhledy

SP

- smluvní pokuta

3

Úvod Základním stavebním kamenem smluvního práva je zásada pacta sunt servanda; bez ní by smluvní právo ani neexistovalo. V ideálním případě by všichni účastníci smluvněprávních vztahů měli plnit závazky převzaté ve smlouvě, ovšem realita je mnohotvárná a vyžaduje posílení této zásady podpůrnými prostředky, kterými jsou zajišťovací instituty. Na zajišťovací instituty je nahlíženo jako na dělitelné do dvou skupin, a to na všeobecné zajišťovací instituty, jimiž se rozumí v podstatě všechna ustanovení smluvního práva jako takového, a zvláštní zajišťovací instituty1. Zvláštním institutem je i smluvní pokuta, jež v konkrétním případě psychologicky i právně působí na dlužníka ke splnění jeho povinnosti, a věřiteli posiluje jeho pozici vůči dlužníkovi. Navzdory relativně stručné právní úpravě (dvě ustanovení v ObčZ a tři v ObchZ) nabízí smluvní pokuta velké množství otázek. Problematika SP je zajímavá jak z pohledu teoretického, především pro komplikovanost a provázanost jednotlivých ustanovení smluvní pokutou se zabývajících, tak i z pohledu praktického, jelikož jde o velmi často využívaný institut smluvního práva. V diplomové práci se proto zabývám obojím pohledem na smluvní pokutu. Se smluvní pokutou je spojeno mnoho sporných otázek, od určení povahy smluvní pokuty, až po možnost převodu pohledávek zajištěných smluvní pokutou. Právě sporné otázky se snažím vyzdvihnout a uvést k nim relevantní judikaturu a názory právní doktríny. Práce je rozdělena na tři části. V první se zabývám obecným náhledem na institut smluvní pokuty. V části druhé potom konkrétními problémy, tak jak vyplývají z právní úpravy. Rozdělení na občanskoprávní a obchodněprávní úpravu jsem zvolila proto, že i pro obchodní vztahy je základem úpravy smluvní pokuty občanský zákoník a pro přehlednost je lépe na základu ukázat odchylky v úpravě platné pro obchodní vztahy. Část třetí se zabývá vybranou zahraniční právní úpravou týkající se smluvní pokuty.

1

OVEČKOVÁ, O., Zmluvná pokuta, 1. vydání, Bratislava: IURA EDITION, spol. s r.o., 2004, str. 9.

4

1. Povaha smluvní pokuty 1.1. Z historie smluvní pokuty Institut smluvní pokuty jako zvláštní prostředek ochrany závazku má jako mnoho jiných soukromoprávních institutů kořeny v římském právu. Uplatňovaly se tehdy tzv. přísliby pokut (stipulationes poenae), které zabezpečovaly i závazky, jež neměly pro věřitele žádnou majetkovou hodnotu, případně ani nemuselo jít o žalovatelnou obligaci2. Později se přísliby pokut vyvinuly do podoby záruk existujícího závazku s povahou akcesorickou3 či kumulativní4. Na zavinění se v tomto římskoprávním institutu nebral zřetel. Jako běžný zabezpečovací prostředek se smluvní pokuta používala i ve středověku. Komplexnější úpravu smluvní pokuty na území dnešní České republiky nabízí až Všeobecný občanský zákoník z roku 18115, jenž smluvní pokutu upravoval v § 1336 v části nazvané „O právu na náhradu škody a zadostiučinění“6. Jak plyne z jejího zařazení mezi ostatní instituty, smluvní pokuta byla v ABGB akcentována jako paušalizovaná náhrada škody a méně významná byla její funkce zajišťovací. Právní úprava smluvní pokuty v ABGB byla tzv. recepčním zákonem7 převzata do právního řádu Československé republiky, v důsledku čehož platila prakticky až do roku 1950. Sedláček ve svém Obligačním právu (1933) vysvětluje pojem smluvní pokuty (již nazývá konvencionální pokutou) tak, že je jí to, co musí dlužník dáti svému věřiteli v případě, že nesplní svou smluvní povinnost buď vůbec a nebo ne řádně, a to za předpokladu, že tak bylo předem sjednáno. Dále je podle Sedláčka konvenční pokuta „taxovanou škodou majetkovou, která 2

OVEČKOVÁ, O., op.cit sub 1, s. 9. Věřitel nebyl nucený při nesplnění obligace dokazovat výši vniklé škody a žaloval přímo na stipulovanou sumu. 4 V případě, že dlužník nesplnil včas nebo na určeném místě, stipulatio poena mohla být požadována vedle plnění původní obligace. 5 Patent č. 946/1811 Sb. z. s. 6 § 1336 ABGB (1811): „Smluvní strany mohou sjednati zvláštní úmluvu, že má býti místo újmy, která se má nahraditi, zapravena určitá peněžitá nebo jiná částka pro případ, že slib nebude buď vůbec nebo náležitým způsobem nebo že bude pozdě splněn. Ale při zápůjčkách nemusí částka, kterou soudce uzná, přesahovati pro prodlení s placením nejvyšší zákonné úroky. V jiných případech buď náhradní částka soudcem, třeba-li po slyšení znalců, zmírněna, prokáže-li dlužník, že je přílišná. Kromě toho, že byla zvláštní úmluva, nezprošťuje zaplacení náhradní částky od splnění smlouvy.“ Ustanovení § 1336 ABGB prošlo v průběhu času několika novelizacemi a v době, kdy byla rakouská úprava recipována do československého práva, § 1336 zněl: „ Smluvní strany mohou učiniti zvláštní úmluvu, že v tom případě, když slib nebude splněn vůbec, nebo náležitě nebo včas, má býti zaplacena místo škody, kterou by se mělo nahraditi, určitá částka peněžitá, neb jiná věc (§ 912). Není-li tu zvláštní úmluvy, není dlužník oprávněn, aby tím, že zaplatí smluvenou pokutu, sprostil se plnění. Byla-li slíbena smluvní pokuta pro případ, že nebude dodržena doba nebo místo plnění, může býti požadována vedle plnění. Ve všech případech může býti smluvená pokuta soudcem zmírněna, dokáže-li dlužník, že jest nepřiměřená, byli-li po případě vyslechnuti znalci.“ 7 Zákon č. 1/1918 Sb. z. 3

5

vznikne věřiteli nesplněním nebo ne pořádným plněním“8. V této pokračující definici odkazuje na úzký vztah smluvní pokuty a náhrady škody. Poškozený nemusel dokazovat výši utrpěné škody, ale nemohl zpravidla žádat více než smluvní pokutu, a to i když tato skutečná škoda byla vyšší než smluvní pokuta. Výjimka byla ustanovená jen v obchodních vztazích, kde věřitel mohl požadovat i to, o co škoda převyšovala smluvní pokutu. Na druhé straně byl dlužník povinen SP platit i tehdy, kdy skutečná škoda byla nižší než smluvní pokuta (což odpovídá koncepci paušalizované náhrady škody). Soud měl moderační právo a mohl SP přiměřeně snížit, pokud byla sjednána příliš vysoká. Vzhledem k tomu, že smluvní pokuta byla chápána jako surogát náhrady škody, v případě, že k nesplnění smluvní povinnosti došlo bez zavinění dlužníka, povinnost platit smluvní pokutu nevznikla9. Zavinění však bylo presumováno10. Kumulativně bylo možné plnění smluvní pokuty vedle plnění hlavního závazku žádat jen pokud byla sjednána pro případ nedodržení času či místa plnění. Občanský zákoník z roku 195011 začlenil SP poprvé do části upravující zabezpečení závazků (na rozdíl od zařazení k náhradě škody v předchozí úpravě), s cílem posílit její zajišťovací funkci. Byla pojímána jako písemnou dohodou určená peněžní suma, kterou je dlužník povinen zaplatit věřiteli, pokud vlastním zaviněním nesplní svůj dluh vůbec, nebo nedodrží čas nebo místo plnění12. Povaha SP jako paušalizované náhrady škody zůstala zachovaná. Nóvum v rámci úpravy smluvní pokuty přinesl zákoník mezinárodního obchodu13, který jako první opustil koncept diferencovaného přístupu ke kumulaci SP a povinnosti z hlavního závazku. Nerozlišoval totiž už dohodu o SP pro případ nesplnění smlouvy a dohodu o SP pro případ nedodržení času nebo místa splnění. Občanský zákoník z roku 1964 smluvní pokutu až do roku 1991 neobsahoval14.

8

SEDLÁČEK, J., Obligační právo. Obecné nauky o právních jednáních obligačních a o splnění závazků. Brno, Vydáno nákladem československého akademického spolku „Právník“, 1933, str. 103. 9 OVEČKOVÁ, O., op. cit. sub 1, s. 12. 10 KUBEŠ, V. In: ROUČEK, F., SEDLÁČEK, J., Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Díl V. Praha: V. Linhart. 1937. 11 Zákon č. 141/1950 Sb. 12 Ustanovení § 284 zákona č. 141/1950 Sb.: Sjednají-li strany pro případ nesplnění smlouvy místo náhrady škody smluvní pokutu a bude-li smluvní povinnost vinou dlužníkovou porušena, může věřitel požadovat buď splnění smluvních povinností nebo smluvní pokutu. Je-li smluvní pokuta sjednána pro případ nedodržení času nebo místa splnění, může být žádána vedle dodržení ostatních smluvních povinností, ledaže věřitel přijme splnění bez výhrady. 13 Zákon č. 101/1963 Sb. 14 Do občanského zákoníku se smluvní pokuta dostala až novelou ObčZ zákonem č. 509/1991 Sb. účinnou od 1. 1. 1992.

6

1.2. Obecně ke smluvní pokutě 1.2.1. Pojem a funkce Zajišťovací instituty smluvního práva, a tedy i smluvní pokuta, pomáhají naplňovat smluvněprávní zásadu pacta sunt servanda. Nejvyšší soud ČR v rozsudku č.j. 32 Odo 1392/200415 konstatoval, že posilují nejen tento koncept, ale i ekonomické a procesní postavení účastníků. Smluvní (nebo také konvenční či konvencionální) pokuta je důležitým zajišťovacím prostředkem smluvního práva. Podle komentářové literatury se jedná o „vedlejší písemnou úmluvu účastníků závazkového vztahu, v níž se některá ze stran zavazuje vůči straně druhé k zvláštnímu, konkrétně specifikovanému plnění pro případ, že poruší určitou ze svých smluvních povinností“16, či podle spíše prakticky pojaté definice je SP „peněžitá částka, kterou je dlužník povinen zaplatit věřiteli v případě, že nesplní svou smluvní povinnost, a to bez ohledu na to, zda porušením povinnosti vznikla věřiteli škoda“17 a jako taková je účinným prostředkem ke zvýšení právní jistoty věřitelů ve smluvních vztazích. Jako funkce smluvní pokuty bývají v odborné literatuře označovány za prvé funkce zajišťovací (preventivní), kdy smluvní pokuta působí jako předběžný tlak na dlužníka, aby svůj závazek splnil řádně a včas. Věřitel má své postavení posíleno ve smyslu, že porušení zajišťované povinnosti povede ke vzniku nároku na smluvní pokutu a odpadnutí nutnosti dokazovat výši případné škody. Dlužník bude omezenější v úvahách, zda by nesplnění smluvní povinnosti nebylo ekonomicky výhodnější (např. pokud se výrazně změní okolnosti). Dále je to funkce uhrazovací (reparační), která se aktivuje po selhání funkce preventivní. Zvyšuje jistotu věřitele, že případné důsledky porušení zajištěné povinnosti neponese ze svého, smluvní pokuta zde funguje jako náhradní zdroj uspokojení závazku,

15

Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2006 č.j. 32 Odo 1392/2004: „Splnění závazků, které si účastníci sjednali ve smlouvě, se zajišťuje především zajišťovacími instituty, které jsou vymezeny v oddílu pátém, části osmé občanského zákoníku (…) a v dílu VI., části třetí zákoníku obchodního (…). Právní úprava zajištění občanskoprávních i obchodněprávních závazků sleduje cíl spočívající v posílení ekonomického, popřípadě i procesního postavení subjektů oprávněných ze závazkového vztahu (věřitelů), jejich jistotu, že povinnosti subjektů povinných (dlužníků) budou splněny, a že práva věřitelů budou uspokojena řádně a včas. Vyšší míra bezpečnosti a jistoty v konkrétním závazkovém vztahu je dosahována tím, že k původnímu zajišťovanému závazkovému vztahu (základnímu) zpravidla přistupuje nový vztah zajišťovací (vedlejší)“. 16 HOLUB M., a kol., Občanský zákoník, komentář, 1. vydání, Praha: Linde, 2002, s. 819. 17 ŠKÁROVÁ, M. In: JEHLIČKA, O., ŠVESTKA, J., ŠKÁROVÁ, M., SPÁČIL, J., Občanský zákoník, komentář, 10. vydání, Praha: C. H. Beck, 2006, str. 791.

7

aniž by bylo nutné komplikovaně dokazovat výši utrpěné škody. Tato funkce jest ovšem omezena solventností dlužníka. Pokud je dlužník insolventní a věřitel na něj nemá důraznější nástroje nátlaku, tomuto dlužníkovi smluvní pokuta jen navýší celkovou výši závazku. Pohledávky za dlužníkem smluvní pokutou zvýšené však mohou mít svůj význam - v konkurzním či likvidačním řízení18. Třetí uváděnou funkcí je funkce sankční (trestní), která nastupuje také až po selhání funkce preventivní. Uplatní se nejen v situaci, kdy smluvní pokuta je vyšší než vzniklá škoda, ale také ve formě informací šířených v obchodních kruzích a poškození pověsti.

1.2.2. Akcesorita nebo nezávislost smluvní pokuty? V praxi je diskutovanou otázkou charakter dohody o smluvní pokutě a její vztah k závazku smluvní pokutou zajišťovanému. Spory nevznikají o tom, že smluvní pokuta není příslušenstvím pohledávky a je samostatným majetkovým nárokem oprávněného, který je i samostatně vymahatelný19. Rozpor názorů vzniká v otázce, zda jde o závazek samostatný, či na hlavním závazku závislý (akcesorický). Tradiční přístup20 se přiklání k akcesorické povaze smluvní pokuty a její platnost činí závislou na hlavním závazku, smluvní pokutou zajišťovaném. To znamená, že pokud hlavní závazek nevznikne, resp. zanikne, pak nevzniká, resp. zaniká, povinnost plynoucí z dohody o smluvní pokutě. Jak tvrdí Bejček, možnost smluvní pokutu sjednat už při uzavření zajišťovaného vztahu, nebo až dodatečně, eventuelně i pro případ budoucího uzavření smlouvy, spíše dokazuje její akcesoritu21. Komentář k občanskému zákoníku uvádí, že „i dohoda o smluvní pokutě jako zajišťovací prostředek je závislá na existenci hlavního závazku, který je smluvní pokutou zajištěn. Nevznikl-li platně závazek hlavní (např. pro neplatnost smlouvy), nemůže dojít k porušení povinnosti ze smlouvy a nemohou ani nastat účinky smluvní pokuty. Rovněž se nelze domáhat smluvní pokuty v případě, že zajištěný závazek zanikl prekluzí, neboť

18

Pouze však SP, na něž vznikl nárok před prohlášením konkurzu. SP, pokud by nárok na ně vznikl až po prohlášení konkursu, jsou dle § 33 odst. 1 písm. e) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, vyloučeny z uspokojení pohledávek. 19 Na rozdíl od úroků z prodlení, viz část 1.2.3. 20 ROUČEK, F., SEDLÁČEK J. op.cit. sub 10, s. 967 a násl. 21 BEJČEK, J. In BEJČEK J., ELIÁŠ K., RABAN P. a kol., Kurs obchodního práva: Obchodní závazky, 3. vydání, Praha: C. H. Beck, 2003, s. 152.

8

neexistující závazek nemůže být zajištěn“22. Trochu problematičtější je situace, kdy dojde k zániku smlouvy z důvodu odstoupení od smlouvy. V tomto případě zaniknou práva a povinnosti ze smlouvy. Pokud ale byla povinnost porušena ještě před odstoupením od smlouvy, nárok na smluvní pokutu trvá dále23. Ve smyslu potvrzení akcesority smluvní pokuty se k tomu v jednom z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR uvádí, že „závazek z dohody o smluvní pokutě je akcesorickým závazkem, a proto se jeho existence a důsledky váží na hlavní závazek. Pokud k vzniku hlavního závazku nedojde, nemohou nastat účinky akcesorického závazku, který měl zajišťovat plnění smluvní povinnosti“24. Většinový názor se přiklání k závislosti dohody o smluvní pokutě na závazku hlavním. I přes to se vyskytují hlasy tvrdící, že zánik hlavního závazku nezpůsobí zánik sjednané smluvní pokuty, protože závazek z dohody o smluvní pokutě je „silnější“ a přetrvá zánik hlavního závazku, tudíž povinnost platit smluvní pokutu trvá dál25. Přikloněním se k většinovému názoru vyvstává nutnost zabývat se určením práva, kterým se akcesorický závazek řídí. Ustanovení § 261 odst. 4 ObchZ zakotvuje zásadu, že vztahy vzniklé při zabezpečení závazku hlavního, sledují osud tohoto hlavního závazku. To znamená, že jestliže se hlavní závazek na základě ustanovení § 261 odst. 1 až 3 řídí obchodním zákoníkem, i smluvní pokuta zřízená k jeho zajištění bude podléhat režimu ObchZ a v tomto smyslu bude mít povahu absolutního obchodněprávního vztahu26. Jestliže se strany dohodly na podřízení svého smluvního vztahu režimu ObchZ, ačkoli mu primárně nepodléhají, platí zásada zakotvená v § 262 odst. 3, tedy že smluvní pokuta podléhá režimu ObchZ. Zákonodárce však chrání osobu poskytující zabezpečení a účinnost dohody stran o režimu hlavního závazku činí ve vztahu k smluvní pokutě závislou na souhlasu osoby poskytující zabezpečení nebo alespoň její vědomosti v době vzniku zajištění o tom, že hlavní závazek spadá pod režim ObchZ.

22

ŠKÁROVÁ, M. In: JEHLIČKA, O., ŠVESTKA, J., ŠKÁROVÁ, M., SPÁČIL, J., a kol. Občanský zákoník, komentář, 10. vydání, Praha: C. H. Beck, 2006, str. 791. 23 Viz části 2.1.6 a 2.2.6. 24 Rozhodnutí NS ČR, publikováno v Justiční revue, 1999, č. 6-7, s. 115. 25 PIKNA, P. Smluvní pokuta, Daňová a hospodářská kartotéka, 1994, č. 21, s. 174. Uvádí se zde, že smluvní pokuta „zajišťuje splnění závazku „silnějším způsobem“. Zánikem hlavního závazku, který je smluvní pokutou zajištěn, nezaniká povinnost zaplatit smluvní pokutu, ale ani obráceně zaplacením smluvní pokuty nezaniká závazek touto pokutou zajištěný. Tuhý život smluvní pokuty je možné ukončit pouze jejím zaplacením, nebo novou dohodou účastníků smlouvy.“ 26 OVEČKOVÁ, O., op.cit. sub 1, s. 21.

9

1.2.3. Označení právního úkonu Jedním z dalších praktických problémů smluvní pokuty se týkajících je v praxi velmi častá neurčitost v jejím označení. Šíře kreativity smluvních partnerů při označování právního úkonu, který splňuje náležitosti smluvní pokuty, je velká. Strany sjednávají instituty nazvané pokuty, penále, postihy, sankce, zdržné, sankční úroky a podobně27. Ovšem skutečnost, že dohoda neobsahuje označení smluvní pokuta, sama o sobě nesvědčí o tom, že nejde o SP. Právní úkon se podle ObčZ posuzuje podle obsahu, nikoli podle názvu. Podle ObchZ je výklad komplikovanější a vzhledem k pravidlu lex specialis se uplatní při výkladu v režimu ObchZ úprava obchodněprávní. Dle judikatury „pravidla výkladu podle § 35 ObčZ jsou použitelná pouze tehdy, pokud vedle obchodněprávní úpravy obstojí.“28 V § 35 odst. 2 ObčZ je akcentován význam jazykového projevu a vůle stran má roli podpůrnou. Ustanovení § 35 odst. 2 ObčZ je řečeno, že právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem29. ObchZ k tomu je akcentována vůle stran a v ustanovení § 266 se uvádí, že projev vůle se vykládá podle úmyslu jednající osoby, jestliže tento úmysl byl straně, které je projev vůle určen, znám nebo jí musel být znám. Pokud nelze uplatnit obecné pravilo, v § 266 odst. 2 ObchZ je položen základ náhradního řešení, a to tak, že se projev vůle vykládá podle významu, který by mu zpravidla přikládala osoba v postavení osoby, které byl projev vůle určen30. Výrazy používané v obchodním styku se vykládají podle významu, který se jim zpravidla v tomto styku přikládá. Při výkladu vůle se musí brát zřetel ke všem okolnostem souvisejícím s projevem vůle, včetně jednání o uzavření smlouvy a praxe, kterou strany mezi sebou zavedly, jakož i následného chování stran, pokud to připouští

27

Z rozsudku Krajského obchodního soudu v Praze ze 17. listopadu 1994, sp.zn. 27 Cm 144/93-14: „Obchodní zákoník nezná majetkovou sankci nazvanou „poplatek z prodlení“, kterou předtím upravoval Hospodářský zákoník. Sjednání sankce 0,1% denně za účinnosti Obchodního zákoníku by se mohlo považovat za smluvní pokutu nebo dohodnutý úrok z prodlení, takovéto ujednání mezi účastníky smluvního vztahu by však muselo být dostatečně určité, jinak je ve smyslu § 37 odst. 1 ObčZ neplatné.“ 28 Rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. dubna 1994, č.j. Jc 15 Co 481/93. 29 Z rozsudku Krajského obchodního soudu v Ostravě ze dne 23. února 1995, č.j. 8 Cm 235/93 In: Obchodní judikatura. 1.díl., Praha, Newsletter 1996, s. 56 a násl.: „Pokud si účastníci v kupní smlouvě dohodli, že při nezaplacení faktur bude dodavatel účtovat 0,05% „penále“ za každý den prodlení, toto ujednání má charakter smluvní pokuty ve smyslu § 544 ObčZ“. V rozsudku Krajského obchodního soudu ze dne 6. září 1994, č.j. 04 Cm 575/92-93 se zkoumal pojem „poplatek z prodlení“, kde soud zjistil, že o smluvní pokutu nejde z důvodu nedostatku formy. 30 OVEČKOVÁ, O., op.cit. sub. 1, s. 61, kde se uvádí, že interpretační kritérium je objektivizováno. Bere se do úvahy abstraktní osoba ve stejném postavení jako osoba, jíž byl projev vůle určen.

10

povaha věcí31 a pokud nastane situace, že předmětné označení bude možné vyložit různě, uplatní se ustanovení § 266 odst. 4 ObchZ a název bude v pochybnostech vyložen k tíži strany, která jako první v jednání tohoto výrazu použila. Závěr jest, že neurčité označení smluvní pokuty ji automaticky nečiní neplatnou. Diverzita názvů v praxi je každodenní realitou a vytváření překážek právní jistotě způsobených striktním náhledem na špatně pojmenovanou smluvní pokutu by narušilo jistotu v obchodních vztazích. Proto nepřichází-li v úvahu jiná obdobná povinnost, než je smluvní pokuta, budou výše uvedená označení jistě považována za smluvní pokutu. Pokud by bylo možno uvažovat o jiné dohodě, bude nutno případ od případu rozhodnout, co měli účastníci na mysli32.

1.2.4. Úrok z prodlení v. smluvní pokuta Zvláštním institutem soukromého práva, který se svým charakterem mírně podobá smluvní pokutě, je úrok z prodlení. Pojednávám o něm z důvodu podobnosti institutů, ale také kvůli častým zmínkám v literatuře o možnosti záměny smluvní pokuty a úroků z prodlení. Objevují se totiž názory, že pokud jde o sankci smluvenou v procentech odvislých od časového určení, jde o úroky z prodlení. Problematickým pro tento argument se ovšem stává vysvětlení podpůrné aplikace úroků z prodlení, aniž je nutno je smluvně ukotvit. V praxi se v některých souvislostech proto objevily problémy při setkání obou institutů v jednom závazkovém vztahu. Na rozdíl od smluvní pokuty, která je samostatným nárokem a smluvní strany si ji musí sjednat, je úrok z prodlení jako příslušenství pohledávky33 majetkovou sankcí stanovenou zákonem. Věřiteli na základě ustanovení § 517 odst. 2 ObčZ vzniká přímo ex lege nárok v případě prodlení dlužníka s placením peněžitého plnění34 na zaplacení úroku z prodlení ve výši stanovené prováděcím právním předpisem35. Pro obchodněprávní vztahy platí ovšem úprava jiná, a to ustanovení § 369 odst. 1 ObchZ, který stanoví, že je-li dlužník v prodlení se splněním peněžitého závazku nebo 31

§ 266 odst. 3 ObchZ. KOVAŘÍK, Z., Smluvní pokuta. PrRo, 1999, č. 9, s. 458. 33 § 121 odst. 3 ObčZ. 34 Nárok vzniká jen při prodlení s plněním peněžitým - na rozdíl od smluvní pokuty, kterou lze sjednat jako zajišťovací prostředek na povinnost jak peněžitého plnění, tak plnění nepeněžitého. 35 Nařízení vlády č. 142/1994 Sb., kterým se stanoví výše úroků z prodlení a poplatku z prodlení podle občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů. Ke dni odevzdání této práce je výše úroků ročně stanovena jako výše repo sazby stanovená českou národní bankou zvýšená o sedm procentních bodů. 32

11

jeho části a není smluvena sazba úroků z prodlení, je dlužník povinen platit z nezaplacené částky úroky z prodlení určené ve smlouvě, jinak určené předpisy práva občanského. V odstavci 2 stejného ustanovení se říká, že věřitel má nárok na náhradu škody způsobené prodlením se splněním peněžitého závazku, jen pokud tato škoda není kryta úroky z prodlení. Plní rovněž funkci paušalizované náhrady škody. Na rozdíl od smluvní pokuty úrok z prodlení nevylučuje zásadně nárok na náhradu škody, ale pouze se v obchodněprávních vztazích na náhradu škody započítává. Z funkčního hlediska není ani tak trestem, ale spíše kompenzací, že si jedna strana čerpá na úkor druhé smluvní strany vynucený úvěr36. Občanský ani obchodní zákoník neobsahují žádnou úpravu případného souběhu těchto dvou institutů. V praxi je tedy dovozováno, že sjednají-li si účastníci smluvního vztahu pro případ prodlení se splněním peněžitého závazku smluvní pokutu, je dlužník povinen v případě prodlení se splněním takového závazku zaplatit věřiteli obě sankce37, sjednanou smluvní pokutu i zákonný úrok z prodlení38. Porušení téže povinnosti je tak postihováno dvakrát. V obchodněprávních vztazích je třeba dbát při kontraktaci na to, aby souhrn smluvní pokuty a úroku z prodlení nedával sankci o takové výši, že v potenciálním soudním sporu hrozí riziko, že smluvní pokuta bude moderována směrem dolů z důvodu nepřiměřené výše39. V souvislosti střetu obou sankčních institutů se vyskytl problém v případě výše zmíněného zavádějícího označení sankčního ustanovení ve smlouvě. V předmětné smlouvě bylo obsaženo ustanovení o sankci nazvané „penále“. Nejvyšší soud dovodil40, jak už bylo výše řečeno o podobných případech, že konflikt je nutné řešit podle ustanovení § 35 odst. 2 ObčZ a § 266 odst. 1 ObchZ. Z judikatury Nejvyššího soudu plyne, že smluvní pokuta může být sjednána stejným způsobem jako úrok z prodleni – jako procentní částka za určitou dobu prodlení41 - zákon

36

BEJČEK, J. In: BEJČEK J., ELIÁŠ K., RABAN P., a kol., Kurs obchodního práva: Obchodní závazky, 3. vydání, Praha: C. H. Beck, 2003, s. 103. 37 Tento náhled na problematiku byl vyjádřen např. v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26.5.1999, č.j. 29 Cdo 969/99, či rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28.8.2000 č.j. 29 Cdo 742/99. 38 I komentářová literatura uvádí možnost, že oba instituty vedle sebe bez problémů obstojí. Například ŠKÁROVÁ, M. In: JEHLIČKA, O., ŠVESTKA, J., ŠKÁROVÁ, M., SPÁČIL, J., op.cit. sub 17, str. 791. Je ovšem nutno se zamyslet nad výší obou sankcí a vyvarovat se potenciální neplatnosti smluvní pokuty pro rozpor s dobrými mravy. 39 K moderaci smluvní pokuty v obchodněprávních vztazích viz kapitola 2.2.4 této práce. 40 Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15.11.2000 č.j. 29 Cdo 2735/99-51. 41 Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. 5. 1999, č.j. 29 Cdo 969/99.

12

to totiž nevylučuje. V jiném projednávaném případě42 NS zrušil rozhodnutí odvolacího soudu, jež konstatovalo, že SP nemůže mít konstrukci jako úrok z prodlení a smluvní pokutu posoudil jako platně sjednanou. Závěrem lze konstatovat, že pokud si strany sjednají sankci za prodlení a nevyloučí přitom ustanovení § 369 ObchZ o úroku z prodlení, s prodlením dlužníka vznikne věřiteli nárok na zaplacení smluvní pokuty i úroku z prodlení.

42

Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28.8.2000 č.j. 29 Cdo 742/99. V daném případě byla smluvní pokuta sjednána jako pevná částka 20.000 Kč za každý týden prodlení s předáním díla.

13

2. Smluvní pokuta v právním řádu ČR a v judikatuře českých soudů Smluvní pokuta je typickým institutem odrážejícím dvoukolejnost úpravy českého civilního práva, a je institutem práva občanského i práva obchodního. Základ smluvní pokuty upravuje občanský zákoník43 v §§ 544 a 545. Smluvní pokuta je zde zařazena na první místo mezi instituty, jejichž účelem je zajištění závazku. Ovšem charakter smluvní pokuty, tak jak je zakotven v ObčZ mírně relativizuje její pojetí jako zajišťovacího institutu, jelikož občanský zákoník ji primárně pojímá jako sankční plnění, jehož splnění dlužníka nezbavuje povinnosti splnit zajišťovaný závazek hlavní. Insolventního dlužníka ke splnění nedonutí. Další ustanovení upravující smluvní pokutu nalézáme v obchodním zákoníku44. Jak z pojmenování Dílu VI., Oddílu 2 „Některá ustanovení o smluvní pokutě“ plyne, upravuje pouze některé aspekty smluvní pokuty, a to v ustanoveních §§ 300 – 302. Pro vztah občanského a obchodního zákoníku se uplatňuje pravidlo lex specialis derogat legi generali. Generálně vzato je úprava v rámci zákoníku občanského mírnější pro dlužníka, zatímco úprava obchodněprávní reflektuje obchodní realitu a potřebu větší smluvní autonomie.

2.1.

Obecná úprava občanskoprávní

2.1.1. Předpoklady smluvní pokuty (pohled historický) Podle prvorepublikové literatury je pro platně uzavřenou konvenční pokutu třeba za prvé platně uzavřenou smlouvu hlavní, protože „o neplatné smlouvě nemůže býti konvenční pokuta smluvena“45. Sedláček považuje úmluvu o konvenční pokutě za vedlejší úmluvu, jejíž platnost je závislá na platnosti hlavní smlouvy, bez ohledu na to jestli jde o plnou smlouvu či pactum de contrahendo. Druhým předpokladem je požadavek na předmět konvenční pokuty, který musí být stanoven samostatně, nikoli jako modifikace plnění hlavního (Sedláček tvrdí, že předmětem smluvní pokuty nemusí být jen peníze, ale 43

Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. 45 SEDLÁČEK, J., Obligační právo Obecné nauky o právních jednáních obligačních a o splnění závazků. Vydáno nákladem československého akademického spolku „Právník“, Brno, 1933, s. 103. 44

14

může to být i jiná věc, ať už zastupitelná či nezastupitelná). Třetím Sedláčkovým předpokladem, je vyloučení smluvní pokuty z obchodů splátkových46. S ohledem na stáří Sedláčkova rozboru a změnu právní úpravy od 30. let 20. století jsou dnes relevantní pouze první dva předpoklady.

2.1.2. Vznik dohody o smluvní pokutě (pohled současný) Z pohledu současného je dohoda o smluvní pokutě, jak již z názvu plyne, dvoustranný právní úkon47 (typově na rozdíl od prvorepublikového náhledu je to dnes zajišťovací smlouva či úmluva), a to akcesorické povahy48, vyžadující konsenzus všech smluvních stran. České právo ponechává úpravu sankčního zajištění závazků na dohodě smluvních partnerů. Ustanovení § 544 odst. 1 ObčZ dovoluje stranám, aby si pro případ porušení smluvní povinnosti sjednaly smluvní pokutu. Pokud je poté zajištěná povinnost opravdu porušena, její porušitel je povinen smluvní pokutu zaplatit, i když oprávněnému nevznikne žádná škoda49. Pro náležitosti smluvní klauzule se uplatní obecné požadavky na právní úkon, jak jsou zakotveny v ustanovení § 37 ObčZ, který stanoví obligatorní svobodu a vážnost vůle a určitost a srozumitelnost jejího projevu pod sankcí neplatnosti právního úkonu. Formálním požadavkem na smluvní pokutu je písemnost dohody o ní, což vyžaduje ustanovení § 544 odst. 2. Smluvní pokutou lze zajistit i závazky ze smluv, které nemají obligatorně písemnou formu. Lze tedy z hlediska smluvně konstrukčního uvažovat i o samostatné smlouvě o smluvní pokutě. Jednalo by se o fyzicky samostatnou zajišťovací smlouvu, která má akcesorickou povahu vůči smlouvě obsahující povinnosti posilované smluvní pokutou. V praxi je však nejčastěji dohoda o SP obsažena ve smlouvě hlavní. Nelze však vyloučit možnost, že ujednání o SP bude součástí písemné rámcové smlouvy,

46

Na základě zákona č. 70 ř. z., ze dne 27. dubna 1896. Jednostranné vyjádření smluvní pokuty není platnou smluvní pokutou. (Např. formulace na faktuře: „Nezaplatíte-li fakturovanou částku do xx.xx.xxxx budeme vám účtovat smluvní pokutu ve výši xx % za každý den prodlení.“. Takovéto ustanovení by bylo smluvní pokutou jen v případě, kdy by byl ve smlouvě či obchodních podmínkách obsažen souhlasný projev vůle druhé strany.) 48 Viz kap. 1.2.1. 49 § 544 odst. 1 ObčZ: Sjednají-li strany pro případ porušení smluvní povinnosti smluvní pokutu, je účastník, který tuto povinnost poruší, zavázán pokutu zaplatit, i když oprávněnému účastníku porušením povinnosti nevznikne škoda 47

15

jež pak bude doplňována smlouvami ústními, či učinit ujednání o SP součástí obchodních podmínek. V tomto ohledu jsou možnosti velmi široké. Pro určitost je nezbytné, aby z dohody o smluvní pokutě jasně vyplývalo, jaká výše smluvní pokuty potenciálnímu porušiteli hrozí. Musí v ní být totiž určena výše pokuty nebo alespoň stanoven způsob jejího určení50. Nejvyšší soud v této souvislosti popsal určitost smluvní pokuty takto: „Smluvní pokuta je jedním z prostředků zajištění závazku, který má zároveň sankční charakter, neboť účastníka, který poruší smluvní povinnost, stíhá nepříznivým následkem v podobě vzniku další povinnosti zaplatit peněžitou částku ve sjednané výši. Odtud plyne požadavek na přesné vyjádření rozsahu smluvní pokuty, který stojí vedle obecných požadavků na určitost právního úkonu podle § 37 odst. 1 ObčZ. Zákon ukládá, aby v písemném ujednání byla zachycena výše smluvní pokuty. Určení výše smluvní pokuty je zásadně věcí vzájemné dohody účastníků tohoto ujednání. V ustanovení § 544 odst. 2 ObčZ není obsažená úprava výše smluvní pokuty a ani se nestanoví způsob jejího určení. Sjednání její výše, či způsob jejího určení je tedy věcí dohody účastníků“51. V jednom ze svých rozhodnutí NS posuzoval poměrně neurčité ujednání o smluvní pokutě sjednané pro případ nesplnění peněžitých závazků „až do výše 0,5% z ceny za dílo, a to za každý započatý den prodlení“52. Došel k závěru, že takové ujednání je dostatečně určité, protože ze smlouvy jasně plyne, že to je žalobce, kdo je oprávněn určit konkrétně výši požadované pokuty – a to do maximální výše 0,5% z ceny díla. Z věcného hlediska lze smluvní pokutu sjednat k zajištění porušení jakékoli smluvní povinnosti53. Podstatné je přesně specifikovat, plnění které povinnosti je smluvní pokutou zajištěno. Dohoda o SP může obsahovat buď odkaz na konkrétní povinnost, jejíž porušení bude smluvní pokutou sankcionováno54, nebo obecnější formulaci, odkazující na

50

Ustanovení § 544 odst. 2 vyžaduje buď určení výše smluvní pokuty (pevnou částkou) nebo stanovení způsobu jejího určení, tedy tak, aby ji bylo možné určit v jakémkoli okamžiku po porušení závazku. 51 Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. července 2000 , č.j. 30 Cdo 2247/99. S výší smluvní pokuty je neoddělitelně propojena neplatnost pro rozpor s dobrými mravy v občanskoprávních vztazích a moderační právo soudu vůči pokutě nepřiměřené ve vztazích obchodněprávních. Těmito dvěma otázkami se zabývám v kapitolách 3.1.4. a 3.2.3. 52 Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19.12.2002, č.j. 29 Odo 426/2001. 53 Ujednáním o SP lze sankcionovat jen porušení povinnosti, nikoliv výkon práva (např. odstoupení od smlouvy – viz dále). 54 Např.: „Pro případ prodlení s dodáním díla si strany této smlouvy sjednávají smluvní pokutu ve výši 0,05% z ceny díla za každý den prodlení“.

16

předcházející články smlouvy55, podstatné je ji označit přesně a určitě, aby nebyla zaměnitelná s povinnostmi nezajištěnými56. Užívání formulací jako „hrubé porušení povinností“, porušení „podstatných smluvních povinností“ či porušení povinností „zvlášť závažným způsobem“ nelze při označování povinnosti rozhodně doporučit. Důraz na určitost ujednání o SP je kladem nejen ohledně její výše57. NS například uzavřel v jednom z rozhodnutí, že úmluva o smluvní pokutě je pro neurčitost neplatná, pokud je sjednána pro případ „hrubého porušení smluvního vztahu“, aniž bylo sjednáno, jaká konkrétní povinnost je takto zajištěna a co se rozumí hrubým porušením smluvního vztahu58. Teoreticky lze uvažovat i o použití smluvní pokuty k zajištění jiné než primárně smluvní povinnosti. Míněna tím jest povinnost, která jako taková není stranami vytvořena, ale plyne z obecně závazných právních předpisů59. Ovšem konstrukčně by bylo nutné tuto jinou povinnost ve smlouvě zopakovat a učinit ji povinností „smluvní“. Vznikla by ale nežádoucí duplicita ustanovení právního předpisu. Občanský zákoník hovoří pouze o založení závazku zaplatit smluvní pokutu jen písemnou dohodou smluvních stran pro případ porušení smluvní povinnosti. O jiných povinnostech nehovoří. Pokud bychom zohlednili § 2 odst. 3 ObčZ, který stanoví, že strany si mohou svůj občanskoprávní vztah upravit odchylně od zákona, pokud to zákon nezakazuje, nebo pokud z daného ustanovení zákona neplyne něco jiného, je podle mého názoru možné smluvní pokutu sjednat i pro případ porušení jiné než smluvní povinnosti, pokud je z ní smluvní povinnost učiněna zahrnutím do smlouvy.

55

Např.: „Pro případ porušení povinností objednatele plynoucích z čl. III., V., VIII., XI. a XII. této smlouvy si strany sjednávají smluvní pokutu ve výši 5 000 Kč za každé jednotlivé porušení povinnosti výše uvedené … splatnou ….“) 56 KOVAŘÍK, Z., Smluvní pokuta. Právní rozhledy, 1999, č. 9, s. 458. 57 Rozhodnutí Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 17. listopadu 1994, sp.zn. 27 Cm 144/93-94, Obchodní judikatura. I. Díl. Praha, Newsletter 1996, s. 51 a násl. Soud posoudil smluvní pokutu sjednanou v kupní smlouvě slovy „poplatek z prodlení 0,1% denně“ jako neplatnou pro neurčitost, protože není zřejmé, na porušení které smluvní povinnosti je sankce vázána. 58 Rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. 4. 1998, sp.zn. 2 Odon 90/97, Právo a podnikání 1998, č. 7-8, Příloha. V daném případě byla smluvní pokuta byla sjednána takto: "Poruší-li obsluhovatel (rozuměj žalovaný) během platnosti leasingové smlouvy nebo smluv o provozu a obsluze VHP podstatně své smluvní závazky, je pronajímatel (rozuměj žalobce) oprávněn po předchozím písemném upozornění buď a) požadovat jednorázovou úhradu nesplacených částek ve stanoveném termínu, nebo b) demontovat a odvézt zařízení interiéru na náklady obsluhovatele. Částka dle bodu a) může být zvýšena až o 50%, došlo-li k hrubému porušení smluvního vztahu obsluhovatelem. Volba sankcí dle bodu a) nebo b) je v kompetenci pronajímatele." 59 Ještě odlišnou situací je pokuta za porušení smluvní povinnosti, jež plyne rovnou ze zákona (penále). Na ni se uplatňuje stejná úprava jako na smluvní pokutu (§ 544 odst. 3 ObčZ).

17

Judikatura se přiklonila k názoru, že ustanovení § 544 odst. 1 ObčZ má povahu kogentní60 a smluvní pokutu nelze platně sjednat pro jiné případy než porušení smluvní povinnosti. Typickým příkladem je smluvní pokutou sankcionované odstoupení od smlouvy. Právě k této situaci se NS vyjádřil tak, že je vyloučeno, aby platné odstoupení od smlouvy (které je právem strany právního vztahu) mohlo být porušením smluvní povinnosti. Strana, která své právo odstoupit od smlouvy vykoná, neporušuje smluvní povinnost, jedná v souladu s právem (praeter legem) a nemůže být smluvní pokutou sankcionována61. Z hlediska teoretického je dohoda o smluvní pokutě vázaná na odstoupení od smlouvy neplatná pro rozpor se zákonem62, protože neváže smluvní pokutu na porušení smluvní povinnosti a nesplňuje tak zákonný předpoklad ustanovení § 544 odst. 1.

2.1.3. Povinnost platit a vztah k hlavnímu plnění Podstatným pojmovým znakem smluvní pokuty je vznik povinnosti uhradit ji při porušení zajištěné smluvní povinnosti. Ustanovení dispozitivního § 544 odst. 1 zakotvuje tuto povinnost tak, že vzniká i když oprávněnému účastníku nevznikne škoda63. Strany si ovšem mohou sjednat pro dlužníka výhodnější formulaci64. Podle podpůrného ustanovení ObčZ povinnost splnit hlavní závazek trvá i poté co byla zaplacena smluvní pokuta65. Odchylná dohoda je opět možná, a to i diferencovaně. Což znamená, že pro některé povinnosti může závazek platit smluvní pokutu trvat i po jejich splnění a pro jiné nikoli. Princip, že zaplacením smluvní pokuty se dlužník nezbaví povinnosti plnit závazek hlavní, umožňuje stranám sjednat si to, co je v odborné literatuře označováno jako nepravá smluvní pokuta66. Je to SP, jejímž zaplacením zaniká povinnost poskytnout plnění původní obligace a je tedy smluvní pokutou suplováno. Ve vztahu k povinnostem zanikajícím „právní účinky zaplacení smluvní pokuty jsou pak stejné jako

60

Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. 3. 1998, č.j. 3 Odon 1398/96: „Ustanovení § 544 odst. 1 je kogentní povahy, které umožňuje sjednání smluvní pokuty pouze pro případ porušení smluvní povinnosti“. 61 Tamtéž. 62 Ustanovení § 39 ObčZ. 63 Ustanovení § 545 odst. 1 ObčZ: Nevyplývá-li z ujednání o smluvní pokutě něco jiného, je dlužník zavázán plnit povinnost, jejíž splnění bylo zajištěno smluvní pokutou, i po jejím zaplacení. 64 Například: „povinnost platit smluvní pokutu vzniká pouze pokud porušení zajištěné povinnosti vznikla věřiteli škoda“. 65 Ustanovení § 545 odst. 1. ObčZ. 66 ELIÁŠ, K. In: HOLUB, M., a kol., Občanský zákoník, komentář, 1. vydání, Praha: Linde, 2002, s. 821.

18

při zaplacení odstupného. Současné smluvení odstupného a smluvní pokuty s důsledkem zániku zajištěné povinnosti je možné“ 67. Dalším důležitým bodem je, že smluvní pokuta je v občanském zákoníku konstruována na principu subjektivní odpovědnosti68, tedy povinnost smluvní pokutu platit nevzniká, pokud dlužník porušení povinnosti nezavinil. Občanský zákoník vychází z pojetí smluvní pokuty jako sankce za zaviněné porušení smluvní povinnosti.69 I tato úprava je dispozitivní a jednoduchou smluvní klauzulí70 vylučitelná.

2.1.4. Charakter plnění a výše smluvní pokuty Ustanovení § 544 odst. 2 ObčZ stanoví, že smluvní pokutu lze sjednat jen písemně a v ujednání musí být určena výše pokuty nebo stanoven způsob jejího určení. Sjednávání výše a způsobu určení smluvní pokuty však bylo a je v praxi problematické. Z tohoto ustanovení plynou tři otázky. Za prvé jde o otázku, jestli lze smluvní pokutu sjednat v nepeněžitém plnění, pak zde máme otázku výkladu pojmu „určení výše smluvní pokuty“, třetím problémem je střet výše smluvní pokuty s koncepcí dobrých mravů (přiměřenost smluvní pokuty) a případná neplatnost dohody o ní. 2.1.4.1. Smluvní pokuta sjednaná v nepeněžitém plnění? Česká právní úprava se výslovně nezmiňuje o možnosti sjednávání smluvní pokuty v nepeněžitém plnění. Ustanovení občanského zákoníku hovoří o placení nebo zaplacení smluvní pokuty, což navozuje dojem, že smluvní pokuta má být sjednána v peněžních jednotkách. Ovšem nikde to není výslovně přikázáno, stejně tak není nikde zakázáno sjednání v nepeněžitém plnění, takže s využitím výkladového pravidla „co není zákonem zakázáno, je dovoleno“ a s odkazem na autonomii vůle smluvních stran, lze dle mého názoru smluvní pokutu sjednat v nepeněžitém plnění.

67

BEJČEK, J., Právní úprava a interpretační problémy smluvních pokut a úroků z prodlení. ČPVP, 1995, č. 1, s. 31. 68 Ustanovení § 545 odst. 3: Nevyplývá-li z dohody něco jiného, není dlužník povinen smluvní pokutu zaplatit, jestliže porušení povinnosti nezavinil. 69 ELIÁŠ, K. In: HOLUB, M., a kol., Občanský zákoník, komentář, 1. vydání, Praha: Linde, 2002, s. 821. 70 „Povinnost platit sjednanou smluvní pokutu vzniká i když dlužník porušení smluvní pokutou zajištěné povinnosti nezavinil.“

19

J. Bejček připouští možnost „sjednat si smluvní pokutu v jiné než peněžité formě, zejm. ve formě peněžně ocenitelného naturálního plnění“71. Komplikací by zde mohlo být obtížné převádění naturálního plnění na peněžitý ekvivalent, zejména poté, co nastane povinnost smluvní pokutu platit. Lze proto jen doporučit ocenění provést, a to nejlépe už v dohodě o smluvní pokutě72. 2.1.4.2. Způsob určení výše smluvní pokuty Druhá sporná otázka je stanovení obsahu pojmu způsob určení výše smluvní pokuty, tak jak plyne z ustanovení § 544 odst. 2 ObčZ. V soudní praxi 90. let se objevily tendence chápat slovní spojení způsob určení výše smluvní pokuty“ restriktivně. K této otázce existuje ustálená judikatura. Zpočátku se objevovaly názory, že smluvní pokuta sjednaná ve formě procent vázaných na čas není dostatečně určitá73 a soudy tendovaly k posuzování smluvních pokut sjednaných procentní sazbou jako neplatných pro neurčitost podle § 39 ObčZ. Smluvní pokuta měla být podle této praxe určena jako jednorázová, v každém okamžiku konkrétně zjistitelná částka74, což už dnes je názorový proud překonaný. Pro ilustraci současného pojetí lze z judikatury uvést rozsudek Krajského soudu v Ostravě. V roce 1994 tento soud judikoval, že „určením způsobu určení smluvní pokuty se rozumí i její dohodnutí procentem z určené sumy za každý den prodlení“75. Podobně v rozsudku Nejvyššího soudu z roku 1999 je řečeno, že „zákon nevylučuje možnost sjednání smluvní pokuty za prodlení s placením peněžitého závazku. Sjednání výše smluvní pokuty či způsobu jejího určení je věcí dohody účastníků. Je proto nutné sjednání smluvní pokuty procentní částkou

71

BEJČEK, J., Právní úprava a interpretační problémy smluvních pokut a úroků z prodlení. ČPVP, 1995, č. 1, s. 31. Totéž např. KOVAŘÍK, Z., Smluvní pokuta. Právní rozhledy, 1999, č. 9, s. 459. 72 Poněkud náročnější z hlediska soudce bude v obchodněprávních vztazích moderace nepřiměřené smluvní pokuty. K tomu viz kapitola 3.2.3. 73 Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích z 13. 3. 1997, sp.zn. 8 Co 2675/96. V něm se uvádí: „Smluvní pokuta podle § 544 ObčZ musí být vždy určená tak, aby její výši bylo možné zjistit ke dni porušení smluvní povinnosti, na kterou se váže, a to v tom smyslu, že je možné zjistit konkrétní jednorázovou sumu odpovídající ujednání o smluvní pokutě. Tato suma nemusí být uvedená ve smlouvě, ale způsob jejího určení ve smlouvě musí umožňovat vyčíslení smluvní pokuty jednorázovou sumou v okamžiku porušení smluvní povinnosti. Proto určení smluvní pokuty formou 2% úroku z dlužné částky za každý den prodlení s placením odporuje ustanovení § 544 odst. 2 ObčZ je neplatné podle § 39 ObčZ“. 74 Viz rozhodnutí Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 17. listopadu 1994, sp.zn. 27 Cm 144/93-94 in: Obchodní judikatura. I. Díl. Praha, Newsletter 1996, s. 51 a násl. 75 Rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. února 1994, sp.zn 15 Co 481/93, totéž např. v rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě sp.zn. Jc 45/99, publikováno in: Soudní judikatura 5/1999, s. 170 a násl.

20

za každý den či měsíc, rok prodlení – tedy stejným způsobem jako v případě úroků z prodlení“76. V jiném svém rozhodnutí NS uvedl, že „zákon ukládá, aby v písemném ujednání byla zachycena výše smluvní pokuty, přičemž umožňuje, aby se tak stalo dvěma způsoby. Buď je přímo stanovena výše smluvní pokuty uvedením konkrétní peněžní částky, anebo musí být sjednán způsob, jakým bude výše smluvní pokuty v okamžiku porušení smluvní povinnosti určena. Zatímco první způsob (…) je založen na předem dohodnuté a v průběhu doby neměnné výši pokuty, druhý způsob umožňuje účastníkům, aby výši pokuty vázali na okolnosti, které považují za významné, jejichž hodnoty však nejsou v době uzavření smlouvy známy“77. V roce 2000 NS judikoval, že ujednání o smluvní pokutě, jímž se „účastník pro případ porušení povinnosti zavazuje uhradit smluvní pokutu v dohodnuté procentní výši z dlužné částky za každý den prodlení, neboť v tomto ujednání je stanoven způsob určení smluvní pokuty“78, je v souladu s ustanovením § 544 odst. 2 ObčZ. Jak plyne z tohoto rozhodnutí, NS nepovažuje za nutné, aby smluvní pokuta „byla určena tak, aby umožňovala její vyčíslení jednorázovou částkou v okamžiku porušení smluvní povinnosti“79. Závěrem lze konstatovat převažující názor, že smluvní pokutu lze sjednat jak ve formě předem pevně stanovené částky, tak ve formě pohyblivé částky v podobě procent z celkové výše závazku, odvislé od délky prodlení s plněním závazku. Ještě bych k tomu přidala možnost dohodnout smluvní pokutu v podobě relativně pevně stanovené částky určené procentem z částky dlužné. Výše uvedená rozhodnutí se týkají sjednání procentně formulované pokuty ze závazku peněžitého. U závazku nepeněžitého záleží na tom, v jakém plnění byla smluvní pokuta sjednána. Je ovšem z logiky věci nezbytné mít předmětné nepeněžité plnění oceněno ve smlouvě. Nejvyšší soud se problematiky dotkl v jednom ze svých zásadních rozhodnutí80, v němž se uvádí, že „ujednání o smluvní pokutě zajišťující závazek

76

Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 5. 1999, sp.zn. 29 Cdo 969/99. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 3. 1999, sp.zn. Cdo 119/99, PrRo, 1999, č. 6, str. 333. 78 Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 23.3.1999, sp.zn. 33 Cdo 555/98, PaP, 2000, č. 2, s. 27. 79 Touto právní větou bylo popřeno původní pojetí, tak jak plynulo z rozhodnutí viz Rozhodnutí Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 17. listopadu 1994, č.j. 27 Cm 144/93-94 in: Obchodní judikatura. I. Díl. Praha, Newsletter 1996, s. 51 a násl. 80 Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky z 24. 3. 1999, sp.zn. Cdo 119/99, PrRo, 1999, č.6, str. 333. 77

21

k nepeněžitému plnění, které činí její výši závislou na době, po kterou trvá porušení právní povinnosti, není neurčité“. Z rozhodnutí ovšem neplyne, v jakém plnění je SP sjednána. U SP nepeněžitého charakteru je nesmyslem sjednat procentní sazbu, jelikož v takovém případě hrozí, že opravdu nebude jasná výše sjednané smluvní pokuty a bude vyslovena její neplatnost pro neurčitost. 2.1.4.3. Dobré mravy a výše smluvní pokuty Třetí otázkou je výše smluvní pokuty. Důležitým momentem je okamžik formulování smluvní pokuty. Je nutné ji nastavit tak, aby nebyla nepřiměřená a tedy v rozporu s dobrými mravy. „Z konstrukce právních zásad, na kterých stojí soukromé právo, vyplývá, že výše smluvní pokuty by měla být přiměřená a měla by odpovídat významu a hodnotě zajišťovaného závazku, případně škody, která by při jeho porušení hrozila“81. Podle § 39 ObčZ by sankcí za rozpor ujednání s dobrými mravy byla neplatnost ustanovení o smluvní pokutě82. Právě výklad pojmu dobré mravy činí interpretační potíže. Soudní judikatura už k vysvětlení pojmu přispěla, a to i konkrétně v souvislosti s výší sjednané smluvní pokuty. K obecnému výkladu pojmu dobré mravy bylo řečeno, že za právní úkon příčí se dobrým mravům je považován úkon, jehož „obsah se ocitne v rozporu s obecně uznávaným míněním, které ve vzájemných vztazích mezi lidmi určuje, jaký má být obsah jejich jednání, aby bylo v souladu se základními zásadami mravního řádu demokratické společnosti“ a pro tyto účely má být posuzován individuálně s přihlédnutím k okolnostem případu.83. Dále bylo v jiném rozhodnutí konstatováno, že „dobré mravy netvoří společenský normativní systém, nýbrž jsou spíše měřítkem etického hodnocení konkrétních situací odpovídajícím obecně uznávaným pravidlům slušnosti, poctivého jednání apod.84“

81

NESNÍDAL, J. : Smluvní pokuta ve vztazích mezi podnikateli, Ekonom, 1996, č. 11, s. 66. Je možné uvažovat též o aplikaci ustanovení § 39 v kombinaci s ustanovením o částečné neplatnosti právního úkonu (§ 41 ObčZ). Pokud by šlo neplatnou část dohody o smluvní pokutě oddělit, nebude neplatnost stíhat celé ujednání. 83 Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 11. 2006, č.j. 33 Odo 61/2005. Nebo také z Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. 4. 2001, č.j. 29 Cdo 1583/2000, Obchodní právo, 2001, č. 5, s. 34 a násl.: „v rozporu s dobrými mravy je právní úkon, který neodpovídá mravním zásadám, popř. kulturním a společenským normám, které jsou obecně přijímány v určité společnosti a vytváří tak obecné mínění o tom, co je touto společností akceptovatelné a pokládané za poctivé a slušné jednání. Rozpor právního úkonu s dobrými mravy je třeba posuzovat individuálně, s přihlédnutím zejména ke konkrétním okolnostem jednání účastníků v příslušné době a k obecně uznávanému mínění o tom, jaký obsah jejich jednání je z uvedených hledisek přijatelný. 84 Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. listopadu 2006, sp.zn. 33 Odo 61/2005. 82

22

Speciálně k problematice dobrých mravů ve vztahu ke smluvní pokutě pak bylo poznamenáno, že ke konkretizaci výše uvedených obecných pravidel výkladu „je třeba užít dalších vodítek, ze kterých lze usoudit, co je ve vztahu ke smluvní pokutě v souladu se společenskými, kulturními a mravními normami. Při zkoumání platnosti ujednání o smluvní pokutě z hlediska dobrých mravů je nutno též uvážit funkce smluvní pokuty (preventivní, uhrazovací a sankční)85“. Dále Nejvyšší soud uvádí dle mého názoru nejdůležitější výkladové pravidlo: „Přiměřenost sjednané výše smluvní pokuty je třeba posoudit s přihlédnutím k celkovým okolnostem úkonu, jeho pohnutkám a účelu, který sledoval. V úvahu je třeba rovněž vzít výši zajištěné částky, z níž lze také usoudit na nepřiměřenost smluvní pokuty s ohledem na vzájemný poměr původní a sankční povinnosti.86“ Z uvedeného vyplývá, že aby bylo možné se u soudu domoci prohlášení určité smluvní pokuty za neplatnou, je nutno stanovit, že tato část smlouvy se svým obsahem nebo účelem příčí dobrým mravům. Výklad tohoto pojmu je věcí analýzy v každém konkrétním případě. V judikatuře se v minulosti uváděla jako maximální výše přiměřené pokuty 0.05% z dlužné částky za den. V poslední době ovšem dochází k změně této hranice směrem vzhůru s důrazem na specifické okolnosti případu. V několika rozhodnutích Nejvyšší soud posuzoval přiměřenost výše smluvní pokuty a došel k závěru, že „je na místě hodnotit jinak smluvní pokutu sjednanou ve formě pevně stanovené částky a smluvní pokutu sjednanou formou určité sazby za stanovenou časovou jednotku. Pevně stanovenou smluvní pokutu ve výši několikanásobku zajištěné částky by bylo zřejmě možno (při současném zohlednění všech okolností daného případu) považovat za nepřiměřenou právě s ohledem na poměr mezi hodnotou zajištěné pohledávky a výší smluvní pokuty, kterou by v takovém případě byl dlužník povinen zaplatit i třeba jen za několik dnů prodlení. Stejné měřítko však nelze dobře použít, dosáhne-li celková výše smluvní pokuty několikanásobku zajištěné pohledávky v důsledku dlouhodobého prodlení dlužníka; zde výše smluvní pokuty plně závisí na době, po kterou dlužník své smluvní pokutou zajištěné povinnosti neplní – čím delší je doba prodlení, tím vyšší je smluvní pokuta. Jinak řečeno, na nepřiměřenost smluvní pokuty nelze usuzovat z její celkové výše, 85

Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. června 2004, sp.zn. 33 Odo 588/2003, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. října 2006, sp.zn. 33 Odo 1385/2004, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. listopadu 2006 sp.zn. 33 Odo 61/2005. 86 Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. listopadu 2006 č.j. 33 Odo 61/2005.

23

je-li důsledkem dlouhodobého prodlení a s tím spojeným navyšováním o jinak přiměřenou „denní sazbu“ smluvní pokuty. Opačný závěr je nepřijatelný, neboť by ve svých důsledcích zvýhodňoval dlužníka (čím déle by dlužník své povinnosti neplnil, tím více by byl zvýhodněn při posuzování případné nepřiměřenosti výše smluvní pokuty) a znamenal by zpochybnění funkcí, které má smluvní pokuta plnit“87. Konkrétně, v rozsudku NS ze dne 9. srpna 2001 se soud ztotožnil s názorem odvolacího soudu, že smluvní pokuta ve výši 2 % z pohledávky za dlužníkem za každý den zpoždění dohodnuté splátky pohledávky obsažená ve smlouvě o postoupení pohledávky, není v rozporu se zákonným předpisem, ani jej neobchází, a nepříčí se ani dobrým mravům, a není tedy neplatná podle § 39 ObčZ88. V rozsudku ze dne 23. června 2004 se Nejvyšší soud ztotožnil opět s názorem odvolacího soudu, že smluvní pokuta sjednaná účastníky řízení v kupní smlouvě, jíž žalobce převáděl do vlastnictví žalované bytovou jednotku, tak, že pro případ prodlení s placením kupní ceny je mezi účastníky sjednána smluvní pokuta ve výši 0,25 % z dlužné částky za každý den prodlení až do dne zaplacení nebo doručení písemného prohlášení prodávajícího o odstoupení od kupní smlouvy, není v rozporu s dobrými mravy89. Dále se NS v tomtéž rozhodnutí vyjádřil, že nepřiměřenost smluvní pokuty nelze posuzovat podle její celkové výše, pokud je důsledkem dlouhodobého prodlení a s tím spojeným navyšováním o jinak přiměřenou „denní sazbu“ smluvní pokuty. Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích již vícekrát dovodil, že i smluvní pokutu sjednanou ve formě úroku převyšujícího i několikanásobně 100 % zajištěné pohledávky ročně lze – právě s ohledem na konkrétní okolnosti daného případu – považovat za přiměřenou a tudíž v souladu s dobrými mravy. Poté co odmítl námitky žalované a její odkazy na předchozí judikaturu, vyjádřil se Nejvyšší soud, že přiměřenost výše smluvní pokuty je třeba posuzovat v každém případě individuálně a s ohledem na všechny zvláštnosti daného případu; a že 87

Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. listopadu 2006, sp.zn. 33 Odo 61/2005, totéž např. v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23. června 2004 sp.zn. 33 Odo 588/2003. 88 Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9. srpna 2001 č.j. 33 Odo 204/2001, dále z odůvodnění: „Výši smluvní pokuty z hlediska její přiměřenosti posoudil odvolací soud s ohledem na okolnosti konkrétního případu, kdy žalobce poté, co žalovaná byla více jak jeden rok v prodlení se splněním svého dluhu, přistoupil na prodloužení splatnosti pohledávky, jak požadovala žalovaná, která sama nabídla sjednání smluvní pokuty v uvedené výši“. 89 Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23. června 2004, sp.zn. 33 Odo 588/2003. Z odůvodnění: „Smluvní pokuta ve výši 0,25 % z dlužné částky za každý den prodlení, což vzhledem k dlužné částce 82.684,- Kč představovalo částku cca 207,- Kč denně podle názoru odvolacího i Nejvyššího soudu nepřekračuje účel smluvní pokuty spočívající zejména v pohrůžce dostatečně citelnou majetkovou sankcí vůči dlužníku pro případ, že nesplní zajištěnou povinnost a v dostatečném zabezpečení věřitele proti případným škodám, které by mu mohly nesplněním zajištěné povinnost vzniknout“.

24

závěry o přiměřenosti či nepřiměřenosti výše smluvní pokuty lze proto jen velmi obtížně zobecnit a předchozí soudní rozhodnutí mohou být jen určitým vodítkem při rozhodování soudu v jiné, konkrétními okolnostmi determinované, věci. Konečně dovodil, že odvolací soud postupoval správně, když odmítl tvrzení žalované, že ujednání o smluvní pokutě koncipoval žalobce a že povinnost hradit smluvní pokutu v žalované výši by mělo nepříznivé důsledky na majetkové poměry žalované a potvrdil, že tato tvrzení nejsou způsobilá založit rozpor ujednání o smluvní pokutě s dobrými mravy. V případě rozhodnutí NS ze dne 22. listopadu 2006, se jednalo o smlouvu o půjčce90 obsahující dohodu o smluvní pokutě. Ta byla sjednána ve výši 20% z nesplacené části půjčky ode dne její splatnosti až do zaplacení za každý i započatý měsíc prodlení. V tomto případě částka činila cca 0,67% z celkové půjčené částky denně. Tuto výši smluvní pokuty posoudil Nejvyšší soud jako nikterak nepřekračující účel smluvní pokuty „spočívající zejména v pohrůžce dostatečně citelnou majetkovou sankcí vůči dlužníku pro případ, že nesplní zajištěnou povinnost, a v dostatečném zabezpečení věřitele proti případným škodám, které by mu mohly nesplněním zajištěné povinnosti vzniknout“91. Nejvyšší soud opět odkázal na možnost žalovaných ovlivnit výši smluvní pokuty, protože „konečná výše smluvní pokuty plně závisela na délce doby, během níž žalovaní nedostáli povinnosti, kterou sami smluvně převzali. Výsledná výše smluvní pokuty je tudíž důsledkem relativně dlouhé doby, která uplynula ode dne splatnosti zajištěné pohledávky“92. Důsledkem nepřiměřeně vysoké smluvní pokuty v občanskoprávních vztazích je její absolutní neplatnost pro rozpor s dobrými mravy93. Je proto nutno zachovávat větší míru opatrnosti při kontraktaci SP, jelikož věřitel může o zajištění přijít úplně (a ne jen částečně, jak je to dáno v obchodním zákoníku). Paradoxně, ObčZ neupravuje obdobu moderačního práva soudu v obchodních vztazích, a to i přesto, že povahově by se takové ustanovení na ochranu neprofesionála ve smluvních vztazích více než hodilo. A bylo by přirozenější chránit nepodnikatele proti nevýhodným podmínkám ve smlouvě, spíše než

90

Smlouva byla uzavřena mezi právním předchůdcem žalobce L. Č. a žalovanými dne 15. března 1996. V ujednání článku IV smlouvy se žalovaní zavázali pro případ, že budou povinni vrátit předchůdci žalobce půjčenou částku 80.000,- Kč, zaplatit mu „též smluvní pokutu ve výši 20% z nesplacené části půjčky ode dne její splatnosti až do zaplacení, za každý i započatý měsíc prodlení“. Maximální měsíční výše smluvní pokuty (závislá na výši dosud nesplacené částky) tedy činila 16.000,- Kč, což představuje přibližně 533,Kč, t. j. cca 0,67% z celkové půjčené částky denně. 91 Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. listopadu 2006, sp.zn. 33 Odo 61/2005. 92 Tamtéž. 93 Viz ustanovení § 39 ObčZ.

25

profesionála (podnikatele), u něhož se očekává vyšší míra podstupovaného rizika. Takto rozpor s dobrými mravy vede k eliminaci předmětného ustanovení94.

2.1.5. Převod pohledávky zajištěné smluvní pokutou Pro převody pohledávek zajištěných smluvní pokutou se uplatňuje pravidlo, že pohledávka přechází v tom stavu, v jakém v době postoupení existovala. Postoupit lze dle ustanovení § 524 odst. 2 ObčZ jakoukoliv pohledávku, která v den postoupení nezanikla a s níž je věřitel oprávněn smluvně disponovat. S postoupenou pohledávkou přechází i její příslušenství, ale též všechna tzv. vedlejší práva, z nichž na prvním místě vystupují výhody práv zajišťovacích, i když tato práva nejsou výslovně ve smlouvě o postoupení pohledávky konkretizovaná95. Od účinnosti postoupení svědčí jistota postupníkovi a zároveň s pohledávkou přechází z postupitele na postupníka zajišťovací prostředky. Když se NS věnoval problematice převodů pohledávek, jež jsou posíleny sjednanou smluvní pokutou, uzavřel, že „pohledávka, která je zajištěna smluvní pokutou, přechází na postupníka včetně práva na smluvní pokutu bez ohledu na to, zda toto právo spojené s pohledávkou bylo v době postoupení pohledávky již splatné, či dosud nesplatné, popřípadě se jednalo teprve o budoucí nárok. Není přitom rozhodné, zda právo spojené s postupovanou pohledávkou je či není samostatně uplatnitelné. Zajištění pohledávky trvá i nadále a svědčí postupníkovi96“. NS dále uvedl, že „právo na smluvní pokutu splatné v době účinnosti postoupení je pohledávkou dělitelnou a přichází v úvahu postoupení jen částečné. Ze smlouvy o postoupení pohledávky však musí byt jednoznačně zjistitelné, že předmětem postoupení je pouze část spojeného práva na zaplacení smluvní pokuty, tj. musí zde být výslovný projev vůle, že na postupníka nepřechází právo na zaplacení smluvní pokuty, které ke dni účinnosti postoupení již bylo splatné“ 97.

94

Objevují se odkazy na vhodnost zavedení tzv. koncepce flexibilní neplatnosti, jež se soustředí na vážení zájmů soukromých i zájmu veřejného právě na styčných plochách práva soukromého a veřejnoprávních korektivů - tj. např. tam, kde se stýká privátní autonomie s veřejnoprávními korektivy rozporu se zákonným zákazem či rozporu s dobrými mravy. Viz např. SALAČ, J., Rozpor s dobrými mravy a zákonným zákazem. [citováno dne 10.3.2007] Dostupný na http://www.ipravnik.cz/ 95 Ustanovení § 528 odst. 1 ObčZ. 96 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. srpna 2006, sp. zn. 32 Odo 482/2005. 97 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. srpna 2006, sp. zn. 32 Odo 469/2005: NS se v daném případě ztotožnil s názorem odvolacího soudu, že „smluvní pokuta zajišťující splnění postoupené pohledávky je právem spojeným, které bez dohody s dlužníkem nemůže být ponecháno u původního věřitele. (…) Žalobce sám svým právním úkonem podle odvolacího soudu nemůže nárok na smluvní pokutu osamostatnit od postoupené zajištěné pohledávky a platně si právo na smluvní pokutu ponechat. Takový projev vůle porušuje nejen ustanovení § 493 ObčZ, podle kterého bez souhlasu dlužníka musí akcesorický smluvní

26

2.1.6. Promlčení, odstoupení od smlouvy a jejich vliv na nárok na zaplacení SP Závazek zaplatit smluvní pokutu (poté co nárok na SP vznikl, tedy došlo k porušení povinnosti smluvní pokutou zajištěné) zaniká obecnými způsoby zániku závazku na základě

různých

právních

skutečností.

V tomto

oddílu

se

věnuji

jen

těm

problematičtějším. Stejně jako u jiných majetkových práv se právo na zaplacení smluvní pokuty promlčuje. Ve vztazích v režimu občanského zákoníku je dle § 101 ObčZ promlčecí doba tříletá. V obchodních vztazích se uplatní ustanovení § 397 ObchZ a jím zakotvená čtyřletá promlčecí lhůta. Nárok promlčením nezaniká, zaniká až uplatněním námitky promlčení u soudu. I po ztrátě nároku trvá právo na zaplacení smluvní pokuty jako naturální právo a zůstává teoretická možnost dobrovolného plnění, které by nebylo bezdůvodným obohacením. V případě fixní smluvní pokuty, na niž vzniká právo okamžikem porušení primárního závazku, nelze pochybovat, že k jejímu promlčení dojde uplynutím příslušné promlčecí doby počítané od prvního dne porušení smlouvy (primárního závazku)98. Problematičtější je určení počátku v případech, kdy je SP sjednána jako částka odvíjející se od plynutí času. Doktrína uvádí, že k porušení zde dochází opakovaně, tak jak dochází k naplnění časových úseků, „proto právo na SP ve výši odpovídající délce každého z těchto časových úseků vzniká samostatně, naplněním tohoto časového úseku a tímto momentem začíná plynout i promlčecí doba na jeho soudní uplatnění“99. Judikatura uvádí obdobně, že „každým dalším dnem po dobu, po kterou trvá prodlení, dlužník opětovně porušuje svoji povinnost plnit řádně a včas a proto za každý další den prodlení vzniká věřiteli další právo na smluvní pokutu“100. To znamená, že promlčecí doba počíná běžet ve smyslu § 393 odst. 1 ObchZ nejen prvním dnem prodlení, ale i každým dalším dnem prodlení, za který vzniklo věřiteli další právo na smluvní pokutu. Promlčecí doba tedy běží za každý den samostatně a po uplynutí příslušné promlčecí doby ode dne, kdy poprvé vznikl nárok na SP, dojde k promlčení SP pouze za první den prodlení. A to bez ohledu na to, zda už došlo k promlčení jistiny či nikoliv. Závěrem lze konstatovat, že SP sjednanou procentní sazbou z určité částky za každý den prodlení lze požadovat i po promlčení závazek ve formě smluvní pokuty být převeden na nového věřitele spolu s postoupenou pohledávkou, ale rovněž obchází i ustanovení § 50 ObčZ o smlouvě ve prospěch třetího. (…) Bez dohody s dlužníkem o plnění ve prospěch třetího podle § 50 ObčZ může akcesorický zajišťovací závazek ve formě smluvní pokuty svědčit pouze ve prospěch věřitele pohledávky hlavní.“. 98 SEDLÁČEK, T., Promlčení smluvní pokuty a úroků z prodlení. Právní rádce. 2006, č. 5, s. 25. 99 PATAKYOVÁ M., BARTOVÁ Z., a kol, Obchodný zákonník, komentár, 1. vydání, Praha: C.H.Beck, 2006, s. 645. 100 Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. října 2002, sp. zn. 29 Odo 847/2001.

27

hlavního závazku a že věřitel promlčené pohledávky má k ruce možnost nutit dlužníka ke splnění hlavní pohledávky tím, že bude opětovně uplatňovat práva na SP za každý den prodlení dlužníka s plněním101. Složitějším problémem je vztah smluvní pokuty a odstoupení od smlouvy. Obecnými následky odstoupení od smlouvy jsou zánik všech práv a povinnosti smluvních stran plynoucí ze zrušené smlouvy. Zavázaná strana není proto dále povinna na základě zrušené smlouvy plnit a oprávněná strana pozbývá právo na toto plnění. Bylo-li již podle zrušené smlouvy plněno, jsou strany povinny vzájemně takové plnění vypořádat. Odstoupením od smlouvy zanikají pro svoji akcesorickou povahu rovněž vedlejší závazky, na existenci hlavního závazku závislé, tedy i závazek k zaplacení smluvní pokuty. Vcelku bezproblémová je situace, kdy dojde k odstoupení od smlouvy před porušením povinnosti zabezpečené smluvní pokutou. Z akcesorické povahy SP plyne závislost její existence na existenci hlavního závazku. Dojde-li tedy k odstoupení od smlouvy nemůže se žádná ze stran na jejím základě domáhat zaplacení smluvní pokuty, neboť dohoda o smluvní pokutě byla spolu s hlavním závazkem od počátku zrušena a právo na její zaplacení nemá žádný právní základ. Spory vznikají, jestliže platné odstoupení od smlouvy následuje po vzniku nároku na smluvní pokutu. V rámci občanskoprávní doktríny se prosazuje názor, že v důsledku odstoupení od smlouvy zaniknou sice práva a povinnosti ze smlouvy, ale nárok na smluvní pokutu nezaniká, jestliže vznikl v důsledku porušení povinnosti před odstoupením od smlouvy102. Na základě porušení právní povinnosti tak vznikne mezi stranami nový právní vztah, jehož obsahem je povinnost zaplatit smluvní pokutu, jíž odpovídá oprávnění druhé strany zaplacení smluvní pokuty požadovat. Totéž se uvádí v rozhodnutí NS z roku 2003103. NS se přiklonil k názoru, že v tomto případě nezaniká nárok na smluvní pokutu, jelikož „nárok na smluvní pokutu i právo na zrušení smlouvy odstoupením jsou v posuzované věci důsledkem porušení smlouvy. Odstoupením od smlouvy realizuje smluvní strana svou vůli nebýt nadále účastníkem právního vztahu, v němž druhá smluvní strana nedodržuje stanovené závazky a uplatněním práva na smluvní pokutu takové jednání druhé smluvní strany sankcionuje a hradí svou případnou 101

SEDLÁČEK, T., Promlčení smluvní pokuty a úroků z prodlení. Právní rádce. 2006, č. 5, s. 27. ŠKÁROVÁ, M. In: JEHLIČKA, O., ŠKÁROVÁ, M., ŠVESTKA, J., VODIČKA, A., a kol., Občanský zákoník – komentář, 9. vydání, Praha: C.H.Beck, 2004, s. 791. 103 Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25.6.2003, sp.zn. 33 Odo 131/2003. 102

28

majetkovou újmu. Z toho logicky vyplývá, že odstoupení od smlouvy se již existujícího nároku na zaplacení smluvní pokuty nedotýká. (…) Porušením smlouvy vznikl mezi smluvními stranami nový – dosud neexistující a původní smlouvou bez dalšího nezaložený – právní vztah, který již nemá ve vztahu k původnímu zajištěnému závazku akcesorickou povahu a na jehož existenci nemá zánik zajištěného smluvního závazku vliv. Opačný závěr nelze s ohledem na smysl a funkce institutu smluvní pokuty z platné právní úpravy dovodit. (…) Účelem smluvní pokuty není jen donutit dlužníka pohrůžkou majetkové sankce k řádnému splnění závazku, v určitých směrech pokuta plní i funkci paušalizované náhrady škody a věřiteli usnadňuje situaci v tom, že nemusí prokazovat vznik škody ani její výši; dlužník je povinen totiž smluvní pokutu zaplatit bez ohledu na to, zda věřiteli vůbec nějaká škoda vznikla, a nemůže se bránit ani tím, že smluvená výše pokuty je evidentně v nepoměru ke vzniklé škodě. Mělo-li by odstoupení věřitele od dlužníkem nerespektované smlouvy ve svém důsledku vést k zániku již existujícího nároku na smluvní pokutu, byly by v takovém případě ohroženy zajišťovací i sankční funkce institutu smluvní pokuty (dlužník by v rozporu se smlouvou a zde zřejmě i proti vůli druhé smluvní strany nenesl dohodou o smluvní pokutě předvídanou majetkovou újmu za porušení svých závazků – s výjimkou případné vzniklé škody). Rovněž uhrazovací funkce smluvní pokuty, spočívající v pokrytí porušením smlouvy eventuelně vzniklé majetkové újmy bez složitého dokazování jejího vzniku a výše, by nebyla akceptací závěru odvolacího soudu v daném případě zachována. Zánik existujícího nároku na zaplacení smluvní pokuty v důsledku zrušení zajištěné – a druhou smluvní stranou nerespektované – povinnosti, by de facto ve svých důsledcích znamenal ze strany věřitele nucené prominutí dluhu sui genesis, jako následek realizace jeho práva na zrušení právního vztahu, v němž dlužník neplní své závazky. Takový závěr by vyvíjel nepřiměřený nátlak na věřitele, aby nerealizoval svá práva a setrvával v nevyváženém právním vztahu a neodůvodněně by zvýhodňoval dlužníka nerespektujícího obecně přijímanou zásadu pacta sunt servanda; takový závěr nelze akceptovat“. Řešení dovozené Nejvyšším soudem je sice spravedlivé, ale dle mého názoru se příčí základním poznatkům o vzniku a zániku závazků. Mezi smluvními stranami totiž nevznikne porušením povinnosti nový závazek, jehož obsahem je povinnost zaplatit smluvní pokutu. Tento závazek vznikl již v okamžiku uzavření dohody o smluvní pokutě, je k hlavnímu závazku ve vztahu akcesorickém a zaniká současně se zánikem hlavního závazku.

29

2.1.7. Shrnutí Smluvní pokuta je v ObčZ akcentována jako institut zajišťovací svým zařazením, a institut sankční svými dopady. Vzhledem k dispozitivnímu charakteru celé úpravy, nabízí širokou možnost vytvoření SP přesně odpovídající smluvnímu vztahu. Překročení mezí vhodnosti, jak plynou ze zákona, je sankcionováno neplatností pro rozpor s dobrými mravy, kterýžto institut vytváří poměrně vysoké nároky na soudce při jeho posuzování. To, co v občanskoprávní úpravě smluvní pokuty podle mého názoru chybí, je moderační právo soudu. Není důvod, proč by nepřiměřená pokuta měla být stíhána takovou tvrdostí, jako je počáteční neplatnost dohody o ní. Takový výsledek je citelným zásahem do vůle smluvních stran.

2.2.

Obchodněprávní zvláštnosti

2.2.1. Aplikovatelné právo Ustanovení obchodního zákoníku o smluvní pokutě s výjimkou ustanovení § 301 ObchZ104 jsou ve smyslu § 263 ObchZ dispozitivní povahy a je možné si v režimu obchodního zákoníku sjednat úpravu odlišnou, nebo úpravu obchodního zákoníku úplně vyloučit. Naopak je možné si svůj primárně občanskoprávní vztah podřídit režimu obchodního zákoníku, což dovoluje ustanovení § 262 ObchZ105. Taková dohoda vyžaduje ke své platnosti písemnou formu. Pokud by dohoda o podřízení režimu smlouvy obchodnímu zákoníku vedla ke zhoršení postavení nepodnikatele106, je takováto dohoda ex lege neplatná a uplatní se ustanovení zákoníku občanského a smluvní pokuta bude mimo jiné odlišnosti založena na subjektivním odpovědnostním principu107.

104

Původně byla celá úprava smluvní pokuty v ObchZ charakteru dispozitivního. Novelou obchodního zákoníku zákonem č. 370/2000 Sb. byl § 301 zařazen do výčtu kogentních ustanovení v § 263. 105 § 262 ObchZ: Strany si mohou dohodnout, že jejich závazkový vztah, který nespadá pod vztahy uvedené v § 261, se řídí tímto zákonem. Jestliže taková dohoda směřuje ke zhoršení právního postavení účastníka smlouvy, který není podnikatelem, je neplatná. 106 Ve smyslu osob, jenž nejsou podnikateli dle § 2 odst. 2 ObchZ. 107 Povinnost platit smluvní pokutu vzniká při zaviněném porušení smluvní povinnosti (pokud není dohodnuto jinak).

30

2.2.2. Formální požadavky na dohodu o smluvní pokutě Z hlediska formálního se uplatňují obecné požadavky na určitost právního úkonu, tak jak plynou z ustanovení ObčZ. V občanském zákoníku je stanoveno, že smluvní pokutu lze uzavřít jen v písemné formě, což platí i pro vztahy obchodněprávní. Otázkou zůstává, jestli je možné písemně sjednanou SP měnit jen písemně, nebo i ústním ujednáním. ObčZ obsahuje výslovně, že tak lze učinit pouze písemně108. V režimu obchodněprávním jde o spornou otázku s ohledem na ustanovení § 272 odst. 2 ObchZ, které povinnost písemné formy změny či zrušení smlouvy váže na předchozí dohodu stran o nutnosti písemnosti měnících či zrušujících právních úkonů. Dle mého názoru je tedy možné, pokud si strany výslovně nedohodly povinnost písemnosti těchto úkonů, měnit písemně dohodnutou smluvní pokutu i neformálně. De lege ferenda lze navrhnout výslovnou úpravu této problematiky, a to s ohledem na nutnost právní jistoty tak, že smluvní pokutu je možné měnit či rušit pouze písemnou dohodou smluvních stran.

2.2.3. Povinnost platit smluvní pokutu Jednou z velmi důležitých otázek týkajících se smluvní pokuty je povinnost tuto pokutu platit v případě nezaviněného porušení povinnosti splnit primární závazek ze smlouvy. Jinými slovy: je konvencionální pokuta v obchodním právu založena na principu subjektivní odpovědnosti, relativní objektivní odpovědnosti, nebo na principu absolutní objektivní odpovědnosti? Občanský zákoník vychází z pojetí smluvní pokuty jako sankce za zaviněné porušení smluvní povinnosti. Pro závazkové vztahy podřízené režimu ObchZ je problematika výslovně řešena v ustanovení § 300 ObchZ a povinnost platit SP má povahu absolutně objektivní, neboť ani okolnosti vylučující odpovědnost109 za škodu, tedy obvykle okolnosti bránící povinnosti splnit povahou nepředvídatelné, neodvratitelné, nelze k vyhnutí se povinnosti platit SP použít. Jestliže ani vyšší moc nezbaví dlužníka odpovědnosti, tak argumentem a maiori ad minus dojdeme k závěru, že takový důsledek 108

Ustanovení § 40 ObčZ. Za okolnosti vylučující odpovědnost považuje ustanovení § § 374 odst. 1 překážku, jež nastala nezávisle na vůli povinné strany a brání jí ve splnění její povinnosti, jestliže nelze rozumně předpokládat, že by povinná strana tuto překážku nebo její následky odvrátila nebo překonala, a dále, že by v době vzniku závazku tuto překážku předvídala. 109

31

nebude mít odvolání se na nezaviněné porušení povinnosti. Mezi okolnostmi vylučujícími odpovědnost za škodu v obchodněprávních vztazích se můžou vyskytnout takové, které způsobují nemožnost plnění. V důsledku následné, objektivní a trvalé nemožnosti plnění, která současně splňuje znaky okolnosti vylučující odpovědnost, zaniká hlavní obligace. Dlužník nebude povinen hradit škodu, ale zaplatit smluvní pokutu bude přesto povinen. Ustanovení § 300 ObchZ má charakter dispozitivní, lze obecně či speciálně dohodnout ve smlouvě odlišné řešení. Možností je i složitější konstrukce smluvních pokut, kdy část povinností lze zajistit na principu zavinění110 a jiná část může být zajištěna na principu absolutní odpovědnosti111. Zvolit lze i řešení smluvního vyloučení ustanovení § 300, pak se uplatní subsidiárně řešení v § 545 odst. 3 ObčZ.

2.2.4. Výše smluvní pokuty a moderační právo soudu Co se problematiky výše smluvní pokuty podle obchodního zákoníku týče, platí, že SP nemůže být stanovena zcela libovolně, má být přiměřená112. Při posuzování přiměřenosti výše SP proti sobě stojí dva navzájem si odporující principy. Prvním principem je, že smluvní pokuta musí být v souladu se zásadami poctivého obchodního styku113 a v souladu s dobrými mravy114. Druhým principem je zachování svobodně projevené vůle smluvních stran (autonomie vůle) do maximální možné míry. Oba tyto argumenty hrají důležitou roli při využití institutu moderačního oprávnění soudu, které je upraveno v § 301 ObchZ a které spočívá v možnosti soudu při řízení o pohledávce ze smluvní pokuty na základě určitých kritérií nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu snížit. Následek nepřiměřenosti smluvní pokuty v smluvním vztahu v režimu obchodního zákoníku je otázkou poněkud spornou. Jak postupuje soud v případě, že se před něj dostane případ smluvní pokuty sjednané v takové výši, že odporuje dobrým mravům, jenže jde o závazek v režimu obchodněprávním? Existují na to dva možné pohledy. Z komentářové literatury plyne, že občanskoprávní institut dobrých mravů je použitelný i 110

Což by bylo pro dlužníka výhodné např. při porušení povinnosti třetí osobou - při prodlení s dodávkou zboží, které jemu samému zajišťuje subdodavatel. 111 Možné by bylo i zakomponování forem úmyslu a nedbalosti, ovšem zde by bylo nutné počítat se zvýšenými nároky na důkazní břemeno ohledně přímého a nepřímého úmyslu. 112 Přiměřenost SP je a contrario z ustanovení § 301 ObchZ. 113 Viz ustanovení § 265 ObchZ. 114 Viz ustanovení § 3 odst. 1 ObčZ.

32

pro vztahy obchodněprávní115, jelikož jde o ustanovení obecné a pokud budou naplněny jeho požadavky, předmětné jednání bude považováno za absolutně neplatné pro rozpor s dobrými mravy. Totéž se uvádí i u některých autorů116. Znamenalo by to, že i smluvní pokuta sjednaná v takovém právním vztahu může být posouzena jako absolutně neplatná pro rozpor s dobrými mravy. Dle mého názoru nelze tvrdit, že § 39 zakotvující neplatnost jednání v rozporu s dobrými mravy uplatnit v obchodněprávních vztazích, a to právě proto, že existuje § 265 ObchZ. Tento je totiž ustanovením speciálním, naplňujícím v podstatě stejnou funkci jako § 39 ObčZ, ale pro vztahy jiného charakteru, vztahy založené na předpokladu, že jejich účastníci mají určitou profesionální úroveň. Tak jako se v obchodněprávních vztazích nemůže podnikatel odvolat na tíseň a nápadně nevýhodné podmínky, tak se dle mého názoru nemůže odvolávat na dobré mravy. Uplatněním pravidla lex specialis derogat legi generali dojdeme k nutné aplikaci § 265 ObchZ. Ujednání zakotvující práva, jejichž uplatnění by bylo v rozporu s poctivým obchodním stykem, nebude neplatné, ale práva budou nevymahatelná. Soud uplatněný nárok jednoduše nepřizná. Další otázkou v této souvislosti je vztah § 265 ObchZ a § 301 ObchZ. Odepře soud výkon práva na smluvní pokutu proto, že je v rozporu s poctivým obchodním stykem? Domnívám se, že § 301 ObchZ je ustanovením speciálním vůči § 265 ObchZ. Obsahuje totiž možnost nápravy speciální formy jednání v rozporu s poctivým obchodním stykem – sjednání nepřiměřené smluvní pokuty. Komentářová literatura obdobně uvádí u § 265 ObchZ její využití v situaci, kdy si strany sjednaly nepřiměřeně vysoké úroky z prodlení, pro něž speciální ustanovení obdobné jako § 301 neexistuje117. V rovině obchodněprávní tedy dle mého názoru nezpůsobí přehnaná výše smluvní pokuty neplatnost ujednání o ní, ale výkon práva z takového ujednání bude v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku a nebude požívat právní ochrany118 nebo bude SP snížena v rámci moderačního práva soudu, přičemž moderaci by měla být dána ve smyslu postupu favor contractus přednost.

115

TOMSA, M. In: ŠTENGLOVÁ, I., TOMSA, M., PLÍVA, S., Obchodní zákoník. Komentář. 11. vydání, Praha: C. H. Beck, 2006, s. 989. 116 BĚLOHLÁVEK, A. J., Neplatnost právního úkonu při porušení dobrých mravů, Právní rádce 1/2006, s. 21, Např. KOVAŘÍK, Z., Smluvní pokuta. Právní rozhledy, 1999, č. 9, s. 462. HAVEL, B., Dobré mravy a poctivý obchodní styk. Právník, 2000, č.1. 117 TOMSA, M. In: ŠTENGLOVÁ, I., TOMSA, M., PLÍVA, S., Obchodní zákoník. Komentář. 11. vydání, Praha: C. H. Beck, 2006, s. 989. 118 Ustanovení § 265 ObchZ.

33

Jaké jednání ještě není a jaké jednání už je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku je interpretačním problémem119 podobně jako pojem dobré mravy v rovině občanskoprávní. Vychází se z toho, že obchodní zákoník předpokládá od podnikatele určitou míru zdatnosti, či profesionální úrovně při prosazování svých zájmů. Je tedy poměrně volný ve svém jednání. Nesmí však při prosazování svých zájmů překročit určité meze, nesmí zneužít práv, která mu vznikla. Nesmí jednat šikanózně. V nedávném rozhodnutí NS uvedl, že je pro výklad pojmu opravdu třeba zkoumat všechny relevantní okolnosti případu120, ne jen např. nominální výši předmětného sankčního úroku, který sám o sobě sice mohl být považován za rozporný se zásadami poctivého obchodního styku, ale po posouzení ostatních okolností případu by tomu tak nemuselo být. Za nepřiměřenou smluvní pokutu můžeme považovat jak pokutu nápadně vysokou, tak také nápadně nízkou. Takováto pro forma pokuta nás zavádí zpět k myšlence právně nedovolené, ale fakticky možné limitace náhrady škody121 a k ustanovení § 386 odst. 1 ObchZ, který vzdání se práva na náhradu škody předem zakazuje122. Specifikem obchodněprávní úpravy je moderační právo soudu vůči nepřiměřené smluvní pokutě. Ustanovení § 301 dává soudu možnost takovouto pokutu snížit s přihlédnutím k hodnotě a významu zajišťované povinnosti, a to až do výše škody vzniklé do doby soudního rozhodnutí porušením smluvní povinnosti, na kterou se vztahuje smluvní pokuta. K náhradě škody vzniklé později je poškozený oprávněn do výše smluvní pokuty podle § 373 a násl ObchZ.123 S ohledem na zmíněné možné zneužití pro forma

119

Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. července 1997, sp.zn. III. Odon 20/96, příloha PaP 1997, č. 10, s. IV, kde se uvádí obecné pravidlo výkladu pojmu porušení zásad poctivého obchodního styku – zohlednění všech okolností případu: „porušení zásad poctivého obchodního styku při uplatnění nároku na úrok z prodlení nelze obecně, pro všechny případy, vyvozovat pouze z nepoměru sjednaného úroku a hodnoty zajišťovaného závazku. Porušení zásad poctivého obchodního styku je nutno zkoumat v každém případě ve vazbě na jeho konkrétní okolnosti. Přitom je třeba se zabývat jak důvody, které ke sjednání konkrétní výše úroku z prodlení vedly, a okolnostmi, které je provázely, tak důvody nesplnění zajištěného závazku, popřípadě i dopady přiznání sjednaného úroku z prodlení na osobu, vůči které je uplatňován“. 120 Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. listopadu 2003, sp.zn. 32 Odo 468/2003, v němž se uvádí, že: „s ohledem na nutnost zabývat se všemi rozhodnými okolnostmi případu nelze již z tohoto důvodu postupovat tak, aby soud bez dalšího, tj. bez zhodnocení rozhodných okolností v předmětné věci, jen odkázal na jiné soudní rozhodnutí a vyšel z jeho závěru“. 121 Viz kapitola 3.2. 122 OVEČKOVÁ, O., op.cit. sub 1, str. 220: Rsp 31/96. Retrospektiva III. Rozhodčí soud při Hospodářské komoře ČR a Agrární komoře ČR, s. 12: „Pokud by z dohodnutých smluvních podmínek mělo vyplývat, že straně nepatří nárok na náhradu věcné škody, takovéto ujednání by bylo neplatné pro rozpor s kogentním ustanovením § 386 odst. 1 ObchZ, podle kterého se nároku na náhradu škody není možné vzdát před porušením povinnosti, ze kterého může škoda vzniknout“. 123 Viz ustanovení § 301 věta druhá.

34

pokuty jako limitace náhrady škody je třeba zdůraznit, že soud může nepřiměřenou smluvní pokutu pouze snížit, jak o tom výslovně hovoří § 301. J. Bejček uvádí, že se nelze uchýlit k analogii a dovozovat možnost soudu nepřiměřeně nízkou smluvní pokutu zvýšit124. Moderace se tedy vztahuje jen na úpravu její výše směrem dolů. Z uvedeného lze dovodit, že pokud ustanovení § 301 hovoří jen o moderaci nepřiměřené pokuty směrem dolů, znamená to, že za nepřiměřenou považuje jen tu pokutu, která je příliš vysoká125. Rozhodnutí o tom, zda je sjednána nepřiměřeně vysoká smluvní pokuta, je věcí volného uvážení soudu126. Zákon výslovně uvádí pouze dvě kritéria posouzení přiměřenosti smluvní pokuty, hodnotu zajišťované povinnosti a význam zajišťované povinnosti. Posuzování hodnoty zajišťované povinnosti nebude činit větší potíže (leda by strany sjednaly smluvní pokutu na povinnost nepeněžité povahy). Obtížnější bude hodnocení významu zajišťované povinnosti, do něhož vstupují prvky subjektivní127. Mezi další kritéria, zákonem výslovně nezakotvená, jež by mohla být brána soudem v úvahu při moderaci SP, se řadí například reciprocita smluvní pokuty (či je smluvní pokuta sjednaná ve prospěch pouze jedné strany), hospodářská pozice smluvních stran, způsob zapracování smluvní pokuty do smlouvy (nepřehlednost hraničící s nejasností), skutečnost, zda-li došlo ke vzniku škody či nikoliv (a její konstrukce jako paušalizované náhrady škody), dodatečné splnění smluvní povinnosti dlužníkem, odstoupení jedné ze stran od smlouvy (a důvod odstoupení od smlouvy), možnost požadovat náhradu škody, jiné sjednané postihy vůči dlužníkovi nebo druh zavinění dlužníka128. Vzhledem k tomu, že ustanovení § 301 je kogentního charakteru129, není možné ujednáním stran pravomoc soudu v této věci vyloučit nebo omezit. 124

BEJČEK, J., Právní úprava a interpretační problémy smluvních pokut a úroků z prodlení. ČPVP, 1995, č. 1. s. 33. 125 De lege ferenda by bylo možné uvažovat o zavedení moderace směrem vzhůru. (Například pokud bychom se chtěli vyhnout spekulování s limitací náhrady škody prostřednictvím smluvní pokuty. Názor, že limitace náhrady škody je nežádoucí, ovšem poněkud slábne.) Jenže taková právní úprava by narážela na zásadu autonomie vůle účastníků právního vztahu a celkové velmi volné pojetí třetí části obchodního zákoníku. Zákonodárce by tak účastníka smluvního vztahu „vodil za ručičku“ srovnatelně s tím, jak to dělá v úpravě občanského zákoníku. 126 ŠTENGLOVÁ, I. In: ŠTENGLOVÁ, I., TOMSA, M., PLÍVA, S., Obchodní zákoník. Komentář. 11. vydání, Praha: C. H. Beck, 2006, s. 1039. 127 NOVÁČEK, R., Přiměřenost smluvní pokuty a moderační právo soudu. Právní rozhledy, 2002, č. 3, s. 118. 128 Tamtéž. 129 Ustanovení § 301 bylo před účinností novely obchodního zákoníku zákonem č. 370/2000 Sb. dispozitivního charakteru. Objevovaly se proto názory, že je možné odlišnou smluvní úpravou vyloučit pravomoc soudu smluvní pokutu snižovat. (např. BEJČEK, J., op.cit. sub 124, s. 35, kde se uvádí, že soud

35

Zajímavá problematika musí být řešena v situaci, kdy předmětem smluvní pokuty bylo učiněno nepeněžité plnění. Například porušením povinnosti dodat dvacet tun obilí řádně a včas je možno jako smluvní pokutu sjednat dodání o 20 procent více. Jenže co když výše smluvní pokuty bude nepřiměřená? I k této otázce existuje judikatura, a to záporně se stavící k možnosti snížit výměru smluvní pokuty. Krajský soud v Ostravě konstatoval, že „moderovat ve smyslu § 301 ObchZ lze pouze výslednou částku smluvní pokuty, nikoli vlastní způsob jejího určení (procentuální sazbu určující smluvní pokutu ze stanovené částky za každý den prodlení)130. Zde by pravděpodobně šlo uvažovat o snížení výsledného objemu zboží, jež má být plněno jako smluvní pokuta. Komplikace však zcela jistě nastanou, jestliže je předmětem smluvní pokuty věc jednotlivě určená a nedělitelná. Zde by soud s ohledem na nemožnost jejího provedení k moderaci ani nepřistoupil131. Do zajímavé problematiky by se soud dostal, kdyby v již výše citovaném rozhodnutí, kde smluvní pokuta zněla „pro případ nesplnění peněžitých závazků až do výše 0,5% z ceny za dílo, a to za každý započatý den prodlení“132 chtěl přistoupit k moderaci. Strana oprávněná by mohla požadovat smluvní pokutu i diferencovaně, za část doby v maximální výši, za část doby v sazbě nižší. Jestliže soud nemůže zasahovat do způsobu určení výše smluvní pokuty, může snížit jen konkrétní částku vypočtenou na základě způsobu určení SP133. Bylo by nutné vyčíslit výši smluvní pokuty ke dni vydání rozsudku. Škoda vzniklá po rozhodnutí soudu o snížení SP by mohla být přiznána pouze do výše smluvené SP, která je určena ve výši závislé na vůli věřitele. V roce 2006 se NS zabýval otázkou, zda lze moderovat smluvní pokutu, která byla již dříve započítána proti jiné pohledávce. Vyšel z toho, že ustanovení § 301 ObchZ předpokládá, že oprávněný ze smluvní pokuty má platně existující a vymahatelný nárok na její zaplacení. V dané věci byla však situace jiná, když obrana žalované stála na skutečnosti, že již před zahájením řízení si právo na smluvní pokutu proti pohledávce žalobkyně započetla, pohledávka žalobkyně tedy v důsledku zániku započtením již v době podání žaloby neexistovala. NS uzavřel, že „rozhodnutí soudu ve smyslu § 301 ObchZ je konstitutivním rozhodnutím, jímž lze moderovat (…) jen nárok existující, a proto dospěl k

by pak pravděpodobně dohodu účastníků respektoval, pokud by nedošel k názoru, že výkon tohoto práva nepožívá právní ochrany, jak plyne z ustanovení § 265 a na „žádost strany povinné by mohl pokutu přiznat jen v přiměřené výši“.) 130 Rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě, sp.zn. Jc 45/99, Soudní judikatura, 1999, č. 5, s.170. 131 Soudce „může“ SP snížit s přihlédnutím k hodnotě a významu zajišťované povinnosti. 132 Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. 12. 2002, sp.zn. 29 Odo 426/2001. 133 Rozsudek Krajského soudu v Ostravě, sp.zn. Jc 45/99 In: Soudní judikatura 1999, č. 5, s.170.

36

závěru, že nelze rozhodovat o snížení smluvní pokuty, která v době rozhodování soudu neexistuje“134. 2.2.5. Splatnost smluvní pokuty Pro určení doby splatnosti SP by měla být určující smlouva. Zejména v případě smluvní pokuty lze doporučit perfektní sjednání doby plnění. Dle ustanovení § 340 ObchZ je dlužník je povinen závazek splnit v době stanovené ve smlouvě. Pokud takové ustanovení ve smlouvě chybí, nastupuje podpůrný režim § 340 odst. 2. ObchZ. Dlužník je povinen závazek splnit bez zbytečného odkladu po té, kdy byl věřitelem o plnění požádán. Nárok tedy věřiteli vznikne až po uplynutí lhůty „bez zbytečného odkladu“ poté, co dlužníka požádal o zaplacení SP. Nárok věřitele nevzniká pouhým porušením smluvní povinnosti. J. Bejček označuje oprávnění věřitele požadovat smluvní pokutu do doby, než ho reálně uplatní, za jakési „latentní oprávnění“135, které musí uplatnit u dlužníka, přičemž mu musí také stanovit splatnost SP (jinak bude platit lhůta „bez zbytečného odkladu“). Komentář uvádí, že věřitel může ve své výzvě k plnění určit lhůtu delší, než lhůta odpovídající pojmu „bez zbytečného odkladu“ či určit pro splnění určitou lhůtu136. Obvykle se jedná o lhůtu 14 dní, ale jde opět spíše o lhůtu vyčíslenou na základě zvážení všech okolností případu.

2.2.6. Odstoupení od smlouvy V obchodních vztazích má odstoupení od smlouvy účinky ex nunc, tedy odstoupení je účinné okamžikem dojití právního úkonu druhé straně. Řešení problému, zda v souvislosti s odstoupením od smlouvy zanikne také závazek zaplatit smluvní pokutu je v ObchZ výslovně řešen v ustanovení § 302 tak, že odstoupení od smlouvy se nedotýká nároku na zaplacení smluvní pokuty. Akcesorický závazek (SP) odstoupením od smlouvy zaniká, ale nárok na zaplacení smluvní pokuty zůstává zachován a oprávněná strana jej může uplatnit. „Nárok na zaplacení smluvní pokuty má od svého vzniku svůj vlastní osud a je na hlavním závazku nezávislý“137.

134

Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. srpna 2006, sp.zn. 32 Odo 1007/2006. BEJČEK, J., Právní úprava a interpretační problémy smluvních pokut a úroků z prodlení. ČPVP, 1995 č. 1, str. 42.. 136 TOMSA, M. In: ŠTENGLOVÁ, I., TOMSA, M., PLÍVA, S., Obchodní zákoník. Komentář. 11. vydání, Praha: C. H. Beck, 2006, s. 1080. 137 OVEČKOVÁ, O., Zmluvná pokuta a odstúpenie od zmluvy. Právny obzor. 2004, č. 6, s. 527.

135

37

V jednom je však povinnost zaplatit smluvní pokutu na odstoupení od smlouvy závislá, a to v případě, kdy je smluvní pokuta sjednána jako procentuální částka za určitý časový okamžik. V takovém případě odstoupením od smlouvy přestane smluvní pokuta narůstat, jelikož závazek z ujednání o smluvní pokutě je závazkem akcesorické povahy a dlužník přestane být v prodlení. Ustanovení § 302 ObchZ má dispozitivní povahu, lze si tedy sjednat závislost zániku povinnosti platit smluvní pokutu na zániku hlavního závazku. Takovéto ujednání však výrazným způsobem oslabí pozici věřitele.

2.2.7. Shrnutí V rovině obchodněprávní se se smluvní pokutou pojí více kontroverzí, než s její čistě občanskoprávní úpravou. Z hlediska formálních požadavků na dohodu o smluvní pokutě platí obecná úprava v ObčZ s tím, že změnit nebo zrušit dohodu o SP lze dle mého názoru i ústně. Zde by bylo vhodné výslovné zakotvení v ObchZ. Povinnost platit smluvní pokutu má povahu absolutně objektivní, ale lze generálně či speciálně dohodnout ve smlouvě jinak, což odpovídá širší autonomii vůle subjektů obchodněprávních vztahů. Výše smluvní pokuty musí být vždy stanovena s ohledem na všechny relevantní okolnosti případu, jelikož jinak hrozí riziko moderace její výše soudem dle § 301 ObchZ. Přehnaná výše smluvní pokuty nepůsobí neplatnost ujednání o ní pro rozpor s dobrými mravy, ale výkon práva z takového ujednání bude v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku a nebude požívat právní ochrany ve smyslu ustanovení § 265 ObchZ, nebo bude SP snížena v rámci moderačního práva soudu. Soud ovšem nemůže zasahovat do způsobu určení výše smluvní pokuty, může snížit jen konkrétní částku vypočtenou na základě způsobu určení SP. Právě moderační právo je zvláštností, která se podle mého názoru do obchodního zákoníku svou povahou nehodí. K. Eliáš ji dokonce označuje ne za specifikum obchodněprávní úpravy, ale za kuriozitu138. Pokud přijmeme názor, že SP odporující dobrým mravům bude neplatná i v obchodněprávním vztahu (tak jak tvrdí komentářová literatura), je ustanovení § 301 ObchZ naprosto nadbytečné. Pokud doktrínu dobrých mravů neuplatníme, posoudíme ustanovení jako výrazně ochranářské, zasahující

138

ELIÁŠ, K. In: HOLUB M., a kol., Občanský zákoník, komentář, 1. vydání, Praha: Linde, 2002, s. 846.

38

výrazně do autonomie vůle smluvních stran, ale pořád ještě jemnější než následek rozporu SP s dobrými mravy ve smluvním vztahu podléhajícímu občanskému zákoníku – neplatnosti pro rozpor s dobrými mravy. Podle mého názoru by bylo vhodné moderační oprávnění soudu přesunout do zákoníku občanského a přiřknout mu tím charakter obecně platného institutu. Vývojem judikatury by se poté mohlo dojít k mírně odlišným kritériím posuzování kam až SP snížit ve vztazích spadajících pod ObčZ a ve vztazích spadajících pod ObchZ s ohledem na profesionální charakter subjektů ve vztazích druhého typu.

39

3. Vztah smluvní pokuty k náhradě škody 3.1. Základní poznámky Velmi důležitou problematikou, která si v kontraktační fázi ve smlouvách zaslouží zvýšenou pozornost, je vztah smluvní pokuty a náhrady škody. V právní doktríně je smluvní pokuta běžně označována jako paušalizovaná náhrada škody, a to právě z důvodu její občanskoprávní úpravy. Občanský zákoník podpůrně stanoví, že porušitel povinnosti bude povinen zaplatit smluvní pokutu i v případě, že z porušení povinnosti zajištěné smluvní pokutou nevznikne žádná škoda139. Věřiteli takto konstruovaná právní úprava usnadňuje situaci v tom, že nemusí prokazovat vznik škody ani její výši. Dlužník je totiž povinen smluvní pokutu zaplatit bez ohledu na to, zda věřiteli vůbec nějaká škoda vznikla, a nemůže se bránit tím, že smluvená výše pokuty je evidentně v nepoměru ke vzniklé škodě. Ustanovení občanského zákoníku toto řešení zakotvující je však dispozitivní, lze tedy ve smlouvě sjednat jinak140. Pokud ke vzniku škody dojde, je vztah smluvní pokuty a náhrady škody opět základně řešen v občanském zákoníku. V ustanovení § 545 odst. 2 ObčZ je stanoveno, že věřitel není oprávněn požadovat náhradu škody způsobené porušením povinnosti, na kterou se vztahuje smluvní pokuta, jestliže z ujednání účastníků o smluvní pokutě nevyplývá něco jiného. Pokud si strany nesjednají jinak, nemá věřitel právo na náhradu škody. Tím nejsou dotčeny nároky na náhradu škody vzniklé v důsledku porušení jiných povinností, než na které je navázána SP. Další otázkou je placení škody svou výší přesahující sjednanou smluvní pokutu. Této problematice se věnuje § 545 odst. 2 věta druhá ObčZ, kde se říká, že věřitel je oprávněn domáhat se náhrady škody přesahující smluvní pokutu jen, když je tak mezi účastníky dohodnuto. Pokud si tedy smluvní strany výslovně nesjednají, že smluvení (zaplacení) smluvní pokuty se nedotkne nároku na náhradu škody, je tento nárok konzumován a paušalizován sjednanou (zaplacenou) smluvní pokutou.

139

§ 544 odst. 1 ObčZ. Lze navrhnout například formulaci: „Nárok na zaplacení smluvní pokuty kupujícímu vzniká, jen pokud porušením povinnosti uvedené v čl. xx této smlouvy vznikne kupujícímu škoda“. Nepochybně by bylo možné vázat vznik nároku na smluvní pokutu na vznik škody určité výše. Strany by se tím vyhnuly situaci, kdy vznikne povinnost platit smluvní pokutu, jejíž výše je několikanásobně vyšší než způsobená škoda apod. 140

40

V textu ustanovení § 545 odstavce druhého se nehovoří ani o smluvení, ani o zaplacení smluvní pokuty, je zde jen, že „věřitel není oprávněn požadovat náhradu škody způsobené porušením povinnosti, na kterou se vztahuje smluvní pokuta, jestliže z ujednání účastníků o smluvní pokutě nevyplývá něco jiného“. Díky tomu lze vázat nárok na náhradu škody právě i na jen sjednanou a ještě nezaplacenou smluvní pokutu, čímž v konkrétní situaci lze výrazně posílit dlužníkovo právní postavení pro případ, že by dlužník sjednanou smluvní pokutu nezaplatil. Lze dovodit, že v českém právním řádu je upraven dvojí typ smluvní pokuty. Jedna je smluvní pokuta „odhadní“141, která svým způsobem předem odhaduje škodu a není tedy možné náhradu škody současně s ní požadovat142. Nevýhodou odhadní smluvní pokuty je, že klade vyšší požadavky na konstrukci či odhad potenciálního rozsahu budoucí škody. Podhodnocením tohoto rozsahu se vylučuje náhrada škody v plné výši a smluvní strana na tom může výrazně prodělat. Na druhou stranu jejím nadhodnocením se dá vydělat, pokud škoda nevznikne. Pokud strany ve smlouvě neuvedou klauzule vylučující aplikaci ustanovení § 545 odst. 2 ObčZ, fakticky se tedy bude jednat o limitaci náhrady škody, i když ta je jako taková vyloučena kogentním ustanovením § 386 odst. 1 ObchZ, které stanoví, že nároku na náhradu škody se nelze vzdát před porušením povinnosti, z něhož může škoda vzniknout. Druhým typem je smluvní pokuta trestní (penále)143, která je požadována současně s náhradou škody a má výrazně sankční povahu, protože nárok na náhradu škody může být požadován současně s nárokem na zaplacení smluvní pokuty144. Obchodněprávní úprava zakotvující absolutní objektivní odpovědnost při placení smluvní pokuty145 může svádět k teoretickému závěru, že nárok na smluvní pokutu je podpůrně nezávislý na skutečnosti, že hlavní závazek nebyl a nemohl být splněn v důsledku okolností vylučujících odpovědnost146 Povaha překážek plnění není relevantní

141

BEJČEK, J., Právní úprava a interpretační problémy smluvních pokut a úroků z prodlení. ČPVP, 1995, č. 1, s. 32. Co se formulace odhadní smluvní pokuty týká, jde o běžnou smluvní pokutu bez klauzulí umožňujících požadovat vedle smluvní pokuty i náhradu škody vzniklou z porušení téže povinnosti, na něž je vázána smluvní pokuta. 142 § 545 odst. 2 věta druhá ObčZ 143 BEJČEK, J., Právní úprava a interpretační problémy smluvních pokut a úroků z prodlení. ČPVP, 1/1995, s. 32. 144 Formulace může znít např. „Sjednaná smluvní pokuta nevylučuje nárok na náhradu škody v plné výši.“ nebo „Zaplacením smluvní pokuty není dotčen nárok na náhradu škody“. 145 § 300 ObchZ vylučující uplatnění liberačních důvodů. 146 BEJČEK, J. In: BEJČEK J., ELIÁŠ K., RABAN P., a kol., Kurs obchodního práva: Obchodní závazky, 3. vydání, Praha, C.H.Beck, 2003, s. 158.

41

pro samotnou nemožnost plnění, ale pro náhradu škody ano. V případě, že překážky způsobivší nemožnost plnění naplňují znaky okolností vylučujících odpovědnost, osvobozují dlužníka od povinnosti hradit škodu zánikem závazku vzniklou. I kdyby smluvní partner neodpovídal za škodu proto, že porušení povinnosti zajištěné smluvní pokutou nastalo v důsledku okolností vylučujících odpovědnost za škodu, povinnost zaplatit smluvní pokutu mu přesto vznikne. Jestliže vznikne z téhož porušení povinnosti další škoda i později, může se jí poškozený domáhat. Je však sporné, zda by v takovémto případě platil § 545 odst 2 ObčZ, podle něhož by se nehradila škoda přesahující soudem sníženou pokutu. Dalo by se namítat, že právě pro nemožnost požadovat náhradu škody nad výši smluvní pokuty byla tato sjednána tak vysoká. V ObchZ zákonodárce zakotvil pravidlo, že na náhradu škody, která vznikla později, než bylo soudem rozhodnuto o moderaci nepřiměřené pokuty, má oprávněný nárok do výše smluvní pokuty147. „Uplatnění moderačního práva soudu se nedotýká nároku na náhradu škody, která nebyla v době rozhodování soudu známa a ke které tedy při rozhodování o rozsahu snížení SP nepřihlédl. Náhrady této škody se může poškozený domáhat až do výše sjednané smluvní pokuty, a to přesto, že ji soud uznal za nepřiměřenou“148. „Bude-li smlouvou rozsah náhrady škody omezen (ale právo na náhradu škody v zásadě přiznáno) a současně smluvena nepřiměřeně vysoká SP, snížení pokuty soudem oživí právo na náhradu škody i nad rozsah stanovený smlouvou“149. Náhrada škody se bude řídit ustanovením § 373 a následujícími, což bude znamenat, že dlužník se bude moci liberovat z odpovědnosti za porušení povinnosti odkazem na okolnosti vylučující odpovědnost podle § 374. Tento režim plyne z toho, že již nejde o paušalizovanou náhradu škody prostřednictvím smluvní pokuty, ale obecný režim náhrady škody, který se smluvní pokutou nemá nic společného. V souvislosti s výši smluvní pokuty ve vztahu k náhradě škody Nejvyšší soud konstatoval, že je třeba, aby „zahrnovala všechny škody, které lze rozumně v daném konkrétním vztahu s porušením určité povinnosti očekávat, musí mít dostatečnou, nikoliv

147

Ustanovení § 301 ObchZ, věta druhá. ŠTENGLOVÁ, I. In: ŠTENGLOVÁ, I., TOMSA, M., PLÍVA, S., Obchodní zákoník. Komentář. 9. vydání, C. H. Beck, Praha 2004, s. 1039. 149 PELIKÁNOVÁ, I., Komentář k obchodnímu zákoníku, 3.díl. A. Doplněk k prvému a druhému dílu: novelizace obchodního zákoníku - zák. č. 142/1996 Sb. a zák. č. 94/1996 Sb. ; : B. Obchodní závazkové vztahy - paragraf 261-408. 1. vydání, Praha: Linde, 1996. s. 610.

148

42

však přemrštěnou pobídkovou výši“150. Opět tedy odkazuje na posouzení konkrétních okolností konkrétní smluvní pokuty, s tím, že důraz klade na fundovaný odhad budoucích možných škod.

3.2. Limitace náhrady škody a smluvní pokuta Dříve převažoval opatrný přístup k možné smluvní limitaci náhrady škody151 s tím, že vzhledem k tomu, že se nelze vzdát nároku na náhradu škody před porušením povinnosti, z něhož může škoda vzniknout 152. "Omezení rozsahu náhrady škody před tím, než byla porušena povinnost, z níž může škoda vzniknout, není totiž ničím jiným, než zřeknutím se nároku na náhradu škody v určitém rozsahu“153 a ustanovení § 386 ObchZ zakazuje nejen úplné zřeknutí se, ale dle argumentu a maiori ad minus také částečné vzdání se nároku na náhradu škody. Vychází se z principu, že pro vznik práva na určitou náhradu škody je rozhodná doba porušení povinnosti, z níž může škoda vzniknout. Ustanovení § 386 je kogentní a nelze ho dohodou vyloučit. Naproti tomu, někteří autoři zastávají názor, že limitace možná je 154. Komentářová literatura k tomu uvádí, že "striktní výklad považuje jakékoliv omezení rozsahu náhrady škody oproti rozsahu stanovenému za částečné vzdání se nároku, a proto za neplatné. Druhý výklad se opírá o kontext tohoto ustanovení s ustanovením § 379. Z toho, že rozsah náhrady škody patří k ustanovením dispozitivním, dovozuje, že není vyloučena dohoda omezující v určité míře rozsah škody, která případně vznikne. Taková dohoda by ovšem nemohla náhradu vyloučit a dále by byla neplatná rovněž v případě, že by ponechávala jen náhradu ve formální nebo neúměrně nízké výši a zřejmě rovněž,

150

Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. 4. 2002, sp. zn. 33 Odo 96/2001. BEJČEK, J., Obchodní závazky (obecná úprava a kupní smlouva). MU Brno, 2. aktualizované a doplněné vydání, 1994, str. 217 a násl.; Faldyna, F. a kol.: Obchodní zákoník s komentářem. II. díl. Praha: CODEX 2000, str. 220 a násl. 152 Ustanovení § 386 odst. 1 ObchZ. 151

153

BEJČEK, J. In: BEJČEK J., ELIÁŠ, K., RABAN, P. a kol., Kurs obchodního práva: Obchodní závazky, 3. vydání, Praha: C.H.Beck, 2003, s. 122.

154

MAREK, K., K limitaci náhrady škody a smluvním pokutám, Právní fórum, 6/2005, s. 236: „(…) naše dosavadní právní úprava limitaci umožňuje. Ostatně sjednání vhodné výše smluvní pokuty není fakticky ničím jiným. Není však, po našem soudu, nutno tento problém řešit jen sjednáváním pokuty.“ Nebo ČECH, P., Několik dalších poznámek ke smluvní limitaci náhrady škody, Právní fórum, 12/2006, s. 428.

43

jestliže by neodpovídala zásadám poctivého obchodního styku, protože by tím docházelo k obcházení smyslu tohoto ustanovení."155 Faktickým způsobem jak limitovat náhradu škody je ujednání o smluvní pokutě, jež neobsahuje dojednání o souběhu náhrady škody a této smluvní pokuty. Tím je vyloučeno požadovat reparaci škody přesahující smluvní pokutu, protože ustanovení § 545 odst. 2 ObčZ omezuje nárok na náhradu škody pro případ, že skutečná škoda byla vyšší než sjednaná smluvní pokuta, tzn. pouhým sjednáním smluvní pokuty de jure dochází k omezení rozsahu náhrady škody volním jednáním smluvních stran. Záleží už jen na výši smluvní pokuty, jestli je právo na náhradu škody omezeno, nebo prakticky vyloučeno. Obecně platí, že příliš nízkou smluvní pokutu nelze zvýšit v rámci moderačního oprávnění soudu156. Příliš nízká smluvní pokuta naráží na ustanovení § 386 odst. 1 ObchZ zakotvující nemožnost vzdání se nároku předem a následkem nepřiměřeně nízké smluvní pokuty, jež by byla prostředkem limitace náhrady škody, může být neplatnost pro obcházení zákona ve smyslu ustanovení § 39 ObčZ. Pak by věřiteli nic nebránilo požadovat náhradu škody vyšší než smluvní pokuta. Rozhodně je však při posuzování případné neplatnosti smluvní pokuty třeba vzít v úvahu všechny okolnosti. Smluvní pokuta je názorovým proudem podporujícím možnost limitace náhrady škody používána jako názorové východisko. Stejně jako u smluvní pokuty jde podle něj i u přímé smluvní limitace o pouhé omezení náhrady škody, ne o částečné vzdání se nároku. Stále ještě ale není jasné, jak se k limitaci prostřednictvím SP soudy postaví. Praktické se jeví řešení, kdy se SP sjedná pro jednotlivá porušení určitých smluvních povinností, jelikož by mohlo být „jakousi pojistkou v případě, že by buď protistrana neakceptovala právní názor, že je možné sjednání omezení nároku na náhradu škody, nebo by rozsah náhrady škody nechtěla omezit, nebo by snad soud rozhodl v konkrétním případě, že omezení nároku na náhradu škody nebylo možné sjednat157“.

155

TOMSA, M. In: ŠTENGLOVÁ, I., TOMSA, M., PLÍVA, S., Obchodní zákoník. Komentář. 11. vydání, Praha: C. H. Beck, 2004, s. 1118. 156 Např. ve Francii může soudce od roku 1975 podle čl. 1152 odst. 2 Code Civile smluvní pokutu dokonce nejen snižovat, ale i zvyšovat. 157 HORÁČEK, V., Omezení odpovědnosti za škodu v obchodních vztazích. PaP, 1997, č. 10, s. 14.

44

4. Srovnání se slovenskou a rakouskou právní úpravou 4.1. Slovenská právní úprava S ohledem na společnou minulost a tím i společný právní řád České republiky a Slovenské republiky je institut smluvní pokuty ve slovenském právním řádu upraven naprosto stejně jako v právním řádu českém. Od rozdělení obou republik v roce 1993 nebyla přijata žádná novela, která by se dotkla ustanovení o smluvní pokutě. Ustanovení o smluvní pokutě najdeme v §§ 544 a 545 občianskeho zákonníku158 a pro obchodní vztahy pak v §§ 300 až 302 obchodného zákonníku159. Pro vzájemný vztah obou předpisů se totožně jako v ČR uplatňuje pravidlo lex specialis derogat legi generali a občiansky zákonník se použije pro úpravu obchodních vztahů subsidiárně. Smluvní pokuta je stejně jako u nás považována za akcesorický závazek, což potvrdil i NS Slovenské republiky, když konstatoval, že „závazek z dohody o smluvní pokutě je akcesorickým závazkem a proto je jeho existence a účinky váží na hlavní závazek. Pokud k vzniku hlavního závazku nedojde, nemohou nastat účinky akcesorického závazku, který měl zabezpečovat plnění smluvní pokuty.“160. Závazek platit smluvní pokutu je existenčně závislý na hlavním smluvním závazku. Poněkud komplikovanější situace podle slovenské doktríny nastává, pokud nárok na smluvní pokutu vznikl ještě před zánikem hlavního závazku. Podle Nejvyššího soudu Slovenské republiky „platným odstoupením od smlouvy zanikají i všechny vedlejší závazky včetně závazku smluvní pokuty, které byly na existenci hlavního závazku závislé. Jestli však nárok na smluvní pokutu vznikl ještě před odstoupením od smlouvy z důvodu jejího dřívějšího porušení, nárok na smluvní pokutu nezaniká, ale je omezený jen do doby platného odstoupení od smlouvy“161. V konkrétním případě šlo o smlouvu sjednanou v určité výši za každý den prodlení. Slovenská doktrína (stejně jako NS ČR v rozsudku 33 Odo 131/2003) dovozuje, že „porušením zabezpečovaného závazku vznikl mezi jeho účastníky nový právní vztah, který už nemá ve vztahu k původnímu zabezpečovanému

158

Zákon č. 40/1964 Zb. Zákon č. 513/1991 Zb. 160 Rozsudek Nejvyššího soudu Slovenské republiky ze dne 2. dubna 1998, sp.zn. 3 Obo 7/98 In: JAKUBOVIČ, D., Zmluvná disciplína a zabezpečovacie právne institúty v obchodnom práve s relevantnou literatúrou, EPOS, Bratislava, 2005, s. 306. V tomto rozhodnutí bylo konstatováno, že pro nedostatek formy hlavního závazku, který tím pádem nevznikl, nemohl vzniknout ani nárok na smluvní pokutu. Totéž např. v rozsudku Nejvyššího soudu Slovenské republiky ze dne 8. října 1997, sp.zn. 6 Obo 158/97. 161 Rozsudek Nejvyššího soudu Slovenské republiky, sp.zn. M Cdo 264/2002. 159

45

závazku akcesorickou povahu, a na existenci kterého nemá zánik zabezpečovaného závazku vliv“162. I zde se tedy projevují tendence oslabit akcesorickou povahu smluvní pokuty ve prospěch věřitele. Stejně jako v ČR je ve slovenské judikatuře řešena situace, kdy si strany sjednají smluvní pokutu, jež má být placena pro případ odstoupení od smlouvy. NS k tomu judikoval, že „důvodné odstoupení od smlouvy není porušením smluvní povinnosti, ale výkonem práva, které vyplývá buď ze zákona, nebo ze smlouvy. Pokud si účastníci smlouvy o smlouvě budoucí dohodli SP pro případ odstoupení od smlouvy, smlouva je v této části neplatná pro rozpor se zákonem“163. Co se výše smluvní pokuty týká, slovenská komentářová literatura stále typicky vychází z citací rozsudků českých soudů164 a pro příklad uvádí, že smluvní pokuta ve výši jedné desetiny ze zabezpečovaného závazku nebyla posouzena jako nepřiměřená165, totéž bylo konstatováno o SP ve výši 1% z hodnoty zabezpečovaného závazku za každý den prodlení166. Naopak za nepřiměřenou byla posouzena SP ve výši 2% z hodnoty zabezpečovaného závazku za každý den prodlení167. Naopak podle rozhodnutí Nejvyššího soudu Slovenské republiky byla poměrně vysoká smluvní pokuta ve výši jedné padesátiny z hodnoty celého hlavního závazku posouzena jako přiměřená. NS v daném případě konstatoval, že „při posuzování přiměřenosti smluvní pokuty soud přihlédne k hodnotě a významu zabezpečené povinnosti. Smluvní pokutu ve výši jedné padesátiny z hodnoty zabezpečeného závazku není možné považovat za nepřiměřenou“168. Takto vysoká smluvní pokuta byla zatím v České republice posuzována jako nepřiměřená. Možnost změny nebo zrušení dohody o smluvní pokutě obchodních vztazích ústně je stejně nejasná jako v ČR. Doktrína zastává názor, že pro právní jistotu stran je nutné do smlouvy zahrnovat klauzuli ve smyslu § 272 odst. 2 ObchZ, jinak je riziko, že jedna ze stran bude nemile překvapena možností změny a zrušení dohody o SP ústně169.

162

VOZÁR, J., In: PATAKYOVÁ M., BARTOVÁ Z., BLAHA M., ĎURICA M., JABLONKA B., MORAVČÍKOVÁ A., VOZÁR, J., Obchodný zákonník, komentár, 1.vyd., Praha: C.H.Beck, 2006, str. 644. 163 Rozsudek Nejvyššího soudu Slovenské republiky ze dne 24. srpna 2000, sp.zn. 5 Cdo 5/2000. 164 VOZÁR, J., In: PATAKYOVÁ M., a kol., op.cit. sub 162, s. 646. 165 Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. dubna 1998, sp.zn. 2 Odo 90/97-04. 166 Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 1. března 1995, sp.zn. Cmo 358/94. 167 Rozsudek Krajského obchodního soudu v Brně ze dne 9. ledna 1995 sp.zn. 24 Cm 597/93. 168 Rozsudek Nejvyššího soudu Slovenské republiky sp.zn. 3 Obo 283/98. 169 OVEČKOVÁ O., Zmluvná pokuta, IURA EDITION, spol. s r.o., Bratislava, 2004, s. 56.

46

O slovenské úpravě a náhledu na SP se dá říci, že jsou s tou českou naprosto totožné. Nenarazila jsem na žádnou odlišnost, jež by se alespoň jako konkurenční názor v naší odborné veřejnosti neobjevila.

4.2. Rakouská právní úprava Smluvní pokuta je upravena v ABGB v hlavě třicet s názvem „O právu na náhradu škody a zadostiučinění“170, v ustanovení § 1336 uvedeným nadpisem „Ujednání náhradní částky (smluvní pokuta)“171 a ustanovení § 348 HGB (Handelsgesetzbuch). Ustanovení § 1336 odst. 1 ABGB říká, že „smluvní strany mohou pro případ neřádného, nevčasného, nebo vůbec nenastoupivšího splnění závazku uzavřít zvláštní ujednání, že namísto úhrady vzniknuvší škody, má být uhrazena určitá peněžní nebo nepeněžní částka (§ 912). Pokud není ujednáno jinak, dlužník se zaplacením smluvní pokuty nezbavuje povinnosti ke splnění hlavního závazku. Pokud byla smluvní pokuta sjednána pro nedodržení času nebo místa plnění, může být žádána i vedle hlavního plnění“172. Odstavec druhý říká, že „ve všech případech kdy se částka náhradního plnění (der Vergütungsbetrag) prokáže jako přehnaně vysoká, musí být soudem snížena“173. Ustanovení § 348 HGB stanoví, že moderační právo soudu se v obchodních vztazích neuplatní, jelikož říká, že Smluvní pokuta, která je slíbena obchodníkem v rámci jeho obchodní živnosti nemůže být snížena na základě přepisů § 1336 odst. 2 ABGB, a v odstavci druhém, že dohodnutím SP není vyloučeno uplatnění náhrady škody, přesahující její výši174. Rakouská doktrína definuje smluvní pokutu jako částku, jež jeden (dlužník) slibuje druhému (věřiteli) zaplatit pro případ neplnění, prodlení s plněním nebo plnění jež není 170

Von dem Rechte des Schadensersatzes und der Genugthuung Bedingung des Vergütungsbetrages (Konventionalstrafe) 172 Die vertragschließenden Teile können eine besondere Übereinkunft treffen, daß auf den Fall des entweder gar nicht oder nicht auf gehörige Art oder zu spät erfüllten Versprechens anstatt des zu vergütenden Nachteiles ein bestimmter Geld- oder anderer Betrag entrichtet werden solle (§ 912). Der Schuldner erlangt mangels besonderer Vereinbarung nicht das Recht, sich durch Bezahlung des Vergütungsbetrages von der Erfüllung zu befreien. Wurde die Konventionalstrafe für die Nichteinhaltung der Erfüllungszeit oder des Erfüllungsortes versprochen, so kann sie neben der Erfüllung gefordert werden. 173 In allen Fällen ist der Vergütungsbetrag, wenn er vom Schuldner als übermäßig erwiesen wird, von dem Richter, allenfalls nach Einvernehmung von Sachverständigen, zu mäßigen. 174 § 348 HGB:(1)Eine Vertragsstrafe, die von einem Kaufmann im Betriebe seines Handelsgewerbes versprochen ist, kann nicht auf Grund der Vorschriften des § 1336 abs. 2 ABGB herabgesetz werden. (2) 2 : Durch die Vereibarung einer Vetrtragsstrafe wird die Geltendmachung eines ihren Betrag übersteigenden Schadens nicht Ausgeschlossen. 171

47

řádné175. Primární funkcí je ulehčení situace věřitele při prokazování škody. To ale není jediným důvodem pro sjednávání smluvní pokuty. Přes její základní charakteristiku se uplatňuje i nátlak na dlužníka, aby plnil řádně. Praktický význam má SP i při posilování konkurenční doložky176.

4.2.1. Akcesorita V rakouském právu má smluvní pokuta rovněž akcesorickou povahu, jako v právu českém. Je závislým závazkem, jenž předpokládá platný závazek hlavní. Jinak by mohla zprostředkovaně vynucovat neplatný závazek (např. nedovolený závazek, nebo závazek odporující dobrým mravům). Pokud je hlavní závazek z formálních důvodů neúčinný, je smluvní pokuta nicotná177. Pokud se stane plnění hlavního závazku nemožným pro náhodu (vyšší moc178) smluvní pokuta se nestává splatnou, smluvní pokuta jako závislý závazek zaniká se zánikem hlavního závazku. Závislost smluvní pokuty na hlavním závazku však není absolutní. Neuplatní se totiž v případě odstoupení od smlouvy z důvodu prodlení dlužníka. Pokud věřitel odstoupí od smlouvy v době, kdy je dlužník v prodlení, nárok na zaplacení smluvní pokuty nezaniká. Uvádí se k tomu, že protože nárok na náhradu škody zůstává nedotčen ve smyslu ustanovení § 921 ABGB179, zůstává „nedotčeno i smluvní zakotvení náhrady škody v podobě smluvní pokuty“180. V podstatě se jedná o obdobný názor, jako zastává NS ČR, že akcesorita smluvní pokuty není nepřekonatelná, resp. že akcesorickou povahu má smluvní pokuta jen do odstoupení od smlouvy.

175

GSCHNITZER, F., Österreichisches Schuldrecht Besonderer Teil und Schadenersatz, 2. vydání. Wien: Springer, 1988. s. 211. 176 SCHWIMANN, M. Praxiskommentar zum Allgemeinen Bürgerlichen Gesetzbuch samt Nebengesetzen. Band 5. §§ 1293-1502 ABGB. Wien: Orac. 1987, s. 264. 177 Rozdíl oproti právu českému, který nicotnost právního úkonu nezná. Nicotnost je také ve formě absolutní i relativní. Absolutně nicotné jsou ty závazky, které jsou v rozporu se zákony chránícími obecný zejm. veřejný pořádek a bezpečnost. Relativně nicotné jsou ty, jež slouží jen k ochraně smluvního partnera. 178 § 911, § 1311, § 1447 ABGB. 179 Ustanovení § 921 ABGB: „Odstoupení od smlouvy nedotýká se nároku na náhradu škody vzniklé zaviněným nesplněním. Úplata již přijatá budiž vrácena nebo nahrazena tak, aby žádná strana neměla zisku ze škody druhé strany.“ 180 EHRENZWEIG, A., EHRENZWEIG, A., MAYRHOFER, H., System des österreichischen allgemeinen Privatrechts. 2. Buch. Das Recht der Schuldverhälnisse. 3. přepracované a rozšířené vydání. Wien: Manzsche Verlags- und Universitätsbuchhandlung. 1986, s. 218.

48

4.2.2. Zajišťovaný závazek Smluvní pokutu lze sjednat jak k zajištění závazku peněžitého, tak i závazku nepeněžitého. Zvláštností je např. možnost posílit nárok rodiče dítěte ohledně práva na pravidelný kontakt s potomkem. Předmětem smluvní pokuty může být totiž jakýkoli přípustný závazek, nemusí jít jen o peněžité plnění181. V praxi se vyskytuje i tzv. nepravá smluvní pokuta (někdy také „samostatné přislíbení k placení“), což je to částka, k jejímuž zaplacení se osoba zaváže, pro případ že něco udělá nebo se něčeho zdrží, aniž by se ovšem zavázal k tomu hlavnímu – činnosti či zdržení se. Jinými slovy, takováto osoba se zavazuje k pokutě pro případ, že pokud nebude jednat, i když měla (ačkoli se k takové povinnosti jednání právně relevantně nezavázala) a nebo jednat bude, i když slíbila nejednat (opět ne právně relevantně), nastoupí povinnost platit smluvní pokutu.

4.2.2. Zavinění Základní řešení nabízené ABGB z hlediska povinnosti platit smluvní pokutu ve vztahu k zavinění dlužníka je takové, že pokud není stanoveno jinak má být smluvní pokuta hrazena jen pokud má dlužník na plnění, jež není řádné, zavinění182. Doktrína toto řešení dovozuje z povahy smluvní pokuty jako institutu náhrady škody, resp. protože smluvní pokuta je považována za způsob náhrady škody. Důkazní břemeno, že nezavinil porušení povinnosti, leží na dlužníkovi. Smluvní pokuta může být sjednána i pro případ nezaviněného porušení povinnosti. Dle judikatury je ale nutné, aby strany byly v takové situaci v přibližně stejném postavení183. Pokud tomu tak není, lze takové ujednání posoudit jako odporující dobrým mravům. Nárok na zaplacení smluvní pokuty pak nastává pouze za předpokladu, že porušení povinnosti zavinil dlužník.

181

Např. zdržení se účasti na soutěží – viz SCHWIMANN, M. Praxiskommentar zum Allgemeinen Bürgerlichen Gesetzbuch samt Nebengesetzen. Band 5. §§ 1293-1502 ABGB. Wien: Orac. 1987, s. 265 182 GSCHNITZER, F., Österreichisches Schuldrecht Besonderer Teil und Schadenersatz, 2. vydání. Wien: Springer, 1988. s. 211. 183 Juristische Blätter 1950, str. 241. in SCHWIMANN, M. Praxiskommentar zum Allgemeinen Bürgerlichen Gesetzbuch samt Nebengesetzen. Band 5. §§ 1293-1502 ABGB. Wien: Orac. 1987, s. 266.

49

4.2.3. Jako náhrada škody Smluvní pokuta je v Rakousku konstruována především jako paušalizovaná náhrada škody. Je sice zajišťovacím institutem a buduje tlak na dlužníka k plnění, takže působí na závazek také posilujícím způsobem, a to ve smyslu, že nárok na zaplacení smluvní pokuty vzniká i když škoda nevznikne, ale hlavní úlohou je její funkce paušalizované náhrady škody, když zjednodušuje proces uplatnění náhrady škody – vznik škody ani její výše nemusí být dokazována a ani nemusí vlastně vzniknout. Výše škody hraje ale důležitou roli v rámci moderačního práva. Nelze žádat náhradu škody, která přesahuje smluvní pokutu. To platí jen v případě, že k porušení zajištěné povinnosti došlo jednou. Jestliže je tatáž povinnost porušena po zaplacení smluvní pokuty znovu, může věřitel požadovat náhradu škody převyšující smluvní pokutu. Strany se ovšem mohou dohodnout na odlišném ujednání. Takovém, že škoda převyšující SP musí být nahrazena (což je velmi výhodné pro věřitele). SP je v tomto případě spodní hranicí, věřitel může požadovat další náhradu škody nad její rámec. Práva stran jsou podstatně jiná, pokud je jedna ze stran obchodníkem. Podle čl. 8, č. 3, odst. 2 EVHGB184 lze škodu SP převyšující uplatnit, pokud škoda vznikla porušením povinnosti v obchodním závazku, nebo pokud SP byla stanovena jako minimální náhrada škody185. Když škoda v takovémto případě přesáhne smluvní pokutu, je nutno ji hradit186. V každém případě náleží náhrada škody v plném rozsahu věřiteli, jemuž vznikla škoda v důsledku dlužníkovy lsti (úmyslného uvedení v omyl).

4.2.4. Vztah k hlavnímu plnění Ustanovení § 1336 odst. 1 obsahuje všechny druhy nesplnění či neřádného plnění. Ustanovení § 1336 odst. 2 říká, že „pokud není ujednáno jinak, dlužník se zaplacením smluvní pokuty nezbavuje povinnosti ke splnění hlavního závazku“ .

184

4. Verortnung zur Einführung handelsrechtlicher Vorschriften im Lande Österreich (4. Nařízení k zavedení obchodněprávních předpisů v Rakousku). 185 GSCHNITZER, F., Österreichisches Schuldrecht Besonderer Teil und Schadenersatz, 2. vydání. Wien: Springer, 1988. s. 211. 186 Čl. 8 č. 3,4 EVHGB.

50

Věta třetí §1336 ABGB je myšlena pravděpodobně zákonodárcem chápána jako výjimka187, protože stanoví, že „pokud byla smluvní pokuta sjednána pro nedodržení času nebo místa plnění, může být žádána i vedle hlavního plnění“. Existují v podstatě dva druhy smluvní pokuty. Za prvé je to smluvní pokuta sjednávaná pro případ neplnění (prodlení s plněním, nebo plnění, jež není řádné), tato má povahu vůči hlavnímu plnění alternativní. Pokud byla smluvní pokuta podmíněna nesplněním závazku, a dlužník je zaviněně v prodlení, má věřitel právo volby mezi splněním hlavního závazku a placením smluvní pokuty. ABGB sice k této problematice mlčí, ale odborným výkladem bylo odvozeno (s odkazem na německý Bürgerliches Gesetzbuch), že tomu tak je. Věta třetí vytváří v praxi značné výkladové problémy, protože není jasné, proč by měl mít věřitel nárok na SP i hlavní plnění jen pro případ neřádného plnění z hlediska času nebo místa plnění, a proč v případě nesplnění a vadného plnění ne. Nová judikatura proto zastává názor, že je věřitel oprávněn požadovat smluvní pokutu vedle plnění i pro případ vadného plnění188.

4.2.5. Moderace smluvní pokuty Podle § 1336 odst. 2 ABGB otevírá soudci možnost kontrolovat přiměřenost smluvní pokuty - soudce může SP snížit (i po vyjádření znalců jestliže je to nutné), pokud dlužník prokáže, že je nepřiměřená. Nepřiměřenost smluvní pokuty je častá, jelikož je sjednávána předem a musí zahrnovat všechny případy možné škody, na což je kladen důraz. Ve vztazích podřízených obchodnímu zákoníku nepodléhá smluvní pokuta podle § 348 HGB moderačnímu právu. Pokud chce obchodník dosáhnout moderace, musí prokázat, smluvní pokuta byla sjednána mimo jeho podnikání. Moderačního práva se dlužník nemůže podle § 1336 odst. 2 ABGB vzdát, jelikož ustanovení zakotvující moderaci je kogentní. Moderační právo omezuje paušalizační funkci smluvní pokuty. SP bývá moderována také s ohledem na spoluzavinění věřitele (přičemž se použije analogie § 1304 ABGB).

187

SCHWIMANN, M. Praxiskommentar zum Allgemeinen Bürgerlichen Gesetzbuch samt Nebengesetzen. Band 5. §§ 1293-1502 ABGB. Wien: Orac. 1987, s. 265. 188 Juristische Blätter 1986, s. 246 In SCHWIMANN, M. Praxiskommentar zum Allgemeinen Bürgerlichen Gesetzbuch samt Nebengesetzen. Band 5. §§ 1293-1502 ABGB. Wien: Orac. 1987, s. 265.

51

Z moci úřední se smluvní pokuta nesnižuje – ale není nutné podat žádost o moderaci (žalobu jako u nás) - postačuje, pokud dlužník popírá nárok na smluvní pokutu jako celek, např. pro nedostatek zavinění. V popření nároku judikatura spatřuje rovnou i zpochybnění přiměřenosti smluvní pokuty189, nicméně důkaz o nepřiměřenosti musí unést dlužník Při posuzování moderace se jako kritérium uplatňují veškeré okolnosti konkrétního případu, nejen opravdu vzniklá škoda, ale také škoda, která mohla „lehce nastat“, nejen majetková škoda, ale i další neocenitelná újma, a ne pouze prokazatelné, ale i nejisté a konkrétně neurčitelné újmy190, dále i protiprávní zisk porušitele, míra jeho zavinění a jeho majetkové poměry. Komentářová literatura uvádí, že podle judikatury představuje opravdová škoda spodní hranici pro snížení smluvní pokuty. K redukci musí být přistoupeno především tehdy, kdy skutečná škoda je nepřiměřeně nižší než dohodnutá SP. Pokud porušení smlouvy nezpůsobí žádnou škodu, je možné SP snížit na nulu a tím žalobu odmítnout. Ovšem je nutno vzít v úvahu, že skutečná škoda je jen jedním z kritérií posouzení výše SP a nemusí být v úvahu vůbec brána191. Její zohlednění se doporučuje, když je tato jasně stanovitelná nebo může být jednoduše vypočítána. V ostatních případech není rozhodující opravdová škoda, ale škoda možná. Podle judikatury se má při moderaci přihlédnout k hospodářským a sociálním poměrům dlužníka. K tomu patří především příjmové a majetkové poměry, dále se má přihlédnout k zavinění porušení smlouvy192. SP by měla tedy pokrývat i budoucí vzdálenější škodu. Pokud výše smluvní pokuty od začátku přesahuje oprávněný zájem na plnění věřitele, podléhá už z tohoto důvodu moderaci. Jestliže dlužník vyplatí smluvní pokutu v plné výši, zaniká jeho právo na moderaci této smluvní pokuty pokud je vyloučeno právo na její vrácení podle § 1431 ABGB a následující. V případě, kdy je SP součástí všeobecných obchodních podmínek, podléhá dalším korekcím prostřednictvím rozporu s dobrými mravy, a to podle § 864a a podle § 879 ABGB. Jedná-li se o smluvní ujednání neobvyklého obsahu (rozuměj v rozporu s dobrými mravy), podle § 864a ABGB, které je oddělitelné od zbytku smlouvy, nestane se vůbec 189

EHRENZWEIG, A., EHRENZWEIG, A., MAYRHOFER, H., System des österreichischen allgemeinen Privatrechts. 2. Buch. Das Recht der Schuldverhälnisse. 3. přepracované a rozšířené vydání. Wien: Manzsche Verlags- und Universitätsbuchhandlung. 1986. s. 218. 190 Tamtéž s. 219. 191 SCHWIMANN, M. Praxiskommentar zum Allgemeinen Bürgerlichen Gesetzbuch samt Nebengesetzen. Band 5. §§ 1293-1502 ABGB. Wien: Orac. 1987, s. 268. 192 Tamtéž, s. 269.

52

součástí smlouvy. Jedná se o situace, pokud jsou klauzule vůči povinnému nevýhodné a on s nimi nemusí počítat vyjma kdyby na ně byl zvláště upozorněn. Rozpor s dobrými mravy podle § 879 ABGB stojí na nicotnosti takového ustanovení. Podle 879 odst. 3 ABGB jsou SP nicotné, pokud povinného hrubě znevýhodňují (např. nebezpečné jsou klauzle o propadnutí peněz v případě konkrétních vad plnění apod.). Ustanovení §1336 odst. 2 ABGB pak umožňuje moderaci zohledňující okolnosti jak při uzavírání smlouvy, tak i při jejím uplatnění (realizaci). Konkrétní výše škody v jednotlivém případě při posuzování rozporu s dobrými mravy není rozhodující. Tato se uplatní teprve při použití moderačního práva.

4.2.6. Další otázky Promlčení nároku ze smluvní pokuty podléhá pravidlu § 1489 ABGB – promlčecí lhůta je zpravidla 3 roky193. Často je ve smluvních podmínkách se mluví o Stornogebühr, což je něco jako storno poplatek. Může se jednat buď o odstupné nebo o SP. Odstupné je to tehdy, když je tím umožněno smluvní straně oproti zaplacení určité částky odstoupit kdykoli od smlouvy. Jinak je to smluvní pokuta, tzn. při nesplnění či neřádném splnění nárok na částku jakožto paušalizovanou náhradu škody. Odstupné narušuje jistotu splnění závazku, zatímco smluvní pokuta ji posiluje. Při výkladu pojmu Stornogebühr je nutno vycházet z celého smluvního textu a pokud je někde výslovně vyloučeno právo na odstoupení od smlouvy, jedná se určitě o smluvní pokutu. Jiný názor uvádí, že v případě nejasného smluvního ujednání se sjednaná sankční částka považuje za smluvní pokutu a ne odstupné194.

193

EHRENZWEIG, A., EHRENZWEIG, A., MAYRHOFER, H., System des österreichischen allgemeinen Privatrechts. 2. Buch. Das Recht der Schuldverhälnisse. 3. přepracované a rozšířené vydání. Wien: Manzsche Verlags- und Universitätsbuchhandlung. 1986. s. 223 194 Tamtéž s. 217.

53

Závěr Smluvní pokuta jako zajišťovací institut soukromého práva plní různé funkce. Je především nutno zdůraznit její velké praktické využití. Vzhledem k dispozitivnímu charakteru celé úpravy v občanském zákoníku a vyjma jednoho ustanovení i v obchodním zákoníku, nabízí širokou možnost vytvoření smluvní pokuty přesně odpovídající smluvnímu vztahu a plnící preventivní, uhrazovací i sankční funkci. Na druhou stranu v obchodních vztazích činí provázanost jednotlivých ustanovení o smluvní pokutě obecného ObčZ a speciálního ObchZ komplikovanou na kontraktaci. Od znovuzavedení smluvní pokuty do občanského a obchodního zákoníku v roce 1992 se již mnoho sporných otázek přímo o smluvní pokutě, či otázkách navazujících, pomocí judikatury a diskuse mezi odbornou veřejností dostalo do relativně ustálených pozic. Jak pro vztahy občanskoprávní, tak i pro obchodněprávní platí, že za uznanou je považována akcesorita dohody o smluvní pokutě vůči hlavnímu závazku, možnost sjednat si smluvní pokutu v procentech za každý den prodlení, aniž by při tom šlo o úroky z prodlení, dále pak možnost smluvní pokutu sjednat v nepeněžitém plnění a nutnost zohlednit všechny relevantní okolnosti případu při posuzování přiměřenosti výše smluvní pokuty. Naopak účinky odstoupení od smlouvy na nárok na smluvní pokutu nebo možnost zrušit smluvní pokutu ústní dohodou v obchodněprávních vztazích zůstávají stále předmětem diskusí nejen v rámci závěrů soudů. Zamyšlením se de lege ferenda jsem došla k pochybnostem o moderačním právu soudu v režimu obchodního zákoníku. Tento institut má chránit slabšího smluvního partnera před smluvní pokutou sjednanou v takové výši, že je již považována za nepřiměřenou, a také doplňovat objektivní odpovědnost, na níž je založena smluvní pokuta v ObchZ o jakýsi „kvaziliberační důvod“. Na druhou stranu je třeba konstatovat, že moderace je citelným zásahem do autonomní vůle smluvních stran, a není důvodu, proč by takto mělo být zasahováno výhradně do vztahů, jež jsou ve své podstatě profesionální očekává se od nich jasná představa o přijímaných závazcích. Pokud moderaci postavíme vedle občanskoprávního následku nepřiměřenosti smluvní pokuty, neplatnosti ujednání pro rozpor s dobrými mravy, nelze než navrhnout velmi důležitou změnu v rámci ObchZ, a to vypuštění ustanovení o soudní moderaci nepřiměřené smluvní pokuty a jeho přesunutí do subsidiární úpravy v zákoníku občanském. Není důvod, proč by nepřiměřená pokuta měla být v ObčZ stíhána takovou tvrdostí, jako je počáteční neplatnost dohody o ní.

54

Povaha institutu moderace není tak speciální, že by se do občanského zákoníku nehodila. Možná spíše, než do ObchZ, který celou svou koncepcí tíhne k autonomii vůle smluvních partnerů daleko intenzivněji. Ve srovnání s rakouským pojetím smluvní pokuty, české pojetí je značně pružnější. V rakouském právu je smluvní pokuta výrazně akcentována jako paušalizovaná náhrada škody, dokonce „způsob náhrady škody“, něco s čím strany naprosto počítají při její kontraktaci, zatímco u nás a na Slovensku je díky dispozitivnosti právní úpravy možné ji velmi flexibilně přizpůsobit potřebám smluvních partnerů a smluvní pokuta se pohybuje v limitech paušalizovaná náhrada škody až čistě zajišťovací institut. Smluvní pokuta má jako institut posilující zásadu pacta sunt servanda v právním řádu České Republiky pevné místo. Je velmi účinným prostředkem zajištění vůči solventním dlužníkům, které preventivně nutí k řádnému a včasnému splnění jejich závazku, a následně, pokud plnění neposkytnou, je sankcionuje. Dokud nebude kvalitní platební morálka denní praxí, smluvní pokuta si svůj význam zachová.

55

Summary As the aim of this work I have set to describe the complex legal regulation of liquidated damages (LD) in business relations in the Czech Law and outline problems connected with it. In the first chapter there is a brief introduction to the history of liquidated damages but more importantly analysis of three functions of liquidated damages (preemptive, reparatory and punitive). Liquidated damages is a security agreement, a legal institute of accessoric character, meaning it shares the fate of the main obligation. This opinion have not been admitted by all members of scholarly public. Regarding the complex legal regulation of liquidated damages is contained in two main civil codes: The Civil Code in §§ 544-545 and in The Commercial Code in §§ 300-302, the second chapter is divided in two sub-chapters. One deals with The Civil Code, one deals with The Commercial Code, that contains only superstructure of specialized provisions for commercial relations. I focused on describing the basic regulation in the Civil Code and then the differences codified in the Commercial Code. I attempted to disclose the most common issues regaring LD discussed among scholarly public and illustrate them on cases sued especially in the Highest Court of the Czech republic. The third part of the paper concentrates on the description of connection between liquidated damages and compensation and problems stemming from it. The last chapter compares the Czech, Austrian and Slovakian legal regulation. The liquidated damages is a performace, that is promised in advance in case the the duty secured by it has been breached. It has to be in writing but it is not relevant whether it is a part of the main contract or a separate document. The liquidated damages can secure any contractual obligation and can be agreed in monetary or specific performance. The right to liquidated damages comes to existence in the moment of the breach of the secured obligation. The essential point is to fix the LD in adequate amount. Inadequate LD is void under the Civil Code and is not given legal protection in the Commercial Code regime. And as a speciality it can be modified (lowered) by the ruling of the court under the Commercial Code. The (in)adequacy is assessed with respect to all relevant circumstances

56

of the case. It cannot be measured only by its total sum, especially necessary is to comprise the value and significance of the main obligation (taken from the common person’s point of view). These two criteria are imposed by law. More criteria, such as an economic standing of parties to a contract, the existence of damages resulting from the breach, subsequent fulfillment of the main obligation, a unilateral possibility of withdrawal from the contract or other sanctions agreed aside the LD, can to be taken into account by courts. The third part of the work contains a description of problematic issues of connection between liquidated damages and compensation. The basic regulation imposes the concept of LD as having the function of a lump sum damages. Without any differentiating agreement the creditor does not have a right to compensation even though it exceeds the amount agreed as LD. The advantage of the creditor is that he does not have to prove the amount of damages which he has suffered. From the other hand he does have the right to compensation even there is no damage. Both can be fixed differently. Very controversial topic is LD that is agreed as a very low amount without any supplementary agreement on compensation. The courts cannot raise the LD, they can only lower it. In fact this means a limitation of compensation but this is forbidden by both the Civil Code and the Commercial Code. In case the low LD is fulfilling the criteria of limitation of compensation, it will be declared void by a court. Due to the common history and formely common legislation the LD in the Slovakian Law is exactly the same as it is in the Czech Law. No changes have been made to the formulations of the Slovakian Civil Code or Commercial Code. In Austria the concept is slightly different. The emphasis is laid on the lump sum damages function of LD. The LD is considered a mean of compensation. The LD has an important role because it serves as an instrument strenghtening the pacta sunt servanda principle in the legal order of the Czech republic. LD has a firm position in the legal praxis. It is a very efficient security institute against debtors who are not insolvent because it forces them to fulfill the main contract properly and in time. If they fail to fulfill it serves as a sanction and a reparatory instrument. Unless the payment morals is perfect the liquidated damages retains its position and significance.

57

Seznam použité literatury Knižní publikace: BEJČEK, J.: Obchodní závazky (obecná úprava a kupní smlouva). 2. aktualizované a doplněné vydání, Brno: MU Brno, 1994, 362 s. BEJČEK J., ELIÁŠ K., RABAN P., a kol., Kurs obchodního práva: Obchodní závazky, 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2003. 551 s. EHRENZWEIG, A., EHRENZWEIG, A., MAYRHOFER, H., System des österreichischen allgemeinen Privatrechts. 2. Buch. Das Recht der Schuldverhälnisse. 3. přepracované a rozšířené vydání. Wien: Manzsche Verlags- und Universitätsbuchhandlung. 1986. 787 s. FALDYNA, F. a kol.: Obchodní zákoník s komentářem, II. díl. (§261 až § 775). 1. vydání. Praha: CODEX, 2000. 698 s. FIALA, J., HOLUB, M., BIČOVSKÝ, J., Občanský zákoník. Poznámkové vydání s judikaturou a literaturou (včetně věcného rejstříku). 12. aktualizované a doplněné vydání. Praha: Linde Praha, a.s., 2006. 871 s. GSCHNITZER, F., Österreichisches Schuldrecht Besonderer Teil und Schadenersatz, 2. vydání. Wien: Springer, 1988. 685 s. HOLUB, M. a kol., Občanský zákoník – komentář, 2. svazek. § 488-880. 1. vydání, Praha: Linde, 2002. s. 739-1421. JAKUBOVIČ, D., Zmluvná disciplína a zabezpečovacie právne instituty v obchodnom práve s relevantnou literatúrou, Bratislava: EPOS, 2005. JEHLIČKA, O., ŠKÁROVÁ, M., ŠVESTKA, J., VODIČKA, A., a kol., Občanský zákoník – komentář, 9. vydání, Praha: C. H. Beck, 2004, 1416 s. KNAPPOVÁ, M., ŠVESTKA, J., KNAPP, V. a kol. Občanské právo hmotné. Svazek I. aktualizované a doplněné vydání. Praha: ASPI Publishing, s.r.o., 2002. 471 s.

3.

KNAPPOVÁ, M., ŠVESTKA, J., KNAPP, V. a kol. Občanské právo hmotné. Svazek II. 3. aktualizované a doplněné vydání. Praha: ASPI Publishing, s.r.o., 2002. 612 s. OVEČKOVÁ, O., Zmluvná pokuta, 1. vydání. Bratislava: IURA EDITION, spol. s r.o., 2004. 230 s. OVEČKOVÁ, O., BOKA, P., FÚSEK, F., a kol. Obchodný zákonník, komentár. Díl 2. 1. vydání, Bratislava: IURA EDITION, 2005. 663 s. PATAKYOVÁ, M., BARTOVÁ Z., BLAHA M., a kol. Obchodný zákonník, komentár. 1. vydání, Praha: C.H.Beck, 2006. 1005 s. PATĚK, D., Smluvní pokuta v obchodních vztazích. 1. vydání. Praha: C.H.Beck, 2006, 115 s. PELIKÁNOVÁ, I., Komentář k obchodnímu zákoníku, 3.díl, A. Doplněk k prvému a druhému dílu: novelizace obchodního zákoníku - zák. č. 142/1996 Sb. a zák. č. 94/1996 Sb. ; : B. Obchodní závazkové vztahy - paragraf 261-408. 1. vydání, Praha: Linde, 1996, 959 s. ROUČEK, F., SEDLÁČEK, J., Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Díl pátý (§§ 1090 až 1341). Praha: V. Linhart. 1937. 1011 s. SEDLÁČEK, J., Obligační právo Obecné nauky o právních jednáních obligačních a o splnění závazků. 1. vydání. Brno: Nákladem československého akademického spolku „Právník“, 1933. 323 s. SCHWIMANN, M. Praxiskommentar zum Allgemeinen Bürgerlichen Nebengesetzen. Band 5. §§ 1293-1502 ABGB. Wien: Orac. 1987. 571 s.

Gesetzbuch

samt

ŠTENGLOVÁ, I., TOMSA, M., PLÍVA, S., Obchodní zákoník. Komentář. 9. vydání, Praha: C. H. Beck, 2004. 1439 s.

58

VESELÝ, V., KAVALÍR, J., PIVOŇKOVÁ, M., Obecný zákoník občanský a souvislé zákony. 1. vydání. Praha: V. Linhart. 1947.

Články: BEJČEK, J., Smluvní pokuta – hůl o dvou koncích. Ekonom, 1992, č. 19, s. 56-57. BEJČEK, J., Režim smluvních pokut a úroků z prodlení. DAN 1994, č. 7. s. 1-2. BEJČEK, J., Právní úprava a interpretační problémy smluvních pokut a úroků z prodlení. ČPVP, 1995, č. 1. s. 31-47. BEJČEK, J., Skrytá úskalí smluvní pokuty. Ekonom. 1993, č. 30, s. 60-61. BĚLOHLÁVEK, A. J., Neplatnost právního úkonu při porušení dobrých mravů, PrR, 2006, č. 1. s. 21 a násl. BIOLEK, V., WILDT, P., K rozlišování mezi smluvní pokutou a úrokem z prodlení. PrRo, 1997, č. 9. ČECH, P.: Několik dalších poznámek ke smluvní limitaci náhrady škody, Právní fórum, 2006, č. 12. HORÁČEK, V., Omezení odpovědnosti za škodu v obchodních vztazích. Právo a podnikání, 1997, č. 10, s. 11-14. KOVAŘÍK, Z., Smluvní pokuta. Právní rozhledy, 1999, č. 9, s. 454-466. MATĚJKA, D., Nad smluvní limitací rozsahu náhrady škody. In: Sborník příspěvků z mezinárodní konference studentů doktorského studijního programu "obchodní právo" na téma ODPOVĚDNOST ZA ŠKODU, 1. vydání. MU Brno, 2005, s. 184-188. MAREK, K.: K limitaci náhrady škody a smluvním pokutám. Právní fórum, 2005, č. 6, s. 236 a násl. NESNÍDAL, J., Smluvní pokuta ve vztazích mezi podnikateli, Ekonom, 1996, č. 11, s. 65-67. NOVÁČEK, R., Přiměřenost smluvní pokuty a moderační právo soudu. Právní rozhledy, 2002, č. 3, s. 116-120. OVEČKOVÁ, O. Zmluvná pokuta a odstúpenie od zmluvy. Právny obzor. 2004, č. 6, s. 525- 533. PETR, B., Ještě jednou k problematice smluvních pokut. Právní rozhledy, 1999, č. 4, s. 203-204. PIKNA, P. Smluvní pokuta, Daňová a hospodářská kartotéka, 1994, č. 21. s. B172-B174 POLČÁK, R., Smluvní pokuta a rozpor s dobrými mravy nebo zásadami poctivého obchodního styku, Jurisprudence 2004, č.1. s. 33-37 SALAČ, J., Rozpor s dobrými mravy a zákonným zákazem. [citováno dne 10.3.2007] Dostupný na http://www.ipravnik.cz/ SEDLÁČEK, T., Promlčení smluvní pokuty a úroků z prodlení. Právní rádce. 2006, č. 5, s. 25-27. ŠILHÁN, J.: Smluvní limitace náhrady škody v obchodním právu. Právní rozhledy, 2005, č. 23, s. 845854. TOBEŠ, Z., Limitace náhrady škody, Právní rádce. 2006, č. 1, s. 26-33. TOBEŠ, Z., Limitace náhrady škody v českém právu a některých cizích právních řádech. In: Sborník příspěvků z mezinárodní konference studentů doktorského studijního programu "obchodní právo" na téma ODPOVĚDNOST ZA ŠKODU, 1. vydání, Brno: Masarykova univerzita, 2005. s. 205-217. VEČEŘA, I., Smluvní pokuta při odstoupení od smlouvy, EMP Jurisprudence, 2005, č. 3, s. 46-49.

Judikatura: Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 4. 1994, č.j. Jc 15 Co 481/93.

59

Rozsudek Krajského obchodního soudu ze dne 6. 9. 1994, č.j. 04 Cm 575/92-93 Rozsudek Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 17. 11. 1994, sp.zn. 27 Cm 144/93-94. Rozsudek Krajského obchodního soudu v Brně ze dne 9.1.1995, sp.zn. 24 Cm 597/93. Soudní rozhledy 5/1995, str. 103. Rozsudek Krajského obchodního soudu v Ostravě ze dne 23. 2. 1995, sp.zn. 8 Cm 235/93, Soudní rozhledy 4/1995, str. 87. Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích z 13. 3. 1997, č.j. 8 Co 2675/96. Právní rozhledy 5/1997, s. 268-269. Rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě, sp.zn. Jc 45/99. Soudní judikatura 5/1999, s.170. Rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 8. 1996 sp.zn. 5 Cmo 990/95, Soudní rozhledy 2/1997, str. 35. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 7. 1997, sp.zn. III. Odon 20/96. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 3. 1998, sp.zn. 3 Odon 1398/96. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 4. 1998, sp.zn. 2 Odon 90/97. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 3. 1999, sp.zn. 33 Cdo 555/98. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 3. 1999, sp.zn. Cdo 119/99. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 5. 1999, sp.zn. 29 Cdo 969/99. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 15.11.2000, sp.zn. 29 Cdo 2735/99-51. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 8. 2000, sp.zn. 29 Cdo 742/99. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 7. 2000, sp.zn. 30 Cdo 2247/99. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. 4. 2001, sp.zn. 29 Cdo 1583/2000. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. 8. 2001, sp.zn.. 33 Odo 204/2001. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 12. 2002, sp.zn. 29 Odo 426/2001. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 6. 2003, sp.zn. 33 Odo 131/2003. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 11. 2003, sp.zn. 32 Odo 468/2003. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 6. 2004, sp.zn. 33 Odo 588/2003. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 8. 2006, sp.zn. 32 Odo 469/2005. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 8. 2006, sp.zn. 32 Odo 1007/2006. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 9. 2006, sp.zn. 32 Odo 1392/2004. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 10. 2006, sp.zn. 33 Odo 1385/2004. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 11. 2006, sp.zn. 33 Odo 61/2005.

Zahraniční judikatura: Rozsudek NS Slovenské republiky ze dne 2. dubna 1998, sp.zn. 3 Obo 7/98. Rozsudku NS Slovenské republiky ze dne 8. října 1997, č.j. 6 Obo 158/97. Rozsudek NS Slovenské republiky, sp.zn. M Cdo 264/2002, Zo súdnej praxe, 2004, č. 2, s. 41. Rozsudek NS Slovenské republiky ze dne 24. srpna 2000, sp.zn. 5 Cdo 5/2000. Rozsudek NS Slovenské republiky sp.zn. 3 Obo 283/98, Zo súdnej praxe, 1999, č. 2, s. 36.

60