Čestné prohlášení: „Prohlašuji, že jsem práci vypracovala samostatně a že jsem všechny použité informační zdroje uvedla v seznamu literatury.“ Olomouc 22. 8. 2016
Jana Děkanová
Děkuji vedoucímu práce PhDr. Janu Vančurovi, PhD. za vedení absolventské práce, za jeho připomínky, dodatky, cenné rady a otevřený dialog při zpracovávání práce. Poděkování patří také přátelům a mému okolí, které mě podporuje v mém snažení na této škole a v napsání této práce.
Obsah 1 Prolínání psychologické, sociální a spirituální roviny napříč tématem – vymezení pojmů ............. 9 1.1. Psychologická rovina práce ................................................................................................ 10 1.2. Sociální rovina práce .......................................................................................................... 11 1.3. Spirituální rovina práce....................................................................................................... 12 2 Význam transgeneračních přenosů v rodinných vztazích ............................................................ 14 2.1. Transgenerační vztahy – bio úroveň.................................................................................... 14 2.2. Transgenerační vztahy: psycho - spirituální úroveň ............................................................. 15 2.3. Pozitivní transgenerační přenosy -transgiving ..................................................................... 16 2.4. Negativní transgenerační přenosy – transdebitace (subjektivně vnímaný nedostatek) ................................................................................................................................ 17 3 Vymezení dílčích pojmů, spjatých s transgeneračními procesy ................................................... 18 3.3. Obecné definice rodiny – hlavní objekt transgeneračních procesů ....................................... 20 3.3.1. Funkční rodina – základ pro transgiving....................................................................... 22 3.3.2. Nefunkční rodiny – základ pro transdebitaci ................................................................ 23 3.4. Společnost, rodina a sociální práce – objekty transgeneračních procesů .............................. 25 3.4.1 Společnost a rodina – předávání paměti ........................................................................ 25 3.4.2. Vliv sociální práce na společnost a rodinu - vnímání transgeneračních procesů ........... 25 3.4.3. Vnímání stavu rodinného soužití ve společnosti v současné době ................................. 26 3.5. Psychosomatika a spojistosti s transgeneračními procesy .................................................... 27 4 Transdebitace – subjektivně vnímané nedostatky a dluhy v transgeneračních vztazích................ 28 4.1. Příklady subjektivně vnímaných nedostatků a zadlužení v rodině ....................................... 29 4.2. Vysvětlení subjektivně vnímaných nedostatků v projevech psychosomatiky ...................... 31 4.2.1. Příklad psychosomatického mechanismu – transdebitace ............................................. 32 4.3. Vysvětlení předávaného subjektivně prožívaného nedostatku v konfliktech emocí .............. 32 4.3.1. Příklady neuzdravených emocí napříč generacemi ....................................................... 34 5. Sociální práce a možnosti překonání subjektivně vnímaných nedostatků v rodinných (transgeneračních) vztazích ........................................................................................................... 36 5.1. Teorie a metody sociální práce o transdebitaci .................................................................... 37 5.1. Sociální práce s rodinou ...................................................................................................... 38 5.1.1. Vysvětlení systémového přístupu v rodinné terapii pro překonání předávaného nedostatku v rodu .................................................................................................................. 38 5.1.2. Příklad zatížení a pomoc systémovým přístupem ......................................................... 39 5.1.3. Pomoc narativního přístupu v rodinné terapii pro překonání zatížení ............................ 39 6 Metody sociální práce s jedincem pro překonání zatížení............................................................ 40 6.1. Humanistický přístup a jeho možnosti pro pomoc překonání transdebitace ......................... 40 6.2. Logoterapie – nalezení smyslu v předávaných transgeneračních procesech ......................... 41 4
7 Příklady sociální práce s emocemi .............................................................................................. 42 7.1. Syndrom vyhoření jako důsledek transgeneračních procesů ................................................ 43 7.2. Terapie emocí prostřednictvím kristoterapie........................................................................ 44 7.3. Kolektivní rovina terapie emocí prostřednictvím Kristoterapie ............................................ 45 8 Sociální práce ve vztahu ke zdraví pro překonání subjektivně vnímaného nedostatku ................. 46 9 Některá sociální opatření zabraňující opakování zděděných stereotypů (sociální propustnost, rovné příležitosti) ...................................................................................................... 48 10 Shrnutí možností překonání subjektivně vnímaného nedostatku ................................................ 50 10.1. Shrnutí zvolených možností z perspektivy sociální práce .................................................. 50 10.2. Shrnutí zvolených možností z perspektivy psychologie ..................................................... 51 10.3. Shrnutí zvolených možností z perspektivy křesťanské víry................................................ 52 Závěr ............................................................................................................................................. 54 Seznam literatury .......................................................................................................................... 56 Elektronické zdroje .................................................................................................................... 58 Anotace ......................................................................................................................................... 60 Annotation .................................................................................................................................... 61
5
„Dospělý se svými dětmi znovu prožívá vlastní dětství a může se vyhnout chybám, které na něm spáchali jeho rodiče.“ (Matoušek 2011: s.10)
6
Úvod V absolventské práci se zabývám problematikou subjektivně vnímaného nedostatku ve vztazích napříč generacemi z perspektivy sociální práce. Absolventská práce však obsahuje navíc perspektivu psychologickou a spirituální, vzhledem k tomu, že obor sociální práce z těchto dvou hledisek těží. Cílem mé práce je shrnutí možností
k překonání subjektivně vnímaného
nedostatku napříč generacemi z perspektivy sociální práce. Cílem je vytvořit přehledovou studii o problematice, kterou se zabývám, obsahující vysvětlení jednotlivých pojmů pro pochopení celé práce. Dále o tom, kterou cílovou skupinou se zabývám, o významu celé problematiky na jednotlivce a na jeho rodinu. A tedy začínám tím, co provází celou práci a představuje oporu k tématu. Zaobírám se stručně vymezením psychologické, sociální a spirituální roviny. Všechny tyto roviny se v rámci problematiky doplňují a všechny tyto roviny slouží jako opora pro zdůvodnění toho, jak je práce pojata. Dále představuji vymezení problematiky – přenosy chování, jednání, konfliktů, problémů napříč generacemi. Představuji i pozitivní přenosy ve vztazích mezi předky a potomky. Třetí kapitola pojmenovává subjektivní vnímání na základě subjektivních potřeb a nedostatků. Posléze je vymezeno pojetí rodiny jako takové, pojetí rodiny ve vztahu ke společnosti, pojetí rodiny funkční a nefunkční a pojetí rodiny ve vztahu k současné době. Tyto kapitoly popisuji optikou odborníků pro oblast rodinných záležitostí. Čtvrtá kapitola již podrobněji popisuje subjektivně vnímaný nedostatek ve vztahu k procesům napříč generacemi. Tento nedostatek vztahuji především k rodině, k nemoci, ke konfliktům v emočním prožívání. Tyto kapitoly se snažím protknout z hlediska psycho – socio - spirituálního. Pátá a pak další kapitoly pak představují širší škálu řešení, které se nabízí v rámci sociální práce. Představuji v těchto kapitolách obor sociální práce v současné době se vším, co pro dnešní generaci může představovat. Stejně jako čtvrtou kapitolu, tak i další kapitoly uchopuji optikou psycho - socio - spirituální. Na úvod je vhodné vědět, že tato práce je psána z hlediska potomků, z hlediska přítomnosti a z hlediska dosud nabytých informací a zkušeností o problematice vztahů napříč generacemi. Mou motivací pro psaní této přehledové studie je osobní touha seskupit dosud nabyté informace, zkušenosti a poznání, ke kterým mě i škola Caritas dovedla. Osobní touha se zabývat tímto tématem roste od doby, kdy jsem začala chápat 7
problémy v rodině v širších souvislostech. Všimla jsem si, že rozpad rodiny, který pociťujeme – my nejmladší generace rodiny dosud, měl své kořeny již v generaci prarodičů. Bylo jen otázkou času, kdy se rodina nadobro rozpadne nebo ji něco zásadního zachrání a udrží pohromadě. Vzhledem k tomu, že znám více mladých lidí s podobným tématem (i když ne třeba tak fatálním), tak mě psaní této práce dále vedlo a vede k tomu informovat své kamarády a známé o možnostech řešení, která i já sama zkouším a zabývám se jimi prakticky každý den. Problémy, které rozpad v případě mé rodiny nese, se totiž mnohdy zdají obtížně nepřekonatelné. Tato obecná lidská zkušenost, a stejně tak nabyté vědomosti ohledně tématu, mě vedou k napsání této práce.
8
1 Prolínání psychologické, sociální a spirituální roviny napříč tématem – vymezení pojmů Nejprve představuji roviny, kterými bude celá práce procházet. Vycházím z faktu, že sociální práce vnímá člověka jako bio – psycho – socio - spirituální bytost. Zabývám se především psychologickou, sociální a spirituální dimenzí problematiky člověka. Všechny tyto roviny se bohatě doplňují. Navíc se vzájemně potřebují pro celistvé uchopení problémů člověka. Každé rovině věnuji nějakou část pro snadnější orientaci v problematice. Mezi spiritualitou a psychologií je následující rozdíl. Spiritualita velmi pracuje s pojmem milost, která tkví v úctě Boha vůči svobodě člověka v takové míře, kterou nemůže projevit nikdo jiný. To potvrzuje stanovisko, že prakticky psychologie duchovního života je přímo srovnatelná s psychologií milosti. Psychologie pracuje více s přirozeností, tj. s lidskými prostředky, které se stávají žebříkem k Bohu. (De Fiores, Goffi 1990: s. 766) Sociální práce pak pracuje především s praktickou stránkou spirituální a psychologické roviny. Sociální práce velmi mnoho těží z psychologických teorií. V praxi sociální práce by se mohlo zdát, že spirituální dimenze je na pokraji zájmu například při jednání s klientem, při řešení nepříznivých situací nebo při zabývání se zoufalými situacemi v rodinách a v jejích transgeneračních vztazích. Avšak například přítomnost kaplanů v charitativních organizacích, ve vězeňských službách a v dalších jiných zařízeních, to vyvracejí. Právem registrovaných církví a náboženských společností je „pověřit osoby vykonávající duchovenskou činnost k výkonu duchovenské služby v ozbrojených silách České republiky, v místech, kde se vykonává vazba, trest odnětí svobody, zabezpečovací detence, ochranné léčení a ochranná výchova.“ (Zákon o církvích a náboženských společnostech 2002: §7 (2)) Z toho vyplývá, že na místech, kde se nachází lidé s těžkými problémy, které mohou být jakéhokoliv původu, se každopádně nachází možnost nápravy nebo uzdravení se s pomocí křesťanské víry. Předpokládám, že někteří lidé umístění do ochranné výchovy, zabezpečovací 9
detence, trestu odnětí svobody atp., se dopustili problematických situací nejen vlastní vinou, ale i vinou zátěže, jež vyvěrá z transgeneračního přenosu. Příkladem jsou mladí lidé bez domova. Tito lidé se zpravidla ve vlastní rodině nebo v rodině, nahrazující péči blízkých osob, setkávali s problémy závislosti na alkoholu a drogách nebo viděli, že rodiče nejsou schopni přijatelně naplňovat rodičovskou roli. Není výjimkou fakt, že tito mladí lidé byli svědky nebo oběťmi domácího násilí nebo sexuálního zneužívání. V původních rodinách mladých lidí bez domova byly problémy s příchodem nového partnera jednoho z rodičů nebo rodinu stihl totální rozpad. (Vágnerová, Csémy, Marek 2012 dle Fergussonová 2009) Role duchovního v „nápravných“ zařízeních představuje velký podíl na uzdravení zranění a problematického jednání. Duchovní má ve svých možnostech pomoci lidem v nahlédnutí na sebe sama, přiznat si svou vinu a vyrovnat se s ní, objevit svůj vnitřní potenciál k hodnotnějšímu životu a vytvářet rovnoprávné a nezištné vztahy s druhými lidmi. Nakonec může být duchovní mostem k hledání nejhlubšího smyslu života ve vztahu k věcem mezi nebem a zemí. Duchovní tyto charakteristiky podporuje uspořádáváním pravidelných bohoslužeb, docházením za jednotlivými lidmi, duchovním doprovázením, výukou náboženství, naukou o Bibli a tak pod.. (Sociální práce/ Sociální práca, Martinek 2012) Role sociálních pracovníků a role kaplanů se chvílemi překrývají a chvílemi doplňují. Sociální práce představuje pomoc člověku ve vztahu k vnějšímu prostředí, a tedy v integrování se, v orientaci v prostředí atp. Zato pro kaplana je výrazný vliv na člověka ve vztahu k jeho vnitřnímu světu a uspořádání myšlenek. (Sociální práce/ Sociální práca, Martinek 2012) Subjektivně vnímaný nedostatek projevující se ve výše uvedených problémech v transgeneračních vztazích má co dočinění se spirituální i psychologickou rovinou.
1.1. Psychologická rovina práce Nakonečný vymezuje psychologii takto: „Vymezení předmětu psychologie musí respektovat fenomenální specifičnost psychických jevů a musí je oddělit od jiných jevů podobných. V tomto smyslu můžeme psychologii definovat jako vědu o prožívání a chování živých bytostí.“ (Hyhlík, Nakonečný 1973 : s. 152) Psychologie je vnímána z různých hledisek, z různých úhlů pohledů. Například behavioristé vymezují psychologii 10
převážně jako vědu o chování, mentalisté jako vědu o prožívání nebo filosofové jako vědu o funkci mozku odrážející objektivní skutečnosti. Téma o vnímaných nedostatcích ve vztazích v pojetí této práce se dotýká různých typů psychologie, které se vzájemně proplétají a o nichž je v průběhu celé práce zmínka. Jedná se například o hlubinnou psychologii. Hlubinná psychologie hledá za „balastem“ jedincova chování pravé příčiny jednání, chování, prožívání. Do hlubinné psychologie spadá jungovská psychologie o archetypech, tj. obrazech, kterým je lidstvo prodchnuto napříč všemi generacemi. Subjektivně vnímaný nedostatek v transgeneračních vztazích se dotýká také sociální psychologie, která vnímá jedince v kontextu prostředí, ve kterém žije a utváří sociální interakce. (Hyhlík, Nakonečný 1973) Dále se téma velmi týká transgenerační psychologie rodiny, která vnímá jedince v kontextu vztahů v rodině napříč několika generacemi. (Tothová 2011) Další komponenty v absolventské práci se týká psychologie rodiny a jejího rozpoložení. Psychologie směřující k pomoci nebo uzdravování rodiny či jedince se nazývá psychoterapií. Cílem této práce je hledat možnosti překonání subjektivně vnímaných nedostatků. Budu se tedy dotýkat i psychoterapie. „Psychoterapie je především léčbou (sekundární prevencí), ale i profylaxí (primární prevence) a rehabilitací (terciární prevence) zdraví, která se uskutečňuje výhradně psychologickými prostředky, tedy prostředky komunikační a vztahové povahy.“ (Vymětal 2004) Psychoterapie vychází ze složení termínu psyché, tedy duše, mající zdroj sama v sobě a termínu therapeon, označující v prvotním významu slovo služebník či pečování o někoho. V dnešním pojetí je to spíše vnímané jako léčba či vědecký postup vedoucí k uzdravení. (Vymětal 2004) Sociální práce operuje ve své činnosti s psychoterapeutickými přístupy. Povaha problému nahlížena z perspektivy sociální práce mě tedy vede k uvedení psychologické roviny práce. V průběhu a v závěru práce zřetelně disponují psychologické prvky. A výrazný rys psychologické roviny práce je zřetelný v možnostech překonání z perspektivy sociální práce. Popisuji tedy humanistický přístup, přístup existencionální, systémový a systemický. Jedná se o přístupy, které poskytují uzdravení a léčbu psychické stránky člověka z perspektivy sociální práce.
1.2. Sociální rovina práce Obor sociální práce těží mnohé dovednosti, znalosti a inspiraci z psychologických věd a psychoterapeutických přístupů vhodných pro práci s klientem. O tom svědčí 11
především předmět o teoriích a metodách sociální práce. Teorie a metody sociální práce se zabývají potížemi jedince na více úrovních a veškerá aktivita teorií a metod vychází ze tří malých paradigmat, které pojmenoval Malcolm Payne. Důvodem pro jejich definování byla nezbytnost zakotvení sociální práce. Jedná se o paradigma reformní, terapeutické a poradenské. Všechna tato paradigmata se tvoří účinnou a efektivní sociální práci s klientem. Volba paradigmatu závisí na povaze problému. Pro práci s klientem se využívají různá kritéria, parametry či metody pro správné posouzení toho, co se s klientem děje. To se nazývá jako tzv. posuzovací koncept. „To, jakým způsobem totiž sociální pracovník klientovu životní situaci nahlíží, se bude patrně promítat do strategie jeho práce s klientem.“(Navrátil, Janebová a kol 2010: s. 9) Může se jednat o posuzovací koncept sociálního fungování podle Bartlettové, v rámci něhož se posuzuje naplňování sociálních rolí. Posuzovacím konceptem je také Maslowova pyramida potřeb, která zhodnocuje míru naplňování osobních potřeb klienta podle daných kritérií a hierarchie. Další možností pro posuzování klientovy situace může být personal – culture - structure analýza rozebírající situaci klienta na osobní, kulturní a strukturální úrovni. Téma posuzování je velmi široké a možností nahlížení na klienta je mnoho. Nakonec však cílem sociální práce je „přispívat ke zlepšení narušených sociálních vztahů v přirozeném prostředí, učit jednotlivce správným životním postojům a chování, pomáhat člověku ke svobodnému životu v demokratické a svobodné lidské společnosti.“ (Hanuš 2007: s. 5) Sociální rovina v této práci zaujímá přední místo, protože se tématem zabývám především z perspektivy sociální práce. V závěrečných kapitolách uvádím několik možností překonání subjektivně vnímaného nedostatku, právě z perspektivy sociální práce. Vzhledem i k oboru sociální a charitativní práce, který studuji, uvádím dané možnosti.
1.3. Spirituální rovina práce Práce
o
možnostech
překonání
subjektivně
vnímaného
nedostatku
v transgeneračních vztazích se dotýká rovněž duchovní stránky člověka. Vymezuji tedy definice spirituality, kterou však nakonec vymezit není snadné i vzhledem k tomu, že je tento pojem v současné době nadužíván. Z historického hlediska má spiritualita latinský kořen ve slově spiritualitas a tedy duch. V řecké etymologii pak substantivum pro ducha je pneuma, což vyjadřuje něco jako 12
"víra v Pána je od Ducha a v Duchu". (Sheldrake 2003: s. 43) Slovo spirit(u)alis také pochází ze slova spirare, které znamená dýchat. Dále pak dech, duch, označující nepostižitelnou podstatu jsoucna. Takto vnímané spiritualis představuje protiklad světského. Význam "ducha" může být také vnímán jako doplnění pro rovnováhu s hmotou, a tedy duch = z řeckého psyché. Třetí význam pro ukotvení pojmu náleží zcela ke křesťanství, kdy spiritualita je vztažena k Duchu - třetí božské osobě. Duch koná v člověku samotném, co Bůh skrze něj koná. (De Fiores, Goffi 1990: s.904/905) Pojem „spiritualita“ můžeme rozdělit do různých kategorií – podle jejího zacílení, podle pramenů, podle časových měřítek. Spiritualita se v současné době přičítá každému člověku, který se otevírá tajemství a tušení souvislostí. Navíc tomuto tušení stojí čelem a dává tak existenci definitivní smysl. Vliv na soudobou spiritualitu má humanistické myšlení, kdy se člověk z hloubky duše nesmiřuje se životem beze smyslu a hledá naproti svým dílčím životním cílům celistvý smysl života. Značně vlivným směrem je existencionalismus, jehož známý představitel Frankl klade ve svých spisech otázky po smyslu života a po neochvějné nutnosti nalézt uznání
či vykoupení života.
Existencionalismus neuznává tvrzení o existenci Boha, ale obdiv nad existencí lidského života jej opravňuje k hledání smyslu a celkového cíle života. (De Fiores, Goffi: 1990: s. 920) V rámci této méně rozsáhlé absolventské práce se zabývám spiritualitou především v pojetí křesťanské víry a tradice. Pojetí spirituality totiž není zcela výlučné pro jediné náboženství. Sheldrake říká, "Podle mne je tím, co se slovo spiritualita snaží vyjádřit, vědomá odpověď člověka Bohu, jejíž podoba je jak osobní, tak i církevní. Je jí, krátce řečeno - život v Duchu." (Sheldrake 2003: s. 46) Spiritualita také označuje spojení teologie, modlitby a křestanské praxe. Spiritualitu, v rámci této práce, však snoubím se zaměřením se na praktikování křesťanského života. Práci ztotožňuji s pojetím spirituality, jak to vnímá Leech, kterého Sheldrake cituje, že odmítá výlučné zaměření se na nitro a konkrétně, že "duchovní život je životem celého člověka, obráceným k Bohu." (Sheldrake 2003: s. 60) Místy se mohou objevit někteří současní duchovní klasikové, jejichž oprávněnost je legitimní. Tito autoři předkládají uplatňované křesťanské myšlenky v praxi a patrnost teorie a praxe je z textů evidentní, protože "Povzbuzují představivost a ... odrážejí vlastní zkušenosti a hodnoty autora" (Sheldrake 2003: s. 161) V práci čerpám ze základních atributů římskokatolického náboženství, které je dle statistik nejrozsáhlejší u nás v ČR, pominu-li ateismus. (czso.cz 2014) 13
2 Význam transgeneračních přenosů v rodinných vztazích Slovní spojení transgenerační přenos je složený ze slov trans - přes/ napříč a generace neboli pokolení. „Přenos“ označuje proces nějakého převedení či přesunu něčeho někam. A tedy vzniknuvší pojem transgenerační přenos nás zavádí do tématiky přenosu „něčeho“ napříč generací či generacemi. Takovýto přenos se navíc prolíná skrze všechny dimenze života člověka. Přenos mezi generacemi jako takový můžeme vnímat v paralele s dědičností, kterou se zabývá biologie. (Tothová 2011) Více v kap.2.1. V rámci transgeneračního předávávání se jedná například o dědičnost kultury v rodině. Kultura v rodině je předávána především tzv. dominantní verzí příběhu. Dominantní verze příběhu označuje takový příběh o rodině či verzi o rodině, který dominuje při předávání potomkům. V rodině dominují pravdy, rituály, zvyky, styl komunikace atp., které vítězí a nejvíce ovlivňují další generace. Je to například nevědomé předávání zvyku, že otec v rodině pije, nebo že otec v rodině je oprávněný k fyzickému násilí na matce, na ženě. Tento dominující příběh má další vliv na vnímání jedince na sebe sama a svou rodinu. Jeho úskalím i požehnáním je moc a potvrzení sounáležitosti a určité jistoty. (Gjuričová a Kubička 2009 : s. 37)
2.1. Transgenerační vztahy – bio úroveň Dědičnost tkví v přenosu genů z generace na generaci. Geny představují podstatnou složku organismu člověka, vzhledem k tomu, že v sobě obsahují mnoho informací, které se následně transformují do určité podoby dané předky. „Geny určují, jak budeme zpracovávat jídlo, jak se budeme bránit infekcím i jak se vypořádáme se škodlivými látkami.“ (Foretová 2013: s. 3) Genetika představuje souhrnný obor pro rozklíčování transgeneračních biologických aspektů z předků na potomky. Stejně tak tato práce směřuje k uchopení vnímaného nedostatku z hlediska dědičnosti a upozornění na jednotlivce, který je součástí již stvořeného systému. Geny mohou představovat v této práci rodinnou historii, rodinné zvyky, rodinné tradice a rituály. Geny jsou nositelé naučených zvyklostí, dovedností a obyčejů sloužící pro fungování v sociálním prostředí, kde se nacházíme. Při některých transgeneračních procesech se však některé dovednosti dané linii nedostává. 14
Pro zkoumání transgeneračních vztahů je významná věda epigenetika, která se také zabývá vlivy dědičnosti. Epigenetika přináší nový pohled na dědičnost, nejde již o jednostranné přepisování genu do bio struktur, ale ukazuje se, že proces výměny informace mezi člověkem a prostředím není jednostranný. Epigenetika představuje například „.. dědičnou modifikaci u rostlin nebo ovlivnění ontogeneze mateřskou péčí, ale také třeba parazitem.“ Zjednodušeně jde o dědivost již získaných vlastností. (Markoš 2015). Epigenetika se zabývá něčím, co se zdá nepředstavitelné, avšak věda poukazuje na skutečnost spojení smyslových vjemů s genetickým vybavením lidského organismu. Smyslové vjemy jako světlo, zvuk, hmatové podněty, které se transformují do slov, obrazů, pojmenování, mají kognitivně-emoční význam podle jejich významu v životě člověka. Výsledkem je například radost, pocit svobody či pocit frustrace, který aktivuje či deaktivuje vstup genového spínače ke genové aktivitě. (Poněšický 2013: s. 13) Epigenetika tedy potvrzuje vliv minulosti na současnosti. Epigenetika je pramenem čistě biologickým a navazují na sebe s vědním oborem psychosomatiky. Ta představuje propojení těla, mysli, a vnějšího okolí.
2.2. Transgenerační vztahy - psycho - spirituální úroveň Transgenerační pohled vnímá vztahy v rámci dlouhého řetězce předešlých i budoucích generací, v síti sdílení příbuzenstva. V rámci tohoto sdílení dochází k předávání, obohacování, využívání nebo naopak k vykořisťování skrze zisky, dluhy, závazky či povinnosti. (Tothová 2011: s. 50) Mezi generacemi tedy dochází k procesům, které stojí za to vnímat, zabývat se jimi a vědět o nich. Například předávání dobrých rad do života nebo přejímání tradic má své opodstatnění pro zdravou kulturu každé rodiny. Ideál transgeneračního vztahu, ke kterému směřuje jistě každá rodina, může být formulován takto: „Transgenerační posloupnost vztahů mezi rodiči a dětmi vytváří anatomii rodů z generace na generaci. Niterně bytostné, intimní a láskou naplněné partnerství rodičů je zdrojem životních sil, které proudí po směru času z rodičů na děti a oživují pevné části stromu, který pak plně kvete a plodí.“ (Tothová 2011: s. 137) Pevnými částmi stromu jsou kořeny. Kořeny člověka jsou ukryté ve vzpomínkách a současnost se odráží ve stromu, zobrazující sílu a plodnost našeho zakořenění. Jsou-li kořeny krátké a hubené, pak žádají stálou péči a pozornost, což brání růstu stromu do jeho původně zamýšlené podoby. Naopak, vypěstované pevné a hluboké kořeny dávají stromu 15
svobodu v růstu i v těžkých dobách. (Gulley 2003) 1 „Kdo zná své kořeny, ten ví, co strom jeho života potřebuje, aby vyrostl do své zcela jedinečné podoby.“ (Grün 2015: s. 23) Těmi kořeny jsou naši předkové, moudrost předávaná předky, tradice, pochopení situací v minulosti předků. V knize Jeremiáš 17,7/8 je uvedeno: “Požehnán buď muž, který doufá v Hospodina, který důvěřuje Hospodinu. Bude jako strom zasazený u vody, své kořeny zapustil u vodního toku...“ V biblické tradici je právě zakotvení jedna z možností, vedoucí člověka k jeho kořenům a umožňující mu překonat nesnáze s tím spjaté. Tyto kořeny mohou člověka nést, navzdory tomu, že například ostatní možnosti, odkud čerpat, ztroskotají. Zakořeněním v duchovním poselství křesťanské víry se mohou napravit mnohé neupokojené a nezdravé kořeny člověka.„ Neexistuje život s čistými kořeny.“ (Grün 2015) Metaforu kořenů (stromu) můžeme dále chápat jako obraz našich duchovních a psychologických východisek, které nás v našem životě podstatným způsobem ovlivňují. Transgenerační vztahy stojí na kořenech, které si rod či rodina vytvoří, které dále obohacuje, osekává, mění k dobrému nebo k horšímu. (Tothová 2011)
2.3. Pozitivní transgenerační přenosy - transgiving V rámci
transgeneračních
procesů
probíhají
různé
změny,
obohacování,
vykořeňování a tak podobně. Vymezuji dva hlavní proudy, které se podílejí na tvorbě mozaiky rodinného systému jednotlivých rodů a rodin. Pozitivním jevem transgeneračních přenosů je tzv. transgiving. Transgiving vychází z anglického giving - dávat, a tedy jde o přenos darování, označující vzájemně propletenou síť všech sociálních vztahů, kde dávání může přesahovat obzor těchto vztahů. (Géringová 2011: s. 107) Kladný transgenerační přenos dodává životní energii a dynamiku. Starost napříč generacemi směřuje po proudu času od starších generací ke
1 O stromu a jeho kořenech uvažuje i psychologie, která vyrobila metodu tzv. Baumtestu, jejímž tvůrcem je Karel Koch. Baumtest, z německého baum – strom, má vypovídat o životě člověka v dimenzích současnosti, minulosti a perspektivě do budoucnosti. Tento typ testu vychází ze studia mýtů, archetypů, hlubinné psychologie a grafologie. Strom jako takový v psychologii a jiných vědách, které se snaží skrze něj nahlédnout do stavu lidské duše, je skutečně užitečným symbolem. Strom roste, vyvíjí se, představuje přístřeší, výživu, teplo, domov, pevnost, zakořeněnost, plození, trvalost a jiné. Dle Junga je strom symbolem archetypu Já, který zobrazuje růst, vnitřní celistvost a dále zrcadlí dokonalost Boha. (Altman 1998).
16
generacím jejich potomků. (Chvála a Trapková 2004, 2009) Transgiving připomíná poselství žehnání tohoto verše: „Jákob věřil, a když umíral, požehnal oběma Josefovým synům a poklonil se přitom k vrcholu své berly.“(Žid. 11,21) Duchovní hledisko vnímá transgiving jako požehnání, které označuje žádost přízně pro druhé a přání dobra. Transgiving doslova označuje přenos dávání a obdarovávání z generace na generaci. Obdarování ve formě požehnání je totéž, vzhledem k tomu, že přináší stejné plody. Požehnání označuje chválu Boha a prosby o jeho dary nebo také zasvěcení Bohu. Bůh nám žehná a zahrnuje nás svými dary. Například se jedná o dary Ducha svatého, které člověka uschopňují v následování Božího vnuknutí a v novém životě Božích dětí v Kristu. (KKC 2006)
2.4. Negativní transgenerační přenosy – transdebitace (subjektivně vnímaný nedostatek) Opakem transgivingu je transdebitace. Transdebitace vychází z „latinského debitum – dluh, chyba, vina, hřích“ (Komárek 2005: s. 78) Tento dluh, chyba, vina a hřích se netýkají pouze přítomnosti, nýbrž také našich předků. Jedná se o přenos dluhu. V duchovním pojetí je tento dluh totéž, co prvotní hřích, který není spáchaný, ale je přenesený/ převzatý z doby, kdy selhali první lidé na této Zemi. Jejich potomci pak nesou tuto vinu od narození. (KKC 2006). Tehdy Zemi obývali pouze Adam a Eva. Ti se prohřešili vůči Bohu a vznikl dluh, jehož důsledky nesou všechna další pokolení. Na scénu pokořeného lidstva přichází Ježíš, jako ten, kdo spasí lidstvo a učiní odčinění hříchu a dává člověku možnost žít ve svobodě a odpuštění (Bible 2007). Jeho překonání pak umožnuje až osoba JK Komárek vymezuje pojem ontologický dluh, který v sobě obsahuje dědičný hřích, zlo, vinu. Poukazuje na spojitost existenční viny a křesťanské víry v Kristovo vykoupení z hříchů všech vin a dluhů. Ježíš Kristus je Spasitelem všeho zlého a poškozeného v životech těch, kdo v něj věří. (Komárek 2005: s. 78) „Transdebitace se děje často na úkor vlastního potomstva.“ (Komárek 2005: s. 80) Dle Hortové se jedná o typ psychiského wampyrismu nebo také arrivismu, který je často v rodinách oceňován a považován za samozřejmost. (Komárek 2005: s. 81) 17
Například, rodiče vychovají děti a následně očekávají, že dospělé děti začnou pečovat o své rodiče. Tohle se často děje v případě, je-li tento rodič stále ještě psychicky neosamostatněn od svých rodičů. (Chvála, Trapková 2009) A totéž popisuje i Tothová: „K mezigeneračním propletením a transmisi rodinných vzorců dochází v případě nepropustných emočních hranic nukleárního rodinného systému, kde osamostatňující se dítě zůstává vázáno na interakční vzorce své původní rodiny. Transdebitace je pak neupokojený stav v rodině. Mladý rodič i po založení své rodiny, se věnuje generaci svých rodičů takovým způsobem, že již nemá dostatek energie, být k dispozici vlastním dětem. (Tothová 2011: s. 31 podle Bowena 1978)
3 Vymezení dílčích pojmů, spjatých s transgeneračními procesy Již z předchozích kapitol je zjevné, že téma, kterým se zabývám, se dotýká rodiny, společnosti jako takové. Dotýká se prožívání člověka v různých dimenzích. Prožívání v pojetí této práce se dotýká neuspokojení zásadní potřeby, ze kterého dál vychází subjektivní pocit nedostatku. Sociální práce v rámci práce s jednotlivými klienty využívá modelu bio – psycho – socio - spirituálního a zabývá se jedincem jak v rovině jeho předpokladů, tak překážek, které mu brání ve funkčním sociálním fungování.(Navrátil, Musil 2000) Prakticky všechna tato zmíněná hlediska jsou v rámci transgeneračních vztahů aktuální. V této kapitole tedy vymezuji pojmy jako subjektivní potřeba v konfrontaci se subjektivním vnímáním nedostatku. Dále vymezuji pojem rodina, která je součástí společenství lidské společnosti
3.1. Role sociální práce na subjektivně vnímaný nedostatek ve vztazích Nedostatek může vyvěrat z pocitu, že předchozí generace nedisponovala nebo nepředala něco, co jedinec v přítomnosti potřebuje a nemůže předat dál. Příkladem je pociťování nekompetentnosti v různých životních rolích, do kterých jsme životem uvrženi. Role matky, ženy, otce, partnera jsou často podmíněny vzory, mezi kterými člověk vyrůstá a je jimi formován. A když vzory chybí? „Když je nám odepřena přítomnost ženy, která nám má ukázat, jak být ženou v mužském světě, postrádáme opěrný bod, který nám pomáhá při správném rozhodování. Spoléháme pak pouze na genderové 18
stereotypy a kulturní mýty, ve kterých hledáme návody.“(Edelmanová 2010) Ztráta člena rodiny, obzvláště matky, má velké dopady na budoucí fungování nejmladších generací. Stává se, že ztráta člena rodiny rodinu prakticky rozbije. Na povrch vyplynou například vzdálené vztahy mezi jednotlivými členy nebo vzájemný život, který lidé žijí vedle sebe, ale ne spolu. Úmrtí matky může vést k fatálnímu rozkladu rodiny, kde členové nesou sice stejné jméno, ale přestávají být příbuznými. (Edelmanová 2010) Evidentně dochází k přenosu nedostatku. Tato práce se zabývá vnímaným nedostatkem, který není konkrétně specifikován, ale z názvu vyplývá, že se jedná o nedostatek v rámci transgeneračních vztahů. Výraz nedostatek má mnoho podob. Dle slovníku synonym je nedostatek nouzí, chudobou, nedokonalostí, mezerou, vadou, chybou, minusem, závadou, kazem (kolektiv pracovníků 2012) Například v sociální politice je nedostatek vnímán dvěma způsoby. Nedostatek nebo také chudoba v jejím pojetí je rozdělena na chudobu absolutní a relativní. Absolutní chudoba označuje „nedostatek předmětů základních potřeb, jako jídlo, vodu, přístřeší...“ (Tomeš 2010: s. 256) Relativní chudoba pak vyvěrá ze společenské nerovnosti a omezuje spotřebu obyvatelstva na nejnižším příjmovém stupni společenské struktury. Ilustrovaná absolutní chudoba v sociální politice se vztahuje k člověku samotnému a nezachází dále, naproti tomu relativní chudoba je již k něčemu vztažena. Tomeš pak dodává, že nedostatek dále někam směřuje, a to například k bezdomovectví, k sociální nerovnosti, nedostupnosti něčeho dalšího. (Tomeš 2010) Toto přirovnání není nahodilé. Vztahy napříč generacemi totiž trpí například některými těmito jevy a jedná se o jevy, které se předávají. Sociální práce pracuje s různými cílovými skupinami a pracovníci, v této sféře angažovaní,
vnímají rizika těchto jevů, které se dále přenáší na budoucí generace.
(Sociální práce/ Sociální práca, Zvonařová 2012) Nedostatkem něčeho či nedostatkem naplňování nějaké potřeby dochází ke strádání a tedy deprivaci. Psychická deprivace je takový stav, který vzniká za okolností, kdy se člověku dlouhodobě nedostává uspokojení některé z jeho základních životních potřeb. Zároveň tato potřeba není uspokojována v dostatečné míře a její nedostatek trvá po delší dobu. Statistiky také dokazují význam rozpadu rodiny na vznik deprivačních poruch. (Langmaier, Matějček 1974)
19
3.2. Role sociální práce na subjektivně vnímanou potřebu ve vztazích Sociální práce operuje při své činnosti s pojmy potřeba a nedostatek v různých variacích. Nedostatek vychází z potřeby. Abraham Maslow vytvořil hierarchii základních lidských potřeb, která je univerzální pro každou lidskou bytost a ze zkušenosti každého jedince mnohdy vyplývá, že schází – li primární složky, nemůže dojít k naplňování složek sekundárních. Jedná se o potřeby fyziologické, o potřebu bezpečí a jistoty, o potřebu sounáležitosti a být milován, o potřebu uznání a úcty, nakonec o potřebu seberealizace a sebeaktualizace. Tyto potřeby vyvstávají nejčastěji, když jejich naplnění skutečně chybí a je tedy něčeho nedostatek. (Hyhlík, Nakonečný 1973) Téma transgeneračního přenosu vnímaného nedostatku se potýká například s potřebou se s tím nějak vypořádat, vyjít z něho nebo jej zkrátka vnímat tak, aby příliš nezatěžoval život jedince a neohrožoval následující generace Příkladem je touha nedělat stejné chyby u lidí, kteří považují výchovné stereotypy, ve kterých vyrostli, za neadekvátní. (Matoušek 2011) Musí dojít k naplnění absentující potřeby, a tak ke zmírnění pociťovaného nedostatku v rodině. Zmiňuji se v tomto tématu o potřebách, pro zdůraznění, že jsou-li potřeby jako takové nenaplňovány, dochází k vnímání nedostatku skrze onemocnění těla, duše i ducha.(Frankl 1996) Popis subjektivní potřeby a subjektivního nedostatku dále směřuje k popsání subjektivně vnímaného nedostatku, jehož význam vyplývá již z názvu práce. Subjektivita vnímání nedostatku je totožná s osobním prožíváním jedince a takto to vnímá obor sociální práce. Osobním prožíváním jedince se zabývají především psychoterapeutické přístupy, hojně využívané v sociální práci. Je tomu například Rogersovský přístup neboli přístup orientovaný na člověka. Orientace na člověka v pojetí psychoterapeuta Rogerse tkví v pochopení osobního prožívání jedince z hlediska jeho autonomie, jedinečnosti, v reflexi sebe sama. (Kratochvíl 2002) Významu subjektivně vnímaného nedostatku je posléze věnována celá kapitola na dalších stránkách.
3.3. Obecné definice rodiny – hlavní objekt transgeneračních procesů Rodina je v perspektivě sociální práce vnímána jako systém, ze kterého každý jedince vychází a je tímto systémem ovlivňován. Stejně tak sám jedinec ovlivňuje tento 20
systém. Systémové vnímání rodiny počítá s tím, že chování jedince nemůže být vysvětleno bez odkazu na systém, ze kterého vychází. V rámci rodiny jako systému jednotlivci vytváří vzorce chování a způsoby jednání, kterými se dotýkají druhých a naopak. Sociální práce vychází také z toho, že vstoupí-li do rodiny nový prvek nebo naopak nějaký „vypadne“, systém se dostává do nestability. Systemické uvažování se nakonec odráží od víry v sebe-regulující síly každého systému, a tedy i rodiny. (Rugger a Johns 1996 in Smutková 2007). V obecném pojetí je rodina základní jednotkou každé lidské společnosti a je biologicky významná pro udržení lidstva. „Prakticky neexistuje žádný typ společnosti, který by se neopíral o rodinu jako o svůj základní článek.“ (Matoušek 2003 : s.10) Jádro rodiny je složené z muže, ženy a dětí. Je důležitá v péči o dítě, protože mu zajišťuje mnoho funkcí ke zdravému rozvoji. (Matoušek 2003).2 Rodina má několik základních funkcí nezbytných pro zdravý život rozvíjejícího se člověka. Má správně naplňovat pět hlavních psychosociálních potřeb. Jedná se o potřebu proměnlivosti a určitého množství podnětů, potřebu základních podmínek pro produktivní učení, potřebu primárních společenských vztahů, kde hraje jako první nejdůležitější roli matka a tím poskytuje dítěti funkční integraci jeho osobnosti. Za čtvrté jde o potřebu společenského uplatnění, vedoucí k osvojení si různých společenských rolí. Nakonec je pro člověka důležitá potřeba perspektivy, otevřené budoucnosti, která člověka motivuje pokračovat, neustrnout a jít dál. (Langmaier, Matějček 1974) Rodina, respektive její dospělí členové, má na starosti společné hospodářství. V každé společnosti je hospodářství nějakým způsobem rozdělené mezi ženu a muže a později děti. Výrazným znakem rodiny je společné bydlení, kterému se říká domov. Vnímání rodiny jako společenství, které se udržuje citovými pouty, vykrystalizovalo teprve na přelomu 17. a 18. století. Novověká rodina již nemá dřívější ekonomické vazby, jako tomu bývalo. Vytratil se také vliv náboženských norem, který dával rodině význam posvátna a nedotknutelnosti. Současnost stability rodiny je vratká a často se potácí ve vleku
kultu
zamilovanosti
a
emocí.
(Matoušek
2003)
2 "Není dobré, aby člověk byl sám. Učiním mu pomoc jemu rovnou“ (Gn 2,18) znamená, že samotný Bůh člověka vyzývá ke společenství - k rodině. Ačkoliv verš nesměřuje přímo k rodině, do rodiny však směřuje.
21
3.3.1. Funkční rodina – základ pro transgiving Americká psycholožka, terapeutka a sociální pracovnice Virginie Satirová říká, že „Rodina může být místem, kde člověk najde lásku, porozumění i podporu, ...kde se osvěžíme, nabereme novou sílu a úspěšněji se pak vyrovnáme s vnějším světem.“ (Satirová 1994 : s. 20) Dodává však, že pro narušené rodiny je tato definice celkem nepředstavitelným snem. Děti se v rodině učí žít svůj další život. Ve zdravé rodině jsou významné a uskutečňované hodnoty jako láska, úcta ke druhému, důvěra. Pro jednotlivé členy funkční rodiny bývá typická vysoká sebeúcta, vysoký stupeň sebehodnocení, které se ve vztahu ke druhým transformuje do vzájemné náklonnosti, přímé a kongruentní komunikace naplněné otevřeností. Zdravá rodina disponuje svobodou vyjadřování, zjevnými pravidly a pohodou. Satirová vyzdvihuje hlavně aspekt lásky v rodině. Je podstatné pracovat se změnami ve vzájemných vztazích v rodině, které můžou představovat potíže, které se zdají být nepřekonatelné. (Satirová 1994)3 Desatero, jeden z atributů křesťanství, vyzývá „Cti otce svého i matku svou, jak ti přikázal Hospodin, tvůj Bůh, abys dlouho živ byl a dobře se ti vedlo na zemi. (Dt 5,16) Toto je cíl, ke kterému každý křesťan má směřovat. Pojí se s povahou rodiny v Božím plánu, se znalostí povinností společnosti vůči rodině, se znalostí povinností rodičů k dětem a naopak. (KKC 2006) Avšak po praktické stránce ve vztahu k tomuto ideálu vyvstávají otázky u lidí trpících absencí rodiny či minimálních zkušeností s funkční a 3 Rodina dle L.Chvála a L.Trapková Rodinu vidí v analogii biologie a psychologie. Jejich práce vychází s psychosomatického uvažování nad nemocí. Biologické pochody slouží k vysvětlení rodiny jako celku a toho, co vše se uvnitř odehrává. Rodina je přirovnávána k sociální děloze. Funkce sociální dělohy má sloužit k obdobnému účelu, jako je tomu v případě dělohy a vývoje plodu v ní. Například obdobným charakterem sociální a biologické dělohy je, mimo jiné, sexualita, která představuje v obou případech nejmocnější prostředek pro plodnost a udržení života jako takového tj. z
generace na generaci. „Proces zrání plodu v těle matky se na
psychosociální úrovni ve svých základních parametrech opakuje.“ (Chvála a Trapková 2004, 2009: s. 87) Dále sociální placentace označuje početí a vznik rodičovství. Placenta totiž slouží k zprostředkování látkové výměny mezi vnějším prostředím a plodem, stejně jako jsou interakce rodičů zdrojem sociální výživy dítěte. Sociální děloha je srovnávána s rodinou a prostředím, odkud člověk vychází. Sociální porod označuje v případě rodiny symbol oddělení se či osamostatnění se, spojovaný s pověstným syndromem prázdného hnízda, doprovázený odchodem dospívajících či dospělých dětí z rodiny. Právě transgenerační přenos subjektivně vnímaného nedostatku úzce souvisí s neschopností sociálního porodu jako takového.(Chvála, Trapková 2004, 2009)
22
zdravou rodinou či rodinnou sítí, jak to popisuji v další kapitole. (Simajchl 2010)
3.3.2. Nefunkční rodiny – základ pro transdebitaci Za nefunkční rodinu označujeme typ rodiny, která trpí poruchami svých funkcí na více rovinách a vážně zpomaluje vývoj dítěte a ohrožuje existenci a smysl celkového rodinného soužití, (Krtičková 2015 : [online]).
Nefunkční síť rodiny se vyznačuje
především potížemi v komunikaci mezi členy rodiny. Stává se uzavřeným systémem, do kterého je obtížné se dostat. V takovémto systému se objevují čtyři typické komunikační vzorce zabraňující konstruktivnímu vývoji rodiny. 4 Všichni členové rodiny snižující se k těmto formám jednání trpí obdobnými problémy, jimiž jsou především snížená sebeúcta, vyhoření, nízké sebehodnocení a nepřijímání sebe sama. (Satirová 1994) V takovéto rodině se často vyskytují nefunkční, nejasně vymezené role v rodině, potlačování osobní identity ve vývoji jedince na úkor identity rodiny. Dále je také přítomna nevhodná komunikace obsahující ironii, sarkasmus, mlčení, odmítání a jiné další problematické jevy. (Krčová 2015) „V problémových rodinách těla a obličeje lidí odrážejí jejich nepříjemnou situaci. Těla jsou buď ztuhlá a napjatá nebo schoulená, tváře mrzuté, smutné nebo prázdné jako masky, oči hledí dolů, a ne na lidi, uši zřejmě neslyší.“ (Satirová 1994: s. 18) Například psychoanalytik John Bowlby popisuje 3 typy problematických rodin, kde ilustruje oblasti, kvůli kterým se děti mohou dostat do zařízení sociálně-právní ochrany. Jedná se o rodinu, která nebyla nikdy ustavena, nevznikla. Dále jde o problematickou rodinu, která nefunguje účinně. Účinnost selhává například kvůli potížím s řešením běžných životních potřeb. Stává se tak v rodinných společenstvích asociálních bytostí nebo u rodin s nízkou socio - ekonomickou a kulturní úrovní. Třetím typem je rodina rozbitá, jejíž charakteristiky vychází z různých situací, například společenských otřesů jako je nemoc, smrt člena rodiny, rozvod nebo nepřítomnost nějakého člena rodiny. (Matějček 2011: s. 336). 4
Jedná se o komunikační vzorec usmiřovače, jenž se snaží za každou cenu nikoho nerozladit a
nevytvářet konflikty. Obviňující komunikační vzorec, který často spěje k nadřízenému postoji jedince vůči všem ostatním. Třetí kontraproduktivní komunikační vzorec spočívá v neustálém vypočítávání a výčitkách. Čtvrtý nefunkční typ vzorce je provázen chaosem jednajícího, který přivádí mezi ostatní ruch, zmatek a nesourodost či roztříštěnost.
23
Satirová připomínkuje, že mnoho z rodin, kterými se zabývala, mohlo na pohled působit soudržně a v pořádku jako zdravé rodiny. Rozdíl mezi zdravou a nezdravou rodinou je však v emočním vložení se do systému. Navzdory tomu, že rodina disponuje ekonomicky, sociálně, reprodukčně, tak chybí láska a k tomu přidružená otevřenost, pravdomluvnost, čímž jsou zdravé rodiny prodchnuty. Když se zamyslíme, můžeme zjistit, že „Kdybychom (my, rodina) měli dar proroctví, rozuměli všem tajemstvím a obsáhli všecko poznání, ano kdybychom měli tak velikou víru, že bychom hory přenášeli, ale lásku bychom neměli, nic nejsme“.
5
Z hlediska křesťanské spirituality se nefunkční
rodina podílí na devalvaci důstojnosti jedince, resp. každého člena, který v rodině žije. Důstojnost má vyplývat ze stvoření k obrazu a podobě Boha. (KKC 2006) V nefunkční rodině je špatně pochopené příkázání „cti otce svého i matku svou“. Toto přikázání je v nefunkční rodině vyzdvihováno ve jménu převzetí zodpovědnosti za život svých rodičů. Vede to ke stagnaci vlastního vývoje, k potlačování vývojových potřeb mladého dospělého a k překážkám na životní cestě. Aby rod mohl pokračovat, je nezbytné, aby životní energie proudila po směru času od starších generací k mladším, ne zpětně. (Chvála, Trapková, 2004, 2009: s. 186) Spouštěčem problému v rodině mohou být také mimořádné obtíže, které se členové rodiny snaží řešit neadekvátním způsobem. V rodině například dochází k překračování hranic generací tvořením koalic, aliancí či jiných seskupení, kde se smazávají skutečné generační rozdíly a rodina se tímto může patologizovat. (Kratochvíl 2016) Tato patologizace v rodině je častým přenosným prvkem mezi generacemi. Konkretizaci tohoto jevu popisuji dále v podkapitole o neuzdravených emocích napříč generacemi. Nefunkčnost rodiny může mít své opodstatnění v rodinné historii, kdy členové z řad předků mají zkušenosti s válkou, s holocaustem a jinými traumatickými událostmi podobné závažnosti. Williams-Keeler se zabývali existencí přenosu postraumatické stresové poruchy u těchto lidí a zjistili fakt, že generace, která prodělala nějaké válečné zkušenosti, přenesla tuto zkušenost na své potomky skrze stres a potíže, které měly vliv na jejich další život. (Doucet, Rovers 2010: s. 95)
5
„Kdybych měl dar proroctví, rozuměl všem tajemstvím a obsáhl všecko poznání, ano kdybych měl
tak velikou víru, že bych hory přenášel, ale lásku bych neměl, nic nejsem.“. (Kor. 13,1/2)
24
3.4. Společnost, rodina a sociální práce – objekty transgeneračních procesů Společnost, rodina, sociální práce – to jsou vše velmi rozsáhlá témata, o kterých se píše mnoho knih, tvoří mnoho výzkumů a vzájemně se témata komplementují. Působení rodiny a společnosti je obousměrné. (Smutková 2007) Zmiňuji tyto oblasti právě díky jejich rozsáhlosti, kterou samy o sobě disponují. Pracuji jen s nejdůležitějšími dílčími aspekty relevantními pro téma. V katechismu se píše, že rodina je základní buňkou společnosti a je před ní upřednostňována. Rodina je nositelkou rodinných zásad, hodnot, socializačních prvků a je důležitá pro tvorbu společenského života. (KKC 2006: s. 129)
3.4.1 Společnost a rodina – předávání paměti „Dospělý se svými dětmi znovu prožívá vlastní dětství a může se vyhnout chybám, které na něm spáchali jeho rodiče.“ (Matoušek 2011: s. 10) S tímto je spjata paměť vnímaná jako památka na něco ze života. Paměť jakékoli společnosti je i pamětí rodiny a pamětí jednotlivců. O tom svědčí ne jedna kronika, ne jedna hagiografie, novela pojednávající o předávání šlechtických titulů mezi předky a potomky či předávání vzpomínek pamětníků mladším generacím. O potřebě těchto informací svědčí například projekt Paměti národa, představující sbírku vzpomínek pamětníků, jejímž záměrem je zpřístupňovat, otevírat veřejnosti svědectví významných dějinných událostí 20. století. (PostBellum, o.p.s.) Paměť národů přesahuje horizont současné doby až do prvopočátků společnosti jako takové. Společnost, rodina a jednotlivec v ní prošel různými etapami vývoje, které jej ovlivňovaly napříč generacemi. 6
3.4.2. Vliv sociální práce na společnost a rodinu - vnímání transgeneračních procesů Sociální práce v prvopočátcích dnešního pojetí sociální práce začala ovlivňovat 6 Například v době středověku jedinec nezměnitelně příslušel ke společenskému stavu, do kterého se narodil a rodina se zákonitě vždy postarala o své členy rodiny. Později se tento institut péče rodiny začal rozdrobovat a nastalá institucionalizovaná solidarita se za pomocí zákonů, nových institucí a společenských změn postarala o vše, co dosud měla v rukou hlavně rodina, v širším pojetí. (Matoušek a kol.2001/2007: s. 91/92)
25
rodinu a společnost teprve od 19. století. Do té doby byla pomoc poskytována především rodinou, sousedy, obcí čí církevními subjekty. Nový obor v době průmyslové revoluce měl na rodinné vztahy a tehdejší styl života výrazný vliv. „Někteří lidé začali pociťovat obavu ze ztráty komunitní identity či obavy z budoucnosti, protože dosavadní prostředky pomoci už nefungovaly.“. (Navrátil 2001: s. 5) Lidé byli více zvyklí na vzájemnou výpomoc a po dlouhá staletí byli zvyklí žít v jedné lokalitě, kde žili i jejich předkové. (Navrátil 2001) Sociální práce v současné pojetí metody práce s člověkem dbá především o sociální fungování klienta, což označuje schopnost zvládání jedince v běžném životě. Sociální fungování klienta také značí vztah mezi prostředím, ve kterém se člověk nachází ve vztahu k nárokům tohoto prostředí na člověka. Nachází-li se mezi těmito dvěma aspekty disharmonie, sociální práce zasahuje. Sociální práce jako taková se opírá o vědy jako je sociologie, psychologie, pedagogika, zdravověda či právní vědy. (Matoušek a kol. 2001, 2007) „Rodina je adresátem mnoha různých sociálních služeb a ze strany poměrně širokého spektra pomáhajících institucí je podporována v mnoha směrech“ (Smutková 2007) Abychom zvolili s klientem vhodnou formu sociální práce a sociální služby, je potřeba se zajímat o rodinnou historii klienta. Je potřeba poznat prostředí, ze kterého vychází, vztahové interakce v rodině a mezi generacemi. (Sociální práce/ Sociální práca, Zvonařová 2012) Výchozím momentem, kdy můžeme stanovit odbornou intervenci u klienta, je porozumění problémové situaci. Porozumění spočívá ve znalosti konkrétních specifik rodiny, jak řeší své zátěže, jak jsou „vybaveni“ jednotliví členové, jaké je prostředí, které je ovlivňuje a tak podobně. (Smutková 2007)
3.4.3. Vnímání stavu rodinného soužití ve společnosti v současné době Roztříštěnost současné společnosti teoreticky vzato nemá obdoby, protože ovlivňuje rodinu snižováním její hodnoty výraznějším způsobem než kdy předtím. „Každou generací žen nám dnes ubývá třetina populace. To si v ničem nezadá se středověkým morem.“ (Jeroným Klimeš 2013 : [online]) Tento fakt souvisí s třetí fází demografické revoluce, vyznačující se poklesem porodnosti, stabilizací úmrtnosti, socioekonomickým pokrokem, modernizací společnosti a dalšími jevy. (Demografické informační centrum 2005) Jan Keller dodává často námitky na dnešní pojetí rodinného soužití v nepříznivém světle, kdy si všímá převrácení hodnot a priorit pro společný život 26
muže a ženy, případně dítěte. Je vytvořen tlak společnosti na výkonnost jedince a z toho plyne absence či nedostatek energie na utvoření rodiny. Totéž potvrzuje i profesor Sokol (2015) který se mimo jiné zabývá vývojem rodiny od prvobytně-pospolné společnosti až do současnosti. Rodiny k soudržnosti vedly vnější okolnosti, jeden druhého vzájemně potřebovali, včetně dětí. Šlo o přežití. To se s proměnami životních podmínek nutně změnilo a stále mění. Stejně tak zvýšená solidarita ze strany státu přispěla k „rekonstrukci“ životních podmínek. Rodiny spolu v dnešní době drží na křehkých základech lásky a vzájemnosti. Je však pozitivní fakt, že existují rodiny, které spolu drží na základě lásky a odhodlanosti být spolu a jsou vzorem pro následování. (Sokol 2015) Současný stav rodiny také koresponduje s vlivem neřešení zátěží a problémů v rovině psychologické a duchovní, s ohledem na jednotlivé rodiny. Konzumní doba si žádá rychlé a efektivní řešení. Konflikty a problémy zatížený jedinec pak může postrádat podněty, inspirující jej k hlubšímu zamyšlení se nad tématem. To vytváří překážku ve startu do života, v mezilidských a partnerských vztazích nebo při zakládání vlastní rodiny a dalších starostí s tím souvisejících. (Chvála, Trapková 2004, 2009)
3.5. Psychosomatika a spojistosti s transgeneračními procesy Pojem psychosomatika má svůj význam v řečtině, kdy psyché označuje duši a soma označuje tělo. Psychosomatika se zabývá vztahem mezi těmito dvěma složkami, s důrazem na psychologický vliv na pochody v organismu. Jedná se o celistvé uchopení zdraví jedince. (Barboříková 2007: s. 11 in Ponešický 2002) Záznamy o úvahách nad celistvým pojetím nemoci člověka, jsou například v Platonově dialogu Timaios, který uvádí, že „Špatné soma vede ke špatné psyché.“ (Komárek 2005: s. 18). Avicenna dělal pokusy
na
zvířatech,
aby
si
ověřil
fungování
psychosomatiky.
Rozmach
psychosomatického myšlení v novověké době v medicíně se rozvíjel souběžně s rozvojem biologie, obzvláště v Německu. Přelomovými okamžiky pro vnímání spojení těla, duše a sociálního prostředí byly studie Sigmunda Freuda. Vytvořil koncepci nevědomí a zajímal se o „konverzi“ hysterických duševních symptomů v jednoznačné tělesné příznaky. (Komárek 2005) Úkolem psychosomatické medicíny je nacházet individuální smysl nemoci v aktuální životní situaci pacienta. (ČSL 2016: [on-line]). Nesleduje-li se celistvý komplex člověka, dochází například k tomu, že dobře míněná spolupráce úzkostných rodičů a zdravotnictví může vést až k přílišné péči o původně malou odchylku bez 27
pochopení celku. (Chvála, Trapková 2004, 2009) 7 Za zakladatele novodobé psychosomatiky je považován zakladatel individuální psychologie, Alfred Adler. Do psychosomatiky zasáhnul svou řečí o dialektu orgánů, kdy upozorňoval na fakt, že je nutné jim porozumět a mají sdělnou funkci v době nedostatku či strádání.
Komárek také zmiňuje
myšlenku doktora a jiného
průkopníka
psychosomatiky Georga Groddecka, že „já“ disponuje vůlí k moci, ale i nemoci. Významným přínosem pro psychosomatické uvažování byl dále zakladatel analytické psychologie, švýcarský lékař a psychoterapeut Carl Gustav Jung. Tělo a duše souběžně spolupracují a zkoumal význam fyziologické průvodní jevy emocí. (Komárek 2015) V roce 1977 se pojem psychosomatické onemocnění stal outsiderem v mezinárodní klasikaci nemocí a vad ze Světové zdravotnické organizace WHO a byla vyškrtnuta (Komárek 2005: s. 22) Uvažování o psychosomatice bylo vytěsněno a dodnes se v lékařství bojuje s pouze jednostranným vnímáním onemocnění jedince. V roce 2014 byla v ČR založena pracovní skupina, týkající se rozvoje psychosomatického chápání medicíny prostřednictvím mezioborové komunikace u nás a působí v rámci společnosti psychosomatické medicíny České lékařské společnosti Jana Evangelity Purkyně, ve zkratce ČSL J. E. P. (ČSL 2016: [on-line]
4 Transdebitace – subjektivně vnímané nedostatky a dluhy v transgeneračních vztazích Jednou z charakteristik transdebitace je historie jedince, jeho minulé zážitky a zkušenosti nebo zážitky a zkušenosti jeho předků a členů rodiny. Transdebitace je negativní jev, kdy jedinec je, z duchovního i psychologického hlediska nositelem porušených kořenů a zůstává nezdravě závislý na předcích a na minulosti. Bolavé kořeny se pak mohou skrze různé subjektivně vnímané nedostatky projevovat. Je důležité 7
Onemocnění svou charakteristikou svému okolí sděluje nějaké informace a může se stát, že i
manipuluje se svým okolím. Onemocnění člověk zaujímá ohnisko pečování. Nemocný si vytváří závislost na druhých a může přenášet odpovědnost na druhé, na zdánlivě silnější jedince. Konečnou charakteristikou je mocenský zájem nemoci. (Komárek 2005 : s. 88 - 89) Takovým příkladem je suicidiální chování, které představuje extrémní formu komunikačního prostředku jedince. (Komárek 2005: s. 83) Psychosomatické projevy nemocí, mohou být projevem transgeneračního procesu. V rodinách se nemoci dědí nebo potomci dědí obdobnou formu nemoci jako jejich předkové.
28
rozumět svému původu, znát jej a hrdě se o něj opírat.8 Dlouhodobě neřešené nedostatky mají nakonec fatální dopad na každého člena rodiny, obzvláště trvá-li toto počínání několik generací za sebou. (Chvála, Trapková 2004, 2009) Zkušenost vnímaného nedostatku má dopady na těle i duši každého jedince, a to jej zatěžuje a vytváří mu potíže. Kumulované potíže napříč generacemi mají na každého člověka jiný vliv. Někdo je formován vnímanými nedostatky v rodině tak, že jej to může traumatizovat, snižovat jeho sebehodnocení, sebeúctu a bránit ve zdravých sociálních interakcích. Na druhou stranu jsou jedinci, kteří subjektivně vnímají nedostatek jinou optikou a problémy jim jsou výzvou či předmětem boje. Subjektivně vnímaný nedostatek je vnímán každým jedincem individuálně a originálně. Stejně tak dopady nedostatku jsou u každého jedince odlišné. (Chvála, Trapková 2004, 2009) Nedostatky, probíhají v interakcích mezi předky a potomky, a tedy mezi dvěma subjekty. Subjektivně vnímaný nedostatek vyvěrá ze zátěže, která se přesouvá z jedné generace na druhou a vzniká tedy zadlužení nebo také dluh. Dle slovníku synonym je dluh závazkem. (Autorský kolektiv pracovníků 2012) Například, závazkový vztah dle občanského zákoníku je definován takto: „Závazkovým vztahem je právní vztah, ze kterého věřiteli vzniká právo na plnění (pohledávka) od dlužníka a dlužníkovi vzniká povinnost splnit závazek.“ Tato definice jen nastiňuje závažnost závazku neboli dluhu, který je ve své podstatě totožný se zátěží, která je přesouvána transgeneračně.
4.1. Příklady subjektivně vnímaných nedostatků a zadlužení v rodině Subjektivně vnímaný nedostatek v rodině označuje to, co jedinec ve své rodině postrádá a chtěl by to jinak. Můžeme jej vnímat v přítomném čase, a později v minulém čase. Zátěž v procesu trangeneračního přenosu je spojena s časem minulým, k němuž nebývá v případě zadlužení snadný návrat. V přítomném čase může jít o problém, jako například: „Nemám ideální matku, protože je zaměstnána převážně sebou a svými
8Grün (2015) uvádí příklad, že je dobré správně zakořenit ve svém křestním pojmenování. Každé jméno má své poselství. To pomáhá k pozitivnímu sebehodnocení a posiluje identitu jedince. Kořeny člověka se zrcadlí také v životní filozofii jeho předků. Předkové jsou nositeli kořenů. Základy, které si neseme od našich předků mohou být různé, může se jednat o nezdravé a problematické zakořenění v životě, anebo také o přínosné a pozitivně nabité vazby, které protkávají nitro člověka a přináší své plody v požehnání. Tyto kořeny se zobrazují v životní moudrosti předků, v jejich postojích, a také v poselství mrtvých.
29
problémy a nikdy mě nechce vyslechnout“, nebo „Vždy mám dojem, že svého otce obtěžuji...“ (Grün 2015: s. 59) Příkladem subjektivního vnímání nedostatku je vidno ve vztahové impotenci. Jedná se o vnímání emocionálního nedostatku v rodině při vzniklém „hladovém trojúhelníku“, vyznačující se sice přítomností muže, ženy a dětí v prostoru rodiny, kde však není nikdo pro nikoho. Systém je udržován pouze úzkostí z rozpadu, kdy děti ještě nejsou zralé k separaci. (Chvála a Trapková 2009 : s. 98) Subjektivně vnímaný nedostatek v rodině je evidentní také ve fenoménu bulimie a anorexie, což souvisí s absencí jednoho z rodičů, především s jeho emoční nepřítomností. Absence je vždy následována reakcí, a tak například mentální anorexie je výsledkem strádání ve vztahu s matkou a mentální bulimie spíše volá po otci. (Chvála a Trapková 2009 : s. 25) V rodinách například dochází k násilí, opakovaně napříč generacemi. V rodině je to vnímáno jako zvyklost a jedná se o transgenerační přenos prostřednictvím rodinného násilí. Rodinné násilí se v tomto případě schovává a mívá latentnější, neviditelnější podobu, i když současná společnost již o této problematice otevřeněji hovoří. Rodinné násilí se bezpochyby „dědí“ a je typickým příkladem transdebitace, kterému se chce nejeden mladý dospělý jedinec vyhnout. Obzvláště, když zakládá již svou rodinu, chce se vyvarovat chyb a potíží, které zaznamenával jako dítě. Na mnohé má vliv výchova a sociální vzorce nabyté tímto způsobem není snadné překonat. Rodinné násilí spočívá například v sociální izolaci, ve zneužívání práva silnějšího, v zastrašování, ve vyčerpávání druhého či v citovém a ekonomickém vydírání. Forem rodinného násilí je mnoho a výše vypsané formy jsou pouze ilustrativní. (Tothová 2011: s. 115) Nedostatek je nakonec nejvíce evidentní v rozpadlých rodinách, nefunkčních rodinách a rodinách, kde dochází k zanedbávání péče, týrání a tak podobně. V těchto systémech jsou dluhy nejvíce evidentní a jsou to hlavní témata sociální práce. Dědičné stereotypy, způsoby chování, chybná socializace jenom přispívají k subjektivně vnímanému nedostatku a dále přenosu na další generace, protože tyto naučené dispozice aplikují dále ve svých rodinách. Členové těchto rodin se pak po generace dostávají do stejných nezbytností zásahu sociální práce jako jejich předci. (Sociální práce/ Sociální práca, Zvonařová 2012) „A pokud zachytíme tři až čtyři generace, může se zjevit skrytý vývoj určitého dílčího aspektu příběhu rodu, jehož smysl při pohledu na jednu generaci, nebo dokonce 30
na jedince pochopitelně uniká, a rodina o něm nic neví.“ (Chvála, Trapková 2004 v Tothová 2011: s. 13) Rodové struktury se v rámci transdebitace nedědí ani tak na úrovni biologické, jako spíše na úrovni emoční, sociální, psychologické a duchovní. (Tothová 2011) Výše uvedené příklady poukazují na
subjektivně vnímaný nedostatek napříč
generacemi, který má mnoho podob. Různé formy nedostatku představují zátěž pro jakéhokoliv jedince a poukazují na evidentnost přebírání rodinných nefunkčních stereotypů.
4.2. Vysvětlení subjektivně vnímaných nedostatků v psychosomatiky
projevech
Dojde – li k tomu, že potřeby a potíže členů v rodině jsou dlouhodobě nevyslyšeny a dále zůstávají uvnitř těla a mysli nezpracovány, dochází k nemoci. Nemoc se projevuje ve zneschopnění člověka, v určitém handicapu a postižení pro jeho fungování v běžném životě. Nemoc definuji ve vztahu ke zdraví. Dle Světové zdravotnické organizace (WHO 1948) je „zdraví stav úplné tělesné, duševní a společenské pohody, nejen nepřítomnost nemoci.“. Nemoc představuje nepřítomnost harmonie, nepřítomnost úplné, tělesné, duševní a společenské pohody. Důvody onemocnění a následného stonání mohou být různé. Za onemocněním mohou stát genetické dispozice, které jsou těžko ovlivnitelné nebo špatná životospráva, která se odráží v zanedbávání primárních životních potřeb jako strava, spánek, pohyb, sociální vztahy. Významnou příčinou onemocnění je propojení myšlení s fyziologickými procesy, kdy si nemoc žádá pozornost a zpomalení životního tempa. Nemoc pak může mít blahodárný psychický dopad na jedince. Nemoc může vyzvat člověka k tomu, aby myslel či jednal jiným způsobem, v jiných rovinách. (Lábusová 2016 : [on-line])9 Na podjatost při hledání příčiny nemoci, nebo reakce na nedostatek jenom v psychosomatické medicíně, upozorňuje odbornice v oblasti mezilidských vztahů, rodiny 9
Jak je možné, že tělo ví, že sami se sebou nezacházíme správně, zdravě a přeceňujeme své lidské
síly? Je to způsobeno tím, že fyziologické funkce jako dýchání, srdeční tep, udržování tělesné teploty, tlaku a další, zas až tak dobře neovládáme, pokud je trpělivě léta netrénujeme. Je toho důkazem jazyk těla, neboli neverbální komunikace, která se děje i mimovolně. Další příčinou je fakt, že naše nevědomí je upřímnější a poctivější, než to, čemu dáváme vědomě prostor. Důležitým nástrojem nevědomí je často jazyk těla. (Komárek 2005: s. 83 - 94)
31
a výchovy, která působí v Centru psychosomatické medicíny Eva Lábusová. Upozorňuje, že není na místě vidět svět černobíle a zbožšťovat psychosomatiku. Zdraví jedince není pouze v přímě úměře s jeho vnitřní silou a odolností. Psychosomatický výklad nemoci může být zneužit a tak vést k nedorozumění a vést k falešným pocitům zmatku a provinilosti u nemocného. Psychosomatika se snaží pochopit význam nemoci hlouběji než jen na úrovni biologické a na úrovni jednotlivce. (Lábusová 2016: [on-line])
4.2.1. Příklad psychosomatického mechanismu – transdebitace „Není choroby, která by nezapadala do životního příběhu dotyčného člověka, ale z bio-psycho-socio kořenů, sledujeme jen stránku bio...“(Komárek 2005: s. 85) Převážně nejvíce sdělným signálem pro zkoumání generačního vývoje rodu bývá nemoc. Jedná se o volání po pomoci ze světa intimity, které si žádá pozornost. Za klíč k pochopení nemoci a symptomů, které ji doprovázejí, je považován komplex makroorganismu, kterým je v tomto kontextu právě rodina a celý rod. (Chvála, Trapková 2004, 2009) Dostáváme se k psychosomatickému uvažování nad vznikem onemocnění. Vědomí onemocnění našich předků má značný vliv na lidskou psychiku. Příkladem je výzkum u žen, které přišly v raném věku o matku. Zjistilo se, že tyto ženy, jejichž matky zemřely na rakovinu prsu, infarkt, aneurysmus, depresi prožívají velké obavy z obdobného průběhu života, jako to vnímaly u svých matek. Obavy jsou mnohdy oprávněné, vzhledem k tomu, že jejich rodinný strom ilustruje rakovinu nebo jiné onemocnění napříč třemi nebo čtyřmi generacemi. „Jestliže matčin život uchvátila rakovina, infarkt nebo sebevražda, může dcera reagovat jako by nemoc ohrožovala i její vlastní systém“ (Edelmanová 2010: s. 238)
4.3. Vysvětlení předávaného subjektivně prožívaného nedostatku v konfliktech emocí Emoce nemají v psychologii jednotné vymezení. Vychází z latinského moveo – pohyb. Emoce tedy označují změny v prožívání a hnutí v mysli. (Hyhlík, Nakonečný 1973) Emoce jsou významnou součástí každé lidské bytosti a rozvíjejí se především ve vztahu s druhými lidmi. Pokud chybí, nebo jsou narušovány deprivací, traumaty, pak dochází k subjektivně pociťovanému nedostatku. „Chybějící či povrchní emocionální 32
vztah chápu jako nedostatečné či žádné uspokojování citových potřeb, chybějící pocit zodpovědnosti, špatnou či absentující identifikaci rodičovského vzoru.“(Sociální práce/ Sociální práca, Zvonařová 2012) V podkapitole o nefunkční rodině jsem zmiňovala traumatické válečné zážitky, které narušují interakce s potomky. Zazněla zmínka o deprivaci dítěte v rodině a o špatných komunikačních vzorcích v rodině. Faktorem deprivace se také stávají mimořádné události spojené se ztrátou domova a rodiny kvůli válce či dlouhodobému pobytu v koncentračním táboře. Jistým typem deprivace je také nedostatek sociálněemočních podnětů pro zdravý vývoj dítěte v rodině. V rodině tyto podněty mohou být na dosah, avšak dítěti nemusí být dostupné. To představuje odtržení od jistoty a bezpečí a vytváří bariéru k dostatečným podnětům pro zdravé prožívání a vývoj. (Langmeier, Matějček 2011) Předání emocí či předání informací o emocích jedné osoby druhé probíhá prostřednictvím citové vazby. Citovým vazbám se člověk učí od svého narození a mnohé studie dokazují, že naplnění citové vazby dítěte do určitého věku je fatální a nezastupitelné. „Dítě, které v raném dětství do 5 let nezažilo trvalé a bezpečné citové pouto s rodičem nebo primárním pečovatelem, má uloženo rozdílnou zkušenost, než když je vše v pořádku. Zažilo totiž skutečnost, že není na světě vítáno, bylo opuštěno...“ (Vrbovská 2010: s. 64) Souvisí to s pojmem attachment, neboli přimknutí, úzký vztah, silná náklonnost. Attachmentové chování popsal psychoanalytik John Bowlby a vysvětluje chování jedince v případě vzdálení se od preferované osoby, kdy bojuje se stresem a obavami ze ztráty. (Vrbovská 2010) Právě skrze nedostatečné nebo zanedbané citové vazby dochází k přenosu, který má významný dopad na další pokračování jedince v budoucím životě. Totéž potvrzuje americký psychiatr Charles Zeanah ve svých výzkumech, týkajících se generačních přenosů. Zabýval se teorií přimknutí. Jeho výzkumy se zaměřily na lidi se zkušeností zanedbávání či špatného zacházení v dětství. Z výzkumu vyšlo, že v dospělosti tito lidé nebyli schopni si adekvátně organizovat mezilidské vztahy, adekvátně reagovat na životní situace a tvořit bezpečné vzorce chování. (Doucet, Rovers 2010: s. 96) Vazby mezi rodičem a dítětem vychází z citové zkušenosti rodiče s jeho vlastními 33
rodiči a posléze je následuje. Takovou vazbu lze vytvořit způsobem, kdy rodič je vůči novorozenci a kojenci ohleduplný, empatický a dívá se na něj z hlediska jeho pocitů a přání. Takto dochází k transgeneračnímu přenosu attachmentu. (Fonagy at al., Fonagy2001, Kulísek 2000 in Tothová 2011 : s. 98)
4.3.1. Příklady neuzdravených emocí napříč generacemi Transgenerační přenos neuzdravené emoce může zatěžovat celý rodinný systém. Neuzdravená emoce se stane neuzdravenou v případě, že se o emocích nemluví, tabuizují se nebo také vůbec nevyjadřují. Doma se obtížně komunikuje o prožívání a to je velká zátěž ochromující celý systém. (Tothová 2011: s. 108) Jedná se například o nevhodné prožívání smutku, o emoční narušování ve spolužití či o přenášení hněvu a viny z generace na generaci. Konzumní společnosti se hůře konfrontují se smutkem a dochází k jeho vytěsnění. Nepřistupuje se k němu jako k přirozené lidské emoci. Truchlení se dnes často zavírá do samoty a je v naší společnosti tabuizované a vyprázdněné. Tyto skutečnosti vedou k depresím, úzkostem či neurózám. Příčina je ve vyvázání se ze svého přirozeného ukotvení v životním cyklu rodiny. S tímto je také spjat koloběh života jako takového, ke kterému patří tradice a rituály. V dnešním pojetí jsou tyto aspekty více známé z náboženského prostředí. Mluvíme tedy o transgeneračním přenosu smutku, kdy zátěž této neuzdravené emoce má své dopady v popírání a nepřijetí této emoce.(Tothová 2011: s. 110) Subjektivně vnímaný nedostatek je pociťován také prostřednictvím tzv. emočního přerušení. V rodině spolu žijí jednotliví členové, a přesto se míjí. Nevědí o pohnutkách a potížích toho, kdo žije vedle nich a vzájemně se sobě vyhýbají. Tak se stane, že rodina spolu fyzicky existuje, ale na psychosociální úrovni jsou si sobě navzájem velmi vzdáleni. Tito lidé si mohli být blízcí, avšak neschopnost vyřešit složitější konflikty nebo relisience hladiny napětí a úzkosti nebyla a není mezi nimi dostačující. Výsledkem se stává, že se členové svého práva na příjemné soužití v rodině vzdali. (Tothová 2011: s. 107) Další emoce, předávaná po generace je hněv. Například potlačování nebo upozaďování emocí hněvu u dítěte vede k jeho nezpracování. Pak také v rámci pomáhajících profesí, nezkušenost se zpracováním hněvu, může vyústit v kompenzaci tohoto nedostatku nevhodným způsobem. (Schmidbauer 2015 : s. 119) V rodinách, kde se 34
o emocích nemluví, dochází ke komplexnějšímu celkovému neprožívání emocí. „Předávání zlosti z jedné generace
na druhou je jedním z nejtemnějších tajemství
patriarchálního/matriarchálního vychovávání dětí. Děti jsou sběrnou nádobou a nosičem nevyjádřených emocí svých rodičů.“ (Bradshaw 1995: s. 193 in Tothová 2011 : s. 111) Neochota se k tomuto postavit může vést k
nedozírným zdravotním, duševním i
fyzickým následkům. Metaforou tohoto přenosu je například obraz Kainova hněvu vůči Ábelovi, který tak dlouho kvasil, až svého bratra nakonec z nezpracovaného hněvu a rozhořčení zabil. Takovýto hněv je například v hagioterapii10 jeden z příznaků Kainova syndromu. (Hagioterapie: [online]) Také studie opakovaného výskytu rakoviny ve více generacích
prokázala
důležitou
roli
úrovně
vyjadřování
hněvu
a
nenávisti.
(Schutzenbergerová 1998 in Tothová 2011) Ve výše uvedených příkladech se tedy jedná především o transgenerační přenos hněvu. Významným transgeneračním přenosem je vina. Vinu zde uvádím nejprve z hlediska faktického transgeneračního převzetí, kterému se nelze vyhnout. V knize Exodus 20,5 se o vině smýšlí takto: „Stíhám vinu otců na Synech do třetího i čtvrtého pokolení těch, kteří mě nenávidí, ale prokazuji milosrdenství tisícům pokolení těch, kteří mě milují a má přikázání zachovávají.“ Tento verš označuje evidentní transgenerační proces předávání viny na potomstvo. Prostřednictvím tohoto procesu dochází k dědění všeobecné tendence se Bohu vzpírat, tedy přirozeně hřešit a přejímat nahromaděné viny předků. Neřešené nahromaděné viny se pak promítají do života dalších a dalších potomků například prostřednictvím stálého nezdaru, chudoby, nemoci, smutku, strachu, neplodnosti, nevysvětlitelných úmrtí nebo vražd v rodině a tak podobně.(Kodet 2012) Zastánci těchto myšlenek to nazývají jako generační prokletí, které v sobě nese poselství toho, že vliv předků na potomky je zásadní. V tomto případě se jedná o duchovní zátěž. 10
Hagioterapie vychází z řeckých slov ahagios – čistý, posvátný a therapeia – péče. Tento druh
terapie je úzce spjat s existencionálním směrem terapie, protože její charakter se také dotýká nejhlubších otázek života člověka, přesahující hranice lidských možností. V rámci této terapie dochází ke spojování či připodobňování biblických obrazů se životem klienta. Jde především o vzbuzení chuti pacienta k životu, i přes nouzi, nedostatek, strádání a jiné bolesti života. Terapie probíhá skupinově. Posláním hagioterapie je užívat psychických struktur v mysli člověka a méně podstatné se stávají doktrinální obsahy jednotlivých náboženství, se kterými se pracuje. Psychické struktury v sobě nesou smysl po existencionálnu, zrcadlící se v otázkách po smyslu života, hodnot, vztahů, smrti a jiných zásadních bodů. Jinou naléhavou psychickou strukturu představují postoje životní vděčnosti, bázně, lásky, obětování se. Hagioterapie také využívá morální struktury, pátrající po podstatě dobra a zla, viny, trestu, odpuštění a dalších morálních aspektů.
35
Dále zdůrazňuji z hlediska prožívání viny v přítomnosti, kdy tento pocit je výsledkem sebedestruktivního promítání neschopnosti čelit nárokům nenadálých okolností. „Postižený“ jedinec může prožívat vinu z toho, že si za subjektivně vnímané nedostatky může sám. Může prožívat vinu za to, co není v jeho odpovědnosti, ale okolnosti daného jej nutí takto sebedestruktivně myslet. Například dítě cítí vinu, když vidí, že se jeho rodiče hádají nebo, že jeden z rodičů rodinu opouští. Tento typ uvažování převládá u dospělých, kteří v dětství byli nějakým způsobem zanedbávání, zneužívaní nebo prožili mnoho ztrát. Mechanismus sebeobviňování vznikne na základě pocitu vlastní nedostatečnosti a vztek z toho vyvěrající je směřován proti sobě namísto toho, kam má ve skutečnosti směřovat. (Rohr 2015: s. 179) Pocit viny může také vzniknout z dojmu, že nebýt subjektivně vnímaného nedostatku ve formě ztráty rodiče nebo zkušenosti těžkostí v rodině, pak by dotyčný člověk nebyl tam, kde je. Například „Některé dcery bez matek mají pocit, že když žijí šťastný, tvůrčí život, je to vůči jejich matkám neuctivé.“ (Edelman 2010: s. 291) „Rituály dodávají rodině pocit sounáležitosti a často jí dávají rodinnou hrdost. ...Když už vztahy rodičů neposkytují dětem stabilitu ...formou stálosti mohou být právě rituály.“ (Grün 2015 : s. 105) Rituály a tradice dodávají stabilitu a určitou citovou oporu členům v rodině v případě, že rodinné prostředí není příliš harmonické. Společné rituály navzdory tomu přispívají jako jednotící prvek, o který se mohou lidé v rodině opřít. Například dřívější doby byly doprovázeny rituály, obřady a tradičními procesy, které obsahovaly určité poselství. Každý člen se tímto mohl vypořádat se ztrátovými událostmi snadněji, než je tomu dnes. Rituál vychází z lat. ritualis/ritus, označující úkon, který svým opakováním získává a vytváří tradici. Z generace na generaci přenášené tradice, utkané rituály slouží jako společenské vazby, dávají pocit jistoty, usnadňují život a symbolicky připomínají sdílené ideály. Ideály, které naplňují psycho - socio – spirituální úroveň člověka, měly a mají obsahový význam pro zdravé prožívání emocí člověka. (Samojský 2012)
5. Sociální práce a možnosti překonání subjektivně vnímaných nedostatků v rodinných (transgeneračních) vztazích „Cílem sociální práce je podpora sociálního fungování klienta v situaci, kdy je taková potřeba buď skupinově nebo individuálně vnímána a vyjádřena. Sociální práce se 36
profesionálně zabývá lidskými vztahy v souvislosti s výkonem sociálních rolí (sociální fungování). Sociální práce je obor, který se zabývá vztahy na profesionální úrovni. (Navrátil 2001) Sociální práce tedy představuje profesionálního aktéra v oblasti mezilidských a rodinných vztahů. Řeší vztahy na všech různých úrovních, které se týkají zvládání sociálních rolí. Týká se otázka transgeneračního přenosu nedostatků a zátěží sociálních rolí? Je v silách sociální práce se relevantně potýkat s tak spletitou problematikou, jakou je transdebitace? Jaké jsou možnosti překonání zatížených vztahů v perspektivě sociální práce? Tyto a další jiné otázky, nelze zodpovědět v této méně koncipované práci. Avšak nastiňuji některé možnosti, se kterými je již sociální práce seznámena a možnosti, o kterých se domnívám, že možnost překonání zátěže skutečně poskytují.
5.1. Teorie a metody sociální práce o transdebitaci Vycházím z toho, že perspektiva sociální práce pro možnost překonání transgeneračních zatížení se realizuje především skrze teorie a metody sociální práce, viz sociální rovina práce. Také vycházím z toho, že pomáhající profese je prostředkem pro tvořivé zacházení s odvrácenou stranou sebe sama. (Géringová 2011) Sociální pracovník má ve svém popisu práce také určitý typ uzdravování nebo pomáhání k nápravě. Za cíl sociální práce je považováno pomáhat klientům, působit jako sociální kontrola, řešit nebo působit preventivně v sociálních problémech, snažit se o podporu změny a sociálního zachování. Cíl sociální práce se identifikuje skrze koncept sociálního fungování a definice z roku 1987 říká: „Funkcí sociálního pracovníka je pomáhat lidem, kteří se pokoušejí řešit a zvládnout problémy ve fungování, v interakcích s jejich sociálním prostředím. Prostřednictvím své pomoci se sociální pracovník snaží zlepšit způsob, kterým sociálně fungují, nebo vztahy mezi lidmi a jejich sociálním prostředím.“ (Matoušek a kol. 2001, 2007: s.184/185) Prakticky vzato, sociální práce se dnes a denně potýká s dopady transgeneračních zátěží, konfliktů a potíží, protože „... prakticky nikdo nestojí ve společnosti sám o sobě, ale tvoří rozmanité; dipóly; či větší symbiotická společenství se svými rodiči, dětmi, partnery či mnohdy i spolupracovníky či jinými členy „osudových společenství“. (Komárek 2005: s. 79) Transdebitace sebou přináší sociální problémy jednotlivých lidí. Již v předchozích kapitolách, především v kapitole o subjektivně vnímaném nedostatku, zazněly některé problematické situace, které zrcadlí zátěže přenesené předchozími 37
generacemi na potomky. Jedná se tedy o problémy v rodinách, kde dochází k rodinnému násilí, chybí člen rodiny, vzniká vztahová impotence mezi členy rodiny, dochází k rozpadu rodiny či zanedbávání péče o děti. Další přenesené zátěže se projevují v psychosomatických projevech jako je anorexie a bulimie. Zátěží se také stávají špatně přejaté vzorce jednání a chování, špatná socializace v rodině a konflikty týkající se emočního prožívání. Jedná se o složité prožívání emocí jako je hněv, vina, smutek a nefunkční přimknutí se k nejbližší osobě, obzvláště v raném věku. Toto je jenom hrstka problematických úseků, se kterými se sociální práce potýká ve vztahu k interakčním zátěžím napříč generacemi.
5.1. Sociální práce s rodinou 5.1.1. Vysvětlení systémového přístupu v rodinné terapii pro překonání předávaného nedostatku v rodu Rodina, ať už funkční či nefunkční, úplná či neúplná, vzdálená či nějak pošramocená, přítomná či nepřítomná, jedince ovlivňuje od svého zrodu po celý život. Konkrétně toto vnímání jedince v kontextu rodiny je zastoupeno v sociální práci systémovým přístupem práce s rodinou. (Smutková 2007) Charakter systému rodiny z pohledu sociální práce je popsán již v kapitole „Obecné definice rodiny jako celku“. Sociální práce se snaží u jedince hledat příčinu problému cirkulárním procesem, a tedy pouze ve vztahu k systému, ve kterém se jedinec nachází. Tímto systémem není v této práci považována pouze rodina v přítomnosti, ale také celý rod, který přesahuje přítomnost do minulosti a budoucnosti. Sociální práce počítá s tím, že problém v jedné části systému se zákonitě projeví ve funkci celku. Rodina má zpravidla sílu se se změnami potýkat bez zásahu vnějšku. Teprve, když síly schází, je nutný zásah a dopomoc ze strany širšího okolí než je jen rodina. (Smutková 2007) Systémový přístup v sociální práci se odráží v mnoha sociálních službách. Zvonařová vyjmenovává sociálně aktivizační služby pro rodiny s dětmi, azyly pro matky s dětmi a tak podobně. Ačkoliv se sociální sféra u nás velmi zlepšila, mnoho návazných opatření na současné služby schází, obzvláště jde-li o změnu postojů, naučené vzorce chování, způsoby reagování na určitou situaci u rodin týraných, zanedbávaných či zneužívaných dětí. Tyto děti totiž často opakují stereotypy v chování, které viděly u svých rodičů či prarodičů a posléze i ony v dospělosti selhávají. Zvonařová navrhuje možnost překonání těchto potíží skrze návazné služby v podobě asistovaného bydlení, 38
kdy by rodině asistoval kompetentní pracovník v otázkách způsobů jednání v rodině a soužití s druhými. Dále by na to mohla navazovat ambulantní forma péče, kam by se docházely konzultovat tyto otázky. (Sociální práce/ Sociální práca, Zvonařová 2012).
5.1.2. Příklad zatížení a pomoc systémovým přístupem Systémový přístup označuje de facto rodinnou terapii. Rodinná terapie totiž systémově směřuje k dosažení zdravého systému. „Klíčovým faktorem zdravého vývoje rodu a institutu rodiny je stabilita rodičovských dvojic a vzájemná schopnost a kompatibilita matek s otci.“ (Chvála a Trapková 2009: s. 167). Systémový přístup pracuje s potížemi klienta pomocí cirkulárního dotazování. Identifikuje problém a nahrazuje jej možností pro řešení. Využívá technik přerámování 11 a paradoxní intence12. Jak přerámování, tak paradoxní intence mají za cíl emočněkognitivní změnu ve vnímání událostí a situací. (Kratochvíl 2002) Prostřednictvím rodinné terapie se zkoumala duševní porucha schizofrenie v souvislosti s rodinným prostředím. 13 Například Bowen vytvořil tzv. třígenerační hypotézu, při které sledoval různé rodiny a vysledoval transgenerační přenos emočního odstupu mezi rodiči a dětmi, který byl tak typický pro schizofrenní pacienty. (Kratochvíl 2002) Rodinná terapie se zabývá také interakcemi mezi jednotlivými členy rodiny, vývojem dětí v rodině a vnímá rodinu jako otevřený systém. Nakonec, jedince lze pochopit a léčit pouze v sociálním kontextu. (Satirová 1994)
5.1.3. Pomoc narativního přístupu v rodinné terapii pro překonání zatížení Narativní přístup je přístup, který se dotýká historie jedince a rodiny. Zabývá se situacemi a zážitky z ní vyplývající. Narativní, z lat. vyprávěcí, označuje příběh. V terapii
11
Přerámování sledu událostí spočívá v přidělování jim nebo vztahům mezi nimi, jiný význam, než
byl původně. Dochází k dekonstrukci zakotvených významů a následně k přijetí potíží, nemocí, nedostatků, složitých přesvědčení či katastrofických očekávání v životě klienta. Nabízí se nové perspektivy a možnosti vnímání minulosti, přítomnosti, i budoucnosti.(Kratochvíl 2002) 12 13
Tato terapie využívá techniku cirkulární kauzality, která se opírá o poznávání více souběžných
jevů najednou. Také komunikuje se všemi členy rodiny, a pokud se pracuje jen s jednotlivcem, pracovník si kolem něj představuje jeho rodinu.
39
se jedná o příběh, který vypráví sám klient. Vyprávění člověku pomáhá se navrátit k minulým zážitkům a aktualizovat emoce a prožívání směřující k vyléčení. Úkolem posluchače je mu pomoci přerámovat vyprávěné zážitky tak, aby jej již tolik nezatěžovaly, aby je emočně již uzavřel nebo opustil. To může pomoci k snadnějšímu vývoji v rodině mezi jejími členy a jednotlivci samotnému. (Kratochvíl 2002)7 Vezmeme-li například v úvahu dominantní verzi příběhu, která se zdá být mnohdy pro rod nepřekonatelná a bývá nepředstavitelné přejít hranice dominantní verze. Narativní přístup má potenciál poukázat na hranice za tuto verzi.(Tothová 2011) Docházením na terapii se může překonat problematika alkoholismu v rodině, která je předávána již mnoho generací. Narativní přístup má potenciál posunout a otevřít myšlení jedince rodiny novým možnostem. Je to jedna z variant překonání transgeneračního přenosu.
6 Metody sociální práce s jedincem pro překonání zatížení Teorie a metody sociální práce pracují s různými modely sociální práce. Jedná se o model práce s jedincem, s rodinou, se skupinou, s komunitou a sociální práce se systémem. Již z předchozích kapitol vyplývá fakt, že téma transgeneračního přenosu zátěže se týká jedince a především rodiny, jehož je jedinec součástí. (Matoušek 2001, 2007) Tato kapitola vychází z myšlenky, že mnohdy má jedinec začít práci nejprve na sobě, pak teprve může pomoci druhým (v našem případě jde o příbuzné, rodinné příslušníky atp.). Metody sociální práce s jedincem, které však ovlivňují jeho samotného v systému, nabízejí například humanistický přístup sociální práce, logoterapii, systémový přístup sociální práce. Proto volím tyto metody a více se o nich rozepisuji. Jedná se o ukazatele vyplývající z perspektivy sociální práce. Jedná se o určité možnosti a návrhy.
6.1. Humanistický přístup a jeho možnosti pro pomoc překonání transdebitace Humanistický přístup vychází z toho, že každý člověk potřebuje naplňovat tzv. pyramidu základních potřeb, které definoval 14
Abraham Maslow. 14Je svízelné, pokud
Jedná se nejprve o fyziologické potřeby, označující potřebu potravy, tepla, atp. Další
40
nejsou tyto základní potřeby naplňovány. Tento přístup sociální činnosti přispívá člověku ke snadnější orientaci v sobě samém. Například se klient může zorientovat ve svých nárocích, v tom, co se mu děje, kam svým jednáním směřuje. Jde-li například o problematiku anorexie, bulimie – humanismus slouží k zrcadlení jednání a myšlenek daného jedince. Humanismus přibližuje člověka samotného k pociťování svých potřeb a následně nedostatků. Svým přístupem se snaží o nalezení kořene problému. Sociální pracovník v konkrétní práci s člověkem využívá osobnostních kvalit jako je empatie, akceptace, hledání kongruence (vnitřního sjednocení) klienta a občasné zrcadlení jeho jednání. (Kratochvíl 2002) Sociální pracovník může klienta upozornit, že problém, který se danému jedinci děje, má své kořeny v jednání předchozích generací. Domnívám se, že humanistický přístup sociální práce je vhodný z hlediska prvního setkání s klientem, kdy průběh intervence může poukázat a odkrýt kořen potíží člověka.
6.2. Logoterapie – nalezení smyslu v předávaných transgeneračních procesech V rámci logoterapeutického přístupu je klient konfrontován se svými hodnotami, které psychologie rozděluje na hodnoty tvůrčí, zážitkové a postojové.
15
Logoterapie
definuje základní potřebu člověka - touhu po smyslu, označující nejvyšší potřebu člověka v životě vůbec. Představuje překročení sebe sama a otevřenost hodnotám, které jej přesahují. Pokud tato touha nedochází naplnění, vzniká existencionální frustrace. 16
čtyři základní potřeby souvisí s vyrovnáním se s vědomím transdebitace ve své rodině a ve svém životě. Potřeba bezpečí a jistoty, potřeba lásky, přijetí a sounáležitosti, a také potřeba uznání a úcty jsou základní aspekty, které se má člověk učit již ve své vlastní rodině. Nakonec potřeba seberealizace, která má přispívat k plnění potenciálu a schopností jedince. 15
Tvůrčí hodnoty představují práci a jiné činnosti pracovního charakteru. V zážitkových
hodnotách se odráží činnosti jako četba a umění přinášející povznesení se a nadhled. Postojové hodnoty jsou pak vyjádřeny jako hodnoty, které „ … nabývají zvláštního významu u lidí zbavených, v důsledku těžkých nevyléčitelných chorob, možností i naděje na realizaci hodnot tvůrčích i zážitkových, u lidí odsouzených k utrpení.“ (Kratochvíl 2002: s. 95) 16
Tento typ frustrace označuje pochybnosti člověka o smyslu života či smyslu jeho
existence.
41
Tento přístup je pro účely transgeneračně přejatých zatížení nástrojem, který předchází k smíření se s minulými situacemi, s předešlými generacemi a se současným stavem. Touha po smyslu utrpení, které jedinec pociťuje, jej může k tomuto přístupu dovést. Sociální práce z tohoto psychologického přístupu vychází pro snazší práci či intervenci u lidí unavenými životem, u lidí se zátěží nezpracovaného traumatu či u lidí umírajících a také nezaměstnaných. (Frankl 1996) Logoterapeutický přístup dovede pomoci se ztrátami v životě, vrátit se do minulosti a umí hledět vstříc budoucnosti.. (Frankl 1996)
7 Příklady sociální práce s emocemi Léčení a terapie emocí v sociální práci
má také své místo. Avšak není
v kompetenci sociální práce uzdravovat a léčit emocionální složku člověka, pouze jen jedince s problémem navést a podpořit. Terapeutické paradigma, formulované Malcomem Paynem mluví o tom, že sociální práce v tomto paradigmatu se má starat o psychosociální pohodu a zdraví duše člověka. K pomoci s problémem emocí však pomáhají vymezené terapeutické směry, kterými se sociální práce pouze inspiruje, avšak je naplno nepraktikuje. V terapeutickém paradigmatu sociální práce se pohybují psychodynamické směry formulované Freudem, Adlerem, Jungem či Horneyovou.
17
Terapeutické
paradigma sociální práce klade velký důraz na komunikaci a na tvůrčí proces ve vztahu klienta a pracovníka. Sociální práce se opírá především o psychologické znalosti a terapeutický výcvik. Dalšími psychologickými směry, které udávají terapeutickému paradigmatu směr, je kognitivně-behaviorální terapie, humanistické přístupy a také existencionální přístupy. O tomto je již zmínka v kap. Prolínání psychologické, sociální a spirituální roviny práce. (Novotná 2014) Jeden z empirických
výzkumů, týkající
se lidí se zkušeností války nebo
událostí s válkou spojenými, prokázal větší náchylnost těchto lidí k psychickým poruchám a náchylnost pro vytváření nefunkčních mechanismů pro vyrovnávání se s životními událostmi. Dle Williamse-Keelera et al. (1998) to vedlo ke generačním problémům v rodinách. 17
Freud – psychoanalýza, Adler – individuální psychologie, Jung – analytická psychologie,
Horneyová – interpersonální psychoterapie.
42
K uzdravení těchto psychických dopadů, pomohla teprve generace pravnoučat, pro které tyto události nepředstavovaly takový význam a byly vzdálenějšími než pro jejich předky. (Doucet, Rovers 2010: s. 95) Podkapitoly, týkající se emocí rozděluji do dvou rozlišení. Nejprve se zabývám emocemi ve vztahu k pomáhajícím profesím. Posléze se zabývám emocemi ve vztahu ke křesťanské víře. Navíc tuto duchovní složku představuji na úrovni jednotlivce a také na úrovni kolektivní. Kolektivní úroveň je s úrovní individuální propojen, vzhledem ke stejnosti principu, který na obou úrovních je totožný. Duchovní rovinou emocí se zabývám, aby lépe reflektovala spirituální stránku problematiky.
7.1. Syndrom vyhoření jako důsledek transgeneračních procesů Dalším příkladem, který vychází ze zkoumání emocí, jsou zkušenosti se syndromem vyhoření. Syndrom vyhoření je typický pro pomáhající profese a je jednou z částí tzv. syndromu pomocníka. (Schmidbauer 2015) Někdy se stává, že lidé prožívající subjektivně vnímaný nedostatek, který se nese po několik generací, řeší skrze pomáhající profese. Může dojít k tomu, že pomáhání se pro dotyčného stává prostředkem ke splácení domnělého dluhu coby odmítnutého dítěte vůči náročným vztahovým osobám, které kolem sebe měl. (Géringová 2011: s. 105 dle Schmidbauera) Syndrom pomocníka však není přínosný v případě, že si to pracovník neuvědomuje a neuvažuje o tom. Následně totiž dochází ke známému burn - out neboli vyhoření a z pracovníka se stává „Bezmocný pomocník“. (Schmidbauer 2015) Vzniká to z důvodu zanedbávání sebe sama. Příčinou je například odmítnutí v dětství, kdy dítě bylo opuštěno, nemilováno, traumatizováno či deprivováno dospělými, na které se spoléhal. „Zanedbané děti se stávají buď lidmi disocálními nebo příliš sociálními.“(Schmidbauera 2015: s. 36). Pomocník se může „sytit“ skrze druhé lidi a pomáhání mu slouží k narcistickému uspokojení se. Nenasycený pomocník se hůře vciťuje do autonomních struktur zákazníků, protože stále hledá něco pro sebe. „Kdo se nasytit nesmí, stává se nenasytným.“ (Schmidbauer 2015: s. 43) Kvalitu pomoci se snaží nahradit výkonností. Zatížení z rodiny pomocníka se může projevit i ve vyhýbání se vzájemnosti ve vztazích, obzvláště v oblasti emocí. Emoce představují sílu, ale i slabost. Pro pomocníka emoce mohou představovat zranitelnost, a slabou stránku sebe sama. Je pak těžké emoce projevit navenek, protože emoce slabosti jsou nedokonalé, nehodné pozornosti. Dochází k potlačení dětské stránky sebe sama. Pomocník se potřebuje cítit ve vztazích 43
nepostradatelný, udržuje si představu o své autonomii a suverenitě a zanedbává vlastní potřeby, které v něm vyvolávají úzkost, a proto se pomocník stává nenasyceným. (Schmidbauer 2015) Velmi záleží na psychickém systému pomáhajícího, protože správné pojetí pomáhající profese je takové, že vede k možnosti růstu a je bohatá svými podněty. Je například nutné, aby pomáhající nežil v zajetí temných a nevyřešených míst, kdy je nucen pomáhání vnímat jako obranu před sebou samým, protože pak je činnost vykonávána spíše pod nátlakem a násilně vůči sobě. Pomáhající následně využívá berličky svého zranění i zranění klientů. (Géringová 2011: s. 122) Na druhou stranu syndrom pomocníka je důkaz toho, že z traumatu člověka může povstat něco dobrého a přínosného a „v lehčí formě je zřejmě nezbytný pro vznik altruistického postoje“.(Schmidbauer 2015: s. 31)
7.2. Terapie emocí prostřednictvím kristoterapie Kristoterapie představuje netypický, avšak nadčasový způsob uzdravování duše. Jedná se o málo známou formu pomoci, avšak pro téma subjektvně vnímaného nedostatku a jejího překonání podstatná. K pochopení pojmu kristoterapie slouží definice o tom, že každé slovo, které Ježíš řekl, je stále živé a je snahou každého křesťana události svého život spojovat s Božím slovem a s událostmi v Bibli. Například v problematických chvílích života tyto znalosti a vštípená moudra ožívají a pomáhají k terapii a léčení. (Pax vobis 2015: [online]) Jedná se tedy o metodu překonání vnímaného zatížení za pomocí víry, a tedy za pomoci kristoterapie. Například tento druh terapie může pomoci s nadměrným prožíváním strachu. Může se jednat například o transgenerační přenos emoční zátěže – strachu. Strach optikou kristoterapie lze vnímat jako Boží obdarování. Strach vytváří prostor pro vnímavé srdce, pro ochotu dát porozumění a ochotu být citlivý k utrpení druhých. Z emoce strachu se stává prostřednictvím tohoto typu terapie charisma. Strach dává možnost k nalezení pokory a bázně před Bohem. Jedná se o přínosné ctnosti přinášející pokoj a radost uvnitř člověka. (Maňáková 2010) Lásku od Boha můžeme vnímat až poté, co zakusíme lásku člověka, protože „skrze člověka, který nás opravdu miluje, poznáváme Boží lásku.“ (Maňáková 2010: s. 15). Výše jsem zmiňovala hagioterapii jako nástroj pomáhající jedinci uchopit životní historii skrze 44
spirituální struktury v člověku. Charismatická společenství pracují se spirituální složkou člověka, která je konkretizovaná ve víře v Trojjediného Boha. Uzdravování se nebo terapie vírou probíhá především prostřednictvím příběhů z Bible. Jde o nastartování života v plnosti Ducha svatého a nastartování uzdravování prostřednictvím praktikování víry a naděje.(Marsch 2008) V rámci modlitební služby cestou uzdravení se mají odevzdávat bolesti a nesnáze minulosti, které dosud nemohly být vyslyšeny a byly potlačovány. Potlačování emocí má vliv na všech úrovních lidské bytosti a potíže se nakonec dostaví například ve formě špatného vnímání Boha nebo v nemoci. (Vašáková 2014: s. 29 podle Edwardsové) Souvislost s
7.3. Kolektivní rovina terapie emocí prostřednictvím Kristoterapie Kristoterapie nakonec vede zraněného člověka k odpuštění. Atributy křesťanství, a tedy - víra, naděje, láska – správně pochopené vedou každého k víře v odpuštění. Odpuštění se týká hříchů, a tedy dluhů vůči Bohu, vůči bližnímu. Odpuštění vin a dluhů otevírá člověku cestu k navrácení života bez zátěže. (Opatrný 2014) Například církevní sociální organizace stojí na hodnotách jako spravedlnost, společné dobro, celostní lidský rozvoj, soucit, zájem o chudé a utlačované, respekt vůči druhému a solidarita. Tyto hodnoty vycházejí z nauky Ježíše Krista a z myšlenky aktivního svědectví jeho odkazu ve světě. (Charita ČR 2015) Dodává to posilu a mnohdy osvětluje situace, které nejdou vidět pouze světským myšlením o věcech. To dokazují například některá charismata křesťanů.18 Mezi tato charismata patří především dar odpuštění. V evangeliu Lukáše 7,47 se říká, že „Komu se málo odpouští, málo miluje“. Nebo také, že vina plodí vinu a také opačně, odpuštění plodí odpuštění. (Grün 2002). Velkým příkladem tohoto obdarování je skutek papeže Jana Pavla II.. Na prahu třetího tisíciletí vyzýval k pokání nad činy předchozích generací. Při svých generálních audiencích žádal Boha o odpuštění vin a hříchů našich předků. Tento úkon směřoval k očišťování paměti, ke zpytování svědomí jak na úrovni individuální, tak na úrovni celé církve. (Ambros, Bugel ad. 2002) "Jako
18
„Charismata jsou zvláštní dary Ducha Svatého udělované jednotlivcům ku prospěchu
lidí, pro potřeby světa a zvláště pro budování církve, jejímuž učitelskému úřadu podléhá jejich rozlišování“ (KKC 2016: s. 55)
45
Petrův nástupce žádám, aby v tomto roce milosrdenství církev, posilována svatostí od svého Pána, poklekla před Bohem a naléhavě prosila o odpuštění minulých i současných hříchů svých dětí". (Holeček 2000: [online]) Ačkoliv toto gesto Jana Pavla II. vyvolalo v tehdejší době rozpaky a rozporuplné diskuse o neomylnosti církve, dodnes se mnoho autorů hlásí k tomuto církevnímu výkladu nad konfliktními událostmi v historii naší společnosti. Papeži tehdy šlo o prokázání víry založené na pokoře a na víře v živého Boha. (Holeček 2000: [online]). Příkladem je nutnost pokání a urovnání vztahů mezi jednotlivými národy. Například vztah Čechů a Poláků k Rusům, který svými historickými kořeny přispěl k vzájemným rozbrojům a nepochopení přetrvávajícími dodnes. Neodpuštění se totiž děje nejen na rovině jednotlivce, ale i na rovině kolektivní. Do popředí jde potřeba narovnání vztahů všude, kde probíhaly mezi národy války a konflikty a přetrvává neodpuštění a nenávist. (Lachmannová 1996) Naději představují slova svatého Pavla, a tedy, že „Kdo je v Kristu, je nové stvoření … Bůh nás smířil sám se sebou skrze Krista a pověřil nás, abychom sloužili tomuto smíření. Neboť v Kristu Bůh usmířil svět se sebou.“ (Kor II.list 5,17/19). Souvislost s tématem je evidentní. Subjektivně prožívaný nedostatek se týká i národů, nejen jedince samotného. Zmínka o kolektivní rovině terapie emocí prostřednictvím Kristoterapie je reálným příkladem, poukazujícím na další možnosti, jak o subjektivně prožívaném nedostatku smýšlet. Tuto rovinu uzdravení zmiňuji vzhledem k rčením od Jana Pavla II., a následně České
8 Sociální práce ve vztahu ke zdraví pro překonání subjektivně vnímaného nedostatku Cílem sociální práce je zdraví jedince. Vzhledem k tomu, že využívá bio-psychosocio spirituální model nahlížení na člověka, je jejím cílem postarat se o všechny složky člověka v co nejvyšší možné míře. Zdraví představuje nejvyšší metu pro každého sociálního pracovníka v práci s jednotlivými klienty. O tom svědčí například standardy sociální práce, sloužící ke kvalitně provedené sociální činnosti. Co se zdraví z hlediska bio roviny týče, o tom mluví standard č. 8, a tedy o návaznosti služeb jiných, než jsou jen ty sociální. A tedy: „Poskytovatel zprostředkovává osobě služby jiných fyzických a právnických osob podle jejich individuálně určených potřeb„. (MPSV 2009: [online]) 46
V praxi tedy dochází ke spolupráci mezi sociálními a zdravotními pracovníky, jejichž směr udávají potřeby klientů. Vnitřní mechanismy sociální práce s nemocí jako takovou mohou fungovat za pomocí poselství standardů a dále na základě znalostí a dovedností jednotlivých pracovníků sociální práce. Je tomu například možnost nahlížení uzdravení se z nemoci prostřednictvím tzv. vnitřního lékaře v nás a má mnoho společného s psychosomatickým nahlížením na nemoc. Psychosomatická medicína ví o samoregulujících procesech v těle člověka, které jsou potenciálem pro uzdravení člověka z nemocí. Existuje mnoho studií o tom, že negativní emocionální pochody v mysli člověka způsobují vznik nemocí a mají vliv na vznik dlouhodobých chorob. Například vztek, úzkost a deprese mají stejný vliv na tělo jako vliv kouření nebo vysoký cholesterol. (Lábusová 2016) Rogersovská terapie stejně tak směřuje k tomu, aby jedinec vnímal své vlastní potřeby a staral se o ně. (Kratochvíl 2002). Každý člověk má sám v sobě „vnitřního lékaře“, který mluví skrze tělesné procesy, co jeho tělo a mysl potřebují. Současná doba shonu a jiných priorit, však ne vždy člověku dovoluje odpovídat na náznaky těla a duše. "Jsem přesvědčen, že nepropojíme-li patogenetický i salutogenetický aspekt léčby, nemůžeme v práci s pacienty dojít skutečně efektivních dlouhodobých výsledků," říká zastánce celostního pohledu na léčení nemocí MUDr. Lukáš Dostal (Lábusová2016). 19 Lékařem se člověk může stát sám sobě také, když dává prostor svým duševním i duchovním potřebám. Zážitkové i tvůrčí hodnoty jsou toho důkazem. Láskyplné a přátelské vztahy, práce, koníčky a duchovno jsou základními potřebami člověka, který touží po plnohodnotném životě. Mnoho umělců nebo úspěšných lidí doporučuje jít vstříc těmto potřebám, jak je již popsal i Abraham Maslow.
Například Brene Brownová
(Brownová 2010: [online]), která studuje již několik let lidské vztahy, obzvláště zdůrazňuje sílu zranitelnosti, která spočívá v otevřenosti vůči potřebám sebe sama před druhými lidmi. Z hlediska křesťanské víry byla nemoc ve Starém zákoně vnímána jako důsledek hříchu. Naopak, proroci nahlíželi na nemoc jako na něco, co má výkupnou hodnotu za hříchy vlastní i druhých. (KKC 2006) Prostředkem uzdravování je Kristova láska, která se projevila totální obětí na kříži. Rozjímání nad tímto skutkem milosrdenství a oběti může 19
Patogeneze označuje procesy, kterými odpovídá náš organismus, když dojde k poškození
způsobujícímu vznik nemoci či jejich symptomů. Salutogeneze naopak zkoumá, jak se lidské tělo dokáže vypořádat s patogeneticky působícími faktory.
47
být velmi povzbudivé a motivující pro ty, kdo klesají na mysli například v procesu uzdravování. Tato oběť se stává pramenem pro uzdravení se, které se může pak dále přenášet na ostatní. Moc uzdravovat mají lidé, kteří jsou již uzdravení, protože „nikdo nechápe drogově závislého člověka lépe než ten, který podobnou závislostí prošel.“(Vella 2006: s. 67) Mocí uzdravovat disponují také lidé v procesu uzdravování se, protože některé rány skutečně nejde naplno uzdravit. Důležité je být spojen s pramenem lásky a čerpat z něj. Lidé, kteří se vzájemně milují, jako například rodiče a děti, manželé, přátelé či lidé duchovně spojení jsou sto druhým pomáhat a vést druhé v cestě k uzdravení. (Vella 2006)
9 Některá sociální opatření zabraňující opakování zděděných stereotypů (sociální propustnost, rovné příležitosti) Současná doba je otevřená sociální propustnosti z jedné vrstvy do druhé. Narodí-li se člověk do složitějších životních podmínek, neprožije-li harmonické prostředí v dětství, je-li nucen žít mimo rodinu, žít v nestabilním prostředí nebo zápasí s nezdravými závislostmi svého okolí, člověka to může zformovat do netypického způsobu chování a jednání. Netypické chování a jednání může být pozitivní nebo negativní a nazývá se to jako deviace. I toto se dědí. Tento typ chování nebo jednání může přispívat k sociální marginalizaci, k sociálnímu vyloučení, netoleranci, chudobě a sociální nepropustnosti ze strany okolí. Známka nepropustnosti se může vyznačovat diskriminací, šikanou, agresí, nepřijetím ze strany druhých lidí nebo nedostatečným přístupem ke zdrojům a službám. (Konigová 2008) Již existují taková sociální opatření, která pomáhají z toho vyjít, zabránit sociální marginalizaci, vyloučení, netoleranci, úpadku, stigmatizaci a namísto toho nabízejí řešení, možnosti a nápomocná opatření. Sociální práce tento způsob uvažování nad problémy a možnostmi pomoci nazývá jako přístup zaměřený na řešení. Přístup zaměřený na řešení vytvořili autoři Steve de Shazer a Insoo Kim Berg. Preferují způsob řešení těžkostí s důrazem na řešení, ne na problém, s důrazem na efektivitu, individualitu, krátkodobost a účinnost. Účelem tohoto způsobu řešení je tzv. naučit chytat ryby samotného jedince, ne to dělat za něj. (Trepper, Dolan, McCollum, Nelson 2013) Mimoto, sociální práce úzce spolupracuje se sociální politikou, která přispívá k sociální propustnosti a rovným příležitostem mezi sociálně slabšími obyvateli a sociálně 48
silnými obyvateli. Myšlenka rovných příležitostí přispívá jako možnost pro řešení nepříznivé životní situace. Počátky sociální propustnosti mezi jednotlivými vrstvami společnosti mají svůj kořen ve vzniku sociálního státu, co se sociálně politického nahlížení týče. Například stanovením životního a existenčního minima v sociální politice se otevřely alespoň minimální možnosti i těm, v jejichž silách není si zajistit to základní. Výhodou je minimální podmíněnost těchto dávek. (Krebs 2010) Toto opatření lze považovat za maximální snahu společnosti o přijetí i těch nejslabších. Mezi sociálně-politická opatření ve vztahu k rodině patří také dávky hmotné nouze a dávky státní sociální podpory. Sociální politika za součinnosti sociální práce také nabízí sociální služby jako jsou azyly, poradny, asistenční a mediační služby, krizovou intervenci pro rodiče a děti. Všechny tyto služby jsou nabízeny státními, soukromými, církevními, či neziskovými organizacemi. „Občas vnímám, že nabízené služby jdou po povrchu problému a při rozkrytí dalších problémů rodiny jsou služby a formy pomoci nedostatečné nebo chybějí zcela.“(Sociální práce/ Sociální práca, Zvonařová 2012 : s. 10) Chybí mnohá následná péče či zájem o rodiny, které prošly terapií, o děti vycházející z různých typů domovů či náhradních rodin, o lidi se zkušeností války v jiné zemi než je ta naše a tak podobně. (Sociální práce/ Sociální práca, Zvonařová 2012) Sociální propustnost svědčí ale také o tom, že zátěž či prožité těžké situace může mít i pozitivní efekt, kdy se jedinec může dostat dál, za své obzory a posunout další generace vpřed. (Edelman 2010). Příklad je zmíněn při popisu subjektivně vnímaného nedostatku v rodině. Z hlediska duchovního, sociální propustnost a rovné příležitosti přinesl příchod Ježíše se svou vykupitelskou hodnotou. To je již částečně popsané v kap. Transdebitace a Transgiving napříč generacemi. Formálně přijetím křtu se člověk stává Božím dítětem. 20 V církvi jsou tak všichni bratři a sestry. Za hříchy, ale také problémy, potíže, zátěže se již někdo obětoval a daroval odpuštění, které se rozlévá na druhé. Sociální propustnost z hlediska křesťanského je rozšířena na sociálně vyloučené, nepochopené, obviňované, zraněné. Jeho hloubka nezná mezí a lidskému světu přináší poselství o bezmezném a bezpodmínečném přijetí lidské hříšnosti jako takové. „I když Ježíš některé lidi uzdravuje, nepřišel odstranit všechna pozemská zla, nýbrž osvobodit nás především z otroctví hříchu. Vymýtání zlých duchů ohlašuje vítězství jeho kříže …“ (KKC 2000: s. 44) 20
„Syn se vtělil, abychom se my mohli stát dětmi Otce. Skrze něho nám přichází milost, moc
stát se Božími dětmi a narodit se podruhé z Boha.“ (De Fiores, Goffi 1999: s. 190)
49
„Farnosti, sbory, různá společenství křesťanských církví nebo církvemi zřizované charitativní organizace tvoří přirozené zázemí mnoha sociálně znevýhodněným osobám, mezi něž jistě patří také rodiny uvězněných osob a osoby propuštěné z výkonu trestu.“ (Sociální práce/ Sociální práca, Martinek 2012 : s.30)
10 Shrnutí možností překonání subjektivně vnímaného nedostatku Pro základní vhled do možností, které jsem právě nastínila, představuji menší rekapitulaci
uvedených
informací.
Celou
prací
se
promítá
probírané
téma
transgeneračních vztahových konfliktů a potíží. Ty mají své kořeny jak v uspořádání společnosti v historii, tak v kulturních tradicích, rodinných zvyklostech a rituálech, v povaze rodiny jako takové. Důvody pociťovaného nedostatku jsou také různé, stejně jako jsou různé dopady vnímaných nedostatků.
10.1. Shrnutí zvolených možností z perspektivy sociální práce Sociální práce svým posláním směřuje k pomoci člověku na úrovni bio-psychosoci-spirituální. Jejím cílem je zabývat se jednotlivými složkami potřebných lidí a nalézat možnosti
k odstraňování
bariér
různými
metodami.
V případě
transgeneračně
přenášených obtíží může představovat velký posun pro takového člověka rovná příležitost ve vzdělání, v možnosti bydlení, v možnosti zapojit se do různých společenských struktur a sdílet obdobné zážitky s druhými. Tímto směrem kráčí každá nezisková organizace, vzhledem k jejím hodnotám jako je respektování hodnot druhého, respektování autonomie a tak podobně. Tyto a další hodnoty vychází z Listiny práv a svobod jako například: „Základní práva a svobody se zaručují všem bez rozdílu pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboženství, politického či jiného smýšlení, národního nebo sociálního původu, příslušnosti k národnostní nebo etnické menšině, majetku, rodu nebo jiného postavení.“ (www.psp.cz : [online]) Sociální práce slouží lidem tak, aby prostřednictvím
znalostí a dovedností
předcházela nepříznivým sociálním událostem. To je podpořeno například sociálněpolitickými opatřeními jako jsou dávky, služby, poradenství, prevence atd.. Ve svém důsledku tento nástroj také napomáhá k sociálnímu fungování jedince, k podpoře stability jedince nebo také jeho žádané změny. To však není všechno. Sociální práce využívá také zkušeností s rodinou jako takovou. V kap. Sociální práce a možnosti zacházení 50
s emocemi popisuji zkušenost uzdravující konfrontace prarodičů s vnuky. Sociální práce vychází také z potíží, se kterými se samotní pracovníci v pomáhajících profesích potýkají. Jedná se o syndrom bezmocnosti, který upozorňuje záhy na slabiny v osobním životě každého pomáhajícího. Sociální práce svým vymezením také velmi pomáhá k identifikaci problémů rodiny. „Měřítkem“ jsou paradigmata, podle kterých se každý pracovník snadněji zorientuje v problematice, se kterou potřebný člověk přichází. Nástroj ve formě paradigmat přináší poselství o tom, že sociální práce stojí uprostřed mnoha oborů a zaplňuje mezioborový prostor, který potřebným přináší snadnější sociální propustnost a zastání. Paradigmata jsou vymezena z pohledu terapeutického, reformního a poradenského. To však také připomíná, že sociální práce mnohé dovednosti a znalosti pro svou dobrou praxi těží z psychologických věd a ze spirituální dimenze osobnosti člověka.
10.2. Shrnutí zvolených možností z perspektivy psychologie Psychologie, která se nabízí pro skutečný a hluboký smysl pro řešení niterných konfliktů, potíží, úzkostí a problémů, přináší různé teorie a metody pro dosažení zdařilého řešení. Vliv systémového uvažování nad problematikou, a snad i sociální předurčenost osudu každého jedince, se může zdát nezvratitelný. Výzkum přinesl existenci narativní terapii duševního stavu a duševních mechanismů, která zápolí s ukotvenými, avšak nefunkčními pochody. Dále přinesl humanismus, logoterapii. Výzkumy také přinesly moderní směr, kterým je transgenerační psychologie. Již z názvu tohoto druhu psychologie vyznívá fakt, že napříč generacemi každého jedince se skutečně dějí velké příběhy, které mají své opodstatnění a nelze se jim ubránit – pouze je přijmout a naučit se s nimi žít. Vnímavost, pochopení, životní zkušenosti nebo zajímavé setkání s druhými lidmi může každého jedince posunout vpřed, aby nabral sílu pohlédnout na svůj život skrze rodovou linii co nejvíce. A psychologie k tomuto v mnohém také směřuje. Jedním z přirozených a spolehlivých lidských mechanismů pro hledání cesty z nezdravé transgenerační linie ven, může být také tzv. vnitřní lékař v nás, který je v odborné terminologii nazýván jako psychosomatický způsob nahlížení nemoci. Z předchozích kapitol vyplývá, že psychosomatika není jen lékařský směr, ale především celistvé chápání jedince, které vyžaduje vzdělání lékaře nejen na úrovni biologické. Příklady těchto skutečností – podrobně v Chvála a Trapková (Rodinná terapie 51
psychosomatických poruch
10.3. Shrnutí zvolených možností z perspektivy křesťanské víry Nakonec představuji inspiraci, ze které jak sociální práce, tak psychologie, přebírají některé prvky. Křesťanské učení vede člověka k odpuštění, které je osvobozující a přináší požehnání. K odpuštění přispívají některá osvědčená pravidla. „Milujte své nepřátelé“ je výzvou k nezávislosti na negativním poutu ke druhému člověka, který činí proti druhým to zlé. „Konejte dobro těm, kdo vás nenávidí“ je zásadou ctnosti, vedoucí k odpuštění skrze pozitivní skutky a skrze rozhodnutí neodplácet zlé zlým, protože láska není pouze věc citů, ale také rozhodnutí. Ježíš vyzývá „... žehnejte těm, kdo vás proklínají...“. Kletbu lze překonat právě hlavně neotevíráním se jejímu charakteru, ale žehnáním, a tedy přivoláváním dobra, lásky, míru, klidu atp. Další zásada vedoucí k odpuštění je symbolizována v úryvku Lk 23,34 „Otče, odpusť jim, vždyť nevědí, co činí“, protože modlitba za člověka, působícího zlo, nás činí svobodnými a uschopňuje nás k síle lásky. (Vella 2006)Opačnou tendencí negativních závislostí ve vztazích, například ve vztazích napříč generacemi, je hledání rychlého řešení prostřednictvím tzv. spirituality temna. 21 Představuji možnost uzdravení zátěží, které se vlečou napříč generacemi, 21
Současnost nabízí mnoho cest, a mnoho z nich nabízí vše rychle a jednoduše. Právě v
těchto momentech může spiritualita nabývat na svém klamu, jehož účinek nemá dlouhého trvání. Hledání řešení skrze spiritualitu je na tenké hranici s nalezením skutečné cesty k uzdravení skrze Boží milost, jak ji předkládá učení církve. Na této hranici se vyskytují různá učení, která nabízí rychlé uzdravení a osvobození. Jedná se o vzdor vůči Bohu. Praktiky jako esoterika, okultismus, spiritismus, satanismus, bílá a černá magie, hnutí New Age představují možnost sebespasení se. Navíc obchodní trh v současné době disponuje dostatkem esoteriky, která více či méně magicky pracuje s rodovými souvislostmi. (Vella 2006) V učení církve se jedná o nedovolené praktiky. Dochází tímto mnohdy ke zneužití a devalvaci důstojnosti člověka, která nám byla darována od Boha. (KKC 2000) Předvídání budoucnosti svazuje a utíná možnost svobody. „Přestáváme být tvůrci svého života a okamžitě se připoutáváme k tomu, co nám věštec řekne...“ (Vella 2006: s. 265)
52
prostřednictvím modlitby, odpuštění, a to na úrovni individuální a kolektivní. Zátěž a nemoc z ní vyvěrající je možno vnímat jako výzvu ke změně. Křesťanští mystikové přicházejí s myšlenkou toho, že nemoc lze chápat jako požehnání a dar. Nakonec se negativními závazky v rodině lze nakládat milosrdným způsobem. Je to v momentě, kdy se lidé vzdávají obchodování s láskou. Přestat obchodovat s láskou znamená bezpodmínečně přijímat druhé a dbát na přikázání „Miluj svého bližního jako sám sebe“. (Kuffa 2015) Vztahy v rodině převyšují hranice obchodního a smluvního systému, a to vzhledem k úplné reciprocitě soužití v rodině (Melina 2015: s. 121) Zadluženost v mezilidských vztazích v rodině je otázkou závazku, ale také otázkou lásky, důvěry a naděje ve své jednotlivé členy a nejen to. Zadluženost tohoto charakteru s dopadem na celou rodinu, je také otázkou celé společnosti. Charakteru lásky v rodině nenáleží jen výhody, etické rozhodnutí či povznášející pocit, ale jedná se o milost “která se stává skutečností, a která před očima každého člověka otevírá nový obzor plný příslibů.“ (Melina 2015)
53
Závěr Celou prací se vine téma subjektivně vnímaných nedostatků napříč generacemi. Představila jsem perspektivu sociální práce a představila výčet teorií a metod nasbíraných na základě výzkumů a zkušeností. Stejně tak jsem představila tvář sociální práce coby umění. Popisuji různé varianty řešení a možností pro překonání problémů z transgeneračních procesů vyplývajících. Sociální práce jako umění značí porozumění pro potřeby druhých a udržení co největší jedincovi soběstačnosti a samostatnosti. (Navrátil 2001) Rozebírala jsem dále jednotlivé prvky, týkající se subjektivně vnímaného nedostatku. Pak přecházím do popisu systému jakým je rodina. Dále se zabývám emocemi a psychosomatickým vnímáním subjektivně vnímaného nedostatku. Všechny tyto aspekty popisuji z hlediska vztahu předků a potomků a zasazuji tento vztah především do roviny psychologické, sociální a duchovní. Mým cílem bylo shrnout možnosti překonání subjektivně vnímaného nedostatku napříč generacemi v perspektivě sociální práce. Na základě teoretického přehledu některých teorii a metod sociální práce jsem zjistila, že sociální práce disponuje vhodnými metodami pro uchopení tématu. -
Sociální práce nabízí psychologické metody, jako humanistický přístup, logoterapii, systémový přístup: jejich cílem je nalezení rovnováhy v sociálním fungování člověka s takovýmto problémem.
-
Perspektiva sociální práce nalézá řešení v duchovních hodnotách jako je víra, láska a naděje. V případě věřícího klienta je možné, že jej přivádí k přijetí subjektivně vnímaných nedostatků prostřednictvím vztahu s Bohem, prostřednictvím příběhů z Bible a prostřednictvím svědectví o životě novozákonního Spasitele.
-
Důležitost příběhu pro sociální práci je patrná ve využívání narativního 54
přístupu práce s klientem a s rodinou. -
Sociální práce se dále zabývá emocemi, navíc je v jejím obsahu znám význam emočních sil pro budování zdravých a nezatížených vztahů (viz
Syndrom
vyhoření
a
Kolektivní
rovina
terapie
emocí
prostřednictvím kristoterapie). -
Sociální práce kromě všeho nabízí komplexní nahlížení na život každého jedince, a tedy skrze bio – psycho - socio - spirituální optiku.
-
Možnost překonání nedostatků tedy představuje i sociální rovina, kterou nabízí v současné době angažovanost
sociálního
státu
v případech, kdy rodina nebo komunita v životě jedince absentují. -
Biologická rovina, ačkoliv je víceméně zastíněna ostatními rovinami, však nalézá východisko v psychosomatickém chápání jedincových nemocí a zátěží, jejichž kořeny sahají až za hranice žijících generací v rodině.
Přínosem pro sociální práci je shrnutí problematiky transgeneračních problémů v holistickém pojetí. Nabízí rozčlenění jednotlivých dimenzí a k nim následné přiřazení subjektivně vnímaných nedostatků, s nimiž se jedinec napříč generacemi v rodině potýká. Další přínos spočívá v perspektivě, kterou je nahlíženo na problémy člověka. Tou perspektivou je vnímání jedince z hlediska systému a kontextu, ze kterého jedinec pochází. Pro sociální práci je toto téma přínosné, tím, že vyzývá k adekvátnější reakci na potíže jedinců, např. v centrech pro sociální začleňování, v centrech působících ve vězeňské službě, v dětských domovech, v domovech na půl cesty, v zařízeních OSPOD atp. Přínosem je ucelené shrnutí možností překonání zátěží v perspektivě sociální práce. Nakonec jsem se pokusila propojit různá hlediska, která mohou čtenáři přispět a podnítit jej k hledání dalších jiných nebo návazných možností řešení.
55
Seznam literatury Autorský kolektiv pracovníků. 2012. Slovník českých synonym a antonym. Brno: Lingea. Altman Z. 1998. Test stromu. Praha: Pražská pedagogicko – psychologická poradna s.r.o. Ambros P., Bugel W., Mizia C., Opatrný A., Pastuzsak J., Pospíšil C. V. 2002. Novo millenio ineunte. Olomouc: Pracovní seminář katedry pastorální a spirituální teologie CMTF UP. Česká biblická společnost 2007. Bible. Praha: Český ekumenický překlad. Barboříková J. 2007. Psychosomatika – duše, tělo a nemoc. Bakalářská práce. UTB Zlín: Fakulta humanitních studií Foretová L. 2013. Dědičnost jako rizikový faktor pro vznik nádorů. Praha: Liga proti rakovině Frankl V. E. 1996. Lékařská péče o duši. Brno: Cesta. Fiores de S., Goffi T. 1999. Slovník spirituality. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství Géringová J. 2011. Pomáhající profese. Triton: Praha/Kroměříž Gjuričová Š., Kubička J. 2009. Rodinná terapie. Systemické a narativní přístupy. Praha: Grada Publishing a.s. Grün A. 2002. Poselství shůry. Praha: Portál Hanuš P. 2007. „Kdo je sociální pracovník a proč by měl být vzdělaný“ Sociální práce/ Sociální práca. 1: s. 5-6 Chvála V., Trapková L. 2009. Rodinná terapie psychosomatických poruch. Rodina jako sociální děloha. Praha: Portál. 56
Komárek S. 2005. Spasení těla. Praha: Mladá fronta. Konigová Z. 2008. Vztah mezi citovou deprivací a šikanou. Bakalářská práce. UTB Zlín: Fakulta humanitních studií. Koláček J. 2006. Kompendium katechismu katolické církve. Karmelitánské nakladatelství.
Kostelní Vydří:
Kolářová K. 2009. Subdeprivace a její následky pro školní vývoj dítěte. Diplomová práce. České Budějovice: JČU PF Kolektiv autorů. 2008. Velký slovník cizích slov. Ludgeřovice: Pali Kučera D. 2013. Moderní psychologie. Hlavní obory a témata současné psychologické vědy. Praha: Grada Kuffa M. 2015. Kazatelnica život alebo V nebi nájdeš prostitútky, vrahov aj zlodejov. Bratislava: Kumran Kratochvíl S. 2002. Základy psychoterapie. Praha: Portál Krebs V. a kol. 2010. Sociální politika. Praha: Wolters Kluwer Langmeier J., Matějček Z. 1974. Psychická deprivace v dětství. Praha: Karlova univerzita Karolinum Sociální práce/Sociální práca č. 2, Martinek M. 2012. Role sociálního pracovníka a duchovního ve věznici. Ostrava: Asociace vzdělavatelů v sociální práci ve spolupráci s FSS Ostravské univerzity Sociální práce/Sociální práca č. 4, Zvonařová M. 2012. Příklady problémů ve vztazích mezi generacemi v rodinách s týraným, zneužívaným nebo zanedbávaným dítětem. Ostrava: Asociace vzdělavatelů v sociální práci ve spolupráci s FSS Ostravské univerzity Matoušek O. a kol. 2001, 2007. Základy sociální práce. Praha: Portál, s.r.o. Maňáková M. 2009. Kristoterapie a uzdravení strachu. Bakalářská práce. Olomouc: CMTF UPOL Marsch M. 2008. Uzdravení skrze Bibli. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství Matějček Z. 2004. Prvních 6 let ve vývoji a výchově dítěte. Praha: Grada Nakonečný M. 2015. Obecná psychologie. Praha, Kroměříž: Triton Matoušek O. 2003. Rodina jako instituce a vztahová síť. Praha: SLON 57
Navrátil P. 2001. Teorie a metody sociální práce. Brno: Marek Zeman Navrátil P., Janebová R. a kol. 2010. Reflexivita v posuzování životní situace klientek a klientů sociální práce. Hradec Králové: Gaudeamus. Navrátil P., Musil L. 2000. Sociální práce s příslušníky menšinových skupin. Brno: FSS MU Sociální studia Novotná J. 2014. Teorie sociální práce, skripta. VŠ Polytechnická Jihlava: Katedra sociální práce. Opatrný A. 2014: Jak potěšit zpovědníka. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství. Poněšický J. 2014: Bio-psycho-socio-filosofické pojetí psychosomatiky. Příspěvek k identitě psychosomatika/y. Liberec: Psychosom č.2 Sheldrake P., SJ. 2003. Spiritualita a historie. Úvod do studia dějin a interpretace křesťanského duchovního života. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury. Schmidbauer W. 2005. Syndrom pomocníka. Praha: Mladá Fronta Satirová V. 1994. Kniha o rodině. Praha: Práh Simajchl 2010. Desatero Božích přikázání, pravidla dobrého člověčenství. Vranov nad Dyjí – Přímětice: A.M.I.M.S. Tomeš I. 2010. Úvod do teorie a metodologie sociální politiky. Praha: Portál Trepper T., Dolan Y., McCollum E., Nelson T. 2013. Steve de Shazer a budoucnost terapie zaměřené na řešení. (Překlad: Loučka M., Zatloukal L.): Dalet Vrbovská P. 2010. O ztraceném dítěti a cestě do bezpečí. Praha: Natama Vymětal J. 2004. Obecná psychoterapie. Praha: Grada Publishing a.s.
Elektronické zdroje Gulley P. 2001. Pěstování kořenů. [on - line]. Vyšehrad: Povídky z verandy. Dostupné z http://www.vira.cz/Texty/Knihovna/Povidky-z-verandy.html Bidlo P. 2013. Krize rodiny ohrožuje civilizaci. Praha: Katolický týdeník. Dostupné z: http://www.katyd.cz/clanky/krize-rodiny-ohrozuje-civilizaci.html Brownová B. 2010. Síla zranitelnosti. Dostupné http://www.ted.com/talks/brene_brown_on_vulnerability?language=cs
z:
Český statistický úřad. 2014. Náboženská víra obyvatel podle výsledků sčítání lidu. Praha. Dostupné z: 58
https://www.czso.cz/documents/10180/20551795/17022014.pdf/c533e33c-79c4-4a1b8494-e45e41c5da18?version=1.0 Čermáková D. 2015. Je sociální pracovník renesanční člověk? Dačice: Sociální práce/Sociální práca. Dostupné z: http://www.socialniprace.cz/zpravy.php?oblast=3&clanek=731 Česká společnost psychosomatické medicíny. 2015. Co je psychosomatická medicína? Praha: ČSL J. E. P. Dostupné z: http://www.psychosomatika-cls.cz/?page_id=733 Holčík J. 2012. Zdraví jako osobní a společenská hodnota. [11. 1. 2012]. Dostupné z: http://prakt.upol.cz/zdravi_holcik.php Holeček F. J. 2000: Veřejné pokání Jana Pavla II. [2000]. Dostupné z: http://www.teologicketexty.cz/casopis/2000-3/Verejne-pokani-Jana-Pavla-II.html. Chvála V., Trapková L. 2013. Vzájemné ovlivňování rodiny a světa a diskuse na závěr. Praha: FF UK, [18. 11. 2013]. Dostupné z: https://www.youtube.com/watch?v=B2egjeldYPU Chvála V., Trapková L. 2015: O léčbě psychosomatických onemocnění. Praha: ČRo Plus, [12. 6. 2015] Dostupné z: http://prehravac.rozhlas.cz/audio/3407631/embedded Chvála V., Trapková L. 2011: Cesta ke zdraví – Psychosomatika. Praha: ČRo Plus, [6. 2. 2011] Dostupné z: http://www. rozhlas.cz/cro6/tipy/_zprava/847017 Kodet V. 2012. Cizí oheň. http://www.vojtechkodet.cz/temata/okultismus/cizi-ohen.html
Dostupné
z:
Krtičková K. 2010: Výchovné problémy v dysfunkčních rodinách. Šance dětem [26. 5. 2010]. Dostupné z: http://www.sancedetem.cz/cs/hledam-pomoc/rodina-v-problemovesituaci/problemy-v-rodine/vychovne-problemy-v-dysfunkcnich-rodinach.shtml Kolektiv autorů z ČSL J. E. P. 2015: Co je psychosomatická medicína.[1. 2. 2015]. Dostupné z: http://www.psychosomatika-cls.cz/?page_id=733 Kolářová H. 1996-2004: Základy grafologie – Baum test. [12.2007]. Dostupné z: http://ografologii.blogspot.cz/2007/12/test-kresby-stromu.html Komárek S. 2000: Transdebitace – přesouvání vin a dluhů. [12.2000]. Dostupné z:http://casopis.vesmir.cz/clanek/transdebitace Listina základních práv a svobod. Dostupné z: http://www.psp.cz/docs/laws/listina.html Opatrný A. 2003: Nemoc a jak se s ní http://www.vira.cz/Texty/Clanky/Nemoc.html
vyrovnat
[2003].
Dostupné
z:
Remeš P., Halamová A. 2004: Hagioterapie. [2009 – 2016]. Dostupné z: http://www.hagioterapie.cz/?page_id=5381 59
Samojský P. 2012. Obřady a rituály v našich životech. [17. 6. 2012]. Dostupné z: http://www.unitaria.cz/praha/archiv/2011-12/2012-0617_obrady_a_ritualy_v_nasich_zivotech.pdf Sokol J. 2015. Rodina v proměnách času. [17. 11. 2015]. Dostupné z: http://www.pragjesu.cz/aktuality/jan-sokol-rodina-v-promenach-casu Slovník synonym: Dostupné z: http://www.slovniksynonym.cz/web.php/hledat?typ_hledani=prefix&cizi_slovo=nedostatek Vágnerová M., Csémy L, Marek J. 2012: Osobnost mladých bezdomovců. Dostupné z: http://www.tigis.cz/images/stories/psychiatrie/2012/01/03_vagnerova_psych_1-12.pdf Zákon o církvích a náboženských http://www.zakonyprolidi.cz/cs/2002-3
společnostech.
2002.
Dostupné
z:
Anotace Cestou absolventské práce jsem popsala termín transdebitace a nahlédnout do spletitých hlubin této problematiky, obzvláště z perspektivy sociální práce. Transdebitace představuje jednu z možností transgeneračního přenosu, která má hluboký vliv na člověka a v rámci práci je tento vliv více přiblížen. Z práce je evidentní, že se týká rodiny jako takové, společnosti a jedince samotného. Definuji jednotlivé základní termíny, důležité pro pochopení transdebitace. Prací se prolínají
dvě roviny, a to psychologická a
spirituální. Postupně hlouběji přibližuji různé jiné formy transgeneračního procesu, které všechny poukazují na evidentní přenos dluhu z jedné generace do generace další. Práce graduje hledáním možných cest vyjití z jisté závislosti na některých nevhodných transgeneračních procesech jako je vina, emoční bloky, špatné komunikační vzorce. Nakonec se setkávám s cestami, které představují skutečné vysvobození. Píši například o některých terapeutických metodách, které využívá především sociální práce a nakonec o možnostech překonaných skrze víru. Klíčová slova: transgenerační přenos, rodina, cesta, psychosomatika, nedostatek, subjektivní vnímání, zadluženost, transdebitace, uzdravení, sociální práce 60
Annotation On the way of the graduate thesis, I tried to penetrate into the term “transdebitation” and insight into the tangled depths of this issue, especially from the perspective of social work. The term “transdebitation” is one option of a transgenerational transmission, which has a profound effect on the person and within the work this impact is more zoomed. It is evident that it concerns a family, society and an individual himself. I define individual basic terms, important for understanding the term “transdebitation”. There are two levels pervaded, psychological and spiritual. Progressively deeper, I mention various forms transgenerational process that is evident in a debt transfer from one generation to the next. The work intensifies the search for possible ways of coming out from a certain dependence, such as guilt, emotional blocks, bad communication patterns. Finally, I meet with paths that represent the true liberation. For example, I write about some therapeutic methods, which social work mainly uses, and finally about the possibilities
of
get
over
through
faith.
Keywords: transgenerational transfer, family, journey, psychosomatics, deficiency, subjective perception, indebted, the term “transdebitation”, recovery, social work
61
62
