Prohlášení. Souhlasím s umístěním bakalářské práce v knihovně VŠPJ a s jejím užitím k výuce nebo k vlastní vnitřní potřebě VŠPJ

Hrabalův Nymburk

Prohlášení Prohlašuji, že předložená bakalářská práce je původní a zpracoval/a jsem ji samostatně. Prohlašuji, že citace použitých pramenů je úplná, že jsem v práci neporušil/a autorská práva (ve smyslu zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů, v platném znění, dále též „AZ“). Souhlasím s umístěním bakalářské práce v knihovně VŠPJ a s jejím užitím k výuce nebo k vlastní vnitřní potřebě VŠPJ . Byl/a jsem seznámen/a s tím, že na mou bakalářskou práci se plně vztahuje AZ, zejména § 60 (školní dílo). Beru na vědomí, že VŠPJ má právo na uzavření licenční smlouvy o užití mé bakalářské práce a prohlašuji, že s o u h l a s í m s případným užitím mé bakalářské práce (prodej, zapůjčení apod.). Jsem si vědom/a toho, že užít své bakalářské práce či poskytnout licenci k jejímu využití mohu jen se souhlasem VŠPJ, která má právo ode mne požadovat přiměřený příspěvek na hradu nákladů, vynaložených vysokou školou na vytvoření díla (až do jejich skutečné výše), z výdělku dosaženého v souvislosti s užitím díla či poskytnutím licence. V Jihlavě dne Podpis

Poděkování Na tomto místě bych ráda poděkovala za pomoc Městské knihovně Nymburk a Muzeu Nymburk za ochotu a pomoc při hledání informací. Dále bych ráda poděkovala své rodině a v neposlední řadě vedoucímu bakalářské práce ak. mal. Vladimíru Netoličkovi za cenné rady a vytvoření tématu.

VYSOKÁ ŠKOLA POLYTECHNICKÁ JIHLAVA Katedra cestovního ruchu

H r a b al ů v N y mb u r k bakalářská práce

Autor: Kateřina Kubinová Vedoucí práce: ak. mal. Vladimír Netolička Jihlava 2012

© COPY RIGHT, Kateřina Kubinová, 2012

Abstrakt Kubinova, Kateřina: Hrabalův Nymburk. Bakalářská práce. Vysoká škola polytechnická v Jihlavě. Katedra cestovního ruchu. Vedoucí práce: ak. mal. Vladimír Netolička. Stupeň odborné kvalifikace: bakalář. Jihlava 2012, 91 str. Cílem bakalářské práce je vytvořit poznávací trasu po Nymburce, po místech, která inspirovala Bohumila Hrabala k napsání jeho knih a místech, kam rád chodíval. Trasa je určena pro všechny, kteří chtějí poznat Nymburk a zároveň se seznámit s autorem. Klíčová slova: Hrabal, Nymburk,

Abstract Kubinova, Kateřina: Hrabalův Nymburk. Bakalářská práce. Vysoká škola polytechnická in Jihlava. Katedra cestovního ruchu. Vedoucí práce: ak. mal. Vladimír Netolička. Stupeň odborné kvalifikace: bakalář. Jihlava 2012, 91 str. The goal of this bachelor work is to create a cognitive route of Nymburk, which would lead people to places that inspired Bohumil Hrabal to write his books and that he liked to visit. The route is intended for all who want to get to know Nymburk and also become familiar with the author"

1

Předmluva Téma jsem si zvolila, protože Hrabal je s okolím mého rodného města Nymburk velice blízko spjat. Strávil zde jednatřicet let svého života. Četla jsem řadu jeho knih a chtěla jsem se o tomto autorovi dozvědět něco více, než jsem znala z hodin literatury. Tématem mé práce je Hrabalův Nymburk. Zaměřila jsem se na historii města a na život autora. Dále zde popisuji památky města Nymburk a místa, kde se Hrabal vyskytoval. Hlavním cílem bylo vytvořit poznávací trasu po Nymburce, po místech, která inspirovala Bohumila Hrabala k napsání jeho knih a kam v Nymburce chodíval. Trasa je určena všem, kdo chtějí poznat město Nymburk jinak, než jej doposud znají a především je trasa určena i pro studenty, aby se dozvěděli o autorovi a jeho literárních dílech více a poznali jej trošku zábavnější formou. Trasa bude především sloužit potřebám Muzea Nymburk.

Informace v teoretické části jsem čerpala z knižních

zdrojů. Doufám však, že v této práci naleznete něco, co Vás zaujme a také i inspiruje třeba už jen k návštěvě města či okolí. Na závěr bych chtěla poděkovat svému vedoucímu diplomové práce akademickému malíři Vladimíru Netoličkovi za jeho odbornou pomoc a čas, který mi věnoval.

2

Obsah Abstrakt ....................................................................................................................................1 Předmluva ................................................................................................................................2 Seznam ilustrací ........................................................................................................................5 1. Úvod .....................................................................................................................................7 2. Životopis Bohumila Hrabala...................................................................................................8 2.1 Dětství .............................................................................................................................8 2.1.1. Příjezd strýce Pepina.............................................................................................. 11 2.1.2. Kamarád Marysko.................................................................................................. 12 2.2. První texty .................................................................................................................... 13 2.3. Studium na právech...................................................................................................... 14 2.3.1. Řada zaměstnání................................................................................................... 15 2.3.2. Kladenské hutě ...................................................................................................... 17 2.4. První lásky .................................................................................................................... 19 2.4.1. Pipsi .......................................................................................................................... 20 2.5. Pábení .......................................................................................................................... 22 2.5.1. Úmrtí strýce Pepina a Francina .............................................................................. 23 2.6. Spolupráce s Jiřím Menzlem ......................................................................................... 24 2.7. Kersko .......................................................................................................................... 24 2.7.1. Stb............................................................................................................................. 25 2.8. Pipsi v důchodu ............................................................................................................ 27 2.8.1. Vzpomínky na Nymburk............................................................................................. 28 2.8.2. Úmrtí Pipsi................................................................................................................. 30 2.9. Cesta po Americe ......................................................................................................... 31 2.10. Ocenění ...................................................................................................................... 33 2.11. Setkání U Tygra........................................................................................................... 35 2.12. Pobyt v nemocnici ...................................................................................................... 37 2.12.1. Úmrtí spisovatele................................................................................................. 37 2.12.3. Pohřeb................................................................................................................. 39 3. Nymburk ............................................................................................................................. 41 3.1. Historie Nymburka ....................................................................................................... 41 3.1.1. Báje a pověsti ........................................................................................................ 41 3.1.2. Založení Nymburka ................................................................................................ 42 3.2. Budování města............................................................................................................ 43 3

3.3. Husité........................................................................................................................... 44 3.4. Sasové .......................................................................................................................... 45 3.5. Dopadli, jak sedláci u Chlumce...................................................................................... 46 3.6. Božena Němcová a Kávová společnost.......................................................................... 46 3.6.1. Bedřich Smetana ................................................................................................... 47 3.6.2. Tomáš Garrigue Masaryk ....................................................................................... 47 3.7. První světová válka ....................................................................................................... 48 3.8. Druhá světová válka ..................................................................................................... 49 3.9. Komunismus................................................................................................................. 51 3.10. Sametová revoluce ..................................................................................................... 53 3.10.1. Starosta Ladislav Kutík ......................................................................................... 54 3.10.2. Slavní sportovci.................................................................................................... 54 4. Po stopách Bohumila Hrabala.............................................................................................. 55 Nyní se nacházíme na náměstí Přemyslovců. ....................................................................... 70 4.1. Informace o Nymburce ................................................................................................. 80 Polabské Muzeum ............................................................................................................... 80 Tyršova 174 288 02 Nymburk ............................................................................................. 80 5. Závěr .................................................................................................................................. 81 6. Seznam Bibliografických citací ............................................................................................. 83 7. Přílohy ................................................................................................................................ 85 Doklady Bohumila Hrabala .................................................................................................. 85 Ve jménu Bohumila Hrabala ................................................................................................ 87 Pověst o Elišce Přemyslovně................................................................................................ 89 Fejeton Jana Nerudy ........................................................................................................... 91

4

Seznam ilustrací Obrázek 1: Bohumil Bleha ........................................................................................................8 Obrázek 2: Kateřina Kiliánová a Tomáš Kilián..........................................................................9 Obrázek 3: Poznámka na zadní straně vysvědčení ................................................................... 10 Obrázek 4: Bohumil Hrabal, Pepin, Francin ............................................................................ 11 Obrázek 5: Hrabal s Maryskem, 1953...................................................................................... 12 Obrázek 6: První zveřejněný text............................................................................................. 13 Obrázek 7: Index Právnické fakulty Univerzity Karlovy .......................................................... 15 Obrázek 8: S maminkou po promoci, Praha, 22. března 1946 .................................................. 16 Obrázek 9: Blanka Krauseová ................................................................................................. 19 Obrázek 10: Pipsi .................................................................................................................... 20 Obrázek 11: Strýc Pepin a Bohumil Hrabal ............................................................................. 23 Obrázek 12: Jiří Menzel s Hrabalem v Kersku ......................................................................... 24 Obrázek 13: S Jaromírem Hanzlíkem U Tygra ........................................................................ 27 Obrázek 14: T. Mazal, V. Kadlec a B. Hrabal .......................................................................... 27 Obrázek 15: April Giffordová ................................................................................................. 31 Obrázek 16: Udělení doktorátu v Padově................................................................................. 34 Obrázek 17: U Tygra s prezidentem ........................................................................................ 35 Obrázek 18: Pivní tácek s poznámkami ................................................................................... 36 Obrázek 19: Na Bulovce ......................................................................................................... 37 Obrázek 20: Bohumil Hrabal................................................................................................... 38 Obrázek 21: Reliéf Elišky Přemyslovny .................................................................................. 43 Obrázek 22: Fortna ................................................................................................................. 44 Obrázek 23: Celkový pohled na město .................................................................................... 45 Obrázek 24: Evangelický kostel .............................................................................................. 48 Obrázek 25: Radnice, nacistická vlajka ................................................................................... 50 Obrázek 26: Rudá armáda přijíždí ........................................................................................... 51 Obrázek 27: Oslavy 1. máje .................................................................................................... 52 Obrázek 28: Původní ráz náměstí ............................................................................................ 53 Obrázek 29: Mapa trasy Hl. nádraží - Gymnázium .................................................................. 55 Obrázek 30: Tabule č. 1: Historie Hl. nádraží Nymburk .......................................................... 56 Obrázek 31: Tabule č. 2: Hrabal a železnice ............................................................................ 57 Obrázek 32: Mapa trasy Gymnázium Nymburk – Vala ............................................................ 58 Obrázek 33: Tabulka č. 3: Gymnázium Nymburk .................................................................... 59 Obrázek 34: Tabule č. 4: Hrabal a gymnázium ........................................................................ 60 Obrázek 35: Mapa trasy Vala - Na Tarase ............................................................................... 61 Obrázek 36: Tabule č. 5: Vodárna ........................................................................................... 62 Obrázek 37: Tabule č. 6: Hrabal a Vala ................................................................................... 63 Obrázek 38: Mapa trasy Katovna – Hradby ............................................................................. 64 Obrázek 39: Tabule č. 7: Katovna ........................................................................................... 65 Obrázek 40: Tabule č. 8: Hraby ............................................................................................... 66 Obrázek 41: Tabule č. 9: Hrabal a Hradby ............................................................................... 67 5

Obrázek 42: Mapa trasy Hradby - Kostelní náměstí ................................................................ 68 Obrázek 43: Zdymadlo ............................................................................................................ 68 Obrázek 44: Tabule č. 10: Kostel sv. Jiljí a Hrabal .................................................................. 69 Obrázek 45: Mapa trasy Náměstí - Dominikánský klášter ....................................................... 70 Obrázek 46: Tabule č. 11: Náměstí Přemyslovců ..................................................................... 71 Obrázek 47: Tabule č. 12: Hrabal a divadlo ............................................................................. 72 Obrázek 48: Mapa trasy Dominikánský klášter – Zálabí .......................................................... 73 Obrázek 49: Tabule č. 13 : Hrabal a most ................................................................................ 74 Obrázek 50: Mapa trasy Posezení - Pivovar ............................................................................. 75 Obrázek 51: Tabule č. 14: Pivovar .......................................................................................... 76 Obrázek 52: Tabule č. 15: Hrabal a pivovar ............................................................................. 77 Obrázek 53: Mapa Nymburka + Chronologicky seřazená tvorba B. Hrabala ............................ 78 Obrázek 54: Občanský průkaz Bohumila Hrabala .................................................................... 85 Obrázek 55: Legitimace Svazu spisovatelů .............................................................................. 85 Obrázek 56: Závět Bohumila Hrabala...................................................................................... 86 Obrázek 57: Pamětní cedule v pivovaru .................................................................................. 87 Obrázek 58: V Libni ............................................................................................................... 88

Použitá neznámá slova Strana 16 - Alle liebe ist Mitleid – Veškerá láska je soucit…

6

1. Úvod Lidé cestují, aby poznávali místa, která jsou slavná a známá. Místa kde se točily filmy, kde se vystavují nejznámější obrazy na světě. Paříž, Řím, Londýn. Spousta památek, které zná celý svět, ale některá tato místa jsou spjata také se slavnými romány a literárními postavami, aniž bychom si to uvědomovali. Quasimodo zvoní na zvony v katedrále Notre Dame, po ulicích Paříže spolu kráčí Petr a Lucie, ve Veroně zuří boje mezi Monteky a Kapulety, v Londýně krade Oliver Twist. Města, která mají staletou historii a do toho zapletené děje knih, jež zná celý svět. Projít si místa, kde se odehrává děj knihy a současně místa, kde autor nacházel svou inspiraci a poznat tak nám známá města ze zcela nového pohledu. Tohoto jsem se v mé práci snažila dosáhnout poznat mé rodné město z úplně jiného pohledu než jej dodnes znám. Prostřednictvím Bohumila Hrabala. Byl jedním z nejvýznamnějších autorů své doby, čerpal náměty z vyprávění lidí, které potkal v hostincích, nekonečnou inspirací mu byla jeho rodina a vše co kolem sebe viděl. Ve své práci bych se chtěla zaměřit na město Nymburk, ve kterém strávil autor většinu svého života. Pro Hrabala bylo toto město místem, kde prožil své dětství a mládí, místo formování jeho postojů k umění, literatuře, místem studií, fotbalu i prvních lásek. Nymburk byl pro Hrabala městečkem, ve kterém se pro něj zastavil čas. Životopis a díla autora mi posloužili jako zdroj mé inspirace a z těchto střípků zmínek v jeho knihách jsem sestavila trasu po městě. V teoretické části se budu věnovat životu Bohumila Hrabala a v praktické části historii Nymburka a vytvoření trasy Hrabalův Nymburk.

7

2. Životopis Bohumila Hrabala 2.1 Dětství Bohumil

Hrabal

se

narodil

28.

března

1914

v Brně-Židenicích. Narodil se jako nemanželský syn Marie Kiliánové (dále Maryška) a důstojníka rakouské armády Bohumila Blehy. Bohumil Bleha se ovšem k otcovství nehlásil, proto byl spisovatel pokřtěn jako Bohumil František Kilián. Své dětství prožil u prarodičů v Židenicích. V roce 1917 se Maryška seznámila s účetním pivovaru v Polné – Františkem Hrabalem Obrázek 1: Bohumil Bleha

(dále Francin). Francin přijímá malého Bohumila

za svého syna. Bohumil Kilián se od této doby jmenuje Bohumil Hrabal. V roce 1917 se narodil Bohumilův mladší bratr Slávek. Francin je roku 1919 jmenován správcem pivovaru v Nymburce, kam se celá rodina stěhuje společně s ním. V době, kdy se přestěhovala celá rodina do Nymburka, bylo malému spisovateli pět let a začal svou školní docházku na Masarykově národní škole (dnes základní škola Tyršova), poté studoval na místní reálce. Ve škole se chlapec nedovedl soustředit, byl nepozorný a vyrušoval. Svou první cestu do školy popsal: „ Do školy v Nymburce mne vedl dědeček Tomáš, ustrojil si mne a do klopy mi dal velikou kytici, jako rekrutovi. Vzpomínám, že jsem ve škole trpěl. Cesta byla dlouhá, skoro půl hodiny vedla podle pivovarské zdi, pak po poli k řece a prvním stavením na Zálabí. Pak přes most a pak úzkou ulicí na náměstí. Každý den ráno v půl osmé v té Mostecké ulici hrál ariston z hostince U Havrdů. Pak jsem šel podloubím kolem obchodu u Nováků, pak kolem řeznictví, krupařství pana Pollaka, jehož zsinalý obličej byl v přítmí nad stolem, a jeho bílé ruce. Pak papírnictví a knihkupectví pana Fukse, který od prvního setkání se mnou vypadal pořád jako prezident Masaryk. A potom Kopecký, cukrář, a pak Konělapský, hodinář a optik, v přítmí jeho krámu zářila čočka, osvětlené obroučky na oku pana Konělapského, a u školy ještě bylo papírnictví a knihařství, kde kupovali všichni žáci svoje potřeby. Tady byl tlustý pan Peřina a jeho dvě dcery, které se usmívaly a jejich ruce jen sahaly popaměti do fochů a podávaly čtvrtky, sešity atd.“ [Řehounek,1998,str.11] 8

Než by trávil čas ve škole, raději se sám toulal po okolí. Většinou chodil přes celé město na nádraží, kde obdivoval práci železničářů. Toulal se kolem řeky, kde pozoroval, jak na náplavce pískaři nakládají písek, jak rybáři posedávají u svých prutů a čekají na úlovek, naslouchal hovorům u krámků a obzvlášť rád poslouchal vyprávění sladovníků v pivovaru. Nymburk mu v této době ještě nepřirostl k srdci. Toužil po tom vrátit se k babičce a dědovi do Brna. Na rok se mu to i podařilo. Když umřel dědeček Tomáš, rozhodl se Francin, že pošle chlapce k babičce do Brna, aby jí tam nebylo smutno. Nastoupil na zdejší České státní gymnázium. Studijní výsledky chlapce na této škole byly naprosto katastrofické - šest nedostatečných a zhoršená známka z mravů. Díky těmto studijním výsledkům se Francin rozhodl, že se chlapec vrátí zpět do Nymburka pod pevnější rodičovskou ruku.

Obrázek 2: Kateřina Kiliánová a Tomáš Kilián

Ve škole často prováděl různé vtípky, za které dostával snížené známky z chování. Spolužákovi co seděl před ním v lavici, počůral nohy, na Vánoce ořezal ze stromečku všechny větvičky nebo profesoru němčiny při hodině vytáhl tkaničku od trenek, která mu koukala z rozepnutého poklopce, nenápadně ji uchopil a přivřel do kalamáře. V páté třídě mu ředitel gymnázia v Brně předal vysvědčení s otázkou, zda chce pokračovat ve studiu a on, že ano a ředitel mu dal takovou facku, až se mu zatmělo před očima a vyhodil Hrabala z kanceláře. Na druhé straně vysvědčení pak bylo napsáno, že žák prohlásil, že opouští ústav a není důvod, proč by nemohl studovat na jiném. [1]

9

Když přijel zpátky domů do Nymburka, říkal, že se vysvědčení ztratilo, že shořelo během požáru učebny chemie a určitě dorazí, co nevidět poštou. Francin pak už ztratil trpělivost a napsal na ředitelství gymnázia, aby mu poslali duplikát. To si ovšem Hrabal najednou vzpomněl, že má vysvědčení v tašce, s kterou přijel z Brna. Nechtěl všechny ty nedostatečné ukazovat a zkazit si tím prázdniny.

Obrázek 3: Poznámka na zadní straně vysvědčení

Na setkání absolventů gymnázia v roce 1993 pak řekl: „ Když jsem propadl v primě na brněnském gymnáziu, řekl otec – Francin – že propadat můžu v Nymburce. Stal jsem se tedy studentem zdejší reálky. Pak jsem propadl ještě v kvartě, a tak jsem si prodloužil mládí o dva roky. A byly krásné! A taky jsem měl mnohokrát nedostatečnou z českého jazyka a pak mi vždycky velkodušně dali dostatečnou.“ [Pytlík,1997,str.8] V mládí se literatuře příliš nevěnoval, bavilo ho číst pouze humoresky Karla Tůmy Z českých mlýnů. Ve volném čase hrával velice dobře na klavír a na trubku. V hospodě Pod mostem dokonce míval pravidelná vystoupení na klavír. Velice rád sportoval, hrával fotbal za nymburský klub Polaban Nymburk a často chodíval hrát s přáteli volejbal. Pod vlivem své maminky, která byla ochotnicí v Hálkově divadle, se dostal Hrabal na prkna, jež znamenají svět. Jeho první role byla Don Juan. Každou zkoušku si přál, aby onemocněl a nemusel hrát. Byl nervózní z množství lidí a i z toho, že má před nimi mluvit. Jeho maminka byla pyšná na to, že její syn hraje hlavní roli, chlubila se všem ve městě, ale po představení se jeho maminka zvedla a prohlásila, že jej raději měla zastudit a odešla. [2] 10

2.1.1. Příjezd strýce Pepina

Klidný rodinný život v pivovaru narušil roku 1924 strýc Josef Hrabal (dále Pepin). Přijel na krátkou návštěvu, ale nakonec zůstal, až do konce svého života, což bylo bezmála čtyřicet let. Pepin byl vyučený švec, drobné postavy ovšem jeho barvitý hlas byl slyšet po celém pivovaru. Pro Hrabala byl strýc velikou inspirací, obdivoval jeho elán, temperament a příběhy. Strýc Pepin se v knihách, kdy Hrabal vzpomíná na Nymburk, objevuje jako jedna z hlavních postav a popisuje celý jeho život od příjezdu až po jeho úmrtí. Francin jej zaměstnal jako pomocníka v pivovaru. Přidělovala se mu většinou práce, kterou nikdo nechtěl dělat, tohle velice detailně popisuje Hrabal v knize Městečko, kde se zastavil čas (…Strýce Pepina neměl pan podstarší rád, že strýc tolik při práci křičíval, dával strýce pokaždé do kotle, když bylo potřeba vyklepat kotel, zbavit jej sanytru, nikdo tuhle práci taky nechtěl dělat, protože v kotli byl prach, a žárovky svítily a dva dělníci kladívky jak datlové klepali čtvereční centimetr za centimetrem, kousek po kousku, a sanytr se tříštil v prášek a dělníci museli mít omotané šály a šátky kolem úst. Ale strýc Pepin při téhle práci zpíval a křičel…) [Hrabal,1992,str.33] Pepin byl pravým opakem svého bratra Francina. Chodíval po okolí a vyprávěl všem zážitky, které prožil jako „rakóský voják“, i když jej nikdo neposlouchal. Vždy, když Pepin večer chodíval do nymburských hospod, otevírala se cestou okna a dámy už vyhlížely Pepina v jeho námořnické čepici, na kterou nikdo nesměl sáhnout, zdravily jej a ptaly se, kdy je vezme do Vídně nebo kdy si s nimi půjde na Žofín zatančit a on každé Obrázek 4: Bohumil Hrabal, Pepin, Francin

krasavici podal do okna květinu a mile se na ni usmál. [3]

Hrabal sám později řekl, že jeho pravým otcem byl strýc Pepin. Během svých školních let dostal Hrabal jako žák mnoho ponaučení. Většinu z nich porušoval, ale to od třídního profesora o alkoholu, tím se řídil. Ředitel reálky nařídil všem profesorům, aby své žáky poučili o tom, jak je alkohol škodlivý. Jejich třídní 11

profesor Josef Sehnout tedy začal o tom, jak je alkohol špatný, že je to jed, zabiják lidstva. Po kratší rozpravě pak připustil, že jedno pivo nemůže škodit, že naopak povzbudí, za chvilku už mluvil o tom, že u druhého pivečka hrozí dehydratace, tak se musí pít. Nakonec skončil profesor u toho, že pět piv denně rozhodně nikomu ublížit nemůže ba naopak. Pivo, hospodští štamgasti a hospody byli Hrabalovou celoživotní inspirací. „V hospodě se líp čeká na smrt. Hospoda je místo, kde lidé hovorem vytlačují smrt za obvod její pravomoci. Kdo umře v hospodě, je vyvolenec boží.“ [Pereires,2003,str.88] Po dvou propadnutích a snížených známkách z mravů se nakonec Hrabal ve věku dvaceti let, dostal k maturitě. Zdárně odmaturoval 19. června 1934. V dětství Hrabal neměl Nymburk moc rád, ale postupem času mu začal přirůstat k srdci. Tajemné a překrásně staré nymburské uličky, se stávají zdrojem Hrabalovy básnické inspirace. Rád pobýval u Labe, na Zálabí a hlavně na hradbách. Nejoblíbenějším místem pak byla ulička Na Valech. Maličké domky jeden na druhém se zahrádkami plných nejrůznějších květin, to vše mělo pro Hrabala nekonečné kouzlo. 2.1.2. Kamarád Marysko

Koncem 30. let často sedí Na Valech se svým kamarádem synem místního kapelníka a holiče Maryskem, s nímž jej spojovalo hluboké přátelství až do jeho smrti v roce 1988. Předčítají si své básně a literární pokusy. Snaží se napodobit prokleté básníky a žijí jejich stylem života. Po vzoru surrealistů nosí zelené barety, píší zeleným inkoustem a Hrabal si dokonce nechal obarvit své vlasy na zeleno.[4] Ve svých textech opěvovali krásné dámy. Jejich první básnické verše nebyli nijak výrazné. U Hrabala se střídají motivy krásy a ošklivosti, života a smrti to vše najednou. „Ošklivé dívky jsou předpokladem dívek krásných, zlý Obrázek 5: Hrabal s Maryskem, 1953

člověk je předpoklad lidí dobrých, tak noc a den, světlo a tma se doplňují a svět, pokud trvá, nikdy nekulhá.“ [Pereires,2003,str.91] 12

2.2. První texty Své první texty psal Hrabal v opuštěné kanceláři pivovaru. Nejprve natočil účtenku a koukal na bílou plochu a začal hledat písmenka a venku pršelo, tak napsal, své první slovo Prší, a pak čekal, co jej napadne dál a napsal slzy, kapou po víčkách oken a psal dál a kouř zalévá město. Srdce mu bušilo a vyťukával další slova modravým studem. Při psaní svých prvních textů čekal dlouhé hodiny na to, co ho napadne a co napíše, jindy nestíhal své myšlenky ani zapisovat. Vždycky když jezdíval z Prahy domů do Nymburka, tak se netěšil na nic jiného než na to, že bude moci zasednout ke stolu a bude psát na psacím stroji značky Underwood, myšlenky, jež jej napadaly v Praze. Později psal texty na vlastním psacím stroji značky Perkeo, říkal tomuto psacímu stroji atomová šrajbmašina. Ten koupil od svého spolužáka v Nymburce. Zamiloval si ten stroj, byl to malinký psací stroj z roku 1905. Nosíval jej sebou všude. Napsal na něm svůj text Jarmilka. Egon Bondy mu tehdy doporučil, aby psal bez teček, čárek, háčků a nechal text jen tak, aby jej vnímal graficky. Dva roky po svatbě mu Pipsi koupila psací stroj značky Torpedo. Hrabal byl zvyklý na své Perkeo (nebyla moc patrná jednotlivá písmena, chyběly čárky a háčky). Zpočátku tedy psal texty na Perkeu a pak je přepisoval na Torpedu, ale časem si na Torpedo zvykl a Perkeo sloužilo jako dekorace.

Obrázek 6: První zveřejněný text

Později Perkeo zapůjčil svému sousedovi z domu, ale po jeho smrti mu sousedova manželka již stroj nevrátila, zapřela ho a Hrabal až do smrti litoval toho, že jeho nejoblíbenější psací stroj zmizel, napsal na něm desítky stránek, důležitých kapitol svého života. [Mazal,2004,str.162] Když měli oba básníci za sebou několik rukopisných sešitů, rozhodli se, že zajedou do Prahy za Kamilem Bednářem. Ovšem dočkali se velkého zklamání. Bednář ohodnotil jejich pokusy, jako projev raného surrealismu. Po návratu z Prahy uviděli na nádraží, jak někomu spadla z kola králičí kůže plná červů. Považovali to za obrovské znamení a rozhodli se, že budou psát dál. Své básnické 13

pokusy Hrabal sjednotil do sbírky Ztracená ulička. Měla být vydána firmou Hrádek, ale tiskárna byla zrušena. [5] Ztracená ulička - obsahovala báseň - Kolekce není – Hrabal název této básně vysvětloval jako telegram, který byl šifrou, ve kterém mu jeho láska sděluje, že není těhotná, jak se děsili a oznamuje mu, že si dítě nechala vzít v prvním měsíci a on, že je spoluviníkem a spolupachatelem vraždy. [Mazal,2004,str.34] V letech 1937 a 1938 publikuje Hrabal své první básnické verše (Prší, Podzim, Jaro, Neděle) v Občanských listech v rubrice Studentská hlídka v Nymburských listech. Marysko, napsal Hrabalovi dopis z Prahy: „Měl bys vytáhnout paty z Nymburka a pokusit se žít zde. Nymburk je morfium… je to tím, že se zde čas zastavil… Dnes je Nymburk mrtvola, utopenec, který se nadýmá časem, který se zde zastavil a bobtná.“ [Řehounek,1998,str.39] V této době se začíná měnit i město Nymburk, rozrůstat se a vznikají tu nové budovy (začíná se stavět na Zálabí) a některé staré uličky jsou přestavovány. Přesto je Nymburk pro něj stále domovem a nazývá jej banickým Edenem.

2.3. Studium na právech Hrabal dává na slova svého přítele Maryska a stěhuje se do Prahy. Zapsal se na právnickou fakultu, ale musel zvládnout doplňovací kurz latinského jazyka. Během půl roku se naučil perfektně latinsky. Srovnávací zkoušku pak složil na Gymnáziu v Českém Brodě s dostatečným prospěchem. Díky perfektní latině je schopen číst významná filozofická díla v originále (Klíma, Kant, Schopenhauer). Na právech se plně projevuje jeho spisovatelský talent a smysl pro češtinu. Studia ovšem krátce před dokončením přerušila okupace.

14

„…když chodil na tu vysokou školu Karlovy univerzity, tak po čtyřech letech ho to přestalo bavit

ty práva,

a tak jako

na zavolání přišli Němci, a když obsadili Čechy a Prahu, tak zavřeli i ty vysoký školy a můj synáček byl šťastný a radoval se, že školy jsou zavřený a on se může vymlouvat na to, že nemohl ty práva dokončit, protože zlí Němci obsadili univerzitu a zabránili mu Obrázek 7: Index Právnické fakulty Univerzity Karlovy

dostudovat…“ [Řehounek,1998,str.44]

Uzavření Vysokých škol přišlo Hrabalovi celkem vhod, přestával jej totiž bavit způsob výuky. Mladému spisovateli nezbylo nic jiného než začít pracovat. Svou pracovní kariéru začal u otce v pivovaru. Velice brzy ho přestalo bavit přepisovat objednávky a jiná lejstra a tak hledal něco jiného. Našel si zaměstnání v notářské kanceláři JUDr. Josefa Možuty, to mělo ovšem ještě kratšího trvání než u otce v pivovaru. V září 1940 začal navštěvovat Eckertovu obchodní školu v Praze. Po zásahu protektorátního úřadu musel

jít

pracovat,

ale

obchodní

školu

přesto

dokončuje

při

zaměstnání

s vyznamenáním. 2.3.1. Řada zaměstnání

Našel si tedy zaměstnání jako skladní Spotřebního družstva železničních zaměstnanců v Nymburce. Na dlouhou dobu se mu pak železnice stává osudem. Ze začátku zakresloval plány vleček a zakládal je do archivu, později byl přeložen na trať z Poříčan do Nymburka, kde podbíjel železnice. Tahle práce se mu velice líbila, pracoval totiž i s jinými pracovníky trati. Jedna skupina, s kterou se jejich trasa křižovala, při práci hrála divadlo. Většina z nich totiž byla ochotníky místního divadla, a tak si zkoušeli své role. [6] Hrabal byl pak vedoucím vybrán, aby kontroloval stav tratí. Služba u železnic se mu velice líbila a rozhodl se, že u ní zůstane. Chtěl se stát výpravčím, proto musel nastoupit jako asistent traťmistra v Nymburce. Půl roku sestavoval mistrovi rozvážný účet. Měl k dispozici služební jízdenku a mohl poznávat různá místa po celé republice. Absolvuje kurz pro výpravčí v Hradci Králové a nastupuje do malé stanice v Dobrovicích. V Dobrovicích mu jeho kolegové začali říkat Bogane. Na stanici jich sloužilo pět. 15

Sloučením jmen vzniká jméno literární postavy Miloš Hrma, když spojíme Bohumil Hrabal a Miloš Mašek (z Nymburka), který byl jedním z pěti členů, kteří v Dobrovicích pracovali. Svůj čas si krátili tím, že hráli v odstavených vagónech karty, aby je vedoucí stanice nemohl najít. Před koncem války je Hrabal poslán do Kostomlat nad Labem, aby zde dělal výpravčího. Při odjezdu vlaku pískal na prsty nebo tím, že položil ucho na kolej, zjišťoval vzdálenost vlaku. Tady pravděpodobně vzniká inspirace k dílu Ostře sledované vlaky a zakládá se i částečně na skutečné události, kdy kousek od Lysé nad Labem ve stanici Stratov dochází 2. března 1945 k výbuchu muničního vlaku.

„Partyzáni před mojí staničkou odmontovali kolejnici a ostře sledovaný vlak, který ustupoval před Rudou armádou směrem na západ, musel zastavit, ale měli s sebou náhradní díly, a tak za hodinu mi vjel do staničky ten vojenský transport, vystoupili dva SS vojáci a nasadili mi na záda svoje parabely a vzali mne na lokomotivu a vlak se rozjel a já stál před velitelem vojáků… se zdviženýma rukama a očima jsem prosil o soucit a velitel se na mě podíval očima Schopenhauera – Alle liebe ist Mitleid… pak pohybem brady poručil a vlak se zastavil a parabely se vzdálily od mých zad a já jsem se pak vracel do své stanice a poprvně mně zachránil soucit ten můj život.“

[Mazal, 2004, str.35] Po osvobození odjíždí do Prahy, aby zde dokončil práva.

Státní

s prospěchem a

15.

zkoušku

judiciální

dobrým

30.

1946

skládá

února

listopadu státní

skládá 1945 zkoušku

státovědeckou s výsledkem dostatečným. Promuje pak 22. března v aule Karolina, jako doktor obojího práva. [Řehounek,1998,str.49] Absolvuje vojenskou základní službu. Obrázek 8: S maminkou po promoci, Praha, 22. března 1946

Krátce

začíná

pracovat,

jako

úředník

v Živnostenském fondu. Později dva roky pracuje, jako obchodník s drogérií a hračkami u firmy Harry K. Klofanda.

16

Dále pracuje, jako prodejce prskavek a ohňostrojů u firmy Haase a spol. V roce 1949 je zaměstnán v obchodě s hračkami bratří Zinnerů. Neustále mění bydliště. V Praze bydlel nejprve v domě U zvonu na Staroměstském náměstí a pak v domě Na hrázi. O víkendech jezdíval pravidelně domů do Nymburka navštívit rodiče. 2.3.2. Kladenské hutě

Po vystřídání všech těchto zaměstnání se přihlašuje na práci v Kladenských hutích. Ocitá se kontaktu s lidmi, kteří jsou zavrhováni a jsou v hutích trestáni tvrdou a namáhavou prací. Zachycuje střípky všedních dnů lidí kolem sebe, jako to dělával v Nymburce. Drsná, nelítostná a krutá realita, ale pro Hrabala přesto v něčem krásná a jednoduchá. Hrabal chápe svět, jako trest v těchto nejtěžších chvílích, kdy jsou lidé na dně svých sil, objevuje se v lidech „perlička na dně“ jakási nová energie a naděje pro život. V roce 1950 se dostává do Martinských hutí. Tady jej fascinují povahy hutníků, tvrdý život a ještě tvrdší postoj k životu. „Bydleli jsme v ubytovně v Dubí a roku 1950 začal můj start v martinských pecích. Pro mne to byl ohromující surrealistický zážitek. Oheň, žíznivé ingoty, zdánlivý chaos, a přece organizace, vytékající proud žhavého železa, měl jsem pocit, že jsem se ocitl v tajemné džungli, pivo a dobří kamarádi, prostí lidé, ovládající umění žít, dost času i na dobré chlapské vypravování, tato totální realita mě úplně strhovala.“ [Pytlík,1997,str.31] Hrabal začíná tvořit úplně nový směr. Zachycuje momenty ve stavu, v jakých je, zažívá a jak je vnímá. Čerpá inspiraci z náhodných setkání, snaží se uniknout tradičnímu stylu psaní. Tvoří tímto svérázný underground 50. let. Krása je nepředvídaná a nehledaná. Zjevuje se zázrakem sama. V roce 1950 vydává první dvě básnické skladby z prostředí hutí. První byla Bambino di Praga. Milostná krize na pozadí velkoměsta. Autor líčí dojmy z Prahy, okrajově se pak dotýká i Nymburka, jako dávného dětství. Druhou byla Krásná Poldi. Ta pojednává o tragickém osudu lidí, kteří byli díky režimu odstraněni ze společnosti.

17

Práce v hutích mu nedává možnost se plně literárně rozvíjet. Z jeho prací z této doby cítíme opuštěnost, zklamání. Nastává zde určitý přerod z chlapce, co bydlel v pivovaru, v chlapce, který vystřídal tento luxus za pokoj na Kladně. Přesto se nevzdává a řídí se heslem „vzhůru srdce“. [Pytlík, 1997, str.37] Pravidelně jezdí do Prahy. V jeho bytě Na Hrázi se pravidelně konají schůzky a speciální slavnosti „svatby v domě“. Svatby v domě to byla akce, kdy se Hrabal vypravil na Obvodní národní soud v Praze 8 na Zámeček a tam si přečetl ohlášky svateb. Zjistil datum nejbližší, poznamenal si jméno a celý dům Na Hrázi slavil až do rána. Doktor (jak Hrabalovi přátelé říkali) vždy upekl špalík vepřového nebo hovězího na černém pivě. Každý dostal talíř s plátkem masa, s omáčkou a chlebem. Pilo se pivo a debatovalo se o psaní a předčítaly se vlastní texty. Pivo se nosilo na tuto událost v konvích, někdy dokonce i v lavorech Scházeli se zde spisovatelé, redaktoři, výtvarníci, a mnoho dalších. Nájemníci po těchto oslavách trnuli, kdy se bude další svatba konat. Po seznámení s Pipsi, začaly svatby pomalu utichat. [7] Na Hrázi Hrabal psával na střeše staré kůlny. Vzal stroj Perkeo seříznutou židli a koukal vzhůru k obloze na slunce, domy a okolí a začal psát. Díky jeho kamarádu Maryskovi, který četl Hrabalovu tvorbu, objevil Jiří Kolář rukopis od Hrabala nazvaný Jarmilka. Byl jím naprosto unesen a říkal, že je to úplně nový styl psaní, jaký česká literatura ještě neviděla. [8] Jarmilka pojednávala o svačinářce z hutí. Vycházel z hovoru dělníků v kantýnách a z hovorů, co zaslechl v autobuse cestou na Kladno. Ubohé děvče se stane svobodnou matkou, nic zvláštního, ovšem Hrabal líčí děvče s láskou. Miluje svou postavu takovou, jaká je, bez předstírání, zklamaná láskou a podvedená životem. Nechce se nijak mstít i přes svou prostořekost a vulgárnost, je milá a krásná. Obyčejná lidskost a prostota se stávají základní rovinou příběhu. „Jsem zase na huti. Už zdaleka vidím nosičku Jarmilku, jak vleče kbelíky s polívkou. Spěchám jí vstříct, a když se na ni zahledím, klopí oči. Je v šestém měsíci, otevírá ústa, a znovu se přesvědčuji, že jí chybí půlka chrupu. Ale ona je prostá a tím i kráska krásek“ [Hrabal,1988,str.197]

18

V červenci 1952 utrpěl těžký úraz, když se na něj sesypalo železo. Způsobilo mu těžké poranění lebky a musel na osmi měsíční rehabilitaci. Od roku 1954 do roku 1959 pracuje, jako balič papíru ve Sběrných surovinách, po propuštění i z tohoto zaměstnání, pak na čas působí jako kulisák v divadle S. K. Neumanna. Po úrazu pak říkával, že bez trhliny v mozku nemohu žít. [9]

2.4. První lásky Po řadě lásek, kdy mladým slečnám nevyhovovalo spisovatelovo chování a přístup k životu nakonec našel tu pravou. Jeho první láskou byla šestnáctiletá Jiřinka Sokolová z nymburského Zálabí, Georgina, dcera dělníka ze státních dílen v Nymburce. Psal jí zamilované dopisy, každou neděli spolu chodívali na korza podél Labe. Na setkání s Georginou se připravoval již od rána – žehlil si kalhoty, krémoval boty i zespod, lil si do vlasů olejovou brilantinu, dokonce si žehlil i peníze, aby vypadaly jako právě vytištěné. Čtyři roky Hrabal chodil za Georginou, ta se ovšem nakonec zamilovala do jiného muže. Pro Hrabala to byla veliká rána. Stala se ovšem jeho múzou a o traumatu této lásky píše v povídce Kain. Začátkem třicátých let se v Nymburce doslova mihne mladá Vídeňačka Viktoria Freie. O této letmé známosti se toho moc neví, ale je jisté, že po mnoha letech se toto jméno objevuje v novele Ostře sledované vlaky – v textu vystupuje jako ilegální pracovnice Viktoria Freie, která zbaví Miloše Hrmu psychosexuálních zábran. Po roce 1950 přichází Blanka Krauseová. Židovská dívka, která pracovala

jako

prodavačka v obchodním domě

na Smíchově. Pravidelně na ni čeká u jejího domu v Liliové ulici. Blanka pozvala Hrabala na svůj první ples, a protože se ples konal až za měsíc, stačil Hrabal absolvovat kurz tance, aby na Blanku zapůsobil. Blanka mu však na plese oznámí, že bude dělat společnost její staré vrásčité tetě, zatímco Blanka tančila s novým partnerem. Přesto jí věnuje sbírky veršů Barvotisky. Obsahuje především milostné sonety a dívku zde označuje, jako Krásnou Poldi. [10]

19

Obrázek 9: Blanka Krauseová

Po dlouhou dobu pak zůstával utajený jeho vztah s Jarmilou Holečkovou (rozenou Šislerovou). Známost s Jarmilkou začala na počátku čtyřicátých let, ovšem Jarmilka je vdaná. Báseň Kolekce není, je věnována právě jí. Celá padesátá léta si píší a setkávají se o chvilkách volna. Jarmilka přemýšlí o rozvodu, ale nechce opustit děti. Po úrazu na Kladně Hrabal píše poslední dopis Jarmilce „Kdyby jsi, byla svobodná, byla by jsi moje, ale sílu k tomu, abych tě vzal Ríšovi, jsem neměl…“ [Mazal,2004,str.289]

2.4.1. Pipsi V létě 1956 se na dvorku ulice Na Hrázi, kde Hrabal bydlel, se objevuje neznámá dívka. Eliška Plevová jde navštívit své známé. Je jí třicet let a má za sebou komplikovaný život. Její otec Karel Pleva byl prokuristou dřevozpracujících závodů v Břeclavi. Vyrůstala v Hodoníně v přepychové vile se čtrnácti pokoji. Po válce byli rodiče jako říšští občané odsunuti do Německa. Rodina byla rozdělena, Eliška s nejmladším bratrem Heinem zůstala ve sběrném táboře. Z toho místa si odnesla doživotní psychické i fyzické následky.

Byla

zde

znásilněna

několika

sovětskými vojáky a nemohla mít už pak děti. Její bratr se pomocí Červeného kříže dostal zpět k rodičům. Eliška žila nejdříve v Piešťanech, později na Moravě a nakonec jela za svými známými do Prahy. Ti ji ovšem odmítli, oni

Obrázek 10: Pipsi

sami to v Praze neměli lehké. Hrabala Eliška zaujme a pozve ji k sobě, začnou spolu chodit ven, plavat, jezdit na výlety, Hrabal jí vezme i do Nymburka. Začnou spolu žít. Ze začátku pracovala jako provozní kuchyně v hotelu Paříž [Pytlík,1997,str.44] nebo pracovala jako servírka [Řehounek,1998,str.52] a podporovala Hrabalovo psaní, přesto že autor neměl žádnou šanci na vydání svých knih, později před tím než šla do důchodu pracovala jako úřednice v národním podniku Sběrné suroviny, odkud nosí Hrabalovy knihy zakázaných autorů. V roce 1956 po pětiměsíční známosti se Hrabal s Eliškou (říkal jí Pipsi) oženil na zámku v Praze Libni. Jelikož byl Hrabal zakázaným autorem, tak se i do Sběrných surovin dostaly jeho knihy a to Poupata a Domácí úkoly. A pak jednoho dne, kdy velice pršelo, nákladní auta svážela, natřikrát Poupata, pršelo na ty Poupata, stála jsem tam u váhy a viděla ty balíky, na každém balíku jméno Hrabal… Zavolala jsem mého muže, který přijel kombíkem, stál tam v dešti a já jsem 20

stála na rampě v kancelářském plášti, všichni to viděli, jak můj muž zbědovaný, že i vedoucí, který kráčel z brány, tak se raději vrátil, a z druhého náklaďáku vystoupil úředník ze skladu těch Poupat, stál v tom dešti, díval se na mého muže laureáta, který byl promočený, jako by spadl do řeky, a úředník pokrčil rameny a řekl… Já za to nemůžu, kdyby to šlo, tak bych vám dal celý ten náklaďák těch Poupat… A já jsem pravila… Ale jeden balíček mu dáme… A odpoledne na Letné chodili po hospodách železničáři, pomocní dělníci tratu, měli plné aktovky Poupat, které ukradli z vagonu a prodávali je hostům pivnic za čtyři plzeňské piva, za dvacku, a můj muž ve Formance na Letné koupil za čtyřicet piv deset Poupat… Koncem měsíce jsme se vydali na Moravu, jeli jsme autem, a tam před Brnem byla kontrola aut, když člen esenbé držel občanku mého muže, naklonil se a řekl… Tak co, pane Hrabal, přijel jste si pro Pópata? Ne-é, řekl můj muž, jedu na návštěvu… Ale čelen esenbé se začal smát a řekl: „Neříkejte, jedete pro Pópata já už je taky mám… V Holešově vykradli vagon a Brno je plný Pópat.“ [Mazal,2004, str. 189] Texty píše na základě toho, co slyší v libeňských, staroměstských a žižkovských hospodách. Poslouchá ty nejvtipnější, nejšťavnatější historky, aby je pak mohl přenést na papír. Zachytit bezprostřední způsob řeči se naučil od strýce Pepina, který ho v Praze často navštěvoval. Pepin vždycky přivezl láhev rumu, zašli spolu do kabaretu a strýc pak u něj ležel na kanapi, a začal vyprávět, Hrabal si občas tyto texty psal na stroji. Zjistil pak, když si pročítal ty texty, že v zásadě na sebe navazují a mají jakousi dějovou linii. Strýc za ním pravidelně jezdíval, takže během čtvrt roku měl díky němu pěknou řádku textů. Kolikrát strýci donesl pivo a rum, aby se ještě více rozhovořil a strýc vždy navázal tam, kde přestal a vyprávěl dál. Strýc Pepin byl pro Hrabala obrovská inspirace, vše pro něj bylo krásné i hrůzné obrazy z války, kterou strýc zažil, dokázal popsat jako by mluvil o krásné dívce. Pepin byl pábitel číslo jedna. Pepin se v Praze seznámil s Kolářem a Hiršalem. Jednou přijeli oba za Hrabalem do Nymburka a šli se pozdravit i se strýcem Pepinem a ten se jen usmíval a oslovoval každého z nich jako pana ředitele. Pepin začal mluvit jako obvykle tedy křičet a předvedl jim skutečný proud svých slov, jak to uměl jen on a jak si to Hrabal znamenal do svých textů, navazoval, kde chtěl, a přesto to mělo hlavu a patu. Byli tím nadšeni, že mohou vidět pábitele přímo v akci.

21

V roce 1956 vydal Klub bibliografů Hrabalovu prvotinu nazvanou Hovory lidí. Obsahuje dvě prózy hovory a situace zachycené při jízdě na motocyklu a na konečné stanici tramvaje. Zvláštní druh vyprávění je označován jako pábení.

2.5. Pábení Slovo pábení použil jako první Jaroslav Vrchlický. Na sklonku svého života trpěl silnou deformací mluvy způsobenou těžkou nemocí. Byl silným kuřákem a vždy když šel do zahrady vychutnat si svůj doutníček, s námahou sděloval, že jde pálit, ale když řekl pálit, znělo to jako pábit. Toto slovo se velice rychle rozšířilo - znal jej František Hrubín či malíř Kamil Lhoták. Nejprve jej autoři používali mezi sebou, později je pak rozšířili mezi své přátele, básníky a výtvarníky, kteří se pravidelně scházeli v pražské kavárně Slávia. Slovo se velice rychle ujalo, ale nemělo přesnou definici, ale obsah slova byl každému jaksi vnitřně srozumitelný. [11] Počátkem šedesátých let pochytil slovo pábitel od Jiřího Koláře i Bohumil Hrabal. Bylo to v době, kdy se Hrabal snažil najít výraz pro své hrdiny: „Před lety jsem se optal básníka Jiřího Koláře: „Tak co děláš?“ A on mi odpověděl zasvěceně: „Pábím.“. Tak jsem poprvé uslyšel to slovíčko. Hned tenkrát jsem vycítil, že pábení je jistý druh básnické činnosti, který se odchyluje od dosavadních zvyklostí, že spíš bude usilovat o zakázané… Od té doby jsem začal používat toto slovíčko a pod dojmem situace jsem jistý druh lidí začal nazývat pábitelé a jejich činnost pábení. Byli to lidé, o kterých se mohlo říct, že se zbláznili, že jsou cvoci, šogři, ač každý, kdo je znal, jistě by to o nich netvrdil doslova. Byli to lidé, a jsou i podnes, kteří jsou schopni nadsázky, to co dělají, dělají příliš zamilovaně, takže kráčejí po hranici směšnosti. Jsou bezradní, poněvadž si nekryjí bok a při pohledu zvenčí jsou opravdu blázni a cvoci a šogři. Pábitelé jsou neuchopitelní, jejich tvar je v přítomnosti nejistý, sporný, někdy i zdánlivě nežádoucí, nevhodný. A přesto mají za půl roku pravdu…“ [Mazal,2004,str.96] Díky pábitelům se mu podařilo prolomit kruh, konečně mohl vydávat své knihy. V roce 1959 je připraven k vydání soubor povídek Skřivánci na niti. Osud Hrabalovi nepřeje. V této době je zakázán i román Josefa Škvoreckého Zbabělci. Až v roce 1963 je vydána kniha Perličky na dně. Následují pak další knihy. Taneční hodiny pro starší a pokročilé – 1964 Ostře sledované vlaky – 1965 22

Inzerát ne dům, ve kterém už nechci bydlet – 1965 Morytáty a legendy – 1968 K těmto vydáním se rychle přidávají i překlady děl a to v němčině, polštině, angličtině, holandštině, maďarštině a mnoha dalších. U nás se stává „frontovým“ autorem, stojí se fronty na jeho knížky a stává se miláčkem čtenářů. Toto byla obrovská změna pro autora, jenž dvacet let psal do šuplíku nebo byl odkázán na samizdat. V roce 1963 odjíždí se společností ČEDOK do Ameriky. Viděl všechnu tu nádheru mrakodrapy, ruch města, které nikdy nespí New York. [Garncazr,2002,str.7] 2.5.1. Úmrtí strýce Pepina a Francina

Po této řadě literárních úspěchů přichází rány v soukromém životě. Umírá otec František Hrabal (Francin), ředitel pivovaru 5. června 1966. O rok později zemře jeho milovaný strýček, pábitel Pepin 21. března 1967. Na parte mu nechal Hrabal napsat větu, kterou strýc často říkával: „Ten svět je k zešílení krásnej, ne že by byl, ale já ho tak vidím.“ [Courtinal,2003,str.12] A

strýc

Pepin

najednou

nahmatal

tatínkovu ruku a pohladil jej po hřbetě ruky, ohmatal mu mozoly a pak se na tatínka podíval a tatínek vzlyknul, skoro se zalknul tím, že se strýc dívá už na něj tam z toho času, který se zastavil. A pak se strýc položil na záda, jednu ruku hodil za hlavu a druhou pokrčil na čelo a zase

Obrázek 11: Strýc Pepin a Bohumil Hrabal

nemrkajícíma očima se díval do studeného stropu, který se k němu blížil. „Nač, Jožko, myslíš?“ optal se tatínek. Sestřička přistoupila a naslouchala, dívala se na fialové rty strýce Pepina. „Co bude s tó láskó?“ zašeptal strýc. [Hrabal,1992,str.98]

23

2.6. Spolupráce s Jiřím Menzlem V říjnu 1966 dostává Hrabal Velkou cenu města Mannheimu za film Ostře sledované vlaky. V březnu 1968 pak Cenu Americké filmové akademie – Oscara. Časopis Time, zařadil Ostře sledované vlaky do stovky nejlepších světových filmů všech dob 1. V dubnu 1969 natáčí Jiří Menzel na motivy knihy Inzerát na dům, ve kterém už nechci bydlet film Skřivánci na niti. Ve svých vzpomínkách pak Hrabal říkal: „ Na zátop jsem začal dávat ty první texty, ty druhé, ty třetí, ty čtvrté, ty páté… protože jsem začal psát povídky, které jsem opravoval a doplňoval a posouval celkem sedmkrát. A vždycky ty texty, které už pro mne neměly cenu, jsem dal do truhlíku, někdy jsem na zátop dal i takový text, že jsem se divil, jak se tam dostal. Vzpomínám, když u mne po letech byl Jiří Menzel, seděl u kamen a ohříval se a zničehonic vytáhl z truhlíku stránky, byly očíslované, pamatuji se, že to byla stránka třicet dva a pak další až do sedmdesáti, byla to taková moje rozcvička z Kladna, text o lidech na šrotišti, a Menzel honem hledal těch třicet jedna stránek od začátku, žena

to

spálila

při

zatápění

v kamnech, ne že bych chtěla, ale protože já jsem to tam dal… Menzel na mne volal, ať honem to napíšu, to

Obrázek 12: Jiří Menzel s Hrabalem v Kersku

co pozřel oheň, tohle by rád točil, ale já si už nevzpomenul na detaily, u mne detaily jsou vlastně všechno.“ [Mazal, 2004,str. 186]. Scénář Skřivánků na niti začali psát v roce 1968. Film byl natočen, ale také zakázán.

2.7. Kersko Marie Hrabalová 10. února 1970 umírá. V této době má Hrabal opět zakázáno publikovat a uchyluje se, se svou ženou Eliškou do Kerska. V době politické izolace píše pouze do šuplíku a pro své nejbližší přátele. Společně s autory, kteří mají také 1

Blesk.cz. [online]. 2005 [cit. 2012-03-07]. Ostře sledované vlaky mezi nejlepšími filmy světa. Dostupné z: http://www.blesk.cz/clanek/zpravy-udalosti-zajimavosti/31646/ostre-sledovane-vlaky-mezi-nejlepsimifilmy-sveta.html

24

zakázáno publikovat, se schází v pivnici U Tygra nebo v Hájence v Kersku. To ovšem neuniká orgánům policie. A to i v den Hrabalových šedesátých narozenin. „…ale to už od Pramene alejí přijíždělo taky auto, osvětlená auta, tři Volhy, které zahnuly k Hájence, dveře těch aut se rozletěly a vyskákali policisté v kožených pláštích, velitel ze Sadské, pak několik mužů v civilu, byla tu i pražská auta s fialovými kastrůlky na střeše, policisté vběhli do Hájenky, vnikly do kuchyně. Muži v kožených pláštích stáli ve dveřích hájenky a měli revolvery napřažené v kapsách kožených kabátů a dva obstoupili auto, ve kterém seděl pan Smrkovský… Vysoký muž, zřejmě vedoucí celé akce, se postavil doprostředka hájenky a řekl… To nic, to nic, pouze perlustrace, kontrola občanských průkazů… soudruhu veliteli, prosím… A velitel chodil od jednoho k druhému, bylo ticho, úsměvy zamrzly, měla jsem dojem, že se můj muž svalí… velitel v uniformě, s napomádovanými vlasy, tiše sebral občanské průkazy, ptal se na jména a příjmení, data narození, psal to do služební knihy… Venku dva policisté zabavili a srolovali prostěradlo s nápisem - Ať žije Bohumil Hrabal, slavný český škrabal… přinesli je do hájenky a předali veliteli se slovy… Smrkovský byl vítán pobuřujícími transparenty…“ [Řehounek,1998,str.56]

2.7.1. Stb Během tohoto období nastává klasické pronásledování StB - výslechy, špehování kontrola korespondence. Někteří velice dobří přátelé se od Hrabala distancují. Chtěl proti režimu bojovat, ale vlivem přátel a okolí nakonec učinil prohlášení pro časopis Tvorba (XIII/75) některé pasáže byly, ale překrouceny a některé dopsány. Od té doby výslechy a sledování přestaly. Díky vzrůstající popularitě doma i v zahraničí a díky prohlášení mohl Hrabal opět publikovat svá díla. V této době se ukazuje skutečná síla Hrabalových děl jeho schopnost čelit kulturní politice. Jeho díla vychází oficiálně, ale s menšími úpravami. V samizdatu pak zůstává nadále jedním z nejčtenějších autorů. Často v rozhovorech pak byl tázán, proč neodejde do exilu, odpověděl: „Myslím si, že se nesluší, aby spisovatel odcházel, a už vůbec ne, když je situace pro všechny lidi na draka. Vždyť já bych tady nemohl nechat ty svoje čtenáře, ty svoje, pábitele, kteří čekají, co pro ně a o nich ještě napíšu.“ [Řehounek,1998,str.59] Po osudných ránách, kdy jej opustili jeho nejbližší, doléhá na Hrabala jeho vlastní nemoc. V dubnu 1973 jde na operaci se žlučníkem. Hrabal se bojí diagnózy, přemýšlí 25

o všech svatbách v době o bazénech vypitých piv a tvrdého alkoholu. Hrabalův žlučník i s kameny byl vyříznut, ale jeho játra byla ve stavu novorozeněte, zcela nedotčena. V době, kterou tráví v nemocnici, začíná psát útržky vzpomínek na své dětství a na Nymburk. Po propuštění se k těmto vzpomínkám už nikdy nevrátil a vychází až rok po jeho smrti jako kniha s názvem Já si vzpomínám jen a jen na slunečné dny. V Kersku po rekonvalescenci pak sepisuje dílo Historický a poetický průvodce, který se týká Nymburka a okolí. Hrabal dojíždí za svými přáteli do Prahy z Kerska, schází se U Sojků na Letné nebo U Hofmanů. O tato setkání se začíná zajímat StB. V září 1974 si Hrabal podal žádost o výjezdní doložku do Jugoslávie na dovolenou. Pár dní před odletem a výjezdní doložka stále nikde. Když stál u okénka na úřadě a ptal se, zda už mají pro něj výjezdní doložku, tak mu slečna u okénka odpověděla a nemáte náhodou někoho v cizině a on odpověděl, že když mu prezident dával řád Klementa Gottwalda, tak se ho taky neptal, zdali má někoho v cizině. Když se šel další den optat znovu, tak mu úřednice řekla, že až zítra a že s ním chce mluvit náčelník. A tak druhý den jej odvezla policie na výslech a člen StB se ptal, tak co chcete, Hrabale? Chcete se kamarádit s Vaculíkem nebo jet na dovolenou? Otázka, co chcete, Hrabale u něj vyvolala pocit z mládí, když nad ním tatínek naříkal, co z toho kluka jednou bude. Kdyby Pipsi tolik nechtěla k moři, tak by to vše hodil za hlavu a tak nakonec řekl, že se s Vaculíkem nepřátelí, že má i jiné přátele a úředník řekl výborně a dal mu výjezdní doložku. Vyjadřuje se pak pomocí dopisu tajemníkovi ÚV KSČ a textu v časopise Tvorba, že nechce jít proti režimu apod. potom to, se zvedla velká vlna nevole, že podporuje komunisty a že se zbláznil. Pipsi mu za to hrozně nadávala, a říkala mu, Bogane, ty seš tak podělanej až to není hezký! [Mazal,2004, str.209] Na začátku sedmdesátých let také dochází k pálení Hrabalových knížek - Ivan Jirous a Eugen Brikcius se k tomuto činu odhodlali, říkali, že nejde přehlížet to, jak se Hrabal vyjádřil, v časopise Tvorba, že nepochopil, že tajná sláva je ta nejvyšší. Jenže tito dva mladíci neměli ani tušení o nátlaku StB či pronásledování, oproti tomu jeho nejbližší přátelé tohle chápali a podporovali jej.

26

V druhé polovině sedmdesátých let Hrabal obnovuje spolupráci s Jiřím Menzlem. Po napsání Postřižin spolu vytváří scénář. V roce 1979 byl scénář zcela hotov, ale ředitel Československého filmu jej odmítl z důvodu neaktuálnosti tématu. Začali pracovat na novém scénáři ke Slavnostem sněženek. Téma bylo pro komunistický režim nevhodné a byli jim nakonec, raději povoleny Postřižiny, které Obrázek 13: S Jaromírem Hanzlíkem U Tygra

po premiéře měly obrovský úspěch u diváků. Slavnosti byly nakonec také natočeny v roce

1984 a v záběrech se objevuje i Bohumil Hrabal. Jeho díla vychází průběžně i v zahraničí, u nás se o to stará Václav Kadlec. Hrabal mu říkával

Karafiát

podle

nymburského gynekologa, který se tak jmenoval. Hrabal nechtěl si jméno Václava

Kadlece

prostě

zapamatovat, tak mu říkal Karafiáte.

Při

výslechu

na StB se ho ptali, kdo vydává

jeho

knihy

Obrázek 14: T. Mazal, V. Kadlec a B. Hrabal

a on říkal nějakej Karafiát, ale já ho neznám, musíte si ho najít sami. Po výslechu pak Václavu Kadlecovi řekl, že samozřejmě vím, jak se jmenujete.

2.8. Pipsi v důchodu V Praze se společně s Pipsi stěhují z domu Na Hrázi do bytu na sídlišti Sokolníky v Praze 8 – Kobylisích. Pipsi se v této době dočkává svého důchodu a nemusí chodit do práce. Popisuje to v textu - Kdo jsem – jak musí poslouchat, co manželka říká, že snídával cigaretku a kávu a teď mu manželka připravuje k snídani kávičku a koláč a dívá se na něj přísně a někdy pronese, že to nejnezdravější na světě je pít kávu na lačno a ještě u toho kouřit. [12] 27

2.8.1. Vzpomínky na Nymburk Tyto vzpomínky se staly významným podnětem pro další jeho tvorbu. Píše o své mamince Maryšce, ukřičeném strýci Pepinovi, o pivovaru, to vše pak sepisuje v knize Postřižiny. Všechny své zážitky, které prožil, jako malý chlapec, ožívají na papíře. Vzpomíná na své městečko na břehu Labe, které se navždy vrylo do jeho srdce. „A dívala jsem se po mělké krajině, vroubené kopci a lesíky, dívala jsem se na městečko a zjistila, že do našeho městečka se lze dostat jen přes vodu, že je to vlastně ostrovní město, nad městem se řeka, která obtékala město, rozdvojovala a kolem hradeb tekly dva potoky, které zase za městem se spojovaly v řece, že vlastně každá výpadová ulice z městečka má dva mosty, dvě lávky, zatímco přes řeku je bílý kamenný most…“ [Hrabal,1976,str.46] Nymburk je místem, na které Hrabal velice rád vzpomíná, i když občané města se k němu v období, kdy nemohl psát a byl, za to pronásledován, vyhýbají a opovrhují jím. Nesmazatelně se mu ovšem vryla do paměti událost v období normalizace – 1975, kdy bylo sedmdesátileté výročí města Nymburk a Hrabal byl vyloučen z přípravného výboru. Díky této události zřejmě na popud nechává odvést ostatky matky, otce i strýce Pepina na hřbitov v Hradišku. Odmítá o Nymburce poté s kýmkoliv mluvit či se tam jet podívat. Přes toto odmítání nemůže zapomenout na své mládí zde prožité a vytváří příběhy Harlekýnovy miliony a Krasosmutnění. „Tak v těch povídkách jsem zastavil krásné obrazy, které nestárnou místo mne, tak jak jsem v té knize zůstal neměnným chlapcem v námořnických šatech s kabelou na zádech, ale pořád obklopen zvonem vědoucího nevědění, pořád vstříc tajemství a udivení z úžasu, co se to kolem něj děje.“ [Řehounek,1998,str.64] Nymburk se začíná měnit, do středověkého městečka začínají pronikat moderní stavby. Místo malebných stavení, zde začínají vyrůstat nevzhledné budovy, bourají se domy. Nejhorším z tohoto bourání a ničení starých budov, bylo pro Hrabala zrušení hřbitova u kaple sv. Jiří, označuje to jako vytrhávání kořenů. Konec starých časů můžeme vidět i ve smrti strýce Pepina. Zničení historického centra působilo na Hrabala velice depresivně. Nechtěl si to připustit, ale nakonec musel a popsal to prostřednictvím své ženy Pipsi v Prolukách.

28

V květnu 1986 Václav Kadlec vydal šest jeho textů, které měly obrovský úspěch. Ve stejné době si člen StB sjednává schůzku s Hrabalem v Belvederu. Po tomto setkání přichází dopisy Václavu Kadlecovi, Ludvíku Vaculíkovi, Ivanu Havlovi. Milí pánové co se stalo, nedá se odestát… Faktem je, že jste mne navštívili v Kersku a poprosili mne, abych vám podepsal své knihy, a pak jste mi řekli, že o mně víte, že nemám nikdy svoje texty v kupě, že všechno rozdám, že ztratím, a tak že mi dáváte návrh… a to už jsem běžel k vratům a zacpával si uši a nechtěl jsem nic slyšet… avšak vy jste mne nakonec donutili, abych vás poslouchal, a nakonec jsem vám uvěřil, že tomu tak je, jak jste tvrdili, obzvláště když mým uším, kterým táhne na třiasedmdesát let, lahodilo, že vy jako mladá generace si vážíte a jste obdivovateli mých textů. A tak jsem vám dal moje rukopisy a věřil jsem, že jste mými budoucími sekretáři a že vy budete střežit jako oko v hlavě ty moje texty. Ale co se stalo, nedá se odestát… Za týden mi došlo, že tomu by mohlo být naopak, podlehl jsem strašnému stařeckému pesimismu, že opak toho, co jste mi řekli, mohl by být pravdou, a že s mými texty budete manipulovat a tak já budu manipulován, jak jsem byl už několikrát, a vyhledal jsem vás v hostinci na Formance a požádal jsem jednoho z vás, aby vyřídil i tomu druhému, že si nepřeji, aby mi dělali sekretáře, že odvolávám všechno, co jsme si řekli v Kersku a že chci, aby mi moje texty, které jsem jim dal do úschovy, aby mi je vrátili a s jakýmkoliv opisováním okamžitě skončili. A jeden z vás jste mi ty texty nejen přinesl, ale za oba dva mi ten jeden vyřídil, že ač jej to mrzí, tak zařídili všechno tak, jak jsem si přál. Tak tedy ještě jednou dopisem vás Milí pánové činím pozorna písemně toho, co jsme si řekli, a písmem odvolávám všechno naše ujednání a tím doufám končím snad svoji poslední etapu své dneska už stařecké důvěřivosti, na kterou jste mne tak lehce dostali… Ale, co se stalo, nedá se odestát… jak je lidové pořekadlo. V Kersku 24. května 1986

Ludvík Vaculík okamžitě poznal, že tento dopis nepsal Hrabal sám, protože mu v dopise vyká a odjakživa si tykali. Napsal dokonce odpověď, ale poslal ji na StB, protože věděl, že to bylo na jejich nátlak, že ta odpověď je pro ně. Pár dní na to potkal Pipsi a ta se mu omlouvala, že ten dopis nenapsal dobrovolně. Později to Hrabal vyprávěl jako vtipnou historku přátelům v hostinci. Dobřichovice 4. 8. 1986 Vážený pane Hrabale! Dostal jsem od vás doporučený dopis z 30. května a po delším rozmýšlení, když už jsem se úplně uklidnil, musím Vám odpovědět, že Vaší žádosti se nedá vyhovět. Literatura je jako rostlina: uchycuje se, jak a kde může, a podle genetické síly překonává i kamení ba asfalt. Ta Vaše je silná velice, a nezkažená, cože dokazují mezi jinými právě „Svatby v domě“. Kde na Váš rukopis přijdu, tam si ho i nadále budu opisovat, a když to neudělám já, stejně to udělají jiní. Vždyť jenom takovémuto zájmu a péči, většinou anonymní, můžeme vděčit za to, že známe Vaše díla v jejich přírodně zrozené podobě, nezmanipulovaná státními nakladateli a dozorci. Potvrzuji tímto, že jsem Váš povinný protest dostal, a přeju Vám… klid a neklid v té směsi, kterou potřebujete ke psaní a ke zdraví. S úctou Váš Ludvík Vaculík 29

2.8.2. Úmrtí Pipsi Bratr slávek zemřel 30. května 1987, o tři měsíce později Eliška – Pipsi, po dlouhé nemoci. Nedlouho poté umírá i jeho nejvěrnější přítel Marysko 23. listopadu 1988. Hrabal se s ním rozloučil slovy: „Stojím tu teď nad rakví přítele, básníka, stojím a vidím jeho jasnou a zářící stopu, která po něm zbyla, šlépěje, tak jak je za sebou Karlíček Marysko zanechal ve formě tisíců dopisů psaných básnickým proudem člověka, který marnotratně rozhazoval svoje srdce a bystrého ironického ducha. Karel svým životem žil jako něžný dadaista a dík své vynalézavosti směřoval k nekonečnému happeningu, blahoslavenosti. Tak svým životem i dílem napsal autobiografický mýtus dítěte své doby.“ [Řehounek,1998,str.74] Po smrti své ženy říkával: „Jestli je krásné počasí, jestli prší, já už mám vygumováno, můj rituál od té doby, co mi umřela žena je… Ráno sebevražda, odpoledne jedno pivo a pak celkem čtyři piva… a tak až do večera Štědrý den. Ráno sebevražda… atedium vitae…protože ve střední Evropě je lepší nevystřízlivět a netrpělivě čekat, kdy bude kaněc filma…“ [Courtinal,2003,str.102] V červnu 1987 je Hrabal přijat do Svazu českých spisovatelů. Byl sem přijat již v roce 1970, kdy mu byla udělena oficiální legitimace, ale ministerstvo vnitra tento svaz nikdy neregistrovalo, tedy neexistovalo. Z rozhodnutí ministerstva byl Svaz v prosinci 1970 rozpuštěn, aby později mohl být znovu zlegalizován. Proluky „Můj muž potřeboval (pro vydání nového občanského průkazu) potvrzení od zaměstnavatele, kterým byl Svaz spisovatelů, bál se tam jít, tak tam poslal mne. Vešla jsem do jedněch dveří, tam seděla mladá žena, když jsem jí řekla, co chci, tak do otevřených dveří volala… Můžeme dát potvrzení o zaměstnání Bohumilu Hrabalovi? A tam z kanceláře se ozval mužský hlas… Nikdy, Bohumil Hrabal přece patří do spisovatelů v likvidaci, Nedala jsem se… Tak mi dejte potvrzení, že je v likvidaci.“ [Mazal,2004,str.205] Nakonec Hrabal nový občanský průkaz dostal, protože si ho úřednice spletla s jiným autorem knih. Dne 6. května 1989 byl, vyznamenám titulem Zasloužilý umělec. V roce 1988 Hrabal zavítal do Itálie. Viděl Řím, obdivoval krásu italských dívek. Když byl v Itálii, dostal pozvánku k obědu od slavného režiséra Felliniho. [13]

30

2.9. Cesta po Americe Roku do

1989

Ameriky.

podnikl

svou

Strávil

zde

druhou pět

cestu

týdnů

na

přednáškovém turné. Toto turné vzniklo díky studentce slavistiky – April Giffordové. Básník Marysko, ji u Zlatého tygra přejmenuje na Dubenku. Hrabal s ní dokonce stráví šest dní na chatě v Kersku. Jejím přáním a úmyslem je zorganizovat Hrabalovo turné po amerických univerzitách.

V září

konkrétnějších obrysů,

1988

nabývá

začínají

se

cesta scházet

pozvání z prestižních univerzit. Koncem roku

Obrázek 15: April Giffordová

dostává oficiální pozvání zaslané Svazem spisovatelů, který Hrabalovi zajišťuje den před odletem letenku. V Německu se k němu připojuje Susanne Rothová. Hrabal cestuje letadly, autobusy a osobními vozy, najezdil tisíce kilometrů a beseduje na univerzitách v New Yorku, Washingtonu, Chicagu, Los Angeles a dalších městech. Samozřejmě v žádném městě neopomněl projít si ty nejslavnější galerie a zákoutí, o kterých doposud jen slýchával. A pak se vrátil zpět tam, kde byl jeho domov. Zpátky do Čech. [14] Po návštěvě USA začíná psát dopisy Dubence. Dopisy Dubence jsou obrana proti nebytí, jak říkával Hrabal. Nymburk byl pro něj stále místem, ke kterému už se nechtěl vracet ani jej vidět, ale několikrát se přáteli nechal k návštěvě přemluvit. Po návštěvě města byl vždycky velice rozladěn a velice emocionálně reagoval na přestavby a změny ve městě. Když za ním do Kerska přijela návštěva z Nymburka, vždy jí odmítl. Na svou obhajobu pak říkal: „Návštěvy mi vždy přijdou nevhod, když mě netrápí dna, tak mám nejraději návštěvy neohlášené. I když jsem zkraje nepříjemný a trochu mešuge, po chvíli se rozmluvím a pak už to se mnou jde.“ [Řehounek,1998,str.75] O jedné takové návštěvě vypráví pan Černý.: „Dnes již pěkná řádka svazků v mé knihovně nese iniciály B. H., počáteční písmena spisovatele, jehož stále tolik obdivuji – Bohumila Hrabala. Vždycky, když některou z jeho knih vezmu do ruky, anebo o ni zavadím pohledem, vybaví se mi jeden červnový den v roce 1991. V tom slunečném ránu 31

mě a další dva vyslance někdejšího královského města poslal pan spisovatel do prdele. Město tehdy udělilo Bohumilu Hrabalovi jako prvnímu po sametové revoluci čestné občanství. Byl to vlastně první krok k jeho „oficiálnímu návratu“ do kdysi milovaného města, které ho po mnoho let předtím víceméně odmítalo. Nechali jsme tenkrát na radnici udělat na ručním papíře grafický list od paní Jaroslavy Kolářové a uvažovali, jako ho nejlépe panu spisovateli předat. Nakonec radní rozhodli, že nejvhodnější bude pozvat Mistra do města, sezvat zastupitele a několik dobrých známých a „čestné občanství“ mu slavnostně předat. A tak jsme v určený den nasedli s panem místostarostou Miloslavem Kratochvílem a s řidičem do služební škodovky a vyrazili do Kerska. Už od samého rána jsem měl mírné mrazení v zádech – věděl jsem, že spisovatel v poslední době o podobné akce příliš nestál, byl mrzutý a řada kerských návštěv ztroskotala na vratech jako Titanic na ledovci. Ale sluníčko slibovalo hezký den a pan místostarosta se tvářil optimisticky. Zvěřínek, Sadská, Hradištko, Kersko, cesta k hájence, auto zahnulo do aleje, v jejímž ohybu se bělal známý plot před nenápadnou hranatou chatou. Vystoupili jsme z auta přímo do poetického světa Hrabalových knížek. Chvíli jsme, zasaženi tou krásou, tiše stáli na cestě. Náhle se otevřely dveře chaty, vyšel pan spisovatel a řekl: „ Jak to?“ Rozpačitě jsme pozdravili: „Dobrý den“ a pan místostarosta nesměle začal: „My jsme z Nymburka…“ „To je dobře!“ odpověděl prudce Hrabal. „Tak se seberte a rychle se tam vraťte! A pozdravujte tam!“ „Promiňte“ zkoušel to stále místostarosta od vrátek, „já jsem zástupce starosty a byl jsem pověřen…“ „Mě je to jedno, kdo jste! Jděte pryč! Já jsem sem přijel psát!“ volal již vztekle spisovatel. „Ale pane doktore, my jsme vám jen přijeli sdělit…“ snažil se místostarosta a pak se zeptal: „Můžeme dál?“ Pan doktor došel těžkým krokem k brance a otevřel ji. „Co chcete? Ježíši já mám dnu, mě bolej nohy!“ Odvrátil se a kráčel zpátky do zahrady k lavičce u stolku. „Já nechci nikoho vidět…“ hučel. A my, nezváni, šli jsme pomalu za ním jako tři králové a já mu povídám, že dnu měl i velký vojevůdce Albrecht z Valdšjtejna. „No jo. Tu měl i Karel IV. Ale teď jí mám já! A hrozně to bolí!“ Usedl křehce na lavici a díval se kamsi mimo nás, do lesa plného ptačích hlásků, do zahrady s důstojnými kočkami, do krajiny bez návštěv. Minutu dvě jsme stáli kolem něj, přece jen zaskočeni tou urputnou obranou, a pak místo starosta zkusil ještě jednou. „My jsme vám jen přijeli říct, že naše zastupitelstvo vám udělilo čestné občanství.“ Spisovatel ponořil hlavu do dlaní a zvolal: „Ale já vo nic nestojím! Seberte se a běžte do prdele!“ Neuvěřitelné se stalo skutkem. Vítr v korunách přestal šumět, ptačí hrdélka oněměla a my se otočili a s tichým „Na shledanou“ jsme prošli 32

vrátky. Zavřel jsem a ohlédl se zpět. Kočenky se posměšně šklebily u plotu, Mistr seděl bez pohnutí nad psacím strojem s nachystaným listem a pěnkavy už nesly ty veselé zvěsti po celém polesí.“ [Řehounek,1998,str.76] Čestné občanství Bohumil Hrabal nikdy nepřijal, ale list čestného občanství můžete vidět v muzeu Bohumila Hrabala v Nymburce. Hrabal se svým způsobem do Nymburka se vrátil prostřednictvím nymburského piva, k jeho reklamě povolil použít motivy ze své knihy. A tak se pivo z pivovaru na břehu Labe stalo Postřižinské. Z etikety spisovatelovy osmičky tak na nás vzhlíží tvář doktora Gruntoráda, Francinův ležák a Pepinova desítka jsou připomenutím bratrů, na Zlatovaru je obrázek zlatovlasé paní správcové, té krásné Maryšky, spisovatelovy maminky, a Tmavá desítka je zdobena portrétem kominického mistra de Giorgi. Pijáci nymburského Postřižinského piva každou sklenicí vzdávají poctu spisovateli, pro nějž bylo pivo a hospodští štamgasti stálou inspirací. [15] Hold pěnivému moku vzdal v Morytátu o prasečích hodech: „Pane vrchní, co jste mi to přinesl v pulitru za krásu! To není pěna, to je šlehaná smetana, to není smetana, to je chladivý puding, to není puding, to je sám parádní gól! Pane vrchní ta vaše formanka, to není putyka, ta vaše hospoda, to je Betlémská kaple, ve které každý host hovorem stává se tím, kým býval, nebo chtěl by jím být, pane vrchní, ta vaše formanka, to není putyka, ta vaše hospoda, to je hlučná a hlučící samota, ve které nejlíp se sní. Pane vrchní panenkomarjá, co jste to přinesl v pulitru za krásu!“ [Pereires,2003,str.18]

2.10. Ocenění Hrabal je pozván v roce 1991 do Paříže, aby se zúčastnil programu spojeného se „Salonem knihy“ v Grand Palais. V této době chystali francouzští nakladatelé překlad jeho několika děl. V podvečer 23. ledna 1992 je ve Štěpánské ulici, kde sídlí Francouzský institut, slavnostně předán Bohumilu Hrabalovi řád. Francouzskou vládou je jmenován pravým důstojníkem umění a slovesnosti. Ocenění mu předal Jean Queqino. Hrabal po udělení vyznamenání řekl: „Dostal jsem vyznamenání, o němž jsem ani nesnil, ale které mne zavazuje, abych své umírání o několik let odložil. Rád bych, aby mně dalo moje druhé mládí.“ [Garncarz,2002,str.9]

33

V roce 1993 dostal Hrabal nejvýznamnější domácí ocenění, a to Cenu Jaroslava Seiferta. Toto ocenění mu bylo uděleno Nadací Charty 77. Obdržel je za své nejrozsáhlejší dílo – trilogii Svatby v domě, Vita nuova a Proluky. Po obdržení ceny, při přípitku za účasti předních osobností kultury a politiky dodal: „Zjihnul jsem nad občanským a básnickým životem a dílem Jaroslava Seiferta a jeho básněmi Morový sloup. Jeho cenu, podržte nebesa, dostávám já, aby se s nádechem ironie naplnila slova Svatého

písma,

že

štěňátka

budou

sbírat

drobty

ze

stolu

svých

pánů.“

[Garncarz,2002,str.10]. Povídal si s Karlem Schwarzenbergem a řekl mu: „Co dělá vaše římská tetička, jestli se na mne nezlobí? V Ostře sledovaných vlacích jsem o ní napsal, že se výpravčímu Hubičkovi zdál sen… že se proměnil ve vozejk a paní hraběnka jej držela za vojku a rejdovala s ním do magacínu…“ „Ne, kdepak, právě naopak, pane Hrabale byla tím velmi, opravdu velmi polichocena!“ odpověděl Karel Schwarzenberg.[16] Z rukou prezidenta České republiky a blízkého přítele Václava Havla převzal Medaili Za zásluhy. Ze zahraničních ocenění si nejvíce vážil čestného doktorátu Padovské univerzity a italské ceny Grinzane Cavour za „život věnovaný literatuře“, která bývá předzvěstí Nobelovy ceny za literaturu. Ovšem závist a malost českých poměrů vedla k tomu, že Hrabal nebyl českými institucemi navržen.

Obrázek 16: Udělení doktorátu v Padově

„…končím teď jako starý pán, olysalý a s krutými vráskami podle úst, přemýšlím o posledních věcech člověka, které jsou taky hrou, odpalovací rampou, která mě vynese na oběžnou dráhu všech těch, kteří mne předešli. A i to je hra, nic víc než boží hra, šílená a titěrná a blbá a krásná jako ty moje první nymburské verše.“ [Řehounek,1998,str.82] V létě roku 1994 je Hrabal přijat do nemocnice na Bulovce s pocity závratě, nejisté chůze, s pocitem ochrnutí levostranných končetin a s bolestmi hlavy. Byl propuštěn v dobrém stavu. Pravidelně pak jezdíval do lázní. Zvláštní byl Hrabalův přístup k užívání léků. Hrabal léčiva užíval, když na ně vzpomněl, pokud je našel v kapse kalhot, batůžku, nebo pokud cítil potřebu je užívat a doufal, že mu přinesou okamžitou

34

úlevu. Obyčejné tišící prášky zapíjel hned prvním pivem, teprve po druhém třetím pivu, se zdálo, že mu prášky zabírají. Běžně brával Nurofen, Aspirin, Panadol, Aspro. Jeho přítel MUDr. Jaroslav Kyncl, žijící v USA, mu pravidelně posílal různé vitamíny a léky, které se ve Spojených státech osvědčily. Brával prášky jako bonbony, a proto jim začal říkat bombata. Jednou prý přišel do hospody s flakonkem prášků a říkal pánové, vezměte si k pivu, budou výborný. Až později zjistili, že prášky byly na tlumení menstruační bolesti. [Mazal, 2004,str.70]

2.11. Setkání U Tygra V listopadu 1994 navštěvuje Prahu cestou z Bruselu do Moskvy americký prezident Bill Clinton s poselstvím Partnerství pro mír. Do programu je zahrnuto i neoficiální posezení v pivnici U Zlatého tygra. Pár dní před touto návštěvou se k pivnici začínají sjíždět tajní bezpečnostní agenti a hlídají okolí. Hrabal pod vlivem událostí píše text Partnerství pro mír aneb Čekání na Godota. V textu vystupuje jako hlavní postava Julinka, stálá návštěvnice pivnice, která na posezení vypije sedm piv a ráda vystavuje na obdiv své bujné poprsí. A právě Julinka v textu přivítá Clintona svým bujným poprsím s tím, že ona nemůže dát víc Partnerství pro mír.

Obrázek 17: U Tygra s prezidentem

O pár dní později skutečně Pivnici Clinton skutečně navštěvuje v doprovodu Václava Havla. V té době zde v pivnici sedělo na třicet pečlivě vybraných štamgastů. Mezi nimi i Bohumil Hrabal společně se svými přáteli (Vladimír Vodička, Václav Kadlec, Tomáš Mazal, Zdenko Pavelka). Ten den se byla celá ulice uzavřena a nad Starým Městem létal vrtulník. Po příchodu k Tygrovi byli všichni agenty prohledáni – vyjma Hrabala. Ani jeho batůžek, nikoho nezajímal, ačkoliv Hrabal říkal, že v něm má bouchačku, kterou mu zapůjčil generál StB Carda. Američtí agenti mu nerozuměli a čeští se jen nevěřícně usmáli. Oba prezidenti dorazili do hospody se zpožděním kolem osmé hodiny večer. Mezitím chtěl už Hrabal několikrát odejít, jak měl ve zvyku, když zjistil, že se z pivnice nedostane, že okolí je uzavřeno, rezignoval. Napsal si na pivní tácek pár poznámek a tácek pak předal prezidentu Clintonovi. Když pak prezidenti dojedli 35

a dopili svou plzeň, přisedli si na podnět Vladimíra Vodičky Hrabal se svými přáteli k prezidentskému stolu. Hrabal prezidentovi řekl: „…Praha

je

město

utajených

infarktů

a přítulných švadlenek… Ale vy, pane prezidente Clintone, máte sympatie nejen švadlenek celého světa, ale přítulné sympatie všech lidí, které jste Obrázek 18: Pivní tácek s poznámkami

potkal… vaše tvář mi připomíná Garyho Coopera ve filmu V pravé poledne, jehož hrdina

prochází… mezi střelci, aby obhájil pořádek a právo na čest občanů… jste včas a v pravé poledne přiletěl nejen do Bruselu, nejen do Prahy, ale s tím samým apollonským úsměvem a poselstvím poletíte dál až do Moskvy… aby ne hned, ale už v příštím tisíciletí bylo započato Partnerství pro mír…“ [Mazal,2004,str.82]. To řekl Hrabal panu prezidentovi a ten se od srdce a dlouze zasmál a potřásl mu přátelsky rukou. Hrabal jezdíval na pravidelná úterní setkání se svými přáteli do hospody U Tygra. Stýkal se zde s nejužším okruhem přátel, na kterých mu záleželo a s kterými si rád povídal o věcech, které ho zajímaly. Hrabal vždy jezdíval autobusem, ale když začínal mít problémy s chůzí, jezdívali pro něj přátelé autem, aby mu cestu usnadnili. Tyto cesty Hrabal svým způsobem připravil, jako výlet po okolí do Prahy. Jeli z Kerska do Prahy přes Kouřim, jindy přes Liblici nebo Starou Boleslav a každý kostelík, statek, hřbitov a různé památky Hrabal velice dobře znal a se zaujetím vyprávěl o jejich historii. Ve svých dopisech Dubence jí popisuje svou cestu autobusem: „Dubenko, já už jsem nepsal snad dva měsíce, bolí mi hlava, mám parádní dnu, byl jsem zase v nemocnici se srdcem, oblíknu si jednu ponožku a odpočinu si, když chci jet za kočičkami, tak na autobus čekám tam v Sokolníkách, pak klopýtaje nastoupím, pak dávám pozor, abych nesletěl ze schodů do podzemky, pak packám vzhůru, pak nakupuji mléko a salám, pak v bufáčku nakupuju kuřata v grilu… pak jím polévku a už se mi třese ruka a pak vleču ten můj ruksáček2 s emblémem University Chicago přes ulici, každou chvíli mi může přejet auto, modlím se, abych dojel autobusem až do Kerska k lavičce… nakrmím ty 2

Ve svém ruksáčku často Hrabal nosíval knížky (od Andyho Warhola či Zápisky Malta Laudrise Brigga od Rainera Maria Rilkeho

36

moje krasavice, pak belhám se, sedím u kamen, mám natažené nohy…“ [Mazal, 2004, str.57]

2.12. Pobyt v nemocnici Dne 4. prosince 1996 uklouzl Hrabal na zledovatělém chodníku v Praze a poranil si kyčelní kloub. Byl převezen do nemocnice Na Bulovce. V nemocnici se o něj staral profesor MUDr. Pavel Dungl. S doktorem Dunglem se brzy stali velice blízkými přáteli. Pan doktor si Hrabala pozval jednou k sobě do pracovny a nabídl mu, zda si spolu nedají štamprle a zbytek, že je ve skříni. A tak si pan Hrabal v nemocnici posílal sestřičky

pro

štamprle

k panu doktorovi s tím, že to má od něj dovolené a

kdyby

láhev

byla

prázdná tak ať ji někde cestou nenápadně vyhodí. Jeho blízcí přátelé ho zde pravidelně

navštěvovali.

Ivan Kott mu pravidelně Obrázek 19: Na Bulovce

nosíval housku s paštikou,

to měl Hrabal velice rád a k tomu na zapití panáčka Becherovky. Tomáš Mazal mu zase nosíval cukroví, kterým pak občas krmili ptáčky, když něco zbylo. Ovoce, které mu sem občas někdo donesl, nechával dekorativně uspořádané na okně, rád pozoroval barvy. Své nejoblíbenější pivečko v nemocnici odmítal. Hrabal byl pro pana Dungla přítelem, kterého měl velice rád, a často si spolu povídali. Spisovatel byl spokojený s péčí sestřiček. Ale měl starost o své kočenky v Kersku. Chybělo mu jejich každodenní krmení. 2.12.1. Úmrtí spisovatele

Na pokoji u lůžka měl kousek chleba, a tak si řekl, že i těm ptákům, co tam venku lítají, by měl také něco dát. Vstal z postele. Po jídle si lehával, aby si odpočinul. Nalámal chleba na drobné kousky. „Dám jim z okna“ řekl si.

37

Čas ukazoval čtrnáct třicet odpoledne. Ve chvíli, kdy se vykláněl z okna, aby těm ptákům hodil krmení, se divně zamotal a vypadl z pátého patra na dlažbu. Takto nešťastně zasáhla smrt krále pábitelů. Pan Dungl mluvil se spisovatelem těsně před tím. Prohlásil, že spisovatel nebylo pod vlivem medikamentů a ani alkoholu. Spekulace o sebevraždě odmítal. „Zřejmě krmil ptáčky, neudržel rovnováhu, převážil se a vypadl.“ Přesto, že lékaři vyloučili sebevraždu, smrt Bohumila Hrabala je stejně rozporuplná, jako byl celý jeho život a dá se říct i jeho tvorba. Tou se mnohokrát prolíná sebevražedný motiv, např. v Ostře sledovaných vlacích, v Legendě o Kainovi či v povídce Dům, který se osvěžoval bleskem, a nezřídka je připomínán skok z okna. „Kolikrát jsem chtěl skočit z pátého patra, z toho mýho bytu, kde mne bolí každá cimra, ale vždycky anděl mi v poslední chvíli zachrání…“ [Řehounek,1998,str.84]

Obrázek 20: Bohumil Hrabal

Často říkal, že na něj už čekají tam v Hradišťku. V tu chvíli hovořil o rodičích, Pepinovi, bratru Slávkovi, milované ženě Pipsi,ale myslel i na Karla Maryska, přítele, po jehož smrti mu už z nejbližších nezůstal nikdo. Musíme ovšem se zmínit i o tom, že všechny životní a zdravotní problémy zvládal a snažil se jím nepodlehnout a bojovat.

38

2.12.3. Pohřeb

Pohřeb se konal 12. 2. 1997 v obřadní síni krematoria v Praze – Strašnicích. Pohřbu se účastnili vedle několika set lidí i slavní kolegové a přátelé. Režisér Hrabalových filmů Jiří Menzel, představitel Miloše Hrmy z Oscarem poctěných Ostře sledovaných vlaků Václav Neckář, nezapomenutelná paní správcová Magda Vašáryová, nejbližší přátelé od stolu z restaurace U Zlatého tygra. Karlínští cikáni Kormani, pak naposledy Hrabalovi zahráli jeho oblíbenou Fascination a v slzavé údolí vše proměnilo, Romano Roviben, Cikánský pláč. Předseda spolku českých bibliofilů František Dvořák řekl: „Bohumil Hrabal nezemřel, pouze přestal psát.“ „Kdyby zemřel nejen ve Francii, ale kdekoliv ve světě spisovatel tak srostlý s vlastní zemí jako Bohumil Hrabal, vyhlásí vláda národní smutek. …milý příteli, drahý pane prezidente, vím, že jste nemocen, ale nemohla se přijít za Vás rozloučit Vaše paní nebo kdokoliv z kanceláře? Byla to pro mne velká rána, stejně jako nepřítomnost kněze.“ napsal básník a výtvarník Jiří Kolář, který na pohřeb přiletěl z Francie. „Jednou bude zapomenuta ruská okupace a o těch letech se bude říkat, to byla ta velká doba české kultury, kdy žil Hrabal, který tehdy napsal, Obsluhoval jsem anglického krále a Příliš hlučnou samotu,“ řekl Milan Kundera pařížskému zpravodaji ČTK v souvislosti s Hrabalovým úmrtím „…je nepřirovnatelný a nemá ve světě obdoby.“ Stručně a přesto však snad nejvíce vyjádřil hloubku tvorby a osobnosti B. Hrabala, Josef Škvorecký: „Myslím, že to byl největší český spisovatel.“ V pátek 28. března 1997, v den nedožitých třiaosmdesátin Bohumila Hrabala, se v hradišťské hospodě U Němců sešlo na devátou hodinu několik desítek přátel. Asi po dvouhodinovém „vzpomínání“ na Bogana, jak jinak než nad nymburským Postřižinským pivem, se neorganizovaný průvod, Mistra odnesli sebou v igelitové tašce, vydal ke hřbitovu, kde se posléze konal malý pietní akt uložení urny. Připomínal spíše happening, ale to by se tomu, o jehož památku tady šlo, určitě líbilo. [17] V jedné ze svých literárních závětí napsal: „1Já bych si přál, kdyby mi někdo v poslední hodince pomazal mé smysly pivem, tak pivním posledním pomazáním bych se dostal

39

do kremační pece a nepřál bych si nic, než aby můj popel byl zaletován s pivem do veliké plechovky od piva, nebo trychtýřem byl nasypán do malého pivního soudku z hliníku, zašroubován a pak pochován na hradišťském hřbitově do rodinného hrobu, který jsem koupil ženě a sobě k narozeninám… 2Koupil jsem ten hrob od tety Herzlovy, a v tom hrobě na dně leží tělo tý tetky Herzlovy víc než dvacet pět let, takže nebudeme v hrobě sami. Za hřbitovem je krásný les, stromořadí pak líp a v červenci zde zpívají slavíci…“ [1 Řehounek,1998,str.86, 2 Mazal,2004,str.48] Když Dagmar Hrabalová, manželka zemřelého bratra Slávka, odkryla a otevřela hrobovou schránku, v níž jsou uloženy ostatky Francina, Maryšky, Pepina a Pipsi, vložila urnu se slovy: „Tady máš taky jednoho kočičáka“ a vložila malou figurku kočky, aby ho podoba nejmilejších koček provázela i na věčné pouti, jeden z přátel do hrobu dal i rozpité lahvové pivo. Nenaplnilo se tedy mistrovo přání doslova, ale poslední pivo „na cestu“ si dal.

40

3. Nymburk Než se vydáme Nymburkem po stopách Bohumila Hrabala, vraťme se na chvilku do historie a podívejme se na to, jak se odehrávaly nejvýznamnější dějinné události České republiky v královském městě Nymburk.

3.1. Historie Nymburka Nymburk a počátky osídlení jeho okolí sahají hluboko do historie. O vývoji Nymburka jsou záznamy již od mladší doby kamenné. Z pozdější doby, starší doby kamenné je doloženo opevněné pravěké sídliště a kostrový hrob s mohylou megalitického typu. Z doby bronzové se pod dnešním Kostelním náměstím našly pozůstatky opevněného hradiště s příkopem a palisádou. Stejně tak i z doby železné, máme prokázáno osídlení v podobě existujících nálezů, jež prokazují přítomnost a stavební aktivity Keltů. 3.1.1. Báje a pověsti

Doba bájí a pověstí připojuje Nymburk k nejstarším knížatům českého království Přemyslovcům. A k jedné z nejznámějších pověstí o Břetislavovi a Jitce. „Český kníže Břetislav I zdědil po svém otci bojovnost a odvahu v takové míře, že mu vynesla přízvisko "český Achilles". Statečnými skutky se proslavil ještě za Oldřichova života. Zprvu se ovšem Břetislavova udatnost jevila jako východisko z nouze. Ve své době byl totiž jediným Přemyslovcem, který mohl rodu zajistit mužské potomky, situaci však komplikoval jeho nemanželský původ. Nikdo nepočítal s tím, že by běžnou cestou získal nevěstu odpovídajícího společenského postavení. Chápal to i Břetislav sám, když se rozhodl obstarat si manželku podle otcova vzoru. Nebyla to žena ledajaká, nýbrž Jitka z bavorského vévodského rodu. Vyrůstala ve schweinfurtském klášteře, do něhož Břetislav s věrnými družiníky nepoznán vnikl a vyhlédnutou dívku unesl. Při útěku z kláštera prý mečem přeťal řetěz umístěný v hlavní bráně a šťastně se vrátil do Čech. Jitka splnila naděje do ní vkládané a povila Břetislavovi pět synů…“ 3 S touto pověstí je spojena část města Nymburk – Drahelice. Až sem dle pověsti pronásledovali knížete Břetislava, když unášel na Pražský hrad svou Jitku. Tady odpočívali kníže i kněžna a celá jeho družina. Když pak zazněl křik nepřátel a Břetislav 3

Bess. Bretislav I [online]. 20.3.2008 [cit. 2012-04-17]. Dostupné z: http://bess.blog.cz/0803/bretislav-i

41

objal Jitku a řekl jí: „Jitko, Jitko, drahé líce moje.“ A tak na památku jejich lásky se této části Nymburka říká Drahelice. [18] K založení Nymburka a vůbec jménu města se váže Hájkova pověst. „Léta 779. Vícemil, syn někdy Mnohoslavouv z Oskořínka, byl člověk v to kraji vzácný a mnohú maje čeleď. Ten sám osobně s některými služebníky častokrát vycházeje, místa příhodného ku stavění města za dlúhý čas hledal, až jednoho dne přišel na jedno přívrší nedaleko Labe řeky, kdež veliká lauže v lese a v té mnoho divokých sviní se kálelo. To místo pilně opatřiv, tu hned při té lauži kázal mnoho dříví posekati a široků obrubu dosti vysokú jako město udělati a mnoho domuov mnoho dřevěných nadělati a lidmi je hned osazoval. Vicemílov město aby to jmenováno bylo, rozkázal. Ale obyvatelé ti, kteříž tu zůstali, vidúce, ty svině divoké častokrát se v tom kališti chtíce se tu brodit navracovaly, Sviní Brod to město jmenovali. Potom pak po dlúhém času byli se toho města Němci (je oblíbivše) zmocnili a Nymburg jemu jméno dali.“ [Tuzar,2003,str.216] 3.1.2. Založení Nymburka

V nymburské historii je zmínka, která datuje vznik města do roku 1219. Uvádí se, že Papež Honorius III. potvrzuje klášteru v Teplé, dvůr v Nové hoře nad Labem z věnování Hroznatova zakladatele kláštera. Jméno Nová hora vzniklo patrně přepsáním z německého názvu Neuberg místo Neuburg. Později Nymburk. Tato domněnka byla vyloučena díky nesprávnému datu a Nový hrad byl pravděpodobně sídlem dnešních Litoměřic. [19] Zakládací listinou královského města je listina z roku 1257 (její datování bylo nesprávné), kterou udělil Přemysl Otakar II, řádu dominikánů a daruje jim místo na výstavbu chrámu i kláštera a Ostrov k užívání. Nízká poloha Labe a úrodnost kraje pravděpodobně přilákaly kolonisty především z Holandska. O těchto přistěhovalcích svědčí hlavně jména konšelů a stavitelské památky, oba kostely a hradby byly stavěny ve 13. století z cihel, tak jak v Nizozemsku pro nedostatek jiného stavebního materiálu. Předním českým městem se Nymburk stal za vlády Václava II. v době, kdy se město začalo opevňovat pásem hradeb. [20]

42

O této době svědčí i zápis z kroniky

Pulkavovy,

vypravuje

o

tom,

jež kterak

Eliška Přemyslovna (Pověst o Elišce

Přemyslovně

viz

příloha), utekla do Nymburka před Jindřichem Korutanským

Obrázek 21: Reliéf Elišky Přemyslovny

a nechala si svolat všechny konšely a pravila jim: „Víte-li vy to, že otec můj, když ještě živ byl, z tohoto městečka město hrazené učinil, a tak jeho i vás povýšil?“ [Řehounek,1992,str.21 ]

3.2. Budování města Začalo budování královského města Nymburk. Podíváme-li se na Nymburk z leteckého pohledu, zaujme nás jeho celkový tvar. Historické jádro oválného tvaru ohraničeno dvojím pásem val a na jihu tokem Labe. Ve středu položený bod – kostel – z něhož paprskovitě vychází komunikační tepny města. Původní osídlení bylo pravděpodobně na Kostelním náměstí. Existují i zmínky, že zde stával i hrad. Tvar Nymburka pak určily dvě cesty, které směřovaly od brodu směrem na Boleslav (brána Boleslavská a Velelibská) a druhá směrem k Bobnicím (brána Bobnická). Obě byly součástí dvou důležitých stezek Žitavské a Kladské. První stavbou v Nymburce byl most přes řeku Labe z roku 1287. Nymburk roku 1310 byl povýšen na město krajské, učinil tak Jan Lucemburský za to, že pomohli jemu a Elišce v době, kdy se zde schovávala. Opevňování města pokračovalo v letech 1335-37 , byla postavena hradba od brány Mostecké po klášter dominikánů. V letech 1330 až 1360 vzniklo chrámové trojlodí sv. Mikuláše. Domy se v té době stavějí převážně dřevěné. Ve městě u některých domů se dodnes zachovaly kamenné gotické sklepy. Dle místních pověstí jsou v Nymburce dlouhé podzemní chodby, katakomby, nikdy se, ale nepodařilo plně tyto chodby prozkoumat, většinou jsou zasypány či zazděny. [21] Roku 1343 byla část města spolu s kostelem sv. Mikuláše poškozena ohněm, který zničil i mnoho jiných stavebních památek v průběhu dalších století. 1351 byl založen na Zálabí špitál s kaplí sv. Máří Magdaleny.

43

3.3. Husité Za husitských válek je Nymburk dějištěm mnoha pohnutých událostí. Chrám sv. Mikuláše se stává jedním z hlavních husitských kostelů. Když Nymburští byli postrašeni a výhružkami donuceni, aby se přidali na stranu Pražanů, ti si pojišťují jejich věrnost pobořením části hradeb. Roku 1424 obléhal město Jan Žižka z Trocnova, ale město nemohl dobýt. K této události se váže pověst o lese Babín. Stará bába, která bydlela před městskými hradbami, prozradila husitskému hejtmanovi, jak se do města dostat stokou v hradebním příkopě. Za své služby požadovala velkou odměnu ve stříbře. Po úspěšném dobytí města se baba přihlásila o svoji odměnu. Žižka přikázal nalít jí roztavené stříbro do hrdla a babu nechal vystřelit prakem za městské hradby. Místo kam dopadla, se dodnes nazývá Babín. [Tuzar,2003,str.217] Po jeho smrti se Nymburští hlásí ke straně Sirotků. Během husitských bouří neutrpělo město žádnou větší ztrátu, co se týče staveb. V této době vzniká v Nymburce knihařská dílna. Během vlády Jiřího z Poděbrad se ve městě konají sněmy Jednoty Poděbradské. V 15. století dochází k vybudování Sánské strouhy mezi Nymburkem a Poděbrady, která měla sloužit k napájení okolních rybníků. V Poděbradech v této době vzniká největší rybník v Čechách Blato. Nymburk vlastní Havranský rybník a ryby se stávají jedním z nejvyhledávanějších pokrmů českých šlechticů, za delikatesu byl považován bobr, není divu, že v té době vyhynul. V 16. století dochází k největšímu rozkvětu města. Hradby jsou opravovány a konšelé se starají o to, aby Obrázek 22: Fortna

i stavby měšťanů přispívaly ke krásnému vzhledu města. Do města přichází mnoho stavitelů především

z Itálie (Jakub de Robía, Jan Avostalis, Roman Baliola atd.). Renesanční domy dostávají novou výzdobu (štíty, arkýře, renesanční portály, malby a sgrafita). Ze stavitelů domácích se uvádí Jan Houzar, nebo Matouš Kameník. Domům na náměstí a řadě dalších se přistavuje podloubí, jež zde za gotiky nebylo. Nejušlechtilejší raně renesanční stavbou byla nová radnice postavená v letech 1524-26. Do této doby spadá i stavba nové zděné vodárny. [23]

44

Domy jsou kryty namísto šindelů taškami, aby se zabránilo šíření požárů. Dřevěné domy zřejmě byly přestavovány na zděné a byly zřizovány úzké požární uličky, pro snadnější přístup k ohni. Většina ulic (Dlouhá, Tyršova, Boleslavská) je dlážděna. Roku 1548 rozšiřuje Nymburk své město, má více pozemků, vlastní vsi Bobnice, Hořátev a Všechalapy a přivlastnil si také ves Drahelice. Dále pak vlastní – Zvěřínek, Písty, Chleby, Krchleby, Bobnice, Milčice, Oskořínek, Křečkov, Rašovice. V této době činí rozloha tohoto území asi 5 574 hektarů. Nymburk má řadu cechů – řeznický, sladovnický,

soukenický,

krejčovský,

ševcovský,

tkalcovský,

šenkýřský.

Specializovaným řemeslem pak byla výroba mečů, kuší nebo sklář. Jako jedno z měst mělo v okolí právo pořádat tři trhy ročně – středopostí, svatojánský a podzimní.

3.4. Sasové Tragickým se Nymburku stává útěk Bedřicha Falckého ze země. Nikdo z obyvatel netušil, když král 9. listopadu 1620 dospěl při cestě k slezské hranici do města, že jeho odchodem většiny

a

odchodem

strůjců

českého

povstání se uzavírá doba rozkvětu a blahobytu města a

dochází

k jeho

pádu.

Nymburk roku 1618–1620 stojí při odbojných stavech a

je

nepříteli.

vydáno Roku

napospas 1621

je

Obrázek 23: Celkový pohled na město

konfiskováno městské jmění. Chrám sv. Mikuláše je přesvěcen na sv. Jiljí. Jako ve většině českých měst i v Nymburce přestupuje část obyvatelstva na katolickou víru, velká část obyvatelstva pak odchází z města do Lužic nebo Saska. 1631 vpadli do města Sasové – zapálili město, poničili kostel, radnici, vodárnu, špitál, most a řadu domů (zůstalo pouze 26 domů neporušených). O tři toky později vpadli Sasové do Nymburka podruhé. Pobořili Svatojiřskou bránu a Velelibskou a vnikli do města, kde se v chrámu sv. Jiljí, ukrývali obyvatelé a všechny je, povraždili a město opět zapálili. Dodnes je z tohoto období zachována dělová koule ve zdi presbytáře bývalého dominikánského kláštera.

45

Ferdinand III. obnovuje privilegia města a dochází k opravě radnice a mlýna. Úředníci sepisují zničené domy, uvádí se na 280 zničených domů. Po skončení třicetileté války je město zničené, není mnoho peněz na výstavbu, přesto menší snaha o obnovu města se daří.

3.5. Dopadli, jak sedláci u Chlumce Po celé 17. století a i potom se v listech psaných městskou radou objevují zmínky o špatném stavu města a bídě obyvatel. Roku 1713 vypukl v městě mor. Na památku jeho obětí je zde vystavěn roku 1715 na náměstí Mariánský morový sloup. Nymburk měl menší úlohu v povstání selského lidu – začaly se zde formovat gardy, které měly neposlušné sedláky ztrestat, ovšem nedošlo k tomu. Sedláci se v březnu 1775 začínají houfovat před branami Poděbrad. Z této doby pochází pořekadlo, dopadli jsme jak sedláci u Chlumce. V srpnu 1775 Marie Terezie vyhlašuje Robotní patent, který zmírňuje pracovní podmínky sedláků. Za dob Marie Terezie prochází Nymburkem pruská vojska a ničí most přes Labe. Město je stále v úpadku. Domy, radnice, chrám, vodárna nadále chátrají. Nymburk je zasažen řadou požárů. Od roku 1817–1837 hořelo v Nymburce dvaadvacetkrát. Nejhorším požárem byl požár z května 1838, který způsobil, že 82 domů vyhořelo, brána Zálabská a radnice s věží byly poškozeny. Oheň zničil starobylý ráz města. Nová výstavba již neobnovila podloubí. Materiál z Boleslavské brány byl použit na obnovu domů. Probíhá velká výstavba města na druhé straně, neuváženě se ničí stavební památky. Roku 1820 byla zbořena hradební věž Na parkáně s mučírnou, 1831 zbořena Zálabská a Boleslavská brána, 1884 zbořeny brány Svatojiřská a Bobnická. [24]

3.6. Božena Němcová a Kávová společnost V období vzniku Rakouska – Uherska přichází do Nymburka manželé Němcovi. Josef Němec, manžel Boženy Němcové, zde získával místo ve finanční správě. Oba manželé přes četné neshody a nevěry, zůstávají aktivními vlastenci a publikují v Národních novinách v letech 1848–1849 sérii článků o Nymburce. V době jejich pobytu byly na denním pořádku hašteřivé, závistivé a žárlivé výstupy nymburských maloměstských paniček. Němcovou toto handrkování inspirovalo k napsání Kávové společnosti. Nebyla to jediná její inspirace zde. Divá Bára měla pocházet z nedalekého Vestce a dílo V zámku a podzámčí mělo být inspirováno křineckého zámku. [25]

46

prostředím rožďalovického nebo

O necelých jedenáct let později se v Nymburce objevil spisovatel Jan Neruda. Byl s návštěvou města velice spokojený, jeho posezení u žejdlíku piva v hostinci U Fišerů vešlo do městských legend. Přesto v jednom ze svých fejetonů nymburské pivo pohanil, ale jako první upozornil na to, že město kvetlo i před tím, než sem byla zavedena železnice. (fejeton viz příloha) V roce 1860 je založen divadelní spolek Hálek a další rok je založen pěvecký sbor Hlahol. Roku 1869 vzniká v Nymburce železniční dráha. 3.6.1. Bedřich Smetana

V roce 1874 se konal velkolepý pěvecký festival na Ostrově. Na slavnost přijely spolky z celého širokého okolí. Pozvání přijal i stárnoucí Bedřich Smetana, Když se ovšem průvod seřadil za zvuků písně, Kde domov můj, po mistrovi nebylo vidu ani slechu. Pořadatelé se nakonec rozhodli, že půjdou bez mistra na Ostrov. Panovalo velice horké počasí a dva mladí učitelé z Rožďalovic zaháněli žízeň v nádražní restauraci. Když vyšli ven, průvod už byl, kdo ví, kde, zahlédli u nádražní budovy staršího muže, který se nejistě s deštníkem v ruce se rozhlížel kolem. Učitelé pochopili, že by to mohl být Bedřich Smetana a ptali se jej na to, ale skladatel v té době už skoro neslyšel a tak se začali domlouvat pomocí zápisníku a rozradostněný mistr jim vysvětloval, že přijel kočárem z Jabkenic, aby se na nádraží setkal s pražským Hlaholem. [26] V sedmdesátých letech vzniká tělovýchovná jednota Sokol. V roce 1897 pražský architekt zahájil výstavbu Sokolovny, hned vedle se začaly promítat filmy, což trvá dodnes. První film v souvislosti s Nymburkem vznikl v dubnu 1929. Společnost Pragafilm nabídla natočit reprezentační film o Nymburce. Vzniká nový pivovar na Zálabí, s jeho výstavbou se začalo již roku 1895. Výstavbu si vynutil také fakt, že Čeněk Rűck odstoupil 1. ledna 1895 od smlouvy na výrobu piva ve starém pivovaru – dnešní Soudní ulici. Pivovar už nestačil konkurovat okolním pivovarům, jako byl poděbradský nebo dymokurský. Nový pivovar spustil výrobu v únoru 1898. V této době vznikají sportovní spolky veslařů a cyklistů. Vzniká klub Polaban. 3.6.2. Tomáš Garrigue Masaryk

Nymburk v této době tíhne k myšlence dosažení samostatnosti české země. Objevují se zde nové tváře, ale i tváře do té doby neznámé 16. března 1902 se v Nymburce objevil pozdější prezident, profesor Masaryk, většina lidí ovšem jeho přednášku ignorovala. 47

Na náměstí ho hlouček místních před hotelem Na Knížecí při jeho odjezdu vypískal. Jeho druhá přednáška 1908 byla přijata s větším nadšením. V roce 1906 začíná výstavba gymnázia. O rok později se zde mohlo už vyučovat. Náklady na budovu dosáhly tehdy astronomické částky 460 tisíc korun. Město Nymburk bohatlo hlavně z příjmů evangelické a

židovské

komunity.

V devadesátých

letech

vyrostly svatostánky obou těchto

skupin

Nymburce

–

v

Obrázek 24: Evangelický kostel

evangelický

kostel v blízkosti školy Na Spálence – židovský svatostánek byl postaven v Eliščině třídě. Židovské rodiny žily v Nymburce do 17. století. Marie Terezie 5. srpna 1746 opravňuje Nymburské k tomu, že zde židé nesmějí ve městě bydlet, mohou žít pouze na venkově. Toto nařízení se zmírnilo a v roce 1848 se zde usídlily v Nymburce dvě rodiny židovského vyznání. S rozvojem města souvisí i řešení otázky vojenské posádky. V roce 1875 byla část pluku přesunuta právě do Nymburka. Nová kasárna byla zřízena na Rejdišti. Cvičiště respektive cvičení jezdecké školy (rajtšúl) se zprvu odehrávala za pivovarem později na Zálabí. Podle vzpomínek Otakara Ryrka mohly mladé dívky na vojácích (dragounech) oči nechat a zpestřením toho, že zde byl vojenský pluk, bylo i to, že v jejich řadách byl jeden z thajských princů, jehož sem otec poslal na zkušenou. [Plavec,2009,str.205] Na počátku 20. století je postavena nová secesní vodárenská věž, architektem je Osvald Polívka, další stavbou je nový mostu přes Labe, ten starý chátral a byl několikrát stržen povodní.

3.7. První světová válka V roce 1914 přichází atentát na Františka Ferdinand d´Este. Vypukla první světová válka. V Nymburce dochází k mobilizaci. Pro brance z Nymburka byl počátkem války určen pražský VIII. sbor 5. armády generála kavalerie Arthura. Tento pluk byl nasazen 48

do boje s Rusy. Bojiště první světové války se stalo hrobem pro více jak 139 mužů z Nymburka. R-U šlo do války s nedostatkem zázemí a proto se během války a roku 1915 začalo rekvírování kovů, včetně kostelních zvonů. Děkanský kostel přišel o zvon (z roku 1641) 1916, hřbitovní kostel sv. Jiří přišel o dva zvony (z let 1851 a 1887) a špitál přišel o menší zvon, ale u toho nebylo určeno stáří. V průběhu roku 1915 přes železnici v Nymburce proudily do milovického zajateckého tábora transporty ruských zajatců. Od roku 1917 sem svážejí tisíce italských zajatců z bitev u Caporetta. Zajatci vypomáhají kvůli nedostatku mužské pracovní síly, během sklizně na polích a odvedli velký kus práce na regulaci Labe a Lidušky. V této době byl založen v Nymburce Skaut. Jeho první činnost byla vskutku netradiční. Pomáhali zajatcům zprostředkovat styky s jejich rodinami a zajišťovali potravinové balíčky a knihy zajatým českým vojákům. Pondělí 28. října 1918 obyvatelé města podobně jako celých Čech dychtivě očekávali. V rozpadu Rakouska – Uherska neviděli ani tak možnost vzniku nové republiky, ale spíš konec kruté války. Mír s Rakouskem je hotov. To bylo vyvěšeno u nařízení Národního výboru. Obyvatelé si mysleli, že představitelé R-U přistoupili na všechny podmínky a nic nebrání vzniku nové republiky, začali strhávat německé nápisy ulic a zpívali Kde domov můj (v této době ještě tato píseň nebyla oficiální hymnou). Nedostatek potravin přerostl v nenávist vůči židům. Rozvášněný dav v prosinci 1918 vydrancoval sedm židovských obchodů. K nedostatku potravin se připojil i nedostatek ubytování. Nebyly však na to peníze, až v roce 1920 se podařilo sjednat úvěr na bytovou výstavbu (Na Zálabí, v Husově ulici a v ulicích 28. října). Nymburk byl stále v této době osvícen plynovými lampami, v roce 1924 byla dokončena stavba nymburské elektrárny (přesto město bylo plně elektrizováno až v roce 1932). Prvním místem, které bylo napojeno na elektrickou síť, bylo nově vystavěné krematorium v Drahelicích.

3.8. Druhá světová válka V roce 1936 započali vojenské akce. Přehlídky jednotek v Nymburce se účastnil na náměstí prezident republiky Edvard Beneš. Po Mnichovu došlo k vyhlášení všeobecné mobilizace, především vojenského pluku v milovicích. Letky v Milovicích byly

připraveny

(letadla

Letov

Š-328, 49

Avia

B-71,

Tupolev

SB-2).

Mnichovský diktát 30. září 1938 zhatil všechny plány a naděje Českého státu. Obsazení pohraničí, stěhování obyvatelstva. V Nymburce roste počet obyvatel (lidé schovávají uprchlíky, přechodně to bylo 140 důstojníků a 2400 vojáků). [27] Březen 1939, prezident Emil Hácha podepsal pod obrovským fyzický a psychickým nátlakem připojení Čech a Moravy k Velkoněmecké říši. Je zvláštní, že o této události se noviny zmiňovaly jen okrajově (17. března vyšly noviny, na titulní stránce se hovořilo o vítězství Polabanu nad Hradcem Králové, druhá strana pak pojednávala o soše Masaryka a až pod tímto článkem byla zmíněna

okupace).

Do

německá

vojska

šesté

o

Čech

pronikla

hodině

ráno,

Nymburkem projela v deset hodin ráno. Lidé věděli, že je třeba začít bojovat a začaly vznikat

skupinky

odbojářů.

V místní

odborářské skupině byl i otec Bohumila Hrabala správce pivovaru František Hrabal. Nymburským starostou byl až do roku 1941 Jan Fiala, po jeho smrti jej vystřídal Jan Čermák. S příchodem německých vojsk přišly i jednotky gestapa. Nymburk byl pod správou Kolínského gestapa. Ve městě žije asi padesátka židů. Po atentátu na Reinharda Heydricha,

byli

všichni

židé

Obrázek 25: Radnice, nacistická vlajka

posláni

do koncentračních táborů. Transport, který odvezl nymburské židy, byl vypraven z Kolína–Zálabí. První cesta vedla do Terezína a odtud do táborů Treblinka nebo Maly Trascianec v Bělorusku Přes tyto události se Nymburk snažil žít dál svým civilním životem. Byl opraven hotel Na Knížecí, Polaban se dostal do ligy, sice hned první zápas prohrál, jelikož nebyl na dostatečně na ligu připraven, ale na zápas se přišlo podívat neuvěřitelných třináct tisíc fanoušků. Většina odbojářů se zapojuje do odbojové organizace R3. Počátkem roku 1944 je vytvořen v Nymburce jakýsi štáb odboje pro přilehlou oblast. V této době byla na Nymburk shozena bomba, měla zasáhnout pravděpodobně nádraží, ale dopadla 50

někam na pole mezi Nymburk a Kovanice. V lednu 1945 zastavil nedaleko Velimi transport do Osvětimi. Lidé se snažili obětem v transportech pomoci někdy to, ovšem nebylo možné kvůli hlídkám německých vojáků. Z tohoto transportu se podařilo dvě mužům uprchnout a byli zachráněni četnickým poručíkem, který byl členem odboje, ukryli je v lese, jeden z nich bohužel nepřežil, ale druhý přežil a dožil se v pořádku konce války. Jejich zachránce byl, vyznamenám E. Benešem řádem Za chrabrost. Nad Nymburkem většinou probíhaly letecké boje. V květnových dnech roku 1945 zcela spontánně začala menší stávka v dílnách na železnici, ta se pak přesunula okamžitě do města. Občané začali zdobit domy československými vlajkami a strhávali nápisy v němčině. Gestapo okamžitě přijelo do Nymburka a bylo překvapeno, že krom Nymburka a Poděbrad se podobná revolta neděje, po příjezdu byl zatčen hostinský Havrda (Hrabal ho zmiňuje ve svých dílech), který na svém hostinci vyvěsil rudou vlajku. Havrda byl po pár dnech propuštěn a bylo nařízeno dát vše do původního stavu. [28] Po

sebevraždě

Adolfa

Hitlera a pádu Berlína začala německá vojska ustupovat sovětské armádě. Nymburk se

dočkal

10.

května

osvobození 1945

kolem

sedmé hodiny ráno. Obrázek 26: Rudá armáda přijíždí

3.9. Komunismus Od druhé poloviny 1947 je všem jasné, že demokratické strany ztrácejí půdu pod nohama a komunistická strana získává navrch. V Nymburce má komunistická stran výraznou podporu v železničních dílnách. Po únorovém puči, jenž vešel ve známosti jako únorové vítězství pracujícího lidu, záhy začíná pronásledování československých vojáků, kteří bojovali v britské armádě, příslušníků inteligence. Období pětiletek se nejvíc dotklo výrazně Nymburka, který se nachází v okolí nejúrodnějších polí. Začíná budování JZD (Dvory, Kamenné Zboží, Kovansko, Pátek). V Nymburce se natáčí satira Procesí k Panence. Film vznikal v okolí a herci (Stella

51

Zázvorková, Vladimír Hrubý, Vladimír Menšík, Lubomír Kostelka atd.) byli ubytování v hotelu Záložna. Nymburk se nevyhnul ani vykonstruovaným procesům. Bylo zahájeno pátrání po Josefu Plzákovi, členovi americké vojenské rozvědky CIC. Plzák v Nymburce navštívil, své přátele Krauseovi. Na tuto akci byl nasazen tajný agent StB Adolf Alfons Kotous. Ten Krauseovi pod falešnou záminkou oklamal a podařilo se mu Krauseovi přimět k vytvoření protistátní strany. K soudnímu procesu došlo v nymburské sokolovně a bylo odsouzeno 9 lidí. [29] Již v roce 1949 se komunistická strana snaží o likvidaci sokolského a skautského hnutí. Z počátku nebyly tyto organizace nijak násilně rušeny, ale musely se stát členy Národní fronty, kde hlavní slovo měli samozřejmě komunisté. Dvěma nymburským skautům se povedl útěk za hranice – jeden se dostal za hranice slavným Vlakem svobody 11. září 1951.

Druhému

se

podařilo

uniknout

poněkud

zvláštním

způsobem, podplavali až do Rakouska. Na počátku padesátých let byla na Remanenci (Rémě) ve sportovním středisku

olympijská

výprava

z Maďarska.

Obrázek 27: Oslavy 1. máje

Jiří Vokněr mistr světa v kanoistice (1954) vzpomíná na setkání se svým soupeřem a přítelem z Maďarska, Jánosem Partim. János mu se slzami v očích vyprávěl, co se děje v Maďarsku o tom, jak sovětští vojáci stříleli do dětí. [30] Největším problémem se stávají v této době byty. Byly sepisovány pořádníky, někdy rodiče zapisovali děti do pořadníku již v době narození, aby pak ve dvaceti měly šanci na byt. Pořadníky se samozřejmě měnily dle potřeby – přednost samozřejmě měli pracovníci komunistické strany. Řešením se stala výstavba sídliště v Drahelicích, bylo postaveno 224 bytů.

52

Šedesátá léta přivedla do Nymburka do Národního domu Martu Kubišovou. Jako začínající zpěvačka si tehdy zazpívala na čajích 16. listopadu 1961. V rámci "populárních" akcí Z (zvelebování) vznikl nymburský bazén a zimní stadion. V lednu 1968 je zvolen prezidentem Alexandr Dubček. Uvolňuje se atmosféra tehdejší doby. Ruší se alespoň částečně cenzura. V novinách vychází články s politickými vězni z padesátých let. Byl obnoven Skaut jako samostatná organizace. 21. srpna 1968 přijíždí do Československa tanky armád Varšavské smlouvy. Vojenský výcvikový prostor Milovice je obsazen již kolem čtvrté hodiny ráno, samotná okupace začala v 5.45 ráno. V roce ke

1972

zbourání

dochází

jižní

strany

náměstí a je zde vystavěn bytový

komplex

Eliška.

Nutno podotknout, že domy s podloubím

byly

z opuky

nebyly

a

stavěny příliš

bezpečné. Zničil se tak ovšem historický

Obrázek 28: Původní ráz náměstí

ráz

náměstí.

Během pár let je vybudována dále krytá hala pro lehkou atletiku, pěší cesta kolem nymburského nádraží a poliklinika Na Valech nebo železniční učiliště. [31] V Nymburce se postupně od roku 1970 objevuje i počítač. Sloužil podniku výpočetní techniky. Musela pro něj být vybudována speciální místnost. Postupně to byly modely Minsk 22, Minsk 22A a Minsk 32. Na konci sedmdesátých let vystupuje proti režimu Charta 77. Nymburka se tato událost moc nedotkla, bezpečnost se akorát více zaměřila na trampskou mládež. V osmdesátých letech se nymburské hradby dostaly na filmové plátno. Jednou ve snímky Tři veteráni a podruhé při natáčení Cirkusu Humberto.

3.10. Sametová revoluce Přichází 17. listopad 1989. Nymburk se do Sametové revoluce připojil až o téměř týden později. K první demonstraci došlo u Morového sloupu až sobotu 25. listopadu. 53

V pondělí se pak uskutečnila dvouhodinová generální stávka na celém území Československa. Na začátku prosince 1989 se novým prezidentem stává Václav Havel. Vyhlašuje amnestii pro vězně, do Nymburka se takto vrátilo přibližně 80 mužů a žen. 3.10.1. Starosta Ladislav Kutík

Starostou Nymburka se stává Ladislav Kutík, který se stal nejdéle působícím starostou v Nymburce. V roce 1993 dochází k rozdělení Československa na Českou a Slovenskou republiku. V Nymburce je vystavěna budova České pošty na severní části náměstí a je vybudována lávky přes Vala u Vodárny. V této době se Nymburk vrací opět na filmová plátna. V prostředí nymburského krematoria, točí se film v česko-francouzské produkci podle literární předlohy Bohumila Hrabala Příliš hlučná samota. O dva roky později se na stejném místě natáčí scény do nejslavnějšího českého filmu všech dob Kolja, za který režisér získal Oscara. Otevírá se, domov důchodců Panorama, v roce 1996 jsou současně pod komplexem Eliška jsou vybudovány garáže. O dva roky později vypukl v ZZN Nymburk požár, zničil přes 1 000 tun obilí a 741 tun ječmene. Staví se bytové komplexy na sídlišti, v Kolonii a na Zálabí (kde se objevují první supermarkety). Česká republika vstupuje do NATO a vznikají kraje, což vede k rušení okresních úřadů. V roce 2005 navštěvuje město Nymburk Václav Klaus se svou chotí. O rok později dochází k ekologické katastrofě, když z kolínské Draslovky uniklo do Labe neznámé množství kyanidu. Labe doslova pokryla těla mrtvých ryb. Bylo vytaženo přes 9 tun mrtvých ryb. Nymburk se začíná rozšiřovat, v průmyslové oblasti vzniká závod společnosti Changhong Europe Electric a pobočka firmy TPCA. 3.10.2. Slavní sportovci

Než opustíme historii města Nymburk, ještě si připomeneme slavné sportovce, kteří mají vztah k Nymburku – Ivan Hašek, Radek Bejbl, Petr Fuksa nebo Radek Nechanický. Největší chloubou je několikanásobný mistr republiky ČEZ Basketbal Nymburk. Nymburk si během své historie prošel pády, ale dokázal také, že je opravdu královským městem a se všemi pády se umí patřičně vyrovnat, snad se mu to bude dařit i nadále a bude jen vzkvétat.

54

4. Po stopách Bohumila Hrabala Mým úkolem je nyní vytvořit trasu Bohumila Hrabala po Nymburce. Chtěla bych vyznačit trasu, kde se Hrabal vyskytoval, kde se inspiroval a kam chodíval. Lidé často putují za obrazy a slavnými památkami. Proč se nevydat po stopách jednoho z nejznámějších autorů naší republiky a nasát atmosféru Městečka, kde se zastavil čas? Tak pojďte… Naše cesta začne na Hlavním nádraží Nymburk

Obrázek 29: Mapa trasy Hl. nádraží - Gymnázium

U hlavního nádraží bude tabule o historii železnice a o Hrabalovi, jak je s tím místem spjatý. Cesta pak bude pokračovat přes ulici Školní až k ulici V Kolonii tady, když se podíváme vpravo, nachází se Kolonka, bylo to vůbec první zahradní město u nás. Přejdeme silnici a ulice Resslova nás dovede až ke gymnáziu Nymburk, kde bude další zastávka. Od Hlavního nádraží Nymburk ke Gymnáziu Nymburk je to po vyznačené trase 450metrů a zabere nám 6 minut chůze.

55

Obrázek 30: Tabule č. 1: Historie Hl. nádraží Nymburk

56

Obrázek 31: Tabule č. 2: Hrabal a železnice

57

Nyní se nacházíme, u Gymnázia Nymburk.

Obrázek 32: Mapa trasy Gymnázium Nymburk – Vala

Od Gymnázia pak povedou naše kroky ulicí Komenského, kolem Hlaholu. Na rohu ulice zahneme vlevo a ulicí Havlíčkovou přes park dojdeme až k Valům. Od Gymnázia Nymburk k Valům je to po vyznačené trase 365metrů a zabere nám to 5 minut chůze.

58

Obrázek 33: Tabulka č. 3: Gymnázium Nymburk

59

Obrázek 34: Tabule č. 4: Hrabal a gymnázium

.

60

Nyní se nacházíme na Valech.

Obrázek 35: Mapa trasy Vala - Na Tarase

Prošli jsme parkem a tady už se před námi objevují, Velká Vala. Nejdříve Vala trošku přejdeme, ale vrátíme se k nim. Když přejdeme lávku, přes Malá Vala a zabočíme vpravo do Jízdecké ulice, nachází se zde kouzelná ulička se spoustou malých domů. Dochovaly se v původním stavu a můžete vidět, jak jsou zde zachovány i kousky hradeb. Vrátíme se k Vodárně, zde bude umístěna informační tabule. Naše cesta pak povede na konec Val a ke Katovně. Cesta po Valech po vyznačené trase je 436metrů a zabere nám 7 minut chůze.

61

Obrázek 36: Tabule č. 5: Vodárna

62

Obrázek 37: Tabule č. 6: Hrabal a Vala

63

Nyní se nacházíme u Katovny.

Obrázek 38: Mapa trasy Katovna – Hradby

Cesta nás dovedla od Val ke Katovně. Dnes je v tomto obávaném místě restaurace. Prošli jsme kolem Val, kde stávala Bobnická Brána, projdeme kolem Katovny a když půjdeme k Labi tak tu stávala věž Hořice, kde se mučilo, zde by stála informační cedule o Katovně. Pod Hradbami bude dalši informační tabule tentokrát o hradbách a vztahu Bohumila Hrabala k tomuto místu. Od Val ke Katovně je to 200metrů a zabere nám to 3 minuty.

64

Obrázek 39: Tabule č. 7: Katovna

65

Obrázek 40: Tabule č. 8: Hraby

66

Obrázek 41: Tabule č. 9: Hrabal a Hradby

67

Nyní se nacházíme, u Kostela sv. Jiljí.

Obrázek 42: Mapa trasy Hradby - Kostelní náměstí

Teď půjdeme od Hradeb rovně po cestě, kolem místa, které je spojeno s dobou nejslavnějších českých knížat Přemyslovců. Stará rybárna, kolem které procházíme, právě tady se schovávala Eliška Přemyslovna, když utekla do Nymburka se schovat, dnes je tu v létě otevřeno občerstvení. Když se podíváme směrem k Labi, nachází se zde technická památka – zdymadlo. Po pár metrech, zabočíme vpravo do ulice Na Fortně, tady se nacházela menší z bran do města Fortna.

Když

projdeme

pomyslnou branou, ocitáme se na místě,

které

v Nymburce.

bylo

jako

Kostelní

první

Obrázek 43: Zdymadlo

náměstí.

Tady bude umístěna informační tabule o Kostelním náměstí a Hrabalovi.

Cesta od Hradeb po vyznačené trase je 355metrů a ujdeme ji za 5 minut.

68

Obrázek 44: Tabule č. 10: Kostel sv. Jiljí a Hrabal

69

Nyní se nacházíme na náměstí Přemyslovců.

Obrázek 45: Mapa trasy Náměstí - Dominikánský klášter

Od Kostela sv. Jiljí zahneme do ulice Kostelní a ocitneme se na náměstí Přemyslovců. Když se podíváme vpravo, nachází se zde ulice Palackého. V této ulici téměř na jejím konci je hospůdka u Gregorů. Tady se po smrti Františka Hrabala konal smuteční oběd. Vzpomínali na něj jeho nejbližší přátelé a zábava se rozproudila a bylo z toho veselé vzpomínání, ovšem Hrabalova maminka se už nikdy neusmála, chyběl jí její muž Francin, až tehdy si uvědomila, jak moc jí měl rád a ona jeho. Na náměstí vidíme Morový sloup na památku obětí této nemoci, radnici a kousek vedle ní si představme pověstný hotel Na Knížecí, který zde dříve stával. Projdeme náměstí do ulice Tyršova, tady na rohu se nachází dům čp. 171, který si zachoval své původní podloubí. V Parku se před námi objeví zbytek Dominikánského kláštera a Hálkovo divadlo, zde bude umístěna informační tabule o náměstí a Hrabalovi, naproti divadlu se nachází Muzeum, kde si můžete prohlédnout expozici Bohumila Hrabala. Cesta z Náměstí k Dominikánskému klášteru po vyznačené trase je 271 metrů a ujdeme ji za 4 minut.

70

Obrázek 46: Tabule č. 11: Náměstí Přemyslovců

71

Obrázek 47: Tabule č. 12: Hrabal a divadlo

72

Nacházíme se na Zálabí.

Obrázek 48: Mapa trasy Dominikánský klášter – Zálabí

Naše cesta od Dominikánského kláštera, vede přes Lávku, tady když se podíváme vlevo, se nachází starý Kamenný most. Přejdeme do části Nymburka jménem Zálabí. Tady se hned naproti lávce nachází slavná hospoda strýce Pepina Na Žofíně, kam chodíval obdivovat krásné dámy a zatančit si na nějaký ten třapec, tady bude umístěna informační cedule. Cesta od Žofína povede dál podél Labe k místu, kde se nachází posezení U Tří koček.

Cesta po Lávce k posezení po vyznačené trase je dlouhá 520metrů a zabere nám 7 minut chůze.

73

Obrázek 49: Tabule č. 13 : Hrabal a most

74

Nyní se nacházíme u Pivovaru

Obrázek 50: Mapa trasy Posezení - Pivovar

Zavzpomínali jsme na Francina a i strýce Pepina, na jejich rozloučení, ale pojďme dál, nacházíme se u posezení U tří koček. Přímo naproti posezení je vila rodiny Hrabalových „Hrabalka“. Rodina se sem přestěhovala z pivovaru. Byla vystavena podle návrhu Ladislava Cankáře. Když projdeme ulicí až na konec a zabočíme vpravo, dojdeme až k pivovaru. Nechte si zde ukázat pamětní desku Bohumila Hrabala ve výšce, kam čůrají psi. Došli jsme na místo jeho nejšťastnějšího období, k místu, kde se mu dostalo inspirace od sladovníků a kde žil se svou milovanou maminkou, otcem a ukřičeným strýcem Pepinem. Celá trasa je dlouhá 565metrů a zabrala nám 8 minut chůze. Trasa je celkem dlouhá 3 200 metrů a zabere nám 45 minut.

75

Obrázek 51: Tabule č. 14: Pivovar

76

Obrázek 52: Tabule č. 15: Hrabal a pivovar

77

Obrázek 53: Mapa Nymburka + Chronologicky seřazená tvorba B. Hrabala

78

79

4.1. Informace o Nymburce Královské město Nymburk se rozkládá na obou březích řeky Labe, v úrodné části středního Polabí. Leží v nadmořské výšce 186 m, přibližně 50 km východně od Prahy, a má téměř 15 000 obyvatel. Polabské Muzeum Tyršova 174 288 02 Nymburk tel.: (+420) 325 512 473 e-mail: [email protected] Otevírací doba: Otevřeno denně mimo pondělí, od 9.00 do 17.00 hodin. Vstupné: Hlavní budova a Synagoga: Dospělí: 30,- Kč Senioři, studenti a děti 6-15 let: 15,- Kč Rodina: 75,- Kč (2 dospělé osoby a 2-3 děti od 6 do 15 let) Přednáška, lektorský program: 20,- Kč Turistické informační centrum Náměstí Přemyslovců 165, 288 28 Nymburk tel:/fax: 325 512 433 e-mail: [email protected] http://www.mesto-nymburk.cz/infocentrum/ Provozní doba: říjen – březen po-pá 9-17 hod. so, ne 8-17 hod. duben – září po-pá 9-18 hod. Možnost ubytování:  Grand Hotel Nymburk (hotel)  Hotel garni COP Nymburk (hotel)  Hotel NED Hockey (hotel)  Hotel Ostrov (hotel)  Hotel Sportovní centrum (hotel) Restaurace:  Bar Caffé Eliška (restaurace)  Hospůdka U Anny Šmejdířky (restaurace)  Hotel Grand*** (restaurace)  Pivnice Zimní stadion (restaurace)  Pizza Trattoria (restaurace) Pizzeria Cafe Castello (restaurace)

   

80

Restaurace Katovna (restaurace) Restaurace Na Tarase (restaurace) Restaurace Na Žofíně (restaurace) Restaurace U Gregorů (restaurace)

5. Závěr V teoretické části popisuji život Bohumila Hrabala. Snažila jsem se zachytit nejdůležitější okamžiky jeho života, jeho tvorbu a přiblížit jej čtenářům. Nejprve se seznamuje s jeho dětstvím. O přestěhování od jeho milovaných prarodičů do Nymburka, kde začal chodit do školy, kterou neměl rád a propadal ve většině předmětů, navíc nebyl zrovna poslušný, takže snížené známky z chování nebyly žádným překvapením. V období dospívání se seznamuje v Nymburce s jeho celoživotním přítelem Karlem Maryskem, tvoří spolu básně a navzájem si je předčítají. Hrabal v této době začíná studovat na právech a plně rozvíjí svůj literární talent. Seznamuje se, se svou první láskou Georginou. Nakonec si bere za manželku Elišku Plevovou, která se snaží podporovat Hrabala a jeho psaní. První kniha, která mu vyšla, byla Perlička na dně. Poté se střídají období, kdy je mu povoleno vydávat své knihy nebo naopak zakázáno. Všechna jeho díla vychází v samizdatu. Po úmrtí strýce Pepina a po řadě problémů s StB se s Pipsi uchylují do Kerska. Tady tráví svůj čas a píše svá největší díla. Když zemřel jeho nebližší kamarád, Marysko a o pár měsíců později i milovaná manželka Eliška je to pro něj obrovská rána, přesto se nevzdává. V této době odlétá do USA, aby zde přednášel na nejslavnějších univerzitách. Po návratu je mu udělena řada ocenění. Z nichž nejvíce si vážil doktorátu, který mu byl předán v Padově za život věnovaný literatuře. Po uklouznutí na zledovatělém chodníku, je hospitalizován v nemocnici Na Bulovce, začíná ztrácet elán do života a nakonec umírá pádem z okna při krmení ptáčků. V praktické části jsem se soustředila na historii města Nymburk. Od dob prvního osídlení Nymburka, přes husitské války, vyvraždění obyvatelstva, první a druhou světovou válku, po období komunismu až do dnešních dní. Historie města je velice rozsáhlá a je zde nespočet památek na tato období. Mým hlavním úkolem v této části bylo vytvořit trasu Hrabalův Nymburk. Soustředila jsem se na místa, kam Hrabal rád v Nymburce chodíval a která ho inspirovala k napsání 81

jeho literárních děl. Vznikla trasa dlouhá přibližně 3 kilometry a zabere přibližně 45 minut a každý kdo tuto trasu projde, bude plně informován nejen o historii památek v Nymburce, ale i o životě autora v tomto městě a jeho odkazy v dílech na toto město. Tato trasa bude sloužit jako podklad o pobytu Bohumila Hrabala v Nymburce a bude sloužit potřebám Muzea Nymburk.

82

6. Seznam Bibliografických citací Knižní zdroje [13, 14] GARNACARZ, Milan. Pijeme pivo s Hrabalem. 1. vyd. Praha: Luděk Kovář Gumruch DTP, 2002, 48 s. ISBN 80-86513-03-3. HRABAL, Bohumil. Proluky. Praha: Československý spisovatel, 1991, 176 s. ISBN 80202-0243-9. HRABAL, Bohumil. Kličky na kapesníku. Praha: ROH, 1991, 120 s. ISBN 80-2080984-8. HRABAL, Bohumil. Harlekýnovy miliony. 1. vyd. Praha: Českolovenský spisovatel, 1981, 160 s. ISBN 22-018-81. HRABAL, Bohumil. Taneční hodiny pro starší a pokročilé. 9. vyd. Praha: Mladá Fronta, 2000, 96 s. ISBN 80-204-0879-7. HRABAL, Bohumil. Můj svět. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1988, 472 s. ISBN 601-22-856. [3] HRABAL, Bohumil. Městečko, kde se zastavil čas. 2. vyd. Vladimír Nárožník. Jaroslava Hájková. Praha: Odeon, 1992, 260 s. ISBN 80-207-0376-4. [18, 20, 21, 23, 30] KULHÁNEK, Jiří. Nymburk: královské město v práci a v životě. Praha: Lidová knihtiskárna, 1940, 98 s., ISBN není uvedeno. [1,7,10, 11,12,16] MAZAL, Tomáš. Spisovatel Bohumil Hrabal. Praha: Torst, 2004, 450 s. ISBN 80-7215-226-2. [22, 31] PAVEL, Jakub. Nymburk: historický a stavební vývoj města. Mladá Boleslav, 1970. ISBN není uvedeno. PEREIRES, Courtinal. Drobky z hostiny...: výběr z textů Bohumila Hrabala. 1. vyd. Jaroslava Harantová. Praha: Chvojka, 2003, 102 s. ISBN 80-86183-45-9. [19, 24, 26, 27, 28, 29] PLAVEC, Michal. Kapitoly z dějin královského města Nymburk: Od dob nejstarších do roku 2009. Cheb: Svět křídel, 2010, 439 s. ISBN 978-80-8680875-8. PYTLÍK, Radko. The sad king of Czech literatu B. Hrabal. Příbram: Emporius, 2000, 110 s. ISBN 80-86346-02-1. [2,4, 8, 9, 15, 17] PYTLÍK, Radko. ... a neuvěřitelné se stalo skutkem: O Bohumilu Hrabalovi. Vimperk: Emporius, 1997, 100 s. ISBN 80-901980-3. ŘEHOUNEK, Jan. Pověsti z Kaplanky. Praha: Abrakadadra, 1992. ISBN není uvedeno

83

[25] ŘEHOUNEK, Jan. Kaplanka. 1993. vyd. Nymburk: Společnost přátel starého Nymburka, 1993. ISBN není uvedeno[5,6] ŘEHOUNEK, Jan. Bohumil Hrabal a jeho městečko, kde se (bohužel) nezastavil čas. 1998. vyd. Nymburk, 1998. ISBN není uvedeno. SOLOJEV, Jan. Okamžiky s Hrabalem. 1. vyd. Boskovice: Albert, 1999, 104 s. ISBN 80-85834-65-0. TUZAR, Bohumil. Truhlice: pověstí a starých příběhů okresu Nymburk. Lysá nad Labem: Tiskárna F-print, 2003, 427 s. ISBN 80-86757-12-9.

84

7. Přílohy Doklady Bohumila Hrabala

Obrázek 54: Občanský průkaz Bohumila Hrabala

Obrázek 55: Legitimace Svazu spisovatelů

85

Obrázek 56: Závět Bohumila Hrabala

86

Ve jménu Bohumila Hrabala V sobotu 21. června 1997 u příležitosti „dne otevřených dveří“ v nymburském Postřižinském pivovaru odhalil ing. Pavel Benák spolu s filmovým Francinem – hercem Jiřím Schmitzerem, pamětní desku. Je zde upomínkový text na dobu, kdy Bohumil Hrabal v pivovaru žil (1919 – 1947). Na desce je napsáno spisovatelovo motto, které vyslovil při jedné z návštěv pivovaru: „ Já žádnou desku nechci, ale když, tak jen ve výšce kam čůrají psi.“ [Řehounek,1998,str.89]

Obrázek 57: Pamětní cedule v pivovaru

V roce 1998 se konal 8. festival spisovatelů v Praze a byl věnován Bohumilu Hrabalovi. Jednalo se o třídenní čtení veršů tohoto legendárního básníka. K příležitosti této akce byly také vystaveny fotografie – Hrabal neznámý. Ve stejném roce se ještě uskutečnil Hrabalův festival v Itálii a Polsku. V listopadu se konala premiéra hry - Obsluhoval jsem anglického krále v Národním divadle. V hlavních rolích byla slavná jména jako V. Preiss, J. Somr či B. Poloczek. Po smrti spisovatele je v Nymburce otevřeno na jeho počest Muzeum Bohumila Hrabala. Celý návrh byl zrealizován během třech měsíců. Na projektu se podílela i švagrová spisovatele Dagmar Hrabalová, která nedávno zemřela. Ta zapůjčila řadu cenných rodinných předmětů a dokumentů. Muzeum se dělí na tři bloky. V jednom nalezneme něco jako pracovnu Bohumila Hrabala. Nechybí zde psací stroj Consul, na věšáku bunda a slavná beranice, rodinné fotografie a spisovatelovo oblíbené bambusové 87

křeslo. V další části pak nalezneme Hrabalův vztah k výtvarnému umění, divadlu a filmu. V poslední expozici se nachází to, co nám připomíná Hrabala nejvíce, a to jeho vztah k pivu. Interiér představuje menší hospůdku s řadou fotografií a můžeme zde vidět i etikety slavných Postřižinských piv. Od března 1999 se v Divadle Bez zábradlí pravidelně zkoušela hra Hlučná samota. Po patnácti letech od původní premiéry 7. 3. 1984 se tak opět tato hra vrátila na program tohoto divadla. Na 9. festivalu spisovatelů opět v Praze se sešlo více než třicet spisovatelů z celého světa. Mezi nimi i Péter Esterházy z Budapešti, který v roce 1990 vydal román Hrabalova kniha. V Městské knihovně Nymburk byl založen Klub čtenářů Bohumila Hrabala. Na počátku roku 2000 měl tento klub více než 126 členů nejen z České republiky, ale i z Polska, Norska či Maďarska. Knihovna v roce 1999 zpřístupnila Literární kabinet Bohumila Hrabala pro veřejnost. Ve fondu se nachází přes 110 knih samotného autora nebo knihy pojednávající o něm. V Nymburském pivovaru se pravidelně konají Dny Postřižinského piva, je zde i soutěž Zažeňte žízeň s Hrabalem – soutěžilo se o řadu cen, které byly hlavně v podobě piva. Část svého života prožil Hrabal v Praze – Libni. Na jeho památku je zde stěna z několika panelů a

na

ní

z hospody Hrabalovy

nalezneme U

výjevy

Zlatého

kočky

tygra,

z Kerska

a úryvky textů. Zeď je dlouhá přes

75

metrů

a

vysoká

od 2,80 do 6 metrů. Tuto zeď na

Obrázek 58: V Libni

památku Bohumila Hrabala vytvořila akademická malířka Tatiana Svatošová.

88

Začátkem února roku 2000 měli ve Vietnamu možnost místní lidé přečíst si konečně knihy Bohumila Hrabala. O prázdninách se také konala putovní výstava Bohumila Hrabala ve Vídni. Rakušané o tuto výstavu projevili veliký zájem, to dokazuje i vysoká návštěvnost této akce. Ve stejném roce měl Hrabal svůj pořad v rezidenci českého velvyslanectví v USA a ve spolupráci s washingtonským divadlem SCENA, herci divadla četli úryvky z knihy Listopadový uragán. Režie celého večera byla v rukou Roberta McNamara. V létě se v Neratovicích konala výstava fotografií – Svět Bohumila Hrabala. Rok 2000 byl zakončen setkáním fanoušků Bohumila Hrabala v listopadu, v kulturním domě v Nymburce. Přijeli nadšenci z celé republiky. Na programu bylo čtení z knih tohoto významného spisovatele a setkání s herečkou a malířkou Ivou Hűttnerovou, která byla jeho blízkou přítelkyní a Hrabal byl pro ni velkou inspirací v její vlastní tvorbě. Na počest spisovatele byl v dubnu v Praze, v Záhřebské ulici, otevřena restaurace ve stylu Hlučné samoty. Od paní Dagmar Hrabalové si majitel restaurace vypůjčil řadu fotografií, které jsou vystaveny na stěnách restaurace. V srpnu brněnské divadlo Husa na provázku předvedlo Hrabalovu hru Taneční hodiny pro starší a pokročilé.

Pověst o Elišce Přemyslovně Nejstarší sestra Elišky Přemyslovny Anna provdána byla za Jindřicha, vévodu Korutanského, jenž po násilné smrti krále Václava III. zvolen za českého krále. Jindřich byl člověk neschopný, slabý a mstivý. Roty korutanské loupily a pálily v Čechách, ba v samé blízkosti Prahy, jako v zemi nepřátelské. Lid odvrátil se od krále – cizáka a počal obracet zraky k své mladé kněžně, sedmnáctileté Elišce, která svými něžnými mravy a neobyčejnou živostí ducha získala si srdce všechněch, kdož měli příležitost pozorovat její tiché a pilné živobytí. Přitom byla zdráva, postavy spanilé a v tváři krásná. Aby se jí zbavil, chtěl Jindřich Elišku přinutit ke sňatku s pánem z Bergova, jehož předkové z Němec do Čech přišli. Vědělť Jindřich, že by pak Eliška, takto zasnoubena, českou královnou státi se nemohla. V den Božího vstoupení, 28. května 1310, dostal pán Jan ze Stráže, jeden z předních pánův, kteří se Elišky ujímali, návěstí, že jí od krále hrozí veliké nebezpečenství, jestliže se rychlím útěkem, nespasí. Pan Jan seděl právě při obědě ve svém domě na Starém městě pražském a porozuměv této zprávě, hned od stolu vstal, čeládku svolal, koně sedlati kázal. Po knězi Berengarovi pan Jan Elišce vzkázal, aby bez prodlení na útěk se dala, on že ji před městem očekávati 89

bude a na bezpečné místo doprovodí. Eliška se rychle vzchopila a za prostou babičku přestrojená pouze se služkami Anežkou a Cecílií provázena jsouc, nepozorovaně z města vyšla ven, až pod Vyšehrad se dostala. Tu již na ni pan Jan ze Stráže a její nevlastní bratr, levoboček Václava II., Jan Volek probošt vyšehradský, čekali. Probošt všecko své ozbrojené služebnictvo k družině pana Jana přidal, i posadili královskou dceru na komoně, a vzavše ji mezi sebe, rychle s ní ujížděli do města Nymburka nad Labem. Do Nymburka dorazila Eliška se svým průvodem v noci. Prvého útulku došla v rybárně k hladině labské přitisklé. Vyrušivše pak průvodci její ze spánku purkmistra Boehela uf der Psuteje, oznámili, že královský sirotek hledá v městě ochrany. Brzy byl celý Nymburk vzhůru. Lidé se sbíhali k rathůzu, dychtivi spatřiti a uvítali dceru krále, jež v paměti lidu, byl dobrý a spravedlivý. Dozvěděvši se, že dlí ještě v rybárně, spěchali z rynku uličkou k fortně. Nedaleko rychty již kněžnu potkali v průvodu ochránců a zbrojnošů, několik svítilen nesoucích. Purkmistr, kupec Boehel of der Psutej, s konšeli ji vítali, uctivě ji zvouce, aby ráčila přijmouti pohostinství města. Když na rynek došli, Eliška, davši měšťany svolati, takto k nim promluvila řkouc: „Viete-li vy to, že otec mój, když byl ještě živ, z tohoto město hrazené učinil a tak jeho i vás povýšil? Aj, toť sestře mé poctivě a dóstojně jsta vdaně, a ještě já jediná sirotek ostavši, nechtěla jsem Jindřichovi, tomuto vévodě, povoliti, jenž jako chtě pohyzdit rodu mého, vdáti mě chtěl za pána jednoho. Já nechtěla jsem k tomu svoliti, a potom jsem až do toho času u vězenie nemilostivě držána. A tak jsem z toho vězenie k vám utekla, vašie vieře a vašie pomoci úfajíc.“ To když jsů měštané slyšeli, takžkoli lekli se a smutni byli pro ten jejich svár, avšak, pro sirotu této dievky i pro jejího otce, mnoho dobrého, jenž jim učinil tieše, v svů ochranu mile ji přijali a slíbili jie ode vie nůze brániti a všiu silů pro ni státi. Tam po celý měsíc, totiž až do dne sv. Petra a Pavla 29. června v bezpečnosti pobyla. Stoupenci Eliščini, sjeli se v krátkém čase v Nymburce na sněm odtud, vypověděli Jindřichovi Korutanskému otevřený boj. Vojsko jeho bylo v Praze poraženo. Eliška se vrátila do Prahy a jménem našeho národa vypraveno bylo poselstvo k římskému císaři Jindřichu Lucemburskému, aby požádal jeho syna Jana zemi za krále a Elišce za manžela. Jindřich svolil a čtrnáctiletý Jan zasnouben Elišce, která v průvodu přední šlechty odjela v srpnu 1310 z Prahy do Němec, kde ve Špýru konala se její svatba... Král Jan na Nymburk nezapomněl, povýšil Nymburk na město krajské a obnovil měšťanům výsady a práva.

90

Dodnes tuto pověst a Elišku Přemyslovnu připomíná reliéf jejího příjezdu do města vytesaný v jednom z domů.

Fejeton Jana Nerudy „Ano, nymburské děvčata zalíbila se doposud každému, kdo sem přišel. Jsou hezká, jak jen Češky a hodná, jak jen Nymburčanky býťi mohou. Na jejich nožky psali veršovci již celé svazky ku škodě vlasti posud nevydaných básní. Nožky jsou tak malé, že je ani nožkami nazvati nelze. Dívkám zdejším přece scházejí dvě ´p´, otcům svým neříkají totiž nikdy ´papa´. Střeží v dobrý příklad jiným, čistotu mateřské mluvy své, jako svou pověst. Když mluvíš s děvčat, slyšíš formy, jako bys četl Kralickou bibli, a obratně plynný dialog jakoby vyňatý z nejsvižnější Tylovy novely. Jak často dočítáme se v dopisech z měst jiných, že se děvčata štítí oučinkovati při českých divadelních představeních, nymburská děvčata hrají ráda a hrají dobře.“

91