VYSOKÁ ŠKOLA POLYTECHNICKÁ JIHLAVA Katedra zdravotnických studií
Problematika důstojného umírání v nemocničních podmínkách
Bakalářská práce
Autor: Markéta Tichovská, DiS. Vedoucí práce: Mgr. Monika Marienková Jihlava 2014
Anotace Bakalářská práce se zaměřuje na důstojnost umírajících hospitalizovaných v nemocnici. Teoretická část obsahuje popsání umírání, smrti a lidské důstojnosti. Dále je zde popis paliativní péče. Zabývá se také důležitým článkem v péči o umírající, a to komunikací s pacienty v terminálním stavu a péčí o pozůstalé. Praktická část obsahuje výsledky kvantitativního výzkumu, je zpracovaná do grafů. Výzkum se zabýval hodnocením důstojného umírání v nemocnici z pohledu sester a ošetřujícího personálu. Klíčová slova: umírání, smrt, lidská důstojnost, paliativní péče, nemocnice, komunikace
Annotacion The bachelor thesis is focused on maintaining dignity of hospitalized dying people. The theoretical part includes the description of dying, death and human dignity. There is also a description of palliative care. The thesis is also concerned with an important part of palliative care which is communitation with the patients in terminal state and the care of bereaved people. The practical part incorporates results of the quantitative research processed in graphs. The research was concerned with the evaluation of dignified dying in hospitals from the nurses´point of view. Key words: dying, death, human dignity, palliative care, hospital, communication
Poděkování Touto cestou bych chtěla poděkovat mé vedoucí práce Mgr. Monice Marienkové, za cenné rady, laskavý a vstřícný přístup při konzultacích a ochotu a čas strávený vedením mé bakalářské práce. Dále bych chtěla poděkovat ošetřovatelskému personálu nemocnice Jihlava, za čas a trpělivost při vyplňování dotazníků, s ne příliš veselou tématikou. Naposledy děkuji mé sestře, za trpělivost.
Prohlašuji, že předložená bakalářská práce je původní a zpracovala jsem ji samostatně. Prohlašuji, že citace použitých pramenů je úplná, že jsem v práci neporušila autorská práva (ve smyslu zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů, v platném znění, dále též „AZ“). Souhlasím s umístěním bakalářské práce v knihovně VŠPJ a s jejím užitím k výuce nebo k vlastní vnitřní potřebě VŠPJ. Byl/a jsem seznámena s tím, že na mou bakalářskou práci se plně vztahuje AZ, zejména § 60 (školní dílo). Beru na vědomí, že VŠPJ má právo na uzavření licenční smlouvy o užití mé bakalářské práce a prohlašuji, že
s o u h l a s í m s případným užitím mé bakalářské práce
(prodej, zapůjčení apod.). Jsem si vědoma toho, že užít své bakalářské práce či poskytnout licenci k jejímu využití mohu jen se souhlasem VŠPJ, která má právo ode mne požadovat přiměřený příspěvek na
úhradu
nákladů,
vynaložených
vysokou
školou
na
vytvoření
díla
(až do jejich skutečné výše), z výdělku dosaženého v souvislosti s užitím díla či poskytnutím licence. V Jihlavě dne ...................................................... Podpis
Obsah
Obsah ................................................................................................................................ 6 1
2
Úvod .......................................................................................................................... 8 1.1
Cíl výzkumu ..................................................................................................... 10
1.2
Hypotézy .......................................................................................................... 10
Teoretická část ........................................................................................................ 11 2.1
Smrt, umírání, paliativní péče .......................................................................... 11
2.2
Lidská důstojnost ............................................................................................. 13
2.3
Potřeby lidí v posledních chvílích života ......................................................... 13
2.3.1
Fyziologické potřeby ................................................................................ 13
2.3.2
Potřeba bezpečí a jistoty ........................................................................... 18
2.3.3
Afektivní potřeba, potřeba lásky ............................................................... 19
2.3.4
Sebeúcta a seberealizace ........................................................................... 19
2.3.5
Duchovní potřeby pacienta ....................................................................... 19
2.4
2.4.1
Psychické poruchy .................................................................................... 21
2.4.2
Psychologický přístup k nevyléčitelně nemocným a umírajícím ............. 22
2.4.3
Péče o rodinu zemřelého pacienta ............................................................ 23
2.5 3
Psychické problémy pacientů, péče o rodinu ................................................... 21
Komunikace s umírajícím člověkem ................................................................ 24
Praktická část .......................................................................................................... 27 3.1
Metodika výzkumu........................................................................................... 27
3.2
Charakteristika vzorku respondentů a výzkumného prostředí ......................... 27
3.3
Průběh výzkumu............................................................................................... 27
3.4
Zpracování získaných dat ................................................................................. 28
3.5
Výsledky výzkumu........................................................................................... 28
3.6
Diskuze ............................................................................................................. 45
3.7
Návrh řešení a doporučení pro praxi ................................................................ 48
4
Závěr ....................................................................................................................... 49
5
Zdroje:..................................................................................................................... 51
6
Seznam příloh ......................................................................................................... 53
1 Úvod „Hledíte smrti do očí… intenzivně prožíváte každou vteřinu, každý nádech… pak je najednou klid… hladina moře se neuvěřitelně zklidní, a přesto ve Vás jakoby právě probíhá zemětřesení největší intenzity… většina čeká velkolepý, dramatický konec… scénu z filmu… a ono to bývá tak tiché… jeden plamínek uhasl, druhý zapálíme… duše, leť!... otevíráme svou strachující se náruč a pouštíme Tě… buď nám na blízku… Tvá schránka je tak krásná a přece bez Tebe tu krásu nemá… slzami ji omyjeme a zahalíme do látky nejdražší… tolik nám Tě připomíná, že těžko ji zemi budeme vracet… pšššt… nerušte spánek nejsladší… jen věrný pohled a pohled ještě naposledy věnujte… ještě chvíli…“ (Dejmková Michaela, 2014) Smrt. Umírání. Proces, který jednou čeká každého z nás. Téma, o kterém se ve společnosti moc nemluví. Je spojeno se smutkem, často s bolestí a utrpením. Lidé se smrti bojí, protože neví, co je po životě čeká. Je to strach z něčeho neznámého. Jako pro studentky na praxi pro nás bylo úmrtí pacienta něco nepřijatelného, stejně, jako péče o tělo po smrti. Po nástupu do zaměstnání mi po třech dnech zemřel první pacient. To už jsem se nemohla vyhýbat kontaktu s člověkem v poslední chvíli života… Téma mé bakalářské práce zní „Problematika důstojného umírání v nemocničních podmínkách“ a právě kvůli oddělení, na kterém pracuji, jsem si toto téma vybrala. Nyní již třetím rokem pracuji na Stanici paliativní péče v nemocnici Jihlava a s umíráním se setkávám každý den. Je to práce nejen s nevyléčitelně nemocným člověkem, s lidmi v terminálním stavu, ale také práce s rodinou a nejbližšími známými pacienta. Lidé u nás hospitalizovaní jsou téměř vždy obeznámeni se svojí diagnózou i prognózou, my se snažíme o důstojný odchod z tohoto světa. Příjemný, bezbolestný, často za přítomnosti rodiny. Pokud je rodina nepřítomna a situace si to vyžaduje, je na řadě personál. Již během hospitalizace konzultujeme s rodinou, zda se svým blízkým chtějí být v těch opravdu posledních chvílích, zda se s ním chtějí rozloučit jako se zesnulým.
8
Pro někoho je to těžké, chtějí si dotyčného pamatovat tak, jak ho znají celý život. Někdo chce zase se svým blízkým na našem oddělení trávit celou dobu hospitalizace. Přítomnost blízkého nemusí být vždy příjemná ani pro jednu stranu, jak pro pacienta, tak pro příbuzné. Člověk se s blížící se smrtí mění, fyzicky, psychicky… Pokud zemře člověk staršího věku, společnost jeho úmrtí bere jinak, než když zemře člověk mladšího věku. Zdravý člověk si ani neuvědomuje, jaké maličkosti mohou pomalu umírajícího člověka potěšit.
Samozřejmě
přítomnost
rodiny…
Ale
také
přítomnost
personálu,
který si na ně vyhradí ve svém pracovním shonu čas. Chvíli si u pacienta posedět, popovídat, vyslechnout, nebo jen být s ním, držet ho za ruku, aby věděl, že v těžkých chvílích není sám, že nemusí mít z umírání strach. Ne vždy se ale najde čas na tyto chvíle, proto je velmi důležitý i přístup personálu, který spěchá. Vždyť úsměv nás nestojí nic. Ani čas, ani peníze. Důstojné zacházení s člověkem při manipulaci, šetrné zacházení při provádění hygieny, oblékání, polohování, krmení. Být na pacienty milí a usměvaví, i když sami nemáme náladu a nechceme se zrovna usmívat, máme své soukromé starosti, jsme nešťastní. Nic z toho by se nemělo dávat najevo už při prvním kontaktu s pacienty. Člověka upoutaného na lůžku potěší například, když mu na podzim dám do ruky kaštan, který jsem našla cestou do práce, v zimě kuličku sněhu sebranou z okenního parapetu, na jaře přinesu větvičku šeříku, který roste u nemocnice. Jsou to drobnosti, které nám připadají nedůležité a samozřejmé. Ano, v zimě padá sníh, na jaře kvetou stromy, ale pro člověka, který je několik měsíců hospitalizovaný na nemocničním lůžku tyto maličkosti běžného dne udělají radost, už jen z toho důvodu, že na ně myslíme. Umírání v domácím prostředí je jiné. Člověk je v prostředí, na které je zvyklý a obklopen lidmi, se kterými byl celý život. Jsou přítomny i děti. Dnes již funguje spousta organizací, které se v domácím prostředí starají o pacienty v terminálním stavu a
pomáhají
se
vypořádat
pacientovi
i
rodině
s nelehkou
životní
situací.
Rodina je se smrtí smířena, ale často se stane, že dostanou strach a obavy z toho, jak danou situaci zvládnou a umírajícího nechají hospitalizovat v nemocničním zařízení. S touto situací mám zkušenosti a myslím si, že pro dotyčného by bylo mnohem důstojnější nechat ho zemřít v klidu domova, než vynakládat poslední zbytky sil na transport do nemocnice, často k několikahodinové hospitalizaci. 9
1.1 Cíl výzkumu Cíl - Zhodnotit problematiku důstojného umírání v nemocničních podmínkách z pohledu zdravotnického personálu.
1.2 Hypotézy 1. Více, než 50 % respondentů během své praxe pečovalo o pacienta v terminálním stavu. 2. Více, než 50 % respondentů by upřednostnilo v péči o umírajícího domácí prostředí. 3. Více, než 50 % respondentů nepovažuje umírání v nemocnici za důstojné. 4. Více, než 75 % respondentů se domnívá, že jejich oddělení neposkytuje příbuzným dostatečné zázemí k poslednímu rozloučení.
10
2 Teoretická část 2.1 Smrt, umírání, paliativní péče Umírání a smrt již od pradávna úzce souvisí s náboženstvím, filosofií, etikou a kulturní situací dané společnosti. Již ve starší době kamenné lidé projevovali úctu k duchovnímu životu a mrtvým. Těla zemřelých ukládali do země a pohřbu se dostávalo pouze určitým jedincům, ostatní zemřelí byli ponecháni osudu. Samotné pohřbení je výrazem úcty k mrtvému. V mladší době kamenné se zemřelí ukládali do hrobových jam ve skrčené poloze a k nim byly přikládány symbolické předměty, které vlastnily během života, což svědčí o představách o životě po smrti. V zemi byli zemřelí pohřbíváni v dubových rakvích, dub byl vnímán jako posvátný strom. Rozvíjela se víra v posmrtný život, která měla kompenzovat strach ze smrti. Pro křesťany je umírání a smrt vyvrcholením životní cesty a očekáváním spojení s Kristem. Pokud je člověk smířen s Bohem a v tomto stavu umírá, smrt pro něho není utrpením. Péče o nemocné a umírající je spojena s láskou k bližnímu. Proto došlo v křesťanském světě k zakládání nemocnic. (Kelnerová, 2007) Paliativní péče je nejstarší formou medicíny. Hlavním posláním lékařů, ošetřovatelek i sester, bylo po celá staletí mírnění lidského utrpení. Na péči o umírajícího měla velký podíl rodina a duchovní, lidé umírali v domácím prostředí. V 19. století z důvodu stěhování lidí do měst přibývalo úmrtí bez vlastní rodiny, došlo k rozvoji chorobinců nahrazujících nemocnice a ústavy 20. století, kladl se velký důraz na léčbu a boj s chorobou. Při umírání bylo poskytováno umírajícím čisto, teplo i dostatek soukromí. Situace se nezměnila ani v průběhu druhé světové války. V minulém století došlo k přesunutí umírání z domácího prostředí do prostředí nemocnic. V 60. letech 20. století se poprvé setkáváme s pojmem distanázie- zadržená smrt, tímto pojmem rozumíme situaci, kdy léčba brání člověku přirozeně odejít z tohoto světa. Proto se nemocní začali domáhat možnosti eutanázie. (Marková, 2010) První hospicové hnutí se rozvíjí v Anglii, otevřením prvního britského hospice St. Christophers v Londýně Sydenhamu v roce 1967, v Americe v New Haven v Connecticutu roku 1974. Jako samostatný lékařský obor vznikla paliativní medicína v 70. letech 20. století. (Marková, 2010)
11
Co vlastně znamenají slova hospic a paliativní péče? Mnoho lidí se domnívá, že hospic je místo, kde lidé umírají, spojují si toto slovo se smrtí a cítí se nepříjemně. Ti, kteří hospicové a paliativní péče využívají, o této instituci smýšlí jako o poskytující soucitnou péči. Tato péče je poskytována lidem, kteří čelí tváří v tvář smrti, lidmi, kteří z kontaktu se smrtí nemají strach. Ve skutečnosti hospicová a paliativní péče znamená obojí a mnohem více. Slovo hospic pochází z latinského slova hospitium, což znamená pohostinnost. Národní organizace pro hospicovou a paliativní péči definuje hospic takto: Hospic poskytuje podporu a péči v poslední fázi nevyléčitelného onemocnění tak, aby lidé žili pohodlně a naplno, jak jen je to možné. Smrt vnímá jako běžnou součást života a zaměřuje se na zlepšení kvality zbývajícího života. (Conner, 2009) „Paliativní péče je přístup zlepšující kvalitu života pacientů a jejich rodin, kteří čelí problémům spojeným s život ohrožující nemocí, a to prostřednictvím předcházení a zmírňování utrpení pomocí včasného zjištění, vyhodnocení a řešení bolesti a dalších fyzických, psychosociálních a duchovních potíží“ (Plevová, 2011, s.106) Paliativní péče je jednou z prioritních oblastí rozvoje zdravotnické péče a každý občan má právo na její dostupnost. V ČR se tento koncept začal rozvíjet po roce 1989. Paliativní péče respektuje umírání a vnímá ho jako přirozenou konečnou fázi lidského života. Mezi onemocnění vyžadující paliativní péči patří onemocnění onkologická, neurodegenerativní (roztroušená skleróza, parkinsonova nemoc, demence), konečná stádia chronických orgánových onemocnění (chronické selhání srdce, ledvin, jater), AIDS, polymorbidní geriatričtí pacienti, pacienti ve vigilním komatu a kriticky nemocní pacienti s nevratným multiorgánovým selháváním. (Plevová, 2011) Multidisciplinární tým uplatňující se v paliativní péči je tvořen lékaři, všeobecnými a dietními
sestrami,
sociálním
pracovníkem,
fyzioterapeutem,
psychologem,
psychiatrem, duchovním, dobrovolníky, ale i členy rodiny. (Plevová, 2011) Vše závisí na komunikaci mezi všemi členy týmu. Pacient se nemusí svěřit lékaři při vizitě či sestře, co ho trápí, ale své starosti a trápení poví např. rehabilitační sestře nebo sanitářce. Každý účastník týmu je důležitý právě pro předávání informací získaných od pacienta a k posouzení jeho stavu z různých úhlů pohledu a naplnit tak jeho potřeby. Cílem multidisciplinárního týmu je i vzájemná podpora všech účastníků poskytujících péči pacientů v terminálním stavu. (Marková, 2010) 12
2.2 Lidská důstojnost Důstojnost je složitý pojem, který je obvykle uváděn do souvislosti s dalšími pojmy, jako
je
úcta,
autonomie.
Dosud
bylo
popsáno
několik
typů
důstojnosti.
Například společnost zásluh souvisí s předešlým postavením a funkcí jedince ve společnosti. Pokud je pacient vyřazen ze svého sociálního a ekonomického postavení, může pociťovat ztrátu důstojnosti. Dalším typem důstojnosti, je důstojnost mravní síly. Tato je založena na schopnosti člověka žít v souladu se svými mravními zásadami. Důstojnost osobní identity odráží sebeúctu a osobní identitu jedince. Zahrnuje vědomí vlastního já a nalézání smyslu vlastního života. Poslední typ důstojnosti je označován jako „Menschenwürde“. Vyjadřuje hodnotu člověka jako lidské bytosti. Lidská bytost má podle této teorie tři charakteristiky. Tou první je kontrola nad fyzickými funkcemi, jejich ztráta znamená i ztrátu důstojnosti (inkontinence). Druhou charakteristikou je vytváření příběhu vlastního života, to zahrnuje budování vlastní identity a porozumění sobě samému. Tou třetí je respekt projevovaný ostatními lidmi, který podporuje jedince k sebeúctě. Zachování důstojnosti pacientů v průběhu ošetřovatelské péče se odvíjí od zachování autonomie. Znamená to, že pacient chce sám o sobě rozhodovat a mít svobodnou vůli. I při zvyšující se závislosti lze autonomii uchovat zapojováním pacienta do rozhodování o sobě a vytvářením spolupráce. (Kalvach, 2004)
2.3 Potřeby lidí v posledních chvílích života 2.3.1 Fyziologické potřeby Onemocnění přináší lidem různá omezení, a to nejen v oblasti fyzické a psychické, ale také v oblasti sociální a spirituální. Pro zachování co nejlepší kvality života v posledních chvílích je třeba všechny tyto oblasti naplňovat, protože existuje jistá souvislost mezi psychickým stavem člověka a jeho kondicí. (Ptáček, Bartůněk, 2011)
13
Spánek a odpočinek Spánek a odpočinek slouží pro zachování tělesného i duševního zdraví, udržují funkci centrálního nervového systému, brání vyčerpání organismu. Jsou u každého člověka individuální, nemoc je provázena zvýšenou únavou, proto je důležité potřebu spánku a odpočinku u nemocných respektovat. Příčinami problémů se spánkem může být změna prostředí při hospitalizaci, nedostatek soukromí a klidu. Tím je narušena i pohoda nemocného. (Trachtová, 2001) Pro psychickou a fyzickou stabilitu organismu je kvalitní spánek předpokladem. Jeho nedostatek se odráží i na imunitním systému. Pacient má přerušovaný spánek, nepřináší mu pocit odpočinku, pospává během dne nebo se ráno časně budí. Mezi příčiny poruchy spánku můžeme zařadit tělesný diskomfort (dušnost,bolest), deprese, úzkost, nedostatek klidu, změna prostředí. Vždy se snažíme najít příčinu poruchy spánku a snažíme se navodit rytmus spánek x bdění. (Sláma, Kabelka, Vorlíček, 2007) Paliativní pacient bývá často a snadno unavitelný a může mít zvýšenou potřebu spánku. Pacientovi je během dne nabízena aktivita s rehabilitační sestrou dle zvyklostí oddělení. Pokud pacient tuto možnost odmítá, nenutíme ho. Někteří různé aktivity dle zvyklostí oddělení využívají k rozptýlení a snaze si dokázat, že zvládnou vyvinout alespoň malou aktivitu, při které se sice brzy unaví, ale i přesto jim udělá radost, že ještě něco dokážou. Nemocný člověk má ale obvykle zvýšenou potřebu spánku, pospávají i během dne. Jsou neaktivní, mají velkou potřebu odpočívat a stane se, že sami lékaře požádají o analgosedaci. Chtějí zemřít ve spánku a bezbolestně. Výživa a stravování Příjem potravy není spojený pouze s pocitem hladu a sytosti, ale také může být zdrojem spokojenosti člověka. Podílí se také na celkovém zdravotním stavu každého člověka a běžně stravování souvisí s životním stylem. V dnešní době většina lidí přijímá energeticky vydatnější stravu, než vzhledem ke svému energetickému výdeji vůbec potřebuje. Aby byla naše výživa správná, měla by být především vyvážená (obsah bílkovin, cukrů, tuků, vody, minerálů, vitamínů) a mnohostranná, čerstvě připravovaná. Stravovat bychom se měli v klidu, pravidelně s rozdělením celkového příjmu energie podle denní doby. Například snídaně by měla tvořit 15%, oběd 30%, 14
večeře 25% denního příjmu energie. 10% by poté měla tvořit dopolední svačina a 15% svačina odpolední. Součástí zdravého stravování je i dodržování pitného režimu, 1,5 až 2 litry denně. Potraviny by měly obsahovat spíše rostlinné tuky, neměli by obsahovat velké množství soli a denně by mělo být součástí stravy ovoce a také zelenina. Správná výživa napomáhá udržovat biologickou homeostázu organismu a je podmínkou pro zachování života. Protože výživa není důležitá pouze z biologického hlediska, ale také z hlediska psycho - sociálního, věnujeme v nemocničním prostředí pozornost prostředí, ve kterém se pacient stravuje a estetičnost podávané stravy. Energetické požadavky pacienta jsou ovlivňovány především věkem, hmotností, fyzickou aktivitou, pohlavím, a také psychikou. Velký podíl na ovlivnění výživy má zdravotní stav člověka, například ztráta zubů, chorobné procesy v zažívacím traktu, horečnaté onemocnění, anebo pouhé nechutenství doprovázející chronická onemocnění. Příčinou nechutenství může být i špatný psychický stav, stres a deprese. Nesmíme zapomínat ani na sociálně kulturní odlišnosti či náboženské vyznání, tyto faktory rovněž ovlivňují způsob stravování a pacientům bychom se měli snažit vyjít vstříc. (Trachtová, 2001) Při nádorovém onemocnění se může objevit anorexie v podobě nechutenství nebo pocitu sytosti, při čemž chybí pocit hladu, nebo kachexie. Kachexie se liší od hladovění a je zapříčiněna chronickým onemocněním. Příčinou obou uvedených bývá nádorové onemocnění, chemoterapie, chronické infekce, radioterapie zaměřená na oblast trávicího systému. (Sláma, Kabelka, Vorlíček, 2007) Pokud pacient odmítá stravu a tekutiny, snažíme se vyhovět jeho pocitům a chutím. Chutě se u paliativních pacientů liší. Nabízíme potravinové doplňky, přídavky, v případě chuti na pivo nabídneme nealkoholické. Jinému vyhovuje vychlazená voda nebo kostky ledu. Pacientovi stravu nenutíme, pouhý pohled na podnos se stravou nebo vůně mohou vyvolat pocit nausey. Vždy respektujeme pacientovi potřeby a přání a dbáme alespoň na dostatečný příjem tekutin, které podáme dle příjmu tekutin parenterální cestou. Pokud pacient stravu odmítne, je mu nabídnuta možnost ohřevu později, podat polední jídlo k večeři, ohřát později polévku. Když například pacient odpočívá a spí, při jeho probuzení může být nepříjemný a stravu striktně odmítne, necháme pacienta v klidu, i když je čas oběda, nebudíme ho, necháme odpočívat a nabídneme stravu až při 15
probuzení. Pacientova rodina často zná jeho chutě a zvyky v oblasti stravování, je zde důležitá komunikace. Při návštěvách donesou příbuzní stravu, kterou má pacient rád a pokud jí nesní hned, nabídneme jí později. Pacientům v terminálním stavu například s onemocněním Diabetes Mellitus bývá nabízena i strava s obsahem sacharidů, ovšem vždy po konzultaci s lékařem. Ale pokud je to pacientovo přání, proč mu nevyhovět. Vždyť to může být naposledy, kdy si dá kousek čokolády, domácí bábovku… Mezi poruchy výživy doprovázející onemocnění patří malnutrice (podvýživa). V takovém stavu je energetický příjem nižší, než je potřeba organismu. Organismus čerpá energii ze svých zásob. Můžeme se setkat s malnutricí energetickou (při nedostatečném příjmu energie), s malnutricí proteinovou (z nedostatku bílkovin), popřípadě
s malnutricí
smíšenou
(kombinace
předchozích).
Pokud
se
jedná
o jednostranný deficit výživy (chybění vitamínu či stopového prvku), pak hovoříme o karenci. (www.zdravi.e15.cz) Trachtová (2001) dále uvádí i další poruchy výživy, jako je
nechutenství,
odpor
k tučnému
jídlu,
hladovka,
akorie,
dysfagie
(porucha polykání), či dyspepsie (říhání, pálení žáhy, nevolnost, zvracení, plynatost, zácpa, průjem apod.). Zejména u pacientů v paliativní péči využíváme mimo běžné stravy tzv. umělou výživu. Může být ve formě doplňků k perorálnímu užití, přípravků podávaných do výživové sondy nebo roztoků k intravenóznímu podání. Ve velké míře je používán také sippinngpopíjení lahviček s různými příchutěmi a předem jasně definovaným obsahem energie, bílkovin, vitamínů a stopových prvků. (www.palitativnimedicina.cz) Vyprazdňování Podobně, jako ostatní fyziologické potřeby, je potřeba vyprazdňování důležitá z hlediska
zachování
rovnováhy organismu
a
je
úzce
spojena
s potřebami
psycho - sociálními. Způsob vyprazdňování je u každého jednotlivce individuální, a to zejména pokud hovoříme o vyprazdňování stolice. Je proto důležité se s těmito údaji seznámit v rámci ošetřovatelské anamnézy. Pokud není potřeba vyprazdňování dostatečně uspokojena, může mít negativní somatické následky, jako je nadýmání, bolest a pocity plnosti. V psychickém stavu se následně objevuje napětí, nervozita, úzkost. V důsledku potlačování defekačního reflexu může vzniknout obstipace - zácpa. Fyziologické vyprazdňování je ovlivněno pohybem stimulujícím střevní peristaltiku 16
a stejně tak pohyb ovlivňuje i kontrakci svalů močového měchýře. Upoutání na lůžko tedy působí na vyprazdňování spíše negativně. Také onemocnění lokalizovaná v oblasti tenkého a tlustého střeva a konečníku, nemoci ledvin a močových cest vyprazdňování negativně ovlivňují. (Trachtová, 2001) Vylučování na lůžku je u ležících pacientů nevyhnutelné. Důležité je dodržovat intimitu a zachovat dostatek soukromí při vyprazdňování moče i stolice a nabídnout nemocnému vhodné pomůcky (podložní mísy, močové lahve). Stejně tak nabídnout pomůcky k omytí nebo alespoň utření rukou. Nemocnému lze zavést permanentní močový katétr. Při vyprazdňování na lůžku nebo inkontinenci moče a stolice je důležité dbát na dostatečnou hygienu, použití ochranné kosmetiky a výměny inkontinentních pomůcek. ( Šamánková, 2011 ) Potřeba dýchání Dýchání je základním předpokladem lidského života. Pokud potřeba dodatku kyslíku není uspokojena, může to mít fatální následky. Výrazně se projevuje neuspokojení této potřeby, a to zejména úzkostí a strachem. Toto může mít i opačný efekt. Při rozčílení nebo strachu může mít pacient pocit nedostatku vzduchu. Dýchání je z velké části ovlivněno psychickým rozpoložením, anatomickými poměry v oblasti dýchací soustavy a současně i faktory vnějšího prostředí (čistota vzduchu). Nemocnému dále poradíme vhodnou polohu, nejčastěji poloha na pravé či levé straně se zvýšením hrudníku, při akutní dušnosti využíváme ortopnoickou polohu. Dále podporujeme případnou expektoraci, vibrační masáží či vtírání speciálních roztoků. S nemocným je vhodné nacvičovat efektivní vykašlávání. Pokud tyto pokusy nejsou účinné přistupujeme k tracheálnímu odsávání. (Trachtová, 2001)
17
Potřeba hygieny Potřeba čistoty a hygieny se rozvíjí již od nejranějšího dětství a míra této potřeby se u různých lidí liší. Hygiena ovlivňuje biologickou složku člověka, zejména brání vzniku komplikací nemoci, udržuje tělo v dobrém stavu. V oblasti psychologické navozuje pozitivní emoce a spokojenost. Projekcí do sociální roviny člověka zpříjemňuje interakci s ostatními lidmi. Potřeba hygieny bývá ovlivněna věkem, zdravotním stavem, stavem kůže. Může být i kulturně a osobnostně podmíněna. (Trachtová, 2001) Potřeba hygieny je brána každým jedincem jinak a je více pociťována spíše sestrou, než samotným pacientem, právě proto, že má každý jiné návyky. Proto je důležité se s nemocným dohodnout na míře a častosti prováděné hygieny. Při poruše vědomí nebo imobilitě je tato potřeba zcela v rukou ošetřovatelského personálu, ale i přesto je třeba zvyky pacienta respektovat a pacienta se snažit aktivizovat. Provádění hygieny je každodenní rituál a nemocný by o něm být informován i v případě poruchy vědomí nebo při analgosedaci. Na hygienu pacienta je potřeba mít dostatek času, sledujeme stav pokožky, případně vznik dekubitů. Někteří pacienti při hygieně preferují ticho, sami se mohou před personálem stydět, nebo komunikují s personálem. Mezi největší chybu
patří komunikace personálu o
soukromých
záležitostech
nebo
ostatních
pacientech nad umývajícím pacientem, i pokud má poruchu vědomí. (Šamánková, 2011)
2.3.2 Potřeba bezpečí a jistoty Strach a úzkost jsou přirozenou reakcí člověka na probíhající onemocnění, a to i v případě, že se jedná o banální onemocnění. Mezi tyto potřeby patří potřeba vyvarovat se ohrožujících faktorů, ochraňovat své zdraví, zachování soběstačnosti, podnětné prostředí a sociální kontakt, potřeba míru, naděje, víry aj. Pocit jistoty a bezpečí souvisí s funkcí jednotlivých orgánových systémů, působením na centrální nervovou soustavu a vegetativní nervy. Nejistota působí na organismus jako stresor a ovlivňuje tak jeho adaptační mechanismus. Potřeba jistoty a bezpečí souvisí s přežitím jedince, je to pud sebezáchovy bránící ohrožení. Pokud v průběhu nemoci nejsou tyto potřeby dostatečně uspokojovány, nemocný psychicky i fyzicky strádá, je narušená jeho životní rovnováha. Zejména, jedná-li se o hospitalizaci. Proto je důležité, aby měl nemocný dostatek informací o svém zdravotním stavu, neměl obavy 18
z diagnostických a terapeutických výkonů a měl důvěru ve zdravotnický personál. (Trachtová, 2001) Mezi nejčastější symptomy v paliativní péči patří bolest a pacient musí mít jistotu, že bolestmi trpět nebude. Bolest může vzniknout např. z celkového oslabení organismu, z důvodu nádorového onemocnění, dekubitů. Bolest je důležité monitorovat a ujistili nemocného, že bolestí trpět nebude, nebo že přítomné bolesti budou snesitelné. U každého pacienta je toto individuální a právě z bolesti mívají často strach nejen nemocní, ale také příbuzní pacientů. Nemocný nesmí trpět bolestí a zůstat osamocen. (Rokyta, 2012) Z tohoto důvodu je velmi vhodná přítomnost rodiny a nejbližších i 24 hod. denně, pokud to situace vyžaduje. Nemocný se často uzavře a své pocity nesdělí přímo personálu, ale prostřednictvím rodiny, která i sama pozná, že dotyčný trpí bolestmi, aniž by se k nim sám přiznal. Neustálá přítomnost u blízkého umírajícího má samozřejmě vliv na psychickou stránku dotyčného, je vhodné s příbuznými komunikovat, nabídnout oporu. Nikdo v této těžké životní situaci nechce být sám.
2.3.3 Afektivní potřeba, potřeba lásky Potřeba lásky a sounáležitost je potřeba člověka být někam zařazen, někam patřit, mít rodinu, pociťovat náklonnost a být přijímán. Potřebu být milován a milovat pociťuje zdravý, nemocný i umírající člověk. (Plevová, 2011)
2.3.4 Sebeúcta a seberealizace Zdravotnický personál se značnou mírou podílí na zachování sebeúcty pacienta a měli bychom si toho být vědomi. K potřebě seberealizace patří potřeba plánovat, být užitečný a nebýt jen příjemcem, ale také dávat. (Plevová, 2011) Jak uvádí Svatošová (2011), v nemocném je vždy třeba posilovat naději, a i když není šance na vyléčení, je možné plánování malých splnitelných cílů.
2.3.5 Duchovní potřeby pacienta Jako duchovní označujeme oblast, kdy si člověk klade otázky o své existenci. Například: Jaký má můj život smysl? Na čem v životě záleží? Co dělat s vlastním pocitem viny? Existuje život po smrti? (Sláma, Kabelka, Vorlíček, 2007) 19
V České republice existuje ve většině nemocnic nemocniční pastor či duchovní služba. Tato služba slouží nejen pacientům, ale i jejich rodinám či zaměstnancům. Pastor může poskytovat obecnou službu, zejména naslouchání, hledání smyslu života, vypořádání se s obavami, smíření se s vlastními chybami a vinou. Tyto služby mohou ale vykonávat i zdravotníci, psychologové, dobrovolníci. Speciální duchovní služby už zahrnují speciální
úkony.
Například
přípravu
na
svátost
smíření,
udělení
svátostí
(křest, eucharistie), vedení bohoslužeb. (Sláma, Kabelka, Vorlíček, 2007) Duchovní potřeby vystupují do popředí zejména ve fázi nevyléčitelného onemocnění, kdy nemocný pociťuje potřebu smíření s Bohem, s lidmi, nápravu vztahů. Hodnoty a spiritualitu pacienta je vždy nutné respektovat, bez ohledu na naše vlastní náboženské přesvědčení. Někdy může duchovního zastoupit sestra, například v případě, že nemocný požádá o společnou motlitbu nebo rozhovor. Duchovní by ale měl být vždy přizván v situacích, kdy nemocnému neumíme sami pomoci. Ve fázi nevyléčitelné nemoci často vyplavou napovrch pacientova stará neutěšená duševní zranění. (Svatošová, 2012) Spirituální
péče
zahrnuje
doprovázení
člověka
v jeho
posledních
chvílích
a často se stává, že i člověk bez vyznání se ke konci života obrací k víře. Proto by sestry měli tuto potřebu rozpoznat a člověku pomoci, i třeba jen tím, že dotyčného pohladí, usměje se, vyslechne, nebo je jen v jeho přítomnosti a nemocný se necítí být tak sám. Většina pacientů nechce být se svými myšlenkami o samotě a mají potřebu ji někomu sdělit. (Ptáček, Bartůněk a kolektiv, 2011) „Nejdůležitějším faktorem v poskytování duchovní péče je odbornost personálu a vytváření duchovního étosu. K tomuto étosu přispívá snaha vyjít vstříc široké paletě duchovních potřeb. V duchovní rovině může působit dobrá komunikace i realizace představ, jako „být přítomen“, „sdílet s pacientem cestu“ a „pomáhat nacházet smysl“. Nejzákladnější
je
však
věnovat
pacientovi
čas
a
naslouchat
mu.“ (Payneová, Seymourová, Ingletonová, 2007, str. 246)
20
2.4 Psychické problémy pacientů, péče o rodinu 2.4.1 Psychické poruchy Chronická nevyléčitelná onemocnění působí na všechny oblasti lidského života. Nemocný je nucen se vyrovnat s těžkou situací a adaptovat se na nemoc, pomoc druhých. S postupnou ztrátou sebepéče a aktivit se snižuje i zájem, realizování životních rolí či životních cílů. Tyto změny sebou nesou rozličné emoce: hněv, úzkost, strach, smutek až deprese. (Sláma, Kabelka, Vorlíček, 2007) Strach a úzkost U pacientů se častěji objevují pocity úzkosti bez konkrétní příčiny, než strachu. Úzkost bývá spojená s nejistou budoucností. Tento stav negativně ovlivňuje komunikaci s pacientem. Nejčastěji se projeví neklidem, roztěkaností, výrazným pocením, tachykardií, hyperventilací, poruchami spánku, celkovým napětím. Někteří pacienti méně komunikují, jiným naopak přináší mluvení úlevu. S pacientem bychom měli mluvit klidně, srozumitelně, pokládáme doprovodné otázky a vnímáme jak verbální tak neverbální komunikaci. (Sláma, Kabelka, Vorlíček, 2007) Smutek Smutek je běžnou reakcí na tíživou životní situaci, může být ale i projevem počínající deprese. Tyto pocity bychom neměli potlačovat nebo pacientovi rozmlouvat ale měli bychom
mu
dát
prostor
pro
prožití
projevení
těchto
pocitů.
(Sláma, Kabelka, Vorlíček, 2007)
21
Deprese Depresi od smutku odlišíme především delším trváním a intenzitou. K depresi přispívají tyto symptomy: dlouho trvající smutek, bezmocnost a beznaděj, porucha spánku, suicidální tendence, ztráta energie, chronická bolest, sociální izolace atp. U některých pacientů dochází pouze k depresivnímu ladění, u jiných dojde až k rozvoji depresivní poruchy. Kromě onemocnění, která mohou vést k depresím (neurologické nemoci, hypoxie, metabolické poruchy, endokrinní poruchy atd.), mohou depresi navodit i některé
léky.
Jsou
to
například:
antihypertenziva,
kortikoidy,
antiulceróza
a chemoterapeutika. (Sláma, Kabelka, Vorlíček, 2007)
2.4.2 Psychologický přístup k nevyléčitelně nemocným a umírajícím Nejdříve je potřeba si uvědomit, v jaké situaci se nemocný nachází. Problematikou umíraní se zabývala americká lékařka Elisabeth Kübler- Ross, která popsala 5 fází procesu umírání. (Zacharová, Šimíčková- Čížková, 2011) První je fáze šoku, projevuje se odmítáním a popíráním smrti. Následuje fáze vzteku a zloby. Ve třetím stádiu nastává smlouvání se životem. Následuje období smutku, depresí a lítosti a poslední fází je fáze smíření. Těchto 5 fází může probíhat paralelně, nebo se nemusí projevit vůbec. (Zacharová, Šimíčková- Čížková, 2011) Zásady psychologického přístupu: - přistupujeme profesionálně a individuálně; - vždy je nutné respektovat změny v psychických i fyzických funkcích; - volíme vhodné formy komunikace; - pacientovi poskytujeme vždy pravdivé informace (zejména lékař); - pacientovi neodepíráme naději a neposilujeme pacientův strach a úzkost; - nemocnému umožňujeme kontakt s rodinnými příslušníky a přáteli; - k nemocnému i rodině přistupujeme empaticky a ohleduplně, respektujeme pět výše popsaných fází závěru života;
22
- rodině poskytneme odbornou pomoc v době nemoci i v období truchlení po odchodu nemocného. (Zacharová, Šimíčková- Čížková, 2011)
2.4.3 Péče o rodinu zemřelého pacienta Běžnou reakcí lidí na ztrátu blízké osoby je truchlení, projevuje se smutkem, depresí, úzkostí, mohou se přidávat i somatické obtíže. Během několika měsíců se většina pozůstalých se ztrátou vyrovná. U některých se ale může objevit tzv. komplikované truchlení. V této situaci je smutek velmi intenzivní a dlouhodobý a téměř vždy ho doprovází psychosomatické obtíže. Fáze normálního procesu truchlení: - šok, může trvat minuty až několik dní; - akutní reakce na ztrátu: vzpomínky na zemřelého, pocity viny, vzteku, ztráta životních cílů a motivace, somatické potíže (bolest hlavy, bušení srdce, hypertenze), tato fáze trvá týdny až měsíce; - restituce a reorganizace: pozůstalý nachází nové síly a novou rovnováhu, to trvá měsíce až roky. Jako komplikované truchlení můžeme označit: - výše popsanou akutní reakci na ztrátu, která ale trvá déle než 1 rok; - pokud se nejdříve truchlení neobjeví, ale přichází až po latenci; - přehnaná reakce; - larvovaná reakce: u pozůstalého dojde k rozvoji závislosti na alkoholu, hypochondrie, panických poruch, či pokusů o sebevraždu.
23
Mezi rizikové faktory pro rozvoj komplikovaného truchlení pozůstalého patří například typ onemocnění zemřelého a kvalita péče o něho (náhlé nečekané úmrtí, úmrtí za dramatických okolností, úmrtí dítěte). Dále je to charakteristika osobnosti pozůstalého (životní období, předchozí ztráty, smutek již před úmrtím, nízké sebevědomí). Velkou mírou se podílejí také současné vztahy v rodině pozůstalého (nedostatek
opory,
špatná
komunikace
a
nízká
soudržnost).
(Sláma, Kabelka, Vorlíček, 2007) V konečné fázi onemocnění můžeme rodinu zapojovat do péče o nemocného. Dále vytváříme pocit soukromí (pokud není k dispozici jednolůžkový pokoj, alespoň mezi lůžka umístíme plentu). Pokud má pacient či jeho rodina zájem o duchovní rituály, snažíme se vyhovět. Oznámení úmrtí by mělo probíhat citlivě, nutností je vyjádření soustrasti, nabízíme možnost vidět zemřelého. Rodinu ujistíme, že zemřelý netrpěl a předáme osobní věci a taktně informujeme o průběhu dalšího postupu. Zásady pro podporu pozůstalých se mimo jiné odvíjí od vzájemné důvěry mezi pozůstalým a zdravotnickým týmem. K pozůstalým bychom měli přistupovat osobně a individuálně, pomoc pomocí letáčků či internetové porady bývá méně efektivní. Pokud máme podezření nebo si již všímáme projevů komplikovaného truchlení, je důležité ihned nabídnout cílenou péči. Pozůstalé můžeme dále kontaktovat 1 až 2 měsíce po smrti pacienta, nabídneme jim podporu a poradenství, bohoslužbu za zemřelé apod. (Sláma, Kabelka, Vorlíček, 2007)
2.5 Komunikace s umírajícím člověkem V šedesátých letech se lidem nesdělovaly špatné
prognózy. Lékaři se obávali,
že by nemocní tuto skutečnost nepřijali. V sedmdesátých letech se pacientům začala říkat celá pravda jejich zdravotního stavu. Většina pacientů chce být o své prognóze a způsobu léčby plně informována. (Theová, 2007) Komunikace s umírajícím je projevem morální péče. Umírající člověk stále vnímá blízkost příbuzných i personálu, je žádoucí s ním komunikovat citlivě a s ohledem na vážnost
zdravotního
(pohlazení, úsměv,
stavu.
podání
Důležitý
ruky...),
je
psychická
oční
kontakt
podpora
a
založená
vhodná na
gesta
empatii.
(Dubcová, 2011)
24
Mezi hlavní úkoly sestry patří umožnění nemocným zbavit se pocitů osamělosti, strachu a deprese, udržovat pocit jistoty, sebedůvěry, sebeúcty, dále udržovat pohodu nemocného, podporovat ho při všech denních aktivitách a biologických potřebách, dopřát dostatek soukromí. (Dučaiová, Litvínová, 2011) Člověk je společenský tvor a na základě komunikace se společnost rozvíjí. Rozlišujeme komunikaci
verbální
(mluvené
slovo,
psaná
řeč),
metakomunikaci
(rozlišuje paralingvistické znaky – intonace ), kinetiku. ( Kotradyová, 2009) Při péči o umírajícího člověka mohou nastat obtíže ze strany pacienta a jeho blízkých. Jsou to například:
fyzické oslabení- bolesti, nevolnost, vyčerpanost;
psychické oslabení- strach, beznaděj, panika, tlumící účinky léčby;
falešné naděje- pacient nedokáže přijmout danou situaci a upíná se neexistujícím nadějím;
rezignace- pacient odmítá spolupracovat, dostává se do stavu beznaděje a pasivity;
nedostatek času a prostoru k důvěrnějším hovorům s lékaři či sestrami- velmi náročné pro personál, pacient vyjadřuje hněv, zklamání a beznaděj, důležité je získání důvěry pacienta a dostatečná trpělivost pro další rozhovory;
rušivé zásahy příbuzných- viz fáze Kübler- Rossové.
Zábrany ze strany personálu:
únava zdravotníků- náročná práce, administrativní nároky, odpovědnost za pacienty;
nevšímavost- zdravotníci by vždy měli věnovat pozornost, v jaké fázi se nemocný a jeho příbuzní nachází a komunikaci tomuto stavu přizpůsobit;
obavy naslouchat- pacient klade existenciální otázky a personál by měl tuto situaci zvládnout, popřípadě projít odbornou přípravou;
strach hovořit o smrti- zdravotník má obavu ze selhání a někdy nemusí být vyrovnaný s vlastní smrtelností. 25
K řešení výše uvedených potíží pacienta, jeho blízkých i členů ošetřovatelského týmu by měl být na oddělení k dispozici psycholog, duchovní a supervizní setkání pro personál. (Ptáček, Bartůněk, 2011) „Na otázku, co si představuje pod pojmem "laskavá péče", odpověděl krátce před svou smrtí pacient v jednom britském hospici takto: Když ke mně přijdete přesto, že víte, co všichni víme - že umírám. Když ke mně přijdete, i když reprezentujete profese, které selhaly v zajištění mého uzdravení. Když ke mně přijdete a věříte ve mě, uzdravení - neuzdravení. Když se mnou trávíte čas, ačkoliv vám to nemohu vrátit. Když mě berete jako individualitu. Když si vzpomenete na maličkosti, které mi jsou milé, když vzpomenete i na mé blízké. Když se zajímáte i o mou minulost a dokážete mluvit o mé budoucnosti. Když se nesoustředíte na mé nálady, ale na mě jako na osobu. Když slyším svou rodinu, jak o vás hezky mluví a raduje se, že jsme spolu. Když se dokážete smát a být Šťastní uprostřed Vaší těžké práce. Tím se ve vašich rukách cítím bezpečný a dává mi to jistotu, že zvládnu i okamžik smrti, až přijde." (Svatošová, 1995, s.21)
26
3 Praktická část 3.1 Metodika výzkumu Výzkum ve své práci jsem prováděla pomocí dotazníkového šetření. Dotazník obsahoval 16 otázek, z nichž 9 bylo uzavřených, u 3 otázek byla možnost dopsání jiné odpovědi a zbývající 3 otázky jsou volné. K hypotéze č. 1: " Více, než 50 % respondentů během své praxe pečovalo o pacienta v terminálním
stavu"
se
vztahovala
otázka
č.
1.
S
hypotézou
č. 2: "Více, než 50 % respondentů by upřednostnilo v péči o umírajícího domácí prostředí" souvisely otázky č. 2, 4, 5. O hypotéze č. 3: "Více, než 50 % respondentů nepovažuje umírání v nemocnici za důstojné" vypovídaly otázky č. 3, 5, 6, 7, 11, 12, 13, 15 a 16. Hypotézu č. 4: "Více, než 75 % respondentů se domnívá, že jejich oddělení neposkytuje příbuzným dostatečné zázemí k poslednímu rozloučení" měly potvrdit otázky č. 8, 9, 10, 14.
3.2 Charakteristika vzorku respondentů a výzkumného prostředí Výzkum jsem prováděla v nemocnici Jihlava s písemným povolením náměstkyně ošetřovatelské péče Mgr. J. Cmuntové. Výzkum probíhal na odděleních onkologických, kardiologických, interních, dále na oddělení chirurgie, traumatologie, neurologickém a plicním oddělení a oddělení geriatrie.
3.3 Průběh výzkumu Výzkum probíhal na odděleních v březnu a dubnu 2014. Celkem jsem rozdala 120 dotazníků. Dotazníky vyplnilo 108 respondentů. Po vyřazení čtyř dotazníků, které nesplňovali
požadovaná
kritéria,
jsem
získala
celkem
104
dotazníků
k vyhodnocení.
27
3.4
Zpracování získaných dat
Získaná data jsem zpracovala v programu Microsoft Office Word 2007 a Microsoft Excel. Výsledky výzkumu jsem zaznamenala do grafů v relativní četnosti.
3.5
Výsledky výzkumu
Otázka 1 Jak často se na oddělení setkáváte s péčí o pacienta v terminálním stavu?
Graf 1 Péče o pacienta v terminálním stavu
Na otázku, jak často se ošetřující personál setkává s péčí o pacienta v terminálním stavu, odpovědělo 44% ošetřujících (46 respondentů) 2x za měsíc, 23% (24 respondentů) 1x týdně, 19% dotázaných (20 respondentů) odpovědělo 1x za měsíc a 14% respondentů (14 dotázaných) uvedlo odpověď jinou - 1x za 1/2 roku, sporadicky, nebo se s úmrtím pacienta nesetkaly.
28
Otázka 2 Co pokládáte za "výhody" při umírání v nemocničním zařízení a jaké v domácím prostředí?
Graf 2 Výhody nemocničního zařízení
92% ošetřujících pokládá za výhodu umírání v nemocničním zařízení poskytnutí odborné péče a možnost okamžitého podání léků, hlavně analgetik. 8% dotázaných vidí výhodu v úlevě rodině při strachu z úmrtí blízké osoby.
29
Graf 3 Výhody domácího prostředí
52% ošetřujících (54 respondentů) v této otázce uvedlo, že ve “výhodě” umírání v domácím prostředí je to právě to domácí prostředí, 48% (50 respondentů) uvedlo možnost rozloučení a psychickou podporu umírajícího.
30
Otázka 3 Vypiště, které aspekty v ošetřovatelské péči nejsou plně uspokojovány pacientům v nemocničním zařízení
Graf 4 Neuspokojované aspekty ošetřovatelské péče Individuální péče, nízký počet personálu, nedostatek času a neuspokojení potřeb umírajícího uvedlo 47% dotázaných (49 respondentů). Soukromí, samotu, intimitu, psychickou
podporu
a
plnění
duchovních
potřeb
umírajícího
uvedlo
12% (12 respondentů). Podle 6% (6 respondentů) jsou uspokojovány všechny aspekty ošetřovatelské péče, 19% dotázaných (20 respondentů) by uvítala přítomnost rodiny. Dalším 14% dotázaných (15 respondentů) chybí prostor k doprovázení, pocit bezpečí a lásky. Zbývající 2% dotázaných (2 respondenti) uvedly, že nelze splnit eutanázii.
31
Otázka 4 Preferujete umírání spíše v domácím prostředí/nemocničním zařízení?
Graf 5 Prostředí umírání
66% dotázaných (69 respondentů) by raději preferovalo umírání v domácím prostředí, zbylých 34% dotázaných (35 respondentů) uvedlo nemocniční zařízení.
32
Otázka 5 Myslíte si, že je pro rodinu pacienta důležité, v jakém prostředí tráví jejich blízký poslední chvíle života? A proč?
Graf 6 Důležitost prostředí
65% dotázaných (68 respondentů) se domnívá, že je pro rodinu umírajícího důležité, v jakém prostředí jejich blízký tráví poslední chvíle života, a to z důvodu kvalitní péče, aby se blízký cítil příjemně a co nejlépe, mají čas se rozloučit, není jim lhostejné, jak se člověk cítí na konci života, pro milovaného člověka udělají cokoliv a proces umírání si budou pamatovat po celý život. 35% dotázaných (36 respondentů) neví, zda je to pro rodinu důležité, ale odpověď "ne" neuvedl žádný respondent.
33
Otázka 6 Co si představujete pod pojmem "důstojné umírání"?
Graf 7 Pojem "důstojné umírání"
Uspokojení bio-psycho-sociálních potřeb, tišení bolesti, psychickou podporu a smíření považuje
za
důstojné
32% dotázaných (33 respondentů). 25% dotázaných
(26 respondentů) uvedlo citlivý přístup, úctu ke člověku i po smrti, respektování práv pacienta do poslední chvíle života. Respektování potřeb a přání umírajícího i jeho rodiny,
empatické
chování
a
holistický
přístup
uvedlo
18%
ošetřujících
(19 respondentů). 14% dotázaných (15 respondentů) považuje za důstojné, pokud pacient umírá v klidu na lůžku a je obklopen nejbližšími příbuznými a zbylých 11% (11 respondentů) uvedlo za důstojné umírání na paliativním lůžku, kde je zajištěna komplexní ošetřovatelská péče.
34
Otázka 7 Je Vaše představa důstojného umírání realizovatelná na Vašem oddělení?
Graf 8 Realizace důstojného umírání
56% dotázaných (58 respondentů) nepovažuje za zrealizovatelnou svoji představu důstojného umírání na oddělení, na kterém pracuje. 44% (46 respondentů) uvedlo, že tuto představu na svém oddělení dokážou zrealizovat.
35
Otázka 8 Nabízíte rodinám možnost rozloučení se zesnulým?
Graf 9 Poslední rozloučení
Možnost rozloučení se zesnulým nabízí 51% dotázaných (53 respondentů). Tuto možnost nenabízí 49% dotázaných (51 respondentů).
36
Otázka 9 Setkali jste se s žádostí o rozloučení se zesnulým i přesto, že tuto možnost sami aktivně nenabízíte?
Graf 10 Žádost o rozloučení
64% ošetřujících (67 respondentů) se setkalo s žádostí posledního rozloučení i přesto, že tuto možnost sami nenabídli, 36% dotázaných (37 respondentů) se s touto žádostí nesetkalo.
37
Otázka 10 Máte a využíváte na oddělení místnost k rozloučení se zesnulým?
Graf 11 Místnost k poslednímu rozloučení
Místnost k poslednímu rozloučení má na oddělení k dispozici a využívá 36% dotázaných (37 respondentů). Místnost k dispozici mají, ale nevyužívají, uvedlo 19% ošetřujících (20 respondentů) a místnost k takovému využití nemá 45% dotázaných (47 respondentů).
38
Otázka 11 Používáte místnost k rozloučení se zesnulým nebo k uložení těla na oddělení po dobu nezbytně nutnou. K čemu tato místnost ale opravdu slouží?
Graf 12 Místnost k uložení těla
Spojovací chodbu mezi výtahy či odděleními využívá k uložení zemřelého po nezbytně dlouhou dobu 8% dotázaných (8 respondentů). Zbylých 92% (96 respondentů) uvedlo jinou možnost - exitová místnost, místnost vyhrazená k uložení těla, "exitárna", bývalý skládek JIP, bývalá technická místnost, volná místnost na oddělení, i že pokud není zbytí, ponechají zemřelého na pokoji za plentou s ostatními pacienty.
39
Otázka 12 Považujete tuto místnost za důstojnou a vyhovující?
Graf 13 Vyhovující místnost
42% dotázaných (44 respondentů) považuje místnost k uložení zemřelého za vyhovující a důstojnou, naopak za nevyhovující a nedůstojnou jí pokládá 58% dotázaných (60 respondentů).
40
Otázka 13 Které činnosti vykonáváte a respektujete u pacienta v terminálním stavu? (lze zaškrtnout více možností)
Graf 14 Pacient v terminálním stavu
Respektování individuálních potřeb dle stavu pacienta uvedlo 12% dotázaných (12 respondentů), povolení neomezených návštěv rodiny a blízkých přátel respektuje 13% ošetřujících (14 respondentů), obě dvě uvedené možnosti uvedlo 62% dotázaných (64 respondentů), obě uvedené možnosti s postupem dle harmonogramu oddělení, bez ohledu na individualitu pacienta uvedlo 13% dotázaných (14 respondentů) a samotný postup dle harmonogramu oddělení, bez ohledu na individualitu pacienta uvedlo 0% respondentů.
41
Otázka
14
Poskytujete
péči
i
rodině
pacienta
v
terminálním
stavu?
Např. psychická podpora, rozhovor, individuální přístup, ...
Graf 15 Poskytování péče rodině pacienta v terminálním stavu
Z výsledků této otázky vyplynulo, že 74% dotázaných (96 respondentů) si vyhradí dostatečný čas na to, aby se postarali o rodinu zemřelého, psychicky jí podpořili a poradili, jak dál postupovat s vyřízením pohřbu. Zbylých 26 % (8 respondentů) odpovědělo, že neposkytují rodině žádnou oporu, jakou je např. rozhovor.
42
Otázka
15
Realizujete
uspokojování
spirituálních
potřeb
u
pacientů,
kteří je vyžadují?
Graf 16 Uspokojování spirituálních potřeb
Realizaci uspokojení spirituálních potřeb splňuje 92% dotázaných (96 respondentů). Tuto možnost nesplní 8% ošetřujících (8 respondentů).
43
Otázka 16 Myslíte si, že by měl pacient mít možnost vyjádřit se k poslednímu rozloučení?
Graf 17 Vyjádření pacienta k rozloučení
Všech 100% dotázaných (104 respondentů) uvedlo, že by umírající měl možnost vyjádřit se k poslednímu rozloučení.
44
3.6 Diskuze Hlavním cílem mé bakalářské práce bylo zhodnotit problematiku důstojného umírání v nemocničních podmínkách z pohledu ošetřujícího personálu. Hypotéza 1 Více, než 50 % respondentů během své praxe pečovalo o pacienta v terminálním stavu. Tato hypotéza se potvrdila. K této hypotéze se vztahuje otázka 1. Z výsledků výzkumu vyplynulo, že 103 respondentů během své praxe pečovalo o pacienta v terminálním stavu. Pouze 1 respondent uvedl, že se s péčí o pacienta v terminálním stavu během své praxe doposud nesetkal. Hypotéza 2 Více, než 50 % respondentů by upřednostnilo v péči o umírajícího domácí prostředí. Hypotéza 2 se potvrdila. Vztahuje se k ní otázka 4, ve které více než 60% respondentů uvedlo, že by dali přednost umírání v domácím prostředí. V otázce 2 byly popsány důvody.
Nejčastějšími
důvody
byla
blízkost
rodiny
a
domácí
prostředí,
ve kterém se umírající cítí dobře. Rodina i nemocný mají možnost se rozloučit a umírajícího psychicky podpořit. Domnívám se, že pokud se rodina i nemocný rozhodnou zůstat v domácím prostředí a péči zvládají, není vhodné umírající převážet do nemocničního zařízení, protože transport a neznámé prostředí má negativní vliv na psychický stav umírajícího i rodiny a rodina by si toto počínání mohla později vyčítat. Umírající a rodina mohou využít domácí hospicové péče pro kvalitní ošetřovatelskou péči a aplikaci léků, jako jsou např. analgetika a antidepresiva. Pracovnice domácí péče jsou často považovány za součást rodiny a jsou vhodnou psychickou podporou pro rodiny a i nemocného a rodina ví, že na péči v posledních chvílích života nejsou sami. Umírání v domácím prostředí často respondenti uváděli v otázce 6, kde ho spojovali s pojmem představy o důstojném umírání. Musilová (2008) prováděla výzkum „Lidská důstojnost a umírání“ v roce 2007 v Lázních Karviná, kde požádala různé respondenty bez cílové skupiny o vyplnění. Ve výsledku se potvrdila hypotéza, ve které předpokládala, že 70% dotázaných by si přála umírat
45
v přítomnosti svých nejbližších doma. (Musilová, 2008). Tato hypotéza je srovnatelná s hypotézou, kterou jsem stanovila, ovšem z druhého úhlu pohledu. Hypotéza 3 Více, než 50 % respondentů nepovažuje umírání v nemocnici za důstojné. Hypotéza 3 se potvrdila. V otázce 6 respondenti uváděli, co si představují pod pojmem "důstojné umírání". Nejčastěji bylo uvedeno uspokojování bio-psycho-sociálních potřeb pacienta, tišení bolesti, psychická podpora a smíření, dále citlivý přístup, úcta ke člověku i po jeho smrti, dodržování práv pacienta i v posledních chvílích života, pokud pacient zemře v klidu na lůžku za přítomnosti svých nejbližších a jsou respektovány jeho přání s empatickým přístupem. Z výsledků vyplývá, že dotázaní vědí, jak by se měli k pacientu v terminálním stavu chovat a jednat s ním, ale z výsledků otázky 7 vyplynulo, že je tato představa často nerealizovatelná na odděleních, kde
pracují. K této hypotéze
se
vztahuje
také
otázka
3,
ve které respondenti vypsali aspekty ošetřovatelské péče, které podle nich nejsou plně uspokojovány pacientům umírajícím v nemocničním zařízení. Mezi nejčastěji uváděnými aspekty byl nedostatek času, chybění individuální péče o umírajícího z důvodu nízkého počtu sester oproti počtu pacientů, nedostatek soukromí, intimity, komunikace,
chybí
psychická
podpora
pacienta,
klid a
přítomnost
rodiny.
Naopak ale bylo i uvedeno, že jsou plně uspokojovány všechny aspekty ošetřovatelské péče. Je těžké věnovat se umírajícímu pacientovi, pokud personál musí respektovat harmonogram práce a starat se i o jiné pacienty. Otázka 5 ukazuje na důležitost prostředí, ve kterém se pacient v terminálním stavu nachází. Prostředí je důležité jak pro pacienta, tak pro jeho rodinu. V otázce 15 jsem došla k závěru, že 92% dotázaných (96 respondentů) respektuje uspokojení spirituálních potřeb pacienta, který je vyžaduje. Tuto potřebu má téměř každý z nás, nejen lidé vyššího věku, ale i pacienti věku mladšího a často je to právě žádost rodiny umírajícího pacienta. I lidé, kteří během svého života nevyznávali víru, si vyžádají návštěvu kněze k promluvení, smíření, odpuštění. V otázce 13 respondenti uváděli respektování potřeb pacienta v terminálním stavu. Jsou respektovány individuální potřeby pacienta dle jeho stavu a rodina a blízcí přátelé mají povoleny neomezené návštěvy. S touto hypotézou dále souvisí otázka 11 a 12, ve kterých jsem se zaměřila na uložení těla po nezbytně dlouhou dobu a zda je tato místnost dle respondentů důstojná. 96% dotázaných (96respondentů) uvedlo možnost jinou, ve které vypisovali názvy místností. Nejčastěji se jedná o místnost 46
určenou k uložení těla, "exitárna", ale také technická místnost, volná místnost na oddělení, bývalý skládek. Bylo také uvedeno, že pokud není na oddělení volná místnost, zemřelého ponechají po nezbytně dlouhou dobu (2 hodiny) na lůžku na pokoji s ostatními pacienty a lůžko zemřelého je odděleno pouze zástěnou. Dle mého názoru je toto velice nevhodné pro ostatní pacienty a případné rozloučení rodiny se zesnulým. 58% dotázaných (60 respondentů) místnost k uložení těla nepovažuje za důstojnou. Dle mého názoru je důležité respektovat zemřelého, a že se personál snaží vyhovět své představě o důstojném umírání, ale ne vždy to lze. Pokud například na oddělení není k dispozici důstojná místnost, samotný personál tento problém nevyřeší. Myslím si ale, že se
tyto
podmínky
zlepšují.
Ve
sdělení
a připomínkách
bylo
uvedeno:
"Bohužel,v současné praxi je umírání stále odličtěné, i když mnoho věcí se už podařilo změnit, hlavně směrem k příbuzným." Dále respondenti uvedli nedostatek času na pacienta a rodinu a více ošetřovatelského personálu, což je i můj názor. Vždy by jsme se měli chovat k pacientům a zacházet s nimi tak, jak by jsme chtěli, aby bylo zacházeno s námi nebo našimi blízkými. Myslím si, že v dnešní době se pomalu vrací trend umírání v domácím prostředí právě z důvodu zachování důstojnosti. V dřívějších dobách bylo běžné zemřít doma, starat se o nemocné rodiče... Bohužel, na druhou stranu je dnešní doba příliš uspěchaná a upracovaná, že nám nezbývá čas v klidu doprovodit ty, které milujeme. Z vlastní zkušenosti vím, jak je pro některé příbuzné snadné nechat těžce nemocné hospitalizovat a jejich starost a péče končí, nepřijdou se zeptat na zdravotní stav, pouze si při ukončení hospitalizace přijdou převzít pozůstalost. Pro jiné je naopak těžké nechat milovaného člověka na lůžku v nemocnici, často se omlouvají sami před sebou, že péči doma nezvládají, že k sobě mají krásný vztah, kolik toho spolu prožili. Zůstávají s nemocným téměř po celou dobu hospitalizace, odchází pozdě v noci a brzy ráno se vracejí, u nemocného se střídají, aby nebyl sám. Na oddělení kde pracuji, tato možnost je. Paliativní oddělení je na tuto problematiku zaměřené. Vím, že například na chirurgickém či interním oddělení
není
tolik
času
věnovat
se
rodinám
a
pacientům,
pacientů
je zde hospitalizováno více, mají plánovaná vyšetření, operace... S touto hypotézou úzce souvisí poslední otázka 16, ve které mě zajímal názor, zda by měl pacient mít možnost vyjádřit se k poslednímu rozloučení. Pokud pacient zemře, ptáme se rodiny, zda se s ním chtějí rozloučit, ale nikdo se nezeptá pacienta, zda stojí o to, aby ho někdo z blízkých viděl po smrti. Ano, asi by bylo nevhodné ptát se pacienta, co si o posledním rozloučení myslí, ale rodiny se taky ptáme a v této situaci je přece nemocný hlavní aktér. 47
Vždyť často si i sám vybírá pohřební hudbu, styl pohřebního obřadu, místo a způsob uložení
po
smrti,
parcelu
na
hřbitově...
Na tuto otázku
odpovědělo
100% (104 respondentů) "ANO". Respondenti dopsali, že by záleželo na stavu pacienta. Pokud je při vědomí, promluvit si s ním o této možnosti, která je nabízena jeho rodině. Hypotéza 4 Více, než 75 % respondentů se domnívá, že jejich oddělení neposkytuje příbuzným dostatečné zázemí k poslednímu rozloučení. Hypotéza
4
se
nepotvrdila.
49% (51 respondentů)
nenabízí
Vztahující příbuzným
se
otázka
možnost
8
ukázala,
rozloučení
se
že
pouze
zesnulým
a 64% (67 respondentů) se s touto nabídkou setkalo, aniž by jí sami nabídli (otázka 9). Z otázky 10 vyplynulo, že celkem místnost k rozloučení se zesnulým nevyužívá 64% dotázaných (67 respondentů). 36% dotázaných (37 respondentů) takovou místnost k dispozici má a využívá. Výsledky otázky 14 ukázaly, že 74% (62 respondentů) poskytuje péči rodině pacienta v terminálním stavu. Z toho je jasné, že i přesto, že dotázaným nepřipadá umírání v nemocničních podmínkách důstojné a upřednostnili by umírání v domácím prostředí, dokážou si najít potřebný čas, který věnují rodině zemřelého a rodinu psychicky podpoří.
3.7 Návrh řešení a doporučení pro praxi Z výsledků výzkumu vyplynulo, že více než 50% dotázaných nepovažuje umírání v nemocničním zařízení za důstojné. Je to způsobeno nedostatkem personálu na jednotlivých odděleních a nedostatkem času. Doporučila bych vyšší počet personálu, který by se věnoval rodině umírajícího nebo dostatečně informovat personál a příbuzné o možnosti hospitalizovat pacienta v terminálním stavu na oddělení, kde je zajištěna komplexní péče o pacienty v terminálním stavu a zvýšený počet personálu. Potěšující výsledek byl, že i přes nedostatek personálu a času si personál ten čas najde a dokáže se věnovat rodině umírajícího a psychicky jí podpoří. Bylo by vhodné na odděleních vytvořit zázemí pro důstojné rozloučení se zesnulým.
48
4 Závěr Tak, jako se člověk narodí, jednoho dne také zemře. Umírají lidé staří, mladí, i děti. Nemocný lidé jsou často hospitalizováni v nemocnicích, kde je zajištěna komplexní ošetřovatelská péče. Člověk je v čistém prostředí, má k dispozici zdravotnický personál, který okamžitě řeší problémy spojené se zdravotním stavem pacienta a stará se o uspokojení potřeb nemocného. Lékaři tiší bolest, pečují o psychickou stránku nemocného, všichni se snaží o důstojný odchod z tohoto světa. Téma mé bakalářské práce zní „Problematika důstojného umírání v nemocničních podmínkách“. Cílem práce bylo zhodnotit problematiku v nemocničních podmínkách z pohledu ošetřujícího personálu. Bakalářská práce je rozdělena na dvě části, část teoretickou a část praktickou. Teoretická část je zaměřena na proces smrti a umírání, z pohledu historie i současnosti. Nechybí popis paliativní péče, lidské důstojnosti a potřeb lidí v posledních chvílích života. Jsou to potřeby fyziologické, kde jsou zmiňovány potřeby spánku a odpočinku, výživy a stravování, potřeba hygieny. Dále popisuji potřebu jistoty a bezpečí, lásky a sebeúcty, potřebu seberealizace a nejsou opomenuty ani duchovní potřeby pacientů a psychické problémy. Teoretická část se také zaměřuje na péči o rodinu umírajícího člověka a na jejich možné psychické poruchy způsobené těžkou životní situací. Uvedeny jsou smutek, strach, úzkost, deprese. Velmi důležitá je komunikace s umírajícím člověkem a jeho rodinou. Personál by měl znát fáze truchlení a podle dané situace jednat s rodinou zemřelého. V praktické části jsou vyhodnoceny výsledky výzkumného šetření provedeného pomocí dotazníků. Dotazník vyplnilo celkem 104 respondentů. Respondenty byly všeobecné sestry z oddělení onkologických, kardiologických a interních, dále z oddělení chirurgie, traumatologie, neurologie, z oddělení plicního a geriatrie. Dotazník jsem sestavila vzhledem ke stanoveným hypotézám, z nichž tři se mi potvrdily, jedna nepotvrdila. Zhodnocení jednotlivých hypotéz je popsáno v diskuzi. Výsledky výzkumného šetření jsem zpracovala do grafů. Z výsledků dotazníkového šetření vyplynulo, že zdravotnický personál považuje umírání
v domácím
prostředí
za důstojnější,
než
v nemocnicích.
Ne vždy lze
ale vytvořit vhodné podmínky a lidé umírají v nemocnicích, kde by podmínky měli být důstojnější, ale ne vždy a na každém oddělení lze tuto skutečnost zrealizovat a ošetřující personál se v těchto podmínkách snaží o odchod co nejdůstojnější. Lidskou důstojnost vidí
každý
člověk
jinak.
Co
jeden
považuje
za
důstojné,
druhý nemusí.
Zdravotnický personál ke každému pacientovi přistupuje individuálně. Samozřejmě, 49
ne každý je nám na první pohled sympatický a příjemný, to ale není důvod, abychom se k němu chovali jinak než k ostatním. Lidská důstojnost by se měla zachovávat do poslední
chvíle
života,
respektovat
potřeby
nemocného,
často imobilního
a nesoběstačného pacienta. Ke každému bychom se měli chovat slušně a prokazovat úctu. I člověku, který je nevyléčitelně nemocný, nemá náladu se usmívat, může být nepříjemný. Nevíme, jaké myšlenky ho napadají, co ho trápí. Právě toto je účel zmiňovaného multidisciplinárního týmu. Nemocný se svěří osobě, která je mu blízká a pacientovi problémy mohou pomoci řešit i ostatní členové. Velmi důležité je uspokojení spirituálních potřeb pacienta a vědět, zda stojí o naši pomoc při uspokojování těchto potřeb. I pacient bez náboženského vyznání může požádat o duchovní službu. I přes mnohdy ne příliš vhodné podmínky se personál snaží o co největší zachování lidské důstojnosti. Doufám, že podmínky pro důstojné umírání v nemocnicích budou zlepšovány a pozůstalí nebudou mít spojeny špatné vzpomínky na umírání milované blízké osoby s nemocnicí.
50
5 Zdroje: 1. CONNOR, S.R. Hospice and palliative care: the essential guide. 2nd ed. Alexandria, Va.: National Hospice and Palliative Care Organization, 2009. ISBN 04-159-9356-3 2. DUBCOVÁ I. Etika umírání a smrti, In. Sestra, odborný měsíčník, 2011, roč. 21, č.10, ISSN: 1210-0404 3. DUČAIOVÁ J., LITVÍNOVÁ B. Úloha sestry v péči o smrtelně nemocného, In.Sestra, odborný měsíčník, 2011, roč. 21, č.10, ISSN: 1210-0404 4. KALVACH, Z. Respektování lidské důstojnosti: Příručka pro odbornou výuku, výchovu a výcvik studentů lékařských, zdravotnických a zdravotně- sociálních oborů. Praha, 2004. 5. KELNAROVÁ, J. Tanatologie v ošetřovatelství. Brno: Nakladatelství Littera, 2007. ISBN 987-80-85763-36-2. 6. KOTRADYOVÁ, K. Paliatívna starostlivosť a postoje k smrti. Kežmarok, 2010. ISBN 978-80-89264-43-8. 7. MARKOVÁ, M. Sestra a pacient v paliativní péči. 1. vyd. Praha: Grada, 2010, 128 s. ISBN 978-80-247-3171-1. 8. MUNZAROVÁ, M.. Zdravotnická etika od A do Z. vyd. 1. Praha, 2005, 153 s. ISBN 80-247-1024-2. 9. PAYNEOVÁ, S., SEYMOUROVÁ J., INGLETONOVÁ CH.. Principy a praxe paliativní péče. Brno: Společnost pro odbornou literaturu, 2007. ISBN 978-8087029-25-1. 10. PLEVOVÁ, I. , Ošetřovatelství II., 1. vyd. Praha: Grada, 2011, 223 s. Sestra (Grada). ISBN 978-802-4735-580.) 11. PTÁČEK, R., BARTŮNĚK P., Etika a komunikace v medicíně. Praha: Grada Publishing, a.s., 2011. ISBN 987-80-2247-3976-2.
51
12. ROKYTA, Richard. et al. Léčba bolesti ve stáří. Praha: Mladá fronta a.s., 2012. ISBN 978-80-204-2662-8. 13. SLÁMA, O. et al. Paliativni medicina pro praxi. 1. vyd. [s.n.], 2007. ISBN 978807-2625-055. 14. SVATOŠOVÁ, M. Hospice a umění doprovázet. 7., dopl. vyd. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 149 s. ISBN 978-807-1955-801. 15. SVATOŠOVÁ, M. Víme si rady s duchovními potřebami nemocných?. 1. vyd. Praha: Grada, 2012. ISBN 978-802-4741-079. 16. ŠAMÁNKOVÁ, M. Lidské potřeby ve zdraví a nemoci aplikované v ošetřovatelském procesu. 1. vyd. Praha: Grada, 2011, 134 s. ISBN 978-8024732-237. 17. THE, A.-M.. Paliativní péče a komunikace. 1. vyd. Brno: Společnost pro odbornou literaturu, 2007. ISBN 978-808-7029-244. 18. TRACHTOVÁ, E. Potřeby nemocného v ošetřovatelském procesu. 2. vyd. Brno: IDVPZ, 2001. ISBN 80-701-3324-4. 19. ZACHAROVÁ, E., ŠIMÍČKOVÁ-ČÍŽKOVÁ J. Základy psychologie pro zdravotnické obory. 1. vyd. Praha: Grada, 2011, 278 s. ISBN 978-802-4740-621. Internetové zdroje: 20. BĚLOHLÁVEK, J. Malnutrice a kachexie. [online]. 2001 [cit. 2014-03-23]. Dostupné z: http://zdravi.e15.cz/clanek/priloha-lekarske-listy/malnutrice-a-kachexie137085
21. MUSILOVÁ, M. Lidská důstojnost a umírání. [online]. 2008 [cit. 2014-04-27]. Dostupné z: http://is.muni.cz/th/176628/lf_b/Musilova-Maria-bc-prace.pdf 22. ŠACHLOVÁ, M. Výživa v paliativní péči [online]. [cit. 2014-03-23]. Dostupné z: http://www.paliativnimedicina.cz/paliativni-medicina/vyziva
52
6 Seznam příloh Příloha 1 – Zázemí pro rodiny a návštěvy nemocných Příloha 2 – Návštěvní místnost Příloha 3 – Poslední rozloučení Příloha 4 - Dotazník Příloha 5 – Žádost k výzkumnému šetření
53
Příloha 1
Obrázek 1 Zázemí pro rodiny a návštěvy nemocných
Příloha 2
Obrázek 2 Návštěvní místnost
Příloha 3
Obrázek 3 Poslední rozloučení
Příloha 4 Dobrý den, jmenuji se Markéta Tichovská a jsem studentkou 3. ročníku Vysoké školy polytechnické Jihlava, obor Všeobecná sestra. Ráda bych Vás poprosila o vyplnění následujícího dotazníku, který je součástí mé bakalářské práce na téma „ Problematika důstojného umírání v nemocničních podmínkách“. Dotazník je zcela anonymní a poslouží pouze ke studijním účelům. Odpovědi prosím zakroužkujte, případně dopište. Velice Vám děkuji za čas věnovaný mému dotazníku. S přáním hezkého dne Markéta Tichovská, DiS.
1. Jak často se na oddělení setkáváte s péčí o pacienta v terminálním stavu? a)
1x týdně
b)
2x za měsíc
c)
1x za měsíc
d)
Jiné………………………………………………………………………… 2. Co pokládáte za „výhody“ při umírání v nemocničním zařízení a jaké v domácím prostředí? a) Nemocniční zařízení…………………………………………………………………………… b) Domácí prostředí………………………………………………………………..... 3. Vypište, které aspekty v ošetřovatelské péči nejsou plně uspokojovány pacientům v nemocničním zařízení:
…………………………………………………………………………………………… …………………………………………………………………………………………… 4. Preferujete umírání spíše v: a) Domácím prostředí b) Nemocničním zařízení
5. Myslíte si, že je pro rodinu pacienta důležité, v jakém prostředí tráví jejich blízký poslední chvíle života? A proč? a) Ano…………………………………………………………………… b) Ne……………………………………………………………………. c) Nevím………………………………………………………………… 6. Co si představujete pod pojmem „důstojné umírání“? …………………………………………………………………………………………… …………………………………………………………………………………………… 7. Je Vaše představa důstojného umírání realizovatelná na Vašem oddělení? a) Ano b) Ne 8. Nabízíte rodinám možnost rozloučení se zesnulým? a) Ano b) Ne 9. Setkali jste se s žádostí o rozloučení se zesnulým i přesto, že tuto možnost sami aktivně nenabízíte? a) Ano b) Ne 10. Máte a využíváte na oddělení místnost k rozloučení se zesnulým? a) Máme, využíváme b) Máme, nevyužíváme c) Nemáme
11. Používáte místnost k rozloučení se zesnulým nebo k uložení těla na oddělení po dobu nezbytně nutnou. K čemu ale tato místnost opravdu slouží? a) Koupelna b) Sklad c) Čistící místnost d) Spojovací chodba mezi výtahy či odděleními e) Jiná možnost, uveďte………………………………………………………………… 12. Považujete tuto místnost za důstojnou a vyhovující? a) Ano b) Ne 13. Které činnosti vykonáváte a respektujete u pacienta v terminálním stavu? a) Respektujeme individuální potřeby dle stavu pacienta. b) Rodina a blízcí přátelé mají povoleny neomezené návštěvy. c) Postupujeme dle harmonogramu oddělení, bez ohledu na individualitu pacienta. 14. Poskytujete péči i rodině pacienta v terminálním stavu? Např. psychická podpora, rozhovor, individuální přístup,… a) Ano b) Ne 15. Realizujete uspokojování spirituálních potřeb u pacientů, kteří je vyžadují? a) Ano b) Ne 16. Poslední otázka je k zamyšlení: Myslíte si, že by měl pacient mít možnost vyjádřit se k poslednímu rozloučení? …………………………………………………………………………………………… …………………………………………………………………………………………… …………………………………………………………………………………………… ……………………………………………………………………………………………
Pohlaví: muž žena
Věk:……………………………………………………………………… Počet let praxe:…………………………………………………………………… Pracovní zařazení:…………………………………………………………………
Oddělení:…………………………………………………………………
Sdělení a připomínky:……………………………………………………………………………… ..............................……………………………....................................................................
Příloha 5
