Praxe Mimořádného lidového soudu v Brně

Právnická fakulta Masarykovy univerzity Obor Právo a právní věda Katedra dějin státu a práva

Diplomová práce

Praxe Mimořádného lidového soudu v Brně Kristýna Piontková

2012/2013

Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma Praxe mimořádného lidového soudu v Brně zpracovala sama. Veškeré prameny a zdroje informací, které jsem použila k sepsání této práce, byly citovány v poznámkách pod čarou a jsou uvedeny v seznamu použitých pramenů a literatury.

...........................................

1

Anotace Cílem práce je zhodnocení praktické činnosti Mimořádného lidového soudu v Brně v letech 1945-1948 zkoumáním trestného činu udavačství. Dále ukázat jak se vyvíjel způsob rozhodování soudu, jak se měnily tresty ukládané udavačům a co všechno mohlo rozhodování ovlivnit za celou dobu fungování soudu. Na případech konkrétních lidí, jejichţ spisy byly zcela náhodě vybrány z katalogu trestních spisů v Moravském zemském archivu v Brně, práce poukazuje na chyby či nespravedlnosti vzniklé při rozhodování soudu, rozdíly v trestání příslušníků české a německé národnosti a podává statistický údaj o trestání udavačských činů před tímto soudem.

Klíčová slova Dekret, Gestapo, Konfident, Mimořádný lidový soud, Retribuce, Udavač, Udavačství

Abstract The aim of this diploma thesis is the evaluation of the practical activity of the Extraordinary People’s Court in Brno during the period 1945-1948 by examining the crime of informing. The thesis is also showing the development of the court´s decisions, how the sentences imposed to the informers were changing and what could affect decision-making during the entire activity of the court. On the cases of the specific people, whose criminal files were selected by chance from the catalogue of criminal records at Moravian Land Archive in Brno, diploma thesis points out the errors and injustices arising from the decision of the court, differences in punishing of people of Czech and German nationality and it gives statistical data on the punishment of the crimes of informing before this court.

Key words Decree, Gestapo, Police informer, Extraordinary People´s Court, Retribution, Informator, Informing

2

Obsah ANOTACE ................................................................................................................................. 2 OBSAH ...................................................................................................................................... 3 ÚVOD ........................................................................................................................................ 4 1 RETRIBUČNÍ DEKRETY OD POČÁTKU .......................................................................... 7 2 ZAHÁJENÍ ČINNOSTI MIMOŘÁDNÝCH LIDOVÝCH SOUDŮ V ČESKÝCH ZEMÍCH ........................................................................................................... 11 3 PRŮBĚH PROCESŮ SOUVISEJÍCÍCH S UDAVAČSTVÍM U MLS BRNO ................... 14 3.1 FENOMÉN UDAVAČSTVÍ ................................................................................ 14 3.1.1 Druhá světová válka ............................................................................. 18 3.1.2 Po roce 1945 ......................................................................................... 26 3.1.3 Porovnání důsledků udavačství za války a po válce ............................. 29 3.2 TRESTY UKLÁDANÉ ZA TRESTNÝ ČIN UDAVAČSTVÍ ....................................... 30 3.2.1 Vývoj ukládaných trestů ........................................................................ 33 3.2.2 Způsob výkonu trestů ............................................................................ 36 3.2.3 Internační tábory a věznice Brno.......................................................... 39 3.2.4 Rozdíly v trestání příslušníků české a německé národnosti .................. 43 3.3 UKONČENÍ ŘÁDNÝCH RETRIBUCÍ .................................................................. 49 3.4 OBNOVENÉ RETRIBUCE PO ÚNORU 1948 ....................................................... 51 4 ZHODNOCENÍ CELKOVÉ ČINNOSTI MLS BRNO ........................................................ 59 ZÁVĚR .................................................................................................................................... 62 SEZNAM POUŢITÝCH PRAMENŮ ..................................................................................... 66 SEZNAM PŘÍLOH .................................................................................................................. 71 PŘÍLOHY ................................................................................................................................ 72

3

Úvod Tato diplomová práce se zabývá činností Mimořádného lidového soudu v Brně, který začal svoji činnost jako první z 24 soudů v republice dne 8. června 1945. Jeho úkolem bylo potrestat válečné zločince, zrádce a kolaboranty podle dekretu prezidenta republiky č. 16/1945 Sb., který byl za tímto účelem vytvořen. Práce systematicky nezpracovává všechny údaje o činnosti soudu, ale je sondou do fenoménu udavačství. Tento trestný čin byl nejčastějším ţalobním důvodem před Mimořádným lidovým soudem v Brně. Za války, a dokonce i po válce, bylo udávání velmi častým jevem a nevyhnulo se ţádnému prostředí ani skupině obyvatel. Preferencí práce je zaměření se na osudy konkrétních lidí, raději neţ na podávání statistických údajů. Bude tak získán lepší obraz o úloze udavačství v době Protektorátu Čechy a Morava, jaké pohnutky vedly pachatele k udání, či jaké důsledky jejich činy měly. Cílem práce je poskytnout náhled do praktické činnosti brněnského soudu zpracováním údajů o zločinu udavačství a ukázat na něm, jak se vyvíjel způsob rozhodování soudu, jakým způsobem se měnily ukládané tresty a uvaţování soudu od počátku mimořádného lidového soudnictví v roce 1945 aţ po konec činnosti obnovených lidových soudů v roce 1948. Dále bude poukázáno na některé chyby či nespravedlnosti vzniklé při jeho rozhodování, ať jiţ z důvodu rozjitřené poválečné situace či národnosti obţalovaných. Činností mimořádných lidových soudů v různých částech republiky se jiţ mnozí autoři zabývali, ale prozatím nikdo souvisle nezpracovával údaje o Mimořádném lidovém soudu právě v Brně. V práci bude poskytnut náhled na to, jakým způsobem soudci trestali trestný čin udavačství a jak se v průběhu doby měnil jejich názor na trestání udavačů. Dále práce hledá rozdíly v trestání příslušníků české a německé národnosti a zjišťuje, jak mohla národnost ovlivnit spravedlivé rozsudky. Věnuje se i způsobu drţení obyvatel německé národnosti ve vazbách před konáním procesu nebo před jejich odsunem do Německa. Práce

4

podává taktéţ statistické údaje o činnosti Mimořádného lidového soudu v Brně v oblasti udavačství, a to nejen za řádných retribucí, ale také z jeho činnosti v roce 1948. Pro naplnění obsahu diplomové práce bylo potřebné prostudovat velké mnoţství dat, ze kterých bylo moţné vycházet. Základním zdrojem informací je převáţně originální spisový materiál dostupný ve fondu C 144 v Moravském zemském archivu v Brně. Jedná se o nejdůleţitější zdroj informací, protoţe jak jiţ bylo řečeno, nikde jinde nejsou informace o Mimořádném lidovém soudu v Brně zpracovány a jedná se o originální, nikým nezkreslený zdroj. Celkově se zabývá trestným činem udavačství 834 zde dostupných spisů, ať jiţ jako samostatným ţalobním důvodem nebo ve spojení s jiným činem trestným dle dekretu č. 16/1945 Sb. Z katalogů trestních spisů v Moravském zemském archivu bylo vybráno 100 zcela náhodných případů, které autorka důkladněji zkoumala. Za kaţdý rok činnosti soudu bylo vybráno 25 případů, aby údaje získaly vypovídací hodnotu a umoţnily ucelený náhled na problematiku udavačství. Do diplomové práce se promítlo 40 osudů konkrétních lidí jako podklad pro znázornění způsobu rozhodování soudu. Dalšími zdroji informací byly autobiografické knihy politických vzpomínek osobností spojených se vznikem dekretů, z nichţ nejdůleţitější byl bývalý ministr spravedlnosti Dr. Prokop Drtina, dobové tiskoviny a samozřejmě dobové právní normy. Pro porovnání situace v Brně s činností dalších soudů v českých zemích bylo pouţito publikací autorů zabývajících se podrobně jinými mimořádnými soudy. Zajímavým monografickým zdrojem byla publikace amerického historika Benjamina Frommera zabývající se retribucemi v českých zemích, dále knihy historiků Mečislava Boráka o činnosti Mimořádného lidového soudu v Ostravě a Lucie Jarkovské o činnosti soudů na Královéhradecku. Celá práce je rozdělena do čtyř kapitol. První dvě kapitoly podávají stručný historický výklad dějů vedoucích ke vzniku retribučního dekretu o mimořádných lidových soudech a popisují zahájení činnosti soudů v českých zemích. Třetí a nejdelší kapitola je zaměřena na fenomén udavačství

5

u Mimořádného lidového soudu v Brně. Popisuje důvody, z jakých se udávalo a porovnává důsledky udavačství za války a po válce. Dále zkoumá tresty ukládané za tento trestný čin, jejich vývoj a způsob výkonu trestů. Zabývá se také situací německých obyvatel v internačních táborech. V neposlední řadě se zabývá i obnovenými retribucemi v roce 1948 z hlediska udavačství. Poslední kapitola hodnotí činnost brněnského soudu za celou dobu jeho působení. V příloze práce jsou přiřazeny fotografie pořízené přímo ze spisů v Moravském zemském archivu. Zobrazují na příkladech různých osob nejdůleţitější rozhodnutí soudu od přijetí vězně aţ po jeho popravu. Stanovené otázky jsou řešeny porovnáváním podobných případů a hledáním rozdílů v tom jak byly případy posuzovány, popřípadě rozdílné rozsudky odůvodňovány. V práci byly sepsány veškeré aspekty činnosti soudu a poskytují celkový náhled na činnost tohoto soudu při trestání zločinu udavačství. Tato práce bude přínosem zejména pro historiky a pro badatele zabývající se trestáním válečných viníků. Práce se nezabývá jinými činy trestnými podle dekretu prezidenta republiky č. 16/1945 Sb. z důvodu obrovského mnoţství materiálů dostupných v Moravském zemském archivu, a také proto, ţe jejich řešení by překračovalo rámec této diplomové práce.

6

1 Retribuční dekrety od počátku Nejen Československo, ale i další evropské země jako například Polsko, Francie, Norsko či Nizozemí se po válce chtěly vypořádat s válečnými zločinci a schválily retribuční

předpisy

podobné

těm

našim.

Dekret

prezidenta

republiky

č. 16/1945 Sb., o potrestání nacistických zločinců, zrádců a jejich pomahačů a o mimořádných lidových soudech (dále jen „velký retribuční dekret“), jak jiţ z jeho názvu vyplývá, netrestal jen nacistické zločince, ale i zrádce a kolaboranty z řad českých obyvatel. V Československu se setkáváme s dualismem právní úpravy retribucí - Slovensko si z politických důvodů vytvořilo pro retribuce předpisy vlastní, které se v mnohém lišily od těch českých. Slovenské soudy začaly soudit později, a proto provozovaly svoji činnost déle, neţ tomu bylo v českých zemích. Exilová vláda pracovala na vytvoření dekretů jiţ od roku 1942, jejich znění se vyvíjelo pospolu se situací v Protektorátě a se stupňováním nacistických zvěrstev. Důleţitou událostí, která velmi ovlivnila tvrdost poválečných retribucí, bylo „vyhlazení Lidic a mohutná vlna německých represí po atentátu na Heydricha“1. Uvaţování exilové vlády také velice ovlivnil „domácí odboj, který přísné potrestání jak válečných zločinců, tak i domácích kolaborantů několikrát v Londýně urgoval“2. Hlavním cílem nebylo trestat plošně všechny, ale jen ty, u kterých byla vina skutečně prokázána. Na návrhu velkého retribučního dekretu pracovaly komise ministerstva spravedlnosti a Právní rada. Nejdříve měla být procesně –právní a hmotně–právní část upravena odděleně, později se přistoupilo k jejich sjednocení do jednoho předpisu. Dlouhé debaty vyvolávala retroaktivita dekretů. Trestní právo platné před druhou světovou válkou neznalo a ani nemohlo předpovídat budoucí nacistické válečné zločiny. V návrhu velkého retribučního dekretu byly vytvořeny nové skutkové podstaty trestných činů, které zákon na ochranu republiky 1

KUKLÍK, Jan. Mýty a realita tzv. "Benešových dekretů": dekrety prezidenta republiky 19401945. Praha: Linde, 2002, 511 s. ISBN 80-7201-352-1. S.202. 2 Tamtéţ, s. 202.

7

č. 50/1923 Sb., platný před válkou, neznal. Nemohlo se tedy uţít jen jeho ustanovení. Nakonec bylo prolomení zákazu retroaktivity schváleno, protoţe se jednalo o zcela výjimečnou situaci, i přesto, ţe její uţití odporovalo zásadám legality. Konečná podoba velkého retribučního dekretu byla schválena vládou 6. října 1944. Návrh dekretu měl být podle původních představ přijat aţ poté, co jeho znění schválí rovněţ právníci působící za války v Protektorátu Čechy a Morava, kteří znali stávající situaci v Československu, a poté co budou zhodnoceny skutečné poměry doma. I přesto, ţe „publikované znění nese datum 1. února 1945, definitivně se jej Beneš rozhodl podepsat teprve 28. února 1945 /…/ Beneš tedy dal přednost „londýnskému“ dekretu, o němž měl své pochybnosti, před komunistickými návrhy, které, jak tušil, měly být předloženy při jednáních o vládním programu v Moskvě.“3 Znění velkého retribučního dekretu ovšem zatím nebylo konečné. Košická vláda po válce vytvořila vládní program (dále jen „Košický vládní program“), ve kterém poţadovala přísnější trestání domácích zrádců a kolaborantů. Tento poţadavek byl do znění dekretu zařazen a dne 19. června 1945 byl vydán dekret č. 16/1945 Sb., o potrestání nacistických zločinců, zrádců a jejich pomahačů a o mimořádných lidových soudech. Tento dekret se vztahoval na činy spáchané za „zvýšeného ohrožení republiky, tj. od 28. května 1938 do 31. prosince 1946“4. Následně byl dne 24. ledna 1946 velký retribuční dekret schválen Prozatímním Národním shromáţděním a vyhlášen ve Sbírce zákonů a nařízení jako zákon. Podle velkého retribučního dekretu byly zřízeny mimořádné lidové soudy (dále jen „MLS“) v celkovém počtu 24, v sídlech krajských soudů. Rozhodovalo se v pětičlenných senátech, z nichţ pouze předseda byl soudcem z povolání, čtyři přísedící byli soudci z lidu. Čtyři proto, aby kaţdá z politických stran měla svého zástupce a „soudy (nebyly) využívány k politickým intrikám uvnitř vládnoucí

3 4

KUKLÍK op. cit., s. 214. Tamtéţ, s. 372.

8

koalice“5. Soud měl rozhodnout o věci do tří dnů od doby, kdy byl obţalovaný postaven před soud, a pokud se nepodařilo dospět k rozhodnutí, věc se postupovala řádnému soudu. Ke změně došlo novelou dekretu zákonem č. 22/1946 Sb., díky které se mohlo v řízení pokračovat i po oněch třech dnech. Trest smrti měl být vykonán do dvou hodin od vynesení rozsudku, na ţádost odsouzeného mohl být termín posunut o hodinu. Právě díky tomuto velice krátkému termínu byla naprostá většina trestů smrti opravdu vykonána. Jen málo komu se totiţ podařilo podat ţádost o milost prezidenta republiky, ta ovšem neměla odkladný účinek, a proto ještě méně ţadatelů bylo úspěšných. Naproti tomu například na Slovensku čekali odsouzení na výkon tresti smrti i několik měsíců a po takové době bylo často od trestu smrti upuštěno, jednak proto, ţe se časem zmenšila touha po pomstě a jednak proto, ţe čekáním na smrt vlastně vykonával odsouzený trest odnětí svobody. De facto by byl viník trestán dvakrát, kdyby bylo k trestu smrti přistoupeno.6 „V jiných zemích mohl víceméně každý odsouzený, kterého nepopravili okamžitě, počítat se změnou rozsudku“7. Jednání MLS byla veřejná. Zpočátku byly veřejně přístupné i popravy odsouzených, ale od popravy náměstka praţského primátora Dr. Josefa Pfitznera, na kterou se přišli podívat tisíce lidí, včetně dětí, se od výkonu trestu smrti na veřejných místech upustilo. Přesto však bylo moţné pořídit si potvrzení a popravě v místech k tomu určených přihlíţet.8 Přípravné vyšetřování vedly komise u okresních národních výborů (dále jen „ONV“) a bezpečnostní orgány. Následně svoji závěrečnou zprávu z vyšetřování, které bylo dle slov ministra Drtiny prováděno „často vadně,

5

FROMMER, Benjamin. Národní očista: retribuce v poválečném Československu. Vyd. 1. Praha: Academia, 2010, 504 s. ISBN 978-80-200-1838-0. S. 117-118. 6 Tamtéţ, s. 135. 7 JUDT, Tony. Poválečná Evropa: historie po roce 1945. V Praze: Slovart, 2008, 986 s. ISBN 978-80-7391-025-9. S. 50. 8 BORÁK, Mečislav. Spravedlnost podle dekretu: retribuční soudnictví v ČSR a Mimořádný lidový soud v Ostravě (1945-1948). Vyd. 1. Šenov u Ostravy: Tilia, 1998, 450 s. ISBN 80-8610107-x. S. 33.

9

neodborně, někdy i jednostranně“9, předávaly veřejným ţalobcům, pokud měly za to, ţe spáchaný čin spadá pod znění velkého retribučního dekretu. Veřejní ţalobci tedy disponovali jen strohými informacemi od těchto komisí a pouze na jejich základě se rozhodovali, zda obţalobu podat či nikoli. Museli tedy postupovat velice obezřetně a pečlivě studovat poskytnuté materiály, ve kterých byla fakta často zkreslena, jak se ukázalo u některých studovaných případů. Proti rozsudku MLS nebylo moţné podat řádný opravný prostředek. Odsouzený ale mohl vyuţít mimořádných opravných prostředků, a to obnovy řízení a zmateční stíţnosti k Nejvyššímu soudu.

9

DRTINA, Prokop. Na soudu národa: tři projevy ministra spravedlnosti Dr. Prokopa Drtiny o činnosti mimořádných lidových soudů a národního soudu. V Praze: Ministerstvo spravedlnosti, 1947, 78, s. 44.

10

2 Zahájení činnosti mimořádných lidových soudů v českých zemích Mimořádné lidové soudy měly charakter stanných soudů, jejich účelem bylo rozhodovat hlavně rychle. Jednalo se o jednoinstanční soudnictví „mající soudit výhradně trestné činy spáchané v letech 1938-1945“10. První začal soudit mimořádný lidový soud v Brně (dále jen „MLS Brno“), protoţe u něj byli jako u prvního jmenováni soudci z povolání, soudci z lidu a veřejní ţalobci a to dne 23. května 1945. Jednalo se o reakci na poválečnou situaci v Brně, protoţe brněnští zástupci „úpěnlivě prosili vládu, aby v Brně zřídila formální soudní instituce pro souzení kolaborantů“11, jinak podle nich „hrozilo masové lynčování“12. Soudit se začalo ještě podle znění tzv. „londýnského dekretu“ a to jako u jediného MLS v Československu. V londýnském dekretu ještě nebyl zahrnut § 11 postihující zločin udavačství. To bylo prohlášeno za trestný čin aţ vyhlášením novelizovaného dekretu podle Košického vládního programu dne 9. července 1945. Proto první vynesené rozsudky nad udavači z Brna ze dne 8. června zněly na § 7 velkého retribučního dekretu. Prvním obţalovaným před MLS Brno byl Němec Leopold Potschka13 (Příloha č. 1). Jednalo se o příslušníka Gestapa, který pracoval jako výpomocný člen při jejich vyšetřování. V této funkci se účastnil osobních a domovních prohlídek a tlumočil české výpovědi do němčiny. Vyslouţil si i svoje vlastní krycí jméno „PO“ (označující počáteční písmena jeho příjmení), kterým označoval kartotéční lístky u osob, které měly být ihned dopraveny do koncentračních táborů. Jeho značka na spisech znamenala pro dotčené osoby smrt nebo týrání hladem a bitím v táboře. Od května do července 1942 se Potschka účastnil vyšetřování osob podezřelých z účasti na atentátu na zastupujícího říšského 10

PEJČOCH, Ivo a Jiří PLACHÝ. Okupace, kolaborace, retribuce. Praha: Ministerstvo obrany České republiky – Prezentační a informační centrum MO, 2010, 327 s. ISBN 978-80-7278-529-2. S. 4. 11 FROMMER op. cit., s. 98-99 12 Tamtéţ. 13 MZA Brno, fond C 144, karton č. 92, Lsp 1/45.

11

protektora Reinharda Heydricha. Označoval podezřelé rodiny, které byly následně odvezeny na Gestapo, vyslýchány a týrány. Mnozí z nich byli zastřeleni. Dle jeho slov u Gestapa pracoval kvůli penězům, protoţe jeho plat zde dosahoval 1000 K (znamená „Korun“, měna značena dle spisu) měsíčně, coţ byla na tehdejší dobu velká suma. Při hlavním přelíčení dne 8. června byl Potschkemu za zločiny dle §§ 3 odst. 2, 7 odst. 1 a § 9 velkého retribučního dekretu udělen trest smrti. Bylo přistoupeno k veřejnému výkonu trestu vzhledem ke zvrhlé povaze pachatele, jeho postavení a počtu zločinů. Trest mu byl vyměřen dle § 7 odst. 3 velkého retribučního dekretu. Veřejná poprava se konala na nádvoří Jahnovy tělocvičny na Údolní ulici v Brně v 18:00 hod. (Příloha č. 2) Druhým odsouzeným ten den byl domovník z ulice Cejl Václav Bébar14. Přestoţe byl Čech, udal obyvatele tohoto domu, otce se synem - Jana a Miroslava Ţádníkovi,

pro

poslech

zahraničního

rozhlasu.

Oba

byli

převezeni

do koncentračního tábora Osvětim, kde zemřeli. Bébar věc neudal přímo Gestapu, ale řekl o poslechu rozhlasu svému známému Wolnerovi, který vše zařídil. Pohnutkou k tomuto činu byla Bébarova nenávist k Ţádníkovi, protoţe ten s ním hrubě zacházel a neplatil mu za „čištění ani klíčné“. Bébar se podle výpovědí svědků za války velmi často stýkal s Němci, zdravil je zdviţením ruky a choval se k nim sluţebnicky. Svědci popisovali Bébara jako špatného člověka, kterému nikdo nevěřil v národnostních věcech. Při hlavním přelíčení obţalovaný prohlásil, ţe se necítí vinen. Toho dne byl odsouzen k trestu smrti. Jeho přáním po vynesení rozsudku bylo prodlouţit lhůtu o hodinu a mluvit s knězem, čemuţ bylo vyhověno. Opět bylo přistoupeno k veřejnému výkonu trestu. Zvláštností je, ţe po vynesení rozsudku ve 14:05 hod. se předseda senátu Dr. Selucký ještě zeptal odsouzeného, zda je vinen, a ten na to odpověděl, ţe ano. K výkonu trestu smrti se přistoupilo v 18:00 hod., byl tedy popraven zároveň s Potschkem. Bébarovu poslednímu přání, aby mu bylo povoleno vidět manţelku, se nevyhovělo, protoţe o to poţádal těsně před popravou a jeho manţelka nebyla k zastiţení.

14

MZA Brno, fond C 144, karton č. 92, Lsp 2/45.

12

Do třetice probíhal ten den soud s Němcem Adolfem Blaţkem15. Ten udal inţenýra Vladimíra Laušmana za to, ţe odstranil Němci vylepovaný plakát s písmenem „V“ z výkladní skříně svého obchodu. Laušman za to byl osm dní vyšetřován Gestapem v Kounicových kolejích. V tomto spise se nachází faktická chyba ohledně Laušmanova vyšetřování Gestapem - ve zprávě od oblastní úřadovny Sboru národní bezpečnosti (dále jen „SNB“) je totiţ uvedeno, ţe byl vězněn celých 14 dní. Stráţmistr, který měl v den udání sluţbu, uvedl, ţe v té době měli na stanici na starost jen plakáty s písmenem „V“ a měli nařízeno kaţdý případ poškozeného plakátu hlásit okamţitě Gestapu. Blaţek tímto spáchal zločin podle § 7 odst. 1 velkého retribučního dekretu a byl odsouzen k 8 letům těţkého ţaláře zostřeného jedním postem čtrnáctidenně, navţdy pozbyl občanskou čest a celý jeho majetek propadnul státu. Polehčovalo mu jeho doznání a zachovalost. Zemřel v březnu 1946 ve věznici na Mírově. Všem těmto případům předsedal Dr. Ladislav Selucký, přísedícími soudci z lidu byli Rudolf Náprstek, Vilém Vidlák, František Kubásek a Emanuel Barša. Veřejným ţalobcem byl Dr. Čermák. U těchto hlavních přelíčení se střídaly jen osoby obhájců. Brněnským popravčím byl Rudolf Pleskač, jehoţ jméno se objevuje u všech soudních poprav. Původně měl velký retribuční dekret platit jen jeden rok, ovšem vzhledem k počtu nevyřízených případů byla platnost dekretu ještě dvakrát prodlouţena, a to zákonem č. 149/1946 Sb., ze dne 8. července 1946 a zákonem č. 245/1946 Sb., ze dne 18. prosince 1946. Oficiálně skončila činnost MLS dne 4. května 1947. Komunisté chtěli činnost soudů ještě dále prodluţovat, ale jak píše Drtina, podařilo se je uklidnit nabídkou, „že nedokončené případy budou odevzdány řádným soudům, a že tedy dosud nesouzení kolaboranti a zrádci soudu neujdou“16.

15

MZA Brno, fond C 144, karton č. 92, Lsp 3/45. DRTINA, Prokop. Československo můj osud: kniha života českého demokrata 20. století. 1. vyd. Praha: Melantrich, 1992. Sv. II, kniha 2. S. 257-714. ISBN 80-7023-114-9. S. 282. 16

13

3 Průběh procesů souvisejících s udavačstvím u MLS Brno 3.1 Fenomén udavačství Velký retribuční dekret, co do způsobu určení skutkových podstat, „postupoval podle stupně nebezpečnosti.“17 Udavačství je zařazeno po zločinech proti státu, zločinech proti osobám a zločinech proti majetku. Bylo tedy povaţováno za méně nebezpečné neţ ostatní trestné činy, i kdyţ i následkem udavačství docházelo k velkým ztrátám na ţivotech českých obyvatel. Trestný čin udavačství upravoval, jak jiţ bylo řečeno, § 1118 velkého retribučního dekretu. Tento paragraf postihoval udání zaloţená na skutečnosti, i ta vymyšlená, a to konaná ve sluţbách nepřítele (konfidenti), v jeho zájmu (fanatičtí nacisti) nebo jen vyuţívaje situace (msta, podlost). Udavačství se stíhalo poměrně vysokými tresty, a to těţkým ţalářem od pěti let aţ po doţivotí, popřípadě trestem smrti. Záleţelo na tom, jaké mělo udání důsledky. Faktem ale je, ţe se nijak nerozlišovalo, co do výše odnětí svobody před MLS, zda udavač způsobil pouze několikadenní či několikaměsíční ztrátu svobody druhé osoby. Před MLS se posuzovala jak objektivní, tak subjektivní skutková podstata zločinu udavačství. Muselo tedy být prokázáno, ţe pachatel čin opravdu spáchal a také, ţe to bylo úmyslně či z nedbalosti, jinak nemohl být za čin odsouzen. Objevovaly se i případy, kdy udavač měl zřejmý úmysl jiného udat, ale například stráţník, kterému udání sdělil, věc ututlal, popřípadě dopis zaslaný na Gestapo byl prozíravým pošťákem roztrhán a podobně. Jednalo se tedy ve svém závěru o pouhý pokus zločinu udavačství, který by neměl být trestný,

17

VLČEK, E. Dějiny trestního práva v českých zemích a v Československu. 3. nezměn. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2006. s. 44. ISBN 8021040564. s. 45 18 Dekret prezidenta republiky č. 16/1945 Sb., o potrestání nacistických zločinců, zrádců a jejich pomahačů a o mimořádných lidových soudech. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 10. 2. 2013].

14

protoţe skutková podstata § 819 trestního zákona, tedy pokus zločinu, ve velkém retribučním dekretu nebyla uvedena.20 S tímto názorem nesouhlasil Moravec, který uvedl, ţe „všechny obecné předpisy trestního zákona [platí] i pro obor retribučního zákona“21. Trestalo se tedy i nedokonané udavačství. Pachatelkou takového nedokonaného činu byla i Češka Emilie Češková22. Pokusila se udat Gestapu anonymními dopisy rovnou 24 osob pro jejich protiněmeckou činnost, přípravu atentátu na vlaky a přechovávání třaskavin. Udavačské dopisy naštěstí nebyly odeslány, protoţe je zadrţeli zaměstnanci pošty. Zajímavostí je, ţe se obţalovaná ke svému činu doznala u vyšetřovací komise Národního výboru a následně u hlavního přelíčení své doznání odvolala a popřela. V dopise zaslaném soudu jejím manţelem je uvedeno, ţe obţalovaná byla k doznání přinucena násilím. Toto tvrzení u soudu popřel vyšetřující referent komise Národního výboru, a proto nebyl brán v potaz. Během řízení byla lékaři označena za „psychopaticky zatíženou osobu“, ale nebyla u ní zjištěna ţádná duševní choroba. Kdyby se Gestapu udání opravdu dostalo do rukou, hrozilo by všem udaným trestní stíhání. Češková byla MLS Brno odsouzena na pět let těţkého ţaláře, ke ztrátě cti na osm let a propadnutí celého jmění státu. Co se týče polehčujících okolností, polehčovalo „původní faktické doznání obžalované, zachovalost a dále také skutečnost, že obžalovaná dle posudků znalců psychiatrů je osobou psychopaticky zatíženou“, přitěţovalo jí více udání na více osob. Podobně

i

Češka

Františka

Putnová 23,

která

byla

uklízečkou

v Kounicových kolejích, v roce 1941 poslala anonymní dopis na Gestapo (Příloha č. 3), v němţ obviňovala manţela z poslechu zahraničního rozhlasu. K napsání dopisu se přiznala, udala ho prý z nenávisti, protoţe jiţ nemohla jinak. K udání byla dohnána chováním svého muţe, který ji bil, měl poměr s jinými ţenami

19

Zákon č. 117/1852 ř.z., o zločinech, přečinech a přestupcích, ve znění předpisů jej měnících a doplňujících ke dni 1. 1. 1927. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR. 20 BRYCHTA, František. Pokus zločinu udavačství. Právní praxe, 1948, ročník XII. S. 108. 21 MORÁVEK, Jaroslav. Pokus zločinu udavačství. Právní praxe, 1948, ročník XII. S. 164. 22 MZA Brno, fond C 144, karton č. 279, Lsp 362/47. 23 MZA Brno, fond C 144, karton č. 242, Lsp 1964/46.

15

a dokonce ji nakazil syfilidou. Dopis nebyl Gestapu doručen díky zadrţení uvědomělým pošťákem Hugo Doleţelem, který ukryl za okupace více dopisů adresovaných na Gestapo. Kdyţ se Putnové nepodařilo manţela zbavit, protoţe dopis na Gestapo nedošel, udala ho znovu v roce 1943. Tentokrát pro sabotování práce. Věc udala svému známému Františku Horákovi ve Zbrojovce, kde byla zaměstnána. Putna prý podplatil úředníky úřadu práce sádlem, aby nemusel na práci do Říše a jako jeho společníka označila Karla Neuera, který prý úplatky také doručoval. Horák věc sdělil majoru Matouschkovi, který to udal na Gestapu. Neuera Gestapo surově vyslýchalo a hrubě týralo a po třech dnech byl propuštěn. Putna byl vězněn sedm týdnů v Kounicových Kolejích a ve věznici Pod Kaštany. Putna na oplátku v únoru 1946 podal na svoji manţelku oznámení u oblastní úřadovny státní bezpečnosti. Spáchala tedy zároveň zločin udavačství a zločin nedokonaného udavačství podle § 8 a § 11 velkého retribučního dekretu. Polehčujícími okolnostmi bylo „částečné doznání, nevěra, týrání a pohlavní nákaza způsobená jí manželem, a že v případě udavačského dopisu zůstalo při pokusu“. Byla odsouzena senátem v čele s předsedou Roučkem dne 14. prosince 1946 k deseti letům těţkého ţaláře a ztrátě cti na deset let, celé její jmění propadlo státu. Putnová si z trestu moc neodpykala, v roce 1947 se bezpečnostní komise ústředního národního výboru (dále jen „ÚNV“) usnesla, ţe jí doporučuje udělit milost, protoţe byla „dohnána k činu manželovým nelidským týráním a rodinnými poměry“ a prezident jí skutečně trest prominul. Dne 29. září 1949 byla propuštěna na svobodu. O Horákovi a Matouschkovi bude řeč i v kapitole 3.4 Obnovené retribuce. Oba sehráli velkou roli v pomoci Němcům a v perzekuci Čechů. Udavačství bylo za války velice rozšířeným jevem a Drtina ho označil za jeden „z nejhnusnějších zločinů“24. Před MLS v českých zemích bylo udavačství dokonce nejčastějším předmětem obţaloby. Stránský označil udavače za „zrádce jednotlivých synů a dcer národa /…/, kteří za peníze nebo z jiné

24

DRTINA 1947 op. cit., s. 19.

16

pohnutky vydávali své spoluobčany německým žalářníkům a katům. Nikdo nebude živen, kdo tímto způsobem zavinil něčí smrt“25. Je tedy vidět, ţe snaha potrestat viníky tohoto nízkého činu byla po válce velká. Frommer uvádí, ţe udavačství „plnilo zásadní funkci při zachovávání represivní formy vlády“26. Za protektorátu nikdo nikomu nevěřil a všudypřítomný strach bránil tomu, aby se lidé společně postavili proti nacismu. „Velký retribuční dekret nerozlišoval mezi konfidenty a udavači“27. Konfidenti byli ti, kteří s Gestapem spolupracovali za peníze. Spolupráce bývala delšího charakteru. Tito agenti Gestapa, jak byli také nazýváni, pracovali tajně, takţe se udaná osoba o tom, kdo ji udal, nedozvěděla. Udavači naproti tomu za své informace ţádnou odměnu nedostávali. Jednali ve vlastním zájmu a ve většině případů se jednalo o jednorázové udání. Najdou se samozřejmě i případy, kdy bylo jednou osobou udáno více lidí. Gestapo v takových případech dotyčnému často přímo sdělilo, kdo podal udání. Výjimkou nebylo ani předloţení originálu udání při výslechu či konfrontace s udavačem přímo na Gestapu. Moravec se vyjádřil, ţe je těţké rozlišovat mezi zrádci a kolaboranty v rámci udavačů, neboť „zrádcem by byl ten udavač podle § 11 dekretu, který by udal a svým udáním zavinil smrt význačného činitele domácího odboje, kolaborantem udavač, který by udal svého souseda z osobní zášti“28. Ve sluţbách nepřítele pracoval například Adolf Steiner29, který sice nebyl konfidentem Gestapa, ale dewisenschutzkommanda, kde vystupoval pod jménem Haba. Za okupace udal dvě osoby. Teodora Sýkoru v roce 1940 za to, ţe převáţel peníze ze Slovenska do Protektorátu proti tehdejším německým devizovým předpisům. Za jeho udání dostal Steiner 30 000 K. Miroslava Pirocha udal za stejný čin v roce 1941 a odměnou mu byla částka o dost niţší, „jen“ 5000 K. 25

STRÁNSKÝ, Jaroslav. Národní a lidové soudy. Právní praxe, 1945, ročník IX. S. 189-190. FROMMER op. cit., s. 204. 27 Tamtéţ, s. 211. 28 MORÁVEK, Jaroslav. Křivé nařčení z kolaborantství a asociálnosti a jeho trestně-právní důsledky. Právní praxe, 1946, ročník X. S. 55. 29 MZA Brno, fond C 144, karton č. 277, Lsp 344/47. 26

17

Výše těchto částek byla zjištěna z vyúčtování udavačské odměny, které byly nalezeny, a na nichţ byl podpis obţalovaného. Steiner vypověděl, ţe si jako ţid koupil doklady od Slováka Haby a vydával se za něj, aby unikl perzekucím na ţidy. Ostatní ho prý díky tomu povaţovali za árijce. Odsouzen byl 2. května 1947 na 15 let těţkého ţaláře, ke ztrátě cti na 15 let a celé jeho jmění propadlo státu. Předseda senátu Dr. Neumann hlasoval pro připuštění důkazu obhajoby a spolu s jedním přísedícím i pro sníţení trestu na deset let ţaláře (Příloha č. 4). Steiner si v roce 1950 zaţádal o obnovu řízení z důvodu formálních chyb při hlavním přelíčení. Domníval se, ţe mělo být přihlédnuto k mnoha polehčujícím okolnostem (za války údajně pomáhal ţidům i Čechům, bojoval v Rudé armádě, atd.) a dále vytkl předsedovi Dr. Neumanovi jeho zaujatost (při hlavním přelíčení prý po vyjádření, ţe bojoval při revoluci v Rusku, „přeletěl cynický, zlý úsměv jeho (předsedovou) tváří a byl konec jeho nepodjatosti“). V této souvislosti mluvil Steinerův obhájce s Dr. Neumanem a ten se měl údajně vyjádřit, ţe „onoho 2. května řídil /…/ několik přelíčení, moje nervy byly velice přetíženy a byl jsem nadto duševně vyčerpán. Jen tak se mohlo státi, že jsem ony skutečně důležité okolnosti opomněl. Jest však mimo všechnu pochybnost, že žádosti odsouzeného o obnovu pře bude vyhověno a že odsouzený vzhledem na takové množství naprosto přiznatelných polehčujících okolností /…/ bude osvobozen“. Dnes můţeme jen spekulovat, zda se tento rozhovor opravdu stal. Vzhledem k obrovskému mnoţství případů a nedostatku soudců je to klidně moţné, ale moţná se jednalo jen o zoufalý pokus, jak si sníţit trest. I přesto, ţe obnova řízení povolena nebyla, trest si jako většina odsouzených neodpykal celý a v červnu 1954 byla Steinerovi udělena milost (Příloha č. 5).

3.1.1 Druhá světová válka Za války se udávalo z nejrůznějších důvodů. Ve spisech MLS Brno se objevují i případy psychicky narušených osob, ale ve většině případů byly udavači zcela při smyslech a snaţily se někomu pouze pomstít. Udávalo se z ideového přesvědčení, ţe se tím pomáhá politickému reţimu, s čímţ se setkáváme velice

18

často u osob, které přešly k německé národnosti, přátelily se s Němci a dělaly vše pro to, aby se jim zavděčily. Důvodem byl občas i strach nebo závist. Tento fenomén se nevyhnul snad ţádnému prostředí ani společenské vrstvě obyvatel. Udávalo se mezi příbuznými, mezi kolegy v práci, sousedy, dokonce i mezi kamarády v hospodě. Předmětem udání byl dle spisů MLS Brno nejčastěji poslech zahraničního rozhlasu či protiněmecké smýšlení, výroky a činnost. Objevily se udání pro hospodářské činy, ukrývání a drţení zbraně, sabotáţ pracovního nasazení, schvalování atentátu na Heydricha apod. Je jasné, ţe ne vţdy bylo udání zaloţené na skutečnosti a stávalo se, ţe se vymyšlené udání jeho strůjci vymstilo. „V mnoha desítkách případů nacistické bezpečnostní orgány odmítly udání jako vymyšlené, nepodložené, či učiněné pouze z osobní msty či nevraživosti a samy potrestaly udavače za falešné svědectví“30. Za vymyšlené udání byl potrestán rovnou dvakrát český horník Viktor Pospíšil31. Ten udal písemně na Gestapu svého švagra Vladimíra Koblíţka za to, ţe schvaloval vraţdu dvou německých policistů v Plzni, poslouchal zahraniční rozhlas, zakazoval docházku syna do německé školy a schvaloval zásady prezidenta Beneše. Při konfrontaci s Pospíšilem na Gestapu ale bylo prokázáno, ţe udání bylo učiněno ze msty, a ţe údajné činy byly vymyšleny. Proto byl Koblíţek po 11 dnech propuštěn na svobodu a zatčen byl místo něj Pospíšil. Pospíšil před MLS Brno ospravedlňoval svůj čin tím, ţe nejdříve ho udal Koblíţek na četnické stanici v Oslavanech. Jednou za to, ţe Pospíšil domů přinesl ukradený mák, přitom v té době byly noční krádeţe máku trestány smrtí. Jindy zase za to, ţe kradl švestky. Za heydrichiády si Pospíšil pořídil na černo prase, Koblíţek o tom samozřejmě věděl, a protoţe hrozilo stíhání více osob, Pospíšil se prasete zbavil. Dozvěděl se, ţe Koblíţek o praseti s někým mluvil v obchodě, a proto ho udal na Gestapu. Při hlavním přelíčení dne 10. srpna 1946 Pospíšil prohlásil, ţe se necítí vinen, i kdyţ v protokolu o výslechu u ONV je jeho doznání. Byl mu udělen trest těţkého ţaláře v trvání 12 let 30 31

BORÁK op .cit., s. 225. MZA Brno, fond C 144, karton č. 158, Lsp 514/46.

19

zostřeného měsíčně jedním tvrdým loţem, ztráta občanské cti na deset let a celé jeho jmění propadlo státu. Ve spise je připojeno i doporučení KSČ z Oslavan ze dne 5. května 1949 (Příloha č. 6), aby byl Pospíšil propuštěn, „protože pochází z proletářské rodiny a vždy se choval jako vzorný příslušník dělnické třídy. Jeho provinění nebylo nikterak závažné a tak těžký trest má na svědomí „drtinovská justice“!!“32 Pravděpodobně hlavně díky tomuto doporučení, obsahujícímu kritiku předchozího průběhu retribucí, byla Pospíšilovi dne 27. prosince 1949 udělena milost s pětiletou podmínkou. Dalo by se říci, ţe za války bylo důleţité neznepřátelit si své sousedy. Dokonce i sousedi, kteří se tvářili přátelsky, udávali druhé, ať jiţ z nenávisti či závisti. Jedním takovým byl i František Stára33, český dělník, který učinil 4. října 1940 ve 22:40 hod. (Příloha č. 7) na stálé sluţbě brněnského Gestapa trestní oznámení na Josefa Fice, který u něj byl v nájmu i se svojí ţenou. Údajně měl poslouchat spolu s dalšími lidmi ve svém bytě rozhlas a opatřovat svým známým načerno maso a špek. K nim měl Fic přístup, protoţe pracoval na brněnských jatkách. Rozhlas opravdu poslouchali, dokonce v době, kdy se ještě se Stárou přátelili, ho Fic k sobě pozval, aby s ním šel poslouchat Beneše. Stára mu pak mockrát vyhroţoval, ţe ho udá, ţe ho k tomu nutil. Na Gestapu se asi přehlédlo, ţe se jedná i o udání pro poslech cizího rozhlasu, protoţe věc rovnou předali Oddělení pro stíhání černého obchodu u policejního ředitelství v Brně. To následně provedlo několikrát u Fice prohlídku, byl i vyslýchán, ale bez újmy. Nebyla mu uloţena ani pokuta, protoţe nebylo dokázáno, ţe maso, které prodával svým známým, předraţuje. Stára se doznal, ţe Fice udal, a hájil se tím, ţe uţ nevěděl, jak se této rodiny jinak zbavit, protoţe mezi nimi byly velké rozpory. Pavla Ficová například udala pro uráţku na cti Stáru, protoţe jí nadal, „že je rajda a kdo lže, ten krade“, a tudíţ ona byla nucena udání podat. Jednou jí dokonce Stára dal v jejím bytě facku, a proto šla na policii. Netrvala na stíhání, tak se jí musel jen omluvit. U hlavního přelíčení před MLS Brno Stára prohlásil, 32 33

MZA Brno, fond C 144, karton č. 158, Lsp 514/46. MZA Brno, fond C 144, karton č. 269, Lsp 222/47.

20

ţe se necítí vinen. Prý je neudal pro poslech rozhlasu, ale jen za to maso na černo, přitom z výpisu z knihy Gestapa plyne, ţe to není pravda. Stára se dokonce hájil tím, ţe je nechtěl udat na Gestapu. Ptal se prý ve městě po tajné policii, kterou ale nemínil Gestapo, a aţ kdyţ byl v budově, tak se to dozvěděl. Díky tomu, ţe Stára ukrýval před Gestapem Františka Psotu, místopředsedu Národního výboru v Sokolnici, bylo přihlédnuto k § 16 odst. 2 velkého retribučního dekretu. Stára byl tedy odsouzen k ţaláři pod hranicí minima v trvání tří let, zostřeného tvrdým loţem měsíčně, ztrátě cti na pět let a propadnutí poloviny majetku. Přitěţovalo mu udání ze dvou důvodů, polehčovalo částečné doznání a podpora Psoty. V odůvodnění rozsudku se dozvídáme, ţe se jednalo o osobu mnohokráte trestanou pro hrubé majetkové delikty. To, ţe udával v noci, aby ho nikdo neviděl, značilo nízkého udavače. Na Gestapu přímo prosil, aby jeho jméno zůstalo v tajnosti a navrhnul, ať večer někoho pošlou do bytu Fice, z čehoţ byl zlý úmysl dokonale prokázán. Udáním ohrozil i ty, kteří skutečně docházeli k Ficovi poslouchat rozhlas. Dne 22. prosince 1947 v sedm hodin ráno Stára umřel ve slévárně ČKD Blansko. Dle ohledacího listu přirozenou smrtí. Svého souseda neměl v oblibě ani soukromník Alois Vojkovský 34, který byl německé národnosti. Byl obviněn z udání domovníka Šoustala pro drţení zbraně a uráţení Hitlera. Došlo k tomu tehdy, kdyţ majitelé domu Vojkovští vyuţili situace, kdy Šoustal nebyl doma, a všechny věci mu vyklidili ven, aby ho donutili se vystěhovat. Nereagoval totiţ na výpověď z bytu. Přitom nalezli loveckou pušku. Šoustal oznámil na četnické stanici v Tišnově stráţmistru Krejčímu, ţe Vojkovský ho vystěhovává a dovedl ho na místo. Vojkovský udal, ţe našli u Šoustala ukrytou loveckou pušku a na základě tohoto udání Šoustal upozornil, ţe Vojkovský má na půdě také zbraň, která byla později opravdu nalezena. Celou situaci hlásila četnická stanice Gestapu v Brně dle nařízení, ţe vyšetřování německých příslušníků můţou provádět jen německé orgány. Vojkovský prohlašoval, ţe je německé národnosti a ukazoval hákový kříţ

34

MZA Brno, fond C 144, karton č. 227, Lsp 1761/46.

21

na rameni. Gestapo si pro Šoustala přijelo, provedlo prohlídku bytu a vyslýchalo ho po tři dny nejen za drţení zbraně, ale také ve věci uráţky Hitlera. Jednou spolu totiţ s Vojkovským a Adámkem poslouchali jeho projev a Šoustal prohlásil, ţe je to „lump, holkař a uchvatitel“. Na Gestapu byl Šoustal konfrontován jak s Vojkovským, tak se svědkem Adámkem. Následně byl vězněn na právnické fakultě, v táboře Pod Kaštany a na Cejlu. Celkem strávil ve vězení osm měsíců. Vojkovský upozornil, ţe za celou situaci si můţe sám, protoţe došel pro četníka a zároveň si nedovedl představit, proč to udělal, kdyţ věděl, ţe jako pro Čecha to pro něho bude mít horší následky. Šoustal udal manţele Vojkovské po válce a to dne 25. května 1945 u ONV v Tišnově, následně podal trestní oznámení 12. února 1946 u ONV znovu, protoţe Vojkovští byli stále na svobodě a dle jeho slov dostali národní spolehlivost. Při hlavním přelíčení 18. prosince 1946 byl Vojkovský odsouzen ke třem letům ţaláře, ztrátě občanské cti na tři roky a propadnutí celého majetku. Polovinu trestu si měl odpykat v pracovních oddílech. Předseda senátu Dr. Pásek v odůvodnění uvedl, ţe Vojkovský sice udal Šoustala ze zlosti, ale trest mu byl sníţen jednak proto, ţe nevykonal čin spontánně (neudal by Šoustala kdyby se „neunáhlil“ a nedošel pro četníka) a také proto, ţe je mu nad 70 let a je zachovalý. Z nenávisti udávala i dělnice Marie Míšová35. Prostřednictvím svého druha Hermana udala Antonína Uhlíře na Gestapu pro protiněmecký výrok. Obţalovaná prohlásila, ţe se před Hermanem jen zmínila, ţe slyšela Uhlíře, jak říká, ţe postřílí všechny Němce, ale nechtěla, aby ho udal. Při výslechu na Gestapu ovšem potvrdila, ţe to řekl. Aneţce Ludvíkové vyhroţovala udáním na Gestapu pro velké zásoby, pokud jí nedá pět kilogramů mouky a cukru. Odsouzena byla za zločin dle § 11 věty prvé a § 5 odst. 2a velkého retribučního dekretu k trestu těţkého ţaláře v délce 11 let, ztrátě cti na deset let a celé její jmění propadlo státu. V dubnu 1948 ţádal akční výbor národní fronty o revisi případu, protoţe

35

MZA Brno, fond C 144, karton č. 92, Lsp 15/45.

22

se jednalo „jen“ o vyhroţování Gestapem, a proto ţádali sníţení trestu. Veřejný ţalobce nebyl stejného názoru, takţe k revizi nedošlo. Ze msty udával bývalý policejní npor. u protiletecké obrany Adolf Bretfeld36, který se za okupace přihlásil k německé národnosti. Na jaře 1944 udal písemně na Gestapu Boţenu Rytířovou, Marii Zelinkovou a Miladu Marečkovou. Dále propagoval nacistické hnutí, protoţe podřízené nutil zdravit zdviţenou pravicí. Rytířovou a Zelinkovou udal pro jejich údajné protiněmecké výroky, ţe „Führer válku zavinil a nechal sterilisovati cikány a že se Češi nemohou dočkati konce války, aby mohli s Němci strašně zúčtovati“. I přesto, ţe vše popřela, byla Rytířová drţena měsíc ve vazbě. Podle Rytířové ji Bretfeld udal proto, ţe odmítala jeho milostné návrhy a byl proti ní zaujatý. Marečková byla také vyslýchána Gestapem, protoţe vyzývala svou kolegyni Zdeňku Štěrbovou, aby načernila bílé punčochy Němky Edity Krautsiedrové. Všechna udání byla Bretfeldem podepsána. Vlasta Šmerdová dokonce při výslechu prohlásila, ţe ji Bretfeld znásilnil a od té doby s ním udrţovala milostný poměr, ale nikdy prý nedonášela na své kolegyně. Bretfeld se jí jednou svěřil, ţe učinil trestní oznámení na Rytířovou a Marečkovou u Gestapa, ale prý na nátlak majora Štefla. Dne 7. května 1946 se konalo hlavní přelíčení, kterému předsedal Dr. Tišnovský. Za zločin udavačství byl Bretfeld odsouzen na sedm let těţkého ţaláře zostřeného tvrdým loţem čtvrtletně, celé jeho jmění propadlo státu, občanskou čest ztratil rovněţ na sedm let. Dále byl rozsudkem bývalého krajského soudu v Brně 21. ledna 1948 odsouzen pro zločin křivého obvinění na tři roky. I přesto, ţe se veřejný ţalobce vyjádřil proti Bretfeldově odsunu, oblastní úřadovna státní bezpečnosti neměla námitek, a proto bylo upuštěno od dalšího výkonu trestu. Dne 27. prosince 1951 byl Bretfeld vysídlen do NDR. Zkreslujícím prvkem v poměru českých a německých udavačů za války, jsou tzv. „renegáti – tedy jedinci, kteří se před válkou označovali za Čechy

36

MZA Brno, fond C 144, karton č. 135, Lsp 14/46.

23

a po okupaci za Němce“37. Takových lidí, kteří si zaţádali za Protektorátu o německé občanství, a dopustili se tím národní zrady, byla spousta. Někteří díky tomu unikli delšímu trestu, protoţe byli spolu s ostatními Němci (těmi, kteří disponovali německou národností jiţ před válkou) odsunuti z Československa, jiní si po válce zaţádali o vrácení československého občanství. Některým Čechům v jejich ţádostech vyhověno nebylo, asi proto, ţe „při udělování říšského občanství …se brala za základ nevědecká zásada rasového původu“38. To jim ovšem nebránilo v tom, aby projevovali svoje nacistické smýšlení a jakýkoliv projev proti německé říši nebo Hitlerovi, který zaslechli, okamţitě udali na Gestapu. U některých osob se ze spisu dokonce nedozvíme jejich skutečnou národnost, protoţe v kolonce národnost bylo „často škrtáno a přepisováno“39, na různých dokladech jsou uvedeny různé národnosti a ve spisech to vytváří zmatky, podle všeho nejen u brněnských případů. Františka Javůrková 40 si za okupace podala přihlášku k německé národnosti. Udělala tak po svém odsouzení českým soudem, které podle ní bylo nesprávné, v domnění, ţe pak bude mírněji souzena soudem německým. Její přihláška ale nebyla přijata. Byla odsouzena za krádeţ a falšování (ředění) mléka. Při pobytu ve vězení se seznámila s dozorcem Sochorem. Prosila ho, aby ji v době pobytu ve vězení nechal spát u něho v bytě. On to odmítl a Javůrková si pak stěţovala před Augustinou Sonnkovou, ţe Sochor na ni byl přísný a ţe se vyjádřil o Němcích, ţe budou pověšeni. Sochor byl v únoru 1942 předvolán na Gestapo a zjistil, ţe udání proti němu bylo sepsáno Sonnkovou, protoţe měl moţnost nahlédnout do udání s podpisem G. Sonnek. Hlavní přelíčení se konalo dne 14. srpna 1945. Za to, ţe udala pro vymyšlené protiněmecké výroky ze msty Sochora konfidentce Gestapa Sonnkové a nezjištěný počet lidí z protiněmeckého smýšlení, byla odsouzena k šesti letům těţkého ţaláře zostřeného jedním postem měsíčně, celé její jmění propadlo státu a pozbyla na deset let občanskou čest. 37

FROMMER op. cit., s. 210. VLČEK op. cit., s. 60. 39 BORÁK op. cit., s. 133. 40 MZA Brno, fond C 144, karton č. 96, Lsp 62/45. 38

24

V srpnu 1945 zaţádala o prezidentskou milost. Ve spise je přiloţeno potvrzení partyzánské jednotky, ţe Javůrková partyzánům za války dávala zdarma potraviny a lihoviny (Příloha č. 8). Dne 27. června 1947 se zemský soud v Brně usnesl v neveřejném zasedání, ţe se trest zmírňuje na tři roky těţkého ţaláře a propadnutí jedné poloviny jmění ve prospěch státu, protoţe podporovala partyzány, politické vězně a pozůstalé po nich. Dne 12. září 1947 byla podmíněně propuštěna na svobodu. Ošetřovatelka Markéta Růţičková41 se také přihlásila za okupace k německé národnosti. František Růţička, který s ní ovšem není nijak spřízněn, ji po válce dne 9. března 1946 udal za to, ţe ona udala za války ho. Růţička měl totiţ jednoho dne nedorozumění s manţelem Růţičkové, protoţe ten házel po jeho dětech kameny. Kdyţ mu Růţička domlouval, ať to nedělá, přiběhla Růţičková a křičela, ţe si to s ním vyřídí jinak. Odpoledne pro Františka Růţičku přišlo Gestapo, odvedlo ho na Mozartovu ulici, kde byl vyslýchán, bylo mu kladeno za vinu, ţe hanobil německý národ. Následně byl měsíc ve věznici na Cejlu a propuštěn byl jen díky tomu, ţe jeho manţelka podplatila německého advokáta. Situace se opakovala znovu, ale Růţičková slíbila, ţe odvolá udání, pokud jí zaplatí 12 000 K. Růţička i s rodinou utekli na Slovensko, nebyl tedy dále stíhán. Boţena Hrejsemnou vypovídala, ţe po okupaci začala Růţičková české lidi nenávidět, nadávala spolubydlícím a pro kaţdou maličkost udávala české lidi na policejním komisařství. Sama Boţena Hrejsemnou byla od Růţičkové udána, ţe prý na ni v noci čekala a chtěla ji přepadnout a dále ţe jí nadávala do Heinleinovců. Růţičková vše popřela, ale při hlavním přelíčení, které se konalo dne 16. listopadu 1946, byla pro spáchání zločinu udavačství z národnostní nenávisti odsouzena na pět let těţkého ţaláře, čest ztratila také na pět let a celé její jmění propadlo státu. Trest si odpykávala v trestnici pro ţeny v Řepích. Dne 16. února 1946 zaţádala o odsun do Německa s matkou, ale aţ 2. prosince 1948 se jí dostává odpovědi, ţe se ţádosti nevyhovuje.

41

MZA Brno, fond C 144, karton č. 218, Lsp 1492/46.

25

V červenci 1950 byla propuštěna, protoţe si jako jedna z mála odpykala celý svůj trest. Do doby trestu se jí totiţ započítala i vazba od 18. července 1945 do 16. listopadu 1946. Například Karel Bubla42 si v roce 1939 podal přihlášku k německé národnosti, ale nebyl přijat. Za protektorátu pracoval v brněnské plynárně jako výběrčí. Podle poválečného udání Hedviky Weissové byl za války udavačem. Její muţ byl prý kvůli jeho udání vězněn na Gestapu 14 dní, protoţe nechtěl od Bubly přijmout rakouský dvougroš, ţe je neplatný. Weiss se nemohl k případu vyjádřit, protoţe jako ţid zemřel za války v koncentračním táboře. Bubla vypovídal, ţe ho neudal, jen se šel na Gestapo informovat, zda jsou uvedené mince v platnosti. Hlavní přelíčení se konalo v justičním paláci v Brně dne 3. května 1947. I přesto, ţe se obţalovaný necítil vinen, byl předsedou senátu Dr. Roučkem odsouzen za spáchání činu dle § 11 věty druhé odsouzen na pět let ţaláře, celé jeho jmění propadlo státu a čest ztratil na deset let.

3.1.2 Po roce 1945 Dalo by se říci, ţe udavačství po válce dosahovalo stejné míry jako za války. Osoby, které byly za války udány, se chtěly pomstít za bezpráví, které na nich bylo učiněno, coţ je vcelku samozřejmé. Byly k tomu dokonce přímo nabádány národními výbory, které vyzývaly občany k udávání zrádců a kolaborantů. To samozřejmě vedlo mimo obvinění skutečných viníků i k obrovskému mnoţství nepodloţených,

neprokazatelných

a

vymyšlených

udání

plynoucích

ze soukromých sporů, nenávisti nebo i z politických důvodů. Drtina43 ve svém projevu před Ústavodárným národním shromáţděním přednesl část tajného krajského oběţníku NSDAP ze dne 25. dubna 1945, ve kterém se nabádají činovníci (Volksgenoss) této strany, v případě, ţe se jim nepodaří uprchnout před zatčením, aby se nabídli jako svědci a obvinili Čechy ze spolupráce s německými úřady, popřípadě, aby se jich domluvilo více 42 43

MZA Brno, fond C 144, karton č. 281, Lsp 401/47. DRTINA 1947 op. cit., s. 63-64.

26

na společné výpovědi. Objevily se dokonce případy vynucených falešných svědectví gestapáků, která byla dále účelově pouţita a měla slouţit k odstraňování občanů nepohodlných komunistům. Tito gestapáci byli drţeni ve vazbě, místo toho, aby byli souzeni před MLS a komunistická policie na nich vymáhala svědectví výměnou za svobodu. Mimo to i „někteří morálně slabí, většinu zcela po právu z kolaborace obvinění lidé, byli získáváni jako informátoři nebo předem připravení svědci proti „zájmovým osobám““44. Aby se zamezilo takovým nepravdivým udáním, vydalo ministerstvo spravedlnosti směrnici směřovanou k veřejným ţalobcům, ţe se nemá pouţívat svědectví gestapáků proti Čechům u MLS, „nejsou-li takové činy prokazovány též jinými svědectvími nebo jinými důkazními prostředky“45. Podle všeho byla tato taktika ze strany komunistů znovu pouţívána také po převratu v roce 1948. Doktor Bobek po ukončení retribucí kritizoval samotné znění § 11 velkého retribučního dekretu a tím i činnost zákonodárců, protoţe „zapomněl chránit lid před lidem“ a dospěl k názoru, ţe k situaci vyřizování si účtů s nevinnými jejich nepravdivým udáním nemuselo dojít, kdyby byl připsán ještě druhý odstavec: „Kdo využívaje situace přivoděné revolucí, jiného pro nějakou vymyšlenou činnost udal, trestá se rovněž za zločin!“46 Jak jiţ bylo řečeno, trestal se jak dokonaný zločin udavačství, tak i jeho pokus. Trestné bylo samozřejmě i spolupachatelství, i kdyţ v takových případech se obţalovaní vţdy bránili, ţe k činu byli donuceni, nebo ani na Gestapu nebyli, udání někdo učinil jejich jménem. Václav Novák přišel v červenci 1945 oznámit u Národní bezpečnostní stráţe (dále jen „NBS“) mechanika Jana Macháčka47, ţe ho za okupace v roce 1942 udal na Gestapu pro poslech zahraničního rozhlasu a přechovávání legionářské uniformy. Obţalovaný se nepohodl s manţelkou,

44

STANĚK, Tomáš. Tábory v českých zemích 1945-1948. Vyd. 1. Šenov u Ostravy: Tilia, 1996, 263 s. ISBN 80-902075-3-7. S. 114. 45 DRTINA, Prokop. Československo můj osud: kniha života českého demokrata 20. století. 1. vyd. Praha: Melantrich, 1992. Sv. II, kniha 1. 253 s. ISBN 80-7023-114-9. S. 115. 46 BOBEK, Bedřich. Konec retribuce. Obzory, 1947, roč. 3., č. 18. S. 233. 47 MZA Brno, fond C 144, karton č. 266, Lsp 162/47.

27

se kterou se chtěl rozvést, a která se nastěhovala ke svému otci Václavu Novákovi. Macháček to vše sdělil známému Němci Františku Seemanovi a ten navrhl, aby šli jejího otce udat na Gestapu. Seeman vše udal a následně byl volán obţalovaný, aby to potvrdil, coţ udělal. U Nováka byla provedena prohlídka a uniforma nebyla nalezena, rádio ano, ale došlo se k závěru, ţe na tomto přístroji se zahraniční rozhlas nedá naladit. Opět se zde setkáváme s případem, kdy sám udavač byl zatčen Gestapem a ponechám ve vazbě pro křivé obvinění a to rovnou na dobu sedmi týdnů ve vězení Pod Kaštany, protoţe při konfrontaci Macháček nemohl svá tvrzení nijak dokázat. Obţalovaný se vymlouval, ţe ani nevěděl, ţe na právnické fakultě sídlí Gestapo. Trest byl sníţen dle § 16 proto, ţe svědci prokázali, ţe v zaměstnání v továrně úmyslně ničil německé granáty, přeřezával vedení německé armády apod. Dne 11. března 1947 byl odsouzen senátem v čele s předsedou Dr. Neumanem ke třem letům těţkého ţaláře, ztrátě cti na pět let a celé jeho jmění propadlo státu. Trest si odpykal celý a v roce 1959 Lidový soud trestní v Brně rozhodl, ţe bylo jeho odsouzení zahlazeno, protoţe vedl řádný ţivot pracujícího člověka. Jednou z obětí svého udávání po válce byla také dělnice Cecílie Gregorová48. Tu udala na stanici SNB Luňáčková dne 4. ledna 1946. Gregorová spolu s její sestrou Marešovou udaly v červnu 1942 na Gestapu Josefu Luňáčkovou a Františku Uhrovou pro vymyšlené uráţky Hitlera a schvalování atentátu na Heydricha. Schvalování atentátu se přitom v té době trestalo smrtí, jelikoţ to bylo v době stanného práva. Obě byly naštěstí jen vězněny na Gestapu 11 dní a následně propuštěny. Luňáčková na SNB uvedla, ţe Gregorová vše udala ze msty, protoţe její syn zbil několikrát dceru Uhrové. Uhrová si šla stěţovat na jeho chování a přitom ji Mareš zbil. Následně šla věc udat na četnickou stanici. Hlavní přelíčení se konalo dne 10. července 1946, ale řízení bylo odloţeno za účelem provedení dalších výslechů. Dne 18. října 1946 pak byla Gregorová uznána vinnou a odsouzena byla k 15 letům ţaláře, ztrátě cti navţdy a celé její

48

MZA Brno, fond C 144, karton č. 169, Lsp 738/46.

28

jmění propadlo státu. Hned 23. října 1946 si zaţádala o odsun do Rakouska, ale nebylo jí vyhověno. V roce 1954 jí byl prezidentskou milostí prominut zbytek trestu a dne 23. břena 1954 byla propuštěna. Její sestra Ţofie Marešová byla osvobozena a věc byla postoupena ONV za účelem stíhání dle dekretu č. 138/1945 Sb., o trestání některých provinění proti národní cti.

3.1.3 Porovnání důsledků udavačství za války a po válce I přesto, ţe exilová vláda upozorňovala ve svých rozhlasových projevech za války, ţe budou souzeni všichni ti, kdo se „provinili proti svým vlasteneckým a státním povinnostem. Ať již ze strachu, ze zbabělosti či dokonce z hrubého prospěchářství a cynické nemravnosti“49, spousta lidí se po válce vymlouvala, ţe nevěděli o trestnosti svého jednání a spoléhali, ţe ze situace vyjdou bez újmy, jako tomu bylo po první světové válce, kdy se trestné činy spáchané za války netrestaly. Za války mohla udaná osoba na Gestapu očekávat nejdříve výslech, ze kterého byli někteří i propuštěni po několika hodinách, pokud dokázali hodně zapírat. Pokud Gestapo nebylo přesvědčeno o tom, ţe udání bylo vymyšlené, čekala dotyčného vazba s pravidelnými výslechy Gestapa, které se bitím a týráním snaţilo doznání vynutit. Takto mohli být lidé vězněni několik dní či několik měsíců a následně byli propuštěni. Jiné činy byly trestány dokonce posláním do koncentračního tábora. V takových případech došlo často k úmrtí vězně, i kdyţ objevily se i případy osob, které byly během války z koncentračního tábora propuštěny. Například vinou německého dělníka Ignáce Fochera50, který udal v roce 1939 Františka Suchánka u německé policie pro protiněmecké výroky („Kdybych tady měl Hitlera, tak bych ho probodnul vidlema“, apod.), se Suchánek dostal do koncentračního tábora. Oba spolu pracovali, rozváţeli sodovky. Mockrát se bavili o reţimu, pak se jednou nepohodli, Focher dal výpověď a řekl,

49

DRTINA, Prokop. A nyní promluví Pavel Svatý: londýnské rozhlasové epištoly z let 1940-1945. Praha: Vladimír Ţikeš, 1945, 453 s. S. 44. 50 MZA Brno, fond C 144, karton č. 263, Lsp 113/47.

29

ţe Suchánkovi ukáţe. Za tři dny na to byl Suchánek předveden na německou policii k výslechu a propuštěn. Za 14 dní, dne 26. září 1939, byl zatčen příslušníky Schutzpolicie a skončil v koncentračním táboře v Oranienburgu. Propuštěn byl 20. dubna 1942. Případ oznámil na SNB Suchánek, který Fochera poznal, po tom co ho potkal v Moravské Třebové. Obţalovaný vše popíral, ale vzhledem k tomu ţe nikdo jiný nevěděl, co si v autě říkali, bylo jasné, ţe udával Focher. Zajímavé je, ţe hlavní přelíčení se konalo v Moravské Třebové pod hlavičkou MLS Brno. Odsouzen byl senátem Dr. Mazala dne 13. března 1947 k deseti letům těţkého ţaláře, ztrátě cti na stejnou dobu a celé jeho jmění propadlo státu. Přitěţující okolností nebylo nic. Zajímavé je, ţe i přesto, ţe způsobil téměř tříleté věznění Suchánka v koncentračním táboře, dostal trest stejný, jako by Suchánek byl vězněn třeba jen týden na Gestapu. V roce 1950 bylo upuštěno od dalšího výkonu trestu a Focher byl odsunut. (Příloha č. 9) Po válce se před MLS Brno mohli pachatelé dočkat trestů odnětí svobody od pěti let aţ po doţivotí, popřípadě trestu smrti. Na jednu stranu tedy byly tresty přísnější co do doby strávené ve vězení, na stranu druhou bylo trestání spravedlivé a hledaly se objektivní důkazy pro odsouzení pachatelů. Za války mohli udaní těţko očekávat, ţe se budou moci hájit. K činu se sice většinou přiznali, ale aţ po tvrdém mučení Gestapem. Takové doznání tedy nemělo ţádnou váhu. Trestaní po válce si mohli být jisti vlídnějším zacházením a ve většině případů spravedlivým rozsudkem.

3.2 Tresty ukládané za trestný čin udavačství Tresty ukládané za udavačství byly stejné jako tresty za ostatní činy trestné podle velkého retribučního dekretu. Udavačství 51 se trestalo odnětím svobody v rozpětí od pěti do deseti let, respektive od deseti do 20 let při zavinění ztráty svobody československého občana, doţivotím při udání více lidí nebo s důsledkem těţké 51

Dekret prezidenta republiky č. 16/1945 Sb., o potrestání nacistických zločinců, zrádců a jejich pomahačů a o mimořádných lidových soudech. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 10.2. 2013].

30

újmy na zdraví a smrtí pokud udání zapříčinilo něčí smrt. Pobyt ve vězení se zostřoval postem či tvrdým lůţkem. K trestu odnětí svobody se dále udělovaly vedlejší tresty - ztráta občanské cti a propadnutí majetku státu. Z rozsudků MLS Brno vyplývá, ţe trest odnětí svobody nikdy nebyl uloţen samostatně, vţdy se jednalo o kombinace většinou všech trestů (tedy odnětí svobody, spolu se ztrátou občanské cti a propadnutím majetku). Ztráta občanské cti bývala převáţně udělena na dobu shodnou jako trest odnětí svobody, ale nastupovala aţ jaksi druhotně, tedy po odpykání trestu odnětí svobody či propuštění z důvodu amnestie. Majetek propadnul ve většině případů celý, jen výjimečně propadla jeho část. V potaz byly brány i polehčující okolnosti, i kdyţ to bylo v rozporu s retribučním dekretem - mezi nimi se ve spisech objevila zachovalost, doznání, a to i částečné, loajální chování za války, pomoc Čechům v odboji nebo nízký věk obţalovaného v době spáchání činu. Přitěţujícími okolnostmi byl samozřejmě velký počet obětí udavačství a důsledky, které udání způsobilo (pokud byla způsobena smrt, většinou byla smrt trestem i u MLS, ovšem nebylo to pravidlem), souběh více činů apod. Občas se v rozsudku objevily i řekněme „bizarní“ polehčující okolnosti. Jako v případě českého učitele Jana Pazourka52 (Příloha č. 10), který udal v roce 1941 další učitele pro poslech zahraničního rozhlasu, protiněmecké schůzky apod. Udání udělal proto, ţe si myslel, ţe se ostatní učitelé proti němu spikli a udali ho českým úřadům. Ve stejné době s ním totiţ probíhalo řízení u krajského soudu trestního v Brně, protoţe školní peníze pouţíval na pokrytí svých dluhů. Proto zašel za Blockleiterem strany NSDAP a oznámil mu vymyšlené věci. Ten toto udání ovšem neučinil. Několik svědků uvedlo, ţe Pazourek byl dobrým Čechem a „pokud to šlo, byl stále nemocen, aby šetřil sílu pro naši novou republiku a nás všechny poučoval, jak to máme dělat, abychom pracovali Němcům co nejméně. Nikdy nebyl přítelem Němců, naopak horlivým a dobrým Čechem, přinášel nám

52

MZA Brno, fond C 144, karton č. 146, Lsp 203/46.

31

zprávy z londýnského a moskevského rozhlasu, mohli jsme mu plně důvěřovat“. Odsouzen byl 10. května 1946 k pěti letům těţkého ţaláře a ztrátě cti na pět let, čtvrtina jeho majetku propadla státu. Polehčující okolností bylo rozčilení pachatele (!). Komise pro podmíněné propuštění rozhodla o jeho propuštění na svobodu dne 20. listopadu 1948. Osvobozena byla například dělnice Carmen Ţemličková53, Němka (přihlásila se aţ v protektorátu, ale v roce 1946 jí bylo vráceno čs. občanství), která údajně vyhroţovala v autobuse lidem, ţe je udá pro poslech cizího rozhlasu, ale toto se neprokázalo. Ve spise je přitom přiloţen „hromadný a spontánní protest“ proti tomu, aby se Ţemličkové a její dceři vrátilo občanství a aby byly prohlášeny za národně spolehlivé. Anně Hromádkové dluţila Ţemličková 450 K, a kdyţ ji na to Hromádková upozornila, pohrozila jí Ţemličková, ţe ji dostane do koncentračního tábora Dachau. Ţemličková byla veřejným ţalobcem obţalována jen z udání na Josefu Kuncovou na protektorátní policii pro uráţku Hitlera a pro výrok, ţe Rusko válku vyhraje. Ţemličková vše, co proti ní bylo řečeno, popřela, sama se prý ani nehlásila k německé národnosti. Za války prý zaţádala o podporu a měla vyplnit nějaký dotazník, pak jí přišlo oznámení, ţe je zapsaná v německém katastru. Dne 30 ledna 1947 rozhodl MLS Brno, ţe se Ţemličková osvobozuje. Dopustila by se činu podle § 11 věty prvé velkého retribučního dekretu, ale stráţmistr Král vypověděl, ţe Ţemličková Kunzovou neudala, jen se o ní zmínila mezi řečí. Nejednalo se tedy o udání v pravém slova smyslu, protoţe nebyl sepsán ţádný protokol ani nedošlo k vyšetřování. Nebyla tedy naplněna skutková podstata udavačství. Profesorka Marie Zapletalová54 byla dne 11. dubna 1947 rovněţ osvobozena od obţaloby. Údajně měla udat kapitána Piramodova pro drţení zbraně (konkrétně prý chtěl Zapletalovou zastřelit), vyšlo ovšem najevo, ţe vzduchovkou mířil na jejího psa, který dávil jeho slepici. Při hlavním přelíčení dvě svědkyně vypovídaly trochu odlišně od svých přechozích výpovědí 53 54

MZA Brno, fond C 144, karton č. 260, Lsp 83/47. MZA Brno, fond C 144, karton č. 273, Lsp 292/47.

32

a vysvětlily, ţe nečetly protokol o výslechu a jen ho podepsaly. Piramidov za okupace zemřel, nebylo tedy moţné získat jeho svědectví. Výpovědi svědků se od sebe v důleţitých faktech velice lišily (jedni říkali, ţe Piramidova odvedlo Gestapo, jiní, ţe byl předvolán a došel tam sám), několik svědků vypovídalo i ve prospěch obţalované. Vzhledem k nepřítomnosti přímých důkazů nebylo moţné rozhodnout o vině Zapletalové. Případ byl postoupen trestní nalézací komisi při ÚNV města Brna k řízení dle dekretu č. 138/1945 Sb., o trestání některých provinění proti národní cti. Vzhledem k nemoţnosti podání řádného opravného prostředku proti rozsudku MLS, odsouzení podávali ţádost o amnestii prezidenta republiky. Individuální milost ale byla udělována jen výjimečně.

3.2.1 Vývoj ukládaných trestů Po prozkoumání katalogu trestních spisů bylo zjištěno, ţe za působení MLS Brno došlo k určitému vývoji v myšlení a uvaţování soudců, a to i těch z lidu, takţe se tresty zmírňovaly a přihlíţelo se více k polehčujícím okolnostem. Objevuje se tendence sniţovat tresty pod zákonem stanovenou hranici, popřípadě méně závaţné činy ani netrestat a raději přistoupit k osvobození pachatele. V roce 194555 bylo celkově souzeno u MLS Brno za trestný čin udavačství 182 lidí, v průměru na deset let ţaláře. Trest smrti padl celkem šestkrát (3,3% obţalovaných) a trest doţivotí osmkrát (4,4%). Pod nejniţší zákonnou hranici byl trest vyměřen v sedmi případech (3,8%), přitom nejniţším trestem bylo šest měsíců těţkého ţaláře. Nejčastěji ukládaným trestem odnětí svobody bylo 12-ti leté vězení a to u 24 osob (13,2%), druhým nejčastějším byl pětiletý trest u 22 osob (12%). Zproštěno obţaloby bylo celkem 29 osob (16%) a v deseti případech (5,5%) byl vydán zatykač nebo řízení zastaveno z jiného důvodu. K hlavnímu přelíčení nedošlo v důsledku úmrtí, ať jiţ přirozenou smrtí nebo sebevraţdou, u 11 obţalovaných (6%). 55

ADÁMEK J.-VYMLÁTILOVÁ M.: Mimořádný lidový soud Brno – Katalog trestních spisů, Díl I - IX. 1945-1946 (1948). Katalog, 1992, s. 1134, ev.č. 169.

33

V roce 194656 bylo stíháno mnohem více udavačů a to 406, v průměru byli odsouzeni rovněţ na deset let. Trest smrti i trest doţivotí padly v obou případech dvanáctkrát, procentuálně se tedy k tomuto trestu přikláněli soudci o něco méně, u 3 % obţalovaných. Častěji se rozhodlo o vyměření trestu pod nejniţší zákonnou hranici a to ve 20 případech (5%), přitom nejniţším trestem byly pouhé dva měsíce ţaláře udělené invalidovi Antonínu Náplavovi 57 za udání z důvodu černého obchodování. I nejčastěji ukládaný trest odnětí svobody byl niţší neţ v roce 1945 a to desetiletý u 53 osob (13,1%), druhým nejčastějším byl opět pětiletý trest u 48 osob (12%). Zproštěno obţaloby bylo 117 osob, coţ je o celých 13% více neţ v předchozím roce. Ve 14 případech (3,5%) byl vydán zatykač nebo bylo řízení zastaveno. Dvě osoby se nedoţily hlavního přelíčení. Jak vyplývá ze spisů, po roce 1946 byla velká část obţalovaných osvobozena pro nedostatek důkazů nebo neopodstatněnost ţaloby. Vidíme tedy, ţe kdyţ se začaly poměry uklidňovat, touha po vypořádání si účtů s Němci a českými kolaboranty se zmenšovala. Moţná to bylo dáno i tím, ţe soudci z lidu začali s trestanými Čechy soucítit, moţná jim přišlo nespravedlivé Čechy soudit, kdyţ u Němců se od jejich trestání upouštělo a raději se přikračovalo k jejich odsunu. Rok 194758 byl k obţalovaným také shovívavější. Celkově bylo obţalováno z trestného činu udavačství 93 lidí, v průměru na osm a půl roku. Nikdo nebyl odsouzen k trestu smrti, trest doţivotí byl udělen dvakrát. Opět se sniţovaly tresty pod nejniţší zákonnou hranici a to v šesti případech (6,5%), přitom nejniţším trestem byl jeden rok ţaláře. V procentech (6,5%) bylo v roce 1947 uděleno nejvíce takto nízkých trestů, coţ potvrzuje uklidňování poměrů po válce. Nejčastěji ukládaný trest se také sníţil a to na odnětí svobody na pět let u 14 osob (15%), druhým nejčastějším byl desetiletý trest u 11 osob (12%). Zproštěno obţaloby bylo 43 osob, tedy téměř polovina všech obţalovaných, coţ je nejvíce za působení MLS Brno do této chvíle. Jeden obţalovaný uprchl 56

ADÁMEK, VYMLÁTILOVÁ op. cit. MZA Brno, fond C 144, karton č. 210, Lsp 1329/46. 58 ADÁMEK, VYMLÁTILOVÁ op. cit. 57

34

před hlavním přelíčením a nikdo nezemřel. Dalo by se říci, ţe osoby, které se dostaly před soud aţ v roce 1947, měly větší štěstí a velmi pravděpodobně byli souzeni mnohem mírněji, neţ kdyby s nimi bylo vedeno řízení hned po válce. I přesto, ţe v roce 1947 uţ byla poválečná atmosféra klidnější a přistupovalo se velice často k osvobození obţalovaných, v některých případech byla pověst udavačů natolik špatná, ţe se k potrestání přistoupit muselo. Německá sluţebná Marie Finsterlová 59 udala na Gestapu v roce 1941 Jaroslava Lišku pro uráţku Adolfa Hitlera, v roce 1943 udala tajnou skrýš v sokolovně v Jevíčku u německého četníka, takţe tělocvičná jednota Sokol přišla o část svého jmění. Spáchala tedy zločin udavačství dle § 11 věty prvé a druhé velkého retribučního dekretu a zločin proti majetku dle § 5 zákona č. 117/1852 ř.z., o zločinech, přečinech a přestupcích, ve znění předpisů jej měnících a doplňujících ke dni 1. ledna 1927 (dále jen trestní zákon „tr.z.“) a § 9 velkého retribučního dekretu. Odsouzena byla 4. března 1947 předsedou senátu Dr. Neumanem v nepřítomnosti na 12 let ţaláře, ke ztrátě cti na 12 let a celé její jmění propadlo státu. Finsterlová byla jiţ v dřívějšku trestána 22x(!) pro podvody a krádeţe (Příloha č. 11), nejednalo se tedy o osobu, která by měla dobrou pověst. Po okupaci se hlásila k německé národnosti a podle ONV v Jičíně vystupovala jako „náruživá a zuřivá Němka“. Stýkala se s Němci, její manţel se stal členem tajné německé policie, často vyhroţovala Gestapem a lidé z ní měli strach. Liška bydlel ve stejném domě, Gestapo ho věznilo deset dní a nutilo ho k přiznání. Nakonec byl propuštěn pro nedostatek důkazů. Vzhledem k tomu, ţe mu Gestapo sdělilo, kdo ho udal a byl mu ukázán i udavačský dopis s podpisem Finsterlové, nebylo pochyb o tom, ţe udání učinila ona. Při vyslýchání svědků vyšlo najevo, ţe udala více lidí pro černý obchod apod. Dne 12. července 1955 jí byla udělena prezidentská milost.

59

MZA Brno, fond C 144, karton č. 265, Lsp 159/47.

35

Podobně se přišlo i na dělnici Annu Čarvášovou 60. Ta udala v roce 1940 na Gestapu Karla Šmidka pro poslech zahraničního rozhlasu a ten byl následně vězněn 14 měsíců ve věznici krajského soudu v Brně na Cejlu. Při výslechu byl, jak uvedl „tělesně ztýrán, aby bylo vynuceno na mě přiznání. Byl jsem tehdy pobit do hlavy, do prsou a do zad, takže jsem měl na těle plno modřin. Na to byla k jednomu mému výslechu volána obviněná, která, když jsem popíral, byla se mnou konfrontována, při čemž prohlásila: „On poslouchal zahraniční rozhlas a basta“.“ Po válce Šmídek případ oznámil na stanici SNB ve Střelicích a to dne 7. července 1945. Čarvášová popřela, ţe by sama udávala, ale doznala, ţe Šmídkovo odsouzení a zatčení zavinila tím, ţe tuto okolnost sdělila třetí osobě. Šmídek vypověděl, ţe kdyţ došel k Čarvášové domů, aby si nechal spravit boty od jejího manţela obuvníka, který ale nebyl doma, stěţovala si Čarvášová, ţe Němci opět sníţili dávku cukru. Pro její protiněmecké řeči Šmídek „pojal /…/ k ní důvěru a svěřil /…/ se jí, že /…/ slyšel Jana Masaryka mluvit v rozhlase v Londýně“. Odsouzena byla senátem v čele s předsedou Dr. Slabihoudkem dne 4. února 1946 k deseti letům těţkého ţaláře zostřeného tvrdým loţem měsíčně, ztrátě cti na deset let a celé její jmění propadlo státu. Ţádosti o milost ze dne 19. června 1948 nebylo vyhověno, ale i tak si neodpykala celý trest. Dne 7. března 1951 byla podmíněně propuštěna na svobodu se zkušební dobou pět let.

3.2.2 Způsob výkonu trestů Trest

odnětí

svobody

se

odpykával

v naprosté

většině

případů

ve zvláštních nucených pracovních oddílech, o kterých pojednával dekret prezidenta republiky č. 126/1945 Sb., o zvláštních nucených pracovních oddílech. Souviselo to především s naprostým nedostatkem pracovních sil po válce ve většině

oborů.

§ 14 písm. b) velký

Na

tento

retribuční

dekret dekret.

odkazoval Pracovní

svým

oddíly

byly

ustanovením zřizovány

„ve věznicích krajských soudů, trestních ústavech, ale i různých pracovních

60

MZA Brno, fond C 144, karton č. 126, Lsp 608/45.

36

oddílech, kde byly i další kategorie vězňů“61. Podmínky výkonu trestu nebyly vţdy takové, jak by se slušelo na demokratický stát a mnohdy se i podobaly těm nacistickým, které nedodrţovaly ani jakýsi minimální standard. Někdy dokonce nebylo přistoupeno k výkonu trestu v pracovních oddílech, jako třeba v případě Čecha Jana Zahradníčka62. Ten byl vedoucím fašistického časopisu Vlajka, ve kterém uvedl prezidenta Beneše ve veřejný posměch („Kdo chce lůj? Z těch volů, kteří věří, že přijde Beneš nazpět.“). Nechal zatknout Gestapem zámečníka Hynka Hloušku, protoţe mu strhl tento článek z plotu a Hloušek za to byl dva měsíce vyslýchán na Gestapu. Zahradníček byl konfidentem německé špionáţní sluţby. Sám se přihlásil 9. května 1945 na stanici SNB. Dne 28. listopadu 1945 se konalo hlavní líčení, ve kterém Zahradníček uznal svoji vinu. Byl mu udělen trest v délce 20 let ţaláře, trvalá ztráta cti a celého jmění za to, ţe udal u Gestapa pro protiněmecké smýšlení a jednání Hloušku a zavinil tak ztrátu jeho svobody. Vzhledem k jeho invaliditě si neodpykal trest v nucených pracovních oddílech. Dne 25. března 1954 byl Zahradníček na základě amnestie propuštěn. Dále byl udělován vedlejší trest ztráty cti, který znamenal podle znění § 1563 velkého retribučního dekretu především ztrátu jak pasivního, tak aktivního volebního práva, dále ztrátu vyznamenání, hodností a funkcí, nemoţnost být něčí zaměstnavatel, jakkoliv se účastnit vydávání tiskovin, nemoţnost konat svobodné povolání, apod. To vlastně pro odsouzeného znamenalo nemoţnost najít si jiné pracovní uplatnění neţ například jako dělník. Podle spousty názorů vedl právě tento trest k tomu, ţe se komunisté dostali k moci – zbavili se totiţ většiny svých odpůrců, často i díky jiţ zmiňovaným fingovaným udáním. Tito nepřátelé reţimu teď nemohli volit, čímţ přispěli komunistům k politickému vítězství. Za spáchání 61

JANÁK, Dušan. Kapitoly o československém vězeňství 1945-1955: historické souvislosti, právní základy a politické aspekty. Vyd. 1. Opava: Slezské zemské muzeum Opava, 2002, 253 s. ISBN 80-86224-34-1. S. 36-37. 62 MZA Brno, fond C 144, karton č.107, Lsp 238/45. 63 Dekret prezidenta republiky č. 16/1945 Sb., o potrestání nacistických zločinců, zrádců a jejich pomahačů a o mimořádných lidových soudech. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 10.2. 2013].

37

zločinu udavačství byla jen výjimečně udělena trvalá ztráta cti. Setkáváme se s ní u odsouzených na doţivotí, nebo logicky u odsouzených k trestu smrti. Většinou byla ztráta cti udělena na dobu shodnou jako trest odnětí svobody. Tento vedlejší trest nastupoval aţ po odpykání trestu odnětí svobody, konkrétně dnem propuštění na svobodu, ale po stanovené době odsouzený čest opět nabyl v plném rozsahu. Tak tomu bylo i u dělníka, rovněţ se jmenujícího Jan Zahradníček64. Ten udal u správy německé věznice v Brně Pod Kaštany ţida Ottu Kohna pro protiněmecký výrok, ţe „Němci budou jednou naříkat na Hitlera, kam je zavedl“. Kápa z vězení Karla Mariu k tomuto udání Zahradníček vyzval. Při této situaci byl přítomen i v té době vězněný JUDr. Antonín Jemelík, který vystupoval jako svědek a obhájce bratra Otty Kohna, který věc udal u MLS. Otta Kohn byl po udání zmlácen Gestapem, převezen do koncentračního tábora Mauthausen a utýrán. Během okupace se Zahradníček přihlásil k německé národnosti a sám se přihlásil na práci do Německa. Pro spáchání návodu ke zločinu udavačství podle § 5 tr.z. a § 11 velkého retribučního dekretu byl odsouzen dne 21. února 1947 senátem v čele s předsedou Dr. Neumanem k šesti letům ţaláře, ztrátě cti na šest let a propadnutí celého jmění. Návod pro něj byl přitěţující okolností. Trest si odpykal celý a v roce 1951 byl propuštěn. Trest ztráty občanské cti mu začal „dnem odpykání trestu, tj. dnem 8.11.1951 a končí mu dnem 8.11.1957“ (Příloha č. 12). Dalším vedlejším trestem bylo propadnutí majetku státu. Tady překvapivě propadal celý majetek i u odsouzených k nejniţší zákonem stanovené hranici, tedy pěti let. Pokud byl trest vyměřen s pouţitím § 16, tedy pod zákonnou hranici, většinou byla udělena jen částečná ztráta majetku. Následující případ ale ukazuje, ţe vedlejší tresty vţdy udělovány nebyly.

64

MZA Brno, fond C 144, karton č. 263, Lsp 126/47.

38

Vzhledem k věku obţalované korespondentky Jaroslavy Pospíšilové 65, která v 16 letech spáchala nedokonaný zločin udavačství, nebyla v jejím případě vyslovena ztráta cti ani majetku a bylo přihlédnuto k § 32 odst. 2 velkého retribučního dekretu. Pospíšilová napsala dopis na Oberlandrát v Brně, ve kterém si stěţovala na správu výchovného ústavu v Boskovicích, protiněmecké řeči a hospodářské přestupky a ţe je s chovankami špatně zacházeno. Dopis nakonec nebyl poslán, protoţe ho našla a zabavila jedna z vychovatelek, ale byl předloţen jako důkaz u soudu. Pospíšilová byla odsouzena za nedokonané udavačství dne 19. dubna 1948 na dva a půl roku ţaláře a náhradu nákladů řízení. Dne 16. ledna 1949 byla propuštěna na amnestii. Ve věznicích a táborech se objevovaly i případy tzv. „gestapismu, tj. nepřístojností, které se někdy vyskytovaly při jednání se zadrženými osobami“66. Docházelo ke znásilnění ţenských vězeňkyň, bití, opileckým výstupům a podobně. Na takový případ se mi ovšem nepodařilo u MLS Brno narazit.

3.2.3 Internační tábory a věznice Brno Za války v Brně „Gestapo sídlilo v budově zemské školní rady v Mozartově ulici, po zavření vysokých škol se přemístilo do objektu právnické fakulty na Veveří“67. Kounicovy koleje začali Němci pouţívat po 17. listopadu 1939 jako věznici, kde se konaly veřejné popravy Čechů, na něţ se daly zakoupit lístky jako na nějaké představení. Nejdříve probíhaly s Čechy rychlé soudy, ke konci války se nacisté snaţili zbavit co nejvíce vězňů, a proto popravovali rovnou bez jakéhokoliv soudu. Tímto způsobem v Kounicových kolejích „v lednu 1945 přišlo o život 41, v únoru 34 a do 29. března 28 lidí. Ještě počátkem dubna byl

65

MZA Brno, fond C 144, karton č. 40, Ls 16/48. DRTINA 1947 op. cit., s. 61. 67 FRANCEK, Jindřich. Zločin a trest v českých dějinách. Vyd. 1. V Praze: Rybka Publishers, 1999, 463 s. ISBN 80-86182-91-6. S. 374. 66

39

z Brna vypraven transport KL 3 do Mauthausenu, v jehož plynové komoře zahynulo 214 osob“68. Po válce byli Němci hromadně zatýkáni, internováni nebo posíláni do pracovního zařazení. V Brně byly před těmito opatřeními proti Němcům chráněny „osoby invalidní a těžce nemocné, ženy v pokročilém stadiu těhotenství, rodičky a šestinedělky, ženy s dětmi mladšími šesti let a osoby z národnostně smíšených manželství, pokud se nijak neprovinily proti státu a národu“69 směrnicí vydanou velitelstvím Národní bezpečnostní správy 20. května 1945. Tyto osoby byly ovšem přesunuty do náhradních bytů původně patřících Němcům, kteří byli násilně vystěhováni. V těchto bytech mělo být vměstnáno „nejlépe v jednom vícepokojovém bytě několik rodin, tak aby na každý pokoj připadly 4 osoby“70, jak se uvádělo ve směrnici brněnského Zemského národního výboru z 24. května 1945. Neţilo se jim tedy o moc pohodlněji, neţ by tomu bylo v zajišťovacích táborech, ale alespoň se vyhnuli krutostem, ke kterým docházelo v internačních střediscích. V Brně byli nacisté a Češi podezřelí ze spáchání trestného činu shromaţďováni v soudních věznicích a ironií osudu z důvodu nedostatku jiných prostor

také

v prozatímní

v Ţabovřeskách.

Pobyt

věznici

v těchto

lidového

přelidněných

soudu

Kounicovy koleje

internačních

zařízeních

(v Kounicových kolejích bylo “zpočátku kolem tří tisíc, v červenci ještě 2500 a k 1.8.1945 asi 1500 lidí“71 a v krajské soudní věznici na Cejlu „pro maximálně čtyři stovky osob (se) udržoval průměrný počet vězňů nad hranici 500“72) a nelidské zacházení, měli poměrně často fatální důsledky, např. přímo v Kounicových kolejích přišlo o ţivot „od zřízení v květnu do likvidace na podzim 1945 nejméně 300 lidí.“73 Hygienické podmínky byly neúnosné, zdravotní péče 68

FRANCEK op. cit., s. 374. STANĚK 1996 op. cit., s. 15. 70 Tamtéţ, s. 29. 71 STANĚK, Tomáš. Retribuční vězni v českých zemích: 1945-1955. Vyd. 1. Opava: Slezský ústav Slezského zemského muzea, 2002, 248 s. ISBN 80-86224-33-3. S. 24. 72 STANĚK 2002 op. cit, s. 23. 73 STANĚK 1996 op. cit., s. 82. 69

40

nedostatečná, nedostatek jídla na příděl, to vše způsobilo, ţe spousta lidí byla nemocných. Přitom v takových podmínkách byly drţeny spolu s rodiči často i malé děti. „O bití a mučení v brněnských táborech Malá Klajdovka, Maloměřice a Obřany vypovídají nejen němečtí pamětníci, ale i úřední záznamy“74, ovšem v Kounicových kolejích bylo zacházení dle záznamů nejkrutější a vězni byli často mučeni a museli snášet nehumánní zacházení. V důsledku mnoţících se stíţností na chod těchto táborů a na podmínky, které v nich panovaly, byla zřízena komise, která kontrolovala situaci přímo v těchto zařízeních. Jejími členy byli ministři spravedlnosti, vnitra a zdravotnictví. O tom, jak bylo dále nakládáno s uvězněnými, vypovídají následující čísla z „koncentračního tábora“ (jak byly také dobově nazývány) Kounicovy koleje – od května do září 1945 bylo vyšetřeno 2 324 osob, „do jiných táborů jich přešlo 1753, propuštěno bylo 135, po předběžném výslechu předáno státněbezpečnostnímu oddělení I ŘNB 66 a do soudní vazby 372 (MLS již odsoudil šestadvacet osob, z toho tři k trestu smrti, pět na doživotí a ostatní k trestům na svobodě v délce od 5 do 18 let, šest obžalovaných zemřelo před hlavním líčením, pět případů bylo postoupeno jiným MLS a šestatřicet řádným soudům, trestní řízení bylo zastaveno v 27 případech a v 217 se teprve vedlo soudní přípravné vyhledávání).“75 Nebylo výjimkou, ţe osoby byly drţeny ve sběrných táborech i několik měsíců, aniţ by se vůbec dozvěděly, za co jsou vězněny, popřípadě, aby byly vyslechnuty příslušnými orgány. Týdeník Obzory se v jednom z článků k této situaci vyjádřil takto: „to není republikánská spravedlnost a neposiluje to víru občanstva v právní řád, který už konečně musí býti nastolen.“76 Naproti tomu Zdeněk Chudoba, soudce krajského soudu trestního v Brně, se k neprávem internovaným Čechům vyslovil, ţe „lze s klidným svědomím říci, že 90% těchto 74

STANĚK 1996 op. cit., s. 82. STANĚK 2002 op. cit., s. 27. 76 Co se děje ve světě. Obzory, 1945, roč. 1, č. 12, s. 178. 75

41

nevinných Čechů má máslo na hlavě (sem tam nějaký ten občasný výrok za okupace o samospasitelnosti hitlerčíků, nějaké to pohrožení Gestapem, nějaký spolupracující společek.…). Jisté je, že tato neviňátka před lidový soud nepřijdou. Nemá čas zabývati se podobnými malichernostmi; delší pobyt mezi těmi, které měli tak rádi, jim však nemůže uškodit. Vždyť s přítelem máme sdílet dobré i zlé.“77 Ve sběrném táboře pro Němce zemřela například Irma Urbíschková78, původně Češka, která se za okupace přihlásila k německé národnosti. V srpnu 1945 ji udal cukrář Josef Adler u NBS v Brně. Ten dne 23. července 1941 odstranil z výlohy svého obchodu plakát s nápisem „V“ a za půl hodiny na to ho odvedli dva gestapáci. V autě jiţ seděl holič z téţe ulice Arnošt Werl, který měl chvíli předtím konflikt s Urbíschkovou, také kvůli plakátu a ta řekla, ţe ho udá Gestapu. Oba byli odvezeni na právnickou fakultu a odtud do Kounicových kolejí. Tam byl Adler drţen aţ do 18. srpna 1941. Werl byl vězněn do 6. září 1941. Werlovi bylo na Gestapu řečeno, ţe udání učinila Urbíschková, protoţe se jí prý snaţil podříznout hrdlo břitvou, kdyţ trhal plakát. Urbíschková byla označena jako „známá udavačka a fanatická Němka“. Na konci protokolu sepsaného dne 4. března 1946 u ředitelství národní bezpečnosti (dále jen „ŘNB“) v Brně Urbíschková prohlásila, ţe s ní bylo zacházeno vlídně, takţe si nemůţe stěţovat na vyslýchající orgány. Takové prohlášení spíše evokuje, ţe byla donucená výpověď podepsat. Ve zprávě po vyšetření ŘNB v Brně ze dne 8. března 1946 je uvedeno, ţe Urbíschková „byla nacisticky založena a ve své národní horlivosti nebrala ohled na český národ a jakmile se jí naskytla příležitost k jeho pronásledování, nebo udání, vždy věrně sloužila nacistickým teoriím, i praxím.“ Svědkyně Kudláčková udala, ţe Urbíschková nadávala Čechům sprostě a pronesla, ţe „až Němci vyhrají, že bude mít pod jednou paží hlavu českou a pod druhou židovskou.“ Hlavní přelíčení se mělo konat 23. října, ale 20. října, po ţádosti veřejného ţalobce k předvedení obviněné, přišlo k soudu vyrozumění, 77 78

Z dopisů redakci. Obzory, 1945, roč. 1, č. 15, s. 235. MZA Brno, fond C 144, karton č. 208, Lsp 1295/46.

42

ţe jiţ 2. října 1946 zemřela Urbíschková ve věku 48 let ve sběrném středisku v Maloměřicích – Borky. Jestli mělo na její smrti podíl nevlídné zacházení ve sběrném středisku, nebo třeba spáchala sebevraţdu, se nedozvíme, ve spise totiţ není protokol o ohledání těla. Vyplývá z toho ovšem něco jiného a to, ţe komunikace mezi soudy a sběrnými tábory poměrně vázla. Přitom vzdálenosti mezi jednotlivými institucemi nebyly v Brně nijak velké. Samozřejmě je moţné, ţe to bylo způsobeno přeplněním táborů a následnými zmatky v evidenci zadrţených.

3.2.4 Rozdíly v trestání příslušníků české a německé národnosti Díky novele trestního řádu zákonem č. 166/1946 Sb., mohl veřejný ţalobce upustit od výkonu trestu na svobodě u odsouzených v případě jejich odsunu z Československa. K tomu docházelo u spousty Němců často po odpykání pouhých několika měsíců z uloţených trestů, zatímco odsouzení Češi si museli odsedět trest celý, nebo alespoň jeho velkou část, pokud měli štěstí a byla jim dána milost nebo byli podmíněně propuštěni. Také Němci ze smíšených manţelství nemohli být zařazeni do odsunu, čímţ byli znevýhodněni co do nutnosti výkonu trestu. K odsunu se přistupovalo v případech, kdy „státní zájem na jejich odsunu a na odsunu jejich rodinných příslušníků byl větší než zájem na jejich potrestání“79. O odsunu Němců ve výkonu trestu rozhodovalo ministerstvo spravedlnosti se souhlasem příslušných správních úřadů a netýkal se pachatelů těţších trestných činů, členů Gestapa a podobně. Pokud by se takto osvobozená osoba vrátila do Československa „stíhání mohlo pokračovat a trest musel být vykonán“80. Přechod k německé národnosti se hodně vyplatil sluţebné Anně Harbichové81, která udala šest ţen pro uráţku Hitlera. Harbichovou udal po válce Novotný na SNB Újezd a to dne 28. ledna 1946. Za okupace totiţ jeho soused

79

DRTINA 1947 op. cit., s. 48. JANÁK op. cit., s. 80. 81 MZA Brno, fond C 144, karton č. 205, Lsp 1257/46. 80

43

František Fabin se svojí sluţebnou Annou Harbichovou pomáhali Němcům a bydleli na Novotného majetku, protoţe ten musel s celou rodinou opustit své hospodářství a všechno tam nechat. Harbichová udala jeho ţenu a dalších pět dělnic, které pracovaly na vinohradě, protoţe mluvily nehezky o Hitlerovi v době stanného práva (Valíková řekla, ţe má doma hodně špinavou košili a ţe ji vyvěsí na vůdcovi narozeniny a ostatní se smály a říkaly, ţe to udělají také). Stráţmistr, za kterým Harbichová přišla, ale nic nesepsal a přišel to jen oznámit otci Valíkové, aby si dávala pozor a příště uţ tak nemluvila. MLS Brno po vyšetření zjistilo, ţe Harbichová jako Němka odešla z Újezda 10. července 1946 do sběrného tábora Hustopeče, dne 4. září 1946 byla převezena do sběrného tábora v Brně-Maloměřicích a odsud byla odsunuta do Německa 11. září 1946. Hlavní přelíčení bylo naplánováno na 3. prosince 1946. Kdyby zůstala Češkou, rozhodně by byla odsouzena a větší část trestu by si odpykala. Stejně tak byl odsunut i Němec Otto Doleţálek82, inţenýr a mlynář, ale začněme od začátku. V září 1939 měl udat na Gestapu bývalého prezidenta obchodní a ţivnostenské komory Jindřicha Petra, protoţe se při jedné schůzce mlynářů v hotelu Slavia v Brně vyjádřil, ţe německo-ruská smlouva je první poráţkou Hitlera. Při konfrontaci na Gestapu Doleţálek trval na svém. Petr byl několik dní drţen ve vězení a musel rezignovat na svůj úřad, čímţ utrpěl i újmu na majetku. Při vyšetřování se ukázalo, ţe za okupace nechal Doleţálek semlít přes 1000q obilí načerno a pomáhal občanům i v situacích, kdy to pro něho bylo nebezpečné. Pomáhal totiţ jako znalec v případech černého mletí obilí a vţdy rozhodoval ve prospěch Čechů. Doleţálek udání popřel, prý byl sám pro onen výrok vyšetřován. Pro svou obhajobu na Gestapu řekl, ţe výrok pronesl Petr, ale ţe by to měli povaţovat jen za „kavárenský výrok“. Hlavní přelíčení se ani nekonalo, protoţe obsílka obviněnému nebyla doručena a aţ 3. října 1946 se MLS Brno dozvídá od správy internačního tábora v Hustopečích, ţe jiţ 14. července

82

MZA Brno, fond C 144, karton č. 186, Lsp 987/46.

44

1946 byl Doleţálek i s rodinou odsunut do Německa. Opět vidíme špatnou komunikaci mezi institucemi. Ţádosti o odsun se někdy nevyhovělo, ať jiţ proto, ţe spáchaný čin byl příliš závaţný nebo pro špatné chování odsouzeného. Odsun nebyl povolen ani Němce Heleně Frankové83 (Příloha č. 13). Ta byla zadrţena 11. května 1945 ve svém bytě. Jednalo se o učitelku francouzštiny, jejíţ otec byl ţid a matka Němka. Zásadně mluvila německy a podávala stíţnosti na obyvatele domu. Vyhroţovala třetímu policejnímu revíru oběšením, pokud nebudou její stíţnosti řešit a dovolávala se toho, ţe je říšský protektor K. H. Frank jejím strýcem. Franková předloţila doklady dokazující, ţe za německé okupace byla povaţována za ţidovskou míšenku a byla státní občankou republiky československé, takţe dle norimberských zákonů nebyla povaţována za plnoprávnou Němku. V roce 1942 udala Svobodovou ze msty pro protiněmecký výrok, ţe jí dotyčná nadávala „do židovských luder a německých sviní“. Svobodová za to byla tři hodiny vyslýchána na Gestapu a propuštěna. Dále udala Dr. Leo Bezděka na policejním ředitelství v Brně pro protiněmecké smýšlení. Udávala i v roce 1943, kdy udala na Gestapu a na úřadě říšského protektora několik členů starobrněnského kláštera a preláta Bařinu pro ukrývání písemností, zbraní a cenností, důsledkem čehoţ dva z nich zemřeli. Dále v roce 1945 vyhroţovala obyvatelům stejného domu ublíţením na těle a svobodě.

Franková tedy spáchala zločiny udavačství

dle § 11 velkého retribučního dekretu a zločin veřejného násilí nebezpečným vyhroţováním podle § 5 odst. 2a téhoţ dekretu. Při hlavním přelíčení dne 24. července 1945, kterému předsedal Dr. Selucký, se obţalovaná necítila vinna, ale byla odsouzena na doţivotí poměrem hlasů tři ku dvěma. Sestra odsouzené Anna Franková zaţádala o prominutí zbytku trestu pro Helenu, ale ţádosti nebylo vyhověno, protoţe „není důležitých důvodů, pro které by bylo možno upustit od výkonu trestu, který si odsouzený odpykává a kde zájem státu na výkonu trestu převažuje značnou měrou nad zájmem na odsunu“. Během výkonu trestu byla

83

MZA Brno, fond C 144, karton č. 95, Lsp 51/45.

45

čtyřikrát disciplinárně trestána, projevila se jako neukázněná, nesnášenlivá a drzá vůči ostatním. V roce 1954 jí byl rozhodnutím prezidenta republiky změněn trest doţivotí na trest odnětí svobody v délce 15 let.

Dne 20. května 1955 byla

podmíněně propuštěna na svobodu, zkušební doba byla stanovena na osm let a po její dobu měla Franková zakázaný pobyt v okresu Brno. Řízení

bylo spojeno s Jaroslavem

Matouškem, který informoval

Frankovou o ukrytých věcech v klášteře a rovněţ členy kláštera udal na Gestapu pro ukrývání zbraní a protiněmecký výrok. Matoušek byl za to odsouzen k trestu smrti. Franková trestu smrti unikla jen díky nejednohlasnému hlasování. Na porovnání následujících dvou případů si můţeme ukázat, jaké byly v praxi rozdíly v trestání příslušníků české a německé národnosti. Oba udavači, Němec Stanislav Vach i Češka Karolína Chobotská, byli souzeni velice krátce po sobě (hlavní přelíčení se konala pouhých pět dní po sobě) v roce 1945. Oba případy

byly

souzeny

stejným

předsedou

senátu

MLS

Brno,

a to Dr. Slabihoudkem. Osoby přísedících se aţ na Hendrycha lišily, stejně tak i veřejný ţalobce. Kaţdopádně následkem obou následujících činů byla smrt českého občana, stejně tak i důvod, pro který byli udáni byl podobný. Vzhledem ke krátkému časovému intervalu konání obou hlavních přelíčení se ani názor soudce nemohl nijak výrazně změnit, jednalo se o dobu stále rozjitřenou po válce. Přesto všechno byli následující dva udavači souzeni kaţdý jinak. Karolína Chobotská84 udala v lednu 1943 na četnické stanici v Bučovicích hned čtyři osoby. Františka Horáka za to, ţe ve vlaku vlastně jen říkal pravdu o tom, co viděl na Ukrajině: „Vy víte, co jsou Němci za dobytek. Židé si musí vykopat hrob, odevzdati předtím své šperky, ozdoby a peníze a potom jsou německými vojáky zastřeleni. Viděl jsem dokonce, jak nějaká paní kojila dítě a německý voják ji přitom střelil do čela.“ Ten byl zatčen Gestapem, poslán do koncentračního tábora Dachau, kde v březnu 1945 zemřel. Dále udala Vladimíra Hanáka a Josefa Šplouchala pro drţení zbraně, oba byli nějakou dobu

84

MZA Brno, fond C 144, karton č. 97, Lsp 80/45.

46

drţeni na Gestapu a propuštěni. Josefa Bedáně udala za, to, ţe řekl, ţe „Němci jsou lumpové, jelikož týrají naše lidi v koncentračních táborech, které nutí píti z plivátek, než je z koncentračních táborů propustí“. Bedáň byl měsíc vězněn na Gestapu, následně v Kounicových kolejích kde s ním bylo surově zacházeno a „byl jsem bit tím způsobem, že gestapáci mě bili zaťatou pěstí pod bradu a zezadu mě kopali, až jsem narážel obličejem na zeď“. Pro nedostatek důkazů byl Bedáň propuštěn. Chobotská se k činu doznala, ale udání prý učinila, protoţe ji k tomu pod pohrůţkou donutila Němka Julie Paarová. Chobotská měla být konfidentkou místního stráţmistra na četnické stanici a údajnou „náhončí Gestapa“. Při výslechu se Chobotská snaţila projevit lítost slovy „neměla jsem to dělat, poněvadž jsou to chudáci, co všecko tam musili vytrpět, já jsem to však předtím nevěděla. Poslouchala jsem v neděli z radia reportáž o Lidicích a to mě tak dojmulo. Nikomu jsem na světě neublížila“. Důkazem byly všechna udání podepsaná její rukou. Hlavní přelíčení se konalo 31. října 1945. Odsouzena byla k trestu smrti (Příloha č. 14), celý její majetek propadnul státu a čest ztratila navţdy. Ţádost o milost nepodala, a proto bylo toho dne v 15:50 hod. přistoupeno k neveřejné popravě na nádvoří věznice krajského soudu trestního v Brně na Cejlu. Krejčí Stanislav Vach85 dopadl u soudu o poznání lépe. Vach udal Václava Loubala za to, ţe kdyţ jednou Vach v podnapilém stavu nadával v hospodě na Čechy a prezidenta Beneše, dal mu před hospodou Loubal pár facek. Další udání se odehrálo opět za hospodské řeči. František Pluháček si v hostinci zpíval ruské písničky a píseň Hej Slované. Údajně také prohlašoval, ţe Hitler ztrácí denně 75000 muţů, ţe Němci budou brzy posraní a ţe bude brzy konec. Na adresu Vacha, který býval jeho kamarádem, ale od té doby co přešel k německé národnosti se spolu neměli v oblibě pronesl, ţe „ti čeští psi, kteří se přihlásili k Němcům, učinili tak proto, aby dostali více sádla“. Následovala slovní potyčka a rvačka před hospodou. Další den šel Vach za Blockleiterem

85

MZA Brno, fond C 144, karton č. 98, Lsp 86/45.

47

NSDAP v Blansku Alfredem Lengerem a udal u něho Pluháčka pro protiněmecké výroky a poslech zahraničního rozhlasu. Pluháček byl v září 1941 odveden na Gestapo a následně do koncentračního tábora Osvětim, kde v prosinci 1943 zemřel. Vach se u soudu hájil, ţe udání musel udělat, protoţe Lenger uţ všechno stejně věděl. Dne 5. listopadu 1945 byl odsouzen MLS Brno k trestu doţivotního ţaláře, přestoţe svým udáním způsobil smrt Františka Pluháčka. Celé jeho jmění propadlo státu a navţdy ztratil čest. Ve spise se nachází přímo šokující odůvodnění toho, proč nebylo přistoupeno k trestu smrti. Dr. Slabihoudek, který jako předseda jistě formuloval text odůvodnění, napsal, ţe trest smrti se v takových případech uděluje, ale bylo přistoupeno k doţivotnímu ţaláři, protoţe „trest smrti by tu byl příliš krutý i nespravedlivý. Pluháček byl notorický pijan. Nebylo hrdinstvím vykřikovat takové a podobně vlastenecké výroky v hostincích. Naopak bylo jeho povinností, jako všech rozumných českých lidí, aby před Němci a jejich špicly byli opatrní a životy své co nejvíce šetřili. Věděl-li František Pluháček, že obžalovaný se dal k Němcům …měl být i podruhé opatrný. Předčasnou smrt a trápení v koncentráku si nicméně zavinil také hodně sám“(!!!). Tímto hodně sporným odůvodněním pomohl Dr. Slabihoudek Vachovi k tomu, ţe se dočkal amnestie prezidenta republiky ze dne 9. května 1955, kterou mu byl přeměněn trest doţivotí na trest odnětí svobody 25 let. Následně byl Vach 30. května 1955 amnestován a dne 30. září vysídlen do Západního Německa. Z původního doţivotního trestu si tedy jako Němec odseděl pouhých deset let odnětí svobody. Napadá mě jediné - kdyby František Horák při své cestě vlakem s Karolínou Chobotskou popíjel alkohol, mohla se obţalovaná doţít poţehnaného věku, protoţe Dr. Slabihoudek by jistě upozornil na to, ţe Horák se zachoval nezodpovědně. Moţná byl Dr. Slabihoudek zaujatý proti ţenám, Frommer udává zajímavý názor, ţe „sexismus mohl ovlivňovat rozhodování soudů v obou směrech“86. Díky tomu mohly být ţenám udělovány tresty niţší nebo naopak vyšší neţ muţům, záleţelo na pohledu soudce.

86

FROMMER op. cit., s. 217.

48

3.3 Ukončení řádných retribucí MLS v českých zemích dostaly „celkem 132 549 trestních oznámení a spisů, z čehož vyřídily 130 114 případů, takže státní zastupitelství postoupily po skončení účinnosti retribučního dekretu toliko 2 435 nevyřízených případů.“87 Z tohoto obrovského mnoţství případů nebyla tedy vyřízena necelá dvě procenta. Je nutné brát také v potaz, ţe k MLS se z tohoto počtu dostalo jen 38 316 případů, zbytek byl předán řádným soudům, ONV nebo bylo od stíhání upuštěno.88 „Ve 14 879 případech bylo upuštěno od dalšího stíhání ve smyslu § 34 c) tr.z.“ 89, za účelem odsunu Němců. „Podle vynesených rozsudků bylo 713 osob odsouzeno k trestu smrti, z toho 475 Němců a 234 Čechů, a 741 osob bylo odsouzeno k doživotnímu žaláři, z čehož bylo 443 Němců, 293 Čechů.“90 Sám Drtina91 ve svém projevu přiznal, ţe docházelo k rozdílnému trestání u různých soudů, ţe tedy někdy byla stejná věc souzena přísněji, jindy mírně. To bylo způsobeno především spoluúčastí soudců z lidu a situace mohla být následně napravena mimořádnými opravnými prostředky. Dosti tvrdě byla souzena i Němka Marie Šuberová92, která udala v roce 1943

Josefa

Trčku

u

místního

Blockleitra

NSDAP

(jejího

bratra)

pro protiněmecké výroky („Německo válku prohraje a prezident Beneš se opět vrátí do vlasti, Stalingrad padne a žádný Německý voják se nevrátí více domů“) a Trčka byl vězněn po dobu 15 měsíců. Při hlavním přelíčení kladl předseda senátu Dr. Slabihoudek sugestivní otázky („Vy jste šla za svým bratrem proto, poněvadž jste jako Němka nemohla snést urážku vás nadlidí od českých spoluobčanů a žádala jste bratra, aby to dal Gestapu?“). Šuberová byla odsouzena dne 10. května 1946 k deseti letům těţkého ţaláře, ztrátě cti na 15 let a celé její jmění propadlo státu. Ke ztrátě cti na takovou dobu bylo přistoupeno, 87

DRTINA 1947 op. cit., s. 11. Tamtéţ. 89 Tamtéţ. 90 DRTINA 1947 op. cit., s. 12. 91 Tamtéţ, s. 17. 92 MZA Brno, fond C 144, karton č. 153, Lsp 391/46. 88

49

protoţe se jednalo o nacistku. S takto přísným trestem pro ţenu jsme se jiţ u Dr. Slabihoudka setkali. Šuberová zaţádala o prominutí zbytku trestu a o odsun, ale komise pro podmíněné propuštění u krajského soudu v Plzni v neveřejném zasedání rozhodla, ţe ji nepropustí, protoţe „za okupace vystupovala jako nacistická Němka nenávidící české spoluobčany, horlivě pracovala v NSF a SDAP, za výkonu trestu toto svoje smýšlení zřejmě ještě nezměnila, toho nejlepším výrazem jest, že o vrácení čsl. občanství nejen nežádala, ale prohlásila, že učiniti tak ani nemíní“. Ta stejná komise se v září 1952 usnesla na jejím propuštění na zkušební dobu pěti let s podmínkou, ţe po zkušební dobu se zapojí do pracovního

procesu

jako

zemědělská

dělnice

u

některého

ČSSS

(československý socialistický statek). Ke změně názoru komise došlo po té, co Šuberová zaţádala o československé státní občanství, čímţ dokázala, ţe si uvědomila své pochybení a provinění. Tvrdý trest byl udělen i Čechu Františku Patrovi93, který udal Jaroslava Holešovského pro údajný protiněmecký výrok. Patr byl vrchním číšníkem v baru Gestapa v budově právnické fakulty na Veveří. Jednou se nepohodl v jiné kavárně s Jaroslavem Holešovským a Patr zavolal na Gestapo, aby si pro něj přijeli pro uráţky Gestapa a vůdce. Na to byl Holešovský odvezen a sedm týdnů vězněn a týrán. Patr se hájil tím, ţe udával na popud jiného hosta kavárny, který mu říkal, ţe to musí udat. Kdyţ se Patr dozvěděl, ţe by se Holešovský mohl dostat do koncentračního tábora, uprosil gestapáka Stadelmanna, aby byl Holešovský propuštěn. Trest byl vysloven předsedou senátu MLS Brno Dr. Rutarem 4. ledna 1947 na deset let těţkého ţaláře, celý jeho majetek propadl státu. Důkazem u soudu byl výpis z knihy Dauerdienstu brněnského Gestapa. V odůvodnění rozsudku je mezi přitěţujícími okolnostmi i „nebezpečí, které hrozilo Holešovskému ve vězení Gestapa“, přitom takové nebezpečí hrozilo kaţdému vězni Gestapa, ale pouze v tomto případě se to promítlo jako přitěţující okolnost. Ztráta cti byla udělena na 20 let ztráty s odůvodněním, ţe obţalovaný byl

93

MZA Brno, fond C 144, karton č. 252, Ls 5/47.

50

„vícekráte

trestaný

pro krádeže

a podvody, využil

svého zaměstnání

v gestapáckém baru“. Patr si zaţádal o obnovu trestního řízení, protoţe při hlavním přelíčení nebyl vyslechnut ţádný svědek v jeho prospěch, přitom by jich vypovídalo hodně, protoţe pomáhal v koncentračním táboře Čechům a mnoha z nich zachránil ţivot. Ţádost o obnovu řízení byla zamítnuta, ale dne 6. října 1949 rozhodl Krajský soud trestní v Brně, ţe se mu trest zmírňuje na pět let odnětí svobody. Dne 14. ledna 1952 byl propuštěn na svobodu.

3.4 Obnovené retribuce po únoru 1948 Kritiku na předchozí průběh retribucí vznesl v březnu roku 1948 nový ministr spravedlnosti Alexej Čepička. Dle jeho slov byl „průběh lidového soudnictví všemi prostředky zdržován“94, čehoţ důkazem mělo být oněch 2 435 nevyřízených případů. Ministr95 dále vinil advokáty, kteří prý byli podpláceni, aby kolaboranti byli souzeni mírně nebo byli osvobozeni. Důsledkem toho prý nebyl dodrţen košický program a nebyla splněna očista veřejného ţivota. Komunisté sice kritizovali přílišnou mírnost soudů, ovšem sami chránili ty skutečně vinné, kteří se jim politicky hodili a těch, kteří naopak byli přítěţí, se snaţili zbavit. Bývalý ministr spravedlnosti Drtina byl přednostou kabinetu Klosem obviněn, ţe „záměrně udržoval ve službě přestárlé soudce a soudce kompromitované z doby okupace, o nichž věděl, že se na ně může ve své politice spolehnout. V justiční správě /…/ byla očista provedena nejhůře ze všech oborů veřejné správy. Dr. Drtina dosazoval na vedoucí a odpovědná místa i soudce zdiskreditované…“96 Přitom schválení průběhu retribucí Ústavodárným národním shromáţděním podle Drtiny dokázalo, ţe jeho „retribuční politika je sdílena a je vlastně výrazem přání a přesvědčení všech tehdejších politických stran s výjimkou strany komunistické“97. Podle Drtiny komunistická strana pouze politicky taktizovala a rozhodně jí nešlo o očistu národa, kdyţ poţadovala tvrdší 94

Ministr spravedlnosti o úkolech a očistě svého resortu. Právní praxe, 1948, ročník XII. S. 25. Tamtéţ. 96 Tamtéţ, s. 26. 97 DRTINA 1992 op. cit., s. 316. 95

51

tresty pro kolaboranty. Dokazuje to mimo jiné „fedrování partyzánů, i když se trestně provinili“98 a také to, ţe komunisté „přistrkovali do vězení politické činitele, kteří jim nebyli po vůli“99. Podle Jarkovské100 vykonávala komunistická strana dohled nad soudními procesy prostřednictvím akčních výborů, které hrály důleţitou roli například ve výběru případů, které se dostanou před soud. Zmiňuje se také o manipulování vyšetřování falešnými důkazy nebo vynucenými výpověďmi. Drábek vidí nedostatek velkého retribučního dekretu v tom, ţe netrestal menší trestné činy, kterými se proto zabývaly jen správní orgány a tím „byla dokořán otevřena cesta komunistům, aby stíhali hlavně ty, kdo měli nějaký zabavitelný majetek“101. Nová vláda se tedy rozhodla dokončit onu očistu, a proto byl připraven nový zákon č. 33/48 Sb., z 25. března 1948, jímţ se obnovovala účinnost velkého retribučního dekretu, a který na rozdíl od něj platil na území celého státu. Dle tohoto zákona mohly být přezkoumány všechny osvobozující rozsudky a případy, ve kterých se rozhodovalo dle § 16 velkého retribučního dekretu, mohla být také zahajována řízení nová. Sloţení senátu u obnovených řízení zůstávalo stejné, senát u zcela nových případů se nyní skládal jen ze dvou soudců z lidu a jednoho soudce z povolání. Zejména proto, ţe sestavit tříčlenný senát bylo rychlejší, předcházelo se tedy průtahům, ke kterým docházelo za řádných retribucí a mohlo se rychleji přistoupit k souzení. Za tím účelem jmenoval soudce a veřejné ţalobce jiţ jen ministr spravedlnosti. Zároveň díky niţšímu počtu členů senátu bylo i jejich rozhodování pruţnější a rychlejší. Souhlas se znovuzavedením retribucí dal předsedovi vlády Gottwaldovi prezident Beneš, coţ povaţoval Drtina ze strany prezidenta téměř za zradu, protoţe tím dal souhlas „ke stíhání osob

98

DRTINA 1992 op. cit., s. 317. DRTINA 1992 op. cit., s. 222. 100 JARKOVSKÁ, Lucie. Retribuční soudnictví 1948 – národní očista nebo třídní justice?. In: PEJČOCH, Ivo a Jiří PLACHÝ. Okupace, kolaborace, retribuce. Praha: Ministerstvo obrany České republiky – Prezentační a informační centrum MO, 2010, 327 s. ISBN 978-80-7278-529-2. S. 189-190. 101 DRÁBEK, Jaroslav a Jan DRÁBEK. Z časů dobrých i zlých. 1. vyd. Praha: Naše vojsko, 1992, 166 s. ISBN 80-206-0365-4. S. 106. 99

52

nikoliv již nezávislým soudem, nýbrž třídní justicí komunistické strany“102. Toto jednání bylo podle něj „neústavní“103, protoţe bylo provedeno na návrh poúnorového, a tedy neústavního předsedy vlády. Gottwald se k proběhlým retribucím vyjádřil 10. března 1948 ve svém projevu v Národním shromáţdění. Proběhlou retribuci označil za „přímý výsměch právnímu a mravnímu cítění našeho lidu.“104. V květnu 1948 byla vydána směrnice ministerstva spravedlnosti zakazující „projednávat případy Čechů z nižších sociálních vrstev“105, a to z toho důvodu, ţe za řádného působení soudů údajně „dobře situovaní lidé /…/ unikali spravedlnosti“106. Dělník Ladislav Vinský 107 udal v roce 1941 Bohumila Malého na četnické stanici, na obecním úřadě i na Gestapu pro protiněmecké výroky. Malý byl majitelem domu, kde bydlel i Vinský, často před ním mluvil protiněmecky a věřil mu. Jednoho dne si Vinský přinesl pušku a Malý dostal strach, ţe kdyţ ho neudá, bude stíhán německými orgány. Proto mu raději dal výpověď z bytu, neţ aby ho musel udávat. Vinského to rozčílilo, a proto podal postupně u uvedených orgánů na Malého udání. Malý byl Gestapem vězněn tři týdny a poté byl rok drţen v Ústavu pro duševně choré v Černovicích. Při konfrontaci na Gestapu Vinský Malého usvědčil. Jeho případ byl projednáván nejdříve před Krajským soudem trestním v Brně. Dne 14. května 1948 byla na Vinského podána obţaloba pro spáchání zločinu udavačství dle retribučního dekretu. Odsouzen byl před MLS Brno dne 10. srpna 1948 k deseti letům ţaláře, ztrátě cti na stejnou dobu, třetina jeho jmění propadla státu. Pouze třetinu trestu si měl odpykat v nucených pracovních oddílech, pravděpodobně proto, ţe se jednalo o invalidu. Zemřel v nemocnici trestního ústavu ve Valdicích dne 7. ledna 1950.

102

DRTINA 1992 op. cit., s. 322. Tamtéţ, s. 633. 104 GOTTWALD, Klement. Spisy. Sv. XIV. 1. vyd. Praha, 1958. S. 304. 105 JARKOVSKÁ, Lucie. Odplata, či spravedlnost?: mimořádné lidové soudy 1945–1948 na Královéhradecku. Vyd. 1. Praha: Prostor, 2008, 364 s. ISBN 978-80-7260-206-3. S. 115. 106 Tamtéţ, s. 117. 107 MZA Brno, fond C 144, karton č. 61, Ls 189/48. 103

53

Vincenc Veselý108 (Příloha č. 15) udal v roce 1943 na Gestapu Ludvíka Odehnala za to, ţe se vyhýbá práci a obtěţuje ţeny, jejichţ manţelé jsou na práci v Německu. Jednalo se o to, ţe Veselý s manţelkou byli u Odehnala v nájmu a ten potřeboval byt pro sebe, a proto poţádal Veselou o vystěhování. Ta nereagovala, proto ji Odehnal ţaloval u okresního soudu a dosáhl exekučního vyklizení bytu. Veselý byl v té době na práci v Německu, ale poslal Gestapu dopis s udáním na Odehnala. Gestapo při vyšetřování zjistilo, ţe Odehnal provozuje ţivnost a vše je u něj v pořádku a ţe naopak Veselí nemají v okolí dobrou pověst. Dne 20. února 1948 byl Veselý odsouzen Krajským soudem trestním v Brně pro zločin veřejného násilí podle § 87 tr.z. Znovu byl odsouzen před MLS dne 8. října 1948 k těţkému ţaláři v délce pěti let, pozbytí občanské cti na stejnou dobu a propadnutí jedné čtvrtiny majetku. V prosinci 1950 mu byla udělena individuální milost prezidenta republiky a byl propuštěn. (Příloha č. 16) Na základě důvodů jak politických, tedy sbliţování vztahů s východním Německem, tak finančních, protoţe ţivit vězně něco stojí, „došlo v rámci amnestií prezidenta republiky z let 1953 a 1955 k přerušení výkonu trestu, resp. omilostnění, u většiny „retribučních Němců“, kteří pak odjeli za hranice.“109 Německá úřednice Jarmila Dvořáková 110, udala v roce 1939 u Gestapa Marii Hromádkovou pro nadávky Němcům. Ze spisu se dozvídáme, ţe Dvořáková byla za první republiky Češkou, po okupaci „zuřivou Němkou“ a změnila si svoje jméno na Ecardine Dwořak. Vodila si do bytu často opilé německé vojáky a dokonce

myla

pavlač

československou

státní

vlajkou.

S domovnicí

Hromádkovou měla časté spory, protoţe ta musela Dvořákové chodit otvírat pozdě v noci, kdyţ přicházela s „nahodilými známostmi“. Hromádková nadávala Dvořákové do německých kurev a za to byla předvolána na Gestapo. Tam jí bylo řečeno, ţe prý nadávala Němcům do sviní. Hromádková to popřela a bylo jí řečeno, ţe ji udala Dvořáková. Řízení bylo převedeno na Krajský soud trestní 108

MZA Brno, fond C 144, karton č. 76, Ls 333/48. STANĚK 2002 op. cit., s. 168. 110 MZA Brno, fond C 144, karton č.38, Ls 4/48. 109

54

v Brně. Tam prohlásila, ţe se nepřihlásila k německé národnosti, ale protoţe byla v roce 1939 nezletilá, přihlásil ji k německé národnosti její poručník. Případ nebyl dořešen, a proto ho v roce 1948 znovu projednával MLS. Obţaloba byla podána 8. dubna a jiţ 14. dubna 1948 proběhlo hlavní přelíčení. V něm byla odsouzena k těţkému ţaláři v trvání pěti let zostřeného tvrdým loţem čtvrtletně a k náhradě nákladů řízení. Čest pozbyla na pět let a celé její jmění propadlo ve prospěch státu. Polehčujícími okolnostmi bylo nejen faktické doznání, ale i zachovalost a věk blízký věku mladistvého. V odůvodnění rozsudku se píše, ţe vzhledem k „chorobné citlivosti Němců, musila si být obžalovaná vědoma, že Gestapo bude nadávku Hromádkové směřovat k Němcům vůbec.“ Dne 25. ledna 1952 byla podmíněně propuštěna na svobodu a dne 5. dubna 1954 jí byl nařízen výkon zbytku trestu, protoţe pobuřovala v továrně proti republice. Důkazem u MLS Brno byla někdy i dochovaná záznamová kniha brněnského Gestapa. Udavač se na Gestapu musel vţdy legitimovat, takţe udání, která byla v záznamové knize Gestapa, pocházela určitě od lidí, kteří byli v knize Dauersdienstu uvedeni. Mnohdy se udavači vymlouvali, ţe osoby udal jejich jménem někdo jiný apod., ale důkaz touto knihu byl nesporný. Anna Nekudová111, ţena v domácnosti, byla pro zločin udavačství odsouzena jiţ Krajským soudem trestním v Brně 11. ledna 1947 a to ke dvěma letům těţkého ţaláře, propadnutí poloviny majetku státu a ztrátě občanské cti na pět let. Udala totiţ s manţelem svého domovníka pro vymyšlený výrok „Němci mají již odzvoněno“. Ten byl několikrát volán na Gestapo, ale nebyl vězněn. Podruhé byla odsouzena 3. května 1948 k osmi letům těţkého ţaláře a ztrátě cti na stejnou dobu, celé její jmění propadlo státu, za to, ţe udala u Gestapa dvě osoby pro černý obchod. Alexandra Machalu a jeho syna proto, ţe chodili do bytu Josefa Šedého a nosili tam různé jídlo, vejce atd. Gestapo u něj udělalo prohlídku v době jejich přítomnosti v bytě a zatkli je. Machal byl následně vězněn sedm měsíců. Šlo zřejmě o pomstu, protoţe Nekudové nechtěli ţádné z poţivatin prodat

111

MZA Brno, fond C 144, karton č. 44, Ls 40/48.

55

a ta se cítila dotčeně. Důkazem byl právě výpis z knihy Dauerdienstu brněnského Gestapa, i přes tento důkaz Nekudová neustále zapírala. V roce 1952 byla podmíněně propuštěna na svobodu se zkušební dobou pěti let, po tuto dobu jí byl zakázán pobyt v brněnském okrese. Následující

dva

případy spojuje

nejen zaměstnání obţalovaných

v brněnské Zbrojovce, ale i osoba Františka Horáka. O tom byla řeč, jiţ v případě Františky Putnové, která byla rovněţ zaměstnána ve Zbrojovce. Horák působil jako bezpečnostní referent a bylo zjištěno, ţe menší případy řešil sám, ty závaţnější hlásil majoru Matouschkovi, který dále vše hlásil na Gestapu. Posledním odsouzeným za udavačství v obnovených retribucích byl Josef Gretkerovič112. Jednalo se o konfidenta německých vedoucích bezpečnostního referátu ve Zbrojovce (Příloha č. 17). Ve svém zaměstnání udal dvě osoby pro nepřátelský postoj k Německu a pro protiněmecký výrok. Odsouzen byl za to jiţ za řádných retribucí dne 17. ledna 1947 k 18 letům těţkého ţaláře a ztrátě cti na stejnou dobu, celé jeho jmění propadlo státu. Za dobu války vystřídal hned několik národností, nejdříve byl národnosti maďarské, pak se přihlásil k národnosti české, německé a nakonec slovenské, kterou měl i v době hlavního přelíčení. Originály udání byli důkazem u soudu, tyto udání předával majoru Matouschkovi, který dále vše hlásil na Gestapu a menší případy sám řešil. Jediný důvod, ţe se udaným nic nestalo, je pravděpodobně to, ţe bezpečnostní referent František Horák připsal k udání doloţku, ţe udání je přehnané a ţe udaní se snaţí vycházet vstříc německým návštěvníkům. Následně byl případ znovu projednáván v roce 1948. Na ţádost Gretkeroviče byla totiţ povolena částečná obnova řízení a trestní řízení pro zločin proti státu bylo zastaveno. Dále byl obviněn jen z jednoho případu udavačství, a proto odpadla přitěţující okolnost dvou udání. Byl vynesen nový rozsudek v jeho nepřítomnosti na sedm let těţkého ţaláře a stejně se sníţila i doba ztráty cti. Rozsudek byl vynesen v poslední den činnosti soudu 31. prosince 1948.

112

MZA Brno, fond C 144, karton č. 91, Ls 457/48.

56

Po ukončení činnosti MLS Brno začal vyšetřovat případ úředníka Václava Heneše113 Krajský soud trestní v Brně. Heneš udal v roce 1941 ve Zbrojovce své spoludělníky pro pracovní sabotáţ a proto, ţe si přejí, aby Německo válku prohrálo. Opět se setkáváme s bezpečnostním referentem Františkem Horákem (z odůvodnění se dozvídáme, ţe se de facto jednalo o oddělení Gestapa), kterému obţalovaný předal zprávu, kde popisoval protiněmecké činy udaných. Horák dále věc postoupil Gestapu. Heneš se hájil tím, ţe zprávu napsal ze strachu a ţe v té době trpěl duševní chorobou, takţe si nebyl vědom toho, co činí. Přitom v protokolu z výslechu u oblastní úřadovny Státní bezpečnosti Brno Heneš uvedl, ţe „v celém obsahu nespatřoval jsem nic závažného, nýbrž pouhé konstatování pravdy, poněvadž kdybych tuto zprávu nepodal já, jistě by tak učinil jiný spoludělník a to s obsahem mnohem závažnějším“. Obţalovaný několikrát změnil výpověď ohledně toho, jak se vše událo. Dle posudků znalců sice obţalovaný netrpěl duševní poruchou, ale byl osobou neuropsychopatickou. Veřejný ţalobce na něj podal obţalobu dne 30. dubna 1948 a odsouzen byl 13. září 1948 ke dvěma letům ţaláře, na dva roky pozbyl čest a polovina jeho majetku propadla ve prospěch státu. Bylo pouţito § 16 velkého retribučního dekretu, protoţe byl obţalovaný několikrát vězněn Gestapem, účastnil se sabotáţí a provozoval protiněmeckou činnost. Ve spise je přiloţen dopis ministerstvu spravedlnosti s ţádostí o milost od Anny Kusákové, kde říká, ţe „žasla /…/ jak může vyřknout soudce rozsudek tak velmi nespravedlivý, podotýkám, že velkou vinu nese státní návladní, který jen a jen vyvyšoval špatnou věc a polehčující věci říkal tak ironicky.“ Tato ţádost byla odmítnuta, protoţe dle slov veřejného ţalobce nebyla legitimována k podání ţádosti. V roce 1950 byl po odpykání trestu propuštěn. „V českých zemích byly v roce 1948 na základě retribučních předpisů odsouzeny zhruba 2000 lidí“114, nejednalo se tedy o nijak vysoké číslo. Před MLS Brno bylo v roce 1948 odsouzeno za trestný čin udavačství 153 lidí v průměru na šest let odnětí svobody. Trest smrti byl udělen pouze jedenkrát, na doţivotí nebyl 113 114

MZA Brno, fond C 144, karton č. 52, Ls 108/48. STANĚK 2002 op. cit., s. 168.

57

odsouzen nikdo. Pod nejniţší zákonnou hranici byl trest vyměřen v 15 případech (9,8% obţalovaných), přitom nejniţším uloţeným trestem byl jeden rok. Nejčastěji ukládaným trestem odnětí svobody bylo pět let a to u 25 osob (16,3 %), druhým nejčastějším byl dvouletý (!) trest u devíti osob (6%). Zproštěno obţaloby bylo 69 osob, tedy téměř polovina všech obţalovaných. V 17 případech (11%) byl vydán zatykač nebo řízení zastaveno.

58

4 Zhodnocení celkové činnosti MLS Brno Pokud bychom chtěli porovnat činnost brněnského soudu v řádných retribucích a v těch obnovených například z hlediska trestů, tak v Brně bylo během řádných retribucí popraveno celkem 83 lidí, za obnovených retribucí jen dva.115 Řádná retribuce měla tedy fatálnější výsledek, i kdyţ přihlédneme k tomu, ţe trvala o rok a půl déle. Co se týče trestného činu udavačství, bylo za něj, ať uţ samostatně nebo v souvislosti s jinými trestnými činy, za řádného působení lidového soudu odsouzeno k trestu smrti 18 osob, během komunistických procesů byl popraven pouze jeden člověk.116 V roce 1948 se tedy soudci přikláněli převáţně ke zprošťujícím rozsudkům, popřípadě k trestům odnětí svobody, z nichţ nejvyšší udělený za udavačství byl trest 20 let, ke kterému byly odsouzeny dvě osoby. Ve výsledku tedy nebyly obnovené retribuce o nic přísnější, ba naopak. Celkově bylo odsouzeno za trestný čin udavačství 834 lidí, v průměru na osm a půl roku ţaláře. Co se

týče

porovnání

například z hlediska

pohlaví, obţalováni

z udavačských činů byli skoro dvakrát častěji muţi neţ ţeny. Borák naproti tomu ve své knize uvádí, ţe u MLS v Ostravě „pro trestný čin udavačství stály před soudem ženy téměř třikrát častěji než muži“117. Celkově (za celé působení soudu včetně obnovených retribucí) bylo u MLS Brno obţalováno 262 ţen (31,4%) a 572 (68,6%) muţů. Tím tedy padá předsudek, ţe jen ţeny mají v povaze pomlouvat a očerňovat jiné, tedy alespoň ne ty brněnské. Pouze za zločin udavačství dle § 11 velkého retribučního dekretu bylo odsouzeno 516 osob a v souvislosti s jiným trestným činem 315 osob. Trest smrti padl u 19 udavačů (2,3%) a k doţivotí bylo odsouzeno 22 osob (2,6%). Zproštěno obţaloby bylo celkově 258 osob (31%) a v 42 případech (5%) byl vydán zatykač nebo řízení zastaveno. Nejčastěji byli odsouzeni lidé, kteří udali buď více osob, 115

LIŠKA, Otakar. Tresty smrti vykonané v Československu v letech 1918-1989. 2., opr. a rozš. vyd. Praha: Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu SKPV PČR, 2006, 294 s. ISBN 80-86621-09-x. 116 ADÁMEK, VYMLÁTILOVÁ op. cit. 117 BORÁK op. cit., s. 224.

59

nebo předmětem jejichţ udání bylo více činů (například poslech zahraničního rozhlasu a drţení zbraně) a to v 255 případech (30,6 %). Co se týče udání z jednoho důvodu, nejčastěji to bylo pro protiněmecké výroky, smýšlení či činy a to u 166 osob (20%). Velice časté bylo samozřejmě udání pro poslech zahraničního rozhlasu, méně se udávalo pro drţení zbraně a pro hospodářské trestné činy. Do těchto údajů, se nepromítla čísla z roku 1947, protoţe v katalogu trestních spisů dostupných v archivu nebyly důvody skoro u ţádného případu uvedeny. V souvislosti s udavačstvím se objevili před MLS Brno čtyři příslušníci Gestapa a 29 konfidentů (3,5%). Zdeněk Chudoba se ve svém dopisu do redakce týdeníku Obzory vyjádřil, ţe „stručnost a rychlost řízení děje se nutně na úkor přesnosti. Tím i vzrůstá možnost justiční křivdy. To je tedy nutný výsledek řízení, jehož si na druhé straně vyžaduje obrovitá zločinnost. Je-li tedy někdo neprávem zajištěn a snad i neprávem – na základě nesprávných dokladů- odsouzen, zaplatí svou daň veliké době.“118 I takové případy se objevily, například jiţ zmiňovaný Adolf Steiner 119, který byl souzen za udání dvou osob u Dewisenschutzkommanda. Na konci hlavního přelíčení sám veřejný ţalobce navrhnul přezkoumat jiným znalcem Steinerův podpis na vyúčtování udavačské odměny. Jedná se o zcela ojedinělou situaci, protoţe téměř ve všech případech, které jsem měla moţnost prozkoumat, veřejní ţalobci zamítali návrhy obhajoby jako neopodstatněné a stejně tak i soud ve svých usneseních, natoţ aby sami důkazy ve prospěch obhajoby navrhovali. Zde sám veřejný ţalobce navrhnul přezkoumání důkazu ve prospěch obhajoby. Steiner zaţádal o obnovu řízení a ve své ţádosti uvedl, ţe při hlavním přelíčení došlo k formální chybě, protoţe nebyly brány v potaz jiné polehčující okolnosti neţ jeho bezúhonnost. Zajímavé je, ţe z poradního protokolu vyplývá, ţe Dr. Neuman byl jediný, kdo byl pro připuštění důkazu (tedy přezkoumání podpisu), ale byl přehlasován ostatními soudci z lidu. Zároveň je v protokolu zapsáno, ţe předseda spolu s jedním přísedícím byl i pro niţší trest, v délce deseti 118 119

Z dopisů redakci. Obzory, 1945, roč. 1, č. 15, s. 235. Lsp 344/47 op. cit.

60

let, ovšem znovu neúspěšně. Na tomto případu vidíme, jak velký tlak byl na soudce vyvíjen a jak ovlivňoval malý počet soudců a velký počet případů jejich důkladné projednání. K chybám tedy očividně docházelo a jen málokdo se dočkal nápravy. Praxe si často vypomáhala uţitím analogie, protoţe podřazovala některé skutkové podstaty pod ustanovení retribučního dekretu, který je přímo nevymezoval. V důsledku toho byla nejen praxe různých soudů jiná, ale také u jednoho soudu se vyskytovaly rozdíly při praktickém uplatňování velkého retribučního dekretu. Dále měl dekret směřovat hlavně proti Němcům, kteří byli ovšem velmi často odsunuti, takţe v závěru došli potrestání hlavně Češi. Vlastně druhotní viníci, kteří se nechali strhnout situací v Protektorátu. V řízeních se často stávalo, ţe byla naprosto zanedbána obhajoba nebo prostě nebyla brána v potaz. Vzhledem k hromadnému propouštění retribučních vězňů v letech 1955-1946 „byly prakticky smazány rozdíly mezi osobami odsouzenými na osm, deset či dvanáct let a nejtěžšími zločinci, kteří měli odpykat dvacetileté či doživotní tresty“120. Celkově ale MLS Brno splnil svoji úlohu a potrestal ve většině případů ty skutečné viníky. K chybám docházelo hlavně z důvodu stanného charakteru soudu, ale byla to oběť, která musela být poskytnuta za účelem uklidnění obyvatel a celkové situace po válce. Rozhodování soudů i soudců bylo v roce 1948 ovlivněno politickou situací v zemi, kdy nemohla být dodrţena jejich nezávislost a nestrannost, neboť i soudcům hrozilo v dané době nebezpečí postihu, pokud by nerozhodovali, jak se od nich očekávalo.

120

JARKOVSKÁ op. cit., s. 281.

61

Tabulka - Udavači u MLS Brno121:

MLS Brno Celkově odsouzených za udavačství Ţeny Muţi § 11 § 11 + jiný Trest smrti

121

1945

1946

182 64 118 116 63 6

406 107 299 230 176 12

1947

93 29 64 67 26 0

ADÁMEK, VYMLÁTILOVÁ op. cit.

62

Za celou dobu působení 1948 MLS

153 62 91 103 50 1

834 262 572 516 315 19

Závěr Mimořádné lidové soudy hrály velmi důleţitou úlohu v trestání válečných zločinců, zrádců a kolaborantů. Cílem práce bylo na zločinu udavačství, které bylo nejčastějším ţalobním důvodem u brněnského soudu, ukázat jakým způsobem soudil brněnský Mimořádný lidový soud, jak se měnila tvrdost udělovaných trestů za dobu jeho činnosti a poukázat na některé chyby či nespravedlnosti, které se vyskytly. Provedeným bádáním ve spisech Moravského zemského archivu bylo zjištěno mnoho zajímavých fakt týkajících se rozhodování během brzkého poválečného

období

ve

srovnání

s

pozdější

dobou.

Soudci těsně po druhé světové válce rozhodovali velmi přísně. K tomuto faktu později nedocházelo, neboť situace ve společnosti se uklidnila a na soudce nebyl vyvíjen tak velký tlak, aby tvrdě trestali osoby, které se dopustily za války udavačství. Vývoj v rozhodování byl způsoben také změnou uvaţování soudců z lidu, kteří při svém nástupu do funkce neměli ţádné vzdělání z oblasti práva a tresty udíleli jen na základě osobního úsudku, později ale přebírali zkušenosti od kolegů soudců z povolání a pravděpodobně udělovali niţší tresty také proto, ţe uvaţovali střízlivěji, neţ tomu bylo v prvních poválečných měsících. Bylo zjištěno, ţe stejně jako u mimořádných soudů v jiných krajských městech docházelo v Brně k uvolňování poměrů a praxe soudu směřovala ke zmírňování trestů. Zatímco udavači v roce 1945 si byli odsouzeni nejčastěji na 12 let odnětí svobody a průměrným trestem bylo desetileté vězení, téměř polovina souzených v roce 1947 byla zproštěna obţaloby a osvobozena. V tomto roce bylo také uděleno nejvíce trestů pod nejniţší zákonnou hranici pěti let a průměrným trestem bylo osm a půl roku ţaláře. Katalogy trestních spisů odhalily, ţe obnovené komunistické retribuce po únoru 1948 probíhaly v Brně poměrně mírně. Po porovnání s předchozími lety činnosti soudu bylo zjištěno, ţe průměrným trestem byl pouze šestiletý trest odnětí svobody a opět téměř polovina obţalovaných byla propuštěna, z tohoto

63

hlediska byl tedy rok 1948 nejmírnějším v činnosti soudu. Nebylo prokázáno ani zpolitizování některých kauz v tomto období. Většina retribučních vězňů byla propuštěna v roce 1955 po amnestii prezidenta republiky. Ze spisů se dozvídáme, ţe dekret prezidenta republiky č. 16/1945 Sb., byl ve velkém pouţit i na občany české národnosti a to ve velmi tvrdé míře. Přitom jeho prvotním úkolem bylo potrestat hlavně nacistické zločince a teprve potom domácí zrádce a kolaboranty. Z vyhodnocení udavačských spisů se dozvídáme, ţe občané německé národnosti unikali trestu z důvodu jejich odsunu do Německa. Trest proto nebyl často vůbec vykonán, nebo jen jeho nepatrná část. Přestupem k německé národnosti za okupace si polepšili udavači nejen za války, např. potravinovými lístky, ale z tohoto činu měli výsady i po válce, kdy byli souzeni jako Němci. Někteří Němci se ani nedostali před soud a po několikaměsíčním drţení v internačních táborech v ne zrovna vhodných podmínkách bylo přistoupeno k jejich odsunu. Naproti tomu, bylo zjištěno, ţe příslušník české národnosti si po odsouzení často trest odpykal celý, nebo alespoň z většiny. Závěrem tedy je, ţe i přesto, ţe Češi dostávali mírnější tresty, byli v důsledku souzeni tvrdším způsobem, neţ příslušníci německé národnosti. Dle spisů se udávalo velice často ze msty, závisti či dokonce ze strachu. Udavačství se nevyhnulo ţádné společenské oblasti, udávalo se nejen mezi sousedy a kolegy v práci, ale velice často i mezi rodinnými příslušníky a kamarády. Nejčastějším předmětem udání byl poslech zahraničního rozhlasu a protiněmecké výroky, smýšlení či činnost. V menší míře se objevilo udání pro drţení zbraně, sabotáţ pracovního nasazení či pomoc ţidům. Velice zajímavým zjištěním bylo, ţe muţi byli postaveni před soud více neţ dvakrát častěji neţ ţeny, přitom Borák ve své knize udává, ţe v Ostravě tomu bylo naopak. Co se týče nespravedlností před senáty brněnských soudů, téměř u všech případů bylo zjištěno, ţe u hlavního přelíčení nebyly připuštěny důkazy obhajoby a všechny návrhy se zamítaly jako neopodstatněné. Mimořádné opravné prostředky, které byly jedinou moţností jak zvrátit rozhodnutí soudu, nebyly téměř nikdy připuštěny. Někteří soudci v Brně formulovali dosti zvláštně

64

polehčující či přitěţující důvody v odůvodněních svých rozsudků, coţ svědčí o značné libovůli a bylo tím přispěno k tomu, ţe podobné případy byly souzeny jinými soudci jinak. Byl objeven i případ dvou téměř shodných udavačských činů, které soudil tentýţ soudce pár dní po sobě, z nichţ jeden dopadl fatálně a druhý díky takové zaráţející polehčující okolnosti skončil odsunutím odsouzeného do Německa. Práce poskytuje celkový obrázek o činnosti MLS Brno na podkladu zločinu udavačství, které bylo nejčastějším ţalobním důvodem před brněnským soudem. Jedná se o další díl skládačky činnosti mimořádných lidových soudů v poválečném období. Práce ukazuje některé shodné znaky i s ostatními lidovými soudy působícími v jiných krajských městech. Práce můţe být přínosem pro badatele či historiky, protoţe doplňuje a upřesňuje obraz retribučního soudnictví, alespoň tedy v oblasti udavačství. Mimořádný lidový soud v Brně se své nelehké úlohy v dané zjitřené atmosféře zhostil s důstojností a i přes některé zjištěné nedostatky i chyby byla retribuce v Brně úspěšná a tento soud výrazně přispěl k potrestání skutečných viníků a udavačů.

65

Seznam použitých pramenů Archivní prameny 1. Moravský zemský archiv v Brně: Archivní fond značky C 141 - Mimořádný lidový soud Brno: MZA Brno, fond C 144, karton č. 92, Lsp 1/45. MZA Brno, fond C 144, karton č. 92, Lsp 2/45. MZA Brno, fond C 144, karton č. 92, Lsp 3/45. MZA Brno, fond C 144, karton č. 92, Lsp 15/45. MZA Brno, fond C 144, karton č. 95, Lsp 51/45. MZA Brno, fond C 144, karton č. 96, Lsp 62/45. MZA Brno, fond C 144, karton č. 97, Lsp 80/45. MZA Brno, fond C 144, karton č. 98, Lsp 86/45. MZA Brno, fond C 144, karton č.107, Lsp 238/45. MZA Brno, fond C 144, karton č. 126, Lsp 608/45. MZA Brno, fond C 144, karton č. 135, Lsp 14/46. MZA Brno, fond C 144, karton č. 146, Lsp 203/46. MZA Brno, fond C 144, karton č. 153, Lsp 391/46. MZA Brno, fond C 144, karton č. 158, Lsp 514/46. MZA Brno, fond C 144, karton č. 169, Lsp 738/46. MZA Brno, fond C 144, karton č. 186, Lsp 987/46. MZA Brno, fond C 144, karton č. 205, Lsp 1257/46. MZA Brno, fond C 144, karton č. 208, Lsp 1295/46. MZA Brno, fond C 144, karton č. 210, Lsp 1329/46. MZA Brno, fond C 144, karton č. 218, Lsp 1492/46. MZA Brno, fond C 144, karton č. 227, Lsp 1761/46 MZA Brno, fond C 144, karton č. 242, Lsp 1964/46. MZA Brno, fond C 144, karton č.252, Ls 5/47. MZA Brno, fond C 144, karton č. 260, Lsp 83/47.

66

MZA Brno, fond C 144, karton č. 263, Lsp 113/47. MZA Brno, fond C 144, karton č. 263, Lsp 126/47. MZA Brno, fond C 144, karton č. 265, Lsp 159/47. MZA Brno, fond C 144, karton č. 266, Lsp 162/47. MZA Brno, fond C 144, karton č. 269, Lsp 222/47. MZA Brno, fond C 144, karton č. 273, Lsp 292/47. MZA Brno, fond C 144, karton č. 277, Lsp 344/47. MZA Brno, fond C 144, karton č. 279, Lsp 362/47. MZA Brno, fond C 144, karton č. 281, Lsp 401/47. MZA Brno, fond C 144, karton č.38, Ls 4/48. MZA Brno, fond C 144, karton č. 40, Ls 16/48. MZA Brno, fond C 144, karton č. 44, Ls 40/48. MZA Brno, fond C 144, karton č. 52, Ls 108/48. MZA Brno, fond C 144, karton č. 61, Ls 189/48. MZA Brno, fond C 144, karton č. 76, Ls 333/48. MZA Brno, fond C 144, karton č. 91, Ls 457/48. 2. ADÁMEK J.-VYMLÁTILOVÁ M.: Mimořádný lidový soud Brno – Katalog trestních spisů, Díl I - IX. 1945-1946 (1948). Katalog, 1992, s. 1134, ev.č. 169.

Literatura 3. BORÁK, Mečislav. Spravedlnost podle dekretu: retribuční soudnictví v ČSR a Mimořádný lidový soud v Ostravě (1945-1948). Vyd. 1. Šenov u Ostravy: Tilia, 1998, 450 s. ISBN 80-86101-07-x. 4. DRÁBEK, Jaroslav a Jan DRÁBEK. Z časů dobrých i zlých. 1. vyd. Praha: Naše vojsko, 1992, 166 s. ISBN 80-206-0365-4. 5. DRTINA, Prokop. A nyní promluví Pavel Svatý: londýnské rozhlasové epištoly z let 1940-1945. Praha: Vladimír Ţikeš, 1945, 453 s.

67

6. DRTINA, Prokop. Československo můj osud: kniha života českého demokrata 20. století. 1. vyd. Praha: Melantrich, 1992. Sv. II, kniha 1. 253 s. ISBN 80-7023-114-9. 7. DRTINA, Prokop. Československo můj osud: kniha života českého demokrata 20. století. 1. vyd. Praha: Melantrich, 1992. Sv. II, kniha 2. S. 257-714. ISBN 80-7023-114-9. 8. FRANCEK, Jindřich. Zločin a trest v českých dějinách. Vyd. 1. V Praze: Rybka Publishers, 1999, 463 s. ISBN 80-86182-91-6. 9.

FROMMER,

Benjamin.

Národní

očista:

retribuce

v

poválečném

Československu. Vyd. 1. Praha: Academia, 2010, 504 s. ISBN 978-80-2001838-0. 10. JANÁK, Dušan. Kapitoly o československém vězeňství 1945-1955: historické souvislosti, právní základy a politické aspekty. Vyd. 1. Opava: Slezské zemské muzeum Opava, 2002, 253 s. ISBN 80-86224-34-1. 11. JARKOVSKÁ, Lucie. Odplata, či spravedlnost?: mimořádné lidové soudy 1945–1948 na Královéhradecku. Vyd. 1. Praha: Prostor, 2008, 364 s. ISBN 978-80-7260-206-3. 12. JUDT, Tony. Poválečná Evropa: historie po roce 1945. V Praze: Slovart, 2008, 986 s. ISBN 978-80-7391-025-9. 13. KUKLÍK, Jan. Mýty a realita tzv. „Benešových dekretů“: dekrety prezidenta republiky 1940-1945. Praha: Linde, 2002, 511 s. ISBN 80-7201-352-1. 14. LIŠKA, Otakar. Tresty smrti vykonané v Československu v letech 1918-1989. 2., opr. a rozš. vyd. Praha: Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu SKPV PČR, 2006, 294 s. ISBN 80-86621-09-x. 15. PEJČOCH, Ivo a Jiří PLACHÝ. Okupace, kolaborace, retribuce. Praha: Ministerstvo obrany České republiky – Prezentační a informační centrum MO, 2010, 327 s. ISBN 978-80-7278-529-2. 16. STANĚK, Tomáš. Retribuční vězni v českých zemích: 1945-1955. Vyd. 1. Opava: Slezský ústav Slezského zemského muzea, 2002, 248 s. ISBN 8086224-33-3.

68

17. STANĚK, Tomáš. Tábory v českých zemích 1945-1948. Vyd. 1. Šenov u Ostravy: Tilia, 1996, 263 s. ISBN 80-902075-3-7. 18. VLČEK, E. Dějiny trestního práva v českých zemích a v Československu. 3. nezměn. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2006. s. 44. ISBN 8021040564. Články z časopisů 19. Obzory, 1945, roč. 1, č. 12. 20. Obzory, 1945, roč. 1, č. 15. 21. Obzory, 1947, roč. 3., č. 18. 22. Právní praxe, 1945, ročník IX. 23. Právní praxe, 1946, ročník X. 24. Právní praxe, 1948, ročník XII. Publikované dokumenty 25. DRTINA, Prokop. Na soudu národa: tři projevy ministra spravedlnosti Dr. Prokopa Drtiny o činnosti mimořádných lidových soudů a národního soudu. V Praze: Ministerstvo spravedlnosti, 1947, 78 s. 26. GOTTWALD, Klement. Spisy. Sv. XIV. 1. vyd. Praha, 1958. Právní předpisy 27. Dekret prezidenta republiky č. 16/1945 Sb., o potrestání nacistických zločinců, zrádců a jejich pomahačů a o mimořádných lidových soudech. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR. 28. Dekret prezidenta republiky č. 126/1945 Sb., o zvláštních nucených pracovních oddílech. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR.

69

29. Zákon č. 117/1852 ř.z., o zločinech, přečinech a přestupcích, ve znění předpisů jej měnících a doplňujících ke dni 1. 1. 1927. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR. 30. Zákon č. 50/1923 Sb., na ochranu republiky. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR. 31. Zákon č. 22/1946 Sb., kterým se schvalují, mění a doplňují předpisy o potrestání nacistických zločinců, zrádců a jejich pomahačů a o mimořádných lidových soudech. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR. 32. Zákon č. 149/1946 Sb., o prodlouţení účinnosti dekretů prezidenta republiky o mimořádném lidovém soudnictví. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR. 33. Zákon č. 166/1946 Sb., kterým se mění a doplňují trestní řády. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR. 34. Zákon č. 245/1946 Sb., kterým se mění a doplňují dekrety presidenta republiky o mimořádném lidovém soudnictví a prodluţuje jejich účinnost. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR. 35. Zákon č. 33/1948 Sb., jímţ se obnovuje účinnost retribučního dekretu a nařízení o lidovém soudnictví a mění některá jejich ustanovení. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR.

70

Seznam příloh 1. Příloha č. 1 – Sloţka trestního spisu Leopolda Potschky 2. Příloha č. 2 – Protokol o popravě Leopolda Potschky 3. Příloha č. 3 – Anonymní udavačský dopis Františky Putnové adresovaný Gestapu 4. Příloha č. 4 – Poradní protokol o nejednomyslném hlasování 5. Příloha č. 5 – Amnestie prezidenta republiky 6. Příloha č. 6 – Doporučení KSČ k propuštění Viktora Pospíšila na svobodu 7. Příloha č. 7 – Výpis ze záznamové knihy Dauerdienstu brněnského Gestapa 8. Příloha č. 8 – Potvrzení o pomoci partyzánům 9. Příloha č. 9 – Zpráva o odsunu Ignáce Fochera 10. Příloha č. 10 – Zpráva o převzetí vězně Jana Pazourka 11. Příloha č. 11 – Výpis trestů recidivistky Marie Finsterlové 12. Příloha č. 12 – Informace o výkonu trestu Jana Zahradníčka 13. Příloha č. 13 – Helena Franková 14. Příloha č. 14 – Rozsudek nad Karolínou Chobotskou 15. Příloha č. 15 – Ţalobní návrh veřejného ţalobce k obţalobě Vincence Veselého 16. Příloha č. 16 – Individuální milost prezidenta republiky udělená Vincenci Veselému 17. Příloha č. 17 – Seznam konfidentů brněnské Zbrojovky 18. Příloha č. 18 – Havarijní stav spisů

71

Přílohy Příloha č. 1

Sloţka trestního spisu Leopolda Potschky122 122

MZA Brno, fond C 144, karton č. 92, Lsp 1/45.

72

Příloha č. 2

Protokol o popravě Leopolda Potschky123

123

MZA Brno, fond C 144, karton č. 92, Lsp 1/45.

73

Příloha č. 3

Anonymní udavačský dopis Františky Putnové adresovaný Gestapu124

124

MZA Brno, fond C 144, karton č. 242, Lsp 1964/46.

74

Příloha č. 4

Poradní protokol o nejednomyslném hlasování125 125

MZA Brno, fond C 144, karton č. 277, Lsp 344/47

75

Příloha č. 5

Amnestie prezidenta republiky126

126

MZA Brno, fond C 144, karton č. 277, Lsp 344/47

76

Příloha č. 5

Doporučení KSČ k propuštění Viktora Pospíšila na svobodu127 127

MZA Brno, fond C 144, karton č. 158, Lsp 514/46.

77

Příloha č. 7

Výpis ze záznamové knihy Dauerdienstu brněnského Gestapa128

128

MZA Brno, fond C 144, karton č. 269, Lsp 222/47.

78

Příloha č. 8

Potvrzení o pomoci partyzánům129

129

MZA Brno, fond C 144, karton č. 96, Lsp 62/45.

79

Příloha č. 9

Zpráva o odsunu Ignáce Fochera130

130

MZA Brno, fond C 144, karton č. 263, Lsp 113/47

80

Příloha č. 10

Zpráva o převzetí vězně Jana Pazourka131 131

MZA Brno, fond C 144, karton č. 146, Lsp 203/46.

81

Příloha č. 11

82

Výpis trestů recidivistky Marie Finsterlové 132

132

MZA Brno, fond C 144, karton č. 265, Lsp 159/47.

83

Příloha č. 12

Informace o výkonu trestu Jana Zahradníčka133

133

MZA Brno, fond C 144, karton č. 263, Lsp 126/47.

84

Příloha č. 13

Helena Franková 134

134

MZA Brno, fond C 144, karton č. 95, Lsp 51/45.

85

Příloha č. 14

Rozsudek nad Karolínou Chobotskou135

135

MZA Brno, fond C 144, karton č. 97, Lsp 80/45.

86

Příloha č. 15

Ţalobní návrh veřejného ţalobce k obţalobě Vincence Veselého136

136

MZA Brno, fond C 144, karton č. 76, Ls 333/48.

87

Příloha č. 16

Individuální milost prezidenta republiky udělená Vincenci Veselému137

137

MZA Brno, fond C 144, karton č. 76, Ls 333/48.

88

Příloha č. 17

Seznam konfidentů brněnské Zbrojovky138

138

MZA Brno, fond C 144, karton č. 91, Ls 457/48.

89

Příloha č. 18

Havarijní stav spisů

90