Práce z literatury. Jakub Michálek, oktáva A 9. března 2008

Fenomenologická reflexe vkládán´ı smyslu Práce z literatury Jakub Michálek, oktáva A 9. bˇrezna 2008 Mnoz´ı pracujou: zahr´ adk´ aˇri a chovatelé drobného zv´ıˇrectva, a myslivci. . . ale vˇsichni aby samostatnˇe pracovali! A na té b´ azi se ten z´ ajem sjednocoval, v nˇeco vy´ ust’oval. My nechceme, nem˚ uˇzeme, nejsme proti tomu, ale co n´ am pom˚ uˇzou jenom kritici? Milouˇs Jakeˇs

Obsah 1 Moje nitern´ e pohnutky

2

2 Konec svˇ eta jasn´ eho smyslu 2.1 Rozklad hudby a vˇseobecná lˇzivá nostalgie . . . . . . . . . . . . . 2.2 Larva se chvˇeje a puk´ a, zk´ aza Zemˇe snivc˚ u . . . . . . . . . . . . 2.3 Trapas objektivistické vˇedy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

3 3 4 4

3 Intencionalita a vˇ ec jako danost 3.1 Vˇec a jej´ı nahl´ıˇzen´ı . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 3.2 Intencionalita . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 3.3 Pop´ır´ an´ı byt´ı . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 3.4 Intermezzo: Norm´ alnost je provazochodcem nad propast´ı nenormálnosti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

5 5 6 8

4 V´ yznam 4.1 Vˇec a v´ yznam . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 4.2 Osvobozen´ı autora, ˇcten´ aˇre a knihy, jejich prolnut´ı . . . . . . . . 4.3 Rozpad na ˇca´sti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 4.4 Vˇec a vˇeciˇcka, vˇeculendum . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . ˇ ırován´ı . . . . . . . . . . . . . . . 4.5 Pozorován´ı vˇec´ı bez drˇzky: Sm´ 4.5.1 Skvrna jako pˇr´ıjemnˇe se pˇrem´ yˇsl´ı o dˇrevˇe“ a v´ yklad svˇeta ” 4.5.2 Konvice, ˇspendl´ıky, perspektiva a zasvˇecen´ı . . . . . . . . 4.6 Konstrukce vlastn´ıho svˇeta a problém formy . . . . . . . . . . . . ˇ ılenci . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 4.7 S´ 4.8 Deˇsifrován´ı svˇeta . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 4.9 Z´ avˇer . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

9 9 10 11 14 15 15 15 17 20 21 21

1

8

1

Moje nitern´ e pohnutky

Uˇz nˇekolik t´ ydn˚ u chod´ım kaˇzdé r´ ano pˇres tmavou rozplizlou skvrnu na tramvajovém ostr˚ uvku. Dˇr´ıve tu b´ yval aspoˇ n kopeˇcek p´ısku, hutnˇe prosákl´ y tmavou zaˇ asteˇcky vyschlé krve se pomalu m´ısily s prachem ze sublimovan´ schlou krv´ı. C´ ych zplodin aut. Na tomto pˇr´ıkladu se ukazuje, ˇze pochopen´ım ˇca´sti se tˇeˇzko m˚ uˇzeme dostat k celku; vˇzdyt’ skvrnu pˇrech´ az´ım kaˇzd´ y den a o tom ˇclovˇeku, jehoˇz nové ˇca´steˇcky kaˇzd´ y den nach´ az´ım, nev´ım v˚ ubec nic. Pˇritom jsme zvykl´ı dˇelit vˇeci na ˇca´sti, abychom je mohli lépe zpracovat“. Pomeranˇc má pˇreci slupku, takov´ yto ” ” b´ıl´ y“ a d´ılky duˇziny s peciˇckami. Fyzika se dˇel´ı na statistickou mechaniku, elektromagnetismus, kvantovku a relativitu. Vˇeda se dˇel´ı na fyziku, chemii a biologii. M˚ uˇzeme pochybovat o opodstatnˇen´ı tohoto dˇelen´ı, ale dˇelen´ı samo popˇr´ıt nelze. Pˇri rozumˇen´ı ˇclovˇeku ch´ apanému jako vˇedom´ı, z nˇehoˇz vyvˇeraj´ı veˇskeré soudy, se bohuˇzel nem˚ uˇzeme drˇzet zabˇehnutého modelu pomeranˇce, dostali bychom se totiˇz ke kruhu, v nˇemˇz myˇslen´ y postup dˇelen´ı provád´ıme v mysli samotné. Descartes se na pˇr´ıklad domn´ıval, ˇze vˇedom´ı rozdˇelit nelze, coˇz také pouˇzil jako v´ ychodisko své filosofie. V této práci si vytyˇcuji pouˇz´ıt poznatky transcendent´ aln´ı fenomenologie Edmunda Husserla, kter´ y se pt´ a po prvotn´ı p˚ udˇe vˇsech vˇed a zp˚ usobu, jak´ ym pˇrej´ıt od ega k lidské pospolitosti (objektivaci), abych ukázal na filosofick´ y rozmˇer Gombrowiczov´ ych román˚ u, Tournierova Kr´ ale duch˚ ua nˇekter´ ych dalˇs´ıch spisk˚ u. Chci v nich prozkoumat vztah mezi celkem (ˇclovˇekem — vˇedom´ım) a jeho ˇca ´st´ı (zaschlou krv´ı a nedaleko se válej´ıc´ımi fragmenty — myˇslenkami). Pokraˇcujme v mém pˇr´ıbˇehu tak skromnˇe poˇcatém na chodn´ıku. Nedá se ˇr´ıci, ˇze by pˇrin´ aˇsel nˇejaké lepˇs´ı vysvˇetlen´ı nebo obnaˇzen´ı tˇechto otázek — m˚ uj pˇr´ıbˇeh se totiˇz s u ´ vahou tohoto eseje protk´ av´ a tak hustˇe, ˇze jeho vyloˇzen´ı je pro zdejˇs´ı interpretaci naprosto z´ asadn´ı. Jeden loˇ nsk´ y adventn´ı veˇcer se mi pˇrihodila n´ asleduj´ıc´ı pˇr´ıhoda. Uˇz nˇekolik dn´ı si hovˇela jedna z naˇsich koˇcek dole na dvorku, a kdyˇz jsme ji pohladili, spokojenˇe vrnˇela. Po dvou dnech se ukázalo, ˇze má uˇr´ıznuté obˇe pˇredn´ı pracky. Kdyˇz jsem si dom´ yˇslel, jak se asi dost´ avala zp´ atky na dvorek, st´ ale spokojenˇe vrnˇela. Bez ohledu na svou v˚ uli jsem se stal pˇredlohou pro kosmickou parodii. Neuˇr´ızl jsem j´ı nohy, ale v principu jsem to udˇelat mohl. T´ım vˇsak vyvstaly dalˇs´ı otázky: Jaký smysl poch´ az´ı z toho, ˇze chc´ıpne koˇcka, kter´ a od narozen´ı do smrti ˇzila s n´ ami, a pˇredstavuje tedy n´ aˇs obraz ? Na zahradˇe nevisel ˇza´dn´ y klac´ıˇcek, kter´ y by to osvˇetloval, ani naˇse stará sousedka nem´ a pokˇriven´ y ret. A jej´ı gigantické pozad´ı se mi zase pro smrt koˇcky nezd´ alo dostateˇcnˇe opodstatˇ nuj´ıc´ı. . . Byl jsem zanech´ an uprostˇred zeleného lesa a mus´ım poˇc´ıtat s t´ım, ˇze na tomto m´ıstu zasvˇeceném smyslu vyvoláv´ a n´ amitky uˇz tento u ´ vodn´ı nesmysl. Kdyˇz Dante snil uprostˇred lesa, svˇet se mu pod´ aval zcela smysluplnˇe1 ; dnes se nach´ az´ıme v odliˇsné situaci: Logicky se nab´ız´ı zaˇc´ıt tam, kde pozorujeme zmˇeny, pˇri nichˇz zasévali n´ aˇs zelen´ y les. 1 Gombrowiczovu citaci si vysvˇ etluji takto: Stejnˇ e jako Dante si i Witold vytv´ aˇr´ı vlastn´ı smyslupln´ y svˇ et, kter´ y se cel´ y toˇ c´ı okolo nˇ eho. T´ım se Gombrowicz vtipnˇ e vypoˇra ´d´ av´ a s vypr´ avˇ en´ım v prvn´ı osobˇ e a jeho legitimitou.

2

2 2.1

Konec svˇ eta jasn´ eho smyslu Rozklad hudby a vˇ seobecn´ a lˇ ziv´ a nostalgie

Mus´ıme nutnˇe uk´ azat, ˇze krize smyslu, v n´ıˇz se spoleˇcnost poˇca´tku dvacátého stolet´ı nalézala, nebyla n´ ahodn´ a a u ´ zce lokalizovan´ a, ale naopak zab´ırala ˇclovˇeka v jeho celistvosti. Aˇckoliv pohnutky mˇela m´ıstnˇe specifické, doch´ azela k pocitu, kter´ y lze povaˇzovat za sd´ılen´ y, s Hegelem vyj´ adˇren´ y jako duch doby. V habsburské monarchii lze tuto krizi vidˇet zosobnˇenou ve stárnouc´ım c´ısaˇri Frantiˇsku Josefovi, jeho c´ısaˇrském apoˇstolském veliˇcenstvu a kr´ ali jeruzalémském, ale d˚ uraznˇe se projevuje i v hudbˇe, které dominuj´ı Straussovy valˇc´ıky a pochody. Pochod Radeckého, naˇsemu ˇclovˇeku bliˇzˇs´ı sp´ıˇse z reklamy na hráˇsek a kukuˇrici, které podle nˇeho pochoduj´ı aˇz do konzervy, vzbuzuje aˇz pˇr´ıliˇs otevˇrené pochybnosti o pˇr´ıtomnosti obsahu. Ostentativn´ı ˇzestˇe sice navozuj´ı d˚ ustojnou formu, ale pochod jako celek odkazuje k optimistické drˇzce, za n´ıˇz se mus´ı skr´ yvat posmˇech a pohrd´ an´ı. Skladba proto sémioticky ˇreˇceno sp´ıˇse potvrzuje, ˇze se ˇra´dy“ nemˇen´ı, neˇz aby vzbuzovala hrdost na panovnick´ y d˚ um. Pouze z formáln´ı ” ˇca´sti tohoto dvoj´ıho ˇzivota poch´ az´ı nostalgie, kterou zachycuje Werfel v Domˇe smutku na pˇr´ıkladˇe ch´ atr´ an´ı jednoho nevˇestince. Jedn´ a se o l´ıˇcenou a vˇedomˇe lˇzivou nostalgii, kter´ a nab´ız´ı jen chab´ y pocit ospravedlnˇen´ı nepˇr´ıtomnosti smyslu pouze skrze moˇznost v minulosti“. Rakouská idylická minulost“ tu stoj´ı vedle ” ” rakouské tyranie“ jako identicky vymyˇslen´ y spoleˇcensky unifikuj´ıc´ı konstrukt. ” Zde vysv´ıt´ a Husserl˚ uv poˇzadavek nezamˇen ˇ ovat domnˇenku nebo v´ıru za skuteˇcnost, pravdu a modlu. Také to ukazuje, ˇze naivn´ı konstrukt nem˚ uˇze zavlaˇzit prahnut´ı po vnitˇrn´ı n´ aplni a smyslu. Pravda, jednoduch´ ym zp˚ usobem nenalezena v jakési pˇr´ıruˇcce, mus´ı vyvˇerat z hlubokého sebezamyˇslen´ı, kter´ ym se snad dostaneme o kr˚ uˇcek bl´ıˇze. Werfelova nostalgie se nevztahuje na nˇejak´ y konkrétn´ı st´ at, ale vzpom´ıná na obecnou minulost jako na ˇcas naplnˇen´ı. Tato minulost poˇz´ır´ a pˇr´ıtomnost, ˇc´ımˇz se st´ av´ a protikladem socialistického kultu budoucnosti. V tomto pˇr´ıbˇehu se z´ aroveˇ n zrcadl´ı trápen´ı autora — ut´ apˇen´ı se v kánonu a intertextualitˇe, vzpom´ınán´ı si na minulost a souˇcasné vˇedom´ı této vzpom´ınky. Uˇz zde se tedy obrac´ıme k myˇslen´ı, nebot’ podle Augustina se minulost´ı rozum´ı korel´ at pamˇeti. Bˇelohradsk´ y ve svém eseji [17] tvrd´ı, ˇze ve stˇredn´ı Evropˇe se byrokratická ” nutnost se má st´ at jedin´ ym zdrojem smyslu.“ (45) Takov´ y smysl vˇsak neexistuje, takˇze ˇzivot vede k podivné dvojdomosti, pˇri n´ıˇz si ˇclovˇek absenci smyslu uvˇeˇ ık´ domuje, ale pˇrij´ım´ a cel´ y (na existenci se zakl´ adaj´ıc´ı) spoleˇcensk´ y systém. R´ a, ˇze ˇclovˇek mus´ı proj´ıt touto nouz´ı o smysl, touto opuˇstˇenost´ı dˇejinami, aby se ” mu vr´ atil smysl p˚ uvodnˇejˇs´ı.“ (59) Tato pˇredstava poch´ az´ı z ˇzidovského zajet´ı a Berd’ajev ji podobnˇe aplikuje na ruskou revoluci v r´ amci své filosofie dˇejin. Brzy se vˇsak uk´ azalo, ˇze dˇejiny ˇclovˇeka neopustily (ˇze kaˇzd´ a zkouˇska nˇekdy konˇc´ı), coˇz umoˇznilo projektován´ı smyslu právˇe do nich (viz neblahé spisy Abela Tiffaugese). Jak ale Bˇelohradsk´ y naznaˇcuje, vkl´ ad´ an´ı smyslu do ad hoc vymyˇslenost´ı (legalita, velké dˇejiny) nem˚ uˇze niˇc´ım pˇrispˇet bez skuteˇcného sebeujasnˇen´ı. Proto bychom nemˇeli pohrdat Witoldem, kter´ y smysl projektuje nikoliv do abstrakt, ale do mal´ ych vˇec´ı.

3

2.2

Larva se chvˇ eje a puk´ a, zk´ aza Zemˇ e snivc˚ u

Pomal´ y rozklad formy rakouského mocn´ aˇrstv´ı, drˇzené uˇz jen pravideln´ ymi zkouˇskami kapely v m´ıstn´ı hospodˇe a pr˚ uvody na poˇcest kr´ alovské rodiny (jak se vˇsak takov´ y jar´ y pochod pˇr´ıˇc´ı ubod´ an´ı piln´ıkem, ˇci snad i v piln´ıku dl´ı cosi mocn´ aˇrsky prázdnˇe optimistického?) n´ asleduje bryskn´ı vyklub´ av´ an´ı se nov´ ych skladeb a liter´ arn´ıch experiment˚ u rychlost´ı neˇstovic mého bratˇr´ıˇcka, které pˇredznamen´ avaj´ı pˇr´ıchod moderny. Nejv´ıce se tematizuje právˇe forma; futuristé ji boˇr´ı bez ohledu na klasiky. Ukazuje se univerzalita rozkladu formy, kdyˇz experiment puˇc´ı i v Rusku, ale jen v Mitteleuropˇe odráˇz´ı i politickou situaci, k n´ıˇz se váˇze ˇcesk´ y filosofick´ y diskurs. Star´ a symfonická forma se doˇck´ a posledn´ıho vzmachu s Dvoˇra´kem, ale brzy pˇrikvaˇc´ı skandáln´ı Stravinského Svˇecen´ı jara, které odhazuje stalet´ı budovanou formu jako pˇreˇzitek, nahrazuj´ıc ji divokost´ı rusk´ ych pˇr´ırodn´ıch rituál˚ u, v nichˇz lze spatˇrovat pˇredzvˇest Husserlova pˇrirozeného svˇeta. Pˇrirozen´ y svˇet, jedna z vydaˇren´ ych reflex´ı popisovaného rozkladu, má za u ´ kol obnaˇzit z´ asadn´ı omyl vˇedy a uk´ azat na rozd´ıl mezi popisovan´ ym a popisuj´ıc´ım. Rozklad ˇcn´ı i ve velk´ ych dˇejin´ ach, kde ve vzduchu vis´ı nevyˇr´ızené u ´ˇcty mezi jednotliv´ ymi mocnostmi. Pˇredznamen´ an´ı tohoto tit´ anského boje nach´ az´ıme v z´ avˇeru Zemˇe snivc˚ u Alfreda Kubina. Hlavn´ı mˇesto, pˇr´ıznaˇcnˇe nazvané Perla, pˇrece zastupuje tutéˇz nostalgii jako D˚ um Smutku, kter´ a opˇet vzniká umˇelou konstrukc´ı (vˇzdyt’ domy zde jsou navezeny z celého svˇeta). O monument´ aln´ım rozkladu Perly, korel´ atu evropského myˇslen´ı, nelze pochybovat, lze se jenom pt´ at po jeho p˚ uvodci. Domn´ıv´ am se, ˇze zde vypr´ avˇen´ı zachycuje dˇejinné puzen´ı; postavy si vskrytu uvˇedomuj´ı pˇr´ıchod nˇeˇceho nového, coˇz Ameriˇcan reprezentuje pouze z malé ˇca´sti. Dˇejiny vytlaˇcuj´ı Perlu ze svého z´ abˇeru, odhaluj´ı naivitu celé pˇredstavy (moˇznost uniknout dˇejin´ am), a vrhaj´ı se radˇeji v neurˇcitou budoucnost. Pr´ avˇe tato neurˇcit´ a budoucnost zp˚ usob´ı obrat k vˇeci jako konkrétn´ımu pevnému bodu jsoucna. Posledn´ı n´ aznak, kter´ y vid´ıme na fin´ aln´ım souboji Herkula Bella a Patery, spatˇruji v uvˇedomˇen´ı si, ˇze velké dˇejiny se podobaj´ı divadlu, ˇc´ımˇz se otev´ıraj´ı dveˇre n´ ahledu na svˇet jako hru (a jeho ch´ ap´ an´ı v r´ amci term´ınu diskurs).

2.3

Trapas objektivistick´ e vˇ edy

Kromˇe literatury, mal´ıˇrstv´ı a hudby doˇslo ke zmˇenˇe i v lidské ˇcinnosti, kterou oznaˇcujeme za objektivistickou vˇedu. Poznatky zde odhalené nab´ yvaj´ı tak z´ asadn´ıho smyslu, ˇze je nelze pˇrecenit. M´ ame-li se drˇzet nejhlubˇs´ıho vˇedeckého obrazu vˇeci zachyceného naˇsimi smysly, které popisuje toliko fyzika, naraz´ıme na neskuteˇcnou naivitu, se kterou se za skuteˇcnost samu vydávala klasická mechanika v Hamiltonovˇe formulaci. Z´ amˇenou existence za vzorec a konstatován´ım ekvivalence doch´ az´ı k radik´ aln´ı zmˇenˇe a n´ asledn´ a redukce (prav´ y opak fenomenologické redukce) vede k problém˚ um, z nichˇz determinismus patˇr´ı k nejsn´ aze ˇreˇsiteln´ ym. Tato objektivistická vˇeda se v d˚ usledku dvou objev˚ u dvacátého stolet´ı zhroutila. V r´ amci prvn´ı zmˇeny (teorie relativity) vˇeda zavrhla svoje vlastn´ı pˇredky a rozeznala omyl v nˇemˇz se nach´ azela, kdyˇz naivnˇe postulovala existenci absolutn´ıho prostoru a ˇcasu. Takové maceˇsstv´ı zasluhuje kritiku zejména kv˚ uli tomu, ˇze souˇcasn´ a teorie m˚ uˇze doj´ıt z´ ahuby stejnˇe lehce. Einstein˚ uv objev, ˇze nelze mluvit o souˇcasnosti a ˇze vn´ım´ an´ı ˇcasu z´ avis´ı na pozorovateli, vyvolal z´ asadn´ı liter´ arn´ı reakci, kter´ a povˇetˇsinou jeho práci nepochopila, ale pouze slepˇe n´ asledovala vˇedu“ jako sv˚ uj zakl´ adaj´ıc´ı m´ ytus. Povrchn´ı filosofie dokonce tvr” 4

ˇ dila, ˇze tento rozpor odhalila jiˇz dˇr´ıve. Skoda, ˇze se o to s nik´ ym nepodˇelila, mohla zaˇzehnat lˇzivou vˇedu, kter´ a se postupnˇe pˇretv´ aˇrela v m´ ytus. Vˇedeck´ y“ ” kontext zde zd˚ urazˇ nuji právˇe proto, ˇze Husserl s´ am trvá na vˇedeckosti nové filozofie, vˇedomého vˇedˇen´ı, jeˇz se teprve m˚ uˇze stát matkou ztracen´ ym sirotk˚ um pozitivismu.2 Taková vˇeda vˇsak nahl´ıˇz´ı mnohem hloubˇeji neˇz ˇreˇcen´ y objektivismus. Koncept neurˇcitosti (ve smyslu opozice v˚ uˇci naprosté konkrétnosti hmatatelné vˇeci) odhal´ı pouk´ azán´ı na druh´ y zlom v rozumˇen´ı svˇetu. Kvantová teorie pˇrin´ aˇs´ı naprosto odliˇsné z´ akonitosti od pˇrirozeného svˇeta i od pˇredchoz´ı fyziky. Hmotu zde zastupuje vlnová funkce, kter´ a si pˇeknˇe hov´ı nad dan´ ym m´ıstem. Jedinou moˇznost´ı, jak ji zachytit vˇsak z˚ ust´ av´ a mˇeˇren´ı, pˇri kterém se vlnová funkce redukuje na jeden bod ve smyslu pravdˇepodobnostn´ı interpretace. T´ım, ˇze na ni posv´ıt´ıme, ji souˇcasnˇe zmˇen´ıme. To je prvn´ı d˚ uvod, kter´ y n´ am neumoˇzn ˇ uje nahlédnout vˇeci o sobˇe skrze smysly. Pokus o jemnˇejˇs´ı zachycen´ı skuteˇcnosti dal za vznik novému románu, kter´ y pˇrekroˇcil pˇr´ıstup moderny. Moderna pˇredpokládala, ˇze k pochopen´ı smyslu vˇeci o sobˇe ji staˇc´ı pozorovat z r˚ uzn´ ych perspektiv. To vˇsak protiˇreˇc´ı Husserlovˇe fenomenologii, kter´ a zaˇc´ıná u vn´ım´ an´ı ega a tˇeˇzkosti spojené s objektivac´ı si plnˇe uvˇedomuje. Z uvedeného l´ıˇcen´ı snad vysv´ıtá, ˇze realistickou ˇci naturalistickou pˇredmˇetnost nelze povaˇzovat neˇz za povrchn´ı, nepˇren´ aˇsej´ıc´ı k vnitˇrn´ımu v´ yznamu pˇredmˇet˚ u; pouze sv´ ad´ı s cesty, a proto se mus´ı vypracovat postup, kter´ y by zachytil vˇec opravdovˇe a vˇernˇe. O to se snaˇzil Husserl v transcendent´ aln´ı fenomenologii, neˇz opustil univerzitu za zn´ am´ ych okolnost´ı. K tomu pouze poznamenám, ˇze Husserl si uvˇedomoval váˇznost vytyˇceného u ´ kolu a nesnaˇzil se ho uspˇechat; naopak oˇcek´ aval kontinuitu zkoum´ an´ı, kterou Heidegger odhodil.3

3 3.1

Intencionalita a vˇ ec jako danost Vˇ ec a jej´ı nahl´ıˇ zen´ı

Abychom se dostali k naˇsemu tématu, tj. vkl´ ad´ an´ı v´ yznamu do vˇec´ı, mus´ıme se nejprve zamyslet nad t´ım, co obnáˇs´ı pojem vˇeci. Ta se liˇs´ı od pˇredmˇet˚ u zkoumán´ı pozitivn´ıch vˇed t´ım, ˇze patˇr´ı do pˇrirozeného svˇeta. P˚ usoben´ı vˇeci z r˚ uzn´ ych perspektiv se pokusili zachytit modernisté, takˇze pomoc´ı n´ı lze charakterizovat postavy. Jej´ım prostˇrednictv´ım lze také charakterizovat liter´ arn´ı svˇety; vyskytuj´ı se totiˇz svˇety vˇecmi zabydlené, nebo naopak pˇredmˇety chyb´ı a prostor p˚ usob´ı nepˇredmˇetnˇe, nepˇrirozenˇe. Kombinace prostoroˇcas˚ u v d˚ usledku toho utv´ aˇr´ı vnitˇrn´ı dynamiku textu. U Gombrowicze vˇsak s takov´ ym nahl´ıˇzen´ım nevystaˇc´ıme, protoˇze pozorován´ı vˇec´ı se u ´ zce poj´ı s vˇedom´ım, jehoˇz tematizace souvis´ı aˇz s rozpadem kolektivn´ıch struktur. Mysl´ım si, ˇze problém moderny spoˇc´ıval v tom, ˇze k objektivaci pˇrikroˇcila pˇr´ıliˇs brzy. V´ yznam vˇeci popisuje Husserlova fenomenologie takto: 2 Takov´ a vˇ edeckost mus´ı panovat alespoˇ n na poˇ ca ´tku, kdy stav´ıme pevn´ e z´ aklady a vs´ av´ ame do sebe probl´ emy. V pˇr´ıloze k posledn´ı kapitole se vˇse vyjasˇ nuje: Filosofie jako vˇ eda, jako ” v´ aˇ zn´ a, pˇr´ısn´ a, ba apodikticky pˇr´ısn´ a vˇ eda — ten sen je dosnˇ en.“ Fenomenologie, d´ a se ˇr´ıci bez ironie, je cesta. 3 Citujme Husserla: Univerz´ aln´ı vˇ edˇ en´ı je pro filosofy opravdu c´ılem, i kdyˇ z v nekoneˇ cnu ” vzd´ alen´ ym, je to vˇsak c´ıl, kter´ y lze realizovat, ne snad jedinci a doˇ casn´ ymi pospolitostmi badatel˚ u, n´ ybrˇ z v nekoneˇ cn´ em sledu generac´ı a jejich posloupn´ em systematick´ em b´ ad´ an´ı. [5] 87 Mal´ y v´ ylet do pˇr´ıˇ cin krize vˇ edy zde ukonˇ c´ıme, mohli bychom vˇsak pokraˇ covat prakticky libovolnˇ e dlouho (´ usmˇ evn´ a biologie bez genetiky a tak d´ ale).

5

Vˇeci, objekty (ch´ ap´ any stále ryze v rovinˇe pˇrirozeného svˇeta naˇseho ˇzivota), jsou d´ any“ jako objekty právˇe pro n´ as platné (v nˇekte” rém modu jistoty byt´ı), avˇsak principi´ alnˇe jen tak, ˇze o nich máme vˇedomost jako o vˇecech, jako o objektech v horizontu svˇeta. [5] 165 Fenomenologie tedy nepop´ır´ a objektivn´ı existenci vˇec´ı, ta ji v˚ ubec nezaj´ım´ a. Fenomenologie naopak nahl´ıˇz´ı na vˇeci tak, jak se d´ avaj´ı subjektu já, a nepotˇrebuje proto postulovat vztah mezi nahl´ıˇzen´ım a reálnou existenc´ı. Existuje-li vˇedom´ı, potom existuj´ı i jeho vnitˇrn´ı struktury, v nichˇz se vˇec nahl´ıˇz´ı. Nahl´ıˇz´ı-li se vˇec (kter´ a je pochopitelnˇe dˇeliteln´ a4 ) strukturami vˇedom´ı, mus´ı i tyto b´ yt 5 dˇelitelné a analyzovatelné. Aˇckoliv v Meditac´ıch Descartes dˇelitelnost vˇedom´ı pop´ıral, s´ am z nˇeho vych´ az´ı sv´ ym pouˇz´ıv´ an´ım konceptu idey. Pojem idea m˚ uˇze oznaˇcovat rozliˇcn´ y obsah (napˇr´ıklad plat´ onská idea ide´ aln´ı tvar), ale n´ as zaj´ım´ a Descartovo oznaˇcen´ı: Idea jako nˇeco myˇsleného. T´ım se idea z´ aroveˇ n poj´ı s vˇec´ı, coˇz se odráˇz´ı na koˇrenové pˇr´ıbuznost slov myslet a vˇec v germ´ ansk´ ych jazyc´ıch.6 Odtud ovˇsem plyne, ˇze anal´ yzu vˇedom´ı obsahuje novovˇek´ a filosofie uˇz v samém z´ arodku, aˇckoliv tehdy jeˇstˇe nebyla podrobena peˇclivému rozboru. S t´ım pˇrich´ az´ı aˇz Husserl, kter´ y se domn´ıv´ a, ˇze pr´ avˇe vˇeci tvoˇr´ı horizont svˇeta. Vˇeci pˇredstavuj´ı pevné body, nebot’ horizont svou definic´ı jako nejzazˇs´ı dosaˇzitelné m´ısto pˇredpoklád´ a pevnost. Vˇzdyt’ kdyˇz bˇeˇz´ıme po poli, právˇe horizont se mˇen´ı tak pomalu, ˇze v okamˇziku to nepostˇrehneme. A právˇe to se m´ın´ı v u ´ vodu Filidora, kdyˇz se popisuj´ı schopnosti profesora dosahovat vyˇsˇs´ıch syntéz pˇredevˇs´ım d´ıky souˇctu s +∞; pˇrirozen´ y svˇet a jeho horizont nemohou uˇz z vymezen´ı znamenat problém, ale poˇca´tek jeho ˇreˇsen´ı. Jak fascinuj´ıc´ım se zd´ a fakt, ˇze kaˇzd´ a sebenepatrnˇejˇs´ı vˇec tvoˇr´ı souˇca´st naˇseho horizontu svˇeta a tento svˇet v sobˇe nˇejak odráˇz´ı. Dalˇs´ı autoˇri potvrzuj´ı tuto hypotézu: Vˇzdyt’ tˇelesnost (slovo vˇecnost má nepatˇriˇcné konotace) je ˇclovˇeku tak bl´ızká, ˇze pomoc´ı n´ı lze vˇzdy ukotvit abstraktn´ı procesy (m´ am na mysli napˇr´ıklad Sartrovu Nevolnost ) a ve zmateném svˇetˇe války pro abstraktn´ı pojmy slouˇz´ı jako pevn´ y bod také tˇelo. Tento pˇr´ıstup ale uˇz zahrnuje redukci, ˇcili identifikaci idej´ı s vˇecmi, a vede k materialismu. (Nakonec se stejnˇe ukáˇze, ˇze mrtv´ a hromada tˇel pˇred z´ akopem zas tak pevn´ y bod nepˇredstavuje.) Nesm´ı n´ as mást ani to, ˇze ˇceˇstina oznaˇcuje smyslovost a v´ yznam stejn´ ym slovem smysl. Pˇredmˇet vˇeci a s n´ı spojené smyslovosti se ˇclovˇeka natolik dot´ yk´ a, ˇze nalezl m´ısto i v kˇrest’anstv´ı, které právˇe na tento proˇzitek tˇelesnosti klade nejvˇetˇs´ı d˚ uraz v eucharistii a v propojen´ı tˇelesného Krista a Boha. Tˇelesnost kˇrest’anstv´ı lze nejlépe poc´ıtit, pokud se vám hostie pˇrilep´ı nˇekam mezi zadn´ı stoliˇcky a nelze ji jazykem odlouˇcit. Neopouˇstˇejme vˇsak hlavn´ı linii v´ ykladu a pokraˇcujme v nahl´ıˇzen´ı vˇeci podle Husserla.

3.2

Intencionalita

Husserl navazuje na Descartovy Meditace také v reflexi pojmu intencionalita, kter´ y pˇrevzal od svého uˇcitele Brentana. Protoˇze vztah myˇslen´ı a vˇeci u Gombrowicze nelze pˇrecenit, prozkoum´ ame pojem intencionality bl´ıˇze. Intencionalita oznaˇcuje nutné zamˇeˇren´ı myˇslen´ı na nˇejak´ y objekt. Rozum´ı se, ˇze tento objekt 4 Dˇ elen´ı vˇ ec´ı na ˇ ca ´sti se v minulosti bohuˇ zel prok´ azalo jako svodn´ a cesta. Vznikla totiˇ z pˇredstava, ˇ ze rozdˇ el´ıme-li celek na d´ılˇ c´ı ˇ ca ´sti, kter´ e detailnˇ e prozkoum´ ame, dozv´ıme se i nˇ eco o celku. Tak vznikl realistick´ y rom´ an. 5 Tato anal´ yza s pˇr´ısluˇsnou synt´ ezou v´ ysledn´ eho smyslu jsou z´ akladn´ım obsahem Gombrowiczovy vnoˇren´ e pov´ıdky Filidor d´ıtˇ etem podˇsit´ y, kter´ e se budeme vˇ enovat v hlavn´ı ˇ ca ´sti. 6 Nˇ emˇ cina pouˇ z´ıv´ a Ding a denken, angliˇ ctina thing a think.

6

nen´ı pˇr´ımo vˇec tˇelesn´ a, jak jsem se ji pokusil vymezit v´ yˇse, ale obraz této vˇeci ve vˇedom´ı, ˇc´ımˇz se vrac´ıme k Descartovˇe ideji“. Bez objektu nelze myslet. Zna” men´ a to mimo jiné i to, ˇze dva nemohou pˇrem´ yˇslet o téˇze vˇeci, protoˇze objekt 7 bude vˇetˇsinou rozd´ıln´ y. Pr´ avˇe na tomto paradoxu ztroskotá vztah Leny a Witolda, protoˇze oba pˇrem´ yˇslej´ı o sobˇe jako o objektech vzd´ alen´ ych skuteˇcnosti: C´ıtil jsem se nesv˚ uj, ba dokonce otr´ avenˇe, byl bych radˇsi, kdyby ˇsla po sv´ ych. . . . Mrkl jsem po n´ı, jen tak po oˇcku, a v tom jen tak tak okamihu jsem vidˇel, ˇze ani ona se ned´ıv´ a na mˇe, ˇze je pohledem jinde, stejnˇe jako j´ a — a z toho vz´ ajemného ned´ıv´ an´ı se na sebe mého i jej´ıho, mi to zavanulo on´ım jak´ ymsi nepˇr´ıjemn´ ym zeslaben´ım, které mˇelo p˚ uvod v tom vzd´ alen´ı se, nebyli jsme dost zde, já ani ona, ona ani j´ a, byli jsme jakoby odnˇekud sem prom´ıtáni, odtamtud, nedomrl´ı, ne dost existuj´ıc´ı, jako ony pˇr´ızraky ve snu, které na n´ as nehled´ı, nebot’ souvisej´ı s nˇeˇc´ım jin´ ym. [1] 102 Konfrontace s tˇelesnou bl´ızkost´ı bort´ı vˇsechny myˇslenkové stavby a nut´ı neust´ ale je pˇredˇel´ avat, aby vˇse sedˇelo. Pozorujeme-li vˇsak jiného takto odtaˇzitˇe a pozorujeme-li takto i sebe, dosp´ıv´ ame k urˇcitému zp˚ usobu epoché a vrata sebeujasnˇen´ı se nezav´ıraj´ı. V naˇsem svˇetˇe k tomu vyb´ız´ı tˇreba prostor tramvaje, kter´ y si pˇrirozenˇe pˇrivlastˇ nujeme (m´ ame po ˇskole snad n´ arok na trochu klidu!); tramvaj n´ as pˇresouv´ a mezi dvˇema m´ısty s pevnou strukturou, ale v n´ı jsme v bezˇcas´ı (sevˇreném pˇr´ıjezdem podle j´ızdn´ıho ˇra´du) a mimo sebe; poslouch´ ame hudebn´ı skˇr´ıˇ nky. Dnes jsem navˇst´ıvil (autobusem) v´ ystavu orchidej´ı v parném sklen´ıku, kde témˇeˇr kaˇzd´ y drˇzel v ruce fotoaparát r˚ uzného tvaru od mobilu po odborn´ y pˇristroj“ s dlouh´ ym ˇcern´ ym válcem. Vˇsichni proch´ azeli sklen´ıkem, ale ” zat´ım zeslaben´ı a kdesi mimo, zachycovali si pˇr´ıtomnost (ˇc´ımˇz se j´ı i vzd´ avali). Tˇesnali se aˇz nepˇr´ıjemnˇe tˇelesnˇe bl´ızko, ale z´ aroveˇ n vzd´ alen´ı. M´ısta, kde se takto mˇen´ıme na pˇr´ızraky, lze zcela jedineˇcnˇe vyuˇz´ıt k zastaven´ı platnosti, takˇze právˇe v okamˇzic´ıch bl´ızké vzd´ alenosti nach´ az´ıme podnˇet k n´ aslednému hled´ an´ı smyslu. K objekt˚ um myˇslen´ı si vytváˇr´ı ˇclovˇek zcela mimoˇra´dn´ y vztah, protoˇze se jedná o jediné, co zn´ a (odtud poch´ az´ı i filosofie, tj. l´ aska k moudrosti). Objektem vˇsak m˚ uˇze b´ yt témˇeˇr jak´ akoliv pˇredstava: N´ arod, bagr, pen´ıze, forma, klac´ıˇcek, koˇcka. . . Zde se v ˇza´dném pˇr´ıpadˇe nechci snaˇzit nˇeco dokazovat, mám ale za to, ˇze ˇclovˇek se rod´ı bez zˇreteln´ ych objekt˚ u v myˇslen´ı a struktura abstraktn´ıch objekt˚ u (z nichˇz vynik´ a pˇredevˇs´ım jazyk) se tvoˇr´ı aˇz na z´ akladˇe smyslov´ ych vjem˚ u vˇec´ı. St´ ale mˇejme na zˇreteli, ˇze hled´ ame z´ akladn´ı p˚ udu k ukotven´ı veˇskerého myˇslen´ı. O nalezen´ı této p˚ udy ve vˇedom´ı se snaˇz´ı fenomenologie, ale ta z´ aroveˇ n pˇredpoklád´ a vyvinuté myˇslen´ı a rozpoznan´ y pˇrirozen´ y svˇet. Domn´ıv´ am se, ˇze pˇredvˇedeck´ y svˇet vych´ az´ı právˇe a jedinˇe ze smyslov´ ych vjem˚ u vˇeci, z ˇcehoˇz vypl´ yv´ a (uv´ aˇz´ıme-li si prvotnost tohoto svˇeta pro epoché) konstitutivn´ı v´ yznam vˇeci. Netˇreba zd˚ urazˇ novat, ˇze takov´ y svˇet nepˇredstavuje nic v´ıc neˇz pouh´ y z´ aklad pro fenomenologii. Zde se odkr´ yvaj´ı pˇrekvapivé souvislosti: Co pro myˇslen´ı znamen´ a pˇrirozen´ y svˇet, to pro ˇzivot znamen´ a ml´ ad´ı. V prvn´ım nahlédnut´ı neobsahuj´ı ˇza´dné komplikace, ale nutnˇe k nim vedou. Právˇe ml´ ad´ı 7 Zde vysv´ ıtaj´ı nˇ ekter´ e jemnosti, jimiˇ z se zab´ yv´ a aˇ z nov´ y rom´ an. Pˇripust’me, ˇ ze dva pˇrem´ yˇsl´ı o stejn´ em objektu. Aby si to ovˇ eˇrili, mus´ı nutnˇ e na svou pˇredstavu objektu posv´ıtit“, ˇ c´ımˇ z ji ” tak´ e uprav´ı a ti dva uˇ z nad´ ale nepˇrem´ yˇsl´ı o tomt´ eˇ z. Z´ aroveˇ n zde pˇredes´ıl´ am, ˇ ze na Jos´ıfk˚ uv a Witold˚ uv svˇ et se pod´ıv´ ame stejn´ ym okul´ arem; staˇ c´ı si vˇsimnout, s jakou jemnost´ı kosmick´ y Witold vn´ım´ a detaily skuteˇ cnosti jako Lenina u ´sta a Kataˇsin zahnut´ y ret.

7

(nezralost a plahoˇcen´ı se v pˇrirozeném svˇetˇe) dominuje Ferdydurke, kde se tak vhodnˇe propojuj´ı. Intimitu tohoto vztahu k vˇeci ukáˇzeme na dalˇs´ım pˇr´ıkladˇe: My vˇsichni jsme ” Karamazovi.“ To se pochopitelnˇe nev´ aˇze pouze k Aljoˇsovi, ale k nutnosti kaˇzdého zaob´ırat se tˇelesnem, ale hlavnˇe k vˇseobecné vztaˇzenosti v˚ uˇci ˇcemukoliv.8 Podle starce Zosimy, z jehoˇz uˇcen´ı vych´ az´ı i Berd’ajev, mám zodpovˇednost v˚ uˇci celému svˇetu a kaˇzdé jeho bytosti. T´ıhu této odpovˇednosti mi pom´ ah´ a nést Kristus. Komplikovan´ y vztah svˇeta v˚ uˇci sobˇe samému nach´ az´ı jediné ˇreˇsen´ı právˇe v jeho existenci. Abychom se vˇsak vr´ atili ke kˇrest’anské dialektice (na kterou uˇz podruhé naj´ıˇzd´ım) mus´ıme jeˇstˇe chvilku poˇckat. Vztah k vˇeci se stal pro n´ as natolik z´ asadn´ım, ˇze jsme zavedli právo na majetek a pojem kr´ adeˇze. Vˇsechno vyvˇer´ a z lidského zamˇeˇren´ı na imanenci, ˇreˇcené karamazovské vlastnosti. Dualismus tˇechto dvou lidsk´ ych tuh, imanence a transcendence, bychom mohli zvolit za podn´ azev této práce, protoˇze ve skuteˇcnosti kaˇzdé ˇst´ıpnut´ı n´ as utvrzuje v tˇelesnosti svˇeta, aˇckoliv své vˇedom´ı smˇeˇrujeme jinam. Z tohoto napˇet´ı vych´ az´ı i pokˇriven´ y svˇet Gombrowicze. Intencionalitu poklád´ am za nutn´ y znak ˇclovˇeka, kter´ y se projevuje myˇslen´ım, a samotnou nutnou v˚ uli k z´ amˇeru vˇedom´ı na nˇeco povaˇzuji za transcendentn´ı jev, kterému se filosof mus´ı stále podivovat.

3.3

Pop´ır´ an´ı byt´ı

Ze sevˇren´ı danost´ı a domnˇenky smyslu vede jednoduch´ a, ale nepˇr´ıpustn´ a cesta pop´ır´ an´ı existence. Uk´ aˇzu, proˇc pro n´ as nepˇripad´ avu ´ vahu. Nˇekteˇr´ı se po n´ı vˇsak st´ ale vydávaj´ı, mezi nimi i velk´ y fyzik a filosof de Selby (proslul´ y t´ım, ˇze se zavˇrel v domˇe s nejv´ıce vodovodn´ımi kohoutky), kterého O’Brien rozpoltil na odlesk v´ yznaˇcného vˇedce a irelevantn´ı fragmenty od koment´ ator˚ u jeho koment´ ator˚ u. Ilustruje tak rozpolcenost jeho v˚ udˇc´ı ideje: Str´ aˇzn´ıci, domy, kola — a vlastnˇe vˇsechno — jsou pouze soubory iluz´ı, z n´ıˇz nejvˇetˇs´ı iluze je smrt. T´ım, ˇze n´ aˇs z´ asadn´ı problém popˇreme, ho bohuˇzel nevyˇreˇs´ıme. Vlastnˇe ani nem˚ uˇzeme ˇr´ıci, ˇze by de Selbyho hlavn´ı myˇslenka mˇela status v´ yroku: M´ a-li totiˇz pravdu, mus´ı b´ yt i jeho v´ yrok iluze, coˇz je spor s premisou. Osobnˇe si mysl´ım, ˇze tento motiv zazn´ıv´ a uˇz u Ivana Karamazova, kdyˇz chce vracet sv˚ uj l´ıstek, protoˇze ˇzit´ı této iluse“ se mu uˇz hnus´ı. Vˇedec (Ivan) tak m˚ uˇze sklouznout k druhému extrému, ” jak jsme vymezili dˇr´ıve, kdy nezamˇen ˇ uje konstrukt za skuteˇcnost, ale zamˇen ˇ uje skuteˇcnost za konstrukt. Ani jeden zp˚ usob vˇsak nepˇrin´ aˇs´ı nic nového, a tak problém tohoto eseje (pˇrekvapivˇe) nezmizel dˇr´ıve, neˇz jsem se k nˇemu dostal.

3.4

Intermezzo: Norm´ alnost je provazochodcem nad propast´ı nenorm´ alnosti

Kter´ ysi autor poznamenal ve své pˇredmluvˇe, ˇze ji povaˇzuje za zcela zbyteˇcnou, ale kdyˇz uˇz ji napsal, tak ji nevypust´ı. Kdyˇz pˇrem´ yˇsl´ım o pˇredmluvˇe k hlavn´ı ˇca´st´ı tohoto eseje, shled´ av´ am, ˇze jeho pˇredmluva byla skuteˇcnˇe zbyteˇcn´ a. Slyˇset ˇ ıdka, naprosto plynul´ tak nˇeco kr´ asného, vzneˇseného! Nejhebˇc´ı hlas Ivouˇska Z´ y 8 Na tomto (pro mˇ e z´ asadn´ım) bodˇ e se shoduje i Husserl: Vˇ ecn´ e byt´ı je v sobˇ e byt´ı z ” korelace a v korelaci s byt´ım vˇsesubjektivity jakoˇ zto subjektivity vytvoˇren´ e vˇsemi, kdoˇ z jsou spolu v nepˇr´ım´ em nebo pˇr´ım´ em vztahu. Subjektovost jako ˇ clovˇ eckost ve svˇ etˇ e podl´ eh´ a se vˇsemi lidsk´ ymi urˇ cenostmi, jeˇ z jsou n´ apln´ı duˇsevn´ıho, osobn´ıho byt´ı ve svˇ etˇ e, t´ eˇ ze korelaci, jakkoliv se to m˚ uˇ ze zd´ at podivn´ e.“ (504) V z´ ajmu srozumitelnosti se drˇ z´ım sp´ıˇse Dostojevsk´ eho znˇ en´ı.

8

a voln´ y pˇrechod z pianissima do fortissima a nazpˇet. Ta plnost a z´ aroveˇ n pˇr´ımoˇcarost, kterou uˇz zachycuj´ı jenom staré nahr´ avky. M´ısto toho sed´ım v kinˇe na periferii mˇesta, kde pˇrij´ımaj´ı pˇrenos z jakéhosi opern´ıho domu. Sed´ı tu dvacet ˇrad milovn´ık˚ u opery v zeleném s´ ale osvˇetleném plastov´ ymi lustry. Chlápek pˇrede mnou si hraje s kel´ımkem od piva, babky se belhaj´ı kolem a zdrav´ı se jak na sch˚ uzi n´ arodn´ıho v´ yboru. Tak kdepak se schováv´ a ten kulak? M´ a snad vˇetviˇcku v puse? Bude viset vˇetviˇcka na provaze? Drˇzky se kolem kup´ı, a konˇc´ı u ´ˇzasné divadlo v divadle. Hereˇcka na plátnˇe um´ır´ a uˇz des´ atou minutu. To um´ır´ an´ı mus´ı pˇrece m´ıt nˇejak´ y smysl, kdyˇz u toho tak jeˇc´ı! Pomalu mi z hlavy prchaj´ı vzpom´ınky na straˇsné basy, jejichˇz vykouˇrené hlasy se tˇresou vibr´ atem tak mohutn´ ym, ˇze se jejich vrˇcen´ı aˇz boj´ım. Hej, nˇekteré vˇeci zaˇc´ınaj´ı d´ avat smysl. Ted’ uˇz ch´ apu, proˇc si Vincent uˇr´ızl ucho. Ale sch˚ uze pokraˇcuje a uˇz nevn´ım´ am, kdo komu nasazuje vˇetˇs´ı drˇzku: Herci pˇredst´ıraj´ı, ˇze je pˇr´ıbˇeh stupidn´ıho p´ areˇcku vydávan´ y za l´ asku zaj´ım´ a, div´ aci pˇredst´ıraj´ı, ˇze rozum´ı italsky, ˇ od ˇcasu se rozea d˚ uslednˇe napodobuj´ı div´ aky ze z´ abˇer˚ u z opern´ıho domu. Cas hráv´ a hra, v n´ıˇz nˇekdo zaˇcne tleskat. Mlˇcen´ı je pohlt´ı uˇz po nˇekolika u ´ derech. Pl´ atno vˇsak mlˇc´ı nebo vrˇc´ı a na tleskán´ı nereaguje. Mezi kel´ımkem piva na zemi, otylou drˇztiˇckou chlápka vedle a propocen´ ym kost´ ymem pˇevkynˇe se vytváˇr´ı jakési spojenectv´ı. Chyb´ı tu ale gymnazistka s ponˇekud bolˇsevickou fyzkulturou, zbyly tu jen bolˇsevické drˇzky, kter´ ym nasazuje kulturn´ı duch“ zadniˇcku. Ne” mohu se h´ ybat ze sedaˇcky, aˇckoliv mˇe ˇsimraj´ı chodidla a h´ yˇzdˇe. Obˇcas to jakoby pˇrebˇehne a j´ a si uvˇedom´ım, ˇze mám dvˇe nohy a sed´ım v divadle. Svazek paprsk˚ u ale nesmˇeˇruje k obrysu mého tˇela, ale vˇr´ıskaj´ıc´ımu obdéln´ıku vepˇredu. Vˇzdycky mˇe l´ akala otázka inverze; ve zhoubné inverzi jsem sedˇel oddˇelenˇe na sedaˇcce s lidmi, kteˇr´ı se pˇriˇsli sbl´ıˇzit a z´ aroveˇ n oddˇelit od zbytku. Pˇriˇsli se, skrˇckové, pod´ıvat na umˇen´ı“, pˇriv´ abeni jeho kl´ıˇcovou d´ırkou, touˇz´ıce pozorovat ciz´ı osudy, ” a zat´ım se staly pouh´ ymi objekty mého pozorován´ı. Epoché v praxi. Pak pˇriˇsel konec a s n´ım velká otázka tráp´ıc´ı chudovlasé inˇzen´ yrky. M´ am odej´ıt aˇz po dˇekovaˇcce, protoˇze nikdo se zat´ım nezved´ a, nebo hned, nebot’ jsem modern´ı a nemus´ım se niˇceho b´ at? Tˇeˇzko odhalit v´ yznam, ale nic se nedˇeje bez pˇr´ısné kauzality, vˇzdyt’ zadarmo ani kuˇre nehrabe. Sed´ıme spolu v tramvaji a nev´ıme o sobˇe. Sed´ıme a zved´ ame se aˇz spoleˇcnˇe s plátnov´ ymi postaviˇckami. Zde jsme se seˇradili, abychom nab´ıdli své modle, své modernosti (pˇr´ıpadnˇe kulturnosti) svou suverenitu a stˇr´ıbrném, po kraj´ıch dekorovaném podnose a uctivˇe podˇekovali. Vincentovo vrˇc´ıc´ı ucho. Ucho na podnose. Vˇsechno to d´ avalo smysl a já jsem to ucho ted’ musel sn´ıst.

4 4.1

V´ yznam Vˇ ec a v´ yznam

Uˇz jsem dostateˇcnˇe vysvˇetlil, jak se postupnˇe rozpadal star´ y systém hodnot na poˇca´tku dvacátého stolet´ı, aˇckoliv tento rozklad, jak p´ıˇse Berd’ajev, zapoˇcal uˇz renesanc´ı. Lze s n´ım srovnat snad jen konec ˇr´ımské republiky. Jako vˇzdy, kdyˇz se odstran´ı tradiˇcn´ı poˇra´dky, zbude na jejich m´ıstˇe pust´ a prázdnota.9 Tuto prázdnotu uˇz d´ ale nelze zaplˇ novat fantazi´ı (Kubin), strojenou nostalgi´ı (Werfel, Roth) ˇci pokusy o zachycen´ı vlastn´ıho vˇedom´ı (Joyce) bez bliˇzˇs´ıho zkoum´ an´ı objektivi9 Tato tautologie se jeˇ stˇ e nedoˇ ckala dˇ ejinn´ eho pochopen´ı. Viz napˇr´ıklad m˚ uj pˇr´ıspˇ evek o listopadu 1989. O ostatn´ıch rozkladech existuje dostatek literatury.

9

zované do celého liter´ arn´ıho svˇeta. Jedn´ a se o radik´ aln´ı zvrat vyˇzaduj´ıc´ı radik´ aln´ı prostˇredky, které se neomezuj´ı jen na formu. Po p´ adu vˇed se mus´ı naj´ıt pevn´ y bod, na kterém moˇzno znovu vybudovat lidskou spoleˇcnost. To vˇsak pˇredstavuje epistemologick´ y problém, ale zat´ım by staˇcila jenom nejmenˇs´ı hroudiˇcka, pevn´ a a d´ ale nepochybn´ a. Za tuto hroudiˇcku oznaˇcil Descartes v´ yrok Existuji,“ ale ten ” potkal stejn´ y osud jako euklidovskou geometrii — zd´ anlivˇe samozˇrejmé v´ yroky se uk´ azaly neopodstatnˇen´ ymi a jak tvrd´ı Husserl, vyjevila se nutnost radik´ aln´ıho zamyˇslen´ı.10 Z´ aroveˇ n ale nezmizela touha vysvˇetlovat (pateticky) ˇci rozumˇet, a tak se objevily fenomenologie, psychoanal´ yzy, nacionalismy a jiné. Pˇresvˇedˇcen´ı, ˇze i v takovéto prázdnotˇe lze naj´ıt v´ yznam nepˇrestalo ˇclovˇeka svrbˇet. Nutnost nalezen´ı popsané hroudiˇcky si uvˇedomuje jak star´ y lotr Fjodor Pavloviˇc Karamazov ( A je nesmrtelnost, aspoˇ n tˇreba nˇejak´ a maliˇck´ a, malilink´ a?“), ” tak jak´ ysi praˇzsk´ y liter´ at, v jehoˇz poz˚ ustalosti se nalezl fragment se jménem K´ aˇca. Vystupuje v nˇem filosof, kter´ y doufá, ˇze objasn´ı-li jedinou maliˇckost, vˇse ostatn´ı se odhal´ı v n´ avaznosti snadno. Tak chod´ı na dˇetské hˇriˇstˇe, kde bˇeh´ a za toˇc´ıc´ı se káˇcou, ale vˇzdy kdyˇz ji vezme do ruky, tak si uvˇedom´ı, ˇze drˇz´ı jen hloup´ y kus dˇreva. Zastaven´ a káˇca, kde se ornament neslév´ a v jeden nepopsateln´ y u ´ kaz, pozb´ yv´ a p˚ uvabu. Stejnˇe tak nem˚ uˇzeme d˚ ukladnˇe pozorovat káˇcu, aniˇz bychom zmˇenili jej´ı pohybov´ y stav. Lze tedy popisovat ˇzivot skuteˇcnˇe tak jemnˇe, abychom ho nedeformovali, nebot’ smysl miz´ı jak´ ymkoliv popisem (proto ta opatrnost pˇri pˇribliˇzován´ı nevyslovitelnému tˇreba u Pereca)? Snad jsme si jeˇstˇe nenavykli na deformované svˇety realistického“ románu tak, abychom si ” uzavˇreli cestu k jemnˇejˇs´ımu pohledu na svˇet, kter´ y poˇzadovala Sarrautová a kter´ y se projevil nejenom nov´ ym románem, ale i novou kresbou já u Gombrowicze a Tourniera.

4.2

Osvobozen´ı autora, ˇ cten´ aˇ re a knihy, jejich prolnut´ı

Abychom se vyhnuli naivn´ım pohled˚ um na lidské já a skuteˇcnˇe porozumˇeli proˇzitku Jos´ıfka, Abela Tiffaugese nebo vypravˇeˇce, mus´ıme je pˇrijmout za své, tj. rozeznat provázanost okoln´ıho svˇeta (zde knihy) a vlastn´ıho já, s radikalismem Husserla a starce Zosimy. Pokusy osamostatnit autora od ˇcten´ aˇre skonˇcily nezdarem, kter´ y se snaˇzila vyjasnit právˇe fenomenologie. Chceme-li se totiˇz dobrat pozn´ an´ı prostˇrednictv´ım smysl˚ u, mus´ıme také dozvˇedˇet nˇeco o tom, kdo ˇr´ıd´ı smyslov´ y proces, o vˇedom´ı. Nelze bezmeznˇe vˇeˇrit v smyslové informace, pokud bezmeznˇe nevˇeˇr´ıme ve vˇedom´ı, které je ch´ ape (napˇr. halucinace). Z´ aroveˇ n ale nelze dost´ avat smyslové informace o vˇedom´ı, protoˇze bychom dostali nepˇrijateln´ y postup v kruhu. O reflexi vˇedom´ı skrze sebe sama se snaˇz´ı fenomenologie a ˇcin´ı tak v nekoneˇcném cyklu. Poznán´ı proto vzniká aˇz nekoneˇcnou kontinuitou, na ˇcemˇz zakl´ ad´ am svou dˇr´ıvˇejˇs´ı poznámku k Heideggerovi. V dˇejin´ ach literatury se vyskytlo nˇekolik zp˚ usob˚ u porozumˇen´ı d´ıl˚ um. Osv´ıcensk´ a vˇeda vedla v literatuˇre k tomu, ˇze se fakta hledala v ˇzivotˇe autora, kdyˇz se nenalezla v d´ıle. Autor se stal géniem, kter´ y osvˇetloval nesamostatnému ˇcten´ aˇri svˇet. Na to reagoval proud, kter´ y se od autora distancoval a chtˇel vykládat d´ılo pouze tak, jak stoj´ı (ˇcasto se zakl´ınaje jménem F. Nietzscheho). T´ım se de facto rezignuje na intertextualitu a interpretace b´ asn´ı jako Lermontovova Na smrt Puˇskinovu se st´ av´ a problematickou. Postmoderna se snaˇz´ı pˇribl´ıˇzit ˇcten´ aˇre autorovi a zrovnopr´ avnit je, v ide´ aln´ım pˇr´ıpadˇe ztotoˇznit. V eseji o novém ro10 Podle

Finkov´ ych koment´ aˇr˚ u se d´ a soudit, ˇ ze radik´ alnost se vyˇ zaduje v nejtvrdˇs´ı podobˇ e.

10

mánu p´ıˇse Sarrautová, ˇze ˇcten´ aˇr by se mˇel do knihy ponoˇrit tak hluboko jako ” autor a vidˇet postavy jeho oˇcima“. Podobnou optiku vyˇzaduje i Gombrowicz: Vyjdeme-li z toho, ˇze autor si s´ am nic nenalháv´ a, mus´ıme v postavách hledat i sami sebe. U Gombrowicze pak stˇeˇz´ı oddˇel´ıme postavy od autora, kdyˇz vypr´ av´ı v prvn´ı osobˇe, jmenuje se stejnˇe a tento pomˇer nezast´ır´ a. Takov´ y zp˚ usob ˇcten´ı ale vyˇzaduje, aby se ˇcten´ aˇr oprostil od realistické mimésis, stejnˇe jako pˇredsudk˚ u a pˇredpojatost´ı (podobnost fenomenologické epoché nen´ı n´ ahodn´ a). V ide´ aln´ım pˇr´ıpadˇe pak proˇz´ıvaj´ı autor, postava i ˇcten´ aˇr reflexi spoleˇcné struktury vˇedom´ı a naz´ıraj´ı univerz´ aln´ı provázanost svˇeta, tak jak ji pˇredpovˇedˇel starec Zosima. Tomu zˇrejmˇe nelze vyhovˇet, rezignujeme-li na epoché a oznaˇc´ıme-li literaturu za fikci a postavy za ˇs´ılence. Existuje ostatnˇe mnoho filosofick´ ych smˇer˚ u, které tuto provázanost pokládaj´ı za samozˇrejmou. Podle Upaniˇsad se napˇr´ıklad kolektivn´ı duch (br´ ahman) projevuje v jednotliv´ ych bytostech (´ atman). O takov´ ych v´ yˇsin´ ach si ale zat´ım m˚ uˇzeme nechat zd´ at, protoˇze pˇred n´ ami se prost´ır´ a svˇet fragment´ arn´ı a logickou“ anal´ yzou na ˇskv´ aru rozdrcen´ y. ”

4.3

Rozpad na ˇ c´ asti

Zhoubné d˚ usledky definitivn´ı anal´ yzy nemus´ım vysvˇetlovat; projevuj´ı se fragmentac´ı tˇela, vˇec´ı i myˇslenek a vedou ke zk´ aze, na coˇz pouk´ azal Nikolaj Berd’ajev. Udrˇziteln´ y ˇzivot vych´ az´ı, podle mého n´ azoru, jedinˇe z definitivn´ı syntézy, kterou lze doc´ılit aˇz po d˚ ukladné anal´ yze. Anal´ yza a n´ asledn´ a syntéza totiˇz vytváˇrej´ı dojem n´ avratu k v´ ychoz´ımu stavu, tj. dojem cyklu. Z cykliˇcnosti vych´ az´ı klasick´ y m´ ytus (tak jak jsem ho popsal ve své maturitn´ı otázce). V Ílias pˇredstavuj´ı anal´ yzu jednotliv´ı bojovn´ıci, kter´ ym kop´ı prop´ıchlo trup kousek od levé bradavky, zat´ımco syntézu zastupuje Achill˚ uv n´ avrat do bitvy a jeho rozhodnut´ı pomst´ıt Patrokla. Achilles se tak mus´ı rozhodnout, jde to do poˇctu. ˇ Casto se st´ av´ a, ˇze anal´ yza se poj´ı s tˇelesnem a syntéza s duˇs´ı nebo vˇedom´ım, ale lze se obej´ıt bez tohoto dualismu. Fatáln´ı rozklad tˇela na ˇca´sti (dˇeje-li se tak definitivnˇe) zachytil Berd’ajev takto: Jestliˇze [ˇclovˇek] v sobˇe obraz vyˇsˇs´ı Boˇzské podstaty nenos´ı, ztr´ ac´ı jakoukoli podobu, zaˇc´ıná b´ yt ˇr´ızen n´ızk´ ymi pochody, n´ızk´ ymi pudy, rozpad´ a se na ˇca ´steˇcky své vlastn´ı pˇrirozenosti, zaˇc´ıná b´ yt ˇr´ızen umˇelou pˇr´ırodou, kterou s´ am povolal k ˇzivotu, podˇrizuje se mechanismu stroje, a právˇe t´ım je odosobnˇen a zbaven sil a zniˇcen. Aby si lidská individualita. . . byla jista sama sebou, mus´ı si uvˇedomit své spojen´ı s nˇeˇc´ım vyˇsˇs´ım neˇz je ona sama, mus´ı uznat existenci Jiného, Boˇzského. [7] 112 (moje zv´ yraznˇen´ı) Vstupme do kosmického svˇeta, kde se bytosti tˇr´ıˇst´ı na u ´ zk´ au ´ sta, pokˇriven´ y ret, bemberg. Kaˇzd´ a ˇca´steˇcka má nˇejak´ y vztah k celku, ˇzene n´ as nˇekam d´ al, stejnˇe jako klac´ık odkazuje na voz´ık, voz´ık odkazuje na Kataˇsin pokoj, tam jsou r´ yhy na stropˇe atd. Abych ˇcten´ aˇre ujistil, ˇze se nejedn´ a o ˇs´ılenost, uvedu pˇr´ıklad, s n´ımˇz se mi svˇeˇril jeden spoluˇza´k.11 Na n´ astˇenku se suplován´ım um´ıstil znaˇcku, kter´ a ukazovala na ˇsipeˇcku Budova Hládkov prvn´ı patro“. Do n´ apisu Hládkov ” ” 11 Zde se nestylizuji do Sigmunda Freuda, kter´ y vykl´ adal zn´ am´ emu zapomnˇ en´ı jak´ esi latinsk´ e fr´ aze absenc´ı mˇ es´ıˇ ck˚ u jeho ned´ avn´ e zn´ amosti. Chci uk´ azat, ˇ ze pˇrijet´ı vˇsezahrnuj´ıc´ıho pohledu je na m´ıstˇ e. V´ ytky k psychoanal´ yze, s nimiˇ z v podstatˇ e souhlas´ım, shrnuje [5] 511: Jak lze rozumˇ et nevˇ edom´ı, kdyˇ z nerozum´ıme vˇ edom´ı?

11

prvn´ı patro“ u schodiˇstˇe v druhé budovˇe vybodal noˇzem d´ırky, které d˚ umysln´ ym zp˚ usobem odkazovaly k tisk´ arnˇe ve tˇret´ım patˇre. Ve tˇret´ım patˇre, u tisk´ arny v malé poˇc´ıtaˇcové uˇcebnˇe, se nalézal dalˇs´ı podivn´ y znak, kter´ y vedl aˇz ke kabinetu spoleˇcensk´ ych vˇed. Pˇredstavy smyslu se nezakládaj´ı na pouhém v´ ymyslu. Vˇsimnˇeme si, ˇze takov´ y smysl si nelze pˇredstavit bez jeho lidského tv˚ urce. Druh´ y pˇr´ıklad toho, ˇze si vytváˇr´ım samo´ uˇceln´ y v´ ymysl, uvedu z pozorován´ı sebe a jin´ ych: Doˇck´ a-li se zm´ınky nˇekter´ y detail ˇci pˇreˇcte-li se libovoln´ a ˇca´st Kosmu, vyvol´ a ihned takové vzpom´ınky a n´ avaznosti, ˇze ˇclovˇek se zaˇc´ıná pot’ouchle sm´ at vysok´ ym hláskem, snad podobn´ ym hrdeln´ımu sm´ıchu pana Mládka. Právˇe toto dokazuje tiché spojenectv´ı Witolda (autora), Fryderyka ˇci Fukse (postavy) a Jakuba (ˇcten´ aˇre). D´ ale má Berd’ajev za to, ˇze rezignac´ı na Boha se ˇclovˇek vzd´ av´ a definitivn´ı syntézy a dobrovolnˇe se vydáv´ a rozkladnému p˚ usoben´ı imanence. Tomu lze podle nˇeho uniknout jedinˇe pˇrijet´ım transcendence v nejhlubˇs´ım naplnˇen´ı, jehoˇz dosahuje Kristus propojen´ım tˇela a ducha. V opaˇcném pˇr´ıpadˇe se ˇclovˇek, kterého osv´ıcenstv´ı tak velebilo, rozpad´ a na fragmenty a zb´ yv´ a z nˇej pouze l´ ytko, l´ ytko, l´ ytko. L´ ytko ve vˇsech sv´ ych moˇznostech a promˇen´ ach; mladé, nevyhranˇené, ˇcasovˇe promˇenlivé l´ ytko. Zd´ a se, ˇze ve svˇetˇe existuje kauzalita, protoˇze si pamatuji, ˇze vˇcera jsem byl, pˇred minutou také. Jak tedy m˚ uˇze b´ yt l´ ytko tak promˇenlivé ve své jedinosti, jak nem˚ uˇze m´ıt kaˇzd´ y klac´ık smysl? Obˇeˇsen´ y vrabec mˇel ptaˇc´ı chˇripku, kterou se nakazil jeho vrah; vrah si chtˇel z´ıskat léky, tak zaˇsel vykrást lék´ arnu, kde zrovna byl pan prezident nakupovat z paneláku; protoˇze oznaˇcil vraha za faleˇsného, tak prezidenta zastˇrelil. To si v kriminalistickém u ´ stavu vyloˇzili jako ciz´ı provokaci, takˇze vl´ ada vyhl´ asila ultim´ atum ke spolupráci ciz´ı mocnosti na vyˇsetˇren´ı pˇr´ıpadu, které bylo odm´ıtnuto. V n´ asledné válce zemˇrelo 40 mili´ on˚ u lid´ı a dalˇs´ıch 50 mili´ on˚ u na chˇripku, kterou chytil lék´ arn´ık a d´ ale ji ˇs´ıˇril. S mrtv´ ym vrabcem vis´ı i nev´ yslovná n´ aslednost, jej´ımˇz skromn´ ym produktem jsme i my. Na provázku vis´ı s klac´ıˇckem i vˇsechny moˇzné eventuality, z nichˇz jedin´ a se stane budoucnost´ı — a tu Witold n´ asleduje. S ohledem na to, ˇze velké dˇejiny jsou (pom´ıj´ıme ted’ ekonomickou nevyhnutelnost“ války a dalˇs´ı ” ex post vysvˇetlen´ı, které v´ıru v kauzalitu sp´ıˇs umrtvuj´ı) snad jeˇstˇe absurdnˇejˇs´ı neˇz pˇr´ıbˇeh s vrabcem, nelze odm´ıtnout Witoldovu honbu za v´ yznamem jako ˇ ek je ˇs´ılenost, ale naopak nevyhnutelnost, s jakou p´ atr´ a ˇclovˇek po celku. Clovˇ bytost´ı transcendence (Rahner). Zd´ a se, ˇze rozpad ˇclovˇeka na fragmenty (ruka, u ´ sta, drˇzka, l´ ytko, pupek) v jeho vlastn´ım vˇedom´ı nˇeco vypov´ıdá o struktuˇre. Vypov´ıdaj´ıc´ı já se ovˇsem dopouˇst´ı chyby — na vˇsechno pohl´ıˇz´ı bez pˇredchoz´ı epoché a je jasné, ˇze se t´ım nedostane neˇz k tomu, aby do libovolné mnoˇziny vˇec´ı vkl´ adal naprosto libovoln´ y v´ yznam. Faktem (nikoliv v comtovském smyslu) ale z˚ ust´ av´ a, ˇze at’ uˇz se vˇedom´ı shoduje s realitou ˇci ne, taková struktura idej´ı se v nˇem vskutku vyskytuje. Pozorujeme z´ apas mezi objekty ve vˇedom´ı a domn´ıvanou skuteˇcnost´ı, v n´ıˇz si vˇedom´ı uvˇedomuje svou omezenost. Uˇz pouhá podoba struktury vˇedom´ı pˇredurˇcuje, jak´ ym zp˚ usobem j´ a vn´ım´ a okol´ı. Nepochybuji, ˇze struktury se z ˇca´sti pˇreb´ıraj´ı z okol´ı, a tak vnucen´ a forma jako z´ akladn´ı problém (nejenom osobn´ı, ale i literatury!) pˇredurˇcuje i mˇe, kter´ y potom nejsem já. Kdyˇz nˇekdo p´ıˇse, vnucen´ a forma dalece pˇredurˇcuje d´ılo, takˇze autor se stáv´ a sp´ıˇs Cervantesem, Dostojevsk´ ym a jak´ akoliv v´ ypovˇed’ o souˇcasnosti nutnˇe pˇredpoklád´ a pˇrijet´ı minulosti. Kanonické formy Shakespeara tud´ıˇz podkop´ avaj´ı z´ akladn´ı doktr´ınu pokroku, na n´ıˇz dnes stav´ı kdekdo. Husserlova kritika objektivistické vˇedy, stejnˇe jako Berd’ajevova kritika pohrd´ an´ı minulost´ı (tj. v d˚ usledku pohrd´ an´ı sebou sam´ ym vedle budou12

c´ıho ˇclovˇeka) z˚ ust´ avaj´ı v platnosti, ˇcteme-li v publikaci,12 kter´ a chce zv´ yˇsit ” prestiˇz fyziky u n´ as“ Pˇri v´ ybˇeru partnera v´ıtˇez´ı zpravidla ten nejsilnˇejˇs´ı a nejobratnˇejˇs´ı, takˇze se potomstvu dˇediˇcnost´ı pˇred´ av´ a co nejlepˇs´ı genetická v´ ybava. Péˇce o potomstvo je u r˚ uzn´ ych druh˚ u velice r˚ uznorod´ a, ale vˇzdy velmi u ´ˇceln´ a. V d˚ usledku souhry vˇsech tˇechto faktor˚ u se v pˇr´ırodˇe udrˇzuje jak´ asi pˇrirozen´ a dynamická rovnováha – v´ yvoj pˇritom velmi pomalu pokraˇcuje. Bohuˇzel autorka nezmiˇ nuje paradox, ve kterém ˇclovˇek podléh´ a z´ akon˚ um“ a ” ˇ ek z´ z´ aroveˇ n je nahl´ıˇz´ı v jejich u ´ plnosti. Clovˇ akony utv´ aˇr´ı a z´ aroveˇ n je jimi utv´ aˇ ek se ˇren. Jedn´ a se pochopitelnˇe o tent´ yˇz paradox mezi vˇedom´ım a vˇedou. Clovˇ odliˇsuje od zbytku pˇr´ırody pouze t´ım, ˇze se odˇevem chrán´ı proti vnˇejˇs´ım vli” v˚ um“, a pˇresto je schopen nahl´ıˇzet s´ am sebe pomoc´ı okoln´ıch pˇredmˇet˚ u. Tento pˇr´ıklad zmiˇ nuji jen proto, abych zd˚ uraznil, ˇze Husserlovy otázky pro n´ as stále maj´ı v´ yznam. Naˇse schopnost popsat padaj´ıc´ı kam´ınek ve vakuu nutnˇe neimplikuje povolanost k popisu ˇclovˇeka, stejnˇe jako na z´ akladˇe pˇredv´ıdat dˇejiny nem˚ uˇzeme na z´ akladˇe modelu ide´ aln´ıho plynu nebo experiment´ aln´ıho zkoum´ an´ı r˚ ustu okurek. Abel Tiffauges, hrdina Tournierova Kr´ ale duch˚ u, rozdrobuje s´ am sebe i okoln´ı svˇet na ˇca´steˇcky naprosto stejnˇe. Své vˇedom´ı zamˇeˇruje na detaily, skrze nˇeˇz pozn´ av´ a j´ a, ale takové j´ a mus´ı b´ yt v d˚ usledku toho fragment´ arn´ı a nekonzistentn´ı. Abel si poznamenáv´ a do den´ıku: Moje ruce miluj´ı boty. Ve skuteˇcnosti se tˇeˇzko smiˇruj´ı s t´ım, ˇze nejsou nohy, jako hodnˇe vysoké d´ıvky lituj´ı cel´ y ˇzivot, ˇze se nenarodily jako chlapci. [4] 57 Z vlastn´ı malé“ zkuˇsenosti pˇrech´ az´ı Abel k hodnocen´ı celku, které pozb´ yv´ a od˚ u” vodnˇen´ı kromˇe okamˇzité myˇslené asociace, a dopouˇst´ı se tak stejné chyby jako ambiciózn´ı pˇestitel okurek. Lze na nˇe pohl´ıˇzet jako na travestii vˇedy, odvozuj´ıc´ı obecné z´ akony“ na z´ akladˇe jednotlivin. Dˇelen´ı na ˇca´sti doch´ az´ı u Abela zvláˇstˇe ” bizarn´ı tematizace, kdyˇz se vˇeda“ fuˇsuje do r˚ uzn´ ych spac´ıch poloh a vyslovuje ” soudy o jejich v´ yznamu: Polohou dors´ aln´ı (zádovou) pˇripom´ıná malou spoˇc´ı” vaj´ıc´ı n´ ahrobn´ı sochu, zboˇznˇe uloˇzenou tv´ aˇr´ı k nebi“ (358), polohou later´ aln´ı (boˇcn´ı) si spáˇc pˇripom´ıná prenat´ aln´ı stádium, ale nejvˇetˇs´ı smysl d´ av´ a poloha ventr´ aln´ı (bˇriˇsn´ı), j´ıˇz se obrac´ı spáˇc k zemi, k pˇr´ıtomnosti. Tiffauges nar´ aˇz´ı jednak na Augustinovo pojet´ı ˇcasu, jednak na z´ akon tˇr´ı st´ adi´ı Augusta Comta. ˇ ek zaˇc´ıná v teologickém stádiu, kdy hled´ı k nebi, a pˇres jak´ Clovˇ ysi metafyzick´ y stˇred se dost´ av´ a k nejvyˇsˇs´ı konkrétnosti a jedinému pozitivn´ımu smyslu, kter´ y poch´ az´ı ze smyslov´ ych fakt. Tiffauges ale pom´ıj´ı to, ˇze ventráln´ı poloha (i kdyˇz brán´ı pˇred stˇrepinami gran´ at˚ u — zase fragment! —) má za jedin´ y smysl smrt, ˇzivot beze smyslu, kter´ ym nelze dospˇet k vˇedˇen´ı. Nav´ıc se vkl´ ad´ an´ı v´ yznamu do vˇec´ı dˇeje vcelku libovolnˇe; na árijsk´ ych rysech nen´ı nic co by je a priori ˇcinilo uˇslechtil´ ymi. Fragmentace se projevuje v Kr´ ali duch˚ u uˇz na samotném zpracován´ı tématu. Nepochybuji, ˇze se autor chtˇel nˇejak dotknout nacismu, o nˇemˇz Nolte tvrd´ı, ˇze nenávid´ı transcendenci. Z Berd’ajevovy ukázky vypl´ yv´ a, ˇze fragmentace n´ asleduje po odm´ıtnut´ı transcendence. K n´ı se m˚ uˇzeme dostat skrze tak zvanou 12 Ludmila

Eckertov´ a: Cesty pozn´ av´ an´ı ve fyzice. Prometheus, Praha 2004.

13

zhoubnou inverzi, kdyˇz anal´ yza spˇej´ıc´ı k v´ ysledné syntéze zvrtne na anal´ yzu bez u ´ˇcelu, jako se vkl´ ad´ an´ı smyslu zvrtne v nesmyslnost. Tiffauges kombinuje osobn´ı postˇrehy a velké dˇejiny: Göringa sbˇeratele jelen´ıho trusu s Göringa masov´ ym vrahem. Rozum´ı se, ˇze pro Tiffaugese maj´ı obyˇcejné pˇredmˇety mnohem vˇetˇs´ı v´ yznam neˇz pˇr´ısluˇs´ı imanenci; vid´ıme to na jeho vztahu s holuby a slep´ ym losem, ale pˇr´ıtomnost takového smyslu se vymyk´ a vˇsudypˇr´ıtomnému kultu smrti. To se Tiffaugesovi nevyjevuje, protoˇze do dˇejin vkl´ ad´ a tent´ yˇz smysl, kter´ y si odvodil z pozorován´ı jungman˚ u; k tˇem se vˇsak dostal právˇe n´ asledkem velk´ ych dˇejin, takˇze se v jeho svˇetˇe obˇe ˇca´sti navz´ ajem ospravedlˇ nuj´ı, a uchovávaj´ı tak domnˇel´ y smysl. Dˇejiny jako r´ amec se vyskytuj´ı i v Pornografii, kde tat´ aˇz válka slouˇz´ı jako kulisa mnohem d˚ umyslnˇejˇs´ımu divadlu. Jediná zm´ınka o válce ˇ u, ale vypr´ pˇripad´ a na absenci Zid˚ avˇen´ı v prvn´ı osobˇe takovou redukci umoˇzn ˇ uje.

4.4

Vˇ ec a vˇ eciˇ cka, vˇ eculendum

Uˇz jsme zjistili, ˇze ˇclovˇek má k vˇecem zvláˇstn´ı intimn´ı vztah. Tento vztah se m˚ uˇze projevovat hled´ an´ım smyslu vzhledem k já jako u Witolda, ale m˚ uˇze nab´ yvat i dalˇs´ıch bizarn´ıch tvar˚ u. Leon, majitel domu, v nˇemˇz Witold pˇreb´ yv´ a, se napˇr´ıklad vyˇz´ıv´ a ve zdrobˇ nován´ı slov, ˇc´ımˇz si slova jakoby pˇrivlastˇ nuje. Z´ aroveˇ n vˇsak zapom´ıná na rozd´ıl mezi slovem a oznaˇcovan´ ym, podvˇedomˇe doufaje, ˇze ho zdrobnˇeliny k vˇecem bl´ıˇze skuteˇcnˇe pˇren´ aˇsej´ı. Právˇe bl´ızká tˇelesnost, jej´ıˇz nejmenˇs´ı kous´ıˇcek plnˇe proˇz´ıv´ a, d´ av´ a vzniknout jeho sexuáln´ımu potˇeˇsen´ı. Své spoleˇcn´ıky takto napˇr´ıklad zpravuje o tom, ˇze kdesi nalezl lodyhu: Tohleto je odtamtudum! Podnes to schovávandum! Odtamtud, z toho kouzelnantn´ıho m´ısta, jenˇze ˇcert v´ı. . . [1] 81 Své vzruˇsen´ı odvozuje z toho, ˇze nut´ı pˇr´ıtomné ke konfrontaci s artefaktem své minulosti, ˇc´ımˇz si ji zpˇr´ıtomˇ nuje a znovu proˇz´ıv´ a na u ´ kor pˇrihl´ıˇzej´ıc´ıch. Charakterizuje-li ml´ ad´ı Karlovo mlˇcen´ı, mus´ı si stáˇr´ı vystaˇcit s divn´ ym brebentˇen´ım. Takové brebentˇen´ı má vˇsak zˇrejm´ y, neproblematick´ y v´ yznam rituálu okolo sebeuspokojován´ı. Ferdydurkovsk´ a ˇskola, kde ˇzaći pouˇz´ıvaj´ı podobn´ ych znetvoˇren´ ych sl˚ uvek, zˇrejmˇe vystupuje jako m´ısto, kde oˇcek´ avaj´ı ˇzaći iniciaci do dospˇelosti, kterou se snaˇz´ı dokazovat pomoc´ı tˇechto zr˚ udiˇcek. Zdrobnˇelá vˇec snad odráˇz´ı touhu porozumˇet jedné ˇca´steˇcce, jak jsem ukázal na Kafkovˇe fragmentu, ale z´ aroveˇ n pˇrin´ aˇs´ı kontrasty, kdy stoj´ı stroh´ a skuteˇcnost vedle zmˇekˇcilého, oˇzivotnˇelého, zj´ alovatˇelého vˇeculenda.13 Kdyˇz Witold pˇrem´ yˇsl´ı: Na z´ abradl´ı sedˇel ” Lenin kocour, Dav´ıdek“ ([1] 58) a na konci stejné vˇety uˇz kocour leˇz´ı uˇskrcen, c´ıt´ıme umˇelost takového zj´ alovatˇel´ı. Samotn´ ym nazván´ım vˇeci lidsk´ ym jménem j´ı pˇriˇrazujeme jisté mnoˇzstv´ı lidskosti, aˇckoliv si uvˇedomujeme, ˇze lidská odpovˇednost leˇz´ı jen na n´ as. Kaˇzd´ a Gombrowiczova postava nˇejak´ ym zp˚ usobem odráˇz´ı Witolda, stejnˇe jako on odráˇz´ı ostatn´ı, z ˇcehoˇz jsem vych´ azel jako poˇca´teˇcn´ıho bodu u ´ vahy. Kromˇe postavy zastáv´ a také roli vypravˇeˇce a m˚ uj vztah k hrdin˚ um se zrcadl´ı na jiné u ´ rovni, jeho vztahu k postavám. Witold to potvrzuje, kdyˇz pˇrem´ yˇsl´ı: . . . z´ aroveˇ n mi pˇripadala stále v´ yznamnˇejˇs´ı ona shoda v tom, ˇze on i j´ a jsme se ut´ apˇeli, kaˇzd´ y ve svém, sv´ ym zp˚ usobem, on v minulosti, j´ a v tˇech sv´ ych maliˇckostech. [1] 81 13 Tento novotvar z m´ e d´ılny oznaˇ cuje pˇrivlastnˇ en´ı si vˇeci do t´ e m´ıry, ˇ ze se st´ av´ a naˇs´ı souˇ ca ´st´ı. Za pˇr´ıklad m˚ uˇ ze slouˇ zit tˇreba povˇ eˇsen´ a koˇ cka.

14

Kaˇzd´ a jednotlivost (kter´ a vynik´ a jako odliˇsuj´ıc´ı vlastnost a identifikátor já) se odráˇz´ı v bizarnosti ostatn´ıch. Problém nedostatku smyslu ˇreˇs´ı kaˇzd´ y po svém (vkl´ ad´ an´ı v´ yznamu, neustál´ a onanie), ale tento problém maj´ı vˇsichni spoleˇcn´ y. Zd´ a se, ˇze ˇclovˇeka nutnˇe pout´ a touha po u ´ˇcelnosti a smyslu, nebot’ uˇz od starovˇeku (zaˇclenˇen´ı do polis), pˇres stˇredovˇek´ y systém symbol˚ u, aˇz po modern´ı telefonické hovory vˇse prostupuje nutnost rozumˇet vˇeci, pˇribl´ıˇzit si ji a vystihnout jej´ı v´ yznam. Aˇckoliv to kaˇzd´ y ˇcin´ı ve vˇedom´ı specificky, obecná struktura vˇedom´ı se neliˇs´ı. Objektivace smyslu (nebo aspoˇ n jej´ı dojem) se utv´ aˇr´ı jako mozaika postaven´ a z o sobˇe nic nevypov´ıdaj´ıc´ıch kam´ınk˚ u d´ılˇc´ıch lidsk´ ych smysl˚ u. Mysl´ım si, ˇze se tato struktura vˇedom´ı pˇr´ımo poj´ı s filosofick´ ym t´ azán´ım po byt´ı.

4.5

ˇ ırov´ Pozorov´ an´ı vˇ ec´ı bez drˇ zky: Sm´ an´ı

4.5.1

Skvrna jako pˇ r´ıjemnˇ e se pˇ rem´ yˇ sl´ı o dˇ revˇ e“ a v´ yklad svˇ eta ” Pokus´ım se uk´ azat, co odliˇsuje Woolfové modernu od Flanna O’Briena, u kterého c´ıt´ım stejné téma jako u Gombrowicze a nového románu. Jako vhodn´ ya konkrétn´ı pˇr´ıklad si vezmeme skvrnu na stropˇe. U Woolfové proˇc´ıtáme proud vˇedom´ı, kter´ y se slév´ a s pozorován´ım stropu a interpretac´ı pozorovaného. Myˇslenky se kombinuj´ı, ale vyvst´ av´ a z´ asadn´ı problém! Kdo zaznamen´ av´ a tyto myˇslenky? Autorka se sice snaˇz´ı vystihnout jemné odst´ıny, neustálé nové n´ abˇehy asociac´ı, ale t´ım, ˇze je zaznamen´ av´ a, je také deformuje a k n´ am dojde v lepˇs´ım pˇr´ıpadˇe pouze nepochopiteln´ a bˇreˇcka. V horˇs´ım pˇr´ıpadˇe p˚ usob´ı popis vˇedom´ı vykonstruovanˇe. Kam se nav´ıc podˇela skvrna na stropˇe, ta nepopiratelná danost? Je bezv´ yznamná, ne´ uˇceln´ a, zbyteˇcn´ a, snad i neexistuj´ıc´ı, snad nˇejak´ y ˇsnek. Naproti tomu skvrna ve Tˇret´ım str´ aˇzn´ıkovi má z´ asadn´ı v´ yznam; aˇckoliv rozmazan´ a reflexe svˇeta se podobá Woolfové (nic definitivn´ıho, plynut´ı), pˇredmˇety opˇet nach´ azej´ı svou povahu, nejsou pouze objekty vˇedom´ı. Skvrna, podobnˇe jako stˇredovˇeké relikvie, zachycuje konkrétnˇe ˇcas v jeho promˇenlivosti a z´ aroveˇ n obraz´ı okoln´ı svˇet. Uk´ aˇze se, ˇze v sobˇe skuteˇcnˇe ukr´ yv´ a smysl, protoˇze se jedná o mapu, kter´ a vede k v´ ytahu do nové sféry. Skvrna v sobˇe zrcadl´ı cel´ y svˇet, coˇz jsem stanovil jako nutn´ y pˇredpoklad rozumˇen´ı textu, a slouˇz´ı jako vod´ıtko rozumovému zkoum´ an´ı. Znovu se zde ale vynoˇruje paradox, kdy vˇec sama utv´ aˇr´ı ˇclovˇeka, kter´ y utv´ aˇr´ı vˇec. Lze se domn´ıvat, ˇze taková dialektika ˇclovˇeka a vˇeci odráˇz´ı dialektiku Boha a ˇclovˇeka, tak jak o n´ı pˇrem´ yˇsl´ı Berd’ajev? Prakticky n´ am d´ av´ a tato analogie moˇznost ˇca´steˇcnˇe nahlédnout do oblasti, v n´ıˇz rozum osamocen t´ ape. 4.5.2

Konvice, ˇ spendl´ıky, perspektiva a zasvˇ ecen´ı

V Kosmu se vyskytuje nˇekolik situac´ı, kdy Witold pozoruje lidi nebo vˇeci o ” sobˇe“, dalˇs´ı najdeme ve Ferdydurke (koupelna) i Pornografii (inscenace, ˇsm´ırován´ı ˇsm´ıruj´ıc´ıho). Pˇr´ıtomnost já tu zcela jasnˇe vynik´ a jako ovlivnitel skuteˇcnosti, protoˇze gymnazistka by se pˇred Witoldem otevˇrenˇe nesprchovala (ale nepodcen ˇ ujme ji!). Tento motiv pˇrich´ az´ı uˇz se spoleˇcenskou etiketou, ale u Gombrowicze sah´ a daleko hloubˇeji a nezab´ yv´ a se jen lidmi, ale sp´ıˇse vˇecmi (v tomto ohledu trvá dlouho, neˇz Witold nahlédne, ˇze jin´ı jsou lidmi stejnˇe jako on, k ˇcemuˇz dojde t´ım, ˇze se v nich rozpozná. Nem´ am na mysli triviáln´ı mimésis, ale naopak uznán´ı jiného jako bytosti hledaj´ıc´ı smysl. Vˇzdyt’ to trvalo tˇri d´ıly, neˇz se koneˇcnˇe nˇekoho dotkl!) Jak zm´ınˇeno v u ´ vodu do krize v´ yznamu, kl´ıˇcovým motivem 15

z˚ ust´ av´ a schopnost zachytit stav bez toho, abychom ho zmˇenili. Jak to ale uskuteˇcnit, kdyˇz vypravˇeˇc chce pozorovat a mˇenit ? Witold vyleze na strom, odkud pozoruje, jak se Lena s Ludv´ıkem zab´ yvaj´ı varnou konvic´ı. Nepˇrijme, ˇze by realita mohla b´ yt tak banáln´ı, a uˇskrt´ı koˇcku, aby realitu posunul ke smyslu. Lepˇs´ı povˇeˇsen´ y klac´ık, vrabec a koˇcka, neˇz ˇcajová konvice, kter´ a trˇc´ı bez kontextu do prázdna. Ve Witoldovi se cel´ a realita odráˇz´ı a interferuje: Dob´ yvat se k Lenˇe! Pronikat k Lenˇe. . . v nitru mi dozn´ıvaly zbytky tamtoho dob´ yv´ an´ı a znovu jsem se k n´ı dob´ yval. . . a tamto vˇsechno, Kataˇsin pokoj, fotografie, ˇspendl´ıky, Kuliˇcˇcino buˇsen´ı, vˇsechno ustoupilo hlavn´ımu a jedinému dob´ yv´ an´ı se k Lenˇe. Opatrnˇe jsem lezl z vˇetve na vˇetev, st´ ale v´ yˇs. [1] 56 Witoldovo stoupán´ı ch´ apejme metaforicky; po d´ılˇc´ıch znac´ıch ˇsplh´ a aˇz k domnˇelému smyslu, m´ısto kterého najde konvici. Witold se bohuˇzel smyslu z´ aroveˇ n zbavuje, kdyˇz realitu konstruuje, protoˇze postupnˇe zbavuje platnosti kaˇzdou jednotlivost, aˇz mu z˚ ust´ av´ a jen málo platnost´ı, avˇsak docela nesmysln´ ych. Husserl pˇred t´ımto varuje, coˇz dosvˇedˇcuje, ˇze Witold˚ uv pˇr´ıstup ve své upˇr´ımnosti z˚ ust´ av´ a málo radik´ aln´ım. Jin´ y Witold v Pornografii si uvˇedomuje nesamozˇrejmou st´ alost vˇec´ı, kdyˇz pozoruje perspektivu st´ınu v domˇe. To ho nut´ı dom´ yˇslet se, ˇze m´ısto a pˇredmˇety s n´ ami souvis´ı, ale existuj´ı a maj´ı transcendenci samy o sobˇe. (To se m˚ uˇze zd´ at jako silné tvrzen´ı, ale vesmˇes to vypl´ yv´ a z transcendent´ aln´ı fenomenologie, jak to zm´ın´ım n´ıˇze.) Witold nem˚ uˇze pracovat jako realistick´ y spisovatel, má-li psát bez naivity; uvˇedomuje si, ˇze kaˇzd´ a vˇec má mnohem hlubˇs´ı rozmˇer neˇz jen imanentn´ı. Kdyˇz jsem to vidˇel, pochopil jsem, ˇze zasvˇecuji houˇstinu i pˇr´ıkop do naˇsich z´ aleˇzitost´ı. [3] 35. Pr´ avˇe skrze spoleˇcn´ y prostor nahl´ıˇz´ı Witold, ˇze s Fryderykem jsou si v mnohém podobn´ı, a pˇrij´ım´ a ho jako ˇclovˇeka. Lze to i vn´ımat jako travestii Husserlova term´ınu pospolitost badatel˚ u,“ ale skrze tento pˇredmˇetn´ y svˇet opravdu nahl´ıˇz´ı ” Witold svého bliˇzn´ıho jako obdobu sebe sama, a proto mu pˇriznáv´ a transcendenci.14 Samotné pozorován´ı patˇr´ı k jemn´ ym z´ aleˇzitostem, a tak uˇz pouze t´ım, ˇze prostor pˇrij´ım´ a z´ apletku, se jeho konstituce mˇen´ı, a v d˚ usledku toho se jeho popis st´ av´ a nemoˇzn´ ym. Ch´ apeme sice druhého, ale prostor o sobˇe nenese jin´ y v´ yznam neˇz pˇr´ısluˇs´ı pˇrirozenému svˇetu. Proto dosp´ıv´ a k obrazu, kter´ y ospravedlˇ nuje s´ am sebe t´ım, ˇze neustále v sobˇe hled´ a v´ yznam. Toho chtˇela dos´ ahnout transcendent´ aln´ı fenomenologie ve vˇedˇe, takˇze vkl´ ad´ an´ı v´ yznamu pˇredstavuje jej´ı paralelu v literatuˇre. Strukturu objekt˚ u klac´ıˇcek–vrabec–koˇcka lze identifikovat s cyklem, kter´ y s´ am sebe neustále potvrzuje. Fyzik´ aln´ı vsuvka: Zde bych chtˇel poznamenat, ˇze k nejpˇresnˇejˇs´ım mˇeˇren´ım patˇr´ı mˇeˇren´ı koneˇcné rychlosti svˇetla, jej´ıˇz rychlost nezávis´ı na tom, zda ji mˇeˇr´ıme ve vlaku nebo na zemi. Trv´ a urˇcitou dobu, neˇz k n´ am svˇetlo dolet´ı, a proto ˇ nelze s jistotou tvrdit nic o naˇs´ı pˇr´ıtomnosti. Reknu, ˇze hrnek je modr´ y, ale jeho obraz ke mnˇe pˇrich´ az´ı v ˇcase, kdy hrnek v˚ ubec nemus´ı existovat. Ponech´ an´ı moˇznosti usuzovat ve v´ yroc´ıch po n´ as vyˇzaduje, abychom opustili z´ akladn´ı lo14 T´ ˇ se jedn´ ım z´ aroveˇ n vkl´ ad´ a smysl i s´ am sobˇ e. Ze a o kruh samozˇrejmˇ e vid´ım, ale tento kruh z˚ ust´ av´ a narozd´ıl od principi´ aln´ı odliˇsnosti vˇ edom´ı od smysl˚ u v jednotˇ e.

16

gická pravidla (zákon vylouˇcen´ı tˇret´ıho15 ). T´ım tedy vyvrac´ıme n´ amitku, ˇze se Witoldovo ˇsm´ırován´ı vzpouz´ı logice. Gombrowiczova Pornografie pˇrej´ım´ a uˇz n´ azev ze ˇsm´ırován´ı, zamˇen ˇ uje totiˇz smysl o sobˇe za u ´ˇcel hry, kter´ a vzniká z pocitu nepˇr´ıstojnosti. T´ım m´ın´ım, ˇze Fryderyk a Witold jsou si vˇedomi, ˇze skuteˇcnost nepozoruj´ı, ale inscenuj´ı ji pro vlastn´ı potˇeˇsen´ı, ˇc´ımˇz se souˇcasnˇe zahanbuj´ı sami pˇred sebou, protoˇze se nejsou schopni této hry zbavit. Grotesknost vzniká z neumˇetelstv´ı, se kter´ ym se snaˇz´ı na ˇzivot nasadit profl´ aklé schéma mladé (d´ıvky) miluj´ıc´ı (chlapce). Proto z´ avorky; jedná se o typy, ale nikoliv typy realistického románu, kter´ y se prezentuje jako popis skuteˇcnosti, ale typy myˇslenek. Vnucen´ a forma vytvoˇrila ve Witoldovˇe mysli prost´ a schémata ˇcist´ ych typ˚ u. Proto je nikdy Witold neuzn´ a za svébytné postavy, jsou to nanejv´ yˇs ideje ve smyslu myˇslenky, ale sp´ıˇs pornoherci, které inscenuje podle vlastn´ı libosti. Potˇeˇsen´ı tkv´ı v tom, ˇze spoleˇcnˇe s nimi inscenuje i veˇskeré pˇredstavy, z nichˇz pˇri tvoˇren´ı typ˚ u vych´ azel. Lze se na to d´ıvat jako ˇ na vzepˇren´ı formˇe, protoˇze nut´ı ide´ aln´ıho chlapce (Tristan, Steva Buryja, Ladislav Podh´ ajsk´ y, Jarek,. . . ), aby sk´ akal podle jeho p´ıskán´ı a v´ yznam formy tak zcela pˇrevrac´ı. To vyˇzaduje, aby postavy Karla a Heni byly tak prázdné, ˇze si je ˇcten´ aˇr mus´ı naplnit s´ am, ˇc´ımˇz teprve z´ıskávaj´ı v´ yznam. N´ avaznost francouzského nového románu tu vyvst´ av´ a pˇrirozenˇe, nicménˇe Gombrowicz tematizuje i ˇcten´ aˇre, kter´ y si má jeho d´ılo vykládat (honba za smyslem). V tom spoˇc´ıv´ a jeho velká role: Boˇrit naivn´ı pˇredstavu o kauzalitˇe, ale vedle toho vyzved´ avat jej´ı bytostnou nutnost pro uchopen´ı ˇcehokoliv. Prost´ ym obnaˇzen´ım struktur v z´ avorkách nav´ıc tlaˇc´ı ˇcten´ aˇre k tomu, aby nahl´ıˇzel sv˚ uj akt vkl´ ad´ an´ı v´ yznamu.

4.6

Konstrukce vlastn´ıho svˇ eta a probl´ em formy

Kdyˇz jsme mluvili o paralele mezi Bohem, ˇclovˇekem a vˇec´ı, mohli jsme si vˇsimnout, ˇze v Gombrowiczovˇe pˇr´ıbˇehu lze lehce identifikovat vˇeci — klac´ıˇcky, ˇspendl´ıˇcky, vˇetviˇcky, noˇz´ıˇcky — s postavami. Vˇeci dost´ avaj´ı smysl skrze svoje jed” n´ an´ı“ a skrze spojitost s ostatn´ımi vˇecmi. Obyˇcejn´ y klac´ık na provázku má vˇetˇs´ı psychologizaci“ neˇz mlad´ık Karel a jeho milenka Heˇ na. V r´ amci takového svˇeta ” m˚ uˇzeme autora16 oznaˇcit za Boha, ale jedinˇe pˇrijmeme-li Berd’ajevovu tezi o Bohu, kter´ y proch´ az´ı v´ yvojem. J´ a se totiˇz promˇen ˇ uje (opak znamen´ a popˇr´ıt ˇcasovost), a proto se takov´ y B˚ uh mus´ı také promˇen ˇ ovat. Husserl shrnuje, ˇze ˇclovˇek má spˇet k sebeujasnˇen´ı a odpovˇednosti (455), kter´ a se podobá odpovˇednosti Zosimovˇe, aˇckoliv k n´ı nepochybnˇe vede naprosto rozd´ıln´ a cesta.17 Odpovˇednost proto poch´ az´ı z praz´ akladu ˇclovˇeka a jeho intuice. Protoˇze okoln´ı svˇet se snadno nepodd´ av´ a porozumˇen´ı v naivn´ım smyslu — brán´ı sebeujasnˇen´ı —, konstruuje si hrdina svˇet umˇele.18 Hrdina si mus´ı vykonstruovat nˇejak´ y okoln´ı svˇet a teprve skrze nˇej m˚ uˇze pochopit sebe sama, doj´ıt aˇz k sebeujasnˇen´ı. Netvrd´ım samozˇrejmˇe, ˇze aˇz k takovému fin´ ale Witold dojde (souhlas´ım s Bˇelohradsk´ ym, ˇze stˇredoevropská literatura se nutnˇe poj´ı s fragmentem), ale podvˇedomˇe po nˇem touˇz´ı. Na druhé stranˇe se vynoˇruje rozpor s 15 To vysvˇ etluje rozpornost nˇ ekter´ ych Husserlov´ ych tez´ı; jak se ˇ clovˇ ek vˇ z´ıv´ a do fenomenologie, mus´ı zaˇ c´ınat s nˇ ekter´ ymi pˇredpoklady (napˇr. filosofie jako apodiktick´ a vˇ eda), kter´ ych se pozdˇ eji vzd´ a. 16 Ve smyslu v jak´ em jsem ho vymezili v´ yˇse, tedy trojici autor–postava–ˇ cten´ aˇr. 17 Tato spojitost mne pˇ rekvapila a uspokojila. Husserl totiˇz zd˚ urazˇ nuje: Zamyˇslen´ı m´ a m´ıt ” nepochybnˇ e charakter radik´ aln´ı odpovˇ ednosti odehr´ avaj´ıc´ı se sice v jeho osobˇ e, ale nab´ yvaj´ıc´ı nicm´ enˇ e charakteru pospolit´ e odpovˇ ednosti cel´ e soudob´ e filosofick´ e pospolitosti.“ (527) 18 Vzpomeˇ nme na definici pˇrirozen´ eho svˇ eta, kde se vˇ eci nahl´ıˇ z´ı, tak jak se samy d´ avaj´ı.

17

fenomenologi´ı, kdyˇz m´ısto zdrˇzenlivé epoché a odhalen´ı fenomén˚ u dosp´ıv´ ame k vˇsespojitosti a iracion´ aln´ımu j´ a. Aˇckoliv hlavn´ı snaha z˚ ust´ av´ a stejn´ a — vytvoˇrit si systém myˇslen´ı skrze symboly, kter´ y s´ am sebe potvrzuje —, fenomenologie narozd´ıl od provázaného myˇslen´ı ve v´ ysledku nesm´ı vést k solipsismu (coˇz také nen´ı moˇzné, protoˇze vych´ az´ı z pˇrirozeného svˇeta). Hrdina se do svˇeta vˇec´ı uchyluje pˇredevˇs´ım proto, aby utekl pˇred hled´ an´ım smyslu o sobˇe. Paradoxnˇe tak sice hled´ a smysl, nicménˇe z´ aroveˇ n na jeho hled´ an´ı rezignuje. Objasnit to lze na Witoldova hodnocen´ı Fryderyka Znal jsem ho pˇrece a vˇedˇel jsem, ˇze vˇsechno dˇelá peˇclivˇe a dokonale, ˇze sed´ı-li, pak pˇri tom zachováv´ a veˇskerou opatrnost, a pˇresto mˇe tr´ apilo, ˇze nev´ım, co vlastnˇe dˇelá. [3] 59 Tento zd´ anliv´ y rozpor (vˇse o nˇem v´ı a z´ aroveˇ n nev´ı nic) souvis´ı s rozporem mezi epoché a vkl´ ad´ an´ım v´ yznamu, kter´ y jsem objasnil v´ yˇse. Ignoruje-li epoché jako z´ akladn´ı pˇredpoklad t´ azán´ı se po smyslu, nem˚ uˇze dospˇet k ˇza´dnému definitivn´ımu c´ıli, ve kter´ y transcendent´ aln´ı fenomenologie (jako ostatn´ı moderna) stále vˇeˇr´ı. Vzpomeˇ nme si, ˇze Witold kritizoval Leona za to, ˇze z˚ ust´ av´ a v minulosti, zat´ımco Husserl se domn´ıv´ a, ˇze jak´ akoliv ˇca´st je ˇcást´ı celku (opˇet zˇrejmé, ale nereflektované) a dosp´ıv´ a ke kontinuitˇe r˚ uzn´ ych perspektiv téhoˇz, ˇc´ımˇz se sp´ıˇse bl´ıˇz´ı Berd’ajevovi neˇz teorii o pokroku dˇejin. Abel Tiffauges si konstruuje svˇet i se smyslem obdobnˇe: Kaˇzd´ a vˇec odkazuje k nˇejaké minulé ud´ alosti nebo se v n´ı nach´ az´ı cosi hlubˇs´ıho. Tiffauges vyzdvihuje nejvyˇsˇs´ı banality (jako chlapecké h´ yˇzdˇe na kole), které ho fascinuj´ı. Na nich stav´ı svˇet, kde h´ yˇzdˇe konaj´ı kruhov´ y pohyb symbolizuj´ıc´ı nekoneˇcnost v jediném okamˇziku. Pˇrem´ yˇsl´ı hodnˇe, ale z´ aroveˇ n v˚ ubec nemysl´ı. Autor se vyh´ ybá stanoven´ı apodiktické pravdy o nacismu t´ım, ˇze cel´ y dˇej prob´ıhá ve vˇedom´ı Abelova ega. M´ am za zˇrejmé, ˇze mi Abel ustaviˇcnˇe lˇze, a mohu si kl´ ast otázku po u ´ˇcelnosti takového hrdiny. I zde vˇsak nastupuje epoché a mus´ıme se oprostit od pˇredsudk˚ u a pˇrijmout jeho situaci za vlastn´ı. Svˇet, do nˇehoˇz jsem t´ım vstoupil, se libovolnˇe mˇen´ı; i kdyby byl nadále funkˇcn´ı, Abel touˇz´ı po novém a v mˇziku ho pˇrestav´ı (zase s´ıla hravosti). Podobá se socialistickému státu, kter´ y pˇrepisuje vlastn´ı dˇejiny. Takové pˇrepsán´ı naz´ yv´ a zhoubnou inverz´ı“, pˇriˇcemˇz tento vnitˇrn´ı ” rozkol vypov´ıdá o neurˇcitosti vn´ım´ an´ı sebe sama. Obraz takto upraveného okol´ı reflektuje sp´ıˇse jeho j´ a neˇz toto okol´ı, takˇze skrze nˇej se n´ am pˇribliˇzuje konkrétn´ı struktura vˇedom´ı. Dˇr´ıve jsem tvrdil, ˇze n´ as utv´ aˇrej´ı konkrétn´ı vˇeci; ted’ k nim pˇrid´ av´ am i abstraktn´ı formu. Ukaˇzme si to na Tiffaugesovi: Jeho vˇedom´ı se pˇrizp˚ usobuje okoln´ımu nacistickému m´ ytu, v r´ amci nˇehoˇz vytváˇr´ı sv˚ uj osobn´ı m´ ytus. Nejde o to, co konkrétnˇe si mysl´ı, ale o to, ˇze skuteˇcnost deformuje do schématu, které na nˇeho tlaˇc´ı zvenˇc´ı, a pˇreb´ır´ a tak strukturu m´ ytu. Proto se mus´ıme d˚ ukladnˇeji zamyslet nad fenoménem pˇrij´ım´ an´ı formy. Abychom v˚ ubec tento fenomén byli schopni nahlédnout, mus´ıme uskuteˇcnit ˇca´steˇcnou epoché. Gombrowicz v tomto ohledu vynik´ a n´ apaditost´ı, kdyˇz s nads´ azkou pˇrevád´ı tento akt do prostˇred´ı literatury t´ım, ˇze zastavuje platnost tetinek kritiky, které by vˇedom´ı pokˇrivovali. Své monument´ aln´ı téma formy poˇc´ıná sochat ve Ferdydurke (zde toliko zelenˇe) a dalˇs´ı romány stav´ı pˇr´ımo na tˇechto z´ akladech. Prozkoum´ av´ a vnucen´ y zp˚ usob myˇslen´ı, kter´ y zaˇc´ıná kaˇzdé r´ ano defekac´ı a studenou sprchou; problém formy t´ım ukotvuje vzhledem k pˇrirozenému svˇetu a ˇcin´ı ho srozumiteln´ ym. (Proto i já postupuji od vˇec´ı smˇerem k formˇe.) Ritu´ al nasazován´ı vlastn´ı drˇzky a utrpen´ı, kdyˇz mi drˇzku nasazuje 18

nˇekdo jin´ y, povaˇzuji za reflexi vrˇzenosti. Vrˇzenosti jak osobn´ı — forma determinuje19 struktury vˇedom´ı —, tak vrˇzenosti v umˇelecké tvorbˇe — nemoˇznost psát vlastn´ı formou, skl´ adat hudbu bez not, kreslit obraz bez barev. Jsme prostˇe vrˇzeni do diskursu, kter´ y nelze ignorovat. Pojem drˇzky souˇcasnˇe ch´ apeme jako korel´ at vlastn´ı tˇelesnosti a naz´ır´ an´ı jin´ ych na n´ as. Pokud jsme pˇrijali fakt, ˇze drˇzka vych´ az´ı hlavnˇe z naˇs´ı pˇredstavy o sobˇe motivované okol´ım (napˇr´ıklad uˇz samotn´ y tlak na existenci této pˇredstavy — nutnost“ m´ıt obl´ıbenou barvu — ” vtlouk´ a nˇejakou formu), mohli bychom se divit hrdinovi, ˇze nepopˇre jejich platnost a nevysvobod´ı se. Proti tomu vzn´ aˇs´ım tˇri n´ amitky. Za prvé by pro nˇeho bylo obt´ıˇzné pominout nˇeco, co se tak jako tak vkr´ ad´ a do mysli, a opustil by ostatn´ımi pˇrij´ıman´ y diskurs, takˇze by omezil platnost vlastn´ıho aktu. Za druhé si m˚ uˇzeme povˇsimnout, ˇze se o to podivn´ ym zp˚ usobem snaˇz´ı (podivnost vysvˇetl´ım z´ ahy), protoˇze v˚ uˇci ostatn´ım pˇredst´ır´ a nezájem a absurdn´ı diskurs naoko pop´ır´ a. Za tˇret´ı, a to hlavnˇe, nepop´ır´ a platnost formy, protoˇze v této nap´ınavé hˇre tv´ arné drˇzky nach´ az´ı potˇeˇsen´ı a ujiˇstˇen´ı o proˇzitku ˇzivota. Vzpom´ınám si, ˇze jsme kdysi chodili s kamar´ adem kolem libeˇ nského plynojemu a sb´ırali jsme poˇskozené souˇca´stky ze zemˇe proto, abychom na nich mohli vystavˇet detektivn´ı teorii. Aˇckoliv jsme si uvˇedomovali (jako Witold), ˇze naˇse hra je absurdn´ı, nedali jsme se odradit. V balancován´ı na okraji diskursu, ve hˇre na ˇs´ılence (literáti by mohli vypr´ avˇet), se nach´ az´ı cosi jedineˇcnˇe z´ abavného, zaj´ımavˇejˇs´ıho neˇz r´ ano metrem do práce, kde osm hodin pˇredst´ır´ am práci, pak veˇceˇre, uˇz je deset ˇc´ıˇco a spát. Vˇzdyt’ uˇz od maliˇcka chce d´ıtˇe chodit jen po obrubn´ıc´ıch, dokud tyto pudy neusp´ı forma a potˇeˇsen´ı z omezen´ı druh´ ych. Proˇc se Gombrowicz zab´ yv´ a formou? Formu jsme uˇz d´ avno vymezili jako definitivn´ı, a proto oznaˇcuje protiklad zelenosti, kterou v sobˇe Gombrowicz tolik proˇz´ıv´ a. Tento imperativ pokory (aˇc se nˇekdy pˇredvád´ı, rozhodnˇe nelze popˇr´ıt pokoru a u ´ ctu projevuj´ıc´ı se v tolika pˇredmluv´ ach) vych´ az´ı pravdˇepodobnˇe z dˇejin filosofie jako celku, do nˇehoˇz patˇr´ı i V´ıdeˇ nsk´ y krouˇzek. Wittgenstein˚ uv pˇr´ıstup (zaloˇzen´ y na logice) lze ztotoˇznit s pop´ır´ an´ım moˇznosti ˇr´ıci cokoliv smysluplného o metafyzick´ ych otázk´ ach. Této teze se nedrˇz´ım ze stejn´ ych d˚ uvod˚ u jako se nedrˇz´ım de Selbyho filosofie“; nelze-li ˇr´ıci cokoliv o metafyzice, ” nelze ˇr´ıci ani tento zajisté metafyzick´ y v´ yrok. Dost´ av´ ame se tak do obdob´ı, kdy forma tak zbytnˇela (zahrnouc do sebe vˇsechny protikladné smˇery a odolaj´ıc uboh´ ym u ´ tok˚ um experimentu), ˇze autor — nem´ a-li z nˇej vyzaˇrovat ˇcir´ a naivita — mus´ı toto vˇse vz´ıt v potaz, a tak se dost´ av´ a ke stejné pokoˇre, kter´ a se osvˇedˇcila u Augustina. T´ım rozhodnˇe nerezignuje na moˇznost cokoliv ˇr´ıci. Gombrowicz tu opakuje motiv anal´ yzy (zelenost) a syntézy (v´ ypovˇed’), kter´ y nav´ıc tematizuje ve Filidorovi d´ıtˇetem podˇsitém. V pˇredmluvˇe zmiˇ nuje, ˇze do n´ı ukryl smysl z´ asadn´ı pro porozumˇen´ı celé knize, a prohlaˇsuje formu za své hlavn´ı téma. Lze se spokojit s poznámkou, ˇze taková mikrokosmick´ a pov´ıdka se t´ aˇze po u ´ pln´ ych z´ akladech vypr´ avˇen´ı, jako to pozorujeme v´ yraznˇeji napˇr´ıklad u Charmse? Lze proto celek (s na n´ı z´ avisl´ ym smyslem) povaˇzovat za t´ azán´ı po formˇe románu a jej´ıch z´ akladech (na ˇcem vystavit román?) podobné Descartov´ ym Meditac´ım ve filosofii? Uvˇedomuj´ıc si zelenost, literatura se zab´ yv´ a z´ aklady vlastn´ı existence.20 Zde se tyˇc´ı velká otázka: Je román pouze konstruovan´ ym svˇetem? To zcela jistˇe platilo pro velké realistické romány (zkoncentrovan´ y konstrukt pravdivˇejˇs´ı neˇz skuteˇcnost), ale k zachycen´ı Dostojevského románu 19 Zde

nem´ am na mysli pˇr´ısn´ y newtonovsk´ y determinismus. d´ıv´ ame-li se na d´ılo oˇ cima ˇ clovˇ eka ob´ yvaj´ıc´ıho spoleˇ censk´ y nebo jazykov´ y diskurs.

20 Z´ aleˇ z´ı,

19

uˇz z´ apletka nestaˇc´ı. Gombrowicz nem˚ uˇze zkoumat z´ apletku, nem˚ uˇze zkoumat vˇedom´ı j´ a, nem˚ uˇze zkoumat postavy, a proto zkoum´ a formu, obecn´ y abstraktn´ı tvar na nich zaloˇzen´ y. Mezi postavou ˇci z´ apletkou a formou panuje stejn´ y vztah jako mezi myˇslenkou (korel´ atem) a husserlovskou strukturou vˇedom´ı. Zat´ımco postava se v ˇcase promˇen ˇ uje, forma z˚ ust´ av´ a stejn´ a. Pˇritom vˇsak nezapom´ınám, ˇze forma poch´ az´ı z ˇcasovosti. Z´ anikem ˇcasovosti zanikne i forma, nebot’ ta poch´ az´ı z minulosti a kaˇzd´ ym nov´ ym d´ılem ji pos´ıl´ ame do budoucnosti. Rom´ an, a to i tehdy, zab´ yv´ a-li se v´ yhradnˇe formou, obsahuje i nˇeco na formˇe nezávislého (nejen soubor v´ yrok˚ u obyˇcejnˇe zvan´ y obsah, ale hlavnˇe ˇzivot vdechnut´ y ˇcten´ aˇrem). T´ azán´ı románu po vlastn´ı existenci rozhodnˇe nem˚ uˇzeme povaˇzovat za pouh´ y konstrukt (slovo konstrukt n´ as totiˇz vrac´ı do objektivistické vˇedy v naivn´ım pod´ an´ı), protoˇze se pˇr´ımo t´ yk´ a ˇcten´ aˇre; staˇc´ı pouze zamˇenit formu za drˇzku atd. Rom´ an slouˇz´ı k sebeujasnˇen´ı, zapoˇcatému tˇreba n´ asilnˇe, kterého dosahuje napˇr´ıklad vnitˇrn´ı podobnost´ı (diskurs jako pravidla hry).

4.7

ˇılenci S´

Rozˇsiˇrujeme-li postupnˇe naˇsi pˇredstavu, kterou jsme z´ıskali n´ ahledem na vztah ˇclovˇeka k vˇeci, na pospolitost badatel˚ u, tj. lidstvo, mus´ıme se t´ azat, zdali ostatn´ı ˇziv´ı tvorové maj´ı trascendentalitu. Bˇeloˇsská spoleˇcnost pˇripisovala t´ azán´ı pouze sv´ ym ˇclen˚ um a pochybovala o schopnosti tohoto vn´ım´ an´ı u ˇcernoch˚ u a asiat˚ u, ale problém zab´ıral vˇetˇs´ı ˇs´ıˇrku: Vˇzdyt’ ˇs´ılenci, psi a cvrˇcci maj´ı také vˇedom´ı a nahl´ıˇzej´ı ostatn´ı svˇet v objektech a korelátech (nicménˇe nevykazuj´ı pospolit´ y ” ˇzivot v duchovn´ım smyslu“). Fenomenologie si nehraje na definitivn´ı rozˇreˇsen´ı podloˇzené vˇedou“, uˇz kv˚ uli tomu, ˇze jej´ı z´ aklady nepovaˇzuje za apodiktické. ” Vyˇreˇs´ı-li si vˇsak nˇekdo problém ukotven´ı vˇedy, uˇcin´ı se mu i problém podstaty nahl´ıˇzen´ı ˇclovˇeka, jehoˇz objekty se neshoduj´ı s objektivac´ı lidstva“ (ˇreˇceno intu” itivnˇe a nevˇedecky), srozumiteln´ ym. Husserl problém sd´ıleného vˇedom´ı ukazuje na ˇs´ılenc´ıch Jsou i ˇs´ılenci objektivac´ı subjekt˚ u, které jsou problematické pokud je o konstituci svˇeta? . . . M˚ uˇze a mus´ı jim b´ yt pˇriznán jejich zp˚ usob transcendentality, a to právˇe jako obdob“ n´ as sam´ ych. ” . . . Dost´ av´ ame se t´ım pochopitelnˇe do ˇr´ıˇse transcendent´ aln´ıch problém˚ u, jeˇz ostatnˇe obep´ınaj´ı vˇsechny ˇzivé tvory, pokud maj´ı nˇeco jako pospolit´ y ˇzivot v duchovn´ım smyslu. Vynoˇruj´ı se tu problémy transcendent´ aln´ı dˇejinnosti, problémy jejich transcendent´ aln´ıho v´ yznamu. 212 Jedin´ ym opravdov´ ym vysvˇetlen´ım je uˇcinit nˇeco transcendent´ alnˇe srozumiteln´ ym. [5] 213 Husserl identifikuje veˇskeré tyto problémy s otázkou objektivace já. Ptá se, zda nejsou ˇs´ılenci oddˇeleni od ostatn´ıch kv˚ uli tomu, ˇze se na svˇet d´ıvaj´ı odliˇsnˇe. Podobnou tezi rozv´ıj´ı Michel Foucault v Dˇejin´ ach ˇs´ılenstv´ı. St´ avaj´ı se pouze objektem, kter´ y je odsunut a uzavˇren do zvláˇstn´ı ohr´ adky, aˇckoliv jim Husserl pˇriznáv´ a transcendentalitu. Pohled ˇs´ılence na svˇet se posuzuje vzhledem k platnému diskursu, a uˇz proto nelze na ˇs´ılenstv´ı nahl´ıˇzet absolutnˇe. Naopak se mohou rozumné“ spoleˇcnosti vymezovat právˇe v˚ uˇci ˇs´ılenc˚ um“, jejichˇz segre” ” gace potom nesouvis´ı s rozumov´ ymi vadami, ale odm´ıtnut´ım diskursu (dˇejepis nab´ız´ı dost odstraˇsuj´ıc´ıch pˇr´ıklad˚ u). Koneˇcnˇe nahl´ıˇz´ıme i d˚ uvod, proˇc Witold pozn´ av´ a Fryderyka; pozn´ av´ a ho jako svou obdobu a nezávis´ı na tom, zdali jsou ˇs´ılenci, protoˇze problém zkoum´ ame obecnˇe, nikoliv jen u zdrav´ ych“ jedinc˚ u. ” 20

4.8

Deˇ sifrov´ an´ı svˇ eta

Witoldovi se nepodaˇrilo nalézt smysl v jednoduchém. Na to lze reagovat dvˇema zp˚ usoby: Bud’ popˇr´ıt pˇr´ıtomnost smyslu obecnˇe (coˇz jsme zavrhli jako nekonstruktivn´ı), nebo hledat smysl ve sloˇzitém. Druhou cestu nastoupil Esterh´ azy v Malé mad’arské pornografii. M´ısto aby zkoumal jednotlivé ˇca´sti, pˇredvád´ı zd´ anlivˇe nesouvislé fragmenty, které dohromady stmeluje právˇe ˇcten´ aˇr. Poˇc´ıtá s t´ım, ˇze struktury vˇedom´ı nejsou pevné, ale jednotlivé myˇslenky se v nich prol´ınaj´ı a slévaj´ı jako u mozaiky. Z fragment˚ u se pozdˇeji vytvoˇr´ı pˇredstava o celku (podobnˇe jako tˇreba u Pereca), kter´ a se váˇze k vn´ımateli. R˚ uznost perspektiv tematizuje Esterh´ azy t´ım, ˇze pouˇz´ıv´ a fr´ aze, za kter´ ymi si lze pˇredstavit jak t´ azán´ı po legitimitˇe st´ atu, tak erotické praktiky. Jak jsem v´ yˇse zm´ınil, v´ yznam z´ aleˇz´ı na diskursu, kter´ y si vol´ı ˇcten´ aˇr. Esterh´ azy dod´ a slovn´ı formu, jej´ıˇz naplnˇen´ı nech´ av´ a na mnˇe. Podobnˇe postupuje, kdyˇz ˇca´st textu p´ıˇse v otázk´ ach, ˇc´ımˇz ukazuje manipulaci ˇcten´ aˇrem. Nevyslov´ı totiˇz ani jeden v´ yrok, a pˇresto se v mé mysli konstruuje jak´ asi v´ ypovˇed’ na z´ akladˇe pouhého t´ azán´ı. (Zobecnˇen´ı na filosofické t´ azán´ı je nasnadˇe.) Esterh´ azy navazuje na Gombrowicze nejenom n´ azvem; spoleˇcné maj´ı také téma smyslu a jeho dob´ yv´ an´ı. Kde Gombrowicz pokraˇcuje hladce a plynule, pˇrich´ az´ı Esterh´ azy s mechanickou drsnost´ı pˇreh´ anˇenou ad absurdum. Pornografické krédo lze shrnout: Vˇsechny situace na svˇetˇe jsou ˇsifrou. Rozm´ıstˇen´ı lid´ı a jev˚ u v˚ ubec b´ yv´ a nepochopitelné. To zde. . . bylo dostateˇcnˇe v´ ymluvné — jenˇze se to nedalo pochopit, rozluˇstit docela. At’ to bylo jak chtˇelo, svˇet se zamotal v jakémsi prapodivném smyslu. [3] 49 Esterh´ azy n´ asleduje sv˚ uj vzor a klade dalˇs´ı pˇrekáˇzky prostému rozumˇen´ı. Smysl, kter´ y t´ım vytváˇr´ı, jsem uˇz zapomnˇel, protoˇze jsem ho nedovedl formulovat pomoc´ı slov. Vid´ıme, ˇze v prvn´ım n´ ahledu se román ˇc´ım d´ al t´ım v´ıce schováv´ a za hru vystavˇenou na jazykovém, spoleˇcenském ˇci sexuáln´ım diskursu. Kniha v t´ım zcela spl´ yv´ a se mnou, ˇc´ımˇz se z´ aroveˇ n oproˇst’uje od hled´ an´ı smyslu o sobˇe, a tak pˇrekvapivˇe ˇreˇs´ı p˚ uvodnˇe vymezen´ y paradox t´ım, ˇze hled´ an´ı smyslu pˇrenech´ av´ a ˇcten´ aˇri. Dosud jsem popisoval problém formy tak, jak se mi s´ am d´ aval. Logicky se nab´ız´ı skonˇcit t´ım, ˇze zbytek hled´ an´ı smyslu pˇrenech´ am tobˇe, ˇc´ımˇz se kruh uzav´ır´ a.

4.9

Z´ avˇ er

Aˇckoliv jsme zaˇc´ınali ponˇekud osobn´ı pˇredmluvou, muselo to tak b´ yt, protoˇze ˇ ıman˚ jsme s Gombrowiczem spoleˇcnˇe otroˇcili pod jhem (formy, R´ u, Nˇemc˚ u, doplˇ n vlastn´ı) a ve chv´ıli Spartakova povstán´ı v roce 71 pˇr. Kr. jsme zrovna jedli kompot. Vymanili jsme se aˇz z´ avˇereˇcn´ ym tyknut´ım, od nˇehoˇz ted’ opˇet upouˇst´ıme. Nejradˇeji mám z´ avˇer podle Mrtvých duˇs´ı (kde o nic jiného ani nejde, zbytek knihy stoj´ı jako pouhé leˇsen´ı pro tento z´ avˇeru), ale z´ aroveˇ n bych zde chtˇel sdˇelit, jaké velké“ pravidlo jsem odhalil. Pokud jsme pˇrijali zd´ anliv´ y paradox jako ” typick´ y lidsk´ y znak, nebude ˇcinit pot´ıˇze pˇrijmout i n´ asleduj´ıc´ı v´ yklad, kter´ y vych´ az´ı z d´ıla velkého myslitele Augusta Comta, nebo sp´ıˇse z jeho jediného principu, kter´ y se doˇckal pozdˇejˇs´ı reflexe. Podle principu tˇr´ı st´ adi´ı vych´ az´ı ˇclovˇek ze stádia teologického, kdy si vysvˇetluje vˇsechno pomoc´ı z´ asahu boh˚ u, pˇres stádium metafyzické nebo abstraktn´ı, kdy vytváˇr´ı vysvˇetluj´ıc´ı konstrukt, aˇz do stádia pozitivn´ıho, kdy vˇse zakl´ ad´ a na 21

smyslov´ ych faktech. Vedle toho stoj´ı Berd’ajevovo rozdˇelen´ı: zaˇc´ıná se kulturou, n´ asleduje mechanická civilizace a vˇse konˇc´ı v n´ aboˇzenské promˇenˇe. Dostáv´ ame tedy rozdˇelen´ı na tˇri st´ adia lidské bytosti 1 2 3

promˇena kultura civilizace

teologická metafyzická pozitivn´ı

V´ ybornˇe! V popisu se vˇsichni shoduj´ı. Neshoduj´ı se ale v tom, ke kterému st´ adiu má ˇclovˇek smˇeˇrovat. Z pˇredchoz´ıch u ´ vah jsem poznal, ˇze aˇckoliv by to bylo pˇr´ıjemné, otázku takto stavˇet nelze. Problémy, které jsem naznaˇcil nemaj´ı apodiktické ˇreˇsen´ı, coˇz n´ as vede k jakési perverzn´ı hˇre (kdyby ˇreˇsen´ı existovalo, pˇriˇsli bychom o potˇeˇsen´ı z této hry). Z toho vypl´ yv´ a z´ ajem postmoderny o hru, kterou nahrazuje hled´ an´ı koneˇcn´ ych ˇreˇsen´ı, jeˇz se n´ am kdysi tak vymkla z rukou. M´ am za to, ˇze v ˇclovˇeku se jednotlivé c´ıle neustále prom´ıch´ avaj´ı, takˇze na ˇcisté stavy nelze uk´ azat. Pokud bereme ego za konstitutivn´ı, mus´ıme v sobˇe nosit protiklady, abychom je mohli v˚ uˇci sobˇe navz´ ajem vymezit. Nˇekdy proto doch´ az´ı ke zhoubné inverzi, kdy pˇrech´ az´ıme z jednoho stádia do druhého. Souˇcasnˇe si uvˇedomuji, ˇze kaˇzd´ y ˇclovˇek (a mám za to, ˇze i August Comte byl ˇclovˇek) v sobˇe obsahuje nˇejakou pˇr´ınosnou informaci (nechce se mi zbyteˇcnˇe komplikovat tuto myˇslenku pojmem pravdy). Hled´ an´ı smyslu, jehoˇz znaky jsem se snaˇzil popsat, ch´ apu jako prostoroˇcasové tˇek´ an´ı mezi tˇemito tˇremi kategoriemi a ˇzivotopisy Comta i Berd’ajeva (jeden pozitivista a mystik, druh´ y socialista a kˇrest’ansk´ y filosof) to potvrzuj´ı.

Literatura [1] Witold Gombrowicz: Kosmos. Pˇreloˇzil Erich Sojka. Argo, Praha 2007. [2] Witold Gombrowicz: Ferdydurke. Pˇreloˇzila Helena Stachová. Torst, Praha 1997. [3] Witold Gombrowicz: Pornografie. Pˇreloˇzila Helena Stachová. Torst, Praha 1997. [4] Michel Tournier: Kr´ al duch˚ u. Pˇreloˇzila Drahoslava Janderová. Odeon, Praha 1988. [5] Edmund Husserl: Krize evropsk´ ych vˇed a transcendent´ aln´ı fenomenologie. Pˇreloˇzil Oldˇrich Kuba. Academia, Praha 1996. [6] René Descartes: Meditace o prvn´ı filosofii. Pˇreloˇzili Petr Gomb´ıˇcek a Tom´ aˇs Marvan. Oik´ umené, Praha 2001. [7] Nikolaj Alexandroviˇc Berd’ajev: Smysl dˇejin. Pˇreloˇzili Jan Kran´ at a Irina Mesnjankina. Oik´ umené, Praha 1995. ´ zy: Mal´ [8] Péter Esterha a mad’arská pornografie. Pˇreloˇzila Anna Rossová. Mlad´ a fronta, Praha 1992.

22

[9] Fjodor Michajloviˇc Dostojevskij: Bratˇri Karamazovi. Do angliˇctiny pˇreloˇzil Konstantin Mochulski. Bantam Books, Toronto 1981. [10] Flann O’Brien: Tˇret´ı str´ aˇzn´ık. Pˇreloˇzil Ondˇrej Piln´ y. Argo, Praha 1999. [11] Své m´ınˇen´ı ˇcerp´ am hlavnˇe z Alain Robbe-Grillet: Gumy. Pˇreloˇzil Svatopluk Horeˇcka. SNKLU, Praha 1964. Bl´ıˇze se novému rom´ anu nevˇenuji, protoˇze bych tak r´ ad uˇcinil peˇclivˇeji oddˇelenˇe. [12] Alfred Kubin: Zemˇe snivc˚ u. Pˇreloˇzil Ludv´ık Kundera. Mlad´ a fronta, Praha 1997. [13] Joseph Roth: Pochod Radeckého. Pˇreloˇzila Jitka Fuˇc´ıková. Odeon, Praha 1974. [14] Franz Werfel: D˚ um smutku. Pˇreloˇzil Frantiˇsek Kafka. Orbis, Praha 1970. [15] Sigmund Freud: Psychopatologie vˇsedn´ıho ˇzivota. Pˇreloˇzil Ota Friedmann. Psychoanalytické nakladatelstv´ı, Praha 1996. [16] Franz Kafka: Der Kreisel. (Ein Fragment.) ´ : Mitteleuropa jako metafora. [17] V´ aclav Bˇ elohradsky

23

Práce z literatury. Jakub Michálek, oktáva A 9. března 2008

Recommend Documents