1. Jakub, syn Zebeda
Jednoho jarního dne promluvil Ježíš k davu na trhu v Jeruzalémě o království nebeském. Obvinil zákonodárce a farizeje z kladení nástrah a pastí na cestě těm, kdo touží po království nebeském, a veřejně je odsoudil. V zástupech se nacházela také skupinka lidí, kteří obhajovali farizeje a zákonodárce, a ti se pokoušeli Ježíše i nás napadnout. On se však srážce vyhnul, zdaleka je obešel a pokračoval v chůzi k severní městské bráně. Řekl nám: „Moje hodina ještě nepřišla, mnoho věcí vám mám ještě říci a mnoho skutků udělat, než opustím tento svět.“ Následně dodal a v jeho hlase zněla radost a smích: „Pojďme do Severní země a přivítejme jaro. Pojďte se mnou do hor, protože zima skončila, taje libanonský sníh a do údolí stéká v podobě zpívajících potůčků. Pole a vinice už odehnaly zimu a probouzejí se, aby pozdravily slunce zelenými plody fíkovníků a něžnými hrozny vinné révy.“ Kráčel před námi a my jsme ho následovali v ten den i v den následující. V podvečer třetího dne jsme vystoupili na vrchol Hermonu. Rozhlédl se po městech a po polích v údolí a jeho tvář -9-
zářila jako roztavené zlato. Roztáhl ruce a řekl: „Hleďte na zem oděnou do zeleného šatu a pozorujte pramínky, které lemují její okraje stříbrem. Skutečně, zem je čistá a všechno, co je na ní, je čisté. Za tím vším, co vidíte, existuje království a v něm budeme vládnout. Jestliže se tak rozhodnete a budete-li si to skutečně přát, přijdete tam také a budete kralovat se mnou. Ani mou, ani vaše tváře nebude zahalovat maska; naše ruce nebudou držet ani meč, ani žezlo, naše bytosti se budou v klidu a bez strachu navzájem milovat.“ Když Ježíš domluvil, zůstal jsem slepý ke všem pozemským královstvím a ke všem městům ze zdí a věží. Moje srdce mi přikazovalo následovat rabbiho do jeho království. Následně Jidáš, muž z Kariotu, přidal do kroku a přistoupil k Ježíšovi se slovy: „Podívej, jak rozsáhlá jsou království tohoto světa, vzhlédni na města králů Davida a Šalomouna, jak triumfují nad Římany. Staneš-li se králem Židů, postavíme se vedle tebe s mečem a štítem a porazíme nepřítele.“ Když to Ježíš slyšel, obrátil se k Jidášovi a v jeho tváři se objevilo rozhořčení. Hlasem připomínajícím bouřku řekl: „Jdi mi z cesty, satane! Myslíš si, že jsem sestoupil z věčnosti proto, abych vládl jeden den nad mraveništěm? Můj trůn si nedokážeš představit ani ve svých snech. Cožpak - 10 -
ten, jehož křídla obepínají zem, hledá útočiště v opuštěném a zapomenutém hnízdě? Má poctít a povýšit život nošením rubáše? Mé království není z tohoto světa a můj trůn se neopírá o lebky vašich předků. Jestliže se snažíš o něco jiného než o království ducha, pak pro tebe bude lepší, jestliže mne hned opustíš a sejdeš do jeskyně vašich mrtvých, kde korunované hlavy nebohých zabírají čestné místo v hrobkách postavených na kostech vašich předků. Nepokoušej se nasadit mi na hlavu plechovou korunu. Mé čelo hledí k plejádám, a ne k vašim trůnům. Kdyby kdysi dávno jedno zapomenuté pokolení nesnilo, nestrpěl bych, aby tvé slunce vyšlo nad mou trpělivost, ani aby tvůj měsíc vrhl můj stín na tvou cestu. Kdyby nebylo přání mé matky, zavinul bych se zpět do plenek a vrátil se zpět na nebesa. Kdo jsi a co jsi, Jidáši, muži z Kariotu, že mne pokoušíš? Poznal jsi ty vůbec můj skutečný rozměr, když jsi došel k závěru, že jsem se měl stát velitelem legií trpaslíků nebo vůdcem beztvarých skřítků bojujících proti nepříteli, jehož jsi si vytvořil pouze ve své mysli naplněné nenávistí a strachem? Mnoho červů, kvůli nímž se nebudu ohýbat, se plazí u mých nohou. Unavují mne falešné řeči pochlebovačů, kteří mne nazývají zbabělcem, protože nevcházím mezi jejich střežené zdi a věže. Je - 11 -
mi to líto, ale musím snášet bolest až do svých posledních dní. Kdyby to bylo možné, namířil bych své kroky do jiného světa, kde žijí vznešenější a ušlechtilejší lidé. Ale jak bych mohl? Vaši kněží a vládcové žádají mou krev. Dostane se jim zadostiučinění, ještě než odejdu. Nezměním běh zákonů ani nebudu vládnout nad potřeštěnci. Ať se nevědomost množí, dokud nebude přesycena. Ať slepci vedou slepé do propasti. A nechme mrtvé pochovávat zesnulé, dokud se zem nezadusí trpkým ovocem. Mé království je z tohoto světa. Mé království je tam, kde se dva nebo tři setkají v lásce a v úžasu nad krásou života a v dobré náladě si na mne vzpomenou.“ Pak se najednou obrátil k Jidášovi a řekl: „Jdi mi z cesty, člověče. Tvá království se nikdy nestanou součástí mého království.“ Padl soumrak. Ježíš se k nám obrátil a řekl: „Sestupme do údolí. Za chvíli bude noc. Sestupujme, dokud je světlo.“ Odebral se dolů a my za ním. Jidáš kráčel opodál za námi. Když jsme sešli do údolí, byla už hluboká noc. Tehdy Tomáš, syn Diofanův, Ježíši řekl: „Rabbi, už je úplná tma a vůbec nevidíme na cestu. Můžeš-li, zaveď nás ke světlům nejbližší vesnice, kde najdeme pokrm a útulek.“ Ježíš mu odpověděl: „Vedl jsem vás do výšin, když jste byli hladoví, a dovedl jsem vás - 12 -
do údolí ještě hladovější. Tuto noc však s vámi nezůstanu. Potřebuji být sám.“ Tehdy před Ježíše předstoupil Šimon, zvaný Petr, a řekl: „Rabbi, nenuť nás jít samotné temnou nocí. Dovol nám zůstat s tebou na této opuštěné cestě. Noc a její temnota nepotrvají dlouho a brzy k nám zavítá ráno, zůstaneš-li s námi.“ Ježíš však odpověděl: „Tuto noc budou lišky spát ve svých norách a ptactvo nebeské ve svých hnízdech, ale Syn člověka nebude mít na zemi kde sklonit hlavu. Skutečně zůstanu sám. Budete-li chtít, najdete mne znovu u jezera, tam, kde jsem vás našel já.“ Potom jsme od něho s těžkým srdcem odešli, protože jsme ho nechtěli opustit. Několikrát jsem se zastavili a ohlíželi se za ním. Viděli jsme, jak se ve své vznešenosti ubírá západním směrem. Jediný muž mezi námi, který se ani jednou neohlédl, aby ho viděl v jeho osamělosti, byl Jidáš, muž z Kariotu. Od tohoto dne byl Jidáš zlostný a uzavřený. Zdálo se mi, že z jeho očí číhá nebezpečí.
- 13 -
2 Anna, matka Marie
Ježíš, syn mé dcery Marie, se narodil v Nazaretu v zimním měsíci švat. V tu noc nás navštívili tři muži z Východu. Byli to Peršané, kteří přišli do Ezdrelonu s karavanami Midianitů směřujících do Egypta. Protože v útulku pro pocestné nenašli volný pokoj, vyhledali přístřešek v našem domě. Přivítala jsem je se slovy: „Má dcera tuto noc porodila syna. Určitě mi prominete, nebudu-li se vám moci věnovat tak, jak se patří na hostitelku.“ Pak mi hosté poděkovali a projevili zájem podívat se na novorozence. Syn Marie byl překrásný a také ona vypadala půvabně. Když Peršané uviděli Marii a její dítě, vyndali ze svých batohů zlato a stříbro, stejně tak myrhu a kadidlo a všechno položili k nohám dítěte. Nakonec si klekli na kolena a modlili se v cizím jazyce, jemuž jsem nerozuměla. Když jsem je zavedla do připraveného pokoje, kráčeli za mnou jako ve snu unešení tím, co viděli. Za úsvitu nového dne opustili náš dům a pokračovali na své cestě do Egypta. Při loučení mi stihli říct: „Děťátko je sice jednodenní, ale v jeho očích jsme uviděli světlo našeho Boha a na jeho - 14 -
rtech úsměv našeho Boha. Žádáme vás, ochraňujte ho, aby jednou ochránilo nás všechny.“ Jen co to řekli, nasedli na velbloudy a nikdy víc jsme je už neviděli. Na Marii nebyla z příchodu jejího prvního dítěte na svět vidět ani tak radost a štěstí jako spíš úžas. Dlouho se dívala na své dítě, až nakonec upřela oči k oknu a zadívala se do dálek, jako by měla vidění. V té chvíli mne od jejího srdce dělila široká a bezpočetná údolí. Chlapeček vyrůstal v objetí ducha a lišil se od jiných dětí. Měl rád samotu a byl spíše utáhnutý a samostatný, nebylo možné ho poučovat. Lidé v Nazaretu ho milovali a já jsem věděla proč. Často z našeho stolu bral jídlo a nosil ho na ulici kolemjdoucím. Svým vrstevníkům nabídl koláč dříve, než ho sám ochutnal. Lezl na stromy v naší zahradě a obíral ovoce, ale nikdy ho sám nejedl. Občas se honil s chlapci, měl lehké nohy a nestalo se, aby nedoběhl do cíle jako první. Když jsem ho ukládala do postele, někdy říkal: „Řekni matce a všem, že spát bude pouze moje tělo. Moje mysl bude s nimi, dokud jejich mysl nepřijde ráno ke mně.“ A mnoho dalších ohromujících slov vyslovil, když byl ještě chlapcem, ale už si je nepamatuji, protože jsem stará. Nyní mi říká, že ho už nikdy neuvidím. Je těžké - 15 -
tomu uvěřit. Stále slyším jeho smích a zvuk jeho kroků, když běhal kolem našeho domu. A vždy, když políbím svou dceru na líce, cítím ve svém srdci vůni a dotyk jeho rukou. Zdá se mi divné, že moje dcera o svém prvorozeném dítěti přede mnou nikdy nemluví. Někdy se mi zdá, že moje touha po něm je větší než Mariina. Jde životem, jako by byla bronzovou sochou, zatímco mé srdce se taví do tisíců pramínků. Možná ví více než já. Kdyby mi to tak chtěla říci.
- 16 -
