Postoje frankofonních a německy mluvících švýcarských kantonů ke vstupu do EU

MASARYKOVA UNIVERZITA FAKULTA SOCIÁLNÍCH STUDIÍ

Katedra mezinárodních vztahů a evropských studií Obor Evropská studia

Postoje frankofonních a německy mluvících švýcarských kantonů ke vstupu do EU Bakalářská práce

Hana Javorská

Vedoucí práce: Mgr. Vratislav Havlík UČO:

363598

Obor:

Evropská studia

Imatrikulační ročník: 2009

Brno, jaro 2012

Čestné prohlášení

Čestně prohlašuji, ţe jsem bakalářskou práci „Postoje frankofonních a německy mluvících švýcarských kantonů ke vstupu do EU“ sepsala sama a všechny prameny a zdroje jsem náleţitě ocitovala a uvedla v seznamu pouţité literatury.

V Brně, dne 1. 5. 2012

Hana Javorská 2

Poděkování Chtěla bych velice poděkovat panu Mgr. Vratislavu Havlíkovi za odborné vedení bakalářské práce, za jeho čas, ochotu, cenné rady, věcné připomínky a inspirativní tipy, které mi po celý čas poskytoval. Dále bych ráda poděkovala švýcarským akademikům a ţurnalistům, kteří mi poradili, poskytli rozhovory a podělili se o své názory a zkušenosti z praxe.

3

Obsah 1 Úvod ..................................................................................................................................................... 5 2 Metodologie ......................................................................................................................................... 7 3 Röstigraben .......................................................................................................................................... 9 3. 1 Stranická orientace voličů v západním a německy mluvícím Švýcarsku ................................... 12 4 Přímá demokracie .............................................................................................................................. 13 4. 1 Přímá demokracie ve Švýcarsku ................................................................................................ 13 4. 2 Přímá demokracie ve francouzsky a německy mluvící části Švýcarska..................................... 15 5 Referenda ........................................................................................................................................... 17 5. 1 Referendum v roce 1992 ............................................................................................................ 17 5. 2 Referendum v roce 1997 ............................................................................................................ 19 5. 3 Referendum o vstupu do Evropské unie v roce 2001 ................................................................. 21 6 Sblížení postojů západního a německy mluvícího Švýcarska k EU ..................................................... 27 7 Současný postoj švýcarského obyvatelstva ke vstupu do Evropské unie .......................................... 30 8 Závěr ................................................................................................................................................... 32 9 Použité zdroje ..................................................................................................................................... 35 9. 1 Primární zdroje ........................................................................................................................... 35 9. 2 Sekundární zdroje ....................................................................................................................... 35 9. 3 Novinové články......................................................................................................................... 37 9. 4 Internetové zdroje ....................................................................................................................... 38 Seznam zkratek...................................................................................................................................... 40 Seznam tabulek ..................................................................................................................................... 41 Seznam obrázků .................................................................................................................................... 42 Přílohy.................................................................................................................................................... 42

4

1 Úvod V roce 2004 přistoupila Česká republika společně s dalšími devíti státy do Evropské unie. V debatách před tímto významným krokem v historii samostatné České republiky mnohdy zaznělo, ţe je pro Česko nezbytné do Unie vstoupit, jinak by vzhledem ke své velikosti a významu v Evropě definitivně ztratilo moţnost rozhodovat o celoevropských záleţitostech, bylo by pro něj značně nevýhodné nebýt součástí takto významné organizace, která zasahuje jiţ do řady oblastí fungování státu a jeho obchodních i jiných vztahů s ostatními zeměmi, v situaci, kdy všechny okolní země členskými státy jsou. Ale občané všech států, jejichţ politici poţádali o vstup do EU, takto neuvaţovali. Švýcaři a Norové se v referendech o přistoupení k EU vyjádřili zamítavě a členy se dodnes nestali. O vztazích těchto států s Evropskou unií bylo napsáno jiţ vícero prací (např. Lipšaj 2008, Hendrychová 2008 či Honců 2006), ale ještě ţádná se nezajímala o rozdíly v hlasování na území jednoho státu, konkrétně Švýcarska, a důvody, proč tomu tak je. Švýcarsko patří k zemím postrádajícím jednu národní kulturu, coţ je definováno spíše civilními a institucionálními, neţli kulturními pojmy, a tudíţ právě občanské a institucionální ambice vypadají ve světle Evropské unie zranitelnější (Theiler 2004: 635). Jak jiţ bylo zmíněno, Švýcarsko je jeden ze dvou států, jehoţ obyvatelé v referendu odmítli vstup do Evropské unie. Švýcarsko je jediný stát EFTA, Evropského sdruţení volného obchodu, který odmítl i vstup do Evropského hospodářského prostoru. Přestoţe vstup do Unie odmítly jednohlasně všechny kantony, rozdíly v hlasování jednotlivých celků se lišily aţ o několik desítek procent. Současně se dá vypozorovat, ţe o odlišné rozhodování voličů o tomto tématu se jedná většinou v rovině francouzsky mluvící versus německy hovořící kantony. U hlasování o Evropském hospodářském prostoru (Linder – Bollinger – Rielle 2010: 499) je tento rozdíl ještě znatelnější, neboť vstup byl zamítnut velice těsně, a to německými kantony, zatímco francouzsky mluvící občané hlasovali pro účast na tomto projektu. Tato práce se jako první v českém akademickém prostředí zaměřuje na rozdílné hlasování Švýcarů o vstupu do Evropské unie v roce 2001, přičemţ zohledňuje i referenda dotýkající se EU v letech 1992 a 1997, a snaţí se přijít na to, jaké byly důvody odlišného pohledu francouzsky a německy mluvících Švýcarů na referendum o přistoupení k EU. Zpracování této doposud neprozkoumané oblasti přispěje do debaty o rozšiřování Evropské unie. Cílem práce je zjistit odpověď na otázku, jaké nezávislé proměnné vedou k tomu, ţe francouzsky mluvící Švýcaři hlasují více proevropsky neţ Švýcaři německy mluvící. Pro 5

zodpovězení hlavní výzkumné otázky byla stanovena sada vedlejších výzkumných otázek, které se zabývají jednotlivými aspekty švýcarských referend. 1. Hraje při rozhodování Švýcarů o evropských otázkách roli tzv. Röstigraben? 2. Ovlivňuje toto rozhodování také rozdílnost intenzity přímé demokracie ve francouzsky a německy mluvících kantonech? 3. Má vliv stranická orientace švýcarských voličů? 4. Jak významnou roli hrají v rozhodování Švýcarů média?

6

2 Metodologie Pokud by šlo pouze o toto kritérium, mohla by být práce nejen o Švýcarsku, ale také o Norsku, jehoţ obyvatelé vstup do EU jako variantu směřování svého státu taktéţ zavrhli. Při zběţném zhlédnutí výsledků referend, které s Evropskou unií souvisí, si nelze nevšimnout zajímavého jevu ve Švýcarsku, kdy francouzsky mluvící kantony hlasují jinak neţ německy mluvící. Na toto téma uţ některé publikace v zahraničí napsány byly (např. Büchi 2000), avšak ţádná se nezajímala konkrétně a pouze o to, proč francouzsky a německy mluvící Švýcaři hlasovali odlišně v referendu o vstupu do EHP a EU. Tato práce zabývá pohnutkami občanů Romandie, neboli západního Švýcarska neboli francouzsky mluvící části Švýcarska, a německy mluvících Švýcarů, kteří mají rozdílný názor na švýcarskou integraci do Evropské unie. Referendum o vstupu do EU bude zasazeno do kontextu dvou předchozích referend týkajících se vstupu do EHP a staţení ţádosti o vstup do EU. V porovnání s referendem v roce 1992, kdy Švýcaři zamítli vstup do Evropského hospodářského prostoru, můţeme sledovat sblíţení názoru obyvatel Romandie a německy mluvící části na evropskou integraci. Tato práce se pokusí zjistit nejpravděpodobnější nezávislé proměnné, které toto sblíţení zapříčinily. V průběhu psaní bakalářské práce bylo pracováno v první řadě s metodou induktivní logiky, kdy autorka procházela dobové výtisky novin Tages Anzeiger a NZZ, statistiky referend a snaţila se z toho vypozorovat, jak a pokud moţno také proč Švýcaři v referendech hlasovali tak, jak hlasovali. Jsou pouţity tištěná média, protoţe mají oproti televizi nebo rozhlasu výhodu velké informační kapacity, díky čemuţ přinášejí nejen obsáhlé informace z mnohých oblastí, ale také zprostředkovávají politické události kontinuálně a nejsou tolik zaměřené pouze na jednotlivé události jako jiná média (Doggen – Jarren 2002: 195). Švýcarská tištěná média mají vybudované vysoké postavení. Co se politické informovanosti týče, jsou občany nejpouţívanějšími médii (Blum 2003: 372). I v porovnání s ostatními evropskými zeměmi platí Švýcaři za společnost, která se při získávání aktuálních informací orientuje na noviny, které povaţují za nejdůleţitější informační zdroj (Wuerth 1999: 354). V letech 1981 aţ 2004 se průměrně 78% obyvatel orientovalo v hlasovacích návrzích podle novin, 70% podle televize a rádio k vytvoření vlastního mínění o předlohách navrţených k hlasování pouţívalo jen o trochu více neţ polovina obyvatel (Marquis 2006: 542). Noviny, ze kterých se čerpalo, byly vybrány na základě toho, ţe jde o dvoje největší seriózní noviny německy mluvící části Švýcarska, nikoli noviny regionální. Tyto dvoje noviny jsou také 7

pouţity ve studii v knize Anke Tresch „Öffentlichkeit und Sprachenvielfalt“, kde reprezentují seriózní tisk německy hovořící části Švýcarska (Tresch 2008: 122). Byly doporučeny i akademiky (Sandra Lavenex) jako vhodný zdroj. Díky tomuto faktu lze předpokládat, ţe jde o oficiální a věrohodné informace.1 Data ohledně referend byly získány především z oficiálních internetových stránek Švýcarského spříseţenství a z knihy „Handbuch der eidgenössischen Volksabstimmungen 1848 bis 2007“, kterou vypracovala skupina autorů Linder, Bollinger, Rielle (Linder – Bollinger – Rielle 2010:499-602). Bylo nezbytné pouţít jako zdroj rozhovory se švýcarskými akademiky a ţurnalisty, neboť se informace k tomuto tématu nedaly získat jinou cestou. Konkrétně byly interview provedeny s profesorem André Bächtigerem z univerzity Luzern, dále své cenné názory poskytli přispěvatelé zahraničních rubrik novin Neuer Zürcher Zeitung a Tages Anzeiger, Christophe Wehrli a Luciano Ferarri, a korespondent Neuer Zürcher Zeitung, který se problematikou tzv. Röstigraben (viz. kapitola 3. Röstigraben) dlouhodobě zabývá, Christophe Büchi. Doporučení a rady ohledně sekundární literatury a tématu byly poskytnuty i profesorkou Sandrou Lavenex a profesorem Andreasem Balthasarem, oba z univerzity Luzern. Za metodu výzkumu při vedení rozhovorů byl zvolen diskursivní rozhovor (Drulák 2008: 190), kdy byly poloţeny tazatelem připravené otázky, ale tázaným byl ponechán dostatečný prostor pro vyjádření jejich osobního názoru a emocí k dané problematice. Všem tázaným jsou pokládány otázky vztahující se k totoţným hypotézám, přičemţ na nezávislých proměnných, které jsou zde popsány, se tázaní zcela nebo alespoň z větší části shodli.

1

Jako příklad morálního kreditu novin NZZ může být uveden případ, kdy před referendem v roce 1995 strana SVP v čele s podnikatelem Christophem Blocherem nechala otisknout v mnoha curyšských novinách kampaň, která u ostatních stran vyvolala silné protesty. Jednalo se o nacistickou botu s nápisem a vlajkou EU, nad níž vynikalo obvinění, že ti, kdo podporují členství v EU, jsou z levicového křídla nebo unaveni vlastí. NZZ jako jediné z požádaných novin odmítlo tuto kampaň vytisknout (Steinberg 1996: 109).

8

3 Röstigraben Spekuluje se o tom, zda tzv. Röstigraben2, neboli rozpor v hlasování mezi francouzsky a německy mluvícími částmi Švýcarska, je skutečný nebo pouze domnělý. Je moţné, ţe jde o obojí, o kus pravdy s trochou fantazie, přičemţ o tu fantaskní část se vedou spory (Büchi 2000: 243). V 19. století to nebyly ideologické záleţitosti, co vedlo k politické nejednotnosti. Francouzsky mluvící kantony se bály, ţe budou centrální vládou tehdy mladého spolkového státu jako menšina opomíjeny.

Romandie našla podporu u katolicky konzervativních

obyvatel německy mluvících kantonů. S upevněním dělby úloh mezi spolek a kantony ztratila časem dřívější aliance kulturních menšin na významu. Do centra výměny názorů se místo mocenské politiky dostaly vlastní rozdíly ve smýšlení, přičemţ západní a německy mluvící části Švýcarska se dle předpokladů většinou nacházely v proti sobě stojících táborech. Ideologický příkop mezi těmito částmi konfederace, který od 70. let vstoupil do širokého povědomí lidí pod pojmem Röstigraben, se skládá ze 4 částí (Hermann – Leuthold 2003: 4851): 1) světu otevřená Romandie vs. konzervativní německé Švýcarsko: Název první části je velice nadnesen a máme si jím připomenout nářky francouzsky mluvících obyvatel po referendu o vstupu do EHP v roce 1992. Ale skutečnost tomuto zjednodušení neodpovídá. U evropské integrace nejde jen o zahraničně politickou otevřenost, nýbrţ také o přesunutí konstelace moci. Ztráta suverenity, která je s koordinací se systémem EU neodvratně spjata, by pro německy mluvící Švýcary, jakoţto zřetelnou většinu uvnitř Švýcarska, měla větší následky, neţ pro francouzsky hovořící občany, kteří se ve státě nacházejí v pozici menšiny3. Proto by německy mluvící část vstup do Unie stál větší politické výdaje, neţ ostatní jazykové regiony. Kromě toho je vztah Romandie s přímým sousedem Francií méně zatíţen historickými událostmi, neţ je tomu v případě německy mluvících Švýcarů a Německa. To jsou také důvody, proč při rozhodování spojených s Evropskou unií sahá propast mezi oběma jazykovými skupinami hlouběji, neţ u jiných předloh (Tamtéţ: 48), jako např. u rozhodování o vstupu do OSN v roce 2002 (Analyse der eidgenössischen Abstimmungen vom 3. März 2

Termín Röstigraben vzniknul složením dvou slov: Rösti a Graben. Rösti je označení pro jídlo ze strouhaných brambor, podobné českým bramborákům, které je typické pro německy hovořící část Švýcarska. Slovo Graben znamená příkop, propast. Termín Röstigraben označuje jazykovou propast mezi německy a francouzsky mluvícími částmi Švýcarska. 3 V roce 2002 bylo německy mluvících obyvatel 65%, francouzsky mluvících 18%, 10 % hovořilo toho času italsky a odhaduje se, že cca 1% hovoří rétorománštinou (Gale 2008: 114).

9

2002). V potaz musíme brát také rozdíl na základě liberálnosti. Pokud jde o metropolitní regiony, tak je liberálnost na obou stranách jazykové propasti podobná. Především na venkově je ale rozdíl znatelný. V průmyslově-rolnických německy mluvících Švýcarech koření pravicově konzervativní smýšlení, které je zastupováno např. stranou SVP, která výrazně vystupuje vůči přistěhovalcům. Toto je fenomén německy mluvících Švýcarů. V Romandii jsou otázky zahraniční integrace a otevřenosti podporovány i ve venkovských regionech (Hermann – Leuthold 2003: 48-49). Dále se německy mluvící Švýcaři vţdy zajímají o reformy týkající se efektivity průmyslu nebo reformy institucí veřejného sektoru (Kriesi – Farago – Kohli – Zarin-Nejadan 2005: 245), zatímco u západních Švýcarů vzbuzují více zájmu předlohy na změnu politických institucí. U společenských otázek ale shledáváme rozdíly, co se liberálnosti týče: francouzsky mluvící Švýcaři jsou otevřenější diskuzím o rovném postavení, migraci nebo integraci, ale naopak je tomu pokud dojde na debaty o drogách, homosexualitě nebo potratech (Hermann – Leuthold 2003: 48-49). 2) sociálně politický rozdíl: Tato propast se ukazuje především u předloh týkajících se budování a sniţování sociálního zabezpečení, kdy francouzsky mluvící obyvatelé tradičně hlasují levicověji neţ německy mluvící. Jako důvod tohoto rozkolu bývá uváděna Francie se svým vyhraněným etatismem, který slouţí jako předloha pro západní Švýcarsko. Ale takto je situace příliš zjednodušena. Faktem je, ţe do 70. let 20. století bylo německy mluvící Švýcarsko ve svých industrializovaných regionech levicovější neţ Romandie (Tamtéţ). Propast se otevřela aţ počátkem 90. let. V tomto období byla Romandie, která byla recesí postiţená více neţ východ země, konfrontována hospodářskou dominancí německy mluvících Švýcarů. V důsledku toho francouzsky hovořící kantony zvýšily svou sociálněpolitickou citlivost. Při krizi v 90. letech se Romandie silněji vystavila hospodářským silám a vyřešila závislost na německy mluvící části. Současná hospodářská krize se vyvíjí v obou jazykových oblastech méně asymetricky a především u sociálně politických témat se Röstigraben od 90. let výrazněji neotevřel (Tamtéţ). 3) francouzský racionalismus, německá romantika: Jedná se o nezaměnitelný vliv jazyka na posuzování ekologických témat. Předlohy k omezení silničního provozu, k ochraně přírody nebo zvířat mají v německy mluvící části mnohem více podpory neţ v Romandii. Uţ na začátku 20. století se v německy psaných novinách vyskytoval romantický obrázek přírody, který se udrţel aţ dodnes. Příroda je mnohdy spojována s volností nebo dávána do souvislosti s domovem a je poněkud zidealizována. Rozšířené jsou nadšená líčení přírody jako nevysvětlitelného mysteria. Zcela jinak je tomu v novinách v západním Švýcarsku, kde 10

je příroda zobrazována střízlivě a s notným odstupem. Vedle krásy je často zdůrazňováno nebezpečí, kterému civilizace musí čelit. Střední pozici mezi těmito dvěma zobrazováními pak zaujímá italsky hovořící část Švýcarska. Tato rozličnost pramení z komunikačních mostů do velkých sousedních zemí, které přispívají k tomu, ţe se pak francouzsky a německy mluvící region chová, jakoby měl navzájem jiné historicko-kulturní vzpomínky. Díky tomu můţeme v západním Švýcarsku pozorovat prvky francouzského racionalismu. Ale rozdílné kulturní tradice se neprojevují jen ve vykreslování přírody nebo v hlasování, nacházíme je v kaţdodenním konzumu. Stejně jako Francouzi chodí i obyvatelé Romandie častěji k doktorovi a uţívají více medikamentů. V německy mluvícím Švýcarsku se nachází více vegetariánů a konzumentů bioproduktů (Tamtéţ: 48-51). 4) dvě pojetí státu: Racionalismus se vyznačuje také pojetím státu ve Francii, který je koncipován od shora dolů a řízen z centra skrz politické třídy. Tím se Francie výrazně odlišuje od Švýcarského spříseţenství, které je organizováno federalisticky, a přímá demokracie s miličními myšlenkami obsazují vysoké řady. Podle helvetského porozumění státu se vytváří sjednocení zespoda nahoru, kde se vţdy řeší kolektivně. Rozšířená je skepse k profesionalizaci politických institucí a s tím spojené vzdělání jedné vyzvednuté politické třídy, jak je to typické pro reprezentativní demokracii. Na rozdíl od republikánské Francie jsou ve Švýcarsku přechody mezi veřejnými a privátními záleţitostmi tradičně plynulé. Korporační porozumění znázorňuje spříseţenství jako celek, jeho těţiště ale leţí v německy mluvícím Švýcarsku. Ve francouzských kantonech to téměř nevyhnutelně vede k napětí mezi švýcarským a francouzským chápáním státu. Paralelní instituce a konkordáty jsou v západním Švýcarsku spíše vzácné, mnoho úloh leţí pod svrchovaností kantonů, kde je obecní autonomie niţší neţ v německy hovořící části. Reprezentativní charakter demokracie v Romandii propukl ve velkém rozšíření obecních parlamentů. V kantonech Genf a Neuenburg, které samy sebe označují za „républiques“, jsou dokonce předepsány. Při hlasováních je manifestováno rozličné chápání státu především u předloh týkajících se reformování a posílení vlády a parlamentu (např. Vládní a správní organizační zákon 1996). Vedeni kantonem Genf jsou obyvatelé západního Švýcarska otevřenější záleţitostem tohoto typu a vykazují menší obavy vůči jedné silné „classe politique“. Německy mluvící Švýcaři se pak nebojí přijít do styku s outsourcing- a racionalizačními opatřeními v administrativě, a naopak se staví méně fundamentálně vůči privatizaci neţ francouzské kantony. Protikladné chápání státu hraje významnou roli i při posuzování Evropské unie. Od občanů a přímé demokracie dalece vzdálené nadstátní instituce jsou proti mysli korporativistickým myšlenkám německy 11

mluvících Švýcarů, i kdyţ sama EU je na základě svých federalistických struktur vlastně více podobná Švýcarsku neţ Francii. (Hermann – Leuthold 2003: 48-51). Během Studené války byl Švýcarům vštípen obraz nepřítele Stalina, který nahradil nepřátelský obraz Hitlera. V hlavách Švýcarů tedy zůstal zachován pocit ohroţení z války a obyvatelé neměli volnou chvíli k tomu, aby se zabývali rozpory mezi sebou. Ale i v této době se našly důvody ke sporům. Většina obyvatelstva podporovala antikomunismus, coţ je relativně spojilo, ale lidé z Romandie prosazovali jeho realizaci s menší intenzitou. To bylo důvodem občasných projevů nedůvěry na obou stranách. Rozpor mezi těmito dvěma částmi Švýcarska se neprojevil jen u evropských otázek, ale také u odzbrojovací iniciativy, ochrany obyvatelstva nebo v debatách ohledně nukleárních zbraní (Büchi 2000: 248-251). 3. 1 Stranická orientace voličů v západním a německy mluvícím Švýcarsku I politická orientace se vyvíjela v obou částech konfederace odlišně. Zatímco radikální levice se ze zorného pole německy mluvící části Švýcarska po Druhé světové válce vytratila, v Romandii si levice, na stranickém spektru ještě více nalevo neţ sociálně demokratická strana, své postavení zachovala. V poválečných volbách se Strana práce, která vznikla ze starých komunistů a ţenevských levicových socialistů, prosadila v kantonech Genf, Waadt a Neuenburg. Naproti tomu v německy hovořící části byla tatáţ strana úspěšná pouze v kantonu Basel a městě Zürich, kde její moc nebyla ani zpola srovnatelná s její sílou ve francouzských kantonech (Büchi 2000: 248-251). Při dnešních referendech a volbách nejde o to, zda se hlasuje o pojištění proti nezaměstnanosti, cizineckou a azylovou politiku nebo vstup do EU či OSN. Západní Švýcarsko, s výjimkou kantonu Wallis, hlasuje většinou liberálněji a víc levicově neţ německy mluvící část (Viz. Přílohy, Obrázky č. 6 a 7). Ze všech francouzských kantonů byl ale pouze jediný, který v minulosti hlasoval levicově konsekventně, a to Neuenburg. I kanton Jura, který dnes německy mluvící Švýcaři uvádějí jako učebnicový příklad levicového francouzského kantonu, patřil do 60. let 20. století ke konzervativním kantonům. (Gross 2011:3). Německy mluvící Švýcaři patří ke kulturnímu a lingvistickému regionu, který má relativně křehké hranice a nedostatek institucionální podpory a artikulace. V této dvojí identitě se německy mluvící voličstvo vyvinulo se pocitem zranitelnosti a omezeným smyslem pro odhalení se venkovnímu světu (Theiler 2004: 635).

12

4 Přímá demokracie Rozeznáváme dva typy demokracie, přičemţ prvním je reprezentační neboli liberální demokracie4 a druhým je demokracie přímá (Kriesi 2005: 2). Jako přímá demokracie se označuje takový systém rozhodování o veřejných záleţitostech, do kterého jsou přímo zapojeni občané (Kriesi 2005: 2). Jiţ Rousseau byl skeptický k upotřebení modelu přímé demokracie jinde, neţ v malých republikách. Pokud se někde tento model podařilo co nejlépe aplikovat, pak ve Švýcarsku, i kdyţ se podle Blanky Říchové poslední dobou přiblíţil reprezentativní demokracii (Říchová 2002: 40). Ve Švýcarské konfederaci5 se jiţ po staletí setkáváme s lidovým shromáţděním, které fungují na kantonální úrovni dodnes. 4. 1 Přímá demokracie ve Švýcarsku Švýcaři hlasují několikrát do roka o lokálních, kantonálních i celostátních návrzích. Od druhé poloviny 60. let 20. století počet předloţených návrhů podstatně vzrostl. Shodně s rostoucím zájmem o tyto procedury v mnoha jiných zemích i švýcarští občané pouţívali instrumenty přímé demokracie, které měli, ve většině případů intenzivněji neţ dříve. Tento proces můţeme sledovat jiţ od 19. století, kdy se všestrannému demokratickému hnutí podařilo úspěšně zmobilizovat ku prospěchu jejich zavedení (Kriesi 2005: 2). Švýcarský systém zná dvě formy přímé demokracie, skrz které se obyvatelé podílejí na chodu státu, a to referendum a iniciativu. Občané díky tomu mohou ovlivnit úpravy ústavy a mají moţnost posoudit všechny zákony a případně proti nim podat návrh na změnu pomocí lidové iniciativy. Na kantonální úrovni je aplikováno více instrumentů přímé demokracie, neţ na celostátní úrovni. Např. kantonální vláda je volena přímo lidem, lid můţe z vlastní iniciativy hlasovat o změně zákonů, o návrhu nového zákona, v některých kantonech lid schvaluje i kantonálním parlamentem stanovené výdaje (Jeřábek 2003: 248). Pokud se ale jedná o Švýcarskou konfederaci, nemůţeme ji nazvat státem s přímou demokracií. Pokud 4

První zmíněný, moderní reprezentativní typ demokracie je postaven na pluralistickém konceptu, kdy se moc dělí na konstitutivní (Touto složkou je lid, který představuje zdroj veškeré moci, ale přímo se nepodílí na tvorbě rozhodování, nýbrž si volí své zástupce.) a konstituovanou (Orgány zákonodárné, výkonné a soudní, přičemž reprezentanty jsou většinou přímo volení poslanci parlamentu.) (Říchová 2002: 43-45). 5 Název „konfederace“ švýcarskému státnímu zřízení neodpovídá. Samotný pojem „federalismus“ je pojímán v různých státech odlišně. Např. v Anglii slovem „Confederation“ označí semknutý spolek států, zatímco „ Federation“ znamená jednotlivou spolkovou zemi. Švýcarská konfederace je překlad latinského „Confoederatio helvetica“, přičemž slovo „federace“ je zde neobvyklé. Dodnes je ve Švýcarsku za federalistu označován ten, kdo se staví proti budování centrální moci státu (Linder 2005: 139). Faktem je, že Švýcarsko bylo konfederací, tedy svazem suverénních kantonů, pouze do roku 1848. (Jeřábek 2003: 239) Oficiálně v názvu státu zůstalo slovo „konfederace“ dodnes, přestože je Švýcarská konfederace státem federativním. Ten samý stát je možné označovat také Švýcarské spříseženství nebo jen spříseženství.

13

k fungování parlamentu dodáme prvky přímé demokracie, které jsou v tomto státě aplikovány, zjišťujeme, ţe ve Švýcarsku funguje model tzv. polopřímé demokracie. Je to systém, kdy společně rozhodují vláda, parlament i lid. Referendum ve švýcarském pojetí, neboli Volksabstimmung, se ve své podstatě příliš neliší od českého, které bylo vypsáno ohledně vstupu České republiky do Evropské unie. Stát určí otázku, na její formulaci obyvatelé vliv nemají, a vypíše referendum, kdy se občané mohou vyjádřit Ano nebo Ne. Švýcaři rozlišují více druhů referend: obligatorní a fakultativní, které mají specifické znaky, jimiţ se odlišují. Obligatorní referenda musí vypsat stát, jde např. o kaţdou parlamentem schválenou změnu ústavy nebo vstup Švýcarska do nadnárodních organizací (jako je např. EU) nebo do organizací kolektivní obrany (jako je např. NATO). Do 30. let 20. století se tohoto referenda uţívalo jen zřídka. S vývojem intervenujících států se od 60. let ptá stát na názor obyvatel při kaţdé změně federálních úkolů. Dnes se obrovská část referend zaměřuje jen na změnu nebo rozšíření spolkových cílů, plánů a úloh (Linder 2005: 248-249). U obligatorních referend funguje princip dvojité většiny, coţ znamená, ţe předloha vstoupí v platnost, pouze kdyţ ji přijme většina lidu i většina kantonů. Co se kantonů týče, ve stavovském hlasování má kaţdý kanton 1 hlas, polokantony půl hlasu. Ústavní návrhy předloţené spolkovou radou a parlamentem jsou lidem ve většině případů přijaty, jen okolo čtvrtiny návrhů je zamítnuto (Brońska 2009: 171). Fakultativní referendum je vypsáno, pokud si jej vyţádá 50 000 obyvatel nebo 8 kantonů. Takto mohou hlasovat o právě vydaném zákonu. Díky zavedení fakultativního referenda se mohly integrovat i menšiny, dříve jen většina, do rozhodovacího procesu a tím jej také kontrolovat. Výsledky obou referend jsou pro stát závazné, není stanoven potřebný počet voličů, který by určoval závaznost referenda (Jeřábek 2003: 245). Dále zná Švýcarsko ještě institut lidové iniciativy, kdy jsou iniciátory přímo obyvatelé. Na federální úrovni mohou poţadovat změnu ústavy, na kantonální úrovni pak mohou navrhnout úplně nový zákon včetně jeho přesné formulace. V ústavě je zakotveno, že návrh zákona může podat taková lidová iniciativa, která má podporu minimálně 100. 000 voličů nebo 1/6 oprávněných voličů ze 3 spolkových zemí (Jeřábek 2003: 244). Touto cestou můţe být občany vyţadována kompletní ústavní revize nebo jen částečná změna ústavy.6 I návrh lidové

6

Některé myšlenky použity v kapitole Přímá demokracie již byly autorkou této práce použity v seminární práci „Forma vlády Švýcarské konfederace“ do předmětu Státověda na Právnické fakultě Masarykovy univerzity.

14

iniciativy se přijímá dvojitou většinou, jako je tomu v případě obligatorního referenda (Brońska 2009: 174). 4. 2 Přímá demokracie ve francouzsky a německy mluvící části Švýcarska Přímá demokracie odpovídá seismografu, který sensibilně reaguje na vlny, které zjeví na povrchu skrz politické, sociální a společenské konflikty (Hermann – Leuthold 2003:12). A stejně tak, jako nejsou zcela stejné tyto proměnné v západním a německy mluvícím Švýcarsku, tak nemůţe být totoţná ani přímá demokracie v těchto oblastech. Jedná se např. o podmínky pro uţití instrumentů přímé demokracie, které nejsou pro obyvatele všech kantonů stejné. Účast občanů na lidových iniciativách pozměňujících zákony nebo dokonce ústavu, na referendech ohledně zákonů nebo rozpočtu je omezena různými překáţkami. Rozdíly spočívají např. v počtu podpisů, které jsou poţadovány, aby mohl instrument přímé demokracie být pouţit, v čase, který je k dispozici pro nasbírání dostatečného počtu podpisů, nebo ve výši výdajů, od které je moţné uspořádat referendum o jednotlivých sloţkách rozpočtu7. Tyto rozdíly jsou upotřebeny k tomu, aby byly odhadnuty nepřímé důkazy moţností participace občanů v přímé demokracii (Stutzer 1999: 2). Také Justyna Brońska potvrzuje, ţe v německy mluvícím Švýcarsku je přímá demokracie lépe vyvinuta neţ v západním Švýcarsku. V menších obcích německy mluvící části přichází ke slovu především lidová demokracie. Tamní občané se scházejí jednou do roka, aby se shodli na důleţitých usneseních, jako např. na fakturách a účtech obce a rozpočtu obecních úřadů. Ve větších obcích v německy mluvící části s počtem obyvatel nad 20 000, stejně jako v obcích v Romandii, funguje reprezentativní demokracie. Občané jsou zde při rozhodování zastoupeni, stejně jako je tomu na kantonální úrovni, vládními úřady volenými lidem, které jsou rozšířeny o instituty přímé demokracie. Kantony a obce přisuzují občanům větší a rozmanitější moţnosti politické participace neţ spolek (Brońska 2009: 175). Z toho vyplývá, ţe francouzsky mluvící občané nemají tolik moţností podílet se přímo na politickém rozhodování, jako německy mluvící obyvatelé. V příloze se nachází 5 tabulek (viz Přílohy Obrázky č. 1-5), ze kterých můţeme vidět, ţe aţ na výjimky jsou instrumenty přímé demokracie ve francouzských kantonech uţívány méně, neţ je tomu v německy mluvících kantonech. Jedná se o tabulky, kde je ukázáno, jak mohli občané v roce 1970 a 1996 pouţívat přímé demokracie v jednotlivých kantonech. Zde v textu se nachází souhrnná tabulka, která ukazuje, jak dalece mohou občané jednotlivých 7

tzv. Finanzreferendum

15

kantonů pouţívat přímou demokracii. Čím vyšší index v tabulce, tím víc se občané vypsaných kantonů podílí na jejich chodu skrz výše v této kapitole vypsané referenda a iniciativy. Nejhorší podmínky pro vyuţívání přímé demokracie mají francouzsky hovořící kantony Freiburg, Ţeneva a Waadt, o něco lépe je na tom italsky hovořící Tessin a na třetím řádku tabulky, smíšené s německy hovořícími kantony, nalézáme zbylé tři francouzsky mluvící kantony: Juru, Neuenburg a Wallis. Celkově francouzské kantony mají výrazně slabší podíl na rozhodování přímo skrze občany, neţ německé kantony. Jde o výsledek studie, kterou provedl Alois Stutzer na univerzitě Zürich, a ve které se zaměřil na práva občanů podílet se na rozhodování o zákonech, ústavě nebo rozpočtu.

Tabulka č. 1: Přímá demokracie ve švýcarských kantonech, 1970 a 1996 Direktdemokratische Rechte Index 5 bis 6 Index 4 bis 5 Index 3 bis 4 Index 2 bis 3 Index 1 bis 2 Zdroj: Stutzer 1999: 12

1970

1996

BL, BS, SO, UR GR, SH, SZ, TG, ZG, ZH AG, BE, JU, LU, NE, SG, VS TI FR, GE, VD

AG, BL, SH, SO, UR BS, GR, JU, LU, SZ, TG, ZG, ZH BE, SG, VS FR, NE, TI, VD GE

I podle švýcarského politologa Andrého Bächtigera je francouzská přímá demokracie slabější, a proto lépe kompatibilní s principy fungování Evropské unie. Unie, fungující na zastupitelském principu, je v některých ohledech v protikladném postavení k přímé demokracii existující v německy mluvící části Švýcarska. Ţádný z kantonů nechce přijít o své rozhodovací pravomoci. Vstup do EU by znamenal přenesení mnoha těchto pravomocí na úroveň unijních institucí (Brońska 2009: 185). Pro německy mluvící obyvatele by to byla větší změna neţ pro francouzsky mluvící, a proto se i tato nezávislá proměnná můţe podílet na ovlivňování rozhodování občanů, zda vstoupit či nevstoupit do EU. Také Christophe Büchi připouští, ţe by rozdílné uplatňování přímé demokracie mohl mít vliv na rozhodování o evropských otázkách (Rozhovor s Ch. Büchim, 13. 3. 2012).

16

5 Referenda Od 90. let jsou vztahy mezi švýcarskou konfederací a EU jedním z hlavních témat švýcarské zahraniční politiky (Linder – Bollinger – Rielle 2010:552). V roce 2001 odmítli Švýcaři vstup do Evropské unie. Tomuto odmítnutí předcházely dvě referenda, která měly bezprostřední spojitost s budoucím vývojem Švýcarsko-unijních vztahů. 5. 1 Referendum v roce 1992 Na začátku 90. let Švýcarsko rozhodovalo o nejdůleţitějším mezinárodním vyjednávání, na kterém se ve své novodobé historii účastnilo. Jednalo se o smlouvu mezi 19 státy, včetně Švýcarska, o vytvoření společného evropského hospodářského prostoru. Jádrem smlouvy byl zákaz diskriminace příslušníků jiných států. Aby se to mohlo uskutečnit, bylo podmínkou zavedení tzv. čtyř svobod.8 V Národní i Stavovské radě9 bylo přistoupení k EHP přijato s výraznou převahou příznivců EHP. Konání referenda předcházelo podání švýcarské ţádosti o vstup do EU 20. 5. 1992. Referendum o přistoupení k EHP bylo plánováno jiţ dlouho před touto prosbou o plné členství, i kvůli tomu se nekonalo za nejpříznivějších podmínek. Mnoho voličů nedokázalo – docela pochopitelně- oddělit EHP od EU a hlasovali spíše proti Unii neţ proti EHP. Proběhla výjimečně intenzivní kampaň za účelem odmítnutí vstupu do EHP (Steinberg 1996: 108). Referendum se uskutečnilo 6. 12. 1992 s překvapující historickou účastí 78,7% voličů. Návrh na přistoupení Švýcarska k EHP byl obyvateli těsně odmítnut, a to 50,3% záporných hlasů k 49,7% kladných (Linder – Bollinger – Rielle 2010: 499-500). Tabulka č. 2: Výsledek referenda z 6. 12. 1992 o Evropském hospodářském prostoru

ANO

NE

% ANO

Lid

1'762'872

1'786'708

Stavy

6 2/2

14 4/2

49.7

% NE 50.3

Zdroj: Volksabstimmung vom 6. Dezember 1992. Oficiální webová stránka Švýcarského spříseţenství

8

Tzv. čtyřmi svobodami jsou označovány volný pohyb osob, zboží, služeb a kapitálu. Švýcarského parlamentu se označuje jako Spolkové shromáždění, skládá se ze dvou komor, které nesou název Národní a Stavovská rada. (Gabriel 1997: 69) 9

17

Toto referendum se uvádí jako ukázkové rozštěpení podél linie francouzsky-německy mluvící Švýcaři, tzv. Röstigraben. Západní Švýcaři hlasovali 72,4% pro vstup, zatímco německy mluvící jej 61,7% odmítli (Tresch 2007: 115). Na stranu odpůrců iniciativy se postavili také italsky hovořící Švýcaři. Ale jazykový rozdíl je u švýcarských referend jen jednou ze štěpících linií, další můţeme najít v rozdílu hlasování měst vs. venkov nebo podle vzdělanosti (Steinberg 1996: 108). Krom všech šesti francouzsky mluvících kantonů hlasovali pro vstup především vzdělanější a levicově zaloţení občané a také dva německy mluvící polokantony Basel (viz. Analyse der eidgenössischen Abstimmungen vom 8. Juni 1997). Při tomto referendu se ukázala obecně známá skutečnost, ţe francouzsky mluvící občané bývají přehlasováni německy mluvícími obyvateli (Gross 2011:2), jejichţ počet přesahuje 60% švýcarského obyvatelstva (Oficiální webové stránky Ministerstva zahraničních věcí České republiky). Podle Christopha Büchiho byla pro francouzsky hovořící Švýcary vidina vstupu lákavá, protoţe jako menšina ve státě mohou vstupem méně ztratit. Také díky faktu, ţe se v Bruselu mluví francouzsky, byl vstup do EU pro obyvatele Romandie atraktivnější. Musíme si také uvědomit, ţe všechny francouzské kantony, s výjimkou Freiburgu, mají vnější hranici, nejsou to tedy vnitrostátní kantony. Byli by tedy za vstup do EHP vděčnější, protoţe by se jim obchodní styk usnadnil. Obyvatelé západního Švýcarska také mluví řečí, která je ve světě více pouţívána neţ němčina, coţ také ovlivňuje jejich větší otevřenost zahraničí. Christophe Büchi dále vzpomíná: „V roce 1992 byl švýcarský vstup do EHP silně podporován významnými francouzskými osobnostmi, např. Jacquem Delorsem nebo Francois Mitterrandem. Na to patřičně reagovaly také francouzsky komunikující média, která EHP masivně podporovala“ (Rozhovor s Ch. Büchim 13. 3. 2012). Ursula Koch, tehdejší kandidátka na předsedkyni strany SP, si myslí, ţe důvody neúspěchu referenda v roce 1992 spočívaly v tom, ţe v době před referendem se oslavovalo jubileum 700 let zaloţení státu a probíhaly jiné události oslavující samostatnost, nezávislost, Wilhelma Tella a další švýcarské mýty. Krátce nato byl občanům předloţen vstup do EHP, tedy obrat o 180 stupňů, kterým byl lid zaskočen. Takto se podle ní s občany jednat nemá, musí se s nimi o tématu dlouho mluvit, aby se zamezilo, ţe jejich rozhodnutí bude ovlivněno strachem (Hark – Moser – Schoch 1997: 2). Podle Luciana Ferrariho se po odmítnutí přistoupení k EHP Švýcarsko zaměřilo na bilaterální dohody s Evropskou unií. Tato vyjednávání nepřerušilo ani lidová iniciativa navrhující staţení ţádosti o vstup do EU (Rozhovor s L. Ferrarim, 7. 2. 2012).

18

5. 2 Referendum v roce 1997 Lidová iniciativa, která vedla v roce 1997 k referendu, vzešla z popudu stran Švýcarští demokraté a Lega dei Ticinesi, odpůrců EU, a je proto někdy označování jako tzv. SD/Legainiciativa (Linder – Bollinger – Rielle 2010:553). Iniciativa poţadovala, aby všechna jednání o vstupu do EU, započatá před hlasováním lidu a stavů o této iniciativě, byla ukončena. Nové vyjednávání by mohlo být započato aţ se souhlasem lidu i stavů. V reálu by to znamenalo staţení podání ţádosti o vstup do EU. Švýcarský deník Neuer Zürcher Zeitung se nebrání označení, ţe je tato iniciativa namířena přímo proti evropské politice Spolkové rady (CS 1997: 13). Spolková rada okamţitě navrhla odmítnutí této iniciativy. Rada argumentovala tím, ţe by bylo nelogické a v rozporu s duchem ústavy, kdyby lid mohl hlasovat o zahájení vyjednávání. Mimo to by, podle platící ústavy, musel být moţný vstup do EU tak jako tak nutně předloţen lidu i stavům. I v Národní radě se debata věnovala především formálním aspektům iniciativy (měl by se lid účastnit rozhovorů o zahraniční politice?), o postavení Švýcarska v Evropě se v podstatě vůbec nehovořilo. V obou komorách parlamentu pak byla iniciativa drtivě odmítnuta. A stejně se k ní postavil i lid. Referendum se konalo 8. 6. 1997 a volební účast byla 35,4% (viz. Přílohy, Tabulka č. 5), tedy průměrná oproti rekordní účasti na referendu o EHP v roce 1992. Iniciativa nebyla odsouhlasena v ţádném kantonu a lid ji odmítl 74,1% (viz. Přílohy, Tabulka č. 4). Jak vyplynulo jiţ z předchozích průzkumů veřejného mínění, měla iniciativa pro občany jen podřadný význam (Linder – Bollinger – Rielle 2010:552-553). Jak řekl i André Bächtiger: „Občané nejsou hloupí, chodí k volbám a zajímají se o to, o čem hlasují. Viděli tedy, ţe tato iniciativa není do budoucna smysluplná. A to bez rozdílu řeči, příslušnosti v kantonu“ (Rozhovor s A. Bächtigerem 6. 12. 2011). Podobně se vyjádřil také Christoph Wehrli: „Tato iniciativa byla pošetilá. Nejednalo se o vstup do EU, jak to mohlo na první pohled vypadat, ale o úřední jednání“ (Rozhovor s Ch. Wehrlim 5. 2. 2012). I to je jeden z důvodů, proč k volebním urnám přišlo ve srovnání s referendy o evropských otázkách v letech 1992 a 2001 nejméně voličů. V roce 1992 to bylo rekordních 78,7%, v roce 2001 účast čítala 55,8%, ale v roce 1997 se jednalo o 35,44% občanů s hlasovacím právem (Linder – Bollinger – Rielle 2010: 499, 552, 601). Švýcarský ministr zahraničních věcí Flavio Cotti potvrdil, ţe v této iniciativě nešlo o moţnost občanů více se podílet na rozhodovacím procesu. To člověk vidí, jen pokud ví, oč jde. Před začátkem vyjednávání ale ve Švýcarsku nikdo neví, jaký bude výsledek. Lid je ten, kdo má poslední slovo, a jak ministr zdůrazňuje: právě poslední slovo - vyjadřuje se k věci ve 19

chvíli, kdy jiţ jsou známy výsledky vyjednávání z vyšších míst. Ministr nevidí důvod, proč by se měla ţádost o vstup do EU, které bylo dosaţeno v květnu 1992, stahovat. Zároveň zdůraznil, ţe nejde jen o otázku, zda Švýcaři vstoupí do EU. I značná část podporovatelů EU je proti této iniciativě, a to z ústavně právních důvodů. Ale skutečnost, ţe iniciátory jsou právě oponenti Evropské unie, dodává iniciativě jistý evropsko-politický význam (Leutwyler 1997: 7).

20

5. 3 Referendum o vstupu do Evropské unie v roce 2001 V roce 2001 vzešla lidová iniciativa z opačného tábora neţ v roce 1997, od příznivců EU, coţ uţ říká název sám o sobě "Ja zu Europa" neboli "Ano pro Evropu" (viz. Analyse der eidgenössischen Abstimmungen vom 4. März 2001). Podle vůle iniciativy měla být spolková ústava změněna následovně: „Švýcarsko se účastní evropského integračního procesu a za tímto účelem usiluje o vstup do EU. Spolek bez prodlení zahájí přístupová jednání s Evropskou unií“ (Linder – Bollinger – Rielle 2010:601). Kvůli tomu, ţe lidé podporující tuto iniciativu chtěli co moţná nejdřív vstoupit do EU, byla tato iniciativa lidově nazývána „Euroturbos“. Jiţ v prosinci 2000 vyšel v novinách Tages-Anzeiger průzkum veřejného mínění, který zjišťoval, kolik lidí by s iniciativou souhlasilo a kolik by ji odmítlo. Průzkum předpokládal, ţe pokud by referendum proběhlo jiţ v prosinci 2000, tak by 69% obyvatel západního Švýcarska a 44% obyvatel německy hovořícího Švýcarska hlasovalo pro iniciativu. Dohromady by iniciativa získala 49%, a tedy by neprošla. Více neţ tři měsíce před referendem tisk TagesAnzeiger předpokládal, ţe počet pro iniciativu hlasujících během boje před referendem ještě klesne (AP/SDA 2000: 5). V lednu 2001 byl ve stejných novinách zveřejněn podrobnější průzkum, který proběhl začátkem téhoţ roku a zabýval se evropskou otázkou10. Tehdy vyplynulo, ţe 46% voličů chce iniciativu odmítnout, přičemţ třetina to zdůvodňuje nesprávným načasováním. Z průzkumu vyplynulo, ţe načasování referenda sice hraje nějakou, ale ne rozhodující roli. Oproti prosincovému průzkumu se ještě více prohloubila propast mezi německy a francouzsky mluvícími Švýcary: pro vstup do EU je 63% francouzsky a pouze 39% německy hovořících voličů (Haerle 2001:1). Tento výsledek odpovídá obecnému názoru švýcarských občanů na evropskou integraci, kdy třetina nechce vůbec do EU vstoupit. Tuto část voličů můţeme obecně charakterizovat jako politicky vpravo stojícího občana, který ţije na venkově nebo v malé obci v německy mluvící části Švýcarska. Naopak ti, kteří by uţ nejlépe dnes chtěli být v Evropské unii, jsou především politicky levicově orientovaní obyvatelé západního Švýcarska. Nově průzkum přinesl informaci o tom, ţe třetina odpůrců vstupu do EHP v roce 1992 podporuje budoucí, nikoli současný vstup do EU, zatímco pětina tehdejších hlasujících proti vstupu do EHP podporuje přistoupení k EU. To se dá zdůvodnit např. tím, ţe část tehdejších odpůrců neodmítla vstup do EHP z nechutě k EU, ale právě naopak: EHP je podle nich ryze hospodářský projekt s plytkou politickou 10

Průzkum se tázal 1052 občanů s hlasovacím právem, přičemž okolo 500 pocházelo z německy hovořící části a zhruba stejný počet z francouzsky mluvící části Švýcarska, které byly nakonec přepočteny do správného poměru, aby vyjádřily zastoupení obou jazykových skupin v obyvatelstvu. (Ferrari – Haerle 2001: 7)

21

myšlenkou. Jiná část ale mohla jednoduše změnit názor a od roku 1992 se začít stavět otevřeněji k evropské integraci (Ferrari – Haerle 2001: 7). Dokonce i lidé, kteří za jiných okolností byli pro zahraničně politické otevření Švýcarska, tento návrh většinou odmítli. Příklad z nejvyšších pozic: Přestoţe byla Spolková rada stejného názoru na vstup do EU jako lidé přicházející s novou iniciativou, doporučila ţádost odmítnout. Jako důvod bylo uvedeno vyčkání na chvíli, kdy integrační politika parlamentu bude taktéţ naladěna pro vstup. V parlamentu se iniciativa dočkala dlouhých a emotivních debat. Nakonec byla poměrem 113 ku 61, příp. 33 ku 9 hlasům odmítnuta. Veškeré návrhy na nějaký protinávrh rovněţ ztroskotaly – proti vůli levice, liberálů a proevropských menšin stran CVP a FDP. Především stavovští zástupci z německy mluvícího Švýcarska se vzpírali zavázání se k nějaké zahraničně politické cestě a chtěli nechat otevřenou moţnost jiné formy kooperace (Linder – Bollinger – Rielle 2010:601-602). Z dobového tisku lze vyčíst, ţe tematiku vstupu do Evropské unie vytlačovaly především články o nemoci šílených krav, jejíţ případy se v Evropě tou dobou vyskytovaly a Švýcaři se obávali zavlečení nemoci i na jejich území. Pokud se zaměříme jen na příspěvky o Evropské unii, pak nad články o referendu zvaţujícím vstup do EU převaţovaly články informující o jednání o bilaterálních smlouvách, učiněných pokrocích nebo sporech, na kterých vyjednávání vázla. Dále se vyskytovaly statě o problematickém zavádění eura. Laikovi tedy německy píšící média nepodsouvala příliš důvodů touţit po vstupu do EU. I nemoc šílených krav mohla mít na rozhodování vliv, neboť Švýcarsko jako nečlenský stát Unie i EHP mělo mnohem víc moţností zavedení protekcionistických a ochranných opatření vůči importovanému masu (viz. Neuer Zürcher Zeitung v období 1. 1. – 3. 3. 2001). Referendum proběhlo 4. 3. 2001 a účastnilo se jej 55,8% občanů s hlasovacím právem, coţ byla nejvyšší volební účast za posledních 8 let (Ferrari 2001:1). Pro hlasovalo 23,2% , zatímco proti bylo 76,8 % hlasujících. Ţádný z kantonů iniciativu neodsouhlasil (Linder – Bollinger – Rielle 2010:601-602).

Tabulka č. 3: Výsledky referenda ze 4. 3. 2001, lidová iniciativa 'Ja zu Europa' ANO

NE

% ANO

% NE

Lid

597'217

1'982'549

23.2

76.8

Stavy

0

20 6/2

22

Zdroj: Volksabstimmung vom 4. März 2001. Oficiální webová stránka Švýcarského spříseţenství

Tato iniciativa byla jako jediná schopna získat u sympatizantů Sociální demokracie potřebnou většinu hlasů na svou podporu. Ale stoupenci levicové SP zůstali se svým přesvědčením relativně osamoceni. Na rozdíl od jiných předloh týkajících se zahraničních věcí, se osoby blízké stranám FDP a CVP nerozhodly najít střední cestu mezi opačnými póly, které SP a SVP zastává. Tentokrát se jasně přiklonili na stranu SVP, která je celoevropsky známá svým někdy aţ agresivním postojem vůči cizincům a EU, a iniciativu zamítli (viz. Oficiální webová stránka GFS Bern, Analyse der eidgenössischen Abstimmungen vom 4. März 2001). Z občanů, kteří iniciativu zamítli, vznikly dvě větší skupiny: V první byli lidé, kteří nechtěli rychlé jednání, ale v zásadě proti vstupu do EU nejsou. Ve druhé pak občané, kteří jsou zcela proti přistoupení do EU. Z celkového počtu osob, které hlasovaly pro zamítnutí iniciativy, patřilo 39% do první kategorie a 51% do kategorie druhé. Ve francouzsky hovořící části Švýcarska bylo u odpůrců iniciativy výrazně častěji udáváno za důvod špatné načasování pro začátek vyjednávání o vstupu. Přesto bylo v Romandii 44% oponentů iniciativy pevně proti vstupu v jakýkoli čas, coţ je dostatečně směrodatné. V německy mluvící části to bylo 54%. Pokud se podíváme na stranickou orientaci a důvod odpůrců iniciativy, proč hlasovali proti, pak vidíme, ţe příznivci FDP a SP uváděli nevhodnou dobu, zatímco voliči CVP a SVP odmítli iniciativu jiţ ze zásady, neboť jsou striktně proti vstupu do EU. Největší rozdíl mezi stoupenci a odpůrci iniciativy se ukázal při otázání, kdy je vhodná doba na vstup do EU. 80% proevropsky smýšlejících a jen 13% odpůrců si myslí, ţe vyčkávání bude mít negativní účinek na vyjednávací pozici. Formální argument, ţe by kompetence otevření vyjednávání měla zůstat Spolkové radě, nehrál ţádnou roli a byl příznivci i odpůrci těsně odmítnut. Jen okolo jedné třetiny negativně hlasujících je názoru, ţe Švýcarsko nemá vůbec nikdy vstoupit do Evropské unie. Tímto je také řečeno, ţe referendum v očích jasné většiny hlasujících, stejně tak zastánců jako odpůrců iniciativy, nebylo hlasováním o základní otázce rozhodující vstup do EU (viz. Oficiální webová stránka GFS Bern, Analyse der eidgenössischen Abstimmungen vom 4. März 2001). Iniciativu sice všechny kantony zamítly, nacházíme ale zřetelné rozdíly v síle odmítnutí, pokud se podíváme na francouzsky a německy mluvící kantony (Resultate in den Kantonen, Eidgenössische Volksinitiative 'Ja zu Europa'. Oficiální webová stránka 23

Švýcarského spříseţenství). Především u kantonů Neuenburg, Jura a Genf, kde počet kladných hlasů přesáhl 40%. I kanton Waadt nezůstává se svými 39,3 % pozadu (Viz. Přílohy, Tabulka č. 6). U kantonu Wallis není překvapením, ţe u něj návrh získal podporu jen 20,8% obyvatel, protoţe tento kanton se obecně vyčleňuje z mainstreamu francouzských kantonů, kdyţ tradičně hlasuje pravicověji a konzervativněji neţ ostatní kantony na západě Švýcarska (Gross 2011: 3). Oproti referendu o vstupu do Evropského hospodářského prostoru je nepřijetí iniciativy ani v jediném francouzském kantonu výrazný rozdíl. V prvních reakcích na výsledky referenda zaznívalo vyrovnání rozdílů mezi francouzským a německým jazykovým regionem. Avšak nadále bylo konstatováno, ţe rozdíl v hlasování mezi německy a francouzsky mluvícími obyvateli činící 22% je i tentokrát opravdu značný (Linder – Bollinger – Rielle 2010:602). S tím ale nesouhlasí všichni Švýcaři. Např. Jacques Pillet, který je někdy nazýván mluvčím západního Švýcarska (Pillet 1997: 1-2), tvrdí: „Ne je ne. Není to: ano, ale později. Švýcaři odmítli vstup do EU a přesně tak tomuto výsledku rozumí i v zahraničí“ (Pillet 2001: 2). S tím nesouhlasil ministr zahraničních věcí Joseph Deiss: „V Bruselu ví, jaká je pozice Spolkové rady. Navíc i v mnoha členských státech EU narostla skepse vůči Unii. Nevidím důvod na tomto výsledku cokoli vysvětlovat“ (Somm 2001: 3). Je neobvyklé, aby Spolková rada komentovala výsledek referenda ještě předtím, neţ je předloţen definitivní výsledek. Po lidovém hlasování o této iniciativě ale udělala výjimku. Spolková rada prohlásila, ţe se kvůli zápornému výsledku referenda o vstupu do Evropské unie rozhodně nechystá změnit kurz integrační politiky Švýcarska. Podle ní lid odmítá okamţité přístupové vyjednávání, nic víc a nic míň. Rozhodně se nejedná o odmítnutí budoucího vstupu do Evropské unie. Tehdejší spolkový prezident Moritz Leuenberger vyjádřil svou spokojenost nad výsledkem, který následuje lid i stavy, u kterého není ţádný region znevýhodňován, neboť obávané Röstigraben nebylo prolomeno a rozhodnutí tak reprezentuje všechny kantony. Podle Spolkové rady ještě nenastal čas pro reaktivizaci ţádosti o vstup z roku 1992, přesto vstup zůstává cílem (RZ 2001: 10). Předseda strany FDP Franz Steinegger poţadoval moratorium evropské politiky alespoň do roku 2008, přičemţ by se toto opatření nevztahovalo na vyjednávání bilaterálních dohod s EU. S tímto názorem souhlasili i straníci CVP a došlo k vzácnému jevu, kdy tyto dvě velké strany měly stejný pohled na věc jako předseda pravicové SVP Ueli Maurer, který by otázku vstupu do EU povaţoval na příštích 10 let za uzavřenou (Ferrari 2001:1). Zdá se tedy, ţe toto referendum mělo více spojující neţ rozdělující účinek nejen ve smyslu Röstigraben, ale také u politických stran.

24

Evropská komise respektovala švýcarské odmítnutí vstupu do EU. Zároveň měla stejný názor na věc jako Spolková rada a to, ţe lid odmítl současný vstup, ale rozhodně neřekl ne budoucímu vstupu nebo Evropské unii jako celku (AP 2001:10). Odmítnutí vstupu také následoval optimistický dopis od premiéra Švédska, které toho času předsedalo EU. Podle premiéra Perssona teď nic nebrání v cestě bilaterálním dohodám mezi EU a Švýcarskem. Konkrétně jde o uţší spolupráci v kontextu Schengenského prostoru11. Vícekrát v dopise zdůraznil oboustranný zájem na rozšíření a prohloubení bilaterálních vztahů a přistoupil na Švýcarskem navrhnutá témata, nejen nedořešené záleţitosti v oblastech statistiky, ţivotního prostředí, zpracované zemědělské produkty a školství, ale také policejní a justiční spolupráce, přičemţ ale nepřislíbil záruku pozdějšího úspěchu vyjednávání. V Bernu byl tento dopis přijat velice kladně a byla vyjádřena domněnka brzkých znovuotevření rozhovorů na všechna témata (LTS 2001: 13). Francouzská média byla z odmítnutí iniciativy nejspíš jako jediný aktér na scéně překvapena. Celou dobu před referendem vstup podporovala, i kdyţ ne tak vehementně jako tomu bylo v roce 1992. Nedělní bulvární noviny dimanche.ch ještě pár hodin před otevřením volebních místností nabádaly: „Teď je čas říci Ano!“ (D´Anna-Huber 2001: 3). Ariane Dayer, šéfredaktorka jiných frankofonních novin, a sice L´Hebdo, dokonce po zjištění výsledků referenda mluvila o katastrofě (Tamtéţ). Další tisk, Le Temps, napsal: „Západní Švýcaři svým rozhodnutím přispěli k strašné prohře, národní katastrofě, smrti evropských ideálů“ (Tamtéţ).

Důvody změny postoje francouzsky mluvících Švýcarů vůči EU byly pro

frankofonní média zřejmé. Svůj podíl jistě měla: „Arogantní zpráva Arnauda Montebourga o Švýcarsku jako finančním centru, která Švýcarům špatně radila. Nebo také konference vrcholných zástupců členských států EU v Nice, kdy Unie plně ukázala svou neefektivitu. Vinu má také Spolková rada, která svým váhavým postojem vzbudila v západních Švýcarech nejistotu. A v neposlední řadě je třeba zmínit, ţe Ne, které říkají obyvatelé Romandie, není stejné Ne jako to, které vychází ze rtů německy mluvících Švýcarů. Francouzsky hovořící obyvatelé tím říkají: Teď ne, ale později. Německy mluvící voliči: Jen přes mou mrtvolu. A tím se dostáváme opět k morální přesile západních Švýcarů, kteří sice sami hlasují proti Evropě, ale mají pro to vznešenější důvody“ (Tamtéţ). Ale to se jedná o většinu médií. Ne všechna však byla pro ublíţený postoj svých kolegů. Mj. levicový ţenevský deník Le Courier měl rozváţnější postoj: „Je málo důvodů se z ţenevských výsledků referenda radovat. Jedna z věcí, kterou lidé chtějí vidět jako úspěch, je vymizení Röstigraben“ (Tamtéţ). Se zajímavým

11

Vstupu Švýcarska do Schengenského prostoru bylo dosaženo roku 2008 (Viz. Portál Euroskop 2012).

25

výrokem přišel šéfredaktor freiburského tisku Liberté Roger de Diesbach: „Zanechme nářku. Masivní odmítnutí iniciativy je hořkou poráţkou pro všechny příznivce vstupu do EU. A také důkazem, ţe tisk v demokracii není všemocný. Je to poráţka, kterou musíme nést sebou, ale neovlivní ani naši informovanost médii, ani naši vůli být otevřeni světu“(Tamtéţ). Navzdory tomuto výsledku mají právě noviny největší vliv na utváření názorů voličů. Především tím, ţe pouţívají také komentáře nebo eseje, které sice interpretačně pomáhají čtenáři porozumět politickým souvislostem, ale na druhou stranu formou doporučení výsledku hlasování mají také za cíl ovlivnit a zmobilizovat voličstvo vůči tomu či onomu hlasování (Tresch 2008: 120).

26

6 Sblížení postojů západního a německy mluvícího Švýcarska k EU Po referendu v roce 2001 mohli být mnozí lidé, zajímající se o rozdílné hlasování kantonů, optimističtí: vytratilo se obavy vyvolávající Röstigraben? Švýcarské referendum o evropské politické otázce bez předělu mezi francouzsky a německy mluvícími občany znamená období, kdy se Švýcaři budou moci zabývat jinými problémy a perspektivami, neţ propastí mezi oběma jazykovými skupinami. Optimismus po tomto výsledku by neměl být potlačen, na druhou stranu není třeba význam hlasování přeceňovat. Evropská otázka v 90. letech vyvolala „vlnu Röstigraben“, které se tím přeneslo i do jiných oblastí, např. do sociální politiky (podpora na mateřské dovolené). Ale i v referendu o vstupu do EU hlasovali francouzsky a německy mluvící kantony odlišně (RFR 2001: 11), ale nevěnovala se tomu tak velká pozornost, protoţe Švýcaři se zajímají o většinové rozhodnutí. Je pro ně směrodatné, zda v kantonu bylo více nebo méně neţ 50% hlasujících proti iniciativě. To, kolik procent byl rozdíl mezi jednotlivými částmi, pro Švýcary jiţ zajímavé není, neboť všechny kantony iniciativu odmítly. A jak říká švýcarský politolog André Bächtiger: „Pokud se Švýcaři o nějaké téma nezajímají nebo se o něm nechtějí bavit, tak o něm nenajdete ţádné výzkumy, ţádné oficiální zdroje se o něm nebudou zmiňovat. A pokud, tak skutečně jen zmiňovat a nikoli podrobněji rozebírat. Pokud se ve Švýcarsku nedá vyhledat studie k nějaké tematice, je moţné, ţe neexistuje, protoţe téma pro Švýcary nebylo dostatečně přitaţlivé. Podobně je tomu také u referenda o vstupu do Evropské unie, kdy byl, aţ na výjimky, pro politiky i politology nepodstatný procentuelní rozdíl v hlasování německy a francouzsky hovořících občanů, neboť všechny kantony iniciativu odmítly“ (Rozhovor s A. Bächtigerem, 6. 12. 2011). Jeden z důvodů, proč se francouzsky mluvící Švýcaři přiklonili k zamítnutí vstupu do EU, přestoţe suverénně byli pro vstup do EHP, je poţadavek na harmonizaci daně a zásahy do bankovnictví. Tato nezávislá proměnná bývá uváděna jako jedna z konkrétních příčin zamítnutí vstupu do EU (Arioli 2006: 4). Jak uţ bylo v kapitole 4. 2 zmíněno, ţádný z kantonů nechce přijít o své rozhodovací pravomoci, jak by tomu nastalo při vstupu do EU (Brońska 2009: 185). Na tento fakt můţeme pohlíţet i z jiného úhlu, neţ je tomu ve výše zmíněné kapitole. Při vstupu do EHP nešlo o přenášení tolika pravomocí, jako by tomu bylo u vstupu do EU. Kdyţ ale Švýcaři hlasovali, zda chtějí o své rozhodovací moţnosti přijít na úkor jejich přenesení do Bruselu, semkli se francouzsky i německy mluvící občané, neboť tímto by jiţ výrazně ztratili nejen německy, ale 27

také francouzsky hovořící kantony. Na tuto proměnnou tedy můţeme nahlíţet jako na štěpící i tmelící element. Další proměnou, která ovlivňuje výsledek referend, je voličstvo samotné. Nejmladší generace obyvatel s hlasovacím právem, tedy mladí lidé, kteří ještě nehlasovali o Evropském hospodářském prostoru v roce 1992, ale jiţ rozhodli o výsledku iniciativy o vstupu do EU v roce 2001, není příliš v evropské otázce příliš optimistická. Lépe řečeno, mladí voliči projevovali v roce 2001 znatelně větší skepsi vůči Evropské unii, neţ generace jejich rodičů, coţ také ovlivnilo výsledek. V roce 1992 se u vstupu do EHP neprojevil větší rozdíl v hlasování mezi mladými a staršími voliči, u referenda v roce 2001 jiţ ano. Jen 19% mladých voličů věří, ţe by vstupem do EU malý stát, jakým je Švýcarsko, získal více moţností rozhodovat o budoucnosti Evropy (Buess 2000: 2). Podle švýcarského ţurnalisty Luciana Ferrariho měla na sblíţení názorů obou táborů vliv globalizace. Francouzsky mluvící Švýcaři se dříve cítili být utlačováni německy hovořící většinou a měli panický strach z jejich nadvlády. Rozhodně se jim nelíbil běţný jev, kdy veškeré důleţité velké firmy měly sídlo v Zürichu a v Ţenevě jen pobočky. Západní Švýcaři dříve běţně pouţívali pojem „Triangle d´Or“, německy „Goldenes Dreieck“ neboli zlatý trojúhelník pro označení aglomerace Zürichu a okolí, kde se stahovalo hospodářství celého Švýcarska (Büchi 2009: 15). Tento strach vyvrcholil kauzou týkající se ţenevského letiště Cointrin a zrušením jeho mezinárodních letů v roce 1996. Záměr byl, aby všechny mezinárodní lety převzalo letiště v Zürichu. Proti tomu se francouzsky mluvící obyvatelé výrazně ohradili a k svedení veškerých internacionálních let do Zürichu nedošlo (Pillet 1997:1-2). Tuto kauzu nazval Luciano Ferrari posledním příznakem strachu západních Švýcarů. Uvědomili si, ţe z vnitropolitického hlediska má sice německy mluvící obyvatelstvo většinu, ale z globálního, celosvětového měřítka jsou obě části srovnatelné a obdobně významné. Díky tomuto zjištění se přestali tolik obracet na Francii, aby je podporovala proti německy mluvící části. Jako další moţný důvod sblíţení názorů francouzsky a německy hovořících Švýcarů vidí Luciano Ferrari proměnu hospodářské struktury. V roce 2009, kdy vyšel článek Christopha Büchiho, bylo západní Švýcarsko na výsluní, co se Hightech- technologií týče a pojem zlatého trojúhelníku z romandského slovníku prakticky vymizel. Západním Švýcarům je jiţ dnes jasné, ţe švýcarské hospodářství je ve hře jako celek, nikoli jen oblast Zürichu. Na druhou stranu se nedá pojem „Röstigraben“ povaţován za zcela mrtvý. I dnes zaznívají z úst

28

západních Švýcarů výtky k nečlenství v EU. Konkrétně se jedná o americkou kritiku UBS12, přičemţ francouzsky mluvící Švýcaři si myslí, ţe pokud by Švýcarsko jiţ bylo v EU, nemohlo by na něj USA vyvíjet takový tlak. Je tedy dobře moţné, ţe u jistých otázek opět dojde k silnému polarizování mezi německy a francouzsky hovořícími obyvateli, a jednoho dne i k znovuotevření propasti zvané Röstigraben (Büchi 2009: 15). Christophe Büchi i v rozhovoru na jaře 2012 potvrdil, ţe francouzsky mluvící Švýcaři mají z EU větší strach kvůli pro Ţenevu tolik důleţitému soukromému bankovnictví. Zároveň by přikládal váhu ve větší skepsi vůči EU nově nastupující generaci, která uţ o Evropské unii nemá tolik iluzí, jako měli počátkem 90. let jejich rodiče. I v dnešní době si dokáţe představit „znovurozevření Röstigraben“, především pokud se Švýcarsku nepovede tak dobře jako v současnosti (Rozhovor s Ch. Büchim, 13. 3. 2012). Jako jeden z důvodů přiblíţení smýšlení o EU mohou být podle Luciana Ferrariho také bilaterální dohody. Je totiţ moţné, ţe francouzsky mluvící Švýcaři, kteří chtěli vstoupit do EHP, po úspěšně vyjednaných bilaterálních smlouvách vidí, ţe se mohou angaţovat a podílet např. na obchodu s EU, aniţ by do ní museli vstoupit. Pro srovnání: „České republice Brusel předloţí mnoţství dokumentů a ČR musí všechna rozhodnutí, nařízení, směrnice v něm obsazená přijmout. Švýcarsku se předloţí jen část listin, se kterými se zaobírá Česko, přičemţ Švýcaři vytáhnou několik jednotlivých papírů, které chtějí v rámci dvojstranných dohod přijmout. Zbytek shrnují ze stolu“ (Rozhovor s L. Ferrarim, 7. 2. 2012). Luciano Ferrari artikuluje argument proevropsky orientovaných politiků a občanů: „Švýcarsko sice přijímá jen to, co chce, zatímco jako členský stát by muselo přijímat vše, na čem se Unie shodne, ale přesto občas nastávají situace, kdy se jedná o Švýcarsku bez Švýcarska, nebo kdy by bylo lepší mít u unijních jednání své zástupce, kteří mohou diskuzi a výsledek ovlivňovat“ (Rozhovor s L. Ferrarim, 7. 2. 2012). Podle těchto lidí není moţné se efektivně účastnit evropského dění bez moţnosti do něj více zasahovat.

12

UBS je světově největší banka v oblasti spravování majetku s bohatým bankovnictvím pro fyzické osoby, tzv. internet banking. U této Švýcarské speciality se jedná z největší části o nezdaněný majetek. Tento obchod požaduje diskrétnost, a tím je UBS neprůhledná a uzavřená banka par excellence. Protože je UBS sotva kdy aktivní v obchodu týkajícího se financování projektů, doposud jí nevládní organizace věnovaly jen pramálo pozornosti (Viz. Portál Erklärung von Bern).

29

7 Současný postoj švýcarského obyvatelstva ke vstupu do Evropské unie Švýcarský institut pro průzkum trhu a veřejného mínění zveřejnil dne 20. července 2010 svůj průzkum, kdy bylo 3750 občanů oprávněných hlasovat dotázáno, zda by v současnosti byli pro vstup do EU a EHP. Vstup do EU ale ani dnes není obyvateli výrazněji podpořen. Jen asi 25% dotázaných se vyslovilo pro vstup, 63% jej doslovně odmítlo a zbylých 12% nezaujalo ani jedno stanovisko. Stejně jako dříve je odmítnutí vstupu razantnější v německy mluvící části Švýcarska. Z tohoto pohledu podporuje vstup do EU pouze 21% německých rodilých mluvčích, zatímco v Romandii je to 40%. Dříve bývalo přistoupení do Unie více podporováno mladšími voliči, neţ jejich rodiči či prarodiči, dnes tomu tak jiţ není. Dříve byl názor voličů na EU podmíněn stupněm jejich vzdělání, nejinak je tomu i dnes. Vstup do EU je častěji podporován akademiky (36%), neţ lidmi s výučním listem (23%), příp. niţším nebo ţádným vzděláním (20%). Zato referendum o přistoupení k Evropskému hospodářskému prostoru by mělo větší úspěch, neţ hlasování o vstupu do EU. Dnes by se pro přistoupení k EHP vyjádřilo 44% obyvatel, 42% by bylo proti a 14% se nepřiklonilo ani k jedné variantě. I zde jsou rozdíly mezi francouzsky a německy mluvícími občany. V německy hovořící části byl poměr kladných versus záporných hlasů 38:48%. V západním Švýcarsku by pro účasti na EHP bylo 63%, zatímco 21% by odmítlo. Mladí voliči se k EHP staví skeptičtěji neţ starší dotázaní. Při diskuzi o EHP se rozdílné názory mezi voliči, kteří dosáhli různého stupně vzdělání, ještě prohloubily. Vstup do EHP podporuje 65% obyvatel vysokoškolského vzdělání, 24% by jej odmítlo. Jinak tomu je u vyučených lidí, 46% by hlasovalo pro, vstup by zamítlo 46%. U osob s niţším stupněm vzdělání by EHP obdrţel 33%, zatímco 45% by jej odmítlo (viz. Portál ISOPUBLIC 2010). Ze studie zveřejněné v knize „Europe in question“ vyplývá, ţe lidé, kteří se více zajímají o politiku, se rozhodují na základě jejich názoru na Evropu. To bývají většinou vzdělanější lidé. Na druhé straně obyvatelé, kteří přijímají méně informací v této oblasti, volí na základě svého pocitu, který v nich vyvolává vnitrostátní politika (Hobolt 2009: 85). Podle švýcarského politika Andrease Balthasara se snaţí EU i Švýcarsko o co moţná nejlepší vzájemné vztahy: „Oběma stranám je ale jasné, ţe dnes vstup ve Švýcarsku nemá ţádnou šanci. Na druhou stranu se pozice v rámci EU stále více odlišují (různá rychlost, různé zájmy). To se vyznačuje uzavíráním technických dohod a nabývající vahou bilaterálních smluv tam, kde je to moţné. Jiné dokumenty se delší čas pravděpodobně nedostanou dál“ (Rozhovor s A. Balthasarem, 3. 4. 2012). Jak tedy Andreas Balthasar říká, vstup do EU 30

v současnosti není reálný. Podle něj teď také neexistuje důvod, proč by Švýcarsko mělo do Evropské

unie

vstupovat.

Tomu ale oponuje Luciano Ferrari, který vidí důvod, proč by Švýcarsko mělo přistoupit. Nelíbí se mu představa, ţe se hlasuje mj. o podmínkách pro Švýcarsko, ale za nepřítomnosti Švýcarska jako nečlenského státu. Jeho doporučení Švýcarsku je vstoupit do EU a ovlivňovat dění přímo, a to skrz veškerá jednání na úrovni Evropské unie. (Rozhovor s L. Ferrarim, 7. 2. 2012). Ještě v roce 1986 Švýcaři odmítli vstup do Organizace spojených národů (Büchi 2000: 265) a v roce 2002 jiţ přistoupili (viz. Analyse der eidgenössischen Abstimmungen vom 3. März 2002). Navzdory odmítnutí vstupu do EU v roce 2001, se vstup ve světle průzkumů veřejného mínění nezdá zcela nereálným. V dnešní době, kdy světem hýbe hospodářská a finanční krize, v době, kdy některé členské státy doslova potápějí eurozónu a musejí být sponzorovány velkými a lépe prosperujícími státy, v době, kdy protekcionistická opatření vzrostla za pouhý rok geometrickou řadou, nejspíš jen největší optimista a příznivec Evropské unie tvrdí, ţe Švýcarsko v blízké době přistoupí do EU. Dokáţeme si ale dobře představit, ţe by takového člověka švýcarští politologové jako André Bächtiger nebo Andreas Balthasar označili spíše za naivního. V dlouhodobější perspektivě vstup nezamítá nikdo, neboť si jsou všichni vědomi, ţe co se stane do 10 či 20 let s Evropskou unií, Evropským hospodářským společenstvím a Švýcarskou konfederací, lze jen těţko odhadovat.

31

8 Závěr Ukázalo se, ţe všechny zkoumané nezávislé proměnné (koncept Röstigraben, rozdíly v přímé demokracii, orientace na spektru politických stran, vliv médií, vliv Francie na francouzsky hovořící kantony) mají vliv na rozhodování Švýcarů v evropských otázkách. Patrně nejvýznamnější roli hraje koncept Röstigraben a orientace voličů v rámci politického spektra. Při rozhodování Švýcarů o evropských otázkách hraje podstatnou roli tzv. Röstigraben. Nebo lépe řečeno v kontextu posledních let: Röstigraben dříve ovlivňovalo hlasování Švýcarů o evropských otázkách, nejvíce v roce 1992. Můţeme potvrdit, ţe co se týče vstupu do EU nebo do EHP, je německy hovořící část Švýcarska pevně rozhodnuta nevstupovat, bez ohledu na časový horizont. Francouzsky mluvící občané si v tom tak jisti nejsou. Jsou více ovlivněni Francií, neţ německá část Němci. Oba tyto velké členské státy, stejně jako všichni ostatní současní členové, by uvítali vstup Švýcarska do EU. Kvůli důvodům, které můţeme najít jak v historii, tak ve švýcarském pragmatismu, německy mluvící Švýcaři nelpí na názoru Němců. Německy hovořící Švýcaři by byli v Unii německy mluvící menšinou vedle početně výrazně převaţujících Němců a přišli by o výsady, kterým se jich, jakoţto výrazně převládající jazykové skupině, dostává. Francouzsky hovořící obyvatelé se naopak více přiklánějí k Francii, u které hledají podporu, i kdyţ tato tendence na přelomu 20. a 21. století oslabila a francouzsky hovořící Švýcaři se přestali ohlíţet jak na Francii, tak na německy hovořící obyvatele. Také ekonomická krize, která v 90. letech výrazněji postihla západní Švýcarsko, měla vliv na snahu francouzsky mluvících obyvatel přiblíţit se co moţná nejvíce členským státům EU, ať uţ vstupem do EHP nebo do EU, a tím profitovat ze zjednodušeného obchodního styku s nimi a eliminovat závislost na německy hovořící částí. S Röstigraben je také spjat podíl občanů na rozhodování o dění ve státě, kantonu či obci. U západních Švýcarů se setkáváme častěji, přesto ne často, s reprezentativním modelem, kdy občané rádi přenechají svou pravomoc a podíl na rozhodování o např. kantonálních záleţitostech zástupcům, které si zvolí. Zcela odlišně to funguje v německy hovořící části, kdy občané chtějí rozhodovat kolektivně v podstatě o všem, co se na úrovni kantonu či obce děje. Právě tato varianta demokracie, tedy s výraznými přímými prvky, není kompatibilní s principy fungování Evropské unie. Po vstupu do EU by Švýcaři museli přenést řadu pravomocí na Evropskou unii a ztratili by právo o těchto otázkách rozhodovat. Německy hovořící občané nechtějí o svou moc v oblasti spolurozhodování přijít, a tedy důrazně odmítají vstup do EU. Model přímé demokracie, který nacházíme v západním Švýcarsku, by 32

po dosaţení jistých kompromisů byl s EU kompatibilnější. Francouzsky hovořícím Švýcarům by také ubylo značně pravomocí podílet se na jednáních a hlasovat, avšak bylo by to v méně oblastech neţ u německy hovořících obyvatel. V 90. letech pravděpodobně pro západní Švýcary převaţovaly výhody ze vstupu do EHP i ve srovnání se ztrátou vlivu v některých oblastech, např. kvůli výše zmíněné ekonomické krizi, a mj. proto hlasovali pro vstup do EHP. Stranická orientace voličů je další proměnná, která pravděpodobně hraje roli při rozhodování o evropské politice. Fakt je, ţe německy hovořící voliči jsou pravicovější a zároveň konzervativnější neţ obyvatelé Romandie. Pravicové strany jsou ve Švýcarsku výraznými odpůrci vstupu do EU, pravicová SVP a její evropsky známá nesnášenlivost vůči přistěhovalcům je toho příkladem par excellence. Naopak pokud některé strany zvaţují vstup do Unie, pak jsou to strany na levé straně politického spektra, tedy strany, jimiţ získané hlasy většinou pocházejí od francouzsky hovořících voličů. Vše nasvědčuje tomu, ţe švýcarská média měla výrazný vliv na rozhodování o přistoupení k Evropskému hospodářskému prostoru, ale při vstupu do Evropské unie se jiţ tento vliv zmenšil. Tento jev bychom nejspíš mohli zdůvodnit tím, ţe mladá generace voličů je skeptičtější nejen vůči evropské unii, ale také vůči médiím. V 21. století mají mnohem více moţností, kudy se dostat k informacím nebo jak si je ověřovat. Nejsou tedy jednoznačně odkázáni na švýcarský tisk, ale také mohou mít srovnání zahraničních médií, které se o Evropské unii mohou případ od případu vyjadřovat ve srovnání se Švýcary odlišně. Dále byly frankofonní média, stejně jako všichni západní Švýcaři, ovlivněna v 90. letech výrazněji Francií a jejími postoji, neţ na konci tohoto desetiletí. Interpretovaly tedy kladné ohlasy na ţádost o vstupu do EHP a do EU takových osobností, jako je např. Francois Mitterand. Na přelomu 20. a 21. století pak nebyla ţádná významná politická osobnost pro vstup do EU, nebo jiţ tyto názory francouzsky hovořící média nezajímaly. Můţeme tedy říci, ţe média jistý vliv měla, ale ten nemůţeme přeceňovat. Pokud by záleţelo na frankofonních médiích, tak šest západních kantonů souhlasí se vstupem do EU. Ukázalo se ale, ţe vliv médií není tak velký, aby výrazně změnil v roce 2001 názor obyvatel na iniciativu o vstupu do EU. V současné době došlo v oblasti evropské politiky ke sblíţení názorů francouzsky a německy hovořících obyvatel. Na tento jev má pravděpodobně vliv proces globalizace. Z průzkumů posledních let vyplývá, ţe v současnosti vstoupit do EU nechce skoro nikdo, resp. skupinky voličů, kteří by do Unie přistoupit chtěli, nejsou většinou obyvatel v ţádném 33

kantonu. Jeden z názorů, který nám např. sdělil Luciano Ferrari, je výhoda vstupu do EU kvůli větší moţnosti podílet se na rozhodování. Toto je ale pohled menšiny. Převahu mají občané, kteří nevidí ţádný důvod vstupu do EU. Pokud by referendum proběhlo v současnosti znovu, očekával by se stejný výsledek jako v roce 2001, tedy zamítnutí vstupu. Prognózy do dalších let jsou nejasné, neboť se jen těţko odhaduje, jak bude v důsledku hospodářské krize oslabena eurozóna i celá Evropská unie. Vzhledem k problémům, které teď existenci Unie provázejí, se přistoupení Švýcarska nezdá v následující dohledné době reálné. Odborníci také nejsou jednotní v míře rizika obnovení Röstigraben, které by také případné hlasování ovlivnilo, coţ činí situaci ještě méně odhadnutelnou.

34

9 Použité zdroje 9. 1 Primární zdroje Rozhovor s André Bächtigerem, profesorem politologie pro výzkum, univerzita Luzern, 6. 12. 2011. Rozhovor s Christophem Büchim, korespondentem z Lausanne pro švýcarský deník NZZ a autorem knihy „Röstigraben“, 13. 3. 2012. Rozhovor s Christophem Wehrlim, redaktorem švýcarského deníku NZZ, tuzemská redakce, 5. 2. 2012. Rozhovor s Lucianem Ferrarim, redaktorem švýcarského deníku Tages Anzeiger, zahraniční redakce, před rokem 2000 korespondentem z Bruselu ve věcech týkajících se Švýcarskounijních vztahů, 7. 2. 2012. Doporučení a rady Andrease Balthasara, profesora pro Politikevaluation, univerzita Luzern, 5. 12. 2011 a 3. 4. 2012.

švýcarskou

politiku

a

Doporučení a rady Sandry Lavenex, profesorky politologie pro Mezinárodní vztahy a Global Governance, univerzita Luzern, listopad 2011. 9. 2 Sekundární zdroje Arioli, S. (2006): Warum die Schweizer den EU-Beitritt ablehnen?, Bern, Forum für Universität und Gesellschaft der Universität Bern, Zyklus 2006/2007: Die Schweiz und Europa, on-line text (http://www.forum.unibe.ch/de/pro_CHEU/Papers/Beitrag%20Arioli.pdf). Blum, R. (2003): Medienstrukturen der Schweiz, in: Tresch, A. (2008): Öffentlichkeint und Sprachenvielfalt, Medienvermittelte Kommunikation zur Europapolitik in der Deutsch- und Westschweiz, Baden-Baden, Nomos, s. 119. Brońska, J. (2009): Die Schweiz in Europa: Mittendrin, doch auβen vor? Auswirkungen eines EU-Beitritts im Kontext der Erfahrungen Österreichs, Marburg, Tectum Verlag. Büchi, Ch. (2000): Röstigraben, Das Verhältnis zwischen deutscher und französischer Schweiz. Geschichte und Perspektiven, Zürich, Verlag Neue Zürcher Zeitung. Disman, M. (2008): Jak se vyrábí sociologická znalost, Praha, Karolinum. Drulák, P. a kol. (2008): Jak zkoumat politiku, Praha, Portál. Gabriel, J. M. (1997): Das politische Systém der Schweiz. Eine Staatsübergerkunde, 5. vyd. Bern, Stuttgart, Wien, Haupt. Gale, Cengage Learning (2008): Junior Worldmark Encyclopedia of World Cultures, Detroit, U.X.L, s. 111-119.

35

Hendrychová, K. (2009): Vztah Švýcarské konfederace k EU, bakalářská práce, Brno, Masarykova univerzita. Hermann, M. – Leuthold, H. (2003): Atlas der politischen Landschaften, Zürich, vdf Hochschulverlag AG an der ETH Zürich. Hobolt, S. B. (2009): Europe in Question. Referendums on European Integration, New York, Oxford University Press, s. 3-110. Honců, Š (2006): Důvody norského odmítání členství v EU, bakalářská práce, Brno, Masarykova univerzita. Jarren, O. – Donges, P. (2002): Politische Kommunikation in der Medienesellschaft, Bd. 1: Verständnis, Rahmen und Strukturen, in: Tresch, A. (2008): Öffentlichkeint und Sprachenvielfalt, Medienvermittelte Kommunikation zur Europapolitik in der Deutsch- und Westschweiz, Baden-Baden, Nomos, s. 118-119. Jeřábek, M. (2003): Švýcarsko, in: Dvořáková, V. a kol.: Komparace politických systémů I. Praha, VŠE. Kriesi, H. (2005): Direct Democratic Choice, the Swiss Experience, Lanham, Lexington Books. Kriesi, H. – Farago, P. – Kohli, M. – Zarin-Nejadan, M. (2005): Contemporary Switzerland, Revisiting the Special Case, Houndmills, Basingstoke, Hampshire, New York, Palgrave Macmillan, s. 239-255. Linder, W. (2005): Schweizerische Demokratie. Institutionen, Prozesse, Perspektiven, 2. vyd., Bern, Stuttgart, Wien, Haupt. Linder, W. – Bollinger, Ch. – Rielle, Y. (2010): Handbuch der eidgenössischen Volksabstimmungen 1848 bis 2007, Bern, Haupt. Lipšaj, M. (2008): Švýcarsko a evropská integrace, bakalářská práce, Brno, Masarykova univerzita. Marquis, L. (2006): La formation de l´opinion publique en démocratie directe, Les référendums sur la politique extérieure suisse 1981-1995, in: Tresch, A. (2008): Öffentlichkeit und Sprachenvielfalt, Medienvermittelte Kommunikation zur Europapolitik in der Deutschund Westschweiz, Baden-Baden, Nomos, s. 119. Říchová, B. (2002): Úvod do současné politologie. Srovnávací analýza demokratických politických systémů, Praha, Portál, s. 39-50. Steinberg, J. (1996): Why Switzerland?, Cambridge, Cambridge University Press, s. 73-128. Stutzer, A. (1999): Demokratieindizes für die Kantone der Schweiz, Working Paper No. 23, Zurich, Institute for Empirical Research in Economics, University of Zurich, on-line text (http://e-collection.library.ethz.ch/eserv/eth:25528/eth-25528-01.pdf). 36

Theiler, T (2004): The origins of Euroscepticism in German-speaking Switzerland, European Journal of Political Research, č. 43, s. 635-656. Tresch, A. (2008): Öffentlichkeit und Sprachenvielfalt, Medienvermittelte Kommunikation zur Europapolitik in der Deutsch- und Westschweiz, Baden-Baden, Nomos. Wuerth, A. (1999): Mediensystem und politische Kommunikation, in: Tresch, A. (2008): Öffentlichkeit und Sprachenvielfalt, Medienvermittelte Kommunikation zur Europapolitik in der Deutsch- und Westschweiz, Baden-Baden, Nomos, s. 119. 9. 3 Novinové články AP/SDA (2000): Europainitiative: Keine Mehrheit, Tages-Anzeiger, roč. 109, vydání 27. 12. 2000, s. 5. Büchi, Ch. (2009): Abschied vom „Röstigraben“ – für immer?, Neuer Zürcher Zeitung, roč. 230, vydání 13. 3. 2009, s. 15. CS (1997): Fallstrick für die Aussenpolitik, Neuer Zürcher Zeitung, roč. 218, vydání 30. 5. 1997, s. 13. D´Anna-Huber, Ch. (2001): Moralisch hoch stehende Gründe, Tager-Anzeiger, roč. 109, vydání 6. 3. 2001, s. 3. EU-Kommission: kein Nein zu Europa, Neuer Zürcher Zeitung, roč. 222, vydání 5. 3. 2001, s. 10. Pillet, J. (2001): Commentaires, Tager-Anzeiger, roč. 109, vydání 5. 3. 2001, s. 2. Ferrari, L. (2001): Ruf nach Marschhalt wird lauter, Tager-Anzeiger, roč. 109, vydání 5. 3. 2001, s. 1. Ferrari, L. – Haerle, P. (2001): EU-Beitritt: Eine Frage der Zeit, Tages-Anzeiger, roč. 109, vydání 8. 1. 2001, s. 7. Gross, S. (2011): Die Westschweiz war konservativ und recht, Basler Zeitung, vydání 30. 12. 2011, s. 3. Gross, S. (2011): Auch die Romandie existiert nicht, Basler Zeitung, vydání 30. 12. 2011, s. 2. Haerle, P. (2001): EU-Initiative: Kopf-an-Kopf-Rennen, Tages-Anzeiger, roč. 109, vydání 8. 1. 2001, s. 1. Hark, U. – Moser, H. – Schoch, J. (1997): Fragen habe ich, Fragen!, rozhovor s Ursulou Koch, Tages-Anzeiger, roč. 105, vydání 22. 5. 1997, s. 2 Leutwyler, Ch. (1997): Das Volk will keine unnötige Abstimmung, Tages-Anzeiger, roč. 105, vydání 17. – 19. 5. 1997, s. 7.

37

LTS (2001): Versöhnlicher Brief der EU-Präsidentschaft, Neuer Zürcher Zeitung, roč. 222, vydání 6. 3. 2001, s. 13. Pillet, J. (1997): Ich bemerke eine wachsende Vereinsamung, Die Weltwoche, vydání 24. 4. 1997, s. 1-2. RFR (2001): Eine Schweiz ohne Röstigraben?, Neuer Zürcher Zeitung, roč. 222, vydání 7. 3. 2001, s. 11. RZ (2001): Bundesrat auf unverändertem Europakurs, Neuer Zürcher Zeitung, roč. 222, vydání 5. 3. 2001, s. 10. SDA (2001): Nur 27 „EU-Gemeinden“, Neuer Zürcher Zeitung, roč. 222, vydání 6. 3. 2001, s. 13. Somm, M (2001): Kein Kurswechsel, rozhovor s Josephem Deissem, Tages-Anzeiger, roč. 109, vydání 5. 3. 2001, s. 3. 9. 4 Internetové zdroje Analyse der eidgenössischen Abstimmungen vom 3. März 2002. Oficiální webová stránka GFS

Bern

–

výzkum

politiky,

komunikace

a

společnosti:

Vox-Analyse

(http://www.gfsbern.ch/portals/0/vox-analysen/2002-03-03_VoxD.pdf). Analyse der eidgenössischen Abstimmungen vom 4. März 2001. Oficiální webová stránka GFS

Bern

–

výzkum

politiky,

komunikace

a

společnosti:

Vox-Analyse

(http://www.gfsbern.ch/portals/0/vox-analysen/2001-03-04_VoxD.pdf). Analyse der eidgenössischen Abstimmungen vom 8. Juni 1997. Oficiální webová stránka GFS

Bern

–

výzkum

politiky,

komunikace

a

společnosti:

Vox-Analyse

(http://www.polittrends.ch/abstimmungen/abstimmungsanalysen/vox-analysen/970806d.html). Oficiální webová stránka GFS Bern – výzkum politiky, komunikace a společnosti: VoxAnalyse (http://www.gfsbern.ch/publikationen/voxanalysen.aspx). Oficiální

webová

stránka

Ministerstva

zahraničních

věcí

(http://www.mzv.cz/jnp/cz/encyklopedie_statu/evropa/svycarsko/index.html). Oficiální webová stránka Švýcarského spříseţenství (http://www.admin.ch/).

38

České

republiky

Oficiální webová stránka Švýcarského spříseţenství, předloha č. 434 - výsledky v kantonech (http://www.admin.ch/ch/d/pore/va/19970608/can434.html). Oficiální webová stránka Švýcarského spříseţenství, předloha č. 434 – přehled (http://www.admin.ch/ch/d/pore/va/19970608/det434.html). Oficiální webová stránka Švýcarského spříseţenství, předloha č. 474 – výsledky v kantonech (http://www.admin.ch/ch/d/pore/va/20010304/can474.html). Portál Erklärung von Bern (http://www.evb.ch/f25000053.html). Portál Euroskop (http://www.euroskop.cz/300/sekce/co-je-schengen/). Portál ISOPUBLIC, webová stránka Institutu pro průzkum trhu a veřejného mínění (http://www.isopublic.ch/publikationen/pdf/ISOPUBLIC%20EuropaIndex_20072010.pdf).

Resultate in den Kantonen, Eidgenössische Volksinitiative 'Ja zu Europa'. Oficiální webová stránka Švýcarského spříseţenství (http://www.admin.ch/ch/d/pore/va/20010304/can474.html). Volksabstimmung vom 4. März 2001. Oficiální webová stránka Švýcarského spříseţenství (http://www.admin.ch/ch/d/pore/va/20010304/index.html). Volksabstimmung vom 6. Dezember 1992. Oficiální webová stránka Švýcarského spříseţenství (http://www.admin.ch/ch/d/pore/va/19921206/index.html).

- všechny webové odkazy ověřeny ke dni 21. 4. 2012.

39

Seznam zkratek AG

Aargau

BE

Bern

BL

Basel Land

BS

Basel Stadt

CVP

Die Christlichdemokratische Volkspartei der Schweiz

EFTA Evropské sdruţení volného obchodu EHP

Evropský hospodářský prostor

EU

Evropská unie

FDP

Die Liberalen

FR

Fribourg

GE

Ţeneva

GR

Graubünden

JU

Jura

LU

Luzern

NE

Neuchâtel

SG

St. Gallen

SH

Schaffhausen

SO

Solothurn

SP

Die Sozialdemokratische Partei der Schweiz

SVP

Die Schweizerische Volkspartei

SZ

Schwyz

TG

Thurgau

TI

Ticino

UR

Uri

VD

Waadt

VS

Wallis

ZG

Zug

ZH

Zürich

40

Seznam tabulek Tabulka č. 1: Přímá demokracie ve švýcarských kantonech, 1970 a 1996 Tabulka č. 2: Výsledek referenda z 6. 12. 1992 o Evropském hospodářském prostoru Tabulka č. 3: Výsledky referenda ze 4. 3. 2001, lidová iniciativa 'Ja zu Europa' Tabulka č. 4: Výsledky referenda z 8. 6. 1997, lidová iniciativa 'EU-Beitrittsverhandlungen vors Volk!' Tabulka č. 5: Výsledek referenda z 8. 6. 1997, lidová iniciativa 'EU-Beitrittsverhandlungen vors Volk!' Tabulka č. 6: Výsledky referenda ze 4. 3. 2001, lidová iniciativa 'Ja zu Europa'

41

Seznam obrázků

Obrázek č. 1: Přímá demokracie ve francouzsky a německy mluvící části Švýcarska: Zákonné znaky přímé demokracie ve švýcarských kantonech Obrázek č. 2: Přímá demokracie ve francouzsky a německy mluvící části Švýcarska: Zákonné znaky iniciativy i změně ústavy ve švýcarských kantonech Obrázek č. 3: Přímá demokracie ve francouzsky a německy mluvící části Švýcarska: Zákonné znaky iniciativ o změně práva ve švýcarských kantonech Obrázek č. 4: Přímá demokracie ve francouzsky a německy mluvící části Švýcarska: Zákonné znaky referenda kvůli změně zákona ve švýcarských kantonech Obrázek č. 5: Přímá demokracie ve francouzsky a německy mluvící části Švýcarska: Zákonné znaky finančního referenda ve švýcarských kantonech Obrázek č. 6: Mapa znázorňující orientaci jednotlivých švýcarských měst na politickém spektru Obrázek č. 7: Vysvětlivka k obrázku č. 6

42

Přílohy Seznam hlavních otázek použitých v rozhovorech s A. Bächtigerem, Ch. Büchim, Ch. Wehrlim, L. Ferrarim : 1) Proč hlasovali v referendech souvisejících s evropskou integrací jinak francouzsky a německy hovořící Švýcaři? 2) Jaký vliv na to měla média 3) Mohl hrát roli také rozdíl ve stupni přímé demokracie v Romandii a v německy mluvící části Švýcarska? 4) Proč došlo ke sblíţení názorů obou jazykových skupin? 5) Hraje roli politická orientace voličů? Byla zaznamenána podpora výrazných politických osobností nebo naopak stáli proti vstupu do EU? 6) Jak vidíte budoucnost vztahů mezi Švýcarskem a Evropskou unií?

43

Tabulka č. 4: Výsledky referenda z 8. 6. 1997, lidová iniciativa 'EUBeitrittsverhandlungen vors Volk!'13 Zdroj: Oficiální webová stránka Švýcarského spříseţenství, předloha č. 434 – výsledky Kanton

Počet Počet započít. % účast oprávněných hlasů u hlasování voličů

ANO

NE

% ANO

% NE

Zürich

774'598

302'736

39.08%

73'581 223'546 24.8% 75.2%

Bern

675'274

225'095

33.33%

57'833 164'798 26.0% 74.0%

Luzern

228'657

89'942

39.33%

23'524

65'244 26.5% 73.5%

Uri

25'392

8'750

34.46%

2'576

5'946

Schwyz

81'760

28'791

35.21%

8'332

19'930 29.5% 70.5%

Obwalden

21'709

6'894

31.76%

1'744

5'041

25.7% 74.3%

Nidwalden

26'090

12'407

47.55%

3'476

8'658

28.6% 71.4%

Glarus

24'731

7'167

28.98%

1'842

5'246

26.0% 74.0%

Zug

62'084

24'261

39.08%

5'436

18'539 22.7% 77.3%

Freiburg

153'878

45'757

29.74%

9'376

35'525 20.9% 79.1%

Solothurn

163'553

81'696

49.95%

22'607

58'081 28.0% 72.0%

Basel-Stadt

126'164

54'251

43%

14'477

39'231 27.0% 73.0%

BaselLandschaft

173'641

62'426

35.95%

16'242

45'353 26.4% 73.6%

Schaffhausen

48'397

29'095

60.12%

7'581

19'718 27.8% 72.2%

Appenzell A.Rh.

35'504

14'917

42.01%

3'757

11'002 25.5% 74.5%

Appenzell I.-Rh.

9'944

3'114

31.32%

697

St. Gallen

281'914

105'824

37.54%

30'063

74'919 28.6% 71.4%

Graubünden

125'993

30'763

24.42%

7'779

22'247 25.9% 74.1%

Aargau

345'841

109'274

31.6%

28'380

79'770 26.2% 73.8%

Thurgau

138'861

52'681

37.94%

15'443

36'028 30.0% 70.0%

Tessin

189'349

45'345

23.95%

17'168

27'283 38.6% 61.4%

Waadt

363'412

87'307

24.02%

17'398

68'405 20.3% 79.7%

Wallis

179'473

94'675

52.75%

24'623

64'987 27.5% 72.5%

Neuenburg

104'557

25'003

23.91%

5'783

18'702 23.6% 76.4%

Genf

206'390

75'548

36.6%

14'529

59'714 19.6% 80.4%

Jura

47'694

11'845

24.84%

2'473

9'139

13

Žlutě jsou vyznačeny francouzsky hovořící kantony.

44

2'388

30.2% 69.8%

22.6% 77.4%

21.3% 78.7%

Zdroj: Oficiální webová stránka Švýcarského spříseţenství, předloha č. 434 – výsledky

v kantonech

Tabulka č. 5: Výsledek referenda z 8. 6. 1997, lidová iniciativa 'EUBeitrittsverhandlungen vors Volk!' Občané mající hlasovací právo Celkově

4'614'860

Z toho Švýcaři v zahraničí

65'416

Hlasovací účast Odevzdané hlasovací lístky

1'635'564

Hlasovací účast

35.44%

Nezohledněné hlasovací lístky Prázdné hlasovací lístky

24'417

Neplatné hlasovací lístky

4'987

Zohledněné hlasovací lístky Platné hlasovací lístky

1'606'160

Ano- hlasy Ne- hlasy

416'720

25.9%

1'189'440

74.1%

Zdroj: Oficiální webová stránka Švýcarského spříseţenství, předloha č. 434 – přehled

45

Tabulka č. 6: Výsledky referenda ze 4. 3. 2001, lidová iniciativa 'Ja zu Europa'14 Kanton

Počet oprávněných voličů

Počet započít. % účast hlasů u hlasování

ANO

NE

% ANO % NE

Zürich

791'643

441'236

55.74%

102'366 330'626 23.6% 76.4%

Bern

676'760

366'212

54.11%

85'036

277'827 23.4% 76.6%

Luzern

232'622

137'078

58.93%

21'169

114'095 15.7% 84.3%

Uri

25'429

13'318

52.37%

1'220

11'793

9.4% 90.6%

Schwyz

86'485

53'541

61.91%

5'509

46'153

10.7% 89.3%

Obwalden

22'352

13'178

58.96%

1'448

11'485

11.2% 88.8%

Nidwalden

27'267

16'553

60.71%

1'759

14'515

10.8% 89.2%

Glarus

24'566

13'034

53.06%

1'722

11'243

13.3% 86.7%

Zug

65'236

41'168

63.11%

7'003

33'901

17.1% 82.9%

Freiburg

159'289

98'040

61.55%

26'359

70'300

27.3% 72.7%

Solothurn

164'135

95'593

58.24%

18'715

75'889

19.8% 80.2%

Basel-Stadt

118'787

70'654

59.48%

20'336

49'450

29.1% 70.9%

Basel-Landschaft

176'391

100'948

57.23%

22'572

77'117

22.6% 77.4%

Schaffhausen

47'977

33'266

69.34%

5'673

26'742

17.5% 82.5%

Appenzell A.-Rh.

35'600

21'668

60.87%

2'898

18'620

13.5% 86.5%

Appenzell I.-Rh.

10'018

5'920

59.09%

400

5'495

6.8% 93.2%

St. Gallen

285'631

159'424

55.81%

22'522

136'353 14.2% 85.8%

Graubünden

128'454

62'830

48.91%

8'890

52'939

Aargau

354'643

184'110

51.91%

31'119

152'003 17.0% 83.0%

Thurgau

142'678

76'146

53.37%

10'192

64'299

13.7% 86.3%

Tessin

195'127

95'916

49.16%

14'999

79'867

15.8% 84.2%

Waadt

367'725

169'305

46.04%

65'595

101'168 39.3% 60.7%

Wallis

184'643

116'288

62.98%

23'789

90'359

20.8% 79.2%

Neuenburg

104'410

72'188

69.14%

31'412

39'635

44.2% 55.8%

Genf

212'795

132'313

62.18%

53'152

76'306

41.1% 58.9%

Jura

47'922

26'192

54.66%

11'362

14'369

44.2% 55.8%

4'688'585

2'616'119

55.8%

597'217 1'982'549 23.2% 76.8%

Schweiz

Zdroj: Oficiální webová stránka Švýcarského spříseţenství, předloha č. 474 – výsledky v kantonech

14

Žlutě jsou vyznačeny francouzsky hovořící kantony.

46

14.4% 85.6%

Obrázek č. 1: Přímá demokracie ve francouzsky a německy mluvící části Švýcarska: Zákonné znaky přímé demokracie ve švýcarských kantonech

Zdroj: Stutzer 1999: 9

47

Obrázek č. 2: Přímá demokracie ve francouzsky a německy mluvící části Švýcarska: Zákonné znaky iniciativy i změně ústavy ve švýcarských kantonech

Zdroj: Stutzer 1999: 10

48

Obrázek č. 3: Přímá demokracie ve francouzsky a německy mluvící části Švýcarska: Zákonné znaky iniciativ o změně práva ve švýcarských kantonech

Zdroj: Stutzer 1999: 10

49

Obrázek č. 4: Přímá demokracie ve francouzsky a německy mluvící části Švýcarska: Zákonné znaky referenda kvůli změně zákona ve švýcarských kantonech

Zdroj: Stutzer 1999: 11

50

Obrázek č. 5: Přímá demokracie ve francouzsky a německy mluvící části Švýcarska: Zákonné znaky finančního referenda ve švýcarských kantonech

Zdroj: Stutzer 1999: 11

51

Obrázek č. 6: Mapa znázorňující orientaci jednotlivých švýcarských měst na politickém spektru

Zdroj: Hermann – Leuthold 2003: 34

52

Obrázek č. 7: Vysvětlivka k obrázku č. 6

Zdroj: Hermann – Leuthold 2003: 33

53