Postava poručíka Borůvky v prózách Josefa Škvoreckého

Masarykova univerzita Pedagogická fakulta Katedra české literatury

Postava poručíka Borůvky v prózách Josefa Škvoreckého

Bakalářská práce

Vedoucí bakalářské práce:

Vypracovala:

PhDr. David Kroča, Ph.D.

Jitka Jáchymová

Brno 2008

Ráda bych poděkovala vedoucímu bakalářské práce, panu PhDr. Davidu Kročovi, Ph.D., za jeho pomoc a rady při zpracování bakalářské práce.

-2-

Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci zpracovala samostatně a použila jen prameny uvedené v seznamu literatury. Souhlasím, aby práce byla uložena na Masarykově univerzitě v Brně v knihovně Pedagogické fakulty a zpřístupněna ke studijním účelům.

.................................. podpis

-3-

Obsah

1. Úvod

5

2. Životní osudy Josefa Škvoreckého

6

2. 1 Dětství Josefa Škvoreckého

6

2. 2 Studium Josefa Škvoreckého

7

2. 3 Období od roku1951 do současnosti

7

3. Vyznamenání, ocenění a řády

11

4. Dílo

12

5. Detektivní próza

15

6. Autorova cesta k detektivkám

20

7. Nedetektivní detektiv Borůvka Josef

23

7. 1 Vývoj postavy poručíka Borůvky

23

7. 2 Charakteristika poručíka Borůvky

24

7. 2. 1 Profese Josefa Borůvky

25

7. 2. 2 Vnější a vnitřní charakteristika hlavní postavy

26

8. Smutek poručíka Borůvky

28

8. 1 Detektivní zápletky jednotlivých povídek

28

8. 2 Hodnocení první knihy trilogie

34

9. Konec poručíka Borůvky

38

9. 1 Detektivní zápletky jednotlivých povídek

38

9. 2 Hodnocení druhé knihy trilogie

40

10. Návrat poručíka Borůvky

43

10. 1 Hodnocení poslední knihy trilogie

43

10. 2 Detektivní zápletka knihy Návrat poručíka Borůvky

44

11. Postava Velkého detektiva

47

12. Další postavy Škvoreckého povídkové trilogie

51

13. Komparace všech dílů trilogie

54

14. Závěr

57

15. Literatura

59

16. Resumé

63

-4-

1. Úvod

Ve své bakalářské práci se pokusím přiblížit osobnost autora Josefa Škvoreckého, jeho životní osudy, obsáhlou literární tvorbu a blíže se zaměřím na postavu poručíka Josefa Borůvky a rozbor jednotlivých knih, v nichž protagonista vystupuje. Prvky autorovy oblíbené detektivní tematiky se objevují i ve velkých románových celcích, jako jsou Mirákl a Lvíče. Autor nezapře zkušenosti literárního kritika a teoretika detektivní prózy ve své knize Nápady čtenáře detektivek, která může sloužit jako rukověť pro čtenáře i tvůrce detektivní prózy. Čistě kriminální obsah však mají čtyři autorova díla. Jsou to Hříchy pro pátera Knoxe a volná trilogie Smutek poručíka Borůvky, Konec poručíka Borůvky a Návrat poručíka Borůvky. Ve své bakalářské práci se detailně zaměřím na výše zmiňovanou volnou trilogii. Josef

Škvorecký,

který

je

velkým

obdivovatelem,

překladatelem

a

teoretikem světové detektivní tvorby, se zařadil také mezi její výrazné tvůrce. Jeho teoretické znalosti v oboru jsou bohaté, a proto si může dovolit i široký výběr témat, zpracování a kompoziční výstavby jednotlivých děl. V jeho díle se tak setkáváme s téměř všemi pojetími detektivní povídky: od logické, křížovkové stavby (Edgar Allan Poe, Arthur Conan Doyle, či vlastní autorova povídka ze Smutku poručíka Borůvky Horizontální vražda), až po moderní pojetí dynamické, neustále se aktivně měnící fabule moderního detektivního příběhu (Dashiell Hammet v díle Maltézský sokol). Škvorecký, jako téměř každý autor detektivní prózy, vytvořil postavu „velkého“ detektiva, poručíka Josefa Borůvku. Je to hrdina, který se jako každý jiný člověk vyvíjí v čase a je ovlivňován mnoha okolnostmi, mimo jiné i prostředím, ve kterém se pohybuje. A tak se z poručíka Veřejné bezpečnosti pohybujícího se v malém českém prostředí následně perzekuovaného a deptaného komunistickým režimem stává vykořeněný člověk, končící svůj literární osud jako emigrant v Kanadě. Lidská poctivost, smysl pro povinnost, ale i český pesimismus jako součást národní povahy ho neopouští po celý život.

-5-

2. Životní osudy Josefa Škvoreckého

Přední současný český spisovatel, překladatel, nakladatel, scenárista a profesor na torontské univerzitě je ve svých čtyřiaosmdesáti letech označován za „žijícího klasika“ světového formátu. Většina Škvoreckého děl vyšla česky a anglicky, ale také byla přeložena do dalších jazyků a těšila se velké čtenářské přízni na celém světě. Z Kanady a Spojených států, přes Velkou Británii, Dánsko, Finsko, Holandsko, Francii, Španělsko, Itálii, Německo, Maďarsko, Jugoslávii, Chorvatsko, Rusko, Polsko do Čech a dále pak i do Izraele, Číny, Austrálie a zřejmě i dál putovaly Škvoreckého romány, novely, detektivky a eseje a ve všech těchto zemích najdeme čtenářské příznivce, které spojuje právě zájem o tuto tvorbu.

2. 1 Dětství Josefa Škvoreckého

Josef Škvorecký se narodil 27. září 1924 ve východočeském Náchodě. Otec Josef (1897-1967) byl bankovním úředníkem, aktivním členem Sokola a hercem v místním ochotnickém divadle. Matka Anna (1896–1947), rozená Kurážová, pak zajišťovala bezstarostný chod domácnosti. S Náchodem a vůbec celým rodným krajem se čtenáři setkávají v četných prózách - v nich však pod názvem Kostelec. Škvoreckého tvorbu poznamenala skutečnost, že byl v dětství často nemocný. Několikrát prodělal zápal plic a jelikož tenkrát nebyl penicilin, šlo o velice vážné onemocnění. Téměř rok nechodil do školy a musel dokonce i přestat sportovat, ačkoli předtím hrával fotbal, lyžoval a celkově byl sportovního založení. Chronický katar průdušek mu také zabránil vyniknout ve hře na tenorsaxofon, což byla po sportu druhá velká Josefova vášeň. Tím se do sebe uzavřel mnohem víc, než je v tomto věku obvyklé, a začal si zapisovat své sny. S oblibou navštěvoval kino a Hollywood se pro něho stal motivem, do jehož prostředí situuje několik svých románů.

-6-

2. 2 Studium Josefa Škvoreckého

V letech

1930-1935

navštěvoval

Josef

obecnou

chlapeckou

školu.

Středoškolskou docházku nastoupil roku 1935 na náchodském reálném gymnáziu, které také v roce 1945 ukončil státní maturitní zkouškou. Mezi jeho gymnaziální spolužáky patří i jiní současní významní umělci, jako jsou například herečka Ljuba Skořepová, hudební skladatelé Pavel Bayerle a Jaroslav Celba, dramatik Vratislav Blažek, bibliograf Boris Mědílek a další. Jako čerstvý absolvent gymnázia byl protektorátními úřady nasazen do funkce

pomocného

dělníka

v

náchodské

továrně

Metallbauwerke

Zimmermann und Schilling a na vysokoškolská studia mohl nastoupit až po válce. Ve volném čase se také věnoval hře na saxofon v jazzové skupině. A právě do protektorátního období můžeme zařadit i pozoruhodné literární prvotiny. Pod tato díla se často podepisuje pseudonymem Josef Mnata. Budoucí práci redaktora si Škvorecký vyzkoušel v náchodském časopise Slovo má mladý severovýchod. Za uveřejněné články byli autoři napadáni nadřízenými svazáckými orgány a proto je v roce 1945 činnost časopisu zakázána. Na konci druhé světové války zahajuje Josef Škvorecký vysokoškolská studia. Nejprve nastupuje na Lékařskou fakultu Univerzity Karlovy, z níž v roce 1946, po ukončení jednoho semestru, přechází na fakultu filosofickou a volí obor anglistika-filosofie. Zde se setkává s Lubomírem Dorůžkou a stávají se z nich dlouholetí přátelé i spolupracovníci. Roku 1949 studia končí a o dva roky později získává doktorát filosofie na Univerzitě Karlově. Na umístěnku nastupuje jako středoškolský učitel v Polici nad Metují, Broumově a na Vyšší sociální škole v Hořicích v Podkrkonoší.

2. 3 Období od roku 1951 do současnosti

Po své doktorské promoci v roce 1951 nastupuje Josef Škvorecký dvouletou vojenskou službu. Po vojně se stává redaktorem Státního nakladatelství krásné literatury, hudby a umění (SNKLHU). V letech 56-58 je

-7-

redaktorem

nově

založeného

dvouměsíčníku

Světová

literatura,

jejímž

prostřednictvím seznamuje československé literární prostředí s anglosaskými spisovateli a jejich díly. V padesátých letech je tedy Josef Škvorecký znám především jako překladatel. Společně s Lubomírem Dorůžkou pracují na četných překladech, předmluvách, doslovech i edičních poznámkách. O tom, čí jméno bude reprezentovat oba spoluautory rozhodoval jak podíl odvedené práce, tak i aktuální kulturní i politická situace v zemi. Za důležitý mezník v autorově životě lze bezesporu považovat rok 1958. Důvody jsou hned dva. 31. března se oženil s pětadvacetiletou pražskou herečkou,

zpěvačkou

a

spisovatelkou

Zdenou

Salivarovou.

Druhou

významnou událostí bylo vydání románové prvotiny Zbabělci. První ohlasy na Zbabělce byly vcelku pozitivní, ale později se kolem nich rozpoutala řízená odsuzující kampaň, která měla pro autora následně velmi vážnou existenční dohru. Po skandálu svého románu se vrací k původní práci v nakladatelství. V nastávajícím období československých dějin, které radikálně omezuje publikační činnost, se Josef Škvorecký věnuje převážně překladům. Mezi překládanými velikány angloamerické literatury nelze nezmínit Ernesta Hemingwaye, Williama Faulknera, Dashiella Hammetta, Sinclaira Lewise, Henryho Jamese, Raymonda Chandlera a jiné. Původní texty pak publikoval pod pseudonymem J. Vala nebo jménem svého přítele Jana Zábrany. V roce 1963 opouští nakladatelství a stává se spisovatelem z povolání. V dobovém tisku (zejména v Hostu do domu, Světové literatuře, Literárních novinách, Literárních listech, Divadelních novinách i v jiných periodikách) nacházeli čtenáři jeho povídky, eseje i texty publicistické. Škvoreckého jméno se objevuje i ve spojení se Svazem československých spisovatelů, kde vystupuje jako předseda překladatelské sekce. K průběhu a úspěchu Pražského jara se staví značně skepticky a následný vpád vojsk Varšavské smlouvy na československé území v srpnu 1968 jeho obavy potvrdil. Poslední den měsíce ledna 1969 nastupují manželé Škvorečtí do letadla společnosti Air India a opouští Československo. Místem přistání se stává

-8-

kanadské Toronto. Josef krátce působí na Cornell University a University of California Berkeley coby profesor. Manželé procestují celé Spojené státy americké, ale v září téhož roku se definitivně usadí v Torontu. Zde také Josef přijímá nabídku torontské univerzity a začíná přednášet anglickou a americkou literaturu, film a vede kurzy tvůrčího psaní. V rámci možností se snaží udržovat kontakt s domovem. Velkým činem manželů Škvoreckých (především Zdeny Salivarové) významným pro naši literaturu bylo založení nakladatelství Sixty-Eight Publishers v roce 1971. V nakladatelství byla publikována díla, která by jinak, kvůli komunistickému režimu, nikdy nespatřila světlo světa. Vycházela zde exilová a samizdatová literatura českých i slovenských autorů. Bylo vydáno takřka 230 titulů. Mezi knihami najdeme jak kompletní dílo Josefa Škvoreckého, tak knihy od Milana Kundery a dalších. Korespondenci si manželé vyměňovali i s tehdejšími disidenty mezi nimiž jmenujme pozdějšího československého a následně českého prezidenta Václava Havla, spisovatele Ludvíka Vaculíka, Ivana Klímu, Alexandra Klimenta, Edu Kriseovou, Ivu Kotrlou a další. Josef Škvorecký však i nadále zůstává činným členem exilových organizací a šíří českou i slovenskou literaturu a kulturu ve světě. Jeho články můžeme najít jak v zahraničních časopisech (např.: The New York Review of Books, The New Republic, The Times Literary Supplement), tak i v českých exilových periodikách, jako jsou například Západ, Listy, Nový domov, Proměny, Svědectví a Telegram. Škvoreckého hlas mohlo české publikum také slyšet v rozhlasových relacích Hlasu Ameriky. Listopadem 1989 se počíná nová éra československého státu a dochází k velikým změnám, jak na poli politickém, tak uměleckém. Čeští exulanti se mohou vrátit zpět do vlasti a ve velkém se vydávají dříve zakázané knihy. Někteří se vrací zpět, jiní zůstávají v zemích, které je přijaly, poskytly jim domov a azyl a přijaly je za své občany. Manželé Škvorečtí zvolili tuto druhou variantu a přes lásku k rodné vlasti zůstávají v Torontu. Ještě téhož roku je založena Společnost Josefa Škvoreckého, jejímž hlavním cílem je předat české veřejnosti všechna Škvoreckého díla, jak ta známá, tak ta, co dosud publikována nebyla. 1. září 1993 je zahájena výuka na nově

-9-

založeném Soukromém gymnáziu Josefa Škvoreckého a sedm let poté vzniká na autorovu počest i za jeho pomoci Literární akademie (neboli Soukromá vysoká škola Josefa Škvoreckého). V roce 2004 se u příležitosti autorových osmdesátých narozenin konala v rodném Náchodě a částečně i v Praze mezinárodní konference o životě a díle Josefa Škvoreckého - Škvorecký 80. Zúčastnili se jí významní spisovatelé, umělci, literární kritici, studenti i široká veřejnost. Dnes se Josef Škvorecký zabývá především teorií literatury, přednáškovou činností na světoznámých univerzitách, např. v Sydney, Torontu, ale i v Praze.

- 10 -

3. Vyznamenání, ocenění a řády

Přestože je Josef Škvorecký autorem stále činným a českou literaturu nadále obohacuje kvalitní tvorbou, na které dnes z větší části pracuje společně se Zdenou Salivarovou, nesmíme opomenout, že již v minulosti získal několik významných ocenění, nejen za svou literární činnost, ale i za vše, co pro českou literaturu a kulturu spolu s manželkou udělal. Roku 1963 spisovatel získává svoji první cenu, a to Cenu Svazu československých spisovatelů. Cenou Československého spisovatele byl poctěn v roce 1966. Kromě domácího uznání byl mnohokrát oceněn také v zahraničí. Například v roce 1980 je mu udělena jedna z nejvýznamnějších cen The Neustadt International Prize for Literature a rok poté Silver Award za nejlepší povídku publikovanou v kanadských časopisech. Několikrát byl nominován na Nobelovu cenu, kterou ovšem dosud nezískal. Kanadská státní cena Governor General´s Literary Award for Best Fiction přichází roku 1984. Roku 1990 dosáhli společně s manželkou Zdenou Salivarovou nejvyššího českého státního vyznamenání. Prezident Václav Havel je ocenil Řádem bílého lva. Tato událost proběhla při první návštěvě Československa po dvaceti letech života v exilu a zároveň byl Josef Škvorecký prohlášen čestným občanem rodného Náchoda. V témže roce obdržel ještě Echoing Green Foundation Literary Prize New York. V roce 1992 obohacuje svoji sbírku ocenění o Řád Kanady. Česká Státní cena za literaturu je spisovateli udělena roku 1999. Dále získávají manželé Škvorečtí roku 2001 Cenu Nadace Pangea za úsilí a nápravu věcí lidských a pět let poté, z rukou českého ministra zahraničních věcí, Cenu za šíření dobrého jména České republiky.

- 11 -

4. Dílo

První literární pokusy Josefa Škvoreckého jsou zaměřeny na poezii. Autor zachycuje typické problémy dospívání. Texty ukládá do souboru Špalíček (1938/46), ale některé pak vycházejí v rukopisných výborech Podvečer (1940/45), Rag-time (1942), Blázinec a Alladinova lampa (1943), Kniha dešťů (1945) a další. Ty nejzdařilejší pak vychází ve strojopisné podobě v letech 1945 a 1946 pod názvem Tajemství dívek. Mezi první prozaické pokusy vydávané pod pseudonymem Josef Mnata se řadí Komplex méněcennosti a Hvězda nemravnosti z roku 1944. Vrcholnou básnickou reakcí na prožitou válku je rozsáhlá whitmanovská skladba o čtyřech zpěvech Nezoufejte! (1946). Ve druhé polovině čtyřicátých let se autor začíná věnovat především tvorbě prozaické. Zde jmenujme Věk nylonu (1946) a o rok mladší Nové canteburské povídky. Novely a povídky Divák v únorové noci a Cesta k ateliérům (1948), Zákony džungle, Stínohra a Konec nylonového věku (1950) a Špinavý krutý svět (1955). Téměř všechny zmiňované povídky byly oficiálně zveřejněny až počátkem devadesátých let. Po těchto začátcích přichází s románem Zbabělci, jehož rukopis vznikl v roce 1949, ale knižně vyšel až v roce 1958. Román přibližuje pocity a prožitky mladé generace na maloměstě za druhé světové války. Tímto maloměstem je Kostelec, jehož předobrazem byl Náchod, město autorova mládí. Zde, jak v prostředí, tak i v životních osudech hrdinů, objevujeme autobiografické prvky. Například i Danny Smiřický, ústřední postava v díle Josefa Škvoreckého, vykazuje spisovatelův charakter. Danny je skeptický antihrdina. Nepatetickým a neheroizujícím způsobem přibližuje poslední dny protektorátu a květnovou revoluci. Deset let po knižním vydání vyvolali Zbabělci bouřlivé ideologické polemiky. Na Zbabělce navazuje v roce 1954 rukopis díla Tankový prapor. Ten nemohl být ve své době publikován, a tak je oficiálně vydán v listopadu 1971 jako první svazek torontského nakladatelství Sixty-Eight Publishers. Kniha vzniká bezprostředně po ukončení dvouleté vojenské docházky, a tak je zde zachycena čerstvá zkušenost. Opět je hlavním hrdinou vojín Danny Smiřický.

- 12 -

Přestože v padesátých letech nemůže autor publikovat, lze toto období považovat za velice plodné. V roce 1963 díky slábnutí důslednosti režimu vychází v Československém spisovateli novela Legenda Emöke. Dále vychází povídková kniha Sedmiramenný svícen (1964), textappealové humoresky Ze života lepší společnosti (1965), úvahy Nápady čtenáře detektivek (1965), detektivní příběhy Smutek poručíka Borůvky (1966), Babylonský příběh (1967), eseje o americké literatuře O nich–o nás (1968), Hořkej svět (1969) i román Lvíče (1969). Poslední jmenovaný román s podtitulem Koncové detektivní melodrama čtenáře zavádí do pražského intelektuálního prostředí 50. a 60. let, konkrétně do nakladatelského zákulisí. Také v této knize autor hojně čerpá ze svých vlastních zkušeností nakladatelského redaktora. Román Mirákl, vydaný v roce 1972, vyvolal opět polemický ohlas. I zde se čtenář setkává s autobiografickým hrdinou Dannym a jeho životními osudy od počátku padesátých let. Jako jeden z prvních prozaiků reaguje na rok 1968, nikoli však odporem k okupaci, ale ironickým a sarkastickým způsobem. V Prima sezóně z roku 1975 se pak vracíme do Dannyho mládí a dozvídáme se o jeho milostných příbězích ještě z dob předcházejících Zbabělcům. Příběh inženýra lidských duší vypráví o exulantovi Dannym, který konfrontuje zkušenosti všech svých tří životů -

v protektorátu, socialismu

a exilu. V roce 1983 dochází k určitému přelomu ve Škvoreckého literární tvorbě, kdy čtenářům představuje životopisný román o osudech českého skladatele Antonína Dvořáka v Americe Scherzo capriccioso. Na toto dílo žánrově navazuje román Nevěsta z Texasu (1992). Důležitou roli hrají ve Škvoreckého díle i příběhy detektivní. V roce 1966 vychází detektivní povídky ve sbírce Smutek poručíka Borůvky, následují Hříchy pro pátera Knoxe (1973), Konec poručíka Borůvky (1975), Návrat poručíka Borůvky (1981). A po patnácti letech

Dvě vraždy v mém dvojím

životě. S manželkou Zdenou pak napsali šest svazků Krátké setkání, s vraždou (1999), Setkání po letech, s vraždou (2000), Setkání na konci éry,

- 13 -

s vraždou (2001), Setkání v Bílé dámě, s vraždou (2003), Setkání v Praze, s vraždou (2004), Setkání v Torontu, s vraždou (2006). V roce 1998 přichází s mystifikačním románem Nevysvětlitelný příběh, který je nejen dárkem věnovaným ženě k výročí sňatku, ale také poctou autorovu oblíbenci Edgaru Allanu Poeovi. Josef Škvorecký se podílel i na scénářích několika filmů: Zločin v dívčí škole, Zločin v šantánu, Flirt se slečnou Stříbrnou, Farářův konec a Šest černých dívek. Plánoval také zfilmování díla Zbabělci pod režií Miloše Formana, avšak tento projekt se neuskutečnil. Během poslední dekády dvacátého století se na Škvoreckého texty zaměřila i Česká televize. Vznikly televizní inscenace Legenda Emöke a Eine kleine Jazzmuzik. Dále byly natočeny televizní seriály Hříchy pro pátera Knoxe, Prima sezóna, Případy detektivní kanceláře ostrozrak. V roce 1991 natočil Vít Olmer celovečerní film Tankový prapor. Pro televizi napsal Josef Škvorecký společně s Lubomírem Dorůžkou muzikál Zmatek kolem Lýdie, Revue pro banjo a podle detektivních příběhů byl natočen čtyřdílný televizní seriál Vědecké metody poručíka Borůvky. Při výčtu autorových děl nelze zapomenout ani na rozhlasovou hru Noví lidé vydanou v roce 1977. Škvoreckého texty byly žádány i divadelními režiséry. Jiří Robert Pick využil některých povídek v kabaretech v divadle Paravan. Večerní Brno zdramatizovalo povídky „z lepší společnosti“ Střídání stráží v K. V roce 1980 pak píše divadelní hru Bůh do domu. Brněnské divadlo Husa na provázku zinscenovalo Příběh inženýra lidských duší. Se svým přítelem, prozaikem, překladatelem a významným českým publicistou Lubomírem Dorůžkou se také navrací ke své životní lásce k jazzu. Publikují informace o mezinárodních jazzových festivalech, překládají jazzové antalogie a v rozhlase mají pravidelný pořad o jazzu Šest na lenošce. Největší ohlas ve světě získala novela Bessaxofon, vydaná v roce 1982 v knize Dvě legendy. Především mezi jazzově naladěnými Američany začal být Škvorecký nejznámějším spisovatelem druhé poloviny století zabývajícím se jazzovou tematikou.

- 14 -

5. Detektivní próza

Tato práce se zabývá detektivní tvorbou a proto se nejprve pokusíme vymezit termín „detektivní próza“. Otevřeme-li

encyklopedický

slovník,

nalezneme

zde

tuto

definici:

„Detektivní próza (v anglické literatuře detective story, v americké mystery) je jeden z nejpopulárnějších žánrů zábavné literatury. Jeho počátky a předobraz lze hledat v pikareskním a loupežnickém románu z 18. století. Plně konzistentní formou se však stává až v Anglii v druhé polovině 19. století.“

1

Tématem je postupné více či méně logické odhalování nějaké záhady, především zločinu. Napětí a spádu se ve starších dílech dociluje přísnou logikou v takzvané křížovkové stavbě. Klasickým příkladem této stavby jsou některé povídky založené na záhadě zamčeného pokoje, především od autorova oblíbeného Edgara Allana Poea. Dalším významným autorem této křížovkovsko-logické stavby je dílo Sira Arthura Conana Doyla. „Sir Charles tam zřejmě stál 5 nebo 10 minut. Jak to víte? Protože dvakrát oklepal popel svého doutníku.“

2

V novějším pojetí napětí a spádu autor dociluje pohybem

situací a dějů, gradací a napětí a odváděním pozornosti čtenáře. Věra Menclová se v článku Detektivní próza vyjadřuje o vývoji detektivního žánru takto: „Během let vykrystalizovaly pevné zásady, jichž se detektivní román přidržuje, aby si zachoval svůj specifický charakter. Patří k nim nezpochybněné hranice mezi dobrem a zlem, uzavřenost a dokončenost příběhu. Tradiční stereotyp detektivního žánru - vypátrat, dopadnout, případně potrestat - trvá. Proměňuje se však stále více osoba detektiva či pátrače, prostředí a typ zločinu. Omšelá klišé decentních příběhů uzavřených společností jsou stále více střídána psychologickými portréty zločinců a variacemi analýz společenského zla.“

3

Tato slova dokumentují především vývoj tradiční anglické i americké

detektivky. Její drsná škola (podobu nové varianty detektivky definoval Dashiell Hammett ve svých pěti románech - Rudá žeň, Maltézský sokol, 1

KOŽEŠNÍK, JAROSLAV A KOL. Ilustrovaný encyklopedický slovník - 1. díl A-I. Praha:

Academia, 1980, 1. vydání, s. 477. 2

DOYLE, ARTHUR CONAN. Pes baskervillský. Praha: SNDK, 1964, 2. vydání, s. 32.

3

MENCLOVÁ, VĚRA. Detektivní próza. Čtenář, 1991, roč. 43, č. 2, s. 63 - 65.

- 15 -

Skleněný klíč, Hubený muž, Dívka se stříbrnýma očima, vyšlých v letech 1929-32) poznamenala vývoj detektivky jak ve světě, tak i u nás. V české literatuře tento vývoj proběhl především s prvními překlady Dashiella Hammetta a Raymonda Chandlera. Drsná detektivka poukazuje především na to, že zhoubným nádorem společnosti je společnost sama - zkorumpovaná a morálně mrtvá. Jak píše Věra Menclová v článku Detektivní próza: „Snad i proto takový detektivní román mohl zřetelněji vystihnout současný nemocný svět.“

4

Raymond Chandler v eseji Prosté umění vraždy říká: „Domnívám se, že hlavní dilema klasické logicko deduktivní detektivky tkví v tom, že může dosáhnout dokonalosti jen tehdy, když uplatní kombinace myšlenkových kvalit, které neexistují v hlavě jediného člověka.“

5

Detektivní tematikou se zabýval i

přední český prozaik Karel Čapek. V knize Marsyas věnuje detektivkám jednu kapitolu - Holmesiáda čili o detektivkách. Zde rozebírá detektivní prózu podle motivu: kriminální, justiční, motiv záhady a motiv výkonu, motiv náhody. V části výše zmíněné kapitoly se zabývá i rozdílnými metodami jednotlivých autorů detektivní prózy. „Edgar Allan Poe, vyvodil detektivní metodu abstraktně filosoficky ze zákonu indukce, analýzy, textové kritiky a logické pravděpodobnosti. Detektivní klasik Sherlock Holmes obohatil tyto prostředky strašným arzenálem odborných poznatků přírodovědecké expertízy a přímého pozorování, shrnuje takto ve svém mozku celou důkladnost, vnějškovou a matematickou střízlivost pozitivistického světového názoru.“

6

K hlavním představitelům tohoto žánru, jak bylo již řečeno, patří především tvorba Edgara Allana Poea a Arthura Conana Doyla. Za vůbec první detektivní prózu v historii jsou považovány Vraždy v ulici Morgue Edgara Allana Poea z roku 1841. Nejvýznamnějšími zástupci nového pojetí jsou Dashiell Hammett, Raymond Chandler a Georges Simenon. V české

4 5

MENCLOVÁ, VĚRA. Detektivní próza. Čtenář, 1991, roč. 43, č. 2, s . 63 - 65. CHANDLER, RAYMOND. Prosté umění vraždy. In CHANDLER, RAYMOND. Poslední útočiště.

Praha: Odeon, 1967, 1. vydání, s. 8. 6

ČAPEK, KAREL. Marsyas čili Na okraj literatury. Praha: Československý spisovatel, 1971,

4. vydání, s. 151.

- 16 -

literatuře stojí za zmínku především tvorba Karla Čapka a Eduarda Fikera, z novějších autorů pak Václava Erbena a Josefa Škvoreckého. Raymond Chandler ve svém eseji Prosté umění vraždy, v němž se zamýšlí nad postavením detektivních příběhů na knižním trhu, říká: „Je těžké napsat dobrou detektivku,

třeba i v její nejkonvenčnější formě. Dobrých knih

detektivního žánru je mnohem míň než dobrých vážných románů. Přitom i druhořadé detektivky přežívají většinu napínavých románů a velká část těch, které nikdy neměly spatřit světlo světa, prostě odmítá zemřít. Jsou stejně trvalé jako sochy ve veřejných parcích a asi stejně fádní. Hemingway někde říká, že dobrý

spisovatel,

soupeří

pouze

s mrtvými

autory.

Spisovatel

dobrých

detektivek soupeří nejen se všemi nepohřbenými zesnulými, nýbrž současně i s houfy živých. A to téměř za stejných podmínek, neboť jednou z vlastností tohoto druhu literatury a současně důvodem, proč ji lidé čtou, je, že nevychází nikdy z módy. Průměrná detektivka není pravděpodobně o nic horší než průměrný román, jenže průměrný román se ke čtenáři nedostane. Ten se totiž nevydává. Průměrná detektivka se však vydává.“

7

Na výrok Raymonda Chandlera výstižně reaguje Věra Menclová v článku Detektivní próza takto: „Chandlerův výrok z roku 1944 platí bez větších výhrad do současnosti a lze jej beze zbytku aplikovat na domácí detektivní příběhy. Naštěstí pro nakladatele, kteří už celá léta hojí své pokladny edicemi detektivní literatury.“ 8 Tematikou křížovkové výstavby detektivní prózy se ve zabýval i Fedor Soldan. Říká, že: „Detektivka je zvláštní žánr. Nepíše se totiž podle pravidel literatury, nýbrž podle pravidel křížovky: čtenář má svým důvtipem vyplňovat mezery v příběhu, jejž autor podle určitých zvyklostí úmyslně rozvádí tak, aby co nejdůmyslněji skryl odhalení pachatele, obvykle až k poslední stránce. Tyto mezery v příběhu, často vyrobené dosti násilně, jsou tedy nutnou zvláštností všech normálních detektivek. Ale autor detektivky dělá mezery do příběhu na úkor literární ceny svého výtvoru. Musí rozkouskovat a zamotat logický postup 7

CHANDLER, RAYMOND. Prosté umění vraždy. In CHANDLER, RAYMOND. Poslední útočiště.

Praha: Odeon, 1967, 1. vydání, s. 9. 8

MENCLOVÁ, VĚRA. Detektivní próza . Čtenář, 1991, roč. 43, č. 2, s. 63 - 65.

- 17 -

vyprávění a podřídit jej konvenční stavbě, kde od nalezení mrtvoly až po odevzdání vraha do rukou policie je v hlavních obrysech postup děje vymezen jednou pro vždy. Tím však také vznikne mnoho nepravděpodobností, nelogičností, ba i rozporů a kresba hlavních postav i situací ztrácí zřetelnost, nestává-li se zcela chybnou. Žádná osoba příběhu nemůže totiž v detektivce žít, myslet a jednat jinak, než v čtverečcích křížovky, v šabloně a s maskou, která má zabránit čtenáři, aby v ní poznal vraha nebo nevinného, dokud mu to v závěru autor sám nedovolí. Autor tedy obrací vzhůru nohama postup řádného románu a porušuje základní předpisy skutečné literatury. Stejně jako křížovka má detektivka jediné řešení, které se nedá změnit ani tehdy, je-li zřejmě chybné. Když si sestavovatel křížovky splete Norsko se Švédskem a dá do křížovky, že Oslo je hlavní město Švédska, můžete se sice zasmát jeho znalostem zeměpisu, ale musíte přece jen luštit podle jeho nesprávného předpisu, chcete-li křížovku rozluštit. A když autor detektivky obviní z vraždy někoho, kdo se jím podle lidského rozumu nikdy dopustit nemohl, musíte mu věřit, chcete-li jeho knížku dočíst. Sestavit křížovku detektivního příběhu je nesnadné, a proto se v ní vždy vyskytují chyby jak proti logice, tak proti zákonům dobré literatury.“

9

Detektivní příběhy jsou tedy na jednu stanu jejími odpůrci označovány, jako literatura pokleslá, na druhou stranu však vyžadují autorovu dokonalou znalost pravidel jejich tvorby. Jsou to totiž příběhy, které si žádají důkladné propracování. Tato propracovanost se pak projeví na kvalitě detektivky. Když autor udělá jen malou chybu, je jeho dílo odsouzeno k zániku. Neboť jak již řekl Chandler, na poli detektivních příběhů je veliká konkurence a tak, chce-li autor uspět, musí být jeho detektivní příběhy originální, dokonalé, propracované, promyšlené a zároveň se musí řídit přísnými pravidly žánru. Na závěr této kapitoly použiji citaci z článku Plný stůl detektivek Jiřího Marka, která se ztotožňuje s mým vlastním názorem na detektivní tvorbu a je velice výstižná: „Detektivka je onen druh literatury, který čtenáři poskytuje potěšení, a jak se zdá, moderní člověk si tohoto potěšení dopřává velmi nenasytně. Detektivka vtahuje čtenáře do svého děje nejen tím, čím jej získává 9

SOLDAN, FEDOR. Móda detektivek. Kulturní tvorba, 11. 5. 1967, s. 5.

- 18 -

nakonec každé umělecké dílo, to jest svou naléhavostí a svým stupněm umělecké pravdivosti, která čtenáře strhuje. Ona jde dál. Nestará se zdánlivě o svou uměleckou úroveň, ale dbá mnohem více obratného aranžmá. Tu pak teprve čtenář vychutná její půvab: nikoliv detektiv, ale on sám řeší spletitý případ. Ne detektivův pomocník, ale právě já, čtenář, shledávám drobné stopy, jež všem unikly, já vyslýchám, dedukuji, odhaluji bystře netušené souvislosti... Je to tvůrčí účast, i když do jisté míry falešná, je to hra na účast, protože jsem přece jenom závislý na tom, kam mne autor vede a co mi k objevení předloží. V obratnosti s jakou to dělá a s taktem, s jakým mne nechává svobodně dedukovat, je jeho hodnota. K tomu ovšem přistupuje i skrytá a dohodnutá zásada: já budu už před odkrytím poslední stránky hádat, kdo je pachatelem a autor se mi pokusí právě na poslední stránce dokázat, že jsem se mýlil. Když je to uděláno tak, že uznám autorovu přednost, detektivka mne nadchne. Tam, kde mi autor odhalí netušeného pachatele jenom tím, že mi něco zatajil, že se mnou sehrál nepoctivou hru, detektivku zklamán odložím.“

10

10

MAREK, JIŘÍ. Plný stůl detektivek. Impuls, 1967, č. 3, s. 205 - 207.

- 19 -

6. Autorova cesta k detektivkám

Josef Škvorecký se s žánrem detektivní prózy seznámil v nemocničním prostředí. Toto období pro něho bylo velice těžké, protože ve své výpovědi často zmiňuje, že kdyby neměl přátele, kteří ho pravidelně během dlouhého pobytu v nemocnici obdarovávali světovými detektivkami v originálním jazyce, byl by tehdy schopen ukončit svůj život. Láska k detektivce ještě více narůstala, když se rozhodl, že se také pokusí vytvořit detektivní příběhy. Tvorba fabule, jak sám autor uvádí, je podobná vědeckému experimentu, a právě tento fakt je pro něj motivací k další práci. „Proč jsem si začal s detektivkami, o tom jsem psal už několikrát, možná až příliš často na to, abych se mohl vyhnout opakování. Ale čtenářské generace se rychle střídají, literárních časopisů i rubrik v novinách ubývá, čtenářský zájem opadá. Některé věci o nichž mluvím, se týkají skandálních „odhalení“ v tisku, na něž si bohužel většina běžných a zběžných čtenářů pamatuje, zatímco vyvrácení skandálních tvrzení si všimne málokdo. A pokud tohle vůbec bude číst někdo z lidí mladších než jsem já, nepozná mé repetice. Prostě a dobře, na přelomu padesátých a šedesátých let minulého století jsem ležel s těžkou infekční žloutenkou v Motolské nemocnici. Pobyl jsem tam čtyři subjektivně nekonečné měsíce a nesměl jsem vstávat z postele. Abych se uzdravil, nemohl jsem jenom vleže přemítat o všem a o ničem, ač mě k takové duševní nesoustředěnosti nutily dvě okolnosti. V nemocnicích tehdy ještě neměli televizi, repertoár motolské ústavní knihovny byl dosud vzorně socrealistický a ve svém bídném stavu jsem nedokázal zahánět černé myšlenky popisem budování ani záležitostmi těch několika ruských klasiků přidaných v knihovně k socrealismu. To byla okolnost číslo jedna. Druhou okolností byl zákaz vracet knihy, které do špitálu na infekční oddělení přinášeli kamarádi. Jenomže já měl naštěstí dobré kamarády, kteří mě zásobili detektivkami,

většinou

anglo-americkými

paperbacky,

které

na

oltář

kamarádství s těžkým srdcem obětovali. Oběť to byla veliká, tenkrát opravdu nešlo prostě zajít do knihkupectví a takovouhle literární stravu za pár korun nakoupit. Byly to poklady ze soukromých knihoven, získané dědictvím po předcích anebo v tom kratičkém čase milosti mezi koncem války a vítězstvím

- 20 -

Lidu, kdy do knihkupectví, kde vedli cizojazyčnou literaturu, zajít šlo. Ojedinělí šťastlivci přiváželi takové knihy ze Západu a méně šťastní si je vypůjčovali ze soukromých sbírek. A tak jsem zaháněl černé myšlenky historkami fiktivních vražd. Nevím, kolik jsem jich tenkrát přečetl, připadalo mi, že strašně moc. Porůznu jsem uváděl skoro sto, možná víc než sto, snad sto padesát. Nespočítal jsem je a nelze odhadnout, kolika pacientům po mně taky pomohly, protože vesměs to byly anglické originály a ta (u Lidu) tehdy nepopulární řeč nebyla příliš rozšířena. Bez darů obětavých přátel bych tu dnes nebyl. Po čtyřech měsících jsem konečně z Motola vyvázl a umínil jsem si, že zkusím napsat svůj příspěvek k tomu pokleslému a životadárnému žánru. Má úcta k žánru ještě vzrostla. Vymýšlení fabule se dost podobá vědeckým experimentům. Stanovíte si pracovní tezi, jdete úspěšně podle ní, a najednou Bum! Dál to nejde...“

11

Ale nakonec, jak se každý čtenář Škvoreckého

detektivek může přesvědčit, to „šlo“ a z autorova pera vzešla nejedna detektivní povídka. I přes citované věty a trochu nadnesený autorův přístup musíme dodat, že Josef Škvorecký dodržuje při psaní svých detektivek pravidla tohoto žánru. Upozornil na to již Milan Jungmann v článku Povídky ze třetí a čtvrté kapsy: „Škvorecký ctí zákony žánru disciplinovaně, protože, jak víme, nemá rád na tomto poli pokrok a je pro detektivku tradiční. Snad jediný náznak porušit pravidla je v tom, když na svého hrdinu, poručíka Borůvku, tátu rodiny a usedlého poctivce, dopustí pokušení v podobě půvabné příslušnice s drdólem, která mu píše protokoly. Ale i to se ovšem zažehná, protože láska přece nesmí kazit požitek z dokonalé kombinace faktů a z pátravé logiky. Celý půvab těchto povídek tkví tedy v jejich podřízení pravidlům hry, která dokáže autor naplňovat obratně, vtipně a se smyslem pro dějový spád. K tomu patří nerozpojitelně i humor, který ponejvíc vnáší do příběhů Borůvkův podřízený, poněkud omezený a štrébrovitý praporčík Málek, jeho Watson.“ 11

12

ŠKVORECKÝ, JOSEF. Detektivky v mém životě. Listy, 2006, č. 3,

(http: //www.listy.cz/archiv.php) 12

JUNGMANN, MILAN. Povídky z třetí a čtvrté kapsy. Literární noviny, 1967, č. 5, s. 4.

- 21 -

S Jungmannovým názorem se dostává do rozporu článek Móda detektivek Fedora Soldana otištěný roku 1967 v Kulturní tvorbě. Soldan zde vyjadřuje své kritické připomínky k logické výstavbě Škvoreckého povídek: „Nedbalost při vymýšlení příběhu porušuje v nové knížce Škvoreckého nejen pravidla vážné literární práce, ale i konvenční pravidla detektivky. Už v první povídce, kde ostatně chybí zdůvodnění vraždy, má čtenář uvěřit, že poručík VB, ani starý, zkušený strážmistr si nevšimli, že uškrcená žena nemohla sama vyskočit do oprátky vysoko na trámě na půdě a že tu chybí odkopnutá židle, takže sebevražda, na kterou usuzovali, je vyloučena. V Smrti na jehle špatný horolezec Malát riskuje život krkolomným skokem, aby mohl loveckým nožem zavraždit šťastnějšího soka - když ho prostě mohl shodit ze skály a tím dosáhnout cíle bez nebezpečí prozrazení. Uvádím namátkou tyto zbytečné odchylky od pravděpodobnosti jen proto, abych ukázal, že detektivky svádějí autory k ledabylosti. U Škvoreckého se to jeví nápadně i ve stereotypním opakování některých brutálních scén, přitom vědomě nepracuje se sugescí hrůzy ani s brutálními typy. Naopak, pokouší se vytvořit nezvyklou postavu soucitného detektiva, plachého až k ostýchavosti. Protože Josef Škvorecký je i přes nedbalé vedení děje dobrý vypravěč, může se jeho poručík Borůvka čtenářům líbit, i když jasnozřivost, jíž ho autor obdařil, je problematická. Ale do vytvoření typu českého detektiva je tu ještě daleko.“

13

Uvedené případy mohou na čtenáře skutečně působit ledabyle a nepravděpodobně. Ale i přes slova Fedora Soldana musíme připomenout, že Škvorecký na tomto poli nerad experimentuje a snaží se ve svých detektivních příbězích dodržovat již zmíněná pravidla křížovkové výstavby. Autor po čtenáři vyžaduje, aby se při čtení detektivek soustředil a snažil se rozluštit zápletku pokud možno dříve, než to provede jeho detektiv. Neprozradí vše ihned, ale snaží se pouze naznačit možná řešení případu. Čtenáři nezůstává nic utajeno, žádný případ se nevyřeší prostřednictvím zázraku. Úspěch jeho detektivky tkví v tom, že pouze nastíní možné pokračování příběhu a vše další závisí na čtenářově fantazii.

13

SOLDAN, FEDOR. Móda detektivek. Kulturní tvorba, 11. 5. 1967, s. 5.

- 22 -

7. Nedetektivní detektiv Borůvka Josef

Postava poručíka Borůvky je uvedena Josefem Škvoreckým do české literatury v šedesátých letech dvacátého století. Přesněji v roce 1966, kdy nakladatelství Mladá fronta v edici Smaragd vydává první soubor povídek Smutek poručíka Borůvky. Zde se na pozadí detektivních příběhů, o kterých bude řeč následně, setkáváme s různými druhy kriminálních činů, které poručík vždy vyřeší. Paralelně se zde promítá i jeho soukromý život, seznamujeme se s ním samým, s jeho radostmi i strastmi, slabostmi i jeho velkým smutkem. Kromě své profese poručíka kriminálního oddělení Veřejné bezpečnosti je milujícím manželem, otcem dvou dětí, řádným občanem a především charakterním člověkem se smyslem pro spravedlnost a pořádek.

7. 1 Vývoj postavy poručíka Borůvky

V dalších knihách můžeme pozorovat značný charakterový vývoj. V knize Hříchy pro pátera Knoxe je spíše epizodní postavou dvou povídek. Konec poručíka Borůvky navazuje na Smutek poručíka Borůvky a hlavní hrdina je zde

více

psychologicky

prokreslen

a

čtenář

se

v ní

blíže

seznámí

s poručíkovými názory a pocity. Samotná poručíkova duše je však čím dál smutnější. Onen zmíněný smutek narůstá nejen počtem vražd, které vyřešil, ale především tehdejší společenskou situací a vraždami, které mohly být vyřešeny, leč bylo tomu zabráněno z „vyšších míst“. Důležitou roli hrají i rodinné poměry v poručíkově soukromí. Specialista

na

Škvoreckého

literaturu,

Milan

Jungmann

popisuje

poručíkův smutek slovy: „Z bezproblémové detektivní pohádkovosti se ocitáme před otázkou, jaký asi je smysl tohoto smutku, jak mu asi - s jeho třemi přáteli (věnování Lubomíru Dorůžkovi, Ludvíku Švábovi a Janu Zábranovi, protože oni jistě rozumějí poručíkovu smutku) - rozumět. Ale ani tady nejde o žádné velké spletitosti. Poručíkovi je prostě smutno nad lidstvem, nad tím, jak nepoučitelně zakopává pořád o stejný kámen a tím je poručík Borůvka vlastně spřízněn i

- 23 -

s některými jinými typickými autorovými hrdiny, kteří jsou také „smutni“ nad svou neschopností vykoupit svět z jeho bolestí a utrpení.“ 14

7. 2 Charakteristika poručíka Borůvky

Než

přejdeme

k jednotlivým

příběhům,

seznámíme

se

s

tímto

nedetektivním detektivem blíže a lépe. Možná pak snáze pochopíme jeho vnitřní rozpoložení a bude nám bližší. Josef Borůvka byl učitelem tělesné výchovy na maloměstské vyšší dívčí škole. A právě zde jeho příběh i jeho kariéra začíná. Paradoxně se s tímto osudem seznamujeme až na konci první povídkové knihy Smutek poručíka Borůvky,

kdy

jen

tak

mimochodem

vypráví

jisté

příslušnici

Veřejné

bezpečnosti o Zločinu v dívčí škole. Jedna žákyně ztratila peníze, které měly sloužit na zaplacení školního výletu. Zapomněla je v kabinetě zeměpisu, ale když se sem vrátila, peníze byly pryč. Údajnou krádež oznámila druhý den na ředitelství školy, a tak začalo pátrání po zloději. Sbor učitelů v čele s ředitelkou Ivanou Hroznou se snažil případ vyřešit bez přítomnosti Veřejné bezpečnosti, neboť jejich povolání by narušilo dobrou pověst školy. Studentka Klímová přišla se spásným nápadem. Její bratr byl soukromým detektivem a tak se ujal řešení případu. Josef Borůvka byl tehdy třídním učitelem třídy 4. A. a při vyšetřování se stal detektivu Jaroslavu V. Klímovi pravou rukou. Nakonec se ukázalo, že peníze nikdo neodcizil, pouze je profesor zeměpisu Kotě zamkl do skříně, aby se neztratily a onoho dne, kdy se krádež nahlásila, nebyl ve škole, neboť se účastnil pohřbu. Na světlo světa však vyplynulo něco jiného a pro nás i důležitějšího. Něco pro našeho detektiva závažnějšího... Jaroslav V. Klíma zjistil, že profesor Borůvka podlehl uhrančivým šedým očím své studentky Lucie Klímové a měl s ní poměr. Za čtrnáct dní, aby zachránil její i svou čest, si Lucii vzal a z dívčí školy musel odejít. Naskytla se mu tehdy možnost podat 14

JUNGMANN, MILAN. O Josefu Škvoreckém. Praha: Společnost Josefa Škvoreckého, 1993,

1. vydání, s. 14.

- 24 -

žádost u Bezpečnosti, neboť - jak tvrdil - „Z lotrů prý bývají nejlepší policisté. Už zakladatel (našeho) detektivního povolání, slavný Vidocq, byl vlastně uprchlý galejník.“

15

Devět měsíců po svatbě se manželům Borůvkovým narodila „krásná zelenooká holčička“, kterou poručík miloval od chvíle, kdy ji spatřil a pro kterou (by) udělal první poslední. Po několika letech do rodiny přibyl ještě další člen, syn Josef. Zuzanka byla šikovné a krásné děvče, které nemělo nouzi o nápadníky. Jednou přišla za rodiči se zprávou, že je v jiném stavu a že otec dítěte je ženatý a tudíž se o miminko bude starat sama. Coby studentce tělesné výchovy na vysoké škole jí tato nečekaná situace značně změnila život. Následně se zamilovala do studenta amerického původu Maca, který ji miloval natolik, že mu ani dcera Lucie nebyla překážkou požádat Zuzanku o ruku a vzít si jí za ženu. Svatba, bohužel, proběhla v dosti smutných podmínkách, protože Mac i jeho rodiče byli z politických důvodů vyhoštěni z Československa a museli se vrátit zpátky do Ameriky. Mladí novomanželé si však slíbili lásku a i přes dlouhé odloučení na sebe vydrželi čekat. Později spolu žili v Kanadě, kde s nimi žil i poručík, v té době již neporučík Borůvka Josef, hlídač parkoviště...

7. 2. 1 Profese Josefa Borůvky

Nyní se budeme zabývat tím, jak Škvorecký vykreslil profesní stránku protagonisty - detektiva. Josef Borůvka byl kriminalistou velice důsledným, se smyslem pro čest a spravedlnost. Postupem času a především vlivem komunistického režimu se jeho duše dostala do velice zvláštního rozpoložení. Jako nestraník byl oddán pouze touze vyřešit každý kriminální čin, a tím se dostává do pozice, kdy musí čelit takzvaným zásahům shora. Do případů jsou zaplétáni vlivní lidé a soudruzi, o jejichž prohřešcích není dobré mluvit, a tak je spousta špíny zametena „pod koberec“. Nikdo není stíhán, nikdo není 15

ŠKVORECKÝ, JOSEF. Smutek poručíka Borůvky. Praha: Mladá fronta, 1966, 1. vydání,

s. 277.

- 25 -

potrestán, každý se tváří, že nic neví, jen aby neměl nějaké problémy. Každé ožehavé téma týkající se vysoce postaveného funkcionáře je předáno „té druhé policii“. Poručík Borůvka ačkoliv vnitřně nesouhlasí, nemá na vybranou. Nezbývá mu než poslouchat příkazy, mlčet a přihlížet. Jeho smutek se prohlubuje a před oči se mu vrací stále více nevyřešených vražd, zbytečně zmařených lidských životů, zbytečných zločinů, které však nikdy nebudou potrestány. Jeho vnitřní boj vyvrcholí případem, který vedl v hodnosti nadporučíka. Podaří se mu zachránit život malé holčičky, když jí napomůže při odcestování ze socialistického Československa za svými rodiči, kteří emigrovali do Ameriky. Tehdy se náš poručík dostává na druhou stranu zákona a je uvězněn. A zde také končí jeho profesní kariéra u Veřejné bezpečnosti. Následně se s Josefem Borůvkou setkáváme v knize Návrat poručíka Borůvky v kanadském Torontu, kde pracuje, toho času jako hlídač parkoviště.

7. 2. 2 Vnější a vnitřní charakteristika hlavní postavy

Z hlediska vnější charakteristiky postavy poručíka Josefa Borůvky se jedná o postaršího muže s kulatým obličejem „ve tvaru měsíce za úplňku“. V této tváři se zračí značná dávka melancholie a smutku, který ho provází po celý život. Jeho tělo už dávno nesvědčí o tom, že býval kdysi tělocvikářem. Spíše naopak, svědčí o tom, že má slabost pro dobré jídlo. Na hlavě má takzvaného kačírka, tedy jen pár vlasů nijakého střihu a tvaru. Jinými slovy, nejedná se o žádného fešáka a idol dívčích srdcí, ale o celkem nevzhledného a dá se říci i nezajímavého postaršího muže s několika kilogramy nadváhy. I jeho přezdívka Bublina mluví za vše a velice trefně jej vystihuje. Ale i přes tyto své dispozice byl jistými slečnami a příslušnicemi obdivován a snad i milován. Některé byly pro jeho obdiv i schopné zabíjet. Není však jisté, zda to bylo pro jeho pomněnkově modré oči, pro jeho inteligenci, nebo jen proto, že u těchto dam vzbuzoval lítost. Jak shrnul poručíkovu charakteristiku Neil

- 26 -

Donby v Návratu poručíka Borůvky: „Celkem vzato, vypadal bývalý detektiv dost hloupě.“

16

Vnitřní charakteristika postavy vypovídá o tom, že poručík je velice plachý člověk, který si sice v duchu myslí na spoustu krásných žen, ovšem nikdy se neodvážil je skutečně oslovit nebo s nimi navázat milostný vztah. Chování poručíka Borůvky v partnerském vztahu se projevuje jako značně podřízené: Borůvka se podřizuje nejenom své ženě, ale na slovo poslouchá i dceru Zuzanku. Velmi výstižně charakterizoval hlavní postavu Škvoreckého detektivních povídek Oleg Sus, když napsal že: „Od Dannyho ve Zbabělcích z roku 1945 táhne se u povídek Josefa Škvoreckého růžovočerná nit, na níž visí i všechny případy poručíka Borůvky. Poučen u Anglosasů o konstrukci zápletky „nemožných“ zločinů zůstává Škvorecký pořád český a pořád pražanský. V tom jak si strojí své „detektivní pohádky“, jak odvažuje realitu s fikcí, jak míchá poučení z ciziny s oním soucítěním, jež je tak...domácí a u Borůvky přímo až domácké, takže se třeba snižuje až k laciným jazykovým vtipům na adresu hrdinovu, jenž se při svých písemných hlášeních zaplétá, i k té jeho latentní a vlastně pubertální, unyle erotické sympatii k dívce od Bezpečnosti. A i při vší zkušenosti a důvtipu zůstává Borůvka stále člověkem vlastně naivním.“ 17 V jednotlivých knihách čtenář zaznamenává poručíkův charakterový vývoj. Z celkem sebejistého kriminalisty, který svým rozumem vyřeší každou záhadu, se postupně stává uzavřený, smutný a melancholický člověk, který ze svého smutku nemůže vystoupit. Touží po změně, je však nerozhodný a neschopný řešit svou osobní situaci, a proto mu nezbývá, než se uzavřít do sebe samého a trpět tím. V tomto bodě je dokonale naznačen vliv tehdejšího režimu na společnost. Lidé nemohli svobodně žít svůj osobní a profesní život a naplnit tak obsah slova svoboda se všemi jeho klady i zápory. Museli jen oddaně přijímat danou situaci a neprotivit se zavedeným společenským zákonům.

16

ŠKVORECKÝ, JOSEF. Návrat poručíka Borůvky. Praha: Mladá fronta, 1993, 2. vydání, s. 29. 17 SUS, OLEG. City a konstrukce. Host do domu, 1967, č. 7, s. 66 - 67.

- 27 -

8. Smutek poručíka Borůvky

„Detektivní pohádka“

Smutek

Poručíka

Borůvky

tvoří

soubor

dvanácti

případů

z bohaté

profesionální činnosti protagonisty. Jejich délka se pohybuje od deseti do téměř čtyřiceti stránek. Příběhy představují široké spektrum postav a motivů, ale jejich rozvíjení je takřka schematické. Povídkový soubor Smutek poručíka Borůvky píše Škvorecký v období socialismu. Podvědomě stojí proti režimu, ale na druhou stranu ve svém díle ten samý režim popisuje a nikterak se mu nevzpírá. Jednotlivé povídky jsou uspořádány ve sbírce tak, aby se Borůvka jako postava dostával postupně do popředí. Aby kniha v období socialismu mohla projít cenzurou, musel být děj zakomponován do komunistické služebny Veřejné bezpečnosti a postavy se v rámci dialogu musí oslovovat „soudruhu“. Tento „tržní princip“ paradoxně vedl k tomu, že první kniha - vydaná za podmínek

komunistické

cenzury

-

je

ze

všech

tří

nejzdařilejší,

nejpropracovanější a literárně nejhodnotnější. Ostatní dvě knihy, jež vznikaly v exilu a vydány byly v Kanadě, nedosahují zdaleka kvalit Smutku poručíka Borůvky.

8. 1 Detektivní zápletky jednotlivých povídek

Kniha začíná povídkou Nadpřirozené schopnosti poručíka Borůvky. Na půdě rodinného domku bylo nalezeno tělo oběšené stařeny Semerákové. SNB tuto skutečnost oznámil její manžel, který ji zde našel. Poručík Borůvka Josef přijel na místo činu později, a tak se vyšetřování ujal poručíkův ambiciózní podřízený, praporčík Málek. Pyšný na svůj první případ vzal vyšetřování plně do svých rukou. Povolal psovody se psy, vyzval na pomoc místní svazáky a svazarmovce a neváhal povolat policejní vrtulník. Tato přehnaná aktivita se však ukázala zcela zbytečnou. To, že šlo o vraždu, nikoli sebevraždu, bylo

- 28 -

poručíkovi jasné hned na první pohled. Sama se totiž stařena na trám dostat nemohla. Ukázalo se tedy, že Semerákovou zabil její manžel. Příběh Ten. Sax. Solo je autorovi, ale i Borůvkovi blízký především hudebním prostředím, neboť oba jsou velkými milovníky jazzu. Skupina muzikantů přijela na koncert do hotelu. V mužské jazzové skupině byla zpěvačka, která nejen krásně zpívala, ale byla i velice hezká. A právě její krása způsobila v kapele rozpory, protože se do ní zamilovali skoro všichni kolegové. Zpěvačka Mici jim pak neváhala jejich náklonnost opětovat. Ráda však muže střídala a bohužel je střídala v rámci hudební skupiny. Saxofonista Gustav Randál neunesl dívčino odmítnutí. Důležitou roli hrál určitě i fakt, že dala přednost basistovi Bedřichu „Bennymu“ Poláčkovi. A tak Gustav svou lásku chladnokrevně zavraždil. Následující povídka

Vědecká metoda

zavádí čtenáře do

zákulisí

divadelního prostředí. Ve sprchách divadla Odeon je zabita mladá zpěvačka Ester Nakoncová. Po představení se dívky sprchují ve společných sprchách a najednou zjistí, že jedna z nich je mrtvá. Motivů a především potencionálních pachatelů je hned několik. Případným vrahem může být její milenec, Ital Alberto Tossi, se kterým se zpěvačka bezprostředně před svou smrtí po telefonu pohádala a rozešla se s ním. Dalším podezřelým je její divadelní kolega, „kovboj“ Krameš. Ten si do divadla přinesl nabitou zbraň, kterou byla Ester zavražděna. Podezřelé jsou však i všechny ostatní zpěvačky, které mohly

žárlit

na

Esteřinu

krásu,

či

na

hlavní

roli,

kterou

získala

pravděpodobně přátelstvím s režisérem. Právě ona třetí varianta se ukázala jako pravdivá. Ester byla zavražděna Janou Sykorskou, zpěvačkou a kolegyní, která se zamilovala do okouzlujícího Itala. Alberto Tossi však miloval Ester a tudíž se Jana rozhodla Ester zabít, aby jí pak její vyvolený lásku opětoval. V povídce Smrt na Jehle skupinka tří přátel, mladých horolezců, podnikla poněkud náročný výstup na skálu jménem Jehla. Obtížnost skály vyžaduje značné horolezecké zkušenosti a taky důvěru v ostatní členy výpravy. Účastníky horolezeckého výstupu byli dva mladí muži, Antonín Patera a Bartoš a dívka Jiřina Fikotová. Tito tři tvořili tzv. milostný trojúhelník. Antonín Patera lezl na vrchol jako první. Když na vrchol dorazil Bartoš, našel zde Pateru mrtvého. Kdo ho mohl zavraždit? Vždyť na skále

- 29 -

nikdo jiný nebyl a další dva byli až za ním. Motiv by mohl mít Bartoš. Tomu by mohlo prospět Paterovo odstranění, aby mu nestál v cestě za dobytím Jiřinina srdce. Ovšem v této situaci je to zcela nelogické, neboť Patera měl Bartoše jistit a tak by byl sám proti sobě... Navíc když Bartoš vylezl na vrchol, Patera byl již mrtvý. V zápětí poručík Borůvka vyšetří, že vrahem byl čtvrtý, zdánlivě

nepodstatný

člen

této

výpravy

František

Malát.

Byl

to

zakomplexovaný, celkem ošklivý muž, který nelezl s ostatními na Jehlu, neboť jako horolezec nebyl tak zdatný. Malát trpěl neopětovanou Jiřininou láskou a také tím, že pro ostatní byl jen terčem posměchu a nemístných vtipů. Tentokrát jeho trpělivost přetekla. Zbavil se jednoho posměváčka a člověka, kterého nesnášel, a zároveň si dokázal, že není zas taková nula, jak se říká a jak si všichni myslí. Příběh pátý nese poněkud tajemný název Čí dedukce? Poručík měl dokonale promyšlený plán, jak stráví večer a jak si opatří alibi. Měl totiž hříšné myšlenky a pozval svou mladou kolegyni na večeři. Chtěl zrovna zavolat své ženě, ať na něho nečeká s večeří, že se sejde s jedním přítelem z vojny. Ve skutečnosti měl schůzku ve vinárně „U kocoura“ s příslušnicí s drdolem. Byla to mladá dívka, jež zrovna nastoupila k Veřejné bezpečnosti a která se stala poručíkovou sekretářkou. Kromě toho také svého nadřízeného velice obdivovala a milovala. Na jednu stranu se poručík na toto setkání těšil, na druhou stranu z něj měl obavy. Strach z toho, že tyto avantýry mohou narušit jeho rodinný život, a že by se vztah mezi ním a příslušnicí mohl nějak dál vyvíjet... Právě to bylo Borůvkovi magnetem i noční můrou. Už zvedal telefon, aby zavolal své ženě, když zaslechl ve sluchátku útržek zajímavého rozhovoru. Mluvila zde velice naléhavým hlasem mladá Slovenka a stejným jazykem jí odpovídal i muž na druhém konci. Hovor byl však velice naléhavě ukončen v půlce věty a poručík, jelikož jeho smysl pro čest a povinnost je silnější než jeho soukromé radovánky, to nemohl nechat bez povšimnutí. Schůzku odložil a vydal se na vlastní pěst řešit tento případ. Náhle zde začnou probíhat dva děje zdánlivě spolu nesouvisející, o nichž na konci zjistíme, že se prolínají. Poručík se připlete k vykrádání honosné vily, kde zloději ukradnou cennou sbírku soch. Je nalezen kufr, v němž však zloději neprozřetelně nechali balící papír s adresou. Poručík se tedy vydal na

- 30 -

uvedenou adresu. Našel zde dva svázané Slováky a jednoho muže, který cosi hledá. Šlo o smutný příběh obyčejného vyděračství. Mladá krásná Slovenka si začala románek s ženatým ministerským úředníkem. Ten své postavení získal díky své ženě, a tak není myslitelné, aby ji opustil. Milenka ho tedy vydírá a doufá, že buď se k ní vrátí, nebo z něho dostane alespoň nějaké peníze. Přes to, že byl poručík s řešením případu hotov velice rychle, na smluvenou večeři s kolegyní se nakonec nedostavil. V následujícím šestém příběhu Horizontální vražda byla zavražděna pětaosmdesátiletá paní Potěšilová. Bydlela se svými dvěma syny, jejich manželkami a pěti vnoučaty. Rodina bydlela v malém nedostačujícím a nevyhovujícím bytě. Obě mladé rodiny žily paradoxně po čtyřech nebo po pěti v jednom maličkém pokoji a stará paní měla ten největší pokoj, v němž byla sama. A právě ona bytová krize a nesnesitelnost rodinných poměrů přivedla jejího syna, profesora fyziky Potěšila, k myšlence na matčino zavraždění. Ráno bylo záhadou, že dveře pokoje byly zamčené zevnitř, že bylo zhasnuto a stařena ležela mrtvá s nástrojem připomínajícím nůž zaraženým v oku. Výbornou dedukcí a matematickými výpočty došel Josef Borůvka k odhalení tohoto případu. Vražedný nástroj vrah připevnil elektromagnetem na lustr, který byl přímo nad stařenčinou postelí a tím, jak stará paní zhasla, se zbraň uvolnila a zabila ji. Příběh Dobrá stará daktyloskopie je výjimečný tím, že se odehrává za hranicemi Československa. Poručík Borůvka slíbil své dceři Zuzance, která měla velikou touhu cestovat, že dopadne-li její vysvědčení dobře, pojedou spolu na dovolenou do zahraničí. Netušil však, že Zuzančino vysvědčení opravdu nebude tak katastrofální a že tento slíbený výlet bude muset skutečně podstoupit. V říjnu tedy vyrazil se svou sedmnáctiletou dcerou do Itálie a projížděje zrovna horskou silnicí, došel jim benzín v jejich červené felicii. Nezbývalo než dojít pěšky do tři kilometry vzdáleného hotelu a odsud se pokusit problém vyřešit. Cestou však najdou mrtvolu mladé ženy. Tím končí dovolená a poručík okamžitě ví, že dokud se případ nevyřeší, z místa neodjedou. Realita se jevila nejprve tak, že se jedná o sebevraždu, k níž měla tato mladá žena důvod - trpěla rakovinou slepého střeva. Poručík, s pomocí své velmi všímavé dcery, však odhalí, že nešlo o sebevraždu, ale o vraždu,

- 31 -

kterou provedl manžel oběti. Kromě samotného příběhu také stojí za pozornost fakt, jak se k socialistickému policistovi chovali jeho kolegové z vyspělých zemí. V jejich vystupování a rozhovorech s ním byla značná dávka cynismu, pohrdání a výsměchu... V zápětí jim ale nezbývá, než dát svému socialistickému kolegovi za pravdu a pro jeho schopnosti ho začali uznávat a vážit si ho. Případ Padající světlo úzce souvisí s případem předchozím. Poručík Borůvka je se Zuzankou stále v Itálii, tentokrát v Benátkách, kde jsou hosty zámožného bratrance zavražděné paní. Aby poručíkovi vyjádřili své díky, pozvali ho k sobě do paláce na benátském Canal Grande, kde byli, poručík i jeho krásná dcera, váženými hosty. Po honosné večeři, byl však majitel domu, bohatý starší muž, jistý pan Greffi zavražděn. V domě vypukne panika, neboť jsou z této nenadálé události všichni překvapeni. Pan Greffi byl podle zanechaných stop uškrcen a to zřejmě rukou mladého a silného muže. Takový byl v paláci pouze jeden a to jeho syn. Ten měl ovšem alibi. Toto alibi se nesmělo zveřejňovat. Trávil totiž noc v ložnici jisté ženaté dámy, jako její milenec. Nebylo záhodno o této aféře informovat jejího muže. Ukázalo se nakonec, že pan Greffi byl zavražděn mladíkem Albertem Alfierim. Ten byl milencem Greffiho ženy, o kterou se nehodlal se starcem dělit. Devátá povídka nazvaná Aristotelská logika se odehrává na pozadí módní přehlídky. Poručík Borůvka doprovázel manželku a dceru na módní přehlídku

oděvního

domu

Rosenblum.

Paní

Borůvková

sem

chodila

z profesního hlediska, protože byla švadlenou a čerpala zde inspiraci pro své vlastní modely. Soudruh poručík chodil na toto místo spíše kvůli krásným, mladým modelkám, jež mu v různých modelech (nejlépe v plavkách) byly pastvou pro oči. Při přehlídce ale byla zavražděna mladá modelka. Veškeré stopy vedou k jejímu snoubenci, mistru republiky v těžké váze Josefu Nešetřilovi. Ten přesto že byl poněkud vznětlivý a žárlivý, nikdy by své přítelkyni neublížil. Poručíkova intuice tentokrát nebyla správná. Do případu se vložila soudružka s drdolem a její ženská logika, kterou poručík zprvu zesměšňuje a podceňuje, je přivedla k odhalení pachatele. Byl jím bratranec zavražděné. Vraždu spáchal z jednoho prostého důvodu, a to pro peníze. Zavražděná Marcela Linhartová a on byli jedinými pozůstalými po zámožném

- 32 -

německém obchodníkovi. Aby získal veškeré dědictví sám pro sebe, odhodlal se k tomuto hroznému činu. Poručík Borůvka byl povolán k vyřešení smrti prokurátora Pavla Hynaise. Příčinou smrti byl pitvou zjištěn jed - tetraethyl olova. Ve stejnou dobu jako prokurátor, zemřel v sousední vile starý kocour. Odsud název povídky Konec starého kocoura. Poručík v těchto dvou smrtích našel jisté souvislosti. Také v mrtvém těle starého kocoura byl nalezen tento jed. Opět naprosto správně poručík odhalil pachatele: „A potom se už prokurátorova manželka bez velké lítosti přiznala. Motiv byl nesložitý: nenáviděla ho. Nemohla už snášet duševní násilí, jehož se na ní soustavně dopouštěl, věděla o jeho děvkaření, věděla o různých jiných věcech a rozhodla se k činu.“

18

Předposlední příběh je označen jako Jeho nejlehčí případ. V poručíkově životě začala hrát důležitou roli příslušnice s drdolem. Ta svého nadřízeného milovala a velice obdivovala. On ji platonicky miloval také, ale ostych mu nikdy nedovolil vyjádřit jí své city. Jednoho dne byla tato mladá žena nalezena ve své garsoniéře se sekáčkem na maso zaseklým v majestátním drdolu a slečna byla v bezvědomí. V celém bytě byl nalezen jeden jediný otisk a to Borůvkův. Záhadou byl ovšem fakt, že poručík nikdy nepřekročil práh slečnina bytu. Najevo nakonec vyšlo, že poručíkův otisk byl do bytu nainstalován jistou starší dámou, která se nemohla smířit se skutečností, že jí poručík odmítl opětovat její náklonnost. Žárlila na svou mladší a hezčí sokyni a proto se ji snažila zavraždit. Díky drdolu, který si soudružka každé ráno pracně vyčesávala se čin úplně nezdařil. Sekáček narazil na sponu. Tato skutečnost zachránila příslušnici život. Do jisté míry k záchraně přispěl i poručík, který jí kdysi velmi ostýchavě řekl: „Ten drdol Vám sluší, ten noste.“ A tak ho nosila. Poslední povídka uzavírající tuto knihu nese název Zločin v dívčí škole. Tato povídka je výjimečná tím, že zde poručík odhaluje své soukromí. Detektivní zápletka je již podrobněji rozebrána v kapitole 7. 2, ve které se věnuji poručíkově charakteristice.

18

ŠKVORECKÝ, JOSEF. Smutek poručíka Borůvky. Praha: Mladá fronta, 1966, 1. vydání,

s. 250.

- 33 -

8. 2 Hodnocení první knihy trilogie

První kniha Smutek poručíka Borůvky je dle mého názoru nejzdařilejší, a to jak po stránce jazykové a kompoziční, tak i námětové. Autor ji tvoří ještě v Československu, zná dokonale soudobé poměry, duši národa, politické a osobnostní rysy české společnosti sedmdesátých let. Co se týče detektivního žánru, je právě první sbírka stylově nejčistší, nejpůvodnější a také nejvíce propracovaná. Jedná se o soubor dvanácti kratších detektivních povídek, spojených osobou hlavního hrdiny poručíka Borůvky. Autor v nich větší či menší měrou kompiluje klasický a moderní způsob pojetí výstavby detektivní prózy. Kromě dvou povídek se všechny ostatní odehrávají v socialistickém Československu. Můj subjektivní pocit je, že obě povídky odehrávající se v Itálii (v Alpách a v Benátkách, výše zmíněné povídky Dobrá stará daktyloskopie a Padající světlo) mají jiskřivější, brilantněji vypracovaný dialog, než povídky odehrávající se v ČSSR. Tolik brilantního dialogu v intencích americké drsné školy, kolik je ho v povídce Padající světlo, nenalezneme v celém zbytku povídkového souboru. Ve sbírce se však čtenář může setkat s často se opakujícími motivy. Tím nejčastějším je vražda ostrým předmětem, nejčastěji nožem či dýkou do zad. Například: „Ze zad jí pod levou lopatkou trčela dýka z jeleního parohu.“ (s. 29), „Ze zad mu trčela vyřezávaná střenka loveckého nože.“ (s. 72), „Pod levou lopatkou jí ze zad trčela rukojeť dýky.“ (s.99), „Sekáček na maso vězel v zátylku.“ (s. 252). Jiří Marek ve svém článku Plný stůl detektivek o knize píše: „Velmi jsem se nad Škvoreckého povídkami pobavil a ani mě nenapadne vytýkat jim jednotlivosti, jež se mi nezdají a jež jsou jistě někdy řešením z nouze (například v povídce Stará dobrá daktyloskopie musíme z obou pánů učinit bývalé členy comandos, aby se ukázalo, že dovedou používat padáku a tudíž skočit z lanovky právě tímto způsobem).“

19

19

MAREK, JIŘÍ. Plný stůl detektivek. Impuls, 1967, č. 3, s. 205 - 207.

- 34 -

Ne všichni literární kritici však zhodnotili sbírku tak pozitivně a s trochou nadsázky, jako Jiří Marek. Například Antonín Jelínek v článku Kritický metr na metr knih o Škvoreckého prvním povídkovém souboru říká: „Smutek poručíka Borůvky nese ve všem všudy punc svého autora. Josef Škvorecký si zřejmě předsevzal předvést co nejkrkolomnější techniku zločinu, takže melancholický humanista Borůvka stojí převážně před záhadou „zamčeného pokoje“. Škvoreckého dedukce, nepochybně originální a nápadité, se neskrývají za „životní věrojasnost“, jsou zjevně hrou výmyslu a konstrukce. Jako čtenář jsem však strašně zesmutněl, když jsem zjistil, že toho začíná být moc, že Škvorecký neodolal vlastnímu stereotypu.“

20

Velmi výstižně, trefně a s pochopením knihu zhodnotil odborník na Škvoreckého prózu Pavel Trenský: „Škvorecký vypravuje tyto příběhy s velikou sebejistotou; všechny jsou přesvědčivé jak v tvorbě postav, tak v kresbě prostředí. Zápletky se mění od beznadějně zamotaných až k neobyčejně úsporným, a přestože autor někdy spoléhá na čtenářovu znalost esoterických látek, je vyprávění jen zřídka nepřehledné a nikdy není monotónní. Ve většině povídek se vyskytuje typ doktora Watsona, obvykle je to Borůvkův podřízený, seržant Málek.“

21

Také podle mého názoru je sbírka zdařilá a je škoda, že další povídkové knihy se stejným protagonistou nedosahují stejné kvality. V některých bodech však s Pavlem Trenským souhlasit nemohu, například v hodnocení povídky Horizontální vražda. Píše o ní, že pachatele k vraždě dohání chronická bytová tíseň v socialistickém Československu. Tento závěr se mi zdá zjednodušující a vyvěrá z něj spíš osobní Trenského odpor k socialistickému režimu. Stejně tak mi u této povídky připadá vysoce nepravděpodobná a vyumělkovaná samotná zápletka. Podobných příběhů s podobným námětem bylo napsáno mnoho. Jednu z podob

typu

tohoto

vyprávění

z příběhu

Dorothy

Sayersové

kritizuje

Raymond Chandler: „Stačilo by uhnout pár centimetrů doleva či doprava a čtenáři by vyšli naprázdno. Tomu se u nás lidově říká mít pána boha v hrsti,

20

JELÍNEK, ANTONÍN. Kritický metr na metr knih. Orientace, 1967, č. 1, s. 79 - 83.

21

TRENSKÝ, PAVEL. Josef Škvorecký. Jinočany: H&H, 1995, 1. vydání, s. 142.

- 35 -

ale vrah, který potřebuje tolik pomoci od Prozřetelnosti se zřejmě spletl v řemesle.“ 22 S Pavlem Trenským nemohu souhlasit ani ve srovnání Škvoreckého kriminálních příběhů s tvorbou Karla Čapka. Čapkovu lehkost, invenci a obyčejnou opravdovost, která zejména z Povídek z jedné kapsy a Povídek z druhé kapsy činí literaturu téměř geniální, nezle (při vší úctě) s dílem Josefa Škvoreckého v žádném případě kvalitativně srovnávat. Karel Čapek „píše“ dialog, Josef Škvorecký „pracuje“ dialog. Zde uvedu názorné příklady dialogu Karla Čapka a Josefa Škvoreckého, abych názorně předvedla rozdíl mezi jmenovanými autory. Jelikož v práci často cituji i slova Raymonda Chandlera, připojím i ukázku dialogu chandlerovského. Karel Čapek v jedné z próz z Povídek z jedné a druhé kapsy píše: „Ona je to taková mírná pahorkatina, jako by ji vymaloval, se švestkovými alejemi a tichými potůčky; ale já jsem týdně burcoval „náš drsný horácký lid, tvrdě zápasící o skývu chleba s nehostinnou přírodou a nepřízní vlády“ - páni, to se vám tak krásně a od srdce psalo; jenom dvě léta jsem tam působil, ale za ta dvě léta jsem vštípil tamnímu lidu přesvědčení, že jsou drsní horalové, že jejich život je hrdinný a krušný, že jejich kraj je chudobný sice, ale melancholicky krásný a hornatý, - já myslím víc novinář nemůže udělat, než vykouzlit na Čáslavsku jakýsi druh Norska. Z toho je tak vidět, jakých velikých úkolů jsou noviny schopny.“

23

Ukázka stylu Josefa Škvoreckého na první stránce první povídky Nadpřirozené schopnosti poručíka Borůvky: „Dokázal to, zjevně a pro vrchního nadstřážmistra Šintáka nezvratně, na slavném případu Semeráková, k němuž se dostavil pozdě, protože večer před tím slavil na abiturientském sjezdu v K. Byl to sjezd po třiceti letech, po příslušném rozjaření v pozdních hodinách

22

CHANDLER, RAYMOND. Prosté umění vraždy. In CHANDLER, RAYMOND. Poslední

útočiště. Praha: Odeon, 1967, 1. vydání, s. 15. 23

ČAPEK, KAREL. O lyrickém zloději. In ČAPEK, KAREL. Povídky z jedné kapsy, Povídky z

druhé kapsy. Praha: Československý spisovatel, 1964, 6. vydání, s. 239.

- 36 -

nočních se dostavila úměrná deprese, a poručíku Borůvkovi také selhal budík.“

24

Styl Raymonda Chandlera lze dokázat například tímto úryvkem: „Bylo kolem jedenácti hodin dopoledne, uprostřed října, slunce svítilo, a podle toho, jak průzračný byl vzduch nad úpatím kopců, schylovalo se k prudkému dešti. Měl jsem na sobě světle modrý oblek, tmavomodrou košili a kravatu, z náprsní kapsy mi čouhal kapesníček a na nohou jsem měl černé semišky a černé vlněné ponožky s tmavomodrými ornamenty. Vypadal jsem k světu, byl jsem umytý, oholený a střízlivý, nezáleželo mi na tom, jestli to někdo pozná. Byl jsem vzornou ukázkou toho, jak má vypadat dobře oblečený soukromý detektiv.“

25

Z uvedených ukázek je patrné, že Škvoreckého dialog postrádá lehkost a nedá se s dalšími citovanými autory stavět na roveň. Na první pohled je patrno, že Škvoreckého styl je poněkud krkolomný. Autor se Čapkem nechal inspirovat, a přesto, že stejných kvalit nedosáhl a nejde o další Povídky z jedné a druhé kapsy, je jeho sbírka Milanem Jungmannem označena jako Povídky ze třetí a čtvrté kapsy. Jungmann také říká: „Jsou to detektivky v čisté podobě, jakýsi praktický důkaz podaný po teoretickém výkladu v Nápadech čtenáře detektivek. Škvorecký nezastírá, že mu jde o zábavnou hru, že chápe detektivku ve smyslu vlastního vymezení jako pohádku pro dospělé.“

26

V závěru své práce Jungmann dodává: „Zkrátka a dobře, jsou to

povídky vkusně napsané nesnažící se o víc, než na kolik stačí jejich žánr. Knížka je to tedy nenáročná, ale přesto jí dávám přednost před autorovými satirami Ze života lepší společnosti. Neboť potěšení, které přináší čistá a kultivovaná slovesná práce, není z těch posledních, jichž si můžeme v próze vážit.“

24

27

ŠKVORECKÝ, JOSEF. Smutek poručíka Borůvky. Praha: Mladá fronta, 1966, 1. vydání,

s. 9. 25

CHANDLER, RAYMOND. Hluboký spánek. In CHANDLER, RAYMOND. 3x Phil Marlowe.

Praha: Odeon, 1967, 1.vydání, s. 7. 26

JUNGMANN, MILAN. O Josefu Škvoreckém. Praha: Společnost Josefa Škvoreckého, 1993,

1. vydání, s. 13. 27

JUNGMANN, MILAN. O Josefu Škvoreckém. Praha: Společnost Josefa Škvoreckého, 1993,

1. vydání, s. 14.

- 37 -

9. Konec poručíka Borůvky

„Detektivní žalozpěv“

9. 1 Detektivní zápletky jednotlivých povídek

První povídka Omluvte slečnu Peškovou je sentimentální příběh o smutném osudu mladé barové tanečnice. Nejprve se zdálo, že spáchala sebevraždu. Byla nalezena mrtvá ve své garsoniéře na zeleném gauči ve večerních šatech a ve střevíčkách. Na jednom podpatku byl zapíchnutý čtyřlístek - že by šlo o nějaký skrytý význam nebo snad intuici, kterou náš poručík trpěl již od počátku tohoto příběhu? Tělo našel ráno soused, který šel běhat a cítil z bytu vycházet plyn. Vyrazil tedy dveře a při pohledu na dívku zavolal policii. Na záchranku bylo totiž již pozdě. V dívčině těle byl kromě plynu nalezen i alkohol a také omamná látka - elesdé... o jejíž existenci poručík Borůvka neměl vůbec žádné tušení. Nakonec se dozvídáme, že nešlo o sebevraždu, nýbrž o vraždu, do níž byli zapleteni velice vlivní lidé. Dostáváme se do vyšší společnosti lidí, jež jsou předními představiteli Comexportu a kromě exportu zřejmě i něco nelegálně importují. Tito lidé žijí v luxusních pražských vilách v nejlepších pražských čtvrtích. Mluvíme o lidech, jež kromě luxusního oblečení vlastní honosné chaty, nejnovější modely aut a pořádají veliké večírky, kde kromě alkoholu není těžké sehnat i omamné látky těžšího kalibru. Dá se říci, že šlo o vraždu, která nemohla být z politických důvodů vyřešena. Tato vražda byla také velikou újmou na poručíkových

morálních

zásadách,

na

jeho

dokonalém

smyslu

pro

spravedlnost a pro pořádek. Byla také dokonalou ukázkou toho, jak nepatrná je hranice mezi kriminální policií a tou „druhou policií“, do níž poručík Borůvka nepatřil. Kromě toho, že byla ona vražda zametena, tak říkajíc pod koberec, stala se poručíkovou dlouhodobou noční můrou. Ostatně snad každý případ zanechal na Josefu Borůvkovi nějaké stopy, vzpomínky či duševní újmy. Čím víc případů vyřešil, tím víc byla jeho kulatá tvář smutnější a smutnější...

- 38 -

Příběh Divná archeologie poukazuje na fakt, jak je vše se vším provázáno. Jak celkem jasná záležitost může mít jiný a snad i skrytý podtext. Pravda může vyplynout na povrch až po několika letech. Společně s Borůvkou se vracíme do jeho kriminalistických začátků. Řešil tehdy případ zmizelé Květuše Řeřichové, úřednice České spořitelny. Ta údajně s dvaceti tisíci korunami českými a celým svým nevelkým majetkem v malém kufříku nelegálně překročila hranice vlasti a vydala se na západ za svým otcem a bratrem, kteří toho času žili v New Yorku zcela jiným životem. V závěru povídky se však ukázalo, že vše bylo úplně jinak... Květuše se stala obětí velice ošklivé, důkladně promyšlené a chladnokrevně provedené vraždy. Vrah mrtvé dívce skalpoval vlasy, její hlavu uvařil, aby se tak zbavil masa a zabránil

tak

odhalení

totožnosti.

Netušil

však,

že

pokrok

v moderní

kriminalistice šel velice kupředu. Naši kriminalisté zas do poslední chvíle netušili, že by tak zrůdného činu byl schopný ředitel České spořitelny. Jako

druhý

případ

z politických

důvodů

zařazen

do

kategorie

nevyřešených vražd jmenujme příběh Ornament v trávě. Dvě sedmnáctileté dívky

se

bavily

laškováním

a

flirtováním

s vojáky.

Poslední

setkání

s uniformovaným mladíkem se jim však stalo osudným. Ona uniforma byla majetkem sovětské socialistické armády a voják bral svou úlohu vážněji, než jeho čeští kolegové, s nimiž se dívky setkaly předtím. Případ červených šlí taktéž můžeme zařadit do stejného šuplíku „nevyřešené vraždy“. Tentokrát má čtenář možnost poznat osobu Karla Valtra alias Konráda Waltera. Konrád byl za války kolaborantem. Informace, které věděl o jistých vlivných a vysoce postavených funkcionářích, ho připravily o život. Zpočátku se mohlo zdát, že mu k této „sebevraždě“ bylo zřejmě dopomoženo... Ale i tuto vraždu byli kriminalisté donuceni shrnout „pod stůl“... Fredoledo je pak příběh se zápletkou celkem jasnou a banální. Ondřej Krása se schází se svou bývalou přítelkyní, nyní zadanou, Lídou. Její přítel je zápasník a když se dozví o nevěře své slečny, měl by důvod svého soka zneškodnit. Nejde však o milostný trojúhelník, jak by se mohlo na první pohled zdát. Nešlo tu o vraždu z lásky či žárlivosti - tak to bylo jen nastraženo. Ve skutečnosti byl Ondřej Krása závozníkem komunistického

- 39 -

podniku Cukrovinky. Přišel na podvody, jichž se dopouštěli závozníci, kteří okrádali obchodníky. Jako jediný ze závozníků se však tomuto trendu vzepřel. Potíž byla ale v tom, že byl do těchto krádeží zapleten i ředitel a možná i další lidé a tak bylo nejbezpečnější se onoho rušivého elementu, v podobě Ondřeje Krásy, jednoduše zbavit. Poslední detektivní příběh Piráti radikálně mění poručíkův život. Byl zavražděn starý muž, v jehož bytě je nalezeno odposlouchávací zařízení. Záhy se dozvídáme, že muž odposlouchával své sousedy, jimiž byli staří manželé. Tento pár se staral o svou šestiletou vnučku. Rodiče holčičky emigrovaly do Ameriky. Najali si muže, který měl jejich dceru převézt z Československa do USA. Kriminální policie pracovala důsledně a činu by byla schopná zabránit. V tomto případě nitro poručíka zastínil smysl pro spravedlnost mateřský pud a soucit s rodiči, kteří nemohou být se svým dítětem. Jako milující otec se rozhodl únosu napomoci. Ten byl dokončen a poručík Borůvka Josef byl za tento protivlastenecký čin na patnáct let uvězněn. Jak zněl rozsudek: „Za napomáhání zločinu vzdušného pirátství.“

9. 2 Hodnocení druhé knihy trilogie

Druhý díl volné trilogie Konec poručíka Borůvky píše již autor v kanadském Torontu. Řeší v něm především morální zrání hrdiny v socialistickém Československu, který již odmítá býti poslušným nástrojem státní moci. Jeho svědomí mu čím dál víc velí nezpronevěřit se vlastním morálním hodnotám, což ho přivede až k uvěznění za vlastizradu a vytěsnění na okraj socialistické společnosti. „Povídky v Konci poručíka Borůvky jsou podstatně delší než v prvním souboru. Důvod představují jednak složitější zápletky, jednak hlouběji rozvedená psychologie ústřední postavy, která přemítá o nových politických podmínkách. Nový rys vnášejí také obšírné vsuvky textů z oblasti populární hudby, jež tvoří lyrický, ale někdy i ironický komentář událostí. Některé partie

- 40 -

jsou výrazně - až nebezpečně - sentimentální.“

28

Takto reaguje na druhou

povídkovou knihu o poručíku Borůvkovi Pavel Trenský. A dodává: „Vcelku je druhá

sbírka

ve

srovnání

s prvními

Škvoreckého

projevy 29

krimiliteratury, které sledovaly klasickou formu, méně zdařilá.“

v oblasti I na mě

druhá kniha o Josefu Borůvkovi takto působí. Dle mého názoru si sám autor prostřednictvím hlavního hrdiny vyřizuje své osobní antipatie k režimu v socialistickém Československu. Také Jiří Peňás v recenzi Třicet případů poručíka

Borůvky

vyslovuje

podobný

názor:

„Zde

cítíme

Škvoreckého

outsiderovskou zdrženlivost vůči politickému haurovství „obrodného období“, ale na druhé straně jeho až dávivou nechuť ke špíně normalizace.“

30

Spisovatel se pohybuje pouze v osobní rovině, ztrácí nadhled a některé úseky jakoby přehrávají realitu. S tím koresponduje i názor Pavla Trenského: „Kniha končí v melodramatickém stylu připomínajícím bezostyšně závěr známého filmu Casablanca s Humphrey Bogardem v hlavní roli.“

31

Na tuto knihu nebylo již napsáno tolik recenzí a článků, jako na knihu předchozí, a proto nemohu doložit více komentářů jiných odborníků. Na závěr kapitoly přiložím slova, jež jsou otištěna na zadní straně povídkového souboru. Nakladatel láká čtenáře na tato slova: „Heroická i tragikomická detektivka z konce šedesátých let. - Ve Smutku poručíka Borůvky se v české detektivce objevil typ kriminalisty, jemuž každé odhalení lidské špatnosti a zloby způsobovalo těžkou depresi. Přesto odehrál sérii slavných případů, které patří do základů literární kriminalistiky. V Hříších pro pátera Knoxe Borůvka postoupil

výsluní

detektivního

génia

zpěvačce

Evě

Adamové,

která

rehabilitovala ženskou inteligenci. Třetí ze Škvoreckého knih - Konec poručíka Borůvky - popisuje nešťastné případy, kdy se kriminalista, doktor práv Borůvka, dostane do sítí Státní tajné bezpečnosti, a třebaže zachrání mnohé, sám málem platí cenu nejtvrdší. Pro něj téměř osudný případ ale Borůvka

28 29 30

TRENSKÝ, PAVEL. Josef Škvorecký. Jinočany: H&H, 1995, 1. vydání, s. 144. TRENSKÝ, PAVEL. Josef Škvorecký. Jinočany: H&H, 1995, 1. vydání, s. 144. PEŇÁS, JIŘÍ. Třicet případů poručíka Borůvky. Lidová demokracie, 1993, roč. 49, č. 77,

s. 4. 31

TRENSKÝ, PAVEL. Josef Škvorecký. Jinočany: H&H, 1995, 1. vydání, s. 144.

- 41 -

pojednal ve velkém stylu - elegantně a nelítostně. Dílo patří k živé klasice české detektivky.“ 32 Jako reklamní slogan na knihu, jsou citovaná slova hezká a čtenáře mohou na přečtení skutečně nalákat. Jsou to však slova nadnesená a přehnaná. Nejen v titulu - doktor práv Borůvka - který nakladatel poručíkovi přidělil, ale i v tvrzení, že se jedná o živou klasiku české detektivky. Živou klasikou lze nazvat již zmíněné dílo Karla Čapka. I Smutek poručíka Borůvky by se dal označit slovy „klasika“ české detektivky, nikoliv však Konec poručíka Borůvky.

32

ŠKVORECKÝ, JOSEF. Konec poručíka Borůvky. Praha: Mladá fronta, 1992, 2. vydání,

s. 192.

- 42 -

10. Návrat poručíka Borůvky

„Reakcionářská detektivka“

10. 1 Hodnocení poslední knihy trilogie

Třetí a poslední kniha o Josefu Borůvkovi nemá s díly předcházejícími mnoho společného. Snad jen hlavního hrdinu, který zde však ztrácí na významu. Pro naprosto odlišný styl mě právě tato kniha oslovila ze všech tří nejméně. V této knize Josef Škvorecký dopraví poručíka Borůvku dosti krkolomným způsobem do Kanady. Miroslav Petříček se vyjádřil ke knize ve své recenzi Smutný kriminalista se vrací slovy: „Trochu spletité, trochu přitažené za vlasy, ale co naplat, detektivka je podle Škvoreckého pohádka pro dospělé, a tak se s tím musíme smířit.“

33

Pavel Trenský na třetí díl reagoval takto: „Návrat poručíka Borůvky (s ironickým

podtitulem

„reakcionářská

detektivka“)

je

poslední

knihou

borůvkovského cyklu a formálně je z jeho detektivek nejméně čistá. Škvorecký ji psal zřetelně odlišným stylem než předcházející práce, není to již soubor povídek, nýbrž dlouhý kriminální román o sto šedesáti stránkách. Místo vševědoucího vypravěče užívá autor vyprávění v první osobě. Vypravěčem - a v tomto ohledu je román ojedinělým v celém Škvoreckého díle - není Čech, nýbrž Kanaďan

Neil

Donby.“

34

Poručík

Borůvka

v poslední

knize

trilogie

nevystupuje jako hlavní figura. I přes tuto skutečnost má ale pro rozřešení vraždy lehkovážné dívky rozhodující roli. V knize nalezneme konfrontaci dvou životních

a

dějinných

zkušeností

-

severoamerické

a

středoevropské.

Spisovatel zde tedy využívá znalosti prostředí, s nímž se v Kanadě sžil. Jak píše Jiří Peňás: „Novela působí, jako by se jedna epizoda (onen Škvoreckého wisecrack) odpoutala z Příběhu inženýra lidských duší, nabalila na sebe

33 34

PETŘÍČEK, MIROSLAV. Smutný kriminalista se vrací. Nové knihy, 1993, č. 7, s. 3. TRENSKÝ, PAVEL. Josef Škvorecký. Jinočany: H&H, 1995, 1. vydání, s. 145.

- 43 -

detektivní zápletku a tím i poněkud ztratila na významové naléhavosti.“

35

Toto

tvrzení jistým způsobem koresponduje s názorem Miroslava Petříčka, jenž se v článku Smutný kriminalista se vrací o knize vyjádřil takto: „Škvorecký i tentokrát uplatnil své oblíbené téma - neochotu levicově orientovaných západních intelektuálů uvěřit zkušenostem těch, kdo v zemích pod sovětskou nadvládou na vlastní kůži zažil stalinismus. Odtud nepochopení mezi exulanty z východní Evropy a domácími lidmi, poněvadž tyto zkušenosti jsou prakticky neoddělitelné. Snad i to je důvod, proč Borůvka působí v Torontu ještě o něco smutnějším dojmem než v Praze…“ 36 Pavel Trenský o třetí Škvoreckého knize o poručíku Borůvkovi říká: „Borůvka, nyní zcela do sebe uzavřený, unavený člověk, se objevuje jen v několika málo scénách a ačkoli jeho dedukce vedou k rozšifrování záhady, nikdy nevystupuje jako významnější postava. Jeho přítomnost v zápletce postrádá organické zdůvodnění a Škvorecký tu zcela spoléhá na čtenářovu znalost postavy z předchozích dvou prací. Povrchní role Borůvky působí dojmem, že se autor rozhodl včlenit jej do příběhu až v závěrečných fázích kompozice románu.“

37

Jak bylo a v následujících řádcích bude řečeno,

poručík v této poslední knize zcela „ztratil na významu“. Plně souhlasím s citovanými slovy Pavla Trenského, že kdyby čtenář neznal Borůvku z předchozích knih, nepochopil by, proč právě jeho jméno je uvedeno v názvu knihy. V této knize se již v žádném případě nejedná o hlavního hrdinu.

10. 2 Detektivní zápletka knihy Návrat poručíka Borůvky

V Návratu poručíka Borůvky se s titulním hrdinou a jeho dcerou Zuzankou, nyní Sue, nacházíme v kanadském Torontu. Josef Borůvka je muž důchodového věku, který nikterak neovládá jazyk, ale i to málo, co umí, stačí na to, aby pracoval jako hlídač parkoviště. Jeho dcera pracuje jako 35

PEŇÁS, JIŘÍ. Třicet případů poručíka Borůvky. Lidová demokracie, 1993, roč. 49, č. 77,

s. 4. 36

PETŘÍČEK, MIROSLAV. Smutný kriminalista se vrací. Nové knihy, 1993, č. 7, s. 3.

37

TRENSKÝ, PAVEL. Josef Škvorecký. Jinočany: H&H, 1995, 1. vydání, s. 145.

- 44 -

sekretářka v kanceláři soukromé detektivky, a tím se i náš poručík zapojí do odhalení případu. Nikoli však jako aktivní komisař, ale spíše jako svědek a poradce v situacích, kdy si mladá žena, která řeší svůj první případ, neví rady. Autor své čtenáře přivádí do kanadského Toronta, kde bylo nalezeno mrtvé tělo Heather Donbyové, sestry Neila Donbyho, v domě její přítelkyně Jiřiny McCavishové. Heather byla mladá lehkovážná dívka, jejíž život se točil kolem mužů, alkoholu, večírků a marihuany. Často se její názory rozcházely s názory jejího otce nebo bratra, a tak celkem pravidelně, po nějaké hádce, opouštěla dům a přespávala u své přítelkyně. Stejně tak v onen osudný večer. Neil svou sestru miloval, a tak ho její smrt hluboce ranila. Samozřejmě si přál vypátrat vraha své sestřičky. Neilova snoubenka Sheila Sullivanová založila první soukromou detektivní ryze dámskou kancelář s názvem Sheila´s Shamussesses. Nyní se rozhodla, že tento případ vyřeší a že najde Heatheřina vraha. S vraždami však neměla nejmenší zkušenosti, neboť doposud řešila její kancelář pouze pojišťovací podvody nebo případy nevěrných manželů... Tyto zkušenosti na podobný případ však nestačily. Sheila přijala do své kanceláře novou sekretářku, jistou Sue McLaughinovou, nám známou jako Zuzanka. Přes Zuzanku se pak Sheila a Neil seznamují s Josefem Borůvkou, toho času hlídačem jednoho z Torontských parkovišť. Jiřina McCavishová, Heatheřina přítelkyně, byla českou emigrantkou. V Kanadě se výhodně provdala a založila deník Torontská dáma. Noviny byly psány česky a posílány krajanům do Čech i celého světa. Do pátrání po vrahovi se také zapojuje a zprvu ztrácí na důvěryhodnosti, neboť si často protiřečí. Následně je jednou z nejdůležitějších postav příběhu. Zprvu se snaží svým kanadským přátelům přiblížit politickou situaci v Československu, ti jí však, neznaje místní poměry, naprosto nerozumí. Českých emigrantů je v této detektivce hned několik. Kromě již zmíněných (poručíka, Zuzanky a Jiřiny) ještě Derek Herman, hostinský v Old english pub, Dušan Trčka, český šlechtic a ředitel hotelu Savoy a následně pan Werner von Vogeltanz, údajně emigrant rakouského původu. Poručík do příběhu zasahuje jen okrajově, ale nakonec je to on, kdo svými hypotézami a vyřčenými otázkami dovede vyšetřování ke skutečnému

- 45 -

pachateli. Zjistí se, že Heather byla zavražděna omylem. Měla být zabita paní domu, tedy Jiřina McCavish. Heather byla pouze ve špatnou chvíli na špatném místě. Nájemný vrah totiž nevěděl, jak má jeho oběť vypadat. Bylo mu řečeno, že má zabít ženu v domě na určené adrese. Tak to provedl. Netušil však, že šlo o někoho úplně jiného. A proč měla být zabita Jiřina? Začala se zajímat o věci, o než se zajímat neměla. Tyto věci byly otázkou minulosti a neměly být znovu rozebírány. Chtěla najít vraha svého otce, kterého zabil jistý příslušník gestapa. Onen podezřelý měl abnormálně veliký nos, a proto mu bylo přezdíváno Raťafák. Při zatýkání Jiřinina otce zanechal v bytě mnoho otisků prstů. Jiřinina matka je duchaplně sejmula a doufala, že jí pomohou k označení vraha svého muže a bude moci tuto smrt jednou sama pomstít. Bohužel, toho se nedožila, a tak se Jiřina rozhodla matčino přání splnit sama. Začala po Raťafákovi pátrat. V závěru se dozvídáme, že Raťafákem byl ve skutečnosti pan von Vogeltanz. Rozhodl se žít v Kanadě novým životem spořádaného člověka. Protože chtěl zahladit veškeré stopy své minulosti, najal si člověka, který měl zavraždit Jiřinu McCavishovou. Kniha končí „happy endem“, tedy svatbou Sue a Maca McLaughinových, kteří si chtěli obřad zopakovat, jelikož ten první v Československu nebyl veselkou v pravém slova smyslu. U této příležitosti se sešli všichni, kteří byli zapleteni do vyšetřování po mrtvé Heather Donbyové, tedy téměř všechny důležité postavy příběhu. Samozřejmě bez pana von Vogeltanze, neboli Raťafáka.

- 46 -

11. Postava Velkého detektiva

Josef Škvorecký jako Chandlerův překladatel byl ovlivněn následující charakteristikou, kterou Raymond Chandler ve svém eseji přisuzuje postavě detektiva: „Je hrdinou, je prostě vším. Musí být skrz naskrz mužem, musí být mužem prostým, ale i výjimečným. Musí to být, abych užil celkem otřepané fráze, muž cti - instinktivně, nevyhnutelně, aniž si to uvědomuje, a rozhodně aniž o tom mluví. Musí to být ten nejlepší muž ve svém světě a musí být dost dobrý pro všechny ostatní světy. Jeho soukromý život mě celkem nezajímá: není ani eunuch, ani satyr. Jistě by dokázal svést vévodkyni a jsem přesvědčen, že by neublížil panně. Jestli je čestný v jednom, je čestný ve všem. Je poměrně chudý, jinak by nebyl detektivem. Je prostý, jinak by nemohl chodit mezi prosté lidi. Dokáže rozpoznat povahu druhých, jinak by se nevyznal ve svém řemesle. Od nikoho nepřijme nepoctivé peníze a od nikoho se nedá urážet, aniž by se patřičně chladně neohradil. Je vlk samotář a jeho hrdost tkví v tom, že s ním jednáte jako s hrdým člověkem, neboť víte, že by vás jinak mrzelo, že jste se s ním kdy setkali. Mluví jako člověk své doby s drsným humorem, s živým smyslem pro komiku, s odporem k přetvářce a s pohrdáním malichernostmi. Naše příběhy jsou dobrodružství tohoto muže při hledání skryté pravdy, a nebyla by dobrodružstvím, kdyby nepotkávala muže stvořeného pro dobrodružství. Je to muž překvapivě jasnozřivý, ale právem, protože tato vlastnost přináleží světu, v němž žije. Kdyby bylo dost takových lidí jako on, byl by svět velmi bezpečným místem k životu, a nebyl by přitom příliš nudný, takže by stálo za to v něm žít.“ Původní z anglosaské

profesí

byl

literatury.

Josef

38

Škvorecký

Překládal

a

překladatel,

doslovy

a

opatřoval

to díla

především předních

amerických autorů, z nichž jmenujme například Raymonda Chandlera, Ernesta Hemingwaye, Williama Faulknera aj. Josef Škvorecký se ve svém díle inspiroval především představitelem „drsné školy“ Raymondem Chandlerem, zakladatelem detektivního žánru

38

CHANDLER, RAYMOND. Prosté umění vraždy. In CHANDLER, RAYMOND. Poslední

útočiště. Praha: Odeon, 1967, 1. vydání, s. 23.

- 47 -

Edgarem Allanem Poem a představitelem ztracené generace Ernestem Hemingwayem. Jistou inspiraci najdeme i v díle Dorothy Sayersové či pátera Knoxe. Všechny tyto velikány světové literatury „důvěrně“ zná. V tom je právě ona „dokonalost“

poučeného

a

zkušeného

překladatele,

jímž

Škvorecký

bezesporu je. Jak bylo již řečeno, Josef Škvorecký je nejen překladatelem anglosaské literatury, ale také jejím teoretikem. V doslovech jeho překladů pak nacházíme

pozoruhodné

poznatky.

Škvorecký

například

mluví

v knize

Nápady čtenáře detektivek o autorovi a zamýšlí se nad postavou jeho detektivního hrdiny. V těchto úvahách jsou však obdobné myšlenky, které následně čteme v jeho vlastních detektivních příbězích. Kolikrát máme pocit, jako by mluvil o svém vlastním hrdinovi. To je patrné například v doslovu k Chandlerovým detektivkám: „A právě z tohoto rozporu dvou pojetí hry rodí se zvláštní melancholie, čestný a hluboký Marlowův smutek. Je to vlastní smutek Ameriky, jejích myslících, dobrých lidí. Smutek skeptického poznání světa a zároveň smutek odmítnutí hrát s sebou. Smutek všech intelektuálů, kteří dobře pochopili nemožnost nemožného, a přesto o ně nepřestali usilovat.“

39

Existuje

tedy jistá paralela mezi smutkem Phila Marlowa, detektivem o němž psal, a smutkem Josefa Borůvky, jehož Škvorecký sám stvořil. Autor je počátkem sedmdesátých let teoreticky, prakticky, ale i lidsky vyzrálý k tomu, aby vytvořil postavu vycházející z českého prostředí a české mentality, mající však mentálně charakteristické rysy některých autorových oblíbených hrdinů. Vzniká tak hrdina, který by se mohl označit jako „český Phil Marlowe“, přičemž mu byl vzorem Chandlerův „velký detektiv“. Ve Škvoreckého detektivních příbězích o poručíku Borůvkovi dochází u mnoha povídek k syntéze obou pojetí detektivky (logického a moderního). Logické pojetí je inspirováno stylem Edgara Allana Poea, moderní pojetí přístupem Hammetovým a Chandlerovým. Posledním dílem mozaiky podílející se na charakteru detektivky, která je pro Škvoreckého typická , je i krátké a rychlé 39

ŠKVORECKÝ, JOSEF. Doslov. In CHANDLER, RAYMOND. 3x Phil Marlowe. Praha: Odeon,

1967 s. 649.

- 48 -

vyjadřování s užíváním slangových výrazů a realistického popisu stylu hemingwayovského. V komunistickém

prostředí

nemohl

vzniknout

elegantní

pohledný

gentleman typu Phila Marlowa. Nebylo by to pochopeno ani cenzurou, ani čtenáři. Vzniká tedy typicky český antihrdina, nedetektivní detektiv soudruh Josef Borůvka. Zde nastává zajímavý rozpor mezi předlohou (Chandlerem) a postojem autora samotného. Intelektuál Chandler vytvoří hrdinu zidealizovaného, tak, jak by on sám chtěl vypadat, hrdinu lepšího, než je on sám. To odpovídá americkému způsobu myšlení. Škvorecký vytváří v českých poměrech hrdinu, který je naopak horší a ošklivější. Což je naopak typicky český přístup. Jiří Marek v článku Plný stůl detektivek charakterizuje Škvoreckého detektiva slovy: „Soubor Smutek poručíka Borůvky Josefa Škvoreckého je skutečnými

povídkami-detektivkami,

spjatý

figurou

obtloustlého

Bubliny-Borůvky. Autorovi se podařilo tím kontrastním typem detektiva sepnout povídky do jedné roviny. Jeho detektiv je obměna pana Holmesa a je to figura milá a domácí, i když se patrně nestane světovou.“ 40 Hrdinu-detektiva (jeho charakter, vývoj postavy) z pera Josefa Škvoreckého výstižně charakterizuje výrok Pavla Trenského: „V prvních dvou knihách je Borůvkova přítomnost integrální součástí zápletky, jako je tomu v typických povídkách se „slavným detektivem“, jako jsou Holmes nebo Poirot. V pozdějších pracích je význam Borůvky jako postavy daleko menší. Hrdina sám je zobrazen v tradici důmyslného, ba geniálního muže, který však má jisté charakterové vady, jež se projevují zvláště v jeho soukromém životě. Není fascinující osobností, nýbrž je to v podstatě plachý člověk, zevnějškem vůbec ne impozantní; je malého vzrůstu a obtloustlý se všemi fyzickými příznaky středního věku. Kvůli zavalité postavě mu kolegové přezdívají Bublina. Doma je pod pantoflem a také jeho děti ho příliš nerespektují. O ženy se sice zajímá, ale nemá dost odvahy aby s ne s nimi sblížil, i když je k tomu povzbuzován. V tradici slavného detektiva je čtenář schopen podle vzezření rozpoznat, kdy se Borůvka blíží k vyšetření záhady; je to výraz „smutku“ v jeho tváři, který má ještě jiný význam: jeho osobnost poznamenává notná dávka melancholie. Tento 40

MAREK, JIŘÍ. Plný stůl detektivek. Impuls, 1967, č. 3, s. 205 - 207.

- 49 -

svým způsobem geniální člověk, jenž snadno řeší jeden problém za druhým, je jakýmsi druhem počestného blázna, smutným sentimentálním klaunem, ztraceným uprostřed ruchu a zmatku života. Jakkoli nepochybně vznikl pod vlivem angloamerických vzorů, je tento neheroický hrdina specificky českou postavou vzhledem, chováním, životní filozofií.“ 41 V české detektivní próze nalezneme známější detektivy a policisty, jako jsou Markův rada Vacátko z Hříšných lidí města pražského nebo v novodobé detektivní české literatuře kapitán Exner Václava Erbena. Do povědomí českých čtenářů se poručík Borůvka však nezapsal do té míry, jako jeho populárnější kolegové. Roli tu hraje především doba, ve které dílo vznikalo, a osobní a politické osudy autora. Poručík Josef Borůvka je i přes tuto skutečnost pro Škvoreckého a jeho čtenáře Velkým detektivem. Stejně jako pro Raymonda Chandlera Phil Marlowe, pro Arthura Conana Doyla Sherlock Holmes nebo pro Agathu Christie Hercule Poirot.

41

TRENSKÝ, PAVEL. Josef Škvorecký. Jinočany: H&H, 1995, 1. vydání, s. 140.

- 50 -

12. Další postavy Škvoreckého povídkové trilogie

Charakterizujme stručně i další ústřední postavy, se kterými se Borůvka setkává jak v životě profesním, tak soukromém. Přestože ostatní postavy nejsou tak důležité a nevyskytují se ve všech dílech trilogie, určitě některé z nich stojí za zmínku. Tyto vedlejší postavy mají velký vliv na postavu hlavní, a to, jak se k poručíkovi chovají, jak s ním jednají a jaký je mezi nimi vztah se projevuje i na protagonistovi. Dcera hlavního hrdiny Zuzanka je pro poručíka nejdůležitějším členem rodiny. Zuzanka je zde autorem nejvíce popisována, a to již od dětského věku. Jako jediná postava se vyskytuje ve všech třech knihách. V první knize Smutek poručíka Borůvky je Zuzanka studentkou na gymnáziu. Studium není to, co v životě upřednostňuje, což se také projevuje na jejích studijních úspěších. Raději poslouchá hudbu, dívá se na televizi a nebo tráví svůj volný čas s přáteli, nejlépe opačného pohlaví. I když jí tyto styky poručík mnohdy zakáže, jeho nedůslednost v rodičovských příkazech Zuzanku nikterak neomezuje. Jakýmsi sblížením je poručíkovi a jeho dceři výlet do Itálie, kde si poručík uvědomí, že jeho dcera už je dospělá. Že je to krásná mladá dívka, která nemá nouzi o nápadníky. A také, že je velice bystrá a má i jistý talent pro odhalení vražd. Právě ona mu byla velice nápomocná při řešení případů v Itálii. Nejvíce se s poručíkovou dcerou seznamujeme v knize druhé. Zde je studentkou na vysoké škole. Náhle však otěhotní. O dítě se stará sama. Když potká Američana Maca McLaughlina, zamiluje se do něho a ví, že tato láska je na celý život. I přes dlouhé odloučení, jsou si věrní a vydrží na sebe čekat. Ve třetím díle je Zuzanka pětadvacetiletá mladá žena, která se snaží v Torontu najít práci. Což se jí také podaří. Ne nepodstatnou součástí Zuzančina vzhledu jsou její zelené oči. Ty hrají svou roli i v jejím životě, potažmo v životě poručíkově. Důležité je totiž zjištění, že Zuzanka zřejmě není poručíkovou pravou dcerou. S tímto názorem se setkáváme v závěru první i druhé knihy. V té první je nositelkou myšlenky jistá příslušnice s drdolem, která po rozhovoru s poručíkem došla ke smutnému zjištění: „Věděla, jak velice je nepravděpodobné, aby žena se šedivýma očima a modrooký muž měli spolu

- 51 -

dceru s očima jako zelenooká kočka.“

42

Druhá kniha končí podobnou

myšlenkou. Tentokrát na základě rozhovoru Zuzanky s jistou poručíkovou plavovlasou přítelkyní: „Víš, von to neni můj táta.“[...] „Je to prakticky vyloučený. Modrookej chlap s šedovokou ženskou, dyby se postavili na hlavu, tak spolu nezploděj kočku, jako jsem já.“ [...] „Ale stejně je to můj táta. Lepšího jsem mít nemohla.“

43

Otázkou zůstává, zda o této skutečnosti poručík věděl, či nikoliv. Další postava, která hrála v poručíkově životě velice důležitou roli, je bezesporu Lucie Borůvková, jeho žena. Ovšem charakteristika této ženy v knize příliš popsaná není a setkáváme se s ní velice zřídka. Na druhou stranu o její přítomnosti stále víme. Paní Borůvková, je o mnoho let mladší než poručík a byla kdysi jeho žákyní. Jak jsme se dozvěděli už z posledních Zuzančiných slov, je všem jasné, že jako mladá dívka se nebránila příležitostným mužským známostem. Z jedné této známosti zřejmě vznikla i její dcera, ovšem paní Borůvková je slušná paní a dobrá matka od rodiny. Kromě toho také víme, že měla veliký smysl pro poslední módu a přivydělávala si občasným šitím pro známé. Byla to elegantní šedooká dáma. Třetí a nejmladší člen rodiny Borůvkových, syn Josef, je postavou nepodstatnou. A blíže necharakterizovanou. Důležitou roli v prvních dvou sbírkách hraje praporčík Pavel Málek. Postavu můžeme označit jako Borůvkova Watsona. Praporčík Málek se nejprve jeví jako ambiciózní a horlivý policista. Zpravidla se mu tato unáhlenost nevyplácí, neboť se tím shazuje jak u poručíka, tak i u čtenáře samotného. V druhém díle se více politicky angažuje a často se snaží poručíka usměrňovat. Málek Borůvku obdivuje a považuje ho v určitých chvílích za svůj vzor, ale vzápětí ho nesnáší. Jedna z příčin je mladá kolegyně, jež stojí o poručíkovu náklonnost. Málek představuje prototyp lehce omezeného člověka nahrazující nedostatek inteligence a vlastních názorů socialistickou disciplínou, již získal na stranických školeních. 42

ŠKVORECKÝ, JOSEF. Smutek poručíka Borůvky. Praha: Mladá fronta, 1966, 1. vydání,

s. 278. 43

ŠKVORECKÝ, JOSEF. Konec poručíka Borůvky. Praha: Mladá fronta, 1992, 2. vydání,

s. 190.

- 52 -

Epizodní postavou první povídkové knihy je příslušnice VB Eva. Jakmile nastoupila

ke

kriminální

policii

na

oddělení

vražd,

pracovala

jako

zapisovatelka a asistentka poručíka Borůvky. Pro svého nadřízeného měla slabost. Také z poručíkovy strany šlo o určitý zájem. Přes nesčetné hovory mezi nimi, nikdy nedošlo k intimnímu sblížení. V Návratu poručíka Borůvky je důležitou postavou Kanaďan Neil Donby. Neustále se snaží vypátrat vraha své zabité sestry. Neil tráví svůj volný čas pitím whisky, hraním golfu a squashe. Jeho dlouholetá přítelkyně Sheila je příslušnice feministického hnutí, liberálka, která je však ve skutečnosti velice naivní. Ve snaze realizovat své feministické idey a postavit se na roveň mužům, založila si soukromou detektivní kancelář. Její způsob vyšetřování je však zmatený a neprofesionální. Bez pomoci druhých by záhadu nikdy nebyla schopna vyřešit.

- 53 -

13. Komparace všech dílů trilogie

Škvoreckého detektivní prózy spojené do trilogie o poručíku Borůvkovi se výrazně liší námětem, místem, strukturou, pojetím i jazykem. První dvě knihy jsou povídkovými soubory o několika uzavřených příbězích, které spolu víceméně nesouvisí a zpravidla na sebe nenavazují. Spojuje je pouze ústřední postava detektiva Borůvky. Obě knihy jsou psány „er-formou“ a hlavní hrdina je ve všech povídkách fyzicky přítomen. Poslední díl triptychu o poručíku Borůvkovi je svou strukturou, stylem i užitým jazykem podstatně odlišný od předchozích dvou dílů. Návrat poručíka Borůvky je psán „ich-formou“ a vypravěčem je Kanaďan Neil Donby. Kniha vychází v roce 1981, což je šest let po druhém dílu. Časový odstup měl vliv na jazykovou stránku. Jazyk je v této knize výrazně ovlivněn angloamerickým prostředím. Narozdíl od prvních dílů obsahuje více slangových výrazů, často i vulgarismů,

a

obsahově

reprodukuje

zákulisí

organizovaného

zločinu.

Přichází i problematika drog a přemíra sexuálního i brutálního balastu, který se v prvních dvou knihách nevyskytuje. Kniha občas působí přepjatě a akčnost, přemíra postav a rychlé změny situací jdou na úkor literární kvality. Tato kniha je již psána pouze moderní formou výstavby detektivního románu. Další odlišností je to, že hlavní protagonista nemá v Kanadě žádné oficiální postavení

a

místo

pozice

hlavního

vyšetřovatele

zastává

pouze

roli

pozorovatele, nebo příležitostného rádce. Jak bylo již naznačeno, jednotlivé sbírky se liší i užitým jazykem. V prvních dvou sbírkách, jejichž jazyk je obdobný,

se autor drží víceméně

pravidel spisovné češtiny, nebo v dialozích užívá mluvu hovorovou. Jde o jazyk českému čtenáři blízký, o obecnou češtinu, jež je užívána u všech soudobých knih. Naopak třetí kniha má jazykové prostředky zcela odlišné. Pořád se jedná o češtinu, nikoli však o češtinu spisovnou. Spíše o češtinu, která by se ráda povznesla na úroveň angličtiny. Autor používá mnoho slangových a nespisovných výrazů. Objevují se zde často i anglické výrazy, které však nejsou psány ve své správné anglické podobě, ale jsou počeštěny. V detektivní trilogii Josefa Škvoreckého můžeme nalézt podrobnou psychologizaci postav. Činy pachatelů nejsou bezděčné, ale odvíjí se od jejich

- 54 -

předchozí životní zkušenosti. Josef Škvorecký vykresluje různé charaktery. Zločinci jsou většinou lidé nešťastní, kteří se nedokázali vyrovnat se svým osobním problémem. Tituly všech tří knih jsou protagonistické a ve všech knihách je tedy stejná ústřední postava. Ve Smutku poručíka Borůvky hraje důležitou úlohu onen zmíněný poručíkův „smutek“. Jde o smutek nad zmařenými lidskými životy, smutek nad lidskou krutostí a zároveň i smutek nad soudobou politickou situací. Titul Konec poručíka Borůvky vypovídá o tom, že kriminalistova kariéra u VB je ukončena. Poslední titul Návrat poručíka Borůvky napovídá, že i v této knize protagonista hraje důležitou roli. Autor názvem knihy upozorňuje, že poručíkova kariéra Koncem poručíka Borůvky neskončila. Titul je však poněkud nepřesný, neboť Josef Borůvka již v této knize není poručíkem, ale obyčejným občanem. Po předchozích dvou knihách, a také podle titulu čtenář od detektiva očekává víc, než mu autor ve skutečnosti nabídne. V poslední knize trilogie se setkáváme se značným nepochopením české mentality a vůbec celého politického uspořádání československého státu Kanaďany. Ti nedokáží pochopit, co je to v pravém slova smyslu komunismus a ani fakt, proč lidé emigrují. Škvorecký,

ačkoli

je

sám

v roli

emigranta,

skupinu

zahraničních

emigrantů v Kanadě spíše paroduje, zesměšňuje a ponižuje. Staví je do rolí jednodušších lidí a Kanaďané jimi do jisté míry pohrdají. Na druhou stranu je tento rys možné chápat tak, že nechápaví jsou právě Kanaďané. Mohlo by se zdát, že je v jisté pozici představil jako lidi nevzdělané. Například nevědí, co je to Evropa, nevědí, kde se nachází. Nedokáží si představit, že lidé žijí v nesvobodě a mohou být za své činy a názory stíháni. Škvorecký zaujímá při psaní své trilogie zajímavý postup. Zatímco ve většině příběhů detektivní literatury se stává, že detektiv kvalitativně roste, Borůvka se vytrácí. Škvoreckého poručík jakoby stál na opačném konci svého vývoje. Je typem detektiva, jehož účast na vyšetřování se s přibývajícími díly zmenšuje. Oleg Sus ve svém článku City a konstrukce, v němž reaguje na první díl Smutek poručíka Borůvky, vyslovil přání: „Dej bože, ať Škvorecký neudělá ze

- 55 -

svého Borůvky petrifikovanou postavu pro x dalších variant.“

44

Jako by autor

těchto slov předem tušil, že pokračování Borůvkovských příběhů nedosáhne kvality první sbírky.

44

SUS, OLEG. City a konstrukce. Host do domu, 1967, č. 7, s. 66 - 67.

- 56 -

14. Závěr

Tato bakalářská práce se zabývala trilogií Smutek poručíka Borůvky, Konec poručíka Borůvky a Návrat poručíka Borůvky. Snažila se postihnout myšlenkový, morální, politický, ale i čistě lidský vývoj hlavního hrdiny v kontextu jeho životních osudů na ploše dvaceti let. Vyvíjí se autor, vyvíjí se doba, vyvíjí se ekonomické i politické konsekvence a nutně se proto vyvíjí i hlavní hrdina. Josef Škvorecký zde prostřednictvím kriminální zápletky vzkazuje pozornému čtenáři i své dojmy, pocity, frustraci z vykořenění, pocity z emigrace a sleduje i hlubší společenské a morální cíle. Josef Škvorecký prostřednictvím četby detektivních příběhů sice unikal od syrové reality, avšak jeho vlastní detektivní tvorba není vůbec úniková. Je zřetelné,

že

se

jednotlivé

složky

trilogie

kvalitativně

liší.

Z hlediska

vypravěčského stylu můžeme soubor povídek celé trilogie bezpochyby zařadit mezi kvalitní literaturu. Josef Škvorecký byl po celou svoji detektivní tvorbu ovlivněn třemi velikány

detektivní

literatury:

Karlem

Čapkem

v českém

prostředí,

Raymondem Chandlerem a Dashiellem Hammettem v prostředí anglosaském. Dokonalá znalost českého prostředí, jazyka, národní duše a její kultury jej vede v knize Smutek poručíka Borůvky k oslavě obyčejného člověka, jeho práce, života a lidskosti. Chandlerův Phil Marlowe je v počátcích autorovy detektivní tvorby pouhý hrdina z jiného světa, který nemůže být v této době fabulačně, jazykově, vlastní tvorbou ani jinak následován. Tyto Škvoreckého vnitřní mantinely mezi Čapkem a Chandlerem jsou pro kvalitu díla podstatné a rozhodující. Čím víc jsou tyto hranice rozvolňovány, tím více klesá autentičnost, ale i kvalita díla. První kniha trilogie - Smutek poručíka Borůvky - nejvíce vychází z českého prostředí. Vyznačuje se lehkostí, literární kvalitou a smyslem pro dějový spád. Pravidla žánru jsou zde disciplinovaně a obratně naplňována. Tato kniha je také nejvíce onou klasickou, tradiční detektivkou. Rozvolnění výše zmíněných vnitřních literárních mantinelů vede ve druhém díle k sentimentalitě a k osobnímu vypořádání se autora s režimem. Osobní životní zklamání po

- 57 -

autorově nucené emigraci se příliš promítá do příběhu, a to na úkor logiky a věrohodnosti děje. Třetí díl se snaží rychle vyjádřit vše, co bylo autorovi dlouhou dobu odpíráno. Původní hranice se úplně ztrácejí, mění se i stavba díla a způsob a forma vyprávění. Bezbřehou svobodu jakoby autor nedokázal lucidně zkrotit. Přiblížení se svým vzorům z angloamerického prostředí paradoxně vede k omezení kvality. Niterně „geneticky“ zůstává autor Čechem a fyzické přesazení do jiného prostředí, kterému sice zdálky jazykově, intelektuálně a kulturně rozumí jdou na úkor autentičnosti díla. Josef Škvorecký zejména v první knize ctí disciplinovaně zákony žánru, neboť „pokrok“ ve stavbě detektivky mu je vnitřně cizí. Spisovatel netvoří postavu detektiva tak, jak je to typické pro ostatní spisovatele detektivních příběhů, tedy hrdinu vševědoucího. Hlavní hrdina, detektiv, je především prostý člověk s veškerými klady i zápory. Také vývoj postavy není klasický, neboť z hlavní postavy v první a druhé knize se stává postava vedlejší v knize třetí. Na závěr této práce bych ráda vyslovila ještě jeden osobní názor. Nelze se ubránit pocitu, že hlavní postava má některé autobiografické rysy a praporčík Málek

rysy

omezených

tupců

vedoucích

tehdejší

společnost.

Žít

v nesvobodném světě s takovými lidmi - to je další střípek do mozaiky smutku detektiva Josefa Borůvky, ale i další důvod k emigraci spisovatele Josefa Škvoreckého.

- 58 -

15. Literatura

Primární literatura:

ČAPEK, KAREL. Povídky z jedné kapsy, Povídky z druhé kapsy. Praha: Československý spisovatel, 1964, 6. vydání, 281 s.

DOYLE, ARTHUR CONAN. Pes baskervillský. Praha: SNDK, 1964, 2. vydání, 207 s.

CHANDLER, RAYMOND. 3x Phil Marlowe. Praha: Odeon, 1967, 1. vydání, 650 s.

CHANDLER, RAYMOND. Poslední útočiště. Praha: Odeon, 1967, 1. vydání, 555 s.

ŠKVORECKÝ, JOSEF. Hříchy pro pátera Knoxe. Praha: Mladá fronta, 1991, 1. vydání, 288 s.

ŠKVORECKÝ, JOSEF. Konec poručíka Borůvky. Praha: Mladá fronta, 1992, 2. vydání, 192 s.

ŠKVORECKÝ, JOSEF. Nápady čtenáře detektivek. Praha: Asociace detektivní a dobrodružné literatury, 1990, 3. vydání, 176 s.

ŠKVORECKÝ, JOSEF. Návrat poručíka Borůvky. Praha: Mladá fronta, 1993, 2. vydání, 144 s.

ŠKVORECKÝ, JOSEF. Smutek poručíka Borůvky. Praha: Mladá fronta, 1966, 1. vydání, 284 s.

- 59 -

Sekundární literatura:

ČAPEK, KAREL. Marsyas čili Na okraj literatury. Praha: Československý spisovatel, 1971, 4. vydání, 182 s.

DOKOUPIL, BLAHOSLAV A KOL. Slovník české prózy 1945-1994. Ostrava: Sfinga, 1994, 1. vydání, 490 s.

HAMAN, ALEŠ. Úvod do studia literatury a interpretace díla. Jinočany: H&H, 1999, 1. vydání, 180 s.

HOLÝ, JIŘÍ. Možnosti interpretace. Olomouc: Periplum, 2002, 1. vydání, 294 s.

HOLÝ, JIŘÍ. Problémy nové české epiky. Praha: Ústav pro českou literaturu AV ČR, 1995, 1. vydání, 127 s.

JELÍNEK, ANTONÍN. Kritický metr na metr knih. Orientace, 1967, č. 1, s. 79 - 83.

JUNGMANN, MILAN. O Josefu Škvoreckém. Praha: Společnost Josefa Škvoreckého, 1993, 1. vydání, 47 s.

JUNGMANN, MILAN. Povídky z třetí a čtvrté kapsy. Literární noviny, 1967, č. 5, s. 4.

KOSKOVÁ, HELENA. Josef Škvorecký. Praha: Literární akademie, 2004, 1. vydání, 226 s.

KOŽEŠNÍK, JAROSLAV A KOL. Ilustrovaný encyklopedický slovník - 1. díl A-I. Praha: Academia, 1980, 1. vydání, 976 s.

- 60 -

KRIŠTOF, VÁCLAV. Josef Škvorecký vypráví. Praha: Společnost Josefa Škvoreckého, 1992, 1. vydání, 47 s.

KRIŠTOFOVÁ,

ZDEŇKA.

Josef

Škvorecký,

Zdena

Salivarová.

Praha:

Komenium, 1990, 1. vydání, 39 s.

LEDERBUCHOVÁ,

LADISLAVA.

Průvodce

literárním

dílem.

Praha:

Nakladatelství H&H, 2002, 1. vydání, 361 s.

MAREK, JIŘÍ. Plný stůl detektivek. Impuls, 1967, č. 3, s. 205 - 207.

MATOUŠ, ILJA. Bibliografie Josefa Škvoreckého I. Doma. Praha: Společnost Josefa Škvoreckého, 1990, 1. vydání, 80 s.

MATOUŠ, ILJA. Bibliografie Josefa Škvoreckého II. Ve světě. Praha: Společnost Josefa Škvoreckého, 1992, 1. vydání, 80 s.

MATOUŠ, ILJA. Bibliografie Josefa Škvoreckého III. Ohlasy ve světě. Praha: Společnost Josefa Škvoreckého, 1992, 1. vydání, 88 s.

MATOUŠ, ILJA. Bibliografie Josefa Škvoreckého IV. Rejstřík. Praha: Společnost Josefa Škvoreckého, 1994, 1. vydání, 75 s.

MENCLOVÁ, VĚRA. Detektivní próza. Čtenář, 1991, roč. 43, č. 2, s. 63 - 65.

MENCLOVÁ, VĚRA A KOL. Slovník českých spisovatelů. Praha: Libri, 2005, 2. vydání, 832 s.

MOCNÁ, DAGMAR; PETERKA, JOSEF A KOL. Encyklopedie literárních žánrů. Praha - Litomyšl: Paseka, 2004, 1. vydání, 704 s.

MUKAŘOVSKÝ, JAN. Studie z poetiky. Praha: Odeon, 1982, 1. vydání, 906 s.

- 61 -

PEŇÁS, JIŘÍ. Třicet případů poručíka Borůvky. Lidová demokracie, 1993, roč. 49, č. 77, s. 4.

PETŘÍČEK, MIROSLAV. Smutný kriminalista se vrací. Nové knihy, 1993, č. 7, s. 3.

SALIVAROVÁ, ZDENA. Rozhovor. Praha: Společnost Josefa Škvoreckého, 1991, 1. vydání, 45 s.

SOLDAN, FEDOR. Móda detektivek. Kulturní tvorba, 11. 5. 1967, s. 5.

SUS, OLEG. City a konstrukce. Host do domu, 1967, č. 7, s. 66 - 67.

ŠKVORECKÝ,

JOSEF.

Detektivky

v mém

životě.

Listy,

2006,

č.

3,

(http: //www.listy.cz/archiv.php)

ŠKVORECKÝ, JOSEF. O nich o nás. Hradec Králové: Kruh, 1968, 1. vydání, 212 s.

ŠKVORECKÝ,

JOSEF;

SALIVAROVÁ,

ZDENA.

Samožerbuch.

Praha:

Panorama, 1991, 1. vydání, 356 s.

TRENSKÝ, PAVEL. Josef Škvorecký. Jinočany: H&H, 1995, 1. vydání, 155 s.

VLAŠÍN, ŠTĚPÁN A KOL. Slovník literární teorie. Praha: Československý spisovatel, 1984, 2. vydání, 471 s.

http://zivotopisyonline.cz/josef-skvorecky.php

http://cs.wikipedia.org/wiki/Josef_%C5%AOkvoreck%C3%

http://skvorecky.com/

- 62 -

16. Resumé

This bachelor thesis deals with detective trilogy of Josef Škvorecký Smutek poručíka Borůvky, Konec poručíka Borůvky and Návrat poručíka Borůvky. All the books are connected by policeman, detective, lieutenant Josef Borůvka. Josef Škvorecký was inspired by world famous authors of detective stories and in the Czech conditions he created person of “Great detective”. This work contains author´s life, his wide literature activities and evaluation, he was given. Because his work deals with detective stories, one chapter is devoted to the conception of detective prose. Furthermore there are chapters describing each book and single detective stories, characteristic of main hero and other important characters as well as comparison of all three books. Lieutenant Josef Borůvka has personality traits of Josef Škvorecký.

- 63 -