Reflexe absolventského výkonu v inscenaci Hamlet: Postava Ofélie V sezóně 2013/14 uvedlo Divadelní studio MARTA pět inscenací, ve kterých účinkovali studenti 4. ročníku činoherního herectví v ateliéru prof. MgA. Iva Krobota a MgA. Lukáše Riegra, Ph.D. Jako první byla předvedena hra Kabaret Hrabal v reţii Iva Krobota, následovala představení Hamlet (reţ. Jolana Kubíková), Peer Gynt (reţ. Juraj Augustýn), Zpověď hochštaplera Felixe Krulla (reţ. Lukáš Kopecký) a Krvavá svatba (rovněţ reţ. Juraj Augustýn). Vybrala jsem si postavu Ofélie ze hry Hamlet, jelikoţ práce na její vytvoření byla pro mne nejintenzivnější ze všech mých absolventských rolí. Hra známého dramatika Williama Shakespeara vypráví o dánském princi Hamletovi, který se vrací ze studií ve Wittenbergu do Elsinoru na pohřeb svého otce a současně na svatbu své matky Gertrudy. Ta si po smrti svého muţe vzala jeho bratra Claudia. Hamlet se dozvídá od ducha svého zemřelého otce o vraţdě, kterou na něm spáchal Hamletův strýc. Claudius nakapal dánskému králi do ucha jed v momentě, kdy odpočíval v zahradě a místo něj pak začal kralovat. Další z hlavních dějových linek provází téma zamilovanosti dvou mladých lidí. Vztah Hamleta k Ofélii. Ofélie je dcerou Claudiova rádce, Polonia, jenţ brání mladému páru v jejich lásce. Příběh končí smrtí všech hlavních postav. William Shakespeare (1564 – 1616) narozený v anglickém Stratfordu nad Avonou patří ke světové špičce autorů divadelních her. Napsal řadu slavných komedií: Sen noci svatojanské, Zkrocení zlé ţeny, Jak se vám líbí, aj. Později se věnoval především tragédiím, mezi nimiţ nejznámější jsou Romeo a Julie, Král Lear, Othello, Macbeth a Hamlet. Ten byl napsán v roce 1601, provází jej několik slavných filosofických monologů, úvahy nad bytím a nebytím člověka, šílenstvím a zdravým rozumem. Alţbětinská tragédie má pět dějství, je zde uplatňována reflexe postav hrajících a hraných (divadlo na divadle) a vedle prvků tragických se vyskytují ironické a cynické pasáţe.
Tvůrčí tým Reţie a dramaturgie: Jolana Kubíková Scéna a kostýmy: Martin Ondruš Choreografie: Ladislava Košíková Hudba: Zdeněk Král Šerm: Libor Olšan Osoby a obsazení: Hamlet:Vojtěch Říha Ofélie: Sarah Haváčová nebo Táňa Malíková Claudius: Zbyšek Humpolec Polonius, Hrobník, Fortinbras: Jan Řezníček Gertruda: Lucie Ingrová nebo Ida Sovová Laertes, Guildenstern: Libor Stach Horatio: Jakub Rek Divadelní královna/vedoucí chóru: Alţběta Vaculčiaková Rosencrantz: Viktor Zavadil Osric: Jakub Urbánek Diavadelní král/Cornelius: Adam Mašura Divadelní padouch/Voltemand: Martin Hudec Kněz: Petr Neméth Chór: Šárka Býčková, Kristýna Hulcová, Tereza Slámová Mrtvý král Hamlet: Jaroslav Tuček Malý Hamlet/Ofélie: Jáchym/Isabela Královi Premiéra proběhla 27. října 2013, představení trvalo 2 a půl hodiny včetně přestávky.
Dramaturgie, scéna, hudba, alternace Jolana pouţila překlad Jiřího Joska a jeho text do jisté míry upravila a zkrátila. Doplnila jej především o výstupy chóru, který sledoval a komentoval dramatické dění většinou lyrickým textem. Jolana si našla hlavní téma Hamleta v bezstarostném chlapci studujícího v Německu, kterého okolnosti donutili změnit se v trestajícího mstitele ve svém dánském království. Pro jihomoravskénovinky.cz dodává: „Musí si z tašky vytáhnout knihy, desky a cédéčka namísto studentských pomůcek do ní vložit zbraně a dýku. Bude ho to stát život. Hamlet ale reflektuje tento těžký úkol a umírá připravený.“ Zřejmě také proto vybrala do role Hamleta mého spoluţáka Vojtěcha Říhu, který je velice pohledný a po celé studium na JAMU vypadal v ročníku nejmlaději. Jolana se postarala se o dramaturgii celé hry. Jelikoţ nechtěla vynechat ţádnou postavu, musela se poohlédnout po jiných studentech vzhledem k mnoţství figur. Vyuţila proto posluchače druhého ročníku činoherního herectví v ateliéru doc. Mgr. Aleše Bergmana, Ph.D., kteří do značné míry ovlivnili průběh zkoušení, zejména co se týče časového harmonogramu. V druhé půli představení se na scéně objevily Jolaniny děti, které doplňovaly lyrické obrazy hry. Jolanina úprava Hamleta se téţ projevila v něţných monolozích Ofélie před jejím utopením. Do jejich úst vloţila symbolické texty francouzských moderních básníků, čerpala například z Paula Verlainea. Ducha starého Hamleta naopak nezahalila do mystického zobrazení, nevyuţila ţádných symbolů, ale obsadila do něj stařičkého herce Jaroslava Tučka, coby ztraceného, celoţivotně bloudícího tuláka. Jolanin Hamlet se drţel základního děje, byl jednoduchý a divácky srozumitelný. Co se týká způsobu reţie, byla mnohdy chaotická, málo konkrétní a otevřená jako poezie Prokletých básníků. Dávala nám hercům velký prostor pro zkoušení a samostatné hledání. Právě díky ní jsem si postupem času dokázala pojmenovat své přednosti a herecké nedostatky a našla si „svoji křehkou Ofélii.“ O kostýmy a výpravu inscenace se postaral Martin Ondruš. Hrálo se na kukátko. Scénu šikovně rozdělil na tři prostory, přičemţ jeden se pohyboval „před hradem Elsinoru“, druhý na jevišti – zde se odehrávala většina děje. Třetí prostor, zadní část jeviště, zastupoval nereálný svět, odkud vybíhal chór coby hlasy ze záhrobí v hlavě Hamleta. Rovněţ vycházel z tohoto místa duch mrtvého otce, vyjevovaly se tu obrazy malých dětí „Hamletka a Ofélky“ a v neposlední řadě se prostor stal cílovou zastávkou Ofélie, kde došlo k jejímu utopení. Martin postavil na scénu dvě velké bílé pojízdné krychle a v průběhu hry nechal ze shora sjíţdět tři bílé rámy. Scéna byla vesměs prázdná, coţ nám hercům umoţňovalo pohybovat se, kde jsme potřebovali, nic nás neomezovalo. To se ovšem nedá napsat o kostýmech. Králův plášť
Zbyškovi překáţel a v naší společné scéně, kdy mě vysazuje na hranu jeviště, mu neustále padal. Kostým Ofélie nebyl nijak zvlášť dívčí, naopak bych jej označila jako staropanenský. Moc nepodporoval Oféliinu naivitu. Nicméně ve fázi „šílené Ofélie“ bylo prakticky jedno, co měla na sobě, a tak roztrhané volné šaty mi naopak pomáhaly cítit se uvolněně. Hudbu sloţil Jolanin manţel, Zdeněk Král. Jeho písničky měly komediální charakter a odlehčovaly celou shakespearovskou tragédii. Inscenace končila Fortinbrasovým výstupem v roli Jana Řezníčka, který znechuceně nařídil odklidit mrtvoly a následně vypukla pěvecká a taneční show. Má-li se zkoušet nová inscenace, snad kaţdý herec do poslední chvíle s napětím očekává, jakou roli bude hrát. Alespoň tak tomu bylo v případě zkoušení v Martě. Obsazení jsme se dovídali aţ v den „první čtené“. Skutečnost, ţe si budu moci zahrát jednu z nejslavnějších divadelních postav, byla pro mne vzrušující, ale zároveň velkou výzvou, jelikoţ jsem po prvním přečtení scénáře zjistila, ţe se budu alternovat s Táňou Malíkovou. Necítila jsem zklamání, ale přirozenou obavu z posuzování lepšího uchopení postav. Věděla jsem, ţe s tímto přístupem bych zablokovala tvůrčí proces a ţe takové smýšlení není správnou cestou. Ale poručte svému srdci, kdyţ vám na něčem opravdu záleţí! Díky Bohu alternace s Táňou byla jednou z mých nejlepších zkušeností v Martě a jsem šťastna, ţe naopak práce s ní mě obohatila a naučila vzájemné „partneřině“. U stolu se setkal náš studentský soubor třikrát, Jolana komentovala kaţdé dějství pečlivě připravenými poznámkami. U Ofélie kladla důraz na její citlivou duši, přirovnávala ji k seismografu, který cítí ty nejjemnější vibrace. Ofélie spolu s Hamletem má být nejčistší figurou hry. Popsali jsme její dějovou linku: Ofélie, dcera králova kancléře Polonia, obdrţí milostné dopisy od Hamleta po jeho návratu do Dánska. Je přinucena svým otcem odevzdat dopisy Hamletovi zpět. Uposlechne. K otci se vrací po podivné události, která se stala v jejím pokoji. Hamlet ji přepadl, nicméně nic neučinil a vyběhl jako šílený ven. Ofélie se bojí, nechápe, co stalo. Polonius, aby zjistil příčinu Hamletova šílenství, nastraţí s králem past. Pouţije k ní svoji dceru, ta vrací Hamletovi dárky, které od něj kdysi dostala. Hamlet se jí sprostě vysměje a pošle ji pryč. Ofélie je nešťastná, domnívá se, ţe definitivně přišla o svoji lásku. Její osud končí tragickým utopením.
Sedm obrazů Ofélie V chodbách Elsinoru – Ofélie se ocitá poprvé na jevišti, za lyrického doprovodu chóru prohází kolem Hamleta. Jejich první a zároveň poslední setkání, kdy jsou sami a nikým
nerušeni. Moţnost uvědomění si ryzí lásky. Ofélie při vběhnutí křikne pouze: „Hamlete.“ V představách vidí Hamleta, který ji objímá. Laertes – následně po „běhání v chodbách Elsinoru“ přichází Oféliin bratr. Snaţí se jí vyvrátit Hamletovy láskyplné city, které chová vůči Ofélii. Sází jí klíny do hlavy o ztrátě cti. Oféliin přátelský vztah k Laertovi opadá. Příchod Polonia – v této scéně se Ofélie svěřuje svému otci o lásce, jiţ chová k Halmetovi. Můj/Oféliin vztah k Poloniovi se vyvíjel po celou dobu zkoušení a došel k radikální proměně. Zprvu se mi jevil Polonius jako velký despota. Vnímala jsem ho jako „oko Big Brothera“, které mě a mého bratra Laerta neustále hlídá. Hledala jsem historii postavy, ze které jsem se snaţila vycházet. Ofélie chtěla muţe, který by byl opakem Polonia, a proto se mimo jiné zamilovala do něţného a hodného Hamleta. Jako zdroj inspirace mi slouţila kníţka Vyhnání Gerty Schnirch od Kateřiny Tučkové. V tomto románu je dívka vychovávána fašistickým otcem. Na základě těchto okolností měla moje Ofélie z otce aţ panický strach. Kdyţ sálem zazněla první věta adresovaná Poloniovi: „Týkalo se to prince Hamleta.“, svěřovala jsem se kajícně jako ve zpovědnici. Nicméně replika byla neadekvátní. Honza nebyl dostatečně přísný. Změnila jsem tedy přístup a začala mít otce ráda. To byl důleţitý fakt, který proměnil atmosféru situace. Větu „Týkalo se to prince Hamleta.“ jsem na zkoušce prohodila jakoby nic, jindy jsem ji zkusila říci mírně vychloubavě. Stále jsem zůstávala poslušná, ale mohla jsem si po čas hry dovolit více vzdorovitosti. Ofélie byla hodná tátova dcera, ale uţ ne zakřiknutá puťka, jak jsem ji měla „postavenou“ dříve. Hamletův výjev – Scénu otevřel šílený tanec Ofélie, která přiběhla jakoby v transu na holé jeviště. Začala se otci svěřovat, co právě viděla: „U šití sedím v pokoji a bez klepání vejde Hamlet. Zpola svlečený, … oči vytřeštěné. Popadne mě v zápěstí a pevně stiskne … vyrazí tak strašný vzdech jako by srdce puklo, praskla struna klavíru … a zase odejde“. Monolog jsem říkala staticky s pohledem do diváka. Dostala jsem od Jolany poznámky, abych převzala energii zběsilého Hamleta a znovu proţila, co se před chvílí stalo. Podvědomě jsem měla cítit strach, ţe Hamleta ztrácím, mít vnitřní chvění a „knedlík v krku“. Jolana chtěla pláč. Její připomínky jsem zpracovala, mnohokrát mi při této scéně ukápla slza. Vyuţila jsem rady, kterou mi dal pan učitel František Derfler a to mluvit k oku diváka. Nepopisovala jsem situaci, ale představovala jsem si, ţe mám Hamleta přímo před sebou. Fyzicky jsem cítila jeho doteky a pohledy. Jeho křik mi zacpal uši. Tuto scénu jsem měla velice ráda. Vţdy jsem před ní poslouchala hudbu ze svého iPodu, která mě „hodila“ do konkrétní nálady. Při hledání své Ofélie jsem zaţívala i komické chvíle. Se svým přítelem jsme si zkusili přehrát celou situaci.
Přepadl mě v pokoji, třásl koleny a začal pochodovat kolem mě jako zombie. Nicméně vnitřní obrazy z tohoto záţitku jsem vyuţívala během hraní jen částečně. Lest – po události s Hamletem se Ofélie s otcem vydala za králem. Řešila jsem v sobě otázku, proč Ofélie vůbec za otcem běţela? Zprvu jsem si říkala, ţe musí. Ţe je naučena takové disciplíně, kdy si nemůţe nechat nic pro sebe. Došla jsem k závěru, ţe důvodem není povinnost, ale fakt, ţe z Hamleta má strach a potřebuje útěchu. Nicméně jít ke králi jí bylo proti srsti. Styděla se prozrazovat své osobní věci cizím lidem. V momentě, kdy otec vydal králi milostný dopis od Hamleta, byla jako nahá. Cítila se, jakoby ji zkoumali na lékařské prohlídce. Vrcholné rozhořčení nastalo, kdyţ dopis roztrhali. Polonius s králem Claudiem rozhodli, ţe pomocí Ofélie musí zjistit příčinu Hamletova běsnění, vyslali ji tedy vrátit Hamletovi dárky, které od něj dostala. Po celou tu dobu schůzku sledovali. Ofélie krále Claudia v lásce neměla, posílal ji slizké pohledy, které ji znechucovaly. Naopak ke královně chovala kladný vztah, přímý kontakt měly pouze v této scéně. Neţ ji vyslali za Hamletem, uchopila naléhavě Gertrudu v zápěstí, v jediném gestě k ní vyjádřila svůj postoj v celé hře, v hlavě mi proběhlo: „Královno matičko, neopouštějte mě, bojím se, vy mě máte ráda, smilujte se.“ Být či nebýt – tato známá slova vsadila Jolana do situace, kde se nenachází pouze filosofující Hamlet, ale rovněţ je přítomna i Ofélie. Před vrácením dárků vysadí král Ofélii na rampu jeviště, Polonius ji vnutí do rukou Bibli, aby si nenápadně listovala. Hamlet k ní tiše přistoupí, Ofélie se třese. Bude šílený? Bude jí vyčítat roztrhaný dopis? Hamlet k ní přisedne, zarazí její nervózní listování a uchopí ji za ruku. Ofélie ztuhne, dívá se upřeně do hlediště a slyší:„Je důstojnější trpělivě snášet rány osudu, nebo se vzepřít a skoncovat to navždy. Být, nebýt?“ Jeho tón v hlase ji rázem uklidní. Mluví tiše, klidně. Jeho dotek je něţný, nic jí neudělá. On se na ni nezlobí, má ji rád! Zaposlouchá se tedy do jeho slov, pokládá mu hlavu na rameno a přemýšlí spolu s ním, proč musí přihlíţet veškerému zlu na světě? Zda je nutné trpět „aroganci mocných, posměch blbců, znesvěcenou lásku“? Hamleta dráţdí falešné lidské komedie, a tak nadnese téma sebevraţdy: „Ten spánek uspí bolest srdce, ukončí všechny strázně těla. Jaké větší přání by člověk mohl mít?“ Vybízí ji, aby šli spolu snít, spát. Vţdyť nebytí je pěkné! Vzneseme se k nebi. Jolanina představa byla, abychom spolu s Hamletem pluli na obláčku, abychom byli jako peříčka. Usilovala o lehkost situace. Dlouho nám nefungovala. Zvláště pro Vojtěcha bylo těţké sdělit obsah jakoby nic. Stávalo se, ţe pouze odříkával text, jelikoţ dostal připomínku k podtextům, která mu nebyla vůbec vlastní. Rada zněla, aby si představil, ţe vysvětluje dítěti, co je to eutanázie. Ne vţdy se reţisér s hercem
„sejdou na stejné vlně“, nicméně naší povinností je udělat maximum proto, aby tomu tak bylo. S Vojtou se nám postupem času podařilo být k sobě co nejvíce citliví. Lépe se nám hrála zamilovanost, ze které pak přirozeně vyšla radost ze společné smrti, o kterou Jolana usilovala. Akce vyvrcholila objetím, Vojtěch mě vyzdvihnul do vzduchu, políbil a odešel. Dárky – pro Ofélii jedna z nejdůleţitějších scén v ději. Skrytý Polonius, vrazí Ofélii do rukou hrací skříňku, ta ji musí vrátit Hamletovi. „Dal jste mi kdysi dárky s tak milým slovy, že byly pro mě ještě vzácnější. Vůně těch slov je dávno pryč, tak dárky vracím, tady jsou.“ Říká se sebezapřením Ofélie. Hamlet ji v tu ránu osočí, je na ni sprostý a shodí ji na zem. Zeptá se jí: „Kde je tvůj otec?“ Ofélie musí učinit rozhodnutí. Jolana mi zdůrazňovala: „Ofélie je neustále v mlýnském kole, stojí mezi otcem a Hamletem.“ V tomto okamţiku vyhrál otec, Ofélie řekla, ţe je Polonius doma. Hamlet rozzuřeně odbíhá. Ofélie pláče, jelikoţ Hamleta přeci miluje, nechtěla mu lhát, ale vliv otce je silný. Divadlo na divadle – Hamlet zinscenuje vraţdu krále a na představení pozve celý královský dvůr. Ofélie zde nemá téměř ţádné repliky. Její pozornost se soustřeďuje především na Hamleta. Uhýbá jeho pohledům, jelikoţ se stydí za to, co provedla. Následně běţí za Horaciem. Jedná se o poslední výstup ve druhém dějství. V původní verzi se Ofélie s Horaciem vůbec nesetká. V našem Hamletovi se však podle Jolany „tonoucí stébla trávy chytá“, a tak Ofélie zkouší nalézt poslední pomoc u nejlepšího přítele Hamleta. Chce vědět, jestli se na ni Hamlet zlobí, jestli ji má rád, jestli jí odpustí, jestli je šílený? Horacio ji uchlácholí podivným monologem: „Jednomu čínskému filosofovi se zdálo, že je motýlem, a od té chvíle si už nikdy nebyl jistý, jestli není motýl, kterému se zdá, že je čínským filosofem.“ Touto filosofií Horacio Ofélii moc nepomůţe, nicméně ji dodá optimismus, ţe všichni ţijeme v nějaké nejistotě a je potřeba se nebát a jít dál. Horacio dodává: „Hlavu vzhůru a hodně sil!“ A uzavírá tak první část hry. Práce v první polovině hry se pro mě značně lišila oproti druhé části. Především proto, ţe jsem zde měla moţnost ukázat poměr ke všem hlavním postavám. V druhém dějství jsem hrála šílenou Ofélii, měla jsem dva dlouhé monology a do přímého dialogu jsem přišla jen z části. Ofélie se mi během zkoušek a především pak po čas repríz proměnila. Zprvu jsem ji hrála jako nezkušenou dívku, která je poddajná a pokorná. Je si nejistá svými kroky. Jak řekla Jolana, obklopují ji ze všech stran okovy. Děsí se Hamletova chování a bojí se, ţe vskutku zešílel. Ve scéně s dárky jsem se chvěla, zdali mi fyzicky neublíţí. Následně o to více litovala, ţe jsem ho zradila. Nechyběla mi sebelítost a pocit, ţe vše kolem je špatně. Asi týden před premiérou jsem nalezla nový postoj vůči otci – pojala jsem ho jako „cukr a bič“. V první
řadě jsem ho měla ráda. Zahrála jsem Ofélii veseleji, načeţ všechny situace byly odlehčenější a sviţnější. Ve scéně divadla na divadle jsem obdivovala Hamletovo krásné tělo, jelikoţ se kolem nás procházel svlečený do půli pasu. Neuhýbala jsem toliko jeho pohledům. Premiéru jsem jako Ofélie velice proţívala. Mnohokrát mi tekly slzy a převládala váţná, smutná stránka. Uvaţovala jsem, jestli nejsem uţ moc plačtivá? Zarazila mě však jedna skutečnost, se kterou jsem během zkoušek nepočítala. Diváci se na mnoha místech smáli. Často ve scénách s Poloniem/Honzou, jenţ má přirozený komediální talent, který vyplývá z jeho samotné tělesné konstituce. Dokáţe své silné tělo nést ladně, povaţuji ho za jednoho z nejlepších herců v ročníku. Jako otec se vyskytl ve většině mých scén. Musela jsem si drţet svoji vnitřní dramatickou linku a nenechat se rozhodit hlasitým smíchem publika, který odváděl moji pozornost. Ujasňovala jsem si v duchu, ţe jedu na hlavní koleji a mám zvláštní příběh, který diváky z humorné odbočky vrací zpět do děje. V hlavě mi během hraní, byť nemluvím, jede neustále dialog, jednání s vnitřním partnerem. Buď se sebou samotnou, nejlépe s však postavami. Stává se mi, ţe se přistihnu, jak přemýšlím nad tím, kdo dneska přišel na představení, kdo roztrhl tu šálu, na kterou se právě dívám a podobně. Pak se rychle ladím zpět k myšlenkám postavy, která řeší dané okolnosti. Přepnu „z módu Sára do módu Ofélie“. Zvláště v Hamletovi jsem se snaţila nevypadávat z role, ať uţ byla uplakaná nebo veselá. Váţnost, kterou jsem Ofélii přikládala po čas premiéry, vymizela a při derniéře jsem měla pocit, ţe ji hraji úplně jinak neţ na začátku zkoušení. Do značné míry poslední představení ovlivnily technické podmínky. Vzhledem k tomu, ţe se mi a Vojtěchovi překrýval absolventský týden v Martě s generálkovým týdnem v Ostravě a neustále jsme přejíţděli mezi městy, nebyl čas udělat oprašovací zkoušku. Hráli jsme Hamleta po více jak měsíční pauze a v tento den byl rovněţ psán posudek na můj výkon. Vše mělo za následek, ţe jsem se při výstupu cítila údernější jak vůči otci, tak vůči Hamletovi. Zlobila jsem se na něj, ţe běsní a dělá takové cavyky. Kdyţ mě ve scéně s dárky povalil na zem, bránila jsem se víc neţ obvykle, mírně jsem s ním zápasila. Má Ofélie byla drzejší a sama sebou jistější. Překvapila mě škála emocionálních poloh, která se do ní promítla. Nicméně ať šlo o panický strach, rozpustilost, radost, drzost nebo vztek, tak její nejdůleţitější jádro jsem se snaţila uchovat vţdy. A tím byla bezelstnost.
Šílená Ofélie „Leží tam mrtvý zabitý, pavoučci po něm běží, tráva mu roste u hlavy, u nohou kámen leží!“O kom Ofélie mluví? O kom jiném neţ o Hamletovi! Slova, s nimiţ Ofélie vstupuje do druhé půli hry, jsou směřována na královnu. Ústřední rekvizita, kterou Ofélie vyuţívá během svého monologu, je kočárek plný umělých květin. Vchází na scénu, pobrukuje si a zpívá, spatří královnu a spustí asociační řetěz myšlenek. Kolem ní nevěřícně přihlíţí hlavní postavy: Gertruda, vrah Claudius, bratr Laertes, přítel Horacio. Chybí Polonius, jelikoţ byl v předchozím obraze zabit drahým Hamletem. Souţí se Ofélie kvůli mrtvému otci? Určili jsme si s Jolanou, ţe NE. Byť se ve hře Claudius zmiňuje „zbláznila se kvůli otci“, smutní Ofélie za Hamletem, jelikoţ se domnívá, ţe je mrtvý právě on. Ne všichni diváci pochopili tuto skutečnost, avšak vyloţení si stavu věci bylo na kaţdém zvlášť. Musela jsem si zvolit, koho Ofélie v kočárku veze. Zdali mrtvého Hamleta nebo ţe by jejich vysněné dítě? Shodli jsme se s Táňou (s druhou Ofélií), ţe vezeme dítě „Hamletka“. Tento fakt jsme si s Jolanou nezkonkretizovaly, chtěla po nás jen vědomí o tom, ţe kočárek představuje hrob. Důleţité bylo vytvoření si základních okolností: kam a proč jdu? Já jsem si určila, ţe vezu malého syna, kterého musím ukázat babičce Gertrudě. První replika totiţ zní: „Kde je ta krásná dánská královna?“. Jedeme ze hřbitova, kde je pochovaný tatínek Hamlet. Proč si Ofélie myslí, ţe je Hamlet mrtev? Zaslechla ve skutečnosti krále Claudia, jak hovoří k Rosencrantzovi a Guidelsternovi (bývalí Hamletovi spoluţáci), aby odevzdali dopis, kde Claudio vyzívá: „Anglický králi, dbáš-li o mou přízeň, pak neodmítneš splnit mou žádost a dáš neprodleně, Hamleta popravit…setni mu hlavu!“. V tomto okamţiku Ofélie z poza šál hrůzou vykřikne. Chvíli na to se jiţ na scéně zjevuje jako „šílená Ofélie“. Nejzáludnější
na
Oféliiných
monolozích
byly
zástupné
surrealistické
texty
francouzských básníků, které Jolana do jejích úst vloţila. Nevěděla jsem, jak s nimi naloţit. Jak zahrát šílenou a nevypadat směšně? Jak ţít a nepředvádět? Jak srozumitelně mluvit v symbolických obrazech? Jedno pozdní odpoledne jsem si udělala sama zkoušku na sále. Pamatuji si, ţe jsem si v hlavě namyslela různé okolnosti kolem Hamletova a Oféliina prvního setkání a zamilovanosti. Vytvořila jsem si v hlavě film, který však ve výsledku při společné zkoušce s Táňou nepůsobil dobře. Tlačila jsem na pilu, byla jsem teatrální a přehrávala. Nikdo mým pochodům nerozuměl, akce nekorespondovala s mluveným slovem, lítala jsem po zkušebně a křičela. Velice mě to mrzelo, jelikoţ jsem na Ofélii pracovala a naopak Tánička (běţně ji tak oslovuji), která si s přípravou nelámala příliš hlavu, byla v akci sviţná, lyrická a především konkrétní. S připomínkou o lyričnosti mě paní Jelínková, naše pedagoţka na
jevištní přednes, překvapila. Měla jsem za to, ţe já jsem ta poetická duše třídy, avšak v tomto případě se ve mně odehrávalo místo poezie drama. Hledala jsem různé moţnosti, jak si vystavět svoji „šílenou Ofélii“, chtěla jsem oslovit například herečku Petru Bučkovou nebo paní Hlaváčkovou, jestli by mi neporadili jak na to? Uvědomila jsem si, ţe tento postup není správný. Musela jsem si ji v sobě objevit sama! Uvaţovala jsem, ţe bych se šla podívat například do blázince. Díky Bohu, jsem se tohoto nápadu váţně nezhostila, předpokládám, ţe by to stálo příliš energie, která by se vůbec v uţitek nemusela proměnit. A pak jsem to uviděla. Hlavní motivační zdroj jsem měla přímo před sebou – Táničku! Obě jsme jiné, jak vizuálně (Táňa je malá blondýna, já středně vysoká bruneta), tak charakterově, coţ se bez výjimky promítlo na našich postavách. Co nás ale spojuje, je otevřenost a schopnost vzájemné spolupráce a podpory toho druhého (míním tím kohokoliv z ateliéru). Na základě toho jsme se spolu sešli po jedné zkoušce a povídali si o tom, jak z nás která k tomu přistupuje, co vnímáme jako hlavní Oféliin problém a podobně. Pomáhali jsme si i během učení textů, kdy jedna zkoušela nazpaměť tu druhou, hlídali jsme se na jevišti, dělali si vzájemně nápovědu. Kdyţ jsme začali zkoušet v prostoru, zapisovala některá z nás technické body do scénářů. A právě tyto body byly pro mě důleţité při stavbě monologů. Musela jsem si nutně podrţet „situační uzly“, které nám vykrystalizovaly z básnických textů. Po nějaké době jsem si zapsala do deníku: „Problém je, že se často ztrácím ve svých asociacích, myšlenkách. Potřebuju je rovnat, třídit, osekávat. K tomu mi vlastně Táňa pomáhá, inspirace, lano…“Brno, 16. 10. 2013 Díky Táničce jsem se naučila myslet konstruktivně. Vytvořili jsme kostru situací, kterou kaţdá obalila „svým masem“.
Situační místa v monologu I. Kde je ta krásná dánská královna?
Ofélie vpluje s kočárkem do prostoru,
Leží tam mrtvý, zabitý, pavoučci po něm Hamlet je mrtvý, Ofélie hledá Gertrudu. běží, tráva mu roste u hlavy, u nohou Zalívá konvičkou kytičky na hrobečku kámen leží.
(kočárku).
Ten půlnoční havran, co usedavě krákal, Odpovídám na otázku Claudia, jak se cítím. rozkloval, rozkloval hrudní klec a uletěl, Představuji si scénu, kdyţ mě Hamlet let, let.
přepadl u šití. Strach z něj je pryč. Rukama dělám, ţe vyšívám.
List papíru rozpíná svá bílá křídla.
Vytáhnu z psacího stroje dopis, roztrhám
jej. Táňa jej naopak pokládá na zem, stoupá do jezírka. Andělský vlak na nebi! V noci jsou hvězdy Během trhání papíru spatřím na obzoru a temný pohyb moří.
hlediště vlak, rázem cítím mořský vzduch, stojím ve vlnách. Couvám.
V noci jsi ty a ve dne taky.
Narazím do Claudia, mluvím k němu, ale ne o něm.
Lžíce padaly, řasy sténaly. Tys tam přede Rozbíhám
se
k portálu,
vidím
v něm
mnou stál s košilkou vykasanou a panna, Hamleta, objímám ho, dýchám, představa kterous pustil dál, dál už nebyla pannou. milostného aktu. (Původně jsem hladila Kus oblohy spad za nehet a vyletěl zem, roztahovala paţe). ledňáček, let, let, let.
Táňa si kasá košilku pod břicho. Rovněţ představa sexu.
Po mandlově zelené pláni kráčí pozpátku Na zemi uvidím roztrhaný papír, uválím z řada bleděmodrých slonů.
něj kuličky, ty seřadím za sebe jako slony. (Dříve olizování prstů, chuť mandlí).
Krajina obrací se na ruby.
Leţím, přetáčím se na záda, hlava je svěšená u hrany jeviště, diváky vidím tedy vzhůru nohama (inspirace Táňou).
Pudřence drkotají zuby.
Leknu se přetočených lidí a běţím dozadu na hrací kvádr.
Knoflíky od límce letí do vzduchu jako Uklidnění, vznesu se na špičky, náznak beránci, z komína stoupají oblaka něhy, krásné sebevraţdy, o které mluvil Hamlet let, let, let.
ve scéně být, nebýt! Padám z kvádru, chci se zabít (inspirace Táňou). Původně jsem škrtila Claudia za límec (nefungovalo).
Lampa přede!
Agresivní.
Oni
mě
nenechají
Fyzický atak na matku. Kde je můj kočárek? Neboj, můj malý Utěšuji květinky v kočárku. princi, na půdě najdu Ti slabikář a zakutálený míč.
umřít?!
Noc spí s jedním okem zavřeným a druhým Poučuji
ostatní
přísným
tónem
jako
otevřeným.
učitelka. Následuje střih do pěkné hlasové
Krásné sny a dobrou noc.
polohy.
Ty jdi a umři jen, on nikdy nevrátí se již, Slovní útok na Claudia. Ofélie jako spí věčný sen.
seismograf – cítí z něj zlou energii.
Let, let, let, …
Pokračuji dál v procházce ze hřbitova. Odchod ze scény.
Element vody v monologu II. „Zpívala si. Beze strachu. Jakoby voda byla její živel. Brzy jí ale šaty nasákly a stáhly, chudince, tu píseň ze rtů.“, pláče Gertruda ve svém monologu krátce po utopení Ofélie. Abych vystihla Oféliinu duši, pátrala jsem po různých motivech. Hledala jsem si pro ni hudbu, barvu, ţivel. Přirovnala jsem si její chování k elementu vody. „Energie vody nezná překážky, je zaměřená na cíl a ví, jak jej dosáhnout. Z emocí se mohou objevit obavy a strach, pocit uzavření… bázeň se mění v hlubokou úctu ke všemu, co nás obklopuje… Můžeme při ní ztratit mnoho zažitých podvědomých vzorců bezpečí a stability… tím však připravíme půdu pro svou vnitřní obnovu a znovuzrození… z barev bude tomuto typu vyhovovat černá a tmavě modrá.“, dočetla jsem se na stránkách internetu.1 Tento popis mi pomohl v jejím druhém monologu. Věděla jsem, ţe se musí nutně lišit od prvního, ţe Oféliin stav šílenství se jiţ posunul a spěje k ukončení ţivota. Proč dospěla k takovému rozhodnutí? Zabití se byla pro ni jediná moţná volba, kdy mohlo dojít k očistě od všeho zlého, co jí obklopovalo. „Ať déšť vyčistí to hnojiště, kde žijem!“, zvolá do éteru a odtlačuje přitom pojízdný kvádr představující Claudiův trůn. Definitivně se o svém činu vyjadřuje, kdyţ říká: „Zezdola k růžím přivoním a do tmy svou lásku odhodím, zas budem spolu spát a letu netopýra naslouchat. Let, let, let… Hamlet!“ V tento okamţik jsem se jako Ofélie rozběhla k divákům, v rukou drţela věneček, který jsem si pomalu nasazovala na hlavu. Podle Jolaniny vize představoval tento akt na půl svatbu (svatební věneček), na půl smrt, kdy Ofélie všem sdělila, ţe odchází za Hamletem snít, spát, být a nebýt. Mé motivace se proměňovaly. V jedné fázi jsem pouţívala věneček jako zbraň, kterou jsem vyhroţovala, ţe se zabiju a nikdo mi v tom nemůţe zabránit! Byla jsem agresivní, smutkem sklíčená a podráţděná Ofélie. Čtyři dny před premiérou jsem na zkoušce objevila nový klíč: „Ofélie se nesmí utápět v bolu, Ofélie se musí utopit v radosti!“ Brno, 24. 10. 2013 Tímto krokem jsem začala hrát Ofélii s větší lehkostí. Nikoho jsem neprovokovala. S klidem 1
http://cestakduze.webnode.cz/pohlazeni-pro-telo/rovnovaha-v-zivote-s-peti-elementy/voda/.
a elegancí jsem se šla rozloučit se ţivotem a s královským dvorem. To byl důvod, proč jsem vstoupila po druhé s kočárkem na scénu. Kaţdému jsem věnovala své sbohem. Utrhla jsem z kočárku květiny a po zásluze rozdala různé druhy s různým podtextem Laertovi, Gertrudě, Horaciovi, Claudiovi a v neposlední řadě mému princi „pomněnky, aby nikdy nezapomněl!“ Sledovat zákulisí během představení by bylo zajisté pro mnohé diváky velkým záţitkem. Jak jsem Ofélii proţívala a snaţila se na scénu přijít rozechvělá (usilovala jsem o to vcítit se do jejího bláznivého světa), pouštěla jsem si před vstupem na scénu hudbu. Vytvořila jsem si ve svém I-podu sloţku, kde jsem měla pro nastolení správné vnitřní atmosféry staţený soundtrack z filmu Amélie z Montmartru, Fontána, instrumentální hudbu od Clinta Mansella, písničky od Petera Gabriela, Tracy Chapman, Natalie Merchant. Natalie Merchant sama nahrála píseň Ophelia2, která se stala mojí ústřední, náladu určující písní. Poslouchat konkrétní muziku před hereckou akcí povaţuji za přínosné, je to jedna z cest, jak vytvářet postavu, jak ji dobře nastartovat. Problém ovšem můţe nastat, kdyţ se tónům podvolíme příliš. Stalo se mi u Ofélie, ţe jsem propadla aţ do herecké deprese, (například během poslouchání hudebníka UNKLE), hrála jsem ji pak těţce a byla jsem smutná. Mé heslo „netopit se v bolu, topit se v radosti“ změnilo i váhu, kterou jsem zadumané hudbě přikládala. Nenechala jsem se jí tak ovlivnit a vnímala jí spíše jako kulisu. Na svůj první výstup, kdy Ofélie zešílí, jsem čekala se sluchátky v uších, tančila jsem si za šálami a pobrukovala si. Naopak před druhým výstupem jsem vyuţívala jiný lidský smysl neţ sluch, a to hmat. Běţela jsem vţdy do koupelny a smočila si vlasy a ruce. Kdyţ jsem pak houpala kočárek, cítila jsem, jak mi vzduch proudí kolem paţí, našlapovala jsem jako by na vodní hladině nebo mokrém mechu. V hlavě jsem měla obraz z jedné procházky v lese, kde jsem vnímala proud potoka, čistotu, jak všechno teče. Můj pohyb na jevišti se proměnil, kdyţ jsem si představila modrofialovou barvu, která proudí mým tělem. Kráčela jsem více plasticky, plula jsem prostorem, dostala jsem totiţ připomínku, aby druhé šílenství bylo jako ze surrealistického obrazu.
Řemeslo a přístup k práci Zkušenost z Polska zapříčinila, ţe jsem začala dívat na herectví jako na řemeslo. Pochopila jsem, ţe pouze já nesu zodpovědnost za svůj výkon a ţe to jsou právě herci, kdo jdou s kůţí na trh. Slova jako disciplína a připravenost se v mém osobním slovníku před
2
https://www.youtube.com/watch?v=GryxQEhYRr4.
nástupem na JAMU objevovala jen zřídka. Za čtyři roky se mi posunul ţebříček hodnot, uvědomila jsem si své nedostatky a začala klást důraz no nové věci: pohyb, slovo, hlas a hlavně chodit včas! Kdy jindy jsem si mohla ověřit své poznatky neţ ve čtvrtém ročníku v Martě? Domnívám se, ţe systém, který naše akademie uplatňuje, zakusit si ještě na školní půdě divadelní provoz v praxi, je pro studenty herectví přínosný aţ nezbytně nutný. O skutečnosti, ţe za devět měsíců se uvádí pět premiér, by se dalo diskutovat (osobně bych navrhovala pouze čtyři představení za sezónu), ovšem poznat, jak jsem schopna pracovat na roli, bylo pro mě na JAMU nejzásadnější. Stojí síly být připravený, kolikrát se musím nutit k nějaké aktivitě a vím, ţe herecké řemeslo ještě zdaleka neovládám a myslím si, ţe ukončením hereckého studia práce na roli nekončí, nýbrţ začíná. U Ofélie jsem rozvíjela pracovní postup, který jsem si vytvořila uţ během příprav na inscenaci Kabaret Hrabal. Před kaţdým představením (ideálně před kaţdou zkouškou!) je potřeba se rozcvičit, posadit hlas, rozmluvit se a zopakovat si text hry. Jako pomůcku na rozmlouvání pouţívám korek od vína. Vloţím jej do úst a přeříkávám různé jazykolamy. Doporučila mi jej před léty hlasová terapeutka MgA. Ivana Vostárková. V kurzu nás bylo hned několik, všem během cvičení s korkem tekly sliny a velice jsme se při tom nasmáli. Avšak paní Vostárková nás upozornila, ţe tuto techniku vyuţívají mnozí její posluchači, televizní moderátoři i zpěváci (mezi její klienty patří např. Lenka Dusilová). Korek vytvoří v ústech umělou překáţku, o kterou se jazyk musí nutně opřít. Musí s překáţkou bojovat a vynaloţit větší tlak, neţ při běţném mluvení. Výsledkem jsou protaţená mluvidla, pocit většího prostoru v ústech a lepší artikulace. Nicméně jedna věc je správné rozmluvení, druhá věc je správná mluva. Jako rodilá Moravačka trpím bohuţel moravismy. V případě Ofélie bylo mým úskalím slůvko TEĎKON. V krátkém plačícím monologu, po té, co jsem se pohádala s Hamletem, jsem přednášela: „Proč musím vidět, co vidím, ne, co viděla jsem? Blažená kdysi hudbou jeho slov, TEĎ zacpávám si uši…“ Byť jsem byla upozorněna na své přeřeknutí, které se v monologu objevilo třikrát (v mém podání zněl Shakespeare: „Blaţená kdysi hudbou jeho slov teďkon zacpávám si uši!“), vyhnula jsem se mu aţ při posledních reprízách. Podobně jako člověk v cizojazyčné zemi ve vypjaté situaci pouţívá například sprostá slova v mateřském jazyce, tak i mně v záplavě emocí na místo spisovného jazyka naskakují moravismy. Abych ovládla herecké řemeslo, musím tento problém odstranit. V Hamletovi se mi to částečně dařilo díky druhé Ofélii, coţ je opět jeden z faktů, proč jsem byla šťastna za moţnost alternace s Táňou.
Další součást mé herecké přípravy je běh. Chodívala jsem si z Marty před představením zaběhat do nedalekého parku v Luţánkách. Během toho jsem se snaţila uvědomit si atmosféru hry a v hlavě jsem si opakovala Oféliiny repliky. Kdyţ se však učím nový text, potřebuji klidnou místnost a absolutní ticho. Nezvládla bych se memorovat ráno v kavárně jako můj kolega z Husy na provázku nebo například učit se aţ za pochodu na jevišti, jak to mívají kolegové z Divadla Petra Bezruče. Ti si však pasáţe ze hry mnohdy upravují, obsah sice zůstává, ale přeříkávají jej podle vlastní potřeby. Jedná se o manýru, která funguje. Ve škole mě však učili dodrţovat přesně autorův text. Myslím, ţe je ţádoucí zvládnout obě varianty. Je třeba se přizpůsobit poţadavkům reţiséra. Z vlastní dosavadní zkušenosti povaţuji reţiséra za člověka, kterému by se mělo vyjít maximálně vstříc a „krýt mu záda“. Díky Bohu jsem se totiţ nesetkala se studentem reţie či samotným reţisérem, který by nebyl schopen vést dialog s hercem. Tuším, ţe ne vţdy tomu tak bude, ale prozatím jsem nastavena říkat ano. Keith Johnstone se ve své knize IMPRO zmiňuje: „Někteří lidé raději říkají „ano“ a někteří lidé raději říkají „ne“. Ti, kteří říkají „ano“, mají za odměnu nejrůznější dobrodružství…“. A dále uvádí: „,Anoříkači‘ touží a aktivně vyhledávají citové vzrušení ve svém okolí. Novost, pohyb, změna… obecný postoj takového člověka je postoj přijímání podnětu, a tím máme na mysli vše pohlcující ochotu reagovat pozitivně nebo ochotně podlehnout jak vnějším, tak vnitřním silám, které se dožadují vyjádření.“ Tento autor se sice vyjadřuje ke studentům improvizace, nicméně dle mě to platí i pro činoherní herce. Technika, která spočívá v umění nadchnout se pro věc, uvolňovat představivost partnera i reţiséra a střídavě nabízet a přijímat. K tomu všemu se pojí nutnost mít rád svoji postavu.
Má Ofélie Absolvovat z Ofélie jsem se rozhodla proto, ţe kromě herectví jsem se na ní naučila obhájit si svoji práci nejen před ostatními, ale především sama před sebou. Zaţila jsem situaci, kdy mě můj pedagog, kterého si nesmírně váţím, po premiéře označil za ochotnickou herečku. Bylo mi zle. Přišel se na nás podívat uţ během zkoušek, jelikoţ se inscenace vyvíjela obtíţně. Jolana nás nechávala hrát a po „projíţděčkách“ nám dávala připomínky, které pro studenty byly nedostačující. Docházelo k problému, ţe situace byly málo ţivé a mnohdy nefungovaly. Okolností, proč se tak dělo, je více, ale důleţité bylo, ţe jsme mnozí stále pracovali a měli chuť posouvat hru dál. Na zkouškách jsme dostali od pedagoga kapky. Já byla srovnávána s druhou Ofélií. „Vidělas, jak to hraje Táňa? Ty děláš: tak dívejte se, takhle se hraje šílená…“„Asi jsem před ním strnulá. Režisér má pravdu – a to je Jolana! Dala mi
prostor a nevzala ho. Svobodu. A je fajn, že každá jsme jiná. Tak to má být. A co je hlavní, o co Jolaně jde? Když tam bude alespoň kousek pravdy, když vidí mě, jak se dávám. Autenticita! Věřit rejžovi, se kterým dělám.“ Byť úspěch Hamleta byl spíše menší, neţ větší, já vím, ţe jsem pro něj udělala maximum. Přes všechny trampoty jsem věřila Jolaně, věřila jsem spoluţákům, věřila jsem Ofélii. Mám ji ráda a jsem šťastna, ţe jsem se mohla v absolventském ročníku na této inscenaci podílet.
