JANÁČKOVA AKADEMIE MÚZICKÝCH UMĚNÍ V BRNĚ Divadelní fakulta Ateliér muzikálového herectví
Postava Inocenc Kulíšek
Reflexe absolventského výkonu
Autor práce: Jiří Daniel Oponent výkonu: prof. PhDr. Miroslav Plešák
Brno 2015
Reflexe výkonu absolventského představení: Děj muzikálu Zvonokosy vychází z českého překladu románu Gabriela Chevalliera, jehož autorem je Jaroslav Zaorálek. Autorem textů písní a dramatizace je Petr Markov. Hudbu napsal Jindřich Brabec. Premiéru měl muzikál 9. dubna 1983, režie se ujal Richard Mihula. Jednu z hlavních rolí – Juditu Čuprovou – ztvárnila Laďka Kozderková, pro kterou jedna z repríz muzikálu Zvonokosy byla posledním jevištním vystoupením. Píše se rok 1923 a je horký letní den. Blíží se volby. Na náměstí prochází průvod mariánské družiny zpívajíc píseň „My jsme dítka nevinná“. Na náměstí nesmí chybět ani všudypřítomný němý blázen Vincek. V družině je i Růženka Baráčková a vedoucí je Eulálie Čubíková. Průvod je narušován místními chlapci. Po skončení průvodu stojí na náměstí starosta Pěšinka s učitelem Inocencem Kulíškem. Pěšinka svěřuje Kulíškovi svůj záměr postavit veřejný záchodek jako předvolební kampaň. Co je ještě pikantnější, tento pisoár má stát hned vedle kostela. Ihned po této scéně probíhá slavnostní odhalení záchodku. Tohoto ceremoniálu se účastní nejen všichni obyvatelé Zvonokos ale i bývalý ministr Duplikát. Po pokynu učitele Kulíška začíná Růženka Baráčková zpívat „Inaugurační píseň“, postupně se přidávají i další postavy. V následujícím dialogu na náměstí se objevují i nové postavy – Judita, Čupr, Bandur, Putna, Bejkovec. Po skončení scény na náměstí se ocitáme v barončině sídle. Společně s baronkou Adelajdou z Kratihájů je na scéně Oskar Hronec z Košťálova a notář Sakumpak. Baví se o tom, co se dělo dole na náměstí. Baronka zpívá svou píseň „Vzpomínek pápěří“. Přichází služebná Líza, která oznamuje příchod pánů obecního radního Hniličky a lékárníka Famfule, kteří přicházejí podat zprávu o úspěšnosti ceremoniálu s pisoárem. Rozeznívá se píseň „Bonviván“ a ocitáme se v Beaujolaiském bazaru, kde Judita Čuprová flirtuje s oficiálem Lorencem Pořízkem. Milostnou scénu ruší příchod staré panny Eulálie, která má podezření, že vdaná Čuprová podvádí svého muže. Pomocí léčky a využití jednoduchost svého muže Ferdy vyhrává Čuprová nad Čubíkovou pomyslný souboj. Čupr dokonce nabádá Lorence, aby Juditu rozproudil. Po Ferdově odchodu se opakuje píseň „Bonviván“, která se stává symbolem sexuálního vyžití. My se přesouváme zpět na náměstí, kde sledujeme dialog faráře Severína Calaby
2
s Eulálií. Ta si přichází ztěžovat na záchodek. Farář se ji snaží uklidnit, ta mu vrací úder v písni „Vochmatyky“. Tito dva jsou vystřídáni přicházejícím Evženem Bzikavkou a dalšími kluky z jeho party. Všichni jsou cyklisti. Objevuje se i Bzikavkova žena Lenka. Kluci z party po Bzikavkovy chtějí, aby popsal, jak závodil s Elegardem. Začíná píseň „Jen nám dejte šanci“. Na scénu přicházejí Pěšinka s Kulíškem pročítajíc novinové články pějící ódy na slavnostní odhalení záchodku. Jsou vyrušeni Čubíkovou, která přichází se stížností týkající se pisoáru. Odchází se zklamáním, protože jí nebylo vyhověno a ještě s posměchem, za zvuků reprízy písně „Jen nám dejte šanci“. Následuje halucinace Eulálie, kde se ztvárňují nejhorší erotické představy staré panny. Na náměstí se objevují místní drbny pozorujíc Růženku Baráčková. Drbny Mrňouchová, Drahobejlová a Czirníková samozřejmě nenechají na Růžence nit suchou. My se díky nim dozvídáme o těhotenství Růženky Baráčkové. Když se k nám Růženka přiblíží, ocitá se ve víru nadávek ustících do písně „Hřešila nestyda“. Růženku zachraňujeVinckem přivolaný Kulíšek, který zkušeně mladou dívku za asistence místního blázna uklidňuje. Ta na oplátku zazpívá učiteli až operní árii „Tenhle kantor nás měl rád“. Do barončina sídla přibíhá Eulálie, která informuje baronku o nejnovějších informacích. Eulálie odchází, na scéně ji střídá farář Calaba. Ten dostává přesné instrukce, jak naložit se záchodkem. Přichází finálová píseň první poloviny představení „Zničte pisoár“. První píseň druhé poloviny patří Evženu Bzikavkovy a jmenuje se „Vína džbán“. Jak už název prozrazuje, jsme v místní hospodě u Macarátů. V hospodě je spousta zvonkoských mužů – Bzikavka, Bandur, Bejkovec, Macarát, Hnilička, Pěšinka, Kulíšek, Čupr, Putna, Hronec. O všechny se stará Jarmila Macarátová. Probíhá totiž soutěž zvaná Truňku král. Celá akce je obohacena příchodem Standy Botičky, mladíka odvedeného na vojnu. Zdá se, že je jediný, kdo neví o tom, že čeká dítě s Růženkou Baráčkovou. Pěšinka s Kulíškem jsou samozřejmě krok napřed a už vyřizují vše potřebné ke sňatku Ruženky se Standou. Králem truňku se stává Ferda Čupr, dostává cenu od Hronce, který přivezl od Baronky sud vína. Po sporu, co s běčkou udělat začíná píseň „Truňku král“, kterou zpívají všichni muži a sólo má Čupr. My se nyní ocitáme doma u Macarátů, kde se schyluje k tomu, že Jarmila Macarátová podvede svého muže s Lorencem Pořízkem. Sexuální napětí je vyjádřeno opět písní „Bonviván“. My se poprvé v druhé polovině ocitáme v barončině sídle, z dálky zní zvony. Do dialogu baronky s Hroncem, přicházejí 3
pánové Famufle a Sakumpak, aby sdělili události, které se staly v městečku. Do vyhrocené situace vchází podnapilý Kulíšek se sudem plným moči zvonokoských občanů. Když se baronce podaří zbavit se opilého učitele, přicházejí Calaba s Eulálií. Baronka se rozhoduje vzít věci do vlastních rukou. Na náměstí sedí Pěšinka a přichází Kulíšek jak jinak, než s novinami. Když Kulíšek přečte titulky z Vinařské hlásnice, Pěšinka čte titulky z Církevního hlasatele, které jsou diametrálně odlišné od textů Kulíškových. Kulíška s Pěšinkou na scéně střídají místní drbny, které řeší zranění pana Mikuláše a velikost jeho přirození. Tuto vesnickou idylu však narušují vojáci, kteří přichází s písní „Pochod záložáků“ O to se samozřejmě začíná zajímat starosta. Repríza „Pochod záložáků“. My se přesouváme za Jarmilou a Juditou, které se perou o svého Lorence. Dozvídáme se, že už jednou tyto ženy zažily podobný spor. S Čuprem totiž chtěla žít i Jarmila. Lorenc se vše snaží vyřešit písní „Bonviván“, což ovšem nezabírá a musí se rozhodnout pro jednu z žen. Volí tedy Juditu. Jarmilin zármutek netrvá dlouho. Lorence nahradí v posteli kapitán vojáků Cajdrnoha, i ten zanotuje nám již známou píseň „Bonviván“. My se vracíme na náměstí, kde Jarmila s Cajdrnohou pokračují v cukrování. Toho si ovšem všímají zdejší občané. Eulálie přivádí Bohdana Macaráta, aby se přesvědčil o manželčině nevěře. Když to uvidí, strhne se obrovská bitka. Ozve se výstřel a k zemi padá němý blázen Vincek. Judita zpívá „Píseň o smrti nevinného blázna“. Starosta vyhání vojáky ze Zvonokos. Čupr se chce pomstít i Eulálii. Doznívá „Píseň o smrti nevinného blázna“. Přicházejí drbny a říkají nám o vztahu Eulálie s lékárníkem Famfulem. My se ocitáme na náměstí, kde je připraven pomník k odhalení. Samozřejmě nechybí Duplikát a všichni občané. Chybí jen Famfule s Čubíkovou. Všichni si děkují a dochází k odhalení pomníku, který je postaven na památku Vinckovi. Na místo sochy je tam ovšem Eulálie Čubíková, která si myslí, že je jediná, kdo si zaslouží pomník. Eulálie je vyhnána a přichází veršovaný konec. Na úplný závěr zní „Jen nám dejte šanci“. Než se dostanu k naší verzi, pozastavím se u autorů muzikálu Zvonokosy. Předlohou tedy byl román Gabriela Chevalliera. Gabriel Chevallier navštěvoval několik středních škol, studoval též v církevním semináři. Od šestnácti let studoval malířství, po začátku 1. světové války byl odveden. Po roce na frontě byl zraněn a vrátil se domů. Vystřídal různá zaměstnání a od roku 1925 se začal věnovat psaní. Brzy se stal oblíbeným, hlavně svou schopností nahlédnout do myšlení francouzských 4
středních vrstev a smyslem pro jemný humor. Nejznámějším jeho dílem jsou právě Zvonokosy, u kterých se čtenáři dočkali i dvou pokračování. Petr Markov je autorem dramatizace a textů písní k muzikálu Zvonokosy. Absolvent FAMU, katedry filmové a televizní scenáristiky a dramaturgie. Jako scénárista je podepsán pod pěti celovečernímy filmy: Jak utopit doktora Mráčka aneb Konec vodníků v Čechách, Slunce, seno, jahody, Slunce, seno a pár facek, Slunce, seno, erotika, Ještě větší blbec, než jsme doufali. Napsal dvanáct knih. Muzikál Zoufání po happyendu byl jeho absolventskou prací na FAMU. Když Malá scéna na Žižkově uvedla muzikál Z tajností žižkovského podsvětí, ke kterému na motivy knihy Vlastimila Rady a Jaroslava Žáka napsal libreto a texty písní, měl necelých 20 let. Na motivy
slavného
románu
Gabriela
Chevallierova
společně
s hudebním
skladatelem Jindřichem Brabcem napsal úspěšný muzikál Zvonokosy. V ČsTV Zvonokosy natočil režisér Jan Bonaventura, stejně jako další Markovův muzikál Miliónová láska na motivy povídky Marka Twaina Miliónová bankovka. Společně se skladatelem Zdeňkem Bartákem napsal Petr Markov muzikál Jedna noc na Karlštejně a muzikál Hrátky s čertem. Pro polskou scénu Těšínského divadla spolu vytvořili ještě muzikál Cesta kolem světa za 80 dní. V roce 2010 měl v pražské Hybernii premiéru jejich zatím poslední muzikál Baron Prášil. Pro divadlo, televizi napsal řadu her a pohádek. Dále je autorem třinácti rozhlasových her a zhruba 450 písňových textů. Jindřich Brabec byl skladatel, aranžér, publicista a v mnoha případech i objevitel nových zpěváckých talentů. Jako středoškolský student se již velmi pilně zajímal o hudbu a po maturitě na gymnáziu, absolvoval studium na pedagogické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, obor hudební výchova. Učil na pedagogické škole v Kroměříži hře na piano, vibrafon a dirigování. Jindřich Brabec bral soukromé hodiny u Karla Háby. Vzdělával se i u dalších významných hudebních pedagogů. V průběhu svého působení na pedagogické fakultě Univerzity Karlovy založil a let vedl amatérské divadlo SATURN. Pro tuto scénu psal nejen hudbu, ale i divadelní hry. Souběžně se ještě uplatnil jako sbormistr dívčích a ženských sborů. Jindřich Brabec složil i několik komorních skladeb a upravoval písně pro sbory. Od roku
5
1965 do roku 1971 působil jako dramaturg a redaktor Československého rozhlasu a specializoval se na TOČR1a JOČR2.Poté byl několik let na volné noze a to do roku 1985, kdy se stal dramaturgem televizního septetu a hudebním poradcem televizního baletu. Po roce 1990 byl opět na volné noze. Během šedesátých let minulého století se dostal mezi nejpřednější skladatele písňových melodií. Mezi nejznámější Brabcovy písně patří např.: Malovaný džbánku. Jindřich Brabec patřil i k našim velmi pilným autorům muzikálů. Z jeho dílny pochází na příklad muzikály: Nejkrásnější válka, Vzhůru na Madeiru, Manon, Sestřičky, Zvonokosy nebo Chlapec s kytarou a mnoho dalších. Po celou svou autorskou dráhu spolupracoval Jindřich Brabec s Československou televizí a byl autorem dlouhé řady melodií, které doprovázely televizní a konečně i rozhlasové inscenace, nebo literární pořady. Jindřich Brabec zemřel v roce 2001. Teď se již vrátím k naší inscenaci Zvonokosy. Když zmíním, že původní muzikál byl seškrtán z původního padesátičlenného obsazení na 13 herců a z postav zůstaly tyto – Eulálie Čubíková, Inocenc Kulíšek, Bartoloměj Pěšinka, Adelajda z Kratihájů, Severín Calaba, drbny Mrňouchová a Drahobejlová, Růženka Baráčková, Standa Botička, Jarmila Macarátová, Bohdan Macarát, Ferda Čupr, Judita Čuprová, Lorenc Pořízek, kapitán Cajdrnoha, a němé postavy sluha Jean a obecní blázen Vincek. Karel Spurný, který se zhostil dramaturgie naší inscenace, odvedl pořádný kus práce. Některé písně byly škrtnuty nebo svěřeny jiné postavě, podobný osud potkal i ostatní scény. Všechny dostaly nové aranže Tomáše Küfhabera. Teď už ale konkrétně. Píseň „My jsme dítka nevinná“ byla seškrtána. Celá scéna s pisoárem byla upravena kvůli absenci postavy ministra Duplikáta a byla škrtnuta „Inaugurační píseň“. U baronky si repliky pánů Famfuleho, Hniličky a Sakumpaka rozdělili farář s Oskarem Hroncem. Podobně se tak stalo i v dalších scénách s baronkou. Následující píseň „Bonviván“ také prošla škrty. Píseň „Jen nám dejte šanci“ byla připsána učiteli Kulíškovi, který závodil v dobách, kdy o kantořině neměl ani páru. Repríza písně se již neobjeví. Dialogy drben, do kterých se přidala i Eulálie Čubíková, prošly
1
Taneční orchestr Československého rozhlasu
2
Jazzový orchestr Československého rozhlasu
6
značnými změnami, píseň „Hřešila nestyda“ je škrtnutá. Druhou polovinu začíná píseň „Pijácká“, zpívá ji ovšem starosta Pěšinka. Opět dochází ke škrtům v dialozích a k přeskládání replik. Číslo „Truňku král“ je připsána z velké části učiteli Kulíškovi. Další změnou je vynechání „Pochodu záložáků“. Největší změnou prošel konec, tj. od konce „Písně o smrti nevinného blázna“. Dochází pouze k vyhoštění vojáků a následuje krátký dialog starosty s učitelem, kde se dozvídáme, že starosta bude ministrem a Kulíšek by se měl stát novým starostou. Tvůrčí tým inscenace:
Režie – Sylva Talpová
Dramaturgie – Karel Spurný
Hudební úprava a nastudování – Tomáš Küfhaber
Choreografie: David Strnad
Scéna a kostýmy – Alice Novotná
Produkce – Michaela Rusňáková
Osoby a obsazení inscenace Zvonokosy:
Eulálie Čubíková – Katarína Mikulová
Judita Čuprová /drbna Drahobejlová – Kristýna Štarhová
Jarmila Macarátová/drbna Mrňouchová – Markéta Pešková
Adelajda z Kratihájů/Růženka Baráčková – Michaela Baladová
Inocenc Kulíšek – Jiří Daniel
Bartoloměj Pěšinka/Jean – Daniel Rymeš
Severín Calaba/Ferda Čupr – Štěpán Kaminský
Lorenc Pořízek/Oskar Hronec – Ondřej Bábor/ později kvůli Báborovým zdravotním problémům přezkoušel Kristián Pekar, j.h.
Vincek – David Šiller, j.h.
Standa Botička – Jan Polášek, j.h.
Bohdan Macarát – Ondřej Halámek, j.h.
Cajdrnoha – Jakub Mareš, j.h.
Zkoušení celé inscenace neproběhlo klasickým divadelním způsobem, probíhalo totiž v hodinách herecké tvorby celý letní semestr. První čtená zkouška v únoru 2014 7
a předpremiéra v červnu 2014. Zkoušení tedy zdánlivě trvalo čtyři měsíce, ale intenzivně se začalo zkoušet až v červnu, kdy zkoušky probíhaly každý den. Dříve to nebylo možné z důvodu rozvrhu. První čtené zkoušky se účastnili téměř všichni členové tvůrčího týmu. Režisérka Talpová řekla svou představu o inscenaci a obsazení, Spurný provedl dramaturgický úvod pro lepší orientaci v ději, seznámil nás také s informacemi o autorech muzikálu Zvonokosy. Byla nám představena též scéna a kostýmy Alice Novotné. Zajímavostí je, že původně bylo obsazení ještě odlišné – Růženku měla hrát Marta Reichelová, Jeana Filip Tunáček a Macaráta Adam Zemek. V průběhu zkoušení však vykrystalizovalo výše zmíněné obsazení. Prvních čtrnáct dní probíhaly čtené zkoušky, kde Talpová dbala na správné pochopení textu, intonace a artikulaci, aby nic z těchto základních věcí nám nedělalo při zkoušení v prostoru překážky. Aranžování probíhalo zprvu na velkém sále v multifunkčním zařízení Astorka. Každý jsme si měli vymyslet nějakou jednu výstižnou rekvizitu pro naši postavu a vymyslet si klíč, na základě kterého pak budeme rekvizitu používat, aby nedošlo k prvoplánovému využití. Já jsem hned od prvopočátku viděl učitele Kulíška s brýlemi. Onen klíč byl, že když je ve funkci, má brýle na nose, když ve funkci není, má je na čele či sundané. Brýle byly také to, co mi velmi pomohlo při tvorbě postavy. Hned od začátku zkoušení jsem si jedny pořídil, abych s nimi mohl zkoušet a aby mi na nose nepřekážely. Díky hravosti textu jsme se s kolegou Rymešem mohli pustit do hraní si s textem a se situací, ve které jsme se ocitli. Vše však bylo přesně vedeno Talpovou. Ač se může jevit, že tedy zkoušení nebyl žádný těžký úkol, opak byl pravdou. Scénu jsme vždy nahodili lehce, ale následné vypracovávání detailů nám činilo problém, a to ve většině scén. Největší překážku mi však tvořila scéna s Růženkou Baráčkovou. Musel jsem vedle Baladové vypadat jako autorita a starší člověk, ačkoliv jsme věkové rozdíly v rámci jednotlivých melodií nehráli. Nakonec jsme našli klíč v tom, že Kulíšek ač je pedagog, neví, jak tuto mladou dívku uklidnit. A byl tam ještě jeden oříšek a to Kulíškova opilost a ještě hůř kocovina. Zahrát správně kocovinu je klíč, se kterým bojuji i v průběhu představení. Na konec bych chtěl říct, že postava Kulíška má i vývoj, z poskoka pana starosty, na člověka, který ač pořád v Pěšinkově stínu, získává sebevědomí, až se může sám stát starostou. V červnu jsme se již přesunuli na velkou zkušebnu Divadla na Orlí, kde jsme zkoušeli větší ucelené části. Necelé dva týdny před předpremiérou jsme začali zkoušet na jevišti. 8
V průběhu zkoušení jsme se ovšem nemuseli potýkat jen s problémy hereckými ale i technickými, které nám, bohužel, vytvářeli lidé z Divadla na Orlí. Například má postava měla mít hned dva celkem náročné prvky – létaní, které mělo připomínat jízdu na kole v písni „Jen nám dejte šanci“ a chůzi na sudu v čísle „Truňku král“. Ani jedno se neobešlo bez problémů. Létání mělo probíhat tak, že jsem měl být upevněn k sedáku, který měl být připevněn ocelovým lankem ke stropu. Bohužel byl pořízen sedák, který mi neseděl, protože byl větší, než jsem potřeboval, ale zboží už nešlo vrátit, na další sedák nezbyly peníze, a tak musela být choreografie přezkoušena. Díky Strnadově fantazii a schopnostem číslo neztratilo nic na své efektnosti. Chůze na sudu měla ten problém, že jsem nic podobného před tím nedělal a byla potřeba to zkoušet. Již dopředu jsme avizovali, že tento problém nastane, a že sud by mohl poničit podlahu. K drobnému poškození došlo, protože čas běžel a situace byla nevyřešena a my jsme potřebovali zkoušet. Poté nám byl dodán koberec, na kterém bohužel nebylo možné zkoušet, protože po dřevěné podlaze klouzal. Také jsem potřeboval zkoušet v jazzových botách, abych věděl, jak sud bude reagovat a jak moc budou na sudu klouzat či ne. Bohužel, jsem boty dostal až pár zkoušek před prvním uvedením před diváky a tudíž, když přišly nervy, nevypadal jsem moc pevně a dokonce se mi stalo, že jsem i chůzi na sudu neustál. Zkusili jsme si i zájezdové představení, které samo o sobě je velký úkol. Inscenace je nazkoušena v jiném prostoru, na jiném povrchu, v jiných akustických podmínkách. Vše se vyzkoušelo, ale půl hodiny před začátkem představení odpadl Ondřej Bábor. Já s ním do styku na jevišti přímo nepřicházím, ale jeho náhradníkovi Ondřeji Halámkovi, který rychle Bábora zaskočil, jsem z portálu nahazoval text. Je to zkouška, kterou píše sám život, a pevně doufám, že nic podobného již nezažiji. Vše korunovala peripetie, která se odehrála po představení, kdy ředitel festivalu Miloslav Mejzlík pozval celý tým na večeři, ale nebylo to umožněno, protože vedoucí zájezdu Markéta Švecová trvala na odjezdu. Oficiální premiéra proběhla 14. září. Představení se poté několikrát hrálo. Ač byla drtivá většina představení Zvonokosy vyprodaná, postupem času se stalo, že mezi jednotlivými reprízami byly i dvouměsíční pauzy, což představení rozhodně nepomohlo. Mezitím se vždy zkoušela nová představení a Zvonokosy jsme v podstatě
9
pořád jen oprašovali. Přijde mi smutné, že o přidání představení jsme museli poprosit my studenti a nepřišlo samo od vedení. Velmi mile mě překvapilo, že naše představení navštívil i Petr Markov, kterému se naše Zvonokosy líbily. Pochválil i úpravu scénáře a hudby. Velice cenné pro mě bylo i setkání po představení, kdy jsme měli možnost si s Markovem promluvit o tom, jak sám postavy vidí a zeptat se ho na zajímavosti ohledně vzniku tohoto muzikálu. V absolventském týdnu se stala nemilá věc – Daniel Rymeš, který ztvárňuje starostu Pěšinku, byl den před představením odvezen do nemocnice. Roli za něj přezkoušel Ondřej Bábor. Celý den, kdy se mělo představení hrát, se tedy nesl v duchu záskokové zkoušky, která byla nejen pro mě velmi vyčerpávající. Nakonec poslední představení dopadlo dobře a bylo velmi kladně hodnoceno nejen diváky, ale i přítomnými členy tvůrčího týmu. Myslím, že můj výkon v představení je obstojný. Z mého pohledu se mi vývoj postavy, který je v románu zjevný, daří divákovy představit. Díky Talpové se mi podařilo udržet správnou míru pohybové stylizace, kterou při hraní postavy využívám. Ze zhrbeného až věčně před Pěšinkou klanějícího se učitele, do narovnaného učitele, který se stejně musí znovu ohnout, aby si zvedl svůj kufřík, který mu dodá moc. Samozřejmě jsem již naznačil, že nevím, zda divák dobře přijímá mou kocovinu ve scéně po opilosti, ale řekl bych, že celkový výsledek z mého hereckého počinu je u většiny diváků dobrý. Recenze: „…Všichni studenti Ateliéru muzikálového herectví byli velmi dobře připraveni. Především Jiří Daniel, který vystavěl vynikající figuru pochlebovače Kulíška. Daří se mu nesklouznout do příliš velké karikatury a svou postavu udržuje v reálných, a tím i velmi uvěřitelných mezích. Tím, jak nenásilně karikuje Kulíška, dává této postavě velký náboj. Navíc je to jedna z mála postav, která projde v rámci celé inscenace
10
vývojem. Z ušlápnutého, až úlisně patolízalského učitele, který se jen hrbí před svým nadřízeným, se na konci stává sebevědomým nástupcem starosty….“3 „…Suverénem scény se stal také rozevlátý, muzikální, houslový primus Jiří Daniel v roli učitele a tajemníka Inocence Kulíška…“4 „… Zatímco v minulosti největší divácký ohlas vyvolávaly dříve nezvyklé “prasárničky” obsažené v textu, nyní zase naplno vyzněly hlášky týkající se předvolebního boje (v době vlády jedné strany pro nás těžko pochopitelné…) a zejména pak humor obsažený v hudbě. Mladí adepti hereckého řemesla si se slovními hříčkami i situačním humorem pohráli se zjevnou chutí a nadhledem. … O zdařile vybalancovaných postavách spolustraníků Kulíška a Pěšinky už byla řeč, tak jen jména dalších nadějných herců – Jiří Daniel a Daniel Rymeš.“5
3
BRZOBOHATÁ, Helena. Politická satira v muzikálovém provedení – Zvonokosy v Divadle
na Orlí. Divá
báze [online].
2014
[cit.
2015-06-03].
Dostupné
z:
http://www.divabaze.cz/recenze/1189-politicka-satira-v-muzikalovem-provedeni-zvonokosy-vdivadle-na-orli.html 4
TUČEK, Jaroslav. Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 71). Divadelní noviny [online]. 2014 [cit.
2015-06-03]. Dostupné z: http://www.divadelni-noviny.cz/mudrovani-nejen-nad-divadlem-no-71 5
SLADKÝ, Vítězslav. Recenze: Zvonokosy neztratily glanc ani po třiceti letech. Musical -
opereta [online]. 2014 [cit. 2015-06-03]. Dostupné z: http://www.musical-opereta.cz/recenzezvonokosy-neztratily-glanc-ani-po-triceti-letech
11
Použité informační zdroje BRZOBOHATÁ, Helena. Politická satira v muzikálovém provedení – Zvonokosy v Divadle na Orlí. Divá báze [online]. 2014 [cit. 2015-06-03]. Dostupné z: http://www.divabaze.cz/recenze/1189-politicka-satira-v-muzikalovem-provedenizvonokosy-v-divadle-na-orli.htm TUČEK,
Jaroslav.
Mudrování
(nejen)
nad
divadlem
(No.
71). Divadelní
noviny [online]. 2014 [cit. 2015-06-03]. Dostupné z: http://www.divadelninoviny.cz/mudrovani-nejen-nad-divadlem-no-71 SLADKÝ, Vítězslav. Recenze: Zvonokosy neztratily glanc ani po třiceti letech. Musical
-
opereta [online].
2014
[cit.
2015-06-03].
Dostupné
http://www.musical-opereta.cz/recenze-zvonokosy-neztratily-glanc-ani-po-tricetiletech
12
z:
