LITERÁRNÍ POSTAVA PŘEMYSLA OTAKARA II

MASARYKOVA UNIVERZITA PEDAGOGICKÁ FAKULTA KATEDRA ČESKÉ LITERATURY

LITERÁRNÍ POSTAVA PŘEMYSLA OTAKARA II. Diplomová práce

BRNO 2007

Vedoucí diplomové práce:

Vypracovala:

doc. PhDr. Jiří Poláček, CSc.

Martina Petrašová

Prohlašuji, že jsem diplomovou práci zpracovala samostatně a použila jen uvedených pramenů a literatury. Souhlasím, aby diplomová práce byla uložena v knihovně Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity v Brně a zpřístupněna ke studijním účelům.

……………………………... podpis

2

Děkuji doc. PhDr. Jiřímu Poláčkovi, CSc., za cenné rady a za ochotně poskytovanou odbornou pomoc při zpracování této diplomové práce.

3

OBSAH

1. Úvod

5

2. Životopis krále Přemysla Otakara II.

7

3. Postava Přemysla Otakara II. v kronikách

10

4. Postava Přemysla Otakara II. v románech

14

4.1 Václav D. Michalovic: Železný král a páni z Růže

14

4.2 Sofie Podlipská: Přemysl Otakar II.

25

4.3 Ludmila Vaňková: Král železný, král zlatý

36

4.4 Nina Bonhardová: Královský úděl

49

5. Galerie obrazů Přemysla Otakara II.

61

6. Závěr

72

Poznámky

76

Literatura

83

Resumé

86

4

1. Úvod

Spletitá životní pouť krále Přemysla Otakara II. byla ohraničena dvěma vzpourami panstva proti autoritě. Dovršila ji tragická bitva na Moravském poli. To vše přímo vybízelo a dosud vybízí k literárnímu zpracování, neboť Přemysl byl opěvován zejména pro svou udatnost, štědrost, rytířskost a vladařské umění již svými současníky. Jako zdroj inspirace sloužil lesk jeho majestátu rovněž následujícím generacím kronikářů, literátů i politiků a zájem o něho se neztratil ani v dnešní době. Také mě zaujaly osudy této bezesporu významné postavy našich dějin, jež stála na samém možném vrcholu slávy, avšak poté bohužel následoval i její strmý pád. Rozsahem a bohatstvím své říše a zakladatelskou činností je „král železný a zlatý“ mnohdy označován za předchůdce Karla IV., který sám, jak je doloženo, tohoto svého předka obdivoval a měl v oblibě. Práce

je

uvozena

seznámením

s Přemyslem

Otakarem

II.,

zejména

s životopisnými daty, důležitými příbuzenskými vztahy, významnými událostmi jeho vlády a válečnými činy. Základními prameny poznání byly a dosud jsou především Zbraslavská kronika a Kronika tak řečeného Dalimila, z nichž v mnohém vycházejí také autoři historických románů. Proto samotné analýze předchází porovnání těchto dvou kronik s protichůdnými tendencemi. Poté již následuje stěžejní a nejobsáhlejší část mé práce analyzující čtyři romány: Václav D. Michalovic (Železný král a páni z Růže, 1997), Sofie Podlipská (Přemysl Otakar II., 1892), Ludmila Vaňková (Král železný, král zlatý, 1977), Nina Bonhardová (Královský úděl, 1971). Tyto podkapitoly jsou koncipovány vždy tak, že nejprve podávám autorův medailonek a základní informace o díle, poté již dílo podrobuji analýze s důrazem na charakteristiku Přemysla Otakara II. a historickou hodnověrnost románu. Upozorňuji rovněž na případné zajímavosti autorova jazykového stylu. Pro závěrečné srovnání celkového obrazu románového hrdiny s jeho skutečným předobrazem jsem použila zajímavosti o otakarském mýtu z kronik z dob Karla IV. a z Historie české Eneáše Silvia Piccolominiho, neboť právě v průběhu 14. a 15. století se Přemyslův barvitý příběh dostal opět do ohniska zájmu. Zde vždy poukazuji na to, jak danou informaci zachytili romanopisci ve svých dílech. V úplném závěru budu hodnotit kvalitu uvedených historických románů a literárního zpracování Přemysla Otakara II. Cílem mé práce je tedy provést konfrontaci vybraných epických děl tematicky zaměřených na historickou postavu Přemysla Otakara II. na základě literární analýzy. 5

Zároveň se pokusím o konfrontaci různých románových zobrazení této osobnosti a míry odklonu jednotlivých autorů od historické reality, tedy o stanovení poměru reality a fikce.

6

2. Životopis krále Přemysla Otakara II.

Přemysl se narodil jako druhorozený syn asi kolem roku 1233, ale setkáme se i s názory, že to bylo již kolem roku 1223. Jeho rodiči byli král Václav I. a Kunhuta Švábská. Následníkem trůnu byl určen prvorozený syn Vladislav a pro Přemysla byla určena církevní dráha. Avšak když v roce 1247 Vladislav umírá, následnictví přechází na Přemysla a již v tomto roce se stává markrabětem moravským. Roku 1248 vede odboj v čele některé šlechty proti svému otci. Je zvolen za „mladšího krále“. Václavovi je nakloněn i papež, postupně Václav vítězí a Přemysl se zříká hodnosti „mladšího krále“. Odbojníci jsou potrestáni. Tím byla uznána autorita krále, ale víc získávají přední panské rody, které upevňují svou mocenskou prestiž na úkor nižší šlechty. V roce 1251 je Přemysl vyslán na žádost rakouské šlechty do Vídně, kde se uchází o babenberské dědictví. V prosinci toho roku se stává vévodou rakouským. Aby to bylo právně podloženo, žení se s asi padesátiletou Markétou Babenberskou. Avšak zájmy o Rakousko a Štýrsko má také Béla IV. Uhersko spolu s Haličskou Rusí a s Piastovci údajně brání nároky další dědičky Gertrudy Babenberské a zahajuje válku. Při ní je pustošena především Morava a dále Rakousko. Poté zahajuje mírová jednání s oběma papež. Po nástupu vlády v Čechách zprostředkoval papežský nuncius tzv. budínský mír. Štýrsko připadlo Uhrám a český král začíná propapežskou politiku. Roku 1253 (22. září) umírá král Václav I. a vlády se ujímá Přemysl. Jeho rádcem je olomoucký biskup Bruno ze Schauenburka, s jehož pomocí uskutečňuje král univerzalistickou evropskou politiku. Uskutečnil dvě křížové výpravy do Prus, kde založil město Královec. Chtěl nechat povýšit olomoucké biskupství na arcibiskupství kvůli nově získaným územím na Litvě, což se mu však nepovedlo. Po smrti Viléma Holandského mu nebyla nabídnuta římská koruna, a tak dal svůj hlas oběma protikandidátům – Richardovi Cornwallskému a Alfonsovi X. Moudrému. Přemysl Otakar II. budoval opory královské moci, především města a hrady (Vysoké Mýto, Písek, Kolín, Chrudim, České Budějovice, Čáslav…), které byly finančním zdrojem uvnitř zemí, ale také opory vojenskostrategické (Trutnov, Most, Uherské Hradiště, Marchegg…). V Praze je osamostatněna instituce zemského soudu a také v Rakousku je dobře organizovaná knížecí moc, kde se podílela na vládě šlechta. V roce 1257 vypukla válka mezi českým králem a bavorskými Wittelsbachy. Byl

7

odražen v bitvě u Mühldorfu, ale následným mírem z listopadu toho roku si zajistil klid z této nebezpečné strany. V roce 1258 začíná nová válka s Uhry o Salzbursko a Štýrsko. Vše vrcholí velkým vítězstvím Přemysla Otakara II. nad Uhry v bitvě u Kressenbrunnu roku 1260. Přemyslovy voje zaujaly před bojem pravý břeh Moravy, Uhři levý břeh. Týden stála vojska proti sobě, nikdo nechtěl začít. Až 11. července nabídl Přemysl Bélovi, že jeho vojsku ustoupí, aby mohli přejít řeku nebo naopak. Dohodli se, že přebrodí Uhři a do 13. července zachovají mír. Avšak uherský král nedodržel slovo a už 12. července udeřili. Přitom Přemyslovo vojsko bylo rozjeto po kraji, neboť shánělo zásoby. Naštěstí se uherskému nátlaku duchaplně postavili pověstní železní páni v čele s pražským purkrabím Jarošem z Poděhus a za znění písně „Hospodine, pomiluj ny“ uherské voje rozprášili. Ještě následující den je pronásledovali a získali bohatou kořist. Například Boreš z Riesenburka odnesl z Belova vozu cennou trofej, prst sv. Jana Křtitele. Při bitvě se prý odehrálo několik zázraků. Nad vojskem se vznášel orel, někteří údajně spatřili české patrony apod. Po obsazení Bratislavy usiluje Béla o mír, který byl stvrzen sňatkem Belova syna s Přemyslovou neteří Kunhutou. Český král získal Štýrsko. Přemysl stále neměl dědice. Proto usiloval o legitimaci nemanželských dětí, jejichž matkou byla Anežka z Kuenringu. Avšak papež sice uznal legitimitu, ale ne dědičnost a možnost nástupu na trůn. Přemysl se proto nechal s Markétou rozvést a 25. října 1261 se oženil s Bélovou vnučkou, Kunhutou, dcerou ruského knížete Rostislava Michajloviče a Arpádovny Anny. Jelikož vládl řadu let bez korunovace, nechal se 25. prosince 1261 spolu se svou mladou ženou slavnostně korunovat na českého krále. V následujícím roce si nechal udělit babenberské země znovu v léno. Říšského města Chebu se zmocnil roku 1266. O dva roky později uzavřel v Poděbradech dědickou smlouvu se svým bratrancem Oldřichem Sponheimským, podle níž se stal po jeho smrti v roce 1269 vévodou korutanským a pánem Kraňska a marky vindické. Proti nárokům Oldřichova bratra Filipa, patriarchy aquilejského, musel své dědictví hájit za válek se Štěpánem V. V roce 1270 zemřel salzburský arcibiskup Vladislav a také Béla IV., který byl v nevůli se svým synem Štěpánem. Přemysl proto skryl svou tchýni a některé uherské magnáty s korunovačními klenoty u sebe. To byla pro Štěpána záminka k vyhlášení nepřátelství. Štěpán pak zákeřně napadl Rakousko a Štýrsko v době, kdy byl český král na jihu. Při zpáteční cestě musel přejít nebezpečnou cestou přes Alpy, protože se

8

dozvěděl o plánovaném přepadení Štěpánem. Potrestal ho v roce 1271. Štěpán se zřekl Filipa a uznal Přemysla za pána Kraňska, Korutan, Štýrska a marky vindické. Po dlouhém očekávání se v roce 1271 narodil dědic a nástupce Václav II. Od roku 1273 se Přemysl dostává do politické izolace, neboť římskoněmeckým králem byl zvolen Rudolf I. Habsburský. Ten chtěl, aby ho Přemysl uznal a své země přijal od něho v léno. Přes výzvy papeže a biskupa Bruna nechtěl Přemysl zpochybnit své državy. Jeho vláda postupně ztrácí popularitu. Za Rudolfova tažení roku 1276 došlo k povstání v alpských zemích a k odboji některé české šlechty. Jednalo se především o mocný rod Vítkovců, o Boreše z Riesenburka a další. Otřesený král se vzdal ve Vídni všech svých výbojů a musel se pokořit před Rudolfem na kolenou. Čechy a Moravu přijal v léno. Po potlačení domácího odboje, kdy Přemysl tvrdě zasáhl proti zrádným českým pánům (například Boreš z Riesenburka byl popraven, Záviš z Falkenštejna prchl…), vypukla nová válka proti převaze koalice Rudolfa a uherského krále Ladislava IV. Kumána. Přemysl byl podporován Branibory a Slézany. Při závěrečném boji, v bitvě na Moravském poli (u Suchých Krut), propadla údajně skupina v týlu panice a uprchla. Po Přemyslově boku statečně bojoval jeho nemanželský syn Mikuláš, vévoda opavský, který byl zajat. Přemysl bojoval do posledních sil. Poté byl sražen z koně a obrán o zbroj a údajně ubit rakouskými pány (Bertold z Emmerberka). Stalo se tak 26. srpna 1278 na den sv. Rufa. Rudolf ho chtěl prý ušetřit, choval k němu přese všechno úctu, avšak bylo již pozdě. Přemysl Otakar II. pěstoval nádherný rytířský dvůr. Jeho úspěchy i prohry vzbudily silný dojem v celé Evropě a nalezly romantickou odezvu u předních německých a italských básníků. Se svou milenkou Anežkou z Kuenringu měl syna Mikuláše, zakladatele opavské větve Přemyslovců, a dcery. S uherskou princeznou, později českou královnou Kunhutou, měl syna Václava II. a dvě dcery, Kunhutu a Anežku.

9

3. Postava Přemysla Otakara II. v kronikách

Postava Přemysla Otakara II. byla zaznamenávána již středověkými kronikáři. Kroniky jsou tedy důležitými historickými prameny pro poznání té doby. Musíme brát v úvahu, kdo kroniku psal a z jakého stanoviska. Obsah a linie kroniky je určena příslušností autora a těch, v jejichž zájmu psal. Mezi díly vzniklými během Přemyslova života a čtyřiceti let po jeho smrti vyniklo několik pramenů, jež trvale ovlivňovaly názory pozdějších dějepisců. Kromě Annales Otakariani, součásti Druhého pokračování Kosmova, a stylisticky nadprůměrné Zbraslavské kroniky to bylo veršování tzv. Dalimila a některé rakouské letopisy. Pozornost budu věnovat zmíněným dvěma kronikám, které byly napsány přibližně v té době a zachycovaly podobné události. Řeč je o Kronice tak řečeného Dalimila a o Zbraslavské kronice. Autoři obou kronik patrně pocházeli z duchovního stavu. Zbraslavská kronika je psána latinsky, kdežto Dalimilova je první česky psané dílo. Jejich tendence jsou odlišné. Ota a Petr, opati Zbraslavského kláštera založeného Václavem II., reprezentují klášterní duchovenstvo a především opěvují českého krále a jeho štědrost k jejich klášteru. Oproti tomu údajný Dalimil obhajuje názory a stanoviska šlechty. Toto dílo má silnou protiněmeckou a nacionální tendenci. České krále hodnotí podle toho, kolik nosů nechali údajně uřezat Němcům. Zbraslavská kronika je psána od smrti Přemysla Otakara II. do roku 1338. V předmluvě se dozvíme, že autor chce vylíčit a opěvovat život „nejjasnějšího“ krále Václava, ale nejdříve „zcela stručně“ vylíčit „skutky jeho i jeho otce pana Otakara“.1 První část zapisoval Ota. Zprávy o událostech za Přemysla Otakara II. prý čerpal z druhého pokračování Kosmova. Po Otově smrti pokračuje v kronice Petr Žitavský, který měl vynikající vzdělání a Otu svým stylem vysoko převyšuje. První knihu dokončil asi roku 1317. Protože psal o minulosti, použil ucelenější celky. Později psal o své současnosti a byl mnohdy přímým účastníkem řady událostí. Znal Kosmovu kroniku a najdeme i ohlasy na Dalimilovu kroniku a staročeskou Alexandreidu. Kronika je psána velmi zajímavým stylem. Do prozaického vyprávění je vkládáno mnoho veršů. Některé části jsou psány jednak prózou, jednak verši. Verše tvoří i samostatné celky. Jedná se zejména o působivé elegie nad smrtí Přemysla Otakara II., kdy autor viní nejen zrádnou šlechtu – rod Vítkovců, ale i celý národ, který krále opustil a nechal hanebně zahynout: „Rod prokletý náhle ať zhyne, 10

který se provinil tak, že vladaře zahynout nechal!“

…„Národe na hlavu padlý, již klesáš v největší bídě, poražen, sám již hyneš – a bez krále zasloužíš zajít.“2

I prozaické líčení je psáno mluvou výrazově bohatou, časté je používání rytmických klauzulí, slovních hříček, apostrof a přirovnání atd. Je též patrná velká znalost Bible, neboť narazíme na četné citáty (například: „…ježto země přinášela ovoce…“ 3 ) hojně užívané v Bibli. Autor líčí krále Přemysla Otakara II. jako mocného, zdatného, statečného, moudrého, veselého a ušlechtilého obnovovatele státu, chválí ho za sepsání zákonů, za horlivou víru v Krista a štědrost, již projevoval kostelům a klášteru Zlaté Koruně, který sám založil. Opovrhuje Filipem Sponheimským, královým bratrancem: „mrhá majetek chrámů, … jež ničí a okrádá chudobné kněze, myslím, že žádný lupič neb zloděj se nevyrovná jemu…“4

Líčení bojů, jež vedl Přemysl Otakar II., se příliš nevěnuje a odkazuje na další dobové kronikáře. V kronice nalezneme i některé nepřesnosti plynoucí patrně z toho, že autor píše události minulé a nebyl tedy jejich přímým svědkem. Jedná se například o chybné informace spjaté s uherským králem Štěpánem, dále o nepřesný letopočet, kdy získal Přemysl Otakar II. Štýrsko, či v neposlední řadě autor nesprávně uvádí, že mír po prvních bojích s Rudolfem sjednala šlechta atd. Zachycuje rovněž Přemyslův konec, kdy v boji s Rudolfem je mnohými opuštěn, poté zajat a ubit. Zmiňuje se i o Rudolfově údajné lítosti nad smrtí svého soupeře. Druhá kronika byla omylem připisována údajnému Dalimilovi, autor je však dodnes neznámý. Vznikla počátkem 14. století a zachycuje celé dějinné období již od mytologických dějin až do té doby. Typická je primitivní syntax, dále bezrozměrný verš. Dílo je určitým přechodem k próze. Kronikář potlačuje pravidla poezie a soustředí se především na sdělení. Verše jsou jednoduché, využívá rým gramatický. Někdy rým chybí docela či se opakuje. Autor tedy rezignoval na rým, opomíjí funkci estetickou a hlavní pozornost věnuje funkci sdělné. V úvodu se pohrdavě vyjadřuje o jiných kronikách se zbytečnou zdobností a přehnaným verbalismem. Neobjevují se ani 11

přesahy. Autor používá parataxe, dále přímou řeč, poučení i vtipné poznámky. Kronika je silně protiněmecky zaměřena. Autor vyzývá k boji proti cizincům, ba dokonce i proti samotnému králi. Postava Přemysla je však zpočátku při odboji proti otci a při nástupu na trůn vykreslena kladně. Kronikář o něm mluví jako o krásném muži statné postavy s dobrými mravy, o tom, že je nejmoudřejší, o jeho štědrosti… Při boji s Uhry plenícími Moravu vyzdvihuje jeho statečnost: „Přemysla však neporazí, kam se vrtnou – on je dřív. Rozum bere jim ten div, a když táhne česká jízda, utíkají jen to hvízdá.“5 Avšak postupně se jeho pohled na něj radikálně mění, a to když český král sáhl šlechticům na jejich statky, moc a výhradní privilegia. Jedna kapitola nese dokonce název O protivenstvích, která činil král českým pánům6. Píše se také, že v době hladu nedbal král o český lid a stranil více Němcům, škodil české šlechtě. Proto se pak spolčila s Rudolfem: „My všemu dáme vale, vzdáme se svých statků, polí, hovad, ale nikdy Němci nadutému nedopřejeme se tu roztahovat.“ 7 Je víc než zřejmé, že autor straní šlechtě. O Závišovi mluví jako o ctném rytíři, jehož král vyhnal za hranice. Naopak Přemysl Otakar II. prý mnohé pány přivedl na žebráckou hůl a vyhrožoval jim. Před bitvou na Moravském poli prý Záviš nabídl svému králi pomoc, když ho omilostní, ale neuspěl: „Přemysl však vojácké srdce měl a řekl, že radši přijmout smrt chce.“ 8 Poté následuje jeho smrt. Tak řečený Dalimil nikomu nic nevyčítá, neviní šlechtu z jeho smrti, pouze konstatuje, že se jedná o „přenešťastný rok“ 9. Autor Dalimilovy kroniky se věnuje postavě Přemysla Otakara II. podrobněji než je tomu ve Zbraslavské kronice. Začíná si jeho osoby všímat při již zmíněném odboji proti svému otci za podpory části šlechty, zatímco Zbraslavská kronika o něm začíná vyprávět až jako o panovníkovi. Také válečným výpravám věnuje více pozornosti. Zmiňuje bitvu u Mostu, výpravy do Prus a Bavor, kde vypráví také o bitvě u Mühldorfu (tam místo toho Cindorf), dále o událostech u Stožce… 12

Také v Dalimilově kronice jsou některé nepřesnosti (například po bitvě u Mühldorfu kronikář konstatuje, že někteří byli upáleni ve městě, ale přitom se jednalo o věž). Obě kroniky píší také o rozvodu s Markétou. Ve Zbraslavské kronice se tak děje kvůli obecnému blahu země, protože mu Markéta nemůže již dát potomka, a oba rozvodu želí. Kdežto v Dalimilově kronice je to připočteno ke špatným činům Přemyslovým: „Navíc kněží kličku najdou si, aby král nemusel Rakousy navrátit své ženě někdejší. To šlechtice ovšem netěší a českému králi ze zloby potíže a škody působí.“ 10

V obou kronikách je postava Přemysla Otakara II. zobrazena z různých pohledů, přestože, jak již bylo řečeno, pocházejí obě z přibližně stejné doby. Určující je to, že autor Dalimilovy kroniky je šlechtic a v zájmu šlechty také píše, tudíž postavu Přemysla Otakara II. nevyzdvihuje. Naopak autor Zbraslavské kroniky, jakožto mluvčí duchovního stavu, chce vytvořit legendární životopis Václava II., který založil jejich klášter, a stejně tak chce vychválit jeho otce za štědrost k duchovním a oddanou víru v Krista. Obě díla jsou našimi cennými středověkými památkami, které mají hodnotu i v dnešní době.

13

4. Postava Přemysla Otakara II. v románech

V této části se budu věnovat vybraným beletristickým dílům, v nichž Přemysl Otakar II. hraje jednu z hlavních postav. Jednotlivá díla podrobím literární analýze s důrazem na Přemysla Otakara II. Zároveň je budu vzájemně konfrontovat a poukazovat na románovou fikci. Tedy na to, jak autoři nakládali s historickou skutečností, přestože pro spisovatele není závazná a ani rozhodující pro kvalitu díla.

4.1 Václav D. Michalovic: Železný král a páni z Růže

Václav D. Michalovic O tomto spisovateli se mi bohužel nepodařily nalézt žádné informace. Patrně se jedná o pseudonym, a to jen znesnadňuje identifikaci tohoto autora.

Železný král a páni z Růže Kniha obsahuje 655 stran a je členěna do dvou dílů. Ty se pak dále dělí do mnoha kapitol, které jsou většinou výstižně pojmenovány a vlastně tak napovídají, o čem budou pojednávat. Použila jsem vydání z roku 1997, avšak první vydání již vyšlo údajně v roce 1930 v Hradci Králové u Františka Šupky, avšak ani to není jisté. Vlastnímu příběhu předchází úvod, v němž autor poutavě líčí okolnosti šedesátých let 13. století a stručně seznamuje s událostmi předešlými. Tedy vynechal Přemyslovo mládí a dostáváme se rovnou do doby, kdy Přemysl Otakar II. je již ženat s Markétou Babenberskou (zde nepravdivě uvedeno, že „…když sám král, kterému bylo něco přes třicet let, měl za manželku Markétu Štýrskou, která byla o třiadvacet let starší než Přemysl Otakar II.,“11 ve skutečnosti se s ní Přemysl Otakar II. oženil jako osmnáctiletý, v té době již bylo Markétě přes padesát let, tedy byli od sebe o více než třicet let). Dále jsme stručně seznámeni s bitvou u Mühldorfu (zde Mühlberk), dozvíme se také o králově milence Anežce z Kuenrinku a o schylující se válce s Uhry. A zde již začíná vyprávění prvního dílu. Ten končí na straně 308 a skládá se z 24 kapitol. Děj se začíná odehrávat na hradě Moosach, kde sídlí králova milenka. Na pozadí skutečných událostí Otakarovy vlády, jako jsou bitva u Kressenbrunnu, porážka u Stožce a následné odvetné vítězství krále Přemysla Otakara II., se seznámíme i s řadou fikčních příběhů a epizod, v nichž vystupuje jak řada skutečných historických postav, tak i postav smyšlených. Nejčastěji 14

se však dozvídáme o zákeřných a zrádných činech pana Záviše z Falkenštejna, z nichž většina je opět smyšlených. Díl druhý obsahuje 27 kapitol rozkládajících se na stranách 309 až 656. Zde jako by postava Přemysla Otakara byla odsunuta do pozadí a prostor patří opět řadě fikčních příběhů. Vystupuje zde mnoho rytířů, kteří vysvobozují dívky a paní, jež padly do léček Závišových. Přemysl bojuje s Uhry, opouští Markétu a Anežku a žení se s uherskou princeznou Kunhutou. Vše spěje k jeho konci a ke zradě českých pánů v bitvě na Moravském poli. Celý příběh pak ukončuje na posledních čtyřech stranách doslov. V něm se dozvíme stručně o tom, co se u nás dělo po bitvě na Moravském poli. O smrti zrádce Miloty z Dědic a dalších zrádných pánů, o postupu Rudolfa Habsburského nejprve na Moravu a poté i do Čech, o příchodu Oty Braniborského a o drancování českých zemí. Zakončení díla je otevřené, neboť končí zmínkou o tom, jak chce Záviš z Falkenštejna znovu sáhnout po české koruně, a připomíná fikční proroctví jedné z postav, která věštila Závišovi kata. Kompozice díla je tektonická. Autor využívá kontrastu, opakování a stupňování. O jedné události se někdy dozvíme několikrát, i když v různé době, z úst více postav nebo vypravěče a postavy. Tak je tomu u svatby Přemysla Otakara II. s uherskou Kunhutou, o níž vypráví rytíř Medard a předtím již jednou se o svatbě dozvídáme v souvislosti s tím, že Závišovi oznamuje jeho sluha Dýka to, že Anežku z Kuenrinku nezastihl, protože odjela na svatbu. Dále o smrti zloducha Provaze čtenář uslyší též vícekrát. Vyprávění se odehrává v přirozeném časovém sledu od roku 1260 do bitvy na Moravském poli a následné smrti Přemysla Otakara II., pouze se přemisťujeme z místa na místo. Vedle chronologického postupu se setkáme také s retrospektivním pohledem. K jedné události (bitva u Kressenbrunnu) se dokonce dostaneme znovu až přibližně po sto dvaceti stranách. Návraty v ději se uskutečňují většinou promluvou postav. Pro čtenářovu orientaci autor používá řady otázek a krátkých připomenutí, jimiž upozorňuje, kde jsme skončili (například: „A kde byla panna Drahomíra? Jaký byl osud té krásné dívky? Opustili jsme ji, když ji šlechetný pan Henri z Toursu dopomohl k útěku…“12). To však ve směsici příběhů bývá nutností. Zakončení díla nechává spisovatel, jak už jsem zmínila, otevřené, jako by čtenáře odkazoval k možnému pokračování. Vypravování velmi často zpomaluje řada epizod a digresí. Také ty však většinou patří

15

k autorským fikcím. V díle se setkáváme s pasážemi, v nichž se autor detailně věnuje popisu armády a výzbroje, podrobně líčí bitvy a jejich účastníky apod. Titul literárního díla – Želený král a páni z Růže – je podobně jako u většiny beletristických děl týkajících se postavy Přemysla Otakara II. protagonistický. „Železný král“ nepředstavuje samozřejmě nikoho jiného než tohoto krále, jedná se o jeho přízvisko. Autor jej vysvětluje následovně: „Za hranicemi jeho říše ho nazývali „železným králem“. Asi proto, že boj u Kressenbrunnu rozhodli právě železní jezdci. Tento obrovský úspěch si lidé nemohli představit bez majetkového úspěchu, a proto začali českého krále nazývat také „zlatým“.

13

Skutečně se mu tak říkalo pro jeho

„železnou“ panskou jízdu výborně obrněnou, díky níž vyhrál nejednu bitvu a jevil se tak jako neporazitelný. V ukázce se dozvídáme, že se mu vedle tohoto přízviska ještě přezdívalo „král zlatý“, a to především pro velký rozsah území, nebývalý rozvoj země a pro bohatství plynoucí ze stříbrných dolů. V titulu dále nalezneme „pány z Růže“. Jedná se o zpupný šlechtický rod Vítkovců vlastnící velká území především na jihu Čech, který tvoří ve všech dílech jakousi opozici vůči panovníkovi a jeho příslušníci v čele se Závišem z Falkenštejna bývají označováni za hlavní viníky tragické smrti Přemysla Otakara II. V tomto díle se vyskytuje veliké množství postav. Ačkoliv autor uvádí, že postavy v románě jsou autentické, není to tak docela pravda. Některé mají předobrazy ve skutečných historických postavách, jiné od nich převzaly jen svá jména, která jsou doložena. A pak je tu množství postav zcela smyšlených. Časté jsou také postavy vytvořené kontaminací historických a fiktivních osob. Postavy jsou striktně diferencovány na záporné a kladné. K hlavním postavám patří král Přemysl Otakar II., exemplární protagonista se zřetelnou idealizací, k jehož atributům se řadí dobro, spravedlnost, moudrost, neomylnost, neohroženost, rytířskost… Jak vypravěč, tak postavy pronášejí panegyriky na jeho osobu. Velebena je jak jeho stránka fyzická, tak i duševní a vůbec vše s ním spojené. I když je někdy srovnáván se svým slavným potomkem Karlem IV., ať už velkým rozsahem říše nebo zakladatelskou činností, přesto se na něho nemůžeme dívat jako na bezchybného vlasteneckého panovníka, jaký je tu líčen. Při své územní expanzi zapomínal na trpělivou politiku plnou ústupků, jíž by si území trvale zajistil a dosáhl uznání ze strany papeže i šlechty, což bylo rozhodující při jeho konci. Takto dovednou politiku naopak dovedl využívat až Karel IV.

16

A tak zde nalezneme bezpočet vesměs fiktivních tvrzení opěvujících jednak jeho vlastnosti duševní („první rytíř těla i ducha…“; „..neobyčejně duševně nadaný…“; „…byl zlatým otcem, zlatým manželem“; „byl tak jemný…“; „jeho oči metaly blesky, jeho obličej zářil v majestátu síly, převahy ducha a velebnosti duše.“ 14), jednak fyzické („jeho lví tvář, krásná, mužná a oduševnělá…“; „…hlas krále Otakara zněl kovově a přímo bušil na srdce…“15). K jeho dokonalosti fyzické a duševní navíc autor připojuje vlastenectví („Byl dokonalým mužem, panovníkem a pravým Čechem.“16) a blahodárný vliv na českou zem za jeho vlády („Vždyť se v rozmachu úrody a přízně osudu rozvíjely nejen dvorce pána z Kvildy, nýbrž i celá česká říše, řízená pevným a moudrým žezlem velikého krále Přemysla Otakara II.“ 17). Z těchto dokladů je jasné, v jakém světle chtěl autor postavu zobrazit. V tomto díle vystupuje postava Přemysla Otakara II. jako postava statická, která se nijak nevyvíjí, vidíme ji stále ze stejného úhlu pohledu. Snad jen jednou je Přemysl Otakar II. zobrazen záporněji. A to v souvislosti s tím, když nespravedlivě uvězní jednu postavu. Dokonce je podle toho pojmenována celá kapitola nesoucí název Král měří zle dobrým, dobře špatným. Jeho vzhled autor charakterizuje správně tímto tvrzením: „…byl to muž středního vzrůstu, statné ramenaté postavy…“18 Podle výzkumu, který byl proveden při vyzdvižení ostatků a pohřebních insignií Přemysla Otakara II. v roce 1976, vědci zjistili, že byl štíhlý, svalnatý, až atletické postavy. Dosahoval údajně 166 – 168 cm.19 Avšak již velmi idealisticky zní z vypravěčových úst: „A to slunce – to byl český král Přemysl Otakar II., který se v prvé rytířské skromnosti dosud nazýval jen pánem a dědicem Českého království.“ 20 Zde se opět jedná o autorskou fabulaci, neboť rozhodně nešlo o Přemyslovu skromnost. Jako důvod uvádějí někteří historici to, že plánoval rozvod s Markétou, a proto odsunul korunovaci až na později. Čtenář bývá podrobně obeznámen s některými vybranými historickými událostmi Přemyslovy vlády avšak na úkor jiných. Dozvíme se o vzestupu Přemyslovy moci, o nebývalém rozsahu našich zemí, které sahaly od Krkonoš až po Ádrii, o jeho zakladatelské činnosti, ale především je velký prostor věnován líčení některých jeho válečných tažení. Jinak je postava Přemysla osobou uznávanou a slavnou, avšak s postupujícím časem stále více opuštěnou. Zlom vidí spisovatel v jeho svatbě s Kunhutou. Anežka, jež ho jediná vroucně milovala a s níž se cítil opravdu šťastný, se mu tak vzdaluje. U nové manželky nenajde rodinnou pohodu a cítí se stále více nepochopen, což zřetelně zachycuje ukázka: „…cítil se nešťastný, opuštěný…Přemyslovi se zachvívalo srdce 17

ohromnou lítostí, touhou a nezměrnou láskou k městu, zemi a lidu. Jak byl opuštěný, přes svoji moc, přes svoji slávu…“21 V největším protikladu je zobrazuje Vaňková, která mluví o jejich vztahu s Kunhutou jako o naprostém splynutí duší a ideálním manželství. Jeho nešťastnost a opuštěnost po nalezení hrobu Anežky z Kuenrinku, je umocněna smyšlenou scénou v předvečer bitvy na Moravském poli, kdy si lidé šeptají, že český král pláče a snášejí mu své skromné majetky, aby vedl vítěznou válku. Postava Přemysla Otakara II. spěje ke svému konci. Autor využil některých symbolů a předtuch ke zvýšení napětí a k vytvoření tajemné atmosféry. Zvláště před bitvou se mu symbolicky zjeví některá špatná znamení. Například když se král modlí před posledním bojem s dalšími jedenácti pány za úspěch, má každý zažehnutou svíci, ale jen jemu zhasne… S jeho koncem už můžeme počítat tak trochu od začátku, a to v podobě zlých snů Anežky z Kuenrinku anebo vypravěčových otázek. Velká pozornost je Přemyslovi věnována především na konci románu. Poslední boj, bitva na Moravském poli, je líčen vlastenecky. Heslem je bojovat za krále, za vlast. Sám český král je opět vzorem. Kontrastuje tak se svým soupeřem Rudolfem Habsburským: „…seděl na ryzákovi… pozoroval boj z určité vzdálenosti, aby se snad nemusel zúčastnit zápolení. Jinak to však bylo s českým králem, s hrdinným rytířským Přemyslovcem. Ten hořel odvahou a pohrdal smrtí, chvílemi bojoval jako prostý bojovník, vodil oddíly do zápasu, dorážel na nepřítele, objevoval se všude tam, kde bylo potřeba rozkazu nebo příkazu a povzbuzení, a snažil se osobním příkladem nadchnout bojovníky.“22 Hrdinnost krále neklesá s blížícím se koncem, ale jako by naopak graduje a nabývá jiných rozměrů : „Ačkoliv byl boj nenávratně ztracen, Přemysl Otakar válčil dále, hledaje smrt… Pánové i zbrojnoši hynuli na místě pro čest krále i svou vlastní. Český král také dosud bojoval. Jako lev se vrhal na nepřátele a dodával svým věrným odvahu…“23 Jeho skon je také heroický (autor zde pravdivě uvádí, že se tak stalo na den sv. Rufa roku 1278). I když se jeho život chýlil ke konci, „přesto však působil dojmem hrdiny, krále, rytíře a bojovníka.“

24

Závěr bychom mohli připodobnit skoro až k

legendistickému vyprávění. Byl bit kopím, „až tento krvácel ze sedmnácti ran. Nakonec vypustil šlechetného ducha.“25. Zde patrně autor vycházel z tradované legendy, v níž se praví, že měl skutečně sedmnáct ran. Místy postavu českého krále odsunují do pozadí jiní hrdinové. A to především ve chvíli, kdy je dán velký prostor pro smyšlené epizody, v nichž většinou figuruje zde

18

naprosto záporná postava Záviše z Falkenštejna, ale o něm až později. O Přemyslovi se tak dozvídáme pouze z úst jiných postav.

Kladná postava Přemyslova je kladena do přímého protikladu s jeho druhou manželkou Kunhutou Uherskou. Ta hraje roli vedlejší oproti postavě Kunhuty u Bonhardové nebo Vaňkové. Pravdivě je líčena jako velmi spanilá („byla doposud překrásná…“26, „byla krásná jako třešňový květ, jako ranní červánky…“27), avšak její chování a vlastnosti zdaleka nedosahují Přemyslových kvalit: „…choť velikého krále Přemysla Otakara II. mu nebyla nijak rovna, neboť její duch se s jeho nemohl ani zdaleka rovnat… Kunhuta sice vynikala velkolepostí tváře i těla, ale duševně nemohla být pro svého manžela a pána žádnou oporou.“ 28 Kunhuta zde vystupuje jako rozmařilá žena, jež vyznává úplně jiné hodnoty než její manžel. Nejeví příliš zájmu o děti a rodinný život, který je pro Přemysla tím nejdůležitějším. Kontrastuje s královou milenkou Anežkou z Kuenrinku. Také ona je skutečnou historickou postavou a patří k hlavním postavám. Je líčena jako hodná, přívětivá a milující žena se srdcem na dlani, pro niž je králova láska a jejich děti vším. Autor však také ji obestírá řadou fikčních scén. Jedná se o Závišovy pikle, kvůli nimž si myslí, že ji chce nechat král po své druhé svatbě zapudit. Smyšlená je scéna s vypálením katovy značky Anežce, falešná poselství od krále a nakonec její postupná smrt žalem. Fikční je též setkání s Markétou Babenberskou, první ženou Přemysla Otakara II. a její bývalou paní, na svatbě krále s Kunhutou, kde si symbolicky podají ruce, ač byly předtím sokyně, nyní však postihnuty stejným osudem opuštění. Prostřednictvím promluv a jednáním Anežky, jež má jakési předtuchy, je čtenář upozorněn hned zpočátku na možný tragický osud krále. Smyšlenou scénou je také posílání Anežčiných dopisů králi a její tajená smrt, a pak náhodné objevení jejího náhrobku Přemyslem Otakarem II. Další skutečnou postavou je právě syn Anežky z Kuenrinku a Přemysla Otakara II. Mikuláš Opavský. Pravdivě je uvedeno, že Přemysl Otakar II. usiloval o jeho legitimaci a dědické nároky, avšak papež ho pouze legitimoval, ale právo být následníkem trůnu mu neuznal. Tato postava prodělává vývoj. Nejdříve se s ním seznamujeme jako s dítětem a prochází celým příběhem. Až při dospívání nabývá jeho role v knize na větším významu. Zamiluje se do smyšlené postavy, dcery paní Drahomíry. Naopak u Bonhardové je Mikuláš slepě zamilován do své macechy Kunhuty.

19

Hlavní úkol má postava Mikuláše při posledním boji otce, do něhož ho statečně a hrdinně doprovází. Na svém koni si symbolicky nese kytičku se stuhou od své milé, symbol lásky, který kontrastuje se smrtí, jíž byla prodchnuta bitva na Moravském poli. Mikuláš je symbolem mládí, věrnosti, opravdovosti a oddanosti ke svému otci, ke králi. Pravým protikladem je zrádná šlechta v čele se Závišem. Mezi dalšími historickými postavami vystupuje dále olomoucký biskup Bruno ze Schauenburka. Také ve skutečnosti byl Přemyslovým zdatným rádcem, ale není mu zde nechán tak velký prostor jako u Bonhardové. Naopak Vaňková se o něm pouze zmiňuje. Dalším královým rádcem a velitelem železné jízdy je opět historická postava Jaroš z Poděhus. Ten zde vykonává především role spjaté s vítěznými údery vojska. Příkladem autorovy detailnosti je zachycení skutečné postavy vídeňského purkmistra Paltrama, jenž byl českému králi velmi oddán. K hlavním postavám zde ještě musíme připojit opět vyloženě kladného hrdinu, Václava z Michalovic a Kvildy. V této postavě lze sledovat autorovu intenci, jíž je snaha o navození určité atmosféry záhadné náhody, tajemna a očekávání. Sám se totiž jmenuje Václav D. Michalovic. Rod pánů z Michalovic je skutečně doložen. Tato postava v knize představuje statečného rytíře sloužícího nejprve paní Anežce z Kuenrinku, později hledá velmi dlouho svou ztracenou milou, pannu Drahomíru, vězněnou Závišem. Zde se opět jedná o autorskou fikci. K atributům pána z Michalovic patří statečnost, dobrota a ochota každému pomoci. Čelí Závišovým úkladům a v neposlední řadě se snaží varovat krále a ochránit ho před zradou a nenávistí. Od mládí dospějeme až k jeho zralému věku, kdy se svou paní žijí spokojeně na hradě a vychovávají děti. Také on jde se svými přáteli udatně do boje na Moravské pole hájit čest země i krále. Antihrdinou i svou rolí zastiňující hlavní úlohu Přemyslovu je skutečná postava šlechtice Záviše z Falkenštejna. S ním se setkáme ve všech dílech, neboť byl často označen za hlavního králova zrádce a dokonce za jeho soka, neboť mu spisovatelé často přisuzovali milostný vztah s Kunhutou, a to už za Přemyslova života. Pravda je však patrně taková, že se poznali až po králově smrti. U tohoto protagonisty je nechán velký prostor autorské fikci. Většina jeho činů je smyšlená. Jeho atributy jsou faleš, nenávist, úklady, zloba a zodpovědnost za odboj šlechty a zradu na Moravském poli. Vystupuje jako svůdník, jenž vězní krásné panny, zničí paní Anežku z Kuenrinku i židovku Zorku a soustu dalších, některé postavy nechá dokonce zavraždit.

20

Jeho hnací silou je vlastní ctižádost, která determinuje vše ostatní. V knize se přímo píše: „A ten, který vlastně všechno to pletivo intrik a zločinů vyvolal, nebyl potrestán a začal v Praze novou činnost, aby – už potřetí – sáhl po české koruně. Tentokrát mu k tomu měla dopomoci královna Kunhuta. Pan Záviš z Rožmberka, vladař Vítkova rodu, se nedal ničím odstrašit, aby nešel dále za svým cílem – českým trůnem!“29 Tento román není doveden do Závišova konce, ale autor naznačuje jeho další osudy: „Snad si ani nevzpomněl, že má za sebou strašlivé proroctví ubohé Zorky, která na něho při hostině na louce pod Hlubokou přivolávala katovu pomstu…“30 Z historie víme, že byl skutečně popraven právě na louce nedaleko Hluboké, když se jeho bratr Vítek nechtěl vzdát obléhaného hradu. Z dalších skutečných postav zastupujících v knize především negativní vlastnosti jsou to především Boreš z Riesenburka a Ota z Meisova. Jedná se o českého a německého šlechtice. Také oni jsou u počátku vzpoury proti českému králi. Opět je tu řada smyšlených scén, kdy se tito dva šlechtici díky Závišovi dostávají do tajného jednání s Maďary (tedy dřívějšími Uhry) proti králi. Chybně je uváděna Borešova smrt. Historické prameny o něm hovoří jako o šlechtici dříve oddaném starému králi Václavovi I. Kdysi dokázal potlačil mladého Přemysla Otakara, když se vzbouřil na popud některých šlechticů proti svému otci. V sedmdesátých letech byl na rozkaz krále Přemysla Otakara popraven za vedení domácího odboje. V díle však končí život ve spárech medvěda. Ke zrádné šlechtě je počítán také Milota z Dědic a Benešova, který sehrál hlavní roli především v bitvě na Moravském poli. Velel záloze, která měla zasáhnout v případě nejvyšší nouze, avšak nestalo se tomu tak. Dodnes však zůstává otázkou, zda skutečně Milota zradil. V doslovu se dozvíme o tom, že ho poté za zradu zabili vlastní vojáci. I v tom se autor odvrátil od reality, neboť o něm máme doloženou zprávu k roku 1306, kdy nechal zvelebit klášter ve středočeském Benešově. A zemřel teprve následujícího roku, ne tedy po bitvě na Moravském poli. Zcela fiktivními postavami jsou již Dýka, Jed a Provaz. Jejich jména jsou promlouvající. Symbolizují zlo. Slouží Závišovým intrikářským pletichám. Na jeho rozkaz neváhají unést dítě, vypálit katovu značku Anežce z Kuenrinku, zabít a nebo dohnat některé postavy k sebevraždě atd. Jméno Provaz symbolicky předurčuje osud jeho majitele, jelikož je za své činy odsouzen k oběšení. Tyto postavy jsou schematické, typická je absence jakékoliv jejich psychologické prokreslenosti.

21

Fabule je většinou fixována na prostředí středověkých hradů v souladu s tematikou díla. Konkrétním dějištěm je hrad Moosach, kde sídlí Anežka z Kuenrinku, dále hrad v Praze, kde se odvíjí královo manželské soužití s Markétou a poté s Kunhutou. Dalším frekventovaným místem jsou jihočeské hrady patřící Vítkovcům, především Závišovi z Falkenštejna, kde vězní dámy a koná své pikle. Vedle hradů jsou častým dějištěm válečná pole, kde se odehrávaly Přemyslovy boje. Doba narace spadá, tak jako ostatní díla s tematikou Přemysla Otakara II. a v souladu se skutečností, do 13. století, zde konkrétně od 60. let do roku 1278, jak už jsem zmínila. V pásmu promluv hraje dominantní roli vševědoucí vypravěč promlouvající především v er-formě. Vypravěč často apeluje, co bude následovat, nebo předvídá, ale přitom myšlenky nedokončuje, čímž graduje napětí a podněcuje čtenáře podle autorovy intence k dalšímu čtení. („Proč? To se uvidí.“31). Využívá k tomu řečnické otázky a několik předtuch („Kdo by si mohl myslet…, že by mohla být poražena?“32; „Co tam asi chtěli? Podivná jména - Dýka, Jed, Provaz – nasvědčovala zřetelně, že ti lidé nemyslí na nic dobrého a čestného…“33). Vypravěčova promluva místy kontrastuje se středověkou tematikou, neboť například tvrzení typu: „Vězení nebyl žádný Pankrác nebo Bory…“34 odkazuje na současnost. Velký prostor je dán rovněž pásmu postav. Hojné je především využívání dialogů. Autor se nevyhýbá ani vnitřním monologům, které jsou také poměrně časté a ozvláštňují děj. Patří zejména Přemyslu Otakaru II. často přemýšlejícímu nad současnou situací, nad stavem země, nad láskou žen a nad možnou zradou („Král si založil ruce v bok a hluboce se zamyslel. Hle…noc! Život je den, noc je – ó – smrtí!…“35) a také jeho protipólu Závišovi z Falkenštejna („Rozumím,“ pronesl Záviš nevrle a myslel si: „Kéž by tě vzali rohatí!“36). Zřídka se objeví nepřímá řeč. Autorův osobitý styl plný jazykových prostředků, tropů a figur je zdobný, květnatý, působí na představivost a fantazii („…zavírajíc hvězdy svých kouzelných oček clonou hedvábných brv jako závojem tajemství.“37). Použil kultivované spisovné podoby dnešního moderního jazyka, kdy s archaismy se setkáme jen velice zřídka. Na rozdíl od stylu Sofie Podlipské, jejíž jazyk „dýchá“ starobylostí (i když je to zčásti dáno dobou vzniku díla), nebyla autorovým záměrem snaha přiblížit jazyk historické době, o níž vypráví. Častá jsou přirovnání (například: „Pražský hrad byl hvězdou na českém nebi.“38), zveličení („…nebyla to pára…byl to oheň…“39), protiklady („Okolo truchlících poutnic celá příroda kvetla, voněla a radovala se…, sluníčko pálilo, tráva 22

šelestila… všude bylo veselo, jen obě ženy byly nešťastné.“ 40) a synekdochy („masa koní a pancířů“

41

). Hromadění slov a výčty se objevují především u líčení bitev.

S některými postavami se pojí opakování pro ně typických slov či slovních spojení (například u pana Heřmana z Rychnova je velmi často připojeno, že byl „králův oblíbenec“, u pana Medarda se stále objevuje zmínka o jeho „hrozném nose s bradavicí“, o bratrech Kosmovi a Damianovi se stále mluví jako „o malém tlustém a vysokém hubeném“). Autor hojně užívá aposiopese pro nedokončené myšlenky, jimiž něco čtenáři naznačuje, napovídá, také pomlčky se záměrem váhání, vysvětlení, a závorky, v nichž něco objasňuje, upřesňuje. Častým předmětem autorova líčení je okolní příroda, kterou dokáže mistrně vyobrazit. Poutavě a sugestivně vykresluje prostředí, v němž se právě děj odehrává („Bylo to hrozné v této jeskyni, kde pronášená slova duněla, kde plápolavý oheň ozařoval střídavým světlem prostor a kde se po stěnách honily stíny, zatímco zvenku doléhalo krákání havrana…“42). Nalezneme zde také věštbu starce, jež uvozuje, co bude následovat („…jedna duše jí bude zničena…“43, „…den zhouby už kráčí k této říši…“44), prosbu tentokrát z úst králových („Ó, Pane, vyslyš dnes českého krále!…“ 45), poučení („Při tehdejším velmi pohoršlivém mravu nebyly podobné případy žádnou zvláštností. Vzpomíná-li se… na staré dobré časy a míní-li se tím středověk, je nutné tvrdit, že tehdejší mrav byl horší než dnešní…“46) a proroctví Zorčino, jímž předvídá Závišovu smrt. Časté jsou otázky, většinou s funkcí navazovací a upozorňovací. K navození dobové atmosféry je užito latinských citací. Nadpřirozené prvky či mluvící zvířata prozrazují prolínání do jiného žánru. Avšak pohádkové motivy (jedná se především o scénu s poustevníkem a se srnami) nepůsobí v této románové tvorbě přirozeně. Naopak k pozitivům patří vhodně uplatňovaná symbolika vzbuzující tajemno a vždy něco předurčující. Například smrt poustevníka ohlašuje přílet havrana atd. Gradace příběhu a rychlého spádu dosahuje Michalovic prostřednictvím krátkých vět, časté přímé řeči, interjekcemi apod. Výčty zase atakují čtenářovu fantazii a zapojují smysly auditivní i vizuální. Záporem je spousta epizod a smyšlených příběhů (jako je například scéna s tajemným starcem, únos dítěte vychovaného rybníkáři, příběhy paní Zuzany, židovky Zorky, Elišky z Radyně či Drahomíry z Dalnova, dále pána z Bergova, Jana z Hořepníka nebo Francouze Henryho z Toursu, rytířů Kosmy a Damiana, Medarda a spousta dalších). Autor dává do úst postav rčení „Však my je 23

naučíme, jako nouze naučila Dalibora…“47, které je však v rozporu s historickou dobou, neboť postava Dalibora nepatří do 13. století, ale řadíme ji do doby pozdější.

24

4.2 Sofie Podlïpská: Přemysl Otakar II.

Sofie Podlipská Tato spisovatelka se narodila 15. května 1833 v Praze, kde také 17. prosince 1897 zemřela. Je autorkou povídek a románů, které vypovídají o údělu ženy, o rodinném životě v tehdejší měšťanské společnosti, dále o národním cítění a o české historii. Tvořila souběžně se skupinou májovců, psala povídky pro dospívající dívky a díla pro děti. Překládala z francouzštiny a pracovala jako veřejná pracovnice, především v ženském hnutí. Sofie Podlipská, vlastním jménem Rottová, se provdala za lékaře a odborného spisovatele Josefa Podlipského. Byla sestrou Karolíny Světlé a tchýní Jaroslava Vrchlického, jemuž také věnovala knihu Přemysl Otakar II., jíž se budu zabývat. Tato kniha patří do historické trilogie věnované třem osobnostem 13. století: 1. díl - Anežka Přemyslovna (1879), 2. díl - Jaroslav Šternberk (1881), 3. díl - Přemysl Otakar II. (1892). O tom, kolik autorka věnovala času a studia přípravě románu, si každý může udělat představu z toho, co v úvodu k dílu Přemysl Otakar II. čtenářům sama sděluje: „Přestávka mezi vydáním těchto tří románů byla dlouholetá. V těchto mezerách jsem však pracovala bez přestání. Všecky studie svoje vztahovala jsem k nim…Darovala jsem jí celé žití, byla jsem navzájem obdařena, zvolivši tuto úlohu, látkou tak velikolepou, že nebylo dosti tohoto žití jí věnovaného.“48

Přemysl Otakar II. Tento román představující nejstarší zpracování látky českého krále Přemysla Otakara II. zakončuje zmíněnou trilogii. Je ročleněn na tři knihy nesoucí jména protagonistek: 1)Anežka Palcéřík. Nomeda. 2)Markéta Babenberská. 3)Kunhuta. Anežka Přemyslovna. Jedná se o skutečné ženské postavy s blízkým vztahem k Přemyslu Otakaru II., s výjimkou Nomedy. Tato hrdinka se částečně vymyká, neboť je autorčinou fikcí a zároveň není královou milenkou, manželkou nebo příbuznou, tedy v blízkém vztahu jako ostatní, nýbrž svou roli sehraje v boji proti Přemyslovi, kdy vede, obdařena nadsmyslnou silou, pohanské Prusy. V dané knize hrají tyto ženy vedle Přemysla hlavní roli. Děj jednotlivých knih však plyne lineárně a nevrací se zpět, takže se nejedná o zachycení stejné doby z pohledů různých osob, ale vyvíjí se dál. Rozsáhlý román tvořený celkem 634 stranami dodržuje přesnou výstavbu. První knize je věnováno 232 stran a je dělena stejně jako následující dvě knihy do deseti 25

kapitol označených římskou číslicí bez názvu. Děj se věnuje seznámení mladého Přemysla Otakara II. s dívkou z královniny družiny, s Anežkou z Kuenrinku. Ta se jeho lásce brání, protože se nechce zpronevěřit své paní Markétě Babenberské, Přemyslově staré choti. Avšak poté, co zjistí, že její láska je nepřekonatelná, vydá se v přestrojení za králem na výpravu do Prus. Zde se již jedná o ryzí fikci a autorka rozvíjí velký milostný příběh, v němž hrdinka nakonec neváhá pro svou lásku ani zemřít. Do světa fikce spadá rovněž přátelství malého Záviše z Falkenštejna, který jede také na výpravu, s domnělým Mikulášem. Nejedná se však o nikoho jiného než o Anežku v mužském přestrojení. Podle některých pramenů se však Záviš z Falkenštejna narodil patrně kolem roku 1250, proto je nanejvýš nepravděpodobná jeho možná účast na pruské výpravě v roce 1254. Další hrdinkou první knihy je již zmiňovaná Nomeda, pruská pohanská dívka sužovaná od dětství permanentním ohrožením ze strany německých rytířů. V rozhodnou chvíli je nadána nadpřirozenou mocí, jíž Přemysla ochromí, a ten v tu chvíli není schopen odporu. Zachrání ho však přítomná Anežka. První kniha končí vítězstvím českého krále nad Prusy, kteří se mu dobrovolně, div ne s nadšením, podvolí a přijmou křest, a to díky jeho věhlasné pověsti a ryzímu srdci. Druhá kniha, obsahově nejkratší, je dedikována Markétě, její oddané lásce k Přemyslovi, ač o tolik mladšímu, přátelství s Anežkou Přemyslovnou, dále pěvci Hostivítu a jeho manželství s Nomedou, jeho pohanské bábě Nachvě a v neposlední řadě příběhům krále Přemysla Otakara II. a jeho osobním i panovnickým záležitostem. Odehraje se tu bitva u Kressenbrunnu, neúspěšné pokusy o legitimaci nemanželských dětí s Anežkou z Kuenrinku a následné rozhodnutí Anežky vzdát se ho, aby se mohl znovu oženit a mít legitimního následníka. Na konci se dostaneme na uherský dvůr Bély, kde je jeho vnučka Kunhuta, budoucí žena českého krále. Poslední závěrečná kniha, přibližně podobného rozsahu jako první, začíná novou kapitolu Přemyslova života, kdy se ožení s mladou Kunhutou Uherskou. Čtenář se dozvídá o korunovaci obou manželů, o nemoci krále Přemysla a následné fikční smrti Anežky z Kuenrinku, jež vyprosila svou smrt za králův život. Vzrůstá odboj šlechty ústící ve zradu a smrt Přemysla Otakara II. na Moravském poli. Spisovatelka nekončí Přemyslovou smrtí: z analyzované románové tvorby jde nejdál, neboť čtenáři navíc předkládá následující krutou situaci v českých zemích, věznění malého Václava, vztah Kunhuty k Závišovi, smrt Anežky Přemyslovny a nástup Václava II. na trůn.

26

Kompozice díla je rovněž tektonická. K základním kompozičním postupům patří kontrast, gradace a porovnání. Příběh plyne postupně, pouze vlastní narace začíná in medias res (zachyceno setkání Přemysla a Anežky z Kuenrinku v době, kdy jsou již do sebe zamilováni). Zakončení děje je uzavřené, po překonání nesnází vyvstává nová naděje v mladém Václavu II. Tok vyprávění je zpomalen epizodou (příběh pohanské dívky Nomedy a Hostivíta a jeho pohanské báby) a častými digresemi, kdy se autorka zamýšlí nad spoustou otázek nebo se uchyluje k popisným pasážím. K fabulační výstavbě románu je použita metoda chronologická, která přechází v předvečer bitvy na Moravském poli v retrospektivní pohled Přemysla Otakara II. Titul literárního díla je i zde protagonistický. Také názvy všech tří dílčích dílů obsahují jména hrdinek. Z široké nabídky hrdinů mají hlavní zastoupení především skutečné historické postavy. Již z názvu lze rozpoznat protagonistu - krále Přemysla Otakara II., jímž je nejen v části díla, jak je tomu třeba u Michalovice, ale od začátku až do samého konce děje (zároveň s ním jsou v každém díle protagonistkami některé ženské hrdinky). Jedná se o statickou postavu, nápadně idealizovanou, setrvávající na svých zásadách a postojích vesměs kladných. Autorka z něho kategoricky utvořila, zcela podle svých představ a potřeb své doby, vzdělaného, moderně uvažujícího, ne-li až osvícenského panovníka, toužícího po rozkvětu věd a umění, po míru a sjednocení všech Slovanů. Tedy jakýsi panslavismus! Dokonce prý chtěl v Praze obnovit vysoké učení! Ač víme, že první pražské vysoké učení u nás bylo založeno až Karlem IV. roku 1348, a to jako první univerzita ve střední Evropě. Zde se tato postava velmi odchyluje od svého skutečného předchůdce, středověkého panovníka 13. století! Podobného charakteru jsou tvrzení zaznívající z vypravěčových úst o tom, že četl antické autory a měl latinské vzdělání: „Byl vzděláním latinářem. Čítal, psal, myslel latinsky…“49 Protagonista je prototyp ideálního infalibilního panovníka, ideál člověka jako takového, ale i otce a manžela: „Něžný královský manžel, laskavý otec, pěstitel umění a vědy, tvůrce městského stavu…“50; „Přece byl to člověk velikých vloh, mocné vůle, srdce ryzího, mysli ušlechtilé. Byl hrdinou a nebyl ukrutníkem, byl dobyvatelem a spolu dobrodincem přemožených. Byl to plný květ rodu Přemyslovského…“51 Je vnitřně velmi citově založen a mluví o svých osudových ženách, jež tvoří hlavní osy děje a navzájem se prolínají – o své milence Anežce z Kuenrinku, o tetě Anežce Přemyslovně a o své první manželce Markétě, která, ač o mnoho starší, přesto ho miluje a také on k ní chová vřelý cit. Složitější roli má Kunhuta, která do děje vstupuje až později. S králem

27

si nejprve nerozumí, pak se oba snaží o lásku, avšak není to onen hluboký cit, jaký mezi nimi zobrazuje Vaňková. Všechny tyto postavy (ale i vypravěč) ve svých promluvách představují krále zcela kladně, o čemž svědčí bezpočet příkladů. Každá věta, každé slovo je emocionálně zabarveno („Klonil se k ní tak jemně, dobrotivě, podíval se na ni s citem tak svatým…“52; „Česká vlasť chvěla se ve vývoji svého ducha, a zraky všech tkvěly na velké nadějné osobnosti králově.“ 53) Markéta mu odpouští lásku k Palcéříkovi se slovy: „Kdo by mohl tobě odolati, kouzelný člověče?“ 54 V promluvách Anežky z Kuenrinku, ale i dalších postav je Přemysl v této knize podobně jako u Michalovice až glorifikován (vidí ho „zlatoskvoucího, zářícího, božského….“55) Dokonce zde nalezneme podobně jako u Michalovice přirovnání ke slunci: „…a vše klanělo se králi, a jeho laskavost byla vyhlášena, jeho sláva skvěla se jako slunce, jež všecko světlo jiné vůkol sebe zaclání.“ 56

; „On přichází, on přichází, naše slunce, náš zlatý král, náš hrdina, vítěz, naše záštita,

vůdce, otec náš!“ 57; „Bylť stále ještě skvělým sluncem zářícím na obzoru Evropy.“ 58 Jakési zbožštění je cítit také v tomto případě: „V něm bylo žití a blaho všech. Od něho očekávali radost, blahobyt, spásu a všecko štěstí. I nemocní doufali ve své uzdravení pouhým jeho příchodem.“ 59 Avšak přesto všechno je protagonista ve své velké slávě a moci svým způsobem bezmocný. Vše totiž determinuje osud. Neustále se prokazuje jeho nevyhnutelnost, nevyvratitelnost. Své milence Anežce z Kuenrinku přibližuje své nešťastné dětství, kdy ho rodiče neměli příliš v lásce a upřednostňovali jeho staršího prvorozeného bratra Vladislava. Ten se stal panovníkem, avšak po náhlé smrti byl následníkem právě Přemysl. Vždy když se cítí šťasten, pamatuje na osud, který ho zase uvrhne do neštěstí. A tak osud rozhodl, že se musel odloučit od své milované Anežky i první ženy Markéty a obě pak zemřely. Právě tato úmrtí jsou jakýmsi dějovým předělem. Od té chvíle již vše pomalu spěje k neodvratitelnému konci… „Pověra našeptala mu, že ocitl se nyní právě na vrcholu štěstí svého, ale to štěstí že jej opustí, snad již opustilo…“60 Roli osudu připomínají i častá zvolání a promluvy typu: „Osud, osud, osud!“ 61; „Vy jste bránili, osud bránil.“ 62; „Osud byl neúprosný, musel se naplniti…“63; „Měl být zpečetěn ten zuřivý neúprosný osud tak dlouho tušený, na vrcholu moci a slávy tak dlouho zadržený, ten osud vždy hrozivý, pronásledující ho od útlého dětství…“64 Vedle osudu hrají nemalou roli také modlitby, což je částečně podmíněno dobou svého vzniku, a proto i jinými hodnotami a odlišným vnímáním řady jevů. Na čtenáře působí, jako by právě ony měly rozhodující roli. Za Přemysla se neustále modlí jak jeho 28

milovaná teta Anežka Přemyslovna, tak milenka Anežka Palcéřík a jeho první žena Markéta. Ty dvě naposled zmiňované vymění v modlitbách svůj život za to, že se Přemysl uzdraví z nemoci a že se vrátí z bojů. V době posledního boje, v bitvě na Moravském poli, už jsou obě mrtvé. A to jako by předurčovalo výsledek bitvy. Ale to už ani sám král nevěří v možnost vítězství. Symbolický význam zde hraje stan procházející celým příběhem, který mu kdysi vyšívala Markéta, a to když se jím cítila zrazena a opuštěna při zjištění jeho lásky k Anežce Palcéříkovi. V něm nešťastný král příznačně nyní sedí a rekapituluje svůj život před osudným dnem prostřednictvím vzpomínek. Zde spisovatelka využila až transcendentních prvků. Královi se zjevují jeho předkové a v posledním okamžiku života se jakoby propojuje se svou tetou, ač velmi vzdálenou, s níž rozmlouvá a která jasně vidí a prožívá jeho skon. K velké postavě zčásti historické, zčásti románové patří i velký konec se smrtí hodnou světce: „Přemysl podstoupil smrt mučenickou. Byl ubit, zhanoben, oloupen.“ 65 „Slavný, udatný, moudrý, laskavý český král dokonal…“66 Ani Podlipská nezapomíná na jeho přízvisko, avšak opomíjí jeho první část (král železný) a používá jen „král zlatý“: „Praviloť se, že král má plné sklepy zlata. Byltě to zlatý král. Tak byl nazván. Jeho moc vynikala nade všecka knížata německá.“

67

Víme,

že Přemysl Otakar II. měl více stříbra než zlata díky těžbě z dolů. Autorka správně odůvodňuje, že přízvisko „zlatý“ dostal také pro svou velkou moc. O jeho vnější charakteristice se nedozvíme příliš: „Byl to muž pětadvacetiletý, postavy nevysoké, ušlechtilé, tváři snědé, krásných rysů, výrazu mocného a nevýslovně milého.“ 68; „Nebyloť o něm pochyby, že byl rozeným králem, že každá krůpěj jeho krve tvořila krále… to hrdé čelo nemělo vzpupnosti, ten smělý zrak neměl stínu pýchy…“69; měl „temné dlouhé vlasy, zářící oči…“70 Autorčino zobrazení vyznívá velice romanticky, tak aby byl hrdina dokonalý. Pravdivě uvádí, že měl tmavé vlasy i tváře, odlišně hovoří o jeho výšce. Zajímavostí je přenesení spisovatelčiných dobových palčivých problémů do 13. století. A tak se stává Přemysl Otakar II. navzdory historii také vlastencem, milujícím český jazyk a český národ, soucítí se slovanskými národy… Jeho žití i osud se protíná s osudem národa: „Jeho vítězosláva byla slávou celého národa… Přemysl byl tedy první mezi všemi a jediný.“ 71 Přitom je mu vytýkána tolerance až pohostinnost k německým přistěhovalcům vytlačujícím české řemeslníky. Nechuť k německému živlu, opět typická pro 2. polovinu 19. století. Avšak zde Přemysl není tak radikální vůči Čechům jako u Bonhardové. Spisovatelka hledá paralely s antikou nebo s bájnými 29

přemyslovskými knížaty apod. Zatímco jeho manželku Kunhutu přirovnává ke krásné Heleně, o Přemyslovi mluví jako o českém Achillovi – „A to byl rub obrazu, ranitelné to místo českého Achilla.“72 Podobnost hledá mezi ním a jeho dědem Přemyslem Otakarem I. (kvůli tomu, že také zapudil svou první ženu…). Jeho protikladem je rovněž historická postava, Záviš z Falkenštejna. Také jemu přidala autorka jistou dávku fikce, a to především v souvislosti s jeho nadpřirozenými schopnostmi, doslova s kouzelnictvím („…vycházel z jeho oka jakýsi blesk a proudění neznámé síly, jež bývala kouzelnictvím nazvána.“73) Ve srovnání s Přemyslem jde o postavu dynamickou. V románu se objevuje, na rozdíl od ostatních knih, už jako mladý zhruba třináctiletý hoch, toužící po účasti na pruské výpravě pod vedením Přemysla Otakara II. V tu dobu krále hluboce obdivuje, vzhlíží k němu jako k rytířskému vzoru. Sám má výjimečnou vůli a ctižádost, je krásný, nadaný. Již od dětství v něm ostatní spatřují něco neobyčejného: „Kněze to uchvátilo. Viděl v tom cosi nadpozemského.“74; „Byl krásný jako Apollo, když ode stád, která pásl, povolán byl říditi sluneční spřežení. Matčino ubohé srdce zaplesalo mimoděk, když jej viděla v takovém, jaksi kouzelném ozáření. Nebylo jí divu, že uvěřila Bartoloměji, jenž tvrdil, že má to dítě poslání s nebes hůry.“75 I zde již zaznamenáme odklon od reality (podobně jako u Vaňkové), neboť Záviš se v románu účastní výpravy do Prus roku 1254. Což je nemyslitelné, neboť by mu bylo přibližně kolem čtyř let. Postupně z něho vyrůstá králův sok. Na pruské výpravě se uskuteční fikční scéna, kdy si oblíbí Anežku Palcéříka, která je však v přestrojení za muže. Po celou dobu ji Záviš chrání. První velké zklamání zažije právě, když král Anežku objeví a vezme ji tak Závišovi. Další osudovou ranou, jež Přemysl Závišovi nevědomky uštědří, je svatba s uherskou princeznou Kunhutou. Ta je jeho opravdová celoživotní láska, od níž se nedovede odpoutat. To způsobuje Závišovu metamorfózu ústící v nenávist vůči králi. A tak z králi odevzdaného chlapce vyrůstá muž, jenž sehraje důležitou roli při Přemyslově pádu. Autorčinou intencí je opět postavit proti sobě dvě velké osobnosti a učinit z nich rivaly v lásce i v životě navzdory historii. K další spisovatelčině fikci patří Závišova až renesanční touha po vzdělání a následná studia v cizině. Autorka z něho vytvořila alchymistu, hvězdáře a kouzelníka. Svými kouzly učaruje Kunhutu a přenese ji tak do svého hradu pomocí kouzelného pláštíku, což nám opět připomene spíše pohádkové motivy (podobně jako u Michalovice). Vypravěč tento jev vykládá tímto způsobem: „Což jiného mohlo to býti dle tehdejších názorů než kouzlo? Dnes řeklo by

30

se tomu hypnotismus.“76 Vůbec celý příběh o lásce Záviše a Kunhuty je smyšlen, neboť se údajně poznali, jak již jsem uváděla, až po Přemyslově smrti. Ze Záviše se stává dokonalý rytíř, velký vlastenec a pěvec milující české zpěvy, což dokazuje bezpočet příkladů: byl „sám krásný, svůdný, v pravdě kouzelný rytířstva květ.“77; „Ó, já bych bránil ten drahý domov jako tam ti ubozí Prusové, a více, více ještě. Ó, nebesa! Nedal bych cizincům tyto hvozdy, ty hory, Prahu, ty hrady, ty hroby, tu mluvu! Ó, nebesa, nebesa! Nechtějte také zkázu naši!“78 Zřetelné je opět přenesení spisovatelčina vlastenectví na protagonistu. Postava působí celkovým dojmem kladného hrdiny (v kontrastu se Závišem u Michalovice): „…mladý muž velké krásy, urozený, zevnějšku královského, mravů vznešených, jenž při tom všem byl ohnivější všech trubadúrů, sladším minnesängerů, jenž s jinými slovanskými pěvci vždy vítězně závodil, neboť sám byl pěvcem slovanským. Byl Čech. Ale znal legendu o Virgilovi, důkladněji než jiný, znal také celého Virgilia. Znal a uměl všecko. Nazývaliť jej zázrakem mezi pěvci. Byl to Záviš Vítkovec.“79; „Vynikal rodem i nadáním nad své vrstevníky. Životní dráha ležela před ním a vedla ke světlým cílům…“80 I tato tvrzení již spadají do světa fikce. Svůj podíl měl na Přemyslově pádu, když údajně rozpoutal jako starosta Vítkovců odboj šlechty, a to v době, kdy byl Přemysl Otakar II. v těžké mezinárodní situaci. Podle legendy však před bitvou přišel za Přemyslem a nabízel mu svou pomoc. Ten však odmítl. Autorka tuto legendu použila, stejně jako ostatní autoři (Bonhardová, Vaňková). Pak už jen vypravěč truchlí nad špatnou volbou: „Ó, kéž byl by přijal ruku od Záviše mu podanou, kéž byl by sledoval tento s četným branným lidem svým krále v zápětí. Vítězství bylo by bývalo jisté. Jak jinak byly by se pak utvářily budoucí děje! - Nadarmo o tom blouznit. Nezbývá než želeti toho všeho ještě po staletích.“81 Autorčin pohled na Záviše se radikálně liší především od Michalovice. U něho je Záviš zápornou postavou se vším všudy. Zde však není vyloženě záporným hrdinou ani v tuto chvíli. Událostí lituje: „Ó, Bože! Ty víš,“ pravil, „že jsem nechtěl, aby došlo tak daleko. Proč nedaly se zadržeti ty události, které jsem rozehnal? Ó, běda! Špatným jsem kouzelníkem. Dovedu začarovati, ale čáry už odvolati nemohu.“82 Sám pak končí svůj život, stejně jako ve skutečnosti, setnutím hlavy na louce před Hlubokou. Vypravěč nad ním povzdechne: „Byl poetou i králem rozeným a v tom, bohužel, svým vlastním soupeřem.“83 Čímž omlouvá jeho činy velkým nadáním a ctižádostí. V souvislosti s ním se autorka dopouští ještě jedné chyby. Jeho matku pojmenovává Sibylou. Tou však byla

31

Perchta z Rožmberka. V dalším ději již mluví o Sibyle jako o kouzelnici a Závišově chůvě. K hlavním postavám patří zajisté také Přemyslova teta, abatyše Anežka Přemyslovna. Jedná se o kladnou historickou postavu. Autorka ji charakterizovala celkem pravdivě. Akcent klade na vnitřní charakteristiku (absence charakteristiky vnější). Vyzdvihuje její zbožnost a lásku k chudým. V knize nese Anežka symbol jakési útěchy pro všechny: „…ona, jež nebyla nikomu cizinkou, protože měla srdce vždy plno soucitu a lásky.“84 Pro Přemysla je matkou, rádkyní a utěšitelkou. Charakterizuje se přímo promluvami i nepřímo jednáním. V první knize vystupuje jako hlavní hrdinka králova milenka Anežka z Kuenrinku, zvaná Palcéřík. Také tuto historickou postavu zasáhla autorská fikce. V přestrojení za panoše se vydává na výpravu do Prus, aby byla králi nablízku. Sblíží se s mladým Závišem, který ji pokládá za jinocha a nazývá ji Mikulášem. Obdobně u Vaňkové provází tato postava krále shodně v přestrojení za chlapce (jménem Hagen). Ke smyšleným patří rovněž scéna, kdy modlitbami vymění svůj život za Přemyslův. Její smrt přichází oproti ostatním dílům předčasně. Vnitřní i vnější charakteristika postavy se jeví víc než kladná: „…ryzí srdce Anežčino, její nadšenou oddanost, její nesmírnou lásku, nejtěžší oběti schopnou.“85 Jedná se nejčastěji o přímou charakteristiku, uskutečňovanou ústy Přemysla Otakara II. a vypravěčem. Další hlavní ženskou hrdinkou prvního dílu je smyšlená pohanská dívka Nomeda. Její krása („Její veleba v držení těla a pozdvižení hlavy a jak třímala meč…, činily z ní zjev kouzelný.“ 86) kontrastuje s tragickým osudem Prusů. Cvičí se ve zbrani a nakonec vede Prusy do boje. Bojovností vytváří protiklad druhé ženy přítomné ve válce, Anežky, vypravěčovým konstatováním: „Nebyla to již žena, byla to lvice.“ 87, zatímco o Anežce: „Tato žena nebyla lvicí, byla právě ženou, a to ženou vášnivě milující...“

88

Tyto dvě hrdinky se nakonec střetnou ve fikčním, symbolickém boji o

Přemyslův život. Ženskou protagonistkou druhé knihy je historická postava Markéta Babenberská, první manželka krále. Je vylíčena jako žárlivá, zoufale milující manželka. Ve skutečnosti se jednalo spíše o přátelský vztah dvou lidí s velkým časovým odstupem. Autorka k ní zařadila příběh o jejím dřívějším manželovi Jindřichovi, který má historické jádro, avšak nechybí ani podíl autorské fikce. Pravdivě uvádí i jeho sebevraždu, kdy skočil s koněm do horské propasti. Trochu paradoxní je velmi přátelský vztah k Anežce Přemyslovně, ač byly dříve podle skutečnosti sokyně. 32

Ve třetím díle vystupuje jako ženská hrdinka opět skutečná postava Kunhuta, druhá žena krále. Mnohokrát zdůrazňována je především její krása: „Kronikáři i pěvci všech národností zachovali… zprávu o její kráse, o jejím půvabu a čistých mravech.“ 89; „Kunhuta měla podobu anděla.“ 90; „Jako luna, jako hvězda, ranní zoře, růže, perla…Co je nejkrásnějšího, nejdojemnějšího na zeměkruhu a na jeho obzoru, bylo jí přirovnáváno…“91 Michalovic Kunhutu líčí pouze jako krásnou, avšak zde se krása pojí s chytrostí („…jež s krásou nevídanou pojila vtip a ducha.“92) Snaží se milovat Přemysla, avšak tajně již od dětství je okouzlena Závišem (tento vztah ve skutečnosti vznikl až po Přemyslově smrti, jak již bylo uvedeno). Ve srovnání s Michalovicem je jejich porozumění a láska vřelejší, avšak ne v takové míře jako u Vaňkové. Vypravěč o Kunhutě praví: „Tato osudná krása byla, bohužel, spoluvina pádu Přemyslova. Ne dosti na tom, strhla smrtí svou Záviše taktéž k pádu tragickému. Jako Helena pád Tróje, měla též ona na svědomí z veliké části zhoubný pád země české. Ale jako Heleně, bylo jí prominuto vše pro krásu a posléze pro vlastní neštěstí.“ 93 Fiktivní postava pěvce Hostivíta prochází celým dílem. Symbolizuje propojení mezi pohanstvím a křesťanstvím. Sám je křesťan sympatizující podle své báby Nachvy s pohanstvím. Tento pomyslný most dovršuje svatba s pohankou Nomedou (naopak i ona hledá cesty ke křesťanství). V jeho jméně je možné hledat autorčinu intenci, neboť je známo již z Kosmovy kroniky a označovalo mytického knížete. Dílo se odvíjí v souladu s tematikou ve středověkém časoprostoru, konkrétně od padesátých let třináctého století (těsně před první pruskou výpravou) do konce tohoto století (zachycena je smrt nejen Přemyslova, ale i Závišova a ujmutí se vlády Václavem II.). Přesná datace není častá. Objevuje se ve spojení s některými důležitými událostmi (výpravy do Prus, bitvy, korunovace, úmrtí protagonistů apod.). Konkrétním dějištěm je Pražský hrad, Anežčin klášter a uherský dvůr. Dalšími nespecifikovanými místy je přírodní prostředí, prostředí klášterů a hrady. Řečové pásmo tvoří z velké části pásmo vypravěče zastoupené er-formou. Vypravěč je vševědoucí. Předpovídá špatný konec bitvy na Moravském poli: „…a s nebe hvězdy padaly na Moravské pole a značily snad místa, odkud tolik, tolik duší vzlétne ku hvězdám, kde potoky vřelé krve s matkou zemí se smísí.“94, ba dokonce několikrát naznačuje další běh událostí. Neobvykle působí to, že sama autorka často vstupuje do narace a odkazuje na souvislosti, na své studium, na předešlé romány apod. Hojné jsou přesvědčivé dialogy postav. Menší zastoupení mají vnitřní monology, avšak

33

i ty mají svůj význam. Lze je nalézt nejčastěji u Anežky Přemyslovny nebo u Přemysla Otakara II. Jazyk Sofie Podlipské, výrazně se lišící od ostatních analyzovaných děl, je velmi zdobný, ozvláštněný řadou básnických figur a tropů. Proto mu budu věnovat větší pozornost, než je tomu u ostatních děl. Podlipská mistrovsky líčí především krajinu, prostory hradů apod., které dokonale působí na představivost a smysly. V daných scénách situačně používá příznaková slova, nejčastěji deminutiva (hlavinka, tvářičky, prstíčky…). Běžné jsou přechodníky, rozvětvené věty, složitá souvětí (vícestupňová), výčty, několikanásobné větné členy (jedná se především o přísudky a přívlastky – „Toto dílo bylo před rukama lidu českého, hrdinského i hloubavého, ohnivého i měkkého, horlivého a poctivého…“95), zastaralá slova a slovní spojení, změněný slovosled. Jazyk celkově působí starobyle a archaicky. Napomáhá tomu doba vzniku díla, konec 19. století (1892), čímž se dílo vzdaluje ostatním uvedeným dílům vytvořeným ve 20. století. Na současného čtenáře může jazyk působit tak, že se jedná o autorský záměr. Avšak řada rysů byla typická právě pro dobu vzniku díla. V autorčině tvorbě nalezneme také konzervativní rysy: přidávání částice -ť (například: doufánoť, praviloť, lišilať, neveděltě...), -v v genitivu plurálu mužských okmenů (vlivu učencův), kdy už jinak převládalo –ů; dále rysy vyššího stylu, kam řadíme krátký tvar zájmena – jich (místo jejich), antepozici přívlastku neshodného (zároveň vyjadřuje prostředek intelektualizace textu), přechodníky (ojedinělé až výjimečné byly v mluveném jazyce). Rovněž složitá souvětí, výčty a změněný slovosled („…pochodně hledajících krále panošů.“ 96) patří k prostředkům vyššího stylu intelektualizujícím text. Od dnešního pravopisu se její jazyk odlišuje také kolísáním feminin na –la mezi akmenovou a ja-kmenovou deklinací (cela - v celi), jinou kvantitou hlásek (myšlénka...), dvěma zápory ve větě či zdvojeným ss (ssaje). Paradoxem je použití některých neologismů, nehodících se a neznámých ve třináctém století (například: elektrický, průmyslníci). Bohužel se ani ona nevyvarovala chybám, překlepům, chybějícím hláskám, avšak v menší míře než je tomu u Michalovice. Časté jsou otázky („Snad nebyl to šotek, který se posmíval těm, již se dovolávali slitování?“ 97), přirovnání („Jeho slova byla jako med lahodná a břitká jako meč.“98), personifikace („Zvony volaly jej mocným, neúprosným hlasem k povinnosti.“99), zveličení („Nebyla to již žena, byla to lvice.“100). A dále metafory („Hostivít nakapal mu do hořkosti té číše krůpěj naděje.“101), zvolání („Ó, nebesa, nebesa!“102) a zjemnění 34

(„…přicházela zvolna k onomu přístavu životní dráhy, kde touhy a přání umlkají…k posledním krokům přes hranice tohoto světa.“103). K uvedení výpravy na Balt autorka využila Kantův citát. Jak již jsem výše zmínila, využívá hojně podobenství, ať už s Biblí („…jako by viděla v Sáře vlastní stárnoucí obraz a v Hagaře --- koho viděla v té podobě?…Anežka z Kuenrinků!“104), s antikou (Kunhuta je přirovnávána ke krásné Heleně, Přemysl zase k Achillovi) nebo se starými českými bájemi a pověstmi (v boji Nomedy a Přemysla Otakara II. nachází paralelu s bojem Vlasty a praotce Přemysla, zmiňován je Libušin hrad, postavy Kazi, Teta, Krok…). Sama autorka hned v úvodu odkazuje na svá rozsáhlá studia té doby. Avšak podíl fikce není malý. Filip Šubrt ve svém článku uvedl: „…v tomto rámci pak vřaděno vše, co spisovatelka o té době a její lidech buď četla, buď vlastní meditací za pravdu, když ne historickou, tedy aesthetickou přijala.“105 Dílo se jeví dost romantické, ústřední je láska, i když tragická, a oběti, jež je schopna přinést (typická jsou spojení typu „šípy lásky“ apod.). Některé údaje jsou zcela smyšlené, k čemuž se autorka občas přiznává pod čarou, jindy chybně dokládá odkud je to převzato nebo jev sama někomu neprávem připisuje. Velmi zkreslený je celý příběh o Prusích. Jejich mytologie, vztahy, písně a vzájemné soužití jsou velmi idealizovány. Zajímavé přirovnání vystihující podstatu použil již zmíněný Filip Šubrt: „…celý děj pokřestění toho lidu vypadá jako zmaření krásného háje a změna v skladiště rumu. Postavy jejich proti postavám rytířů německých – jsou postavy mučedníků proti tyranům.“106 Rovněž nereálně působí náhlá ochota Prusů nechat se pokřtít po své porážce a to v okamžiku, když poznají dobrotu českého krále, jenž vystupuje jako protiklad německých rytířů bažících jen po boji a majetku. K faktům odklánějícím se od skutečnosti lze přičíst také nesprávně uvedené stáří malého Václava (v době bitvy na Moravském poli mu bylo osm místo uvedených sedmi let). Nepravdivým tvrzením je rovněž osud Boreše z Riesenburku (místo popravy autorka píše o jeho vyhnanství), a dále zmínky o dostavěném chrámu sv. Víta, který byl založen až Lucemburky (předtím se zde nacházela toho jména pouze rotunda, později přestavěná v baziliku sv. Víta). Zdařilé je živé vylíčení především přírodních a bojových scén, opět silně působící na představivost a senzorické vnímání („Veškeré to vojsko, skládající se z tolika tisíců mužů, zachvělo se, jako by bylo jediným tělesem.“107). Autorka přitom využívá výčty a několikanásobné větné členy („Krev stříkala, tekla, valila se, lepila se na obličeje, na zbraně…“108). 35

4.3 Ludmila Vaňková: Král železný, král zlatý

Ludmila Vaňková Narodila se 9. května 1927 v Praze. Je prozaičkou, autorkou románů převážně s historickou tematikou spadající z velké části do středověkých Čech. Její otec, vrchní ředitel Národní banky, byl za války zatčen a popraven gestapem. Po nucených přestávkách z politických důvodů vystudovala sociologii a psychologii na Karlově univerzitě. Pracovala v různých nakladatelstvích jako úřednice, poté jako redaktorka. V letech 1973 - 77 pracovala jako výhybkářka v železniční stanici Karlštejn. Od roku 1977 je spisovatelkou z povolání. Jejím prvním románovým cyklem byla tetralogie Lev a růže spadající do období od 13. století do počátku 14. století, za vlády Přemysla Otakara II. a jeho syna Václava II.

Král železný, král zlatý Je součástí již zmiňované tetralogie Lev a růže (Král železný, král zlatý, Zlá léta, Dědici zlatého krále, Žebrák se stříbrnou holí). Postava českého krále Přemysla Otakara II. je zachycena především v první části cyklu (jíž se budu zejména věnovat) a na počátku druhé (Zlá léta) je vylíčena jeho smrt na Moravském poli. Román tvoří 413 stran. Prvně vyšel v Melantrichu roku 1977. Je členěn do dvaadvaceti číslovaných kapitol pojmenovaných krátkými, často jednoslovnými promlouvajícími názvy, vystihujícími to, čemu se kapitola bude věnovat. Děj se začíná odvíjet v době narození Přemysla. Autorka tedy sleduje jako jediná celou životní dráhu Přemyslovu od narození až po smrt (ta je zachycena až v následujícím díle). Typické je prolínání časových rovin, retrospektivní návraty. Přes jeho dětství se dostáváme ke smrti staršího bratra Vladislava, čímž se Přemyslovi otvírá cesta na český trůn. Vaňková také jako jediná zachycuje odboj mladšího krále proti otci Václavovi přímo, kdy čtenář se stává jejím účastníkem. Přemysl se postupně stává vévodou rakouským, a to díky svatbě s mnohem starší Markétou. Ani zde nechybí epizoda o lásce k Anežce z Kuenrinku, neúspěšná snaha o legitimaci jejich dětí a neodvratitelný nový sňatek s Kunhutou. Vaňková jako jediná klade větší důraz na skutečnou postavu Přemyslova bratrance Filipa Sponheimského, který je určen k duchovní dráze, avšak vede nezřízený život. Nakonec se spojí s Přemyslovou nepřítelkyní Gertrudou, ale i s ní se rozchází. Od dětství spolu s Přemyslem byli přáteli, ale hájit ho bylo pro Přemysla stále obtížnější právě pro jeho hříchy neslučující se s vysokými církevními hodnostmi (v souladu se 36

skutečností). Pozornost je rovněž věnována válečným tažením, sporům s Uhry, slavnostní korunovaci a soukromému životu krále. Tento díl končí narozením dlouho očekávaného dědice, Václava II. O Přemyslově smrti na Moravském poli se dozvíme až na počátku následujícího dílu tetralogie. V dobové kritice hodnotil František Buriánek počátek románového cyklu Vaňkové celkem příznivě. Výstižně vytyčil hlavní ideové rysy díla a určující lidské hodnoty: „…tento první díl…je pevnou a nosnou osou její široce rozvětvené epické stavby… Příběh Přemyslův je v tomto smyslu cestou poznání, jak velký je dar lásky v životě člověka, jak vzrušující je zápas o uskutečnění vlastních představ o uspořádání věcí lidských, jak těžký je jeho zápas se světem, ve kterém osobní sobectví je tou nejběžnější vzpruhou života a nejčastější motivací lidských činů, jak těžké a smutné je pochopení omezených hranic lidského života a lidského štěstí.“ 109 Kompozice díla je tektonická. Jednotlivé díly tetralogie na sebe plynule navazují, přitom jsou ale samostatnými celky se symetrickou formou. Základními kompozičními postupy je opakování (opakované návraty k některým událostem) a konfrontace. Román je zarámován zrozením nového krále (na počátku se narodí Přemysl, na konci Václav II.). Zakončení díla je otevřené, neukončenými osudy vybízí k četbě pokračování, avšak čtenář může zůstat i u tohoto jednoho dílu. Tok vypravování zpomalují digrese, úvahové pasáže hrdinů a epizody (příběh královy milenky). K fabulační výstavbě díla použila spisovatelka metodu chronologickou a retrospektivní. Retrospektiva se objevuje zejména při seznámení Přemysla s Kunhutou. Zde se prolínají různá časová pásma - dějová přítomnost s událostmi Kunhutina předešlého života a prostředím uherského dvora. Výrazná retrospektiva se objevuje také v souvislosti s líčením bitvy na Moravském poli. Nejprve nastane Přemyslova smrt a až potom prostřednictvím vzpomínek (rozhovor Kunhuty se služebným Janem) se dozvídáme o předešlých událostech. Toto ozvláštnění přispívá ke zvýšení kvality textu. Titul celé tetralogie, Lev a růže, je metaforický. Jedná se o lva ze znaku českých králů, růži (pětilistou) naopak měli ve znaku mocní šlechtici Rožmberkové. Sám název tedy lze interpretovat jako vztah předních rodů, Přemyslovců a Rožmberků, a jejich vzájemné střety. Titul analyzovaného dílu Král železný, král zlatý je opět protagonistický. Značí královo přízvisko („neporazitelnost“ panské železné jízdy a bohatství ze stříbrných dolů, pročež by bylo výstižnější král stříbrný než zlatý). Román je bohatý na historické postavy. Kromě Přemyslovců tu najdeme Přemyslovu milenku Anežku z Kuenrinku, jeho dvě manželky Markétu a Kunhutu, 37

šlechtu českou, rakouskou, korutanskou a štýrskou, dále Gertrudu (bývalá Přemyslova švagrová), Přemyslovy bratrance Filipa a Oldřicha ze Sponheimu a další. Ač autorka vícekrát uváděla, že respektuje doložená fakta, přesto tu mají svůj prostor jak smyšlené postavy (spíše z lidového prostředí), tak autorské fikce. Avšak jejich počet není tak vysoký. Ze smyšlených postav se jedná o postavu služebné Annemarie, Kunhutiny služebné Kateřinu a Marii, prostého člověka jménem Bodo, jeho dceru Annemarii a jejího snoubence Klause, tři Přemyslovy průvodce přes neprostupný horský masív (dva Janové a Hans) atd. Postavy ze šlechtického prostředí bývají vesměs historické, ale jejich osudy jsou někdy pozměněné nebo smyšlené. Jako fikční se jeví postava chlapce Hagena, z něhož se však vyvine v průběhu děje autorčinou fikcí Anežka z Kuenrinku v přestrojení. Výjimkou není ani kontaminace obou typů postav. Přemysl Otakar II. také zde tvoří hlavní historickou postavu. Vaňková domýšlí k historickým faktům běžné i neobyčejné lidské osudy, jejich vnitřní pocity, přání a mezilidské vztahy. Nejinak je tomu u Přemysla, jehož velkými milostnými dramaty lyrizuje historický děj. Akcent klade na protagonistovy intimní pocity. Opět, stejně jako u Podlipské, tvoří hlavní dějové linie na pozadí dějinných událostí hrdinovy city k jeho osudovým ženám. Ty s postupem děje jakoby gradují a přibírají na intenzitě. Vztah ke své první, o mnoho let starší ženě Markétě, je přátelský (spíše vztah matky a syna). Poté přichází láska ke dvorní dámě Anežce z Kuenrinku. Stane se matkou jeho dětí a Přemysl Otakar II. je s ní šťastný. Avšak po nucené odluce od své družky kvůli legitimnímu následníkovi pozná uherskou princeznu Kunhutu, svou druhou manželku. Jejich vztah se mění ve vášeň. Vypravěč mluví o propojení těla i ducha, a to nezávisle na prostoru. Přemysl, ač vzdálen, „vidí“a „cítí“ porod svého následníka. Podobnou „senzitivitu“ prožívá, i když z jiného úhlu pohledu, u Podlipské Anežka Přemyslovna vidící skon svého synovce. Jedná se o postavu statickou, zobrazovanou spíše kladně. Jeho štěstí opět částečně kontrastuje s nepochopením a neláskou rodičů upřednostňujících jeho staršího bratra Vladislava. Jako mladík prožívá milostná dobrodružství, v nichž ho podporuje bratranec Filip. Fikční je jeho setkání s Vladislavovou nastávající ženou Gertrudou, která ho považuje za svého budoucího manžela a touží ho svést. Po Přemyslově odmítnutí je zabita Getrudina služka Annemarie (právě na rozkaz své paní), která toho byla svědkyní. I to spadá do světa fikce. Jméno Annemarie je symbolické mající svou roli, objevuje se v díle hned několikrát: „Annemarie. To jméno se vracelo jako osud. Jméno mrtvých, nevinných dívek.“110 38

Zde je tedy Přemyslovo zobrazení s malými lidskými prohřešky reálnější. Na Markétu bývá nevlídný kvůli tomu, že mu již nemůže porodit syna, a navštěvuje její dvorní dámy. V mládí byl zase nerozvážný v odboji proti svému otci. Po svatbě s Kunhutou trvale opouští Anežku z Kuenrinku a vyhýbá se i jakémukoliv setkání s ní. Jeho zobrazení se tedy odlišuje od dalších děl. Nejedná se ani o jeho jakési „zbožštění“, jako tomu bylo u Podlipské (v menší míře u Michalovice), ale ani o stinné vlastnosti jeho osobnosti, jaké můžeme najít u Bonhardové. Už svatba s Markétou je projevem jeho šlechetnosti, protože tím chce zastavit krveprolévání rakouských poddaných. Skutečným důvodem však zajisté byla touha po územních ziscích. Nepravdivé je také to, že Přemyslův otec neuznává jeho manželku a vysmívá se jim. Neboť ve skutečnosti tento sňatek pro svého syna sám dojednal kvůli již zmiňovaným územním ziskům. Postava chybuje, svádí ženy, bojuje… Je tedy přesvědčivě lidská. Přemysl vyniká hrdinstvím. Pro osobní boj se Štěpánem hledá vypravěč trefná přirovnání jako: „Český král se na něj vrhl jako orel na kořist.“111 Také při pruské výpravě je hrdinský král vychválen a svými čistými úmysly tvoří protiklad německých rytířů, kteří stejně jako u Podlipské jsou nositeli zla a chamtivosti. Fikční obraz reality podává jak scéna, kdy ho pohané vítají a oslavují, tak událost s chamtivým rytířem, jenž úmyslně špatně tlumočí pohanům královy požadavky. Neohroženost králova se zablýskne také při výpravě do Bavor. Jedná se o další fikční scénu, kdy se ztratí jeho syn Mikuláš v bažinách a Přemysl ho sám neohroženě hledá a zachraňuje. Při zpáteční cestě za svým vojskem je zajat a málem popraven. Přemysl je vypravěčem vyzdvihován také jako spravedlivý zastánce chudých proti panskému útlaku, a proto lidem zbožňovaný. Hrdinským činem se stane přechod neschůdných Alp kvůli tomu, aby se vyhnul léčce uherského Štěpána. Tento přechod v soutěsce u Semmeringu je z roku 1270 skutečně historicky doložen. Také zde se objevuje jistá symbolika, a to v podobě tří průvodců, kteří mají všichni jméno Jan, („Tři Janové,“ usmál se král. „Dostaneme-li se z toho, nikdy nezapomenu, že vám vděčím za život.“ Ach moji rytíři! Bedlivě mě střežíte, neomezuji-li příliš vaši nebezpečnou moc. Co je vaše vychvalovaná věrnost proti statečné oddanosti těchto lidí, kteří bezbranní neváhají vzdát cenou vlastního života dík za nejprostší spravedlnost?“112). Českého krále charakterizují promluvy několika postav. Pro ilustraci uvádím exemplární ukázky z pohledu dvou žen s kladným emotivním nábojem. K zápornému pólu se kloní promluva Oldřicha Sekovského. Anežka Přemyslovna podává o svém synovci vnitřní charakteristiku zaměřenou více než kladně: „Pohlédla s pýchou na svého 39

skvělého synovce. >Všechny dráždíš. Kdo může, stěhuje se do tvé země, která je bohatá, štědrá a spravedlivá. Mluvím s těmi nejnižšími. Není v říši vladař, který by byl svým lidem tak milován. Já nechválím tvoje dobré srdce,< odmítla s úsměvem jeho neupřímný protest. >To má možná leckdo měkčí než ty. Ale jasnost tvé úvahy, která pochopila, že jen na spokojenosti lidu stojí pevně vladařův trůn, že jen sedlák, kterého se nikdo nešlechetně nedotýká, může sklidit plnou úrodu ze svých polí a nasytit ty, kteří mají úkol ho chránit, ne ho poškozovat. A chválím tvou píli a rozhodnost, s níž tuto moudrost uvádíš v skutek.< “113 Také Markéta o něm nemluví jinak než v superlativech: „ >Není snad hodný lásky? < zeptala se Markéta zasněně. >Je krásný, dobrý, statečný a … tak mladý. Já jsem nikdy nebyla mladá, věříš? O to víc ho miluju pro ztracené šílenství toho mládí.<“114 Zajímavé je fiktivní setkání Přemysla s Oldřichem Sekovským, bývalým salzburským arcibiskupem, kterého vyhnal z úřadu Filip Sponheimský, Přemyslův příbuzný a z počátku i chráněnec. Oldřich ho považuje za někoho úplně jiného, a tak laje na českého krále proto, že „chrání toho Belzebuba, Filipa ze Sponheimu.“ 115 František Buriánek charakterizuje hlavního hrdinu Ludmily Vaňkové slovy: „Přemysl Otakar II. je v tomto historickém obraze muž velkých schopností, velké síly duševní i fyzické, velké vůle i velké prozíravosti… Musí svému královskému poslání podřídit své milostné štěstí… a musí myslet nejen na sebe… Postava českého krále roste před čtenářovýma očima do monumentality, ale neztrácí ani trochu ze své lidské přirozenosti, přitažlivosti a přesvědčivosti. Představuje dobový ideál rytířství, ale také člověka s věčně lidskými rozpory mezi touhou a realitou…“116 Buriánkovo hodnocení je poměrně výstižné. Především akcent na opravdovost a přesvědčivost této postavy rovněž považuji za významný a rozhodující v kontrastu k zidealizovaným koncepcím jiných děl. Důležitým determinantem celého díla silně ovlivňujícím Přemysla Otakara II. tu není osud jako u Podlipské, nýbrž motiv druhorozeného. Sám Přemysl se totiž narodil jako druhorozený a podle Vaňkové si tuto frustraci nesl v podvědomí celý život. Znamenalo to, že se nebude moci stát následníkem, neboť to bylo privilegiem prvorozených. Avšak náhlá změna nastává s nečekanou smrtí jeho staršího bratra. Podle tohoto motivu prostupujícího celým dílem je pojmenována i celá úvodní kapitola (Druhorozený). Sama autorka používá pro tento výraz kurzívu, aby upozornila na jeho význam v díle.

40

Druhorozený je také jeho strýc Přemysl, markrabě moravský. Když chce bratrovi oznámit narození jeho druhého syna (Přemysla, budoucího českého krále), přijde král při lovu právě o oko. Z působivého fikčního dialogu si lze představit dějovou atmosféru a platnost tohoto determinantu a jeho psychologický rozměr: „>Syn! Nahradí mi snad druhý syn druhé oko? Nezbývá než přijmout boží vůli. Ale dobrovolně ne. Dobrovolně bych neměnil.< Přemysl cítil, jak v něm doutná vztek. Za bezmocné novorozeňátko v královské kolébce, za sebe, za všechny ty druhé, obětované bez viny možná horšímu prvnímu… >Vyřídím to s tvým pozdravem královně Kunhutě, tvé choti. Možná že dá dítě utratit, aby ti nepřipomínalo tvou ztrátu. Máš pravdu. K čemu je králi druhorozený?<… >Markrabí,< promluvil král odměřeně, jako by jej vykazoval do mezí, které sluší poddanému, >vrať se do Prahy a podrž mého syna při křtu. Chci, aby nesl jméno našeho otce. Tvoje jméno.< Podíval se na bratra znovu a dodal neomaleně, protože král Václav byl zvyklý vracet utržené rány: >Příliš slavné jméno pro druhorozeného.< “ 117 Ještě jednou se s tímto motivem setkáme. Jeden chlapec z „orlíčat“, což je králova družina mladých šlechticů, touží jít do boje, ač je ještě malý: „>Copak právo bojovat mají jen prvorození?<… >Zbyli by jen prvorození, kdybychom druhorozené nechali zabít ještě jako děti, < řekl vlídně (Přemysl). >Já je mám rád, to nevíš? Byl jsem taky druhorozený…Vás, moji stateční hoši, si vychovávám pro skutečně velkou, slavnou bitvu. Do té jednou pojedete všichni…Netrap se, Záviši. I ty budeš mít jednou příležitost dokázat, jaký jsi hrdina.<… Než odjel, usmál se ještě jednou na druhorozeného syna Budivoje ze Skalice…“118 Druhorozeným byl podle spisovatelky i Záviš z Falkenštejna, budoucí králův sok a nepřítel. Avšak to není jisté, neboť podle některých pramenů měl spoustu sourozenců a patrně on byl nejstarším. Také Přemysl má v románu druhého syna s Anežkou z Kuenrinku: „>Jakpak se jmenuje můj druhorozený? < zeptal se. >Přemysl? < Zarděla se. >Ty bys svolil? Netroufala jsem si…zvlášť druhorozenému… Jmenuje se Jan. Podle svátku, kdy se narodil. <… >Je druhorozený, stejně bude knězem. < “

119

Ač syna tohoto jména

v ostatních románech nenajdeme, ve skutečnosti údajně dalšího nelegitimního syna Přemysl měl, avšak nevíme, zda byla jeho matkou právě Anežka. Tento díl končí narozením Přemyslova dědice Václava II. Zde je král naposledy šťastný. Následující díl (Zlá léta) už přímo popisuje bitvu na Moravském poli. Je tu tedy absence oněch nešťastných sedmi let, od narození Václava (1271) do poslední bitvy (1278). Kapitola má příznačný název: „Mnou vchází se do města věčné strasti.“ Po jeho 41

smrti skutečně následovala krutá léta pro české země vystavené plenění, hladu a zvůli. Zde už se dozvíme o hrdinském skonu krále a podlosti některých šlechticů ubíjejících bezbranného krále a olupujících ho o zbroj. Líčení jeho konce zaměřené na detail, dokonale působící na představivost, je celkem pravdivé, bez zbytečného patosu, podle dostupných informací z pramenů. Za hlavního viníka, který dal podnět ke královu ubití, ač si Přemyslovu smrt nepřál ani sám Rudolf Habsburský, je označen Berthold z Emmersbergu, synovec zrádce Mährenberga. Což také odpovídá skutečnosti. V líčení posledních chvil velkého krále se však přece objevuje něco nadpozemského… „Čekat na kolenou?! Mohutná vůle ještě jednou zvítězila nad polomrtvým tělem. Český král přemohl smrtelnou mdlobu a naposled se vztyčil na třesoucích se nohou. Vypadal strašlivě. Krev se řinula z jeho ran po zprohýbané zbroji širokými ručejemi a vyrývala brázdy ve ztvrdlé kůře z bláta a prachu, která zakrývala bledost jeho tváře. Opuštěn, zrazen a sám, s nepokrytou hlavou a bez štítu… vypadal hrozivě a nebezpečně, až vyděšení útočníci zděšeně couvli… Rána dopadla… Zůstal stát bez hnutí, jako by ho úder vbil do země, a s neosobním údivem obrátil tvář vzhůru… Kouzlo pominulo.“ 120 Nalezneme zde z části pravdivé vysvětlení jeho přízviska, které nese již titul: „>Železný král!< ozval se vzadu zvučný hlas… Jakýsi zbrojnoš si klestil cestu blíž. >Zjímali jsme několik Tatarů. Jeden z nás… jim trochu rozumí. Vyli hrůzou. Poslali je prý do marného boje. Českého krále nelze přemoci, zajmout, ani zabít, protože je celý ze železa< … Braniborský markrabí se naklonil k usmívajícímu se králi a řekl: >V Říši ti říkají jinak. Zvlášť závistivci jako já, kteří jdou z dluhů do dluhů. Zlatý král.< … >Výborně! < vykřikl Jaroš z Poděhús rozjařeně. >Svět je náš! Protože co si nekoupí zlatý král, to mu vybojuje král ze železa!< … Král železný. Král zlatý.“

121

Pouze

přívlastek železný dostal především pro jeho železnou panskou jízdu, jak už jsem uváděla. V dětství a mládí tvoří jeho společníka dynamická postava, bratranec Filip Sponheimský, v jiných dílech se objevující jen v náznacích. Zde ho doprovází na jeho cestách a zůstává zde až do konce děje. Také v Palackého Dějinách národu českého v Čechách a v Moravě se objevuje zmínka, že Filip patrně byl v mládí společníkem Přemysla. Avšak z pozice přítele prochází proměnou v nepřítele a intrikáře, a to kvůli tomu, že ho Přemysl přestal podporovat pro jeho hříšný život v pozici patriarchy. Tak se Filip nakonec stává jak v románu, tak ve skutečnosti spojencem Přemyslova úhlavního nepřítele, uherského krále, a zapojí se do protipřemyslovské koalice. 42

Ani zde nechybí historická postava předního českého šlechtice Záviše z Falkenštejna. Podobně jako u Podlipské je zachycen již od dětství. První zmínku o něm najdeme v souvislosti s královou družinou orlíků, kdy je chtivý boje, ač je ještě malý. Vaňková uvádí, že se objevil u dvora již v roce 1253, avšak to je nepravděpodobné, neboť se narodil patrně kolem roku 1250. Postupně je z něho vytvořen prototyp dokonalého rytíře. Dále spisovatelka použila tradovaný názor, že Falkenštejn byl uznávanou osobností již na dvoře Přemysla Otakara II. Bezmezný obdiv ke králi prokáže tím, že mu dvakrát zachrání život. Jednou v boji, kdy nastaví své tělo, aby bylo štítem krále. Přitom sám málem zemře. V jímavém dialogu těžce raněnému Závišovi Přemysl nevědomky věští jeho závratnou kariéru: „>Ten štít,<… >Dej mě pochovat s ním.<… >Dám ti udělat nový, aby tě chránil v příští bitvě,<… >Ty neumřeš, Záviši. Rytíř jako ty nepadne v prvním boji. Vykonáš ještě mnoho slavných činů. Jednou nebude Čecha, který by neznal tvoje jméno: Záviš z Falkenštejna.<“ 121 Podruhé ho dostane lstí z bavorského zajetí, kam se Přemysl dostal, když sám hledal svého syna Mikuláše. Potřetí mu chce pomoci před osudnou bitvou na Moravském poli. Král však hrdě odmítá, protože ho má za zrádce. „>Dobrá, zúčtujeme. V mládí jsi mě dvakrát zachránil před smrtí. Za to jsem ti kdysi věnoval život i svobodu. Domníval jsem se, že jsme vyrovnáni, ale mýlil jsem se. Ještě jsem ti něco dlužen. Urážku….< Zabodl se očima do Falkenštejnovy tváře. >Jsi bezectný zrádce, pane z Falkenštejna. Radši se dám zabít, než abych přijal svůj život potřetí z tvé ruky.<“122 Jedná se spíše o vedlejší postavu, která však nabývá na důležitosti především v následujících dílech, kde již tvoří postavu hlavní. Záviše zobrazuje autorka jako postavu dynamickou. Z králi oddaného chlapce vyrůstá muž nejednou se rozcházející s názory a zájmy krále. Tajně obdivuje a miluje Kunhutu již od útlého mládí, kdy byl také jejím rytířem. Král tušící jeho cit ho začíná nenávidět a po několika sporech ho vyžene. Lásku ke Kunhutě nutno považovat, tak jako v dalších románech, za lákavý prostor pro autorskou fikci, jež nabízí možnost postavit proti sobě dva soky kvůli obdivované ženě. Přesto zde Záviš oproti ostatním dílům netvoří záporného hrdinu (největší opak v zobrazení této postavy najdeme u Michalovice, kde je Záviš naprostým antihrdinou). Svých činů lituje, upřímně nabízí králi pomoc a omluvu. Ten však nepřijímá. A Záviš? „Křivdíš mi,“… „Ale budiž. Kdo kopne do nabídnuté ruky, nezaslouží lepší osud, než tě čeká.“ 123 Záviš, ač byl dříve jeho hnací silou milostný cit a politická ctižádost, smrti krále hluboce lituje: „Pokořil jsi mě a stálo tě to život, a já se 43

neraduju z tvé smrti, které jsem v poslední hodině zatoužil zabránit. Nedovolils to…“124 Nesprávně odůvodňuje autorka jeho přídomek z Falkenštejna, a to podle matčina věnného hradu. Falkenštejn byl název hradu v Bavorsku, na němž Záviš nějakou dobu sloužil jako purkrabí. V druhé polovině románu je hlavní ženskou protagonistkou Kunhuta, jež se stane Přemyslovou druhou ženou. Jak již jsem výše uvedla, propukne mezi nimi vášnivý cit, a to v takové intenzitě, jakou nenajdeme v jiných dílech. Přesto navenek vystupují s chladnou obřadností. Autorka s oblibou líčí jejich intimní city, až je místy děj koncipován spíše jako milostný román. Jen svatební noc je líčena na několika stranách. Tomu odpovídají i názvy kapitol jako: „Lásko!“; „Jde jenom o lásku?“ apod. V souvislosti s Kunhutou je středem zájmu opět mnohokráte popisovaná její neskonalá krása shodně jako ve všech ostatních dílech. A s ní se pojí i naprosté souznění duší obou, které jinde nenalezneme. Zatímco u Michalovice její krásu doprovází spíše prostší duch a Přemyslovi vůbec nerozumí, zde se podobně jako u Podlipské snoubí krása s důvtipem. K vykreslení jejího vzhledu používá autorka dlouhá souvětí s dovednými přirovnáními i řadu básnických figur a tropů, přestože jinak je oproti ostatním autorům příliš nepoužívá: „Útlá dlouhá šíje nesla jako pružný stvol nádherný květ její hlavy s korunou vlasů barvy roztaveného zlata. Který nedostižný umělec by dokázal vykouzlit směle vzepjatý, hrdý oblouk obočí černějšího než temnější noc nad dlouhými, prohnutými řasami, které stínily oči…“125; „Ačkoliv jejich dotek byl tak lehounký, jako když motýl dosedá na květinu, projel jím jako meč.“ 126 atd. Skutečná postava, Anežka z Kuenrinku, se autorskou fikcí vydává zpočátku v přestrojení za chlapce Hagena (podobně u Podlipské též v mužském přestrojení za Mikuláše). V souladu s ostatními romány je také zde použita její skutečná přezdívka Palcéřík pro krátce střižený účes. Opět se jedná o bytost láskyplnou, milující, dobrosrdečnou, avšak oproti Podlipské, u níž tato postava sama vyzve krále pro jeho dobro, aby se rozešli, a zemře místo něho, není schopna přinést tak vysoké oběti vzdát se ho, a stále na Přemysla čeká. Její role s postupem děje pomalu ochabuje, až se úplně ztrácí. Anežka Přemyslovna jejich vztah s Přemyslem výstižně charakterizuje slovy: „Dala jsi králi čtyři děti a vrchovatou míru lidského štěstí. Stačilo mu to, jako muži. Jak by ne? Žádná knížecí dcera nemůže být líbeznější. Jenže… Král musí mít dědice. Musí. Zvlášť takový vladař, jako je on.“127 Vztah Markéty Babenberské k Palcéříkovi je ve srovnání s dalšími díly neobvyklý. Zatímco jinde na ni žárlí kvůli lásce Přemysla, zde, protože sama již nemůže 44

dát králi dědice, si ji zvolí jako svou „zástupkyni“ a prohlásí, že jen Anežka je hodna dát králi místo ní syna („Dojdi, chlapče, pro Anežku… Ona jediná z mých družek je hodna stát se matkou dětí českého krále,…“

128

). Markéta je postava nesobecká. Její vztah

k Přemyslovi je kvůli nemalému věkovému rozdílu dvojí: „Byl přece současně její zbožňovaný manžel i milovaný syn.“

129

Má pro něho pochopení a dokonce mu pak

sama nabídne rozvod, aby mu nepřekážela. Autorka si v souvislosti s touto postavou neodpustila fikční zápletku, kdy si všichni myslí, že je Markéta těhotná, avšak brzy se ukáže že se jednalo jen o omyl. Ani zde nechybí historická postava Anežky Přemyslovny, ač její roli není věnována taková důležitost jako třeba u Podlipské. Od jejího zobrazení se dále diferencuje také vnitřní charakteristikou. Neboť k hrdinčiným atributům nepatří ona všeodpouštějící andělská povaha a tolerance. Vztah k Markétě, své bývalé sokyni, není zpočátku ani zdaleka přátelský a dokonce pronese fiktivní kletbu, že Babenberkovna neporodí dědice českého trůnu. V jako jediném z uvedených románů nechává autorka prostor postavě starého krále, Přemyslovu otci, Václavu I., zatímco jinde vystupuje pouze zprostředkovaně, formou hrdinových vzpomínek. Vaňková z něho vytváří zlomeného člověka, a to především po smrti jeho prvorozeného syna Vladislava, dále vášnivého lovce a pijana s povahou obhroublou. Čtenáři zprostředkovává potlačování Přemyslova odboje a následný smír odpovídající ve své podstatě skutečnosti. Avšak usmíření neproběhlo v tak velkorysém ovzduší, jak autorka uvádí, neboť sám Přemysl a někteří odbojní šlechticové byli dokonce nějaký čas vězněni. Vypravěč Václava charakterizuje slovy: „Byl českým králem, pátým v hodnosti a druhým toho jména. Král Václav, jeho otec, lovec, hrdina, nešťastný člověk, milující bratr a nejstatečnější rytíř…“130 Pravdivě mu autorka připisuje nesnášenlivost zvuku zvonů, k čemuž se váže legenda, že prý ani neusnul v blízkosti zlata. Naopak chybně ho pojmenovává pátým českým králem, ač pátý byl právě až Přemysl Otakar II. Mezi historickými postavami vystupuje ve vedlejší roli ještě Gertruda, Ojíř z Friedberka, Jaroš z Poděhús, Štěpán Uherský, Vok z Rožmberka, Ctibor Moudrá hlava, Boreš z Riesenburka, Ota z Meisova, Milota z Dědic, Kadold Sirotek, Jindřich z Kuenrinku, Bruno Olomoucký, Ondřej a Beneš z Cvilína, Oldřich Sekovský, papež Innocenc a Alexandr, dále Ludvík Bavorský, Konradin, Fridrich Ptujský, Berthold z Emmersbergu, Mährenberg, Vladislav Vratislavský a další. Množstvím postav se blíží románu Michalovice, avšak u jeho historických postav tvoří fikce větší podíl a také 45

postavy smyšlené zaujímají více prostoru, zatímco u Vaňkové hrají fikční postavy pouze malé role. Dějištěm jsou především šlechtická sídla, méně častěji přírodní prostředí. Vedle pražského dvora se v souvislosti s Kunhutiným dětstvím dostáváme také na vzdálený uherský dvůr. Hojně doložená datace čtenáři bezpochyby napoví, že se jedná o středověký časoprostor, konkrétně o atmosféru 13. století. Tento první díl tetralogie zachycuje období necelého půl století, od třicátých do počátku sedmdesátých let. Strukturu narativního textu tvoří z části vševědoucí vypravěč promlouvající především v objektivní er-formě. Velký podíl zaujímají dialogy postav, které oživují a přibližují děj. Méně časté zastoupení mají monology, avšak výjimkou nejsou ani vnitřní monology. Patří opět především protagonistovi Přemyslu Otakaru II. rozmýšlejícímu o vládnutí, o situaci v zemi, o své lásce atd. Rozsáhlejší vnitřní monolog lze nalézt také u Gertrudy. Román je psán čtivým moderním kultivovaným jazykem, autorka se nepokouší jazykovým stylem navodit archaickou kulisu doby. Prostřednictvím krátkých vět s absencí sloves vytváří dojem bezprostřednosti a rychlého spádu děje, čehož využívá především při popisu bojových scén. Tím získává líčení ráz živosti. Naopak při zobrazování vzhledu (zejména Kunhuty) se objevují převážně dlouhá rozvětvená souvětí, jak již jsem výše uvedla. Výjimkou nejsou ani výčty (například: „A já, bojovník, rytíř, vojevůdce, železný král…“131). Zajímavý je rovněž autorčin smysl pro detail, jímž zapojuje čtenářovu představivost („…těla padlých zavalila mezery mezi kameny.“

132

; „Zlatý paprsek oslnivě vyšlehl a honem se zase skryl za těžkými

mraky…“133 atd.). Kvalitu textu zajisté zvyšuje jazyková vytříbenost a absence pravopisných pochybení (narozdíl od Michalovice). V porovnání s Podlipskou nebo Michalovicem zde hrají podstatně menší roli poetické prostředky. Pouze občas se objevují přirovnání („I na sklonku života může usychající strom vykvést aspoň jediným, posledním květem.“ 134), otázky („Že rytíř ve zbroji se musí strojit k bitvě celé hodiny?“

135

), zvolání („Neprorazili!“

136

), zveličení

(„Stokrát měl pocit, že ztrácí rovnováhu…“ s.286) a metafory (zvonit těžkým kovem ve smyslu nabízet úplatek). V promluvách hrdinů i vypravěče nacházíme kletby, předtuchy a předpovědi. Co se týče grafického stylu ke zvýraznění některých pojmů užívá kurzívu (například: starý král, orlíci…). Dobu svého vzniku dílo prozrazuje některými příznakovými slovy („pohlavár“ apod.), nezapadajícími do kontextu 13. století. Ideologicky znějí některé myšlenky 46

pronášené ústy krále, jenž chce trestat pány, ochraňovat chudé, zdůrazňován je vztah k práci. Doslova říká: „…urážím své nejstatečnější (pány), protože chci, aby můj lid žil v blahobytu a míru.“ 138 Při líčení bojů se Vaňková snaží oproti Michalovicovi, který svou pozornost soustřeďuje pouze na několik vybraných bitev, avšak s detailním popisem, postihnout všechny důležité války a tažení za Přemyslovy vlády, i když některé jen zevrubně. Vedle zmínky o odboji kralevice je tu poměrně stručně popsána výprava do Prus. Více prostoru zaujímá líčení výpravy do Bavor a bitva u Mühldorfu. Větší pozornost je věnována bojům s uherským králem, a to především bitvě u Kressenbrunnu. Bitva na Moravském poli je zobrazována pouze v souvislosti s postavou českého krále a jeho smrtí. O průběhu a okolnostech bitvy se toho čtenář příliš nedozví (narozdíl od Michalovice). V souvislosti s boji je opět opěvována „železná jízda“: „Železná, neproniknutelná hradba Jarošových rytířů, která bez milosti rozdrtí neopatrné jezdce.“139 Zajímavé jsou některé reálné události, které autorka zapojila do svého románu a které nenajdeme u jiných autorů. Jedná se o zmínku o dovezení dvou lvíčat z Benátek pro královnu Kunhutu. Zcela pravdivě je také do děje zakomponována citace ze skutečných dochovaných listů Kunhuty Přemyslovi: „Můj milovaný pane! Čekalo, čekalo srdce moje s radostí na návrat tvůj…“140 Jako jediná rovněž věnuje větší pozornost skutečné postavě, Oldřichu z Drnholce, který se má stát manželem Přemyslovy nelegitimní dcery (i podle skutečnosti). Román bývá charakterizován takto: „Konflikt vladaře a člověka, moci a slabosti, lásky a zrady, touhy a reality strukturuje historický děj, místy se rozplývající v milostných příbězích, pojatých v romantickém duchu.“141 Základním momentem díla je skutečně rozpor lidských povinností a přání, tím spíše, jedná-li se o člověka takto vysoce postaveného. Rovněž o vysokém podílu milostných scén jsem již mluvila. Kritika dokonce opakovaně označovala její tvorbu jako romantickou historickou prózu, kdy hybatelem děje jsou vášně.142 Právě tento první díl (Král železný, král zlatý) přivítala kritika již v roce 1977. Narozdíl od následujících dílů ho považuje za mimořádně zdařilý. O další tvorbě vyjadřovala obavy, „že autorka sklouzává do oblasti romantického historického čtiva, sice kultivovaného a čtenářsky atraktivního, ale přece jen s citelným poklesem tvůrčí ctižádosti…“143

47

O podílu fikce a faktu ve své tvorbě sama Vaňková prohlašuje, že se snaží prostudovat všechny dostupné prameny a nikdy neuvádět historické nepravdy. Pokud zná fakta, přizpůsobuje jim ostatní děj. 144

48

4.4 Nina Bonhardová: Královský úděl

Nina Bonhardová Česká prozaička, především autorka historických románů a dětských knih, novinářka. Narodila se v polské Žolyni 6. března 1907, kde byl její otec velitelem vojenské posádky. Vystudovala opavskou obchodní akademii a pracovala jako úřednice pojišťovny. Již od 30. let začala publikovat. Po přestěhování do Písku si oblíbila jižní Čechy a navštěvovala třeboňský archív. Těžištěm její tvorby jsou historické romány týkající se jižních Čech z doby 16. a 17. století. Raným středověkem se zabývala v románu Královský úděl (1971), v němž se právě odvíjí příběh s ústřední postavou Přemysla Otakara II. Ani zde nemizí jihočeská tematika. Výraznou postavou je totiž Vítkovec Záviš z Falkenštejna. Autorka působila v různých zaměstnáních. V letech 1953-62 pracovala ve Státním nakladatelství technické literatury. Od té doby se věnovala literární činnosti. Zemřela 30. června 1981 v Praze. Orientovala se na široké vrstvy čtenářů a dovršila tradici starší historické prózy.

Královský úděl Tento román je oproti ostatním dílům nevelkého rozsahu (tvoří ho pouze 238 stran). Prologu předchází úryvek z Dalimilovy kroniky, jenž funkcí motivační uvádí začátek děje. Nalezneme zde živé vylíčení výpravy do Prus pod vedením mladého Přemysla Otakara II. a zarytý odpor pohanských Prusů proti křesťanům. Po tomto prologu následuje již samotný děj členěný do jedenadvaceti kapitol bez názvu označených jen římskou číslicí. Přeneseme se do šedesátých let 13. století, do doby, kdy byl již podruhé oženěn, a to s Kunhutou. O jeho první ženě Markétě, o korunovaci českého krále a královny, o bývalé milence Anežce z Kuenrinku a jejich dětech, o odboji kralevice a dalších předcházejících událostech se dozvídáme prostřednictvím vzpomínek a dialogů protagonistů. Autorka jako jediná věnuje větší prostor líčení života chudých Čechů utiskovaných přibývajícím německým obyvatelstvem zvaným do země králem. Tito prostí lidé nacházejí ochranu u Přemyslovy tety Anežky Přemyslovny. To, že si autorka všímá i obyčejných lidí a nejen vyšší společnosti, ohodnotila již Dobrava Moldanová: „Svůj zájem autorka věnovala i osudům prostých lidí, nejen těm, kdož vytvářeli náročné plány, ale především těm, kdo je svýma rukama realizovali, pěšákům na šachovnici složitých a ctižádostivých her o moc, bohatství a slávu.“ 142 49

Vedle toho se čtenář dozví většinu důležitých událostí Přemyslovy vlády od jeho snahy o římskou korunu až po vzpouru panstva a postupnou politickou izolaci královu vrcholící tragickou bitvou na Moravském poli. Epilog umocňuje melancholická lidová píseň o žalu českého lidu nad smrtí Přemysla Otakara II. na Moravském poli a stručné vylíčení následujících událostí po králově smrti: plenění Braniborů, boje s Germány, osud Kunhuty spjatý se Závišem z Falkenštejna a následný vzestup jeho moci, návrat českého krále Václava a postupná obnova královy moci. Epilog uzavírá Závišova poprava. Kompozice díla je opět tektonická. Kompoziční výstavba se uskutečňuje na základě gradace, paralelnosti a především kontrastu, jenž zde má velké uplatnění. Zakončení díla je uzavřené. Podobně jako v antické epice i zde umírá na samém závěru hrdina. Nejprve přichází smrt českého krále. Nedlouho poté jí neunikne ani rozporuplný Záviš z Falkenštejna, zde rukou kata za zradu českého krále… Avšak jeho skon vyznívá do jisté míry optimisticky, s vírou v budoucnost. Svůj osud, i osud rodu spojuje s planou růží, kterou měli Vítkovci ve znaku. Tím se rod stane nesmrtelným, protože vždy znovu vykvete v podobě kvítku růže… Děj přerůstá podobně jako u Michalovice v samostatné útvary, v prolog a epilog. Dílo autorka dedikuje pražskému lidu. Fabuli zpomaluje epizoda o židovské dívce Ester a jejím otci Chajmovi. K základním kompozičním postupům patří chronologie prolínaná s retrospektivou. Hlavní dějová linie se odvíjí od Přemyslova mládí po smrt. Také zpětná rekonstrukce událostí uskutečněná dialogy a vnitřními monology postav tvoří značný podíl, což umožňuje čtenářům seznámit se v díle poměrně malého rozsahu s většinou důležitých událostí, jaké nalezneme v ostatních románech s touto tematikou, jež jsou však daleko rozsáhlejší. Autorka tak díky dobrým narativním schopnostem nabízí maximálně sdělný obsah. Titul - Královský úděl - je tentokráte metaforický. Symbolizuje pomyslné břemeno vlády českého krále Přemysla Otakara II., protagonisty románu. O „královském údělu“ hovoří nejednou i vypravěč přímo v ději. Upozorňuje na náročnost vlády a s tím spojená častá několikaměsíční odloučení od rodiny a od domova… Román není zahlcen zbytečným množstvím postav (jako je tomu u Michalovice). V celkovém pohledu vyznívá jejich zobrazení reálněji než u Podlipské nebo Michalovice, přestože jejich obrazy dotváří čas od času fikční scény. Autorka se rovněž vyhnula přehnané idealizaci postav. Většina z nich se nedá kategoricky rozlišit na kladné a záporné. Dokonce ani Záviš z Falkenštejna není pouze špatný, stejně jako 50

Přemysl Otakar II. není vyloženě kladným hrdinou jako v ostatních dílech. Antihrdinu bychom rovněž hledali jen těžko. Neboť postava Rudolfa jedná s posvěcením od papeže i všech kurfiřtů a říšských knížat a část viny za svůj pád je dokonce přičítána Přemyslovi. U většiny hrdinů je méně výrazná jejich individuální charakteristika. Postavy skutečné převažují nad fiktivními. Podobně jako u Vaňkové patří skuteční hrdinové převážně šlechticům a urozeným, zatímco lidové postavy bývají smyšleny (což je závislé na větší dostupnosti informací právě o urozených vrstvách společnosti). K hlavním postavám patří opět Přemysl Otakar II. Poprvé se s ním čtenář seznámí již v prologu, kdy mu je třiadvacet let, zatímco v první kapitole už je mu něco přes třicet let. Děj sleduje hrdinův vývoj až po jeho skon, stejně jako v ostatních dílech. Je tu tedy absence protagonistova dětství a částečně i mládí. O těchto letech se v náznacích dozvíme jen díky retrospektivním návratům v pásmu vypravěče nebo postav (například o odboji proti otci). Protagonista tvoří postavu dynamickou narozdíl od dalších děl. Autorka také oproti ostatním upustila od jeho idealizace a zaměřuje se i na negativní rysy jeho osobnosti. Ty však s postupem děje ustupují. Zatímco v mládí převládají jeho vášně a temperament nad rozvážností a dobrotou, po fabulační metamorfóze se z něho stává lidem milovaný a obdivovaný panovník se srdcem na pravém místě. Protagonistův profil se vyznačuje běžnými lidskými problémy. K jeho špatným vlastnostem je přičtena tvrdost, neústupnost a bezcitnost k dívkám, které se mu oddají a on je poté bez milosti opustí (například židovku Ester, či pohanskou dívku Radanu atd.). Také z pohledu některých jemu porobených postav se jeví jako krutý. Jsou to chudí Čechové, jimž bere domovy kvůli německým osadníkům, (což mu vyčítá i vypravěč slovy: „Na Menším Městě jsi česky mluvit ani neslyšel…“146), pohanští Prusové, jež vytrhne ze svobody a míru násilnou výpravou a nechá nevinné popravovat, nebo poslední pohanští Pražané, neboť pro ně nechal vztyčit šibenici. Přesto, že se již zdaleka nejedná o onen prototyp jedinečného muže, jaký zobrazuje Podlipská, je králem moudrým a uznávaným. Avšak jeho nesmlouvavé postoje ho podle spisovatelky zaženou na pokraj pomyslné propasti, z níž už není úniku. Tvrdými zásahy si proti sobě popudí šlechtu, což přinese zradu českých pánů a Přemyslovu smrt. Na druhé straně spisovatelka vyzdvihuje českého krále prostřednictvím vypravěčových promluv za zakladatelskou činnost a za vzkvétání českých zemí, což je v souladu se skutečností. Po zmíněné hrdinově metamorfóze se mění pohled některých postav (především obyčejných lidí) na něho. Obliba krále u českého lidu vrcholí právě v 51

předvečer bitvy na Moravském poli, čímž silně kontrastuje se sobeckým jednáním většiny šlechty. Náhle je to milovaný panovník a dobrý hospodář. Nacházíme zvolání typu: Je to dobrý král! Je to statečný král! Byl to zbožný král! Byl to velký vojevůdce! apod. V tomto okamžiku i Anežka Přemyslovna vidí svého milovaného synovce zcela napraveného a svou předpovídající promluvou ho očišťuje od všeho špatného, co kdy vykonal: „Můj hochu…dávno sis hříchy mládí vykoupil šlechetnými činy ve prospěch lidu a zemí Koruny české. Mnohým tvým skutkům dnešní ještě nerozumějí, ale tvé jméno bude český národ vyslovovat jako jméno výtečného panovníka, vynikajícího hospodáře, moudrého a ušlechtilého člověka.“ 147 Při poslední cestě na bitevní pole se mu symbolicky připomínají jeho prohřešky. Omlouvá se Ester, jíž za mlada ublížil, kovář Michal mu připomene pomstu pohanských bohů, kterou mu slibovali pohané v Prusku, nebo přímo proroctví pruské dívky Radany: „Proklínám tě, Přemysle Otakare,“ řekla nenávistně. „Germáni, za něž se biješ, tě pokoří a srazí tě v prach. Za naši nevinně prolitou krev tvoji vlastní souvěrci porazí tvé vojsko, tvé tělo budou smýkat hložím a kamením. Ani po smrti nenajdeš klid a tvé jméno bude tupeno!“148 Rovněž rozmlouvá s Čechy, které kdysi vyhnal kvůli německým řemeslníkům. Vypravěč poznamenává: „Což všechny hříchy se mu připomenou na této cestě?“ 149 Charakteristika protagonisty se uskutečňuje z velké části promluvou postav. Jedná se vesměs o charakteristiku přímou. Králův oddaný rádce, olomoucký biskup Bruno, ho charakterizuje před duchovními celkem střízlivými, občas nadnesenými slovy: „…dosáhl vzdělání, jímž se honosíte vy, církevní knížata. Pro větší slávu církve svaté vytvořil velikou křesťanskou říši. Je statečný Boží rytíř a také moudrý hospodář ve svých zemích…vybudoval kvetoucí města, střediska vzdělanosti, obchodu a účelných řemesel. Za vládu kříže často nasazoval život…“150 (O střediscích vzdělanosti samozřejmě nemůže být řeč) O králově vzhledu se dozvídáme rovněž prostřednictvím řeči Bruna: „…navenek byla to tvář jasná, tvář bohatýrského panovníka. Jeho úsměv byl srdečný a na odiv dával nelíčené veselí.“ 151 Velmi podrobná je vypravěčova charakteristika vystihující Přemysla tak, jak je po celý děj zobrazován: „Jeho tvář je mladá a plná kouzla. Klenuté čelo svědčí o pevné vůli. Tvrdou, téměř hranatou bradu kryje vous. Výrazné modré oči jsou klidné. Ústa jsou smavá, měkká, slovanská. Nemylte se, dovedou být krutá, odsudivá! Pohled očí je otevřený, bystrý, jiskry šprýmů v něm proskakují, vzápětí je však velitelsky chladný. Je to ušlechtilá tvář. Hnědé vlasy v prstencích padají na ramena, jejichž šíře a mocný 52

hrudník prozrazují fyzickou sílu. Král vstává z křesla. Je to postava bohatýrská… Jeho hlas je jasný a nevzrušený…“152 Dotvrzuje tak dvojpólovost protagonistovy povahy. Kunhutina charakteristika Přemysla se týká jeho vzhledu a povahy: „Na prošedivělých spáncích vystupovaly žíly. Znala je. Byly znamením vzrušení nebo hněvu… Brada mu prokvétala. Tvrdé, neústupné přemyslovské čelo je zbrázděno vráskami. Je to bohatýrská tvář velkého panovníka… V jeho očích Kunhuta čte nejspolehlivěji. Jejich pohled bývá velitelský… Jindy jsou laskavé, prosluněné úsměvem. Je-li dobré míry, jeho výrazné oči jsou chlapecky zbujné. Pak se směje hlasitě, nakažlivě a kamenný Pražský hrad zjasní, jako když vyjde slunce.“

153

Časté

přirovnání Přemysla Otakara II. ke slunci se tedy objevuje i v tomto díle, podobně jako v dalších. Ani Kunhuta mu nepřisuzuje jen kladné vlastnosti: „Zná jeho prchlivost i velkorysost a onen díl krutosti, který sluší vládci…“154 Dokonce i Přemyslův budoucí sok a protihráč, Záviš z Falkenštejna, mluví o svém králi obdivně, zprvu jen zřídka s nádechem negace: „O vás, pane králi, slýchal jsem chválu i hanu nejkrutější. Budíte obdiv i nenávist. Jedno vám však neupřou přátelé i nepřátelé, závistivci i přející, současníci a jejich potomci, že ve vaší osobě se snoubí vladař, hospodář, rytíř a umělec. Že ve všem, čím znásilňujete lidskou malost, je orlí spár. Že jste duch velkorysý, stavitel i myslitel, prozíravý panovník a statečný bojovník… Jsem šťasten, že mohu žít a učit se od velkého člověka, z největších, jaké zrodila naše šťastná doba.“

155

Ze Závišovy charakteristiky plné superlativů je patrná

nadsazenost a fikčnost některých tvrzení. Po přerodu Záviše je i jeho pohled na krále diferentní: „Na Západě mají pravdu, že český král je barbar!“ 156 Promluvy postav charakterizující krále jsou poměrně hojné, někdy se navzájem částečně odlišují. Celkově však vytvářejí obraz panovníka výborných schopností, leč tvrdého ražení a se slabostí pro ženy. Fyzický vzhled, především klenuté čelo a urostlá postava, celkem odpovídá tomu, co se dnes můžeme o této osobnosti dozvědět. Celkové vylíčení Přemysla jako ne zcela dokonalého muže s lidskými prohřešky a některými zápornými vlastnostmi vyvolává reálné zobrazení (podobně jako u Vaňkové) a působí nejvíce lidsky, protože se svým jednáním a chováním, které není bezchybné, přibližuje dnešnímu člověku. Rovněž Bonhardová uvádí královo přízvisko. Jeho vysvětlení celkem odpovídá skutečnosti: „O tom pomlčel Přemysl Otakar II., jehož Tataři a Kumáni, zděšeně prchající před železnými šiky, nazývají Železným a západní svět mu pro bohatství dal příjmení Zlatý.“

157

S uvedením přídomku se setkáme ještě jednou. Tentokráte slouží 53

k vyjádření kontrastu jeho moci s náhlou bezmocí a zrazením, a to při zjištění Kunhutiny nevěry se Závišem z Falkenštejna: „Bolest, strašlivá, dosud nepoznaná bolest, svírala srdce, hrdlo, nitro železného a zlatého krále. Smrt by byla vysvobozením velkému vládci, miláčku Štěstěny!“158 Tato scéna determinuje další protagonistovy osudy a je předzvěstí následujících tragických událostí přes pokoření Rudolfovi, trestání odbojných pánů až po bitvu na Moravském poli. Královy přívlastky autorka převádí i na jeho vlastnosti, neboť z pásma promluv se dozvíme: „Je to panovník železné vůle a zlatého, štědrého srdce…“159 Protagonistova tragického konce se čtenář snadno dovtípí z chování i promluv postav a vypravěče: „Jako by cítili, že touto cestou se rozhoduje jeho i jejich osud. Jako by si jeho bohatýrskou postavu ve stříbrném brnění, v purpurovém plášti, sepjatém na prsou drahocennou sponou, s krátkým mečem po boku, v zářivé, rovněž drahými kameny zdobené přilbici, chtěli provždy uzavřít do srdcí.“

160

Bonhardová využila,

stejně jako další autoři, legendu, podle níž přišel v předvečer bitvy za českým králem Záviš z Falkenštejna. Záviš se mění a chce Přemyslovi opravdu pomoci. Zdůrazňuje přitom svou lásku k zemi a touží odčinit své chyby („Královská Milosti, ušlechtilost a statečnost, vaše čestnost a láska k vlasti si získávají obdiv a úctu zpronevěřilého, jak pravíte. Chci celým příštím životem napravit své chyby, Milosti. I já miluju zem, ve které jsem se zrodil. Věřte mi tentokrát! Jde o mnoho, o všechno, pane králi. Přísahám, že můj rod, já i moji bratři budeme vám věrně po boku stát v nastávajícím boji!“ 161) Ten ho však - stejně jako je tomu v dalších dílech - odmítne, neboť v něm stále vidí zrádce a svůdce své ženy. V rozhodujícím zápase se Přemysl Otakar II. stává udatným aktérem boje, kdežto Rudolf, v kontrastu k němu, pouhým divákem. Opět se objevuje řada superlativních přirovnání jeho osoby (k blýskavici, k dravci, k velkému vojevůdci atd.). Rovněž Bonhardová využila údajné zrady Miloty z Dědic po níž brzy přichází pád. Dokonce i zvíře, Přemyslův kůň, je do poslední chvíle zodpovědné svému králi, „…jako by vědělo, že i jeho povinností je bojovat a pomáhat svému pánovi.“ 162. Děj rámuje fikční výjev z pruské bitvy. Na Přemysla útočí německý rytíř se znakem českého krále na kříži, jenž má zavěšen na krku. Je to tentýž kříž, který Přemysl zavěsil pohance Radaně na krk, o čemž vyprávěl prolog. Ta mu vyřkla kletbu, jež se nyní doslovně naplňuje. Přemysl je probodnut, oloupen o drahou zbroj a proklán oštěpy. Podobenství lze i hledat ve stejných vlasech rytíře a Radany („Dívka, pokřtěná jménem Marie…Měla 54

tytéž vlasy, vlasy barvy zrající pšenky.“163). Bonhardová správně uvádí, stejně jako Vaňková, šlechtice Bertholda Schenka z Emerberka jako účastníka vraždy českého krále. Nevěnuje králově smrti tak velký prostor jako ostatní autoři, ani nepoužívá tradovanou legendu, že Přemysl krvácel ze sedmnácti ran. Stejně jako u Vaňkové i zde přijede k mrtvole českého krále Rudolf Habsburský. Zde však nejeví lítost nad jeho smrtí, jak tomu údajně ve skutečnosti bylo, neboť prý chtěl zachovat Přemyslovi život. Hlavní vinu za královu smrt nesou podle vypravěče čeští šlechtici: „Velcí kupci ze západu po léta tkali předivo podlosti a úkladů, v němž uvízl český Přemyslovec. Těm by čelil a odolal, ale byly to české paže, činy českých pánů, jež ho uštvaly k smrti. Zrada ve vlastním táboře rozbila sen o velké neporazitelné středoevropské říši, jejímž srdcem by byla Země česká.“164 Přemyslův protipól tvoří opět Vítkovec Záviš z Falkenštejna. Jedná se o rozporuplnou dynamickou postavu, během děje se přetvářející. Autorka jako jediná uvádí správně jeho stáří. Záviš vstupuje do děje jako čtyřiadvacetiletý, v roce 1274. Což odpovídá jeho narození kolem poloviny století. Záviš zpočátku krále obdivuje. Při prvním setkání se Přemyslovi velice zalíbí a vezme ho do svého průvodu, považuje ho za svého rádce. Zlom nastává po zemském sněmu, na němž Záviš jako starosta Vítkovců pronáší projev, v němž se zastane krále, avšak s podtextem, že Vítkovci jsou mocní a král s nimi musí spolupracovat. Od té doby se jejich vztah přiostřuje, ze Záviše se stává králův protihráč. Jejich rivalita vrcholí poté, co král odhalí Závišův milostný vztah s jeho ženou Kunhutou. Záviš stane v čele odboje šlechty proti králi. Královým trestem je Závišova expatriace a zlomení rodového erbu. Kromě Závišova vztahu s Kunhutou a jeho projevu na sněmu autorka dosud přihlíží k historické skutečnosti. Následující události jsou však zcela fikční, a to zejména setkání s královniným poslem, který jim předává dary od ní. Poslední obrat ve vztahu k Přemyslu Otakaru II. nastává právě v předvečer bitvy, kdy mu nabízí své služby. Avšak, jak již jsem výše uvedla, král ho odmítne. V závěru bitvy přihlíží Přemyslově smrti. Tato postava není vyloženě záporná (jako u Michalovice), ale ani kladná (jako u Vaňkové). Svou pomoc nabídl, a když byl odmítnut, necítí se již vinen, neboť „Bůh tomu chtěl!“165 Vypravěč ho dokonce líčí v samém závěru bitvy jako králův protipól plný života a perspektiv, čímž dosahuje silného kontrastu s umírajícím králem: „Záviš ve stříbrném brnění a bílém plášti s nachovou podšívkou krotil svého oře, vzpínajícího se do boje. Byl krásný a silný jak mladý bůh. Napjatě sledoval boj…Zachvěl se, když padl český král. Po boji v krutém úsměvu odhalil bílé zuby.“ 55

166

V tu chvíli se již

postava pomyslně přiklání k zápornému pólu, neboť vnitřním monologem prozrazuje svůj další plán, získat královnu a království. Děj je doveden stejně jako u Podlipské až do jeho smrti, kdy byl sťat před Hlubokou, což odpovídá skutečnosti. Před smrtí sám vysvětluje svůj vztah ke králi: „Nemám již co ztratit a nic nemohu získat, a přece bych rád vyznal, že jsem se kořil králi Přemyslu Otakarovi, že jsem ho obdivoval, že jsem ho také miloval…Snad bylo málo místa pro nás dva v Zemi české.“167 Podobně jako Podlipská mu i Bonhardová přidává fikční dovednost čarovat: „Říkají, že je černokněžník, že ji očaroval.“168 Jeho osudy se po celý příběh symbolicky pojí s hvězdami: „…v ten čas Záviši z Falkenštejna svitla šťastná hvězda. Bude šťastná i pro Přemyslovce?…Záviš z Falkenštejna směle a nebojácně vztáhl po ní ruku.“169; „Šťastná hvězda ho přivedla na Pražský hrad.“170; „Která z hvězd bude ochránkyní Závišovy životní pouti?“171; „Náhle vzplála blýskavice, září zastínila hvězdy nad Závišovou hlavou a zhasla.“172; „…Závišova hvězda, tak prudce zazářivší, neměla dlouhého trvání.“173 apod. K hlavním protagonistům patří také Kunhuta, jež je stejně jako předešlé postavy postavou historickou. Jejími atributy jsou divokost, vášnivost, paličatost a tvrdohlavost, což vypravěč přičítá především jejímu kumánskému původu. Narátor podává její obraz v kontrastu s jinými díly. Tato krásná žena, zprvu oddaně milující manželka, nejdříve svým půvabem okouzlí svého nevlastního syna Mikuláše, poté sama beznadějně propadne svodům Záviše z Falkenštejna. Avšak zatímco u Podlipské se Kunhuta tomuto vztahu brání, u Bonhardové v ní tento cit způsobuje šílenství, jemuž není schopna odolat. Vše je přisouzeno Závišovým čárům. Celkově autorka použila při líčení jejich vztahu, ale i samotné královny velké množství fiktivních scén. Jde o věznění Kunhuty v klášteře a zákaz vidět děti jako Přemyslův trest za nevěru, scénu v kostele při mši, kdy ji malý Václav pozná zahalenou mezi jeptiškami, a o následné odpuštění a její kajícný návrat zpět na hrad. Na úlohu ženy v románech této prozaičky upozorňovala Dobrava Moldanová: „Často – a příznačně – stojí v centru jejích románů ženy, které vidí v průsečíku soukromého a společenského života, ve sváru věčné ženské touhy po štěstí a lásce s povinností nést břemena společenského postavení a historického poslání.“174 Charakteristika odpovídá právě postavě Kunhuty, zároveň však by to mohly být i další hrdinky z jejích románů. O výjimečném postavení Kunhuty v konfrontaci s romány ostatních autorů jsem se již zmiňovala.

56

K historickým skutečnostem spisovatelka více přihlíží při líčení Kunhuty po smrti Přemysla Otakara II., kdy se dostane z věznění na Bezdězu a poté žije v Hradci u Opavy se Závišem, s nímž má ještě jednoho syna. Po propuštění malého Václava z braniborského zajetí se i se Závišem vrací na Pražský hrad. V souladu s historickou skutečností také autorka uvádí její skon v mladém věku. Kunhuta je charakterizována jak přímo promluvami postav a vypravěče, tak nepřímo jednáním. Zpočátku hraje také roli zprostředkovatele retrospektivních pohledů, především jejím prostřednictvím se čtenář dozví o dalších postavách (Markétě či Anežce z Kuenrinku). Velkou roli sehraje v příběhu skutečný Bruno ze Schauenburka, olomoucký biskup a králův oddaný rádce a přítel. Zatímco v dalších dílech je mu věnována jen zmínka nebo se o něm vůbec nedozvíme, zde mu patří značný prostor, a to v roli kladné postavy s převažujícím podílem vnitřní charakteristiky nad vnější. Zajímavostí je, že autorka jako jediná věnuje rovněž prostor historické postavě Rudolfu Habsburskému, přemožiteli Přemysla Otakara II., a to již od počátku narace. Jedná se o postavu schematickou, bez propracované vnější charakteristiky, o vnitřní charakteristice se dozvíme jen v náznacích z promluv postav a vypravěče. Poznáme ho jako bezvýznamného chudého rytíře i jako mocného císaře, uchvatitele Přemyslova dědictví. První zmínku pozorný čtenář nalezne již v prologu v souvislosti s výpravou do Prus, kde na něho nenápadně upozorňuje vševědoucí vypravěč a jen naznačuje jeho slavnou budoucnost: „Za těmito skvělými pány jede skromný houf Rudolfa, hraběte habsburského. Ještě nic nesvědčí o tom, že kupčení mocných vynese tohoto nepatrného na stolec římských panovníků. Ještě je nebohatý, nevýznamný. Lační po boji s pohany. V barbarské zemi se chce proslavit, zbohatnout.“ 175 Rudolf je dokonce líčen jako ten, jenž k Přemyslovi vzhlíží: „Mezi průvodem pánů je také houf Rudolfa, hraběte habsburského. Obdivuje českého panovníka, jeho válečnický věhlas, vojevůdcovskou prozíravost, osobní statečnost. Rád by se mu vyrovnal.“ 176 Přemysl Otakar II. se s ním blíže seznamuje až na počátku sedmdesátých let prostřednictvím Závišovy promluvy, v době, kdy Rudolf nabírá na věhlasu a síle, prostřednictvím Závišovy promluvy: „Jeho dosavadní nevýznamnost, peněžní nesnáze, skromnost poměrů, četné potomstvo, nedostatek toho, co ráčíte mít ve vrchovaté míře vy, milostivý pane, je za současné situace jeho silou. Je to muž nevšední energie a ctižádosti, uvážlivý, porážkami neklesá na duchu a výhrami nepychne. Má vzácnou vlastnost: trpělivost. I vy ho znáte, Milosti. Ve výpravě na pohanské Prusy před dvaceti lety pod vaším velením vedl svůj skromný houf. Sám se mi před časem zmínil…Byl to 57

chudičký houfek nepatrného hraběte, pane králi. S obdivem mi vyprávěl o vašich vojevůdcovských znalostech a schopnostech.“

177

Symbolickým atributem vítězství je

závěrečné Rudolfovo pokleknutí u mrtvoly Přemysla Otakara II. Kladnou rovněž historickou postavou je Přemyslův syn Mikuláš Opavský. Je zobrazen velmi romanticky jako prototyp dokonalého rytíře hájícího oddaně svého otce i malého dědice Václava. Jeho láska k nedosažitelné ženě, ke Kunhutě, připomíná dvorskou epiku: „Viděl jen ji, Kunhutu, královskou paní. Kdyby poručila, bez váhání by se proklál mečem a zemřel v podnoží jejího křesla.“ 178 Zároveň jako jediný od počátku nesympatizuje se Závišem (kvůli tomu, že očaroval Kunhutu) a jeho nenávist k němu graduje. Po bitvě na Moravském poli mu slibuje pomstu, kterou vykoná, když ho zajme a po rozsudku předá katu. I zde je ponechán prostor Anežce Přemyslovně opět zastoupené superlativními přívlastky. Vesměs v žádném díle se nijak výrazně neodlišuje od skutečné postavy. Hraje důležitou roli rádkyně Přemysla a té, jež zpočátku napravuje jeho hříchy. Je zastánkyní chudých a její osudy se pojí s osudy národa. Další postavy mají vesměs role vedlejší nebo epizodické. Lze je opět diferencovat na historické a smyšlené. Mezi postavami majícími předobrazy v historických reáliích zde vystupují rovněž Jindřich a Vítek z Krumlova, Děpold z Riesenburka, Karel z Anjou, královské děti Kunhuta, Anežka a Václav, papežové Řehoř X., Mikuláš III., Innocenc IV., zrádní páni jako Otta z Meisova, Beneš z Cvilína, Boreš z Riesenburka a Milota z Dědic, údajný Přemyslův vrah Berthold Schenk z Emerberka a další. K fiktivním postavám patří Pitrolf, čeští chudí lidé jako kovář Michal, kněz Matěj, písař Lubor s milou Madlenkou, židé Chajm, Ester, Rut, pohané Radana, Gedymín a další. Próza se odvíjí v chronotopu českých zemí v období od třicátých let až do devadesátých let třináctého století. Frekventovaným dějištěm je Pražský hrad, Anežčin klášter a dále přírodní prostředí. Zajímavá je autorčina práce s časem. Jednotlivým událostem Přemyslovy vlády věnuje prostor podle toho, jakou jim subjektivně přikládá důležitost. Na prvních třiceti stranách se dostaneme až po volbu Rudolfa, až tedy do sedmdesátých let! To silně kontrastuje s koncepcí ostatních próz, neboť v nich bývá děj rozložen přiměřeně s léty vlády Přemysla Otakara II. Akcent autorka klade na poslední léta Přemyslovy vlády, tedy především na soupeření a boj s Rudolfem Habsburským, čemuž se věnuje velmi detailně a ani příliš často neodbočuje od skutečnosti. Za pozornost stojí autorčina práce s časem při líčení bitvy na Moravském poli. Čas boje „se 58

vleče“ (hojné jsou promluvy typu: „Hodiny míjely“ apod.), zároveň čtenář aktivně prožívá pocity hrdinů z jejich promluv, jimiž působí na jeho smysly a představivost („Slunce pražilo…, pole páchlo krví a …potem“ 179). Struktura narativního textu je z velké části tvořena pásmem vševědoucího vypravěče v er-formě s častými apelacemi na čtenáře za použití oslovení, upozornění apod. Jeho promluvy neustále napovídají budoucí běh událostí, dopředu prozrazují chování postav („I pan Milota z Dědic, jemuž příští den měla připadnout zrádná úloha.“180), vypravěč rovněž pochybuje o tom, co bylo řečeno a dává tak prostor k zamyšlení: „Jeho říše…je neotřesitelná. Je vskutku neotřesitelná?“ 181 Narace se odvíjí v prezentu, vypravěčovy teze a nápovědy sahají do futura. Děj posunují rovněž promluvy postav. Jak již bylo řečeno, přes malý rozsah díla autorka zachytila většinu významných událostí Přemyslovy vlády, čehož dosahuje umným využitím vnitřních

monologů

a dialogů protagonistů retrospektivně

vzpomínajících na předešlé události. Vnitřní monology vede nezřídka Přemysl Otakar II., Záviš či Mikuláš. U Mikuláše jsou oproti prvním dvěma spíše monotematicky zaměřené, neboť se týkají pouze jeho lásky ke Kunhutě a nepřátelství k Závišovi. Autorka mistrně napodobuje řeč malého dítěte (zvlášť reálný a jímavý vyznívá dialog Mikuláše s malým Václavem), promluvy přihlížejícího davu, využívá říkanky a lidové písně přispívající k živosti a přesvědčivosti textu. Líčení bojů se vyznačuje střídáním futura s prezentem. Rovněž milostný vztah Kunhuty se Závišem má prézentní podobu s funkcí bezprostřednosti: „V nitrech vybuchují požáry, oba se chvějí jako ve výhni…Hlavy se k sobě sklánějí, srdce jim tlukou…“182 V románu se prolínají dvě dějové roviny, jimiž jakoby se diferencovala společnost, neboť jedna se týká světa urozených a druhá světa chudých. Styl Bonhardové se odlišuje od ostatních děl, i když rovněž jako Michalovic nebo Vaňková používá moderní kultivovaný jazyk, avšak zde s patrnou diferenciací na promluvy postav lidových a urozených. V pásmu promluv šlechticů lze najít slova bezpříznaková, spisovná, v minimální míře slova hovorová. Oproti tomu lidové postavy zastoupené exemplárně mluvou kováře Michala používají hovorovou i obecnou češtinu, slova expresivní, vulgarismy, deminutiva i neologismy. Například při pruské výpravě kovář Michal familiárně oslovuje zajaté Prusy. Rovněž vypravěč se obrací na čtenáře familiárním oslovením („Inu stará vojna, holečku.“183). Tímto rozlišením vytvořila autorka zajímavou dimenzi dvou světů s některými styčnými body, v nichž se prolínají.

59

Starobylost jazyka se pokouší navodit některými zastaralými slovy (použit je i výraz „dušníci“, známý již z doložené první české věty), přechodníky, v promluvě králově se objevuje plural majestaticus apod. Zdobné iniciály uvozující každou kapitolu evokují středověké texty. Naopak některé použité výrazy spadají do ryze novodobého jazyka (například psychologie apod.). Nalezneme také neobvyklé složeniny slov (zabijbráška apod.). Jazyk autorka ozvláštňuje básnickými figurami a tropy, avšak jejich zastoupení není tak vysoké jako u Podlipské či Michalovice. Jedná se zejména o přirovnání („Diplomatické nebe je bez mráčku jako svítivě modrá obloha, klenoucí se nad Prahou v tomto říjnovém dnu…“184), zvolání („Zachraň křesťanství! Ztrestej pohany, králi!“185) a metafory („V Rudolfově pokladně se prohání vítr…“186). Zájem o naši historii provázel Bonhardovou celoživotně, především se věnovala osudům Rožmberků, soutěžících svou mocí a postavením se samými králi (například v Hodině závrati z roku 1976 proti sobě stojí Vok z Rožmberka a císař Rudolf II., v Královském údělu Záviš z Falkenštejna a Přemysl Otakar II.). Motiv rivality Rožmberka a českého krále tedy není omezen pouze na toto dílo. Zatímco v ostatní historické tvorbě, týkající se především jižních Čech a s nimi spjatého rodu Rožmberků, využívá Bonhardová podrobnou znalost dobových reálií díky studiu třeboňského archívu, v této próze je patrný více romantický ráz díla místy směřující k lyricko-intimnímu pólu. Avšak je nutné mít na paměti, že romány týkající se Rožmberků se odvíjejí v 16. a 17. století, tedy dostupnost a obsáhlost pramenů je větší než k látce z raného středověku starší o tři století. I v tomto díle, stejně jako v ostatní její tvorbě, lze nalézt náznaky kronikářského charakteru. Autorka vhodně uplatňuje platnou symboliku. Jedná se o motiv srdce, které se Přemyslovi několikrát zjeví v promluvách před odjezdem na osudnou bitvu na Moravské pole. Velmi hojné zastoupení má symbol lva alegoricky představující českého krále, ať už v podobě metafor („O Středozemní moře opírá tlapy český lev.“187), ale i běžně v promluvách.

60

5. Galerie obrazů Přemysla Otakara II.

Na Přemysla Otakara II. bylo nahlíženo po celá staletí z různých pohledů. Zatímco starší kronikářská díla stvořila „obraz panovníka, > jenž již v lůně matky své byl zván králem zlatým<, vždy vítězného pokořitele nepřátel i pohanských Prusů, bohatého chlebodárce minnesängerů a spravedlivého ochránce vdov a sirotků“188, zástupce všech ctností a ideál křesťanského rytíře a vládce…, naopak v rakouské produkci a v proklamacích české šlechtické obce (Dalimilova kronika) nalezneme opačný pohled. Je to nespokojenost s Přemyslovou nesmlouvavou vládou v Rakousích a alpských zemích a narážky na spory s panstvem. Během 14. a 15. století se postava tohoto Přemyslovce dostala opět do ohniska zájmu. Především pro politicko-ideologický program Karla IV. bylo důležité vyzdvihnout dynastickou kontinuitu a zdůraznit přemyslovskou tradici, v níž spatřoval jistou rodinnou analogii. Přemyslovského praděda, s nímž Karel sdílel zálibu v rytířských kláních, nazýval „obzvlášť milovaným předkem“189 a v něčem navazoval na jeho politické záměry. Otakar byl pro něho vladařským a rytířským vzorem, ale také představoval spříznění se Štaufy. Karel IV. usiloval o to, aby kronikáři náležitě vyzdvihli a oslavili váženého přemyslovského předchůdce. Bohužel se nikomu nepovedlo překonat starší Zbraslavskou kroniku. Přestože se karlovští kronikáři nedokázali vymanit ze stínu svých předchůdců, uvedli několik zajímavých pověstí o Přemyslu Otakaru II. Některé svou podobu otiskly i do vybraných analyzovaných románů, podle toho, jaké prameny romanopisci využili. František Pražský věnuje Přemyslu Otakarovi dvě kapitoly. Líčí ho v tradičním pojetí jako zbožného, štědrého, spravedlivého a bojovného panovníka. Jako první český kronikář přináší pověst o obvinění krále z neplodnosti ústy Přemyslovy první ženy Markéty. Jistou obdobu použila ve svém díle Vaňková. Z neplodnosti totiž viní naopak Přemysl Markétu. Shodně s kronikou uvádí, že si vybral jednu z Markétiných dívek, Palcéříka, a s ní měl syna Mikuláše a několik dcer. V kronice nalezneme rovněž zmínku o vstupu Přemyslovy dcery Kunhuty do kláštera, i když byla zaslíbena Rudolfovu synu při mírových jednáních roku 1276. O tom píše Podlipská (než aby Kunhuta zradila otcovu památku, raději vstoupí do kláštera) a Bonhardová (malé Kunhutě se hnusí matčin poměr se Závišem, sama chce vstoupit do kláštera). Kladné líčení Přemysla Otakara II. se v závěru při bitvě na Moravském poli zcela mění, neboť oproti tradičnímu obrazu neohroženého bojovníka 61

kronikář popisuje králův útěk. Tato verze se neobjevuje v žádném analyzovaném díle. Naopak všude shodně bojuje hrdinný král do posledního dechu. Zajímavě píše o Přemyslovi i Beneš Krabice z Weitmile. Odsuzuje milostný vztah Záviše a Kunhuty. Naopak nemanželského syna Mikuláše oslavuje a vyzdvihuje, neboť byl známým Falkenštejnovým odpůrcem. Tuto roli protihráče a oponenta hraje Mikuláš především v díle Bonhardové. Nejvýznamnějším Karlovým kronikářem byl Přibík Pulkava z Radenína. Otakarovy osudy vylíčil jako exemplární doklad destruktivního působení pánů na panovníka, který se stává obětí šlechtické chamtivosti a lsti. Podle Pulkavy krále dokonce odradili přijmout nabízenou císařskou korunu, což se později stalo jednou z příčin jeho smrti. Téma císařské hodnosti hraje v analyzovaných dílech poměrně značnou roli. Zároveň je jednotlivými autory zobrazováno velice různorodě. U Podlipské Přemysl korunu dvakrát odmítá ze své velké skromnosti a hrdosti a také kvůli rozhodnutí rady (tedy náznak Pulkavova tvrzení), přestože ho doslova „žádali a prosili, aby se stal císařem a pánem křesťanstva.“190 Zde je smyšlenost této informace nepřehlédnutelná. Bonhardová naopak popisuje snahu o získání císařské koruny jako hlavní cíl Přemyslova snažení, které však bylo marné. Protagonista u Vaňkové rovněž usiluje o zmíněnou hodnost, leč opět bezvýznamně. Michalovic použil verzi, že Přemysl nabídnutou korunu odmítl. Podle historika Pekaře je odmítnutí hodnosti pouze odrazem vzpomínek na jednání kolínského arcibiskupa s českým králem v polovině padesátých let. Tehdy se snažil Přemysla přimět k přijetí římské koruny (toto jednání pravdivě uvádí i Michalovic). Roku 1272 Přemysl již údajně měl vůli dosáhnout římské koruny avšak to již, jak víme, dopadlo zcela jinak (Kandidatury krále Přemysla Otakara II. na německý trůn, 1893). O nabídce císařské koruny není ve Zbraslavské ani v Dalimilově kronice zmínka. Na rozdíl od Pulkavy, hájícího zájmy panovníka, vyjadřovali další dva kronikáři jinou tendenci. Jan Marignola zobrazuje Přemysla Otakara II. jako bohatého, mocného, ale také velmi pyšného vladaře, jenž je za svou přehnanou hrdost potrestán. Neboť nadměrná pýcha a povýšenost, rozcházející se s křesťanskou morálkou pokory, byla podle něho příčinou Přemyslova pádu i neštěstí pro celou českou zem. Pyšného krále zobrazuje ve svém románu Bonhardová, ten se však s postupem narace napravuje. Část pýchy nechává Přemyslovi i Vaňková a Michalovic. Naopak u Podlipské bychom nenalezli ani stín žádné záporné vlastnosti. 62

Rovněž opat Neplach nezpodobňuje pátého českého krále zrovna lichotivě. Dokonce rozšiřuje Dalimilovy nářky nad příkořím pánů ze strany krále o další. Přemyslově tetě Anežce vkládá do úst požehnání před osudnou bitvou, ale zároveň také tragickou věštbu, že se nevrátí, protože jsou proti němu jeho šlechtici. Žádné analyzované dílo takto negativní věštbu nezachycuje, přestože většinou scénu loučení Přemysla s tetou v dílech nalezneme. Pouze u Podlipské Anežka ví o Přemyslově skonu, neboť jej prožívá spolu se svým synovcem. Anežčiny věštby v románech bývají spojeny spíše s Otakarovým věhlasem a slávou pro věčné časy. V 15. století zájem o osobu Přemysla Otakara II. upadá. Přesto je stále nazýván „velkým králem“ (rex magnus), vzorovým hrdinou s válečnými schopnosti a velmocenským postavením. Nadlouho posledními českými literárními památkami věnujícími se této osobnosti se staly báseň Král Přemysl a Záviš a Nová kronika Prokopa Novoměstského. Zdrojem informací zůstávaly nadále především starší práce tendenčně zaměřené. Pro německy mluvící země to byla Štýrská kronika Ottokara ouz der Geul, u nás prošlechtická Dalimilova kronika spolu s oficiální kompilací Přibíka Pulkavy z Radenína. Ve své Historii české se zabývá Přemyslem rovněž italský humanista Eneáš Silvius Piccolomini, z jehož díla je patrná nelibost ke Karlovu rodu a jeho dynastii. Již František Palacký se zmiňuje o zřetelné fabulaci právě u Silviovy otakarské tematiky. Zobrazuje ho jako panovníka odvážného, ale i rozvážného, který jedná jako novověký vladař a čistě z praktických důvodů se žení s Markétou Babenberskou bez ohledu na morálku. Dále líčí královu vzrůstající zpupnost s přibývajícím územím. Kritizuje jeho rozchod s Markétou a svatbu s Kunhutou. Podle něho Přemysl pohrdal císařskou korunou a odmítl ji s vychloubačným tvrzením, že česká koruna je víc než císařská. Císařem se proto stává Rudolf Habsburský, který údajně býval Otakarovým hofmistrem. O službě Rudolfa ve vztahu k Přemyslovi se zmiňuje pouze Bonhardová: Rudolf jako Přemyslův obdivovatel jede pod jeho praporci na pruskou výpravu hájit zájmy českého krále. Dále Silvius líčí Přemyslovu potupu při podrobení se Rudolfovi. Ve chvíli, kdy před ním pokleká, je stržen stan, aby ho celé vojsko vidělo klečet. Kunhutu zobrazuje jako zlou ženu, která Přemyslovi činí výtky. Ten je pak v boji opuštěn a zabit dvěma štýrskými šlechtici. Italský kronikář nepřinesl do otakarského mýtu žádné nové prvky, ba dokonce některé zamlčel (například Milotovu zradu). Přemysl v jeho podání vystupuje jako oslnivý, hrdý rytíř, který naplňuje svůj tragický osud a zároveň jako 63

milující manžel toužící po uznání manželkou. Z celkového hodnocení je patrná autorova nechuť k českému rodu a Karlovu lpění na předcích, a proto Přemysla charakterizuje velkou pýchou a s ní souvisejícím pádem. Dílo vyniká spíše literárními kvalitami, zvýrazňuje vztahovou podmíněnost lidského jednání a podává psychologický výklad dějů. Obraz Přemysla Otakara II. u karlovských kronikářů a v Silviově Historii české mapuje proměnu pojetí zpracování historického díla i hodnocení slavných osobností. Zatímco v karlovských kronikách je Přemysl Otakar II. výjimečným panovníkem zničeným zrádnými pány, Piccolomini podává čtivý, dramatický děj poznamenaný svým záporným vztahem k Lucemburkům.191

V analyzovaných dílech lze najít ještě další zajímavé události otakarského mýtu, které zasluhují vzájemnou konfrontaci a jež jsem výše, v souvislosti s kronikářskými obrazy Přemyslovými, neuváděla. Nejprve bych chtěla upozornit na různé zobrazení Přemyslova zevnějšku. S jeho charakteristikou se autoři většinou vyrovnali po svém, neboť o jeho vzhledu neměli příliš hodnověrných informací. Jediné, na čem se všichni shodli, je jeho urostlá postava značící fyzickou zdatnost, což je pravdivé. Spoustu zajímavostí a světlo do nejasností kolem zevnějšku tohoto panovníka přinesl výzkum profesora Emanuela Vlčka. Ve své zprávě konstatuje: „Kosterní pozůstatky pátého českého krále Přemysla Otakara II. se sice zachovaly, ale ve velmi špatném stavu. Podařilo se zrekonstruovat obličejovou část lebky a zachránit některé větší zlomky dlouhých kostí.“192 Kosti mohou napovědět mnohé o tělesném vzhledu svého majitele. Zlomky Přemyslovy kostry poukazují na štíhlou, ale svalnatou postavu vysokou asi 166 až 168 centimetrů. Podle lebečních znaků lze určit alespoň přibližně královu podobu. Měl patrně kolmé čelo, vysoký obličej s vysokými očnicemi, středně vysoký nos. Lícní kosti vystupují jen slabě, nosní kořen byl nezaříznutý, patrné bylo na zachovalé části čelní šupiny široké příčné zoubkování uzavřeného čelního švu. Králův chrup se dochoval v dobrém stavu a byl zdravý. Zuby se rozkládaly v mírném vějíři, horní řezáky přesahovaly při skusu dolní, takže měl malý předkus horní čelisti, podobně jako řada dalších Přemyslovců. Tyto znaky celkem korespondují s Kronikou colmarskou, jež o Přemyslovi říká: „Postavy byl ušlechtilé, nepříliš vysoký, tváře snědé, srdnatý a moudrý i nadobyčej věku svého výmluvný.“193 I zmíněné „snědé tváře“ odpovídají realitě, neboť, jak se 64

podařilo zjistit, pigmentační komplex byl u Přemyslovců patrně dost tmavý. Oči, vlasy a vousy proto měli hnědé nebo tmavě kaštanové. Historická svědectví upozorňují na tmavou pleť Přemysla Otakara II. a zejména jeho vnučky, královny Elišky. Celkové srovnání Přemyslových tělesných znaků s ostatními králi z rodu Přemyslovců je rovněž zajímavé: „Společný obraz, který si můžeme na základě jejich koster vytvořit, je především obraz mužů. Právě oni uchovávali určitou společnou rodovou podobnost, zatímco kněžny a královny přinášely neustále nové znaky. Postavou byli Přemyslovci středně vysocí, štíhlí, ale svalnatí. Svalové úpony prozrazují záměrný tělesný trénink králů. Lebku mají krátkou, zakulacenou na rozdíl od přemyslovských knížat, například od sv. Václava… Čelo našich králů bylo kolmé a klenuté, obličej dlouhý s velkými a vysokými očnicemi a většinou vysokým a úzkým nosem. Zuby mají přemyslovští králové drobné; horní řada přesahuje poněkud dolní. Celkové utváření lebky není typicky mužské, svalové úpony jsou totiž na lebce utvořeny jenom málo; řada znaků, která charakterizuje typicky mužské lebky, tady prostě chybí. Přemyslovci, i když se mohli chlubit atletickou postavou, nebyli žádní hromotluci. Jejich rysy a utváření těla se vyznačovalo půvabem skoro ženským. To platí hlavně o obličeji. Pod klenutým čelem byly zasazeny velké oči a štíhlý dlouhý nos. Bradu příliš energickou neměli - svědčí o tom slabší vývin čelistí. U Přemysla Otakara Druhého se setkáváme se zuby sice zdravými a četnými, ale poněkud řídkými.“194 Romanopisci se v mnoha znacích příliš neshodují. Podlipská jako jediná zachytila znak tmavé tváře a tmavých vlasů, odlišně již popisuje, že byl postavy nevysoké. Bonhardová správně poukazuje na hnědé vlasy, klenuté čelo a mocný hrudník svědčící o fyzické zdatnosti, avšak chybně na modrou barvu očí. Michalovic správně charakterizuje vzhled a velikost jeho postavy. Vaňková se vnějšímu vzhledu příliš nevěnuje, akcent klade na charakteristiku vnitřní. Velké nejasnosti se spřádají kolem postavy Miloty z Dědic. Byl označován za zrádce a viníka Přemyslovy smrti. Tento rozšířený topos o jeho zradě v bitvě na Moravském poli použil již kronikář Karla IV. Přibík Pulkava z Radenína, neboť jedině tak si lidé vysvětlovali porážku udatného bojovníka. Dramatický životní příběh současníky velice ctěného šlechtice skýtal kronikářům věrohodný motiv zrady. V roce 1265 ho Přemysl Otakar II. obvinil spolu s bratrem Benešem z Cvilína a rakouským sudím Otou z Meisova ze spiknutí a byli uvrženi do žaláře. Milotovi však nebyla vina na komplotu prokázána a byl omilostněn, zatímco bratr Beneš z Cvilína a Ota z Meisova za neznámých okolností zemřeli ve vězení na Veveří. Dalimil ve svém díle 65

zdůraznil Benešovu drastickou smrt a označil ji za čin Přemyslův. Doslova říká, že Přemysl nechal Beneše „u věže užéci“.195 Část z toho použil ve svém díle Michalovic. Všechny tři postavy jsou aktéry jeho příběhu, avšak v mnohém se odlišují od svých skutečných předků. Stávají se spojenci Záviše a tajně vyjednávají s Uhry. Jejich konec je již smyšlený. Beneš a Ota jsou popraveni na rozkaz krále, Milota je po zradě pověšen vlastními vojáky. Rovněž v díle Bonhardové i Podlipské hraje Milota zrádnou úlohu. O všech třech postavách se zmiňuje i Vaňková. Správně lokalizuje scénu na hrad Veveří a domýšlí odvážnou hypotézu o jejich osudu. Milotovou promluvou se tak čtenář dozví o jejich útěku, kdy se spouštěli z věže dolů. Ota, aby zahladil stopy, věž zapálil a s Benešem tam uhořeli. Jediný Milota se zachránil a byl králem omilostněn. O něm se ještě dozvíme ze Závišovy promluvy, jíž krále varuje před Milotovou zradou. Pověst o upálení Beneše převzal do své kroniky již Ottokar Štýrský. Z ní se stal údajný hlavní důvod Milotovy zrady, neboť měla být pomstou za bratrovu smrt. O nejasnostech kolem jeho jednání a nedoloženosti jeho pochybení jsem se již částečně zmiňovala výše. Proti takovému jednání stojí i další fakta. Přemysl totiž Milotovi velmi důvěřoval, neboť ho pověřil hejtmanem štýrským a moravským. Stal se jeho nejvěrnějším služebníkem a ani v roce 1276 se nepřidal k panskému odboji. Do poslední chvíle hájil Štýrský Hradec. Kdyby nebyl spolehlivý, Přemysl by mu nesvěřil tak významné funkce. Spíš se hodil za zrádce, což se tradovalo i v době Karlově.

Zajímavým momentem je doba, kterou autoři ve svém díle Přemyslu Otakaru II. věnují. Od šedesátých let třináctého století začíná stopovat jeho životní příběhy shodně jak nejobjemnější, tak nejtenčí dílo, tedy Michalovic i Bonhardová. Bonhardová však prostřednictvím prologu zasahuje i do padesátých let, do dob pruské výpravy. Od padesátých let rozvíjí svou naraci Podlipská. Všichni tito autoři tedy vynechali Přemyslovo dětství a dospívání. Jediná Vaňková postihuje Přemysla již jako chlapce. Spolu s ním zachycuje i jeho staršího bratra Vladislava, jenž měl být následníkem trůnu, avšak předčasně zemřel. Tuto postavu nenalezneme v jiném románu. Zakončení děl jsou rovněž rozdílná. Nejdříve končí Michalovic, a to krátce po Přemyslově smrti, v době drancování českých zemí. Bonhardová dotahuje děj do Závišovy popravy, Podlipská až po nástup mladého Václava na trůn. U Vaňkové je situace poněkud odlišná, neboť její dílo spadá do tetralogie, a proto nelze konec srovnávat s ostatními. Samotný první díl

66

Král železný, král zlatý, jímž jsem se především zabývala, je doveden do narození Václava, tedy do roku 1271. Patrnou diferenci lze nalézt v zobrazování důležitých událostí Přemyslovy vlády (zejména válečných událostí) jednotlivými autory. O odboji mladého Přemysla se více dozvíme u Vaňkové, jehož podobu načrtla na reálném podkladě. U ostatních autorů se o něm hovoří pouze retrospektivně a v náznacích. Pruským výpravám věnuje více pozornosti jak Bonhardová, tak Podlipská. V obojím případě jsou značně opředeny autorskou fikcí za účasti řady smyšlených postav. Vaňková rovněž zobrazuje tuto výpravu, avšak nevěnuje jí tolik prostoru, patrná je opět fikce. Oproti tomu Michalovic ji zcela vypouští ze své narace. On naopak věnuje pozornost následujícím bojům, jako byla porážka u Stožce a zvláště potom samotné bitvě u Kressenbrunnu a jejímu skvělému vítězství českého krále. Dodržuje dokonce přesná data, neboť použil den 11. července 1260 jako den vyjednávání s uherskou stranou a 12. červenec jako den porušení dohody ze strany Uhrů a jejich nečekaný útok na nepřipraveného českého krále. Věrohodně zachycuje duchaplný zásah železné jízdy pana Jaroše z Poděhús a zpěv písně Hospodine, pomiluj ny. Rovněž použil legendu pojící se s bitvou, kterou zachycovali někteří kronikáři. Michalovic poskytl této bitvě největší prostor a zobrazil ji poměrně reálně. O Kressenbrunnu a o Stožci více hovoří ještě Vaňková. Také ona dodržuje základní data, zmiňuje jednání o čase a místu bitvy a následné porušení Uhry, poté bleskovou reakci železné jízdy a zpěv chorálu. Následuje slavné vítězství, pronásledování poražených a úspěšný mír. Dokonce se čtenář dozví o trofejích, jež si odtud dovezl Boreš z Riesenburka, neboť i to je zachyceno v historických pramenech. Shodně s Michalovicem upozorňuje na zázraky dějící se během boje, které jsou známy z legend. Podlipská bitvu velice zestručňuje, i když se k ní vrací později ještě jednou, z pohledu Uhrů. Belu Uherského zobrazuje v kontrastu s ostatními autory poměrně kladně, nezmiňuje se ani o jeho porušení míru před kressenbrunnskou bitvou. Jen opět vykresluje zázrak, kdy se údajně nad českým vojskem vznášel orel a chránil ho proti nepřátelům. Bonhardová rozvíjí svou naraci až po svatbě Přemysla s Kunhutou, tedy po této bitvě. V celkovém porovnání lze konstatovat, že autoři Kressenbrunn zachycují reálněji ve srovnání s výpravou do Prus. O boji s Bavory a bitvě u Mühldorfu roku 1257 informuje, i když částečně fikčně, ale na reálném podkladě, pouze Vaňková. Zároveň jako jediná podává svědectví o Štěpánově zákeřném plenění Rakouska a Štýrska a léčce na Přemysla vracejícího se 67

z jihu u průsmyku Semmering. Ten raději podstoupí náročný přechod přes neprostupné hory a mění ho v triumfální návrat. I to je z historie známo. Vaňková nezapomíná ani na uvedení následné Přemyslovy odvety o rok později. Všichni autoři okázale popisují slavnou korunovaci Přemysla a jeho druhé ženy Kunhuty. Opět velký prostor této události nechává Michalovic (který však přidává fikční scénu smíření Anežky z Kuenrinku a Markéty Babenberské postihnuté stejným osudem), Vaňková i Podlipská. Naposled zmiňovaná autorka nesprávně uvádí, že Přemysl Markétě korunovaci sám nabízel, avšak že to nebylo možné kvůli klatbě mohučského arcibiskupa. Podle názoru historiků bylo hlavním důvodem to, že Přemysl zamýšlel rozvod s Markétou. Její korunovace by to znesnadňovala. Samotným aktem korunovace Přemysla činí nadpozemským, až božským („Koruna zářila a skvěla se na oblacích kadidla jako přízrak. Pomalu skláněla se na pomazanou hlavu královu, a když pak s ní král povstal, zdál se nadpozemskou bytostí.“196). Bonhardová se vrací ke korunovaci retrospektivně, avšak rovněž podává hlavní historické události s ní spojené, stejně jako ostatní autoři (všichni zejména uvádějí, že se sláva konala na Letné po dobu několika dní, byla neobvyklá svou okázalostí, bohatstvím a množstvím hostů atd.). Sedmdesátá léta byla ve znamení bojů s Rudolfem Habsburským, jenž byl zvolen císařem. Podlipská celou tuto dobu podává pouze retrospektivně v den před bitvou na Moravském poli, kdy Přemysl bilancuje a vzpomíná. Její podání je zajímavé tím, že až dosud narace plynula lineárně, ale celá sedmdesátá léta zprostředkovává vzpomínkami českého krále. Zobrazuje hlavní historické události jako uvalení říšské klatby na jeho osobu, Rudolfův požadavek na navrácení zemí, které Přemysl získal, povstání českých pánů, pokoření se Rudolfovi a zasnoubení jeho dětí s dětmi Rudolfa. Ač jádro je pravdivé, přesto se zde vyskytuje řada nepřesností, například o malém Václavovi hovoří jako o osmiletém, ač mu v tu dobu bylo pět let, smyšlená je též scéna, kdy krále vítá průvod mrzáků a chudáků apod. Asi největší prostor těmto létům nechává Bonhardová, a to na úkor předešlých událostí. Střízlivě informuje o všem důležitém, co nalezneme u Podlipské, navíc se podrobněji věnuje vývoji konfliktů s Rudolfem, trestání odbojných českých pánů a situaci v předvečer boje. Michalovic snižuje váhu historických momentů řadou fikcí, jež skutečné události, ač v mnohém podrobné a pravdivě uvedené (zrada Filipa Sponheimského apod.), zastiňují a odsunují do pozadí. Pouze fikční symbolika před závěrečným bojem (spadlý meč od Kressenbrunnu či zhasnutí Přemyslovy svíce) se vyznačuje životností a účelností. Vaňková sedmdesátým létům nevěnuje přílišnou 68

pozornost pouze v následujícím díle u příležitosti bitvy na Moravském poli některé základní informace sděluje formou retrospektivy. Všichni autoři kromě Michalovice (u něho je Záviš nenapravitelný, vyloženě záporný, jdoucí bezohledně jen za vlastním úspěchem, korunou a trůnem) použili nepodloženou verzi o příchodu Záviše z Falkenštejna v předvečer bitvy za Přemyslem s nabídkou pomoci. U Podlipské v zastoupení své chůvy Sibyly, Vaňková představuje Závišovu upřímnou lítost a přání odčinit své provinění, Bonhardová Záviše mění jen na chvíli, neboť když ho Přemysl odmítne, opět jde dál za svými cíli a nelituje toho jako u Vaňkové. Samotnou bitvu na Moravském poli pak zobrazují spisovatelé s jistými odchylkami. Všichni správně poukazují na den sv. Rufa, tedy 26. srpna 1278. U Bonhardové a Michalovice je líčena velmi poutavě, stává se vyvrcholením celého příběhu. Stručnější verzi podává Podlipská a Vaňková. Pravdivě je uváděno heslo českého (Budějovice - Praha) a římského vojska (Kristus - Řím). Podlipská popisuje úspěšný útok ze strany českého krále a již jen malý krůček k vítězství. Avšak pak nastává naprostý kolaps po nepřispění Milotova oddílu pod záminkou, že je vše ztraceno. Udatný boj hrstky věrných vrcholící smrtí krále bojujícího do posledního dechu. Tento scénář se odehrává také u Michalovice a Bonhardové. Michalovic se bitvě věnuje detailněji, určuje rozmístění vojsk a průběh boje, avšak postava Přemysla je opět obklopena fikčními hrdiny přinášejícími další fikční zápletky, jež ubírají naraci na věrohodnosti. U Vaňkové již Přemysl ve vítězství nevěří a ani nepoužila verzi o možném blížícím se vítězství českého krále, což patrně ani nebylo ve skutečnosti pravděpodobné kvůli značné přesile protivníka. Avšak na možnou zradu Miloty také jakoby mimochodem upozorňuje, a to prostřednictvím Závišovy promluvy. Michalovic, Vaňková a Bonhardová správně poukazují na Přemyslova vraha, kterým byl údajně rakouský šlechtic Bertold z Emmerberka. To, že si Rudolf nepřál Přemyslovu smrt a dokonce k němu choval jistou úctu, zachycuje pravdivě především Podlipská a Vaňková.

Jaká byla skutečná příčina jeho smrti? Z kronikářských zpráv se dozvíme, že král Přemysl Otakar II. byl ubit sedmnácti až osmnácti ranami, a to patrně bodným oštěpem. To popisují ve svých dílech všichni uvádění romanopisci (s výjimkou Bonhardové). Tuto událost se snažili objasnit antropologové. Avšak vyvstal před nimi problém plynoucí z chatrnosti králových kosterních pozůstatků, z nichž nebylo možné 69

nějaké bodné poranění vůbec poznat. Lebka vykazovala zřetelné zlomeniny jednoznačně vypadající jako prudká sečná rána do hlavy. Nakonec jejich zpráva zněla: „Rána musela být králi zasazena zepředu... snad když ležel na zádech. Důvody pro toto tvrzení: rána byla vedena prudkou silou na čelo vlevo od střední čáry. Dosáhla až k obočí. Odtud pokračovala prudkost úderu štěrbinovými zlomeninami. Ty vlastně rozpoltily obličejovou kostru ve dví. Při pohledu na lebku zepředu to vypadá, jakoby na tváři králově znehybněla podoba blesku... V horní čelisti se zlomeniny paprskovitě rozvětvily v další menší, takže pronikly až k zubnímu výběžku horní čelisti. Tato jediná sečná rána byla smrtelná. Král musel být po napadení okamžitě mrtev pro těžké poškození lebky a mozku a následným masivním krvácením.“197 Další bodné rány, jež poškodily orgány dutiny hrudní a břišní, byly prý také smrtelné, ale ty se nedají prokázat. Svou zprávu uzavírá profesor Vlček slovy: „Můžeme tedy objektivně prokázat na zkoumaných pozůstatcích českého krále smrtelné sečné poranění hlavy s těžkým poškozením mozku a těžkým krvácením. Tato zjistitelná rána dostačuje vysvětlit okamžitou smrt krále.“198 V tom se autoři příliš neshodují. Bonhardová mluví o smrtelném úderu do hrdla, Michalovic zase, že mu byla rozbita přilba a bil bit kopím tak dlouho, až zemřel. U Vaňkové lze hledat tvrzení blížící se skutečnosti, kdy Přemysl poté, co pod ranami klesl k zemi, utržil zásah, který mu proťal tvář obrácenou vzhůru. A Podlipská jen stručně, že byl ubit. Avšak smrtí Přemyslova pomyslná pouť nekončí. Po tragické smrti bylo jeho tělo vystaveno ve Vídni (celých třicet týdnů), neboť lidé odmítali věřit, že je skutečně mrtev, o čemž se romanopisci rovněž zmiňují. Balzamování Přemyslovy mrtvoly bylo pro Vídeňany něčím novým a vzbudilo v nich otřes. Vídeňský purkmistr Paltram Vatzo s úžasem prý konstatoval: „Král jako dobytče byl rozřezán, jako ryba vykuchán, jeho vnitřnosti do hrnce vloženy a od těla odděleny...“199 V té době byla na Přemysla stále ještě uvalena církevní klatba a jeho tělo nebylo tudíž možné pohřbít v posvěcené půdě. Dokonce ani zádušní mše se za něj nesměly sloužit. Nebylo povoleno ani zvonit hranu. Tuto událost zachytila Vaňková (Kunhuta u ní dokonce nařídila i přes zákaz, aby zvonili zvony). Při balzamování bylo vyjmuto z jeho těla srdce a samotné pohřbeno. O tom svědčí Přemyslova hrudní kost, rozpolcená takzvaným „řezem na srdce“. Klatbu zrušila církev až v dubnu následujícího roku a král Rudolf dal souhlas k převozu těla českého 70

krále do Znojma. O vyjednávání Bruna za zrušení klatby hovoří Bonhardová. Ve Znojmě zůstaly Přemyslovy pozůstatky celých sedmnáct let. Až v roce 1296, za vlády Václava II., byly převezeny do Prahy. Pohřeb ve Znojmě a převoz do Prahy autoři románů také uvádějí, což ostatně bývá jejich poslední zmínkou o tomto králi. Pro doplnění pouze uvádím, že Přemyslův hrob byl definitivně překryt opukovým náhrobkem Petra Parléře za Karla IV. a jeho ostatky tak konečně nalezly klidné a důstojné pohřbení až v 70. letech 14. století.

71

6. Závěr Z provedené analýzy a srovnání je patrné, jak autoři ve svých historických románech rozdílně zobrazují postavu českého krále Přemysla Otakara II. Liší se v zobrazení jeho zevnějšku i v povaze a chování. Rozdílně kladou důraz na jednotlivé události jeho vlády. Každý autor upřednostňuje jinou složku díla, jinou zase opomíjí. Různý je také poměr reality a fikce. V některých případech množství fikce dílu škodí a zatěžuje ho. Pokud je však práce s fikcí dobře promyšlena a uplatněna, je v literárním díle žádoucí. Vaňková se opírá o tradici historického románu, který však posouvá směrem k jeho lyricko-intimnímu pólu. Poznávací hodnota díla je značná. Zároveň dokáže udržet čtenářovu pozornost, neboť je tu bohatá dějovost, jež způsobuje velký čtenářský ohlas. Její oporou jsou odborné znalosti. Přesto však historické zkušenosti pouze nepřepisuje, ale zároveň dovedně zapojuje románovou fikci. Zjištěná fakta domýšlí, oživuje postavy a zobrazuje jejich soukromý život, přání a sny. Podíl fikce není nepatrný, avšak díky poměrně přesné, pravidelné dataci a převažujícímu podílu skutečných postav vytvářejících hodnověrné obrazy svých předků dosahuje efektivního využití fikce. Dílo vyniká rovněž svébytnou žánrovou podstatou a vypravěčským stylem. V rámci historické beletrie se tvůrčí přístup Vaňkové odlišuje jak od typu směřujícího k literatuře faktu, tak od typu využívajícího látku z historie jako „básnický symbol obecného údělu člověka“200 Vaňková představuje spíše typ s objektivním zaměřením. Zachycuje vnitřní dynamiku společnosti. Celkový románový obraz je v epické rozloze poměrně široký, souvislý, bohatý dějovostí i povahokresbou. Mezi důležité historické události Vaňková dovedně zaplétá milostné i dobrodružné scény, a tak vytváří napínavý příběh. To vše v souladu s charakterem postavy. Zříká se laciného emocionálního efektu. Ve čtenáři navozuje tísnivý pocit tragiky života, a to ještě v době před tragickou smrtí protagonisty. Právě v Přemyslově smutném prohlédnutí reality a pomíjivosti štěstí spatřuje František Buriánek skrytou myšlenku celého díla. Oceňuje rovněž její vysoké nároky na svou tvorbu: „Hrdinovo tragické sebepoznání, které ukazuje lidskou hranici moci, štěstí a slávy a je ideovým vyzněním celého románu, naznačuje náročnost Ludmily Vaňkové k vlastní umělecké práci i ke čtenářově kultivované účastnosti.“201 Tvůrčí metoda Niny Bonhardové se zakládá na realistickém zachycení celkové tvářnosti doby v určitém významném okamžiku, kdy se odhalují problémy, a na 72

rozumném využití romantizujících prvků. Atmosféra doby je vystižena prostřednictvím děje, který neztrácí napínavost. Plastičnost obrazu znásobuje i to, že se jednotlivé události odehrávají na různých místech. Jako vypravěčka vyniká Bonhardová uměním psát zajímavě a poutavě. To jí zaručuje široký čtenářský úspěch. Své postavy s úspěchem zobrazuje jako osoby myslící a cítící, čehož dosahuje vyhledáváním osobních podnětů jejich jednání. Přitom se dívá na minulost s autorským nadhledem, neutápí se v ní, což již konstatoval Josef Hrabák.202 Rozvinutím psychologických a sociálních aspektů zároveň nabízí odlišný pohled na sledované osobnosti a jejich životy. Pro styl jejího vyprávění je typická kombinace bohaté dějovosti s popisy dobových reálií. Interpretace zobrazovaných postav a událostí s nimi spjatých je podložena znalostí historického materiálu, přestože látka z raného středověku poskytla poněkud větší prostor romantizujícímu pohledu na minulost. Bonhardová dovršuje tradici starší české historické prózy. V jejím díle lze spatřovat nepodbízivý pokus o nalezení

živého smyslu minulosti. Hlavně však ukazuje, že

historie neztrácí přes časovou odlehlost svou politickou aktuálnost ani pro dnešního člověka. Výstižně charakterizovala její

román Dobrava

Moldanová:

„Ctižádost

nahlédnout za historická fakta, domýšlet mluvu materiálu za daný okamžik a za jednotlivou událost se výrazně projevila v románu Královský úděl… Bonhardová svůj román nepojala jen jako příběh tragického milostného trojúhelníku… ale snaží se také objasnit královu politickou koncepci, pro niž se pustil do boje a která – navzdory jeho porážce – byla realizována jeho nástupci.“203 Bonhardová stavěla svá díla na psychologických portrétech atraktivních osobností, rekonstruovala jejich lidský úděl, který má podobu nadčasovou. Její hrdinové, ač žili před staletími, působí svými problémy i prožívaným štěstím velice současně. Dílu Sofie Podlipské lze vyčíst až příliš patetický ráz, dále autorčiny časté vstupy do děje a prosazování subjektivních názorů, pro něž se snaží získat čtenáře. Opomíjí historická fakta, ač stále odkazuje na své urputné studium. Ostentativní je také idealizace a panegyrika na Přemysla Otakara II. Patrné je její vlastenecké cítění přenášené do děje a zobrazování palčivých problémů její současnosti, zejména českoněmecký antagonismus a snaha o panslavismus. Oslavuje též vládnoucí českou dynastii na českém trůně, v čemž lze rozpoznat kritický podtext zaměřený vůči Habsburkům jako cizímu panovnickému rodu. Celkově je dílo čtivé, a to především díky umnému

73

jazyku, dobré návaznosti, spojitosti, napínavému ději a nepřehlcenosti množstvím postav a zápletek. Ačkoliv se uvádí, že Sofie Podlipská nedosáhla významu své starší sestry Karolíny Světlé,204 přesto její tvorba má co říci i dnešním čtenářům. Tvoří přechod od romantismu k realismu. Jedná se o prózu s novými tendencemi aktivního vlastenectví a pokrokového snažení, i když je ještě patrná závislost na starších formách i tématech. Prózy Sofie Podlipské se zaměřují buď na českou historii, nebo se věnují romantickým příběhům. Zde najdeme obojí. Filip Šubrt hodnotí dílo slovy: „Že už napřed víte, jak to dopadne, kdo za to? Abyste toho nevěděli, to by spisovatelka byla musila vymysliti si párky milujících nehistorické a přece tak zajímavé, aby ony byly těmi sloupy či okny, kterými bychom se dívali na postavy v historii hlavní. Jaká pomoc? I takto se to dosti pěkně čte, a nebýti zmíněných již extravagancí, pěkně klidně bychom, čtouce, opakovali si historii – nota bene historii českou, kterou přece jen náš Parnas zanedbává – mimo partii husitskou.“205 Lze s ním souhlasit, že je román čtivý, ať už díky zmíněnému stylu, napínavosti nebo umně zpracované tematice. Michalovic vyniká nevšedním narativním talentem. Jeho jazyk se vyznačuje řadou básnických prostředků. Podávaný příběh působí živě, poutavě, čtivě s akcentem na dějové napětí, jež graduje zejména při líčení bojových scén majících rychlý spád. Předností jsou sugestivně líčené bitvy s poměrně reálným vyobrazením. Jinak velmi často přebírá roli fikce. Kvalitu díla omezuje nepřeberné množství epizod a fikčních příběhů, které neustále odbočují od hlavního děje, přehlcují text, působí chaoticky a čtenáře tak dezorientují. Sledování děje proto vyžaduje čtenářovu vysokou pozornost. Tento nedostatek se autor snaží překlenout častými apelacemi, které nepůsobí příliš přirozeně. Míra fikce je v porovnání s ostatními autory nejvyšší. Michalovic se utápí ve smyšlených příbězích a postava českého krále místy ustupuje do pozadí. Mnoha svými rysy jeho kniha připomíná knihu lidového čtení. Navíc trpí množstvím chyb a překlepů, chybějícími hláskami a uvozovkami, jejichž četnost nemá v dalších románech obdoby. Dílo působí až příliš romanticky: všechny dámy jsou krásné, rytíři jsou čestní, bojují se zlem, chrání slabší… Přestože Přemysl Otakar II. byl pro všechny autory udatným panovníkem nevšedních schopností, každý z nich ho představuje po svém s různým množstvím fikce. V některých románech se také zřetelně zrcadlí autorova současnost či problémy jeho doby, což je zvláště typické u Podlipské. Její Přemysl Otakar II. je bezchybný ideál, hrdina typický pro pověsti, pohádky a legendy. To vše na úkor věrného zobrazení, 74

avšak se zajímavým psychologickým prokreslením. Reálně působící přesvědčivý obraz této postavy, svým chováním přibližujícím se dnešnímu člověku, zachytila Vaňková. Vyznačuje se také spoustou historických faktů a propracovanou psychologií, opomíjí však vnější protagonistovo zobrazení. Velmi lidsky vystupuje Přemysl Otakar II. u Bonhardové: nejvíce se vzdaluje od prvoplánového superlativního hrdiny, neboť jsou ukázány i jeho záporné vlastnosti. Michalovic nechává svého hrdinu místy zastínit jinými postavami, což způsobuje menší propracovanost vnější i vnitřní charakteristiky, neboť autor akcentuje hlavně složku dějovou.

75

POZNÁMKY 1

ZBRASLAVSKÁ KRONIKA. Praha: Svoboda, 1976, s.27.

2

Tamtéž, s. 40.

3

Tamtéž, s. 33.

4

Tamtéž, s. 34.

5

KRONIKA TAK ŘEČENÉHO DALIMILA. 2. vyd. Praha – Litomyšl: Ladislav

Horáček – Paseka, 2005, s. 155. 6

Tamtéž, s. 160.

7

Tamtéž, s. 160 – 161

8

Tamtéž, s. 162.

9

Tamtéž, s. 162.

10

Tamtéž, s. 160.

11

MICHALOVIC, V. D. Železný král a páni z Růže. Český Těšín: Agave, 1997, s.7.

12

Tamtéž, s.655.

13

Tamtéž, s. 339.

14

Tamtéž, s. 623 - 624.

15

MICHALOVIC, V. D. Železný král a páni z Růže. Český Těšín: Agave, 1997, s.56.

16

Tamtéž, s.451.

17

Tamtéž, s.556.

18

Tamtéž, s.21.

19

HORA-HOŘEJŠ, P. Toulky českou minulostí. 3. vyd. Praha: Baronet, 1997, s.42.

20

MICHALOVIC, V. D. Železný král a páni z Růže. Český Těšín: Agave, 1997, s.389.

21

Tamtéž, s.582.

22

Tamtéž, s.633.

23

Tamtéž, s.633.

24

Tamtéž, s.643.

25

Tamtéž, s.643.

26

Tamtéž, s.577.

27

Tamtéž, s.372.

28

Tamtéž, s.578.

29

Tamtéž, s.656.

30

Tamtéž, s.656.

31

Tamtéž, s.250. 76

32

Tamtéž, s.180.

33

Tamtéž, s.77.

34

Tamtéž, s.423.

35

Tamtéž, s.581.

36

Tamtéž, s.286.

37

Tamtéž, s.12.

38

Tamtéž, s.568.

39

Tamtéž, s.36.

40

Tamtéž, s.131.

41

Tamtéž, s.213.

42

Tamtéž, s.503.

43

Tamtéž, s.503.

44

Tamtéž, s.504.

45

Tamtéž, s.582.

46

Tamtéž, s.278.

47

Tamtéž, s.541.

48

PODLIPSKÁ, S. Přemysl Otakar II. 2. vyd. Praha: Česká grafická akciová společnost

Unie, 1905, 3. 49

Tamtéž, s.194.

50

Tamtéž, s.515.

51

Tamtéž, s.309-310.

52

Tamtéž, s.19.

53

Tamtéž, s.24.

54

Tamtéž, s.256.

55

Tamtéž, s.177.

56

Tamtéž, s.232.

57

Tamtéž, s.309.

58

Tamtéž, s.546.

59

Tamtéž, s.309.

60

Tamtéž, s.491.

61

Tamtéž, s.490.

62

Tamtéž, s.569.

63

Tamtéž, s.571.

64

Tamtéž, s.553. 77

65

Tamtéž, s.571.

66

Tamtéž, s.572.

67

Tamtéž, s.351-352.

68

Tamtéž, s.9.

69

Tamtéž, s.479.

70

Tamtéž, s.187.

71

Tamtéž, s.478.

72

Tamtéž, s.503.

73

Tamtéž, s.531.

74

Tamtéž, s.126.

75

Tamtéž, s.128.

76

Tamtéž, s.520.

77

Tamtéž, s.604.

78

Tamtéž, s.262.

79

Tamtéž, s.392-393.

80

Tamtéž, s.393.

81

Tamtéž, s.570.

82

Tamtéž, s.573.

83

Tamtéž, s.623.

84

Tamtéž, s.434.

85

Tamtéž, s.413.

86

Tamtéž, s.214.

87

Tamtéž, s.176.

88

Tamtéž, s.177.

89

Tamtéž, s.386.

90

Tamtéž, s.481.

91

Tamtéž, s.387.

92

Tamtéž, s.461.

93

Tamtéž, s.630.

94

Tamtéž, s.586.

95

Tamtéž, s.354.

96

Tamtéž, s.24.

97

Tamtéž, s.8.

98

Tamtéž, s.127. 78

99

Tamtéž, s.71.

100

Tamtéž, s.175.

101

Tamtéž, s.235.

102

Tamtéž, s.262.

103

Tamtéž, s.453.

104

Tamtéž, s.245.

105

ŠUBRT, F. Přemysl Otakar. Vlasť, 1892/1893, č. 9, s.1042.

106

Tamtéž, s.1042.

107

PODLIPSKÁ, S. Přemysl Otakar II. 2. vyd. Praha: Česká grafická akciová

společnost Unie, 1905, s.206. 108

Tamtéž, s.208.

109

BURIÁNEK, F. Nový historický román. Literární měsíčník, 1978, č.2, s.111.

110

VAŇKOVÁ, L. Král železný, král zlatý. 1. vyd. Praha: Melantrich, 1977, s. 251.

111

Tamtéž, s. 183.

112

Tamtéž, s.377.

113

Tamtéž, s.150.

114

Tamtéž, s.148.

115

Tamtéž, s.168.

116

BURIÁNEK, F. Nový historický román. Literární měsíčník, 1978, č.2, s.111.

117

VAŇKOVÁ, L. Král železný, král zlatý. 1. vyd. Praha: Melantrich, 1977, s. 13.

118

Tamtéž, s. 104.

119

Tamtéž, s. 189.

120

VAŇKOVÁ, L. Zlá léta. 2. vyd. Praha:Šulc a spol., 1994, s. 9.

121

VAŇKOVÁ, L. Král železný, král zlatý. 1. vyd. Praha: Melantrich, 1977, s.187.

122

VAŇKOVÁ, L. Zlá léta. 2. vyd. Praha:Šulc a spol., 1994, s. 18-19.

123

Tamtéž, s. 19.

124

Tamtéž, s. 33.

125

VAŇKOVÁ, L. Král železný, král zlatý. 1. vyd. Praha: Melantrich, 1977, s. 216.

126

Tamtéž, s.217.

127

Tamtéž, s.192.

128

Tamtéž, s.124.

129

Tamtéž, s.107.

130

Tamtéž, s. 111.

131

Tamtéž, s.280. 79

132

Tamtéž, s.184.

133

Tamtéž, s.384.

134

Tamtéž, s.91.

135

Tamtéž, s.182.

136

Tamtéž, s.182.

137

Tamtéž, s.286.

138

Tamtéž, s.280.

139

Tamtéž, s.183.

140

Tamtéž, s.382.

141

KOLEKTIV AUTORŮ. Slovník české literatury 1970 – 1981. 1. vyd. Praha:

Československý spisovatel , 1985, s. 395. 142

KLEVISOVÁ, N. Interview s Ludmilou Vaňkovou. Kmen, 1985, č. 39, s.12.

143

Tamtéž, s. 12.

144

Tamtéž, s. 12.

145

MOLDANOVÁ, D. Zemřela Nina Bonhardová. Literární měsíčník, 1981, č.8, s.114.

146

BONHARDOVÁ, N. Královský úděl. 3. vyd. Praha: Naše vojsko, 1994, s. 218.

147

Tamtéž, s. 221.

148

Tamtéž, s. 25.

149

Tamtéž, s. 219.

150

Tamtéž, s.158.

151

Tamtéž, s. 51.

152

Tamtéž, s. 10.

153

Tamtéž, s. 26.

154

Tamtéž, s. 26.

155

Tamtéž, s.116.

156

Tamtéž, s. 139.

157

Tamtéž, s. 16.

158

Tamtéž, s. 188.

159

Tamtéž, s. 29.

160

Tamtéž, s. 221.

161

Tamtéž, s. 226.

162

Tamtéž, s. 229.

163

Tamtéž, s. 229.

164

Tamtéž, s. 230. 80

165

Tamtéž, s. 230.

166

Tamtéž, s. 230.

167

Tamtéž, s. 237.

168

Tamtéž, s. 188.

169

Tamtéž, s. 87.

170

Tamtéž, s. 131.

171

Tamtéž, s. 122.

172

Tamtéž, s. 122.

173

Tamtéž, s. 163.

174

MOLDANOVÁ, D. Zemřela Nina Bonhardová. Literární měsíčník, 1981, č.8, s.114.

175

BONHARDOVÁ, N. Královský úděl. 3. vyd. Praha: Naše vojsko, 1994, s. 11.

176

Tamtéž, s. 14.

177

Tamtéž, s. 163 – 164.

178

Tamtéž, s. 52.

179

Tamtéž, s.227.

180

Tamtéž, s. 224.

181

Tamtéž, s. 29.

182

Tamtéž, s. 172.

183

Tamtéž, s. 50.

184

Tamtéž, s. 51.

185

Tamtéž, s. 9.

186

Tamtéž, s. 206.

187

Tamtéž, s.11.

188

BOBKOVÁ, L., HOLÁ, M. (ed.). Lesk královského majestátu ve středověku. 1. vyd.

Praha a Litomyšl: Ladislav Horáček – Paseka, 2005, s.319 189

Tamtéž, s. 319.

190

Tamtéž, s. 557.

191

Tamtéž, s. 319 – 326.

192

www.rozhlas.cz/toulky/vysila_praha/_zprava/239032

193

Tamtéž

194

Tamtéž

195

BOBKOVÁ, L., HOLÁ, M. (ed.). Lesk královského majestátu ve středověku. 1. vyd.

Praha a Litomyšl: Ladislav Horáček – Paseka, 2005, s. 151. 196

PODLIPSKÁ, S. Přemysl Otakar II. 2. vyd. Praha: Česká grafická akciová 81

společnost Unie, 1905, s. 481. 197

www.rozhlas.cz/toulky/vysila_praha/_zprava/239032

198

Tamtéž

199

Tamtéž

200

BURIÁNEK, F. Nový historický román. Literární měsíčník, 1978, č.2, s.112.

201

Tamtéž, s.112.

202

HRABÁK, J. Tanec rabů. 3. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1981, s. 260 -

261. 203

MOLDANOVÁ, D. Zemřela Nina Bonhardová. Literární měsíčník, 1981, č.8, s.114.

204

KOLEKTIV AUTORŮ. Panorama české literatury. 1. vyd. Olomouc: Rubico, 1994,

s. 132. 205

ŠUBRT, F. Přemysl Otakar. Vlasť, 1892/1893, č. 9, s.1043.

82

LITERATURA

Primární literatura:

BONHARDOVÁ, N. Královský úděl. 3. vyd. Praha: Naše vojsko, 1994. 238 s. MICHALOVIC, V. D. Železný král a páni z Růže. Český Těšín: Agave, 1997. 655 s. PODLIPSKÁ, S. Přemysl Otakar II. 2. vyd. Praha: Česká grafická akciová společnost Unie, 1905. 648 s. VAŇKOVÁ, L. Král železný, král zlatý. 1. vyd. Praha: Melantrich, 1977. 413 s. VAŇKOVÁ, L. Zlá léta. 2. vyd. Praha:Šulc a spol., 1994. 374 s. ZBRASLAVSKÁ KRONIKA. Praha: Svoboda, 1976. 597 s. KRONIKA TAK ŘEČENÉHO DALIMILA. 2. vyd. Praha – Litomyšl: Ladislav Horáček – Paseka, 2005. 259 s.

Sekundární literatura:

BAUER, J. Podivné konce českých panovníků. 1. vyd. Třebíč: Akcent, 2001. 189 s. BLAHYNKA, M. a kol. Čeští spisovatelé dvacátého století: slovníková příručka. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1985. 830 s. BOBKOVÁ, L.; HOLÁ, M. Lesk královského majestátu ve středověku. 1. vyd. Praha a Litomyšl: Ladislav Horáček – Paseka, 2005. 378 s. BOBKOVÁ, L. Velké dějiny zemí Koruny české IV.a, 1. vyd. Praha – Litomyšl, 2003. 692 s. BONHARDOVÁ, N. Tanec rabů. 3. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1981. 261s. ČAPKA, F. Dějiny zemí Koruny české v datech. 2. vyd. Praha: Libri, 1998. 820 s. ČECHURA, J. Ženy a milenky českých králů. 5. vyd. Praha: Akropolis. 1998. 207s. ČORNEJ, P.; KUČERA J. P.; VANÍČEK, V. a kol. Evropa králů a císařů. 2. vyd. Praha: Ivo Železný, 2005. 410 s. ČORNEJ, P. Dějiny zemí Koruny české I. 1. vyd. Praha: Paseka, 1992. 302 s. DOKOUPIL, B. a kol. Slovník českého románu 1945 – 1991. 1. vyd. Ostrava: Sfinga, 1992. 490 s. HOENSCH, J. K. Přemysl Otakar II. von Böhmen: Der Goldene König. 1. vyd. Graz: Verlag Styria, 1989. 303 s. 83

HORA-HOŘEJŠ, P. Toulky českou minulostí. 3. vyd. Praha: Baronet, 1997. 454 s. JANÁČEK, J. Velké osudy. 1. vyd. Praha: Albatros, 1977. 186 s. KOFRÁNKOVÁ, V. 26.8. 1278 – Moravské pole: poslední boj Zlatého krále. 1. vyd. Praha: Havran, 2006. 153 s. KOLEKTIV AUTORŮ. Panorama české literatury. 1. vyd. Olomouc: Rubico, 1994. 547 s. KOLEKTIV AUTORŮ. Slovník české literatury 1970 – 1981. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel , 1985. 504 s. KOLEKTIV AUTORŮ. Slovník českých spisovatelů. 1. vyd. Praha: Brána, 1998. 792 s. KUTHAN, J. Česká architektura v době posledních Přemyslovců: města, hrady, kláštery, kostely.1. vyd. Vimperk: Tina, 1994. 582 s. KUTHAN, J. Gotická architektura v jižních Čechách: zakladatelské dílo Přemysla Otakara II. 1. vyd. Praha: Academia, 1975. 221 s. KUTHAN, J. Přemysl Otakar II.: Král železný a zlatý, král zakladatel a mecenáš. 1. vyd. Vimperk: Tina, 1993. 370 s. KUTHAN, J. Zakladatelské dílo krále Přemysla Otakara II. v Rakousku a ve Štýrsku. 1. vyd. Praha: Academia, 1991. 255 s. NOVÁK, A. Přehledné dějiny literatury české. 5. vyd. Brno: Atlantis, 1995. 1802 s. NOVOTNÝ, V. Rozmach české moci za Přemysla Otakara II. (1253-1271), ČD I/4. 1. vyd. Praha: Laichter, 1937. 499 s. OPELÍK, J. Lexikon české literatury: osobnosti, díla, instituce. 3, M-Ř. Sv.2, P-Ř. 1. vyd. Praha: Academia, 2000. 789 s. PALACKÝ, F. Dějiny národu českého v Čechách a v Moravě. 1. vyd. Praha: Erika, 1998. 1296 s. POBEROVÁ, S. Lásky českých královen. 1. vyd. Frýdek-Místek: Alpress, 2005. 246 s. ŠUSTA, J. České dějiny, díl 2, část 1. 1. vyd. Praha: Laichter, 1935. 803 s. ŠUSTA, J. České dějiny, díl 2, část 2. 1. vyd. Praha: Laichter, 1939. 602 s. ŠUSTA, J. Soumrak Přemyslovců a jejich dědictví ČD II/1. 1. vyd. Praha: Laichter, 1935. 803 s. TŘEŠTÍK, D. Králové a knížata zemí Koruny české. 1. vyd. Praha: Rybka, 2001. 415 s. ŽEMLIČKA, J. Přemyslovci: jak žili, vládli, umírali. 1. vyd. Praha: NLN, 2005. 497 s. ŽEMLIČKA, J. Století posledních Přemyslovců. 2. vyd. Praha: Melantrich, 1998. 412 s.

BURIÁNEK, F. Nový historický román. Literární měsíčník, 1978, roč. 7, č.2, s.111. 84

KLEVISOVÁ, N. Interview s Ludmilou Vaňkovou. Kmen, 1985, roč. 1, č. 39, s.12. MOLDANOVÁ, D. Zemřela Nina Bonhardová. Literární měsíčník, 1981, roč.10, č.8, s.114. ŠUBRT, F. Přemysl Otakar. Vlasť, 1892/1893, roč.143, č. 9, 1042 s.

Soukromá podobizna českého krále Přemysla Otakara II. [online]. Praha: Český rozhlas, 1997 [cit.2007-03-13]. Dostupný z WWW: www.rozhlas.cz/toulky/vysila_praha/_zprava/239032.

85

Resumé

Tématem diplomové práce je „Literární postava Přemysla Otakara II.“. Přemysl Otakar II. byl významný český král žijící ve třináctém století. Je označován jako předchůdce Karla IV. Zasadil se o založení velkého množství královských měst a osídlování pohraničních území. Za jeho vlády české země dosáhly velkého rozmachu. Na základě uvedených skutečností a významných vojenských úspěchů je tento král historicky označován jako „Král železný a zlatý“. Cílem diplomové práce je popis rozdílů mezi skutečným životem krále Přemysla Otakara II. a popisem jeho života z pohledu spisovatelů. Pro dosažení uvedeného cíle je provedena analýza děl uvedených spisovatelů a vzájemné celkové srovnání. Práce je tematicky členěna do několika oblastí. Nejprve uvádím životopis Přemysla Otakara II., dále se zabývám postavou tohoto panovníka tak, jak je uváděna v dobových kronikách, zejména ve Zbraslavské kronice a v Dalimilově kronice. Nejobsáhlejší část diplomové práce patří analýze Přemyslovy postavy zobrazené ve vybraných historických románech. Analýza je doplněna vzájemnou konfrontací fikce a reality v dílech. Závěrečná část práce se zabývá zobrazením postavy Přemysla Otakara II. z pohledu několika autorů a zároveň upozorňuje na jejich rozdílné přístupy při popisu jedné postavy.

86

Summary

A theme of master thesis is “The literary character of Přemysl Otakar II.”. Přemysl Otakar II. was a prominent Czech king of 13th century. He is known as the predecessor of King Charles IV. due to foundation of many king towns and settlement of border areas. During his reign Czech countries were growing up. On the basis of these facts and important military successes is this king historically known as a “King of iron and gold”. The aim of the master thesis is description of differences between real life of King Přemysl Otakar II. and fiction life from writers point of view. An analysis of literary works and mutual total comparison are used for achieving of mentioned aim. The master thesis is divided into several parts. On the beginning I am talking about curriculum vitae of Přemysl Otakar II., in the following I am dealing with literary character of this king in contemporary chronicles, especially Zbraslav chronicle and Dalimil’s chronicle. Next part of thesis is focused on analysis of Přemysl Otakar II. character described in historical novels. This analysis is based on mutual confrontation between fiction and reality in novels. The last part of work deals with presentation of Přemysla Otakara II. from point of view of different writers and makes an attention on different approaches of these writers by description of given character.

87