Poslední léta vlády Přemysla Otakara II. v narativních pramenech

Masarykova univerzita Filozofická fakulta Historický ústav

Obor Historie

Hana Mašková

Poslední léta vlády Přemysla Otakara II. v narativních pramenech Bakalářská diplomová práce

Vedoucí práce: prof. PhDr. Martin Wihoda, Ph.D.

2013

Prohlašuji, ţe jsem diplomovou práci vypracovala samostatně s vyuţitím uvedených pramenů a literatury. …………………………………………….. Podpis autora práce

Zde bych chtěla poděkovat panu prof. PhDr. Martin Wihoda, Ph.D. za jeho ochotu, cenné rady a trpělivé vedení práce.

Obsah 1.

Úvod .................................................................................................................................... 1

2.

Obraz v moderní literatuře................................................................................................... 4

3.

Obraz v pramenech ............................................................................................................ 16

4.

3.1.

Štýrská rýmovaná kronika.......................................................................................... 16

3.2.

Druhé pokračování Kosmovo .................................................................................... 17

3.3.

Annales Otakariani ..................................................................................................... 18

3.4.

Kronika Ţďárského kláštera ....................................................................................... 20

3.5.

Jindřich Heimburský .................................................................................................. 20

3.6.

Dalimilova kronika..................................................................................................... 21

3.7.

Zbraslavská kronika ................................................................................................... 23

3.8.

Přemyslovská tradice v době lucemburské ................................................................ 24

Závěrem ............................................................................................................................. 28

Seznam uţitých zkratek ............................................................................................................ 32 Seznam pramenů a literatury .................................................................................................... 33

1. Úvod Prakticky od samého začátku zahájení příprav na mé bakalářské práci jsem musela řešit základní problém, zda se věnovat světu české a moravské šlechty posledních let vlády Přemysla Otakara II., nebo osobě vladaře. Co vlastně formovalo českou a moravskou šlechtu? Byli to vlastní členové významných šlechtických rodů, jejich kontakty s okolním světem, zejména se zeměmi západní Evropy, nebo to byl tlak silného panovníka, kterému se museli podrobit? Nakonec jsem dospěla k závěru, ţe docházelo k prolínání těchto vlivů. Přemyslovci jako vládnoucí rod byli respektováni jak v Čechách, tak na Moravě. Především však za Přemysla Otakara II. se moc vládnoucího rodu významně rozrostla „Kumáni, Litvané, Uhři a právě tak Bavoři s nimi; jakoţ i národy jiné jej poznali a jako stáda padali pod jeho mečem a hynuli pod jeho ostřím“1 a česká šlechta to pociťovala jako zásah do svých svobod. Přemysl byl bezesporu mocným panovníkem, jenţ vybudoval rozsáhlé panství a jako takový uţíval titulů „král český a moravský, vévoda rakouský, štýrský, korutanský, pán Kraňska, Vindické marky, Chebu a Pardenone.“2 Právem je mu tedy přisuzováno přízvisko „král ţelezný a zlatý.“3 Panovníkův veliký význam nám dokládá i skutečnost, ţe se ucházel o římskou korunu, ovšem paradoxně právě jeho moc mu tuto výsadu nakonec znemoţnila získat. V průběhu 13. století stát i společnost procházely transformací. Nově vznikající pozemková šlechta se na svých vlastních hradech začíná postupně od panovníka odpoutávat a s rostoucí nezávislostí vyţadují i větší pravomoci v podílu na vládě. Nejsilnější z tradičních rodů si tak i v českých zemích chtěli vydobýt své místo na slunci a král, jenţ omezoval jejich moc, se tak přirozeně stával jejich protivníkem

1

FIALA, Zdeněk – HEŘMANSKÝ, František – MERTLÍK, Rudolf: Zbraslavská kronika, Praha: Svoboda, 1976, s. 35. Petra Ţitavského kronika Zbraslavská, in: FRB IV, ed. J. Emler, Praha 1884, s. 11. „Huni, Litwani, Bauari simul atque Comani ac alie gentes, pecorino more cadentes, Ipsum noverunt et ab ense suo perierunt.“ 2 Petra Ţitavského kronika Zbraslavská, in: FRB IV, ed. J. Emler, Praha 1884, s. 11. „… dei gracia rex Bohemie, marchio Morauie, dux Austrie, Styrie, Katrinthie et Karniole, dominus Marchie, Egre, Portus Naonis.“ 3 Příběhy Přemysla Otakara II., in: FRB II, ed. J. Emler, Praha 1874, s. 320. „… gui ab utero matris suae vocatus est rex aureus, …“; PALACKÝ, František: Dějiny národu českého v Čechách a v Moravě dle původních pramenů II. 1. Od roku 1253 aţ do roku 1403, 2.vyd., Praha 1877, s. 29-30.

1

„…půjdeš, ale nevrátíš se, protoţe všichni tví páni jsou proti tobě.“4 Ovšem pro udrţení „říše“, kterou se Přemyslovi podařilo vytvořit, bylo zapotřebí podpory panstva jak ve vnitřní správě území, tak i jejich loajality k vlastnímu králi vůči nepřátelům ze zahraničí, kde na začátku vnějších potíţí stála volba Rudolfa Habsburského římským králem roku 1273 a k nim se vzápětí přidaly i potíţe vnitřní. Téma Přemysla Otakara II. je velmi komplikované i vzhledem k mnoţství narativního či diplomatického materiálů vztahujícího se k osudům tohoto panovníka. Události posledních let jeho vlády (1273-1278) završené tragickým koncem tak nalezly ohlas v řadě soudobých i pozdějších kronik, stejně tak i ve více či méně obsáhlých studiích historické literatury. Zde jsou spolu s bitvou na Moravském poli, v níţ jako jediný z českých králů, s výjimkou Jana Lucemburského, nalezl Přemysl smrt, reflektovány osudy jeho i českých zemí. Po závratném vzestupu krále následoval strmý pád, jemuţ ovšem předcházela řada událostí, které na panovníkův konec měly zásadní vliv. Řada historiků si klade otázku, zda byly příčinami rytířský duch krále, jeho ctiţádost nebo naopak bezvýchodnost situace a zrada českého panstva? Samotný průběh bitvy na Moravském poli, jednoho z největších střetnutí konce 13. století i nikdy nevyjasněná smrt českého krále, podněcovali fantazii současníků i budoucích generací. Moderní historiografie se tak soustřeďuje na dílčí úseky jeho vlády nebo na různou linii dění. I já jsem se proto rozhodla svoji práci věnovat pouze dílčímu úseku, a sice studiu posledních let vlády Přemysla Otakara II. (1273-1278). Zde se zaměřím především na obraz ve středověkých narativních pramenech, protoţe právě z nich získávají současní historici podklady pro své práce. Dle této vytyčené koncepce bude práce rozdělena do dvou tematických bloků. První tematický blok se bude zabývat ohlasem této doby v kritické historiografii. Jaký Přemysl byl, kam aţ sahaly jeho pravomoci? Co rozvíjel a co naopak podcenil? Právě těmito a spoustou jiných otázek se zabývá moderní historiografie. Nejprve se zaměřím na obraz tématu v díle Františka Palackého, dále pak ve studiích Josefa Šusty, Vratislava Vaníčka, Jiřího Kuthana a v neposlední řadě Josefa Ţemličky.5

4

Neplacha, opata opatovského, krátká Kronika římská a česká, in: FRB III, ed. J. Emler, Praha 1882, s. 477. „Ibis, sed non redibis, quia omnes domini tui sunt c´ntra te.“ 5 KUTNAR, František – MAREK, Jaroslav: Přehledné dějiny českého a slovenského dějepisectví. Od počátků národní kultury aţ do sklonku třicátých let 20. století, Praha 1997.

2

Druhý

tematický

okruh

bude

zaměřen

na

obraz

doby

ve

středověkých narativních pramenech a dle toho pak rozdělen do podkapitol, vztahujících se k jednotlivým pramenům. Největší pozornost potom věnuji především Kronice Dalimilově a Kronice Zbraslavské. Jelikoţ královým hlavním partnerem i soupeřem byla v první řadě jak domácí, tak rakouská, štýrská či korutanská nobilita, bude patřit k hlavním zájmovým okruhům právě vztah krále a šlechty nazíraný z různých úhlů v podání jednotlivých kronik, jejichţ názory jsou často ovlivněny národností, stavovskou příslušností, nebo jsou čistě jen převzaty z děl, z nichţ vycházely. Přemysl Otakar II. se ujal vlády v rozbouřené době, kdy staré ještě nezmizelo a nové se nedotvořilo. Zahraničně politické okolnosti mu sice relativně přály6 „…majetek neroste tam, kde vidět, ţe správce je vzdálen, často se řítí věţe, jeţ nechrání nikdo, a náhle majetek přichází vniveč, kdyţ jeho správce tu není.“7, ale více záludností skrývala domácí půda. Jaká tedy byla role šlechty v králových snahách po vlastní „říši“ pozitivní či destruktivní? Nejen v odpovědi na tuto otázku, ale i na samotný konec Přemysla se názory narativních pramenů a historické literatury rozcházejí. Závěrem se v práci pokusím srovnat výpověď narativních pramenů s názory moderní historiografie, jeţ se snaţí některé skutečnosti osvětlit a vnést tak do studií o Přemyslu Otakaru II. větší míru objektivity.

6

ŢEMLIČKA, Josef: Přemysl Otakar II. Král na rozhraní věků, Praha 2011, s. 481. FIALA, Zdeněk – HEŘMANSKÝ, František – MERTLÍK, Rudolf: Zbraslavská kronika, Praha: Svoboda, 1976, s. 39. Petra Ţitavského kronika Zbraslavská, in: FRB IV, ed. J. Emler, Praha 1884, s. 13. „Res non augetur, ubi rector abesse videtur; Sepe cadunt turres, sine preside destruitur res Quelibet absente dispensatore repente.“ 7

3

2. Obraz v moderní literatuře Mezi prvními, kdo se věnovali problematice Přemysla Otakara II., byl otec národního kritického dějezpytu František Palacký (1798-1876). Ve svém vydání Českých dějin představil Přemysla, bez toho, aby se zaplétal do diskuzí, jako vynikajícího krále na trůně předků, jenţ se významně zaslouţil o obecné povznesení českých zemí.8 Palacký zve Přemysla častěji Otakarem a přisuzuje mu bystrý rozhled, politickou obratnost, moudrost v řízení státních věcí, statečnost a odvahu, smysl pro řád, organizační schopnosti a energické vládní nasazení. Za jeho vlády se tak Čechy i Morava seznámily s novou právní formou německého práva, zesílily a vznikala zde z králova přičinění řada nových měst. Právě královská města slouţila jako jistá opora a zdroj příjmů panovníka vůči emancipované šlechtě, kde se Přemysl mohl opírat o zdatné „manaţery“, kteří se pohybovali ve správě zeměpanských majetků, financí a úvěrování (Paltram vor dem Freithof, Gozzo z Kremţe, Konrád z Tullnu). V díle jsou také chváleny královy reformní snahy i péče „o polní hospodářství, průmysl a obchod.“9 Oceněn je rovněţ postoj panovníka k Ţidům i opatření v oblasti měr a vah. Palacký se postavil proti názoru, rozvíjeném především starší německou historiografií, podle níţ Přemysl zraněn ve své pýše chystal Rudolfovi odplatu za poráţku roku 1276 a neváhal začít novou válku. Naopak byl podle něho král zatlačen do defenzívy, před Habsburkem ustupoval a k poslednímu boji se vzepjal aţ poté, co útoky na jednotu českého státu nesnesly mlčení. Samotný konec krále potom vylíčil slovy: „…a i kůň jeho pod ním ulehnul. Tu cele umdlený, nevládna jiţ ani smysly svými, přepaden jest od několika surových vojákův, jeţto hodivše mu provaz na krk, vlekli ho dále; aby odňali mu drahou přílbici, roztloukli ji na jeho hlavě a strhli z těla jeho celé odění. V tom okamţení přihnav se Berthold Schenk z Emerberka, jeden z náčelníkův německého vojska, poznal Otakara, jehoţ hlava obnaţena byla i jenţ podával se mu do zajetí. Ale nešlechetník ten, radost maje, ţe mohl prý pomstíti bratra, někdy Otakarovým kázáním popraveného, a jiní druhové jeho rakouští, jeţto mezitím k tomu přihodili se, povalili krále bezbranného k zemi, probodli jej oštípem a dorazili konečně sedmnácti ranami; potom pak rouhali se i mrtvému ještě, pekelné posměchy tropíce i s nahým tělem krále hrdiny, před kterýmţ

8 9

ŢEMLIČKA, Josef: Přemysl Otakar II. Král na rozhraní věků, Praha 2011, s. 13. PALACKÝ, František: Dějiny II. 1, 2. vydání, Praha 1877, s. 104.

4

nedávno ještě bázni byli se třásli.“10 Palacký se také snaţí krále očistit od údajných pomluv z krutosti, despocie a libovůle, jeţ na něj navršil ve své kronice Otakar Štýrský a později i Dalimil. Nevidí ho ovšem úplně bez chyb. Vyčítána je mu například podpora Němců a jejich usazování v českých zemích, coţ mělo později stavovské následky. Přesto se dle autora i po letech vstřícnosti k německým obyvatelům měl Přemysl stát obětí zrady a německé politiky Rudolfa Habsburského, jemuţ byla moc českého krále trnem v oku. Palackého Dějiny jsou tedy obranou a oslavou české minulosti, kde je otakarovské čtvrtstoletí zasazeno do širokých hospodářských, sociálních, politických a v neposlední řadě etnických souvislostí.11 Tímto dílem tak byl stanoven věcný základ a myšlenková východiska, na nichţ vznikaly další královy portréty.12 K nim patří i další autor, který se rovněţ věnuje době Přemysla Otakara II. a pak i samotnému odboji české šlechty, absolvent vídeňského Institutu pro rakouský dějezpyt a ţák Gollovy školy Josef Šusta (1874-1945). Ten, stejně jako ostatní příslušníci výše zmíněné školy, zastával hodnoticí postoj událostí, který však nesmí historika vést ke zkreslení evidentních skutečností. Jiţ v jeho prvotinách o Záviši z Falkenštejna a Přemyslu II. se projevovaly silné vlivy jihočeského domova autora a bezpečněji pak vlivy rodinného prostředí zaloţeném na zájmu o hospodářské dějiny, v němţ předcházel soudobou českou historiografii.13 Jako první vyšla v Českém časopisu historickém práce s názvem Záviš z Falkenštejna (1895)14, kde popisuje nejen osobu Záviše, ale i roli rodu Vítkovců na královském dvoře i v době odboje proti králi. Dále v časopise vyšly studie Píseň král Přemysl a Záviš (1896)15 a O pokutování některých pánů českých roku 1276 (1896)16, kde najdeme výčet údajně bez náhrad odňatých statků králem, které Šusta čerpal z Dalimilovy kroniky a Kroniky Neplachovy. Rovněţ se přiklání k názoru, ţe nelze šlechtice uváděné v obou kronikách pokládat za účastníky vzpoury roku 1276, která se tak omezovala pouze na Vítkovce a Boreše z Rýzmburka. Josef Šusta měl rozhled nejen ve světových dějinách, rovněţ oplýval znalostí výtvarných umění a z českého dějepisce se tak stal historik evropského formátu, kterému se dostávalo 10

PALACKÝ, F.: Dějiny II., s. 82. KUTNAR, František – MAREK, Jaroslav: Přehledné dějiny českého a slovenského dějepisectví. Od počátků národní kultury aţ do sklonku třicátých let 20. století, Praha 1997, s. 229. 12 KUTNAR, F. – MAREK, J.: Přehledné dějiny českého a slovenského dějepisectví, s. 230. 13 KUTNAR, F. – MAREK, J.: Přehledné dějiny českého a slovenského dějepisectví, s. 502-503. 14 ŠUSTA, Josef: Záviš z Falkenštejna, ČČH 1, 1895, s. 69-75, 246-259, 287-298, 384-392. 15 ŠUSTA, Josef: Píseň „Král Přemysl Otakar a Záviš“, ČČH 2, 1896, s. 206-209. 16 ŠUSTA, Josef: O pokutování některých pánův českých r. 1276, ČČH 2, 1896, s. 203-205. 11

5

vypravěčského daru a uměleckého posvěcení psaného i mluveného slova. Jeho historický zájem byl velmi široký od dějin politických aţ k hospodářským a kulturním.17 V prvních letech světové války se ohlašovaly drobnější kritické detailní práce mimo jiné o Přemyslu Otakaru II., samotné dílo nese název Kritické příspěvky k počátkům Přemysla II. Otakara (1915)18. Tato studie se později stala součástí Šustova základního díla Dvě knihy českých dějin s podtituly Poslední Přemyslovci a jejich dědictví (1917)19 a Počátky lucemburské (1919)20, kde jako důsledek rozmachu českých zemí uvádí těţbu stříbra, vznik měst, utváření pevných stavovských celků šlechty, duchovenstva, měšťanstva a selského obyvatelstva. Syntéza českých dějin za posledních Přemyslovců a prvních Lucemburků je nejen souhrnem poznatků z dosavadní literatury, ale i jejich osobité promýšlení a nové prostudování. V případě části o Přemyslovcích jsou zahrnuty hospodářské a sociální poměry, stavovské útvary a jejich poměr ke královské moci v období politického rozmachu českých zemí. Autor dává přednost dynamice dějinného vývoje před podrobným rozborem faktů. Vyjádřil se zde k přelomu, jenţ byl vnesen do ekonomiky a sociální skladby v 13. století. Formy a důsledky kolonizace, šíření peněţní směny, bohatství českomoravských hor, podnikatelský nástup patricijské sloţky i citlivé body vztahu královské moci s českým panstvem dokázal Šusta propojit v inspirativní celek, kde se ale ne vše ukazuje trvale nosné. V knihách je zahrnut i vnitřní boj vyhraňujících se stavovských těles o spoluvládu ve státě, jeţ je podán v středoevropských a evropských souvislostech. V tomto díle mu bylo vytýkáno Janem Bedřichem Novákem, ţe na starší dějiny příliš vztahoval kapitalistická hlediska současnosti.21 Dále následovaly za sebou od roku 1935 čtyři bohaté svazky zahrnující české dějiny od tragického konce Přemysla II. do počátku samostatné vlády Karla IV., které vyšly v rámci Laichterovy edice. Umělecky jsou komponovány jako vnitřně dramatické celky, jejichţ nosnými pilíři se stávají vůdčí politické osobnosti. Svazky souhrnně uţívají názvu České dějiny, kde je pro náš případ stěţejní především Šustův Soumrak 17

KUTNAR, F. – MAREK, J.: Přehledné dějiny českého a slovenského dějepisectví, s. 502-503. ŠUSTA, Josef: Kritické příspěvky k dějinám Přemysla Otakara II., ČČH 21, 1915, s. 12-39. 19 ŠUSTA, Josef: Poslední Přemyslovci a jejich dědictví 1300-1308, in: Dvě knihy českých dějin, Praha 1917. 20 ŠUSTA, Josef: Počátky lucemburské, in: Dvě knihy českých dějin, Praha 1919. 21 KUTNAR, F. – MAREK, J.: Přehledné dějiny českého a slovenského dějepisectví, s. 506. NOVÁK, Jan B.: Idea císařství Římského a její vliv na počátky českého politického myšlení, ČČH 30, 1924, s. 1-18. 18

6

Přemyslovců a jejich dědictví (1935).22 Svým dílem tak navázal zejména v politické oblasti na předchozího historika koncipujícího toto monumentální dílo, a sice Václava Novotného.23 Poznámkový aparát je na rozdíl od Novotného poněkud skromnější, ale o to cennější je rozlet a propojení s evropskými událostmi. Odboji české šlechty se věnuje v kapitole s názvem Válka roku 1276 a její dozvuky, klade si zde otázku, zda se dá o vzpouře proti králi mluvit jiţ roku 1274 a čeho vlastně chtěla nobilita dosáhnout. Zda pak k poráţce Přemysla přispěla vědomá zrada, nepopírá ani nevyvrací, ale zdůrazňuje nepochybnou skutečnost, ţe část vojska do boje vůbec nepřišla a z toho tedy lze jako příčinu tragédie soudit panskou zradou. Smrt krále je v díle líčena důleţitější neţ samotná prohra a panovník je Šustou popsán jako první z české krve, jenţ se pokusil o to, aby ve zmatené tříšti a neústrojnosti státní střední a východní Evropy vytvořil rozsáhlý a náleţitou silou vnitřního ústrojí vyzbrojený celek, který se měl se ctí postavit po bok vyspělejším státům evropského západu.24 V dramatickém konfliktu zde proti sobě staví dvojici protichůdných osobností, které jsou strůjcem dynamiky historického dění a jejichţ střet po krizi směřuje ke katastrofě jako v případě Přemysla Otakara II. a Rudolfa. Šusta je zastáncem názoru, ţe šlechta se snaţila cílevědomě odtrhnout své majetky od českého krále a tím by se stala svobodnými říšskými pány.25 Počinem Novotného a Šusty však na bezmála čtyřicet let ustal aktivní a soustavný domácí zájem o krále Přemysla Otakara II. a jeho dobu. Ne však doslova, sluší se jistě vzpomenout analytické studie Zdeňka Fialy (1922-1975), jeho průřez českou historií od 10. do počátku 14. století a následně i dílo Přemyslovské Čechy z roku 1975.26 V českém bádání se postupně historikové snaţili o revizi starších spíše obecných úsudků, které dávaly Přemyslovu tragédii do souvislosti s jeho konfliktem s domácí šlechtou. Zde se politickou a hospodářskou sféru zájmů českého krále na příkladě Vítkovců pokusila vymezit Blaţena Rynešová ve studii s názvem Proč povstali Vítkovci

22

ŠUSTA, Josef: České dějiny II. 1. Soumrak Přemyslovců a jejich dědictví, Praha 1935. NOVOTNÝ, Václav: České dějiny I. 4. Rozmach české moci za Přemysla Otakara II. (1253-1271), Praha 1912-1937. 24 ŠUSTA, J.: České dějiny II., s. 284. 25 KUTNAR, F. – MAREK, J.: Přehledné dějiny českého a slovenského dějepisectví, s. 502-503. 26 FIALA, Zdeněk: Přemyslovské Čechy. Český stát a společnost v letech 995-1310, Praha 1975, s. 159235. 23

7

(1932).27 Vztahem krále a šlechty se zabýval také Josef Vítězslav Šimák (1870-1941), který se panovníka snaţil očistit z nařčení nucených záborů a konfiskací panského majetku, o nichţ se dočteme v Dalimilovi nebo Neplachovi.28 Pro náš případ je podstatná i jeho studie o význačné osobnosti českého panského odboje s názvem Boreš z Rýzmburka (1923), kde autor vzpomíná Borešovo působení jiţ na dvoře Václava I. a jeho pozici za dob Přemysla Otakara II. I zde můţeme vidět, jak se Šimák přiklání k názoru, ţe pokud král zabral českým pánům nějaké majetky, pak jim za ně jistě dal náhradu. Jako omluva pro Boreše za jeho činy, kterých se dopustil v kritickém roku 1276, je v díle uvedeno „…byl-li man vázán věrností svému pánu, měl pán zachovávati blahou vůli a laskavost…“29, z čehoţ je usouzeno, ţe se Boreš mohl na svého krále hněvat oprávněně. Šimák se dále zabýval regionálními a popularizujícími dějinami. Působil jako profesor historické vlastivědy na Filosofické fakultě University Karlovy a stejně jako Šusta byl i on ţákem Gollovým. Zasvětil svůj ţivot regionálnímu bádání severních a severovýchodních Čech. Jeho zájem byl mnohostranný, ale neucelený, jednalo se o dějiny politické, náboţenské, sociální, hospodářské a kulturní od dob předhusitských aţ do 19. století. Kladl důraz i na vývoj osídlení a historický místopis doby kolonizační.30 Obecně platným souhrnem a vyvrcholením místopisných studií je detailně vypracované a celou zemi mapující dílo s názvem Středověká kolonizace v zemích českých (1938), kterým přispěl do Novotného Českých dějin. Zde historik poukázal na Přemyslovu éru jako na dobu vrcholící středověké kolonizace a její etnické důsledky. Samotný proces kolonizace je rozdělen do tří etap, a sice za Přemysla Otakara II., Václava II. a ve 14. století. Toto dílo se tak proměnilo v podrobný obraz českého historického místopisu od konce doby kníţecí po dobu husitskou, přičemţ je zde vyznačen i vývoj pozemkového majetku.31 Šimák jako autor také jevil zájem o českou středověkou historiografii, a to především z hlediska pramenné hodnoty. Od 70. let 20. století se pak mnoţily studie a brzy monografie Jiřího Kuthana (*1945), který sledoval osobnost Přemysla jako zakladatele, mecenáše a podporovatele 27

RYNEŠOVÁ, Blaţena: Proč povstali Vítkovci proti králi Přemyslu Otakaru II., in: Sborník prací věnovaný J. B. Novákovi k šedesátým narozeninám, Praha 1932, s. 45-59. 28 ŠIMÁK, Josef V.: Přemysl II. a panstvo české, ČČH 30, 1924, s. 19-34. 29 ŠIMÁK, Josef V.: Boreš z Rýzmburka, ČSPSČ, 1923, s. 44-51. 30 KUTNAR, F. – MAREK, J.: Přehledné dějiny českého a slovenského dějepisectví, s. 627-629. 31 ŠIMÁK, Josef V.: České dějiny I., část 5., Středověká kolonizace v zemích českých, Laichterův výbor nejlepších spisů poučných 64, Praha 1938.

8

dvorského umění a rytířské kultury. Podařilo se mu prolomit domácí nazírání a začal královy politické, fundační i kulturně umělecké aktivity sledovat v rozsahu celé jeho „říše“. Vznikla tak řada analýz, které tvořily podklad k závěrům dovršeným monografiemi z 90. let. S různým důrazem a mírou vyuţití novějších poznatků král Přemysl Otakar II. snad ještě více neţ dříve zaujal místo v syntetizujících zpracováních sklonku přemyslovské epochy. Své starší práce směřující k prezentaci „zlatého“ krále jako stavitele, mecenáše a šiřitele dvorských mravů a rytířství Kuthan završil dílem Přemysl Otakar II. král ţelezný a zlatý (1993)32. V monografii se mimo jiné zabývá mocenskou politikou panovníka, vladařskou propagandou a reprezentací na dvoře, stejně jako osobnostmi, které na dvoře působily. Právě královský dvůr byl místem, kde se dělala velká politika, a tak se zde sdruţovali lidé, na které vládce mohl spoléhat. Jako příčinu Přemyslovy tragédie uvádí veliké sebevědomí krále a sklon k samovládě, jeţ vedl k nedocenění protivníků uvnitř přemyslovského státu i nepřátel ze zahraničí.33 Kuthan v díle osvětlil roli dvorského okruhu při pronikání gotického stylu a nabídl tak nové vnímání „českého“ 13. století v evropském kontextu.34 Jeho podněty zahájily vlnu zájmu o dobu posledních Přemyslovců a její kulturně výtvarné projevy. Otakarovské tématice se průběţně věnuje také Vratislav Vaníček (*1947). Jedním z nejdůleţitějších aktérů odboje proti králi rodem Vítkovců se zabývá ve sborníku Česko-rakouské vztahy ve 13. století (1998), a sice v příspěvku s názvem Rodová politika Vítkovců a strukturální proměny jihočeského regionu v soustátí Přemysla.35 Vítkovci dle autora působí jako výstraţný příklad sobectví vládnoucí třídy jdoucí proti zájmům státu a národa. Jako důvody odboje českých pánů uvádí, ţe Vítkovcům byl v 70. letech odepřen přístup do úřadů a z královské kanceláře byl vypuzen Boreš z Rýzmburka, ale také spory o majetky a územní vliv, aby mohla česká nobilita v čele silných hradských enkláv prosazovat své politické zájmy nezávisleji. Korunní ústřední moc mohla uhájit svou autoritu a plnit pacifikační roli jen ve spojení s aristokracií země, která reprezentovala obecné dobré. Toto se však Přemyslovi vládnoucímu ve starším rytířském stylu nepodařilo zvládnout a šlechta sama viděla 32

KUTHAN, Jiří: Přemysl Otakar II. Král ţelezný a zlatý. Král zakladatel a mecenáš, Vimperk 1993. KUTHAN, Jiří: Přemysl Otakar II., s. 22. 34 KUTHAN, Jiří: Počátky a rozmach gotické architektury v Čechách. K problematice cisterciácké stavební tvorby, Praha 1983. 35 VANÍČEK, Vratislav: Rodová politika Vítkovců a strukturální proměny jihočeského regionu v soustátí krále Přemysla II. Otakara, in: Česko-rakouské vztahy ve 13. století, Praha 1998, s. 77-93. 33

9

oslabení své solidarity k Přemyslovi v odcizení panovníka, který ohroţoval její práva a nároky.

Přemyslův

biografický

medailon

pak

Vaníček

zpracoval

v rámci

36

nakladatelského projektu Čeští králové (2008).

Dále je také autorem třetího svazku Velkých dějin zemí Koruny české (2002).37 Této syntéze předcházela řada studií, zaměřených k procesu emancipace české šlechty a to v první řadě jihočeských Vítkovců, jejichţ protivníkem se stal právě král Přemysl. Vaníček v knize sleduje rozrůstání česko-rakouského spojení v imperiální mocnost, označené za „strukturální proměnu v kontextu vývoje střední Evropy“. Rovněţ se zabývá rysy „středověké modernizace“ a poslední léta vlády Přemysla Otakara II. zkoumá v kontextu Rudolfovy frankfurtské volby na jedné a uherského tlaku na druhé straně. Co se týče domácích událostí, klade důraz na upevňování šlechty v regionech, její kolektivní institucionalizaci a z královy strany na budování sítě jeho městských a hradních opor. Na údajné Přemyslovo prozíravé obkličování panských sídel fundacemi v jiţních Čechách, aby tak zabránil jejich odtrţení, Vaníček reaguje, ţe důvodem králova postupu byl nárůst významnosti území díky úzkému politickému spojení Čech s Podunajím. Následný odboj českých pánů roku 1276 se v podání tohoto historika dotýkal nejen statků a fundací, ale rovněţ měl i politické důvody.38 Pro dokreslení celého obrazu studia posledních let vlády Přemysla Otakara II. významně poslouţí i práce zaměřené především na osudy dvou hlavních aktérských rodů v době odboje českého panstva a jejich postavení na dvoře Přemyslovců. Mezi nimi bych jako prvního uvedla Bohumíra Němce, který se zabýval Vítkovci, v knize Roţmberkové: ţivotopisná encyklopedie panského rodu (2001). Roţmberkové byli jednou z větví Vítkovců, jejichţ postavení nepramenilo z vrtkavé přízně českého panovníka, ale naopak po celou více neţ čtyřsetletou historii usilovali o jistou nezávislost na centrální moci. Vztahy Vítkovců k českému panovníkovi neurčovala momentální náklonnost představitelů králi, ale určovaly je zájmy rodu často jednostranné a sobecké.39 Jako druhého uvádím Tomáše Velímského (*1946), který naopak napsal práci o neméně významném rodu Rýzmburků s názvem Harbišici: páni z Rýzmburka (2002). 36

VANÍČEK, Vratislav: Přemysl Otakar II., in: Čeští králové, ed. M. Ryantová, P. Vorel, Praha – Litomyšl 2008, s. 103-115. 37 VANÍČEK, Vratislav: Velké dějiny zemí Koruny české, III. 1250-1310, Praha – Litomyšl 2002. 38 VANÍČEK, V.: Velké dějiny zemí koruny české III, s. 9-358. 39 NĚMEC, Bohumír: Roţmberkové. Ţivotopisná encyklopedie panského rodu, České Budějovice 2001.

10

Hovoří zde především o jednom z vůdců odboje, a sice o Boreši z Rýzmburku. Dokud byl král Přemysl Otakar II. úspěšný v územních výbojích, mohl šlechtickým předákům hodně nabídnout, například funkce při správě podrobených území, ale po nástupu Rudolfa se Přemyslova politická koncepce začala pod tlakem neúspěchů hroutit. Panovníkova nedůvěra v okolí rostla. Autor si klade otázku, zda Boreš a Vítkovci mají být povaţováni za zrádce, přičemţ zrada mohla být jen neochotou sdílet panovníkovy politické iluze a slepě ho následovat do boje, který ohroţoval samotné základy existence českého státu.40 K obrazům Přemysla a konce jeho vlády v soudobé literatuře náleţí i díla autora Josefa Ţemličky (*1946). Prvním počinem týkajícím se právě této doby je Století posledních Přemyslovců: český stát a společnost ve 13. století z roku 1986.41 Zde jiţ změna na říšském trůně roku 1274 podnítila naděje zjevnějších i skrytých Přemyslových odpůrců zpočátku především v alpských zemích. Úřady v Rakousích, kde nejváţenější funkce zastupovali Ota z Haslova a Ota z Prechttoldusdorfu, začaly přecházet do rukou českých kastelánů, coţ vedlo k znepokojení vlivných rodů, na jejichţ loajalitě závisel úspěch Přemyslovy vlády. Podobně se vyvíjela situace i ve Štýrsku, kde čeští hejtmané vystupovali na úkor domácích sudí. Toto přenesení moci na královské zástupce stmelovalo vzájemně propojenou šlechtu a ministerialitu Rakous, Štýrska i Korutan do jednoho šiku. Na jejich straně stál i salcburský arcibiskup Fridrich z Walchen, jenţ navázal blízké kontakty s Habsburkem. V té době měl ještě český král dostatek sil na utišení odbojných nálad, a tak se první odboj roku 1275 v čele s Wernhardem z Wolkersdorfu nezdařil a rakouské oblasti si vyslouţily vojenský způsob správy s Jindřichem z Kuenringu jako zemským hejtmanem. Na otázku čím vysvětlit, ţe Přemysl, před nedávnem ještě nejmocnější vladař ve střední Evropě a v celé Říši, najednou s vypětím sil odolával Habsburkovi, autor nalézá odpověď především v obavě z příliš silného českého panovníka. Byl to právě strach, který sjednotil kurfiřty a většinu ostatních kníţat a postavil je na stranu Rudolfa, kterého nepovaţovali za natolik silného, aby zásadně ohrozil jejich výsadní postavení. Úplný rozvrat Přemyslovy moci potom

40

VELÍMSKÝ, Tomáš: Harbišici. Páni z Rýzmburka, in: Šlechtické rody Čech, Moravy a Slezska 1, Praha 2002. 41 ŢEMLIČKA, Josef: Století posledních Přemyslovců, Praha 1986.

11

nastal během událostí roku 1276, kdy poslední šanci na odolání Rudolfova útoku zhatily zprávy z Čech o tamním šlechtickém odboji.42 V další knize vztahující se k této tématice Přemyslovci: jak ţili, vládli a umírali (2005), je důvodem vlaţného přístupu českých pánů k Přemyslovým problémům uveden panovníkův názor, ţe šlechtické majetky jsou královským zboţím pouze svěřeným do péče momentálních uţivatelů. Na ty tak pohlíţel jako na své úředníky a sluţebníky, s čímţ nemohl u nobility uspět. Hlavní vojenskou chybu vidí Ţemlička v Přemyslově přenechání veškeré iniciativy Rudolfovi a český král tak pouze reagoval na jeho kroky.43 Jedinou výhodu, kterou Přemysl v kritických letech měl, bylo zachování věrnosti vídeňských měšťanů pod vlivem Paltramovy skupiny ve střetu s Rudolfem před Vídní roku 1276. Zprávy z Čech o odboji Vítkovců, jejich odmítnutí pomoci českému králi a ohlášení neposlušnosti víceméně stály za královou poráţkou a přijetím mírových podmínek, jeţ značně zmenšily drţavy Přemysla Otakara II. Odboj české šlechty a následné postihy viníků ze strany panovníka zapříčinily, ţe před rozhodnou bitvou se jen pomalu a snad pod nátlakem zbrojné druţiny české šlechty řadily ke královskému vojsku a ani tváří v tvář nepříteli ze sebe nevydaly vše, jak to ţádal průběh bitvy. Stěţí se však dá hovořit o přímé zradě, takové nařčení ulpělo na Milotovi z Dědic, který měl údajně odvést své šiky z bojiště, ovšem lidská představivost té doby nedokázala poráţku bez zrady a spiknutí vysvětlit. Ve skutečnosti tedy zkázu způsobil obrat v bitvě, výkřiky prchajících, všeobecný strach na bojišti, selhání královy tělesné ochrany vyvolané snad Přemyslovou tvrdohlavostí nevyklízet bojiště.44 V kontextu čtyřsetleté epochy přemyslovského státu byly otakarovské době vyčleněny také obsaţné pasáţe v kolektivním díle Přemyslovci. Budování českého státu (2009) s důrazem na transformační ráz tohoto období, které přes svou intenzitu „čas změny“ ještě nedovršilo. Zároveň je zde snaha prezentovat průběh dějin jako nedělitelně provázaný soubor hospodářského, sociálního, kulturního i politického vývoje. V tomto pojetí moţná leckde osobnost krále ustupuje do pozadí, avšak více vyniká doba, na jejímţ profilování se Přemysl svým dílem účastnil. Příspěvek, který sem Ţemlička napsal, nese název Společnost v područí státu, kde se zabývá postojem šlechty, která se přestávala spokojovat s rolí věčných správců zeměpanského jmění a 42

ŢEMLIČKA, Josef: Století posledních Přemyslovců, Praha 1986, s. 189-200. ŢEMLIČKA, Josef: Přemyslovci. Jak ţili, vládli, umírali, Praha 2005, s. 267. 44 ŢEMLIČKA, J.: Přemyslovci, s. 270. 43

12

hledala cesty, jak se vlastnicky zmocnit lidí, vesnic a poţitků. Za rozmachem rodů pak stála kolonizační činnost a sluţba kníţeti.45 V této publikaci vede polemiku s Liborem Janem ohledně fungování českého středověkého státu. Ţemlička přiznává šlechtickým rodům, po generace rotujícím okolo trůnu, kontinuitu s panovníkem, která ale závisí na králi a ne na jejich dědičnosti. Právě v názorech na pozemkovou šlechtu mu Libor Jan stojí v opozici.46 Elitní postavení rodů podle něj závisí nejen na úředním vztahu k vládci, ale hlavně na dědičné příslušnosti k privilegované vrstvě. Šlechtě a tématu odboje se pak věnuje v příspěvku Domácí šlechtická opozice a přemyslovští králové v díle, které nese název Rituál smíření: konflikt a jeho řešení ve středověku (2008).47 Rolí nobility se zabývá i v kolektivním díle Proměna středovýchodní Evropy raného a vrcholného středověku, a sice studii Budování monarchie českých Přemyslovců (2010).48 Nejnovějším počinem tematicky se vztahujícímu k osobnosti krále Přemysla je kniha jiţ zmíněného historika Josefa Ţemličky Přemysl Otakar II. Král na rozhraní věků (2011). Své závěry ze starších prací prohlubuje a události posledních let vlády Přemysla dostávají nový rozměr. Zabývá se gradujícím konfliktem krále s částí nobility odedávna rotující ve sluţbě dynastii a státu ať uţ ve správě, vojsku nebo justici. Proti rostoucímu vlivu panských rodů rozpoutal Přemysl bouři svou zakladatelskou činností, vynucenými směnami, přesuny a zábory. Podle Ţemličky se jednalo o strategický cíl krále a zábory tak byly prezentované jako přímé opory panovníkovy moci při obraně hranic a péče o královskou doménu.49 Výstavba směřovala především do jiţních Čech z důvodu postupného nárůstu významu tohoto území. Tato Přemyslova politika revindikace se nejvíce projevila proti Vítkovcům. Vztah krále s výše zmíněným rodem má tak rysy čehosi na domácí půdě mimořádného. Atypické bylo jiţ zaujetí vítkovské moci v česko-bavorsko-rakouském prostoru, takţe jistou částí z dosahu českého krále skutečně unikala. V letech 1276-1278 tak docházelo k přetlačování mezi králem a šlechtou, přičemţ si obě strany byly vzájemně spojenci i soupeři. Společně byli páteří 45

ŢEMLIČKA, Josef: Společnost v područí státu, in: Přemyslovci. Budování českého státu, edd. P. Sommer, D. Třeštík, J. Ţemlička, Praha 2009, s. 165-215. 46 JAN, Libor recenze na Přemyslovci. Budování českého státu, Dějiny – Teorie – Kritika, ČMM 128, 2009, s. 127-133. 47 JAN, Libor: Domácí šlechtická opozice a přemyslovští králové 13. věku, in: Rituál smíření. Konflikt a jeho řešení ve středověku, Brno 2008, s. 85-100. 48 JAN, Libor: Budování monarchie českých Přemyslovců, in: M. Wihoda, L. Reitinger a kol., Proměna středovýchodní Evropy raného a vrcholného středověku, Brno 2010, s. 117-136. 49 ŢEMLIČKA, Josef: Přemysl Otakar II. Král na rozhraní věků, Praha 2011, s. 368.

13

sociální konstrukce a ani české panstvo netouţilo po zničení státní moci. Samotná válka roku 1278 byla pány pokládána za panovníkovu soukromou věc, ale z obavy královy msty vojenskou sluţbu neodmítli. Táhli tak do boje s nechutí a ani selhání v podobě zrady se nedá s jistotou vyloučit. Jako příčiny Moravského pole Ţemlička uvádí obavy „německých“ kníţat z mocného krále, navíc Slovana, obnovu uherské fronty, selhání spojenců, chyby při vojenských operacích a na domácí frontě pak sráţku s panstvem. Přemysl zůstával konzervativně svázán s tradicí a nezvládal bezkonfliktní souţití s nobilitou, které upíral prostor, o nějţ usilovala. Nechtěl rezignovat na stará zeměpanská práva a majetky, které šlechta v posledních generacích dispozičně ovládala. To vše zapříčinilo odpor panstva, který sice král mohl vojenskou silou potlačit, ovšem za cenu poklesu panské loajality, která byla nezbytnou podmínkou pro udrţení „otakarovské říše“.50 Poslední z moderní historiografie uvádím sborník Pocta králi (2010), cílený ke králově postavě s tematickými medailony. Příspěvky této publikace, jeţ byly předneseny na sympoziu Přemysl II. Otakar a jeho doba ve dnech 27. - 28. srpna 2008 a byly sestaveny do podoby kolektivní monografie, chtějí ukázat moţné směry bádání, trend nepředpojatého uvaţování a rovněţ i představit méně známé momenty ţivotopisu i dobového dění. Například příspěvek Stanislava Bárty Bruno ze Schauenburku a jeho role v politice Přemysla rozebírá ohlas Přemysla Otakara a následně i olomouckého biskupa Bruna v rukopisu známém jako olomoucké nekrologium, jehoţ vydání roku 1263 inicioval děkan olomoucké kapituly Bartoloměj. Jedná se o oslavnou pochvalu biskupa a konkrétní události se tak stávají pouhým odrazovým můstkem. Přemysl je vykreslen jako velkolepý vítěz bitev a přemoţitel uherského krále. Rozsáhlejší pochvala potom náleţí biskupu Brunovi, kde jsou líčeny jeho ctnosti jakoţto světského kníţete. Bruno je ten, kdo neochvějně stojí po boku svého krále a ten, kdo se zaslouţil o rozvoj olomouckého biskupství i celé země. Biskupova smrt 17. února roku 1281 se tak stala důvodem skutečného nářku pro celou zemi, jak můţeme vidět i v letopisech Jindřicha Heimburského. Ovšem i pro soudobé pozorovatele byl význam a vzájemná spolupráce krále a jeho biskupa zásadní. Bruno skutečně byl svému králi předním diplomatem a rádcem.51 Od jiţ zmíněného Libora Jana ve sborníku nalezneme studii Zvěst o věrné 50

ŢEMLIČKA, Josef: Přemysl Otakar II. Král na rozhraní věků, Praha 2011. BÁRTA, Stanislav: Bruno ze Schaumburka a jeho role v politice Přemysla Otakara II., in: L. Jan, J. Kacetl a kol., Pocta králi, Brno – Znojmo 2010, s. 73-79. 51

14

sluţbě a mýtu o zradě Miloty. V tomto příspěvku je vzpomenuta legenda o hanebné zradě Miloty z pera kronikáře doby Karla IV. Přibíka Pulkavy z Radenína. Autor se zde zabývá otázkou, zda skutečně jeden z nejvýznamnějších šlechticů na dvoře dvou posledních Přemyslovců Milota z Dědic českého krále zradil, a kým vůbec tento muţ byl. Závěrem hodnotí osobnost Miloty jako bohatého, vlivného, skvělého rytíře, ovšem nikoliv zrádce. Naopak Přemyslovcům věrně slouţil aţ do vymření jejich dynastie.52 Na základě prostudované moderní literatury musím poznamenat, ţe většina autorů se kloní k názoru, ţe šlechta sice panovníka nezradila, ale otázkou je, jak dalece ovlivnilo konečnou bitvu jejich malé nadšení, neochota a lhostejnost. Skutečností však zůstává, ţe část českého vojska do boje vůbec nepřišla, coţ se jako zrada jeví. Stejně tak vybájený útěk Miloty z Dědic, na jehoţ bedrech po staletí leţí zkáza pátého českého krále, není podloţen skutečnou událostí. Některé závěry, zvláště starších prací, se postupem času ukazují trvale méně nosné, a tak dochází k jejich částečné revizi. Všechna výše zmíněná díla tedy nahlíţejí na danou problematiku poněkud odlišným způsobem ve snaze oprostit se od názorů svých předchůdců a stavět se k daným otázkám bez předsudků. I přesto se však názory, jak na osobu panovníka Přemysla Otakara II. tak na samotnou dobu jeho vlády u historiků do jisté míry rozcházejí. Společným jim ovšem zůstává seznam kronik, análů a jiných dalších pramenů, jejichţ výpovědi podrobovali různým stupňům kritičnosti a stávaly se tak základními podklady pro vědecké práce.

52

JAN, Libor: Zvěst o věrné sluţbě a mýtu o zradě Miloty z Dědic, in: L. Jan, J. Kacetl a kol., Pocta králi, Brno – Znojmo 2010, s. 93-103.

15

3. Obraz v pramenech Přes výčet stěţejních prací moderní literatury věnujících se danému období můţeme přistoupit k hlavnímu tematickému bloku, a sice obrazu posledních let vlády Přemysla Otakara II. v pramenech. V mnohých z děl si Přemysl Otakar II. získal pověst vládce tvrdé ruky, velké osobní ctiţádosti a především nezdolné energie. V nejstarších kronikářských dílech je potom popsán jako pokořitel nepřátel a pohanských Prusů, bohatý chlebodárce minnesängerů a spravedlivý ochránce vdov a sirotků. Lesk jeho královského majestátu se tedy stal zdrojem inspirace kronikářů, a vznikaly tak práce, které trvale ovlivňovaly i názory pozdějších dějepisců.

3.1.

Štýrská rýmovaná kronika

Pramenem 13. století pojednávajícím o problematice doby Přemysla Otakara II. je Štýrská rýmovaná kronika pocházející z pera šlechtice Ottochara aus der Gaal.53 Pocházel z rodiny Stretwicherů, která patřila do lenního okruhu biskupství ve štýrském Seckau. Patřil k vrstvě původně nesvobodné ministeriality, která postupně vytlačovala staré hraběcí rody z jejich výsadních pozic. Samotné dílo zahrnuje období od vymření Babenberků roku 1246 po rok 1309. Pro české prostředí jsou stěţejní zvláště pasáţe sporů o Babenberské dědictví a výboje Přemysla v této oblasti. Král si zde přestával rozumět s rakouskou, štýrskou i korutanskou nobilitou, především díky poměrně rychlému střídání hejtmanů, zástupců a pověřenců, jeţ neznali místní situaci. Na ochlazení vztahů se šlechtou alpských zemí se do jisté míry podílel i panovníkův rozvod s Markétou Babenberskou, a tak neţ vůbec začal zápas s Rudolfem Habsburským, zmizely od krále tradiční dvorské nobility spojené s dynastií a zemskou politikou. Manţelství s Markétou Babenberskou autor popisuje pouze jako prostředek kontroly alpských zemí českým vladařem. Rovněţ Přemysla obviňuje z Markétiny smrti a ani jeho další manţelství není kronikářem viděno v pozitivním světle. V oblasti zahraniční politiky je potom Přemysl kritizován za arogantnost, bezohlednost a celkově tyranské chování. Naproti tomuto negativnímu obrazu českého krále stojí popis Rudolfa Habsburského. Ten naopak v kronice 53

Ottokars östereichische Reimchronik, MGH, Deutsche Chroniken 5/1-2, ed. J. Seemüller, Hannoverae 1890, s. 217-220.

16

vystupuje velmi pozitivně jako skutečný rytíř, jehoţ činy jsou v souladu s právy i Boţí vůlí. Co se potom týče samotné bitvy na Moravském poli, popisuje Otakar rozhodující okamţik útoku části Rudolfova šiku z boku jako silný útok, který české vojsko vyděsil. Snaţí se tak zakrýt skutečnost, ţe tato strategie byla proti pravidlům rytířství a tudíţ povaţována za zbabělou. V popisu bitvy autor také připomíná Přemyslovy stinné stránky a poukazuje na jeho nekontrolované chování v obtíţné situaci.54 K otázce zrady Miloty z Dědic se kronika vyjadřuje jasně, přičemţ důvodem jeho činu je smrt bratra na Veveří. Milota je tedy odsouzen za zrádce, díky jehoţ předčasnému odchodu z bojiště byl Přemysl poraţen.55 O samotné smrti Přemysla Otakara II. autor nic konkrétního neříká a jen konstatuje, ţe byl český král viděn mrtev.56 Jako kronika pro oblast Štýrska je dobově protičesky zaměřená a výrazně prohabsburská. Přemysl Otakar II. tak v díle vystupuje jako štýrský uchvatitel. Mnoho informací a datací není zcela přesných, na druhou stranu nám ale kronika poskytuje zajímavý pohled na české dějiny.

3.2.

Druhé pokračování Kosmovo

Mezeru mezi prameny od sklonku 12. století do 80. let 13. století vyplňuje tak zvané Druhé pokračování Kosmovo, nejednotné kompilativní dílo sestavené neznámým sběratelem koncem 13. století. Text tohoto letopisného svodu vzniklý v praţské kapitule je obsaţen v tzv. Draţickém kodexu, jenţ byl sepsán před rokem 1343 pro praţského biskupa Jana IV. z Draţic. Analistická událostní hesla postihující období 1142-1283 se v díle prolínají s delším vyprávěním. Součástí svodu je i několik pověstí o konci Přemysla Otakara II. a nekrolog, v němţ je opěvována jeho štědrost. Soubor se skládá z Výpisků z Vincencia a Jarlocha, Příběhů krále Václava I., Příběhů Přemysla Otakara II. a Vypravování o zlých letech po smrti Přemysla Otakara 54

Ottokars östereichische Reimchronik, MGH, Deutsche Chroniken 5/1-2, ed. J. Seemüller, Hannoverae 1890, s. 218. V. 16471 – 16478 „von bêheim der wîgant, den man ze kunic zalte, sêre darnâch stalte, wie er des bekaeme, dar er râche naeme an sînem widerwart.“ 55 Ottokars östereichische Reimchronik, MGH, Deutsche Chroniken 5/1-2, ed. J. Seemüller, Hannoverae 1890, s. 219-220. V. 16551 – 16570 „dô kunic Ottacker erspehte, daz in von niwen dingen vêhte, ein schar, diu noch was geruot, vil sêre in daz muot. ez was sîn bet und sîn gebot, daz man herren Milot hieze balde riten zuo. nû hôret, waz her Milot tuo. er gedâht daran zehant, daz im sîn bruoder was vibrant in dem turn datz dem Eichorn. dâvon, was ez gar verlorn, swaz man nâch im moht gesenden, er begunde dannen wenden und kêrte bi der March zetal. er enruochte, wer daz wal dâ behabte oder verlôs. Gemechlich fluht er erkôs, wand im jeite niemen nâch.“ 56 Ottokars östereichische Reimchronik, MGH, Deutsche Chroniken 5/1-2, ed. J. Seemüller, Hannoverae 1890, s. 220. V. 16589 – 16592 „war dennoch der eine kam, ze der zît ich des niht vernam, ich hôrte aber aber hernâch jehen, er waer auch tôter dâ gesehen.“

17

II. Dále dílo obsahuje poněkud strohé zápisy k jednotlivým létům Letopisy české od roku 1196-1278.57 Právě zde najdeme doklad o ztrátě královy důvěry v Boreše z Rýzmburka, ovšem událost je kladena do roku 1274 kde „…urozený muţ Boreš odstoupil od krále, ztrativ milost královu bez viny, neboť jeho nepřátelé krále nedobře zpravili.“58 Události odboje roku 1276 potom komentují slova „téhoţ roku Vítkovci s velkou mocí vojenskou odpadli od krále a způsobili mnoho zlého poddaným a klášterníkům v českém království a v té době král velice potřeboval jejich pomoci.“59 Přemysl zde vystupuje jako panovník uváţlivý, důstojný, moudrý, štědrý, bohatý, rovněţ je ceněna jeho odvaha a udatnost v boji.

3.3.

Annales Otakariani

Příběhy krále Přemysla Otakara II. neboli Annales Otakariani zahrnující léta 1254–1278 jsou také jednou ze součástí Druhého pokračování Kosmova, ovšem na rozdíl od výše zmíněných Letopisů obsahují více informací. Přemysl je zde zván jako ten „jenţ jiţ v lůně matky své byl zván králem zlatým“60, pokořitel nepřátel a pohanských Prusů. Dílo pochází od neznámého autora, který zřejmě pocházel z Čech a je základním pramenem ke kříţovému taţení Přemysla do Prus roku 1255.61 Letopisy mimo jiné popisují nepřijetí říšské královské hodnosti a podíl šlechty na tomto rozhodnutí. Seznámíme se zde také s neprokázanou zprávou, v níţ komorník českého krále Ondřej z Říčan pronesl oslavnou řeč velebící moc a slávu českého krále a nabádá ho tak, aby zůstal sedět na trůnu svých předků „Králi nejnepřemoţenější a nejvýtečnější, kdo ze smrtelníků na světě se můţe rovnati tvé moci! Bůh kraluje na nebesích, ty jeho dopuštění panuješ na zemi i nad vévody i kníţaty zemí, a není, kdo by se mohl protiviti tvé vůli. Vţdyť jsou ti neznámi lidé rozličných národů, kam jsi s větší a větší slávou po krajích světa a tvé jméno zaznělo aţ k moři, jiţ se řídí všechna kníţata zemí tvými 57

NECHUTOVÁ, Jana: Latinská literatura českého středověku do roku 1400, Praha 2000, s. 79. HRDINA, Karel – TOMEK, Václav V. – BLÁHOVÁ, Marie: Pokračovatelé Kosmovy. Vydání 1. Praha: Svoboda, 1974, s. 142; Letopisy české 1196-1278, in: FRB II., ed. J. Emler, Praha 1874, s. 301. „Anno domini 1274 nobilis vir Borso recessit a rege, Amosa gratia regis sine culpa, aemulis ipsius ministra regi referentibus.“ 59 HRDINA, K. – TOMEK, V. V. – BLÁHOVÁ, M.: Pokračovatelé Kosmovy, s. 145; Letopisy české 1196-1278, in: FRB II., ed. J. Emler, Praha 1874, s. 302. „Eodem anno Vitkonides cum ingenti militka Ivetu malo recesserunt a rege, et multa mala per regnum Bohemiae pauperibus et claustralibus intulerunt, et eo tempore rex nimiţ zrum auxilio indigebat.“ 60 Příběhy Přemysla Otakara II., in: FRB II, ed. J. Emler, Praha 1874, s. 320. „… gui ab utero matris suae vocatus est rex aureus, …“ 61 NECHUTOVÁ, J.: Latinská literatura českého středověku do roku 1400, s. 80. 58

18

pokyny. I sám císař, bude-li toho zapotřebí, bude poslouchati tvých příkazů a státi na pomoc se štítem k tvé potřebě.“62 Tímto byla tedy zmařena příleţitost českého krále získat říšskou korunu. Hodnost nakonec po frankfurtské volbě získal zvolený král Rudolf z rodu Habsburků. Jeho volba nebyla Přemyslem uznána a vojenské sráţky, v nichţ oba králové chtěli dokázat svoji pravdu, na sebe nenechaly dlouho čekat. V této době jiţ neměl Přemysl tolik spojenců a naopak vliv římského krále rostl. Český král se tak tedy dočkal řady poráţek, jeţ byly ukončeny smírem, ovšem s náleţitými ústupky z české strany. Na územní nároky, které vznesl římský král Rudolf, Přemysl reagoval: „Zemi, kterých Rudolf ţádá zpátky, nikdy jest neměl, aniţ bude míti.“63 Zkázou panovníka je v análech označen moravský hejtman Milota z Dědic, vojevůdce českých vojsk v bitvě na Moravském poli a údajný zrádce krále, jeţ utekl z bojiště a tragický osud Přemysla tak zpečetil. Tento střet znamenal smrt pro mnoho vojáků nejen z českých zemí. „Mnoho urozenějších z Čech, Moravy a z Polska bylo od nich zajato, neboť byli obklíčeni ze všech stran a jako svině v chlívku zavřeni,…“64 O samotné smrti krále se příliš nespekuluje, naopak je zde dán prostor pro vlastní závěry vzhledem k neopodstatnění různých pověstí o Přemyslově skonu „…o zahynutí krále Otakara nemůţeme pověděti nic určitého, protoţe jedni tvrdí to, druzí ono, a tak v těchto četných rozporech jde mezi lidmi hlas, ţe zmizel mezi vojskem a jiţ se neobjevil.“65 Letopisy celkově jednoznačně odsuzují odboj vedený Vítkovci proti králi v době, kdy jejich podporu potřeboval a významnou měrou tak přispěli k jeho konečné poráţce.

62

Příběhy krále Přemysla Otakara II., in: FRB II, ed. J. Emler, Praha 1874, s. 326. „O rex invictissime et excellentissime, quis mortalit tuae potest in terris aequiparari potentiae! Deus in coelis regnat, tu in terris ex permissione eius, et ducibus et terrarum principibus dominaris, et non est, qui reostat tuae voluntati. Incognitae enim tibi sunt, ad quasi invitaris, diversarum Pentium nationes, et rerum dubius eventus. Sede in solio patrum tuorum; tlum regnum et potestas per climata undi famosius diktatur, et ad mare nomen tlum insonuit, iam et nutils tuis cuncti terrarum principes famulantur. Ipse etiam, si necesse fuerit, imperátor tuis parebit mandatis scuto et clypeo in auxilium tuae necessitatis.“ 63 Příběhy krále Přemysla Otakara II., in: FRB II, ed. J. Emler, Praha 1874, s. 327. „Terras, quasi Rudolfus repetit, nunquam possedit nec possidebit.“ 64 Příběhy Přemysla Otakara II., in: FRB II, ed. J. Emler, Praha 1874, s. 331. „Nobiliores vero multi Bohemiae, Moraviae et Poloniae capiuntur ab eis, circumdati ex omni parte et velut sues in stabulo conclusi.“ 65 HRDINA, K. – TOMEK, V. V. – BLÁHOVÁ, M.: Pokračovatelé Kosmovy, s. 149; Příběhy Přemysla Otakara II., in: FRB II, ed. J. Emler, Praha 1874, s. 332. „De interitu autem regis Otakari nihil certi dicere possumus, guia diversa dicunt, et sic multis haesitantibus vulgo proclamatur, quo infra exercitus delituit et amplius non comparuit.“

19

3.4.

Kronika Ţďárského kláštera

Své místo nalezlo téma Přemysla Otakara II. i v kronikách týkajících se církevních institucí. Z těchto klášterních sepsání potom vyniká historie mnicha Jindřicha Řezbáře o začátcích cisterciáckého kláštera ve Ţďáře s názvem Kronika Ţďárského kláštera. Dílo vzniklo nejspíše v roce 1300 a obsahuje mnoho cenných informací o postupném osidlování horního Posázaví v druhé polovině 13. století. Zároveň je také jediným dochovaným latinským historickým spisem sloţeným ve verších.66 Soustřeďuje se však především na počátky kláštera roku 1252, popisuje osudy jeho fundátorů a jen okrajově zmiňuje události, jeţ se týkají českých zemí jako celku. Samotného Přemysla vidí jako panovníka velkého a mocného, vůči němuţ se vzbouřila šlechta, ovšem více se k událostem nevyjadřuje ani je nijak nehodnotí. 67

3.5.

Jindřich Heimburský

Dílo z 13. století kronikáře Jindřicha Heimburského Chronica Bohemorum začíná příchodem křesťanství do českých zemí a jde aţ k roku 1300. Skladatel letopisu pocházel z Heimburka z Rakous a později přišel na Moravu. Kronika je psána stručným a věcným stylem, od 60. let 13. století jsou potom popisy obsáhlejší, zřejmě protoţe byl autor současníkem událostí.68 Jindřich je příznivcem českého krále i jeho blízkého přítele olomouckého biskupa Bruna ze Schauenburku, nad jehoţ smrtí roku 1281 vyjadřuje velký zármutek „Ó Moravo, která jsi nejprve se ztrátou krále Otakara přišla o jedno oko, měla jsi ještě k vidění druhé; nyní však obou zbavena, chvěješ se jakoby ve tmách. Naříkej tedy, ţe jsi takový o takový zrak oloupena.“69 V popisu samotné bitvy na Moravském poli autor vyzdvihuje účast především slovanských národů, jeţ za Přemysla Otakara II. bojovaly. „Král Otakar však měl ve svém vojsku kromě Poláků málo cizinců. A kdyţ se s nimi dal do bitvy a Češi a Moravané dali se na útěk, usmrcen byl, ó běda! Onen slavný král

66

NECHUTOVÁ, J.: Latinská literatura českého středověku do roku 1400, s. 85. LUDVÍKOVSKÝ, Jaroslav: Cronica domus Sarensis: maior et minor. 1. souborné vyd., Třebíč: Blok, 2003, 149 s. ISBN 8023904949; Letopisy źďárské, in: FRB II, ed. J. Emler, Praha 1874, s. 542. 68 NECHUTOVÁ, J.: Latinská literatura českého středověku do roku 1400, s. 87. 69 Letopisové Jindřicha Heimburského, in: FRB III, ed. J. Emler, Praha 1882, s. 318. „O Moravia amisso primo rege Ottakaro, quasi uno tuorum luminum evolso, adhuc lucem me in altero habere videbaris; nunc autem utroque orbata, quodainmodo in tenebras palpitare videris. Plange ergo, tantis t efore luminibus spoliatam.“ 67

20

Otakar s mnohými Poláky.“70 Náklonnost kronikáře k českému panovníkovi můţeme vycítit i z textu vztahujícímu se k osudnému roku 1278. „Neúnavně výrazem gest nes svědectví bolu. Slzy ať roní zrak, ať zaplaví obrysy tváře bledost, prsty ať pokřiví křeč, ať krvavě zbrotí útroby v nitru ţal a nářek ať bičuje nebe. Celá zahyneš smrtí; ta smrt však není jen jeho, nýbrţ tvá, ne jedna, leč smrti národa obraz. Ó pátku Venušin nešťastný, ó neblahá hvězdo! Den ten nocí ti byl a zhoubou Venuše sama.“71 Jindřich také vyzdvihuje královy zásluhy o mír, jeho moc a vojenské úspěchy. O postoji české šlechty k panovníkovi nám sice poskytuje jen velmi stručné informace, ale ani vnitřní problémy království nezastírá. Z tragického osudu Přemysla pak viní především českou šlechtu a v jeho smrti vidí i konec celého národa.72

3.6.

Dalimilova kronika

K nejdůleţitějším pramenům poskytujícím výpověď o posledních letech vlády Přemysla Otakara II. patří dílo 14. století, a sice Kronika tak řečeného Dalimila. Tato anonymní kronika je laděna značně vlastenecky a je dovedena do roku 1314. O jejím autorovi lze říci, ţe byl na svoji dobu vysoce vzdělaný, zřejmě šlechtic, případně duchovní. V úvodu kroniky sám uvádí, z jakých pramenů čerpal. Mimo různé pověsti to bylo pět kronik, boleslavská, praţská, břevnovská, katovická a vyšehradská. Identifikace těchto pramenů není dosud jednoznačná, ale dá se předpokládat, ţe autor znal a vyuţíval Kosmovy kroniky i jeho pokračovatelů. Dalimilovu kroniku ovšem můţeme vyuţívat jen opatrně a kriticky. Samotného Přemysla popisuje jako panovníka slavného, krásných mravů, štědrého, jenţ je vlídný k chudým, veselý a statečný. K počátkům vnitřních nepokojů je v kronice psáno, ţe roku 1264 vypukl v zemi velký hlad, jehoţ následkem zemřelo mnoho lidí, hlavně obyvatelé Plzně. Právě v této době český král začal zanedbávat své

70

Letopisové Jindřicha Heimburského, in: FRB III, ed. J. Emler, Praha 1882, s. 316. „Rex autem Ottakarus in exercitu suo duxit patos hospites, preter Polonos. Congressus autem ipsis in prelium, fugientibus Behemis et Moravis, heu occisus est ille magnificus rex Ottakarus cum multis Polonis.“ 71 TENOROVÁ, Dagmar: Letopisy Jindřicha Heimburského k roku 1278, in: Sestra Múza. Usp. A. Vidmanová, Praha 1990; Letopisové Jindřicha Heimburského, in: FRB III, ed. J. Emler, Praha 1882, s. 316. „Indefessa modo gestu testare dolorem; Exudent oculi lacrimas, exterminet ora Pallor, connodet digitos tortura, cruentet Interiora dolor et verberet ethera clamor. Tota peris ex morte sua; mors non fuit cius, Set tua, non sola, set puplica mores ymago. O Veneris lacrimoso dies! o sydus barum! Illa dies tibi nox fuit, et Venus illa venenum.“ 72 BLÁHOVÁ, Marie: Obraz Přemysla Otakara II. v českém středověkém dějepisectví, in: Českorakouské vztahy ve 13. století, Praha 1998, s. 154.

21

povinnosti vůči obyvatelům českých zemí a v dvorských úřadech začal preferovat Němce. „Potom král počě o svých netbati, města i vsi počě Němcóm dávati. Němcóv sě je zdiú hraditi, pánóm poče násilé činiti.“73 Rovněţ se dle kroniky král dopouštěl násilí na české šlechtě tím, ţe jí odnímal hrady a statky, zde vystupují do popředí především neoprávněné zásahy proti Vítkovcům. „Své vládařě na Vitkovicě spusti, násilé jiným pánóm činiti přepusti. Pro to sě páni někteří rozhněvachu, Rudolta, krále říšského, na-ň pozvachu, řkúc: „Lépe jesť dědinu pustu jmieti, neţ Němci budú královým kázaním drţěti.“74 Vítkovci pak následně kritizovali Přemyslovu příchylnost k Němcům spojovanou s městy, nespravedlivé zábory majetku a kruté tresty. Na základě těchto výtek mělo panstvo legitimní právo k odporu a země zosobněná šlechtickou obcí se tak jen bránila panovníkovi, který nedodrţoval zděděné konvence. Ve skutečnosti, ale král chtěl zbrzdit další růst panských hradů a zamezit nárůstu jejich majetků budováním vlastních mocenských sfér opřených o síť klášterů, královských měst a hradů. Spornými majetky mezi králem a rodem byli především Hradiště, Budějovice a Hluboká. Po panském odboji roku 1276 Dalimil sleduje osudy hlavního aktéra Záviše z Falkenštena, jeţ byl vypuzen z českého království, a následné majetkové postihy šlechty, které se dotýkaly nejvýznamnějších rodů. „Závišiu, výborného rytieřě, ze země vypudi, Vitkovicě s Úščského hradovišče zapudi. Budivojovicě otje Čiečovi, Poděbrady Vilémovi. Kladsko otje Zvieřětickým a Lúně Ţirotinským.“75 Tímto se dostáváme aţ ke konečné bitvě, kde údajně v její předvečer měl Záviš zájem na smíření s králem. „Kdyţ za jutra juţ boj chtiechu vzieti, Závišě káza královi povědieti, chtěl-li by mu milostiv býti, chtěl by mu za jutra uţitečně poslúţiti“. Přemysl však nabídku odmítl. „Neţ bych to učinil, raději sě dám zabiti.“76 Dalimilova kronika prezentuje názory šlechty, kterou povaţuje za nejvýznamnější sloţku společnosti vítající panovníka, jenţ však domácí šlechtu musí respektovat. V jako takové je ukázána i králova stinná stránka na rozdíl od většiny předešlých pramenů, přičemţ byl kronikář také přesvědčen o odpovědnosti panovníka za osud celé země a národa. Mladý Přemysl je sice popsán jako panovník krásných mravů, ovšem později začal zanedbávat své povinnosti. Dalimil zde vyjadřuje rozpaky nad Přemyslovou nesmlouvavou vládou v Rakousích a alpských zemích a z konečné

73

Dalimilova kronika, in: FRB III, ed. J. Emler, Praha 1882, s. 192. Dalimilova kronika, in: FRB III, ed. J. Emler, Praha 1882, s. 192. 75 Dalimilova kronika, in: FRB III, ed. J. Emler, Praha 1882, s. 193-194. 76 Dalimilova kronika, in: FRB III, ed. J. Emler, Praha 1882, s. 195. 74

22

tragédie je tak viněn sám král, přičemţ se šlechtickému odboji dostává jistého ospravedlnění.

3.7.

Zbraslavská kronika

Hlavním zdrojem informací o posledních Přemyslovcích a o konci jejich dynastie je pak Zbraslavská kronika. Tato latinská kronika vznikla v rozmezí let 1305– 1339 v cisterciáckém klášteře ve Zbraslavi a jejími autory jsou dva místní opati německého původu Ota Zbraslavský a Petr Ţitavský. Petr navazuje na svého předchůdce Otu roku 1314, opustil jeho koncepci pouhé klášterní kroniky a připojil i události celého českého království. Své vyprávění končí roku 1338, přičemţ se neomezuje jen na popisy událostí, ale komentuje je a to často moralistně a emocionálně.77 Dílo je jistou oslavou dynastie Přemyslovců a nového vládnoucího rodu Lucemburků. Ve svých někdy idealizovaných výpovědích se kronika stává jistým protikladem ke kritičnosti Dalimila. Do jaké míry však věřit Petru Ţitavskému, druhému z tvůrců kroniky? Řídil se idealizovaným vzorcem nanejvýš zboţného panovníka anebo jsou jeho profily v zásadě důvěryhodné? Jednoty v názorech není a nebude.78 Přemyslu Otakaru II. se kronika věnuje v sedmi kapitolách, vystupuje zde jako mocný a zdatný panovník. Celkově je v kronice osoba panovníka značně idealizována, o čemţ svědčí i motiv králova rozvodu s Markétou Babenberskou, a sice péče o blaho státu. Právě tato událost měla dle Otakara Štýrského za následek ztrátu důvěry rakouských pánů v krále a částečně i ochlazení vztahů s papeţem. Zbraslavská kronika mimo jiné vyzdvihuje i Přemyslovu budovatelskou činnost ať uţ ve sféře světské nebo církevní. V mnoha pramenech je tato činnost však vykládána jako cílený zásah do sfér vlivu české šlechty. Jako příklad za všechny zmiňme alespoň zaloţení kláštera Zlaté Koruny roku 1268. „Mezi ostatními Bohu milými prvotinami svých činů zaloţil ku poctě Boha a jeho rodičky Marie, blahoslavené Panny, u bavorských hranic klášter cisterciáckého řádu a dal mu jméno U Svaté Koruny a věnoval mu i daroval hojné statky svého království.“79 Král je rovněţ prezentován jako ten, komu se národy bez

77

NECHUTOVÁ, J.: Latinská literatura českého středověku do roku 1400, s. 134. ŢEMLIČKA, Josef: Přemysl Otakar II. Král na rozhraní věků, Praha 2011, s. 28-29. 79 FIALA, Z. – HEŘMANSKÝ, F. – MERTLÍK, R.: Zbraslavská kronika, s. 33; Petra Ţitavského kronika Zbraslavská, in: FRB IV, ed. J. Emler, Praha 1884, s. 10. „Inter cetera autem operum suorum deo adepta primordia ad honorem dei, sueque genitricis Marie glorioseque virginis monasterium Cisterciensis ordinis 78

23

většího odporu podvolovaly a mohl tak územně rozšiřovat svoji „říši“ nebo získávat spojence. Velkého vlivu nabyl Přemysl také díky rozpolcenosti v samotné Říši, která neměla jednoho silného vládce, jenţ by ji zaštiťoval a působil jako autorita pro ostatní vládce, včetně českého krále. Přes vývoj na domácí i zahraniční půdě se potom dostáváme k jiţ tolikrát zmíněné bitvě na Moravském poli, kde nalezl svůj osud nejen Přemysl Otakar II., ale i mnoho dalších, však méně významných osob. Zda stála za tragédií českého krále zrada českých pánů, je v kronice jasně podané bez jakýchkoliv omluv pro konání šlechticů, jeţ dle středověkých tradic měli po boku svého krále bojovat aţ do konce, případně poloţit vlastní ţivot. Mnozí z nich však hledali záchranu v útěku a hanebně krále opustili. Přemysl tak bojuje do posledního dechu jako pravý rytíř uprostřed nepřátel jen s hrstkou věrných. Také rozloučení kronikáře s panovníkem je pojato značně pochmurně. „Národe na hlavu padlý, jeţ klesáš v největší bídě poraţen, sám jiţ hyneš - a bez krále zaslouţíš zajít. Více já tobě neţ sudbě, víc tobě neţ smrti já kladu za vinu královu zhoubu. Vţdyť krutěji nechals ho zemřít, neţ by ho nepřítel nechal, neb od něho dovedls prchnout. Proto tak rychle král zhynul. Ó, přej mu svých radostí, Kriste, v nebesích po boku svém. Dej radost mu na věky věkův. Amen.“80 Kronika celkově vykresluje Přemysla jako ideálního panovníka, jenţ se zaslouţil o zavedení rytířských turnajů do českých zemí, ale vnitřní konflikty záměrně opomíjí. Ze smrti krále potom viní českou šlechtu, která panovníka na bojišti opustila.

3.8.

Přemyslovská tradice v době lucemburské

Otakarovská doba nalezla svůj ohlas i u kronikářů Lucemburka Karla IV., který vystupoval jako šiřitel přemyslovské tradice, coţ se také projevilo v dílech vzniklých v jeho době. Nosnými prvky jsou zde Přemysl Oráč, bájný zakladatel rodu, a sv. Václav jako ochránce české země. Samotné úsilí o posun ústředí Římské říše na Východ se odvolávalo právě na velkomoravskou a cyrilometodějskou tradici, Přemyslovci tak byli

circa metas Bauarie fundavit, cui nomen ad Sanctam Coronam imposuit et largas sibi possessiones sui regni contulit et donavit.“ 80 FIALA, Z. – HEŘMANSKÝ, F. – MERTLÍK, R.: Zbraslavská kronika, s. 40; Petra Ţitavského kronika Zbraslavská, in: FRB IV, ed. J. Emler, Praha 1884, s. 14. „O gens stulta nimis, iam iam succumbis in imis, Iam prostrata peris, sine rege subire mereris. Plus tibi Guam sorti, tibi plus, minus imputo morti. Principis interitum, a quo fugisti et eum Hoste untique crudelior succumbere permisisti. Sic cito rex iste periit, cui gaudia, Christe, Tecum procura, nec in sternum peritura. Amen.“

24

právoplatnými dědici Velkomoravské říše, dle legendy o křtu Bořivoje, děda sv. Václava, Metodějem.81 Mezi prvními uvádím Kroniku Františka praţského, praţského duchovního, jenţ byl tímto úkolem pověřen od biskupa Jana IV. z Draţic. V zápisech do roku 1337 autor přebíral celé pasáţe z Kroniky Petra Ţitavského.82 Mimo jiné zde můţeme nalézt i pověst o obvinění krále Přemysla z neplodnosti od jeho manţelky Markéty Babenberské. „A ačkoli řečená Markéta byla neplodná, připisovala hanbu neplodnosti králi, tvrdíc, ţe je neplodným proto, ţe se narodil na den sv. Petra. Král však řekl: Dej mi jednu ze svých dívek a do roka s ní zplodím chlapce, s čímţ královna souhlasila. Král si pak vybral mezi ostatními dívkami od dvora jednu, která byla ostříhaná po „muţsku“ a proto se obecně nazývala Palceřík a zplodil s ní v prvním roce syna jménem Mikuláš a potom několik dcer. Tento syn, kdyţ dospěl, se stal vévodou opavským.“83 Co se potom týče posledních dnů českého krále a osudné bitvy předkládá nám autor popis králova útěku. V dalším z děl doby Karla IV. v Kronice Přibíka Pulkavy se naopak seznamujeme s osudy Otakara, jeţ slouţí jako příklad destruktivního působení nespolehlivého českého panstva. Pulkava byl mistrem svobodných umění, ředitelem školy u sv. Jiljí a farářem v Chudenicích. Na jeho díle má značný podíl sám panovník Karel IV. a kronika postihuje období od babylonské věţe po rok 1330.84 V otázce vztahu Přemysla a nobility se potom staví proti tvrzení Dalimilovy kroniky. Právě nobilita se v dobách nejvyšší potřeby k vlastnímu panovníkovi otočila zády a pátý český král se tak stal obětí šlechtické nenávisti, jeţ měla za následek Přemyslův pád.85 „Protoţe svého hejtmana Milotu z ničeho špatného nepodezíral, určil a přikázal mu, aby s lidmi jemu svěřenými bojoval proti nepříteli na jedné straně vojska. A tak,

81

DOLEŢALOVÁ, Eva: Přemyslovská tradice v lucemburské době, in: Přemylsovci. Budování českého státu, edd. P. Sommer, D. Třeštík, J. Ţemlička, Praha 2009, s. 530-540; také KOFRÁNKOVÁ, Václava: Zlatý věk krále Otakara. Přemysl Otakar II. v kronikářství doby Karlovy a Historii české Eneáše Silvia Piccolominiho, in: Lesk královského majestátu ve středověku, Praha – Litomyšl 2005, s. 319-329. 82 NECHUTOVÁ, J.: Latinská literatura českého středověku do roku 1400, s. 137. 83 Kronika Františka Praţského, in: FRB IV, ed. J. Emler, Praha 1884, s. 351. „Et quia predicta Margaretha sterilis fuit et ipsa obprobrium sterilitatis regi ascripsit, asserens ipsum propter hoc sterilem, guia natus in die sancti Petri fuisset. Rex vero ait: Da michi unam de virginibus tuis et infra annum ex ea puerum generabo, cui regina prebuit assensum. Rex vero inter ceteras virgines familiares unam elegit, gue habebat tonsuram virilem et ideo Palczierzik vulgariter vocabatur, et generalit ex ea primo anno filium nomine Nicolaum et postea filias plures, qui quidem Filip etate adveniente dux Opauie fuit factus.“ 84 NECHUTOVÁ, J.: Latinská literatura českého středověku do roku 1400, s. 140. 85 Kronika Pulkavova, in: FRB V, ed. J. Emler, Praha 1893, s. 160-165.

25

důvěřuje ve vítězství, rozestavil šiky a vyrazil do nešťastné bitvy. Jakmile se se svým houfem statečně postavil na odpor šiku nepřátel a sváděl rozhodný boj, jiţ zmíněný zrádce Milota se se všemi svými bojovníky vyhnul bitvě, a započnuv zrádně na všechna dobrodiní a na věrnost, za neţ měl být svému pánu zavázán, svého krále v takovéto rozhodné chvíli opustil. Začala tedy tvrdá a veliká bitva; mnozí bázlivým útěkem hanebně prchli od krále, mnozí věrně setrvali a zhynuli mečem, mnozí byli zajati.“86 Nejkritičtěji se však k osobě krále Přemysla staví Neplachova kronika sepsána opatem benediktýnského kláštera v Opatově. Toto dílo stojí na základě posloupnosti císařů a papeţů, k níţ jsou poté připojeny výtahy z českých kronik a vlastní zprávy kronikáře. Podobně jako v Dalimilovi jsou i zde králi přisuzovány křivdy, jichţ se dopustil na české šlechtě. Rovněţ je mu v díle vyčítáno, ţe nevyšel vstříc císaři v jeho poţadavcích a uvedl tak svoji zem do války, jeţ se významně vepsala do českých dějin.87 Otázkou ovšem zůstává, do jaké míry si český král, doposud zvyklý na své výsostné postavení v rámci Říše, měl nechat líbit zásahy římského krále do autonomie českých zemí. Pokud by skutečně vyšel císaři vstříc a podvolil se jeho nárokům, které podle Přemysla neměli ţádného oprávnění, ušetřil by sice zemi války, ovšem za cenu ztráty všeho, co za dobu své vlády budoval. Takováto potupa pro krále zastávajícího rytířské hodnoty nebyla moţná. Rozhodnutí neustoupit a za své cíle případně poloţit i ţivot, tak bylo dle Přemysla tím jediným správným. Dalším, kdo odsuzuje některé panovníkovy charakterové vlastnosti, je i Kronika Marignoly. Františkán Jan Marignola pocházel z florentské šlechtické rodiny a v 50. letech byl povolán Karlem IV. do českých zemí.88 V některých místech kroniky jsou vloţeny vzpomínky na autorovy cesty po východní Asii, které se staly vzácným pramenem k poznávání zeměpisných poměrů. České dějiny jsou jen částí díla, přičemţ jejich znalost je dosti chatrná. Marignola čerpal především z Kosmy a jeho pokračovatelů. Osobnost Přemysla je potom vykreslena, jako vládce bohatý, mocný a 86

BLÁHOVÁ, Marie: Přibík z Radenína, řečený Pulkava. Kronika česká, in: Kroniky doby Karla IV., Praha 1987, s. 373; Kronika Pulkavova, in: FRB V, s. 164. „gui nondum advenerant, nullatenus expectata, belli se committens eventibus, nec malum de Milota, capitaneo suo, suspicatus et confisus de victoria Praio se audacter ingessit. Tandemque congrediuntur exercitus et hinc inde bellum committunt, sed prostor ille Milota beneficiorum immemor declinans cum suis, regem suum in hoc belli discrimine dereliguit. Fit ergo pugne durum certamen, quibusdam Boemis cadentibus, guibusdam vero fugientibus a domino suo rege.“ 87 Neplacha, opata opatovského krátká Kronika římská a česká, in: FRB III, ed. J. Emler, Praha 1882, s. 475-477. 88 NECHUTOVÁ, J.: Latinská literatura českého středověku do roku 1400, s. 139.

26

velmi pyšný, za coţ právem zasluhuje trest v podobě vnitřního rozpolcení vlastní říše, klesajícího vlivu panovníka a následného, leč rytířského konce.89 Hlavními prameny pro kronikáře tohoto období byly jiţ zmíněné Zbraslavská kronika, Dalimilova kronika, Kosmas a jeho pokračovatelé. Právě na jejich základě přebírají díla autorů doby Karla IV. i některé omyly a názory svých předchůdců. Na základě předešlého obrazu v narativních pramenech je jasné, ţe středověkým autorům nelze přistupovat s jediným univerzálním hodnocením. Současníci událostí panovníka chválili a jeho problémy ve vnitřní politice nijak nezdůrazňovali, stejně jako neúspěchy, jeţ spíše zastírali, s výjimkou Otakara Štýrského. Také následující generace z církevního prostředí krále opěvovaly, ale jiţ připouštěly i některé jeho chyby. Více kritiky se pak Přemyslovi dostává aţ od Dalimila, který zastává pohled šlechty viněné ze smrti krále a chtěl tak její postup ospravedlnit. Výtky vůči králi dodává i kronikář Karla IV. Neplach, naopak Pulkava se v přístupu k Přemyslovi snaţí o jistou objektivitu. Vidíme tedy, ţe postoje kronikářů závisejí nejen na jejich vzdělání a uţitých pramenech, ale i na prostředí z něhoţ pocházejí a na časovém odstupu od událostí. Podstatný je rovněţ i účel, jemuţ měly kroniky slouţit, a prostředí, pro něţ byly určeny.90

89

Kronika Jana z Marignoly, in: FRB III, ed. J. Emler, Praha 1882, s. 572-575. BLÁHOVÁ, Marie: Obraz Přemysla Otakara II. v českém středověkém dějepisectví, in: Českorakouské vztahy ve 13. století, Praha 1998, s. 162. 90

27

4. Závěrem Podle obrazu předešlých kapitol byl pro konečný osud „říše“ Přemysla Otakara II. rozhodující právě jeho postoj ke šlechtě a naopak postoj šlechty ke králi. Kroniky vztahující se k tomuto období nám sice podávají někdy aţ romantická zpracování událostí, jeţ byly v období vlády Přemysla zásadní, přesto však nemůţeme jejich přínos informací opomíjet. Pod nánosem nepravdivých a přikrášlených zpráv se mnohdy skrývá pravdivé jádro, které se jiţ nejednomu modernímu autorovi podařilo očistit. Postupně tak získáváme ucelenější pohled na období vlády Přemysla Otakara II. bez stavovských, národnostních, či jiných předsudků. Stěţejními prameny jsou především Dalimilova kronika a v opozici vůči ní Zbraslavská kronika. Z pramenů, ze kterých Dalimil čerpal, ale přebírá i omyly a chyby. Z tohoto hlediska je Zbraslavská kronika spolehlivější. Ovšem její značná idealizace panovníka rovněţ skýtá svá úskalí. Jejich protiklad není jen ve výkladu vztahu šlechty a krále, ale i v odlišnosti prostředí, ze kterého obě díla pocházejí, coţ se značně projevuje ve výsledném postoji k událostem posledních let vlády Přemysla Otakara II. Dalimil, podobně jako Otakar Štýrský, vidí v Přemyslovi nepřítele nobility, který úmyslně omezuje její práva. Na základě této nespravedlnosti je potom šlechta oprávněna vůči panovníkovi vystoupit. Naopak je tomu u Petra Ţitavského nebo Jindřicha Heimburského, kde je postoj nobility bez pardonu odsouzen a Přemysl vystupuje jako oběť její zlovůle. V průběhu 13. století se šlechta vyhraňovala vůči jiným stavům a zeměpánovi, kde král zastupoval obecnou vládu a byl symbolem a garantem státní integrity. Jako jedinci sice záviseli na kníţeti, ovšem na druhé straně tvořili sílu schopnou hrát roli smírčího garanta politických dohod. K nejvýznamnějším velmoţům na dvoře Přemysla patřili zástupci rodů Vítkovců, Ronovců a Hrabišiců (Vok z Roţmberka, Smil z Lichtenburka a Boreš z Rýzmburka). Nově vznikající pozemková šlechta s rostoucí mocí touţila i po větším podílu na politickém dění říše a unikala z kníţecí patronace cestou rozvoje vlastních sídel. To však bylo pro Přemysla nemyslitelné a právě jeho revindikační zásahy vůči nobilitě jsou hodnoceny narativními prameny. Oblastně byly třecími místy mezi Přemyslem a šlechtou jiţní Čechy (Vítkovci), severní Čechy (Ronovci), Poděbrady, Čáslavsko a Kladsko. Ve vztahu k Rýzmburkům se stal

28

zásadním spor o rodovou nekropoli rodu osecký klášter.91 Zde však na otázku, čí jsou hrady v pohraničí a v oblasti kultivované šlechtou na prvotně královské půdě, nalézají kronikáři protichůdné odpovědi. Dalimil tedy královu revindikační činnost bere jako neoprávněnou, naopak Petrem Ţitavským je prezentována jako výsostné právo panovníka chránícího tak svoji zemi před vnějšími nepřáteli. Právě k těmto „nespravedlivým“ záborům šlechtického majetku se vyjadřuje i Josef Šusta a výsledek jeho práce ukazuje, ţe skutečnost se má poněkud odlišně. Po poráţce panského odboje se Přemysl zmocnil Jindřichova Hradce, avšak Oldřichu z Hradce přiřkl vesnici Buk. Dalšími příklady pokut udělených králem bylo odnětí Budějovic Čéčovi, které však jiţ roku 1265 byly krále.92 Poté ještě roku 1268 Čéč svědčí na královské listině a nelze ho tedy pokládat za povstalce roku 1276, kam ho zařadil Dalimil.93 Stejné stanovisko zaujímá i Šimák, který je toho názoru, ţe pokud král zabral majetek některého z rodů, jistě jim poskytl náhradu.94 Dalimil se také s despektem vyjadřuje k měšťanům, a zejména pak k Němcům. Jako takový si cení těch českých panovníků, kteří se stavěli negativně k německému ţivlu a naopak. Proti tomuto nařčení se však staví Šusta, který poukazuje na nové bádání, kde je Dalimilem popisovaná krutost Přemysla jen vybájená a nadsazená. Královský dvůr totiţ měl internacionální charakter a do Čech i na Moravu přicházeli němečtí kolonisté. Sama česká šlechta udrţovala s německou čilé styky a stejně tak byly v tomto období oblíbené německé názvy hradů.95 Po volbě Rudolfa Habsburského roku 1274 římským králem narůstaly nepokoje také v alpských oblastech Přemyslova území. Panovníkův „tyranský“ postoj vůči místní šlechtě líčí poněkud příliš kriticky Štýrská kronika. Přemysl, který pak byl po Rudolfově označení za nepřítele Říše zbaven vlády a jeho poddaní vyzváni k neposlušnosti, ztrácel sympatie německých kníţat, šlechty i měst. Naopak Rudolfova hvězda začala strmě stoupat vzhůru a v očích Otakara Štýrského tak stojí vůči českému králi i jako morální protiklad. Český panský odboj roku 1276 tak skvěle vyuţil Přemyslovu zaměstnanost v bojích s Rudolfem. Nutno však zdůraznit, ţe řada českých panských rodů zůstala svému králi v době odboje věrna, například páni z Janovic, 91

ŢEMLIČKA, Josef: Přemysl Otakar II. Král na rozhraní věků, Praha 2011, s. 167 a 209. RBM II, (1253-1278), ed. J. Emler, č. 475; Více ŠUSTA, Josef: O pokutování některých pánů českých roku 1276, ČČH, 1896, s. 203-205. 93 RBM II, (1253-1278), ed. J. Emler, č. 608. 94 ŠIMÁK, Josef V.: Boreš z Rýzmburka, ČSPSČ, 1923, s. 44-51. 95 ŠUSTA, Josef: České dějiny II. 1. Soumrak Přemyslovců a jejich dědictví, Praha 1935, s. 216-230. 92

29

Bavoři ze Strakonic, kteří tak tvořili trvalou a pevnou oporu vladařova trůnu.96 Přemysl tedy byl nucen uzavřít s římským králem ve Vídni roku 1276 mír, v němţ se zavázal, „ţe vrátí milost poddaným, kteří za války stáli proti němu a do smrti jim nebude ţádnou vinu ve zlém vzpomínati, ale s výhradou, ţe kdyby se později provinili, tu proti nim nejinak zakročíme neţ proti jiným našim poddaným dle řádů a zvyků království.“97 Co mělo být mírem, se však jevilo jen krátkým příměřím a ve svém jádru dosti neupřímným, jeţ se počátkem roku 1277 změnilo v novou válku.98 Český král si totiţ takovýto zásah do autonomie svého království nehodlal nechat líbit a potrestání odbojných pánů vzal do vlastních rukou nehledě na sliby, k nimţ se zavázal. Podle Ţemličky však ani Vítkovci nechtěli včlenit drţavy přímo do Říše, přičemţ byl jejich postup pouze obranou proti králově nespravedlnosti. K účelovému spojení s Rudolfem Habsburským tak sáhli, aţ kdyţ Přemysl roku 1277 zahájil proti rodu odvetu.99 Tento postoj české nobility vůči panovníkovi je rovněţ kronikáři vykládán odlišně. Na jedné straně stojí obhájci práv panských rodů, jeţ král odmítal respektovat a na druhé pak kritikové „zrady“ Miloty z Dědic a postoje českého panstva. V narativních pramenech je strana práva šlechty zastoupena Dalimilovou kronikou naopak v opozici vůči ní a stranící tak králi je Kronika Zbraslavská. Obě díla se snaţí obhájit pohnutky svých reprezentantů pravdy a podloţit je fakty svědčícími v jejich prospěch. Co se potom týče konečné bitvy na Moravském poli roku 1278, byla snad Přemyslova výprava odsouzena k neúspěchu, jak ho známe dnes? V Přemyslův neprospěch mimo jiné hrála také skutečnost, ţe ještě nedozněly zvuky panského odboje a šlechta tedy netáhla do boje s nadšením. Ani v případě vítězství by mnoho nezískali. Tak ani tváří v tvář nepříteli ze sebe nevydali vše, jak ţádal mrav a zvyky. Nedá se však vyloučit ani selhání v podobě zrady ať uţ v neochotě bojovat nebo všeobecně známém útěku Miloty z Dědic. Jako důvod jeho zrady středověké kroniky uvádějí uvěznění rakouského zemského sudího roku 1265 Oty z Maissau, Beneše z Rýzmburka a Miloty z Dědic, přičemţ první dva jmenované čekala smrt. Milota z Dědic však na rozdíl od bratra Beneše smrti uniká a král jej pověřuje důleţitými státnickými úkoly.100 Zde vyvstává otázka moderní historiografie, zda byla tato milost jakousi formou ústupku 96

KUTHAN, J.: Přemysl Otakar II., s. 270. CDB V. 2. (1253-1278), edd. J. Šebánek et S. Dušková, Praha 1974-1982, č. 846, s. 558-562. 98 ŠUSTA, J.: České dějiny II., s. 232. 99 ŢEMLIČKA, Josef: Přemysl Otakar II. Král na rozhraní věků, Praha 2011, s. 431-434. 100 KUTHAN, J.: Přemysl Otakar II., s. 21. 97

30

z královy strany za unáhlený trest, který udělil bratrovi? Jisté je, ţe ani pro očistění krutosti trestu by král jistě do svého blízkého okolí nevpustil člověka, kterému by nemohl plně důvěřovat. I přes snahu moderních historiků zbavit Milotu nepravdivého nařčení je se zkázou Přemysla stále ještě spojován. Ať uţ budeme s touto informací souhlasit, či nikoli, konečný útok z boku znamenal obrat v bitvě na Moravském poli, jenţ byl podpořen výkřiky prchajících, strachem o ţivot a útěkem tělesné ochranky krále. Všechny tyto skutečnosti hrající v neprospěch českého panovníka byly ještě posíleny jeho zoufalou tvrdohlavostí nevyklízet bojiště. Na straně českého krále stáli Čechové, Moravané, spojenci z Polska, Pomořan, Saska, Míšeňska, naproti tomu na stranu Rudolfa se postavili páni z Porýní, Frank, Švábska, král Uhrů, ale podpora říšských kníţat byla malá.101 Konečná bitva na Moravském poli pak vstoupila do historie jako velká sráţka vrcholícího středověku i svými politickými důsledky. Jako taková se zapsala do našeho povědomí díky popisům řady pramenů, které události dodávají na značné romantičnosti i nejrozmanitějšími příčinami, jeţ bitvě předcházely uváděné moderní historiografií. Jedním z nejdůleţitějších důvodů však zůstává, v popředí všech historických prací vztahujících se k tématu, situace na domácí půdě v podobě revindikačních kroků krále a jeho následné sráţky s panstvem, kde se král marně snaţil zpomalit vývoj, který obecně přál nástupu šlechty „…to byla vnitřní šlechtická fronda, která ochromila královy síly…“102 Samotná smrt Přemysla je skryta pod rouškou tajemství. V kronikách je zabit vlastními lidmi, uherským králem Ladislavem, ale dokonce i Rudolfem Habsburským. Nalezneme také zprávy od úkladné vraţdy Bertoldem z Emmerbergu, přes legendu, ţe nezemřel, ale zmizel, aţ po líčení, jak byl strţen z koně, několika ranami zabit a okraden o zbroj. Tyto výklady jsou sice mnohdy barvitější a čtivější neţ popisy moderních historiků, avšak pozbývají na reálnosti. Čí rukou tedy Přemysl zemřel, nám zůstane navţdy skryto. Ovšem dalo by se říct, ţe spolu s Přemyslem na Moravském poli na několik let umírá i sláva Českého království. Jeho smrt jako by tak ohlašovala nástup jiné doby spojené jiţ s mladším středověkem.103

101

ŢEMLIČKA, J.: Přemysl Otakar II. Král na rozhraní věků, s. 457. SEIBT, Ferdinand: Lesk a bída středověku, Praha 2000, s. 258. 103 ŢEMLIČKA, J.: Přemysl Otakar II. Král na rozhraní věků, s. 494. 102

31

Seznam uţitých zkratek CDB – Codex diplomaticus et epistolaris regni Bohemiae ČČH – Český časopis historický FRB – Fontes rerum Bohemicarum MGH – Monumenta Germaniae historica RBM - Regesta diplomatica nec non epistolaria Bohemiae et Moraviae

32

Seznam pramenů a literatury Prameny: Codex diplomaticus et epistolaris regni Bohemiae V. 2. (1253-1278), edd. J. Šebánek et S. Dušková, Praha 1974-1982. Cronica Domus Sarensis, vydal J. Ludvíkovský, přeloţil R. Mertlík, Brno 1964. Dalimilova kronika, in: Fontes rerum Bohemicarum III, ed. J Emler, Praha 1882, s. 185196. Kronika Františka Praţského, in: Fontes rerum Bohemicarum IV, ed. J Emler, Praha 1884, s. 351-354. Kronika Jana z Marignoly, in: Fontes rerum Bohemicarum III, ed. J Emler, Praha 1882. Kronika Pulkavova, in: Fontes rerum Bohemicarum V, ed. J Emler, Praha 1893, s. 1326. 487-604. Letopisy české 1196-1278, in: Fontes rerum Bohemicarum II., ed. J. Emler, Praha 1874. Letopisové Jindřicha Heimburského, in: Fontes rerum Bohemicarum III, ed. J. Emler, Praha 1882, s. 313-318. Letopisy ţďárské, in: Fontes rerum Bohemicarum II, ed. J. Emler, Praha 1874. Neplacha, opata opatovského, krátká kronika římská a česká, in: Fontes rerum Bohemicarum III, ed. J Emler, Praha 1882, s. 451-484. Ottokars östereichische Reimchronik, Monumenta Germaniae historica, Deutsche Chroniken 5/1-2, ed. J. Seemüller, Hannoverae 1890. Petra Ţitavského kronika Zbraslavská, in: Fontes rerum Bohemicarum IV, ed. J Emler, Praha 1884. Příběhy Přemysla Otakara II., in: Fontes rerum Bohemicarum II, ed. J. Emler, Praha 1874, s. 308-335. Regesta diplomatica nec non epistolaria Bohemiae et Moraviae II. (1253-1310), ed. J. Emler, Praha 1954.

33

Literatura: BÁRTA, Stanislav: Bruno ze Schaumburka a jeho role v politice Přemysla Otakara II., in: L. Jan – J. Kacetl a kol., Pocta králi, Brno – Znojmo 2010, s. 73-79. BLÁHOVÁ, Marie: Druhé pokračování Kosmovo, Sborník historický 21, 1974, s. 5-39. BLÁHOVÁ, Marie: Obraz Přemysla Otakara II. v českém středověkém dějepisectví, in: Česko-rakouské vztahy ve 13. století, Praha 1998, s. 145-162. BLÁHOVÁ, Marie: Písemná kultura přemyslovských Čech, in: Přemyslovci. Budování českého státu, edd. P. Sommer, D. Třeštík, J. Ţemlička, Praha 2009, s. 508-530. BLÁHOVÁ, Marie: Přibík z Radenína, řečený Pulkava. Kronika česká, in: Kroniky doby Karla IV., Praha 1987. DOLEŢALOVÁ, Eva: Přemyslovská tradice v lucemburské době, in: Přemylsovci. Budování českého státu, edd. P. Sommer, D. Třeštík, J. Ţemlička, Praha 2009, s. 530540. DVOŘÁČKOVÁ-MALÁ, Dana: Panovnický dvůr ve středověku. Struktura, prostor a reprezentace, in: Dvory a rezidence ve středověku II., edd. D. Dvořáčková-Malá – J. Zelenka, Praha 2008, s. 11-37. FIALA, Zdeněk: Přemyslovské Čechy. Český stát a společnost v letech 995-1310, 2.vyd., Praha 1975. FIALA, Zdeněk – HEŘMANSKÝ, František – MERTLÍK, Rudolf: Zbraslavská kronika, Praha: Svoboda, 1976. HRDINA, Karel – TOMEK, Václav V. – BLÁHOVÁ, Marie: Pokračovatelé Kosmovy. Vydání 1. Praha: Svoboda, 1974

34

JAN, Libor: Budování monarchie českých Přemyslovců, in: M. Wihoda, L. Reitinger a kol., Proměna středovýchodní Evropy raného a vrcholného středověku, Brno 2010, s. 117-136. JAN, Libor: Domácí šlechtická opozice a přemyslovští králové 13. věku, in: Rituál smíření. Konflikt a jeho řešení ve středověku, Brno 2008, s. 85-100. JAN, Libor: Zvěst o věrné sluţbě a mýtu o zradě Miloty z Dědic, in: L. Jan – J. Kacelt a kol., Pocta králi, Brno – Znojmo 2010, s. 93-103. KOFRÁNKOVÁ, Václava: Zlatý věk krále Otakara. Přemysl Otakar II. v kronikářství doby Karlovy a Historii české Eneáše Silvia Piccolominiho, in: Lesk královského majestátu ve středověku, Praha – Litomyšl 2005, s. 319-329. KUTHAN, Jiří: Přemysl Otakar II. Král ţelezný a zlatý. Král zakladatel a mecenáš, Vimperk 1993. KUTNAR, František – MAREK, Jaroslav: Přehledné dějiny českého a slovenského dějepisectví. Od počátků národní kultury aţ do sklonku třicátých let 20. století, Praha 1997. NECHUTOVÁ, Jana: Latinská literatura českého středověku do roku 1400, Praha 2000. NĚMEC, Bohumír: Roţmberkové. Ţivotopisná encyklopedie panského rodu, České Budějovice 2001. NOVÁK, Jan B.: Idea císařství Římského a její vliv na počátky českého politického myšlení, ČČH 30, 1924, s. 1-18. NOVOTNÝ, Václav: České dějiny I. 4. Rozmach české moci za Přemysla Otakara II. (1253-1271), Praha 1912-1937.

35

PALACKÝ, František: Dějiny národu českého v Čechách a v Moravě dle původních pramenů II. 1. Od roku 1253 aţ do roku 1403, 2.vyd., Praha 1877. RYNEŠOVÁ, Blaţena: Proč povstali Vítkovci proti králi Přemyslu Otakaru II., in: Sborník prací věnovaný J. B. Novákovi k šedesátým narozeninám, Praha 1932, s. 45-59.

SEIBT, Ferdinand: Lesk a bída středověku, Praha 2000. ŠIMÁK, Josef V.: Boreš z Rýzmburka, ČSPSČ, 1923, s. 44-51. ŠIMÁK, Josef V.: České dějiny I. 5. Středověká kolonizace v zemích českých, Praha 1938. ŠIMÁK, Josef V.: Přemysl II. a panstvo české, ČČH 30, 1924, s. 19-34. ŠUSTA, Josef: České dějiny II. 1. Soumrak Přemyslovců a jejich dědictví, Praha 1935. ŠUSTA, Josef: Kritické příspěvky k dějinám Přemysla Otakara II., Český časopis historický 21, 1915, s. 12-39. ŠUSTA, Josef: O pokutování některých pánův českých r. 1276, Český časopis historický 2, 1896, s. 203-205. ŠUSTA, Josef: Píseň „Král Přemysl Otakar a Záviš“, Český časopis historický 2, 1896, s. 206-209. ŠUSTA, Josef: Poslední Přemyslovci a jejich dědictví 1300-1308, Praha 1917. ŠUSTA, Josef: Záviš z Falkenštejna, Český časopis historický 1, 1895, s. 69-75, 246259, 287-298, 384-392.

36

TENOROVÁ, Dagmar: Letopisy Jindřicha Heimburského k roku 1278, in: Sestra Múza. Usp. A. Vidmanová, Praha 1990. VANÍČEK, Vratislav: Přemysl Otakar II., in: Čeští králové, ed. M. Ryantová, P. Vorel, Praha – Litomyšl 2008, s. 103-115. VANÍČEK, Vratislav: Rodová politika Vítkovců a strukturální proměny jihočeského regionu v soustátí krále Přemysla II. Otakara, in: Česko-rakouské vztahy ve 13. století, Praha 1998, s. 77-93. VANÍČEK, Vratislav: Velké dějiny zemí Koruny české, III. 1250-1310, Praha – Litomyšl 2002. VELÍMSKÝ, Tomáš: Hrabišici. Páni z Rýzmburka, Praha 2002. ŢEMLIČKA, Josef: Přemysl Otakar II. Král na rozhraní věků, Praha 2011. ŢEMLIČKA, Josef: Přemyslovci. Jak ţili, vládli, umírali, Praha 2005. ŢEMLIČKA, Josef: Společnost v područí státu, in: Přemyslovci. Budování českého státu, edd. P. Sommer, D. Třeští, J. Ţemlička, Praha 2009, s. 165-215. ŢEMLIČKA, Josef: Století posledních Přemyslovců, 2.vyd., Praha 1998.

37