ÚVOD V naší práci se budeme zabývat problematikou sportovní přípravy dětí ve věku 12 – 15 let v zápase. Dlouhá historie českého zápasu, vynikající výsledky dosažené jak v minulém století, tak i v posledních letech a v neposlední řadě skutečnost, že je zápas zařazen do státem podporovaného programu Státní podpory sportu pro rok 2009, nás staví před úkol zamyslet se nad koncepcí sportovní přípravy chlapců i dívek staršího školního věku a pokusit se o její zpracování, včetně cílevědomého postupného rozvoje jejich psychických a fyzických předpokladů. Sportovní příprava dětí je dlouhodobá a často velmi složitá výchovná činnost, kterou spolu vykonávají trenéři, vedoucí a rodiče. Jejím hlavním rysem je přípravný charakter, ve kterém se budují „základní kameny“ stavby zvané vrcholový výkon. O nutnosti dodržovat obecně platné zásady při sportovní přípravě dětí jsme přesvědčeni. V současné době však není dostatek publikací, zabývajících se problematikou sportovní přípravy dětí v úpolových sportech, především pak v zápase. Lidské bytí a jednání se projevuje v pohybu. I když se organizmus nachází ve zdánlivém klidu, přesto se pohybuje prostřednictvím dýchání (dýchacích pohybů), oběhu krve nebo tlukoucího srdce. „Pohyb je první a základní forma komunikace vyvíjejícího se člověka s okolím, na níž staví všechny ostatní formy komunikace jako například řeč“ (Bitterling, Dylla, 1974). Pohybem si dítě zpřístupňuje své vlastní tělo, své bezprostřední okolí věcí a osob. Vývoj je rozšiřování a prohlubování dialogu mezi člověkem a světem. Přitom hraje pohybování se základní roli, jelikož každý projev člověka vůči jeho okolí představuje svým původem a charakterem pohyb. Jednáním, a to znamená také pohybem, člověk roste a zraje.
-6-
Životní podmínky dětí a mladistvých v rodině a ve volném čase se v posledních letech nesmírně změnily. Neměnilo se však nutkání k pohybu. Proměněná nabídka počítačových her vytěsnila pohybové hry s míčem a další pohybové a komunikativní aktivity. Tím ubývá pro mnoho dětí příležitostí k osvojení základních pohybových dovedností a s tím spojených zkušeností. Tento nedostatek má za následek nejistotu v nových situacích, v nichž lze normálně sáhnout k získaným základním zkušenostem. Může se to projevovat také emocionálně bázlivostí a pocitem méněcennosti, sociálně ústupem ze skupiny a další regresí v motorickém počínání. Přitom pohyb je pro nás lidi samozřejmým praelementem každého projevu života. Pod pojmem sportování dětí si každý člověk může představit konkrétní činnost nejmladší generace, ať už různé aktivity před domem či na hřišti či hodiny tělesné výchovy ve školách. Chápeme v něm i důležitý zdravotní aspekt, nutný pro harmonický vývoj dítěte, kompenzaci psychického zatížení, součást zdravého životního stylu, řadí se také k základním aktivitám volného času, které mohou napomoci prevenci negativních sociálních jevů současnosti. Sport hraje také velice důležitou roli i jako prostředek pro realizaci dítěte, které při něm může zažít nádherné chvíle vítězství, ale také hořkost porážky, radost a pocit hrdosti při úspěchu, ale i příjemnou únavu po zvládnutém namáhavém tréninku. Dítě také poznává, že lze dosáhnout na titul šampióna, který stojí na stupni vítězů a přijímá nadšené ovace fanoušků, ale na druhou stranu k tomuto úspěchu vede jenom trnitá a dlouhá cesta práce a odříkání. Uvědomuje si také, že ničeho nelze dosáhnout zadarmo nebo nějakým podvodem, protože radost z takového úspěchu nemůže být nikdy dokonalá. Učí se nejen pohledům na sebe sama a svoje možnosti, ale i na ostatní, a poznává, že existují určitá pravidla, která je nutno dodržovat, protože jinak může přijít trest. Podívejme se však na současnou situaci na základních školách. Tělesná výchova je v očích jiných učitelů, rodičů a veřejnosti vůbec předmětem -7-
okrajovým. Tomu odpovídá i vybavení škol: nářadí i náčiní je zastaralé, v nedostatečném množství i kvalitě. To ještě více ztěžuje práci učitele TV, trenéra či cvičitele, protože dnešní generace žáků je díky dalším lákadlům „civilizace“ mnohem méně obratná a fyzicky zdatná. Učitelé i trenéři musí hledat stále nové formy a přístupy. Pokud totiž nejsou děti vedeny k pohybu už od doby mladšího školního věku, je skoro nemožné chtít, aby později vykazovaly pravidelné pohybové aktivity. Na otázku, co je tedy cílem sportovní přípravy dětí, neexistuje jednoznačná odpověď. Pohybujeme se na poli, které je ohraničeno dvěma základními názory. První z nich říká, že trénink dětí by měl být zaměřený na vítězství (často za každou cenu) a jedině to, co vede k nejvyšším metám, je správné. Šanci mají jen ti nejtvrdší a nejlepší. Tento přístup nutně vede k předčasné specializaci, která je pro zdravý vývoj dítěte často i nezvratně škodlivá. Druhý názor říká, že hlavní je zábava a náplň volného času dětí. Není důležité vyhrávat, ani to, co děti umějí, ale to, jak se na tréninku baví. Pravda je někde uprostřed. Není možné souhlasit s přetěžováním dětí v důsledku předčasné specializace bez ohledu na jejich vývoj, ale na druhou stranu by měl trénink přinášet nejlepší možnosti pro rozvoj dítěte, které (v případě potřebných předpokladů) zajistí perspektivu co možná nejvyšší výkonnosti v pozdějších letech. Cílem naší práce je tedy najít kompromis, jakým způsobem skloubit velice náročnou, cílevědomou a postupnou speciální sportovní přípravu mladých zápasníků, nejen se všeobecnou přípravou, ale i s regenerací mladého organizmu tak, aby nedocházelo k případným negativním důsledkům. Dále je důležité vytvořit u dětí vztah ke sportu jako k celoživotní aktivitě a založit základy pro pozdější trénink.
-8-
1.
CHARAKTERISTIKA ZÁPASU JAKO ÚPOLOVÉHO SPORTU Zápas jako sportovní odvětví volného a řecko-římského stylu má jen něco
přes stoletou historii. Ideově však vychází z přirozené touhy člověka po překonání sebe sama i svého soupeře v rovném boji. Silově dynamický sport si získal oblibu na všech kontinentech a obstál i v souboji o přízeň s desítkami úpolových sportů, které se objevily až poté, co se stal zápas olympijským sportem [17]. Palé, starořecký zápas, byl již roku 708 před naším letopočtem součástí olympijských soutěží. Jako připomínku na tyto starořecké olympijské hry P. de Coubertin představil v roce 1896 zápas na prvních novodobých olympijských hrách v Aténách. Tento sport dostal název řecko-římský styl, i když pravidla i technické prostředky byly značně odlišné. Coubertinovou snahou bylo umožnit různým silákům a zápasníkům zúčastnit se společné soutěže a navázat tak na celosvětovou tradici. Z toho důvodu byla ve Francii na konci 19. století vytvořena pravidla pro řecko-římský zápas. Ve Velké Británii a Spojených státech amerických byl velice populární volnější způsob zápasu podle hesla - chyť jak můžeš (catch as you can). Z něj se vyvinul volný styl, který byl zařazen do olympijských her v roce 1904. Na konci minulého století se začal značně rozvíjet také ženský zápas, který byl na olympijských hrách poprvé zařazen v roce 2004. Ženy zápasí pouze ve volném stylu a některé techniky jsou zakázány. Pravidla podle Mezinárodní federace zápasu (FILA) představují rámec, v němž se provádí zápasnický sport všech stylů. Zápas je individuální soutěžní úpolový sport, ve kterém dva zápasníci – soupeři stejné hmotnostní a věkové kategorie vedou boj, ve kterém se za pomoci technických činností – chvatů, snaží podle pravidel zvítězit položením soupeře na lopatky, anebo získáním bodové převahy. Zápas řecko-římským stylem umožňuje -9-
útočit na soupeřovu horní část těla bez pomoci dolních končetin. Zápas ve volném stylu umožňuje útočit na celé tělo soupeře i za pomocí dolních končetin. Vzájemný boj se v zápase uskutečňuje v základní poloze postoj, v základní poloze na zemi (parter) a v nebezpečné poloze. Zápasníci se snaží technickými činnostmi – chvaty, protichvaty, kombinacemi, technicko-taktickými činnostmi porušit stabilitu soupeře, dostat ho do nebezpečné polohy nebo až na lopatky, anebo získávat za technické činnosti jejich bodové ohodnocení za ovládání soupeře, za jeho dostání do nebezpečné polohy, anebo je provést s velkou amplitudou – efektně. Zápasníci působí chvaty vzájemně na sebe, přičemž překonávají vzájemné tlaky a odpory, využívají působení vnitřních a vnějších sil. Tím jsou nuceni měnit polohy, střídat tempo a taktiku a v plném rozsahu využívat anticipaci k co nejrychlejší reakci vykonat útok. Na průběh jejich aktivit a na jejich výsledek má vliv psychická stabilita, uvolnění, narušení koncentrace. Minimální opoždění a nesprávně použitá taktika chybně ovlivňuje vykonání techniky [7].
1.1
OBDOBÍ PŘÍPRAVY ZÁPASNÍKA Dlouhodobá, systematická a cílevědomá příprava zápasníka, zaměřená na
dosažení co nejlepších výsledků ve vrcholovém období, je podstatnou činností i jednotlivých etap přípravy. Z praxe vyplývá, že nestačí jen používat všechny vědecky podložené tréninkové metody, plánování či systémy přípravy jen při přípravě vrcholových zápasníků, ale je třeba je přenést už do období výcviku začátečníků. Jedině takto můžeme dosáhnout dobré přípravy v celém tréninkovém procesu od začátečníků až k vrcholovým zápasníkům. Celý tento proces probíhá podle zákonitostí vývoje tělesných schopností, sportovní motoriky, intelektuálních a psychických vlastností. V důsledku toho členíme celou přípravu na etapu
-10-
seznamování se se sportem, etapu základní přípravy, etapu speciální přípravy a na etapu vrcholové přípravy [7, 15]. Věk zápasníka, kdy dosahuje vrcholné výkonnosti, je často za hranicí dvaceti let, a proto etapa vrcholové přípravy začíná v mnoha případech až tam, kde sportovci jiných odvětví již uvažují o konci sportovní kariéry. To je hlavním důvodem k nalezení vhodného systému dlouholeté přípravy zápasníka, od dítěte až po šampióna, s cílem minimalizovat duševní, psychické či zdravotní omezení v období vrcholové výkonnosti.
1.2
ÚROVEŇ POHYBOVÝCH SCHOPNOSTÍ ZÁPASNÍKA Činnost zápasníka vyžaduje velkou úroveň rychlostně-silových a ostatních
kondičních a koordinačních schopností, dostatečnou vytrvalost k náročnému tréninku, ve kterém je příprava vykonávána velmi intenzivně. Zápas vyžaduje od zápasníků racionálnost střídání maximálního svalového napětí a uvolnění v útočném, obranném nebo udržujícím režimu. Všestranná svalová práce vyžaduje střídavé zapojování většího počtu svalových skupin. Tato různá intenzita práce svalstva směřuje k rychlému vyčerpání bohaté energie z fosfátových zásob organizmu a k aktivaci glykolytických procesů anaerobního energetického zabezpečení. Vede také k vysoké úrovni oxidačních procesů acidózy v důsledku nahromadění kyseliny mléčné v krvi. V úvodních částech střetnutí vznikají velmi velké hodnoty kyslíkového dluhu, které se během přestávky mezi periodami neodbourají a v další části utkání podněcují vegetativní reakce organizmu. Zvyšuje se intenzita ventilačního a oběhového systému, což umožňuje dostatečně vysokou úroveň aerobních procesů. Z toho vyplývá, že činnost zápasníka umožňuje harmonické
-11-
zdokonalování energetického zabezpečení jeho organizmu (aerobních, anaerobnělaktátových a anaerobních a laktátových zdrojů) [20]. Zdokonalování procesu přípravy souvisí s hledáním optimální cesty pro zlepšení fyzické výkonnosti. Je základem pro rozvoj pohybových schopností, určení technicko-taktického mistrovství a dalších složek přípravy, které ovlivňují realizaci individuálních schopností a potencionálních pohybových možností zápasníka. V důsledku vykonávání technických činností během střetnutí musí mít zápasník vysokou úroveň kondičních a koordinačních schopností. Zdokonalování kondičních schopností (vytrvalost, síla, rychlost a obratnost) má ve fyzické přípravě navazovat na rozvoj vytrvalosti a rychlosti. Je třeba pochopit, že sportovci úpolových sportů musí k realizaci svých technik (aikido, judo, karate, sambo, zápas a jiné) disponovat velmi dobrou úrovní silových a rychlostněsilových schopností. Víme, že tento výborný stav umožňuje úpolistům uskutečňovat
útočné,
protiútočné,
obranné
techniky
v podmínkách
bezprostředního průběhu utkání a umějí to vše využít téměř okamžitě [7].
-12-
2. PODSTATA SPORTOVNÍ PŘÍPRAVY DĚTÍ Každá lidská činnost má své zákonitosti a postupy, o kterých se, pokud jsou obecně přijímány, již více nepochybuje. Pokud tedy má dítě dojít na vrchol pyramidy zvané špičkový výkon, je třeba, aby mělo velmi dobré vrozené předpoklady, potřebné podmínky pro trénink, ale především vhodný obsah tréninku. Zatímco vrozené předpoklady, neboli míru talentu, ovlivní trenér jen velmi obtížně a podmínky jsou většinou také relativně stabilní, obsah tréninku je to, co trenér může ovlivnit doslova zásadně. Mezi nejhlavnější úkoly trenéra dětí patří vytvořit základy pro pozdější trénink. Obecně tedy můžeme říct, že podstatou tréninku v dětském věku je příprava dítěte na trénink v dospělosti. Pro každou sportovní disciplínu existuje věk, ve kterém jsou dosahovány absolutně nejvyšší výkony. Toto období je nazýváno jako vrcholový věk. Začátek a délka vrcholového věku je závislá na množství faktorů, proto je také v různých odvětvích různý. Dětství je tedy pouze přípravnou etapou pro trénink v pozdějším věku – především v tom vrcholovém.
2.1
ZÁKLADNÍ KONCEPCE TRÉNINKU DĚTÍ Na podstatu tréninku dětí existují dva různé názory. Prvním je snaha o co
nejvyšší výkonnost již v útlém věku a nazýváme ji ranou specializací a druhý názor říká, že výkonnost by měla být přiměřená věku a dětství, mládí je pouze přípravnou etapou k dosahování maximálních výkonů v pozdějším věku. Tento názor je nazýván tréninkem přiměřeným věku. Zatímco u tréninku přiměřeného věku se trénink přizpůsobuje dětem, v případě rané specializace se děti přizpůsobují tréninku. V praxi to znamená, že v koncepci rané specializace je na děti pohlíženo prostřednictvím tréninku -13-
dospělých – výkon je na prvním místě a vše je mu podřízeno. Trenér klade na děti tvrdé požadavky, a to nejen z hlediska objemu a intenzity zatížení, ale i z hlediska psychických nároků. Celá příprava probíhá v atmosféře napětí, vážnosti a racionality. Trénink odpovídající vývoji chápe, že děti nemohou ihned zvládat vše. Obsah i formy zatížení jsou přiměřené věku a schopnostem dětí, výkon je chápán jako perspektivní cíl, důležitější než výsledek je nasazení a elán při soutěžích a pozitivní motivace při tréninku. V něm je také důležité i přiměřené ocenění, radost a prožitek mladých sportovců. Zásadním rozdílem je však obsah tréninku. Charakteristickým rysem koncepce rané specializace je zaměření tréninku na okamžitý výkon. Využívají se prostředky a formy, které vedou rychle a pouze k jedinému cíli – momentálnímu úspěchu. Právě takovéto, ve většině případů monotónní, zatížení vede často k jednostrannosti. Dítě umí pouze úzkou řadu pohybů, které nemají širší základnu. Významným negativním aspektem vysoce specializovaného tréninku mohou být i určitá zdravotní rizika – oslabení nezatěžovaných svalů a naopak přetěžování svalů zatěžovaných. V důsledku toho hrozí nebezpečí vážných poruch ve vývoji kostry, kloubů a svalového aparátu. Dalším významným nebezpečím této jednostrannosti je limitace v pozdějším tréninkovém rozvoji, kdy dochází k předčasnému vyčerpání adaptačních podnětů. Koncepce tréninku přiměřeného věku si klade za cíl vytvořit co možná nejlepší předpoklady pro pozdější rozvoj. Jeho podstatou je vytvoření co možná nejširší zásobárny pohybových vzorců. Ta má význam nejen pro činnost centrální nervové soustavy, kde se vytváří nové spoje, ale také v určité pohybové zkušenosti, která dále umožňuje rozvíjet kvalitu pohybů v dané specializaci. Rozmanité a pestré zásobárny pohybů je potom dosahováno v tréninku prostřednictvím všeobecné a všestranné přípravy.
-14-
Všeobecná příprava znamená taková cvičení, jejichž obsah nesouvisí s obsahem specializace, na kterou se dítě zaměřuje. V našem případě, pokud dítě zápasí, můžeme za všeobecnou přípravu považovat běh na lyžích, plavání, jízdu na kole, míčové hry apod. Všestranná příprava je pojem, který se ve sportovním tréninku používá velmi často, ale jeho obsah bývá většinou nejasný a nesprávně pochopený. Pro všestrannou přípravu je charakteristická široká nabídka různorodých pohybových činností, u kterých platí, že čím jsou pestřejší, tím je to lepší. V praxi to znamená seznámit děti s celou řadou sportovních aktivit, například využít nabídky sezónních a doplňkových sportů. Dále je třeba věnovat vyváženou pozornost všem pohybovým schopnostem v závislosti na senzitivních obdobích ve vývoji jedince. Zařazování těchto cvičení má význam všeobecně rozvíjející. To znamená, že cvičení zajišťují především vhodný rozvoj, jsou prostředkem k upevňování zdraví, stávají se vhodným základem pro pozdější specializovanou činnost a výkonnost a zvyšují celkovou odolnost. Všestrannost můžeme rozdělit na: • všeobecnou (obecnou) – veškeré pohybové činnosti (atletika, průpravné úpoly, plavání, lyžování, jízda na kole, hry dle možností); • specializovanou – využívá tréninkové prostředky, jejichž charakter odpovídá pohybové činnosti příslušného sportovního odvětví (například pro zápas co nejširší využití průpravných úpolů a to jak základní úpolové techniky, tak základních úpolů); • v rámci vybraného sportu (speciální) – důvody pro zařazení tohoto typu všestrannosti jsou především didaktické, například zápasník ve volném stylu by měl zvládat techniku boje v postoji, v parteru i v nebezpečné poloze. Jak ukazuje následující obrázek č. 1 v koncepci tréninku odpovídajícího vývoji je nutný určitý podíl specializovaných cvičení. Zpočátku je však malý, -15-
s přibývajícími roky se však zvyšuje nejen celkový objem tréninku, ale i podíl speciálních cvičení.
Obr. 1: Procentuální poměr všeobecné přípravy a speciální přípravy v ročních makrocyklech zápasníků ve věku 9-28 let [13] Tyto dvě trenérské koncepce – raná specializace a trénink přiměřený vývoji – jsou výrazně protichůdné. Zkušenosti však dokazují, že vrcholových výkonů je možné dosáhnout oběma trenérskými cestami. Ze seriózních rozborů obou koncepcí však vyplývá, že vyšší procentuální zastoupení se špičkovými výkony mají jedinci, kteří prošli koncepcí tréninku odpovídajícího vývoji. Významný rys koncepce rané specializace spočívá v rychlejším vývoji výkonnosti, která však často souvisí s určitou stagnací výkonnosti kolem 18. roku. Také doba setrvání ve vrcholové výkonnosti není tak dlouhá jako u koncepce tréninku odpovídajícího vývoji. Často dokonce sportovci, kteří v tomto věku předčasně ukončili svou sportovní kariéru, hovoří o přesycení sportem [15]. Vrcholu výkonnosti u koncepce rané specializace se ve většině případů dosahuje ještě před dosažením dospělosti (a tedy biologické i psychické zralosti), což samozřejmě mladého sportovce vážně znevýhodňuje. Nejen nedokončený rozvoj schopností (především silových a vytrvalostních), ale i nedokončený -16-
psychický vývoj (který trvá přibližně do 22.-25. roku) mohou dosaženou výkonnost značně snižovat. A tak se sportovec dostává na vrchol výkonnosti v době, kdy ještě zdaleka není na vrcholu svých biologických možností. Významným aspektem rané specializace mohou být i problémy psychického rázu. Velice často tak můžeme hovořit o tak zvaném syndromu vyhoření (burnout), který byl poprvé popsán v roce 1974 H. Freudenbergem v časopise Journal of Social Issues [23]. V moderním sportu samy dovednosti nestačí k dosažení vrcholu. Velice důležitým prvkem je také motivace. Smutným důsledkem je to, že mladí sportovci, kteří jsou svými trenéry či rodiči příliš tvrdě tlačeni do vysoké sportovní výkonnosti, zanechávají sportu často s vážnými emočními problémy. Základní sporný moment je v tom, že děti a dospělí nutně nesdílejí stejné faktory motivace. Jestliže jsou rodiče a trenéři zaměřeni na vítězství, děti mohou mít jiné faktory motivace. Pro dítě ve věku 9-11 let je důležité hrát si a účastnit se soutěžení. Výzkumy ukazují, že asi 90 % dětí mladších 11 let radši hraje za tým, který prohrává, než za lepší tým jako náhradník [15]. Jiným důležitým faktorem motivace je také individuální pokrok mladého sportovce. Trenéry či rodiče spíše zajímá, jestli dítě vyhrálo, samo dítě má však mnohem větší zájem, aby si lépe a více zasoutěžilo a mělo tak ve výsledku příjemný prožitek z turnaje. Na vítězství či porážce mu zas tak nezáleží. Pokud výkonnost dětí či adolescentů není na úrovni, kterou od něj očekávají dospělí, dochází ke stavu frustrace, která je vyvolána velkým očekáváním a nesplněním těchto cílů. Pokud tyto stavy trvají delší dobu, může dítě zanevřít nejen na aktivní sportovní kariéru, ale i na sport a pohyb vůbec a vyloučit jej ze svého života úplně. I z těchto důvodů je vhodné k rané specializaci zaujímat zdrženlivé stanovisko. Pravděpodobnost dosažení maximální výkonnosti není rozhodně vyšší než u koncepce tréninku odpovídajícího vývoji.
-17-
2.2
ZÁKLADNÍ ETAPY TRÉNINKOVÉHO PROCESU Věkové a vývojové zákonitosti jedince nám dokazují nutnost rozdělit
víceletý trénink, s přihlédnutím také na znalosti zákonitostí růstu výkonnosti v daném sportovním odvětví, do čtyř základních etap: •
etapa seznamování se se sportem,
•
etapa základního tréninku,
•
etapa specializovaného tréninku,
•
etapa vrcholového tréninku. Jednotlivé etapy trvají různě dlouhou dobu, vzájemně na sebe navazují,
prolínají se a ovlivňují jedna druhou. Z toho důvodu je nemyslitelné a nemožné jednu vynechat nebo výrazně zkrátit, aniž by se to následně negativně neodrazilo na pozdější výkonnosti svěřenců. V tréninku nejmladších sportovců se jedná hlavně o etapu seznamování se se sportem, etapu základního tréninku a částečně i o začátek etapy specializovaného tréninku. Délka jednotlivých etap není přesně ohraničená, obecně lze však předpokládat, že každá trvá přibližně 3-4 roky [15]. Dle Baileyho teorie (2004) - Long Term Athlete Development model patří zápas do sportů s pozdější specializací a sportovní přípravu je možno rozdělit do šesti etap podle biologického věku a zajistit tak dlouholetý přístup k maximalizaci individuálního potenciálu a celoživotnímu sportování. 2.2.1 ETAPA SEZNAMOVÁNÍ SE SE SPORTEM Jedná se o počáteční fázi sportovního tréninku. Jejím největším významem je vliv na pozdější trénink, především v oblasti zájmu dítěte o sport. Měla by plnit tyto základní úkoly: •
optimální psychický a tělesný rozvoj dítěte;
•
upevňování zdraví dítěte;
•
zajištění všestranného pohybového rozvoje dítěte; -18-
•
vytvoření kladného vztahu k pravidelnému cvičení a tréninku. Ve většině sportovních odvětví začíná tato etapa přibližně s počátkem
systematického tréninku (tedy 6-8 let) a končí kolem 10. roku dítěte. Na školách se jedná především o různé sportovní kroužky či přípravky. Cílem systematického tréninku je vytvoření všeobecných základů pro daný sport. Hlavními prostředky jsou všestranná cvičení. Jednotlivé složky sportovní přípravy však nejsou, a to zcela záměrně proporcionálně zastoupeny. Systematicky jsou vytvářeny především základy pro další sportovní činnost. Hlavním a rozhodujícím úkolem je upevňování vztahu dětí ke sportovní činnosti. Trénink je zaměřen na zvládnutí co největšího počtu pohybových dovedností, základů techniky a na všestranný rozvoj pohybových schopností. Důraz je kladen zejména na cvičení nízké intenzity, pestré, emocionální, prováděné soutěživou a herní formou. Cílem takového tréninku je připravit nejmladší sportovce, aby byli schopni: • pravidelně se věnovat sportovním aktivitám a tréninku; • plnit všechny podmínky tréninku; • znát a dodržovat pravidla daného sportovního odvětví a sportu všeobecně (fair play); • dokázat se podřídit kolektivnímu způsobu tréninku; • vystupovat samostatně, aktivně a ukázněně v tréninku i v soutěžích. V etapě seznamování se se sportem není účelné zatěžovat svěřence učením se různým soutěžním prvkům a taktickým variantám. Důvodem je fakt, že děti ještě nemají dostatečně rozvinuté myšlení, tento způsob výuky špatně zvládají a tím ho i obtížně realizují. Z toho důvodu je nevhodné a nežádoucí, pokud se trenér v prvních letech tréninku věnuje nácviku taktických dovedností. Obsah tréninku by měl být věnován rozvoji pohybových dovedností, zejména těch, které mají vztah k základům techniky v daném sportovním odvětví. Takovéto učení je
-19-
v tomto věku vysoce efektivní. Svěřenci by tak na konci této etapy však již měli zvládnout některé základní taktické dovednosti, které jsou nezbytné pro účast v soutěžích (základní pravidla, obecné zásady vedení sportovního boje apod.), spíše však jako komplex návodů, příkazů a doporučení. 2.2.2 ETAPA ZÁKLADNÍHO TRÉNINKU Tato
etapa
navazuje
na
etapu
seznamování
se
se
sportem.
Charakteristickým rysem je postupný růst speciální výkonnosti dosahovaný na základě všestranné přípravy. Hlavními úkoly etapy jsou: •
osvojit si co největší množství pohybových dovedností;
•
všestranně rozvíjet základní pohybové schopnosti (respektovat při tom senzitivní období vývoje organizmu);
•
zvládnout základy techniky a taktiky v dané sportovní disciplíně;
•
vypěstovat si trvalý a kladný vztah k systematickému tréninku;
•
osvojovat si základní vědomosti o dané sportovní disciplíně. Rozmezí této etapy je přibližně od 10. do 13. roku dětí. Jejím hlavním
úkolem je dále rozvíjet rozsah pohybového fondu ve všeobecné přípravě. Ve speciální přípravě je nezbytné se zaměřit na dokonalé zvládnutí základních dovedností. Objem tréninkového zatížení již může být větší, čehož lze dosáhnout prostřednictvím prodlužování doby trvání tréninku a zvyšováním frekvence zatížení. Je však nutné trénink prokládat dostatečnými intervaly odpočinku a odpovídající regenerací (sauna, plavání, masáže). Velmi důležitý je požadavek na pestrost cvičení. Jednotlivé složky tréninku je vhodné rozvíjet především v kombinaci s jinými. Základním úkolem etapy základního tréninku se stává optimální rozvoj obecných pohybových schopností a funkcí všech orgánů. V tréninku se dále využívají také nespecifické prostředky, které zabezpečují rozvoj všestranného pohybového fondu, ale začínají se již ve větší míře zařazovat i specifické -20-
prostředky konkrétní sportovní specializace. Trenér uplatňuje adekvátní metody a formy, aby byl trénink pestrý, emocionální a tak náročný, aby splnění cílů vyžadovalo přiměřené úsilí. Při nácviku techniky se jedná o specifické zvládnutí požadovaného pohybu, který se děti učí především nápodobou. Celý proces je velmi rychlý, děti provádí nové pohyby naráz. Do techniky se však v podstatě nezapojují další složky, především kondice. Technika se na požadovanou kvalitativní úroveň dostává později, především právě díky kondičnímu aspektu pohybu. K určitým problémům při nácviku a zdokonalování techniky může docházet v období puberty jedince. V tomto období je velice důležité, aby trenér stále do jednotek zařazoval cvičení na rozvoj techniky pohybu. Taktická příprava hraje svou roli v závislosti na druhu sportu a charakteru požadované sportovní specializace. V zápase, který se řadí mezi individuální úpolové sporty, je nácvik taktických situací v nejjednodušší podobě spojen i s nácvikem techniky v několika základních variantách. Pro nácvik taktického jednání se využívají nejrůznější průpravná cvičení a pohybové hry. Svou roli začíná v této etapě hrát také psychika, trénink se v této oblasti soustředí převážně na rozvoj a upevňování morálních a volních vlastností, rozumových schopností a schopnosti koncentrovat se na řešení úkolů. V podstatě se dá tato etapa charakterizovat jako určitý přechod od hraní k tréninku v pravém slova smyslu. I když si příprava stále zachovává prvky hry, na konci tohoto období dochází již k prvnímu rozhodování o tom, jakým způsobem ve sportu dále pokračovat – zda pouze pro radost, nebo jestli se sport stane i něčím vice, než jen příjemným vyplněním volného času.
-21-
2.2.3 ETAPA SPECIALIZOVANÉHO TRÉNINKU V této etapě je charakteristická postupně se zvyšující intenzita tréninkového zatížení a přechod ke specializovaným tréninkovým podnětům. Rozmezí etapy se klade na konec staršího školního věku, její začátek je okolo 13. roku a končí kolem 17 let. Hlavními úkoly této etapy jsou: • osvojení si co největší množství pohybových dovedností a rozšiřování jejich zásoby; • rozvoj základních a speciálních pohybových schopností; • zvládání a zdokonalování účelné techniky; • zvládnutí hlavních zásad taktiky; • formování výkonové motivace; • upevňování životního stylu s ohledem na požadavky tréninku. Vzájemný poměr mezi jednotlivými složkami specializovaného tréninku se mění nejen podle věku, ale i podle úrovně připravenosti jedince. V této etapě již začíná trénink v pravém slova smyslu, příprava začíná mít charakter tréninku dospělých. Hlavním cílem je, aby mladí sportovci byli schopni uplatňovat naučené technické a taktické dovednosti v závodech a soutěžích. Na základě toho dochází k plynulému směřování obecných pohybových schopností ke specifickým požadavkům výkonu. Speciální pohybové schopnosti jsou propojovány s příslušnou technikou. Na základě předchozího všestranného tréninku se účinně rozvíjí celkový potenciál trénovanosti sportovce, umožňující rychlý výkonnostní růst. Zdůrazňuje se kvalita tréninku, odpovídající intenzitou zatížení se dociluje optimálního rozvoje speciálních pohybových dovedností. Kondiční oblast tréninku je zaměřena na rozvoj obecných a zejména speciálních pohybových schopností, postupně se přechází ke speciálním prostředkům. Technická příprava sehrává významnou roli v tréninku, dochází
-22-
k přebudování dosavadní techniky na techniku účelnou a ke zvládnutí celkové techniky i detailu v podmínkách soutěže a maximální rychlosti. Na konci etapy se k tomu přidává i spojení těchto dovedností s vysokou kondiční připraveností a propojení těchto dvou oblastí v závodech a soutěžích. Svůj podíl v tréninku výrazně zvyšuje i taktická příprava, a to především v úpolových sportech, jako je zápas. Zaměřuje se na schopnost uplatnit optimální řešení v utkání a na rozvoj tvůrčích schopností. Rozvíjí se také postupně psychické vlastnosti, které podmiňují dosažení výsledku v utkání, zejména získáváním závodních zkušeností. Jednotlivé složky sportovního tréninku navzájem prolínají, což se promítá i do stavby sportovního tréninku, která začíná mít přibližnou podobu jako etapa vrcholového tréninku. V průběhu etapy sportovní specializace děti a také jejich rodiče často uvažují o další perspektivě ve sportu. Nejen míra talentovanosti, ale také zájem provozovat sport na vrcholové úrovni, vedou k rozhodování o budoucnosti. Sport se zde dělí do dvou oblastí – na soutěžní sport, kde začíná být rozhodující výkon a výkonnost jednotlivce, a na rekreační sport, jehož cílem je nabízet mládeži další alternativy smysluplného trávení volného času. Velmi důležitou roli zde může sehrát trenér a jeho schopnost reálného pohledu na výkonnost a perspektivu již dospívajícího dítěte. Právě správnost ocenění možností konkrétního jedince může pomoci v nelehkém rozhodování o budoucnosti mladého sportovce. Důležitým faktorem sportovní výkonnosti dětí ve starším školním věku je také správně složená strava a energetický příjem odpovídající následnému výdeji, což je pro správný růst a vývoj dětí naprosto nezbytné. Je třeba klást na vyvážený životní styl velký důraz. Děti a dospívající, kteří se aktivně věnují sportu, mají potřebu energie vyšší, než ti, kdo tráví volný čas většinou pasivně. U dívek, ale stále častěji i u chlapců, se setkáváme se snahou zvýšit sportovním výkon prostřednictvím radikálního omezení energetického příjmu (především při úpravě váhy). Se sníženým příjmem energie se však pojí nedostatek nezbytných živin ve -23-
stravě a následné potíže s tím spojené – únava, častá nemocnost nebo úrazy apod. V důsledku nevyvážené stravy tělo strádá a sportovní výkon se naopak snižuje [11,19]. Děti by se měly již od útlého věku naučit dodržovat správný stravovací režim a tím se vyhnout nejrůznějším potížím v pozdějším věku. Je potřeba, aby strava přispívala nejen ke správnému růstu a tělesnému vývoji, ale také k co nejlepším sportovním výsledkům. Kromě odpovídajícího příjmu energie by měly děti ve stravě vyvážený poměr jednotlivých živin a dostatek ovoce a zeleniny jakožto zdroje vitaminů a minerálních látek [26].
2.2.4 ETAPA VRCHOLOVÉHO TÉNINKU Přestože se etapa vrcholového tréninku již přípravy dětí netýká, pro úplnost tohoto tématu se o ní ve zkratce zmíníme. V této etapě je značný věkový rozptyl, proto je nutné plně respektovat biologické a psychické vlastnosti příslušné věkové kategorie a individuální zvláštnosti sportovců v souvislosti s jejich činností. Velmi důležitý je individuální přístup trenéra ke svým svěřencům. Mezi hlavní úkoly v této etapě patří: • dlouhodobě plánovat vysoké sportovní cíle a veškeré úsilí směřovat k jejich splnění; • rozvojem funkční, kondiční a psychické připravenosti vytvářet předpoklady pro další růst sportovní výkonnosti; • zdokonalovat a stabilizovat sportovní techniku; • rozvíjet taktické mistrovství; • upevňovat rysy osobnosti; • podřídit životní styl požadavkům tréninku.
-24-
Obsah tréninkového procesu se vyznačuje vysokým objemem a intenzitou, ale také pevným propojením jednotlivých složek tréninku. To znamená, že pomocí určitých taktických situací, které vyžadují dokonalé technické zvládnutí, můžeme například rozvíjet kondiční připravenost sportovců. Etapy sportovního tréninku nám tedy teoreticky vymezily rámec zaměření sportovní přípravy v mnohaletém horizontu. Při rozhodování o strategii tréninku konkrétně, do kterého věku je vhodné situovat začátek a konec jednotlivých etap však záleží na třech složitých faktorech, jimiž jsou: • Typ dané sportovní disciplíny. Každý sport má poněkud jiné nároky na dlouhodobý trénink, jeho zahájení a věk dosahování vrcholové výkonnosti. V zápase považujeme za nejvhodnější zahájit sportovní přípravu dětí kolem 7. roku. Věk dosahování vrcholové výkonnosti se klade do období 20. až 30. let sportovce. • Úroveň biologického věku, která se může výrazně odlišovat od věku kalendářního. Biologická akcelerace potom může pozitivně podmiňovat rychlost učení, velikost zatížení a tím i délku konkrétní etapy. • Míra talentovanosti. Jedinec, který je talentovanější, bude procházet tréninkovým procesem výrazně rychleji než jedinci méně talentovaní, nebo dokonce netalentovaní. Problematika etap sportovního tréninku je tedy výrazně specifickým problémem jednotlivých sportovních disciplín. Pro konkrétní sportovní odvětví je velmi důležité znát kdy, jak a s jakým obsahem jednotlivé etapy probíhají, proto se ve sportovní praxi využívají konkrétní ukazatele, které umožňují zhodnocení a optimální doporučení jednotlivých etap sportovní přípravy [15].
-25-
3.
SPECIFIKA PŘÍPRAVY DĚTÍ VE VĚKU 12-15 LET Dětství a adolescence jsou charakteristické významnými změnami ve
všech hlavních oblastech, které vytvářejí lidskou bytost. Z hlediska sportovního tréninku patří mezi takové zásadní změny: • intenzivní růst – děti v tomto období vyrostou i o 50 a více centimetrů a přirozeně zároveň zvýší svou hmotnost i o více než 30 kg, • vývoj a dozrávání různých orgánů těla, kdy orgány nejen rostou, ale mohou výrazně měnit i svou funkčnost a úlohu, • psychický a sociální vývoj – dětem se mění chápání a vnímání nejen okolního světa, ale i jejich pozice v něm, formuje se vztah ke společnosti a lidem kolem nich, • pohybový rozvoj – výkonnost se přirozeně zvyšuje, bez ohledu na to, jestli dítě sportuje nebo ne. Všechny tyto aspekty by měl trenér brát v úvahu při stanovení tréninkového zatížení. Z hlediska této práce je za dětství považován věk mezi 6-15 roky. Toto věkové rozpětí se dále dělí na dvě věková období – mladší školní věk (6-11 let) a starší školní věk (12-15 let). Ovšem přechod mezi nimi není ostrý, naopak je pozvolný. Jedná se spíše o formální rozdělení, které slouží k orientačnímu popisu jednotlivých jevů a procesů při vývoji a dozrávání organizmu. Starší školní věk je charakterizován značnými biologickými a psychickými změnami. Vysoké tempo biologicko-psycho-sociálních změn i jejich výrazně individuální průběh je způsoben činností endokrinních žláz a rozdílností v produkci jejich hormonů. Jedná se o období velmi nerovnoměrného vývoje, jak tělesného, tak i psychického a sociálního. S ohledem na tyto procesy je možné toto období rozdělit ještě do dvou, svým charakterem nestejných, fází. První z nich, která je provázena bouřlivým obdobím prepubescence, vrcholí přibližně
-26-
kolem třináctého roku a po ní následuje poněkud klidnější fáze puberty končící kolem patnáctého roku dítěte. Ve vývoji tělesné výšky je možné konstatovat stále rychlejší růst. Změny výšky a hmotnosti jsou daleko výraznější, než v kterémkoliv jiném věkovém období. Po 13. roce však mohou růstové změny negativně působit na kvalitu pohybů a dříve již zvládnutých pohybových dovedností. Růst se neprojevuje na celém organizmu rovnoměrně. Končetiny rostou rychleji než trup a růst do výšky je intenzivnější než do šířky. Především ve druhé fázi období dochází k tomu, že růst pohybového ústrojí je intenzivnější než vývoj vnitřních orgánů. Období rychlejšího růstu přináší vyšší náchylnost ke vzniku některých poruch hybného ústrojí, je proto důležité dbát na formování návyku správného držení těla. V organizmu dítěte probíhají velmi složité procesy a fyziologické pochody zasahují mnoho orgánů. Změny mají individuálně různé tempo, rozdíly se srovnají na konci puberty. Kolem jedenácti let dochází k dozrávání vestibulárního aparátu a ostatních analyzátorů, jejichž hodnoty se již blíží k hodnotám dospělého člověka. Dobrou rovnováhou mezi procesy vzruchu a útlumu v centrální nervové soustavě dochází k rychlému upevňování podmíněných reflexů. Plasticita nervového systému vytváří velmi dobré předpoklady k rozvoji rychlostních schopností, výrazný rozvoj hormonální činnosti působí také na vývoj primárních a sekundárních pohlavních znaků. Proto jsou také koncem tohoto období již výraznější sexuální rozdíly mezi chlapci a dívkami. Období puberty patří mezi klíčová období ve vývoji psychiky. Hormonální aktivita ovlivňuje emotivní vztahy a projevy dětí k sobě samým, k druhému pohlaví, ke svému okolí a může působit pozitivně i negativně na jejich chování ve sportovní činnosti i v dalších oblastech lidského působení. Po stránce rozumové se dále rozšiřují obzory, objevují se znaky logického a abstraktního chápání, rozvíjí -27-
se paměť. Dítě začíná rozumět racionálnímu zdůvodňování i abstraktním pojmům. Má již vysoké předpoklady vyvíjet značnou duševní aktivitu, soustředění vydrží delší dobu. Tento rozvoj mění postupy a chování dětí v tréninkových situacích. Zvyšuje se rychlost učení a snižuje se počet potřebných opakování. Dochází k výraznému prohloubení citového života, který poznamenává jistá nevyrovnanost. Typická bývá náladovost. Nejistotu v odhadu vlastních možností dítě často zakrývá vychloubáním a siláctvím, hrubost navenek zastírá cit. Začíná usilovat o samostatnost a vlastní názor, což je někdy provázeno až přepjatou kritičností vůči svému okolí. V této fázi vývoje někdy vznikají hluboké zájmy, které bývají základem příští volby povolání. Formuje se vztah ke sportu jako k činnosti, která může přinést silné uspokojení, jíž je však nutno věnovat plné úsilí a kterou nelze chápat jen jako nezávaznou hru. Nerovnoměrnost vývoje výrazněji ovlivňuje také pohybové možnosti. Tělesná výkonnost ještě zdaleka nedosáhla svého maxima,schopnost přizpůsobení je dobrá, což vytváří příznivé předpoklady pro trénink. Vývoj i růst dále pokračuje a není ještě ukončen, ačkoliv již začíná spět ke svému konci. Především osifikace kostí dále limituje výkonnost a zůstává omezujícím činitelem tréninku. Z hlediska motorického vývoje je konec druhé fáze mladšího školního věku a začátek první fáze období staršího školního věku (11-12 let) považován za vrchol ve všeobecném vývoji. Pohybový luxus a těkavost pohybů ustupuje výrazné účelnosti a ekonomičnosti, přesnosti a většinou i mrštnosti provedení. Na poměrně vysoké úrovni je rovněž schopnost anticipace vlastních pohybů i pohybů soupeře. Nejcharakterističtějším rysem je rychlé chápání a schopnost učit se novým pohybovým dovednostem se širokou přizpůsobivostí měnícím se podmínkám. Pohyby naučené v tomto věku jsou většinou pevnější než ty, které se člověk učí později v dospělosti [15].
-28-
Stupeň vývoje vyšší nervové činnosti je charakteristický vyrovnaným poměrem mezi procesy vzruchu a útlumu a rychlým upevňováním podmíněných reflexů. Viděnou pohybovou dovednost, kterou děti vnímají a také chápou jako celek, realizují ihned, motorické učení probíhá najednou. Do druhého období staršího školního věku spadá puberta. U některých dětí dochází ke značnému zhoršení koordinace. Čím rychlejší je růst a čím větší jsou disproporce mezi jednotlivými částmi těla, tím nápadnější jsou při tělesném pohybu nekoordinované znaky. U dětí v pubertě se zhoršuje hlavně schopnost přesnosti a plynulosti pohybů. Změny v organizmu vytvářejí i novou sociální situaci. Mohou vést až k pocitu odlišnosti od vrstevníků, všímání si více sama sebe, uzavírání se do sebe a vyhýbání se sociálním kontaktům. V extrémním případě mohou vést až k agresivnímu chování a opozici vůči ostatním. Před začátkem puberty se děti projevují spíše extrovertně, charakterizuje je jistá bezohlednost, opozice, násilí, touha po moci a ovládání skupiny, bojovnost, snaha o stálou změnu a podobně. V dalším období pak dochází většinou náhle ke změně v introvertní projevy. Výrazně se prohlubuje citová sféra, děti jsou vnímavější a citlivější, vyhledávají hluboké emoce. Současně však uzavírají přátelství, utvářejí si vztahy k opačnému pohlaví. Začínající účast na společenském životě znamená i nové společenské vztahy. Vznikají i pevnější struktury skupiny se svými vůdci a dalšími rolemi. Dochází k napodobování a k obdivu vzorů, které však mohou být i záporné, čímž se ovšem zvyšuje nebezpečí sociálně negativních projevů. Trenérský přístup v době pubertálního vývoje vyžaduje značné vědomosti a zkušenosti. Přístup k dětem v tomto věku by měl být taktní, diskrétní. I větší obtíže jsou přechodné, odezní s přibývajícími léty. Proto je dobré zasahovat jen tam, kde chování přeroste únosnou mez. Je dobré, pokud se větší přestupky řeší až po určité odmlce. Jednou z hlavních chyb je nevšímavost, přehlížení, nebo na druhou stranu vytýkání nedostatků na veřejnosti. Někdy má trenér dokonce snahu, -29-
aby i ostatní členové družstva jednotlivce odsoudili (ostrakizmus), což je přijatelné pouze při výjimečných a velmi vážných kázeňských proviněních. Nevhodná je též výraznější ironie a přílišná autoritativnost. Také převažující mentorování může vyvolat rozpory až odcizení. Trenér by měl být spíše starším zkušenějším přítelem, otevřeným a chápajícím. Jelikož děti mají silnou potřebu napodobovat dospělé, je velmi důležité, aby šel trenér příkladem. V tomto období dochází také k přechodu od sportu jako hry k určité činnosti, která se stává povinností, především tehdy, chce-li talentovaný jedinec v budoucnosti dosáhnout úspěchů. Trenérovou snahou by mělo být upevňovat zájem o sport, ale současně by neměl své svěřence utvrzovat v tom, že kromě něj nic jiného neexistuje. Je vhodné, pokud trenér podporuje i jiné oblasti – kulturu, společenské dění a především plnění školních povinností. Měl by se také zajímat o denní režim svých svěřenců, vést je k lepšímu využívání času. Nesmíme však zapomenout, že vymezení jednotlivých věkových období jsou v podstatě orientační a hranice mezi nimi nejsou ostré, naopak se navzájem prolínají. Z toho důvodu je nutné, aby trenér znal nejen charakteristiky dětského věku, ale aby chápal jejich význam pro trénink. Trénink pohybových schopností a dovedností není v každém věku stejně efektivní, ne každá schopnost je vždy dobře trénovatelná. Existují tedy určitá stádia ve vývoji, která jsou vhodnější pro rozvoj určité schopnosti či dovednosti. Tato období se nazývají jako senzitivní a jsou definována jako vývojové časové etapy, které jsou zvlášť vhodné pro trénink určitých sportovních aktivit spojených s rozvojem pohybových schopností a dovedností. Existují tedy optimální věková období pro rozvoj a fixaci pohybových schopností a dovedností. U dětí se v těchto vývojových etapách dosahuje nejvyšších přírůstků rozvoje dané schopnosti, nevyužití těchto období může vést k jejímu pomalému či nekvalitnímu projevování. Jak uvádí tabulka č. 1, rozvoj konkrétních pohybových schopností a
-30-
dovedností by měl být prováděn právě během tohoto příznivého vývojového období – období senzitivním [7, 13, 15]. Tab. 1: Charakteristika senzibilních fází rozvoje pohybových schopností zápasníků [7]
Senzitivní období ovšem není příliš vhodné svazovat s kalendářním věkem dětí. Měla by být spíše orientována na reálný stupeň vývoje, to znamená na biologický věk. Každý člověk má totiž individuální tempo svého biologického vývoje. To vychází z genetických předpokladů, produkce hormonů, různých vlivů prostředí a z dalších okolností, které však nejsou dostatečně známé. Tato různorodost mezi jedinci se vyrovnává kolem 18.-20. roku. Pro trénink dětí je však velmi důležité znát konkrétní hodnoty biologického věku, protože na jeho základě je možné v tréninku využít princip přiměřenosti. Rozdíly v biologickém -31-
věku mohou být u relativně stejně starých dětí (z hlediska věku kalendářního) opravdu velké. Pokud je jedinec více biologicky vyspělý, než kolik mu je podle data narození let, potom hovoříme o tak zvané biologické akceleraci a naopak pokud se jeho biologický vývoj opožďuje za kalendářním věkem, potom hovoříme o biologické retardaci. V jedné váhové kategorii v žácích (14-15 let) se v mezních případech mohou setkat chlapci, kteří jsou vývojově retardovaní a jejich biologický věk je 11-12 let s chlapci akcelerovanými , kteří jsou biologicky na úrovni 16-17 let. A to je jistě významný rozdíl. Kdo bude mít v tomto případě výhodu z hlediska výkonnosti, je jasné. Na druhou stranu je však možné, aby trenér využil znalosti o biologické akceleraci jedince k tomu, že u něj začne například s cíleným silovým tréninkem, se kterým u retardovaného jedince ještě počká, protože ten není na rozvoj síly ještě dostatečně zralý. Znalost biologického věku má velký význam pro stanovení míry talentovanosti, kdy je při výběru nutné od sebe odlišit stupeň talentovanosti a akceleraci biologického vývoje. Jinak by totiž bylo možné, že by velmi talentované dítě bylo hodnoceno hůře jen z toho důvodu, že je biologicky retardované, a na druhou stranu dítě netalentované, avšak biologicky akcelerované, by mohlo být hodnoceno lépe. Ke stanovení skutečné hodnoty biologického věku máme několik možností [15, 19]: • porovnání výšky a hmotnosti – aktuální tělesná výška či hmotnost se porovnává s normalizovanými vývojovými křivkami (nomogramy) – tento ukazatel je však jen orientační a měl by sloužit spíše k rozhodnutí pro další přesnější vyšetření stupně biologické zralosti; • stupeň osifikace kostí (kostní věk) – pro hodnocení kostního věku se využívají rentgenové snímky epifyzárních jader kostí, které se porovnají se standardem (atlasem rentgenových snímků) – tato metoda je velmi přesná, ale řadí se mezi invazivní z důvodu působení rentgenového záření;
-32-
• stupeň rozvoje sekundárních pohlavních znaků – údaje jsou porovnávány s různými typy škál; • stanovení prořezávání druhých zubů (zubní věk) – stanovuje se na základě poměru těch druhů zubů, které se ještě neprořezaly v plném počtu a těch, které se již kompletně prořezaly, a výsledek se porovnává s tabulkovými hodnotami. Chceme-li stanovit akceleraci či retardaci jednotlivce, měli bychom hodnotit jeho biologický věk z více hledisek. Pro základní orientaci bychom měli porovnat výšku postavy s růstovými normami daného věku, dále stanovíme „zubní“ a „pohlavní“ věk a na závěr, pokud budeme chtít opravdu přesné hodnoty, můžeme použít i stanovení „kostního“ věku. Senzitivní období pro rozvoj koordinačních schopností jedince vycházejí z vývoje centrální nervové soustavy. Její vysoká plasticita, schopnost střídání vzruchů a útlumů a činnost analyzátorů tak vytváří základní předpoklady pro efektivní rozvoj koordinace. V závislosti na vývojovém dozrávání je možné stanovit senzitivní období mezi 7 a 10-11 roky u děvčat a přibližně do 12 let u chlapců. Po 12. roce u chlapců (u dívek po 11. roce) může z důvodu pubertálních změn nastat výraznější útlum v tempu vývoje, který může skončit i stagnací. Mnohé výzkumy nezávisle na sobě prokázaly, že z celého rozvoje koordinačních schopností dosaženého v období mezi 7.-17. rokem bylo asi 75 % získáno do 12 let u chlapců a do 10 let u dívek [15]. Rychlostní schopnosti patří k pohybovým projevům, které je vhodné rozvíjet co nejdříve. Tento požadavek vychází ze zákonitostí vývoje centrální nervové soustavy, která má pro rychlost význam především z hlediska požadavků na střídání vzruchů a útlumů a to především v oblasti nervy – svalová vlákna. Celkově je tedy možno říci, že období rozvoje rychlostních schopností je zasazeno mezi 7.-14. rok, pak ke zlepšování rychlostních schopností dochází i nadále, ale již na základě podpůrného rozvoje jiných faktorů, především silových schopností. -33-
Silové schopnosti mají svá senzitivní období poněkud později. Je to dáno především vztahem k produkci pohlavních a růstových hormonů, které významně ovlivňují možnosti rozvoje síly. Úroveň maximální síly je značně závislá nejen na absolvovaném tréninkovém zatížení, ale i na úrovni produkce hormonů. Proto je tempo rozvoje síly značně individuální, nejvyšších přírůstků se však dosahuje u dívek mezi 10.-13. rokem, u chlapců mezi 13.-15. rokem. U nesportujících žen končí silový rozvoj přibližně po 17.-18. roku, u nesportujících mužů kolem 18.20. roku. Vytrvalostní schopnosti jsou do jisté míry univerzální, což znamená, že se mohou rozvíjet v podstatě v kterémkoliv věku. Jedním z vytrvalostních ukazatelů je schopnost přenosu kyslíku krví do tkání – tak zvaná maximální spotřeba kyslíku. Ta se posuzuje buď v absolutních hodnotách (v litrech spotřebovaného kyslíku za minutu), nebo v hodnotách relativních (v mililitrech spotřebovaného kyslíku za minutu na jeden kilogram hmotnosti). Zatímco maximální hodnoty spotřeby kyslíku stoupají přibližně do 18 let, relativní hodnoty rostou přibližně do 15 let. Poté nastává stagnace a často i útlum, které však mohou mít souvislost se snižováním množství pohybové aktivity. K nejintenzivnějšímu rozvoji aktivní kloubní pohyblivosti dochází zhruba mezi 9.-13. rokem. U dívek je možné začít se záměrným rozvojem pohyblivosti dříve, v období mezi 8.-12. rokem, přičemž nejvyšších přírůstků se dosahuje kolem 10.-12. roku. S nástupem pubertální akcelerace růstu klesá schopnost rozvoje pohyblivosti. Závěrem si shrneme věkové hranice senzitivních období a s nimi související efektivitu tréninku: a)
vysoká efektivita tréninku • základní koordinace pohybů: 6-8 let; • kombinace pohybů: 7-10 let; -34-
• frekvence pohybů (rychlostní schopnosti): 7-10 let; • rovnováha: 8-13 let; • pohyblivost: 10-13 let; • komplikovaná motorika: 10-13 let; • přesnost pohybu: 10-13 let.
b)
střední efektivita tréninku • správné a rychlé reakce: 7-11 let; • rychlá a výbušná síla: 10-15 let; • základní silový rozvoj: 10-13 let; • vytrvalost: 11-14 let.
3.1
ROZVOJ POHYBOVÝCH SCHOPNOSTÍ Důležitou součástí sportovní přípravy, kterou zápasník získává potřebný
pohybový potenciál projevující se v jeho zručnostech a psychických vlastnostech, jsou pohybové schopnosti. Se zvyšováním výkonnosti na žíněnce a vývojovými tendencemi v zápase i v úpolech, narůstá požadavek na kondici úpolového sportovce – zápasníka. Dosáhnutí individuálně nejlepší sportovní výkonnosti zabezpečíme sportovním tréninkem na základě všestranného rozvoje zápasníka. Osvojování a zdokonalování technicko-taktické přípravy zápasníka, potřebné k dosáhnutí vítězství, zabezpečíme prostřednictvím pohybových schopností. K základním pohybovým schopnostem řadíme: • kondiční schopnosti – jsou podmíněny metabolickými procesy a dominantně souvisejí se získáním a přenosem energie pro vykonání pohybu; -35-
• smíšené (hybridní) schopnosti – souvisejí s procesy metabolickými i s procesy regulace a řízení pohybu centrální nervové soustavy; • koordinační schopnosti – souvisejí s procesy regulace a řízení pohybu v centrální nervové soustavě, schopnost organizmu konat časoprostorové pohybové vzorce. Z důvodu toho, že se speciálním prostředkům přípravy budeme věnovat v dalších kapitolách, pojednávajících o technicko-taktické přípravě, zmíníme zde pouze ty, které jsou k rozvoji základních pohybových a psychických vlastností nejcharakterističtější. 3.1.1 ROZVOJ KOORDINAČNÍCH SCHOPNOSTÍ Koordinační schopnosti závisí hlavně na přijímání a přenosu informací z jednotlivých analyzátorů a jejich zpracování v centrální nervové soustavě. V úpolových aktivitách mají tyto schopnosti velkou a bezprostřední úlohu a jsou velmi potřebné pro osvojování si úpolových technik. Umožňují vykonávat pohybové činnosti tak, aby měly z hlediska kinematické a dynamické struktury nejúčelnější průběh a výsledek. Tyto schopnosti mají úzké propojení zejména na rychlostní, rychlostně silové schopnosti a sportovní dovednosti. Jejich vyšší úroveň umožňuje zápasníkovi efektivněji využívat jeho celkový pohybový potenciál a chrání ho před zraněním. Dále dělíme koordinační schopnosti takto: • reakční schopnosti – schopnost rychle reagovat standardní anebo nestandardní pohybovou činností na jednoduchý akustický, vizuální, taktilní nebo kinestetický podnět či složitou změnu změnu situací. Tato schopnost je spojená s rychlostní schopností. V zápase používáme složité motorické reakce. Podnět dává útočník, který ho vykonává různou technikou. Obránce přesně neví, jaký bude podnět a naproti tomu se musí okamžitě správně rozhodnout a uskutečnit -36-
svým pohybem adekvátní odpověď. Účinnost koordinačních schopností ve vývoji organizmu nám ukazuje tabulka č. 2. • rovnováhové schopnosti – schopnosti udržovat tělo v relativně klidném postoji, obnovit rovnováhu po rychlých a nečekaných změnách poloh těla. Statická rovnovážná schopnost je v uvědomění si polohy základního nebo bojového postoje v každém okamžiku pohybového projevu. Je základem všech činností zápasníka. Dynamická rovnovážná schopnost má význam při pohybu po žíněnce a přemísťování se. Během vzájemného kontaktu je důležitá při vnímání sebe a soupeře jako jedné pohybové soustavy. Techniky zápasnických aktivit jsou tedy založeny na porušení soupeřovi rovnováhy a přesunutí jeho těžiště za hranici plochy opory při současném udržování rovnováhy vlastní. • orientační schopnosti – schopnosti kontrolovaně měnit polohu a pohyby těla v prostoru a čase. Význam má zejména v převrácených polohách, u pádových technik a ve cvičeních prováděných na zemi – v sedu, v lehu apod. • kinesteticko-diferenciační schopnosti – jsou schopnosti jemně rozlišovat při řízení pohybové činnosti jednotlivé silové, prostorové a časové parametry. Schopnosti projevující se i ve specifických pocitech (kontakt, pohyb, nepříjemné pocity apod.). Jejich rozvoj umožňuje přesněji aplikovat rychlost, sílu i směr pohybu v kontaktu s konkrétním soupeřem v konkrétní situaci. Do úvahy je potřeba brát všechny biomechanické vlastnosti soupeře a jeho pohybu. Důležité jsou zkušenosti, které zápasník během své činnosti získává. • rytmické schopnosti – schopnost vystihnout, napodobit časové a dynamické členění průběhu pohybu, popřípadě realizovat vhodný rytmus pohybu zvnitřněný ve vlastních představách. Slaďují pohyb ke konkrétní činnosti, například při přípravě k provedení chvatové techniky i k soupeři. Mluvíme zde i o načasování pohybu. Každá technika v zápase má vlastní rytmus, který se zápasník učí vnímat. -37-
Dokonalé technické uskutečnění činnosti je závislé na poznání tohoto rytmu a přizpůsobení se mu. Tab. 2: Účinnost koordinačních schopností ve vývoji organizmu zápasníků ve věku 9-20 let [13]
Na rozvoj koordinačních schopností slouží celá řada nespecifických a specifických cvičení rozšiřujících pohybové zkušenosti zápasníků. Z metod v praxi nejvíce aplikujeme metodu obměňování výběru cvičení v souvislosti se změnou podmínek anebo vykonávání pohybů, kontrastní metodu, metodu spojeného účinku se zdokonalováním sportovní techniky a taktiky [8]. Jak jsme se již zmínili dříve, význam koordinace souvisí s optimálním věkem pro její rozvoj, který probíhá přibližně do 12-13 let. Dalším důležitým aspektem pro zařazování rozvoje koordinace do tréninku dětí se stává určitý menší pud sebezáchovy, mladší děti se tolik nebojí provádět pohyby v prostoru – salta, přemety, přeskoky apod. Od doby nástupu puberty se zvyšuje tato sebezáchovná zpětná vazba a pud sebezáchovy je rozvinutější. Dítě má pak již obavy z vykonávání těchto cviků. -38-
Z hlediska všestranné přípravy platí určitá zásada – raději více a v jednodušší podobě, než méně a dokonale. Tato zásada ovšem neplatí při nácviku techniky! Tam je snaha po dokonalosti na místě. Koordinační schopnosti nejsou přímo závislé na množství energie pro pohyb, a proto nejsou jednotlivá cvičení charakterizována „klasickými“ parametry zatížení, ale spíše stanovujeme určité zásady pro její rozvoj. Mezi hlavní zásady pro rozvoj koordinačních schopností patří: 1. Volit spíše koordinačně složitá cvičení a jejich složitost dále zvyšovat. Pro rozvoj koordinace je vhodné volit taková cvičení, která jsou přiměřeně náročná. Obsahem cvičení mohou být všechny druhy akrobatických cviků, úpolová gymnastika, cviky na nářadí, manipulace s předměty apod. 2. Provádět cvičení v různých obměnách. Tato zásada v podstatě navazuje na zásadu předchozí a rozšiřuje ji. Tato zásada má velkou důležitost v úpolových sportech, kdy provádíme požadovanou techniku na různou stranu, z různého postoje, s různým držením apod. Příkladem může být nácvik přemetu stranou. Ten můžeme provádět na dominantní stranu, na nedominantní stranu, z místa, z rozběhu, z lavičky, na lavičku, s přeskokem překážky, na jedné ruce apod. 3. Cvičení v měnících se vnějších podmínkách, popř. v různých prostředích. Nejjednodušším příkladem může být nácvik techniky chvatu s lehčím soupeřem, s těžším soupeřem apod. Pokaždé musíme přizpůsobit techniku daným podmínkám. 4. Cviky se změnou rytmu, změny na akustický nebo optický signál. Většina sportovních odvětví má proměnlivý rytmus pohybu, který se přizpůsobuje konkrétním situacím v utkání, závodě či soutěži. Jednotlivá cvičení mohou mít podobu udržení daného rytmu (např. skoky přes švihadlo na hudbu, střídá se rychlejší a pomalejší tempo), přizpůsobení se změně rytmu (přeběh
-39-
přes gumové kroužky položené na zemi v různé vzdálenosti od sebe), reakce na signál (výpad a únik v zápase). 5. Kombinace již osvojených pohybových dovedností – několik činností jdoucích rychle po sobě. Spočívá ve spojování různých dovedností, většinou do sérií. Nejjednodušším příkladem je akrobatická sestava – rondát – přemet vzad – salto vzad. U dětí využíváme tuto zásadu především v různých typech štafetových her, dále je možno zařazovat i různá cvičení s míčem. 6. Současné provádění několika činností – tato cvičení jsou velmi důležitá v úpolových sportech, např. úpolové odpory. Cvičení, tvořená na základě uvedených zásad, jsou vhodná pro všechny věkové kategorie, tedy i pro starší školní věk. Samozřejmě musíme dodržovat princip přiměřenosti, a to nejen z hlediska obtížnosti, ale i věku a pohlaví. Další tři zásady se využívají spíše v pozdějším věku, doporučujeme je využívat až od etapy speciálního tréninku (13.-17. let): 1. Cvičení s dodatečnými informacemi (změny v průběhu cvičení). Zápas jako úpolový sport je velmi náročný na situační rozhodování. Tento termín znamená, že zápasník nemá dopředu daný způsob řešení konkrétní situace v utkání, ale rozhoduje se až v posledním okamžiku, podle momentálních dispozic. Při boji se soupeřem zaútočí na konkrétní místo až tehdy, když uvidí, kde se jeho soupeř nekryje. Proto se zařazují při rozvoji koordinace cvičení s dodatečnými informacemi, kde se sportovec dozvídá až v průběhu daného cviku, jak bude pohyb dále pokračovat. Příkladem může být toto cvičení. Trenér určí tři základní techniky, které má určený jedinec z dvojice provést v co nejkratším čase, např. 1 = výpad, 2 = únik, 3 = pád do mostu. Svěřenci se pohybují na žíněnce ve střehu a neví, jakou techniku použijí. V určitém okamžiku trenér určí danou techniku zavoláním příslušného čísla a svěřenec se snaží odpovídající cvik splnit. 2. Cvičení prováděná pod tlakem (v co nejvyšší rychlosti, s rozhodováním, s omezením apod.) vycházejí z myšlenky, že ve většině sportovních -40-
disciplín jsou konkrétní rozhodnutí prováděna s určitými omezeními. Situace mohou mít nároky na rychlost rozhodování (reakce na soupeřův útok), mohou mít různé varianty řešení (kombinace chvatů) a omezení (pásmo pasivity), mohou vytvářet psychický tlak (zodpovědnost za bod v rozhodující fázi zápasu), strach (z lepšího soupeře) atd. Tréninková cvičení se zaměřují právě na tyto okolnosti, vytváří se situace, kdy zápasník musí řešit úkoly podle předem zadaných kritérií, např.: • rychlost rozhodování – zápasník musí udělat ve cvičném zápasu tři úspěšné nástupy za 15 s, • různé varianty řešení – kombinace chvatů podle střehu soupeře • omezení – cvičný boj v pásmu pasivity, kdy se zápasníka snaží soupeř vytlačit mimo zápasiště, • psychický tlak – při čepobití musí zápasník střídavě provádět několik technik, za každý nepodařený pokus musí udělat 10 kliků. 3. Cvičení po předchozím zatížení (při tzv. diskomfortu) zařazujeme do tréninku v případě, že požadovaný cvik je již dokonale zvládnut. Vychází se přitom z předpokladu, že v utkání jsou cviky prováděny v určité únavě (která vychází z podstaty sportu), a proto by se měly nacvičovat i v tréninku v určité únavě. Příkladem v tréninku může být provádění chvatů při čepobití. Rozvoj koordinace bychom měli zařazovat na začátek hlavní části tréninkové jednotky. Protože jsou tato cvičení náročná na pozornost a soustředění, není dobré je nacvičovat příliš dlouho, lepší je střídat, popřípadě opakovat cvičení. Pro snazší pochopení pohybů, pro bezpečnější a rychlejší nácvik nových pohybových činností je velmi důležitá dopomoc, popřípadě u náročnějších prvků záchrana. Cvičení na koordinaci je také vhodné spojovat s rozvojem rychlosti (štafetové hry).
-41-
V tréninku můžeme používat celou řadu forem rozvoje koordinace. Ke hlavním patří: • všechny druhy akrobatických cvičení (kotouly, odrazy, použití základní techniky pádů, vazby cvičení – např. přemet stranou – rondát – pád do mostu – oběh mostem, do tréninkové jednotky se zařazují nejdříve jednoduchá, později složitá cvičení a složitost se postupně zvyšuje), • cvičení na nářadí – kruhy, hrazda, koza (otáčivé cvičební tvary, výdrže a pohyby v polohách střemhlav), • cvičení s náčiním (švihadla, plné míče, lana), • různé změny a udržování polohy těla, střehy, přechody, pohyby paží a nohou, obraty těla, přemísťování, • překážkové dráhy (podlézání, přeskakování, překonávání překážek), • cviky v prostoru (skoky na trampolíně, do dopadové žíněnky, do vody), • nácvik různých druhů sportovních dovedností (technika sportovní disciplíny), • cviky na ovládání a manipulaci s předměty (míče, ringo, házení, vrhání, chytání), • využití náčiní pro manipulaci, • různé rovnovážné a balanční cviky (chůze, běhy, skoky s obraty, se změnami směru, na lavičkách, popřípadě na kladině nebo laně), • rytmická cvičení, • cvičení ve dvojicích a trojicích, • zrcadlová cvičení, • asymetrické pohyby, • cvičení ve ztížených podmínkách, v různém prostředí, se zavřenýma očima, v lehčím a těžším provedení, s omezením pohybu, • základní úpoly a základní úpolová technika.
-42-
Čas osvojení přípravných technických činností zápasníků nám ukazuje tabulka č. 3 a č. 4. Tab. 3: Čas osvojení přípravných technických činností zápasníků volného stylu ve věku 9-20 let [13]
Tab. 4: Čas osvojení přípravných technických činností zápasníků volného stylu ve věku 9-20 let [13]
-43-
Pohyblivost (flexibilita či ohebnost), která se někdy řadí jako samostatná pohybová schopnost, je dána kloubní pohyblivostí a pružností svalů. Výzkumné práce však prokázaly, že pohyblivost neexistuje jako obecná vlastnost, ale že je charakteristická pro jednotlivé klouby a jejich pohyb, tzn. že rozsah pohybu je specifickou vlastností každého kloubu v těle. Přehled literatury [1, 2] ukazuje, že pohyblivost je různá v závislosti na druhu sportovní činnosti a liší se také pro jednotlivé klouby, stranu těla a rychlost pohybu. Dokonce v rámci jednoho druhu sportovní činnosti souvisí konkrétní typ pohyblivosti s tím, zda se jedná o častý, nebo ojedinělý pohyb, akci nebo postoj. Z tohoto důvodu musí být trénink pohyblivosti, zaměřený na zlepšení rozsahu kloubní pohyblivosti, speciálně upraven podle potřeb individuálního sportovce a jeho konkrétní sportovní činnosti. Doporučujeme tedy využívat zásobník cviků pro zápas podle Altera (1999). Pro úpolové aktivity je výhodná fyziologická ohebnost. Při dosahování extrémních poloh může dojít k uvolnění vazivových struktur, které zpevňují klouby a tím se mohou poškodit. Ztuhnuté a nerelaxované svalstvo má negativní vliv na ostatní pohybové schopnosti a často vede ke zraněním dětí. Kloubní pohyblivost se snižuje nadměrnou aplikací silových cvičení, vlivem nízké vnější teploty, únavy, v průběhu dne apod [8]. Pokud záměrně nerozvíjíme tyto schopnosti, postupně s věkem se jejich úroveň snižuje. Kloubní pohyblivost ovlivňuje vztah mezi svaly zabezpečujícími pohyb v příslušném kloubu. Zde se tonické – posturální svaly zkracují a fázické svaly se oslabují – vzniká tak nerovnováha (např. horní a dolní zkřížený syndrom). Při pohybu musí být oba dva tyto svalové systémy v rovnováze. Metody rozvoje pohyblivosti můžeme dělit podle dvou kritérií: 1) aktivita pohybu • aktivní pohyb – provádění pohybu vlastními silami, -44-
• pasivní pohyb – krajní polohy se dosahuje vnějšími silami (pomoc partnera, gravitace apod.). 2) dynamika provedení • dynamické provedení – cviky jsou prováděné švihovým způsobem, • statické provedení – jde o dosažení určité polohy a setrvání v ní (strečinková cvičení) Tato kritéria je možné navzájem kombinovat. Dále vyčleňujeme speciální metody, které slouží k cílenému rozvoji kloubní pohyblivosti ve vybraných kloubech. Mezi ně patří metoda kontrakčně-relaxační (Contract-Relax) technika CR, technika kontrakce-relaxace-kontrakce agonisty (CRAC z angl. ContractRelax-Agonist-Relax), metoda Andersonova. V současném sportu dětí dochází často k jednostrannému přetěžování, je tedy vhodné cvičit tzv. kompenzační cviky, tj. uvolňovací a relaxační, protahovací, a posilovací cviky [2, 5, 15]. V současnosti se ustupuje od využívání dynamických cviků a začínají se využívat spíše statické metody, které můžeme označit souhrnným názvem strečink. Jedná se o cvičení, při kterém setrváváme určitou dobu v jedné poloze. V ní dochází k velikému napětí ve svalech, které však není bolestivé. Toto napětí následně umožňuje zvyšovat kloubní rozsah [2, 5, 15]. Základní cíle strečinku jsou: • příprava pohybového aparátu na zátěž – délka výdrže je 8-10 s, počet opakování jednoho cviku je 3-5x, • odpočinek po zátěži – doba protažení je delší, kolem 30 s a více, počet opakování je 1-2x, • zvětšení pohybového rozsahu – využíváme speciální metody pro zvýšení kloubní pohyblivosti. Strečink patří do každé tréninkové jednotky, zařazujeme jej zpravidla v úvodní a závěrečné části. V úvodní části se doporučuje protahovací cvičení -45-
provádět po mírném zahřátí. V závěrečné části má strečink relaxační a tlumivý účinek. Při protahování je potřeba věnovat pozornost všem svalovým skupinám. Doporučuje se začít od hlavy a pokračovat směrem dolů – šíjové svalstvo, pletenec ramenní, paže, prsní svaly, zádové svaly, břišní svaly, kyčle, stehna, bérec. Je také nutné, aby cvičenci při protahování rovnoměrně dýchali a nezadržovali dech. Důležitou podmínkou správného strečinku je také soustředění se na daný cvik. Není dobré se bavit, smát se či jinak se rozptylovat. Cvičící by se měl maximálně soustředit na protahovanou svalovou oblast. Protahovací cvičení mají svůj efekt spojený také s regenerací a kompenzačními aspekty. Z těchto důvodů by se protahovací cvičení měla stát pevnou součástí tréninkového procesu nejen při vlastním maximálním rozvoji, v úvodní a závěrečné části tréninku a přípravě na soutěž, ale i důležitým prostředkem regenerace a odpočinku a kompenzačním faktorem po zátěži.
3.1.2
ROZVOJ RYCHLOSTNÍCH SCHOPNOSTÍ
Rychlostní schopnosti jsou dány koordinovanou kontrakcí svalstva v určitém čase. Jedná se tu o akceleraci, schopnost rychlého pohybu ze statické polohy, schopnost rychlého pohybu z bojového postoje do soupeřova útoku. Schopnost rychlého uskutečnění jednotlivých pohybů je podmíněna současným rozvojem
schopnosti
spojení
těchto
jednotlivých
pohybů
do
složitého
a komplexního celku technik úpolových aktivit. Sem zařazujeme: reakční rychlost, rychlost frekvence cyklických pohybů a rychlost frekvence acyklických pohybů. Z toho vyplývá složitost struktury těchto schopností, což podmiňuje i rozmanitost ovlivňujících faktorů a složitost její přípravy. Růst výkonnosti závisí do značné míry od úrovně speciální rychlostně-silové přípravy, která obsahuje všeobecnou a speciální část [14]. -46-
Rozvoj rychlostních schopností patří v přípravě dětí, hlavně do konce prvního období staršího školního věku, do oblasti, která má velkou prioritu. Především oblast nervosvalové koordinace by měla být stimulována co možná nejčastěji. Základním požadavkem při tréninku rychlosti je pohyb s maximální intenzitou. Jak vyplývá ze vztahu mezi objemem a intenzitou zatížení, není možné cvičit s maximální intenzitou po dlouhou dobu. Délka zatížení by měla být u dětí taková, dokud udrží právě maximální rychlost, což je asi 5-10 s. Poté nastává pokles intenzity pohybu – tzn. rychlosti. Proto, aby mohl mladý sportovec cvičit opět s nejvyšší intenzitou, potřebuje odpočinek k doplnění potřebného zdroje energie. Tento odpočinek by měl být poměrně dlouhý. Doporučuje se v poměru k délce zatížení nejméně 1:6 a raději 1:10. Vhodné také je, pokud při odpočinku sportovec jen neseděl, ale aktivně odpočíval, tzn. může hrát drobné hry nebo cvičit jednoduché cviky. Počet opakování není v praxi vysoký, obvykle doporučujeme 3-5 opakování v jedné sérii a těchto cyklů může být v tréninku 1-3 [15]. V tréninku se rozvoj rychlosti často prolíná i s ostatními schopnostmi. U dětí by měl být spojován především s koordinací, popřípadě s explozivní silou. Rychlost je také vhodné rozvíjet pravidelně. Tato pravidelnost je důležitá především pro zatěžování rychlých svalových vláken, ale i z důvodu rozvoje nervosvalové koordinace. Proto se doporučuje zařadit do tréninku alespoň jednou týdně rychlostní cvičení. Rychlost také souvisí s psychickým stavem dětí. Důležité je napětí, chuť soutěžit, motivace a přiměřené ocenění dosažených výsledků. K rozvoji reakční rychlosti využíváme: • cvičení ve dvojicích (s malými míčky, průpravné úpoly), • zrcadlová cvičení, • cvičení s dodatečnými informacemi, • cvičení reakční (změna polohy těla), • starty z různých poloh,
-47-
• drobné reakční hry • využití speciálních pomůcek (reakční míče, reakční stěny). Nevýhodou rozvoje rychlosti reakce je velká provázanost na konkrétní pohyb. Jelikož v zápase je nutné reagovat na konkrétní signál (útok soupeře na pravou nohu apod.) je vhodné, aby byla rychlost reakce rozvíjena nejen z hlediska všeobecného – pro různé části těla a různou formou, ale i speciálního – v té podobě, v jaké se vyskytuje v boji (kolem 11.-12. roku). Druhým rychlostním projevem je rychlost jednotlivého pohybu, jehož podstata spočívá v provedení jednoho konkrétního projevu s maximální intenzitou. Jedná se především o různé hody, vrhy, skoky apod. V zápase zastupuje tento projev např výpad k soupeři, únik či nástup do chvatu. Důležité je rozvíjet rychlost všech částí těla, a to jak samostatně, tak společně. Také motivace hraje velkou roli, proto by děti měly jednotlivá cvičení provádět formou her a soutěží. Mezi hlavní tréninkové prostředky patří: • cvičení s míči, • cvičení s gymnastickými tyčemi, • házení, • změny poloh těla, • cvičení ve dvojicích (reakce na pohyb, průpravné úpoly), • různé formy skokových cvičení, • cvičení se švihadly, • velká lana (podbíhání, přeskakování), • drobné hry (osobní vybíjená, vytlačovaná z kruhu).
-48-
Poslední částí rychlostních projevů je rychlost lokomoce. Pro pozdější speciální trénink má velký význam zařazování různých forem rychlosti lokomoce, jako jsou akcelerační cvičení, cvičení se změnou směru, frekvenční cvičení apod. Zásadním požadavkem rychlostních zatížení je dodržování parametrů zatížení tak, jak uvádíme výše. Mezi základní tréninkové prostředky pro rozvoj lokomoce patří: • různé formy běžeckých cvičení, • stupňované rovinky, • krátké sprinty, • starty z různých poloh, • štafetové hry, • zrcadlová cvičení ve dvojicích, • drobné rychlostní hry, • sportovní hry, • obratnostní dráhy, • slalomy se změnou směru a s různými prvky. Při rozvoji rychlostních schopností se u dětí staršího školního věku a ve specializovaném tréninku často doporučuje využívat principu kontrastu. Ten spočívá v zařazování lehčích a těžších provedení rychlostních cvičení: •
běh do kopce a po rovině či z kopce,
•
běh do schodů a po rovině,
•
běh v písku, ve vodě,
•
brzdění partnerem a uvolnění,
•
frekvenční a švihový běh.
-49-
Ve ztížených podmínkách sice dochází ke snížení absolutní rychlosti, ale určité stopy tohoto provedení zůstanou ve svalech, které se potom s výhodou využijí při lehčím provedení a tím se dosahuje i vyšší úrovně intenzity než při normálním provedení. Důležité je však opět dodržovat již zmíněné parametry zatížení pro rozvoj rychlosti. 3.1.3 ROZVOJ SILOVÝCH SCHOPNOSTÍ V zápase , tak jako v jiných sportovních aktivitách, jsou rozhodující silové schopnosti, bez kterých se nemohou ostatní pohybové schopnosti projevit. Jsou to schopnosti člověka překonávat nebo udržovat vnější odpor svalovou kontrakcí. Rozeznáváme amortizační silovou schopnost (maximální silovou schopnost), kterou tlumíme anebo zeslabujeme působením vnější síly – vstup do soupeřova útoku a rychlostně silovou schopnost (výbušná síla), kterou využíváme při ukončení techniky hodů. Tyto jsou při rozvoji úzce spjaty s relativně malým objemem práce, malými metabolickými požadavky, ale s maximální intenzitou. Staticko-silovou schopnost (silově-vytrvalostní schopnost), kterou rozvíjíme úsilím po delší čas při znehybnění či při snaze dostat soupeře v nebezpečné poloze na lopatky. Tyto jsou obvykle spojeny s příznaky únavy a s velkým objemem zatížení. Optimální období rozvoje silových schopností je mezi 13-17 rokem života. Je podmíněné růstem svalové hmoty v důsledku vylučování testosteronu. Spolu s vytrvalostní schopností se dají rozvíjet, respektive udržovat nejdéle, tj. už od období adolescence až do dospělosti. Rozvoj rychlosti a vytrvalosti v síle můžeme zařadit už do období 8-10 roků za předpokladu, že vnější odpory jsou od začátku malé, aby byla možná realizace kontrakce velkou rychlostí a rychlostí v síle a dal se uskutečnit velký počet opakování (vytrvalost v síle). Rozvoj maximální síly řadíme až do období puberty [7].
-50-
V prvním období staršího školního věku (12-13 let) v mnoha případech stále dochází k pozvolnému zdokonalování nervové regulace svalové činnosti, které umožňuje pokračování soustavnějšího rozvoje silových schopností. Dochází také k nárůstu efektivity vynaloženého tréninku pro silový rozvoj, který by však ještě stále měl být směřován do oblasti krátkodobých rychlostně silových cvičení. Velmi důležité je harmonicky rozvíjet svalstvo celého těla , u dětí může docházet k různým svalovým disbalancím a oslabením, které mohou být způsobené i vlivem jednostranného tréninku. Z tohoto důvodu se rozvoj zaměřuje na souměrnost svalového rozvoje a nikoliv jen na ty svalové skupiny, které jsou důležité v zápase. U jednotlivých silových cvičení volíme režimy: krátce a rychle – pro rozvoj spíše rychlé a výbušné síly, nebo déle (15-20 opakování) a pomalu – pro rozvoj obecné silové připravenosti. Z hlediska prostředků pro rozvoj síly můžeme využívat ty, které byly vhodné u věkového období mladšího školního věku a rozšiřujeme je i o další. Základem by měly být pohybové hry, které obsahují množství různých skoků, hodů, vrhů apod. Do tréninku se dále zařazují cviky, které využívají hmotnosti vlastního těla. Jedná se především o: • kliky, dřepy, sklapovačky, • cvičení na nářadí – kliky na bradlech, shyby, přítahy apod., • šplh na laně a tyči (i bez přírazu), ručkování na žebřinách apod., • cviky ve dvojicích (úpolová gymnastika, průpravné úpoly), • vlastní zápas v různých formách. V tomto období je nadále potřeba zatěžovat velké svalové skupiny. Je také důležité učit děti základům techniky silových cvičení. Dbáme na to, aby při cvičení byla fixovaná páteř a nedocházelo k jejímu stlačování. Důležité je také dýchání, děti nesmí při cvičení zadržovat dech, dýchat musí pravidelně. Po ukončení každého cvičení je důležité protahovat posilované svalové partie a na závěr posilování provádět vyrovnávací a kompenzační cvičení.
-51-
Ve druhém období staršího školního věku (13-15 let) je již možné zahájit systematičtější silový trénink. Ten má však stále ještě přípravný charakter. Je nutné však brát ohled na biologický věk dítěte, což vyžaduje individuální přístup k dávkování. Silový rozvoj se zaměřuje na tři základní oblasti: • Nácvik techniky posilování – jedná se o cvičení, ve kterých se zaměřujeme na manipulaci s osou činky. Přitom však nevyužíváme osu skutečnou, ale pouze její napodobeninu (tenká plastová trubka, násada na koště apod.). S těmito osami děti provádějí speciální cvičení, které vycházejí z techniky přemísťování činky při nadhozu, trhu či vyražení od prsou. Jednotlivá cvičení jsou vhodná nejen pro techniku pohybu, ale pozitivně působí na rovnováhu, na kloubní pohyblivost a koordinaci pohybu. Konkrétně se jedná o: • výpony a vytažení osy k hrudníku, • přechody do dřepu s osou ve vzpažení zevnitř, • různé poskoky a obraty ve dřepu s osou ve vzpažení zevnitř, • výrazy od prsou, • nácvik vzpěračského střihu s výrazem osy nad hlavu apod. • Všeobecná silová průprava, která vychází z metod a prostředků užitých v předchozích obdobích. Většinou volíme formu hromadné organizace nebo jednoduchého kruhového tréninku, který umožňuje zatěžovat mladé sportovce nejen po stránce silové, ale může mít i výraznější vytrvalostní charakter. Hlavními prostředky jsou: • cvičení s využitím hmotnosti vlastního těla – kliky, dřepy, shyby, přítahy, skoky apod., • cvičení ve dvojicích – přenášení, výskoky do náruče, průpravné úpoly, • malé činky nebo činkové kotouče (1-2 kg) – využíváme je především pro rotační a švihová cvičení, dále různé výpady, dřepy, výskoky,
-52-
• plné míče a atletické koule (pro děvčata 1-2 kg, pro chlapce 2-3 kg) – různé výhozy do výšky a odhody do dálky apod., • lehké gumové expandery – švihová a rotační cvičení, • těžké tyče (délka 1-1,5 m, váha 2-5 kg) – manipulace, rotace, výskoky, výpady apod. • Využití speciálních metod rozvoje silových schopností. Mezi základní metody patří: • Metoda rychlostní, která představuje cvičení s malým odporem, pohyb se provádí s maximální rychlostí, počet opakování je malý (10-15x). Tato metoda je vhodná pro rozvoj rychlé a výbušné síly, zaměřujeme se však na velké svalové skupiny. Velmi vhodným prostředkem jsou různá skoková a odrazová cvičení, jako jsou: • výběhy a skoky do schodů, • skoky přes překážky (přes parter, lavičky, nízké překážky), • výskoky (na švédskou bednu, na stupínky), • skoky v různých tvarech • víceskoky (trojskok, šestiskok, žabáci). Dále používáme různé typy odhodových cvičení – hody do výšky, do dálky, ve dvojicích. Doporučujeme využívat také soubor speciálních prostředků rozvoje síly [7]. Při těchto cvičeních rychlostně silového charakteru by měl trenér dbát na bezpečnost svých svěřenců. Při odrazových cvičeních musíme dbát na správnou techniku – nedopadat na plná chodidla, nevytáčet špičky vně ani dovnitř, cvičení provádět ve vhodné obuvi tlumící dopad, nepřetěžovat pohybový aparát (kyčle a kolena), dbáme důraz na důkladné rozcvičení a zapracování. • Metoda vytrvalostní je charakteristická použitím odporů s nízkou hmotností (obdobně jako u rychlostní metody), délka cvičení je však 20-30 s, počet opakování je tedy vyšší, neměl by však být -53-
maximální, svěřenec by měl být schopen v momentě ukončení cvičení udělat ještě několik dalších opakování. Odpočinek mezi jednotlivými stanovišti je v podstatě minimální, slouží spíše k přechodu na další cvik. Obsahem stanovišť by měla být cvičení využívající vlastní váhy těla, různé varianty skoků a přeskoků, cvičení s malými činkami, plné míče, švihadla šplh. Zařazena mohou být také cvičení na gymnastickém nářadí, různá akrobatická cvičení (přechody mostem, pády, úpolová gymnastika) apod. Pro zachování požadavku přiměřenosti zatížení by měla jednotlivá stanoviště střídat protilehlé svalové skupiny. Počet stanovišť by neměl přesahovat 1015. • Ke konci období staršího školního věku můžeme již zařadit do silového tréninku i metodu opakovaných úsilí. Velikost zatížení může být u chlapců kolem 60 % maximální zátěže (u děvčat méně), počet opakování se pohybuje kolem deseti, vhodnější je rychlejší provedení daného cviku. Tato metoda však vyžaduje 2-3 letou silovou průpravu a trenér by ji měl využívat jen u těch svěřenců, kteří nejsou biologicky retardovaní. Zcela nepřípustné jsou metody takové, které překonávají vysoké až maximální odpory. Jednotlivá cvičení by neměla nadměrně zatěžovat páteř a velké klouby. Vlastnímu cvičení musí předcházet důkladné rozcvičení a zapracování, které by mělo mít podobu jednoduchých posilovacích cviků navozujících potřebné napětí ve svalech. Posilování musí být doplněno protažením zatěžovaných svalů a po ukončení silového tréninku by měl vždy následovat blok kompenzačních a vyrovnávacích cvičení. Specifickou oblastí je posilování ženských složek v zápase. S ohledem na odlišnou stavbu těla se doporučuje používat lehčích zátěží a nezařazovat do tréninku některé cviky, zatěžující především dno pánevní (hluboké dřepy, dřepy v roznožení apod.). -54-
3.1.4 ROZVOJ VYTRVALOSTNÍCH SCHOPNOSTÍ Vytrvalostní schopnosti jsou komplexem předpokladů pro vykonávání činnosti požadovanou intenzitou co nejdéle nebo s co nejvyšší intenzitou ve stanoveném čase. Závisí především na adaptaci oběhového a dýchacího systému a na zvýšení jednoduše dostupných energetických zásob. Řídící roli sehrává CNS. Vytrvalostní schopnosti dále dělíme s ohledem na rozdíly v energetickém krytí pohybové činnosti na: • krátkodobou, kde je základem vysoká anaerobní kapacita, schopnost práce při vysoké hladině laktátu a také vysoká kvalita činnosti enzymů neoxidativního odbourávání energie (perioda v zápase), • střednědobou – s aerobním základem a s potřebnou kvalitní úrovní anaerobní vytrvalosti, • dlouhodobou – vytrvalost s aerobním základem, čím je kratší, tím se podíl anaerobního metabolismu zvyšuje. Na prvním místě v tréninku dětí je především aerobní vytrvalost, jejímž úkolem je zvyšovat odolnost mladého organizmu tak, aby byl schopen snášet tréninkové zatížení bez větších problémů. Zařazování do tréninku zároveň přispívá k rozvoji srdce, plic a cév a tím i k lepšímu zdravotnímu stavu. Význam aerobní vytrvalosti se s přibývajícím věkem zvyšuje. Kolem 11-12 se začínají vytvářet dobré předpoklady pro nárůst dlouhodobé vytrvalosti, ale není dobré děti přetěžovat. Především v období puberty se může výrazně zvýšit schopnost maximálního využití kyslíku ve svalech, a proto by měl trénink vytrvalosti v tomto věku již své pevné místo. V praxi obvykle rozeznáváme několik možností rozvoje dlouhodobé vytrvalosti: • Souvislá metoda je charakteristická delší dobou zatížení, které by s přibývajícím věkem a samozřejmě s rozvojem vytrvalosti mělo dosahovat -55-
délky 30 a více minut. Intenzita je nízká a po celou dobu relativně stálá. Obvykle se pohybuje mezi 130-150 tepy za minutu. • Metoda fartleková obohacuje metodu souvislou o střídání vyšší a nižší intenzity. Délka zatížení je obdobná jako u metody souvislé. Hlavní rozdíl je ve střídání intenzity, které může být zcela volné, podle momentální chuti a dispozic dětí, nebo předem plánované. Velkou výhodou střídavé metody je také zapojení různých druhů svalových vláken. • Intervalové metody charakterizuje pravidelné střídání zatížení a odpočinku. Fáze zatížení je vždy vykonávána s relativně vysokou intenzitou a odpočinek je jen tak krátký, aby nedošlo k úplnému zotavení. V tréninku dětí dělíme intervalové metody do dvou skupin: • Intenzivní – trvají elativně krátkou dobu (20-60 s) s co možná nejvyšší intenzitou, délka zotavení je v poměru 1:1-2, jedna série trvá 10-15 minut, do tréninku zařazujeme 2-3 série. • Extenzivní – délka zatížení je 2-5 minut, intenzita není tak vysoká, odpočinek je stejně dlouhý jako zatížení, délka jedné série je 15-20 minut, do tréninku zařazujeme 2-3 série. Prostředkem rozvoje vytrvalosti u intervalových metod je většinou běh. U dětí volíme raději různé hry, úpolová cvičení (přetahování, zápasení) a různé formy cyklických pohybů. Zařazením těchto metod do tréninku dětí staršího školního věku rozvíjíme i jejich psychickou stránku. Učí se tak překonávat nepříjemné pocity při zatížení a vytvářejí si potřebné návyky pro trénink v pozdějších letech. Intervalový trénink by se však neměl stát hlavním prostředkem rozvoje dlouhodobé vytrvalosti v tomto období. Maximální frekvence pro jeho zařazení by měla být jednou týdně. Proto raději volíme jako hlavní formy rozvoje vytrvalosti fartleky a souvislou metodu (běh, jízda na kole, švihadlo, překážkové dráhy, sportovní hry řízené i neřízené apod.). Při rozvoji anaerobní (krátkodobé) vytrvalosti je v tréninku dětí, vzhledem k jejich odlišnému metabolismu, na místě velká obezřetnost. Děti mají velmi -56-
malou produkci určitých látek (především určitých enzymů), které jsou potřebné pro zvládání zplodin vytvořených při tomto typu zatížení. Z toho důvodu se u dětí před nástupem puberty zatížení pro rozvoj anaerobní vytrvalosti nedoporučuje. S jeho rozvojem je možné začít kolem 14.-15. roku a měly by mu předcházet 3-4 roky rozvoje aerobní vytrvalosti. Pro trénink rozvoje anaerobní vytrvalosti je obvykle charakteristická délka zatížení 1-2 minuty, intenzita co možná nejvyšší, délka odpočinku v poměru 1:3, počet opakování závisí na délce jednotlivých zatížení – asi 15 minut (4-5 opakování). Určité problémy mohou nastat při rozvoji vytrvalostních schopností u děvčat v pubertálním věku. Preferujeme tedy rytmická cvičení s hudbou, slide boardy, bicyklový ergometr apod. 3.2
TECHNICKO-TAKTICKÁ PŘÍPRAVA 3.2.1 TECHNICKÁ PŘÍPRAVA Technická příprava zápasníka je vlastně proces osvojování techniky
činností, kterými zápasník dosahuje požadovaný stupeň dokonalosti. Zahrnuje množství jednoduchých na sebe bezprostředně navazujících činností, vykonaných v určitém časovém úseku. Jestliže chce zápasník dosáhnout požadovaný výsledek těmito činnostmi, musí být jeho technika co nejracionálnější a nejefektivnější [9]. V zápase je třeba se věnovat jednak všeobecné, jednak speciální technické přípravě. Všestranná příprava má zabezpečit osvojení co nejširšího okruhu technických činností a formování potřebných návyků na činnost zápasníka , které jsou rozdílné v zaměření, rozsahu i jiných charakteristikách. Je začátkem na cestě osvojení složitých technických činností a vysoké úrovně každého jednotlivce.
-57-
Speciální technická příprava je těsně spjatá s taktikou a jejím cílem je dosáhnout nejlepší sportovní výsledek. Je to vlastně formování správných návyků uskutečnění technických činností v různých podmínkách sportovní činnosti, přičemž se bere do úvahy osobnost každého zápasníka. V průběhu přípravy se technika zápasníka postupně mění: od jednoduché, elementární, která je vlastní začátečníkovi, až po vysoké technické mistrovství vrcholového zápasníka. Základní úpolová technika se skládá převážně z uzavřených pohybových dovedností. Jejich struktura je relativně stálá. Zabýváme se co nejpřesnějším provedením každé polohy a každého pohybu v jejich základní formě a obměnách. Se zvýšenou pozorností se věnujeme také pádové technice, jelikož ta je často v zápase zanedbávána. S přihlédnutím na věk a předchozí vědomosti zápasníka je potřeba nejen procvičit dané pohybové úkoly, ale i vysvětlit základní principy těchto pohybů z hlediska návaznosti na techniku zápasu, z hlediska biomechaniky, funkční anatomie, fyziologie, taktiky a podobně. Procvičování technik zápasu s partnerem je složitá činnost, protože pohyby jsou přizpůsobovány konkrétnímu partnerovi. Mluvíme tak o otevřených pohybových dovednostech. Pohybová struktura každé techniky je pokaždé o něco pozměněna. Partner, se kterým je vykonávána, se nezřídka složitým způsobem pohybuje a ve většině případů přímo odporuje provedení techniky. To je důvod, proč je nutno tyto dovednosti nacvičovat v měnících se podmínkách. Až po dostatečném nacvičení a procvičení můžeme hovořit o úpolovém výkonu. Oba způsoby se dále rozdělují: • nácvik (zaměřen na učení se pohybovým dovednostem): • s určením obránce a útočníka: • s určením dopředu dohodnutých technik, • s volným použitím technik (nebo skupiny technik), • bez určení obránce a útočníka: • s určením dopředu dohodnutých technik,
-58-
• s volným použitím technik (nebo skupiny technik), • výkon (zaměřen na projev pohybových dovedností): • sportovní, podle soutěžních pravidel nebo jiného (i verbálně formulovaného) řádu. Osvojování si a zdokonalování techniky uskutečňujeme z hlediska dosažené úrovně v procesu motorického učení ve vícero na sebe navazujících fázích: • V první fázi (generalizace – iradiace) se zápasník seznamuje s novými pohyby. Po vysvětlení a ukázce se vytváří zatím málo jasné představy o jejich provedení – pohyb po žíněnce, kontakt, bolest apod. První pohyby jsou křečovité a nemají plynulou návaznost. Dochází také ke spoustě s technikou nesouvisejících souhybů. Rychlá únava nervového systému zápasníka si vyžaduje pomalý sled a malý počet opakování. Nácvik základů techniky je třeba zkoncentrovat do vícero po sobě jdoucích hodin výuky. • Ve druhé fázi (koncentrace – diferenciace) zápasník prakticky opakuje činnosti ve stabilních podmínkách. Při ustavičném opakování pohybů vzniká pohybová šablona na neuronové úrovni. Vyskytuje se ještě velmi mnoho pohybových chyb. Zápasník dostává po drahách přímé a zpětné vazby další slovní, zrakové, taktilní informace, které zpracovává a spojuje s vlastními zkušenostmi. Promyšleně je zvyšován počet opakování, zdokonaluje se technika a odstraňují se chyby. Vzniká konkrétní představa zápasníka o vykonávání technické činnosti ve standardních podmínkách. Pohyb v technice provádí mimovolně. Pohybový vzor se musí neustále obnovovat. • Ve třetí fázi (stabilizace – automatizace) se uskutečňuje dokončování technicko-taktické přípravy. Výsledkem jsou pohybové návyky, zápasník je schopen vykonávat techniku správně, úsporně, v relativně stálých podmínkách, automatizovaně a se sníženou potřebou vědomé kontroly. Pohyb už je natolik stabilní a i variabilní, že už nedochází k jejímu
-59-
podstatnému zhoršování ani pod vlivem vnějších a vnitřních deformačních faktorů. • Ve čtvrté fázi (tvořivá asociace – tvořivá koordinace) je proces osvojování ukončen. Zápasník je schopen mistrovského využití techniky – umí vnímat, myšlenkově programovat a anticipovat měnící se situace a správně na ně reagovat [8]. Tab. 5: Fáze motorického učení [8]
Jak vyplývá z výše uvedeného a z tabulky č. 5, s dětmi bychom měli v praxi zvládnout zápasnickou techniku až po třetí fázi motorického učení, tedy automatizaci. Čtvrtá, tedy nejvyšší, se již týká technicko-taktického mistrovství a této úrovně lze dosáhnout až v etapě úzce specializované sportovní přípravy. Při osvojování si technik zápasu využíváme v rámci přípravy různé prostředky všeobecného charakteru (přípravná, imitační cvičení, cvičení ve zlehčených a ztížených podmínkách), specifického charakteru (techniky v základním i bojovém postoji, učební a učebně-tréninkový boj, křížkování, čepobití, speciální rozcvičení, základní techniky základních i sportovních úpolů, jejich kombinace i protichvaty apod.)
-60-
Kromě prostředků používáme v osvojování si zápasnických aktivit různé metody: • metodu slovní – její podstatou je seznámení se s danou technikou a snaha probudit ve svěřencích zájem o nácvik a tím i o aktivnější přístup k nácviku, • metodu ideomotorickou – tato metoda spočívá ve vizuální představě vlastního pohybu, rozboru jednotlivých detailů a vytyčení uzlových bodů. Opakováním této představy se napomáhá zlepšení jednotlivých technik, jejich preciznějšímu provedení nebo u nových složitých technik jejich rychlejšímu učení; • metodu názornou – dokonalá demonstrace konkrétní dovednosti hraje významnou roli v nácviku (akce trenéra, video, jiný zápasník apod.), • metodu opakování praktických cvičení - opakování za požadovaných podmínek a kvality provedení formou komplexní s uplatňováním cvičení ve zlehčených podmínkách i od částí k celku, u starších analyticko-syntetickou metodou nácviku a zdokonalování zápasnických dovedností. Ve specifických dovednostech také používáme metody obtížnější: metoda aktivní a pasivní pomoci, metoda aktivního a pasivního odporu, se sparingpartnerem apod. Technika v zápase je souhrn útočných, obranných a protiútočných technických činností, které zápasníci používají v boji a které povolují pravidla zápasu. Tato technika se neustále rozvíjí a doplňuje, což je přímým důsledkem spolupráce zápasníků a trenérů, jako i využití výsledků příslušných vědních oborů. Zároveň se vznikem nových technických činností se rozvíjí i taktika zápasu; rozvoj neustále se v poslední době měnících pravidel má přitom vliv na tvorbu techniky a opačně. V praxi používají zápasníci útočnou technickou činnost – chvat. Je to posloupnost přesně na sebe navazujících speciálních cvičení, kterými zápasník narušuje stabilitu soupeř, čímž získává převahu nebo i vítězství. Z metodického -61-
hlediska při chvatu rozlišujeme: nástup na chvat – činnost zápasníka od navázání kontaktu se soupeřem po zpracování soupeře, pro pohybovou strukturu chvatu; hlavní část chvatu je vlastní uskutečnění pohybové struktury chvatu v celém jeho průběhu; dokončení chvatu je závěrečná činnost, kterou zápasník udržuje soupeře v nebezpečné poloze nebo přímo na lopatkách [9, 12]. Moderní způsob zápasu vyžaduje provádění chvatů na obě strany. Je to výhodné zejména při chvatových kombinacích, které jsou založeny právě na schopnostech práce na obě strany. Poměrně dobře provádějí chvaty na obě strany především ti zápasníci, kteří začali s výcvikem už v dětském věku [16]. Obranná technická činnost je založena na úspěšně provedeném přerušení nebo zabránění dokončení útoku soupeře. Používáme preventivní a bezprostřední obranu. Protiútočná technická činnost je posloupnost přesně na sebe navazujících speciálních cvičení, kterými soupeř naruší soupeřovu stabilitu použitím protiútočné činnosti. Všechny technické a taktické činnosti zápasníci uskutečňují v základních technických
polohách,
které
jsou
charakteristické především základním
postavením zápasníků. Výchozí polohou v každém střetnutí je postoj (střeh). Cílem zápasu je povalit soupeře na žíněnku tak, aby dopadl z horizontální do vodorovné polohy a dotkl se lopatkami žíněnky. Zápasnický střeh je základní postavení, ze kterého začíná boj na žíněnce. Zápasník stojí v uvolněném stoji rozkročném, chodidla jsou vzdálena na šíři ramen, váha těla je rovnoměrně rozložena na obě nohy, trup je v mírném předklonu, uvolněně napjaté svaly zajišťují připravenost k rychlým změnám pohybu ve všech směrech. Zpravidla bývá jedna noha vysunuta asi o stopu vpřed; pak mluvíme o pravém střehu (pravá noha vpředu) nebo levém střehu (levá noha -62-
vpředu). Jsou-li obě chodidla na stejné úrovni, mluvíme o čelném střehu. Dále rozlišujeme střeh shodný (oba soupeři mají vykročenou buď pravou, nebo levou nohu) a střeh neshodný (zápasníci mají vykročenou nohu neshodnou). Střeh může být také nízký nebo vysoký, blízký či daleký. Druhou základní polohou v zápase je poklek (parter), pro kterou je charakteristická
vodorovná
poloha
trupu
hrudí
dolů.
Cílem
zápasníka
nacházejícího se v této poloze je polohu si udržet, tzn. nenechat se přetočit do nebezpečné polohy a položit na lopatky. Základní poloha pro boj v pokleku je vzpor klečmo, přičemž se zápasník dotýká žíněnky dlaněmi, koleny a špičkami chodidel. Na tyto části těla je rozložena váha zápasníka. Tato poloha zajišťuje velkou plochu opory s nízko položeným těžištěm. Podle výšky těžiště a poloh rukou a nohou dále rozlišujeme tři varianty základní polohy zápasníka vkleče a dvě vleže. Poslední základní polohou je nebezpečná poloha, která nastává, když zápasníkova záda nebo linie jeho ramen svírají svisle nebo vodorovně k žíněnce úhel menší než 90 stupňů. Před lopatkovou porážkou se může zápasník bránit oporou hlavy, loktů či ramen o žíněnku, nejčastěji využívaným prvkem je most s oporu o hlavu, což je často trénovaná poloha a zápasníci cvičí různá specifická cvičení pro rozvoj silových schopností všech svalových skupin podílejících se na této poloze, zejména svalů krku, šíje a zad [10]. Všechny technické činnosti zápasníka jsou prováděny v těchto základních polohách a to za pomoci práce paží, nohou a celého těla, kdy jde o navázání kontaktu se soupeřem za účelem provedení dalších pohybových struktur technických činností [9]. Současně platná pravidla zápasu značně odlišují volný a řeckořímský styl [25]. V naší práci se dále budeme zabývat jen volným stylem a to z důvodu naší trenérské praxe ve volnostylařském prostředí. -63-
V období staršího školního věku navazujeme při nácviku a upevňování techniky postoje na etapu základního tréninku. Klademe důraz na práci hlavy, kdy jejími různými polohami a vytáčením ve směru provádění chvatu si zápasník usnadňuje provedení jednotlivých chvatů, rovněž při vyprošťování z úchopu nebo ze záběru si zápasník hlavou pomáhá a její správnou polohou maří soupeřovy pokusy o záběr na chvat. Důležitá je také práce trupu v postoji, který je ve volném stylu spíše v předklonu. Na nácvik práce paží je třeba klást také velký důraz, jelikož paže podle potřeby svírají a přitahují soupeře, zakládají chvaty a spolupůsobí při jejich provádění. Mimo to ruší zakládání chvatů soupeře. Práce nohou u volnostylařů je stejně důležitá jako práce paží. Nohy jsou ve střehovém postavení mírně pokrčeny a uvolněny a tím jsou připraveny k okamžitému zapojení při provádění jednotlivých chvatů. Při pohybu, obraně či útoku udržují a vyrovnávají stabilitu různými posuny. Váha těla je přesunuta na prsty, kroky jsou krátké a nohy by se neměly křížit. Dalšími základními prvky, které je potřeba v tréninku volného stylu neustále procvičovat a zdokonalovat jsou: • výpad – základní počáteční krok používaný během porazů, • technika zvedání a přenášení soupeře, • výsed – lze využít na únik z mnoha poloh v boji, • únik – obrana proti útoku na nohy, souvisí s co nejrychlejším návratem do střehového postoje, • pádová technika – jako neoddělitelná součást pohybových návyků v zápase. Tato základní technika je klíčová pro některé další technické činnosti [6]. Po zvládnutí těchto základních prvků zdokonalujeme dále provádění chytů, záběrů a úchopů za současného osvobozování se od nich. Jak nám dokazují i tabulky č. 6, 7 a 8, v tomto věkovém období přistupujeme již ke komplexní technické činnosti (přítrhy, strhy, porazy, přehozy apod.). Metodicky stejně
-64-
postupujeme i při výuce polohy v parteru a v nebezpečné pozici. Nezapomínáme na nutnost provádět chvaty na obě strany již v období staršího školního věku. Tab. 6: Čas osvojení technických činností zápasníků volného stylu ve věku 9-20 let [13]
Tab. 7: Čas osvojení technických činností zápasníků volného stylu ve věku 9-20 let [13]
-65-
Tab. 8: Čas osvojení technických činností zápasníků volného stylu ve věku 9-20 let [13]
Technické činnosti v poloze – postoj: • Přítrhy: • přítrh se záběrem paže (načasování, taktická příprava, výzva, kombinace, obrany, protiútok). • Strhy: • strh s točenou záručí (načasování, taktická příprava, výzva, kombinace, obrany, protiútok), • strh se záběrem paže a stehna (načasování, taktická příprava, výzva, kombinace, obrany, protiútok), • strh se záběrem paže a trupu (načasování, taktická příprava, výzva, kombinace, obrany, protiútok).
-66-
• Porazy: • poraz s úchopem trupu (načasování, taktická příprava, výzva, kombinace, obrany, protiútok) i s využitím hákování nohou, • poraz se záběrem paže a trupu a s hákováním nohou (načasování, taktická příprava, výzva, kombinace, obrany, protiútok), • poraz se záběrem obou nohou (načasování, taktická příprava, výzva, kombinace, obrany, protiútok), • poraz se záběrem jedné nohy (načasování, taktická příprava, výzva, kombinace, obrany, protiútok). • Přehozy: • přehoz přes záda se záběrem paže a trupu (načasování, taktická příprava, výzva, kombinace, obrany, protiútok) i s podseknutím nohou, • přehoz přes záda se záběrem paže a ramena (načasování, taktická příprava, výzva, kombinace, obrany, protiútok) i s podseknutím nohou, • přehoz přes záda se záběrem paže a hlavy (načasování, taktická příprava, výzva, kombinace, obrany, protiútok) i s podseknutím nohou. • Přehozy s naložením na šíji: • přehoz s naložením na šíji se záběrem paže a souhlasné nohy zevnitř (načasování, taktická příprava, výzva, kombinace, obrany, protiútok). • Zdvihy: • zdvih se záběrem nohou (načasování, taktická příprava, výzva, kombinace, obrany, protiútok), -67-
• zdvih se záběrem jedné nohy (načasování, taktická příprava, výzva, kombinace, obrany, protiútok). Technické činnosti v poloze – parter: • Přetočení: • přetočení se záběrem vnější paže (načasování, taktická příprava, výzva, kombinace, obrany, protiútok), • přetočení se záběrem hlavy a úchopem nohy nohami (načasování, taktická příprava, výzva, kombinace, obrany, protiútok), • přetočení se záběrem vnější paže a vnější nohy (načasování, taktická příprava, výzva, kombinace, obrany, protiútok), • přetočení za vnější paži shora záběrem zápěstí (načasování, taktická příprava, výzva, kombinace, obrany, protiútok), • přetočení s vnějším záběrem obou paží zepředu (načasování, taktická příprava, výzva, kombinace, obrany, protiútok). • Převraty: • převrat se záběrem šíje a paže (načasování, taktická příprava, výzva, kombinace, obrany, protiútok), • převrat se záběrem šíje a stehna (načasování, taktická příprava, výzva, kombinace, obrany, protiútok). • Přehozy: • přehoz se záběrem trupu (načasování, taktická příprava, výzva, kombinace, obrany, protiútok), • přehoz se záběrem nohou (načasování, taktická příprava, výzva, kombinace, obrany, protiútok), • přehoz se záběrem šíje a stehna (načasování, taktická příprava, výzva, kombinace, obrany, protiútok), -68-
• přehoz se záběrem vnější nohy (načasování, taktická příprava, výzva, kombinace, obrany, protiútok). Technické činnosti v nebezpečné poloze: • Úniky z nebezpečné polohy: • únik z nebezpečné polohy oběhnutím, • únik z nebezpečné polohy otočením. Při nácviku techniky a taktiky u mladých zápasníků využíváme i různé soutěžně motivované úpolové cvičení a hry, které osvěží a zpestří obsahovou náplň každé cvičební jednotky. Významně také přispívají k utužení potřebných volních vlastností a k tělesné zdatnosti [18]. Pomáhají u mládeže rozvíjet kondiční a koordinační pohybové schopnosti, odvahu, sebekontrolu, soutěživost a bojovnost. Vhodně také doplňují ostatní speciální činnosti jiných sportovních aktivit [8]. 3.2.2 TAKTICKÁ PŘÍPRAVA Taktika v zápase znamená šikovné využití technických, fyzických a volních vlastností s přihlédnutím na osobitost soupeře, stejně jako na konkrétní situaci s cílem dosáhnout vítězství v utkání a v celé soutěži. Taktika zápasu se neustále rozvíjí a obohacuje, a to zejména díky tvořivé činnosti zápasníků a trenérů. V podstatě ji určují pravidla zápasu, a to znamená, že se mění v důsledku jejich změn [9]. Základním zdrojem řešení taktických úloh je technická příprava. Taktické možnosti zápasníka úzce souvisejí i s jeho fyzickými schopnostmi, úrovní jeho psychické připravenosti a schopností anticipace. Taktiku také určuje efektivnost technických prostředků, kterými zápasník disponuje.
-69-
V období staršího školního věku navazujeme dále na etapu základní přípravy a procvičujeme a zdokonalujeme taktiku technických činností v základních polohách. Zaměřujeme se však již i na taktiku vedení soutěžního utkání. V utkání se základní polohy zápasníků postupně mění, mění se jejich vzájemný vztah, stupeň a směr vynaloženého úsilí, stejně jako fyzické schopnosti a psychické vlastnosti. Tyto faktory charakterizují složitost situace v každé části utkání; v průběhu soutěže však působí ve vzájemně rozdílných vztazích. Během utkání vznikají výhodné podmínky pro provedení technických činností zápasníka. Tyto výhodné situace vznikají neplánovaně, nečekaně a velmi rychle se mění. Kromě toho se dají i přímo vytvořit pomocí různých taktických činností zápasníka. Způsoby činností, které nám pomáhají připravit si podmínky na uskutečnění technických činností z reakcí soupeře, dělíme na způsoby, vyvolávající takovou obranou reakci soupeře, která je výhodná pro zápasníka, na způsoby, zabezpečující takovou aktivní reakci soupeře, která je opět výhodná pro zápasníka a také na způsoby, v důsledku kterých soupeř na jednotlivé části zápasníkovi činnosti buď nereaguje nebo reaguje nevýraznou obranou případně oslabením. V přípravě na trénincích se zaměřujeme na využívání těchto způsobů taktické přípravy výhodných situací na uskutečnění technických činností: • náznak útoku – zápasník naznačuje aktivní činnost a nutí soupeře k obraně, čímž mu zabraňuje uskutečnit zamýšlený útok či protiútok, • vypracování
- zápasník zbavuje soupeře volnosti v činnosti a nutí ho
uskutečnit obranu, která zapříčiňuje uskutečnění chvatů a jejich částí, • ztráta rovnováhy – zápasník vyvolává u soupeře obrannou reakci namířenou na udržení rovnováhy, což přímo způsobuje uskutečnění jednotlivých technických činností zápasníka,
-70-
• výzva – zápasník si připraví podmínky pro útok a vyzývá soupeře k aktivní činnosti, která mu umožňuje uskutečnit protiútok a podobně, • opakovaný útok – podstatou je uskutečňování více či jednoho nástupu na ten stejný chvat, • opakovaná výzva – zápasník naznačí soupeři zamýšlený chvat tak, aby ho pokládal za klamavý, čímž oslabí jeho přípravu na obranu a až potom ho uskuteční, • dvojitý klam – zápasník na chvíli úmyslně přeruší činnost působením na soupeře a ve výsledku získává výhodnou reakci z jeho strany. Kromě těchto způsobů taktické přípravy, které jsou založeny na reakci soupeře, lze využít i cestu přímého silového tlaku, kdy musí dostat soupeře do takové polohy, která bude výhodná k uskutečnění vlastního útoku. Při uplatňování současných pravidlech zápasu, kdy za vykročení z pásma pasivity směrem ven ze žíněnky dostává soupeř bodové ohodnocení, je zápasník nucen zvládat i taktiku zápasu na okraji žíněnky. Z toho důvodu zařazujeme do přípravy různá cvičení, úpolové hry a učebně tréninkové boje směřující k nácviku taktiky boje na okraji žíněnky. V tréninkových bojích na trénincích i v utkáních na soutěži používáme taktiku útočnou, obrannou nebo protiútočnou. Ještě než zápasník vstoupí na žíněnku, měl by si jasně určit cíl utkání podle toho, s jakým soupeřem bude bojovat. Dále si promyslí výběr technických činností, způsob jejich přípravy, místa, času a provedení, dynamiku utkání, výběr postoje a vzdálenost od soupeře apod. Pochopitelně záleží i na druhu soutěže a období přípravy. Nácvik taktiky v období staršího školního věku by měl být tedy základním kamenem pro její další rozvoj a uplatňování v dalších etapách tréninku.
-71-
3.3
PSYCHICKÁ PŘÍPRAVA Psychická složka přípravy patří mezi podstatné složky přípravy zápasníka.
V zápase se získává a rozvíjí více psychických vlastností, které mají dobrý vliv na formování osobnosti. Pod pojmem psychika chápeme činnost mozku a všechny procesy prožívání. Každý člověk může mít psychickou stránku jinou a právě psychika a tělo dohromady tvoří osobnost člověka [9, 15]. Chování každého člověka charakterizuje velké množství rozmanitých osobnostních vlastností. Všechny vlastnosti se nejen projevují, ale jednotlivé činnosti je i ovlivňují. Každá osobnost je reprezentována řadou faktorů, které vytvářejí tzv. strukturu osobnosti. Jedná se o velmi složitý soubor faktorů, které jsou ovlivněné a tvořené kontaktem s okolním prostředím, stejně jako je tomu i naopak. Mezi hlavní patří schopnosti, temperament, motivace, postoje a hodnotová orientace a charakter. Každý zápasník má odlišné předpoklady k různým činnostem i možnostem se různé činnosti naučit. A právě v této oblasti se pohybují psychické schopnosti, což jsou vlastně psychické předpoklady a vlastnosti naučit se různé činnosti a vykonávat je. Každý člověk má různou míru schopností, které jsou vrozené a nazývají se vlohy a aby se mohly vlohy rozvinout, potřebují podněty z vnějšího prostředí. Teprve v souvislosti s činností dochází k jejich rozvoji. Psychické schopnosti obvykle dělíme na: • Smyslově pohybové – spojují v sobě vnímání a pohybové projevy a navzájem je koordinují. • Intelektuální – vycházejí ze zpracování a chápání problémů, přizpůsobivosti prostředí apod. Ve sportu se spíše než na inteligenční kvocient spoléháme na „závodní“ inteligenci, která s obecnou intelektuální úrovní nemusí vůbec souviset. Významnou oblastí těchto schopností je i tvořivost sportovce. -72-
• Sociální – projevují se ve vztahu a jednání k ostatním lidem jako schopnost s nimi dobře vycházet a komunikovat. Jsou podstatou přátelských vztahů a i v období staršího školního věku hrají významnou roli. Jednotlivé schopnosti se navzájem prolínají, doplňují, ovlivňují a mohou se navzájem i kompenzovat. Další oblastí, která ovlivňuje chování člověka, je temperament, což jsou dynamické vlastnosti osobnosti. Jedná se o soubor vrozených vlastností projevujících se způsobem reagování, chování a prožívání. Temperament je spjat se vzrušivostí – tj. mírou odpovědi organizmu na různé podněty a zároveň je to tendence organizmu měnit nálady [24]. Ten určuje, jak snadno se projeví a střídají psychické procesy, především však citové projevy. Hlavní formy psychických procesů jsou: • extroverze – jedinec je sdílný, komunikativní, otevřený a přátelský, neustále hledající nové kontakty; • introverze – dítě je spíše zdrženlivé až tiché, dává přednost jiným aktivitám než kontaktu s lidmi, pojímá vše vážně; • stabilita – charakteristická citovou stálostí, větším klidem a menší nervozitou; • labilita – projevující se změnami nálad, citovou nestálostí, zbytečnými starostmi apod.
-73-
Na obrázku č. 2 můžeme vidět navzájem provázané projevy vytvářejí 4 základní typy temperamentu: cholerik, sangvinik, flegmatik a melancholik.
Obr. 2: Základní typy temperamentu [21] Součástí temperamentu jsou emoce, jejichž projev je většinou závislý na okamžité náladě v konkrétní situaci. Úzce také souvisí s motivací a očekáváním výsledku. Jsou silným hybatelem a v tréninku dětí by měly hrát významnou roli proč sportovat, trénovat a vyhrávat. Dítě se v průběhu vývoje neustále setkává s různými vjemy, které hodnotí a učí se k nim zaujímat postoj, a pod vlivem svého okolí se chová charakteristickým způsobem. Tyto relativně stálé projevy chování se označují jako charakter. Trenér by měl znát a regulovat projevy každého svého svěřence, protože charakter a chování se může vyvíjet. V období staršího školního věku přirozeně splývá psychologické působení trenéra s výchovou. Úkolem trenéra není pouze vést zápasníka k dosahování co možná nejlepších výkonů, ale měly by se uplatnit i širší výchovné aspekty. Mezi ně patří osvojování si pravidel nejen ve sportu, ale i chování v určité společnosti, kterou mohou být další členové družstva, respektování spolucvičenců i soupeřů, -74-
tolerance k výkonu druhých, přirozená touha po vítězství, naučit se prohrávat, znát a chtít respektovat pravidla a chovat se podle zásad fair play nejen v utkáních, ale i v životě. Dalším důležitým faktorem v procesu psychické přípravy je motivace. Motivace je psychický proces vedoucí k energetizaci organizmu a usměrňuje naše chování a jednání pro dosažení určitého cíle. Vyjadřuje souhrn všech skutečností – radost, zvídavost, pozitivní pocity, radostné očekávání, které podporují nebo tlumí jedince, aby něco konal nebo nekonal [22]. Ve sportovní přípravě dětí nejen staršího školního věku chápeme hlavní úkoly motivace ve dvou rovinách: •
prožitkové – zažít legraci, hrát si apod.
•
být úspěšný – moci srovnávat své síly s ostatními, umět něco, co ostatní nedokážou. Motivace však nesouvisí jen s tím, jak bude zápasník trénovat či závodit.
Může mít i dlouhodobou perspektivu. Optimální stav je takový, když má svěřenec chuť do tréninku, závodů a především se neustále snaží zlepšovat. K tomu je dobré si stanovit určitý perspektivní cíl, kterého chce svěřenec dosáhnout zprvu krátkodobý, později i dlouhodobý. Důležitým úkolem se stává rozvíjení zdravého sebevědomí dětí. Vhodným prostředkem jsou úspěchy na turnajích. Je důležité, aby se svěřenec naučil vyhrávat, ale také musí umět přijmout prohru. Trenér může sebevědomí rozvíjet i různými dalšími formami jako např. pozitivní oslovení svěřenců, bojové pokřiky, motivační hesla apod. Psychická stránka dítěte je velmi křehká, a proto je důležité, aby se trenér vyvaroval křičení, afektu či vzteku směrem ke svěřenci. Na druhou stranu pozitivní přístup k dětem, přiměřené ocenění a radost ze sportování jim může velice pomoci v dalším sportovním životě. Soutěže jsou vyvrcholením tréninkového procesu, prověřují se v nich dovednosti a činnosti, které se svěřenci učily a rozvíjely. Cílem každého zápasníka -75-
je především vítězství v utkání. Trenér jim svou činností může napomoci, pokud není mezi soupeři příliš velký výkonnostní rozdíl. Právě souboj dvou přibližně stejně silných soupeřů je dobrou možností, jak pozitivně ovlivnit mladého zápasníka. Při vedení svěřenců v soutěži můžeme z hlediska činnosti trenéra rozlišit několik fází: příprava na závod nebo utkání, příprava před závodem, činnost při závodu a hodnocení po závodě. Soutěže v mládežnických kategoriích jsou v zápase jen několikrát v tréninkovém ročním cyklu (s frekvencí menší než jednou do měsíce). Proto je vhodné alespoň občas organizovat přátelská či klubová střetnutí či závody, jež umožní dětem častěji prožít atmosféru na závodech a při utkání se soupeřem. V etapě specializovaného tréninku se zaměřujeme v předsoutěžním období na nejběžnější situace, které mohou v utkáních nastat. Před samotnou soutěží by měla proběhnout krátká porada, na které trenér sdělí hlavní informace o turnaji: co se od soutěže a od svěřence očekává, jací budou soupeři apod. U dětí staršího školního věku však ještě není důležité vyhrát, ale zúčastnit se. Při nominaci na turnaj by měl trenér vycházet nejen z aktuální výkonnosti, ale i ze snahy svěřenců. Turnaje jsou výrazným motivačním faktorem a trenér by je měl v tomto směru využívat. Na turnaji navozujeme atmosféru soutěže a řešíme i případné nepředvídané skutečnosti (jiná váhová kategorie apod.). Dbáme na to, aby se svěřenci důkladně rozcvičili, motivujeme svěřence a navozujeme stav optimální bojovnosti pro utkání. Důležitá je také regulace negativních předstartovních stavů, jako jsou apatie či naopak startovní horečka. Před utkáním ještě následuje individuální rozcvičení. Veškerá činnost před utkáním by se měla stát automatizovanou a trenér by se neměl bránit ani určitým sportovním rituálům.
-76-
Úkoly trenéra při soutěži jsou komplexního charakteru. Neměl by se soustředit na jednotlivosti, protože tím mu mohou unikat souvislosti významné pro vývoj utkání. Mezi hlavní úkoly trenéra při koučování patří: •
Organizace zapojení dětí – závodníkům by mělo být jasné, kdy přibližně budou nastupovat na utkání, jaký mají mít dres, kdy se mají začít připravovat na utkání a jak si v soutěži vedou.
•
Hodnocení průběhu soutěže a povzbuzování – trenér by měl vždy sledovat celý výkon,
a ne jen konečný výsledek. V průběhu přestávky mezi
periodami se soustředit na další vývoj utkání a svěřenci jasně říci, co od něho očekává a kladně ho motivovat do dalšího boje. Častou chybou je trenérovo hodnocení předešlého boje, sdělování svěřenci, co se mu nepovedlo a negativní rady do dalšího boje („nenech si zase sebrat pravou ruku“ místo „pravou ruku si více hlídej a přitáhni ji více k tělu“). Vzhledem k velice krátkému intervalu přestávky ji musí trenér správně využít. Po utkání by se neměl nechat unést emocemi a nepřiměřeně reagovat ani na zásadní chyby. Svěřenec si chybu uvědomuje a snad pouze v případě opakovaného neuposlechnutí pokynů trenéra je čas na vážnější výtku. Velmi častou chybou trenérů je to, že vyžadují od svěřenců činnost, kterou v tréninku vůbec a nebo jen velmi málo nacvičovali. Trenér tak svaluje svoje chyby na své svěřence, což není přípustné. Trenér by se měl také ovládat a nepouštět se do diskuse s rozhodčím, trenéry soupeřů apod. Tyto situace výrazně narušují soustředění na vlastní činnost a poškozují ji. Další důležitou oblastí je fair play. Měla by být pro trenéra prioritní oblastí, která výrazně působí na svěřence ve výchovném slova smyslu. Na druhou stranu by měl vždy vystoupit
proti
nesportovnímu chování, které by se vyskytlo u soupeře. Úkolů trenéra v utkání je daleko více, jejich rozbor je však již nad rámec naší práce. Po ukončení turnaje by měl trenér stručně shrnout výkon svých svěřenců. V případě negativních postartovních stavů je umět regulovat. Podrobnější rozbor -77-
soutěže by neměl být ihned po ukončení, ale na nejbližším tréninku s využitím např. videozáznamu. Prožitky ze soutěže jsou často velmi silné a aktuální psychický stav trenéra i svěřenců by mohl zavinit neobjektivní hodnocení. Objektivní rozbor a hodnocení utkání jsou důležité po úspěšné i neúspěšné soutěži. Trenér by měl vždy vyzdvihnout pozitivní momenty z utkání a upozornit na chyby jednotlivce. Vždy by však měl být taktní a hodnotit by měl klidně, věcně a bez emocí. Z jeho hodnocení by v každém případě měly vzniknout konkrétní závěry pro další trénink a turnaje.
-78-
ZÁVĚR Sport se stává jedním z významných fenoménů současné společnosti. Popularita, jíž dosahují špičkoví závodníci, pozornost, jaká je věnována významným sportovním soutěžím v masových médiích a snaha o prosazení sportovců vlastní země na mezinárodním poli, jako jistá forma ukázky kvality státního systému, zvyšují ještě více tlak na jednotlivé závodníky a jejich připravenost, na jejich rodiče a trenéry. Pro dosažení maximálních výkonů již dávno nestačí pouhé krátkodobé zaměření tréninku a talent sportovce. Ze sportovní přípravy se stává dlouhodobý proces, který začíná již v útlém věku. K nejvyšším metám směřují již od dětství dvě rozdílné cesty. V první je snaha o co nejvyšší výkonnost již v útlém věku a nazýváme ji ranou specializací a druhý názor říká, že výkonnost by měla být přiměřená věku, dětství a mládí je pouze přípravnou etapou k dosahování maximálních výkonů v pozdějším věku. Tento názor je nazýván tréninkem přiměřeným věku. Z teoretických závěrů přípravy zápasníků volného stylu a především s cílem dosahovat kvalitních výsledků ve vrcholném období sportovní kariéry sportovce, je nezbytné, aby zápasník byl adekvátně tělesně a technicky připraven. Především musí na špičkové úrovni zvládat používané technicko-taktické činnosti a technicky převyšovat soupeře. Toho ovšem může dosáhnout jen zápasník optimálně připravovaný již od mladšího školního věku, od prvního kroku na zápasnické žíněnce. To vše je ale nezbytné realizovat s ohledem na zdravý a harmonický vývoj svěřence. Potřebné návyky musí získávat již v dětském věku, aby mohl využít dostatečný časový prostor na jejich osvojení a zdokonalení až na mistrovskou úroveň. Cílem naší práce je tedy najít kompromis, jakým způsobem skloubit velice náročnou, cílevědomou a postupnou speciální sportovní přípravu zápasníků v období staršího školního věku, nejen se všeobecnou přípravou, ale i s regenerací -79-
mladého organizmu tak, aby nedocházelo k případným negativním důsledkům. Dále je důležité vytvořit u dětí vztah ke sportu jako k celoživotní aktivitě a založit základy pro pozdější trénink.
-80-
SHRNUTÍ V této práci jsme se zabývali problematikou sportovní přípravy zápasníků v období staršího školního věku. Zápasníci v tomto období mají již za sebou etapu seznamování se sportem a jsou na přechodu z etapy základního do etapy specializovaného tréninku. Celkově můžeme toto období charakterizovat jako úplný přechod od her k tréninku v pravém slova smyslu. Charakteristickým rysem je zvyšující se intenzita tréninkového zatížení a přechod ke specializovaným tréninkovým podnětům. To samozřejmě vyžaduje odpovědný a profesionální přístup trenéra ke sportovní přípravě zápasníků. Trenér se musí orientovat v celé řadě oborů, jako jsou teorie sportovního tréninku, pedagogika a psychologie sportu, anatomie a fyziologie sportovního lékařství a v řadě dalších. Jedině tak má trenér šanci, že bude své svěřence rozvíjet nejen z hlediska sportovního, ale že z nich pomůže vychovat člověka v tom nejlepším slova smyslu.
-81-
SUMMARY This study deals with a problem of the sport preparation of the wrestlers at the older school age. The wrestlers at this age have already completed “the fundamental stage” and they are going from “the learning to train stage” to “training to train stage”. This period can be characterised as a real end of playing games and the beginning of a real training. The typical feature is a raising intensity of training and a changeover to a specialised training stimulation. A professional attitude of the trainer to the sport preparation of the wrestlers is also needed. The trainer must have good knowledge of subjects, as a theory of sport training, pedagogy and psychology of sport, anatomy and physiology of sport medicine and others. Only in this case the trainer has a good chance to improve his/her students not only in the sport field, but also to bring up them to be a good man.
-82-
POUŽITÁ LITERATURA 1. Alter, M. J. Science of flexibility. Champaign, IL: Human Kinetics, 1996. 355 s. 2. Alter, M. J. Strečink. 2. vyd. Praha: Grada, 1999. 232 s. ISBN 80-7178763-X. 3. Balyi, I., Hamilton, A. Long-Term Athlete Development: Trainability in Childhood
and
Adolescence.
Windows
of
Opportunity.
Optimal
Trainability. Victoria: National Coaching Institute British Columbia & Advanced Training and Performance Ltd., 2004. 4. Bitterling,
G.,
Dylla,
K.
Die
Bewegung
Unseres
Körrpers.
Unterichtseinheit für die Orientierungsstufe. Köln: Aulius-Verlag Deubner & CO KG, 1974. 5. Bursová, M. Kompenzační cvičení. 1. vyd. Praha: Grada, 2005. 196 s. ISBN 80-247-0948-1. 6. Davis, B., Mysnyk, M., Simpson, B. Winning wrestling moves. Champaign, IL: Human Kinetics, 1994. 194 s. ISBN 0-87322-482-5. 7. Ďurech, M. Silová príprava v zápasení. 1. vyd. Bratislava: Peter Mačura – PEEM, 2003. 140 s. ISBN 80-88901-82-0. 8. Ďurech, M., Reguli, Z., Vít, M. Teorie a didaktika úpolů ve školní tělesné výchově. 1. vyd. Brno: MU FSPS, 2007. 87 s. ISBN 978-80-210-4318-3. 9. Ďurech, M. Zápasenie. Bratislava: Šport, 1980. 144 s. 77-052-80 11-4. 10. Enamait, R. The underground guide to warrior fitness. E-Book, 2003. 11. Konopka, P. Sportovní výživa. České Budějovice: KOPP, 2004. 125 s. ISBN 80-7232-228-1. 12. Kormaňák, I. Et al. Systematizácia prostriedkov zápasenia. Bratislava: SÚV ČSZTV, 1990. 150 s. ISBN 80-7096-116-3. 13. Kormaňák, I., Kormaňák, I. ml. Športová príprava mládeže v zápasení volným štýlom vo veku 9-20 rokov. Bratislava: SÚV ČSZTV, 1990. 98 s. ISBN 80-7096-115-5.
-83-
14. Moravec, R. Et al. Teória a didaktika športu. Bratislava: Univerzita Komenského, 2004. 212 s. ISBN 80-89075-22-3. 15. Perič, T. Sportovní příprava dětí. 1. vyd. Praha: Grada, 2004. 200 s. ISBN 80-247-0683-0. 16. Regner, K., Šoptenko, J. Zápas v klasickém stylu. 1. vyd. Praha: Olympia, 1981. 278 s. 27-043-81 11/4. 17. Reguli, Z. Úpolové sporty. 1. vyd. Brno: MU FSPS, 2005. 133 s. ISBN 80210-3700-8. 18. Roubíček, V. Základní (průpravné) úpoly. 1.vyd. Praha: UK, 1980. 108 s. 17-030-80 17/91. 19. Sobolová, V., Zelenka, V. Fyziologie tělesných cvičení a sportu. 1. vyd. Praha: Olympia, 1973. 207 s. 27-038-73 11/1. 20. Tumanjan, G. S. Sportivnaja borba I. - IV. Moskva: Soviet. Sport, 1998. 21. http://4.bp.blogspot.com/_ek9gFHiRWsw/R0L1JP9L2TI/AAAAAAAAAv w/PYHiU-hEXEI/s400/eysenck2G.gif 22. http://cs.wikipedia.org/wiki/Motivace 23. http://cs.wikipedia.org/wiki/Syndrom_vyho%C5%99en%C3%AD 24. http://cs.wikipedia.org/wiki/Temperament 25. http://www.fila-wrestling.com/images/documents/lutte/wr230107.pdf 26. http://www.vyzivadeti.cz/zdrava-vyziva/zdrava-vyziva-deti/temamesice/vyziva-sportujicich-deti.html
-84-
