Příčiny vzniku první světové války a změna německé politiky

MASARYKOVA UNIVERZITA V BRNĚ Fakulta sociálních studií

Katedra mezinárodních vztahů a evropských studií

Příčiny vzniku první světové války a změna německé politiky Bakalářská práce

Miroslava Škopíková

Vedoucí práce: PhDr. Vít Hloušek, Ph.D. UČO: 65585

Mezinárodní vztahy a evropská studia – Sociologie bakalářské (kombinované) studium imatrikulační ročník 2001

Hodonín, 10. 05. 2006

Prohlašuji, že jsem předkládanou bakalářskou práci na téma Příčiny vzniku

první světové války a změna německé politiky zpracovala samostatně a pouze za použití uvedené literatury a pramenů.

……………………………..

2

Ráda bych poděkovala vedoucímu své bakalářské práce PhDr. Vítu Hlouškovi Ph.D. za cenné rady, připomínky a trpělivost při vedení mé práce.

3

Prohlášení císaře Viléma II. v předvečer první světové války:

„Lehkomyslnost a slabost uvrhne svět do nejstrašnější války, jejímž cílem je zničení Německa. Protože již nelze pochybovat: Anglie, Francie a Rusko se spikly… s cílem vést proti nám vyhlazovací válku.“

(Willmott 2003: 11)

4

Obsah: 1. Úvod....................................................................................................................... 6

2. Německé císařství – politický a geopolitický rámec německé zahraniční politiky ......................................................................................................................... 9

3. Proměna vnitropolitická situace v Německu v letech 1871 – 1914 a její vliv na německou zahraniční politiku ............................................................................ 12 4. Bismarckova reálpolitika .................................................................................... 19 5. Cíle německé diplomacie v době vlády Viléma II. ........................................... 28

6. Reálpolitka versus Weltpolitik............................................................................ 36

7. Závěr.................................................................................................................... 40

Příloha č. 1................................................................................................................ 42

Příloha č. 2................................................................................................................ 43

Příloha č. 3................................................................................................................ 44

Příloha č. 4................................................................................................................ 45

Příloha č. 5................................................................................................................ 46

8. Seznam literatury:............................................................................................... 47 Seznam tabulek: Tabulka č. 1:

Relativní podíly světové průmyslové výroby v období 1860 - 1930……………11 Tabulka č. 2:

Úroveň industrializace na osobu v letech 1890 – 1913………………………….19 Tabulka č. 3:

Rozsah německých kolonií ve srovnání s jinými státy před rokem 1913.……...37

5

1. Úvod Cílem této práce je zkoumání podílu Německa na rozpoutání první

světové války. Na základě studia literatury a dostupných pramenů bude

analyzována politická situace v Německu v období od 80. let 19. století až po rok 1914. Pozornost bude věnována také zahraniční politice Německa, zejména

srovnání cílů německé diplomacie v éře Bismarcka a Viléma II. Rovněž bude

analyzováno propojení domácí a zahraniční německé politiky v kontextu situace před rokem 1914. Práce bude zejména komparovat období 1871 – 1890 s obdobím 1890 - 1914.

První světová válka může být směle považována za nejdůležitější

událost moderní doby, protože změnila svět ještě více, než se to povedlo Velké francouzské revoluci. Při jejím vypuknutí počátkem srpna 1914 nikdo netušil,

jakou zkázu způsobí. Po čtyřech letech již nikdo nepochyboval o tom, že to je nejničivější konflikt v historii lidstva vůbec.1 Politická mapa světa se od základů

změnila,2 bylo přerváno dlouhé období relativní stability přetrvávající z 19.

století3 a rostoucí důvěra v progresivní sílu liberálních hodnot a moderního

kapitalismu byla náhle závažně narušena (srovnej Streib 1948).

Základní dědictví první světové války spočívalo ve vytvoření atmosféry

nenávisti a zášti mezi jednotlivými národy, mezi třídami a mezi rasami, jejichž Do první světové války se zapojilo 36 států, do armád na frontách bylo povoláno 70 milionů vojáků, 10 milionů z nich padlo, 20 milionů bylo zraněno a 7 milionů zajato. (Veselý 2003: 38) 2 Zanikly čtyři monarchie – ruská, habsburská, turecká a německá. Na místě rozpadlých monarchií vznikly nástupnické státy: Rakousko, Království Srbů, Chorvatů a Slovinců, Polsko, Maďarsko a Československo. Zbylé území připadlo Rumunsku a Itálii. Ruská Besarábie byla připojena k Rumunsku. V roce 1919 byla Podkarpatská Rus připojena k Československu. Belgické království bylo obnoveno v plném rozsahu, Francie získala zpět Alsasko – Lotrinsko. Spojené státy získaly vedoucí postavení ve světě a staly se hlavní mocností. (Veselý 2003: 39) 3 V září roku 1814 se ve Vídni shromáždili vítězové napoleonských válek: představitelé Rakouska – kníže von Metternich, Pruska – kníže von Hardenberg, Francie – Talleyrand, Velké Británie – ministr zahraničí lord Castlereagh, ruský car Alexandr I. Těchto pět mužů dosáhlo cílů, jež si vytkli. Po vídeňském kongresu Evropa zažila nejdelší období míru ve své historii. Po čtyřicet let nedošlo mezi velmocemi k žádné válce a od krymské války v roce 1854 nevypukl v dalších šedesáti letech žádný všeobecný konflikt. Tento mezinárodní pořádek, který byl více založen na mocenské rovnováze než jakýkoli jeho předchůdce či nástupce, se ze všech nejméně opíral o moc. Vídeňský kongres totiž zkonstruoval rovnováhu tak dokonale, že ji bylo možné svrhnout jen za cenu příliš velkého úsilí. Nejdůležitější byla skutečnost, že kontinentální země měly společné hodnoty. Rovnováha nebyla pouze fyzická, ale byla i mravní. Existovala podstatná harmonie mezi mocí a spravedlností. V systému rovnováhy moci není tolik příležitostí k užití síly a společný smysl pro spravedlnost omezuje pokušení ji použít. Mezinárodní řád, který není považován za spravedlivý, bude dříve či později ohrožen. (Kissinger 1999: 78) 1

6

důsledky se projevily v ostrých politických bojích dvacátých a třicátých let dvacátého století a nakonec v postupném sklouzávání do víru druhé, ještě ničivější války, vypuknuvší dvacet let po skončení té první. (Willmott 2003: 1)

Proces, jež proměnil Evropu ve vysoce výbušný kontinent, trval padesát

let. K explozi pak stačilo pouhých pět dní. Zkoumání vzniku a vývoje výbušných

látek, jež tvoří základní příčiny konfliktu, přesahuje rozsah i prostor stručné historie světové války. Na jedné straně bychom museli sledovat vliv Pruska na vytvoření

Říše,

politické

koncepce

Bismarckovy,

filosofické

tendence

v Německu a jeho hospodářskou situaci - směsici faktorů, které přirozenou touhu Německa po obchodních odbytištích, jež získat pro ně nešťastnou

souhrou okolností bylo tak obtížné,4 proměnily ve vizi o světové velmoci. Museli bychom analyzovat situaci v Rakousko – Uhersku, zabývat se nacionálními

tendencemi, umělostí jeho vládních institucí, povrchními ambicemi, které překrývaly neustálý strach z vnitřního rozvratu a horečně usilovaly o oddálení nevyhnutelného konce.

Na straně druhé bychom museli zkoumat zvláštní směs ctižádosti a

idealismu, jež ovládala politiku Ruska,5 a strach, který vzbuzovala za jeho

hranicemi, zejména u německých sousedů, možná nejvražednější ze všech ingrediencí konečného výbuchu. Museli bychom porozumět trvalým obavám

z nové agrese, sužujících Francii od roku 1870,6 zkoumat obnovený růst

sebedůvěry, z níž načerpala sílu postavit se dalším hrozbám, a nepouštět ze zřetele rány, jež jí v boku zanechalo Německo chirurgickým vyříznutím Alsaska – Lotrinska.7 A konečně bychom museli sledovat postupný pohyb v politice

V posledním desetiletí 19. století se nejednou vážně zostřily rozpory mezi velmocemi. Na druhé straně 90. léta byla většinou ve většině zemí obdobím hospodářského vzestupu, bylo ještě možno dosáhnout koloniálních zisků. Tento „pojistný ventil“ fungoval, bylo možné vyhnout se velkému válečnému konfliktu. Situace se změnila zhruba kolem roku 1900, kdy prakticky zanikla možnost získat území v zámoří, či sféru vlivu, aniž by došlo ke kolizi. (Skřivan, Drška, Stellner 1994: 185) 5 Nejvýraznějším rysem Ruska byl paradox. Rusko stále válčilo, expandovalo všemi směry jak sebe považovalo za ohrožené. Čím mnohojazyčnějším se ruské impérium stávalo, tím zranitelnější se Rusko cítilo, zčásti z potřeby izolovat různé národnosti od jejich sousedů. Aby svoji vládu udrželi a aby překonali napětí mezi různými populacemi říše, odvolávali se všichni ruští vladaři na mýtus o jakémsi obrovském vnějším nebezpečí, který se časem stal dalším z řady sebenaplňujících proroctví, která vedla k zániku evropské stability. Jak Rusko expandovalo z oblasti kolem Moskvy směrem do středu Evropy, k břehům Pacifiku a do Střední Asie, jeho úsilí o bezpečnost se postupně změnilo v samoúčelnou expanzi. (Kissinger 1999: 144) 6 Francouzsko – německá válka (1870 – 1871), mír byl podepsán v květnu 1871 ve Frankfurtu. 7 Bismarck vedl jednání s poraženou Francií tak, aby se vyhnul jejímu zbytečnému ponižování. Později se tvrdilo, že teprve odstoupení říšské země Alsaska – Lotrinska učinilo německo – 4

7

Velké Británie, opouštějící pojetí izolace8 směrem k začleňování do evropského

systému, a její pozvolné procitání do reality německého cítění vůči ní. Fundamentální příčiny konfliktu lze shrnout do tří slov – strach, nenasytnost a pýcha. (Hart 2001: 12)

Tato práce vychází z hypotézy, že kombinace německé zahraniční a

domácí politiky představovala primární faktor eskalace napětí vedoucí

k vypuknutí první světové války. Tato politika nicméně nebyla součástí Bismarckovské koncepce německé zahraniční politiky, ale vyvinula se až v éře

Viléma II. Cílem práce není pouhá deskripce historických faktů a skutečností, ale snaží se především o analýzu problematiky mezinárodních vztahů daného období na základě historických událostí. Ke studiu a analýze této problematiky jsou využívány zejména sekundární zdroje.

francouzskou nevraživost po roce 1871 nevyhnutelnou. Bismarck neustále a snad oprávněně ukazoval na to, že i bez územních ústupků by Francouzi zůstávali roztrpčeni pro samu porážku. (Mommsen 1995: 90) 8 Ještě v roce 1890 termín „skvělá izolace“ přesně vystihoval britskou zahraniční politiku. Britští poddaní hrdě hovořili o své zemi jako o „setrvačníku“ Evropy, jehož váha různým koalicím kontinentálních mocností nedovolovala, aby se staly dominantní. Vstup do takových aliancí se britským státníkům tradičně příčil téměř stejně jako americkým izolacionalistům. Avšak o pouhých dvacet pět let později umíraly na rozbahněných polích Flander statisíce Angličanů, kteří bojovali proti německému nepříteli na straně francouzského spojence. (Kissinger 1999: 184)

8

2.

Německé císařství – politický a geopolitický rámec německé zahraniční

politiky

Pozorujeme – li dějiny Německého císařství, povšimneme si několika

zvláštností, jež toto státoprávní uspořádání provázejí. První z nich jsou změny

v jeho domácí i zahraniční politice. Během krátkého trvání Německa, se ve skutečnosti dvakrát změnil jeho vnitřní charakter a směr zahraniční politiky. Poprvé v roce 1890 podruhé v roce 1918. Tyto letopočty časově rozdělují

Německé císařství do tří období, jež se vzájemně zcela zřetelně liší a v nichž bylo Německo pokaždé Německem úplně jiným (srovnej Hamerow 1983).

Druhým charakteristickým prvkem těchto dějin jsou války. Na počátku

hned tři války,9 na konci dvě války světové, přičemž druhá vycházela z té první. Tím jsou dějiny Německého císařství téměř válečnými dějinami, Německo

bychom tudíž mohli nazývat válečnou říší. (Haffner 1995: 8)

Chápeme – li německé dějiny jako celek, tedy období více jak tisícileté,

musíme vycházet z doby Bismarcka. Němci vedli velice málo válek a téměř

žádné války nebyly útočné. Německo leželo od počátku novověku ve středu Evropy a mělo charakter mnohotvaré neutrální zóny, do níž ostatní národy

často pronikaly a v níž se odehrávaly časté vnitřní střety. Avšak tyto vnitřní spory nikdy nepůsobily navenek tak agresivně, jak se to Německému císařství dvakrát podařilo v našem století, čímž se také přivedlo do záhuby.

Co vlastně přispělo k jeho záhubě? Proč se stalo Německo útočným a

agresivním státem, přestože to jeho zakladatel Bismarck neměl v úmyslu?

Existuje několik teorií zabývajících se těmito otázkami. (Haffner 1995: 9) Jedna z nich dává vinu Prusům. Vždyť Německé císařství bylo založeno právě Prusy, zpočátku jako způsob nadvlády Pruska v Německu. Přitom došlo zároveň

k prvnímu dělení Německa, kdy bylo z Německa vyloučeno Rakousko. Je tedy vším vinno Prusko? Je otázkou, zda by vše probíhalo jinak, kdyby bylo Německo

v roce

1848

ve

frankfurtském

Paulskirche

založeno

na

demokratických základech. „Německo nespoléhá na pruský liberalismus, ale na

jeho sílu.“ Načež následovala Bismarckova nejslavnější věta: „Velké otázky této

Válka Německa a Rakouska proti Dánsku o Šlesvicko – Holštýnsko v letech 1863 – 1864. Prusko – rakouská válka o Holštýn v roce 1866. Prusko – francouzská válka v roce 1870.

9

9

doby nebudou rozhodnuty projevy ani rezolucemi menšin – to byla největší chyba let 1848 – 1849, ale železem a krví.“ (Taylor 1998: 62)

Paulskirchenský parlament nebyl v žádném případě ve své vnější politice

naladěn smířlivě. Ve skutečnosti měl parlament v záměru hned několik válek:

levice velkou válku proti Rusku za osvobození Polska, centrální a pravicová část válku proti Dánsku o Šlesvicko – Holštýnsko.10 Jak řekl velkoněmecký

paulskirchenský politik Julius Frodl: „Německý národ je již nasycen principy a doktrínami, literární velikostí a teoretickou existencí. To, co požaduje je moc,

moc, moc! A kdo mu dá moc, tomu ono dá čest, více cti, než si může myslet.“ (Haffner 1995: 9)

Přáním, jež bylo velmi zdůrazňováno, bylo dostat se z tohoto pasivního

stavu, v němž byli Němci po mnoho století. Požadavkem bylo, aby Německo

mohlo provozovat expanzivní politiku a politiku moci, jakou vedly již dlouho okrajové mocnosti Evropy.

Za Bismarcka nebyly tyto touhy Německa zdůrazňovány a sám Bismarck

hovořil po roce 1871 o Německém císařství jako o nasyceném státě. „Mapa Afriky leží v Evropě. Zde leží Rusko a zde leží Francie. To je moje mapa Afriky,“ tato slova prohlašoval Bismarck s oblibou a dával tím najevo, že koloniální otázku považuje za okrajovou záležitost, která kontinentální záměry. (Hlavačka 1987: 98)

nemá komplikovat jeho

Teprve po Bismarckovi se Německo projevilo jako nenasycená země, a

sice právě tou měrou, čím méně bylo Velkopruskem, a čím více se stávalo

národním státem. Prusové fungovali v období své nadvlády spíše jako brzda expanzivních snah, než jako motor Německého císařství.

Jedním z dalších vysvětlení expanzivnosti a zániku Německého císařství

byla industrializace a její rychlý rozvoj, díky níž se stalo císařství v krátké době hospodářskou mocností kontinentu. Velký a rychlý rozmach industrializace uvedl do chodu společenskou dynamiku, která vedla nakonec k explozi.

Válka proti Dánsku na straně Rakouska a osvobození Šlesvicka – Holštýnska v letech 1863 – 1864. 10

10

Tabulka č. 1.

Relativní podíly světové průmyslové výroby v období 1860 – 1913.

Rusko

Německo

1860

1880

1900

1913

4,9

8,5

13,2

14,8

7,0

7,6

8,8

8,2

Rakousko-Uhersko

4,2

4,4

4,7

4,4

Velká Británie

19,9

22,9

18,5

13,6

Francie

Zdroj: Kennedy 1996: 189.

7,9

7,8

6,8

6,1

Německé císařství se stalo na rozdíl od dřívějších německých státních

útvarů velmocí. Charakteristickým rysem pro velmocenské státy je, zlepšit svůj

vlastní osud pomocí vlastní mocenské politiky. Tam, kde najdou volný prostor, projevují tendence upevňovat a rozšiřovat svou moc, jež je přece jejich státním

životním zájmem. Velkou smůlou pro Německé císařství bylo, že se nabízelo jen velmi málo oblastí, do nichž mohlo expandovat (srovnej De Mesquita 1990).

Jak řekl americký historik David Calleo: „Německá říše se zrodila

v obklíčení!“ (Haffner 1995: 13) Od začátku byla obklopena jinými velmocemi.

Na západě hraničila s Francií a Anglií, na jihu a jihovýchodě s Rakousko – Uherskem, jež tehdy ještě představovalo velmoc, a na východě s mocnou ruskou říší. Německé císařství tedy na tom bylo z geografického hlediska dosti špatně. Nemělo žádné volné prostory, do nichž by mohlo expandovat jako

Anglie, Francie a dokonce Belgie, Holandsko, Španělsko a Portugalsko, které měly taková území za mořem. Rusko mělo taková území na východě. Potřeba expanze a rozšiřování byla Německému císařství takříkajíc přisouzena v jeho velmocenské kolébce.

Německo bylo zemí, jež byla pravděpodobně silnější a mocnější, než

ostatní jednotlivé evropské velmoci, což se také ukázalo již v zakládajících válkách. Byla však samozřejmě slabší než koalice několika nebo dokonce všech evropských velmocí. Právě z tohoto důvodu se takových koalic vždy

obávala. Neboť právě tehdy, kdy se např. Francie, Rakousko, Itálie či Rusko cítily slabší než Německé císařství, měly tyto země sklon k tomu, aby hledaly

svazky, jež by vytvořily koalice. Německo se snažilo takovým koalicím zabránit.

Pokud to šlo, snažilo se rozbít alespoň jeden článek, a v případě potřeby použít 11

i prostředek násilí – válku. Nezapomeňme: Válka byla tehdy ještě pro všechny

velmoci ultima ratio, poslední a nejvážnější politický prostředek. Němci většinou považovali založení Německa za nedokončené, nepovažovali je za ukončení svých národních dějin, ale za odrazový můstek k rozpínání, jež nebylo předem přesně definováno (srovnej Esposito 1954).

Proč byl vlastně německý národní stát, jenž byl založen v roce 1871 ve

Versailles pojmenován „Německá říše“ a ne jednoduše „Německo“? Snad

proto, že od svého počátku byl v něčem „více“ a v něčem „méně“ než opravdu národním státem „Německo“. Méně v tom, že vyloučil hodně Němců – byl

„Maloněmeckem“. Státem byl jen potud, pokud bylo v pruských silách jej založit

a pokud se nechal sjednotit pod pruskou nadvládou – „Německá říše Prusů“. Titul „Německá říše“ poukazoval na něco více: na evropský, nadnárodní, všeobecný nárok středověké Svaté říše římské národa německého.

Slovy Bismarcka: „Německá říše mohla znamenat tolik Německa, kolik

dokáže ovládat Prusko“. (Haffner 1995: 69) Německé císařství se zdálo být téměř od svého založení ke svému vlastnímu zničení neodvratně vedeno. Svým

stále větším a nevypočitatelným rozvíjením moci si vytvořilo svět nepřátel, který jej zahubil a nakonec si jej mezi sebou rozdělil.

3. Proměna vnitropolitická situace v Německu v letech 1871 – 1914 a její vliv na německou zahraniční politiku

Pokud srovnáme politickou situaci a atmosféru v zemi v letech 1871 –

1890 a 1890 - 1914, musíme se v oblasti vnitřní politiky přiklonit na stranu

Viléma II. Doba Bismarckova byla charakterizována hospodářskou stagnací a recesí, Vilémova doba byla obdobím takřka stále vysoké hospodářské konjunktury. Díky těmto hospodářským skutečnostem nahrávala politika v Německu

Vilémovi

II,

jehož

epocha

byla

provázena

ekonomickým

rozmachem. Vnitropoliticky byla také obdobím dodatečného sjednocování. Ve

vnější politice byl však nastolen dobrodružný kurs, jenž pak vedl ke katastrofě. Paradoxně byla právě Vilémova zahraniční politika doprovázena velkým souhlasem národa.

12

Bismarckovu dobu můžeme charakterizovat jako období rozhárané a

nepokojné vnitřní politiky a naopak rozvážnou a klidnou politikou vnější.

Z hlediska přijetí v Německu bylo toto období dobou nešťastnou brzy poté, co

odezněly první vítězné a zakládající úspěchy. Bismarckovou smůlou byl také fakt, že celá jeho epocha byla provázena hospodářským oslabením, což se samozřejmě projevuje na politických náladách obyvatel.

Během Bismarckovy vlády docházelo také k dálkové vnitřní migraci

obyvatel, která se v kvapně postupujícím procesu urbanizace v epoše vrcholné industrializace nakonec stala „největší masovou migrací německých dějin“. Jednalo se především o pohyb z východu na západ, tvořený venkovským

proletariátem z převážně agrárních oblastí na severovýchodě císařství, který směřoval do průmyslových oblastí středního s západního Německa. (Bade 2005: 143) Kromě toho obyvatelé opouštěli zemi a emigrovali do Ameriky. V tomto období vycestovalo více než milion Němců.11 Po Bismarckově odchodu

se situace uklidňuje, ustává stěhování národa, Němci nacházejí doma plnou zaměstnanost a jejich práce byla více placena (srovnej Roeber 1987).

Lze však říci, že hlavní německé politické strany se zformovaly až

v době, kdy byl říšským kancléřem Otto von Bismarck, a to na podporu jeho

režimu, nebo v ostré opozici vůči němu. (Strmiska, Hloušek, Kopeček, Chytílek

2005: 295) Vnitropoliticky postavil Bismarck své založení císařství na kompromisu mezi konzervativci a liberály, jež byli zároveň nacionalisty. Jeho

„krizové ministerství“ v Prusku sice začalo těžkým konfliktem mezi vládou a liberály, ale Bismarck měl v úmyslu dohodnout se se svými protivníky a věřil, že s nimi bude moci uzavřít mír. Ten měl vycházet ze dvou principů: za prvé z uspokojení národní aspirace liberálů, a za druhé z jejich podílu na usmíření ve vnitřní politice císařství. Bismarck byl konzervativní monarchista a ústavním

kompromisem, o který se snažil při založení císařství, byla trvalá koalice mezi

konzervativci a národními liberály. Skutečností, kterou nepředpokládal, byl fakt, že tento kompromis nebude stačit k vnitřnímu klidu v zemi.

Německá zámořská migrace, která v 19. století představovala z 90% cesty do Severní Ameriky, dosáhla staletého maxima ve třetí vlně v letech 1880 – 1893. Zatímco v první vlně kolem poloviny století stály v popředí ještě tradiční výchozí oblasti na jihozápadě Německa, převažovaly ve třetí vlně hlavně agrární oblasti na severovýchodě říše. V letech 1880 – 1893 se jenom do Spojených států vystěhovalo téměř 1,8 milionu Němců. (Bade 2005: 142) 11

13

Přibližně v době založení císařství, se totiž Bismarck náhle ocitl v opozici

proti dvěma zcela novým politickým stranám a silám, s nimiž si neuměl poradit jinak, než vypovězením války, kterou prohrál. Byli to sociální demokraté12 a Centrum.13 Obě tyto strany byly založeny ve stejné době jako císařství, byly

tedy vlastně říšskými stranami. Bismarck je neprávem nazýval nepřáteli císařství.

Svou

teorii nepřátel císařství

založil u těchto

stran

na

jejich

mezinárodních kontaktech. Centrum považoval Bismarck za nadnárodní stranu, neboť je stranou katolíků a katolická církev je nepopiratelně nadnárodním

zřízením. Zároveň byla Bismarckovi cizí jeho nadtřídní struktura. S jinými třídami a třídními stranami dokázal jednat, ale strana, jež nezastupuje žádnou

třídu se mu zdála být státem ve státě, „nepřítelem říše“. Bismarck se pokusil přivést Centrum bojem nikoliv ke smíru, ale ke zničení a rozpadu. To se mu

nikdy nepodařilo, neboť Centrum bylo od počátku silnou stranou a v době tzv. Kulturkampfu14 se stalo ještě silnější (srovnej Moltmann 1986).

Bismarck neměl sociálním demokratům za zlé jejich třídní charakter,15

ale jejich mezinárodní postavení a také, což bylo důležitější, jejich tehdy ještě

revoluční postoj. V době svého založení byli revoluční stranou, jež způsobovala

„velký poprask“ a veřejně prohlašovala, že chce zcela jinou společnost, zcela

jiný stát. Svou revoluci chtěli provést v rámci Německého císařství. (Haffner

1995: 36) Bismarck se revoluce bál a nenáviděl ji. Chtěl společnost třídní, takovou, v níž by jeho třída za kompromisů s liberálním měšťanstvem měla vedoucí postavení.

V květnu 1863 byl z iniciativy Ferdinanda Lassalla založen Všeobecný německý dělnický spolek (ADAV), první dělnická politická strana v Německu orientující se na spolupráci s pruským státem proti liberální politické elitě. V roce 1869 byla v Eisenachu založena revolučně orientovaná Sociálnědemokratická dělnická strana, která se v roce 1870 přejmenovala na Sociálnědemokratickou stranu Německa (SDAP). V roce 1875 došlo ke spojení ADAV a SDAP do Socialistické dělnické strany Německa (SAP). (Strmiska, Hloušek, Kopeček, Chytílek 2005: 297) 13 Frakce Centrum byla založena 13. 12. 1870 na půdě pruské poslanecké sněmovny a v roce 1871 se stabilizovala struktura strany Centrum, která se po volbách roku 1871 stala druhou nejsilnější frakcí v Říšském sněmu. Strana se záhy stala celoněmeckou integrací různých zemských katolických formací. (Strmiska, Hloušek, Kopeček, Chytílek 2005: 295) 14 „Kulturní boj“ je souhrnné označení pro Bismarckovu politiku v letech 1871 – 1878, kdy se snažil cestou legislativních opatření eliminovat politický vliv katolické církve a zejména dosáhnout ukončení působení katolické strany Centrum (Müller, Krieger, Vollrath 1999: 186 – 188) 15 Bismarck měl pochopení pro to, že i dělnická strana, čtvrtý stav se chce politicky formovat, diskutovat a prosazovat své zájmy (Haffner 1995: 36) 12

14

Bismarck sledoval růst Sociálně demokratické strany Německa se

znepokojením. Jeho boj proti socialistům pramenil z přesvědčení, že vznik masového hnutí by musel vážně ohrozit stát. V tomto pojetí nalezl Bismarck

souhlas širokých „měšťanských“ vrstev, které se již dlouho obávaly „rudého strašidla“. (Mommsen 1995: 121) V říjnu 1878 vydal říšský zákon proti „snahám sociální

demokracie

představujícím

všeobecné

ohrožení“

který

vedl

k delegalizaci sociálnědemokratických spolků a aktivit. Byl prodlužován až do roku 1890. (Müller, Krieger, Vollrath 1999: 191) Zákon proti socialistům

nedokázal zabránit dalšímu růstu hlasů pro sociální demokracii. Ve volbách v únoru 1890, bezprostředně před Bismarckovým pádem, obdržela sociální

demokracie 1 400 000 hlasů, tedy nejvíce hlasů odevzdaných jedné straně. V počtu hlasů za ní následovalo Centrum. Kulturní boj a zákon proti socialistům

posílil právě ty protivníky, které chtěl Bismarck zničit. (Haffner 1995: 122) Sílící pozice sociální demokracie byla jedním z těžkých politických mraků visících nad Bismarckovou dobou16 (srovnej Bretton 1953).

Do sedmdesátých let spadají začátky německé sociální

politiky,17

především politiky sociálního pojištění.18 Tato nová pojišťovací politika státu

byla považována za velmi smělou. Nikde v Evropě kromě Německa nic

takového neexistovalo. Bismarck byl za to oslavován jako otec moderního německého sociálního státu a Německo mělo skutečně po celou dobu až do

pádu říše v sociální politice náskok před jinými státy. Doufal, že dělníky ze sociální demokracie odstraní z cesty tím, že ze strany státu zlepší jejich sociální

postavení. To se mu však nepodařilo. Dělníci přijali sociálně politické dobrodiní, ale přesto zůstali sociálními demokraty.

V druhé polovině své vlády, od roku 1879, se pokoušel Bismarck politicky

oslovovat hospodářské zájmy různých německých tříd. V roce 1879 založil svůj

Při vnitropolitických jednáních se ukazovalo, že zde neumí Bismarck zachovat míru, jakou se vyznačovala jeho politika zahraniční. O předácích sociální demokracie, Centra a levicových liberálů se neustále vyjadřoval nevybíravými slovy. Bismarck každou vnitropolitickou opozici chápal víceméně osobně a vztahoval ji na protivníkův nepřátelský postoj ke státu. (Haffner 1995: 123) 17 Už při zavedení zákona proti socialistům Bismarck řekl, že tato opatření musí být doplněna zákonem, který by zmírňoval bídu pracující třídy. Jeho sociální politika se výrazně omezila na pojišťovací politiku státu. Stavěl se proti zákazu nedělní práce, neboť by se prý nemělo zasahovat do práv zaměstnavatelů, a byl také proti omezování ženské a dětské práce. (Taylor 1998: 211) 18 V roce 1883 nemocenské pojištění, v roce 1884 úrazové pojištění, v roce 1889 invalidní pojištění. 16

15

„Kartel pracujících stavů“, tedy spojení zemědělství s velkoprůmyslem. Mohli bychom říci, že se Bismarck pokoušel z císařství vytvořit jednotu nejen

politickou, ale také sociálně politickou, „stavovskou“. Toto císařství vykazovalo již v pozdní Bismarckově době vnitropoliticky dvojitou povahu. Vedle stran vystoupily také svazy.19

Přitom všem zůstala vnitropolitická nálada v celé Bismarckově době

nešťastná a podrážděná, a to nejen kvůli hospodářskému útlumu, ale zvláště kvůli stylu Bismarckovy vlády. Nikdy nebyl politikem smířlivého, diplomaticky

pružného stylu, zřídkakdy triumfoval laskavostí. Bismarck byl vždy nakloněn tomu nazývat věci pravým jménem a zvlášť, když byl vzrušený a rozčilený, pokládal ve svém vlastním projevu otevřenost za přesvědčivou a neodolatelnou.

Úkolem idealistů je navlékat na krvavá vítězství morální šaty. Tohoto umění

však Bismarck nikdy nedosáhl. (Taylor 1998: 62) Objevily se názory, že již ve dnech po založení císařství, měl Bismarck pocit, že svůj vlastní cíl, kterého dosáhl v roce 1867 překročil, že zašel příliš daleko se svým svazkem

s nacionalismem a dospěl k něčemu, co nemohlo fungovat a pravděpodobně se

ani nedalo trvale udržet. Je nutno rozlišovat povahu nacionalismu, který vyrůstá z představ o lidovládě, a nacionalismu, který by byl reakcí na francouzské pokusy získat hegemonii: není bez zajímavosti, že bitva u Slavkova20 je často

představována jako „bitva císařů“, kdežto bitva u Lipska21 jako „bitva národů“. Podle některých historiků právě v bitvě u Lipska se zrodil německý

nacionalismus. (Krejčí 1997: 138) Hluboký pesimismus, s nímž Bismarck pohlíží na své dílo v období po založení císařství, je zjevný a vztahuje se jak na její vnější, tak na její vnitřní stav (srovnej Pflanze 1955).

Svaz rolníků vznikl až po odchodu Bismarcka v roce 1893, převážně jako organizace východolabského zemědělství, jako vnitřní svaz velkoagrárníků a drobných zemědělců. Již dříve však existoval centrální svaz německých průmyslníků, svaz těžkého průmyslu, hanzovní svaz lehkého průmyslu orientovaného na export, na němž měly velký podíl také banky a finanční svět, a konečně odborové organizace, které se pokoušely zcela nezávisle na sociálně demokratické straně zlepšit postavení dělnictva v hospodářské oblasti nejen politickou revolucí, ale také společným bojem za lepší pracovní a životní podmínky, především za vyšší mzdy. (Haffner 1995: 37) 20 2.12.1805 se u Slavkova utkala vojska tří císařů: ruského Alexandra, rakouského Františka I. proti francouzskému Napoleonovi I. Na obou stranách bojovalo 170 000 vojáků a 20 000 zde svůj život skončilo. Vítězem této bitvy se stal francouzský císař Napoleon. (Geiss 2002: 305) 21 Bitva u Lipska (známá též jako Bitva národů) byla rozhodující bitvou napoleonských válek. Odehrála se ve dnech 16. až 19. října 1813 u německého Lipska. Spojené armády Rakouska, Pruska, Ruska a Švédska v ní rozdrtily armádu francouzského císaře Napoleona. (Geiss 2002: 306) 19

16

Vypadá to rozporuplně, když je Bismarckova zahraniční politika

označována za velkolepé dílo, a jeho vnitřní politika naproti tomu kritizována. Nelze plně oddělovat zahraničně politické a vnitropolitické Bismarckovo jednání,

které se zcela jistě vzájemně podmiňovalo. U vnitřní politiky u něj postrádáme

onu schopnost znát míru, kterou se vyznačuje jeho politika zahraniční. Na

politické síly a skupiny ve vlastním státě pohlížel jako na diplomatické hry sil

v zahraniční politice. Právě proto se mu nepodařilo dokončit založení říše vnitropoliticky. (Hlavačka 1987: 142)

Vnitropolitická situace Německého císařství po odchodu Bismarcka byla

charakterizována velkými změnami v celkové atmosféře. Jak již bylo řečeno,

Bismarckovo období nebylo pro Německo vnitropoliticky příznivou etapou. Vcelku bylo obdobím nespokojenosti téměř všech politických sil v Německu,

obdobím, jež provázela hospodářská regrese, která trvala ještě několik let po

Bismarckovi. Velký hospodářský obrat a vzestup přišel v roce 1895. Vlna vysoké konjunktury, která tento rok nastoupila, se držela téměř nepřetržitě až

do první světové války. Celkově byla císařská doba obdobím hospodářského rozkvětu a všeobecné prosperity.

V devadesátých letech přišlo mnoho technických a hospodářských

inovací najednou, především všeobecná elektrifikace, vedle toho také začátky motorizace a rozhlasu. Hospodářský rozmach se nejdříve projevil sociálně a

v dalším kroku pak politicky. Sociálně do té míry, že třídní boj pozvolna ztrácel

na ostrosti. Sice tehdy ještě nebyla pochopena skutečnost, že dělníci

nepředstavují jen faktor nákladů, ale také masu konzumentů, přesto však byly v zájmu průmyslového rozvoje po několika zdánlivých bojích s odbory dělníkům

přiznány větší mzdy. (Taylor 1998: 93) Dělnické síly byly těsněji spjaty, začaly

hrát jistou roli i odbory. To znamenalo určitý sociální klid, jenž se projevoval také politicky, a to ve vývoji německé sociální demokracie.22

V době císařství se vnitropolitická atmosféra uvolnila, aniž by to bylo

nějak programově vyhlášeno. Za vlády Viléma II. se všem třídám vedlo lépe a

Německá sociální demokracie byla při svém založení revoluční stranou, jež chtěla společnost zcela přetvořit. SPD se stala stranou světové revoluce, která byla a zůstala vizí sociálních demokratů až do devadesátých let. Pak se vyvinul v sociální demokracii směr, jenž se stal známým pod názvem „revizionismus“. Revizionisté říkali: „Nepotřebujeme revoluci, musíme pozvolna dorůst do společnosti a státu, jaký hledáme, abychom ho mohli jednoho dne převzít.“ (Haffner 1995: 55) 22

17

s tím souvisí i změna charakteru Němců, která ovšem nemůže být nazvána změnou k lepšímu. V době Bismarckově byli Němci v podstatě skromným

národem, jejich nejvyšším cílem bylo, aby byli spojeni pod jednou střechou a toho dosáhli. Od Bismarckova odchodu se v císařské říši vytvářelo něco jako velmocenský pocit. Velmi mnoho Němců Vilémovy doby, a to Němců všech

možných vrstev před sebou náhle spatřilo národní vizi, národní zájem, národní cíl. Národní zájem je soubor nejobecnějších požadavků státu vyplývajících z jeho geografické pozice, historických zkušeností a z aktuálních vztahů k jiným

mocenským státům. Národní zájem je však vnitřně velice diferencovaný

fenomén. Jde o obecnou kategorii, která má řadu částí, v určitém slova smyslu jde o soubor cílů, které mohou být v teorii i praxi nejen oddělovány, ale i různě řazeny. (Krejčí 1997: 178) Národním zájmem němců je Německo jako nová

světová velmoc, jeho rozšíření se do celého světa, a získání pozice číslo jedna

na světě. Jejich patriotismus získal jiný charakter než dříve. Co Němce této doby pozvedalo, jejich „nacionalismus“,23 byl nyní spíše pocit sebevědomí než

sounáležitosti, něco docela zvláštního, touha, být mocností budoucnosti. (Haffner 1995: 56)

Tato změna souvisela také s velkým zlepšením každodenního života

následkem technicko – průmyslového rozvoje. Němci byli tehdy v mnoha

oblastech vedoucí mocností Evropy. Zatímco Anglie postupovala kupředu pomalu, Francie ještě pomaleji a Rusko vězelo v začátcích industrializace, bylo Německo

v technicko

–

průmyslovém

ohledu

modernizováno a bylo na to také neobyčejně pyšné.

mohutným

tempem

Německé císařství bylo přirozeně jako všechny evropské státy oné doby

třídní společností a třídním státem. A je pravda, že mezi vysokými třídami existoval od Bismarckova kompromisu z roku 1879, kdy zavedl ochranná cla a založil

„Kartel

pracujících

stavů“,

určitý

způsob

vyrovnání

mezi

velkozemědělstvím a velkoprůmyslem, o němž agrárníci, poněkud přes svůj skutečný majetkový stav, spolurozhodovali.

Nacionalismus je ideologií bezprostředně orientovanou na stát. Z tohoto hlediska nejnebezpečnější je takový nacionalismus, který přerostl v šovinistické požadavky rozpínavosti a jenž se spojil s militarismem. (Krejčí 1997: 136) 23

18

Tabulka č. 2.

Úroveň industrializace na osobu v letech 1860 – 1913 (pro srovnání – Velká Británie v roce 1900 = 100).

1860

1880

1900

1913

52

85

Rusko

8

10

15

Rakousko-Uhersko

11

15

23

32

Velká Británie

64

87

100

115

Německo Francie

Zdroj: Kennedy 1996: 190.

15

20

25

28

39

20

59

Spojení mezi velkým vlastnictvím půdy a velkoprůmyslem změnilo

v císařské době svůj vnitřní charakter. Skutečně určující moc uvnitř tohoto kartelu stále více ztrácelo zemědělství a nabýval jí průmysl. Německo se již za

Bismarcka z velké části přeměnilo z agrárního státu ve stát průmyslový, ale teprve ve Vilémově době se nastává velký rozmach průmyslu. A jelikož byly k dispozici prostředky, směřovalo Německo k expanzivní a výbojné politice.

Je znát určité prolínání německé zahraniční politiky a německého

průmyslového a komerčního expansionismu ve světě. Vnější expanzivní politika Německého císařství byla podmíněna vnitropoliticky. Sociální a vnitropolitické napětí během let 1890 – 1914 v Německu nesílilo, ale naopak ochabovalo.

Německé císařství v této době nehnalo do nového zahraničně politického kurzu

neštěstí a vnitropolitické nebezpečí, ale naopak nadměrný pocit síly a harmonie, jenž se v této době vyvinul. (Haffner 1995: 58)

4. Bismarckova reálpolitika Reálpolitika je zahraniční politika založená na mocenských kalkulacích a

národním zájmu. Tvůrcem německé zahraniční politiky v letech 1871 – 1890 byl říšský kancléř Otto von Bismarck. V tomto období byla zahraniční politika jen

kabinetní záležitostí úzké elity, záležitostí kancléře a císaře Viléma I. Bismarck

důvtipně řídil starého císaře pomocí dlouhých memorand, a když to bylo

19

nezbytné i hrozbou své rezignace. Bismarck nepovažoval za nutné vysvětlovat

a v hrubých obrysech zdůvodňovat veřejnosti zahraniční politiku tak, aby ji veřejnost akceptovala. Považoval ji jen a jen za svou oblast zájmu (srovnej Emery 1915).

Kdykoli Bismarck něco obhajoval, každý jeho argument směřoval

k zahraniční politice: rovnováha v říšském sněmu, dynastické kalkulace, všechno dávalo v součtu stejný výsledek. Zdálo se nepředstavitelné, že by do

toho mohl proniknout nějaký jiný kurz. A přece dokázal přes noc změnit své myšlení a vypichovat každý argument v opačném směru. (Taylor 1998: 160) Pouze jediné zůstávalo stejné. Bismarck měl vždycky pravdu.24

Reálpolitika vedla ke sjednocení Německa, a sjednocení Německa

způsobilo, že se reálpolitika obrátila proti sobě a dosáhla pravý opak toho, co

zamýšlela. (Kissinger 1999: 141) Reálpolitika se totiž v praxi dokáže vyhnout závodům ve zbrojení a válce, pouze budou – li moci hlavní hráči mezinárodního

systému svobodně přizpůsobovat své vztahy měnícím se okolnostem, budou –

li umírňováni systémem společných hodnot, nebo budou – li splněny obě tyto podmínky zároveň (srovnej Steefel 1930).

Po svém sjednocení se Německo stalo nejsilnějším státem evropského

kontinentu, a to vedlo k revoluci v evropské diplomacii. Již od vzniku moderního systému států za časů Richelieuových vyvíjely mocnosti na okraji Evropy –

Velká Británie, Francie a Rusko – tlak na její střed. Nyní se střed Evropy stal natolik mocným, že mohl vykonávat tlak na periferii.

Zeměpisná poloha vytvořila neřešitelné dilema. Podle všech tradicí

reálpolitiky měly vzniknout evropské koalice, jejichž cílem by bylo zadržet rostoucí, potenciálně dominantní moc Německa. „I ve spaní se mi zdá to, o čem

přemýšlím, když jsem vzhůru….“ Bismarck trpěl tím, co v jedné diplomatické

depeši nazval „le cauchemar des coalitions“ – noční můrou nepřátelských, obkličujících koalicí. (Stőrmer 2005: 12)

Kdyby se však Německo pokoušelo chránit před aliancí všech svých

sousedů na východě i na západě současně, bylo by je nepochybně ohrožovalo Pravdu měl, když byl proti koloniím, a stejnou pravdu, když je získával. Pravdu, když šel do války, pravdu, když se houževnatě snažil zachovat mír. Loajální, když souhlasil s Vilémem I. Loajální, když s ním nesouhlasil. V jiných zemích si změna politického směru vyžádala změnu vlády. Bismarck dělal svoje vlastní změny, bezohledně a tvrdě atakoval své včerejší argumenty. (Mommsen 1995: 110) 24

20

individuálně, čímž by urychlilo vytváření koalicí. To, čemu se stále říkalo evropský koncert, bylo ve skutečnosti zmítáno dvěma

nepřátelstvími:

nepřátelstvím mezi Francií a Německem a rostoucí nevraživostí mezi Rakousko – Uherskem a ruským impériem.

V německo – francouzských vztazích způsobilo pruské vítězství v roce

1870 stálou francouzskou touhu po „revanche“, a německá anexe Alsaska – Lotrinska dala této zášti konkrétní zaměření. Anexí Alsaska – Lotrinska položil

Bismarck novému německému císařství do kolébky „dědičné nepřátelství

s Francií“. Francie soustředila svou frustraci na jediný cíl, znovuzískání Alsaska – Lotrinska.25 Francie již sama nebyla schopná Německo zadržovat, napříště ke své obraně potřebovala vždy spojence.

Také druhé evropské schizma – mezi Rakousko – Uherskem a Ruskem

bylo důsledkem sjednocení Německa. Po vypuzení z Německa mohla

Rakousko – Uherská monarchie expandovat jedině na Balkán. Protože se

Rakousko neúčastnilo zámořského kolonialismu, byl Balkán považován za přirozenou arénu rakouských geopolitických ambicí. Z tohoto směru politiky však vyplýval konflikt s Ruskem (srovnej Tannenbaum 1952).

Německo nemělo na Balkáně žádný národní zájem. Mělo však velký

zájem na zachování Rakousko – Uherské monarchie. Zhroucení Rakouska by připravilo Německo o jediného spolehlivého spojence. I když si přál Bismarck

zachování Rakouska, netoužil provokovat Rusko. Byl to rébus, který mohl

Bismarck několik desetiletí zatemňovat, který však nikdy zcela nevyřešil. (Kissinger 1999: 143)

Bismarck jednou prohlásil, že v kombinaci pěti hráčů je vždy žádoucí být

na straně tří. Proto se snažil, aby měl na své straně alespoň dva spojence,

Rusko a Rakousko – Uhersko, možná i Velkou Británii. Mezi Vídní a Petrohradem však bylo několik sporných oblastí, především otázka Balkánu, tureckých úžin a dědictví Osmanské říše. Vztah Ruska a Německa se stal klíčem k evropskému míru. (Stőrmer 2005: 12)

Rusko se postupně stalo stejnou hrozbou pro evropskou mocenskou

rovnováhu jako pro suverenitu sousedů na jeho obrovské periferii. Bez ohledu

na to, jak velké území Rusko ovládalo, nezadržitelně pokračovalo v rozšiřování Opětovné získání Alsaska – Lotrinska by nanejvýš zalichotilo francouzské pýše, avšak strategickou realitu by zásadně nezměnilo. (Mommsen 1995: 85) 25

21

svých hranic. Tento proces začal především z obranných důvodů, s postupem času však již byla bezpečnost synonymem stálé expanze. Po

pádu

evropského

koncertu

již

žádné

ideologické

pouto26

neomezovalo stále se zostřující konflikt mezi Ruskem a Rakouskem o Balkán či

konflikt mezi Německem a Francií o Alsasko – Lotrinsko. Velmoci již na sebe vzájemně nepohlížely jako na partnery usilující o společnou věc, nýbrž jako na nebezpečné soupeře. Standardní metodou diplomacie se stává konfrontace27

(srovnej Schroeder 1986).

V předchozím období přispívala Velká Británie k umírněnosti tím, že

působila jako jazýček na vahách evropské rovnováhy. Politika skvělé izolace

umožňovala Velké Británii hrát roli ochránce rovnováhy – do značné míry i proto, že žádná země nedokázala sama kontinent ovládnout. Po svém

sjednocení tuto schopnost získává ve stále větší míře Německo. Velká Británie

měla ve zvyku intervenovat jen v případě, že někdo skutečně zaútočil na mocenskou rovnováhu. Proti pouhé možnosti útoku nezasahovala.

Kancléř Bismarck chtěl pro nově vytvořené Německé císařství mír, a

konfrontace s žádnou jinou zemí nevyhledával. Byl to velmi těžký úkol, neboť mezi evropskými státy neexistovaly žádné mravní vazby. Kdokoliv se pokouší zabezpečit mír, stává se tvůrcem společenského řádu a ani Bismarck neunikl tomuto osudu. (Taylor 1998: 196)

Bismarck musel zabránit spojenectví Ruska i Rakouska se svým

nepřítelem Francií. Proto nesměl dovolit Rakousku, aby svou dobrodružnou

politikou legitimizovalo ruské cíle, a nesměl také dovolit Rusku, aby ohrozilo

Rakousko – Uhersko. Potřeboval dobré vztahy s Ruskem, aniž by si proti sobě postavil Velkou Británii, která se znepokojením pohlížela na ruský zájem o

Cařihrad a Indii. Mezinárodní systém byl vystaven rostoucímu, stále

nezvladatelnějšímu tlaku. Bismarck stál v čele Německa téměř dvacet let a po celou dobu praktikoval svoji reálpolitiku s takovou umírněností a jemností, že se mocenská rovnováha nezhroutila (srovnej Holborn 1960).

Bismarck nechtěl zavdat žádné jiné mocnosti, až na nesmiřitelnou

Francii, jakoukoli příčinu, proč by se měla účastnit aliance zaměřené proti Metternich dokázal založit útvar, který se blížil evropské vládě, protože evropští panovníci považovali svoji ideologickou jednotu za nezbytnou hráz proti revoluci. (Kissinger 1999: 149) 27 Metternich používal kooptaci jako diplomatickou metodu, a po jednu generaci měl do značné míry úspěch.

26

22

Německu.28 Prohlašoval, že sjednocené Německo je „nasycené“ a že nemá

žádné územní ambice. Snažil se ujistit Rusko, že Německo nemá žádné zájmy

na Balkáně. Nevyvolal na kontinentě žádný problém, který by mohl vzbudit britské obavy o rovnováhu, a udržoval Německo stranou závodů o kolonie.29

Německo potřebovalo alianci jak s Ruskem, tak s Rakouskem. V roce

1873 Bismarck sestavil takovouto alianci, první takzvanou Ligu tří císařů, která deklarovala jednotu tří konzervativních dvorů. I když se Německo, Rakousko a

Rusko v pravém Metternichovském duchu zavázaly, že budou při potlačování podvratných tendencí ve svých sférách vzájemně spolupracovat, společná

averze proti politickým radikálům již nedokázala udržet východní dvory

pohromadě. Hlavním důvodem bylo především přesvědčení každého z nich, že dokáže domácí otřesy potlačit bez vnější pomoci. (Kissinger 1999: 151)

Zostřující se geopolitické soupeření mezi Ruskem a Rakouskem začalo

zastiňovat jednotu konzervativních monarchů. Obě tyto říše usilovaly o

balkánskou kořist, pozůstatek po upadající Osmanské říši. Ačkoliv na papíře existovala aliance německého císaře s konzervativními monarchy v Rusku a Rakousku, oba partneři byli ve skutečnosti protivníky. Problém, jak jednat se

dvěma partnery, kteří se vzájemně považovali za velké nebezpečí, zatěžoval Bismarckův alianční systém po zbytek života.

Liga tří císařů naučila Bismarcka, že apelem na vnitropolitické principy

Rakouska a Ruska již nemůže kontrolovat síly, které rozpoutal. Napříště se tedy pokoušel oběma partnery manipulovat zdůrazňováním moci a jejich vlastních zájmů.

Hrozící rozbuškou všeobecné evropské války se stává oblast Balkánu.

Situace na jihovýchodním okraji Evropy, jež vyvolávala během celého devatenáctého století evropské krize byla způsobena pomalým rozpadem

Osmanské říše a snahou o osvobození křesťanských, a z velké části slovanských obyvatel Balkánu.

Cílem německého kancléře bylo, aby Německo vynaložilo veškerý svůj

vliv na to, aby nebylo vtaženo do evropské krize, jež by se mohla vyvinout Kancléřem tolikrát vysloveným přáním bylo, aby v Evropě vznikla a co nejdéle trvala situace, kdy „nás všechny velmoci vyjma Francie potřebují a kdy je jejich vzájemné spory podle možností odradí od vytváření koalic proti nám“. (Hlavačka 1987: 98) 29 Na přelomu let 1884 až 1885 dal kancléř souhlas i k opatrné koloniální expanzi do Afriky, neboť tím do jisté míry otupoval nároky buržoazie na mocenské postavení ve státě. Přesto však tvrdil, že jeho „mapa Afriky leží v Evropě“. (Mommsen 1995: 105) 28

23

v novou válku. Německo, řekl Bismarck, nemělo žádný zájem na východní otázce. „Ta nestála za zdravé kosti pomořanského mušketýra.“ (Mommsen

1995: 112) V zájmu Německa a v zájmu zachování evropského míru se musel

pokusit zabránit hrozící velké válce mezi Ruskem na jedné straně, a Anglií a Rakouskem na straně druhé.

V této souvislosti vyřkl Bismarck svá slavná slova o „čestném makléři“.

Obsahují velkou taktní zdrženlivost a také lehký odpor, s jakým se Bismarck

pustil do role prostředníka a tvůrce míru. V jedné řeči v říšském sněmu v roce

1878 totiž řekl: „Zprostředkování míru si nepředstavuji tak, že budeme dělat soudce jen ve sporných hlediscích a říkat: Tak to má být a za tím stojí Německá

říše. Představuji si to skromnější, víc podobné čestnému makléři, jenž chce obchod opravdu uskutečnit. Lichotím si tím, že také mezi Anglií a Ruskem

můžeme být za jistých okolností právě takovým důvěrníkem, jakým jsme mezi Rakouskem a Ruskem, když se sami nedokážou dohodnout.“ (Haffner 1995: 45)

To byl velmi opatrný způsob, jakým přistoupil k nebezpečnému úkolu.

Berlínský kongres z roku 1878, jenž nejprve hrozící válku odvrátil a nastolil všeobecné uspořádání, při němž se každý cítil trochu spokojený i nespokojený, měl blahodárný vliv na Evropu příštího desetiletí, ale hrozný dopad na německo – ruské vztahy30 (srovnej Smith 1919).

Bismarck přenesl bilaterální spor na půdu kongresu. A na tomto

kongresu byl ruským vítězstvím připisován podstatně menší význam. Díky kongresu jako takovému a díky jeho uspořádání Bismarck Rusku ublížil.31 Je

pochopitelné, že Rusové byli hluboce zklamáni a velmi rozladěni, a že se v ruském tisku a v ruské diplomacii, ba dokonce i ve vzájemném vztahu dynastií

projevoval v letech 1878 – 1879 silný antiněmecký a antibismarckovský rys. Mnozí ruští politikové měli pocit, že byli ošizeni o vítězství. Rusko mohlo kvůli

Mezi Ruskem a Německem vládlo úzké politické přátelství. V letech 1866 a 1870 stálo Rusko na straně Pruska, což potřebovalo Prusko k tomu, aby mohlo riskovat válku proti Rakousku a Francii, a také k tomu, aby se mohlo sjednotit pod pruským velením. Rusové uvažovali dvojím způsobem. Nejdříve vycházeli z toho, že by staré pruské přátelství a oddanost mohlo existovat dále, což by pro ně bylo vzhledem ke skutečnosti, že Prusko bylo zatím v Německu vedoucí silou , samozřejmě výhodné. A za druhé si mysleli, že svých chováním si získají přímý nárok na bezprostřední vděčnost, na protislužbu. (Hlavačka 1987: 87) 31 Bismarck připravil vítězné Rusko o část ovoce jeho vítězství a obstaral kromě toho Rakousku, které vůbec nebojovalo a které bylo stálým rivalem Ruska na Balkáně, nezaslouženou kompenzaci, totiž právo na obsazení Bosny a Hercegoviny. 30

24

legitimitě odložit teritoriální zisky na pozdější dobu, avšak nikdy se nezřeklo svého konečného cíle, nikdy nepřijalo kompromis jako něco spravedlivého.

Omezování ruského expanzionismu vždy vyvolalo zatrpklou ublíženost. (Kissinger 1999: 161)

Bismarck na tuto situaci odpověděl

v roce 1879 svazkem mezi

Německým císařstvím a Rakousko – Uherskem. Toto spojenectví je považováno za velký mezník. Dalo by se hovořit o naprostém obrácení politiky z roku 1867. Tehdy Bismarck vyloučil z Německa Rakousko, přičemž za ním stálo Rusko. Nyní bylo Rakousko opět spojeno s Bismarckovým Německem

proti Rusku. Německo - rakouské spojení nebylo zamýšleno na trvalo. Ale

přesně to se stalo. Neboť německo – rakouské spojení vyvolalo v průběhu času jako přirozený důsledek svazek rusko – francouzský.32 Bismarck

vynikal

zvláštní

a

málem

zázračnou

citlivostí

a

nevyčerpatelnými prostředky, jimiž dospíval k cíli, a které z něj téměř činily

tvůrce zázraků. V osmdesátých letech rozvinul diplomatické mistrovství, které

nemá obdoby. Často využíval domácí politiky, aby posílil svoji pozici v zahraniční politice. S menší výjimkou, že občas užil různých klišé a úskoků

v diplomacii, aby ovlivnil domácí záležitosti. Základní smysl aliance, kterou v roce 1879 uzavřel s Rakousko – Uherskem, bylo nepochybně učinit rakouskou politiku méně zneklidňující a méně agresivní. Avšak on ji rovněž

předváděl celému Německu jako národní, či dokonce národnostní gesto. (Taylor 1998: 216)

V roce 1881 dokázal Bismarck přes velké rozladění mezi Petrohradem a

Berlínem a přes trvalé nepřátelství mezi Petrohradem a Vidní tuto trojici spojit v novou alianci: Spolek tří císařů. S velkou námahou ještě jednou dokázal postavit starou monarchistickou solidaritu proti liberálnědemokratickému

Západu. Ale Spolek tří císařů existoval jen šest let. Byl příliš umělým, zcela proti přirozenému vývoji. (Mommsen 1995: 108)

Rusko – francouzská aliance nebyla žádnou improvizací devadesátých let. Její vznik byl zřejmý již od německo rakouského spojení v roce 1879. Zde leží její kořeny. Přirozeně bylo postavení obou svazků vždy trochu nerovné. Rusko nemělo žádný přímý konflikt s Německem a Francie neměla žádný přímý konflikt s Rakouskem. Ale Německo a Rakousko byly nyní spojenci. Od nynějška existovala jak v Rusku, tak ve Francii neustále se upevňující tendence trvale se postavit proti německo – rakouskému svazku. (Haffner 1995: 47) 32

25

V roce 1882 vytvořil Bismarck ještě jeden neméně nepřirozený svazek, a

to německo – rakousko – italský Trojspolek. V obou případech se jednalo o to, aby se dva přirození protivníci stali prostřednictvím Německa spojenci.33

Vznikem Trojspolku, s napojením Rumunska na německo – rakouský

Dvojspolek, byla v podstatě ukončena první etapa výstavby aliancí Bismarckova zahraničně politického systému. Víceméně za jedno desetiletí od založení

Německého císařství se německé diplomacii podařilo dokonale upevnit své

vlastní pozice. Německo se stalo garantem nového evropského uspořádání, kterému vévodily čtyři konsolidované a vojensky silné monarchie. Vystupovalo

jako arbitr ve sporech velmocí a dovedlo z toho patřičně těžit. Udržovalo Francii v neprostupné diplomatické izolaci. Spolek tří císařů, Dvojspolek a Trojspolek

byly hlavními diplomatickými a politickými prostředky, jimiž kontrolovalo Německo Evropu. Ale

již

v této,

pro

Německo

tak

výhodné

mezinárodní

situaci

krystalizovaly nové problémy a komplikace. „Budoucí nebezpečí pro nás,“ zapsal

si

německý

kancléř

na

počátku

osmdesátých

let,

„spočívá

v nevypočitatelnosti ruské politiky, ačkoliv v současnosti jsou naše vztahy k Rusku dobré, v rusko – francouzské koalici a v otázce, zda se Anglie eventuálně k této koalici nepřipojí.“ Střízlivě a realisticky uvažující Bismarck již

v této době rozpoznal, že „nepřátelství Francie vůči nám a Ruska vůči Rakousko – Uhersku beztak patří mezi příčiny, které není možno lidskými silami

odstranit, k politickým pravděpodobnostem blízké nebo vzdálené budoucnosti“. (Hlavačka 1987: 84)

Příští komplikace dávala tušit nejen mezinárodní situace, ale i sám

politický a hospodářský vývoj Německého císařství. Německo zvyšovalo výrobu a hledalo nové suroviny a nová odbytiště. K moci se drali expanzionisté, kteří považovali Bismarckovu výhradně evropskou politiku za nedostatečnou. Průmyslníci volali po koloniích. Záviděli Britům, Francouzům a Belgičanům a

chtěli se jim vyrovnat.34 Bismarck musel na tyto hlasy chtě nechtě brát také Rakousko a Itálie byli totiž kvůli Trentinu a Terstu, jež patřily Rakousku, ale Itálie je považovala za neosvobozené italské oblasti, právě tak přirození protivníci, jako Rakousko a Rusko kvůli tureckému následnictví na Balkáně. 34 Vnitropolitickou situací v Německu byl Bismarck donucen zabývat se koloniální politikou. Koloniální otázka se stala z „důvodů vnitřní politiky“ otázkou životní. V letech 1884 a 1885 byly čtyři velké africké oblasti, v nichž se předtím nacházely soukromé kolonie německých podniků, 33

26

ohled, i když tušil, že přinesou více problémů než užitku (srovnej Kennedy 1973).

Když se Spolek tří císařů v roce 1886 začal rozpadat, podepsal Bismarck

s Ruskem, za zády spojeneckého Rakouska tajnou dohodu, jež byla protikladem k německo – rakouskému spojenectví, tzv. Zajišťovací smlouvu.35

Tato smlouva byla Bismarckovým posledním velkým dílem. Často byla prezentována jako nečestná a nemorální. Nečestná vůči komu? Koho

podvedla? Bismarck Rakušanům přece od počátku říkal, že je na Balkáně nepodpoří. A vždycky říkal Britům, že z jeho stanoviska

onen „status quo“

v sobě zahrnuje uzavření průlivu, a to i pro jejich loďstvo. A vždycky říkal Rusům, že nepřipustí, aby bylo zničeno Rakousko – Uhersko. Zajišťovací

smlouva nezajišťovala nic víc, než opakovala toto prohlášení. Když se dvě velmoci nebo mocenské skupiny mezi sebou vadí, vždycky se jim zdá nemorální, že jiná se s nimi pokouší zůstat v přátelských vztazích s oběma zúčastněnými. (Taylor 1998: 235)

Na Bismarckovu omluvu lze říci, že své aliance v osmdesátých letech

neuzavíral k tomu, k čemu jsou obvykle určeny, totiž k budoucí válce, ale proto, aby svou alianční politikou v těchto letech válce naopak zabránil. Zatímco

německé a rakouské generální štáby v pozdních osmdesátých letech již horlivě tvořily preventivní válečné plány proti Rusku, napsal Bismarck šéfovi

vojenského kabinetu: „Naše politika má za úkol zcela válce pokud možno

zabránit, v nejhorším případě ji alespoň oddálit. Na jiném úkolu bych nikdy nemohl spolupracovat!“ (Haffner 1995: 48) Bismarck ztotožňoval zájem

Německého císařství se zájmem evropského míru (srovnej Cusack, Zimmer 1989).

A přece Bismarck při nejvyšším státnickém umění a při nejčestnějším

úmyslu ve své době nedosáhl zcela toho, čeho dosáhnout chtěl. On sám

vytvořil Německému císařství při jeho založení obávaného, trvalého protivníka,

tzv. „dědičného nepřítele“, v podobě velmoci Francie a svou politikou připravil na Berlínském kongresu půdu pro spolek mezi Francií a Ruskem. Zároveň se

prohlášeny Bismarckem za chráněné Německou říší: Togo, Kamerun, Německá východní Afrika a Německá jihozápadní Afrika. 35 Německo a Rusko si navzájem slíbily, že zůstanou v případě války s třetí zemí neutrální, jestliže Německo nezaútočí na Francii nebo Rusko na Rakousko. Teoreticky byly Rusko i Německo nyní zajištěny proti válce na dvou frontách, pokud by zůstaly v defenzívě. Praktický význam smlouvy dále snižoval carův požadavek, aby zůstala utajena. (Kissinger 1999: 170)

27

Bismarck pustil do důvěrných vztahů s Rakouskem, jež v sobě viditelně skrývaly konflikty, přestože se jim Bismarck pokoušel předejít. Neboť v protikladu k Bismarckovu Německu nebylo Rakousko spokojenou zemí.

Rakousko chtělo stejně jako Rusko zdědit evropské území Turků, tím byl

naprogramován budoucí konflikt mezi Rakouskem a Ruskem. Jak známo, tento konflikt posloužil v roce 1914 k bezprostřednímu rozpoutání první světové války.

V pozadí první světové války stál ještě další konflikt, jenž Bismarck nevyvolal: konflikt mezi Německým císařstvím a Anglií. To byl teprve výsledek Vilémovské „světové politiky“.

5. Cíle německé diplomacie v době vlády Viléma II. Politické spory, které měl kancléř s císařem Vilémem II., musely skončit

Bismarckovým odchodem. „Nejvlastnější, nejhlubší a skutečný důvod, pro který

se císař od kancléře odvrátil, byl ten, že on sám chtěl hrát Bismarcka, to znamená, že chtěl doma i vůči zahraničí zaujmout takové postavení, které po léta náleželo Bismarckovi.“ (Mommsen 1995: 135)

V roce 1890, po osmadvaceti letech, které strávil u pruského kormidla

Německého císařství, se Otto von Bismarck vzdal všech svých funkcí. Skončila

tak jedna epocha. „Kormidelníka házejí přes palubu,“ tak zněl text k slavné karikatuře v jednom německém časopise. Na obrázku sestupuje stařec z lodní

lávky a opírá se o bok lodi, zatímco z paluby ho s rukama složenýma na prsou sleduje mladý muž s knírkem a s korunou na hlavě, císař Vilém II. (Stőrmer 2005: 9)

Německo přestává být agrárním státem devatenáctého století. Hnacími a

výkonnými motory modernosti se stávají elektřina, telefon, rychlá doprava,

byrokracie a akciové banky. Berlín, který byl na počátku devatenáctého století

městem řemeslníků a vojáků, se na konci tohoto století stal rozšiřující se průmyslovou metropolí, vůbec největší na evropském kontinentě, centrem kapitálu, křižovatkou mezi severem, jihem, východem a západem (srovnej Schroeder 1993).

28

Po odchodu Bismarcka dochází ke změně vnitřní politiky. Císař například

nesouhlasil s některými aspekty Bismarckovy velmi tvrdé politiky vůči dělnictvu

a jeho politické reprezentaci. Velké pochybnosti měl rovněž o účinnosti tzv. zákona proti socialistům z roku 1878, jímž se vládnoucí třídy snažily dostat

příslušníky sociální demokracie mimo rámec společnosti. (Taylor 1998: 208)

Tato změna vnitřní politiky, jež vedla např. k ukončení boje se socialisty a Kulturkampfu, se projevila zejména v oblasti zahraniční politiky, kdy po zmírnění vnitropolitických konfliktů dochází uvolňování energie k expanzivnější a ambicioznější zahraniční politice.

Pro německou obchodní a průmyslovou buržoazii byla Bismarckova

zahraniční politika velmi opatrnická a málo průbojná. „Sílu německého kapitálu a výkonnost německého průmyslu nelze navěky omezovat. Zůstat závažným faktorem ve všeobecném hospodářském pohybu světa, to je a v budoucnu ještě

více bude naléhavá potřeba. Rozšiřování odbytišť pro německé průmyslové

výrobky v dnešní době úzce souvisí s působením německého kapitálu. „Touha“ po odbytištích, surovinách a po co nejvyšších ziscích výrazně „poekonomičtil“

německou zahraniční politiku, mezi státním aparátem a mocnou finanční a

průmyslovou oligarchií byly navázány velmi těsné osobní vztahy. (Hlavačka

1987: 117) Německá buržoazie se v této době stala ze zcela objektivních příčin propagátorem expanzivnějších zahraniční politiky.36

Bismarckovo přesvědčení, že „hospodářské vztahy mezi velmocemi

neovlivňují vztahy politické“, znělo německé buržoazii na přelomu 80. a 90. let již jako „směšná iluze“ a „nebezpečný“ anachronismus. Svět se změnil. „Velmi smělé naděje německé buržoazie“ a její finanční síla si vynucovaly změny ve

způsobu vedení zahraniční politiky. Klasické prostředky kabinetní diplomacie se

v této době zjevně dostaly za hranici svých možností. Mnoho lidí v Německu se

domnívalo, že starý kancléř poněkud ztratil kontakt s realitou, která byla v důsledku

nevyhnutelného

přechodu

kapitalismu

volné

konkurence

v imperialismus, ve stále vzrůstající míře ovlivňována dynamikou sociálně ekonomických sil. (Stőrmer 2005: 16) Bismarckův zahraničně politickým

systém, jež byl založen na zachování statutu quo a krátkodobých politických Tato expanze měla, podle představ německé buržoazie obsáhnout téměř celý svět, především však rozsáhlá a ještě nerozdělená teritoria Afriky, Blízkého východu a jihovýchodní Asie. 36

29

cílích, stál v ostrém protikladu k dynamice hospodářských a společenských sil a musel nutně ztroskotat.

Politická a hospodářská agresivita německého imperialismu ke konci

století měla své vnitřní a vnější aspekty. Přímo na území budoucího německého státu působila specifická forma vzniku kapitalismu, související s nedokončenými buržoazními přeměnami společnosti. Důležitou úlohu zde sehrálo i pozdní sjednocení říše cestou shora pod vedením Pruska a rovněž nebývalé tempo

ekonomického rozvoje po prusko – francouzské válce.37 Pozdní vstup Německa

do evropského koncertu velmocí a jeho snaha vynutit si nové rozdělení světa, ať už ve formě kolonií, polokolonií, či velmocenských sfér vlivu způsobily, že od

sklonku století se prudce zhoršovaly vztahy mezi Německem a ostatními evropskými velmocemi.

Po dvě stě let bylo Německo obětí evropských válek, ne jejich

podněcovatelem. Proto bylo téměř nevyhnutelné, že se sjednocené Německo

snažilo zabránit opakování těchto tragédií. Nový německý stát považoval tento problém především za vojenský a němečtí diplomaté po odchodu Bismarcka

projevovali v zahraniční politice velké sebevědomí. Zatímco Prusko Bedřicha Velikého bylo nejslabší z velmocí, záhy po sjednocení se Německo stalo

velmocí nejsilnější, a tím své sousedy zneklidnilo. Aby se mohlo účastnit evropského koncertu, mělo ve své zahraniční politice projevovat zvláště velkou umírněnost. (Kissinger 1999: 176)

Naneštěstí právě umírněnost byla vlastností, která Německu po

Bismarckově odchodu nejvíce scházela. Bismarck se velmi snažil utlumit

uplatňování německé moci. Svého složitého systému využíval k umírňování svých mnoha partnerů. Přál si, aby jejich latentní neslučitelnost nevyvolala

válku. Bismarckovým nástupcům scházela jeho trpělivost a jemný cit pro takovou složitost. Císař Vilém II. byl zastáncem nové, široce založené „světové

politiky,“ byl monarchou, který byl přesvědčen o tom, že „všechno ví, všechno vidí a všechno dovede, který se neustále vměšoval do všech záležitostí vnitřní a

V letech 1876 – 1886 se zvýšila průmyslová výroba Německa o 36 %, v letech 1887 – 1893 se zvýšila průmyslová výroba o 42 %. Rovněž v německé zemědělství vykázalo v letech 1879 – 1902 nárůst o 30 %. Jestliže Německo zaujímalo v 70. letech v průmyslové výrobě 4. místo na světě, pak během 80. let předstihlo Francii a za dvacet let po sjednocení počalo závodit o 2. místo s Velkou Británií. (Hlavačka 1987: 124) 37

30

zahraniční politiky, považoval se nejen za neomezenou autoritu, nýbrž i za hlavní sílu historického procesu“. (Hlavačka 1987: 126)

Na rozdíl od jiných národních států, Německu scházel integrující

filozofický rámec. Bismarckova konstrukce neobsahovala žádné ideály, které ve zbytku Evropy utvářely moderní národní stát: britský důraz na tradiční svobody, apel Francouzské revoluce na universální svobodu, ba ani nezhoubný univerzalistický imperialismus Rakouska. Přísně vzato Bismarckovo Německo

vůbec neztělesňovalo aspirace národního státu, neboť rakouské Němce

vědomě vyloučilo. Již název „Německé císařství“ byl pouhým chytrým trikem,

neboť se jednalo o především o velké Prusko, jemuž šlo hlavně o zvětšení vlastní moci (srovnej Craig 1949).

Absence intelektuálních kořenů se stala hlavní příčinou bezcílnosti

německé zahraniční politiky. Vzpomínka, že jejich země dlouho sloužila jako

hlavní evropské bojiště, vyvolala v německém lidu hluboce zakořeněný pocit nejistoty. I když se Bismarckova říše stala nejsilnější mocností kontinentu, němečtí představitelé měli vždy neurčitý pocit ohrožení, jak o tom svědčila jejich

posedlost vojenskou připraveností, s níž se pojila válečná rétorika. Němečtí vojenští plánovači vždy uvažovali, jak se ubránit všem sousedům najednou.

Tím, že se připravovali na nejhorší možný scénář, pomohli jej uskutečnit. Německo bylo natolik silné, že by dokázalo porazit i koalici všech svých sousedů, a proto mohlo snadno porazit každého z nich zvlášť. Při pohledu na vojenský kolos na svých hranicích se jeho sousedé spojili k vzájemné ochraně a tím změnili snahu Němců o bezpečnost v pocit, že jsou ohroženi.

Moudrá a zdrženlivá politika mohla hrozící nebezpečí oddálit, či snad

dokonce zažehnat. Avšak Bismarckovi nástupci neměli Bismarckovu zkušenost a přirozený cit pro otázky zahraniční politiky. Také to byly osobnosti politicky i charakterově méně výrazné a nebyli tudíž v situaci, kdy by mohli oponovat

představám císaře Viléma II. Němečtí představitelé zdrženlivost odhodili a stále více se spoléhali jen na sílu.

Jako by Německo, vynaložilo tolik energie na vytvoření národního státu,

že již nemělo sílu se zamyslet, jakému účelu by nový stát měl sloužit. Císařské Německo nikdy nevytvořilo koncepci svého národního zájmu.38 Němečtí

Národní myšlenka, představující kdysi sen o jednotě a svobodě v mírovém společenství národů, se ve „světonázorech“ a ideologiích období rozvinutého imperialismu před první 38

31

vůdcové po odchodu Bismarcka podléhali chvilkovým emocím a trpěli mimořádným nedostatkem citlivosti k psychice jiných národů. Spojovali v sobě

agresivitu s nerozhodností. Nejprve vedli svoji zemi do izolace, a pak do války. (Kissinger 1999: 195)

Nejvíce ze všeho usiloval císař o mezinárodní uznání důležitosti

Německa a především jeho síly. Provozoval zahraniční politiku, již nazýval „Weltpolitik“, tedy globální politiku. I kdyby německá politika bývala moudrá a odpovědná, integrace německého kolosu do existujícího mezinárodního rámce

by byla krajně obtížná. Avšak výbušná směs osobností a domácích institucí

každý takový kurz znemožnila. Namísto toho vedla k zahraniční politice, která dokázala na Německo přivolat vše, čeho se vždy obávalo (srovnej Gordon 1974).

Během dvaceti let po propuštění Bismarcka se Německu podařilo

dosáhnout nebývalého zvratu v systému aliancí. V roce 1898 stála Francie a Velká Británie na pokraji války o Egypt. Nepřátelství mezi Velkou Británií a

Ruskem bylo po většinu devatenáctého století stálým faktorem mezinárodních

vztahů. V různých dobách hledala Británie proti Rusku spojence. Nikdo by si

nepomyslel, že Velká Británie, Francie a Rusko nakonec skončí na téže straně. Avšak právě to se o deset let později v důsledku neústupné a hrozivé německé diplomacie stalo.

I přes veškerou složitost svých manévrů se Bismarck nikdy nepokusil

překročit tradice rovnováhy moci. Jeho nástupcům však byla rovnováha moci

zjevně nepohodlná. Zřejmě vůbec nechápali, že čím více zvyšují svoji sílu, tím více

to

povede,

v duchu

systému

evropské

rovnováhy,

kompenzačních koalicí a ke zbrojení (srovnej Menhert 1996).

k vytváření

Německým vůdcům se nelíbila neochota jiných států uzavírat alianci se

zemí, která se již stala nejsilnější v Evropě a jejíž síla vzbuzovala obavy

z německé hegemonie. Zastrašovací taktika jim připadala jako nejlepší způsob,

jak dát sousedům najevo meze jejich síly a snad i výhody, které by jim přátelství s Německem přineslo. Tento urážlivý přístup měl zcela opačný účinek.

světovou válkou vystupňovala v agresivní nacionalistické představy a hodnotící vzorce s dvojí funkcí. Na jedné straně sloužily k vnitropolitickému uklidnění a k stabilizaci vládnoucích společenských struktur s odkazem na latentní nebo aktuální nebezpečí ohrožující „národ“ zvnějšku, na druhé straně k ospravedlnění „sacro egoismo“ při mocenskopolitickém zastupování „národních zájmů“ navenek. (Bade 2005: 194)

32

Bismarckovi nástupci se snažili zajistit své zemi absolutní bezpečnost.

Ohrožovali všechny ostatní evropské národy absolutní nejistotou, což téměř

automaticky vedlo k vytváření vyvažujících koalicí. K nadvládě nevedou žádné diplomatické zkratky. Jediná z cest, která k ní vede, je válka. Toto pochopili

provinciální politikové post - bismarckového Německa až tehdy, když bylo k odvrácení globální katastrofy příliš pozdě. (Kissinger 1999: 179)

První krok na této osudné cestě učinil Vilém II. v roce 1980, krátce po

propuštění Bismarcka. Odmítl carovu nabídku obnovit Zajišťovací smlouvu na další tři roky. Zamítnutím ruského návrhu hned na počátku svého panování císař a jeho poradci vytáhli snad nejdůležitější nit z pavučiny Bismarckova

systému překrývajících se aliancí. Vedly je k tomu tři důvody: za prvé chtěli svoji politiku učinit co možná „jednoduchou a průhlednou“, za druhé chtěli Rakousko

ujistit, že aliance s ním je pro ně to nejdůležitější, a konečně považovali

Zajišťovací smlouvu za překážku vytvoření aliance s Velkou Británií, jíž dávali přednost (srovnej Kaiser 1983). Každý

z těchto

důvodů

byl

názorným

příkladem

geopolitického

nepochopení, kterým se Německo Viléma II. stále více izolovalo. Poloha a

dějiny Německa byly bytostně složité. Všechny jejich početné aspekty nemohla vzít v úvahu žádná „jednoduchá“ politika. Právě nejednoznačnost smlouvy s Ruskem a zároveň aliance s Rakouskem Bismarckovi po dvacet let

umožňovala vyvažovat rakouské obavy a ruské ambice, a nedopustit roztržku

s jednou z těchto mocností či eskalaci chronických balkánských krizí. Ruský

ministr zahraničí Nikolaj de Giers poznamenal: „Rozvázání naší Zajišťovací smlouvy uvolnilo Vídeň zpod moudré, blahovolné, avšak zároveň přísné kontroly knížete Bismarcka.“ (Kissinger 1999: 187)

Neobnovením Zajišťovací smlouvy Německo nejen ztratilo možnost

ovlivňovat Rakousko. Především zvětšilo ruské obavy. Orientaci Německa na

Rakousko v Petrohradě interpretovali jako novou ochotu podpořit Habsburskou

monarchii na Balkáně. Jakmile se Německo stalo překážkou ruských cílů v oblasti, v níž nikdy předtím nešlo o životní německý zájem, začalo si Rusko logicky hledat protiváhu, kterou mu s mimořádnou ochotou poskytla Francie.

Rozběhlo se to, čeho se Bismarck tak obával: vytváření koalicí. Konec

Zajišťovací smlouvy otevřel cestu k francouzsko – ruské alianci. Německo

nekalkulovalo s tím, že by Francie mohla někdy uzavřít alianci s Ruskem, neboť 33

Rusové neměli žádný zájem bojovat za Alsasko – Lotrinsko, zatímco Francouzi neměli žádný zájem bojovat za balkánské Slovany. To se stalo jedním z mnoha absurdních omylů post - bismarckovského vedení císařského Německa.

Jakmile se Německo neodvolatelně postavilo na stranu Rakouska,

Francie a Rusko se i přes rozdílnost svých cílů začaly navzájem potřebovat, neboť žádná z obou mocností nemohla svých strategických cílů dosáhnout, aniž by nejprve porazila, či alespoň oslabila Německo. Rok poté, co Německo

odmítlo obnovit Zajišťovací smlouvu, podepsaly Francie a Rusko předběžnou konvenci o vzájemné diplomatické podpoře.39

Francouzsko – ruská aliance znamenala začátek konce mocenské

rovnováhy. Ta nejlépe funguje tehdy, když je splněna přinejmenším jedna

z následujících podmínek. Za prvé, každá země musí mít pocit, že se může

podle momentální situace spojit s kterýmkoli jiným státem.40 Za druhé, musí existovat pevné aliance. Stát vykonávající funkci jazýčku na vahách přitom musí

dbát na to, aby žádná z existujících koalicí nepřevládla.41 Za třetí, pokud

v systému pevných aliancí schází stát, který by hrál roli jazýčku na vahách, musí být soudržnost aliancí poměrně nízká, takže v jakémkoli sporu jsou možné buď kompromisy nebo změny ve složení koalicí.

Po roce 1891 neustrnul mezinárodní pořádek po jediném nárazu. Trvalo

patnáct let, než byly všechny tři prvky flexibility multipolárního systému zrušeny.

Po vytvoření Trojdohody42 přestala fungovat mocenská rovnováha. Zkoušky síly

se staly pravidlem, nikoli výjimkou. Znamenalo to konec diplomacie pojímané

jako umění kompromisu. Stalo se pouze otázkou času, kdy se v důsledku nějaké krize události vymknou kontrole (srovnej Levy 1982).

Pád Bismarcka posunul Německo opět blíže směrem k moderní masové

politice, z čehož plyne také větší zájem občanů o zahraniční politiku. Zahraniční V roce 1894 byla podepsána vojenská konvence, v níž Francie souhlasila s pomocí Rusku v případě, že by bylo napadeno Německem nebo kdyby je napadlo v součinnosti s Německem Rakousko. Rusko se zavázalo k podpoře Francie v případě německého útoku nebo útoku Německa ve spojení s Itálií. Zatímco francouzsko – ruská dohoda z roku 1891 byla diplomatickým nástrojem a bylo možno tvrdit, že je zaměřena stejně proti Velké Británii jako proti Německu, nová vojenská konvence z roku 1894 předpokládala jediného protivníka, a to Německo. (Kissinger 1999: 189) 40 Po většinu osmnáctého století se rovnováha měnila podle neustále se přeskupujících spojenectví. Stejně tomu bylo v době Bismarckově až do roku 1890. 41 Tak tomu bylo po uzavření francouzsko – ruské smlouvy, kdy Velká Británie dále hrála svoji úlohu vyrovnávacího faktoru a kdy se obě strany ucházely o její přízeň. 42 Velká Británie se přidala k francouzsko – ruské koalici, a v roce 1908 založila s Francií a Ruskem Trojdohodu. 39

34

politika již nemůže být jen kabinetní záležitostí úzké elity, jak to chtěl Bismarck,

ale musí být přinejmenším vysvětlována a v hrubých obrysech zdůvodňována veřejnosti, aby ji veřejnost mohla akceptovat.

V post – bismarckově Německu se ale stalo něco více, do oblasti tvorby

zahraniční politiky se dostal určitý populistický element vyprovokovaný Vilémem

II. a jeho ministry,43 který rozpoutal šovinistické nálady u německé veřejnosti,

která pak byla ochotna podporovat takové nákladné projekty, jako byl Tirpitzův

program námořního zbrojení. „Podle mého názoru,“ varoval admirál Tirpitz Němce již koncem roku 1895, „ztratí Německo v následujícím století své velmocenské postavení, jestliže nyní energicky, bez prodlení a systematicky neprosadí své zájmy na moři. Stát, která má zájmy na moři, nebo, což je totéž,

který má zájmy po celém světě, je musí prosazovat. Národní světový obchod,

světový průmysl a do jisté míry i námořní rybolov, světové komunikace a

kolonie nejsou nemyslitelné bez ofenzivního válečného loďstva.“ (Hlavačka 1987: 132)

Politika Německa byla proto tak hrozivá, že neexistovalo žádné

racionální zdůvodnění jeho neustálých globálních výzev a navíc německá

snaha stát se námořní velmocí byla neslučitelná s „přežitím britského impéria“. (Kissinger 1999: 201) Chování Německa, které si neukládalo žádné meze, nutně muselo vést ke konfrontaci. Spojení největší vojenské moci s největší

mocí námořní v jednom státě by svět donutilo, aby se proti této velmoci postavil. Jestliže se Německo nezřekne své snahy o dosažení nadvlády na mořích a

jestliže nezmírní svoji takzvanou světovou politiku, Velká Británie se proti ní nepochybně spojí s Ruskem a s Francií.44 (srovnej Kelly 2002).

Po vytvoření Trojdohody se situace mezi Německem a Velkou Británií

stává vážnou. Změnila se v zápas mezi mocností bránící status quo a mocí, která požadovala změnu rovnováhy. Diplomatická pružnost již nebyla možná, a

jediným způsobem, jak mocenskou rovnováhu změnit, bylo zbrojení či vítězství ve válce.

Proces proplétání a ztotožňování zahraniční politiky s expanzivními hospodářskými zájmy německé buržoazie postupoval neobyčejně rychle a našel své vyjádření i ve známém výroku jednoho úředníka zahraničního úřadu, který ve společnosti průmyslových magnátů prohlásil: „Pánové, vždyť pracujeme pouze pro vás.“ (Hlavačka 1987: 126) 44 1.1.1907 vysvětlil sir E. Crowe v tzv. Croweově memorandu, proč je podle jeho názoru urovnání s Německem nemožné. 43

35

6. Reálpolitka versus Weltpolitik Jak již bylo dříve řečeno, při komparaci politické situace v Německu v

období 1871 – 1890 s obdobím 1890 - 1914 se musíme v oblasti vnitřní politiky

přiklonit na stranu Viléma II. Ovšem zahraniční politika byla v tomto období expanzivní a zneklidňovala celou Evropu. Naopak za vlády kancléře Bismarcka

byla zahraniční politika klidná, ale vnitrostátní politická situace byla velmi napjatá.

Kancléř Bismarck byl monarchisticky založený, jediným jeho kritériem a

autoritou, kterou uznával, byla králova vůle. Ale přitom byl toho názoru, že králova vůle by se měla rovnat tomu, co chtěl on. (Taylor 1998: 58) Jeho hlavním zájmem byla zahraniční politika, která se stala pod jeho taktovkou kabinetní záležitostí úzké elity. Ve skutečnosti jeho a císaře. Veřejnost neměla

možnost ani právo jakkoli do zahraničních záležitostí zasahovat. Naopak vnitropolitická situace byla pro Bismarcka nezajímavá, pokud se jí nedalo využít k dosažení jeho cílů v zahraniční politice (srovnej Andrews 1965).

Vnitropolitické napětí se v letech 1871 - 1890 projevilo zejména

prosazením tzv. zákona proti socialistům a zahájením Kulturkampfu. Veřejné

mínění občanské společnosti bylo potlačováno. Pád Bismarcka znamenal změnu v oblasti vnitřní politiky, např. konec boje se socialisty a Kulturkampfu.

Zmírnění vnitropolitického konfliktu vedlo ke zklidnění situace uvnitř císařství, a možnosti věnovat více energie expanzivní a ambicióznější politice.

Po odchodu Bismarcka dochází v Německu k posunu směrem k moderní

masové politice, z čehož plyne také větší zájem občanů o zahraniční politiku. Představitelé obchodní a průmyslové buržoazie měli velký ekonomický zájem

na prosazování nových odbytišť a zejména na koloniální politice. V oblasti koloniální politiky se také rozcházely představy Bismarcka a Viléma II. Bismarck nepovažoval získávání kolonií za oblast svého zájmu. Vyhlašoval, že Německo

je „uspokojená“ mocnost, které se jedná o zachování statutu quo v Evropě a která neusiluje o zámořské državy. Nechtěl koloniální politikou vyvolávat u

svých sousedů konflikty, neboť zámořské državy již byly mezi mocnosti rozděleny.

36

Bismarck se také bránil jakémukoli teritoriálnímu zvětšení v Evropě, a

v souvislosti s tím se také snažil o potlačení velkoněmeckých snah v Německu

a tlumení uplatňování německé moci. Samotný císař Vilém II. však prohlašoval,

že Německo „má velké úkoly, totiž prolomit těsné hranice staré Evropy.“ Nejde

vůbec o to, zda chceme nebo nechceme kolonizovat, ale o to, že my prostě musíme kolonizovat, ať chceme nebo nechceme.“ (Kennedy 1996: 263) Německá vládnoucí vrstva nabyla přesvědčení, že je nutná rozsáhlá územní expanze (srovnej Meyer 1951). Tabulka č. 3.

Rozsah německých kolonií ve srovnání s jinými státy před rokem 1914 (poměr plochy kolonií k ploše mateřské země).

Velká Británie

88 : 1

Belgie

79 : 1

Portugalsko

23 : 1

Nizozemsko Francie

Německo

Zdroj: Jindra 1984: 15.

66 : 1

21 : 1

5:1

Císař Vilém II. usiloval o mezinárodní uznání důležitosti Německa a jeho

síly. V první den své vlády se obrátil k armádě: „Patříme k sobě, já a armáda,

jsme pro sebe zrozeni a chceme nerozlučně držet při sobě, v míru či za útoku.“ Nejdříve vojáci, pak občané. jedním slovem, vojenský císař.“ Rakouský korunní

princ Rudolf tehdy napsal: „Vilém II. se vybarvuje, asi už brzy vyvolá ve staré Evropě velký zmatek, ten pocit mám také, a on je pro to tím pravým mužem.“ (Stellner 1995: 73) I když se Německé císařství stalo nejsilnější mocností

v Evropě, měli však němečtí představitelé obavy plynoucí z pocitu ohrožení.

Císař se snažil demonstrovat sílu Německa, a také výhody plynoucí z partnerství s Německem. Němečtí vůdci nechápali, že čím více zvyšují svou

sílu a stupňují vyzbrojování, tím více to povede u ostatních velmocí ke

společnému postupu v oblasti vzájemné ochrany a k vytváření kompenzačních koalicí a tím také zpětně vyvolávali v Německu pocit ohrožení.

37

Německá politika v letech 1871 – 1890 se snažila zabránit vytvoření

nepřátelských bloků, které by narušily status quo. Bismarck byl zastáncem

mírové zahraniční politiky. Snažil se udržet a konsolidovat Německé císařství a učinit je pro své sousedy pevnou součástí evropského státního systému.

Bismarck měl cit pro psychiku ostatních národů, svého systému aliancí využíval k umírňování

partnerů.

Jeho

cílem

bylo

zabránit

v případě

nutnosti

vnitroevropským válkám, i když Německé císařství nebude bezprostředně zúčastněno nebo postiženo. Vycházel z předpokladu, že evropské války měly a

budou mít tendenci se šířit. (Haffner 1995: 41) Svým aliančním systémem, který

vybudoval, se snažil zabránit válečnému konfliktu v Evropě. Uzavíral své aliance ve prospěch udržení míru.

V letech 1890 – 1914 se změnil směr zahraniční politiky. Po pádu

Bismarcka již v čele císařství nestojí tak silná osobnost, jakou byl říšský kancléř. Dokázal vést svou zahraniční politiku s takovou jemností a citem,

kterým dokázal udržet po dobu své vlády Evropu v období relativní stability. Nové osobnosti, které nastoupily do čela vlády v ministerstva zahraničních věcí vnášely do zahraniční politiky nové nápady, ale neměly Bismarckovu zkušenost a přirozený cit pro otázky zahraniční politiky. Různá ministerstva a zájmové skupiny v Německu

sledovaly své vlastní cíle, aniž by byly ovládány shora

nebo se musely řídit stanovenými prioritami. Základním rysem, jež byl

charakteristický pro Bismarckovu zahraniční politiku, byla zdrženlivost a

umírněnost. Tento směr Bismarckovi nástupci opustili a vydali se cestou agresivní a expanzivní politiky, která přivedla Německo až na pokraj války (srovnej Levy 1985).

Pád Bismarcka vedl také ke změně zahraniční politiky, a k jejímu většímu

propojení s politikou vnitrostátní. Stoupá zájem občanů o zahraniční politiku.

Aby mohla veřejnost zahraniční politiku akceptovat, je nutné, aby byla tato veřejnosti vysvětlována a také v hrubých obrysech zdůvodňována. Pak už

nemůže být zahraniční politika jen kabinetní záležitostí úzké elity, jak to chtěl Bismarck. Vilém II. vnesl do zahraniční politiky určité populistické rysy, které mu

umožnily rozpoutat u německých obyvatel nacionální a šovinistické rysy, díky

nimž dochází k podpoře programu námořního zbrojení. Námořnictvo nesnilo takřka o ničem jiném než o budoucí válce s Anglií, armáda plánovala likvidaci

Francie, finančníci a obchodníci si přáli proniknout na Balkán, do Turecka i na 38

Blízký východ a zbavit tyto oblasti ruského vlivu. To by znamenalo „všechny si

znepřátelit, s každým se utkat, a nakonec stejně nikoho neoslabit.“ (Kennedy 1996: 265)

Bismarck svou reálpolitikou dokázal udržet Německo stranou válečných

konfliktů. Svou umírněností, citem a zkušeností dokázal vytvořit a také udržet evropský koaliční systém tak, aby se nevytvářely protiněmecké koalice. Císař Vilém II. se své vlády chopil s velkou razantností, odklonil se od směru

Bismarckovy zahraniční politiky, a dokázal přivést své císařství do situace, kdy se evropské mocnosti spojily do velké koalice zaměřené proti němu.

39

7. Závěr K eskalaci největšího celosvětového konfliktu přispěly všechny velmoci

svou dávkou krátkozrakosti a neodpovědnosti. Evropské národy transformovaly mocenskou rovnováhu v závody ve zbrojení a neuvědomily si, že moderní

technologie a masové odvody do armády učinily z všeobecné války tu největší hrozbu bezpečnosti nejen jejich, nýbrž i celé evropské civilizace. I když ke

katastrofě přispěla politika všech evropských států, Německo a Rusko již samou svojí povahou ohrožovaly jakýkoli smysl pro umírněnost.

Evropští státníci svou rétorikou již překročili svůj vlastní stín, neměli kam

ustoupit. Svým jednáním rozdmýchali nacionální a proválečné veřejné mínění. Obávali se, že zaujmou – li smířlivý postoj, budou působit jako slabí a

nespolehliví partneři, které jejich spojenci opustí, a že pak budou muset čelit nepřátelské koalici sami. (Kissinger 1999: 208) Jednotlivé státy na sebe braly

taková rizika, jaká jim neukládaly ani jejich historické národní zájmy, ani žádný

racionální dlouhodobý strategický cíl. Každá aliance měla příliš co ztratit, než aby připustila tradiční diplomacii v duchu evropského koncertu.

Po odchodu Otto von Bismarcka z politické scény Německého císařství

v roce 1891 dochází ke změně kurzu německé zahraniční i vnitřní politiky.

Říšský kancléř považoval za hlavní oblast svého zájmu politiku zahraniční, kterou provozoval jako kabinetní záležitost svou a císaře. Vnitřní politiku dokázal obratně využívat k podpoře a prosazení svých cílů politiky zahraniční.

Císař Vilém II. naopak podporoval prolínání zahraniční a vnitřní politiky

své země. Díky postupné demokratizaci vnitřní politiky, se tato stává více masovou.

Vnitřní

politika

je

charakterizována

projevy

nacionálních,

šovinistických a velkoněmeckých snah, jejichž hlavním cílem bylo stmelení německého národa. Nový směr zahraniční politiky, jenž nastolil císař Vilém II.,

umožňuje veřejnosti zajímat se více o zahraniční politiku, a také do této oblasti zasahovat. Představitelé obchodní a průmyslové buržoazie začínají prosazovat své ekonomické zájmy, jež vedou v konečném důsledku k velkému rozmachu koloniální politiky císařství.

Díky velkým tlakům ze strany německé veřejnosti, která podporuje

císařovu „Weltpolitik“, nabírá německá zahraniční politika nový expanzivní a agresivní kurz. Němečtí představitelé opustili Bismarckův styl zahraniční

40

politiky, jež byla charakteristická umírněností, citem pro psychiku ostatních

velmocí, dodržováním zásad mocenské rovnováhy, a především snahou zajistit

pro Německé císařství mír. Tuto politiku nahrazuje Vilémova „Weltpolitik“, která je charakterizována demonstrací síly a moci, agresivitou, expanzivní koloniální politikou, rozšiřováním námořní moci.

„Weltpolitik“ vede k neustálému zbrojení, ke zvyšování napětí mezi

velmocemi, k narušení základních rysů mocenské rovnováhy, jež ve svém

důsledku vedou k válečnému konfliktu, jehož se chtěl Bismarck vyvarovat. Během dvaceti let po propuštění Bismarcka se podařilo Německu dosáhnout

velkého zvratů v systému aliancí, který pracně Bismarck vytvořil. Svou agresivní a neumírněnou politikou postavil císař Vilém II. proti Německu velmoci Francii,

Velkou Británii a Rusko a přispěl ve velké míře k eskalaci napětí, jež uvrhlo Evropu do nejničivějšího celosvětového konfliktu.

Při studiu problematiky mezinárodních vztahů v letech 1871 – 1914 a při

komparaci Bismarckova období s obdobím vlády Viléma II., jsem dospěla k závěru a potvrzení hypotézy, že kombinace německé zahraniční a domácí

politiky představovala primární faktor eskalace napětí vedoucí k vypuknutí první světové války. Tato politika nebyla součástí Bismarckovské koncepce německé zahraniční politiky, ale vyvinula se až v době vlády císaře Viléma II.

41

Příloha č. 1

Sjednocení Německa v letech 1815 – 1871.

Zdroj: Parker 1999: 111.

42

Příloha č. 2.

Evropské spojenectví v letech 1883 – 1914.

Zdroj: Parker 1999: 120.

43

Příloha č. 3

Oblast Balkánu v letech 1878 – 1913.

Zdroj: Parker 1999: 120.

44

Příloha č. 4.

Koloniální říše v roce 1914.

Zdroj: Parker 1999: 112.

45

Příloha č. 5.

Světové hospodářství v roce 1914.

Zdroj: Parker 1999: 121.

46

8. Seznam literatury: Andrews, H. D. (1965): Bismarck's Foreign Policy and German Historiography, 1919 – 1945. The Journal of Modern History, roč. 37, č. 3, s. 345 – 356.

Bade, K. J. (2005): Evropa v pohybu. Evropské migrace dvou staletí. Praha: NLN.

Bretton, H. L. (1953): The German Social Democtatic Party and the

International Situation. The American Political Science Review, roč. 47, č. 4, s. 980 – 996.

Craig, G. A. (1949): Military Diplomats in Prussian and German Service: The Attaches, 1816 – 1914. Political Science Quarterly, roč. 64, č. 1, s. 65 – 94.

Cusack, T. R.; Zimmer, U. (1989): Realpolitik and the Bases of Multistate Systém Endurance. The Journal of Politics, roč. 51, č. 2, s. 247 – 285.

De Mesquita, B. B. (1990): Pride of Place: The Origins of German Hegemony. World Politics, roč. 43, č. 1, s. 28 – 52.

Emery, H. C. (1915): What is Realpolitik? International Journal of Ethics, roč. 25, č. 4, s. 448 – 468.

Esposito, V. J. (1954): War as a Continuation of Politics. Military Affairs, roč. 18, č. 1, s. 19 – 26.

Geiss, I. (2002): Dějiny světa v souvislostech. Praha: Železný. Gordon, F. S. (1948): Idealism and War Bonds: Comparative Study of the Two World Wars. The Public Opinion Quarterly, roč. 12, č. 2, s. 272 – 279.

47

Gordon, M. R. (1974): Domestic Conflict and the Origins of the First World War: The British and the German Cases. The Journal of Modern History, roč. 46, č. 2, s. 191 – 226.

Haffner, S. (1995): Od Bismarcka k Hitlerovi. Olomouc: Votobia. Hamerow, T. S. (1983): Guilt, Redemption, and Writing German History. The American Historical Review, roč. 88, č. 1, s. 53 – 72.

Hart, B. L. (2001): Historie první světové války. Brno: JOTA. Hlavačka, M. (1987): Podivná aliance. Praha: Mladá Fronta. Holborn, H. (1960): Bismarck's Realpolitik. Journal of the History of Ideas, roč.

21, č. 1, s. 84 – 98.

Jindra, Z. (1984): První světová válka. Praha: SPN. Kaiser, D. E. (1983): Germany and the Origins of the First World War. The Journal of Modern History, roč. 55, č. 3, s. 442 – 474.

Kelly, P. J. (2002): Strategy, Tactics, and Turf Wars: Tirpitz and the

Oberkommando der Marine, 1892 – 1895. The Journal of Military History, roč. 66, č. 4, s. 1033 – 1060.

Kennedy, P. (1996): Vzestup a pád velmocí. Praha: NLN. Kennedy, P. (1973): German World Policy and the Alliance Negotiations with

England, 1879 – 1900. The Journal of Modern History, roč. 45, č. 4, s. 605 – 625.

Kissinger, H. A. (1999): Umění diplomacie. Praha: Prostor. Krejčí, O. (1997): Mezinárodní politika. Praha: Victoria Publishing. 48

Levy, J. S. (1982): The Contagion of Great Power War Behavior, 1495 – 1975. American Journal of Political Science, roč. 26, č. 3, s. 562 – 584.

Levy, J. S. (1985): Theories of General War. World Politics, roč. 37, č. 3, s. 344

– 374.

Mehnert, U. (1996): German Weltpolitik and the American Two - Front Dilemma: The "Japanese Peril" in German – American Relations, 1904 – 1917. The Journal of American History, roč. 82, č. 4, s. 1452 – 1477.

Meyer, H. C. (1951): German Economic Relations with Southeastern Europe, 1870 – 1914. The American Historical Review, roč. 57, č. 1, s. 77 – 90.

Moltmann, G. (1986): Migrations from Germany to North America: New Perspectives. Reviews in American History, roč. 14, č. 4, s. 580 – 596. Mommsen, W. (1995): Bismarck. Olomouc: Votobia. Müller, H.; Krieger, K. F; Vollrath, H. (1999): Dějiny Německa. Praha: NLN. Parker, G (1999): Atlas světových dějin. Praha: Knižní klub. Pflanze, O. (1955): Bismarck and German Nationalism. Historical Review, roč. 60, č. 3, s. 548 – 566.

The American

Roeber, A. G. (1987): In German Ways? Problems and Potentials of Eighteenth – Century German Social and Emigration History. The William and Mary Quarterly, roč. 44, č. 4, s. 750 – 774.

Schroeder, P. W. (1986): The 19th – Century International System: Changes in the Structure. World Politics, roč. 39, č. 1, s. 1 – 26.

49

Schroeder, P. W. (1993): Economic Integration and the European International

Systém in the Era of World War I. The American Historical Review. roč. 98, č. 4, s. 1130 – 1137.

Skřivan, A.; Drška, V. ; Stellner, F. (1994): Kapitoly z dějin mezinárodních vztahů 1648 – 1914. Praha: ISE.

Smith, M. (1919): Bismarck Reconsidered. Political Science Quarterly, roč. 34, č. 3, s. 476 – 485.

Steefel, L. D. (1930): Bismarck. The Journal of Modern History, roč. 2, č. 1, s. 74-95.

Stellner, F. (1995): Poslední německý císař. Z německých dějin v epoše Viléma II. Praha: Panevropa.

Strmiska, M.; Hloušek, V.; Kopeček. L.; Chytílek, R. (2005): Politické strany moderní Evropy. Praha: Portál.

Stőrmer, M. (2005): Německo 20. století. Praha: Svojtka & Co. Tannenbaum, F. (1952): The Balance of Power Versus the Coordinate State. Political Science Quarterly. roč. 67, č. 2, s. 173 – 197.

Taylor, A. J. P. (1998): Bismarck. Praha: Knižní klub, k.s. Veselý, Z. (2003): Mezinárodní vztahy 20. století. Praha: Epocha. Willmott, H. P. (2003): První světová válka. Praha: Euromedia Group. k.s.

50

51