pf 2009 Šumava I Editorial Vše nejlepší v novém roce přeje všem čtenářům časopisu Šumava Správa NP a CHKO Šumava

Šumava I Editorial František Krejčí, ředitel Správy NP a CHKO Šumava [email protected] Vážení čtenáři, vydání, které se Vám dostalo do rukou, je převážně věnováno problematice vody na Šumavě. Šumava je významným prameništěm (Otavy, Vltavy, Úhlavy), tvoří přirozenou hranici mezi dvěma úmořími. Její význam pro množství a kvalitu podzemních i povrchových vod dokládá její definice jako chráněné oblasti přirozené akumulace vod. Myslím, že je nutné i o těchto „vodních“ souvislostech na Šumavě přemýšlet, mluvit a psát co nejčastěji. Jak dokládá několik našich i zahraničních odborníků, správa podobných lesnatých území formou národních parků neznamená zhoršování kvality podzemních a povrchových vod či rozkolísání odtokové křivky vodních toků odtékajících z těchto oblastí. Současná lesnatost Šumavy je největší za posledních 250 let. Občasné obavy o neblahý vliv výměry porostů se soušemi na zlomku plochy lesů našeho NP se za posledních 15 let nepotvrdily. Bohaté zmlazení a zčásti podsadby těchto ploch a dlouhodobě (10 – 15 let) přetrvávající fenomén lesního prostředí po uschnutí části dospělých smrků v těchto horských smrčinách působí pozitivně i na kvalitu vod. Další systematický projekt Správy v oblasti revitalizace rašelinišť a postupná přeměna kulturních smrčin na smíšené šumavské lesy jsou aktivitami, které by měly dlouhodobě přispívat k udržení či ke zlepšení (např. v šumavských jezerech) kvality vody, která ze Šumavy odtéká do nižších poloh České republiky a z malé části i do Bavorska. Pro trvalé zkvalitnění sledování průběhu počasí a odtoku vody v námi spravovaných vodních tocích jsme letos a v minulém roce instalovali řadu meřících zařízení. Postupně všechna budou on-line napojena na naše pracoviště a výsledky budou přenášeny na naše webové stránky. Zde se každý z vás již dnes může seznámit s aktuální situací či dlouhodobými trendy v této oblasti.

pf 2009

Vše nejlepší v novém roce přeje všem čtenářům časopisu Šumava Správa NP a CHKO Šumava

Nosnými tématy naší práce v letošním roce jsou: Horská smrčina: Na Šumavě se nachází cca 20 % z celkové výměry těchto smrčin v Česku. Tento typ přírodního smrkového lesa vyžaduje speciální péči, odlišnou od uměle založených smrčin v nižších polohách našeho NP. Tuto rozdílnost obou typů smrčin je nutné neustále zdůrazňovat a trpělivě objasňovat. Šumavský domov: Mezi povinnosti zaměstnanců Správy nepatří jen péče o horské smrčiny a zvířata, ale i spolupráce s místními samosprávami a obyvateli při péči o zachování tváře našeho společného šumavského domova lidí, rostlin, zvířat a jejich prostředí. Lidská obydlí a sídla mají v našich horách své specifické rysy, které je nutné zachovat. Zelená Šumava: Šumavské lesy nejsou jen horské smrčiny, které rostou v jejích nejvyšších polohách, ale i ostatní lesy. Tyto ostatní, dříve smíšené lesy (se zastoupením jedle, buku a smrku), nyní s nepřirozenou převahou smrku, vyžadují dlouhodobou citlivou péči, aby i naše generace mohla svým nástupcům „předat“ zelenou Šumavu. Šumavská řeka: Toto téma je nutné zdůraznit právě v tomto roce, kdy připravujeme nová pravidla pro péči o vodní toky NP, která budou daleko lépe odpovídat skutečným hodnotám našich řek. Nejedná se jen o zkvalitnění organizace splouvání, ale i o lepší koncepci rybářství (včetně zarybňování potoků a řek) či o sledování kvality povrchových vod v NP. Zoologický program: Náš NP je evropsky významným domovem několika velkých druhů savců, např. rysa, jelena, losa, a dokonce i několika jedinců vlka, a ptáků (tetřev, datlík, čáp černý, tetřívek). I tato zvířata zde přispívají k udržení přírodní rovnováhy. Poznávání jejich způsobu života je velmi důležité pro každého z nás.

Foto Dana Zývalová

Šumava I Obsah

04 I 2008 04

Proč je voda hnědá, jezera kyselá a kůrovec nezničí pitnou vodu? O šumavské vodě trochu jinak.

08

Mlhy na Šumavě Všeobjímající mlha a námraza může představovat pro přírodu velmi rdousivé objetí.

VYDAVATEL: Správa NP a CHKO Šumava ADRESA REDAKCE: Správa NP a CHKO Šumava 1. máje 260, 385 01 Vimperk tel.:388 450 260, fax: 388 450 019 e-mail: [email protected] REDAKČNÍ RADA: František Krejčí (předseda redakční rady) Jiří Kadoch (redaktor časopisu) Pavel Hubený Zdeňka Křenová Michal Valenta Radovan Holub David Albrecht Iveta Štefanová Vladimír Just Jan Podlešák (jazyková korektura) FOTO NA TITULNÍ STRANĚ: Marek Drha - Zimní řeka FOTO NA ZADNÍ STRANĚ: Vladislav Hošek - vydra u Antýglu

12

Půda vysychá Podrobná měření půdní vody naznačují, že šumavské lesy už dnes ohrožuje sucho.

14

Zima pod Malou Mokrůvkou Co se v zimě děje se sněhem, jak se vyvíjí, jak čistý na Šumavě vlastně je?

16

Rozmanitost a bohatství světa hmyzu v šumavských vodách Bez vodního hmyzu, jeho nejvýznamnější složky, by vody byly mrtvé.

20

Malajsie – Národní park Taman Negara O jednom z nejstarších tropických deštných pralesů na Zemi.

22

Smrčiny, kůrovec a voda v NP Bavorský les Výsledky výzkumu bavorských kolegů o stavu

GRAFICKÁ ÚPRAVA: MONELLO design atelier TISK: Typodesign s.r.o. DISTRIBUCE: Transpress Praha, Mediaprint Kapa, Mapcentrum České Budějovice a další drobní distributoři. Podávání novinových zásilek povoleno Českou poštou, s.p., ředitelstvím odštěpného závodu Jižní Čechy v Českých Budějovicích, j.zn.: P-2986/96 ze dne 6. června 1996. PŘEDPLATNÉ: Vyřizuje redakce, časopis vychází čtyřikrát ročně, cena 1 výtisku 43 Kč, celoroční předplatné 140 Kč.

hladiny vod po kůrovcové kalamitě. 24

Trocha zamyšlení nad úlohou národních parků ve světě. 26

– založení CHKO Šumava. 30

04

Proč je voda hnědá...

Julius Mařák: Šumavský prales Trochu netradiční pohled na dílo zachycující Šumavu po kůrovcové kalamitě ze 70. let 19. století

32

Johann Peter Zapomenutý vypravěč a básník centrální Šumavy

Registrační číslo: MK ČR E 7518 Nevyžádané rukopisy a fotografie se nevracejí.

Ochranářský průzkum Šumavy Příběh úspěšné realizace vzdušného zámku

Uzávěrka čísla: 30. 10. 2008 Datum vydání: 15. 12. 2008

Národní parky z jiného konce

34

12

Aktuality

Zima pod Malou Mokrůvkou

24

... bohatství světa vodního hmyzu

zima 2008 03

Šumava I Proč je voda hnědá, jezera kyselá...

Text Jakub Hruška

PROČ JE VODA HNĚDÁ, JEZERA KYSELÁ A KŮROVEC NEZNIČÍ PITNOU VODU? aneb o šumavské vodě trochu jinak 04 zima 2008

Foto Jiří Kadoch

„Šumava je krásná, ale pořád na ni prší“ – tento povzdech často zaznívá z úst turistů, ale i znalců místních poměrů. A proto je na Šumavě mnoho potoků, říček a rašelinišť,ale také jediných pět ledovcových jezer v České republice. Nechci se zabývat popisem a malebností šumavské vody v nejrůznějších podobách, to již udělali mnozí přede mnou. Podívejme se ale na chemické složení potoků a jezer, protože množství vody ještě nemusí automaticky znamenat, že je vše bez problémů, anebo naopak, že některé zveličované problémy nejsou zdaleka kritické. PROČ JE TA VODA HNĚDÁ? Většina horských toků Šumavy má hnědou či alespoň nahnědlou barvu. Co to je za špínu? A proč to tak pění? To jsou otázky, na které jsem odpovídal turistům již mnohokrát. U Vydry, stejně jako u některé ze slatí. Horské vody jsou hnědé, protože obsahují huminové kyseliny a fulvokyseliny. Ty se tvoří v rašeliništích anebo v organických horizontech lesních půd. Obojího je na Šumavě dostatek. Tyto kyseliny vznikají při nedokonalém rozkladu odumřelé organické hmoty (rašeliníku či jehličí) tam, kde jsou půdy zamokřené a studené. Mikroorganismy je nedokážou za těchto podmínek úplně rozložit až na oxid uhličitý (CO2), jako to dokážou v suchých a teplých oblastech. Proces se zastaví někde v půli cesty a rozpustné huminové kyseliny vytečou do potoků a řek. Vrstvy a chomáče pěny, které se na hnědých tocích vyskytují pod peřejemi a v zátočinách, jsou také přirozené – huminové kyseliny totiž snižují povrchové napětí vody a fungují tak trochu jako prací prášky. Ty totiž „perou“ tak, že sníží povrchové napětí vody, ta lépe proniká k malým částečkám špíny a tuků a lépe je rozpouští. Huminové kyseliny ale vodu okyselují a snižují její pH. Právě huminové kyseliny způsobují nižší pH potoků ve vyšších

Foto Vladislav Hošek

částech Šumavy, kde je typické pH mezi 5,0-6,0, tedy slabě kyselé. Obvykle to příliš nevadí, protože se jedná o přirozený proces, na který jsou vodní organismy v těchto vodách adaptovány. Často dokonce tato hnědá voda chrání ryby před toxickými prvky, jako je hliník, protože je váže do neškodných sloučenin. Když hnědé bystřiny pokračují z náhorních částí hor dolů do údolí, hnědá barva mizí. Huminové kyseliny nemají rády světlo a poměrně rychle se působením jeho ultrafialové složky rozkládají. Také vodní mikroorganismy v úživnějších částech řek humáty rády zkonzumují jako zdroj uhlíku, který je pro jejich život nezbytný. Tak skončí krátký život hnědých bystřin. JEZERA A KYSELÝ DÉŠŤ Úplně jiná situace je ale v šumavských jezerech. Ta jsou hluboká, chladná, průzračná a téměř bez života. Jsou totiž okyselena kyselým deštěm. Ten byl (a stále je) následkem emisí oxidu siřičitého (SO2) a sloučenin dusíku do atmosféry, a to hlavně z elektráren, velkých průmyslových závodů a v případě dusíku ze zemědělství a dopravy. Ve vzduchu z nich vznikají kyseliny sírová a dusičná, které okyselují půdy, vymývají z nich bazické prvky a posléze proniknou až do jezer, které okyselí tak, že v nich

nemůžou žít ani ryby ani většina druhů vodních bezobratlých. Největší sílu kyselých dešťů již máme naštěstí za sebou. Jejich intenzita vrcholila v osmdesátých letech 20. století, kdy byla všechna šumavská jezera prakticky mrtvá, a to již nejméně od poloviny 20. století. Černé jezero zachránilo dočasně pumpování vody z Úhlavy do jezera přes přečerpávací elektrárnu. Ta ale v 70. letech ukončila svou činnost a jezero se velmi rychle okyselilo. Naštěstí se po roce 1989, a v západní Evropě již od konce 70. let, emise síry dramaticky snížily, intenzita kyselého deště poklesla a jezera začala zvolna regenerovat. Již zmiňované Černé jezero se tak dostalo z velmi nízkých hodnot pH okolo 4,4 v polovině 80. let na dnešní pH zhruba okolo 5,0. Pokud se to čtenáři zdá jako malý rozdíl, tak ale z hlediska života v jezeře je to rozdíl velký. Jezero zdaleka nedosáhlo regenerace, kdy by v něm mohly žít ryby, ale některé druhy bezobratlých se již začínají objevovat. Protože jezera a jejich povodí (kde kyselost pronikající do jezer má svůj původ) jsou dlouhodobě zkoumána, máme dostatek údajů, abychom pomocí modelů mohli simulovat, jak byla jezera kyselá historicky a jak se budou vyvíjet v budoucnosti. A zde nás nečeká radostná zpráva. Modely totiž ukazují, že jezera

Foto Jiří Kadoch

zima 2008 05

se sice částečně zregenerují, ale v žádném případě nedosáhnou hodnot, které měly před začátkem působení kyselého deště. Otázka, jak je to možné, je zcela na místě. Hlavním důvodem je, že kyselý déšť působí podobně jako cigareta na kuřáka. Pokud je zdráv a nekouří dlouho, účinky kouření se nijak neprojevují, přestože v jeho těle prozatím skrytě probíhají procesy vedoucí k oslabení organismu a nejrůznějším chorobám. Až se choroby dostaví, obvykle ani úplné nekuřáctví už není schopno organismus regenerovat. A podobně je to i s kyselým deštěm. Dlouho není mnoho znát, přestože kyselý déšť pozvolna ničí neutralizační schopnosti půd v povodí jezera. Až je postupně a pomalu sníží pod kritickou mez, voda se okyselí. Problémem je, že tato neutralizační schopnost půd se tvořila velmi dlouho (od poslední doby ledové, tedy zhruba 10 000 let), aby ji pak kyselý déšť zničil během několika desítek let. Proto jsou jezera stále kyselá, i když intenzita kyselého deště polevila. Kyselý déšť ale nezmizel úplně. I dnes má ČR dvojnásobné emise síry na obyvatele v porovnání s průměrem EU a aut u nás jezdí velké množství. Proto i šumavská jezera ještě dlouho nebudou ve stavu, v jakém byla před 100 lety. Ze šumavských jezer je nejkyselejší Čertovo jezero, následováno Černým, Plešným a Prášilským. Nejméně je okyseleno nejmenší jezero Laka. I zde si ale na stav umožňující život ryb musíme ještě roky počkat.

Foto Vladislav Hošek

pH Černého jezera. Plná čára je modelový výpočet dlouhodobých zněm v letech 1860-2050, body jsou hodnoty měřené v letech 1984-2006 (Vladimír Majer, © Česká geologická služba).

06 zima 2008

MŮŽE KŮROVEC ZNIČIT VODU? V souvislosti s kůrovcovým žírem v bezzásahových územích parku se objevují neustále spekulace, že po odumření dospělého patra lesa dojde k dramatickému vzrůstu koncentrací dusičnanů ve vodách, které pak nebude možné pít. A jaký je vlastně mechanismus, proč by k tomu mělo dojít? Pokud dojde k vysušení a osvětlení půdy (například když zmizí dospělé stromy a je jedno, jestli úmyslnou těžbou nebo kůrovcem), v půdě se nastartují procesy, kdy z humusu začnou mikroorganismy uvolňovat dusičnany. Čím více dusíku ve formě organických sloučenin v půdě bylo, tím víc se obvykle dusičnanů uvolní. Jejich koncentrace ale jsou, z hlediska pitnosti vody, velmi nízké. Navíc tato perioda uvolňování dusičnanů trvá jen několik let. Jakmile se zásoba surového humusu vyčerpá, a trávy a nový les začnou znovu růst, množství dusičnanů se vrátí na velmi nízké hodnoty. Koncentrace dusičnanů v šumavských vodách jsou tedy velmi nízké i tam, kde dospělý les podlehl kůrovci. Norma pro pitnou vodu je 30 mg dusičnanů na litr vody (mg/l), pro kojence 15 mg/l. Průměrné koncentrace ve vodách NP jsou dnes jen okolo 1 mg/l. Koncentrace dusičnanů se skutečně v místech s odumřelým lesem v porovnání s koncem

Porovnání koncentrací dusičnanů v povrchových vodách NP Šumava mezi lety 1984-1990 a 2003-2004. © Česká geologická služba osmdesátých let zvýšily, ale nedosahují zdaleka ani oněch kojeneckých 15 mg/l a v nejbližších letech se opět značně sníží. Všechny šumavské vody tedy bohatě splňují kojeneckou normu, a hlasatelé ekologické katastrofy zapříčiněné kůrovcem pouze šíří poplašnou zprávu. Kůrovec jako přírodní činitel kvalitu vody dlouhodobě poškodit nemůže. Pokud má někdo problémy s vysokými dusičnany ve studni, musí se poohlédnout po hnojišti nebo po blízké zemědělské výrobě. Voda na Šumavě je, mimo okyselená jezera, v dobrém stavu, mnohem lepším než na zbytku území ČR. A je to i díky existenci národního parku, který chrání toto unikátní území před neuváženými zásahy.

Titul Vydra u Rechlí u Antýglu Obrázky na straně 5 Hnědá voda Vydry vytváří přirozené pěny Obr. na straně 6 Černé jezero Obr. na straně 7 Voda i z kůrovcem postižených lesů dosahuje kvality vody pro kojence RNDr. Jakub Hruška, CSc., Česká geologická služba Praha [email protected]

Foto Vladislav Hošek

zima 2008 07

Šumava I Mlhy na Šumavě

Text a foto Miroslav Tesař

NA ŠUMAVĚ 08 zima 2008

Mlhy a Šumava, Šumava a mlhy – tyto dva pojmy k sobě nerozlučně patří tak, jako si každý znalec či milovník Šumavy spojuje Šumavu s lesy nebo vodou. Bohužel však stejně jako lesy na mnoha místech Šumavy nejsou v takovém zdravotním stavu, v jakém bývaly v dobách minulých a v jakém bychom si je přáli mít, ani voda na Šumavě nemusí být a není tak čistá ve všech svých podobách, jak se na první pohled jeví.

Foto Vladislav Hošek - Křemelná

Mlha je jednou ze složek hydrosféry a je odborně definována jako atmosférický aerosol sestávající z velmi malých vodních kapiček, který snižuje vodorovnou viditelnost pod 1 km. Obsah vodních kapének ve vzduchu při mlze je proměnlivý a může dosáhnout až desetin gramů na jeden metr krychlový vzduchu. Podle intenzity se rozlišují čtyři stupně, přičemž při velmi silné mlze klesá viditelnost pod 50 m. Mlhy lze podle způsobu, jakým bylo dosaženo nasycení vzduchu vodními parami v přízemní vrstvě, rozdělit do čtyř základních skupin (mlhy místní, radiační, advekční a frontální). Při dešti a jiných srážkových činnostech dochází nejen k transportu vod, ale i k vymývání nečistot v ovzduší a jejich následnému přenosu na zemský povrch. Obecně se hovoří o tzv. atmosférické depozici, kterou se rozumí přestup látek z atmosféry na zemský povrch. Velikost depozice se vyjadřuje obvykle v jednotkách látkového toku, nejčastěji kg.km2.rok-1. Atmosférická depozice představuje velice důležitý proces samočištění atmosféry, který umožňuje látkám v ovzduší přecházet do jiných složek životního prostředí, čímž však dochází u těchto složek k jejich kontaminaci. Tedy složitými procesy atmosférické

zima 2008 09

depozice se ovzduší zbavuje plynných a tuhých částic včetně škodlivin antropogenního původu, ale zároveň atmosférická depozice představuje mechanismus látkového vstupu do ostatních složek prostředí (hydrosféry, pedosféry, litosféry, kryosféry, biosféry). Celková depozice je složena z depozice mokré a suché. Mokrá složka depozice je spojena se srážkovou činností. Má zejména složku padajících srážek (kapalné dešťové srážky, sníh, kroupy, mrholení a ostatní padající srážky) a složku usazených srážek (depozice z větrem hnané nízké oblačnosti a mlhy, námraza, jíní, jinovatka, rosa a zmrzlá rosa, ledovka). USAZENÉ SRÁŽKY Představují velmi zajímavou, důležitou, ale často nepochopitelně opomíjenou složku atmosférické depozice (tedy přenosu vody a látek z atmosféry na zemský povrch) významně ovlivňující vodní i látkovou bilanci krajiny. Je zejména důležitá v přímořských oblastech a v oblastech horských, kdy vysoké rychlosti větru a dlouhotrvající intenzivní mlhy způsobují významný vstup vody na lesní porosty, což se projevuje tak, že pod stromy v takových případech „prší“, ač padající srážky v tu chvíli nejsou mimo les patrné. Usazené srážky jsou vítaným a mnohdy nejvýznamnějším zdrojem vody v aridních,

10 zima 2008

na vodu chudých oblastech. Například v horských a přímořských oblastech Jižní Ameriky (Chile) a Afriky (Jihoafrická republika, Namibie, Maroko, aj.) se mlžná voda dnes již běžně sbírá na speciálních sítích a představuje cenný zdroj užitkové vody, který svým ročním úhrnem převyšuje úhrn srážek vertikálních (padajících). I proto první studie vlivu usazených srážek na vodní bilanci pochází z oblasti Stolové hory nad Kapským Městem a není bez zajímavosti, že se náhorní planina na této hoře díky nadbytku atmosférické vláhy z mlh nápadně podobá šumavským mokřadům. V našich oblastech je nesporně větší ekologický význam usazených srážek, díky jejich až řádově vyšším obsahům znečišťujících látek, ve srovnání s padajícími srážkami před významem vodohospodářským. Množství usazených srážek je velmi proměnlivé a přesně nekvantifikovatelné. Pro odhad množství nejdůležitějších usazených srážek, a sice depozice vody z větrem hnané nízké oblačnosti a mlhy, existuje několik metod: nejčastěji používaná metoda je vodní bilance v lesním porostu, kdy se měří všechny měřitelné vstupy a neznámá složka usazené (někdy také nesprávně nazývané horizontální) depozice se dopočte. Dalšími metodami jsou sledování usazených srážek na náhradních površích,

metoda sledování chemickými stopovači a matematické modelování, které má sice mnoho velmi obtížně stanovitelných parametrů, ale na druhé straně umožňuje podrobné studium fyzikální podstaty sledovaného jevu. Pro oblast Šumavy byl odhadnut úhrn usazených srážek hodnotou cca 10 % srážek padajících. Bylo zde provedeno statistické vyhodnocení četnosti výskytu a trvání mlhy ve formě tzv. klimatologických standardů (normálů) četnosti výskytu a trvání těchto jevů (pro období let 1961 – 1990). Vycházelo se přitom z pozorování na Churáňově. Na Šumavě se mlha vyskytuje průměrně ve 147 dnech. Nejčastěji se vykytuje mlha v prosinci (14,6 dne), nejnižší počet dnů s mlhou má červenec (7,4 dne). Průměrně trvá mlha 1245 hodin za rok. Nejdéle trvá mlha v listopadu 151 hodin a nejkratší trvání mlhy ve sledovaném období bylo vyhodnoceno pro červenec v délce 49 hodin. Pro potřeby stanovení množství znečišťujících látek vnášených do sledované oblasti formou usazených srážek je třeba znát nejen množství vstupující vody, ale rovněž koncentrace látek v ní obsažené. Vzorky vody z nízké oblačnosti či mlhy ve sledovaných horských povodích byly získány aktivními odběrovými přístroji a pasivním odběrovým zařízením. Oba typy přístrojů umožňují kromě získání vzorků pro chemické rozbory i odhad množství kapalné vody v 1 m3 mlžné vody. Na Šumavě bylo instalováno aktivní odběrové zařízení na Churáňově a na lokalitě Liz u Zdíkova, zatímco pasivní odběrové zařízení se provozuje na svahu Malé Mokrůvky, na vrcholu Poledníku, Polomu a Churáňova. MLHA JAKO NEGATIVNÍ FAKTOR Odebrané vzorky oblačné a mlžné vody se analyzují v akreditované laboratoři ČGS v Praze. Od roku 1989 bylo v různých oblastech Šumavy odebráno do současnosti několik stovek vzorků, jejichž chemické analýzy prokázaly vysoké koncentrace všech sledovaných chemických komponent. Získané výsledky potvrdily nezanedbatelný význam usazených srážek z hlediska ekologického i přes poměrně malý přínos vodohospodářský. To je dokumentováno faktory obohacení (navýšení), které vyjadřují poměr koncentrace látek v usazených srážkách ku koncentracím zjištěným ve srážkách padajících. Nejvyšší faktory obohacení jsou u amoniakálních (13,1 x), dusičnanových (7,9 x) a síranových (8,2 x) iontů. Rovněž obsah olova je téměř osminásobný ve vodě odebrané z mlh oproti dešťové vodě. Názorné výsledky přináší grafické zpracování

ukazující časový průběh koncentrací amonia (NH4+), dusičnanů (NO3-) a síranů (SO42-) v mlze ve srovnání s padajícími srážkami za období 1994 až 2007, z něhož je zřejmé, že v průběhu celého hodnoceného období jsou výrazně vyšší koncentrace nalezeny v mlze ve srovnání s deštěm a sněhem. Vysoký ekologický význam srážek z mlhy je zřejmý, provede-li se srovnání celkového množství látek a vody vneseného do sledované oblasti formou usazených a padajících srážek za časovou jednotku jeden rok (viz tabulka). Z tohoto vyhodnocení je zjevné, že třebaže uvažujeme-li množství usazených srážek jako pouhou desetinu srážek padajících, látkový přenos mlhou je významný a srovnatelný se srážkami padajícími (v případě dusičnanů a síranů), případně je i převyšuje (amoniakální ionty). Z uvedených poznatků je zřejmé, že usazené srážky bohužel nemají v našich podmínkách rozhodující význam z hlediska vodohospodářského, což je na škodu zejména v dnešní době klimatických změn a nastávajícího snižování výskytu dlouhotrvajících srážek s malou intenzitou, kdy i v našich oblastech jistě pocítíme nedostatek vody. Na druhé straně je však nutné s nimi počítat kvůli jejich negativnímu působení na vegetační porost při hodnocení stavu životního prostředí. Negativní účinky mlhy jsou pro lesní systém o to citelnější, že citlivý asimilační aparát stromů je smáčen v koncentrovaném roztoku po dlouhou dobu ponoru do mlhy, navíc voda po odkapání mlhy či roztátí námrazy přichází přímo ke kořenovému systému. Nepochybně každý návštěvník zažil na Šumavě krásu zrození dne, kdy jsou údolí ponořena v husté mlze, v případě záporných teplot se pak lesy halí v bělostný hermelín námrazy, kterým se jen příroda dovede honosit. Vězme však, že často všeobjímající mlha a námraza může představovat pro přírodu velmi rdousivé objetí díky látkám v ní obsaženým. Obr. na straně 10 1/ Aktivní mlhoměr v areálu meteorologické stanice ČHMÚ na Churáňově. 2/ Aktivní mlhoměr v areálu meteorologické stanice ÚH AVČR na Lizu. 3/ Pasivní mlhoměr na Malé Mokrůvce. 4/ Stolová hora v Kapském Městě. Grafy na straně 11 1/ Četnost výskytu mlhy na stanici Churáňov za období 1961 – 1990. 2/ Trvání mlhy na stanici Churáňov za období 1961 – 1990. 3/ Průběh koncentrací amoniakálních, dusičnanových a síranových iontů v mlze (tučné čáry) a v padajících srážkách (tenké čáry ve spodní části grafu) na Šumavě. Tabulka Roční látková a vodní depozice formou usazených a vertikálních srážek v oblasti Šumavy pro období 1994 – 2007.

Miroslav Tesař Ústav pro hydrodynamiku AVČR Praha [email protected]

zima 2008 11

Šumava I Půda vysychá

Text Stanislav Princ, Pavel Hubený

Půda vysychá Podrobná měření půdní vody na území CHKO Šumava naznačují, že šumavské lesy už dnes ohrožuje sucho. Problém zřejmě neleží jen ve vydatnosti a intenzitě srážek, ale i v jejich celoročním rozdělení vzhledem k potřebě vody pro rostliny. 12 zima 2008

ROSTLINY VYPAŘUJÍ VODU Není možné posuzovat potřebu vody pouze z pohledu transportní kapaliny živin, ale i z pohledu její potřeby při ochlazování, tedy při povrchovém odpařování. Je všeobecně známou skutečností, že právě evapotranspirace vody (celkový výpar na plochu) je rozhodujícím faktorem její spotřeby rostlinou. V závislosti na teplotě je spotřeba této vody 5-7 l/m2, což číselně odpovídá srážkám v mm. Pokud tedy připustíme určitý rozsah oteplování, bez ohledu na adrenalin vzbuzující otázku jeho zavinění, pak se dostáváme do čísel, která představují podstatně vyšší spotřebu vody pro přežití rostlin, než bylo potřeba ještě v době nedávno minulé. Právě zvýšená potřeba této vody však při současném stavu srážek není kryta a představuje základ pro značný nedostatek této životodárné kapaliny v půdě. Na druhé straně je však nutno vidět, že i rostliny v době sucha mají určité mechanismy, kterými spotřebu chladicí vody omezují. Nese to s sebou ale jistá omezení z hlediska jejich přežívání, což se může projevit i jejich odumřením vedoucím ke změně druhové skladby. Navíc je popsaným jevem evapotranspirace i ochlazování okolí, neboť vysoké skupenské teplo vody při odpařování způsobuje značný pokles okolní teploty. CO A KDE SE SLEDUJE Množství vody v půdách lze sledovat řadou metod. Na experimentálním povodí u Zdíkova se vedle řady dalších dat sleduje nasycení půdního profilu vodou pomocí tzv. tenzometrů, což je zařízení pro stanovení právě nasycení půdy vodou na základě rovnováhy vody v tenzometru a vody v jeho okolí. Tento stav se projeví podtlakem, který je možné měřit. Vzhledem k tomu, že

konkrétní výsledky zatím nejsou publikovány, musíme se omezit pouze na konstatování, že jsou z hlediska naměřených hodnot značně alarmující. I v jinak zdravých smíšených šumavských lesích dosahuje hodnota sacích tlaků hodnoty 9 m – a to je velké sucho v půdě! To právě souvisí s množstvím půdní vody, která je k dispozici kořenům stromů. Pokud jsou sací tlaky malé, je voda k dispozici bez obtíží, čím však hodnota sacích tlaků roste, tím hůře je k dispozici stromům – tím větší je faktické sucho a stromy mají problémy s dýcháním a výparem. Pohybují-li se sací tlaky v půdě na hodnotách kolem 7 m vodního sloupce a více, znamená to, že dřeviny jsou schopny z půdy získat pouze velmi omezené množství vody – v půdě voda je, ale není disponibilní pro potřeby vegetace. Molekulární vazby mezi vodou a zrnky půdy tak překonávají sací působení vegetace. Navíc záleží na rozložení disponibilní vody v půdním profilu vertikálně a na kořenovém systému vegetace a na tom, zda se jedná o mělce nebo hluboce kořenící stromy nebo jinou vegetaci. NEVIDITELNÉ ZMĚNY Běžný pozorovatel pochopitelně není schopen poznat, jaké sací tlaky v půdě jsou. Povrchová vrstva půdy může být dokonce mokrá po nedávném dešti nebo působením rosy, přesto půl metru či metr pod zemí panuje zničující sucho. Trvá-li dlouho, zdravotní stav stromů prudce klesá – a nastává pole působnosti pro tzv. škůdce, tedy ty složky ekosystému, které poškozují živořící či chřadnoucí jedince. To, že se voda nedostane ke kořenům, může způsobit řada faktorů. Například chybí v půdě pórotvorní živočichové, zejména žížaly, které vytvářejí svou

činností preferenční cesty pro vsakování srážkové vody. Preferenční cesty pro vsakování vody mohou vytvářet i odumírající zbytky rostlinného ekosystému, například kořeny hluboko kořenících stromů a rostlin. Je-li preferenčních cest málo, voda hůře proniká do hlubších částí půdy. Anebo na povrchu půdy vytvoří surový humus (opad jehličí nebo listů) nepropustnou vrstvu, po které dešťová voda steče povrchově bůhví kam. Právě proto nemusí mít plně zelený vzrostlý les právě nejlepší bilanci vůči srážkám. Ano: zelený les svými voskovými povlaky jehlic a listů odvádí vodu často mnohem rychleji než tráva, mech nebo obnažená minerální půda. ZNÁME DŮVODY? O důvodech můžeme jen spekulovat. Jistotu můžeme mít až po dlouhé řadě pozorování a zjištění vztahů změn sacích tlaků a srážek, charakteru půdy a půdní fauny. Přesto se zdá, že ke zvýšení sacích tlaků může přispívat jiný chod srážek. Chybějí mnohadenní mírné deště, dlouhé odtávání sněhu a množství sněhu. A situaci zhoršují přívalové deště, které spadnou ve velkém množství, ale ihned odtečou.

Stanislav Princ Obec Stachy [email protected] Pavel Hubený Správa NP a CHKO Šumava [email protected]

zima 2008 13

Šumava I Zima pod Malou Mokrůvkou

Text a foto Zbyněk Klose, Radka Hanková

Zima

pod Malou Mokrůvkou Bylo nebylo, bylo bílo. A jak už to bývá, bílo bylo dlouho. Sníh totiž patří k Šumavě, zejména té centrální, jako mlhy na Blata. Srážkově bohaté partie se zde obvykle pod silnou sněhovou peřinou „potí“ téměř půl roku. Co se po celou tu dobu se sněhem děje, jak se vyvíjí, jak čistý na Šumavě vlastně je a jak se těší na jaro... to jsou otázky, kterými se zabývá tento článek. Myšlence podrobného výzkumu sněhu byl v říjnu 2007 vdechnut život zadáním dvou diplomových prací se zaměřením na kvantitativní a kvalitativní vývoj sněhové pokrývky. Jako oblast výzkumu bylo zvoleno malé horské povodí v srdci Šumavy. Pro tento projekt se překvapivě podařilo najít i patřičně odhodlané „dobrovolníky“, a tak mohla „sněhologie“ na Šumavě začít. V minulých letech zde nepravidelně k několika měřením došlo, nicméně zima 2007/2008 měla být z hlediska výzkumu sněhové pokrývky něčím novým. Povodí, na kterém monitoring probíhal, leží na svazích Malé Mokrůvky (1330 m n. m.), asi 7 km jižně od Filipovy Huti. Fakulta životního prostředí ČZU zde dlouhodobě monitoruje srážko-odtokové procesy a teplotu

14 zima 2008

vzduchu, čímž jsou k dispozici data nutná například pro vyhodnocení vlivu sněhu na hydrologickou bilanci. S rozlohou 17 ha, mimo hlavní turistické trasy, tedy představuje pro výzkum takového charakteru ideální lokalitu. Měření byla prováděna jednou týdně, v neděli nebo v pondělí, po celou dobu výskytu sněhové pokrývky. Pro podrobnější představu, jak měření probíhalo, a vyvrácení široce zažité představy „Sněholog, ten lehký život má“, nechť se čtenář blíže seznámí s průběhem terénního výzkumu. JAK NA TO Základní pomůckou jsou běžky pro dopravu nákladu a osoby pod ním do zájmové oblasti. Náklad je tvořen měřič-

ským náčiním, lopatkou a sněžnicemi pro pohyb po sněhu při sběru dat. Z kvantitativního hlediska byla na povodí monitorována výška a hustota, respektive vodní hodnota sněhu, což je výška vodního sloupce, který by teoreticky vznikl kompletním roztáním sněhu. Pro určení výšky sněhu bylo povodí pravidelně osazeno stálými sněhoměrnými latěmi. Hustota se zjišťuje vážením sněhu známého objemu. K odběru sněhu slouží tzv. sněhoměrný válec, jehož hmotnost je na místě určována pomocí přenosné digitální váhy. Vedle všech latí (v zimě 2007/2008 jich bylo na povodí 12) se tyto parametry sněhu měřily ještě na 13 dalších vybraných stanovištích. Vznikl tedy poměrně přesný přehled o distribuci sněhu na povodí. Parametry sněhu nebyly měřeny jen plošně, ale i na úrovni jednotlivých vrstev. K tomuto účelu vznikla na povodí stálá sonda (s pracovním označením Tonda), kde se měřila výška a hustota jednotlivých vrstev a odebíraly se zde vzorky sněhu pro chemické rozbory. Ty byly porovnávány s rozborem vody odtékající z povodí. Není tedy divu, že si „výlety“ na Malou Mokrůvku vždy vyžádaly celého dne i celých mužů. Nejednou jsme se na Modravu, kde

1 Pohled z Malé Mokrůvky k Černé hoře a do Bavorska. 2 Tání (11.5.08). 3 Sonda pro popis vrstev a odběr vzorků (30.3.08), ve které se ztratí i urostlí sněhologové. 4 Graf popisující vývoj teploty, průtoku a výšky sněhové pokrývky. Kruh označuje odhadovaný konec vlivu sněhu na odtok z povodí.

všechny expedice začínaly, vraceli za černobílé tmy a děkovali Modravskému potoku bubnujícímu do kamenů v korytě za přesnou akustickou navigaci. PRVNÍ VÝLET ZA SNĚHEM Uskutečnil se již 19. listopadu 2007, kdy bylo na povodí v průměru 0,9 m sněhu (24 cm vody), poslední potom 11. května 2008, kdy však už sněhová pokrývka nebyla souvislá a sníh zůstal jen v horních partiích povodí a v zástinu mladých smrků. Poslední souvislá pokrývka, o průměrné výšce 0,55 m a vodní zásobě 27 cm, byla zaznamenána o týden dříve, 5. května. To znamená, že sníh se na povodí, jehož průměrná nadmořská výška je 1247 m n. m., držel déle než 168 dní, tedy bez dvou týdnů půl roku. Nejvyšší hodnoty dosáhla průměrná výška sněhové pokrývky na povodí až 23. března, kdy zde bylo 1,9 m sněhu (neboli 71 cm vody). Ze stejného dne pochází i absolutní maximum naměřené na lati, 2,4 m. Zajímavým závěrem bylo také zjištění týkající se distribuce sněhu vzhledem k orientaci svahů. Na svahu se severovýchodní orientací bylo v průměru o 30 % více sněhu než na svahu severozápadním, přičemž se zde hustoty sněhu prakticky nelišily. Vliv nad-

mořské výšky by se dal shrnout jako nárůst 2 cm sněhu na každých 10 výškových metrů. Z grafu je patrné, že sníh zanechal stopy na povodí dlouho po svém zmizení. Voda ze sněhu dotovala odtok až do konce července. Sníh se tedy velkou měrou projevoval na hydrologické bilanci více než 8 měsíců. CHEMICKÉ SLOžENÍ SNĚHU Závisí především na původu vzduchových mas, které jej na povodí přinesly. S využitím volně dostupných archivních dat družic NOAA jsme byli schopni určit, odkud tyto masy přicházely a které prvky se v nich přednostně vyskytují. Poměrně rozsáhlé chemické rozbory odhalily několik důležitých informací. Především, že sníh je v této oblasti velice čistý. Dále se ukázalo, že pověsti o odsíření elektráren nelhaly (síranů jsme našli tak málo, že ani nestojí za řeč). Úlohu hlavního kontaminantu převzaly dusičnany. Na povodí se dostávají, spolu s fosforečnany a amoniakem, především ze západních směrů. V absolutních hodnotách jich ovšem sníh obsahuje tak málo, že by z tohoto hlediska vyhověl i požadavkům na kojeneckou vodu. Platí také, že čím sníh leží na povodí déle, tím je čistší. Ke konci zimy a při jarním tání

jsou již znečišťující látky na cestě půdou do potoka, nebo si už prohlížejí Karlův most. Minulou sezonu nebyly analyzovány těžké kovy, ale vzhledem k úspěšnému zprovoznění nového vybavení laboratoře bude letos tento nedostatek napraven. Doufáme, že s podobně potěšujícími výsledky. Vedle zařazení těžkých kovů do chemických rozborů se pro nastávající zimní sezonu připravuje rozšíření monitoringu i o vliv sněhu na růst smrku. Výsledky z měření na experimentálním povodí pod Malou Mokrůvkou zcela jistě nelze stoprocentně aplikovat na celou oblast centrální Šumavy, kterou reprezentuje. Mohou však přinést alespoň hrubou představu o vývoji a významu sněhu v tomto koutu Čech.

Zbyněk Klose a Radka Hanková ČZU Praha [email protected] [email protected]

zima 2008 15

Šumava I Rozmanitost a bohatství světa hmyzu v šumavských vodách

Text Tomáš Soldán, Světlana Zahrádková a Jindřiška Bojková Foto Petr Pařil a Jindřiška Bojková

ROZMANITOST A BOHATSTVÍ SVĚTA HMYZU V ŠUMAVSKÝCH VODÁCH

Hamerský potok na Horské Kvildě ve výšce okolo 1000 m n.m., příklad toku s jedinečnou faunou vodního hmyzu.

Vodní hmyz je nejvýznamnější složkou stojatých i tekoucích vod a bez nadsázky lze říci, že bez něj by vody byly mrtvé. Právě hmyz se největší měrou podílí na začlenění jinak nedostupných látek do organické hmoty a tvoří tak jeden ze základních článků potravních řetězců. Šumavské bystřiny, řeky, jezera a mokřady poskytují každému nádherné a jedinečné scenerie, málokdo si však dovede představit, jak nesmírně rozmanitý a v mnoha ohledech i složitý je život bezobratlých živočichů na jejich dně. 16 zima 2008

Hlava jepice podivné, Atrhroplea congener, pohled shora. Protažená čelistní makadla slouží k filtraci potravy. Chrostík Ecclisopteryx guttulata, pohled z boku. Larva tzv. eruciformního typu podobná housence motýla, která si staví schránku z drobných kaménků či velmi hrubého písku. Larva pošvatky Taeniopteryx nebulosa, pohled z boku, s nápadnými nepárovými výběžky na horní straně abdominálních článků a prstovitými přídatnými žábrami při základech kyčlí. Larva mouchy Phalacrocera repricata, pohled z boku. Má zcela redukované končetiny, téměř úplně redukovanou hlavu a nápadné párovité výběžky na všech tělních článcích usnadňující pohyb v měkkém substrátu.

JAK SE VYZNAT V POČETNÉM VODNÍM HMYZU Výjimečná rozmanitost a četnost vodních biotopů Šumavy se odráží ve výjimečné druhové diverzitě, kvantitativních a biogeografických aspektech bioty (rostlinný i zvířecí život) i produkčních a potravních vztazích. I z tohoto hlediska představuje Šumava jedno z nejvýznamnějších území přinejmenším ve středoevropském měřítku. Z přibližně 35000 druhů hmyzu zjištěných v České republice žije asi 4500 druhů alespoň během části svého život-

ního cyklu ve vodním prostředí, ve stojatých vodách přibližně 1000 druhů. Kromě několika druhů chvostoskoků (např. shluky jedinců podrepky vodní Podura aquatica připomínající rozsypaný mák na hladině kaluží) se v šumavských vodách vyskytují zástupci celkem 11 řádů hmyzu. Nejpočetnější, avšak paradoxně nejméně známí jsou zástupci řádu dvoukřídlých, tedy „much“ Diptera. Jde nejméně o 25 čeledí s vodními larvami: naši dobří známí, jako jsou muchničky, komáři a ovádi, ale také tiplice, pakomáři, bahnomilky, pestřenky, číhalky a další,

např. průsvitné larvy koretry obecné Chaoborus crystallinus, které se vznášejí v rašelinných tůních. Velmi početní jsou také zástupci řádu brouků Coleoptera, např. plavčíci, potápníci, vírníci a vodomilové, ve vodě žijí i četné ploštice Heteroptera: jehlanky, splešťule, vodoměrky, bruslařky a klešťanky, z nichž nejvýznamnější je klešťanka horská Glenocorisa propingua, u nás jen v šumavských jezerech a v Jeseníkách. Ojediněle se v šumavských vodách setkáme s řády síťokřídlých Neuroptera, např. larvy vodnářek rodu Sysira,

zima 2008 17

Foto Jiří Kadoch Teplá Vltava mezi Borovými Lady a Polkou vodními larvami několika morfologickoekologických typů (rybičkovitý, proudobytný, plochý, lezoucí a hrabavý), které mají kousací ústní ústrojí, většinou 7 párů tracheálních žaber na zadečku ukončeném třemi štěty (larvy pošvatek bez žaber na zadečku, se dvěma štěty). V rámci hmyzu je zcela ojedinělé stadium subimaga (polodospělce) s funkčními křídly, který se brzy svléká v reprodukce schopného dospělce. Ten potravu nepřijímá (larvy se živí hlavně detritem) a žije jen několik hodin až asi 2 dny. Vývoj larev nemá s „jepičím životem“ nic společného. Žijí minimálně několik měsíců, často 1 rok a výjimečně i 3 roky. Kromě Františka Klapálka se o poznání jepic Šumavy zasloužili ve 20. - 30. letech minulého století hlavně Julius Komárek, Jaromír a Milada Šámalovi a hlavně Vladimír Landa, který z okolí Stachů a z Otavy v Sušici v 60. létech popsal 2 pro vědu nové druhy Ecdyonurus submontanus a Rhithrogena hercynia. Další pro vědu nový a pravděpodobně endemický druh Ecdyonurus silvaegabretae se podařilo objevit v povodí Vydry až v poslední době (pojmenován podle jména Silva Gabreta, které daly Šumavě římské legie, když vojáci pozorovali pohoří z kotliny Dunaje). Mezi bioindikačně významné druhy patří např. Ameletus inopinatus, ohrožený druh Ephemerella notata a zranitelné Rhithrogena loyolaea a Baetis gadeai indikující především vody nejvyšší kvality (tzv. katarobie). Zranitelným druhem je také Arthroplea congener (výskyt hlavně ve stojatých vodách nivy Vltavy), s extrémně krátkým, jen třítýdenním vývojem na jaře (po zbytek roku ve vaječné diapauze), jako jediná jepice s aktivní filtrací potravy pomocí adaptovaných čelistních makadel.

parazitující v trsech houbovců (dříve „sladkovodních hub“), žijí v okolí Knížecích Plání nebo poměrně hojný a ozdobný strumičník zlatooký Osmylus fulvicephalus nebo motýlů Lepidoptera, housenky některých zavíječů, např. rody Nymphula a Parapoynx žijící na parožnatce, doušce, rdestu a růžkatci jsou časté v rybnících nižších poloh a blanokřídlých Hymenoptera, např. 0,5 mm velké vosičky, brvušky rodu Mymar „létající“ i pod hladinou parazitují na vajíčkách potápníků v rybníku Olšina nebo larvy lumčíka chrostíkovce ozbrojeného Agriotypus armatus, jejichž dýchací pentlice vyčnívají ze schránek parazitovaných larev chrostíků rodu Goera. K řádům v larválním stadiu pevně vázaným na vodní prostředí patří také vážky Odonata, střechatky Megaloptera, jepice Ephemeroptera, pošvatky Plecoptera a chrostíci Trichoptera, z nichž posledních tří si

18 zima 2008

povšimneme blíže hlavně ze dvou důvodů. Na rozdíl od dvoukřídlých a brouků je jejich druhová diverzita i biologie poměrně dobře známa (i když larvy některých chrostíků doposud popsány nebyly) a vedle řady druhů významných z hlediska biogeografického a hlediska ochrany přírody představuje většina zástupců druhy nesmírně důležité pro zjišťování kvality vody, často používané např. pro stanovení saprobity (odpovídá tzv. „stupni znečištění“ ve vodohospodářské praxi) nebo jako součást jiných bioindikačních a biomonitoringových postupů, jako je třeba EPT (Ephemeroptera-Plecoptera-Trichoptera) index a další. JEPIČÍ ŽIVOT NENÍ ANI KRÁTKÝ ANI NEZAJÍMAVÝ Jepice jsou prastarou hmyzí skupinou (nejstarší fosilie z karbonu) s výhradně

POŠVATKY JSOU MIMO JINÉ I BUBENÍKY V ŘÍŠI VODNÍHO HMYZU Pošvatky jsou skupinou silně ohroženou, adaptovanou na toky s neovlivněnou morfologií koryta a původním kyslíkovým a teplotním režimem, a proto jsou téměř všechny druhy velmi vhodné pro bioindikaci i dlouhodobého charakteru („velké“ druhy pošvatek se vyvíjejí 2 - 3 roky). Některé druhy již bohužel v oblasti Šumavy vyhynuly nebo jsou nezvěstné, např. Isogenus nubecula byl naposledy pozorován v místě budoucí Lipenské nádrže ve Vltavě u Frymburka v roce 1933. Larvy vzdáleně připomínají larvy jepic lezoucího typu, dospělci žijí krátce a jako poměrně špatní letci se příliš nevzdalují od míst, kde se vylíhli. Některé druhy obalují pochvovitě zadeček křídly (odtud jejich jméno), jiné se před kopulací dorozumívají „bubnováním“ – údery zadečku do dutých stébel trav. Larvy „menších“ druhů (Nemouridae, Leuctridae, Capniidae) se živí detritem, larvy

jiných skupin (Perlidae, Perlodidae) jsou vrcholovými predátory, jako např. ohrožené, nápadné a až 55 mm dlouhé druhy rodu Perla, původně na Šumavě žijící téměř ve všech vodních tocích. Jako první sbíral na Šumavě pošvatky František Klapálek, který v okolí Železné Rudy, Boubína a Plechého našel 28 druhů (48 % z tehdy 58 druhů známých z Čech), nálezy dalších druhů publikovali Willi Nowak, Jaromír Šámal a Otto Winkler, o poznání šumavské fauny se však nejvíce zasloužila v 50. a 60. létech minulého století Eugenie Nováková-Křelinová, která z celkem 72 šumavských lokalit uvádí 56 druhů (22 z nich nalezených v Čechách poprvé, uvedená čísla jsou orientační, sbírka Dr. Křelinové je v současné době podrobně revidována). Přesto se v poslední době podařilo také na Šumavě najít další ohrožené druhy, jako jsou Capnopsis schilleri, Capnia nigra a Brachyptera monilicornis. CHROSTÍCI JSOU TAKÉ STAVITELÉ I TKALCI Chrostíci jsou nápadnou hmyzí skupinou velmi příbuznou motýlům (dospělci se liší, zjednodušeně řečeno, hlavně kousacím ústním ústrojím namísto motýlího sosáku a chloupky na křídlech namísto šupinek). Larvy jsou dvojího typu: kampodeoidní - velmi pohyblivé, zploštělé a většinou dravé, které si nestaví schránku, a eruciformní („s domečkem“) - zavalité, většinou býložravé, které jsou velmi podobné motýlím housenkám a staví si schránku z rostlinných zbytků či úkrojků, zrníček písku, ulitek vodních plžů nebo pouze ze svých slizovitých výměšků. Někteří chrostíci, podobně jako pavouci na souši, tkají pod vodou sítě ve formě vrší, do kterých zachytávají potravu. Chrostíci žijí ve všech typech vod a často mají poměrně širokou ekologickou valenci (tolerance k různým životním podmínkám), takže jejich využití pro bioindikaci je u některých druhů omezené. O poznání chrostíků Šumavy se zasloužil již koncem 19. století opět František Klapálek, později Stanislav Obr a hlavně Karel Novák, v nejnovější době publikovali pozoruhodné nálezy Pavel Chvojka a Petr Komzák. Druhová diverzita chrostíků Šumavy je ve srovnání s jepicemi (asi 65 druhů) a pošvatkami (asi 75 druhů) obrovská, bylo zde zjištěno přes 156 druhů (přes polovinu druhů žijících na území ČR) a jen na jediné lokalitě ve Vltavě u Pěkné žije 58 druhů. Kromě bohužel vymřelých druhů (např. Chimarra marginata, Orthotrichia angustella a Klapálkem ze Šumavy popsaného druhu Oxyethira tristella) v rámci ČR výhradně nebo převážně na Šumavě žijí např. Hydropsyche silfvenii (Prášilský potok a Křemelná), zranitelný druh Rhyacophila hirticornis (pramenné stružky v okolí Srní),

ohrožený druh Acrophylax zerberus (Hamerský potok nad 1000 m n. m.) a kriticky ohrožený druh Molanna nigra (Prášilské jezero). ŠUMAVA JE PRO VODNÍ HMYZ KŘIžOVATKOU V neposlední řadě je oblast Šumavy, a to bez nadsázky, otevřenou učebnicí biogeografie vodního hmyzu. Stejně jako jinde v ČR většina druhů představuje prvky arboreální (prvky lesů mírného pásma). Zde se ale vyskytují druhy se souvislým rozšířením ve Skandinávii a ostrůvkovitým výskytem v horách střední Evropy, kdy Šumava tvoří jižní hranici areálu formovaného posledním zaledněním (např. jepice Arthroplea congener a Heptagenia fuscogrisea, klešťanka Glenocorisa propingua aj.), druhy s atlantickým rozšířením, kde je Šumava východní hranicí areálu (např. chrostík Ecclisopteryx guttulata aj.), a vzácně i druhy submediteránní se severní hranicí areálu v této oblasti (např. vážka

páskovec proužkovaný Cordulegaster boltoni) a druhy rozšířené hlavně v Alpách s disjunkcí (odloučením) areálu na Šumavu nebo na Šumavu a do Novohradských hor (např. pošvatky Leuctra cingulata a Chloroperla susemicheli).

Tomáš Soldán Biologické centrum AV, Entomologický ústav České Budějovice [email protected] Světlana Zahrádková Botanický a zoologický ústav Masarykovy univerzity v Brně [email protected] Jindřiška Bojková Botanický a zoologický ústav Masarykovy univerzity v Brně [email protected]

Filipohuťský potok patří k nejvýše položeným tokům Šumavy. Jeho fauna vodního hmyzu je poměrně chudá, avšak s velkým počtem vysloveně horských druhů, se kterými se jinde téměř nesetkáme.

Členitost šumavských vodních toků je ideálním prostředím pro život rozličných živočišných druhů.

zima 2008 19

Šumava I Malajsie NP Taman Negara

Tex a foto Dušan Romportl a Lucie Městková

Obrovské dipterokarpy, průzračné řeky s vodopády, nepřeberné množství různých ptačích druhů, nosorožci, původní obyvatelé Orang Asli, ale také 100% vlhkost a spousty pijavic charakterizují jeden z nejstarších tropických deštných pralesů na Zemi

MALAJSIE Národní park Taman Negara

20 zima 2008

Národní park Tanam Negara se nachází v poloostrovní části Malajsie v provincii Pahang a je asi nejznámějším národním parkem v Malajsii vůbec. Patří mezi nejstarší chráněná území v jihovýchodní Asii, byl vyhlášen již roku 1938, kdy ještě nesl jméno oficiální hlavy kolonie – krále Jiřího V. Po získání nezávislosti Malajsie byl v roce 1957 přejmenován na NP Taman Negara, což ovšem ve volném překladu znamená právě „Národní park“, takže celý název pak působí trochu nesmyslně. Svou rozlohou přes 4300 km2 se řadí k největším chráněným územím v pevninské jihovýchodní Asii, kde destrukce a fragmentace původního prostředí dosáhla již v minulosti vyššího stupně než na velkých ostrovech jako Borneo nebo Sumatra. Hlavním předmětem ochrany je zachování posledního rozsáhlejšího komplexu nížinného dipterokarpového pralesa, včetně různých biotopů dalších vegetačních stupňů až po horský mlžný les. Převládá mírně zvlněný reliéf, z některých vyhlídek jsou vidět kopce zvedající se až k nejvyššímu vrcholu poloostrovní části Malajsie Gunung Tahan (2187 m). Možná i tato reliéfová pestrost přispívá k tradičně vysoké biodiverzitě tropického pásu. V informačním středisku se dočítáme o snad nejvyšším počtu druhů vyskytujících se v jednom chráněném území, což je podmíněno stabilními podmínkami trvajícími přibližně od poloviny křídy. Slogan „nejstarší prales na světě“ hojně používaný v propagačních materiálech je jistě trochu nadnesený, ale zjednodušeně vystihuje podstatu tropického pralesa jako nejbohatšího biomu planety. Klimaticky a geologicky relativně stálé prostředí po dobu 130 milionů let se musí na vývoji biotopu určitě významně projevit. Zvláště zřetelná je rozmanitost dřevin, z přibližně 2650 druhů stromů celé Malajsie jich je více než polovina k vidění právě zde. Rostlin celkem pak bylo z území parku popsáno přes 14000 druhů. Správa NP přednosti parku dobře zná a umí je jaksepatří nabídnout laickým návštěvníkům i odborné veřejnosti. Snad nikde jinde jsme se o fungování tropického pralesa nedozvěděli tolik jako právě zde. Množství stezek, procházejících různými typy prostředí, vybudované úkryty pro pozorování fauny v noci, organizované lektorované vycházky, vyjížďky na lodích po drobných tocích nebo visuté lávky mezi pralesními velikány několik desítek metrů nad zemí – to vše pojaté nikoli jako atrakce pro znuděné turisty, ale pro lidi se zájmem proniknout do tajů nejpestřejšího prostředí na Zemi. Park se tak často stává cílem vědeckých expedic, které pravidelně objevují nové druhy organismů, místní konferenční centrum hostí četná ochranářská sympozia. Již samotná cesta do národního parku je velkým zážitkem. Vlakem po tzv. Jungle

Railway se dostanete do stanice Jerantut, odkud se mikrobusem přemístíte do říčního přístavu Kuala Tembeling. Dále je možné pokračovat pouze člunem proti proudu řeky Sungai, asi po 60 km se ocitáte ve vlastním centru NP - vesnici Kuala Tahan. Bohužel i tady civilizace rychle postupuje a v současné době se z nejbližšího města Jerantutu buduje do centra parku silnice. Už během cesty lodí je možné pozorovat první obyvatele místního pralesa, jsou zde k vidění především rybáci (Sterna sumatrana), ledňáčci (Halcyon chloris a Halcyon smyrnensis) a varani (Varanus salvator salvator). Park hostí více než 300 druhů ptáků a 200 druhů savců. Mezi nejzajímavější pochopitelně patří příslušníci charismatické megafauny jako slon indický (Elaphas maximus, cca 400 jedinců), tygr malajský (Panthera tigris, cca 200 jedinců) nebo velmi vzácný nosorožec (Dicerorhinus sumatrensis), jehož populace čítá jen asi 12 až 20 jedinců. Z některých pozorovatelen je poměrně snadné vidět celkem hojné tapíry (Tapirus indicus). Spíše slyšet nežli vidět jsou pak hulmani tmaví (Trachypithecus obscurus). Nejčastějšími pozorovanými zvířaty jsou však patrně menší, ale o to hojnější pijavice, které jsou po dešti prakticky všude. Jedinou ochranou před nimi jsou vysoké boty s návleky kombinované s hodně rychlou chůzí bez zastávek. Asi nejlepším způsobem, jak pozorovat místní faunu, je bezpochyby procházka po tzv. Liánové cestě, vystavěné z visutých lávek zavěšených na stromech ve výšce až 40 m. S celkovou délkou 450 m je to nejdelší „procházka po visutých mostech“ na světě. Teprve v takovéto úrovni se člověk ocitá ve středním patře pralesa a má tak možnost pozorovat život jak pod sebou, tak v korunách nejvyšších stromů. K přespání v samotném parku je (vedle drahých hotelů) možné využít místní kemp. Daleko silnější zážitky ovšem poskytne přenocování v některém z vybudovaných přístřešků uprostřed pralesa na noční pozorování zvěře. Žádné velké zvíře pravděpodobně neuvidíte, ale můžete usínat ve společnosti nejrůznějšího hmyzu a za nezapomenutelných zvuků pralesa. Nejvhodnější dobou pro návštěvu parku je období od února do září. Klima je zde typicky tropické s vysokými teplotami a vysokou vlhkostí po celý rok.

Obr. nahoře Jeden z nejhlučnějších obyvatel pralesa - Hulman tmavý (Trachypithecus obscurus). Obr. dole Liánová cesta - vystavěné visuté lávky na pozorování místní fauny.

Dušan Romportl PřFUK Praha [email protected] Lucie Městková Správa NP a CHKO Šumava [email protected]

zima 2008 21

Šumava I Národní park Bavorský les

Text Burkhard Beudert, Správa NP BW Překlad Michal Valenta

Smrčiny, kůrovec a voda v NP Bavorský les Odumření horské smrčiny po napadení kůrovci je vesměs spojováno se zásadními negativními dopady na život lidí jako např. ohrožení povodněmi, erozí půd či ohrožením kvality pitné vody. V sousedním Národním parku Bavorský les jsou tyto citlivé záležitosti jedním z hlavních dlouhodobých cílů výzkumu a monitoringu. Ústup od využívání přírody ve smyslu motta „Přírodu nechat přírodou“ byl i v NP Bavorský les bezproblémovým konceptem, dokud se navyklý obraz a vzhled lesa příliš neměnil. Počátkem 90. let však došlo v oblasti Roklan - Luzný v důsledku vývratů a polomů a rozšíření kůrovce k dalekosáhlým změnám lesa. Počátkem roku 2002 vykazovaly již lesy národního parku strukturu typickou spíše pro pralesovitý ekosystém - podíl živé dřevní hmoty (58 %) oproti odumřelé stojící (29 %) a ležící dřevní hmotě (13 %). Zvláště výrazně tím byly dotčeny horské lesy.

22 zima 2008

Tato rychlá a zdaleka viditelná změna vyvolala silné obavy obyvatelstva regionu, zda se s plošným odumřením starých smrkových porostů nezhorší kvalita stanovišť pro vznik nového lesa (vymýváním živin) či zda nebudou poškozeny žádoucí funkce lesa s ohledem na praktické potřeby lidí (zásobování pitnou vodou, ochrana před povodněmi). Odpovědi na tyto otázky poskytují výzkumy a sledování vývoje na vědecké bázi, umožňující racionální zhodnocení včetně budoucího scénáře vývoje. Správa NP

Bavorský les využívá pro tento účel dlouhodobě sledovanou část svého území: malé povodí potoka Forellenbach na jižních bavorských svazích hraničního hřebene pod vrcholem Plattenhausen (i nám známý Blatný vrch mezi Roklanem a Luzným při pohledu z české strany). V rámci programu „Integrovaný monitoring dopadů přeshraničního transportu škodlivin na ekosystémy“, který je v rámci Ženevské úmluvy o ochraně ovzduší Evropské hospodářské komise (UN/ECE) t.č. aktivně realizován v 17 zemích severní polokoule (KLEEMOLA a FORSIUS 2008), zde Spolkový úřad pro životní prostředí a Správa NP Bavorský les od r. 1990 společně provádí měření vodní a látkové bilance a vitality lesních ekosystémů (FRIES, BEUDERT 2007). Celkem 69 ha velké povodí v nadm. výškách 787-1292 m je součástím většího povodí říčky Grosse Ohe (19,1 km2), v němž jsou od r. 1976 ve spolupráci bavorských odborných institucí a univerzit (BRAUN et al. 1999) zajišťovány programy

lesnicko-hydrologického biomonitoringu. Všechny programy zkoumají aspekty vodní a látkové výměny v dlouhodobé časové řadě, jejíž počátek leží daleko před propuknutím kůrovcové gradace. Jsou proto ideálně vhodné pro zachycení změn vyvolaných či zapříčiněných vývraty, polomy, napadením kůrovci a odumřením smrků. Diplom. geoekolog B. Beudert je od r. 1990 koordinátorem a vědeckým pracovníkem pro dlouhodobý monitoring ekosystémů v oblasti povodí Forellenbachu v NP Bavorský les. Některé otázky zodpověděl i pro náš časopis „Šumava“. JAKÉ JSOU PODSTATNÉ ZMĚNY PŘI ROZPADU LESNÍCH POROSTŮ? Vodní režim ekosystému lesa před a po napadení kůrovcem je zde sledován na porostu staré smrčiny (110 let, 810 m n. m.) s podrostem buku. Porost vykazoval v r. 1995 průměrnou zásobu dřevní hmoty (hroubí s kůrou) 998 plm/ha a biomasu jehličí cca 20,5 t/ha. Po napadení kůrovcem během června 1996 smrkový porost do konce r. 1997 téměř zcela odumřel. S rozpadem struktur (ztráta jehlic, opad kůry a větví, později zlomy kmenů) zanikly i jejich funkce. V tehdy ještě intaktním smrkovém porostu se vsakovalo 56 % ze středního srážkového úhrnu (1469 mm) dopadajícího na povrch volné plochy, zatímco celkový odpar činil 44 % (30 % srážek se odpařilo z povrchu jehlic, jehlicemi bylo vydýcháno 14 %). Odumřením porostu zmizely i jehlice a drobné větévky, čímž dýchání a odpařování z povrchu korun téměř zcela zaniklo. Střední celkový výpar porostu se tím snížil na 30 % ročního úhrnu srážek dopadajících na volnou plochu (1997 – 2006), zatímco vsak se zvýšil na 70 %. MĚNÍ SE TÍM TVORBA SPODNÍCH VOD A NABÍDKA PITNÉ VODY? V povodí Forellenbachu dosáhl do roku

2006 podíl odumřelých smrčin cca 60 % celkové plochy, přičemž k nejvyššímu nárůstu ploch došlo v letech 1999 a 2006 (cca 9 ha/rok). Po roce 1999, kdy smrk odumřel na více než 25 % celkové plochy, se zvýšil odtok skokově z 59 % středního srážkového úhrnu (1992-1998) na 69 % ( 1999-2006). I odtok horského potoka Grosse Ohe, odvádějící vodu z 19,1 km2, se ve stejném období zvýšil z 58 % na 64 % srážkového úhrnu území. Nárůst je nutno přičítat nižšímu odpařování u odumřelých porostů, jež kleslo z 631 mm (1992-1998) na 519 mm (1999-2006). Zvýšení odtoků je výrazné zejména v suchých letech: v r. 2003 odteklo 71 % srážek, v letech 1992-96 jen 56 %. Tyto změny jsou v rozporu s očekáváním řady místních obyvatel - od 1200 m n. m. s přibývající nadmořskou výškou totiž „vyčesávání“ mlžné a oblačné vlhkosti korunami živých stromů obvykle vede k dodatečnému navyšování srážek (BAUMGARTNER 1958). Měření srážek na volné ploše a ve smrkovém porostu na 3 horských stanovištích (HEIL 1996, BITTERSOHL et al. 1997) vykázala max. odhadované hodnoty přídatného vnosu srážek na 260-530 mm/rok. V odumřelé horské smrčině takové vyčesávání srážek převážně odpadá. Odpadá ovšem i výpar z povrchu korun (150-450 mm) a dýcháním živého porostu (150-250 mm). Odpadající ztráta vody (vypařováním) se tedy téměř rovná zmizelému zisku vody vyčesáváním srážek z oblaků a mlh. Dlouhodobá měření stavu spodních vod na třech pozorovaných vodních zdrojích v nadm. výšce 800-1000 m vykazují setrvalou, anebo dokonce stoupající úroveň hladiny spodních vod. Napadení kůrovcem a plošné odumření smrkových porostů tedy tvorbu spodních vod (ani zásobu pitné vody) negativně neovlivnilo.

LZE POZOROVAT ZVÝŠENÍ POVODŇOVÉHO OHROŽENÍ? Ze zjištění zvýšených odtoků z povodí po plošném odumření smrku se odvíjí i otázka, zda se mění i dynamika odtoků vod. Za tím účelem byla na Forellenbachu a Gr. Ohe za období 1992-2006 provedena analýza měsíčně měřených odtoků. Slabé zvýšení odtoků včetně odtoků povodňového charakteru bylo zjištěno jen pro měsíc srpen, na Gr. Ohe to platí navíc pro rozkolísanost srpnových odtoků. Obě konstatování lze přičíst sníženému vypařování. Celkový odtok a odtok povodňového charakteru významně poklesl v prosinci v důsledku tendence ubývání srážek během podzimního období od září do prosince. Pokud jde o důsledky odumření smrku po napadení kůrovcem, lze po vyhodnocení všech zjištění konstatovat, že ke změnám povodňového charakteru směrem k vyšším odtokovým extrémům docházelo v průběhu roku pouze v měsíci srpnu. Srpen ovšem nadále zůstává srážkově nejslabším měsícem celého roku. Odtoky povodňového charakteru zejména v obdobích tání sněhu však nevykazují zhoršení. Dopady odumření výrazného podílu smrčin zmíněného povodí Forellenbachu v NP Bavorský les na stav hladiny spodních vod a povrchový odtok srážkových vod v dlouhodobější časové řadě 1990–2006 přibližuje graf. I přes výrazný nárůst podílu ploch odumřelých smrčin v povodí po r. 1996 je z grafu patrné, že povrchový odtok srážkových vod se v následujících letech významněji nezvýšil, úroveň hladiny spodních vod se přitom dokonce mírně zvýšila. Obr. nahoře Měřící věž v povodí Forellenbachu (807 m n. m.) Michal Valenta Správa NP a CHKO Šumava [email protected]

zima 2008 23

Šumava I Národní parky z jiného konce

NÁRODNÍ PARKY

z jiného konce

Průměrný občan a právě tak průměrný lesník mohou dost těžko pochopit, proč by měl být v národních parcích les, který si člověk přivlastnil, jako celou přírodu za účelem zisku, ponechán přírodě a zdivočet. Chápe to jako plýtvání hodnotami, které NÁM příroda poskytuje. Že třeba při holoseči vymírá ohromné množství druhů rostlin a živočichů, kteří jsou lesním prostředím chráněni, už nikoho z nich tolik nezajímá, ani to, že les založený na holině má sníženou produkci v první generaci na 60 % původní produkce a návrat do stavu před holosečí se odhaduje na období za 1500 až 1700 let. Protože to málokdo ví, nikdo se nerozčiluje nad ztrátami produkce v lesích za celá léta na těch rozsáhlých plochách, kde se tímto způsobem hospodařilo. To však není všechno. Paseky se musí bezpodmínečně brzy zalesnit, což se děje pomocí dřevin, které jsou schopné přežít na otevřeném stanovišti, tedy hlavně smrk a borovice. Ty se pak sází v řadách a jako monokultury. Pod nimi nahromaděný opad jehlic okyseluje stanoviště, v druhé věkové

24 zima 2008

třídě jsou tyto porosty ohroženy vichřicemi, ale také hromadnými výskyty různých dřevokazných hub a hmyzu. EVOLUCE Podíváme-li se na to „ve světle evoluce“, jak to radil jeden z největších znalců této vědy Dobzhanski posluchačům univerzity v Davisu v Kalifornii, ukazuje se, že v současné době dochází k událostem, které narušují navyklý, poměrný klid na planetě. Zvyšující se počet erupcí vulkánů v různých částech světa a s nimi související zemětřesení na rozsáhlých územích přinášejí ohromné ztráty na lidských životech i majetku. Globální oteplování působí dnes už jako tzv. „suché století“. V letech 1997 a 1998 byly publikovány globální teploty, jejichž výška daleko přesahuje teplotní maxima celého druhého milénia. Jak je u nás zvykem chlácholit, svádí se to výhradně na topení geologickým substrátem a vliv skleníkového efektu. Již bylo sneseno několik důkazů, že to není to hlavní. Z paleontologické minulosti jsou

Text Karel Kaňák

Názory a myšlenky lidí, kteří byli mistry nejen ve svém oboru, bývají platné i po létech. Nedávno zesnulý Ing. Karel Kaňák, CSc., vědec, lesník, ekolog, ale především člověk byl jedním z nich. Jeho filozofický pohled a jeho názory nejen na otázky přírodního vývoje jsou stále živé a aktuální.

známy dvě periody, kdy teplota byla větší než dnes a trvala 2500 let (starší a mladší atlantik s počátkem před 5000 lety). Tyto poruchy se vyznačují nejen horkem a suchem, ale i opačnými účinky, a to velkými záplavami v oblastech, kde se dříve nevyskytovaly, i jako závěje sněhu v Japonsku. Vysoušením ledovců ve velehorách či zaledněných územích (Grónsko, Alpy, Antarktida) mizí ohromné zásoby pitné vody v době, kdy jí začíná být nedostatek. K těmto katastrofám, kterých se také člověk účastní jistým podílem, se na této planetě připojuje rozsáhlé hynutí (extinkce) nespočetného množství druhů rostlin a živočichů. Zdá se, že je to již 12. velká extinkce z těch, které se na Zemi odehrály od vzniku života. Každá taková událost zredukovala život na planetě v neobyčejné míře (jednou dosáhla extinkce 80 % živých organismů) a vyvíjela se vždy stejně, jako se vyvíjí ta současná. Příroda to pomocí svých zákonů řešila v mnoha případech tak, že se z nejodolnějších druhů rostlin, které přežily, tvořily na dobře krytých lokalitách hájky

Foto Petr Kahuda

Foto Pavel Hubený

řídce roztroušených stromků, tzv. refugia, podobně jako je tomu dnes na polární nebo subalpinské hranici lesa. Tam některé druhy přežily, i když se poněkud změnilo jejich genetické složení vlivem stresového prostředí, a po ústupu ledu migrovala jejich potomstva různými směry podle přístupnosti a tvaru okolního terénu. Tímto způsobem vzniklo zalesnění v éře 4 až 5 opakovaných ledových a meziledových dob pleistocénu, z nichž v jedné z možných dalších meziledových dob právě žijeme. Jestliže už jednou člověk přiznal, že na části těchto katastrof má svůj podíl, je jeho povinnost podpořit totéž, co se při každém zalednění odehrálo v přírodě, tj. vytvořit ona refugia uměle. Národní parky, roztroušené po světě, soustřeďující živočichy i rostliny, kterými by se populace při dalším zalednění uživila a hlavně po skončení stresu přežila, mají tedy největší význam nikoliv jen pro potěšení současných milovníků přírody, ale také jako rezervoár pro přežití příštích možných generací, které by mohla potkat další kalamita.

Foto Jiří Kadoch

HOMO SAPIENS Člověk moudrý, má myslet na budoucnost přírody, ze které je živ, v takových souvislostech, o nichž nemá ani zdání. Nejen Eskymák, který v zaledněných ostrovech polární Kanady a pobřeží Grónska, žije na hranici možnosti vlastního přežití „jen pro ten dnešní den“, na což má plné právo, stejně jako horkem zmožený jihoamerický indián, který zas všechno odkládá na zítřek kouzelným heslem „maňaná“. Geometrickou řadou narůstající lidská populace začíná stále silněji zatěžovat svou spotřebou živé i neživé přírodní zdroje planety a stálým zvyšováním plýtvání s nimi, bez ohledu na zájmy a potřeby ostatních rovnoprávných členů biosféry, se stále prudčeji snižuje jejich zásoba na planetě. Podezřelé je potlačování několikrát dokázaného faktu, že příčinou rozsáhlého chřadnutí smrčin v některých částech Evropy je dlouhodobé zvyšování globální teploty, takže letech 1997 a 1998 překročila globální teplota o jednu třetinu předpokládaný teplotní trend vycházející z období

let 1000-1850. Z neznámých důvodů se úvahám o globální teplotě a následujícím poklesu hladiny spodní vody veřejné diskuse nápadně vyhýbají a pozornost se obrací pouze na lýkožrouta a jeho biologii a migraci, věrně podle pořekadla „když se dva perou, třetí se směje“, ale myslím, že i ten přijde na řadu. Mají-li tedy národní parky nějaký opravdu závažný význam, pak především jako útočiště pro ohrožené druhy, které v nich - bez rušení člověkem - dosahují takové vitality, že mohou přežít i zatím největší katastrofu ve své historii, kterou je přítomnost člověka na této planetě.

Karel Kaňák * 3. 9. 1922 + 10. 2. 2007

zima 2008 25

Šumava I Ochranářský průzkum Šumavy

Text Pavel Trpák

Dne 27.12. 2008 uplyne 45 let od vyhlášení CHKO Šumava, a protože většina z tehdejších bojovníků za ochranu jejího území již není mezi námi, chci jako jeden z posledních pamětníků nejen připomenout dobovou atmosféru a okolnosti jejího vzniku, ale především osobnosti, bez nichž by tato v pořadí třetí česká CHKO nebyla v roce 1963 vyhlášena.

OCHRANÁŘSKÝ PRŮZKUM ŠUMAVY

příběh úspěšné realizace vzdušného zámku 26 zima 2008

Foto František Kadoch

V mém případě je toto období spjato se studentskými časy, kdy jsem s Ladislavem Vodákem (1921-2001), ochranou přírody a Šumavou strávil většinu svého tehdejšího volného času. Je nutné ovšem zdůraznit, že to nebyla jenom záležitost celoživotního osobního přátelství, ale tehdejší ochranu přírody charakterizoval velmi důležitý dobový rys, že v ní působila celá řada velice rázovitých a poměrně tvrdohlavých osobností regionálních či celostátních odborníků především z řad pedagogů, lesníků, či úředníků, kteří s ojedinělým zápalem a osobním nasazením dobrovolně pracovali jako zpravodajové či konzervátoři ochrany přírody a památkové péče a bez jejichž osobní statečnosti a mimořádných znalostí by neexistovalo naše současné kulturní a přírodní dědictví. Pro tehdejší nomenklaturu byly tito lidé nejen často předmětem posměchu, ale především zdrojem věčných problémů, zatímco pro nás studenty to byli vzory. V Táboře, kde jsme oba žili a později byli zpravodaji OP, to byl např. konzervátor RNDr. A. Z. Hnízdo. Jedinou odměnou pro tyto tehdejší dobrovolné pracovníky byla každoroční odborná setkání - tzv. školení jihočeského Krajského střediska státní památkové péče a ochrany přírody (KSSPPOP) spojená s několikadenní či týdenní exkurzí po přírodních a památkových fenoménech daného vybraného kraje nebo

území, kde se vyměňovaly nejen zkušenosti, ale i navazovaly kontakty a celoživotní přátelství, která pak mnohdy sehrála klíčovou roli při prosazovaní myšlenky ochrany Šumavy. Takto jsme se seznámili jak s ředitelem střediska prom. pedagogem Jiřím Ebenhöhem, nebo s manžely Dr. Miladou a Otou Leiskými ze SÚPPOP, tak i s ing. Slávkem Franclem, ing Skorunkou, ing. J. Fenclem, dr. Janem Čeřovským, Ant. Říhou z horské služby, entomologem J. Niedlem, manžely Braunovými, dr. M. Hostičkou, E. Bouškou a dalšími. Je nutné zdůraznit, že tu nejdůležitější roli v realizaci myšlenek ochrany šumavské přírody sehrálo založení Sboru ochrany přírody Společnosti Národního muzea v Praze, a to 5. září 1958. Právě tímto širokým propojením dobrovolné a nečetné tehdejší profesionální ochrany přírody napříč generacemi byly vytvořeny ideální podmínky jak pro akceleraci úsilí o záchranu naší krajiny, tak i pro předávání myšlenek a ideálů E. T. Setona, A. B. Svojsíka, H. D. Thoreaua, Františka z Assisi ale i R. Maximoviče, H. Conventze, L. K. Šapošnikova a dalších. Tam se pro nás studenty otvíral naprosto odlišný svět. Je to zcela pochopitelné, neboť Láďa Vodák, který v této době pracoval na ředitelství RAJ v Táboře, žil především pro ochranu přírody a ideály woodcraftu, ale to je již jiná historie. Návrh prof. Julia Komárka

na vyhlášení národního parku na Šumavě z roku 1948 byl pro něj doslova celoživotním hnacím motorem. Dnes, když se dívám zpět, uvědomuji si tu obrovitou milost, jež mu byla dána, neboť se mu podařilo zcela zásadním způsobem prospět svému milovanému rodnému kraji, a dokonce po návratu do Sušice výrazně ovlivňovat jeho ochranu, a to až do konce života. Přestože byl mezi námi 21letý věkový rozdíl, tak jsme zanedlouho tuto ideu společně předložili manželům Leiským, kde jsme nalezli silnou odezvu. Stejně tak jako u entomologa, památkáře a ochranáře Jiřího Ebenhöha. Všichni se tak stali na počátku realizace myšlenky Národního parku Šumava tou naší největší oporou mezi profesionálními pracovníky ochrany přírody a památkové péče. SNAHY SE NAPLŇUJÍ A tak po mém zahájení studia biologie a chemie na Přírodovědecké fakultě Karlovy univerzity v září roku 1959 nabývá naše snaha o realizaci myšlenky národního parku na Šumavě zcela konkrétní podoby a na intenzitě, neboť to též umožňoval častější kontakt s pražskými milovníky Šumavy. Vzhledem k tomu, že jsem koncem týdne jezdil domů k rodičům, byla výměna informací a úkolů oboustranná. A tak již v lednu 1960 nám oběma vydává pověření Sbor ochrany přírody Společnosti Národního

zima 2008 27

muzea, jehož byl O. Leiský spoluzakladatel. Státní ústav památkové péče a ochrany přírody na něj navazuje již v únoru a v červenci se připojují odbory školství a kultury Jihočeského a Západočeského kraje. Vlastní sekretariát Ochranářského průzkumu Šumavy (OPŠ) se sídlem v Táboře vzniká na základě spolupráce Sboru s jihočeským a západočeským KSSPPOP. A toto “sídlo“ bylo v bytě rodičů Ladislava Vodáka, kde se pro tento obrovitý vzdušný zámek kopaly základy. „Pomocnou knihou“ pro hartmanického rodáka Láďu byla paměť Šumavy, která zůstávala zachována ve vzpomínkách a znalostech jeho tehdy obou žijících rodičů a jejich šumavských příbuzných. Jeho erudice, znalosti o Šumavě spolu s chutí po poznání byly úžasné, neboť se dotýkaly nejen přírody, ale i kultury. Je si nutno uvědomit skutečnost, že kvůli její hraniční poloze se s územní ochranou Šumavy v odborných kruzích OP příliš nepočítalo a o nás dvou se zde mluvilo jako o táborských skautech, přestože jsme byli oba též zpravodaji OP i v několika šumavských okresech. Protože nosné myšlenky v kombinaci s houževnatým úsilím dokážou zázraky a počet příznivců i spolupracovníků neustále rostl, stejně tak jako rozsah poznatků získaných průzkumem a vyhledáváním dat o vlastním území Šumavy, dochází v listopadu roku 1961 k zásadnímu obratu v přípravě podkladů k vyhlášení její

28 zima 2008

ochrany. V této době bylo již rozhodnuto, že nejdostupnější formou její ochrany bude CHKO, protože k vyhlášení NP nebyla příhodná odborná a politická atmosféra. Musím připomenout, že náš první český národní park KRNAP je vyhlášen vládou až 17. 5. 1963. ZÍSKÁVÁNÍ ZKUŠENOSTÍ Určitým zlomovým bodem pro přípravu podkladových materiálů byly výsledky mé odborné praxe na správě TANAPu na konci 3. ročníku studia, kde sehrál paradoxně klíčovou roli Láďův dobrý kontakt s ing. Pacanovským z Povereníctva Slovenskej národnej rady, neboť tehdejší hlavní inženýr správy parku odeslal naštěstí nedoručený telegram, že se můj pobyt ruší a abych nejezdil. Dodnes nezapomenu na naprostou proměnu jeho chování během telefonického rozhovoru s ing. Pacanovským. Musím pro ujasnění tohoto bodu vzpomínek připomenout, že v této době byly metody územní ochrany na Slovensku na špičkové úrovni a charakterizoval je dostatek dostupných zahraničních pramenů. Jemu a Dr. Jurajovi Paclovi spolu s mým přítelem ing. Dušanem Janotou ze Slovenského ústavu pamiatkovej starostlivosti a ochrany prírody v Bratislavě z celé řady tehdy poznaných slovenských kolegů patří za Šumavu ten nejvřelejší dík. Právě proto, že jsem byl studentem, tak se mi poměrně snadněji získával přístup na

rozličné úřady, výzkumné ústavy, školy či k představitelům kulturního a vědeckého života. Ne vždy se však podařilo splnit očekávaný záměr. Tak např. když jsme hledali „kmotry“ pro prosazení záměru vyhlášení ochrany Šumavy, tak mi na Kampě řekl velký rybář Jan Werich, že bohužel nám nemůže pomoci, neboť sám potřebuje kmotrovu ochranu. Až později jsem to pochopil. Ne tak reagoval jeho přítel prof. Václav Dyk, který myšlence ochrany Šumavy osobně pomohl. V roce 1961 se podařilo přesvědčit tehdejší vedení příslušných „partajních“ orgánů, ONV a obou KNV o nutnosti realizace územní ochrany Šumavy, ovšem za cenu, že na základě požadavku tajemníka JčKV KSČ Pavlovského bylo do navrženého území začleněno Lipno. Ve dnech 24.-25. 11. v témže roce bylo pak odsouhlaseno na pracovní poradě v Táboře konkrétní zpracování podkladů pro radu JčKNV, osnova Návrhu na zřízení CHKO připravená OPŠ, příprava publikace o Šumavě a plány práce obou krajských středisek a OPŠ na rok 1962. SPOUSTA DOKUMENTACE V roce 1962 se pak na základě připravených podkladů v průběhu pouhých dvou dnů podařilo kolektivu J. Ebenhöhe, V. Francl, P. Trpák, L. Vodák vypracovat 71stránkový Návrh Chráněné krajinné oblasti Šumava, který obsahoval 23 stran vědeckého zdůvodnění přírodních

podmínek, historických památek a vlivu Šumavy na umění, a to včetně popisu ekonomických podmínek. Dále 2stránkové funkční zhodnocení Šumavy, návrh vyhlášky ministerstva školství a kultury na zřízení CHKO, 18stránkový Statut CHKO (včetně rozpracované ochrany krajiny podle zásad územního plánu, koncepce a směrnic rozvoje), dále 8 stran Statutu správy CHKO Šumava, Statut výzkumné stanice a jednací pořádek Poradního sboru, Rozvahu (Rozpočet) Správy a návrh vyhlášky pro rady ONV upravující pohyb a pobyt návštěvníků. Jistě nebude nezajímavé srovnání, že jsme tehdy na počátku počítali s investicemi ve výši 279 000 Kčs, ročními provozními výdaji 590 000 Kčs (z čehož mzdy pro 22 pracovníků představovaly 260 000 Kčs) a celkovými příjmy 230 000 Kčs (včetně devizového lovu a rybolovu). Vlastní návrh byl pak v počtu 80 exemplářů rozeslán k připomínkovému řízení orgánům lidosprávy a odborným institucím. Hrubá hranice CHKO byla v terénu upřesněna pracovníky obou středisek a skupinou O. Leiského (Leiský, Lasík, Buchberger a Rubík). Tento náš návrh měl velmi dobrou odbornou odezvu v československých ochranářských kruzích a byl poté oficiálně 28. 9. 1962 předán SÚPPOP a ministerstvu školství a kultury. Tím ovšem naše společná práce nekončila,

Foto František Kadoch

neboť se hledaly cesty, jak proces vyhlašování na ministerstvu urychlit, takže pak pod tlakem veřejnosti byl po roce návrh konečně předložen ministrovi Č. Císařovi a poté byla CHKO Šumava vyhlášena.

k šumavské přírodě spolu s ideály woodcraftu, tak se znova protíná v další generaci dobrovolná a profesionální ochrana přírody právě při shromažďování údajů o průběhu reintrodukcí, což bude tématem dalšího pokračování vzpomínek.

CESTY PŘÁTEL SE ROZCHÁZEJÍ Jednou z posledních našich společných prací byla i příprava návrhu současného znaku CHKO a později i NP, který navrhl náš společný přítel význačný český grafik akad. malíř František Peterka (1920-2007). V roce 1964 se po mé promoci naše cesty rozcházejí, neboť moji umístěnku na krajském středisku v Českých Budějovicích zrušil nový ředitel Švejda a Láďa Vodák se stěhuje do Sušice, kde pokračuje v činnosti OPŠ, z něhož pak sloučením se sušickým pracovištěm Sboru ochrany přírody vzniká dne 20. 10. 1966 Šumavská skupina Sboru ochrany přírody Společnosti Národního muzea. V roce 1970 se Láďa stává prvním vedoucím západočeské správy CHKO v Sušici. Naše další část společné šumavské ochranářské historie pokračuje až v roce 1981 při přípravě a realizaci reintrodukčních programů na SÚPPOP v Praze, čímž jsme navázali na náš první společný výzkum výskytu rysa ostrovida na Šumavě z roku 1959. Protože on stále uměl svým elánem zapálit mladé lidi kolem sebe a předat jim svou lásku

Obr. na straně 27 Nestor ochrany šumavské přírody Ladislav Vodák se svým „jeepem“. Obr. na straně 28 Mapa z Výsledné Zprávy skupiny komplexního výzkumu Šumavy z roku 1960. Obr. dole První vypuštění rysa na Šumavě.

RNDr. Pavel Trpák [email protected]

zima 2008 29

Šumava I Julius Mařák: Šumavský prales

Text Pavel Hubený

Foto © Národní galerie v Praze

Temný lesní interiér: štíhlé pocuchané svíce smrků jen nezřetelně vystupují z mlh. Jednotlivé stromy jsou od sebe značně vzdáleny a stojí mezi nimi velké množství mrtvých stromů. I na zemi se povaluje mrtvé dříví, mnoho kmenů s větvemi přes sebe, místa bez stromů pokrývají mechové polštáře a mladé smrky...

JULIUS MAŘÁK Šumavský prales IMPOZANTNÍ DÍLA Obrazy rozměrů 1,7 x 2,2 m vytvořil Julius Mařák (*1832, +1899) v letech 1891 až 1892. Zachycují Šumavu po větrné a kůrovcové kalamitě ze 70. let 19. stol. Autor je maloval pro ministerstvo osvěty a vyučování na zakázku, jejíž zadání bylo velmi obecné: „prales...“ Proto pobýval v roce 1891 v Horní Vltavici a následujícího roku v Šatavě (Zátoni). Historici předpokládají, že své náměty čerpal z nedalekého Boubínského pralesa, podíváme-li se však na jeho obrazy podrobněji, najdeme na nich i jiná místa. Především jsou k tomuto období řazeny i jiné šumavské obrazy a skici, některé nedatované. Obraz „Černé jezero“ je datován rokem 1892, obraz „Vodopád“

30 zima 2008

s jasným ztvárněním vodopádu na Bílé strži je jen nejasně řazen do počátku 90. let. Do stejného období jsou řazeny skici „Vývraty“ a „Kořeny a pařezy“. Na posledně jmenované skice je na horizontu zachycen s ničím nezaměnitelný vrchol Luzného. Na obraze „Šumavský prales v bouři“ Mařák namaloval samé smrky a pouze dva poškozené listnaté stromy připomínající jeřáby. Smrky jsou hluboce zavětvené, a to i ty nejstarší. Na všech je patrný dlouhodobý soliterní růst. Koruny mají extrémně štíhlé, spádité s krátkými větvemi. Celá tato lesní scenerie odpovídá vysokým nadmořským polohám anebo velmi chladnému území. Na počátku 90. let byla však v oblasti Boubína většina

původních pralesů ve výškách nad 1200 m nad mořem vykácena, kromě severovýchodního svahu a vrcholu. Tam však rostou smrky odlišného habitu, s korunami spíše vřetenovitými a sloupovitými, nikoli úzce kónickými. Tvar smrků neodpovídá ani vznešeným vřetenovitým korunám smrků Trojmezenského pralesa. Je tedy možné, že tento obraz zachycuje scenerii jakéhosi smrkového horského lesa z Podroklaní, Špičníku či Mokrůvky. OBRAZY PO ŠUMAVSKÉ KATASTROFĚ? Je tu ještě jeden dobrý důvod pro tyto domněnky. Prales z tohoto obrazu nejvíce odpovídá Klostermannovu popisu pralesů za Modravou z 60. let 19. století, ve

kterých jednotliví obři stáli ve značných odstupech a mezi nimi ležely hromady tlejícího dříví. Z analýzy dvou Mařákových velkých uhlových skic můžeme odhadnout, že ležící kmeny v různém stadiu rozpadu pokrývaly 30 až 50 % plochy, přitom místy ležely ve dvou až třech vrstvách nad sebou. Jejich množství ve vztahu ke stojícím stromům lze odvodit jen v popředí obrazu (na obou z velkých skic) počet ležících stromů představuje polovinu všech objektů. Přitom stojící živé smrky v přední linii představují 10 až 13 %, zbytek jsou souše. Ze všech stojících stromů bylo na skicách pouze 36 % živých, většinou stromů největších dimenzí anebo velmi mladých stromků. Obraz pralesa tedy tvoří zejména souše a tlející dřevo. Jako by paralelně s pralesem existoval ještě jeden mrtvý les. Zásoba mrtvého ležícího i stojícího dřeva nemohla být příliš stará, a tak se nabízí otázka, zda prales nepostihla před 20 až 100 lety před jeho namalováním nějaká katastrofa. Na jedné ze skic tvoří souše dokonce kolem 75 % všech stojících objektů. Jako by tu tedy před námi stál les poničený vichřicí a kůrovcem, jak ho známe dnes z oblasti Luzného. Naproti tomu obraz „Šumavský prales v slunci“ je klasickým příkladem Boubína. Pralesa z nadmořských výšek 1000 až 1100 m. Je to hustý les, souší je tu asi 30 %, živých jehličnatých stromů (zřejmě smrků) 40 % a 30% živých buků. Zatímco koruny smrků začínají většinou až vysoko nad zorným polem obrazu, buky mají v obraze své koruny téměř všechny, a to i ty nejstarší. Ležící dříví tu nápadněji pokrývá jen asi 20 % plochy a je zakryto nánosem spadaného listí. Soudím, že nám Julius Mařák zanechal nenápadné, ale přesto důležité dědictví: zafixoval totiž tvář skutečného šumavského pralesa, jak vypadala před 100 lety... Vnesl tak svébytné světlo do mnohých ekologických polemik, které sice hodně mluví o nepůvodních šumavských lesích, o smrkových monokulturách, „stabilních etážovitých porostech“ a o kůrovci, ale které se jen málo zamýšlejí nad tím, jaký vlastně šumavský prales ve skutečnosti byl. Mařákovy obrazy měly sloužit osvětě. Měly tedy co nejpřesněji popsat skutečný stav a podobu pralesa. Jestliže se to Mařákovi podařilo, máme před sebou kopie původních šumavských lesů. Lesů zkoušených vichřicemi a kůrovcem, lesů plných mrtvého dříví a řídkých přeživších zelených smrků.

Foto Pavel Hubený

Místo, odkud J.Mařák zachytil Luzný na počátku 90.let 19. století. Tehdy tu byla spousta vývratů, po nich zřejmě uměle vznikl smrkový les, který zničil kůrovec na počátku 90. let 20. století. Ještě v porostní mapě z roku 1863 je tu zaznamenám porost starší 80 let, v mapě z roku 1883 je tu holina. Vypadá to tu dnes podobně jako tehdy, že?

Pavel Hubený Správa NP a CHKO Šumava [email protected]

zima 2008 31

Šumava I Johann Peter

JOHANN PETER (23. únor 1858 Bučina – 14. únor 1935 Vimperk)

Zapomenutý vypravěč a básník centrální Šumavy 32 zima 2008

Text Dana Zývalová

Johann Peter Večer na Bučině Den dozněl, tiše stojí a nepohnutě les; jen kouř se s mlhou pojí, měsíc se nad ně vznes. Mlčením kolem v pláních jde rozvlněný vzruch, jako by v požehnání dotkl se světa Bůh. Tu klesnu na kolenou v díku za dobrý den, hvězdami obkrouženou zem, nebem zasažen. Překlad z němčiny: Jan Mareš

Čtete-li o místech, která máte rádi a která pro jejich přírodní hodnoty a celkové kouzlo obdivujete, pak se celkem určitě i jednoduchý verš nebo lyrika psaná dlouhými řádky dotknou vaší duše. Že takových míst má Šumava tisíce, o tom jistě nemusím její příznivce přesvědčovat. Věděl to i Johann Peter, který navíc svou lásku a obdiv dokázal vyjádřit právě v povídkách či básních. Určitě stojí za to připomenout si autora, o kterém se říká, že pro centrální Šumavu znamenal to, co Adalbert Stifter pro Šumavu jižní. Osobnosti Johanna Petera byla věnována letošní výstava na Kvildě. Johann Peter se narodil jako osmé dítě z deseti v rodině rychtáře na šumavské Bučině. Už jeho praděd Adalbert, zvaný „Weatei“, který přišel spolu s ostatními potomky Králováků z kraje kolem Rejštejna byl vůbec prvním rychtářem Bučiny. Právo rychtáře se pak dědilo v rodině spolu s domem na nejstaršího syna. Děd J. Petera Joseph, zvaný „Seppei“, byl na svou dobu neobvykle vzdělaný – uměl číst, psát i počítat. Vedle hospodářství, které vedl, provozoval i čilý obchod se dřevem, zejména rezonančním. Franz Peter, otec Johannův, vedl po roce 1848, kdy byla zrušena královácká privilegia, spor místních sedláků s tehdejším majitelem velkozdíkovského panství hrabětem Thun-Hohensteinem o lesy i právo pastvy v hraběcích lesích. Významně se zasadil i o zřízení školy na Bučině. Zemřel v roce 1886 a rychtářský dům po něm přebral Johannův bratr Franz. Toho ale dluhy brzy donutily rodný dům prodat a spolu s ostatními sourozenci domov opustit. Tak z Bučiny zmizel celý selský rod Peterových. Ale vraťme se k období dětství Johanna Petera, které bylo velmi šťastné. Johann hluboce miloval nejen své blízké, ale i přírodu, ve které trávil spoustu času. Zpíval tu spolu s ptáky, poslouchal zurčení potoků, potuloval se skalisky. Štěstím ho naplňovala obloha plná hvězd i zvuky zvonů při večerním shánění dobytka. Významně ho ovlivnil i čas, kdy se po večerech scházeli sousedé a vyprávěli si příběhy, pohádky a životní zážitky. To byly také první chvíle, kdy pocítil touhu psát. KONEC DĚTSTVÍ Když přišel čas rozhodnutí o budoucím povolání malého Johanna, nabízely se tři možnosti. Studium konzervatoře, pro které mluvilo nesporné hudební nadání,

ale které bylo velmi drahé. Kněžský seminář v Českých Budějovicích, který ale vyžadoval znalost češtiny a tu Johann příliš v lásce neměl. Bylo tedy rozhodnuto, že se stane učitelem i proto, že studium bylo podporováno státním stipendiem. Ve 13 letech tak Johann poprvé na delší čas odešel ze své rodné Bučiny. „A potom přišel den, kdy pasáček pro svůj les proléval slzy, kdy naposled hnal své stádo domů, kdy přestal být pasáčkem - navždy! Zítra měl odejít s otcem na studie do Kašperských Hor, starého hornického města se zlatými doly – jednou měl totiž zastávat vyšší pastýřský úřad… měl se stát učitelem“ (z knihy „Pasáček Honza“„Der Ochsenhansl“). V Kašperských Horách strávil Johann Peter tři nejkrásnější léta svého života. Našel tu velký vzor v učiteli Heindrichu Leo Weberovi, který vedl jeho první literární kroky. Našel tu i svoji první lásku, největší zdroj inspirace všech umělců. Učitelské vzdělání dokončil v Českých Budějovicích, kde pod vedením učitele Franze Herolda pokračoval v psaní, ale i v komponování hudby. Zvlášť poslední rok studia prožil ve velmi chudých podmínkách. Už jako učitel začal přispívat do německých periodik „Budějovické noviny“ a „Krajský list“. Jeho první práce byly kulturněhistorické studie o životě lidí na Šumavě. V roce 1882 přesídlil z jihu Čech za lepším místem školního řídícího do dolnorakouského Grossmeiseldorfu. Zlepšení hmotné situace mu umožnilo oženit se s Leontine Schánělovou, dcerou celníka na Bučině. Za první povídky a knihy, např. „Charakter-und Sittenbilder aus dem Bőhmerwalde“ (Obrazy povah a mravů ze Šumavy), nesklízel příliš pochvaly od kritiky. Bylo mu vyčítáno, že o Šumavě

píše, aniž by zde žil. Postupem času se ale začal řadit k uznávaným autorům a psal i pro nejznámější tisk. Velký úspěch měla jeho kniha „Richterbub“ (Hoch rychtářův), která se dočkala několikerého vydání. ŠUMAVA STÁLE PŘÍTOMNÁ Po 15 letech působení v Rakousku se na jaře 1897 znovu vrátil do milovaných Čech na místo učitele v Prachaticích. Začal psát knihu za knihou, stal se členem mnoha spolků a spoluzakladatelem beletristického časopisu „Der Bőhmerwald“. Jeho soukromý život ale příliš šťastný nebyl. Ztratil 2 z 8 dětí a jistě i to bylo důvodem, proč se manželství rozpadlo. Když byl v roce 1903 přeložen do sklářského města Boru u České Lípy v severních Čechách, usadila se jeho žena Leontine i s dětmi v Praze. Zde také v roce 1917 zemřela. Pro Johanna Petera se Bor u České Lípy stal druhým domovem. Našel zde novou životní partnerku, podstatně mladší Giselu Kratzovou. Své povídky a básně publikoval ve více než 70 časopisech, často i pod pseudonymem „Hans von Buchwald“ nebo „Hans von der Moldau“. Především ale vydal celkem 23 titulů knih. Ve většině svých prací se vracel k Šumavě, po které stále toužil. Jeho sen, vrátit se do rodného kraje, mu nakonec splnil vimperský nakladatel Dr. Rupert Steinbrener, který nechal postavit na „Steinfelsu“ ve Vimperku dům zvaný „Abendfrieden“. Do něj se v srpnu 1930 Johann spolu s Giselou nastěhovali. Žili zde v ústraní a v klidu, který si čas od času zpestřili návštěvou Bučiny. 14. února 1935 v nedožitých 77 letech Johann Peter zemřel. Za účasti mnoha významných osobností byl pochován na hřbitově ve Vimperku. Jeho hrob už dnes ale bohužel nenajdete. Byl zrušen, stejně tak jako pamětní desky, které byly umístěny k jeho 70. narozeninám na rodném domě v Bučině i na škole v Boru. Vila zvaná „Abendfrieden“ stojí dodnes. Je to stále hezký dům, ve kterém byl Johann Peter kdysi snad šťastný. Možná i proto, že jeho milovaná Bučina byla tak blízko a tak snadno dosažitelná.

Titul Šumavská Bučina se stala rodištěm i vzpomínkovým místem Johanna Petera. Dana Zývalová Správa NP a CHKO Šumava [email protected]

zima 2008 33

VÝSTAVA ZACHRÁNĚNÉ DĚDICTVÍ A JEJÍ POSELSTVÍ Když v roce 2004 skončily v Národním parku Šumava pět let trvající opravy pamětních křížů a božích muk, byl po ruce dostatek fotografického materiálu k vydání doprovodného sborníku nazvaného Zapomenuté dědictví/Vergessenes Erbe. V tom roce se Česká republika stala členem Evropské unie a téma sjednocující se Evropy pro nás přestalo být jen moderním pojmem. V této souvislosti se ukončený projekt oprav zdánlivě nevýznamných posledních artefaktů zaniklého osídlení v německy mluvící části Šumavy ukázal být dobrým dílem, přicházejícím ve vhodnou dobu, i když nebyl předem nikterak plánován. Od vydání publikace nebylo daleko k nápadu zpracovat toto téma zároveň jako výstavu. Za tímto účelem se název publikace obměnil na Zachráněné dědictví a rozsah představených opravených památek se rozšířil i o část Českokrumlovska. Tehdy to byl výsledek spolupráce s Regionálním muzeem v Českém Krumlově, které pak po celý rok 2006 výstavu hostilo. V loňském

roce mohli návštěvníci výstavu zhlédnout po celý rok v Stifterově rodném domku v Horní Plané. Letos na jaře se výstava přestěhovala do Mnichova, kde ji uvedl Adalbert-Stifter-Verein. Zahájení výstavy se setkalo s velkým zájmem veřejnosti a svou návštěvou ji poctili státní sekretářka z bavorského ministerstva pro rodiny a sociální záležitosti Melanie Huml a Ivo Losmann, zastupující generální konzul České republiky v Mnichově. Poté se výstava přemístila do Neustadtu a. d. Aisch a odtud ještě do starobylého Bambergu v Horních Francích. Odtud se o prázdninách vrátila zpátky do Čech - nejprve do Muzea Dr. Šimona Adlera v Hartmanicích a na závěr sezony do Centra Adalberta Stiftera v Horní Plané. Dnes už je jisté, že v příštím roce v hlavní sezoně zavítá do Plzně. Příjemná atmosféra panující při vernisážích a zápisy v návštěvnické knize v obou jazycích svědčí o tom, že nejde jen o příznivé hodnocení zdařilých fotografií opravených památek na pozadí šumavské

Pozorovací místa

Z vernisáže výstavy v Mnichově Foto Wolfgang Schwarz

krajiny a o působivé grafické úpravy výstavních panelů, nýbrž o předání poselství záchrany kulturních hodnot, které vyjadřuje jak titul knihy, tak i název výstavy samé. Josef Jiřička

Program

Zelená Šumava se rozjíždí

V říjnu 2008 byl zahájen dlouhodobý projekt pro školy regionu národních parků Šumava a Bavorský les s názvem „Zelená Šumava“. Děti ze základních škol v Borových Ladech a Mauthu se společně ponořily do tajů šumavské přírody a na dvoukilometrové stezce si vyzkoušely své znalosti, ale i jazykové dovednosti. Toto setkání zároveň zahájilo výtvarnou soutěž na stejné téma, do které se postupně zapojí ostatní školy. Nejlepší práce dětí budou vystaveny od června 2009 v informačním středisku Hans-Eisenmann-Haus. V rámci programu „Zelená Šumava“ se budou moci děti nejen z regionu zapojit do dalších dílčích projektů. Martina Kučerová

Poznejte život jelena, srnce i jiných zvířat ve volné přírodě v nabízené aktivitě Správy NP a CHKO Šumava na Velkém Boru, Berankách a Jeleních Vrších. Co uvidíte? V zimním období jelení zvěř, která přichází v přirozeném pastevním cyklu k předkládané potravě. V letním období celé spektrum zvířat (jelena, srnce, prase, rysa, lišku, jezevce, celou řadu

ptáků). Možnost být pozorován je již jen na vlastní vůli volně žijícího zvířete. Z každého objektu je možné v omezené míře i fotografovat. Objednáte se pomocí rezervačního systému prostřednictvím příslušných informačních středisek Správy NP a CHKO Šumava Rokyta a Stožec a územního pracoviště Srní. Více na www.npsumava.cz. redakce

Správa NP a CHKO Šumava vám přeje co nejúžasnější zážitky při pozorování divoce žijících zvířat. 34 zima 2008

Oprava z minulého čísla: V článku Jana Podlešáka „Odešel malíř pošumavského domova“ má popisek k obrázku na straně 33 správně znít Z Makárova, tempera, 1980, 35x51 cm. Redakce se omlouvá autorovi i čtenářům.

Kosatec sibiřský Iris sibirica

Pcháč různolistý Cirsium heterophyllum

Divizna černá Verbascum nigrum

Děhel lesní Angelica sylvestris

Pcháč bahenní Cirsium palustre

Pcháč různolistý Cirsium heterophyllum

čeleď Hvězdnicovité Asteraceae

Šťovík vodní Rumex aquaticus

Kosatec sibiřský Iris sibirica

Tužebník jilmový Filipendula ulmaria

Foto Oldřich Vojtěch