PF editorial. editorial

Fórum/III/2015

http://spisovatelejih.blog.cz

1

2

www.epika.cz

Fórum/III/2015

editorial

editorial Vážení a milí čtenáři! Právě jste otevřeli další vydání Literárního fóra. A věřte, že jako správné fórum je i to naše otevřené každému, kdo to se svým zájmem o literární činnost myslí opravdu vážně. Proto v něm dnes naleznete i práce autorů, kteří publikují úplně poprvé. Jsou to Veronika Drábková a Adéla Dvořáková, jedna z vítězů literární soutěže Jihočeský úsměv. O tom, že ani ostatní autoři neusnuli na vavřínech, svědčí množství článků z oblasti literárního dění, recenzí nových knih i ukázek z tvorby. A nejedná se jen o jihočeské autory. Představujeme vám také Václava France ze Střediska východočeských spicovatelů, přečíst si můžete i o mezinárodní literární akci - XVI. dnech poezie v Broumově. Z těch jihočeských stačí jmenovat Jana Bauera, Jiřího Hovorku či Richarda Uhra. Všechna tato jména slibují mnoho radosti nad jejich řádky... A když už jsme u radosti, přeji vám jménem celé redakční rady ty nejradostnější Vánoce a celý rok 2016, plný pohody, štěstí a lásky. Věřím, že i v této vypjaté době, která nás obklopuje, naleznete čas na čtení a psaní a že i stránky našeho časopisu se budou na naplnění našeho přání spolupodílet. Fanda :-) Tylšar

PF 2016 Literární fórum – časopis pro literaturu a kulturu Vydává: Jihočeský klub Obce spisovatelů Žižkova 3, 370 01 České Budějovice Vychází s finanční podporou Jihočeského kraje E-mail: [email protected] Časopis je vydáván Jihočeským klubem Obce spisovatelů pro jeho členy, spřátelené osoby a instituce a je volně neprodejný. Časopis je připravován v DTP programu Adobe InDesign a využívá volnou licenci písma Lido Střešovické písmolijny. Redakce: František Tylšar (šéfredaktor a editor, typografická úprava) Jan Bauer, Stanislava Bumbová, Hanka Hosnedlová, František Niedl, Miloslav Král Český, Jan Míka.

Fórum/III/2015


1

obsah

dění

Jaroslava Pixová, Hanka Hosnedlová Velké čtení z jižních Čech ................................................. 4 Hanka Hosnedlová Pocta českým letcům R.A.F. .............................................. 5 František Tylšar Literáti jsou opět na trati ................................................... 6 Radka Velková Jak se žilo v Písku u Svatého Václava ............................... 8 František Tylšar Čtyřjazyčné veršování ........................................................ 9 Hanka Hosnedlová Úsměv pro Zemi úsměvů ................................................. 10 Hanka Hosnedlová Spřízněná duše ................................................................ 11 Hanka Hosnedlová Zachraňme českého Ježíška............................................. 11 Hanka Hosnedlová Jihočeský úsměv pošesté ................................................ 12 Josef Vrba Máchovský podvečer v Rudolfově .................................. 14 Hanka Hosnedlová Poštovní známka k výročí města ..................................... 15 Jan Medek, František Tylšar Jindřichohradecký Textík – VI. ročník ............................. 15

Básnická sklizeň v Mělníku (více na str. 30)

literatura

Hanka Hosnedlová Nové knihy ....................................................................... 16 Hanka Hosnedlová Dobrá zpráva .................................................................... 23 Miloslav Král Český Svět vět – (5) ..................................................................... 24 František Tylšar Literární producent - Jan Medek .................................... 26 František Tylšar Václav Franc ..................................................................... 28 Hanka Hosnedlová Cena E. E. Kische pro Přemysla Veverku ........................ 30 František Tylšar Básnická sklizeň v Mělníku ............................................. 30 Redakce Ocenění Milenci rudé komisařky .................................... 31 Vladimír Stibor Pár myšlenek o novém básnickém almanachu 2016 ...... 31

Z dřevosochařského sympozia v Žumberku (více na str. 32)

umění

Literáti jsou opět na trati (více na straně 6)

2

Miloslav Král Český Dřeva zmřelého druhý dech ............................................ 32

www.epika.cz

Fórum/III/2015

obsah

autorská tvorba

Adéla Dvořáková Ony .................................................................................. 13 Jan Bauer Sametová revoluce - 1989 ............................................... 36 Jiří Hovorka Vánoce ............................................................................. 38 Veronika Drábková Jak jsem překonala tvůrčí krizi ....................................... 39 Jan Bauer Krvavé léto ....................................................................... 40 Jiří Hovorka Ples plesů ......................................................................... 41 Z dílny Jana Medka (více na str. 26)

František Tylšar Lásko ................................................................................ 44 František Tylšar Trest .................................................................................. 44 Richard Uher Vánoce ............................................................................. 45 Jan Schneider Sloky vánoční ................................................................... 46 Wendy Šimotová (Bez názvu) ....................................................................... 47

Pocta českým letcům R.A.F. (více na str. 5) humor

Opsáno z internetu Trocha literární statistiky ................................................. 50 Drahomíra Kunová Co všechno se nestane ................................................... 50

Fórum/III/2015


Stáhněte si elektronickou verzi našeho časopisu zdarma na: http://jihocesky-klub-obce-spisovatelu. webnode.cz/novinky/

3

dění | jižní Čechy

Velké čtení z jižních Čech ◊ Jaroslava Pixová, Hanka Hosnedlová / Foto autorky

A

čkoliv se na plakátě dvoudenní literární akce konané v Písku objevuje pod titulkem Velké čtení spisovatelů jižních Čech jako hlavní pořadatel Jihočeský klub Obce spisovatelů, ve skutečnosti stála za tímto počinem pouze jedna osoba - a to Richard Uher. To on přišel na tento nápad, udělal nábor mezi kolegy spisovateli, připravil scénář, dohodl jako místo konání Prácheňské muzeum v Písku a navíc zajistil i občerstvení pro přítomné. První podvečer se představili především písečtí básníci a spisovatelé, s výjimkou básníka Josefa Vrby, který přijel z Českých Budějovic. Autorské čtení zahájil tvůrce celého projektu Richard Uher. Po chvilce poezie z jeho pera ještě zazněla povídka, která se symbolicky vztahovala k městu Písek. Ale i ukázky z knih dalších autorů se k Písku a jeho blízkému okolí vztahovaly. V povídce Odvážná verze rodilého Písečáka a Portyčáka Ladislava

4

Berana opět pátrali písečtí policisté Mach a Studnička, Radka Velková přečetla úryvek z knihy Lidé od vody o vorařích plujících po řekách Otavě a Vltavě, Jaroslava Pixová zase přiblížila kouzlo údolí Otavy, malý kousek od Písku, do níž bylo zasazeno pět, dnes již neexistujících mlýnů. Další Písečan Alexandr Wdowyczyn pobavil publikum svými krátkými básničkami. S poezií se přidal i Josef Vrba, který píše pod pseudonymem Alen Malina. Příjemné komorní prostředí a na páteční pozdní odpoledne docela slušná návštěvnost, včetně účasti některých sponzorů, byly povzbuzujícím bonusem pro účinkující, kteří se dostavili v plné avizované sedmičlenné sestavě. Dokonce v závěru ještě rozšířené o jednu neplánovanou účastnici. Po stručném představení Jihočeského klubu Obce spisovatelů a jeho aktivit se na malém pódiu střídaly verše, próza, ale také originální hudební vsuvky místních muzi-

kálních bratrů Bočkových. Po cestopisné črtě z New Yorku a povídce o chcíplém Mikuláši z pera Hanky Hosnedlové následovaly básně a téměř hororová povídka Petra Šulisty, potlesk sklidil i cyklus veršů Stáni Bumbové, stejně jako úryvek z historického románu Františka Niedla v podání Ladislava Žáka. Po kapitolkách o životním stylu Jarmily Mandžukové přišla na řadu opět poezie Vlasty Duškové a píseckého básníka Alexandra Wdowyczyna. Tečkou za pátečním čtením byly dětské veršíky Hany Marounkové. Pochvala náleží také řediteli muzea Jiřímu Práškovi nejen za vstřícnost ke spisovatelské prezentaci, ale i za pohotové přátelské moderování večera. Zatímco dámy dostaly za přednes krásnou křehkou růži, muži byli odměněni chutným mokem v plechovce, ovšem všichni si pak nesporně odváželi domů báječné vzpomínky na hezký večer, vonící podzimem, literárními ochutnávkami a přátelstvím...

Radka Velková s ředitelem muzea Jiřím Práškem

Hlavní organizátor akce - Richard Uher

Obecenstvo

Účinkující - Jarmila Mandžuková, František Niedl a Petr Šulista

www.epika.cz

Fórum/III/2015


Pocta českým letcům R.A.F. ◊ Hanka Hosnedlová / Foto Lenka Tylšarová

D

ruhá zářijová sobota byla zvolena pro slavnostní odhalení pomníku českým válečným letcům R.A.F. v Českých Budějovicích. Otcem realizované myšlenky je Vladimír Vopalecký. Víc než osm roků usiloval o tuto konkrétní možnost, jak vzdát poctu pilotům, kteří nasazovali své životy za svobodu druhých. Někteří padli, ti, kteří se vrátili, se v poválečném vývoji vděku nedočkali. Jedním z nich byl právě i strýc hlavního iniciátora projektu - V. Vopaleckého. Datum slavnostního aktu pak jen o dva dny předešlo 75.výročí tragického úmrtí jiného českobudějovického pilota ve Velké Británii - Františka Marka. Výstavbě pomníku, jak již bylo řečeno, předcházelo vytrvalé a dlouholeté úsilí V. Vopaleckého, který oslovoval firmy, instituce i jednotlivce, organizoval benefiční koncerty i sbírkové akce. Měl svou vizi, v jejímž rámci dokonce odmítl konkursem

vybraný abstraktní návrh pomníku. Ale pomník podle jeho představ nakonec přece jen stojí! Pomník stojí na Senovážném náměstí v krajském městě, na travnaté ploše před hlavní poštou. Místo pro pomník poskytlo město, jehož zástupce, stejně jako zástupce kraje, ředitel letiště Planá a přítomní pamětníci - generál Emil Boček a plukovník Alois Dubec vystoupili s krátkým projevem. Příjemnou atmosféru dokresloval i svižný dixieland a dva džípy, jako stafáž podél čer stvého chodníčku. Pomník samotný, jehož návrh připravil Radek Vopalecký podle představ svého otce, realisticky znázorňuje přední část letadla Spitfire. Konečnou podobu ze sklolaminátu mu dle nákresů dodala lišovská firma Bardia, zejména pak její zaměstnanec Marek Příhoda, mimo jiné mistr republiky v leteckém modelářství. Torzo letadla s křídlem, kokpitem a vrtulí bylo zhotoveno přesně ve

zmenšených rozměrech skutečného stroje. Vodě a povětrnostním vlivům odolný gelový nátěr pak má zaručit dlouhodobou trvanlivost pomníku. Kamenný podstavec pod letadlem je prací kameníka Pavla Nováka. Výčet firem, které se na celém projektu - ať už svou investicí práce anebo finančně - podílely, by byl dlouhý. Ovšem možnost, jak do tohoto projektu sponzorsky ještě přispět, je stále otevřená, protože ne veškeré náklady na pomník byly již uhrazeny. Na desce památníku jsou pak mimo jiné uvedena jména čtyř českobudějovických pilotů R.A.F. a u paty pomníku je zabudován duralový úlomek letadla, s nímž havaroval pilot František Marek. Na příchozím betonovém chodníčku, který má znázorňovat ranvej, je zobrazeno osm reliéfů letadel, s nimiž čeští piloti tehdy v Anglii létali. A teď už je i na všech ostatních, aby pomník zůstal skutečně důstojnou poctou pro českobudějovické piloty R.A.F.

Odhalený pomník letcům R.A.F.

Fórum/III/2015


5

dění | fotoreportáž

Literáti jsou opět na trati ◊ František Tylšar / Foto Lenka Tylšarová a Petr Pulc

Téměř na den po roce, dne 15. října 2015, se prostory vládního salonku na pražském Hlavním nádraží opět zaplnily autory, jejichž texty voní dálkou, odpočítávanou čárkami pražců. Sešli se, aby provedli slavnostní výpravu knihy Literáti na trati II na dráhu vedoucí všemi zastávkami čtenářského světa.

A

že jich nebylo málo! Z osmnácti jmen, která se objevila v první knize, je jejich počet letos více než dvojnásobný. Najdeme mezi nimi ostřílené autory, pyšnící se řadou vydaných knih, stejně jako takové, kteří publikují poprvé. Všichni však mají jedno společné. Jak říká podtitul knihy, jsou železničáři profesí či srdcem. Moderování se ujal „otec projektu“ František Tylšar. Krátce, ale výstižně, představil všech čtyřicet plus jednoho autora. Poté omluvil ty, kteří se nemohli zúčastnit, a vyřídil přítomným jejich pozdravy. Následovala ochutnávka z knihy. Jedna z autorek - Jitka Dolejšová přečetla svoji pohádku O staničním rozhlase. Bouřlivý potlesk jen potvrdil vysokou profesionalitu textu i přednesu. Neméně kvalitní byla i ukázka autorského čtení poezie v podání Martina Vídenského.

O vhodný hudební doprovod mezi jednotlivými částmi se postarala parta Řehečského kvarteta. Jejich staropražské písničky přesně zapadly do historických prostor salonku i do nálady posluchačů. Role kmotra knihy se ujal Václav Rubeš, šéfredaktor časopisu Železničář. Jako bý valý výpravčí a jeden ze spoluautorů je osobou více než povolanou. Dříve, než zvedl symbolickou v ýpravku v podobě šumivého vína, zavzpomínal na to, jak se před dvěma roky setkal s Františkem Tylšarem, který se mu svěřil, že by rád vytvořil knihu, jejíž autoři by byli z prostředí železnice. I o tom, jak byl mile překvapen, když rok nato byla kniha na světě. Letošní nárůst počtu autorů, při udržení podstaty projektu, už považuje téměř za zázrak. Popřál knize i autorům, aby nezůstali u čísla dva, protože i trojka je hezká číslice.

Šumivý proud pokřtil knihu a nastal čas na dotazy, diskusi s autory i zábavu. Přítomní byli ujištěni, že další pokračování bude. Kromě toho se rodí i plány na prestižní publikaci určenou k propagaci železnice a národního dopravce, ale to je zatím pouze ve fázi nápadu. Zbývající čas využil každý po svém. Největší zájem byl o podpisy autorů a diskusi s nimi. Velký úspěch též slavily písničky Řehečského kvarteta. Někdo jen poslouchal, někdo si zazpíval a dva z autorů se na chvíli stali hostujícími sólisty. Martin Měkuta jako zpěvák a Karel Bartoň se svojí flétnou jako aktivní muzikant. Čas utekl jako voda a mnohým se nechtělo domů. A mně nezbývá než poděkovat autorům a jejich rodinám, bez jejichž podpory bychom se neobešli, hostům, muzikantům i národnímu dopravci, který zajistil propůjčení slavnostních prostor. Za rok na shledanou.

Společné foto všech přítomných autorů

6

www.epika.cz

Fórum/III/2015

dění | fotoreportáž

Vládní salonek byl zaplněn do posledního místa

Jeden z Jihočechů na trati: Josef Vrba alias Alen Malina

Velkou podporou Františku Tylšarovi byli též členové literárních spolků: Wendy Šimotová (JčKOS) po pravici a po levici Martin Vídenský (SVčS)

Kniha je pokřtěna, následuje přípitek

Zátiší s knihami

Fórum/III/2015


Řehečské kvarteto doplněné literátem Martinem Měkutou

Bylo rozdáno mnoho podpisů

7


Jak se žilo v Písku u Svatého Václava ◊ Radka Velková / Foto autor

Spisovatelka Jaroslava Pixová, která žije a tvoří na břehu Blanice v jihočeské Putimi, pokřtila v pátek 23. října svoji další knihu.

N

ovinka s názvem Jak se žilo v Písku u Svatého Václava je věnována Václavskému předměstí, nejstarší písecké části, a to od dávné historie až po 20. století včetně toho, jak se postupně tato kdysi rýžovnická osada pomalu rozrůstala. Jsou zde zachyceny příběhy obyvatel v jednotlivých domech, které autorka čerpala hlavně z vypravování pamětníků. Můžeme se tak dočíst o pískařích, převoznících, ševcích, krejčích, truhlářích, o místních zahradnictvích, papírně, pastoušce, továrně na výrobu dřevěné obuvi, ale také o obchodech a hospodách, kterých tu nebylo málo. Vzpomínky na doby, kdy v této části Písku jezdívaly povozy ještě po prašných cestách a hrdí Václaváci nevynechali jedi-

nou příležitost, aby si to po škole v klukovských soubojích rozdali s Portyčáky, kdy se u Otavy na plovárně pořádaly oblíbené taneční zábavy a převozník ochotně převezl za korunu na druhou stranu, k vyhlášené restauraci U Smetáka, ožívají nyní znovu na stránkách knížky, doplněné půvabnými dobovými fotografiemi z rodinných archivů. Proto byl i křest knihy pro zdejší obyvatele velkou událostí. A křtilo se stylově – ve známé restauraci Šumava, jejíž sál byl v páteční odpoledne zaplněn do posledního místa Václaváci, a nejen oni, nedočkavě listovali v knížce a navzájem si ukazovali místa, kde prožívali své mládí. Knihu uvedl Jiří Hladký, který půso-

bil dlouhá léta jako písecký „památkář“, kmotrem se stal a vodou z Otavy novinku pokřtil etnograf Prácheňského muzea v Písku Jan Kouba, který publikaci popřál mnoho spokojených čtenářů. „Když hledám nějakou informaci o minulosti města, často čerpám z díla historika Augusta Sedláčka. A tak jako dnes nacházím potřebné informace v Sedláčkovi, věřím, že za pár let budu podobně hledat a nacházet v Pixové,“ dodal Jan Kouba. Milým zpestřením pak bylo vystoupení v tanečním stylu dvacátých let, o které se postarala skupina tanečnic, z nichž jsou mnohé „Václavačky“. A pak už se jen podepisovalo a podepisovalo a nad koláčky od autorky příjemně debatovalo a vzpomínalo.

Na podpis autorky se stála dlouhá fronta

8

www.epika.cz

Fórum/III/2015

dění | východní Čechy

Čtyřjazyčné veršování ◊ František Tylšar / Foto autor

Ve dnech 23. – 25. října 2015 se staly východočeské městečko Broumov a přilehlá obec Křinice centrem evropského poetického života. Na XVI. dnech poezie se zde sešlo několik desítek básníků a básnířek ze čtyř zemí.

P

áteční program probíhal v broumovském klášteře formou představení sborníku Na křídlech, který vydala Věra Kopecká za podpory města Broumov a autorů. Následovalo čtení všech přítomných rytířů poezie, kteří do tohoto sborníku přispěli svým dílem. V klání beze zbroje jste zde mohli slyšet nejen český jazyk, ale také polštinu, která byla zastoupena opravdu silnou skupinou. Některé verše zazněly v obou jazycích. Nesmíme ale zapomenout ani na poezii v jazyce slovenském či ukrajinském nebo na vhodný hudební doprovod kytaristky Barbary Pachury, která zazpívala v polském jazyce texty svých českých přátel.

Večer a následující dny byly věnovány tvůrčí autorské práci. Svoji náruč pro poetické tvoření obětavě otevřela obec Křinice, která zajistila nejen prostory pro tzv. tvůrčí dílny, ale i prostory k ubytování včetně stravování. V rámci jednotlivých dílen plnili autoři literární zadání, jejichž výstupem by mohl být i další sborník prací. Úkoly hravým a zajímavým způsobem motivovaly k tvorbě poezie na zadané téma. Jedním z nich bylo například vytvoření básničky podle obrázku, který namaloval jiný autor a který třetí z autorů pojmenoval.

Kromě tvůrčí práce zbylo dostatek času na společnou procházku prosluněnými kouty, vonícími podzimní poezií broumovského kraje, společné besedy či zábavu. Jako účastník, který vyzkoušel zdejší tvůrčí atmosféru poprvé, mohu prohlásit jen jediné. Získal jsem nejen spoustu nových zkušeností, síly do další tvorby, ale zejména dobrých přátel. Určitě to stálo za to a mně nezbývá, než poděkovat všem organizátorům za skvěle odvedenou práci.

Společné foto všech přítomných autorů

V literárních dílnách vládla tvůrčí atmosféra

Fórum/III/2015


9

dění | divadlo

Úsměv pro Zemi úsměvů ◊ Hanka Hosnedlová

Jednou z nejkrásnějších inscenací letošní sezony Jihočeského divadla je bezesporu Lehárova Země úsměvů, premiérově uvedená v říjnu tohoto roku.

K

ladné body nasbírala zejména proto, že byla ztvárněná právě v duchu oblíbených operet - s velkou a vkusnou výpravou a úžasnými kostýmy hlavních protagonistů i komparsu. Diváci ocenili nejen slibné obsazení hlavních postav, ale rovněž velkolepou pestrou podívanou na pódiu, nápaditou romantickou scénu Jaroslava Milfajta i době a stylu odpovídající kostýmové provedení podle návrhů Tomáše Kypty. Tentokrát to tedy uvedená opereta, která vznikla přepracováním původního titulu Žlutá kazajka, u obecenstva vyhrála na plné čáře. Nepochybně i zásluhou hudebních výkonů obsazených pěvců, které na jevišti doprovází vedle divadelního orchestru i bohatý kompars, pěvecký sbor a balet. Mimořádně mile působí také zapojení dětí z baletní školičky pod vedením baletního mistra Sergeje Škalikova a dětský pěvecký sbor Canzonetta se sbormistryní Petrou Novou. Autor - Franz Lehár, v jehož žilách kolovala po předcích česká, německá a maďarská krev – jak mimo jiné uvádí doprovodná zpráva k nové inscenaci, nebyl marně nazýván králem stříbrného věku operety. A to navzdory tomu, že láska, která je hlavním tématem i u her z pozdnějšího Lehárova období, nekončí u tohoto žánru obvyklým happyendem. Děj začínající v prostředí vídeňské lepší společnosti předminulého století je díky naplnění vztahu dvou hlavních postav příběhu zasazen do Číny oné doby. Bohužel střet dvou odlišných kultur a civilizací nezadržitelně rozvrátí i jejich velkou lásku. „Jedna věc je zamilovat se a druhá pak – opravdu milovat. Není projevem opravdové lásky velkomyslnost, která dokáže dát partnerovi svobodu? To není otázka jen pro autory romantických harlekýnek, ale důležité téma, které leželo Lehárovi na srdci , když komponoval netradiční operety s námětem takzvané rozchodné lásky,“ říká k obsahu inscenace dramaturg František Řihout. Pták může milovat rybu, ale kde budou mít domov, kde budou spolu žít? –

10

opakovaně zaznívá ve vypjatých, emocemi nabitých scénách. Země úsměvů se na jevišti Jihočeského divadla objevuje již počtvrté a klasická režie Dagmar Hubkové, která se zdejším divadlem spolupracovala již v minulosti, slaví skutečně mimořádný divácký ohlas. Stejně jako hudební nastudování Jana Bubáka a choreografie, kterou obstaral Béla Kéri Nagy. Zážitek slibuje také špičkové pěvecké obsazení: Lízu zpívá Olga Bezačinská, několikanásobná vítězka mezinárodní pěvecké soutěže Franze Lehára v jeho rodném Komárně, která alternuje s Gabrielou Kopperovou, následníka čínského trůnu, exotického prince Su-Čonga pak ztvárnili Josef Moravec a Martin Šrejma, který – jak

uvedl – dokázal k roli najít svou vlastní cestu i díky tomu, že má za ženu Japonku. Postavu poručíka od dragounů - Gustava von Pottensteina střídavě zpívají Josef Falta a Aleš Voráček, princovu sestru Mi-Tchu-sien Iva Hošpesová a Libuše Moravcová-Myřátská, knížete Čanga nepřehlédnutelný Josef Průdek, chůvu Wang Dagmar Volfová a Gabriela Burianová. Zaujme rovněž odlehčená postava vrchního eunucha Tien-tiena v podání Miloslava Veselého. V dalších rolích - ve vídeňském prostředí i na čínském královském dvoře – se pak objevují Jozef Novotný, Otomar Novotný / Lukáš Randák, Romana Strnadová / Miroslava Veselá, Jana Málková, Michaela Korychová, Ivo Šindler, František Brantalík a Otakar Novák.

Gabriela Kopperová a Martin Šrejma v Zemi úsměvů. Foto: Michal Siroň

www.epika.cz

Fórum/III/2015

dění | vzpomínka, akce

Spřízněná duše ◊ Hanka Hosnedlová / Foto Wikipedia.org

S

přízněnou duší býval výstižně nazýván nakladatel Antonín Drábek, jehož pražské vydavatelství Balt-East bylo víc než vstřícné jak vůči Jihočeskému klubu Obce spisovatelů, tak vůči jeho jednotlivým členům. Pro mnohé z nich byl Balt -East i startovní plochou ke knižnímu publikování. Dlouholetá spolupráce klubu a jeho členů s A. Drábkem byla podtržena řadou vydaných knižních titulů, ale i jeho

účastí na jihočeských literárních akcích či naopak zapojením členů JčKOS do jeho pražských kulturních projektů. Bohužel tuto plodnou spolupráci ukončila smrt Antonína Drábka, který se po prohraném boji s těžkou nemocí rozloučil s pozemským světem v první zářijové dekádě. Všem nám bude chybět, stejně jako jeho knihy - plný lidskosti, pochopení a dobré vůle...

Zachraňme českého Ježíška ◊ Hanka Hosnedlová

U

ž dávno jsme si zvykli, že staré dobré české Vánoce nejsou zrovna podle Ladových obrázků, dokonce i na to, že byl do nich implantován nejdříve Děda Mráz s jolkou a později pak rozverný Santa Claus se svým sobím spřežením. A chudák český Ježíšek byl komercí a reklamou zatlačován stále víc do pozadí, i když v naprosté většině pod vánoční stromeček v českých rodinách přinášel dárky právě on. Za jeho návrat na tradiční vánoční scénu bojuje stále víc různých akcí, hnutí a institucí a jednou z těch nezanedbatelných je i nápaditý a aktivní Ježíškův svět. K jeho nejrozšířenějším aktivitám s celorepublikovou působností je přitažlivá hra pro děti i celé rodiny s názvem Český Ježíšek odepisuje dětem, která běží už sedmým rokem. Co se pod tímto názvem skrývá? Především unikátní možnost napsat Ježíškovi o všem, co se dětem v uplynulém roce povedlo nebo i to, co je v životě trápí. Děti sice mohly napsat Ježíškovi i v minulosti, nyní je však na jejich dopis čeká odpověď. A ne ledajaká. Ježíšek v ní zareaguje na vše, co mu pisatel v dopise svěřil, a to zcela konkrétně a adresně. Pochválí za úspěchy, poradí v potížích, nebo dodá odvahy při rozhodování, každého ale svým dopisem potěší. Případně přidá

Fórum/III/2015

nějakou maličkou pozornost. Protože se na tomto projektu podílí tým pedagogů a psychologů, jsou odpovědi individuální a přesně zaměřené na potřeby a prob lémy pisatele. Hra se tak stává nikoliv jen pouhou možností napsat Ježíškovi, ale do jisté míry i rodinnou poradnou. A mít dopis od samotného Ježíška je pro děti už příjemným dárkem samo o sobě. V uplynulých ročnících zaznamenala hra narůstající zájem veřejnosti, takže v loňském roce odpovídal Ježíšek už na více než 45 000 dopisů. Podle všech známek i letošek může očekávat podobný trend. V rámci téhle rodinné hry je navíc pro děti každoročně připravováno i předvánoční Vypouštění balonků s přáníčky k Ježíškovi, rovněž v celostátním měřítku. V jeden den a v jednu chvíli se tak sejdou na náměstích a návsích celé republiky rodiny s dětmi. Tam jim organizátoři rozdají balonky s přáníčky, které potom účastníci na pokyn z rádia Impuls najednou vypustí. Balonky mnohdy uletí značnou vzdálenost, v minulosti byly odchyceny třeba v Polsku, v Bělorusku a v dalších zemích. A byly zaznamenány i případy, že neznámý nálezce balonku pisateli přiloženého přáníčka jako tužbu splnil. Balonky tak jsou symbolem jak předvánoční atmosféry a hravosti, tak


i lidské sounáležitosti. Každé předvánoční vypouštění je však zároveň pokusem o rekord v počtu balonků vypuštěných v jeden okamžik, přičemž letos se útočilo na rekord z loňského roku s počtem 103 738 vypuštěných balonků. Letos se akce s balonky odehrála 4. prosince, což je ovšem už datum po uzávěrce almanachu, takže nemůžeme posloužit letošním přesným údajem týkajícím se počtu balonků ve vzduchu. Smyslem obou akcí je podle slov jejich organizátorů kromě zábavy také zkrášlování světa dětí a jejich rodinného kruhu a také pomoc těm, kteří ji potřebují,. Proto jsou tyto aktivity podporovány řadou firem, institucí i jednotlivců. Letos se generálním partnerem těchto vánočních aktivit stal opět Nadační fond pomoci. Veškeré podrobné informace o projektu Český Ježíšek najdete na stránkách www.ceskyjezisek.cz.

11


Jihočeský úsměv pošesté ◊ Hanka Hosnedlová

Už šest ročníků má za sebou literární soutěž Jihočeský úsměv, pořádaná pro kluky a dívky do patnácti let.

T

ato akce je volnou součástí každoročního podzimního Festivalu dětských knih a časopisů a již potřetí se konala pod záštitou Jihočeské vědecké knihovny ve spolupráci s naším Jihočeským klubem Obce spisovatelů, a to včetně ustavení odborné poroty. Ani letos to členové poroty neměli jednoduché. Sešlo se totiž 130 prací od 128 autorů ve věku od 7 do 15 roků ze 26 škol v jihočeském regionu. Zapojily se školy základní, základní umělecké i víceletá gymnázia. A to nejen ZŠ z Českých Budějovic – z Nerudovy ulice, z Bezdrevské, Matice školské, Máje I, Kubatovy, Grünwaldovy, L. Kuby, Baarovy, Nové, církevní ZŠ z Rudolfovské, ZUŠ Piaristické, Gymnázia Jírovcova, také Česko-anglického gymnázia a Českého reálného gymnázia, ale i děti ze základních škol z Rudolfova, Zlivi, Ševětína, Dolního Bukovska, Horní Stropnice, Malont, Vyššího Brodu, Vlachova Březí, Tučap, Prachatic či z gymnázií v Trhových Svinech a Písku. Konkurence byla skutečně veliká a bylo nesmírně těžké vybrat ze všech věkových skupin pouhých deset prací. Porota by nejraději ocenila většinu zaslaných prací, ale to bohužel nastavené mantinely nedovolují. Na druhé straně je skvělá taková účast, která pořadatelům přináší radost a povzbuzení do dalších ročníků. Také porotci museli s potěšením konstatovat, že úroveň soutěžních prací viditelně stoupla. I když zatím nenarazila na žádného nového Kainara, je víc než možné, že z některých autorů časem vyroste básník, oblíbený prozaik nebo populární žurnalista. Soutěžící využívali nejen jednoduchých nebo vtipně komentátorských popisů konkrétních událostí, ale vyskytlo se i daleko víc dějových příběhů s překvapivým zakončením, objevila se i malá filozofická zamyšlení, oblíbené fantasy a sci-fi, dokonce detektivka a poměrně

12

dost bylo tentokrát i básniček. Zvlášťě je třeba ohodnotit originální nápady, využití vlastních zážitků pro sepsání literárního příběhu, ale i neobyčejně košatou fantazii autorů. Nepochybně i díky bohaté četbě, což je právě záměr této soutěže i konaného festivalu. A pravdou mimo jiné je i fakt, že ani gramatických chyb nebylo tentokrát v souhrnu tolik, jako v předchozích letech. Jedinou výtku si asi zasloužili ti, kteří přetáhli původně stanovený rozsah soutěžních prací. Zřejmě v tvůrčím rozletu zapomněli kontrolovat počet popsaných stránek. Ale musím dodat, že jich nebylo mnoho. Určitě vás bude zajímat i malá statistika. Nejsilněji byla letos zastoupena skupina třináctiletých, a hned za ní se v počtu prací umístili jedenáctiletí a desetiletí. Nejmenší počet soutěžních příspěvků zaznamenala kategorie devítiletých, ale na druhé straně byly tyto práce velice milé a na tak nízký věk i zdařilé. Na soutěž si troufla dokonce i jedna sedmiletá holčička, a to zaslouží smeknutí klobouku. Překvapivě se tentokrát do poezie pustily nejen dívky, ale také slušná řádka chlapců, a to docela s úspěchem. Také letos sice bylo kluků o polovinu méně než děvčat, ale nevedli si špatně. Do užšího výběru se jich probojovalo 24 (z celkového počtu 42), tři z nich stanuli i na stupíncích vítězů. To není zrovna špatné skóre, že? Příjemným zjištěním je i to, že Jihočeská vědecká knihovna vydala pro všechny účastníky soutěže sborníček, kde kromě vítězných prací byly zařazeny i některé další příspěvky. Jiné budou pak použity v Robinsonu i v dalších tiskovinách pro děti a mládež. Ale smutní by neměli být však ani ti, kteří se neocitli ani na stupíncích vítězů, ani ve výběru dodatečně zařazených prací. Vždyť přece už za necelý rok jim Jihočeský úsměv opětně poskytne příle-

žitost zkusit své tvůrčí schopnosti. A to budou zase o rok starší a jistě i moudřejší o všechny ty poznatky z přečtených knih. A i o to přece jde, že? Porotci jsou přesvědčeni, že se v roce 2016 setkají opět s řadou jmen, která figurovala i v ročníku letošním – a vlastně už nyní se na ně těší... Vítězové 6.ročníku literární soutěže Jihočeský úsměv 2015 jsou: Amálie ČÁPOVÁ (9), ZŠ Grünwaldova ČB (Hotel Syčák Opičák) Andrea KUČEROVÁ (10), ZŠ L.Kuby ČB (Život ve vodopádech) Vojtěch PALKOSKA (11), Gymnázium Jírovcova ČB (báseň Prázdniny) Lukáš ČTVERÁČEK (11), ZŠ Matice školské ČB (O smutném netopýrkovi Kubovi) Nela PREISOVÁ (11), Gymnázium Jírovcova ČB (báseň Zavři oči) Tereza MAXEROVÁ (12), Gymnázium Jírovcova ČB ( báseň Letní ráno) Jitka MAUNOVÁ (13), ZŠ Máj 1 (detektivka Žhář z Yorku) Anna PELENKOVÁ (14), Česko-anglické gymnázium ČB (Pompeje) Adéla DVOŘÁKOVÁ (15) ZUŠ PIaristická, ČB (Ony) Marek KOS (15) ZŠ Kubatova ČB (Život není peříčko).

www.epika.cz

Fórum/III/2015

z literární soutěže | povídka

Ony ◊ Adéla Dvořáková

T

akový příjemný pocit lechtající na zátylku, co vás nutí se smát a žít. Takový neviditelný proud, procházející vámi i vším kolem, kterého se prostě celé dva měsíce nemůžete zbavit. Tedy ne, že byste chtěli. Mé dva prázdninové měsíce splňovaly všechno - onen zmíněný pocit, vystihnutý proud a dokonce i pár tun přátel, odvahy a dobra. Avšak mohu se pochlubit i dvěma setkáními. S nimi. Nejprve začneme s tím, co mi toho víc vzalo.

Potkala jsem ji uprostřed rušné ulice mezi hromadou lidí. Všichni se překřikovali a hádali či se jen řehnili nějakému vtipu… město v létě jaksepatří. Narozdíl od nich s nikým nemluvila a neměla potřebu se rvát o místo v davu. Pobíhala mezi lidmi, dívala se na ně a urychleně mrkala – jaksi… odlišná. Nevydržela jsem ji pozorovat moc dlouho, měnila se mi před očima, jednou vypadala tak, podruhé onak… Kdo to je? Napadlo mne. Byla zvláštní a rozklepaná, napohled šťastná a uvnitř složitě zničená… plná… tak trochu živá. „Bolím.“ Zvolala, vrazila do mě, až se mi její zrzavé copánky, tmavé kudrliny nebo blonďaté prameny otřely o tvář a věnovala mi prchavý pohled. Měla něžný, a přesto neuvěřitelně silný hlas, naplnila mě obrovskou energií, jako by mi procházela žilami úplně jiná krev… pokračovala v cestě dál. Malá, vyděšená a krásná. Jak to myslela? „Počkej!“ Obrátila jsem se a nehledě na kolemjdoucí, nehledě na cíl mé cesty, vyrazila přímo za ní.

Fórum/III/2015

Našla jsem ji brzo. Stála, zírala kupředu, brečela a usmívala se. Položila jsem ruku na její rameno a náhle zjistila, že ji vůbec neznám. Že je ve mně a já ji neposlouchám. „Proč jsi řekla, že bolíš?“ „Bolím. Někdy víc, někdy míň.“ „Cože?“ „Beru. Dávám. Někomu víc, někomu míň.“ „Kdo jsi?“ „Kdo jsi ty?“ Průsvitnýma, žhnoucíma, prázdnýma a nekonečnýma očima se mi zabodávala do tváře a hádejte co… Ona bolela. A já brečela taky. Brečely jsme spolu. Druhé setkání už jsem nezažila já, ale ta osoba, která se ze mě kvůli jedné dívce, jednomu Všemu, kvůli Životu, stala. Zamyšleně jsem posedávala v houpací síti, dívala se na hvězdy a snila o tom, jak by bylo nádherné létat a utéct, vzdálit se a ztratit… v oceánu úžasnosti a naděje… vidět nemožné, cítit ohromné a zažít něco, co je svým způsobem tajuplně lidské… Zrovna jsem si říkala, jak je zvláštní žít. A v tu chvilku přišla. Stála přede mnou, pohrávala si s tmavými vlasy a mlčela. Nakláněla hlavu, mhouřila oči a pak… pak šeptala. Jména. Ji jsem viděla celou, neměnila se, zůstávala stejná, jistá a… pevně daná. Byla jsem klidná, tak jako ona. Nebála jsem se. Poznala jsem ji. Pochopila?


„Hraji.“ Pronesla. Hlasitě. Hluboce. „Ale možná trochu jinou hru, než bys čekala.“ Chtěla jsem něco říct, opravdu, ale nešlo to. Měla na to až moc hrůzostrašné oči, naplněné krutostí a něhou, nenávistí i láskou... někde v hloubi duše jsem věděla, kým je. „Myslíš, že jsem špatná?“ „Nezbytná.“ „Já nebolím.“ „Ty léčíš.“ „Já beru.“ „Tím dáváš.“ „Jak?“ „Tak.“ Zamrazilo mně, když jsem si uvědomila, o čem mluvíme, co říkám. Avšak… viděla jsem dívku, jež nedokázala přestat s tím, čím byla. Nemohla. „Není těžké umírat, ale žít.“ Řekla jsem a cítila, jak se pod těmi slovy chvěje. Teď byla na řadě ona. „Lidé se neučí žít, oni se učí umírat.“ „Opakujeme se.“ „Já vím.“ Usmála jsem se na ni. „Víš co? Až pro mě jednou přijdeš, budu tu chvilku žít s tebou.“ Tak, jak se patří, tak jako žiji, tak jako musím zemřít. A věděla jsem, že je to poprvé, co jí to někdo řekl. Usmívaly jsme se spolu. Život a Smrt. Odlišné, a přesto něčím stejné. Obě děsí, obě berou, obě dávají. Obě jsou... Z vítězných prací literární soutěže Jihočeský úsměv

13


Máchovský podvečer v Rudolfově ◊ Josef Vrba

Čtvrtý listopad patří již tradičně všem Karlům. Podvečer toho dne roku 2015 pak v Perkmistrovském domě ve městě Rudolfov patřil jednomu konkrétnímu: knížeti českých básníků Karlu Hynku Máchovi.

Ř

ekne-li se lidem v Čechách ono jméno, s největší pravděpodobností ozvěnou zazní: „Máj“. A to je právě velká škoda; o Máchovi se dá říci přemnohé další. I jeho literární tvorba byla širšího záběru. V tomto ohledu je tedy nedovzdělanost lidí značná. Proto bylo velmi záslužné, že město Rudolfov v součinnosti s tamní knihovnou připravilo na zmíněný podvečer poetický pořad s názvem „Máchovi v patách“. Byl koncipován k 205. výročí básníkova narození. Hezké prostory pro tuto akci poskytlo Hornické muzeum Rudolfova, sídlící v nově zrekonstruovaném domě, v němž kdysi působil královský báňský úřad v čele s královským hormistrem-perkmistrem. Před vlastním pořadem byl zájemcům promítán zhruba padesátiminutový

filmový dokument „Tajemství života Karla Hynka Máchy“. Po jeho zhlédnutí tak přicházeli do posluchárny, kde měl poetický večer probíhat, lidé jak poučeni, tak navnaděni. Knihovnice Jana Malšovská připravila scénář večera, zajímavá sdělení o Máchově životě a celý večer komentovala. Její informace o básníkovi jistě v mnohém rozšířily obzory těch, kteří si přišli pořad poslechnout – a to nejen proto, že mnohé postřehy se do školních osnov nedostaly. Večerem se krom informací z úst zmíněné knihovnice prolínala i hudba v podání Vladimíra Jandy (kytara, zpěv), manželů Lounkových (kytara, zpěv) či houslisty Ivana Rybníčka. A především zněly literární texty věnované Karlu Hynkovi, či inspirované jeho životem a tvorbou.

Za některé nepřítomné autory je četli protagonisté večera, dva literáti však zpestřili večer přednesem textů vlastních. Byli to členové Jihočeského klubu Obce spisovatelů – prozaik Vladimír Janda a básník Alen Malina. Přítomné obecenstvo si večer pochvalovalo. Aktéři večera však musí s povzdechem konstatovat, že literární večery zdaleka nemívají tolik posluchačů, jako například představení ryze hudební. Snad se někdy opět literatura (poezie obzvláště) stane pro občany tak žádanou a žádoucí, jako bývávala… (Literatura však stále literaturou zůstala. Změnil se ale přístup lidí k ní). (Autor je členem Jihočeského klubu Obce spisovatelů).

Vladimír Janda a Josef Vrba (zprava)

14

www.epika.cz

Fórum/III/2015

dění | akce, soutěž

Poštovní známka k výročí města ◊ Hanka Hosnedlová

M

ěsto České Budějovice se v rámci oslav svého 750. výročí založení dočkalo spousty různých aktivit - od happeningů přes výstavy, koncerty až po knižní publikace. Naprosto unikátní je však poštovní známka, nebo spíše známky, věnované této neopakovatelné události. Fotograf a vydavatel knih věnovaných výhradně jihočeské metropoli Milan Binder vydal 11. 11. tohoto roku arch 25 kusů poštov-

ních známek s barevnými obrázky právě z historie Českých Budějovic. Jejich autorem je Jaroslav Martínek. Každá ze známek znázorňuje některou z historických dominant a staveb města a je opatřena městským znakem. Další mimořádností je netradiční tvar známek - jsou totiž kulaté! Vzhledem k omezenému počtu aršíků této emise bude tato známka v budoucnu nesporně cenným artefaktem.

Jindřichohradecký Textík – VI. ročník ◊ Jan Medek / František Tylšar

N

akladatelství Epika pod záštitou města Jindřichův Hradec a Jihočeského klubu Obce spisovatelů vyhlašuje VI. ročník autorské literární soutěže Jindřichohradecký Textík. Soutěží se v oboru próza, poezie a ilustrace.

pořadatel akce jindřichohradecké nakladatelství Jan Medek – EPIKA, a to pouze na e-mailové adrese: [email protected].

Zadání literární části Textíku: • do 14 let – poezie – O mamince • do 14 let – próza – Jsem nejbohatší na světě • od 15 let – poezie – Žertovné verše • od 15 let – próza – Rodinné tajemství

Podmínky účasti: • jen vlastní dílo bez věkového omezení • jen jedno dílo • všechny techniky mimo fotografií • dílo nebylo ještě nikde prezentováno Ilustrace se odevzdávají pouze v originále, všechny budou tvůrcům po ukončení soutěže vráceny. Uveďte jméno, věk a kontakt (poštovní adresa, e-mail, telefon), v případě žáka nebo studenta i školu. Bez těchto náležitostí nebude příspěvek přijat.

Podmínky účasti: • jen vlastní dílo • jen jeden příspěvek (bude přijat jen první zaslaný) • délka textu max. 3x A4 textu v MS Word • dílo nebylo ještě nikde prezentováno • dílo není komiks Uveďte jméno, věk a kontakt (poštovní adresa, e-mail, telefon), v případě žáka nebo studenta i školu. Bez těchto náležitostí nebude příspěvek přijat. Jak odevzdat příspěvek v literární části: Příspěvky přijímá v elektronické podobě

Fórum/III/2015

Zadání výtvarné části Textíku: • ilustrace na téma: Koho mám rád/a

Jak odevzdat příspěvek ve výtvarné části: Příspěvky přijímá pořadatel akce jindřichohradecké nakladatelství EPIKA poštou nebo osobně na adrese Jan Medek – EPIKA, Miřiovského 678, 37701 Jindřichův Hradec. Uzávěrka soutěže: 15. ledna 2016


Všechna díla literární i výtvarné části budou hodnotit odborné poroty. Obě poroty rozhodují o příspěvcích anonymně, znají do vyhodnocení pouze přidělené pořadové číslo a věk soutěžícího. Složení porot je v současné době v jednání. Přihlášením do soutěže dáváte souhlas k případné pub likaci díla v knize vítězných a doporučených prací. Dále dáváte souhlas k následné prezentaci díla na závěrečném literárním večeru a publikaci příspěvku u mediálního partnera – týká se vítězných děl. Z vybraných prací účastníků soutěže opět vznikne sborník, který vydá pořádající nakladatelství. Zúčastnění autoři (literáti i ilustrátoři), jejichž dílo bude v knize otištěno, ji dostanou jako odměnu. Vítězové jednotlivých kategorií obdrží navíc i poukázky a věcné ceny, které věnují jindřichohradecké firmy. Bude udělena i Cena Města Jindřichův Hradec. Vyhlášení výsledků proběhne 7. dubna roku 2016. Místo a čas budou včas oznámeny. Nezávisle na porotě bude vyhlášena Cena nakladatelství – možnost vydání vlastní knihy, možnost uplatnění do konce kalendářního roku. Výherce obdrží třicet autorských výtisků.

15

literatura | nové knihy - připravuje Hanka Hosnedlová

Jan Bauer Převratné události v českých dějinách Alpress, 2015

J

sou situace, které dokáží v jediném okamžiku nebo v jejich důsledku převrátit nejen život jednotlivce, ale dokonce i běh dějin. A právě takovými událostmi na pozadí české historie se ve své nové knize zabývá vodňanský autor Jan Bauer. V poměrně podrobném průřezu hlavními etapami našich dějin začíná už v 6. století, u avarských vpádů a hrozby Evropě, u postavy kupce Sáma, který se stal slovanským knížetem a zplodil dvaadvacet synů a patnáct dcer, a samozřejmě i u zániku jeho říše. Zastavuje se pak u věrozvěstů Konstantina a Metoděje, nástupu Přemyslovců, věnuje se spornému důvodu vraždy svatého Václava a nastoluje otázky další, jako třeba, zda měl Václav potomky. Nesporně vás zaujme i kapitola o korunovacích prvních českých králů a neznámých okolnostech kolem vydání Zlaté buly sicilské, nebo o sporech mezi císaři a papežským stolcem či o tom, jak se objevil v českém znaku lev. Bauer samozřejmě nevynechává ani notoricky známé události jako bitvu na Moravském poli, nástup „železných pánů“ a smrt krále Přemysla Otakara II., ale vždy nachází

k tématu řadu dalších osvětlujících a zajímavých detailů. Nechybí ani rozličné pikantérie a nečekané a mnohdy překvapivé provázání souvislostí. Dočtete se, jak a proč skončil poslední Přemyslovec a zda skutečně tento slavný rod zanikl smrtí Václava III. Poměrně obsáhlá je kapitola o Karlu IV. a jeho rozporuplné osobnosti na poli politickém i soukromém. Nelze se vyhnout ani důvodům předcházejícím upálení Jana Husa, následné době husitské a jejím známým mezníkům, pražské defenestraci, stejně jako třeba legendární bitvě u Lipan. Autor neopomíjí ani osobu Jiřího z Poděbrad, Matyáše Korvína, královny Johany a zabývá se rovněž smrtí mladičkého Ladislava Pohrobka. Velice zajímavé jsou v Bauerově podání také okolnosti nástupu Habsburků na český trůn, souhrn faktů proč se konala krvavá bitva u Moháče či jak došlo k tomu, že se legendární císař Rudolf II. přestěhoval do Prahy a proč se nikdy neoženil. V dalším sledu se čtenář zastaví u událostí třicetileté války, u bitvy na Bílé hoře, připomene si postavu kata Jana Mydláře, zavraždění Albrechta

z Valdštejna, přes Marii Terezii, zrušení nevolnictví, dobu obrozeneckou a první světovou válku se dostane až k dějinám novodobým, zakončeným sametovou revolucí v roce 1989. Co je na této knize však mimořádné, je Bauerovo systematické soustřeďování faktů a podkladů k jednotlivým tématickým celkům a jejich vzájemná konfrontace, ale i skutečnost, že se autor nebojí z různých souvislostí vyvozovat své vlastní názory a hypotézy, které čtivým a nesporně přitažlivým způsobem okořeňují jednotlivé pasáže a početné kapitoly.

Petr Porcal (1944-2014) Smrtí vše nekončí Spolek Hortensia České Budějovice, 2015

Č

tvercová kniha s černobílým portrétem Petra Porcala na obálce, vydaná v létě tohoto roku, je naprosto mimořádnou pub likací nejen svým obsahem, ale i formou zpracování. Vznikla díky českobudějovickému uměleckému spolku Hortensia ve spolupráci s Alšovou jihočeskou galerií v Hluboké nad Vltavou, pod záštitou primátora města České Budějovice a hejtmana Jihočeského kraje. Na knize se však podílela celá řada dalších Porcalových přátel, příznivců a profesních kolegů, ale i fotografů a výtvarníků. Jak se však praví v úvodním citátu, publika-

16

ce si neklade za cíl být jen pietní vzpomínkovou záležitostí, ani souborem Porcalových veřejných projevů – spíš se snaží přiblížit kvality a osudy tohoto vzácného člověka z různých stran a pohledů. Letum non omnia finit – Smrtí vše nekončí je nejen titulek, ale i niterné poslání celkové výpovědi těchto stránek. A skutečně ve slovech a vzpomínkách Porcalových přátel, ale i v jeho vlastních promluvách jako by ožívala osoba tohoto výjimečného a přece tak hluboce lidského a blízkého českobudějovického rodáka.

Úvodní stať ve stručnosti líčí Porcalovy životní osudy od studentských let přes emigraci až po jeho loňský odchod bez návratu. Zastavuje se u jeho studijních úspěchů v Utrechtu, získávání dalších vědomostí ve Vatikánu a také na Kolumbijské univerzitě v New Yorku, popisuje jeho pedagogické působení na katedrách amerických a kanadských univerzit ve Florencii, ale i pozdější časté návraty do rodných jižních Čech, které hluboce miloval a oceňoval. Byl zaníceným kunsthistorikem, milovníkem umění a tajemna a své znalosti předával nezištně

www.epika.cz

Fórum/III/2015


a pokorně dál všem, kdož byli ochotni naslouchat. Naslouchat srdcem... Krátká životopisná črta přímo z pera Petra Porcala vypráví o jeho dětství v Českých Budějovicích, prvních setkáních s uměním, o tehdejších přátelích, které obdivoval a na které nikdy nezapomněl. Zastavuje se u líčení své emigrace, probírá etapu zednickou, studij-

ní etapu v Holandsku, ale i své okouzlení Itálií a jejím uměleckým duchem či studia na Kolumbijské univerzitě v New Yorku a následně ve Vatikánu. Bez zajímavosti rozhodně není ani jeho vyprávění, jak a proč se dostal k výuce na amerických univerzitách ve Florencii. S dojetím a celou plejádou rozporuplných dojmů líčí rovněž své dílčí návraty domů, do Čech, svá setkání s lidmi před listopadovým kotrmelcem i po něm. Krátce se zmiňuje o své partnerce – sochařce Cecílii Chiavistelli a dcerce Kláře a s téměř chlapeckým nadšením popisuje, jak si pořídil chalupu v jižních Čechách, jak nenapodobitelně na něj působila zdejší příroda a lidé. Ale v závěru tvrdí, že nedokáže opustit ani Florencii. Doslova říká: Člověk nemůže mít dva domovy. Můj domov je tady, kde jsem se za války narodil. kde se staly nejdůležitější věci v mém životě. Batoh vzpomínek nosím, ale netíží mne. Když potřebuji, otevřu ho a sáhnu pro tu, kterou potřebuji... Porcalovu výpověď o milované Florencii plné uměleckých pokladů pak představuje upravený přepis dvanáctidílného rozhlaso-

vého rozhovoru Miloše Doležala. Příjemně čtivé a hluboce lidské jsou i kapitoly s jeho vzpomínkami na přátele z uměleckého světa - jako byl Míla Hotový, František Peterka, toskánská lidová řezbářka Marina Bertoia, Josef Synek a další. O nezapomenutelných setkáních s Petrem Porcalem se v knize rozepisuje celá řada jeho souputníků – například historik umění Josef Kroutvor, Věra Klimešová, sochař Ivan Theimer, výtvarník Štěpán Mikuláš Mareš, novináři Hana Soukupová, Vladimír Majer, Petr Placák, jeho profesní kolegové z americké a kanadské univerzity ve Florencii a jiní. Další nečekaný rozměr dostává tato publikace, doplněná množstvím dokumentárních, především barevných fotografií a obrázků, i tím, že některé z příspěvků v knize jsou uvedeny nejen v češtině, ale také v italštině. Za její největší přednost však je považována skutečnost, že představuje osobnost Petra Porcala barvitě, velice plasticky, z různých úhlů pohledu a vnímání - přesně takového, jaký v životě opravdu byl...

A že se štábní kapitán Votruba se svými podřízenými, včetně poněkud problematického strážmistra Hřebejka, neodolatelně přitahovaného ženskými půvaby, rozhodně nenudil ani v oněch mnohem klidnějších třicátých letech, přesvědčí čtenáře téměř dvě desítky zařazených kauz. Od vymyšleného znásilnění přes příběhy o kasařské cti, o blafování, které vyneslo potřebné přiznání, o pohřešované služebné až třeba po loupežné přepadení či samotnou vraždu. Případy a postupy pátrání po vinících nejsou popisovány jen faktograficky, ale vtáhnou čtenáře do děje, jako by společně s pátračkou postupoval krok za krokem za jejich vyřešením. Někdy je konec smutný, jindy odlehčeně úsměvný a nechybí ani leckdy překvapivé zvraty. Co ovšem oceňují na Beranových povídkových příbězích jak odborníci, tak laici, je ono empatické lidské porozumění pro četné figurky maloměsta a dokonce i pro ty, co stojí na druhé straně zákona. Prostě ona nepostradatelná a také neopakovatelná porce

člověčiny, pro tohoto píseckého autora tak příznačná.

Ladislav Beran Písecká četnická pátračka Moba, 2015

Č

etnická pátrací stanice v Písku je dalším místem, kam písecký autor Ladislav Beran umisťuje své povídkové prvorepublikové kriminální případy. Ačkoliv se jednotlivé sepsané příběhy odehrávají před více než sedmi desítkami roků, je z nich čitelná hluboká a důsledná znalost problematiky, ale i tehdejších vztahů a souvislostí, stejně jako popisovaného prostředí. Někdejší komisař kriminální služby, jímž Beran byl, je totiž navíc zanícený lokální patriot a milovaný Písek zná doslova jako své boty – a jak vidno, i ten předválečný. Připočteme-li k tomu ještě čtivý styl, napínavé děje, smysl pro situační humor a úsměvný nadhled, jadr ný jazyk tehdejší galerky, lidskou tvář strážců zákona a mistrné zachycení prvorepublikové atmosféry ve městě na Otavě – není třeba již další pozitiva této knižní novinky zdůrazňovat. Snad jen fakt, že i zde se autor inspiroval skutečnými událostmi a případy oné doby.

Fórum/III/2015


17


Jan Bauer Knížata, králové, prezidenti Moba, 2015

N

azvat druhé, podstatně rozšířené vydání knihy pilného Jana Bauera encyklopedií vladařů a státníků, by bylo nepřesné a hlavně nepravdivé. Autor sice seřadil v této téměř čtyřsetstránkové publikaci přehled všech panovníků a nejvyšších představitelů českých zemí až po současného prezidenta, ale neomezuje se pouze na životopisná a politická data. Představuje nám jednotlivé státníky jako činitele, kteří se podíleli na utváření historie českých dějin, ovšem ke každé z těchto osobností doplňuje spoustu zajímavých a mnohdy neznámých detailů, rozebírá jejich státnické kroky a rozhodnutí, jejich důvody a souvislosti, ale i soukromé stránky jejich života. K vytvoření hodnověrného a plastického portrétu jednotlivých vladařů a státníků používá mimo jiné také stati kronikářů, historiků a politologů s jejich stručným hodnocením, ale i citace výroků samotných popisovaných osobností. Přibližuje nám tyto postavy českých dějin navíc rozličnými podrobnostmi ze soukromí, leckdy i mírně bulvárního charakteru. A to jsou, myslím, pro čtenáře takové rozinky na tomto skutečně mimořádném knižním koláči. Bauer otvírá svou obsáhlou publikaci devátým stoletím a knížetem Mojmírem I. a systematicky pokračuje dalšími panovníky Velkomoravské říše, přes Svatopluka až po Mojmíra II. Podstatně obsáhlejší je stať věnovaná Českému knížectví, kde autor začíná prvním historicky doloženým představitelem panovnické dynastie Přemyslovců – Bořivojem I. V této složce nechybí pochopitelně ani legendami

opředená postava Václava I., později prohlášeného za svatého, a podivíte se, jak moc se liší tyto legendy od fakty podložených skutečností. Včetně jeho bratra Boleslava I., jehož politický a ekonomický přínos pro knížectví byl opomíjen v souvislosti s jeho zápornou úlohou na Václavově smrti. Propletence panovnických rodů dané příbuzeneckými svazky a politicky motivovanými sňatky představují složitou křížovku, kterou Bauer s přehledem rozmotává a luští. Dokáže provázat jednotlivé konce šňůrek, které tehdy hýbaly českou politickou a společenskou scénou, i tam, kde už čtenář pomalu ztrácí přehled.

Soubor kapitol z Českého království pak uvádí osoba Přemysla Otakara I. V tomto výčtu samozřejmě nechybí ani postava Přemysla Otakara II., dočtete se nejen o tom, kolik založil královských měst, ale i kolik zplodil dětí. Zastavíte se nesporně u osoby nejčastěji citovaného českého panovníka Karla IV., podivíte se, v kolika letech byl už oženěn a co bylo vlastně příčinou jeho smrti. Stejně jako u Václava IV., o němž se dozvíte ještě mnohá další překvapivá tvrzení. Obdobně budete překvapeni celou řadou dalších odhalení u následujících vladařů, mezi nimiž nechybí ani Ladislav Pohrobek, Jiří z Poděbrad, vzdělaný a manželství odmítající Rudolf II. či různými dohady opentlená Marie Terezie, která byla nejen šestnáctinásobnou matkou, ale i schopnou panovnicí, až po Františka Josefa I. a jeho následníka Karla III. Samostatný oddíl tvoří pak Československá republika a její čelní představitelé od Tomáše Garrigua Masaryka a Edvarda Beneše přes dělnické prezidenty až po Gustáva Husáka. Další část se pak věnuje prezidentským postům Václava Havla, Václava Klause a Miloše Zemana. A ačkoliv máte pocit, že o těchto politických osobnostech bylo už médii prozrazeno naprosto všechno, budete možná udiveni, jak potom vyzní shromážděná, chronologicky seřazená fakta, rozebraná v daných souvislostech a oproštěná od bulvárových dohadů. A navíc přitažlivá díky čtivému stylu. V každém případě je tato kniha svým způsobem unikát, který rozhodně nejen zaujme, ale i podstatně rozšíří vaše obzory...

„S pomocí knih se mnozí stávají učenými i mimo školu. Bez knih pak nebývá učený nikdo ani ve škole.“ Jan Amos Komenský

18

www.epika.cz

Fórum/III/2015


Hynek Klimek Mezi námi městskými strašidly; Mezi námi přízraky Grada, 2015

J

ak pečlivě má zmapovaný bájný pohádkový svět, dokázal spisovatel Hynek Klimek už v řadě předchozích dílů Strašidláře, jehož série podle autora ještě ani zdaleka nekončí. Žeň letošního léta představují tentokrát hned dvě knížky z tohoto cyklu, z nichž první je věnována městským strašidlům, mnohdy i modernějšího ražení, a druhá přízrakům. Říší městských strašidel provází čtenáře Maryčka, samozřejmě z Ostravy, která patří do kategorie strašidláckých

teenagerů, kam se dostala díky svým kouskům a vyvádění v pubertálním věku. A právě jejím příběhem a opakovanou touhou po polepšení se kniha otevírá. Dál se mohou čtenáři, tentokrát, myslím, že i ti větší, těšit na spravedlivého červeného panáčka z podhradí, na rouráky, kteří se dělí do tří kategorií a jak se v knížce píše – v rourách a trubkách „rourají“. Jistě zaujme i duch nerozvážného řezníka, zamilované Židovky Hanah či loupeživého strážného, ale i zkamenělé

rozpustilé dívky vábící plavce, litující posedlý alchymista, umíněný českobudějovický kamelot anebo strašidelná pohřební kára. Mezi městskými strašidly figuruje i strašící českokrumlovský učitel hudby, hodná paní Vilemína, pyšná Hortenzie, která prodala svou krásu, a mnozí další. Průvodcovské taktovky ve druhé knize se pak ujímá jeden z četných obyvatel světa přízraků – někdejší prostopášný lékárníkův syn Ignác. Většinou vychází z četných krajových bájí, pověstí i historických reálií a představuje své souputníky, jako třeba bývalého univerzitního školníka,který prodal své tělo ještě zaživa, přízraky známých historických osobností od Karla IV. přes Lomikara, Alberta z Valdštejna až po barona Trencka či Zuzanu Vojířovou. Další přízračná zjevení se prohánějí v kočárech, třeba i ohnivých, jiná za trest chodí bosá, mění se v černé kocoury, dopisují zaživa započaté dílo, chodí bez hlavy, zlotřilci litují svých činů... A nechybí ani kapitolka, jak tyto nešťastníky ze zakletí vysvobodit. Už klasicky jsou oba díly doplněné obrázkovou mapkou s přesnými údaji o místech výskytu jednotlivých strašidel. A jako vždy nechybí ani bohaté barevné ilustrace Zdeňky Študlarové, které přidávají knížkám na přitažlivosti.

Kdo hromadí knihy a jiným je půjčuje, o tom platí slova žalmistova: „Bohatství a poklady jsou v domě jeho uloženy a dobrodiní (která jimi prokazuje) trvají navěky.“ Talmud

Fórum/III/2015


19


František Niedl Dotek zla Moba, 2015

D

etektivní román Dotek zla je čtvrtou knížkou souvislé řady, které předchází Pohled Šelmy, Štvanice a Světla na pobřeží. Michael Dabert se po dlouhém čase vrací na krátkou dobu do Čech, kam doprovází při natáčení svoji přítelkyni a milenku, hollywoodskou herečku Joan Hartingovou, se kterou se seznámil za zvláštních okolností v Malibu. Mezitím jsou oba pozváni k jejím dlouholetým přátelům, rodině soudce ve výslužbě Samuela Brookera, žijící v rodinném sídle na břehu Hořejšího jezera, jednoho z Velkých jezer, ležících na hranicích Spojených států a Kanady. Za tím pozváním se však kromě přátelství skrývá ještě něco jiného – strach. Protože v okolí, zdánlivě bez zjevné spojitosti, začínají umírat lidé. Za krásnými sídly boháčů a nádhernou krajinou se však skrývá zlo, které z nich postupně vystupuje. Na povrch se dostá-

vá stará nevraživost a křivdy, skutečné i domnělé. A soudce Brooker postupně začíná nabývat dojmu, že pojítkem těch vražd je jeho osoba. Michael Dabert, Čech s francouzským pasem, někdejší příslušník francouzské Cizinecké legie, pozdější zaměstnanec nadnárodní bezpečnostní agentury SIA a nyní pětačtyřicetiletý důchodce, který se chce odstřihnout od svého předešlého života a kterému se to pořád nedaří, je tím vhodným mužem, který by se mohl zlu nad Hořejším jezerem postavit. Joan odjíždí za dalším natáčením do Hollywoodu a Dabert uzavírá dvouměsíční smlouvu na ochranu soudce. Zdá se, že soudci nejde jen o ochranu vlastní osoby, ale že doufá, že se Dabert ujme i úkolu nezávislého vyšetřovatele, protože místní bezpečnostní složky jsou do případu též zataženy jako jeho účastníci, a někteří z jejich příslušníků se stávají rovněž kusy na odstřel. (Moba)

Jiří Janáček Veselá pánská jména Epika, 2015

N

evím přesně, kolikátou knižní sbírkou vydanou vlastním nákladem je nová knížečka z pera neúnavného českobudějovického psavce Jiřího Janáčka, ale rozhodně jich bude již nejméně kolem desítky. Tentokrát se svými kratičkými třířádkovými až čtyřřádkovými veršíky zaměřil na mužská křestní jména. A co je překvapivé, jsou to jména nejen ze stránek našeho běžného kalendáře, ale i jména naprosto neznámá a exotická. Řekněte sami – znáte někoho, kdo se jmenuje Abdén, Enoch, Chval, Jerguš nebo třeba Peregrin? Není asi lehké hledat smysluplný rým na každé ze jmen, zvlášť oněch textově mimořádných, když je jich navíc přes osm stovek. Proto si J.Janáček pomáhá při rýmování řadou nezvyklých, zapomenutých nebo cizích slov, ale i od-

20

bornými či slangovými výrazy, postavami z historie, zeměpisnými názvy, užívanými zkratkami apod. Ke cti autorově budiž řečeno, že se všechna tato slova snaží čtenáři osvětlit vloženými vysvětlivkami. Neméně obtížné je pak vložit do oněch tří nebo čtyř krátkých řádků vtip a vypointovaný slovní humor, takže ne všude se to zdaří na sto procent, včetně rytmu veršů. Veršíky doprovází veselé černobílé kresbičky Stanislava Hájka a Radka Třicátníka, vycházející z obsahu daného textového námětu.

www.epika.cz

Fórum/III/2015


Hynek Klimek, Marek Kos a dětský kolektiv Strašidla z knihovny Jihočeská vědecká knihovna, 2015

Ú

tlá bíločerná brožurka s přitažlivým názvem Strašidla z knihovny je dalším počinem zajímavého literárního projektu, postaveného na kolektivním napsání jedné knihy. Společným jmenovatelem těchto nevšedních publikací je jednak osoba šumavského spisovatele Hynka Klimka a jednak dětští autoři ze škol a knihoven. Tentokrát se v tiráži objevují školáci ze základních škol v Kubatově a Dukelské ulici a chlapci a děvčata ze zeleného oddělení školní družiny v Českých Budějovicích. Děj začíná na stránkách jedné staré knihy, z níž vystoupí bílá paní a bezhlavý rytíř, aby se vydali na průzkum do města a mezi lidi. A že jejich putování není bez problémů, je víc než jasné. Vždyť se přímo v ulicích střetává dávná minulost a uspěchaná, vyspělá, pro strašidla ovšem těžko pochopitelná současnost. A to přináší také řadu nedorozumění, do nichž se zamotávají i nově objevující se postavy dospě-

lých a dětí, ale rovněž další postavy z jiné knihy, pro změnu zase o starých pověstech. A aby toho nebylo málo, začne se psát úplně nová pohádková kniha, do níž by se mohla nešťastná zmatená strašidla bezpečně uchýlit. A kdo by lépe mohl znát pohádkový svět než samy děti? Takže zákonitě a s velkým úspěchem kormidlo nové knižní lodičky převzali sami kluci a holky ze školních tříd. A co víc, jeden z autorů – Marek Kos - se postaral i o doprovodné černobílé kresby, jimiž ilustroval všechny kapitolky tohoto báječného pohádkového příběhu. Jenom škoda, že zvolené písmo v knížce je pro děti nižšího školního věku příliš malé. Omluvou jsou zřejmě úsporné důvody, které hrály roli při rozpočtu zmiňované tiskoviny. I tak je ale velkým přínosem, že knihovna takové autorské projekty podporuje. Kdo ví, třeba se za pár let stanou z dětí, podílejících se na této malé knize, skuteční spisovatelé...

Hynek Klimek a dětský kolektiv O víle Majolence a profesorovi z Prachatic Prachatice, 2015

Ž

e vám víla Majolenka připadá nějak podezřele povědomá? Není divu, už jsme se s ní totiž jednou setkali – a to nejen na knižních stránkách, ale i v našem literárním almanachu. Již u úvodního prvního dílu šlo o ojedinělý a zdařilý projekt, který pokračuje i v této nové knize. Tu pod vedením spisovatele Hynka Klimka napsaly vlastně samy děti – kluci a děvčata ze Základní školy Zlatá stezka a malí čtenáři z Městské knihovny v Prachaticích, která se na zrodu publikace také podílela. Nevšední projekt aktivně podpořilo i město Prachatice a zdejší Kulturní a informační služby knížku pak vydaly. Co se týká obsahu knihy - hned na začátku se Majolenka díky pochopení profesora Čistotky dostává opět do lesa, který jí byl jako prostředí nejbližší. Společníky jsou jí

Fórum/III/2015


lesní zvířátka, s nimiž si víla dobře rozumí. Ale setkání se starým nabručeným trpaslíkem Fridolínem už tak příjemné nebylo a ještě méně pak to, co sám zapříčinil. Do děje postupně vstupují další postavy, jako jsou létající stromové víly se zvláštní i jmény, žabák Bonifác, kočička a vinař s dudákem z obrázku, skřítek Javorníček a jeho kolega houbový skřítek, zlodějská liška nebo víla Vláhoměrka, ale i všednodenní záležitosti odehrávající se v ulicích města, v parku nebo dokonce na blízkém Javorníku či ve Stachách. A jak to všechno dopadlo, když profesor přijal nového pomocníka a Majolenka se setkala s královnou vil? Pokud se to opravdu chcete dozvědět, musíte tuhle knížku s krásnými barevnými obrázky Zdeňky Šrtudlarové dočíst až do samého konce, třeba se svými dětmi nebo vnoučaty...

21


Jaroslava Pixová Jak se žilo v Písku u Svatého Václava Blanice, 2015

N

ení sporu o tom, že slušnému čtenářskému zájmu se těší místopisné publikace, zejména s detailními informacemi o daných lokalitách a tamějších osobnostech a obyvatelích. Mezi takové knihy se řadí i nový titul putimské autorky Jaroslavy Pixové s vše vysvětlujícím názvem Jak se žilo v Písku u Svatého Václava. S pečlivostí jí vlastní se vydala po stopách historie Václavského předměstí města Písek a její vyprávění nezaměnitelným způsobem koření i systematicky sbírané osobité vzpomínky pamětníků. Hned v úvodu podtrhuje J.Pixová skutečnost, že právě tato oblast na okraji města je starší než město samotné, na což jsou tamější patrioti, kteří

si říkají Václaváci, patřičně hrdí. Nesporně vás pak zaujme i fundované vysvětlení, jak vlastně Písek ke svému jménu přišel. Na stránkách knihy se pak čtenáři spolu s autorkou vracejí až do 12. století, kdy se v popisovaných místech na břehu Otavy usadili první rýžovníci zlata a zakládali zde osady. Ačkoliv na levém břehu řeky bylo osídlení zaznamenáno o něco později než na břehu pravém, první tamější osada i s kostelem zasvěceným sv.Václavu zde stála ještě dřív, než bylo založeno vlastní město Písek. Jaroslava Pixová nechává v knize hovořit staré dokumenty, pamětníky i vlastní zkušenosti a ze všech získaných pramenů pak spřádá pestrou, přitažlivou nit faktů, zajímavostí, pověstí či písní procházející stoletími až k současnosti. Zabývá se rovněž jednotlivými místními stavbami a prostorami, ať už se jedná o pastoušku, domy a vily, zahradnictví, cihelnu, provozované dílny, vznikající továrničky, parky a aleje s promenádou, obchody, školy a školky, hřiště a sportovní areály, střelnici, kasárny nebo dokonce nevěstinec. V té souvislosti se ovšem obšírně zabývá také lidmi, jejichž životy byly s těmito místy po generace spojeny - domkáři, zemědělci, řemeslníci, hostinští, mlynáři, hamerníci, pískaři, převozníci, hasiči, pošťáci, majitelé papírny či starostové, vojáci, policajti, skauti či umělci, špičkoví sportovci, lékaři či léčitelé. Sleduje osudy celých tamějších rodů a mnohý ze čtenářů najde v těchto řádcích zmínku právě o svých příbuzných či známých. Ně-

která místa jsou spojena i s mládím nebo pobyty slavných, včetně místních vysoce uznávaných výtvarníků. Mimo jiné se autorka věnuje také zachovávaným dobovým tradicím, provozovaným zábavám, tancovačkám, plesům, koncertování, kulturním událostem, sportování... Popisuje hlavně ústy vzpomínajících pamětníků, jak to chodilo například ve školách, včetně lesnické školy a jejích profesorů, tehdejších plovárnách, při májových oslavách... Autenticitu jednotlivých pasáží podtrhuje i to, že Pixová uvádí nejen dobové přezdívky některých vyhlášených objektů, ale i vypravované příběhy o místních událostech či zapomenuté historky. Velice emotivně působí rovněž vzpomínky třeba na to, jak se na náměstí bílilo prádlo, jak se na řece pytlačilo či klukovsky plavilo na krách, na unikátní Boháčův betlem, na bitky mezi Václaváky a Portyčáky, na rozporuplné zážitky z konce druhé světové války, příjezd americké i ruské armády, dopady roku 1948 apod. Nezapomíná na tragické a mimořádné události, které se nevyhýbaly ani Václavskému předměstí a jeho obyvatelům, neopomíjí například dobu válečnou, zavrženíhodné udavačství, na rozporuplné zážitky z konce druhé světové války, příjezd americké i ruské armády, dopady roku 1948 a bolestné absurdity padesátých let, stejně jako roky totality. To vše dokumentuje řada dobových černobílých fotografií a v závěru knihy i složka barevných reprodukcí obrazů věrně zachycujících popisované lokality.

„Kniha je nejmocnější zbraní národa. Národ, který si váží knih, váží si zároveň své duchovní nezávislosti a neztratí ji, dokud bude mít svou literaturu.“ Karel Čapek

22

www.epika.cz

Fórum/III/2015

literatura | nové knihy - připravuje Hanka Hosnedlová, zamyšlení

Jan Bauer Lucemburkové Čas, 2015

A

čkoliv se zdá, že vodňanský autor Jan Bauer zbrázdil ve svých četných knihách české dějiny sem a tam už tolikrát, že už nelze nic nového objevit, vždycky znovu a znovu překvapí čtenáře netušenými historickými odhaleními. Jeho ponor do minulosti má tentokrát poměrně širokou časovou výseč, protože detailně představuje rodovou linii Lucemburků. A ani v tomto obsáhlém tématu není o zajímavosti, historická upřesnění a opravy nouze. A když

k tomu připočítáme Bauerův čtivý a lehounce ironizující styl, zaručuji vám, že se od knížky jen tak neodtrhnete. Navzdory tomu, že tento slavný šlechtický rod ve svých statích ani zdaleka neidealizuje, jak tomu občas u jiných autorů bývá. Sice neopomíjí ani světlé stránky slavných panovníků z tohoto rodu a jejich přínos pro zemi, ale na rovinu vypočítává i vše, co jejich pověsti příliš nelichotí. Svou knihu o Lucemburcích začíná Bauer pověstí o paní Meluzíně a jejích synech. Do reality se pak vrací osobou hraběte Siegfrieda, bratrance francouzských králů, a pokračuje jeho potomky. Podrobněji se zaobírá nešťastnou bitvou u Worringenu ve 13. století, nesporně zajímavou kapitolu představuje pak popis okolnosti, za nichž se Lucemburk Jindřich VII. poprvé stal římským císařem. Věnuje se i panovníkům, střídajícím se na českém trůně, a dalším osobnostem mimo lucemburskou linii, v souvislostech s tehdejší evropskou politikou a zásadními událostmi ve vymezených obdobích. Zavede nás na další korunovaci, tentokrát mladičkého Jana Lucemburského, a osvětlí i jeho vztahy s ambiciózní manželkou Eliškou, další

ženou Beatrix, ale i jeho panovnickou kariéru až do jeho smrti na bitevním poli. Chronologicky popisuje boje, intriky a diplomatické tahy kolem královského stolce i veškerou zainteresovanost Lucemburků v nich. Samozřejmě, že obsáhlá kapitola knihy je věnována Otci vlasti Karlu IV., jeho pozoruhodnému životu, rodinným vztahům a manželkám, ale především panovnickým rozhodnutím, ať už přínosným nebo špatným, což mnohdy prokázal až časový odstup. Ovšem ani tady se faktografické líčení neobejde bez rozličných zpochybnění, četných rozporných hypotéz či naopak fundovaně podložených oprav historických událostí, které jsou s panovníkovou osobou a rodinou spojovány. Autor uvádí i další rozporuplná tvrzení historiků o Karlově synovi Václavu IV., jemuž je v knize rovněž vyhrazen poměrně obsáhlý oddíl. Bauer tak konfrontuje řadu pramenů a údajů o této vladařské osobnosti, nevyhýbá se ani souvislostem se smrtí Jana Nepomuckého a prvotní přízní vůči začínajícímu husitství. Ovšem určité rehabilitace se v Bauerově podání dočkal i Zikmund Lucemburský, jemuž byla po celá staletí přisuzována výhradně špatná pověst a jehož smrtí vymřel po meči rod Lucemburků. V závěru této přitažlivé publikace se dočtete, co z lucemburského odkazu přežilo do dalších století a jak jejich panovnickou etapu v souhrnu hodnotí současnost.

– Petr Šulista. Hudbu k písni věnované patronu tohoto chrámu složil Bernard Herstek se slovenským textem Štefana Baláže. Slova písně byla přebásněna do

16 jazyků včetně češtiny. Navíc všechny textace byly zařazeny i do publikace, kterou k této příležitosti vydalo nakladatelství Remiredo.

Dobrá zpráva ◊ Hanka Hosnedlová

N

a první příčce žebříčku v hodnocení přebásněného textu oslavné skladby k 500. výročí Mikulášské katedrály v Prešově se umístil člen JčKOS

Fórum/III/2015


23

literatura | nové knihy - připravuje Hanka Hosnedlová, zamyšlení

Kolektiv autorů Vodňany, město uprostřed jižních Čech Mětské muzeum a galerie Vodňany, 2015

N

aprosto jedinečný a nádherný dárek si k letošním Vánocům nadělily jihočeské Vodňany. Dárek, který nezevšední a neztratí hodnotu ani po desítkách let, dárek pro místní i pro návštěvníky, pro velké i malé – obsáhlý knižní dokument o městě uprostřed jižních Čech, jeho krásách a zajímavostech, historicky první fotografickou knihu o Vodňanech. Základem této nevšední, velkoformátové publikace jsou kvalitní nápadité barevné fotografie, o něž se postarali zdejší rodáci - Karel Burda, Pavel Hrdina, Lukáš Ptáček a Roman Sejkot. Kromě jejich obrázků se však čtenáři v knize setkají i s přitažlivými leteckými

snímky z roku 2011, které poskytl městský archiv. Doprovodná textová část s fundovanými výklady, přehlednými historickými fakty, vysvětlivkami a stručnými popiskami k dílčím záběrům, je prací Jitky Velkové, která je i autorkou původního námětu, a Pavly Stuchlé. Navíc veškerá textace byla přeložena i do německého a anglického jazyka. Myslím, že každý, kdo umí ocenit krásu a um, odkazy minulosti i sílu současného prožitku, bude zmiňovanou knihou okouzlen. Hned úvodní část nás poetickým textem a panoramatickým fotozáběrem přivádí rovnou do centra opěvovaného města, jehož půvaby můžete objevovat otočením každé další stránky. Ačkoliv Vodňany neznají ani přesné datum svého založení, ani povýšení na město královské, jeho středověká minulost je díky četným archeologickým nálezům víc než výmluvná. Další etapy výstavby a rozrůstání města, budování městských bran, opakované útoky na město a jeho obrana už jsou však doložené četnými dokumenty, ale i pozůstatky němých svědků těchto historických událostí. Tak se díky fotografiím může čtenář zastavit u středověké syrovosti kamenných bašt a zbytků opevnění, u hradního příkopu s dnešní parkovou úpravou či u mlýnského náhonu s půvabným kamenným mostkem. Text i fotografie vás nasměrují na vodňanské náměstí Svobody, které bylo a je centrem společenského dění, detailně vás provedou kostelem Narození Panny Marie, představí vám

okolní historické budovy, kašnu s městským znakem a interesantní Kvasničkovou sochou Svobody v odění připomínajícím dobu Velké francouzské revoluce. Na snímcích je zachycena i řada připomínek slavných osobností spojených s tímto městem, ať už se jedná o pamětní desky, sochy, reliéfy, pomníky, místa, kde tito slavní žili, či ulice po nich pojmenované. Své kouzlo mají i další vodňanské kostely, kapličky, synagoga, ale i modernější městské budovy a prostranství. Samostatná kapitola je věnována okolním osadám, které ačkoliv patří nyní pod město Vodňany, neztratily svou místní identitu, historii ani tradiční životní styl. Rozhodně nelze také opomenout rybářskou tradici města obklopeného rybníky a vodními toky. Vždyť rybí šupina patří k jeho samozřejmým symbolům dodnes, ačkoliv od udělení královského privilegia k lovu ryb přes vybudování Výzkumného ústavu rybářského a hydrobiologického až po Fakultu rybářství Jihočeské univerzity a nejnověji zřízené Mezinárodní středisko ochrany vod uplynulo téměř sedm století. Fotografie obsáhlého oddílu knihy vyhrazeného tomuto tématu nás vracejí do nezapomenutelných okamžiků při výlovech, do zádumčivých vodních zákoutí, k tamním mlýnům či na vědecká pracoviště. A vynechány nebyly ani poklady v podobě uměleckých artefaktů, historických exponátů a kulturních odkazů, které jsou součástí paměti města, předávané z generace na generaci. A o to jde i této mimořádné knize...

očekávané pohromy. Ale neprávem. To se ovšem v dohlednu asi těžko změní. Zrádný je totiž už samotný ten primární výraz „koleda“. V souvislosti s tímto barvitým homonymem se nám dnes nejvíc vybavuje oslavně veselé připomínání té dávné epizody v daleké zemi, kdy se za asisten-

ce zvířátek narodil maličký utečeneček před Herodem, který (ne ten Herodes) prakticky dosud ovlivňuje mnohá dění na celé planetě. Vybavuje se, vybavuje se, no jo, teď se mi to vlastně teprv vybavuje – vždyť ono je to jehličnaté výročí už za pár dní…! Ježíši Kriste!

Svět vět – (5) ◊ Miloslav Král Český

P

otlačená dualita významu… Ano, tak nějak bych to označil. Jistěže to není kdovíjak osudové, ale napadne mě to vždycky, když slyším větu „Ten si už zase o něco koleduje“. Ať už je ten onen kdokoliv, sdělení jako celek vyznívá dost jednoznačně – vyvolává představu jakési

24

www.epika.cz

Fórum/III/2015

Fotodoprovod

Foto: Petr Hnilička

Fórum/III/2015


25

Literatura | rozhovor

Literární producent - Jan Medek ◊ František Tylšar / Foto autor

Neexistuje v životě knihy fáze, kterou by nemohla absolvovat v režii producenta literárních projektů – Honzy Medka. Knihy edituje, tiskne, vydává i prodává. Dokonce i vysloužilé výtisky nacházejí azyl v jeho antikvariátu. A mít den více hodin, určitě by se stal i autorem…

N

arodil se 15. října 1975 v Jindřichově Hradci, kde žije dodnes. Vystudoval strojní průmyslovku v Táboře. Po škole nastoupil na Temelín, kde se věnoval problematice řízení jakosti. Asi po pěti letech zde skončil a „skočil po hlavě na vlastní nohu“. Začal se zabývat tvorbou webových stránek. Jenže cítil, že ani tato práce není pro něj to pravé ořechové. Každodenní rutina a sezení od rána do večera u počítače byly hodně vzdálené pocitu uspokojení. Povědomě ho to táhlo k literatuře a ke knihám. Již v mládí psal verše, a proto založil vlastní web s názvem Epika, na kterém svá díla publikoval. Nejdříve pro sebe, později i pro jiné. Nakonec u knih a spisovatelů zakotvil natrvalo.

– moje osobní, následně jsem přidal prostor pro ostatní a vše se nakonec vyvinulo v portál, který stál u nápadu, že si vydáme první sborník. Dodnes ho nazývám Zelinářská příručka, to podle fotografie květin na obalu. Ani editace nebyla valná. Prostě to bylo nasekané, hrůza, děs… To bylo v roce 2007. Následovaly další, až to nakonec vyznělo do ztracena. Pak přišla první úspěšnější kniha pro jiného autora. Jmenovala se Středohoří nebo tak nějak a obsahovala poezii. V té době pro mě ještě dělala knížky Knihovnička. Prodalo se jí s přehledem 400 kusů, ale to byla jiná doba.

Máš spočítáno, kolik jsi vydal knih? Je to kolem sto dvaceti titulů. Která z nich měla největší úspěch? Na Epice mám výběr bestselerů. Ale nejúspěšnější projekt jsou Báje a pověsti, které jsem dával tady po okolí dohromady. Těch se prodalo opravdu hodně. Ke dnešku asi dvanáct set výtisků. Obsahují báje a pověsti sedmi měst – to je první část. Ve druhé části pět autorů napsalo svoji pověst na nějaký místní motiv. Další úspěšnou publikací je kniha Eduarda Váni, který si sám ke dnešku prodal už okolo šesti set knih. A

Jak ses dostal, až k Jihočeskému klubu Obce spisovatelů? Tam mě přivedl Jirka Sivok. Znali jsme se přes Epiku, kde si tenkrát vydával první knížku. Navíc jsem měl na Budějovice docela hezké vzpomínky z doby mého působení na Temelíně. Tenkrát se na budějovickém náměstí, myslím, že to bylo v Domě umění, jednou za rok předčítaly básně. Já jsem se se svou poezií pravidelně účastnil. Takže mi to hezky navázalo a já se snadno adaptoval. Vydal jsi tedy někdy svoji vlastní knihu? V mládí jsem psal poezii, takovou naiv ní. První pokusy byly už na střední škole. Ale to už je dávno pryč. Dnes vím, že jakmile bych se začal věnovat psaní, neměl bych čas na to být nakladatel. Jsou to dvě protichůdné věci, a buď budu dělat jedno pořádně, nebo to druhé. Podle mě se nelze věnovat obojímu na sto procent. To vím jistě. Já nikdy spisovatelem nebudu. A jak ses tedy stal nakladatelem? Jak jsem už říkal. Měl jsem literární server Epiku, který byl svého času docela dost známý. Nejdříve vznikly stránky poezie

26

Mezi knihami je nejraději...

www.epika.cz

Fórum/III/2015

Literatura | rozhovor

povídek plní dané úkoly, získávají sběratelské artefakty. Celý systém čtenáře motivuje k tomu, aby četl, poznával, bavil se… Jak jsi tedy s Jihozemí daleko? Máme už tři povídky z templářské doby, které napsal „Dědek Janda“. Co chystáš nového v oblasti výroby? Právě díky Jihozemi, ke které vznikne celá řada sběratelských předmětů, které pomohou k snadnějšímu zapamatování si historie. Budou to například dřevěné figurky, znázorňující velmože, jednotlivé reálné postavy. No a já potřebuju všechny tyhle věci vyrobit. Takže musím nejen pořídit stroje, ale taky nastudovat práci s nimi. Tak vznikají nejprve studijní práce, jako je truhlička, figurky, obrázky apod.

Epika - to nejsou jen knihy třetí pomyslnou příčku drží Jan Jiráček s asi pěti sty prodanými knihami Doudlebsko – Novohradsko. Je celý proces vzniku knihy tvoje dílo? Co třeba vazba? Obyčejnou měkkou vazbu dělám sám. Pevnou a šitou mi dělá knihař, který sídlí v protější místnosti.

O čem tedy bude tvůj nový projekt? Je to projekt zacílený na podporu cestovního ruchu, který není to jen o knize, ale o tom, že se kniha stává součástí vzdělávání či hry. Na rozdíl od předchozích není zacílen na místní obyvatele, ale na turisty. Je časován do roku 1312, do období templářů. Lidé se jakoby do této doby přemístí a na základě historických

Jak fungují Literární mosty? Mosty nejsou špatné. Je to nápad, který dokáže získat lidi. Problém je v tom, že by to zůstalo viset na mých bedrech. Nikdo v nich nechce fungovat. Proto nyní stagnují… Co bys vzkázal na závěr čtenářům a co autorům? V tomhle ohledu asi nemám žádné konkrétní sdělení. Snad jen to, že není nutné za každou cenu vymýšlet něco nového. Spíše je potřeba využít ten potenciál, který tady mám. Jak pro autory, tak pro čtenáře…

Jak jste se s knihařem poznali? Asi před třemi lety jsem měl zdravotní problémy, trpěl jsem chudokrevností. A protože jsem neměl řezačku, chodil jsem to tam rozřezat. Pak jsem to teprve doma vázal. A když jsem to už zdravotně nedával, zeptal jsem se, jestli tady nemůžu být. A oni řekli, že jo. Vymalovali a já získal roh ve starém skladu. Které projekty děláš nejraději? Pokud přijde tvůrce a dá mi hotovou knihu, kterou jen vyrobím, tak to mě moc neuspokojuje. Je to jen rutinní práce. Raději dělám na vlastních projektech. Jeden z nich je literární soutěž Textík, která má velký úspěch. Dále to byly Báje a pověsti, které ještě dojíždí. Baví mě, když se můžu na literárním poli realizovat jako literární producent. Čili projekt vymyslím, naplánuji, nastuduji postupy, zrealizuji…

Fórum/III/2015


Některé z publikací nakladatelství Epika

27

Literatura | náš literární host

Václav Franc ◊ František Tylšar / Foto Archiv Václava France

Václav Franc (1961), člen Obce spisovatelů a Unie českých spisovatelů, tajemník Střediska východočeských spisovatelů

Z

akladatel a hlavní organizátor literární soutěže humoru Řehečská slepice (2002). Básnické sbírky: Kdy chodí město spát (Půlnoc Tábor, 2000), Olympiáda v zoo (Půlnoc Tábor, 2001), Autogramy dětství (Alfa-Omega, 2005), Na druhém břehu dětství (vlastní náklad, 2011). Próza: František (Dauphin a Protis, 2007); Něco na zub pro zubaře a jejich pacienty (Alfa-Omega, 2007); Atentát na senátora Murdycha (vlastní náklad, 2006); Vědecká práce mé ženy (vlastní náklad, 2006); Agónie (vlastní náklad, 2006); Bystřice aneb Kde lišky dávaj dobrou noc (vlastní náklad, 2009); Jak na Nový rok (novela, Akcent, 2010); Svědek neposkvrněného početí (sbírka povídek, Akcent, 2011); sbírky povídek Dobrý zločin (Akcent, 2011), Dvakrát vrtej, jednou trhej (Balt-East, 2011) a Krása (novela, Akcent, 2014). V listopadu 2015 vyšla sbírka „Geniální blbiny pro táty a maminy“, která je věnována a inspirována tvorbou Jiřího Žáčka u příležitosti jeho životního jubilea. Z této sbírky jsou i uvedené ukázky.

Zámecká

Úrodné Čechy

Na zámku Hluboká

Lžím se v Čechách

padla mi do oka

dobře daří:

dalo to fušku

Vstanou noví korytáři!

než jsem dostal z oka tu mušku!

28

www.epika.cz

Fórum/III/2015

Literatura | náš literární host

xxx

Bezděz

Že život nestojí za zlámanou grešli?

Potkal jsem ve snu Karla

Trap se a rmuť chceš-li!

jeho duše však nezestárla

Lepší je brát život s humorem

Vypadal pořád mladě

než ti pohrozí zubatá tumorem!

mnul si chmýří na své bradě

Někdy

Chtěl si dát literární závod

Někdy máš pech

Už jsem se těšil

a někdy štístko

jak ho rozpráším

někdy jsi dál

velkého barda

a někdy blízko

na kaši

Někdy jsi král

Než stačil jsem propisku zacílit

a někdy pěšák

tak už si volal posily

někdy jsi fuj

Jen co jsem vypil vína sklínku

a někdy fešák

zavolal Viléme, Jarmilo, Hynku!

Někdy jsi srábek

Ráno jsem celý rozlámaný

a někdy hrdina

bolí mě v celém těle kosti

Tak někdy zase

já totiž bez bázně a hany

„nashle“ u vína

litoval těch svých slibů dosti

Monolog jablka

Má milá příště už

Kdo si na mně pochutná?

i když v tvých očích budu méně muž

Čert ví!

jak blázen víckrát nelezu!

kdo dřív přebásní k pračce návod

do kopce hradu Bezdězu

Že by červi?

Fórum/III/2015


29

literatura | literární dění

Cena E. E. Kische pro Přemysla Veverku ◊ Hanka Hosnedlová / Foto František Tylšar

V

ysokého literárního ocenění se dostalo spisovateli Přemyslu Veverkovi, autoru literatury faktu, který byl řadu let aktivním členem i Jihočeského klubu Obce spisovatelů. Kromě toho je členem Obce spisovatelů ČR, dlouholetým spolupracovníkem Památníku Lidice a hlavně plodným autorem. Ve druhé polovině září totiž obdržel mezinárodní Cenu Egona Ervína Kische, udělovanou za celoživotní dílo. V minulosti získali toto uznání například cestovatelé Hanzelka a Zikmund, Vojtěch Zamarovský nebo Jaromír Tomeček. Kromě toho bylo Přemyslu Veverkovi uděleno i ocenění za knihu Nelehká cesta za snem, kterou vydal v loňském roce. Ve svých nejznámějších publikacích Veverka popisuje například mládí Josefa Dobrovského, věnuje se životopisnému vyprávění o Karlu Vágnerovi nebo v knize

Skoky do světla provází čtenáře životy čtyř generací jednoho romského rodu. Opakovaně se ve své tvorbě zabývá problematikou tragických událostí v Lidicích a Ležácích a jejich dozvukům po skončení války, nebo spolupracoval na publikaci o obcích vypálených nacisty. Z tvorby posledních let je to pak román o lásce cikánského páru v táboře v Letech anebo oceněná publikace Nelehká cesta za snem o českém četníkovi, který se stal dozorcem rovněž v letském táboře. Zbývá jen dodat, že před třemi roky byla tomuto autorovi, který žil několik let na jihu Čech – v Táboře, předána Cena Petra Voka, kterou uděluje Jihočeský klub Obce spisovatelů a Jihočeský kraj rovněž za celoživotní dílo. A věříme, že o svém kolegovi Přemyslu Veverkovi rozhodně neslyšíme na poli literatury naposledy.

Přemysl Veverka se svou oblíbenou dýmkou

Básnická sklizeň v Mělníku ◊ František Tylšar

V

„Oceněný“ František Tylšar

30

básnické Mekce nad soutokem Vltavy a Labe se sešli v sobotu 3. října 2015 básníci a básnířky z celé republiky, aby si vyslechli ortel odborné poroty 21. ročníku literární soutěže Mělnický Pegas. Ta byla poprvé vyhlášena v roce 1995 pod názvem Rašení. Od druhého ročníku vycházejí sborníky vítězných prací, které pokaždé obdrží zdarma všichni autoři a účastníci soutěže. Každému autorovi je také předáno navíc písemné hodnocení literární poroty, jejímiž členy jsou učitelé českého jazyka a literatury a členové Obce spisovatelů. Porota to letos neměla lehké, protože se sešlo celkem 72 autorů z nejrůznějších míst a měst České republiky. V kategorii A určené žákům a studentům do 15 let věku soutěžilo 18 autorů, kategorii B do třiceti let věku obeslalo 12 autorů, do kategorie C nad 30 let věku poslalo své práce 19 autorů a v kategorii D určené li-

terátům, kteří již vydali svou vlastní básnickou sbírku, soutěžilo 23 autorů. Nejmladšímu účastníkovi soutěže bylo 11 let, nejstaršímu pak 87 let. Jihočechy zastupovali tři z nich. František Tylšar a Richard Uher – členové JčKOS a Klára Gabrielová – Bílková – studentka Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích. Vyhlášení výsledků a předání cen proběhlo při slavnostním shromáždění v sále Masarykova kulturního domu, který téměř nestačil velkému zájmu autorů i místních obyvatel. Slavnostní chvíle doplnilo vystoupení místních žáků či čtení ukázek z díla oceněných autorů. A jak vše dopadlo? Ze tří jihočeských autorů si odnesli ocenění dva. Klára Gabrielová – Bílková za druhé místo v kategorii do 30 roků a František Tylšar – čestné uznání za verše v kategorii již publikujících autorů.

www.epika.cz

Fórum/III/2015

literatura | literární dění

Ocenění Milenci rudé komisařky ◊ redakce

V

úterý večer 29. září 2015 byly v pražské kavárně Čas na Malé Straně vyhlášeny dvě nezávislé soutěže pod kříd ly Obce spisovatelů ČR - MOBELOVA CENA (7. ročník) pro nejlepší básnickou sbírku za rok 2014 a BLINKR:ROMÁN ROKU (1. ročník) pro nejlepší původní

český román („kategorie open“), rovněž s vročením 2014. Ceny vyhlásili zakladatelé - básník Alois Marhoul a prozaik Felix Boom (vl. jménem Pavel Skramlík), ředitel Vydavatelství BLINKR. Románovou kategorii vyhrál Otomar Dvořák s románem „1848! Rok hrdinů,

milenců a zrádců“, „sdílenou druhou“ čestnou cenu literání akademie BLINKR dostali Edith Holá za knihu „O ženách a o lásce“ a jihočeský autor Jan Bauer za dílo „Milenec rudé komisařky“. Protože nemohl být osobně přítomen, cena mu bude předána dodatečně.

Pár myšlenek o novém básnickém almanachu 2016 ◊ Vladimír Stibor

S

družovat se je jednou z lidskou vlastností, která v nás zůstává pevně zakořeněná již od od pradávna. Je stejně lákavá jako posedět alespoň chvíli u stejného ohně, kde si dva odsednou, aby udělali místo pro nového příchozího. A tak by se mohlo v přirovnáních pokračovat ještě dlouho. Možná i proto vznikaly básnické antologie nejenom v našem století, kdy je mnozí pochybovači považují za dávno překonané archaismy literární pospolečnosti. Na obranu almanachů bych rád uvedl několik důvodů. V dnešní hektické době není tolik příležitostí, aby se mohli setkávat literáti se svými přáteli stejného zaměření. Nejenom za vše může nedostatek času. Spatří-li však almanach světlo světa, stává se již v první den svého zrodu dokumentem, výpovědí o své době, byť v podobě básní, různých poetik, nejpest řejší kvality. Především na dokonalost poukazují různí kritici, ale o to vůbec nejde. Nelze přece v jednom sborníku nashromáždit deset Seifertů, Holanů, Zahradníčků či nejméně tucet budoucích nositelů Nobelových cen za literaturu. V letošním poetickém sborníku Rybáři odlivu se sešlo osmdesát tři autorů, z toho dokonce sedm básníků žije trvale za hranicemi naší vlasti v mnohých zemí světa /USA, Švédsko, Dánsko, Německo, Slovensko, Chorvatsko/.

Fórum/III/2015

Každý almanach však může objevit nové talenty, starým ostříleným matadorům nabízí hozenou rukavici, kterou laureáti různých cen nejednou přehlížejí, almanachům se vysmívají a poukazují na to, že takového klání už nemají zapotřebí. Nabízí se však otázka, zda nemají tak trochu strach jít se svou kůží na trh. V každém případě by se mohli stát alespoň vzorem všem těm, kteří se na svou literární a leckdy i trnitou pouť vydávají. Almanach českých básníků 2016 v těchto dnech začíná teprve vznikat a lákat nové veslaře na svou básnickou galéru. Přináší většinou více dřiny, hledání i tápání než radosti. Snad naplní knižní vizi o společném díle nejenom mne jako editora, ale i všech odvážlivců, jimž objevování nových pevnin za obzorem – obrazně řečeno - není jen kratochvílí. Antologie je zároveň i odpovědí všem pesimistům, kteří tvrdí, že dnešní doba poezii nepřeje, že je dávno překonaná. Nenaplní-li v naší současnosti báseň Staroměstské náměstí v Praze nebo jakoukoliv jinou sportovní arénu, to ještě neznamená, že nemá právo na svou existenci. Poezie, ať chceme či nechceme, je tím, co nás převyšuje. Pro novou antologii je domluven renomovaný nakladatel, reprezentativní výstavní síň v Praze, kde se usku-


teční na začátku léta 2016 slavnostní křest. Dokonce se nabídla jedna z nejlepších českých harfenistek, že přijde zahrát všem zúčastněným básníkům. Všechny další podrobnosti a informace týkající se vzniku nového básnického almanachu lze najít na adrese stibor. [email protected]. Uzávěrka je 31. ledna 2016.

První z almanachů (2013)

31

umění | sochařství

Dřeva zmřelého druhý dech ◊ Miloslav Král Český / Foto Archiv Zdeňka Chmelaře

Na světě snad není strom, aby v něm nebyla „zakleta“ socha. Přebývá na svém dočasném stanoviš ti často i dlouhé desítky roků, jen o ní nikdo neví. A někdy se stane, že do takto ustáleného děje vstoupí sochař-vysvoboditel.

O

životodárnosti kultivace veřejného prostoru sochami ze dřeva se sice ví už dlouho, ale zdaleka ne od úplného jakživa. Naši nejdávnější generační předskokani se spokojili s prvobytně obyčejnou krásou stromů nastojato. Nebyli ještě zatíženi diktátem novotradice rolničkově marketové nálady před koncem každého roku jako my, takže přinést si nějakou tu dřevinu do příbytku nikoho ani nenapadlo. Stromy rostly skoro všude. A když některé náhodou zničila vichřice nebo velká voda, případně maličký prakůrovec, narostly zase nové. Pralesologové ještě neexistovali a všem ostatním byl osud těch padlých stromů lhostejný.

Kyslíkový koloběh Nikoho tenkrát samozřejmě nezajímala ani ona pověstná fotosyntéza, všelijaké to asimilování a těžko vysvětlitelná produkce kyslíku. Ono je ostatně to lesní požírání uhličitého kysličníku obestřeno smogem pochybností dosud. Údajně v noci (snad proto, že je mizivá pravděpodobnost nějakého kontrolního měření) dýchá strom jaksi protisměrně. Opačně než ve dne, neboli stejně škodlivě jako člověk…! A emise člověka, ty už určitě, zvlášť s ohledem na svou čtyřiadvacetihodinovost, nemají daleko k hodnotám cé-ó-dvě, uváděným v rodných listech automobilů. Některých automobilů. To „původního“ člověka zajímat ani nemohlo. Jemu chybělo něco jiného, vznešenějšího, on ale nevěděl co. Lépe řečeno ani nevěděl, že mu něco chybí, a tak klid v jeho neznečištěné duši byl záviděníhodný. Oheň ve službě Jak tak šlo tisíciletí za tisíciletím, šly dopředu i poznávací možnosti člověka. Což ovšem znamená, že taky dost pomalu. Až jednou přece, prakticky šlo o náhodu, blesk z čistého nebe umožnil člověku

32

poznat oheň. A návazně i jeho vlastnosti. Na teplo jeskynního ohniště si všichni zvykli brzy. Oheň tudíž nesměl vyhasnout; nesmělo dojít palivo. A tak člověk nečekal, až další vichřice zase něco poničí, a dělal to za ni. A ničil s radostí, bylo to přece pro dobrou věc. A ta vůně, co se při tom šířila na všechny strany…! Postupně ale začínal vnímat i krušnější stránku té jednorázovosti. Stromy mu můžou zpříjemňovat život jen tehdy, když přijdou o ten svůj. Navždycky. Když v prach se obrátí. To mu vadilo. No, byl to zkrátka už pokročilejší „sapiens“. Myslel na to pokaždé, když dříví připravoval. Bylo to neodbytné. Navíc ho to rušilo, protože zároveň musel myslet i na něco jiného. Na něco z jedné detašované jeskyně za kopcem. Byla to dlouhonohá hladkosrstá spolusapiens se zvědavýma očima, která za ním občas přicházela a jejíž předlouhé vlasy ho někdy mimoděk pohladily po hřbetě ruky, když mu pomáhala zvedat těžší polena. A ta vůně, co se kolem ní vždycky tak omamně šířila…! Je vlastně dost možné, že právě z takových podnětů vytvořil tento anonymní strážce ohně z příhodně pokroucených větví historicky první figurální dílo. To všechno ovšem pořád ještě spadá do doby, kdy se ten chlupatý človíček při ohryzávání připálené vlčí pracky nad nějakou budoucností moc nezamýšlel. Lexikologické intermezzo Později, souběžně s tím, jak byl člověk pořád víc a víc moudrý, vymýšlel dokonalejší topeniště i racionálnější přípravu paliva. Původně taky chtěl rozšířit chudičký slovník o pojem biomasa – namísto zdlouhavého dřevní hmota. Jeho okolí mu takový nesmysl tenkrát rozmlouvalo. Že když prý například půjde stařenka do lesa na biomasu a vrátí se s nůší klestí, tak vzniknou spory o to, kdo z nich dvou je vlastně pople-

ta. A tak od záměru upustil. Až o celé další věky později se toto všezahrnující a přitom nicneříkající slovo přece jen dostalo do jakéhosi oficiálně (zlo)zvyklostního používání. A to i s rizikem zneužití pro vylepšení cifer sledovanosti některých pořadů v televizním vysílání. Snad někdo brzy tuto nechtěnou názvoslovnou mlhovinu zprůhlední. To je ale už čirý novověk, přičemž mezitím proběhla dlooouhá doba, ve které lidské společenství průběžně hledalo i lepší způsoby využití dřeva než jenom to krátkodeché pálení. Zmrtvýchvstání dřeva Postupně se člověk přece jen pokoušel meditovat nejen nad budoucností, ale i nad rozdílem mezi budoucností a věčností. To mu ale zatím moc nešlo. Větší radost měl z první vlastnoručně vyřezané dřevěné lžíce. A ta vůně, co se při jejím kroužení hustou hmotou jakéhosi protoguláše šířila celou jeskyní…! Vdechl tak dřevu už jednou mrtvému zcela nový život. Vynález lžíce mu ovšem brzy přestal stačit. I učil se, učil se – a nebylo třeba mu to kdovíkolikrát říkat. Pro rafinovaně smělé konstrukce mostů nebo objevitelských lodí nechával umřelé dřevo nejdřív ještě dlouho ležet v klidu, aby měl jistotu, že je opravdu mrtvé, a tudíž zralé pro akt vzkříšení. Nešlo však o nějaký iracionální obřad, byl to projev opravdového respektu k „požadavkům“ konkrétní přírodní hmoty. (Ostatně za důkaz trvale kladného vztahu člověka k substanci dřeva se dá považovat fakt, že jeden nicotný kousek ošklivého plastu je navždycky obdařen titulem „prkýnko“.) Po dalším čase si dřevořemeslník už připadal dostatečně zručný a vyrábění ryze praktických věcí jako vrata, židle, hrábě, …až po špejle na jelita ho začínalo otravovat. Lákalo ho udělat i něco „neužitečného“, nějaký předmět, který by jenom tak něco představoval.

www.epika.cz

Fórum/III/2015

umění | sochařství

Zrození dřevosochaře A tak jednoho dne člověk zkusil vyřezat ze dřeva želvu nebo kachničku pro dětičky, potom možná hastrmana, totem nebo i něco složitějšího, třeba nějakou skoronahatou osůbku právě ladně vystupující z lavoru s dovedně vydlabanými vlnkami na hladině, a tak se postupně mohl dostat až ke skupině kompletně oblečených osob při sestavování personálního obsazení Betléma… Za to pořadí neručím, mohlo být i odlišné – nebyl jsem u toho. Jisté je, že zásluhou právě těchto průkopnických činů dnes například víme, jak opravdu vypadali trpaslíci, když ještě žili. Toto všechno ovšem představuje éru pouhého směřování ke zrodu skutečného dřevosochaře. Přitom už i v ní se dá rozpoznat kvalitativně vyšší forma energie, než jsou nějaké mizerné kilojouly. A sochy naší éry? Ty jsou pochopitelně dál. Odmítají holé zobrazovací poslání. Autorům tak umožňují vícecestné uvažování, nacházení dalších postupů, rukopisů i témat. Je sice pravda, že pohled na jakousi zhmotnělou inspiraci nikomu promrzlé prsty v mokrých botách nezahřeje, ale bylo už nejednou prokázáno, že takové mlčící dílo může svým „vyprávěním“ zahřát některou jinou část vnímavého pozorovatele. Sochy v Žumberku A protože kroky kalendáře vedou jenom směrem dopředu, musel nadejít i čas, kdy se to stalo: Koncem léta 2015 byl uspořádán už 3. ročník Mezinárodního dřevosochařského sympozia na tvrzi Žumberk u Nových Hradů. Další z důkazů, že moudrý člověk ještě pořád žije. Další ze způsobů okysličování celkového ovzduší. Tentokrát se jednalo o druhou (závěrečnou) etapu pojednání tématického celku Znamení zvěrokruhu. V současné době jsou díla už rozmístěna v malebném „podtvrzí“ společně s těmi z předchozího ročníku. O bližší podrobnosti jsem požádal Zdeňka Chmelaře, trvale působícího v SRN a v Českých Budějovicích, který je jedním z autorů a zároveň se podílel i na organizaci sympozia.

Kolik je letos účastníků a z kterých zemí přijeli? Bylo nás celkem sedm. Zastoupeno bylo Slovensko, Česká republika, Německo a Rakousko. Býváte často na podobných sympoziích v jiných končinách? V podstatě nejvíc v Německu, u nás méně. Přibližte nějak peripetie vzniku vaší plastiky. Plastiku Hadonoše jsem vytvářel už na základě toho, že je to tzv. třinácté znamení a používá překrývání data Střelce, což odpovídá mému znamení. Mně se jednoduše líbilo pootevřít si nový obzor něčeho, co jsem tématicky ani neznal a považoval jsem to za znakové znamení spíš ve smyslu medicíny. Takže jsem měl možnost dovědět se něco nového a zároveň s tím i pracovat. Práce samotná je u mne spíš hledání, stavění a zkoušení jednoduchého tvarosloví. Žumberská „kapitola“ znamení zvěrokruhu je uzavřena. Dá se dnes aspoň naznačit něco o časech příštích? Žumberských nebo vašich osobních? Myslím, že se tady rozvinula poměrně solidní tradice a že to nabízí pohled do budoucnosti samo o sobě. To tak trochu nahrává novým aktivitám krajského úřadu. U mne samotného je to podobná plejáda spousty aktivit jako u mnohých z výtvarné branže. V dnešní rychlodobě není moc prostoru na přehodnocování nebo ohlédnutí se za svými činnostmi. A tak se neustále ocitám před novými úkoly, které je třeba řešit. Jen si u toho někdy postesknu, že by bylo příjemné odložit tu rychlost, nechat věci jen tak plynout a nepředělávat přirozenost lidského tempa.

Co byste řekl na čistě teoretickou možnost navázání na „historická“ sympozia v budějovické Stromovce? Stromovka je výzva. Tam je opravdu prostor nejen na příjemně klikaté cesty, ale i na zákoutí právě s plastikou, sochami i jinými výtvarnými aktivitami. Mám ještě v živé paměti dobu šťastných začátků sochařského sympozia, které organizoval sochař Milan Doubrava. A musím podotknout, že to dělal dobře a s respektem k okolí. Nemluvím jen o organizační linii věci, kde muselo být určitě dobré zázemí, ale hlavně o vhodném umístění objektů, pozvání kvalitních umělců a o skautské porevoluční práci. Bohužel tato doba velmi rychle vyprchala, v kultuře se taky začalo politikařit a pohádky byl konec. Moc rád bych viděl tento seriál o nové výtvarné tradici ve Stromovce běžet znovu dál, i když se mi do mysli vkrádá otázka povšechného zájmu o tento staronový počin. Jestli by se našla skutečná vůle nejen několika nadšenců, občanů a umělců, ale i majitele či města k takovému rozhodnutí. Žil jsem nějakou dobu v cizině a upřesnil jsem si několik důležitých odlišností, které nás Čechy bohužel trochu sráží zpátky. Velmi často narážíme na malost, bezohlednost, nadřazenost, závist a pocit konkurence. Zkušenosti, které mám ze sousedního Německa, jsou odlišné. Ukazují na skutečnost, že se můžeme poučit a vyhovět si zároveň, a ne si klást překážky hned od začátku. Ukázky ze žumberského sympozia tvoří fotodoprovod tohoto čísla.

Kdo stál za vznikem a zajištěním průběhu celého projektu? Zřizovatelem sympozia je Krajský úřad Jihočeského kraje ve spolupráci s Jihočeským muzeem, ale původní myšlenka je už staršího data. Podíleli se na ní Ing. Štangl s Mgr. Chrastinou a paní Mocovou.

Fórum/III/2015


33

Fotodoprovod


34

www.epika.cz

Fórum/III/2015

Fotodoprovod


Fórum/III/2015


35

autorská tvorba | ukázka z knihy

Sametová revoluce - 1989 ◊ Jan Bauer

N

a pátek 17. listopadu 1989 byly oficiálně ohlášeny oslavy Mezinárodního dne studentstva. V minulosti, s výjimkou roku 1968, kdy v tento den vyhlásili vysokoškoláci třídenní okupační stávku na protest proti pobytu sovětských vojsk, býval studentský svátek připomínán spíše formálně a míval podobu pietn ích aktů v souvislosti se zastřelením studenta Jana Opletala a následným uzavřením českých vysokých škol nacisty v roce 1939. Tentokrát se však Bezpečnost obávala demonstrací ne nepodobných těm z 21. srpna a 28. října. Václav Havel se svými přáteli Sašou Vondrou, Vladimírem Hanzelem, jehož si vybral jako svého osobního tajemníka, a Jiřím Křižanem nepředpokládali, že by 17. listopad měl představovat nějaký významný zlom. Tušili sice, že se totalitní režim vzhledem k nedávnému pádu Berlínské zdi, symbolu rozdělení planety na dva světy, dlouho neudrží, ale sami se chystali na Den lidských práv, 10. prosinec, kdy měla mohutná demonstrace přinést žádoucí změnu poměrů. A tak Havel odjel se svou přítelkyní Jitkou Vodňanskou na Hrádeček. Manifestace na Albertově Studentská manifestace byla svolána na Albertov na nádvoří Patologického ústavu lékařské fakulty, odkud v roce 1939 vyšel pohřeb medika Jana Opletala. Podle kolujícího letáku Studentské unie měli odtud její účastníci pochodovat přes Karlovo náměstí, Štěpánskou ulicí do Opletalovy ulice, kde položením květin v parku před Hlavním nádražím měla být oslava ukončena. Protože hlavním pořadatelem byla Vysokoškolská rada městského výboru Socialistického svazu mládeže, Obvodní národní výbor v Praze 2 manifestaci povolil. Na nátlak Bezpečnosti, která se obávala pochodu manifestantů centrem města, však nařídil změnu trasy průvodu z Albertova na vyšehradský Slavín k hrobu básníka Karla Hynka Máchy. Že bude mít manifestace politický podtext, bylo

36

zřejmé už z uvedeného letáku, v němž se mimo jiné pravilo: „Nechceme jen pietně vzpomínat tehdejších tragických událostí, ale chceme se aktivně přihlásit k ideálům svobody a pravdy, za něž jejich účastníci obětovali své životy. Neboť i dnes jsou tyto ideály vážně ohroženy…“ Manifestaci vedle Socialistického vazu mládeže spolupořádaly i nezávislé studentské organizace jako STUHA vedená syny předních disidentů Martinem Klímou, Markem a Martinem Bendovými a Jiřím Dienstbierem mladším, a také, což je zvláště zajímavé, Nezávislé studentské sdružení, které s pomocí Petra Uhla založil údajný posluchač Vysoké školy báňské v Ostravě - Růžička, ve skutečnosti poručík StB Ludvík Zifčák. Vzrušenou atmosféru na Albertově povzbudil hned první projev dr. Josefa Šárky, účastníka Opletalova pohřbu v roce 1939. Když prohlásil: „Studenti, nejdete se, jsem rád, že bojujete o to, o co jsme bojovali my tenkrát“, shromáždění mu nadšeně tleskalo a provolávalo „svobodu, svobodu“ a „dialog, dialog“. Velké nadšení vzbudil také projev studenta Martina Klímy, který požadoval „vytvořit obraz národní sebeúcty, právo na svobodu nezávislé existence“ a vyzval k boji „za svobodu a proti totalitnímu bezpráví“. Z davu se ozývalo volání „ať žije Havel!“ a také „Masaryk!“, „Dubček!“ a „nechceme Miloše!“ a „chceme novou vládu!“. Zatčení Dubčeka Alexandr Dubček, jehož jméno také provolávali mnozí manifestanti, byl ve skutečnosti na Albertově přítomný. Je otevřenou otázkou, proč právě tento den vážil cestu z Bratislavy do Prahy? Byla v tom jen shoda okolností, nebo přijel záměrně, aby se účastnil demonstrace? Na tyto otázky nebude jistě s odstupem času snadné odpovědět. Dost možná, že měl někdo zájem, aby se v kritický den objevil v hlavním městě někdejší symbol Pražského jara. Cestou s průvodem na Vyšehrad Dubčeka, kterého doprovázel ně-

kdejší člen předsednictva ÚV KSČ z roku 1968 Václav Slavík, zatkli příslušníci Státní bezpečnosti a odvedli do služebny v tehdejším Paláci kultury, dnes Kongresové centrum, kde byl tři hodiny zadržován. Neměl tím být náhodou vytvořen mediální obraz hrdiny 17. listopadu? Podle některých svědectví se po této době objevil v davu na Národní třídě, kde jeho tvář údajně zachytila policejní kamera. Je zajímavé, že zatčení Dubčeka měl na starosti tentýž major Žák, který v lednu zatýkal i Václava Havla. Sám na to později vzpomínal: „Někdy kolem osmnácté hodiny jsem dostal rozkaz zajistit Alexandra Dubčeka, který se chystal na Vyšehradě promluvit k manifestantům. Tento údaj byl zjištěn z odposlechu telefonu Jana Urbana (signatář Charty a zpravodaj Východoevropské informační agentury - pozn. autora), který Dubčekovi volal ke Slavíkovým. Vyslal jsem na Vyšehrad skupinu asi pěti lidí pod velením kapitána Nepomuka, kteří měli za úkol pana Dubčeka zadržet a zdržet ho tak dlouho, aby nemohl vystoupit. Z jejich hlášení pak vím, že v době příjezdu této skupiny na Vyšehrad byl A. Dubček již zadržen a naše skupina pak s ním prováděla pohovor…“ S postupem majora Žáka však údajně nesouhlasil jeho nejvyšší nadřízený, generál Lorenc. V následujících řádcích zároveň vysvětluje, proč před 17. listopadem nebyli preventivně zatčeni přední disidenti, jako se tomu dělo dříve před podobnými výročími. Vždyť například Václav Benda byl se svými syny na Albertově i na Vyšehradě a šel pak také v průvodu po bývalém Engelsově nábřeží. Dejme tedy slovo generálu Lorencovi: „K preventivnímu zadržení vedoucích opozice před 17. listopadem nedošlo. Považoval jsem to v té době již za bezpředmětné. Bezpečně jsem tehdy věděl, že ke zvratu dojde, když ne 17. listopadu, tak 10. prosince a nejpozději při Palachově týdnu v roce 1990. Situace mne už zcela zbavila iluzí, že by se uvnitř KSČ našla síla, která by dokázala něco změnit,

www.epika.cz

Fórum/III/2015


a bylo mi jasné, že boj o hegemonii nemůže vyhrát. Bylo mi jasné, že čím déle bude trvat napětí ve společnosti a agónie moci, tím to bude horší, a přál jsem si, aby to, co se stát musí, se už stalo. Šlo mi o to, aby nepropukla nějaká výbušnost. Přinejmenším maximálně snížit její možnost například nějakým veřejným projevem. Proto jsem zastával názor, když jsem se dozvěděl, že 17. listopadu 1989 je A. Dubček v Praze a chystá se na demonstraci, mělo by se mu v tom zabránit. Ovšem měl jsem na mysli provést to formou domluvy a debaty s ním, nikoliv tak, že bude zatčen. Panu Dubčekovi jsem se pak za to, jak s ním jednali na Vyšehradě, písemně omluvil…“ Generál Alojz Lorenc, mimochodem člověk mimořádně vzdělaný, absolvent aspirantury v oboru technická kybernetika a tvůrce šifrovacího automatu používaného v členských zemích Varšavské smlouvy, rozhodně nebyl zaslepeným politickým fanatikem, ale spíše věcným pragmatikem moci. Zatímco průvod asi pěti tisíc, možná jen tří tisíc lidí zahýbal z nábřeží kolem Národního divadla na Národní třídu, právě večeřel v břevnovské vile ministerstva vnitra se sovětskou delegací vedenou náměstkem předsedy KGB generálem Viktorem Gruškem. Další sovětský generál, údajně nikoliv z KGB, ale z ministerstva vnitra SSSR, Genadij Teslenko, byl právě v té době v řídícím štábu podplukovníka Danišoviče, který měl velet zásahu proti demonstrantům. Náhoda? Prý to byla jen návštěva motivovaná profesionálním zájmem.

Bezpečnosti, kteří jim v tom měli zabránit. Vzhledem k tomu, že jejich postup nebyl příliš koordinován, ocitly se zhruba tři tisíce demonstrantů v kleštích, a i kdyby se v té chvíli chtěly rozejít, neměly by kudy. Navíc se zcela nečekaně na místě objevily „červené barety“, příslušníci Pohotovostního pluku SNB. Jejich oddílu, zdá se, nikdo nevelel, ale přesto měli čísi rozkaz postupovat velmi tvrdě. Bývalý náčelník správy vojsk ministerstva vnitra generál Josef Šabata, do jehož pravomoci tento útvar spadal, k tomu uvedl: „Nebyl jsem na žádné poradě, kde by se o nasazení OZU (oddíl zvláštního určení) jednalo. Dostal jsem pouze pokyn, že mám vyčlenit třicet ma-

Tvrdý zásah na Národní třídě Jak to však vypadalo v centru Prahy, kam po nábřeží prošli z Vyšehradu účastníci manifestace k Mezinárodnímu dni studentstva? Na Národní třídu je údajně přivedli podle jedné verze bratři Bendové, podle jiné poručík Zifčák, vydávající se za studenta Růžičku. Samozřejmě neuspořádaný dav, provolávající „svobodu!“ či „pryč s Jakešem!“, mohlo snadno ovládnout několik aktivních jedinců v jeho čele. Nicméně vůle jít na Václavské náměstí, kde se odehrávaly všechny předcházející demonstrace, byla patrně společná všem přítomným. Na Národní třídě, zhruba u tehdejšího obchodního domu Máj, se jim však do cesty postavili příslušníci

níků OZU, jak to vyplývalo z rozkazu ministra. Vše další už bylo v kompetenci tehdejšího náčelníka OZU plukovníka Solmošiho. Výstroj i výzbroj tohoto komanda byla vždy určována vzájemnou dohodou velitele OZU a velitele bezpečnostní akce. Já sám jsem o tom ani nevěděl, že mají červené barety. Nevěděl jsem ani o tom, že na Národní třídě vystoupí ve výsadkářských uniformách. Ani jsem o tom nerozhodl, ani jsem k tomu nedával souhlas…“ Kdo tedy?

Fórum/III/2015

Generál Lorenc vzpomíná Dejme ještě slovo generálu Lorencovi, který v dané chvíli zastupoval i federálního ministra vnitra, měl tedy mít nejvyšší


odpovědnost za celý zásah na Národní třídě: „Ministr potřeboval odjet do Ostravy k rodině a mne pověřil, abych ho po 16. hodině na ministerstvu zastupoval. Před odletem ještě řídícímu funkcionáři SNB v Praze potvrdil úkol nepřipustit případné rozšíření demonstrace na Václavské náměstí…Představoval jsem si, že demonstrace nakonec sama skončí a lidé se rozejdou… Moje telefonáty s M. Jakešem byly stručné: - Je tam asi päť tisíc ĺudí, demonštrácia má politický charakter. Proti KSČ, predstaviteĺom strany, proti štátnym orgánom, ľudovým miliciám aj proti ŠtB. Zasahovať nemá zmysel. Ničomu by sa nepomohlo. - Dobře. Odjíždím na Slapy, když, tak mě zavolej tam. … Když se situace na Národní třídě neuklidňovala, asi v půl deváté jsem se generálu V. Gruškovi omluvil. Náš rozhovor byl neustále přerušován. Stejně jako členové naší i sovětské delegace stal se nechtěně svědkem mých stanovisek. Nikdo je ovšem nekomentoval a nic jsme v této souvislosti neprobírali. Později, při loučení, mi kolegiálně řekl, že kdyby byl na mém místě, měl by na věc stejný názor…“ Těžko posoudit, nakolik jsou předchozí řádky citované z Lorencových vzpomínek opravdu věrně autentické a nakolik se jedná o záměrnou desinformaci. Sověti neměli pochopitelně zájem držet Jakeše nad vodou, jakkoliv se oficiálně Gorbačov zřekl Brežněvovy doktríny, tedy nezasahování do vnitřních záležitostí Českolovenska. Lorenc byl jistě člověk, s nímž si perestrojkoví Sověti rozuměli. Věcný a velmi inteligentní technokrat, který mohl v součinnosti s KGB „zařídit“ Jakešův pád, respektive vyvolat ve společnosti takovou atmosféru, která by k jeho pádu přispěla. V této souvislosti by opravdu nemuselo být náhodou, že právě 17. listopadu byl v Praze Dubček, že jen o několik dní později se do Československa z rakouského exilu vrátil i další významný muž Pražského jara - Zdeněk Mlynář, shodou okolností někdejší Gorbačovův spolužák a také kamarád ze studií. Ukázka z knihy Jana Bauera Převratné události v českých dějinách, která vyšla koncem srpna 2015.

37


Mikulášská ◊ Jiří Hovorka

B

lížily se zase Vánoce. Kantoři lehce zjihli. „Neznáte nějakého Mikuláše?“ zjišťovala u mě ruštinářka. Každej kluk ji miloval. Byla exot. Narodila se někde na Usuri, nádherně namixovaná rasa. Šikmé oči, bílá pleť. Filmovat by mohla. Lu se jmenovala. „Stojí před vámi,“ usmál jsem se. Dohodli jsme se rychle. Flejšarky se už viděly jako andělé, Otík souhlasil s čertem. V divadle si půjčili kostýmy a mě kostelník z katedrály svěřil komplet roucho i s mitrou. Fešákovali jsme se u profesorky ve sklepě. Holkám to vyloženě slušelo, a když si Ota nasadil latexovou masku čerta, bál jsem se pomalu i já. Vylezli jsme ze sklepa. Andělé měli skutečný křídla a nadpozemsky ševelili. Nebe na zemi. * Vzpomínám si, když jsem byl malej. Mikuláš a čerti - trochu jako bych věděl, že to lidi jsou, ale rád jsem věřil, že to snad lidi nejsou. Jednou maminka zapomněla objednat Mikuláše včas, a tak na poslední chvíli zaimprovizovala. Mikuláš mi byl povědomej hlavně podle hlasu, a když se představil „já už jsem taková stará Mikuláš“, bylo jasný, že je to teta Poslová, naše sousedka. Můj poslední živej Mikuláš. Byl jsem smutnej, kus dětství zmizelo. „Už jsi velkej, synáčku,“ řekla mi tenkrát maminka jakoby na omluvu. Všechno jednou končí. Pak už jsem měl dárky vždycky jenom za oknem. * Zazvonil jsem a nastrojená profesorka nám otevřela. Bydlela na náměstí, hned vedle hotelu Zvon. Měla bílou zástěru a vypadala slavnostně. V bytě to vonělo. Andělé za mnou šustili. Děti měly oči navrch hlavy. Klouček natahoval, starší sestřička s copánky mu dodávala odvahu. Ve vlasech měla dvě

38

obrovský mašle. Obě děti měly vlasy jako uhel a dlouhý ofiny. Držely se za ruce. Nastejně se uklonily. Tatínek fotil Flexaretou a filmoval na Admiru osmičku. Maminka cudně klopila oči. „Znám křišťálovou studánku,“ začaly, když se do pokoje nacpal čert. „Mulisy, mulisy,“ zahuhlal. Děti se rozeřvaly a z rozrušení začaly mluvit rusky. „Nejsi vůl, co blbneš, Oto?“ hejkl jsem na čerta. „Neplakejte, já ho vyženu,“ klidnil jsem dětičky a cpal toho vola ze dveří. „Čort pagib,“ ujistil jsem je potom. „On mjortvyj?“ pochyboval chlapeček. „Da, da,“ hlásil jsem. „Eto očeň charašo,“ pochválil mě kluk. Byl jsem první českej Mikuláš, kterej mluvil rusky. „Ty krásnyj málčik, skaží ty meňá čtonibuď,“ chtěl jsem se zavděčit. Učitelka sykla a sjela mě pohledem. „Něco jsem zapařil?“ zeptal jsem se šeptem. Přešla to mávnutím ruky, nechtěla, aby děti poznaly, že se známe. Pohoda se vracela, děti začaly zas pomalu mluvit česky. Hladil jsem je po vlasech. Rozdal jsem dárky. Na rozloučenou mi nalil kantorčin manžel lampu vodky. Ozvalo se mi játro. Venku na ulici jsme na učitelku počkali. „Můj chlapeček není červený – krásnyj, ale hezký – krasivyj. Přesto děkuju, děkuju vám moc.“ „Promiňte, paní profesorko, já snad neodmaturuju,“ zamumlal jsem. „Právě jste odmaturoval,“ zašeptala a stiskla mi ruku. Pak jsme se nasoukali do auta a vyrazili jsme městem za novou štací, až na sídliště Vltava. Tam nás čekali čertovi známí. Dali mi dárky do nůše a lísteček do ruky, abych věděl, co komu z dětí vy tknout a za co pochválit. Společnost byla rozjetá.

Čert byl v ráži. Honil matky kolem auta, švihal je metlou, skoro všem to dělalo dobře. Přestaly utíkat a nastavovaly pozadí. Hodně jsem Otíkovi záviděl. Někdo mi podal panáka. Jedna z matek, co přišla později, se taky dožadovala mrskačky. „Velikonoce teprve přijdou, madam,“ poučil jsem ji. V bytě bylo plno dětí. Začal jsem je podle seznamu vyvolávat. Užíval jsem si opravdovosti těch nejmenších. Bylo jich moc a večer krátkej. Čerta vtáhly matky do kuchyně a jejich jekot nabíral na intenzitě. Několik málo otců zase laškovalo s anděly. Flejšarky byly fakt hezký. Vyslechl jsem moře básniček a rozdal kupu dárků. Málokdo z dospělejch si všimnul, že je návštěva Mikuláše u konce. Odevzdal jsem poslední dárek a rozloučil se s dětmi. Vypotácel jsem se z bytu ven, bylo mi horko. Na chodbě mě odchyt chlap. Byl mi povědomej. „Soudruhu, zajdi ještě k nám. Já na to zapomněl jako na smrt.“ Teď jsem ho poznal. Tajemník strany Princ. Tajemník pro kulturu. Seběh se mnou o dvě patra níž. Byl neuvěřitelně akční. Nacpal mi dárky do nůše a mě do bytu. Synek se uklonil. „Sedmý listopad v Moskvě,“ přivítal mě ještě v předsíni. „Rudou barvou dneska září sedmička v mém kalendáři..,“ perlil. Rodiče s babičkou se dmuli pýchou. „Počkej, počkej,“ zastavil jsem ho. „Já jsem s v a t e j Mikuláš. Tohle mi tu nepovídej. Umíš se modlit?“ Kluk koukal, jako by mu spadly hračky do kanálu, tajemník znervózněl. „Mikuláš si dělá srandu,“ mínil nejistě a probodával mě očima.

www.epika.cz

Fórum/III/2015

rozjezdová plocha | úvaha

„Nedělám,“ trval jsem na svým. „Umí se tu někdo modlit?“ zeptal jsem se znova. Čert za dveřma se ozval budliky budliky. Tajemníkova manželka připomínala Lotovu ženu. Babička se přihlásila. „Tak prosím,“ vybídnul jsem ji. „Mám si kleknout?“ ptala se a hledala místo. Usoudil jsem, že až tolik veselo tu bejt zas nemusí. „Stačí, když budete předříkávat, matko.“ „Otče náš, jenž jsi na nebesích,“ začala.

Trochu to drhlo. Tajemník sevřel rty a trucoval, jeho paní zmateně koukala na mě, na babičku, na něj. Němě pohybovala rty. „Skoro vás neslyším. Mám zavolat čerta?!“ Konec modlitby už jim šel. Pohladil jsem kluka po hlavě a dal mu dárky. Pak jsem se rozloučil. „Kdo jste, člověče? Víte, kdo já jsem?“ syčel tajemník na chodbě. „No právě že vím, pane tajemníku,“ nepolekal jsem se. Tajemník zkameněl.

„Kde jsi, vole?“ volal na mě čert z přízemí. „Počkejte,“ zavelel tajemník a zmizel v bytě. Když se vrátil, strčil mi do nůše flašku originál skotský whisky a do ruky pětikilo. „Doufám, že to zůstane mezi náma,“ zaprosil. „Pán Bůh je mi svědkem,“ požehnal jsem mu. Ukázka z knihy Jiřího Hovorky Pozdrav, ptáku.

Jak jsem překonala tvůrčí krizi ◊ veronika drábková

N

edostatek inspirace, nebo tvůrčí krize? To potkává autory všech věkových kategorií, žánrů i nátur. Rozdílné jsou však cesty z ní. V následujících řádcích si dovolím podělit se se čtenáři o svou zkušenost. Zastávám názor, že kniha napsaná v bezpečí autorova pokoje může čtenáře bavit. Co víc, podle všeho některé knihy takto napsané mohou dokonce hodně bavit. Když se však snažím napsat něco, co má člověka zasáhnout, musím nutně donutit svou maličkost opustit ono bezpečí pokoje a něco zažít. Zažít něco, o čem by se dalo napsat, co by mohlo člověka zasáhnout. Skutečně to zažít a nejen si to představovat. A právě to jsem udělala jedné noci na konci jara. Je okolo půlnoci a moje tvůrčí krize dosahuje vrcholu. Obléknu se, nechávám doma strach a honem ven. Kam? Nevím. Od toho mám dvě nohy a za kamarádku náhodu, aby tyto věci vymyslela za mě. Noční centrum Budějovic během všedního dne? Ticho, občasná projetí aut městské policie, taxíků a sem tam nějaký chodec. Cítím se najednou jinak a mám silná nutkání pídit se po tom, co přimělo mé náhodné kolegy chodce, aby dnes v noci taky vyšli ven.

Fórum/III/2015

Slovo dá slovo, pár vzájemných úsměvů a už sedíme v baru a pijeme kafe. Já a ti ostatní. Jsme dohromady čtyři. Zvláštní sešlost v ještě zvláštnějším prostředí. Aspoň pro holku, která během dne studuje a těmto situacím se snaží vyhýbat. Koukáme po sobě, a když se nikdo moc nemá k zahájení rozhovoru, začínám já. Po několika minutách zjišťuji, že moji ostatní společníci jsou bezdomovci. Rázem si uvědomuji, že v tu chvíli je úplně jedno, že já jsem z jiné sociální vrstvy. Teď se vyskytuji tady s nimi a jsme si rovni. A léčba autorské krize začíná. Po mé počáteční iniciaci se moji kolegové dlouho neostýchají a rozmlouvají se také. Já se záhy učím další zajímavou věc – nejsou důležitá jména, je důležité ostatní zaujmout. Přistupuji na nová pravidla a učím se své dočasné sociální roli. Celou dobu myslím na to, jak na tenkém ledě se pohybuji, ale dravost mého mládí překřikuje strach a šeptá mi, že toto je přesně to, co teď potřebuji. Léčba pokračuje! Po nějakém čase mě zatahují do jejich rozhovoru. Přichází čas, abych popovídala něco málo o sobě. Podaří se mi zaujmout pohnutkou, která mě dostala až do aktu-


álního centra dění. Po pár minutách slávy opět poslouchám rozhovor těch tří a učím se za pochodu. Tři feťáci a bezdomovci v jednom a já. Překvapeně shledávám, že mě berou jako rovnocenného partnera naší noční koalice a vůbec mi nepředhazují, že jsem “odjinud”. Rázem si vzpomínám na poučku, kterou jsem dříve nechápala. Neuč se, život tě naučí. Dochází mi, že navzdory určité míře risku získávám neocenitelné životní zkušenosti a v návaznosti na to i lék na tvůrčí krizi. Po několika hodinách se loučíme a naše cesty se rozdělují. Dochází mi, že jsem si vytvořila ke každému z naší podivné noční koalice určitý vztah. Vztah na jednu noc? Velmi pravděpodobně! Naše koalice se už určitě nikdy nesejde a musela bych mít hodně velké štěstí, abych potkala byť jen jednoho z nich. A kdo ví, jestli by si na mě vůbec vzpomněli. Tak jsem se svítáním vracela zpět k životu své sociální vrstvy se zjištěním, že tvůrčí krize pro tu chvíli odezněla a mám zážitky, které se možná dočkají literárního zpracování. Možná... A možná se o to dílko podělím i tady!

39


Krvavé léto ◊ Jan Bauer

„U

ďasa, tohle se nemělo stát,“ zamumlal si do vousů královský soudce Melichar z Roupova, statný, asi čtyřicetiletý muž s osmahlou vrásčitou tváří a dlouhými silně prošedivělými vlasy. Svými svalnatými pažemi rozrazil hlouček běsnících zbrojnošů, obklopujících to, co zbylo z nápadně vyzáblého chlapíka, který před chvíli notně rozrušen vyběhl z královy ložnice. Teď tu ležel v krvi na zemi a jeho hubené tělo bylo poseto několika tucty krvavých ran. „Kdo je to?“ zeptal se soudce přísně hlasem navyklým poroučet. Nejblíže stojící ozbrojenci jen rozpačitě pokrčili rameny. „Zabil přece krále,“ zkusil namítnout Ondřej ze Lhoty, hejtman královské stráže, rozpačitě přešlápl z nohy na nohu a v ruce stále držel svůj zkrvavený meč. Měl sice na královském dvoře vysoké postavení, ale zdaleka ne tak vysoké jako Melichar z Roupova. Teprve v této chvíli zapochyboval o tom, zda se on a jeho muži zachovali správně. Každopádně to teď bohužel vypadá, jako by tím chtěli zahladit vlastní provinění. Jejich úkolem bylo hlídat krále Václava jako oko v hlavě a zatím se k němu za jejich zády vplížil tenhle střízlík. A aby to napravili, málem ho ve své horlivosti rozsekali na kousky. „Já vím, pane soudce, udělali jsme chybu,“ neochotně přiznal Ondřej, protože věděl, že takové přiznání může alespoň trochu umenšit soudcův hněv. „To je asi tím horkem,“ vymlouval se. „Chlapům to už z toho přestává myslet.“ „Koukám, že tobě taky, hejtmane,“ ironicky poznamenal Melichar a dumal přitom, co by měl nejdříve podniknout. Všichni zbrojnoši kolem napjatě čekali, jaké budou jeho příkazy. Soudce však chtěl především zjistit, co se stalo s panovníkem: „Kde je král? Viděli jste ho?“ „Leží na posteli. Má v těle tři bodné rány,“ poznamenal kdosi z hloučku. Všichni krále Václava viděli a uznali, že to prostě má za sebou. „Zavolejte felčara!“ „Myslím, že to je zbytečné,“ zkusil namítnout hejtman Ondřej. „Sám jsem ho viděl. Tělo Jeho Milosti už vychládá.“

40

„Tak sežeňte královského podkomořího pana Rajmunda!“ Melichar z Roupova se pohyboval na královském dvoře dost dlouho na to, aby pochopil, že stane-li se malér, a tohle byl malér jako hrom, tohle byla skutečná tragédie, je potřeba hodit starosti na někoho s ještě vyšším postavením, a tím byl právě královský podkomoří Rajmund z Lichtenburka, za panovníkova života jeho nejoblíbenější dvořan. Ať se teď pan Rajmund stará! Jenže co naplat, tím ze sebe Melichar své povinnosti nesejmul. Jako královský soudce měl tuhle vraždu vyšetřit, zjistit, kdo byl ten mrtvý vrah, a proč mu mladičký Václav tolik vadil, že se k němu vplížil s dýkou a třikrát bodnul do jeho spícího těla. Ale od vraha, když už je také po smrti, se to nikdo nedozví. „Nesahejte na něj!“ přikázal zbrojnošům, čímž mínil rozsekané tělo pravděpodobného atentátníka. Teprve pak v doprovodu hejtmana Ondřeje vstoupil do domu kapitulního děkana, aby se podíval na mrtvého Václava. Krále našli v jeho komnatě a vypadal, jako by jen spal. Ležel na posteli se sametovými nebesy, která zjevně sloužila k tomu, aby na nocležníka nepadal z trámového stropu roztodivný hmyz. Mladičký král se i ve smrti tvářil tak jako zaživa. Smrtelná rána byla hned ta první, vrah byl zřejmě v zabíjení zkušený, a tak nebožtíkovi, i když už vypustil duši, zůstal na rtech onen pohrdavý úsměv, kterým obvykle dával všem najevo, že je něčím víc než oni. Ani útěk z Uher, odkud ho musel otec doslova vysekat meči českého vojska, ani otcova smrt, podobná spíše dlouhé bolestné agónii, ho nijak nezměnily. Býval to od dětských škorniček domýšlivý fracek, a to mu zůstalo. Což o to, přemyslovská rodina se vždycky domnívala, že nad ni není. Otakar, děd mrtvého, nikdy nepřekousl pokoření Habsburkem Rudolfem a jel si k vesnici Dürnkrut do předem ztracené bitvy, což všichni až na něho tušili, pro smrt. Stejně tak Václav toho jména druhý, od mládí sice stonavý, nicméně natolik pyšný, že se mu v tomto ohledu těžko mohl kdo rovnat. Melichar z Roupova o tom věděl své, třebaže právě tomuto panovníkovi vděčil za svůj významný královský úřad. Ale mladý Václav toho

jména třetí, který tu teď před ním ležel mrtvý na posteli, ještě své předky překonával značnou prchlivostí, danou mládím a nezralostí a také tím, že ho jeho nejbližší dvořané, tedy především Rajmund z Lichtenburka a Hynek z Dubé, povzbuzovali v přesvědčení o vlastní výjimečnosti. Jeho otec, Václav II., by byl jediný, kdo by ho dokázal usadit a usměrnit. Ale ten byl bohužel mrtev. Když o tom tak soudce přemýšlel, dospíval k názoru, že právě povaha mladého Václava mu přivolala smrt. Kdo ví, koho urazil, čí hrdosti se dotkl, komu obrazně řečeno šlápl na kuří oko. Ani král, jemuž je jeho moc svěřená od Boha, nemůže beztrestně urážet a ponižovat muže ve svém okolí. Dva jáhnové právě zvedali Václavovo tělo z postele a naložili na nosítka, aby ho odnesli do sousedního kostela jeho svatého jmenovce a zemského patrona, kde bude vystaven na márách, a zdejší kněží a řeholníci se budou modlit za spásu jeho duše. Kdepak asi je královna Viola? Jestlipak už ví, že je mladičkou vdovou? A dojde to vůbec té blonďaté holčičce, která je ještě zpola dítětem? Ach, to bude zase hysterická scéna, pomyslel si se vším smířený Melichar. Dovedl si představit, že ji Václava sestra Anna rychle odklidí někam do kláštera a ta chudinka k tomu nestačí říci ani „bé“. „Jak to, že se vrah dostal se zbraní v ruce do královy ložnice?“ vyštěkl Hynek z Dubé, druhý z oblíbených Václavových dvořanů, který se tu nečekaně objevil. „To si někdo odskáče!“ zahrozil sevřenou pěstí někomu dosud neznámému. Hejtman Ondřej by se byl nejraději propadnul. Teď bude všechno na něm. A ještě se na něj mračí soudce Melichar. Ach, ta zpropadená služba u dvora! Včera celou noc pánové s králem popíjeli a vykřikovali, jak pokoří toho kujavského vévodu Vladislava, který si dovolil vzepřít se legitimnímu polskému králi Václavovi, jak mu utrhají uši, uřežou koule a kdoví co ještě dalšího. Víno teklo proudem a není divu, že nevyspalý panovník si šel po obědě lehnout, aby dospal, co v prohýřené noci zanedbal. Jenže na to zřejmě čekal vrah. „Zjisti, kdo je ten rozsekaný na dvoře!“

www.epika.cz

Fórum/III/2015


přikázal Ondřejovi soudce Melichar a hejtman toho okamžitě využil, aby se ztratil z blízkosti pana Hynka z Dubé, od něhož mu nehrozilo nic dobrého. Mezitím se už do královy ložnice dostavili i přivolaný Rajmund z Lichtenburka a navíc i kancléř Petr Angeli, věčně zachmuřený prelát v černém taláru. „To je neštěstí! Bůh trestá českou zemi! V krátké době zemřeli hned dva panovníci, domácí dynastie vyhasla v mužské linii,“ mumlal si spíše pro sebe. Zdálo se, že sice všichni jsou vyděšeni, ale doopravdy nikdo nedoceňuje, co se vlastně stalo. K dovršení všeho přiběhla i královna Viola v doprovodu celého houfu dvorních dam, a když spatřila Václavovo mrtvé tělo na nosítkách, hystericky se rozplakala, poklekla před nosítky s jeho tělem, lomila rukama, jak to vídávala při úmrtích v rodném Těšínsku, a její družky jí horlivě napodobovaly. Takové scény se Melichar obával ze všeho nejvíce. „S tažením do Polska je konec. Musíme rozpustit vojsko,“ do všeobecného nářku pronesl jako téměř vždy věcný podkomoří Raj mund. V mrtvém králi sice rozněcoval žádostivost a fantazii, ale když teď byl Václav

po smrti, Rajmund myslel především v pražských groších z kutnohorského stříbra. „Nebudeme přece platit vojáky, když král odešel k Pánu!“ Už teď se však Lichtenburk obával, že bude muset z královské pokladny vyplatit alespoň velitele a hejtmany, a o to méně zbude grošů pro něj. „Musíme také okamžitě vyslat posly se zprávou o Václavově smrti do Prahy ke královu švagrovi, pověřenému zemskému správci Jindřichovi, který se nyní vlastně stává českým a polským vládcem.“ Rajmund se samozřejmě chystal takovou zprávu opatřit vlastním podpisem a pečetí, aby novému vládci bylo jasné, o koho se může především opřít. „Na panovníka se korutanský vévoda ale vůbec nehodí,“ poznamenal Hynek z Dubé. „Měli bychom si nyní krále sami zvolit, jak to odpovídá zemské tradici.“ „Václav se na kralování také nehodil,“ odsekl na to Rajmund. „Proto jsi ho tahal po pražských krčmách a hampejzech, co?“ rýpnul si Hynek. Ani v tak truchlivém okamžiku královy smrti nedovedli ti dva šlechtici překonat vzájemnou nevraživost.

Lichtenburk však Hynkův výpad tentokrát přešel, protože si všiml postávajícího královského soudce Melichara. Výsměšně na něj pohlédl a prohlásil: „Teď to bude na tobě, soudce. Chci vědět, kdo je ten vrah, kdo ho poslal, proč se tak snadno dostal do královy ložnice a proč ho královští strážci na místě ubili. A zjisti mi to nejlépe do zítřejšího večera!“ Pak se Lichtenburk otočil na podpatku a následoval průvod za nosítky s tělem mrtvého Václava. Nad Olomoucí se rozezněly trhavé a naříkavé hlasy zvonů oznamujících, že český a polský král Václav toho jména třetí, poslední mužský potomek z rodu Přemyslova, odešel na věčnost. Melichar si rukávem otřel pot z čela. Bylo skutečně horko k zalknutí. Nebe bylo bez jediného mráčku a slunce spalovalo všechno živé. Chtělo by to pohár vychlazeného bílého vína, napadlo soudce, ale zatím musel svolávat svou malou družinu, aby vypátrala, pokud možno co nejvíc o tom, kdo byl ten rozsekaný vrah vlastně zač.

texu, knihy o sexu, koberce z Bytexu, záclony z Tylexu, džíny z Tuzexu, pásky z Gamexu, kostky masoxu, vibrátor z Durexu, vrtačku z Narexu, kopii indexu, tampóny z Kotexu, předplatný Reflexu a bednu Semtexu. Lístky šly na dračku. Město bylo v očekávání jako vymetený, nikde živáčka. Kdo nemusel, nevycházel. Potkal jsem v sobotu ráno na náměstí jen Matyho s jeho mladou manželkou po boku. Chvátal koupit k Sadovskejm látku, než zavřou, aby jí něco spíchnul na večer, že prej chudák holka nemá co na sebe. Model z minulýho roku, co jí taky šil, byl už pasé. A že ještě musí vedle za roh do trafiky pro střih. „Cože to necháváš na poslední chví-

li,“ ptal jsem se a on se svěřil, že teprve včera došil nový záclony do bytu a přehoz přes postel v ložnici. Tak to jsem na tebe zvědavej, chlape, co to bude za model, říkal jsem si. Švadleny na tom makají tejdny a žhavá novinka z posledního čísla Burdy má mít premiéru už dnes? A skutečně, večer měla jeho drahá ten avantgardní model na sobě. Hodně mě tenhle Matyho čin zasáhl, a když jsem se pak někdy ocital docela v koutě a už se řítil do paniky, vzpomínal jsem na něj, jak klidně a s elegancí tenkrát krizovou situaci vyřešil. Ten by moh zfleku přednášet zkušebním pilotům, pyrotechnikům v minovým poli nebo laborantům s ebolou, jak si uchovat jasnou mysl, pev-

Ukázka z historické detektivky Krvavé léto, která vyšla v říjnu 2015.

Ples plesů ◊ Jiří Hovorka

P

lesová sezóna v Českých Budějovicích byla v plným proudu. Ples střídal ples. Někdo měl rád atmosféru Armáďáku, jiní dávali přednost modernímu Domu kultury. A dnes byl v Domě kultury ples plesů. První Repreples obchodního domu NOV Ý SVĚT. Orchestr Václava Hybše s Karlem Černochem a Kamélie k tomu, předtančení a hlavně tombola. Tombola - fenomén všech plesů, lakmusovej papírek přízně mezi dodavatelem a pořádajícím, třešnička na pověstným dortu, ležela na mně. Příprava byla náročná, ale výsledek stál za to. Pak už jsem se jen dmul pýchou, když jsem tombolu viděl vystavenou v předsálí: svetry z Jitexu, deky z Partexu, boty z barexu, kožich z Bonexu, plechovky la-

Fórum/III/2015


41


nou ruku a chladnou hlavu v každý kritický chvíli, nejen v plesový sezóně. Byli jsme do sebe s Evičkou hodně zaláskovaný, a když je partnerka navíc kočka, není se co divit, že jí nic neodmítnete a že vás začne bavit i tancování. Jedinou pihou na kráse bylo, že i všem ostatním pánům se má partnerka líbila, a tak se trousili k našemu stolu celej večer v procesích a já, slušně vychovanej, tancoval s jejich protějškama. Nerad, protože nebyly většinou nic moc. Ale semtam jsem si užil, ne, že ne. Jedna byla mladá. „Hezký šaty. Ale bez nich byste vypadala ještě líp, nemyslíte?“ zahájl jsem zápas. „Ve čtvrtým měsíci těžko,“ usadila mě. Těhotenství si vychutnávala. Další byla nymfomanka. Na její pochvalu, že hezky tančím, jsem vtipně poznamenal, že jak tančím, tak miluju. „Tak v pondělí zajděte, manžel odjíždí na montáže,“ opáčila. To mě vyděsilo. „Sluší vám to,“ ujistil jsem pak blondýnu, co měla obě brady chlupatý a vážila metrák. Tady bylo nebezpečí mizivý. „To už jste druhý, kdo mi to říká.“ Nehnula ani brvou. Rád bych viděl toho prvního, ty káčo, myslel jsem si. Tvoje sebevědomí bych chtěl mít. Musím ji trochu ztrestat. „Cítím řízky, “ přitvrdil jsem, když jsem jí přičich k čerstvý trvalý ondulaci. „Smažila jsem je manželovi, než jsme šli sem,“ špitla. Její sebejistota dostala trhlinu. Taneční série neměla konce. Hráli foxtrot, my tančili ploužák, stejně jako předtím, když hráli paso doble. Cítila se se mnou bezpečně i při polce. Lehla si mi na ruku, kterou jsem ji držel někde tam, co jiný ženský mají pas. Zaklonila hlavu a pak i tělo, oddala se víru, odstředivá síla mi ji rvala z náruče. Konečkama prstů jsem se snažil držet ji, aby se mi nevysmekla, ale klot klouzal. Už jsem si vyčihoval, kam ji položím, kde si usteleme, až upadneme, když do nás vrazil jinej pár. Ji ten náraz vrátil do reálu a konečně si přestala dělat bene. „Pardon,“ omluvil se pán. Usmál jsem se, nebylo zač se omlouvat. Naopak. Když jsem ho potom potkal u baru, kou-

42

pil jsem mu panáka. „To je vaše paní?“ pokračovala tanečnice v konverzaci a ukázala hlavou na Evičku. „Ano, patříme k sobě,“ řek jsem hrdě. „Bejt váma, hlídala bych si ji víc. Máte co hlídat.“ „Přej a bude ti přáno,“ zafilozofoval jsem. „To si mám vysvětlit jak?“ Zvedla oči. „Vy nijak, madam, zapomeňte na to.“ Zklamal jsem ji. Rozrušilo ji to. Začala šlapat rychlejc, než hráli, a taky mimo ryrmus. Z dálky to mohlo vypadat, že se spolu pereme. „To koketujete s každou ženou?“ zkoušela ještě flirtovat. Zakroutil jsem otráveně očima. Hudba dohrála, doved jsem ji ke stolu a poděkoval. Ale její chlap se nemohl mý Evičky nabažit. Vehementně se jí vemlouval do hlavy, skoro bych řekl, že jí tam rval i šrouby s maticema. „Nechceš si jít sednout, fešáku? Tvoje stará trpí, houk jsem mu do ucha a Evičku si odved. „Chováš se jako buran, Kryštofe,“ vyčetla mi. „Promiň, měl jsem dojem, že tě sere.“ „I kdyby, takhle se chovat nemůžeš.“ „Ale můžu, děvenko, můžu, a příště, když už trváš na etiketě, dovolí se každej nejdřív mě, než tě požádá o tanec. Nebo si budu taky chodit pro ty, co se mně líbí, a ne se vláčet s těma, který na mě zbydou.“ „To neuděláš, lásko moje,“ zasmála se nejistě. „Ale jo, udělám.“ Tyhle starosti neměl naproti sedící Milan Mrázek. Tenhle malej chlapík, když se stal mocným bafuňářem krajskýho formátu, pořídil si novou, mladou, vysokou, statnou manželku. Věděl proč. Rád pil a vždycky se ožral tak, že ani chodit nemoh. Nemusel. Jeho statná polovička, jak uslyšela hudbu, sevřela ho v náručí, hlavu mu vtiskla mezi svoje šestky a vyrazila s ním na parket. Ani se skoro nedotejkal podlahy, protože podrážky měl furt jako nový. „Jak zajíček v brázdě,“ řek někdo závistivě. Když hudba dohrála, posadila ho zas

opatrně za stůl a manžel držel figuru, opici měl špičkovou. Nepadal ze židle, neusínal, nebyl agresivní, naopak usmíval se a cosi i vyprávěl. Přestávka pomalu končila, hluk v sále se tišil, kapelník se chystal dát znamení, když z druhého konce sálu přímo k nám vyrazil přes parket chlap. „Hele, pan Vilík si dodal odvahu,“ řekla Evička spíš jen pro sebe a se záj mem pána sledovala. Tmavomodrý sametový hadry s ves tou, velkej motýlek pod krkem hrozil, že uletí. Všichni civěli, kam se ten nedočkavec žene. Stihnu to, nebo mě někdo předběhne jako vždycky, hnalo se mu nejspíš hlavou. Hybš to odklepl. Ale to už byl pan Vilík tady, už se usmíval, už se klaněl. Hudba začala hrát. „Dovolíte, smím prosit?“ zadrmolil tancechtivě. Moje slečna se začala zvedat. „Nedovolím,“ řek jsem snad až příliš nahlas. Evička zůstala v pozici sjezdařky v muldách. Nestála, ani neseděla. Trochu tak připomínala žokeje s nohama ve třmenech. Vilík jako by nerozuměl. „Nedovolím, slyšel jste dobře,“ řek jsem znova tentokrát mírně a Evičce naznačil, aby se posadila. Nějakej škarohlíd zatleskal. O Vilíka se otřel slabej infarkt, možná i mrtvička. Zakymácel se, chyt se židle a zůstal jak solnej sloup. „A to jsme vám chtěli ukázat naši vilu na Perštátě,“ neudržela se Vilíková, která si mezitím pro manžela přišla, když viděla, jaký příkoří se mu děje. „Leda hovno!“ zavolala pateticky silným hlasem cestou k jejich stolu. „Velký hovno!“ Hrdej jsem na sebe dvakrát nebyl, ale že jsem to dokázal, to mě uvnitř hřálo. Přes chudáka Vilíka, co za nic nemohl, jsem si to vyřídil se všema tancmajstrama. Rozkřiklo se to. Už nikdo si netroufnul požádat mě o svolení a Evičku o tanec. Už jsme tančili jenom spolu. Ona a já. Jen my dva na celým světě. Ukázka z knihy Jiřího Hovorky Světlo z trubky, která vyjde v příštím roce.

www.epika.cz

Fórum/III/2015

Fotodoprovod


Fórum/III/2015


43

autorská tvorba | poezie ◊ františek Tylšar

Lásko

Trest

Svléknu tě, lásko,

Nabíjím slova,

pomaličku.

stará i nová,

Jako když podzim zlatem čistí

ostrá i slepá…

větve, a potom svléká listí.

Plné zásobníky.

Jak slzy k zemi padají. Dozrála zloba. Zapiš si, lásko,

Nač obhajoba?

do deníčku.

Ortel už čeká

Že jenom blázen mocí soudí

před vykřičníky!!!

prsty, co pouští těla bloudí. Oázu vlhkou hledají.

Vystřelím slova z kalašnikova.

Zastav se, lásko,

Kadence gest,

na chviličku.

zločin a trest…

Osud je lehkovážné psaní.

Trest pro člověka

Napsal-li, myslel milování.

za nahé hříchy!

Jen bláhoví se hádají.

Pseudoturek Vašek Urban nosí turban. Není Turek, dlužno říci, včera přišel o čepici.

44

www.epika.cz

Fórum/III/2015

autorská tvorba | poezie ◊ Richard uher

Vánoce Moji rodiče nebyli příliš zběhlí

krásných šatech, ba ani po střevíčku.

v matematice.

Chtěl jsem sestrám udělat radost.

A proč také. U nás doma nebylo co počítat,

Mé roztrpčení odnesl až spánek.

kromě dětí.

Ráno jsem od nich dostal

Zato o Vánocích jsme měli velký strom,

za utržený oříšek pohlavek,

připomínal Krakonoše.

a nebýt maminčiny vánočky,

Na hlavě měl nebeskou hvězdu

která se podobala lodi,

a větve naježené jako vousy.

nikdy bychom se asi nesmířili.

V noci, kdy tiché oddychování mých sester ševelilo jako rákosí rybníka,

◊ Břetislav Kotyza

vypadal strašidelně. Proto jsme jej vždy ověnčili smavými červenými jablíčky

Mluvka

a do pozlátka zabalenými kousky cukru.

Chtěl bych se dotýkat

Tentokráte, protože děvčata viděla pohádku

čeho se ty dotýkáš

o Popelce,

chtěl bych na tvých vlnách

dostal i tři zlaté oříšky.

a pod tvojí plachtou

Sám, sveden tím pohádkovým přeludem,

znova objevovat Indii

nemohl jsem usnout,

Chtěl bych chtěl

až se má ruka natáhla

tak proč

a jeden z nich mi sklouzl do dlaně.

proč nic neříkáš?

Zacinkalo to, zazvonilo jako v pohádce – ale oříšek byl prázdný. Ani stopa po zlatém kočáru, Fórum/III/2015


45

autorská tvorba | poezie ◊ Jan Schneider

Vyhublý oslík, ten smutný klaun

Sloky vánoční

ve století přesycených šelem,

Ještě cinká

svým dechem Boží Mládě zahřívá

ve světlem obezděné paměti

a v halucinacích hladu vidí

rolnička,

trnovou korunu,

stříbrný satelit dětství,

tu sladkou pochoutku pro ubohé osly.

a všemi srdci zvonů kreslí

Neboť jednou sejmou Dítě z kříže

zpívající obraz Vánoc,

v podobě zabitého muže.

vysoko nad městy,

Tak odměňuje svět lásku a pokoru.

popílkem pýchy zasypanými až po televizní antény.

Proto zní potlesk,

Ještě cinká

žold pro komanda Herodesů

ve světlem obezděné paměti

v babylonském mrakodrapu národů

rolnička,

a falešní proroci s odjištěnou pistolí

stříbrný satelit dětství...

učí nás přežít skandováním „UKŘIŽUJ!“

A proto nepřehlédneš betlémskou hvězdu v strakatém býlí neonů a slova mezi křiklavými transparenty, slova o pokoji lidem dobré vůle. Vydáš se s tichou většinou na tu starodávnou pouť k jesličkám v nejbídnějším slumu světa. Vzpomínka na Jana Schneidera u příležitosti výročí jeho úmrtí...

46

www.epika.cz

Fórum/III/2015

autorská tvorba | rozjezdová plocha ◊ Wendy Šimotová

Svítíme ve stínech pouličních lamp s polámanými křídly, které nám zlomila doba, v nočních barech zapíjíme svoje žaly a zbavujeme se bodavých bolestí od ostrých žiletek všedních dní, které nám rozdírají duši a způsobují krvavé šrámy. Ráno se vracíme do svých obydlí, těch prázdných pokojů s gramodeskami a kupami zaprášených knih o historii a umění, kloužeme místnostmi s prošlapanými koberci, vypnutými lednicemi a vůní dohořívajících sirek A noční autobus, který jezdí jen v pátek, nás zavezl na další metu našeho bytí, jen ten Filip tam chyběl, jemu by se to líbilo, jako bych v tu chvíli slyšela jeho brnkání na piano, po ulici se válely černé a bílé klapky, které křapaly po kočičích hlavách a leskly se srážející se mlhou, a někde v dálce, tam v parku za hradbami, zpíval osamělý básník o žiletkách vpletených do vlasů lidských přízraků. Z oken hledíme na mlžná podzimní rána s pohledem upřeným na červenající se listí a pár uschlých květin v květináči, žijeme to první očistné ráno s vůní kávy a čerstvě ubalené cigarety. Přežíváme o tvrdých rohlících a okoralých plátkách pizzy, zakoupené v pochybném fast foodu s tureckou obsluhou, hlavně aby bylo večer na pivo a na novou básnickou sbírku sepsanou rozpolceným umělcem v dobách, jež si sotva pamatujeme. Fórum/III/2015


47

Humor | opsáno, fotohumor

Trocha literární statistiky Pythagorova věta: 24 slov Otčenáš: 66 slov Archimédův zákon: 67 slov Deset přikázání: 179 slov Americká Deklarace nezávislosti: 1300 slov Ústava USA se všemi 27 dodatky: 7818 slov Vyhláška EU o prodeji zelí: 26911 slov Zdroj: Internet

Co všechno se nestane...

Foto: Drahomíra Kunová

Fórum/III/2015


49

50

www.epika.cz

Fórum/III/2015

PF editorial. editorial

Recommend Documents