Šumava I Editorial. František Krejčí, ředitel Správy NP a CHKO Šumava

Šumava I Editorial František Krejčí, ředitel Správy NP a CHKO Šumava [email protected] Vážené čtenářky, vážení čtenáři! Přiblížilo se letní období roku 2010. Podobně jako v jiných létech jsme pro vás připravili aktuální číslo časopisu Šumava. Opět se zde zabýváme vysvětlováním důležitosti ochrany přírody nejen pro ni samotnou, ale i pro nás – občany ČR a EU. Nejen v amazonských pralesích či v obrovských územích sibiřské tajgy je nutné chránit zatím jen zčásti popsané bohatství ostrovů divoké přírody. Mám na mysli bohatství informací, poznání zatím skrytých zákonitostí přírody, které lze objevit právě jen v podobných bezzásahových územích. I Šumava má svá území ponechaná přírodnímu vývoji. V národních parcích Bavorský les a Šumava a v některých národních přírodních rezervacích CHKO Šumava jsou několik desetiletí tyto přírodní procesy a jejich zapomenuté souvislosti studovány a popisovány jak pro vědeckou a odbornou veřejnost, tak i pro širokou veřejnost laickou. Blížící se léto bude v Národním parku Šumava ve znamení rekordního počtu akcí pro veřejnost, které zaměstnanci Správy ve spolupráci se zástupci některých obcí a měst Šumavy připravili pro hosty našich hor. Hlavním cílem těchto akcí není bezhlavé zvyšování návštěvnosti území, ale zvýšení podílu dobře informovaných hostů o šumavské přírodě v rámci stávající návštěvnosti. Snažíme se, aby téměř celé území národního parku nebyla jen velká, renomovanými vědci zkoumaná přírodní laboratoř, ale také velký přírodní „kabinet“ ochrany přírody pro obyčejného hosta národního parku, který sem jezdí za poznáním i odpočinkem. Proto i v letošním létě přibudou některé nové prvky venkovní vybavenosti pro poznávání přírody, nové tiskové materiály pro děti i dospělé. V území národního parku vás uvítají opět o něco lépe připravení strážci NP, kteří dbají jak na ochranu přírody, tak na dobrou informovanost a bezpečí hostů národního parku. Přeji všem čtenářkám a čtenářům našeho časopisu, aby se jim letní Šumava opět líbila. Aby se cítili v národním parku dobře, aby poznali zase o něco lépe další tajemství šumavské přírody a zažili tak nová prázdninová dobrodružství. Nosnými tématy naší práce jsou: Horská smrčina: Na Šumavě se nachází cca 20 % z celkové výměry těchto smrčin v Česku. Tento typ přírodního smrkového lesa vyžaduje speciální péči, odlišnou od uměle založených smrčin v nižších polohách našeho NP. Tuto rozdílnost obou typů smrčin je nutné neustále zdůrazňovat a trpělivě objasňovat. Šumavský domov: Mezi povinnosti zaměstnanců Správy nepatří jen péče o horské smrčiny a zvířata, ale i spolupráce s místními samosprávami a obyvateli při péči o zachování tváře našeho společného šumavského domova lidí, rostlin, zvířat a jejich prostředí. Lidská obydlí a sídla mají v našich horách své specifické rysy, které je nutné zachovat. Zelená Šumava: Šumavské lesy nejsou jen horské smrčiny, které rostou v jejích nejvyšších polohách, ale i ostatní lesy. Tyto ostatní, dříve smíšené lesy (se zastoupením jedle, buku a smrku), nyní s nepřirozenou převahou smrku, vyžadují dlouhodobou citlivou péči, aby i naše generace mohla svým nástupcům „předat“ zelenou Šumavu. Šumavská řeka: Toto téma je nutné zdůraznit v souvislosti s novými pravidly, které budou daleko lépe odpovídat skutečným hodnotám našich řek. Nejedná se jen o zkvalitnění organizace splouvání, ale i o lepší koncepci rybářství (včetně zarybňování potoků a řek) či o sledování kvality povrchových vod v NP. Telemetrický výzkum: Toto logo vás upozorní na aktivity a výsledky telemetrického výzkumu velkých savců a ptáků na Šumavě. Projekt je realizován týmem zoologů ze správ národních parků Šumava a Bavorský les. Viz též www.RysoviNaStope.cz. Zoologický program: Náš NP je evropsky významným domovem několika velkých druhů savců, např. rysa, jelena, losa, dokonce i několika jedinců vlka, a ptáků (tetřev, datlík, čáp černý, tetřívek). I tato zvířata zde přispívají k udržení přírodní rovnováhy. Poznávání jejich způsobu života je velmi důležité pro každého z nás.

Foto Jiří Kadoch

Šumava I Obsah

02 I 2010

VYDAVATEL: Správa NP a CHKO Šumava ADRESA REDAKCE: Správa NP a CHKO Šumava 1. máje 260, 385 01 Vimperk tel.:388 450 260, fax: 388 450 019 e-mail: [email protected] REDAKČNÍ RADA: František Krejčí (předseda redakční rady) Jiří Kadoch (redaktor časopisu) Pavel Hubený Eva Zelenková Michal Valenta David Albrecht Jan Podlešák (jazyková korektura) FOTO NA TITULNÍ STRANĚ: Ivan Dudáček - Kulíšek nejmenší /Glaucidium passerinum/ FOTO NA ZADNÍ STRANĚ: Jiří Kadoch - Slizečka porcelánová /Oudeman siella mucida/ GRAFICKÁ ÚPRAVA: MONELLO design atelier

04

Biodiverzita / kalamita Tento poměr má v Národním parku Šumava dvojí význam.

08

Kůrovci Šumavy Lýkožrout smrkový, veřejnosti známý jako kůrovec, není v lese sám.

12

Šumavské smrky I. Stromy obdivované i zatracované k Šumavě neodmyslitelně patří.

14

Výprava pod hladinu Teplé Vltavy V proudící vodě sledujme bohaté koberce ponořených vodních rostlin.

16

Druhové bohatství a krása lučních mokřadů Na Šumavě je potkáváme na každém kroku, v české krajině je jejich osud smutný.

18

Losovi na stopě Již řadu let je hostem v jižní části Šumavy.

20

Bavorský les budoucnosti? Suchá, teplá léta a srážkově bohaté, ale mírné zimy.

22

Nový Zéland – království přírody Nedotčená příroda, ale i inspirace spolupráce založené na vzájemné důvěře.

24

Biosférická rezervace Šumava oslavila 20 let Program Man and Biosphere (Člověk a biosféra) se stal symbolem integrovaného přístupu.

26

Český svaz ochránců přírody ZO ČSOP Šumava – mladá organizace s významnými aktivitami.

28

Plužina a krajinný ráz Historické slovo plužina z jazyka současného člověka téměř vymizelo.

30

Vzpomínka na Boiohemum Šumava nebo Gabréta, pohled do historie.

32

Prof. Julius Miloš Komárek Výročí významného zoologa, entomologa, lesníka a ochranáře, rodáka ze Železné Rudy.

44

Aktuality

18

Losovi na stopě

TISK: DragonPress Klatovy DISTRIBUCE: Transpress Praha, Mediaprint Kapa, Mapcentrum České Budějovice a další drobní distributoři. Podávání novinových zásilek povoleno Českou poštou, s.p., ředitelstvím odštěpného závodu Jižní Čechy v Českých Budějovicích, j.zn.: P-2986/96 ze dne 6. června 1996. PŘEDPLATNÉ: Vyřizuje redakce, časopis vychází čtyřikrát ročně, cena 1 výtisku 43 Kč, celoroční předplatné 140 Kč. Uzávěrka čísla: 15. 05. 2010 Datum vydání: 30. 06. 2010 Registrační číslo: MK ČR E 7518 Nevyžádané rukopisy a fotografie se nevracejí.

04

Biodiverzita / kalamita

28

Plužina a krajinný ráz

léto 2010 03

Šumava I Biodiverzita / kalamita

Text František Krejčí Foto Miroslav Černý

Dlouhodobá diskuse o poslání národních parků v Česku i jinde nás nutí stále přinášet nové argumenty pro obhajobu důvodů jejich vyhlašování. Neustále sledujeme vývoj přírodě ponechaných částí těchto území a s potěšením zjišťujeme, že v případě Národního parku Šumava či Bavorský les byly oba parky a jejich management definovány správně. Přes drobná zaváhání či nepochopení jasného poslání národních parků se i v obou těchto parcích doposud různým tempem směřuje k naplnění původních cílů. Biodiverzita je v těchto územích daleko vyšší než v jiných podobných územích, trvale využívaných hospodářským způsobem.

Biodiverzita / kalamita 04 léto 2010

SPOLEČENSKÁ ÚNOSNOST PROŽITKU SMRTI STROMU Národní parky musí nutně zahrnovat větší či menší část svého území do tzv. bezzásahového režimu. V případě horského lesa, ať už smrkového (v nejvyšších polohách Šumavy a Bavorského lesa), tak i zbytků toho smíšeného (ve středních horských polohách Šumavy a Bavorského lesa), nezasahování do vývoje lesů má vždy za následek odumření různého množství stromů, v našem případě jedinců či celých porostů dospělých smrků. Je to pochopitelné: v lese, kde stromy nekácíme, odumírají přirozeně vlivem různých příčin. Tento přirozený doprovodný jev je nejvíce viditelný a nejvíce kritizovaný moment zachovávání režimu nezasahování do vývoje části lesů NP. Politici se často hlavně před volbami snaží „hájit“ zelené lesy a přicházejí s různými experty na zaručený recept zelené Šumavy. Tito poradci většinou doporučují politikům zmenšovat území ponechané v bezzásahovém režimu a kácet a kácet. Kácet dokonce i horské smrčiny a zmenšovat tak jejich odolnost proti stále častějším vichřicím. Smrt přirozenou nahrazovat smrtí násilnou – zdánlivě kontrolovanou člověkem.

Nedávná minulost v péči o lesy i na Šumavě ukázala, jak krátkozraké mohou být tyto změny režimu péče o lesy v horských smrčinách národního parku. Domnělá záchrana šumavských horských smrčin před kůrovcem ve 2. pol. 90. let způsobila vykácením částí odumírajících starých porostů významné proředění lesa v národním parku (často i v těch jeho částech, které byly do roku 1995 zařazeny do I. zóny ochrany přírody a měly být navěky ponechány bez těžeb), ale i mimo něj – na území sousedních vlastníků. Následek nenechal na sebe dlouho čekat. Orkán, který v lednu 2007 přišel, a o kterém jsme několikrát v našem časopisu již psali, poškodil hlavně těžbou ovlivněné horské smrčiny. Porosty, kde se podařilo uchovat režim nezasahování, byť již v době příchodu orkánu zde byl evidován výskyt souší, orkán poškodil jen bezvýznamně. Lidé si díky Národnímu parku Šumava a existenci bezzásahového režimu na cca 30 % výměry jeho lesů mohli opět uvědomit význam přítomnosti souší v horských smrčinách či smíšených horských lesích. Mohli si uvědomit, že větrná či kůrovcová kalamita, jsou-li její následky ponechány svému osudu,

Mapka ukazuje významné zastoupení lesních porostů v NP starších 100 let, které by v případě nevyhlášení NP Šumava byly za posledních 20 let převážně vykáceny a přeměněny na holiny (uměle zalesněné), tak jako v běžném hospodářském lese.

neznamená na Šumavě zánik lesa. Naopak se nyní jasně ukazuje, že pro šumavskou přírodu nejsou tyto kalamity žádnou novinkou. Od poslední doby ledové před cca 10 000 lety je Šumava prožila mnohokrát a její příroda se naučila s nimi vyrovnávat i bez „pomoci“ člověka. I nyní se již ukázalo, po téměř dvaceti létech existence NP Šumava a čtyřiceti létech NP Bavorského lesa, jak významně stoupá druhová pestrost starých nevyklizených ploch, jak zde v 99 % případů obratem vzniká nová generace daleko lepšího lesa, než umí člověk uměle založit na vyklizených holinách. Znovu objevujeme neomylnou moudrost přírody při přirozeném koloběhu života a smrti horských smrčin a horských smíšených lesů bez pomoci člověka. Je čas konečně se přestat bát přírodních zákonů alespoň na části národních parků a pochopit, že přítomnost suchých stromů tvoří přirozenou součást přírodních lesů. V národních parcích nelze hledat příměstský „uklizený“ rekreační les, nelze si plést postavení národních parků s jakýmkoliv jiným způsobem hospodářského využívání lesů. V současné době je lesnatost šumavské krajiny za

Mapka ukazuje lesní porosty NP, kde se v bezzásahovém území vyvíjejí víceetážové (víceúrovňové) lesní porosty přírodní cestou. V pásmu horských smrčin je zastoupen smrk různého věku, v pásmu dochovaných smíšených lesů se pak masivně ještě zmlazuje jedle, buk a javor.

léto 2010 05

Šumava I Biodiverzita / kalamita

posledních 200 let největší. Od vzniku národního parku dosud kůrovec usmrtil smrky v bezzásahovém území na ploše větší než 2000 ha (1 % výměry lesů NP činí 550 ha), z této plochy je cca 90 % již porostlých přirozeným zmlazením jedinců místních lesních dřevin. Tyto semenáčky a mladé stromky vyrůstají pod soušemi či pod změtí těl svých rodičovských stromů. Využívají tak řadu výhod, které jim tímto způsobem moudrá příroda připravila. O těchto výhodách jsme již uveřejnili mnoho článků i v tomto časopisu. Tyto výhody, které jsou zárukou vzniku nového kvalitního a dlouhověkého lesa, na holinách způsobených člověkem v těchto vysokých nadmořských výškách chybí.

06 léto 2010

ČLOVĚK NEUMÍ V HORSKÝCH LESÍCH ZALOŽIT LEPŠÍ LES NEŽ PŘÍRODA. Posledních 200 let plocha lesa na Šumavě jen rostla (díky opuštění zemědělské půdy v první polovině minulého století a schopnosti šumavské přírody relativně rychle šířit samovolně les na těchto opuštěných a člověkem vytvořených loukách). V historii Šumavy došlo také k největší přeměně druhového složení lesů. V nejvyšších polohách Šumavy se sice zachovaly smrkové lesy, ale i ty byly zčásti ovlivněny umělou výsadbou. Střední a nižší polohy lesů národního parku pak byly uměle osazeny převážně smrkem. Ovšem není smrk jako smrk. Člověk po 2 staletí zakládal na vykácených

holinách převážně smrkové porosty, a pokud je přímo nesázel, plošným prosvětlením zvýhodnil růst smrku proti ostatním druhům. Jako by zapomněl na tisíciletou moudrost přírody. Ignoroval ony výhody růstu stromu pod mateřským porostem či pod soušemi. Zakládal labilní porosty smrku a ignoroval různé specializované vlastnosti jednotlivých smrků. Zapomněl na to, že na holinách přežijí hlavně jedinci smrku s tzv. pionýrskými vlastnostmi. Že smrk než vyroste a vytvoří lesní porost, sice odolá velkému výkyvu teplot a občasnému přísušku na holině, ale že nebude schopen vytvořit dlouhověkou generaci klimaxových smrčin, smíšených lesů nebo bučin, které se na Šumavě nacházely, než sem vtrhl člověk a začal je bezuzdně kácet jako domněle nevyčerpatelný zdroj. Když poznal svůj omyl, začal je nahrazovat umělou výsadbou, ovšem zahájil tím kolotoč pěstování a kácení nekvalitních smrkových monokultur, které se s původními chrámy přírody nedaly a nedají vůbec srovnat. Dožívají se tak jen přibližně čtvrtiny jejich věku, dorůstají asi polovinu jejich výšky a vytvářejí tak třetinu zásoby biomasy na 1 hektar. Je jasné, že člověk jako živočišný druh na šumavskou přírodu působil kontraproduktivně. Zhoršoval si zde sám své životní prostředí, experimentoval s pěstováním náhradních krátkověkých lesů a dodnes zde sklízí ovoce své nepoučitelnosti, alespoň v těch částech, kde tuto chybu stále opakuje. Je historickým faktem, že na Šumavě kontinuálně žila a pracovala řada sofistiko-

vaných lesníků, která svým zaměstnavatelům a majitelům zdejších lesů stále tento fakt – chybu připomínala. Až na malé výjimky (viz založení rezervací Boubínský prales, Trojmezní, Rokytecké slatě…) je však majitelé neposlechli. JSOU TEDY KALAMITY PŘÍNOSEM, NEBO ZTRÁTOU? Pro připomenutí stojí zmínit, že lesy NP Šumava náleží do dvou hlavních skupin z hlediska péče o ně: do bezzásahového způsobu péče (na cca 30 % jejich výměry) a do zásahového způsobu péče (na cca 70 % jejich výměry), jehož cílem je obnovit habitat smíšeného horského lesa. Těmto dvěma způsobům péče je podřízena veškerá činnost Správy, kterou v lesích zajišťuje. Mluvíme-li o kalamitě v bezzásahové části lesů, kde je vše ponecháno svému osudu a příroda pak sama a zadarmo ukazuje, jak je na tyto kalamity adaptována a umí je do nejmenšího detailu využít pro vznik nového lesa, pak jsou zde kalamity přínosem. Přínosem pro obnovu původní druhové pestrosti šumavské přírody, která je nejlepší zárukou zachování kvality zdejší přírody pro další generace člověka. V tzv. zásahových lesích je pak kalamita určitou ztrátou části kulturních smrčin. Kalamity je odstraňují

rychlejším tempem, než by si člověk přál, neboť takto vzniklé vykácené a vyklizené plochy musí často uměle zalesňovat. Na území národního parku nechceme dělat chyby při zakládání nových lesů a nechávat řešení těchto chyb na naše potomky. Snažíme se zakládat nové lesy co nejvíce po vzoru přírody. To je časově i finančně náročnější. Vzhledem k tomu, že jsou kulturní smrčiny v zásahovém území národního parku ke kalamitám daleko náchylnější, lze očekávat, že při zachování současného poměru obou typů péče o lesy je v národním parku práce ještě pro několik generací lesníků – správců těchto částí lesů. BIODIVERZITA / KALAMITA Tento poměr má v Národním parku Šumava dvojí význam. V obou případech přináší poučení pro odborníky i hosty národního parku v nesrovnatelně větší míře, než mimo národní parky. Větrné a kůrovcové kalamity byly vždy součástí zdejších lesů. Smrt stromů je ve zdejších lesích vždy předpokladem pro vznik nového lesa. Je-li tato smrt stromů člověkem řízena a těla – kmeny stromů odstraněny zčásti nebo zcela, dochází ke ztrátě podmínek zvýhodňujících či zajišťujících vznik nového, stabilního

a dlouhověkého horského lesa. Proto je území národního parku rozděleno na území, kde výhody kalamit ve vztahu k obnově původní druhové pestrosti chráníme, zachováváme, a na území, kde se při obnově lesa tyto výhody snažíme napodobit pro návrat smíšeného horského lesa. Pro pochopení významu vztahu mezi biodiverzitou a kalamitami je dobré osobně národní park navštívit, projít místa určená hostům národního parku pro poznání a pochopení těchto zákonitostí přírody a odvézt si domů poznání alespoň zlomku moudrosti nádherné šumavské přírody. Titulní strana - Porost horské smrčiny po fázi rozpadu s masivním nástupem přirozeného zmlazení smrku. Strana 6 - Po rozpadu začíná hlavně na tlejícím dřevě masivní zmlazení. - Víceetážové smíšené porosty v bezzásahovém území NP Šumava. Strana 7 - Porost rašelinné smrčiny po fázi rozpadu s masivním nástupem přirozeného zmlazení smrku. František Krejčí ředitel Správy NP a CHKO Šumava [email protected]

Foto Karel Malík

léto 2010 07

Šumava I Kůrovci Šumavy

Text a foto Oldřich Vojtěch

Kůrovci Šumavy

Kdo žije pod kůrou starých smrků? 08 léto 2010

Druhy hmyzu žijící pod kůrou stromů jsou před našimi zraky po většinu roku skryty. Volně poletující je můžeme potkat jen v době, kdy si vyhledávají partnera a zakládají novou generaci. Této době se říká doba rojení. Druhová pestrost a vazby mezi jednotlivými druhy v přírodě zajímají stále více lidí. Pozornost se tak soustředí na rozmanité biotopy a živočichy žijící v nich. Na Šumavě patří mezi velmi zajímavé biotopy pásmo horských smrčin, které porůstají nejvyšší polohy území. V tomto unikátním ekosystému probíhá monitoring a výzkum mnoha druhů živočichů. Velmi početnou skupinu tvoří hmyz. Sem patří i kůrovci - brouci žijící pod kůrou stromů. Jejich vývoj je úzce spojen se smrkem rostoucím v těchto lesích. Nejznámějším i laiky diskutovaným kůrovcem je lýkožrout smrkový, u kterého pečlivě sledujeme výskyt a velikost jeho populace, protože přemnožení může způsobit rozsáhlé usychání smrků. Při výzkumu a kontrole výskytu lýkožrouta smrkového v horských smrčinách se používají monitorační lapače osazené atraktanty, které brouky lákají. Podle množství kůrovců v monitoračních lapačích lze odhadnout početnost populace v okolním lese. Někdy bývají použity nárazové lapače bez feromonových atraktantů, do kterých lze odchytit i ostatní druhy podkorního hmyzu volně se pohybující v okolí lapače. Tento způsob byl použit při loňském monitoringu v oblasti

Smrčiny. V instalovaných lapačích bylo odchyceno mnoho druhů podkorního hmyzu, které většinu času žijí pod kůrou letitých smrků nebo v torzech již odumřelých pralesních velikánů. Díky tomu, že vrchol Smrčiny porůstají zbytky smrkového pralesa, podařilo se odchytit většinu druhů kůrovců známých z území Šumavy a vyskytujících se na smrku. Více časté byly tyto druhy: lýkožrout menší, lýkožrout smrkový, lýkožrout lesklý, lýkožrout obecný, lýkohub drvař, lýkohub smrkový, korohlod smrkový, lýkohub matný, lýkohub štětinkatý, skrytohlod malý, lýkohub horský, lýkohub velký, lýkohub obecný, kůrovec pařezový, kůrovec horský a další. STRUČNÉ PŘEDSTAVENÍ DRUHŮ Ne všichni kůrovci jsou však vázaní jen na smrk. Velikost jednotlivých druhů kůrovců vyskytujících se v České republice se pohybuje v rozmezí 1 – 8 mm a jejich výskyt je vázán na mnoho druhů dřevin a bylin u nás rostoucích. Žijí u nás druhy vázané na jehličnaté nebo listnaté dřeviny. Vývoj brouků probíhá na konkrétních dřevinách, na kterých je pak možné tyto kůrovce najít. Vzhled kůrovců je plně uzpůsoben životu pod kůrou nebo ve dřevě stromů. Tělo má tvar válcovitý nebo oválný s hlavou krytou okrajem štítu. Barvu mají hnědou až tmavohnědou, lesklou nebo matnou. Oči mají ploché a ledvinovité. Krovky přisedají ke štítu a kryjí zadeček. Jsou pokryty řádky teček, na konci jsou zaoblené nebo zkoseně uťaté s drobnými hrbolky nebo zoubky. Tvar zadní části krovek je důležitý druhový a pohlavní rozpoznávací znak. Na fotografiích jsou představeny druhy, které se nejčastěji vyskytují v biotopu horských smrčin. Mezi kůrovci lze najít druhy monogamní i druhy, kdy jeden sameček má více

samiček. Samečci pro přilákání samiček vylučují agregační feromony, které jsou dnes vyráběny také uměle a jsou používány při odchytu kůrovců při regulaci kůrovcové populace v ochraně lesa i za účelem monitoringu. Kromě specifických rozlišovacích znaků na zadečku je možné jednotlivé druhy kůrovců rozlišit také podle požerku, což je síť chodbiček, které vykusují pod kůrou nebo ve dřevě dospělci a larvy. Požerek je charakteristický pro jednotlivé druhy a lze podle něj určit, který kůrovec se zde vyvíjel i po dokončení jeho vývoje a opuštění stromu. VÝVOJ BROUKŮ NA KONKRÉTNÍCH DŘEVINÁCH: Smrk lýkožrout smrkový, lýkožrout severský atd. Borovice lýkohub borový, lýkožrout vrcholkový atd. Jedle korohlod jedlový, skrytohlod malý atd. Modřín lýkožrout modřínový, korohlod modřínový Dub jádrohlod dubový Jasan lýkohub jasanový Jilm bělokaz pruhovaný, bělokaz jilmový Oldřich Vojtěch Správa NP a CHKO Šumava [email protected]

Lýkožrout smrkový (Ips typographus): Kůrovec 4,5 – 5,5 mm velký, s oblibou napadá starší oslabené smrky, vývraty a zlomy stromů.

léto 2010 09

Lýkohub štětinkatý (Xylechinus pilosus): Brouk velký 2,2 – 2,5 mm, vývoj má dvouletý a napadá hlavně tenkokoré, oslabené nebo pomalu rostoucí smrky v horských polohách.

Lýkohub smrkový (Dendroctonus micans): Náš největší kůrovec, který dorůstá velikosti až 8 mm. Vyskytuje se hlavně v horských lesích při horní hranici lesa, kde napadá hlavně stromy oslabené červenou hnilobou, poškozené sněhem, námrazou a rozlámané.

Kůrovec pařezový a Kůrovec horský (Dryocoetes autographus a hectographus): Dva druhy, které jsou si velmi podobné, jen drobný rozdíl je v tečkách, které mají oba druhy v rýhování na krovkách. Jsou 3 – 4 mm velcí. V květnu naletují dospělí brouci na stojící pahýly nebo ležící části kmenů v místě, kde se dotýkají vlhké země.

10 léto 2010

Lýkohub matný (Polygraphus polygraphus): Tento kůrovec patří mezi naše nejhojnější, je veliký 2,2 – 3,0 mm. Napadá jednotlivé stromy uvnitř porostu v hustém zapojení. Jeho žír doprovází další druhy brouků, jako jsou tesaříci nebo smoláci.

Lýkožrout menší (Ips amitinus): Brouk svým vzhledem podobný lýkožroutu smrkovému, je však o něco menší a štíhlejší. Jeho požerky můžeme najít hlavně v korunách starých smrků nebo v mladším lese.

Dřevokaz čárkovaný (Trypodendron lineatum): Brouk velký 3 – 4 mm, který se rojí brzo na jaře a naletuje čerstvé pařezy a spodní části zlomených kmenů s kůrou. Tento brouk nehlodá pod kůrou, ale zavrtává se do dřeva, kde samička vyhlodává chodbičky podél letokruhů.

Lýkohub obecný (Hylurgops palliatus): Je velký 2,3 – 3,3 mm, hnědý a lesklý. Jeho žír můžeme najít ve vlhkém rozkládajícím se lýku odumírajících stromů. Foto nahoře: jeho požerek.

léto 2010 11

Šumava I Šumavské smrky I.

Text a foto Pavel Hubený

I.

Šumavské smrky I. Stromy obdivované i zatracované. K Šumavě neodmyslitelně patří. Jsou zdrojem zisku z prodeje dřeva, jsou pověstné kůrovcovými kalamitami a zároveň jsou typickými představiteli průmyslově sázených lesů – oněch monokultur odsuzovaných ochranáři i mnohými lesníky.

12 léto 2010

Foto Miroslav Černý

SMRKOVÁ ŠUMAVA Před lety, pln znalostí získaných ve státních školách, vstupoval jsem na Šumavu s představou, že všechny její lesy jsou nepřírodní. Všechny, až na Boubínský prales, jsou vysázené, a kdoví, jestli Boubín také není. Všude jen samé smrky, znovu vysázené na místě starých smrkových lesů postižených kalamitou. Lesy vzniklé ze stromů, jejichž semeno bylo dovezeno odkudsi z Rakouska… Po skočení školy jsem zjistil, jak se tak stává, že ne vše je tak černobílé, jak se na první pohled zdá. Začal jsem les podrobněji zkoumat, prohlížet si ho a číst o něm – a zjistil jsem, že škola lhala. Staré záznamy o původních šumavských lesích často mluví o smrkových nebo smíšených porostech s převahou smrku. Zjistil jsem, že dnes, stejně jako před mnoha lety, se v podrostu našich lesů rodí hlavně smrky. Při podrobnějším pozorování lesa jsem se přesvědčil, že na Šumavě i v pralesovitých porostech nadmořských výšek kolem 1000 m smrk často dominuje. Přitom ve stejných nadmořských výškách v sousedních pohořích rostou výhradně čisté bučiny. A právě smrky potvrzují i kontinuitu tohoto vývoje – alespoň posledních 200 let –, jsou to nejčastější velmi staré stromy Šumavy. Dosahují věků kolem 400 let a ve výjimečných případech dokonce překračují hranici 500 let. Smrků 200 let starých a starších jsou na Šumavě téměř 2 %, což při hustotě 400 stromů na hektar rozhodně není malý počet. Smrk je velmi přizpůsobivá dřevina, dokáže i 70 let čekat v zástinu nadrostlého porostu na svoji šanci, umí růst extrémně pomalu, ale i extrémně rychle – zjistili jsme, že průměrný přírůst na poloměru se pohybuje v rozmezí od 0,2 mm/rok po téměř 11 mm/rok! Roste všude, na horní hranici lesa, v rašeliništích i v údolních olšinách nebo na extrémně suchých kamenných sutích. A tak mě napadlo, není snad Šumava jaksi přirozeně smrková?

HISTORICKÉ ZÁZNAMY Rozbory pylu v sedimentech rašelinišť a jezer potvrzují, že smrky rostou na Šumavě hojně a trvale posledních 9000 let. Společně s borovicí, břízou, lískou a olší patří k nejstarším osídlencům této krajiny. V centrální Šumavě (A. Klečka – Modravské slatě) byl už před 9000 lety dominantním druhem a toto postavení si zachoval až do období před 4000 lety. Z původních maxim kolem 80 % pylových zrn klesl na 20-30 % zřejmě kvůli oteplení. Na Modravských slatích jeho zastoupení v posledních 1000 letech opět rostlo a stejně tak v oblasti Černého jezera posledních 400 let. Ačkoli za dobu existence smrku na Šumavě došlo k několika teplým výkyvům, udržel se po celou dobu. Jak by také ne: na horských hřbetech nad 1200 m nad mořem, v zamokřených údolích a v mrazových kotlinách nikdy neměl významného konkurenta. Smrková populace byla a stále je velmi silná. Smrk se vyskytoval v celých Čechách jako původní dřevina, jak potvrzuje svými rešeršemi J. Nožička v publikaci Původní výskyt

smrku v českých zemích. Zajímavé jsou zprávy ze Šumavy a šumavského předhůří: Například v roce 1828 bylo v sušických lesích (nadmořské výšky 500-700 m) zastoupení smrku 71%, některé z těchto porostů v té době dosáhly věku až 160 let a pocházely tedy z konce 17. století. Kolem Vimperka už v roce 1710 až k Hornímu Záblatí rostly jedlosmrkové lesy, jejichž zbytky s jedlemi až 190 let starými se zachovaly dodnes. Podobné to bylo v prachaticko-volarském panství roku 1734. V oblasti Kvild rostly v polovině 19. století smrkové lesy staré 180-200 let s příměsí buku a jedle. Za Modravou směrem k Roklanu byly řídké smrkové lesy se spoustou shnilého dříví a se stromy starými 300 až 400 let. Ve stejné době měl i Boubínský prales převahu smrku nad jedlí a bukem a rostly tu i stromy, jejichž věk překračoval 500 let. V roce 1832 převládal smrk i na českokrumlovském panství (přitom s úmyslným zalesňováním se začalo až v roce 1822). Na konci 30. let 20. století v oblasti Kamenné Lhoty u Vimperka dominoval smrk s 51-66 % (A. Klečka). V. Weingartl v roce 1936 zařadil celou oblast Šumavy a Předšumaví do oblasti s převládajícím smrkem. A. Jančík v roce 1953 popisuje původní lesy na Debrníku a v Pamferově lese jako převážně smrkové: „…největších výšek a rozměrů dosahují 120-161leté jedle, které trpí zlomy vrchů, a jednotliví mohykáni z řad listnáčů. Pod nimi vytváří výškově dosti vyrovnané patro 80-120letý smrk, který trpí vývraty. Jemu podružnou dřevinu tvoří zbytky buku a javoru…“. Smrk, jako by tu poslední dvě až tři staletí vládl, byl silnější než buk a jedle, byl všudypřítomný. Foto nahoře - smrkové zmlazení roste i na dřevě plovoucím na Černém jezeře. Foto dole - Trojmezenský prales – místo zaslíbené pouze smrkům. Pavel Hubený Správa NP a CHKO Šumava [email protected]

léto 2010 13

Šumava I Výprava pod hladinu Teplé Vltavy

Foto Vladislav Hošek

Text a foto Věra Kladivová

Výprava pod hladinu Teplé Vltavy

Teplá Vltava je jedním ze zdrojnic nejpopulárnější české řeky Vltavy. V kontextu střední Evropy představuje Teplá Vltava unikátní biotop severského charakteru. Roční průběh teploty vody ji řadí mezi velmi chladné horské říčky. Na území NP Šumava protéká širokou mrazovou kotlinou s malým spádem (0,43‰). Řeka zde teče pomaleji, rozlévá se místy do šířky až 15 m v mělkém profilu, vytváří meandry, slepá ramena a tůně. Vyšší rychlosti proudění najdeme pouze v peřejnatých úsecích.

14 léto 2010

Pod hladinou rašelinou zbarvených vod je dno tvořeno štěrkopískovými až kamenitými úseky v místech s rychlejším prouděním a pískovými lavicemi v místech proudových stínů. Nejnápadnější jsou bohaté koberce ponořených vodních rostlin, nepravidelně rostoucí v celé délce úseku, většinou v peřejnatých úsecích. Přítomnost ponořených rostlin v toku vytváří řadu rozmanitých stanovišť, čímž zvyšuje diverzitu dalších součástí ekosystému – bezobratlých, měkkýšů i ryb. V místech proudových stínů za velkými trsy rostlin dochází k sedimentaci pískových lavic, které jsou rozrůstáním trsu kolonizovány, a jemný sediment je zpětně zpevňován kořeny. Porosty vodních rostlin pod hladinou tak zpomalují transport nerozpuštěných látek. Tento proces je ale velmi pomalý a kolonizace nových stanovišť se ve větším rozsahu nepodařilo prokázat. V katalogu biotopů ČR jsou porosty dna na této lokalitě řazeny k biotopu „Makrofytní vegetace vodních toků“. Z hlediska botanického tvoří asociaci Myriophyletum alterniflori Steusloff 1939. Jsou zde zastoupeny především tři dominantní druhy – stolístek střídavokvětý (Myriophyllum alterniflorum) – silně ohrožený druh v ČR, hvězdoš háčkatý (Callitriche hamulata) a lakušník vzplývavý (Batrachium fluitans). Tyto druhy se vyskytují jak samostatně, tak ve smíšených trsech. Tmavé trsy silně ohroženého stolístku se střídají s výrazně zelenou barvou lakušníků a nejsvětlejší zelenou drobných lístků hvězdoše. Jednotlivé druhy jsou na dně velmi dobře rozeznatelné. Jednotlivé sledované druhy mají rozdílné požadavky na prostředí, především teplotu a výšku vodního sloupce. Lakušník se

v samostatných trsech vyskytuje především v horní části úseku. Velmi často tvoří společné trsy se stolístkem. Na dně pak opticky převažuje ten druh, který je zrovna v optimu růstové křivky. Brzy na jaře a na konci podzimního období je nejvýraznější lakušník i v zimě pod ledem prosvítá jeho specifická zelená barva. Se zvýšením teploty vody na jaře a po celou letní sezonu dominuje ve společných trsech tmavý stolístek. Například zastoupení lakušníku v celkové pokryvnosti podrobně sledovaného profilu u Dobré se v zimě 2007 zvýšilo z 15 % na 28 %. Ke změnám složení celého společenstva dochází také v příčném profilu toku bez ohledu na roční období. Zatímco v horní části převládají z tří hlavních druhů sledovaného společenstva jednoznačně trsy stolístku, v druhé části toku na úrovni ústí Volarského potoka přebírá tuto roli hvězdoš. S ním se objevují v menší míře další druhy, které si ještě představíme. Pokryvnost trsů hvězdoše se zvětšuje v letních měsících při nižších vodních stavech, kdy hvězdoš vytváří hustý koberec na hladině plovoucích růžic charakteristické světle zelené barvy. Také záchyt jeho ulomených částí za kameny, mrtvé dřevo a jiné trsy ostatních rostlin byl pozorován častěji. Většina z takto nově pozorovaných zárodků trsů ale nevydržela do další sezony. Trojice dominantních druhů je doprovázena dalšími rostlinami. Z početnějších druhů jmenujme ještě zblochan vzplývavý (Glyceria fluitans), který roste převážně v dolní části toku pod Volarským potokem. Zde se významně podílí na odbourání nadbytku živin neseným tímto přítokem. Tmavou barvou se vyznačují také roztroušené trsy mechů, zejména prameničky obecné (Fontinalis antipyretica) a několika dalších

druhů mechorostů s nízkou pokryvností preferujících kamenité dno. Z bočních ramen a příbřežních porostů zasahuje do hlavního řečiště také vodní mor kanadský (Elodea candensis), zevar jednoduchý (Sparganium emersum), rdest splývavý (Potamogeton natans) a některé další druhy. Ozdobou popisovaného rostlinného společenstva je přítomnost kriticky ohroženého druhu rdest alpský (Potamogeton alpinus). Rdest tvoří velké porosty v méně proudných úsecích toku. Každoročně se objevuje na stejném místě velký porost ponořených listů, sahajících až k hladině. Kromě tohoto byly pozorovány jednotlivé menší trsy nebo jednotlivé rostliny při březích v zákrutech klidnějších částí toku. Velikost a forma, které rostlina v průběhu sezony dosáhne, je závislá na mnoha faktorech, mezi nimi na teplotě. Výjimečný byl rok 2008, kdy rostliny vyrostly až k hladině a vytvořily plovoucí listy. Také jednotlivé drobné trsy podél břehů vytvořily velké množství plovoucích lístků a květů. V dalším roce, patrně těsně před vytvořením plovoucích listů rdestu, došlo ke zvýšení hladiny řeky a rostliny vytvořily jen listy ponořené. Díky dlouhému teplému podzimu pak zůstaly výraznější trsy rdestu až do listopadu ve vegetační fázi.

Foto nahoře - Teplá Vltava pohled na hladinu. - Porost potamogetonu alpského v srpnu 2008. Foto dole - Rdest alpský – rozsáhlé trsy v klidné části toku.

Graf proměnlivosti zastoupení nejčastějších druhů as. Myriophylletum alterniflori v podélném profilu Teplé Vltavy.

Věra Kladivová Výzkumný ústav vodohospodářský T.G.M.v.v.i. [email protected]

léto 2010 15

Šumava I Druhové bohatství a krása lučních mokřadů

Druhové bohatství a krása lučních mokřadů Šumava je krajinou mokřadů. Setkáváme se s nimi na každém kroku a běžně je najdeme i na loukách a pastvinách. Obzvláště zjara a počátkem léta, září luční mokřady na dálku pronikavě žlutými květy blatouchů, zatímco okolní louky se teprve probouzejí k životu.

16 léto 2010

Text a foto Iva Bufková

1 2

3 Většina lučních mokřadů na Šumavě vznikla až díky působení člověka po odlesnění části krajiny. Tam, kde kdysi bývaly rašelinné a podmáčené smrčiny, dnes nacházíme většinou rašelinné a ostřicové louky. Na místě někdejších olšin, lesních pramenišť a zamokřených částí smíšených lesů s bohatšími půdami se zase vytvořily nejrůznější bylinné nebo vlhké travnaté mokřady. Jen výjimečně, zejména v okolí kyselých a chudých pramenišť ve vyšších polohách, mohly rašelinné ostřicové porosty na menších plochách vznikat i přirozeně. Luční mokřady, pokud nejsou poničeny odvodněním nebo intenzivním hospodařením, jsou obvykle osídleny pestrou paletou rostlinných druhů a často i poskytují útočiště druhům vzácným a ohroženým. V krajině pak mnohé z nich fungují jako tzv. „top centra“ druhové rozmanitosti čili biodiverzity. Tato skutečnost vyniká zejména v oblastech, kde okolní nepodmáčené nelesní plochy byly vesměs poškozeny a ochuzeny příliš intenzivním využíváním (např. zemědělstvím, výstavbou, apod.). Druhová rozmanitost lučních mokřadů je přitom odrazem někdejšího působení člověka, především v podobě tradičního hospodaření. Pravidelné nebo jen občasné ruční kosení mokřadních luk bez přehnojování a razantních zásahů do vodního režimu umožnil vznik vyrovnaného společenství rostlinných druhů, z nichž ani jeden nemá výraznou převahu. V tomto společenství tak mohou existovat i vzácné druhy vesměs náročné na světlo a konkurenčně slabší, které by jinak ostatní zdatnější druhy snadno přerostly. Bohatstvím druhů nás mohou překvapit již rašelinné ostřicové louky, které zdálky často vypadají jen jako zarovnaný trávníček

4

vlajících listů ostřic. Na počátku léta zde můžeme najít nápadně kvetoucí orchideje, zejména prstnatec Fuchsův nebo prstnatec májový. Na Šumavě, ale i v celé střední Evropě je mimořádnou vzácností např. prstnatec Traunsteinerův. Pestrou paletu barev doplňují zářivě žluté květy pléšky stopkaté, starčků potočních a pryskyřníků, růžově kvetou všivce (mokřadní i bahenní), kohoutky luční a bíle září suchopýr úzkolistý. V detailu jsou zase dekorativní i jinak nenápadné šáchorovité rostliny, z nichž mnohé jsou velmi vzácné (např. ostřice dvoudomá, ostřice blešní nebo suchopýrek alpský). Přitisklé při zemi se pak leckde ukrývají tučnice, rosnatky, nebo dokonce klikva bahenní. Pohled na rozkvetlou ostřicovou louku je zkrátka potěšením pro oči. Bohaté jsou i ovšem bylinné mokřady. Vedle blatouchů a prvosenky vyšší zde často kvetou prstnatce (prstnatec májový), temný kuklík potoční, sasanky, starčky, pcháče nebo bílé řeřišnice luční a potoční. Plejádu barev doplňují svou živou zelení skřípina lesní, sítiny, některé druhy ostřic či nízké rostlinky mokrýšů. Část druhů z bylinných mokřadů sice najdeme i na ostřicových loukách, většina z nich je ale náročnější na živiny a nesnáší příliš nízké pH, takže se jim v bylinných mokřadech daří daleko lépe. Osud lučních mokřadů v české krajině je povětšinou docela smutný. Velké množství z nich bylo v minulosti drasticky odvodněno, zaplaveno živinami z okolních intenzivních pozemků, nebo dokonce zaoráno, takže v krajině jsou často přítomna jen jejich degradovaná torza. Na Šumavě je situace lepší, ale ani tady nebyly luční mokřady ušetřeny pozdějších nepříznivých vlivů člověka, které místně přetrvávají i dodnes. Stále se s přestávkami objevují tlaky na obnovu starých odvodňo-

Foto - Eva Zelenková vacích rýh, cenné mokřady jsou lokálně znehodnocovány nešetrným hospodařením (např. nevhodnou pastvou dobytka), splachem živin nebo budováním infrastruktury v okolí sídel. Velkým problémem je i zajištění vhodné údržby, která by svou intenzitou neměla překračovat formy tradičního hospodaření (tedy povětšinou ruční kosení bez použití těžké mechanizace a hnojení). Bohužel takové způsoby údržby jsou finančně velmi náročné a za současných podmínek pro zemědělce většinou neúnosné. Péče o mokřady není pro zemědělské subjekty atraktivní a problémem je tak i likvidace získané rostlinné biomasy. Odpovídající management lučních mokřadů při zachování jejich druhového bohatství nelze proto dnes zajistit jinak než za finanční podpory specifických dotačních titulů a často i s pomocí nezemědělských subjektů. V následujících letech bude údržba části lučních mokřadů na území národního parku hrazena z dotačních titulů Evropské unie (Operační program životního prostředí). Titulní strana - Rozkvetlá rašelinná louka na Rokytě u Srní. Na této straně 1 - Dekorativní květy starčku potočního (Tephroseris crispa). 2 - Masožravá tučnice obecná (Pinguicula vulgaris) je dnes na Šumavě již ustupujícím druhem. 3 - Vzácná tolije bahenní (Parnassia palustris). 4 - Rašelinná louka a prameniště na Kvildě zničené budováním kanalizace nejsou zdaleka ojedinělým případem. Iva Bufková Správa NP a CHKO Šumava [email protected]

léto 2010 17

Šumava I Losovi na stopě

Text a foto Pavel Šustr

Losovi na stopě

18 léto 2010

Pokud se budete toulat lesy v okolí Lipna, můžete se setkat s neobvyklým tvorem. Je vysoký skoro jako kůň, s tělem relativně krátkým a téměř bez ocasu, s protaženou hlavou, se zvláštním hrbolem na čenichu a s přečnívajícím horním pyskem. Na kráse mu nepřidává ani nápadný kožní lalok na krku. Samci navíc mohou mít na hlavě typické parohy, lopatovitého, ale u nás častěji bidlovitého tvaru. Pokud popis odpovídá výše popsanému, měli jste štěstí a právě jste viděli losa evropského. Los evropský je největší příslušník čeledi jelenovitých. Dospělý býk váží cca 220–450 kg, délka jeho těla je 2–3 m, výška v kohoutku 180–235 cm. Losice je celkově menší, váží 275–375 kg. Losi jsou dobře vybaveni pro pohyb v měkké půdě. Jejich nohy mají roztažitelné spárky s velkou našlapovací plochou. Dobře plavou. Dospělosti dosahují losi ve 2,5 letech. Říje probíhá od srpna do října, obvykle v září. Doba březosti je okolo 36 týdnů, samice rodí 1 až 3 mláďata. V létě se losi zdržují ve vlhkých biotopech s bohatými porosty v okolí vody. Živí se listy a větvičkami listnatých dřevin, vodními a bažinnými rostlinami. Samci žijí osaměle, samice s mláďaty v malých skupinách. Od sedmdesátých let minulého století se los evropský trvale vyskytuje v oblasti jižní Šumavy. Trvalá losí populace je odhadována na cca 10-15 kusů. V roce 2003 došlo ke srážce auta s losem nedaleko Přední Výtoně, tento los je vypreparován a můžete ho vidět v informačním středisku NP Šumava na Stožci. Los evropský je jedním z cílových druhů monitoringu a výzkumu zoologického oddělení Správy NP a CHKO Šumava. Pravidelný zimní monitoring lokalit je prováděn každoročně ve spolupráci s kolegy z CHKO v Horní Plané. V posledních dvou letech je kromě monitoringu na základě nálezů stop, trusu a okusu též použito fotopastí. Jednou z předností této metody je její neinvazivnost, nezasahujeme tedy žádným způsobem do života sledovaných jedinců. Fotopasti jsou čtenářům časopisu Šumava jistě známy, přesto si krátce připomeňme,

že základem fotopastí je digitální fotoaparát vybavený senzory pohybu a teploty. Pokud oba tyto senzory vyhodnotí přítomnost živého organismu, automaticky vyfotografují snímek nebo jejich sekvenci, případně videozáznam, a uloží ho na paměťové médium. Fotopasti rozmisťujeme na předem vytipovaných místech v terénu tak, aby nám odpověděly na naše otázky, týkající se života losa, jelikož tato zvířata žijí velmi skrytým způsobem života. Další výzkumnou aktivitou našeho týmu je telemetrie. Pro losa máme připraven GPS obojek, který nám v případě úspěšného nasazení bude automaticky zasílat informace o pozici a aktivitě označeného jedince. Při takto malém počtu jedinců se nám však zatím nepodařilo losa na Šumavě obojkem označit. K úspěšnému označení je třeba se totiž ke zvířeti přiblížit na velmi malou vzdálenost. Švédský výzkumný tým z univerzity v Umea používá pro imobilizaci a nasazení obojku vrtulník. Po návštěvě švédských kolegů na Šumavě a jejich doporučení použít tuto metodu i na Šumavě jsme se tedy rozhodli vrtulník zkusit. Dne 23. 3. jsme vzlétli nad ještě zasněženou Šumavu vybaveni termokamerou pro vyhledávání zvířat v krajině. Losa se nám z vrtulníku opravdu podařilo vyhledat, pokus o jeho imobilizaci a nasazení obojku však úspěšný nebyl – zvíře se šikovně schovávalo v hustém smrkovém porostu. Stále věříme, že se nám losa označit obojkem podaří, abychom více pronikli do života tohoto velmi skrytě žijícího zvířete.

Aktuální informace nejen o losovi evropském, ale i o celém telemetrickém projektu můžete najít na našich projektových webových stránkách: www.RysoviNaStope.cz nebo na www.npsumava.cz

Titulní strana - Fotopast Cuddeback Expert a los evropský vyfotografovaný v jižní části Šumavy. Foto na této straně - Mapka bohybu losa sledovaného z vrtulníku, lokalita Borková. - Pro vyhledání losa a pokus o jeho imobilizaci jsme použili vrtulník. Pavel Šustr Správa NP a CHKO Šumava [email protected]

léto 2010 19

Šumava I Bavorský les budoucnosti?

Text a foto Michal Valenta

BAVORSKÝ LES BUDOUCNOSTI? Suchá, teplá léta a srážkově bohaté, ale mírné zimy.

Tak by mohl znít stručný závěr odborné přednášky pracovníka výzkumu Správy NP Bavorský les, geoekologa Burkhardta Beuderta. Téma „Změna klimatu a její účinky na Národní park Bavorský les“ zaplnilo 26. února 2010 sál Muzea dějin lesa v St. Oswaldu, v němž Správa NP Bavorský les v rámci pravidelně pořádaných a veřejností oblíbených odborných přednášek a prezentací přibližuje zájemcům mj. zajímavé výsledky z robíhajících výzkumů i monitoringu na území NP Bavorský les. 20 léto 2010

Geoekolog Burkhardt Beudert zabývající se dlouhodobě touto tematikou přitom objasnil výklad pojmu „klima“. Klima není pojmem pro zvláštní jevy počasí během jednotlivých dní či měsíců, ale pro tento účel označuje komplex všech pro určité místo či region možných stavů počasí za časové období minimálně 30 let. V Německu v současnosti tento 30letý časový rámec představuje období let 1961–1990. Všechny za toto období zjištěné průměrné hodnoty teplot, srážek, počty mrazových nebo letních dnů apod. jsou pro klima určitého místa brány za „normální hodnoty“. Odchylky od nich se pak prezentují např. „příliš teplo, příliš chladno, příliš sucho, příliš vlhko“. Počítače „učí“, jak sestavit modely klimatu. Než mohou vůbec být vypracovány scénáře vývoje klimatu, musí být vyvinuty modely schopné korektně představit globální klima, zejména vzory proudění vzdušných mas. Přezkoušet je je možno porovnáním historických a současných dat. Model regionálního klimatu se „nakrmí“ výsledky globálního modelu klimatu, propojí s daty charakterizujícími počasí za 30leté období 1961–1990 jako např. teplotami, srážkami, tlakem vzduchu a jinými. Čím více dat z jednoho regionu se do modelu vloží, tím lépe se model regionální klima „naučí. Také prognozované globální oteplování klimatu podle modelů o 2 až 5 °C v tomto století se vztahuje k období 1961–1990. Beudert uvedl, že „relativně velký rozsah očekávaného nárůstu teplot přitom nelze považovat za nejistotu, či dokonce spekulaci“, což odůvodnil zcela vědomě různým „krmením“ počítačového modelu. Podstatnou roli přitom hrají údaje týkající se míry očekávatelného přírůstku obyvatelstva světa, hospodářského růstu nebo technického pokroku i měnícího se ekologického společenského vědomí jako základních dat, poskytovaných počítači. Jak Beudert uvedl, závisí prognozovaný nárůst teplot pro klimatické scénáře do konce tohoto století silně na tom, jak vysoké bude v budoucnu vypouštění skleníkových plynů, zejména CO2 a metanu. To je zase závislé na vývoji přírůstku počtů obyvatelstva, produktivity hospodářství a spotřeby energií. V Německu je stále více používán scénář vývoje klimatu beroucí v úvahu urychlování technologického rozvoje a silného hospodářského růstu světa do r. 2100, oddělovaný ale stále více od uvolňování CO2 (alternativní

energie) a při narůstajícím ohledu na ochranu životního prostředí. Nárůst blahobytu má dle toho ovšem vést k útlumu růstu světové populace. Pro stanici Waldhäuser vykázalo porovnání počítačem zpracovaného modelu klimatu se skutečně naměřenými hodnotami teplot a srážek u letních teplot pouze minimální rozdíl +0,1 °C. Také srážky s odchylkou pouze 1,4 % se podivuhodně blíží skutečnosti, což znamená, že vypočtený model klimatu je vhodný k vypracování scénářů vývoje klimatu pro vzdálenější budoucnost. SUCHÁ LÉTA A VLHKÉ ZIMY Pro Bavorský les by z běžného úhlu pohledu optimistický vývoj směřoval ke zvýšení průměrných teplot o ca 2 °C během 100 let; dle Beuderta ovšem se sezonními rozdílnostmi. Zvýšení teplot by mělo být poměrně výrazné – od 0, 7 °C pro období jara až ke 3,6 °C pro zimu. Ve vyšších polohách tento trend ještě zesílí. Suma srážek za rok by naproti tomu mělo zůstat zhruba na stejné výši, změní se však rozložení v průběhu roku. Zatímco na jaře srážky zůstanou zhruba na dnešní úrovni, léta a podzimy budou výrazně sušší (-20 %), zimy pak výrazně srážkově bohatší (+40 %). „Celkově pro Waldhäuser vychází příjemný scénář vývoje klimatu, alespoň na první pohled,“ konstatuje Beudert. V létě bude tepleji při méně srážkách, rozložených do méně dnů. V zimě se má snížit jak počet „ledových dnů“ (s nejvyšší teplotou nižší než 0 °C) o více než polovinu (z dnešních 52 na 23), tak i počet dnů s mrazem (ze 129 na 84).

Ovšem: zimní sporty budou pro Bavorský les stále více ztrácet na významu, neboť výška sněhové pokrývky a doba jejího trvání se bude výrazně snižovat, přičemž odtávání bude stále časnější. Kromě toho nebudou-li zimní srážky moci být vázány sněhovou pokrývkou, bude tato voda chybět v létě – jak vegetaci, tak lidem. ZMĚNA UŽ V BĚHU Změnu klimatu Bavorského lesa ve smyslu jeho oteplování již dávají tušit B. Beudertem prezentované údaje z klimatické stanice Waldhäuser na jižním úbočí Luzného (947 m n.m.), získané nepřetržitou řadou měření a pozorování za období 1974–2009. V současnosti (2009) v porovnání s obdobím před 35 lety (1974) např.: - Buky, ale i ostatní opadavé dřeviny raší o 20–23 dnů dříve! - Poslední den s pozdním mrazem nastupuje o 15–17 dnů dříve! - Počet dnů s max. teplotou nad 20 °C v měsících duben – květen (což je zejména významné pro rojení kůrovce na jaře) výrazně vzrostl (o cca 0,2 dne/rok) - ze 2 na 11! Hodnoty názorně dokládají, že se nenacházíme na jakémsi počátku oteplování klimatu, ale přímo v jeho průběhu. A co více – udrží-li se trend posledních 30 let, hodnoty propočtené simulačními modely jsme z větší části „naplnili“ již dnes a blížíme se scénáři prognózujícímu pro 21. století oteplení až o 5 °C. K tomu scénáři se však geoekolog Beudert vyjadřil rezervovaně, i když např. na lokalitě Waldhäuser nárůst průměrné teploty za období let 1972–2008 pro měsíc duben dosáhl již +3 °C (naměřené hodnoty). Beudert se ale drží vědecké zásady: „Platnost trendu končí rokem poslední naměřené hodnoty; prodlužování trendové linie není dovoleno, to vede do říše spekulací“. Překlad z tiskové zprávy Správy NP Bavorský les č. 21/10 z 26. 02. 2010 Foto nahoře - Schwarzbach sbírá své vody v masivu Luzného a Mokrůvek.

Obr. 1 - Červené body značí dobu rašení buku na fenologické stanici Waldhäuser pod Luzným v jednotlivých letech období 1972–2008. Obr. 2 - Odchylky od teplotního průměru období 1961–1990 v NP Bavorský les (zelené body).

Michal Valenta Správa NP a CHKO Šumava [email protected]

léto 2010 21

Šumava I Nový Zéland – království přírody

Text a foto David Albrecht

Nový Zéland království přírody Nový Zéland v jižní části Tichého oceánu je celosvětově proslavený nedotčenou přírodou, kterou je možné naplno zažít a vychutnat ve 14 národních parcích. Viděno šumavskou perspektivou je však inspirující něco jiného než krásná příroda.

22 léto 2010

Do tužeb cestovatelů celého světa se Nový Zéland dostal především uvedením filmové trilogie Pán Prstenů. Peter Jackson (režisér trilogie) natočil mnohahodinovou reklamu na přírodu, která do té doby existovala pouze v našich snech. Když se k tomu přidá fakt, že na ostrovech nenajdete jediného hada, bylo o start postaráno. Aby se však zisky z cestovního ruchu staly druhou nejvyšší příjmovou položkou státního rozpočtu (zatím stále vede zemědělství – na každého obyvatele připadá podle odhadů asi 20 hospodářských zvířat), bylo třeba odpracovat velký kus práce. Národní parky Severního i Jižního ostrova spravuje Department of Conservation (DOC), obdoba našeho Ministerstva životního prostředí. Velikost parků, v poměru k celkové rozloze země, a stupeň zachovalosti původní, člověkem neovlivněné přírody nelze srovnávat s žádnou jinou zemí na světě. Tím méně s parky v srdci Evropy, které jsou svou velikostí zlomkem parků tamních. Přesto se lze v přístupu k ochraně přírody mnohému od Nového Zélandu přiučit. V samotných základech národních parků Nového Zélandu stojí snaha nalézt dohodu ochrany přírody s regionem a veřejností. Budování vzájemné důvěry trvalo jistě roky, výsledek je však pro člověka „odkojeného“ šumavskými tahanicemi doslova neuvěřitelný. Jsou to místní podnikatelé, dobrovolníci a drtivá většina široké veřejnosti, kdo převzal iniciativu a aktivně vystupuje na ochranu přírodního bohatství. Motivací jim je nemalý zisk z cestovního ruchu, ale i vzájemná důvěra v to, že to ochranáři myslí dobře nejenom s přírodou, ale i s nimi. Není tak nic mimořádného, že pro zamítnutí některých megalomanských projektů nemuselo samotné DOC udělat téměř nic. Tlak veřejnosti na vládu byl tak velký, že jejich realizace by byla politickou sebevraždou. Na Novém Zélandu platí, že ochrana přírody v národních parcích je na prvním místě.

Dlouhodobá strategie DOC však velmi přesně akcentuje fakt, že bez podpory veřejnosti je úspěšná ochrana přírody nemožná. Patrně i proto návštěvník národních parků vidí snahu nalézt kompromis na každém kroku. Volné procházky do nitra parků, okružní jízda na motorovém člunu po jezeře atd. – to vše je možné. Služby provozují místní firmy, zaměstnání dávají místním lidem. Ze zisku odvádí 6 % zpět do pokladny DOC. Jak mi vysvětlil John Cumberpatch, generální manažer DOC Jižního ostrova, nejde o kruh, ve kterém se peníze točí, ale o spirálu. Vzhledem k tomu, že nabízených služeb je v národních parcích po celém Zélandu opravdu hodně, zisky z koncesí umožňují nákup nových, přírodně cenných území. Na nich DOC obratem buduje alespoň základní návštěvnickou infrastrukturu, která v první fázi nenese peníze, ale získává podporu místních obyvatel. Ti pak většinou hledají sami možnost spolupráce s parkem a žádají o koncese na nejrůznější aktivity. Je zde akcentován nejenom aspekt ochrany přírody, ale i sociální hledisko a v neposlední řadě se ukazuje přímá vazba na ekonomiku. Jak v jednom ze strategických dokumentů DOC (Statement of Intent 2009 – 2012) píše tamní ministr životního prostředí Hon Tim Groser: „Ústřední premisou je fakt, že ochrana přírody je nejenom ceněná aktivita, ale je to i ekonomická investice.“ Existence národních parků na Novém Zélandu je jednoznačně ekonomickou výhodou. Aby nedošlo k omylu, je třeba připomenout, že vydané koncese a podmínky jejich provozování mají zcela přesně definovaná pravidla (ochrana přírody na prvním místě). Tato pravidla nemají preventivně aktivity znemožnit, ale mají být průsečíkem potřeb obou stran. Ve výsledku je tak mnohé o vzájemné důvěře. Správci parků důvěřují majitelům koncesí, že nebudou nastavené regulace porušovat a ničit tím přírodu. Důvěru však do tohoto vztahu vložili i místní obyvatelé

a široká veřejnost, když plně respektují a hájí pozice ochrany přírody. Jak jsem napsal v úvodu, není možné novozélandský model prostě aplikovat v našich podmínkách. Rozdílů mezi parky na Zélandě a v Čechách bude patrně víc než věcí shodných nebo alespoň podobných. Věřím ale, že některé výše zmíněné principy mohou být inspirací.

Titulní strana - Celková rozloha Nového Zélandu je 268 680 km². Nový Zéland je poněkud izolován v jižní části Tichého oceánu a skládá se ze dvou hlavních ostrovů oddělených Cookovým průlivem. Foto z NP Glenorchy na Jižním ostrově. Nahoře - Jezero pod Tasman Glacier. - Nejvyšším vrcholem Jižního ostrova je Mount Cook (3754 m). Na fotografii s ředitelem NP Mount Cook Richardem Mc Namarou. David Albrecht Správa NP a CHKO Šumava [email protected]

léto 2010 23

Šumava I Biosférická rezervace Šumava oslavila 20 let

Text Alois Pavlíčko

Foto J. Ševčík

Biosférická rezervace Šumava oslavila Program Man and Biosphere (Člověk a biosféra) byl vyhlášen v roce 1970 na generální konferenci UNESCO. Jeho akronym MaB se stal symbolem integrovaného přístupu v ochraně přírody a v péči o kvalitu životního prostředí. ČLOVĚK A BIOSFÉRA Man and Biosphere je mezinárodní program zaměřený na mezioborovou spolupráci při studiu vzájemných souvislostí mezi člověkem a prostředím a rovněž při zpracování výsledků výzkumu pro různé úrovně uživatelů ve sféře plánování a rozhodování a v oblasti ekologické výchovy. V úvodním prohlášení příslušného dokumentu (UNESCO 1971) se uvádí, že MaB má za cíl „...rozvinout v rámci přírodních a socioekonomických věd základnu pro racionální využívání přírodních zdrojů biosféry a pro zlepšení vztahů mezi člověkem a přírodním prostředím; předpovídat důsledky dnešních aktivit na zítřejší svět

24 léto 2010

a tím posilovat lidskou schopnost účinně hospodařit s přírodními zdroji biosféry“. Před čtvrtstoletím šlo o zcela novátorský akcent na spolupráci a výzvu k odpovědnosti za budoucnost Země. Pojem biosféra, ač koncipovaný Vernadským již ve třicátých letech, se konečně stal běžnou součástí slovníku přírodovědců, sociologů i politiků. Programu MaB se již bývalé Československo velmi aktivně účastnilo. Členství ČR v mezivládním programu UNESCO reprezentuje Český národní komitét MaB (ČNK MaB), který je povinen periodicky informovat ústředí MaB v Paříži o stavu biosférických rezervací. Organizuje a pořádá společné porady, pracovní setkání, vydává

20 let publikace a podporuje výzkum v těchto územích (např. LTER).

BIOSFÉRICKÉ REZERVACE Název biosférická rezervace (původně biosférická rezerva) vznikl v roce 1970 v rámci nově založeného mezivládního programu Man and the Biosphere. V rámci programu MaB vznikla po celém světě síť biosférických rezervací. Nyní existuje více než 530 biosférických rezervací (BR) ve 105 zemích, z toho v Evropě 188 ve 26 zemích. V České republice jsou součástí projektu biosférické rezervace Bílé Karpaty, Krkonoše, Křivoklátsko, Dolní Morava, Šumava a Třeboňsko. Do roku 2010 bylo

do světové sítě biosférických rezervací zařazeno šest českých území o celkové výměře 4731 km2, z nichž dvě navazují na BR sousedních států: Bílé Karpaty navazující na CHKO Biele Karpaty na Slovensku a Krkonoše spojené s NP Karkonosze v Polsku. Dříve vyhlášená Pálava je dnes součástí rozšířené BR s názvem Dolní Morava. Vyhlášená území představují reprezentativní ukázky přírodních krajin, ve kterých zároveň hraje důležitou roli člověk a jeho aktivity. Proto BR zahrnují jak přírodě blízká území, tak i území narušená činností člověka, která umožňují studovat konflikty mezi člověkem a přírodním prostředím a podporovat zvyšování biodiverzity v narušených oblastech. Česká republika nemá pro institut BR žádnou speciální legislativu a využívání BR je „volnou nikou“. Územně se však BR částečně nebo úplně překrývají s velkoplošnými i maloplošnými chráněnými územími (např. národní parky, CHKO, přírodní rezervace) nebo s lokalitami dalších mezinárodních úmluv a sítí (např. Natura 2000, Ramsarská úmluva, Seznam světového dědictví UNESCO). Příkladem finančního a materiálního zvýhodnění díky programu MaB může být zapojení biosférických rezervací do grantového systému Mezinárodního fondu životního prostředí (GEF), který prostřednictvím Světové banky posílil ve třech českých biosférických rezervacích logistiku a aplikovaný výzkum směřující k ochraně biodiverzity. BR ŠUMAVA Šumava se stala biosférickou rezervací 27. března 1990, tedy ještě před vyhlášením národního parku. Biosférická rezervace Šumava se nalézá v horské oblasti podél rakouské a bavorské hranice. Celá byla ovlivněna aktivitami lidí a také často využívána již od 10. století (např. dolování zlata, sklářství). Šumava je také posledním velkým středoevropským územím s extenzivním způsobem využití. Pralesovité horské lesy, jezera glaciálního původu, rašeliniště, řeky a jejich kaňony, to vše jsou hodnoty, které se do dnešní doby uchovaly a kterými území oplývá. Les je zde přítomen na více než 65 % rozlohy biosférické rezervace (např. květnaté a acidofilní bučiny, horské smrčiny, rašelinné bory); v porovnání s Národním parkem Šumava, kde je procento zastoupení lesa vyšší (83,8 %). Zdejší rašeliniště jsou bezesporu nejzajímavějším prvkem. Obdobně extenzivně využívané jsou Pláně nalézající se od nadmořské výšky 1000 m v centrální části Šumavy. Toto rozsáhlé území je využíváno jako louky nebo pastviny. V oblasti žije celá řada druhů vzácných zvířat. Zajímavý je výskyt severské myšivky horské, vzácně zde také žije reintrodukovaný rys ostrovid. Z volně žijících ptáků potom tetřev hlušec a tetřívek obecný. Pramenná oblast řeky Blanice měla svého času největší výskyt

perlorodky říční ve střední Evropě a České republice. O významu tohoto území a vztahů v něm se diskutovalo mimo jiné na loňské říjnové konferenci MaB ve Stožci a Správa NP a CHKO Šumava prezentuje i tyto funkce území například v rámci ekologické výchovy. Připomenutí 20. výročí BR Šumava je mj. dalším příspěvkem k Mezinárodnímu roku biodiverzity. Podklady, užitečné informace: Jeník, J. et al. (1996): Biosférické rezervace České republiky. Příroda a lidé pod záštitou UNESCO. Empora, Praha, 160 p.  Pavlíčko, A. (2008): Biosférické rezervace ČR, Zpráva. Ms pro MŽP ČR, 20 p.  JELÍNKOVÁ Eva, PAVLÍČKO Alois, RYNDA Ivan, VRBA Jaroslav (2010): Biosférické rezervace ČR - výukové laboratoře udržitelného rozvoje, Stožec 15.-17.10. 2009. http://mab.kav.cas.cz/  http://www.npsumava.cz/

Foto Alois Pavlíčko

Foto Alois Pavlíčko

Titulní strana - Pohled na JV část Biosférické rezervace Šumava (Olšina, Polečnice). Na této straně - Zřizovací diplom Biosférické rezervace Šumava. - Mapa Biosférické rezervace Šumava. - Exkurze za poznáním biosférické rezervace. - Konference o biosférických rezervacích ČR v říjnu 2009, Stožec. - Člověk v Biosférické rezervaci Šumava – propagace regionálních produktů a značek.

Foto Josef Štemberk

Alois Pavlíčko Správa NP a CHKO Šumava [email protected]

léto 2010 25

Šumava I Český svaz ochránců přírody a jeho aktivity na Šumavě

Text Jakub Hromas a Jiří Šejna

Český svaz ochránců přírody a jeho aktivity na Šumavě

Foto Zdenka Týcová

Český svaz ochránců přírody (ČSOP) je největší tuzemské ochranářské občanské sdružení, které má přes devět tisíc členů a v loňském roce oslavilo 30 let své existence a činnosti. V řadách ČSOP působí zkušení odborníci, dobrovolníci, ale i ti, kteří s oblibou chodí do přírody. Tuto činnost provádí především prostřednictvím svých místních základních organizací, jakou je v oblasti Šumavy právě základní organizace Českého svazu ochránců přírody Šumava (dále jen ZO ČSOP Šumava). ZO ČSOP Šumava je mladá nezisková organizace založená ve Vimperku na jaře roku 2008. Jejím posláním je udržování a zlepšování přírodně-kulturního dědictví na Vimpersku a v jeho okolí, tedy i v oblasti Národního parku a Chráněné krajinné oblasti Šumava.

26 léto 2010

Stěžejní aktivitou organizace jsou praktické péče o významné přírodní lokality, ať už jde o území chráněná, či jinak přírodovědně hodnotná. Na těchto místech se provádí činnosti vedoucí k jejich údržbě či zlepšování jejich stavu. Protože se jedná o místa vyžadující speciál-

ní přístup k jejich ochraně, provádí se na nich specifické zásahy, jako je ruční kosení kosou a lehkou ruční mechanizací (bubnová sekačka, křovinořez), vyřezávání náletů, vyhrabávání stařiny a ruční provzdušňování travního porostu (tzv. vertikutace). Takto se na území národního parku starají členové například o část první zóny u Strážného (o lokalitu Strážný – Pod Obecním lesem) s chráněnými šafrány bělokvětými nebo letos na jaře zajišťovali vyřezávání náletů na lokalitě s hořečky mnohotvárnými českými u Nových Hutí v chráněné krajinné oblasti. Organizace provádí činnost tehdejších hospodářů, kteří se starali o tato místa dříve. Nyní tuto těžkou a málo lákavou práci téměř nikdo nevykonává a přírodovědně zajímavým místům hrozí zánik.

Na činnost navazují i praktické zásahy vedoucí k potlačování a hubení invazních druhů rostlin, jako je bolševník velkolepý či lupina mnoholistá. Činnost spojenou i s jejich terénním mapováním provádí ZO ČSOP Šumava jak na území NP a CHKO, tak i v Pošumaví. Členové ZO ČSOP Šumava neprovádí jen praktické zásahy v přírodě, ale i pravidelně pořádají akce a kampaně pro veřejnost, a to v rámci své činnosti v oblasti environmentálního vzdělávání a osvěty. Každoročně se účastní kampaně „Clean up the World (Ukliďme svět!)“, kdy se uklízí část přírody na Vimpersku od nepořádku, odpadků a černých skládek. V roce 2010 proběhl již třetí ročník této kampaně a uklízelo se na vrchu Homolka ve Vimperku. Součástí osvěty veřejnosti je i vydávání elektronického půlročníku s aktualitami z oblasti ochrany přírody a krajiny, životního prostředí a šetrného cestovního ruchu v Jihočeském kraji. Aktivity z oblasti environmentálního vzdělávání a osvěty doplňují přednášky a vycházky do přírody, z nichž lze jmenovat uskutečněné „Setkání s vimperským arboretem“, které proběhlo v rámci celorepublikové kampaně ČSOP „Setkání s přírodou“ nebo přírodovědné vycházky po naučné stezce Sudslavický okruh, o kterou organizace také zčásti pečuje. Poslední důležitou oblastí, které se ZO ČSOP Šumava věnuje, je poradenská činnost v oblasti ochrany přírody a krajiny. Na počátku roku 2010 vstoupila organizace do krajské sítě environmentálních center Krasec a začala poskytovat ekoporadenské služby. Jedná se o bezplatnou

službu určenou jak místním občanům, tak i návštěvníkům Šumavy a Pošumaví. Ekoporadci jsou schopni poradit v oblasti ochrany přírody a krajiny ve vztahu k regionu Vimperska, druhové ochrany rostlin a živočichů, životního prostředí či ekologického zemědělství. Tuto službu nabízí samozřejmě i pro území NP a CHKO Šumava. Jde tedy o oblasti, kterým se organizace věnuje a má s nimi zkušenosti. Ekoporadnu je možné využít prozatím jen elektronicky na e-mailové adrese [email protected], nebo prostřednictvím elektronického formuláře na www.csopsumava.cz či na tel.: 777 812 835. Kancelářské prostory se pro tuto službu pomalu ve Vimperku budují a veřejnost bude včas informována o jejich otevření. Členové ZO ČSOP Šumava jsou lidé mnoha profesí a povolání. Jsou mezi nimi lidé se zkušenostmi v neziskovém sektoru, úředníci, zemědělci, studenti přírodovědných oborů, ale i ti, kteří si chodí rádi odpočinout do přírody. S organizací také spolupracuje a vypomáhá jí celá řada dalších dobrovolníků, brigádníků a příznivců, a to včetně pracovníků samotné Správy NP a CHKO Šumava, se kterou organizace uzavřela memorandum o vzájemné spolupráci a partnerství. Činnost neziskových organizací a občanských sdružení není jednoduchá a lehká. Stejně tak je tomu i v této organizaci. Důležité však je, jaké lidi a s jakým úmyslem sdružuje a jak se snaží naplňovat své cíle. ZO ČSOP Šumava se to prozatím daří a její členové doufají, že svou činností budou k prospěchu nejen přírodě, ale i všem obyvatelům Šumavy.

Foto Pavel Němčák

Foto Jana Zrnová Foto Jakub Hromas

Titulní strana - Podlešákův jilm v Boubské – památný strom v péči organizace. Foto nahoře - Šumavská příroda v okolí Českých Žlebů. - Kosení šafránové louky u Strážného. - Dendrologická vycházka po vimperském arboretu. Foto vlevo - Pomoc šumavským rašeliništím – budování hrázek v rašeliništi u Soumarského Mostu.

Foto Jana Zrnová

Jakub Hromas a Jiří Šejna ZO ČSOP Šumava www.csopsumava.cz [email protected]

léto 2010 27

Šumava I Plužina a krajinný ráz

Text a foto Pavel Hubený

Plužina je slovo, které z jazyka současného člověka téměř vymizelo. Nahradila jej slova jako pole, lán, pozemek, zahrada nebo parcela… Smysl plužiny je ale mnohem hlubší. Sahá do historie naší země a to, co popisuje, patří k naší krajině a kulturnímu dědictví této země.

Plužina a krajinný ráz 28 léto 2010

PLUŽINA JAKO SOUČÁST SÍDELNÍ KOLONIZACE Podobně jako dnes, chce-li kdokoli postavit dům, musí nejdříve koupit pozemek, byl i v minulosti pozemek ke stavbě nezbytný. A protože v minulosti musela být venkovská usedlost soběstačná, bylo nutné, aby i pozemek k nové chalupě byl dostatečně velký, popřípadě, aby takových pozemků bylo více. Pozemky funkčně napojené na usedlosti nebo na jejich skupinu tvořící vesnici se nazývaly plužinami. Přesněji řečeno plužinou jsou všechny pozemky patřící k vesnici využívané k zemědělským aktivitám. Jednotlivé části plužin od sebe oddělovaly cesty, meze, zídky, snosy nebo stromořadí. Plužiny vznikaly zřejmě už v době bronzové a kdoví, zda se tvary některých z nich nepromítly i do plužin středověkých. Nejstarší plužiny nalezené v Anglii byly blokové-úsekové a později se transformovaly do tzv. keltských polí. Na strmých svazích po prvních plužinách vznikala terasová pole, jejichž tvary mohla také zčásti převzít středověká kolonizace. Plužiny se pak utvářely po celý středověk až do novověku a jejich struktura se lišila jak v průběhu historického vývoje, tak podle oblastí. Nejstarší dochované plužiny souvisí s počátky kolonizace Šumavy ve 13. století, kdy velcí vlastníci pozemků programově kolonizovali pusté hvozdy. Postupovalo se tehdy „lokátorsky“: vlastník území, šlechtic nebo klášter, najal tzv. lokátora – člověka nebo skupinu znalců schopných vytyčit a navrhnout uspořádání nové vesnice a zajistit její obyvatele výkupem rodin z poddanství. V takto vzniklých vsích byly přesně definovány prostory pro domy, pro cesty, pro vodní zdroje či nádrže na hašení, a také bylo přesně definováno členění a zpřístupnění pozemků ke každému domu. Původní vsi s traťovou plužinou mají dodnes za stodolou napojený pás pozemků, který se táhne od domu stovky metrů, někde i dále než kilometr. TYPY PLUŽIN Nejběžnějším typem plužiny, který se objevoval jak v nestarších krajinných strukturách, tak i ve zcela novodobých strukturách z 18. a 19. století, je úseková plužina. Nemusí přimykat ke konkrétní stavbě, tvoří ji různě velké polygony odlišného tvaru podle charakteru terénu. Patřila např. k Volarům – tam vznikala snad už ve 13. století nebo ještě dříve. Na Šumavě ji najdeme zejména v oblasti královácké kolonizace, tj. v centrální Šumavě a v okolí Horní Sněžné a Arnoštova. Tyto plužiny nevznikaly většinou na základě projektů lokátorů, ale spontánně postupným prodáváním nebo pachtováním půdy kolonistům. Byly spojeny se vznikem rozptýleného osídlení, které na Šumavě vznikalo až od 16. století. Největší rozmach rozptýleného osídlení je datován do první poloviny 19. století, ovšem do poloviny 20. století většina rozptýlených objektů zase zanikla. Traťová plužina je tvořena dlouhými a úzkými pásy zemědělské krajiny a táhne

se daleko za usedlostí. Souvisí s počátkem používání těžkého pluhu a patří spíše k novodobým tvarům kulturní krajiny. Na Šumavě se tato plužina objevuje zejména u sídel vzniklých ve 14. až 15. století lokátorsky. Jedinečně jsou dodnes zachovány v okolí Záblatí, u Řepešína, Mlynářovic, Chvalšovic, Zvíkova nebo Hlásné Lhoty. Lánová nebo záhumenicová plužina vznikala později než traťová. Na Šumavě se začala objevovat až v pozdním novověku. Vznikala společně s lánovými vesnicemi. Zástavba řady nezapojených domů se soustředila podél komunikace a kolmo na komunikaci měl každý dům pás pozemku vedený daleko za objekt. Při pohledu z výšky taková ves připomíná hřeben. Zpracovatel preventivního hodnocení krajinného rázu společnost LÖW a spol. ji charakterizuje takto: „Jednotlivé pásy se táhly napříč celým katastrem. Kromě hlavních komunikací spojujících vesnice vedly polní cesty po hranicích pozemku do jednotlivých statků, podél nich vznikaly i kamenice. Ty vzhledem ke kamenitosti zdejší půdy byly mnohdy velmi mohutné a samy o sobě tak tvoří dosud typický znak šumavské krajiny.“ Posledním typem je dominikální plužina. Byla vytvořena v zázemí šlechtických sídel, velkostatků a na Šumavě hlavně v okolí skláren. Místy se mísí nebo ji noví osadníci transformovali do plužiny úsekové. Zpracovatel preventivního hodnocení k ní uvádí: „Charakteristická také byla prostorová

kompozice, kdy se alejemi lemované cesty sbíhaly ke dvoru či zámku. Dominikální plužiny bývají zásadně volné, bez rozptýleného osídlení.“ Jak je zřejmé, fenomén plužiny diktoval tvar osídlené a zemědělsky využívané krajiny na Šumavě posledních 800 let. Stopy plužin jsou nejhojnější v nízkých nadmořských výškách, s rostoucí výškou bývají mladší, až docela mizí v rozsáhlých lesních plochách, jejichž půda nikdy nebyla obrácena v pole, louky nebo pastviny. Teprve ve druhé polovině 20. století se funkce zemědělství a osídlení oddělila a plužina ztratila svůj význam jako průvodce obydleného objektu. Dnes je plužinou jen nepatrný výsek krajiny téměř těsně obklopující objekt čímsi jako zahradou nebo spíše privátním rekreačním prostorem. Toto pojetí zázemí objektu pak svádí k šachovnicovému dělení původních plužin a jejich úplnému zničení. Foto na této straně - Úseková plužina kolem Srní vznikala v 18. století a dodnes je zachována. - Kamenné snosy nebo kamenice už staletí oddělují pole a louky a tvoří tak hlavní strukturu plužiny. - Zbytek traťové plužiny u zaniklé osady Mílov. Pavel Hubený Správa NP a CHKO Šumava [email protected]

léto 2010 29

Šumava I Vzpomínka na Boiohemum

Text Jiří Svoboda

Šumava nebo Gabréta

Vzpomínka

na Boiohemum

Při vyslovení názvu Bohemia bude většina z nás vědět, že jde o staré pojmenování území Čech. Většina bude také vědět, že jde o středověký latinský zeměpisný termín a někdo bude rovněž vědět i to, že jde o odkaz dávné minulosti české historie, kdy název keltských Bójů přešel na pojmenování celé země. Již nejméně od doby tzv. halštatské kultury (cca od 9. st. př.n.l.) je možné uvažovat o keltské přítomnosti na našem území, která pokračovala až téměř do příchodu prvních skupin slovanského obyvatelstva. Bylo by proto velmi podivné, kdyby tak dlouhá doba osídlení (téměř tak dlouhá jako slovanská fáze), nezanechala po sobě nějaké stopy. Ačkoliv to není na první pohled patrné, značná část místních názvů sahá až do předslovanské doby. 30 léto 2010

Foto Ilona Mašková

Jméno se objevuje již velmi dávno, ve 2. st. n.l. u řeckého geografa Klaudia Ptolemaia v jeho dnes již klasické práci – Velká Germánie. V české odborné literatuře je známá především díky mimořádné a dlouholeté práci univ. prof. dr. E. Šimka, který ji nejen uvedl do českého historického kontextu, ale opatřil ji rovněž množstvím podrobných poznámek a vysvětlivek. V publikaci „Šumava“ nakladatelství Baset se mluví o původu názvu takto: „…Je možné, že název Šumava vznikl ze staroslovanského slova označujícího les. Dokladem této teorie je skutečnost, že v srbochorvatštině se pro les dodnes používá názvu "šuma". S existencí lesa také přímo souvisí i německé označení Šumavy – Böhmerwald – Český les. Jedním z nejstarších pramenů, v nichž se objevuje název Šumava byly latinsky psané uherské dějiny "Rerum ungaricarum decades quattuor" od A. Bonfiniho (1427-1502), který však tímto termínem označoval všechna pohoří na jihu Čech.“ Paralelně se ovšem používaly i názvy jiné. Mimo již zmíněný Český les, se v práci Pavla Stránského ze Zap (15831657) Respublica Bohemiae, objevuje termín Gabreta silvana – Gabrétský les. Nicméně P. Stránský znal zcela nepochybně i český termín Šumava, neboť v charakteristice lesa Gabréta píše: „… jak někteří našinci pro šumu větru domácím lidovým výrazem nazývají Šumava“. S Gabrétou ztotožnil Šumavu rovněž i Bohuslav Balbín v roce 1679. Zvláštní označení pro Šumavu se v českém prostředí dlouho nepoužívalo. Běžně byla nazývána Les a němečtí spoluobčané jí říkali Nordwald. V Dalimilově kronice se objevuje pod názvem Bavorský les. Uvedený přehled vývoje názvu ukazuje na to, že termín Šumava vznikl pravděpodobně ve stejném období jako

název německý, a to přibližně kolem 14. století. Do té doby bylo pro toto pohraniční pohoří používáno více pojmenování, především pro rozsáhlost území, které zabíralo. Jednotný název se objevil vlastně až v době, kdy bylo nutné přesně vymezit zemské hranice a tím tak dodat potřebný termín nutný k definičnímu pojetí celého horského regionu. Již citovaný prof. Šimek při citaci Ptolemaia se přidržuje přesně jeho informací. I když je nutné zdůraznit ten fakt, že první přepisy tohoto antického díla se objevily v Evropě počátkem 13. století, není nutné pochybovat o tom, že jsou na svoji dobu vzniku neobyčejně přesné. Je celkem nepochybné, že Šimek přesně analyzoval Ptolemaiovu informaci a v rámci možností udělal i několik korektur z důvodů ne příliš přesné lokalizace některých zeměpisných názvů. Nicméně podařilo se mu poměrně přesně ohraničit oblast, která se bezprostředně českého regionu dotýkala: „V oblasti své velké Germánie rozlišuje Ptolemaios šest velkých horstev; na východ hory Sarmatské, na západě Abnoby, na jihozápadě zadunajské Alpy a ve vnitrozemí Sudety a pohoří Askiburgijské a Mélibocké. V sousedství horstev vnitrozemských zná Ptolemaios ještě čtyři "lesy", a to Hercynský, Lunu, Gabrétu a les Sémanský.“ Patří-li Gabréta mezi názvy objevující se u renesančních spisovatelů a nesporně i historiků, kteří jej ztotožňují se Šumavou, potom je pravděpodobné, že tento název musel mít svoji vlastní historii. Přehled zeměpisných názvů u Ptolemaia potom Gabrétu do šumavského prostoru skutečně umisťuje. Je tedy téměř jisté, že se jedná o původní keltský název označující rozsáhlou hraniční oblast jihu Čech – Boiohema. Pozoruhodné ovšem je, že již antika používala pro označení pohoří nebo horstva termín „les“, zcela

ve smyslu středověkého názvosloví. Co tedy název „gabrétský les“ znamená? Při podrobném popisu kmenů sídlících ve velké Germánii a v těsné blízkosti Gabréty se objevují keltští Bójové, dávní obyvatelé naší země. Je tedy téměř jisté, že tento kmen dal také tomuto pohoří svůj název. Irština dává zcela jasnou a nezpochybnitelnou odpověď. Gabhar – koza, An Gabhar – kozorožec přičemž předložka an zde stojí ve významu skutečný, opravdový, největší a je tedy slovním tvarem stupňujícím podstatné jméno. Původní význam tohoto prastarého keltského pojmenování je „les, pohoří kozorožců“. Po téměř dvoutisíciletém spánku se o pozornost hlásí opět Pohoří kozorožců – Gabréta. Připomíná, že celá tato oblast byla společná mnoha kmenům a národům, které zde žily. Ne vždy šlo o pokojné soužití, ale taková byla již doba. Bójové, Volkové-Tektoságové, Kotinové a další keltské kmeny známé z českého území, nebyli již od 3. století n.l. pány ve své zemi a krátce na to už ani obyvatelé. Zanechali však po sobě mohutný odkaz v místních názvech, ale i v lidovém vyprávění, pohádkách i v písních. Je dobré si tuto historii připomínat, protože Gabréta, bohyně Šumavy, ten dobrý duch Bójského lesa – Böhmerwaldu – Českého lesa, je zde přítomna neustále.

Foto na této straně Šumava od Kašperských Hor. Jiří Svoboda místopředseda sdružení LUGH, Společnost pro obnovu keltské minulosti Čech [email protected]

Foto Jiří Kadoch

léto 2010 31

Šumava I Prof. Julius Miloš Komárek

Text Josef Růžička

V letošním roce si připomínají čeští zoologové, entomologové, lesníci, myslivci a ochránci přírody 55. výročí úmrtí významného českého vědce, pedagoga a spisovatele prof. dr. Julia Miloše Komárka, rodáka ze Železné Rudy. Byl zakladatelem a dlouholetým ředitelem dnešního Výzkumného ústavu lesního hospodářství a myslivosti v Jílovišti - Strnadech a Entomologické laboratoře ČSAV. Provedl první systematický vědecký výzkum mnišky bekyně v ČR. Vychoval celou řadu předních českých odborníků v oborech zoologie a entomologie, ochrany lesa a myslivosti. Je autorem řady vysokoškolských učebnic. Byl významným popularizátorem vědeckých poznatků z oboru zoologie, myslivosti aj. Zasloužil se o založení Národního parku Šumava.

Prof. Julius Miloš Komárek zoolog, entomolog, rodák ze Železné Rudy

Foto Oldřich Vojtěch

32 léto 2010

Foto Eduard Genserek Julius Miloš Komárek se narodil 15. srpna 1892 v Železné Rudě. Jeho otec pocházel z Jáchymova, z rodiny důlního lékaře, matka, pražská rodačka, za svobodna Marie Šámalová, náležela k jednomu z předních českých rodů. Základní vzdělání J. Komárek získává u soukromého českého učitele, středoškolské studium úspěšně zakončil na klatovském gymnázium v roce 1911 maturitou. Po maturitě odchází studovat do Prahy na Filozofickou fakultu Karlovy univerzity zoologii a botaniku. Tedy na ústav, kde se tehdy studovaly přírodní vědy. Zásadní vliv na budoucí odborné směřování J. Komárka měl především jeho otec, absolvent prestižní Lesnické akademie v Mariabrunnu u Vídně. Tato významná lesnická osobnost byla známa svými velkými odbornými znalostmi, ale i pokrokovým smýšlením nejen na hohenzollernském panství na Železnorudsku, ale i jinde v Čechách. Po obhájení disertační práce v roce 1916 získává Julius Komárek doktorát v oboru zoologie a po vzniku Československé republiky se v roce 1919 habilituje na Přírodovědecké fakultě Karlovy univerzity v Praze jako privátní docent v oboru zoologie. O rok později, v roce 1920, se habilituje v oboru aplikované entomologie. V roce 1925 je jmenován mimořádným profesorem a pověřen vedením II. zoologického ústavu Karlovy univerzity. Řádným profesorem této instituce se stává v roce 1932. Intenzivně pracuje v celé řadě zoologických oborů, rozvíjí zoologii v širokém slova smyslu. Prvotním zájmem ústavu bylo studium bezobratlých živočichů. Prof. Komárek se soustřeďuje zejména na ploštěnky, vodní larvy much z čeledi Blepharoceridae, na lesnickou a zemědělskou entomologii a lesnickou zoologii. Jeho trvalým zájmem je i biologie lovné zvěře. V roce 1921 zakládá spolu s Antonínem Nechlebou (1859 - 1944) Výzkumný ústav pro ochranu lesa v Jílovém – Strnadech. Ústav byl po 10 letech své existence rozšířen o oddělení Myslivost. Základním úkolem nově zřízeného ústavu, jehož byl J. Komárek ředitelem do roku 1945, byl boj s rozsáhlým výskytem mnišky bekyně (Lymantria monacha) v lesních porostech. Kalamita

tehdy zasáhla zejména Českomoravskou vrchovinu a oblast severozápadní Moravy. Zabýval se bionomií mnišky, její ekologií, napadením smrků a borovic a příčinami její gradace. Prvořadým úkolem byl ale výzkum polyedrie, která byla v té době pokládána za nejspolehlivější prostředek k hubení mnišky. Výsledky rozsáhlého mnohaletého výzkumu, který vzbudil velkou pozornost i v zahraničí zveřejnil se svými spolupracovníky ve velké monografii s názvem Mnišková kalamita v letech 1917 - 1927, která vyšla v roce 1931 ve Sborníku výzkumných ústavů zemědělských jako jejich 78. svazek. V odborných kruzích platil prof. Komárek za vynikajícího pedagoga, vědce a spisovatele. Jeho přednášky z obecné zoologie vynikaly věcným obsahem i elegantním přednesem, vždy doplněné mistrnými kresbami probíraných zoologických objektů. V létech 1946 - 1947 zastává funkci děkana Přírodovědecké fakulty UK, v akademickém roce 1947 - 1948 je proděkanem. Vychoval celou řadu renomovaných odborníků, např. doc. dr. Mařana, prof. dr. Veselovského, DrSc., dlouholetého ředitele pražské Zoologické zahrady, doc. Jana Patočku, DrSc., aj. Rozsah jeho vědeckých a pedagogických aktivit byl mimořádně velký. Vedle rozsáhlých znalostí v obecné zoologii s těžištěm v zoologii invertebrátní (bezobratlí) byl světově respektovanou vědeckou veličinou v oboru studia ploštěnek (Turbellaria). Zabýval se především praktickými aplikacemi se zaměřením na ochranu lesa. S touto problematikou vystoupil na celé řadě mezinárodních konferencí a kongresů. Během své vědecké kariéry podnikl řadu zahraničních přírodovědných cest. Vedle Slovenska navštívil Kavkaz, Řecko, Itálii, Rumunsko a dále Makedonii, kde studoval tamní jeskynní faunu. Díky Komárkovým vědecko - populárním knihám o zvířeně, ale také jeho velmi oblíbeným rozhlasovým pořadům získala zoologie pevné místo v povědomí tehdejší české veřejnosti. Vedle vysokoškolských učebnic psal knihy určené pro širokou českou čtenářskou veřejnost. Jeho literární prvotinou, vzniklou z jeho rozhlasových přednášek, je kniha Hovoříme o zvířatech

(1940). Přírodní krásy Makedonie popisuje ve své druhé knize Neznámá Makedonie (1940, 1946). Do kategorie cestopisů patří i jeho kniha Kavkazská cesta (1946, 1947). Celou řadu knih napsal také z oboru myslivosti. Pobyty na Slovensku J. Komárka inspirovaly k napsání nejvydávanější, velice poutavé knihy Lovy v Karpatech (1942, 1943, 1954, 1962, 1975). V knize se tentokrát její autor představuje jako myslivec a současně jako zoolog. Komárek napsal dvě knihy, které jsou trvale spojeny s jeho jménem více než všechny jiné. Jsou to tituly Milování v přírodě a zmíněné Lovy v Karpatech. K Milování v přírodě, 3. vydání z roku 1948, napsal obsáhlý doslov jeho přítel a kolega prof. Václav Breindl (1890-1948) s názvem Beletrizující vědec. Z mnoha jeho zajímavých myšlenek jsem vybral alespoň jednu, která hovoří o Komárkových nevšedních spisovatelských schopnostech: „Komárek má totiž zcela zvláštní dar řeči. Čtete jeho věci a nemáte nikdy dojem, že už toho máte dost.“ Čtete-li tuto knihu dnes, tedy po více než 60 letech, kdy kniha vyšla, pak se velice záhy přesvědčíte, že V. Breindl má stále pravdu. Je to pořád nádherné, poutavé Komárkovo vyprávění. V Komárkově pozůstalosti se našly i některé zajímavé texty, které z různých důvodů nebyly dosud ještě publikovány, např. Sedláci na hranici, kde jejich autor popisuje složitost německo českých vztahů v údolí horní Úhlavy na začátku 20. století. Povídka o českém lese je dalším důkazem Komárkova spisovatelského umění o nezměrné lásce k lesu. Z podnětu J. Komárka byla od roku 1933 až do začátku války pořádána každoročně výstava loveckých trofejí. J. Komárek byl významným propagátorem myslivosti v odborném i denním tisku a v rozhlase. Dal podnět i k natočení prvních českých filmů s mysliveckou tematikou u nás. Před válkou často jezdil do svého revíru v lokalitě Obrok na Kokořínsku. Dnes tady má své sídlo myslivecké sdružení prof. Julia Komárka, nachází se zde pomník s pamětní deskou připomínající jeho časté pobyty. J. Komárek velice obdivoval slovenské pohoří Čergov s jeho okolní přírodou. Do těchto míst byl často zván na lov. Jeho přátelé mu před léty u obce Liptovská Huta, poblíž Bardějova, odhalili pamětní desku a obnovili Komárkovu loveckou chatu. Dne 7.2. 1955 J. Komárek náhle umírá, pravděpodobně na zástavu srdce související s anginou pectoris, nemocí, kterou řadu let trpěl. Prof. dr. Julius Miloš Komárek, člen korespondent ČSAV, byl členem významných prestižních vědeckých společností českých i zahraničních. Urna s popelem prof. Komárka je uložena k poslednímu odpočinku v Praze na Olšanských hřbitovech. Foto na této straně - Komárkova chata s pamětní deskou u Liptovské Huty na Slovensku. Lesy SR, š.p. Lesnícke a drevárske múzeum Zvolen. Josef Růžička [email protected]

léto 2010 33

Ski & Outdoor Kvilda AKTIVITY PO CELÝ ROK Pro zájemce bylo na Kvildě zřízeno centrum organizace aktivit. Letní sezona patří doprovodným výletům s tematickým výkladem po NP Šumava – na kole, pěšky, po vodě. Výlety lze zpestřit výukou in-line bruslení či technikou chůze s holemi (nordic walking). Pro vyznavače in-line bruslení zprostředkujeme doprovodný výlet na trasy do blízkého okolí, Německa či Rakouska. V zimní sezoně je organizována výuka začátečníků základní technice běžkování, sjezdování a snowboardingu. Zdokonalit v těchto zimních sportech se mohou i pokročilí. Pro vyznavače běžeckého lyžování nabízíme přímo u stopy mazání lyží či prodej vosků a ostatních doplňků pro běžkování, poradíme také s nákupem vhodných běžek,

holí a bot. Dále pořádáme doprovodné výlety po NP Šumava na běžkách, sněžnicích i pěšky či s holemi (nordic walking). Veškeré zimní aktivity lze uskutečnit i v jiných lyžařských střediscích – Velký Javor (Arber), Mitterdorf – Philippsreut, Hochficht a jiné dle přání a možností. Celoročně je možnost zorganizovat přechod Šumavy (magistrála na běžkách, na kole, pěšky – vícedenní, s přespáním v penzionech nebo na nouzových nocovištích, či jednodenní s využitím přesunu Zelenými autobusy). Je možno zorganizovat i aktivity pro školní a jiná zařízení – tématické programy (praktické výklady k vyučovaným předmětům). Hana Picková, Tel.: +420 775 27 72 60 Kvilda 125, [email protected]

AUTOBUSEM A VLAKEM ZDARMA A POHODLNĚ Nová služba pro hosty hned za našimi hranicemi Toto je nová zpráva pro všechny, kteří se v letošní sezoně o dovolené v Bavorsku ubytují v rozlehlém území okresů Regen a Freyung-Grafenau, zahrnující jak Národní, tak i Přírodní park Bavorský les všude tam, kde platí stávající Bayerwald-Ticket. Za široké a plodné spolupráce obou okresních úřadů, obcí, obou parků, autobusového dopravce, železnice a spolků v turistickém ruchu spatřil světlo světa nový produkt v podobě kartičky pro hosty s názvem GUTi - zkratky pro Gästeservice-

CO VYPRÁVĚJÍ ŠUMAVSKÉ SMRČINY

– průvodce horskými ekosystémy Šumavy Správa NP a CHKO Šumava ve spolupráci s Českou společností pro ekologii, o.s., vydala na jaře tohoto roku knihu autorů Hany Šantrůčkové, Jaroslava Vrby a kolektivu.

34 léto 2010

-Umwelt-Ticket (volně přeloženo: jízdenka sloužící hostům a životnímu prostředí). Kartičku GUTi obdrží každý host na dobu pobytu přímo od svého ubytovatele. Vedle bezplatného jízdného na autobusy a vlaky dostává ještě různé slevy do místních zařízení, počínaje novou rozhlednou u Neuschönau. Tento průkopnický výsledek přineslo při mírném zvýšení lázeňské taxy především obrovské množství odvedené organizační práce všech shora vyjmenovaných partnerů pod taktovkou oddělení Dopravního konceptu při okresním úřadě v Regenu. Gratulujeme. Josef Jiřička Publikace širokého týmu odborníků se věnuje velmi aktuální problematice unikátních horských smrkových lesů na Šumavě. Autoři populární formou vysvětlují moderní pohled na dynamiku horských smrčin, přibližují nejnovější poznatky vlastních dlouholetých výzkumů šumavských horských ekosystémů i výsledky studií bavorských kolegů. Desítky grafů, mapek a fotografií názorně dokumentují popisované souvislosti, dlouhodobé důsledky tzv. kyselých dešťů i klimatických změn či účinky různého lesnického hospodaření na citlivé horské ekosystémy a zároveň uvádějí na pravou míru některé mediální mýty. redakce

Bobři na Šumavě

Bobr evropský (Castor fiber) je velký hlodavec s typickým lysým zploštělým ocasem, vázaný na vodní biotopy. Na našem území byl v minulosti vyhuben, podobně jako jiné druhy velkých savců (např. medvěd, vlk). V současné době patří mezi zvláště chráněné druhy České republiky a díky ochraně a vhodným podmínkám u našich sousedů v Německu a Rakousku dochází k úspěšnému rozšiřování i na naše území. Pravděpodobně od roku 2007 můžeme hovořit o trvalém usazení bobrů na území NP a CHKO Šumava. Bobr je živočich s převážně noční aktivitou, a tak v přírodě narazíme spíše na výsledky jeho aktivity, jako jsou bobří hrady, hráze a hlavně okusy pokácených dřevin podél vodních toků. Jan Mokrý

Perleťovec mokřadní Proclossiana eunomia - rubová a lícová strana motýla

Žluťásek borůvkový Colias palaeno Hnědásek rozrazilový Melitaea diamina

Perleťovec kopřivový Boloria ino

Okáč stříbrooký Coenonympha tullia

Soumračník čárkovaný Hesperia comma

Modrásek bělopásný Aricia eumedon

Batolec červený Apatura ilia

Perleťovec severní Boloria aquilonaris - líc

Perleťovec severní Boloria aquilonaris - rub

Perleťovec nejmenší Boloria dia

Modrásek očkovaný Maculinea telejus

Hnědásek jitrocelový Melitaea athalia

Ohniváček modrolesklý Lycaena alciphron Foto Alois Pavlíčko