Šumava I Editorial František Krejčí, ředitel Správy NP a CHKO Šumava
[email protected] Vážené čtenářky, vážení čtenáři! V tomto čísle našeho časopisu se vám snažíme připomenout, že rok 2010 je Mezinárodním rokem biodiverzity. Rokem, kdy si lidstvo má uvědomovat životně důležitou nutnost zabránit snižování druhové rozmanitosti našeho světa. Národní parky jsou velmi dobrou ukázkou snahy člověka zachránit ostrovy dochované původní přírody právě z důvodu uchování této rozmanitosti. Národní park Šumava není výjimkou v těchto celosvětových snahách. Řada lesních národních parků se neobejde bez skutečně přírodních a člověkem minimálně ovlivněných jádrových území. V těchto částech národního parku je pak možné běžně vidět to „komorní drama“ zániku starého a vzniku nového lesa na různě velkých plochách. I z lidského (u nás nutno připomenout „českého“) hlediska se některé plochy zániku toho „starého“ lesa jeví jako obrovské, katastrofální či apokalyptické. Ovšem toto lidské hledisko si nezadá se skutečným přírodním vývojem šumavských lesů za posledních 3 000 let, kdy se tyto fáze rozpadu různě střídaly na různě velkých plochách a vždy měly za následek vznik nového, často bohatšího lesa. Člověk zde na druhovou rozmanitost působil a působí jak škodlivě, tak příznivě. Výbuch jedné vzdálené sopky může na léta zhatit veškeré úsilí člověka o kultivaci středoevropské krajiny. Proto raději žijme v souladu s přírodou a dávejme jí dostatečný prostor na její vlastní přípravu na těžší období, neboť tuto přípravu zvládá lépe než my. Nosnými tématy naší práce v letošním roce jsou: Horská smrčina: Na Šumavě se nachází cca 20 % z celkové výměry těchto smrčin v Česku. Tento typ přírodního smrkového lesa vyžaduje speciální péči, odlišnou od uměle založených smrčin v nižších polohách našeho NP. Tuto rozdílnost obou typů smrčin je nutné neustále zdůrazňovat a trpělivě objasňovat. Šumavský domov: Mezi povinnosti zaměstnanců Správy nepatří jen péče o horské smrčiny a zvířata, ale i spolupráce s místními samosprávami a obyvateli při péči o zachování tváře našeho společného šumavského domova lidí, rostlin, zvířat a jejich prostředí. Lidská obydlí a sídla mají v našich horách své specifické rysy, které je nutné zachovat. Zelená Šumava: Šumavské lesy nejsou jen horské smrčiny, které rostou v jejích nejvyšších polohách, ale i ostatní lesy. Tyto ostatní, dříve smíšené lesy (se zastoupením jedle, buku a smrku), nyní s nepřirozenou převahou smrku, vyžadují dlouhodobou citlivou péči, aby i naše generace mohla svým nástupcům „předat“ zelenou Šumavu. Šumavská řeka: Toto téma je nutné zdůraznit právě v tomto roce, kdy byla stanovena nová pravidla pro péči o vodní toky NP, která budou daleko lépe odpovídat skutečným hodnotám našich řek. Nejedná se jen o zkvalitnění organizace splouvání, ale i o lepší koncepci rybářství (včetně zarybňování potoků a řek) či o sledování kvality povrchových vod v NP. Telemetrický výzkum: Toto logo vás upozorní na aktivity a výsledky telemetrického výzkumu velkých savců a ptáků na Šumavě. Projekt je realizován týmem zoologů ze správ národních parků Šumava a Bavorský les. Viz též www.RysoviNaStope.cz. Zoologický program: Náš NP je evropsky významným domovem několika velkých druhů savců, např. rysa, jelena, losa, a dokonce i několika jedinců vlka, a ptáků (tetřev, datlík, čáp černý, tetřívek). I tato zvířata zde přispívají k udržení přírodní rovnováhy. Poznávání jejich způsobu života je velmi důležité pro každého z nás.
Foto Jiří Kadoch
Šumava I Obsah
01 I 2010 04
Biodiverzita/prosperita Šumava - významné evropské útočiště mizejících druhů rostlin i živočichů.
06
Biodiverzita a Šumava Člověk v konkurenci s ostatními organismy.
VYDAVATEL: Správa NP a CHKO Šumava ADRESA REDAKCE: Správa NP a CHKO Šumava 1. máje 260, 385 01 Vimperk tel.:388 450 260, fax: 388 450 019 e-mail:
[email protected] REDAKČNÍ RADA: František Krejčí (předseda redakční rady) Jiří Kadoch (redaktor časopisu) Pavel Hubený Zdeňka Křenová Michal Valenta David Albrecht Iveta Štefanová Vladimír Just Jan Podlešák (jazyková korektura) FOTO NA TITULNÍ STRANĚ: Pavla Čížková - Starček potoční FOTO NA ZADNÍ STRANĚ: Jan Shafhauser - Křemelná
18
Jak člověk ovlivnil výskyt některých druhů hmyzu. 10
DISTRIBUCE: Transpress Praha, Mediaprint Kapa, Mapcentrum České Budějovice a další drobní distributoři. Podávání novinových zásilek povoleno Českou poštou, s.p., ředitelstvím odštěpného závodu Jižní Čechy v Českých Budějovicích, j.zn.: P-2986/96 ze dne 6. června 1996. PŘEDPLATNÉ: Vyřizuje redakce, časopis vychází čtyřikrát ročně, cena 1 výtisku 43 Kč, celoroční předplatné 140 Kč.
14
04
Biodiverzita/prosperita
Dynamika lesů na Šumavě II. Co pozorujeme Význam rozpadu stromového patra v horském lese.
18
„Pád a vzestup“ Aneb příběh vrápence malého v Pošumaví.
20
Objevy u sousedů Některé poznatky názorně přiblíží výsledky ochrany přírody.
22
Vzdálený blízký Národní park Katon-Karagaj.
24
Šumavské vsi a krajinný ráz „Kuchařka“, která pomůže stavebníkům na Šumavě.
26
Malá doba ledová na Šumavě? Ohlédnutí za tuhými zimami, které přinesly nelehké časy našim předkům.
28
Hrad a zámek Vimperk Stal se pro své neočekávané objevy národní kulturní památkou.
30
Zlatá stezka na Březníku II. Jednotlivé kroky vedoucí k utlumení využití stezky.
32
Registrační číslo: MK ČR E 7518 Nevyžádané rukopisy a fotografie se nevracejí.
Jak se šumavští lesníci připravují na sezonu? Co vše se skrývá za relativním zimním klidem lesního personálu?
Uzávěrka čísla: 15. 2. 2010 Datum vydání: 31. 3. 2010
Biodiverzita rostlin a vegetace Šumavy Bohatství flóry Šumavy je velké.
12
GRAFICKÁ ÚPRAVA: MONELLO design atelier TISK: DragonPress Klatovy
Biodiverzita a hmyz Šumavy
Profesor Viktorin Zeithammer Zvaný též Ursus šumavský, nadšenec a milovník Šumavy.
34
Aktuality
20
Objevy u sousedů
24
Šumavské vsi a krajinný ráz
jaro 2010 03
Šumava I Biodiverzita/prosperita
Text František Krejčí a Pavel Hubený
Biodiverzita/prosperita V současné době stále více odborníků a vědeckých institucí bije na poplach kvůli drastickému tempu mizení druhů. Odhadují, že tento úbytek druhové pestrosti (biodiverzity) je stokrát až tisíckrát rychlejší, než je přirozené tempo. Vzhledem k tomu, že se jedná o globální problém, ustanovilo Valné shromáždění OSN rok 2010 Mezinárodním rokem biodiverzity. Česká republika není v tomto ohledu žádnou výjimkou, k mizení druhů či snižování počtu ohrožených nebo kriticky ohrožených druhů dochází i na našem území. Ostrovy české přírody, kde odborníci, úředníci i politici dali přednost zachování přírodních procesů, zastavení snižování biodiverzity (nebo dokonce jejímu zvýšení), jsou území národních parků.
04 jaro 2010
Útočiště mizejících druhů Národní park Šumava, resp. velká část Šumavy, se stal významným evropským útočištěm mizejících druhů rostlin i živočichů. Stal se ostrovem, kde mohou tito jedinci či jejich celé populace přečkat dobu nevhodnou pro jejich přežití ve volné krajině mimo chráněná území. Šumavu zná většina lidí jako jedinečnou a lesnatou krajinu, kde jsou „posledních sto padesát let pořád nějaké potíže s kůrovcem“. Také je to krajina jako stvořená (v poslední době i pohostinná) pro pěší i běžkařskou turistiku, cykloturistiku a sběr hub nebo poznávací a zážitkové toulky nádhernou přírodou. Ale také, že kvůli tetřevu hlušci tam Správa NP „brání lidem“ ve volném pohybu a kvůli ochraně perlorodky „brání živelnému splouvání“ části Teplé Vltavy. Skutečnost je ovšem ještě daleko pestřejší. Šumava je mnohem složitější a bohatší, než se zdá. Tetřev hlušec a perlorodka říční jsou jen vrcholem ledovce biologické rozmanitosti Šumavy. Mluví se o nich proto, že jejich populace ve střední Evropě vymírají a pro jejich záchranu se hledají všechny možné cesty. I ty, které svobodu člověka omezují. Ale spolu s nimi tu žijí další druhy živočichů, rostlin a hub. Jsou člověku neviditelné, skryté, nenápadné a plaché. Jejich populace jsou hojné, ale také tvořené jednotlivci. Většina z těchto druhů je zcela nezávislá na existenci člověka. Půdní organismy, houby a plísně jsou všudypřítomné a jejich tisíciletou existenci zásadně neovlivňují ani kůrovcové kalamity, ani lidské kolonizace, ani sukcese nastupující po opuštění kulturní krajiny. Jsou tu stovky druhů hub a rostlin, stovky druhů bezobratlých, obývajících půdy, vody, lesy a louky, desítky druhů obratlovců.
Foto: Pavel Němčák
Foto: Vladislav Hošek
Jen některé z nich sem přišly s člověkem a jeho krajinou, mnohé z průvodců člověka ustupují, zmenšují své areály rozšíření, některé Šumavu již opustily a některé z nich vymírají, ale původních druhů je tu stále většina. Mnohé z nich vlivem člověka vymřely, některé se drží na samé hranici přežití. Prosperita krajiny lesů, luk, rašelinišť, zvířat a lidí Naším základním cílem je toto bohatství udržet. Zajistit tak skutečnou prosperitu Šumavě, ne tu umělou, přeměněnou světem obchodu k rychlému jednorázovému zisku. Zabránění vymření a vymizení ustupujících druhů, zachování ostatních druhů v dostatečných a životaschopných populacích či umožnění návratu druhům, o které člověk Šumavu připravil, souvisí se starou moudrostí věky užívanou evropskými přírodními národy, které ještě uměly žít v souladu s přírodou. Současný způsob správy krajiny v národním parku nepočítá se žádným návratem těchto zapomenutých časů, ale počítá s moudrostí či obezřetností místních lidí, kteří stále více chápou, že hlavním přírodním zdrojem je zde poznání těchto souvislostí. Využití informací nabytých při „parkovém“ způsobu využívání krajiny. Proto nelze biologickou rozmanitost chápat jen jako existenci jednotlivých druhů. Rozmanitost je i strukturální a vztahová. Rozmanitost lesů ve všech stadiích jejich vývoje a vztahy jednotlivých druhů v dynamice vývoje,
Foto: Pavel Hubený
členitost luk a mokřadů a jejich neustálá oscilace mezi cestou sukcese a zásahy člověka, tisíciletá stabilita rašelinišť, měnící se jen z přirozených produktů vývoje rašeliniště samého, obrovská rozmanitost a dynamika ladem ležících pozemků, mnohotvárnost toků s přirozenými a stále se měnícími břehy a dnem. To jsou ve středoevropské krajině jevy v takovém rozsahu jako na Šumavě naprosto jedinečné. Bohatství ekosystémů popisuje mapování biotopů a zařazení celé Šumavy do evropsky významné lokality soustavy Natura 2000 a Biosférické rezervace Šumava. Ale tato mapování popisují jen části šumavských ekosystémů. Kdo se zahloubá do odborných studií a projektů, zjistí, že každý biologický výzkum tu objevil něco nového, zajímavého či výjimečného. Téměř každé nové, poctivě provedené mapování, hodnocení a zkoumání přináší nové informace, nové druhy nebo nové role druhů už známých. Stejně tak nebyl nalezen plně vyvážený způsob obývání a využívání krajiny člověkem respektujícím plně tyto hodnoty. Veškerý popis či mapování charakteristik Šumavy není prováděn jen samoúčelně. Je podkladem pro hledání tohoto souladu mezi způsobem využití a zachováním přírodních procesů. Čím více budeme o Šumavě vědět, tím méně emocí a domněnek bude hledání této cesty ovlivňovat. Poznání bude zárukou výše uvedené prosperity. Žijme kompatibilně s přírodou Krajina Šumavy je úžasným fenoménem. Okrajová pozice Šumavy v civilizačním vývoji posledních tří tisíc let umožnila vytvořit svět smíšený z útočišť druhů původní divoké přírody a druhů s člověkem svázaných. Šumava bohužel nebyla tak velká a tak odolná vůči kolonizačním tlakům, aby si udržela všechny původní druhy – zejména z živočišné říše, člověkem přímo lovené. Ovšem řada druhů původně vyhynulých je schopna se sem vrátit sama, či jen s malou pomocí člověka. Šumava je světem, ve kterém by mohly znovu žít přirozeně i při současném našem – lidském osídlení.
Ostrovy s vysoce rozmanitou přírodou mají daleko větší možnost přežít např. následky globální změny klimatu. Tím, že disponují větším počtem druhů živočichů, rostlin či biotopů, je větší pravděpodobnost, že lépe naleznou „klíč“ ke změně druhové pestrosti či jejich vztahů právě při probíhajících změnách klimatu. Je to podobné jako při překonávání globální ekonomické krize jednotlivými národními ekonomikami. Ty různorodější, méně specializované (např. na automobilový průmysl) přežívají s menšími výkyvy. Proto je pro nás šumavsky lepší žít kompatibilně s přírodou, která se permanentně připravuje na budoucnost lépe než my. Přírodní procesy jsou přizpůsobené neustálým větším či menším změnám – koloběhům v rámci desetiletí, staletí či tisíciletí. Tato hodnota zdejší krajiny je výzvou pro národní park, ale nejen pro něj. Pro nás všechny! Ve světě bulváru, ve kterém atraktivita a jedinečnost dokážou být generátorem zisku, je vidět Šumava jen omezeně, jen prostřednictvím problémů s kůrovcem, tetřevem či perlorodkou. Stačí se jen lépe dívat. Například na čistotu šumavských potoků, rychlý nástup nového života mezi kůrovcem usmrcenými stromy, pozorovat bohaté osídlení šumavskými zvířaty. Zažít přírodní pestrost na každém kroku po Národním parku Šumava jako po největším výukovém přírodním kabinetu ochrany přírody v Česku.
Foto nahoře 1. Troudnatec kopytovitý 2. Trojmezenský prales František Krejčí ředitel Správy NP a CHKO Šumava
[email protected] Pavel Hubený Správa NP a CHKO Šumava
[email protected]
jaro 2010 05
Šumava I Biodiverzita a Šumava
Biodiverzita a
Šumava 06 jaro 2010
Text Tomáš Lorenc
Biodiverzita je termín, jejž je možno definovat a chápat jako různorodost, rozmanitost forem života, a to na několika úrovních: úrovni genetické (genová variabilita v rámci populace nebo celého druhu), druhové (rozmanitost na úrovni druhů) a ekosystémové (rozmanitost na úrovni společenstev a ekosystémů).
Foto: Oldřich Vojtěch
Rozmanitost životních forem obecně závisí na množství a různé intenzitě působení abiotických (neživých) i biotických (živých) faktorů prostředí formujících heterogenitu (různorodost) prostředí, počet a velikost ploch jednotlivých typů prostředí a evoluční stáří těchto ploch. Jedním z takových faktorů je i člověk jako jeden z mnoha druhů organismů na této planetě. Se současným rozvojem lidské společnosti lze biodiverzitu používat též jako měřítko popisující míru vlivu člověka na výše zmíněné úrovně, v rámci vzájemných konkurenčních vztahů s ostatními organismy. Pokud si představíme současné prostředí, např. nám důvěrně známou krajinu střední Evropy, lze ji dělit dle intenzity ovlivnění člověkem. Například na sídelní útvary, zemědělskou krajinu, hospodářské lesy nebo zvláště chráněná území. Každá z těchto ploch bude mít jinou míru biodiverzity související s působením společných (např. klimatické faktory), ale hlavně rozdílných faktorů prostředí (např. faktor míry vlivu člověka). Logicky vzato, u zvláště chráněných území se předpokládá biodiverzita největší, protože je oproti ostatním územím člověkem nejméně ovlivněná. Tato území lze chápat jako ostrůvky v „moři“ antropogenní krajiny (člověkem utvářené) a lze na ně aplikovat teorii biogeografie ostrovů, která se v ochraně přírody využívá. Pokud budeme každé zvláště chráněné území vnímat jako „ostrovy v moři lidmi ovlivněné krajiny“, je zřejmé, že nás bude zajímat velikost plochy těchto ostrovů. Čím totiž bude větší plocha, tím více různých typů prostředí bude obsahovat a tím více druhů organismů se na nich bude vyskytovat. Například společná území Národního parku a Chráněné krajinné oblasti Šumava se řadí mezi největší zvláště chráněná území v České republice a lze v nich najít různé typy prostředí od lesů čistě listnatých, přes smíšené porosty až po nepříliš rozšířené horské smrčiny doplněné náhorními, ale i údolními rašeliništi. Dále jsou zastoupena i bezlesá stanoviště od extenzivně
Foto: Oldřich Vojtěch
obhospodařovaných luk přes sukcesní plochy bývalých vojensky využívaných ploch. Na každý z těchto typů prostředí jsou vázány jen některé druhy organismů, jako např. střevlík Ménetriesův nebo tetřívek obecný na rašeliniště, puštík bělavý nebo lejsek malý na bukové porosty, tetřev hlušec a datlík tříprstý na horské smrčiny, sokol stěhovavý na skalní útvary či chřástal polní na luční enklávy. V maloplošném zvláště chráněném území o velikosti několika hektarů bychom takovouto heterogenitu prostředí jen těžko hledali. Samozřejmě že tato území svůj smysl mají a chrání v nich lokálně se vyskytující vzácné organismy nebo jevy, protože ne vždy je jedna velká plocha výhodou, např. při epidemiologických jevech. Velikost plochy ostrova, resp. chráněného území, má také vliv na další důležitý faktor a tím je přežívání populací druhů v nich obsažených. Protože čím menší je plocha (ostrova) chráněného území, tím menší populace druhu může žít na tomto území (ostrově) a tím menší disturbance (narušení) může způsobit její celkové vyhynutí na této ploše (ostrově), oproti populaci velké, která tuto disturbanci může zaznamenat jako nevýznamný krátkodobý výkyv ve své početnosti. Příkladem může být šumavská populace tetřeva hlušce. Porovnáme-li šumavskou populaci s 300 jedinci se severoevropskou populací s řádově stovkami tisíc jedinců tetřeva hlušce, je šumavská populace daleko náchylnější na vyhynutí při působení negativního vlivu než severoevropská populace. Velikost plochy ostrova, resp. chráněného území, je důležitá také z pohledu živočichů s velkými teritorii. Zejména u velkých šelem, jako je to v případě Šumavy u rysa ostrovida. Teritoria jednotlivých jedinců dosahují řádově stovek km2, tudíž je důležité velké území (ostrov) s dostatečným zastoupením vhodných stanovišť a zdrojů (potrava, úkryty) pro vytvoření životaschopné populace. Kromě velikosti (ostrovů) chráněných území je důležitý také jejich tvar, vzdálenost od ostatních (ostrovů) chráněných území a zejména vzdálenost od
Foto: Oldřich Vojtěch
(pevniny) rozsáhlých oblastí člověkem málo ovlivněných, resp. zdrojových oblastí. Tyto faktory jsou důležité z hlediska dostupnosti chráněných území pro příchozí jedince jednotlivých druhů – imigranty. Čím izolovanější (vzdálenější) bude chráněné území od ostatních, případně od velkých oblastí člověkem neovlivněných, tím méně druhů je bude schopno osídlit. Schopnost osidlování též závisí na mobilitě jednotlivých druhů. Za vysoce mobilní se považují velcí obratlovci (ptáci, popř. savci) či spory některých rostlin. Hůře mobilní jsou např. plazi nebo obojživelníci. To znamená, že vytvářením sítí chráněných území (např. síť chráněných území NATURA 2000) umožňujeme druhům organismů snazší přesuny v antropogenní krajině či jejich snadnější osidlování druhy novými. Na Šumavě je to například vznik malé populace losa evropského v okolí Lipenské vodní nádrže, jejíž jedinci do této oblasti imigrovali pravděpodobně z Polska. V souvislosti se současnými tendencemi v naší společnosti, jejíž některé části vytváří tlak na zmenšování velkoplošných zvláště chráněných území, případně zamítání vzniku nových chráněných území, je vhodné zdůraznit také jejich význam ve vztahu k biodiverzitě.
Foto na titulní straně Hnízdo smláďaty sokola stěhovavého Foto dole 1. Datlík tříprstý 2. Puštík bělavý 3. Tokající kohout tetřeva hlušce Tomáš Lorenc Správa NP a CHKO Šumava
[email protected]
Foto: Marek Drha
jaro 2010 07
Šumava I Biodiverzita a hmyz Šumavy
Text a foto Alois Pavlíčko
Biodiverzita a hmyz Šumavy
Péče o přírodu a vztah k ní provází člověka od dob jeho vzniku a uvědomování sebe sama. Stala se nedílnou součástí jeho kultury při stále větší organizaci života a společnosti, jako i při spoluvytváření jeho duchovních hodnot. Ne každému je dáno, aby studoval vztahy mezi organismy a vazby mezi nimi plně chápal (v principu to ani nelze vzhledem k množství, ale pouze na omezených částech). Můžeme však chápat celou řadu vztahů a vazeb pomocí zkušeností, emocí a zprostředkovaných informací o vybraných druzích. A jak s tím souvisí biodiverzita hmyzu na Šumavě? Některé druhy mohou být natolik atraktivní (vzhledem, životem, příběhem), že díky nim biodiverzitu začneme chápat v praktickém životě a posléze se stane i naší součástí, součástí naší identity. Nesmíme také zapomínat na jednu zcela zásadní skutečnost: „Biodiverzitu spoluvytváří a ovlivňuje člověk“. Pokud se porozhlédneme, najdeme i příběhy, díky nimž se tak podíváme do tajemného a neustále se vyvíjejícího lektvaru v hrnci „Biodiverzita Šumavy“. Jaká by asi byla, kdyby: Člověk nehledal drahé kovy, nepotřeboval palivo pro jejich zpracování, více obydlí… Jednoznačně chudší, chyběly by neustále
08 jaro 2010
otvírané plochy (bezlesí, lemy, cesty), různá stadia sukcese a člověk by nepřinesl další, nové druhy (s pící, na botách, vozech, materiálu). Přirozené disturbance (vítr, ale i živočichové jako kůrovec) byly vždy v čase pomalejší než člověk. Negativem se však časem stala intenzita zásahů a jejich trvání (sklárny potřebují stále více dřeva – kácíme více buků, potřebujeme rychle a hodně paliva – přeměníme lesy ve prospěch smrku). Biodiverzita se zase snižuje. Člověk nepřivedl velká zvířata (náhradou za původní zubry, pratury udržující v lesní krajině rozvolněné plochy), která potřebují pastviny a v zimě nasušenou trávu z luk. Opět jednoznačně chudší. Takto vznikla řada stanovišť s různou intenzitou kosení, pastvy nebo mírou ponechání ladem. Změna ke snížení biodiverzity začne až po první průmyslové revoluci a zcela zásadní stav navozuje intenzifikace zemědělství již po roce 1918, následně v 50. letech a na konci 20. století. Člověk nezapojoval Šumavu do politických ambicí (od původní, středověké „nepropustné hranice“ přes „železnou oponu – hráz míru a socialismu“ až k idejím získání blahobytu obyvatel bez vazby na únosnost krajiny). V tomto směru je zničující výroba potravin v nepříznivých oblastech, dřeva pro průmysl a s tím spojené
zemědělské meliorace, odvodňování lesů, demografický vývoj a další činnosti. Někdy nižší (pozměněné lesy, vojenská pásma, plošná urbanizace a turismus), v některých časových obdobích vyšší (časové úseky v návaznosti s vysídlováním území, malá intenzita cvičení vojsk v zústavších vojenských prostorech, vznik malých farem a hobby údržby krajiny), víceméně nám však Šumava zarostla. PŘÍBĚH PRVNÍ Žluťásek borůvkový Středověký člověk na Šumavě objevuje rašelinu. Nejen pro stlaní pod svými dobytčaty, ale hlavně na topení. Teprve později přijde na chuť jejím léčivým účinkům nebo jen chuti v destilátu. Žluťáskovi se začne dařit. Častěji je vidět na přepásaných okrajích rašelinišť, kde jeho housenky žerou vlochyni. Na hřebenech Šumavy stále funguje díky rozvolňování lesa (např. větrem, kůrovcem). Posledních sto let se však podmínky zásadně mění. Rašelinu již „jen“ místně neborkujeme, ale zpracováváme celá rašeliniště. Větry a ani kůrovce, přirozené to pohromy, které nám na hřebenech dělají „místo“, nemáme rádi, neboť máme pocit, že nám příroda pořád „něco“ bere. Také již extenzivně nepaseme, louky nekosíme, krajinu vysidlujeme a nebo intenzifiku-
1.
2.
3.
4.
5.
6.
jeme (meliorace, výsadby smrku). Pokud ji znovu osidlujeme, již ji nepotřebujeme pro udržení potenciálu obživy, ale jako prostor k rekreaci. Krajina nám zarůstá nebo se mění v sídliště. Žluťásek vymírá. PŘÍBĚH DRUHÝ O biodiverzitě pastvin a skalních výchozů Šumavy, kterou mj. dotvářela člověkem chovaná hospodářská zvířata. Neuvěřitelné se nám dnes zdají zprávy z konce 19. století. Pokud se však podíváme na první z fotografií Šumavy, pochopíme. Například Rejštejn a jeho okolí, včetně míst podél Vydry, byly po roce 1850 již jedna obrovská paseka a množství pastvin. Světlomilný rozchodník, mateřídouška zde byly běžné druhy, jako i na ně vázaný hmyz. Podmínky byly vhodné i pro jasoně červenookého či modrásky černočárného a černoskvrnného. Konjuntura druhů otevřeného bezlesí však netrvá dlouho. Potřebujeme rychle rostoucí dřevo, pastviny jsou intenzivněji využívány, posléze i ony zalesňovány. První motýl brzy vyhyne v celých Čechách, neboť i on byl součástí dlouhodobého procesu vymírání a půl století odlesnění, spojeného se vznikem příhodných biotopů, již tento trend nemohlo zvrátit, pouze oddálit. Zajímavá a situaci dokreslující je i jedna citace:
„Všechny údaje o výskytu v Čechách (až na Pohnertův, který je z doby novější) jsou starší dvaceti let. Od té doby ovšem mnoho se změnilo, industrializace pokročila.“ Dr. Jan Obenberger, 1924. Pozn. nález v roce 1914 na Libíně V předindustriální krajině totiž motýl nalézal mnohem více ploch pro svůj život. Hospodářský obraz země v době, kdy nebyla ještě zachvácena horečným zakládáním podniků a neexistovala síť okresních silnic, železnic a zásadně se neupravovaly řeky, byl naprosto odlišný, jak dokládají např. mapy a podklady stabilního katastru okolo roku 1830. Dlouhodobý návrat druhu a jeho trvalý výskyt nebo objevení nové životaschopné lokality však v Předšumaví a na Šumavě nejsou dnes možné právě vlivem obrovských změn, které krajina prodělala. To vše bez ohledu na to, zda ještě existují vhodné biotopy (např. Rabí, Opolenec), neboť absolutní úbytek vhodných ploch a jejich fragmentace navíc spojená s neexistencí životaschopných lokalit do 100 km je již zásadní limitou. Oba modrásci také postupně „vyklidili“ své pozice častých druhů. Náhradní stanoviště dnes našli pouze ve vojenských újezdech nebo na zbytcích starých pastvin a v blízkosti skalních výchozů. Všude jsou však velmi vzácní a také postupně vymírají.
Doufejme, že se Šumavě budou vyhýbat i v budoucnu nejvážnějšími problémy české krajiny, kterými zůstává míra urbanizace a intenzifikace hospodaření v ní (máme vysoké procento neuváženě odvodněných polí, nadměrně vystavených erozi, vytvořili jsme obrovské scelené plochy, významně omezujeme život organismů chemickými prostředky, lesy jsou stále prioritně konstruovány jako monokultury pro výrobu dřeva). Krajinu jsme rozkouskovali, zjednodušili a nechali zevšednět. Stavíme, betonujeme, zabíráme a přetváříme neuvěřitelně rychle krajinu, a to na obrovských plochách (silnice, nová satelitní sídliště, apartmány, turistická a sportovní střediska, obchodní komplexy na okrajích měst). Vyvíjíme činnosti, které přinášejí obrovské problémy a jejichž důsledky nás dnes začínají limitovat a také děsit nejen svým častějším opakováním, ale i silou (přívalové deště po vedrech, rychlý odtok vod, povodně...). Pokud se těmto negativním vlivům dokážeme úspěšně bránit, rostliny a zvířata nám nebudou obrovskou rychlostí mizet a vymírat po celých skupinách, potom bude i člověk na Šumavě z biodiverzity trvale profitovat.
Foto na titulní straně Krajina u Českých Žlebů Foto 1. Ostrý 2., 3. Mramorovka jeřábová (Trichosea ludifica), druh potřebuje neustálý rozpad horských smrčin nebo člověkem vysazovaná stromořadí, kde najde jeřáb, na kterém žijí jeho housenky. Dnes v oblasti centrálního hřebene hojný. Foto J. Dvořák 4. Modrásek černoskvrnný (Maculinea arion), druh extenzivních pastvin, dříve i na Šumavě hojný. Housenky potřebují k životu travní mravence (Myrmica sabuleti) a příznivou strukturu porostů. Na Šumavě a v Předšumaví vyhynul v celých oblastech (např. Volarsko, Vacovsko). 5. Žluťásek borůvkový (Colias palaeno), rašelinný druh využívající také člověkem pozměňovaná stanoviště (pastviny, revitalizovaná rašeliniště po těžbě). Nedílná součást biodiverzity rašelinišť. 6. Pastva ovcí v Novém Údolí
Alois Pavlíčko Správa NP a CHKO Šumava
[email protected]
jaro 2010 09
Šumava I Biodiverzita rostlin a vegetace Šumavy
Text a foto Milan Štěch
Bohatství flóry a vegetace Šumavy je navzdory převažujícímu silikátovému podloží a absenci plošného alpinského stupně velké. Značnou diverzitu určuje rozloha, geografická poloha, různorodost stanovišť a historický vývoj včetně vlivu člověka. Za nejvýznamnější fenomén hodný prvořadé ochrany lze považovat společný výskyt druhů s odlišnými celkovými areály, které vytvářejí unikátní vegetační typy a vzájemné interakce.
Biodiverzita rostlin a vegetace Šumavy 10 jaro 2010
Šumava patří k tzv. hercynským pohořím, která se vyznačují převážně jednotvárným silikátovým geologickým podložím a relativně nízkou nadmořskou výškou, která jen zcela výjimečně překračuje výšku přirozené hranice lesa, takže v nich není prakticky vytvořeno souvislé pásmo alpinského přirozeného bezlesí. Tato skutečnost má zásadní vliv na bohatost flóry a vegetace, protože je třeba si uvědomit, že v době klimatického optima (4000-2500 př. Kr.) bylo téměř celé území s výjimkou maloplošných fragmentů zcela pokryto lesem, který zásadně omezil výskyt světlomilných druhů. Navzdory tomu, že geografické a geologické podmínky Šumavy nejsou příliš nakloněny vytvoření bohaté flóry, jsou květena a vegetace Šumavy poměrně unikátní a výskyt více než 1300 druhů cévnatých rostlin na území vlastní Šumavy je úctyhodný. Toto bohatství je dáno jednak velkou rozlohou Šumavy a polohou na křižovatce několika migračních cest, kudy se šířily rostliny v různých klimatických obdobích čtvrtohor. Dalším faktorem je velká diverzita stanovišť, která mají odlišný vznik a historický vývoj a v různých typech se nacházejí vhodné podmínky pro rostliny různého původu a rozšíření. Zásadní a výrazně obohacující pro flóru Šumavy je kontakt s květenou Alp, jejíž vliv je velmi zřetelný, projevil se jistě v několika migračních vlnách a odlišuje květenu Šumavy (společně s květenou Novohradských hor) od flór ostatních hercynských pohoří. V žádném případě nelze pominout ani dlouhodobý vliv člověka, který od počátku své činnosti měnil existující a vytvářel nové biotopy. Jeho vliv na bohatství šumavské flóry byl až do relativně nedávné doby pozitivní, protože vytvořil sekundární stanoviště mnohým, převážně světlomilným, druhům, které postupně ztrácely své biotopy původní ať již změnami přirozenými (vegetační změny v důsledku změn klimatických), nebo změnami způsobenými rovněž jeho přímým či nepřímým vlivem (vyhubení velkých býložravců, změna hydrologických poměrů, struktury a druhové skladby lesů atd.). Člověk také umožnil migraci dalších rostlin z okolních území. Význam šumavské flóry a vegetace je především v unikátních druhových kombinacích a vegetačních jednotkách. Velká část významných šumavských rostlin má areály poměrně velké a lze z nich odhadnout období, kdy byly podmínky pro jejich růst na Šumavě optimální. Základem flóry jsou druhy středoevropských lesů (např. kyčelnice devítilistá nebo plicník tmavý), které jsou dnes běžně rozšířené v celé zóně středoevropského opadavého lesa. Naopak druhy klimaxových smrčin (např. sedmikvítek evropský či bradáček srdčitý) a otevřených rašelinišť (např. bříza trpasličí nebo blatnice bahenní) mají dnes rozsáhlé areály v oblasti tajgy a tundry severní části Eurasie či celé severní polokoule a jejich šumavské výskyty jsou pouze zbytkem rozšíření ve střední Evropě. Podstatně menší celkové areály mají
druhy suboceánické, které zasahují na Šumavu jen okrajem svého areálu (např. mokrýš vstřícnolistý), a samozřejmě také druhy středoevropské, a to často i vegetační dominanty, u kterých si to mnohdy neuvědomujeme (borovice kleč a borovice blatka). Za symbol flóry Šumavy lze pak považovat druhy, které mimo různě velké areály v Alpách či Předalpí mají jediný výskyt na Šumavě, případně v nejbližším okolí. Nejznámějšími příklady je druh primárního i sekundárního bezlesí hořec panonský (šumavský) nebo naopak druh převážně lesní dřípatka horská. Mnohé tyto druhy s podstatně odlišnými a málo se překrývajícími celkovými areály se na malém prostoru Šumavy setkávají, vstupují do interakcí a vytvářejí specifické vegetační typy. Pro ochranu celosvětové biodiverzity však mají svůj nezanedbatelný význam i samotné malé a dlouhou dobu izolované populace druhů s velkými areály. Jejich genetické charakteristiky se totiž mohou zřetelně lišit od vzdálených a velkých populací v centru areálu. Z pohledu počtu druhů a jejich významu můžeme definovat několik center biodiverzity šumavské flóry. Na české straně to jsou především vrchoviště v centrální části šumavských Plání a přilehlé podmáčené smrčiny. Dále kary jezer, jejich morény a jezera vlastní. Druhově bohatší jsou z důvodu příznivějšího geologického substrátu kary Královského hvozdu. Zejména kvůli výskytu kvalitních smíšených lesů a přítomnosti vzácných druhů alpského migrantu je třeba zařadit do tohoto výčtu i lesy v oblasti Boubína a v masivu Plechého. Mimořádně druhově bohaté jsou rovněž lesy v některých částech masivu Knížecího stolce a Stožce, které jsou budovány živinami poměrně bohatou horninou durbachitem. Dalším mimořádně významným centrem biodiverzity je Hornovltavská kotlina, kde díky shodě několika faktorů přežily druhy s tzv. boreokontinentálním rozšířením (např. bazanovec kytkokvětý či popelivka sibiřská, jejíž původnost na Šumavě však bývá zpochybňována), které mají dnes svůj hlavní areál posunut do centra Eurasie. V tomto území, stejně jako v údolí horní Křemelné, je také zachována zcela unikátní mozaika údolních blatkových rašelinišť a mokřadní vegetace. V neposlední řadě je nutné jmenovat sekundární bezlesí v centrální části šumavských Plání. Svou velikou hodnotu má také oblast Předšumaví, protože z různých důvodů byly některé části uchráněny intenzifikace a patří k nejzachovalejším podhorským územím v České republice. Z pohledu fytogeografického je zajímavým územím i pravý břeh Lipna, kam pronikají již poměrně teplomilné druhy z údolí Dunaje.
Milan Štěch, katedra botaniky PřF JU
[email protected]
Foto na titulní straně Hořec panonský (šumavský) (Gentiana pannonica). Symbol šumavské květeny a propojení bezlesí Šumavy a Alp. Druh, který kdysi zřejmě rostl v prostoru od východních Alp po Šumavu a s postupujícím návratem lesa se uchýlil na několik málo reliktních stanovišť (skály, kary, okraje rašelinišť, prameniště, nivy horských potoků). Po příchodu člověka do vrcholové Šumavy se stal typickým průvodcem sekundárního bezlesí. Foto odshora Mokrýš vstřícnolistý (Chrysosplenium oppositifiolium). Suboceánický druh dosahující na prameništích severozápadní Šumavy východní hranice svého celkového areálu. Dřípatka horská (Soldanella montana). Dobře známý druh lesních pramenišť, který je rozšířen od východních Alp až na Šumavu. Pro vědu byl popsán právě ze Šumavy. Blatnice bahenní (Scheuchzeria palustris). Charakteristický druh otevřených rašelinišť s velkým cirkumpolárním areálem a reliktními výskyty ve střední Evropě.
jaro 2010 11
Šumava I Jak se šumavští lesníci připravují na sezonu?
Text Petr Kahuda
1.
Jak
se šumavští lesníci připravují na sezonu? V zimě jsou šumavské lesy i pláně pokryty vysokou sněhovou pokrývkou. Stromy jsou obaleny sněhem, panuje mrazivé počasí. Pohyb terénem se i v lesních porostech stává s přibývajícím sněhem čím dál složitější – bez lyží či sněžnic se prakticky není možné kamkoli vypravit.
Foto: Adam Jirsa
1.
Foto: Adam Jirsa
1.
Foto: Adam Jirsa
1.
12 jaro 2010
Foto: Pavel Hubený
Foto: Marek Drha
Zdálo by se, že lesní personál Národního parku Šumava odpočívá po sezoně plné vysokého pracovního nasazení v teple svých kanceláří. Opak je ale pravdou – i v zimním období probíhá řada prací, které je nutné realizovat. V zimě se navíc provádí či dokončuje celá řada projektů, výběrových řízení na nákup materiálu či služeb, nastavování metodiky prací či kontrolních mechanismů, školení venkovního personálu a podobně – vše jako příprava pro nastávající sezonu. Práce v terénu I v zimním období je množství venkovních prací, které je nutné v lesních porostech realizovat ještě před příchodem jara. Jednou z těchto činností je vyhledávání kůrovcových stromů s přezimujícími kůrovci v různém stadiu jejich vývoje pod kůrou. Nalezení lýkožroutem napadených stromů je v zimě náročné kvůli obtížnějšímu pohybu v terénu a také vlivem sněhu, který mnohdy velmi ztěžuje identifikaci napadených stromů. Jakmile však alespoň na několik dní vysvitne slunce, sníh ze stromů zčásti opadá. Kůrovcem napadené stromy se pak rozpoznávají podle opadávajících kousků kůry, kterou z nich navíc v tomto období otloukají ptáci za účelem nalezení potravy. Na slunných místech – tam, kde došlo k opadání alespoň části sněhu i z větví stromů, je pak možné identifikovat napadené smrky i podle barevných změn na jehličí. Nalezení a zejména pak včasné zpracování takovýchto stromů je důležitým předpokladem pro úspěšnou ochranu lesa proti kůrovcům – množství brouků přezimující pod kůrou stromů totiž znamená velké nebezpečí pro další zdravé stromy v jejich okolí. Kromě uvedeného se lesníci v NP Šumava zabývají také výběrem vhodných lokalit a následně také jednotlivých stromů pro provedení úmyslných zásahů směřujících ke stabilizaci lesních porostů. Poté, co jsou stromy vyznačeny, probíhá jejich zpracování těžbou. V zimním období je tato činnost náročnější pro zpracovatele, je však mnohem šetrnější k lesnímu porostu – zejména pak k malým stromkům z přirozených obnov či podsadeb pod dospělými porosty, které jsou v zimě chráněny sněhovou pokrývkou. Nedochází pak tedy k jejich nadměrnému poškozování lesní mechanizací. O záměrech a postupech Správy NP a CHKO Šumava v této oblasti jsme informovali čtenáře v předchozích číslech našeho časopisu. Důležitý je fakt, že dříví vzniklé při zmiňovaných zásazích není okamžitě účelem prodeje, ale zůstává na lesních skládkách. Z nich je pak ve vhodný okamžik rozváženo na exponované lokality jako obranné zařízení sloužící jako lapák k zachycení na jaře se rojících kůrovců. Lesníci při pravidelných pochůzkách v terénu monitorují samozřejmě i další
skutečnosti. Jednou z nich je například stav oplocenek či individuálních ochran dřevin, které jsou právě sněhem často poškozovány. V předjaří – jakmile to sněhové podmínky v jednotlivých lokalitách alespoň trochu dovolí, je pak nutné všechny poškozené ochrany opravit dříve, než se ke chráněným dřevinám dostane zvěř. V zimě samozřejmě probíhá i přikrmování zvěře či péče o ni v přezimovacích objektech. Realizována je údržba cest nejen na lyžařských stopách. Některé lesní cesty jsou průběžně prohrnovány po celé zimní období – jednak pro uspokojení potřeb pěších návštěvníků NP a také pro jejich využití pro lesní provoz v předjaří. V okolí cest jsou evidovány a následně zpracovávány rizikové stromy tak, aby byla v maximální možné míře zajištěna bezpečnost návštěvníků NPŠ. U některých dřevin zrajících v zimním období pak probíhá vytypování vhodných stromů ke sklizni osiva a následně trhání šišek – příkladem pro zimní období je např. borovice lesní.
V letošním roce proběhlo jako příprava dostatečného množství kapacit pro práce v lese výběrové řízení (VŘ) pro dodavatele prací v pěstební a těžební činnosti (do roku 2011). Ve spolupráci s obcemi je v přípravě VŘ pro získání dodavatelů prací v biosférické rezervaci Šumava. Finišuje VŘ na pěstování sazenic z vlastního osiva a vyhlášeno bylo již VŘ na nákup sazenic pro obnovu lesa v roce 2010. Závěr Ne všechno, co v současnosti lesní personál NP Šumava vykonává, se dá ve stručnosti popsat na několika řádcích. Jisté je, že zaměstnanci Správy NP a CHKO Šumava připravují vše na další sezonu péče o lesy důsledně a odborně – tj. tak, aby dozorové orgány, odborná i laická veřejnost a vůbec všichni návštěvníci a milovníci Šumavy neměli pochybnosti či obavy o to, jakým způsobem provozní zaměstnanci Správy svěřené majetky spravují.
Příprava projektů Pro efektivní a smysluplné zvládnutí všech úkolů daných lesníkům slouží projekty. Jejich tvorba začíná již na podzim a je dokončována právě v zimě jako příprava pro zahájení sezonních prací. V projektech jsou řešeny prakticky všechny činnosti spojené s péčí o lesní ekosystémy národního parku. Plánování probíhá v jednotlivých činnostech, jako je např. obnova lesa, ochrana lesa, stavba oplocenek či individuálních ochran, ožínání, prořezávky a podobně. Na každou z činností jsou určeny technické jednotky (např. hektary, kusy, kubíky či kilometry) ve výši nutné pro postupné plnění managementových cílů NPŠ. Nahodilé činnosti (např. kůrovcové těžby a související opatření) jsou v projektech obsaženy ve zjednodušené formě na základě odborných předpokladů. Vše je pak zasazeno do celkového finančního rámce. Výběrová řízení Jako státní subjekt podléhá i Správa NP a CHKO Šumava zákonu o veřejných zakázkách. V praxi to znamená, že prakticky všechny služby i veškeré materiálové požadavky, potřebné k plnění úkolů při péči o lesní porosty, jsou pořizovány různými typy výběrových řízení. Samozřejmě vždy tak, aby byla naplněna dikce zákona. To, že není vždy jednoduché zorganizovat výběrové řízení způsobem vyhovujícím potřebám vyplývajícím z aktuálních projektů i požadavkům zákona, souvisí s velkou mírou nahodilosti jednotlivých v lese prováděných činností. Skutečně platí (a v národním parku dvojnásob), že „les není továrna“. Správa NP a CHKO Šumava, jako významný zaměstnavatel v regionu, se navíc snaží vyjít vstříc místním dodavatelům a firmám. Skloubit vše při dodržení přísných podmínek zákona je pak složitý úkol.
Foto 1. Předkládání krmiva jelení zvěři v přezimovacích obůrkách. Obůrka Špičák. 2. V okolí krmných zařízení je nutné dodržovat hygienické zásady předkládání krmiva. 3. Vyznačování těžebního zásahu v lesním porostu za účelem zvýšení jeho stability – dříví je následně využíváno na přípravu lapáků či trojnožek. 4. Pro práci v terénu a dopravu na místo určení je nutné využít i sněžný skútr tak, aby nedocházelo k narušení lyžařských stop. Petr Kahuda Správa NP a CHKO Šumava
[email protected]
jaro 2010 13
Šumava I Dynamika lesů na Šumavě II. Co pozorujeme
Text a foto Karel Matějka
Zatímco první díl příspěvku se věnoval teoretickým základům hodnocení dynamiky horských lesů, nyní se podíváme na to, jak vypadá náhlý rozpad stromového patra v horském lese a jaký má význam pro celou dynamiku lesního ekosystému. Na základě těchto znalostí se nakonec pokusíme definovat nějaké zásady, které by měly být uplatněny během plánování a aplikace managementových opatření.
Dynamika
lesů na Šumavě II. Co pozorujeme. 14 jaro 2010
Příklad náhlého rozpadu horské smrčiny Na začátku devadesátých let byla založena na lesní správě Stožec výzkumná plocha ležící v prostoru mezi Trojmezím a vrcholem Plechý. Nachází se ve smrkovém porostu, v místech původních horských smrčin, nadmořská výška 1343 m, na mírném svahu. Rostlinné společenstvo odpovídá papratkové smrčině (asociace Athyrio alpestris-Piceetum). Zápoj stromového patra se začátkem 90. let 20. století pohyboval okolo 50 %. Keřové patro v porostu prakticky úplně chybí. Pokryvnost bylinného patra se po celou dobu sledování pohybovala kolem 90-95 %, s dominantními druhy papratka horská (Athyrium distentifolium), metlička křivolaká (Avenella flexuosa), třtina chloupkatá (Calamagrostis villosa) a bika lesní (Luzula sylvatica), mechové patro mělo pokryvnost okolo 30 %. Půdním typem je podzol. Již v době zakládání plochy zde byl patrný slabý vliv kůrovce (Ips typographus) na porost, vyskytovalo se zde několik kůrovcových souší. Průměrná defoliace živých stromů až do roku 2002 zůstávala stejná, či se dokonce mírně snižovala. Odumírání stromů bylo až do roku 2004 nepatrné. Klimaticky extrémní rok 2003 znamenal začátek rozpadu porostu, který byl podmíněn mohutnou gradací kůrovce. Zlepšování zdravotního stavu porostu do roku 2004 může být též dokumentováno zvyšujícím se průměrným ročním přírůstkem tloušťky stromů ve výčetní výšce. Zajímavé je však porovnání se skupinou stromů, které odumřely do roku 2007. Zatímco průměrná výška byla prakticky totožná, stejně jako průměrná tloušťka ve výčetní výšce, průměrné roční přírůstky tloušťky před rokem 2004 (to je prvý rok, který znamenal masivní invazi kůrovce) klesaly. Nižší však byly již v období 19921999, tedy již více jak 5 let před počátkem rozpadu porostu. Nutno ještě poznamenat, že žádný ze srovnávané množiny 31 stromů neodumřel před rokem 2006. Bylo tak dokázáno, že v první polovině masové gradace kůrovce jsou v odlišné míře napadány stromy, které vykazovaly odlišnou kondici v období o řadu let dříve. Složení bylinného patra zůstává po celou dobu sledování plochy bez významnějších změn. Přestože v ekosystému zdánlivě není přítomno zmlazení stromů, při podrobnějším prozkoumání plochy je možno nalézt řadu jedinců smrku, z nichž někteří mají výšku až okolo 1 m. Většinou jsou tyto stromky schovány u paty odumřelých stromů. V ekosystému dříve prakticky chybělo mrtvé ležící dřevo, na němž se smrk preferenčně zmlazuje, proto byl smrk nucen využívat jiného obdobného stanoviště, které dokáže jak poskytnout mikroklimaticky vhodné prostředí, tak je zde snížená konkurence druhů bylinného patra. Na ploše se zmlazuje i jeřáb, který využívá místa mimo kompaktní travní drn.
S využitím znalosti dalších výzkumných ploch se ukazuje, že po rozpadu mateřského porostu v důsledku gradace kůrovce většinou samovolně nedochází k příliš výrazným změnám druhové struktury bylinného patra, pokud není provedena těžba a odklizení dřevní hmoty. V těchto případech je i přirozená obnova většinou dostatečná, na některých místech je možno přikročit k doplnění obnovou umělou, která by však měla být prováděna v minimálním rozsahu tak, aby později nevznikl věkově stejnorodý porost – proto není potřeba se bát ponechat mezi skupinkami s obnovou i větší prostor dosud bez obnovy. Dokonce počty stromků okolo 200 kusů na 1 hektar mohou být dostatečné, protože zajistí vznik stromového porostu, který má charakter parkového lesa, který je běžný v blízkosti horní hranice lesa. Jak ukazují plochy v oblasti Modravy, k výraznějším změnám ve struktuře bylinného patra se zvýšenou dominancí trav a s minimální přirozenou obnovou dochází na lokalitách, na nichž byl proveden zásah s odstraněním dřevní hmoty. Proč se tak málo liší horský smrkový les a bezlesí? Pro pochopení dynamiky smrkového lesa v blízkosti horní hranice lesa je potřebné srovnat obnovu lesního porostu se sukcesí, v rámci níž vstupuje smrk do sekundárních travních porostů. Těmi zde bývají především různé varianty smilkových luk a další příbuzná společenstva. Druhové složení takové louky a smrkového lesa ve stejných podmínkách prostředí je podobné. V lese i na louce nalézáme druhy jako metlička křivolaká (Avenella flexuosa), třtina chloupkatá (Calamagrostis villosa), podbělice alpská (Homogyne alpina), sedmikvítek evropský (Trientalis europaea), borůvka (Vaccinium myrtillus) či jestřábník hladký (Hieracium laevigatum). Při uzavřeném
charakteru bylinného patra nelze počítat s jednorázovým masivním charakterem invaze dřevin, ale postupně mohou vstupovat náhodně roztroušení jedinci dřevin, čímž se výrazně diverzifikuje prostorová struktura ekosystému. Již pouhou sukcesí na ploše jak sekundárního bezlesí, tak po velkoplošném rozpadu původního smrkového porostu může postupně vznikat nový lesní porost, který bude řídký - tedy potenciálně stabilní (zde mluvím o vyšší stabilitě i porostu, nejen o druhové stabilitě společenstva jako celku), bude složen z druhů klimaxového společenstva, tedy bez základních znaků velkého vývojového cyklu. Charakter obnovy stromového patra minimálně u části klimaxových smrčin však neodpovídá ani takzvanému malému vývojovému cyklu (v anglicky psané literatuře se používá termín "gap dynamics", protože obnova zde probíhá na malých plochách s otevřeným stromovým patrem). Jedná se tedy o specifický, dosud nedostatečně popsaný model dynamiky lesa. Horské smrčiny jsou stabilní! Na základě dlouhodobého sledování horských lesů nejen na Šumavě, ale i v Krkonoších či v Orlických horách bylo dokázáno, že druhové složení rostlinného společenstva se po rozpadu stromového patra klimaxových smrčin mění pouze velmi málo. Většina druhů v ekosystému přežívá v dostatečně silných populacích a skoro výjimečně dojde k proniknutí nového druhu do společenstva – takovým může být například vrbovka úzkolistá (Epilobium angustifolium) kupříkladu v souvislosti s výskytem vývratů. Určité změny lze však pozorovat v populační dynamice některých druhů jako třtina chloupkatá nebo borůvka. Všechny tyto změny jsou však malé ve srovnání s přirozeným vývojem ve smíšených
jaro 2010 15
Šumava I Dynamika lesů na Šumavě II. Co pozorujeme a listnatých lesích, kde je dynamika silně svázána především se změnou množství světla pronikajícího až do spodních pater porostu. Co z toho plyne pro hospodaření v lese Prvořadým principem managementu lesních ekosystémů v chráněných územích musí být zásada nezasahování do přirozených procesů. Za určitých podmínek lze přistoupit k porušení tohoto principu a aplikovat odůvodněné zásahy, a to pouze ve zdůvodněném rozsahu a na specifikovaném území. Potřebné je předem stanovit kritéria provádění těchto zásahů (managementových opatření). Zajištění dostatečného množství mrtvého dřeva v lesních ekosystémech je opatřením nutným pro udržení či zvýšení biodiverzity všech skupin organismů vázaných na rozkládající se dřevo. Podmínkou je zajištění druhové rozmanitosti původu tohoto dřeva a zajištění presence mrtvého dřeva v různých stupních jeho rozkladu. Nutné je zajistit přítomnost dřeva větších dimenzí, které přijde do kontaktu s půdou v okamžiku, kdy bude na jeho povrchu kůra. Na každý druh dřeviny jsou vázány různé organismy. Proto je potřebné zajistit přítomnost všech druhů dřevin ve všech lesních typech podle jejich přirozeného složení. V případě, že některé dřeviny jsou z velké plochy lesa vyloučeny a mají sníženou rychlost šíření (buk lesní, Fagus sylvatica) nebo je velkoplošně minimální zdroj jejich diaspor (jedle bělokorá, Abies alba), případně v rozsáhlém území úplně chybí (tis, Taxus baccata), lze v omezené míře přistoupit k jejich reintrodukci do vybraných porostních skupin. Po rozpadu stromového patra je potřebné v lesním ekosystému vyloučit či minimalizovat zásahy. V případě smrkových porostů 8. a 7. lesního vegetačního stupně se ukazuje, že za podmínky nezasahování se pouze málo mění druhová struktura bylinného patra a nedochází k rozvoji typické pasekové vegetace. Prosadby vhodnými dřevinami lze odůvodnit pouze tehdy, když na kompaktním území (odhadováno je minimálně 5 ha) není přítomna obnova ani ve formě rozptýlení řídké individuální obnovy, ani jako obnova v malém počtu hloučků. Není požadována celoplošná obnova – ta by naopak mohla působit škodlivě, protože v jejím důsledku by došlo k vytvoření souvislého stromového patra, které by plně zastínilo nižší vegetační etáže a vedlo by ke vzniku nestabilního stromového patra. Na ostatní volné ploše dojde během delšího období samovolné sukcese k další obnově, přičemž však věková rozrůzněnost stromů v porostu bude dostatečná – za minimum lze považovat alespoň polovinu věku přirozeně odumírajících stromů. Plochy, kde je indikována ohroženost introskeletovou erozí, tedy proces, kdy je
16 jaro 2010
na suťovité půdě jemnozem splachována do hlubších vrstev suti a ta se objevuje na povrchu, musí být v chráněném území označeny jako bezzásahové. Na nich musí být především vyloučeno použití jakékoli mechanizace, nesmí zde být prováděna těžba i v případě rozpadu stromového patra v důsledku gradace hmyzu, protože tyto činnosti by mohly porušit bylinnou etáž v ekosystému a tím by mohlo dojít k urychlení eroze. Na druhou stranu není přípustné tyto plochy uměle zalesňovat, protože tak by došlo ke zničení ploch s charakterem primárního bezlesí, významných z hlediska uchování biodiverzity území. Vyloučeny musí být veškeré snahy o technické řešení na takových plochách, zvláště manipulace se zeminou (zavážení sutí zeminou z jiných stanovišť a jiné). Management, který vede k odstranění mrtvého dřeva ležících stromů, zvyšuje ohroženost vývoje nové generace stromů tím, že porosty zpřístupní pro vysokou zvěř. I z pohledu ochrany lesa před škodami zvěří je vhodné ponechání mrtvého dřeva na místě. Bezzásahové území musí být plošně souvislé s minimalizovanou délkou hranice tohoto území. Optimální by bylo, pokud by hranice přiléhala alespoň zčásti k porostům listnatým a smíšeným, které nejsou přímo ohroženy kůrovcem. Podél hranice bezzásahového území je potřeba důkladně provádět protikůrovcová opatření s důrazem na skutečnost, že asanační těžba je až posledním opatřením v celém souboru opatření. Management musí být modifikován na základě výsledků výzkumu a soustavného monitoringu. Kromě klasického monitoringu populací významných druhů a monitoringu zdravotního stavu porostů je
potřebné upozornit na potřebu monitoringu procesů na všech třech úrovních, jimiž jsou krajina, ekosystém a populace. Monitoring procesů na úrovni ekosystému má jako prioritní složku sledování chemických procesů. Jedná se nejen o dynamiku jednotlivých chemických elementů, ale též různých organických látek – například humusových látek v půdě, produktů rozkladu dřeva a jiných. Výše uvedené zásady musí být aplikovány v prvých zónách národních parků a chráněných přírodních oblastí kompletně, kde se vyskytují horské smrkové lesy. V druhých zónách je uplatnění těchto zásad žádoucí, minimálně na takové ploše, aby při roztříštěnosti první zóny vznikla souvislá oblast, kde tato opatření budou užita. Na ostatní ploše chráněných oblastí, případně i dalších lesů se jedná o zásady, které mohou být po zvážení selektivně užity pro zvýšení hodnoty krajiny. Jak lze shrnout moderní poznatky o dynamice lesů na Šumavě (a nejen zde) V horské smrčině často neprobíhá výměna stromových generací podle modelu malého vývojového cyklu. Pokud nedojde k narušení půdního povrchu, pak se neuplatňuje ani velký vývojový cyklus. Opakovaný velkoplošný rozpad smrkových porostů lze považovat na Šumavě za prokázaný ve více jak posledních třech tisících let. Horský smrkový les je přirozeně rozvolněný. Proto jsou stromy často zavětveny skoro až k zemi i ve vysokém stáří, čímž se zvyšuje jejich odolnost vůči lýkožroutu smrkovému. Současně zde panující světelné poměry jsou důvodem pro skutečnost,
že horský smrkový les a travní porost v blízkosti horní hranice lesa mají podobné druhové složení. Foto na titulní straně Příklad rozvolněného horského smrkového porostu v oblasti Roklanského lesa, který vznikl spontánní sukcesí. Smrk je zavětven až k zemi a výrazně odolává náporu kůrovce, jehož vliv je pozorovatelný na porostní skupině v pozadí, která byla dříve hustá a nyní kompletně odumřela. Foto na straně 15 Porost na výzkumné ploše Trojmezí v roce 2008 – po masivní gradaci kůrovce. Foto na straně 16 - Smrkové zmlazení je na výzkumné ploše Trojmezí většinou „schováno“ – často se jedná o kořenové náběhy jedinců původního stromového patra. Většina zmlazení se objevila nebo začala odrůstat až v souvislosti s prosvětlením a následným rozpadem stromového patra. - Graf: Vývoj počtu odumřelých stromů a průměrné defoliace živých stromů na ploše Trojmezí. - Na výzkumné ploše se vyskytuje rovněž zmlazení jeřábu. Foto na straně 17 - Na většině ploch je po rozpadu stromového patra zřetelná obnova, která by společně s bylinnou vegetací a půdním povrchem byly poškozeny i takzvanou asanační těžbou. Na snímku je příklad výzkumné plochy P18 na svahu Plechého. Karel Matějka
[email protected]
jaro 2010 17
Šumava I „Pád a vzestup“ aneb příběh vrápence malého v Pošumaví
Text Luděk Bufka
Pád a vzestup aneb příběh vrápence malého v Pošumaví Vrápenec malý je nenápadným, drobným, a přesto fascinujícím zástupcem naší savčí fauny. Je zařazen mezi zvláště chráněné druhy, může být citlivým ukazatelem zdraví krajiny. Pošumaví je významnou oblastí jeho rozšíření v Čechách, hlavní místa výskytu patří k evropsky významným lokalitám. 18 jaro 2010
Foto: Luděk Bufka
Foto: Jaroslav Červený
Od 50. let minulého století je popisován dramatický pokles početnosti populací do té doby běžného vrápence malého z mnoha oblastí, hlavně ze západní Evropy. Během 60. a 70. let se dostal na pokraj vymření v zemích Beneluxu či Polsku, vzácným se stal také ve Francii a Německu, kde zůstal jen ostrůvkovitě. Co vlastně způsobilo ústup tohoto druhu? Byla popsána řada negativně působících činitelů, mohlo se jednat o vliv člověka a jím způsobených změn v krajině, užívání pesticidů a jejich hromadění v potravním řetězci. Jednoznačná příčina úbytku však není známa. Podobně dramatická situace nastala také v Čechách, kde postupně zbyly pouze fragmenty dřívějšího souvislého výskytu tohoto druhu. Pošumaví bylo jednou z oblastí, kde se zachovala malá populace. I zde se ovšem projevil silný úbytek početnosti během 70. a 80. let minulého století. Skoro to vypadalo, že brzy zařadíme vrápence malého mezi nezvěstné druhy Šumavy. Naštěstí se tak nestalo a od poloviny devadesátých let jsme začali sledovat náhlý obrat ve vývoji populace a její opětovný a setrvalý nárůst. Jádro rozšíření vrápence malého v Pošumaví leží v podhůří a v oblasti výskytu krystalických vápenců. Populace je zřejmě i dnes poměrně izolovaná. Nejbližší další známý výskyt je ve středních Čechách, v Českém krasu a na Sedlčansku. V sousedním Bavorsku se vyskytuje až v okolí Straubingu a Regensburgu. Vrápenci vyžadují pestrou, bohatě členěnou a dostatečně lesnatou krajinu s vhodnými úkryty a vhodnými potravními biotopy. Velmi důležitá je dostatečná lesnatost, 40 – 80%. Úspěšné přežívání je podmíněno také extenzivním využíváním krajiny, přírodě blízkým zemědělstvím a lesnictvím. Vrápenec malý se
v současnosti v Pošumaví vyskytuje od zhruba 400 m nadmořské výšky na Horažďovicku až po 1000 m v okolí Kašperských Hor a jeho výskyt je znám z více než 50 lokalit. Jsou to pravidelná zimoviště, místa letních kolonií samic s mláďaty či přechodné úkryty během podzimních přeletů. V okolní krajině získává potravu hlavně v členitých biotopech s dostatkem lesů, remízků a křovin. Možnost využívat síť vhodných úkrytů během celého ročního cyklu je nezbytná pro tyto živočichy. Ochrana zimovišť i letních kolonií je tak spolu s ochranou krajiny základním předpokladem účinné ochrany druhu. Pro zimování jsou klíčové vhodné úkryty se stálou teplotou a vlhkostí, kde přečkávají vrápenci pravým zimním spánkem nepříznivé období roku. Průměrná teplota pro zimování se pohybuje okolo 8 °C. Nejpřirozenějšími úkryty jsou jeskyně a drobné podzemní prostory v oblastech výskytu krystalických vápenců v šumavském podhůří. Přítomnost vrápence malého je známa ze všech větších známých vápencových jeskyní a dutin. Tyto primární lokality a jejich okolí představují jádrové území rozšíření reliktní pošumavské populace. Vrápenec malý však přečkává zimu i v druhotných úkrytech, zejména ve starých štolách. Hlavním územím, kde se nacházejí taková zimoviště, je okolí města Kašperské Hory, kde se nalézá velké množství historických důlních děl, zbytků po dolování zlata od středověku. Mnoho z těchto zlatodolů je dnes využíváno netopýry a také vrápencem malým. Početnosti na zimovištích se pohybují od jednotlivců až po zhruba 50 jedinců na lokalitě. Jiným typem úkrytů jsou sklepy budov, které jsou stejně jako některé menší štoly a staré vojenské bunkry využívány zejména v době jarních a podzimních přeletů.
Stejně jako mnoho jiných druhů letounů vytvářejí vápenci malí na konci jara a v létě seskupení, ve kterých samice rodí a vychovávají mláďata, tzv. mateřské letní kolonie. Ty jsou v Pošumaví výhradně vázány na lidské stavby, což je typické v rámci celé středoevropské části rozšíření druhu. Maximální zaznamenané početnosti jsou 20 až 60 dospělých jedinců. Početnost letní mateřské kolonie v Žihobcích s početností více než padesát dospělých samic je jedna z největších známých ve střední Evropě. Obvyklé počty jsou totiž maximálně 15 až 30 jedinců, jen výjimečně více než 100. A ještě jeden rekord! Na základě dlouhodobých výzkumů byl zjištěn v Pošumaví nejvyšší doposud známý věk vrápence malého, přes 29 let! A jaký je současný trend početnosti populace? Téměř na všech lokalitách je dnes patrné výrazné zvyšování početnosti, a to jak na zimovištích, tak v dlouhodobě sledovaných letních koloniích. Současný nárůst populace v Pošumaví je zřejmě součástí obecného trendu ve střední Evropě. Foto na titulní straně Při hibernaci se vrápenec charakteristicky překrývá tělo létací blanou. Foto - Letní mateřská kolonie na půdě zámku v Žihobcích, evropsky významné lokalitě pro tento druh. - mapka - Současné rozšíření vrápence malého v Pošumaví. - grafy - Vývoj početnosti vrápence malého na zimovišti (Amálino údolí u Kašperských Hor) a v letní kolonii (lokalita Žihobce). Luděk Bufka Správa NP a CHKO Šumava
[email protected]
jaro 2010 19
Šumava I Objevy u sousedů z Bavorského lesa
Text Michal Valenta
Objevy
u sousedů z Bavorského lesa Národní parky mají jako jeden z hlavních cílů ochranu přírody v pokud možno přirozeném, nenarušovaném prostředí. Efekty takové ochrany lze přiblížit poměrně složitě, zejména vnímá-li někdo národní park jen jako území s řadou omezení a očekává od něj zejména ekonomicky vyčíslitelné přínosy.
20 jaro 2010
Foto: Michal Valenta
Foto: Jeniš
Foto: Heinrich Holzer
Nelehkou úlohou výzkumu je mj. i přiblížit efekty takového snažení, i když nemají přímo povahu finančně vyjádřitelnou. Některé poznatky získané od sousedů v NP Bavorský les však mohou napomoci pochopení toho, že národní parky potřebuje jak příroda, tak my lidé a že nelze vše přepočítávat jen přes peníze. Návrat vzácných druhů brouků žijících v odumřelém dřevu Výsledky projektu „Klima – biodiverzita“ v podmínkách NP Bavorský les dokládají, že teprve přirozená dynamika vývoje lesa na dostatečně velkých plochách a s množstvím odumřelé dřevní hmoty nad 300 m3/ha umožnila znovuobnovení původního složení fauny saprofágních brouků (tedy brouků vázaných svým způsobem života na odumřelou či tlející dřevní hmotu). Různorodost nik prostředí odumřelé a tlející dřevní hmoty se prudce zvyšuje od 0 do 100 m3/ha. Podobnou křivku sleduje i výskyt brouků vázaných svými možnostmi života na odumřelé dřevo. Zejména vysoce citlivé reliktní druhy brouků pralesovitých lesů, jichž už v Bavorsku v důsledku moderního lesnictví celá řada vyhynula, z toho v lesích NP Bavorský les profitují. Jedním z příkladů může být pro NP Bavorský les např. kovařík Danosoma fasciata, postrádaný od prvého nálezu v tlejícím smrkovém dřevě v oblasti Luzného v roce 1905 celé století. Až v roce 2006 byl tento druh ve starém kůrovcovém ohnisku v bezzásahovém území NP Bavorský les znovu nalezen. (Ročenka Správy NP Bayerischer Wald, 2008) Vzácný druh dřevorozkladné houby už běžným druhem Podobně jako u vzácných brouků vázaných na dřevo byl pozoruhodný vývoj zaznamenán i u hub potřebujících ke svému životu odumřelou či tlející dřevní hmotu. Např. jeden z nejvzácnějších evropských druhů outkovka citronová Antrodiel-
la citrinella se vyskytuje v Německu už jen v malém pralesovitém zbytku Mittelsteighütte pod Falkensteinem v NP Bavorský les (druhý výskyt je zaznamenán v NPR Boubín v CHKO Šumava). V bavorské lokalitě už však nebyl na začátku 90. let zaznamenán. Výzkum Správy NP Bavorský les prokázal, že dnes je již tento druh na plochách s dostatkem odumřelého dřeva běžně rozšířen. Analýzy prokázaly, že je však jen tam, kde množství odumřelého dřeva je vyšší než 120 m3/ha (nebo kde se na 1 ha vyskytuje 180 plodnic hostitelské dřevorozkladné houby Fomitopsis pinicola). Dnes tento druh žije v Německu jen v NP Bavorský les. Nikde na světě není tak hojný jako zde. Je názorným dokladem toho, že řada druhů potřebuje k životu struktury, jež dnes mohou vznikat pouze v nevyužívaných lesích na dostatečně velkých plochách. (Ročenka Správy NP Bayerischer Wald, 2008) I na Luzném nový objev Velké nálezy se často odehrají nenápadně. V roce 2009 to potvrdil zajímavý nález na Luzném – symbolické hoře Bavorského lesa i Šumavy. V kamenných suťových „mořích“ pod vrcholem Luzného byla totiž objevena pavoučnice Chionea araneoides, o níž bylo dosud předpokládáno, že žije v Německu pouze v oblasti Smrčin (Fichtelgebirge) – středohoří velmi podobného Šumavě, k jehož nejcennějším biotopům patří právě lokality „kamenných moří“ vesměs v jeho vrcholových částech. Pavoučnice, jejichž obě pohlaví jsou bezkřídlá, žijí jen na severní polokouli. Jsou aktivní zpravidla v zimním období, většinu svého života tráví ve skalních puklinách a štěrbinách a teprve v zimě, kdy teploty klesnou, vylézají na povrch. Platí za pozůstatek dob ledových – tzv. glaciální relikt. Druh se vyskytuje v nadmořských výškách nad 700 m a doposud byl jeho výskyt zaznamenán výhradně ve spojení se skalními formacemi, zejména kamennými
Foto: Archiv Správy NP Bavorský les
sutěmi. (V Česku pocházejí podobné nálezy např. ze sutí na Ještědu.) Radost z překvapivého objevu ale nemusí trvat dlouho. I nad malými zástupci hmyzí říše visí totiž Damoklův meč v podobě dopadů klimatických změn. Jako jeden z glaciálních reliktů žil i tento druh v dobách ledových a po nich na velkých plochách tehdejších tundrovitých krajin. S postupným oteplováním se jeho areál neustále zmenšoval až na dnešní ostrůvkovitý výskyt. Z vrcholových sutí Luzného už však nemá kam výše do chladnějších poloh uniknout, mimo jiné i z důvodu chybějících odpovídajících biotopů. Vzácný glaciální relikt může proto zmizet stejně rychle jako byl objeven. (Správa NP Bayerischer Wald; Grafenauer Anzeiger, 31.12. 2009) Pozn. redakce: Kromě toho může být nález takového zde přeživšího reliktního druhu potvrzením předchozích vědeckých výzkumů, jejichž výsledky dokládají, že vrcholová část Luzného se svými kamennými moři je od dob ledových přirozeně bezlesým prostředím a nikdy nebyla pokryta lesem, jak občas někteří tvrdí, když uvádějí vrchol Luzného právě za odstrašující příklad eroze půdy způsobené odumřením a odtěžením horského smrkového lesa.
Foto na této straně Kovařík Danosoma fasciata Outkovka citronová Antrodiella citrinella Pavoučnice Chionea araneoides Michal Valenta Správa NP a CHKO Šumava
[email protected]
jaro 2010 21
Šumava I Národní park Katon-Karagaj
Text a foto Luděk Bufka
Vzdálený blízký
Národní park Katon-Karagaj Uprostřed daleké Asie je mnoho zapadlých koutů, kde se zdá, že čas běží snad přece jen trochu pomaleji, kde ještě lišky dávají dobrou noc a kde je vzduch nasycený mateřsky laskavou i drtivou silou divoké přírody. Tak na náhodného návštěvníka určitě mohou působit hory Altaje. Je to však skutečnost nebo jen naivní pocit povrchního seznámení? Jaká je podstata vývoje a dnešního stavu zdejší krajiny a jak vnímají své životní prostředí místní lidé?
Altaj je rozlehlé pohoří, které se táhne přes tisíc kilometrů od jihoruských stepí až do pouště Gobi, ze sibiřské tajgy po vyprahlé polopouště. Jeho jednotlivé horské systémy leží na území dnešního Ruska, Mongolska, Číny a Kazachstánu. Pohoří je nesmírně členité, nicméně, s trochou nadsázky, bychom jako jeho jádro mohli označit horský uzel kolem nejvyšší hory Běluchy (4 506 m). Tato impozantní bělostná krasavice svým třívrcholovým temenem strmí na hranici Ruska a Kazachstánu. Její ledovce živí sibiřské veletoky Ob a Irtyš. Do dálek se pak táhnou jednotlivé hřebeny střídané náhorními plošinami se stovkami jezer, horskou tundrou, tajgou porostlými svahy. Přirozené toky řek se vinou horskými nivami mezi rašeliništi a poté hřmí v divokých strmých kaňonech. Altaj dnes představuje nesmírně cenné přírodní dědictví, v jeho různých částech byla v nedávné minulosti vyhlášena řada
22 jaro 2010
velkoplošných chráněných území. Národní park Katon-Karagaj, přesněji Katon-Karagajský státní národní přírodní park (KKGNPP), byl vyhlášen v roce 2001 v kazašské části Altaje na ploše 6 435 km2. Zahrnuje povodí horní Buchtarmy, Bílé a Černé Bereli, což jsou důležité zdrojnice Irtyše, jižní svahy hřebene Listvjaga, část Katuňského hřebene a jižní stranu masivu Běluchy. Do Národního parku patří také hory na levém břehu řeky Buchtarmy, to jest hřeben Sarymsakty, buchtarmský Tarbagataj a hřeben Jižní Altaj. Národní park navazuje přímo na velkoplošná chráněná území v ruské části Altaje (Katuňská státní přírodní biosférická rezervace, Přírodní park Bělucha). Chrání především unikátní přirozené ekosystémy hor, ale jeho území zahrnuje rovněž mozaiku člověkem různě ovlivněných prostředí. Jedná se o velmi pestré území, jehož přírodní poměry jsou dány jednak makroklimatem a nadmoř-
skou výškou, ale také pomístními rozdíly, které určují často ostré střídání lesních, horských a stepních stanovišť. Najdeme zde sibiřskou tajgu s dominantním smrkem (Picea sibirica), modřínem (Larix sibirica) či limbou (Pinus sibirica), stepi i pastviny, druhotné louky, bohaté subalpínské louky a vysokobylinné nivy s nápadnými modrými květy orlíčků (Aquilegia glandulosa) a sytě oranžově kvetoucími upolíny (Trollius altaicus), alpínské louky, svět vysokohorských štítů, skal a ledovců, jezer. Neregulované a nezkrotné řeky jsou učebnicovou ukázkou svých přirozených projevů a dynamiky toku. Pestrá směsice stanovišť a vegetace ovlivňuje také složení fauny, kterou představují prvotně druhy euroasijské či palearktické, druhy se sibiřským rozšířením, ale také druhy středoasijské. Žije zde řada endemitů, a to i mezi obratlovci, například velekur altajský (Tetraogallus altaicus). Typické jsou druhy vázané
na severský jehličnatý les, třeba tetřev hlušec (Tetrao urogallus), hýl křivčí (Pinicola enucleator), burunduk (Tamias sibiricus) či rosomák (Gulo gulo), ale také druhy nelesních stanovišť a stepí, jako například strnad zahradní (Emberiza hortulana), bělořit bělohlavý (Oenanthe pleschanka), sysel (Spermophilus undulatus), druhy žijící obvykle nad hranicí lesa jako svišť šedý (Marmota baibacina) nebo kozorožec sibiřský (Capra sibirica), který je jedním z hlavních druhů kořisti vzácného irbise (Uncia uncia). Území národního parku Katon-Karagaj je rozděleno na 3 kompaktní zóny z hlediska odstupňovaného ochranného režimu, přístupnosti a hospodářského
využívání. Zhruba ¼ území parku představuje přísnou rezervaci s úplným vyloučením přístupu veřejnosti. Část leží ve střeženém hraničním pásmu. Další ¼ území má statut rekreační zóny a zbylá část, tj. zhruba ½ parku, je zónou s omezeným hospodářským využíváním. Národní park je velmi mladý a řeší základní otázky a koncepce svých aktivit týkajících se mimo jiné ochrany biodiverzity, ochrany lesních i nelesních ekosystémů, péče o zvěř, výzkumu a monitoringu, spolupráce s vědeckými institucemi a mezinárodní spolupráce. Území se potýká s úpadkem tradičních způsobů obživy, tj. pastevectvím, mladí většinou odcházejí do měst. Rozhodující vliv na
přírodu bude mít ovšem směr a intenzita dalšího rozvoje regionu. Zdejší příroda byla dosud do značné míry chráněna svojí divokostí a odlehlostí v příhraničních oblastech. To se však rychle mění a již dnes sem pronikají různé komerční zájmy. A tak najednou vidíme, že divočina je pojem velmi subjektivní a že i ohromný přírodní klenot Altaj je zranitelným územím, kterému se rozhodně nevyhýbají globální vlivy a konzumní přístup lidské společnosti. Luděk Bufka Správa NP a CHKO Šumava
[email protected]
jaro 2010 23
Šumava I Šumavské vsi a krajinný ráz
Text Pavel Hubený
Šumavské vsi a krajinný ráz Díky zákonu o ochraně přírody a krajiny se slovní spojení „krajinný ráz“ stalo noční můrou stavebníků, projektantů a investorů. Snášejí jej různě: od rezignovaného, ale chápavého kývání hlavou až po výbuchy rozhořčení, jak něco tak subjektivního může potlačovat jedinečné umělecké architektonické vyjádření …
24 jaro 2010
Foto: Pavel Hubený
A my přitom poměrně konzervativně popisujeme, co je cíl ochrany krajinného rázu na Šumavě: že je to udržení jedinečného obrazu kulturní krajiny, který se nám zachoval, ba více, snad jeho doladění, zlepšení a dokreslení tak, aby se Šumava další desetiletí odlišovala od okolní krajiny, aby malebnými a žádanými nebyly jen její přírodní hodnoty, ale i kouzlo samot, vsí a městeček. Aby byla stále jedinečná. Pokoušíme se o to různými cestami. Stavebníky přesvědčujeme, snažíme se je ovlivnit články v tomto časopise, při rozličných prezentacích a workshopech, ale často také tlakem na úpravu konkrétního stavebního projektu, odmítáním těch, které považujeme za nevhodné – tedy využitím kompetencí, které nám k tomu poskytl zákon. Tak to děláme už osmnáct let a výsledky nás neuspokojují. Zjistili jsme, že se neosvědčilo vnucování určitých typů staveb (to se prosazovalo hlavně v 80. letech) a neosvědčily se ani rámcové zásady, například tvary půdorysu a sklony a tvary střech, neboť i do těchto kritérií se vešly stavby, které by se hodily spíše do Středomoří, Alp nebo do satelitních městeček v blízkosti Prahy. Odpověď není jednoduchá – toho, aby nový dům zapadal do šumavské krajiny tak, jako by tam odjakživa patřil, a přitom byl moderní a funkční, lze dosáhnout jen kombinací citu a vyváženosti celkového řešení stavby s jejími detaily. Je téměř nemožné postavit takový dům podle katalogů stavebních firem, s módními prvky ve stavebních detailech, v řešení zahrad nebo v okolí staveb. Ano, jde o estetiku, subjektivní vnímání krásného a vhodného, a tedy o jevy, se kterými je třeba souznít, které nelze prosazovat silou. A tak hledáme jiné řešení. Za finanční podpory Státního fondu životního prostředí Správa NP a CHKO Šumava zahájila projekt s cílem zachování krajinného rázu národního parku. Projekt má několik částí. První je zmapování hodnot krajinného rázu na celém území národního parku, a to jak celé krajiny, tak i jejích jednotlivých dílčích složek – izolovaných údolí, hřbetů, sídelních enkláv, a dokonce i jen částí vsí. Z tohoto mapování vystoupí území opravdu hodnotná – vpravdě jedinečná, jejichž další změny by měly být co nejmenší. Dále území, která je možné stavebně doplňovat a vylepšovat, pokud se staveb-
níci i zástupci obcí ztotožní s estetickými hodnotami těchto částí krajiny. A pak území již natolik pozměněná, že přehnaná regulace výstavby by vedla spíše ke zbytečným kolizím bez významného efektu na ochranu krajiny. Výsledky mapování se tak musí stát veřejným statkem – informací pro každého dostupnou, pochopitelnou a vysvětlitelnou. Proto Správa chystá vydání publikace „návodu pro stavebníky na Šumavě“, zřízení specializovaných webových stránek a zřízení konzultačního místa v Kašperských Horách a na internetových stránkách Správy, kde bude možné radit se nejen s kompetentními pracovníky Správy, ale i s okruhem externích specialistů – architektů. Naším snem je vytvoření dotačního fondu, který by mohl stavebníkovi pomoci postavit nebo přestavit dům v podobě, která je pro Šumavu nejšetrnější. Ale to je zatím hudba daleké budoucnosti. Hotové mapovací dílo je důležité i v určité objektivizaci hodnot krajiny. I přes to, že pojem krásna nebo typické šumavské krajiny, může vyhlížet velmi nejasně, subjektivně a neuchopitelně, přesto opravdu existují určitá kritéria, podle kterých lze objektivně vlivy staveb na krajinný ráz vyhodnotit. Především je to urbanistická skladba sídla – tedy to, jak jsou objekty v prostoru sídla a krajiny rozmístěny. Takovou skladbu formoval historický vývoj. Máme tu sídla a navazující krajinu, které jako kulturní artefakt vznikly před 700 - 800 lety, a tato téměř nedotčená krajinná struktura zůstala zachována dodnes. Jiná zanikla nebo se přeměnila, ale kostra původního tvaru zůstala zachována. Ještě zachovalejší krajinné struktury zůstaly u sídel novověkých, vzniklých před 250 - 300 lety. Dalším kritériem je vlastní vzhled stavby a to, jak je umístěna do terénu. Většina původních šumavských venkovských chalup byla do terénu téměř zastrčena – naši předci si chtěli ušetřit co nejvíce práce, a tak se snažili co nejméně měnit tvar svahu, stavěli chalupy přízemní, kryté mohutnými střechami. Pod střechou se bydlelo jen minimálně, podkroví sloužilo jako seník nebo sklad – a proto nebylo potřeba jej prosvětlovat vikýři nebo v něm budovat místnosti. Střechy byly to hlavní, co tvořilo kouzlo šumavských vsí. Dodnes se zachovalo mnoho původních chalup, některé v nezměněné podobě, velké množství po přestavbách, které jsou více či
méně zřetelné. Přesto je původní charakter sídel dodnes dobře patrný a na záchraně jedinečného obrazu šumavského sídla není v řadě případů dosud nic ztraceno. K lepšímu pochopení onoho ducha sídla bude k dispozici cosi jako „kuchařka“ pro zájemce a stavebníky. Na velkém množství názorných srovnávacích obrázků bude popisovat správné a šetrné způsoby stavění a přestaveb v kontrastu s příklady prohřešků proti zásadám, které zde stavebníci naplňovali celá staletí. Co nového tedy najdete v databance Správy NP Šumava? Podrobnou mapu hodnocení krajinného rázu vytvořenou podle sjednocené metodiky vypracované ateliéry ing. arch. Vorla a ing. Löwa. Toto hodnocení člení krajinu na polygony podle typů krajiny a jejího významu v pohledovém vnímání. Společnost LÖW a spol. vymapovala podrobně všechny bezlesé části krajiny a vyhodnotila jejich kvality. Pro každé sídlo v národním parku je k dispozici mapka podle míry poškození původního vzhledu sídla. Najdete tu popsané kvalitní a typické stavby a jejich typické umístění v historické struktuře sídla. Najdete zde návod na to, jakým způsobem by bylo nejvhodnější postavit nový nebo přestavět už stojící dům. Na Správě také můžete najít náčrty pohledů mnoha starých dosud dochovaných nebo i zaniklých venkovských chalup z celé Šumavy, které jsme postupně nashromáždili za posledních patnáct let. Máme zakresleny a změřeny původní až dvěstěleté roubené chalupy původních králováckých rychet, slovanské roubené domy šumavského předhůří, sklářský dům Lenory, vierkant Perneku, volarský roubený dům, měšťanský dům Kašperských Hor, alpsko-bavorskou roubenku z Železné Rudy a mnohé další. Zájemce o kulturní krajinu, urbanistiku a architekturu šumavských sídel budeme s těmito návody seznamovat i na stránkách tohoto časopisu.
Pavel Hubený Správa NP a CHKO Šumava
[email protected]
Ing.arch. Laura Jablonská - příklad nevhodného případu zastavování území
Pro individuální výstavbu je nevhodné zakládat nové obslužné komunikace.
Nezastavovat pohledově exponovaná místa – horizonty, volné plochy bez optických bariér, otevřené průhledy.
jaro 2010 25
Šumava I Malá doba ledová na Šumavě?
Text Josef Jiřička
Malá doba ledová na Šumavě? V roce 2007 vydalo nakladatelství ACADEMIA v edici Galileo knihu Briana Fagana Malá doba ledová / Jak klima formovalo dějiny v letech 1300-1850. Protože nedlouho před jejím přečtením jsem se probíral zápisy v Pamětní knize farnosti Neugebäu / Nový Svět, dnes obec Borová Lada, vzpomněl jsem si na popis na dnešní dobu nezvykle tuhých zim v letech 1835 až 1845, spadajících do závěru Malé doby ledové. Autor se neomezuje pouze na popis projevů vlastní Malé doby ledové mezi lety 1300 až 1850, ale zmiňuje i předchozí středověké teplé období od závěru desátého století. V něm se dařilo zemědělství a došlo k rychlému přírůstku venkovského i městského obyvatelstva. Na severu Evropy pronikli Vikingové z jihozápadního Norska přes Island až do Grónska, kde se udrželi až do roku 1350, kdy teplé období na pět a půl století vystřídala chladná perioda. Ta měla svůj nejstudenější vrchol mezi lety 1680 až 1730. V roce 1695 bylo moře kolem Islandu zamrzlé, v horách na severu i v Alpách sestoupily ledovce níže do údolí. Chladné období nepříznivě dopadalo na tehdejší málo výkonné zemědělství i na rybolov. Neúrody přivodily hlad a rebelie
26 jaro 2010
ve společnosti i rozsáhlé vystěhovalectví z Evropy. Závěrečný díl knihy autor nazval Soudobé teplé období. Tento příspěvek nemá ambici podat jednoznačný důkaz o projevech této chladné klimatické výchylky na Šumavě, i když na druhou stranu ani tehdy nemohla být Šumava izolovaným klimatickým okrskem v Evropě. Kvůli omezenému místu na stránkách časopisu byl ponechán větší prostor pro citaci krácených zápisů z Pamětní knihy v překladu z němčiny od Kláry Myslivcové, poskytnutých s laskavým svolením obce Borová Lada. V roce 1835 začalo sněžit již 14. října, sněžit nepřestávalo a stále se ochlazovalo. Proto vyhrabalo mnoho lidí své brambory na polích ze sněhu. Jiní počkali a doufali,
že sníh ještě roztaje a přijde lepši počasí. Jejich brambory zůstaly venku přes zimu, zmrzly a shnily. V roce 1836 byla tuhá zima a sníh téměř tak hluboký jako v roce 1817*. Mráz byl vytrvalý, neboť mrznout začalo již 14. října minulého roku, a i když sníh roztál již v polovině března, což nikdo v tomto kraji nečekal, mrazivé byly i měsíce duben a květen. Výjimkou bylo jen několik málo dní. Téměř denně byly ranní mrazíky, 10. a 26. května padal sníh a 27. května byl takový mráz, že ta trocha trávy, která zatím vzešla, a další plodiny zmrzly a na polích to vypadalo jako na podzim. Nouze byla nevyhnutelná jak pro lidi, tak pro zvířata. V roce 1837 začala zima již 19. října 1836, bylo chladno a napadlo hodně sněhu, který roztál až koncem dubna. Pak bylo ještě chladno až do 10. června, obloha byla stále zatažená a sluneční svit byl velmi vzácný. Kvůli dlouhotrvajícímu chladnu, ranním mrazíkům a vlhkému počasí nemohlo na loukách a pastvinách nic růst. Zvířata proto velmi trpěla. Zásoby pro zvířata na zimu už došly. Vypadalo to, že tento rok bude jak pro zvířata, tak lidi nuzný.
V roce 1838 začala zima velmi krutě, částečně kvůli velkým mrazům a částečně kvůli velkému množství sněhu, které napadlo. Jak zima krutě začala, tak i stejně pokračovala a skončila. V lednu, únoru a březnu byly tak velké mrazy, že mrzlo i ve stájích, komorách a sklepích mnoha lidí, a zmrzly hlavně brambory. Protože sníh roztál pozdě, dostali se zdejší lidé na pole až koncem dubna. Co stihlo vyrůst na loukách do začátku května, zmrzlo 10. května, neboť z 9. na 10. května byl takový mráz, že to vypadalo jako v půli ledna nebo února. Kvůli mrazu a sněhu, které přišly 8. června, a kvůli silným ranním mrazíkům 11. června bylo vše zničeno a brambory byly spáleny. 15., 16. a 17. srpna a obzvláště pak 18. srpna byly silné mrazy. Sláma byla sice dobrá, ale obilí bylo velmi málo a dobré nebylo, takže je poživatelné jen částečně. Začátkem roku 1839 začalo silně sněžit a foukat. V lednu, únoru a březnu bylo větrné počasí, na některých místech napadlo velmi mnoho sněhu. Ještě v dubnu ho bylo dost, takže zdejší sedláci se dostali na pole velmi pozdě, tzn. teprve v polovině března. Množství sněhu, silné deště před letnicemi a sníh ze 16. května, který zůstal ležet dva dny, zapříčinily, že mnozí začali obdělávat pole až koncem května a někteří sázeli brambory až v prvních červnových dnech, a to ještě do mokré půdy. Celé jaro bylo ošklivé počasí. Kvůli dlouhé zimě a špatnému počasí přišla na jaře do zdejších domů nouze. Trpěla i zvířata s mláďaty, protože louky a pastviny byly holé. Rok 1841 - Letos bylo počasí až do Nového roku velmi špatné. Na Nový rok začalo silně sněžit a mrznout a stejné počasí zůstalo i během ledna, února a půlky března. I když bylo sněhu hodně, roztál už v druhé polovině března a v dubnu, takže práce na polích mohly začít hned po Velikonocích, což se tu nestalo snad za posledních 30 nebo 40 let. V noci ze 7. na 8. června 1841 sněžilo tak silně a bylo tak chladno, že sníh roztál až po 4 dnech, především na Švajgrových Ladech a ve Starých Hutích. Sníh polámal již kvetoucí ozim. Rok 1842 - Od začátku roku do 18. března bylo velmi málo sněhu a ani nebylo příliš chladno. 18. března přišel nečas, začalo sněžit a silně foukat. Takové počasí vydrželo až do poloviny dubna, takže jsme místo Velikonoc mohli slavit Vánoce. Sníh roztál teprve v poslední třetině dubna. Kvůli tomu začali lidé pozdě se setím. Květen byl velmi suchý, chladný a ještě v půli května byly ranní mrazíky, takže nemohlo skoro nic růst. Mnoho zdejších lidí trpělo nouzí. Rok 1844 - Kvůli vlhkému počasí byla úroda špatná a sklízela se vlhká. Proto se musel kupovat jak chleba, tak i lněná semínka. Bohužel se kvůli počasí neurodily ani brambory. To málo, co vzešlo, spálily
mrazy na konci června. Takže brambory byly malé a nedaly se jíst. Rok 1845 - Hned na začátku února padalo hodně sněhu, občas foukal silný vítr a mrazy sílily. Podobně to pak vypadalo i v březnu a na začátkem dubna. V polovině dubna se náhle oteplilo a překvapivě roztál všechen sníh. Bohužel to příliš nepomohlo, protože i nadále trvaly mrazy a chladno a sedláci nemohli pracovat na polích. Ani květen nebyl o mnoho příznivější, neboť bylo stále chladno a až na pár dní stále pršelo. A tak práce na polích příliš nepokročily. Teprve na začátku května se mohly vysít žito, oves a ječmen. Brambory se začaly sázet až v polovině května, to je ve zdejším kraji neobvyklé. Rok 1846 - Mezi lidem byla velká bída, která začala už na podzim po nevydařené úrodě. Většina zdejších lidí kvůli nedostatku peněz, špatné loňské úrodě a dluhům byla živa pouze o bramborách a zelí. Chleba se museli zříci, na jídelničku byl jen zcela výjimečně. V roce 1846 většina brambor zčernala a hnila ještě na polích. Zbylé brambory pak hnily ve sklepích a nebyly vůbec poživatelné**. Dopad na obyvatelstvo byl o to větší, že zdejší lidé jsou živi především z mléka, brambor a zelí, které vypěstují. *V roce 1816 došlo k erupci sopky Tambora v jihovýchodní Asii. Tento rok byl nazván rokem bez léta. V letech 1816 a 1817 nastala katastrofální neúroda, následovaná v mnoha zemích Evropy i mimo ni potravinovou nouzí. V Británii a Irsku zahynulo na hlad a následné choroby z podvýživy přes 65 000 lidí. ** V letech 1845 a 1846 došlo v Irsku ke zničení úrody brambor plísní bramborovou.Ve spojení s neúrodou obilovin tam i v celé Evropě, nastala velká potravinová nouze.
Podobně jako je tomu dodnes v méně rozvinutých částech světa, kdy úroda či neúroda vytváří hranici mezi trochu slušnou existencí nebo hladověním obyvatelstva, žila ještě v 19. století většina venkovského obyvatelstva v Evropě od sklizně do sklizně na úrovni blízko existenčního minima. Při samozásobitelském systému závisel způsob přežití na tom, jestli od setí do sklizně bude, či nebude příliš vlhko, sucho nebo chladno. Za zaznamenání událostí v Novém Světě z té doby vděčíme tehdejším duchovním správcům. Záznamy o průběhu počasí, cenách zemědělských komodit a dopadech na obyvatelstvo mají v Pamětní knize mezi ostatními událostmi své stálé místo. Několikrát se objevují i záznamy o vystěhovalectví z kraje. Tím, že klima v té době významně spolurozhodovalo o zdrojích obživy, a jak stojí v podtitulu knihy formovalo dějiny, můžeme souhlasit s tím, že tomu nebylo jinak ani v tomto koutě Šumavy.
Ilustrační foto ze sbírek Emila Kintzla Josef Jiřička Správa NP a CHKO Šumava
[email protected]
jaro 2010 27
Šumava I Hrad a zámek Vimperk národní kulturní památkou
Text Bohumil Kubát
Hrad a zámek Vimperk To, že zámek Vimperk má dnes nepochybně nadregionální význam, to, že je minimálně středoevropským unikátem, tedy že má právo býti národní kulturní památkou, to všechno je jen a jen zásluhou našich předků. Hledání využití Měli jsme tu čest v letech 2007 – 2009 zpracovávat předprojektovou přípravu a investiční záměr pro rekonstrukci a revitalizaci tohoto úžasného objektu. Postupně se rodily jednotlivě kapitoly budoucího projektu – mezinárodní vzdělávací environmentální centrum, muzeum Šumavy a Vimperka, expozice přibližující osidlování šumavské krajiny v průřezu cca třech tisíciletí, environmentální expozice a interaktivní pomůcky pro výuku ekologie. Dále vznikl námět na Metodické pracoviště pro záchranu historického a přírodního bohatství. Skvělé místo pro toto meziresortní pracoviště přímo
28 jaro 2010
v srdci Národního parku Šumava, který má přírodní krásy protkané kulturními památkami, které pomalu mizí v lesích, houštinách, a tedy do jisté míry i v zapomnění. Obnovené průzkumy a nálezy Na jaře 2008 byl na hradě zahájen velkolepý úklid a čištění všech nánosů špíny všeho charakteru, které se zde nahromadily za desítky a desítky let. Poté už bylo možné pozvat odborníky, aby pokračovali v průzkumech, které museli přerušit v letech 1996 – 1997. Vrátil se pan prof. Tomáš Durdík – archeolog, vrátil se akademický malíř Jaroslav Šindelář – restaurátor, pomáhala nám řada památkářů, historiků, archivářů, architektů i projektantů. Krůček za krůčkem jsme se prokousávali k podstatě poznání velkoleposti tohoto úžasného objektu. U stropů na Dolním zámku jsme zjistili, že jejich rozsah je několikanásobně větší, než činil původní předpoklad. Nad jednoduchými barokními trámovými stropy s rákosovou omítkou se skrývá kompletně zachovalý renesanční malovaný
sálový strop o neuvěřitelné výměře 187 m2. Pečlivým dokončením restaurátorského průzkumu byly navíc nalezeny malované záklopové stropy i na Horním zámku neboli na hradě. Tento objev všechny nesmírně překvapil, neboť panoval názor, že všechny tyto stropy shořely při požáru v roce 1857. Právě jsou prováděny dendrochronologické průzkumy a očekáváme, že tyto unikátní stropy budou pocházet z doby kolem roku 1520, tedy budou ještě starší než ty na Dolním zámku. Stejně tak řadu překvapení přinesl i archeologický průzkum. Pan prof. Durdík objevil základy další gotické věže původního královského paláce. Definitivně zjistil, že původní podoba Vimperka velmi připomínala dnešní tvar hradu Kašperk se dvěma věžemi. Další objevy a nálezy zejména na II. a III. nádvoří úžasně vypovídají o vývoji této stavby, ale i každodenním životě před mnoha staletími. Jedinečný a nedoceněný Vimperk Tyto objevy jednoznačně dokládají stavební rozvoj celého objektu od počátku
Foto: Markéta Rudlová
Foto: Tomáš Jiřička
národní kulturní památkou 13. století a nelze vyloučit, že v hlubších sondách ještě najdeme starší souvislosti. Je opravdovým unikátem evropského významu, jak prakticky z rozhraní 12. a 13. století je dochován průřez jednotlivými přestavbami až do barokní „současnosti“ schwarzenberského panství. Ucelenost této vývojové řady je obdivuhodná, velmi překvapující a činí z hradu a zámku Vimperk skutečnou vzácnost. Očekáváme, že další průzkumy, které budou probíhat i letos, ještě odhalí sklepení původního gotického paláce, včetně zásobárny pitné vody, studny a další podzemní prostory. Zámek Vimperk je třeba vnímat i v propojení souvislostí mezi panstvím Třeboň a sídelním zámkem v Českém Krumlově. Celou historií se vine souvislost mezi těmito oblastmi. Téměř všechny významné šlechtické rody vždy více či méně vlastnily společně tato panství. Český Krumlov poskytoval reprezentační sídlo mezi Vídní a Prahou, do Třeboně bylo soustředěno zemědělství a další hospodářské činnosti a zámek Vimperk sloužil jako hraniční ochrana obchodních cest a lovecké zázemí
panstva. Sem byla také soustředěna těžba různých nerostů a jejich postupné zpracování, tedy rozvoj řemesel. Věda a výzkum předků Archeologické a archivní nálezy dokládají, že na hradě a zámku Vimperk probíhaly v průběhu historie i významné chemické a biotechnologické experimenty, a dokonce i výroba. Jak dokládá nález střepu ze středověkého destilačního přístroje na produkci přírodní ovocné pálenky. Víme, že v tiché odlehlosti Vimperka probíhaly různé alchymistické výzkumy, a tedy zde má kořeny i experimentální věda. Proto v těchto dnech s pomocí dalších odborníků zaměřujeme svoji pozornost na další bádání v archivech, abychom mohli řadu těchto objevů doložit i archivními zápisy. Podaří se nám prokázat, že na zámku Vimperk působil i věhlasný lékař, anatom a chemik doktor Martin Naboth (* 16. 1. 1675 23. 5. 1721 v Lipsku)? Je naprosto neuvěřitelné, jak naši předci již v dávné minulosti využívali přírodní
zákonitosti, jak uměli využívat energii krajiny, jak neomylně nacházeli a využívali energetická místa a jejich ochranu. Jak naprosto přirozeně v šedavém dávnověku zcela samozřejmě realizovali to, čemu my dnes vzletně říkáme trvale udržitelný rozvoj. Dnes opatrně a poněkud nevěřícně poodhalujeme závoje tajemna, snažíme se dokázat tyto jejich činnosti a uvést je do souvztažností s dnešními evropskými zásadami ochrany přírody, krajiny, historického kulturního a přírodního dědictví. Je proto až neuvěřitelná příležitost zaměřit rekonstrukci a revitalizaci zámku Vimperk na vytvoření mezinárodního environmentálního centra s řadou expozic k ekologické výchově v objektu zámku. Současně však lze poskytnout nepřeberné množství přírodních a památkových „exponátů“ v celé okolní přírodě na území Národního parku a Chráněné krajinné oblasti Šumava. Stojíme před úžasnou příležitostí naplnit poslání Biosférické rezervace Šumava UNESCO a prakticky realizovat Program MAB UNESCO – Člověk a biosféra. Dokážeme se na šumavskou krajinu podívat jako na kulturní památku? Závěrem velké poděkování Závěrem musíme poděkovat našim předkům, že jsme si mohli vychutnat tento zázrak uznání významného postavení zámku Vimperk. Současně musíme poděkovat všem „současníkům“, kteří se nadchli pro naše revitalizační snahy a velmi nám pomohli dosáhnout vytouženého cíle. Celá řada lidí nám moc a moc pomohla radou, komentářem, odborným vyjádřením, přednáškou, posudkem i tím, že nám prostě jen fandili. Foto na této straně - Vizualizace skutečného stavu stropů společenského sálu Dolního zámku. - Nově objevený základ další věže. Bohumil Kubát, konzultant Michal Dostál, architekt
jaro 2010 29
Šumava I Zlatá stezka na Březníku II.
Text Pavel Hubený
Zlatá stezka na Březníku II. O staré historii obchodní stezky mezi Kašperskými Horami přes Modravu a Modrý sloup jsme psali v minulém čísle. O tom, jak ji programově zřídil Karel IV. jako nejkratší spojnici z Kašperských Hor na Pasov, jak se zpožďovala její výstavba a jak se zcela utlumilo její využití za husitských nepokojů. Také o obnově její slávy v 16. a 17. století. 30 jaro 2010
Foto: Zdenka Křenová
Foto: David Albrecht
Zánik stezky Hlavním směrem osidlování se stala cesta přes Kvildy a na počátku 18. století později vznikla Bučina. Oblast Modravy a Březníku opět pustne. Kolem roku 1757 jsou na Modravě jen lovecké chaty – 2 občané tu rybaří a loví za činži. První vojenské mapování z roku 1764 zachycuje stezku označenou jako Goldener Steig v trase přes lokalitu Pürstling. Nevedla údolím, ale v trase původní cesty východním úbočím Špičníku a Hraniční hory. Se stejným trasováním je zakreslena v mapě schwarzenberského prášilského revíru z roku 1799 a ve stejné trase je stezka nakreslena i v mapě 2. vojenského mapování (roky 1836-1852). Tato mapa je dosti podrobná a ukazuje údolí Luzenského potoka nad Modravou stejně jako mapa z 1. vojenského mapování zcela bez cest. V lesní porostní mapě revíru Pürstling z roku 1863 najdeme starou obchodní stezku jako lesní cestu a také úzkou pěšinu údolím Luzenského potoka mezi Březníkem a místem, kde dnes stojí zbytky Luzenské vodní nádrže. Teprve ve 3. vojenském mapování (roky 1876-1878) je zakreslena cesta podél Luzenského potoka od Modravy vedoucí jeho celým údolím až na Modrý sloup. Stará cesta na svazích Špičníku a Hraniční hory je na mapě také zakreslena. Přesto Karel Klostermann kolem roku 1860-1890 na ni vzpomíná takto (Črty ze Šumavy, r. 1890): „…tentokrát jsme pro naše putování z Modravy na Březník zvolili novou cestu, ještě však existuje ta stará, po které jsem se častokrát ubíral
v mládí. Nevede údolím, nýbrž do kopců a z kopců, pořád rovně. Na tom by tak dalece nebylo nic zvláštního, neboť i naši předkové byli přesvědčeni, že vzdušná čára je ta nejbližší. Nad geometrickou poučkou, že dva body je možné spojit sice jen jedinou přímkou, ale rovněž nespočetnými křivkami, si příliš hlavu nelámali. Zpravidla se moc nesnažili hledat nejpříhodnější křivku, nýbrž zvolili přímku, i když jen ve vztahu k vertikální rovině, horizontální rovinu většinou ignorovali. Je však nápadné, že mimo staré cesty se tu a tam objevují sotva rozeznatelné a většinou značně zarostlé stopy po ještě starší pěšině. Jsou to pozůstatky kdysi tak důležité Zlaté stezky, nebo spíš jedné ze zlatých stezek, které na rozličných místech vedly přes pohoří!“. Jak je patrné, Karel Klostermann se v 60. letech 19. století setkal už jen se zaniklými stopami historické stezky. Stezka sama o sobě v Klostermannově době už neexistovala a nahradily ji jiné cesty, vesměs určené ke správě lesních revírů. Luzenské údolí Ve druhé polovině 19. století údolím Luzenského potoka mezi Březníkem a Luzným vedla přes slatiny stezka tvořená hatěmi. K Modrému sloupu dosáhla někdy kolem roku 1870. Její část u hranice byla zničena za 2. světové války. Novou poválkovou stezku tu znovu vybudovali v 50. letech 20. století pohraničníci, a i ta na konci 80. let téměř zanikla, zčásti pohřbena pod vrstvami rašeliníku a vlhkomilných ostřic. Až v letech 1986-1988 lesní závod
postavil novou, nám všem známou, pevnou cestu. Důvod byl jediný: příprava na vytěžení lesních komplexů na Hraniční hoře pod Luzným a na Velké Mokrůvce. Cesta luzenským údolím tedy neexistuje ani celých sto let. Není to zvláštní? Osudy cesty? Lidské dílo – historické, ale už v době svého vzniku netrvalé, labilní, v době své největší slávy šumavské přírodě nepřátelské a vpravdě kolonizační, a opět netrvalé dílo postupně zaniklé. Dnes se trasa nově vyznačené turistické stezky vyhýbá Luzenskému údolí a postupuje úbočím Hraniční hory. Podobně jako tomu bylo před staletími. Krajina se tak možná vrací ke své historické podobě. Možná… Návrat do 13. století není ale cílem národního parku. Jako není cílem CHKO Šumava znovu obnovit těžbu zlata na Kašperských Horách. Cíle národního parku jsou prostší: chránit ohrožené druhy, divoké lesy, prostě přírodu. Třeba tu, která je tak silná, že se už lidského vlivu několikrát zbavila.
Foto na titulní straně Luzenské údolí. Foto Na křižovatce cest v centru údolí. Pavel Hubený Správa NP a CHKO Šumava
[email protected]
jaro 2010 31
Šumava I Profesor Viktorin Zeithammer, Ursus šumavský
Profesor
Viktorin Zeithammer Ursus šumavský 32 jaro 2010
Text a foto František Kadoch
„K Tobě, čtenáři těchto řádků, bude Šumava, popatříš-li na ni z rozhledny naší, mluviti krásou svých hor, tmavých údolí, zelených strání a modrých boků, promluví k Tobě krása rodné země Tvé, ke mně tu mluví ovšem ještě více...“
Tato opěvná slova sušické rozhledny Svatobor uvádí ve své knize „Šumavské dumy a turistické táčky“ velký patriot šumavského města Sušice profesor Viktorin Zeithammer, zvaný též Ursus šumavský. Turistický nadšenec a milovník Šumavy Viktorin Zeithammer se narodil 17. května 1872 v Českém Krumlově, kde byl jeho otec schwarzenberským správcem. Viktorin po vystudování gymnázia studoval filozofickou fakultu v Praze se zaměřením na moderní filologii a literaturu. Jako profesor češtiny a němčiny působil krátký čas na několika reálkách. Nejprve v Jičíně, v Českých Budějovicích a v Kutné
Hoře. V roce 1907 přišel učit na sušickou reálku. Od roku 1912 - 1919 byl pověřen funkcí okresního školního inspektora, ale vrátil se nazpět do své milované Sušice jako profesor. Velmi si oblíbil Šumavu a jeho líčení šumavských hor, kraje a lidu jsou například obsaženy v Koebrově díle „Království české Jihozápadní Čechy“. Profesor Zeithammer vynikal nejvíce jako dobrý znalec Šumavy. Konal četné přednášky a působil také v Národní jednotě pošumavské. Psal různé články do sušického Svatoboru, Sušických listů, Jihočeských listů, Květů i do jiných tiskovin. Známé jsou jeho překlady z angličtiny z cest po Anglii. Navštívil i Benátky, Bosnu a nejvíce se mu zalíbily Alpy. Některé jeho básně, popisy cest po Šumavě jsou zachyceny v knize „Šumavské dumy a turistické táčky“. Kniha vyšla v Sušici v roce 1911. V roce 1922 mu vyšla v Praze kniha o strádání lidu pod názvem „Jed v žilách“. Profesor Zeithammer velmi miloval šumavskou přírodu, krajinu a lid Šumavy. Mistrně a obrazně dovedl popisovat oblíbené části Šumavy. Milovaný kraj zobrazil tak, jak ho zachytil pohledem z rozhledny Svatobor: „Tu hory šumavské strmí k obloze jako tmaví obři, údolí tonou v ponurém šeru, hvozdy šumavské nabývají barvy smuteční, černé. Tu a tam se podaří větru roztrhnouti chuchvalce temných mraků, slunce na chvíli se objeví, prchají stíny z údolí a žlabů horských tam, kde slunce vrhne paprsků svých tlum, zabělají se domky na úbočí hor a temné lesy zazelenají se na okamžik...“ Viktorin Zeithammer dovedl také při turistickém přibližování kraje nebo konkrétního místa popsat děje nebo události v daném okamžiku, jako například ve Stodůlkách: „...Silnice zvolna klesá a přicházím ke Stodůlkám, jež po způsobu německých vesnic šumavských táhnou se podle strmého boku Hory Křemelné dvěma dlouhými řadami úhledných domků. V Stodůlkách ocitáme se mezi vrstevnicemi 800 a 900 metrů výše nadmořské. V dědinách zavládla nálada svátečního podvečera zimního. Děti a výrostci sjíždějí po klouzačce, kterou si vyhladili na svahu mezi jednou z chalup řady hořejší a silničkou. Křiku, smíchu a ‘pádů’ je při tom dosti. Míjíme skluzavku na ‘hlavní třídě’ a přicházíme do středu osady. Tu je kaple a za ní přes cestu, jež vede od střechy k lesu na svahu Křemelné Hory, stojí škola. Je to zajímavý stánek vědění! Vstupujeme do místnosti hostinské, a to do ‘nálevny’, kde vesele plápolá oheň v železné plotně. Kolem stolu v rohu sedí sedláci stodůlští, muži silní výrazných tváří a jadrných postav. Měli právě nějakou schůzi výborovou a s důstojností mluví o účtech a poradách, jež se zakončily právě před chvílí. Je zajímavo, že jejich ‘Hochdeutsch’ -
spisovná němčina, kterou přetřásají spolkové starosti, co chvíli láme se o nepoddajné ‘Boirisch’, drsný dialekt horácký, jemuž navykla mluvidla těchto rázovitých synů hor. Hovor znenáhla sune se na události všední a tím nabývá převahy jadrné ‘Boirisch’, jež se jim hrne z úst jako příval bystřiny šumavské...“. Profesor Zeithammer psal své verše povětšinou na jiných reálkách, kde učil. Báseň Boubín, ve které se vyznává ze smutku po milované Šumavě, napsal v Kutné Hoře. Články a popisy zemí a kraje psal na Šumavě. Tento velký propagátor turistického putování byl prodchnut hlubokou láskou ke své domovině a zanechal za sebou nesmazatelné stopy své činnosti. Nejenom jako člověk, který nám přiblížil šumavský kraj na začátku dvacátého století, ale i jako vlastenec a velký humanista. Bohužel, zákeřná choroba, spojená se zápalem plic, ukončila jeho širokou aktivní činnost. Zemřel před 85 lety dne 7.2. 1925 ve věku pouhých 53 let. Jeho spisovatelská práce je velkým přínosem k turistickému popisu šumavského kraje, pro nás pak poznáním hloubky citu a bystrého ducha Ursuse šumavského. Foto na titulní straně Hora Křemelná. Na úpatí bývala osada Stodůlky. Prof. V. Zeithammer ve Weitfälerských slatích. Foto Rozhledna Svatobor z 30. let minulého století. Fotografie z archivu autora. František Kadoch
[email protected]
jaro 2010 33
DOČASNÝ NÁVŠTĚVNÍ ŘÁD Novelou zákona o ochraně přírody a krajiny došlo s účinností od 1.12. 2009 ke změně formy vydávání návštěvního řádu národního parku z obecně závazné vyhlášky na opatření obecné povahy. Změna legislativy vyvolala změnu při přípravě návrhu nového Návštěvního řádu NP Šumava. Změna postupu se týká zejména vyhrazení toků pro provozování vodních sportů návštěvním řádem. Záměr vyhrazení toku Teplé Vltavy v úseku Soumarský Most – most u Pěkné musí být vzhledem k unikátnímu ekosystému řeky s přítomností kriticky ohroženého druhu živočicha, perlorodky říční, nově podroben posuzování vlivů na životní prostředí. Předpoklad ukončení tohoto procesu Krajským úřadem Jihočeského kraje je začátek července letošního roku. Platnost stávajícího návštěvního řádu
končí 30.4. 2010. Proto orgán ochrany přírody k překlenutí období do ukončení zmíněného posuzování dohodl se zástupci obcí delegovanými do rady a následně i 11.3. 2010 v radě NP Šumava projednal dočasný návštěvní řád. Josef Zollpriester Správa NP a CHKO Šumava
Šumava z ptačí perspektivy
Nová kniha Jana Kavaleho Šumava z ptačí perspektivy zachycuje na 228 stranách pohledy na šumavskou krajinu shora. Zaměřuje se hlavně na obce a okolní krajinu od Lipna po Železnou Rudu. Nejkrásnějšími záběry jsou klikatící se vodní toky a hladiny jezer a vodních nádrží. Publikace je doplněna pohledy z nejznámějších šumavských rozhleden. Najdete ji v knihkupectvích po celé Šumavě nebo můžete objednat na:
[email protected], 602 937 303.
Osmdesátiny
pana Bohuslava Nauše Na sklonku roku 2009 oslavil významné životní jubileum pan Bohuslav Nauš z Prachatic, bývalý inspektor ochrany přírody na okrese Prachatice a dlouholetý dobrovolný strážce Šumavy. Svou prací v ochraně přírody se mimo jiné zasadil o vyhlášení mnoha chráněných území, aktivně se podílel na zřízení několika naučných stezek. Se Správou CHKO Šumava spolupracoval až do svého odchodu do důchodu v roce 1989, a to ve formě posuzování nejrůznějších žádostí týkajících se kácení zeleně na nelesní půdě, melioračních a rekultivačních zásahů. Po odchodu do důchodu nadále spolupracoval se Stanicí mladých ochránců přírody (SMOP), nyní s Centrem ekologické výchovy Dřípatka v Prachaticích. Jeho zájmovými činnostmi jsou stále především botanika, ornitologie a geologie. Bohuslav Nauš výrazně přispěl k záchraně vzácných a chráněných druhů rostlin před jejich zničením rekultivacemi, melioracemi, zatopením vodními nádržemi a jinými činnostmi. K podrobnému připomenutí této významné osobnosti na poli ochrany přírody v našem regionu bychom se rádi vrátili v některém z dalších vydání časopisu Šumava. Ladislav Řezník
VZPOMENOUT, ALE NEZAPOMENOUT! S velkým zármutkem jsme přijali zprávu, že nás navždy opustil jeden z velkých nestorů ochrany přírody na Šumavě ing. Václav Polák. Člověk, který stál v čele všech snah nejen o ochranu přírody na Šumavě, ale především o založení institucionální organizace, která by se těmito otázkami a problémy zabývala. Výsledkem jeho práce bylo i zřízení Chráněné krajinné oblasti Šumava. Stal se také vedoucím odboru ochrany přírody KSSPPOP v Českých Budějovicích.
34 jaro 2010
Nesmírná houževnatost a láska k přírodě vedla tohoto člověka spolu s ostatními k založení přeshraniční nestátní organizace „Zelené srdce Evropy“. Byl jejím prvním předsedou v jihočeské části Šumavy. V ing. Polákovi nám odešel člověk, který naplnil slova ochrany přírody poctivou, vytrvalou prací a činy. Je vzorem všem, kteří v této činnosti jdou jeho stopou. Zemřel dne 3. ledna ve věku 80 let. Čest jeho památce! Redakce časopisu Šumava
Šťavel kyselý Oxalis acetosella
Křivatec žlutý Gagea lutea
Ostřice prosová Carex panicea
Mokrýš střídavolistý Chrysosplenium alternifolium
Brusnice borůvka Vaccinium myrtilus
Rosnatka okrouhlolistá Drosera rotundifolia
Pstroček dvoulistý Maianthemum bifolium
Prstnatec májový Dactylorhiza majalis
Vranec jedlový Huperzia selago
Starček potoční Tephroseris crispa
Šafrán Crocus sp.
Sasanka hajní Anemone nemorosa Foto Pavla Čížková